NOVODOBÁ CHORONYMA V SOUČASNÉM REGIONÁLNÍM SYSTÉMU1 MICHAL SEMIAN Contemporary choronyms in the regional system. In Czechia, over the span of two decades, we have witnessed an activity of creating new regions, regional institutions, and regional organization. This process has brought many new names to Czech toponymy. The designation of a region is a unique symbol that fulfils a number of functions, including the identifying one, as the individual organizations can accept the identity of the region as their own via adopting its name. In this chapter, the attention will be paid to this aspect of the regional naming system. The core of the research is to find out what phenomena serve as sources for names of new regional organizations. The chapter is also focused on the word-formation characteristics of the names and on the productivity of the -sko suffix.
This is the pre-final draft of the paper. Please cite as: Toto je předposlední verze kapitoly. Prosím citujte jako: SEMIAN, Michal (2016). Novodobá choronyma v současném regionálním systému. In: J. David (ed.), Toponyma: kulturní dědictví a paměť míst. Ostrava, s. 158–169.
Onomastika, resp. toponomastika je ze samé své podstaty interdisciplinární věda, kombinující při výzkumu vlastních jmen hledisko jazykovědné, historické, geografické, ale také environmentální, sociální apod. (Šmilauer 1963, s. 10–11; Šrámek 2008b, s. 234). V době, kdy se v geografii stále více volá po kombinaci přístupů a mezioborové spolupráci, představuje toponomastika se svou dlouho budovanou tradicí vhodnou platformu pro mezioborový výzkum a vzájemné teoretické i metodologické obohacování se všemi zúčastněnými obory. Přesto, nebo možná právě proto, je toponomastický výzkum v české geografii až na výjimky přehlížen (Semian 2012; Mácha 2014; Semian – Chromý – Kučera 2016). Studium toponym je v současné české geografii spojováno především s výzkumem v historické geografii, kde se zaměřuje zvláště na názvosloví používané na starých mapách (např. Semotanová 2011). Na druhou stranu je potřeba optimisticky upozornit na v poslední době narůstající spolupráci mezi geografy a jazykovědci zaměřenou právě na téma toponym (David – Mácha 2014b; David – Semian 2015, srov. i texty v této monografii). V této kapitole chceme přispět do toponomastické diskuze s cílem obohatit její teoretické i metodologické přístupy o geografický pohled. Konkrétně se budeme zabývat specifickou skupinou toponym (choronyma), která je v rámci toponomastického výzkumu poněkud upozaděna. Pokusit se o zpřesnění definice a 1
Tato kapitola vznikla s podporou projektu GAČR č. P410/12/G113 Výzkumné centrum historické geografie.
systematizace choronym, a podnítit tak další diskuzi o těchto jménech je naším hlavním cílem. V empirické části kapitoly se budeme věnovat pojmenováním ad hoc regionů (užívaným místními akčními skupinami), které jsou v českém regionálním systému stále poměrně novým jevem. Zaměříme se především na způsob, jakým jsou názvy novodobých regionů tvořeny. V neposlední řadě se na základě vstupního předpokladu, že regionální názvy stejně jako regiony samotné jsou dědictvím nesoucím určitou hodnotu, budeme zabývat otázkou, do jaké míry novodobé názvy regionů přebírají či odrážejí názvy existujících územních celků, popř. pojmenování jiných prvků, a do jaké míry jde o zcela nová jména.
Choronyma Choronyma jsou v toponomastické literatuře nejčastěji vymezována jako jedna ze tří základních skupin toponym, přičemž jsou stavěna na úroveň oikonym a anoikonym (např. Šmilauer 1963, s. 7; Pleskalová 2002). Na druhou stranu např. Šrámek (1999b, s. 163) zařazuje choronyma jako jednu z podkategorií anoikonym vedle hydronym, oronym, hodonym atp. Zatímco oikonymům a anoikonymům je věnována celá řada studií, systematickému zkoumání choronym se v české, ale též světové literatuře věnuje jen velmi malá pozornost (Eichler 2004; Myška 2004; Rozenkiewicz – Łach 2012; srov. Šrámek 2015, s. 17–18). Naprostá většina prací se zaměřuje na problematiku původu určitých pojmenování, např. Rakousko, Slezsko (Hoskovec 1999; Dingley 2006) a jejich používání (Vavrečka 1996) určitou skupinou lidí (Krejčí 2003; Arkušyn 2006). V českém prostředí tvoří výjimku dlouholetá diskuze nad jednoslovným pojmenováním Česko (např. Bělič 1968, 1969; Čižmárová 1999; Jeleček 2009; Hirsch 2013). Tato pro mnoho lidí (ať již z řad odborné či laické veřejnosti, ale i elit politického a společenského života) stále palčivá otázka byla otevřena již před více než 50 lety a i přes oficiální kodifikaci názvu Česko se nezdá být definitivně uzavřena – hlavní váha sporu se přenesla na pole diskuzí o oficiálním anglickém jednoslovném názvu Czechia (např. Krejčí 2008; Jeleček 2009; Dickins 2011; Čižmárová 2015; srov. též oživení diskuze v roce 2016). Jedním z důsledků tohoto nezájmu a absence systematického studia choronym je do určité míry i chybějící jednotná definice, která by vymezovala pojem samotný, a to především ve vztahu k dalším toponymům; definice, která by jednoznačně a uceleně vymezovala tuto skupinu názvů a zároveň reflektovala diskuze probíhající v příbuzných oborech. Pro ilustraci uvádíme několik příkladů ze základních toponomastických a encyklopedických publikací. Například Lutterer – Šrámek (2004, s. 5) definují choronyma velmi konkrétně bez jakékoli snahy po zobecnění jako „jména zemí, oblastí, krajů, regionů“. Tato definice je de facto zjednodušeným výčtem, který uvádí již Šmilauer (1963, s. 7): „[…] jména dílů světa, oblastí, států, zemí, krajin, krajů, okresů (správních jednotek)“. Jednoduchou zobecňující podstatu Šmilauerovy definice „jména dílů světa“ posléze přeformuloval Šrámek (1999, s. 163): „[…] vlastní jména, pro části zemského povrchu“. Tyto části zemského povrchu měly vzniknout buď přirozeně, nebo lidskou činností, s důležitým dovětkem: „[…], které nejsou pojmenovány [jinak] anoikonymicky“. Ten měl pravděpodobně objasnit nejednoznačné označení „část zemského povrchu“, které může být chápáno jako lokální prvek (místo) v krajině, ale např. i jako světadíl. V kontextu celé Šrámkovy systematizace toponym jsou tak z choronym vyloučeny např. názvy pohoří spadající pod oronyma či názvy povodí, tedy hydronyma. Pleskalová (2002, s. 491) se snaží o ještě větší zobecnění a zpřesnění vymezení choronym, která definuje jako „vlastní jména větších přírodních nebo správních celků z hlediska horizontálního členění“. Přesto ani tuto definici nelze považovat za zcela vyčerpávající. Jejím hlavním nedostatkem je omezení na dvě konkrétní skupiny
choronym, přírodní a administrativní (viz též Svoboda et al. 1973, s. 58–59), ponechávající stranou např. názvy kulturních celků vzniklých na jiném než administrativním základě. Velmi podrobně je choronymum definováno v Základní soustavě a terminologii slovanské onomastiky, a to jako „vlastní jméno většího obydleného nebo neobydleného přírodního nebo správního celku, a to z hlediska horizontálního členění“, dělí se na chronyma přírodní a administrativní (Svoboda et al. 1973, s. 57–59). Pokud si zde dovolíme trochu vědeckého filozofování, pak takovéto, do určité míry neucelené, definice mohou být i jedním z důvodů malého zájmu vědců o danou kategorii jmen. Choronyma podle výše uvedených definic a díky velkému provázání s administrativními celky (zdánlivě) působí jako poměrně statická, velmi málo proměnlivá složka toponymie. Choronyma jsou často produktem politického konsenzu, což jen umocňuje představu jejich relativní „neměnnosti“. Navíc určité „slovíčkaření“ v definicích (co je to „díl světa“, co znamená „větší územní celek“) vyvolává nejistotu a představu neukotvenosti, které se neslučují s exaktním výzkumem. Jedná se pochopitelně pouze o spekulace, které nás ale utvrzují v tom, že právě v této oblasti je vhodné uplatnit geografické poznatky a přístupy. Všechny uvedené definice lze totiž v duchu nového regionalismu shrnout a zjednodušit do jediné krátké věty: „Choronyma jsou vlastní jména regionů.“
Význam nového regionalismu pro stadium choronym Nový regionalismus představuje v regionální geografii od osmdesátých let 20. století jeden z nejvýznamnějších myšlenkových proudů (Claval 2007). Pochopitelně i tento směr se v čase vyvíjí. Ústředním však zůstává náhled na region jako historicky kontingentní proces, sociální konstrukci, která je zpravidla vytvořena na určitém základě a s určitým cílem. V průběhu času dochází k její neustálé obměně (reprodukci) a v určitém momentě pak zaniká (Pred 1984; Raagmaa 2002; Semian 2015). Regiony jsou tak neustále se vyvíjejícím fenoménem, který na sebe může brát mnoho různých forem. Ve zkratce lze regiony rozdělit do několika skupin. 1) Přírodní regiony jsou vymezeny na základě přírodních charakteristik a celků (např. geomorfologické jednotky, povodí). 2) Kulturní regiony jsou definovány pomocí etnografických, etnických a kulturních charakteristik a specifik jejich obyvatel (např. etnografické, dialektické regiony). 3) Ad hoc regiony byly vymezeny za účelem výkonu určité funkce či naplnění specifických cílů. Tato skupina je nejrůznorodější, protože důvody vedoucí ke vzniku dané regionální iniciativy mohou být velmi odlišné – od ochrany krajiny a přírody přes spolupráci obcí, územní rozvoj, management (např. turistický) a propagaci území až po potřebu zohlednit administrativní členění zájmových organizací (Klub českých turistů, Česká obec sokolská atp.). Patří sem ale také třeba regiony utvořené pro statistické účely. Specifický případ ad hoc regionů pak představují administrativní regiony, které jsou vymezeny za účelem výkonu státní správy a samosprávy. 4) Percepční regiony jsou vnímané územní celky rozpoznatelné v myslích lidí, které reflektují jejich představu územní organizace, ale též jejich pocit sounáležitosti s určitým územím či územní komunitou. V rámci percepčních regionů se tak mohou odrážet různé jiné formy regionů i jejich historických podob, tedy též regiony historické, již neexistující, které lze do určité míry chápat jako specifickou kategorii (5). Ve výčtu nesmíme zapomenout také na regiony funkční (6), které lze vymezovat na základě specifických vztahů v území. Takovéto regiony jsou spíše konstrukcemi vytvořenými vědeckou činností. I když jsou definované na základě reálných vztahů v území, vesměs zůstávají nepojmenované. Respektive tyto regiony do určité míry odrážejí žité regiony, jejichž jména lze identifikovat v myslích lidí, tedy de facto v podobě názvů percepčních regionů (viz typ 4).
Při diskuzi o regionu jako sociální konstrukci je nezbytné zabývat se také měřítkem ve smyslu hierarchické úrovně. Tato otázka k fenoménu regionu neodmyslitelně patří (Howitt 1998; Jonas 2006). Ve velké míře je v geografické literatuře region stále chápán jako mezistupeň mezi lokální a státní úrovní (Henderson 2009). Naproti tomu především ekonomičtí geografové staví region na úroveň mezinárodních politických a ekonomických formálních uskupení (Kuhn 2013; Riukulehto 2015). Intenzivně je však region diskutován i na úrovni nadstátních neinstitucionalizovaných celků (Deas – Lord 2006). Oba tyto přístupy jsou pochopitelně oprávněné, avšak nejsou vyčerpávající. Při studiu dané problematiky je potřeba si uvědomit, že region jako sociální konstrukce může být definován napříč měřítky od nadlokální až po globální hierarchickou úroveň, a to včetně státní úrovně (Semian 2016). Hepburn (2007, s. 116) v této souvislosti výstižně shrnuje, že stát je de facto region disponující armádou. Na základě výše popsaných teoretických vstupů se můžeme pokusit rozvinout předchozí stručnou definici choronym. Choronyma jsou vlastní jména, která pojmenovávají nadlokální územní celky (regiony) různého charakteru, původu (přírodní, antropogenní) i měřítka (jak ve smyslu velikostním, tak smyslu hierarchických úrovní, ale i funkčním). Choronyma tak mohou být studována nejen z hlediska horizontálního, ale i vertikálního dělení. Zároveň je potřeba uvědomit si, že choronyma jako kategorii nelze vymezit exkluzivně s definitivní uzavřeností. Podobně jako u jiných názvů, i u choronym může docházet ke kumulaci významů. Stejně jako např. Panamský průplav je zároveň hydronymem a hodonymem, jsou i Krkonoše zároveň choronymem i oronymem či České Švýcarsko může být chápáno jako choronymum a v podobě Národní park České Švýcarsko též jako chrématonymum. Konkrétní zařazení je tak vždy otázkou úhlu pohledu.
Novodobé ad hoc regiony a jejich jména Nový regionalismus není ale jen otázkou změny v akademickém pohledu na koncept regionu. V praxi lze vidět paralelu v proměně významu, který je regionům připisován zejména v devadesátých letech 20. století. Region se stává téměř alfou a omegou plánování územního rozvoje (Keating 1998), a to především v kontextu Evropské unie, která prizmatem politiky Evropy regionů vidí v regionech potenciál k oslabení národní identity ve prospěch identity regionální, a tím i cestu k posílení identity evropské (Johansson 1999). Není tedy překvapivé, že od devadesátých let 20. století můžeme pozorovat výrazný nárůst produkce ad hoc regionů. Výjimkou není ani Česko, kde podobný trend můžeme sledovat s určitým zpožděním za západní Evropou. Nástup vytváření regionů v Česku pak lze dávat do souvislosti s procesem přibližování se Evropské unii a vstupu do ní (Semian – Chromý – Kučera 2016). V této kapitole se soustředíme právě na tyto nové ad hoc regiony s důrazem na místní akční skupiny, tedy regiony zakládané především za účelem rozvoje území. Regiony, které jsou založeny za účelem řízení územního rozvoje, mají ze své podstaty potřebu komunikovat s obyvateli uvnitř i vně (Hospers 2011). Proto je pro ně název významným prvkem. Jedná se o jeden z nejdůležitějších symbolů, který pomáhá integrovat region dovnitř a reprezentuje jej navenek (Chromý 2009). U takovýchto regionů lze tedy předpokládat, že regionální název je spíše výsledkem promyšleného procesu komunikace regionální iniciativy než neurčitým, „náhodně vybraným“ výrazem či slovním spojením. Významem názvů pro regionální iniciativy i pro studium regionů, stejně tak jako limity a omezeními, na které je potřeba brát zřetel při využití regionálních pojmenování jako zdroje informací,
jsme se zabývali již dříve (Semian 2012; Semian – Chromý – Kučera 2016). V této kapitole proto budeme klást větší důraz na samotné názvy regionů. Pokud se jedná o regiony zakládané za účelem územního rozvoje, pak v českém prostředí je potřeba brát v úvahu především dvě formy spolupráce obcí: 1) dobrovolné svazky obcí (DSO), někdy též nazývané mikroregiony; 2) místní akční skupiny (MAS), které vedle spolupráce obcí zahrnují i veřejný a soukromý sektor. V současné době je v Česku registrováno kolem 500 DSO. Každá obec může být součástí libovolného počtu svazků. Ačkoli v poslední době stale více DSO deklaruje své zaměření na spolupráci obcí při rozvoji území či jeho managementu, mnoho z nich je úzce profilovými účelovými sdruženími, která jsou zaměřena většinou na jednu konkrétní investiční aktivitu, např. vybudování a provoz čistírny odpadních vod, místního vodovodu apod. Oproti tomu MAS jsou utvářeny jako platforma pro spolupráci obcí (či DSO), subjektů soukromého i veřejného sektoru a aktivních jednotlivců na řízeném rozvoji zájmového území venkovského prostoru prostřednictvím metody LEADER (Pělucha – Červená – Jakobe – Machálek et al. 2006). V současnosti je v Česku registrováno přibližně 180 MAS. I přesto, že MAS v dnešní době slouží především jako platforma pro přerozdělování dotací z Evropské unie, podstatou jejich činnosti je strategické plánování řízeného rozvoje území. Pro jejich úspěšné fungování je tedy nezbytná dobrá komunikace s obyvateli především uvnitř zájmového území. Názvy regionů MAS tak v tomto případě fungují jako ústřední symbol a nástroj pro navázání komunikace mezi regionálními institucemi a občany a zároveň představují jednoznačný identifikátor pro komunikaci směrem ven z regionu. Především z těchto důvodů se v následujícím textu zaměříme právě na pojmenování MAS (k pravopisné stránce názvů regionů viz Svobodová et al. 2015, s. 90–92). Názvy MAS jsou konstruované mnoha různými způsoby a do určité míry vycházejí z existujících pojmenování. Při jejich studiu je potřeba si uvědomit, že se jedná o označení regionálních institucí, tedy de facto chrématonyma. Tyto regionální instituce však mají definovanou územní působnost, tedy prostorový projev, a lze je tak zároveň považovat za choronyma. Názvy MAS navíc z velké části obsahují určitý specifický „toponymický základ“, který slouží pro pojmenování území působnosti dané MAS. Například Kyjovské Slovácko v pohybu, z. s., je plný právní název jedné MAS, toponymický základ obsažený v daném jméně je Kyjovské Slovácko. Ačkoliv by bylo jistě zajímavé studovat celou konstrukci pojmenování, v této kapitole se budeme zabývat pouze choronymickou částí názvů MAS, tedy jejich toponymickým základem. Mluvnice moderní češtiny (např. Čechová – Dokulil 2011, s. 123; Štícha et al. 2013, s. 120, 122) uvádějí, že vlastní jména států a správních oblastí jsou tvořena formantem -sko a jeho variantou -cko. Na základě studia 179 názvů MAS aktivních v Česku k březnu 2014 lze potvrdit, že tyto formanty jsou v případě novodobých choronym nejproduktivnější. Jsou využity v případě 76 názvů MAS, tedy ve více než 40 % pojmenování (např. MAS Jemnicko, MAS Karlštejnsko, MAS Lužnicko). V sedmi případech je pak sufix kombinován s prefixem pod- (např. MAS Podralsko; MAS Podhorácko). Sufix -sko však není jediným produktivním formantem tvoření choronym. Druhým takovým formantem je sufix -í, který Čechová – Dokulil (2011, s. 123) rezervují pro obecná pojmenování států a správních území ve variantách -ství, -ctví, -ovství (dále pak ještě uvádějí formant -át). V našem souboru bylo prostřednictvím formantu -í utvořeno 18 názvů (10 %; např. MAS Sdružení Západní Krušnohoří), a to především, ale nikoli výhradně v kombinaci s prefixem po- (12 názvů; např. MAS Horní Pomoraví; MAS Pobeskydí), dále pak pod- (2 názvy; např. MAS Podještědí) a zá- (2 názvy; např. MAS Zálabí). Názvy využívající formant -í jsou ve velké většině odvozeny od jmen vodních toků. Struktuře fenoménů, od nichž jsou názvy MAS odvozeny, se blíže věnuje nedávná publikace Michala Semiana (Semian – Chromý – Kučera 2016). Třetím významným způsobem utváření
pojmenování MAS je transonymizace (19 názvů), tedy použití vlastního jména označujícího jiný objekt bez jeho jazykové modifikace. Nejčastěji dochází k transonymizaci jmen různých krajinných prvků, především pak názvů řek (např. MAS Bystřička; MAS Lužnice) a výrazných hor (např. MAS Světovina; MAS Vladař). Zbylé názvy buď nemají toponymický základ, nebo jsou tvořeny jiným způsobem, nejčastěji prostřednictvím popisu orientace v prostoru (např. MAS Mezi Úpou a Metují), resp. pomocí přídavných jmen (např. MAS Hradecký venkov). Specifickou skupinu pak představují názvy vytvořené transonymizací choronym (geomorfologické jednotky, kulturní regiony), které nespadají do ani jedné z výše popsaných skupin (např. MAS Krkonoše, MAS Střední Haná). Tento soubor čítá 20 pojmenování. Dostáváme se tak k otázce, do jaké míry novodobé regionální instituce využívají již zavedená „tradiční“ jména. Naprostá většina MAS ve svém názvu odkazuje na existující název, a to ať jeho transonymizací, jazykovou modifikací, či vymezením své pozice v prostoru vůči pojmenovanému objektu. Ostatní pojmenování (necelých 15 %) MAS zavádějí do českého regionálního systému jména nová. Často se jedná o emocionálně zabarvená pojmenování, která mají spíše podpořit pozitivní obraz instituce než vyjadřovat územní polohu regionu (např. MAS Přijďte pobejt!). Najdou se však i takové názvy, které nesou určitý identifikační potenciál a do budoucna mohou proniknout mezi obecně uznávaná regionální pojmenování (např. MAS Havlíčkův kraj, MAS Zubří země). Zaměříme-li se na názvy odvozené od již existujících, resp. vžitých pojmenování regionů, zjistíme, že není jednoduché identifikovat jejich přesný počet. Problém pochopitelně není s názvy odvozenými od významných kulturních (např. Český ráj, Česká Kanada), etnografických (např. Slovácko, Haná), ale také geomorfologických (např. Český les, Krkonoše, Moravská brána) regionů. Takových pojmenování lze v souboru nalézt přes 40 (tedy přibližně 25 %). Komplikace ovšem mohou nastat při metodologickém posuzování dalších názvů. První problém lze spatřit u názvů využívajících jména povodí. Jejich pojmenování se tvoří prostřednictvím prefixálně-sufixální kombinace po- + -í. Povodí jako přírodní regiony pochopitelně nejsou novou konstrukcí. Lze tedy jen obtížně tvrdit, že některé názvy nevycházejí z již existujícího pojmenování. Na druhou stranu vodní toky působí jako symbol, který je pro regionální aktéry nekonfliktní a často slouží jako určitý konsenzus politického vyjednávání bez jednoznačné motivace využít zavedeného názvu. Navíc některé názvy povodí pronikly mezi kulturní pojmenování (Vařeka 1997). Je tedy patrné, že mezi jednotlivými názvy povodí je významový rozdíl (srov. např. Střední Povltaví, Polabí, Posázaví, Pošembeří). Jak již bylo uvedeno výše, regionální názvy jsou nejčastěji tvořeny pomocí sufixu -sko, a to ve velké většině prostřednictvím odvození od jména regionálního centra. Právě u těchto názvů lze identifikovat druhý problém v jejich významovém rozlišení, jenž vychází z toho, že daný způsob formování pojmenování je v českém prostředí tradiční (Vařeka 1997). Názvy jako Plzeňsko a Kladensko tak pronikly, sic ojediněle, i mezi názvy etnografických, resp. kulturních regionů. I u takto tvořených jmen je tedy obtížné odlišit pojmenování vycházející z názvů tradičních regionů od novodobých konstrukcí (srov. např. Jižní Plzeňsko, Hlučínsko, Šluknovsko, Sokolovsko, Uničovsko, Střední Vsetínsko). Ve využití tradičních lingvistických postupů pro novodobé konstrukce názvů je možné spatřit snahu regionálních aktérů propůjčit regionu punc kulturní tradice. To je případ především využití prefixálněsufixálních konstrukcí spojovaných s tradičními kulturními regiony u názvů, které tuto tradici nemají (srov. pod- + -sko, např. Podřipsko, Podbrdsko vs. Podralsko, Podhostýnsko; pod- + -í, např. Podještědí vs. Podchlumí; po- + -í, např. Pošumaví, Polabí vs. Pobeskydí, Poodří). V novodobém názvosloví může ale
docházet také k opačnému procesu, totiž využití pojmenování vytvořeného pomocí standardních lingvistických postupů, např. Střední Vsetínsko nahrazující tradiční regionální formu Vsacko.
Závěr Názvy novodobých regionů tedy ve velké míře vycházejí z označení tradičních, nebo se jim alespoň snaží propůjčit určitou kvalitu tradičnosti. Je to právě ona tradiční hodnota obsažená ve jméně, která se významnou měrou podílí na potenciálu názvu sloužit jako regionální symbol, nástroj pro sebeidentifikaci obyvatel a prostředek pro vyjádření jejich vztahu k území. Je tedy patrné, že regionální aktéři volí strategii participování na reprodukci již existující regionální identity častěji než strategii formování nové či revitalizaci pozapomenuté identity (viz Semian – Chromý – Kučera 2016). Názvy regionů tak v sobě nesou jistou hodnotu, která může být různými aktéry využita, ale též zneužita při naplňování jejich cílů. Představují proto určitou specifickou formu dědictví, jež obsahuje různé významy pro různé uživatele. Práce s již existujícími označeními nejen při vytváření názvu nového vyžaduje cit pro lokální specifika, který může být chápán i jako určitá forma ochrany dědictví geografických názvů. Přesto mnoho pojmenování regionů upadá v zapomnění a je otázkou, zda budou někdy v budoucnu revitalizována v rámci nových názvů, s novou náplní a novým významem, či zda se rozptýlí v paměti a historických pramenech.
Literatura ARKUŠYN, Hryhorij (2006). Onimy v skladi žarhonnoji leksyky. Acta onomastica 47, s. 71–76. BĚLIČ, Jaromír (1968). Čech – Česko? Naše řeč 51, s. 299–301. BĚLIČ, Jaromír (1969). Ještě jednou Česko. Naše řeč 52, s. 256–260. CLAVAL, Paul (2007). Regional Geography: Past and Present (a Review of Ideas, Approaches and Goals). Geographica Polonica 80, s. 25–42. ČECHOVÁ, Marie – DOKULIL, Miloš (2011). Čeština – řeč a jazyk. Praha. ČIŽMÁROVÁ, Libuše (1999). K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918 (Příspěvek k 80. výročí vzniku Československé republiky). Naše řeč 82, s. 1–15. ČIŽMÁROVÁ, Libuše (2015). History of and Popular Attitudes towards Names for the Czech-Speaking Territory. AUC Geographica 50, s. 7–22. DAVID, Jaroslav – MÁCHA, Přemysl (2014b). Názvy míst. Paměť, identita, kulturní dědictví. Brno. DAVID, Jaroslav – SEMIAN, Michal (2015). Bohemian Manchester, Moravian Klondike and Silesian Versailles: Attributive Structures of Foreign Place Names in Contemporary Czech Journalism. Slovo a slovesnost 76, s. 129–147. DEAS, Iain – LORD, Alex (2006). From a New regionalism to an Unusual Regionalism? The emergence of Non-standard Regional Spaces and Lessons for the Territorial Reorganisation of the State. Urban Studies 43, s. 1847–1877. DICKINS, Tom (2011). The Czech-speaking Lands, their Peoples and Contact Communities: Titles, Names and Ethnonyms. Slavonic & East European Review 89, s. 401–454.
DINGLEY, John (2006). On the Origin of Czech Rakousko, Slovak Rakúsko. Harvard Ukrainian Studies 28, s. 95–104. EICHLER, Ernst (2004). Völker- und Landschaftsnamen im deutsch-slavischen Berührungsgebiet. Zu Stand und Perspektiven. In: E. Eichler – H. Tiefenbach – J. Udolph (eds.), Völkernamen – Ländernamen – Landschaftsnamen. Leipzig, s. 33–41. HENDERSON, George (2009). Region. In: D. Gregory – R. Johnston – G. Pratt – M. J. Watts – S. Whatmore (eds.), The Dictionary of Human Geography, 5th edition. Chichester, s. 630–632. HEPBURN, Anthony (2007). Contested Regions in the Nineteenth and Twentieth Centuries. Ulster in Comparative Perspective. In: B. Lancaster - D. Newton - N. Vall (eds.), An Agenda for Regional History. Newcastle, s. 115-129. HOSKOVEC, Tomáš (1999). Prusové – pruština – Prusko. Stěhování jména, zánik jazyka, zmizení lidí i země. In: P. Zima (ed.), Komunita a komunikace. Praha, s. 103–130. HOSPERS, Gert-Jan (2011). Four of the Most Common Misconceptions about Place Marketing. Journal of Town & City Management 2, s. 167–176. HOWITT, Richard (1998). Scale as Relation: Musical Metaphors of Geographical Scale. Area 30, s. 49–58. HIRSCH, Vladimír (2013). Pokus o analýzu odporu proti jednoslovnému názvu českého státu. Klaudyán 10, s. 1–12. CHROMÝ, Pavel (2009). Region a regionalismus. Geografické rozhledy 19, s. 2–5. JELEČEK, Leoš (2009). Jméno Czechia/Česko po šestnácti letech. Geografické rozhledy 19, s. 19–21. JOHANSSON, Rune (1999). The Impact of Imagination. History, Territoriality and Perceived Affinity. In: S. Tägil (ed.), Regions in Central Europe. The Legacy of History. London, s. 1–29. JONAS, Andrew E. G. (2006). Pro Scale: Further Reflections on the ‘Scale Sebate’ in Human Geography. Transactions of the Institute of British Geographers 31, s. 399–406. KEATING, Michael (1998). The New Regionalism in western Europe. Territorial Restructuring and Political Change. Northampton. KREJČÍ, Pavel (2003). Bělorusko, Moldavsko, Irsko, Nizozemsko, Chorvatsko a Čechy v bulharském zeměpisném názvosloví (otázka dublet). Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Linguistica Brunensia 52, č. A51, s. 33–51. KREJČÍ, Pavel (2008). Don’t be afraid of CZECHIA, it needs your help! Klaudyán 5, s. 30–37. KUHN, Fernando (2013). Cartographies of Transculturality: Region as “Dialogue Zone”. In: F. Kuhn (ed.), Identities, Cultures, Spaces. Newcastle upon Tyne, s. 11–40. LUTTERER, Ivan – ŠRÁMEK, Rudolf (2004). Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod. MÁCHA, Přemysl (2014). Place Names, landscape, and Identity. In: W. Bedynski – I. Povedák (eds.), Landscape as a Factor in Creating Identity. Warsaw, s. 29–38. MYŠKA, Milan (2004). Kravařsko/Kuhländchen (Ke sporům o původu názvu a vymezení Kravařska). In: S. Urbanová (věd. red.), Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity č. 213. Literární věda osudem i volbou. K 80. narozeninám Jaroslava Pleskota. Ostrava, s. 57–75. PĚLUCHA, Martin – ČERVENÁ, Gabriela – JAKOBE, Petr – MACHÁLEK, Emil et al. (2006). Rozvoj venkova v programovacím období 2007–2013 v kontextu reforem SZP EU. Praha.
PLESKALOVÁ, Jana (2002). Toponymum. In: P. Karlík – M. Nekula – J. Pleskalová (eds.), Encyklopedický slovník češtiny. Praha, s. 491. PRED, Allan R. (1984). Place as Historically Contingent Process: Structuration and the TimeGeography of Becoming Places. Annals of the Association of American Geographers 74, s. 279–297. RAAGMAA, Garri (2002). Regional identity in regional development and planning. European Planning Studies 10, s. 55–76. RIUKULEHTO, Sulevi (2015). Regional History Between Time and Space. In: S. Riukulehto (ed.), Between Time and Space. Newcastle upon Tyne, s. 1–21. ROZENKIEWICZ, Agnieszka – ŁACH, Janusz (2012). Problems of the Regional Nomenclature of the PolishCzech Borderland. Moravian Geographical Reports 20 (3), s. 64–72. SEMIAN, Michal (2012). Název jako symbol regionu. Historická geografie 38, s. 335–352. SEMIAN, Michal (2015). Historical Aspects and Influences of the Reproduction of Regions in Czechia. In: S. Riukulehto (ed.), Between Time and Space. Newcastle upon Tyne, s. 23–43. SEMIAN, Michal (2016). Regions through Time and Space: Problem of Regionalization. [disertační práce, PřF UK]. Praha. SEMIAN, Michal – CHROMÝ, Pavel – KUČERA, Zdeněk (2016). Name as a Regional Brand. The Case of Local Action Groups in Czechia. Journal of Language and Politics 15. [v tisku]. SEMOTANOVÁ, Eva (2011). Zeměpisné názvosloví českých zemí jako odraz krajinotvorných a dějinných procesů. Český časopis historický 109, s. 518–550. SVOBODA, Jan et al. (1973). Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky. Praha (monotematické číslo Zpravodaje Místopisné komise ČSAV 14, č. 1). SVOBODOVÁ, Ivana et al. (2015). Psaní velkých písmen v češtině. Praha. ŠMILAUER, Vladimír (1963). Úvod do toponomastiky. Praha. ŠRÁMEK, Rudolf (1999b). Úvod do obecné onomastiky. Brno. ŠRÁMEK, Rudolf (2008b). Toponyma čes. Lipník, pol. Lipnik < *lipnik, *lip–nik, nebo *lipn–ik? (K problematice struktur názvotvorných typů slovanských toponym). In: J. Trępała (ed.), Studia linguistica in honorem Edvardi Breza. Bydgoszcz, s. 232–243. ŠRÁMEK, Rudolf (2015). Nové rysy některých parametrů propriální sféry českého jazyka. In: I. Martinec – H. Žižková (eds.), Čeština v pohybu. Kapitoly ke zkoumání jejího stavu a proměn. Brno, s. 7–20. ŠTÍCHA, František et al. (2013). Akademická gramatika spisovné češtiny. Praha. VAŘEKA, Josef (1997). Národopisné oblasti v Čechách ve světle etnokartografie. In: J. Vařeka – M. Holubová – L. Petráňová (eds.), Evropský kulturní prostor – jednota v rozmanitosti. Praha, s. 40–49. VAVREČKA, Mojmír (1996). Названия жителей народов и народностей стран Европы и Азии. Opera Slavica 6 (2), s. 36–47.
