ú n o r
2 0 1 2
noviny f a r n o s t i s v. A n e ž k y Č e s k é n a S p o ř i l o v ě , r o č n í k
XIII
Hromnice – slavnost Světla
Apoštol Pavel vybízí první křesťany
Jeden z románů Aldoa L. Huxleyho má
a nás: „Byli jste kdysi tmou, teď jste
název Raněný slepotou. Připomíná si-
světlo v Pánu. Veďte si v životě jako
tuaci Lota, kterého navštíví boží posel,
děti světla.“ Je třeba znovu nalézt
aby ho zachránil před katastrofou So-
a představit pravou tvář naší víry. Ta
domy a Gomory. Místní obyvatelé mu
zůstává v tom, že zakoušíme živoucího
chtějí ublížit. Jsou raněni slepotou,
Krista. Zakoušíme ho, když chodíme v něm. O starých proro-
takže nemohou najít dveře.
cích čteme: Chodili
Vhodný obraz pro
s
situaci současné-
Usilujeme o to,
ho světa. Proces sekularizace zmocnil ského
abychom si stále
se
připomínali,
obrov-
přítomen,
lidí. Myslí a žijí tak,
křesťanů. Víra zeslábla a ztrácí svou sílu v osobním i společenském rozhodování. Svět a také často my hledáme dveře. V zajištění, úspěchu, v pohodlném životě. I my jsme často raněni slepotou.
měli
na očích jeho vy-
jako by Bůh neexistocuje a hluboce ovlivňuje chování nás
že
Kristus je nám
množství
val. Tato mentalita uchva-
Hospodinem.
danost a snažili se na to odpovědět svým jednáním a svými postoji. Tak svým jednáním a postoji osvěcujeme temnoty světa a stáváme se světlem lidí. „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré chování a velebili mého Otce v nebesích.“
otec Řehoř
2. strana
farní noviny únor 2012
Ta j u p l n ý ú s p ě š n ý č e s k o - r a k o u s k ý architekt Velký bílý kříž, pod ním sv. Anežka a oltář z bílého kubánského mramoru, jsou první viditelné znaky Boží přítomnosti spořilovského kostela. Prostor a tvar kříže vyjadřuje ušlechtilou krásu. Svislé rameno, zjevující jméno Otce, směruje k nám lidem. Neobvyklé, dlouhé, vodorovné rameno, přesně půlící svislé, směřuje od Syna k nám bližním, přes Ducha. Tak místo hřebů a zmučeného těla představuje nástěnný velkolepý kříž tajemství Boží Trojice. To bylo asi tvůrčí myšlenkou v té době neznámého architekta. V prosinci roku 1963 vydal Svatý otec Pavel VI. Sacrosanctum Concilium, neboli dlouho očekávanou Konstituci o posvátné liturgii. Ta se zaměřuje na pochopení významu liturgie v životě člověka a církve. Je kladen důraz na rovnost lidí, větší význam na slovo (kázání), přizpůsobení místní kultuře a na ušlechtilou krásu. V druhé polovině šedesátých let minulého století bylo trochu uvolněno cestování a informovanost o západní Evropě. Otec Cyril Kadlec měl již v té době rozmyšlenou pokoncilní představu o liturgických změnách spořilovského kostela. Podařilo se mu získat doložku k pasu a odcestovat na audienci do Vatikánu, na místo nejdůležitější. Cestou zpět se zastavil ve Vídni. V Římě dostal požehnání pro farnost od Svatého otce Pavla VI. v zarámovaném obraze s jeho podpisem. Z Vídně si přivezl návrh na úpravu kostela. Na sadě výkresů bylo pro mne neznámé jméno Farka. Postupná realizace úprav znamenala zrušení kazatelny a mřížky oddělující kněžiště od prostoru pro věřící. Nové schody měly být původně zbroušeny tmavošedými drobnými kaménky - terasem. V té době se v tuzemsku nenašla firma, která by to byla schopna udělat. Tak se přikročilo k pokrytí schodů červeným kobercem. Návrh předpokládal umístit na čelní stěnu mezi okna erb Přemyslovců, symetricky k sv. Anežce. O jeho zhotovení byl požádán sochař Karel Stádník. Ale k realizaci už nedošlo. Po třiceti letech od přestavby spořilovského kostela jsem byl pozván vídeňskou radnicí na přednášku o Akustických systémech pro nevidomé a slabozraké v městské dopravě. Při této příležitosti jsem si vzpomněl na architekta Farku. Zeptal jsem se na něho s odůvodněním, že by měl navrhovat pokoncilní přestavbu spořilovského kostela sv. Anežky, odkud pocházím. Nikdo z přítomných ho neznal. Po týdnu jsem dostal e-maillovou příznivou zprávu: „Akad. arch. Dr. techn. Marian Karl. Farka byl vedoucím pracovníkem úřadu Dokumentace historických měst BDA (Bundesdenkmalamt) ve Vídni“. Marian Farka se narodil 8.10.1931 v katolické rodině v Plzni. Po studiu na UMPRUM v Praze krátce působil na památkovém úřadě v Českých Budějovicích a potom odešel
farní noviny únor 2012
strana 3
do Prahy na Ústav památkové péče a ochrany přírody, kde se zabýval kunsthistorickým rozborem památek, restaurováním hradů, zámků, kostelů a klášterů. V letech 1965-1967 dostal stipendium na vídeňské univerzitě, kde obhájil dizertaci na téma „Památková péče a její souvislost mezi historickými starými a novými městskými centry“. Po okupaci Československa zůstal definitivně ve Vídni. V Rakousku se zapsal smělými historicko-architektonickými studiemi na úpravy zámků, klášterů v Eggenburgu, Retzi, Waidhofenu , Dómu ve Vídni Neustadtu, Zwettlu-Dürnfohu, klášteru v Altenburgu a vídeňském Hofburgu. Jeho fantastické analýzy, úspěšná publikační a přednášková činnost na univerzitě byla předčasně zakončena. Akad. arch. Marian Karl. Farka zemřel v listopadu 1992 a je pohřben na ústředním vídeňském hřbitově. Vedle našeho kostela navrhl Dr. Farka pokoncilní úpravy kostelů sv. Jakuba Většího na Zbraslavi, Nejsvětější Trojice v Srbči a Stětí sv. Jana Křtitele v Pozdni u Rakovníka. Myslím si, že pater Cyril si vybral zkušeného a úspěšného sakrálního architekta, který se kvůli exilu musel spokojit s vděčností a s modlitbami věřících u sv. Anežky, aniž by se mohl na své ušlechtilé dílo podívat. Pavel Roček
Vážení přátelé, začátkem ledna proběhla již 12. Tříkrálová sbírka. Chtěla bych moc poděkovat všem koledníkům a koledníčkům, kteří se na sbírce podíleli. Z počátku to vypadalo poměrně dobrodružně, protože první den sbírky jsem ještě v poledne neměla přihlášené žádné koledníky. Tedy kromě naší rodiny. Potom se ale začal hlásit jeden vedoucí kolednických skupinek po druhém, a tak nás nakonec vybíralo střídavě 9 dospělých, velké klubko dětí a moji kluci s kamarádem. Jako každý rok s námi koledovaly i dvě skupiny z farnosti na Spořilově. Hráli jsme, zpívali jsme, koledovali na ulicích, u metra a někteří i jinde. Nakonec jsme společně vykoledovali 79 468 Kč (ve dvou kasičkách ve farnosti na Spořilově se shromáždilo 16 121 Kč) a umístili se na 3. místě mezi pražskými farnostmi. V množství vybraných financí nás předhonili pouze ve farnosti v Kobylisích a u Týna. Všem dárcům moc děkujeme. Přestože Tříkrálová sbírka vynesla hodně peněz, k nám do charity se z ní vrátí zpět pouze 65%, a to nejdříve koncem května. V současné době nám chybí v rozpočtu finanční prostředky na pokrytí nákladů na mzdy zaměstnanců pro měsíce únor a březen. Celkem nám chybí zhruba 350 000 Kč. Proto vás prosím, pokud by kdokoli z vás mohl ještě přispět finančním darem přímo na naši činnost, zašlete peníze na náš účet 7450400257/0100. Potvrzení o finančním daru vám rádi vystavíme. Přeji vám požehnaný únor.
Eva Černá
Z
náme ji jako aktivní členku naší farnosti: nejdříve chodila do skautského oddílu Kotata, jednu dobu ho i vedla, stejně jako farní společenství mladých, pořádala lyžařské zájezdy, známe její krásný hlas z kůru našeho kostela. Před nedávnem se vrátila z pobytu v komunitě Taizé. Jak dlouho jsi byla v komunitě Taizé a co tě tam přivedlo?
Mohla bys nám poslání komunity přiblížit svýma očima? Poslání komunity vidím především ve vytvoření prostoru, ve kterém mají mladí lidé možnost nechat se oslovit Bohem, otevřít mu své srdce, dát mu ústřední místo ve svém životě a vložit do něj svou důvěru, aby tak mohl skrze ně působit ve světě konkrétními způsoby. Bratři z Taizé jsou živými svědky Boží
důvěry v lidi, jeho nezištné a hluboké lásky k nim, jsou nositeli Božího pokoje, radosti a milosrdenství. A tyhle životní skutečnosti víry předávají všem příchozím, kdo jsou ochotni je přijmout. Spolu s nimi však také vyzývají a povzbuzují k přijetí opravdové odpovědnosti nejen za svůj život, ale i za životy druhých lidí a celého světa, ať už přímým jednáním a pomocí, nebo skrze modlitbu. Přijímání poutníků přímo v Taizé je tedy základním posláním komunity. Její zakladatel, bratr Roger, však toto povolání neviděl jako plně dostačující. Aby svědectví bratří mohlo být pravdivé, cítil nutnost sdílet mnohdy tvrdou životní realitu lidí třetího světa. A tak žijí někteří z nich v malých fraternitách spolu s nejchudšími lidmi na všech kontinentech. V takové komunitě v Keni žije i zatím jediný bratr českého původu, Josef. Bratři z Taizé se takto zasazují o vytvoření vzájemné důvěry mezi lidmi, jakožto i mezi lidmi a Bohem. Viditelným připomenutím této snahy jsou pravidelná novoroční evropská setkání nazvaná „Pouť důvěry na zemi“, která jsou pořádána komunitou v některém z větších evropských měst. Letošní setkání se uskutečnilo v Berlíně s účastí 30 000 mladých lidí. V Praze toto setkání proběhlo v roce 1991. Tehdy
farní noviny únor 2012
strana 5
se sešlo na 80 000 mladých lidí! Setkání mají být znamením důvěry nejen pro účastníky, ale pro všechny obyvatele daného města (a snad i země), kteří jeho konání rozhodně nemohou přehlédnout.
Poutníci si však také mohou zvolit strávit svůj týden v tichu, případně dva poslední dny z týdne běžného.
Jakým způsobem komunita funguje?
Jakožto dobrovolníci jsme pozváni sdílet s bratry jejich způsob života. Konkrétně to znamená, že se především účastníme třikrát denně společné modlitby (ráno se sv. přijímáním, v poledne a večer) a dopoledne a odpoledne věnujeme hodinu až dvě určité práci, která je nám přidělena. Práce se střídá každý týden. Čím déle v Taizé dobrovolníci zůstávají, tím dostávají práce stabilnější a vyžadující větší zodpovědnost. Já jsem takové práce měla tři – vaření ve velké kuchyni (přes léto s týmem deseti mladých mužů pro více než 4 000 poutníků), ztráty a nálezy a vedení nácviku zpěvu pro společné modlitby. Ve volném čase jsem chodila na procházky po malebném okolí, které nikdy nezevšední, trávila čas s ostatními dobrovolníky, věnovala se psaní dopisů, čtení či osobní modlitbě apod. Náplň každého dne je tedy velmi podobná, a přitom nikdy neomrzí. Je v tom úžasná variabilita, možná díky obohacujícím setkáním s lidmi, s Bohem, se sebou samým.
Zázračným působením Ducha Svatého, mohli bychom odpovědět. A aniž bych tím zlehčovala předchozí tvrzení, můžu také říct, že komunita funguje díky společné práci bratří, sester (z několika řádů, které v Taizé již po desetiletí vypomáhají s příjmem poutníků), dobrovolníků, kteří do Taizé přijíždějí na delší čas, obvykle několik týdnů ROZHOVOR až měsíců, ale také S MARKÉTOU mnohých, kteří tráví ŠTROMEROVOU v Taizé svůj týden. Každému je svěřen drobný úkol, který vyžaduje větší či menší zodpovědnost. Především je ale vůči všem projevena obrovská důvěra ze strany komunity. Důvěra, že svěřený úkol vykonají správně a svědomitě a že nebude třeba výsledek překontrolovat. Všichni se pak scházejí třikrát denně ke společné modlitbě, která je srdcem společného života. Pro poutníky přijíždějící na jeden týden je připraven „Biblický úvod“ – každodenní zamyšlení nad vybraným biblickým úryvkem následovaný sdílením v malých mezinárodních skupinkách.
KOLEM
NÁS
V komunitě jsem prožila přes devět měsíců, i když co se získaných zkušeností týká, přišlo mi to spíše jako několik let. Na druhou stranu to nakonec uteklo tak rychle, jako by to snad bylo jen několik dní. A to je jedno z mnoha specifik onoho místa – čas a jeho relativita a taky tichá moc. Co mě do Taizé přivedlo? Řekla bych, že touha po vnitřní změně dosavadního životního stylu. Touha po opravdovém odevzdání se Bohu a nalezení svojí cesty. A taky úplně jednoduše: potřeba si odpočinout a nechat si odstup od všeho, co jsem tu žila a co mě začalo zahlcovat a vyčerpávat.
farní noviny únor 2012
FARNÍCI
4. strana
Co jsi měla v komunitě na starosti, jak vypadal tvůj den?
Co ti pobyt v Taizé především přinesl, co jsi hledala a co našla? Taizé bylo pro mě školou „života v plnosti“. A zjišťovala jsem postupně, že jsem předtím neměla ani ponětí, co tento pojem vlastně znamená. Nevím, jestli
6. strana
Z
náme ji jako aktivní členku naší farnosti: nejdříve chodila do skautského oddílu Kotata, jednu dobu ho i vedla, stejně jako farní společenství mladých, pořádala lyžařské zájezdy, známe její krásný hlas z kůru našeho kostela. Před nedávnem se vrátila z pobytu v komunitě Taizé. Jak dlouho jsi byla v komunitě Taizé a co tě tam přivedlo? V komunitě jsem prožila přes devět měsíců, i když co se získaných zkušeností týká, přišlo mi to spíše jako několik let. Na druhou stranu to nakonec uteklo tak rychle, jako by to snad bylo jen několik dní. A to je jedno z mnoha specifik onoho místa – čas a jeho relativita a taky tichá moc. Co mě do Taizé přivedlo? Řekla bych, že touha po vnitřní změně dosavadního životního stylu. Touha po opravdovém odevzdání se Bohu a nalezení svojí cesty. A taky úplně jednoduše: potřeba si odpočinout a nechat si odstup od všeho, co jsem tu žila a co mě začalo zahlcovat a vyčerpávat. Mohla bys nám poslání komunity přiblížit svýma očima? Poslání komunity vidím především ve vytvoření prostoru, ve kterém mají mladí lidé možnost nechat se oslovit Bohem, otevřít mu své srdce, dát mu ústřední místo ve svém životě a vložit do něj svou důvěru, aby tak mohl skrze ně působit ve světě konkrétními způsoby. Bratři z Taizé jsou živými svědky Boží důvě-
farní noviny únor 2012 ry v lidi, jeho nezištné a hluboké lásky k nim, jsou nositeli Božího pokoje, radosti a milosrdenství. A tyhle životní skutečnosti víry předávají všem příchozím, kdo jsou ochotni je přijmout. Spolu s nimi však také vyzývají a povzbuzují k přijetí opravdové odpovědnosti nejen za svůj život, ale i za životy druhých lidí a celého světa, ať už přímým jednáním a pomocí, nebo skrze modlitbu. Přijímání poutníků přímo v Taizé je tedy základním posláním komunity. Její zakladatel, bratr Roger, však toto povolání neviděl jako plně dostačující. Aby svědectví bratří mohlo být pravdivé, cítil nutnost sdílet mnohdy tvrdou životní realitu lidí třetího světa. A tak žijí někteří z nich v malých fraternitách spolu s nejchudšími lidmi na všech kontinentech. V takové komunitě v Keni žije i zatím jediný bratr českého původu, Josef. Bratři z Taizé se takto zasazují o vytvoření vzájemné důvěry mezi lidmi, jakožto i mezi lidmi a Bohem. Viditelným připomenutím této snahy jsou pravidelná novoroční evropská setkání nazvaná „Pouť důvěry na zemi“, která jsou pořádána komunitou v některém z větších evropských měst. Letošní setkání se uskutečnilo v Berlíně s účastí 30 000 mladých lidí. V Praze toto setkání proběhlo v roce 1991. Tehdy se sešlo na 80 000 mladých lidí! Setkání mají být znamením důvěry nejen pro účastníky, ale pro všechny obyvatele daného města (a snad i země), kteří jeho konání rozhodně nemohou přehlédnout. Jakým způsobem komunita funguje?
farní noviny únor 2012
strana 7
V ý s t a v a o s v. A n e ž c e Pozoruhodná výstava, významná nejen pro naši farnost, je otevřena v Klášteře sv. Anežky České v Praze-Starém Městě, Na Františku, ulice U Milosrdných 17. Výstava byla zahájena v loňském roce, kdy uplynulo 800 let od Anežčina narození. Trvá do 25. března 2012 a je otevřena denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin. Vystavena je řada výtvarných děl, týkajících se naší světice a také texty různých dokumentů, které se vztahují k jejímu klášteru nebo k ní osobně. Autoři výstavy mimoto věnují pozornost i osobě sv. Alžběty Uherské (nazývané také Alžběta Durynská; je jí zasvěcen kostel v Praze-Kbelích) a sv. Hedvice, patronce Slezska. Tyto tři světice žily přibližně ve stejné době a byly spojeny příbuzenskými svazky. Sv. Anežka Česká, Gandulpus Blanik, Znojmo, 1773 Snad nejcennějším exponátem je však sama budova kláštera, který ona nechala postavit společně se svým bratrem, králem Václavem I. Popisky na různých místech výstavy upozorňují například, kde se sestry v chóru modlily hodinky, kde ona sama bydlila a kde měla svoji soukromou oratoř. Tam předkládala Bohu radostné i bolestné události, týkající se evropských zemí a zvlášť naší země.
Dovídáme se také, ve kterém místě kláštera složila slavné řeholní sliby a kde byla pochována. Hrob je prázdný – její ostatky odnesly sestry, když prchaly z kláštera v době husitských válek. Ostatky se později ztratily. Stojí však za to putovat i k tomuto prázdnému hrobu. Podobně jako se putuje do Staré Boleslavi k místu, kde byl poprvé pochován sv.Václav. Můžeme ji zde prosit o přímluvu za naši zemi i za Evropu. Miloslav Müller
8. strana
UPOZORNĚNÍ: od 7. 2. až do odvolání se nebudou konat úterní bohoslužby v 18 hodin.
farní noviny únor 2012
ky – čekají na vás soutěže, písničky, dobré občerstvení a TOMBOLA pro všechny zúčastněné.
STANE SE
17. 2. v 19 hodin (po mši svaté) farní masopustní posezení v sále pod kostelem. 18. 2. zahájení XXXI. ročníku Cyrilomětodějské pěší pouti (CMP) Levý Hradec – Velehrad; mše sv. bude v 9.30 hod. v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci. Vlak z Prahy – Masarykova nádraží do zastávky RoztokyŽalov odjíždí v 8.40 hodin. Po mši sv. se putuje do Brandýsa n. L. (24 km). 19. 2. pouť pokračuje mší sv. ve farním kostele v Brandýse v 8.30 hodin. Asi v 9.45 bude zastávka ve Staré Boleslavi u Palladia v kostele P. Marie. Putuje se přes Lysou n. L. do Ostré (20 km).
22. 2. Popeleční středa 2. 3. se koná pravidelné měsíční shromáždění SFŘ u sv. Anežky od 16. 30 hod. (modlitba breviáře již od 16.15 hodin). Setkáváme se v místnosti pod presbytářem kostela, pokračujememší svatou v kostele v 18. hodina po jejím skončení v případě zájmu pokračujeme opět v místnosti pod presbytářem. Všichni jste zváni. Pravidelný úklid kostela jednou za čtrnáct dní v pátek v 8 hodin, tentokrát 10. 2. a 24. 2. Velmi vás žádáme, přijďte nám pomoci.
19. 2. sbírka Svatopetrský haléř
Po nedělní ranní mši svaté se mohou farníci ohřát, vypít čaj či kávu v prostorách učebny náboženství.
19. 2. v 15 hodin zveme všechny děti z okolí na MASOPUSTNÍ KARNEVAL do sálu pod kostelem sv. Anež-
Upozorňujeme všechny farníky, že ve vitrínách v zádveří kostela někdy zbývá předplacený tisk.
Srdečně zveme na seminář Sebeúcta - Řekni to přímo, pořádaný o. s. Člověk člověku, který se koná 13. - 15. 4. 2012, více na www.clovek-cloveku.cz. Klára Konvalinová Bohoslužby
Farní úřad
středa – pátek . . . . . . . . . 18.00 neděle . . . . . . . . . . . . . . 7.30 . . . . . . . . . . .10.30 dětská mše
P. Řehoř Mareček Jihovýchodní IV. č. 25, tel. 2 72 76 34 60 úřední hodiny: po – pá 8.00 – 10.00
Naše noviny si můžete přečíst i na internetové adrese www.anezka.ic.cz. Cena: 4 Kč. Číslo vyšlo 5. 2. 2012 Redakce: Michaela Tučková, Magdalena Martinovská
