Norské parlamentní volby 2005

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Norské parlamentní volby 2005 Bakalářská práce

Radovan Kolbaba

Vedoucí práce: PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 79146 Obor: PL – HI Imatrikulační ročník: 2003

Brno, 2006

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, dne 19. května 2006 Radovan Kolbaba 2

Rád bych poděkoval vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Lubomíru Kopečkovi Ph. D. za

cenné rady a kritické připomínky, jichž se mi od něj dostalo, i za trpělivost kterou se mnou i mojí prací projevil.

3

Úvod......................................................................................................................................5 Politický systém ....................................................................................................................6 Volební systém......................................................................................................................7 Aktéři voleb - politické strany .............................................................................................8 Norská strana práce ............................................................................................................9 Konzervativní strana.........................................................................................................10 Strana pokroku .................................................................................................................11 Levicová socialistická strana ............................................................................................12 Křesťanská lidová strana ..................................................................................................13 Strana středu.....................................................................................................................13 Liberální strana.................................................................................................................14 Strana pobřeží ..................................................................................................................15 Programy stran ..................................................................................................................15 Středo-levá rudozelená aliance .........................................................................................16 Norská strana práce ......................................................................................................16 Levicová socialistická strana.........................................................................................17 Strana středu.................................................................................................................18 Pravo-středová aliance......................................................................................................19 Křesťanská lidová strana...............................................................................................19 Konzervativní strana.....................................................................................................19 Liberální strana.............................................................................................................21 Strany mimo bloky ...........................................................................................................21 Strana pokroku .............................................................................................................21 Strana pobřeží...............................................................................................................22 Působení stran před volbami .............................................................................................22 Média - televizní debaty ...................................................................................................23 Kritika vystupování stran..................................................................................................24 Pohled mladých voličů .....................................................................................................25 Odhady voličských preferencí ..........................................................................................26 Průběh voleb.......................................................................................................................27 Výsledky voleb....................................................................................................................29 Regionální podpora stran ..................................................................................................30 Závěr...................................................................................................................................33 Seznam literatury ...............................................................................................................35

Práce obsahuje 78 399 znaků.

4

Úvod Norsko je v současné době jakýmsi fenoménem blahobytu. V norských mořích se nachází třetí nejbohatší ložiska ropy na světě. V posledních letech bývá vyhlašováno Organizací

spojených národů (OSN) za nejlepší místo pro život. Norové tvrdošíjně odmítají vstup do Evropské unie (EU), přestože se v ní nachází většina evropských zemí, včetně jejich nejbližších sousedů Švédska a Finska a často přitom argumentují tím, že by to pro ně bylo

nevýhodné. Po dlouhou dobu bylo Norsko, stejně jako další severské země, spojováno s tzv. státem blahobytu (welfare state). Ten se vyznačuje masivními státními zásahy, rozsáhlým

veřejným sektorem, silným korporativismem i vysokou mírou zdanění. Navzdory tomu že

tento systém prochází od 70. let pozvolnou změnou v důsledku ekonomické krize, zapříčiněné přílišnou nákladností státu blahobytu, nemělo bohaté Norsko důvod k nějaké radikální změně. Přesto, především v posledním volebním období let 2001 - 2005, začalo k takovýmto změnám

docházet. Tradiční opora státu blahobytu - velká sociálně-demokratická strana ztrácela podporu voličů a do čela vlády se dostala pravice. Tři pravicové strany díky podpoře protestní formace hlásající již od svého založení radikální reformu státu blahobytu získaly majoritu v parlamentu a začaly prosazovat snížení daní i oslabení státní moci skrze privatizaci. Díky

těmto krokům na jednu stranu posilovalo norské hospodářství, na stranu druhou ztráceli norští občané některé ze svých sociálních jistot a rostla nezaměstnanost. Sociálně-demokratická

strana přehodnotila svůj postoj k řadě věcí a postavila se do čela zastánců státu blahobytu. Parlamentní volby v pondělí 12. září roku 2005 tak nabízely v podstatě dvě cesty pro norský stát. Voliči se museli rozhodnout, zda chtějí pokračovat v nastaveném kursu privatizace a snižování daní, nebo se naopak hodlají opět uchýlit pod ochranná křídla silného státu.

Práce se týká především samotných voleb roku 2005. Text má deskriptivní a analytický charakter. Chce ale popsat nejen samotné volby a jejich výsledek. Nejdříve čtenáře seznámí

s tím, jakou podobu mají a jak vlastně fungují základní politické mechanismy v Norském

království, jaká jsou pravidla volební hry a kdo se jí vlastně účastní. Podíváme se také, co která ze stran před volbami prosazovala, jakým způsobem se snažily působit na voliče i jak se

jim to dařilo. Na mušku si vezmeme i samotný průběh norských voleb 12. září 2005. Samozřejmě prozradíme jak tyto volby dopadly a jakou podobu měla nová vláda, jež z nich vzešla.

5

Politický systém Jako většina skandinávských zemí, je i Norsko parlamentní monarchií. V původní ústavě, jež

vznikla již v napoleonských dobách1, byl parlamentarismus velmi slabý. Přestože některá z jejích ustanovení již prakticky neplatí, nebyla nikdy přijata nová konstituce a stále tak platí

ta původní z roku 1814, pouze s řadou změn. O faktickém parlamentarismu můžeme hovořit od roku 1884, kdy byla vláda poprvé konstituována na základě parlamentní většiny. Je tomu tak i díky, v Norsku obecně uznávané, tradici nepsaných ústavních zvyklostí. Obdobné je to i

s rolí norského krále - ústavně nejvyšší osoby exekutivy, prakticky především symbolu norské státnosti. Současným králem je Harald V. z Glückburgské dynastie. Jeho faktická moc je však

v nynějším systému velmi malá. Přestože se již ve třetím článku norské ústavy dočteme, že

výkonnou moc má ve svých rukou král nebo královna, už dávno tomu tak není. Obdobně jako

má hlava státu formální odpovědnost za vytvoření vlády, ale tuto roli již od roku 1900 vykonává předseda parlamentu2. Norsko je jasně demokratickou zemí v níž přední roli hrají

orgány, jejichž složení vychází z voleb norských občanů. Norská vláda – Státní rada je závislá

na důvěře parlamentu. Všeobecné volební právo platí v Norsku již od roku 1913. Tohoto roku

získaly volební právo ženy, od roku 1946 mohli volit všichni norští občané starší 20 let a od roku 1979 již volí občané ve věku od18 let3.

Norové nazývají svůj parlament Storting nebo Stortinget4. Norský parlament je v porovnání

s jinými zeměmi specifický. Většinou se v souvislosti se Stortingem používají termíny jako

modifikovaný unikameralismus5, případně nepravý bikameralismus. Probíhají zde totiž pouze jediné volby a teprve poté se ustavují obě parlamentní komory. Celý Storting má v současné době 169 poslanců. Z toho 127 zasedá v Odelstingu, který funguje obdobně jako naše dolní

sněmovna. Zbylých 42 zasedá v „kontrolní komoře“ (uvozovky jsou použity proto, že i zde je stejný poměr poslanců jako v Odelstingu a i z tohoto důvodu jsou případy jejich vzájemné

neshody velice výjimečné) Lagtingu. Obvykle se členy Odelstingu v rámci strany stávají spíše

politici s parlamentní praxí, zatímco do Lagtingu směřují spíše poslanci prvně zvolení. Poměr

Norská ústava byla přijata 17. května 1814 a dnes se v Norsku 17. květen slaví jako svátek. Kroupa, J.:Soudobé ústavní systémy, s.181. 3 Petersson, O.: The Government and Politics of the Nordic Countries, s. 18. 4 Stortinget. The Norwegian parliament (http://www.stortinget.no/english/index.html). 5 Kysela, J.: Dvoukomorové systémy. Teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, s. 139-144.

1

2

6

mezi Odelstingem a Lagtingem je tedy přibližně ¾ parlamentu proti ¼6. Tento poměr je

zachováván i při změně celkového počtu poslanců7. Parlament je volen na čtyři roky. Právo být volen má každý občan žijící v Norsku alespoň 10 let, mající právo volit a je-li nominován

některou z politických stran. Lagting i Odeslting zasedají odděleně a volí si své vlastní

představitele. Mimo to funguje i šestičlenné prezidium celého Stortingu, v němž jsou

předseda a místopředseda Stortingu a předsedové s místopředsedy Lagtingu a Odelstingu.

V norském parlamentu ustavují 13 stálých výborů, v nichž mohou zasedat zástupci obou částí parlamentu. Návrhy zákonů nejdříve projednává a schvaluje Odelsting, který je poté posílá

Lagtingu. Ten je může buď schválit, nebo vrátit, s odůvodněním proč tak učinil. Odlesting

smí vrácený zákon změnit, nebo se rozhodnout ponechat návrh v původním znění a po odsouhlasení jej opět dává k projednání a hlasování Lagtingu. Pokud ten ani tentokrát zákon

neschválí, dojde ke společnému zasedání obou komor. Vysloví-li se zde 2/3 poslanců pro, zákon je přijat. V opačném případě definitivně zamítnut. Díky tomu, že panovník již 100 let (od roku 1905) neužívá práva veta, bývá rozhodnutí parlamentu konečné.

Jedná-li se o změnu v rámci Ústavy, schází se obě komory společně. V tom případě musí být

přítomny alespoň 2/3 poslanců Stortingu a také alespoň 2/3 přítomných poslanců se musí vyslovit pro navrhovanou změnu, aby ta byla přijata8. Kromě nepravého bikameralismu, má Storting ještě další specifika. Především to, že nemá samorozpouštěcí právo a ani sám

panovník jej nemůže rozpustit. I díky tomu je v Norsku obvyklá praxe menšinových vlád, tolerovaných některými dalšími stranami v parlamentu.

Volební systém Jak již bylo napsáno, v Norsku smí volit občan od 18 let. Jsou také ústavně zakotveny

případy, v nichž může občan o svoje právo volit přijít. Stane se tak pokud spáchá trestný čin, který je dle zákona trestán odnětím volebního práva. Dále pokud vstoupí do služeb zahraniční

moci bez souhlasu vlády. A nakonec pokud podvádí u voleb (kupuje cizí hlasy, prodává

vlastní, či hlasuje na více místech). Volby se konají každé čtyři roky v září 9. Tuto pravidelnost

zaručuje právě nemožnost rozpuštění Stortingu. Je-li vládě vyslovena nedůvěra, získá Tento poměr bývá dodržován i stranami, v současné době se počet členů Lagtingu pohybuje mezi 20 - 30% celkového počtu poslanců strany. 7 Například před volbami v září 2005 měl Storting 165 poslanců. 8 Stanovy norského parlamentu (http://www.stortinget.no/english/rules_of_procedure.html). 9 Článek 54 norské ústavy - The Constitution of the Kingdom of Norway (http://www.odin.dep.no/odin/engelsk/norway/system/032005-990424/).

6

7

předseda největší opoziční formace právo sestavit nový kabinet.. Norsko je rozděleno do 19.

volebních okrsků, které jsou zároveň i administrativními kraji 10. Počet mandátů v těchto okrscích závisí na velikosti území a počtu obyvatel, přičemž nejvíce mandátů – 17 se přerozděluje v Oslu, zatímco nejméně – 4 má kraj Aust-Agder11. I zde se hlasy rozdělují

proporčním systémem. Ze 169 míst se nejprve rozhodne o 150 mandátech. Zbylých 1912 doplňkových mandátů, jeden za každý volební okrsek, se po volbách rozdělí dle celostátního poměru tak, aby byl co nejvíce dodržen proporční princip. Z tohoto dělení jsou však již

vyloučeny strany, které získaly celostátně méně než 4% voličské podpory. Přesto může dojít k situaci, kdy strana mající větší celostátní podporu získá méně mandátů, nežli jiná, celkově

slabší, ale se silnější podporou v mandátově větších okrscích. Od roku 1953 se pro výpočet výsledků voleb užívá modifikovaného Sainte-Laugeho dělitele13.

Jednotlivé kandidáty vybírají místní organizace stran a celostátní vedení do tohoto jejich výběru nijak nezasahuje. Tento postup je dodržován i přes to, že zákony říkající stranám jak mají postupovat při nominaci kandidátů jsou pouze fakultativní a strany se jimi nemusejí řídit.

Obdobně zase mají norští voliči právo měnit pořadí nominovaných na jimi volené kandidátce,

ale nijak to neovlivní samotné volby, či pořadí kandidátů. Spíše má tento úkon pouze informativní funkci a vypovídá o náklonnosti voličů k tomu kterému kandidátovi.

Aktéři voleb - politické strany Norských voleb roku 2005 se zúčastnilo 23 uskupení. Samozřejmě že do parlamentu se dostalo pouze několik z nich. V parlamentu působícímu v letech 2001 - 2005 zasedali

poslanci z 8 stran. Protože se po dalších volbách do Storingu nedostala žádná nová strana, budu hovořit pouze o těchto osmi, jakožto o důležitých aktérech norských parlamentních voleb roku 2005.

Norsky se tyto kraje nazývají fylke, celá země je dále rozdělena na 434 samosprávných území (norsky komunne). 11 Storting Election 2005. Number of representatives and valid votes per representative, by county. Storting elections 1973-2005. on-line text (http://www.ssb.no/english/subjects/00/01/10/stortingsvalg_en/arkiv/tab-200510-27-04-en.html). 12 Ve volbách roku 2001 bylo nejen celkově 165 mandátů, ale také pouze 8 doplňkových, samotný počet norských poslanců se ale měnil po celé 20. století. 13 Říchová, B.: Úvod do současné politologie, s. 152. 10

8

Norská strana práce

Je poněkud ironické, že nejsilnější strana voleb roku 2001 zaznamenala v těchto volbách svůj

historicky nejhorší výsledek – 24,3%. Na druhou stranu nemůžeme říci, že by dopadla tak

špatně jako den poté věže WTC14. Touto formací je Norská strana práce15 (DNA - Det norske Arbeiterpartiet). Sociálně demokratická strana měla v 50. a 60. letech 20. století predominantní postavení v systému. Dle Giovanni Sartoriho, je Norsko společně se Švédskem

na hranici, ale jejich dlouhodobý výkaz svědčí o predominanci 16. Historik Jens Arup Seip

označil dobu trvající více než dvacet let od skončení druhé světové války za období „státu jedné strany“ 17 Mezi lety 1945 a 1993 byl průměrný výsledek, jehož dosahovala ve volbách, 41,3%18. I přes tento propad je DNA stále největší norskou stranou. Počet jejích členů byl

v roce 2004 odhadován na asi 70 00019.

Ale jaká je vlastně historie této strany? Strana práce byla založena roku 1887 v Arendalu a do

politického systému přinesla nový vítr v podobě první masové strany 20 a konce soutěže dvou

buržoazních stran. Její zástupci se do parlamentu poprvé dostali v roce 1903 a už roku 1927, po ukončení roztržky mezi příznivci komunismu a zastánci sociálně-demokratických principů, byla DNA jasně největší norskou stranou. Přes rozsáhlou podporu mezi voliči a díky

většinovému volebnímu systému sestavovali první vládu až roku 1928. Ta ale vydržela pouhé

dva týdny. Roku 1930 DNA opustila revolucionářskou image antisystémové strany a snažila se profilovat spíše jako strana reformistická. Tato změna přinesla jasně patrné výsledky a

DNA stála v čele vlády od roku 1935 až do roku 1965. Během válečných let 1940 – 1945 působila v exilu. Díky výjimečné situaci se také spojila s ostatními, dříve opozičními,

parlamentními stranami a vytvořila celonárodní vládu21. Ve vládě byli také v letech 19711972, 1973-1981, 1986-1989, 1990-1997 a 2000-2001. Byli to právě členové vlád DNA, kteří

nastartovali a udržovali kurz budování státu blahobytu, severského specifika s rozsáhlým veřejným sektorem a minimálními sociálními rozdíly ve společnosti, díky němuž je dnes

Norsko dle průzkumů OSN považováno za nejlepší místo pro život. Po debaklu roku 2001 nastoupili sociální demokraté novou cestu. Pod vedením současného lídra Jense Stoltenberga vyhlásili na 60. kongresu strany v srpnu 2005 program „nové většiny“ a „nové solidarity“. Volby roku 2001 se v Norsku konali 10. září. Norská strana práce (http://www.dna.no). 16 Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, s. 213. 17 Hroch,M. – Kadečková,H. – Bakke,E.: Dějiny Norska, s.261. 18 Vycházím z tabulky obsažené v článku: Lane, J.-E. – Ersson, S.: The Nordic Countries, in: Colomer, J. M. (ed.): Political Institutions in Europe, Routledge, s.250. 19 Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy, s. 233. 20 Od počátku byla jak politickou stranou, tak odborovou organizací. 21 Hroch,M. – Kadečková,H. – Bakke,E.: Dějiny Norska, s.237. 14 15

9

Stoltenberg je právem považován za modernistu a před tím, než prosadil svoji vizi, musel až do

roku

2002

soupeřit

s bývalým

předsedou

DNA

Thorbjørnem

Jaglandem

a

tradicionalistickým křídlem. Toto soupeření vedlo k znejistění „tvrdého jádra“ dělnických

voličů strany a propadu ve volbách 2001.22 Nový program znamenal několik výrazných změn.

První z nich bylo otevření se případným povolebním koalicím 23 tak, aby v Norsku byla po dlouhé době většinová vláda. Tento krok lze považovat za převratný, neboť všechny vlády od roku 1945 tvořila DNA bez jakéhokoliv koaličního partnera. Upřednostňovala vždy spolupráci s dalšími levicovými stranami na parlamentní a nikoliv vládní úrovni. Konzervativní strana

Druhou nejsilnější stranou voleb roku 2001 byla norská Konzervativní strana (Høyre)24.

Konzervativci získali 21,2% a fakticky se stali vítězi těchto voleb. Nejen že výrazně zvýšili

volební zisk25, ale stali se také nejsilnější stranou vládní koalice26, kterou kromě nich tvořili

dvě další pravicové strany - Křesťanští demokraté a Liberálové. Právě jako protiváha, v té době nejsilnější, Liberální strany také Høyre roku 1884 vznikla. Ve 20. století se však stali

hlavními oponenty DNA a s jedinou výjimkou27 byli přítomni ve všech nesocialistických

vládách. Dodnes obhajují především snížení daní a podporu soukromého podnikání. Stejně

jako Strana práce i Konzervativní strana zaznamenala několik markantních výkyvů voličské

podpory. Nejrazantnější přišel roku 1981 kdy Konzervativci získali 31,7%, nejvíce od roku 1924, a na dva roky sestavila vlastní menšinovou vládu bez dalších stran vedenou K. Willochem. Od té doby však volební zisky Høyre klesaly až na 14,3%, jež získala

v parlamentních volbách roku 1997. Nikdy po roce 1945 se Konzervativní straně nepodařilo získat ve volbách více hlasů, než Straně práce. Høyre je konzervativně-liberální politická

formace, jež vystupuje především proti nadměrné státní regulaci ekonomiky. Kladou také důraz na osobní svobodu a odpovědnost jedince.

Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy, s. 232. Úspěšně dopadla jednání o případné povolební spolupráci s Levicovou socialistickou stranou a agrární Stranou středu. 24 Konzervativní strana (http://www.hoyre.no). 25 Oproti minulým volbám si polepšili o 6,9% a získali dalších 15 křesel – dohromady 38. 26 Přestože nezískali post ministerského předsedy, měli jasnou převahu, neboť 10 z 19 členů vlády byli zároveň členy Konzervativní strany. 27 Roku 1972 v „protievropské“ vládě vedené L. Korvaldem. 22

23

10

Strana pokroku

Žádná další strana již ve volbách roku 2001 nezískala přes 20%. Třetí nejsilnější Strana pokroku28 (Frp – Fremskrittspartiet) obdržela 14,6%. Frp se výrazně vymyká v porovnání

s ostatními stranami, jimž se podařilo probojovat do parlamentu. Jak historicky, tak

programem a hodnotami, jež hodlají prosazovat. Strana pokroku vznikla v srpnu roku 1973 jako Strana Anderse Langeho pro snížení daní a veřejných výdajů29. Její zakladatel Anders

Lange byl takřka sedmdesátiletý charismatický kritik politiky norské vlády. Jeho strana se

okamžitě zařadila mezi subjekty, s nimiž je nutno počítat a ještě téhož roku dosáhla ve volbách 5% a 4 poslaneckých mandátů. Lange však roku 1974 zemřel a v roce 1977 došlo ke změně jména na Stranu pokroku, podle sesterské dánské strany. Přes smrt oblíbeného vůdce i

neúspěch v následujících volbách se Frp podařilo udržet a od roku 1981 má vždy své zástupce v parlamentu. V následujících volbách získala pouze dva mandáty, její vliv však rapidně

narostl, díky vyrovnanosti dvou soupeřících parlamentních bloků. A tak právě na nich záleželo, jaká vláda se roku 1985 ujme úřadu30. Zatím největšího úspěchu dosáhla Frp ve

volbách roku 1997, kdy se stala druhou nejsilnější stranou za DNA31. Díky svojí protestní

orientaci se však nikdy nestala členem vládní koalice. Její vyděračský potenciál je ale

dostatečný na to, aby dokázala ovlivnit norskou politickou scénu.. Ve volebním období 2001 2005 se o její hlasy opírala pravicová vláda. Již roku 2004 však vedení Frp deklarovalo, že případnou vládu těchto stran i v dalším volebním období již podporovat nehodlá. Současným

lídrem strany je Carl Ivar Hagen, který se do jejího čela dostal těsně po jejím přejmenování 32.

Strana pokroku je také silně kritizovanou norskou politickou stranou. Je jí vyčítána především

vysoká míra populismu a někdy až xenofobní vystupování. Pojí se s tím především stranou často zmiňovaná témata zpřísnění trestů za kriminální činy a restriktivní imigrační politiky,

jež však straně přinesly řadu voličů. Stejně tak ale přispěla k rozdělení strany na dvě křídla, liberální a autoritativně-populistické33. Frp je právem považována za nejpravicovějšího člena

Stortingu, přestože její přiřazení k radikální pravici není zcela jednoznačné34. Většina

badatelů se však přiklání k tomu, že se opravdu jedná o radikálně pravicovou stranu, ovšem Strana pokroku (http://frp.no). Kroupa, J.:Soudobé ústavní systémy, s. 164. 30 Petersson, O.: The Government and Politics of the Nordic Countries, s. 49. 31 Rozdíl mezi nimi byl však propastný – DNA 35%, zatímco Frp 15,3%. 32 Hagen byl zvolen v roce 1978, po dvou nevýrazných vůdcích se do čela opět dostala osobnost jíž se podařilo vrátit stranu zpět do Stortingu. 33 Pettersen, P. A.: Parties, the Public, and Imigrants. Responses to New Political Issues. in: Strøm, K. – Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, s. 266. 34 Dočekalová, P.: Norská Strana pokroku: součást stranické rodiny extrémní pravice?, Politologický časopis, ročník XII., č. 4, 2005, s. 384 - 402.

28 29

11

její radikalismus není tak silný, což dokazuje například i striktní dodržování formálních pravidel politické hry.

Levicová socialistická strana

12,5% se podařilo získat Levicové socialistické straně35 (SV, Sosialistisk Venstreparti). Přestože strana jako taková vznikla roku 1975, její kořeny můžeme nalézt už na začátku 60. let, ve skupině členů Norské strany práce, kritizující zahraniční politiku DNA. Ti nesouhlasili

především se vstupem Norska do NATO36. Sama SV říká, že tato skupina chtěla, aby Norsko

stálo mimo oba tehdejší soupeřící nadnárodní bloky – východní i západní. Nakonec se tato frakce oddělila. Vznikla tak nová strana - Socialistická lidová strana (SF, Sosialistisk Folkeparti), jež získala ve volbách roku 1961 2,4% podpory a dva mandáty. O čtyři roky

později navýšila podporu voličů na 6%, ale stále měla pouze dva mandáty. V dalších volbách však strana propadla a nezískala zástupce v parlamentu. Před volbami roku 1973 se SF spojila

s Norskou komunistickou stranou (Norges Kommunistiske Parti) a nezávislými socialisty.

Vznikla tak Socialistická volební koalice (Sosialistisk Valgforbund) jíž se podařilo získat

nejen slušnou podporu mezi voliči – 11,2%, ale především 16 poslaneckých mandátů. K oblibě koalice přispěl i její negativní postoj ke vstupu Norského království do Evropské unie. Na jaře následujícího roku byla započata jednání o transformaci spojenců v jednu stranu.

K tomu došlo na konferenci v Trondheimu v roce 1975. Nová strana dostala název Levicová

socialistická strana. Jejím prvním předsedou byl zvolen Berit Ås. Zpočátku nebyla strana příliš úspěšná, ale dařilo se jí udržet několik svých zástupců v parlamentu. V 80. letech

podpora pomalu rostla a po propadu let 90. přišel razantní nástup ve volbách 2001, kdy se SV

podařilo zdvojnásobit svůj volební zisk z 6% roku 1997 na 12,5%. Příčinou tohoto úspěchu byla především změna orientace strany na ekologická témata a mládež. Tento nový kurz

nasadila nynější předsedkyně Kristin Halvorsen. Pod jejím vedením také strana vstupovala do voleb 2005. I přes tuto změnu je však SV stále radikální levicovou stranou striktně odmítající liberální hospodářství.

Levicová socialistická strana (http://www.sv.no). Urwin, D. W.: The Norwegian Party System from the 1880s to the 1990s. in: Strøm, K. – Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, s. 41 42.

35 36

12

Křesťanská lidová strana

Jen o jednu desetinu procenta méně než SV získala strana stojící mírně napravo politického spektra – Křesťanská lidová strana37 (KrF, Kristelig Folkeparti). Ta je také ve Skandinávii

nejsilnější křesťansko-demokratickou stranou, neboť žádné jiné se v tomto prostoru nepodařilo ustálit své výsledky nad 8%38. V posledních dvou volbách sice posílili švédští

lidovci, ale relativně stabilním výsledkům KrF již od období po druhé světové válce se

nemohou rovnat. Strana vznikla roku 1933 ovšem pouze s lokálním zakotvením. Od roku 1945 se přeorientovala celostátně39 a, jak již bylo napsáno, udržuje si stabilní voličskou podporu kolem 10%. Její vliv narostl po volbách roku 1997, kdy sice nezískala nijak velké

preference40, ale její bývalý předseda Kjell Magne Bondevik se díky úspěšné prezentaci

vlastní osoby stal premiérem. Stejný post zaujal i v dalším volebním období po krátkém

vládním intermezzu DNA na přelomu let 2000 a 2001. V té době byl ministerským předsedou Jens Stoltenberg. Ve vládních koalicích tak KrF byla již se všemi pravicovými či středovými

stranami, mimo kontroverzní Strany pokroku. V období 1997 – 2000 spojili síly s liberály a Stranou středu, v letech 2001 – 2005 tvořili koalici s konzervativci a liberály. Strana velmi lpí

na tradičních hodnotách a s jejich konzervativními názory můžeme také například spojit

pozdní přijetí, v norských stranách poměrně běžných a v 70. a 80. letech přijímaných,

ustanovení o minimálním procentu osob něžného pohlaví ve stranických orgánech. Tyto pravidla přijala až v roce 199341. KrF je tedy křesťansko-konzervativní politická formace, jež

prosazuje především morálně-etické a náboženské hodnoty. Strana středu

Jedinou další stranou jíž se podařilo překročit 4% hranici byla roku 2001 Strana středu42 (Sp, Senterpartiet), jež získala 5,6% podpory voličů. Toto politické uskupení vzniklo roku 1920 jako Agrární strana (Bondepartiet). Od začátku se jasně orientovala na obyvatelstvo žijící

mimo hlavní norská centra, jejichž zájmy se rozhodla hájit. Na svých internetových stránkách píše, že „chtěli chránit venkovskou kulturu a hodnoty, proti tlaku městských elit.“ Roku 1959 si strana změnila jméno na nynější a přibližně o deset let později upřela svoji pozornost nejen na zájmy venkova, ale též ekologické otázky. Jejich volební výsledky se pohybovaly mezi 6 – Křesťanská lidová strana (http://www.krf.no). Gallagher, M. – Laver,M. – Mair, P.: Representative Government in Modern Europe, s. 216. 39 Hroch,M. – Kadečková,H. – Bakke,E.: Dějiny Norska, s.256. 40 13,7% ovšem bylo zlepšení o 5,8% oproti minulému roku. 41 Heidar, K.: Norwegian Parties and the Party System: Steadfast and Changing in Norway: The Transformation of a Political System, West Europian Politics, vol. XXVIII, No 4, September 2005, s. 812. 42 Strana středu (http://www.senterpartiet.no). 37 38

13

11%. Výjimku tvořil pro Sp jednoznačně nejúspěšnější rok 1993, v němž získala 16,7% a přestože zaostala za Høyre o tři desetiny procenta, díky více koncentrované podpoře v některých regionech měla o 4 poslance více43. Tento skvělý výsledek byl spojen se znovu

nastolenou otázkou vstupu Norska do EU. Strana středu vystupovala jasně proti. To že se

postavila na vítěznou stranu potvrdilo referendum, v němž norští občané již podruhé EU odmítli. Zarytou odpůrkyní evropské integrace je i současná předsedkyně strany Åslaug Haga.

Ve svém předvolebním programu Sp přímo označila EU za „zásadně nedemokratickou organizaci mající příliš mnoho moci“. Sp je sice původně agrární stranou, do svého programu však postupně přijala i environmentální, liberální a komunitární prvky. Liberální strana

Předposlední stranou jíž se podařilo dostat v roce 2001 svého zástupce do parlamentu byla norská Liberální strana44 (Venstre). Přestože obdržela pouhých 3,9%, díky podpoře v kraji

Hordaland a v hlavním městě Norského království Oslu získala dva mandáty45. V obou případech se jedná o velké volební okrsky s větším počtem voličů a silnější hustotou obyvatel.

I když Venstre znamená v překladu z norštiny „levice“ jedná se o liberální, pravicovou stranu. Vznikla v lednu 1884 a je nejstarší stranou Norského království. Obhajovala parlamentarismus a byla opozicí k bloku, jež se později označil jako Høyre (což můžeme

přeložit jako „pravice“). Zatímco „Levice“ se snažila omezit moc panovníka, „Pravice“

odmítala ustanovení vlády parlamentní většinou. Liberálům se však boj o demokratizaci

podařilo vyhrát. Jejich lídr Johan Sverdrup se také stal prvním ministerským předsedou, jenž byl jmenován na základě parlamentní většiny. Ještě šest dalších předáků Venstre stálo v čele

norských vlád. Všichni však do roku 1935. Straně sílila konkurence v podobě sociálních

demokratů a navíc byla oslabena několika secesemi, když z její členské základny vznikla roku 1920 Agrární strana a o třináct let později Křesťanská lidová strana. Po druhé světové válce podpora liberálů nezadržitelně klesala od 14% k pouhým 3%. Tento trend se jim nepodařil

zvrátit ani poté, co do čela strany zvolili první ženu v norské historii. Byla jí Eva Kolstad a

došlo k tomu v roce 1974. Přes propad voličské podpory strana působila v několika pravicových vládách jako slabší koaliční partner. V letech 1985 – 1993 dokonce neměla ani

jediného zástupce ve Stortingu. Venstre je dnes sociálně-liberální centristickou stranou, kladoucí důraz na osobní svobodu jedince.

Sp získalo 32 křesel, Konzervativní strana 28. Liberální strana (www.venstre.no). 45 Rozdělení mandátů v jednotlivých krajích ve volbách 2001 lze nalézt na Psephos (http://psephos.adamcarr.net/countries/n/norway/norway2001.txt). 43 44

14

Strana pobřeží

Poslední stranou jež se probojovala do norského parlamentu byla Strana pobřeží46

(Kystpartiet). I s pouhými 1,7%. V kraji Nordland však získala 10,9% a díky tomu i jeden

z tamějších 12 mandátů. Nordland je jednou z pobřežních řídce osídlených oblastí v níž se

řada lidí živí rybolovem. Strana se staví právě do role obhájce obyvatel odlehlých oblastí. Největší podporu také získává ve třech z nich. Jsou to severní provincie Nordland, Finnmark a

Troms. Hustota osídlení 47 se v těchto místech pohybuje mezi pouhými 2 – 7 obyvateli na km2. Kystpartiet je monotematickou stranou, zaměřenou na obhajobu zájmů norských velrybářů

v těchto oblastech. Až do voleb roku 2005 strana nikdy nekandidovala ve všech 19. krajích. Přestože formálně vznikla až v roce 1999, subjekt z nějž se transformovala, přes několik změn

názvu i programu, byl založen roku 1973. Prvním předsedou Kystpartiet byl bývalý rybář i

velrybář Steinar Bastesen. Díky tlaku uvnitř strany však odstoupil a do voleb tak Kystpartiet vedl Roy Waage, dřívější člen KrF. Strana pobřeží je kuriozitou mezi ostatními politickými

formacemi ve Stortingu, už jen tím, že zcela postrádá jak koaliční, tak vyděračský potenciál a

orientuje se v podstatě na jediné téma.

Programy stran Samotný předvolební souboj se bral především jako soupeření mezi středo-levou koalicí, a vládní pravo-středovou koalicí. V čele „levých“ stál Jens Stoltenberg a kromě DNA ji tvořili

SV a Sp. Pravice, tvořená KrF, Høyre a Venstre, za svého kandidáta na post ministerského

předsedy prohlásila tehdejšího premiéra Kjella Magne Bondevika. Zatímco opozice si za svůj

cíl vytkla především další zvelebování modelu státu blahobytu, chtěla vláda pokračovat v nastaveném kurzu snižování daní a růstu ekonomických pobídek. Díky každoročnímu zisku z těžby ropy pohybujícímu se kolem 38 miliard dolarů si Norové mohou dovolit obojí, bez

výraznějšího ohrožení životní úrovně norských obyvatel48. Za jakéhosi černého koně byla

považována Strana pokroku, stojící mimo ty dva bloky. Přestože dříve podporovala vládní koalici a umožnila jí získat parlamentní většinu, před volbami otevřeně prohlásila, že s politikou vlády nesouhlasí a nehodlá ji podporovat i v dalším období.

Strana pobřeží (http://www.kystpartiet.no). Informace o jednotlivých krajích převzaty z internetové encyklopedie Wikipedia (http://en.wikipedia.org/wiki/Norway#Subdivisions). 48 V Norsku probíhají parlamentní volby, on-line text (http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2005/09/050912_norway_elex_1731.shtml). 46 47

15

Hlavními tématy volebních debat i kampaní se staly kromě státu blahobytu, či snížení daní i

školství, ekologie, či decentralizace státní správy. Samotné programy stran nám odhalí velice

mnoho. Přestože jsme zatím hovořili především o soupeření dvou bloků a jedné strany, nejedná se o volební koalice, ale proklamované aliance parlamentní, či v případě úspěchu vládní. Každá z osmi zmiňovaných stran šla do voleb sama za sebe. Přesto je, dle mne, lepší variantou dát vedle sebe programová prohlášení stran, jež byly považovány za spojence. Středo-levá rudozelená aliance Norská strana práce

V rámci volebního programu „Nová solidarita“49, jež bývá srovnáván i s „třetí cestou“ Tonyho Blaira50, vyhlásilo vedení Norské strany práce 5 základních témat, jež hodlají

obhajovat. Prvním a dle DNA nejdůležitějším má být plná zaměstnanost Norů. Slibovali nejen

dostatek pracovních příležitostí pro každého, ale též lepší pracovní podmínky tím, že budou

chránit pracující lepší legislativou. Na jednu stranu navrhovali zjednodušit systém přijetí do práce, na druhou požadovali, aby nebylo tak snadné pracujícího propustit. Hodlali také zvýšit

věk v němž by norští občané odcházeli do důchodu. Druhým bodem, souvisejícím s prvním, díky nutnosti stále vyšší kvalifikace, je podpora vzdělání, kultury, výzkumu a vývoje. Mimo

jiné odmítli podporu soukromých škol tehdejší vládní koalice. Chtěli zajistit menší počet žáků ve třídě tak, aby se každý učitel mohl více věnovat tomu kterému studujícímu. Kromě

finančních pobídek pro školství, navrhli pomoci lepšímu vzdělání norských občánků i

navýšením času, jež stráví učením na základní škole. Mimo tato opatření prosazovali řadu dalších jako volný přístup k počítačům pro všechny studenty i profesory, ovoce a zeleninu ve školních jídelnách zdarma, zvýšit kvalifikaci učitelů a mnohá další. Obdobně důkladně se

věnovali i vysokoškolskému vzdělání, vědě a výzkumu, či celoživotnímu vzdělávání. Dále chtěli co nejstabilnější a nejspravedlivější penzijní systém, skrze legislativní reformy. Ve

čtvrtém bodě hlásali co největší rovnost mezi norskými občany včetně příslušníků menšin a nakonec navrhovali, aby se Norsko více zapojilo do mezinárodní politiky. V ní se chtěli zasadit za mírová řešení světových konfliktů a bojovat proti bídě a nespravedlnosti. Věnovali

se i otázce EU, k níž se stavěli poměrně zdrženlivě. Přestože připomněli, že v obou New Solidarity. The Norwegian Labour Party’s Platform 2005-2009, on-line text (http://www.dna.no/asset/26931/1/26931_1.pdf). 50 Sitter, N.: Election Briefing No.20. The Norwegian General Election of 12 September 2005, s.6. on-line text (http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-eb-norway2005.pdf).

49

16

referendech doporučovali stát se členy Evropské unie, před volbami uznali, že i uvnitř samotné strany se mísí oba názory a prohlásili, že DNA bude respektovat rozhodnutí občanů.

Přestože do těchto hlavních bodů nepatří řada témat, neznamená to, že je DNA opomenula.

Pouze jim nepřikládala takovou důležitost. Pokusíme se věnovat již spíše pouze tématům, jimž se věnovala i většina ostatních stran. Co se regionální politiky týče, navrhli dát více moci

a zodpovědnosti jednotlivým samosprávným jednotkám. Těchto 434 komunne je ale dle nich

natolik malých, že je potřeba rozdělit Norské království na nové větší regiony, jimž potom

budou přiřknuty i větší pravomoci. V otázce energií požadovali větší využití vlastního

zemního plynu a méně jej vyvážet. Stejně tak podporovat zavádění obnovitelných zdrojů energie. Jedním z důležitých bodů voleb byla i otázka daní. V ní DNA odmítla pomáhat

podnikatelům a chtěla dle vlastních slov, co nejspravedlivější daňový systém. Zaměřit se hodlali i na potlačování černé ekonomiky a neplatičů daní.

Samotnou „Novu solidaritou“ mínila DNA vztahy mezi norskými občany. Jejich nekonfliktnost byla prý narušena posledními vládami a jejich hospodářskou politikou, jež

díky snižováním daní upřednostňovala bohaté a navíc mezi občany podporovala spíše řevnivost, než pochopení. Za lepší motor hospodářského růstu, než je soutěživost, prohlásila

DNA spolupráci. „Nová solidarita“ se ale také dotýká například stárnutí norské populace. Stále více Norů jde do důchodu a stále méně jich je v produktivním věku. Je tedy nutné, aby

se obě tyto skupiny k sobě chovaly s pochopením. Mimo tato programová témata se členové

norské sociální demokracie shodli na tom, že ve všech stranických orgánech budou stejnou měrou zastoupeni jak muži, tak ženy a také že se pokusí zaručit více práv homosexuálům. Levicová socialistická strana

Na začátku svého programu51 se Levicová socialistická strana ostře postavila proti vládním

pravicovým stranám a jejich politice. Snížení daní dle nich pomůže pouze nejbohatším skupinám obyvatel. Odsoudili obchodní liberalismus, jež považují za brutální soutěž, v níž se lidé honí za stále větším ziskem a který vede k nerovnosti mezi lidmi, společně

s vyčerpáváním přírodních zdrojů. Svoboda jednotlivce nemá být omezována svobodou trhu. Tehdejší vládě také vytýkali sbližování se s USA a s její agresivní politikou. Obdobně jako

DNA i oni ve svém programu zdůrazňovali nutnost solidarity mezi norskými občany. Na

rozdíl od strany práce ale navrhovali prvky solidarity vnést také do mezinárodní politiky 52. Different people. Equal opportunities. Election Manifesto of the Socialist Left Party of Norway (SV), 20052009, on-line text (http://www.sv.no/politikken/program/english/dbaFile89396.html). 52 Například navrhují odpustit státům Třetího světa jejich dluhy státům Třetího světa.

51

17

V ní požadovali maximální nezávislost Norského království, s čímž také souvisí jejich odpor

ke vstupu do EU. Dle SV v Norsku stále existují utlačované skupiny – jako ženy 53, etnické,

náboženské, či sexuální menšiny, případně osoby s nějakým postižením. Pro všechny tyto chtěli zajistit stejné podmínky.

Socialisté se sami nazývají zelenou stranou. Ve svém volebním programu kladli důraz na

ochranu životního prostředí. Plně mu věnovali pátý článek. Mimo jiné chtěli omezit emise

škodlivých látek, podporovat k přírodě šetrné technologie a chránit obnovitelné zdroje. Pomocí spolupráce s pracujícími a odbory hodlali rozvíjet stát blahobytu. Jeho rozvoj byl dle

SV narušen privatizací a deregulací části veřejných služeb, což musí být co nejdříve

zastaveno. Chtěli dát rovné příležitosti všem občanům, podporovat plnou zaměstnanost a při tom dbát na efektivní rozdělování státních peněz. Tomu také měla napomoci decentralizace. Stejně jako řada dalších stran horovali za posílení moci regionálních orgánů a v návaznosti na to oslabení orgánů centrálních. Obdobně s tím chtěli častější užívání prvků přímé demokracie

– především referenda. Ve školské oblasti odmítali posilování pozic soukromých škol. Naopak jich chtěli méně než dosud a proto hodlali prosadit legislativní změny týkající se jejich financování. Školství plně věnovali osmý článek svého programu, v němž také navrhli

zrušení systému hodnocení žáků pomocí známek na základních školách. Dle nich je

spravedlivější systém „komplexního vyhodnocování“, který podporuje opravdové učení a ne biflování se před zkouškami. Strana středu

Program54 druhého spojence DNA – Strany středu se kromě postoje k EU věnoval posílení

pravomocí krajů. Toho chtěla dosáhnout především větším přísunem zdrojů a rozšířením pravomocí regionálních orgánů. Například i tím, že by si v některých případech kraje sami vyměřovaly velikost daní. Kromě celkového oslabení státní moci požadovali i decentralizaci

škol. V zájmu venkova chtěli raději více malých státních škol, místo rozšiřování stávajících. Stejně tak se stavěli proti vzniku škol soukromých. Tím odmítli vládní plán rozvoje

soukromého školství. Vycházeli z předpokladu, že menší školy mohou nabídnout žákům lepší

vzdělání a více se budou věnovat každému jednotlivci. Věrni svému elektorátu požadovali více finančních zdrojů do zemědělství. Největší akcent ale pokládali na ekologické otázky, přičemž apelovali na osobní odpovědnost norských občanů. Požadovali více používat vlastní Stejně jako se v programu prohlašují za zelenou stranu, říkají, že jsou stranou feministickou, chtějící plnou rovnoprávnost obou pohlaví. 54 Senterpartiets prinsipp- og handlingsprogram 2005 – 2009, on-line text (http://www.senterpartiet.no). 53

18

zdroje vodní energie a norské ekonomice by dle nich měla pomoci lepší dopravní síť, čítající

moderní vlaky i dobré silnice po celé zemi. V rozporu se svými spojenci navrhovali například

snížit daň z příjmu. V rámci podpory dobrovolné práce vedené kraji chtěli tuto práci vyvázat z daňové povinnosti zcela. Pravo-středová aliance Křesťanská lidová strana

Program55 Křesťanské lidové strany byl založen na konzervativním základě. Na prvním místě

zdůrazňuje křesťanskou víru a křesťansko-demokratickou ideologii. Více než decentralizaci a posílení moci regionálních orgánů chtěla KrF posílit jejich vzájemnou spolupráci a provázanost. Naopak decentralizaci doporučovali na úrovni základních škol. Chtěli solidní

základnu menších škol spravovaných státem, jež by měla většina dětí blízko místu svého

bydliště. Soukromé školy by k nim tvořily doplněk či alternativu, například náboženských škol, jež si zaslouží pomoc od státu. Více by ale do škol komerce proudit neměla, ani

v podobě reklamy. Křesťanští demokraté hodlali pokračovat v progresivním zdanění. Naopak

prosazovali zvýšení daní u některých komodit. Například na alkoholické nápoje a pokud možno v co nejvyšší míře. Přestože ve svém programu doporučili spolupráci s EU, ke členství

Norského království se stavěli skepticky. Mezi další tradiční hodnoty jež podpořili patří

rodina a rodinný život. Podporovali například zvýšení státních dávek pro matky, jež se

rozhodnou zůstat doma s dítětem, místo aby chodily do práce. Ostře vystupovali nejen proti

prodeji alkoholu, ale třeba i pornografii a potratům. Můžeme říci, že program KrF narozdíl od programů ostatních stran více vyzdvihoval etické hodnoty a apeloval na morálku lidí. Konzervativní strana

Do voleb roku 2005 šli konzervativci s novou předsedkyní i programem. Pod vedením Erny

Solberg představili svůj program „Nové příležitosti“56. Za samotné „nové příležitosti“

považovali především více osobní svobody pro každého obyvatele Norského království, i pro regionální orgány. Tyto příležitosti měly zajistit především lepší školy a nižší daně, díky nimž

bude vznikat stále více pracovních příležitostí. Tomu všemu by navíc mělo pomoci členství v EU.

Politisk program 2005-2009 Nynosrsk, on-line text (http://www.krf.no/portal/page?_pageid=33,206851&_dad=portal&_schema=PORTAL). 56 Nye muligheter. Hoyres Stortingsvalgprogram 2005-2009, on-line text (http://www.hoyre.no/Saker/hoyreprogram2005_2009/1117013209.15).

55

19

V programu se zaměřili především na tři témata. Zajímavé je, že hned na první místo položili

otázku mezinárodního postavení Norského království, které je, přece jen z vlastní vůle, mírně

izolovanou zemí. Před touto izolací však Høyre varovala a nejenže chtěla větší zapojení do mezinárodních otázek, ale přímo otevřela v Norsku nepříliš populární téma Evropské unie.

Otevřeně řekla, že by se Norsko mělo stát jejím členem, jak nejdříve to bude možné. Konzervativci také poukázali na to, že se norskému státu stále nedaří přilákat zahraniční investory, kterým se ani trochu nelíbí vysoké daně, jež by byly na překážku jejich podnikání.

Úroveň zdanění by tedy měla být tak vysoká, jak je nezbytné a tak nízká, jak je jen možné57.

Přestože je Norské království díky těžbě ropy a zemního plynu velice bohatou zemí, nemusí

tomu tak být za několik let a proto Høyre nedoporučovala orientaci jen na „vlastní píseček“.

Naopak prohlašovala za nutné začít více integrovat norské hospodářství do nadnárodních struktur. Tak jako chtěli do země přilákat cizí investory, považovali za pozitivní jev i migraci

lidí z dalších států. Tito cizinci se mohou nejen aktivně zapojit do pracovního procesu, ale také dát nové impulsy norské společnosti a tím ji obohatit. V sociální oblasti nabádali k, již zmiňované, větší míře osobní svobody, méně rovnostářskému přístupu, oslabení centrální

moci a více prostoru pro samosprávná území. Vláda Norského království by se měla zaměřit

především na základní otázky státu a nepřibírat si zodpovědnost za věci, jež nohou lépe vyřešit místní orgány. K oslabení centrální vlády dle Høyre mělo dojít také v ekonomické rovině. V současné době je vláda největším vlastníkem norských podniků. Konzervativní

strana chtěla prosadit privatizaci velké části těchto podniků a předat je do soukromých rukou. Posledním z hlavních témat programu bylo zajištění blahobytu. Blahobytem ale nemínili

pouze materiální zázemí občanů, ale také zajištění jejich nezávislého žití, i skrze to, že budou pracovat a nebudou tak závislí na dávkách od státu. Počet norských nezaměstnaných

považovali konzervativci stále za nepřiměřeně vysoký. Například v roce 2004 to bylo 4,4% a celé procento více než před čtyřmi lety58. Pro posílení hospodářského růstu hodlali především

podporovat soukromé podnikání a pro snížení nezaměstnanosti revidovat příslušnou legislativu.

V oblasti školství chtěli prosadit větší variabilitu a v součinnosti s principem maximální

svobody jedince podporovat soukromé školy, jakožto alternativu k státnímu školství. K řešení ekologických

problémů

nehodlali

přistupovat

samostatně,

ale

více

spolupracovat

s mezinárodními institucemi. Na domácím poli chtěli prosadit například i „zelené daně“ Programme of Principles, on-line text (http://www.hoyre.no/Saker/1055842224.82). Unemployed persons as per cent of the labour force, on-line text (http://www.ssb.no/english/yearbook/tab/tab225.html).

57

58

20

z nichž by se financovaly ekologické projekty. Mimo to si norští konzervativci velice zakládali na tradičních křesťanských hodnotách. Církev označili za nositele a šiřitele morálních hodnot. Také z tohoto důvodu má být dle Høyre zajištěna její nezávislost na státu. Liberální strana

Stejně jako většina ostatních norských stran hlásala Venstre decentralizaci moci, posílení

místních úřadů pravomocemi i větším přísunem peněz a odstranění zbytečných státních

zásahů. V souladu s liberálními principy požadovali maximální svobodu každého jedince. Nelíbila se jim například přebujelá byrokracie. Ještě stále dle nich nebyl dokončen proces zrovnoprávnění žen s muži a proto požadovali, aby v každém výboru státního podniku bylo

zastoupeno alespoň 40% žen. Navrhli také více podporovat malé a střední podniky. V daňové oblasti chtěla Liberální strana snížení daní pracujícím, snížit daň z odbytu, či zrušení daně

z kapitálu. Jeden z požadavků jímž se liberálové lišili od ostatních stran je návrh udělit

volební právo již od 16 let. V pátém článku programu se Venstre důkladně zabývala ekologickou otázkou, emisemi CO2, či nutností dokončení jaderné elektrárny. V zahraniční

politice prosazovali více aktivní přístup, bližší vztahy s Rusku federací, i nové referendum o

vstupu do EU. Přesto se nedá říct, že by Liberální strana byla nějak pro evropská. V otázce školství se přikláněli spíše k silné pozici veřejného školství a nechtěli posilovat školství soukromé.

Strany mimo bloky Strana pokroku

Frp sama sebe představila jako liberální stranu, navazující na norské kulturní a křesťanské dědictví. Její hlavní aktivity stále směřovaly proti modelu státu blahobytu. Tedy především

proti vysokým daním společně se silnými státními zásahy. Proto v rámci svého programu59 upřednostňovali individuální práva občana, decentralizaci a princip referenda. Za svá zásadní

témata prohlašovali nejen snížení daní a poplatků, ale i větší podíl přímé demokracie na chod země. V opozici k požadavkům Sp chtěli Frp omezení dotační zemědělské politiky. K oživení

ekonomiky by dle Strany pokroku nemělo dojít za dohledu státu, ale spíše redukcí státních zásahů, jež činí trh nepružným. K uvolnění současných bariér by bylo nejlepší dát velkou část

podniků, jež jsou v rukou státu, nebo jsou státem omezovány, ve svém programu mluvili Prinsipp- og handlingsprogram, on-line text (http://www.frp.no/?module=Articles;action=Article.publicShow;ID=8402).

59

21

například o bankách, do soukromé správy a to cestou privatizace. Obdobně nesouhlasili

s obecně vysokým zdaněním v Norském království a naopak chtěli daně pokud možno co nejnižší.

Oslabení role státu byl jedním ze základních předpokladů, jež dle Frp povede k lepšímu

vývoji Norského království. Proto podporovali posílení regionálních orgánů. Stejně jako Høyre chtěli pomoci rozvoji soukromých škol a dát tak maximální volbu školákům i rodičům

co se místa studia týče. Dokonce navrhli systém, v němž by norští žáci i jejich rodiče

hodnotili své učitele. Strana pokroku se nevyhýbala ani ekologii. V rámci životního prostředí

chtěli podporovat ekologické formy dopravy, ale například také neomezený rybolov v mořích.

Podobně jako DNA ani Frp nezaujala ke vstupu do EU jasné stanovisko a odvolávala se na to, že bude respektovat vůli občanů. Což, jak se zdá, je, u obou stran jež vstup do EU spíše

podporují, jakousi uhýbavou taktikou, jak si neznepřátelit ty voliče, kteří nejsou evropské integraci příznivě nakloněni. Strana pobřeží

Přestože se tato strana rozhodla ve volbách roku 2005 poprvé kandidovat na celostátní úrovni, byl v jejím programu60 kladen akcent především na problémy spojených s rybolovem a

velrybářstvím. Zde hájila zájmy jí věrných severních oblastí. Můžeme říci, že na ostatních

místech Kystpartiet zaostávala. A i v její doméně neměla jasnou pozici, neboť zájmy

norských rybářů slibovaly ochraňovat, i když ne v takové míře, i některé velké norské strany. Například Frp.

Působení stran před volbami Samotný program je sice hlavní devizou politické strany před volbami, ale nelze opomenout fakt, že velká část voličů, si samotný program ani nepřečte. Na většinu nerozhodných voličů

působí spíše sliby politiků, předvolební kampaň, případně vystoupení zástupců politických stran v médiích. To vše nejen reflektuje program s nímž jde strana do voleb, ale může reagovat na programy jiných stran, případně akcentovat témata, jež jsou dle strany zásadní.

60

Program for Kystpartiet, on-line text (http://www.kystpartiet.no/docs/HOVEDPROGRAM2005-2009.pdf).

22

Média - televizní debaty

Hlavní prostor v médiích byl dáván především dvou největším rivalům – předsedovi současné

norské vlády a Křesťanské lidové strany Kjellu Magne Bondevikovi a předsedovi Norské strany práce Jensi Stoltenbergovi. V tomto duelu byl favorizován mladší Stoltenberg, jenž byl

ve výzkumu konaném Berntem Aardalem v červnu 2005 vyhodnocen jako nejpopulárnější

kandidát na nového norského ministerského předsedu. Stoltenberg získal 56% podpory

dotazovaných, zatímco Bondevik se musel spokojit s pouhými 21% důvěry 61. I přes to vůdce křesťanských demokratů zabodoval v první společné debatě konající se v polovině srpna.

V nezávislém průzkumu agentury InFact62 51,3% dotázaných označilo Bondevika za

přesvědčivějšího. Stoltenberg, hájící se tím, že narozdíl od svého soupeře neskákal do řeči, získal 9,5%63. Představitel DNA však slíbil, že v příštím vzájemném klání už tak hodný

nebude. A již dva dny poté svůj slib dodržel. V debatě jíž se kromě obou jmenovaných účastnili i Carl I. Hagen za Frp, Erna Solberg za Høyre a Kristin Halvorsen za SV již potvrdil

roli favorita. Výzkum stejné agentury ukázal, že za nejschopnějšího z debatujících jej

považovalo 35,9% dotázaných. Druhým však nebyl Bondevik, nýbrž předseda Strany pokroku

Hagen, jemuž by vítězství přiřklo 19,5% dotázaných64. Nelze však říci, že by to Stoltenbergovi jeho oponenti jakkoliv usnadňovali. Například od předsedkyně Konzervativní strany si musel vyslechnout mimo jiné i kritiku vůči koalici DNA, SV a Sp. Erna Solberg ji

označila za „cáry mlhy“. Poukázala na to, že případní vládní partneři se nedokáží dohodnout na ropné, školní i bezpečnostní politice. Jediné na čem se dle jejího názoru shodnout dokáží je

to, že žádný z těchto sporů nebudou prezentovat před volbami. Na druhou stranu Stoltenberg

kritizoval současnou vládu za nárůst nezaměstnanosti, zvýšení etnických a sociálních rozporů mezi norským obyvatelstvem díky privatizaci škol, či to že se nedostatečně stará o občany v důchodovém věku65. V posledním kole debat, jehož se účastnili představitelé šesti

největších politických stran, ale zabodoval černý kůň voleb do Stortingu – Strana pokroku a její předseda Carl Ivar Hagen. Dokázal, že se Frp stále opírá o charismatické osobnosti, stejně jako v době svého založení. Za vítěze debaty jej dle výzkumu InFact zvolilo 31,5% dotázaných. Druhý v pořadí byl Jens Stoltenberg s 20,8%66.

Stoltenberg people's choice, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1072124.ece). Agentura InFact (http://www.infact.no/). 63 Bondevik won a TV-duel, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1097323.ece). 64 Stoltenberg struck up, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1097942.ece). 65 Hard election debates, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1101414.ece). 66 Election debates roll on, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1103029.ece).

61

62

23

Kritika vystupování stran

Nelze říci, že by se kampaně politických stran v Norském království nějakým zásadním

způsobem lišily, od jejich sousedů, či praxe jakou známe z ostatních demokratických zemí Evropy. Bohužel nemůžeme přijmout ani domněnku, že jsou volební kampaně v Norsku díky

tradici politiky kladoucí větší důraz na konsenzus napříč politickým spektrem nekonfliktní. Norská strana práce si stěžovala na útočnou kampaň Konzervativní strany. Ta prohlašovala,

že labouristům „nelze věřit“67, nebo označovala opoziční koalici za „rudou hrozbu“68.

Tajemník DNA Martin Kolberg označil kampaň Høyre za pomlouvačnou a založenou na

nemístných a pobuřujících útocích na jeho stranu69. Vyjádřil také obavu, aby tento způsob

vedení předvolebního boje nepodkopal zájem norských občanů o politické dění. Na úroveň volební kampaně si také několikrát stěžoval i premiér Bondevik70. Jeho kritika se snesla

především na hlavu dvou stran na okrajích politického spektra. Pravicovou Frp a levicovou SV. Především tyto strany se dle něj uchylují k osobním útokům a slibují nesplnitelné. Na

vedení volební kampaně obou stran se snesla kritika i z dalších míst. Frp si vysloužila negativní hodnocení i ze strany apolitických organizací za kampaň, jež dle mnohých

podporovala xenofobii a rasovou nesnášenlivost71. Trnem v oku jim byl billboard na němž se

muž v kukle oháněl brokovnicí a vedle tohoto výjevu stálo napsáno „Pachatel je cizího

původu“. Přísnější imigrační politiku i boj proti kriminalitě hlásal také leták Strany pokroku. Carl Ivar Hagen však takováto nařčení odmítal a hájil se statistikami, jež dokazují, že míra

kriminality přistěhovalců je v porovnání s původními obyvateli Norska více než dvakrát taková. Zatímco Frp musela čelit ostré kritice z venku, docházelo uvnitř SV k nesouhlasu

s centrálním vedením a jeho kroky. Dle některých členů Levicové socialistické strany se

jejich předvolební kampaň odchyluje od programu a to především díky snaze vedení nevyvolávat spory s případným levicovým partnerem – DNA72. Jako mezi mlýnskými

kameny se ocitla předsedkyně SV Kristin Halvorsen, jíž na jednu stranu nepříznivě hodnotily pravo-středové strany za její, dle nich, anti-americký postoj a na druhou si musela vyslechnout výtky svých stranických kolegů. Ti ji ale v otázce postoje k mezinárodní politice a USA podporovali. Tyto rozpory se také odrazily v názorech badatelů sledujících vývoj Election suspense grows, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1111846.ece). Sitter, N.: Election Briefing No.20. The Norwegian General Election of 12 September 2005, s.5. on-line text (http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-eb-norway2005.pdf). 69 Election campaigns uncouth,on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1095628.ece). 70 Tamtéž. 71 Progress Party brochure sparks racism charges, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1097512.ece). 72 Socialists criticize leader's compromises, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1106660.ece).

67

68

24

volební kampaně v Norském království. Například Anders Todal Jenssen považoval kampaň

SV za slabou především kvůli jejich nerozhodnosti v tom, zda hodlají vystupovat jako radikální levicová strana, či se chtějí více přiblížit DNA73. Nejednotnost postojů tak může

zapříčinit volební propad SV a jak Jenssen poukázal i ztrátu důvěry mezi jinak silnou skupinou obvykle podporující SV – mladými, jež jdou k volbám poprvé. Pohled mladých voličů

Zajímavostí před volbami byl i pohled norských studentů na strany i jejich voliče. Sociolog Trond Blindheim oslovil 1000 studentů ve věku od 19 do 25 let a pokusil se zjistit, jaký je

pohled mladé generace74. DNA vidí norští mladí jako stranu snažící se najít všechny, kteří se vyhýbají placení daní. Jako jejího průměrného voliče si představují pěšího turistu, jemuž

nevadí placení daní, stojí si za svými právy a řídí Volvo. Zastánci Høyre, jakožto strany pro privatizaci, jsou, dle představ studentů, finančníci, kteří rádi hrají tenis a snaží se užívat si

příjemnějších stránek života. Charakteristický volič Frp je prodavač, který nemá rád imigranty a na trajektu do Dánska si rád poslechne nějakou tu kapelu hrající k tanci. Příznivcem SV by

měl být sociální pracovník, podporující ekologickou politiku, který v hospodě rád probírá nahnutou situaci bohatých. KrF je nudná strana i podle toho jak vypadá její volič. Puritánský

křesťan, který rád pomáhá ubohým, ale sám nemá v životě takřka žádnou zábavu. Sp podporují především farmáři, nosící zbraně a urážející měšťáky i Evropskou unii při své jízdě

Ladou. Voličem Venstre jsou učitelé, jezdící v autech poháněných elektrickou energií a kteří

toho nechtějí o moc víc, než si užívat kultury.

Jakkoliv se může tento výzkum zdát bizardní, nelze mu, při bližším pohledu, tak docela upřít některá zajímavá zjištění. Za prvé reflektuje pohled lidí, a to nejen mladých, na jednotlivé

strany i stereotypy jejich voličů. Za druhé ukazuje, jak moc se té které straně daří dostat do popředí témata svojí kampaně ale také jaká témata jsou s ní spojována. Frp by jistě za své

hlavní téma neurčilo odpor k imigrantům a KrF by se jistě neoznačila za stranu nudných patronů. A do třetice výzkum ukazuje již před volbami sociální stratifikaci voličů, alespoň tedy z pohledu studentů. Například Konzervativní stranu volí spíše příslušníci vrstev s vyšším

příjmem, zatímco Strana středu je spjata s rurálním elektorátem. Přestože nemůžeme tento výzkum brát za nějak zásadní, jeho výsledky jsou velice zajímavé a i ony nám mohou přiblížit vývoj předvolebního boje v Norském království.

SV chances spoilt, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1111128.ece). A youthful view of Norwegian politics, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1104866.ece).

73 74

25

Odhady voličských preferencí

V předvolebním období jsou ve většině zemí obvyklé výzkumy preferencí občanů. Ty se

pokouší nejen reflektovat názory a postoje voličů, ale také mohou v určité míře některého z nerozhodnutých voličů v jeho výběru ovlivnit. Přestože v tomto případě nelze jejich vliv stavět na roveň programu strany, či jeho prezentaci.

V předvolebních průzkumech potvrzovala DNA roli favorita. Několik nezávislých agentur Sentio75, či Opinion76 - předpokládaly volební výsledky sociálních demokratů mezi 26,9%77 a

34,6%78. Agentury také upozorňovaly na to, že posilování DNA je zapříčiněno „kradením“

elektorátu další levicové straně - SV79. V polovině srpna ale přišla agentura Opinion

s tvrzením, že Levicová socialistická strana neztrácí, ale naopak výrazně posiluje80. Natolik,

že se jí podařilo v preferencích předstihnout Stranu pokroku. Zatímco SV by dle Opinion

získala 18,1%, k Prf by se přiklonilo 17,4% volících. Agrární Strana středu, třetí člen případné levo-středové koalice žádné výrazné výkyvy podpory nezaznamenala. Její předpokládaný

volební výsledek se pohyboval kolem 6%. Celkově výzkumy předpokládaly ve Stortingu 87 -

94 koaličních poslanců, což by jejich vládě zaručilo většinovou podporu. Za druhou nejsilnější stranu byla takřka ve všech případech považována Strana pokroku, jejíž preference

se pohybovaly mezi zmíněnými 17,4% a 21,3%. Preference vládních stran byly souhrnně

odhadovány podstatně hůře. Konzervativní strana se pohybovala pod 18%, Křesťanští demokraté kolem 6% a Liberálové dokonce pod 4%, zaručujícími podíl na zisku doplňkových

mandátů. Počátkem září, tedy ani ne dva týdny před volbami, však přestala být pozice opoziční koalice, tak pevná, jak se předpokládalo a naopak se výzkumy přikláněly k posilování vládního bloku. Dle agentury AC Nielsen81 začala výrazně ztrácet především

SV82. Pravicové strany mimo Frp šli mírně nahoru. Pouhé čtyři dny před samotnými volbami,

přinesla další agentura - TNS Gallup83 zprávu, dle níž by rudo-zelená koalice získala pouze 84 mandátů, jež by jí nezaručili parlamentní většinu84. Pravicové koalici přiřkli 51 mandátů. Na poslední chvíli tak do hry vstoupil nový aktér, s nímž už většina příliš nepočítala. Začalo se totiž spekulovat o případné roli Strany pobřeží, jež by nakonec, i s minimem mandátů, mohla Agentura Sentio (http://www.sentio.no). Agentura Opinion (http://www.opinion.no). 77 Socialist Left continues advance, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1095528.ece). 78 Labor soars in latest polls, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1103603.ece). 79 Labor stealing partners vote, on-line text(http://www.aftenposten.no/english/local/article1067393.ece). 80 Socialist Left continues advance, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1095528.ece). 81 Agentura AC Nielsen (www.acnielsen.no). 82 Red-green majority shrinking, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1107570.ece). 83 Agentura TNS Gallup (http://www.tnsgallup.no). 84 Government bounces back, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1111092.ece). 75 76

26

pomoci pravicovým stranám 85. Ukázala se tak pravdivost slov Bernta Aardala, jež

předpokládal, že pro volební výsledky bude rozhodujících pár posledních dnů a že nic není

předem jasné. Poukazoval přitom na minulé volby, v nichž se na poslední chvíli rozhodovalo kolem 300 000 norských voličů86. S tím, že vše se opravdu rozhodne až 12. září 2005 souhlasili i všichni vedoucí představitelé politických stran87.

Průběh voleb Norské parlamentní volby roku 2005 se, jak již bylo několikrát zmíněno, konaly 12. září.

Jednou ze zvláštností těchto voleb byla i účast 29 mezinárodních pozorovatelů z 9 zemí, vyslaných IEOM88, kteří porovnávali průběh voleb v Norském království se standarty

OBSE89. Jednalo se zřejmě o první mezinárodně systematicky monitorované norské volby. Výsledkem této akce byla zpráva pojednávající o průběhu voleb90, z níž budu čerpat. Všichni

tito pozorovatelé prošli dvoudenním školením, jež je mělo seznámit s reáliemi norské politiky

a voleb. Byli rozděleni do několika týmů, jež sledovaly volby v šesti samosprávných obcích91.

Během volebního dne stihli obejít 106 volebních místností. Jejich pohled nám může přiblížit nejen průběh voleb roku 2005, ale i norskou volební tradici.

Je zajímavé, že se na některých místech, přímo před vstupem do budovy v níž volba probíhala, stále agitovalo pomocí letáků stran. Norská legislativa, přesněji volební zákon z

roku 2002, nemá nijak upraveno případné ovlivňování voličů kampaní ve volební den a tak je toto počínání zcela legální, pokud se tak děje mimo samotnou volební místnost. V rámci

mezinárodních standardů je ale tato praxe odmítána a většina zemí naopak zakazuje agitaci v

samotný den voleb. Jinou nestandardní záležitostí bylo, že na některých místech neměli

volební komise zapečetěny volební urny, aby v případě potřeby mohli její členové přesypat hlasy do jiné a udělat tak další místo. Přestože tento postup je méně chráněn před případnými nezákonnými manipulacemi s hlasy voličů, ani tato praxe není proti norským zákonům. Nebyl

také zpozorován žádný pokus, tohoto zneužít. Identifikace voličů také nemá v norských volbách natolik striktní pravidla, jako jsme zvyklí. Často stačilo, aby občan přišel, sdělil Tamtéž. Red-green majority shrinking, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1107570.ece). 87 Election suspense grows, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1111846.ece). 88 Mezinárodní mise volebních pozorovatelů. 89 Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (http://www.osce.org/). 90 Final Report: International Election Observation Mission on the Norwegian Parliamentary election of September 12, 2005, on-line text (http://www.nhc.no/php/index.php?module=article&view=361). 91 Oslo, Bergen, Drammen, Eidsvoll, Hobol a Ski.

85 86

27

komisi své jméno a datum narození a mohl jít volit. Nedostatek jasné identifikace tak otevírá

možnost k popření rovnosti voleb a principu jeden volič - jeden hlas. Na druhou stranu tato praxe je v drtivé většině voliči respektována a pokusy o její porušení jsou pouze výjimečné. V menším množství případů vyžadovala volební komise průkaz totožnosti. Na mnoha místech

se volič prokázal kartou, jež posílaly obecní úřady na e-mail občana a které fungovaly jako pozvánka k volbám, oznámení registrace voliče i prostředek prokázání totožnosti. Nestandardní byl také postup, kdy si člen komise odškrtnul právě volícího občana na seznamu voličů, ale nepožadoval po něm jeho podpis, ztvrzující že volil. I toto je jedna z věcí, jež

požadují mezinárodní standarty, aby v co největší míře zabránily případnému podvádění u

voleb. Mírný zmatek během voleb způsobily i nové volební lístky, v nichž se někteří občané

Norského království nedokázali plně zorientovat. Tyto nesrovnalosti ale poměrně snadno vyřešili ochotní členové volební komise, kteří voličům poradili, bylo li třeba. Samotní členové

volebních komisí byli jmenováni obecním volebním výborem, tedy bez přímého vlivu politiků.

Sčítání hlasů proběhlo dle komise bez jakýchkoliv problémů. Hlasy byly nejdříve spočteny

v samotných místnostech a poté zaslány volební komisi k dalšímu přepočtení. Zde došlo k finálnímu přepočtu hlasů a jejich zaprotokolování. Ani samotné sčítání hlasů nemá legislativně jasně daný postup. A tak zatímco například v Oslu se k přepočtu užívá speciální technologie, jinde se zase více spoléhá na lidský faktor.

Volební administrativa má v Norsku decentralizovaný charakter. Nejvyšším úřadem je v tomto případě Krajská volební komise, zatímco Národní volební komise má dosti omezené pravomoci. I z tohoto důvodu se průběh volebního aktu v jednotlivých oblastech liší.

Odvolacím orgánem voleb je samotný Storting. Ten má právo v případě nejasností, zda je výsledek z některé oblasti správný, vyhlásit v tomto samosprávném území nové volby. Takovéto případy jsou ale výjimečné.

Zřejmě nejzajímavějším prvkem celého procesu samotných norských parlamentních voleb, mezi všemi těmi méně obvyklými postupy, byla hluboká důvěra voličů ve všechny prvky

volebního procesu, včetně volebního systému, registrace, samotné volby i sčítání hlasů. Jak již bylo několikrát poznamenáno, legislativa Norského království udávající volební mantinely

není v žádném případě „neprůstřelná“. Spíše naopak se spoléhá na morálku voličů a demokratickou tradici. Dle pozorovatelů však plným právem, neboť nezaznamenali jediný

pokus o podvádění u voleb. I díky disciplinovanosti norských voličů tak IEOM uznala, že norské parlamentní volby byly regulérní a splňovaly mezinárodní volební standarty.

28

Výsledky voleb K parlamentním volbám v Norském království v roce 2005 přišlo 77,4% oprávněných voličů, což je o 1,9% více než ve volbách minulých92. A jak tedy samotné volby nakonec dopadly?

V některých ohledech můžeme říci, že přelomově. Nejdříve ale necháme promluvit samotná čísla.

Tab. 1: Výsledky voleb v Norském království roku 2005 a případné zisky či ztráty politických stran ve srovnání s rokem 200193

Strana

zisk hlasů

%

+/-

mandátů

+/-

Norská strana práce

862 456

32,7 +8,4

61

+18

Strana pokroku (Frp)

581 896

22,1 +7,4

38

+12

(DNA)

Konzervativní strana

371 948

14,1 -7,1

Levicová socialistická

232 971

8,8

-3,7

15

-8

Křesťanská lidová

178 885

6,8

-5,6

11

-11

Strana středu (Sp)

171 063

6,5

+0,9

11

+1

(Høyre)

strana (SV)

strana (KrF)

23

-15

Liberální strana

156 113

5,9

+2,0

10

+8

Strana pobřeží

21 948

0,8

-0,9

0

-1

Ostatní

60983

2,3

-1,4

0

0

(Venstre)

(Kystpartiet)

Z výsledků můžeme vyčíst řadu zajímavých informací. Za prvé, volby měly v podstatě hned dva vítěze a to v podobě Norské strany práce a Strany pokroku. Ale zatímco se DNA,

můžeme říci, pouze odrazila ode dna a 32,7% je druhý nejhorší volební výsledek v poválečném období, Frp dosáhla historické mety, když získala takřka o 7% více než Increased electoral turnout, on-line text (http://www.ssb.no/english/subjects/00/01/10/stortingsvalg_en/arkiv). Tabulka vytvořena dle informací Norského statistického úřadu (http://www.ssb.no/vis/stortingsvalg_en/arkiv/art-2005-10-27-01-en.html). 92

93

29

v, zatím nejúspěšnějším, roce 1997. Rok 1997 byl památným i pro členy Høyre, kterou v tehdejších volbách podpořilo nejmenší procento voličů v dějinách – 14,3%. Tento pro

Konzervativní stranu nešťastný rekord se jim ale v těchto volbách podařilo překonat a i proto

se stala jasným poraženým voleb roku 2005. Dle mnohých konzervativci doplatili na zarytou podporu předsedy křesťanských demokratů a nedostatek vlastních ambicí, když předem deklarovali, že i jejich kandidátem na post ministerského předsedy je lidovec Bondevik. Se

stejně smutným rekordem se musela smířit i KrF, pro kterou byl prozatím nejhorší výsledek, v případě celostátní kandidatury, z roku 1945 – 7,9%94. Jedinou vládní stranou, jež si

polepšila se tak stala Venstre. Jejich 5,9% je nejlepší výsledek od roku 1969. SV si

v porovnání s ostatními stranami, jež ztratili, nepohoršila tak markantně. Jedná se o její třetí nejlepší výsledek ve volbách, do nichž kandidovala samostatně. Uvědomíme-li si ovšem, že

některé předvolební průzkumy jim přisuzovaly až 18,1%, můžeme tento výsledek označit za fiasko. Jen mírně si polepšila Sp a ukázala tak nejstabilnější voličskou podporu ze stran, jež se

dostali do Stortingu. Překvapení minulých voleb – Strana pobřeží – tentokrát nepřekvapila a do parlamentu se neprobojovala. Regionální podpora stran

Výsledky, jež jsme si ukázali, se samozřejmě vztahují k celému Norskému království.

Podpora jednotlivých stran v rámci volebních okresů nám však může ukázat více nejen o regionu samotném, ale také o straně a jejím elektorátu. Tentokrát budeme postupovat dle stran zleva doprava na pomyslné ideové ose. Můžeme tak zjistit, zda v některé z oblastí byli spíše přívrženci pravice, či levice.

Nejvíce nalevo stojí z osmi sledovaných subjektů Levicová socialistická strana. Jako by

rozporuplná volební kampaň předznamenala i rozporuplné výsledky. Vždyť tato radikálně levicová strana získala percentuálně největší voličskou podporu v nejrozvinutějším a

nejlidnatějším 95 z norských volebních okresů – hlavním městě Oslu (13,4%96) a zároveň hospodářsky nejzaostalejším okrese s nejnižší hustotou zalidnění pouhých 2 lidí na km2 – Finnmarku (12,9%). Jak si ukážeme, chudší norské oblasti, mezi něž Finnmark patří,

Výsledky voleb z let 1885 – 1993 z Urwin, D. W.: The Norwegian Party System from the 1880s to the 1990s. in: Strøm, K. – Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, s. 40. 95 Informace o jednotlivých krajích převzaty z internetové encyklopedie Wikipedia (http://en.wikipedia.org/wiki/Norway#Subdivisions). 96 Percentuální výsledky z jednotlivých krajů převzaty od Norského statistického úřadu (http://www.ssb.no/english/subjects/00/01/10/stortingsvalg_en/arkiv/tab-2005-10-27-10-en.html). 94

30

podporovaly spíše levici. Paradox vysoké podpory voličů v bohatém Oslu lze vysvětlit větší koncentrací radikálněji

naladěných voličů. Nejnižší podporu SV vyslovili

voliči

v jihozápadních oblastech Norska – Vest-Agder (6,5%) a Rogaland (6,3%). Ty se v těchto volbách staly spíše baštami pravicových stran.

Norská strana práce se z největší důvěry voličů mohla těšit v krajích Hedmark (45,9%) a Oppland (44,2%). Tyto vnitrozemské oblasti severně od Osla mají hustotu zalidnění pod 10 obyvatel na km2 a patří ke krajům s nižším příjmem na hlavu. I další chudší oblasti vyjádřily

DNA silnou podporu - Nord-Trøndelag (40,0%) a Finnmark (40,3%). Stejně jako SV i DNA nepřáli voliči ve Vest-Agderu (23,9%) a Rogalandu (24,6%).

V politickém středu, by se již dle svého názvu měla nacházet agrární Strana středu. Přestože

její celkový výsledek nebyl v porovnání s minulým rokem radikálně rozdílný, podpora v rámci krajů ano. Alespoň tedy mezi Sogn og Fjordane kde získali závratných 21,0% a kde také byli druhou nejsilnější stranou za DNA a Oslem, kde politiku Sp podpořilo pouhých 1,1% voličů. Zatímco v hlavním městě Norska žije zemědělců po málu v Sogn og Fjordane je zemědělství hlavním zdrojem obživy většiny obyvatel.

Napravo od Sp je Křesťanská lidová strana. Ta si získala největší podporu v kraji nepřejícímu

levicovým stranám Vest-Agderu (18,9%). V tomto nejjižnějším cípu Norska, kde je řada

obyvatel hluboce věřících, si získala o 6% větší podporu než kdekoliv jinde. Slušnou podporu jí vyjádřili i mnozí další evangelíci z jižních a západních částí země97. Nejméně procent KrF přisoudily volební oblasti Hedmark (3,2%) podporující levici a Oslo (3,6%).

Liberální strana sice měla nejméně hlasů, ze stran jež se probojovaly do Stortingu, ale slušnou

podporu (9,3%) si získala ve městě, jež podpořilo liberály i v minulých volbách – Oslu. Na

druhou stranu Venstre nepřáli méně majetní obyvatelé severu země, krajů Finnmark (2,2%), Troms (3,1%) i Nordland (3,3%).

Bohaté oblasti podpořily i Konzervativní stranu. V Oslu (19,8%) a v kraji, jehož je správním

centrem, Akershusu (20,6%) se mohla měřit i se zisky Frp. Silnou nedůvěru jí ale vyjádřili obyvatelé další z chudších oblastí Nord-Trøndelagu (6,9%).

Subjekt stojící nejvíce na pravici –Strana pokroku, ve třech krajích – Vest-Agder (24,0%),

Rogaland (26,1%) a Møre og Romsdal (26,3%) dokonce porazil DNA. Nejsilnější podporu ale získala Frp v sousedících provinciích Østfold (26,9%) a Vestfold (29.3%). Nejméně její

předvolební kampaň zapůsobila v krajích Nord-Trøndelag (14,9%) a Sogn og Fjordane (15,4%). 97

Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy, s. 234.

31

Stranu pobřeží díky jejímu monotematizmu kladu mimo pravo-levou osu. Přestože se, jak již

bylo řečeno, zabývala ve svém programu i jinými otázkami, na téma lovu velryb klade takový důraz, že jsou v jejím podání ostatní témata marginální. To se také ukázalo na podpoře voličů

v krajích. Ty v nichž se velká část obyvatel rybolovem živí, to jsou severské kraje Nordland (3,1%), Finnamrk (4,3%) a především Troms (8,6%), jí byly, alespoň v porovnání s ostatními, velice příznivě nakloněny. Naopak ve všech ostatních oblastech byla její podpora mizivá a nikde jinde nezískala ani celé procento.

Tab.2: Podpora stran v procentech v jednotlivých krajích v norských volbách roku 200598

Kraj\Strana Celkový výsledek Østfold Akershus Oslo Hedmark Oppland Buskerud Vestfold Telemark Aust-Agder Vest-Agder Rogaland Hordaland Sogn og Fjordane Møre og Romsdal SørTrøndelag NordTrøndelag Nordland Troms Finnmark

SV 8.8

DNA Sp 32.7 6.5

KrF V H Frp Kyst 6.8 5.9 14.1 22.1 0.8

7.2 7.9 13.4 8.8 7.9 7.3 8.4 9.1 7.8 6.5 6.3 7.5 9.1

35.7 30.5 31.5 45.9 44.2 36.2 30.2 39.3 29.0 23.9 24.6 27.9 29.5

4.9 3.9 1.1 10.3 12.7 6.4 3.6 6.8 5.3 4.2 6.3 5.0 21.0

6.9 3.9 3.6 3.2 4.0 4.4 6.0 7.8 12.7 18.9 12.2 8.8 9.0

5.9

26.1

8.4

11.0 7.6 12.8 26.3 0.9

10.7 38.3

8.5

4.9

11.5 40.0

16.3 4.7

4.3 6.9

14.9 0.6

11.2 36.3 9.6 33.0 12.9 40.3

9.1 7.7 6.1

3.3 8.4 3.1 9.0 2.2 9.3

22.6 3.1 22.9 8.6 17.7 4.3

4.5 4.5 4.0

4.0 7.6 9.3 3.6 4.4 5.1 5.0 3.7 5.4 5.4 7.0 7.0 5.8

11.9 20.6 19.8 8.0 8.0 15.1 15.3 9.4 12.7 14.7 15.3 16.4 8.4

26.9 23.5 17.3 17.0 17.0 24.1 29.3 22.1 25.0 24.0 26.1 22.2 15.4

0.3 0.2 0.2 0.2 0.3 0.2 0.3 0.3 0.3 0.3 0.6 0.6 0.8

4.5 12.5 17.8 0.4

Tabulka vytvořena dle informací Norského statistického úřadu (http://www.ssb.no/english/subjects/00/01/10/stortingsvalg_en/arkiv/tab-2005-10-27-10-en.html). 98

32

Závěr Výsledek voleb a zisk dohromady 87 mandátů dal v Norském království naději nové vládě

takzvané Rudozelené koalice. Ta se skládala ze tří stran, které již dříve otevřeně

proklamovaly vůli jít společně do vlády. Vládními stranami se tak staly Norská strana práce, Levicová socialistická strana a Strana středu. Všem těmto stranám přinesla jejich vládní

spolupráce nějakou novou zkušenost99. Poprvé, nepočítáme-li období druhé světové války, zasedla DNA do vlády s jinou stranou. Před rokem 2005 vždy preferovala vlastní, obvykle

menšinový, kabinet. Členové SV dokonce poprvé poznali jaké to je být ve vládě, neboť do této doby byli vždy v opozici. A Sp sice již ve vládě byla, ale nikdy ne s levicovými stranami.

I díky těmto důvodům bylo nutné jasně se dohodnout na podobě budoucího kabinetu a také najít kompromis ve sporných otázkách. Čtrnáct dní po volbách začala jednání v hotelu Soria Moria v Oslu, na nichž každou z nových vládních stran zastupovali tři jednatelé, kteří hledali

kompromisy u přibližně 150 otázek 8 hodin denně100. Rozpory se řešily v otázkách zahraniční

politiky, těžby ropy a zemního plynu v Barentsově moři, nebo snižování stavů vlčích smeček.

Za dva a půl týdne dospěly strany ke shodě101. V nové devatenáctičlenné vládě102 získala

DNA 10 křesel, včetně postu premiéra, ministra obrany, či ministra zahraničních věcí. SV 5 křesel, včetně ministerstva financí. Sp se spokojila se 4 ministry. Zajímavostí také je, že 9

z 19 ministrů jsou ženy a to včetně ministryně obrany, financí, či rybářství. Procento žen ve

Stortingu je ovšem nižší, neboť zde působí 64 (38%) osob něžného pohlaví, což je o tři více

než v minulém volebním období. Z nich plných 32 pochází z řad DNA.

Nová většinová vláda vybočuje nejen v posledních dvaceti letech na území Norského

království, ale ani v ostatních severských zemích, není většinová vláda příliš obvyklá103.

Zvláště jedná-li se o minimální vítěznou koalici, jako je tomu v případě Norska. Ve Finsku

sice je tradiční praxe většinových koalic, ale jedná se o nadbytečné vládní koalice a ani v roce 2005 tomu nebylo jinak. V Dánsku jsou naopak obvyklé menšinové vlády, ať už tvořeny

jednou nebo více stranami. V době norských voleb zde vládla menšinová koalice dvou pravicových stran opírající se o pravicově populistickou formaci. Což připomíná situaci v Sitter, N.: Election Briefing No.20. The Norwegian General Election of 12 September 2005. on-line text (http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-eb-norway2005.pdf). 100 'Red-green' political leaders head for the hills, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1122306.ece). 101 Three winners, no losers, on-line text (http://www.aftenposten.no/english/local/article1134197.ece). 102 Složení norské vlády (http://www.odin.no/smk/english/government/government/members/bn.html). 103 Gallagher, M. – Laver,M. – Mair, P.: Representative Government in Modern Europe, s. 357.

99

33

Norsku v letech 2001 -2005. Zemi ke které mělo Norsko po dlouhou dobu složením vlády zřejmě nejblíže – Švédsko – také vládne menšinová vláda. Tato vláda je však tvořena jedinou

sociálně-demokratickou stranou, která, na rozdíl od norské kolegyně, stále raději tvoří menšinovou ale za to vlastní vládu. Paradoxně tak má nyní Norsko typem vládní koalice nejblíže k nejvzdálenější ze severských zemí – Islandu. Zde můžeme také najít minimální vítěznou koalici. Na Islandu však vládnou dvě středo-pravé strany.

Zdá se, že norský stát blahobytu byl, díky volbám roku 2005, na čas zachráněn. Do vlády se

dostaly strany, jež hodlají i nadále pokračovat v kurzu vysokých daní a státu zasahujícího velkou měrou do ekonomiky. Přestože členy tohoto bloku jsou levicové strany, bylo by

zavádějící prohlásit, že ve volbách do Stortingu zcela vyhrála levice. Je nutné si uvědomit, že

přes 22% hlasů získala radikálně pravicová strana, jež je největším odpůrcem současné podoby státu blahobytu a jeho mechanismů. I díky tomu také nelze prohlásit, že by pravice v norských volbách zcela propadla. Spíše se voličská podpora na pravici přesunula z bývalých vládních stran s delší tradicí na tu jedinou, protestní, jež je díky své profilaci pro ostatní strany nepřijatelná jakožto vládní koaliční partner. I přesto, že má současná vládní koalice většinu 87 mandátů ku 82, není její pozice natolik silná, jak by se mohlo zdát. Nová vláda bude odkázána na kompromis mezi třemi subjekty, jež si jsou sice poměrně blízké, ale v jejich programech

nalezneme řadu bodů, v nichž se neshodnou. Proti sobě se tak mohou postavit Strana středu, hájící v prvé řadě zájmy zemědělců a Levicová socialistická strana stavějící na první místo ochranu životního prostředí. Stejně tak se může střetnout vůdce koalice DNA se svými partnery v otázkách mezinárodní politiky a především přibližování k EU.

Základním pilířem, jež bude i nadále podpírat v Norsku nejen stát blahobytu, tedy bude

kompromis a ochota vládnoucích stran se dohodnout. V zemi, kde je zakořeněna tradice konsenzu napříč politickým spektrem, však můžeme očekávat, že nová koalice vydrží po celé čtyři roky. Zda se však její vláda ukáže v očích norských občanů natolik dobrá, aby ji

podpořili i v dalších volbách, si budeme muset počkat do druhého zářijového pondělí roku 2009.

34

Seznam literatury 1. Dočekalová, P.: Norská Strana pokroku: součást stranické rodiny extrémní pravice?, Politologický časopis, ročník XII., č. 4, 2005, s. 384-402. 2. Gallagher, M. – Laver,M. – Mair, P.: Representative Government in Modern Europe, Mc Graw – Hill, Boston 2001. 3. Heidar, K.: Norwegian Parties and the Party System: Steadfast and Changing, in Norway: The Transformation of a Political System, West Europian Politics, vol. XXVIII, No 4, September 2005, pp.807-833. 4. Hroch,M. – Kadečková,H. – Bakke,E.: Dějiny Norska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005. 5. Klíma, M.: Volby a politické strany v moderních demokraciích, Radix, Praha 1998. 6. Kroupa, J.:Soudobé ústavní systémy. Teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů. Praha 2004. 7. Kysela, J.: Dvoukomorové systémy. Teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, Eurolex Bohemia, Praha 2004. 8. Lane, J.-E. – Ersson, S.: The Nordic Countries, in: Colomer, J. M. (ed.): Political Institutions in Europe, Routledge, London – New York, 1996 9. Petersson, O.: The Government and Politics of the Nordic Countries, Fritzes, Stockholm 1994. 10. Pettersen, P. A.: Parties, the Public, and Imigrants. Responses to New Political Issues. in: Strøm, K. – Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, pp. 263 – 287. 11. Říchová, B.: Úvod do současné politologie, Portál, Praha 2002. 12. Sartori, G.:Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2005. 13. Strmiska, M. – Hloušek, V. – Kopeček, L. – Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy, Portál, Praha 2005. 14. Urwin, D. W.: The Norwegian Party System from the 1880s to the 1990s. in: Strøm, K. – Svåsand, L. (eds.): Challanges to Political Parties. The Case of Norway, Michigan, The University of Michigan Press 1997, pp. 33 - 59.

35

Elektronické zdroje 1. Aftenposten –zpravodajství z Norska (http://www.aftenposten.no) 2. Archiv BBC v češtině (http://www.bbc.co.uk/czech) 3. Norská Helsinská komise (http://www.nhc.no) 4. Norský statistický úřad (http://www.ssb.no) 5. Psephos – volební archiv Adama Carra (http://psephos.adam-carr.net) 6. Storting – parlament Norského království (http://www.stortinget.no) 7. Univerzita v Sussexu (http://www.sussex.ac.uk) 8. Vláda Norského království (http://odin.dep.no) 9. Wikipedia – otevřená encyklopedie (http://www.wikipedia.org) Norské politické strany 1. Konzervativní strana (http://www.hoyre.no) 2. Křesťanská lidová strana (http://www.krf.no) 3. Levicová socialistická strana (http://www.sv.no) 4. Liberální strana (http://www.venstre.no) 5. Norská strana práce (http://www.dna.no) 6. Strana pobřeží (http://www.kystpartiet.no) 7. Strana pokroku (http://www.frp.no) 8. Strana středu (http://www.senterpartiet.no)

Informace ověřeny k 1. 5. 2006 36