Nová scéna (1981–1983) Osmdesátá léta pro Karla Pragera znamenala jednak další fáze urbanistického plánu nového Smíchova, ale především – Novou scénu Národního divadla. Původně neměl v úmyslu se dostavbě okolí Národního divadla jakkoli věnovat. Smíchov ho vytěžoval dostatečně (pomineme-li množství dalších úkolů, jako byl třeba jeden z obytných souborů Jižního Města či neustálá péče o parlamentní budovu). Dostavba Národního divadla se však dostala do zvláštní situace. Rekonstrukce a především zástavba sousední proluky po domech vybouraných v roce 1959 (viz str. 26) se měla provádět podle vítězného návrhu ze soutěže z roku 1964, jehož autorem byl Bohuslav Fuchs a jeho „rodinný“ kolektiv. Ovšem po zpracování studií v roce 1966 architekt Fuchs zemřel a zbytek týmu se práce vzdal. Není asi nutno popisovat všechny další peripetie,102 ale na sklonku sedmdesátých let byla situace taková, že historická budova Národního divadla se rekonstruovala podle projektu Zdeňka Vávry a dostavbu řešil zcela nově kolektiv Pavla Kupky, Ivo Loose, Jany Hrdličkové, Bohumila Blažka a Markéty Lierové. Generálním projektantem byl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Datum otevření celého komplexu bylo nezměnitelné, listopad 1983.103 Projekt dostavby se však začal opožďovat, a tak se mezi pražskými projektovými ústavy začal hledat ten, který by SÚRPMO vypomohl. Volné kapacity měl (či spíše nabídl) Projektový ústav hl. města Prahy – ateliér Gama, tedy kolektiv Karla Pragera, i když ten se dříve k tomuto úkolu vyjadřoval odmítavě a nechtěl ho řešit. Ke své práci si vybral interiéry restaurační budovy – té, která je skryta uvnitř areálu a je postavena rovnoběžně s historickým Národním divadlem. O Nové scéně ještě vůbec nebyla řeč. Budova obrácená do Národní třídy totiž původně neměla být divadlem, nýbrž stavbou společenského obsahu, jakýmsi „společenským foyerem“ města, kde by se pořádaly výstavy, koncerty, oficiální setkání atd. Jenomže Praha mezitím dostala k užívání Palác kultury 104 nad nuselským údolím a další takový objekt nechtěla. Zato Národnímu divadlu by se hodil pro jeho dramaturgii nový komorní prostor a ten by mohla rozestavěná budova nabídnout. Ve chvíli, kdy již stála hotová ocelová kostra budovy, se tedy začalo diskutovat o její jiné náplni. Výsledkem byla soutěž, oficiálně jen pro dva projektové ústavy. Podmínky: použít hotovou konstrukci a dodržet termín (městský výbor komunistické strany trval na listopadu 1983). V Krajském projektovém ústavu návrh zpracoval architekt Zdeněk Kuna, v PÚ VHMP Karel Prager, kromě toho však vznikl i třetí návrh, na němž se podílel scénograf prof. Josef Svoboda, který přemýšlel i o vlastní scéně pro Laternu magiku. Úkolem proměnit rozestavěnou původní společenskou budovu na divadelní objekt byl nakonec pověřen Karel Prager, mimo jiné proto, že jako jediný z architektů nikterak nezpochybnil termín dokončení. Měl na to půldruhého roku. 102 Blíže viz publikace Richard Biegel – Radomíra Sedláková: Nová scéna Národního divadla. Národní divadlo, Praha 2010. 103 Šlo o 100. výročí otevření po požáru obnoveného Národního divadla (18. listopadu 1883). 104 Výstavba budovy původně zvané Sjezdový palác (dnes Kongresové centrum Praha) směřovala k 60. výročí založení KSČ a jejímu XVI. sjezdu (1981).
154
prof. Ing. arch. Zdeněk Kuna
: V roce 1982 jsem byl spolu s Pragerem povolán vládním zmocněncem dostavby O. Ferfeckým a každý z nás byl pověřen předložit vládní komisi návrh nového definitivního řešení dostavby Nové scény přiléhající k Národní třídě a navazující na již rozestavěné části, a to na základě veřejností neschváleného stávajícího projektu. To byl výjimečný a časově téměř nesplnitelný úkol. Nebylo to ani nikde publikováno. Pracovali jsme každý se svým týmem v absolutní uzavřenosti. Dostali jsme každý půl hodiny na předvedení projektu a modelu. Seděli jsme pak spolu ve vedlejší místnosti, čekali a vše rozebírali. Závěr byl takový, abychom se spojili a pracovali společně. To se ukázalo po dlouhých diskusích jako těžko zvládnutelné. A tak výsledek byl, že Karel jako pražský ústavní příslušník zpracuje projekt Nové scény a já jako krajský ústavní příslušník zpracuji rekonstrukci Tylova divadla.
156
Severní fasáda Nové scény v kontextu historické budovy Národního divadla
Nová scéna s Národním divadlem, snímek z doby po dokončení, 1983
Příčný a podélný řez hledištěm Nové scény
157
158
Rozestavěné objekty v okolí Národního divadla včetně Nové scény
Vlevo fotografie z počátku výstavby původní společenské budovy (později Nové scény)
159
Jedna z variant hledání tvaru skleněných tvarovek obkladu Nové scény (rozloženy na trávníku v areálu v Emauzích)
Výroba skleněných tvarovek ve sklárnách Kavalier v Sázavě
Jaroslava Brychtová, sochařka a sklářská výtvarnice
: Karel se Stanislavem si vymysleli tvárnice ze skla, jakési televizní obrazovky, které měly být namontovány na stávajícím břidličném kameni, asi 50 cm dopředu, aby udržovaly vhodnou atmosféru. Byly foukány zezadu, byly duté a stopka, kterou se foukaly, se použila pro montáž. A současně se do prostoru za obrazovky vešel člověk, který by řešil případné opravy. To však zatím naštěstí nebylo nutné. Skláři ze sklárny Kavalier ze Sázavy od října 1982 do července 1983 nafoukali 4 306 kusů obrazovek, ty byly následně montovány na svá místa na stavbě. Karel vypůjčil od arch. Trubáčka a jeho ženy na několik dní ateliér, kde jsme se ubytovali, a okolo Velikonoc jsme vymysleli, vymodelovali a ze sádry odlili desítky raznic, do kterých se pak nafoukaly zbylé navazující formy.
Zdánlivá neschůdnost situace, pokud jde o termín i konstrukci, byla pro Pragera doslova adrenalinovou výzvou. Konstrukci využil, ale ve směru k historické budově ji zkrátil o jedno pole a od úrovně druhého podlaží ji rozšířil, do ulice o 40 cm a do piazzetty o 240 cm. Kvůli odhlučnění divadelního prostoru v sousedství dopravně vytížené Národní třídy zvolil pro plášť neobvyklou kombinaci konstrukčních, funkčních a estetických prvků: 105 Na lehké fasádě typu Feal 106 byl zavěšen těžký kamenný obklad ze zeleného kubánského „mramoru“ 107 a navrch ještě přišel obklad z více než čtyř tisíc vyfoukaných skleněných tvarovek. Za tím účelem vyzval Prager ke spolupráci sklářské výtvarníky (s nimiž pracoval již na Federálním shromáždění), Stanislava Libenského a Jaroslavu Brychtovou. Společně, v několika variantách, hledali tvary skleněných prvků, posléze sesazených do velké skleněné plastiky. Jejich výsledná podoba byla ovlivněna možnostmi výroby skláren v Sázavě. Aby fasáda nebyla úplně zelená (podle barvy podkladového kamene), byly prvky z čirého skla ještě ošetřeny ozářením, aby výsledná barva byla teplejší. Skleněný plášť měl „pomoci objekt vylehčit a odhmotnit a ve svém výtvarném projevu vytvářet nový pendant historické budově“.108 Ve finiši se už z časových důvodů nedal realizovat záměr, že duté skleněné „obrazovky“ budou podsvíceny a vedle historické budovy bude zářit světelný objekt.109 105 Všechny stavebně fyzikální hodnoty tepelně technické i akustické jednotlivě i v celku byly odzkoušeny a potvrzeny atesty výzkumných ústavů. 106 Italský stavební systém Feal (zkratka lat. názvů železa a hliníku) byl u nás na sklonku šedesátých let velmi populární pro montované konstrukce lehkých obvodových plášťů a později také montovaných (a snadno rozebiratelných) podvěšených podhledů. 107 Tmavě zelený kámen těžený na kubánském pobřeží Atlantiku je ve skutečnosti hadec (serpentinit). Jeho hojný dovoz v té době byl splátkou za československou hospodářskou pomoc a jeho použití ve stavebnictví bylo takřka povinné. 108 Josef Šnejdar a kol.: Národní divadlo: Rekonstrukce a dostavba okolí. Pozemní stavby České Budějovice v nakladatelství Olympia, Praha 1987, str. 231. 109 Po roce 2010 se Národní divadlo začalo opět touto myšlenkou zabývat a částečně, zatím jen bodově, ji také realizovalo.
161
Detail koutu napojení Nové scény a původně restaurační budovy
162
163
164
165
Kromě vztahu k historické budově se musela budova Nové scény srovnat i s barokním klášterem sv. Voršily na druhé straně. Jak je patrné z perspektivní kresby dole, půdorys Nové scény sleduje původní zakřivení ulice. Proto foyer nové budovy oproti jevišti a hledišti mírně ustupuje dozadu, v přízemí přesně lícuje s klášterním objektem. Jeho fasáda je kryta další Pragerovou strukturální fasádou (druhou po budově parlamentu), která je průhledná, v dalších patrech předstupuje dopředu, nad ulici. Ve dne především zrcadlí protější stranu ulice, večer při osvětlení vnitřního prostoru dokonale mizí a zářící foyer se stává součástí uličního života.
166
V interiérech architekt usiloval o to, aby prostory (omezené konstrukcí) působily velkoryse, ačkoliv ve skutečnosti nejsou příliš velké. Z malé vstupní haly (vpravo nahoře) vede výtah, který propojuje všechna důležitá podlaží, i široké točité schodiště ze zeleného kamene (stejného jako na fasádě). Nízké mezipatro je určeno pro výstavy divadelních fotografií nebo plakátů či proměnlivé výtvarné instalace, ve vyšším patře je malá kavárna (při divadelních přestávkách se ovšem otevíraly skládací stěny a pro návštěvníky divadla sloužily i prostory propojené restaurační budovy) a šatna a v nejvyšším patře hlavní divadelní foyer. Ve volném vnitřním prostoru schodiště se postupně směrem vzhůru rozšiřuje skleněná plastika Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy jako neobvyklé prostorové svítidlo: ve foyeru již přesahuje jeho šířku a pod stropem se ve třech řadách natahuje směrem k divadelnímu sálu (vlevo nahoře). Foyer, kterému dominuje na míru prostředí vytvořený obraz Františka Jiroudka Česká krajina, je do Národní třídy plně prosklený; velká skleněná stěna vede i do zahrady voršilského kláštera. Na monumentalitě měla interiéru dodávat práce s kamenem (tvarování zábradlí či bezpečnostních patníků, skladba podlahy), stejně jako řešení světelných podhledů – od svítidel nenápadně zasunutých v stropních kazetách, přes volné stropní světelné plastiky v kavárně až k prostorové kompozici v posledním patře. Vlastní divadelní sál je na rozdíl od dynamického foyeru klidný, barevně uměřený (charakter určují neutrálně šedomodrozelená kožená sedadla), stěny pokrývá neutrální mřížovina a pod stropem je podvěšen podhled složený z tubusových prvků proměnlivé výšky, kryjící otevřený prostor technického vybavení nahoře. Hlavní pozornost směřuje na jeviště (které se mělo podle uměleckých záměrů inscenátorů proměňovat na jeviště arénové, alžbětinské, klasické apod.). Technické možnosti divadelního prostoru však nebyly v následném provozu příliš využívány.110
168
doc. PhDr. Jiří T. Kotalík, CSc., historik umění, rektor AVU
: Nová scéna patří v interiéru k nejpříjemnějším a nejkomfortnějším divadelním prostorům v Praze, avšak kubánský mramor, normalizační umění a originální, leč podivné televizní obrazovky na fasádě působí humpolácky, svědčí o tom, že se zde architekt razantně (a ne zcela eticky) naboural do rozpracovaného projektu a jeho původního ducha znectil. Leč dnes již tuto fasádu chápeme jako vzácný výraz doby, hodný památkové ochrany. PhDr. Richard Biegel, Ph.D.
: Nová scéna: jedna z nejkontroverznějších staveb osmdesátých let v centru Prahy. Karel Prager se zde k projektování dostal až v závěrečné fázi, kdy bylo v rozporu s původním konceptem a dosavadními projekty rozhodnuto umístit do areálu další divadelní scénu. Počátek jeho angažmá negativně poznamenal nucený odchod původního projektanta Pavla Kupky, který vytvořil realizovaný
koncept piazzety i budovy při její jižní a východní straně. Prager se rozhodl umístit nový sál do samostatného tělesa, jehož skleněný plášť vytváří dojem skulpturálního krystalu. Dlouhou frontu do Národní třídy rozdělil odstupněním hmot, které z odstupu vytvářejí pohledové předstupně siluetě Národního divadla. Vzhledem k daným podmínkám a omezením můžeme toto řešení chápat jako velmi invenční a v jistém smyslu navazující na již realizované hmoty provozní a restaurační budovy. Jestliže interiér stavby je velmi zvláštním a v mnoha ohledech rozporuplným oficiálním Gesamtkunstwerkem počátku osmdesátých let, architektonický koncept i řešení exteriéru lze označit za téměř nadčasové. Namísto modernistického vzdoru nastoupila kontextualita, podtržená sošným řešením budovy. Epilog Pragerova díla v centru Prahy se nese ve znamení smíru a porozumění.
Světelný objekt Pavla Hlavy a Jaroslava Štursy v zrcadle hlavního schodiště s vyvrcholením ve foyeru ve třetím podlaží (dobové fotografie na dvoustraně z archivu ateliéru Gama)
Nová scéna Národního divadla byla jako jediná ukázka soudobé české architektury publikovaná v prestižní americké publikaci Internatinal Dictionary of Architects and Architecture.111 110 Nová scéna zahájila 20. 11. 1983 představením Strakonický dudák od J. K. Tyla a do roku 1990 uvedla třicet činoherních a čtyři baletní premiéry. Scénu také částečně využívala Laterna magika, od roku 1992 (po odchodu z paláce Adria) jako své hlavní působiště. Od roku 2010 prostor funguje opět jako Nová scéna pro soubory Národního divadla i pro nezávislé projekty, festivaly, vystoupení zahraničních souborů atd. 111 St. James Press, Detroit 1993, díl 2, str. 151–152. Reference včetně fotografie je součástí velké stati o Národním divadle, kterou napsal Peter Lizoň.
169
Nahoře půdorys sálu Nové scény s arénovým uspořádáním, dole půdorys sálu s kukátkovým uspořádáním
Vpravo řezopohled směrem k hledišti s návrhem barevného řešení
Zcela vpravo hlediště a scéna (foto Nová scéna ND – Lukáš Žentel)
170
171
