NOVÉ ZAČÁTKY Karel Václav Kupka Text © 2016 Karel Václav Kupka Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016 1. vydání © Lukáš Vik, 2016 ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-068-7 ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-069-4 ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-7536-070-0 Konverze do elektronických formátů: webdesignér Lukáš Vik http://www.lukasvik.cz
Nové začátky Bylo to v létě roku 1989, kdy se rodina Václava a Kamily Hroudových přestěhovala z centra města Olomouce do malebné jihočeské vesnice Krásná, poblíž rakouských hranic. Oba měli za sebou již šťastné dvacetileté manželství se dvěmi dospívajícími ratolestmi. Osmnáctiletá dcera Zita právě odmaturovala na olomouckém gymnáziu a netrpělivě očekávala výsledek přijímacích zkoušek na Lékařskou fakultu UK v Praze. Sedmnáctiletý syn Bořek s odřenýma ušima dokončil 3. ročník strojní průmyslovky v Olomouci a poslední 4. ročník dokončí v nedaleké Kaplici. Příčina jejich rozhodnutí se přestěhovat byla v rodinné vile, kterou zdědila Kamila Hroudová po své zesnulé tetě. Byla to krásná a výstavná budova z počátku první republiky, kterou již dávno zesnulý strýc Hubert nechal přebudovat ve stylu bohatých měšťanů minulého století v luxusní sídlo se zimní zahradou, bazénem a zahradním jezírkem se zlatými rybkami. Hroudovi se ani nemuseli dlouho rozmýšlet, zda opustit velký a prostorný byt v centru Olomouce, neboť atmosféra na střední ekonomické škole, kde Václav Hrouda vyučoval jazyky, byla
se stále napjatější politickou situaci již neúnosná, a proto se rozhodl od nového školního roku nastoupit v krumlovském gymnáziu jako vyučující ruského jazyka a němčiny. Manželce Kamile také v olomoucké fakultní nemocnici nebránili změnit podnebí, neboť na její uvolněné místo dětské lékařky již měla políčeno dcera tajemníka OV KSČ v Olomouci. Proto jejich odchod po dvaceti létech nenesl žádnou známku nostalgie, ale jen trochu hořkosti, která se v nich zakořenila za dvacet let budování socialismu. Né, že by se měli špatně za vlády bolševika, ale nebyli jedni z těch dojičů socialismu, kteří si uměli život zařídit tak, aby za minimální námahu měli maximální odměnu. Bylo to prostě v nich a ve stejném duchu se snažili vychovávat i své děti. „Václave, máš už přichystané všechny věci do školy?“ Volala z jídelny Kamila na svého muže, který na druhý den měl nastupovat do nového zaměstnání.“ „Buď bez obav ženo,“ odpověděl Václav. „Raději se podívej do kalendáře a zjistíš, že ti to také krátí. Od 1. nastupuješ v nemocnici a zatím jsi ji viděla jen z okna auta. Já ti nevím, když se do toho kalendáře tak dívám, neměla by mít už dávno Zita z té Prahy nějakou zprávu?“ „Vždyť jsi říkal,
že tam máš nějakého kamaráda spolužáka, který se na to podívá!“ „Asi máš pravdu. Úplně jsem na to s tím stěhováním zapomněl a Zita, místo aby mi to připoměla, má jenom plnou hlavu těch nových kamarádek a samozřejmě i kamarádů. Zejména ten vlasatý fracek z opačného konce se tady v poslední době moc ochomýtá a ani pořádně nepozdraví, když mě potká na tom svém horáči.“ „Ty myslíš, že každý v tobě pozná kantora, kterého musí zdravit už z daleka? A vůbec, jak může vědět, že jsi zrovna Zitin otec?“ „No dovol, tak se na mě podívej, nejsme snad z jednoho hnízda?“ „Prosím, tě, moc se nenaparuj, víš přece, že jistá je jenom matka!“ „To jsi mě teda dojala. V tomto případě dovol, abych se teda zasmál. Cha, cha, cha! Hned zítra zavolám Frantovi na fakultu, co se děje, ale budeš mi to muset připomenout, abych při své inaguraci ve škole nezapoměl na budoucnost vlastní dcery. Když už mluvíme o svých dětech, kde je vlastně Bořek? Slíbil mi, že mi pomůže vyměnit olej u té naší „popelnice“ a od rána je v trapu!“ „Nediv se, užívá si poslední dny prázdnin a sžívá se se svými budoucími spolužáky.“ Omlouvala jej Kamila. „To jsem zjistil, když předevčírem přišel domů a smrděl pivem a cigaretami, jak poslední bezdomovec. Co to byla vlastně za akce?“ „U jednoho kamaráda na
zahradě oslavovali konec prázdnin nebo léta a při tom opékali prase a myslím, že tam měli i bečku piva.“ „Prosím tě, kdo jim na to dává peníze, vždyť to musí stát majland. Snad ho v tom nepodporuješ za mými zády, Kamilo?!“ „Ale vůbec ne, prý to všechno financoval otec toho kamaráda, u kterého to všechno probíhalo.“ „Teda, to má někdo rodiče, když si mohou dovolit financovat takovou akci. S těmi by se chtěl seznámit, možná, že by nám půjčili na nové auto.“ „Klidně můžeš, řekni Zitě a ona to zařídí.“ „Jak, Zitě? Co s tím má ona společného?“ „Je to totiž tatínek toho vlasatého fracka na tom horáči, který tě nezdraví,“ odpověděla Kamila. „To nemyslíš vážně?“ vyhrkne Václav. „Vždyť jsi říkala, že to pořádá Bořkův kamarád nebo spolužák a on má nejmíň dvacet!“, rozčíleně povídá Václav. „No, to snad není na škodu, když bude mít Bořek starší kamarády a navíc je to kamarád od Zity,“ řekla Kamila. „To je pěkné, ty snad máš i reference o jeho rodině a já zase vypadám jako pitomec, kterému se nic neřekne!“ zlobí se Václav. „Ale jdi, jen jsem potkala prodavačku z obchodu, kde chodíme nakupovat a ona to říkala.“ „Sama, jo?“ povídá Václav. „Ne, když jsme se setkaly u kadeřníka a potom jsme zašly na kafe do cukrárny na náměstíčku,“ upřesňuje Kamila. „Tak co ti ta
nejinformovanější osoba v širém okolí sdělila?“ zabručí Václav. „No, nic moc. Já jsem se jen zmínila o našich dětech a jejich kamarádech a ona spustila sama. Že tatínek toho vlasáče pracuje jako vedoucí autoservisu a povídá se, že má nějaké kšefty s autama z Rakouska a Německa.“ „Prosím tě,“ povídá Václav. „Za to by ho dneska zavřeli, až by byl černý! Nevěř všemu, co se povídá.“ „Proč bych neměla? Z čeho by postavil takovou vilu s bazénem, dvě auta, dvakrát ročně u moře? To přece nejde z jednoho platu vedoucího autoservisu!“ „Snad dělají dva?“ zeptal se Václav. „Houby dva!“ odpoví Kamila. „Jeho žena nepracuje a ještě údajně, tam dva krát týdně chodí uklízet ta stará paní Javorková, co uklízí v obchodě.“ „Tak tomu nerozumím,“ kroutí hlavou Václav. „My makáme jak barevní, oba máme vysoké školy a můžeme si dovolit dovolenou jednou ročně na Sázavě. A takový vedoucí autoservisu nás přečůrá oba. Kde ten svět spěje?“ posteskl si smutně. „Ona Mráčková, ta pokladní, povídala, že on taky tu automobilní průmyslovku udělal pomocí svého stranického strýčka a potom si pro maturitní vysvědčení přijel na praseti a odrážel se husou v každé ruce!“ „Asi budeš mít pravdu. Někomu hoří i voda a někdo, jako my, bude mít kulový po celý život.“ „Však se neboj,“ říká Kamila „Žádný strom
neroste do nebes a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne!“ „No dej mi už svátek s pitomcem, ať už k tomu svému mamonu přišel, jak chtěl, mě by teď nejvíc potěšilo, kdyby to té naší káči vyšlo s tou vysokou, „konstatuje Václav. „A vůbec, nevíš kde je?“ „Jela se projet na kole k rybníku. Tady máš na stole vzkaz, že se vrátí, až přijde.“ „No to mě teda podrž!“ rozčiluje se Václav. „Ze syna se pomalu stává narkoman a opilec a dcera trénuje na Tour de France. Budu si muset s oběma vážně promluvit, jak si to vlastně představují do budoucna!“ „Ne, víš co?“ povídá Kamila. „Než si s nimi promluvíš, tak napřed zavolej do té Prahy, abys už měl v ruce nějaký argument, když je pořád toužíš vychovávat.“ „Jen se neboj, já mám dost pádných argumentů týkajících se jejich výchovy, vždyť jsem přece dlouholetý pedagog!“ konstatuje Václav. „Právě proto!“ řekla Kamila potichu, aby to dlouholetý pedagog neslyšel. Zita měla domluveno, že v sedm večer bude u rybníka za vsí čekat na Jardu, který jí slíbil originálku kazety americké hitparády, kterou mu fotřík vozí z rajchu, když jezdí za kšeftem. Měl sebou vzít i super strojovnu SONY, kterou mu dovezl z Rakouska k jmeninám. Čekala již dobrou
čtvrhodinu, když najednou slyší hluk motoru. To si to už po hrbolaté polní cestě hasí Jarda v tatíkovém mercedesu, který nedávno koupili od nějakého rakušáka. Brzdy zaskřípaly a motor se zastavil. „To valíš bulvy?“ volá Jarda staženým okýnkem. „Teda zírám!“ odpoví Zita. „Až ti na to fotřík příjde, tak z tebe udělá dva malé do školky!“ „Bez obav,“ pohotově odpoví Jarda. „Tenhle pekáč mi dnes věnoval můj otec, nebo otčím, jeden nikdy neví, za to, že jsem konečně obdržel modrou knížku a nemusím na tu posranou vojnu a můžu v klidu makat u něj v servisu. Víš jaké je to terno?“ směje se Jarda. „Já nevím,“ říká Zita. „Mě to připadá, jako by tě pasovali na méněcenného kripla, který není ani schopen se postavit do pozoru nebo udělat čelem vzad!“ „To jsou jenom legendy a bajky, že není chlap ten, který nebyl na vojně. Co z toho ti chlapi mají, že za ubohý žold se nechávají dva roky buzerovat v kasínu? Já ti odpovím, hovno!“ řekl Jarda. „Víš, ty vůbec kolik si můžu u fotříka v servisu za ty dva roky nahákovat peněz? To si chlapi zocelení vojnou, nevydělají ani za deset let!“ „A co ti vlastně je, že ti dali tu modrou knížku?“ zeptala se Zita. „Abych ti pravdu řekl, tak velký kulový, ale fotřík opravoval káru od nějakého lapiducha z odvodní komise a víš, jak to chodí,
já tobě a ty mi. Trvalo to sice nějakou dobu, ale přiklepli mi ji. Jakou blbinu do těch lejster napsal, to ví jenom on a pánbůh,“ filosofoval Jarda. „Kde máš ale tu kazetu a magič, jak jsi slíbil?“ „Nastup si do káry a uvidíš ten stroj, který tam ten rakušák nechal. Bedny jsou taky slušné, tak nasedni a já to trošku osolím, ať z toho máš ten správný umělecký zážitek.“ nabádá Zitu. „Ale tatínek mi říkal, abych s cizími lidmi do auta nesedala!“ napodobila malou holčičku Zita. „Ten tvůj tatínek ti neřekl, že děti nosí čáp? Kdyby ti to řekl, tak bys bez obav mohla nasednout do jakéhokoliv auta, aniž bys měla obavy z případného otěhotnění,“ zažertoval Jarda. „No právě, tuto kravinu o čápovi mi mojí rodičové vytloukali už v ranném předškolním věku. Já mám totiž rodiče vzdělané a pokrokové, takže auto a osobu opačného pohlaví, než mám já, považuji dodnes jako potencionální nebezpečí nechtěného početí, které by mi při mém plánovaném vzdělání na lékařské fakultě značně zkomplikovalo studium, neboť přednáškové sály nejsou dosud vybaveny útulky pro děti,“ zakončuje své zeširoka podané vysvětlení Zita. „Já jsem nikdy nevěřil, že odmítnutí případného pohlavního styku, může mít tak zeširoka podané filozofické zdůvodnění. Stačí přece říct, dnes souložit nebudeme, já to přece v klidu
uznám a do zítřka to vydržím. Jsem přece chlap, i když mám modrou.“ „Ty jsi teda kecka nejhrubšího zrna, raději tam zasuň tu kazetu a vydýchej to na čerstvém vzduchu,“ uzemnila jej Zita. Jarda měl pravdu. Ten rakušák tam skutečně nechal velice výkonný stroj, protože při polovičních basech je přišel vyhnat porybný, kterému začali plašit ryby. Proto nastartovali a odjeli do vzdáleného lesíka, kde nebylo zvěře, hajných, ale zato krásná černá skládka veškerého haraburdí, které naše společnost dovede vyprodukovat. Sluníčko už zapadlo a měsíční úplněk nám osvětloval interiér auta. Poslouchali jsme největší pecky americké hitparády, když najednou při sentimentálním ploužáku mě Jarda vzal kolem ramen a opřel mou hlavu o své rameno. Sama jsem v tom neviděla nic špatného a přiznám se, že mi to dělalo dobře. Vyzařoval z něho takový klid a pohoda, kterou podbarvovala ta pomalá hudba. Zavřela jsem oči a nechala se unášet krásnou melodií, když najednou jsem na hrotu svého pravého prsu ucítila jeho prsty. Jemně jej začaly hladit přes tenkou letní blůzku a okamžitě obě mé bradavky ztvrdly jako nezralé višně. Nedala jsem na sobě nic znát, ale Jarda poznal, že mi jeho počínání
není lhostejné. Udýchání, zchvácení, ale velice lehcí se svalili na záda a vychutnávali sladké chvíle rozkoše. Po chvíli si začali uvědomovat, co vlastně udělali a jaké by to pro oba mohlo mít následky. „Co myslíš“, první se ozvala Zita. „Neudělali jsme blbost, když jsme to dělali bez ochrany? Tatík by se asi zvencnul, kdybych teď, před vysokou, byla v jináči.“ „Ale, to jsou jenom takové rodičovské kecy“ povídá Jarda. „Normálně bychom se vzali a na celou vysokou bys mohla hodit bobek. Můj fotřík by všechno zařídil tak, že bychom si žili jako v ráji.“ „Poslyš, Jardo, kde vlastně bere tvůj tatík tolik prachů na barák, všechny ty auta, včetně tvého meďáku?“ „To víš děvče, kdo umí, ten umí a ten kdo to neumí, tak učí přiblblé parchanty ve škole nebo obskakuje hypochondry ve špitále.“ „No dovol?“ ohradí se Zita. „To chceš říct, že naší jsou blbí, když se živí tímto způsobem?“ „To neříkám, ale kdyby vám tetka neodkázala barák, než natáhla brka, tak byste do dneška bydleli v betonové krabici tam někde na Hané. Ale vykašli se na to, co kdyby“, povídá Jarda, „Zatím je to doufám v pohodě, jestli můžu mluvit za sebe, protože něco takového jsem od tebe nečekal. Jsi hotová dračice a já tě za to moc miluju.“ Přitáhl si hlavu na své rameno a dal jí pusu na čelo. „Já nevím“ nesměle špitla Zita, „Co se to
se mnou stalo a teď se strašně stydím.“ „Prosím tě, nebuď labuť. Vždyť je normální, když se dva milují“, ubezpečil Jarda Zitu. „Já vím, ale mám strach, že to na mě naší poznají, až se vrátím domů.“ „Ježíši! Kolik je vlastně hodin? Už jsem měla být dávno doma. Taťka jde zítra do nové rachoty a já ho chtěla poplivat pro štěstí před spaním.“ „Vůbec tě to nemusí mrzet“, říká Jarda, „Já si myslím, že na tom pitomém gymplu moc štěstí nenadělá. Mě vyrazili hned v prvním járu, jako absolutně neadaptabilní individuum, se sklony šířit mezi studenty lživou kapitalistickou propagandu, která spočívala v nošení riflí, dlouhých vlasů a přechovávání módních výstřelků techniky, kterou produkuje kapitalistická společnost, aby narušila rovnováhu našeho socialistického zřízení.“ „To mi neříkej, že tě vyrazili pro takovou pitomost? To by potom byli všichni na tom gymplu úplné paka“, zauvažuje Zita. „Takže aspoň tvůj tatík tam bude jediný normální. Tak pojedeme, abys jej mohla jako normálního poplivat před vstupem do výrobny mlčenlivých a na všechno kývajících bolševických kreténu.“ „No to je dost, že jdeš! Kdes byla tak dlouho, už jsem měl o tebe strach, že se ti něco stalo!“ Starostlivým pohledem doprovází z jídelny Zitu
otec Václav. „Ale byla jsem se na kole projet u rybníka a potom jsme kecali s kámoškama na hrázi“ vysvětluje Zita a maličko se u toho začervená. Ještě štěstí, že je v jídelně šero, takže si toho detailu otec ani nevšimnul. „O čem šla řeč?“ zeptal se zvědavě. „Ale samé blbosti o škole a hlavně o tom gymplu, kde zítra nastupuješ. Víš, holky říkaly…. „Jenom holky?“, zeptal se otec zvídavě. „No, kluci taky, že ten říďa, je pěkný kréten.“ „Prosím tě, jak se to vyjadřuješ“, ohradí se Václav. „Takhle by mohli potom mluvit i o mě.“ „Ale ne, ty jsi úplně jiný, tebe přece znám. Holky, které teď odmaturovaly jako já, říkaly, že říďa a většina prófu jsou kádrové rezervy pro vyšší funkce ve školství, takže se máš na co těšit. Já se jdu osprchovat a mažu na kutě. Tobě ale přeju, abys je všechny zítra převálcoval. Pfuj, pfuj, pfuj“, symbolicky jej Zita poplivala přes rameno a odkráčela do koupelny. Václav chvilku přemýšlel o jejich slovech a nakonec řekl: „Nějak bylo, nějak bude. Těch deset let, co mi zbývají do penze, to musím vydržet i s bodákem v zadku.“ Zvedl se a odešel do ložnice, kde už spokojeně pochrupávala jeho žena Kamila. Na polštáři mu ležel vzkaz. Nezapomeň volat do Prahy, Kamila.
Ráno se Zita probudila, když už otec odešel do školy a matka se zrovna vracela z ranního nákupu. Bratr Bořek už brzo ráno vyrazil na kole za svým kamarádem Jardou. Nemohla si vybavit celý noční sen, který byl o Jardovi, hlavně na jeho začátek. Konec však byl nádherný! Milovali se v zahradním altánku u Jardy a potom se nazí koupali za svitu měsíce v bazénu. „Zito! Už jsi vzhůru?“ Volala matka ode dveří, když položila těžké nákupní tašky do předsíně. „Ale jo“, odpověděla rozmrzele, protože matčin hlas přerušil niť jejího sladkého snění. „Pojď mi pomoct s nákupem!“ Zita neochotně vstala a ještě rozespalá vešla do předsíně, aby matce pomohla. „Prosím tě, co to máš na krku. Neštíplo tě něco, vždyť to máš celé zarudlé,“ starala se matka. Zita hned přiskočila k zrcadlu a prohlížela si rudou skvrnu na krku. Už jí to bylo jasné. Jarda! Pitomec jeden a já káča o tom ani nevím, řekla si v duchu. „Asi to bude od toho velkého komára, který mě včera na hrázi štípl do krku. Běž a dej si na to desinfekci a studený obklad,“ radila máma - lékařka. Jenom doufám, že to nebyl žádný infikovaný prevít, říkala si sama pro sebe. To já doufám taky, přitakala Zita.
Den byl jako malovaný, ale paprsky slunce nebyly tak ostré a ohlašovaly už brzký konec léta a taky prázdnin. Odpoledne přišel Václav s prvního dne nového zaměstnání a hned ve dveřích hlaholil. „Představ si Kamilo, že jsem jako nový člen pedagogického sboru dostal na starost jazykovou učebnu a třídnictví v prvním ročníku. To bys nevěřila, kolik mi celá příprava zabere času a do 1. září zbývá týden!“ „Volals?“ Zastavila vodopád jeho slov Kamila. „Ale ano“, zabručel naštvaně Václav. Představ si, že ten kamarád Franta se začal vykrucovat jako had, že doba je nepřehledná a on si teď nemůže dovolit šlápnout vedle a samé takové kecy. Takže jsem se ho zeptal přímo.“ „No a co ti řekl?,“ zeptá se zvědavě Kamila. „Jestli mám být slušný, tak celkem nic.“ „Jak nic?“ naléhala Kamila. „On si zkrátka nechce pálit prsty, aby se náhodou nezviditelnil ve špatném světle!“ „A to jsi tvrdil, že je to tvůj nejlepší kamarád ze studií,“ řekla s posměchem v hlase Kamila. „Spíše to byla taková kurva, převlečená za kamaráda,“ odtušil Václav. „Asi s největší pravděpodobnosti se naše Zituška do Prahy letos nedostane, ale může to zkoušet každý rok. Dověděl jsem se, že někteří to na Lékařskou universitu UK zkoušejí až pět krát než je přijmou.“ „To mi chceš říct, že nás tady
bude Zita obšťastňovat svou přítomností dalších pět roků?“ zděsila se Kamila. „Samozřejmě, že nebude trčet doma. Už jsem se informoval, že v Krumlově otevírají denní nadstavbové studium pro absolventy gymnázií, které je takovou přípravkou pro studium medicíny. Kdyby to náhodou nevyšlo příští rok, tak za další by byla zdravotní sestrou, o které je také zájem. A vůbec, kde je, abych to s ní mohl v klidu prodiskutovat?“, zeptal se Kamily. „Ale odpoledne tady kroužilo to vlasaté individuum, které tě nezdraví a odjeli se koupat k rybníku.“ „Já doufám, že to zase nebude téměř půlnoční návrat jako včera! To bych ji už musel něco říct,“ zabručel Václav. „Prosím, tě, nech ji, vždyť odmaturovala za 5 a jsou to její možná poslední prázdniny!“ hájila Zitu Kamila. „Jak tak poslouchám, zatím děla všechno pro to, aby to její poslední prázdniny byly!“ odtuší Václav. Sám nemá ani zdání, jak blízko je pravdě. Prázdniny skončily a Kamila Hroudová nastoupila na místo dětské lékařky v českokrumlovské nemocnici. Zita se musela vyrovnat s faktem, že Praha je pro ni zatím vzdálená budoucnost a na poslední chvíli byla přijatá na nadstavbové dvouleté studium na střední zdravotní škole v Českém Krumlově. Bořek se rychle
zorientoval v novém prostředí strojní průmyslovky v Kaplici a se svými novými kamarády zahájil poslední maturitní školní rok. Co celé rodině Hroudových nové prostředí přinese, to zatím nikdo z nich netuší. Kolo času se pomalu otáčí a začíná psát nové stránky našich dějin. Je 17. listopad 1989. „Kamilo, pojď se podívat, co to zase v té Praze blbnou! „volal Václav od zpráv v televizi. „Nemůžu, spálí se mi cibule.“ odpovídá Kamila z kuchyně. „Stejně už je to týden jedno a totéž, vůbec tomu nerozumím.“ „To já už do toho asi začínám vidět,“ odpovídá Václav. „Jenom mi není jasné, jak ti slavní komunisti, s takovým mocenským arzenálem jako jsou policajti, vojáci a lidové milice, sedli na zadek před pár študáky a komedianty. Mně se zdá, jako by to bylo už předem nějak dohodnuté, aby si všichni mysleli, že politický převrat lze uskutečnit bez jediného výstřelu. Osobně si myslím, že je to blbost, protože bychom byli raritou ve světových dějinách.“ „Prosím tě nefilosofuj a radši mi řekni, kde jsou ty naše děcka. Už tu dávno měly být na večeři!“ ukončí Václavův projev Kamila. „Jak to mám vědět? Vidíš, že nastává nová doba a naše ratolesti chtějí být u toho. Ve škole jsem viděl nějaký plakát
o mítinku na náměstí. Mělo to začít v šest večer, takže jestli se nepletu, tak ti naší revolucionáři tam budou dřepět až do konce!“ „No konečně, už jsou tady,“ říká Kamila, když uslyšela klapnutí hlavních dveří. „Já vám řeknu,“ spustila Zita ode dveří. „To jste měli vidět ten rachot. Představte si, že tam přijeli študáci z Prahy a s nimi byl i nějaký Klaus z ústavu prognostiky nebo čeho a ten vám mluvil jako z partesu. Že už je konec vlády jedné strany a že když u nás konečně zvítězí demokracie, tak se za pár let budeme mít všichni jako v Německu nebo Rakousku!“ „Prosím tě, zastav a běž si umýt ruce a Bořek taky!“ rázně zastavila Zitin slovní průjem máma Kamila. „Ty už mluvíš jako taťka, však se zeptej Bořka, ten to slyšel taky!“ bránila své nadšení Zita. „Tak už se naši sametoví revolucionáři dostavili, takže můžeme konečně začít večeřet“ konstatoval otec Václav, který se zvedl od mimořádných zpráv a zasedl u prostřeného stolu v jídelně. „To tvoje nadšení Zito, mi připomíná mě v osmašedesátém, jak k nám přijeli Rusáci. Je fakt, že to bylo něco jiného, protože oni přijeli s tanky, ale ty demonstrace a to semknutí národa proti nim, mi připomíná to, co se děje teď. Jenom doufám, že to všechno nadšení nevyprchá s prvním výstřelem do vzduchu! Dobrou chuť,“ ukončil otec
svůj komentář. Sám ale nevěděl, co si má o tom všem myslet a jak se orientovat v této hektické době, která buď některé vynese do bezoblačných výšin a druhé semele na prach a zadupe do země. Ale čeho by se měl bát? Nikomu neublížil, komunista nebyl, nedonášel, poctivě pracoval a nekradl. Tak proč?! Když ráno Václav vstoupil do sborovny, setkal se s ustrašenými pohledy svých kolegů a kolegyň, kteří vypadali jako by tam nocovali. „Vy jste tam byl taky, pane Hrouda?“ zeptala se Václava fyzikářka Dagmar Čapková, kterou studenti přezdívali „Čapka“ pro její jméno a nemožné pokrývky hlavy, které nosila. „Kde myslíte, paní kolegyně?“ zeptal se schválně nechápavě Václav. „No přece na náměstí v šest večer!“ odpověděla pohoršeně „Čapka“.„Přece toho byla celá škola a v rozhlase to hlásili, všude byly plakáty a jezdilo nějaké auto s amplionem. Toho jste si nevšiml, pane kolego?“ „Ale všiml“, odtušil Václav. „Jenom v poslední době nemám na takové blbosti ani čas, ani náladu.“ „Teda, to jsem si nemyslela, že vy se svým rozhledem a prožitým příkoří komunismu se k této převratné době postavíte jinak, pane kolego!“ „A můžete mi paní kolegyně poradit jak? Když to, co se od 17. listopadu děje, je jen chaos, zmatek a snůška
informací, ve kterých se ani, s prominutím, prase nevyzná?“ „No já jsem si myslela, že předstoupíte před studenty vy jako nekomunista a povíte jim o svobodě, která se před námi otevírá a o možnostech demokracie, kterou určitě teď nastolíme!“ „Já bych, paní kolegyně, radši chvilku počkal s vizemi a prognózami, protože ty už za nás tady chodí hlásat jeden prognostik z Prahy a zaměřil bych se na výuku studentů, za kterou jsme sice mizerně, ale přesto pravidelně placeni. Mimo jiné, za pět minut zvoní, takže odcházím do hodiny a všem přejí příjemný den!“ ukončil svůj monolog Václav. „No, slyšeli jste to?“ pohoršovala se Čapka před ostatními členy mlčícího pedagogického sboru, který se po Václavově výzvě začal rozcházet do svých tříd. Jen tělocvikář Bouček podotkl. „Jen jestli to není proto, paní kolegyně, že panu kolegovi Hroudovi je dvakrát více roků než vám!“ A zavřel za sebou dveře sborovny. „Mohla byste ke mně na chvilku přijít, paní doktorko?“ ozvalo se ve sluchátku telefonu inspekčního pokoje. Kamila nevěděla, co po ní pan primář MUDr. Karel Krátký CSc. bude chtít. „Posaďte se, paní kolegyně,“ vyzval Kamilu primář ihned, když vstoupila do jeho pracovny. „Proč
jsem si vás vlastně zavolal. Jste tady nová a já, jako primář tohoto oddělení, mám za povinnost s vámi prodiskutovat vaše případná přání, připomínky, popřípadě vaše podnětné návrhy ke zkvalitnění naší práce. Jistě jste si všimla, že se nacházíme v poměrně hektické době, která klade na nás všechny mimořádné nároky v určitém přístupu k problematice chodu našeho oddělení, ale v neposlední řadě se to může odrazit i vchodu celého našeho zdravotnictví.“ Kamila stále uvažovala, kam vlastně jeho slovní projev směřuje, ale nemohla se zbavit dojmu, že sedí na odborové schůzce, kterou kdysi mívali každé úterý ráno. „Víte, paní kolegyně, nebudu chodit kolem horké kaše. Jistě je vám zřejmé, že politická situace v naší zemi nabrala trošku jiný směr, než na který jsme byli zvyklí. Proto si volám každého z vás k takovému přátelskému pohovoru, abych zmapoval aktuální situaci na našem oddělení. Určitě se k vám dostaly zvěsti o výběrových řízeních na post ředitele a na obsazení jednotlivých primariátů v naší nemocnici. I našeho oddělení se toto bude týkat, i když já, pro svůj pokročilý věk, by mohl odejít do předčasného důchodu, ale zatím se necítím do starého železa. Po určité úvaze jsem dospěl k názoru, že i přes mé levicové politické přesvědčení, půjdu do výběrového
řízení na post primáře tohoto oddělení. Zda budu v této funkci potvrzen, bude v rukou výběrové komise, která by mohla položit na misku vah vedle mé letité praxe a odbornosti i názor mých kolegů a spolupracovníků. Neberte to tak, paní kolegyně, že vás chci nějak ovlivňovat ve vašem rozhodování, ale bylo by ode mne neseriosní, abych své kolegy a spolupracovníky na tuto situaci neupozornil. Jsem ale přesvědčen, že celé výběrové řízení bude spíše takové malé referendum, ve kterém si určití lidé budou vyřizovat své nevyřízené účty, takže se může stát, že odbornost a erudice určitých pracovníků bude převálcována v minulosti ukřivděnými politickými amatéry. Stojím v čele tohoto oddělení už téměř dvacet let a jsem pyšný na to, co jsme za tu dobu dokázali. Nepřežil bych to, kdyby nějací disidentští demokraté zničili to, co jsem tady za těch dvacet let, samozřejmě se svými spolupracovníky dokázal vybudovat. Neberte to jako nějakou mou obhajobu, ale měl jsem potřebu vám toto sdělit, paní kolegyně.“ „Já nevím, pane primáři, co na to říct, protože jsem zde velice krátce,“ váhavě zareagovala Kamila. „Ale mohu vás ujistit, že mé rozhodnutí, jít pracovat na váš primariát bylo podloženo velice kladnými referencemi vašeho pracoviště, které je uznáváno i renomovanými
pracovníky v Praze.“ Čímž jsem měla na mysli toho podělaného Václavova kamaráda Frantu, který na toto pracoviště pěl oslavné ódy. Jenom teď jsem si nebyla stoprocentně jistá, zda to nebyla jenom chvála z tak zvaného politického kamarádšoftu, nebo skutečná odborná lékařská práce. „Za svou osobu mohu stoprocentně říct, že budu podporovat na místě primáře tohoto oddělení jen takového člověka, který bude splňovat maximální kvalifikaci v oboru, spojenou se schopností vést kolektiv kvalifikovaných lékařů. Politická angažovanost takového kandidáta je mi ukradená. Jestli to bylo z vaší strany všechno, pane primáři, tak bych, s vaším dovolením, šla za svými pacienty.“ „Samozřejmě, paní kolegyně. Z mé strany to bylo vše, co jsem s vámi chtěl prodiskutovat. Přeji příjemný den a na shledanou.“ Když se Kamila vrátila na oddělení, nevěděla, co si o tom všem má myslet, ale za chvíli na celou věc zapomněla, protože ještě musela udělat nové příjmy, které v průběhu dopoledne přišly na dětské lůžkové oddělení okresní nemocnice v Českém Krumlově. „Kamilo, už jsi doma?“ hlaholil už od hlavních dveří Václav. Aniž by uslyšel nějakou odezvu, tak spustil. „To bys nevěřila, co se dneska ráno
událo ve sborovně!“ „Nesnaž se, máma ještě není doma“ volala Zita ze svého pokoje. „To nevadí, tak to povím tobě!“ „Tati, nejsem si jista, že mě zajímají duchaplné story tvých postklimakterických kolegyň. Mimo jiné, mám spoustu učení, takže počkej radši na mámu!“ V tom zarachotil klíč v hlavních dveřích a do předsíně vešla Kamila. „Ahoj všichni, je někdo doma?“ „No konečně je tu někdo s kým si můžu popovídat, protože naše dcera odmítá pro nával učení se mnou komunikovat“ volal z jídelny Václav. „Vašku to bys nevěřil, co se mi dneska přihodilo!“ „A jé jej, to bude duo!“ zavolala z pokoje Zita. „To musím ten nával učení přerušit a vyslechnout události a komentáře z okresního města!“ „Jaké duo? Co to Zito, meleš?“ ozvala se Kamila. „Však počkej mami, taťka má taky nějakou zajímavou story. Teď jsem zvědavá, která bude lepší“ konstatovala Zita a už se usalašila do houpacího křesla v jídelně. „Já nevím Vašku, je to pro její uši, ta tvoje story?“ zeptala se na oko starostlivě Kamila. „Samozřejmě, jisté zhovadilosti, probírané na poradách pedagogického sboru jsou někdy mládeži nepřístupné, ale toto je příkladná ukázka lidské připosranosti, která je, zvláště českému národu, vlastní.“ odpověděl Václav. „Nebudete věřit, co zase paní kolegyni Čapkové,
zvané „Čapka“ mezi studenty, chodí po rozumu. Zeptala se mě, zda jsem, jako nekomunista, už předstoupil před studenty a vysvětlil jim, jaký ráj se před námi otevírá s pádem totality a příchodem demokracie. Já jsem v tu ránu nevěděl, co jí na to říct a chvála bohu, mě zachránilo zvonění do hodiny. Tak mi řekni, začíná se u vás v nemocnici taky tak blbnout jako u nás ve škole?“ „Tak to si piš, že i u nás to začíná nějak houstnout. Dneska si mě zavolal primář!“ „Co ti chtěl? Zvednout plat, nebo ti nabídl svoji funkci?“ „Ani jedno ani druhé,“ odpověděla Kamila. „Začal mi ze široka do ztracena vysvětlovat, jak to celých dvacet let dobře vedl a teď, kdy se bude hlasovat o důvěře, má bobky z toho, že ho vylijou z funkce. Takže si volá každého z oddělení a snaží se získat body, aby zjistil, jaké má šance se udržet ve funkci.“ „Podle tebe, má nějakou šanci?“ Zeptal se Václav. „Podle mého zdravého rozumu by měla rozhodovat erudice a né politická příslušnost. Tuto pitomost už udělali komunisti v osmačtyřicátem roce a víš sám, jaké to mělo konce!“ „Takže jsi mu řekla, že jej podpoříš?“ vyzvídal Václav. „Přímo ne, ale odpověděla jsem mu v tom smyslu, že u mě rozhoduje pouze odbornost a takového kandidáta na primáře, já podpořím.“ „Velice šalamounské,“ odtušil Václav. „A co, když
navrhnou tebe?“ „Jak mě?“ Vždyť jsem tam pár měsíců i s cestou,“ odpověděla Kamila. „Protože nejsi profláknutá minulým režimem, a máš na tuto funkci aprobaci. V neposlední řadě bydlíš ve vile svého strýce Huberta, který jako buržoazní živel, byl nepřítelem komančů.“ „Myslím si, že musel být trochu přítelem svého nepřítele, protože mu sebrali jenom ten kvelb a vila zůstala jemu. Jiní přišli o všechno a ještě je zavřeli do kriminálu!“ odpověděla Kamila. „To ale není odpověď na můj argument! Vyjádři se jasně, brala bys to?“ zaútočil Václav. „Nevím, myslím si, že je to jenom velké divadlo, ve kterém se snaží zviditelnit jenom ti, co za komoušů drželi hubu a krok a teď se snaží dělat nějakou sametovou revoluci. Mně se to celé nějak nezdá a po pravdě nevím, co si o tom mám myslet. Myslím si, že výměnou primáře na našem oddělení se nic nevyřeší, ani nezmění, jedině k horšímu. Takže shrnuto a podtrženo, nevidím jediný důvod, proč by já o tuto funkci měla usilovat“ odpověděla Kamila. „Já jenom, abys nedopadla tak jak praví klasik. Kdo chvíli stál, již stojí opodál a čas již nevrátí se zpět“ zarecitoval Václav. „Teda, vás poslouchat, to by vydalo na docela slušnou trilogií,“ vmísila se do diskuse Zita. „Jak vás tak poslouchám, zřejmě to nebudete mít v této hektické době jednoduché.
Když jsem na tom náměstí poslouchala toho Klause z Prahy, měla jsem dojem, že jsme žili na jiné planetě a to, co se před námi otevírá, bude podle něho, taková rajská zahrada, kde budou lítat pečení holubi přímo do huby.“ „Já jsem věděl, proč tam nemám chodit,“ odtušil Václav. „Poslouchat dvě hodiny takové bláboly, bych asi nevydýchal. Prosím tě, Zito, o jaké jiné planetě to žvanil? Tobě doposud něco scházelo? Chodilas nahá nebo jsi měla hlad? Já vím, že komanči museli odsouhlasit každou ptákovinu a bez jejich štemplů byl život složitější, ale stačilo se nad to povznést, myslet si svoje a nechodit hlavou proti zdi. Bylo to sice pohodlné, ale svůj účel to splnilo. V opačném případě jsi byla v kriminále, jako ti disidenti,“ zakončil svou úvahu Václav. „Prosím vás, přestaňte s tím filosofováním a ukliďte stůl v jídelně, budeme večeřet“ ujala se iniciativy Kamila. „Kdepak že je náš mladý pán, aby také přiložil ruku dílu?“ nahněvaně se ptá Zita. „Bořek nechával vzkaz na záznamníku, že se zdrží u nějakého kamaráda Jardy, který natáčí nějakou muziku na kazety,“ odpověděla Kamila na Zitinu štiplavou poznámku. Zita při zmínce o Jardovi lehce zčervenala a už se na nic neptala. Nechtěla, aby se řeč vedla o Jardovi a jeho rodičích, protože Jardův táta zprivatizoval autoservis a bude otevírat
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
