Normanská teorie vzniku ruského státu

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Normanská teorie vzniku ruského státu Bakalářská diplomová práce

Dagmar Vysloužilová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Pavel Boček, CSc.

Brno 2016

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci Normanská teorie vzniku ruského státu vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

V Brně dne 28. dubna 2016

_____________________

Ráda bych poděkovala doc. PhDr. Pavlu Bočkovi, CSc. za jeho rady a připomínky při zpracování této práce a za trpělivost, kterou měl s mým někdy příliš filologickým náhledem na historii. Dále děkuji svým přátelům a rodině za jejich podporu.

OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 6 1.1 Zhodnocení pramenů a literatury .................................................................... 7 2 NORMANSKÁ TEORIE ......................................................................................... 10 2.1 Normanská teorie – obecný úvod ................................................................. 10 2.2 Další teorie vzniku ruského státu ................................................................. 12 3 O PŮVODU SLOVA RHOS .................................................................................... 14 4 ARGUMENTY A PODKLADY NORMANSKÉ TEORIE – O CO SE NORMANISTÉ OPÍRAJÍ A Z ČEHO VYCHÁZEJÍ?............................................. 17 4.1 PÍSEMNÉ PRAMENY ................................................................................. 18 4.1.1 Písemné prameny arabsko-perské provenience .............................. 18 4.1.2 Písemné prameny byzantské provenience ...................................... 24 4.1.3 Písemné prameny chazarské provenience ...................................... 26 4.1.4 Písemné prameny latinské provenience ......................................... 27 4.1.5 Písemné prameny slovanské provenience ...................................... 29 4.2 ARCHEOLOGICKÉ A JAZYKOVĚDNÉ PRAMENY .............................. 32 4.2.1 De Administrando Imperio ............................................................ 32 4.2.2 Mírové smlouvy mezi Rusy a Byzantinci (Nestorův letopis) ........ 33 4.2.3 Další jména v Nestorově kronice ................................................... 35 5 Z HISTORIE VNÍMÁNÍ NORMANSKÉ TEORIE.............................................. 39 5.1 Počátky normanské teorie – novověk a němečtí průkopníci v 18. stol. ........ 39 5.2 Normanská teorie očima ruských historiků 18. /19. stol. .............................. 44 5.2.1 V. N. Tatiščev ................................................................................. 44 5.2.2 M. V. Lomonosov .......................................................................... 46 5.2.3 N. M. Karamzin.............................................................................. 47 5.2.4 S. M. Solovjov................................................................................ 48 5.2.5 V. O. Ključevskij ............................................................................ 49

5.2.6 D. I. Ilovajskij ................................................................................ 51 5.3 Normanská teorie v sovětské a ruské historiografii 20. a 21. století ............. 54 5. 3.1 Radikalizace a útočný antinormanismus ....................................... 54 5.3.1.1 B. A. Rybakov ................................................................. 55 5.3.2 Změna v přístupu k normanské teorii ............................................. 56 5.3.2.1 B. D. Grekov .................................................................... 57 5.3.2.2 V. T. Pašuto ..................................................................... 58 5.3.3 Inovativní přístupy k normanské teorii .......................................... 60 5.3.3.1 B. M. Kloss ...................................................................... 61 5.3.3.2 T. N. Jacksonová ............................................................. 61 5.3.3.3 S. V. Šumilo .................................................................... 63 6 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 65 7 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY................................................................ 68

|-6-

1

ÚVOD Normanská teorie vzniku ruského státu je problém nad jiné ošemetný. Po třech

stoletích zkoumání je stále atraktivní a stále se o něm v akademických kruzích hovoří. Slouží jako neustálá roznětka diskuzí mezi různými ruskými historiografickými školami již od 18. století. Od doby, co byla normanská teorie jako hypotéza poprvé vyslovena, prošla mnohými změnami a začaly do ní po prvotní historii zasahovat další vědecké disciplíny – archeologie, jazykověda, pomocné vědy historické, politologie či filosofie. Původní snaha historiků objasnit, kým byl první ruský stát založen, přerostla v komplexní problematiku provázanou mnoha vědami. I přesto, odpověď na otázku: Byli to Varjagové, kdo Kyjevskou Rus založil? stále uniká. Cílem této práce není tuto konečnou odpověď vypátrat, neboť se ji nepodařilo najít od samého začátku a existují určité indicie, že se to nikdy nepodaří určit s naprostou jistotou. Práce si klade cíle skromnější – sledovat historický vývoj této teorie a zaznamenat, jakými změnami ve vnímání prošla a kdy. V úvodní části se práce opírá o interpretaci pramenů, s nimiž sledovaní historici pracovali. Tomuto zkoumání byly podrobeny zejména písemné prameny, v menší míře pak prameny archeologické a jazykovědné. Ve svém závěru by tato práce měla směřovat k potvrzení velké aktivity Varjagů ve východní Evropě a k částečnému potvrzení normanské teorie. Naše práce se zcela distancuje od vyostřeného normanismu, podle něhož před příchodem Varjagů na Rus v tamním prostředí neexistovala žádná civilizace a Slované žili v pustině východní Evropy jako divoká zvířata. Slovanské kmeny Rus zcela jistě osídlily několik století před tím, než se na dračích lodích připlavili první Skandinávci, měly svoji kulturu, jazyk a tradice, pouze chyběl aktivní činitel, který by tyto kmeny sjednotil – ten se později objevil v podobě varjažských dobyvatelů. Je třeba mít na paměti, že vznik Kyjevské Rusi, stejně jako vznik všech ostatních středověkých států, je výsledkem dlouhého procesu podmíněného řadou faktorů. Není možné brát doslovně tvrzení Nestorova letopisu o tom, jak vznikla Kyjevská Rus,1 nový stát se nemohl vytvořit během deseti let po příchodu prvních Varjagů a mytickému Rjurikovi, zcela legendární postavě, by nestačila veškerá magie severské mytologie k tomu, aby z ničeho vytvořil během několika let fungující knížectví. Zárodky 1

Viz: Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds). Sankt Petěrburg 2012.

|-7státotvorného procesu se musely rozvíjet desítky let předtím, do tohoto pomalého procesu však vstoupili aktivní Varjagové a značně ho urychlili. Jejich agresivita podnítila sjednocování východoevropských kmenů, přinesli s sebou technický a hospodářský pokrok a celkový progres. Oba živly, slovanský i skandinávský, se musely na vytváření státu určitou mírou podílet a nelze ani jeden z nich ze sjednocování vyloučit, pro vznik Kyjevské Rusi bylo potřeba obou. Práce je, jak již bylo uvedeno, rozdělena na dvě části. První, praktická část, přistupuje k práci s pramennou základnou. Zpočátku jsou analyzovány písemné prameny (arabsko-perské, byzantské, chazarské, latinské a slovanské provenience), následně lingvistické prameny (v podobě křestních jmen prvních ruských knížat a jejich družiníků, kteří uzavírali jménem Rusi tři mírové smlouvy s Byzancí, a názvů devíti dněperských peřejí zachovaných v díle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta)

a

nakonec

stručně

prameny

archeologické

(krátký

soupis

nejvýznamnějších lokalit na území Kyjevské Rusi). Následující teoretická část se snaží objasnit, co to normanská teorie je, a jaké jsou její cíle. Ve stručnosti přestavuje alternativní verze vzniku ruského státu (chazarskou a slovanskou) a poté se věnuje průřezu dějin normanismu od prvních zmínek u novověkých kronikářů, přes jeho odborné zkoumání německými historiky na nové Akademii věd v Petrohradě (Bayer, Müller, Strube de Piermont a von Schlözer), následný výzkum ruskými historiky 18. a 19. století (Tatiščev, Lomonosov, Karamzin, Solovjov, Ključevskij a Ilovajskij) a rozvětvené období 20. a počátku 21. století, pro něž je typická rozrůzněnost směrů a přístupů k normanské teorii. V rámci této poslední kapitoly jsou představena tři hlavní období ‒ doba nacionalistického, útočného antinormanismu (Rybakov, Fomin, Mavrodin); polovina 20. století coby čas postupných změn (Grekov a Pašuto) a současné bádání představené inovativními přístupy (Kloss, Jacksonová a Šumilo).

1.1 Zhodnocení pramenů a literatury Téma normanské teorie není pro literaturu nijak neznámým pojmem; publikací, které se jí věnují, bylo vydáno několik set. Většina z nich ovšem patří ruské a sovětské literatuře a sousedním zemím, do nichž je některými historiky umisťován původ mytických Rhosů. V českém prostředí tato otázka nijak silně nerezonovala, na nedostatek literatury věnující se alespoň dějinám Ruska jako celku poukazoval již K. H.

|-8Borovský v roce 1852 v jednom z dopisů Františku Palackému. Svůj plán sepsání knihy ruských dějin, která by mohla tuto mezeru zaplnit, K. H. Borovský však nikdy neuskutečnil.2 Počátkem 20. století bylo vydáno několik publikací o ruských dějinách (Rusko a Evropa T. G. Masaryka či Dějiny Ruska 19. století Jaroslava Bidla), ani jedna z nich však není zaměřena na středověké dějiny. Normanské teorii byly věnovány odpovídající části textu v syntézách ruských dějin (Dějiny Ruska3, Dějiny SSSR4), rovněž i jedna kapitola prvního dílu Dějin východních Slovanů Josefa Macůrka, specializovaná publikace na toto téma v českém jazyce zatím chybí. Největším přínosem pro normanskou teorii v českém prostředí byla práce Jana Blahoslava Láška Počátky křesťanství u východních Slovanů analyzující část písemných pramenů k tomuto období. Problému normanismu u historika M. I. Kostomarova se své magisterské práci M. I. Kostomarov a Kyjevská Rus věnuje Jiří Švec. Normanská otázka byla také okrajově řešena ve studii Lubomíra Košnara Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze. Předkládaná práce by ráda toto místo zaplnila krátkým souhrnem doposud publikovaných postojů a sepsáním klíčových pramenů pro tuto problematiku s nástinem jejich interpretace. V této práci jsme se snažili co nejvíce pracovat s originálními dobovými texty, dokud to umožňovaly naše jazykové možnosti. U pramenů psaných arabsky, řecky a švédsky byly využity jejich překlady, nejčastěji ruské, v malém počtu případů také anglické, české a francouzské. Rovněž jsme se snažili nevyužívat jen ruskou literaturu, jakkoliv k tomu její kvantita svádí, a v možných případech její závěry srovnávat s literaturou zahraniční. Z využité literatury nám nejvíce pomohl svod arabských a perských kronik5 vypracovaný a přeložený do ruštiny hebraistou a orientalistou A. J. Garkavim, zejména kvůli v dnešní době velice omezené dostupnosti těchto pramenů a obtížně přeložitelnému původnímu jazyku. Dále velice oceňujeme práci dánského lingvisty V.

2

Viz: MACŮREK, J.: Dějiny východních Slovanů 1. Do doby Petra Velikého. Praha 1947, s. 6-7. ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 19993. 4 ŠVANKMAJER, M. a kol: Dějiny SSSR: přehled politického vývoje společnosti. Díl 1. Dějiny Ruska. Praha 1967. 5 Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.). GARKAVI, A. J. (ed). Sankt Petěrburg 1870. 3

|-9L. P. Thomsena,6 který prohlížel švédské a německé archivy a ke všem křestním jménům, o nichž se v souvislosti s prvními staletími Kyjevské Rusi hovoří, dohledal jejich ekvivalenty a pomohl tak určit jejich neslovanský původ. Velice přínosná byla i četba syntéz velkých ruských historiků 18. a 19. století (Karamzin, Tatiščev, Solovjov a Ključevskij), v nichž je historická otázka rozebírána velice komplexně a je obohacena o závěry geografie, etnologie a jiných disciplín. Jako memento tenké linie objektivity velmi dobře posloužila výběrová sovětská produkce druhé poloviny 20. století na mnohých místech sklouzávající do ostře vyhraněného fanatismu. Práci usnadňoval poměrně snadný online přístup k většině využívaných staroruských kronik, rovněž jako i k dalším zkoumaným písemným pramenům a velkým syntézám ruských historiků 19. století. Díky digitalizaci bylo také možné dohledat některé ročníky časopisů a sborníků, jež jsou vydávány ruskými univerzitami a Institutem ruské historie. S ohledem na vynikající dostupnost bylo možné pracovat s originálními texty. Problém při psaní představovala i přes využívání zahraničních knih stále přítomná nevyváženost používané literatury, která zůstala ve většině případů ruská, tudíž si ne všichni její autoři dokázali zachovat k dějinám odstup. Množství neruské literatury bylo znatelně menší, přesto se podařilo vysledovat jisté tendence – zatímco ruští vědci se stavěli k problému normanismu a založení prvního státu Varjagy více skepticky a opatrněji, zahraniční vědci tuto hypotézu přijímali velmi snadno. Výjimku mezi ruskými vědci představují archeologové, u nichž byla náklonnost k normanské teorii největší. Tyto závěry o odmítavém či zdrženlivém přístupu ruských historiků potvrzuje i J. B. Lášek tvrzením, že Rusové, coby ve většině případů silní antinormanisté, zpravidla odmítají vůbec připustit, že východní Slované se sjednotili v nadkmenovou říši díky politické disciplinovanosti angažovanosti Varjagů.7

6

THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia and Scandinavia and the origin of the Russian state. Oxford-London 1877. 7 LÁŠEK, J. B.: Počátky křesťanství u východních Slovanů. Praha 1997, s. 29.

| - 10 -

2

NORMANSKÁ TEORIE

2.1

Normanská teorie – obecný úvod Normanská teorie vzniku ruského státu – to je jablko sváru v ruské historiografii,

věčný sud s prachem a nevymetený kostlivec ve skříni. Je to otázka, která vzbuzuje emoce nejen odborné veřejnosti, byla mnohokrát odstraněna z centra zájmu vědy, ale zůstala schována kdesi v pozadí, aby po čase znovu rozvířila vody a rozpoutala diskuze. Nejspíše nenajdeme jiný problém, který by se táhl ruskou historiografií už čtvrté století a stále k sobě poutal pozornost a stál za vznikem takového množství kontroverzních teorií. Jeho třaskavost je poměrně pochopitelná a po právu jej J. Macůrek přiléhavě označil za jeden z nejspornějších problémů ruských dějin.8 Každý národ, ať je jakkoliv velký a mocný, touží po poznání vlastních kořenů a chce se v rámci poznávání dějin dostat na jejich počátek, kde došlo k zformování prvotního předchůdce současného státu, prapředka dnešní země. Snaží se najít útvar, u něhož je možné říct – tady má počátek naše země. I Rusové by se rádi dostali k místu, na jehož základech stojí Rusko, jak jej známe dnes. Jejich cesta k odpovědi, kdo ruský stát založil, je však natolik spletitá, že odpověď na ni může a nemusí být vůbec nalezena, přesto, že si ji pokládali už středověcí kronikáři při psaní prvních ruských letopisů ve středním Podněpří.9 Normanská teorie, které se tato práce podrobněji věnuje, představuje pouze jeden z historiografických směrů a jen jednu možnost, jak k dějinám přistupovat. Koexistují s ní mnohé jiné. Snahou normanské teorie je dokázat, že ruský stát byl založen vikinskými kmeny, které se zmocnily vlády nad východoevropskými Slovany a ugrofinskými kmeny žijícími ve stejné oblasti. Tito Vikingové (pro něž se v ruském prostředí zafixovalo označení Varjagové, v západoevropských kronikách převládá nazvání Normané) se připlavili po mořích a řekách do východní Evropy, kde již žily jiné kmeny, které byly ale příliš slabé na to, aby dokázaly vytvořit stát. Varjagům se podařilo doplout přes vodní plochy až do Byzance a k Arabům a navázat s nimi obchodní styky. Zboží, které s nimi vyměňovali, získávali i v Rusku – dřevo, kožešiny, med a otroky. Nejprve se přes Rusko jen přeplavovali a nezdržovali se v něm déle, než 8

Viz: MACŮREK, J.: Dějiny východních Slovanů 1, s. 34. Místo dnes používaného termínu normanská teorie či normanská otázka Macůrek používá označení otázka varjagoruská. 9 SHEPARD, J.: The Origin of Rus' (c. 900-1015). In: PERRIE, M.: The Cambridge History of Russia, Cambridge 2006, s. 47.

| - 11 bylo nutné pro získání zboží. Tyto cesty přes východní Evropu jsou analogické objevitelské a dobyvačné činnosti Normanů v západní Evropě, kteří v době kolem roku 850, do níž Nestor umisťuje ve svém letopise příchod Varjagů na Rus, poměrně bezostyšně pustošili svými nájezdy rozsáhlé území od kláštera Iona na západním pobřeží Skotska až na jih do Bordeaux. Varjagové se ve východní Evropě začali usazovat postupně, z jejich osad podél řek se později vyvinula ruská města a z Varjagů se stala elita východoevropské společnosti, která držela moc a vybírala daně. Část z těchto elit – potomci Varjaga Rjurika – se nakonec chopili vlády nad celým prostorem a začali zemi vládnout. Jejich dynastie – Rjurikovci, odvozující svůj původ od dávného severského nájezdníka, se v Rusku udržela až do 16. století a ze scény odešla jako rodina ruského cara. Na rozdíl od západní Evropy, kde Normané především ničili a dobývali, na území Rusi se prezentovali spíše jako kupci. Odlišnosti v jejich chování je možné vykládat tím, že na Rusi zatím neexistovala žádná slovanská města, jejichž hradby by bylo možno zdolávat a Varjagové neměli, co by kromě naturálií a otroků odvezli. Města podobná Kolínu nad Rýnem nebo Remeši, která byla těmito Seveřany pleněna v západní Evropě, ve východní Evropě nebyla, v tomto prostředí je Varjagové museli sami vybudovat. Normanská teorie nebyla zkoumána pouze historiky, zanechala svoji stopu i v jiných disciplínách, které se snaží pomocí svých metod určit její pravdivost. Této problematice se nejprve věnovali výhradně historikové, přibližně od poloviny minulého století (19. století) také filologové a od počátku našeho století (20. století) vzrůstá při jejím řešení neustále význam archeologie.10 Odpůrci normanské teorie bývají v Rusku souhrnně označováni jako antinormanisté. První vlna antinormanismu se objevila jen pár let poté, co byla otázka o založení ruského státu poprvé nastolena, jedním z nejranějších kritiků normanismu byl v 18. století M. V. Lomonosov, na něhož navázal v 19. století zejména D. I. Ilovajskij. Asi nejrozsáhlejší vlna odporu proti normanské teorii se vzedmula v 20. století v sovětské vědě, která se snažila roli Varjagů jakýmkoliv způsobem snížit a nejlépe zcela eliminovat. Naprosté popření severského živlu v Rusku se ale prosadit nepodařilo, role Varjagů však byla označena jako zcela minimální a okrajová. Antinormanisté se 10

KOŠNAR, L.: Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze. In: Studia Mediaevalia Pragensia 3, Praha 1992, s. 130.

| - 12 shodují v tom, že role Varjagů při zakládání ruského státu byla velice malá, ale již se neshodují v tom, kdo tento stát založil.

2.2

Další teorie vzniku ruského státu Jak už bylo zmíněno, normanská teorie není zdaleka jedinou možností, jak

nahlížet na počátek ruského státu. Role etnika, které Rus založilo, bývá antinormanisty přisuzována Chazarům, baltským národům, Slovanům, Finům nebo Íráncům. Normanské teorii nejčastěji alternují chazarská a slovanská, druhá zejména v ruském prostředí. Chazarská teorie je velice podobná normanské,11 pouze Varjagové ze severu jsou nahrazeni Chazary z jihu, shodují se tedy i tvrzení, že Ruský stát byl založen neslovanským živlem, který si podmanil východoevropské kmeny. Za zakladatele této dnes již opomíjené a historicky nepříliš věrné teorie je považován J. G. F. von Ewers, rektor univerzity v Dorpatu (současné Tartu v Estonsku). Slovanská teorie zaznívala mnohem výrazněji a mnohem dříve, zastánci této slovanské školy popírali hodnověrnost ruského letopisu (Nestor) a hledali Rhosy mezi východoslovanskými kmeny; zdůrazňovali jejich slovanský původ, viděli v nich Slovany, usazené na jižním břehu Baltského moře anebo dokonce Slovany, usazené v jižní Rusi.12 Hnutí bojující za slovanský původ Rhosů se vzedmulo po roce 1749. U jeho zrodu stál M. V. Lomonosov, který si v tomto roce přečetl připravovanou práci G. F. Müllera O původu jména a národa ruského (Origines gentis et nominis Russorum), v níž jsou položeny myšlenkové základy normanské teorie, a byl natolik rozezlen, že tuto otázku označil za nepřátelskou a nebezpečnou pro celé Rusko.13 Svůj pohled představil v knize Dávná ruská historie (Древняя российская история), kde Varjagům poměrně jednoznačně přiznává slovanský původ. Na práci Lomonosova poté navázal V. N. Tatiščev, který ale ve své syntéze ruských dějin nakonec nezaujal žádné vyhraněné stanovisko a pracoval s oběma verzemi, které ještě doplnil o možný, byť nepravděpodobný, italský původ Varjagů. V 19. století patřil mezi největší zastánce 11

VAŠČENKO, E. D.: "Chazarskaja problema" v otěčestvennoj istoriografii XVIII-XX vekov. Sankt Petěrburg 2006, s. 151. 12 MACŮREK, J.: Dějiny východních Slovanů 1, s. 35. 13 KIBA, D. V.: Istoriografija otěčestvennoj istorii s drevnějšich vremen do konca XIX veka. Komsomolsk na Amure 2011, s. 63.

| - 13 slovanské teorie založení Rusi D. I. Ilovajskij, který otevřeně kritizoval pronormansky smýšlející kolegy. Trend mocného slovanského živlu byl ještě umocněn ve 20. století, kdy už se stal de facto jedním z prvků ideologického boje, a historie musela na čas ustoupit politickým zájmům. Slovanská teorie přetrvává i v současné ruské historiografii, např. v knihách V. V. Fomina.

| - 14 -

3

O PŮVODU SLOVA RHOS Následující podkapitola se věnuje slovu Rhos, jež je v naší práci velmi často

skloňováno a jeho používání s sebou nese značné komplikace. Není jasné, odkud toto slovo vzniklo a jakou skupinu lidí označovalo. Z tohoto důvodu se nad ním krátce ´pozastavíme před přistoupením k výkladu pramenů, v nichž se objevuje. Označení Rhos (v ruských zdrojích převáděno jako Русь ‒ Rus’) bylo známé již středověkým pramenům, v námi užívané podobě Rhos se poprvé objevuje v roce 839 v textu Bertinských análů (Annales Bertianini) a v byzantských dokumentech z roku 860 popisujících útok kmene Rhosů na Cařihrad.14 Země Rhosů, Rhosija, byla poprvé zachycena v 10. století v díle byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta De Administrando Imperio.15 Rhosové, jejichž původ může být slovanský, baltský, skandinávský či smíšený16 vykazovali podle záznamů zejména arabsko-perských kronik společné fyziognomické znaky (světlé až rusé vlasy, světlá pleť) a od 8. století se plavili prostorem východní Evropy na lodích. Rhosové byli vynikajícími mořeplavci a válečníky, jak dokládají středověké písemné prameny řady proveniencí, na jejichž analýzu se zaměří následující kapitola. Stejně záhadný a nejasný je i původ samotného slova Rhos, o němž existuje řada různých hypotéz. Teorie, která je uváděna nejčastěji, svazuje slovo Rhos s finským slovem Ruotsi, či jeho estonským ekvivalentem Rootsi17 ‒ oba výrazy označují Švédy, příslušníky švédského etnika. Jedním z podporovatelů této teorie byl význačný historik A. A. Šachmatov (1864‒1920), který uvedl, že slovo Rus’ se shoduje s Ruotsi do takové míry jako staroruský výraz Sum’ se Suomi (Finové) a nelze je od sebe nijak odloučit.18 Slova Rus’ a Sum’ tak tvoří jakési ekvivalenty vzniklé slovanským přizpůsobením si slov ugrofinského původu s pro ruštinu neznámými diftongy. Samotné slovo Rootsi/Ruotsi má kořeny v staré norštině a jejím výrazu Rods ‒ muži, kteří veslují. Hypotéza od odvození z Rootsi/Ruotsi stanovuje, že slovo Rhos je ugrofinského původu a zároveň 14

Viz: KLOSS, B. M.: O proischožděniji nazvanija Rossija. Moskva 2012, s. 26. Viz: Ibid. 16 PETRUCHIN, V. J.: Načalo etnokul'turnoj istorii Rusi IX-XI vekov. Moskva 1995, s. 69. 17 Vedle velmi podobně znějícího estonského výrazu Rootsi se slovo stejného kořene vyskytuje i v dalších ugrofinských jazycích – v severní sámštině existuje slovo Ruoŧŧa, ve võruštině rozšířené v jižním Estonsku se objevuje slovo Roodsi. Oba výrazy opět znamenají Švédové. 18 ANDREJEV, A. R.: Russkij narod i jego idea: těrminologija, issledovanije, analizis. Moskva 2013, s. 34. 15

| - 15 díky významu tohoto slova považuje kmen Rhosů za původem švédský. Odvození ze staronorského Rods by odpovídalo písemným pramenům, podle nichž Rhosové připlouvali na lodích poháněných vesly, aby vybírali daně či měnili zboží. Se Švédskem slovo Rhos spojuje i hypotéza, podle níž bylo toto slovo vyvozeno z názvu oblasti Roslagen19 (dříve také Roden), pobřežní části historické provincie Uppland (kolem měst Uppsala a Stockholm). Oblast Roslagenu, úzký pás pevniny a ostrovů kolem Botnického zálivu, představovala ideální místo pro rozvoj mořeplavby, přičemž se část jejích obyvatel mohla přeplavit přes Baltské moře až do východní Evropy, kde si začali říkat Rhosové podle lokality, odkud pocházeli. M. V. Lomonosov se přikláněl k závěru, že slovo Rhos má svůj původ v nazvání kmene Roxolanů (v ruštině Roksolanů). Tento původem sarmatský (íránský) kmen se usadil mezi řekami Dněpr a Don kolem 1. století př. n. l. a poprvé byl zaznamenán historiky již ve starověkém Římě. V Jordanesově Getice je dochován pod jménem Rosomones (Rosomoné).20 Lomonosov uvádí, že při přijetí slova Roxolané do řečtiny došlo k jeho transformaci ve výraz Rossolané, který se od slova Rossijané (tedy Rusové) liší jen upotřebením odlišného sufixu.21 Kromě možného původu Rhosů v názvu kmene Roxolanů Lomonosov uvádí i jinou hypotézu, která hledá původ Rhosů v pojmenování jednoho z ramen delty Němenu – říčky Rusnė.22 Možný původ slova Rhos v některém z topografických názvů se objevuje v teorii odvozující původ tohoto slova z názvu řeky Ros' (Рось)23, jednoho z pravých přítoků Dněpru na střední Ukrajině. Řeka Ros' má menší přítoky Ros'ka (Роська) a Rossava (Россава), a celé její povodí se nazývá Porosí (Поросье), od nich všech by slovo Rhos mohlo být také odvozeno, nicméně (s ohledem na běžnou jazykovou iradiaci u toponym) budeme považovat za primární zdroj název řeky Ros'. Jiná z topografických teorií pracuje s možným původem v názvu města Staraja Russa (Старая Русса) v Novgorodské oblasti. Poprvé se tato hypotéza objevuje u 19

NAZARENKO, A. V.: Drevňaja Rus' i Slavjaně. Moskva 2009, s. 369. Getica. Ostroghotha rex pugnat cum Philippo. Mommsen, T. (ed): MGH Auct. ant., 5.1, Berlin 1882, s. 91. 21 LOMONOSOV, M. V.: Vybrané spisy. Praha 1955, s. 388. 22 LOMONOSOV. M. V.: Drevnjaja rossijskaja istorija ot' načala rossijskago naroda do končiny Velikago Knjazja Jaroslava Pervago ili do 1054 goda. Sankt Petěrburg 1766, s. 206. 23 SYROV, S. N.: Stranicy istorii. Moskva 1979, s. 14. 20

| - 16 diplomata Siegmunda von Herbersteina (1486‒1566), který v habsburských službách dvakrát navštívil Moskevskou říši a své zkušenosti shrnul v knize Zápisky o moskevských záležitostech (Rerum Moscoviticarum commentarii), kde uvádí, že slovo Rhos a od jeho rusifikované podoby utvořené slovo Rossija má podle některých své kořeny v názvu velmi starobylého města Russ (v jiných částech díla doplněno na Stará Russ), nedaleko Novgorodu.24 Slovanský původ slova Rhos (či spíše slovanský původ etnika Rhosů) dokládá např. podle A. V. Nazarenka25 Raffelstettenský celní řád (Inquisitio de theloneis Raffelstettensis) z let 902‒906, který vznikl z pověření východofranského krále Ludvíka IV. Raffelstettenský celní řád se zmiňuje o jistém kmenu Ránů (lat. Rugi), který je slovanského původu a obchoduje podél toku Dunaje.26 Ránové však mohou znamenat (a nejspíše také znamenají) název kmene původních slovanských obyvatel ostrova Rujána (Rugia) v Baltském moři, tudíž Nazarenkova hypotéza o spojení Ránů s Rhosy vyvolává jisté polemiky. Stejně nejistě vypadá i propojení obyvatel Rusi s kmenem Ruzziů (lat. Ruzzi), jež je uveden v Popisu měst a míst na severní straně Dunaje, anonymním letopise označovaném jako Geograf bavorský (Geographus Bavarus).27 I zde není možné s jistotou určit, jestli se Ruzziové dají ztotožnit s Rhosy, či s Rány. Ze slovanských teorií o původu jména Rhos/Rus' zmiňme ještě možnost, že by slovo bylo odvozeno od ruského adjektiva rusyj (русый) ‒ jež znamená, podobně jako v češtině, rusý či ryšavý. Možnost odvození od slova rusyj by poukazovala na často zmiňované rusé vlasy Rhosů a je doložena např. u al-Masudího.28 Z uvedených teorií je patrné, že pojmenování Rhos/Rus' bylo vykládáno jako slovo íránského, slovanského, germánského (skandinávského) i ugrofinského etymologického původu, žádná teorie však nebyla prohlášena za jedinou platnou.

24

Rasskaz o putěšestvii v Moskvu v 1476—1477 gg. Sigizmund Gerberštějn. In: LIMONOV, J. A.: Rossija XV-XVII vv. glazami inostrancev, Leningrad 1968, s. 37. 25 NAZARENKO, A. V.: Německije latynojazyčnyje istočniki IX-XI vv. Moskva 1993, s. 83. 26 Inquisitio de theloneis Raffelstettensis. BORETIUS, A. ‒ KRAUSE, V. (eds): MGH Capit., 2, Hannover 1897, s. 251. 27 Bayerische Geograph (Digitalisat der Handschrift) [online] © 2016 [cit. 2016-04-14]. Dostupné z www: 28 Iz sočiněnij Abul'-Chasana Ali ibn-Chussejna, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Masudi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 130.

| - 17 -

4

ARGUMENTY A PODKLADY NORMANSKÉ TEORIE –

O CO SE NORMANISTÉ OPÍRAJÍ A Z ČEHO VYCHÁZEJÍ? Zastánci i odpůrci normanské teorie, jejichž díla budou podrobněji zkoumána v následujících kapitolách, vycházejí z různých typů pramenů a částečně i literatury. Před jejich analýzou je třeba věnovat pozornost pramenům, na něž je v těchto historických syntézách odkazováno a v krátkém přehledu se seznámit s jejich obsahem. Některé z těchto pramenů, ve většině případů se jedná o prameny písemné, jsou známy od počátku zkoumání ruské otázky v 18. století. Jejich prvotní odborná analýza je spojena s první generací zahraničních, především německých historiků, která přišla na nově založenou Akademii věd, kde začala s ruskou otázkou pracovat a bylo třeba její závěry nějakým způsobem podložit. Již G. S. Bayer, považovaný za otce normanské teorie, byl obeznámen s některými písemnými prameny západní provenience a ve své Dissertatio de Varagis (1735) se opírá o důslednou analýzu Bertinských análů. V 1. polovině 18. století se začínají překládat ruské kroniky do latiny, o což se zasloužil zejména G. F. Müller. S Nestorovou kronikou a dalšími ruskými letopisnými svody tak bylo možné pracovat téměř od počátků zkoumání. Během 18. a 19. století se pramenná základna postupně rozvíjela a rozšiřovala se o prameny dalších proveniencí. Poměrně brzy byla známá i kronika cremonského biskupa Liutpranda, byzantské De Administrando Imperio a některé z arabských pramenů (al-Masudí, Ibn Fadlán). Na konci 19. století byla z písemných pramenů většina prozkoumána a zanalyzována. Společně s výzkumem písemných pramenů docházelo i k jejich interpretaci z hlediska lingvistiky, jejíž počátky jsou patrné již v práci G. S. Bayera. Jiná situace nastává u hmotných pramenů. S archeologií se začíná spolupracovat při řešení normanské otázky až mnohem později. Některé lokality (např. Gňozdovo u Smolensku) byly známé již na přelomu 19. a 20. století a několik expedic bylo vedeno ještě před rokem 1917,29 masivní výzkum archeologických nalezišť je ale až dílem 20. století. Od poloviny 30. let byla v SSSR zahájena řada rozsáhlých, státem řízených projektů, které měly za cíl zrekonstruovat tvář raněstředověkého města.30 S velkými objevy z pohřebišť kolem Novgorodu a v oblasti severozápadního Ruska se pracuje 29

MAKAROV, N. A.: Archeologičeskije drevnosti kak istočnik znanij o ranněj Rusi. In: MAKAROV, N. A. (red): Rus' v IX – X. vekach. Archeologičeskaja panorama, Moskva-Vologda 2012, s. 70. 30 Ibid.

| - 18 teprve posledních padesát let a i v současnosti se stále objevují nové, dosud neznámé lokality a jednotlivé nálezy, které zpřesňují znalosti o raném středověku v Rusku. Díla o normanské teorii a dějinách Ruska, která vyšla v 19. století, hmotným pramenům věnují, pokud vůbec, jen velice omezený, či spíše minimální prostor, a nemohou pracovat se závěry moderních technologií, ať už genetiky, dendrochronologie nebo radiokarbonové metody. Je také třeba nezapomínat na fakt, že ne všechny prameny, z nichž vycházeli historici 19. století, jsou dnes k dispozici. Některé letopisy byly zničeny a nelze ověřit z nich

čerpané

informace.

Slavný

Troický

pergamenový

letopis

(Троицкая

пергаментная летопись), jeden z opisů Nestorovy kroniky z počátku 15. století, shořel během požáru Moskvy v roce 1812.31 Byl znovu rekonstruován akademikem M. D. Prisjolkovem na základě komparace s ostatními letopisnými svody a podle výpisků N. M. Karamzina pořízených při práci s tímto letopisem.32 Kromě toho, že byly některé letopisy zničeny či ztraceny, je třeba řešit i problém jejich nepřesného označování – zejména v syntéze V. N. Tatiščeva jsou některé letopisy uváděny ne pod svými všeobecně používanými jmény. Odlišné názvy, používané Tatiščevem, vedou ke zmatkům v identifikaci, což opět zvyšuje ostražitost historiků zajímajících se o toto období. Zkoumané prameny byly pro přehlednost rozděleny do dvou kategorií – písemné a lingvisticko-archeologické. Některé prameny (Nestorova kronika, De Administrando Imperio) byly využity vícekrát, lze je interpretovat několika směry. Písemné prameny byly sekundárně rozděleny podle své provenience, zvlášť byly vyčleněny prameny arabsko-perské, byzantské, chazarské, latinské (západoevropské) a slovanské.

4.1

PÍSEMNÉ PRAMENY

4.1.1 Písemné prameny arabsko-perské provenience První námi sledovanou skupinu pramenů představují díla autorů, pocházejících z území tehdejší Persie a Arabského poloostrova, jež byly během 7. století připojeny k

31

PRISJOLKOV, M. D.: Istorija russkogo letopisanija XI - XV vekov. Sankt Petěrburg 1996, s. 46. LURJE, J. S.: Obščerusskije letopisi XIV-XV vv. Leningrad 1976, s. 17.

32

| - 19 vznikajícímu arabského chalífátu. Výzkumem těchto listin se zabýval již v 19. století A. J. Garkavi, který ve své disertaci Pověsti islámských spisovatelů o Slovanech a Rusech (Сказания мусульманских писателей о Славянах и Русских)33 vytvořil svod textů celkem 26 autorů věnujících se prostoru východní Evropy, jejichž texty pocházejí od poloviny 7. století do konce 10. století. V těchto textech se odráží nejen dlouhodobý zájem Peršanů i Arabů o geografii a kartografii sousedních zemí, nýbrž i jejich obchodnický a kupecký duch, který je přivedl k setkání s Varjagy, proslulými toutéž schopností obchodovat. Při práci s arabsko-perskými prameny je možné vysledovat jistá specifika ‒ jejich autoři velmi často nerozlišují mezi Slovany a Rhosy, u Rhosů je třeba ještě věnovat pozornost tomu, že pojmem Rhosové nebývají míněni dnešní Rusové, ale doposud přesně neurčené etnikum Rhosů. Označení Slované je vázáno spíše na geografický prostor severovýchodní Evropy, nikoliv na etnický původ. Dále je jen obtížně možné určit, odkud autoři vycházeli, pochybnosti jsou nejsilnější zejména u těch nejstarších, jejich následovníci se již opírali o dříve napsané texty. U některých autorů, jako je Ibn Fadlán, víme, že aktivně cestovali a mohli popisované lidi vidět na vlastní oči, u těch, kde jistotu nemáme, nelze stanovit, na kolik procent byli obeznámeni se situací a jestli někdo z nich Slovany skutečně spatřil. Pokud použili neověřené informace, značně to ubírá jejich textům na hodnověrnosti. S nejistotou se potýkáme již u prvního pramene, zmíněného Garkavim – spisů Giata ibn Gauta, známého jako al-Achtal.34 Al-Achtal uvádí: Na vlastní oči vidíš dav těch Slovanů rezavých a rusých.35 Rusé vlasy jsou jedním z klíčových znaků spojujících většinu sledovaných textů, nicméně i zde se projevuje nejednotnost ve využívání slov 33

V originále Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich. Garkavi (1839-1919) byl ruský orientalista a hebraista, který vedle vztahu arabských spisovatelů k Rusku zkoumal i židovská svědectví o Chazarské říši. Viz: ROSENTHAL, H.: Harkavy, Albert (Abraham) Yakovlevich. Jewish Encyklopedia. [online] © 2002-2011[cit. 2016-03-11]. Dostupné z www: 34 Abu-Malik Giat ibn Gaut al-Taghlibi al-Achtal, známý jako al-Achtal, patří mezi nejslavnější arabské básníky doby dynastie Umajjovců. Žil v 7. a na počátku 8. století (cca. 640-710), narodil se na území Iráku a část svého života prožil v syrském Damašku. Uvádí se také, že byl křesťan. Viz: CAUSSIN DE PERCEVAL, A. P.: Notice sur les trois, poètes arabes Akhtal, Ferazdak et Djérir. Nouveau journal asiatique 7, 1834, s. 28. a s. 17. a PLETICHOVÁ, A.: Satira v klasické arabské poezii. Diplomová práce. FF UK Praha. Praha 2011, s. 20. 35 Iz Divana Abu-Malika Giata ibn-Gauta, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Achtalja. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 3.

| - 20 Slovan a Rhos, někteří, jako al-Achtal, je spojují se Slovany,36jiní – např. al-Balchi naproti tomu s Rhosy.37 Lze jen spekulovat, že ryšavé vlasy jsou typické spíše pro obyvatele Skandinávie než pro Slovany-Rusy, koho al-Achtal označuje jako rezavé Slovany, bude vždy sporné. Co se týká kupců ar-Rhosů, jsou to členové slovanského kmene. Vyvážejí vydří a zaječí kůže, kožešiny černých lišek a meče ze vzdálených konců Slavonie po řekách k pobřeží Rumského38 moře, kde od nich vládce ar-Ruma (byzantský císař) odebírá desetinu kožešin. Pokud chtějí, mohou zboží převážet i na lodích, připlouvají po řece Slavonii (Volha) přes hlavní město Chazarské říše, kde si vládce Chazarů odebere další desetinu jejich zboží. Potom připlují až do moře Džurdžana (Kaspické moře) a obchodují na všech jeho březích. Někdy také přivážejí svoje zboží na velbloudech do Bagdádu. Překládají jim slovanští služebníci-eunuši. Ar-Rhosové o sobě tvrdí, že jsou křesťany.39 uvádí ve své Knize cest a zemí Ibn Chordadbech.40 Popsal tak prakticky obě hlavní varjažské obchodní stezky – Volžskou obchodní cestu (Волжский торговый путь), vedoucí skrze chazarské hlavní město Itil, i spodní úsek cesty Od Varjagů k Řekům (Из варяг в греки) vedoucí do Černého moře k Byzantské říši. Svědectví o Rhosech z prostoru mimo východní Evropu přináší v Knize zemí Ahmad al-Jakubi41: Město Išbilija (Sevilla) dobyli pohani, kteří si říkali al-Rhosové. Tito dobyvatelé drancovali, plenili, zabíjeli a upalovali.42 U al-Jakubiho dostávají al36

Iz Divana Abu-Malika Giata ibn-Gauta, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Achtalja. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich, s. 3. 37 Iz "Knigi vidov zemli" Abu-Zajda Achmeda Ibn-Sachl' al'-Balchi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 272-277. 38 Garkavi soudí, že se jedná o Středozemní nebo Černé moře. Ve francouzském překladu Ch. Barbiera de Meynarda je moře Rum považováno za Středozemní. Srov. Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Ubajdallacha ibn-Abdallach, izvestnogo pod prozvanijem Ibn-Chordadb. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 57. a Le Livre des routes et des provinces, par Ibn-Khordadbeh. BARBIER DE MEYNARD, Ch. (ed). Paris 1865, s. 540. 39 Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Ubajdallacha ibn-Abdallach. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 49-50. 40 Ibn Chordadbech narozený jako Abu'l-Kasim Ubajdallah ibn Abdalláh ibn Chordadbech (†912) je autorem prvního dochovaného díla perské georgafie Kniha cest a zemí (Kitāb al-Masālik w’al- Mamālik). Viz: BOSWORTH, C. E.: Abu'l-Qāsem ʿObayd-Allāh Ibn Ḵordāḏbeh. Encyclopædia Iranica. [online] © 2016 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z www: 41 Al-Jakubi, celým jménem Ahmad ibn Abu Ja'kub ibn Jafar ibn Wachb ibn Wadich al-Jakubi (†cca. 898) je autorem Knihy zemí (Kitab al-Buldan), v níž je popsána geografie oblasti Magrebu a pobřeží Středozemního moře s informacemi o topografii a politické situaci. Viz: THATCHER, G. W.: Ya'qūbī. In: Encyclopædia Britannica 28, Cambridge 191111, s. 904. 42 BRINK, S. – PRICE, N: The Viking World. Abingdon on Thames 2008, s. 552.

| - 21 Rhosové poprvé celoevropský význam. Popisované ovládnutí Sevilly normanskými bojovníky v roce 844, pro něž je použito označení doposud spojené jen s oblastmi kolem Kaspického moře, může představovat jeden z důkazů toho, že Rhosové jsou skandinávského původu a jedná se jen o jiné označení pro Varjagy (Normany). Al-Masudí vnáší do studia o Rhosech přesné popisy jejich rituálů pohřbívání, v nichž lze opět najít typické vikinské rysy: Co se týká pohanů v Chazarském státě, najdou se mezi nimi Rhosové a Slované, kteří žijí na jednom konci města Itil. Spalují své mrtvé spolu s jejich zvířaty, používanými nástroji a šperky. Když zemře muž, jeho žena je zaživa upálena, aby zemřela se svým mužem. Jestli ale zemře žena, jejího muže neupalují. Umírá-li svobodný muž, žení se po své smrti a dívky se zoufale snaží, aby byly vybrány za jeho budoucí ženu a mohly po upálení vejít po jeho boku do ráje. Rhosové a Slované, jak jsme již řekli – pohané, bojují ve vojsku chazarského chána a slouží mu. Rhosové jsou obrovský národ, který nezná pána ani zákon, jsou součástí velkého rodu, do nějž patří i Normané, kterých je nejvíc a obchodují se zbožím v Andalusii, Římě, Konstantinopoli a Chazarském kaganátu.43 Rituál spalování těl je u arabsko-perských autorů popisován velice často. Zatímco al-Masudí mluví o Rhosech, Ibn Vašchia jej v 10. století připisuje Slovanům.44 Ibn Fadlán45 barvitě líčí i velice prestižní vikinský způsob pohřbívání těch nejmocnějších mužů, jejichž těla byla zapálena uložená v lodi (сожжение в ладье).46 Země Rhosů se nachází na velkém ostrově uprostřed jezera. Ostrov je tak velký, že se dá přejít pěšky za tři dny, pokrývají ho lesy a močály. Útočí na Slovany, připlouvají k nim na lodích a zajímají je, potom je prodávají Chazarům nebo Bulharům jako otroky. Když se u nich narodí syn, nedostává od otce žádný majetek, jen jeden meč a všechno si má pomocí tohoto meče vydobýt sám. Nemají žádné usedlosti ani města, jen obchodují se sobolími, veverčími a dalšími kožešinami. Jsou odvážní a silní. Pokud

43

Iz sočiněnij Abul'-Chasana Ali ibn-Chussejna, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Masudi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 130-131. 44 Iz "Knigi o Nabatajskom zemledělii" Abu-Bekra Achmeda ibn-Ali ibn-Kajs al'-Kasdani as-Sufi al'Kussini. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 259. 45 Pro překlad Ibn Fadlánova textu viz např.: Putěšestvije Ibn-Fadlana na Volgu. KOVALEVSKIJ, A. P. (ed). Moskva-Leningrad 1939. 46 O důležitosti tohoto pohřebního ritu viz např.: ŠČAVELJEV, A. S. – FETISOV, A. A.: Vikingi. Meždu Skandinavijej i Rus'ju. Moskva 2009. [online] © 2016 [cit. 2016-03-15]. Dostupné z www:

| - 22 zaútočí na jiný národ, bojují s ním, dokud ho celý nevyhubí. Jsou vysocí a urostlí a velmi stateční. Svoji statečnost v boji ale neprokazují v sedle koně, vždy útočí jen po moři.47 uvádí Abu-Ali ibn Rusta48, jehož svědectví je cenné zejména proto, že Novgorod osobně navštívil. Zde popsaná lokalita byla identifikována jako Rjurikovo hradiště,49 které bylo vystavěno u jezera Iľmeň v místě, kde z něj vytéká řeka Výchov. Velmi detailní pohled na Rhosy zanechal obchodník Ibn Fadlán, který na počátku 10. století navštívil Volžské Bulharsko a při obchodování se setkal s jemu doposud neznámým etnikem Rhosů. Vedle podrobného fyzického popisu uvádí i detaily o jejich výměnném obchodu, stylu odívání a zvycích spojených s bydlením. Uviděl jsem Rhosy, když připluli se svým zbožím a vyložili jej na břehu řeky Atil 50 (Volha). Neviděl jsem už nikdy nikoho, kdo by byl tak tělesně dokonalý. Jsou štíhlí, mají plavé vlasy, růžové tváře a světlou pleť. Nenosí ani kalhoty, ani kaftany, ale jen nějaký plášť, který si omotávají přes bok tak, aby mohli jednou rukou rychle uchopit zbraň. Každý Rhos nosí sekeru, nůž a meč a nikdy je neodkládá. Jejich meče jsou ploché a rýhované, franckého typu. Platí kožešinami šedých veverek bez končetin, hlavy a ocasu a sobolími kožešinami. V domě jich žije asi deset nebo dvanáct, někdy více a jindy o něco méně. Sedávají na lavičce obklopení dívkami, které prodávají. Na vysokém sídle jejich pána žije asi 400 mužů, každý má svá děvčata, jež se o něj starají a slouží mu. Pokud se dva Rhosové hádají a jejich vládce nemůže rozhodnout, kdo má pravdu, utkají se spolu v souboji s meči, a kdo zvítězí, má pravdu.51 Pro propojení Rhosů s Vikingy je důležitá zejména zmínka o mečích franckého typu. Poznámka Ibn Fadlána o tom, že Rhosové používali meče velmi podobné těm franckým, podporuje závěry archeologických výzkumů vikinských zbraní, podle nichž

47

Iz "Knigi dragocennych sokrovišč" Abu-Ali Achmeda Ibn-Omar Ibn-Dasta. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 268-269. 48 Ibn Rusta někdy uváděný i jako Ibn Dast se narodil v Isfahánu a procestoval řadu zemí, své poznatky sepsal v Knize drahocenných pokladů. Dále viz: BOSWORTH, C. E.: Ebn Rosta, Abū ʿAlī Aḥmad. Encyclopædia Iranica. [online] © 2016 [cit. 2016-03-10]. Dostupné z www: 49 SHEPARD, J.: The Origin of Rus' (c. 900-1015), s. 53. 50 Řeka Atil byla ztotožněna s Volhou. Viz: KONOVALOVA, I. G.: Puti soobščenija v vostočnoj Evrope po dannym arabsko-persidskich avtorov. In: KALININA, T. M.: Drevnějšije gosudarstva vostočnoj Evropy. Pamjati člena-korrespondenta RAN A. P. Novoselceva, Moskva 2000, s. 126. 51 Putěšestvije Ibn-Fadlana na Volgu. KOVALEVSKIJ, A. P. (ed), s. 79.

| - 23 Normané z území Francké říše odvezli velké množství mečů, které byly později nalezeny v místech jejich působení.52 Po analýze 26 úryvků z arabsko-perských pramenů lze stanovit následující závěry ‒ zkoumané texty se při popisu Rhosů shodují na čtyřech základních faktech: 1) Byli to vynikající mořeplavci, kteří útočili ze svých lodí a jen velmi zřídka bojovali na pevnině. Zboží ve většině případů přiváželi na lodích, plavili se po řekách i po mořích a jedním ze zdrojů jejich obživy byl rybolov. 53 2) Jsou popisováni jako obchodníci a schopní kupci přivážející ze severu vzácné kožešiny, otroky a dřevo, jež následně směňují za orientální zboží. Často jsou prodávány i dívky. Nemají žádná stáda dobytka, živí se pouze obchodováním a výměnou zboží. 54 3) Po fyzické stránce se od Arabů naprosto odlišují, jsou vysocí, štíhlí a silní, mají světlou až narůžovělou pleť a světlé či rezavé vlasy, často i rezavé vousy.55 4) Své mrtvé spalují bez ohledu na společenskou vrstvu a pohlaví, spolu s mrtvým mužem umírá vždy i některá z žen ve vesnici a také jeho otroci, pokud si to přejí. Vedle mrtvého se před zapálením hranice pokládají předměty jeho osobní potřeby, jídlo a někdy i zvířata.56

52

O častém výskytu franckých mečů viz: PETERSEN, J.: Norvežskije meči epochi vikingov. Moskva 2005. [online] © 2004-2015 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z www: 53 Kromě již zmíněných úryvků viz např: Iz "Knigi klimatov" Abu-Ischaka al'-Istachri al'-Farsi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 194. 54 Viz např.: Iz "Knigi klimatov" Abu-Ischaka al'-Istachri al'-Farsi, s. 187-203; Iz "Knigi dragocennych sokrovišč" Abu-Ali Achmeda Ibn-Omar Ibn-Dasta, s. 261-271; Iz "Knigi lučšego razdělenija v poznanii klimatov" Šemsaddina Abu-Abdallacha Muchammeda ibn-Achmed, izvestnogo pod prozvanijem Al'Mukadděsi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 281-283; Iz "Knigi vidov zemli" Abu-Zajda Achmeda Ibn-Sachl' al'-Balchi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 272-277 a Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Muchammeda, izvestnogo pod prozvanijem IbnChaukalja. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 220-221. 55 Dále viz např.: Iz "Knigi vidov zemli" Abu-Zajda Achmeda Ibn-Sachl' al'-Balchi, s. 272-277, Iz sočiněnij Abul'-Chasana Ali ibn-Chussejna, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Masudi, s. 130-131 a Iz sočiněnija Abu-Mansura (al'-Azgeri). In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 278. 56 Viz: Iz "Knigi vidov zemli" Abu-Zajda Achmeda Ibn-Sachl' al'-Balchi, s. 272-277, Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Muchammeda, izvestnogo pod prozvanijem Ibn-Chaukalja, s. 220-221 a Iz "Knigi klimatov" Abu-Ischaka al'-Istachri al'-Farsi, s. 187-188.

| - 24 -

4.1.2 Písemné prameny byzantské provenience Byzantská říše jako jedna z prvních zaznamenala zvýšenou aktivitu podél toku Volhy a setkala s Varjagy v podobě, jaká je proslavila nejvíce. Byzantské prameny si samozřejmě všímají i dálkového obchodu, ale tito Seveřané jsou v první řadě viděni jako všehoschopní válečníci, jejichž připlutí k břehům Northumberlandu snad vedlo mnichy ostrovního kláštera Lindisfarne, aby poprvé zvolali Bože, chraň nás před zlobou nordických mužů.57 Zkáza, kterou brzy pocítila města v západní Evropě, poznala i Evropa východní. První svědectví o varjažských nájezdech pochází pravděpodobně z hagiografického spisu Život sv. Jiřího Amastriského.58 Tento světcův životopis velmi sugestivně popisuje útok kmene Rhosů na město Amastris a jeho okolí: Došlo k útoku barbarského kmene Rhosů, lidem, který je, jak všichni vědí, divoký a krutý a není v něm ani stopa lidskosti. Jejich mravy jsou zvířecí, chování zcela nelidské, svou krvelačnost prozradí pouhým pohledem, nic z toho, co bylo lidem dáno, je netěší tolik jako možnost prolít lidskou krev.59 Amastris před pleněním a zabíjením všech obyvatel měl uchránit zázrak biskupa Jiřího. Loupeživí Rhosové vnikli do chrámu, kde je zaujal světcův náhrobek a v domnění, že se jedná o poklad, se jej chystali vykrást. Tu ovšem nastal zázrak, jejich končetiny zchromly a zůstali stát jako svázaní neviditelnými pouty. 60 Hagiografický spis o životě Jiřího Amastriského vznikl zejména proto, aby popsaným zázrakem, který uchránil město před záhubou, dokázal biskupovu svatost, ale jeho jádro přináší o Rhosech podstatné svědectví, nelze jej sice s jistotou přesně zadatovat,61 popisovaný

57

Tradičně uváděná modlitba z 9. století A furore normannorum libera nos domine nezůstala v žádném rukopise zachována. Nejvíce se jí blíží poznámka v textech zasvěcených sv. Medardovi či sv. Vedastovi, v nichž se zachovalo spojení o Normanech, pustošících království: Summa pia gratia nostra conservando corpora et cutodita, de gente fera Normannica nos libera, quae nostra vastat, Deus, regna. Viz: STALSBERG, A.: Herstellung und Verbreitung der Vlfberht-Schwertklingen. Eine Neubewertung. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 2008, s. 108. 58 Jiří byl biskupem ve městě Amastris (dnes turecká Amasra) a zemřel někdy v letech 802-807. Viz: LÁŠEK, J. B.: Počátky křesťanství u východních Slovanů, s. 39. Jeho životopis byl napsán asi půlstoletí po jeho smrti. Řecký text se zachoval v jednom z pařížských kodexů z 10. století, jako první jej z řečtiny přeložil Rus V. G. Vasilevskij v 19. století. Viz: Ibid. 59 Russko-vizantijskie issledovanija 2. VASILJEVSKIJ, V. G. (ed). Sankt Petěrburg 1893, s. 64. 60 Viz: Ibid. 61 Podle Vasiljevského byl text Života sv. Jiřího Amastriského napsán mezi lety 820-842 v době přísného ikonoklasmu. Vasiljevskij také tento hagiografický spis přisuzuje byzantskému duchovnímu Ignáci Diákonovi (cca. 770-845) viz: BIBIKOV, M. V: BYZANTINOROSSICA: Svod vizantijskich svidětěl'stv o Rusi 1. Moskva 2004, s. 42.

| - 25 vpád Rhosů však odpovídá událostem kolem roku 830, kdy Varjagové poprvé napadli Byzantskou říši. Jejich útok směřoval do Černomoří, nejvíce byla postižena oblast Paflagonie na jeho jižním břehu. Součástí tohoto historického regionu je i námi sledovaná Amastris. Z životopisu vyplývá, že Rhosové byli v oblasti Černého moře aktivní již v polovině 9. století a v této době již Byzantská říše měla s těmito nájezdníky první válečné kontakty. Vzhledem k nedostatku pramenů (kromě Života Jiřího Amastriského zmínku o Rhosech a jejich plenění obsahuje pouze hagiografický spis o životě sv. Štěpána Surožského62 z města Sugdeia (Sudak) na Krymu) k první polovině 9. století nemáme přesné zprávy o činnosti Varjagů v této oblasti, je však patrné, že Byzantinci a Rhosové se střetli a věděli o sobě. Krutost Rhosů, o níž se zmiňuje autor životopisu sv. Jiří, nepolevovala a nájezd na Paflagonii byl pouze začátkem. Jen několik desetiletí po útoku na Amastris Rhosové vytáhli na Byzantskou říši znovu a tento pokus zaznamenalo pero cařihradského patriarchy Fotia, v souvislosti s troufalým pokusem dobýt hlavní město Byzance. Tito Rhosové, kteří žijí obklopení národy, jež si zotročili, si dovolili vztáhnout ruku na samotnou Římskou říši. Teď už ale opustili svou pohanskou a bezbožnou víru a přijali nejčistší a jedinou pravou víru křesťanskou.63 napsal Fotios v listině pro ostatní východní arcibiskupy, především pro patriarchu alexandrijského. K oficiálnímu přijetí křesťanství došlo na Rusi mnohem později, kníže Vladimir I. se dal pokřtít až v roce 988, Fotiem vylíčené přestoupení ke křesťanské víře je pravděpodobně tzv. první pokřtění Rusi (первое крещение Руси), údajně přijetí víry Askoldem, Direm a některými bojary v Kyjevě krátce po roce 860, kdy se neúspěšně pokusili ovládnout Cařihrad, jak v předcházející ukázce zaznamenal patriarcha Fotios. Pokus Varjagů dobýt Cařihrad se odrazil v řadě Fotiových kázaní, v nichž srovnává Cařihrad s biblickými městy, která Hospodin nakázal za jejich těžké hříchy a pýchu. Hospodinův trest za nekřesťanský život obyvatel Cařihradu přišel v podobě nečekaného varjažského nájezdu. Fotios o útoku z 18. června 860 kázal: Co je to? Co 62

LÁŠEK, J. B.: Počátky křesťanství u východních Slovanů, s. 41. Okružnoje poslanije Fotija, Patriarcha Konstantinopol’skogo, k Vostočnym archijerejskim Prestolam, a imenno - k Aleksandrijskomu i pročaja. In: KUZENKOV, P. V.: Al'fa i Omega. Učjonye zapiski Obščestva dlja rasprostraněnija Svjaščennogo Pisanija v Rossii 3, 1999, s. 97. 63

| - 26 znamená tento těžký úder a hněv? Odkud nás napadl tento severní a hrozný hromový klín? Jaké soudy Boží se tak mocně spojily, že vydaly proti nám tento blesk, jemuž nelze odporovat? K tomu ke všemu došlo, ačkoliv ti, kteří vytáhli proti nám, přišli z takové dálky a jsou od nás odděleni tolika národy, státy, splavnými řekami i moři bez přístavů.64 Ve svém druhém kázání z června 860 Fotios pokračuje: Národ Rhosů se převalil jako mořská vlna přes naše hranice, pohltil a podupal obyvatelstvo jako stébla trávy. Neušetřili žádného člověka ani zvíře, meče zabodávali do všech bytostí bez ohledu na věk a pohlaví.65 Obyvatelé města, které se nikdo nepokusil dobýt od arabské invaze v roce 717,66 byli útokem Rhosů velmi překvapeni a vyděšeni. Necelých sto let po Fotiovi se k Rhosům vrací spis O rozdělení říše (De Administrando Imperio) známý také jako K synu Romanovi. Autorem tohoto textu je byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos, spis byl napsán pravděpodobně mezi lety 948‒952.67 O Rhosech jsou zmínky v několika kapitolách, nejdůležitější je ale obsah 9. kapitoly – O příchodů Rhosů (Rusů) na lodích z Ruska do Konstantinopole. Konstantin VII. nazývá některá rhosská města (Kyjev, Novgorod, Černigov), uvádí jméno rhosského vládce Svjatoslava, syna Igorova a rovněž poznamenává, že slovanské kmeny (např. Kriviči) byly poddanými těchto Rhosů a platily jim tribut. 68 Následuje popis cesty po Dněpru, po níž se Rhosové vydávali do Byzance s názvy devíti velkých peřejí, které bylo nutné zdolat na cestě do Cařihradu. Každá peřej má uvedený svůj název ve slovanském a rhosském jazyce. Jejich analýze se budeme věnovat v následující kapitole o jazykovědných pramenech. 4.1.3 Písemné prameny chazarské provenience Chazarská říše, přesto, že sousedila na severu se zemí obývanou Slovany a Rhosy, nezanechala příliš mnoho pramenů, v nichž by rhosský národ popisovala 64

Pro Fotiova kázání z roku 860 viz: The Homilies of Photius Patriarch of Constantinople. MANGO, C. (ed). Cambridge 1958, s. 82-84. 65 Ibid. 66 CONSTANTELOS, D. J.: Greek precursor missions to Russia’s conversion to Christianity. In: TACHIADOS, A. E. N.: The legacy of saints Cyril and Methodius to Kiev and Moscow, Thessaloniki 1992, s. 247. 67 LAIOU, A. E. – MAGUIRE, H.: Byzantium: A World Civilization. Washington, 1992, s. 8. 68 Constantine Porphyrogenitus De Administrando Imperio. MORAVCSIK, G. ‒ JENKINS, R. J. H. (eds). Washington 1967, s. 57.

| - 27 nehledě na řadu konfliktů, které tyto národy mezi sebou vedly a na vzájemný obchod, doložený u Ibn Chordadbecha69 a al-Masudího.70 Rhosové jsou jen velice letmo zmíněni v korespondenci chazarského kagana Josefa71: Nepouštím Rhosy dále za ústí řeky (Volhy), připlouvají na lodích, aby útočili na muslimy. Bojuji s nimi, kdybych je nechal jen na hodinu být, zničili by celou muslimskou zemi.72 Poznatky Josefa ben Árona opět dokládají, že Rhosové byli dobrými mořeplavci, kteří splouvali ruské řeky, bez potíží se dostávali až k Arabům a byli velmi výbojní. Tvrzení o tom, že by celý Arabský chalífát byl zničen během hodiny, je silně nadsazen, nicméně chazarský kagan měl zjevně z rhosské síly respekt a znal jejich možnosti. 4.1.4 Písemné prameny latinské provenience Z pramenů, které líčí aktivitu Rhosů a dění v západní Evropě, jsou patrně nejstaršími Bertinské anály (Annales Bertianini).73 O existenci těchto análů věděl již G. S. Bayer a ve svých výzkumech na ně poukazoval. Podle Bertinských análů se v Cařihradě objevila skupina mužů žádajících pomoc pro svého chagana a byzantský císař Theofilos je spolu se svým vyslancem odeslal k římskému císaři Ludvíkovi I. Pobožnému, který se s nimi setkal 18. května 839 v Ingelheimu. Neznámí muži o sobě prohlašovali, že patří k lidem jménem Rhosové.74 Když s nimi Ludvík I. blíže rozmlouval, zjistil, že tito válečníci jsou Švédové.75 Zatímco pro normanisty jsou zprávy z Bertinských análů dalším důkazem skandinávského původu Rhosů, existují i zcela opačné názory, prezentované jedním z největších odpůrců této teorie D. I. Ilovajským, který uvádí: Zprávy z Bertinských análů, které normanistům slouží jako jeden z hlavních důkazů jejich teorie, podle nás 69

Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Ubajdallacha ibn-Abdallach. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 49-50. 70 Iz sočiněnij Abul'-Chasana Ali ibn-Chussejna, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Masudi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 130-131. 71 Kagan Josef ben Áron, údajně židovského vyznání, vládl kolem poloviny 10. století. Viz: DUBNOW, S.: History of the Jews 2. From the Roman Empire to the early medieval period. New York-London 1968, s. 836. 72 Evrejsko-chazarskaja perepiska. KOKOVCOV, P. V. (ed). Leningrad 1932, s. 98. 73 Bertinské anály byly sepsány v 9. století, popisují historii let 744‒882. Název nesou podle kláštera Saint Bertin v severní Francii. Platí za jeden z nejcennějších zdrojů o franských dějinách 9. století. Viz: Annales Bertiniani. (Jahrbücher von St-Bertin). [online] © 2016 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z www: 74 Annales Bertianini. WATZ, G. (ed): MGH SS rer. Germ., 5, Hannover 1883, s. 19. 75 Ibid., s. 20.

| - 28 dokazují přesný opak. Za prvé: pokud by ti muži byli Švédové, proč se představili jako Rusové a ne jako Švédové? Za druhé: samotný text nijak jasně a doložitelně nehovoří o jejich švédském původu.76 Říšské kroniky jsou kromě Bertinských análů na informace o východní Evropě a ruském prostředí velmi kusé. Na počátku 11. století německý kronikář a biskup Dětmar (Thietmar) z Merseburku v jednom z dílů své kroniky popisujícím dějiny let 908 až 1018 nachází na území Kyjeva věrné a poddané Dány,77 kteří toto město již delší dobu obývají a jsou loajálními vojáky kyjevských knížat.78 Přítomnost skandinávských válečníků na kyjevském dvoře nebyla ničím překvapivým, i za vlády knížete Vladimira I. byli Varjagové knížecími spojenci a samotnému Vladimirovi několikrát pomohli v boji o trůn proti jeho bratrům.79 Zmínka o přítomnosti Dánů v kronice Dětmara z Merseburku sice poukazuje na fungující vztahy mezi východní a severní Evropou a dokazuje, že Skandinávci na Rusi žili i kolem roku 1010, kronika ale již dál nerozvádí, jak se tito Dánové dostali do hlavního města Kyjevské Rusi, a rovněž se nijak nezmiňuje o identitě ostatních obyvatel Kyjeva. Seveřané představují lokální poznámku i v kronice Benátčana Jana Diákona, v níž je vylíčen útok Askolda a Dira na Cařihrad v roce 860 (zaznamenaný i v kázáních patriarchy Fotia) následujícími slovy: V té době se kmen Normanů s třemi sty šedesáti loďmi odvážil zaútočit na Konstantinopol. Žádným způsobem se jim však nepodařilo nedobytné město zničit.80 Jan Diákon zachytil naprostý krach varjažského loďstva, které utrpělo zdrcující porážku a muselo odplout s nepořízenou. Jeho kronika se o Rhosech nezmiňuje, avšak dokládá, že Varjagové byli v oblasti východní Evropy velice vojensky aktivní a tento pokus dobýt Cařihrad, jak se později ukázalo, nebyl zdaleka poslední. Z italských kronik kromě práce Jana Diákona je třeba uvést i rukopis Liutpranda, arcibiskupa z lombardské Cremony, z 10. století. Liutprand z Cremony navštívil dvakrát Cařihrad, poprvé v letech 948–950 jako velvyslanec krále Berengara II. a podruhé

76

ILOVAJSKIJ, D. I.: O mnimom prizvanii varjagov. Moskva 2002, s. 629. Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon. HOLTZMANN, R. (ed): MGH SS rer. Germ. N. S., 9, Berlin 1935, s. 530-531. 78 Viz: Ibid. 79 Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 52. 80 Iohannis diaconi chronicon Venetum et Gradense usque ad a. 1008. PERTZ, G. H. (ed): MGH SS, 7, Hannover 1846, s. 18. 77

| - 29 v roce 968 na čtyři měsíce jako vyslanec císaře Oty I.81 Rhosy popisuje jako muže žijící na severu a označuje je jako Normany (severní muže), podle místa, odkud pocházejí.82 Přináší rovněž cenné svědectví o útoku Varjagů vedených knížetem Igorem v roce 941 na Cařihrad, který podobně jako útok Askolda a Dira skončil neúspěšně: Králem toho národa (Rhosů) byl Inger (Igor), který sebral více než tisíc lodí a vytáhl na Konstantinopol.83 Dále je vylíčen průběh této porážky, nízký ponor rhosských lodí (typický rys pro vikinská plavidla) a následná poprava zajatých Varjagů. Obecně lze říci, že pramenů ze západní Evropy se zachovalo citelně méně než perských a arabských, přesto přinášejí cenné informace o průběhu dvou varjažských tažení na Cařihrad (860, 941) a nazývají i jednoho jejich vládce, knížete Igora. Bertinské anály rovněž poukazují na to, že tito Rhosové původem ze Skandinávie v 9. století dosáhli Cařihradu a vedli diplomatická jednání. Je ovšem sporné, kdo je míněn rhosským vládcem – chaganem (v Bertinských análech chacanem84). Žádný vládce v roce 839 v prostoru Ruska není doložen, I. Garipzanov se domnívá, že v popisovaném roce byli Rhosové ještě ve službách chazarské armády a pomoc, kterou hledají pro svého vládce, směřuje k jejich chazarskému pánovi, kaganovi85 – což by ostatně potvrzoval i al-Masudí svým vylíčením společného života Rhosů a Slovanů v chazarském hlavním městě Itil a jejich službou v chazarském vojsku.86 4.1.5 Písemné prameny slovanské provenience Ve všech dosavadních kapitolách o písemných pramenech jsme vycházeli z kronik a listin až na výjimky87 vzniklých především v 9. a 10. století. Tyto dokumenty byly vytvořeny v době, kdy se ruský stát teprve formuloval a pohlížely na něj s nevelkým časovým odstupem maximálně jednoho století. Někteří jejich autoři měli s Rhosy osobní zkušenost, vedli s nimi války, případně s nimi obchodovali. Své zprávy

81

THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia and Scandinavia, s. 46. Antapodosis. BECKER, J. (ed): MGH SS rer. Germ., 41, Hannover-Leipzig 1915, s. 137-138. 83 Ibid., s. 97. 84 Annales Bertianini. WAITZ, G. (ed): MGH SS rer. Germ., 5, Hannover 1883, s. 19. 85 Viz: GARIPZANOV, I.: The Annals of St. Bertin (839) and Chacanus of the Rhos. RUTHENICA Journal of East European Medieval History and Archeology 5, 2006, s. 3-8. 86 Viz: Iz sočiněnij Abul'-Chasana Ali ibn-Chussejna, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Masudi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej, s. 130-131. 87 Nejranější arabská kronika, dílo al-Achtala, vznikla ve 2. polovině 7. století, kronika Jana Diákona pochází již z přelomu 10. a 11. století. 82

| - 30 zanechala Chazarská říše, Byzantská říše a Arabský chalífát, blízcí sousedé Rusi, oddělené informace se zachovaly i ze západní Evropy. V ruském prostředí prameny z tohoto období kvůli absenci písma zcela chybějí a je proto možné pracovat pouze s kronikami a letopisy mnohem mladšího data. Pro zmínky o Rjurikovi a Olegovi, tedy postavách pro naši práci naprosto klíčových, existuje jen jeden ruský pramen. Nestorův letopis či Pověst dávných let (Несторова летопись, Повесть временных лет) byla napsána s velkou dějinnou prodlevou. Pochází pravděpodobně z 20. let 12. století, což už samo o sobě představuje odstup více než 300 let, ale tento originální letopis se nedochoval, stejně jako se nezachovaly ani jeho nejstarší redakce. Nejstarší dochovaný opis, Lavrenťjevský kodex, pochází až z roku 1377.88 Nehledě na tento dějinný odstup pěti set let, Nestorův letopis se potýká i s problémem důvěryhodnosti textu. Slovy J. Macůrka Nestorův letopis nepřestavuje ani tak přesnou historickou zprávu, jako spíše umělou legendu, v jejímž základu sice stály skutečné historické události, ale byly různým způsobem upravovány a pozměňovány.89 Ruští historikové, především A. A. Šachmatov, pracovali také s verzí, že Nestorův letopis nebyl první ruskou kronikou a existovalo několik starších svodů. Šachmatov se domníval, že nejstarší ruský kodex byl sepsán přibližně mezi lety 1037– 1039 v Kyjevopečerském klášteře, druhý kodex dopsaný do roku 1073 měl sepsat rovněž v Kyjevě mnich Nikon a třetí svod byl měl pocházet z 90. let 11. století.90 Žádný z letopisů, o nichž se Šachmatov zmiňoval, se dodneška nedochoval a pokud existoval, ztratil se nebo byl zničen jako nejstarší opisy Nestorova letopisu. Pokud nebudou objeveny nové prameny, zůstává Nestorův letopis nejstarší ruskou kronikou. Nestorova kronika uvádí známý příběh o pozvání Varjagů, kteří nejprve vybírali daně od slovanských kmenů (zmíněn rok 859), pak byli vyhnáni, ale protože si Slované nedokázali vládnout sami, vypravili roku 862 poselstvo k Varjagům se vzkazem: Naše země je veliká a plná obilí, ale schází nám řád. Přijďte nám vládnout.91 Varjagové

88

Povest' vremennych let. FOMIN, V. V. – KUZMIN, A. G. (eds). Moskva 2014, s. 9. Viz: MACŮREK, J.: Dějiny východních Slovanů 1, s. 36. a LÁŠEK, J. B: Počátky křesťanství u východních Slovanů, s. 28. 90 Viz: LICHAČOV, D. S.: Velikoje nasledije: klassičeskije proizveděnija litěratury drevněj Rusi; Zametki o russkom. Moskva 1977, s. 106. 91 Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 17. 89

| - 31 poslali zpět tři bratry a jejich družiny: nejstaršího Rjurika a jeho dva mladší bratry Sinea a Truvora. Po brzké smrti svých dvou bratrů se Rjurik stal jediným vládcem země, dal vystavit nad řekou Volchov město Novgorod a učinil z něj hlavní centrum své říše. Pro ruskou otázku je vrcholně důležitá Nestorova zmínka o tom, kdo tito Varjagové jsou: Tito Varjagové se nazývají Rusové (Rhosové) tak jako jiným se říká Švédové, dalším Normané a Anglové.92 Nestorova kronika nám nabízí přesnou odpověď na otázku původu Rhosů: jsou jedním z vikinských kmenů, jejich původ je tedy skandinávský a tím pádem zcela jistě neslovanský Kvůli problémům nastíněným v úvodní části této kapitoly budou stále existovat pochybnosti a Nestorův text bude napadán jako nespolehlivý, jakkoliv je vyjádření: Od těchto Varjagů nese název Ruská země93 výmluvné. Skandinávští Varjagové nazývaní Rhosové dali jméno nejen zemi, kam přišli, ale i lidem, kteří tam žili. Podobné paralely bychom našli na příkladu Normanů, po nichž byla nazvána francouzská Normandie; turkických Bulharů, kteří dali jméno původnímu slovanskému obyvatelstvu Balkánu či germánských Franků a názvu pro Francii. Vedle Kyjeva, v němž byl s největší pravděpodobností napsán Nestorův letopis, existovala i další centra vzdělanosti a kultury, kde byly také opisovány a vytvářeny letopisy. Na prvním místě mimo Kyjev stojí Novgorod (dnes oficiálně Velký Novgorod), odkud pochází První novgorodský letopis (Новгородская первая летопись), vedle Nestorova letopisu jedna z nejstarších ruských písemných památek. Novgorodská kronika se dochovala ve dvou opisech, starší svod je zachován pouze v jediném exempláři jako součást Synodálního spisu a popisuje události let 1016–1330. Část kroniky, která by zahrnovala pro výzkum ruské otázky důležité informace, se však ztratila.94 Mladší opis Novgorodské kroniky se již zachoval ve více kusech (Komisní, Akademický, Tolstovský spisek aj.), zahrnuje události ruských dějin od roku 854 do roku 1446.95

92

Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 17. Ibid. 94 Novgorodskaja pervaja letopis' staršego i mladšego izvodov. NASONOV, A. N. (ed). MoskvaLeningrad 1950, s. 5. 95 Polnoje sobranije russkich letopisej 3: Novgorodskaja pervaja letopis'. KLOSS, B. M. (ed). Moskva 2000, s. 6. 93

| - 32 Autor Novgorodského letopisu uvádí informace shodné s obsahem Nestorovy kroniky, pouze s výjimkou nejstarších událostí, které jsou popsány mnohem stručněji. Nestorův text je na řadě míst doplněn o některé, jinde nezachycené, události spojené s Novgorodem a jeho dějinami.96 Pro naši práci je důležitý zejména jeho obrat Od těch Varjagů, od těch cizinců, kterým se říká Rusové, se nazývá Ruská země Ruskou, a obyvatelé novgorodští jsou z tohoto varjažského rodu,97 který přímo poukazuje na rodovou souvislost mezi Varjagy a středověkými obyvateli Novgorodu.

4.2

ARCHEOLOGICKÉ A JAZYKOVĚDNÉ PRAMENY Práce s písemnými prameny přináší, jak jsme již naznačili, jistá úskalí a byl to

opět G. S. Bayer, který stál na počátku filologického zkoumání předložených písemných pramenů. Jasně si uvědomoval, že je třeba použít i prameny jiné než písemné povahy, aby mohlo dojít k potvrzení normanské teorie. V Dissertatio de Varagis je provedena analýza vybraných křestních jmen prvních ruských knížat, na níž potom navázali i další němečtí vědci v 18. století. Jejich zkoumání jazykových prvků je stále pevně spojeno s výzkumem historickým, teprve v 19. století dochází k cílenému onomastickému výzkumu za použití nových metod, který pracuje pouze s jazykovou stránkou informací uvedených v letopisech. 4.2.1 De Administrando Imperio Lingvistickému výzkumu byla podrobena řada textů, mezi nimi i De Administrando Imperio císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta známé již z přehledu písemných pramenů. Tento pramen obsahuje názvy devíti dněperských peřejí v slovanském a rhosském jazyce. Lingvistickou analýzou rhosských názvů, jež by mohly pomoci vyvrátit či potvrdit severský původ Rhosů a jejich ztotožnění s Varjagy, se zabýval dánský jazykovědec a rektor kodaňské univerzity V. L. P. Thomsen. Zkoumání slovanských názvů přineslo poměrně jasný výsledek – jsou to slova skutečně slovanského původu, která téměř odpovídají výrazům v ruštině, jen jsou drobně pozměněna Konstantinem VII., který byl ovlivněn bulharštinou a staroslovenštinou.98

96

Pro rozdíly viz: Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. (ed). Sankt Petěrburg 1999, s. 485-486. Novgorodskaja pervaja letopis' mladšego izvoda. [online] © 2016 [cit. 2016-03-02]. Dostupné z www: 98 THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 54. 97

| - 33 Analýza rhosských výrazů zabrala lingvistům téměř sto let a stále vzbuzuje polemiky, výsledky Thomsenovy práce nebyly akceptovány všemi antinormanisty, kteří je snažili zpochybnit, přesto jeho závěry nebyly doposud vyvráceny. Thomsen velmi detailně rozebírá etymologii všech devíti názvů a dochází k následujícímu závěru: Z uvedené analýzy vyplývá, že tato rhosská slova jsou ve skutečnosti slova čistě skandinávská, vytvořená ze staré norštiny a staré švédštiny. Jedná se o jeden z nejjasnějších důkazů skandinávského původu Rhosů.99 Rhosové, o kterých se zmiňuje Konstantin Porfyrogennetos, tak téměř jistě nebyli Slované. 4.2.2 Mírové smlouvy mezi Rusy a Byzantinci (Nestorův letopis) Tato slova jakoby potvrzoval výzkum Nestorovy kroniky, především pro lingvisty zajímavých seznamů jmen, která podepisovala z ruské strany mírové smlouvy s Byzancí v letech 907, 911100 a 945. Jak dokazují jejich výzkumy, jedná se o jména v drtivé většině případů severského původu. (r. 907) I souhlasili s tím Řekové a začali prosit o mír, aby Oleg dál neničil řeckou zem. Oleg odstoupil od jejich hlavního města a začal jednat o míru s řeckými císaři Leonem a Alexandrem, poslal za nimi do hlavního města Karla, Farlafa, Vermuda, Rulava a Stemida se slovy: Plaťte mi tribut. A Řekové odpověděli: Dáme, oč požádáš.101 Analýzou těchto jmen se zabýval mezi jinými opět Thomsen, kterému se u většiny jmen podařilo dohledat původ v některém severském jazyce a uvádí také dokumenty, v nichž jsou tato jména obsažena. Jména, jak je zapsal Nestor a jejich ekvivalenty podle Thomsena, znějí: Karl102(nor. Karl, Karli), Farlaf (šv. Farulfr), Vermund103 (nor. Vermundr), Rulav (nor. Hrõðleifr, Hrolleifr) a Stemid (?).104 Ekvivalent Thomsen nedohledal pouze u posledního podepsaného Stemida, domnívá se, že ve Švédsku kdysi existovalo jméno Steinviðr105, od něhož mohl být Stemid odvozen, v dokumentech se však nezachovalo. Ostatní čtyři jména jsou podle Thomsenovy analýzy jasně severského původu. 99

THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 67 Nestor zde chybně uvádí rok 912, k uzavření smlouvy ale došlo o rok dříve: viz: Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 25. 101 Ibid., s. 23 102 V roce 911 je toto jméno uvedeno ve tvaru Karly. Viz: Ibid., s. 25 103 V roce 911 uváděno jako Veremund. Viz: Ibid., s. 25 104 Viz: Ibid. a THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141. 105 THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 139. 100

| - 34 (r. 911) I poslal Oleg své muže, aby uzavřeli mír a vyjednali dohodu mezi Řeky a Rusy, jež zněla: Spis z dohody, uzavřené za císařů Leona a Alexandra. My z rodu Rusů...106 ‒ po čemž následuje seznam 15 jmen válečníků, kteří byli vysláni tuto smlouvu uzavřít. Pět z nich podepisovalo už mírovou smlouvu v roce 907, jsou proto vynecháni. Zbývajících 10 jmen zapsaných Nestorem, včetně jejich ekvivalentů podle Thomsena, zní: Inegeld (nor. Ingjaldr), Gudy (šv. Gõði, island. Gũði), Ruald (nor. Hrõaldr), Karn (šv. Karni), Frelav (nor. Friðleifr, Frilleifr), Ruar (nor. Hrõarr), Aktevu (nor. Angatỹr), Truan (nor. Þrõndr, Þrõandr), Lidul (šv. Leiðulfr), Fost (šv. Fasti, Fastr).107 U všech deseti byl dohledán původ ve skandinávských jazycích, staré norštině a staré švédštině. Fakt, že do Byzance byli vysláni muži se severskými jmény s výjimkou problematického Stemida, by se dal vysvětlit tím, že tito Rusové-Varjagové tvořili elitu společnosti a byli blízcí knížeti Olegovi. Poslání vyjednavače by nemohlo být svěřeno nikomu, kdo by nebyl dostatečně urozený a mocný, a pokud byli mezi vyslanci jen Varjagové, poukazovalo by to na jejich klíčovou roli a dominantní postavení. Změna nastává při podpisu smlouvy v roce 945, tedy již za panování knížete Igora. Z ruské strany tuto smlouvu podepsalo padesát lidí a lze u jejich jmen vysledovat změny oproti předcházejícím smlouvám. Podobně jako v letech 907 a 911, mají i zde uvedená křestní jména ve většině případů dohledatelný severský původ, jsou to např.: Adun (nor. Auðunn), Akun (nor. Hãkunn), Mony (dán. a švéd. Monni), Frasten (nor. Freysteinn) nebo Gunastr (nor. Gunnfastr, Guðastr).108 Objevují se ale i jména, která jsou již typicky slovanská: Volodislav, Svjatoslav a Predslava.109 Můžeme si všimnout i snahy o detailní identifikaci těchto lidí, objevují se zmínky o jejich povoláních – např. kupci Adun, Adolb, Angivlad a Uleb,110či jména poslů rozdělená podle toho, kdo je posílá: Iskusevi od kněžny Olgy; Vuefast od Svjatoslava, syna Igorova; Kanicar od Predslavy nebo Ivor, posel Igora, velikého knížete ruského.111 K některým jménům jsou připojena i patronyma nebo zárodky příjmení, která sice často odkazují na severský původ jeho nositele, ale jsou vytvořena 106

Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 25. Viz: Ibid., s. 33. a THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141. 108 Viz: Ibid. 109 Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 33. 110 Ibid. 111 Ibid. 107

| - 35 pomocí slovanských sufixů -ov, -ev. Nestor zmiňuje např. Jatvag Gunarev (Jatvag, syn Gunara), Alvad Gudov (Alvad, syn Gudyho) a Grim Sfirkov (Grim, syn Sfirky).112 Přibývá jmen, jejichž původ se nepodařilo dohledat či je minimálně sporný (např. Kanicar, (Steggi) Jetonov, Jatvjag). Někteří z těchto podepsaných přísahali na pohanské bohy, jiní již na jediného křesťanského boha,113 část ruských elit byla tedy již pravděpodobně pokřtěna. 4.2.3 Další jména v Nestorově kronice Poslední částí jazykovědných pramenů, jimiž se budeme zabývat, jsou další jména, která se v Nestorově kronice objevují. Jména Oleg nebo Olga dnes již zní naprosto rusky, jedná se ale o jména se severským původem, která nosili první Varjagové, a během let se uzpůsobila slovanskému jazyku a proměnila svůj pravopis a výslovnost. Severská jména najdeme zejména u společenských elit, členů knížecí rodiny a jejich příbuzných. První jména souvisí s přizváním Varjagů – bratři Rjurik/Rurik (nor. Hrœrekr či něm. Ruodrich, Hrodric a švéd. Røricus), Sineus (nor. Signiutr) a Truvor (nor. Þorvarðr),114 kteří byli se svými družinami poslání přes moře k Slovanům. Jejich jména zcela korespondují s křestními jmény ve staré norštině,115 detailnější lingvistickou analýzou bylo stanoveno, že v době Rjurikova života (počítáno s 9. stoletím), byla používaná norská podoba jeho jména HrørīkR.116 (r. 879) Umřel Rjurik a předal své knížectví Olegu, členu svého rodu a předal mu do rukou svého syna Igora, neboť ten byl ještě velmi mladý.117 Oleg pravděpodobně pochází ze staronorského jména Hælgi, což je odvozeno z heilagr (svatý či přinášející slávu).118 Ze stejného kořene byla odvozena i ženská podoba tohoto jména – Olga.

112

Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 33. Ibid. 114 Viz: Ibid., s. 17 a THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141. 115 SHEPARD, J.: The Origin of Rus' (c. 900-1015), s. 49. 116 SCHRAMM, G.: Altrusslands Anfang. Historische Schlüsse aus Namen, Wörtern und Texten zum 9. und 10. Jahrhundert. Freiburg im Breisgau 2002, s. 265-6. 117 Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 19. 118 Viz např: SUPERANSKAJA, A. V.: Slovar' russkich ličnych imjon. Moskva 2006; THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141 či VIKSTRAND, P.: Pre-Christian Sacral Personal Names in Scandinavia. In: Names in Multi-Lingual, Multi-Cultural and Multi-Ethnic Contact Proceedings of the 23rd International Congress of Onomastic Sciences. Toronto 2008, s. 1014. 113

| - 36 Rjurikův syn Igor údajně vznikl zkomolením skandinávského jména Ingvarr či Inglar.119 V kronice Liutpranda z Cremony se jméno Igor vyskytuje v podobě Inger.120 Všechna jména obsahující slabiku -ing- jsou řazena k velké rodině příbuzných jmen odvozených od jména boha Yngviho. Za neruská jména jsou považována i jména Rogvolod a Rogněda. Prvním známým nositelem jména Rogvolod na Rusi byl pravděpodobně první polocký kníže, jehož neruský původ je zdůrazněn v Nestorově letopisu: Tento Rogvolod přišel ze zámoří a panoval v Polocku.121 Někteří lingvisté se domnívají, že Rogvolod je poslovanštěná varianta staronorského Ragnvaldr či Rögnvaldr,122 podle jiných je to slovanské jméno vzniklé spojením slov вoлодетель рога (volodětel' roga - vládce mysu). Toto vysvětlení vzbuzuje u mnohých nejistotu zejména otázkou, o jaký mys by se mělo jednat.123 Významná je i postava Rognědy Rogvolodovny, polocké kněžny a dcery zmíněného Rogvoloda. O Rognědinu ruku požádal v roce 980 kníže Vladimir, ona jej však pro jeho nízký původ124 odmítla a souhlasila, že se provdá za jeho bratra Jaropolka. Vladimir poté vytáhl na Polock, město dobyl, dal zabít Rogvoloda a jeho dva syny a pak nechal zavraždit i svého bratra Jaropolka. Rognědu odvezl do Kyjeva proti její vůli a přinutil ji, aby se stala jeho ženou.125 Rognědino jméno bývá přirovnáváno k severským jménům Ragnheiđr/Ragnhildr.126

119

Viz: LITVINA, A. F. – USPENSKIJ, F. B.: Vybor imeni u russkich knjazej v X-XVI vv. Dinastičeskaja istorija skvoz' prizmu antroponimiki. Moskva 2006, s. 63 a THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141. 120 Antapodosis. BECKER, J. (ed): MGH SS rer. Germ, 41, Hannover-Leipzig 1915, s. 138. 121 Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 52. 122 Viz: SAMONOVA, M. M.: Rogvolod i Rogněda: skandinavskije korni polockoj knjažeskoj dinastii. In: Alba Ruscia: belorusskije zemli na perekrestke kul'tur i civilizacij (X–XVI vv.), Moskva 2015, s. 12 a THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141. 123 PČELOV, J. V.: Geněalogija drevněrusskich knjazej. Moskva 2001, s. 166. 124 Nízkým původem je míněno, že Vladimir se narodil jako syn knížete Svjatoslava Igoreviče a jeho otrokyně, klíčnice kněžny Olgy Maluši, Rogněda sňatek odmítla se slovy, že nechce zout boty (součást manželského obřadu) Vladimirovi, v Lavrenťjevském kodexu se vyjádřila drsněji – odmítla zout boty робичичу (synu otrokyně) Viz: Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 52. 125 Podle Nestora měla Rogněda Rogvolodovna s knížetem Vladimirem I. čtyři syny, Izjaslava, Mstislava, Vsevoloda a Jaroslava (Moudrého), a také dvě dcery. Zemřela v roce 1000. Viz: Ibid., s. 92. 126 Viz: SAMONOVA, M. N.: Rogvolod i Rogněda: skandinavskije korni, s. 12 a THOMSEN, V. L. P.: The relations between ancient Russia, s. 131-141.

| - 37 Podobně lze zkoumat i jména Askold, Dir, Gleb, Uleb či Malfrida, která se všechna vyskytují v Nestorově letopisu. Jak bylo ukázáno, tato jména mají své severské ekvivalenty a vykazují řadu znaků typických pro skandinávskou etymologii. Najdeme ale i autory, kteří odmítají tyto závěry a uvádějí, že se jedná o jména slovanská.127 Ze zkoumání jmen osob přítomných u mírových smluv 907, 911 a 945 můžeme usuzovat, že na začátku 10. století představovali Varjagové rozhodující hybnou sílu v ruské společnosti, s jedinou výjimkou (Stemid) to byli pouze oni, kdo uzavíral mírové smlouvy a byl jim svěřen tento čestný úkol. Postavení knížecích vyjednavačů by mělo být svěřeno pouze společenským elitám a osobám, majícím důvěru ruských knížat. Po roce 945 již sledujeme sílící vliv slovanské kultury a probíhající proces postupné asimilace mezi oběma kulturami, což by bylo možné doložit objevujícími se slovanskými jmény mezi společenskými elitami a působením slovanského jazyka na tvorbu patronym. Není možné s jistotou určit, jestli jména Svjatoslav či Volodislav skutečně nosili Slované, nebo se jedná jen o přizpůsobení se jejich jazyku ze strany Varjagů, přesto to dokládá, že oba jazyky na sebe působily a postupně se měnily. Změny mezi lety 911 a 945 jsou značné a později se již se severskými jmény nesetkáváme, z textu kroniky mizí a jsou vytlačována slovanskými, podobně jako snad byla varjažská civilizace postupně nahrazena slovanskou, s níž se spojila do jednoho celku. Uvedené výsledky analýzy jmen nelze brát se stoprocentní jistotou, stále se jedná jen o osobní dohady, byť např. u Thomsena opřené o detailní zkoumání listin. Thomsen je ve svých závěrech poměrně radikální a neuvažuje o jiných alternativách než těch, že jím zkoumaná jména jsou severská. Ruští vědci jsou ve svých výzkumech opatrnější, některým jménům přiznávají severskou etymologii, ale je jich mnohem méně. 128 Na základě výskytu skandinávských křestních jmen a jiných přejatých slov téhož původu (např. якорь/jakor' – kotva) a jejich analýzy se domníváme, že lingvistika sehrála ve výzkumu ruské otázky významnou roli a její závěry směřují k tomu, že sledovaní Rhosové hovořili staroskandinávským jazykem a postavení Varjagů na společenském žebříčku tehdejší doby bylo velmi vysoké, ne-li nejvyšší.

127

ROSPOND, S.: Struktura i klassifikacija vostočnoslavjanskich antroponimov. Voprosy jazykoznanija 3, 1965, s. 12-18. 128 Srov. BZAJEV, K. K.: Proischožděnije etničeskogo těrmina "Rus'“. Vladikavkaz 1995, s. 86, kde je některým jménům přisuzován íránský původ; a FOMIN, V. V.: Izgnanije normannov iz russkoj istorii. Moskva 2010, s. 256, kde jsou některá jména označována jako keltská.

| - 38 Třetí skupinu po písemných a lingvistických pramenech představují výsledky archeologických výzkumů v oblasti dnešního Ruska a okolních zemí, kam dříve sahala Kyjevská Rus. Přes rozlehlost území, na němž se tyto nálezy vyskytují, je většina z nich soustředěna do menšího územního celku, který je vymezen takto: oblast horního a dolního toku Volchovu (Stará Ladoga a Rjurikovo hradiště), území jihovýchodního Přiladoží, horní tok Volhy kolem Jaroslavle (Timerjovo) a horní tok Dněpru (Gňozdovo). Druhou nejvýznamnější oblastí je střední tok Dněpru (Šestovica a Kyjev) a oblast Vladimiru. Největší množství památek bylo nalezeno v Novgorodu, Pskovu a na jejich předměstích.129 Archeologické nálezy v podobě šperků, zbraní, mincí, nástrojů a dalších hmotných pramenů potvrdily tvrzení historiků a filologů o působení Varjagů v Rusku a jasně doložily, že oblast Kyjevské Rusi byla tímto kmenem trvale osídlena nejpozději od poloviny 8. století.130 Z výsledků archeologických zkoumání je patrné, že aktivita Varjagů byla na území pozdější Kyjevské Rusi značná a koncentrovala se do výše popsaných oblastí poblíž velkých vodních toků, kde byly nalezeny skandinávské šperky, zbraně, nástroje, předměty s runovým písmem a další hmotné pozůstatky po varjažském osídlení. Nalezené mince byzantské a arabské provenience nebo francké meče dokládají jejich obchodní aktivitu a kontakty s jinými zeměmi. Do Ruska byly také přeneseny různé typy pohřebních ritů, které byly nalezeny ve Skandinávii – vedle variant komorových hrobů pro muže a ženy se jedná hlavně o rituál pohřbívání v lodích, který se jinde, než na Skandinávském poloostrově a místech, kde žili Vikingové, nevyskytuje.131

129

Viz: PUŠKINA, T. A.: Skandinavskije nachodki na těrritorii drevněj Rusi. In: The rural Viking in Russia and Sweden, Örebro 1997, s. 83-92. 130 MAKAROV, N. A.: Archeologičeskije drevnosti kak istočnik znanij o ranněj Rusi, s. 79. 131 LEBEDĚV, G. S.: Švedskije pogrebenija v lad'je VII-XI vekov. Skandinavskij sbornik 19, 1974, s. 160.

| - 39 -

5

Z HISTORIE VNÍMÁNÍ NORMANSKÉ TEORIE

5.1 Počátky normanské teorie – novověk a němečtí průkopníci v 18. stol. Éře erudovaného zkoumání normanské otázky vystudovanými odborníky na Akademii věd předcházelo období konce novověku a 17. století, v němž byla normanská otázka využívána zcela jiným způsobem. Kdo jako první mimoruský kronikář přišel s tvrzením, že ruský stát byl založen Normany, pochopitelně nezjistíme. Dostupné informace ovšem svádějí k značně pejorativnímu tvrzení – na počátku všeho byla nadávka. Pravděpodobně první narážka na neslovanský původ Varjagů se objevuje v místy urážlivé korespondenci plné psího kňučení,132 kterou vedli během livonské války (1558‒1583) ruský car Ivan IV. a švédský král Jan III. Vasa. Ivan IV. v dopise z února 1569 označil Jana III. za člověka z rodů mužiků,133 který nebyl nikdy roven králům, a tudíž nemá právo psát své jméno před jménem ruského cara, jemuž jsou bratry římští caesarové a jim podobní velcí panovníci.134 Švédský král zareagoval na jízlivé poznámky ohledně nízkosti rodů Vasa a pochybných okolností, za nichž se dostal na švédský trůn, formulací, že Varjagové, kteří pomáhali Jaroslavu Moudrému porazit své bratry a usadit se na kyjevském trůně, byli Němci od Varjažského (Baltského) moře.135 Poznámka švédského krále byla ryze diplomatickou záležitostí a směřuje k myšlence, že minimálně ve Švédsku se o tomto problému vědělo ještě před jejím napsáním v roce 1569. V kontextu 16. století byla ale otázka neruského původu zakladatelů Kyjevské Rusi (tedy prapředka tehdejšího carství) viděna spíše jako zbraň, kterou je možné použít k očernění nepřátelského státu, jímž tehdy Moskevská říše pro Švédsko byla. Vzájemná nevraživost trvala od dob středověku a mezi oběma zeměmi došlo k sérii válečných konfliktů. První boje mezi Švédy a obyvateli Novgorodu o nadvládu nad Baltským mořem a strategickým Finským zálivem proběhly již ve 12. století. Na tyto střety navázala střetnutí za vlády Ivana III. v letech 1495‒1497, ruská armáda byla v těchto bojích podpořena i vojskem Jana I. Dánského. Jan III. Vasa si byl

132

Poslanija Ivana Groznogo. LICHAČEV, D. S. – LURJE, J. S. (eds). Moskva 2006, s. 139. Ibid. 134 Ibid. 135 Ibid. 133

| - 40 vědom staletí trvajících bojů o kontrolu nad obchodem v Baltském moři a oblastí Pobaltí, a byl rozhodnut použít veškeré prostředky, jimiž by mohl protivníka oslabit po fyzické i psychické stránce. Fakt, že na území, jemuž vládl Ivan IV., kdysi sídlili Varjagové, lidé švédského původu, představoval možnost, jak se dotknout hrdosti ruského panovníka a vrátit mu urážku rodu Vasa. Švédský král tuto poznámku učinil zcela záměrně a s jasným cílem. Teorii o švédském původu Varjagů poté připomněl ve své kronice Peer Peerson z Erlesundy (známý i pod svým latinským jménem Peter Petreius a rusifikovanou podobou Petr Petrej). Peer Peerson se narodil ve švédské Uppsale a Rus navštívil dvakrát, poprvé v letech 1601‒1605, v roce 1608 odcestoval do Moskvy již jako vyslanec a diplomat švédského krále Karla IX. a stal se svědkem období vlády Vasilije Šujského (1606‒1610). Během svého prvního pobytu zažil dobu Borise Godunova a následných lžidmitrijovských převratů.136 Ve své kronice Historie velkoknížectví moskevského (Regin Muschowitici Sciographia), která vyšla nejprve v roce 1615 švédsky a v roce 1620 v německém překladu,137 se Peerson zaobírá také staršími ruskými dějinami a naráží i na námi sledovanou normanskou otázku. Peerson nejprve uvádí, že je velmi nepravděpodobné, aby Varjagové pocházeli z některé z německých oblastí (upomíná Holštýnsko a Sasko138) a naopak usuzuje, že jejich vlastí bylo Švédské království nebo země, které byly jeho součástí – Livonsko či Finsko.139 Za nejpravděpodobnější považuje variantu, že hlavní náčelník všech Varjagů pocházel z osady Vartofta140 (kraj Västra Götaland na západním pobřeží Švédska) nebo z oblasti Värend141 (součást historické provincie Småland na jihu Švédska). Z názvů jedné z těchto lokalit mělo vzniknout slovo Varjag, které již Slované dokázali vyslovit. Myšlenku Peera Peersona dále rozvíjel švédský dvorní historik 17. století Johan Widekindi (někdy uváděn také jako Widichindi nebo Widichinni) ve svém díle Desetiletá historie švédsko-ruských válek (Thet svenska i Ryssland tijo åhrs krijgs historie), kde uvádí: Z dávné historie je patrné, že před několika staletími od doby, kdy 136

ADELUNG, Friedrich von: Kritisch-literärische Übersicht der Reisenden in Russland bis 1700, deren Berichte bekannt sind 1. Sankt Petěrburg-Leipzig 1846, s. 238-239. 137 Viz: předmluva k SOLOVJOV, S. M.: The time of troubles: Tsar Vasily Shuisky and the Interregnum, 1606-1613. Moscow 1989. 138 O načale vojn i smut v Moskovii. LIBERMAN, A. – ŠOKAREV, S. J (eds). Moskva 1997, s. 219. 139 Ibid. 140 Ibid. 141 Ibid.

| - 41 si Moskva podčinila Novgorod, toto město radostně přivítalo švédského knížete Rjurika jako svého vládce.142 Peer Peerson i Johan Widekindi k normanské otázce přistupovali jako středověcí kronikáři, ve svých dílech pouze zaznamenávají události z dávných ruských dějin, aby jimi doplnili informace o aktuálně probíhajících konfliktech. Neprovádí tedy žádnou analýzu pramenné základny. Peerson, coby královský švédský diplomat, a Widekindi ‒ oficiální historik švédského dvora, přítomnost Varjagů využívají k dehonestaci ruských panovníků a zároveň přítomností dávných Švédů na ruském území legitimují snahu svého panovníka bojovat proti této zemi a pokořit si ji, když byla Švédy osídlena již před staletími a tudíž na ni mají oprávněný nárok. Ke zlomu ve vnímání normanské teorie dochází na počátku 18. století, v souvislosti se založením Akademie věd v Petrohradě. Ukaz o jejím zřízení vydal carimperátor Petr I. v lednu 1724, založena byla o rok později již po Petrově smrti.143 Petrova vláda nastartovala ruskou vědu a položila základy pro její rozvoj pozvánkami pro zahraniční odborníky a vědce. Mezi těmito učenci, kteří přišli do Ruska díky Petrově aktivitě, byl i G. S. Bayer (1694–1738), považovaný mnohými za otce normanské teorie. Bayer do Ruska přijel v roce 1726 a strávil v něm deset let, během nichž se nikdy nenaučil rusky.144 K otázce založení ruského státu Bayer přistoupil na zcela jiné úrovni než švédští kronikáři 17. století. Odlišuje se především prací se starými letopisy a jejich následným heuristickým zkoumáním. Bayer studoval švédské písemné prameny a po jejich komparaci s Nestorovou kronikou došel k závěru, že to byli právě Varjagové (Normané), kteří ruský stát založili a tvořili elitu společnosti. Necelých deset let po příjezdu do Petrohradu publikoval závěry svého zkoumání v latinsky psané Dissertatio de Varagis (1735), do ruštiny byla Bayerova práce přeložena v roce 1744. Bayer nejspíše jako první nalezl zmínku o Rhosech v Bertinských análech z roku 839.145 Vedle této analýzy písemných dokumentů se Bayer detailněji věnoval i onomastickému

142

Videkind Juchan: Istorija švedsko-moskovitskoj vojny XVII veka. JANIN, V. L. – CHOROŠKEVIČ, A. L. (eds). Moskva 2000, s. 280. 143 ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska. Praha 19993, s. 243. 144 KIBA, D. V.: Istoriografija otěčestvennoj istorii, s. 60. 145 BAYER, G. S.: Dissertatio de Varagis. Sankt Petěrburg 1747, s. 9.

| - 42 zkoumání jmen prvních ruských knížat a jejich družiníků – etymologii provedl u jmen Igor,146 Rogvolod147 a Rogněda148 a všechna určil jako jasně severského původu. Na Bayerovy myšlenky navázala skupina dalších členů Akademie věd, z nichž většina byla ‒ podobně jako Bayer ‒ německého původu. Obrovský vliv na ruskou historii a vědu měl zejména G. F. Müller (1705–1783), který do Ruska přicestoval v roce 1725 a založil první naučný ruský časopis.149 Müller začal překládat ruské kroniky do latiny, čímž umožnil dalším vědcům, aby je mohli studovat. Sám napsal řadu děl, v nichž zprostředkoval své zkušenosti z pobytu na Sibiři (především Dějiny Sibiře) a v několika z nich dále rozvíjel Bayerovy závěry ohledně normanské otázky. Když v roce 1749 připravil svoji práci zaměřenou na původ Rusů (Origines gentis et nominis Russorum), vzbudil tím ostré polemiky a značně tím rozhořčil M. V. Lomonosova, který Müllera nařkl ze špatného chování vůči Rusku.150 Müller se domníval, že slovanské kmeny žily do příchodu Varjagů značně divoce a byli to teprve Skandinávci, kteří přinesli do těchto končin civilizaci.151 Spor mezi Müllerem a ruskými akademiky (M. V. Lomonosovem, S. P. Krašeninnikovem a N. I. Popovem) se vyostřil natolik, že Müllera v roce 1750 přinutili zaplatit finanční pokutu, byl na čas propuštěn z akademie a svoji práci musel zničit. Vyšla v upravené podobě v Německu v roce 1768 pod nazváním Origines Rossicae.152 Dalším následovníkem normanské tradice byl F. H. Strube de Piermont (1704– ?

1776 ) a jeho práce Dissertation sur les anciens Russes (1785) přeložená do ruštiny v roce 1791. Strube de Piermont opět věnoval velkou pozornost písemným pramenům (Bertinské anály, kronika Liutpranda z Cremony, De Administrando Imperio) a reflektuje i vznikající tvorbu ruských historiků (zmíněn je zejména V. N. Tatiščev153). Jeho závěry jsou následující: před rokem 862 (sjednocení Rusi podle Nestora) existoval národ Rhosů, který žil na severu, udržoval kontakty s Byzancí a jeho pozice byla tak

146

BAYER, G. S.: Dissertatio de Varagis, s. 13-14. Ibid., s. 22. 148 Ibid., s. 23. 149 KIBA, D. V.: Istoriografija otěčestvennoj istorii, s. 61. 150 Ibid., s. 62. 151 Kolektiv autorů: Encyklopedyja powszechna 19. Warszawa 1865, s. 37. 152 Viz předmluva k: MÜLLER, G. F: Istoričeskije sočiněnija o Malorossii i malorossijanach. MoskvaBerlin 2015. 153 STRUBE DE PIERMONT, F. H.: Rassužděnije o drevnich rossijanach. Moskva 1791, s. 68. 147

| - 43 silná, že mu byzantský císař Theofilos odmítl pomoci, aby jeho postavení ještě více neposílilo. Rhosové patřili k severským národům, říkali o sobě, že jsou Švédové a mluvili jazykem velmi podobným švédskému.154 Strube de Piermont tak dospěl k shodným závěrům jako jeho předchůdci, rozhodující vliv ve východní Evropě podle něj měli Varjagové (jinak nazývaní Rhosové), kteří ovládli slovanské kmeny, obchodovali s Byzantinci a podle svědectví zaznamenaného v Bertinských análech byli v prostoru východní Evropy aktivnější mnohem dřív, než o tom píše Nestorova kronika. Poslední z velkých německých osobností na ruské akademii v 18. století a představitelem jejich mladšího pokolení byl A. L. von Schlözer (1735–1809). Von Schlözer vydal pětidílnou syntézu nazvanou Nestor Russische Annalen, kterou již nestihl za svého života dokončit. V tomto díle Schlözer sumarizoval závěry svých předchůdců a předkládá ucelený, prameny podložený přehled toho, proč byl ruský stát založen Skandinávci, a Rhosové, kteří dali zemi svůj název, byli jedním z jejich kmenů. Ostře se vymezuje proti tvorbě V. N. Tatiščeva, zejména proti použití informací z falzifikovaného Joakimovského letopisu,155 a rovněž se uchyluje i lingvistické analýze jmen prvních knížat.156 Během dvou století, která uplynula od první zdokumentované zmínky v dopise Ivana IV. do závěrečné práce A. L. von Schlözera, učinila věda v normanské otázce obrovský skok dopředu. Nejprve se touto otázkou zabývali historici a kronikáři ve Švédsku, po založení Akademie věd se debata nad ní naplno rozvinula díky německým historikům v ruských službách. Bayer, Müller, Strube de Piermont i von Schlözer svá tvrzení opřeli o důkladný výzkum pramenné základny, která se od prvních Bertinských análů neustále rozšiřovala o díla dalších proveniencí. Již tito historici v 18. století využívali etymologický výzkum, který představoval jeden z klíčových důkazů pro severský původ Rhosů. Z jejich děl je patrný i neustálý zájem o aktuální dění a lze s jistotou říci, že tito historikové byli velmi dobře obeznámeni s tvorbou svých ruských kolegů, jakkoliv polemizovala s jejich závěry a v nejvyostřenějším případě G. F. Müllera se je snažila zcela smést ze stolu. Vzhledem k tomu, že v této době ještě nebyly známy výsledky archeologických výzkumů a nikdo z Bayerových nástupců se tak 154

Viz: STRUBE DE PIERMONT, F. H.: Rassužděnije o drevnich rossijanach, s. 4-6. SCHLÖZER, A. L. von: Russkije letopisi na drevněslavjanskom jazyke, sličennye, pereveděnnye i ob'jasněnnye A. Schlözerom. Sankt Petěrburg 1809, s. 45. 156 Ibid., s. 471. 155

| - 44 nemohl o tyto nálezy opírat, jejich práce snesou díky tvrdé kritice pramenů srovnání s dnešními historickými publikacemi a jejich závěry ohledně založení ruského státu lze brát jako zcela profesionální a opodstatněný pohled na ruské dějiny.

5.2

Normanská teorie očima ruských historiků 18. /19. stol. Během 18. století se díky německým historikům o normanské otázce začalo

intenzivně mluvit i v ruských kruzích a začali se jí věnovat i samotní Rusové, kteří často docházeli k jiným závěrům než Bayerovi následovníci a byli, co se týče rozhodujícího postavení Varjagů, více opatrnější. 5.2.1

V. N. Tatiščev Vasilij Nikitič Tatiščev (1686–1750) byl vybrán spolu s M. V. Lomonosovem

jako představitel první vlny ruských vědců, kteří se normanskou otázkou zabývali. Tatiščev je v současnosti považován za prvního ruského historika, přesto, že mu chybělo akademické vzdělání v oboru a historie pro něj představovala pouze jednu ze sfér zájmu. Vystudoval technickou školu v Moskvě a stal se inženýrem. Díky diplomatické službě pro Petra I. cestoval po západní Evropě a získal další vzdělání v Anglii. Tatiščev se výrazně angažoval v politice, byl astrachaňským gubernátorem, státním tajemníkem a pomáhal se zakládáním nových průmyslových závodů na Uralu za Petra I. (pozdější města Perm a Jekatěrinburg). Historii se Tatiščev začal věnovat až po odchodu z aktivní služby, jako první publikoval některé písemné památky (zákoník Ruská pravda a Suděbnik z roku 1550). Přes patnáct let se věnoval svému vrcholnému dílu – Ruské historii (История Российская).157 Ruská historie popisuje dějiny od příchodu Varjagů do roku 1558, popis následujících let smuty se zachoval jen ve formě výpisků, další práce byla zastavena autorovu smrtí v roce 1750. Tatiščevova syntéza bude vždy představovat významný milník pro ruskou historiografii, při jejím zkoumání ale narážíme na citelné problémy. Tatiščev, jako i jeho němečtí současníci, pečlivě pracoval s prameny a před napsáním díla jich prošel velké množství. Některé jsou ovšem značně spekulativní a vytvářejí komplex označovaný v ruském prostředí jako Tatiščevovy zvěsti (Татищевские известия) – autor se často odkazuje na prameny, o kterých se jiní autoři nezmiňují nebo 157

Viz předmluva k: TATIŠČEV, V. N.: Istorija Rossijskaja 4. Moskva 2000.

| - 45 jim nejsou známy, a některé letopisy jsou označeny tak, že se je nepodařilo přesně identifikovat (mj. Kabinetní letopis, Rozkolnický letopis) a nevíme, odkud byly z nich přejaté informace ve skutečnosti čerpány. Jeden z těchto sporných rukopisů byl využit i při popisování nejranější fáze ruských dějin, jedná se o tzv. Joakimovský letopis (Иоакимовская летопись), který Tatiščev přisuzuje prvnímu novgorodskému biskupovi Joakimovi Korsuňanovi. Joakim na Rus přijel v roce 991 a zemřel v roce 1030, ovšem Tatiščevova tvrzení kolem jeho kronikářské aktivity jsou velice diskutabilní. Středověký text Joakimova rukopisu z přelomu 10. a 11. století se nedochoval, existují jenom údajné výpisky, které si při jeho čtení Tatiščev sepsal, což vzbuzuje značnou nejistotu a polemiku nad faktem, jestli vůbec tento rukopis někdy existoval a nejedná se o výmysl autora. Tatiščev o Joakimovi píše: Mezi tyto historiky, o jejichž existenci Nestor nevěděl, patří i Joakim, první novgorodský biskup, o němž se - stejně jako o tom, že psal kroniky - nikde nepíše.158 V údajné Joakimovské kronice je zachycen příběh legendárního kněze Iľmeňských Slovanů Gostomysla, který měl tři dcery. Prostřední Umile se narodil syn Rjurik, kterého Gostomysl krátce před smrtí jmenoval svým nástupcem.159 Varjag Rjurik ve vidění Tatiščeva byl tak minimálně po své matce poloviční Slovan. Ohledně normanské otázky a původu Varjagů se Tatiščev nepřiklonil ani k jedné straně. V reakci na Bayerovu Dissertatio de Varagis uvádí, že existují autoři, kteří věří v příchod Rhosů ze Švédska a jiní v příchod z Pruska a kriticky se staví k teorii o tom, že Varjagové jsou potomky římského císaře Augusta, což se objevuje v jedné mytické pověsti. Vědom si skandinávského původu jmen prvních Rjurikovců, Tatiščev považuje za nejpravděpodobnější, že Varjagové přišli z Finska, které bylo Rusi nejblíže.160 Jasné stanovisko ovšem v Ruské historii nenajdeme, Tatiščev pracoval s různými verzemi založení ruského státu, ale nad všemi vyjádřil pochybnost a objevil v nich nedostatky. Jeho přiřazení k zastáncům, či naopak odpůrcům normanské teorie tak není přesně možné.

158

TATIŠČEV, V. N.: Istorija Rossijskaja 1/I. Moskva 1768, s. 29. Ibid., s. 33-34. 160 TATIŠČEV, V. N.: Istorija Rossijskaja 1/II. Moskva 1769, s. 392. 159

| - 46 -

5.2.2

M. V. Lomonosov

Michail Vasiljevič Lomonosov (1711–1765) absolvoval Slovansko-řeckolatinskou akademii v Moskvě, od roku 1735 se vzdělával na Akademii věd a pobýval i v zahraničí, kde studoval přírodní vědy.161 Je považován za jednoho z největších ruských polyhistorů, stal se profesorem chemie a fyziky a přispěl k velkým objevům v astronomii. Přes chybějící vzdělání v oblasti historie byl v příkazu carevny Alžběty I. požádán, aby sepsal dějiny Ruska.162 Lomonosovova syntéza byla vydána pod titulem Dávná ruská historie (Древняя российская история). Lomonosov se ostře vymezuje proti tvorbě G. F. Müllera, jemuž vytýká nedůslednou práci s prameny a kritizuje jej za nedostatečnou analýzu svatého Nestorova letopisu.163 Je to tak podivné, píše Lomonosov ve zprávě pro Akademii věd z 16. září 1749, že kdyby pan Müller dovedl věc vylíčit živým slohem, udělal by z Ruska tak ubohý národ, jak ještě žádný, ani ten nejubožejší národ, nebyl nikdy žádným spisovatelem zobrazen.164 Müller je kritizován za snahu ponížit staré Slovany, kteří jsou v jeho práci biti a olupováni Skandinávci, jsou národem, jenž je severským živlem rozvracen a ohněm a mečem huben.165 Varjagům-Rhosům Lomonosov přiznává slovanský původ. Odkazuje se na díla pruského historika a etnografa Matthäuse Prätoria a misionáře Helmolda z Bosau,166 kteří se domnívali, že Rusové a Prusové byli kdysi součástí jednoho slovanského kmene167 a měli pocházet z oblasti kolem delty Němenu, jehož jedno rameno se dodnes jmenuje Rusnė.168 Lomonosov provedl také analýzu nám již známého textu De Administrando Imperio a názvy devíti dněperských peřejí v rhosském jazyce identifikoval coby slova slovanského původu, z čehož stanovuje, že pokud v době napsání tohoto textu (cca. 948‒952) byl rhosský jazyk slovanského původu, museli i

161

Viz předmluva k LOMONOSOV, M. V.: Vybrané spisy. Praha 1955, s. 10. LOMONOSOV, M. V.: Vybrané spisy, s. 383. 163 Ibid., s. 383-386. 164 LOMONOSOV, M. V.: Report. In: BILJARSKIJ, P. S.: Matěrijaly dlja biografii Lomonosova. Sankt Petěrburg 1865, s. 760. 165 Ibid., s. 384. 166 V kronice Helmolda z Bosau je o rozdělení Slovanů uvedeno: Slované se sestávají z řady kmenů, které obývají pobřeží Baltského moře. První od východu jsou Rusové, potom Poláci, s nimi na severu sousedí Prusové. Viz: Helmold z Bosau: Kronika Slovanů. KLÁPŠTĚ, J. ‒ ZDICHYNEC, J. ‒ MORAVOVÁ, M. (eds). Praha 2012, s. 27. 167 LOMONOSOV. M. V.: Drevnjaja rossijskaja istorija ot' načala, s. 206. 168 Ibid. 162

| - 47 jeho nositelé být jedním ze slovanských kmenů.169 Jakýkoliv vliv Rhosů-Skandinávců nepřichází v Lomonosovově výkladu v úvahu. 5.2.3 N. M. Karamzin Nikolaj Michajlovič Karamzin (1766–1826) se vyznamenal jako nejslavnější ruský preromantický spisovatel, představitel sentimentalismu a schopný lingvista. Stal se také vůbec prvním oficiálním ruským historikem, jehož bádání bylo financováno ruskou carskou pokladnou. Do našeho výběru byl zvolen zejména z toho důvodu, abychom mohli v jeho případě zaznamenat, jakým způsobem byla normanská teorie reflektována u státem podporovaného historika počátku 19. století. Karamzinovým nejslavnějším odborným dílem jsou dvanáctisvazkové Dějiny říše ruské (История государства Российского), vydávané v letech 1803‒1826. Na rozdíl od Tatiščeva, který přesně neučil původ Varjagů, Karamzinovo dílo vyznívá jasně pronormansky. Do roku 850 byli severní Slované svobodní, poté přišli nějací smělí a stateční dobyvatelé, kteří jsou v našich letopisech známí jako Varjagové. Přišli od Baltského moře. Hlavní otázka, kterou musíme vyřešit, je: Kdo jsou tito Varjagové, o nichž píše Nestor? Víme, že Baltské moře se v této době jmenovalo Varjažské. Kdo byl v 9. století jeho pánem? Skandinávci, či spíše obyvatelé tří království – dánského, švédského a norského, kteří byli stejného původu jako Gótové.170 Severský původ Varjagů a varjažského plemene Rhosů171 Karamzin dokládá jako mnozí před ním i na základě jmen: Jména tří varjažských knížat Rjurika, Sinea a Truvora, kteří byli pozváni Slovany a Čudy, jsou bezpochyby normanská. Francké letopisy kolem roku 850 uvádějí jména tří různých Roriků, podobně jako kronika Saxa Grammatica172, Sturluson173 a islandské ságy.174 Na základě zkoumání Nestorovy kroniky, západofranckých análů a kroniky Liutpranda z Cremony dochází Karamzin k závěru, že: tvrzení našeho vlastního historika (Nestora) potvrzuje nepopiratelnou

169

LOMONOSOV, M. V.: Vybrané spisy, s. 392. KARAMZIN, N. M.: Istorija gosudarstva Rossijskogo 1. Moskva 2004, s. 39-40. 171 Ibid., s. 40. 172 Saxo Grammaticus je autorem nejstarších, šestnáctidílných dánských dějin Gesta Danorum (12. stol.) 173 Snorri Sturluson je islandský autor Mladší, Poetické Eddy a sbírky ság o severských králích Heimskringla (13. stol.) 174 KARAMZIN, N. M.: Istorija gosudarstva Rossijskogo 1, s. 39. 170

| - 48 pravdu. Varjagové byli Skandinávci.175 Na otázku, kdo přesně byli Rusové (Rhosové), která je pro Rusy asi nejdůležitější, Karamzin odpovídá slovy: S jistotou víme, že v roce 839, ještě před příchodem varjažských knížat, existoval nějaký švédský národ, kterému se ve Frankách a v Cařihradě říkalo Rhosové.176 5.2.4 S. M. Solovjov Sergej Michajlovič Solovjov (1820–1879) bývá řazen mezi nejslavnější a nejvýznamnější ruské historiky. Je autorem Dějin Ruska od nejstarších dob (История России с древнейших времён), které vyšly ve dvaceti devíti dílech. Od roku 1848 přednášel historii na univerzitě v Moskvě, roku 1871 byl zvolen i jejím rektorem a v následujícím roce se stal členem petrohradské Akademie věd. Svou tvorbou značně ovlivnil pozdější generace ruských historiků, určil směr, jímž se bude historie vyvíjet v následujících desetiletích. Během působení na Akademii věd vychoval řadu nástupců, mezi nimiž jmenujme V. O. Ključevského, S. F. Platonova či P. N. Miljukova. Díky tomuto výsadnímu postavení a klíčovému vlivu na pozdější podobu ruské historiografie byl S. M. Solovjov zařazen do námi sledovaných historiků zkoumajících normanskou otázku. V díle Karamzina jsme zaznamenali poměrně jasný příklon k normanismu a potvrzení Varjagů coby hybné síly rané ruské společnosti. Úplně jinak přistoupil k varjažské otázce Solovjov, který na jednu stranu přiznává, že družina kolem Rjurika byla normanského původu, ovšem doba, po kterou tato skupina lidí vládla na Rusi, byla velice krátká. Uvádí, že Varjagové, o nichž píše Nestor ve svém letopisu, pocházeli ze Skandinávie, přičemž tvrzení ruského letopisce potvrzují prameny z jiných zemí – Bertinské anály, podle nichž jsou národu švédského, svědectví cremonského biskupa Liutpranda, který je považuje za stejný národ jako Normany, a konečně díla arabských kronikářů, podle nichž jsou Slované, Rhosové a Varjagové odlišné národy.177 I v Solovjovově syntéze nalezneme lingvistickou vsuvku o jménech na mírových smlouvách z let 907 a 911, u nichž je patrné, že navzdory svému zkomolení zní až na výjimky neslovansky.178 Solovjov se domnívá, že Oleg vybral ty muže ze své družiny,

175

KARAMZIN, N. M.: Istorija gosudarstva Rossijskogo 1, s. 41. Ibid., s. 42. 177 SOLOVJOV, S. M.: Istorija Rossii s drevnějšich vremjon 1. Moskva 1959, s. 125. 178 Ibid., s. 143. 176

| - 49 kteří již mohli v Cařihradě být, znali místní tradice a domluvili se řecky.179 Kdo jiný by se lépe vyznal v obchodu a smlouvání s Byzancí než Varjagové? Navzdory tomu, že první knížata Solovjov identifikuje jako lidi skandinávského původu, v předmluvě ke své syntéze uvádí: Kromě Řeků se právě vzniklá Rus orientovala i na Normany, od nichž přišla první knížata a kteří také představovali hlavní část jejich knížecích družin. Jaký byl ale vliv těchto Normanů, kteří se neustále objevovali na knížecím dvoře a účastnili se všech pochodů na Cařihrad? Zdá se, že byl naprosto nepatrný. Normané nebyli vládnoucí vrstvou, byli pouze ve službách ruských slovanských kmenů. Mnozí na Rusi pobývali jen dočasně a ti, kteří zůstali natrvalo, se rychle spojili s místními kmeny. Díky této rychlé asimilaci nelze ani v počátcích ruské společnosti hovořit o státě Normanů či o normanské epoše.180 5.2.5 V. O. Ključevskij Vasilij Osipovič Ključevskij (1841–1911) byl ruský historik a profesor, který přednášel po smrti S. M. Solovjova ruské dějiny na Imperátorské moskevské univerzitě a stal se také učitelem velkoknížete Georgije Alexandroviče,181 který byl několik let následníkem ruského trůnu. Vystřídal S. M. Solovjova v pozici hlavního historika sklonku carského Ruska (konec 19. a první desetiletí 20. století). Jeho pětidílné Ruské dějiny (Курс русской истории) jsou zcela jistě jedním z vrcholů ruské historiografie, představují propojení a zdokonalení všech předcházejících přístupů ke zkoumání dějin. Ve 30. letech 20. století byly Ključevského dějiny přeloženy do češtiny, v naší práci budeme primárně vycházet z jejich originálního textu. Ključevskij byl v době psaní svého díla velmi dobře obeznámen s prameny, ve své syntéze odkazuje na Bertinské anály, byzantské prameny (Konstantina VII. Porfyrogenneta a patriarchu Fotia) a na prameny arabsko-perské (vzpomíná se Ibn Fadlán a Al Berki). V knize Al Berkiho v 11. století se zachovalo svědectví blíže neznámého Žida Ibrahima ben Jakuba o soužití varjažského a slovanského živlu, o němž není jinde zmínka: severské kmeny si podmanily některé Slovany a stále mezi nimi žijí, osvojivši si jejich jazyk. Došlo k jejich smísení.182 Kromě zahraničních pramenů 179

SOLOVJOV, S. M.: Istorija Rossii s drevnějšich vremjon 1, s. 143. Ibid., s. 56. 181 NĚČKINA, M. V.: Vasilij Osipovič Ključevskij: Istorija žizni i tvorčestva. Moskva 1974, s. 355. 182 KLJUČEVSKIJ, V. O.: Kurs russkoj istorii 1. Moskva 2003, s. 111. 180

| - 50 písemné povahy se Ključevskij pochopitelně věnuje i těm ruským a detailně analyzuje Nestorovu kroniku. Zabývá se otázkou, kdy byla Nestorova kronika napsána, kolik měla autorů, z jaké sociální vrstvy pocházeli a odkud při psaní čerpali, podrobně je popsán i obsah kroniky. Po komparaci s byzantskými kronikami dochází Ključevskij k závěru, že všechny události v Nestorově kronice nejsou zadatovány přesně a odehrály se o min. 6 nebo 7 let dříve.183 Z práce Ključevského plyne, podobně jako tomu bylo u Karamzina, pronormanský závěr, původ Varjagů je jasně definován jako skandinávský, Ključevskij uvádí, že se rozhodně nejedná o Slovany, jak se někteří (v práci nejmenovaní vědci) domnívají.184 Severský původ Varjagů dokazuje i skrze lingvistickou analýzu, uvádí seznam prvních ruských knížat i se severskými jmény, z nichž se vytvořily dnes používané ruské podoby. Odkazuje i na Nestorovu kroniku a mírové smlouvy, které byly podepsány mezi Byzantskou říši a Rusí v 10. století: u smlouvy z roku 945 uvádí, že se jedná bez výjimky o skandinávská jména, jejichž nositeli byli Varjagové.185 Pouze mezi podepsanými kupci lze najít minimum slovanských jmen.186 Pozastavuje se nad dvojsmyslností slova Rus, která při rozklíčovávání některých pramenů představuje problém – Ključevskij poukazuje na fakt, že slovo Rus neznamená jen člena etnika, jak bylo známé v jeho době, ale i Rusa-Varjaga, který připlul na lodi do východní Evropy.187 Přesto, že Ključevskij souhlasí s Nestorovou kronikou v tom, že východní Evropa byla kolonizována Varjagy, kteří v tomto prostředí neměli pověst pirátů a zločinců, nýbrž ozbrojených kupců,188 a rovněž vznik prvního státu interpretuje jako záležitost započatou a provedenou těmito Seveřany, nesouhlasí s tím, že by východní Evropa byla před jejich příchodem zcela civilizačně netknutá. Nachází jistý kompromis, který vymezuje takto: Někteří začínají s ruskými dějinami velmi pozdě, nezačínají dříve než v polovině 9. století, kdy přišli Varjagové našedše Slovany žijící jako zvířata. Druzí hledají počátky historie v dávné minulosti, v dobách opředených mlhou kolem počátku našeho letopočtu. My ovšem můžeme říci toto: naše historie není tak stará, aby začínala 183

Viz: KLJUČEVSKIJ, V. O.: Kurs russkoj istorii I, s. 72. Ibid., s. 106. 185 Ibid., s. 131. 186 Ibid., s. 131 187 Viz: Ibid., s. 132 a s. 102. 188 Ibid, s. 107. 184

| - 51 rokem 1, začala mnohem později, ale zase není tak opožděna, aby začala polovinou devátého století. V té době už měla za sebou dějiny, byť krátké a trvající jen 250 let.189 Slovanská civilizace tedy Rus osídlila během stěhování národů a do doby příchodu Varjagů již vytvořila kmenová společenství, byli to však podle Ključevského severští nájezdníci, kteří je dokázali ovládnout a sjednotit v jeden územní celek. 5.2.6 D. I. Ilovajskij Historiografický směr, představený Dmitrijem Ivanovičem Ilovajským (1832– 1920), se od doposud sledovaných historiků zcela odlišuje. Ilovajskij je jednoznačně nejvýraznějším představitelem antinormanského hnutí, které se začalo posupně vytvářet po publikování Tatiščevovy Ruské historie. Tendence popisu dějin, v nichž skandinávský živel na Rusi neexistoval, nebo byl jeho vliv zcela bezcenný, jsou jasně patrné i v díle M. V. Lomonosova, jemuž jsme se již podrobněji věnovali. Ilovajskij stanovil devět bodů, o něž se normanisté opírají, a snažil se je svými argumenty vyvrátit. Seznam těchto bodů je následující: informace z Nestorova letopisu o pozvání Varjagů, jména dněperských peřejí od Konstantina Porfyrogenneta, jména knížat a jejich družiníků z mírových smluv, zprávy byzantských letopisců o Varjazích, finské pojmenování pro Švédy – Ruotsi a jméno Roslagen pro jednu ze švédských provincií, Bertinské anály a kronika Liutpranda z Cremony, arabské kroniky, skandinávské ságy a pozdější dohody mezi ruskými knížaty a Skandinávci.190 Co se týká křestních jmen a nazvání peřejí, Ilovajskij je přesvědčen, že tak, jako bylo možné pomocí některých vykonstruovaných teorií tato slova objasnit pomocí severských jazyků, dají se při použití stejně sporných důkazů vysvětlit jako slova litevská, maďarská a slovanská.191 Jména typu Rjurik a Oleg, která skloňují téměř všechny historiografické práce, Ilovajskij považuje za jasně ruská192 a k většině jmen z mírových smluv dohledává jejich slovanský původ – např. jméno Karl/Karli vykládá ne jako převzaté ze švédštiny, ale jako slovo odvozené z ruského slova карлик193 (rus. 189

KLJUČEVSKIJ, V. O.: Kurs russkoj istorii I, s. 119. ILOVAJSKIJ, D. I.: Načalo Rusi. Moskva-Berlin 2015, s. 15. 191 Ibid., s. 451. 192 Ibid., s. 157. 193 Ibid., s. 43. 190

| - 52 karlik ‒ trpaslík, liliput). Proti normanské teorii podle Ilovajského svědčí i fakt, že nejčastější jména severských knížat – Harald, Erik a Olaf, se u ruských knížat vůbec nevyskytují.194 Nestorovo vylíčení slovanských kmenů, které se v bezmocnosti semkly a vyzvaly cizí národ, aby přišel a vládl jim, je podle Ilovajského zcela smyšlené, domnívá se, že není možné, aby se jeden národ (natož více národů) dohodl a pozval naprosté cizince, aby jim vládli a dobrovolně tak na sebe naložil jejich jho. Podobný příklad v historii nenajdeme,195 uvádí Ilovajskij. Je to zcela nemyslitelné.196 Závěrům arabských a perských kronikářů Ilovajskij příliš pozornosti nevěnuje, nepovažuje je za dostatečně důvěryhodné, naráží např. na fakt, že Turci jsou u jednoho arabského kronikáře označeni jako slovanský národ,197 a díky tomuto laxnímu přístupu ke geografickým a etnografickým pojmům nejsou jejich svědectví věrohodná. Podobně Ilovajskij přistupuje i k pramenům byzantským, korespondenci patriarchy Fotia a De Administrando Imperio – upozorňuje na to, že Byzantinci používali pro Rus a Varjagy chybná označení, protože se o dění v prostoru Rusi nezajímali a začali jej vnímat až po pochodech na Cařihrad, kdy už byl ruský národ velký a mocný natolik, že se odhodlal napadnout největší město na světě.198 Podle Ilovajského k žádnému pozvání varjažských knížat na Rus nikdy v historii nedošlo a jedná se o historický omyl, jemuž přesto uvěřila řada vědců, kteří nad ním zbytečně marnili čas a plýtvali svým talentem (např. Bayer, Strube de Piermont, Kunik a von Schlözer) a byl během staletí stokrát opakován a rozebírán. Jádro ruské říše podle Ilovajského leží na jihu Ruska, v oblasti osídlené kmenem Poljanů, kteří se stali předky pozdějších knížat. Přesto, že Ilovajskij vyjadřuje respekt ke svým normanisticky smýšlejícím kolegům, s jejich závěry zcela nesouhlasí a vznik státu vidí především jako důsledek činnosti Slovanů. Významným antinormanistou, který svá díla psal současně s Ilovajským, byl i S. A. Gedeonov (1816–1878). V roce 1876 publikoval jako protest proti lživému pozvání varjažských knížat199 knihu Varjagové a Rus (Варяги и Русь). Gedeonov se domnívá,

194

ILOVAJSKIJ, D. I.: Načalo Rusi, s. 161. Ibid., s. 17. 196 Ibid. 197 Ibid., s. 51. 198 Ibid., s. 15. 199 GEDEONOV, S. A.: Varjagi i Rus'. Sankt Petěrburg 1876, s. 5. 195

| - 53 že Rjurik a jeho bratři byli potomky knížete z kmene Polabských Slovanů, pravděpodobně Obodritů.200 Pokračuje tak v směru historiografického křídla, podle něhož byl ruský stát založen pouze díky aktivitě Slovanů a podobně jako Lomonosov či Ilovajskij se ostře vymezuje proti zastáncům normanismu ‒ Neúprosné normanské veto visí nad objasněním každého pozůstatku dávné minulosti naší rodné země. Kdo však, který Darwin vdechne život do této sochy s normanskou hlavou a slovanským trupem?201 Z uvedeného sledování ruských textů je patrné, že se „velcí“ ruští historici 18. a 19. století počínaje Tatiščevem o normanskou otázku zajímali a ve svých ruských dějinách s ní pracovali, rovněž je u nich znatelná provázanost ruského prostředí s německými vědci: Tatiščev celou jednu kapitolu své Ruské historie věnuje materiálům o Varjazích, jak je sesbíral G. S. Bayer; Strube de Piermont i von Schlözer zase odkazují na Tatiščevovy závěry. S určitostí můžeme tvrdit, že od 18. století zájem o bádání nad původem prvního ruského státu roste i v ruské společnosti. Na vybraných příkladech šesti historiků jsou ukázány různé přístupy k ní – Karamzin a Ključevskij téměř plně souhlasí se závěry svých německých předchůdců a ranou ruskou zemi vidí jako slovanskou většinu řízenou menšinou skandinávského původu. Tatiščevovy závěry bohužel nelze vzhledem k jeho problematické práci s prameny a použití sporných letopisů brát jako zcela věrohodné, nicméně lze z nich vyčíst jakousi nejistotu a nezaujetí definitivního stanoviska. Solovjov přiznává, že první ruská knížata pocházela ze Skandinávie, ale samotných Varjagů bylo na Rusi podle něj tak málo, že během několika desítek let se plně asimilovali se Slovany. Do východní Evropy přišly stovky až tisíce Varjagů, toto množství stačilo k ovládnutí většiny měst a obsazení všech privilegovaných míst ve společnosti, ovšem v porovnání

s desetitícovými

slovanskými,

baltskými

a

ugrofinskými

kmeny

představovaly jen malý zlomek celkové populace. Varjagové tvořili elitu společnosti, ale nemohli dlouho odolat tlaku slovanského prostředí a velmi brzy se začali asimilovat. V kontextu jednoho až dvou století již byli plně jazykově, kulturně i geneticky slavizováni. Na příkladu M. V. Lomonosova a D. I. Ilovajského je patrné, že ne všichni historici a učenci zaujali vůči normanské teorii kladný, či alespoň smířlivý postoj. 200

GEDEONOV, S. A.: Varjagi i Rus', s. 540. Ibid., s. 9-10.

201

| - 54 Téměř současně s normanskou teorií se vytvořila i idea, která ji v různé míře neguje – antinormanistický směr, jehož rysy jsou v syntézách obou historiků jasně znatelné. Jejich závěry vyvrací aktivitu Skandinávců ve východní Evropě a rozhodující roli přikládají některému ze slovanských kmenů.

5.3 Normanská teorie v sovětské a ruské historiografii 20. a 21. století 5. 3.1 Radikalizace a útočný antinormanismus Ve 20. století prošla normanská teorie bouřlivým vývojem. Počátek 20. století se téměř nijak neliší od 19. století, v němž nemělo antinormanistické křídlo mezi vedoucími historiky své zastánce a pouze živořilo na okraji zájmu vědy. 202 Normanská teorie byla stále uznávána jako oficiální výklad nejstarších ruských dějin. Základy velkého převratu v jejím vnímání byly položeny změnou politických poměrů v Rusku ve 20. letech 20. století a po vzniku SSSR se severský původ prvních knížat stal, podobně jako jsme již mohli rozeznat v korespondenci Jana III. s Ivanem IV., ideologickým nástrojem, který sloužil k ponížení a uražení nepřátelské strany. Snahu švédského krále očernit předky ruského cara nyní vystřídalo úsilí nového pokolení sovětských vědců se distancovat od závěrů svých předchůdců, poukázat na jejich chybné závěry a využít normanskou teorii jako důkaz, že pravda je na jejich straně. Od přelomu 20. a 30. let 20. století se formuje radikální směr historiografie, který na rozdíl od doby, v níž ruští vědci přijímali raněruský stát jako přímý produkt normanské aktivity, přikláněl k tvrzení Marxe, podle něhož hrála v procesu vytváření největšího raněstředověkého státu (Kyjevské Rusi) hlavní roli ekonomicko-sociální vyspělost ruské slovanské společnosti.203 Nejsilněji tento směr zazníval ve druhé polovině 20. století, kdy se vytváří útočný a vulgární antinormanismus, jehož cílem není jen snížit roli Varjagů při zakládání ruského státu, ale její naprostá eliminace.204 Argumentace vědců přestává být vedena na akademické úrovni a sklouzává ke snižování schopností a dehonestaci výsledků práce historiků, kteří s tímto směrem nesouhlasili. Oficiální věda se snažila jakýmkoliv způsobem zamlčet fakt, že za 202

AVDUSIN, D. A.: Sovremennyj antinormanizm. Voprosy istorii 7, 1988, s. 23-24. Kolektiv autorů: V poiskach istiny. Učjonyj i jego škola. Moskva 2016, s. 45. 204 SNĚGIREVA, L. I. – AGIBALOVA, M. I.: Otěčestvennaja istorija: s drevnějšich vremen do vtoroj poloviny XIX veka: kurs lekcij 1. Tomsk 2002, s. 38. 203

| - 55 vznikem Rusi mohl stát národ neslovanského původu, který byl navíc z germánské jazykové skupiny. Tento koncept nezapadal do plánovaného výkladu dějin a byl nahrazen představou o Kyjevské Rusi coby organickém výtvoru východoslovanské společnosti.205 Do syntéz dějin a jejich předmluv byly často vkládány ryze politické fráze, které považovaly uvažování o aktivitě Skandinávců za známku neloajálnosti vůči zemi. Dočteme se tak o tom, že buržoazní věda měla vždy tendence zveličovat normanské období ruských dějin a natáhla jejich vliv na několik století. Úmyslně směšovala Varjagy-Normany s Rusy a připisovala Varjagům založení prvního slovanského státu. Činila tak za pomocí tendenčních rukopisů, předpojatého výkladu sporných míst, zamlčování nehodících se faktů.206 Historik V. V. Mavrodin (1908‒1987), profesor na univerzitě v Leningradě, ve své veřejné přednášce pro všechny obyvatele a studenty ve městě uvedl: Samozřejmě, že ‚učenci‘ – služebníci světového kapitalismu z Wall Streetu se snaží všemi prostředky a za každou cenu očernit a zostudit minulost ruského národa, snižovat hodnotu ruské kultury ve všech fázích jejího vývoje. Odmítají iniciativu ruského lidu v procesu vytváření jejich vlastního státu.207 Trend útočného antinormanismu, jak byl nastíněn v souvislosti s dobou 50. let, má i dnes své zastánce, zejména v osobě V. V. Fomina (*1957), historika z Lipecké univerzity, či v populárně naučných textech historičky L. P. Grot, která působí ve Švédsku. Jejich knihy se definují už samotnými názvy: Normanská lžiteorie a pravda o knížeti Rjurikovi (Норманнская лжетеория и правда о князе Рюрике), Pozvání Varjagů aneb Normané, kteří neexistovali (Призвание варягов, или Норманны, которых не было) či Vyhnání Normanů z ruské historie (Изгнание норманнов из русской истории). 5.3.1. B. A. Rybakov Do přelomu 20. a 21. století patřil mezi největší odpůrce normanské teorie i Boris Alexandrovič Rybakov (1908‒2001), historik a především významný archeolog, 205

ŠVANKMAJER, M. a kol: Dějiny SSSR: přehled politického vývoje společnosti, s. 17. PLETŇOVA, S. A. – RYBAKOV, B. A. (red): Istorija SSSR s drevnějšich vremjon do našich dněj 1. Pervobytnoobščinnyj stroj. Drevnějšije gosudarstva Zakavkaz'ja i Sredněj Azii. Drevnjaja Rus'. Moskva 1966, s. 488. 207 MAVRODIN, V. V.: Načalo morechodstva na Rusi. Stěnogramma publičnoj lekcii, pročitannoj v 1950 godu v Leningradě. Leningrad 1950, s. 3-4. 206

| - 56 který vedl vykopávky téměř ve všech hlavních nalezištích. Rybakova někteří jeho současníci (D. S. Lichačov, J. S. Lurje, L. S. Klejn) považovali za přehnaně patriotistického, což se negativně odrazilo na jeho objektivním přístupu k dějinám.208 Rybakov, navzdory tomu, že se při výzkumech nepochybně setkal se severskými nálezy a dokázal je přesně datovat, odmítal jakýkoliv podíl Varjagů na formování Kyjevské Rusi. Považuje je pouze za žoldácké vojsko,209 které bylo slovanskými knížaty najímáno, aby se účastnilo pochodů na Cařihrad a odvádělo špinavou práci210 při bratrských soubojích o kyjevský trůn ‒ je zmíněno zavraždění knížat Jaropolka a Gleba.211 Podle Rybakova se Varjagové ve východní Evropě objevili až v době, kdy Kyjevská Rus již několik desetiletí fungovala jako samostatný a na nikom nezávislý stát,212 přičemž se jim podařilo ovládnout jen nepatrné části jejích okrajových oblastí. Rybakov uznává, že Varjagové působili i v Kyjevě; za jediný možný způsob, jak by se dostali za jeho brány, pokládá pouze lstivé proniknutí mezi kupeckými karavanami, které směřovaly do města.213 Takto se podle Rybakova podařilo Olegovi zmást stráž, vniknout do knížecího paláce a zabít zákonného vládce země. 5.3.2 Změna v přístupu k normanské teorii Jakkoliv by se 20. století mohlo po úvodní kapitole o radikálním směru jevit jako zcela hluché období, v němž byla normanská teorie pouze kritizována, existovali i v této době historici držící se zásad objektivity, kteří odmítli akceptovat nařízený antinormanistický trend. Výsledky jejich práce byly prezentovány především jako ideologická snaha zdiskreditovat sovětskou vědu ‒ viz jedna z poznámek v oficiální literatuře: V současné době normanská teorie slouží politickým cílům antisovětské propagandy v oblasti ruské historie.214 Historici, obhajující normanskou teorii, museli počítat se zákazem publikace a mohli také být za svá tvrzení uvězněni v některém ze

208

KLEJN, L. N.: Voskresenije Peruna. K rekonstrukciji vostočnoslavjanskogo jazyčestva. Sankt Petěrburg 2004, s. 70. 209 RYBAKOV, B. A.: Rožděnije Rusi. Moskva 1982, s. 9. 210 Ibid. 211 Viz: Ibid. 212 Viz: Ibid. 213 Viz: Ibid. 214 PLETŇOVA, S. A. – RYBAKOV, B. A. (red): Istorija SSSR s drevnějšich vremjon, s. 488.

| - 57 sítě pracovních a koncentračních táborů ‒ jedním z vězných historiků byl i zde citovaný D. S. Lichačov (1906‒1999).215 20. století znamenalo především dobu velkého rozmachu archeologie, která přinesla velice vážná svědectví o raném středověku. I její závěry byly pochopitelně interpretovány ne zcela objektivně, např. nálezy vikinských předmětů z lokalit v okolí Novgorodu (Rjurikovo hradiště) a Smolensku (Gňozdovo) byly vykládány tak, že Varjagové nikdy neovládli ruská města a stavěli si vlastní malé osady poblíž slovanských hradišť,216 přesto sovětští archeologové odkryli obrovské množství artefaktů a objevili nové lokality varjažského osídlení. Již v 70. letech, kdy stále vycházely knihy laděné do útočného normanismu, lze najít první zárodky odklonu od tohoto historiografického smýšlení. V roce 1965 byla vydána kniha I. P. Šaskolského Normanská teorie v současné buržoazní vědě (Норманская теория в современной буржуазной наукe), která znovu vyzdvihla normanismus jako jeden z metodologických přístupů k dějinám a zdůraznila, že je také hoden úcty.217 5.3.2.1 B. D. Grekov Smířlivější postoj k normanské teorii zaujal i Boris Dmitrijevič Grekov (1882‒1953), sovětský historik specializující se na dějiny Kyjevské Rusi a Zlaté hordy a vedoucí katedry historie na univerzitě v Permu. Přesto, že vyjádřil značnou nedůvěru k normanské teorii a nikdy ji oficiálně nepodpořil, v roce 1940 uvedl, že se ji nikdy nepodaří zcela překonat a vymýtit z historiografie, protože se jí podařilo prokázat příliš mnoho faktů na to, aby mohla být brána pouze jako konspirační teorie snažící se poškodit pověst Ruska.218 Podle Grekova je nutné rozlišovat mezi severními a jižními končinami Rusi, neboť každá z nich měla s Varjagy zcela odlišné vztahy: zatímco jih Ruska byl se Skandinávci provázán jen minimálně a orientoval se spíše na Chazarský kaganát, oblasti na severu kolem Novgorodu byly odedávna pevně spjaty s Varjagy.219

215

Viz: LÁŠEK, J. B: Počátky křesťanství u východních Slovanů, s. 30. PLETŇOVA, S. A. – RYBAKOV, B. A. (red): Istorija SSSR s drevnějšich vremjon, s. 489. 217 KUZMIN, A. G.: Kreščenije Kijevskoj Rusi. Moskva 2014, s. 456. 218 Viz: PASZKIEWICZ, H.: The Making of the Russian Nation. London 1963, s. 172. 219 GREKOV, B. D.: Kijevskaja Rus'. Moskva-Leningrad 1944, s. 40. 216

| - 58 Grekov rovněž podpořil neruský původ slova Rhos a přisuzuje mu severskou etymologii.220 Je správné pochybovat o pravdivosti legendy o Rjurikovi, o kterém tak věrohodně vyprávějí naši letopisci. V žádném případě ale nelze odmítat celou teorii o přizvání Varjagů, na níž není nic neobvyklého.221 Grekov vidí v mytickém pozvání varjažských kmenů jasné paralely s pozdějšími událostmi ‒ událost z 9. století je podle něj velmi podobná pozváním z dob knížat Vladimira I. a Jaroslava I.,222 liší se pouze tím, že Rjurikovi se podařilo využít situace a přivlastnit si ruská města. O totéž se snažili i Varjagové pozvaní knížetem Vladimirem I. na pomoc v boji s vnitřními nepřáteli země a nebýt Vladimirovy chytrosti, Varjagové by kolem roku 1000 znovu získali kontrolu nad Kyjevem. Po Vladimirově zásahu město opustili a vydali se dále na jih k Cařihradu.223 Pokud budeme přistupovat ke zprávám letopisců s nejvyšší mírou ostražitosti, píše dále Grekov, lze učinit jen jediný vývod. Varjagové ‒ připusťme, že přizvaní na pomoc jednomu z nesvářených slovanských kmenů, se z pozvaných hostů stali dobyvateli a pány. Zničili místní knížata a část bojarů, postupně se asimilovali a nakonec splynuli s ruskou šlechtou v jeden národ.224 5.3.2.2 V. T. Pašuto Jedním z Grekovových žáků byl Vladimir Terenťjevič Pašuto (1918‒1983), který pokračoval v jeho práci o rané fázi ruských dějin a publikoval řadu monografií o Kyjevské Rusi. Jednou z prvních otázek, kterou se ve svém poválečném zkoumání začal Pašuto zabývat, byla možnost existence Kyjevské Rusi coby polyetnického státu.225 Formování raněruského státu bylo podle Pašuta velmi dlouhým procesem, na němž se nepodíleli pouze Slované, ale i okolní etnika, která do něj vnesla část své kultury a tradic.226 Pašutovi se podařilo rehabilitovat osobnost Rjurika a celou legendu přizvání 220

Viz: GREKOV, B. D.: Kijevskaja Rus', s. 40. Ibid., s. 52. 222 Ibid., s. 55. 223 Viz: Ibid., s. 55-57. 224 Ibid. 225 Viz předmluva k: JACKSON, T. N. – MELNIKOVA, J. A.: Vostočnaja Jevropa v istoričeskoj retrospektive. K 80-letiju V. T. Pašuto. Moskva 1999. 226 Viz: Ibid. 221

| - 59 Varjagů vysvětlit jako reálnou událost. Skandinávce považuje za nedílnou součást vzniku Kyjevské Rusi, bez nichž by tento stát nikdy nevznikl. Nikdy se oficiálně nezřekl antinormanistického směru historiografie, položil však základy pro další zkoumání normanské otázky a ustanovil směr přístupu k roli severských etnik ve východní Evropě.227 Trend mírného odklonu od tehdy přijímaného ostrého antinormanismu, který jsme mohli zaznamenat u B. D. Grekova, v monografiích Pašuta ještě zesílil. Podle Pašuta bylo propojení Slovanů a Varjagů zcela logickým důsledkem, k němuž došlo naprosto přirozenou cestou. Nestorovo svědectví o Varjazích ze zámoří, kteří vybírali daň od slovanských kmenů228 v Pašutově výkladu jen potvrzuje zprávu Dána Ohthera (Ottara), který v roce 890 obeplul pobřeží Norska a dostal se přes Bílé moře na území Rusi, kde našel muže ze Skandinávie. Jeho svědectví by mělo být dochováno v anglosaském spisu krále Wessexu Alfréda I. Velikého, který jej vložil do překladu traktátu De Miseria Mundi Pavla Orosia.229 Pro schopné mořeplavce, jakými byli Varjagové, bylo jen otázkou času, kdy přeplují přes Baltské moře a objeví východní Evropu. Jejich příchod v podání Nestora je podle Pašuta v mnoha bodech nedůvěryhodný.230 Varjažská knížata byla pouze špičkou ledovce v jinak slovanské společnosti a Pašuto se ostře vymezuje vůči tendencím buržoazních historiků z Německa a Švédska (upomínán T. Arne a M. Vasmer), kteří se snaží nacionalizovat historii ve svůj prospěch a vylíčit ji tak, že Rus se stala pouze objektem normanského dobývání a vhodnou oblastí pro normanskou kolonizaci.231 Přítomnost Varjagů v Kyjevské Rusi je pro Pašuta nezpochybnitelná, podobně jako varjažský původ prvních ruských knížat, samotní severští nájezdníci ale byli pouze kapkou ve slovanském moři232 a není možné jejich roli přehnaně zveličovat na úkor Slovanů. Pašuto také provedl výzkum všech proprií v Novgorodském letopisu a dospěl k závěru, že z 800 jmen, která se v kronice vyskytla, je pouze 19 (2,4%) skandinávského původu a ostatní jména vykazují buď slovanský, nebo turkický či 227

Viz předmluva k: JACKSON, T. N. – MELNIKOVA, J. A.: Vostočnaja Jevropa v istoričeskoj retrospektive. K 80-letiju V. T. Pašuto. Moskva 1999. 228 Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 17. 229 Srov. PAŠUTO, V. T.: Vněšnjaja politika Drevněj Rusi. Moskva 2013, s. 21. a ALEXEJEV, M. P.: Anglo Saksonskaja Parallel' k poučeniju Vladimira Monomacha. Moskva-Leningrad 1936, s. 19. 230 Viz: PAŠUTO, V. T.: Vněšnjaja politika Drevněj Rusi, s. 22. 231 Viz: Ibid. 232 Viz: Ibid.

| - 60 ugrofinský původ.233 U obou neslovanských kategorií byla frekvence výskytu přibližně stejná jako u skandinavismů.234 Z absence ženských severských jmen (až na výjimky, jakými byly například námi sledovaná jména Olga a Rogněda) Pašuto usuzuje, že Varjagové se nepřesídlovali na Rus s celými rodinami a místo toho se ženili se Slovankami ‒ velmi rychle tak došlo k asimilaci.235 Ke stejnému závěru, tudíž brzké slavizaci Skandinávců, došel i S. M. Solovjov,236 B. D. Grekov237 a v českém prostředí J. B. Lášek.238 19 severských jmen objevených Pašutem spadá do nejstaršího období ruských dějin a od konce 9. století jejich výskyt prudce klesá, což potvrzuje náš výzkum jmen družiníků kyjevských knížat ‒ během krátké doby mezi smlouvami uzavřenými v letech 911 a 945 došlo k poklesu jmen severského původu a vstupu prvních slovanských jmen mezi společenskou elitu, jimiž vyslanci do Cařihradu jednoznačně byli. 5.3.3 Inovativní přístupy k normanské teorii Druhá polovina 20. století a počátek 21. století jsou pro normanskou teorii v Rusku velmi příznivé ‒ v jejím zkoumání se objevují nové přístupy. Neexistuje jediná oficiální historiografická škola a místo toho dochází ke štěpení na menší samostatné směry (mezi něž patří i v současnosti aktivní útočně-normanské křídlo). Vzhledem k probádanosti narativních historiografických pramenů, jejichž další doplnění se jeví velmi nepravděpodobným,239 se historikové snaží pracovat s doposud nevyužívanými typy pramenů ‒ velmi často jsou využívány prameny ze Skandinávie (norské a islandské ságy, runové nápisy, skaldská poezie, islandské geografické spisy, norská kázání atp.),240 neustále dochází k pokrokům v archeologii a probíhají i odborné genetické výzkumy. Rovněž je možné zaznamenat snahu zachytit události popsané Nestorem v jiném než ruském pohledu a zapojení další vědeckých disciplín. V naší práci toto období zastupují tři odlišné metody výzkumu.

233

Viz: PAŠUTO, V. T.: Vněšnjaja politika Drevněj Rusi, s. 22. Viz: Ibid. 235 Viz: Ibid., s. 23. 236 SOLOVJOV, S. M.: Istorija Rossii s drevnějšich vremjon 1, s. 56. 237 GREKOV, B. D.: Kijevskaja Rus', s. 55-57. 238 LÁŠEK, J. B: Počátky křesťanství u východních Slovanů, s. 34-35. 239 KLEJN, L. S.: Slovo o Varjagach. Moskva 2009, s. 40. 240 JACKSON, T. N.: Četyre norvežskich konunga na Rusi: iz istorii russko-norvežskich političeskich otnošenij posledněj treti X — pervoj poloviny XI v. Moskva 2002, s. 9. 234

| - 61 -

5.3.3.1 B. M. Kloss Boris Michajlovič Kloss (*1932) je současným vedoucím Institutu ruské historie (RAN), absolvoval studium matematiky a později historie na Lomonosovově univerzitě v Moskvě. Jedná se o jednoho z největších žijících specialistů v oboru archeografie, raněruské paleografie a hagiografie období Kyjevské Rusi. Z iniciativy B. M. Klosse také od roku 1994 vychází revidovaná verze ruských letopisů v rámci kritické edice PSRL – Polnoje sobranije russkich letopisej (Полное собрание русских летописей). B. M. Kloss se při řešení normanské otázky úzce zaměřil na slovo Rhos a s ním související název země Rhosů ‒ Rossija. V roce 2010 na toto téma vyšla publikace O původu jména Rossija (О происхождении названия Россия). Kloss zkoumal písemné prameny obsahující slovo Rhos od prvních letopisů do literatury 18. století a sledoval, jak se během staletí mění a přeměňuje od původního názvu do dnešního Rossija. K samotné normanské otázce Kloss nezaujímá žádný postoj, ale na jazykových změnách slova poukazuje různé zahraniční vlivy, které v dané době ruskou kulturu a historii ovlivňovaly. Podle B. M. Klosse se slovo Rhosija psalo nejprve pouze řecky, podle podoby zafixované v De Admistrando Imperio, rusifikovaná varianta se objevila v ruských svodech až v 15. století.241 Metoda mikrolingvistické sondy do geneze ruštiny představuje námi sledovaný inovativní přístup k normanské problematice. Analýzou jediného slova a jeho ortografických změn B. M. Kloss ukazuje působení okolních zemí (zejména Byzance) na Rus, což odkazuje i k našemu zkoumání křestních kmen a jejich postupné rusifikaci. Výzkum Rhosiji spolu s další prací na vydávání letopisů lze vnímat jako jednoznačný přínos pro zkoumání této historické otázky a lze ho vnímat jako reprezentativní vzor nových možností zkoumání Varjagů. 5.3.3.2 T. N. Jacksonová Taťjana Nikolajevna Jacksonová242 (*1951) je současná ruská filoložkaskandinavistka, vystudovaná historička a žačka A. J. Gureviče, která se specializuje na rusko-skandinávské vztahy. Při svém výzkumu se opírá o analýzu různých druhů

241

Viz: KLOSS, B. M.: O proischožděniji nazvanija Rossija. Moskva 2012, s. 128. V ruštině transkribováno jako T. N. Džekson či Džakson.

242

| - 62 pramenů skandinávské provenience, zejména severských ság (včetně islandských), s jejichž pomocí se snaží zodpovědět otázku, kdo ruský stát založil a jaká při tom byla role Varjagů. Severské ságy líčí Seveřany zcela jinak, než jak je známo z ruských kronik: Varjagové zde nejsou vnímáni jako dobyvatelé a utlačovatelé slovanských kmenů, ale coby slavní hrdinové, jejichž odvaha a statečnost zasluhují úctu.243 Ságy na motivy činů Varjagů vznikly podle Jacksonové velmi krátce poté, co došlo k jimi popisovaným událostem a byly často vytvářeny jejich přímými účastníky.244 Jedná ze z větší částí části o pochvalné písně, které vypráví o rodu slavného válečníka, popisují vyhrané bitvy a oslavují jeho hrdinství.245 T. N. Jacksonová se zaměřila na životy čtyř budoucích norských králů z 10. ‒ 11. století (Olafa I. Tryggvasona, Olafa III. Haraldsona, Magnuse I. Olafssona a Haralda III. Sigurdssona), kteří podle informací ze severských ság všichni působili na území Kyjevské Rusi. Jacksonová přistupuje k informacím získaným ze ság velmi opatrně, upozorňuje, že ságy nelze vnímat jako zcela důvěryhodný zdroj246 a množství historicky cenných faktů, které z nich můžeme získat, je poměrně malé.247 Dále je podle Jacksonové nutné brát v potaz geografickou vzdálenost mezi Rusí a Norskem (a zvláště pak Islandem), která zapříčinila velmi pomalý tok informací mezi oběma zeměmi a silně tím zvýšila možnost jejich zkreslení.248 Nedostatek informací o životě na Rusi se odrazil např. v tom, že popisu prostředí, v němž čtyři králové pobývali, je věnováno pouze několik řádků a samotný popis je velmi lakonický.249 Přes obtížnost práce se severskými ságami je možné stanovit jisté závěry: Varjagové jsou líčeni dvojím způsobem ‒ buď jako slavní dobyvatelé a obchodníci, kteří putovali se zbožím po obchodní stezce od Varjagů k Řekům a chtějí Slovany okrádat a využívat; či jako jejich přátelé přicházející pomoci ruským knížatům v boji proti nepřátelům, kteří se těší velké úctě.250 Jak uvádí samotná autorka, nelze věřit všemu, co se lze dočíst

243

Viz: JACKSON, T. N.: Četyre norvežskich konunga na Rusi, s. 8. Viz: Ibid., s. 9. 245 Viz: Ibid. 246 Ibid., s. 13. 247 Ibid. 248 Ibid., s. 14. 249 Ibid., s. 160. 250 Ibid., s. 160-161. 244

| - 63 v severských ságách, neboť vykazují řadu tendenčních znaků251, jedná se ale o zajímavý doplněk k ruským kronikám umožňující vidět v nich zachycené události z opačného pohledu. T. N. Jacksonová je jednou z prvních historiček, která začala ságy analyzovat a přispěla tím k dalšímu posunu ve vnímání normanské teorie. 5.3.3.3 S. V. Šumilo Serhij (Sergej) Viktorovič Šumilo (*1976) patří mezi představitele nejmladší generace vědců, která se zaobírá zkoumáním normanské otázky. Šumilo zastupuje ukrajinskou

historiografickou

školu,

absolvoval

studium

církevních

dějin

a

religionistiky a v současné době je zástupcem ředitele organizace, jejímž cílem je plná rehabilitace kyjevského knížete Askolda ‒ v roce 2013 došlo v rámci ukrajinské pravoslavné církve k jeho kanonizaci. V roce 2010 vydal S. V. Šumilo v ukrajinštině publikaci Kníže Askold a christianizace Rusi (Князь Оскольд і християнізація Русі), v níž zcela netradičně přistupuje k životu Askolda (knížeti Dirovi se publikace nevěnuje). Varjažský kníže, pravděpodobně z družiny Rjurika, je podle Šumila prvním mučedníkem Kyjevské Rusi, který přijal křest a odmítl se zřeknout své víry, za což byl zabit pohanskými válečníky v roce 882. Neozbrojen vystoupil proti celému pohanskému vojsku (vedeném knížetem Olegem) a přijal mučednickou smrt podobně jako první křesťané ve starověkém Římě.252 Šumilo také přiznává Askoldovi jméno Nikolaj, které získal po svém křtu253 krátce po roce 860. Šumilo, podobně jako Jacksonová, ukazuje události z ruských kronik novým a dosud nezpracovaným pohledem. Knížete Askolda Nestorův letopis popisuje jako dobyvatele, který přišel do Kyjeva, spolu s knížetem Direm jej ovládl a stal se vůdcem kmene Poljanů.254 V Šumilově knize Askold získává velmi pozitivní roli v ruských dějinách, stal se prvním křesťanem, který byl pro svoji víru ochoten zemřít. Šumilo upozorňuje na fakt, že ruská i ukrajinská historiografie Askolda značně opomíjela a je úkolem současných vědců jeho pověst znovu vylepšit a vynahradit předcházející období

251

JACKSON, T. N.: Četyre norvežskich konunga na Rusi, s. 163. Viz: ŠUMILO, S. V.: Knjaz' Oskol'd i christijanizacija Rusi. Kijev 2010, s. 8-9. 253 Ibid., s. 37. 254 Viz: Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds), s. 18. 252

| - 64 zapomnění.255 Jeho snaha opět rozšiřuje množství přístupů k námi sledované normanské teorii a snaha o rehabilitaci Askolda přeneseně znamená i rehabilitaci pozitivního vnímání normanské teorie a její pevné zakotvení v současné historiografii.

255

Viz: ŠUMILO, S. V.: Knjaz' Oskol'd i christijanizacija Rusi, s. 7-9.

| - 65 -

6

ZÁVĚR Cílem této práce bylo představit normanskou teorii vzniku ruského státu a

potažmo normanismus jako jeden z historiografických směrů ruského dějepisectví. Naším úkolem bylo srovnat, jak byla tato teorie u různých historiků vnímána, a zároveň analýzou pramenů, na něž se tito historici odkazují, dokázat aktivitu Varjagů ve východní Evropě. Domníváme se, že práce splnila vytyčené cíle. Uvedený soubor různých typů pramenů podle nás jednoznačně poukazuje na aktivitu Varjagů. Archeologické prameny přinášejí nezvratná svědectví o pobytu Varjagů na území Rusi (vikinské šperky, pohřebiště, západoevropské meče či byzantské mince), lze je díky moderním metodám přesně zadatovat a máme tak jasnou představu o tom, že v 8. století již byly ruské končiny osídleny varjažskými mořeplavci. Tito Seveřané obývali, soudě podle současného stavu bádaní, téměř všechna centra Kyjevské Rusi. Co se týče jazykových pramenů, je výskyt slov skandinávského původu v ruském jazyce plně logický důsledek jazykové integrace dvou sousedních národů, což je jev zcela běžný, viz např. výskyt polských a německých slov v českém jazyce. Otázka etymologie některých jmen bude vždy předmětem spekulací a nelze vždy určit, jestli je pravdivá slovanská či severská teorie původu toho či onoho jména. Většina jmen v Nestorově kronice, spojená s námi sledovaným obdobím 9. století, zní i uším lingvistických laiků zcela neslovansky a jejich společné znaky poukazují na nevýchodoslovanský původ. K těmto znakům patří objevující se neruská hláska f (např. ve jménech Farlaf, Frelav a Fost), počáteční písmeno a (např. jména Adun, Akun, Aktevu, Adolb a Angivlad) a diftongy (např. Sineus, Truan, Ruald a Ruar). Nejkomplikovanější části výzkumu byla interpretace písemných pramenů, při níž se objevovaly mnohé problémy. Velmi častým jevem byla nejednotnost používání názvů kmenů Slované, Rhosové a Normané – zejména u písemností z Arabského chalífátu je někdy obtížné určit, koho autor jakým termínem označuje. Problémy ruských kronik byly již zmíněny podrobněji. Navzdory přesvědčení, že Nestorově kronice předcházelo několik letopisů, nikdy se je nepodařilo dohledat a stále jsme tak odkázáni na svědectví psaná s odstupem několika staletí. Nestorova kronika a některé další, včetně Prvního novgorodského letopisu, se potýkají s problémem, že jejich

| - 66 nejstarší opisy se během staletí ztratily, nedochovaly se či shořely a nejstarší manuskripty jsou až z období pozdního středověku konce 14. století. Dochované texty obsahují řadu sporných míst, která lze vykládat několika způsoby, což vede k tomu, že jedna věta může být normanisty a antinormanisty vykládána zcela protichůdně. Objevuje se také problém podvržených rukopisů a různých falz ‒ kromě zmiňovaných pravděpodobných falz použitých v Ruské historii Tatiščeva se někteří antinormanisté dožadují uznání pravosti sporné Velesovy knihy (Велесова книга), runového zápisu na bukové kůře, údajně nejstaršího ruského letopisu z 10. století.256 Přes tyto těžkosti i písemné prameny dokazují, že Varjagové na Rusi byli, pravidelně obchodovali s Araby a Byzantinci, bojovali, stavěli opevněná hradiště a ovládali nejvyšší společenské posty. Jestli Kyjevskou Rus založili, bude věčně tématem sporů, pokaždé se objeví někdo, kdo tuto verzi zpochybní a pramenné nedostatky mu v jeho tvrzení poskytnou oporu. Naprostou jistotu mít nikdy nebudeme, nicméně ze sledovaných pramenů vyznívá normanská teorie pravděpodobněji než slovanská. Nejspíše byla Kyjevská Rus skutečně Varjagy založena, ale definitivní důkazy nejsou k dispozici a nemusí být ani v budoucnu. Je otázka, jestli by se slovanské kmeny samy dokázaly v míru sjednotit a založit stát (a kdy by se tak stalo). Varjagové tento proces mohli pouze svým výbojným charakterem urychlit a slovanské kmeny pokořovat s lišící se mírou násilí. Říše vzniklá jejich přičiněním dosáhla obrovských geografických rozměrů, sahala od Bílého moře na severu k Černému moři na jihu a od západního Haličsko-Volyňského

knížectví

k východním

okrajům

Vladimirsko-Suzdalského

knížectví v Zavolží. Dějiny normanské teorie se často pohybovaly po sinusové křivce, zažily oba protipóly, jak naprosté vrcholy a uznávaní, tak dobu zamlčování a kritiky. V současné době můžeme říct, že se tato křivka ustálila na rovnováze mezi oběma krajními body. V prvním období erudovaného historického zkoumání byla normanská teorie považována za jediný oficiální výklad ruských dějin 9. století. Nově příchozí němečtí vědci v Rusku otevřeli pomyslnou Pandořinu skříňku a vypustili normanskou otázku do světa. V době jejich působení v Petrohradě v první polovině 18. století byly zanalyzovány první písemné prameny a také poprvé proveden etymologický rozbor. Na konci 18. století se tato otázka dostává k ruským vědcům, z nichž někteří ji plně 256

LESNOJ, S. Rus', otkuda ty? Moskva 2013, s. 10.

| - 67 podpořili, jiní se proti ní ostře vymezili a část nezaujala žádné vyhraněné stanovisko. Nejednotnost přístupu se ještě rozšířila ve 20. století. Na jeho počátku situace odpovídala konci 19. století, od 30. let dochází k radikalizaci a vyostření argumentace. Postupné změny nálad je možné si povšimnout již v dílech B. M. Grekova v 60. a 70. letech, kdy byl trend nastolený vyhraněnými antinormanisty již neudržitelný. Normanská teorie začala být opět rovnocenně vnímána a v současnosti existuje řada různých škol s odlišnými přístupy k jejímu zkoumání, z nichž některé byly představeny. U veškerých děl je třeba brát v úvahu kontext doby, v níž vyšly. Otázka kontextu doby je patrná např. i v českém prostředí na příkladu děl M. Švankmajera. V roce 1967 vychází antinormanistické Dějiny SSSR, které se k roli Varjagů staví značně negativně, v roce 1995 byly prvně vydány Dějiny Ruska, v nichž autoři otevřeně poukazují na jejich aktivitu a zcela se liší v přístupu k prvním staletím ruských dějin od svých předchůdců ‒ viz: Ve druhé polovině 9. století Normané ovládli Novgorod a odtud pak další osady podél Dněpru až po Kyjev.257 Přesto, že práce podle našeho názoru potvrdila neoddiskutovatelnou přítomnost severských kmenů ve východní Evropě, je třeba dát jejím odpůrcům za pravdu v tom, že Nestorova verze o pozvání Varjagů je nepravdivá. Varjagové, stejně jako ostatní vikinské kmeny, byli natolik dobrými mořeplavci, že nebylo třeba je do Ruska pozývat. Jejich připlutí přes Baltské moře bylo jen otázkou času, jak uvedl V. T. Pašuto.258 Jejich výbojný charakter by je do východní Evropy přivedl bez ohledu na to, jestli by je slovanské kmeny vítaly či nikoliv. Přišli by sami.

257

ŠVANKMAJER, M. a kol.: Dějiny Ruska, s. 14. PAŠUTO, V. T.: Vněšnjaja politika Drevněj Rusi, s. 21.

258

| - 68 -

7

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY

Prameny: Annales Bertianini. WAITZ, G. (ed): MGH SS rer. Germ., 5, Hannover 1883, s. 1-173. Antapodosis. BECKER, J. (ed): MGH SS rer. Germ., 41, Hannover-Leipzig 1915, s. 1158. Bayerische Geograph (Digitalisat der Handschrift) [online] © 2016 [cit. 2016-04-14]. Dostupné z www: Inquisitio de theloneis Raffelstettensis. BORETIUS, A. ‒ KRAUSE, V. (eds): MGH Capit., 2, Hannover 1897, s. 249-253. Iohannis diaconi chronicon Venetum et Gradense usque ad a. 1008. PERTZ, G. H. (ed): MGH SS, 7, Hannover 1846, s. 1-47. Getica. Ostroghotha rex pugnat cum Philippo. MOMMSEN, T. (ed): MGH Auct. ant., 5.1, Berlin 1882, s. 89-93. Novgorodskaja pervaja letopis' mladšego izvoda. [online] © 2016 [cit. 2016-03-02]. Dostupné z www: Novgorodskaja pervaja letopis' staršego i mladšego izvodov. NASONOV, A. N. (ed). Moskva-Leningrad 1950. Poslanija Ivana Groznogo. LICHAČEV, D. S. – LURJE, J. S. (eds). Moskva 2006. Povest' vremennych let. FOMIN, V. V. – KUZMIN, A. G. (eds). Moskva 2014. Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. (ed). Sankt Petěrburg 1999. Povest' vremennych let. LICHAČOV, D. S. ‒ TVOROGOV, O. V. (eds). Sankt Petěrburg 2012. Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon. HOLTZMANN, R. (ed): MGH SS rer. Germ. N. S., 9, Berlin 1935, s. 2-532.

Překlady pramenů: Constantine Porphyrogenitus De Administrando Imperio. MORAVCSIK, G. ‒ JENKINS, R. J. H. (eds). Washington 1967. Evrejsko-chazarskaja perepiska. KOKOVCOV, P. K. (ed). Leningrad 1932. Helmold z Bosau: Kronika Slovanů. KLÁPŠTĚ, J. ‒ ZDICHYNEC, J. ‒ MORAVOVÁ, M. (eds). Praha 2012.

| - 69 -

Iz Divana Abu-Malika Giata ibn-Gauta, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Achtalja. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 2-6. Iz "Knigi dragocennych sokrovišč" Abu-Ali Achmeda Ibn-Omar Ibn-Dasta. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 261-271. Iz "Knigi klimatov" Abu-Ischaka al'-Istachri al'-Farsi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 187-203. Iz "Knigi lučšego razdělenija v poznanii klimatov" Šemsaddina Abu-Abdallacha Muchammeda ibn-Achmed, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Mukadděsi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 281-283. Iz "Knigi o Nabatajskom zemledělii" Abu-Bekra Achmeda ibn-Ali ibn-Kajs al'-Kasdani as-Sufi al'-Kussini. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 259. Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Muchammeda, izvestnogo pod prozvanijem Ibn-Chaukalja. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 215-236. Iz "Knigi putěj i gosudarstv" Abul'-Kasima Ubajdallacha ibn-Abdallach, izvestnogo pod prozvanijem Ibn-Chordadb. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 45-57. Iz "Knigi vidov zemli" Abu-Zajda Achmeda Ibn-Sachl' al'-Balchi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 272-277. Iz sočiněnij Abul'-Chasana Ali ibn-Chussejna, izvestnogo pod prozvanijem Al'-Masudi. In: GARKAVI, A. J.: Skazanija musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 118-176.

| - 70 Iz

sočiněnija

Abu-Mansura

(al'-Azgeri).

In:

GARKAVI,

A.

J.:

Skazanija

musul'manskich pisatělej o Slavjanach i Russkich: (s poloviny VII v. do konca X v. po R. CH.), Sankt Petěrburg 1870, s. 278-280 Le Livre des routes et des provinces, par Ibn-Khordadbeh. BARBIER DE MEYNARD, C. (ed). Paris 1865. Okružnoje

poslanije

Fotija,

Patriarcha

Konstantinopol’skogo,

k

Vostočnym

archijerejskim Prestolam, a imenno - k Aleksandrijskomu i pročaja. In: KUZENKOV, P. V.: Al'fa i Omega. Učjonye zapiski Obščestva dlja rasprostraněnija Svjaščennogo Pisanija v Rossii 3, 1999, s. 97. O načale vojn i smut v Moskovii. LIBERMAN, A. – ŠOKAREV, S. J (eds). Moskva 1997. Polnoje sobranije russkich letopisej 3: Novgorodskaja pervaja letopis'. KLOSS, B. M. (ed). Moskva 2000. Putěšestvije Ibn-Fadlana na Volgu. KOVALEVSKIJ, A. P. (ed). Moskva-Leningrad 1939. Rasskaz o putěšestvii v Moskvu v 1476—1477 gg. Sigizmund Gerberštějn. In: LIMONOV, J. A.: Rossija XV-XVII vv. glazami inostrancev, Leningrad 1968, s. 1-68. Russko-vizantijskie issledovanija 2. VASILJEVSKIJ, V. G. (ed). Sankt Petěrburg 1893. The Homilies of Photius Patriarch of Constantinople. MANGO, Cyril (ed). Cambridge 1958. Videkind Juchan: Istorija švedsko-moskovitskoj vojny XVII veka. JANIN, V. L. ‒ CHOROŠKEVIČ, A. L. (eds). Moskva 2000.

Nepublikované práce: PLETICHOVÁ, Anna: Satira v klasické arabské poezii. Diplomová práce. FF UK Praha. Praha 2011. Literatura: ADELUNG, Friedrich von: Kritisch-literärische Übersicht der Reisenden in Russland bis 1700, deren Berichte bekannt sind 1. Sankt Petěrburg-Leipzig 1846. ALEXEJEV, Michail Pavlovič: Anglo Saksonskaja Parallel' k poučeniju Vladimira Monomacha. Moskva-Leningrad 1936.

| - 71 ANDREJEV, Alexandr Radjevič: Russkij narod i jego idea: těrminologija, issledovanije, analizis. Moskva 2013. AVDUSIN, Daniil Antonovič: Sovremennyj antinormanizm. Voprosy istorii 7, 1988, s. 23-24. BAYER, Gottlieb Siegfried: Dissertatio de Varagis. Sankt Petěrburg 1747. BIBIKOV, Michail Vadimovič: BYZANTINOROSSICA: Svod vizantijskich svidětěl'stv o Rusi 1, Moskva 2004. BRINK, Stefan – PRICE, Neil: The Viking World. Abingdon on Thames 2008. BZAJEV,

Kajtiko

Kajsynovič:

Proischožděnije

etničeskogo

těrmina

"Rus'".

Vladikavkaz 1995. CAUSSIN DE PERCEVAL, Armand-Pierre: Notice sur les trois, poètes arabes Akhtal, Ferazdak et Djérir. Nouveau journal asiatique 7, 1834, s. 289-507. CONSTANTELOS, Demetrios J.: Greek precursor missions to Russia’s conversion to Christianity. In:

TACHIADOS, A. E. N.: The legacy of saints Cyril and

Methodius to Kiev and Moscow, Thessaloniki 1992, s. 247-267. DUBNOW, Simon: History of the Jews 2. From the Roman Empire to the early medieval period. New York-London 1968. FOMIN, Vjačeslav Vasiljevič: Varjago-russkij vopros v trudach D. I. Ilovajskogo (k 180-letiju so dnja rožděnija učjonogo). Vestnik Lipeckogo gosudarstvennogo pedagogičeskogo universitěta. Serija gumanitarnye nauki 2, 2012, s. 18-44. FOMIN, Vjačeslav Vasiljevič: Izgnanije normannov iz russkoj istorii. Moskva 2010. FOMIN, Vjačeslav Vasiljevič: Lomonosov: genij russkoj istorii. Moskva 2006. GARIPZANOV, Ildar: The Annals of St. Bertin (839) and Chacanus of the Rhos. RUTHENICA Journal of East European Medieval History and Archeology 5, 2006, s. 3-8. GEDEONOV, Stěpan Alexandrovič: Varjagi i Rus'. Sankt Petěrburg 1876. GREKOV, Boris Michajlovič: Kijevskaja Rus'. Moskva-Leningrad 1944. ILOVAJSKIJ, Dmitrij Ivanovič: Načalo Rusi. Moskva-Berlin 2015. ILOVAJSKIJ, Dmitrij Ivanovič: О mnimom prizvanii varjagov. Moskva 2002. JACKSON, Taťjana Nikolajevna: Četyre norvežskich konunga na Rusi: iz istorii russko-norvežskich političeskich otnošenij posledněj treti X — pervoj poloviny XI v. Moskva 2002.

| - 72 JACKSON, Taťjana Nikolajevna – MELNIKOVA, Jelena Alexandrovna: Vostočnaja Jevropa v istoričeskoj retrospektive. K 80-letiju V. T. Pašuto. Moskva 1999. KARAMZIN, Nikolaj Michajlovič: Istorija gosudarstva Rossijskogo 1, Moskva 2004. KIBA, Darja Valerjevna: Istoriografija otěčestvennoj istorii s drevnějšich vremen do konca XIX veka. Komsomolsk na Amure 2011. KLEJN, Lev Samuilovič: Slovo o Varjagach. Moskva 2009. KLEJN, Lev Samuilovič: Voskresenije Peruna. K rekonstrukciji vostočnoslavjanskogo jazyčestva. Sankt Petěrburg 2004. KLJUČEVSKIJ, Vasilij Osipovič: Kurs russkoj istorii 1. Moskva 2003. KLOSS, Boris Michajlovič: O proischožděniji nazvanija Rossija. Moskva 2012. Kolektiv autorů: Encyklopedyja powszechna 19. Warszawa 1865. Kolektiv autorů: V poiskach istiny. Učjonyj i jego škola. Moskva 2016. KONOVALOVA, Irina Gennaďjevna: Puti soobščenija v vostočnoj Evrope po dannym arabsko-persidskich avtorov. In: KALININA, T. M.: Drevnějšije gosudarstva vostočnoj Evropy. Pamjati člena-korrespondenta RAN A. P. Novoselceva, Moskva 2000, s. 126-133. KOŠNAR, Lubomír: Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze. In: Studia Mediaevalia Pragensia 3, Praha 1992, s. 130-186. KUZMIN, Apollon Grigorjevič: Kreščenije Kijevskoj Rusi. Moskva 2014. LAIOU, Angeliki E. – MAGUIRE, Henry: Byzantium: A World Civilization. Washington 1992. LÁŠEK, Jan Blahoslav: Počátky křesťanství u východních Slovanů. Praha 1997. LEBEDĚV, Gleb Sergejevič: Švedskije pogrebenija v lad'je VII-XI vekov. Skandinavskij sbornik 19, 1974, s. 155-187. LESNOJ, Sergej: Rus', otkuda ty? Moskva 2013. LICHAČOV, Dmitrij Sergejevič: Velikoje nasledije: klassičeskije proizveděnija litěratury drevněj Rusi; Zametki o russkom. Moskva 1977. LITVINA, Anna Felixovna – USPENSKIJ, Fjodor Borisovič: Vybor imeni u russkich knjazej v X-XVI vv. Dinastičeskaja istorija skvoz' prizmu antroponimiki. Moskva 2006. LOMONOSOV, Michail Vasiljevič: Drevnjaja rossijskaja istorija ot' načala rossijskago naroda do končiny Velikago Knjazja Jaroslava Pervago ili do 1054 goda. Sankt Petěrburg 1766.

| - 73 LOMONOSOV, Michail Vasiljevič: Report. In: BILJARSKIJ, P. S.: Matěrijaly dlja biografii Lomonosova. Sankt Petěrburg 1865, s. 760. LOMONOSOV, Michail Vasiljevič: Vybrané spisy. Praha 1955. LURJE, Jakov Solomonovič: Obščerusskije letopisi XIV-XV vv. Leningrad 1976. MACŮREK, Josef: Dějiny východních Slovanů 1. Do doby Petra Velikého. Praha 1947. MAKAROV, Nikolaj Andrejevič: Archeologičeskije drevnosti kak istočnik znanij o ranněj Rusi. In: MAKAROV, N. A. (red): Rus' v IX – X. vekach. Archeologičeskaja panorama, Moskva-Vologda 2012, s. 64-92. MAVRODIN, Vladimir Vasiljevič: Načalo morechodstva na Rusi. Stěnogramma publičnoj lekcii, pročitannoj v 1950 godu v Leningradě. Leningrad 1950, s. 3-4. MÜLLER, Gerhard Friedrich: Istoričeskije sočiněnija o Malorossii i malorossijanach. Moskva-Berlin 2015. NAZARENKO, Alexandr Vasiljevič: Drevňaja Rus' i Slavjaně. Moskva 2009. NAZARENKO, Alexandr Vasiljevič: Německije latynojazyčnyje istočniki IX-XI vv. Moskva 1993. NĚČKINA, Milica Vasiljevna: Vasilij Osipovič Ključevskij: Istorija žizni i tvorčestva. Moskva 1974. PASZKIEWICZ, Henryk: The Making of the Russian Nation. London 1963. PAŠUTO, Vladimir Terenťjevič: Vněšnjaja politika Drevněj Rusi. Moskva 2013. PČELOV, Jevgenij Vladimirovič: Geněalogija drevněrusskich knjazej. Moskva 2001. PETERSEN, Jan: Norvežskije meči epochi vikingov. Moskva, 2005. [online] © 20042015 [cit. 2016-04-09]. Dostupné z www: PETRUCHIN, Vladimir Jakovlevič: Načalo etnokul'turnoj istorii Rusi IX-XI vekov. Moskva 1995. PLETŇOVA, Svetlana Alexandrovna – RYBAKOV, Boris Alexandrovič (red): Istorija SSSR s drevnějšich vremjon do našich dněj 1. Pervobytnoobščinnyj stroj. Drevnějšije gosudarstva Zakavkaz'ja i Sredněj Azii. Drevnjaja Rus'. Moskva 1966. PRISJOLKOV, Michail Dmitrijevič: Istorija russkogo letopisanija XI - XV vekov. Sankt Petěrburg 1996. PUŠKINA, Tamara Anatoljevna: Skandinavskije nachodki na těrritorii drevněj Rusi. In: The rural Viking in Russia and Sweden, Örebro 1997, s. 83-92.

| - 74 ROSPOND, Stanisław: Struktura i klassifikacija vostočnoslavjanskich antroponimov. Voprosy jazykoznanija 3, 1965, s. 12-18. RYBAKOV, Boris Alexandrovič: Rožděnije Rusi. Moskva 1982. SAMONOVA, Marija Nikolajevna: Rogvolod i Rogněda: skandinavskije korni polockoj knjažeskoj dinastii. In: Alba Ruscia: belorusskije zemli na perekrestke kul'tur i civilizacij (X–XVI vv.), Moskva 2015, s. 8-26. SHEPARD, Jonathan: The Origin of Rus' (c. 900-1015). In: PERRIE, M.: The Cambridge History of Russia, Cambridge 2006, s. 47-72. SCHLÖZER, August Ludwig von: Nestor: Russkije letopisi na drevněslavjanskom jazyke, sličennye, pereveděnnye i ob'jasněnnye A. Schlözerom. Sankt Petěrburg 1809. SCHRAMM, Gottfried: Altrusslands Anfang. Historische Schlüsse aus Namen, Wörtern und Texten zum 9. und 10. Jahrhundert. Freiburg im Breisgau 2002. SNĚGIREVA,

Ljudmila

Illarionovna

–

AGIBALOVA,

Maja

Ivanovna:

Otěčestvennaja istorija: s drevnějšich vremen do vtoroj poloviny XIX veka: kurs lekcij 1. Tomsk 2002. SOLOVJOV, Sergej Michajlovič: The time of troubles: Tsar Vasily Shuisky and the Interregnum, 1606-1613. Moscow 1989. SOLOVJOV, Sergej Michajlovič: Istorija Rossii s drevnějšich vremjon 1. Moskva 1959. STALSBERG, Anne: Herstellung und Verbreitung der Vlfberht-Schwertklingen. Eine Neubewertung. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 2008, s. 89-119. STRUBE DE PIERMONT, Frederic Henri: Rassužděnije o drevnich rossijanach. Moskva 1791. SUPERANSKAJA, Alexandra Vasiljevna: Slovar' russkich ličnych imjon. Moskva 2006. SYROV, Sergej Nikolajevič: Stranicy istorii. Moskva 1979. ŠČAVELJEV, Alexej Sergejevič – FETISOV, Alexandr Anatoljevič: Vikingi. Meždu Skandinavijej i Rus'ju. Moskva 2009 [online] © 2016 [cit. 2016-03-15]. Dostupné z www: ŠUMILO, Serhij Viktorovič: Knjaz' Oskol'd i christijanizacija Rusi. Kijev 2010. ŠVANKMAJER, Milan a kol: Dějiny SSSR: přehled politického vývoje společnosti. Díl 1. Dějiny Ruska. Praha 1967.

| - 75 ŠVANKMAJER, Milan – VEBER, Václav – SLÁDEK, Zdeněk – MOULIS, Vladislav: Dějiny Ruska. Praha 19993. TATIŠČEV, Vasilij Nikitič: Istorija Rossijskaja 1/I. Moskva 1768. TATIŠČEV, Vasilij Nikitič: Istorija Rossijskaja 1/II. Moskva 1769. TATIŠČEV, Vasilij Nikitič: Istorija Rossijskaja 4. Moskva 2000. THATCHER, Griffithes Wheeler: Ya'qūbī. In: Encyclopædia Britannica 28. Cambridge 191111, s. 904. THOMSEN, Vilhelm Ludwig Peter: The relations between ancient Russia and Scandinavia and the origin of the Russian state. Oxford- London 1877. VAŠČENKO,

Eduard

Dmitrijevič:

"Chazarskaja

problema"

v

otěčestvennoj

istoriografii XVIII-XX vekov. Sankt Petěrburg 2006. VIKSTRAND, Per: Pre-Christian Sacral Personal Names in Scandinavia. In: Names in Multi-Lingual, Multi-Cultural and Multi-Ethnic Contact Proceedings of the 23rd International Congress of Onomastic Sciences. Toronto 2008, s. 1012-1018. Internetové zdroje: Annales Bertiniani. (Jahrbücher von St-Bertin). [online] © 2016 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z www: BOSWORTH, Clifford Edmund: Abu'l-Qāsem ʿObayd-Allāh Ibn Ḵordāḏbeh. Encyclopædia Iranica. [online] © 2016 [cit. 2016-03-10].

Dostupné z www:

BOSWORTH, Clifford Edmund: Ebn Rosta, Abū ʿAlī Aḥmad. Encyclopædia Iranica. [online]

©

2016

[cit.

2016-03-10].

Dostupné

z www:

ROSENTHAL,

Herman:

Harkavy,

Albert

(Abraham)

Yakovlevich.

Jewish

Encyklopedia. [online] © 2002-2011 [cit. 2016-03-11]. Dostupné z www: