Ročník VI.
Duben 1976, č. 2 Časopis československé
socialistické
Nová dělící
opozice
čára Jiří Pelikán
Nyní už je jasné, že letošní stranické sjezdy de Východní Évropě-počínaje X X V . v Moskvě a včetně našeho t. z v. XV. v Praze-nepřinesou v podstatě nic nového; všechny potvrzují jen daný stav. Čím víc pompy a reklamy, tím méně obsahu. Není to ovšem náhoda. J e to jen potvrzení ^ stagnace-politické, ekonomické a ideologické-zbyrokratizovaných stran u moci v Moskvě, Praze, Berlíně a Sofii. Stačí srovnat toto myšlenkové prázdno a opakování frází s bohatstvím podnětů a novým větrem, které přinesl před právě 20 lety X X . sjezd KSSS, abychom změřili vzdálenost i bezvýchodnost přešlapování a ideové impotence nynější vedoucí skupiny, jejímž hlavním rysem je konzervatismus a strach z jakýchkoliv změn. Protože náš další vývoj závisí do značné míry na tom, co se děje v Moskvě a protože XV. sjezd KSČ zaujal ještě ztrnulejší postoj, mohlo by se zdát, že naše situace je spíše špatná. Ale to je jen vnější dojem. Ve skutečnosti právě letos dozrávají události, které jsou pro nás perspektivně příznivé. Jestliže totiž X X V . sjezd v Moskvě přinesl přece jen něco n o v é h o / p a k t o bylo poznám, že rozpory uvnitř mezinárodního komunistického hnutí, které pomalu narůstaly v posledních letech od sovětské intervence v Československu v r. 1968 už se nedají u t a j i t ani vyřešit n ě j a k ý m diplomatickým kompromisem či voláním k disciplině. Proto se projevily otevřeně na tribuně sjezdu v Moskvě a co víc, přerůstají i po něm v konflikt závažného dosahu. Brežnčv a další členové sovětského vedení se rozhodli otevřít palbu proti "modernímu revizionismu" a "oportunismu", který opouští pozice "proletářského internaciona-
lisími", neboť cítí rostoucí váhu i vliv tohoto směru. Avšak i "napadení" nemlčeli: promluvil za ně z tribuny sjezdu Berlinguer, který opakoval —• a to je důležité i nové — v Moskvě to, co říká jeho strana v Římě: socialistická společnost musí ne zmenšit, ale rozvinout všechny vymoženosti demokracie, musí se na jejím rozvoji podílet všechny organizace a politické strany; proto musí být pluralistická a spočívat na podpoře většiny, musí respektovat svobodu názorů, náboženství, umělecké a vědecké činnosti. K tomu dodal (z Říma) generální tajemník KS Španělska Santiago Carillo, že komunisté musí přijmout pravidla demokracie v tom smyslu, že dostanou-li se k moci podporou většiny občanů, musí se zavázat, že opět přejdou do opozice, když t u t o většinu v demokratických volbách ztratí. Samozřejmě se mluvilo také o různých cestách k socialismu, o nezávislosti každé strany, nevměšování a rovnosti vzájemných vztahů. J e nám to povědomé ? Ovšem, vždyť to jsou v podstatě zásady Akčního programu roku 1968 (byť výchozí pozice jsou různé a roto i různé akcenty), dokumentu prolášeného v Praze za "kontrarevoluční" Proto pravém napsal úvodník Le Monde, že Dubčekův stín se objevil ve zdech Kremlu a že ani žádné zaříkání ho nemohlo vypudit. Jestliže jsme se v roce 1968 jevili v mezinárodním komunistickém hnutí jako ti, co "šli příliš daleko", pak dnes se tento program našeho " j a r a " stává programem určité časti-a t o velmi důležité — mezinárodního komunistického hnutí, když už před tím bylo cílem velké části proudu socialistického. Dnes
Berlinguer, Carillo, Marchais a další říkají totéž, co říká Dubček, Kriegel, Mlynář, Hájek, Kosík a čs. socialistická a komunistická opozice. Dubčeka a jeho soudruhy inolili sice vyloučit z KSČ, ale nemohou je vyloučit z mezinárodního hnutí, kam patří do jednoho jeho vlivného proudu, neboť — aspoň zatím — nemohou z něho vyloučit Berlinguera, Carillo, Marchais, nemluvě o menších "kacířích". Někdo si pro tento směr vymyslel název "eurokomunismus", aby jej odlišil od orthodoxního, pro-sovětského proudu. Není to termín příliš výstižný. Jednak nebere v úvahu, že nejde jen o nějaký specificky evropský jev, protože n a př. japonská a australská i jiné K S patří k této tendenci. Nelze také z Evropy vyloučit KSSS a jí přidružené strany u moci ve Východní Evropě, tím méně pak nevidět, že v Západní Evropě je mnoho malých komunistických stran (a kolik'jich je ve světě!) které zůstávají na dogmatických pozicích sovětské provenience a jejichž existence se odvozuje jen od jejich pupeční šňůry s Moskvou. Podstatné je to, že v novém proudu jsou především komunistické strany vyvinutých zemí, ekonomicky i politicky, a tudíž právě těch, kde Marx i Engels původně viděli jedině zralé podmínky pro přechod k socialismu. Tedy zemí, které jsou povolány dát odpověd na otázku, zda je možný "jiný socialismus než sovětský. Pravda, mnoho západních politiků — a kdo by se divil, že mnoho našich lidí doma i v exilu - považují t u t o novou linii za taktiku, která ijiá umožnit komunistům dostat se co nejdříve do vlády demokratickou cestou a pak ostatní partnery odstranit, jak se to stalo u nás po Únoru 1948 a jak jsme byli nedávno svědky takového pokusu v Portugalsku. Jsou zde ovšem zarážející paralely, které oprávněně vyvolávají pochybnosti a nedůvěru, ale jsou i rozdíly, především v celkovém vývoji a hlavně v úrovni poznání sovětské reality. Že •jsou zde při správném směru i upřímnosti úmyslů velké neznámé, na to upozorňuje ve své úvaze v tomto čísle Dalimil a k těmto budoucím alternativám se ješte vrátíme v příštích číslech. Ale a i je to tak či onak, je nesporné, že t u je v komunistickém hnuti ne několik náhodných vystoupení, ale nová tendence, která se zřejmě bude dál rozvíjet. J e tu rozpor, který se bude vyostřovat, když si bude moskevské centrum chtít dál vyhražovat monopol rozhodování, kdo je orthodoxní a kdo je kacířem — a X X V . sjezd KSSS jen potvrdil, že se dnešní vedeni této úlohy nehodlá vzdát. Již dnes je zřejmé, že vyústí v otevřený konflikt a nový proces diferenciace v mezinárodním komunistickém hnutí, který mohl nastat už po sovětsko — jugoslávském konfliktu, ale nenastal, protože situace nebyla ještě zralá a Jugoslávie zůstala v podstatě osamocena nebo později po sovětsko — čínském konfliktu, ale nenastal zase proto, že K S Číny se vlastně dobrovolně stáhla z komunistického hnutí v této podobě. Nyní propuká — s odstupem několika let — po sovět-
2 4
sko — československém konfliktu z r. 1968, ač správnější by bylo mluvit o konfliktu mezi dvěma koncepcemi socialismu. Někoho překvapuje, proč až dnes a proč ne hned v roce 1968. Tehdy totiž západní komunistické strany zaujaly kritické stanovisko vůči KSSS ; ale omezily se na konkrétní případ vojenské intervence a Moskva se ani příliš nepokoušela svůj postup vnutit ostatním. Politické a theoretické důsledky tohoto konfliktu se objevily až později, když se otázka socialistick)^ch transformací dostala na pořad dne v některých vyspělých západoevropských zemích, zvláště v Itálii, Francii a také ve Španělsku a Portugalsku. Dnes už je těžké odpovědět na otázku, kdo je skutečný komunista: Brežněv či Mao, Husák či Dubček, Muhri či Marek, Honnecker či Havemann. Stejně t a k je stále těžší odpovědět podle starých klišé n a otázku, jaký je rozdíl mezi některými komunistickými a některými socialistickými nebo sociálně-demokratickými stranami. Jsme svědky, jak se někteří komunisté vzájemně obviňují ze "sociál-demokratismu" a někteří sociální demokraté zase z "komunismu". To vše jen potvrzuje, že dělící čára z minulosti — v podstatě z doby rozkolu 2. Internacionály — přestala platit a objevuje se nová, skutečná: mezi těmi silami na levici-at jsou komunisté či socialisté, křesťanská levice či extra^arlamentámí skupiny atd-které jsou pro sovětský model byrokratického socialismu a těmi, kdo jsou pro socialismus, který dá většině občanů více svobody, více spravedlnosti, lepši lidské vztahy a víc opravdové účasti na kontrole moci a řízení věcí veřejných. To je skutečná nová demarkační čára, která dnes prochází ne po hranicích, ale N A P Ř Í Č nebo uvnitř jednotlivých stran a rozděluje je, protíxiá^ v novém diferenciačním procesu, který ještě nevykvasil, někdy je neuvědomělý, často plný rozporů a protikladů, ale který je reálný a bude dál pokračovat. Vše ostatní je balast minulosti, m r t v á lithurgie, která jen slouží k zastření skutečných problémů dneška a k udržení daného stavu. V mezinárodním socialistickém a komunistickém hnutí jsou dnes dvě základní tendence s dvěma rozdílnými programy socialistické alternativy a tomu odpovídají i dva proudy v Československu, byt se nynější vedení může jakkoliv tvářit, že je jedinou politickou silou v zemi. Husák a jeho spojenci patří do prosovětského proudu, který má moc, ale nemá pravdu. Dubček, Kriegel, Mlynář a ti, kdo veří v demokratický socialismus patří do druhého proudu, který nemá moc, ale roste a nabývá na síle ve světě a jeho vliv se zpětně odrazí i u nás. Ostatně vládnoucí skupina, byť se tváří, jakoby existenci opozice ignorovala je si tohoto nebezpečí vědoma. Proto všechny t y lživé kampaně, represe a diskriminace, proto nyní t o show s Minaříkem s cílem diskredit o v a t představitele socialistické opozice jako "exhibicionisty", jako placené agentu CIA, jako lidi, t o u á c i po penězích a slávě (usuzují zřejmě podle vlastních motivů a nemohou už
pochopit, že by někdo něco dělal z přesvědčení) . Vystoupení Dubčeka, Mlynáře, Kriegela, Hájka, Vodsloně, Kosíka, Kaplana a řady dalších jednotlivců, jakož i kolektivní vystoupení z loňského i letošního roku mají rysy nové kvality: není to vystoupení jednotlivých "dissidentu" a intelektuálu, ale předních představiteli! politického života a komunistické strany, legálně zvolených a podpořených v r. 1968 duvěrou velké části veřejnosti; za nimi stojí statisíce vyloučených komunistů (t. zv. strana vyloučených) a značná čast veřejného mínění a i když samozřejine nelze mluvit o ideové a tím méně organizační jednotě. Nové je i to, že vládnoucí skupina dnes nemůže představitele opozice likvidovat fyzicky, jako v době stalinského teroru, ale nemůže je ani umlčet jen pouhými zákazy a diskriminací, neboť tito cítí svou odpovědnost vůči socialismu v Československu i ve světě a stali se součástí tendence, jež. daleko přesahuje hranice Československa.
Jak to vidí
Policejní zásah proti nim by byl možný jen kdyby se Moskva rozhodla riskovat rozkol komunistického hnutí. I na Západě na levici sílí poznáni, že boj opozice v Československu a ostatních zemích Východní Evropy je nezbytnou součásti jejich boje za jiný socialismus. Začínají chápat, že tento " j i n ý " socialismus je možný jen za předpokladu, že se uvolní cesta k procesu demokratizace a ke změnám v Moskvě v Praze i jinde. Neboť jako Brežněvovo vedení nemohlo trpět " j i n ý " socialismus v Praze roku 196S, wtak jej nemůže trpět ani v budoucnu ani v Římě, Paříži či Madridu. Z toho prostého důvodu, že jako příklad by byl nakažlivý pro národy Východní Evropy i samotného SSSR. Právě v tom je naše společné nebezpečí, ale i společná naděje, Můžeme dnes obměnit slavnou včtu Komunistického manifestu ve smyslu: "Evropou obchází strašidlo demokratického socialismu". Jenomže tentokrát se ho nejvíc bojí vládnoucí kruhy v Moskvě a v Praze.
n ř í n í ť c J L / J L / í j I >1 X X V
Pracovní morálka dělníku, kteří dobrovolně přijímají závazky .k 30 v a jiným výročím, k 15. či jinému sjezdu KSČ atd, slibují dosahovat stále vyšších výkonu, se zřejmě neustále upévňuje, sílí, vzkvétá. . . Připravuje se a někde se již v praxi zavádí móvá mzdová úprava — ve prospěch tohoto dělníka ?! Národnímu shromáždění byl doporučen ke schválení zajímavý, ryze "prodělnický" zákon o starobním pojištění. Toto, a řada dalších faktu jsou na pohled viditelná fakta, která vystupují na povrch a jsou projevy "reálného", "dělnického"? so-. cialismu v ČSSR. Co vidím já: Pracovní morálku dělníku sleduji nejen mistři, vedoucí dílen, cechaři, náměstci ředitelů, sami ředitelé, vrátní, funkcionáři KSČ, ROH, ap, donašeči — jistě jsem ještě nějaký článek vynechal — ale poslední dobou nadšení dělníka k svobodné práci sleduje dokonce i — POLICIE? V České Lípě byl například v dopoledních hodinách proveden policejní přepad lidového hostince "Sklípku". Nebyli hledáni zloději nebo výtržníci, ale dělníci, kteří neoprávněně vysedávaj í po hospodách a to v pracovní době. V Nymburce zastavovala policejní hlídka v ulicích ty, kteří šli v montérkách městem. Museli se legitimovat a pokud neměli pracovní zdůvodnění (instalatéři apod.), bylo na ne podáno hlášení, že se nenacházejí v práci a flákají se po městě.
Podobné případy jsou známy i z celé řady dalších měst, míst, včetně Prahy. Zdá se, Že celá řada "dozorců" i velký počet socialistických závazků nestačí zabezpečit náležitou úroveň socialistického řízení hospodářství a dodržování (o zvyšování ani nemluvě) pracovní morálky. Na pomoc musela být ve svobodném socialistickém Československu zavolána policie, aby hlídala dělníka, který je vedoucí sílou tohoto státu. Pro nás, dělníky, je zvláště pikantní, že tuto úlohu hlídacího psa převzala právě složka, jejíž členové měli ke konkrétní, zvláště manuální práci vždy všem známý, v mnoha vtipech popsaný, vřelý vztah. Jinak ovšem chápu a uznávám, že je to asi správné, že policie hlídá dělníky a nekontroluje pracovní morálku těch, kteří jezdí, ve většině případů zbytečně, ve služebních vozech za svými soukromými záležitostmi, kteří sedí v pracovní době na různých politických školeních, stranických, svazáckych, odborářských a jiných schůzích, kteří chodí v í t a t nejruznější delegace, dělají štafáž, zajišťují prostě svou osobou účast n a nejrůznějších dobrovolně povinných oslavách. Nemluvím ani o těch akcích, n a kterých účastníci různých vlaků družeb — organizovaných za státní prostředky — dostávají služební volno. Samozřejmě, že SNB nekontroluje ani ředitele Lounské Pragovky, který místo na služební cestu jezdí n a ryby. K d y ž prý není dostatečně nasáklý alkoholem, je lepší jít mu z cesty. J i n a k je t o ovšem osoba politicky
silná — na t u by nestačil ani sám náčelník SNB v Lounech. A tak je policie vysílána kontrolovat jen obyčejné pracující, protože, to je staré heslo •—• na chudé lidi musí být přísnost — a konečně je to tak správné, protože pouze oni vytvářejí všechny materiální hodnoty a na jejich, tedy na naší práci závisí i služební cesty, nákladné hony při družbách, i ryby o soudruha ředitele. Píšeme všude o tvé vedoucí úloze? •— tak koukej m a k a t ! Současná mzdová politika je rovněž zajímavá. Lidé nejsou placeni jenom za práci, ale i za tzv. aktivitu. Mzda se skládá ze dvou čás i, základní plat-minimum, plus prémie podle % tzv. osdtmího ohodnocení. Prémiová složka, její výše, je závislá nejen od pracovního výkonu, ale i od toho, jak se chodí do průvodu k různým akcím, je-li člověk v KSČ nebo aktivně pracuje v jiné organizaci — zvláště se v ceni SČSP a SSM. U vyloučených členů KSČ a u většiny vyškrtnutých jsou prémie i možnosti příležitostných odměn mizivé. Mladá paní z Mladé Boleslavi otevřeně prohlašuje: "Dnes jsem v SSM pokladní, za tři roky vstupuji clo KSČ. Výše mého platu je na tom závislá. Pak budu mít pokoj". V Žádném případě ničemu nevěří, ani její matka, která je kádrovačka na závodě a dceru náležitě poučila. Člověk se jim nemůže ani moc divit — jejich rodina má své smutné zkušenosti z doby po únoru 1948 a dnes se již dokázaly rychle orientovat, co a jak dělat, aby nejen obstály, ale aby z toho i něco káplo. No a pak je tu ještě připravovaný návrh nového starobního pojištění. To je zákonek pro dělníka jedna radost. Vzpomínám si, že už m ů j táta, starý horník a komunista, nadával na zásady "buržoasního" zákona o starobním pojištění a sliboval, že " m y " to zařídíme jinak, spravedlivěji.
IV/TV
MI
A
A
O bedném Životě západních dělníků víme mnoho. Dovídáme se o něm každou sobotu o polednách z rozhlasového "zápisníku zahraničních zpravodajů" takové věci, že člověku hořkne sousto v ústech. Nepochopí — řečeno se Solženicynem — proč se ti Američané dosud nerozutekli nebo hromadně neoběsili. Krizové jevy v hospodářství nejsou ovšem námětem pro legraci. A také, upřímně řečeno, nejde nám tolik o zaoceánské poměry, jako o ty domácí. Kromě optimistických a nabádavých projevů hovoří o nich patřiční činitelé jenom za zavřenými dveřmi, mezi svými. V poslední době asi takto: Až do třiasedmdesátého roku panoval zlatý věk. Hospodářství se rozvíjelo harmonicky a
4
Tento připravovaný zákon, o kterém se neustále hovoří jako o velké vymoženosti pro dělníka, postavil ve skutečnosti dělníky opět na poslední místo. Výpočet důchodů se provádí vi všech kategorii zaměstnání z posledních pěti nebo deseti let podle přání budoucího důchodce. Dělník ovšem v padesáti nebo dokonce v pětapadesáti létech má již nutně svůj nejvyšší výkon za sebou a klesá postupně 11a minimum. Zatímco všichni funkcionáři, důstojníci, policie, úředníci sbírají v těchto létech smetanu. A tak dělníkovi se počítá důchod z minima, ostatním z maxima jejich celoživotních důchodu. Kdyby to "dělnická" vláda a "dělnický" parlament stanovily aspoň spravedlivěji na průměr z celé aktivní činnosti, když si už neuvědomuje, že v důchodu již opravdu mají všichni žaludky zhruba stejné — až na to, že funkcionáři raději koňak a dělník se spokojí svou desítkou — že by zde byl důvod těch výpočtů ?! Celkem vzato dělnické zaměstnání je dnes v CSSR něco iako trestanecké zaměstnání. v v Velká část vyloučených členů KSČ v r. 1970, kteří pracovali jako technici, politici, důstojníci atd, byli propuštěni ze svých míst a "za t r e s t " posláni k lopatě — mohou tedy pracovat jenom (?) jako dělníci. J a k se to shoduje s marxismem? A tak v ČSSR dělník, základní součást vládnoucí třídy, podle marxismu vlastně pánbůh společnosti, s podivem musí pozorovat, že do jeho řad jsou lidé posíláni za trest, za nesouhlas s nynějším vedením, za neposlušnost — a jeho pracovní morálku hlídá •—• policie! Myslím, že tak daleko to nedopracovala snad žádná soixčasná vláda v kterékoliv části světa, — I když si nečiní nárok zastupovat zájmy dělníků. Ústí n.Iv., únor 1976 © Listy - Palach Press
T/DT7U
IvKlZiii
dynamicky, spotřeba stoupala a ještě jsme vyváželi. Také stranou bylo něco odloženo, téměř 15 miliard devizové rezervy. Slušný obnos, však nám také n a chvíli vypomohl, když... Když se objevil zlý přízrak, odkud odjinud než od západu. Nejdříve podražila n a f t a — spekulace zištných monopolů — a po n a f t ě všechno ostatní. Přitom ceny surovin značně předstihly ceny hotových výrobků. Pro naši zemi, která mnoho, velmi mnoho surovin dováží, je to zlé. Za přijíždějící vagóny platíme stále víc a vagóny odesílané to nahradit nestačí. Nad naším zbožím zahraniční zákazník ohrnuje nos, víc než dřív zkoumá kvalitu a cenu. Záloha pro zlé časy rychle
roztála, z věřitelů se měníme v dlužníky, jinými slovy: bilance zahraničního obchodu je velmi pasívní. Ve zlém počasí se jitří staré rány. Bolí nedokončené a drahé investice, nízká technická úroveň zboží, bolí i skutečnost, že moloch nenasytné a těžkopádné výroby spočívá 11a zásobách v ceně přes 300 miliard korun; tahle podestýlka představuje téměř celoroční práci obou národů. Nikdo neodhadne, kolik z těchto zásob už nikdy nebude zpracováno. Přitom zásoby ve skutečně žádaných položkách, surovin, polotovarů a spotřebního zboží, se vy číslu jí zápornými hodnotami. Není tedy divu, že občan, b y t chvějící se rukou, ukládá do záložny. Suma 122 miliard korun na vkladních knížkách (3,5 procenta z příjmů - srovnej s 14,7 procenta v NSR) by mohla národohospodáře potěšit. Nepotěší. V zemi, kde se cyklicky mluví o peněžní reformě, kde například vytyčení smělého cíle soběstačnosti v obilí dokáže rozhýbat celé obce k překotnému nákupu mouky, působí částka schopná vykoupit veškeré obchody na sedm měsíců dopředu jako nepříjemný stín v zádech. Tolik pro ilustraci známého rčení "některé problémy sice dosud máme", jímž pan Husák cudně doprovází své časté samochvalné tirády.
Od průmyslové výroby se stále žádá, aby byla efektivnější. Heslo efektivnosti, které se poprvé objevilo za Antonína Zápotockého, neustálým opakováním ztratilo chuť i barvu. Těm, které by mělo volat pod prapory, je dokonale cizí. J a k prosadit efektivnost ve společnosti, kde stranická legitimace hladce přebíjí výuční list, inženýrský diplom a talent; kde investovat znamená především utratit a ušetřit znamená nesplnit; kde jen hloupý ředitel dopustí podstatné překročení plánu, aby je napřesrok musel ve zvýšené míře opakovat; kde chytrý ředitel odmítne zvlášť výhodnou zakázku, neboť příznivé okolnosti pominou, ale povinnost zvýšeného zisku mu zůstane 11a krku; kde zručný dělník bere jen o pár korun víc, než jeho mátožný kolega; kde nejpřísněji hlídaným ukazatelem je průměrná mzda, takže je mnohem snazší zaplatit tisícový účet, než odměnily stejnou službu padesátikorunou ze mzdového fondu? Stačí pro ilustraci podmínek, za nichž je volání po efektivnosti hlasem 11a poušti? Ti, kdo vedou hospodářství pralesem byrokratických zábran, dávno už odvykli šplhat 11a vrcholy stromů, hledat východisko. I kdyby v dálce zahlédli světlo, rozumně o něm pomlčí. Systém je sice špatný, ale svatý.
K D E J E VINÍK
PLÍŽIVV VZESTUP CEN
V řeči oficiálních věrozvěstu je viník těchto potíží jednoznačný. Zlé monopoly, krize na Západě, odumírající kapitalismus. I když tu občan není od toho, aby se ptal a dovídal, některých skutečných příčin se dobere. Jakmile se na západních trzích zvedly ceny surovin, Sovětský svaz, surovinový dodavatel východního bloku, se t o m u t o vývoji čile přizpůsobil, třebaže dříve na světové ceny tak citlivý nebyl. Měli bychom mít porozumění, protože Sovětský svaz se potřebuje vyhojit. Vůči Západu je silně zadlužený, nejméně 60 miliard korun zaplatí jen za letošní schodek v obilí. Tato velmoc skutečně nevystupuje jako bohatý příbuzný. Vůči n á m jistě ne. Zahraniční investice, vztah " m y vám postavíme zařízeni a vy je budete splácet výrobou" je příznačný pro pomoc rozvojovým zemím. Připomeňme si tranzitní plynovod, připomeňme si Orenburg. V tomto roce bude našemu průmyslu a našim domácnostem chybět třetina miliardy kubických metrů plynu. Ve stejné době, k d y daleko větší množství bude směřovat naším územím k západnímu odběrateli. Proteče potrubím, ktere jsme — na úkor jiných investic — postavili a samozřejmě zaplatili. Kdo z nás se mohl v y j á d ř i t k výhodnosti této investice? Mezinárodní kooperace a integrace je nepochybně rozumná a užitečná, chtěla b y však rovnoprávné partnery. A přece nelze všechny potíže, současné i budoucí, vysvětlit jen sobectvím našeho silného partnera. Také vlastní, československá ekonomika, dostatečně vycepovaná stalinským a postalinským vývojem, dělá co může.
Jestliže stav národního Hospodářství je udržován pod důvěrnou pokličkou, návod k řešení ^je halasný. Přináší ho listopadové plénum Ústředního Výboru, navazující na minulé listopadové plénum Ústředního Výboru. (Nebýt toho, že listopad je zasvěcen zostřenému přátelství, dalo by se očekávat jeho vyhlášení Měsícem ekonomiky). Řešení lze prakticky shrnout do tří bodů. Hlavně a především zvýšit vývoz. Zadruhé snížit dovoz. Do třetice prověrka investic a strukturální změny, od nichž lze zase očekáv a t zvýšení vývozu. Není to program, který by mohl masy zapálit a nikdo to od něj nečeká. V bližších podrobnostech není ostatně ani zveřejňován. Platíme víc za ropu, za rudu a bavlnu, platíme víc za všechno a není po ruce obor, který by začal vyvážet výhodný artikl. Prpto se žáímají další vývozní položky — ze zboží, které mělo zůstat na vnitřním trhu, z výrobků, které jsou nutné jako sůl pro domácí technický rozvoj. Kde je to možné, s t u p ň u j e se výroba. Ještě rychleji budou šicí stroje zpracovávat zapůjčený jakostní materiál; naše dělnice je levnější než vykořisťovaná, krizí zbídačená švadlenka n a Západě. To všechno nestačí. Proto se sníží dovoz, od moderní technologie až po ovoce; také v mrkvi jsou vitamíny, jen k d y b y bylo mrkve dost. Ještě nebude schodek vyrovnán. Sáhne se tedy k úsporám. Nečekejme je v armádě, v bezpečnosti nebo ne mezinárodních fondech. Šetřit se bude především n a investicích, které přímo nesouvisí s výrobou. Na nových školách, nových klinikách, na poštách, obcho-
5
dech. Na všem, co "nezvyšuje hospodářský potenciál". Skutečně významné potřeby však zanedbány nebudou: na stavbu nového sjezdového paláce v Praze je uvolněno půldruhé miliardy. Ve skromnosti a tichosti, zatímco obdobná částka důchodcům na přilepšenou ; e předmětem vleklého, organizovaného díkůvzdání. Vyšší vývoz, nižší dovoz, seškrtání investic — a pořád málo. Zbývá omezení spotřeby, ceny. Hromadné zvýšení cen jako třeba v Maďarsku? Asi ne. Dá se předpokládat, že až se rok s rokem sejde, cena mouky, cukru, mléka, másla, snad i masa a rohlíků zůstane na dosavadní úrovni. Ceny základních potravin (ve srovnání se západními státy značně vysoké) se patrně nezmění, zato ceny ostatního zboží budou nepochybně pokračovat ve skrytém, chtělo by se říci plíží vém, vzestupu. Změny ceníku, oznámené i zcela diskrétní, jsou výjimkou. Základní způsob zdražování má už své vyjeté, osvědčene koleje. J e stejně starý jako výstavba socialismu. V roce 1950 se objevil na trhu nový, bělejší chléb, dražší o šedesát procent — a levnější druh zanedlouho zmizel. S ústupem nevinnosti přešel tento prvotní hřích v samo desatero. Předpony a epitheta "super", "lux", "extra", "nejvyšší kvalita", "módní linie", nový obal či zcela nový název výrobku, o dírku víc nebo držadlo na druhé straně mají jediný cíl: vyšší cenu. Svým způsobem inovace výrobků, o tom itení sporu. Inovace po našem. NAKUPOVAT ZNAMENÁ
SHÁNĚT
Úhrada dražších surovin a všech vleklých nemocí jalového systému se tedy najde. Důsledky krizových jevů zaplatí lidé, občan výrobce, občan spotřebitel. Tak jako vždy, tak jako všude. V tomto směru není byrokratický socialismus o nic horší — kéž by se nestavěl lepším! Nemá sílu k tomu, aby dokázal bezbolestně překlenout čas nepohody. A má vňbec t u t o ctižádost? Třicet let po válce nebo, chcete-li, p a t n á c t let po úředním vyhlášení socialismu trvá ovzduší nedostatku. Hned není to a hned zas ono, stále něco není. Nakupovat znamená shánět a sehnat zvítězit, " N e m á m e " je nejčastějším výrazem v chudém slovníku prodavaček. Nevaříme podle svých záměrů, ale podle toho, co se nám podařilo nakoupit. Nosíme domů maso chudé na bílkoviny, povadlou zeleninu a housky bez chuti. Než domů přineseme litr mléka, žárovku či předražené boty, uplyne mnoho času. Každý svůj nákup musíme vystát ve frontách, únavných a všedních. Neboť vyzkoušeno jest, že nepřijde-li zboží za člověkem, přijde člověk za zbožím. Přijde, postojí a požádá. Státní obchod a soukromý spotřebitel — jak velká škola občanské pokor} 7 ! Proč tedy plýtvat prostředky na rozšíření obchodní sítě, proč se vracet k dobám, k d y v každé městské ulici a n a každé vesnici byl krám, kterému záleželo n a zákaznících? Zkuste si zatelefonovat odkudkoli kamkoli, třeba z Chebu do Pardubic; není jisté, že to
6
za den stihnete. Než zaplatíte u přepážky nájem, dítě v kočárku se dvakrát počurá; buďte rádi, že na poště nikdo neonemocněl, museli byste o pár kilometru dál, třeba do druhé obce. Stejně jako v lidských právech a občanských svobodách také hmotné potřeby lidí uspokojuje byrokratický socialismus teprve poté, co je náležitě omezí a skreslí. Horních deset tisíc ú j m u nepociťuje. Vrchnost má své obchody s obohaceným sortimentem, vlastní dopravu, telefonní síť a kurýrní službu, vlastní zdravotnictví a konečně i nadlepšené důchody. O svých výsadách mlčí či XI clS denní standard vydává za rozvitý socialismus. ODVAHU P R O T I
VRCHNOSTI
Horší je, že i my sami jsme ochotni tento názor sdílet. Nikoli pod socialistickou vývěskou, ale jako přirozený stav věcí. Nejen mladí, ale i příslušníci střední generace nepoznali na vlastní kůži nic jiného, než válečnou bídu a deformovanou spotřebu minulých desetiletí. Představa kvalitního zboží v bohatém výběru, kde maso je masem a zelenina se nestydí za své pojmenování, kde si lze vybrat z devatera obývacích pokojů a z palety sezónního zboží, kde člověk vchází do obchodu pozdraven a cítí profesionální zájem, kde nemocný člověk nakoupí telefonicky a muže si zvolit lékaře —• taková představa je krásná, ale cizí, neskutečná. Přísná pasová politika zajišťuje sníženou možnost srovnávání, pro nespokojené je pak přichystán existenční nebo přímý policejní postih. Režim, který skloňuje lid ve všech pádech, ohýbá své občany do pokleku prosebníka před každou institucí včetně trafiky a prádelny. K nápravě nemá tento režim sílu a nemá o ni ani zájem. Ano, je to těžké domáhat se práva na svobodnou informaci, na svobodný názor, cestování nebo sdružování. Stejně těžké, jakoby výstřední, je domáhat se kvalitního a důstojného uspokojování hmotných potřeb. Přesto nelze jinak. Pro vlastní sebeúctu a v zájmu společné budoucnosti nemůžeme přistupovat na klamnou hru, předstírat, že je všechno v pořádku tam, kde jsme daleko pozadu nejen za vyspělými zeměmi, ale i za vlastní minulostí, vlastními tradicemi. Tato nepodrobenost, j iž můžeme zatím uplatňovat spíše denním runcáním než protestními tábory, je také naší jedinou obranou před důsledky krize a neefektivního hospodářství. Kromě úředně prosazovaných jsou i jiné, pro lidi méně bolestivé prostředky, jak kompenzovat vyšší ceny surovin. Jsou také známé, propracované, avšak mocensky potlačené způsoby, jak ozdravit naši ekonomiku v nejkřiklavějších neduzích. Žádná z těchto lidovějších variant se však sama neproraií. Vrchnost, která se bojí každé změny, může ustoupit jenom před naší zřetelnou, odvážnějsí vuli. Praha, březen 1976 J . Glebněr V • v f
o 1 *
Listy - Palach Press
První a poslední « kapitána » Pavlu Minařikovi se konečně splnila jeho stará touha: stát se hercem s hlavní rolí. Není to sice n a divadle či na stříbrném pláně, ale přece jen ve světle reflektoru a na obrazovkách televize. A nehraje svou roli špatně: hraje " k a p i t á n a " čs. rozvědky, který byl vyslán do Svobodné Evropy, splnil svůj úkol a nyní se podle plánu vrátil. J d e totiž opravdu o roli, která je z velké části vymyšlena a napsána scenáristy a nikoliv 0 skutečnost, jak by chtěl on sám a hlavně autoři této hry namluvit naší veřejnosti. Minařík N E B Y L vyslán do Svobodné Evropy, nýbrž skutečně po srpnu 1968 utekl do zahraničí, jako přes 100.000 našich spoluobčanů. Snažil se dostat do Svobodné Evropy, protože nevěděl, jak jinak se uchytit a kromě toho byl informován od svých kolegu, že tato stanice hledá "nové lidi", aby omladila kolektiv svých spolupracovníku. Snad právě zde říká o sobě pravdu, když líčí, jak toužil po tom stát se hlasatelem v rozhlase. Podle svých dnešních život opise u byl totiž vždycky ctižádostivý, ač ve skutečnosti ničeho nedosáhl. Život ho stále zklamával. Nedostal se už na vyšší stupeň střední školy, nikdy nedodělal — ani po večerech — maturitu, dělal marně zkoušky na brněnskou AMU a (to~ opakujme-podle jeho Životopiscú) povolávací lístek na vojnu byl pro něho pohromou. A tady i dnešní úřední biografie naznačuje mnoho: podle ní " t o tady někde začalo", Minařík se brzy vrátil z prezenční služby, protože se nějakým způsobem upsal ke spolupráci se Státní bezpečností jako jeden z jejích informátorů, jakých má StB tisíce pro sledování občanů a "veřejného mínění". Do brněnského rozhlasu se zřejmě dostal právě s touto pomocí a s cílem na spolupracovníky donášet. Na to po srpnu 1968 zapoměl, jako mnoho jiných. Ale jeho bývalí "šéfové" mu zřejmě přišli na stopu, když hledali, kdo by se dal ve Svobodné Evropě "získat". Pomáhalo jim i to, že Minařík od jara 1975 věděl, že bude muset z práce odejít — zas další ztroskotání — a bude stát před problémem, jak se n a Západě uživit. Svou úlohu zřejmě sehrála 1 temná epizoda z jeho mnichovského života: jednu noc se v podnapilém stavu těžce naboural s autem, ve kterém vezl jistou mnichovskou bardámu, kterou zmrzačil. Takové věci stojí v Německu velké peníze, dlouhý soud a často konec kariéry. Minaříkkupodivu-z toho vyklouzl dosti rychle a bez úhony; dotyčná dáma upustila od žaloby, neboť "někdo" jí zaplatil velkou částku peněz. Minařík to b ý t nemohl, resp. mohl, ale ne ze svého. Někdo m u peníze v té těžké chvíli nabídl, aby ho vytáhl z bryndy.
role Minaříka
Zde tedy —- v komplexu méněcennosti, pocitu odstrčenosti a neuspokojené ctižádosti a ve slepé uličce (vzpomeňme na Tomáše Řezáče a jim podobné) — lze hledat začátek jeho pádu, který z něho udělal obyčejného špicla, který si nahrával schůze a kradl spolupracovníkům jejich úřední i soukromou korespondenci (je ovsem také jejich vina, že si to nechali krást, ala Svobodná Evropa není žádný podzemní bunkr CIA, jak si jej představuje "načalstvo", nýbrž rozhlasová stanice, kde se redaktoři chovají jako všude jinde v rozhlase, kde se baví a hádají na chodbách i v kantýně a kele tedy není žádné tajemství a kde tudíž není těžké dozvědět se vše, co se t a m děje). Proč ale z něho dělají "hrdinu", který téměř riskoval život? Špicl Minařík totiž vůbec nic neriskoval! Kdyby ho byli chytili, že krade ze stolů korespondenci ve Svobodné Evropě, byl by mohl dostat nanejvýš výpověď; nebýval by mohl být ani soudně stíhán. Totéž se t ý k á jeho "činnosti" v exilových organizacích: t a m mohl totiž chodit kdo chtěl a natáčet, co chtěl (je otázka, zda je to moudré zařízení, ale takové ty spolky jsou). A zase: i kdyby ho bylí odhalili, že donáší do Prahy, mohli ho nanejvýš vyloučit nebo napadnout v tisku. V krajním případě si na něho mohl někdo počkat a dát mu jednu do zubu. Ale ani zde neriskoval ani život, ani soud, ani ztrátu svobody. Kdyby na Západě někdo odhalil, Že na př. americké či anglické ministerstvo vnitra poslalo svého agenta do pražského či moskevského rozhlasu, byl by z toho velký skandál v tisku a parlamentě a příslušný ministr by musel podat demisi. Dotyčný informátor by se neodvážil nikde ani ukázat. Ale máme takové poměry, že ministerstvo vnitra — s požehnáním Husákova vedení — dělá ze svého spicla "hrdinu", ukazuje ho a chlubí se jím. Scenáristé toho show snad čekají za odměnu vysoký řád a ještě vyšší prémie. Právěže, doslova se tím chlubí. V t o m je totiž smysl tohoto scénáře a této hry, v níž Minařík hraje svou první — a zřejmě poslední — hlavní roli: je t o příležitost vnitra a rozvědky vytáhnout se před vedením strany i před veřejností: "vidíte, jací jsme pašáci!". Poté, co jim uteklo několik vysokých důstojníků na Západ, poté, co tolik jejich provokací a falsifikátů ztroskotalo, konečně jeden úspěch! A pak je zde především úmysl nahnat lidem strach: "Dejte si pozor, všude jsou naši lidé! Takových Minaříků jsme vychovali a vycvičili tisíce a desetitisíce a jsou všude: v exilu n a Západě i zde doma, ve vašem okolí, v práci, n a hřišti, na chatě i u vás v bytě, v rodině nebo aspoň u souseda — a stále vás sledují.
Třebas právě váš přítel nebo soused nebo i příbuzný je také takový Minařík, ze kterého se jednoho dne vyklube kapitán či plukovník nebo generál rozvědky" (v Praze a ve vlastech českých už o tom koluje hojně vtipu). Proto také popisují t y podrobnosti, jak Minářika připravovali, jak ho zakamuflovali, jak t o všechno fungovalo i v srpnu 1968 (kdy "zdravé jádro" bezpečnosti uteklo do Dráždan nebo na chaty a každý z nich se staral jen o sebe), co všechno odhalili a ví. V tomto směru se tato operace snad částečně podařila: vyvolala určitou nedůvěru k exilu i mezi lidmi doma, u někoho i strach. Snad je to i k něčemu dobré, že se nebude tak volně vykládat o věcech, které patří jen nejbližšímu okruhu důvěrně známých a že bude větší opatrnost vůči lidem, které dobře neznáme nebo kteří jsou "labilní". Největší chybou by ovšem bylo upadnout do všeobecného podezírání a "bondiády" a vidět všude špicly. Tím bychom jen udělali radost autorům tohoto "show". Ale není to jen trapná podívaná (a trapné čtení těch životopisů až do písniček a básniček a organizovaných dopisů). Jedním z hlavních cílu tohoto scénáře je diskreditovat a pošpinit Dubčeka, Kriegela, Mlynáře, H á j k a a ostatní představitele čs. socialistické opozice, kteří jsou režimu zvláště nepohodlní, protože odmítají mlčet. Z politických odpůrců, kteří se nedtt i zlomit všemožným šikanováním a zastrašováním se s pomocí Minaříka maji udělat exhibicionisté, kteří jednají jen pro peníze, pro slavomam a jsou vlastně řízeniCIA. Ovšem v tomto bodě se scenáristé zcela minuli svým cílem. Dokonce musel i-po rozhodných protestech Dubčeka, Mlynáře, H á j k a a ostatních--udělat krok zpátky a vysvětlovat, že dotyční nedostali peníze od Svobodné Evropy, ale že na ně "měli nárok", protože jejich prohlášení tato stanice citovala. Samozřejmě nemohli v t o m t o show chybět ani " L i s t y " a Jiří Pelikán, jejichž vztah ke Svobodné Evropě Minařík vylíčil jako "vřelý a finanční". Jestliže Minařík mohl leccos referovat z exilového života, co sám znal,
pak zde mluvil jen podle scénáře a proto zcela vedle. Nevíme, zda to patřilo k jeho "služebním povinnostem" a zda se k tomu v Praze přiznal své "rodině" na ministerstvu vnitra: Minařík totiž napsal několik článku pro Listy, z nichž ale ani jeden nebyl otištěn (nejen proto, že byly primitivně antikomunistické a proti ministerstvu vnitra, ale také proto že byly negramotně napsány). Nic ale o Listech neví a když mluví o Jiřím Pelikánovi, vymýšlí si přesně tak jako před rokem Tomáš Řezáč. Minařík ale musel jako pracovník Svobodné Evropy vědět (a ví to t a k y jistě ministerstvo vnitra v Praze), že Jiří Pelikán nikdy nebyl externím spolupracovníkem Svobodné Evropy a ani on, ani redakce " L i s t ů " nedostával žádné materiály z této stanice k uveřejňování. Mluvení o nějakých pokynech ze Svobodné Evropy je přímo směšné a Minařík to ví, ale musí mluvit, co mu napsali do scénáře. Taková je tedy skutečná první a poslední role špicla Minaříka. Proč poslední, ptáte se? K d y b y totiž Minařík byl tak dlouho školený a vlastně iispěšný rozvědčik, sotva by ho jeho velitelé ukazovali na veřejnosti. Zvláště když je mu třicet let a mohl tedy ještě mnoho vykonat (protože má za manželku západoněmeckou občanku, mohl klidně zůstat i po propušění ze Svobodné Evropy na Západě a mohl dál pilně "pracovat"). Co ted s ním? J a k dlouho vydrží h r á t tuto roli a nevypadnout z ní? Co když se nám jednoho dne opije a začne vykládat, jak to všechno bylo? Máme obavy, že i na to autoři scénáře myslí: aby předešli jeho vypadnutí z role a udělali z něho skutečného "hrdinu", musí ještě realizovat konec scénáře, podle kterého "statečný rozvědčik" padne zákeřnou rukou CIA nebo "třídního nepřítele". Nebo s ním budou mít slitování a přemění mu jméno a nechají udělat plastickou operaci? Jinak by si totiž na něho jednou skutečně někdo počkal za hospodou a pořadně mu napráskal. V každém případě jedněm bude pro legraci, druzí se ho budou štítit. K Čemu je pak t a k o v ý " h r d i n a " ?
perly (Z besedy v Čs. rozhlase 19. února 1976) Otázka: Věděli vaši přibližní, jaké líkoly ? »
Minařík: Ne, nevěděli. Ale já za rodinu povazuji všechny moje soudruhy z rozvědky. Za své nej bližší příbuzné považuji soudruhy z ministerstva vnitra. Takže moji nej bližší příbuzní o tom taky věděli. (Vysíláno odpoledne na stanici Hvězda; večer v Rozhlasových novinách už neopakováno). (Z téže rozhlasové besedy). Otázka: Děvčata z Tesly České Budějovice se ptají, zda se někdy v budoucnu oženíte?
8
Minařík: Not já nevím. Je těžko být člověku samotnému, no a to snad ukáže budoucnost.. (Večer opět nevysíláno. Neb je to věru těžká otázka. Minařík se poprvé oženil ještě v Brně, než emigroval. Sám, bez ženy. Ta za ním p a k po roce přišla do Mnichova, kde se s ní zakrátko rozvedl. P a k se znovu oženil, s Němkou. Do Prahy pak odešel zase sám. P a t r n ě n a p a m á t k u si vzal ssebou — kromě všech společných úspor — i šperky své, stále ještě zákonné ženy, což je — p ř i n e j m e n š í m — v rozporu se ctí "kapitána rozvědky". Děv-
čata z budějovické Tesly tedy budou muset ještě chvilku počkat). (Z téže rozhlasové besedy, kde Minařika doprovázel odborný poradce ministerstva vnitra Vlastislav Kroupa). O t á z k a : Proč bylo prozrazeno Mináři kov o inkognito, když tím bude omezena jeho další Činnost ? K r o u p a : Činnost soudruha Minařika nebude omezena. Soudruh Minařik najde své uplatněni v naši společnosti, i když je znám jako Yozvčdčik. (Vlastislav Kroupa to musí vědět z vlastni zkušenosti. Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích z r. 1968 podává na str. 49 informaci o tom, že při vyšetřování činnosti Otty Šliuga "z toho všeho vznikala konstrukce vazeb, která nepotřebovala mnolio k tomu, aby se v ní vidělo organizované spiknutí, sahající do všech důležitých státních, bezpečnostních, vojenských a stranických orgánu. K rozuzlení těchto vazeb vznikla 6. listopadu 1950 zvláštní bezpečnostní skupina pod vedením kapitána VI. Kroupy, která měla v rámci "Akce B " sledovat, vyslýchat a prověřovat všechny osoby, mající nějakou souvislost s činností O. Šlinga". — Ve zprávě se dále uvádí, že v této spojitosti bylo do začátku roku 1951 zatčeno asi 20 osob, mezi nimi generálové Bulander a Zd. Novák, jakož i Bedřich Kopold a další. Jeden z "příbuzných" P. Minařika má tedy k předpovedem o jeho budoucnosti skutečně skvělou kvalifikaci), (Rozhovor v Mladé frontě. 7. února 1976). Minařik: Přeji si nejvíc, abych měl v budoucnu Čas na procházky lesem, u nás doma. (Pozoruhodná shoda s předchůdcem Ervínem Marákem, který po svých skvělých "odhaleních" zmizel ze scény, až ho — poté co se vyskytly pověsti, že zemřel — na blíže neoznačeném místě objevil pražský rozhlas. Marák v rozhovoru řekl, že není mrtvý, že se věnuje "chalupaření" a že hodně chodí do lesa na procházky).
Naše Lookheedy jak kradou páni Naše sdělovací prostředky nás zahrnují informacemi o aférách s podplácením zákazníků společnosti Lookheed, o špiónech CIA a jiných aférách rozkládající se kapitalistické společnosti. Ale jen stydlivě — a v drobném vydání — připouštějí, že t a k é u nás úplatkářství kvete, ať je zima nebo léto,
a jeho květy jsou stále podivuhodnější. Mezi prostým lidem jsou to "ílaštičky", "obálky", "bony do Tuzexu" či podobné odměny za obstarání něčeho, nebo ještě lip nějaká protislužbička, na venkově husa, pár brojlerú, kus prasete nebo i zrní. má-li příslušný králíky. Ale jak by k tomu přišli páni, kdyby se na této národní hře nemohli podílet? A tak na lékařské fakultě, proslulé ostrými kádrovými měřítky, se platilo za přijeti žáka v jednom případě klíčky od nového auta, v jiném také klíčky, jenže od chaty. Ale úplatky kvetou i na jinýc i fakultách a dokonce se objevil i podvodníček, který toho šikovně využil: Slíbil ustaraným rodičům, že zařídí přijetí jejich ratolesti na matematicko-fysikální fakultu, strčil prý do kapsy osm tisícovek, ani prstem nehnul, ale dítě se tam kupodivu dostalo — ono je totiž na této fakultě tradičně přihlášek méně, než určuje směrné číslo. Tento muž zkrátka vsadil na obecné povědomí národa, že bez úplatku to nikde nejde, odhadl situaci na školách, rodiče uvěřili a vyšlo to. Ovšem někdy jde o vysoké pány a těm se ty tisícovky musí přihrát jinak, úměrně jejich ctnostem. A tak třeba ředitelé různých ústavu v Akademii věd to dělají s vrchností, narychlo obloženou akademickými tituly zezadu i zpředu, skutečně na úrovni: Poskytují jim pravidelný nebo nárazový (pak vyšší) příjem na různá členství ve vědeckých a redakčních radách, konzultace, expertýzy a pod., a to bud z kamarádství či z vděčnosti za přidělenou funkci nebo za další ochranu, podobně jako se třeba platí gangům v Americe, případně i proto, aby od nich měli konečně pokoj. A přitom vlastně o úplatky přece nejde. A co když něco takového nejde? Pak je možné například hrát mariáš či jiné karetní hry. Na tohle přišel jeden z vedoucích pracovníků úseku pro stavebnictví ÚV. Jednou týdně se sejde s příslušnými řediteli podniků, které do jeho partajního rezortu spadají (kádrování přece), a přátelsky si to rozdají! Ředitelé se vždycky předtím domluví, kolik který z nich prohraje, a je to. Stalo se, že neměli čas, ale protože příslušnou týdenní částku museli profxrát, navrhli hrát "voko". Složili příslušné peníze, a když jejich dobrý přítel z UV hlásil, všichni hlásili méně, jen aby prohráli, i když v kartách měli něco docela jiného. Což i českému člověku asi připadá jako vymyšlená historka a přesto je pravdivá (pokud lze příslušným pánům ředitelům věřit). Ostatně znáte tu anekdotu, jak Ford, Brežněv a Husák hovořili o životní tirovni? Ford povídá: U nás si člověk vydělá průměrně tisíc dolarů měsíčně, osm set jsou životní náklady, a co dělá se zbytkem, to nás nezajímá. Samozřejmě, že Brežněv řekl něco podobného, jen v rublech. A Husák, ten povídá: U nás jsou životní náklady tři tisíce, dva a půl si pracující průměrně vydělá, no, a jak přijde k těm pěti stovkám, to nás t a k y nezajímá.
9
Strašidlo
dubčekismu
Obcházelo dvacátým p á t ý m sjezdem KSSS, vyhnali je oknem, vrátilo se dveřmi, zaříkávali je vodou i vodkou, Leninem i Brežněvem. Bylo strašlivé jako přízrak či zlý sen, a vzápětí se prudce odlišilo od pochmurné pompy stařecké oligarchie svým mládím, ironickým úsměškem, vtipem a •—• laskavý čtenář odpustí to slovo — lidovou poctivostí. Tvářili se, že je nevidí, ale viděli je všichni, především novináři, kteří měli více než obvykle oči všude jinde, než na oficiální parádě, A když v jednu chvíli zašla do novinářského střediska delegace Francouzské komunistické strany — jediná delegace, která se t a m vůbec objevila — měla je s sebou, na rameni, za uchem, a především v ústech.: "Ne, nepřišli jsme jedn a t o své politické linii. To je naše záležitost, o té nejednáme nikde a s nikým!" Ajaj, holoubkové, jak to v tu chvíli zaznělo létem 1968, varšavskou schůzkou a dopisy, které následovaly. K d y b y vlaky politických tlaků a konfrontací jezdily podle jízdního řádu Leonida Iljiče, zbývalo by francouzským soudruhům tak něco přes měsíc. Pak by se vyvalily spřátelené tanky a bylo by po strašidle. Dalšímu období by v Paříži říkali normalisation. Podle vzoru restauralion. J a k o česky. Jenže vyvalí se, holoubkové? To je právě otázka. *
*
*
Strašidlo dubčekismu. . . Kolikrát se t a mrazivá metafora objevila v článcích, komentářích, v titulcích úvodníků. Však také nebylo sjezdu KSSS, ba ani v prvních letech "leninské demokracie", aby se názory tolika a tak významných bratrských stran tolikrát a tak významně rozešly s názorem strany hostitelské a stran jí bezprostředně podřízených. Na sjezdové tribuně, před očima celého světa. O italských komunistech se všeobecně ví, co a jak. Jenže tentokrát prohlásili ústy svého generálního tajemníka do oči sjezdu sovětské KS: "Jediný socialismus, myslitelný v italské společnosti, musí být nejvyšším projevem dalšího rozvoje všech výbojů demokracie a musí zaručit respektování všech individuálních a kolektivních svobod, svobody vyznání, kultury, umělecké tvorby a vědeckého bádání. Jsme toho názoru, že v Itálii nejen můžeme, ale musíme postupovat k socialismu a budovat socialistickou společnost za účasti různých politických sil, stran a organizací, a Že dělnická třída může a musí potvrdit svou historickou roli v pluralistickém a demokratickém systému. . O francouzských komunistech byla řeč. Ze všeho nejvíc k sobě obrátili pozornost nepřítomností generálního tajemníka strany, který v průběhu sjezdu vyvíjel horečnou činnost v
10
Paříži — aby si snad někdo nemyslel, že je nemocný — a na neustálé útoky sovětských a jim přímo podřízených řečníku sjezdu proti "pokusům o revizi marxismu, leninismu" atd, atp. vytrvale opakoval do rozhlasu i v tisku: To se nás netyká. Nepřítomen byl i generální tajemník španělské KS, jehož strana zašla až dosud nejdále v otevřené obraně "strašidla dubčekismu". Ale" sjezdové diskuse se Santiago Carillo účastnil interviewem v italském tisku, v němž kategoricky potvrdil, že "západní socialismus musí být zcela odlišný od sovětského modelu". Mezinárodni komunismus přestal být církví, prohlásil Carillo, a dodal, že podle jeho názoru v SSSR existuje socialismus" v primitivním stavu. Leží na něm stín polofeudálního režimu, který kdysi svrhl a jímž je dodnes poznamenán" Zkuste si představit Alexandra Dubčeka na jaře 1968, fak řiká něco třeba jen vzdáleně podobného. . . Casy se mění, pochopitelně. Ale vzdálenost sovětských tanku také hraje svou roli. Ze sjezdových řečníku by se slušelo citovat ještě představitele jugoslávských komunistů Dolance, rumunského presidenta Ceaucesca, delegaci laoské KS, vietnamské komunisty, Angličana McLennana a j. Jenže strašidlo není jenom z dovozu. Sovětský matematik Pljušč, kterého rodná sovětská strana a ještě rodnější KGB zavřeli ze samé péče na dva roky do blázince podle dobrého pravidla: " K d o myslí jinak než my, je cvok", nakonec přece jenom dostal povolení k odjezdu z SSSR. Přispěl k tomu i nátlak francouzských komunistů a jejich generálního tajemníka poté, co všechny síly levice se spojily k boji za osvobození Pljušče. A co udělal Pljušč ze všeho nejdřív, jakmile se trochu vzpamatoval z péče, která mu byla věnována ve vlasti a vysvětlil, jak to v sovětských psychiatrických léčebnách chodí? Na otázku, co považuje za nejdůležitější pro vývoj mezinárodního socialistického hnutí, odpověděl, že československé jaro, a že Dubček a t y p socialismu, který hlásal, jsou jediným vzorem a východiskem pro SSSR. V souvislosti s "případem Pljušč" se hodně vzpomínalo ruského filosofa Čaadajeva, který se před sto čtyřiceti lety ne dost uctivě vyjádřil o ruské pravoslavné církvi a o stavu Ruska vůbec. Tehdejší otec vlasti, Mikuláš I. blahé paměti, konstatoval, že jeho výroky jsou "směsicí absurdit a impertinencí, hodných šílence". To okamžitě vnuklo náčelníku carské policie myšlenku, nadšeně schválenou J e h o veličenstvem, "podniknout veškeré kroky k tomu, aby mu bylo vráceno zdraví". Ovšem — což lze přičíst n a vrub tehdejší zaostalosti — t y t o kroky nebyly zdaleka tak radikální jako v případě Pljuščově a "pacient" byl dokonce ponechán v domácím ošetření.
Čaadajev nebyl však jediný, jehož se v těchto souvislostech vzpomínalo. Zajímavé připadají zejména výroky historika francouzské revoluce, Jules Micheleta, zatvrzelého zastánce revolučního konceptu svobody proti t a k o v ý m dovršitelům revoluce jako byli restaurační monarchové nebo ten či onen Napoleon. "Ze všech ras na světě dává se t a t o nejsnadněji terorizovat", psal o Rusku v polovině minulého století, kdy se už západní demokraté solidarizovali s pronásledovanými ruskými demokraty, liberály a revolucionáři všeho druhu. "Aby bylo jasno, co rozumíme terorem: Nejde vůbec o strach a já rozhodně nechci tvrdit, že Rusové jsou zbabělci. Iirúza terorizovaného člověka je zvláštní druh imaginace. J e to stav člověka fascinovaného silou, podobnou silám přírodním, jíž prostě nelze odporovat. Člověk, který se chová statečně vůči ostatním lidem, přestává být statečným tváří v t v á ř těmto t a j e m n ý m silám. I nejstatečnějšímu Rusovi připadá vyšší moc a autorita jako osudová síla, proti níž nic nezmůžeme. J a k o slabý jedinec ohýbá hřbet pod tíhou vlastních zmatených představ o tomto obludném impériu. Nese je na svých bedrech, cítí jeho tíhu i v příkazech nejnižších z jeho představitelů. A není to jen taková poslušnost navenek: je to poslušnost devotní, v níž se mísí fatalismus s náboženskými pocitv. . . " .
Leč vraťme se do přítomnosti, ke "strašidlu dubčekismu" obcházejícímu Evropou, a k velkému pokušení, jež nepochybně vyvolává v srdcích a myslích nejenom generálních tajemníků, ale i prostých generálů, třeba Grečka, Jepiševa či Jakubovského. Obojí spolu velice těsně souviselo v roce osmašedesátem a souvislost trvá. Jakkoli upřímný a těžce zaplacený zkušeností je podle našeho mínění postoj italských a španělských komunistů, a jakékoli už jsou důvody — strategické, taktické, či ryzí — komunistů francouzských, opožděně, opatrně, ale nicméně nastupujících na stejnou cestu, otázka je, do jaké míry je jejich volba reálná. Do jaké míry může demokratický socialismus — jehož hlavním mluvčím se chtějí stát — existovat v Evropě, n a kterou padá stín velmocenské převahy SSSR. Jinak řečeno, do jaké míry by mohli západoevropští komunisté pokračovat ve své emancipaci od Moskvy, kdyby se dostali k moci, k podílu na moci. O koho by se opřeli v konfliktu, v němž by se jejich odpůrci otevřeně opírali o druhou světovou velmoc, o Spojene státy? Stačila by Evropa? Italští komunisté (i komunisté španělští) vědí o tomhle v t u t o chvíli nesporně víc, než komunisté francouzští. K d y ž Berlinguer říká ' 'v rámci mezinárodních spojenectví naší země", stojí už někde docela jinde než jeho francouzský kolega Marchais. "Histotický kompromis", o který usilují italští komunisté, znamená sdílení vládní odpovědnosti s hlavní pro americkou silou v Itálii.
Není to ideologický kompromis, nýbrž kompromis mocenský, který bere v úvahu současnou situaci ve svčtč a svým způsobem pojišťuje dnešní i budoucí demokratičnost italského komunismu "systémem mezinárodních spojenectví naší země". Samozřejmě, Italové tohle nikdy naplno neřekli, ale celá koncepce "historického kompromisu" je vázaná na t u t o realitu, kterou republikánský Washington nepochopil a pochopit nemůže. Francouzští komunisté, kteří vyrostli z jiné tradice, z tradice stalinského — a gaullistického — nacionalismu, mají k pochopeni a tím spíše k vlastní formulaci těchto "realit" (jak se tomu říká v husákobilakovštině), mnohem dál. Jejich obtížní spojenci, francouzští socialisté, jsou v USA v trvalé neoblibě a čím silnější je pozice francouzské levicové koalice, tím rozhodněji dávají USA najevo, že stojí toliko za vládní většinou (za své nedávné návštěvy v USA nebyl vůdce francouzských socialistů a těsně poražený Giscardův protikandidát François Mitterancl, přijat žádným významnějším americkým představitelem, zatímco předsedkyně britské opoziční strany, Margaret Thatcher, nejenom obědvala s presidentem, ale dostalo se jí i mimořádné televizní publicity). Je-li tedy americká protiváha sovětskému vlivu v Evropě jedinou skutečnou garancií proti "normalizaci" eventuálního pokusu o západoevropský demokratický socialismus, co z něj zbude v případe vítězství francouzské socialistické koalice, až USA vrhnou veškerou svou podporu n a stranu těch, kteří reprezentují dnešní vládni koalici, čímž budou nutně tlačit novou vládu do náručí SSSR ? se ptají nejenom Francouzi, ale i socialisté v těch evropských zemích, kde není silných komunistických stran. Odtud latentní konflikt uvnitř Druhé internacionály mezi "severem" a "jihem", mezi socialistickými a sociálně demokratickými stranami v zemích, kde je síla komunistických stran tlačí do koalice s nimi, a v zemích, kde takový tlak neexistuje. Sovětská intervence v Československu, normalizace dubčekovského pokusu o demokratizaci socialismu, staví o osm let později silné západoevropské komunistické strany před kvadraturu kruhu. Přejímajíce dnes zcela otevřeně principy "dubčekismu" a většinou je daleko překračujíce, nemohou nejenom obhájit svoji politiku jedním dechem se svým kladným postojem k československé normalizaci (Francouzi), ale nejsou ani s to přesně vysvětlit, oč, nebo spíš o koho, budou opírat svůj demokratismus v případě, že by se dostali k moci. Zatímco v západní Evropě mizí poslední totalitní režim, sovětský monolit se i na krajní levici stále více stává symbolem antidemokratického total itarianismu. Sovětští komunisté dali svým zákrokem v Československu — a od té doby znovu mnoh o k r á t — jasně najevo, že věří toliko na vojenskou sílu, a že jim už vůbec nejde o to, zda svým jednáním a postojem dodávají n a věrohodnosti prohlášením západních (východních či jižních) komunistů. Ti to samozřejmě vědí a usilovně se pokoušejí nějak t u t o kva-
11
draturu kruhu řešit. Italové jsou zatím nejúspěšnější, ale i oni klopýtají o druhou největší překážku, kterou není nikdo jiný, než Spojené státy. Obě světové supervelmoci reprezentují živočišný konzervatismus uvnitř systému, v jejichž rámci existují. To nezbytně znamená, že jsou, jako každý konzervatismus, spjaty se státem quo a trpí konzervativní krátkozrakostí. Dokud budou v USA u moci konzervativní síly, reprezentované dnešní administrací, nelze očekávat, že by Washington jakkoli západoevropským komunistům jejich situaci usnadnil. Navzdory varováním, že taková krátkozrakost se může šeredně nevyplatit v případě, že, přes americkou nelibost, italští či francouzští komunisté přece jen přijdou tak či onak k moci. Ale bude situace jiná, změní-li se americká administrativa v listopadových volbách ? V nuancích, v taktice ravděpodobně ano. V podstatě se vší pravěpod obnosil nikoli. Americký politický systém a systém amerického politického myšlení není analytický, neuvažuje a nepohybuje se po drahách koncepcí a generalizujících úvah. Komunismus, a dokonce i evropský socialismus, jsou mu tak dokonale cizí, že je prostě neschopný uvažovat ani v parametrech, v nichž například už dávno uvažují evropští konzervativní liberálové. Naděje, že by se pod vlivem současných ekonomických potíží či pod vlivem otřesu z vietnamského debaklu v tomto smyslu něco změnilo, jsou iluzorní. Americký systém má ještě dostatek možností řešit svoje problémy
v rámci vlastního systému a veřejné mínění se t u rozhodně neradikalizuje. Společenskoekonomická situace není a v příštích desetiletích nebude taková, aby ovlivnila vývoj amerického politického myšlení směrem k "poevropštění". Pochopení skutečnosti, že síla jihoevropských komunistických stran a možnost jejich účasti na vládě není důsledkem západní politické slabosti a sovětského spiknutí, nýbrž vyústěním dlouhodobého socio-ekonomického trendu a specifických politických tradic, by vyžadovalo v Bílém domě muže, který by svým politickým géniem přerostl svou zemi a své okolí o jedno století, a byl ochoten jednat bez nich a proti nim. Jenže Amerika nejen nemá dnes Roosevelta, ale ani není v situaci, z níž Rooseveltové vyrůstají. Ať to zní sebepesimističtěji, komunistické strany, zastávající koncepci demokratického socialismu a využívající k tomu ochrany západních demokratických systémů (a nepřímo i USA), jsou tudíž vydány- pokud jde o možnost trvalejší realizace těchto koncepcí — na milost nemilost vývoji v SSSR (právě tak jako Československo a další země Sovětským svazem vojensky obsazené) který se proto musí za každou cenu pokusit ovlivnit. Jediné, co jim jinak teoreticky zbývá, je radikální rozchod s SSSR a konflikt s KSSS. Jenže to by už byla jiná kapitola a je otázka, zda by tyto komunistické strany takový otřes přežily v té podobě, v jaké dnes existují. D a i j MIL
PROPUSTIT POLITICKÉ yĚZNĚ! (Výzva
14 býv. členů
ÚV KSČ z
Prahy)
Poslancům Federálního shromáždění V Praze 20 ledna 1975 Soudruzi poslanci, V prosinci 1974 bylo u nás naposledy propuštěno na svobodu několik politických vězňů. Obracíme se na Vás se žádostí abyste se s veškerou rozhodností zasadili o propuštění politických vězňů, na které se dosud nevztahoval žádný akt amnestie a jimž nebyl ani zkrácen výkon trestu podle zásad jinak v trestní praxi obvyklých. J d e zejména o známé komunistické funkcionáře M. Hubla, J . Sabatu a dále o J . Tesaře a J. Můllera; i o další, z politických důvodů vězněné občany. Domníváme se, že propuštění pólitickvch vězňů u nás by bvlo pochopeno jako projev dobré vůle přispívat i ve vnitřní politice k rozvíjeni takového politického klimatu, jaký odpovídá duchu helsinské konference. Dosavadní praxe trestní represe občanů za politické názory, postoje i skutky, uplatňovaná v Československu, je v rozporu nejen se zásadami Závěrečného aktu helsinské konference a s výslovnými výzvami a stanovisky mezinárodních organizací, včetně OSN, ale i politickými zásadami, které dnes otevřeně hájí samo evropské hnutí. Dnešní československý režim tak ztrácí morální právo kritizovat metody politických diktatur. Některá ustanovení našeho trestního zákona, podle nichž lze na řadu let zbavit svobody občana, který třeba jen několika přátelům dá přečíst text, považovaný za protivládní, jsou v příkrém rozporu s tvrzením o ochotě uplatňovat a rozvíjet politická práva občanů a plnit zá-
12
sady dokumentu o lidských právech, jež byly přijaty OSN a nedávno ratifikovaný i našim Federálním shromážděním. Občané, o jejichž propuštění žádáme, byli uvězněni proto, Že veřejně hlásali nutnost spojení socialismu s politickou demokracií a zastávali tedy stanovisko velmi blízké oficiálním programovým prohlášením Komunistické strany Francie, Itálie a dalších. Věznit i nadále t y t o občany je naprostým anachronismem. Spojení komunistické politiky s rozvojem politické demokracie a rozšiřováním a zajišťováním všech občanských práv a svobod tvoří dnes neoddělitelnou součást teorie a praxe evropského komunistického hnutí a je proto zcela nepochopitelné, že za hlásání takových názorů jsou občané roku 1976 v Československu vězněni. Podepsáni: Jiří Hájek, Ludmila Jankovcová, Miroslav Kabrua, Vladimír Kadlec, Karel Kaplan, Karel Kosík, František Krie«el ř Zdeněk Mlynář, Václav Slavík, Včnek Šilhán, Bohumil Šimon, Martin Vaculík, František Vodsloň, Jiřina Zelenková (všichni bývalí členové ÚVKSČ).
Mezinárodní 11. února 1976 se konalo ve Frankfurtu shromáždění, pořádané německými mladými socialisty (Jusos) a redakcí německého vydání Listů-Blátter pod heslem: "Svobodu pro politické vězně v Československu, svobodu pro Jiřího Můllera!". Iniciativa vzešla od známých vůdců studentského linutí v roce 1968 v Německu a Francii Rudi Dutschkeho, Daniela Cohn-Bendita a Karla D. Wolfa. S osudem Jiřího Můllera a situací politických vězňů i činností socialistické opozice v Československu seznámil přítomné zástupce ListuBlátter Milan Horáček. Předseda frankfurtských mladých socialistu Armin Kleist, stejně jako místopředseda Spolkového předsednictva mladých socialistů Ottmar Schreiner zdůraznili význam společného boje všech socialistů, komunistů, demokratických a pokrokových sil na celém světě za lidská práva, jež jsou nedělitelná. Rozdílnost politických názorů nesmí stát t o m u t o boji v cestě. Novinář a odborový pracovník, sociální demokrat Heinz Brandt, který byl vězněn ve fašistickém vězení a později také v N D R připomenul na základě vlastní zkušenosti význam solidarity s obětmi persekuce a vyslovil souhlas s t á t se členem delegace, která se má pokusit navštívit Jiřího Můllera ve vězení. Kromě něho mají být členy této delegace Rudi Dutschke, Ottmar Schreiner a zástupce Amnesty International. Zda bude moci delegace splnit své poslání, to ovšem závisí od čs.úřadů. Na závěr byla přijata výzva k podpoře podpisové akce za osvobození Jiřího Můllera a politických vězňů v Československu, kterou dosud podepsali m.j.: Profesor H. H. Schrey za Amnesty International, Ken Coates za Russellovu mírovou nadaci, Wolf Biermann (NDR), Prof. E r n s t Bloch, Zuzana BlůhováŠlingová, Heinz Brandt, prof. Irwing Fetscher, Ota Filip. prof. O. K. Flechtheim, prof. Helmut Gollwitzer, prof. Ernest Mandel, J a n Šling, Valerio Ochetto, Pierre Daix, Ottmar Schreiner, Jiří Pelikán, Jochen Steffen, Hei-
demarie Wieczorek-Zeul, předsedkyně mladých socialistů NSR (Jusos), šéfredaktor odborářského časopisu kovodělníků "I. G. Metali" J a k o b Moneta a další. Podpisová akce pokračuje, a redakce Listu se obrací na své čtenáře, aby ji všemožně podpořili ve svém okolí. Podpisové listy s textem výzvy je možno obdržet na adrese: Listy-Blätter, Postfach 3602,6 Frankfurt Main. Milan Horáček ^ ^t Také v ostatních zemích Západní Evropy probíhá kampaň za osvobození politických vězňů v Československu, k níž dala podnět výzva 35 čs. osobností, odsuzující represi ve Španělsku a žadající amnestii pro všechny politické vězně v Evropě (viz Listy č. 7, prosinec 1975) a zvláště pak provolání bývalých členu tJV KSČ, které uveřejňujeme v tomto čísle. Výbor 5. ledna ve Francii vydal prohlášení, kterým žádá okamžité propuštění Milana Hubla, Jaroslava Šabaty, Jiřího Můllera a všech politických vězňů. Francouzská studentská organizace U N E F se postavila za okamžité osvobození Jiřího Můllera a zastavení persekuce v Československu. Výbor "Help and action", který sdružuje sovětské a čs. osobnosti, postižené represí i představitele francouzského veřejného života poslal ve dnech sjezdu K S Francie dopis vedoucímu čs. delegace O. Švestkovi, žádající svobodu pro Hubla, Šabatu, Tesaře, Můllera a všechny čs. politické vězně. Na shromáždní v Grenoblů a na velkém meetingu v Mutualité v Paříži začátkem března za účasti Jiřího Pelikána, J a n a K a v a n a a Leonida Pljušče byla přijata rezoluce, vyzývající všechny složky levice zasadit se společnými akcemi za svobodu politických vězňů v Československu a v SSSR i ve Španělsku, Chile a všude n a světě, kde dochází k politické persekuci.
13 0
JAK SE U NÁS HOSPODAŘÍ Škocla Plzeň n.p. závod Ostrov nad Ohří má monopol výroby trolejbusů v ČSSR a patří mezi tři největší světové výrobce. Výrobky vyvážel do všech zemí světa, včetně Číny, Latinské Ameriky, ale hlavně do SSSR. SvSSR si také vynutil značné investice do výzkumu mimo jiné takzvaného tyrystorového trolejbusu 14 TR. V roce 1974 (na podzim) zrušil SSSR objednávky trolejbusů. Ředitelství podniku Škoda vyhlásilo (březen 1975) výrobu trolejbusů za útlumový program s výběhem výroby v roce 1977. Důvod: nezájem sovětského zákazníka. (Ostatní zákazníky jsme mezitím ztratil i, protože jsme se orientovali převážně na požadavky SSSR). J a k o náhradní program se zavedla výroba odlitků bočuic k vulkanizačním lisům. Pro ČSSR je to z hlediska ekonomického a politického velmi nevýhodné (asi jako místo výroby hodinek zavést výrobu krumpáčů), neboť nemáme surovinovou základnu a nemůžeme při této výrobě prodat odbornou úroveň a kvalitu výrobků. Kompletace vulkán izačuích lisů je závislá na jiných zemích RVIIP. Do rekonstrukce závodu se dosti investovalo, bočnice se již vyrábějí, dělníci byli přeškoleni. Nyní však (listopad 1975) SSSR obnovil zakázku a dokonce ji urguje a naše příslušná místa dala nové směrnice k nové rekonstrukci a přestavění do původního stavu, opětně na trolejbusy.
Kdo to platí 10. listopadu 1975 byla na Kladně veliká sláva. Dr. Husák zahajoval provoz nového agregátu Poldiny Huti II. Ze zpráv tisku by se zdálo, že vše je v pořádku a že z nové vysoké pece proudí t u n y oceli zvyšující ukazatele plnění plánu a posilující socialistickou světovou soustavu. Skutečnost je však jiná. Nová vysoká pec není vůbec řádně dostavěna. S nej větší m úsilím se podařilo připravit imrovizované odpíchnutí, které nakonec místo í u s á k a musel provést tavičský mistr, aby Husák náhodou neutrpěl úraz. Při stavbě pece bylo použito mnoho západoněineckého zařízeni (elektronická regulace, specielní elektrody a j,), odbornici z N S R vsak povoláni nebyli. Provoz pece je v experimentálním stadiu, to znamená zkusí se jistý postup a čeká se, co to udělá, protože naši odborníci nejsou na to dosud vyškoleni. Znehodnocené vyteklé Železo odklízejí místní vojenské žení j ní útvary. Co se během experimentu poškodí (a neni to málo, jedna elektroda stojí například 8.000 DM), to se průběžně dokupuje. J a k pak bylo zjištěno, experimentální provoz
14
této vysoké pece probíhá na přání sovětských soudruhů, kteří jsou při provozu přítomni a poučují se. Škody platíme my. Osazenstvo pece bylo vybráno ze zvláště uvědomělých soudruhů. Dostalo se jim mnohem lepších pracovních podmínek (moderně vybavené pracoviště, sociální zařízení a pod.). Zmizela však část elektronického zařízení v ceně 140.000 DM, což v současné době vyšetřuje kriminálka. Část zařízení se nalezla u místních svazáků, kteří je použili jako zesilovačů k beatové hudbě.
Primátorovi / v na uváženou Životní prostředí v hlavním městě Československa zaostává nejen ve srovnání s hlavními městy jiných socialistických státu, ale dokonce i ve srovnání s průmyslovými aglomeracemi ČSSR. Praha má nej vyšší znečištění ovzduší exhaláty motorových vozidel a pokud se t ý k á koncentrace S 0 2 v topném období není daleko od nejsilněji znečištěných oblastí Severočeského hnědouhelného revíru. Hluková hladina v Praze je rok od roku nepříznivější a na mnoha místech jsou značně překračovány normy přípustné hlučnosti, v důsledků postupující motorizace, železniční a letecké dopravy i stavební a výrobní činnosti. Soustředěné působení negativních faktorů Životního prostředí projevuje se na celkovém zdravotním stavu obyvatel. Celková úmrtnost se zvýšila za posledních 16 let o 36% a je podstatně vyšší než v celé ČSSR: v Praze n a 1000 obyvatel . . . . 14,2 v ČSSR na 1000 obyvatel . . . . 11,5 podle ú d a j ů za rok 1971. Tento nepříznivý poměr není způsoben pouze větším podílem starých lidí v Praze, ale projevuje se i v jednotlivých věkových skupinách. Na nemoci srdce umírá v Praze o 26% více osob než v celostátním měřítku, na novotvary dokonce o 40,7% více. Velmi nepříznivé jsou i sledované trendy výskytu specifických onemocnění v posledních 20 letech. V té době vzrostla specifická úmrtnost na novotvary o 54,4%, n a nemoci cest dýchacích o 17,3%, n a nemoci trávicího ústrojí o 38,S%. Zatím však ve stejném období v ČSSR zvýšení úmrtí na nemoci cest dýchacích činí pouze 9 % a u nemocí trávícího ústrojí byl v celostátním měřítku ve stejném období zaznamenán dokonce pokles. Zatímco v jiných městech ČSSR se střední délka života prodlužuje, dochází v Praze od roku 1965 k trvalému poklesu střední délky života
u mužu o 1,92%, u žen o 0,67%, Úmrtnost zaznamenaná v roce 1973 —• 14,2 osob na 1000 obyvatel — dosáhla úrovně, která byla v Praze zaznamenána po 1. světové válce. Tento nepříznivý- vývoj je jen z menší části způsoben nepříznivou strukturou populace, spíše je nutno hledat příčiny v působení vsestranně zhoršeného prostředí hlavního města Prahy.
Váš štít náš štít Když ho v Praze sovětští zástupci předávali, neobešlo se to samozřejmě bez příslušné slavnostní žranice. Sovětský zástupce připil na "váš sovětský štít", ale náměstek primátora Kiesewetter, který na jeho zakoupení má velkou zásluhu, odpověděl, že připíjí na tři "naše sovětské štíty", protože se prý k ražení metra zakoupí ještě dva. Načež příslušní čeští odborníci z metra, kteří se přišli také najíst a napít, div nepustili skleničky zděšením. Nákupem byli překvapeni asi nejvíc sovětští inženýři v příslušném závodě. Tenhle typ totiž nebyl ještě nikde vyzkoušen. Ale přestože je to poslední výkřik, nejnovější vymoženost sovětské techniky, ve srovnání ' se stejnými výrobky na západě je primitivní, těžkopádný a zvlášť do podmínek Prahy nevhodný. Kuriózní je, že se před ním musí nejdříve prorazit štola, aby vůbec zabral. Ještě složitější situace však nastává, jestliže štít narazí na tvrdou horninu. Zatímco na západě používají štíty, které mohou couvnout, aby taková hornina mohla být odstřelena, dostat tenhle štít zpátky je umění a především dřina. Lidé, kteří s ním pracují, jsou otrávení, ale nebyli by to čeští koumesové, kteří nadávají, a přece jen si vědí rady, a tak sami štít vylepšují a jejich nápady jim při vší t é mizérii umožnily, že podávají s tímto razícím brontosaurem až trojnásobné výkony, než n a které jsou v SSSR při stavbách metra zvyklí. Takže ted jezdí do Prahy sovětští odborníci, údajně aby stroj sledovali a poradili nám, ale ve skutečnosti se podívat, co naši lidé vylepšili, a okopírovat to. Ale je to přece jen sovětský razící štít, ukázka, jak velkou pomoc dostáváme, že? A t a k i Kapek, ne ten spisovatel, ale ten tajemník, se příslušně vyfešákoval, včetně helmičky n a hlavě, a dal se u něj pro noviny vyfotit. Jestlipak m u lidé řekli, o čem jinak hovoří mezi sebou? Kdepak! Na tohle není režim zařízen. J a k by jinak mohly prosperovat typy, jako výše zmíněný náměstek primátora?
Censurují
Husáka
J e veřejným tajemstvím, že korupce v Československu dosahuje v posledních letech balkánských či dokonce zcela orientálních rozměrů. Bez bakšiše Vám mechanik neopraví auto, instalatér vodovod. Za bakšiš dostanete de visový přislib, cestovní doložku, zkoušku či dokonce diplom. Přijetí na vysokou školu stojí v některých případech auto. Ministr zdravotnictví dokonce v televisi veřejně uvedl, že v jeho resortu mají lékaři nepsané taxy pro bakšiše: za slepé střevo tolik a tolik, za porod, za vytržení zubu — všechno má svou cenu. Na červnovém zasedáni o korupci a úplatkářství mluvil i Gustáv Iiusák. Rekl, že má důkazy o tom, že úplatkářství vzkvétá ve značné míře i v aparátu ÚV ICSČ\ a uvedl některé další příklady. Bohužel, ITřad pro věci tisku nedovolil tyto nadmíru zajímavé pasáže z Husákova projevu uveřejnit. Škoda. Rudé právo by zcela jistě bylo v ten den rozebráno.
Alexander
DUBČEK
má už takmer desat rokov chatu (celkom skromnú v porovnaní s vilami aké si dnes po celej republike stavajú mocipáni celostátneho, krajského, ba aj miestneho formátu) na tzv. Slnečných jazerách v Senci pri Bratislavě. Tieto jazerá vznikali postupné, ako vyrážala spodná voda na miestach, kde sa bágroval piesok, A právě tak postupné sa rozdělovali pozemky a to v troch kategoriach: určitá časť břehu sa vyhradila pre veřejné kúpaliská a stanové tábory, dalsia pre podnikové chaty a na iných miestach sa zas na břehu povolila výstavba súkromných chát. P och opit el'ne ani Dubčekovi, vtedy prvému tajomníkovi KSS, nepřidejí 1 í v šestdesiatych rokoch pozemok uprostred stanového tábora, ale tam, kde si a j iní stavali súkromné chaty. No zdá sa, že súdruhov zo seneckého národného výboru tohto roku predsa len zamrzelo, že n a ich území trávi vol'ný čas člověk, ktorý tak rozhněval ich pána a vládců Husáka. Odhodlali sa teda k činu. Napísali Dubčekovi list, v ktorom žiadali, aby zbúral múrik i malú lodenicu, ktoré si postavil pri vode, lebo n a břehu pred jeho chatou sa zriadi veřejná pláž. A přístup n a t ú t o verejnú pláž bude po schodoch, ktoré sa postavia cez jeho záhradu. Dubček im na t o odpísal, že je riadne pracujúci občan, ktorý má vymedzený čas dovolenky a nemieni ju t r á v i t tým, že b y búral, čo vlastnýmí rukami postavil. Ak sa im teda múrik nepáči, móžu si ho zbúrať sami. Pokiať ide o schody poznamenal, že ho len potěší, ak sa bude
15
ehodiť cez jeho záhradu, lebo tak aspoň zas príde do styku s 1'udmi, hoci mu to v Bratislavě všemožné znemožňujú hliadkv, rozostavené okolo jeho bytu. Pravda, člověk mieni, jazero meni — do júla stťipla vody v seneckých jazerácli, tak že o pláži pred či namiesto Dubčekovho múrika nemohlo byt ani reci (ved a j predtým išlo o smiešne úzky pásik štrkopiesku). Múrika ani lodenice sa teda nik nedotkol. Zato jednoho krásného auglistového clňa pribudla k desiatkam cudných individui, ktoré sa v čase Dubčekovej dovolenky neustále motali okolo jeho chaty aj parta robotníkov a v čase, rekordnom na naše poměry, postavili naplánované schody z Dubčekovej záhrady •— rovno do vody. Premávali sa na nich potom výlučné fizli, ak chceli mať lepší prehTad o tom, čo má Dubček na večeru a ako mu chutí. Sám tvrdil, že výborné a že mu nik takýmito zlomysernosťami nepokazí radosť zo slnlca a z vod v.
Kdo
zakazuje sovětské
hry?
Na jedné recepci u příležitosti návštěvy kulturní delegace SSSR na měsíc čs. sovětského přátelství se předsedkyně Svazu dramatických lunělcťi Jiřina Řvorcová s bolševickou otevřenosti a neprozřetelně zeptala sovětského náměstka ministra kultury; "Čím to je, soudruhu, že se u nás zakazují sovětské liry?" Delegát ji odpověděl vyhýbavě; ale druhý den si ji pozval 11a ÚV s. Müller a velice zle jí vy činil. Nicméně statistika mluví jasně: neuskutečněné premiéry, anebo hry, stažené z repertoáru se týkají pouze her sovětských a občas českých. V případech her českých jsou to důvody kádrové (původ, rasa atd.), v případech her sovětských důvody ideové. Dvě hry Vampilovovy, (jedna v MDP, druhá v divadle SKN), j e d n a ' h r a gruzínská v RDZN; a to jsou hry, které již byly na repertoáru; celá rada jich vsak není povolena ke studiu, často po poradě se sovětským velvyslanectvím. V MDP uvedli hru Alexandra Čchaidze-ho, Případ Most, J d e o přípravu soudního procesu: ve vazbě je starý architekt, který prý zavinil, že spadl most. Mladá prokurátorka, která pro nemoc kolegy dostane narychlo už uzavřenou žalobu, se však do věci pustí znovu a zjistí, že jde o úplatkářskou aféru, do níž je zapleten i krajský stranický tajemník. Prokurátorka přesvědčí nakonec i svého nadřízeného a "jdou do toho". Toť vše. Další hrou v tomto divadle je hra ^Grigorije Gorina Zapomeňte 11a Hérostrata. Řecká anekdota z r. 300 před n, 1., vtipně komentovaná současným vyprávěčem; odehrává se většinou ve vězení; je t u mnoho úvah o právu a bezpráví, o spravedlnosti, o dobru i zlu, o moci atd. Obě hry jsou významné i tím, že i jejich inscenace jsou dobré. Srovnáme-li t y t o dvě sovětské hry s dvěma
16
českými současnými hrami, jež jsou v témž divadle na repertoáru, je rozdíl přímo frapantní: v případě sovětských her jde o nadprůměrná, myšlenkově závažná, vtipná a dokonce svým způsobem i básnická (zejména v případě Gorinově) humanistická díla, zatímco obě české novinky (Jan Otčenášek. Víkend uprostřed týdne a Eduard Petiška, Loupežnice) jsou úpadkovým, šosáckým produktem, který patří mezi to nejhorší, co bylo kdy pro české profesionální jeviště napsáno. A tak zcela zákonitě — protože jde o pojem dobra a zla, práva a bezpráví, moci atd., vznikaly na představeních obou sovětských her nežádoucí reakce. Bvlo jich čím dál víc; a současně s nimi chodila i udání na nejvyšší místa. A tak začaly divadlo navštěvovat komise a oběma hrám hrozil zákaz. To se ovšem rozkřiklo po Praze a byla to jako vždy nejlepší reklama: dostat na některou reprízu těchto her lístek je téměř nemožné, anebo to stojí moc peněz! Komise zasedaly, rokovalo se do rána a nakonec zvítězil argument, že v současné době stáhnout sovětskou hru, která se hraje na četných tamních jevištích, by bylo trapné. Takže se provedly pouze dodatečné cenzurní zásahy a hry se v této okleštěné podobě hrají dál. Ovšem. . . To jsou taková záhadná opatření — kdopak si je asi vymýšlí, jestlipak se to jednou dozvíme? Tak například, když přijel B re žně v do Prahy, musel se repertoár divadel upravit tak, aby nehrál J a n Tříska. Bůhví, proč právě on Brežněvovi vadil, ale ti, kdo v divadle uskutečňovali tento mocenský zásah, blahem slintali, Ted přišlo další nařízení: tři týdny před sjezdem a tři týdny po sjezdu se nesmí na repertoáru objevit sovětská hra Případ Most. Zdá se, že je tu obava, že některý z delegátu by se mohl vymknout řízenému oddechu a místo k Flekům či na operetu do Karlina zavítat do Komorního divadla na Případ Most. A kdo zaručí, že takový delegát je do té míry zakalen, aby nám nejednou nezačal samostatně přemýšlet? K H (Praha)
Leonid
Pljušč TT\ Vy V • v Parizi...
V jednom ze sálu staré pařížské budovy mutualistu, slavné "Mutualité", která zažila v průběhů desítiletí tolik manifestací za lidské svobody, vystoupil v úterý, 3. února 1976, po prvé před pařížskou (i světovon) veřejnost sovětský matematik Leonid Pljušč.-Čtenáři znormalizovaného tisku jeho jméno neřekne asi pranic. A přece jde o jednoho ze svědků jedné z nej větších bitev za lidskost, která otřásá naším dnešním světem. Leonid Pljušč, sovětský inteligent střední generace, se domníval po X X . sjezdu a Cliruščevově odsouzení Stalinových přestupků proti elementárním lidským právům, že na-
stala chvile komunistické renesance, že revoluční svoboda se vrátila do světa, který pro mnohé ztělesňoval naději. Pljušč se zmýlil, tak jako se nás zmýlily miliony. Jeho důvěra a nevinnost mu neotevřely cestu do svobody. Zapadly za ním naopak dveře kriminálu a nakonec brány jednoho z nejděsnějších. Přízračného psychiatrického ústavu, kde zdraví nezdraví se mění pod pěstmi sadistických "ošetřovatelů" a zupáku v lidské trosky. Pljusč je od nedávná ve Francii, tradiční zemi politického asylu. Zatím o něj, jeho ženu a dva syny pečují jeho kolegové, odborové organizace a demokratická veřejnost. O jeho osvobození se zasadili i přední francouzští komunističtí funkcionáři. Pij uše se prohlašuje za komunistu ač nikdy nebyl členem KSSS. Na jeden z dotazů odpověděl, že být či nebýt komunista je otázkou osobního svědomí. Na dotaz, zda jeho vystoupení nepoškodí francouzskou levici, odpověděl, že samozřejmě ne. Na některé otázky teoretickéhg charakteru, Pljusč odpovědět nedokázal. Řekl jen, že 11a něj čeká dlouhé studium otázek a skutečností, o nichž nevěděl. J a k také! Vždyť člověk jeho věku žil zatím ve světě, kde se otázky zamlčuji a fakta gumují. Před historiky, filosofy, dělníky a básníky, dali ve světě, z kterého vyvázl, přednost fízlum a karieristum. Když Pljušč hovořil, rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo nás tu asi padesát pozvaných přátel a asi dvě stě novinářů ze všech obzoru světa i názorů. Samozřejmě, že tu byli také antikomunističtí profesionálové. Ale byli tu především lidé, pro něž křížová pout cesty ke svobodě práce a ducha, není otázka oplzlé senzace. Byli t u akademici a laureáti Nobelových cen, spisovatelé, jako třeba Daix, kterého, když mu bylo sedmnáct odvlekli rovnou ze Sorbony do Mauthausenu, herci, jako Mont and, který zpíval komunistickým zástupům. Byli tu novináři z Figara a Le Mondu, a také z l'Humanité. Lidi ze světa, který zajisté hodlá žít v míru, ale ne v tom hřbitovním, v míru novověkých katorg. I.F.
... mluví o roce 1968 Leonid Pljušč uzavřel svoje prohlášení na tiskové konferenci, v němž poděkoval všem, kdo přispěli k jeho osvobození a vyzval k dalšímu boji za svobodu sovětských politických vězňů Bukovského, Gluzmana, Moroze, Džamileva a dalších těmito slovy: "My, sovětští neo-marxisté, jsme vždy vkládali naději v komunistické strany Francie, Itálie a Velké Británie. Doufali jsme, že t y t o strany budou pokračovat^ v díle, započatém komunistickou stranou Československa, že rehabilitují komunistický ideál a donutí komunistickou stranu SSSR aby zvolila mezi
mao-stalinismem a komunismem s lidskou tvari . Na otázku redaktorky Le Monde, zda zná aspoň jednu zemi, která by byla na cestě k ideálu socialismu, Pljušč odpověděl: "Ne, ale Československo se tomu přiblížilo v roce ,
*
V ř Ik
r> ' »
Na další otázku, zda program "pražského j a r a " a Dubčekova politika by vyhovovaly také pro SSSR, Pljušč reagoval: "Di;c , i Dubčekovy politiky je zcela nepřijatelný pro sovětskou byrokracii. Ona se nechce vzdát své moci a svých výhod. Ale myslím, Že pro obyvatelstvo SSSR by to byl jediný možný a přijatelný způsob, jak se dostat ze slepé uličky — v politice, ekonomice i morálce — ve které se dnes země nachází". Připomeňme, že kampaň za osvobozeni Pljušče vedly všechny levicové organizace Francie spolu s mezinárodním výborem matematiků a že se k ní připojila na podzim i K S PYancie. " L i s t y " připojily k teto kampani hlas čs. socialistické opozice, což Leonid Pljušč také po svém osvobození vřele ocenil. Na důkaz této solidarity československé a sovětské opozice se zúčastnil Pljušč spolu s J, Pelikánem a J. Kavanem tisícového shromáždění 6. a 7. března v pařížské Mutualité, jež se vyslovilo m.j. pro osvobozeni čs. politických vězňů Milana Hubla, Jaroslava Sabaty, Jiřího Můllera a všech dalších.
Náklad si stanoví pan ministr Vším byl jsem rád, řekl si pan ministr u příležitosti slavného výročí a dal h dispozici plody své někdejší práce. J když to nebyl právě tento druh zpravodajství, který bratislavského žurnalistu dosadil na Olymp, Chfioupkovy zasloužilé reportáže ze SSSR oprášilo a vydalo slovenské nakladatellví pod názvem "Milníky". Protože je Bohouš federál nemohla Praha zůstat pozadu. Převzala milníky se vším všudy. Náklad si stanovil autor sám. Náklad, který vysoce přesahuje počet únosných míst ve veřejných knihovnách, odměny za vzorný sběr a pamětní dary zasloužilým členům. Autorem je však pan ministr, proto kniha vyšla v tiráži 20.000. Leč: potištěný papír, zhotovené vazby, expedice, všechno kromě vyplaceného honoráte nasvědčuje tomu, že pod údajem dvacet se vydalo jen deset tisíc knížek. Jak velkolepé, jak humánní! Dík za stromy, které jste uchránil, dík za sklady, které jste 7ieoblěžkal! A jak inspirující pro kulturní politiku! Slací změnit jedinou cifru. Kdo se hned lak může pochlubit, že za měsíc po vydání zůstala v regálech méně než polovina nákladu? Vy, pane Rybáku, vy pane Skálo? No lakf cesta je otevřena!
17
O čem Rudé právo nepíše KONFLIKT
KSSS
SE
ZÁPADNÍMI
KS
Československé veřejnosti byly průběh a výsledky 25. sjezdu KSSS prezentovány jako obraz úspěchů, síly a stability SSSR. Avšak skutečnost, že tu byla prokázána neschopnost jakékoliv kádrové inovace a že tedy budou Sovětský svaz i nadále řídit Brežněvovi starci s průměrným věkem 66 let, že museli být — s nebývalou otevřeností — přiznány vážné neúspěchy a nedostatky sovětského hospodářství, aniž by mohl být podán jakýkoliv radikálnější návrh na jejich řešení, a že B režně v a jiní se cítili donuceni tvrdošíjně obhajovat sovětskou státní ideologii jako jediný pravověrný "marxismus-lenínismus" v situaci, kdy na to ani jediný skutečný marxista ve světě nevěří — to vše je spíše důkazem krise, stagnace a úpadku, nikoliv stability a rozkvětu. S ohledem na to, že sovětské vedení stále ještě pokládá za důležité, aby mohlo vydávat Moskvu za centrum mezinárodního komunismu, stal se markantním Cl úkazem úpadku také katastrofální pokles sovětského vlivu na evropské komunistické strany. Místo evropské komunistické konference jako manifestace alespoň předstírané " j e d n o t y " byla před sjezdem Moskva konfrontována s pro ní krajně nepříznivým vývojem v Komunistické straně Francie. Prohlubující se rozpor s prakticky všemi významnějšími evropskými komunistickými stranami byl zřetelný i na sjezdu samém. Leonicl a jiní sovětští představitelé napadli yše, na čem je nová politika západoevropských komunistů budována, a nazvali to "revizionismem a oportunismem" — aniž se ovšem odvážili přímo jmenovat adresáty kritiky. Tito do Moskvy už nepřijel — ač se současně připravoval na mnohem namáhavější cestu do Mexika — a S. Dolanc ve svém vystoupení zřetelně vyjádřil na Moskvě nezávislou politiku jugoslávské strany. Totéž Vičinil i Ceaucescu — i když po svém zvyku méně zřetelně •— a ihned po svém vystoupení Moskvu opustil, aniž by vyčkal tradiční " p o r a d y " s BreŽněvem. Marchais zůstal doma v Paříži, a bez obalu vyjádřil, že příčinou jeho nepřítomnosti jsou "rozdíly v názorech na demokratický socialismus a na francouzskou zahraniční politiku". Carrillo jel provokativně místo do Moskvy do Říma, a prohlásil odtud sovětský socialismus "za příliš primitivní". Berlinguer byl sice přítomen, protože ví, že nezávislost jeho strany je dostatečně upevněna, avšak ve svém vystoupení prezentoval "revizionisinus a oportunismus" italských komunistů tak zřetelně, že číslo ' ' P r a v d y " , v němž byla jeho řeč otištěna, nebylo pak v SSSR k dostání. J e n reprezentanti komunistických stran satelizovaných zemí, některých na sovětské pomoci zcela závislých rozvojových zemi — zejména
18
Fidel Castro —- a reprezentanti nevýznamných sekt, živořících ze sovětských peněz postavili se otevřeně za Brežněva — včetně povinného útoku proti maoismu a Číně. SSSR: VYHASLÝ
VULKÁN
Přední švédský sociální demokrat, znalec SSSR a nynější velvyslanec v Číně K a j Bjôrk napsal v únoru pro ministerstvo zahraničí analýzu současné vnitřní sovětské situace. Nedopatřením nebyla jedna kopie označena jako tajná, a to ve Švédsku znamená, že neexistuje síla, která by mohla zabránit jejímu uveřejnění. Tak se ví, že Bjork mimo jiné konstatoval: "Celkově působí dnešní SSSR jako vyhaslý vulkán, jako zkostnatělá společnost plná staromódních představ a rutin, nejistá před každým jevem nehodícím se do naučených šablon. Jistá její "humanizace" ve srovnání se Stalinovou hrůzovládou nesporně existuje. Roste t u také jakýsi maloměšťácký blahobyt, jaký mají západní industriálni společnosti již dávno za s e b o u . . . V minulosti nesporně existovaly některé impulzy z SSSR, které mělo význam studovat a eventuelně přejímat. Dnes sotva existuje nějaká užitečná idea, která by odtud mohla přijít. . . SSSR už také není zdrojem inspirace radikálních skupin a proudů ve světě. Pro všechny, kteří si přejí radikální změny vlastní společnosti, připadá SSSR tou "nejnudnější společností na světě", jak to vyjádřil Norman Mailer.. . J e velice pochybné, zda je marxismus-leninismus v SSSR ještě nějakou živoucí sílou. Tamnější vztah k ideologii připomíná spíše západní konzervativce, kteří z konvenčních důvodů pokládají za nutné předstírat víru v Bibli". K S F R A N C I E SE Z Ř E K L A " D I K T A T U R Y PROLETARIÁTU" Osm únorových Čísel deníku K S F " L ' H u manité", v nichž bylo referováno o 22. sjezdu této strany, se mohlo dostat do Československa jen pokoutně, protože byly zabaveny. Ani z referování Rudého práva se lidé nic podstatného o tomto sjezdu nedověděli. Byl totiž charakterizován obratem k na Moskvě nezávislé, národní a demokratické politice. Francouzští komunisté se t a k podstatně přiblížili italským a španělským komunistům, a akceptovali mnohé z toho, zač byl ještě před 6 léty Roger Garaudy ze strany vyloučen. Největší pozornost vzbudilo, že se strana odřekla d i k t a t u r y proletariátu. Marchais o t o m ve svém referátě prohlásil: " V návrhu dokumentu o politickém uspořádání budoucí socialistické Francie se nevyskytuje pojem " d i k t a t u r a proletariátu", protože už
neodpovídá naší politice. Síly, které mohou socialistické přeměny uskutečnit, nepředstavuje ien dělnická třída, nýbrž všichni manuální i intelektuální pracující, velká většina společnosti. Budoucí moc musí být budována na svobodném vyjádření této většiny ve všeobecných volbách, a z této většiny musí i nadále vycházet. Jejím úkolem bude, aby provedla demokratizaci všech oblastí hospodářského, sociálního i politického života. Bude povinna respektovat vůli lidu vyjadřovanou ve volbách, a dbát, aby ji všichni respektovali. Pojem " d i k t a t u r a " budí automaticky představu fašistických režimů Hitlera, Mussoliniho, Salazara a Franco, spojených se zánikem demokracie. A to my vůbec nechceme!". K O M U N I S T É A SOCIALISTÉ Z referování Rudého práva o lednových poradách představitelů sociálně demokratických a socialistických stran v dánském Iielsingór a v Paříži vyplývalo, jakoby t y t o strany nadále odmítaly spolupráci s komunisty a zastávaly antikomunistickou pozici. Skutečnost je ovšem jiná a složitější. Výsledkem porad v podstatě bylo, že rozhodnutí 0 spolupráci s komunisty musí podle národních podmínek provést každá strana sama. Z jihoevropských stran už francouzká socialistická strana F. Mitterranda spolupráci v bloku levice provádí. Přinesla jí prospěch, a socialisté jsou dnes — podle výsledku kantonálnich voleb z počátku března, v nichž levicový blok získal kolem 50 procent hlasů -— početně nejsilnější složkou levice. Italští a španělští socialisté spolupráci neodmítají, jsou však zdrženlivější, protože vzhledem k velikosti a síle komunistických partnerů mají jisté obavy ze ztráty stranické identity. Portugalští socialisté jsou pro spolupráci jen za podmínky, že A. Cunhal a jeho strana se konečně podřídí demokratickým pravidlům politické hry. Pro velké západo-evropské a skandinávské sociální demokracie ve vládní pozici není — s výjimkou Finska — problém palčivým, protože komunistické strany jsou v těchto zemích málo významnou politickou sílou. Olof Palme ovšem prohlásil 20. února v projevu věnovaném převážně vztahu komunistů a socialistů: "Nerozumím *těm, kteří ideologické změny a novou politiku některých komunistických stran přijímají jen s nedůvěrou. Musí být přece pokládáno za kladné, jestliže se také t y t o strany stavějí za demokratické svobody, jestliže chtějí hájit základní lidská práva, jestliže přiznávají význ a m reforem pro přeměnu společnosti. Budou-li t a k é v praktickém jednání sledovat zásadu "žádná demokracie bez socialismu, žádný socialismus bez demokracie", pak tím 1 komunisté akceptují nejen krédo Rosy Luxemburgové, ale i základní zaměření Socialistické internacionály. Nemáme proto žádný důvod, abychom vůči nim udržovali t ó n y studené války nebo se podíleli na křížových taženích reakce. Musíme naopak vítat
otevřenou možnost ideologické diskuse bez doktrinářského zablokování". O švédských komunistech však konstatoval, že "zůstávají stranou vývoje v Evropě". Vyčetl jim mimo jiné, že přes všechny výhrady jsou přece jen náchvlni uvěřit, že v Československu probíhá jakási "pozitivní normalizace". "Znamená to, že se situace od doby odstranění Dubčeka v zemi lepší? Nebo to znamená, že dnešní poměry jsou normální pro komunistický režim?", ptal se Palme. — Poměr západoevropských komunistů k sociálním demokraům není rovněž jednoduchý. Santiago Carrillo o tom v interview pro " L a S t a m p a " v prosinci 1975 řekl: "Náš rozpor se sociálními demokraty spočívá v tom, Že my neakceptujeme — jak to mnozí vůdcové sociální demokracie činí — roli lojálních správců kapitalistických poměrů. Jsme připraveni převzít i vládní spoluodpovědnost, jestliže si to bude lid přát, ale pak budeme ze všech svých sil usilovat, aby společnost byla měněna v socialistickém smyslu". TLAK V E Ř E J N É H O M Í N É N Í V POLSKU O tom, že 7. sjezd PSDS uložil připravit návrh nové ústavy Polska, a Že Sejm ústavní změny na počátku února 1976 také jirovedl, se v Československu psalo. Nic se vsak nepsalo, že v této souvislosti došlo * poprvé od roku 1968 — k řadě vážných a kolektivnich opozičních vystoupení, že původní záměry s ústavou, jak byly vyhlášeny stranickým sjezdem, byly podrobeny ostré kritice, a že při konečných úpravách návrhu bylo polské vedení donuceno alespoň do určité míry vzít protesty v úvahu. Týkaly se především pokusu "uzákonit" svazek Polska a SSSR a "vedoucí úlohu" komunistické strany, a dále nedostatku záruk občanských svobod a práv. Již v prosinci 1975 zaslalo Sejmu 59 významných polských osobností, jejichž mluvčím byl profesor ekonomie E. Lipiňski, svůj kolektivní protestní dopis. V lednu 1976 protestovali katoličtí biskupové proti tomu, aby v ústavě byl "marxismus-leninism u s " prohlášen za jedinou státní ideologii, a proti nedostatečným zárukám náboženské svobody. V průběhu ledna došly pak Sejmu dva další kolektivní protestní dopisy, z nich druhý byl podepsán 101 osobnostmi, vesměs předními intelektuály a umělci. Režim se přirozeně pokusil bagatelizovat a umlčet tuto kritickou aktivitu, avšak mnohé formulace byly proti původním záměrům v nové ústavě značně zmírněny. Vedle "vedoucí role" komunistické strany je výslovně uvedeno i místo nekomunistických stran, občanská práva jsou formulována zřetelněji, a název s t á t u nebyl změněn n a zamýšlenou "polskou socialistickou republiku". Kritická vystoupení v souvislosti s přípravou ústavy signalizují pravděpodobně jistou změnu obecného politického klímatu v zemi, a Gierkův režim se zdá citlivější vůči kritice než režimy v ostatních zemích sovětského bloku. V Československu se také nijak nezdůrazňuje, že Polsko w
provedlo v roce 1975 mimořádnou expanzi obchodní výměny se Západem. Podii obratu zahraničního obchodu s kapitalistickými zeměmi vzrostl oficielně na 44 procent celkového obratu, avšak někteří pozorovatelé tvrdí, že fakticky přesáhl už celou polovinu obratu, a že polská vláda nechce jen skutečným číslem "dráždit" Moskvu. V AFRICE
O INTERVENCI
Z R.
1968
Československý tisk vytváří dojem, jakoby vztahy nových státu "třetího světa" k Československu byly plny vzájemných sympatií, přátelství a obdivu. Musí proto mnohé zamlčovat. Nereferoval na příklad o incidentu, k němuž došlo v lednu 1976 v Zambii. Prezident Kennetli Kaunda t a m za přítomnosti celého diplomatického sboru vystavil zdrcující kritice nejen zahraniční politiku USA, ale i SSSR — a jako příklad toho, jak "je tragické, když vlády, které se prohlašují za socialistické, ve skutečnosti provádějí imperialistickou politiku", zvolil nejen příklady z Afriky, ale i Československo 1968. Nevybíravými slovy odsoudil sovětskou intervenci, takže československý vyslanec Kohoušek musel na protest opustit sál Sovětské zájmy vyžadují, aby diplomaté měli silnější žaludky, a tak vyslanec Bolokolosov vydržel a vyslechl příval Kaundova hněvu až do konce. Z. H.
K našemu programu Když se Masaxyk — například v České otázce — zamýšlel nad naší národní politikou, zbavoval ji nejen mýtů a romantických představ o naši takzvané dobré slovanské povaze, ale současně realisticky uvažoval o tom, jak formovat "povahu" našeho národa v souvislosti s úlohou, kterou by měl a mohl hrát v kulturním vývoji Evropy. Náš přínos, ba oprávnění naší existence jako národa viděl v obecné kulturnosti, humanismu a smyslu pro demokracii. Nic z toho ovšem není národu "vrozené", ani se nerodí samo od sebe. Proto mu šlo o cílevědomou výchovu národa v tomto smyslu, spatřoval v ní přímo základní, permanentní program nejen národní politiky, ale naší politiky vůbec, íná-li se zbavit své provinciálnosti, přízemnosti a malicherností a stát se evropskou. Šlo mu o národní osvětu, chápanou v nejširším slova smyslu.
20
Termín "osvěta" se v posledních třiceti letech významově velmi zúžil a také diskreditoval. Zrodil se profesionální osvětář, který se živil a i dál živí především organizováním "akcí", účelově zameřených na aktuality politické praxe, a osvěta se stala oblastí, v níž nejvíc řádila a řádí blbost partajnických nedouků a různých šmoků, ke všemu ochotných. Na deformaci a alibistický formalismus osvěty by nebylo správné zapomínat. Nejen pro poučení, ale především pro očištění jejího původního významu, jak ho Masaryk formuloval. Osvěta chápaná jako úsilí o komplexní rozvoj české a slovenské kulturnosti, prosycené morálním cítěním moderního člověka, jeho humanismem, demokratismem a zájmem o všestrannou kultivaci své osobnosti, se stává totiž v Československu nesmírně aktuálním, byť neefektním programem pro naši každodenní opoziční činnost. J d e tu přímo o existenční boj. Ať se Evropa či svět zabývá jakýmikoli společenskými problémy, pro nás — vzhledem k situaci, v níž jsme se octli — se bohužel stává hlavní otázkou, zda naše národy vůbec přežijí jako kulturní, všestranně rozvinutá společnost, která dokáže čelit své současné tragédii a jednou bude zase hrát důstojnou úlohu v Evropě. Jsou z n á m j osudy pobaltských i jiných národu, ktere se staly součástí Sovětského svazu; i obrana jejich holé existence, jejich boj za přetrvání vychází z podobného programu. Někdo ovšem namítne, že situaci Československa nelze srovnávat s tragédií těchto sovětských republik: naši občané, především inteligence, nejsou například plánovitě rozptylováni do jiných zemí, ani fyzicky likvidováni, a až na vojska a různé sovětské i jiné poradce nezaplavují ruští občané naši zem. To je pravda. Ale formy národních pogromů mohou být různé, vedouli k podobnému cíli — to je jediná, oficiálně připuštěná specifičnost ve vývoji zemí pod bezprostředním diktátem Moskvy. S T U P N Ě OBECNÉHO PROGRAMU I likvidace kulturních, vědeckých a politických pracovníků, aktérů J a r a 1968, presentována jako politická čistka a většinou chápána jako msta politických vysloužilců, kteří se po obsazení Československa chopili příležitosti, zbavovali se svých politických odpůrců a uvolňovali si tím koryta, se začíná jevit s odstupem šesti let a v souvislosti s dalšími čin}?- režimu a jeho vykonavatelů jen jako první akt onoho všeobecného pogromu, kterým má b ý t degradována úroveň celého národa. Rozdíl proti pobaltským republikám je jen ten, že zatímco jejich inteligence skončila bud v koncentračním táboře nebo byla rozptýlena po Sovětském svazu a tak oddělena od svého národa, byla československá inteligence ne v jedné politické vlně, nýbrž v takřka každoročně se opakujících náporech vyházena na dlažbu, oddělena od veřejnosti
a z existenční nutnosti se změnila v bagristy, hlídače, čističe výkladu a pod. I když"režiín nedokázal zlomit jejich vliv v okolí, které je obklopuje (a tím se systematicky zabývá nejen StB, ale všechny politické orgány a kádrová oddělení), základní cíl byl špiněn — tvořivá část inteligence byla oddělena od mas. S tím pak byla zlikvidována celková kulturní atmosféra, která se v Československu tak slibně a plodně rozvíjela. Kdyby bylo šlo jen o politickou čistku a mstu, ti největší zuřivci by byli asi došli léty k rozumu, už ze studu před světem, v některých případech i socialistickým, v údivu poukazujícím na kulturní spoušť a poušť, která vznikla. Ale čistky pokračují dál, nejen v několikiát už pročesaných ústavech Akademie a ve sdělovacích prostředcích. Jejich vlny zasahují další kulturní instituce a ústavy a vnikají i do odvětví, která se zatím zdála "za větrem", například do reprodukčního umění všech oboru, do kulturních zařízení, ba i do lidových škol umění. Devítihlavý drak nepozbyl apetit: musí se mu předhazovat další a další oběti. Bylo by krátkozraké si myslet, že to má ještě pořád co dělat s politickou čistkou. Zčásti s n a d . . . ale především jde o součást systematicky rozvíjeného pogromu proti kulturnosti našich národů, zvláště pak českého. Tak zvaná kádrová politika zasáhla citelně i do ekonomických ministerstev, ředitelství a závodů. Odstranila tisíce kvalifikovaných vedoucích, schopných uplatňovat odborné požadavky a zvyšovat kulturu a úroveň práce, přesto že jsme jich nikdy neměli nazbyt. Nelze si ale představit, co tento krok znamená pro snižování profesionální (výrobní) kulturnosti našich národů (už Palacký zdůrazňoval řemeslnou, tedv odbornou kvalifikovanost za významnou součást celkové kulturnosti národa, za důležitý prostředek jeho povznesení na evropskou úroveň). '
*
stavitelů dokazují, že dodnes vlastně nevědí, oč by mělo v socialistické společnosti jít), a především praktické potřeby národního hospodářství, které se staly prioritním hlediskem veškeré administrativní činnosti, mají zavléct a už zavlékají školství od všestranného rozvíjení mladých osobností — příštích občanu — k produkci omezených odborníků především pro technické obory, k "výrobě" průměrně kvalifikovaných lidských doplňků pro strojní linky v továrnách. Samozřejmě, že' se to zase děje pod heslem všeobecného zvyšování vzdělání, a dokazuje se to například na tom, že i v učňovských oborech budou získávat učni maturitu! Jenomže jde o maturity specializované, s totálně sníženými požadavky. V málokterém odvětvi československého Života probíhá inflace tak prudce, jako v přidělování školských a odborných titulů; zglajchšaltování školství přes skrytý odpor pedagogů se neúprosně prosazuje. 1 na vysokých školách má dojít k omezení neboli zhuštění výuky, a tak se má dosáhnout zkrácení studijní doby. Představme si: zglajchšaltovaní maturanti, jejichž vzdělání je zúženo jen na určitý technický obor, a jejichž všeobecný rozhled je reziduáliií (a jejich osobnost, včetně schopnosti mvšlení zůstává značně zakrnělá či nekultivovaná), absclvují účelně zhuštěnou výuku na vysoké škole a mají titul v kapse, J a k se to muže projevit za pět, deset, dvacet let v celkové úrovní národa, tím spíše, že byla v podstatě zlikvidována celá naše kulturní a odborná špička, která by mohla být novým generacím příkladem, rádcem i náročným podněcovatelem? Příklady, které by mohl mladý, rozvíjející se člověk obdivovat a přibližovat se jim, které by byly i pro své morální vlastnosti přitažlivé, v jeho okolí dnes skoro neexistují. . . •r1
ŠKÚDCOVSTVÍ NA ÚTOK NA Š K O L S T V Í Ale na pořadu je i školství. Pod líbivými hesly o obecném zvyšováni vzdělání probíhá promyšlený program jeho zglajchšaltování. . . Vvsoká úroveň československého školství, uznávaná za první republiky v celé Evropě, se opírala o systém gymnasií, reálných gymnasii a reálek. Nejedlého reformy tento systém a především jeho výchovnou náplň značně rozrušily, ale přece ]en si nedovolovaly tento základ československého školství zrušit. Vznikly jedenáctiletky a pak dvanáctiletky a časem se jejich úroveň podstatně zvýšila. Dnes, v souvislosti s připravovanou reorganizací celého školství, jsou však odsouzeny k totální likvidaci, samozřejmě suchou cestou. Opěrný základ pro komplexní humanistické vzdělávání nových generaci má prakticky zmizet ze systému československého školství. Technokratické tendence, takzvané potřeby zploštěle interpretované vědecko-technické revoluce (jak stranická usnesení, tak projevy dnešních politických předf
TALENTECH
Proces postupné diskvalifikace národa jako všestranné kulturní, osvícené společnosti je účinně urychlován tak zvaným plánovitým rozmisťováním mládeže do jednotlivých oboru, s přepjatou preferencí technických směrů. Tak už v minulých letech "směrná čísla" omezovala přijímání chlapců na dvanáctiletky: nepomohlo jim, ani když byli při zkouškách nejlepší. Odmítnuti, museli jít většinou do učení. Místo nich pak byla přijímána děvčata, byť t a k t a k při zkoušce prošlá. — Ale směrná čísla ř á d í i n a vysokých školách. Některé humanistické obory, například v rámci filosofické fakulty, nesměly vůbec žádné české uchazeče přijímat. Zatímco na právnické fakultě bylo možné přijmout jen zlomek uchazeču, na technických fakultách měli tak vysoká směrná čísla, že je pro nedostatek přihlášek ani nemohli naplnit, i když "se bralo všechno" (kromě uchazečů s provinilými rodiči). T y t o tendence, znásobené navíc byrokratickou blbostí a alibistickou bázní ministerských a magistrátních úředníků, se projevily
21
i v omezení počtu přijímaných žáků na vysoké umělecké školy (tito tupci si asi představují, že absolvent střední umělecké školy, je-li vysokou školou odmítnut, se — zrasován vojenskou službou — asi zaměří kajícně na nějaký technický obor). Tady jde už o vyložené škůdcovství na talentech malého národa; míst bylo t a k málo, že když musely být přijaty "politické protekce", museli být odmítnuti i nejtalentovanější uchazeči. A to se děje i v nejtradičnějším českém umění — hudbě, kterou se režim pyšní! J e n paní Erbanová, a k tomu profesorka AMU, si prý vydobila pro své taneční oddělení místa navíc. Tak tedy probíhá onen, dnes už výrazný oogrom na kulturní úroveň především čescélio národa. Na Slovensku je situace přece jen odlišná — "likvidovaní" odborníci jsou alespoň nějak odborně využíváni — na skrytějších místech, tak říkajíc za oponou, a existuje i větší podpora nadaných dětí. Ovšem ony reorganizační tendence ve školství, stejně jako oktrojování kultury zasáhnou i tam, ať už si to slovenští představitelé uvědomují či spíše neuvědomují. P O Z I T I V N Í PROGRAM VZDĚLÁVAT A PODNĚCOVAT Po obsazení Československa existovalo mezi jeho přátelskými stát v a státníky prý mnoho diskusí o dalším vývoji českého a slovenského národa. Byly vyslovovány názory, že vývoj Československa se musí pozdržet. Tenkrát se tradovalo, že například T. Živkov vyslovil požadavek, že se naše země musí Ýyrovnat úrovni Bulharska. Možná, že nic takového neřekl — ale fakt je, že tento pogrom i st i cký program probíhá s podivuhodnou důsledností, a to nejen v národním hospodářství, dík R V H P , ale i v systematickém snižováni kulturní úrovně národa. Proto je Masarykův program osvěty národa, chápané v nejširším slova smyslu, přežiti a překonání tragické situace a příštího uplatnění v Evropě snad ještě aktuálnější, *iež za doby Rakousko-Uherska, kdy vznikl. On sám ho nepokládal za efektní — vždyť jde o každodenní drobnou práci, pro níž je n u t n o získat tisíce lidi, všechny, kteří v tom mohou něco dělat. Nejen zabraňovat nejhoršímu, ale všemi prostředky, které jsou k dispozici, vzdělávat naše lidi, podněcovat je v jejich touze po vědění a kultuře, vychováv a t v nich neustále smysl pro humanismus a demokracii, učit je samostatně myslet, dělat je imunní vůči masovému náporu lživé propagandy a i ve složité situaci, kterou většina lidí n a své kůži denně prožívá, je morálně upevňovat. Jestliže naše opozice proti politice a ekonomickým dobrodružstvím režimu má charakter odporu, negace, tento program má možnost maximálně využívat líbivých hesel, kterými se režim ohání, aby zastřel zhoubný .vývoj, do něhož naše národy zavléká. A v tom m á m e dlouholetou praxi, už od roku
22
1956 a zvláště pak z let šedesátých, kdy začala zvedat a rozšiřovat opozice p r o t i Novotnému a jeho dogmatismu. Myslím, že jde o nesmírně pozitivní program, který je možno uskutečňovat stovkami způsobů, a který se muže s t á t nejúčinnějším projevem opozice. Mnozí naši lidé ho také uskutečňují, ať ve školách, divadlech, ba i v rozhlase a televizi. Moravus
Bilakovi falešní
přátelé
Ještě nedávno si pochvaloval "interní" dok u m e n t ÚV KSČ "Cestou zrady'', že francouzská komunistická strana a její generální tajemník se shodují s názorem vedení KSČ v odsuzování Dubčeka a najednou i tento "spojenec" zradil. Oficielní orgán K S F "1/ H u m a n i t é " polemizuje dne 17. března 1976 s prohlášením Vasila Bilaka ze dne 13. března t.r., ve kterém dal průchod — pro nás doma obvyklý, ale pro Západ příliš nevkusný —• svému místodržitelskému myšlení: "Sovětský komunismus představuje nejlepši vzor komunismu na světe". " L ' H u m a n i t é " se naproti tomu dovolává prohlášení generálního tajemníka K S F George Marchais, podle něhož se t a t o strana "rozhodně staví proti myšlence, že existuje nějaký všeobecně platný vzor či model budování socialistické společnosti". " R u d é právo" to ovšem zapomenulo publikovat a Vasíl Bilak se zatím neozval. Ale poté, co Georges Marchais odvrhnul diktaturu proletariátu jako jedině platnou formu přechodu od kapitalismu k socialismu a co uznal na sjezdu KSF, že v SSSR dochází k porušování občanských svobod, nezbude Bilakovi a jeho ideologickým spolupracovníkům nic jiného, než vyt á h n o u t do boje také proti bývalému spojenci. (Zatím nemůže uplatnit proti Marchais methodu, tak široce používanou proti Dubčekovi, Mlynářovi a dalším a nemůže ho obvinit ze spolupráce se Svobodnou Evropou a CIA z toho důvodu, že příslušné části jeho projevů byly R u d ý m právem cenzurovány a citovala je právě Svobodná E v r o p a . . . ) . Bilak má vůbec smůlu ve vybírání spojenců. Nejdříve padl jeho společník z honů Šelest, pak jel do Káhiry podepsat prohlášení o nerozborném přátelství mezi Egyptem a Československem s ministrem vnitra Gomaa, kterého pak dal president Sadat zavřít, protože se prokázaly jeho styky s KGB. Není divu, že v Itálii, kde se chtěl Bilak zastavit na zpáteční cestě z E g y p t a se mu vedoucí činitelé K S Itálie raději v y h n u l i . . .
FAKTA o představení Dne 1.11.1975 sehrála skupina divadelních amatérů, sestavená a vedená Andrejem Kröbern, jevištním mistrem činohry Divadla Na zábradlí, v sále Kulturního domu "U Čelikovských" v Horních Počernicích moji adaptaci hry J o h n a Gaye "Žebrácká opera". Ačkoli k tomu neposkytlo toto představení žádný věcný důvod, byla krátce poté rozpoutána a dodnes je vedena proti němu rozsáhlá kampaň; hovoří se o něm na různých schůzích jako o údajné politické demonstraci, ne-li dokonce jako o nějakém ilegálním politickém sjezdu; v různých interních dokumentech je interpretováno jako akce nějaké organizované opoziční skupiny, pracující prý podle dalekosáhlého podvratného plánu; jsou o něm šířeny nejneuvěřitelnější výmysly; mnozí lidé, kteří je zhlédli, musí se z toho zodpovídat svým zaměstnavatelům a některým z nich dokonce hrozí, že budou vážně postiženi; sankce jsou chystány také samozřejmě proti režisérovi představeni a hercům. Případem se už několik týdnu zabývá dokonce i Státní bezpečnost, která v těchto dnech například podrobuje některé účinkující novým výslechům, při nichž se je pokouší přimět psychickým nátlakem a vyhrožováním k tomu, aby označili představení za politickou provokaci a poskytli tak aspoň dodatečně nějaký podklad k ospravedlněni rozpoutané kampaně. (Tato akce je mimochodem velmi nemravná, neboť státní orgány tu zcela bezostyšně nutí mladé poctivé lidi, aby se — prý v zájmu vlastní budoucnosti — vzdali pravdy, zpronevěřili se svému svědomí a navzájem se obvinili z něčeho, čeho se nedopusili). Nejhorší ovšem na celé kampani je, že počernickým představením jsou zdůvodňovány různé kulturně-politické zásahy (jako například zákazy některých jiných představení) a že je kolem něho vytvářena atmosféra, jako by snad šlo přímo o nějaký politický mezník, volající po celkovém zostření politického kurzu. Věřím sice, že dříve nebo později zvítězí rozum a celá t a t o nesmyslná a trapná kampaň skončí, přesto však — anebo spíš právě proto — považuji za účelné seznámit touto cestou některé úřední činitele a další zainteresované osoby, falešně o počernickém představení informované a stále ještě podléhající různým romantickým dohadům o jeho pozadí a průběhu, s pravdou o t o m t o představení, s neblahými důsledky rozpoutané kampaně a vůbec se svým stanoviskem k celé záležitosti. Činim t a k v naději, že i oni, až pochopí její absurdnost, pomohou v rámci svých možností t u t o aféru zlikvidovat a zasadí se o to, aby neměla žádné následky. Nejprve několik základních informací: 1) Představení ' 'Žebrácké opery'' bylo řádně povoleno místními orgány v Horních Počernicích, nebylo veřejné, mělo předváděcí
«Žebrácké
opery»
charakter a zhlédli ho pouze pozvaní hosté. Byla to čistě divadelní událost; představení proběhlo v klidu — jako každé jiné — a neudálo se při něm nic, co by mohlo zavdat příčiny k podezřeni, že by bývalo mělo jit o událost politickou. Tedy nejen z hlediska právního tu nedošlo k žádnému přestupku, ale ani z hlediska veřejného pořádku nebo politické loyality nelze organizátory nebo iičastníky představení z čehokoliv obviňovat. 2) V t e x t u mé hry nelze najít cokoliv, co by bylo namířeno proti našemu státu, jeho zřízeni nebo veřejné morálce. O tom se může kterýkoliv zainteresovaný činitel snadno sám přesvědčit: rád mu, bude-li mít zájem, půjčím hru k posouzeni. 3) Pokud jde o moji osobu jako autora, je mi sice známo, že profesionální divadla v Československu nyní mé hry neuvádějí, není mi ale známo, že by existoval jakýkoliv úřední výnos, zákon nebo vyhláška, jež by zakazovaly uvádět něco, co jsem napsal. Tedy ani v tomto bodě nelze kohokoliv obviňovat z nějakého přestupku. 4) A co se týká konečně publika, tvořily je osoby pozvané režisérem, herci nebo mnou, naši přátelé a známí, tedy přirozeně lidé velmi rozmanitých povolání a názoru, z nichž ale všichni, pokud vím, jsou řádně pracujícími československými občany, nezbavenými práva chodit do divadla. Tito lidé počernické představení navštívili proto, aby je zhlédli, a pro nic jiného; aspoň Žádný jiny cíl nebylo lze z jejich chování vypozorovat, Někteří z nich věděli, Že hra je ode mne, jiní to nevěděli, ale mám pocit, že se bavili všichni a Že mé autorství na povahu jejich reakcí nemělo žádný vliv. Myslím, že už t a t o základní fakta, snadno ověřitelná (a po posledních výsleších herců dokonce písemnými protokoly potvrzená), ukazují, že neexistuje jediný věcný důvod, proč by se jakékoliv úřady měly jen minutu počernickým představením zabývat (pokud by ovšem takovým důvodem nebyla otázka, proč t u t o hru hrají amatéři a nikoli profesionálové) . Amatérská skupina, která představení sehrála a kterou tvoří většinou mladí lidé — divadelní technici, dělníci a studenti —, nastudovala hru z vlastního rozhodnutí a jen proto, že se jí líbila a Že ji práce na ní bavila; nešlo jí tedy o nějakou senzaci, natož o senzaci politickou, a nestála o žádnou publicitu, ani domácí, ani zahraniční. J á jsem dal k nastudování hry souhlas proto, že jsem se nechtěl dobrovolně připravit o vzácnou příležitost vidět po dlouhé době opět svůj t e x t na jevišti a že vůbec nemám ve zvyku zakazovat komukoliv uvádění mých her. Ani hercům, ani mně nešlo tedy o nic jiného, než aby se představení uskutečnilo a mělo u svých diváků úspěch. Obvinění režiséra a
23
herců z provokačních záměru je zcela nesmyslné, stejně jako podezření, že jsem představení zorganizoval já sám a že jsem před účinkujícími skryl jeho pravý — to jest politicko-provokativní — cil. Ostatně není mi ani jasné, v čem by eventuální provokační záměr měl vlastně konkrétně spočívat: pokud mé hry vědomě provokovaly nebo provokují, pak jedině měštáky, kariéristy, oportnnisty a byrokraty, o nichž se snaží — po svém — vypovídat. Za tento druh "provokace" se však věru nemám důvod stydět a myslím, že nikdo slušný mi ho také nemůže vyčítat. K a m p a ň kolem počernického představení mimo to, že nemá žádný věcný podklad, přináší ovšem navíc — pochopitelně — právě opačný efekt, než jaký by se zdál být — i z hlediska státu -— žádoucí: považuje-li už někdo za takovou katastrofu, že byla jednou kdesi sehrána ochotníky má divadelní hra, pak by se dalo aspoň očekávat, že nebude význam této " k a t a s t r o f y " tak obludně zveličovat: počernickému představení se však vším, co se z něho a kolem něho dělo, dává naopak dál a dál zcela nepřiměřená a nesmyslná publicita, takže se z něho dodatečně stává senzace, o níž se znovu a znovu všude mluví a která tudíž probouzí nový a nový zájem. Zdá se, Že k rozpoutání kampaně, o níž mluvím, přispěl článek v časopise "Der Spiegel", který dával představení do souvislosti s věcmi, s nimiž vůbec nesouviselo, a přisoudil mu jakýsi opozičně-demonstrativni smysl, který nemělo. Za tento článek nenesou odpovědnost ani herci, ani já: vyšel bez našeho vědomi a navzdory všem opatřením, jež jsme podnikli, aby se nic takového nestalo; kdo ho napsal a o či informace se opíral, itevímc; s jeho vývody nesouhlasíme a soubor s.e od něho dokonce písemně distancoval. Tím méně za něj ovšem může široká obec kulturních pracovníku, kteří neměli s počernickým představením nic společného a vůbec o něm nevěděli. Nechápu proto, proč by za něj mel být režisér nebo kdokoliv z herců postihován, a nechápu, jak může takový článek inspirovat politiku našich odpovědných činitelů, kteří na něj přímo navazují nejen tím, že dávají představeni novou a novou publicitu (tentokrát na domácí půdě), ale i tím, že věrně přejímají všechny nesprávné informace o představení, které obsahoval, a celý falešný výklad, který mu dal. Což opravdu tito činitelé věří svévolné a tendenční iuteqjretaci zahraničního novináře, informovaného navíc zřejmě z druhé nebo třetí v ruky, víc, než snadno ověřitelným faktům? Že článek vyšel, je zajisté politováníhodné. Na druhé straně je ale zřejmé, že taková věc se může stát: novináři bývají lidé různi, získávají si informace všelijak, dokážou je různě zkreslovat a zdaleka nedělají vždy jen to, co bychom si přáli. Nevím, kdo a proč celou tu absurdní válku československého s t á t u proti jednomu ochotnickému představeni rozpoutal a co si od toho sliboval. Věří tu snad vážně někdo, Že tím bojuje proti nějaké kontrarevoluci? Anebo si snad chce někdo na tom prostě vydobýt
24
ostruhy? Skutečně nevím. Vím však, že celá záležitost má bohužel řadu velmi neblahých důsledků: na jedné straně se křivdí spoustě lidí, kteří se ničeho nedopustili, na druhé straně jsou zároveň vážně poškozovány zájmy naší společnosti, ať už tím, že počernická kampaň poskytuje záminky k různým kulturně-politickým zákrokům, anebo tím, že svou kuriózností zesměšňuje náš stát a jeho politiku. To si lidé, kteří jsou za to vše odpovědni, skutečně neuvědomují, jak smutnou vizitku svým počínáním našemu státu dávají? Anebo snad nepotvrzuje s až groteskní názorností nenormálnost poměru v naší kultuře už jen například taková skutečnost, že primátor milionového velkoměsta s probíhajícími miliardovými investicemi je nucen na různých zasedáních se zeširoka obírat jedním ochotnickým představením v obci n a okraji tohoto velkoměsta? Místo aby existující nenormálnosti byly postupně a rozumně odstraňovány, jsou tu naopak jen dál prohlubovány. Kdo z toho může mít radost, je zřejmé: pouze zastánci koncepce "čím huř, tím lip" (ať už jsou na kterékoli straně). I když neznám pravé pohnutky celé kampaně, nechci si hrát na hloupého a tvářit se, že nevím, proč si její autoři zvolili za východisko své aktivity právě toto představení: důvodem byl zřejmě záporný poměr současného režimu k mé osobě jako politicko-občanskému subjektu. O tomto záporném poměru přirozeně vím a v jistém smyslu ho chápu: vždyť i já mám k režimu své výhrady, s nimiž se také neskrývám: před časem jsem je dokonce veřejně vyslovil. Odpor režimu ke mně a mé výhrady k režimu jsou ale, domnívám se, čistě věcí našeho vzájemného vztahu, totiž vztahu státu a občana, a nijak nesouvisejí s hrou, představením, herci a diváky (sám vím nejlépe, jak byl okruh těch, kteří na představení přišli, názorově pestrý). Každý slušnější dramatický autor na světě má nějaké menší nebo větší neshody se svou vládou — tak už to prostě je —, ale musím přiznat, že nevím o jediném případu v dějinách moderního divadla, kdy by politický odpor ylády k autorovi byl přenášen n a jeho herce, na jeho publikum a vůbec na celou kulturu, k níž náleží. Nechce se mi věřit, že by právě Praha, město s tak významnou kulturní tradicí, usilovala v tomto směru o kuriózní primát. Mé hry se ostatně v Praze hrály po řadu let, navštívily je tisíce lidí a po celou tu dobu — přesto, že jsem měl tytéž názory, jaké mám dnes, a že jsem se ani tehdy za ně netěšil žádné zvláštní přízni politických funkcionářů — nikoho z těchto funkcionářů ani jednou nenapadlo komukoliv zazlívat, že v mých hrách hrál nebo že se n a ně přišel podívat. To se opravdu poměry v naší zemi od té doby tak zhoršily, Že se dnes už musí režim cítit ohrožen i pouhou zvědavostí kulturních pracovníků n a nový t e x t autora, který je zrovna v nemilosti? Amatérům, kteří zahráli v Horních Počernicích "Žebráckou operu", jsem za jejich práci nesmírně vděčen a vždycky jim za ni vděčen zůstanu. Možnost vidět svou h r u po
mnoha letech opět na jevišti, před publikem, v řeči, v niž byla napsána, a v prostředí, z něhož vzešla a do něhož především míří, znamená totiž pro každého dramatika psychologicky i profesionálně víc, než by asi leckdos, kclo sám hry nepíše, byl ochoten připustit. Vděčen jsem samozřejmě i lidem, kteří na představení přišli, protože prázdny sál také žádného autora příliš netěší. Ivdyž pro nic jiného, už z těchto důvodů nemohu stát nyní stranou a mlčky přihlížet k tomu, jak se lměv různých autorit obrací na herce mé hry a její diváky (z nichž mnohé jsem dokonce sám pozval). Nemohu k tomu všemu být lhostejný tím spiš, že to je zřejmě jen má osoba (jako osoba státu politicky nepříjemná), která je hlavním argumentem celé kampaně: kdyby t u t o hru napsal m ů j přítel Andrej Krob nebo kterýkoliv jiný z milionu obyvatel Prahy (mimo snad několika desítek spisovatelů, kteří jsou v podobné situaci jako já), žádný rozruch by z toho nebyl a zůstalo by to tím, čím to bylo: dobrým amatérským divadlem, čistým a upřímným, poctivým, vnitřně opravdovým a divadelně poutavým. Má pochopitelná touha nějak se zastat postižených byla motivem dopisu, který jsem před časem napsal Státní bezpečnosti a v němž jsem ji žádal, aby upustila od persekuce režiséra a hercu (mimo jiné: i o tomto dopise, ač byl určen přirozeně jen svému adresátovi, bylo na různých schůzích jednáno a i jeho obsah byl zkreslován — proto jsem nym připraven všem, kdo o to projeví zájem, zapůjčit jeho kopii k posouzení). Tytéž pohnutky mne vedly posléze i k obsáhlému dopisu pražskému primátorovi, v němž ho naléhavě žádám, aby se svou autoritou zasadil jak o odvolání všech provedených i připravovaných sankcí, tak o definitivní likvidaci celého počernického pseudoskandálu včetně jeho obecnějších kulturně-politických důsledků. A tytéž pohnutky mne konečně vedou i k rozšíření tohoto mého stanoviska. J a k jsem už řekl v úvodu, pevně věřím, že kampaň skutečně brzy .skončí a že po sobě nezanechá žádné zhoubné následky. Byl bych tomu rád mimo jiné i proto, že opravdu nespatřuji svou životní seberealizaci v neustálých konfliktech s politickými autoritami a že nemám tudíž vůbec žádný důvod těšit se, že eventuální pokračování počernické aféry mne bude nutit k nějakým dalším krokům na obranu postižených, u vrhu jícím mne pravděpodobné do novvch konfliktních situací s autoritami. Myslím, že by t o t o mé stanovisko nebylo úplné, kdybych v jeho závěru nezdůraznil, že jsem dosud — navzdory všemu, co po něm následovalo — počernického představení ani chvíli nelitoval, podobně jako ho nelitují, pokud vím, ani ti, kteří je nastudovali a sehráli. Bylo b y také absurdní, kdyby lidé, k t e r ý m není lhostejný kulturní život jejich vlasti, litovali jakékoli kulturní události, k t e r á tento život poctivým způsobem obohatila, jenom proto, že se stala později některým funkcionářům záminkou k různým neopods t a t n ě n ý m zákrokům a sankcím. A samozřej-
mě také rozhodně odmítám obvinění, že ti, kteří představení sehráli, nebo já, který jsem jim je nezakázal, jsme odpovědni za zostřování politického kurzu v české kultuře. Za to jsou odpovědni jen a jen ti, kdo bezdůvodně tento kurz zostřují, byt by se přitom sebevíc snažili přenést tuto zodpovědnost ze sebe na nás. O této celkem evidentní věci se tu zmiňuji proto, že se mezi kulturními pracovníky už objevili i tací, kteří sice se zostřováním kulturně -— politického kurzu nesouhlasí, ba dokonce se jím sami cítí být ohroženi, kteří však přesto — ať už z intelektuální lenosti, mravní otupělosti nebo prostě z oportuuismu — jsou ochotni přijmout tuto alibistickou argumentaci, propadnout zvrácenému způsobu myšlení, který udělá z oběti viníka, a svalit odpovědnost za eventuální zhoršení situace s beder těch, kdo jsou jeho skutečnými tvůrci, s nimiž je však neradno se přít, na bedra těch, kteří za ně sice nemohou, které je však vždy celkem bezpečné — ba zcela výliod11 é — odsuzovat. Za zvlášť smutné v této souvislosti považuji, když například i někteří profesionální herci, dobře zaměstnaní divadlem, televizí, filmem i rozhlasem, obviňují mladé lidi, hrající divadlo z lásky a zadarmo, po práci v továrně nebo za divadelním jevištěm, že je existenčně ohrožují. A dělají li se i tak absurdní věci, že je profesionální herečka zbavena role proto, že její otec byl na přetístavení v Horních Počernicích, anebo že zakázána hra pro děti proto, že ji náhodou zhlédlo i několik dospělých, kteří předtím zhlédli "Žebráckou operu", j>ak názor, Že za t a t o groteskní opatření je třeba místo jejich, vynálezců a uskutečni tel u odsoudit amatéry z Počernic, nemohu chápat jinak, než jako doklad ztráty posledních zbytků zdravého rozumu. Toto mé stanovisko není určeno veřejnosti, ale pouze všem, kdo byli — at! už úřední nebo soukromou cestou -— clesinformováni, Budu proto vděčen všem úředním činitelům *) i soukromým osobám, kterým tento text zasílám, když s ním podle své úvahy seznámí i další osobv, tak či onak do věci zainteresované. 25-12-1975 Václav IIA VET, spisovatel
*) Uveřejňujeme tento dokument, který nám byl zaslán-bez souhlasu autor a~nor mál ni pošlou z Prahy z kanceláře primátora hlavního města. Považujeme jej totiž za velmi informativní pro všechny, koho zajímá dnešní situace v Čs. kultuře a v zemi vůbec. Je také nezbytný h pochopeni následujícího pražského komentáře.
25
Horní
Počernice
- všecko
"Likvidací" počernického případu byl pověřen ideologický tajemník městského sekretariátu KSČ, Karel Beránek. Patrně se při tomto pověření přihlíželo i k jeho bohatým zkušenostem: před deseti lety "likvidoval" případ strahovský. Tím dostala celá věc stranické posvěcení; všichni nadřízení, kteří budou nyní likvidovat své zaměstnance, aby s. Beránek mohl likvidovat počernický případ, mají poruče onu kouzelnou formuli, že je to vůle strany a šmvtec. Ale v souladu s většinou současných stranických praktik má t a t o vůle strany svůj háček: lidi je nutno likvidovat, avšak neudat Horní Počernice jako důvod postihu. "Však t y už si na něho něco najdeš", říkají straničtí tajemníci nebo představitelé národního výboru svým podřízeným ředitelům. Karel Beránek dokonce písemně vyzval ředitele (konkrétně ředitele MDP Luboše Poživila), aby rozvázali pracovní poměr s účastníky počernického představení (konkrétně s J a n e m Třískou) do konce sezóny, aby však v žádném případě neuváděli Počernice jako důvod a aby se snažili o dobrovolný rozchod. J e to zapeklité: herec dostane jpozvánku na úředně povolené ochotnické představení a protože autorem zcela nezávadné hry je Václav Havel, v jehož hrách hrál a tudíž ho představení profesionálně zajímá, účastni se jako divák tohoto zcela legálního podniku a za to má být existenčně likvidován. Přeci jakým tribunálem na celém světě by tohle obstálo? (V rozhovoru s funkcionáři místního formátu bylo Třískovi řečeno: "Dobrá, ale když už jsi do těch Počernic jednou přijel a viděl před tou hospodou stát dva západní diplomatické vozy, měl ses obrátit a jít domů". Tříska na tohle odpověděl: " J e d n a k jsem t a m žádné západní diplomatické vozy neviděl a pak — kdyby mi měly b ý t západní diplomatické vozy překážkou v návštěvě divadla, to bych nemohl jít ani do Národního na Libuši"). J a n Tříska přirozeně odmítl podepsat dobrovolné skončení pracovního poměru, odmítl napsat jakékoli prohlášení, jímž by se distanc o v a l . . . atd, neboť necítí sebemenší vinu. Také v případě Vlasty Chramostové, jedné z nej větších současných českých hereček, která je od likvidace divadla Za branou bez angažmá a která prošla celou řadou slibů a jednou pohostinskou rolí v Chebu, kde však jí byla úředně zakázána další činnost, která též odmítala napsat různá ponižující prohlášeni a má dokonce za sebou i delší psychiatrickou léčbu, "sehrály" Počernice svou katovskou úlohu: již téměř domluvené angažmá v Liberci bylo odvoláno a v nedávných dnech dostala i z malého činoherního studia v Ústí zamítavou odpověd. Totéž platí i o výrazně talentované Marii Tomášové, která po několikaletém působení v pražském recitačním souboru se měla konečně vrátit n a
26
vystoupit!
jeviště, ale účastnila se též jako divák počernického ochotnického představení. Myslím, že je t u na místě zdůraznit, že likvidací Třísky, Chramostové a Tomášové utrpí — pro jejich mimořádné umělecké schopnosti — stejnou, ba větší měrou veřejnost, než tito umělci sami. — Pokud jde o režiséra ochotnického představení Kroba, který je zaměstnán jako jevištní technik divadla Na zábradlí: den po představení dostal od ředitele divadla J . Vodičky hodinovou výpověd. Na druhý den stihl ředitele Vodičku infarkt a v současné době je v psychiatrickém léčení. Výpověd byla ovšem neplatná, neboť ji nepotvrdily, ba ani neprojednaly orgány divadla. Vodičkův zástupce pak dostal z NVP příkaz, aby se Kroba "zbavil", ale opět bez udání skutečného důvodu — "však ty už si, soudruhu, poradíš". Po několika dnech byl Krobovi zakázán přístup do divadla, ale výpověd dosud nedostal. — K d y b y snad někdo byl náchylný k tomu, pojmenovat tento případ "bouří ve sklenici vody" (pro naprostou prkotinu má být několik vynikajících lidí zbaveno existence) pak nechť pochopí, že jako v celé řadě podobných případů se počernický případ pouze a jedině hodí jako přeclsjezdový argument, že konsolidace dávno nebylo a nebude dosaženo, že pravice opět zvedá hlavu, že není sebemenší důvod k jakémukoli uvolnění, k jakékoli liberalizaci či kadárizaci, prostě k Čemukoli, na základě čeho by všichni průměrní a podprůměrní umělci se mohli cítit ohroženi pokud jde o koryta. Proto se Počernice tak nafoukly: kdyby nebylo Počernic, museli bychom si vymyslet něco jiného. Právě tak jako kdyby nebylo Minaříka. . . KDYBY
NEBYLO
MINAŘÍKA
Nepamatuji ještě případ, k d y by se tak rychle, prakticky obratem a tak masově obrátil propagační záměr proti jeho vynálezcům, jako v případě kapitána Minaříka. Baví se tím celá republika, nestraníci i straníci a je z toho na jedné straně veliké gaudium, avšak také celá řada poučeni, jež si lidé velmi moudře zevšeobecňují. Mluví se zcela veřejně a nepokrytě. Starý policajt v penzi vykládal ve veřejné místnosti na celé kolo: " K d y b y byl ten Minařík takový lumen, copak by ho ve třiceti letech zahrabali? Protože co ted jiného s ním mohou dělat, když ho ukázali ze všech úhlů a popsali do nejmenšího detailu? Takoví Sorgeové a jim podobní, ti začnou teprve po šedesátce psát memoáry a veřejnost se doví, co celý život dělali! Ale tenhle Minařík to může ted jedině sbalit a za p á r t ý d n ů jim dokonce bude zatraceně nepohodlný. To je kariéra a sláva moc a moc k r á t k o d o b á " . — To si uvědo-
mují všichni až na pár zajímavých jednotlivců: Jiří Stáno píše v Rudém právu seriál 0 "našem hrdinovi" — ostatně, to se dá psát 1 bez novinářského talentu; jenom t a paměť, t a kdyby sloužila! Pak by si možná vzpomněl, jak poznamenává celé spisovatelské dílo oněch dvou či tří našich známých autoru, rovněž pohotově napsali o tom, jak židovští lékaři zavraždili Maxima Gorkého, či další "krásné" prózy o svých nedávných přátelích, kteří se octli v procesech počátku padesátých let. — A pak je tu ovšem nová populární píseň, kterou napsal, složil i zpívá populární zpěvák Josef Laufer. Píseň se jmenuje "Dopis Svobodné Evropě" a zpívá se v ní o Minaříkovi už dnes jako o legendárním hrdinovi, jako se svého času zpívalo (právem) o Gagarinovi (jen by měl ještě o něm někdo napsat závěrečnou sloku!), či v dávných dobách o Jánošíkovi. Refrén zní (abychom mohli posoudit i vysokou uměleckou hodnotu písně): "Díky vám díky vám, chlapíku statečný / za vaši odvahu
rozum a sílu / vy jste náš kapitán, oni jsou zbyteční / přidal jste blankytu do křídel míru". — V druhé sloce je pak nejpozoruhodnější verš: "Nepleť se do veršů Kde domov m ů j ! " (Míněna Svobodná Kvropa). — Populární zpěváček Josef Laufer to měl poslední dobou dost špatné. Přestal se vyskytovat v televizi i v rozhlase, přestal Jezdit do zahraničí. Nyní si určitě opět cestu do těchto medií otevřel. Do jaké míry si otevřel cestu k další popularitě, to patrně pozná sám. Kopie strojopisného záznamu projevu Slávy Volného kolují např. po Praze ve stovkách exemplářů. Lidé znají pravdu. A lidé se rádi zasmějí, i té písničce. Byli to opět dva příslušníci SNB, hodností dosti vysokých, kteří si vykládali anekdoty a mimo jiné^i tuto: "Víš, co je to hudba budoucnosti? Že v létě přijede do Prahy plukovník Sláva Volný a o vánocích generál Luděk Pachman". ICH (Praha)
BLÁZNI BYLI aneb triumf Miloše Formana* A. J. Liehm Všichni českoslovenští filmoví režiséři, kteří odešli z domova po srpnu 1968, prokázali ve výjimečně obtížných podmínkách práce v emigraci, uvnitř cizích kultur a nových kontextů, že prestiž "nové v l n y " ani "československého filmového zázraku", nebyly uměle vyrobenou bublinou pro^ vnitřní potřebu jedné evropské provincie. Úspěch J á n a Katlára, Ivana Passera a čerstvý triumf Miloše Formana v patrně vůbec ne j obtížnějších podmínkách amerických, lze srovnat jedině s úspěchem velké filmové emigrace madarské po Dorážce komuny v roce 1919 (bratří Kordové, ; Michael Curtiz a j.) a velké emigrace německé ze začátku let třicátých (Lang, Sternberg, Dieterle, Wilder, Wyler, Zinnemann atd. atd.) Zeptal jsem se onehdy Ivana Passera, jestli může ten úspěch vysvětlit, jmenovití ve srovnáni s už běžnými americkými neúspěchy tolika evropských režisérů slavných jmen. "To je celkem prosté, "řekl mi." Němci, kteří přistáli v Hollywoodu na začátku třicátých let, nemohli zpátky. Nezbylo jim, než spálit mosty. A museli uspět. Ti, kteří sem občas přijížděli po válce z Bvropy natočit film nebyli
* Z poslední kapitoly českého vydání autorovy knihy Příběhy Miloše Formana, jež vyšla před vánoci — současně s premiérou Formanov a nového filmu . . . a přeletěl přes kukaččí hnízdo — anglicky pod titulem The Miloš Forman Stories (IASP, White Plains, N.Y. 10603). Kniha vyjde česky v Publishers 68.
ve stejné situaci. Nemuseli uspět za každou cenu. Nemuseli dělat filmy pro americké diváky. Nemuseli asimilovat americkou kulturu. To nemá nic společného s politikou, s ideologií. Vezměte Formanův poslední film. Ken Kesey napsal knihu, . . . a přeletěl přes kukaččí hnízdo, která je asi stejně politická — nebo nepolitická — jako Formanovy filmy. J e to 1c XI1 lil Bi o nás, o naší zkušenosti. I ten film je o nás. A jakýmsi zázrakem Američané nejednou rozumějí. Přesně jako my. Ačkoli by, podle všech zkušeností, rozumět neměli. Důvod? Forman se nepokusil interpretovat americký materiál po evropsku, nýbrž našel si takový americký materiál, který je v souladu s evropskou zkušeností, s evropským postojem. Což je ideální případ". Ideální? Ano i ne. Na začátku byla kniha, román tehdv neznámého autora, studenta Stanfordské univerzity, který si na studia vydělával jako noční vrátný v nedalekém blázinci. Tam začal psát a t a m také dopsal román, který se stal přes noc nejen bestsellerem, ale jednou z "dobrých k n i h " americké generace šedesátých let. Biblí. Jsou v té knize všechna, nebo skoro všechna velká t é m a t a té doby: iluze o tom, Že halucínogény osvobozují člověka, pomáhajíce mu uniknout před společností i před sebou samým do světa snů a fantastických představ, který je nakonec jeho jedinou plnou realizací; vzpoura proti establishmentu, společenským institucím a jejich představitelům, kteří vás musí za každou cenu vtěsnat na prokrustovo lože institucionalizováných konvencí, a když se
27
na to lože nevejdete, nebo se, nedej bože, vzepřete, nemilosrdně vás zničí; vzpoura utlačeného, zakomplexovaného amerického mužství proti opresivnímu matriarchátu, která je zároveň soubojem o sexuální převahu a osvobození od puritánského dědictví (toto téma patří jmenovitě šedesátým letům, leta sedmdesátá je obrátila ve jménu hnutí za společenské, ekonomické i sexuální osvobození ženy — a pravděpodobně v opačném pořadí): a konečně chvála bláznovství, pošetilosti, jež jsou opakem "normálnosti", vládnoucí konvence, a tedy formou svobody či osvobození. • J a k vidět, není t a shoda amerických a evropských témat docela úplná. A napříč uplynulým desetiletím ani shoda témat amerických, včera a dnes. Režisér, který se oct] před problémem vytvořit film podle Keseyovy knihy, měl dvojí volbu: 1) Bud ji přetlumočit doslova, včetně vypravěčových psychedelických vizí a "výletů", se všemi jejími " t é m a t y " a jejich dobovou i místní podmíněností, a vytvořit cosi jako památník pro nostalgii jedné generace, jejíž většina nepokračovala spolu s autorem románu stále hlouběji do světa uměle vytvářeného neskutečna, nýbrž se postupně integrovala do "normálního", institucionalizovaného světa a na bláznovství, " t r i p y " a sexuální vzpoury svého mládí dnes už jen ráda (nebo nerada, jak kdo) vzpomíná. 2) Nebo — a to je, co ilclělal Forman u co tváří v tvář podobným problémům udělá originální filmový tvůrce -— přečíst knihu po svém, očima vlastní zkušenosti, a navíc očima dalšího desetiletí, vybrat z jejích témat ta, jež platí napříč časem a napříč zeměpisem, a vytvořit původní dílo, které nebude možné měřit knihou, nýbrž jen a jen jim samým. Forman poprvé točil nikoli podle původního scénáře. To, že se mohl opřít o bestseller závažnosti ICeseyova románu, nepochybně v mnoha ohledech pomohlo. Nebylo třeba hledat americké metafory pro obecné situace, protože tyto metafory bezpečně, prověřeně existovaly v půdorysu knihy. Nebylo třeba přemýšlet, jak přesvědčit diváka, Že by měl jít do kina (ve chvíli, kdy sedí v křesle, je už všechno věcí režisérovou, ale do té dobv . . .) protože o to se postarala, alespoň na začátku, proslulost knihy —• a navíc pochopitelně jméno J a c k a Nicholsona v ílavni roli. Ale při všech výhodách, které literární látka v tomto ohledu přinesla, nesmíme přehlédnout, že Forman s ní zacházel bez respektu, v podstatě jako s původním námětem. J e n tak se mu nakonec mohlo podažit vytvořit metaforu novou, nezávislou, metaforu nejen pro Ameriku a nejen pro leta šedesátá (či áedmesátá). Formanovo téma zůstává stále stejné, tak, jak bylo nepronikavěji vyjádřeno v "Hoří, má panenko". Silní verzus slabí, instituce versus jedinec, institucionalizovaná tupost proti či paralelně s prostoduqhostí v individuální rovině. Dvě věci jsou však v posledním Formanově filmu nové. Až dosud se jeho kamera neúprosně přibližovala k lidem n a povrch
28
důstojným, solidním, k reprezentantům určitých zásad či postavení, ať už to bylo postavení rodičů, vedoucích, učitelů, dirigentů, organizátoru hasičského náčelnictva atd atp., aby postupně odhalovala za zdánlivou skutečností, definovanou jejich postavením, skutečnost pravou, osobní, nezprostředkovanou, skutečnost jejich vlastní osobnosti, která je zcela v rozporu s funkcí reprezentativní. Pod zvětšovacím sklem Formanovy kamery jsou najednou všichni ti čeští či američtí strejci prostě směšní, k popukání, chovají a jednají jako šašci. ICterym kdysi se říkalo blázni. Tentokrát Forman z ICeseyova popudu postup obrací. Nejprve vidíme blázny. Psychiatrickou léčebnu, jedno z jejích oddělení, a t a m 1S případu: lehkých, složitějších, až docela beznadějně nejtěžších. Oko Formanovy kamery postupuje stejně jako předtím, jenomže s opačným výsledkem: Blázni se stávají stále méně bláznovskými, postupně se s nimi sbližujeme, za povrchem poznamenaným psychickou poruchou se pomalu objevují lidé, charaktery, autorovy sympatie jsou stále více n a jejich straně a jejich bláznovství se stále jasněji stává zrcadlem institucionalizované normálnosti, reprezentované institucí, řádem a personálem ústavu v čele s vrchní sestrou oddělení, Nurse Ratched. Forman obrátil svoje dosavadní postupy, aby dosáhl téhož výsledku, který je možná v ledačems ještě krutější než předtím. Právě proto, že "blázni" jsou tentokrát ti slabí, ještě bezmocnější než v jeho předchozích íilmech. Kdežto silní jsou krutější, chladnější, necitelnější, inteligentní, pochopitelně liberální, s celým tím úděsným komplexem vševědoucí institucionalizované převahy, která nemůže nevyvolat vzpouru. — Zároveň právě t a d y Forman radikálně změnil původní metaforu Kcseyovu. Nurse Ratched není matriarchální, dominující matrona, nýbrž asexuální, chladná, až odosobněná moc, bez váháni a sebemenších výčitek svědomí nemilosrdně likvidující každého, kdo se vzepře jejímu pojetí normálnosti. Také bláznovství už není oním blaženým stavem, do něhož se lze utéci (ať už s drogami nebo bez nich) před chladnou, ubíjející racionalitou společnosti, jak tomu věřila Keseyova generace. Formanovi nejde o chválu takového bláznovství, nýbrž o tu pravou, erasmovskou chválu zrcadla, chválu jisté přirozenosti, obranu těch, kteří jsou slabí, protože nepasuji do systému, do institucí. A které je proto třeba izolovat nebo kteří se ze strachu před vlastní slabostí izolují sami. Druhá novinka je sice rovněž zakotvena už v předloze, ale ve "formanovském" přístupu znamená změnu radikálnější, než novinka první. Zatímco všechny dosavadní Formanovy filmy končily nevysloveným gogolovským " K o m u se smějete? Sobě se smějete!", snímá režisér tentokrát z divákových beder odpovědnost za další osudy hrdinů, i za odpověd na položené otázky, a místo toho nabízí konvenčnější, melodramatičtejší, americké řešení: Na poslední chvíli se objevuje nový "hrdina", který aktivním činem přejímá pochodeň, prapor z ruky, která jej neudržela,
a radikálně odmítá všechno, co vedlo k tragédii, která se odehrála pod záminkou komedie. Tento zlom, ve iilmu zcela organický a Formanem mistrovsky zvládnutý, je provázen dalším antiformauovským proviněním: Hudební linie, až dosud, jako ve všech formanovských filmech, důsledně ironická, se rovněž láme a poprvé za celou Formanovu kariétu jde hudba plně v souladu s postavou, zdůrazňujíc její čin, její charakter, její protest. Ivan Passer upozornil na kontext této změny, když jsme nedávno hovořili o jeho vlastní práci v Americe. Řekl m.j.: "V mém filmu Zákon a nepořádek jeden z hrdinu, Cy, nakonec docela hloupě umírá jako oběť vlastní omezenosti, které jsme se až dosud smáli. Když jsem film psal, točil, stříhal, byl jsem si naprosto jistý, že je nutné, aby to dopadlo právě takhle. Až do chvíle, kdvž jsem film poprvé viděl v kině s americkým obecenstvem. Rozdíl mezi evropským a americkým divákem je docela jasný. Američané byli šokovaní. Do posledního okamžiku se smáli, přesvědčení, že se dívají na komedii a prima se baví. A najednou, zničehonic — tragédie. To se nedělá. Když vás pozvou, abyste se přišli prima pobavit. To je proti dobrým mravům. J a k o by vás pozvali na večeři a pak vám dali kus suchého salámu. Pro nás je film prostě film, obraz skutečnosti, eventuelně básnická metatora. Pro Američany je film skutečnost. Kromě toho jsou svou podstatou optimisté, kdežto my jsme skeptici. Vraťme se ještě k Formanovi, Jeho film, jakkoliv tvrdý, končí melodramaticky, obrací pozornost na muže činu. To umožňuje, aby spolkli i to ostatní. J á to neudělal a oni mi neodpustili. Stejně jako neodpustili Formanovi "otevřený", skeptický konec T A K I N G OFF. Američani potřebují film k životu. Žádají po něm, aby jim pomáhal udržet hlavu nad vodou. Film může bvt i tragický, ale nesmí mást". Ovšem i aktivní hrdina závěru filmu: . . . a přeletěl přes kukaččí hnizdo s v ý m činem sice osvobozuje, ale neodpovídá n a otázky ani neřeší problém. Odchází, pryč, k horám a lesům, snad kamsi do Kanady, kdoví. V tom je americký, opakuje odchody malého tuláka s buřinkou a hůlkou směrem zapadajícího sluce, který zas opakoval skutečné odchody milionů Američanů z místa, kde je život srazil k zemi. nclc ČL111 jinam", protože je tolik jiných příležitostí. Po malém tulákovi opakovaly a dodnes opakují tento závěr stovky amerických filmů. I když tentokrát je to všechno trochu jinak, příběh se odehrál na samém západě, není už vlastně k a m odejít, n a indiána nečeká než rezervace. Zbývá sever, Kanada, není to už cesta za novou příležitostí, ale obrácení se zády ke všemu, co reprezentuje metafora filmu. Svým způsobem tedy přece otevřený konec, i když jinak, aktivně, melodramaticky. Bez toho evropského všudypřítomného vědomí, že není kam odejít. A samozřejmě bez onoho vědomí východoevropského, že otevřený konec je maximálním vyústěním protestu, protože ko-
nec aktivní, navrhující radikální změnu, nebo ji dokonce přímo definující, je v tamních podmínkách nemožný. (I konec pouze negující, jako třeba odchod jednoho z hostu v Němcově Slavnosti a hostech, je pro estahlišment napřijatelný). Což nikdy nemohli pochopit stoupenci československého filmového zázraku mezi západoevropskou levicí. *
*
*
Už po prvních předváděních bylo jasné, že Forman vyhrál. Vítězství se po premiéře a prvních kritikách změnilo v triumf. Film se během několika tvdnu dostal i komerčně mezi nejúspěšnější filmy roku. Forman v Americe definitivně prorazil, což znamená, že si bude moci daleko víc a klidněji vybírat. Ne, že by to byl dosud nedělal, naopak. J e d n a z příčin Formanova posledního vítězství je právě v tom, že měl dost silné nervy, aby dovedl odmítnout desítky látek a scénářů, které se mu po "Taking Off" nabízely, žít skromně v hotelovém pokoji na 23. ulici a čekat, až se objeví skutečná šance pro skutečný formanovský film. Tohle je nepochybně Formanova síla i velikost. Čekat skoro tři roky není nikde lehké, a tím méně v Americe. Čekat ne z nedostatku zájemců o vlastní práci, ale z vlastní vule, z víry ve vlastní přístup, ve vlastní kumšt, nepřijmout práci, za kterou nestojím do posledního, je dáno jen nemnohým. V hollywoodském kontextu je spočítáš na prstech jedné ruky. A ještě zbude. . . Ted bude to čekání snazší. Snacf i kratší. Ale kdoví. Forman je tvrdý. Ke všem. A k sobě nejvíc. To nej zajímavější — aspoň podle mého však teprve přijde. Kritika, americká kritika, vynesla do nebe Formana, samozřejmě Nicholsoua a ještě mnohé. Rozdělila se však zajímavě ve chvíli, kdy bylo třeba se vyrovnat se smyslem filmu a jeho předlohy. V tomto ohledu to měl film kupodivu snadnější u dvěstěprocentně americke, a tedy spíš konzervativní kritiky, reprezentující ty, jimž se říká globálně "red necks". Tato kritika a její čtenáři vidí v McMurphym především sebe, tedy svého hrdinu, který jde rovně za svým, nezdržuje se detaily, volovinkaini, intelektuálními nesmysly, a jehož porážka je právě důsledkem těchto "amerických" kvalit. Ironie filmu, jeho skutečný smysl, jeho druhá a třetí rovina, metafora, jejímž je McMurphy nakonec nástrojem, této kritice bud zcela uniká nebo ji prostě nezajímá. Smějí se i pláčí tak jako se smáli a plakali nad Hoří, má panenko — "jeden z nejsměšnějších filmů, jaký jsem kdy viděl", říkají, když se film znovu objeví v televizi, a to bývá dodnes dvakrát do roka — netušíce, proč se smáli a plakali, nebo zase zuřili, ti, kteří věděli víc. Horší je to s kritikou tzv. liberální. Ta pochopitelně ví, nebo alespoň tuší. K d y ž jejím jménem promluvil po Taking OíT J o h n Simon, ve jménu ideálu krásy a šlechetnosti ("There must be beauty"), nechtělo se věřit, že by mluvil víc než za sebe. A přece. Film by byl nevadil, k d y b y zachoval strukturu románu a "krásnými", snovými obrazy ham
29
lucinací obalil Formanovu drsnou, surovou pravdu. Pohádka, je t y p metafory, kterou americká kritika akceptuje. A Freud, samozřejmě. Ve chvíli, kdy ji zbavíte jednoho i druhého a ona osamí s ironií, je bezradná, zoufalá, a vrací se tu k puritánskému kodexu mravnímu, t u ke katolickému kodexu estetickému jako k berlím, které jsou ovšem v takovém případě k ničemu. Útěk do bláznovství není řešení — namítá znovu (jako už kdysi) proti Keseymu a nevadí jí, že Forman právě tohle neříká. Naopak. — Chcete snad tvrdit, že je možné ordinovat elektrošoky či dokonce lobotomii tak snadno, jako se to děje ve filmu? — Ironická metafora si už prorazila cestu do americké literatury, ale ve filmu. . . Kde zůstala Keseyova vrchní sestra, svou pouhou fyzickou přítomností kastrující muže, kteří ji obklopují — a tudíž i základní příčina tragického konfliktu vedoucího lc záhubě amerického hrdiny McMurphyho? — Mají pravdu, Formanova ironická metafora je jiná, pronikavější, širší. Že by to nechápali? Ale jděte. Jenže jejich duch, jejich výchova, jejich kulturní tradice se úporně vzpírá generalizaci. Příběhy jsou bud skutečné nebo pohádkové — tedy jakoby skutečné, jenže my dobře víme, že to není pravda. Shakespeare psal o tom či onom králi, schizofrenikovi, žárlivci, milenci, o pohádkových nocích a podivných Čechách na břehu mořském. Teatrum numdi? Kde jste tohle slyšeli? Zase nějaká intelektuálštína. Omezenost? Kdepak. Kulturní bariéře. Jedna z uejkultivovanějšich amerických kritiček, Paulině ICael, to řekla sice jinak, ale vlastně stejně, jako před třemi lety J o h n Simon, v kritice, která je jedinou nadšenou chválou filmu a jeho tvůrců: "Kdysi jsem napsala o Láskách jedné plavovlásky a pak jsem napsané strčila do zásuvky a psala o něčem jiném. Udělala jsem něco takového poprvé a naposled. Přišlo mi, že ten film je na komedii příliš zramníeí, a kdykoli se kamera přiblížila příliš blízko k nepříliš atraktivním tvářím, nebyla jsem si jistá, p r o č ? . . . Fotografie Diany Arbus na mne působí podobně*). Forman stojí možná za svými slabými, prohrávajícími hrdiny. Proto je možná neváhá vystavit nemilosrdné kameře. Ale co diváci? Smějí se věcem, které mne uvádějí do hlubokých rozpaků — J e to skutečně to, co chtěl, ;e tohle správná odpověd? J e to skutečně idské? . . . Měřeno americkými měřítky, je ve Formanově humoru jakási až necitelná lhostejnost. Omyl! Nejenom americká měřítka fungují tímhle způsobem. Naprosto stejně fungovala i oficiální měřítka pražská či moskevská. Nebyl právě tohle hlavni argument československého či sovětského establishmentu proti Formanovým filmům? Nikdy neřekli - i když to věděli, nebo aspoň tušili — že hasiči jsou vlastně oni sami, že se t u Forman strefuje do nedotknutel-
*) Nejvčtši představitelka vosti" AJL.
"estetiky
oškli-
ného a proto musí být umlčen. Vždycky jen "je necitelný, lhostejný k prostému člověku, vysmívá se mu, uráží ho". To ve světě Gulagú, falešných procesů, lidí zavíraných do blázince, protože chtěli b ý t svobodní. — A ve světě, kde k zákonům televizního zpravodajství patří přivádět denně před kameru tváře poznamenané nejhlubšími soukromými tragédiemi, klást jim veřejně otázky, jež by se člověk skoro styděl myslet, ve světě, kde se filmový divák — protože ho tak naučili — hlasitě směje lidským tragédiím, v tomto světě patří k dobrému tónu nesmát se tuposti, ošklivosti, omezenosti. Předstírejme, že je nevidíme,- ačkoli dobře víme, že nejsou výjimkou, ale spíš pravidlem. Všude. — Nálepka na přetvářce je jiná, páska na očích má jiné razítko. Ani hasjči, ani blázni, ani mladí či staří hrdinové Černého Petra, Lásek nebo Taking OfF, nejsou ovšem Formanovi lhostejní. Jsou mu prostě těmi, z nichž se skládá svět. Neklade si otázku, zda svět je absurdní, protože oni jsou absurdní — nebo naopak. Prostě vidí. Konstatuje. Nereformuje, Ale také nezakrývá. Nepotřebuje vykládat svět a člověka k lepšímu. A protože to nedělá, zatímco všichni kolem se nesnaží o nic jiného, vypadá, že má zlé oči, že věci zhoršuje, že se nesměje, ale posmívá. Tak to ovšem bylo vždycky se všemi, kteří k d y měli odvahu právě k tomuhle. Formanova odvaha je o to větší, že jeho materiálem nejsou filosofické abstrakce ani příběhy, nýbrž lidské tváře. Nejenom "jejich" tváře. Moje. Vaše. A samozřejmě jeho. A. J.
LIEHM
P.S. Blahopřejeme Miloši Formanovi k udělení Oscara za režii a dalších 4 Oscaru t o m u t o filmu. Red.
L30
O bolševizaci a podobnosti nikoliv náhodné Ivan Pfaff " V y t ý k á m dnešnímu vedení KSČ to, že nic neví a nic neumí kromě přemílání tezí, vyčtených v Imprekoru z minulého týdne, v nechutné fráze; že vydává nestravitelné noviny, kterých nikdo nečte; že ztratilo jakýkoliv vliv na dělnické masy, že klame dělnictvo, že pro minimální prospěch své skupiny působí škodu d ě l n i c t v u . . . Od tohoto vedení KSČ nedám se vésti ani k nejbližší zastávce elektrické dráhy, neřku-li do vážných b o j ů . . . Musí být ustavena nová strana. Pracujeme k tomu, aby se tak stalo uvnitř KSČ. Nebude-li to možno, bude dříve či později ustavena mimo KSČ". J a k aktuální, jistě. Ale ten prudký odsudek, který nám tolik cosi připomíná, není citát z prohlášeni čs. opozice někdy z roku 1971 nebo 1975 ani z otevřeného dopisu Vaculíkova či Kohoutova. Napsal jej Ivan Olbracht na podzim 1929, bezmála před půlstoletím, po vyloučení sedmi komunistických spisovatelů (Hora, Vančura, Seifert, S. K. Neumann, Majerová, Malířová, Olbracht) ze strany, kteří ve svém protestu proti "bolševizaci" KSČ na jejím V. sjezdu v únoru 1929 obvinili 26. března 1929 nové Gottwaldovo vedení strany veřejně z "rozvratu KSČ", z "politiky ryze frakčního hazardu", ze "sebevražedné politiky neschopných dunivých slov a rozkolů", z "frakčního terorismu a fanatismu", z "neschopného a dětinského velikášství soudruhů z vedeni strany, kteří vlečou dělnictvo do slepé uličky" a jsou "škůdci komunismu", kteří "vedou KSČ k úpadku a rozvratu". Proč nositelé nej vyššího tvůrčího potenciálu své generace t a k tvrdě pranýřují stranu, z níž vzešli a pro kterou zápasili, už čtyřicet let před rokem 1969-70, kdy jejich kulturní následovnici budou obviňovat touž stranu, jíž i oni byli poplatní, téměř týmiž slovy? J e nějaká souvislost mezi oběma situacemi, utváří podoba KSČ z r. 1929 její podobu z r. 1969-70, vrací se KSČ posledních let do roku 1929? A konečně — do jaké míry snad dokonce jde o stranu stále stejnou, jejíž linii narušují (a očišťují) jen relativně krátkodobé přeryvy, krátkodobá vzepjetí — 1934-36, 1944-47, 1968-69? Rozdíl je jen jediný: 1929 nebyla KSČ stranou vládnoucí a nositelkou moci. A společný jmenovatel je t a k y jen jeden: stalinismus. Neboť rok 1929 přináší zrod československého stalinismu i s jeho základním, konstantním rysem — likvidátorským úderem do vlastních řad, který se bude za použití týchž prostředků jako v 1929 — podvodů, falešných obvinění, zákulisních triků — opakovat ještě třikrát: 1936-38, 1949-54, 1969-70. S logikou zvrácené pseudodialektiky
postihnou budoucí údery i plnou polovinu oněch 12 socialistických umělců, kteří se postavili proti opozici sedmi za gottwaldovskou bolševizaci, aby po roce 1949 byli týmž "bolševickým" vedením umlčeni, pronásledováni, uštváni (Halas, Teige, Biebl, Novomeský, Clementis, Weil). Jenže nešlo zdaleka jen o stranické inteletuály, pro něž požadoval Šalda tehdy "právo diskuze" ve straně proti "absolutistickým dogmatům": bolševizace vnesla do dějin KSČ poprvé masovou čistku, již padlo za oběť 80 procent členu stranv (ze 128.000 jich zbylo 25.000), kteří bud z" protestu vystoupili nebo byli vyloučeni, mezi nimi 26 poslanců a senátoru KSČ. A aby identita s čistkami budoucími jako jedinou metodou řešení vnitrostranických krizí byla naprostá, "bolševizátoři" nejen vyloučili nebo aspoň odsunuli na periférii 7 vedoucích, zakladatelských osobností čs. komunistického linutí v čele se Šmeralem, ale vnesli do stranické agitační frazeologie i nový pejorativní termín -— "šmeralismus", od něhož je vskutku jen krůček ke "slánštině" a k "dubjčekismu". Zvlášť ostudný byl postoj ke ftnieralovi, patrně největší osobnosti čs. komunistického hnutí, postavě srovnatelné svým myšlenkovým záběrem ne-li s Gramscim, tedy jistě s Togliattim. Šmeral (a také Kreibich) na V. sjezd vůbec nebyli přizváni a ani se ho nezúčastnili; aby nemo lili rušit stalinistický puč v KSČ, vypovídají se oba, ač členové dosavadního ÚV, do sovětského vyhnauství. Se slovenskými komunisty se nové vedení už vůbec nepáralo: Marek Čulen, jeden ze zakladatelů KSČ, byl pro "dvojnásobný oportunismus" vyloučen ze strany, osud Julia Verčíka dopadl jeste tragičtěji a je pro metody "bolževizátorů" vysoce příznačný — a to nejen 1929. V letech 1926 a 1928 vypracoval Gottwald osobně dokumenty "Hlohovecké m e m o r a n d u m " a "Žilinský manifest", jejichž princip — slovenská autonomie se sociálněrevolučním obsahem — se rozcházel s národnostní politikou, vymezenou VI. kongresem Komunistické internacionály v Moskvě 1928. Gottwald, aby našel východisko z rozporu, do něhož se oběma dokumenty uvedl, a neztratil pozici v Moskvě, se na V. sjezdu KSČ ke svému autorství nepřiznal a nepravdivě % něho obvinil Verčíka, který byl i pak jako ú d a j n ý t y p "exemplárního oportunismu a likvidátorstvi'' vystaven soustavné št vavé kampani, až zcela zlomen koncem r. 1930 sám vystoupil ze strany. Po k v ě t n u 1945 dal Pavol David, také jeden z p r o d u k t ů V. sjezdu, tehdy major NKVD, Verčíka zatknout a odsoudit pro "kolaboraci". Hle, jaký přímý spoj mezi bolševizaci 1929 a stalinismem po
roce 1945! Tak Gottwald, řečeno s J á n e m Mlynáříkem, který ve svých studiích v 1964 a 1968 vynesl t y t o souvislosti na světlo, už v 1929 "vědomě zradil a pošpinil svého nejbližšího druha. Tehdy se poprvé ukázala jeho druhá, Janusova t v á ř " — nikoli až v letech 1949-51, kdy jenom dováděl svou před dvaceti lety započatou dvojakost do nejbrutálnějších důsledku. Stejně jako v 1949, už v 1929 si příliš dobře uvědomoval, které síly ho dosadily do vedení KSČ a jim byl také celou svou bytostí zavázán, jim plně podřizoval svůj postup, jímž proměňoval stranu jako takovou v nástroj těchto sil: věděl, že jakékoli odepření poslušnosti by znamenalo jeho pád a proto bezostyšně vydával své přátele a spolubojovníky na smrt — jednou morální, podruhé fyzickou. Rozvrat strany, o němž mluvilo 7 kritických spisovatelů, se neprojevoval " j e n " v brutálním osobním postihu a bezohledné osobní likvidaci právě oněch osobností které až do renezance autentického marxismu od 60. let byly nej výraznějšími nositeli tvůrčího náboje a myšlenkového záběru v čs. komunistickém hnutí, jimž "vysočanští kluci", řečeno vkusným termínem. V. Kopeckého jako označení "bolševizátoru" (čti: stalinistických pučistů), vzali čest nejen stranickou, ale především občanskou a lidskou a které ve své posedlosti pseudotříduí nenávistí pronásledovali ještě víc než 20 let po V. sjezdu. Onen rozvrat strany, navoděný "bolševizací" nej primitivnějších levicáckých kádrů KSČ, vykazuje především katastrofální důsledky ideové a politické. Všechny politické boje, vedené KSČ v letech 1929-32, a zejména všechny její boje mzdové a stávkové v těchto letech, vyústily v katastrofální porážku dělnického hnutí, protože t y t o boje určovaly a dirigovaly krajně dogmatické, ultralevičácké síly, vynesené do popředí V. sjezdem KSČ, síly, jimž chyběl šmeralovský formát a perspektiva a které mechanicky, bez ohledu na čas a podmínky, otrocky uplatňovaly taktickou direktivu" "sociálfašismu", převzatou z VI. sjezdu Kominterny 1928. Tato zrůdná teorie obracela úder revolučního hnutí nikoli proti kapitalismu a jeho státní mašinérii, ale do nitra dělnického hnutí: jednak do vlastních komunistických řad, nekonformních s provedenou "bolševizací", jednak a zejména proti "reformistickým" dělnickým organizacím — proti sociální demokracii. Vulgární, primitivní antisociáldemokratismus, opisovaný teorií "sociál fašismu", která až na několik málo přeryvú (1939, 1941, 1944 například) ovládala oficiální ideologický program KSČ až do počátku Šedesátých let jako kategorie hluboce antisocialistická, se měl v budoucím desetiletí po roce 1929 podílet na rozbití jednotné antifašistické Lidové fronty mezi komunisty a socialisty a tak objektivně přispět k porážce čs. antifašismu v jeho zápase proti nacismu a na obranu republiky. Kritikům "sociálfašismu", zrozenému a vymezenému '1 bolševizací'' V. sjezdu 1929 se dostává i později jediné odpovědi — vyloučeni ze strany, jak to ilustruje připad
32
Gutmanuv 1932, který v předvečer n á s t u p u nacismu upozorňoval na škodlivé důsledky bezhlavého boje proti socialistům jako údajně "hlavnímu nepříteli revolučního hnutí". Věrnost direktivám Komunistické internacionály z téhož roku byla silnější než jakékoli logické úvahy, jichž ostatně pražští stalinističtí pučisté z r. 1929 ani nebyli schopni. Příznačný je osud "socialistického souručenství", vypracovaného po Gottwaldově útěku do Moskvy na podzim 1934 Řvermou, "člověkem nepoměrně vzdělanějším, znalým problematiky a více srostlým s mentalitou a tradicí národa než Gottwald" (Mlynářík). Tento program, založenv na revizi "bolševizačního' postupu proti socialistům a na pokusu o aktivní protifašistickou frontu s nimi, přinesly 1935 nej vyssi, nejkreati vnejsi vzepjeti KSL — jen proto, že Gottwald, ideoiog i praktik "bolševizace", importované ze stalinistické Moskvy, byl mimo území republiky, jak se mělo ukázat. Jeho n á v r a t v lednu 1936 přináší předem hotové příkré odsouzení celé švermovské pozitivní a produktivní aktivity, onoho prvního a jediného velkorysého náběhu KSČ k antifašistické socialistické jednotě. A tak by se dalo pokračovat dál — přes masové vyhazovy takových lidí ze strany jako byla třeba Milena Jesenská nebo Karel Teige pro jejich kritiku moskevských procesu 1936-38, přes vyloučení Clementise a dalších, pro jejich nesouhlas s německo-sovětským paktem 1939 až po protinárodní, objektivně nacismu přihrávající postup moskevského vedení KSČ, opuštěný teprve po 22. červnu 1941 — a to vše ve jménu "bolševizace", nastoupené 1929. Že "bolševizačiií" linie ( o p ě t - č t i : stalinismus!) poskytovala pseudozduvodnění všem masovým zločinům totalitní diktatury po IX. sjezdu KSČ 1949, jehož funkce v poválečně historii KSČ je stejně negativní jako funkce V. sjezdu 1929 v její historii předválečně, není už třeba dovozovat. Kdo dnes — právě dnes, po zkušenostech let 1969-75 — srovná protokol V. sjezdu KSČ 1929 se stranickými sjezdovými protokoly let padesátých na jedné straně, s oficiálními stranickými dokumenty od r. 1971 na straně druhé, je doslova šokován tou kontinuitou a přímo identitou prázdných frází v hodnocení společenského vývoje — od "šmeralismu" pres "slánštinu" po "dubčekismus", o konstantní formuli "pravicového oportunisinu" už ani nemluvě. Co z toho ideologického oblouku mezi rokem 1929 a 1970, jehož platnost a závaznost nedovedly zvrátit pozitivní výkyvy, poučuje dnešního socialistu? Především celá soustava zrady opravdového socialismu, jistě. Ale v druhé řadě i znepokojivá, přímo rozryvná otázka, co to vlastně bylo a je za "socialistickou" a "revoluční" stranu, která ve své padesátileté historii čtyřikrát vedla masové, likvidátorské údery do vlastních řad, jež v letech 1929-1970 zabírají víc než čtvrtinu tohoto časového rozpětí a jež neinspirovala nikdy poplatnost^ socialismu, ale pozice extremistické frakce. Řečeno slovy komunistických básníků z t o k u 1929, nepřipomínají nám •
v v *
• *
» *
V * v r
*f
/A
škůdci komunismu" či "frakčni ttonsmus a fanatismus'' cosi nadmíru současného a přítomného v životě naší společnosti? A jestliže teror a fanastismus už od počátku socialistického hnutí nevedl v nikdv revoluční stranu, usilující o pozitivní přerod společnosti a o likvidaci byrokratických elit a jejich struktur, ale vždy jen frakci, není tedy vlastně ona absurdní organizace, která v se dnes vydává za Komunistickou stranu Československa ve znamení "terorismu a fanatismu" — antisocialistického terorismu a fanatismu, pouhou frakcí, nadto ještě likvidátorskou ? Ano, Ivane Olbrachte, "musí být ustavena nová strana", která J ' b u d e dříve či později ustavena mimo KSČ" — strana, která se nebude udržovat při životě "frakčním terorismem a fanatismen", ale duvěrou lidu. w
m'
Podnět k diskusi JAN ROHÁČ*) Současní českoslovenští vládcové připravili XV. sjezd KSČ s přesvědčením, Žejpujde o monolog, ve kterém představí dnešní Československo světu jako hospodářsky prosperující zemi, československou společnost jako společnost politicky konsolidovanou a všestranně spokojenou s politikou "strany a vlády". V tomto očekávání se dokonale zklamali. Domov tentokrát předstihl — ku prospěchu věci — ve zdravé soutěži exil. Podal světu pochmurný obraz československé každodennosti, obraz působivý a přesvědčivý, protože střízlivý a věcný, opřený o nezvratné důkazy a průkazná fakta. V pořadí důležitosti stojí nesporně na místě prvém dopis, nej reprezentativnější ho představitele "pražského j a r a " z roku 196S, Alexandra Dubčeka. Význam Dubčekova politického kroku spatřuji především v tom, že dokazuje protimarxistický a v důsledcích socialismu škodící charakter a činnost politického režimu současného Československa. Dubčekův "příspěvek do diskuse" o třiceti letech poválečného vývoje Československa t a k t o sice poněkud postrádá universálnost pohledu na soudobou československou společnost a její rozpory, avšak tento nedostatek Dubček více než vyvažuje tím, že jeho vystoupení obsahuje mnoho prvků universálnosti ve směru k mezinárodnímu komunistickému a levicově socialistickému hnutí a v prohloubené podobě znovu staví proti soudobému
*) Autor,
žijící
v
Československu
neostalinismu alternativu moderní, demokratické, socialistické společnosti. Spisovatel Václav Havel v dopisu dr. Husákovi z 8. dubna 1975 dokazuje všestranné prohloubení morální krize národa, úpadek a bídu čs. kultury. Globální poliíed na mimořádně negativní vývoj čs. vědy (a to nejen věd společenských, aíe i přírodních) a její zaostávání za světovým trendem a úrovní podává v dopisu Presidiu Čs. akademie věd z 25. června 1975 akademik Ivan Málek. V srpnu 1975 posílá historik Prečan účastníkům světového kongresu historiku v Sau Franciscu dopis o tom, jak byla v současném Československu doslova " v y g u m o v á n a " historická věda, pokud jde o novou a nej novější historii světa a Československa. Československý "Samizdat" se postaral v mezích svých skromných možností o to, aby i naše domácí politicky angažovaná oposiční veřejnost se s těmito a dalšími dokumenty (dopis L. Vaculíka K. Waldheimovi, Kohoutovy a Kaplanovy dopisy atd) seznámila. V druhé polovině roku 1975 se seznamují první domácí i zahraniční čtenáři s obšírnou, svým obsahem mimořádně aktuální analytickou politologickou studii předního aktéra čs. oficiální polednové politiky Zdenka Mlynáře nazvanou "Teorie a praxe pokusu o reformu politického systému socialismu v Československu roku 1968" *). Tato stať nemůže splnit náročný úkol recense Mlynářovy studie. Chci jen upozornit, v čem spatřuji její mimořádný přínos boji a úsilí domácí i zahraniční socialistické opozice proti současnému čs. režimu. Bylo by, jak soudím, velkou chybou domácí i zahraniční opozice, kdyby svou - jistě potřebnou — kritickou pozornost věnovala převážně té stránce Mlynářovy studie, která se týká analýzy praktického postupu v r. 1968. Můžeme vést nekonečné, únavné a nakonec neplodné spory o tom, která z reformních složek — radikálnější či "reformističtější" a "realističtější" — měla větší podíl na chybách a srpnovém vojenském řešení. Za podstatné považuji to, že Mlynářova studie nesporně podnítí plodné a aktuálně naléhavě potřebné diskuse o hlavní stránce Mlynářovy studie: rozpory a krize současného Čs. politického a ekonomického systému a politicko-taktické postupy opozice při jejich positivním demokratickém a socialistickém řešení. Předpokládám, že radikálnější kruhy doma i venku mají k obsahu i závěrům Mlynářovy studie četné výhrady a námitky. "Iluze o reformovatelnosti politických systému východní a jihovýchodní Evropy", "nerealistické preferování reformně komunistických koncepcí v řadách čs. opozice", "sebeodhalení despotických úmyslu a choutek zředěného stalinisty", tohle se bude asi opakovat nejčastěji. Proti Z. Mlynářovi se bude zdůraz-
*) "Československý pokus o reformu 1968 Analýza jeho theorie a p r a x e " vydal I N D E X , Postfach 411511, 5 Köln 41, BRD.
novat "neúprosný a nekompromisní boj proti sovětskému imperialismu a hegemonism u " a za "pluralitní demokracii západního t y p u " , jakožto východisko z dnešní čs. krizové situace. Nezastírám obtíže orientace čs. opozice na vyřešení čs. otázky cestou reforem komunistického hnutí. Nelze nezaznamenat početné dosavadní nezdary takovéto orientace, jakož i potřebu jejího detailnějšího zpracování. Avšak po Helsinkách a s přihlédnutím k současnému trendu mocenských a velmocenských vztahu nemyslím, že by orientace n a eruptivní, "revoluční'' vývoj v socialistické soustavě a komunistickém hnutí byla realističtější. Naopak, zdá se mi, že pokud ji někteří radikálnější ze zahraničního exilu sledují, nevycházejí (tak jak se s menším či větším zdarem pokouší Mlynář) z reálných soudobých rozporu a vývojových trendu Československa, nýbrž ze zbožných přání. Helsinky nesporně potvrdily mocenský status quo v Evropě a pouze některými stránkami přijatých závěrů akceptovaly myšlenku prohloubení demokracie uvnitř systémů a mírových demokratických vztahů mezi systémy. Nelamentujme tudíž nad výsledky Helsinek, nedělejme (jak jsem již slyšel) analogie s Vestfálským mírem roku 1648, kdy Komen-
ský zoufale a marně prosil švédského kancléře, aby se ujal české věci, a dělejme "politiku možného", byť s rizikem, že i t a t o politika bude narážet na úskalí a může utrpět nové porážky. Jinak řečeno, neodhalujme "sovětský imperialismus", ale positivně upozorňujme na to, co v politice socialistických zemi a SSSR opravdu prospívá míru, demokracii a socialismu a co nikoli. Pokud se část čs. exilu postavila čelně proti Helsinkám, spojovala se s nejkonzervativnějšími odpůrci t a m uzavřených dohod i odpůrci socialismu a otevřenými antikomunisty, pak soudím, že by se zde v dojemné, avšak dějinně paradoxní shodě sešli — b y t s proti kladný mi cilinejortodoxnější stalinisté mezi čs. vládci i nej ortodoxnější vyznavači eruptivního a "revolučního" řešení čs. otázky. J e n s tím doplňkem, že zejména propagandisticky by 11a tom profitovali ti první. Mlynářova práce je dílo polemické. Provokuje k hledám cest a prostredků demokratické a socialistické obrody Československa. Provokuje k plodné diskusi na téma co dělat československou domácí i zahraniční opozici i pokrokové síly v mezinárodním komunistickém, socialistickém i demokratickém hnutí.
Kdyby Berlinguer žil v Praze... Jestliže se dosud polemika mezi KSSS a KSI omezila na obecné formulace bez jmenování adresáta, od 18. března 1976 nabyla novou podobu; toho dne se objevila v knihkupectvích Moskvy knížka V. V. Midzeva s titulem "Revizionismus ve službách antikonumismu". Sám titul by nevyvolal zvláštní pozornost: takových knížek bylo vydáno v Moskvě a ve Východní Evropě mnoho. Ale to nové spočívá v tom, Že "revizionismus" a M pravý oportunismus", o kterém se tolik mluvilo v obecné rovině na XXV. sjezdu dostal nyní konkrétní podobu: kniha totiž tvrdě napadá italského ^ ideologa Luciano Gruppi, který je členem ÚV KSI a odpovědným redaktorem theoretického časopisu "Critica marxista", autora četnvch knili a theoretickych statí, vyjadřujících politiku K S Itálie. Nejde tedy jen o kritiku nějakého komunistického intelektuála, ale oficielního mluvčího italské strany. Kritika je tím závažnější, že i sovětský autor má oficielní funkci: jmenuje se V. V. Midzev, je kandidátem filosofických věd^ a pracovníkem mezinárodního oddělení ÚV KSSS. Sovětské vedení si zřejmě bylo vědomo závažnosti této publikace; byla vytištěna a připravena k prodeji již v listopadu 1975, ale v poslední chvíli bylo její vydání zadrženo, zřejmě 11a pokyn ÚV KSSS. Vedení K S Itálie, které bylo o knize již tehdy informováno bylo zřejmě slíbeno, že kniha bude stažena. Avšak r
3*
nyní, po XXV. sjezdu KSSS byla dána do prodeje v nákladu 40.000 výtisků. Midzev dokazuje, že moderní revizionismus se svými theoriemi pluralismu, různých cest k socialismu, zdůrazňováním nutnosti demokracie a volební většiny míří ke zradě marxismu-leninismu a stává se nástrojem antikomuuismu. Staví do jedné řady "revizionistů" Garaudylio a Fischera, Ďubčeka a Marka a také Luciano Gruppiho. Polemice s ním (a tedy s thezemi K S Itálie) věnuje téměř polovinu své brožury. Za základ kritiky si vybral článek L. Gruppiho v " U n i t a " z 9. října 1973, ve kterém tento zdůraznil, že plná realizace demokracie na všech úrovních společenského a státního života je nutná pro socialistikou společnost, včetně politických a « kulturních svobod, což platí i pro SSSR a ostatní socialistické zeme. Gruppi však konstatuje, že ve skutečnosti v těchto zemích t} r to svobody nejsou uplatněny v celé jejich plnosti. Midzev na to odpovídá tónem prokurátora: "Čemu se v jazyce reviziomstů říká nedostatek svobody je ve skutečnosti diktatura pro let ar i áťu, jež je nej vyšší forma demokracie!". Midzev pak polemizuje s právem komunistů n a "kritickou solidaritu" se socialistickými zeměmi a zvláště s SSSR. Vyčítá západním komunistům, že si osvojují právo na nesouhlas a kritiku z titulu přátelství k Sovětskému svazu a pod záminkou, že t a t o
kritika prospivá zájmům SSSR a socialismu. "Ve skutečnosti" píše Midzev " t y t o postoje slouží reakčním silám imperialismu" a připomíná v této souvislosti "pražské jaro" z r. 1968. Tento první neanonymní sovětský útok na politiku KS Itálie vyvolal v Římě velké rozrušení. Po setkání mezi Brežněvem a Berlinguerem na konci X X V . sjezdu KSSS převládalo mínění, že obě strany se dohodly, aby se názorové rozdíly neřešily veřejnou polemikou. Takové prý aspoň bylo přání Brežněva. Uveřejnění knihy Midzeva spadá do stejné doby s bojovným vystoupením Suslova v Akademii věd v Moskvě, z něhož dodatečně " P r a v d a " vypustila některé věty, namířené proti K S Itálie, Francie a Španělska. To nasvědčuje, že po XXV. sjezdu převládá v ideologické oblasti spíše tvrdá linie Suslova, i když zřejmě naráží 11a odpor těch kruhu v sovětském vedení, které si uvědomují nebezpečí otevřeného konfliktu s těmito silnými západními komunistickými stranami. Redaktor listu "Corriere della Sera" se obrátil 18. března 1976 na Luciano Gruppi s otázkou, co o t o m t o útoku soudí. " J e to neseriózní" odpověděl bez váhání Gruppi "protože autor knihy napadá mne jako nějakého jednotlivce, a tváří se, jako by nevěděl, že jde o stanovisko italské strany. Vyčítá mně, že schvaluji politiku Dubčeka z r. 1968 v Československu jako by nevěděl, že to je pozice KSI, polemizuje mým článekm v " U n i t a " jako by to nebyl oficiální orgán strany. Prostě mluví o Gruppim aby nemusel mluvit o K S I " . Ostatně vedení italské komunistické strany dalo Moskvě ihned na vědomí, že stojí plně za Gruppim a že Midzevu knihu považuje útok na svou linii. V redakčním článku " U n i t a " z 19. března 1976 se — po shrnutí thezí Midzeva — praví m.j.: "Nemůže nám uniknout "novost" tohoto útoku, který si bere za cíl přes článek soudruha Luciano Gruppi základní orientaci K S I a ostatních západních komunistických stran. Ze své maličké katedry "filosofických věd" Veniamin Midzev vrhá svá obecná obvinění ve jménu "obecných zákonů socialismu". . . Podle něho se stává " n a d u t ý m nacionalistou" a "revizionistou" každý, kdo soudí, že "cesta sovětského lidu a ostatních socialistických zemí" by nevyhovovala jeho vlastní zemi a oportunistou se stává pak každý, kdo uplatňuje "právo nesouhlasu a kritiky" vůči tomu či onomu aspektu politické organizace existujících socialistických společností". '' Unita'' pak označuje za nepřijatelný názor autora na "proletářský internacionalismus, který se měří podle postoje k Sovětskému svazu a ostatním socialistickým zemím, vůči nimž se vyžaduje "nekritická solid a r i t a " a připomíná projev generálního tajemníka K S I Enrico Berlinguera na X X V . sjezdu KSSS, v němž zdůraznil koncepci, že socialistická společnost musí zaručit všechny osobní i kolektivní svobody, včetně účasti různých politických stran a organizací v rámci pluralistického a demokratického sy-
stému. Redakční článek " U n i t a " pak zesměšňuje pokus Midzeva vydávat sve názory za "vvraz Leninova mvšlení" a dodává; "Midzev byl asi tak pohlcen 'filosofickými vědami', že se nemohl věnovat studiu historie. Jinak by totiž věděl, jak stařičké jsou pro nás jeho formulky". S odvoláním se na projev Lenina na 3. kongresu Intenuicionály, v němž polemizoval s italskými komunisty, kteří tehdy nevěřili v nutnost získat většinu dělníku a pracujících, "UnitíV uzavírá: "Od té doby uplynulo 50 let, svět se změnil, dělnické hnutí získalo zkušenosti, které překračují horizonty Lenina, ale jsou ještě lidé, kteří se ničemu nenaučili". Zajímavá a poučná polemika mezi sovětskými a italskými komunisty, kterou " R u d é právo" jistě zapomene zaznamenat pro své čtenáře. Pro nás má ovšem i hořkou příchuť: kdyby Gruppi a Berlinguer Žili v jedné z "existujících socialistických zemí", pak by Midzev s nimi ani nepolemizoval a místo svých vedoucích funkcí by byli v situaci Dubčeka, Kriegela, Mlynáře, H á j k a a dalších. Z této polemiky vyplývá tedy dvojí poučení: pro nás, že nejsme se svými názory S <11111 cl že čs. socialistická opozice je součástí dnes silného proudu v mezinárodním komunistickém a socialistickém hnutí. Pro italské komunisty, aby toto varování z Moskvy nebrali na lehkou váhu a nepovažovali jen za projev "některých k r u h u " a nedopustili nikdy takovou situaci, aby Midzev a jemu podobní mohli rozhodovat o osudech socialismu v Itálii. w'
Sovětský
imperialismus brutálnější
Časopis ÚV K S Číny " R u d á v l a j k a " rozbírá ekonomickou podstatu sovětského režimu. Podle jeho analýzy je Sovětský svaz "imperialistický stát kryjící se pláštíkem socialismu, který však podléhá zákonům imperialismu a v podstatě se neliší od kapitalistického imperialistického s t á t u " , píše se v článku čínského časopisu " R u d á v l a j k a " . Autor stati cituje Leninovu definici imperialismu, mimo jiné i výrok, že podstatou imperialismu je kombinace dvou antagonistických principů — konkurence a monopolu. To prý piatí pro obě imperialistické mocnosti, neboť velkokapitalistické třídy obou zemí "se snaží — potom co zmonopolizovaly svá vlastní hospodářství — monopolizovat zdroje a trhy celého světa".
35
(3 so v ě ts k é in i m p e ri al i s m u se v článku říká, že se "ke světovým imperialistickým hodům dostal poněkud pozdě". "Ve snaze o přerozdělení světa začali sovětští revizionisté nejprve dobývat "bratrské země". Tím, že dostali pod svou kontrolu řadu členu RVHP, že je vojensky okupovali a uvedli do hospodářské závislosti, získali svou sféru vlivu, z níž jsou všechny ostatní mezinárodní monopoly vyloučeny. Současně se pokoušejí pronikat do sféry vlivu amerických imperialistu, snaží se podlomit jejich vliv a pronikat jak do druhého tak do třetího světa. . . Obě irnperialistické mocnosti soupeří o světovou hegemonii všude, avšak ohnisko jejich zápolení tvoří Evropa a Středomoří, včetně Středního východu a Perského zálivu". Komentář pak poukazuje na to, že tři čtvrtiny sovětských ozbrojených sil jsou rozmístěny v Evropě a že jejich stavy jsou ročně zvyšovány o pět až deset procent. "Stále se zostřující rivalita mezi americkými a sovětskými imperialisty jednoho dne povede k světové válce. Obě imperialistické velmoci jsou zdrojem nepokojů v dnešním světě, ohniskem budoucí světové války". "Vojenská expanze a hegemonismus sovětských revizionistických sociálfašistu", pokračuje článek, "není náhodný jev, nýbrž je to důsledek politického systému, který sovětští revizionisté vybudovali —- fašistické diktatury na ekonomickém základě státně — monopolního kapitalismu, je to důsledek působeni zákona imperialismu. Ekonomickou základnou Sovětského svazu je dnes státní monopolní kapitalismus, který představuje vyvrcholení procesu postupné obnovy kapitalistického hospodářství. Byrokratická monopol ně-kapitulistická třída vlastní výrobní prostředky a ovládá vztahy mezi lidmi i distribuci' Z podstaty této ekonomické struktury jsou sovětští reviziomstičtí sociálimperialisté brutálnější jak ve své zahraniční expanzi tak v úsilí o světovou hegemonii. Ve srovnání s kapitalistickými imperialistickými státy je státněmonopoluí kapitalismus Sovětského svazu monopolističtější, koncentrovanější a přísněji kontrolovaný. Všechna klíčová hospodářská odvětví, včetně vojenského průmyslů, jsou přímo kontrolována sovětskou revizionistickou klikou renegátu, která ve svých rukou pevně drží státní a p a r á t " . V článku se dále říká, že "Brežněvova renegátská klika zotročuje milióny sovětských lidi a chová se i vůči ostatnímu světu jako tradiční imperialista: dobývá stále více nových území, nakupuje levně suroviny a zbavuje se svých výrobků, vyváží kapitál a přenáší tíhu své hospodářské krize na jiné". Přitom prý se zostřuji kapitalistické rozpory uvnitř SSSR. " H r s t k a byrokratú-monopolních kapitalistu vede přepychový a prostopášný život, zatímco masy pracujících jsou odsouzeny k bídě a utrpení. Přes polovinu kolchozníku a dvě pětiny městského obyvatelstva nemají zaručen ani minimální životní standard. Důsledkem je, že se vnitřní trh ze dne na den zmenšuje. To opět vede k tomu, že se sovětští revizionističtí sociáliniperialisté
36
stále horečněji pokoušejí o dobývání cizích trhu, vyvolávají obchodní války a perou se s americkými imperialisty o suroviny a o ovládnutí moří. Jejich politika "děl místo másla" přeměnila sovětské národní hospodářství v hospodářství válečné". Článek pak uvádí údaje o sovětské zbrojní produkci, zejména nukleární, a pokračuje: "Horečná militarizace hospodářství vyústila pochopitelně v nadprodukci zbrojního průmyslů. Sovětští revizionisté patří mezi nej větší světové "obchodníky se smrtí" a neustále hledají cesty, jak se zbavit nadbytečných a zastaralých zbraní a vojenskvch zařízení. Od roku 1955 do roku 1972 vyvezl SSSR zbraně v hodnotě 28,5 miliard amerických dolaru. J e n od října 1973 do konce roku 1974 obnášel vývoz zbraní na Střední východ 6,7 miliardy dolarů, což je o 1,7 miliardy víc, než činil celý vývoz na Střední východ od poloviny padesátých let do roku 1972. Transakce sovětských revizionistu jsou přitom povýtce vyděračské —• žádají úhradu zemědělskými výrobky nebo západními valutami, a dosahují tak nadměrných zisku". "Nezřízená expanze vývozu zbraní přinesla sovětskému lidu bídu a strádání. Aby mohli krýt stále stoupající vojenské výdaje, vymáhají sovětští byrokraticko-monopolističtí kapitalisté na pracujících enormní část nadhodnoty a navíc je nutí platit daň z příjmu, což je další vykořisťovatelské opatření. Podle statistik sovětských revizionistu zaplatilo obyvatelstvo na daních v roce 1974 téměř třikrát tolik, jako v roce 1960. Okrádají lid také zvyšováním cen a odkladem splacení národní půjčky. Přitom museli požádat Západ o značné půjčky s vysokou úrokovou sazbou, které byly nutné, aby mohli zmírnit hospodářské potíže". V závěru článku se praví: "Deset let Brežněvovy vlády bylo deseti lety horečnatého expanzionismu do zahraničí, neúspěchu sovětských revizionistu a jejich vnitřních i zahraničních potíží. Chronicky se nedařilo plnit úkoly sovětských pětiletek. Z deseti posledních let byla po šest let špatná iiroda a letošní je údajně ještě horší. Celé sovětské hospodářství se zmítá v potížích a hrozí mu krize. Brežněv sám přiznal "nedostatek pracovních sil a finančních zdrojů". Třídní a národnostní rozpory uvnitř SSSR se zostřily a noví carové sedí na špičce sopky". "V mezinárodním měřítku je možno říci, že třetí svět — hlavní síla v boji proti imperialismu, kolonialismu a hegemonismu — vidí stále jasněji pravou tvář sovětských sociálimperialistu, kteří se vydávají za jejich "přirozeného spojence". Třetí svět proto zaměřuje stále víc svůj boj proti tomuto smrtelnému nepříteli. Také boj druhého světa proti hegemonismu učinil v uplynulých letech značné pokroky a pokusy Moskvy o expanzi do Západní Evropy byly odraženy. Boj východoevropských národu proti nadvládě Kremlu a proti útlaku nabývá na rozhodnosti. To vše způsobuje sovětským revizionistům stále vetší a větší potíže".
Kdo bude následovat Egypt? Egyptský parlament schválil 15. března 1976 drtivou většinou hlasu (jen dva proti) návrh presidenta Sadata na zrušení smlouvy 0 přátelství a spolupráci s SSSR, uzavřené v květnu 1971. Po několika dnech mlčení sovětská agentura TASS obvinila Sadata (poprvé jmenovitě) z jednostranného narušení vztahu mezi Egyptem a SSSR a z "nevděčnosti" za prokázanou "nezištnou pomoc". Ovšem ani v Moskvě — a tím méně v Praze — se nemohl domácí čtenář dozvědět důvody, které vedly Egypt ke zrušení této smlouvy, která měla t r v a t 15 let a které president Sadat opakoval před parlamentem: SSSR odmítá dodávat Egyptu další zbraně a náhradní díly k té výzbroji, kterou dříve dodal, dokud se Egypt nepodřídí sovětské politice. Egyptský pokus získat náhradní díly k sovětským letadlům MIG-21 v Indii, která je vyrábí v sovětské licenci, ztroskotal n a zákrok Moskvy (při tom SSSR posílá neomezené množství zbraní do Sýrie, Lybie a Iráku, o nichž je známo, že mají nepřátelský postoj k Sadatově politice). Dalším důvodem je strohé odmítnutí egyptské žádosti, aby byl prodloužen termín ke splacení egyptského dluhu za dodané zbraně. Moskva trvá na zaplacení v tvrdých valutách a ihned, bez ohledu na obtížnou ekonomickou situaci Egypta. SSSR totiž neposkytl Egyptu zdarma ani jednu pušku a za všechny dodané zbraně, včetně těch, jež se ocitly v rukách Izraele si dává platit v dolarech. To je ostatně jeho právo, ale proč pak vydávat tento kapitalistický obchod za "nezištnou pomoc" a žádat ocl Egypťanů, aby za ni stále děkovali a "omezili" svou nezávislost podle pokynů z Moskvy? Zrušení této smlouvy sice vyjadřuje stav, který už de facto existuje, ale přesto bylo zřejmě pro sovětské vedení nepříjemným překvapením. Na X X V . sjezdu KSSS Brežněv ještě mluvil o této smlouvě jako "trvalé základně spolupráce" mezi SSSR a Egyptem. Západní pozorovatelé si však všimli, že mezi zahraničnimi delegáty tentokrát chyběl zástupce Socialistického svazu, jediné politické organizace Egypta, jež dosud vždy figurovala při takových příležitostech. Dokonce chyběl 1 egyptský velvyslanec v Moskvě Hafez. Ten totiž už před sjezdem požádal egyptskou vládu, aby byl odvolán do Káhiry, neboť nevidí žádný smysl své činnosti v Moskvě, kde byl systematicky šikanován, ignorován a kritizován (asi si jej v Kremlu spletli s vyslancem "spřátelených zemí" Varšavského paktu). Sadat jeho žádosti vyhověl a na jeho místo nejmenoval žádného nástupce. Tak skončilo — aspoň v této fázi — tolik vychvalované přátelství SSSR a Egvpta. Mělo by to být pro Moskvu poučením: SSSR a země Východní Evropy (zvláště Československo) byly jednu dobu v Egyptě velmi populární, když dodávkou zbraní i ekonomickou pomocí pomohly udržet nezávislost země. Jakmile však přišli z Moskvy sovětští
poradci, kteří se chovali k obyvatelstvu jako příslušníci vyšší rasy a koloniální velmoci a jakmile se Egypťané přesvědčili, že za všechnu "pomoc" musí platit nejen tvrdými valutami, ale i politickou podřízeností, počáteční nadšení se postupně změnilo v rezervovanost a často přímo v nepřátelství. Sovětští poradci se stali předmětem posměchu v egyptských kabaretech i divadelních hrách a hrubé Éť
pokusy sovětského velvyslanectví donutit domácí úřady k cenzuře moskevského typu jen situaci zhoršily. Budou v Moskvě (i v Praze) schopni pochopit příčiny tohoto neúspěchu? Těžko, protože zatím hledají odpovědnost jen na druhé straně a zamlčují příčiny toho, co se událo. A není to maličkost: E^ypt je první zemi, která nepatří do Varšavského paktu, která zrušila "smlouvu o přátelství a spolupráci" s SSSR. Podobné smlouvy uzavřel SSSR s Indií, Irákem, Somálskem a chystá a nabízí dalším zemím t.zv. třetího světa. Co kdyby příklad Egypta byl nakažlivý? A co kdyby se o podobný důstojný postoj pokusila některá země východní Evropy? Není smutné, že Egypťané musí dávat ostatním příklad, jak chápat skutečnou rovnoprávnost mezi spojenci a národní důstojnost?
Lekce
Italům
Někdy vzniká dojem, jakoby někde v Praze na ÚV (a snad i jinde) seděli lidé, kteří systematicky podkopávají nevděčnou práci Bohouše Chňoupka a jeho spolupracovníku, usilujících prezentovat Československo jako zemi, kde je vše v pořádku. MZV vydává tolik peněz na zvaní novinářů na zájezdy a diplomatu na hony a recepce, aby pak jeden konkrétní čin byrokratu to šmahem zmařil. To se dá říci také o rozhodnutí ze začátku března t.r. d á t výpověd všem 8 italským komunistum, pracovníkům italského vysílání čs. rozhlasu. Oficielním důvodem tohoto rázného opatření bylo odmítnutí Italu podepsat závazek, že budou hlásit všechny soukromé styky s cizinci, jak se to vyžaduje již dávno od čs. zaměstnanců. Protože jde o Italy, kteří byli do Prahy vyslání italskou komunistickou stranou, nenechali si to líbit bez protestu a nezůstali bez podpory. Vedení I K S vydalo I I . března 1976 prohlášení, ve kterém se zastává propuštěných italských pracovníku čs. rozhlasu a výslovně uvádí: ''Pokud jde o odmítnutí podepsat závazek, že budou informovat o svých osobních kontaktech, jejich postoj byl schválen vedoucími orgány s t r a n y " .
37
Skutečnou příčinu tohoto opatření lze hledat v zostření vztahu mezi KSČ a K S I po X X V . sjezdu ICSSS, kde Berlinguer hájil koncepcí socialismu, která je blízká Akčnímu programu KSČ, ale v mnoha směrech je "revizíonističtější (hájí nutnost existence více stran a právo n a opozici). Moskva i Praha se připravují na ideologický boj proti politické linii K S Itálie a proto v čs. rozhlase nemohou sedět členové této strany, kteří její politiku schvalují a navíc sympatizují s Dub cekem. Zůstává otázka, kdo přijde na místa vypovězených italských pracovníku. Není vyloučeno, že KSČ si bude chtít sama vybírat ze "zdravého j á d r a " KSI ty, kdo budou ochotni podporovat sovětskou linii proti Berlinguerově ' 'revizionismu". ^Ať to dopadne jakkoliv, Praha si opět uřízla mezinárodní ostudu. Vyhazov italských komunistu a jeho zdůvodnění ilustrovalo totiž západní veřejnosti velmi názorně pracovní podmínky v normalizovaném Československu. V komentářích italského tisku se oprávněně poukazovalo na to, že takový systém donasečství a sebeudávání neexistoval ani za fašistického režimu a není uplatňován ani v nejhorších režimech vojenské diktatury na světě.
OTEVŘTE ZÁSUVKY! Snad jenom vydavatelé by mohli odhadnout, kolik publikací indexu, kolik knížek z Toronta a kolik svobodných Českých Časopisu koupi a doveze bytelná speciální složka našich zastupitelských úřadů. Panstvo chce být informováno, coŽ je přirozené. Pozoruhodná je pouze ta chlubivá okázalost. Každý pracovník prověřených společenských věd, novináři, tajemnici, plukovníci bez uniforem a jejich agilní paničky baví se o nových titulech snad víc, než o premiérách. "Četla jste...?" "Ano." Obsah je vedlejší, o tom se raději řeči nevedou. Kdo četl, patři k vyvoleným a zasvěceným. Pohled na snoby je vždy trochu humorný a trochu smutný, třebaže maji tak pikantní střih. Horši je, když podobný rys nacházíme mezi lidmi, na kterých nám záleží. Přijde nová knížka a jde z ruky do ruky. Dychtivost je pochopitelná, dlouhá řada Čekajících vysvětluje, proč musíš stovky stránek strávit přes noc. jenže Čas plyne, lačni byli nasvceni — a knížka nikde. Koloběh se zastavil, když desítky lidi mohou kývnout na otázku "Četl jste. Ne. nechceme jim křivdit, jisté však je, že po týdnech libánek skončí výtisk na dně zásuvky. /I to je škoda. Právě led by byl čas vychutnat poznané, potěšit se nejen fabulí, ale i větou. Otevřte zásuvky, přátelé/ Na sbíráni prvotisků není vhodná doba a Mirákl není Kralická bible, abyste ho schovávali za trámem. Dejte holubicím vzlétnout! ^
38
Ve světle Helsinek aneb «zlatá» musí do Moskvy S mezinárodními organizacemi je potíž. Zejména s těmi, které jsovi na žebříčku státního zájmu v nižší kategorii; a t o jsou nepochybně organizace umělecké. Pokud je do svého rozpočtu nezařadí taková instituce jako UNESCO, shánějí se prostředky k činnosti těžko — s výjimkou států socialistických, kde jde všechno ze státní pokladny — a v tom je ovšem ono čertovo kopýtko. Stát totiž pak uplatňuje svůj vliv na účast jednotlivých členských zemí na kongresech a seminářích, stát nepřímo a zákulisním způsobem určuje, jaké ceny mezinárodní porota muže a smí udělit na festivalech a výstavách. Často se břemeno nákladu svalí na bedra socialistických státu aspoň částečně: Mezinárodní divadeluí xistav se sídlem v Paříži například již třikrát uskutečnil v Praze své quadrienaíe — mezinárodní soutěžní přehlídku jevištního výtvarnictví a divadelní architektury. Tato přehlídka se konala v lednu letošního roku a účastnilo se jí 28 zemí a přes 600 autorů. Současně s výstavou zasedal v Praze 4. kongres Mezinárodní organizace scénografů a divadelních techniku (OISTT), která má v Praze svůj generální sekretariát. Izraeli byla účast na přehlídce znemožněna, přestože je členem Mezinárodního divadelního ústavu i OISTT. Byla mu znemožněna zákulisními čachry, prodlužováním víz účastníkům, návrhy došly pozdě, atd. Československo jako hostitelská země se hlavní přehlídky neúčastni a o ceny, jako je Zlatá triga, a dále zlaté medaile za scénografii, za kostýmy, za divadelní architekturu a za kritiku, nesoutěží. Existuje však zvláštní čs. expozice se svými zlatými a stříbrnými medailemi. Mezinárodní přehlídka v Bruselském pavilónu měla mimořádně vysokou úroveň. Tisíce diváků obdivovaly především scénické návrhy britské sekce, která stála vysoko nad ostatními. J o h n Bury, Ralph Koltai, Timothjr O' Brien a Tazeen Firthová představují skutečný vrchol současného scénograf o va podílu na jevištním díle *). Vysokou úroveň měli návrhy výtvarníků švédských, japon-
*
i
*) Vedoucí výtvarník sovětské expozice V. A. Makuševský v interview ve Svobodném slově dne 13.1.t.r. na dotaz "Která národní expozice vás nejvíc zaujala" odpověděl: '4 Myslím, že nej hodnotnější a nejzajímavější byla expozice britská. Zejména proto, že neukazuje soubor jednotlivých výstředních návrhů, ale snaží se postihnout celkový směr, kterým se jejich scénografie ubírá".
ských, holandských, některých polských a amerických. Úroveň sovětských výtvarníku byla značně nevyrovnaná: na jedné straně vynikající mladý výtvarník I. Blumberg z Rigy, na druhé akadem ismus a popisný realismus celé řady oficielních scénografu. Několik týdnu před zahájením výstavy jsem potkával její pražské organizátory a ty, kdož měli na starosti její instalaci. Byli velmi deprimováni, neboť měli za sebou již stranickou instruktáž, na níž jim bylo sděleno, že Zlatou trigu musí dostat SSSR. Na jejich námitku, že SSSR jako celek takovou hodnotu zdaleka nemá a pak — jak přesvědčit mezinárodní porotu, když není čím přesvědčovat, jim by o řečeno, že konec konců předsedou poroty je vedoucí sovětské expozice a že je na nich, aby v kuloárech získali většinu účastníků pro tento návrh. Což se také stalo: SSSR si odvezl zcela nezaslouženě Zlatou trigu. Ředitelku Divadelního ústavu si rovněž v pravý čas zavolal náměstek ministra kultury O. Holan. Velice jí vyčinil, že v čs. expozici vystavují i vyškrtnutí a dokonce vyloučení členové strany. A dodal, že doufá, že jí je jasné, že jakékoli ceny mohou dostat pouze členové strany. Což se také stalo. K H (Praha)
Kritika P. P.
knihy Vladimírova
Táto kniha, ktorej originál vyšiel v Moskvě roku 1973, bola očakávaná odbornou verejnosťou so značným záujmom. J e j autor totiž strávil ako zástupca Komunistickej internacionály a ako vojenský zpravodajca TASSu, ako jediný Nečíňan, celú druhů svetovú vojnu v Zvláštnej oblasti Číny. Táto oblast bola vytvořená roku 1937 na základe dohody s Kuomintangom (KMT) z částí troch provincií Šen~si, Ning-sia a Kon-su a mala asi 40.000 km 2 a 1,7 mil. obyvatelov. Stala sa na dlhú dobu hlavnou základnou K S Číny. P. P. Vladimirov žil v jej hlavnom meste Jen-anu, stýkal sa často s Mao Ce-tungom a radom dalších vojenských a civilných predstavitelov KS Číny a Čínskej červenej armády. J e h o svedectvo by teda mohlo b y t závažným dokumentom k osvetleniu tohto obdobia čínských dejín. Kniha však bola sklamanim. P. P. Vladimirov, ktorého deník sa stal základom t e j t o knihy, zomrel r. 1953; a jeho deník bol podia priznania redakcie doplněný z jeho pozostalosti a zo štátnych archívov. V knihe však vóbec nie je rozlišené to, čo napisal Vladimirov a to, čo redakcia doplnila z iných prameňov.
(*) " Zvláštní Praha, 1975
oblast
Cínv
1942-1945
Takto kniha stratila vedecků hodnotu a skór ukazuje, čo chcela redakcia, aby si jej čitetelia mysleli o Čine. Vydáním tejto knihy sa mimo iné snažila jej redakcia dokázat, Že každá KS, ktorá úzko nespolupracuje a KSSZ, sa automaticky stane proti ludovou a protisovietskou, Naviac nemorální a bezcharakterní veduci KS Číny, ktorým sa věnuje mnoho stráň tejto knihy, sú v r a j priamou hrozbou mieru a ZSSR. Nemóžeme podrobit kritike popis vnútrostraníckeho boja v K S Číny a zhodnotit ináč zaujímavé popisy funkcionárov K S Činy, lebo k tomu nemáme dost a tok dokumentov. Takže kritike móžeme podrobit len tie časti, kde je možné dokázat chybné závěry tejto knihy. Hlavným dovoděni tejto publikácie bola asi snaha dokázat, že KS Cíny za druliej světověj vojny ocíinietla poskytnúť pomoc ZSSR, V Sovietskom zvřize sa doteraz nezahlídlo na ťažké obdobie clruhej světověj vojny, kad útok nacistického Nemecka ohrozil* priamo existenciu ZSSR a prieniesol jeho l'udu nesinierné utrpenie. Preto obvineiiia vznesené na rade stránok tejto knihy, že 8. Národne-revolučná armáda (8. NRA) a Nová 4. NRA, teda dva útvary, v ktorých bolí zjednotené takmer všetky vojenské jednotky K S Činy, sa vyhýbali bojů s Japoncami, stále pred nimi ustupovali a vóbec na ne neútočili, sú závažné a ťažké. V období 19411944 totiž japonskí militaristi neustále zliromaždovali svoje jednotky v MandŽusku a připravovali útok na ZSSR. Takže pod Ta obvinenia knihy záměrná pasivita vojsk KS Číny umožňovala posilovat japonské jednotky v Mandžusku, čo zas prinútilo ZSSR, aby proti tomuto předpokládanému útoku Japoncov tiež ponechal svoje silné vojenské jednotky na Ďalekom východe. Tieto jednotky potom chýbali u Moskvy, Leningradu a Stalingradu a t ý m sa predlžila vojna a tým í utrpenie sovíetského rudu. Kniha sa snaží presvedčiť sovietskeho čitateFa že na jeho utrpení má svoj podiel aj neochota KS Qíny bojovať proti Japoncom. Je zaujímavý fakt, že rad ú d a j o v na potvrdenie faktu, že K S Číny nebojuje s Japoncami, je vyvracaný inými ú d a j mi z tejto knihy, ktoré — i ked zlahčované a uvádzané v pochybnost — hovoria opak. Dá sa to vysvětlit tak, že si odporujú údaje z deníku P. P. Vladimírova a údaje doplněné neskór. V knihe sa uvádza, že 8.NRA je schopna boja a samostatných aktívnych operácií (str. 49). Viazala by tak, ako sa píše na tejto stránke, značnú časť nepriatelskych vojsk a donútila by Japoncov, aby v severnej Čine a Mandžusku udržali pre zaístenie zápolia značné vojenské kontingenty, čo by podstatné uYahčilo situáciu Červenej armády, ktorej začalo hrozit nebezpečenstvo vojny na dvoch frontoch. Zároveň sa však na dalších stránkách uznává, že 8 . N R A a 4 . N R A sú velmi zle vyzbrojené (str. 272). V tej dohe bola Zvláštna oblast blokovaná 16 až 28 divíziami Kuomintangu, ktoré bránili, aby do Zvláštnej oblasti bolí dovážané zbraně, lieky a potraviny. Aj ked sa v knihe t a t o blokáda
39
zlahčuje (str. 456), 11a iných miestach knihy sa hovoří o hlade a iiemociach zúriacich v Zvláštnej oblasti. Výzbroj vojsk KS Číny pochádzala z vojenskej kořisti, ktorú si sami museli vybojovat na Japoncoch. ZSSR v tej dobe nemal dostatok možností zásobovat Čínu vojenským materiálom, ktorý sám nutné na fronte potřeboval. Až r. 1943 bolí obnovené dodávky cez Sin-íiang, ktoré dosahovali len 700 ton mesačne a boli určené len Čankajškovej ú střed ne j vládě. (Americké dodávky do Číny v tej dobe boli asi 10.000 ton mesačne). Zbraně zo ZSSR však boli vojskám K S Číny odopreté, aby sa nerozhněval Čankajšek; vraj by t ý m mohol vzniknúť dokonca konflikt medzi Kuomintangom a K S Číny a ohrozit tak zjednotený protijaponský front (str. 38). Avšak o neco dalej sa piše že zbraně nebolí dodané vojskám KS Číny, aby^ komunistická armáda nemohla zaútočit na Čankajška (str. 51). V tej dobe bol totiž ZSSR presvedčený, že len Čankajšek vzdoruje Japoncon a udržuje >ro ti japonský front. Podia uznesenia Komin:erny (str. 156) sa kategoricky přikazovalo vojskám KS Číny zdržovat sa akýchkolvek akcií proti orgánom ústrednej moci (tj. Čankajškovi) a zakazovalo samostatné akcie, aby údajné nedošlo k zrážkani s vojskami KMT. Tuto inštrukciu K K1 podpisal I) i mi t rov. KK1 sa tým snažila wlržať zjednotený protijaponský front, tým však len nahrávala Kuomiutangu, tj. čínským statkárom a kapitalistom v ich snahe zničit KS Číny. Nic len že bola Zvláštna oblast Číny blokovaná elitnými divíziami KMT, ktoré potom chýbali na fronte, ale r. 1941 vojská Čankajška zmasakrovali celý tyl 4. NRA a pobili 10.000 vojákov, raněných, zdravotnického personálu a politických pracovníkov. Tej to události, ktorá bola dehnitivným koncom důvěry med zi KS £t K MT, v e ii uj e kniha 1 e 11 pár riadkov (str. 250), Komunisti boli tiež pronásledování, vážnění všade, kde ich kuomintangovci mohli dostat do s voj ich drápov. Kuomintangovci sa miesto na boj s Japoncami sústredovali na boj s komuiiistami. Na japonskom fronte často bez boj a ustupovali a aj autoři knihy museli přiznat, že nic protičankajškovská propaganda KS Číny, ale koristníctvo, zbabělost a neschopnost kuoinintangovcov boli příčinou ich porážok. Dokonca sa likvidácie kuomintangovských armád zúčastňovalo obyvatelstvo, ktoré sa dostalo do zúfalej situácie následkom lúpeží vojenských hodnostárov a nebývalého hladu (str. 284). V kiiihe sa vóbec neuváclza, že protijaponský front, tj. dohoda medzi KMT a K S Cíny, vznikla nie preto, že Čankajšek přestal nenávidieť komunisto v, ale preto, že ho k doliode uťitiliv vlastni vzbúrení vojáci a preto vždy, ked Čankajšek mohol porušit t ú t o dohodu, tak ju porušil. Predsa však je v knihe K S Číny obviňovaná, že bola jednou z příčin porážky KMT, lebo vládne vojská museli ustupovat, a to bol v r a j výsledok akcii, ktoré rozvij ala armáda K S Číny s cielom oslabit Kuomintang, obsadit É*
40
jeho územia a rozvrátit jeho zásobovanie a morálku mužstva (str. 201). Vóbec sa však neuvádza, že čankajškovci často bez boja ustupovali pred Japoncami a na toto nimi opuštěné územie prichádzali partizáni, alebo regulérne jednotky KvS Číny a statočne bojovali proti Japoncom. Pokial* sa t ý k a obvinenia, že NRA rozvracala zásobovanie KMT, to už ani nebolo možné rozvrátit viac, o to sa postarali ich vlastni generáli, a morálka hladných, nahých a ne vy cvičený cli kuomintangských voják o v sa rozvracala sama. Cez všetky obtiaže, blokádu, zrážky s čankajškovcami, nedostat ok zbraní, hlad a choroby, vojská KS Číny statočne bojovali proti Japoncom a podia prehlásenia mnohých amerických politiko v a generálov boli jedinými skutočne bojaschopnými protivníkmi Japoncov v Čine. Aj v knihe sú citované japonské noviny Manšu ničí (Mandžuský deník) (str. 215), kde sa uváclza hlásenie^ japonského expedičného vojska v severnej Čine, že len v júni 1943 došlo k 239 bojom s Čankajškovým vojskom a k 807 bojom s vojskami KvS Číny, aj ked redakcia knihy toto hlásenie zlahčuje tým, že do tohoto počtu sú zahrnuté a j malé šarvátky. Podia údajov z oficiálnych historických prác od 7.7.1937 do 7.7.1945 zviedly vojská KvS Číny 122.000 bojov a viazali na seba 69°o japonských okupačných vojsk v celej Čine a 93% bábkovýeh vojsk štátov závislých na Japonsku, a to bol napr. v r. 1942 poměr vojsk 1:12 medzi KS Číny a KMT, a to pri úbohej výzbroji vojsk KS Číny, ktoré nemali ani jedno bojové lietadlo ani ťažké zbraně ako delá a tanky. Tieto^ údaje sú redakciou knihy "Zvláštna oblast Číny" tiež s určitými spochybňujúcimi poznámkami potvrdené. Takto je vyvrátené obvinenie, že K S Číny nebojovala proti Japoncom a preto je jasné, že keby mala NRA tú výzbroj, čo mal Kuomintang, mohol byt obraz vojny na Ďalekom východe celkom iný. Boj KS Číny proti Japoncom bol tiež jednou z príčín, prečo Japonci nezaútočili na ZSvSR. J e zaujímavý fakt, že i ked vedenie ZSSR poznalo, že hlavný^ odpor proti Japoncom v Číne kladie K S Číny a nie Kuomintang, predsa jasné preferovalo právě Kuomintang. Dá sa to vysvětlit tak, že ZSSR bol v tej dobe plne zaměstnaný na frontoch z Nemeckom a nemohol KvS Číny poskytnýť t a k ú pomoc, aby si ju natolko zaviazal, že by sa dostala pod jeho kontrolu. J e známa Stalinova nedovera v akékoťvek ludovodemokratické hnutie, ktoré nemal pod svojou kontrolou, a preto sa s nepriatelstvom pozeral, ako raste K S Číny, ktorú nekontroloval a videi v nej do budúcnosti protivníka. Třeba konštatovať, že tieto Stalinové obavy sa plne splnili a K S Číny, ktorá si vlastně sama vybojovala svoje vítazstvo, sa sebavedome dala vlastnou cestou. Dolný Kubín, november 1975.
DOKUMENTY: Návrh na obnovu státního svátku 28. října Váženy pane předsedo Federálního shromáždění, využíváme svého ústavního práva, abychom Vaším prostřednictvím předložili Federálnímu shromáždění návrh na obnovu státního svátku 28. října a jeho prohlášeni dnem československé státní samostatnosti a duem československé federace. 28. říjen je jedním z nejvýznamnějších památných dnu našich novodobých dějin, je svátkem naší národní nezávislosti a státnosti, získané po třistaleté národní a státní porobě českého národa a tisícileté porobě národa slovenského. Význam tohoto dne jako uznávaného symbolu národní a státní svrchovanosti našich dvou národu, které bylo dosaženo po století bojů za národní a sociální osvobození, byl v poválečných letech zdůrazněn i tím, že právě v tento den roku 1945 byl vyhlášen dekret presidenta republiky o znárodnění. Na základní akt z roku 1918 navazovalo i vyhlášení československé federace 28. října 1968, jež dořešilo státoprávní otázky soužití našich národů ve společném státě a vyhlášením České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky podpořilo rozvoj české a slovenské státnosti. 28. říjen je tedy významným symbolem národního a státního vědomí a cítění našich občanů a jeho oslavy jsou významným státním a národním politickým aktem. Rozhodnutí vlády ČSSŘ z letošního roku, potvrzené posléze Federálním shromážděním, zrušit 28. říjen jako státní svátek, nelze posuzovat v měřítcích hospodářské' účelnosti. J e to rozhodnutí výrazně politické. Projevuje se v něm nejen krajní necitlivost k národnímu vědomí a cítění našich národů, zejména národa českého, ale také výrazný a přelili živý postoj k významu naší státnosti. O tom, že rozhodnutí vlády 8 posléze i Federálního shromáždění mají takový charakter, svědčí letošní průběh 28. října. Výročí československé státnosti nebylo vhodně zaznamenáno ani sdělovacími prostředky, ani zdůrazněno veřejnými a politickými akcemi. Tento stav hluboce roztrpčuje tisíce našich občanu. Kontrastuje s celou situací v dnešním světě, kde všechny národy a zejména ty, které byly v minulosti nuceny těžce zápasit o svou národní existenci a státnost, oslavují dny nezávislosti jako své nej větší národní svátky. Takový stav nijak neprospívá dobré pověsti naší republiky. J e paradoxem, že tento svátek našeho lidu byl v letošním roce oslavován především v cizině a v cizích sdělovacích prostředcích. Obracíme se k Federálnímu shromáždění ČSSR, k vlasteneckému cítění a státnické moudrosti českých a slovenských poslanců obou sněmoven: Vyzýváme vás, abyste zrušili rozhodnutí z letošního roku a opětovně prohlásili 28. říjen národním a státním svátkem obou našich národů, abyste stanovili, že základní význam tohoto dne v našich novodobých dějinách má být každoročně zdůrazňován oslavami na vhodné státní a společenské úrovni a abyste opětně vyhlásili 28. říjen dnem pracovního klidu. Praha, 10. listopadu 1975 Podepsáni: Ota Bednářová, J . Bína, Dr. Oskar Bizík CSc., Jaroslav Brouček, Ivo Černošek, Prof. Dr. Jiří Hájek DrSc., Prof. Dr. Vladimír Kadlec DrSc., Ivan Klíma, Dr. Helena Klímová, Doc. Dr. Miloslav Král CSc., M. Léblová, Akademik Ivan Málek, Zdena Novotná, Prof. Dr. J a n Patočka, Karel Prášek, Prof. Dr. Václav Příhoda, Jiří Ruml, J a n a Sternová, Božena Švarcová, Prof. Dr. Ing. Josef Trokan DrSc., D. Vágnerová, František Vaněček, Dr. Václav Vrabec, Akademik Otto Wichterle, Jaroslav Wíšo, Olbram Zoubek, Jiří Zrzavv, Doc. Ing. Rudolf Zukal CSc.
Pozdravný
dopis Dolores
Ibarruri V Praze dne 22. listopadu 1975
Vážená soudružko! V době, kdy pokroková veřejnost celého světa vzhlíží s velkými nadějemi k Pyrenejskému poloostrovu, kde se i po smrti diktátora Franca konservativní síly snaží zachovat jeho dědictví, připojujeme se i my k těm, kdož Vám posílají upřímné pozdravy a blahopřání k Vašim osm clesátinám. Spatřujeme ve Vás představitelku Komunistické strany Španělska, jež v podmínkách čtyřicetileté ilegality, domácího fašistického teroru a dlouhotrvající emigrace mnohých členů
41
i vedení je Živým bojovým organismem, významnou součástí široké fronty revolucionářů a demokratů, vedoucích neuindlevající zápas za pokrokové, svobodné a sociálně spravedlivé Španělsko. J s t e pro nás stále La Pasionariou z doby občanské války, v níž i mnozí naši českoslovenští soudruzi bojovali pod společnými prapory mezinárodních dobrovolnických brigád. Věděli, že u Madridu se bojuje i za Prahu, což v plné šíři prokázala historická zkušenost Mnichova a druhé světové války. Jste pro nás představitelkou strany, která hraje ve světovém revolučním hnutí důležitou roli a zastává i v poměru k současnému vývoji v naší zemi a k situaci v mezinárodním dělnickém hnutí stanoviska, která jsou většinou blízká našim názorům. Jsou to principy jednoty politické demokracie a socialismu, stále více prosazované v činnosti mezinárodního revolučního hnutí, v boji velikého počtu socialistů a komunistii proti nespravedlnostem soudobého světa. J d e tu, jak Vy sama říkáte, o "socialismus upravený v duchu potřeb a přání národa, který by byl budován všemi společenskými skupinami a vrstvami, jež se nelekají historicky nevyhnutelných změn v hospodářské a politické struktuře země". Přejeme Vám zdraví a svěžest, abyste se mohla co nejdříve vrátit do své svobodné vlasti. Podepsáni: Karel Bartošek Blanka Císařovská Josef Císařovský Karel Čejka B. Černá Miroslava Černá J a n Doležal Václav Doležal Stanislava Dolinová Irena Dubská Karel Fridrich Jiří Hájek Miloš Hájek V. Hausdorf Robert Horák Milan Hošek Oldřich Hromádka Marie Hromádková Oldřich Jaroš Věra Jarošová Karel Kaplan Miloslav Král Václav Kolmistr Blažena Kolinistrová Irena Kolinistrová
Anna Koutná Karel Kyncl Zbyněk Málek Libuše Martínková H a n a Mejdrová Jaroslav Mezník Zdeněk Mlynář Eduard Novák Jaroslav Opat František Povolný Pavel Reiman Ivan Ilusek Marie Husková Karel Rys Vladimír Říha Marie Říhová J a n Schopf Eliška Skřenková Katrina Smrkovská Josef Stehlík Dana Stehlíková Vladimír Stern Karel StoČes J a n Šabata Anna Šabatová ml.
Věněk Šilhán Libuše Šilhanová Bohumil Šimon Slávka Škvařilová Věra Štovíčková Marie Švermová Petr Uhl Marie Urbanová František Vaněček Zdeněk Vašíček Jaroslav Vit áček J a n a Volková-Sternová Přemysl Vondra Václav Vrabec Alois Vyroubal Jaromír Wíšo Jiřina Zelenková Rudolf Zukal Otka Bednářová Oskar Bizík Ludmila Jankovcová Oldřich Liška Karel Prášek František Ripaus Václav Stehlík
(Dopis byl odeslán ve španělskem znění z Prahy dne 2. prosince 1975.)
Dopis Karla
Kaplana
Předsednictvu ÚV KSČ, Předsednictvu Federálního shromáždění, Vládě ČSSR Praha, 20. října 1975 Českoslovenští představitelé po podpisu Závěrečného aktu helsinské konference několikrát prohlásili svoji vůli splnit tento významný dokument důsledně v jeho celku. Vycházeje z toho, že svoje proklamace mysli upřímně, předkládám politickému a státnímu vedení ČSSR několik návrhů na opatření, j ej ichž realizace by reprezentovala první kroky naplnění podepsaných zásad. 1) Naskýtá se možnost využit předpokladů obsažených v helsinském dokumentu o rozmachu vzájemné ekonomické spolupráee evropských států. Československé ekonomice
42
neobyčejně prospěje rozvinutí hospodářských styků s průmyslově vyspělými státy Evropy. J e to jedna z hlavních cest k urychlení nezbytné modernizace výroby, zejména průmyslového zařízení, jakož i jedna z možných a efektivních cest k překonání citelných nedostatků v zásobování vnitřního trhu. Rozmach hospodářských styků a vědecko-technické spolupráce i použití nejrůznějších forem kooperace s průmyslově vyspělými státy povede k úpravě československé pozice v mezinárodni dělbě práce, jež je předpokladem nezbytných strukturálních zmen ekonomiky a také k uspokojení velmi rozrůzněných hmotných potřeb obyvatel. Využije-li československá ekonomika příležitosti, která se jí nabízí, má možnost ještě zachytit evropskou
vlnvi modernizace výroby, vklínit se do trendu probíhající vědecko-teclmické revoluce a přeměnit ekonomiku s rozsáhlým průmyslem v ekonomiku průmyslově vyspělou. Mnohé z dlouhodobých hospodářských těžkostí se podaří tímto krokem překlenout. 2) Obsahu a liteře zásad Závěrečného aktu 0 svobodě politického a náboženského přesvědčení a vyznání odpovídá, že každý občan si nejen ve svém soukromí může svobodně myslet, co chce, ale také, že má právo svobodně svoje názory hájit, vyhlašovat a prosazovat, pokud neznamenají propagaci fašismu, genocidy, války. Tak je chápán smysl politické a náboženské svobody. Za politické přesvědčení a za jeho prosazování a za náboženské vyznání byla od roku 1969 u nás odsouzena řada osob. Jejich plná rehabilitace 1 okamžité propuštění, pokud ještě jsou ve vězení, se proto jeví samozřejmé. Rovněž byly desetitisíce občanů pro svoje politické přesvědčení persekvovány, existenčně postiženy a omezena jejich občanská práva. Tyto důsledky dopadají i na jejich děti. Náprava těchto případů a návrat postižených osob do profesí odpovídajících jejich kvalifikaci je nezbytným krokem při respektování občanských práv a politické svobody. Také trestní zákon a jeho výklad, podle něhož je dosud považováno za trestný čin vyjadřováni a publikování politických názorů odlišných od oficiálních nebo kritický pohled na mezinárodní a vnitropolitickou situaci státu, je nutno uvést do souladu s principy o svobodě politického a náboženského vyznání Závěrečneho aktu helsinské konference. 3) V souladu se snahou rozšířit cestování z osobních i profesionálních důvodů, jak to proklamuje Závěrečný akt, vystupuje jako přirozený čin zákonné zajištění práva každého občana na cestovní pas a zrušení instituce výjezdních doložek k platným pasům. Zvláště jde o t y případy, kdy se jedná o návštěvu rodinných příslušníků, kteří žijí v cizině. 4) Vytváří se reálné podmínky p r o rozvoj mezinárodních kulturních styků. Příslušné orgány by měly zabezpečit, aby výměna kulturních hodnot mezi státy a národy se realizovala bez politických omezení, bez cenzurních a omezovačich zásahů státních orgánů. O výměně kulturních s t a t k ů by měli rozhodov a t kulturní tvůrci a odborníci při uplatnění jediného měřítka — kvality uměleckých děl. Vnitropolitickým předpokladem takové výměny ovšem je bezpodmínečné zrušení politické diskriminace ve vlastni kulturní tvorbě. J e naprosto samozřejmým zrušení ostudných seznamů československých autorů, kteří z politických důvodů nesmějí b y l vydáváni, a jejichž dli a jsou vyřazena z knihoven, kin, z repertoáru divadel a z prodejen. Toto opatření je nejen projevem neúcty ke kultuře, ale t a k é omezuje okruh děl, které přicházejí v úvahu k mezinárodní výměně. Ze Závěrečného aktu vyplývá přirozené právo každého autora publikovat svoje díla svobodně nejen doma, ale i v zahraničí. 5) V oblasti vědeckého bádání by k prvním
krokům realizace sásad Závěrečného aktu příslušných orgánu mělo patřit zrušení všech aktů politické diskriminace vědeckých pracovníku a důsledná náprava v tomto směru. Dále jde o zpřístupnění veškerých vědeckých informací všem zájemcům bez rozdílu, což znamená zrušit "indexy" zakázaných knih, nebo knih, které může občan získat v knihovnách pouze na potvrzení různých instituci. Vědeckým pracovníkům bez ohledu na jejich politické názory přísluší rovněž právo publikovat výsledky své vědecké práce svobodně doma i v zahraničí. Každý vědecký pracovník bez rozdílu, ať už je zaměstnán ve své profesi či stále ještě nucen získávat obživu nekvalifikovanou prací, necht má právo udržovat vědecké i osobní styky s kolegy v zahraničí a získávat i využívat studijní stipendia v zahraničí bez jakýchkoli překážek ze strany státních orgánů. 6) Závěrečný akt přikládá velký význam svobodě informací. V československých podmínkách k uplatnění tohoto principu je třeba zrušit státní monopol na rozšiřování informací. To znamená odstranit praxi, podle níž má výsadní právo získávat vsestranné informace o událostech ve světě i doma pouze skupina osob, která pak rozhoduje o tom, co občan smí vědět a co nikoliv. V tomto smyslu je nezbytné zlikvidovat kontrolu zveřejňovaných zpráv, reorganizovat Úřad pro tisk a informaci a dát jeho činnosti novou náplň a uzpůsobit práci tiskové agentury, tisku, rozhlasu a televize tak, aby každý československý občan měl volný přístup k informacím o všech událostech doma i v zahraničí. Bylo by účelné zpřístupnit zahraniční tisk všem zájemcům bez jakéhokoliv omezení a zajistit jeho volný prodej. Neprodleně je možné zabezpečit, aby v knihovnách byl k volnému použití veškerý československý tisk současný i minulý. Příslušné orgány by měly zastavit rušení zahraničních rozhlasových stanic, jež vysílají česky či slovensky, a výdaje vynakládané na rušení použít na modernizaci zařízení v oblasti spojů. 7) Helsinsky dokument jako produkt zmírňování napětí ve světě dává naději na další postup t í m t o směrem. Probíhající jednání států nepochybně vyústí ve snížení nákladů na zbrojení, v poklesu počtu ozbrojených sil a ve zkrácení pracovní doby presenční vojenské služby, což by výrazně přispělo k řešení některých obtížných problémů ekonomiky. Do té doby však by bylo třeba provést demokratisaci vnitřního života armády a zlepšení společenského postavení vojáku. Postupným a důsledným uplatňováním občanských práv a politických svobod ztrácí část bezpečnostního sboru svoje opodstatnění. Jeho restrikce se stává oprávněnou a byla by projevem rozšíření politických svobod. 8) Československo by velmi positivně přispělo k procesu uvolňování napětí v Evropě a ke spolupráci mezi státy, k d y b y anulovalo všechny právní akty politického charakteru přijaté po vstupu cizích vojsk v srpnu 1968 na jeho území. Příslušné orgány by o jejich
43
platnosti znovu rozhodovaly za podmínky, že nebudou vázány dřívějšími usneseními. Náměty, o kterých se zmiňuji, chápu pouze jako první kroky politického a státního vedení. Nicméně už i ony by byly důkazem upřímného postoje československých orgánu k plnění Závěrečného aktu a přispěly by ke spoluprácí nejen lidu, ale i vládních orgánů a společenských organizací evropských států a národů. Jsem připraven kdykoli předložit další návrhy nebo i propracované osnovy zákonů a nařízení. Karel Kaplan
Dopis Dr. Jiřího Hájka Vážený soudruhu předsedo vlády, obracím se k Vám na základě práva zaručeného mi čl. 29 Ústavy naší republiky i na základě své povinnosti stanovené mi zákonem 0 Cs. akademii věd, ukládajícím tni vědecky pracovat ve svém oboru a spolupracovat při aplikaci výsledků této teoretické činnosti v praxi. Poněvadž je mi v současné době znemožněno působit na kterémkoli pracovišti mého oboru a jeho prostřednictvím předávat praxi výsledky, a to z důvodů, na něž jsem Vás upozornil ve svém dopise z 29.VII. tr. (v příloze) a které v širší souvislosti vyplývají 1 z tohoto podání, musím své studie z oblasti mezinárodních vztahů i mezinárodního práva konat individuálně a náměty z nich předávat touto snad méně obvyklou cestou orgánu, jemuž předsedáte a jenž je kompetentní pro zvážení jejich realizace i přímo nadřízen ČSAV. Zabýval jsem se dlouhá léta jak teoreticky tak i ve veřejné činnosti prakticky problematikou uskutečňování leninských myšlenek mírového soužití států s rozdílným společenským zřízením. Proto také studuji z pramenu mně dostupných problematiku úsilí o kolektivní bezpečnost a spolupráci v Evropě a zejména výsledky jeho právě dovršené etapy vyznačené závěrem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nechci zde opakovat kladné hodnocení této události, otevírající perspektivy mírového vývoje a plodné spolupráce vyspělých národů tohoto kontinentu pri využívání a rozvíjeni společného dědictví humanistické civilizace a kultury. V zásadách obsažených v Závěrečném aktu helsinské konference lze vidět velký úspěch těch pokrokových sil, které se inspirují stále živými slovy K . Marxe vysloveny mi v Inaugurální adrese I. Internacionály o tom, že snaha o to,
<
44
"aby prosté zákony mravnosti a spravedlnosti, jimiž se mají řídit vzájemné vztahy soukromých osob, se staly též platnými nejvyššími zákony ve styku mezi národy", je stálou částí boje za osvobození dělnické třídy. Vycházeje z těchto hledisek chtěl bych zveřejnění Závěrečného aktu konference v takovém rozsahu, jak se stalo u nás, považovat za krok v plnění závěrů v něm obsažených, jak to slibuje i prohlášení nejvyšších orgánů s t á t u i KSČ z 8.8.1975 i za výzvu celé naší společnosti k tomuto plnění platně přispívat. Z tohoto postoje vycházejí i mé připomínky: Při hodnocení povahy Deklarace principů, jimiž se budou řídit vztahy mezi zúčastněnými státy — první a nejvýznamnější části Závěrečného aktu — nelze přijmout názor hájený částí západního tisku i politických činitelů, jakoby slo o pouhou proklamaci úmyslů bez právní závaznosti. Již podpisy nejvyšších představitelů států dávají dokumentu mimořádnou politickou autoritu. Tyto podpisy navíc potvrzují slavnostním způsobem bezpodmínečnou závaznost principů již platných, nebot obsažených v řadě dokumentů podepsaných již dříve zúčastněnými státy, po pr. jimi přijatých. J d e zejména o Chartu Spojených národů, jejíž závazky také podle zásady X této Deklarace mají mít přeanost před jinými závazky státu, dále též o Varšavskou smlouvu i většinu politických dvoustranných smluv uzavíraných zejména socialistickými státy; jsou tu též významné dokumenty jednomyslně schválené orgány OSN, jako zejména Deklarace zásad mezinárodního práva pro přátelské styky a spolupráci mezi národy, n a jejímž vypracování mělo právě Československo tak významný podíl. Pro tento svůj charakter i pro souvislost s dlouholetým úsilím o systém kolektivní bezpečnosti v Evropě, zahájeným sovětskou iniciativou v r. 1954 a výrazně zesíleným společnou výzvou socialistických států v Bukurešti r. 1966 i komunistických s dělnických stran Evropy v Karlových Varech r. 1967, maji principy Deklarace velký význam nejen pro přítomnost a budoucnost, ale i pro hodnocení a posuzování dokumentů a událostí minulosti, zvláště tam, kde z nich vyrostly problémy dosud otevřené. Není pochyby na př., že zásada I I I o neporušitelnosti hranic a IV o respektování územní celistvosti států, jakož i nezákonnosti cizí vojenské okupace jejich území posiluje mj. naše stanovisko ve veci neplatnosti mnichovského diktátu od samého počátku se všemi důsledky, a t o i proti pokusům opírat se o ne dost jednoznačnou stylizaci čl. I a I I smlouvy o vzájemných stycích mezi ČSSR a NSR z 11.12.1973. To se ovšem t ý k á i jiných zásad, zejména o respektování svrchovanosti a zákazu intervence. Ze zásady I o svrchované rovnosti a individualitě všech s t á t ů vyplývá právo "svobodně si volit a rozvíjet svůj politický, hospodářský a kulturní systém", doplněné zásadou V I I I právem všech národů " u r č o v a t si v plné svobodě, kdy a jak si přejí, svůj vnitřní a vnější status bez vnějšího vměšová-
ní" Odpovídá tomu zásada VI, ukládající všem státům "zdržet se, bez ohledu na vzájemné vztahy, jakéhokoli přímého nebo nepřímého, individuálního nebo kolektivního vměšování do vnitřních nebo zahraničních záležitostí, které spadají do vnitrostátní pravomoci jiného zúčastněného s t á t u " , a zejména "jakékoli formy ozbrojené intervence nebo hrozby takovou intervencí" — čili použití síly nebo hrozby silou, jež podle zásady I I nemůže ospravedlnit "žádné zdůvodnění". Tato bczpodmineČnost zákazu ozbrojené intervence je zesílena jak již citovanými slovy zásady VI "bez ohledu na vzájemné vztahy", tak i slovy preambule Deklarace o tom, že její principy bude každý ze signatářů uplatňovat ve vztazích ke všem ostatním účastnickým stát ů m "bez ohledu n a jejich politický, hospodářský a sociální systém, . . . na jejich velikost, zeměpisnou polohu nebo stupeň jejich hospodářského rozvoj e ". Bezpodmínečnost uvedených zásad, zdůrazněná m j . i v projevu L. I. Brežněva při podpisu helsinských dokumentů, má velký význam pro zamezení intervencí v přítomnosti a budoucnosti (jak se ukazuje v souvislosti s Kyprem i Portugalskem), tak i pro posuzováni intervencí v minulosti. Potvrdí li-li spolu s ostatními nejvyššími představiteli hlavy států či vůdcové komunistických stran SSSR, PLR, MLR, N D R a BLR, že žádný důvod neospravedlňuje použití síly a tedy ani vojenský zásah, platí to zřejmě i pro důvody, jimiž byl obhajován zásah vojsk těchto státu v naší zemi v srpnu 1968, a to nezávisle na tom, zda t y t o důvody vůbec od tehdejší československé i mezináro tečnosti — zvláště i proto, že v jejich vztazích s Československem platily už tehdy zásady, potvrzené v Závěrečném aktu Konference v Helsinkách. Vede to nutně k otázce přehodnocení tohoto zásahu i jeho důsledku a patřičných závěrů z takového přehodnocení vyplývajících. J e to jistě věcí jednání se všemi účastněnými státy uznávajícími podepsané zásady. J e to ovšem problém závažný pro převážnou část našeho lidu, pro opravdovost jeho vztahů k SSSR a ostatním s t á t ů m účastným v oněch událostech; je to závažné i pro evropské komunistické hnutí, v němž t a t o událost jako málokterá jiná vyvolala tak vážné názorové rozdíly. S tím pak souvisí i další aspekt závaznosti helsinských dokumentů promítajících se do naší skutečnosti. J e to věc lidských práv a základních svobod, jejichž respektováni podle zásady V I I "je podstatným činitelem míru, spravedlnosti a blahobytu, kterých je zapotřebí, aby byl zajištěn rozvoj přátelských vztahů a spolupráce". Signatáři se zavázali jednat na t o m t o úseku " v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a s Všeobecnou deklarací lidských p r á v " . Liteře i duchu těchto dokumentů odporuje jakákoli diskriminace, m j . i z důvodu přesvědčení. U nás ovšem je od podzimu 1969 kladen a různým nátlakem prosazován souhlas se zásahem vojsk roku 1968 jako podmínka nejen účasti n a veřejném životě, ale i pracovního zařazení, zaměstnání
v určitých profesích, tvůrčí činnosti v umění, vědě i technice a vůbec požívání základních lidských a občanských práv, v němž jsou omezováni občané, kteří ve svvch názorech na onu událost vycházejí ze zásad v Helsinkách slavnostně vyhlášených. Podpisem ČSSR na Závěrečném aktu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě vznikla tak v této oblasti zvláštní situace: za neslučitelné s členstvím v Komunistické straně Československa jsou považovány postoje, založené na důsledné aplikaci zásad, podepsaných generálním tajemníkem KSČ v Helsinkách a vyhlášených předsednictvem jejího ústředního výboru za závazné. J a k o komunista zbavený právě z těchto důvodů členské legitimace nechci se dále k této věci vyjadřovat. J a k o občan, jemuž helsinská Deklarace znovu potvrdila právo "znát svá práva a povinnosti na tomto úseku a postupovat podle nich" a jemuž záleží na dobrém jménu jeho vlasti i na tom, aby kulturní úroveň i nadání a demokratická mentalita jejího lidu byly plně využity při budování vyspělé socialistické společnosti a při její účasti v uskutečňováni závěrů první etapy boje za kolektivní bezpečnost v lívropě, chci touto cestou (neboť jiné nemám) říci vládě své vlasti: Podpis presidenta ČSSR pod Závěrečný akt Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a prohlášení vlády ČSSR z 8.8.1975, že bude důsledně plnit závazky z tohoto dokumentu vyplývající, znamenají pro všechny orgány této vládě odpovědné povinnost zabezpečit, aby nikdo, kdo se k těmto zásadám hlásí a aplikuje je na konkrétní situaci Československa v létech od r. 1968, nebyl pro t y t o názory zbavován zaměstnání, jež odpovídá jeho kvalifikaci, aby mu nebyla odnímána možnost tvůrčí práce umělecké, vědecké, uplatnění v technickém rozvoji i v organizaci našeho hospodářství, v péči o zdraví a kulturní život jeho spoluobčanu; aby jeho dětem pro t y t o názory a postoje nebylo zbraňováno učit se a studovat na středních a vysokých školách, pro něž prokázaly schopnosti a talent; zejmena pak, aby pro názory na těchto zásadách založené a jejich rozšiřování nebyl nikdo stíhán a vězněn, a aby takové a k t y persekuce a diskriminace byly zastaveny, zakázáno jepch pokračovaní a zabezpečeno odstraněni škod jimi způsobených. Víte lépe než já, že takovým postupem by se pomohlo nejen t ě m t o tisícům nasicli občanů, nýbrž především této společnosti, které by bylo umožněno plně využít schopnosti, talent, erudici a zkušenosti i skutečnou socialistickou angažovanost těchto lidí, nehledě k tomu, že to by dodalo vážnosti podpisu ČSSR n a dokumentech Helsink. Vážený soudruhu, bylo by škoda nejen pro t u t o generaci, k d y b y lidé odpovědní za osudy této společnosti promeškali dané tím, nač jsem upozornil. Jiří H á j e k cT
Praha, 1. 10. 1975
45
TRISTUM BOHEMIAE Jiří Hochman Když Turci obléhali Vídeň, Češi doma nakládali okurky, pálili kořalku a podváděli Svatou inkvizici. Mysleli si: Vídeň je daleko, k nám na západ se Turek nedostane. Zeměpis byl v roce 1683 věda jednoduchá. V roce 1910 šel můj otec pěšky z Prahy do Paříže, jelikož tam třicet let předtím, rovněž pěšky, šel Í můj dědeček Ludvík. jeho cestovní pas, bleděmodrý plátěný papír, je dokument bolného půvabu ... Výjezdní doložky, samozřejmě, ještě nebyly. Do Moskvy nešel ani dědeček, ani tatínek. Nějak je to nenutkalo. Z Prahy je tam jednak příšerně daleko, po cestě pustina, zima a pravoslaví. Moji předkové, země jim budiž lehká, měli raději kankán než ikony. Do synagogy moc nechodili a pili pivo s katolíky, kteří pomlouvali faráře. Dědeček je uklidňoval: "A vy myslíte, pánové, že rabíni nejsou na holky?'1 Můj otec se pak oženil s katoličkou, která kvůli tomu přestoupila na evangelickou viru, snad aby se nemuseli dohadovat skrze neposkvrněné početí. Děti nechali bez vyznáni. Bývalo v Cechách poklidno. Pokud se týče socialism u, Čech tun se to původně jako nápad zalíbilo. Neviděli za tím hned nějakou lumpárnu. Možná že si i mysleli, že by jim to mohlo projít třeba jako Švédům a pak — počítali s tím, ze Hunové se už opakovat nebudou. Takhle uvažovali —• o ty svatá prostotol —~ještě v roce 196S. Dnes to už ovšem nikoho ani nenapadne. Ruské přesvědčování má tu přednost, že lidi zbavuje právního povědomí minulého století. Biedermeier se do leninismu nevejde. Pro Čechy to je malér, protože kázeň jim nesedl. Jsou naopak dost lehkomyslní t nezodpovědní, poživaČní a chlipní, Vymýšlejí většinu všech mezinárodních anekdot t z nichž je minimum slušných. Spiše jim lichotí než vadí, že řekne-li se "Český", znamená to taky srandovní. To jsme si zavinili sami už v roce 134S, když náš laskavý král Karel založil v Praze universitu. Naučili jsme se předčasně Číst a psát a všeho jsme si dopřávali: gotiky i reformace, renesance i baroka, secese i demokracie. Mimochodem král Karel byl ze smíšeného manželství: otec Lucemburk, matka česká princezna. V Sovětském svazu tenkrát hráli vedoucí úlohu Mongolové. Svět má zájem o zanikají cl kultury. Aspoň to je povzbudivé: dostaneme se do encyklopedii jako Tasmánci. Na rozdíl od Bulharů jsme sice pořád ještě spiše národem než profesi, ale Češ st v i dosud bylo také žánr. Překonáváni blbosti, s prominutím: Světské i církevní, stranické i vládni, tuzemské i cizí, vojenské i civilní. Právě s tím však je asi konec. Ve srovnáni s podmínkami naši poslední " s m l o u v y " s Moskvou byl Vestfálský mír sociální reforma. Ted na nás spadly
46
ještě Helsinky. Na to se už, bohužel, nedá- ani vymyslet anekdota. Čechů je 10,5 milionu, pro ortodoxii nemají náturu a z toho důvodu je nechtěl ani car Alexandr II., ačkoli k stáru zdětinštěl a Stalinovi na truc zrušil nevolnictví. Brežněvovi to nevadí, že nejsme ortodoxní. Dubčekovi říkal už v roce 1968, že proletariát je v podstatě sekretariát. S převýchovou národů má velké zkušenosti a pak — je détenle, a nikdo se mu do toho nebude plést. Češi jsou v této fázi nejdříve zbavováni obtížného návyku číst. Je to široce založená kampaň. Novináři prodávají brambory a tisk převzala policie. Policii převzalo podsvětí. Vzalo též do ruky administrativu, jelikož jiné kádry se Rusům v termínu nepřihlásily. Jako roztomilý detail možno zaznamenat, že předseda vlády je o metr menší než šéfredaktor vládního listu. Spisovatelé byli zrušeni. Literáty nyní jmenuje vláda. První, koho patentovala, byl jeden ornitolog-amatér. Bývali spisovatelé však dostali možnost odsoudit své dosavadní dílo a oznámit lásku k Sovětskému svazu. Za Hitlera se tomu říkalo Treugelobnis, nyní sebekritika. Lid to nazývá veřejnou masturbaci. V obou okupacích dohromady to zatím provedlo asi dvacet lidí, převážně kvůli dluhům. Protože však trvá nebezpečí, že literární Činnost by přece jen mohla pokračovat, navštěvuje policie byty spisovatelů v hodinách denních i nočních a odebírá jim rukopisy, aby předešla pokleskům. Je to dosud nejprogresivnější forma cenzury, kterou známe. Také dějiny byly zrušeny. Tato zcestná věda nemá nadále nikoho mýlit. Historiograflcké ústavy byly rozpuštěny. Historici našli různá uplatněni, zejména myti výloh a mrtvol. Historici také tvoří nejvělši procento politických vězňů. Je to spolek sveřepých extrémistů. Jako odrůda vymřou asi jako první. Stali se obětí zjevené pravdy. Zvláštní péči věnovali sovětští odbornici sestavování domorodé vlády. Řídili se přitom snahou přivést Čechy k poznáni, Že je lépe mít cizí vládu, než vlastni. Povedlo se jim to. Věnujme krátkou pozornost aspoň dvěma exemplářům. Na Pražském hradě byl nedávno ubytován jakýsi pan Husák, jehož si Rusové rentovali na Slovensku. V konzervativním odhadu se oblíbenost pana Husáka v Čechách rovná šestnácté odmocnině jednoho procenta popularity generála Pinocheta Berkeley. V Chile to irychází o něco lépe. "New York Times" před Časem napsaly v úvodníku, že hodnostně je pan Husák gauleiter. Někteří západní experti ho dosud vedou jako umírněného. Co umírnil, není známo. Jako nově instalovaný president vytvořil precedens tím, že nevyhlásil amnestii ani pro dva zloděje jako jeho předchůdce.
Z d úvod íiř n ejsp iše dekorativn i cli dost a li Češi také ministra zahraničních včci. Jmenuje se Chňoupek, má diplom ze školy KGB a také jeho dovezli Rusové ze Slovenska. Jeho popularita v Čechách je zajištěna tím, že děkoval Rusům ze sovětské vysílačky v Drážďanech ještě dříve, než tanky dojely do Prahy. V roce 1973 se mu pan Gromyko pokoušel zařídit audienci v Londýně, což londýnské "Times" komentovaly takto: " Je dobrým zvykem, že jde-li flašinet ář do hospody, nechá opici venku''. Vcelku je tato tak zvaná vláda pozoruhodná tím, že i podle plat n ých j n i st n ích zá k o n ů patří cel á před soud pro velezradu. Jakousi zlomyslnosti osudu je také exteriér těchto Činitelů zcela případný. Snad profesionální deformace. Slyšel jsem jednu dámu, jak při pohledu na televizní záběř celé junty pohromadě zcela spont&nně ž&dala jejich kontumaci. Jedno budiž připomenuto: Hitlera jsme rádi neměli, ale on to po nás nechtěl. U Rusů je to asi záležitost obřadní. Nečetli Descartese: "Je hnusné mít otroky, ale ještě hnusnější je vydávat je za občany". Formálně je dosud hlavním městem Čech Praha, avšak mezinárodni rychlík z Moskvy zde jen zastavuje. Na soupravě je nápis MoskvaMilovice. V Milovicích je velitelství Armee Gruppe Mitte. Za maršála Schórnera v roce 1945 se to psalo schwabachem, nyní azbukou. V latince to nemá ten šmrnc. V Praze byl před dvěma lety postaven nový most, kterým projíždí metro. Je to hezký most. Pojmenován byl po muži, který nechal popravit jedenáct svých starých kamarádů a zapil to slivovici. Jmenoval se Gottwald.. Při zákazu historie bude takto možné postupně sankcionovat
i upáleni Jana Husa, neboť nové generace budou od minulosti hygienicky odděleny. if v a či (je me te d\', j a k asi bu d em e vy p a d a t za padesát, za sto let. Anatomicky se patrně příliš nezměníme. Citlivé přístroje nejvýše zaznamenají jistý úbytek mozkové hmoty. Nebudeme j i toli k používat, t a k že za k r )u\ B u de me však možná vcelku spokojenější: IGNOT 1 N ULLA C UPIDO. A nekdotv už vymvšlel ? * nebudeme, protože budeme stal ve frontě do mauzolea popatřit na vycpanou tělesnou schránku soudruha Brežněva. Jistě nám ho přenechají, mají vlastní mumii. Chlípnost nás přejde, nebof častý pohled na vládní představitele zabije t> našich ženách p ř irodn i touhy. Sa mo zřejmě, žádné h o M o za rta již nikdy nenapadne jezdit do Prahy pro inspiraci. CÓSl F A N T U T T E by mu stejně sebrali na hranicích a Don Giovanni by skončil u tajné policie. Školní docházka bude omezena, vojenská služba prodloužena. Švejkové vymřou. Svět se bude točit dál, jako se točil, a někdo řekne: Byla to pitoreskní zemička. Představte si, Kafka tam napsal Trestnou kolonii! Nikomu nemůžeme nic vyčítat. Osídlili jsme nevhodnou zeměpisnou polohu, nota bene napěchovanou uranem, a setrvali na ni přes všechna varováni. Jakým jazykem budeme mluvit? Asi nám ponechají náš vlastní, ani Eskymákům ho nevzali. Je však jazyk slov a jazyk ducha. Slova lze přičesat a přeřadit, duch nikoli. Je výsledkem jiných staletí a jiných kultur, než do kterých jsme nyní transplantováni. Striktně vzato přinese nám délente dobrodiní spirituální kastrace. H E I L DRUŽBA! provoláme, až to budeme mít za sebou. *
SPOLEČENSKÁ RUBRIKA RUDOLF BARÁK, bývalý ministr vnitra a člen N o v o t n é h o vedeni, později vězen a nyní politicky rehabilitovaný, žádá dosud marně svou soudní rehabilitaci. Vedení KSČ zatím v á h á d á t k t o m u souhlas z obavy, že by při projednávání vyšly n a j e v o nepříjemná f a k t a o některých dnešních vedoucích činitelích, zvláště Lubomíru Štrougalovi. R. Barák žádá t a k é n á h r a d u škody ve výši 1,300.000 Kčs za odcizený m a j e t e k a ušlou mzdu. RUDOLF BATTĚK, bývalý poslanec České národní r a d y a propuštěný politický vězeň H u s á k o v a režimu, objevil na podzim minulého roku ve svém podkrovním b y t ě v Praze, Křižíkova ulice, odposlouchávací zařízení, n a m o n t o v a n é z p u d y . Přivolaná policie nebyla schopna zjistit pachatele. JOSEF LAUFER, zpěvák, k t e r ý napsal oslavnou písničku na " k a p i t á n a " Minaříka, se ocitl ve v á ž n ý c h potížích. N a festivalu politické písně v Sokolově s ním nikdo nechtěl mluvit, k r o m ě člena U V SČSP a t a k é zpěváka P a v l a Lišky, k t e r ý mu měl říci: " J á jsem rusofil, ale ty jsi k . . . K d y ž p a k L a u f r o v o a u t o b y l o poškozeno n e z n á m ý m i pachateli, požádal nešťastný a u t o r Pragokoncert, aby písničku stáhl. Tím však jeho potíže nekončí: Svobodná E v r o p a si prý L a u f r o v u písničku nahrála, vysílá ji a oznámila do P r a h y , že za každé vysílaní ukládá autorovi příslušný h o n o r á ř n a jeho k o n t o v N S R . J e t e d y jen otázkou času, k d y bude obviněn, že ji složil z příkazu CIA. MIROSLAV HLADKÝ, nyní děkan f a k u l t y žurnalistiky v Praze, režíroval film o Ludkovi Pachmanovi, k t e r ý vysílala čs. televize. P a t ř í mezi přední pogromisty při "očistě" K a r l o v y univerzity od " p r a v i č á k ů " . Má k t o m u specielní kvalifikaci: za války byl j a k o v ý b o r n ý plavec
47
v rámci Kuratoria pověřen plaveckým výcvikem části diverzní jednotky SS Oty Skorzenyho. J e rovněž nositelem Svatováclavské orlice za boj proti bolševismu. JIŘÍ STÁNO, redaktor Rudého práva přidal ke svým dosavadním výkonům životopis rozvědčíka Minaříka, který nesporně patří k bestsellerům normalizované žurnalistiky. Názor
předmětem Kdy tože při zevrubné technické pr přiměřenou rychlostí, byl mu okamžitě odebrán řidičský i technický průkaz. L'HUMANITÉ, deník K S Francie, jinak k nám dovážený, byl celý týden po dobu sjezdu K S P v únoru 1976 u nás zabaven. Výtisky se nesměly prodávat ve stáncích, nebyly doručeny předplatitelům, nenajdete je ani v universitních či jiných veřejných knihovnách. Nedej Bůh, co kdyby čtení sjezdových materiálu K S F připomělo třebas Akční program KSČ? PAVEL KOHOUT, spisovatel a autor četných divadelních her, které se hrají v mnoha zemích Západní Evropy, nesměl se zúčastnit divadelního jubilea v Bruselu v lednu t.r., ačkoliv loňského roku mu byly povoleny tři návštěvy premiér jeho her v zahraničí. V otevřeném dopise z 21. ledna 1976, který otiskly četné západní noviny sděluje Kohout, že mu byl nabídnut dlouhodobý pobyt v zahraničí, což odmítl, neboť to považuje za jakousi formu "vyhnanství", odporující dohodám z Helsinek. Ve svém dopise upozorňuje také na skandální chování pražských úřadu, které žádaly vystavovatele v Praze konané Quadrienále, aby odstranili exponáty výprav lier českých autoru, kteří nesmí být hráni doma. " J e smutné" — píše Pavel Kohout —• že někteří kolegové vyhověli tomuto přání " a p a r t h e i d u " aniž si položili logickou otázku, kdo vynesl takový masový rozsudek umělecké smrti a čeho se postižení vlastně dopustili". ALEXANDER DUBČEK nemůže nikam jít bez policejního doprovodu. Policisté ho sledovali i při cestě na svatbu jeho neteře v Trenčíně a chtěli se sami pozvat i ke svatební hostině. Když musel jit na prohlídku k lékařce pro náhlou srdeční slabost, službu konající policista chtěl jít s ním i do ordinace. Dubček se musel ostře ohradit, že i vězeň má právo být sám se svým lékařem a dosáhl toho, že "strážný anděl" musel ordinaci opustit. LUBOMÍR ŠTROUGAL, předseda vlády, má potíže nejen pro své přílišné sympatie ke zpěvačce Heleně Vondráčkové, ale také pro svou minulost, jak z roku 1968, tak z doby, kdy byl ministrem vnitra. Nyní dali někteří pracovníci ministerstva vnitra do oběhu pamflet, který opisuje Řtrougalovy oportunistické postoje v roce 1968, kdy podporoval Dubčekovy reformy a podepsal protest proti "okupaci". J e to zřejmě msta za rok 1965, kdy jako ministr vnitra vyliodi — po zatčení Rudolfa Baráka — 52 čelných pracovníku StB za jejich podíl na deformacích v době politických procesu. JAN PALACH žije stále v srdcích našich lidí. 19. ledna 1976 bylo na několika pražských zdech, na př. v ulici Ke Karlovu několik nápisu "19.1. -j- J a n Palach". Odpoledne zapracovali zedníci, povclani policii a omítli s nebývalou rychlostí všechna místa s nápisy. Také na původní hrob J a n a Palacha na Olšanských hřbitovech, kam po nařízené exhumacf pohřbili jakousi Marii Jedličkovou, kladou lidé dál květiny k uctění jeho památky.
LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsícník a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! POZOR! ZMĚNA PRO ROK 1976: V ZAHRANIČÍ je možno časopis objednat za roční předplatné 20, - DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27, - DM pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo. LISTY, Konto No 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA
