NORMALITA A ABNORMALITA

Kapitola 1

NORMALITA A ABNORMALITA KOGNITIVNĚ TEORETICKÁ KRITÉRIA DUŠEVNÍCH ONEMOCNĚNÍ Když individuum zachvátí amok, není pochyb o jeho duševním onemocnění; když začne bláznit celý národ, závisí soud o jeho chování na úspěchu: člověk může dát bičovat moře, když potom zvítězí. A lidské dějiny – také tak vypadají – jistě z největší části ovlivňovali a řídili maničtí lidé; nic není tak úspěšné jako idée fixe. Chceme-li tedy mluvit o fenoménech masového šílenství, pak si nejprve musíme udělat jasno o definici šílenství. I. Empirický stav věci 1. Zdraví a nemoc „Absolutně zdravou živou bytost“ sice mezi lidmi potkáme nanejvýš vzácně, v říši zvířat a rostlin je nicméně zastoupena dosti často, aby mohla platit ne jako ideální, nýbrž empirický pojem: jako „zdravá živá bytost“ je chápána ta, která v rámci svých vrozených tělesných a duševních sil využívá všechny možnosti k uspokojení svých životních pudů, v čemž jí nebrání ani ji neruší žádné tělesné či duševní působení vlastní osoby, takže životní boj je výlučně zaměřen na vnější svět a zvládání reality a – odhlédnuto od vnějších vlivů, jako třeba nehod atd. – dosáhne konce teprve přirozeným opotřebováním sil, tedy slabostí stáří. Vnější svět je pro rostlinnou a volně žijící zvířecí živou bytost dán přírodou, pro člověka kromě toho fyzickými a psychickými životními podmínkami jeho kultury.

TEORIE MASOVEHO SILENSTVI.indd 237

29.4.2013 10:35:29

238

Teorie masového šílenství

2. Tělesná a duševní nemoc Obecná definice: nemoci (včetně vrozených poruch) po jistou dobu či trvale poškozují zvládání reality individuem, a pokud se neléčí, mohou za určitých okolností ještě před nástupem stařecké slabosti nepřátelsky ničit pud k životu, takže člověk dobrovolně přijme nástup předčasné smrti. Vzájemné vymezení: tělesné nemoci jsou všechny ty, jejichž příčiny jsou prokazatelné v defektech orgánů či v jejich poškozeních, tedy i ty, jejichž obraz navzdory fyzickým příčinám vykazuje pouze psychické symptomy, zatímco jako duševní choroby lze hodnotit ty, u nichž za nepřítomnosti zjistitelné fyzické příčiny lze tuto příčinu více či méně jistě nahradit příčinou psychickou, a to i tehdy, když obraz nemoci (jako u mnoha hysterií) vykazuje výlučně tělesné symptomy. Zda a nakolik za zjistitelnými fyzickými příčinami stojí opět příčiny psychické, je mnohdy nejisté, nikdy však není jisté to, zda a nakolik se za domnělými psychickými příčinami znovu neskrývají příčiny fyzické. Tato diference pravděpodobnosti je stálým úkolem vědy, která má ve výzkumu kauzalit nemocí proniknout k fyzickým příčinám, a tak okruh takzvaných čistě duševních nemocí, pokud jen jsou nějak pochopitelné, vtáhnout do okruhu chorob tělesných, jinými slovy do okruhu takových chorob, jejichž příčina je nesporně přístupná smyslovému vnímání. Prostor platnosti tělesného onemocnění: Je-li jednou stanovena tělesná příčina nemoci, tedy nemoc je zjištěna jako tělesná, pak je lhostejné, zda obraz nemoci vykazuje rovněž tělesné symptomy nebo zda lze tyto symptomy vyčíst pouze z „chování“ pacienta vůči vnějšímu světu, tedy z jeho sníženého zvládání reality (například u idiocie v důsledku afekce mozku); obraz nemoci může být nahlížen „izolovaně“ jako objektivní fakt bez ohledu na fyzické či psychické milieu, v němž se nemocný nachází (i když i na základě prostředí lze vystihnout terapeutická opatření), zkrátka tělesné onemocnění má „objektivní absolutnost“. Prostor platnosti duševního onemocnění: Je-li jednou s dostatečně velkou pravděpodobností stanovena duševní příčina nemoci, která neumožňuje poznat žádnou příčinu tělesnou, pak


29.4.2013 10:35:29

Normalita a abnormalita

239

tělesné symptomy i tam, kde se, jako v hysterii, tváří jako výlučné, klesají na pouhé průvodní jevy, přestávají konstituovat obraz nemoci, a proto tento obraz nemůže být sledován „izolovaně“, nýbrž musí být získán z „chování“ pacienta k jeho prostředí, především k jeho duchovně sociálnímu prostředí. Duševní onemocnění je ve své zjistitelnosti funkcí „chování“ k protistraně, kterou sociálně reprezentuje vnější svět, ba je to dokonce tato protistrana sama, co určuje „ normalitu“ a „abnormalitu“ na ni zaměřeného chování – psychicky práce neschopný je „normální“, pokud patří k upřednostněné horní vrstvě. I kdyby člověk tento úřední soud momentální okolní skupiny neuznal, i kdyby při pátrání po „objektivních“ kritériích nakonec dospěl k „mezním případům“, třeba k případu absolutního schizofrenika, který se v důsledku své insuficience nemůže zapojit do „žádné“ sociální skupiny, nebo k případu geniálního maniaka, který „každou“ sociální skupinu vítězně donutí, aby jeho idée fixe uznala za normální, chce-li tomu náhoda, může se konstelace skupiny změnit, za převrácení údajně objektivního stavu věci, a z vítěze udělat poraženého a z poraženého vítěze. Dodáme-li k tomu ještě, že i „vně stojící“ pozorovatel sám patří k nějaké sociální skupině a závisí na jejích sociálních normách, bude jasné, že omezit v rámci empirického výzkumu duševních chorob pozorovací pole na osobu pacienta, jak to lze u chorob tělesných, je nemožné a nepřípustné. Prostor platnosti duševních onemocnění je vždy prostorem nějakého „chování“, čili nedovoluje žádné „vyizolování“ chování partnera. Ať už je dán jako sociální prostředí či nějak jinak, vždy je třeba do pozorovacího pole zahrnout podmínky chování vnějšího světa (a tím dokonce i pozorovatele samého), a to kritéria duševních onemocnění v protikladu k tělesným a k jejich objektivní absolutnosti v empirické oblasti „relativizuje“. 3. Funkce stanovování norem „Sociální skupina“, tzn. skupina lidí, která není náhodným konglomerátem individuí, nýbrž je nezávisle na individuích, jež se mohou střídat, více či méně trvale soudržná k tomu, aby mohla společně jednat, tuto trvalou soudržnost získává určitými


29.4.2013 10:35:29

240


stabilními „postoji“, které jsou nezbytnou předběžnou podmínkou členství ve skupině; ať už je to stanoveno tradicí nebo nějakým ustavujícím aktem, skupina a rádius jejího jednání existují a jsou definovány tímto předpisem postojů. Skupiny se tvoří, aby usnadnily životní boj svých členů; předpisy, jimiž „normují“ jejich chování, vznikly ze skupinových účelů a přizpůsobují se jim. Vzhledem k těmto účelům se skupina chová „rozumně“, a sice v nejširším smyslu rozumně: pro magické myšlení je zasvěcovací tanec, k němuž se skupina schází, právě tak logický, přijatelný a rozumný jako jakékoli praktické zařízení, jehož účel je jasný civilizovanému člověku. Logika skupiny je výsledkem určitých účelových postojů; každá sociální skupina má v tomto smyslu svou vlastní logiku, své vlastní schéma přijatelnosti, v němž vnímá a zvládá realitu, a i když se tyto různé logiky u sousedících sociálních skupin vzájemně liší jen v minimálních odstínech, tyto diference by neexistovaly, kdyby nakonec nebyly založeny na „diferencích víry“, na diferenci axiomů, které stojí na konci kauzálních řetězců a mají pro ně znamenat poslední potvrzení skutečnosti. Lhostejno, jak velký je výřez skutečnosti, který má určitá sociální skupina zvládat – výřez skutečnosti pro národ je jistě větší než výřez skutečnosti pro cech výrobců svrchní části bot –, lze o pravé sociální skupině mluvit vždy jen tehdy, když její obraz reality (který podle okolností může znamenat pouze „principy obchodu“) je axiomaticky stanoven a akceptován. Každá skupina produkuje jisté „formy víry“ jako integrovanou součást své vlastní logiky a z těchto axiomatických forem víry vycházejí „normy“ pro chování členů skupin. „Normy“ zavazují členy skupiny k určitým postojům uvnitř celkového postoje skupiny: mají akceptovat axiomy víry skupiny, tedy i její zvláštní schéma reality a zvláštní logiku, zkrátka mají usilovat o určité postoje jako „dobré“ a jiné zavrhovat jako „špatné“. Jinými slovy, „normy“ skupiny jsou pro ni „systémem dobře zdůvodněných postojů“, jsou pro ni „hodnotovým systémem“, podle něhož jsou členové skupiny ve skupinou předznačeném výřezu skutečnosti zavázáni jednat. Tento závazný charakter „norem“ a jimi zřízeného hodnotového systému tento


29.4.2013 10:35:29


241

systém činí „morálkou“, „skupinovou morálkou“; bez skupinové morálky neexistuje žádná sociální skupina. Kdo se normám skupinové morálky vzpírá nebo se od nich odchyluje, je ze skupiny vyloučen. To se může stát dvojím způsobem: buď jsou důvody odchýlení pro skupinu pochopitelné a začlenitelné do schématu reality skupiny, nebo leží mimo logiku skupiny a její schéma reality; v prvním případě bude odchylující se individuum ze skupiny vyloučeno jako „zločinec“, ve druhém případě jako „pomatenec“. Kritéria, která má skupina přichystána pro pomatence, jsou tedy v první řadě morální, ba etické povahy. Pomatenec je „posedlý ďáblem“; i když nepůsobí žádnou bezprostřední škodu, je každopádně v důsledku své abnormality potenciálně „obecně nebezpečný“, „znesvěcený“ a jeho přítomnost „znesvěcuje“ skupinu; skupina se stydí za duševně nemocného, který k ní patří, stydí se za jeho „ztracený rozum“. Pokud by vůbec mělo být možné „vyléčit“ ho, pak akt léčení probíhá v podobě „opětovného zasvěcení“: v ošetřování pomatených se nejdéle udržela magická medicína se svou metodou vyhánění démonů, vlastně až hluboko do novověku, neboť představa o „ztraceném rozumu“ je právě tak setrvalá jako každá stará představa, tím více, že je všechny uchovává jazyk (tedy uchovává v pravdě). Kdo se v důsledku abnormality svých postojů prohřeší proti normám skupiny, tomu mohou pomoci jen určité sakrální protipostoje celé skupiny, určité „rity“, které „léčí a posvěcují“, takže ztracený rozum je „znovu nalezen“ a opětovný vstup do schématu přijatelnosti skupiny je možný – jako „záchrana duše“ se dokonce stane dobrým skutkem. Pokud se pevně ustavená sociální skupina ve svém schématu reality cítí jistá, je vůči disidentům, a zvláště vůči tomu, kdo „ztratil rozum“, poměrně tolerantní; jeho odpor k normám, jeho „abnormalita“ se pociťuje ne jako obecně nebezpečná, nýbrž jako „neškodná“ a ďábelskost ztráty rozumu poklesá k (prastaré) komice „hloupého čerta“. Intolerance nastupuje teprve tehdy, když skupina ztratí svou pevnou vazbu nebo se cítí být napadena zvnějšku; vnitřní a vnější ohrožení stupňují „obecnou nebezpečnost“ blázna. Upalování čarodějnic pozdního středověku bylo funkcí uvolňování a přeformovávání víry.


29.4.2013 10:35:29

242


4. Nekontrolované autonomní skupiny Kdo byl duševně nemocný, čarodějnice, nebo ti, kteří je upalovali? Snad všichni, přinejmenším ve většině případů, ale upalování jistě bylo vždy výronem nějakého šílenství, šílenství čarodějnic a strachu z nich. Idea posedlosti ďáblem byla abstraktně nutným výsledkem teologického myšlení; vedle zbavení lidstva hříchu Kristovou tělesnou smrtí, vedle Kristova prostřednictví pro dobro, muselo být důsledně přijato i prostřednictví pro zlo, stálá reinkarnace zlého principu, neboť jinak by nepopiratelná existence tohoto zlého principu, ve světě údajně navždycky zbaveném viny, byla naprosto nevysvětlitelná. Když proto teologická kauzalizace světa vyžadovala, aby se v empirickém světě pátralo po empirických vstupních branách zla, pak v jistém smyslu – ovšem ne v každém – jednala se stejnou logikou jako moderní chemie, která stanovila škálu atomových vah a zaměřila se na to, aby mezery v ní uzavřela systematickým vyhledáváním prvků, jež na počátku ještě chyběly; v obou případech šlo o potvrzování smysluplné hypotézy, odpovídající základní teorii. Šílenství čarodějnic odpovídalo „normě“ pozdně středověkého křesťanství, odpovídalo jeho schématu reality, jeho morálce, jeho hodnotovému systému, ba dokonce jeho humanitě, neboť chtělo zachraňovat duše a opět jim opatřit Boží milost rozumu, o nějž byly oloupeny, aby se, třebaže teprve ve smrti, mohly znovu vrátit do společenství věřících. Možná že středověk, a to zvlášť v horských regionech (námořnické národy jako Holanďané byly šílenstvím postiženy daleko méně), byl fakticky znovu postižen znovuprobuzením magických forem ducha – konečně ještě během 13. století byly ve Švédsku běžné lidské oběti –, a proto není nepravděpodobné, že by magické dědictví opět nenašlo výraz v určitém počtu osob, takže se mezi „čarodějnicemi“ skutečně našly některé, jejichž vlastnosti a konání se prohřešovaly proti křesťanské normě. Obecně však čarodějnice žily veskrze v křesťanské normě, a to natolik, že rozmanitým, veskrze prokázaným sebeobviňováním na sebe dokonce vzaly nejzazší důsledky této normy, totiž normu „abnormality“ a – zřejmě více


29.4.2013 10:35:29


243

či méně hystericky – byly s to produkovat všechny symptomy, jež k tomu byly nutné. Spíše než tělesnými oběťmi byly oběťmi sugesce hypertrofované normy, hypertrofovaného hodnotového systému, který naprosto „logickou“ cestou překročil své vlastní hranice normality. Šílenství čarodějnic plně propuklo teprve v bojovném období církve; využívalo se jako (nepřímý) prostředek v tažení reformace a protireformace, a sice se stejnou intenzitou z obou stran. Ale teorie o kacířích, která předně ležela v základech čarodějnického šílenství, tato první logická hypertrofizace křesťanské etiky, pochází z doby, v níž církev působila dokonale autonomně, nebyla vážně rušena žádnými protichůdnými hnutími, a proto mohla svá ustanovení rozvíjet naprosto bez zábran podle své vlastní logiky. A právě na této nerušené autonomii spočívá hypertrofizace. Každé pojetí reality, lhostejno k jakému jejímu výřezu se vztahuje, se snaží principy poznání, s nimiž úspěšně zvládlo onen kus reality, aplikovat stále dál a tak nekonečně opakovat první zdařilý krok do nepoznatelného, tzn. konečně dospět k totálnímu poznání světa. Toto nespoutané a bezuzdné pohánění kauzálních řetězců vpřed v čistě duchovním brzy vede k sice naprosto legitimnímu, ale přece jen spekulativnímu zabývání se neřešitelnými aspekty nekonečnosti (pro scholastiku dané v pojmu Boha), avšak v praktické oblasti, mají-li se na ni zpětně aplikovat výsledky volně se vznášející abstraktní spekulace, plodí stavy odporující realitě, jejichž protismyslnost nelze vynutit natrvalo, respektive vynucování je ocejchováno jako šílenství. Čistě spekulativní pohánění aristotelské přírodovědy nebo antické medicíny vpřed muselo nakonec vést k hypertrofické, realitě odporující konstrukci, kterou takříkajíc jedním rázem zničila renesanční věda, a etický výřez reality, jehož odhalení bylo kdysi velkým humánním činem křesťanského ducha, musí nakonec nátlak, který na něj činí hypertrofovaná etická spekulace, odhalit jako to, čím je, totiž jako „šílenství“. Každý systém myšlení a hodnot si přeje, aby se mohl bez zábran rozvíjet k nekonečné absolutnosti, tedy až k hypetrofickému šílenství. Jelikož je však každý systém nesen konkrétní sociální


29.4.2013 10:35:29

244


skupinou lidských bytostí, většinou existuje sousední skupina, která přebírá kontrolu a silou svého vlastního schématu reality tvoří protiváhu, chránící před šílenstvím. Tato blahodárná konkurence různých systémů norem (jak ji lze nalézt všude v každodenním životě) však odpadne, když jeden systém převezme samovládu a – díky zvláštním přednostem a schopnosti totality, tedy vlastností, pro které nám křesťanský systém musí stále ještě sloužit jako jeden z největších a nejobsáhlejších příkladů – může svůj hodnotový systém etablovat jako autonomní centrální hodnotu. Pokud takový autonomní centrální systém existuje, pak přinejmenším v bezprostředním prostorovém sousedství už neexistuje žádný, rodem mu rovný konkurenční systém; kontrolu může provést pouze „následník“, jakým je časově sousedící systém, v případě křesťanství hnutí, které začalo reformací coby kritikou katolicismu a které se pak, stranou od protestantismu, rozrostlo v kritiku křesťanství, ba víry v Boha vůbec, zkrátka „osvícenství“, pro něž je velká epocha křesťanství pouhou naplněností šílenstvím, „temným středověkem“. Autonomní, navenek uzavřený a zvenčí nekontrolovaný centrální hodnotový systém, který v důsledku dosažení hranice nekonečnosti v duchovním a hranice šílenství v etickém dospěl ke svému přirozenému konci, jednotlivým hodnotám, které navršil kolem svého centra, vrátí jejich „svobodu“, nechá je jednat „svobodně“ podle jejich vlastního zákona: středověká organizace života se navršila kolem víry a i státní hodnotové útvary, ačkoli často mocenskopoliticky s církví ve sporu, zůstaly zaměřeny na centrum víry. S renesancí se jedna hodnotová oblast po druhé vymanila teologickému vedení, nejprve věda na univerzitách, a brzy už neexistovala žádná oblast života, která by měla tendenci čerpat svá pravidla z náboženského ustanovení – „laický duch“, proti němuž se církev tak dlouho bránila, všude zvítězil a všude se mohl „svobodně“ rozvíjet. Velká jednota života soustředěného kolem jediné autonomní církve se rozpadla na nespočet hodnotových jednotek, které všude ze své podstaty usilovaly o absolutní autonomii a vůči ostatním se začaly zapouzdřovat; ať politická oblast hodnot, nebo komerční, nebo vojenská, nebo umělecká,


29.4.2013 10:35:29


245

nebo nějaká jiná, každá se „odpoutala“, každá, pokud nechtěla být utlačována a vysávána druhými, musela usilovat o výhradní platnost, a život, zbavený otěží křesťanské morálky, se v rostoucí míře stával produktem pouhého užívání moci, produktem boje všech proti všem. Poslední fáze tohoto vývoje se musela stát válkou, jako se vede dnes, jakousi válkou „bez front“, protože všechny různé oblasti hodnot se tu potírají, vzájemně překrývají a protínají a tak tím nejkomplikovanějším způsobem jedna pro druhou vykonávají práci páté kolony. Tak muselo dojít k apokalyptickému stavu, k Božímu trestu za „osvícenství“, jímž se lidstvo „osvobodilo“ od církevní centralizace. „Reakční“ duchové tento vývoj předvídali a chtěli ho zadržet. Ovšem dějinný vývoj zadržet nelze a ještě méně lze vůlí znovu nastolit někdejší stavy, ať by byly jakkoli dobré. A i kdyby mohl být dnešnímu člověku obraz středověku prezentován jako tak výhodný, jak si je vůbec možné představit, totiž jako velké úsilí o celkovou organizaci lidstva pod vedením křesťanské humanity, moderní člověk by návrat odmítl a dal by přednost dnešnímu hrůznému stavu světa. Neboť vzpomínka na „temné šílenství“, v němž se středověký svět dožil konce, dnes zastíní jakýkoli věrnější obraz, který bychom o něm mohli mít: hrůza z někdejšího „šílenství“ je silnější než hrůza z hmatatelně přítomného světa hrůz. 5. Relativistická organizace skupin Každá sociální skupina, která není geograficky úplně izolovaná nebo jinak uzavřená, má nějaké sociální prostředí, sociální vnější svět, v němž působí a v němž, zvláště za rozpoutaného konkurenčního boje, se má potvrzovat. V nějaké formě je proto vždy také částí nadřazené vyšší skupiny, neboť když neexistuje „zapouzdření“, je již v relaci k nejbližší sousední skupině dána struktura k novému a většímu skupinovému společenství. Skupinová společenství se mohou stupňovitě vršit ve velkoskupiny – jednou takovou je stát a takovou bylo i „křesťanství“ –, takže každá taková velkoskupina se stává nekonečným předivem nejrůznějších podskupin a společenství podskupin, velmi komplexním systémem skupin, které se do sebe zčásti vzájemně zasouvají, zčásti


29.4.2013 10:35:29

246


se křižují a protínají, zčásti spočívají v celém konglomerátu bez vzájemného kontaktu. Principiálním mezním případem v tomto ústrojí, tj. principiálně nejmenší a principiálně největší sociální skupinou, je na jedné straně lidské individuum, na druhé straně celek všech těchto individuí, zkrátka lidstvo jako takové, takříkajíc dodané přírodou samou, zatímco všechny skupiny a formace skupin ležící mezi tím vytváří lidský pud a vůle ke spolčování. Jednotlivé individuum je veskrze konkrétní pojem, protože je lze potkat zhruba ve třech miliardách exemplářů, zatímco konkrétnost různých skupin a nadskupin závisí na reálné působnosti jejich aktuálního sociálního ústrojí, kolem jehož poslední sociální meze, totiž u pojmu lidstva jako takového, potemní k naprosté vágnosti, neboť tři miliardy individuí se dosud zpěčovaly jakékoli celkové organizaci a nelze pro ně uvést žádný jiný zdroj soudržnosti než společné osídlení planety Země. Analogicky poměru individua ke skupině může být skupina členem vyšší skupiny, pakliže se přizpůsobí jejím „normám“, tedy v rámci výřezu reality, který vyšší skupina pokrývá, na jejímž schématu apercepce, hodnotovém systému a morálce se podílí. Jinými slovy a viděno obráceně: jednotlivé skupiny se sdružují v systém skupin (jakožto vyšší skupinu), aby společně dosáhly určitých účelů v životním boji, k čemuž vyšší skupinu vybaví normami, které jsou společné jejich jednotlivým skupinovým hodnotám, takže mohou být akceptovány všemi členy skupin. Této skupinové mechanice odpovídá to, že větší skupina – lhostejno, zda (většinou jako v mechanice tvorby státu) vznikla shrnutím podskupin nebo (jako u zakládání náboženství) jednorázovým aktem založení – musí být a je podstatně vhodnější k prosazování nároků a autonomie a výhradní platnosti než každá z jejích podskupin. Tato autonomie důsledně (a empirické pozorování to všude potvrzuje) sleduje dva směry, na jedné straně směr „zapouzdření“ vůči všem „vnějším“ sousedním skupinám, na druhé straně směr postupného vysávání a ničení všech „vnitřních podskupin“; vnější sousední skupiny jsou a priori pociťovány jako rušivé a nepřátelské vůči autonomii, vnitřní však rovněž jako zhoubné nebo přinejmenším zbytečné, neboť mohou být


29.4.2013 10:35:29


247

jen nedostatečným přiblížením k „výše stojícímu“ hodnotovému systému: autonomie vyšší skupiny odmítá každou vnější i vnitřní kontrolu, první jako „barbarskou“, druhou jako „laickou“. Z toho vyplývá ideál celkového hodnotového systému obepínajícího celou zeměkouli, který za vyřazení všech meziskupin a podskupin zahrne „všechny“ lidi, takže každý bezprostředně patří hlavnímu systému a je bezprostředně podřazen centrální hodnotě. O tuto konečnou organizaci lidstva usiloval jak katolicismus (pomyslete na konstituci jezuitského experimentu s Božím státem v Jižní Americe), tak protestantismus, i když jinou cestou (vyřazením církevního „zprostředkování“), a přesně tatáž idea působí v „beztřídní“ společnosti marxismu. Všeobsáhlá světová jednota, velký mírový ideál, v jehož rámci každé individuum bezprostředně patří Bohu, totiž odedávna byl a vždy bude cílem všech snů lidstva, a to tím více, že jelikož člověk musí vždy žít s neposkvrněným toužebným obrazem, domnívá se, že špatné zkušenosti se nemohou opakovat, a sice proto, že by se opakovat neměly. A tak zapomíná na hrozné obrazy šílenství, které se vyvíjejí tím hrůzněji, čím je konstituovaná autonomie hodnot větší, výlučnější a totalitnější; člověk považuje hypertrofické šílenství autonomií za odbyté, jednou provždy odbyté. Individuum je v autonomní oblasti hodnot vystaveno šílenství logické hypertrofie. Avšak tam, kde takový hodnotový absolutismus ještě není dosažen nebo kde centrální hodnotový systém, jako ten středověký, byl opět rozbit a udělalo se místo novému relativismu hodnot, tam bída individua není menší: je ohroženo hodnotovou rozervaností. Čím je skupina v komplikované sociálně stavbě menší, tím větší je totiž počet vyšších skupin, k nimž jednak jako podskupina zčásti musí a zčásti může patřit; jednotlivé individuum jako minimální sociální skupina je vřazeno a sdruženo do maximálního počtu vyšších skupin – rodina, národ, generace, náboženství, povolání, stát, třída, klub, politická strana atd. atd. Pro individuum (a analogicky pro každou jinou malou skupinu, která se nachází v podobné pozici) tím vzniká úkol asimilovat se k normám všech vyšších skupin, k nimž současně patří, jinými slovy všechna


29.4.2013 10:35:30

248


různá schémata apercepce, axiomy víry, pravdivostní a hodnotové postoje, logiky a morálky co možná bez třecích ploch vtělit do vlastního schématu reality. Individuum se jen velmi málo podílí na tvorbě těchto vyšších skupin, obyčejně „na ně natrefí“, většinou dokonce již při svém narození, a i když je asimilace usnadněna tímto pomalým vrůstáním do milieu vyšších skupin, ještě více, i když je předzjednán jistý výběr vyšších skupin, z vyšších skupin, které předem hodnotově, logicky a morálně harmonují – syn z velkoburžoazní americké rodiny bude takříkajíc „přirozeně“ vrůstat do své příslušnosti k presbyteriánské církvi, k Yaleově univerzitě, k povolání byznysmena, k obchodní komoře, k Rotary Clubu, k republikánské straně a jen v důsledku nějaké abnormality se octne v komunistické organizaci –, i když se zdá, že to předem zaručuje „snášenlivost“ vůči jistým normám, jež mají individuu usnadnit chovat se vůči všem těmto vyšším skupinám „normálně“, jsou tyto údajně snášenlivé hodnotové oblasti dnes v důsledku obecné roztříštěnosti hodnot od sebe již tak daleko odloučeny, že individuum – byť jeho vlastní schéma reality může nepochybně vykazovat úžasnou elasticitu svědomí – je ustavičně ohrožováno nejtěžšími konflikty svědomí. Fenomén „abnormálního chování“ dnes vůbec nepotřebuje tak křiklavé příklady, jako je lord, který jako princ Egalité vstoupí do komunistické strany. Ne, to by byl dnes příliš laciný příklad, laciný ve svém poukazu na „přirozenou“ opozici dvou skupin pojmů, jakými jsou komunismus a kapitalismus, ne, relativizace hodnot dnes už daleko pokročila a skupiny hodnot, které byly dříve „snášenlivé“, například církev a stát, se staly nesnášenlivými a tato nesnášenlivost individuu téměř znemožňuje současně poslouchat autonomní, a proto totalitním nárokem zatížené normy dvou takových skupin. Jako nejlepší příklad toho by bylo možno uvést případ „conscientious objector“, který se v konkurenčním boji dvou vyšších skupin rozhodne pro totalitní nárok svého náboženství, tedy se uvnitř válčícího státu stane pátou kolonou, a proto s ním stát sice s nevolí, ale důsledně (stát nesmí náboženskou příslušnost označit za „pomatenost“, ačkoli by to udělal mnohem raději) musí zacházet jako se „zločincem“.


29.4.2013 10:35:30

NORMALITA A ABNORMALITA

Recommend Documents