Nov domov. Nový torontský generální konzul ČR se představuje. 16 stran

Canada‘s Czech and Slovak biweekly published by Masaryk Memorial Institute Inc., 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto ON M1G 1H1, Canada, since 1950.

Nov¯ domov The New Homeland Pravda zvítězí! No. 3 (2669), Volume 58

Issue Date: February 12, 2007

Price: $2.00

16 stra

n

PAP Registration No. 8108

ISSN 0839-2668

Nový torontský generální konzul ČR se představuje Mnoho zajímavých informací – nejen o  sobě samém, ale i  o vydávání nového druhu českých pasů či problematice dvojího občanství – prozradil novinářům na neformálním seznamovacím setkání v  neděli 4. února v  restauraci Praha na Masaryktownu nový generální konzul České republiky, pan Richard Krpač. Nedávno otevřený český zastupitelský úřad v Torontu je tak od konce ledna, kdy se R. Krpač ujal své funkce, konečně v  plné sestavě. (Dosud byl jeho řízením dočasně pověřen konzul Petr Mikyska.) Generální konzul R. Krpač poskytl krajanským médiím následující rozhovor: ND: Můžete prozradit něco o sobě? Jak jste se stal státním úředníkem? RK: Nejprve snad k samotnému sousloví „státní úředník“, které mi v naší středoevropské dimenzi zavání arogancí. Mám pocit, že anglosaský výraz civil servant mnohem víc vystihuje podstatu toho, čím státní úředník opravdu je. K mé historii: narodil jsem se v roce 1969, jsem z Orlických hor, z Vamberka – města známého především krajkami (ale už jsem se setkal s krajanem, který si vzpomněl, že se ve Vamberku vyrábějí i  skvělé párky a výborná šunka). Od roku 1987 jsem studoval na právnické fakultě v Brně, kterou jsem absolvoval v roce ’93. Poté jsem strávil půl roku tady mezi vámi, na Masaryktownu, kde jsem se učil anglicky. Já jsem byl původně germanofilně zaměřen a až tady jsem zjistil, že angličtina je nesmírně důležitá. Myslím, že mi ten pobyt v Torontu otevřel mnohem více dveří, nežli jsem předtím měl. V roce 1994 jsem nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí, působil jsem v  odboru pro lidská práva především jako expert na rasovou diskriminaci a práva menšin. V  devadesátém šestém roce jsem na anglické University of Hull absolvoval postgraduál zaměřený na mezinárodní právo, humanitární právo a lidská práva. V letech 1999 až 2004 jsem byl konzulem ve Washingtonu, D.  C. Po návratu do ČR jsem působil ve funkci zástupce ředitele Tiskového odboru a následně i  mluvčího Ministerstva zahraničních věcí. ND: Jste členem nějaké politické strany? RK: Ne, zatím ne. Ne že bych neinklinoval k  určité straně, ale rozhodně se to neprojevilo tak silně, abych si požádal o stranickou průkazku. ND: Můžete se zmínit o své rodinné situaci, svých zálibách...?

RK: „Udělat ze sebe člověka“ myslíte... (smích) ... Jsem ženat, mám dvě děti – čtyři a šest let – manželka je Američanka čínského původu, je finanční analytička, a už se na ni nesmírně těším. A  hobby? Můj volný čas je naprosto jasně vymezen – moje největší hobby je moje rodina. Cokoli, co mohu dělat se svojí rodinou, se stává mým koníčkem. Jsem velmi hrdý na to, že se mi podařilo naučit mé – tehdy dvou a čtyřleté – synky lyžovat, takže teď jezdíme na hory každý víkend, pokud je v Česku sníh (což teď nebyl). Žena mne taky přesvědčila, že budeme chodit na golf, protože to je sport, který může dělat celá rodina – přestože tomu mladšímu jsou nyní čtyři roky a na jednotlivých jamkách se posunujeme kupředu jen velmi pomalu. Kromě toho mám velmi rád takřka veškeré venkovní sporty, především sjíždění divokých řek a chození po horách. To samozřejmě s rodinou, která vám sebere spoustu času, už nejde tak často jako dříve. Co se hudby týče, v poslední době začínám znovu objevovat Davida Bowie, nicméně moje srdeční záležitost je rock, a to počínaje Pink Floyd a konče Nirvanou a Red Hot Chili Peppers. S  přibývajícím věkem přicházím na chuť i klidnějším věcem od Toma Waittse a Nicka Cavea, určitě bych neměl opomenout ani klasickou hudbu, především Antonína Dvořáka. Z autorů knih mám rád Williama Styrona, George Orwella... ND: Je tady vaše rodina už s vámi? RK: Zatím ne, protože jsem přijel před šesti dny a kromě konzulátu, který je momentálně rozestavěný, musím zařídit samozřejmě všechno potřebné pro rodinu – bydlení, školky, nanny, ... však to znáte. Tak jsme si nechali několik týdnů čas, nežli se uvidíme. ND: Jak jste, coby expert na lidská práva, vnímal Spojené státy během svého tamního působení? RK: Jako konzul jsem měl mnohem blíž zájmům českých občanů, kteří byli dlouhodobě v  detenci jen proto, že porušili pobytové zákony. Místo toho, aby byli repatriováni během několika dní, strávili ve vězení šest, osm týdnů, aniž bychom se třeba o  tom dozvěděli. Konzulární notifikace – oznámení o zadržení cizích občanů příslušnému konzulátu – která by měla být automatická, ve Spojených státech nefungovala úplně ideálně – snad proto, že je to velká země... ND: Přijíždíte do Kanady převzít post

Nový torontský generální konzul ČR Richard Krpač (38 let). Foto: Jan Rotbauer

generálního konzula ČR s  nějakým posláním? RK: Mám vizi, a velmi bych si přál, aby za čtyři roky, až tady budu končit, jezdily po torontských ulicích české tramvaje se značkou Škoda. V nich se budou usmívat čeští turisté, kteří nemuseli na letišti procházet přes imigrační procedury – přijeli bez víz, a potkáte je třeba právě vy a pochlubíte se jim, že jste právě (korespondenčně) odvolili do Poslanecké sněmovny českého parlamentu, aniž byste museli docházet na konzulát. To jsou tři body, které vystihují obecné směry naší činnosti. Vystihují náš důraz na absolutní podporu české komunity v  rámci našeho teritoria, na maximální podporu ekonomické dimenze české zahraniční politiky a na korektní, ale zároveň rovnoprávný vztah vůči kanadské administrativě. ND: Plánujete, jak jste naznačil dříve, ještě nějakou další přestavbu torontského konzulátu? RK: Snad už příští týden zahájíme vnitřní přestavbu konzulátu. V  pátek (2. 2. 2007) byl vybrán dodavatel a snad do první poloviny dubna bychom mohli začít naplno fungovat ve zcela zrenovovaných prostorech. ND: Bude tím nějak omezena funkčnost torontského konzulátu – např. úřední hodiny či vlastní rozsah poskytovaných služeb?

RK: Předpokládáme, že k  žádnému omezení nedojde a služby budou nadále poskytovány v  současném rozsahu. Ačkoliv nyní ještě nelze úplně odhadnout, do jaké míry budou jednotlivá pracoviště konzulátu rekonstrukčními pracemi omezena, vynasnažíme se, aby nedocházelo ke změnám úředních hodin ani k  žádným průtahům při vyřizování žádostí. ND: Můžete se zmínit o  tom, jak je to nyní s  vydáváním nových českých cestovních pasů? RK: Přes počáteční problémy, které zavedení nového systému zpracování žádostí provázely, lze nyní konstatovat, že podání žádosti o  cestovní pas se opět stalo standardním konzulárním úkonem. Příjemná novinka oproti původním předpokladům je doba vyřizování žádostí – ačkoliv lhůta pro vydání nového pasu je podle zákona čtyři měsíce, nový cestovní pas se obvykle daří vyřídit zhruba za měsíc. Od září 2006 do dnešního dne se s novým systémem podařilo podat již více než sto žádostí. ND: A jak je to v současné době s dvojím občanstvím – kdo může legálně mít současně českou i kanadskou státní příslušnost? RK: V  otázce státního občanství v  poslední době žádná významná změna nenastala. I nadále je prosazována zásada jednoho státního občanství s  tím, že jedinými výjimkami jsou tzv. „výjimka naroDokončení na straně 2 ...

NEJSTE PŘEDPLATITEL(KA) NAŠICH NOVIN? ODEBÍREJTE JE 2 MĚSÍCE ZDARMA! KONTAKTUJTE NÁS!



Společenská rubrika

Nový generální konzul (dokončení z 1. str.)

ÚVODNÍK Vážení čtenáři! Nejprve dovolte – jako na schůzi ROH – několik organizačních drobností: Doneslo se mi pár stížností, že minulé číslo (ND 2/2007 ze 30.  1.) některým čtenářům nedošlo. V takových případech mne laskavě upozorněte a já Vám rád pošlu nový výtisk. (Pošta mi po mé stížnosti přislíbila poslat jeden bezplatný aršík poštovních známek jako kompenzaci za nutnost rozeslání náhradních výtisků novin. – Aspoň něco!) A ještě jedna perlička k tomu minulému vydání: do Karlových Varů došlo o dva dny dříve (6. 2.) než do Vancouveru (8. 2.)!    Jistě si záhy povšimnete, že v tomto čísle chybí obvyklé pokračování Finanční poradny Miroslava Prince. Tato rubrika bude nyní vycházet ob číslo – takže bude zase příště. Kdo je pro? Zdržel se někdo? ... Tak dál.    Víte, co je to storka? No přece krátká story – povídka, příběh. To není vtip, takhle se teď nejen mluví, ale už i píše v Čechách. Na svou první storku jsem narazil v časopise Týden. Pravda, „story“ do češtiny moc nepasuje, tak proč si koncovku nepočeštit, že? Hlavně, že je to cool. Nebo že by už taky „kchůl“?!!

Nový domov 12. 2. 2007

Napadlo mne též napsat Vám takovou malilinkatou reportážičku o tom, co dělám každé pondělí po práci... Úderem šesté večer vždycky přestanu dělat Nový domov a honem začnu přemýšlet o tom, kam dále dnes večer povedu své studenty českého jazyka v jejich nerovném boji s českou gramatikou a výslovností. Ano, já totiž každé pondělí od 18.30 vyučuji tady na Masaryktownu český jazyk pro cizince – tedy lépe řečeno pro domorodce. Mými studenty jsou (dospělí) Kanaďané, kteří mají buď české předky, nebo české partnery (-ky), a proto se odhodlali proniknout hlouběji do tajů naší podivné mateřštiny. – Chtěl jsem napsat „krásné mateřštiny“, ale vězte, že čím víc o ní přemýšlím, tím více zjišťuji, že je to opravdu jazyk zapeklitý, prapodivný a nevyzpytatelný. Jen velmi opatrně, kousek po kousku, jim odhaluji nemilosrdnou pravdu o tom, co všechno budou muset zdolat na své strastiplné cestě ke zvládnutí stovek pádových koncovek, dokonavosti a nedokonavosti sloves (dělat – udělat, chodit – jít...), zcela nelogického systému gramatických rodů podstatných jmen („Proč je voda rodu ženského a sníh rodu mužského?“), poněkud zmateného počítání (dvě, tři, čtyři kočky, ale pět, šest, sedm... koček) atd. atd. Ani nevíte, co máte za výhodu, když už česky umíte...! Zdraví Vás všechny Jan Rotbauer

SPOLEČENSKÝ KALENDÁŘ  ÚT 13. 2. od 15.00 h. – JAZZOVÝ HOUSLISTA ED VOKURKA V ROZHLASE – v hodinovém pořadu Passport na stanici CIUT 89.5 FM (Rogers Cable: kanál 946, Star Choice’s National Satellite Network: kanál 826) – ukázky dnešního i staršího houslového jazzu, nahrávky E. Vokurky i dalších jazzových mistrů s komentářem.  SO 17. 2. od 19.00 h. – FAŠIANGOVÁ VESELICA – Slovenský evanjelický kostol a. v. sv. Pavla, 1442 Davenport Rd., Toronto  SO 17. 2. od 20.00 h. – MUZIKA NA ROHU: VALENTÝN V RESTAURACI PRAHA – 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto. Podrobnosti – viz upoutávku   ST 21. 2. od 13.00 h. – SETKÁNÍ KLUBU SENIORŮ – v kostele sv. Václava, 496 Gladstone Ave., Toronto  SO 24. 2. od 9.00 h. – 35. SOKOLSKÉ ŽUPNÍ ZIMNÍ HRY – v Horseshoe Valley u Barrie, Ont. Informace: 905-838-2541, 416-535-1413. Závod na běžkách: 10 - 11 hod., závod ve slalomu: 14 - 16 hod. Lístek vás opravňuje také k celodennímu lyžování. (Sobotní cvičení dětí se tento den nekoná.) Všichni jsou vítáni!  NE 25. 2. od 17.00 h. – NOCTURNO: ANT. KUBÁLEK, CAROLINE KUBÁLKOVÁ – v restauraci Praha, 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto – viz info. na straně 3.  ST 7. 3. od 13.00 h. – SETKÁNÍ KLUBU SENIORŮ – v kostele sv. Václava, 496 Gladstone Ave., Toronto  SO 17. 3. od 20.00 h. – JOSEFSKÁ ZÁBAVA ČS. SDRUŽENÍ A SOKOLA – v Riverside Maples, St. Jacobs, Ont.  NE 18. 3. od 11.00 h. – KNIŽNÍ ANTIKVARIÁT MASARYKOVA ÚSTAVU – v restauraci Praha na Masaryktownu, 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto  ST 21. 3. od 13.00 h. – SETKÁNÍ KLUBU SENIORŮ – v kostele sv. Václava, 496 Gladstone Ave., Toronto  MONTREAL : ČT 22. 3. od 19.30 h. – KONCERT KE 157. VÝROČÍ NAROZENÍ TOMÁŠE G. MASARYKA: I. ŽENATÝ, HOUSLE, K. ŽENATÁ, KLAVÍR – v sále Marie-Stéphane, École de musique Vincent d’Indy, 628 chemin de la Côte Sainte Catherine, Outremont. Příspěvek na honorář účinkujícím: $20 (studenti a senioři $15) u vstupu do sálu. Po programu číše vína.  SO 24. 3. od 14.00 h. – KRESŤANSKÁ SOBOTA – Slovenský evanjelický kostol a. v. sv. Pavla, 1442 Davenport Rd., Toronto  NE 25. 3. od 12.00 h. – VELIKONOČNÍ TRHY (BAZAR) SOKOLA TORONTO – v kostele sv. Václava, 496 Gladstone Ave., Toronto  NE 25. 3. od 17.00 – NOCTURNO: I. ŽENATÝ (HOUSLE), K. ŽENATÁ (KLAVÍR) – v restauraci Praha na Masaryktownu, 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto  PÁ 30. 3., SO 31. 3., NE 1. 4. – NOVÉ DIVADLO: ADAM STVOŘITEL – Joseph Workman Auditorium, 1001 Queen Street West, Toronto. Více informací příště.

Nový generální konzul při příležitosti setkání s médii soukromě uctil památku obětí komunismu položením kytice u sochy „Znovuukřižovaný“ na Masaryktownu.

zení“ a „výjimka manželství“. Z  pohledu kanadského prostředí to v praxi znamená, že každý, kdo po 1. 1. 1993 nabyl kanadské státním občanství, a to aniž by se v Kanadě narodil nebo aniž by jeho manželem či manželkou byl kanadský státní občan, ztrácí dnem nabytí státního občanství Kanady státní občanství České republiky. Výjimka manželství je navíc zkomplikována tím, že ji lze uplatnit pouze v případech, kdy k  nabytí kanadského státního občanství došlo až po 28. 10. 2003. ND: Plánujete, pane generální konzule, nějaké oficiálnější seznamovací setkání se zástupci Masarykova ústavu a dalších českých krajanských organizací? RK: Nepochybně. O setkání se zástupci Masarykova institutu, jedné z nejdůležitějších krajanských organizací v  Kanadě, se snažím již od mého příjezdu a pevně věřím, že se uskuteční v horizontu několika dní. ND: Co na závěr vzkážete krajanům? RK: Jen jednu větičku – zařaďte si ji, kam

chcete – všiml jsem si, že torontská policejní auta mají na dveřích napsáno „To serve and protect“. Napadlo mne, že podobně by mohlo znít i motto českého generálního konzulátu v  Torontu: „To serve and help“ tedy „Sloužit a pomáhat“, a to především české krajanské komunitě tady. Od toho jsme tu především. To je vše. Nic víc, nic míň. ND: Díky za rozhovor a vítejte v Tom Rontě!   

Kontakty na nového generálního konzula: Consulate General of the Czech Republic 2 Bloor Street West, Suite 1500 Toronto, ON M4W 3E2 Web: www.mzv.cz/toronto E-mail: [email protected] [email protected] Tel.: +1-416-972-1476 Fax: +1-416-972-6991 ¤

MUZIKA NA ROHU “VALENTÝN”

Sobota 17. února 2007 ve 20 hod. Restaurace Praha, Masaryktown 450 Scarborough Golf Club Rd.

Jiří Grosman, Marie Fraňková, Lenka Nováková, Josef Musil a hosté: Chris Gartner – basa, Braxton Hicks – saxofon a Bohdan Turok - perkuse

Vstupné $15. Rezervace: 416-289-0283

Společenská rubrika



Odešel Jiří Benda, herec Nového divadla v Torontě V. Kohoutová, J. Rotbauer

ky prožil ve svých osmi letech, když viděl představení Čert a Káča. Tehdy mu v  paměti zůstala jenom ta hrůza pekelná. Naopak Jiří Benda se narodil 18. prosince 1944 ale Sen noci svatov Prostějově. Do Kanady přišel v roce 1965, jánské vnímal jako bylo mu dvacet let. Za sebou měl strojní hedvábnou krásu. průmyslovku, kterou absolvoval v Plzni, a Tam si uvědomil, že přijetí na vysokou školu téhož směru, kam divadlo lidi pobaví, však už nenastoupil: „Uvědomil jsem si, že rozesměje, připraví pod kuratelou tehdejšího režimu žít nemo- jim chvilky pohody. hu,“ řekl mi kdysi v rozhovoru. A  tak zatoužil být A  tak odešel nejprve do Řecka, odtud hercem. do Ameriky, kde pobyl deset měsíců, až Jako mladík se se nakonec usadil v Kanadě, kde měl i své v  Karlových Varech přátele. V Kanadě vystřídal na patnáct růz- konečně dostal na ných povolání – opravoval váhy, pracoval jeviště, byť jen jako v pojišťovně, atd., až nakonec na čas zakot- statista, v tehdejším vil v restauracích jako číšník. Tam se naučil Divadle Vítězslava rozumět pohostinské profesi, a tak se poz- Nezvala. Tam také ději se ženou Maruškou rozhodli pro vlast- hrál v  amatérském ní byznys. Posledních deset let působil Jiří souboru, který ve Benda jako šéf stravovací jednotky u soudu svých satirických Jiří Benda (na vozíku) ve hře „Švestka“ s hostujícím českým hercem a režisérem Ladislavem Smoljakem. Foto: Dáša Kosová v Torontě. představeních dělal Jiří uměl snad všechno – namalovat narážky na nešvary místní politiky: „...tady bil profesionalismus Ády Tomana a oběta- roli (režie Pavel Král, 2001), či na  autorobraz, zahrát na kytaru, připravit výteč- jsem na vlastní kůži pocítil, jaký je to pocit vost a zaujetí pro věc manželů Ferdinanda a skou satiru Pavla Krále Restituce vodníka nou krmi, restaurovat nábytek, přestavět rozesmát publikum...“ Irmy Čulíkových. Hlavními osobnostmi už Čochtana, kde Jiří Benda ztělesnil postavu dům, zvelebit zahradu, vybudovat bazén, Pět let po svém příjezdu do Kanady již tam tehdy byli Josef Čermák, Milan Crhák, Ministra (režie Pavel Král, 2000). Těšilo ale jeho největším koníčkem bylo divadlo. stál Jiří Benda na prknech Nového divadla Bohouš Máca, Tomáš Mašek a jiní. Zahrál jej hrát po boku českých hereckých celebJak sám kdysi řekl, první divadelní dote- v Torontě. „Velkým dojmem na mě zapůso- jsem si s nimi mimo jiné v Hrubínově Srp- rit, které občas hostovaly na scéně Nového nové neděli (1972), v Čapkově Loupežníkovi divadla. Bylo tomu tak třeba ve dvou cimr(1974) a s Jiřím Voskovcem ve hře Oldřicha manovských hrách: Záskoku, kde si v roce Daňka Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko 1997 zahrál šikovatele Vogeltanze, a v roce (1975). Myslel jsem, že stačí naučit se roli, 2004 ve hře Švestka, (obě v  převzaté režii postavit se na jeviště a ono to půjde samo... Pavla Krále), kde se objevil na invalidním Naučil jsem se roli, postavil se na jeviště vozíku coby Sváťa Pulec. – a ono to nešlo! Jak to? Vždyť jsem stál na Cit pro tanec a hudbu, vedle smyslu pro jevišti s  tolika zkušenými herci? Později humor, projevil Jiří Benda v  nemalé míře jsem pochopil,“ vzpomínal na své nesmělé i  v  muzikálech. Byl obsazen v  nejúspěškanadské začátky Jiří před zhruba deseti nějších z muzikálů nastudovaných Novým lety, kdy jsem s  ním připravovala článek divadlem – Hledám děvče na boogie-woogie do novin. Po sedmi letech musel činnost (1998) či Holka nebo kluk (1999) – od téhož v divadle přerušit a věnovat se rodině. autora Antonína Procházky v převzaté režii K  divadlu se vrátil v  roce 1992. Tehdy a produkci Pavla Krále. Zde mohl dobře přišla na řadu detektivka Vražda na faře, uplatnit svou přirozenost v postavách, jimž v níž hostovala populární pražská herečka bylo vlastní uvážlivé vyjadřování a důstojStella Zázvorková. Jirka byl velice potěšen né až noblesní vystupování, uhlazený tón a pochvalnými slovy věhlasné umělkyně na skrytý smysl pro suchý humor. adresu jeho nadějného herectví a to ho Je těžké spočítat, kolik Jiří Benda povzbudilo k dalšímu úsilí. Do her různého v Novém divadle vytvořil celkem rolí, koližánru jej pak velice rádi obsazovali všich- krát stál na jeho scéně a sklízel zasloužený ni režiséři Nového divadla – Áda Toman, potlesk. Na mysl se dere vzpomínka na Tomáš Mašek, Pavel Král i Brigita Hamva- jeho poslední – už nerealizovanou – postašová, která Jiřího charakterizovala takto: vu Duška ve hře Růže z Bertramky (scénář „Je to herec salónních konverzaček s  bri- a režie B. Hamvašová, 2006), kterou musel lantním společenským tónem. S  hlasem, na poslední chvíli vzdát kvůli nemilosrdně s nímž umí pracovat. Typ diplomata.“ postupující chorobě, ač se na ni tak poctivě Jeden z nejvěhlasnějších Jiří Benda si po čase poradil i  s  nároč- a usilovně připravoval... koncertních pianistů Severnými postavami, jako byla kupříkladu role A tak ten poslední potlesk věnovaný Prokopa Holého v  dramatických povíd- divadelnímu umění Jiřího Bendy zazněl ve ní Ameriky opět zavítá kách Oldřicha Daňka Zdaleka ne tak ošk- vzpomínkách a úctě těch, kdo se zúčastna Masaryktown – a opět livá, jak se původně zdálo (režie Tomáš nili posledního rozloučení s  ním v  sobotu doprovázen svou mimořádMašek, 2000), či role Pinďase ve hře Jiřího 10. února 2007. ¤ Hubače Stará dobrá kapela (režie Pavel ně nadanou dcerou, která Král, 2001). Stejně úspěšně dokázal ztězahraje na klavír a na housle. lesnit i  komediální postavy – vzpomeňme KVALITNÍ SUŠENÉ HOUBY na Capitana v komedii Jaroslava Vostrého ZE SEVERNÍHO ONTARIA Tři v tom (režie Brigita Hamvašová, 2002), Neděle 25. února od 17.00 hodin Sběr z loňského léta, na roli hraběte v komedii Carla Goldoniho Restaurace Praha, Masaryktown, 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto 10 dkg za $12,00 plus poštovné. Mirandolina (režie Brigita Hamvašová, Vstupné $20 (studenti $15). Rezervace u Julie Novotné: 416-439-4354 2005), na Ridolfa v komedii Carla GoldoPro více informací volejte: niho a J. Hoffmeistra Zpívající Benátky (705) 461 - 8563 s  hostujícím Viktorem Preissem v  hlavní

Ve středu 7. února podlehl zákeřné nemoci dlouholetý herec Nového divadla v Torontě Jiří Benda. Odešel v něm člověk, po kterém zůstane v naší komunitě těžce zacelitelná mezera.

Nokturna na Masaryktownu

6.S 20 EZÓ 06 -20NA 07

Antonín a Caroline

Kubálek



Krajanské dění

Nový domov 12. 2. 2007

Dvě pohlednice z krajanského života v Torontě V neděli 21. ledna vystoupila v restauraci Praha v  rámci cyklu Nokturna na Masaryktownu skupina Jirky Grosmana Swing Noir ve složení (zleva) Abbey Scholzberg, Ashley Wey, Jirka Grosman, Brandon Walker a Ian MacGillivray. Zhruba 90 posluchačů v příjemné náladě vyslechlo populární skladby swingového období 30. a 40. let. Zazněly též některé oblíbené původní skladby z autorské dílny Jirky Grosmana. Na opožděnou oslavu 100. výročí narozenin Jaroslava Ježka zahrála kapela aranžmá Ježkova populárního blues Klobouk ve křoví.  Na snímku Jana Rotbauera nebere Jirku Grosmana křeč do lýtka, jak by se snad mohlo zdát, alébrž velmi intenzivně a věrně imituje černošský jazzový zpěv ve stylu Louise Armstronga...

Cestovatelé Bibiana a Ivo Pindurovi uspořádali o  víkendu 3. a 4. února v  torontském kostele svatého Václava velmi zajímavou výstavu fotografií a domorodých předmětů, které si přivezli ze své expedice po Nové Guineji. Zhruba 120 návštěvníkům, kteří na výstavu během víkendu zavítali, ochotně odpovídali na otázky a nadšeně vyprávěli o  svých nevšedních zážitcích při návštěvě papuánských divokých kmenů, které žijí na úrovni doby kamenné. Zájemci mohli též na televizní obrazovce shlédnout poutavý a velmi profesionálně zpracovaný dokumentární film, zachycující některé unikátní a dosud nikým nenatočené momenty ze života těchto domorodců. Tentýž film shlédlo pak ještě i na 40 dalších zájemců, kteří zavítali v  pátek 9. února v podvečer do restaurace Praha na Masaryktownu. Manželé Pindurovi se na závěr nechali slyšet, že příští léto plánují vyrazit do Nové Guineje znovu. (Foto: Jan Rotbauer)

Krajanské dění



Z neformální krajanské kroniky Josefa Čermáka Za Frankem Ottou

Frank Otta se narodil 27. května 1963 v Praze. Zemřel 22. ledna 2007 v Torontu. Bylo mu 43 let. Historie  Ottova rodu se čte jako řecká tragedie. Stejně tak jako historie rodu Jarošů, z něhož pocházela jeho matka Eda. Frankův dědeček, také František, vybudoval v Rakovníku podnik František Otta, továrna na mýdlo a jedlé tuky, který byl chloubou města. V  roce 1946 byl podnik dán pod národní správu, přestože nespadal do kategorie vyvlastnitelných podniků. Neměl patřičný počet zaměstnanců. Úřady si jednoduše pomohly tím, že za zaměstnance podniku prohlásily i  zaměstnance statku, který také patřil Ottově rodině... Po puči režim dokončil znárodnění a uvěznil syna Františka. Ve vězení se František sešel s  Alekem ze selské rodiny Jarošů, jejichž statek byl – „v boji proti kulakům“ – komunisty znárodněn. Alek, jeho matka (otec byl již mrtev) a sestra byli všichni uvězněni. Alek byl popraven v roce 1951. Před popravou požádal přítele Františka Ottu, aby se postaral o jeho sestru Edu. František byl propuštěn po desetiletém věznění v  roce 1960 a Eda o  rok později. František ji vyhledal, zamilovali se do sebe a vzali se. Do Kanady nejdříve emigrovala Eda se synkem a usadila se v  Montrealu, kde již od roku 1951 žila Františkova sestra Majka s manželem Jiřím Hanušem. Později za nimi do Montrealu přijel František a nakonec se tamtéž usadili i  Dagmar (druhá Františkova sestra) a Vladimír Rydlovi. V  Montrealu chodil Frank do školy až do roku 1977, kdy se s  rodiči přestěhoval do Toronta, kam mezitím přesídlili i  ostatní členové Ottovy rodiny. Po ukončení střední školy se Frank živil dva roky jako taxikář, pak se dal zapsat na Trent University, kde graduoval v roce 1990 v chemii (a potkal svoji budoucí ženu Naomi). Skoro dva roky strávil v  České republice, kde učil angličtinu (také v  Rakovníku, v  továrně vybudované jeho dědečkem a prodané postkomunistickou vládou společnosti Procter & Gamble!) V  Kanadě pracoval převážně v  hračkářském průmyslu, naposledy pro Interasist Toy Company. Jeho zaměstnání vyžadovalo cestovat do mnoha zemí a ovšem cestování bylo jinou velkou Františkovou láskou. Byl mužem mnoha zájmů a všechny pěstoval s vášní, ať to bylo fotografování nebo sporty, mezi nimi závodění na motocyklu (vyhrál několik cen), windsurfing, plachtění, sportovní potápění, parašutismus, lukostřelba, a později létání. Odešel v něm poslední mužský potomek rodu Ottů, o  nichž je v  Čechách záznam již koncem 18. století. Vnuk muže, s jehož celoživotním dílem zacházela skoro stejně neospravedlnitelně republika „Benešova“ a „Havlova“ jako režim Klementa Gottwalda; syn muže deset let vězněného a matky, jejíž bratr byl popraven, rodinný majetek jim byl „znárodněn“ a rodinný dům vyhozen do povětří (jako většina akcí komunistického režimu, i tahle byla zbabrána); syn ženy, na niž osud naložil břemeno skoro nad lidské síly. Při pohřebních obřadech se se zesnulým rozloučil jeho švagr Len McGowan. Paní Edě a celé rodině vyslovujeme hlubokou soustrast.

Pavel Král sedmdesátiletý

Včera jsem psal zdravici k  jeho pětašedesátým narozeninám. A dneska (nebo zítra) je mu sedmdesát. Vlastně až 18. února. Ale i tak. Čas, hlavně jak přibývají roky, se chová docela nezodpovědně.

Pavel se narodil 18. února 1937 v Praze. Studoval strojní průmyslovku – Pavel?! – byl odsouzen na deset let za „špionáž a velezradu“ – Pavel?! – a celkem o  tom nikdo neví. Na štěstí si odseděl jen dva roky. V  létech 1970 až 1980 pracoval jako šéf uměleckotechnického provozu Městských divadel pražských. Tyhle tři slova pro mne – vesnického ochotníka ve Skurách (čtyřicet čísel i s osadou) – mají pohádkový zvuk. A při tom hrál. V roce 1980 opustil Československo a my měli to štěstí, že skončil v Torontu. My ho ovšem známe především jako divadelníka. Ale Pavel udělal kus práce i v Českém a slovenském sdružení v Kanadě. V knížce, kterou jsem před časem spáchal, jsem například našel, že na schůzi ústředního výboru Sdružení konané 6. dubna 1991 byl spolu s (v abecedním pořadí) J. Cornem, J. Čermákem, J.  Formandlem a J. Škvoreckým zvolen (jako jediný, jehož křestní jméno nezačíná s „J“) členem výboru pověřeného přípravou programu pro 43. kongres Sdružení. Dále se zasloužil o ubytování přibližně poloviny torontských krajanů. Ale jeho největší přínos je v divadle, specificky v  Novém divadle, kde působí od roku 1984. Vystoupil nejméně v  50 rolích a řadu  her režíroval. Režíruje, mimochodem, i příští hru, jíž je Adam Stvořitel bratří Čapků. Premiéru má koncem března (viz upoutávku na straně 3 – pozn. red.) a Pavel Král v ní také hraje hlavní roli – vřele doporučuji. V  roce 1995 redigoval publikaci oslavující 25 let Nového divadla – Pavel je herec, režisér, kronikář souboru a také dramatik: v  r. 1989 napsal předscénu ke hře Nebe na zemi, v r. 1992 přepsal Pěst na oko a v  r. 2000 překvapil vynikajícím Čochtanem. A také má lví podíl na administrativě divadla a přes den přijímá rezervace. Ale ani to není všechno: během svého působení v  Městských divadlech pražských navázal přátelství s mnoha dnešními hvězdami českého divadla. A mnohé z nich za posledních patnáct let přilákal do Toronta. Mezi nimi: Josefa Zimu, Stellu Zázvorkovou, Václava Postráneckého, Janu Hlaváčovou, Ladislava Smoljaka, Antonína Procházku, Viktora Preisse, Petra Kostku, Ninu Jirákovou... Milý Pavle, mnogaja ljeta!

Osmdesátka Jiřího Kořistky

V neděli 4. února 2007  oslavilo téměř padesát krajanů spolu s  jeho paní Ann a dalšími členy rodiny v krajanské restauraci v St. Jacobs 80. narozeniny starosty Kanadského Sokola Jiřího Kořistky. Jan Waldauf, který pořad oslav řídil, pronesl hlavní zdravici, ale blahopřání přišla i z jiných sokolských jednot a jiných organizací i od osobních přátel Jiřího. Všichni se shodli v tom, že Jiří Kořistka se bohatě zasloužil nejen o Sokol, ale o krajanský život vůbec, včetně Českého a slovenského sdružení v Kanadě. V závěru formální části oslav mu starostka Torontské sokolské jednoty Hana Jurásková předala kytici a vzácnou knihu o létání. Jiří žil a dosud žije plný a zajímavý život.

Narodil se 11. února 1927 a od dětství chtěl být pilotem. Po skončení průmyslovky byl přijat na čs. leteckou akademii. Studia dokončil, ale než mohl začít svoji kariéru, komunisté se zmocnili vlády a Jiří byl vyloučen z  odborové organizace pilotů. Rozhodl se k  útěku a to je sám o  sobě materiál na knížku. Skončil v uprchlickém táboře v  Západním Německu, kde se mu podařilo získat pilotní průkaz. Odjel do Anglie v  naději, že bude přijat do britské-

ho letectva, ale to následkem intervence čs. vlády přijímalo pouze letce, kteří u RAF sloužili za druhé světové války. Jiří přesídlil do Kanady, doufaje, že se mu podaří najít zaměstnání jako pilot, ale nakonec byl rád, že byl přijat jako konstruktér u  společnosti Crane Ltd. (Jan Masaryk byl jednu dobu manželem dcery zakladatele této společnosti.)  Příštím jeho zaměstnavatelem byly Trans-Canada Airlines (dnes Air Canada), kde pracoval jako flight engineer až do zrušení této pozice. Alena Martinů v Montrealském Věstníku č. 6 o Jiřím Kořistkovi píše: Hned po příchodu do Montrealu v  r. 1952 se Jiří účastnil aktivit československé komunity. Hrál tenis, byl členem fotbalového mužstva SpartaMontreal, byl učitelem české doplňovací školy, hrál loutkové divadlo a svážel minibusem děti do školy, která v tu dobu měla 4 třídy se 72 dětmi. Jeho odchod z Montrealu pocítila nejvíce sokolská jednota, kde Jiří zastával mnoho funkcí, především funkci náčelníka, ve které i organizoval slet Sokola v zahraničí v r. 1988 v Montrealu. Kromě mnoha dalších funkcí reprezentoval jednotu jako župní náčelník a byl zástupcem kanadské župy v  Ústředí Sokolstva v  zahraničí. Po svém odchodu do Kitcheneru pokračoval v sokolské práci a po odstupu bratra Waldaufa byl zvolen starostou župy kanadské. Ve všech funkcích je vážený pro klidný styl práce, vytrvalost, spravedlnost a spolehlivost. Se svou ženou Annou, která ho ve všech těchto aktivitách podporovala, ač není českého původu a česky neumí, mají dceru Kathy a syna Stevena, a nyní již několik vnuků a vnuček. Před dvěma lety měl Jiří Kořistka problémy se srdcem, ale vyčistili mu cévy a ujistili ho, že má před sebou dobrých dvacet let. A  Jiří nejen, že na to vypadá, ale také podle toho žije: lyžuje, hraje tenis, plave... Přejeme mu, aby se té stovky dočkal stejně usměvavý a zdatný jako je dnes. (Pasáž A. Martinů byla do textu Josefa Čermáka doplněna redakcí.)

Inspired Travel Solutions

Hot summer deal! Kosice

$630.00

from

tax $295.00

Belgrade from

$730.00

Vienna Prague

tax $298.00

Zagreb from

$930.00 tax $296.00

from

$933.00

tax $258.00

Travel period Jun 1 - Jun 22/ August 1 - August 31

Hurry up!.....Space is limited! toll free: 1-800-825-7577 fax: (416) 504-8186

tel: (416)504-3800 662 Queen St. West, Toronto ON M6J 1E5 email:[email protected]

2631380



Nový domov 12. 2. 2007

Magdaléna – česká inženýrka na studiích v Montrealu Lubomír Stejskal

Příběh té vzdělané, a přece stále věděníchtivé slečny mě začal zajímat. Intuitivně jsem vytušil, že pomocnou ruku nabídne internet a v  očekávání, jaké tajemství tento zázrak našeho věku odkryje, zadal jsem do vyhledávače její jméno. Na obrazovce se objevila kaskáda odkazů a mezi nimi ten pravý: „Montreal – Magdalena Bazalova“. V  duchu jsem zajásal. Autentické svědectví o Kanadě, zde tedy ponejvíce o  Québecu a jeho největším městě Montrealu, bylo na dosah. Kdo je Magdaléna Bazalová? Dívka, či chcete-li mladá žena, něco přes dvacet, která v  Praze vystudovala České vysoké učení technické (ČVUT), kde získala titul inženýra v oboru jaderného a fyzikálního inženýrství (to je pro další dějství tohoto příběhu podstatný údaj). Na základě výběrového řízení byla přijata k  dalšímu studiu lékařské fyziky na montrealské McGill University. Díky ní, a také zásluhou Lidových novin (LN), jež věnovaly jejímu problému náležitou pozornost, se v  mediálním prostředí staré vlasti dostala alespoň na okamžik do popředí zájmu otázka uznávání českých akademických titulů v Severní Americe. Pod heslem „Montreal – Magdalena Bazalova“ je něco jako internetový deník. V  něm jeho autorka od ledna 2005 zeširoka popisuje všední kanadskou realitu. Jistěže očima české studentky. Nedotýká se pouze dění na universitě a v  Montrealské všeobecné nemocnici, kam dochází na zaměstnaneckou praxi. Čtenářům přibližuje své každodenní zážitky – časté výlety, sportovní aktivity nebo dojmy z návštěv krajanských akcí (mimo jiné se zúčastnila jednání montrealského výboru ČSSK a navštívila i tábor na Hostýně). Činí tak spontánně, bez zábran a zcela neformálně, což je na internetu a u  lidí její generace považováno za samozřejmé. Nic nepřikrášluje, z ledasčeho, co lidé ve zralém věku berou vážně, si dělá legraci. Protože dokázala využít možností, které

nová doba poskytuje, může srovnávat. A  zde chtě nechtě musíme kvůli ilustraci přinést nezbytnou otýpku dříví do lesa. Takto Magdaléna popisuje kontakt s  montrealskou byrokracií: „Když jsem si myslela, že mám-li CAQ (Certificat d´ acceptation du Québec) a kanadské studijní vízum, jsem za vodou, byla jsem na velkém omylu. … Na počátku všeho stálo zřízení konta v Banque de Montréal, které trvalo hodinu a půl! Zlatá (francouzská) Marseille, kde bylo vše zařízeno za deset minut. Další lahůdkou bylo požádání o  Social Insurance Number, bez kterého vlastně neexistuju. Našla jsem si adresu …, tam jsem vystála jednu frontu, kde mi řekli, že se opravdu musím posadit mezi těch padesát čekajících lidí a vyčkat, až mě někdo zavolá jménem. … Po hodině a půl jsem se dočkala, usedla na židličku do kukaně, ukázala pas s  vízem a potvrzení o  zaměstnání – a ejhle, nebylo správné, neboť na něm chybělo datum ukončení smlouvy. Tudíž jsem musela přijít ještě jednou ...“ Že je to normální a stojí leda tak za mávnutí rukou? Jistěže. Byrokracie bují všude na světě a je nezničitelná. A  navíc, proti tomu, co mělo přijít, šlo skutečně o banalitu.

Není titul jako titul

Jen bezmocný úsměv zbyl Magdaléně, když zjistila, co ji na montrealské universitě čeká. Dvě velké zkoušky, v doslovném i  přeneseném významu tohoto slova. Ta první se jmenuje PhD. Preliminary Exam (neboli Prelim) a je nutnou podmínkou pro získání doktorského titulu PhD., kvůli kterému se do Kanady vypravila. Jde o celkový test znalostí z  fyziky v  rozsahu probíraném na severoamerických vysokých školách v  bakalářském i  magisterském studiu. Přestože zkoušku úspěšně zvládla, v  článku na toto téma pro Lidové noviny se netajila tím, že během prvních měsíců pobytu na universitě McGill převážně doháněla znalosti, které si z  pražského

ČVUT nepřivezla. Pokud by Prelim neudělala, měla by po roce šanci ji zopakovat. Při druhém neúspěchu by si mohla jít rovnou pro zpáteční letenku do Evropy, protože by byla ze studia nemilosrdně vyloučena. Uvážíme-li, že v té době by mohla být před cílem svého kanadského snažení a mít téměř hotovou doktorandskou práci, zní její otázka, proč není Prelim koncipována jako zkouška přijímací, docela logicky. Z  první překonané překážky se však dlouho neradovala. Zanedlouho ji potkala životní zkouška druhá, nejen z  psychického hlediska nesrovnatelně horší. Jako blesk z  čistého nebe působilo oznámení šéfa Medical Physics Unit, že její titul inženýra, kterým završila pětileté studium na pražské fakultě jaderného a fyzikálního inženýrství, není pro postgraduální studia na McGillu postačující. Z  hlediska místních vysokoškolských pravidel je nositelem pouze nižšího titulu – bakaláře. Důvod? V  České republice je inženýr prvním vysokoškolským titulem, zatímco v Kanadě (a USA) je prvním titulem bakalář. Marné bylo vysvětlování, že na inženýra studovala v Praze pět let a že kanadskou stranou požadovaný titul magistr (Master) nemá pouze kvůli tomu, že jej české vysoké školy technického zaměření neudělují. Universitní činovníci byli neoblomní a dotlačili Magdalénu na křižovatku. Buď doktorské studium Medical Physics vzdá, nebo zůstane a doplní si magisterské vzdělání (třebaže ho podle českých vysokoškolských pravidel má). Po jednodenní depresi zvolila druhou možnost, což představovalo dalších sedm studijních kurzů navíc.

Z Čech takovou zkušenost nemám

Magdaléna určitě není prvním absolventem české vysoké školy, který kdy měl v  Zemi javorů problém s  uznáním svého titulu. O  to pozoruhodnější jsou reakce z  domova. Pražské ministerstvo školství podle vyjádření své úřednice Zdeňky Pastorové pro LN prý nemá povědomost

Melčák do toho praštil Stanislav Reiniš Česká politická scéna je bizarní a sledovat ji je zábavné. Národ namíchal karty pro politiky podivuhodným způsobem a ne každý v  tomto klání obstojí. Poslanec Paroubek, donedávna ministerský předseda, zuří a baví tím skoro každého. Zní to jako restaurace čtvrté cenové skupiny. Paroubek svolává prostě tresty pekelné a nebeské na spolustraníka Melčáka a bývalého spolustraníka Pohanku za to, že si dovolili hlasovat proti Paroubkově snaze získat moc ve státě za každou cenu. Paroubkovy tanečky, kterými sedm měsíců zdržoval ustavení rozumné vlády, už Melčákovi a Pohankovi připadly trapné a škodlivé pro celou českou sociální demokracii a celý národ. Jednoduchým postupem nakonec umožnili sestavení vlády, kterou už potřebujeme jako sůl. A  tak v  době hlasování o důvěře vládě v parlamentě ze sněmovny

odešli a občansko-demokratická vláda důvěru dostala. Národ si oddechl, časy se vrátily více méně k normálu. Paroubek označil ony dva poslance za „přeběhlíky“ a za „zrádce“, protože mu znemožnili dále protahovat krizi a tropit hlouposti jménem jakéhosi demokratického centralismu, který získal špatné jméno už za dob Lenina a Stalina. Pokouší se poslance Melčáka vyloučit z ČSSD, ale moc se mu to zatím nevede. Aspoň jej tedy vyhnal z kanceláře ve sněmovně. A samozřejmě přispěchal soudruh Filip jako předseda KSČM a začal se holedbat, že on navrhne zákon, který by navždy zabránil onomu „přeběhlictví“ a zakázal by všem členům všech stran upřednostňovat voliče před „stranickou kázní“, jinými slovy myšlení před stranickým diktátem... Demokratický centralismus Lenina a Stalina jako vyšitý.

Svoboda rozhodování poslanců je vzácným a chvályhodným prostředkem demokracie a víme, kam demokratický centralismus bolševiky zavedl. Nakonec od svého výtvoru, „vyspělého socialismu“, raději utekli a věnovali se svým trafikám, které jim strana na poslední chvíli uštědřila. Je jasné, že v jiných parlamentech existuje často funkce popoháněče jménem „whip“, tedy v  překladu bič nebo důtky, který organizuje poslance a nutí je hlasovat tak, jak hlasuje vůdce. Tato funkce však je dnes míněna trochu jinak a neomezuje svobodné rozhodování poslanců. Naivně se domnívám, že poslanci jsou voleni lidem a jemu jsou také odpovědni. Stranická odpovědnost přichází až potom. Poslanec je v první řadě odpovědný svým voličům a také svému svědomí a osobnímu rozhodnutí. Aspoň ideálně by tomu tak mělo být. ¤

o tom, že by kanadská strana neuznávala magisterskou úroveň českého akademického titulu inženýr. Žádnou stížnost od absolventů vysokých škol dosud neobdrželo. Jak deník trefně poznamenal, bude to nejspíš tím, že takto postižení lidé se na ministerstvo neobracejí, ale řeší celou záležitost svépomocí. Třeba jako Magdaléna, kterou kouzlem nechtěného pobavil tehdejší zástupce rektora ČVUT pro zahraniční styky: „Pokud McGill váš titul nevnímá, tak bych se ve vaší pozici sebral a šel jinam.“ Muž na svém místě, nelze nenapsat, který je snad vážně přesvědčen, že pro získání stipendia v Severní Americe stačí vyvinout stejně málo úsilí jako ke zformulování takovéto „geniální“ rady. Navzdory této životní peripetii neztratila Magdaléna smysl pro objektivní vidění. Když porovnala systém zjišťování vědomostí doma a za Atlantikem, došla k názoru, že severoamerický je rozhodně efektivnější než český. Kromě zkoušek na konci semestru se v Kanadě testují znalosti také v  jeho polovině (tzv. midterms). Jelikož studenti musí absorbovat materiál na dvě zkoušky v  semestru, mají šanci zapamatovat si více učiva. A  ještě jeden zásadní rozdíl nabídla Magdaléna čtenářům LN: „Na McGillu jsou učitelé na začátku hodiny připraveni zodpovědět dotazy studentů k  předchozímu učivu, přičemž se stává, že tato část zabere třicet minut z  hodinu a půl trvající přednášky. Studenti jsou v  Kanadě ke kladení otázek povzbuzováni; je vidět, že cílem učitelů je, aby jejich žáci látce rozuměli.“ A  smutně dodává: „Z Čech takovou zkušenost nemám.“ Závěrem už jen odezva z  internetové diskuse na toto téma: „Albert Einstein také studoval jen v  Evropě, a nakonec se v Americe uchytil.“ Zdá se, že se uchytila i  Magdaléna Bazalová. Bude-li i  nadále tak pilná, svědomitá a zdravě odhodlaná, jistě si na jejích internetových stránkách budeme zanedlouho moci přečíst, že získala právo přidat ke svému jménu ona tři kouzelná písmena PhD. Byť právě o  tuto formalitu jí jde asi ze všeho nejméně. ¤

Portrét



Barytonista Ján Vaculík: V opeře se cítím doma Věra Kohoutová Je mu teprve pětadvacet let, dosáhl titulu bakaláře hudby na Royal Conservatory of Music v  Torontu a už přesně ví, co obnáší a bude obnášet jeho kariéra i  v  daleké budoucnosti. Do Kanady přicestoval s  rodiči před šesti lety. Rok po příjezdu začal soukromě studovat zpěv. „Nechtěli jsme, aby studia přerušil, v  Košicích ukončil první ročník konzervatoře,“ říká Jánova maminka Luba, instrumentářka na operačním sále (profese, kterou vykonávala i ve staré vlasti). S úsměvem vzpomíná na to, jak ji vyděsila částka hodinového honoráře, o  který si řekla profesorka hudby v  Torontu. „Při naší začátečnické angličtině jsme rozuměli seventeen, a i když se nám to zdálo na poměry čerstvých nemajetných imigrantů hodně, byli jsme ochotni ty peníze pro Janka obětovat. Ale když jsme byli opraveni na částku seventy, nevěděli jsme, co si počít. Chtěli jsme, aby Janko pokračoval – viděli jsme, jak si to velice přeje. A tak jsme přidali nějaké přesčasy, upravili rozpočet, jak jen to šlo, a nějakou tu soukromou hodinu před nástupem na konzervatoř jsme mu přece jen dopřáli…“ Tehdy měla rodina, jako asi každá nově příchozí, dost vypjatý rozpočet a na zajišťování obživy se podíleli všichni bez výjimky. „Držíme pohromadě a o všem se rozhodujeme společně,“ dokresluje situaci Ján Vaculík – otec, který se od té doby etabloval ve své elektrikářské profesi. Oba rodiče prožívají vystoupení svého syna na profesionální scéně mnohem intenzivněji než on sám. Říkají, že v rodině se žádné umělecké talenty nevyskytly a o to krásnější jim připadá, když právě jejich syn může rozdávat jiným lidem radost svým zpěvem. Ján Vaculík junior se narodil 11. dubna 1981 v Košicích, ale cítí se být Čechoslovákem. Nemá rád dělení všeho na české a slovenské. Snad také proto jej vidíme na různých komunitních akcích, z nichž nejedna vznikla dokonce z jeho vlastního podnětu, jako kupříkladu předvánoční matiné ve slovenském římskokatolickém kostele Narození Bohorodičky v Torontě. VK: Neznám jiného mladého umělce, který se tolik angažuje pro své krajany... JV: Mrzí mě, že naše dva národy nejsou tak soudržné jako třeba Italové. Žijeme přece v multikulturním světě… Myslím, že by podobných akcí mělo být mnohem víc, možná by přispívaly k  utužení vnitřních vztahů. Takové koncerty počítám mezi ty nejnáročnější – cítím mnohem vyšší zodpovědnost. VK: Kdy ses vlastně rozhodl studovat operní zpěv? JV: Dlouho jsem o opeře nevěděl vůbec nic. Vyrůstal jsem v Košicích a jako ostatní kluci jsem hrál na kytaru. Rodiče přišli na to, že mě to baví, tak mi zaplatili nějaké hodiny. Po čase jsem šel od jednoho učitele k druhému, až jsem skončil u tátova kamaráda v  našem domě o  dvě poschodí níže. Ředitel umělecké školy. Až teprve ten ocenil můj zpěv, takže jsem dělal obojí. Později jsem už jenom zpíval. Na gymnáziu se na zpěv zapomnělo. Jenže na něj nezapomněl onen ředitel. Vždycky se ptal, kdy že se mu nanovo předvedu. A tak namísto ekonomky jsem dělal pohovory na konzervatoř

– proč ne, i mně to znělo mnohem dobrodružněji. Na košické konzervatoři mě učil Juraj Šomorjaj, díky kterému jsem pochopil, o čem zpěv je. VK: Proč sis vybral zrovna operu? JV: Opera je dílo, na kterém pracuje víc lidí dohromady. Navléknu kostým a automaticky se stávám někým jiným, kým vlastně jinak nejsem a nikdy nebudu, a vydávám ze sebe i to, co mi ani není vlastní – jsou to emoce postavy, která není moje… Mám to prostě v sobě a to strašně ovlivňuje můj život. Na druhé straně mi to připadá i zábavné. Jsou to zkrátka jiné barvy života. V opeře se cítím doma – nikdy bych nemohl být koncertním pěvcem. VK: Jak vlastně buduje mladý operní pěvec svou kariéru?

ho studenta velká pocta. V tomto směru je torontská umělecká škola vyspělejší. Na Slovensku se na školách neplatilo a neplatí za výuku – kantorům nejde o udržení si počtu žáků kvůli příjmu. Rozhodující je tam jen žákův talent. Tam a v celé Evropě zodpovědně a zpříma řeknou studentovi, zda má či nemá smysl zůstat na škole čtyři roky. Čili jediným důvodem, proč je tam „drží“, je studentův talent. Tady, bohužel, je to o byznysu. Člověk musí mít taky nějaký talent, ale i když není výjimečný, neřeknou mu na rovinu, že se dobrým pěvcem nikdy nestane. Se Zdeňkem Plechem, operním pěvcem z Národního divadla v Praze, který tady hostoval, jsme si vyměňovali na toto téma mnohé zkušenosti. VK: Školu máš za sebou, jaké máš plány? JV: V této části světa je vlastně jedno, zda člověk má nebo nemá papír, protože stejně musí projít konkurzem a musí na jevišti ukázat, co umí. Pavarotti žádný papír neměl. Než začal zpívat, montoval jízdní kola. Papír o dokončení školy je ale dobrý Nadějný mladý pěvec Ján Vaculík (vpravo) s rodiči. (Foto: Věra Kohoutová) v případě, že čloJV: Nejprve se soustřeďuje na trénink věk jednou hodlá třeba učit jiné pěvce. svého hlasu technicky – intonace, rytmus Tento rok jsem se rozhodl nejít nikam dál a tak. Pak začíná hudebními cviky a zpívá do školy, ale chci se zúčastnit různých konzákladní repertoár. Fantastickými skladate- kurzů v  různých operních společnostech, li pro pěvcův začátek jsou třeba Schumann chci vědět, na čem jsem. A pak chci na dvoua Schubert, jejichž skladby dávají možnost leté studium na pražskou AMU udělat si melodie prožívat, aniž musím tolik myslet magisterské zkoušky a pokračovat v kariéře na techniku. Z  projevu se nesmí vytratit v Evropě. S bakalářem z Ameriky a magissrdce. A když mladý pěvec zvládne tech- terskými zkouškami z Prahy, to by mohlo být niku, tak si postupně buduje svůj reper- velice zajímavé. Doufám, že se tam dostanu toár: z  každého hudebního období něco – talentové zkoušky nejsou jednoduché, čloa v  různých jazycích. To pak zdokonaluje věk musí předvést hodinový program... a na to nabaluje náročnější kusy. PřirozeVK: Proč sis vybral Prahu, a ne třeba ně nemůže hned v  prvních letech zpívat Vídeň či Itálii? náročné Wagnerovy opery, to by si hlas JV: Praha má vynikající pověst, Vídeň docela zničil. Na tohoto skladatele dorůstá je velice „přezpívaná“, učí se tam moc Itatak ve svých čtyřiceti letech. lů. Pro mě není italská škola tou nejlepší, VK: Prošel jsi dvěma uměleckými školami v  tomto směru je fantastická Vídeň. Ale na dvou světadílech. Můžeš je porovnat? Praha, ta je centrem celé kulturní EvroJV: Na Slovensku nebyl program tak py. Pražské operní divadlo angažuje kažvyspělý jako tady, neměli jsme takové tech- dou chvíli někoho jiného a střídají se tam nické vymoženosti – laboratoře, technické umělci z  celé Evropy včetně Švédů. Jazykurzy, nahrávání do počítačů... Tady zase kem bych si byl blízký, také angličtina tam chybí důraz na to nejdůležitější – výuku funguje. A měl bych blízko na Slovensko. zpěvu. Zdejší profesoři jsou fajn, ale jako Mým přáním je studovat u vynikající prof. pěvci nejsou technicky tak vyspělí jako Magdaleny Hajóssyové, která má obrovslovenští a evropští vůbec. Na Slovensku skou pěveckou kariéru. Praha má taky spoměl každý z pedagogů za sebou či součas- jení s Německem a tam bych chtěl jednou ně obrovskou pěveckou kariéru po Evropě. skončit, usadit se v Mnichově. Konkurence Takoví vědí, o čem umělecký zpěv je, vědí, pěvců je tam menší než tady, kde máme jak pomoci studentovi, který se dostane do jednu konzervatoř se třiceti profesory, U of hlasového problému, protože vědí, jak ten T, nějaké menší školy umění a v Kanadě jen hlas napravit. Bohužel, torontští profesoři čtyři operní společnosti, takže když přijde nedokážou často problém ani identifiko- konkurz na obsazení dvou pozic, přijede tři vat, protože jim chybějí ony zkušenosti. čtyři stovky uchazečů odevšad. Na druhé straně v  Torontu zase přiveVK: Proč vlastně chtějí umělci z  Evropy zou na Master Classes kouče třeba z USA, hostovat na americkém kontinentu? každý rok jsou ve  škole dva recitály, stuJV: Hlavní motivací jsou finance. denti nastudují ročně jednu operu, v  níž A potom, každý chce zpívat v Torontě nebo mají možnost pracovat s  profesionálním v Metropolitní opeře v New Yorku. To jsou orchestrem a dirigentem, což je pro každé- společnosti na vysoké umělecké úrovni.

VK: Máš svoje oblíbené skladatele? JV: Mám jich víc. Každý z  nich má pro mě své kouzlo. Edvard Grieg, Johann Sibelius, Johannes Brahms, Mozart přirozeně, Richard Wagner, Antonín Dvořák a také Čajkovský. A každého mám rád pro něco jiného. Mozarta mimo jiné i pro srdce, které do každého svého díla dal. Podívejte se třeba na árii zamilované Zerliny z opery  Don Giovanni – říká Massettovi, jak jej miluje, a v  orchestru slyšíte bušení srdce. A když se do árie zaposloucháte, uvědomujete si, jakou má citovou hloubku. Wagner je považován za hlavního reformátora opery 19. století. Vyznačuje se svými leitmotivy. V  cyklu Ring (Prsten Nibelungův) má každé slovo nějakou melodii, a i když neznáte slova, tak z hudby pochopíte, že se mluví o prstenu, o lásce… Wagner přestavěl operu do dramatu a tragédie. Ovlivnil například Smetanu, Dvořáka, Brahmse – to jsou také moji oblíbenci. VK: Toužíš po nějaké konkrétní roli? JV: Don Giovanni, jedna z  postav stejnojmenné Mozartovy opery. Je to neuvěřitelná role, obsahuje snad všechno. Je spíše zábavná než náročná. Přes lehkou hudbu je tam i  dramatičnost i  milostná melodie. Giovanni je milý, galantní, i když darebák. Spojuje oba protipóly v jedné osobě. VK: Kdo je tvůj pěvecký idol? JV: Obdivuji se hned několika pěvcům: úžasný je čtyřicátník Bryn Terfel z Walesu se svým lyrickým barytonem. Nemyslím si, že ještě existuje někdo, kdo by zpíval jako on. Mezi další oblíbence patří barytonista Španěl Juan Pons a další barytonista Slovák Dalibor Jenis, který je v současné době jedním z  nejlepších interpretů Rossiniho Lazebníka Sevillského. Je špičkový. A nesmím zapomenout ani na fantastického Petera Dvorského a jeho bratra Jaroslava – třetího z Dvorských, který se dnes také vykresluje jako velká pěvecká hvězda. VK: Nepřipadá ti tenhle chlebíček dost těžký? Nejistota, nikdy nejsi hotový… JV: V době, než jsem šel studovat, jsem neměl vůbec představu o tom, jak je to těžké povolání. Až nyní mi dochází, jak je náročné po stránce emocionální a psychické. Člověk se často dostane do situace, že neví, co bude za dva měsíce. Nevím, co mě čeká po skončení opery, jak dopadne konkurz – je to velké vypětí. A  pokud se týká toho „být hotový“, to je otázka na jaké technické úrovni si stojím. Stále ještě nemám dozrálý projev, ale zpěvák dozrává ve svých zhruba pětatřiceti šestatřiceti letech, takže mám ještě nějakých deset let – i když technicky mohu být hotový mnohem dřív. VK: A co tvoje soukromí? JV: Na začátku kariéry se musí člověk všude prezentovat, musí dávat najevo, že je ochotný zpívat a že proto tu také je. Probojovat se do světa, který mu může nabídnout obživu, je v tomto oboru dost těžké. Je těžké si taky uspořádat soukromí – žiju v  jiném biorytmu než většina. Vážím si podpory svých rodičů, sestry Kataríny i  své přítelkyně, kteří vědí, že na tom, abych mohl ze sebe vydat to nejlepší, musím soustředěně pracovat. Myslím si totiž, že talentovaný člověk by měl svůj talent dávat ostatním. VK: Považuješ se za šťastného? JV: Určitě, já jsem ten nejšťastnější člověk na světě. ¤



Nový domov 12. 2. 2007

Kufanditně buforciózní spík českých vzdělanců Petr Adler „Nová česká ministryně kultury Helena Třeštíková se s  nově jmenovaným ředitelem Národního divadla Oldřichem Černým sejde v horizontu několika dní.“ Tuhle koninu jsem si nevymyslel. Takhle jsem to četl v  nedávné zprávě Českého rozhlasu. Málem mi vypadl umělý chrup, jak s radostí říkávám. Takže chudák Helena Třeštíková se nemůže scházet jenom tak v nejbližších dnech nebo, v  nejhorším, během několika dnů. A říkat, že ta schůzka je na obzoru, to by také nebylo dostatečně vzdělané, chyběla by tomu latina. ... Chudák holka. Položil jsem tedy elektronistickou poštou Českému rozhlasu otázku, jestli to byl jenom takový žertíček nebo zda to mysleli vážně. Nedostalo se mi odpovědi. Inu, kdyby měli odpovídat každému udivenému posluchači nebo čtenáři ... kam by to vedla okna, jak se říkávalo. O pár dnů později jsem se dozvěděl ze zpráv Českého rozhlasu, že Jak jsem obsluhoval anglického krále, nejnovější film Jiřího Menzela, předstihl v návštěvnosti americkou fantasy ... promiňte, ale na jméno toho hollywoodskeho díla si nevzpomenu, protože to jsem se zakuckal a pak jsem se zcela upřímně rozbrečel. Nikoliv smíchy. Alespoň kdyby to uměli napsat, říkal jsem si, alespoň kdyby to uměli napsat, když už to musí být bezpodmínečně anglicky. Phantasy, vy volové, řval jsem do obrazovky počítače, phantasy! Ale za chvíli

mi došlo, že obrazovka sice úplně klidně snese, když na ní pištím, ale že prznitelům jazyka českého je to zcela jedno. Začal jsem přemítat, proč tomu tak je, a uvědomil jsem si, že podobných zhovadilostí se dopouštějí v převážné většině ti, kteří neumějí ani jeden jazyk pořádně a navíc jsou přesvědčeni, že musí dokázat svoji nadřazenost (a nedostatek vzdělání) tím, že nehovoří jinak než cizí řečí, a pokud možno tou, která se zrovna nosí. Také mi kamarád až z  Prahy vyprávěl, když jsme se o téhle zajímavosti bavili, že to nic není, že oblíbeným pozdravem na rozloučenou v Česku není dnes na shledanou či snad sbohem, leč mějte hezký den. A zajímavé je, dodal ten můj kamarád, že většina z těch, kdo tohoto pozdravu užívají, ani netuší, že jde o otrocký překlad z řeči hrdého Albionu (Have a nice day). Začal jsem se smát, neboť jsem si najednou vzpomněl, jak jistá zpěvačka písní, prý populárních, se kdysi dávno vrátila ze zájezdu po zemi, kde zítra tehdy znamenalo již včera, a když někomu děkovala (byla, a snad dodnes je, slušně vychovaná), přestala říkat děkuji vám, ale začala říkat děkuji vás. Kdo umí rusky, zná výraz blagodarju vas. Nejdřív jsem si myslel, že to je šprým pro kamarády, ale když jsem zjistil, že takhle děkuje všem, zmrzl mi úsměv na rtech. Abych netepal ostatní a na sebe zapomněl... Když jsme se o  tom všem s  oním pražským kamarádem elektronisticky

Neměl Palach emigrovat? Ross Hedvíček 19. ledna 2007 jsme měli zase jedno nehezké výročí. 19. ledna 1969 zemřel Jan Palach. Protože tato událost je až na pár výjimek oficiálními českými médií už 17 let zcela ignorována a současná zdegenerovaná česká mládež (...) o  tom nic neví, přečtěte si alespoň wikipedistickými marxisty zcenzurovanou verzi na http:// cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach. Český národ nikdy neoplýval hrdiny nebo skutečně charakterními osobnostmi. Právě naopak – dle českého spisovatele žijícího dlouhodobě v cizině (není divu!), Lubomíra Martínka: „Nesetkal jsem se s  žádným národem, v němž by pod zcela nepatrným tlakem povstaly zástupy fízlů, donašečů, kolaborantů, patolízalů, bachařů, kariéristů a jiných opor společnosti.“ Těch pár hrdinů posledních sta let, ať už jsou to legionáři, britští letci, Balabán, Mašín a Morávek, bratři Mašínové a jejich druzi v padesátých letech anebo Vladimír Hučín dnes, bylo pravidelně a předpokládatelně svým vlastním národem haněno, zesměšňováno, zpochybňováno, tupeno a vězněno. Kdyby Balabán, Mašín (starší) a Morávek nezahynuli rukou nacistů a přežili do doby po roce 1945, nemám nejmenších pochyb, že by všichni skončili ve vězení – v českém vězení! Jako legionáři, jako britští letci, jako Hučín! WHAT IS WRONG WITH THIS COUNTRY? Jan Palach byl extrémní idealista – bylo mu ostatně pouhých 21 let. Věřil, že stojí

za to dát život za něco, co my starší už dávno víme, že za to nestojí. Nestojí za to dát život za zemi, která to nikdy neocení, za národ, který se neprobudí, za stát, který si to jednoduše nezaslouží. Na Jana Palacha si napřed dvacet let nikdo nevzpomněl, protože „to bylo zakázané“, a potom si už na něj nikdo nevzpomněl, „protože máme jiné starosti“. Jan Palach měl udělat to stejné, co udělalo v té době 250 tisíc (dle údajů UNHCR) Čechů a Slováků. Sednout na skútr ČeZeta 175, nebo do autobusu Škoda RTO v Brně na autobusovém nádraží a nezastavit se až v Traiskirchenu. Ano, tak snadné to bylo. Dnešní vygumovaná česká mládež o  tom už nic neví a málokdy chce vědět. Můj přítel František (jeden z výše uvedených) mi v  sobotu vyprávěl, jak se ho jeho v  Praze žijící dvacetiletá neteř teď na Vánoce ptala: „A strejdo, proč jste vlastně utekli?“. Řekl, že na to neměl odpověď. Měl se snad upálit? Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 – bylo by mu teď 58 let. Mohl z něj být úspěšný Američan středního věku, se slušným životem, rodinou, dětmi a vnoučaty – kdyby bláhově nevěřil, že Československo stojí i  za oběť nejvyšší. Ano, jistě, jsou ideály a země, za které stojí i položit život. Ale za takovouhle? ¤ Mírně zkráceno. Autor žije na Floridě a publikuje (nejčastěji prostřednictvím internetu) kritické články, zejména o  současném vývoji v České republice.

vybavovali, uvědomil jsem si, že jsem mu původně chtěl napsat: co mě nejvíc zaujalo, to byla věta..., což je taky nepěkně otrocký překlad anglického způsobu psaní. Dost mě na mně samotném zamrzelo, že jsem to tak chtěl doopravdy původně napsat. Jedinou útěchou mi budiž, že jsem se pokáral včas a větu změnil. Jak? No, jak byste ji asi napsali správně česky vy? Bývávalo, že za vlády jedné strany létaly po tehdejším Československu všude rusismy. Letučka střídala subotnik, však si pamětníci vzpomenou. Alespoň doufám, že si vzpomenou. Kamarádka a velice dobrá novinářka Dana Emingerová dostala před několika lety za úkol vytvořit nový časopis pro České energetické závody, zkráceně řečeno ČEZ. Úkolu se zhostila náramně skvěle, ze zcela nedůstojného plátku udělala časopis, za který by se nestyděl ten nejnáročnější nakladatel. Čas od času mi na moji prosbu poslala po výtisku, a já jsem si v děkovných dopisech pravidelně utahoval z anglických zpotvořenin, většinou navíc užívaných zcela mimo místo. Dana, kterou tenhle způsob domlouvání zneklidňoval také, si vymyslela rubriku, kde si z podobné hatmatilky dělala bohapustou srandu. Neříkám, že tahle rubrika byla jediným důvodem, ale Dana Emingerová už ten časopis nedělá, ba co dím, je dnes někde úplně jinde. Ono je to tak možná lepší. Aby český podnik, který to označení má přímo

v  názvu, trval na tom, že jeho časopis se bude jmenovat ČEZ News, to už je zhovadilost. Dlouhou dobu jsem žil v přesvědčení, že jde o  určitý druh rektoskopie, „abych i  já vypadal vzdělaně“. Ale pořád mi nešlo na rozum, proč údajně inteligentní lidé musí lézt jiným do zadku. Až jsem si vzpomněl na příhodu z mládí. Pracoval jsem tenkrát v tehdy dobrém týdeníku Mladý svět. Chystal se Mezinárodní jazzový festival. Měl jsem vyjednán rozsáhlý rozhovor s velikány té nádherné hudby, klavíristy Countem Basiem a Oscarem Petersonem. Poprosil jsem tedy tři přední české odborníky na jazz, aby každý z nich napsal zprávu, okořeněnou vlastním názorem, a že by se každý z nich ujal jednoho dne. Přijali a ve stanovené době odevzdali rukopisy. U  dvou jsem málem omdlel leknutím, tak moc byly přeplněny cizími výrazy. I pravil jsem těm milým pánům, že jim dávám možnost, aby to do 24 hodin přeložili do češtiny. Nechceli se jim, i tak je dobře, přeložím si to sám, ale zkrátím jim honorář. Přeložili. Šlo to. Na ten třetí rukopis nebylo třeba sahat. Byl sepsán v nádherné češtině a o cizí výraz by tam člověk nezavadil. Také ho sepsal člověk, který o věci ze všech přítomných věděl nejvíce, takže si nemusel na nevinném čtenáři hojit nějaké pocity méněcennosti. Kdo to byl? No přece dr. Lubomír Dorůžka. Co tím vším chci říci? Nic víc než to, co už jsem řekl. ¤

Kratˇ sí jméno, více místa! Trans-Com Transport je nyní TCT

Zmˇenili jsme lokalitu, abychom mohli nabídnout kvalitnˇ ejˇsí sluˇzby.

 

• • • •

Skladovací prostory cˇiní 55,000 cˇtvereˇcních stop Blízko mezinárodního letiˇstˇe Pearson v Torontˇe Snadn´y pˇrístup ke vˇsem dálnicím Bezplatná telefonní linka zu˚ stává 1-800-354-9046

TCT t´ydnˇe pˇrepravuje zboˇzí mezi Severní Amerikou, stˇrední a vychodní Evropou, s moˇzností distribuce po celé Evropˇe, Kanadˇe a USA.

Pˇrepravujeme veˇskeré typy a velikosti náklad˚u – od sˇpendlík˚u aˇz po nákladní vozy – vˇcetnˇe automobil˚u, domácího vybavení, v´ystavních a technick´ych materiál˚u.



Celní sklady v Torontˇe a Praze slouˇzí jako distribuˇcní stˇrediska pro celou Evropu a Severní Ameriku.



Naˇse letecké oddˇelení v Praze provádí proclení a distribuci.



Máme více neˇz 25 let zkuˇseností v mezinárodní námoˇrní, letecké, silniˇcní i zˇelezniˇcní pˇrepravˇe.

Najdete nás: 1260 Kamato Road, Mississauga, Ontario, Canada, L4W 1Y1 [email protected] • www.tct-ltd.com • Tel: 905-361-2743 • Fax: 905-361-2753

TORONTO • PRAHA • OTTAWA • MONTRÉAL • BUFFALO • CHICAGO • ATLANTA



Globální oblbování

Závist

Vladimír Hornof

Jiří Grosman

Jedním z nejzajímavějších jevů současné doby je politicko-meteorologický environmentalismus a jeho globální aplikace za účelem vymývání mozků. Zejména mozků obyčejných lidí, jako jsem já, kteří si večer před výletem poslechnou zprávy o  počasí v rádiu, pak se podívají za tímtéž účelem na televizi a na internet; následovně se pokusí z  několika diametrálně odlišných předpovědí udělat jakýsi průměr, a nakonec si na základě předešlých zkušeností spakují jak plavky a klobouk proti slunci, tak i pláštěnku a teplý svetr. Samozřejmě se nechci dotknout těch meteorologů v médiích. Obdivuji je. Vůbec si nedovedu představit, jak z  té motanice vzdušných proudů, tlakových níží a výší a mnoha různými směry směřujících šipek, které nám s nadšením ukazují na obrazovce, dokáží vyvodit, jaké bude zítra počasí na pláži u  jezera Meech blízko Ottawy. Spíš mám trochu problém s těmi, kdo nám říkají, jak bude na naší planetě za padesát let. Můžeme si vybrat: ta politicky korektní, oficiální verze nám říká, že se upečeme, pokud dříve nezahyneme v  důsledku přírodních katastrof. Ale jsou i mnozí odborníci-kacíři, kteří nám říkají, že na nás brzy přijde nová doba ledová a že tudíž zmrzneme. Nejsem si jist, který způsob ukončení mé pozemské existence by mi více vyhovoval – jako milovník zimních sportů bych si asi vybral tu druhou variantu. To by byla nádhera – jen si představte osmiměsíční lyžařskou sezónu v  parku Gatineau či nepřetržitou ve Whistler, BC! V posledních letech jsou na nás nejen vrhány hrůzostrašné prognózy toho, co nás čeká a nemine, ale také se dovídáme, že jsme toho všeho vinni my sami. V televizi nám neustále ukazují komíny, ze  kterých dští cosi připomínající vodní páru, a dovídáme se, že jsou zodpovědné za období sucha i mokra, jakož i za škody způsobené hurikány a tornády. Každý průměrný občan už „ví“, že když je venku nadprůměrné horko nebo nadprůměrná zima, je to všechno zaviněno lidskou aktivitou. Nemusím moc zdůrazňovat, že jsme to hlavně my ve vyvinutých zemích, kdo jsme všechny ty kalamity, současné i  příští, zavinili. Je třeba najít viníka; dobří jsou ti, kteří se moc nebrání. A vůbec nejlepší jsou ti, kteří moc nemyslí. Kdyby totiž mysleli, leccos by je napadlo – třeba tohle: Rok 2005 byl přeplněný hurikány, které přicházely jeden za druhým. Samozřejmě, jak jsme se dovídali v tisku i jinde, bylo to něco, co jsme si my v Severní Americe sami způsobili svou nekalou činností. (Snad jen kromě Katriny v New Orleans, kde to všechno osobně zavinil Bush.) Též nám říkali že podobné, ještě mnohem horší pohromy nás čekají v  letech následujících. Teď, o  rok později, jsme skončili další sezónu hurikánů a hle – málem ani nezavál větříček. Proč ti loni tak výmluvní odborníci teď mlčí? Jak to, že nám nepředpovídají, že v příštích letech už žádné hurikány nebudou? Asi vědí proč. V  roce 1997 byla velká povodeň v Manitobě. Denně jsme se v televizi dívali na vodou obklíčené farmy s nápisy „Dům s vlastní pláží na prodej, zn. levně“ a dovídali jsme se, že to vše je zaviněno globálním oteplováním, které je důsled-

kem lidské činnosti. Co jsme se ale nedozvěděli, je to, že v  údolí Červené řeky na jih od Winnipegu se pravidelně odehrávají katastrofické povodně už od časů poslední doby ledové a že vůbec nejhorší dokumentované povodně zasáhly Manitobu před více než 150 lety. Jaká lidská aktivita je asi způsobila tehdy? Ohně před indiánskými tee-pee? Nejspíš, protože zaměstnanci společnosti Hudson Bay tam byli většinou bez manželek, a tak moc nadměrného tepla neprodukovali. Zajímavý je také případ Velkých jezer. Někdy před deseti lety v nich byl velký přebytek vody a v televizi jsme se dívali, jak vlny na Huronském jezeře zaplavují naříkajícím majitelům trávníky a podemílají jim chaty. Dnes se zase dovídáme, že je v jezerech vody příliš málo. Za obojí prý může – ano, uhodli jste – globální oteplování způsobené tím, že topíme, chladíme, jezdíme, dýcháme a vyrábíme. Naštěstí se občas člověk dozví něco, co ho donutí se zamyslet. Je to často úplnou náhodou. Nedávno jsme si vyjeli na výlet do Montagnes Noires (Černých hor). Nejsou to vlastně hory, ale kopce, něco jako Brdy, a je to tam moc hezké. Pokud máte zájem se tam podívat, tak tyhle malé hory se nacházejí asi 70 km na severovýchod od Ottawy, jen kousek cesty na sever od papírenského městečka Thurso na quebecké straně řeky Ottawy. Dojedete na parkoviště, odkud je to asi tak hodinka chůze na vrcholek kopce, z nějž je nádherný rozhled na všechny strany. Pokud je pěkné počasí, oko dohlédne až na Mont Tremblant na východě a směrem na sever zas přes lesy a jezera až skoro na severní pól. No, to možná ne, ale vidíte dost daleko na to, aby vás to donutilo přemýšlet o tom, co bylo, a co bude na té naší zeměkouli v budoucnu. Jako člověk zvyklý všechno přečíst, přelouskal jsem si větrem a deštěm ošlehanou informační tabuli. A byla na ní zajímavá informace: prý před 20 000 lety byla celá tahle oblast pokrytá 2 km hlubokým ledovcem. Protože jsem také člověk zvyklý si všechno spočítat, hned jsem se do toho pustil. Tedy 2 km, to máme 2 000 metrů, pro jednoduchost dejme tomu, že to všechno tálo rovnoměrně a stále stejnou rychlostí, tak to máme 2  000 metrů děleno 20 000 lety – a vyjde nám, že každý rok roztála zhruba deseticentimetrová vrstva ledovce. To je nějaké vody! Zejména když si uvědomíme, že podobnými ledovci byla před 20 000 lety pokryta velká část povrchu dnešní Kanady, ba i  pěkný kousek Spojených Států. A  dnes už po nich zůstala jen nějaká ta jezera. Ještě zajímavější je se zamyslet nad tím, čím bylo způsobeno to oteplení, jež bylo schopné vyvolat takové masivní tání. Těžko to asi byla lidská činnost. Pochybuji, že se po těch ledovcích proháněli pračlověci ve sportovních automobilech spalujících nadměrné množství benzínu. A  Bush se ještě ani nenarodil, takže ani jemu to nemůžeme (ač neradi) přičíst. Trochu pravděpodobnějším vysvětlením by mohla být plynotvorná činnost dinosaurů, zejména těch býložravých, jenže ti už dávno před tím vyhynuli. Nic jiného už mne vážně nenapadá. Možná – říkám možná – je to prostě jen normální způsob, jakým ta naše planeta funguje... ¤

V poslední době často přemýšlím o tom, proč jsou Spojené státy v  takové nelibosti. Těžko potkáte Kanaďana nebo Evropana, který by utrousil o  USA dobré slovo. Tato choroba je rozšířená po celé Kanadě, ale v  méně virulentní podobě než v  Evropě – Kanaďané mají ke svým jižním sousedům přece jen lehčí přístup a obvykle si mohou ověřit, že ďábel není tak strašný, jak jim jejich představa, politici a média napovídali. Cestoval jsem po Spojených státech poměrně často, i když nikdy ne moc dlouho. V Kalifornii jsem byl několikrát, jakož i v průmyslových severních státech. Navštívil jsem New York a Washington, Boston je mou častou přechodnou štací na cestě do Evropy. Své osobní, omezené zkušenosti bych shrnul následovně:

na nervy. Stále to však upřednostňuji před evropským dekadentním a povýšeným cynismem. 9) Voda z  vodovodu je na mnoha místech příšerná. Mimo velkoměsta je strava mastná a přesolená a porce jsou příliš velké. Naštěstí nákup o  půlnoci je normální i v malých městech, a tak si lze koupit o něco málo chutnější – ale určitě bezpečnější – potraviny v supermarketu. 10) Ve Spojených státech je prostě k nalezení vše: to nejlepší a to nejhorší, to nejošklivější i  nejkrásnější, to nejhlasitější i to nejtišší. Spojené státy jsou unikátní kontinentální republika – není možné nad ní jen mávnout rukou! Mám dojem, že antipatie ke Spojeným státům má kořeny v závisti. Tuto závist lze rozdělit do tří hlavních kategorií:

Rotbauerová Splněný Spider-Sen. (New York, 2002) Foto: Mirka

1) Na většině míst je obsluha tou nejlepší na světě – o mnoho stupňů lepší než v Evropě a o něco lepší než v Kanadě. 2) Výběr produktů (sortiment) je vskutku oslňující, stejně tak jako  výhodnost a pohodlnost skoro všeho, co byste si mohli přát koupit, vypůjčit nebo třeba vzít na splátky. 3) Ve státech středního západu byli všichni lidé, s nimiž jsem měl co do činění, bez výjimky slušní, ochotní a zdvořilí. Otevřené jednání a čestnost je normou. 4) Všeobecně nelze nikde na naší planetě vidět tlustší obyvatelstvo, snad až na japonské zápasníky Sumo. Stupeň obezity je v USA vskutku hrozný. 5) Většina Američanů, které potkáte, nemá potuchy o  existenci světa vně Spojených státu. Narozdíl od mnoha lidí, mi tento fakt nevadí a nevzrušuje mě. 6) S výjimkou New Yorku sedmdesátých až devadesátých let jsem se nikdy a nikde necítil ve Spojených státech ohrožen. O  mnoho nervóznější a mnohem více nesvůj jsem se cítil v pařížském metru. 7) Žiji v přesvědčení, že Kalifornie je ráj. Obzvláště pak Santa Barbara a San Diego. 8) Mnozí Američané jsou nenapravitelné naivky, což toleruji, ale trochu mi to leze

1) Závidění materiální životní úrovně většiny občanů USA, kteří vydělávají víc, zůstává jim více peněz po zdanění a mohou si za tyto peníze koupit více rozmanitého zboží než občané kdekoliv jinde na naší planetě. 2) Závidění rozmanitosti přírodních krás, přírodního bohatství a zdrojů. Fakt, že lze v  USA lyžovat či jezdit na snowboardu a potápět se v  moři tentýž týden ba i tentýž den, že si člověk může vybrat mezi tuctem rušných metropolí nabitých energií nebo mezi životem v horách a divočině, že je možno mnohokrát měnit životní styl a kariéru – to vše je záviděníhodné. 3) A  to nedůležitější: závidění naděje! Američané jsou těmi nejoptimističtějšími, nejvíce nadějeplnými lidmi, které potkáte. Ne vše je možné, ale je možné snít, že je vše možné! A to je fundamentální, neotřesitelný americký rys, americký mýtus od narození opakovaný a zažitý. A to je také pramen té nejhlubší závisti v  lidech, jejichž životy jsou méně plné naděje, menší, o  mnoho méně plné možností. Jde zde o  sen – sen, který Hollywood zachytil v mnoha přesládlých a šablonovitých filmech, ale nicméně sen, kterému národ věří. A  vše je přece záležitostí víry! ¤

10

Nový domov 12. 2. 2007

Bude sa na Slovensku spievať opäť Internacionála? Maria Chrappa

Súčasný predseda vlády Robert Fico je známy tým, že si od nikoho nedá nič diktovať. Keď zostavil vládu, do ktorej si za koaličného partnera vybral Slovenskú národnú stranu (SNS) s  jej predsedom Jánom Slotom, známym svojimi extrémne

Mikuláš Dzurinda, foto: ČTK

nacionalistickými názormi, Strana európskych socialistov nato strane Smer, ktorej predsedom je R. Fico, pozastavila členstvo. Predseda parlamentu Pavol Paška si myslí, že Smer nepotrebuje hodnotenie zvonku, postačí mu to, ako sa na vládnu stranu pozerajú voliči. Podľa prieskumov má Smer väčšiu podporu, než mal vo voľbách. Keď Robert Fico ešte ako predseda opozičnej strany zavítal na banket, usporiadaný na počesť štátneho sviatku bieloruskou ambasádou, mohlo sa to považovať za provokáciu, ktorou chcel dokázať, že nikto mu nebude diktovať, čo má robiť. Lenže dnes sa vybral oslavovať výročie kubánskej revolúcie na kubánsku ambasádu už ako predseda slovenskej vlády. Musel vedieť, že týmto skutkom znova podráždi európskych politikov. Únia v súvislosti s politickým prenasledovaním odporcov Castrovho totalitného režimu stupňuje tlak na Havanu a Ficova účasť na oslavách je prejavom opačného stanoviska. Premiér tým dáva najavo, že Slovensko v podstate nemá voči Kube a tamojšiemu zaobchádzaniu s disidentmi žiadne výhrady. Predseda vlády má naplánovanú aj cestu do Líbye, kde sa má stretnúť s diktátorom Kaddáfim. Začiatkom februára podnikol oficiálnu návštevu Čínskej ľudovej republiky, k čomu sám poznamenal: „...O ľudských právach zdvorilo pomlčíme, ide o obchod. Čínu potrebujeme.“ Na svoju cestu nepozval žiadnych novinárov ani reportérov z verejnoprávneho rozhlasu či televízie. Fico má namierené tiež do Venezuely, kde bude rokovať s prezidentom Hugom Chávezom. Ten si nedávno potriasol rukou s iránskym prezidentom, ohrozujúcim svet svojím jadrovým programom. To sú azda dostatočné dôkazy, akou cestou sa Slovensko rozhodlo kráčať. Lenže ako členská krajina Európskej únie (EÚ) by malo rešpektovať spoločnú zahraničnú politiku. Šéfredaktor časopisu Plus 7 dní v článku Povieme Európskej únii zbohom? píše: „... Je teda zrejmé, že by sme mali začať vážne diskutovať o tom, či naozaj chceme zotrvať v EÚ alebo nie. A vyjasniť by sme si to mali ešte skôr, kým prijmeme spoločnú európ-

sku menu. Dnes totiž môžeme vyzerať ako obyčajní chytráci, pre ktorých je EÚ dobrá akurát na to, aby do nás pchala miliardy korún z eurofondov. Podobne by sme mali zrejme prehodnotiť aj členstvo Slovenskej republiky v  Severoatlantickej aliancii. Nie je to tak dávno, čo vláda odmietla presunúť našu vojenskú jednotku na juh Afganistanu, argumentujúc, že je to nebezpečná oblasť. Žiaľ, vojaci aliancie musia byť umiestnení aj v  nebezpečných oblastiach – keď ich tam nepošleme my, musí to urobiť niekto iný. Otázkou teda je, prečo by mali niektoré štáty riskovať životy svojich vojakov v nebezpečných misiách a iné nie. Každá členská krajina by mala mať rovnaké práva, ale aj povinnosti. Zrejme nebude trvať dlho a aliancia nám to pripomenie. Obe tieto zoskupenia, EÚ aj NATO, sú dobrovoľnými organizáciami a ak sa rozhodneme ísť svojou vlastnou cestou a nájdeme si iných spojencov, nik nám v  tom nebude brániť. Isté však je, že na dvoch stoličkách naraz sedieť nemôžeme.“ Môže sa však stať, že politici sa medzi sebou začnú oslovovať súdruh a súdružka a budú spievať Internacionálu. Napovedá tomu i  tá skutočnosť, že Robert Fico sa chystá oživiť oslavy Sviatku práce – 1. máj a Medzinárodného dňa žien – 8. marec. A ako pokračuje zoštátňovanie? Minister hospodárstva navrhol zaradiť bratislavské letisko M. R. Štefánika medzi tzv. strategické podniky. Znamená to, že v  budúcnosti by štát už nemohol predať väčší balík akcií najväčšieho letiska na Slovensku. Bratislavské letisko po zrušenom predaji konzorciu TwoOne tak naďalej ostalo pod kontrolou štátu. Štát má však v  pláne vyvlastniť aj súkromné zdravotné poisťovne. Cez prerozdeľovací zdravotný fond štát potom ovládne až 87 percent všetkých zdrojov v zdravotníctve. Táto úprava môže ohroziť aj slobodnú voľbu lekára, v prípade keď štátna poisťovňa nebude mať uzatvorenú zmluvu s lekárom, ktorého si občan vyberie. Minister zdravotníctva I. Valentovič považuje za nelogické, aby štát pomáhal vytvárať zisk súkromným zdravotným poisťovniam. „Je neprijateľné, aby si niekto odvádzal zisk z odvodov ľudí,“ povedal minister. Kresťansko-demokratické hnutie (KDH) sa vyjadrilo, že podá podnet na Ústavný súd, ak by hrozilo obmedzenie podnikania poisťovní. Podľa predsedu KDH Pavla Hrušovského súkromné poisťovne ponúkajú rovnakú, ba aj lepšiu možnosť zabezpečenia zdravotnej starostlivosti. Vláda by podľa neho mala dôverovať súkromnému trhu a úspešným ľuďom a neobmedzovať ich zisk. Minister Valentovič ďalej upozornil, že zdravotníctvo očakávajú radikálne zmeny.

Systémové zásahy umožnia zvýšenie pla- najjednoduchšie je ukradnúť,“ povedal tov zdravotníckeho personálu a viac peňazí Dzurinda, podľa ktorého sa premiér Robert ostane aj pre zdravotnú starostlivosť. Ceny Fico vykrúca a dnes popiera vlastné výroliekov by mali klesnúť o 5 až 7 percent. Fi- ky o tom, že odvody do druhého piliera sa nančný prínos opatrení minister odhaduje budú musieť znížiť. „Vláda zvažovala a zvana 3 miliardy korún. Minister zdravot- žuje, pohráva sa s touto myšlienkou, preto níctva však musí čeliť tlaku lekárov, ktorí sme nemohli zostať nečinní a dovoliť, aby žiadajú jeho odvolanie. Neplní vraj sľuby, ktoré dala strana Smer pred voľbami. Lekárske odborové združenie chce, aby sa v  tomto roku zvýšili základné platy lekárov o  30 percent. A  aby v  roku 2010 mzda lekárov dosaRobert Fico, foto: R. Hüttner, Pravda hovala minimálne dva a pol až trojnásobok základnej vláda okradla občanov ako boľševici v roku mzdy v  národnom hospodárstve za pre- 1948,“ povedal dialej Dzurinda. O  správdošlý rok (2009). „Ľudia zo zdravotníctva nosti rozhodnutia iniciovať ústavný zákon utekajú a aby sme ich udržali, musia mať Dzurindu presvedčilo aj štvrtkové vystúzabezpečené platy na úrovni“ povedal penie Fica v  hodine otázok. „Je nad moju predseda lekárskych odborov D. Jando. normu, ako premiér klamal občanom,“ doĎalšia téma, ktorá „prehrmela“ parla- dal. „Ústavný zákon je potrebný preto, aby mentom, bolo sporenie ľudí do penzijného sa úspory ľudí nestali najskôr lákadlom a fondu v 2. pilieri, čo premiér Fico považuje potom aj sústom pre nenásytné gágory poza riskantné a podľa neho vraj nie je garan- litikov, ktorí žijú iba kvôli prieskumom vetované štátom. Dôchodcovské správcov- rejnej mienky,“ povedal Dzurinda s tým, že ské spoločnosti prirovnal k  nebankovým nepozná lepšiu poistku, ako je prijatie tohsubjektom a ich klienti by podľa jeho slov to zákona. „Čo vám bráni v mene ľudu zamohli prísť o svoje vklady. Búrlivú výmenu hlasovať za tento zákon, ak všetci chceme názorov koaličných a opozičných poslan- ľudu dobre?,“ opýtal sa a dodal, že o tom, cov v rokovacej sále parlamentu vyvolalo 2. kto chce ľuďom dobre, rozhodnú skutky a februára vystúpenie predsedu SDKÚ-DS konkrétne hlasovania. Mikuláša Dzurindu k  návrhu ústavného Na internetovej stránke sa k  situácii na Zákona o starobnom dôchodcovskom spo- Slovensku niektorí vyjadrili veľmi výstižne: rení, v ktorom Dzurinda prirovnal súčasnú „Deň znárodnenia sa blíži!“ ... „Proletári vládu k  boľševickej z  roku 1948. „...Roz- všetkých krajín, spojte sa! Nech žije súdumiem, že nemáte peniaze na valorizáciu ruh Fico a svetová socialistická sústava!“ detských prídavkov, odškodnenie klientov ... „Patria o  muerte. (Robo vydrž, Fidel je nebankových subjektov či zvyšovanie pla- s nami!)“ ... „Slovenský Chávez!“ ¤ tov v zdravotníctve, tak ste prišli na to, že Spracované podľa slovenskej tlače

644 Queen Street West, Toronto Jan. 22 - Apr. 23 May 1 - May 20 May 21 - June 8 June 9 - Aug. 15 Prague Prague Prague Prague Brno Brno + tx. + tx. Bratislava Bratislava ALITALIA Ko‰ice Brno + tx. Bratislava SUMMER + tx. Ko‰ice Ko‰ice Taxes: SPECIAL

$749

$589

$629 + tx.

$1049

$689

Prague, Brno $205 Blava., Ko‰ice $272

$799 + tx.

Taxes: $239

SPRING & SUMMER SEAT SALE ENDS FEBRUARY 28!

11

KSČM: Pryč s imperialistickými radary! V. Lanny Rosický Spojené státy požádaly vládu České republiky o  svolení k  umístění radarové stanice v  Jincích ve středních Čechách. USA mají obdobných obranných zařízení v Evropě víc – konkrétně v šestnácti jiných členských státech NATO. Nebudu se zabývat technickými detaily provozu této stanice, ale myslím, že mohu bez uzardění tvrdit, že radar ani nestřílí ani nebombarduje, tedy že je z  vojenského hlediska pasivním stanovištěm. V České republice se někteří politici snaží v diskusi o umístění amerického vojenského zařízení zviditelnit, a to i za cenu toho, že upadají do lidově demokratické rétoriky šedesátých let. Předseda KSČM Filip se nechal slyšet, že zřízení americké stanice ohrožuje světový mír a že Češi si nepřejí mít cizí vojáky na území ČR. Dokonce, v zájmu tohoto pro komunisty dost zánovního argumentu, přistoupil i na to, že přítomnost Rudé armády po roce 1968 byla velkou chybou. Čí chyba to byla už dále nerozebíral. Chystají se masové demonstrace mírumi-

lovných občanů. Iniciativa Ne základnám, vedená jakýmsi mladíkem, odmítla nepovolení své demonstrace pražskou radnicí jako nedemokratické a protestovat bude. Naštěstí je nikdo nebude rozhánět obušky a vodními děly. Mladíkův výstup v televizi by mě byl i pobavil svou hloupou demagogií, kdyby mně tak silně nepřipomínal mírový slovník našeho armádního politruka v roce 1963. No a komunisté chtějí lidové referendum, které by rozhodlo o této veledůležité záležitosti. Prý v zájmu přímé demokracie. Kafkovi by se z toho zatočila hlava. Samozřejmě, že občané mají právo s přítomností Američanů v  českých Brdech nesouhlasit. Měli by ale být správně a pravdivě informováni s  čím to vlastně nesouhlasí. Mělo by jim být vysvětleno, že rakety nesoucí nukleární nálože budou nad jejich republikou sestřelovány, ať zde je radar umístěn nebo ne. Mělo by jim být sděleno, že nálož roztříštěná obrannou střelou v rychlosti 25 000 km za hodinu téměř jistě nevybuchne a že i kdyby vybuchla, nemůže ve vzduchoprázdnu vytvořit tlakovou vlnu. A  že tříšť z  rakety shoří v  atmosféře, než

dopadne na zem … Hlavně bychom ale měli vědět, že současná protiraketová obrana USA a NATO není schopna ani technicky, ani množstvím munice zastavit útok moderních raket – třeba takových, jaké má Rusko nebo Čína. Je pravděpodobně míněna na obranu před bojovníky za světový mír, jejichž ambice přesahují jejich současné technické schopnosti. Ovšem, dvě stě amerických vojáků na svém území chtít nemusíme, ale nepřetvařujme se, že je to z  obavy z  americké rozpínavosti či z  noblesního zájmu o světový mír. Přiznáme-li si, že je zde nechceme proto, že se bojíme džihádu, pak alespoň nebudeme před svými kolegy v NATO nudní. ¤

Demonstrace iniciativy „Ne základnám“ v Jincích, 3. února 2007

Zima – aneb kdy je třeba pohon na všechny čtyři Stanislav Moc, Austrálie

I kam jinam, že, šel jsem do hospody, která zde reprezentuThe following text contains vulgar expressions and je kulturní stánek, content that may be offensive to readers excessively concerned about propriety and decorum. biják i  teátr zároveň a kde herecké Tak jsem se dočetl, že letos je v Čechách, výkony dosahují někdy skutečně vysoko. Kanadě a na severní polokouli vůbec, zima Né snad až na Nobela, ale na nóbla určitě, neobyčejně mírná. Psala mi paní Rollero- já vím o  čem mluvím, však mám to samý vá, že je tak mírno, že to nezabíjí ani viry, jméno jako ten, jak se jmenoval po mně ... jak by mělo, takže dostala chřipku jako no, hergot, jó, ten ... Stanislavskej! trám. Byl bych jí rád nějak potěšil, ale Jen když zdejší herci hrají za střízliva, tak přece nebudu psát, že tady je... ne, ne! To to trošku skřípe a ty výkony pokulhávají. by si nezasloužila! Vono i  při mírné zimě Ale jinak hrajeme všichni, včetně personáv Kanadě přece jen mrzne, to se v Austrálii lu i policajtů, výborně, páč nám nic jiného stát nemůže, snad jen ve Victorii, ale i tam nezbývá. Nová nařízení dnes nutí lidi hrát jen brzo ráno. Jenže momentálně tu máme blbce. V tom, lidi, vidím velkou výhodu pro léto a i ve Victorii to šplhá ke čtyřiceti. Takže náš národ do budoucna. Mnozí z nás nic jsem napsal: „Máme chladné léto. Včera hrát nemusí, my to máme zažitý! sněžilo a půlka Tichého oceánu zamrzJo, tak ty nařízení nutí personál a nejen la. Ryby přestaly brát a na mne už nebere našeho klubu(!) nenalít někomu, kdo je přivůbec nic, natož ženský. No, pohroma na opilý. Pokud se u nás někdo vožere, odnese pohromu, jen ty australský kluci ničeho to personál, kterej mu naléval. Problém je, nedbaj, vezmou si prkna a jdou surfovat, kdy přestat nalévat. Už když někdo vesele jako kdyby se nic nedělo!“ žvaní? Nebo počkat, až se začne motat a Za sluníčko se platí, lidi, to není zadar- budeme mít jistotu? Zde hraje velikou roli mo jako sníh nebo led u vás. Po celoživot- herecké umění dotyčného individua. Takoním chození v kraťasech se mi vraští kůže vej Noel se motá od rána do večera, ale to na nohou i na pažích od loktů dolu. Zvláště ještě neznamená, že je vožralej. Von to má ta pravá, co jsem ji měl vždy nonšalantně nějak furt v krvi a motá se stejně po prvním vystrčenou z okna auta, teda loket, neb zde pivu jako po desátém. Blbě kecá i bez piva. řidiči sedí vpravo. Ach bože, vždycky mi Takoví by si podle novejch předpisů ani to tak slušelo! Tak ten loket dostal zabrat nelízli! nejvíc. Holt mám kůži v určitých lokalitách Ženský, ne teda všechny, ale hodně jich, jak osmdesátiletej dědek a to mi je teprvá se pitomě chichotají a motají už třeba po a skoro jen šedesát dva. Bráním se stárnu- dvou skleničkách, a to ještě nemají ani přes tí nekvalitním, leč laciným mazivem. Inu míru! Ta moje mě často veze v  autě, proČech, přece nebudu kupovat drahé mazivo, tože kdyby nás zastavili a kontrolovali, tak když nějakej šmejd mě namastí stejně, ne? má pod míru, zatímco já bych hned šel do Když si tak namastím nohy i  paže, tak lochu. Ale přitom řídí jako nalitá, zatímco si osuším dlaně ve svém obličeji, aby ani na mně by to nikdo nepoznal... kousek nepřišel nazmar a vše přehodnoMalej Bob zase chytře sedí na místě, tím v  zrcadle. A  skutečně, vypadám jak pivo mu nosí kamarád, takže se nemotá stará kurva... vůbec. Jenom když zavírají, tak z té stoličky

nemůže slézt. To aby se personál zbláznil! až budou zodpovědní za prodej lidem, kteří Tuhle se Bob vracel z  klubu a na ulici ho se s jejich odprodejem vybourají. Kdyby si chytili policajti, páč se jim nezdál. Já teda byli zjistili, že ten člověk sice řidičák měl, nechápu, proč čtyřletej může lézt po čty- ale jinak neměl s  řízením žádnou velkou řech celej den a nikdo si ho ani nevšimne, praxi, a auto mu proto odmítli prodat, tak zatímco Bob, kterej to má z klubu jen přes k té bouračce nemuselo dojít! Jak logické! ulici, byl hned zastavenej a kontrolovanej Někdy se vám dívám na tu svou sluncem jako nějakej nesvéprávnej dorostenec. Že vysušenou pleť a vůbec mi to nevadí! Kdo jsme bipedální druh přece neznamená, že se by tady taky chtěl bejt furt, když se svět nesmíme již nikdy vrátit na všechny čtyři? zbláznil? ¤ Obzvlášť, když to vyžaduje jistota našeho pohybu! Kdo to vodnese? No klub! Bude platit pokutu za to, že zákazníkům dodal, co si objednali. Kde to skončí? Inu ve frašce! Představte si, že vrazi se budou bránit, že jim personál kuchyňskejch potřeb neměl ten nůž prodávat, a voni by nikdy nikoho nezapíchli. A  systém byrokratů, kteří podporují nesvéprávnost ubohých zločinců, jim dá plně za K DOSTÁNÍ VE V·ECH DOB¤E ZÁSOBEN¯CH PRODEJNÁCH PIVA. pravdu! 3RNXGSLYR=ODWêEDåDQWYHVYpPPtVWQtPREFKRGČQHQDMGHWH Pr o d a v a č i SRåiGHMWHYHGRXFtKRDE\YiPKRREMHGQDO±3URGXFW aut se zblázní,

1*70
;-"5Ð
#"Ã"/5

12 Zpravodajství ze staré vlasti 29. 1. Brusel – Přetrvávající opozice českého prezidenta Václava Klause proti dalšímu rozvoji Evropské unie vžene Českou republiku do izolace, uvedl v Bruselu předseda ústavního výboru Evropského parlamentu Jo Leinen. Podle něj je Klausova politika „namířena proti zájmům České republiky a jejích občanů“. Klaus se „prostřednictvím euroskeptické polemiky pokouší odvrátit pozornost od vnitropolitických problémů České republiky“, uvedl Leinen v prohlášení, které poskytl ČTK. Není to poprvé, co Leinen kritizuje Klause. V dubnu 2005 ho kvůli odmítavému postoji k ústavě před prvním referendem napadl spolu s tehdejším místopředsedou EP Alejoem Vidalem-Quadrasem. „Byla by škoda, kdyby se kvůli tomuhle euroskeptikovi a zavádějící kampani dostala (ČR) do izolace, na periferii evropské politiky,“ uvedl tehdy Leinen. Praha – Několik stovek odpůrců umístění americké radarové základny na českém území večer pochodovalo centrem Prahy. Svůj názor vyjadřovali v  projevech i skandováním na Václavském náměstí, před magistrátem, u  amerického velvyslanectví na Malé Straně a po dvou a půl hodinách hlučnou, ale nenásilnou akci ukončili před sídlem vlády. Magistrát pochod hlavním městem zakázal, nakonec se ale se svolavateli domluvil na úpravě trasy pochodu tak, aby se protestující vyhnuli cestou k ambasádě USA a vládě frekventovanému nábřeží. Tatry – Po minulotýždňových záplavách trápi východné Slovensko snehová kalamita. Silný nárazový vietor tam sprevádza husté sneženie, na cestách pod Tatrami sú až trojmetrové záveje. Uviazli v nich desiatky áut a kamiónov. Najkomplikovanejšia situá­cia bola včera pod Tatrami v okolí Popradu, kde od skorého rána husto snežilo a neprejazdných bolo viacero úsekov ciest. Niektoré obce boli odrezané od sveta. Autobus sa po celý deň nedostal ani do obce Gerlachov. „Stíhali sme pluhovať, na problematických miestach však vznikli dvojmetrové záveje. Ešte šťastie, že nikto z  dediny nemal zdravotné problémy a nepotreboval pomoc,“ hovoril starosta Gerlachova Michal Ryša. 30. 1. Praha – Před několika dny zemřel někdejší manažer Čepra Milan Pelcl, který měl údajně detailní informace o machinacích v této státem ovládané firmě. Byl nalezen oběšený. Pelcl koncem loňského roku vypovídal ke kauze, v níž úřady viní uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře a bývalé vysoké manažery Čepra, že připravovali další plán na vyvedení miliard z  podniku. Policie Pelclovu smrt vyšetřuje jako sebevraždu. Jeho příbuzní i  spolupracovníci však pochybují, že by si na život sáhl sám. Nenašel se ani dopis na rozloučenou. Vlašim (Benešovsko) – Pitva prokázala, že hudební skladatel Karel Svoboda spáchal sebevraždu. Podrobnosti s ohledem na přání rodiny neuvedla. Svoboda se zastřelil v neděli odpoledne na zahradě svého domu v  Jevanech legálně drženou zbraní. Našla ho manželka Vendula, přivolaný lékař již hudebníkovi nemohl pomoci. Praha – První z  dvojice letounů Airbus A-319 CJ, které jsou určeny pro takzvanou vládní letku, odpoledne přiletěl z  Hamburku do Česka. Přistál na vojenském letišti v pražských Kbelích, kde je jeho domovská základna. Startovat bude také z  terminálu Jih letiště v  pražské Ruzyni. Nové letadlo nebude sloužit jen politikům, mělo by také přepravovat české vojáky do

zahraničních misí. Česko si za zhruba tři miliardy korun pořídilo dvě letadla, druhý stroj by do ČR měl přiletět v září. Hradec Králové – Radek Hanykovics, který byl v Thajsku v roce 1996 odsouzen za pašování heroinu k  pěti desítkám let vězení, zemřel v úterý ráno doma v Hradci Králové na následky dlouhodobé nemoci. Hanykovicsovi byl trest již v Thajsku snížen na polovinu. V lednu 2004 se vrátil do České republiky a v roce 2005 mu byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu přerušen výkon trestu. Obvodní soud pro Prahu 4 odložil muži návrat do vězení naposledy loni v listopadu, kdy rozhodl, že by se měl do vězení vrátit 23. května 2007. Rodák z  Trutnova využil dobu, kdy byl kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu propuštěn z vězení, k diskusím se studenty základních škol o nebezpečí drog. Hanykovics byl odsouzen za pašování 2,4 kilogramu. V  thajských vězeních strávil osm let. V  České republice si svůj trest odpykává také další pašerák heroinu, kterého thajští policisté zatkli, Emil Novotný. 31. 1. Bratislava – Špeciálny súd v Pezinku po troch rokoch uzavrel kauzu račianskeho exstarostu a bývalého funkcionára KDH Pavla Bielika. Od jej začiatku ju sprevádzali viaceré záhady – únik informácií, stratené odpočúvania alebo záujem SIS. Niektoré dodnes zostali nevyšetrené. Bielik je podľa súdu vinný, že prostredníctvom Šuščáka žiadal päťmiliónový úplatok za súhlas s  výstavbou na vinohradoch. Úplatok mal predstavovať päť percent z objemu zákazky – zo sto miliónov. Podnikateľovi Kollárovi, ktorý kúpil starý objekt v  Rači a chcel ho prerobiť, sa ohlásil Šuščák a naznačil mu, že bez neho to nepôjde. Neskôr mu sprostredkoval stretnutie s  Bielikom, na ktorom starosta na papierik napísal číslo päť. Podnikateľ sa obrátil na políciu a odvtedy sa ich stretnutia nahrávali. Bielik aj Šuščák sa odvolali a kauzu definitívne ukončí až Najvyšší súd. Praha – Zahraniční obchod skončil podle odhadů ekonomů za celý loňský rok v přebytku kolem 50 miliard korun, což byl nejlepší výsledek v  historii ČR. V letošním roce podle ekonomů budou přebytky v zahraničním obchodě dále růst, ale jejich dynamika bude záviset na vývoji cen ropy. Podle některých odhadů by mohl letos přebytek dosáhnout až 70 miliard korun. Praha – V  České republice loni přibylo vražd, celkový počet trestných činů se naopak snížil. Vyplývá to ze statistik, které zveřejnilo policejní prezidium. Loni se stalo 231 vražd, zatímco o rok dříve 186. To bylo také nejméně za předchozích deset let. Podle policie vzrůstá počet vražd, za nimiž stojí mafie. Celkový počet trestných činů loni poklesl na 336 446 z předloňských 344  060, to je zhruba o  pět procent. Nejhůře jde chytání pachatelů majetkové kriminality, to znamená například zlodějů či vykrádačů bytů. Policii se daří vyřešit zhruba pětinu těchto případů. Obecně se objasněnost pohybuje kolem čtyřiceti procent. 1. 2. Praha – Bývalý ministr kultury Martin Štěpánek se stal placeným poradcem premiéra Mirka Topolánka (ODS). Předseda vlády takto zaměstnal již dříve i exministryni školství Miroslavu Kopicovou. Štěpánka ve funkci ministra kultury začátkem ledna nahradila filmová režisérka Helena Třeštíková. Po 16 dnech však na svou funkci rezignovala. Důvodem podle ní byl politický tlak na obsazení míst náměstků. Nyní stojí v čele kultury senátor

Nový domov 12. 2. 2007 KDU-ČSL Václav Jehlička. Kopicovou na postu ministryně školství vystřídala Dana Kuchtová (Strana zelených). Praha – Policejní potápěči našli ve Vltavě pod pražským Karlovým mostem tři části nápisu ze sousoší svatého Kříže, které někdo minulý týden poškodil. Z  kříže zmizel kus hebrejského textu. V řece leží s největší pravděpodobností ještě jeden fragment ze zlaceného bronzu. Bratislava – V  minulom roku na Slovensku pracovalo približne 65 percent ľudí s  podpriemernou mzdou. V  treťom štvrťroku 2006 bol na Slovensku priemerný plat 18 212 korún. Najviac ľudí sa podľa údajov Treximy nachádza v  pásme 12 až 13–tisíc korún. „Z tohto údaju však nevyplýva, že na Slovensku sú nerovnosti v  príjmoch vyššie ako vo vyspelejších štátoch,“ povedal analytik Tatra banky Róbert Prega. Analytici predpokladajú, že reálna mzda bude rásť aj v tomto roku. Praha – Bývalý tajemník sociálnědemokratických premiérů Zdeněk Doležel byl propuštěn z  vazby. Tu na něj soud uvalil kvůli obvinění, že společně s  dalšími muži nadhodnotil cenu rekonstrukce zámku v  Budišově na Třebíčsku tak, aby si mohli rozdělit zhruba 30 milionů korun. Podle obhájce Filipa Prince Obvodní soud pro Prahu 1 uznal jeho stížnost, že Doležel již nemůže opakovat svou trestnou činnost. Doležel je stíhán pro trestné činy vydírání, nepřímé úplatkářství a neoprávněné nakládání s  osobními údaji. Policie loni v říjnu zatkla Doležela společně s Ladislavem Péťou a Miloslavem Řehulkou kvůli vyšetřování machinací s  dotacemi EU a vydírání architekta Marka Řičáře, který policii na údajný chystaný podvod s evropskými fondy upozornil. 2. 2. Praha – Česko čelí plošné epidemii chřipky. Počet lidí, kteří stonají s  chřipkou a nachlazením, v  porovnání s  minulým týdnem mírně stoupl. Na 100 000 obyvatel připadalo 2322 nemocných, což je o 4,2 procenta více než předchozí týden. Řekla to Marie Otavová ze Státního zdravotního ústavu. Pod hranicí epidemie, tedy 2000 případů na 100  000 obyvatel, zůstává výskyt chřipky a nachlazení pouze v  Praze, Jihočeském a Olomouckém kraji. Ústí nad Labem/Praha – Billboardová politická antikampaň pokračuje, tentokrát se po celé zemi objevily velkoplošné plakáty karikující místopředsedu vlády a předsedu KDU-ČSL Jiřího Čunka. Na billboardu je Čunkův portrét s  textem „Jsem křesťanský demokrat, úplatky jsem neukrad (a cikány mám taky rád)“. Zadavatel je stejně jako v předchozích případech anonymní. Lidovci jsou přesvědčeni o tom, že billboardy jsou součástí cílené mediální kampaně proti jejich předsedovi. Praha – Skupině odborníků z českého ministerstva vnitra zástupci amerického ministerstva pro vnitřní bezpečnost představili technické nároky pro případné zařazení České republiky do amerického bezvízového programu. Jak dodal ředitel odboru ministerstva vnitra Tomáš Haišman, ani americká strana není v pozici, kdy by měla jasně a definitivně určené požadavky. Je to poměrně velmi živá diskuse o tom, co by americkou stranu zajímalo. Na setkání se hovořilo o  deseti oblastech, mimo jiné o  cestovních pasech s  biometrickými údaji, repatriaci lidí, kteří pozbyli práva pobytu v USA, o ukradených a ztra-

cených cestovních dokladech či o  výměně dat o občanech. 3. 2. V  Jincích na Příbramsku se v sobotu sešli odpůrci americké radarové základny, která má stát ve vojenském újezdu Brdy. Na náměstí v městysi, který leží na jeho východním okraji, se podle odhadu koordinátora akce Jana Bednáře sešlo kolem 300 lidí. Zastánce radarové základny mezi nimi vidět ani slyšet nebylo až na jednoho muže, který přišel na shromáždění s  americkou vlajkou. Někteří z účastníků drželi transparenty s nápisy „Ne základnám v  ČR“, „Ne válce“, „Ne imperialismu“. Svůj nesouhlas dávali najevo i  skandováním různých hesel. Většina lidí zároveň připojila svůj podpis pod petici za vypsání referenda o základně. 4. 2. Praha – Cena v privatizaci státního podniku Letiště Praha by se mohla vyšplhat až na 65 miliard korun. O letiště projevily předběžný zájem velké zahraniční společnosti. Jedna z posledních velkých privatizací je na spadnutí. Pražské ruzyňské letiště bude pravděpodobně ještě letos převedeno na akciovou společnost a do dvou let je vláda hodlá prodat. Předběžný zájem projevila společnost Hochtief Airport, součást koncernu Hochtief. Praha – V Brně a Břeclavi se objevily billboardy, které svým vzhledem připomínají parte a je na nich uvedeno, že bývalý poslanec sociální demokracie Michal Pohanka „zradil“ ČSSD. Uvedly to televize Prima a Nova. Stejné velkoplošné plakáty, které útočí na poslance ČSSD Miloše Melčáka, se objevily v  posledních dnech ve Zlíně. Oba zákonodárci v rozporu s  postojem sociální demokracie podpořili při parlamentním hlasování o důvěře koaliční kabinet premiéra Mirka Topolánka (ODS). Na billboardech, které mají černo-bílou barvu a jsou natisknuty ve formě připomínající parte, je uvedeno: „Oznamujeme všem, že po dlouhém zákeřném váhání nás poslanec Michal Pohanka (Miloš Melčák) zradil.“ Předseda ČSSD Jiří Paroubek odmítl, že by někdo z ČSSD stál za billboardy ve Zlíně. Praha – Nejméně obyvatel se o  jeden automobil dělí v  Praze, naopak nejvíce v Moravskoslezském kraji. Vyplývá to ze statistiky Sdružení automobilového průmyslu. Zatímco v  Praze na konci minulého roku připadalo na jeden osobní vůz 1,94 obyvatele, na severu Moravy jsou to více než tři lidé. Vedle Prahy jsou osobními vozy nejlépe vybaveni lidé z Plzeňského kraje, kde na jeden vůz připadá 2,24 obyvatele, a ze středních Čech s 2,28 obyvatele na vůz. Naopak v Olomouckém kraji je se o  jedno auto dělí přesně tři lidé a ve Zlínském 2,93 obyvatele. Celorepublikový průměr je 2,5 obyvatele na automobil. 5. 2. Praha – Státní zástupce obvinil bývalého policistu z obvodního oddělení v Kostelci nad Černými Lesy Aleše S. ze zneužití pravomoci veřejného činitele kvůli prodeji posmrtných fotografií skladatele Karla Svobody deníku Blesk. Policie snímky pořídila pro služební potřebu krátce poté, co hudebník před týdnem spáchal v  Jevanech na Kolínsku sebevraždu. Obviněnému, kterého nadřízení v  pátek od policie propustili, hrozí šest měsíců až tři roky vězení. Dvaadvacetiletý bývalý podpraporčík Aleš S. u  policie sloužil dva roky, po páteční výpovědi odchází do civilu bez jakéhokoli nároku na výsluhy. Ve čtvrtek večer se Inspekci ministra vnitra

Zpravodajství ze staré vlasti podle mluvčího přiznal k tomu, že den po Svobodově smrti telefonicky nabídl Blesku k prodeji služební fotografie z místa tragédie. Policista je přitom získal neoprávněně tak, že v  rozporu se služebními předpisy zkopíroval ze služebního počítače v  policejní budově obvodního oddělení v Kostelci nad Černými Lesy kompaktní disk, který obsahoval fotografie pořízené při ohledání místa Svobodovy sebevraždy. Praha – Vláda uvolní celkem 116 milionů korun na likvidaci následků větrné smrště, která citelně poškodila část lesů v  národních parcích Krkonoše a Šumava. V  Krkonoších silná vichřice poškodila přes 70 000 metrů krychlových dřeva, což představuje více než tři čtvrtiny předpokládané letošní těžby. Ještě větší škody napáchal vítr v šumavském parku. Tam spadlo přes 600 000 metrů krychlových dřeva, což je zhruba šestinásobek ročních těžeb. 6. 2. Praha – Policie odhalila část gangu, který dokázal třem lidem ukrást přes internet z  Komerční banky (KB) dohromady 1,6 milionu korun. Organizátoři zločinu byli zřejmě Ukrajinci, kterým pomáhali tři čeští „bílí koně“. Píše to Mladá fronta Dnes (MfD) s tím, že zloději kradli Čechům peníze z  účtů, aniž museli vkročit na území ČR. Zločinci z  Ukrajiny organizovali podobné podvody i  jinde na světě, třeba v Německu nebo v USA. Policie zatím odmítá sdělit, zda budou obviněni – pokud ano, mohlo by to být za podílnictví na podvodu. Policie také požádala o právní pomoc v zahraničí, protože má jako stopu i identifikační adresy počítačů v západní Evropě. Praha – Šéf fotbalového klubu Marila Příbram Jaroslav Starka byl na kauci propuštěn z pankrácké vazební věznice. Starka je spolu s dalšími muži podezřelý z podílu na únosu a smrti otce uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře. Státní zástupce Martin Omelka ČTK řekl, že soud vydal příkaz k propuštění na základě složené osmimilionové kauce. Starka také slíbil, že neuteče a nebude mařit vyšetřování. Složená kauce propadne v  případě, že Starka opustí republiku. Navíc mu byl uložen dohled probačního úředníka. Praha – Zřejmě až několik tisíc lidí se přišlo do krematoria v pražských Strašnicích naposledy rozloučit s  hudebním skladatelem Karlem Svobodou. Proudy lidí na pohřeb jednoho z  nejúspěšnějších českých hitmakerů, který před týdnem ve věku 68 let spáchal sebevraždu, směřovaly již hodinu před jeho začátkem. Kromě příbuzných, přátel, kolegů a dalších osobností české hudební i filmové scény přišli uctít Svobodovu památku zejména fanoušci jeho melodií. Nejdychtivější z nich vzali velkou obřadní síň ztečí již dlouho před obřadem. Jeho průběh pomáhala organizovat bezpečnostní agentura, jejíž zaměstnanci do zaplněného sálu další lidi nevpouštěli. Praha – Velikonoční Velký pátek se zatím nestane státním svátkem, a počet volných dnů se tedy nerozšíří. Rozhodla o  tom sněmovna, která těsně zamítla senátní návrh na zařazení Velkého pátku mezi svátky. Spoluautor novely, senátor Martin Mejstřík, ji chce brzy předložit znovu. Horní komora také neúspěšně navrhovala vypustit Mezinárodní den žen ze seznamu významných českých dnů. Právě tato pasáž novely se stala nejspornějším místem, což se projevilo již před volbami, kdy sněmovna projednávala stejný návrh. Levicovým poslancům vyškrtnutí MDŽ vadí. Podle

pravicově laděného Senátu je tento svátek zprofanovaný z komunistické éry. Peking – Slovenského premiéra Roberta Fica na úvod jeho návštevy Číny čakalo najdôležitejšie stretnutie. Prijal ho premiér Wen Ťia-pao, druhý muž Ríše stredu. V posledných rokoch strmý hospodársky rast a stále výraznejšie posilňovanie vplyvu na celom svete tento status veľmoci Číne opäť vracia. Do Pekingu dnes chodí celý svet. Fica privítala veľkolepá budova Všečínskeho ľudového zhromaždenia, ktorú nechal vystavať v 50. rokoch komunistický líder Mao Ce-tung. Na protokol sa v Číne dbá mimoriadne a prijatie Fica bolo pompézne. Pri vchode do Zakázaného mesta a po celom Námestí Nebeského pokoja v absolútnom centre Pekingu viali slovenské vlajky. Práve na tomto mieste v roku 1989 komunistický režim násilne potlačil študentské hnutie, pričom zomreli tisícky ľudí. Wen Ťia-pao prijal Fica na hodinu, ďalších asi 60 minút trvala ich spoločná večera. 7. 2. Praha – Senát schválil vyslání 6. polní nemocnice do Afghánistánu. Plánuje se, že čeští vojáci odjedou do této asijské země v  březnu a budou tam 12 měsíců. Nemocnice se zhruba sedmdesátičlenným obsazením se zapojí do mírové mise ISAF pod hlavičkou NATO. Vládním návrhem, s  nímž souhlasilo 71 ze 72 senátorů, se má ještě tento týden zabývat sněmovna. Jelikož pro jsou strany vládní koalice a souhlas avizovali i sociální demokraté, dostane mise pravděpodobně zelenou i v dolní komoře parlamentu a vyslání nemocnice již nebude nic bránit. Praha – Pivovary Staropramen v závěru ledna ukončily produkci v  pivovaru Braník a pivo této značky se nyní vaří ve smíchovském Staropramenu. Záměr sloučit výroby v Praze oznámila firma loni v  únoru s  tím, že v  Braníku již nelze dále zvyšovat výrobu. Na prodej objektu pivovaru Braník bude vypsáno výběrové řízení. Produkce pivovaru Braník se neustále zvyšovala, a to prý vyžadovalo modernizaci výroby, kterou branický pivovar vzhledem ke své uzavřené poloze a statusu kulturní památky neumožňoval. Naopak pivovar Staropramen prošel rozsáhlou modernizací, jejíž třetí fáze v současnosti vrcholí. Tradice výroby Braníku sahá do roku 1899. Bratislava – Strana Smer chce v  parlamente presadiť zákon, ktorým by odškodnil ľudí z  takzvanej čiernej listiny. Väčšinou ide o bývalých komunistov, ktorí v  roku 1968 zmenili názor, takže sa stali pre stranu nepohodlní. „Keď sa dostal na čelo strany Husák, komunisti sa rozhodli, že vyčistia vlastné rady od tak­zvanej pravice,“ hovorí Patrik Košický z  Ústavu pamäti národa (ÚPN). Podľa neho však nejde automaticky o  nijakých disidentov. Vicepremiér Dušan Čaplovič nemá s návrhom problém, podľa neho však treba každý prípad posudzovať individuálne. „Na čiernej listine sú aj ľudia, ktorí si odškodnenie nezaslúžia. Niektorí opakovane vstúpili do strany, alebo spolupracovali s ŠtB,“ povedal Čaplovič. Ak prejde zákon o  rehabilitácii ľudí z  čiernej listiny, nárok na odškodnenie môžu mať aj bývalí spolupracovníci ŠtB. Podľa návrhu totiž nemôžu byť odškodnení len ľudia, ktorí boli „právoplatným rozhodnutím súdu označení za vedomých a dobrovoľných spolupracovníkov 2. správy ŠtB“. Podľa právnika Tomáša Kamenca však súd nikdy nerozhodne, či bol niekto vedomým a dob-

13 rovoľným spolupracovníkom ŠtB. „Ako by to zdôvodnil? Buď tú žalobu prijme, alebo zamietne. Keď to bude takto sformulované, všetci agenti, ktorí sú na čiernej listine, to odškodnenie dostanú.“ Ústav pamäti národa pritom zistil, že z 1200 ľudí na čiernej listine je až 141 bývalých agentov ŠtB. Za „donášanie“ na kolegov zo zoznamu brali aj peniaze. Čiernu listinu vypracovalo v rokoch 1971 až 1974 vedenie KSČ. Nachádzajú sa na nej ľudia, ktorí boli proti vstupu sovietskych vojsk. Následne boli odvolaní z  funkcií, alebo prišli o  prácu. V rámci celého Československa sa na listine ocitlo viac ako 6300 ľudí. Slovenska sa týka 1212 mien. Až 82 percent ľudí z listiny sú bývalí členovia strany. Návrh priznáva ľuďom z  listiny odškodné 90–tisíc korún. Pozostalí by dostali 45–tisíc. Spolu ide asi o 60 mi­liónov korún, odškodnenie by hradil rezort vnútra. S najnovšou iniciatívou Smeru však nesúhlasí SNS. 9. 2. Praha – Soud propustil na kauci z  vazby viceprezidenta fotbalového klubu Marila Příbram Vlastimila Spěváka, dalšího z mužů podezřelých z podílu na únosu a smrti Lamberta Krejčíře – otce uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře. Už v úterý se na svobodě ocitl šéf Marily Jaroslav Starka – další obviněný v této kauze. Zatímco prezident klubu Starka musel složit osm milionů, Spěvák jako viceprezident jen 7,9 milionu. Praha – Policie v  pátek obvinila vicepremiéra a předsedu KDU-ČSL Jiřího Čunka z přijetí úplatku. Jde o první případ, kdy byl člen české vlády obviněn z  trestného činu v  době, kdy působil ve své funkci. Podobné případy nejsou obvyklé ani v Evropě. Čunek se k obvinění, které převzal v pátek odpoledne, nebude podle svého advokáta Eduarda Bruny vyjadřovat. Policie Čunka podezírá z  toho, že v únoru 2002 dostal jako vsetínský starosta zhruba půlmilionový úplatek od realitní společnosti H&B Real za prodej většinového podílu města ve společnosti Vsetínské byty. Čunek podezření popírá. Senát ho tento týden zbavil imunity a umožnil tak jeho stíhání. Čunek se kvůli podezření z  uplácení stal v posledních dnech terčem kritiky opozičních politiků. Sociální demokraté vicepremiéra opakovaně vyzvali k  demisi. Čunek ale dobrovolně z koaličního kabinetu odcházet nehodlá. Zatím ho k rezignaci nenutí ani jeho mateřská strana, i  když někteří lidovci připouštějí, že je kauza v očích veřejnosti poškozuje. Šéf vsetínské firmy H&B Real Petr Hurta, který je podezřelý z toho, že před pěti lety Jiřího Čunka uplatil, je již několik dní nezvěstný. Praha – Šéf české pobočky Interpolu Pavol Mihál byl veden jako spolupracovník komunistické tajné policie (StB). Vyplynulo to z vyjádření náměstka policejního prezidenta Oldřicha Martinů. Novinářům řekl, že důstojník po předložení výsledku lustrace ztratil předpoklady pro působení na policejním prezidiu a musí odejít. Mihál je podle informací médií veden v seznamu spolupracovníků StB jako Agent s  krycím jménem Emil. Důstojník přitom vlastní negativní lustrační osvědčení z roku 1993. Později se zjistilo, že toto osvědčení zní na jméno Pavel, nikoli Pavol. Vedení policie proto požádalo Mihála, aby předložil nové osvědčení, které mu ministerstvo vnitra vydalo 1. února. To je zřejmě pozitivní. Praha – Teploty, které v České republi-

ce panují v  těchto dnech, i  ty předpokládané v  dnech nejbližších naznačují, že zima letos možná vůbec nepřijde. Kromě krátkého období spojeného se silným větrem a přechodným ochlazením jsou teploty v republice pořád nadprůměrné a sněhu je velmi málo. První únorový týden byl na území ČR o 3,4 stupně teplejší, než je pro tuto dobu obvyklé. Po mimořádně teplém lednu pokračuje v podobném trendu i začátek února. Již mnoho týdnů do střední Evropy proudí teplý oceánský vzduch z jižního Atlantiku, který přináší nadprůměrné teploty. Bratislava – Slovenskí hygienici našli v  syre Niva Pilos zdraviu nebezpečnú baktériu listeria. Syr z  predajne Lidl v  bratislavskej Dúbravke vyrobili v  Česku, kde baktéria vlani usmrtila viac ako desať ľudí. Výrobok hygienici stiahli z obehu a odporučili spotrebiteľom, aby ho nejedli. Listeria monocytogenes spôsobuje listeriózu, ktorá môže byť životu nebezpečná najmä pre deti, tehotné ženy, starších ľudí alebo ľudí so zníženou imunitou. Zdravého dospelého človeka by podľa Truskovej nemala ohroziť. 10. 2. Praha – Ústřední výkonný výbor vyloučil poslance Miloše Melčáka z ČSSD, sdělili ČTK účastníci zasedání. Poslanec doplatil na to, že v lednu umožnil, aby koaliční kabinet ODS, lidovců a zelených získal důvěru Poslanecké sněmovny. Melčák se proti vyloučení z  ČSSD může odvolat ke stranickému sjezdu, který se sejde v březnu. Odvolání však nemá odkladný účinek. Pro ukončení Melčákova členství v  ČSSD hlasovalo 132 členů výboru, deset jich bylo proti. Hlasování bylo tajné. Poslanec předem dostal možnost na jednání vystoupit. Několikastránkový projev si ještě před zahájením zasedání upravoval. Po rozhodnutí výboru jednání opustil a vyhnul se novinářům. Praha – Komunistická Československá Vojenská kontrarozvědka připravovala od roku 1972 supertajná komanda, která byla vycvičena k  únosům, zabíjení a sabotážím v  tehdejším západním Německu. K těmto účelům bylo vycvičeno 100 speciálních agentů – zabijáků. Podle Mladé fronty Dnes byly informace o těchto komandech objeveny v archivech současného Vojenského zpravodajství. Jména agentů ale vojenská špionáž nezveřejní. List uvádí, že kontrarozvědka školila agenty v  tajných výcvikových centrech, o nichž nevědělo ani současné vedení Vojenského zpravodajství. Byli cvičeni k tomu, aby po vysazení v tehdejším západním Německu zajali či zlikvidovali klíčové osoby jako politiky, ekonomy a vojáky, nebo obsadili významné objekty, mezi něž patřily americká raketová sila s jadernými hlavicemi, rozhlasové vysílače, radarové stanice, základny průzkumných letounů AWACS a elektrárny. Vojenská konstrarozvědka si navíc v Německu zřídila síť agentů, kteří měli „skupinám zvláštního určení“, jak se komanda nazývala, po jejich vysazení pomáhat – konkrétně udávat ty Němce, po nichž československé komando šlo. Odborníci podle listu přesně nevědí, co je s touto agenturní sítí v Německu dnes – prý podle všeho „odumřela“. „Skupiny zvláštního určení“ měly asi 100 lidí – civilistů se všestranným vzděláním, vynikající fyzickou kondicí a znalostí několika jazyků. Šéfa Vojenského zpravodajství Miroslava Krejčíka informace o výcviku těchto agentů překvapily. Zdroje: ČTK, SME

14 Čtenáři píší

Nový domov 12. 2. 2007

Vyznamenali se bratři Mašínové? Vážený pane redaktore, čekal jsem, že se někdo ozve na výroky paní Aleny Martinů týkající se bratří Mašínů v  jejím dopise pod titulkem Pár připomínek k obsahu ND z 18. 12. 2006. Žádná reakce, ani redakční poznámka se neobjevila hned za textem paní Martinů, aby její výroky uvedla na pravou míru. Paní Martinů kritizuje ve stejném článku jiné autory, např. prof. Otu Ulče, za neověřená tvrzení, ale sama se jich v kauze bratří Mašínů dopouští. Píše o  něčem, co nezná, a budiž jí ke cti, že to sama připouští, i když, zdá se, trochu ironicky, když píše: „Pokud mi něco ušlo a bratři Mašínové se vyznamenali něčím jiným, prosím Vás poučte mě!“ O  tom, že bratři Mašínové se rozhodli bojovat proti totalitě se zbraní v ruce dlouho před svým legendárním útěkem přes NDR do Berlína, bojovat podobně jako několik jiných skupin v  té době (počátkem padesátých let), narozdíl od pokorného hrbení se a kolaborace většiny národa s komunisty, se paní Martinů může poučit například z  mého článku „Kondelíci nemají hrdiny rádi“, který byl v celém rozsahu publikován v internetových novinách Neviditelný pes 30. června 2005 a ve zkrácené formě v  Amerických listech již 27. ledna 2005 (viz. str. 15 – pozn. red.). K dalšímu studiu doporučují paní Martinů a všem čtenářům Nového domova, kteří se o odbojové skupině bratří Mašínů chtějí hodně dovědět, velmi objektivně napsanou knihu Zatím dobrý. Mašínové a největší příběh studené války. Autorem je Jan Novák, kniha vyšla v nakladatelství Petrov v Brně v roce 2004 a má 800 stran. Názor paní Martinů, že „pravými hrdiny jsou ti, kteří v  tom režimu zůstali a něco nového vytvořili“, mne nutí k přesvědčení, že paní Martinů si neuvědomuje, co termín

„hrdina“ znamená. Hrdina je snad ten, kdo riskuje svůj život, aby pomohl i jiným. To bratři Mašínové a jejich skupina zcela nezištně dělali. Tři z nich byli za svoje úsilí zvrátit totalitní režim popraveni, ačkoliv nikoho nezabili, pan Milan Paumer byl střelen do břicha a matka bratří Mašínů zemřela v komunistické věznici na rakovinu. Paní Martinů zřejmě nejzuřivější éru českých komunistů v  počátku padesátých let nezažila, a tak asi dost těžko chápe, že někdo v českém národě měl odvahu zvednout hozenou rukavici „třídního boje“, který začali komunisté. Gratuluji jí k jejímu mladí. Bratři Mašínové, ještě šestnáctiletí, byli již jednou za statečnost vyznamenáni, a to prezidentem dr. Edvardem Benešem hned po válce za protinacistický odboj. Nechci se však o této mnohokrát prodiskutované kauze dále v  tomto dopise rozepisovat, ani nežádám, pane Rotbauere, abyste tento dopis otiskl. Pokud byste však chtěl otisknout můj článek Kondelíci nemají hrdiny rádi, třeba ve zkrácené verzi, nic proti tomu nemám. Buďte však tak hodný a pošlete můj přiloženy článek paní Martinů, která vedle kulturních událostí velmi zasvěceně referuje i  o  držkové, štrúdlu, rakvičkách apod. v Montrealu. Na závěr mi dovolte ještě jednu poznámku k  článku paní Martinů: Jména většiny „velkých Čechů v zahraničí“, jako Forman, Kundera, Albrightová, Navrátilová, Lendl, jež paní Martinů tak potěšila, jsem marně hledal v seznamu dárců peněžních obnosů na pomník obětem komunismu, který byl odhalen 2. června 1989 v  Masaryktownu. Sbírka byla po celou řadu měsíců, ne-li let, oznamována v exilových novinách snad po celém krajanském světě. Děkuji. S přáním mnoha úspěchů Jiří Breber, Sierra Madre, California

Vzrušovat se kvůli polygamii? Vážený pane Rotbauere, srdečně Vás zdravím. Patřím k  příznivcům prof. Ulče. S jeho posledním článkem Kvůli samozřejmostem se vzrušovat však nelze souhlasit ani z legrace. Jestli prof. Ulč chce obhajovat manželskou nevěru a prastarou praxi vydržování milenek jako samozřejmý jev pramenící z mužské přirozenosti, budiž. Ale navrhovat mnohoženství jako jakési dobré, praktické řešení odvěkého problému a popisovat takovéto „harmonické“ soužití čínského příbuzného, je nedůstojné vzdělaného západního člověka. Proti mnohoženství, polygamii, lze argumentovat celou škálou důvodů, ale naprosto postačí fakt, že muži a ženy se pořád rodí ve stejném poměru (odhlédneme-li od vědeckých laboratorních pokusů), a na zplození dítěte je zapotřebí jednoho muže a jedné ženy. Ostatně, v  posledních měsících se v médiích setkávám s tématem polygamie často. Že by nás už pokrokoví tvůrci nové společnosti pozvolna připravovali na to, co bude? Po nedávném překopávání zákona o manželství, ke kterému v řadě „vyspělých západních liberálních demokratických zemí“ došlo v  souvislosti s  uzákoněním homosexuálních sňatků, nás totiž od lega-

lizace polygamie (a snad i polyandrie?) dělí jediný soudní spor. Barbara Sherriffová, Mississauga, Ont.

INTERNATIONAL TRAVEL

208 Bloor St. West, Suite 801, Toronto, ON M5S 3B4

$+0
/(! S E A
T $+0
/(! (!0!*'5
* (!0!*'5
*
&.+

(£0+ S A L E &.+

(£0+

do České a Slovenské republiky na JARO / LÉTO 2007! E-mail: [email protected]

LAST MINUTE DEALS E-mail: [email protected] TO THE CARIBBEAN /CNÀD¾
;=FQ
D=LË


/CNÀD¾
;=FQ
D=LË


v



DIRECT: 416-769-0797 

v

 OFFICE: 416-922-7775 

v

 Fax: 416-769-0797 

v

 

v

 Toll free: 1-877-922-8775 E-mail:

v

 [email protected] Ont. reg. no. 50014181

Náboženství klimatologické Zdařilo se mi navštívit sudburského klimatologa, profesora Roberta Rasputina den před jeho odjezdem na konferenci do Paříže. Přiznávám, že jsem vstoupil do jeho kanceláře ve  sjednaném čase dosti nevhod – zrovna dělal poslední úpravy ve svém referátu o  změnách klimatu k  horšímu, který delegátům v  Paříži přednese; seděli s  jeho krásnou asistentkou Barbarou na gauči v profesorské kanceláři a kdyby se nezabývali referátem, jak mi profesor omluvně řekl, člověk by usoudil že kují nějaké mimomanželské pletky. Po mém vstupu asistentka Barbara vstala, uhladila si sukni a odešla se slovy, že už má sbaleno na cestu do Paříže. Robert Rasputin na mne mrknul a Barbaře řekl, že se jí bude Paříž líbit. Poznal jsem Rasputina na jedné přednášce o  sudburské době ledové. Po výkladu a diskusi jsem s  ním pohovořil a shledali jsme se navzájem zajímavými. Udělal jsem na Rasputina velký dojem, když jsem mu řekl mnoho detailů o  jeho proslulém jmenovci a pletichách v rodině cara Nikolaje. Profesor Rasputin mi výměnou vysvětlil poslední dobu ledovou a to nezapomenu. Objasnil mi prokázaný fakt, že tady, kde právě stojíme, byl před deseti tisíci lety mocný ledovec, 2 kilometry tlustý, ploužící se z  polárního severu až do povodí Mississippi. A  když si to člověk uvědomí a domýšlí, tak zkrotne v  pojímání lidských ambicí a budování, které by nová doba ledová vygumovala z povrchu Ontaria jako nevydařená slova z papíru. Když profesor viděl můj účastný údiv, řekl, že takových ledových dob lze v terénu Ontaria určit 15 za poslední miliardu let. Doporučil mi několik knih, které jsem zhltnul, a ke klimatu jsem teď pokorný. Jsa zvědavý, s jakým příspěvkem Rasputin jede do Paříže, zeptal jsem se nejprve „Co je v klimatologii nového?“ a Rasputin odpověděl, že v  klimatologii nic, ale společensky ano – změna klimatu se stala náboženstvím. „Náboženstvím?“ optal jsem se udiven a on řekl, že když se věda dostane do fáze, kdy vědci s  jiným názorem jsou potíráni jako kacíři, už to není věda, ale náboženství... „A jak se vědecká fakta změní v dogmata?“ „Ale snadno,“ mávnul prof. Rasputin rukou. „Když se jako východisko zvolí cosi neotřesitelného, i  když vědecky neprokazatelného, jako ve středověku byli káráni a upalováni lidé zpochybňující Zeměkouli jako střed Všehomíra.“ Ale mě se o teorii dogmatismu teď nechce mluvit, leč o tom proklatém kysličníku uhličitém, který je dogmatickou příčinou oteplování; vždyť podíl kysličníku uhličitého vyprodukovaného lidskou činností je sotva 1,2 % z celkového objemu tohoto plynu vytvořeného procesem hnití, vulka-

nickou činností a požáry. Ale o  tom jsou napsány spousty knih, o kterých se nemluví... Ledovce tající v  Grónsku jsou dnes hlavním důkazem oteplování způsobeného lidskou činností a nikdo ani nepípne o  tom, že Grónsko se správně jmenuje Greenland, tedy Zelená země, jak ji popsali Vikingové, kteří ji objevili a pro její zeleň ji v 10. století pojmenovali Zelenou zemí, založili tam osady, farmařili tam a sklízeli úrodu v  místech, která jsou dnes pokryta tím ledovcem, jenž zas taje. Ve 14. století přišla „malá“ doba ledová, ochladilo se a ledovce zakryly pastviny a vytlačily Vikingy. Ochlazení bylo tak silné, že osadníci vymřeli hladem... I v  Evropě byla série strašných zim, kdy sněžilo v  červenci, úroda nedozrála a lidé umírali hladem, říkalo se tomu hladomor; ochlazení trvalo tři století a v  půli 18. století se začalo zas oteplovat, a to zcela nezávisle na započínající průmyslové revoluci. Co vidíme dnes, už tu mnohokrát bylo. Zčásti je to zapsáno v  kronikách, zčásti odhaleno vědeckými metodami, ale to je rytmus kosmický, jehož důvody neznám. „Toto,“ řekl jsem mírně, „předneseš na konferenci v Paříži?“ „Tak nějak,“ řekl prof. Rasputin smutně... „A nebojíš se,“ řekl jsem opatrně, „že tě kolegové klimatologové vypudí?“ „Asi ano,“ řekl, „a proto beru s sebou krásnou asistentku Barbaru“ a zas na mne mrkl. „Není to trochu cynické?“ řekl jsem opatrně. „Asi jo,“ řekl Rasputin, „ale před důchodem si chce člověk ještě užít. Paříž je krásná, a je krásné, když mi univerzita platí výdaje... Ale svět už měnit nechci.“ „Může vláda s klimatickou změnou něco udělat?“ Poslední otázka a vstal jsem. „Vůbec nic, protože vlád je stovka, lidí je 6 miliard; a kdyby vlády spustili kampaň, že se má šetřit energie, a tím snížit exhalace, tak to málokdo uslyší, a jsem zvědavý, kdo k něčemu přinutí Čínu... Jedině zvyšující se cena za energii může pozměnit naše plýtvavé návyky, ale to jsou otázky ekonomické, anebo útoky na selský rozum.“ Popřál jsem Rasputinovi hezkou cestu a smluvili jsme si rande koncem února. V předpokoji seděla krásná Barbara, a bylo cítit, že je ráda, že odcházím. Jsem rád, že prof. Rasputin nedělá hanbu svému slavnému jmenovci, který proslul v  literatuře jako nenasytný milovník, požitkář a pragmatik.    Milý pane Rotbauere, tohle je můj komentář ke změně klimatu. Profesor se nejmenuje Rasputin, ale tak mu říkám. Zdravím a přeju hezký den a všecko dobré na každém kroku. Rosťa Firla, Sudbury, Ont.

15

Kondelíci nemají hrdiny rádi Jiří Breber V jednom ze svých článku o tom, že český národ zůstává více či méně v zajetí komunistické propagandy, jsem vyjádřil nespokojenost s tím, že ačkoliv Senát ČR navrhl bratry Mašíny a Milana Paumera na vyznamenání Za statečnost za aktivní odboj proti komunistické diktatuře, prezident Klaus udělení vyznamenání neschválil. Řada lidí se mnou souhlasila, jeden vysokoškolský profesor vyjádřil svůj nesouhlas. Napsal mi: „Co se týká Mašínových, je to případ podle mého soudu na hraně; kdyby byli bývali součástí partyzánské války proti komunistům, byli by jednoznačně hrdinové. Pokud však provedli jen izolovanou akci, která už tehdy nemohla být rozumně ani v jejich očích začátkem hromadného odboje, musela tedy už předem vyznít jako soukromá vzpoura, pravděpodobně s  hlavním cílem dostat se za hranice. Je potřeba ji vážit proti obětem, které si vyžádala. Já bych Mašíny amnestoval, ale nevyznamenával...“ Již z  citátů je patrné, že kritik se o  případ bratří Mašínů a spol. hlouběji nikdy nezajímal a dobu, ve které Mašínové čelili komunistickému zlu, vůbec nepochopil, přestože ji prožíval jako mladý muž. Je to asi typický názor českého intelektuála, který proplul všemi úskalími totalitního režimu bez šrámů, byť bez členství v KSČ, a který se hlavně snažil být v době totality nenápadný. Samozřejmě žádnou petici za perzekuované apod. nikdy nepodepsal, co bylo po něm žádáno plnil a volný čas trávil na chatě. Budiž, každý nemá na to být hrdinou. Proč to však upírat těm, kteří byli přesvědčeni, že se zlem se musí bojovat? Bratři Mašínové zabili na území ČSR tři komunisty, kterým režim svěřil zbraň na obranu režimu, který prováděl zločiny. Mnoha lidem stále nedochází, že každý, kdo vstoupil do komunistické strany, se stal členem společenství, které mělo v programu, a pak opravdu provádělo „třídní boj“ v  rámci tzv. „proletářské revoluce“. Praktikovali ho vraždami (mezi mnoha např. ing. Petra Konečného v  létě 1948) nebo popravami po kangaroo soudech (zrovna vzpomínáme pětapadesáté výročí „soudu“ s JUDr. Miladou Horákovou), mučením až k zešílení (pplk. Procházka z Brna), střílením po bezbranných uprchlících na hranicích (i za Dubčeka na jaře 1968). S těmito praktikami přišli komunisté ještě před únorem 1948. Vzpomínáte si na balíčky s  výbušninami, které byly poslány nekomunistickým ministrům včetně Jana Masaryka 10. září 1947? Výbušniny připravil komunistický poslanec Sosnar zřejmě z  rozkazu Alexeje Čepičky, zetě Gottwaldova. Dr. Marianko, který pokus o atentáty vyšetřoval ještě v roce 1947, byl po únorovém puči umučen k smrti a každý,

kdo o komunistech, kteří atentát připravovali, něco věděl, byl po mučení popraven anebo odsouzen k dlouhodobému žaláři. KSČ vyhnala z domovů a nechala hladovět a otročit kněze, řeholníky, rolníky, kteří odmítali vstoupit do družstev, živnostníky, mnohé odbojáře proti nacismu, ale i prosté lidi, převážně dělníky, kteří nechtěli mít s  komunisty nic společného. Taková byla atmosféra počátku padesátých let! Rádo se zapomíná, ale už v roce 1953 to byly desetitisíce takových nevinně postižených. Každý, kdo nebyl zaslepený fanatik anebo mdlé inteligence, to mohl vědět! Mně bylo v  té době čtrnáct let a nepochyboval jsem. Bratři Mašínové zvedli tu hozenou rukavici. Chcete třídní boj? Tady ho máte! Ke svému boji samozřejmě potřebovali zbraně a peníze. Prováděli hospodářskou sabotáž, rozšiřovali svoji skupinu. Na Západ se rozhodli odejít (a museli se probojovat desetitisícovou armádou policistů a Rudé armády v NDR), až když po nich šla StB. Po vstupu do americké armády chtěli být vysazeni v ČSR a bojovat dál. Američanům se však podpora ozbrojených akcí v té době už nehodila do krámu. Kde je hranice mezi „partyzánskou válkou“ a odporem jedné skupiny? Nehledě k tomu, že těch skupin byla koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let celá řada (a na Slovensku dočasně snad celé četné oddíly). Například: Šádek, Choc a spol., kteří údajně zastřelili mjr. Schramma, agenta KGB, skupina generála Kutlvašra, Legie svobody, skupina Petra Křivky, organizace z okolí Sněžného, Světlana, skupina Střed, skupina Doktor Hřebík, skautská skupina v Tišnově, skupina z okolí nešťastných Babic a z pozdějších let třeba skupina mých kamarádů Zdeňka Smutka a Josefa Surého v  Brně. Většinou si tyto skupiny daly za úkol čelit komunistické propagandě letáky, provádět sabotáže, podávat informace vojenského a hospodářského rázu na Západ a zajišťovat přechody hranic pro režimem ohrožené lidí. K ojedinělým zabitím policistů a pohraniční stráže docházelo hlavně v  sebeobraně anebo při akcích vyprovokovaných StB (Babice). Nechápu, z  jakého důvodů je vzpoura jednotlivce nebo malé skupiny „neoprávněná“ a vzpoura většího počtu lidí proti tyranii „oprávněná“. Je-li většina národa zbabělá nebo prospěchářsky sloužící tyranii, je boj jednotlivců či malých skupin nemorální? Zločiny provádělo společenství KSČ a každý komunista nesl za to odpovědnost a nese ji dodnes. A tak se alespoň některým komunistům dostalo odplaty a zabránilo se jim v  další špinavé práci pro nelidskou diktaturu. Žádné vznikající partyzánské hnutí v  kterémkoliv totalitním režimu si

Masarykův ústav (MMI)

při svém vzniku není jisté, do jaké míry se rozroste. Po akcích Mašínů byly policejní sbory komunistických státu zmnohonásobeny; i  to byla výrazná ekonomická rána, kterou Mašínové zasadili a která pomohla k rozpadu „říše zla“. Mašínové nespáchali žádnou úkladnou vraždu, vždy to bylo jen zabití vynucené nepředvídatelnými okolnostmi. Dva zabití policisté museli zemřít, protože partyzánská skupina si nemůže dovolit nechat svědka, a někdy je zapotřebí použít metodu, která nenadělá moc hluku. Dnes to zní možná cynicky, ale taková byla doba a začali s tím komunisté. Ozbrojený pokladní si zahrál na hrdinu a vytáhl zbraň na neozbrojeného Mašína. Ve rvačce vyšla z pistole rána... Češi, narozdíl od Poláků a Maďarů, byli ve své většině spíš pro přečkávání a přetvářku. Francis Fukujama takové chování připisuje přežívající mentalitě otroků. Prezident Klaus z toho udělal v jednom ze svých loňských projevů ctnost. Mašínové jsou však odchovanci českých revolucionářů-legionářů a protinacistických odbojářů. V rodině Mašínů se jistě spíš mluvilo o  Masarykovi než o  Švejkovi. „V  nejkrajnějším případě odporovat násilí a útoku i železem – bránit sebe i jiné proti násilí,“ píše Masaryk ve své knize Světová revoluce, když kritizuje Tolstého. A jinde píše: „...celé jeho učení o neodpírání zlu je nesprávné, nepřirozené, pod rouškou humanity nelidské, protože hraje do rukou násilníkům. Opravdu humánní etika vyžaduje, abychom odporovali zlu vždy a všude.“ (TGM: Nová Evropa) Václav Klaus před lety pravil, že „z Masaryka rozum nebral“. Tehdy jsem si říkal, že je to škoda; mnohému se ještě dnes můžeme z něho naučit. Hlavně osobní statečnosti. Později už mluvil prezident Klaus trochu jinak, a dokonce o TGM přednášel. Brzy bude mít na stole nový návrh Senátu na vyznamenání Mašínových a jejich skupiny, snad si na Masarykova slova vzpomene. Nejde o  ten metál, nejde o  něj ani tak moc Mašínům; ti už jednou za hrdinství vyznamenáni byli, a to prezidentem Benešem za svoji protinacistickou činnost, když jim bylo teprve šestnáct. O co tedy jde? O  správné zhodnocení nejnovějších českých dějin a zbavení jich komunistické propagandy. O  to, abychom jako stádo bezbranných ovcí zase jen nepřihlíželi, až naši spoluobčané budou voděni na popraviště, do pracovních lágrů a uranových dolů, abychom se zase nemuseli bát svobodně promluvit... Zatím jsme jen z Bruselu okřikováni „abychom drželi hubu“, Jan Šinágl je na Strahově škrcen, protože protestuje proti komunistické propagandě, a kpt. Hučínovi není povolen veřejný soud, aby se nevyzradila jména bývalých estébáků působících ve státních úřadech. ¤

The Masaryk Memorial Institute, Inc. 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto, ON M1G 1H1 tel.: (416) 439-4354, fax: (416) 439-6473 e-mail: [email protected]

ČESKÁ Knihovna MMI

Půjčovna časopisů, knih, videoklub středa: 16 – 21 h., pátek: 16 – 18 h. Info.: (416) 431-9477, (416) 439-4354

restaurace praha na MasarykTownu

Speciality české a slovenské kuchyně. Otevřeno: středa – sobota od 17 hod., v neděli již od 12 hodin. Doporučujeme rezervovat si místa, restau­ race může být zadána – tel. (416) 289-0283 www.praguerestaurant.com

Česká škola pro děti

Vyučování každou sobotu od 9 do 11 h. v kostele sv. Václava, 496 Gladstone Ave., Toronto. Informace: (416) 536-5342.

KRAJANSKÁ Televize (ONT.)

Český pořad Nová vize – každou sobotu od 10 h. (opakování v úterý v 7:30 ráno). E-mail: [email protected] Slovenský pořad Slovenský svet – vždy v sobotu v 10:30 h. (opak. v úterý v 8 h.). E-mail: [email protected] Na stanici OMNI 1 (kanál 47 – kabel 4).

Sokol TORONTO

Cvičení – děti vždy v sobotu od 15:30 do 17:30 h. v tělocvičně Steeles West Gymnastics, 601 Magnetic Drive, Unit 21. Dospělí – středa od 19:30 do 22:00 h. Volejbal – pondělí od 19:30 do 22:00 h. v George Harvey Collegiate Institute, 1700 Keele St. Informace: Hana Jurásková (905) 838-2541, Jan Waldauf (416) 535-1413.

OBJEDNÁVKA PŘEDPLATNÉHO Jsem nový .... / stávající .... předplatitel. Přikládám šek na $ .............................. Z toho na předplatné Nového domova je určeno $ .......................................... a zbytek, tedy $ .................................., je dar tiskovému fondu MMI. (Díky!) Jméno: ................................................ Adresa: ............................................... ............................................................ Poštovní kód: ...................................... Telefon: ............................................... Šek laskavě vypište na „Novy Domov“ . Roční předplatné: Kanada – 46 CAD; USA – 63 USD; ostatní země – 78 USD.

NOVÝ DOMOV (New Homeland) – CZECH AND SLOVAK BI-WEEKLY

Vydává Masaryk Memorial Institute, Inc., 450 Scarborough Golf Club Rd., Toronto ON, M1G 1H1, Canada. • Redakční uzávěrka tohoto čísla: 9. 2. 2007 • Vychází 12. 2. 2007 Tel.: (416) 439-9557, fax (416) 439-6473, e-mail redakce: [email protected] • Redaktor: Jan Rotbauer • Dohled vykonává tiskový výbor Masarykova ústavu. Roční předplatné: Kanada – 46 CAD; USA – 63 USD; ostatní – 78 USD. Šeky/IMO zasílejte na adresu redakce. Ceny inzerce sdělíme na požádání. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Není-li u příspěvku či fotografie uveden autor, jedná se o materiál, jehož autorem je buď redaktor Nového domova, nebo pochází z redakčního archivu či veřejně dostupného zdroje.

NÁZORY PREZENTOVANÉ V UVEŘEJNĚNÝCH PŘÍSPĚVCÍCH NEMUSEJÍ VYJADŘOVAT OFICIÁLNÍ STANOVISKO M.M.I., INC.

We acknowledge the assistance of the Government of Canada through the Publications Assistance Program toward our mailing costs.

16

Hurá do Patagonie – 1. díl Křížovka pro volnou chvíli Ota Ulč Americký autoklub AAA poskytuje svým členům všelijaké užitečné služby. Do místní pobočky jsem si šel vyzvednout nějaké mapy a zahlédl tam nabídku cesty lodí až na jižní konec latinsko-amerického kontinentu, kde jsem nikdy nebyl, a neuvažoval, že někdy budu. Nabízela to Holland America Line, sice nikoli nejlacinější, ale s výtečnou reputací, jak jsme si již dřív ověřili. Časování nám vyhovovalo – od začátku prosince se několik týdnů věnovat plavbě a nikoliv domácí výrobě vánočních pokroutek. Započít v Chile, nejdelší nudli na světě, jižním směrem až téměř do Antarktidy, kochat se částečně roztávajícími ledovci a momentálně mediálně populárními tučňáky. Tierra del Fuego, Ohňová země, Patagonie, tam náš rasově méně hodnotný český národ přece mínili přestěhovat méně krvelační nacisté. Divé vody u Hornova mysu, tam se otočit a vydat se opačným směrem, zastavit se na Falklandských ostrovech, kde v  roce 1982 došlo k válečnému utkání mezi Velkou Británií a Argentinou, k  prozatím nejposlednější invazi od doby legendárního vylodění v Normandii za druhé světové války. Pokračovat dál na sever, zakotvit v Buenos Aires v  oné prohravší Argentině, poté zastávka v  sousedním Montevideu v Uruguaji, a v brazilském Rio de Janeiru vystoupit, rozloučit se s posádkou, případně políbit kapitána a z  tropů odletět zpět k  rodinnému krbu ve  značně odlišných tepelných podmínkách. V  Jižní Americe jsem sice už několikrát pobýval, ale španělsky a zejména portugalsky se domluvím pramizerně a málo tomu kontinentu rozumím. Nelze neporovnávat stav věcí v severní části kontinentu, kde se v USA podařilo vytvořit unii, federaci padesáti v mnohém si dost odlišných, ale nikoliv znepřátelených států, v kontrastu se situací jižním směrem. Kdysi jsem zakoupil mapy v Peru a Ekvádoru: každá označovala značně jiné hraniční uspořádání. Rozhádaný kontinent absolvoval všelijaké války – Bolivie versus Chile a Peru, Paraguay se všemi svými sousedy. V současnější době po sobě začaly trošku střílet Chile a Argentina kvůli vlastnictví tří zcela pustých ostrovů či spíš ostrůvků. Jakýsi mír mezi těmito katolíky vyjednával sám papež. V kontextu latinsko-amerických zemí je nepominutelná zmínka o populismu, úsilí politiků získat popularitu líbivými sliby, využívat a zneužívat oprávněných frustrací a též nikoliv nejšlechetnějších lidských instinktů. Tito údajní šampióni „malého člověka“, zatracující velké mezinárodní společnosti, nacionalisté horlící proti cizincům, jejich vlivům, velmi často s  dávkou antikapitalismu, s voláním po redistribuci příjmů, národního bohatství, znárodňování, velkorysých iniciativách sociální štědrosti, čímž se důkladně zmnoží rozpočtový deficit a inflace získá stonásobné, někdy i tisícinásobné tempo. Populismus může být jak levicový, tak pravicový, případně se i  snoubící s  fašismem. Každopádně je „anti-elitistický“, zatracuje korupci, brojí proti globalizaci. Dovolává se reforem, perfektního to požadavku v  prostředí vesměs charakterizovaném značnou socioekonomickou nerovností. Prosazovateli populismu jsou

nezřídka vojáci, sloužící či deaktivovaní oficíři z  povolání, znační patrioti, vždy ochotní svalovat odpovědnost za vlastní nedostatky na podvratné zahraniční živly. Nejviditelnější politickou postavou těchto dní je ovšem bývalý armádní důstojník Hugo Chávez, prezident bohaté, ropou nasáklé Venezuely, který má z čeho rozdávat a uplatňovat svůj vliv. Značně se zviditelnil na podiu Valného shromáždění OSN svou charakterizací George Bushe jako Satana, a v lichotkách pokračuje, například označením USA jako agresivní, genocidální, divošské země. Hyperboly se ale někdy mění v  bumerang. Svou tirádou probendil možnost získat pro Venezuelu členství v  Radě bezpečnosti OSN, svou intervencí do prezidentských voleb v  Peru, v  nichž vehementně prosazoval kandidáta Ollanda Humana, rovněž bývalého důstojníka (jehož tituloval jako „soudruha“), pomohl k  vítězství Alana Garcii, jehož zatracoval, že to je svině a zloděj. Chávez tuze podpořil iniciativy Evo Moralese, prezidenta Bolivie, nejchudší země kontinentu, ale zároveň s největšími zásobami zemního plynu, že přesně ke dni 1. máje 2006 vyhlásil znárodnění – se slovy „plundrování tímto skončilo“ – ke škodě brazilským státem vlastněné společnosti Petrobras. A  k  oprávněné nelibosti brazilského, k socialismu tíhnoucího prezidenta, bývalého odborového předáka Luly da Silvy. Starý sen Brazílie, zdaleka největšího kolosu se společnou hranicí všech států Jižní Ameriky (jen s dvěma výjimkami – Chile a Ekvádor), sjednotit kontinent, zůstává v nedohlednu. Da Silva je zmenšován, stranou popostrčen ambiciózním Chávezem, využívajícím výhod bohatství Venezuely. Na rozdíl od spojené severní Ameriky, její jižní polovina je stále značně rozpojená, její integrace zůstává přeludem... Tato plavba do Patagonie bude mít výhodu, že nedojde k přílišnému přeházení poledníků – ne jako cestou do Evropy a zejména do Asie či Austrálie, kdy pak z pondělí je najednou středa a na zpáteční cestě se úterý dvakrát opakuje. Poněvadž ale půjde o posun přes rovník ze severní hemisféry do jižní, abychom se vypořádali s  podstatnými tepelnými výkyvy. Odlet za chumelenice a přistání v teplíčku v Santiagu v Chile. Poté krajinou připomínající slunnou jižní Kalifornii dorazit do přístavu Valparaiso a odtud plout k sychravému, nevlídně se tvářícímu jihu, směrem k Antarktidě. Napřed se ale muselo do Chile doletět, což byla cesta delší než ta z New Yorku do Prahy. (A ta zpáteční z  Rio de Janeira do zdejší naší zimy trvala ještě déle.) Další nevýhoda: přibylo papírování, vypisování formulářů a výloh. Na rozdíl od předchozí plavby Karibikem s několika zastávkami v  cizích přístavech, kdy nás nikdo neotravoval, teď se vyžadoval poplatek sto dolarů na osobu za právo přistání v Chile a ještě víc dolarů za vstupní vízum a právo odletu v témže dni z Brazílie. A máme mezinárodní terorismus, že ano. Čili zouvání na letištích, úřední přehrabování v  proprietách. Něco takového nás v této době ale postihuje na všech rovnoběžkách a polednících. pokračování příště

Special Sales for Winter and Spring 2007 to Prague and Europe Best prices for departures before June 08, 2007 Certain black out periods in effect For the best price please contact your travel agent!