NOVÉ DRUHY ČESKÉ MYKOBIOTY Z NÁRODNÍHO PARKU PODYJÍ

THAYENSIA (ZNOJMO) 2014, 11: 77–88.

ISSN 1212-3560

NOVÉ DRUHY ČESKÉ MYKOBIOTY Z NÁRODNÍHO PARKU PODYJÍ (CORTINARIUS SCAUROTRAGANOIDES, CREPIDOTUS EHRENDORFERI, LEPIOTA OCHRACEOFULVA) A POZNÁMKY K JEJICH EKOLOGII A ROZŠÍŘENÍ NEW SPECIES OF CZECH MYCOBIOTA FROM THE PODYJÍ NATIONAL PARK (CORTINARIUS SCAUROTRAGANOIDES, CREPIDOTUS EHRENDORFERI, LEPIOTA OCHRACEOFULVA) WITH COMMENTS ON THEIR ECOLOGY AND DISTRIBUTION Jan B ě ť á k 1 & Daniel D v o ř á k 2

2

1 Mášova 21, 602 00 Brno; [email protected] Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy Univerzity, Kotlářská 2, 611 37 Brno; [email protected]

Abstract: During the mycological survey of Podyjí National Park (South Moravia) in 2010–2014, some fungal species were documented for the first time in the Czech Republic. Three of them (Cortinarius scaurotraganoides, Crepidotus ehrendorferi, Lepiota ochraceofulva) are described in more detail in this article. The ecological demands and European distribution of the studied taxa, as well as their morphological differences from closely related species, are also briefly discussed. Key words: macrofungi, first records, South Moravia, thermophilous deciduous forests

ÚVOD Článek volně navazuje na dřívější publikace o některých významnějších mykologických nálezech, učiněných během mykologického průzkumu Národního parku Podyjí v letech 2010–2014 (BĚŤÁK 2011, ANTONÍN & BĚŤÁK 2013). V textu přinášíme informace o nálezech tří druhů lupenatých hub, které z území České republiky s velkou pravděpodobností dosud nebyly známé. Zatímco trepkovitka Crepidotus ehrendorferi Hauskn. & Krisai a pavučinec Cortinarius scaurotraganoides Rob. Henry ex Rob. Henry mají v NP Podyjí prozatím svoje jediné známé lokality v České republice, bedlu Lepiota ochraceofulva P. D. Orton jsme po jejím prvním nálezu na Braitavě v NP Podyjí objevili na dalších pěti moravských lokalitách. Pro dva popisované druhy navrhujeme česká jména pavučinec vybledlý a bedla aromatická.

77

METODIKA Popisy makroskopických znaků vycházejí ze studia čerstvých plodnic a jejich fotografií. Mikroskopické struktury jsme pozorovali v optickém mikroskopu Olympus BX 41 při zvětšení 600 × a 1000 × v Melzerově činidle, v amoniakové Kongočerveni či v 5 % vodném roztoku KOH. Při měření výtrusů jsme použili program Quick Photo Micro 2.3. U každé studované položky jsme měřili 20 spor; po vyřazení extrémních hodnot uvádíme v textu krajní a průměrné (tučně) naměřené hodnoty pro každý druh. Veličina „Q“ značí délkošířkový poměr velikosti výtrusů. Ostatní mikroskopické elementy byly měřeny pomocí okulárového měřítka při zvětšení 1000 ×. Mikrofotografie jsme pořídili fotoaparátem Olympus Camedia C-7070. Herbářové položky jsou uloženy v soukromých herbářích autorů článku (JB – Jan Běťák, DDv – Daniel Dvořák). VÝSLEDKY Cortinarius scaurotraganoides Rob. Henry ex Rob. Henry, Bulletin de la Société Mycologique de France 102 (1): 78, 1986 – pavučinec vybledlý (obr. 1) Statná telamonka s výrazným pachem po acetaldehydu z blízkého příbuzenstva mnohem známějšího pavučince kozlího (Cortinarius traganus (Fr.) Fr.) 1, od nějž se odlišuje zejména chybějícími nebo jen slabě vyjádřenými fialovými odstíny, rezavě hnědým zbarvením dužniny v bázi třeně, poněkud menšími výtrusy s jemnější ornamentikou a ekologií. V NP Podyjí byl nalezen v roce 2010 a původně určen jako Cortinarius cf. traganus, po pozdějším mikroskopickém srovnání herbářové položky a porovnání fotografie a popisu s novější literaturou (MAHIQUES & GARCIA 2009, BRANDRUD et al. 2012), byl však ztotožněn s druhem Cortinarius scaurotraganoides. Popis: Plodnice podobného vzhledu jako Cortinarius traganus (Fr.) Fr.. Klobouk ca 45 mm v průměru, tlustě masitý, polokulovitý, na okraji krátce podvinutý, bělošedavý s lehkým lila nádechem, za vlhka trochu lepkavý, za sucha lesklý. Okraj klobouku v mládí spojen s třeněm poměrně kompaktním, blanitým šedavým velem, které ve spodní části třeně zanechává náznak blanité pochvy. Lupeny nízké, dosti husté, v mládí krémově (až narůžověle) hnědavé. Kortina hojná, šedavá až světle šedofialová. Třeň ca 40 × 20(–40) mm, široce kyjovitý, v horní části pokrytý hojnými zbytky kortiny, dole světle šedookrový, na bázi s téměř obroubenou a tupě zahrocenou, zespodu sytěji okrovou hlízou. Dužnina špinavě krémově hnědá, zejména v horní části třeně a nad lupeny mramo1 Pojetí podobného druhu Cortinarius traganus (Fr.) Fr. není v literatuře zcela jednotné. Zatímco severští (BRANDRUD et al. 2005, 2012, SOOP 2008, NISKANEN & KYTÖVUORI 2008) a italští (CONSIGLIO et al. 2003) autoři, jejichž koncepce jsme se při determinaci přidrželi i my, uvádějí pro C. traganus výtrusy poněkud větší (8–10 × 5–6 μm, resp. 8,4–9,2 × 5,3–5,8 μm) oproti druhu C. scaurotraganoides (7–8,5(–9) × 4,5–5,5 μm), francouzští autoři (BIDAUD et al. 1993) uvádějí naopak výtrusy druhu C. traganus o něco menší ((6)–7–8(8,5) × 4,5–5,2 μm) než u C. scaurotraganoides ((8)–8,5–10(10,5) × 5–5,5 μm) a navíc u C. traganus zmiňují i odlišný („močový“) pach dužniny. CONSIGLIO et al. (2003) se domnívají, že C. traganus v severském a italském pojetí je ve francouzské literatuře reprezentován spíše druhem Cortinarius finitimus (Weinm.) Britzelm. (viz BIDAUD et al. 1993). V originální Friesově diagnóze druhu C. traganus (FRIES 1818) není o velikosti výtrusů žádná zmínka a pach je zde definovaný pouze vágně. HENRY (1986) v originální diagnóze druhu C. scaurotraganoides uvádí těžko vysvětlitelné široké rozmezí délky spor (7,2–7,6–11,6 × 5,0–5,2– 5,8 μm), ve všech ostatních znacích se však jeho popis shoduje s výše zmíněnými novějšími nálezy ze Španělska či Maďarska (MAHIQUES & GARCIA 2009, BRANDRUD et al. 2012).

78

Obr. 1. Cortinarius scaurotraganoides – plodnice z lokality v Mločím údolí (JB10/1066), výtrusy (A) a mírně gelifikované hyfy v pokožce klobouku (B). Měřítko = 10 µm. Foto J. Běťák. Fig. 1. Cortinarius scaurotraganoides – fruitbodies from the locality in „Mločí údolí“ valley in Podyjí National Park (JB10/1066), spores (A), slightly gelified hyphae in pileipellis (B). Scale bar = 10 µm. Photo by J. Běťák.

79

rovaná (zde s lehkým nafialovělým nádechem), v bázi třeně živěji okrově rezavá. Pach pronikavý po acetaldehydu (podobný jako pach dužniny C. traganus), chuť nezkoušena. Výtrusy (obr. 1A) elipsoidní až slabě mandlovité, 7,6–8,10–8,5 × 4,5–4,94–5,3 μm, Q = 1,57–1,64–1,78, dosti jemně bradavčité. Pokožka (obr. 1B) tvořena z paralelně uspořádaných, mírně gelifikovaných hyf o průměru 5–12 μm; přezky přítomny.

Cortinarius scaurotraganoides je doposud uváděn pouze z jihovýchodní Francie (BIDAUD et al. 1993), Itálie (VENTURELLA et al. 2003), Španělska (MAHIQUES & GARCIA 2009), Rakouska (HAUSKNECHT et al. 1999, DÄMON et al. 2009) a Maďarska (RIMÓCZI & ALBERT 1992, BRANDRUD et al. 2012, SILLER et al. 2013). Fotografie je uveřejněna rovněž v německém Farbatlas der Basidiomyceten (MOSER et al. 1986), avšak bez informací o původu nálezu. V Moserově klíči (MOSER 1983), k němuž toto dílo představuje obrazový doplněk, ani v jeho poslední přepracované verzi (HORAK 2005) druh nefiguruje. Nález z NP Podyjí tedy zřejmě představuje nejsevernější známou evropskou lokalitu tohoto druhu. Ekologické nároky druhu nastiňují BRANDRUD et al. (2012), kteří jej na základě opakovaných maďarských nálezů charakterizují jako teplomilný taxon vázaný na různé druhy dubů (ojediněle nalézaný i pod habrem či bukem), který upřednostňuje kyselé substráty. Rovněž v Katalánsku je druh považován za symbionta dubů (Quercus suber) na odvápněných substrátech (MAHIQUES & GARCIA 2009). Na lokalitě v NP Podyjí vyrůstala jediná plodnice pod duby (Quercus petraea) a vzdálenou borovicí (Pinus sylvestris) na strmém svahu v acidofilní doubravě s vřesem (Calluna vulgaris) dominujícím v bylinném podrostu. Stanovištně má tedy místo nálezu nejblíže ke zmíněným maďarským lokalitám. Vzhledem k častému vysýchání podobných biotopů je možné, že druh fruktifikuje velmi nepravidelně a tím uniká pozornosti mykologů. Makroskopicky nejpodobnější studovanému druhu je zřejmě vybledlá forma pavučince kozlího (C. traganus f. ochraceus M. M. Moser, Ammirati & M. T. Seidl), která se však liší živě žlutohnědě mramorovanou dužninou a podobně jako nominátní forma tohoto druhu i poněkud většími výtrusy. K dalším nedávno popsaným podobným druhům patří C. niveoglobosus Lindstr., který zcela postrádá fialový nádech, má úzce mandlovité výtrusy, výrazné, punčoškovité zbytky vela na třeni a roste pod topoly, nebo Cortinarius niveotraganus Kytöv. Niskanen & Liimat., který se liší většími, úzce mandlovitými výtrusy a časným růstem pod břízami v boreálních lesích (BRANDRUD et al. 2005, NISKANEN & KYTÖVUORI 2008). Lokalita: Mašovice, NP Podyjí, hrana Mločího údolí ca 500 m západně od vyhlídky Králův stolec JV obce, pod Quercus petraea (a Pinus sylvestris) v porostu vřesu v acidofilní doubravě, 3. 10. 2010 leg. et det. J. Běťák (JB10/1066).

Crepidotus ehrendorferi Hauskn. & Krisai, Plant Systematics and Evolution 161 (3–4): 183, 1989 – trepkovitka Ehrendorferova (obr. 2) Nápadně zbarvený, teprve nedávno popsaný (HAUSKNECHT & KRISAI 1988) druh trepkovitky, charakteristický kombinací kulovitých, jemně bradavčitých výtrusů, víceméně válcovitých, někdy zprohýbaných či na vrcholu rozdvojených cheilocystid a oranžového zbarvení pokožky klobouku. Popis: Plodnice bokem přirostlé, klobouk vějířovitý až ledvinitý, na okraji v mládí úzce podvinutý, později často nepravidelně zprohýbaný, ca 5–23(–50) mm široký, povrch jemně plstnatý, v mládí

80

Obr. 2. Plodnice druhu Crepidotus ehrendorferi z lokality nad Uhlířovou loukou (JB12/425, JB12/ 690) (A, B), cheilocystidy (C), pokožka klobouku (D), výtrusy (E). Měřítko = 20 µm (C, D), 5 µm (E). Foto J. Běťák. Fig. 2. Fruitbodies of Crepidotus ehrendorferi from locality near Uhlířova louka in Podyjí National Park (JB12/425, JB12/690) (A, B), cheilocystidia (C), pileipellis (D), spores (E). Scale bar = 20 µm (C, D), 5 µm (E). Photo by J. Běťák.

81

živě oranžový s lososovým nádechem, později bledě oranžový až světle okrový, v části přirůstající k substrátu hustě bělavě plstnatý. Třeň kratičký, rudimentární, u starších plodnic chybějící, v mládí živě oranžově až lososově zbarvený (živěji než klobouk). Lupeny středně husté, bledě krémově naoranžovělé, později béžově hnědavé, zejména na okraji se světlejším ostřím. Dužnina bez výraznějšího pachu a vůně. Exsikáty mladých plodnic si ponechávají živě oranžově okrové zbarvení. Pokožka (obr. 2C) typu trichoderm, tvořená vlákny z víceméně vzpřímených, (dlouze) válcovitých buněk (koncové elementy o velikosti ca 40–70 × 4–6,5 μm jsou úzce válcovité či úzce kuželovité). Výtrusy (obr. 2E) kulovité, 6,1–7,00–7,6 × 6,1–6,90–7,6 μm, Q = 0,96–1,00–1,07, kratičce izolovaně bradavčité. Bazidie tetrasporické, úzce kyjovité, cheilocystidy (obr. 2D) (20–)40–60 × 5,0–8,0 μm, dlouze válcovité, často zaškrcované či nepravidelně zprohýbané, v horní části občas rozdvojené, obvykle se zužujícím se a tupě zašpičatělým vrcholem, vzácně pozorovány i kyjovité typy cheilocystid. Přezky přítomny v pokožce i v hymeniu.

Dosavadní poznatky o ekologii a variabilitě druhu společně s detailním popisem makroskopických i mikroskopických znaků na základě svého nálezu ze středního Slovenska nedávno shrnuli RIPKOVÁ & GLEJDURA (2010) 2. Kromě Slovenska je C. ehrendorferi známá pouze z Rakouska (HAUSKNECHT & KRISAI 1988), Švýcarska (SENN-IRLET et al. 2007), Francie (CONSIGLIO & SETTI 2008) a Španělska (DOMINGUEZ 2013). Většina starších literárních pramenů vztahujícím se k ekologickým nárokům druhu C. ehrendorferi uvádí jako substrát tlející kmeny Fagus sylvatica (HAUSKNECHT & KRISAI 1988, HORAK 2005, CETTO 1993, CONSIGLIO & SETTI 2008). Poslední zmiňovaní autoři uvádějí i nález z nespecifikovaného druhu topolu (Populus sp.). Na Slovensku byl druh nově sbírán na tlejících větvích a kmíncích Tilia cordata (RIPKOVÁ & GLEJDURA 2010), výše zmíněný, dosud nepublikovaný Pouzarův slovenský nález z roku 1965 pochází z tlejícího dřeva Quercus petraea. Spektrum substrátů, které je druh schopný osídlit je tedy zřejmě širší, než se dříve myslelo, a lze předpokládat, že v budoucnu bude zaznamenán i na dalších listnatých dřevinách. V NP Podyjí byl druh nalezen v červenci v roce 2012 na úpatí prudkého svahu v teplé humózní dubohabřině s dominantní lípou, v nadmořské výšce 300 m. Druh zde rostl na několika ca 4–12 cm tlustých tlejících větvích Tilia cordata. V roce 2012 zde první autor plodnice pozoroval od konce července do začátku října, v roce 2013 houba fruktifikovala již v polovině května. Na stejném substrátu jsme společně s C. ehrendorferi na lokalitě sbírali i nehojnou káčovku šedofialovou (Biscogniauxia cinereolilacina). Další dvě lokality trepkovitky Ehrendorferovy v NP Podyjí se nám podařilo objevit v letech 2013 a 2014 v úzkém aluviu hluboce zaříznutého Lukovského potoka a na dubohabřinou porostlém svahu nad Dyjí u Hardeggu. V obou případech druh vyrůstal na tlejících větvích lip. Nálezy z Podyjí potvrzují Pouzarův předpoklad o výskytu trepkovitky Ehrendorferovy na jižní Moravě (POUZAR 2005). Mladé plodnice Crepidotus ehrendorferi jsou díky svému zbarvení stěží zaměnitelné za jiné druhy trepkovitek. Rovněž nápadně zbarvená je trepkovitka šafránová (Crepidotus crocophyllus (Berk.) Sacc.), klobouk má ale výrazně vláknitě šupinkatý, RIPKOVÁ & GLEJDURA (2010) ve svém článku neuvádějí dlouho neurčený slovenský sběr C. ehrendorferi z vrchu Bukovina poblíž Budče u Zvolena (tedy z místa jen asi 8 km vzdáleného od recentní slovenské lokality v arboretu Borová hora) z června roku 1965, který reprezentuje vůbec první známou lokalitu druhu na světě – typová lokalita v Rakousku byla objevena více než o 20 let později v roce 1986 (HAUSKNECHT & KRISAI 1988). Druh zde sbíral (a později i určil) dr. Z. Pouzar, položka je uložena v herbáři Národního muzea v Praze pod číslem PRM 902583. 2

82

šafránově až oranžově hnědý, a liší se i mikroskopickou stavbou pokožky klobouku. Staré a vybledlé plodnice t. Ehrendorferovy je zapotřebí ověřit mikroskopicky. Detailní přehled mikroskopicky podobných druhů a jejich rozlišovacích znaků uvádějí ve svém článku RIPKOVÁ & GLEJDURA (2010). Lokality: Lukov, NP Podyjí, Sloní hřbet, ca 2,3 km ZJZ od kostela v obci, na úpatí svahu nad Uhlířovou loukou, na tlejících větvích Tilia cordata v humózní dubohabřině, 30. 7. 2012, 28. 8. 2012, 26. 9. 2012 leg. et det. J. Běťák, 14. 5. 2013 not. J. Běťák (JB12/356, JB12/425, JB12/690); Lukov, NP Podyjí, dolní část údolí Lukovského potoka, ca 2,2 km ZJZ od kostela v obci, v aluviu potoka na tlející větvi Tilia sp. (?), 4. 9. 2013 leg. et det. J. Běťák (JB13/891); Čížov, NP Podyjí, údolí Dyje, ca 4,2 km J od kostela v obci na JJV orientovaném svahu nad Dyjí pod lesní silničkou k Hardeggu, na tlející větvi Tilia sp. v humózní dubohabřině, 18. 8. 2014 leg. et det. J. Běťák (JB14/395).

Lepiota ochraceofulva P. D. Orton, Transactions of the British Mycological Society 43 (2): 284, 1960 – bedla aromatická (obr. 3) Syn.: Lepiota cookei Hora, Transactions of the British Mycological Society 43(2): 446 (1960)

Nápadná bedla ze sekce Lilaceae M. Bon s hymenidermní stavbou pokožky klobouku, charakteristická v dospělosti téměř plochým, živě oranžově až okrově hnědě šupinkatým kloboukem, lupeny připojenými k nízkému „kolárku“, výraznou těžkou parfémovou vůní a tendencí ke žloutnutí. Z České republiky pravděpodobně nebyla dosud známá (ZELENÝ 2006), po prvním nálezu na Braitavě v NP Podyjí v roce 2012 byla však sbírána na dalších pěti moravských lokalitách. Popis: Klobouk v dospělosti ca 40–65 mm v průměru, v mládí mírně vyklenutý, pak ploše rozložený s nízkým, tupým hrbolem nebo bez něj, na středu světle živě hnědý až žlutohnědý, směrem k okraji na bledě krémově hnědavém, velmi jemně radiálně vláknitém podkladu živě okrově až žlutohnědě jemně přitiskle koncentricky šupinkatý. Okraj klobouku pouze s nepatrnými zbytky vločkatého bělavého vela. Lupeny dosti husté, jen mírně břichatě vyklenuté, až 7 mm vysoké, od třeně odsedlé a oddělené od něj nízkým „límečkem“ (pseudokolárkem) (obr. 3D), v mládí krémové, postupně však smetanově žlutavé, ryšavě okrové až naoranžovělé. Třeň dosti mohutný, 40–90 × 7–10 (14) mm, válcovitý, směrem dolů postupně mírně se rozšiřující, na bázi s drobnou kulovitou hlízkou, jemně podélně vláknitý, krémově nažloutlý až okrový, zejména v dolní polovině a na bázi s (okrově-)hnědavými, roztrhanými či prstencovitě uspořádanými šupinkami vela. Hlízka na bázi třeně je celá velmi jemně živě okrově šupinkatá, celý třeň po pomačkání okrově žloutne, zejména na povrchu hlízy. Dužnina uprostřed klobouku až 6 mm silná, bělavá, v kůře třeně místy ryšavě probarvená, pach výrazný 3, těžce sladce parfémový, trochu po exotickém koření, s komponentou připomínající čerstvě namleté (nebo žluklé) vlašské ořechy, chuť nezkoušena. Pokožka klobouku hymenidermního typu, s horní vrstvou nepravidelně dlouze kyjovitých, palisádovitě uspořádaných, ca 7–15 µm širokých buněk (obr. 3E). Výtrusy (obr. 3F) 5,6–6,46–7,3 × 3,6–4,23–4,7 μm, Q = 1,31–1,53–1,84, oválné až válcovité, některé (v bočním pohledu) s mírně protaženou a trochu zúženou apikální částí, značně dextrinoidní, s mírně ztlustlou stěnou. Ostří lupenů sterilní, cheilocystidy 22–30 × 6–7,5 µm, hustě uspořádané, (nepravidelně) válcovité až mírně kyjovité, pleurocystidy chybějí. Bazidie většinou tetrasporické, vzácně však přítomny i bisporické bazidie. Přezky přítomny v pokožce klobouku i v hymeniu. 3 Pach plodnic je komplexní a špatně definovatelný a může být zřejmě i značně proměnlivý, jak popisují např. RALD & HEILMANN-CLAUSEN (1993). Nejčastější jsou podle nich dva základní typy pachů: sladce aromatický či ovocný pach (podobný jako Inocybe bongardii) a nepříjemný rybinový pach s komponentou žluklého oleje či staré popelnice. Stejní autoři zároveň uvádějí, že plodnice fruktifikující dva roky po sobě na stejné lokalitě mohou vydávat každý rok jiný pach.

83

Obr. 3. Lepiota ochraceofulva – plodnice z lokality u Číchova (DDv 141023-01) (A), od Dyjákovic (DDv 120917-06) (B) a z Bořího lesa (JB13/986) (C), detail připojení lupenů ke třeni (JB12/391) (D), výtrusy (E) a koncové buňky pokožky klobouku (F). Měřítko = 10 µm. Foto J. Burel (A), J. Běťák (C–F), D. Dvořák (B). Fig. 3. Lepiota ochraceofulva – fruitbodies from Číchov (DDv 141023-01) (A), Dyjákovice (DDv 120917-06) (B) and „Boří les“ forest (JB13/986) (C), detail of gills attachment to the stem (JB12/ 391) (D), spores (E) and terminal cells of pileipellis (F). Scale bar = 10 µm. Photo by J. Burel (A), J. Běťák (C–F), D. Dvořák (B).

84

Lepiota ochraceofulva je známá z mnoha evropských zemí, všude je však vzácná. Byla sbírána ve Francii (BON 1993), Německu, Rakousku, Švédsku, Švýcarsku a Velké Británii (REID 1966, ENDERLE & KRIEGLSTEINER 1989), nověji i v Dánsku (RALD & HEILMANN-CLAUSEN 1993), Nizozemí (VELLINGA & HUIJSER 1998, VELLINGA 2001), Rakousku (HAUSKNECHT & PIDLICH-AIGNER 2005), jižním Finsku (LANGE 2008) a Polsku (GIERCZYK et al. 2011). Již RALD & HEILMANN-CLAUSEN (1993) upozorňují na nezvyklý evropský areál tohoto druhu – na rozdíl od mnoha teplomilných zástupců rodu Lepiota totiž studovaný taxon podle dostupné literatury dosud nebyl nalezen v jižní Evropě (CANDUSSO & LANZONI 1990) a jeho rozšíření lze tak charakterizovat spíše jako západo-středoevropské s přesahem do nejjižnější Skandinávie. V protikladu k tomuto tvrzení však stojí zde prezentované nálezy z České republiky, které až na jeden pocházejí z jižní Moravy, tedy nejteplejší oblasti našeho státu. Literární údaje o ekologických nárocích druhu L. ochraceofulva nejsou zcela jednotné. Většina autorů jej charakterizuje jako druh živinami bohatších bučin a dalších typů listnatých lesů (RALD & HEILMANN-CLAUSEN 1993, VELLINGA 2001, HAUSKNECHT & PIDLICH-AIGNER 2005, GIERCZYK et al. 2011). VELLINGA (2001, 2004) jej však uvádí i z vegetačních formací s dominancí jalovce (Juniperus communis), REID (1966), ENDERLE & KRIEGLSTEINER (1989), BON (1993) a LANGE (2008) z jehličnatých lesů (bohatších na živiny) a poslední zmiňovaní autoři uvádějí jako často zaznamenávaný substrát mraveniště. I jihomoravské nálezy nasvědčují tomu, že L. ochraceofulva upřednostňuje živinami bohatší lesní stanoviště. Naše lokality se nacházejí v nadmořských výškách od 180 m (Boří les u Valtic) do 570 m (Číchov). Na lokalitě v Bořím lese u Valtic byl druh nalezen na trouchu pod silně zetlelým ležícím kmenem habru v přestárlé teplomilné dubohabřině. Lokalita na Braitavě v NP Podyjí se nachází ve stinném suťovém lese s dominantním bukem a lípou na strmém, částečně zazemněném kamenitém svahu. Druh zde vyrůstal na kameni překrytém tenkou vrstvou zeminy a listového opadu. V NPR Habrůvecká bučina druh rostl na hrubé vrstvě opadu na vápencovém podkladu pod habry a smrky na okraji lesa, u Dyjákovic v nivě potoka v listnatém lese na humózní písčité půdě. Nálezy od Brna-Kohoutovic a Číchova pocházejí spíše ze stinného, vlhčího stanoviště, kde bedla rostla na opadu jehličnanů. L. ochraceofulva je díky žloutnutí plodnic a jejich specifické vůni makroskopicky dobře poznatelný druh. Bedla nažloutlá (Lepiota magnispora Murill) je velikostí i zbarvením poněkud podobná a u plodnic určovaných jen zběžně v terénu nelze záměny s bedlou aromatickou vyloučit, má však žlutě zbarvené velum, trvale bělavé lupeny, postrádá komplexní pach a má zcela odlišné výtrusy i pokožku klobouku. Lokality: Vranov nad Dyjí, NP Podyjí, polesí Braitava, severně orientované strmé svahy nad Dyjí, ca 2,4 km JV od zámku v obci, v opadu na kameni překrytém tenkou vrstvou zeminy v suťovém lese s dominancí lip a buků, 31. 7. 2012 leg. et det. J. Běťák (JB12/391); Dyjákovice, okr. Znojmo, v údolí potoka Černá strouha asi 1,1 km S kostela v obci, ve smíšeném listnatém lese pod starým dubem na humózní písčité půdě, 17. 9. 2012 leg. et det. D. Dvořák (DDv 120917-06); Habrůvka, CHKO Moravský kras, NPR Habrůvecká bučina, při jižním okraji území pod starými smrky na okraji habřiny, na hrubé vrstvě opadu, 23. 9. 2013 leg. et det. D. Dvořák (DDv 130923-20); Valtice, okr. Břeclav, Boří les, ca 5 km VJV od žel. zastávky v obci, severně od železniční tratě do Břeclavi, zpod tlejícího kmene Carpinus ve fragmentu přestárlého porostu teplomilné dubohabřiny, 28. 10. 2013 leg. et det. J. Běťák (JB13/986); Brno-Žebětín, asi 2,3 km JJV kostela v obci, západní úpatí masivu Kohoutovické Baby, stinný okraj paseky ve vzrostlé kulturní smrčině, na jehličí,

85

15. 10. 2014 leg. M. Chudomelová, det. D. Dvořák (DDv 141015-01); Číchov, okr. Třebíč, ochranné pásmo PP Jalovec asi 1,4 km JZ obce, v pásu lesa u lyžařské sjezdovky, na opadu pod jedlemi a smrky, 23. 10. 2014 leg. J. Burel, det. D. Dvořák (DDv 141023-01).

SUMMARY Three new species of gilled mushrooms for Czech mycobiota were documented for the first time from National park (NP) Podyjí and South Moravia. Cortinarius scaurotraganoides Rob. Henry ex Rob. Henry represents a rare thermophilous and acidophilous species, until now known only from several South European countries and Hungary. It can be distinguished from the fairly well-known Cortinarius traganus Fr. by the paler lilac shade of the fruitbodies, orange-brown colours in the flesh in the base of stem and slightly smaller spores. Crepidotus ehrendorferi Hauskn. & Krisai is also a thermophilous species and was found at three localities in NP Podyjí for the first time in the Czech Republic. Another, almost 50 years-old specimen (and therefore the oldest one in the world) of the species from Slovakia, is deposited in the herbarium of the National museum in Prague. The decayed wood of Quercus is reported as a substrate for the species for the first time. Lepiota ochraceofulva P. D. Orton is reported from five South Moravian localities. This rare species is easily distinguished by the vivid orange-brown colours of the fruitbodies with a tendency to yellowing, gills attached to a kind of collarium and a heavily perfumed smell.

PODĚKOVÁNÍ Děkujeme J. Burelovi za svolení k publikování jeho nálezu L. ochraceofulva a za poskytnutí fotodokumentace.

LITERATURA ANTONÍN V. & BĚŤÁK J. (2013): First record of Xeromphalina cauticinalis (Basidiomycota, Agaricales) in the Czech Republic. – Acta Musei Moraviae, Sci. biol. (Brno), 98(1): 99–104. BĚŤÁK J. (2011): Některé vzácné a málo známé druhy makromycetů nalezené v Národním parku Podyjí v roce 2010. – Thayensia (Znojmo), 8: 77–91. BIDAUD A., MOËNNE-LOCCOZ P. & REUMAUX P. (1993). Atlas des Cortinaires. Pars V. – Ed. Fédérat. Mycol. Dauphiné-Savoie, Annecy. BON M. (1993): Les Lepiotes. Lepiotaceae Roze. Genres: Cystolepiota, Melanophyllum, Echinoderma, Lepiota, Chamaemyces, Sericeomyces, Leucoagaricus, Leucocoprinus, Macrolepiota, Chlorophyllum. – In: Flore Mycologique d’Europe 3 (Doc. Mycologiques Memoire Hors Serie No. 3). L’Association d’Ecologie et Mycologie, Lille, 1–153. BRANDRUD T. E., LINDSTRÖM H., MARKLUND H., MELOT J. & MUSKOS S. (2005): Cortinarius Flora Photographica III. – Cortinarius HB, Matfors. BRANDRUD T. E., DIMA B. & SCHMIDT-STOHN G. (2012): Cortinarius species in acidophilous-eutrophic (but not calciphilous) oak forests of S Norway and Hungary. – Journal des J. E. C., 14: 7–26. CANDUSSO M. & LANZONI G. (1990): Lepiota s. l. Fungi Europaei. – Libreria editrice Giovanna Biella, Saronno. CETTO B. (1993): I funghi dal vero, Vol. 7. – Arti Garfiche Saturnia, Trento. CONSIGLIO G., ANTONINI D. E. & ANTONINI M. (2003): Il genere Cortinarius in Italia – parte prima. – Associazione Micologica Bresadola, Trento. CONSIGLIO G. & SETTI L. (2008): Il genere Crepidotus in Europe. – AMB Trento, Vicenza. DÄMON W., HAUSKNECHT A. & KRISAI-GREILHUBER I. (eds.) (2009): Database of fungi in Austria. – URL: http://www.austria.mykodata.net (24. 4. 2014). DOMINGUEZ E. R. (2013): Crepidotus ehrendorferi Hauskn. & Krisai – URL: http://www.asturnatura. com/fotografia/setas-hongos/crepidotus-ehrendorferi-hauskn-krisai-1/17456.html (30. 4. 2014).

86

ENDERLE M. & KRIEGLSTEINER G. J. (1989): Die Gattung Lepiota (Pers.) S. F. Gray emend. Pat. in der Bundesrepublik Deutschland (Mitteleuropa). – Zeitschrift für Mykologie, 55(1): 43–104. FRIES E. M. (1818): Observationes mycologicae II. – Gerh. Bonnier, Copenhagen. GIERCZYK B., KUJAWA A., SCZEPOWSKI A. & CHACHULA P. (2011): Rare species of Lepiota and related genera. – Acta Mycologica, 46(2): 137–178. HAUSKNECHT A., DÄMON W., KLOFAC W., KRISAI-GREILHUBER I. & JAKLITSCH W. (1999): Ergebnisse des Mykologische Arbeitstreffens in Gamlitz (Südsteiermark) im September 1996. – Österreichische Zeitschrift für Pilzkunde, 8: 166–198. HAUSKNECHT A. & KRISAI I. (1988): A new species of Crepidotus (Crepidotaceae). – Plant Systematics and Evolution, 161: 183–188. HAUSKNECHT A. & PIDLICH-AIGNER H. (2005): Lepiotaceae (Schirmlinge) in Österreich 2. Die Gattung Lepiota. – Österreichische Zeitschrift für Pilzkunde, 14: 41–78. HENRY R. (1986): Suite à létude des Cortinaires. – Bulletin de la Société Mycologique de France, 102(1): 19–96. HORAK E. (2005): Röhrlinge und Blätterpilze in Europa. – Elsevier, München. LANGE C. (2008): Lepiota (Pers.: Fr.) Gray. – In: KNUDSEN H. & VESTERHOLT J. (eds.): Funga nordica. Nordsvamp, Copenhagen, 539–548. MAHIQUES R. & GARCIA S. (2009): Cortinarius scaurotraganoides Rob. Henry. – In: Grupo Ibero-insular de Cortinariologos (GIC): Cortinarius Ibero-insulares – 2. Fungi non delineati XLVIII–XLIX. Editioni Candusso, Alassio, 104–106, 212–214. MOSER M. (1983): Die Röhrlinge und Blätrerpilze, 5th ed. – In: GAMS H. (ed.): Kleine Kryptogamenflora, 2b/2. Gustav Fischer Verlag, Stuttgart, 1–533. MOSER M., JÜLICH W. & FURRER-ZIOGAS C. (1986): Farbatlas der Basidiomyceten. Lfg. 3. – G. Fischer Verlag, Stuttgart, New York. NISKANEN T. & KYTÖVUORI I. (2008): Cortinarius subgen. Telamonia (Fr.) Trog. sects Telamonia (Fr.) Gillot & Lucand and Camphorati Liimat. & Niskanen in press. – In: KNUDSEN H. & VESTERHOLT J. (eds.): Funga nordica. Nordswamp, Copenhagen, 747–750. POUZAR Z. (2005): Klíč k určování našich trepkovitek (Crepidotus) a poznámky k nim. – Mykol. listy, 93: 1–9. RALD E. & HEILMANN-CLAUSEN J. (1993): Danske parasolhatte af slaegten Lepiota – sektionerne Lilaceae og Fuscovinaceae. – Svampe, 28: 47–54. REID A. D. (1966): Coloured illustrations of rare or interesting fungi. Fascicle 1. – Verlag von J. Cramer, Lehre. RIMÓCZI I. & ALBERT L. (1992): Cortinarius-Arten in Ungarn. – Beiträge zur Kenntnis der Pilze Mitteleuropas, 8: 208–220. RIPKOVÁ S. & GLEJDURA S. (2010): Crepidotus ehrendorferi in Slovakia and taxonomic notes on related species. – Czech Mycology, 61(2): 175–185. SENN-IRLET B., BIERI G. & EGLI S. (2007): Liste rouge des champignons superieurs menaces en Suisse. L’environnement pratique no 0718. – Office federal de L’environnement, Berne, et WSL, Birmensdorf. SILLER I., KUTSZEGI G., TAKÁCS K., VARGA T., MERÉNYI Z., TURCSÁNYI G., ÓDOR P. & DIMA B. (2013): Sixty-one macrofungi species new to Hungary in Őrség National Park. – Mycosphere, 4(5): 871–924. SOOP K. (2008): Cortinarius in Sweden. Eleventh revised edition. – Edition Scientrix, Mora. VELLINGA E. C. (2001): Lepiota (Pers.: Fr.) S. F. Gray. – In: NOORDELOOS M. E., KUYPER T. W. & VELLINGA E. C. (eds.): Flora agaricina neerlandica. Vol. 5. Balkema, Lisse, 109–151. VELLINGA E. C. (2004): Ecology and Distribution of Lepiotaceous Fungi (Agaricaceae) – A Review. – Nova Hedwigia, 78(3–4): 273–299. VELLINGA E. C. & HUIJSER H. A. (1998): Studies in Lepiota I. Species with a hymeniform pileus covering. – Belgian Journal of Botany, 131(2): 191–210. VENTURELLA G., BERNICCHIA A., MARCHISIO V. F., LAGANÀ A., ONOFRI S., PACIONI G., PERINI C., RIPA C., SAITTA A., SALERNI E., SAVINO E., VIZZINI A., ZOTTI M. & ZUCCONI L. (2003): Harmonization of Red

87

Lists in Europe: some critical fungi species from Italy. – In: DE IONGH H. H., BÁNKI O. S., BERGMANS W. & VAN DER WERFF TEN BOSCH M. J. (eds.): The harmonization of Red Lists for threatened species in Europe. – Proceedings of an International Seminar in Leiden, 27 and 28 November 2002. – Netherlands Commission for International Nature protection, Mededelingen, 195–204. ZELENÝ L. (2006): Taxonomic literature on the genus Lepiota s. l. in the Czech Republic. – Czech Mycology, 58(3–4): 225–265.

88