Nora Szczepańská DIVOKÝ ANDA ALBATROS PRAHA

1

2

Nora Szczepańská

DIVOKÝ ANDA

ALBATROS PRAHA

3

PŘELOŽIL JOSEF VLÁŠEK

© Nora Szczepańská 1961, 1963 Translation © Josef Vlášek, 1969 Illustrations © Jaromír Vraštil, 1969

4

DIVOKÝ ANDA

5

KAP ITOLA I Assine, Tepe a Abuana uháněli na koních. Nad trávou prérie zářil už jen úzký proužek. Slunce za chvíli zapadlo. Na jihu se však rozzářilo nové světlo. Chvílemi bylo vidět zřetelněji, chvílemi mizelo. Assine zahvízdal a obrátil koně, tma byla stále hustší, nebylo už téměř vidět a z prérie vanul chlad. U dalekého ohně zařehtal kůň. Chlapci pobídli své mustangy. Teď už jasně rozeznávali plameny, cítili pach kouře. Na druhém břehu řeky, vzdáleném několik hodů oštěpem, hořel také oheň. Tepe přijel k Assinemu a řekl: „Konec!“ Assine pokrčil rameny. Neodpověděl. Vedl přece výpravu a sám dobře věděl, co si má o tom myslet. Zpomalili. Jeli dál mlčky. Viděli teď docela zřetelně rozcuchané vlasy Andy, který seděl na bobku u ohně, a také tmavé obrysy koně pasoucího se opodál. 6

Seskočili z mustangů, zbavili je uzd a spoutali jim nohy. „Ztratili jsme stopu,“ řekl Assine, když si sedal vedle Andy. „Nemohli jsme najít ztracenou stopu,“ opakoval po něm Abuana, který byl z nich nejmladší a rád potvrzoval slova svých starších kamarádů. Anda seděl s dýmkou v ústech a mlčel dál, jeho šikmo posazené oči byly tajemné. Assine se obrátil a letmo se podíval na tamten oheň. „Jak se to stalo?“ zeptal se, aniž se podíval na Andu. Chlapec však nepospíchal s odpovědí, schválně protahoval mlčení, protože věděl, jak jsou ostatní netrpěliví. Nesměli naléhat. Čest jim to nedovolovala. Abuana řekl: „Je tu ještě kus masa.“ Všichni ožili. Napíchli jelení maso na rožeň a dali ho hned nad plamen. Koně poskakovali kolem ohně se spoutanýma nohama a občas zařehtali. Od tamtoho ohně jim odpovídali mustangové. To pak chlapci zdvihali hlavy a dívali se neklidně v tu stranu. Nakonec to už Tepe nevydržel a řekl: „Museli odjet z vesnice ještě v noci. Potom už nám přece nemohli proklouznout.“ Assine, který si nad ohněm soustředěně zapaloval dýmku tenkou větévkou, rychle vzhlédl na Andu. Anda mlčel. „Asi se hned přebrodili přes řeku,“ pokračoval Tepe. „Jenom mi není jasné, proč zapálili oheň. A proč jsi i ty zapálil oheň. Proč už má být konec?“ Abuana dodal: „Ano, chceme to vědět. Ty jsi zvěd a měl bys nám to vysvětlit…“ „Abuano!“ řekl zostra Assine. „Proč neotáčíš rožeň? Maso se ti pálí!“ Abuana se poslušně vrátil ke své práci. „… Chceme vědět…,“ stačil ještě dodat. Assine se zase začal zabývat svou dýmkou. Snad vzpomínal na události toho dne. Jeho skupina vyjela z vesnice před východem slunce. Jenom Anda jako zvěd vyjel dříve. Assine s chlapci křižovali celý den po prérii a houštinách, po roklích a březích řeky. Jak se to stalo, že nenarazili na stopy nepřátelské skupiny? Hungotinga, její náčelník, byl chytrý, to je pravda, ale Assine se cítil pokořen, třebaže to na sobě 7

nedával znát. Kromě toho nechápal, jak se stalo, že i Anda i tamti si troufli zapálit ohně, když přece bylo dohodnuto, že se to udělá až po skončení celé akce. Pečeně na rožni se pořád zmenšovala. Byla už docela malá. „Mělo by se to už sníst,“ řekl smutně Abuana. „Jestli budeme ještě čekat, moc toho nezůstane.“ „Škoda že jsi nám nedovolil ulovit to divoké prase,“ povzdychl si Tepe. „To by to teď vypadalo jinak!“ „Ach!“ Abuana jenom toužebně vydechl. „Myslil jsi,“ pokračoval Tepe, „když jsme tak zaměstnáni stopováním, že nesmíme už nic jiného dělat, a snad právě proto…“ „Tak dost!“ řekl Assine a obrátil se k Andovi s otázkou: „Viděl jsi je, když přešli přes řeku?“ Anda vyprskl krátkým, pohrdavým smíchem, který chlapci strašně neměli rádi, oči se jim zablýskaly pod rozcuchanými vlasy. „Uaah! Proč bych je neměl vidět!“ řekl. „Kdy to bylo? Mluv!“ „Dlouho před východem slunce. Potom jeli podle řeky na východ. Všichni tři.“ „Jak to všichni tři?“ zeptal se Assine „A čtvrtý? Byli přece pohromadě.“ „Byli pohromadě,“ přisvědčil klidně Anda. „A říkáš: všichni tři!“ křičel Assine. „Bylo to tak!“ Tepe, který seděl nejblíž, to nevydržel a udeřil chlapce do ramene. „Tak to asi neumím počítat!“ vyprskl Anda a uhnul. Assinemu už také docházela trpělivost. „Tak jak? Kolik jich bylo? Tři, nebo čtyři?“ „Byli čtyři, ze začátku. A pak… jenom tři,“ řekl chlapec. „Co udělal ten čtvrtý? A kdo to byl?“ „Hungotinga! Hungotinga to byl!“ odpověděl Anda. „On jel jinudy?“ vyptával se dál Assine. „Ne,“ řekl klidně Anda. „Byl přece s nimi.“ „Ufff! Zmlátím ho…,“ zašeptal Tepe a přibližoval se k chlapci. 8

„Počkej! Nebuď takový nedočkavý,“ Assine ho chytil za ruku, ačkoli sám sotva ovládal svou zvědavost a hněv. Chvíli mlčeli. Najednou se Abuana zeptal tišeji: „Ando… ty jsi zabil Hungotingu?“ Zavládlo ticho a oči chlapců se upřely na Andu. Opět se začal smát a hubenou rukou si ještě víc cuchal ty své pačesy. „Bylo to tak: ostatní sjeli do soutěsky a on tam zůstal sám. Jako by si o to přímo říkal!“ „A ty?“ „Dost dlouho jsem ležel za balvany. Nohy mi z toho zdřevěněly.“ Assine řekl: „Ne, není lehké být zvědem. A co dál?“ „Chytil jsem Hungotingu do lasa. Kůň uháněl dál.“ „Dobře že jsi měl s sebou laso,“ pochválil ho Tepe. „Tamti se nevrátili. Nejspíš se báli. Myslili si asi, že je nás tu víc pohromadě.“ Anda zmlkl a zhluboka si oddechl. Byl však rozrušený, třebas v obličeji zachovával obvyklý posměšný výraz. „Ukaž nám teď Hungotingovu mrtvolu!“ rozkázal Assine. Chlapci vyskočili ze země, ale Assine, aby zdůraznil svou moc, jež byla podrobena toho dne těžké zkoušce, zdvihl ruku, podíval se na Abuanu, který stále ještě držel rožeň nad ohněm, a řekl: „Abuano! Starej se o maso!“ A Abuana zase poslušně podřepl, zatímco ostatní šli za Andou. Několik kroků od ohně, v husté vysoké trávě bylo ve tmě nejasně vidět nějaké obrysy. Anda řekl: „To je on.“ Chlapci přistoupili a naklonili se nad ním. „Nedáme ho blíž k ohni?“ zeptal se Tepe. „Tady není nic vidět.“ Assine pokynul rukou. Popadli Hungotingu za nohy a pod pažemi. Byl celý omotaný řemenem dlouhého lasa. „Probodl jsem mu srdce. Probodl jsem mu játra. Probodl jsem mu čelo,“ řekl Anda. 9

Chlapci hodili tělo blíž k ohni a sklonili se k němu. „Jsi zabitý?“ zeptal se Assine, dotýkaje se špičkou mokasíny Hungotingovy hlavy. Hungotinga jen přitakal očima. „Probodl jsem ti srdce, Hungotingo?“ zeptal se Anda. Hungotinga přikývl. „Probodl jsem ti játra?“ Hungotinga pohnul rameny, pokud mu to pouta dovolovala, zase němě přisvědčil. „Dobrá, dobrá,“ řekl Assine, „už je to jasné. Byl jsi zabit.“ Hungotinga dýchal ztěžka a zlostně a neklidně se díval na chlapce. „Ando, vytáhni mu roubík z tlamy!“ poručil Assine. Chlapec odvázal špinavý hadr zakrývající Hungotingova ústa a ten netrpělivě vyplivl stejně špinavý roubík, vydechl zhluboka a řekl: „Přísahám pomstu! Budu skalpovat vaše palice! Řekl jsem!“ „Tiše! Odkdy mrtví mluví? Víš dobře, že máš mlčet!“ rozkřikl se na něho Tepe. „Milý Hungotingo,“ vysokým hláskem zapištěl Abuana, „cítíš, jak voní naše pečínka? Dovolujeme ti, abys čichal, co hrdlo ráčí!“ „Jsme velkomyslní!“ „Psst… poslouchej…,“ šeptal Assine a ukazoval na chlapce na protějším břehu. Všichni se obrátili tam, odkud se nad hučením řeky nesl rytmus jednotvárné písně. Tepe vyprskl smíchy. Vyskočil, začal tančit kolem ohně a zpíval: „Toto je píseň o velkém bojovníku! Toto je píseň o velmi velikém bojovníku… Toto je píseň o největším bojovníku!“ Hungotinga zaťal zuby a zavřel oči. Věděl dobře, že se mu teď budou posmívat, budou si z něho tropit blázny. Takový už je obyčej a on sám se nejednou tak choval k chlapcům, které zajal on. 10

„Poslouchej! Poslouchej, velký náčelníku!“ Tepe skákal dál, šklebil se jak opice a zpíval: „Největší z mých válečných činů přinesl mně a mým bojovníkům slávu! Nechal jsem se chytit do lasa. Dřív než jsem mohl křiknout: Mami! nechal jsem se chytit do lasa. Dřív než jsem mohl křiknout: Tati! Teď mám roubík pevně v hubě. To je největší z mých válečných činů.“ „Uaaa!… Uaaa!“ volali chlapci a svíjeli se smíchy. Vtom do chvíle mlčení, které se rozhostilo po výkřiku, dolehl vzdálený dusot. Chlapci nastražili uši. Zvuk se blížil. Ze cvalu přešel do klusu, a jak se blížil k ohni, ještě zpomaloval. „Třeba je to Hungotingův kůň…,“ zašeptal Assine. „Byl hrozně divoký…,“ bručel Hungotinga. Dusot kopyt se ozýval už úplně u nich… Koně chlapců neklidně zaržáli. Odpovědělo jim znavené zařehtání a kůň se zastavil. V záři ohně, která nesahala příliš daleko, bylo nejasně vidět obrysy zvířete bez jezdce. Anda pomalu vstal a tiše zahvízdal, tak jak to byl zvyklý dělat, když chtěl přivolat svého mustanga. „Nehýbej se…,“ varoval ho Assine. Ale chlapec ho neposlouchal. Jeho pohyby byly vláčné, téměř nepostřehnutelné, a přestože byli chlapci na podobné scény zvyklí, přestože Anda byl znám svou obratností, nemohli z něho odtrhnout oči. Anda se plíží, Anda skáče na koně, Anda provozuje po stromech opičárny – to byla vždycky podívaná. Byl nedostižný a tím jaksi nepochopitelný, jako je nepochopitelné pro mnohé to, co přesahuje jejich možnosti. Přibližoval se ke koni, i když se zdálo, že se vůbec nehýbe, z jeho úst vycházel vysoký zvuk, vlídné a mazlivé mručení, jež šlo před chlapcem a smiřovalo s ním mustanga, neklidně stříhajícího ušima, okouzlovalo ho, jak se s ním Anda dorozumíval způsobem, který byl pro ostatní nepochopitelný. 11

„Vidíte…,“ šeptal tichounce Assine. „Vidíte to…“ Kůň stál na místě, díval se pozorně a ostražitě na blížícího se chlapce. Potom zdvihl a zase sklopil hlavu, lehce uhodil kopytem o zem, jako by nemohl ovládnout neklid. Z chlapcových úst se zase ozval hrdelní hlas, měkký a vábivý, podobný holubímu vrkání. Vztažená ruka znehybněla ve výši koňských nozder, aby zvíře mělo čas seznámit se s jeho pachem. Potom, když viděl, že přišel vhodný okamžik, položil dlaň trochu nad nozdry, opřel ji pevně a zároveň jemně, vypadalo to, jako by ho pouhým dotykem připoutával k sobě. Koutkem oka spatřil, jak Tepe skočil s řemenem v rukou… Ještě okamžik… Smyčka stahuje mustangovy přední nohy, spoutává je. Zvíře uskakuje dozadu, ale nevyhazuje, netrhá sebou… „Podívejte se, jak je krotký!“ Teď si ho mohou chlapci pořádně prohlédnout, pokud jim to dovoluje slabá záře ohně. Není příliš veliký, v mihotavém světle se jeho srst tam, kde nezšedla od potu, leskne nazlátle jako písek ve sluncem prozářené vodě. „Je to cizí kůň…“ Určitě. Asi mustang z nějaké sousední vsi, je již ochočený, snad už jeho matka byla ochočená. „Čtyřročák…,“ říká Anda, když mu prohlédl zuby. „A dlouho na něm nikdo nejezdil,“ dodává Tepe, který si pozorně prohlížel kůži na koňově tlamě a na hřbetě. „Podívej se…,“ jeho prst ukazoval na sotva znatelnou stopu. Ale než se Anda a ostatní chlapci stačili podívat, kůň sebou trhl a uskočil. „To je ale zvláštní…,“ řekl Tepe a údivem zvedl vysoko své řídké obočí. „Naše čabraky * tohle nedělají…“ „Silné čabraky…,“ řekl Assine. „Neviděl jsem nikdy stopy čabrak, jež používají bílí…,“ divil se chlapec. „Ale mohou vypadat právě tak… tady u lopatek… To však muselo být dlouho… deset dvacet dní…“ „Tak co?“ šeptal Anda. „Je to kůň bílých? Tady je nikdo neviděl.“ *

čabraka – pokrývka na koně, jež se často dává pod sedlo, bývá ze vzácné tkaniny a zdobená

12

„Kůň bílých…“ Chlapci se na sebe dívali. Oči zpozorněly. „Musel se jim utrhnout… utéci…,“ zašeptal Anda. Zatím si mustang pozorně prohlížel chlapce, při vdechování lehce zdvihl hlavu. Větřil. V jeho vypouklých ořechově hnědých očích se odrážela záře ohně. Koně chlapců, kteří se pásli nedaleko, řehtali neklidně a drobnými skoky se přibližovali k mustangovi. Anda je odehnal. Vrátil se a položil koni ruku na vlhký, zpocený krk. „Hodný… hodný,“ zašeptal mazlivě. Kůň teď stál nehnutě. Chvílemi se mu kůže roztřásla krátkou křečí. „Jak ti říkají?“ zeptal se Anda a tiše se zasmál. „Říkají mi Mokrá kůže,“ slabým hlasem odpověděl Tepe. „Chceš zůstat u nás?“ „Chci…“ „Budeš nám věrně sloužit, nelekneš se bizona?“ „Neleknu se!“ „Nechtěl bys…,“ pokračoval Anda dál, „změnit své jméno? Mokrá kůže se ti nelíbí?“ „Líbí!“ zapištěl zarputile Tepe. „Ne!“ „Ano!“ „Lžeš, koni!“ Assine zvolal: „Samozřejmě! Je to ošklivé jméno!“ „Budeš se jmenovat Luteja, protože jsi milý jako holub! Jestli jsi už měl jméno, zapomeň na to! Zapomeň na to!“ „Zapomněl jsem…“ Na chvíli zavládlo ticho a chlapci se dívali na koně a on na ně. Hubený, vysoký Assine s ostrým nosem a blízko posazenýma očima, Tepe, který není možná nejstarší, ale určitě je nejrozumnější, Tepe, živý jako černá veverka a veselý jako ona, Abuana s dětskými tvářemi a s kulatou hlavou, Anda s rozevlátými vlasy, pod nimiž se blýskají úzké oči, divoké, svítící jako oči rysa. Najednou, z druhé strany řeky, od ohně tamtěch se ozvalo táhlé volání. „Volají na nás!“ řekl Assine. 13

Anda se naježil. „Jak by ne, když mají zajatého náčelníka.“ V dálce postavy stojící kolem ohně zdvíhaly ruce nad hlavy a chvíli je tak držely. „Dejte jim znamení,“ řekl Assine. „Ať sem přijdou.“ Tepe i Anda táhle zavyli, pak kroužili postupně jednou a druhou paží. Tu noc strávily obě skupiny společně u jednoho ohně. Rozvázali Hungotingu, který uslyšel od svých druhů řádku trpkých slov. Protože však ulovili divokého kozla, který byl už pěkně opečený, a protože vítězové měli jenom ubohý kousek starého bizoního masa, došlo ke shodě a ke společné hostině, po níž zase vykouřili další dýmky a vyslechli vyprávění jednotlivých bojovníků. „Škoda jenom, že nemáme opravdický tabák,“ povzdechl si Assine, když vytřepával z dýmky zbytek zetlelých kaštanových listů. Ještě jednou si prohlédli nového koně. „Mého jste odehnali,“ řekl Hungotinga. „Musíte mi ho dát!“ „Tobě?!“ vykřikl Anda. „Ty se nemáš ani ozývat! Ty jsi náš zajatec!“ „Hra už přece skončila!“ „Ale vy jste prohráli!“ rozhořčoval se Anda. „To je pravda,“ řekl Assine. „Seď potichu, Hungotingo, podívej se, nikdo z tvých se tě nezastal a nezastane.“ Anda se opět podíval na ryzáka. Kůň stál blízko ohně a chlapci se zdálo, že jeho oči jsou upřeny na něho, že se zvíře dívá jenom na něho takovým zvláštním pohledem, jako by mu chtělo něco říci. „Bude můj!“ zvolal náhle chlapec. „A každý, kdo by mi ho chtěl vzít, bude musit se mnou bojovat. To říkám.“ Assine přeběhl očima po chlapcích a zeptal se: „Tak co! Kdo chce bojovat o koně Luteju s Andou?“ Andovo prohlášení i Assineho otázka odpovídaly zvykům kmene Dakota * . Tak se to vždycky dělalo, když někdo *

Dakota – indiánský kmen, obývající tehdy (děj se odehrává v druhé polovině osmnáctého století) prérie v povodí Missouri v Severní Americe, na západ od Velkých jezer.

14

chtěl veřejně potvrdit své právo na nějakou věc nebo zvíře. „Tak co?“ opakoval Assine. „Já!“ řekl Hungotinga a zamračil se na Andu. „Dobrá, ale zítra. Dnes by to byl nerovný boj.“ Hungotinga se podíval na rudé pruhy po lase, jež se mu vrylo do nohou a rukou. „Zítra…,“ řekl. „Zítra, ty štěně jedno…“ Anda se zasmál. Byl spokojen. Toho, co řekl Hungotinga, si nevšímal.

15

KAP ITOLA II „Hej ty tam, chlapče, copak nemůžeš sesednout z koně a klidně ho vést mezi stany, když už jsi ve vesnici?“ „Ti kluci jsou nesnesitelní! Není s nimi k vydržení! Podívejte se, kolik prachu mám na té kůži. Čerstvě vydělaná kůže!“ Anda seskočil na zem a vzal oba koně za postraňky. Šel a schválně tahal nohy po zemi, až bylo kolem něho mračno prachu. Za ním se rozléhaly nářky staré Indiánky. Dobře jim tak…, myslil si. Vždycky musí poučovat. Když přecházel přes prostranství uprostřed vsi, uviděl Lún-kašegu, starého náčelníka, jak sedí před svým týpí * a čistí pušku s dýmkou v ústech. Byl jedním z mála v kmeni, kdo měl střelnou zbraň, a často o tom mluvil; jistě proto, aby si *

týpí (též teepee) – kožený rozkládací stan, užívaný prérijními Indiány

16

vydobyl více úcty. Tak si to alespoň myslili ti, kdo pušky neměli. Anda se snažil projít stranou, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Lún-kašegovi však neušel. Zavolal na něho: „Ando, synu, pojď sem ke mně!“ A potom mu řekl: „Vidím, že máš nového mustanga. Kdes ho vzal, synu?“ A aniž čekal na odpověď, jak to často dělají staří lidé a což pak dělá dojem, že je nic nezajímá, pokračoval: „Když jsem byl v tvém věku, byla to má nejmilejší práce. Nic jsem tak rád nedělal. Myslím zajíždění divokých koní. Tenkrát říkali, že to nikdo nedovede tak jako já. A přece jsem nebyl starší než ty. Bylo mi šestnáct let…“ „Mně je čtrnáct!“ ozval se Anda. „Ba právě. A víš co? Jednou jsem chytil mustanga, který všechny shazoval na zem! Úplně všechny. Byl divoký jako rys, mrštný jako puma, silný jako bizon a prohnaný jako jezevec. Kdo na něm neseděl! Šoškiovas, Anaresekva, Pauní, jenž se k nám zatoulal a na něhož se už málokdo pamatuje. A jaký to byl jezdec! A tamti také. Shazoval je všechny na zem. Než mohly ženské, co se dívaly, vykřiknout, bylo po všem. A co myslíš? Když byla řada na mně…“ Slyšel jsem to už tolikrát, kolik mám prstů na rukou i nohou, myslel si Anda, nahlas však řekl: „Tebe neshodil!“ Lún-kašega na chvíli umlkl a podíval se na Andu neuspokojeně. „Ty bys to nedokázal,“ řekl po chvíli a povzdechl si. „Teď už je jiná doba a vy jste jiní… slabší. Máte příliš mnoho pohodlí. Výchova musí být tvrdá, mládí se musí naučit poslouchat. A co děláte vy? Celé dny si hrajete! Kdo to jakživ viděl! Já jsem si nikdy nehrál. V tvém věku jsem chodil lovit jako dospělý muž.“ „Já chodím taky lovit!“ „Ano, ano. Chodíš lovit, když na to dostaneš chuť, protože ty i tvůj bratr si děláte, co chcete. Děláte všechno tak, jak se vám zlíbí, a učíte tak jiné.“ Starý náčelník pohleděl na chlapce, který se mu zostra díval do očí, a pokrčil rameny. 17

„Vidíš, kolik mám práce? Celý den pracuju a říkám ti, že nosím domů víc masa než mí synové a synové mých synů. Matko!“ zavolal s hlavou obrácenou k týpí. „Matko! Přines kus pečeně, je tu Anda, Túnumpeho bratr!“ Chlapec zavrtěl hlavou. Ne, to nechtěl. Lún-kašega ho vždycky hostil, ale Andu to pokořovalo. „Jdu teď na lov!“ řekl rychle. „Ne, ne! Opravdu nemám hlad.“ Co nejrychleji se vzdálil, ale Lún-kašega za ním křičel: „Kdo jde na lov, vstává před východem slunce! Kdo jde na lov, vstává za svítání!“ Zabočil do uličky mezi vigvamy a přidal do kroku. Koně šli za ním poslušně a chlapec myslel na to, co asi řekne Túnumpe, až uvidí Luteju. Viděl už vážnou bratrovu tvář a jeho širokou dlaň, jak přejíždí koni po krku a po tmavé hřívě. „Ando!“ uslyšel za sebou ženský hlas. „Zastav se!“ „Ano,“ odpověděl chlapec a otočil se. „Co chceš?“ „Už se všichni chlapci vrátili do vesnice?“ ptala se vysoká, hubená Indiánka s ustaraným obličejem. „Byl můj Abuana s tebou?“ „Už jde,“ ukázal Anda rukou. „Jdou všichni najednou. Já jsem šel napřed. Mám nového koně.“ Abuanova matka nereagovala na poslední větu a pokračovala: „Vůbec se mi nelíbí, že se tak dlouho touláte po prérii. Potřebujeme vás doma. Tebe snad ne, ale Abuanu ano. Chlapci ve vašem věku už chodí lovit a rozhodně mají už pomáhat při stahování a čtvrcení!“ „Dřív to bylo jiné, že?“ „Co?“ zeptala se, neboť nepochopila, oč jde. „Dřív to bylo jiné!“ vykřikl Anda. „Všichni byli pracovití, poslušní, líp dovedli jezdit na koni a dřív vstávali, kluci se netoulali a vůbec neměli žádné hry!“ „Jedeš!“ „Jedu! Jedu! A je mi jedno, co mi říkáš! Je mi úplně jedno, co vy říkáte! Říkáte to jenom proto, že vám to dělá dobře! Mě se to však netýká! Vůbec se mě to netýká!“ „Počkej!… Mám čerstvé placky a fazole. Vezmi si s sebou alespoň pár placek, Ando!“ 18

Ale už byl daleko. Ani se neobrátil. Projel ještě kolem několika vigvamů, byl na úpatí návrší, na němž stál jeho stan. Dovedl koně ke stromu, který rostl kousek od vigvamu, a přivázal je k větvi tak, aby nestáli vedle sebe a nekousali se. „Túnumpe! Túnumpe, hej!“ Na jeho volání však nikdo neodpověděl. Možná že bratr byl ještě na lovu nebo že byl někde u stanu, v němž bydlela Ehrou, která se mu tolik líbila. Anda si vzpomněl, že nedávno řekl Túnumpe: „Správně se jmenuje Ehrou… Opravdu se podobá pěkné mladé buvolí krávě se smutnýma očima.“ Anda vyprskl smíchy a křičel: „Hloupá buvolice! Hloupá buvolice!“ Túnumpeho ruka byla pádná. Aaach… Anda si to dobře pamatoval! Určitě běžel za ní! myslel si Anda nazlobeně. Chtěl bratrovi co nejdříve ukázat nového koně. Túnumpe mu byl po smrti rodičů otcem i matkou, třebaže byl starší o pouhých pět let, bydleli spolu v tom starém týpí z buvolí kůže zčernalé od kouře. Stěny stanu matka kdysi pracně sešila z kůží zvířat, jež ulovil otec. Bylo to dávno, strašně dávno, když ještě rodiče byli naživu… Túnumpe mohl tenkrát běhat s chlapci a hrát si s nimi u řeky nebo na prérii. Neměl žádné starosti, jenom to, aby se nedal předstihnout v šíleném cvalu některým ze svých druhů nebo aby se večer, když se vrátil domů, dosyta najedl. Potom však přišly těžké doby. Rodiče umřeli při epidemii. Děti zůstaly samy. Měla je na starosti vesnice, ale Túnumpovi bylo už třináct, byl tehdy už lovec a měl mužskou hrdost. Pustil se do lovení. Osmiletý Anda zůstával celé dny bez dozoru, ponechán sám sobě, lítal s kluky a dováděl. Když mu bylo deset, zúčastnil se poprvé lovu na bizony, samozřejmě přes zákaz – kdo by dovolil tomu pulci, aby se vystavoval takovému nebezpečí a překážel přitom jiným. Podařilo se mu však tenkrát zabít starou krávu, jež měla na krku už hodně prořídlou srst. Přesto si zchytal od Túnumpeho své. A jak! Snad žádný otec ve vesnici nebil svého syna tak často a tak důkladně jako Túnumpe Andu. 19

Vnitřek týpí byl cítit vyhaslým ohništěm a nemytým kotlíkem, v němž chlapci vařili polévku. Ach je! Hned by Anda ucítil ten nepořádek na svém hřbetě, kdyby teď Túnumpe přišel. Ale ani Anda nezůstal bratru nic dlužen. Bránil se. Když byl menší, jednoduše ho kousal a kopal. Ostatně stávalo se to ještě teď. Popadl ho slepý, divoký vztek, nespoutaný vztek, krásný vztek, strhující vztek. Túnumpe měl také svůj vztek. V tom si byli podobní. Někdy se jim zdálo, že se utlučou v tom rozlícení… A potom seděli proti sobě a smáli se, roztírali si bolavá místa, smáli se, protože vztek rychle mizel a ubýval se silami. Trochu se však na sebe durdili, i když se usmívali. Někdy se Túnumpe vžil do úlohy opatrovníka a řekl pár slov poučení, to však Anda ihned překřikoval divošským křikem nebo tloukl lžící do prázdných nádob, podle toho, kolik mu ještě zbylo sil. Vešel do stanu a rozhlédl se ode dveří v přítmí, do kterého pronikal proud denního světla. V týpí byl nepořádek. Na zemi ležel kozel, zřejmě ulovený Túnumpem, propocený kožený kabátec a stará lovecká torba. Chlapec poznal podle roztroušeného pemikanu * , že se bratr posiloval ve spěchu, neboť po čtyřdenním lovu ani nerozdělal oheň. „To je divné…,“ zašeptal Anda. „Možná že se objevila nová bizoní stáda.“ Vzpomněl si však, že když se vracel přes vesnici, potkal několik lovců a vůbec nic zvláštního se nedálo, žádný horečný ruch mezi vigvamy neukazoval na všeobecné přípravy k lovu. Měl hlad. Vzal si zbytek sušeného masa, které viselo v týpí, podíval se, jestli v něm nejsou červi, usadil se před stanem a pustil se do jídla. Díval se na koně; okusovali listí nízkého habru a Andova stará klisna Mekoš chvílemi cenila zuby a snažila se chytit Luteju za kůži na krku. Luteja přestával okusovat větev, couval dozadu a klidně se díval k chlapci. Oči má jako člověk… Jako by všemu rozuměl…, myslel si *

pemikan – na prášek rozdrcené sušené maso

20

Anda. Zdálo se mu, že od počátku byla mezi ním a koněm jakási tichá, nevyjádřitelná dohoda. „Jsem zvědav, co mu řekne Túnumpe… Jsem zvědav, jestli se mu bude líbit… Určitě se mu bude líbit…“ Potom si připomněl stopy na koňském hřbetě a šel k němu, aby si je prohlédl. Teď, v denním světle, je viděl lépe. Mírně odřená srst za lopatkami, odřená srst na břichu. Odřená a jako by rostla v jiném směru. Ano… Čabraky, které používali Dakotové, by nezanechaly takové stopy. Přejel rukou po teplém krku. „Lutejo…,“ řekl. „Lutejo…“ Mustang se ohlédl; vypouklé hnědé oko se na chlapce podívalo chápavě. Byl neuvěřitelně milý. „Budu o tebe zápasit… víš… Budeš můj…“ Kůň odpověděl tichým zafrkáním, které přecházelo v sotva slyšitelné, mazlivé ržání. „Nedám tě nikomu… Nikomu…“ Vtom oba koně zdvihli hlavy stejným směrem. Chlapec se podíval. Šla tam dívka s košíkem v ruce. Nepospíchala, zachovávala veškerou vážnost, jež ji dělila od čtrnáctiletého Andy. „Stáhnu a vykuchám kozla, kterého přivezl Túnumpe.“ Anda se zeptal: „Kam šel?“ Ehrou se usmála a pokrčila rameny. „Zase šel na lov?“ zeptal se malý. Teď se Ehrou přestala usmívat a její oči se staly tajemné. Na ústech měla pořád ten pohrdavý úsměv, který ji chránil před Andovou zvědavostí. To nic, myslel si chlapec. Žádné spěchy. Ženské stejně nevydrží dlouho mlčet. A aniž se podíval na dívku, křikl: „Podívej se, Ehrou! Mám nového koně!“ Ehrou neprojevila známku většího zájmu. Šla do týpí a vytáhla dveřmi ulovené zvíře. Vzala nůž na stahování kůže. Musela se vidět s Túnumpem, když sem přišla vyvrhnout kozla, a určitě také ví, kam šel. Jistě to není tajemství, jenom se dělá důležitá. Sedl si proti ní a díval se, jak zručně rozřezává kůži, pod níž se ukázaly rudé a modré svaly. 21

„Řekl, abych půlku vzala a vyudila…“ „Kdy se vrátí?“ Dívka se na něho podívala. „Tak řekni… Musím to vědět…“ Zdálo se mu, že dívka neříká pravdu. „Pohádal se s Hodašem,“ dodala po chvíli. „Byli přece spolu na lovu.“ „Ano. Pohádali se hned, jak se vrátili.“ „Viděla jsi ho?“ Ehrou se zase na něj podívala a na chvíli přerušila práci. „Bylo to doma u Hodaše. Túnumpe mi řekl: ‚Hodaš je zloděj. Uhodil jsem ho. Musím ho však ještě potrestat.‘ Tak to řekl.“ „A to je teď u něho?“ vyptával se Anda. „Ne.“ „Nevíš?“ zeptal se chytře. „Vím. Ale nemohu… Je to tajemství.“ „Vidíš, a říkala jsi, že ti to neřekl.“ Neztratila ještě trpělivost a řekla mu: „Neřekl, kdy se vrátí. To mi neřekl.“ „Aha, tak toho tedy moc nevíš!“ „Ne, nevím mnoho. Chyť kozla za nohy. Stáhneme kůži.“ Tak tedy, myslel si Anda, šel na lov… Před čtyřmi dny. S Hodašem. Dnes ráno se vrátil. Pohádal se s Hodašem a zase k němu letěl. Určitě má nějaký úlovek v úkrytu. Škoda jenom, že mě nevzal s sebou. Nějakou dobu pracovali mlčky. Potom Anda řekl: „Zajal jsem Hungotingu… Včera, víš.“ „Hráli jste si?“ zeptala se dívka. „Hráli!“ vyprskl pohrdavě chlapec. „Co si myslíš, půl dne číhat… Chytil jsem ho do lasa. Viděla jsi koně?“ Ehrou přikývla. „Je to ochočený kůň. Asi od bílých…,“ dodal tajemně. „Je opravdu chytrý. A ještě ti něco povím, budu o něj bojovat. Takového koně by přece chtěli všichni.“ Uslyšeli dusot kopyt. To bude Túnumpe, pomyslel si Anda a zdvihl hlavu. Od vsi uháněl mezi kopci jezdec. „Podívej…,“ vykřikl chlapec. 22

„Podívej se, jak divně sedí na koni… Podívej… Ehrou vstala a podívala se tím směrem. Jezdec se hnal přímo k nim. Ještě chvíli, potom zastavil koně, sklouzl na zem. „Hodaš,“ šeptl Anda a díval se zaraženě na mrtvolně bledý obličej mladého Indiána. Jednou rukou se pořád ještě držel koně, chytal se ho za hřívu, druhou napřáhl nejistě před sebe. Anda viděl, jak se jeho třesoucí prsty zavírají a otvírají divně a nepochopitelně. „Tú… num…,“ vyrazil ze sebe. „Tú… num…“ Pustil koně, udělal několik kroků k týpí, když vtom si rukou sevřel hrdlo a svalil se na zem. Přiběhli k němu. Ehrou začala křičet: „Umírá! Umírá!“ Ležel nehybně. Jenom ruka, jíž se chytil za hrdlo, za chvíli pomalu, bezmocně padla na zem. Dívka vykřikla a ze sousedních týpí vyběhli lidé. Chtěli vědět, co se stalo. Na zemi ležel mladý Hodaš. Stařena s drobným obličejem přistoupila k němu a podívala se zblízka do jeho nehybných očí, položila mu ruku na krk. Beze slova se podívala na lidi kolem a všichni už věděli, co se stalo. Nebylo třeba slov.

23

KAP ITOLA III Šaman rozdmýchal oheň a hodil do plamenů několik odřezků kůže. Zasyčely a shořely. Shořely tak rychle, jako by je pohltil vzduch, ještě než se dotkly ohně. Všichni seděli nehybně, mlčky. Nikdo se neodvažoval promluvit. Co viděl šaman v oslňující záři, do níž upřel zrak? Jeho ústa se otvírala, jak si připravoval nevyslovená slova. Tomu, jenž slyší a myslí. Zdálo se, že se jeho ruce dotýkají neviditelných postav, hned zase couvaly jako ruce slepce, který nechtě klopýtl o nečekanou překážku. Trvalo to dlouho. Tak dlouho, až se nakonec shromáždění přestali bát a divit. „Co vidíš, Ištesundo?“ zeptal se nakonec Lún-kašega. Čaroděj zavřel víčka, vydechl zhluboka a řekl: „Vidím toho, jenž způsobil smrt!“ „Naaaah… Oooo, uaaah…,“ vydechli lidé. „Vidím toho, jenž odešel…“ 24

Lún-kašega se podíval úkosem na Ištesundu, jako by váhal, načež si hořící větvičkou zapálil dýmku. Vydechl zhluboka a všichni to dělali po něm. Světlo ohně blýskalo v očích upřených na šamana a na jeho kovové náhrdelníky. Někteří bojovníci měli také velmi lesklé tváře, jako kdyby vyšli přímo z lázně. Ve velkém poradním týpí bylo dusno a horko. Vládlo tam velké napětí. Ještě nikdy, pokud sahala paměť starců, nestalo se něco tak tajemného, jako byla Hodašova smrt. Viděli ho to ráno, když se vrátil s Túnumpem z lovu, viděli je, jak společně šli do Hodašova týpí, viděli je, jak stáli před týpí, jak Túnumpe sedl na koně a odjel do svého vigvamu na druhou stranu vesnice. Potom, a to bylo ještě pořád ráno, viděli, jak se Hodaš někam hnal na koni, slyšeli Ehrouin výkřik. Hodaš už nežil. „Byl otráven! Byl otráven!“ Ištesunda přejel po všech zrakem a rozesmál se. Znali dobře jeho smích, který odhaloval dlouhé namodralé zuby a naběhlé dásně. Šaman v takových chvílích vzbuzoval ještě větší strach, cítili k němu úctu, a to úctu s určitou dávkou odporu. Lún-kašega se zeptal: „Co ještě víš, ó Moudrý?“ „Byl otráven tím, jenž tu není!“ „Túnumpe!“ vykřikla jedna žena. „Kdo kromě Túnumpeho byl v Hodašově týpí?“ pokračoval dále šaman. „Nikdo!“ bylo slyšet hlasy. „Byl Hodašův jazyk modrý jako lesní jahody?“ pokračoval dále šaman. Všichni sklonili hlavy na znamení souhlasu. „Přijel Hodaš, aby zemřel před stanem Túnumpeho?“ „Ano.“ „Chtěl tím Hodaš ukázat, že ho zabil Túnumpe?“ Tentokrát se nikdo neozval. Zdálo se, že bojovníci zaváhali nebo že se zamyslili. Ve stanu se rozhostilo ticho. Ozval se Lún-kašega: „Túnumpe byl Hodašovým přítelem.“ Ištesunda zase zakroutil hlavou a zasmál se. Jeho hubené tělo se chvělo a třáslo. „Nesnědl Hodaš v lese něco jedovatého?“ 25

„Oheň! Oheň!“ vykřikl Ištesunda. „Oheň řekl, jak to bylo. Viděl jsem… Co ty můžeš vědět, Lún-kašego! Túnumpe zabil! Plemeny mi to ukázaly! Pravda je ve mně, protože Vakonda * promlouvá mými ústy!“ Lún-kašega se zamyslil a podíval se zachmuřeně na Ištesundu. Ne, nechtěl s ním žít v neshodách, nechtěl se ani přít o ty věci, měl dost jiných starostí spojených s náčelnickou hodností. Těžko si však mohl představit, že by Túnumpe, jehož dobře znal, byť i byl vznětlivý, a snad právě proto, že byl vznětlivý – mohl otrávit přítele. Mohl se však mýlit. Možná že měl šaman pravdu. Pojednou se v tichu, které panovalo v týpí po Ištesundových výkřicích, rozlehl pláč. Ehrou srdcervoucně vzlykala. Lidé seděli dál nehybně, nikdo se k ní neobrátil, jako by se báli, co na to řekne šaman, jako by se báli, že také dívka je zapletena do zločinu. Tam, kde seděly ženy, vstala starší Indiánka a delší dobu tak zůstala stát; chtěla tím zřejmě obrátit na sebe Ištesundovu pozornost. „Co chceš, Sahamú?“ zeptal se šaman. „Něco vím!“ řekla Sahamú. „Ano?“ „Něco jsem viděla!“ Lún-kašega mluvil s dýmkou stále v ústech: „Sahamú, ty vždycky něco víš a tvůj jazyk nechce sedět dlouho nečinně.“ „Tentokrát je to něco důležitého, Lún-kašego!“ „Tak dobře, ať mluví,“ souhlasil starý náčelník. Žena se podívala na všechny, přešlápla z nohy na nohu, upravila si kožený kabátec. „Viděla jsem Zlého ducha!“ „Óóóóóó…“ „Viděla jsem mnoho Zlých sil. Tančily nad Túnumpeho hlavou, když šel z Hodašova týpí. Viděla jsem to!“ Lún-kašega se na ni podíval a vysoko zdvihl mohutné šedivé obočí. „Byla jsi blízko Hodašova týpí?“ *

Vakonda – nejvyšší božstvo prérijních Indiánů

26

„Šla jsem právě kolem Hodašova týpí a musela jsem se zastavit, abych si odpočinula. Slyšela jsem, jak Túnumpe křičel na Hodaše. Křičel: ‚Ty zloději! Ukradl jsi mi mou půlku!‘ Slyšela jsem, jak se Hodaš smál. A Túnumpe křičel: ‚Ty zloději, musíš být potrestán,‘ a slyšela jsem ještě úder. Potom Túnumpe vyšel z týpí. V ruce držel tykev. Nad hlavou mu skákaly malé Zlé síly.“ „Viděla jsi je, ženo?“ zeptal se hrozivě Ištesunda. „Je to nadmíru důležité! Vyprávěj!“ „Ano. Viděla jsem je. Byly to docela malé Zlé síly. Vyletovaly z uší a zalézaly do nozder. Potom Túnumpe vyskočil na koně a uháněl domů.“ „Ne, ne!“ volala jiná žena. „Nejdřív jel k dívce Ehrou!“ Ištesunda zdvihl obě ruce. „Nejdůležitější je to, že Sahamú viděla Zlé síly vylétat z Túnumpeho uší. Túnumpe zavraždil. Túnumpe utekl z vesnice, protože se bál trestu! Túnumpe zavraždil.“ Ještě dlouho mluvil Ištesunda. Čas od času si někdo vzpomněl, co viděl to ráno. Spousta žen tvrdila, že už viděly – a ne jednou – Zlé síly okolo Túnumpeho. Bylo vykouřeno obrovské množství dýmek. Ištesunda ještě jednou zažehl svatý oheň a ještě jednou ujistil všechny, že Vakonda promlouvá jeho ústy. Anda seděl zatím ve svém týpí. Seděl u vychladlého ohniště a chmurně hleděl před sebe. Čas od času k němu přibíhali chlapci, Abuana, a zvláště Tepe, Ehrouin bratr. Přinášeli zprávy odposlouchané za koženými stěnami slavnostního vigvamu. Čím byly zprávy pro Andu horší, tím řidčeji se chlapci objevovali. Už byla noc a Anda zůstal sám. Vstal a šel ven. Pod větvemi slyšel frkání koní. Cvrčci, první jarní cvrčci, cvrkali na mladé zelené trávě. Z některého vigvamu sem zaléhal zvuk drtidla na kukuřici, ženský hlas zpíval dlouhou, nekonečnou píseň, kdesi křičelo nemluvně. Chlapec zaťal zuby. Obrátil se a udělal několik kroků ke svému temnému domovu, v němž už několik dní nehořel oheň. Uslyšel tiché zařehtání. Poznal, že to je Luteja. Šel k němu. Ve tmě ucítil u své tváře teplé, neklidné nozdry. Položil paži koni na krk, přejel po něm několikrát rukou. Byla to chvíle slabosti, věděl o tom. 27

Opřel se celý, přitiskl se k boku koně, zavřel pevně oči. Plakal. Plakal tiše, stydlivě, bolestně. Kůň stál bez pohnutí, jako by se bál pohnout, jako by rozuměl. Potom se za křovím ozvaly kroky. Anda zašeptal: „Tepe?“ Chlapec se zastavil: „Jdu k tobě…“ „Pojď!… Ne… Zůstaneme tady, před vigvamem.“ Sedli si na zem. Tepe položil něco k Andovým nohám. „To je od Ehrou. Říkala, abych ti to dal!“ Anda pocítil úlevu ve své samotě. „Co je to?“ zeptal se, když vzal do ruky uzlíček. „Jídlo,“ zašeptal Tepe. „Říkala, abych ti to dal, než odešla…“ „Odešla?…“ Tepe mlčel, jako by se za něco styděl. „Nevím. Odešla. Převlékla se… Vzala si ještě jedny mokasíny, nůž a maso…“ „Nic ti neřekla?“ Tepe si povzdychl. „Myslím, že jela za ním,“ řekl za chvíli. „Chce mu všechno povědět, že?“ „Musí se to dozvědět. Nemůže se teď vrátit.“ Anda byl radostně překvapen. „Tepe,“ řekl potichu, „snad si nemyslíš, že to udělal Túnumpe? Řekni sám!“ Tepe však odpověděl nejistě: „Nevím… Ehrou snad ví… Ano, ta to ví jistě.“ „Tepe!“ křikl chlapec, ale hned se ovládl. Ach… všechno je jedno, myslil si. Všechno je jedno… Tepe se však chtěl ospravedlnit, neboť pokračoval: „Túnumpe byl přece hrozně popudlivý. Lehko se rozčilil.“ „Rozčilil!“ Anda trhl pohrdavě rameny. „V rozčilení se člověk bije, ale nezabíjí. V rozčilení by neotrávil. To musel udělat někdo jiný. To není možné! Třeba se k němu někdo dostal tajně. Třeba…“ „Ale žádné jiné stopy kolem Hodašova vigvamu nebyly… Je tam přece písek a každá stopa by byla krásně vidět… Vždyť sám víš, že zkušení bojovníci prošli celé okolí!“ 28

„Nevím! Nevím! Nic nevím! Dej mi pokoj!“ „Počkej…“ „Je hanba takhle zabíjet! A Túnumpe… A já vím, že Túnumpe…“ „Přestaň křičet,“ řekl Tepe. „Co! Ty mě nenecháš mluvit!“ Anda se rozpřáhl a vší silou udeřil přítele do tváře. Tepe vyjekl a vyskočil. „Ty!“ křičel. „Ty jsi právě takový jako ten tvůj bratr!“ Pustili se do křížku a už se váleli po trávě. Anda cítil, že pod jeho divokými údery Tepe povoluje a že slábne. Ale mlátil ho dál, mlátil ho celý bez sebe zlostí, tloukl a drtil, až se sám unavil… „Tak už dost…“ Sedl si, ztěžka dýchal a neříkal nic, vůbec nic. Ani když slyšel, jak Tepe vstává a jak se namáhavě zvedá, ani když uslyšel jeho kroky, vzdalující se ve tmě. Bylo v něm mnoho smutku, rozhořčení a bolesti.

Andovy dny teď vypadaly takto: vstával pozdě, rozdmýchal oheň skrytý pod popelem a vařil nebo ohříval polévku ze zbytku masa. Někdy se stávalo, že oheň v noci vyhasl. To ho pak Anda nezapaloval hned a byl třeba celý den bez teplého jídla. Někdy k němu přišel některý známý chlapec a přinesl mu jídlo od své matky nebo sestry. Anda se však stával hrdější a nerad přijímal takové dary z milosti. Tepe se neukazoval. Urazil se. Nejčastěji u něho vysedával rozumný a rozvážný Assine. „Proč s námi nejedeš?“ zeptal se ho jednou. „Stává se z tebe samotář.“ Anda pokrčil rameny a seděl dál nehnutě, s rukama v rozcuchaných vlasech. „Proč žádný chlapec nechce teď se mnou zápasit o koně?“ Anda se díval tázavě a posměvačně zároveň. „Tak řekni, proč?“ „Ach… tak o to ti jde,“ zašeptal Assine, aby oddálil odpověď. „Aha… o to…“ 29

„Ano, o to. Jako bys to nevěděl. Nebo to má vypadat, jako že vy mi dáváte koně?“ „Ale ne…“ „Že jsem už úplný chudák, že nemám vůbec nic?“ Ozval se výbuch Andova smíchu. Byl to ošklivý smích. Urážlivý. „Už vím, bojíte se mě! Teď se mě bojíte. Říkáte si, že jsem možná jako můj bratr, že je to tak! Přiznej se!“ Nakonec toho chlapci měli dost. Zvlášť Hungotinga, který od začátku měl spadeno na Luteju. Tak dobrá! Má mít, co chce! Ať zápasí o koně. Tak to také bylo dohodnuto. Poslali tedy jednou odpoledne poslušného Abuanu, který se postavil před Andu a řekl: „Chlapci čekají. Čekají zítra před západem slunce. Můžeš přijít. Budou všichni za vesnicí.“ „A nač?“ dělal udiveného Anda. „Nevíš? Sám jsi chtěl. Budete zápasit o toho tvého koně.“ Anda se rozesmál. „Řekl jsi ‚tvého‘. Je to tedy můj kůň?“ „Ale… dobře to víš. Sám jsi chtěl…“ „Kdo bude zápasit?“ „Hungotinga, Tepe, Mejereja.“ „Vyřiď, že přijdu!“ „Dobrá. Vyřídím to.“ „Vyřiď, aby si připravili pytel na kosti, co jim polámu!“ „Dobrá, vyřídím.“ „A teď už utíkej!“ Abuana se rozběhl nazpátek. Příští den se šel Anda vykoupat do řeky. Šel pěšky, protože to bylo kolem návrší kousek od druhé části vesnice, tam odtud přicválal na koni onoho památného rána Hodaš, aby umřel před Túnumpeho vigvamem. Chlapec odbočil doprava a dal se k řece. Vtom se zastavil. Mezi kamením bylo něco, co upoutalo jeho pozornost. Zůstal stát a sehnul se. Byla to prasklá tykev. Takové tykve se tu používaly jako nádoby na vodu. Co na tom bylo divného, že někdo vyhodil starou, nepotřebnou tykev? Chlapec však, když ji uviděl, měl podivný a nepopsatelný pocit. Bylo to, jako když se pes, 30

aniž sám ví proč, celý naježí a vycení zuby; cítí prostě něco podezřelého. Anda tykev zdvihl a pořádně si ji prohlédl. Byla úplně prasklá, to je pravda, ale kromě toho byla jedna strana celá vražená dovnitř, vypadalo to, jako by jí někdo mrštil vší silou na kamení, na němž ji našel. Na hrdle bylo jasně vidět vyškrábaného jezevce a Anda si vzpomněl, že Hodaš, jenž často chodil lovit s jeho bratrem, měl právě takový totem * na mnoha věcech, které mu patřily. Hodaš ji sice mohl prostě vyhodit, byla přece zničená. Sám však nevěděl, proč v něm ten předmět vzbuzoval takový neklid. Důkladně ho očichal. Ucítil nějaký cizí pach, který mu něco připomínal. Ale co… To chlapec nevěděl. Prohlédl si ho ještě jednou a zamyslil se. Kdy ji mohl Hodaš tady zahodit? Neležela tu dlouho, jinak by na ní byly stopy deště, písku a vody. Nedávno přece pršelo, a jak! Úplná průtrž… Kdy to vlastně bylo?… Aha… Po dešti Túnumpe s Hodašem… Ano, ano, hned druhý den šli na lov… Byli tam čtyři dni… Takže ji Hodaš musel zahodit až po návratu, to ráno, kdy… Je to divné… Rozhodně ji neztratil při poslední jízdě, protože nejel tudy. Ani se tudy nevraceli z lovu, ta cesta vedla jenom k řece, když se šlo od Andova a Túnumpeho vigvamu. Ne, opravdu sám nevěděl, proč na to myslel. Nejspíš to nemělo vůbec žádný význam. Alespoň tak to vypadalo, když o tom rozumně uvažoval. Ale tady nešlo o rozum ani o uvažování. Větřil jako pes. Větřil a stopoval svůj vlastní neklid. Seběhl k řece a shodil ze sebe šaty. Teď teprve viděl, jak je strašně špinavý. Hubený a špinavý. Vydrhl se pískem a skočil do vody. Aaaa… to je nejlepší odpočinek, to dává svalům sílu a pružnost. Za chvíli má přece zápasit s chlapci. Po tolika dnech pocítil poprvé úlevu. Měl radost. Ano! Dá jim zabrat! Cítil se dobře. Když vylezl z vody, bylo už slunce vysoko. Oblékl se rychle a vrátil se domů. Cestou vzal i tu rozbitou tykev. *

totem – u Indiánů ztělesnění předka, zakladatele rodu, v podobě zvířete, rostliny nebo neživého předmětu, který se těší náboženské úctě; symbolem totemu byla tetovaná těla příslušníků rodu, podobné symboly vyšívali nebo vyřezávali i na běžných předmětech, jež příslušníci rodu vlastnili.

31

Za vesnicí už čekal hlouček chlapců. Hungotinga seděl v kruhu svých a díval se na stezku vedoucí k vigvamům. „Ty,“ řekl Mejereja, hubený čahoun, „ale já s ním chci taky zápasit!“ „Nebude třeba,“ odsekl Hungotinga. „Kůň musí být můj!“ „Jestli ho Anda svalí,“ ozval se Assine, „pak budeš mít ty, Mejerejo, plné ruce práce.“ „Máš dlouhý jazyk, Assine,“ odrazil ho Hungotinga. „A ty zase krátké nohy!“ vykřikl Tepe. Chlapci se dali do smíchu. „A kdo ti rozmlátil papulu, Tepe?“ zeptal se Hungotinga. „Nebyl to ten, kterého bys chtěl teď bránit?“ „A kdo tebe chytil do lasa, Hungotingo? Nebyl to ten, který ti teď napráská?“ „Mlč!“ „Spolkni jazyk!“ „Mlč, hade!“ „Ticho, jede! Jede!“ Uslyšeli dusot koně a za chvíli se objevil Anda na Lutejovi. Seskočil. Rozhlédl se po chlapcích, ale žádný z nich k němu nepřistoupil. Pouze Assine řekl: „Čekáme na tebe, Ando.“ „Jsem tu!“ „Jsi připraven k zápasu s Hungotingou, Mejerejou nebo s kýmkoli z nás?“ „Už jsem to jednou řekl!“ „Budete tedy zápasit až do povalení na zem!“ Hungotinga se postavil proti chlapci. Změřili se nenávistným pohledem, jako kdyby byli nepřáteli na život a na smrt. Byli téměř stejně velcí, ale Anda se zdál menší: byl hubený, vytáhlý, užší v ramenou; rozcuchané vlasy mu padaly do čela a na tváře, takže jenom oči mu divoce blýskaly jako oči číhající kočky. „Teď!“ řekl Assine. Pustili se do sebe a nešetřili sil. Ach! Hned bylo vidět, že jim jde o mnohem víc než o toho koně, že jde o všechny urážky, o starou nenávist, kterou cítili jeden k druhému. Anda však bojoval s ještě větším zápalem. Stál před ním Hungotinga, jenom Hungotinga? Šlo tu pouze o Luteju, který 32

stál přivázán ke stromu a díval se na chlapce, jako by chápal, oč jde? Stáli tu chlapci, s nimiž měl Anda dál bojovat, kdyby porazil prvního? Jenom chlapci?… Ne, ne! Anda dnes zápasil s celou vesnicí, s celým svým kmenem. Poprvé cítil zlobnou nenávist ke všem. Byl opuštěný, nikdo ho nepotřeboval, podezřívali ho téměř stejně jako jeho bratra, zdálo se mu, že spolu s ním musí nést vinu zločinu, o němž nic nevěděl. Mnoho dní už žil v ústraní, stranou záležitostí celé vesnice, celá léta, od smrti rodičů, cítil hořkou vděčnost za milodary, měl zlost na zvědavou péči starých žen a na věčné poučování bojovníků, jež v něm svou správností vzbuzovalo nenávist a divoký zmatek. Pochopil také, slyšel to, a to tak jasně, jako by mu to řekli nahlas, že nikdo, nikdo, dokonce ani Assine, ani Tepe nevěří, že Túnumpe je nevinen. Pochopil výmluvné odsuzující pohledy, které ho pronásledovaly, kdykoli se ukázal mezi lidmi. Cítil celou svou opuštěnost, ponížení a… sílu. Ano. Byl v tom přílivu zoufalství tak silný, že mu Hungotinga připadal jako nevýznamný, nepatrný tvoreček, který mu poskakuje u nohou. „Teď…“ Assineho hlas byl jakousi vzdálenou ozvěnou. Anda nevěděl sám, co se s ním stalo. Vypadalo to, jako by ho vlastní ruce a nohy předháněly, jednaly samostatně, velmi přesně a účelně, současně s tím jako by však něco zpomalilo svou činnost, jako by nestačilo bleskovému jednání. Malý, docela malý Hungotinga… Ne, toho se nikdo nenadál… Anda ho popadl, prostě ho popadl, zkroutil mu obě ruce dozadu – a že měl Hungotinga ruce silné a neúnavné! Téměř zvířecí, nelidská rychlost. Srazil se s ním a tato srážka byla jako vyhození ze sedla. Hungotinga ztratil na okamžik půdu pod nohama, jen na nepostřehnutelný okamžik, který by u méně rychlého protivníka prošel nepozorovaně a který se zdál být právě tím, nač Anda čekal, nač ještě v sobě skrýval zbytek sil z mocného náporu, tak jako zpěvák si schraňuje zbytek dechu na vítězný závěr. Popadl Hungotingu, zacloumal jím, povalil na zem, a když se zvedl, praštil s ním o zem ještě jednou a pak znovu… To všechno se událo tak rychle, že chlapci strnuli údivem, že si sám Anda nedovedl vysvětlit, co to udělal, jako by za něho zápasil někdo jiný. 33

34

„Dost!“ uslyšel konečně Assineho výkřik. „Dost!“ Stál nad Hungotingou a prudce dýchal. Měl sto chutí vrhnout se na něho znovu, cítil v sobě nezkrocené divoké zvíře, hbitější, silnější, než by si sám kdy připustil. Chlapci odtáhli Hungotingu, jenž tam ležel zaražený a překvapený svou bleskovou porážkou. „Kdo je další?“ zeptal se Anda chraptivým hlasem, u něho nezvyklým, a díval se nad hlavy chlapců, jako by tím chtěl ukázat ještě větší pohrdání. Vyskočil Mejereja. Ten byl, panečku, o hlavu vyšší. Chlap jak hora s medvědími tlapami. Assine nestačil ani říci „teď“, a oni se už pustili do křížku. Kdyby byl Mejereja využil své síly v prvním okamžiku, kdyby nebyl pustil Andu ze svých tlap, byl by snad získal nad ním převahu. On však dovolil svému protivníkovi, aby se mu vymkl. Anda odskočil na stranu a divoce se zasmál. Nebyl to ani smích, ale něco mezi zavrčením a zaúpěním, jakési bolestné zaskřípání, něco pohrdavého a vítězného zároveň. Mejereja se na něho vrhl. V tomto okamžiku se však už mohlo poznat, že pochybil. Zpozdil se o zlomek vteřiny. Byl jako lovec, jenž chytá zvíře holou rukou. Jejich čas, čas lovce a čas zvířete, se neshodoval. Anda byl rychlejší, natolik rychlejší, že Mejereja sáhl do prázdna. Hned napravil svou chybu, hmátl po Andovi, ale to už byl druhý pohyb, musel měnit směr a na tu změnu spotřeboval víc energie, než by byl měl. „Uuuu!“ zahučel kterýsi z chlapců rozčarovaně. Avšak Anda neslyšel. Udeřil protivníka jako bizon bizona, vší silou ramen, silou divokého výpadu a hněvu. Současně ho nesla vpřed bezmezná radost zvířete, jež cítí, že je nepředstižitelné, jehož svaly se podřizují jeho záměrům, zvíře, jehož svaly jsou chytré, neomylné a samostatné. Na okamžik přilnula těžká Mejerejova ruka k Andovu rameni. Ucítil bolest, protivníkovy nehty mu rozškrábaly kůži. Bylo to jako šlehnutí biče. Anda podrazil Mejerejovi nohy, vrazil do něho a téměř současně ho přitáhl k sobě, hodil s ním na zem… A ještě mu toto vítězství nestačilo. Skočil na soupeře a začal jím vztekle tlouci o zem, až Assine musel několikrát křiknout: „Dost! Dost!“ 35

Chlapci mlčeli. Odehrávalo se tu něco jiného než při obyčejných zápasech. Nechápali to tak docela, ale cítili, že s Andou se stalo něco neobyčejného. Vždycky byl divoký a vznětlivý, to je pravda, jako malý uměl kousat a kopat, ale to nedělal jen on. To však, co viděli teď, bylo něco docela jiného než klukovské zápasy. Divokost a surovost Andy, jeho nepředstavitelná mrštnost vzbuzovaly v nich údiv, ale zároveň je děsily. Kromě toho si všichni vzpomněli na Túnumpeho a teď, když viděli, co se děje s jeho bratrem, měli už jistotu, že se do toho zapletly Zlé síly. Odkud se bere v Andovi taková úpornost a ta zloba? Ten večer přemohl všechny, kteří se mu postavili. Porazil Tepeho – jeho ztloukl nejvíc a nejzuřivěji, což všechny překvapilo. Přemohl Assineho i dva Hungotingovy chlapce. A cítil, že by je přemohl postupně všechny, kdyby sami nepřestali zápasit. Z vigvamů vyšli bojovníci a šli blíž, aby se podívali na zápolení chlapců. Dospělí se obyčejně do takových věcí nepletli. A teď také mlčeli, když se dívali na to, co se děje. Viděli přece, jak krev teče z nosů a z poškrábané kůže, a viděli, že jediný Anda zasazuje všem rány a všechny poráží. Večer se Ištesunda zeptal Assineho, oč zápasili. „O koně. O toho, co jsme ho chytili na prérii tenkrát, když se stalo… tamto.“ „To se Anda tak zuřivě bije o koně?“ zdvihl šaman vysoko obočí. Záhadný úsměv mu přelétl pres rty. „Kůň…,“ opakoval. „Zápasí o koně…“ „Všichni jsme chtěli toho koně,“ řekl Assine, jako by se chtěl sám ospravedlnit a zároveň ospravedlnit i Andu. „Je to velmi dobrý kůň. Musel patřit bílým. Má na sobě stopy, stopy po sedle…“

36

KAP ITOLA IV Anda získal koně, který byl teď jeho nepopiratelným vlastnictvím, ale zato ztratil všechny kamarády a přátele. Chlapci se ho stranili. Anda si říkal: Bojí se mě. Prostě se mě bojí, protože jsem silný. Potom se vždycky zadumal a povzdechl si. Vyhoupl se na koně a uháněl někam daleko. Když už kouř z vesnice mizel na obzoru, povzdychl si zase. Tentokrát se mu ulevilo. Byl sám. Sám s Lutejou. Kůň mu teď byl vším, nahrazoval mu příbuzné i přátele. Luteja! Bylo to podivné zvíře. Povahou se vůbec nepodobalo mustangům, které Indiáni chytali a krotili tady, na prérii. Byl mírný a moudrý. Zdálo se, že chápe, co mu Anda říká, a docela určitě dovedl vycítit každou náladu svého pána. Kolikrát se už stalo, když chlapec ležel v trávě smutný, že kůň přišel a dotkl se měkkou teplou tlamou ramene, mazlivě ho 37

očichával, jako by se chtěl přesvědčit, jestli Anda není nemocný. A potom nad ním stál, trpělivý a pozorný, jako když matka hlídá dítě. Když však měl chlapec dobrou náladu, když se vydařil lov a on skákal kolem ohně, který zapálil na příhodném místě na prérii, a zpíval divoké písně, kůň tiše řehtal a vrhal se do vysoké trávy jako jeho pán a oba tam dováděli. Tak ke chlapci přilnul, že ho už Anda na noc nepřivazoval. Věděl, že i kdyby Luteja zašel někam dál, docela určitě by se zase vrátil a čekal před vigvamem, až se Anda probudí, věděl, že ráno, jakmile otevře oči, uvidí u vchodu koňskou hlavu, která se zvědavě dívá dovnitř. Kdyby nebylo Luteji, cítil by se chlapec ještě osamělejší a opuštěnější. A přece se nedá říci, že by si ho nikdo nevšímal. Kdykoli ho potkali bojovníci, vždycky ho na něco upozornili nebo mu dávali dobré rady. Dělali to s nejlepším úmyslem, neboť soudili – jako všichni starší lidé –, že dobré rady, zejména pak jejich dobré rady, jsou nevýslovně cenné. Někdy přicházely ženy, matky a sestry jeho kamarádů, kteří se mu teď vyhýbali, s nějakým jídlem nebo šatstvem. Nic naplat, Anda se cítil stále opuštěnější. Nikdo ho nepotřeboval. A on si také myslil, že nikoho nepotřebuje. Ale někdy večer k němu přibíhal Tepe. On jediný. Téměř nemluvili. Jen tak seděli. Oba si myslili, snad ten druhý má konečně nějakou zprávu od Túnumpeho nebo od Ehrou. Ano, to jistě Ehrouina matka ho sem posílá, aby se něco dozvěděla o své dceři. Anebo měl Tepe Andu svým způsobem rád. Kdo to mohl vědět? Jednou večer přiběhl a sedl si před stanem. Vytáhli dýmky, naplnili je kousky listí sušeného na slunci, které jim nahrazovalo tabák. Mlčeli a dívali se před sebe, jako když dva staří bojovníci vzpomínají na staré příhody. Tepe za nějakou dobu začal: „Mejereja má zlámanou klíční kost.“ Anda pokrčil rameny. Za chvíli řekl: „Přece plaval a jezdil na koni a… viděl jsem ho přece po tom, jak jsem ho povalil.“ „To je pravda,“ zašeptal Tepe. 38

„Tak co?“ „Říká, že má zlámanou klíční kost. Že ty jsi…“ „To lže!“ „Asi lže,“ přisvědčil Tepe. Zase mlčeli, ale Anda měl dojem, že mu Tepe chce říci ještě něco. Bylo pořád víc tma, slyšeli, jak stará Mekoš chroupá trávu kolem stromů, slyšeli kroky Luteji, jenž se volně pásl u vigvamu. Dole pod srázným břehem šuměla řeka, byl to mohutný, pravidelný dech. Tepe vstal. Ale neodcházel, jako by se rozmýšlel. Nakonec si sedl na bobek vedle kamaráda a řekl tiše: „Ando… Nemluví se jenom o Mejerejovi… Všelicos se vykládá. Tentokrát ses tak podivně pral…“ Anda prskl jako dravec. Jen ať se ho bojí dál! Ať s ním straší děti, když je to tak! Nic si z toho nebude dělat! Naopak, bude mít radost! „Ando…,“ pokračoval Tepe. „Já už musím jít, ale chci ti ještě něco říci. Ištesunda…“ „Myslíš si, že se ho bojím?“ „Víš… „Nikoho se nebojím!“ „Ne… Ando…“ „Nikoho! V celé vesnici nikoho! Nikoho!…“ Zase chvíli mlčeli a Anda slyšel tichý, ale prudký dech Tepeho. Najednou Tepe vstal. „Odjeď na pár dní… Sedni zítra na Luteju a odjeď na pár dní… Nebo na víc… Daleko…“ Anda se pohrdavě usmál. Tepe naléhal: „To by bylo nejlepší… Zmiz na pár dní… Abys tady nebyl… Abys…“ „Nikoho se nebojím! Už jsem řek!“ Teď už Tepemu došla trpělivost, zakřičel: „Jsi hloupý! Hloupý! Počkej, budeš litovat.“ „Můžou sem přijít všichni! Všichni! Vím, že mě chlapci chtějí zbít, že mě Ištesunda chce ztrestat! Jen ať přijdou! Ať to zkusí! Řekni jim všem, že Anda na ně čeká, že se jich nebojí!“ 39

Tepe vyskočil. Stál a díval se okamžik na přítelovu tvář, kterou bylo v soumraku sotva vidět. Neřekl už nic. Obrátil se a odešel. Následující dva dny se Anda nehnul z vesnice. Čekal. Nejel se ani podívat na oka, která nalíčil na jezevce. Nakonec zapálil oheň, zavěsil kotlík vydrhnutý v řece; vařil si polévku ze zbytku sušeného masa, dával si do pořádku zbraně, opravoval staré mokasíny. Z kouta vigvamu vytáhl kůže ulovených zvířat. Zplesnivěly a do některých se dali červi. Hodil je do ohně. Smál se, a v jeho smíchu bylo však i zlostné zadostiučinění. Kdyby to tak viděl někdo ze starých! Kdyby tak viděl, jak on, Anda, bez rozmýšlení hází plamenům tak cennou potravu, kdyby viděli, že jsou prolezlé červy, olezlé, smrduté! Že je Anda neoškrábal, nevydělal. – Protože se mu nechtělo! Protože tak chtěl! Právě tak! Tak a nejinak! Ach Vakondo! Jak sladké je pohrdat! Divoce pohrdat! Ještě dva dny minuly, ale nikdo nepřicházel. Anda byl sám. Z malého návrší, na němž stál jeho vigvam, viděl mezi větvemi habrů vesnici. Bíle svítily na slunci kožené stěny příbytků, v poklidu pěkných jarních dnů stoupal kouř přímo vzhůru, daleko po prérii uháněli bojovníci na koních. Asi už na něho zapomněli, tím spíš, že se blížil svátek Nové trávy a všichni byli zaujati přípravami. Tepeho varování bylo jenom obyčejné vyhrožování vypočítané na to, aby Andu postrašil a aby ho zesměšnil – kdyby byl utekl z vesnice. Ano. Jak dobře udělal, že neposlechl! Tu noc měl sen. Uviděl Túnumpeho. Túnumpe jel na Lutejovi. Vlasy mladého Indiána měly divnou barvu, byly červené jako meloun, říkal něco Andovi, ale ten nerozuměl ani slovo, a bratr se na koni zase vzdaloval, přeskočil řečiště a zmizel. Anda se vzbudil. Zdálo se mu, že mu ještě zní v uších dusot koňských kopyt. Bylo mu horko, jako by ho sužovala horečka. Díval se na otvor ve vzduchu. Bledá obloha znamenala časnou hodinu. Chlapec se obrátil a spal dál. Vzbudil ho křik a zpěv. Ale ovšem! Dneska je svátek. Vyskočil z lůžka z koží a vyběhl ven. Byla ukrutná zima, slunce oslňovalo. Dole ve vsi začínala slavnost. Viděl shluk shromážděných bojovníků, ženy, děti. Všichni byli svátečně oblečeni do bílých a barevných koží, všichni zpívali, někteří 40

tančili, kolem těch byl větší nebo menší kroužek diváků. Náhle všichni zmlkli a obrátili se jedním směrem. Odtamtud šel k nim bojovník oblečený do svátečního kroje a vedl na lasu podivně postrojeného koně s jezdcem, který se třásl na jeho hřbetě. „Svátek…,“ zašeptal Anda, když udělal pár kroků dolů, ke vsi. „Svátek Nové trávy… Svátek koně …“ Zastavil se a sedl si v křoví tak, aby ho zdola nikdo neviděl. Odtamtud viděl všechno jako na dlani. Bojovník zůstal stát a hned ho obklopila veselá drobotina zástupu. Anda uviděl koně pomalovaného barevnými, zelenými a zářivě červenými pruhy, s čabrakou s dlouhými vlajícími fábory. Na hlavě měl obrovskou čelenku z černých a žlutých per, na hřbetě byl připevněn panák znázorňující bojovníka. Majitel mustanga sňal z ramene luk a měl krátkou řeč, kterou chlapec ve svém úkrytu neslyšel příliš dobře, ale kterou stejně znal z podobných slavností. Věděl, že bojovník děkuje svému koni za věrnou službu a opakuje poděkování pokaždé, když mu postupně zavěšuje na krk pušku, luk, řemen štítu, kopí ozdobené orlími pery… Viděl, jak kůň přijímá a žere čerstvou potravu z bojovníkových rukou, uviděl, jak z něho sňali panáka, odvázali čelenku, čabraku a ostatní ozdoby. Viděl už jenom barevné pásy, jimiž byla pomalována jeho srst; ty měly zůstat dlouho, navždycky, měly znamenat, že tomuto koni byla darována svoboda a nikdo že nemá právo mu ji brát. Takový byl zvyk a dodržovaly ho všechny kmeny v širém okolí. Dokud zůstane na těle zvířete třeba jen stopa po barvě, je nedotknutelné. Prudkým pohybem stáhl bojovník laso koni z krku. Přijeli dva jezdci, kruh diváků se rozestoupil, veselý radostný křik hnal mustanga na obrovské prostranství prérie. Dva jezdci cválali vedle něho a odháněli ho od táborové hranice. Nejdřív se zdálo, že kůň váhá. Zařehtal… Obrátil se, jako by měl v úmyslu běžet nazpátek. Ale oba koně ho strhli dopředu. Uháněli jako smršť. Tam, kde tráva přecházela v dlouhý písčitý pás u řeky, zdvihla jejich kopyta mračno prachu. Mračno je zakrylo, obklopilo, neslo se daleko, až dusot jejich kopyt utichl jako hřmění bouře, která se převalila za obzor. 41

Anda se díval za nimi. Seděl a díval se tak dlouho, až zmizeli docela. Potom vstal a protáhl se. Dole začínali zpívat a tančit. Chlapec pohrdavě pokrčil rameny a rozesmál se.

Když se vrátil před vigvam a rozhlédl se, zmocnil se ho neklid. Oběhl návrší. Z prudkého říčního břehu se podíval dolů. Jeho neklid neměl ještě jméno, ale Anda už věděl. Už věděl najisto: Luteja tam nebyl! Dosud nikdy neodcházel kůň tak daleko. Vždycky se držel kolem vigvamu nebo na palouku na návrší. I Andu to udivovalo, ale také ho to těšilo. Byl zvyklý na divoké mustangy, již se museli poutat, aby neutíkali. Dokonce jeho klisna Mekoš utíkala ráda, přestože byla klidnější než ostatní a přestože k Andovi zvířata lnula. Luteja!… Jeho kamarád. Jediné stvoření na světě, které ho mělo rádo, které si také on oblíbil a k němuž přilnul. Luteja… Najednou chlapec zůstal stát. Podíval se k vesnici. Vzpomněl si, jak ozdobený kůň zařehtal a ohlédl se… Vzpomněl si na slova Tepeho… to není možné! Ne! Ne! Ale čím víc odháněl tu myšlenku od sebe, tím určitěji věděl, že je to tak. Věděl to podle divoké vzteklosti, která byla moudřejší než on a která předběhla jeho myšlenky. Vzali mu Luteju! Právě před tím ho chtěl Tepe varovat. Snad ani on nevěděl přesně, oč jde. Ano, staří to jistě rozhodli na nějaké radě. Přece kvůli koni tak zřídil chlapce! Podíval se ještě jednou dolů. Pořád se ozýval zpěv a křik. Ale po chvíli se chlapci zdálo, že slyší blíž něčí hlasy. Opatrně se skryl ve křoví. Uviděl několik chlapců, kteří se zvědavě dívali k jeho návrší. Vystoupili ze zástupu a stáli mezi nízkým porostem. Zdálo se mu, že vidí na jejich obličejích úsměv plný pohrdání a uspokojení. Čím déle se na ně díval, tím si byl jistější, že to byl Hungotinga a Mejereja, Mejereja a Hungotinga. Přišli se podívat, co dělá on, Anda, jak hledá svého koně, jak si zoufá… Chlapec se náhle rozesmál tak hlasitě, že tamti ho museli slyšet. Skryli se v křoví. Odešel, aniž se 42

přestal smát. Smál se a smál, musel si do krve rozkousat rty, aby ztlumil v sobě ten smích. Potom si řekl: „Však se Luteja vrátí… Určitě se vrátí…“ Ale hned si vzpomněl na barevné pruhy na jeho bocích. Nikdo, nikdy. Nikdo už na něm nepojede. Ani on, ani nikdo jiný. Takto osvobozený kůň je nedotknutelný. Svobodný! Svobodný! Bude však Luteja šťastný na svobodě, bude se chtít přidružit k divokému stádu, on, jenž sám přišel k lidem, k jejich ohni? Možná že se vrátí, jenže pak ho bude muset znovu odehnat. Takový je obyčej! Obyčej!… Obyčej – to jsou všichni tamti dole. Starý Lún-kašega, Ištesunda a jiní ctihodní starci. Všichni řekli, že Túnumpe je zločinec a že Anda je rváč. Potom zřejmě řekli, že je nutno podle obyčeje potrestat chlapce, aby z něho nevyrostl právě takový… Kdo vlastně ví, co říkali! Co je mu po tom, co říkali. Anda ví, co udělali! Za to je nenávidí! Nenávidí je a pohrdá jimi! Ještě jednou se rozhlédl. Ne! Ne kvůli tomu, aby se znovu přesvědčil, jestli je to všechno pravda, jestli se přece jen Luteja klidně nepase na palouku za vigvamem. Kvůli tomu určitě ne. Cítil v sobě podivný klid. Zlověstný klid. Bál se sám toho klidu, který byl u něho tak nezvyklý. Sedl si u ohně, vyhrabával z ohniště zbytky včerejšího ohořelého dřeva, zapálil je. Vždycky za chvíli přehodil nějaké větve, které nasbíral ještě den předtím. Šel do vigvamu, vzal tam zásobu sušeného masa, cestovní brašnu, zbraň a kožený kabátec. Přetáhl si ho přes hlavu, za řemen zastrčil dva lovecké nože, přes rameno si pověsil luk a měkký toulec se šípy; přistoupil ke klisně, která stála přivázaná u stromu, přehodil přes ni čabraku, připevnil cestovní mošnu a laso. Najednou se mu všechno to, co dělal, všechen ten soustředěný klid zdál odporný a nepotřebný. Skočil k ohni, popadl hořící větev a přiložil ji ke stěnám vigvamu. A ještě, a ještě… Znovu! Vyšlehl plamen. Anda hodil několik planoucích polen do vnitřku stanu a za nimi zbytek připraveného dřeva a větví. Plameny šlehaly stále výš, jasné v oslňujícím slunci a už ztěžklé dýmem požáru. Přiskočil ke koni, který zařehtal a začínal se vzpínat, odvázal ho od stromu a už byl na jeho hřbetě. 43

Obloukem sjel z návrší a hnal se jako šílený po stopách, které nechávali za sebou ti tři koně – stepí po písku k obzoru, rovnému jak napjatá tětiva luku. Neobrátil se, ani když se hnal přes vesnici. Toužil zbavit se jich všech co nejdříve. Navždycky. Myšlenku na návrat spálil s rodným týpí.

44

KAP ITOLA V Byl sám. A samota pro něho byla svobodou. Jel pod obrovskou kopulí oblohy, provátou větry, vymletou pásy jarních oblak. Měl před sebou stezku stop, kterou sledoval, a nezměrnou dobu svobody. V té chvíli myslel jenom na Luteju, na to, aby ho zase našel. Co z toho, že dostal svobodu, že mu hřbet a boky pokrývají jiskřivě barevné pásy, které dělají mustanga nedotknutelným. Co naplat, že v den Nové trávy darovali Lutejovi svobodu? Možná že Luteja po té svobodě ani netouží, možná že se mu stýská po Andovi tak jako Andovi po něm. Byl sám. Byl šťastný, že je sám. Tady ho nikdo zvědavě nesledoval, nikdo mu nedával dobré rady, nikdo mu nevnucoval mučivou vděčnost. Příliš vzájemné nedůvěry a nechuti, přespříliš se událo věcí, jež ho navěky oddělovaly od těchto lidí, k nimž měl patřit. Zkažení a hnusní mu připadali všichni ti starci a bojovníci, odporní chlapci, kteří poslouchali jejich 45

rady a uměli se starším zalíbit. Mohli by pochopit jeho, Andu? Mohli by uvěřit, že Túnumpe nespáchal zločin? Jestlipak alespoň jeden, jestlipak vůbec někdo se postavil proti tomu, aby mu vzali koně? Jeho koně! Jediné stvoření, jež mu bylo blízké, bližší než kdokoli z lidí! To si myslel. A takové hořké myšlenky ho povzbuzovaly a posilovaly. Někdy se z nich stávala slova písně. To pak jel a zpíval: Jsem velký náčelník, jsem velký náčelník, jsem velmi velký náčelník, všichni mě musí poslouchat! Jsem velký náčelník, jsem samotný náčelník, nikoho nemusím poslouchat… Tato píseň, či spíše divná báseň, dostávala pomalejší nebo rychlejší rytmus, podle toho, jak běžel kůň, měnila se, rozrůstala, tak jako se měnily a rozrůstaly chlapcovy myšlenky. Ale motiv náčelníka se vracel, vracel jako neodbytný refrén. Navečer Anda poutal koně a ukládal se k spánku zabalený do houně, která přes den sloužila za čabraku. Spal pod hvězdami. Noci byly tiché a velice chladné. Vítr se utišoval teprve po východu slunce. Anda ležel nějakou dobu s otevřenýma očima, hltal hloubku mihotavé jarní oblohy. Zdálo se mu, že je na dně velké, ohromné vody, mhouřil víčka a světélka hvězd mezi řasami byla jako jiskry měsíčního svitu na povrchu vln. Nad ním pluly stíny snových vidin jako sotva zachytitelné stíny ryb na dně vody, a tak plul nebo plaval až k chladné hladině rána. Potom přišel den, kdy ho stopy přestaly vést. Přišel déšť. Přehnal se nad stepí hustým svazkem ledových proudů, a kde se objevil, tam tráva lehla k zemi a prérie se stala nečitelnou jako smazaná tabule. Anda tam křižoval celé odpoledne, promáčený a rozezlený, když hledání stop bylo marné. Cítil svou vlastní únavu i únavu klisny, jež dýchala nervózně, jako by měla každou chvíli zakopnout. 46

Kvečeru dojel k potoku skrytému v nízkém porostu, spoutal Mekoš a pustil ji, aby se napásla a odpočinula si. Toho večera nic nejedl, přestože zásoba sušeného masa byla ještě dost velká. Napil se vody a zapálil si dýmku. Potom se vykoupal v ledové vodě a lehl si. Před spaním se pomodlil. Byla to prostá modlitba. Chlapec řekl: „Vakondo, někdo tě potřebuje. Vakondo, někdo k tobě volá. To jsem já!“ Usnul. Hned se však probudil. Cítil neklid. Nad ním šustily listy osiky, jako by někdo šeptal… Čekal. Snažil se porozumět šepotu listí, neboť ani na chvíli nepochyboval o tom, že je to hlas Vakondův. Díval se upřeně do tmy mezi hvězdami, kde se, jak se mu zdálo, objevovaly podivné, neočekávané tvary. Slyšel vítr. A nic víc. Myslel si: Vítr… Stejně mírný vítr, jaký vanul už několik dní… Jenom vítr… Stejný, jako když jsem odjížděl z vesnice… když jsem jel po písku a potom po trávě. Mírný západní vítr… Západní vítr… Západní vítr… Ó Vakondo! Západní vítr, jenž vál dosud ve dne a v noci ustával… Usnul. A zdálo se mu, že vidí Luteju, jak uhání mezi mračny. A když ráno vstal, věděl už, co má dělat. Proč ho to nenapadlo dřív? Kůň, divoký kůň, vypuštěný na svobodu, běží s větrem. Luteja nebyl sice divoký, ale ponechán sám sobě, mohl to udělat právě tak, mohl přestat hledat, zahnán příliš daleko, nemusel už vůbec hledat cestu zpět. Jen uhánět dál s nejmenším odporem. Anda vyskočil na Mekoš a uháněl k východu.

Někdy říkal koni: „Najdeme ho, viď, že ho najdeme, Mekoši? Když ne dnes, tak zítra. Možná že nás taky hledá. Co myslíš? Máš ho taky trošku ráda, Mekoši? To se ví. Máš ho ráda, i když jsi ho kousala a kopala, ty neřáde! Kdybychom ho našli, ulevilo by se ti, nemusela by ses tak namáhat, ty stará čarodějnice! Co říkáš? Ne! Vůbec se na to nebudu ohlížet. Co mně je po tom, že ho pustili na svobodu. Já vím, že Luteja chce být s námi!“ 47

Mekoš frkala a pohazovala hlavou. Byla to snad odpověď? Kdo to mohl vědět? V každém případě s ní Anda rozmlouval pořád častěji. Zvláště navečer, když ležel zahalený do houně a kůň se k němu přiblížil, protože toužil po lidské ochraně. Dny však ubíhaly a stopy se neukázaly. Zato počasí se začalo měnit. Nad stepí visel neklid veder, časných veder, jež jsou předzvěstí bouřky. Pokračovat v cestě ve dne bylo téměř nemyslitelné, a chlapec ležel ukrytý pod přístřeškem z houně a několika větví nalezených cestou. A pak přišel vítr. Ohlásil se na obzoru mračnem prachu. Začal sekat pískem ostrým jako jiskry. Anda vyskočil na koně, který neklidně stříhal ušima. Uháněli po větru. Očima hledal nějakou prohlubeň, husté křoví, skály… Věděl, že potřebují ochranu před větrem, který se může změnit v uragán, a ten pak smete všechno, co mu stojí v cestě. Ale kolem dokola stále nebylo nic vidět. Odbočili na sever. Teď měli bouřkovou frontu po pravé ruce. Andovi šlo o to, aby se dostal, nakolik to bude možné, co nejdále ze středu bouře. Zdálo se mu, že se země pod koňskými kopyty posouvá na stranu, ubíhá jako prudká voda. Čas od času, když je zasáhlo letící mračno písku, neviděli a nemohli dýchat. Kůň se vzpínal, obracel se, a kdyby neměla vichřice stále stejný směr, byl by se chlapec dávno odchýlil ze své cesty. Udělala se tma. Anda uháněl dál, přitiskl se ke hřbetu koně, který těžce oddechoval námahou uprostřed mračen prachu. Potom mustang klopýtl a propadl se dolů. Zpočátku měl chlapec dojem, že padá. Hned však pochopil, klesají po svahu neviditelné výšiny. Nesnažil se už řídit koně. Svěřil se jeho instinktu. Věděl, že teď zvíře dokáže lépe než on najít záchranu v útěku před bouří. A doopravdy brzy zjistil, že síla vichru slábne, že se valí horem a že tady, pod ochranou strmého svahu, jsou v bezpečí. Vtom se však nebe rozsvítilo blesky. „Vakondo…!“ zašeptal chlapec. Popohnal koně. Cítil, že se dostává z hlavního proudu vichřice, ale kolem něho se dělo něco strašlivého, něco, čemu nerozuměl. Mekoš začala divoce frkat a uskakovala na stranu, musel ji tedy na chvíli zastavit. On sám se třásl roz48

čilením. Sesedl a vedl koně za uzdu. Neviděl před sebou zem, jenom cítil pohyb letícího písku a čekal, že každou chvíli se jeho chodidla octnou v prázdnu. Trvalo to celé věky, šel v neustálém mučivém strachu, který ho zbavoval odvahy. Náhle vítr utichl. Kolem se ozývalo podivné vibrující bzučení neviditelných včelích rojů. A vtom Anda cítil, jak se jeho vlasy vznášejí s praskotem jisker kolem hlavy, ucítil dotyk lehký jako závan větru, ale zlověstný a strašný jako dotyk smrti. Mekoš sebou škubla a znehybněla; když se k ní obrátil, uviděl v zeleném přísvitu bouře hřeben bílých plaménků nad hřívou. Ani vykřiknout nemohl. Věděl, že se ho zmocňují Zlé síly, které nemůže nic přemoci. Padl na zem, obličej přitiskl do trávy, čekal na smrt. Avšak smrt nepřicházela. Bzučela pouze dál kolem chlapce, píchala a ohlušovala desítkami jisker, jež naň neustále dotíraly jako roj komárů. Když zdvihl hlavu a rozhlédl se kolem sebe, spatřil něco hrůzostrašného, ale zajímavého. Z přízračného světla vystupovaly obrysy nízkých skal a nad nimi tančily Zlé síly ohně. Bylo jich spousta. Celá stáda plamenů… Plazily se v rytmickém pohybu, mizely a znovu se rozsvěcovaly. Duchové ohně… Pohltí ho? Má to být trest za spálení rodinného vigvamu? Vyděšený a omámený nemohl odtrhnout oči od toho, co se před ním dělo. Ještě teď viděl dlouhé biče, plazící se jako hadi, šlehající modrým světlem vzduch. Slyšel chechtot podobný prskání divoké kočky, hvizd sílící až do vytí a rachot, neustávající rachocení… To něco, co poletovalo nad ním, mu ještě stále zdvíhalo vlasy. Uslyšel mlasknutí a nějaký hlas pronesl hned za ním nesrozumitelné a strašné slovo, mumlání pak přešlo v mohutný hukot. Než zavřel oči, uviděl na skále před sebou velikou, děsivě svítící tvář, pak druhou. Byly kulaté jako dva úplňky, jako dva ohnivé úplňky… Krásné a děsivé. Upřeně se dívaly na chlapce, jako by se chtěly na něho vrhnout. Uslyšel znovu ten mohutný rachot jako rachot hromu, cítil, že se země chvěje a skřípe písek bičovaný neviditelnou silou. Když se zdvihl a našel koně, měl jenom jedinou myšlenku: utíkat! Zdálo se mu, že v těch skalách a v tom písku přebývají Zlí duchové, třebaže už neviděl blesky a neslyšel ra49

chot elektrických výbojů. Všechno už bylo klidné a obyčejné. Na jihu byly ještě husté, nízké mraky odcházející bouře. Rozhodl se jet východním směrem. Stejně už dávno ztratil Lutejovy stopy a bylo mu jasné, že hledání je docela bezvýsledné. Vítr změnil směr. Vanul teď ze severozápadu. Byl mírný a příjemný. Pouhý vánek. Zanedlouho však Anda ucítil pach kouře. Představil si lidi, jak sedí u ohně. „Kdybyste tak věděli, co jsem viděl…,“ zašeptal. „Strašné věci, veliký hněv Zlých sil.“ Jel dál. Pach kouře mizel a zase se vracel. Spolu s ním se ozval vzdálený dusot. Chlapec se zastavil a poslouchal. Opravdu je to dusot? Seskočil z koně a přiložil ucho na zem. Ano. Slyšel. Země se chvěla pravidelným, dalekým dusotem, přicházejícím odevšad, jako by se pod chlapcovýma nohama prérie změnila v povrch velkého bubnu. „Mustangové…“ Znal ten uragánový úprk a cval stovek koní. Odkud přicházel? Z jihu ne, ani z té strany, kam odešla bouře. Pach kouře? Že by utíkala zvířata před požárem? Po bouři se stává, že hoří prales nebo prérie. Jestli tedy prchají, pak po větru. Vtom si Anda vzpomněl na sráz, po němž při vichřici seběhla Mekoš. Nebyl od něho daleko. Vyskočil na mustanga. Ale kůň už byl vyčerpaný. Zpomaloval. Klopýtal. Smutně řehtal. A chlapec věděl, že musí popřát zvířeti odpočinek. Napojit ho. Nechat ho napást. Ale tady nikde nebylo vidět ani pramen, ani potok a nízká tráva plná písku nebyla vhodnou pastvou. A byl by se rád vyhnul stádu divokých koní, i když měl nepatrnou naději, že se snad Luteja vmísil mezi ně a je teď ve stádu. Pokračovali v cestě jen krokem. A země duněla stále víc, stále blíž byly vzteklé údery zvířecích nohou. Koně? Andu to překvapovalo. To muselo být nějaké ohromné, nepředstavitelně velké stádo. Nebo že by to byli bizoni? Věděl, co to znamená, nejednou slyšel vyprávět o rozdupaných jezdcích, přes něž se přehnalo stádo. Spousty zvířat zděšených ohněm, pronásledováním nebo útokem se hnaly stepí, někdy až v šíři několika mil. Ohromná stáda nespočetných zvířat. Jako lavina, kterou nemůže nic zastavit. 50

„Mekoši… Mekoši…“ Leč kůň byl příliš vyčerpaný, než aby mohl jít rychleji. Marně ho chlapec střídavě tloukl a prosil. Obrátil se a uviděl na vrcholu hory pohybující se tmavou čáru. Teď i klisna porozuměla a neklidně zaržála. Bizoni! Byli to bizoni! Anda prudce odbočil. Snad se jim ještě podaří uniknout. Mekoš to pochopila, vytušila nebezpečí a se zbytkem sil se rozběhla. Ale než uběhla, co bys dvakrát oštěpem dohodil, obzor před nimi už také zčernal. Buvoli šli v širokém půlkruhu. A chlapec pochopil, že je ztracen. Jediné, co ještě mohl udělat, bylo přidat se ke stádu a hnát se s ním. Tak dlouho, dokud kůň pod ním nepadne. Jiné východisko nebylo. Když se obrátil podruhé, uviděl tmavou, kypící vlnu, jak se přelévá z pahorku se hřmotem tisíců kopyt. Potom – a to byly pouhé okamžiky – v pronikavém zvířecím pachu a v prachu si Anda uvědomil, že je unášen v těsném sevření prudce vpřed. Mekoš divoce ržála a namáhavě běžela. Odevšad na ně dotírala hnědá, mohutná těla, hrby krků, ostří rohů… Bizoni na ně sice neútočili, sami byli hnáni panikou, ale tlačili se na boky koně, naráželi na něho, strkali. Někdy, když je míjeli ve větší tlačenici, zdálo se Andovi, že bude rozmačkán a rozdupán. Věděl, že Mekoš slábne, že mele z posledního, že v nejbližším okamžiku může klopýtnout, upadnout, a pak… Pak se dostanou pod buvolí kopyta, a až po nich přejde celé stádo, nezůstane z nich nic, jen kaše. Před nimi vyrůstala stále zřetelněji masa pádících zvířat. Míjely je větší skupiny bizonů, někdy, přes ohlušující hřmot neustálého běhu, slyšel bučení, ryčení telat a krav, které se ocitly na zemi, jindy zase některé zvíře, zdvižené v tlačenici, se vyškrábalo na hřbety svých druhů a tak nějakou dobu, uchvácené jejich neustálým úprkem, se potácelo nahoře, aby za chvíli zapadlo pohlcené vlnobitím těl. Několikrát si musel Anda koni na hřbetě kleknout, aby mohl vytáhnout nohy vklíněné mezi těla zvířat. Několikrát cítil, že Mekoš klopýtla, ale mačkanice byla tak veliká, že nemohla upadnout. Situace byla stále hrozivější. Byli hluboko vklíněni doprostřed pádícího stáda, jehož nespočetné množství nebylo možno obsáhnout zrakem. Nebe bylo čisté, pálilo slunce a kouř dusil. Ruce křečovitě svírající koňovu 51

52

hřívu únavou zdřevěněly, na očích se chlapci usadila mlha prachu a slz. Vtom Mekoš zaúpěla, zaúpěla jako člověk; pokusila se skokem dostat nahoru. Chlapec se podíval a zachvěl se hrůzou. Na buvolím rohu hned vedle Mekošina boku uviděl krev. Uviděl krev na těle koně, který ještě cválal, ale zdálo se, že se zmenšuje a že se vrývá do země pod chlapcovou tíhou. Ještě okamžik a Anda ucítil, že se sesouvá mezi těla bizonů. Postavil se na mustanga, odrazil se od jeho hřbetu, skočil a už svíral v prstech hřívu buvola ženoucího se hned vedle, buvol sebou trhl, jako by chtěl chlapce setřást, ale to už měl Anda kolena na jeho bocích. Chlapec se celým tělem přitiskl k bizonovu hřbetu, tak jak to dělal nejednou, když zajížděl divoké mustangy. Mekoš zůstala vzadu, pohlcená valícím se stádem. Jak dlouho trval ten šílený hon? Zdálo se, že síla zvířat je nevyčerpatelná, že běží stále stejně rychle. Občas, když se na jejich cestě objevily pahorky, skály nebo stromy, jejich běh se zpomaloval, proud těl, stlačený překážkou, se zvolnil a zvířata po sobě šlapala se strašným bučením a kvičením. Slunce se sklánělo k západu a zdivočené stádo ještě pořád uhánělo. Anda už přivykl cvalu svého bizona, únava prvních hodin se změnila v otupělost. Teď už měl představu o velikosti stáda a tím spíše si uvědomoval nebezpečí, jemuž nelze uniknout. I kdyby vydržel až do konce běhu, jaké měl naděje na to, že by se dostal z té obrovské masy zvířat? Ne, to bylo opravdu úplně nemožné. Ujížděl dál a držel se pevně za husté a ostré žíně bizoní hřívy. Zvíře se ho pokoušelo setřást, ale naštěstí jeho možnost pohybů byla velmi omezená. Najednou Anda uviděl před stádem skály, celý ostrov skal. Buvoli se hnali přímo na ně. Už dohlédl tam, kde se stádo rozdělovalo a zvlnilo se vysoko jako voda rozbouřené řeky, když se tříští o překážku. Už i tady u něho byly patrny následky onoho zpomalení a katastrofálního nahromadění stovek těl. Jen s největší námahou se držel hřívy bizona, který byl co chvíli vynesen tlakem těl nahoru. Ještě chvíli a bude smeten, sražen spolu s bizony, kteří běželi kolem něho, bude odhozen a pohlcen masou. 53

Vytáhl nohy nahoru a klekl si bizonovi na hřbet, připraven v každém okamžiku skočit na jiný hřbet. Už! Už tu déle nemůže zůstat! Dvě obrovská chlupatá těla se valí na něho. Chlapec přeskakuje na hřbet dalšího, jako by skákal po kmenech unášených proudem rozvodněné řeky. Kdyby nebyl tak obratný a kdyby neměl ocelové svaly, dávno by už zapadl mezi bizony, kteří by ho rozdrtili jako válce. Už jsou tu skály. Chlapec skáče z bizona na bizona, přibližuje se ke kamenné stěně. Už ví, co má dělat. Ještě chvíli, pak Anda skáče ze zvířete, které ční nad ostatními, chlapec letí přímo na skálu, chytá se v letu výčnělku na stěně, sklouzává, zase se zachycuje, hledá oporu pro nohy, ale marně, nakonec zaboří křečovitě prsty do štěrbiny, přitiskne se celým tělem ke stěně, chvěje se přitom nadlidským úsilím. Pod ním se valí stádo. Chlapec cítí, jak se skála otřásá a vibruje. Jeho prsty vnikají dále do štěrbiny a nohama se snaží přitisknout k úzké, jen stěží patrné římse. Jak dlouho může vydržet v této poloze? Anda neví, ví však, že po této chvíli se mu podařilo vymknout se z divokého, ztřeštěného běhu, a zdá se mu, že je zachráněn. Avšak pomalu mu prsty tuhnou, chlapec si uvědomuje, že každý okamžik ho mohou přestat poslouchat, tím spíš, že hned jedna, hned druhá noha sklouzává ze skály. Pod ním, přímo pod ním, se hemží a víří rudohnědá těla. Stačí, aby jedno z nich do něho narazilo, stačí, aby o něho jenom zavadilo – a bude po něm. Anda nemá sílu, aby se vytáhl výš, tam, kde by mu puklina ve stěně umožnila lepší polohu, mohl by se tam vtáhnout do půl těla. Nemá dost sil, prsty ani necítí, připadají mu cizí, jako by patřily skále, a ne jemu. Už se neobrací a nesnaží se dívat na stádo. Dívá se přímo před sebe na malý, nepatrný kopeček červeného mechu. Ostatně i kdyby se obracel, nic by neviděl, jen mračno prachu, nic než hřbety, které se z něho vynořují. Prach… Stále hustší prach. Anda přivírá oči. Když je otvírá, vidí ho před sebou, na drobounkém trsu mechu, jak se usazuje ve stále silnější vrstvě. Slyší dusot kopyt, bučení pošlapaných zvířat. Chce zatnout prsty… Jeho chodidla už nemají sílu udržet se na strmé skále. Ještě okamžik – a chlapec sklouzává ze skály pod kopyta pádících zvířat. 54

KAP ITOLA VI Byli to poslední bizoni toho stáda, za nimi se táhlo už jen husté mračno prachu. Anda se postavil na nohy a rozhlížel se. Ani nemohl svým očím věřit. Pak odešel prozíravě za skály; důkladně si ohmatal potlučené tělo. Rány naštěstí byly jen na povrchu. Ale luk a toulec se šípy byly úplně zničeny, o ubohé Mekoši a o všem, co vezla, nemluvíc. Prach pomalu klesal k zemi. Když teď slyšel hřmot stále se vzdalujícího stáda a když viděl, že mu nehrozí nové nebezpečí – vyšel Anda ze skal, aby se rozhlédl po okolí. Byl to smutný pohled. Na prérii, podupané tisíci kopyty, pokryté šedivým prachem, ležela těla ušlapaných zvířat. Některé ještě žilo, chtělo vstát a srdcervoucně bučelo. Zacházející slunce, ponuré a sinalé, se skrylo za mraky, jež připomínaly zvětralé skály. Anda myslel na to, že mu nezůstalo nic než hadry, které měl na sobě, a nůž, jenž mu nějakým zázrakem nevyklouzl 55

zpod opasku. To bylo všechno. Ano, ještě lovecká brašna a v ní několik drobností a zbytky rozbité tykvice s trochou pemikanu. Náhle ucítil hlad. Ucítil divokou jásavou radost. Zachránil se! Vyšel živ z tak nebezpečné situace, že kdyby teď o ní někomu vyprávěl, nikdo by mu nevěřil. Protáhl se, i když ho rány přitom zabolely, bylo to tak příjemné, zase se protáhnout! A ještě jednou. Chtělo se mu hlasitě křičet, ale jenom se zasmál. Poprvé po tolika dnech se zasmál. Za nějakou dobu už seděl u malého ohníčku, rozdělaného z větví keřů, které rostly na jižní straně skalnatého ostrova, a posiloval se polosyrovými bizoními játry. Hřál ho pocit tepla plamenů, chuti krve, vlastní síly a obratnosti, které vděčí za to, že z té příhody vyšel celý. Ha! Škoda že Hungotinga nemohl vidět, jak jel na bizonovi. Škoda že Lún-kašega, který se tolik vychloubal vzpomínkami na zajíždění divokých mustangů, nemohl srovnávat své činy s tím, co udělal Anda. Uaah! Musel by se stydět! Určitě by se styděl! Ano, tak to říkal: „Dřív byli mladí lidé silnější, byli obratnější…“ Hoho, Lún-kašego! Je to opravdu tak? Podívej se na toho malého, slaboučkého Andu! Našel by se někdo v celém kmeni, ve všech kmenech středního povodí Missouri, jemuž by se podařilo to, co se dnes podařilo Andovi? Uaaahaha! Uaaahaha! „Lún-kašego, poslouchej. Povím ti, jak to bylo!“ Chlapec si otírá prsty umazané bizoní krví o vlasy, utírá si hřbetem dlaně ústa a usazuje se pohodlněji. Tam, na druhé straně ohně, sedí oni: Lún-kašega, Ištesunda, ženské, které si tak rády stěžovaly na Andovo chování, bojovníci, pak… Tam… tam za tím nejvyšším plamenem se schovává Hungotinga a Mejereja, vedle nich Assine, Tepe a Abuana a mnoho, mnoho jiných! Dívají se na Andu a čekají, co jim řekne. Nevěří? Pohleďte, vidíte ty rány, ty modřiny? To je od bizoních kopyt! Ano… Byl jsem pod jejich kopyty a vyšel jsem celý! A předtím, kdybyste viděli, jak to bylo předtím, když padla Mekoš. Poslouchejte pozorně, nebudu to dvakrát opakovat! Mé svaly byly poslušné a pružné, a jak pružné! Nemusel jsem ani myslet a dělaly všechno samy, a když pode mnou padl kůň… Hej! Hungotingo! Kdyby se to stalo tobě, už by nebylo 56

co sbírat, brachu! Teď se díváš pokorně, viď? Ach, Hungotingo, děkuj Vakondovi, že se to přihodilo mně, a ne tobě! Ne! Ne! Nemůže sedět tak nehybně! Rány a únava nevadí, musím tu před vámi zatančit tanec vítězství! Hleďte, jak jsem hbitý! Hleďte, jak jsem silný! Hleďte, vy všichni, co jste tak špatně se mnou nakládali, hleďte a ať vaše oči zčervenají studem, ať vaše uši hoří studem. Takovou jízdu na bizonu nikdo neviděl! Obrovský hnědý bizon s hřívou hustou jako mrak, obrovský zlý bizon, obrovský silný bizon, obrovský pádící bizon! Pevně mu sedí na hřbetě, pevně sedí na jeho hřbetě, vítězně sedí na jeho hřbetě! Největší hrdina, nebojácný a hbitý! Přelstil bizony, přemohl celé stádo, vyskočil na skálu, ze skály soudí vás, vy tchoři, ze skály skáče přímo na slunce, ze skály dotýká se prstem měsíce, ze skály vítězí! Anda se otáčí a vyskakuje v záři ohně. Zpívá a tančí svůj bojový tanec. Jen ať se na něho dívají všichni tamti! Jen ať se dívají! Chlapci blýskají oči pod rozcuchanými dlouhými vlasy, jeho obličej je plný radosti a vzrušení – je teď opravdu hezký. Provádí po pořádku všechny taneční figury, vyskakuje tak rychle, že jen stěží se dá zachytit pohyb jeho nohou ve světle ohně, otáčí se vášnivě, otáčí se stále rychleji s rukama zeširoka rozpřaženýma, vlasy nadnášené proudem vzduchu tvoří vodorovný tmavý pás kolem jeho hlavy. Teď už nic neříká, nezpívá, stává se šíleným ztřeštěným pohybem – jako by se změnil… Ještě a ještě! Až do úplného vytržení, do úplného vysílení. Ještě a ještě! 57

Oheň dohasíná. Anda se zastavuje. Nohy se mu třesou slabostí. Rozhlíží se kolem sebe. Hledí omámenýma očima. Kde jsou oni? Kde jsou ti, kvůli nimž tančil? Je tma a nikde nikdo. Plameny se změnily v malá světýlka, zapadlá v popelu. Velký matný měsíc svítí nad prérií. Není tam nikdo. Anda je sám. Pomalu si sedá. Teď cítí bolest v celém těle. Sedá si pomalu a opírá hlavu o kolena. Ukrývá obličej mezi sehnutými rameny. To už pláče a skrývá svůj pláč, je to možná zbytek velké iluze, je to jediné, co z ní zbylo.

Step se zdála ještě větší, obloha ještě vyšší. Anda byl jediný bod v té nekonečné rovině pod bání nelítostného blankytu. Takhle už šel několik dní. Na východ. Aby se dostal k řece. Aby se dostal k lesům. Uragán a divoký běh bizoního stáda ho zanesly do neznámých končin a chlapci se zdálo, že je daleko, strašně daleko od místa, které hledal, které si vysnil. Jaké to bylo místo – na to by mohl stěží odpovědět. Každý má přece svůj vnitřní, svůj vlastní zeměpis. U Andy to byl kousek krajiny u řeky. V té krajině stál kůň, Luteja. V té krajině byl Túnumpe. Anda tam byl větší než ve skutečnosti, a také silnější a rozumnější. Byl to jakýsi ideální Anda a ideální kůň, ideální kůň, ideální Túnumpe, jenž nebyl podezřelý z vraždy, ale naopak, proslulý chvályhodnými činy. Na Lutejovi Anda lovil a jeho šípy nikdy neminuly cíl. Jediným trhnutím paže vyhodil nahoru mladého jelena a tak ho naložil na koně. Na břehu řeky, jejíž vlídné vlny hladily a houpaly jako kolébka, stály obrovské stromy. V jejich větvích se mohlo skákat a dovádět a potulovat se nahoře nad zemí. Zdola se dívali na Andu lidé a obdivovali se mu. Celá spousta známých postav. Staří bojovníci slzeli radostí a křičeli, že oni nikdy nedovedli hopsat z větve na větev. Ženy křičely ze strachu a z obdivu. Byla tam jedna postava, kterou chlapec dobře znal. Pěkná, štíhlá žena s očima hebkýma jako oči laně. A zatímco on skákal, jezdil na koni, lovil a vykonával zázračné nedostižné činy – ona na něho čekala před malým hezkým vigvamem. 58

„Už jsi tu?“ ptala se a položila mu dlaně na ramena. „Čekala jsem dlouho. Všechno už je hotovo. Všechno čeká na tebe.“ „Podívej, co jsem přivezl, podívej, co jsem ulovil!“ volal chlapec a hodil jí k nohám uloveného jelínka. Žena se usmívala a dívala se na Andu s hrdostí a láskou. Byla tak pěkná a tak blízká jako tajuplná krajina, v níž žili. Nikdy od ní neslyšel jediné ošklivé slovo, žádné poučování. Stačil pokyn rukou nebo pohled. Stačila nevyjádřená, ale uhodnutá myšlenka. Lehl si jí k nohám a hrál si s jejími dlouhými, lesklými pletenci vlasů. Říkal jí: „Víš, tam mě nemají rádi… Tam říkají, že jsem divoký a zlý… Vzali mi koně… Vzali mi to, co jsem měl nejraději…“ Odpovídala mu: „Vím, vím… Nemysli na to… Nemysli na všechny ty, co ti ubližují…“ Díval se zdola na její tvář a na její oči, na stříbrné náušnice, stříbrný náhrdelník. Říkala ještě: „Spi… Mám ještě spoustu práce, ale ty už musíš spát. Jsi unavený… Takové činy jsi vykonal… Takové báječné činy jako nikdo jiný…“ Vracel se ze své krajiny. Pod nebem bez mráčku bylo vedro a dusno. Šel a šel a pořád šel. Někdy přece musí skončit ten holý obzor a musí začít lesy. Ta myšlenka ho povzbuzovala. Zdálo se mu, že na kraji pralesa pod větvemi na něho čeká Luteja. Než se Anda vydal od skal na delší cestu, musel se na ni připravit. Ztratil přece celou výzbroj a putování bez nezbytných věcí by bylo nejen riskantní, ale i nesmyslné. Přípravy mu zabraly několik dní. Především si zřídil ve skalách tábořiště. Divoké zvěře se nemusel bát. Prérie byla poseta těly bizonů, a on přece věděl, že na člověka útočí zvířata jenom tehdy, mají-li hlad nebo když se brání. Teď si musel opatřit zásobu potravin a zbraně. S masem neměl potíže. Ještě tu noc uřízl a nakrájel na tenké plátky pořádný kus masa ze hřbetu bizona. Plátky pak napíchal na 59

tenké hůlky a ty zasunul do skalní štěrbiny v místě vystaveném slunci a větru. Za příznivého počasí mohl tak získat výborné sušené maso, jež se nekazilo, bylo výživné a velmi chutné, k tomu lehké, takže se snadno dalo nosit na cestách. Se zbraní to bylo horší. Bizoní šlachy byly výborný materiál na tětivu, ale dřevo – takové, jakého je zapotřebí na luk – to nemohl nikde najít. Keře na skalách a kolem nich měly křehké větve a byly spálené sluncem. Zato dlouhá, mohutná stehenní kost z velkého bizona byla dokonalým kyjem, pečlivě vyčištěný žaludek utažený koženým řemenem byl dokonalou nádobou na vodu, kterou čerpal z malého, sotva viditelného praménku pod skalami. Ztracenou houni nahradil Anda buvolí koží, jejíž vydělání ho stálo nejvíc námahy a času. Seděl nad ní tři dny. Tři dny ji pracně oškrabával a musel neustále dávat pozor, aby ji nepoškodil. Nebyla vydělaná tak, jak by měla být, ale mohla chránit před zimou a větrem. A právě to chlapec potřeboval. Anda pospíchal. Byly parné dny a nad prérií se vznášel puch mršin, nad nimiž krákaly vrány, supi a spousty jiných dravých ptáků. V noci slyšel vytí vlků, štěkání šakalů a lišek, houkání sov a sýčků. Byly to nekonečné děsivé hody. S úlevou si oddychl, když konečně opustil skály a když se po dnu cesty dostal z toho těžkého vzduchu, kde se o něho neustále pokoušely mdloby. Cesta byla obtížná. Naštěstí druhý den vydatně pršelo a ochladilo se. Mohl už pokračovat v cestě ve dne a nečekat na noční chlad. Zdálo se mu, že východní vítr teď přináší vůni dalekých lesů, vůni kvetoucích stromů. Ale to bylo nejspíše jenom mámení smyslů. Jednou za soumraku uslyšel dusot kopyt. Dusot mnoha kopyt. Nedaleko od něho se přehnalo stádo divokých mustangů. Chlapcovo srdce se rozbušilo zoufalou nadějí. Neviděl nic kromě pádících stínů. Byl snad mezi nimi Luteja? Za stádem běželi v nějaké vzdálenosti ještě dva koně. Ach! Proč jen byla taková tma! Chvíli se chlapci dokonce zdálo, že rozpoznává na jeho hřbetě barvy, které soumrak ztlumil. Vstal a zakřičel. Dlouho křičel. Dusot kopyt už dozněl, ale chlapec stále ještě doufal, že ho Luteja slyší, že se obrátí a přiběhne k němu. Chtělo se mu věřit, že to byl Luteja. 60

Druhý den se vydal po stopách stáda. Byl to beznadějný podnik. Šel přece pěšky a nemohl je dohnat. Ale Anda počítal s něčím jiným. Počítal s tím, že se mustangové mohou obrátit, obíhat v kruhu a vrátit se na stará místa, kde rostla pěkná tráva. Stávalo se dokonce, že z vrcholku nevelkého kopce viděl v údolí stádo. Bylo to stejné stádo? To bylo těžké rozpoznat. Ale koně byli teď strašně důležití. Nehledal jenom Luteju, hledal koně, na němž by mohl jezdit – jinak byl odsouzen k věčnému pěšímu pochodu. A to byla pro mladého Dakotu, který bezmála od narození jezdil na koni, věc nesmyslná a nemožná už sama o sobě. Pamatoval si, jak ho nejdříve brala s sebou matka, ale ta vzpomínka byla tak vzdálená a nejasná jako obzor v mlze. Co však mu zůstalo v paměti jasné a zřetelné jako obrázek namalovaný na bizoní kůži – to byla první samostatná jízda. Mohlo mu být nejvýš čtyři roky. Otec ho zdvihl ze země a posadil na mustanga. Koňský hřbet byl vysoko, vysoko nad zemí. Pocit strachu a radosti naplnil Andovo srdce, když se tak z výšky díval na rodiče. Otec mu ukázal, jak se má chytit hřívy nebo řemene přidržujícího čabraku. Túnumpe výskal, skákal a dělal na Andu legrační posunky; kůň začal stříhat ušima. Túnumpe mu zmizel z očí a maličký Anda uslyšel hlasité zatlesknutí. Svět byl plný očí upřených na něho a plný obrovských bílých oblaků. Koňovy uši byly velmi blízko. Otec šel vedle mustangovy hlavy. Potom ale otec zmizel, oči zmizely a Anda zůstal sám s koněm. Slyšel za sebou otcův smích. Všechno bylo tedy v pořádku. Kůň pod ním se pohyboval klidně a pravidelně. Potom ucítil silnější vyhazování, na okamžik se octl nad čabrakou a spadl dolů. Pořádně se při tom udeřil, jeho prsty křečovitě sevřely mustangovu hřívu dole na krku. Údery teď byly prudší a častější, uši a vlasy měl plné větru. Anda vítězně zavýskl. Kůň skočil dopředu. Kdyby se nebyl vší silou držel za koňskou hřívu, určitě by byl na zemi. Teď to nebyl klus, ale cval! Nejdřív se chlapci zdálo, že padá hned na tu, hned na onu stranu, že se v příštím okamžiku musí octnout na zemi. Přitiskl se tedy k němu celý, jak jenom 61

mohl, přilepil se na mustanga, prsty se zaklesly ještě hlouběji do hřívy, do zubů chytil okraj čabraky, malé, dětské nožičky rozcapil mustangovi na břichu. Držel se! Čím déle trvala ta zběsilá jízda, tím méně se bál. Nacházel polohu, pohyb shodný s pohyby koně. Ztrácel ho a postihoval znovu. Ucítil v sobě instinktivní rytmus, rytmus zděděný po mnoha pokoleních jezdců, kteří větší část života strávili na koni, jako něco naprosto přirozeného, jako udržování rovnováhy při běhu nebo první pohyby rukou a nohou, jež udržují dvouletého indiánského cvrčka na vodě. „Ua… Ho… ho…! Uahoho!“ Uháněl a uháněl. Už se nedržel zuby. Stačily ruce, kolena a chodidla, jež přilnuly k bokům mustanga. A ten pohádkový rytmus! Ve vzpomínkách se zdálo, že první jízda trvala dlouho. Anda si ještě pamatoval, že po nějakém čase uslyšel vedle sebe dusot kopyt, že koutkem oka spatřil postavy jezdců, kteří ho obklopovali z obou stran. Musel mezi nimi být i otec. Ach, jak strašně chtěl malý ukázat, že se nebojí, jak strašně si přál, aby se mu obdivovali! Jednou rukou se pustil hřívy a zvedl ji nahoru. Otočil na okamžik obličej. Uviděl ruce jezdců pozdvižené k pozdravu. „Uahoho! Ua… ho…ho!“ Kůň se náhle vzepjal. Než se stačila druhá ručka chytit hřívy, bylo už pozdě. Padal dozadu. Avšak v témže okamžiku ho chytly něčí paže. Vyhouply ho nahoru a posadily před sebe. Někdo se nad ním zasmál a řekl: „Bylo to velmi dobré. Jen ses neměl pouštět hřívy.“ Možná že řekl něco jiného, to už si chlapec tak dobře nepamatoval. Pamatoval si zato něco jiného. Otevřenou náruč matky, jež ho chce sesadit na zem, když se vrátili a stáli před bílým týpí. Anda se kroutí jako úhoř, aby se jí vymkl z rukou, aby všechno sám! Sám! Nakonec sklouzává dolů podle otcovy nohy po koňově boku. Teď ho matka chytá, přibližuje obličej k jeho obličeji, dotýká se tváří jeho tváře. Stříbrné kroužky náušnic… Stříbrné oči se blyští slzami. Chlapec se jí vytrhává z objetí a utíká. Je přece muž. Je to divné, že si teď vzpomíná na věci, na něž nikdy 62

předtím nemyslel. Je sám, a přece se mu často zdá, zvláště navečer, když sedí u ohně, že ho neustále obklopují všichni ti, od nichž utekl, kterými pohrdá. A je spokojen, že jim může dát najevo své pohrdání, protože přece jen je přesvědčen, že tu opravdu jsou… Vzpomínky, rodiče… To už je zase něco jiného. V zásadě uniká takovým myšlenkám, jako třeba myšlence na malou srnku. Jenom někdy se jim podaří uhnízdit a rozrůstat se… Někdy. S tou srnkou to bylo takhle. Nebylo mu snad víc než sedm let. Otec přivedl mladou, docela malou srnku, jejíž matku zastřelili na lovu. Něco takového nikdy neudělali a otec byl velice rozezlen na mladé nezkušené lovce. Srnka byla krásná. Měla dlouhé, ještě příliš neobratné nohy, nepřiměřeně veliké k jejímu drobnému tělíčku. Oči srnky byly tak milé a zářivé jako oči Andovy matky. Túnumpe se o ni nechtěl starat, domníval se, že je na to příliš velký. Připadla tedy Andovi. Dokonce s ním i spala na jeho buvolí kůži. Podivná věc. Chlapec, kterého všichni považovali za divokého a neotesaného kluka, byl k malému zvířeti velmi něžný. A srnka také za ním chodila jako za matkou. Žrala mu z ruky a odpovídala na jeho dlouhé proslovy rozechvěným bečením. Luteja mu někdy připomínal tu malou srnku. Měl její důvěřivý a zároveň plachý pohled. Srnka… Stalo se to téhož roku, co mu umřeli rodiče. Všechno bylo v tom čase nějak smutné a nešťastné. Ne, ne! Nesmí na to myslet. Musí zahnat všechny ty vzpomínky a dát se do práce. Stádo mustangů, na něž se díval z vrcholku, mu připomnělo, že pořád ještě nedodělal laso, které začal sešívat z kousků bizoní kůže. Byla to zdlouhavá práce. Musel důkladně pracovat zuby, vlastně sežvýkat každý kousek kůže. Ve vesnici to byla práce žen, které celé dny, zvláště v zimě, dokázaly žvýkat kůži a tak ji vydělávat. Obyčejně se v jednom vigvamu scházely bezzubé stařeny, vyprávěly nekonečné historky o duších, o svatbách a o pohřbech. Děti ležely u ohně a poslouchaly také. Potom se bály jít ven, protože tam byla tma a v ní číhaly oživlé příšery z vyprávění stařen. Proč na to musel myslet? Proč se neustále musel vracet tam, 63

k nim? Seděl u ohně a žvýkal řemen. Fuj! Ohavná mdlá chuť špatně vydělané kůže. Ale nevadí. Až bude velký a bohatý, budou to dělat jeho ženy. Anda bude jenom lovit. Ženy budou sedět u ohně a poslouchat vyprávění. Chlapec si vzpomněl, jak stará Mech, ta stará bezzubá Mech, s obličejem zploštělým jako placka a s vlasy spletenými do několika tenkých copánků, vyprávěla jednou večer na podzim o chlapci Mondaminovi. Když Anda vyšel potom v noci ze stařenina vigvamu, bál se strašně jít domů sám a byl šťastný, že Ehrou jde s ním a že ho drží za ruku. Možná že se taky bála. Ano, určitě se bála, ženy jsou přece zbabělé. Tenkrát se chlapci zdálo, že se před nimi zem rozestupuje a tak – jako ve snu, o němž mluvila Mech, jako ve snu mladého Dakoty, který čekal na zasvěcení, objevuje se duch bojovníka. Je bledý a na hlavě má místo čelenky zelené listí. Vlastně to není bojovník, je to ještě chlapec – duch, který za chvíli padne ranou mladého Dakoty. Legenda pravila, že zelený duch prosil svého vraha, aby ho zakopal do země. Tak se také stalo a ze země na tom místě vyrostl klas kukuřice – mondaminu, posvátné, uctívané, životodárné rostliny. Podivné. Anda vrtí hlavou. Jak se to mohlo stát a jaký to má smysl? Zabijí ho, zakopají ho, odhazují, chtějí na něho zapomenout. Chtějí, aby zelený chlapec Mondamin zůstal pod zemí a už nestrašil – a zelený chlapec se narodí vždycky znovu… Ooo… Kolik už kousků kůže naskládal Anda vedle sebe. Bílé a čisťounké. Až je spojí, bude z nich laso. Pak snad se mu podaří dostat se nepozorovaně ke stádu a chytit mladého mustanga. Anda si uvědomuje, že je to těžká, téměř neproveditelná věc. Říká se, že osamělí lovci, kteří mnoho, mnoho dnů a někdy i týdnů tráví v lesích daleko od lidí, začnou mluvit nahlas sami se sebou. To je legrační. Anda se při tom právě přistihl. Spojoval dva kusy řemene a řekl nahlas: „Podívej! To je ale řemen!“ Rozesmál se. Hned však zvážněl. Docela se polekal. Co bude, jestli ze tmy odpoví něčí hlas. Hlas… Ne! Nesmí vyslovit jméno ducha! Nesmí ani na něho myslet! Mohl by se mu zjevit. 64

Je tma. Ohníček s malou kopulí záře nechrání před ničím. Ohníček, Anda a celá prérie, obrovská obloha, hluboká a tajemná. Lépe bude nedívat se na stranu. Bude lépe dívat se nahoru. Všude je přece plno velkých Dobrých a Zlých duchů. Oheň i obloha. Stará Mech tvrdila, že dokonce i ve věcech mohou sídlit duchové. Přísahala, že se jednou její naběrák pohnul a šel jako po nohou po malých modravých plaméncích. Že její drtidlo * se někdy ozývá jako rozhněvaný jezevec. Pst… Co to? Tam, na druhé straně ohně… Ty malinké, sotva rozeznatelné? Jsou to opravdu oni? Snad nejsou nebezpeční. Anda vytřeštil oči. Ještě nikdy je neviděl. Říká se, že u Missouri nejsou. Zato je plno malinkatých duchů v kraji Velkých jezer. Peoriové, kteří se někdy dostali na svých cestách k Dakotům, o nich vyprávěli. Byl takový malý šibal Mikaves a Uing, noční skřítkové. Uingové prý rádi tančí večer kolem ohňů. Uing! Tady je! Drží v rukou maličký kyj, sám je veliký jako polní myš. Druhý! A třetí! Tančí tam na druhé straně ohně a Anda ví proč. Chtějí odvést jeho pozornost od těch, kteří se točí kolem něho. Chlapec se směje. Ne! Uingové nejsou nebezpeční. Jsou legrační. Ale přece jen to někdo je, takový Uing. Někdo v té nedohledné prérijní samotě. Koboldové skáčou. Jeden z nich se objevil na chlapcově rameni. Vyšplhal se po jeho dlouhých vlasech a udeřil jej kyjem do čela. To způsobilo lehké omráčení. Příjemná bezmocnost, po druhém úderu Andovi klesají víčka, jsou těžká, strašně těžká. Potom už neví nic. Možná že malí Uingové tančí ještě kolem něho, ale to už chlapec nevidí ani neslyší.

Tu noc se mu zdálo o Túnumpem. A ráno se Anda divil, jak málo na něho poslední dobou myslel. Nejdříve byly dny, kdy se nepřestával obírat tím, co se stalo s Hodašem, a pořád znovu a znovu se snažil představit si celou tragédii toho rána. Že Túnumpe neotrávil přítele, tím si byl jist, naprosto si tím byl jist. A když měl teď tolik času na myšlení, zdálo se *

drtidlo – nástroj k drcení obilí

65

mu, že Hodaš nepřijel k Túnumpemu proto, že by ho chtěl obvinit. Kdyby to chtěl udělat, řekl by to nejbližším sousedům, musel přece vědět, že se s ním děje něco špatného. Sotva se držel na koni, nemusel tam ani dojet. Proč tedy? Proč dojel s posledním zbytkem sil před stan přítele, s nímž se pohádal? Aby se smířil? Snad… Ale přece to nebylo poprvé, co se nepohodli, a vždycky byl Túnumpe první, kdo se usmířil. A co znamenala tykev na cestě?… Ano. Byla na cestě, po níž musel jet Túnumpe, když se vracel od Hodaše k Ehrou, než přijel domů. Ztratil ji Túnumpe? To bylo možné. Ale proč vypadala tak, jako by ji někdo rozbil o kameny. Kdyby ji Túnumpe upustil, nevypadala by tak. Mohla však být také velmi snadno rozmáčknuta během potyčky v Hodašově stanu. Nač by ji ale pak měl Túnumpe s sebou? Proč by mu ji dal Hodaš, s kterým se před chvílí pohádal? Nebo mu ji nedal, a Túnumpe mu ji vzal? Ano… Ale Túnumpe přece řekl, že je Hodaš zloděj. Hodaš mu něco vzal. Co? Ulovené zvíře? Vybral mu past? Chlapec se utápěl v domněnkách. Někdy se mu zdálo, a to byly nejhorší chvíle, že Ištesunda měl pravdu. Vzpomínal si však, že mu říkali, že Lún-kašega se s ním ve všem neshodoval. Jestliže tedy starý náčelník mohl pochybovat… Jestli se konečně podaří chlapci teď získat koně, bude hledat Túnumpeho a doví se všechno o něm. Jedině že by to Túnumpe nevěděl sám. To se mu však zdálo úplně nemožné. A co když se mu nepodaří bratra najít? I to se Andovi zdálo být nepravděpodobné. Nehnul se z pahorku, dokud laso nebylo hotové. Nebylo to laso opravdové, ale dosud nikdy je sám nedělal. Celá jeho výzbroj a výstroj s kyjem a se stočenou bizoní kůží byla těžká. Před ním se zdvíhalo pásmo pahorků. Někde za nimi teklo Missouri. Tam byly lesy. Tam byl možná Túnumpe. A Luteja? Vzpomněl si na bouři a na bizoní stáda a ztěžka si povzdechl.

66

KAP ITOLA VII Stromy. Houštiny. Dlouhý pás vody a houštin mění se v dálce v modrý a přechází v téměř černý pás lesů. Bylo teplo a sucho. Vítr vál z lesů od východu a poprvé po dlouhé době, po velmi dlouhé době, pocítil tu známou vůni kouře. Lidé. Musela tu někde být nablízku – ukrytá v zeleni stromů, nebo možná hned na kraji lesa – indiánská vesnice. Andovo srdce tlouklo rychleji. Neklid? Radost! Sám nevěděl, jestli chce vidět lidi nebo od nich utéci a setrvat dál v nesmířlivém pohrdání. „Možná že se tam něco dozvím… Možná že budou vědět něco o Túnumpem.“ Neorientoval se přesně, kde teď je. Uragán, potom pádící stádo… Nebylo by nic zvláštního, kdyby ztratil odhad vzdálenosti. Jak on myslel, udělal velký oblouk ze severu na jih a zase na severovýchod a vracel se do oblasti, kde step pře67

cházela v bujný listnatý les. Jestliže tedy teď narazí na Dakoty, bude to znamenat, že se nezmýlil ve svých propočtech. Dále na jih totiž sídlili Osedžové a Pauníové. Čím víc se přibližoval k řece, tím silnější byl pach kouře. Viděl teď jeho pruh nad korunou stromů. Zřetelný, šedivý pruh. Co jej na tom mohlo zneklidňovat? Větřil jako pes a sám nevěděl, co se mu nezdá. Když se dostal k prvním houštinám, k cípu lesa, který vybíhal do prérie podél stružky, vyšplhal se na strom a rozhlédl se po okolí. Nic podezřelého neviděl. Pro každý případ nechal buvolí kůži na stromě, spustil se po kmeni dolů a šel opatrně dál. Zdálo se mu, že slyší lidské hlasy. Les však byl plný ptačího zpěvu a ten by dokázal zmýlit i zkušené ucho. Potom něco uslyšel. Opakovaný, těžký zvuk úderů. Buch… Buch… Ten zvuk přicházel zdaleka a byl jako nestejnoměrný, přerušovaný tlukot ohromného srdce. Potom se přidávaly další zvuky, jako kdyby v lese tloukla dvě tři velká tepající srdce. Seběhl z malého zalesněného pahorku, rozhlédl se zas a znovu se zaposlouchal. Teď uslyšel ještě něco: řehtání koní. Čím blíž měl ke kouři a k dutým úderům, tím byl neklidnější. Bylo to divné, ale kouř z ohně Dakotů je cítit jinak. Je pravda, že jsou různé druhy dřeva, ale v tomto případě znepokojovalo chlapce něco jiného – nedokázal to ani vysvětlit. Vtom zůstal stát. Mezi větvemi keřů, v zeleném lemování byl před ním daleký výhled. Ale ne zase příliš daleký. Podíval se: louka, pěkně zelená louka a stádo mustangů. Co na tom bylo divného? To, že mustangové byli v ohradě! Byli zavření! Něco takového chlapec ještě nikdy neviděl. Seběhl ještě níž a dával při tom pozor, aby stále zůstával pod ochranou keřů a stromů. Den už končil, světla valem ubývalo a bylo rozptýlené. Byla to doba, kdy barvy ještě neztrácejí intenzitu, sytá zeleň se však rozpouští ve světle, které nevrhá stín. Svítí obloha, ale slunce se už skrylo za obzorem. Nemyslel na nic jiného než na koně. Běžel a běžel. Teď už je neviděl, octl se v trnitém křoví na svahu vyschlého potoka. Ptáci poletovali kolem něho, mezi větvemi, daleký zvuk 68

tajemných úderů byl přerušen, přestal, jako by dotlouklo srdce lesa. Ale chlapec si už ničeho nevšímal. Koně… Koně… Pouze to existovalo v této chvíli. Větvemi k němu pronikalo jejich řehtání a krátké rány kopyt. Ještě okamžik a už byl na kraji houštiny – před ním stálo stádo mustangů, zavřených v ohradě. Přelétl je očima. Jen taktak, že nevykřikl. Luteja! Jeho Luteja! Jeho kůň! Barevné pruhy ho dělají nápadným, vypadá jako žluva v hejnu špačků. Luteja! Anda má chuť přeskočit dlouhé příčné trámy, jež ho oddělují od mustangů, má chuť běžet k Lutejovi a být u něho ještě teď hned. Vtom se na druhé straně objevila postava. Muž se blíží, opírá se o hrazení, dívá se na mustangy, stejně jako z téhle strany se dívá Anda. Není na tom nic divného, nic zarážejícího, a přece se chlapec tak vyděsil, že bleskurychle uskakuje dozadu, krčí se v křoví. Ten člověk, kterého spatřil před chvílí, ten člověk – je bílý! Ach! Měl si to hned domyslit! Všechno, všechno tomu nasvědčovalo a varovalo ho, on ale nechápal. Zneklidňoval ho pach kouře, zvuk úderů, lidské hlasy, ohrada na mustangy. Všechno to mluvilo, křičelo: buď opatrný, buď opatrný! Dávej pozor! Nevadí. Je tam Luteja… Bude zase jeho! Nevěděl, jestli nebyl zpozorován. Přikradl se ke kraji keřů a opatrně vyhlédl. Muž stál na témž místě a dále se klidně díval na mustangy. Anda uslyšel jeho hlas. Opakoval několikrát volání a pak se stalo něco, co ho naplnilo nepředstavitelným údivem a nevýslovně ho pobouřilo. Luteja obrátil hlavu a ržál. Potom lehkým klusem přeběhl vzdálenost, která ho oddělovala od hrazení, a natáhl hlavu k bílému muži, jenž dal koni ruku na krk a pochvalně ho poklepal. „Lutejo…,“ vyčítavě zašeptal chlapec. Bylo mu, jako by ho zradil přítel. Teď byl ještě opuštěnější, než když mu ho vzali. Uslyšel hlasy, praskot větví, těžké údery kopyt. Byl dobře ukryt v houštině, jen stěží ho mohl někdo zpozorovat. Vysunul se tedy trochu dál. 69

Mezi stromy šli lidé s těžkými tomahavky * na ramenou. Za nimi táhli koně obrovský poražený strom s usekanými větvemi. Prošli těsně kolem chlapce. Slyšel jejich hlasy, jednotlivá nesrozumitelná slova, viděl jejich bezbarvé vlasy a nepříjemné světlé zabarvení pokožky. Byli čtyři. Kromě tomahavků měli s sebou pušky, stejné, jako měl Lún-kašega. Vtom Anda uslyšel zuřivý štěkot psa, a než mohl uskočit, vyrazil na něho velký chlupatý netvor. Chlapec se sotva stačil rozmáchnout kyjem z bizoní kosti a už se větve keřů rozhrnuly a ukázal se muž s puškou připravenou ke střelbě. Stalo se to tak rychle, že se Anda ani nestačil leknout. Uviděl jenom, jak pes zakňučel a uskočil k bělochovým nohám, uviděl koutkem oka ještě jednu postavu, jež k němu přiskočila ze strany. Bleskurychlý pohyb – a chlapec ucítil, že je spoután řemenem ostrým jako lýko. Chtěl se vytrhnout. Přímo nad sebou uslyšel chraptivé hlasy, ucítil cizí, odpuzující pach – pach bílých –, ucítil úder do hlavy. Překvapením zeširoka otevřel oči plné jiskřiček a vířících rudých pruhů a potom rychle sklonil obličej. Ještě jeden úder… a ještě jeden … Byl skoro v bezvědomí, ale věděl, že ho někam vedou. Myšlenky se mu v otupené hlavě motaly bez ladu a skladu – stejně jako červené pruhy před očima. Chvílemi však viděl všechno jasně a jasně uvažoval: „Bílí… Zabijou mě… Zabijou…“ Když zpomalil, ucítil mezi lopatkami bolestný tlak tvrdého předmětu. Nemohl ho vidět, ale věděl, že je to hlaveň ohnivé hole. Pálila ho, jako by byla rozžhavená. Chlapec to pálení cítil podél celých zad až k vlasům na temeni. Přidal tedy do kroku. Šel a šel. Potom už nic neviděl a jeho myšlenky se zakalily. Už ho poslouchaly pouze nohy. Strčili do něho. Pochopil, že má pod nohama kládu, překročil ji posledními silami. Obklopilo ho přítmí a zatuchlý vzduch neznámé místnosti. Ale neměl už sílu, ani aby se bál, ani aby se bránil. Lehl si tam, kam ho strčili, a ztratil vědomí. *

tomahavk – u severoamerických Indiánů původně kamenná sekyra, později sekyrka s kovovým ostřím, používaná jako zbraň

70

Seděli na lavicích a dívali se na něho. Bylo jich šest. Hned si všiml starého muže s bílou širokou bradou a s tváří červenou jako syrové maso. A ještě jiní, všichni si byli nápadně podobní. Vlasy měli světlé jako kukuřice, oči barvy vody a mohutné tlusté krky. Za nimi stál ten, kterého Anda viděl u koňské ohrady. Byl bělejší než ostatní, ale vlasy mel tmavé a řídké, takže jimi prosvítala bílá kůže. Je docela možné, že se tak dívali už dlouho, už hodně dlouho. Chlapec se však probudil teprve před chvílí. Chtěl si myslet, že je to sen. Často míval ošklivé sny. To si říkal: Vzbudím se a všechno přejde. Ale věděl dobře, že se už nemůže vzbudit, že už se dostatečně vzbudil. Bohužel. Vousáč řekl: „Pauní?“ Anda mlčel, protože nevěděl, jestli to říká jemu. „Omaha? Hej! Omaha?“ Jeho malé žluté oči se dívaly tázavě, dotěrně. Anda mlčel. Nemohl pochopit, že si někdo může plést Pauního nebo Omahu s Dakotou. Starému šlo asi o něco jiného. „Dakota?“ Konečně! Chlapec ho změřil pohrdavým pohledem. „Mluv!“ křikl naň vousáč řečí Dakotů. „Tak mluv už!“ Anda pokrčil rameny. Mlčel dál. „Kde jsou ostatní? Kde jsou další lovci. Otec… Bratr?“ „Nejsou žádní ostatní,“ řekl konečně Anda. Jeden z těch silných chlapíků řekl rychle něco starému. Ten však mávl rukou a nespouštěl z chlapce oči. „Kde jsou ti, s nimiž jsi šel? Musíš mluvit!“ „Byl jsem sám.“ Cítil, že mu nevěří. „Sám…,“ opakoval. „Sám. Mnoho dní sám. Mnoho dní a nocí.“ „Proč chodí chlapec sám?“ „Jsem svobodný lovec,“ Anda hrdě vztyčil hlavu. „Už dávno jsem opustil vesnici. Opustil jsem ty, kteří mi křivdili.“ „Kde máš koně?“ zeptal se Vousáč. Anda pochopil, že ten jediný zná jazyk Dakotů. „Jel jsi přece na koni. Kdo viděl dakotského lovce chodit pěšky?“ Anda se zasmál. Starý uhodil hřebík na hlavičku. Kdo viděl 71

dakotského válečníka na cestách bez koně? Opravdu! To je velmi směšné. Vousáč se také rozesmál. Chlapec vstal. Nebyl svázaný, ale jakmile vstal, vstal také jeden z mužů a podíval se na něho. „Vy máte mého koně,“ řekl náhle a jeho samotného to překvapilo. „Viděl jsem svého koně. Barevný kůň. V ohradě!“ Bílí se na sebe podívali. A Anda teď velmi litoval, že řekl pravdu. Zdálo se mu, že mu to znemožní získat zvíře. Že teď ho budou bílí ještě víc hlídat než dosud. Hned si však uvědomil, že se stejně nemůže volně pohybovat a že ho určitě zavřou někam nebo… Anebo ho dokonce zabijou. Zase si tedy sedl a sklopil hlavu. Schoulil se. Uzavřel se do sebe. Nechtěl nic říci. Nakonec ho museli nechat na pokoji. Když se však rozešli, vrátil se Vousáč a začal znovu. Jenom metodu teď pozměnil. Položil před chlapce kousek masa a placku. Čekal. Ptal se a čekal. Anda se však zatvrdil. Nakonec měl toho dost i starý. Chlapec si přitom stačil všimnout, že ani dveře, ani okna nebyly zavřené. Mohl prostě vyskočit a utéci. To by bylo nejjednodušší. Ale nechtěl utíkat. Rozhodně ne bez Luteji. Našel ho přece. Vyšel před dům. Nebyl tam nikdo, ale cítil na sobě pohled neviditelných očí. Cítil, že ho pozorují. Chtěl vidět koně. Rozhlédl se. Ano. Muselo to být tam, dole, za těmi stromy. Udělal několik kroků, když vtom uslyšel krátké suché zapraskání. Puška…, pomyslel si. Okamžik váhal, jestli má zůstat stát, nebo skočit do houští. Instinkt mu však říkal: „Jdi pomalu. Jdi klidně. Neohlížej se.“ Šel. Věděl, že jdou za ním. Pod stromy se zastavil a ještě jednou se rozhlédl. Vítr šel od údolí a přinášel pach koňského potu. Tam, tam to je… Sešel dolů beze spěchu. Už viděl v ranním slunci hnědé a černé hřbety mustangů. Slyšel za sebou praskot větví a spěšné kroky. Neohlížel se. Stále se neohlížel. Došel k ohradě a přeskočil ji. Viděl tam, na druhém konci pastviště, Luteju. Zavolal na něho. Hebkým, mazlivým hlasem, jako to dělal vždycky. Kdo to mohl tušit, že ten divoký, neotesaný chlapec má takový hlas? Kůň zůstal stát. Anda opakoval volání. Luteja stál napjatý, s vysoko vztyčenou hlavou. 72

„Luuu… teee … jooo…, zpíval Anda. Vykročil směrem ke koni. Kůň se však dal náhle do běhu. Lehce zdvíhal tenké nohy, jako by se chtěl zalíbit, oběhl ohradu a přiblížil se k Andovi. Zařehtal. Vtáhl vzduch do chřípí a zařehtal na uvítanou. Srdce divokého chlapce silně a neklidně tlouklo, příliv radosti mu zalil krk i tváře, slzy mu vhrkly do očí. Držel koňskou hlavu v obou rukách a tiskl ji k sobě. Koutkem oka viděl postavy bílých ve stínu stromů. Stále ještě hladil Luteju po kůži a mluvil s ním. Byl šťastný a zoufalý. Potom se na něho náhle vyhoupl. Ach, zase letět na Lutejovi… Uhánět… Pořád uhánět a uhánět… Slunce se ostře zablesklo v houští, jako by se tam náhle zajiskřilo. Dvě… tři… čtyři jiskry, čtyři tvrdá zablesknutí. Objel kolem ohrady. Změřil zrakem její výšku. Kůň přiběhl, zaváhal a obrátil se. Anda se s ním rozjel ještě jednou. Luteja se vzepjal, zasténal a… přeskočil. Chlapec objel ohradu z vnější strany. Stále cítil na kůži ústí hlavní jako ostré, dotěrné pohledy. Chtěl se rozesmát, protože už věděl, co má dělat, věděl to tak důkladně, jako kdyby mu to někdo řekl, třeba starý Lún-kašega. Ta myšlenka se mu zdála ještě směšnější. Lún-kašega mu šeptá do ucha… Ó, Vakondo! Luteja radostně frkal a běžel s lehce nakloněnou hlavou, jako kdyby se chtěl podívat na chlapce. Jen se nedívat k bílým. Jenom neodvracet hlavu, opakoval si. Objel ohradu, minul těsně houští, kde byli ukryti, odkud jej sledovala neviditelná ústí hlavní. Srdce mu bušilo. Musel zatnout zuby a přinutit se… nedovolit… A ještě jednou kolem. Tentokrát bude kruh trochu širší a delší. Jestli začnou střílet… Anda cítí, že se chvěje nedočkavostí a strachem. Ale potlačuje v sobě to chvění a ovládá je, tak jako ovládá Luteju, který nemá uzdu. Zdá se, že kůň tuší chlapcovy myšlenky, je poslušný a poddajný. Kolem dokola bzučí včely, vzduch jako by vibroval bzučením pohybujícím se na hranici snesitelnosti, jako tenkrát při bouři. Co když se náhle promění v hromový zvuk výbuchu… Vrať se, Lutejo! Ještě jednou! Cvalem! Cvalem! Velký okruh, stále dál od ohrady, v stále neodbytnější netrpělivosti, rozrušení a strachu. 73

Anda obrací koně, obrací ho k pastvišti. Už se ženou k ohradě, ještě okamžik – a chlapec vzepne koleny Luteju, který znovu přeskakuje plot. Anda se směje. Směje se, aniž by vydal jediný zvuk. Nedívá se tam, kde jsou bílí, ale cítí jejich překvapení. Vakondo! Toho se dokonce ani on od sebe nenadál! Seskočil z koně, poplácal ho po krku. Cítil, jak se ho Luteja dotkl teplým chřípím, jak mu přejíždí po nahé kůži ramen, lehce, mazlivě potrhává za vlasy. „Lutejo…,“ šeptá chlapec. „Lutejo…“ Potom odchází a opírá se o plot. Kůň ho však neopouští, jde za ním. Chlapec si lehá na trávu. Luteja se u něho začíná klidně pást.

Podivný byl vigvam bílých mužů. Připomínal past. Silná břevna naskládaná na sobě a proložená mechem. Měl otvor pro vchod a kromě toho ještě dva malé nepotřebné otvory, jimiž nikdo nevcházel ani neodcházel. Oheň nedělali na zemi, ale ve stěně, což muselo být velmi nebezpečné a Andu to velice znepokojovalo. Kouř z ohně neodcházel otvorem ve střeše, jak to mělo být, ale ztrácel se někam a vycházel podivným malým vigvámkem na střeše velkého vigvamu. Kromě toho tam byla spousta velmi zajímavých věcí, nemluvíc už o báječných nožích a krátkých ohnivých kyjích, jež bílí muži nosili s noži zastrčené za opaskem. Jídlo měli také jiné, nebylo však dobré. Nechutně zapáchal i kouř jejich dýmek i jejich ošklivý dech, který kazil vzduch ve vigvamu. Způsoboval jej kořen, kterým natírali maso a přidávali do všech jídel. Zpočátku je chlapec vůbec nemohl vzít do úst. Netrvalo to však dlouho a hlad ho přinutil, aby jedl – ale to už mu pach bílých nepřipadal tak odporný a v jejich vigvamu si nepřipadal tak cize. Jen v něm nechtěl spát. Stejně ho po několika dnech, když se přesvědčili, že chlapec nemá v úmyslu utéci, přestali bílí sledovat. Zato Luteju odváděli na noc do malé stáje vedle domu a zavírali ho tak, aby k němu Anda nemohl. Ukládal se na houni pod dřevěnou stěnou, za níž slyšel pohyb koně. Ve dne směl jezdit na Lutejovi. Nejezdil však příliš daleko, 74

a když se to už někdy stalo, měl vždycky dojem, že ho bílí vidí, že jejich kouzla sahají daleko, mnohem dále, než kam mohli dostřelit nebo kam mohli dohlédnout. Přes den byli stejně na prérii, lovili a snad i hlídkovali, takže neustále na ně narážel. Kromě toho se Vousáči už podařilo leccos z Andy vytáhnout a říkal svým lidem: „Zdá se mi, že by se nám mohl hodit.“ „A když uteče? Co když sem přivede Indiány?“ „Proč by měl utíkat? Jde mu přece o koně. A s tím koněm se nemůže vrátit. Vždyť jsi to slyšel. Obyčej je u nich posvátná věc!“ „A co když přijde na tamto?“ „Viděl jsi přece,“ vyvracel jeho námitku Vousáč, „že dokonce ani dospělí bojovníci nic nevěděli.“ Černovlasý si však dál vedl svou, byl nejopatrnější ze všech. „Ale tenkrát to našli…“ „To byla náhoda. Nepouštějí se do okolí Špatné vody. Jdou přece za zvěří.“ „Náhoda!“ vyprskl rozhněvaně. „Ale co s tím bylo za nesnáze…“ „Velké nesnáze! Utišil jsi je a bylo po cavykách…“ „Nevěřím jim. Nikdy jim nevěřím.“ „Víš, co chceš? Skoncovat s ním? Zná dobře okolí. Zná je stejně dobře jako staří. Takovíhle chlapci jsou vynalézaví. A nenávidí ty své.“ „To je málo.“ Starý pokrčil rameny. „Málo! Snad je to málo, ale je v jeho zájmu, aby teď byl s námi. A až půjdeme na západ, až tamti přijdou, chlapec se nám bude hodit. Bude spolehlivý průvodce.“ Bledý neodpověděl. Alespoň ne hned. Zamyslil se. Byli sami, on a Vousáč. Seděli před ohništěm a čistili zbraně. Čtyři křemínkové pušky a několik pistolí. „Tamto si musíme ověřit,“ řekl starý. „Už dávno tam nikdo nebyl. Hladina vody klesla.“ „Kdo pojede?“ zeptal se ho jeho druh. „Ty a Donovan?“ Vousáč zdvihl hlavu od pušky. „Vždycky jsi jezdil ty. Proč bych měl teď jezdit já?“ 75

„Nehodlám zase lézt do vody a do té proklaté jeskyně. Všechno jsem natahal vlastníma rukama a žádný z vás tam neseděl tak dlouho jako já!“ „Znáš nejlíp tu díru!“ „Najdete ji stejně dobře jako já… A voda už opadla. Už je načase, aby přijeli a vzali to do svých rukou. My jsme jenom obchodníci s kůžemi.“ „Tak už toho nech…“ „Ať si to všechno vezmou a ať to tu vyčistí. Ať je všechny pobijou… Ať je zničí. Aby už konečně měl člověk klid a mír.“ „Máme tu klid, co bys chtěl?“ „Nevěřím tomu klidu! Už teď čeká každý jenom na to, co se může stát. A potom, až zase budeme muset jít dopředu, hluboko do těch prokletých lesů… Na nová území…“ „A kvůli tomu si držím chlapce.“ „Uteče! O deset tisíc sudů rumu, že uteče!“ „Nic víc se stát nemůže! A co na tom. Nebyl přece… tam. O ničem neví. Nemá ani tušení.“

76

KAP ITOLA VIII Jednoho dne se Anda pustil na Lutejovi dál než obyčejně. Minul houštiny a velké, pusté kopce, jež končily na západě rovnou čarou prérie podobající se mořské hladině, a pak se dal na sever. Několikrát se mu zdálo, že zahlédl daleko, někde velmi daleko, kouř ohňů. A tam přece ležela země dakotských kmenů a mezi nimi, směrem k řece, vesnice Omahů a Pauníů. Bylo už poledne, když vjel do pásma houštin a uslyšel šplouchání vody. Ze vzdálenosti dvou hodů oštěpem uviděl známou postavu. Indiánskou postavu. Muž lovil ryby. Anda k němu dojel. Byl to starý hubený Pauní s krahujčím nosem a kostnatými tvářemi. Chlapec seskočil z koně. Jeden druhého pozdravili a chvíli mlčeli. Pak starý řekl: „Ryb je málo. Špatná voda.“ Anda mu odpověděl srdečně: 77

„Ano. Ryb je málo.“ Podíval se přitom do prázdného koše, který stál na trávě. Pauní, aniž se na chlapce podíval, zeptal se: „Zdaleka?“ „Zdaleka,“ odtušil Anda. Zul si mokasíny, šel kousek dál a namočil si nohy ve vodě. Luteja šel za ním, sklonil hlavu a začal pít. Indián se podíval a Anda si všiml, že dlouho neobrací hlavu. Uslyšel: „Z jakého kmene je můj bratr?“ „Dakota,“ řekl rychle chlapec. „Dovoluje obyčej Dakotům jezdit na propuštěném koni? Vidím barvy na jeho hřbetě.“ Chlapec nic neodpověděl. „Můj bratr o tom neví?“ Anda mlčel. Obul mokasíny, přivedl Luteju a vyskočil na něho. Chvilku ještě stál a díval se na starého, jako by se rozmýšlel, co má odpovědět. Nakonec si povzdychl a pobídl koně. Nepřekvapilo ho to. Ani se nezlobil. Věděl prostě, že to tak bude. Uběhlo několik dní a on se opět vydal na západ. Zlobil se sám na sebe a nechápal, co jej tam táhne. Tentokrát se pustil ještě dál. V údolí před sebou uviděl vesnici. Malou vesnici, kruh týpí kolem poradního vigvamu. Podle tvaru stanů poznal, že to není vesnice Dakotů. Snad zase narazil na Pauníe, nebo to byli Omahové? Sám nevěděl, jak se stalo, že se najednou octl mezi ženami a dětmi, jež se vyhrnuly z vigvamů, když ho viděly, a shromáždily se na prostranství před stany. Za nimi se objevili muži. Několik starých bojovníků. Mladší byli zřejmě na lovu. Anda zastavil koně a rozhlédl se. Všichni se dívali mlčky, nedávali najevo údiv. Vypadalo to, jako by čekali, že chlapec promluví první. Řekl: „Buďte zdrávi…“ „Vítej…,“ odpověděli mu. Potom zase mlčeli, jako by čekali. Jako by čekali na vysvětlení. Seskočil z koně a šel ke starci, který vypadal ze všech nejdůstojněji. Postavil se proti němu, ale nevěděl, jak začít. Tehdy omažský bojovník řekl: 78

„Jsme udiveni, synu.“ Jeho řeč se podobala řeči Dakotů. Chlapec se chvilku rozmýšlel, jak by měl odpovědět, jak říci, co od nich chce, proč sem přijel. Nenašel však v sobě odpověď na tu otázku. Omaha pokračoval: „Mé oči mi říkají, že jsi z kmene Dakotů, ale říkají mi také něco jiného.“ „Poslouchám tě…,“ řekl Anda. Jakýsi malý chlapec vedle starce vyskočil a zvolal: „Barevný kůň! Barevný kůň!“ Omaha dal dítěti dlaň na ústa a zeptal se: „Neznáš obyčej, synu?“ Stařec byl klidný, téměř přátelský ve své veliké vážnosti. Anda však náhle pocítil, že se ho zmocňuje hněv. Stiskl zuby, jeho oči byly zlé, výsměšné. „Nevíš, že chytit v prérii propuštěného koně a jezdit na něm je proti našim zákonům a proti vašim též? Znám vaše zákony stejně dobře jako naše, jsou velice podobné. Kdokoli je porušuje, porušuje nejenom ten obyčej nebo zákon, ale i jiné, které dosud neporušil…“ Anda se hlasitě rozesmál. Smál se hlasitě, vyzývavě. Omaha přerušil svou řeč a podíval se na něho pohoršeně. Potom pokračoval dál trochu tišeji: „Máme velká stáda. Mnoho mustangů. Rádi ti dáme dobrého a rychlého koně.“ „Nechci. Zápasil jsem o tohoto koně a je můj! Nikdo se mě neptal, jestli jej chci propustit! A on to také určitě nechtěl, protože to nebyl divoký kůň jako ti ostatní! Nikdo se mě nezeptal! Vzali mi ho! Slyšíš? Vzali mi ho! Ty barevné pruhy pro mne nic neznamenají! Nic! Vůbec nic!“ Díval se ostře, nenávistně na starce. Omaha se rozhlédl po svých. Všichni na něho hleděli s očekáváním. Musí odpovědět chlapci, vyřídit si to s ním. Řekl tedy: „Odejdi. Odejdi, synu kmene Dakotů. Vrať se ke svým, ti ať tě soudí.“ „Jdi! Jdi!“ přidaly se k němu ženy. Anda se obrátil, vyskočil na koně. Nepodíval se na nikoho a letěl mezi šedými týpí, jen aby byl dál od lidských očí a tváří, které se na něho dívaly s káravou lhostejností. 79

Za dva dny poté se vrátil k bílým mužům. Když ho Vousáč uviděl, rozesmál se a volal: „Vidíte! Říkal jsem, že se vrátí!“ Bledý se však na Andu díval úkosem. Nedůvěřivě. „Přivede sem na nás jednou rudochy,“ řekl. „Uvidíš, že to tak dopadne!“ „Nejsme přece na válečné stezce se žádným kmenem. Můžeme s nimi obchodovat, to nebude tak špatné!“ Vousáč se optal: „Tak mluv! Kde jsi byl?“ Anda neodpovídal. Seděl smutný a nerudný celý den i příští. Potom, když zase potkal starého, řekl: „Je ti divné, že jezdím na svobodném koni?“ Vousáč se rozesmál. Podíval se pozorně na chlapce. „Nikomu tu není nic divné a nikdo ti v tom nebrání.“ Anda odpověděl: „To jsem si taky myslel.“ Večer, když byli sami u večeře, řekl starý: „Vsadil bych se, že ten usmrkanec byl u svých a že ho vyhnali.“

Dny ubíhaly. Chlapec nemyslel na to, co bude dál. Měl teď svého koně, měl to, po čem toužil. Někdy si říkal, co asi po něm ti bílí chtějí, proč si ho drží a proč jsou k němu tak srdeční. Vykonával teď sice nějaké drobné práce, které mu dávali, a vcelku dobře se s nimi vyrovnával, chodit lovit, líčil pasti na zvěř a sítě na ryby, ale cítil, že se za tím skrývá něco víc. Teď už věděl, že Vousáč a jeho druzi jsou obchodníci. Viděl, jak sbírají kůže a jak je posílají na východ. Avšak bylo tohle všechno? Čas od času odcházeli dva muži na sever nebo na západ. A tam přece nebyly žádné obchodní stanice ani pevnosti, ani osady bílých. Vraceli se vždy po několika dnech s drobnou zvěří. Jednou zůstal v domě jenom Bledý. Dva bílí odjeli už den předtím. Vyčistili si pušky, vzali si zásobu prachu a potravy. Jedou na delší cestu, pomyslel si Anda, jenž se zabýval 80

opravou starých řemínkových uzd, které mu tam přinesl Vousáč. Chlapec slyšel, jak spolu mluvili večer před odjezdem. Ztišili hlasy. Báli se snad, že by jim Anda mohl rozumět? Ty ztišené hlasy mu pověděly mnoho, až příliš mnoho. Řekly mu, že bílí muži před ním něco skrývají, že tají něco, co se týká jejich výpravy. Nejednou se Vousáč vyptával chlapce na území západně od jejich tábora. Vyptával se na indiánské vesnice, na hory a na horské přechody. Anda z toho usoudil, že bílí tento kraj vůbec neznají. Vždyť přišli od východu. A dnes na úsvitě se vydali na západ a nevzali ho s sebou jako průvodce, jak mu to Vousáč dlouho sliboval. „Povedeš nás,“ říkal. „Znáš lidi a krajinu, hodíš se.“ A ráno, když se podíval na návrší, uviděl čtyři jezdce už tam, v prérii. Starý vzal sekeru a šel do lesa. Ani se ho nemohl na to zeptat. A Bledého, jenž zůstal doma, se zeptat neodvážil, i když Bledý mluvil docela dobře řečí Dakotů. Anda vstal a podíval se oknem do tmavého vnitřku. V prvním okamžiku neviděl nic, potom zpozoroval krk a uši bílého, pak ruku nataženou na stole, dlouhou, hubenou ruku držící hliněný pohárek. Trochu dál stála nádoba podobná tykvi. Hliněná nádoba, z níž bílí často pili při jídle. Muž si přitáhl nádobu, naklonil ji a nalil si plný pohár. Anda viděl, jak tekutina přetéká přes okraj. Ohnivá voda, pomyslel si. Bledý vypil a říhl. Položil si hlavu na stůl. Nehýbal se. Asi usnul. Potom se narovnal a řekl: „Hej!“ Anda zadržel dech. „Hej!“ bílý se obrátil a podíval se na chlapce. „Co tu chceš? Co tu hledáš, cucáku…“ Mluvil pomalu a tlumeně, jako kdyby mluvil ze spaní. Anda mlčel, chtěl odejít, ale tamten pokračoval: „Hledáš tamty?… Slídíš, viď?… Chtěl bys vědět, že? Všude je tě plno… Čert nám tě byl dlužen… Říkal jsem to…“ Přestal na chvíli, nalil si ještě ohnivou vodu. A vypil. „Starý je hloupý… Nebo taky ne, možná že má pravdu, že se ještě budeš hodit. Známe to místo… Tam známe jenom to jedno místo. Chacha! Nikdo to místo nezná, jenom my!“ 81

82

Podíval se najednou na Andu strašlivým pohledem a díval se úplně střízlivě, jako by se sám zděsil toho, co řekl. Chlapec couvl od okna, ale bílý zakřičel: „Cucáku! Hej… Pojď sem! Povídám ti, pojď sem!… No tak, nač ještě čekáš, když ti říkám, abys šel sem! Napiješ se se mnou! Rozumíš! Napiješ se se mnou! Chacha…“ Anda se opět přiblížil k oknu. „Polez!“ Přeskočil úzkou zídku a už byl v místnosti. „Sedni si!“ Chlapec si sedl na lavici. Bledý mu podal pohár naplněný po okraj. „Tumáš! Pij!“ Anda ucítil na jazyku a v hrdle trpkou, pálivou chuť. Zakuckal se, polkl stěží jeden doušek. Tak to je tedy ta ohnivá voda, o níž tolik slyšel? Voda, která bere rozum a dává zapomenutí, šílenství. „Chutná, co…?“ mumlal Bledý. „Vždycky jsem jezdil jenom já… Vždycky já… Já jediný to pořádně znám… Ale nač bych se máčel ve vodě? Řekni! Nač bych lezl do těch děr… Pij, pij… Tohle jediné za něco stojí… Pij, cucáku…“ Bílý nepřestával mluvit a chlapec využil jeho nepozornosti: rychle vylil obsah svého pohárku na podlahu. Chtěl vstát a odejít, ale náhle nastražil uši. To, o čem bílý blekotal, zdálo se mu najednou zajímavé, velice zajímavé. „Neví o tom nikdo, žádný rudý ďábel o tom neví. Namouduši! A jestli někdo věděl… Jestli, říkám… věděl… tak už není. Už ho… čerti vzali.“ Anda seděl nehybně, zahleděný na bílého. Poslouchal. „Vždycky my… Starý a já! Tak jsem řekl: ne! Řekl jsem mu: ne, jeďte si tam sami! A když něco… tak se řiďte podle mne!“ Přestal na chvíli. Nalil si ještě jeden plný kalíšek a podával láhev chlapci. „Tak co, napiješ se? Chutná, že? Nebo radši ne. Je jí pro tebe škoda. Jsi ještě moc hloupý. Ano, povídám: moc hloupý!“ „Pij sám…,“ zašeptal chlapec. „To se ví… Tamti, chacha, ti se na ni třásli. Řek jsem si – vystrojím vám svatbu, do smrti na ni nezapomenete. Když 83

toho moc víte… tak šlus s váma! Tak jsem to řek! Co sem vůbec lezli. Dakotové! Dakotové jako ty. Dva mladí Dakotové!“ Bílý mumlal chvíli anglicky, chvíli zase indiánským nářečím, takže mu Anda jen stěží rozuměl. Poslouchal však stále pozorněji. Celý se změnil ve sluch a pozornost. Cítil, že to, co říká bílý, je důležité, strašně důležité; zase byl jako pes, který jde po stopě. „Kdy?“ zeptal se. „Kdy to bylo?“ Bledý se na něho podíval. Díval se dlouho. Jeho pohled pomalu vystřízlivěl. „Pryč!“ zařval najednou. „Pryč, ty mizero!“ Vyskočil z lavice, ale zavrávoral, ztratil rovnováhu a svalil se na zem.

Dva mladí Dakotové… kde je Bledý potkal? A kdy? A o čem věděli? Co objevili? A jak je Bledý odstranil? A co to místo, o němž mluvil? To tajemné místo, kam jeli ti čtyři bílí? Anda na to nepřestával myslet. Seděl zase u zdi a opravoval řemení, ale myšlenkami byl daleko. Proč stále viděl před sebou Túnumpeho, proč myslel, nebo spíš proč tak málo myslel na to, jak ho najít? A přece se musel bratr ukrývat někde v lesích nebo se možná přidal k nějakému kmeni, možná že se někde usadil s Ehrou. Myslel zatím vlastně jenom na koně a na sebe. Zdálo se mu divné, že mohl tolik dní strávit tady, mezi bílými. Zmocnil se ho neklid a strach. Bylo mu, jako by měl udělat něco nesmírně důležitého a zapomněl na to. Vstal a hodil řemeny na zem. Podíval se ještě jednou oknem dovnitř. Bledý ležel na zemi a spal. Anda běžel do ohrady. Letěl, jak jen mohl. Zdálky už viděl Luteju, jak se pase na kraji. Přeskočil plot a už byl u koně, který se polekaně přikrčil. „Lutejo… Lutejo…“ Dal koni ruku na krk, aby ho uklidnil. Za okamžik seděl už na koni. Objel pahorky a dal se na západ. Zastavil se pod stromem, v jehož dutině – toho dne, kdy byl 84

chycen bílými – zanechal uzlík z bizoní kůže. Teď mohl dát Lutejovi uzdu, kterou tehdy zhotovil na prérii. Dal na něho také bizoní čabraku a připevnil laso. Byl připraven na cestu. Zdálo se mu, že spal mnoho, mnoho dní. Spal místo toho, aby dělal to nejdůležitější, i když vlastně nevěděl, co bylo to nejdůležitější. V každém případě byl zase na cestě, na stezce dobrodružství. Rychle, bez námahy nalezl stopy bílých. Vedly na severozápad. Vyjel z houštiny a ocitl se na otevřené prérii. Dlouho jsem spal…, říkal si. Dlouho, velmi dlouho. Dokonce ani teď jsem se ještě docela neprobudil. Musím jet ve stopách bílých, abych našel to, co mě zneklidňuje. Sám nevím, co to je. Ale cítím, že jsem na dobré stopě. Že je to tak, Lutejo? Jsem na dobré stopě… Nesmíme však moc pospíchat. Když chceš někoho sledovat, je lépe zůstat mimo jeho dohled a číst jeho činy z čerstvých stop. Ano, to je moudré, Lutejo… To je velmi moudré. Vtom najednou zmlkl. Uvědomil si, že tato slova slyšel kdysi od starého náčelníka Lún-kašegy. Anda pokrčil rameny, jen málo chybělo a byl by se rozesmál.

85

KAP ITOLA IX Řeka šuměla hluboko dole, zelená a bílá od zpěněných vln. Pod kopyty koně zvonilo kamení, vítr roznášel mračna ledových kapek. Anda se zvědavě rozhlížel. Nikdy tu nebyl. Neznal tu krajinu, i když věděl, že kdesi nedaleko odtud se rozkládají zimní loviště, kam se vydávali muži z jeho kmene. Byla to však krajina nazývaná krajem Zlé vody. Pustá krajina, Indiáni tam nejezdili, protože tam nebyla zvěř ani ptactvo. Řeka si tu vyryla koryto mezi příkrými skalami, podemílala břehy, hučela v tajných podzemních prostorách. Tady stopy končily. Anda čekal nějaký čas v úkrytu. Viděl je zdaleka. Viděl čtyři muže vracející se touž stezkou. Teď mohl ukojit svou zvídavost a svůj neklid. Nebyla tu stezka, po které by mohl Luteja sejít dolů. A přece chlapec věděl, že tudy museli bílí sejít, že tu museli ukrýt koně, než sešli, protože tady končily stopy. Proč tudy scházeli, co tu hledali? 86

Uvázal koně ke stromu a zmizel v houští keřů obsypaných žlutými květy. Chytal se kořenů, skalních výčnělků a pomalu sestupoval k vodě. Byl tu dlouhý, úzký skalní výklenek, slizký od plísně a vodních rostlin. Šel po něm a pozorně prohlížel skálu. Viděl na ní stopy rukou, stopy, jichž si nevšiml, když se spouštěl dolů. Divil se, jak se tam mohli bílí dostat, ale vtom uviděl přímo před očima nevýrazný pruh vedoucí shora dolů. Mohl být od šňůry, lana nebo od řemene; vedle ní byla stěna odřená a okopaná. Co udělali bílí? Jak šli dál? Anda se podíval dolů. Pod nohama se pěnily vlny, ale zdálo se mu, že v okamžiku, kdy trochu opadly, bylo vidět černou škvíru… Čelist na povrchu skály. Vodní tříšť už určitě smyla stopy, ale snad vedly právě tudy… Dlouho se nerozmýšlel, vytáhl nůž, který měl za pasem, stiskl ho mezi zuby a spustil se dolů do vody. Stěna náhle končila, hned pod hladinou. Proud strhl chlapce a vtiskl jej do rozvířené tmy. Bylo tu mělko, pod koleny a pod lokty ucítil ostré kamení a štěrk. Snažil se vstát, zastavit se, ale vlny ho unášely dál. Uviděl světlo, nepatrné sice v porovnání se světlem na otevřeném prostranství, avšak dostatečné, aby poznal, kde vlastně je. Byl v nevelké jeskyni, kterou voda vymlela ve skále. Shora sem puklinou pronikalo světlo. Viděl stěny pokryté plísní, zátoku rozbouřené vody, jež sem pronikala zvnějšku a jež ho před chvílí vynesla na blýskavé, slizké kameny. Vylezl z vody, zastavil se uprostřed toho všeho hučení a šumění a rozhlédl se kolem sebe. Co tu jen mohlo být, co se bílí snažili ukrýt? Jeskyně a dost. Nebyla první, kterou Anda viděl ve svém životě. Ani na něho neudělala nějaký zvláštní dojem. Samotný vchod skrytý pod hladinou bylo těžké objevit – ale stálo to za tu námahu? Vyškrábal se na šikmou plošinku, která se nahoře spojovala se stropem. Drobné kamení se mu sesouvalo pod nohama a padalo do vody. Opřel se zády o strop a podíval se shora. Viděl zpěněnou zátočinu, vlhké stěny, škvíry, jimiž pronikaly paprsky světla, klouzající po hranách balvanů. 87

Znenadání se zachvěl. Za výčnělkem skály, vysoko v klenbě jeskyně, začínal tajemný otvor. Nepatrné, skoro nepostřehnutelné světlo osvětluje strop viditelný z místa, kde teď chlapec stojí. Skočil, vyškrábal se po stěně, po nejmenších hrbolcích ve skále, byl mrštný a lehký jako kočka. Zachytil se okraje otvoru, vytáhl se, vzepřel se na rukou a skončil na malé římse, která byla jakýmsi prahem chodby. Chodba zahýbala doleva, procházela nad klenbou jeskyně, vedla někam hluboko do skály. Anda postupoval opatrně. Zdálo se mu, že slyší šramot tlumených slídivých kroků nebo zašeptání. Zastavil se. Poslouchal. Pomalu, velmi opatrně šel dopředu. Jeho nozdry byly teď plné divné známé vůně. Ještě několik kroků a chlapec byl za ohybem, na konci průchodu. Před ním se objevila rozlehlá úzká jeskyně, osvětlená přízemní dlouhou škvírou, jíž sem zvnějšku kromě světla vnikalo šumění a hukot vody. Chlapci se zdálo, že je na dně nízké nádoby, jako by zlehka přiklopené poklicí. Škvíra byla tak úzká, že nebylo možné, když se vzala v úvahu síla stěn, vidět ven, dodávala však dovnitř tolik světla, aby Anda mohl zjistit, že je tam spousta pytlů a kožených vaků. Známý pach kůže a ještě… ano, to je pach kovu a medvědího sádla. Nebyl tam nikdo. To, co pokládal za šramot kroků a za šeptání, to byl jen ozvuk šplouchání vln zvenku a bublání vody uvězněné v jakýchsi podzemních prohlubních. Šel k pytlům, byly převázané a uložené na vrstvě koží, třebaže v těch místech byla jeskyně spíše suchá a vzdušná. Popadl nůž a rozřízl nejbližší pytel; když konečně trojitá vrstva kůže podlehla jeho úsilí, vysypal se z otvoru černý prášek. „Prach… Prach do ohnivých kyjů…“ V jiných pytlech byly pušky. Spousty pušek. Dál byly kůže vydělané i nevydělané, kožešiny a zase pušky. A potom bedničky se solí a několik dřevěných nádob, takových, jaké Anda viděl v domě bílých, s ohnivou vodou. Jak sem mohli bílí takové poklady nanosit? Každý, kdo se sem chce dostat, musí se ponořit do vody. Dostat se přes divoké vlny. Kdyby byly nižší… Kdyby hladina byla nižší… Ach! Ano! Teď je jaro. Ale jak to vypadá v létě? Hladina řeky 88

jistě klesá. A pak se může člověk klidně spustit po laně a vstoupit prostě do jeskyně. Kdo asi objevil první tu skrýš? Kdo ji první našel? Musel to snad být někdo z východu, někdo, kdo se sem dostal lodí a docela určitě to musilo být v létě. Dakotové se vyskytovali v těch místech jenom v létě. V té skalní pustině s prameny špatné vody není žádná zvěř. Podíval se znovu na všechny ty poklady. Nač tolik pušek, nač tolik prachu? A proč ho nemají tam, kde bydlí, ale tady, daleko na západ od své obchodní stanice. Je jich jenom šest, nač jim to je? Proč skrývají ty věci? Říkali o sobě: „Jsme lovci a kupci. Zajímáme se o kůže a kožešiny.“ Zajímají se jenom o tyhle věci? Říkají pravdu? Anda cítil, že se ho zmocňuje vzrůstající neklid, když procházel mezi hromadami pytlů naplněných prachem a zbraněmi. Bylo mu teď jasné, že tím se přece může vyzbrojit celá spousta lidí… celá spousta… bílých. Co budou dělat bílí bojovníci ozbrojení ohnivými kyji? Budou jenom lovit? A kdyby jenom lovili, i tak budou jenom plašit – jak to říkají staří zkušení bojovníci – bizoní stáda a zbytečně vybíjet zvěř, na níž závisí život rudých kmenů. A mohou se také objevit, nejenom aby stříleli bizony, lišky a medvědy. Už nejednou slyšel Anda vyprávění o velkých vojenských výpravách. Slyšel o velké válce, kterou vypověděly bílým útočníkům kmeny od Velkých jezer. * Dost možná že se tu něco chystá, dost možná že bílí připravují válku a na jejich skryté válečné stezce se teď ocitl Anda. Najednou se rozpomněl na to, co říkal Bledý. „Dakotové… Dva mladí Dakotové.“ Co tím myslel? Túnumpeho a Hodaše? Dva mladí Dakotové objevili jeskyni, to měl na mysli Bledý. Ale ne, to není možné. Jak na něco takového mohl přijít? Bledý přece výslovně řekl, že tamty odrovnal. Anda se zamyslil. „Odrovnal.“ Tak to řekl. A Hodaš umřel v jejich vesnici. A přesto je to divné. Bylo by dobře najít Túnumpeho. Kde ten teď může být a proč, proč, ó Vakondo, utekl tenkrát z vesnice? *

Míní se tím povstání severních Indiánů vedených Pontiakem, namířené proti bílým nájezdníkům v létech 1763–64.

89

Najednou cítil tlak, který ho dusil. Podíval se ještě jednou na ty všechny poklady a bohatství, na zbraně a prach a kůže. Zdálo se mu, že se za nimi ukrývají bledé oči bílých a dívají se na něho. Jsou to jejich kouzla? Ucouvl několik kroků, rozhlédl se. Za ním se černal otvor skalní chodby. Sklonil se, když do ní vbíhal, pocítil chladný dech vody, uslyšel hukot řeky. Rychleji… rychleji… Myslel už jenom, aby se dostal na denní světlo. Luteja, uvázaný teď u stromu, zařehtal neklidně, když uviděl svého pána. Anda by se chtěl na něho vyhoupnout a pádit co nejrychleji a co nejdál od jeskyně, ale nejprve se opatrně rozhlédl. Strom, u něhož mustang stál, měl okousané listí a větve, země byla udusaná a rozrytá kopyty. Odvedl koně stranou, uřezal poškozené větve až u samého kmene, poraněná místa potřel slinami smíchanými se zemí a se šťávou rozdrcených listů. Bílé stopy zmizely. Staly se neviditelnými. Větve hodil chlapec do řeky co nejdál od břehu. Uklidnil se, teprve když je nebylo možno postřehnout, snad ne pro zkušeného Indiána, ale v každém případě pro bílé. Našel stopu, kterou po sobě zanechali koně čtyř mužů, a jel po ní zpět až k místu, v němž přetínala mělký, písčitý potok. Tady se dal vodou po proudu potoka na západ, aby nezanechal na břehu u brodu čerstvé stopy a aby se vzdálil z míst, kde by mohli po něm pátrat. Pamatoval si dobře rozmluvu s Bledým a věděl, že s ním nejsou žádné žerty. Věděl, že musí získat časový náskok, že se musí co nejdříve dostat k bílým, aby je ani nenapadlo, že by se mohl dostat do jejich skalního úkrytu. Kvečeru byl už na konci lesa. Seskočil z koně a nechal ho odpočinout. Když tmavé pruhy potu na Lutejově srsti uschly, rozhodl se chlapec, že se vrátí. Zavedl mustanga do ohrady. Uviděl Bledého, který stál na stezce a díval se na něho. Šel k Lutejovi a zavolal ho k sobě. Přejel mu dlaní po krku. „Kde jsi byl?“ zeptal se chlapce a díval se na něho úkosem. „Prohlížel jsem pasti v lese…“ „Mizerné pasti,“ zabručel Bledý. „Nic se nechytilo.“ „Mizerné pasti…,“ odpověděl Anda. „Špatná místa na pasti. Musím je přemístit. Zítra to udělám.“ 90

Zítra? Teprve teď se Anda ptal sám sebe: Proč se sem vrátil? Co ho sem táhlo teď, po odhalení tajemství bílých? Sám nevěděl. Cítil však, že tady musí být a dovědět se ještě něco, že je na stopě, na velmi důležité stopě. Když se s Bledým přiblížil k domu, uviděl na prahu Vousáče. Seděl tam a opravoval sedlo. Než se stačil chlapce na cokoli zeptat, řekl Anda: „Žádná zvěř. Pasti prázdné.“ Vousáč se na něho podíval a řekl: „Aha, tak tam tě čerti nosili!“ V pohledu obou bílých cítil nedůvěru. Vyměnili spolu několik slov, jimž se nesnažil rozumět. Vtom se rozlehl dusot koní. Od lesů z východu se přibližovali jezdci. Bílí se na sebe usmáli a Anda pochopil, že ti, co se blíží, jsou očekávaní hosté. Za chvíli se objevilo pět jezdců. Dva z nich měli červené kabátce a trojhranné klobouky * , jež připomínaly chlapci havrany s rozpjatými křídly. Všichni bílí vyběhli teď před dům a radostně je vítali. Jezdci se obrátili k lesu a ukazovali rukama, jako by chtěli říci: „Tam jedou další, podívejte se, hned tu budou!“ A opravdu, bylo znovu slyšet dusot. Tentokrát však ne několik, ale několik desítek jezdců vyjelo na návrší. Mezi nimi spatřil Anda také červené, podivné obleky pošité zlatem a černé havraní klobouky. Všichni byli vyzbrojeni dlouhými, velmi tenkými noži, jež jim visely od pasu, a ohnivými kyji. Jejich koně byli pokrytí pěnou a zalití potem. Za nimi přišli ještě další bojovníci, obklopující vůz naložený bednami a koženými vaky. Tytéž vaky viděl Anda ve skalní jeskyni. Do večera trvala hostina na uvítanou. Chlapci poručili, aby nasekal dřevo do velkých kuchyňských kamen, smažili a vařili maso, pekli placky z bílé mouky, kterou jejich bojovníci přivezli s sebou. Příští den ráno zavolali chlapce dovnitř. Když vstoupil, uviděl několik bílých bojovníků sedících na lavicích pod okny. *

červené kabátce a trojhranné klobouky – uniforma britské královské armády (1763)

91

Světlo jim padlo na ramena, na červené kabátce, avšak jejich obličeje zůstávaly ve stínu. Jeden hlas řekl jazykem Dakotů: „Ať náš bratr přistoupí blíže.“ Vousáč, jenž stál u krbu, zavolal na chlapce: „Ando, synu, směle odpovídej. Toto jsou přátelé!“ Chlapec přistoupil ke stolu, na němž ležela tenoučká bílá kůže, pokreslená tajemnými znaky. „Přijeli jsme zdaleka,“ ozval se týž hlas, drsný a zvyklý rozkazovat. „Chceme se spřátelit se zdejšími kmeny. Přivezli jsme pro ně dary. Mnoho darů, z nichž budou mít radost. Neznáme tyto kraje ani kmeny, které tu žijí. Zná je náš mladý bratr všechny?“ „Ne,“ odpověděl chlapec. „Neznám všechny. Můj kmen žije a loví daleko odtud, směrem k zapadajícímu slunci.“ Bílý řekl něco svou řečí a sklonil hlavu nad zežloutlou kůží. „Chtěli bychom se dostat i k tvému kmeni,“ pokračoval opět drsný hlas, „nevíme však, kde ho máme hledat. Nevíme také, jestli mezi ním a námi neleží mnoho vesnic, neboť chceme podarovat všechny.“ „To je daleká cesta, řekl jsem,“ opakoval Anda. „Uměl bys nás dovést do nejbližší vesnice?“ Anda mlčel. Rozmýšlel se. Něco se mu nelíbilo, velice nelíbilo, uvědomoval si, že to byl především hlas bílého. Když ho poslouchal, mohl si snadno představit nejhorší, nejkrutější věci. Červený kabátec řekl něco nesrozumitelného a za chvíli se objevilo na stole několik nožů, pytlíky se solí a soudek rumu. „Nejsou to krásné věci?“ zeptal se Červený kabátec. „Nechtěl by náš bratr podarovat svůj kmen?“ Anda mlčel. Myslel si: Ve skalní jeskyni je těch pokladů mnohem víc a dosud se nikdo nesnažil obdarovat jimi rudé kmeny. Ucítil na rameni něčí ruku. Vousáč se naklonil až k chlapcovu uchu a řekl: „Nebuď tak umíněný, Ando. Nenávidíš své, víme o tom, říkal jsi nám, jak špatně s tebou nakládali, ale musíš jim přát dobré a být šlechetný.“ 92

Někdo se dal do tichého smíchu, velmi tichého smíchu. Anda mlčel. Cítil, že potřebuje trochu času na rozmyšlenou. Konečně odpověděl a zdálo se mu to velmi chytré: „Od večera jsem nic nejedl a můj prázdný žaludek nechce myslet.“ Drsný hlas se rozesmál a přikázal, aby chlapci dali pečeni a placky. Nalili mu také rum. Anda jedl pomalu. Bál se ohnivé vody, protože věděl, že kalí rozum a vede k hloupým řečem. A on potřeboval co největší opatrnost a rozvahu. Teď už mu bylo jasné, proč se vrátil ze skalní jeskyně. Nechtěl, aby si domyslili, že při prohlídce pokladů bílých lidí vycítil nebezpečí, jež hrozí kmenům nad Missouri od okamžiku, kdy bílí začínali pomalu hromadit zásoby zbraní. Co měl dělat on, Anda, indiánský chlapec, který neuměl ani střílet z ohnivé hole a nerozuměl řeči bílých? Je jeho podezření správné? Jsou dary bílých to, čeho se obával? „Kolik dní cesty je do tvé vesnice?“ Zdvihl hlavu a podíval se na bílého muže. Teď, když si jeho oči už zvykly na příšeří, jež panovalo v místnosti, mohl rozpoznat jeho rysy, dlouhý, silný nos, žluté štětiny nad horním rtem a ostrý pohled malých oček. „Přijel jsem sem oklikou. Nevím přesně. Tři, možná čtyři.“ „Jsou na cestě lesy? Dá se tam jít přes lesy?“ „To by byla zajížďka,“ podivil se chlapec. „Ale není takové vedro a šetří se koně.“ Anda chtěl něco říci, ale zmlkl. Zatím bílý pokračoval: „Půjde nás jen několik. Čtyři nebo pět. Chceme poznat kmeny na Missouri, zanést pozdravy našeho Velkého otce a dary od něho, zeptat se, zda by nechtěli s námi obchodovat, to znamená, že by nám dodávali kožešiny a dobře vydělané kůže za sůl, sekery a ohnivé kyje.“ Nebo to snad nebylo tak, jak si myslel chlapec? Poslední slova bílého jej překvapila. Možná že jde o velmi dobrou věc. Věděl přece, jak si všichni z jeho vesnice vážili věcí, o nichž hovořil Červený kabátec. „Vyrazíme brzy?“ zeptal se po chvíli uvažování. Bílý muž se na něho pozorně podíval: „Hm… musíme ještě pár dní počkat. Ještě má přijít jeden vůz s dary.“ 93

Během dalšího dne volali bílí několikrát Andu a vyptávali se ho na různé věci, nejčastěji na řeky, lesy a stáda bizonů. Často se také při těch rozmluvách skláněli nad zažloutlou kůží a kreslili na ní nesrozumitelná znamení. Možná – kdyby se na ně mohl zblízka podívat – že by v nich chlapec rozpoznal znázornění klikatého toku řek a v malých trojúhelnících vesnice vigvamů a týpí. Avšak nebylo mu dopřáno, aby se přiblížil ke stolu. Nejčastěji seděl na podlaze nebo musel stát v určité vzdálenosti uprostřed místnosti. Ostatně toho večera se událo něco, co od základů změnilo Andovo jednání a hluboce chlapcem otřáslo. Pomáhal utírat cínové misky a koflíky, jež Vousáč myl v nevelkém hrnku s vodou, když si náhle všiml něčeho, co dosud ušlo jeho pozornosti: byl to nevelký kožený váček, podobný mnoha jiným, ale opatřený ozdobou z barevných kousků kůže a vyšíváním, které znal chlapec zpaměti, znal ho od prvopočátku, od nejranějšího mládí. Vždyť patřil Túnumpemu, jenž ho měl po otci. Zdálo se mu, že za chvíli uvidí bratra, ale to byl jen okamžik, protože v téže chvíli pochopil, že se stalo to, čeho se nejednou obával a nač vlastně nechtěl myslet. Túnumpe zahynul. Bílí ho zabili. Ach ano! Přece o tom věděl. Věděl, věděl! To vědomí bylo v něm ukryto hluboko, spalo a čekalo a čekalo na takový okamžik probuzení, jako je tento. Zaváhal ještě a hledal nějaké vysvětlení. Nemohl Túnumpe ztratit svůj oblíbený váček? To se přece stává! Bylo však cosi zvláštního, zlověstného v pocitu, který se chlapce zmocnil. Cosi, co nedovolovalo myslet ani hledat jiný výklad. Přesto se však zeptal Vousáče naprosto lhostejným hlasem, když ukázal na předmět ležící na lavici: „Co je to? Je to tvoje?“ „Moje! Včera jsem ho vyhrál. Stříleli jsme za soumraku do svíčky!“ Anda cítil, jak mu srdce buší a dech se zaráží v prsou. „Od Bledého. Vyhrál jsi ho od Bledého?“ Starý věděl, komu chlapec říká Bledý. Přikývl. „Pěkné, co?“ 94

Anda neodpověděl. Utíral dál cínovou misku, utíral a utíral, až se téměř blýskala. „Odkud ji měl Bledý?“ zeptal se nakonec skoro šeptem. Starý se na něho podíval a stáhl obočí. „Neřekl ti to? Nevyprávěl ti nic o rudém muži, jenž nás tu chtěl zabít?“ „Kdo to byl?“ „Nějaký Indián… Nevím ani, z jakého kmene… Vrátil se a chtěl Bledého zabít a možná i nás s ním…“ „To už tu byl předtím?“ Vousáč nespokojeně zafuněl. „To je stará historie,“ řekl. „Strašně stará historie.“ Anda si myslel: Tak moc stará zase není, když jsem váček viděl před třemi měsíčními úplňky v našem vigvamu, u nás, v Túnumpeho rukách. Tak dávno to přece jenom není… „To Bledý ho… zabil?“ zeptal se s ledovým klidem. Že se vůbec vracel? Že se vůbec… Eeee… ale co! Dostal za vyučenou. „A když to chceš vědět, zeptej se Bledého!“ „A co ví Bledý?“ „On ho zabil!“ Těžko se dalo něco víc vytáhnout ze starého. Ale i tohle znamenalo mnoho, snad příliš mnoho. To, co se dověděl, bylo jako balvan a chlapci se zdálo, že ho jeho tíže rozmačká, rozdrtí na prach. Jak mohl nejrychleji, zmizel z pokoje a běžel ke koním. Když ho uviděl Luteja, zařehtal a přiběhl k němu. Dotkl se pak něžně teplými měkkými nozdrami svého pána. Anda si však dnes jeho něžností nevšímal. Seděl nehybně, mlčel a nevnímal nic kolem sebe. Túnumpe… Tak Túnumpe už nežije, zavraždili ho… Bledý… Od začátku věděl, že kolem toho člověka je něco zlého a špatného. Jako pes větří zvěř, tak on větřil neštěstí. Co udělal Túnumpe, proč ho zabili? Co tu vlastně dělal? A co Hodaš? Měl s tím Hodaš něco společného? Spolu přece odjeli a spolu se vrátili. Bledý tenkrát opile blekotal: „Dva mladí Dakotové, kteří příliš mnoho věděli.“ Co mohli vědět? Co jen, ó Vakondo, mohli vědět? A náhle jako osvícení se objevila myšlenka: Skalní jeskyně… Skalní jeskyně… Skalní jeskyně… 95

Chlapec si vzpomněl na mnohé věci, které prožil s bratrem. Na dobré i špatné chvíle. Viděl jiskrné, bystré oči Túnumpeho, slyšel jeho netrpělivý hlas, vzpomněl si na jeho tichý smích a dotek rukou, jež ho nejednou popadly za rozcuchané vlasy nebo svalily na zem. Túnumpe. Bratr. Otec a matka. Jeho oči byly suché. Ani jediná slza. Ani jediné vzlyknutí. Smutek a bolest se proměnily v chladnou odhodlanost, v úmysl pomstít se. Musel snad nenávidět celý svět – i své, i bílé? Měl zůstat sám se svou pomstou a nenávistí? Cítil, že nevydrží už déle mezi těmi, kteří zabili jeho bratra. Nechtěl však vzbuzovat jejich podezření. Nač? Šlo mu teď o jeho vlastní bezpečnost, nebo vytušil, že kdyby vzbudil podezření bílých, mohl by ohrozit svůj kmen, a dokonce i jiné kmeny, které ještě vůbec o ničem nevědí? Když za nějaký čas potkal jednoho z bílých, oznámil mu, že jede přemístit pasti a nastražit nové. Seděl na Lutejovi, na jeho barevném hřbetě, jenž mu uzavíral cestu k Indiánům. Podíval se na příbytek bílých. Oddechl si zhluboka a pohodil bujnými, neupravenými vlasy. Ne! Už se sem nevrátí! Nevrátí se, aby vedl Červené kabátce přes lesy a přes prérii. Ať jdou sami! Ať hledají cestu! Ať hynou! Ať pojdou! Byl zase sám jako toho dne, kdy vyjížděl z rodné vesnice, aby hledal Luteju, cítil v sobě příliv obrovské, strhující síly. Kromě síly sídlil však v jeho srdci také nevyplakaný smutek a snad i touha po pomstě.

96

KAP ITOLA X Příští den za soumraku dorazil do vesnice Pauníů, kterou již jednou navštívil. Bylo to první indiánské sídliště na cestě na západ. Třebaže ho tam nepřivítali právě přátelsky, když tenkrát vjel na Lutejovi mezi vigvamy, přesto neváhal. Sesedl z koně, přivázal ho k nízkému stromu, který rostl mezi jejich příbytky, a obklopen hloučkem dětí, které se seběhly ze všech stran, jakmile se objevil, zamířil k největšímu týpí. Brzy se objevil stařec, týž, který tenkrát držel Andovi dlouhé mravoučné kázání. „Otče, přináším zprávy,“ řekl chlapec rychle a přeskočil celý ceremoniář uvítání. „Stále ještě nedbáš obyčejů!“ řekl stařec, dívaje se na Luteju, jehož jasné barvy bylo vidět i v počínajícím soumraku. Anda mlčel, neodpověděl na to. Pauní pokynul dětem, jež se cpaly do vchodu, aby se vzdálily, a uvedl Andu pod strop velkého týpí, začerněného kouřem. Uprostřed, pod kotlíkem 97

zavěšeným na tyči, hořel oheň. Dvě starší ženy připravovaly těsto. Jejich oči se sice dívaly zvědavě, ale ruce neustávaly v práci. Teplý vzduch prosáklý známým pachem kouře zaplavil chlapce dosud neznámým dojetím. Vzpomněl si na Túnumpeho, připomněl si dávné, velice dávné vzpomínky, dávno zapomenuté jako stopy v písku zaváté větrem. „Posaď, se, synu,“ starcův hlas se mu zdál blízký, ale to byl jen okamžik, okamžik dojetí, které hned zmizelo. Řekl si v duchu: Nesu zprávy… Nesu zprávy… A potom: Jsem na stezce pomsty. Jedna z žen na náčelníkovo znamení vzala z kotlíku kus vařených bizoních jater a na dřevěné misce je dala před muže na zem. Andově hrdosti to polichotilo. Seděl jako dospělý bojovník vedle starého Pauního, jedl s ním a připravoval se na důležitý rozhovor. Podíval se na sebe, jako by doufal, že to bude mít nějaký vliv na jeho vnější vzhled. Uviděl jenom dlouhé nohy v kožených leginách * , bosá chodidla se ztvrdlou kůží. Ale tato chodidla byla právě tak velká jako chodidla dospělého bojovníka. Anda si s jistou úlevou oddechl, otřel si ruce o vlasy – tím také vlasy uhladil – a dal se do jídla. Když ukojil hlad a když ženy opustily stan, k čemuž postačil starcův pohled, řekl Anda: „Otče, přináším špatné zprávy.“ „Mluv…,“ odpověděl Pauní. „Mnoho dní jsem byl u bílých. U bílých, kteří si postavili dům z kmenů a stromů a kteří mají mnoho ohnivých kyjů a střelného prachu.“ „Víme o nich,“ řekl klidně stařec. „Ti, co jeli na východ, přinesli o nich zprávy. Dokonce u nich vyměnili liščí kůže za sůl.“ „Byl jsem u nich mnoho dní. Teď přišli noví. Přijeli z východu bojovníci v červených kabátcích. Přivezli s sebou spoustu zbraní.“ „Bojí se nás, synu, a proto mají s sebou zbraně. Je jich málo a nás je mnoho. Bojí se nás.“ *

leginy – kožené nohavice sahající až k bedrům, připevněné k opasku

98

„To je pravda,“ zdvořile souhlasil Anda, „ale říkali, že se chtějí vypravit na západ. Mluvili o darech, jež nesou s sebou. Ale to je podvod, otče. Skryli velké zásoby zbraní. Nač by je skrývali, kdyby nechtěli udělat něco špatného?“ „Hmm…,“ zamyslil se Pauní. „Nesmíme jim samozřejmě důvěřovat, ale říkám ti, synu, že se nás bojí!“ Anda chvíli mlčel. Potom řekl: „Otče, ti bílí, u kterých jsem byl, zabili mého bratra Túnumpeho.“ „Proč jsi u nich byl, synu? Proč jsi byl u vrahů svého bratra?“ Chlapec vyprávěl v krátkosti celý svůj příběh. Stařec poslouchal pozorně. Nakonec řekl: „Na sever, za řekou nazývanou Hučící voda, je vesnice, do níž přišlo děvče hledající muže podobného jména. Ptala se nás také, jestli jsme ho neviděli. Dívka tam ještě možná je! Není to dívka tvého bratra, synu? Jeď tam a zeptej se.“ Ehrou! Anda už málem vyskočil a vyběhl ze stanu, ale ovládl se. Zapálili si dýmky a mlčky kouřili, tak jak to přikazuje obyčej. Ehrou…, myslel si chlapec. Možná že něco ví o Túnumpem? Snad ho našla, ještě než… Ne, zbytečně klamal sám sebe. Cítil, že bratr nežije. Musel to však vědět! Rozluštit všechny znepokojující záhady. Je však možné, že ze všeho nejvíc toužil zanést zprávy do své vesnice, říci jim, do očí jim říci pravdu, přesvědčit je o Túnumpeho nevině a pomstít ho, pomstít, pomstít! „Pamatuj si však, chlapče, že děláš špatně, když jezdíš na svobodném koni. Poslechni mou radu, synu, vezmi si nějakého našeho mustanga a svému dej svobodu.“ „Ne!“ vykřikl Anda. Ozvaly se v něm náhle staré pocity, stará urputnost, stará tvrdošíjnost. „Ne! To neudělám. Vždyť odcházím z tvé vesnice. Už mě tu nikdo neuvidí. A ty si myslíš, že by kůň ode mne odešel? Je krotký jako pes. Víc než pes! Ne, to ty nemůžeš pochopit!“ „Jdi tedy!“ A Anda uháněl dál. Vesnice, o níž mluvil Pauní, byla 99

vzdálena den jízdy. Chlapec se však rozhodl, že den počká v lese a do vesnice že zajde až pozdě večer, aby tak Lutejův vzhled neztěžoval situaci. Měsíc byl naštěstí skryt za silnou vrstvou mraků, když chlapec dorazil do vesnice. Většina jejích obyvatel už spala. Obklopilo ho několik mladých mužů a bojovníků, kteří měli noční stráž. Řekl, kdo je a odkud přichází. Dovedli jej do náčelníkova stanu. Už spal a nelíbilo se mu, že ho budí. A když viděl neznámého chlapce, rozhněval se a rozkázal, aby odešel. Anda pochopil, že nezvolil vhodnou cestu. Požádal tedy jednoho z mladých o nocleh. U večeře, podobně jako minulý den u Pauníů, opakoval bojovníkům shromážděným u ohně všechno, co věděl o záměrech bílých. Mladí to přijali jinak než jejich starý náčelník. Dost možná, že jim dělalo dobře, že se dověděli tak důležité zprávy první z vesnice. Strávili s Andou mnoho času. Jedli, rozprávěli a kouřili dýmky. Byli to mladí muži, kteří vedli život samostatných lovců. Anda se jim zamlouval, líbila se jim jeho odvaha. Ptal se jich: „Neviděli jste dívku z kmene Dakotů? Dívku Ehrou, která hledá svého druha?“ Mladí bojovníci se na sebe podívali. Ehrou? Ano… Vzpomínají si. Byla tu přede dvěma či třemi úplňky. Ptala se, jestli neviděli mladého lovce, Dakotu, na šedém koni. „Ano!“ vykřikl Anda. „Túnumpe měl šedého koně!“ Ukázalo se však, že nikdo ve vesnici nevěděl nic o tom, koho hledala. Zůstala tu několik dní a jela dál. Měla s sebou zásoby potravy a malý cestovní stan. Víc se o ní Anda nedozvěděl. Na rozloučenou mu ještě ukázali směr, jímž se dívka vydala na další cestu. Na sever.

Na sever byl tmavý cíp lesa, který sahal až k Hučící vodě samostatnými ostrůvky stromů. Bylo horko. Končila doba, kdy kvetou stromy, přišel měsíc Velkého léta. Několik dní hledal Anda v lese stopy. Zaposlouchával se často do jeho zvuků, větřil jako pes. Úporně se prodíral houštinami, vracel se a hledal jinou cestu, takovou, po níž by mohl jet jezdec hledající jiného jezdce. 100

Jednoho dne našel stopu bosého chodidla v bahnité půdě na břehu potoka. Seskočil z koně a pozorně ji prohlížel. Stopa patřila osobě s velmi hubenými a velmi dlouhými chodidly. Snad nějaký stařec. Ne, určitě to nebyla Ehrou. Mohl to však být někdo, kdo ji viděl. Na tom nesejde. Anda, opuštěný v lese, vyhledával lidi. Využíval každé příležitosti, aby se cokoli dověděl o Túnumpem a Ehrou. Stopa, zřetelná stopa otisknutá v zemi, končila v místě, kde začínala hustá tráva. Anda nechal Luteju u potoka, aby se kůň mohl napít a osvěžit, sám se vydal po sotva viditelných stopách v husté trávě. Brzy stanul před pahorkem porostlým jedlemi. Vzduch tu byl suchý, lehký a voněl. Rozšířené chlapcovy nozdry vtáhly sotva zřetelný pach kouře. Běžel neslyšně po zemi pokryté silnou vrstvou jehličí a pak se zastavil. Patnáct dvacet kroků před ním, na malém lesním palouku, stála chatrč z větví a koží. Sotva znatelný obláček kouře se vznášel nad jeho střechou a ztrácel se ve větvích jedlí. V otvoru pro vchod, na pozadí tmavého vnitřku, seděla nehybná postava. Chlapec šel blíž. Byla to stará žena s vybledlýma, žlutýma očima, její kůže měla tak tmavou barvu jako maso vyuzené v kouři. Měla ostré rysy a velmi široké lícní kosti. Krk a prsa byla pokryta nesčetnými šňůrami pecek a semen, navlečených na šlachy, kožená košile jí sahala až k bosým nohám, jako by v tom vedru bylo stařeně zima. Andova přítomnost ji nepřekvapila. Znenadání však rychlým a lehkým pohybem napřáhla ruku a uhodila prsty do velkého bubínku, dutého kmene potaženého koží. Rozlehl se tichý příjemný zvuk, podobný vrkání divokého holuba. Mírný vánek, který pohyboval větvemi stromů, ustal pojednou, ale to hluboké ticho se hned naplnilo vzdálenými, stále však silnějšími, přibližujícími se ptačími hlasy. Stará Indiánka se zasmála, pohledem a prstem kroužila kolem sebe. „Vidíš?… Vidíš je?“ Její hlas byl ztlumený a nevýrazný, jako kdyby ho už dávno nepoužívala. Ještě jednou uhodila do bubínku. Potom ho odhodila a pojednou vstala, lehce a hbitě jako mladé děvče. „Pojď sem, neboj se,“ pokynula chlapci, který tam stál 101

udivený a nesmělý. „Neboj se, nic se ti nestane, nic ti neudělají. To jsou dobří a mocní duchové. Duchové zemřelých lovců a padlých bojovníků. Přinesl jsi jim něco k jídlu?“ Ptáků se slétávalo stále víc. Štěbetaví špačkové halasně obsadili střechu příbytku, barevný datel se snesl stařeně k nohám a mračna lesní drobotiny zpívala ve větvích. Anda to překvapeně pozoroval. Ještě nikdy neviděl něco takového. Zřejmě to byla kouzelnice. On sám věděl, že nejednou odcházeli staří muži nebo ženy z vesnice, žili o samotě, jen s přírodou. Uměli léčit, sbírali byliny, věštili z kouře nebo plamene. Lidé je měli v úctě, vážili si jich a nejednou je náčelníci žádali o radu před válečnými výpravami. Nikdy se však chlapec nesetkal blíže s opravdovým kouzelníkem nebo kouzelnicí, nemluvíc samozřejmě o lékaři-kouzelníku, který musel být v každé vesnici. To zde však bylo docela něco jiného. Zdálo se, že stařena chlapce nevidí, nevšímá si ho. Hovořila se svými ptáky – přicházeli až k ní a zobali jí z dlaní semena a listí, jehož bylo přece spousty kolem na stromech, někteří jí seděli na ramenou, tady ta medově žlutá žluva se jí usadila dokonce na hlavě a třepala křídly, aby udržela rovnováhu. Anda se dal do smíchu. Smál se nahlas. Vyplašení ptáci najednou vzlétli a s pípáním a plácáním křídel zmizeli ve větvích. Andu to mrzelo a styděl se za to. Byla to přece jeho vina. Čarodějnice vykřikla bolestně jako dítě. Na chvíli si zakryla obličej rukama. Nehýbal se a ona také stála bez pohnutí. Až najednou ucítil strach. Stařenino tělo se podivně pohnulo, zavlnilo se pod neohebným koženým oděvem a v téže chvíli uslyšel Anda hned vedle sebe zvučný zlomyslný smích. Odskočil stranou. Smích se však opakoval, jako kdyby přilnul k jeho rameni, jako kdyby se mu držel za vlasy. Rozhlédl se kolem sebe, ale neviděl nikoho. Byl deset patnáct kroků od kouzelnice, jež stála ještě pořád stejně, s rukama na obličeji. „Slyším tvoje myšlenky…,“ ozval se vtom hlas a šeptal mu přímo do ucha. „Jsem duch a slyším tvé myšlenky…“ Potom smích. Prskavý smích, připomínající rozzlobeného divokého kocoura. 102

„Opouštím zemi, letím vzhůru… Volám vítr… volám východní vítr… Poslouchej mě dobře… Poslouchej mě…“ „Poslouchám tě…,“ zašeptal chlapec a cítil, jak mu mrazivý strach proniká do žil i kostí. „Opouštím zemi… Letím vzhůru… Volám vítr…“ Tiché šumění naplnilo listí stromů a utichlo jakoby v očekávání dalších slov zaklínání. „Mé bosé nohy slyší, co říká země, země se dotýká ústy mých bosých nohou. Mluví… Mluví… Mluví… Její hněv je veliký… Její hněv je obrovský a černý a nepřemožitelný…“ A potom zase: „Volám vítr… Volám vítr…“ Rozšuměly se opět stromy, rozšuměly se hlučně a divoce. Po chvíli se ztišily v sotva slyšitelné šepotání. A tehdy napadlo chlapce, že kouzelnice třeba ví něco o Túnumpem, že ví něco o Ehrou, že musí přemoci strach a ptát se, ptát… „Chci mluvit,“ zašeptal. „Chci vědět…“ Smích vyprskl přímo u něho a ztichl. Teprve po chvíli uslyšel zdálky ženský hlas: „Mluv…“ Sňala ruce z očí a stála se zavřenými víčky, rovná a ztuhlá. „Kde je můj bratr?… Co udělal můj bratr? Řekni, ó moudrá! Kde je dívka Ehrou, jež také hledá mého bratra? Kdo zabil Hodaše? Co mám dělat?“ „Mnoho se ptáš… Trápíš se… Ten, který spí pod zemí, ví víc než ti, kteří chodí po zemi… Avšak kde dlí jeho srdce? Kde je jeho krev? Kde jsou jeho kosti? Na to se také ptala dívka, co šla na sever. Ptala se a ještě jednou se ptala. Její srdce bylo plné slz a oči rudé od krve, jež opustila srdce.“ „Kde je teď ta dívka?“ vykřikl Anda. „Řekni! Řekni, kde je Ehrou!“ „Mnoho se ptáš… Trápíš se… Vidím bojovníka na žlutém koni, na koni pestrém jako datel… On bude vědět to, nač se ptáš. On je mocný. Přebývá v něm hlas otců… Ať se zeptá hlasu otců, ať promluví hlas otců…“ Anda ji chtěl přerušit, chtěl vykřiknout, že to tak není, že toho koně má sám, on sám… A stařena pokračovala: „Letím vzhůru… Volám vítr… Volám vítr… Volám vítr…“ 103

Vítr nepřiletěl, jenom se náhle ozval ptačí křik, třepetání křídel vyplašeného hejna a chlapci se zdálo, že tam, někde uprostřed houštiny, se něco děje, čeho se ptáci polekali, něco neznámého, ruka rozzlobeného Vakondy nebo jeho myšlenky… „Poslouchám tě… Poslouchám tě…“ Hlas však náhle utichl a zmizel, vrátil se zpátky ke stařeně a ozval se jejím hlasem. Říkala: „Ptej se, synu! Ptej se rychle, neboť mám v sobě odpovědi na všechny otázky. Jsou však jako ptáci, může je vyplašit smích, pospíchej tedy…“ „Kde je Túnumpe? Kde je můj bratr?“ „Ptej se! Ptej se!“ „Což neslyšíš? Žije Túnumpe? Kde je Ehrou? Kdo zabil Hodaše? Co bílí…“ „Ptej se…,“ odpovídal stařenin hlas. „Mluvím! Ptám se! Kde je Ehrou? Kde…“ Vtom stará žena pozdvihla ruku a Anda zmlkl. Padla na zem, položila ucho k ní, vstala opět. „Jede… Jede… Přijede sem na koni pestrém jako datel. Když se dáš za ním na sever, dovíš se všechno, v něm je síla, v něm je moc, v tom, jenž jede na barevném koni! Jeho se ptej! Ten ví! Ten uzří! Ten pozná!“ Anda otevřel údivem ústa. Uslyšel za sebou praskot drcených šišek, ohlédl se. Luteja. Přišel k chlapci, dotkl se ho hlavou, jako by chtěl říci: Už jsem tu, můžeme jet dál. Avšak chlapec stále ještě udiveně zíral na stařenu. Co to říkala? Dělala si z něho blázny, nebo snad… Že by on?… „Na sever… Na sever jeď za ním.“ Anda držel ruku na koňově krku, chvilku nerozhodně váhal, podíval se, jako by se bál, že už někdo obsadil jeho místo. Mustangův hřbet byl však prázdný. Vyskočil naň a podíval se na stařenu. Otevřela ústa překvapením, stála tak a upřeně ho pozorovala, dokud nezmizel mezi stromy.

Na sever! Prodíral se houštinami a bedlivě se přitom staral, aby neztratil směr. Na sever. Jak daleko je na sever? Jaké bude znamení? Koho potká? 104

Les řídl. Půda tu byla vlhčí a namoklá. Luteja stříhal neklidně ušima a skláněl hlavu, protože cítil pod kopyty vodu. Anda se rozhlédl. Před sebou měl bahnité louky. Vlevo zapadalo slunce za pahorky. Otočil koně a rozhodl se objet bažinu od východu. Pak přenocuje a ráno se vydá na další cestu. Pocítil hlad a v téže chvíli si uvědomil, že jeho nozdry zachytily pach kouře; nad stromy, na pozadí bledého nebe, zpozoroval sotva viditelnou šedou šmouhu. Seskočil z koně a přivázal jej ke stromu. Řekl tiše Lutejovi: „Musíš tu počkat… Přiblížím se tam… Uvidím, kdo tam je… Za chvilku jsem zpátky…“ Luteja tiše frkl. Anda mu stiskl nozdry a poplácal ho po tlamě. Odešel a zmizel ve tmě u paty pahorku. Bylo ticho, ale chlapec našlapoval opatrně na vlhkou zem a nedělal ani sebemenší hluk. Zastavoval se a naslouchal. Zdálo se mu, že slyší vzdálené hlasy, praskot lámaných větví. Ale za chvíli už zase byl všude naprostý klid a ticho. Pokračoval v cestě dál, vystupoval na nevelké návrší. Tam byl oheň. Cítil stále zřetelněji pach kouře, ale to bylo podivné – bylo tu v lesním šeru něco jiného, něco, co ho zneklidňovalo. Tušil něčí přítomnost a zdálo se mu, že něčí oči ho sledují zpoza stromů. Lehl si pod olšovým keřem a čekal. Ne, asi se mu to jenom zdálo. Uslyšel pouze třepetání křídel a ospalé ptačí hlasy. Slyšel hlas usínající země a teskně smutné kvákání žab. Nad hlavou mu hlučně přeletěl nějaký brouk, narazil na kmen stromu, pak se bzučení ozvalo z trávy. Ticho. Proč ho zneklidňuje to ticho? Vstává a jde dál. Velmi opatrně. Zastavuje se, poslouchá a opět postupuje dopředu. Teď už dosáhl nejvyššího bodu návrší. Mezi keři probleskuje oheň. Anda se přitiskl ke kmeni a pozoruje. Vidí ženu, která sedí zády k němu a občas přihodí do ohně větve a šišky. Pod stromem stojí malé týpí. Žena obrací hlavu. Anda vidí její profil na světlém pozadí ohně. „Ehrou!“ Už je u ní. Dívka vyskočila, dívá se na chlapce, dotýká se rukama jeho ramen, obličeje. Anda se ptá rychle, s obavou: „Túnumpe?“, i když ví, že nemůže být jinak, že je to určitě tak, jak to v hloubi srdce cítí. 105

Že by mu chtěla Ehrou dát stejnou otázku? Ne, nevyslovila ji. Proměnila se v pohled plný beznaděje. „Čekám na něho. Čekám mnoho dní. Velmi mnoho dní.“ „Nenašla jsi ho? Vůbec ses s ním neviděla?“ Ach ne! Samozřejmě že ho viděla. Hned jak odešla z vesnice. Ale pak, když odešel, pak se už nevrátil. Utekla z vesnice, aby mu všechno pověděla, aby ho varovala, aby věděl, co se o něm říká. Bylo to tak, jak si myslela. Našla ho u Hodašovy skrýše – věděla o ní dobře, protože byla vedle skrýše Túnumpeho. Ve velké zlosti a zatvrzelosti vyvlekl z ní Túnumpe ulovenou zvěř a vyhodil ji. Zřejmě se chtěl pomstít Hodašovi za to, že se k němu zachoval tak mizerně. „Co mu udělal? Co mu Hodaš udělal?“ ptal se Anda s velikou netrpělivostí. „Jak to, co? Ach, vždyť ty to ani nevíš. Nic nevíš. Počkej, povím ti všechno od začátku a po pořádku od té chvíle, kdy Túnumpe a Hodaš narazili na skrýš bílých. A víš, že jsem ji našla také, předevčírem. Túnumpe mi řekl, kde je. Hledala jsem všude…“ Přestala vyprávět. Chvíli mlčela, pak dodala: „Určitě ho zabili bílí. Tuším to. Vím to.“ Opět se odmlčela. Nepřerušoval její mlčení. Povzdychla si. „Potom Túnumpe s Hodašem potkali bílé. A bílí jim dali…“ Vtom uslyšeli zařehtat koně. Ehrou se polekala. Její mustang, jenž stál spoután poblíž, zařehtal také. Anda ji však uklidnil. To je přece Luteja, jeho Luteja, který zůstal tam, na úpatí. Nemusí se ničeho bát! Ale ovšem bude lépe, když ho přivede. „Ano, ano! Skoč pro něho. To není dobře, když koně v noci řehtají. Bojím se… Slyšíš… zase…“ Uslyšeli tichý, tlumený zvuk připomínající řehtání, ale zdálo se jim, že přichází z jiné strany než předtím. Anda křikl: „Jdu, hned ho přivedu.“ Vyskočil a zmizel ve tmě. Seběhl dolů z návrší. Našel Luteju, odvázal uzel na uzdě a táhl ho za sebou houštinou. Dotkl se rukou krku mustanga a ucítil, že se zvíře chvěje, uslyšel krátký, prudký dech. Zmocnil se ho neklid. 106

Náhle ticho přerušil zoufalý výkřik. Na návrší se něco dělo. Křik a hluk byl vystřídán dusotem vzdalujících se koní. Anda se tam rozběhl. Když se dostal k ohni, uviděl zem rozrytou kopyty několika mustangů a stržený stan. Ehrou zmizela.

107

KAP ITOLA XI Byla to chvíle… okamžik… rozhodnutí rychlejší než myšlenka. Uskočil do stínu. Jeho pohyb však nebyl dosti rychlý a současně se zablesknutím ucítil chlapec ostrou bolest v rameni. Kůň sebou trhl, uzda vypadla Andovi z rukou. Ani nevěděl, jak se ocitl za stromem. Neviděl nikoho. Cítil však něčí přítomnost skrytou a připravenou ke smrtelné ráně. Za sebou, pod keři, uslyšel neklidné řehtání a praskot lámaných větví. Dělo se to dál, než co mohl obsáhnout myšlenkami, v jakémsi jiném světě. Tady byl pouze on, Anda, a tamten. Nepřítel. Chlapec cítil, jak mu krev stéká stružkou po rameni a boku, ale to také nebylo důležité. Vytáhl nůž, který měl za opaskem, a přemýšlel, co dělat. Má utíkat? A jestli je někde nablízku ukryt ještě jeden? Jestli čeká jenom na to, aby chlapec prozradil místo, kde je, alespoň jediným pohybem? Podřepl a vydržel v té poloze, aniž sebemenším pohybem 108

prozradil svou přítomnost. Myslil si: Ten-který-číhá-s-ohnivým-kyjem se neodváží do tmavé houštiny ani sám, ani se svými druhy. Jen ať čeká. Ať dává pozor na každý šelest. Třeba si pomyslí, že chlapce zastřelil, a jenom se chce přesvědčit a potom odejde. Nesmí se prozradit nejmenším pohybem, jen trochu hlasitějším vydechnutím. Jak to řekl Lún-kašega? „Souboj trpělivosti.“ Ano… souboj trpělivosti. A ještě něco. Jestli se chceš pohybovat neslyšně, dbej především na udržení těla v rovnováze. Přes všechno nebezpečí situace se chlapec málem začal smát. Představil si tamty z vesnice… Uviděl před sebou Hungotingovy oči, dětinský obličej Abuanův i tváře starců… Tváře, tváře… Ale to byl nepatrný a nedůležitý okamžik v tom všem, co se dělo. Jako zabzučení komára, jako závan větru. Ne, ne jako závan větru. Ten přece zahlazoval stopy zvuků, a Anda musel slyšet, slyšet, zaposlouchat se do tiché noci a odhalit tamtoho. Jak dlouho trvalo to čekání? Zdálo se mu, že celé věky. Oheň, který rozdělala Ehrou, už uhasínal. Tma byla pořád hustší. Je možné, že odešel hned, možná že se to stalo, když Anda odskočil za strom. Rameno začínalo bolet. Krev na ráně zaschla. Kdyby se pohnul – tamten čeká jenom na to… Kdyby se pohnul… Znal mnoho střelců, kteří uměli zasáhnout podle sluchu. Ne. Nesmí se pohnout. Tamten mohl stát někde stranou, musel jistě být za stromem. Kdoví jestli tam ještě není, a s ním ten druhý… Čekají a jsou trpěliví. Jsou zkušení. Zapraskání… Suchá větev pod nohou. Tam. Na druhé straně od ohně. Kroky. A zase kroky. Oheň je už jenom mizející rudý přísvit. Už nezáří, už není vidět. Nové zašustění. Tentokrát už dál. Hlasy? Anda napíná sluch. Někdo mluví. Náhle se ho zmocňuje úděs. Někdo mu mluví do ucha, šeptá jako stará čarodějnice tam v lese. Šeptá… Ale chlapec nerozumí ani slovo. Je to divný šepot připomínající bzučení komárů a bublání vody, když se vaří. Je to legrační… Teď už se nebojí… Poslouchá, ví, že šepot nemá nic společného s tím, který slyšel. Ten šepot je v něm. 109

Vakonda promlouvá k němu. Ó Vakondo, nevím, co říkáš… nerozumím… Tvůj hlas se podobá tepu krve… šumění mdlob… horečnatému dechu… Šeptáš mi do ucha tak, jako mi šeptala kouzelnice. Jsi blízko. Co mohu dělat, Vakondo? A najednou si chlapec vzpomíná, že už kdysi slyšel totéž… Je to už dávno… Spadl tenkrát z koně a rozřízl si nohu o ostrý kámen. Tekla mu krev, přímo tryskala z rány. Tenkrát s ním byl Túnumpe. Popadl chlapce, posadil ho na koně před sebe a uháněl s ním do vesnice. Čím víc krve chlapec ztratil, tím byl slabší, šepot a zvonění v uších sílily. Byly to tytéž zvuky jako teď… Už ví, už rozumí výstraze, jež je v nich skryta. Cítí, že slábne. Krev stále uniká. Musí utéci. Dokud má ještě dost sil, aby se dostal z houští, aby našel Luteju… Ano, ten šepot se přece podobá šeptání stařeny. Chlapec už ví, co to znamená, ví, co musí udělat. Kroky… Tam nahoře. Hned u ohně. Počkali a teď se chtějí přesvědčit, jestli zasáhli cíl. Anda má v ruce nůž. Avšak tamti – ohnivý kyj. Ve tmě je nůž stejně dobrý. Ale jestli jsou dva… Krev teče… Chlapcova ruka se chvěje… Ne strachem, ale chvěje se… V uších hučí… Nemělo by to smysl… Utíkat! Jenom utíkat! Kroky… Stále blíž… Ach… Bledý! Je to určitě Bledý. Anda si je jist, že je to on. Neví proč, ale je si jist. Co udělali s Ehrou? Nezpozoroval stopy krve… Snad ji nezabili. Unesli. Odvezli pryč. Zřejmě ji sledovali od té doby, kdy byla ve skalní skrýši. Andovy nohy tiše a opatrně zkoušejí zem, hledají nejvhodnější místa a dotýkají se jich měkce a tiše, než se opřou celou svou tíhou. Vypadá to jako nepatrná maličkost – taková větvička nebo list… A přece na ní může záviset jeho bezpečnost, život. Tak jako teď. Uschlé listí… naštěstí vlhké – tady někde na svahu pahorků musí být pramen. Nejdřív se jich dotýkají konečky prstů, potom pomalu, ale pevně je tisknou k zemi, aby se neozvalo šustění. Pak opatrně a měkce došlapuje celé chodidlo… Chvilku pozoruje, jestli se může opřít celou vahou. Tady je… Teď druhá… A větve… Musí si dávat pozor na větve. Pomalu je rozhrnovat, aby nešustily. Potom okamžik ticha a naslouchání… Ne… Dál! Vpřed! 110

Pohybuje se velmi pomalu. Už je tu konec návrší. Už je na úpatí pahorku. Zastavil se a poslouchá. Hučení krve v uších, slyší něčí kroky. Jdou… Jdou za ním. Prodírají se houštinou. Beze slova se k němu blíží, jdou rychleji než on… Ale proč je uslyšel právě teď? Jak se to mohlo stát? Nůž má v ruce… Drží ho pevně. Přitiskl se ke kmeni stromu, jenž se téměř ztrácí v té temné noci. Někdy se mu zdá, že se čas zastavuje, hned zase přeskakuje přes okamžiky, jež zůstávají prázdné jako při usínání, přestože se všemožně snaží udržet jasnou mysl, přestože se zoufale chytá posledních zbytků vědomí. Jdou… jdou… Ještě několik kroků… Odkud vědí tak přesně, kde se chlapec ukrývá, jak mohou jejich oči proniknout tmou a spletí listoví? Kouzla! Kouzla bílých! Jdou… jdou… Jeden jezdec. Blíží se… Jde opatrně, krokem… Anda už cítí pach koňského potu. Opírá se o strom a tiše se zhluboka nadechuje, jako před skokem do vody. Levé rameno nepřestává krvácet. Pravou rukou napřahuje dozadu, aby mohl zasadit ránu… Vtom… Měkké, známé nozdry u samého obličeje. Teplý dech mustanga je pro chlapce jako pohlazení. „Lutejo…“ Opírá se o koně, pojednou ho přepadla velká únava a slabost, chce se mu strašně spát. Poslední záblesky vědomí: sundává si z čela kožený řemínek přidržující vlasy a ovinuje si jím paži u ramene. Nemá už sílu uchopit uzdu. A ani už neví, kde je. Luteja vykročil a prodírá se houštinou. Slídí ještě bílí? Poslouchají za větvemi? Kam ho kůň nese? Není odpověď na tyto otázky, a i kdyby byla, zapadla by do neprostupné černé noci, jež obklopila Andu.

Kůň se vracel po svých stopách. Vracel se touž stezkou, kterou se sem dostali – kolem bažin, přes pahorky, hloub do lesa. Luteja, jako většina koní, se orientoval dobře v prostoru a uměl se vrátit tam, odkud vyšel. Kdyby toho nebylo,

111

jistě by se nebyl mohl vrátit do corralu * bílých, v němž byl vychován. Teď však šel jinam. Cítil, že jeho pán, jemuž byl oddán jako věrný pes a jako věrný přítel, je bezmocný. Neřídila ho jeho ruka, neslyšel jeho tichá slova. Anda seděl, či spíše ležel na Lutejovi a držel se jeho šíje. Nespadl jenom proto, že byl zvyklý spát na koni, a samozřejmě také proto, že Luteja šel opatrně a velmi pomalu. Už se rozednívalo, když se dostali hluboko do lesa pod pahorkem, na jehož vrcholu bydlila kouzelnice. Luteja bez váhání vystoupil nahoru a za chvíli už stál před chatrčí. Tiše zařehtal, uhodil kopytem o zem. Opakoval to ještě jednou, až konečně stařena vyšla z otvoru nahrazujícího dveře. Rozhlédla se, mžourajíc ospale očima, napřímila se a přistoupila blíž. „Barevný kůň…,“ zašeptala, když uviděla Luteju. Hned si však všimla podivné polohy jezdce, uviděla stopy krve. S překvapující silou sundala chlapce z koně a na rukou ho donesla do chatrče. Položila ho na lůžko z koží a větví, sáhla pro hrst bylin, rychle rozdělala oheň a spařila je v kotlíku. Jinými bylinami, smíchanými s medvědím sádlem, namazala chlapci kůži na krku a na prsou. Teprve potom přiložila k ráně hrst čerstvého listí, pro něž si doběhla do lesa. Celou tu dobu brumlala modlitby a zaklínání a podivně při tom rozkládala rukama nad tělem raněného. Když Anda otevřel oči, dala mu vypít odvar z bylin. Chlapec upadl do hlubokého spánku. Pak stařena vyběhla před chýši a poslouchala. Podívala se na koně, který pořád stál kousek od chatrče a pozorně se díval dovnitř, kde ležel jeho pán. Polaskala zvíře a mluvila s ním laskavým hlasem, jako by mu chtěla něco vysvětlit. Potom na něho vyskočila. Po stopách, kudy přijel, sjela dolů z pahorku a pak dál k močálům. Tam zastavila koně, sesedla z něho, vrátila se asi padesát kroků zpět, zahladila stopy kopyt v písku, v trávě a v mechu. Vrátila se, hned zase vyskočila na Luteju a hnala ho bahnitou stezkou na východ. Když dospěli k mělkému potůčku, který se ztrácel v močálu, obrátila koně a jela proti toku potoka, do hlubokého lesa. Tam na *

corral – ohrada pro dobytek, pro koně

112

kamenité, mechem porostlé půdě vyjela z vody, zastavila koně po několika krocích a zase zahladila stopy; nasypala na ně jehličí a písek. Nakonec se vrátila po všech oklikách a kličkování před chatrč a uvázala Luteju u stromu. Potom však se naň pozorně podívala a pustila ho. „Sám jsi ho sem přivezl…,“ zašeptala. „Vím, vím, že jsi rozumný. Klidně se pas. Uzavřeli jsme stezky do našeho vigvamu a nikdo sem nepřijde… Uzavřeli jsme stezky.“ Luteja vstrčil hlavu do chatrče a očichal obličej ležícího chlapce. Anda se však nevzbudil. Ani se nepohnul. Tehdy se kůň obrátil k stařeně a podíval se na ni, jako by se o něho obával. „Ne, ne. Jen ať spí… Všechno je, jak má být.“ Položila mustangovi ruku na krk a chlácholivě ho poklepala. Potom přinesla před chatrč ošatku z březové kůry plnou semen. „A teď je zavoláme… Všechny je zavoláme.“ Tiše, velice tiše udeřila na bubínek. Jednou, podruhé. Ozval se příjemný, hluboký zvuk. A hned se zatřepetaly ve větvích okolních stromů desítky křídel. Odevšad, z hloubi lesa, se slétali ptáci, svolávali se, byli všude kolem stařeny, sedali jí na ramena, na ruce. Házela jim hrsti zrní, které chytali ve vzduchu, mávali křídly a chytali se kraje březové ošatky. A když už zrní i semena došla, neodlétali, jako by jim působilo potěšení poslouchat její hlas a prodlévat v její blízkosti. Luteja se pásl klidně, občas zdvihl hlavu a díval se na to všechno, aniž by se divil; čekal trpělivě, až se jeho pán probudí. První Andova myšlenka, když už se mohl postavit na nohy, byla co nejdříve odjet a najít Ehrou. Vzpomínal si a opakoval si často během dní, jež strávil v stařenině chatrči, každé její slovo, které uslyšel toho večera u ohně. Tak tedy tomu bylo. Túnumpe se pohádal s Hodašem, chtěl se mu za něco pomstít, ale zač, to se chlapec nedozvěděl. Oba objevili skrýši bílých. Skalní jeskyni. Bílí se o tom dověděli. Snad je viděli právě při tom. Bílí se museli vylekat. Opilý Bledý mluvil o dvou Dakotech, o dvou mladých Da113

kotech. Asi tím myslel je dva. Byli celí diví na ohnivou vodu. Tak to říkal. Anda si to dobře pamatoval. A Ehrou řekla: „A bílí jim dali…“ Co jim dali? Ale šlo skutečně o tohle? Bledý řekl: „Vypravil jsem jim svatbu. Nadosmrti na to nezapomenou… Příliš mnoho věděli, skoncoval jsem to.“ O co se však pohádal Túnumpe s Hodašem? Co mu Hodaš vzal? Něco ze skalní jeskyně? Najít Ehrou! Zachránit ji, jestli žije. Nepřipustit, aby ji věznili nebo mučili. A dovědět se, dovědět se od ní všechno. Chtěl, aby se mu co nejdříve vrátily síly. Věděl však a dobře si pamatoval, co nejednou slyšel ve vesnici od Lún-kašegy, od Túnumpeho, který opakoval otcova pravidla, a od mnoha jiných. Jenom zdravý bojovník je skutečným bojovníkem. Musel se tedy nejdříve náležitě vzpamatovat z nemoci, vylízat se z ran, a pak mohl začít s tím, co měl v úmyslu udělat. Věděl dobře, že to je nesnadný úkol, snad nad jeho síly. Ale musel a chtěl se dát tou cestou. Konečně se rána zahojila. Cítil se silný a zdravý! Netrpělivost v něm vřela a stařena pochopila, že déle ho už nemůže zdržovat. „Jeď, synu,“ řekla mu. „Jeď a hledej toho, koho máš najít. Splň to, co máš splnit. Ať se tvé činy podobají tvým myšlenkám.“ A tak jel. Seděl zase na Lutejovi a přemýšlel, co a jak dělat dál. Především vyjel znovu na návrší, na místo, kde seděl tenkrát s Ehrou. Sesedl z koně a ještě jednou si důkladně prohlížel to, co zůstalo ze stop od onoho večera. Zbytky ohně – několik zčernalých ohořelých dřev zasypaných pískem, nezřetelné stopy koňských kopyt. V malém strženém týpí našel několik drobností, které patřily Ehrou. Vtom však jeho zrak utkvěl na koženém vaku pečlivě ovázaném řemenem. Zdvihl ho. Byl těžký. Když ho rozvázal, uviděl pistoli, krátký ohnivý kyj. Pažbu měl vykládanou modravým kovem, hlaveň hladkou a lesklou. Kromě pistole tam byl i roh se střelným prachem a asi dvě hrsti kulek. Odkud to mohlo děvče mít? Kdo jí to dal? Nebo to někde našla? Ale kde? A tu si Anda vzpomněl, že podobné pistole viděl tam, ve skalní skrýši. Že by Ehrou byla pohotovější než on? Věděl, 114

že stejně jako on neuměla zacházet se střelnou zbraní, ale určitě ještě doufala, že se Túnumpe vrátí. To pro něho byl krátký ohnivý kyj. Pro něho jej skrývala a nosila s sebou. Když byl u bílých, často se díval, jak zacházejí s puškami. Prosil je také, aby ho nechali střelit, protože si byl jist, že už to sám dokáže. Tolikrát s takovým zájmem se na ně díval, jak nabíjejí kulky, sypou prach na pánvičku, jak zdvíhají do výšky zbraň, jak si přikládají dřevěnou pažbu k rameni, sklánějí obličej tak, aby jedno oko bylo až u hlavně, a druhé přimhuřují, jak se ukazovákem pravé ruky lehce, velice lehce dotýkají malého kovového jazýčku… Pak přijde okamžik nehybnosti, prst na chvíli srůstá s jazýčkem, tak jako prst lučištníka s tětivou – zablesknutí… rána… Ach! Určitě by to už uměl! Vousáč mu to nechtěl dovolit. Ostatní také ne. Říkali: „Máš svůj luk, oštěp a laso.“ Teď však mu nikdo nemůže nic zakazovat. A teď by se mu to mohlo hodit. Přece je… Samozřejmě! Přece je na válečné stezce! Kdyby ho tak mohl vidět Hungotinga! Má opravdový ohnivý kyj, má jizvu po ráně od bílých a nosí v srdci pomstu. A kromě pomsty ještě něco jiného. Jiná pomsta? Co vlastně je ten osten, který v něm trčí? Smutek, že Túnumpe zahynul? Strach o Ehrou? Touha vypátrat pravdu o Hodašovi? Ne! To se nedá pochopit! Osten… Ach, kdyby Hungotinga, kdyby Lún-kašega, kdyby tamti všichni z vesnice věděli… Strašně by se jim chtěl na chvilku ukázat, překvapit je, říci: „Podívejte, co jsem dokázal, kde jsem byl, kolik jsem zažil dobrodružství, podívejte se, jezdím na Lutejovi a budu na něm jezdit. Jezdím a budu na něm jezdit! Můžete si dělat sebeděsivější obličeje, můžete mi zabraňovat, můžete mi zakazovat! Můžete…“ Ale nikdo s ním přece nemluví. Stromy lehce šumí. Písek zasypává stopy. Ptáci poletují mezi stromy. Chlapec drží v ruce pistoli a rozhlíží se kolem sebe. Chlapec je sám. Je tu ještě kůň. To je pravda. Je tu jenom jeho kůň… A náhle pocítil velký smutek. Ohromný smutek. Nedokáže povědět proč, ale je to tak… Schovává pistoli do torby, zatíná zuby, zavírá víčka a svírá pěsti, jako by se chtěl celý uzavřít, uzamknout… sám neví, před čím. Ne. Sám neví, před čím. 115

KAP ITOLA XII Jel na východ a přemýšlel. Co mu řekly stopy? Bylo těžké vůbec něco z nich vyčíst po tolika dnech. Věděl však, že jezdců bylo několik, nejspíš čtyři. Narazil na zřetelnou stopu v bažinatém pásu táhnoucím se na východ od lesů, jež opustil. Tam se stopy na některých místech pěkně zachovaly a chlapec mohl s určitou pravděpodobností připouštět, že jeden z koní, jehož kopyta se hlouběji, značně hlouběji zarývala do vlhké země, musel být dvojnásobně zatěžkán. Vezl na něm některý bílý Ehrou? Mohlo to být samozřejmě také něco jiného, nějaký náklad potravin nebo zbraní. Chlapec však dobře věděl, že si bílí na větší výpravy berou s sebou obyčejně zvláštního koně, který nese náklad. Mohla to být Ehrou. To znamená, že byla živá. Kdyby ji zabili, byl by našel její tělo. Mohli by ji sice zakopat do země, to bylo také možné, ale pak by přece musel najít nějaké stopy, určitě by mu to nemohlo ujít. Od dětství ho učili stopy. Byl ještě docela malý, 116

když mu otec ukazoval otisky liščích tlap v prvním podzimním sněhu. Mezi tlapkami se táhly zřetelně ohraničené čáry, někdy hlubší, někdy jen na povrchu sněhové pokrývky. Otec mu tehdy řekl: „Liška nese ptáčka… Liška ulovila ptáčka…“ „Jak víš, že ptáčka? Jak víš, že je to malý pták?“ zeptal se Anda, kterého to velmi zajímalo. „Ohoho… můj syn má malý rozoumek!“ rozesmál se otec. „Já ti ale nic neřeknu. Dívej se na stopy a říkej, co vidíš!“ „Vidím stopy lišky. Vidím stopy liščích tlapek. A vidím stopu něčeho, co liška nese v zubech.“ „Dál… Dál…“ „Hm… vidím stopu lišky.“ „Jaká je ta liška? Řekni, synku, jaká je ta liška a jaké má tlapky?“ „Jaké má tlapky? Má krátké tlapky.“ „A když má krátké tlapky, co to znamená?“ „Ale má také dlouhý ocas. Možná že to vůbec není stopa ptáčka! Je to stopa ocasu!“ „Ne, synku, podívej se… Stopa ocasu je lehká a smetává jen sníh na povrchu. Vidíš… Tady… a tady… Ale ty ostré stopy jsou hlubší, stopy ptačích per a drápků.“ „Aha… Vím. Hlava lišky je blízko země, neboť liščí tlapky jsou krátké, to znamená… to znamená…“ „Dál!“ „Velkého ptáka by táhla po zemi… Táhla by ho po zemi! Už vím! Vím! Vím!“ Potom, když už byl trochu větší, jezdil na lov s ostatními chlapci. To mu bylo šest nebo sedm. To už otec nežil. Lún-kašega dost často jezdil s nimi a učil je číst stopy a střílet, čtvrtit zvěř, dělat oheň tak, aby zbytečně nekouřil. Ukazoval jim také, jak se chytají ryby do sítí pletených z tenkých buvolích šlach a střev, jak se kladou osidla na jezevce, jak se vybírá med z brtí. Lún-kašega toho uměl mnoho, velmi mnoho znal a chlapci si vážili jeho rad, ale smáli se jeho upovídanosti. Všichni staří lidé hodně mluví, to je známo, a ze všeho nejraději vzpomínají na činy svého mládí a poučují jiné, mladší, než jsou oni. Anda si ještě dobře pamatuje, kolik nekonečných 117

proslovů starých bojovníků musel vyslechnout na kmenových shromaždištích a o svátcích. „Všiml sis,“ řekl kdysi Túnumpemu, „že čím jsou starší, tím déle vydrží mluvit? Proč to tak je, co myslíš?“ Túnumpe přemýšlel. „Snad proto, že nohy a ruce starých se rychle unavují, pracovaly celý život a teď touží po odpočinku. Jazyk však mají odpočinutý a není tak unavený, proto asi mají už silný jenom jazyk.“ „Aha! Máš pravdu!“ vykřikl Anda. „Stařenka Mech začne vyprávět večer a skončí až za svítání.“ Stařenka Mech… Rozesmál se. Potom vzdychl. Stařenka Mech… chodil k ní na placky a na pražené fazole. To byla dobrota, ty fazole pražené na kamenech rozpálených v ohni! Stará Mech také uměla jako nikdo jiný, dokonce lépe než sám čaroděj-lékař vytahovat třísky a léčit vředy. Jednou když si Anda zabodl hluboko do paty dlouhý trn, vytáhla mu ho téměř bezbolestně a ránu potřela mastí, po níž se za den zahojila. Říkala také: „Tříska není host. Nemusíš čekat, až se uráčí opustit vigvam, do kterého vlezla. Má se hned popadnout za hlavu a vyhodit!“ Tamten osten vytáhla Mech hned… Anda si povzdychl. Jak se však má zbavit toho, o němž neví, kde trčí, a sužuje ho víc než osten zabodnutý do paty? Jel na východ. Tak jak vedly stopy. Druhý den narazil na tábor bílých. Tady museli strávit noc, tady byly stopy uhašeného ohně, tady byla udupaná země a spasená tráva i větve těch několika stromů, které rostly na kamenné pustině. Chlapec sesedl z koně a důkladně si to místo prohlížel. Náhle se otřásl a prudce se shýbl. Mezi dvěma kmeny byl zaklesnutý mokasín – Ehrouin mokasín. Proč tady byl? Nenechala ho tu úmyslně? Doufala, že ji Anda bude hledat? Nebo znamenal ještě něco jiného? Chlapec ho vzal do ruky a pořádně ho prohlížel. Byl to levý mokasín a nebyl ještě dost nošený. Jistě si ho dívka musela udělat nedávno, nebo si vzala zásobní mokasíny, kdyby staré prochodila. Na patě však byla kůže odřená, silně odřená. Anda usoudil, že měla svázané ruce. Možná že měla 118

také spoutané nohy a že se jí podařilo s velkým úsilím mokasín sundat z nohy tím, že dřela nohu o skalní výstupek. Bylo mu také jasné, že mokasín byl znamením, že volá o pomoc. Ten den odbočil ze stopy a zdržel se, aby něco ulovil, trápil ho totiž strašný hlad. Měl s sebou luk a šípy a zakrátko se mu podařilo zastřelit divokého králíka. Játra a srdce snědl syrové. Tak se to dělalo v jeho kmeni vždycky. Říkalo se, že to dává sílu a bystrost. A to teď Anda potřeboval víc než cokoli jiného. Když se posílil, napadlo ho, že by mohl vyzkoušet krátký ohnivý kyj. Od včerejška už na to nejednou myslel. A teď byla příležitost to uskutečnit. Vytáhl ho z vaku a pořádně si ho prohlédl. Byl vzrušen, tak trochu se i bál. Podaří se mu to? Dokáže to? Ze dna vaku vyňal roh se střelným prachem, uzlík s kulkami, které vypadaly jako zralé trnky. Hned, hned… Jak to dělali bílí, jak to dělal Lún-kašega? Aha… Nejdřív trochu prachu na dno hlavně, na dno dutého kyje, potom se tam strčí kulka… Tak, teď už může začít. Je sice škoda prachu a kulek, ale Anda se to musí naučit. Jinak to nejde. Chlapec zdvíhá zbraň a míří do zetlelého pařezu… Ještě okamžik… Zmáčkl. Kohoutek dopadl na pánvičku. A nic. Vykřesal malou jiskru. To je všechno. Nepovedlo se. Anda přemýšlel a lámal si hlavu. Co ještě schází? Co neudělal? Náhle si vzpomíná. Přisypává prach na pánvičku, teď už určitě vystřelí. Teď je všechno tak, jak má být! Vakondo! Volám tě! Přikaž mu, aby vystřelil! Přikaž ohnivému kyji, aby vystřelil! Ať poslouchá, když jsem všechno udělal tak, jak má být! Zdvíhá ruku a míří na pařez. Natahuje kohoutek… Stiskává ho. Bum! Bác! Prásk! Kouř… Povedlo se! Děkuju, Vakondo! Vystřelil! Ohnivý kyj, který jsem já nabil, vystřelil. Anda běží k pařezům, ale marně hledá stopu po kulce. Mračí se. Stahuje obočí. Nakonec pokrčil rameny. Co na tom, byla to první rána. Dál. Ještě jednou. Nelituj kulek! Ten večer, když se ukládal k spánku, Anda kamarádsky 119

poplácal pistoli. Uložil ji nabitou vedle sebe na pečlivě složeném vaku. „Má mě ráda,“ šeptal. „Má mě ráda a poslouchá mě.“ Pařez, který první ranou chybil, byl proděravělý kulkami a hlaveň ohnivého kyje čpěla kouřem a prachem. Příštího dne kolem poledne se ocitl ve známých místech. Tady je říčka a houštiny, které se na obzoru mění v lesy. Tam, tam… pahorek, sotva se modrá v dálce. Na tom návrší je za stromy dřevěný vigvam bílých. Anda teď věděl, že musí být strašně opatrný. Musí se ukrýt přes den, zalézt do houštiny a ještě jednou promyslet, co má dělat. Především Luteja. Nesměl s ním příliš blízko, aby ho neprozradil řehtáním a nechtěl ke známému stádu. Musí ho uvázat někde tady. Kdyby to byl jiný kůň, ale barevné pruhy jsou na jeho srsti ještě pořád vidět, neblednou od deště a rosy. Dá se poznat zdaleka a teď chlapec dobře ví, jak nebezpečné je setkání s bílými. Ví, co by mu hrozilo. Ne. Ať Luteja zůstane tady. A v noci, jestli všechno půjde tak, jak si to představoval… Je večer. Chlapec se dívá na oblohu. Žádné mraky, jenom na západě je vidět pruhy oblak. Kdyby je tak vítr chtěl zavát až sem, kdyby se tak obloha zatáhla, bylo by tma. Co nejvíc tma. V noci jsou oči bílých slepé jako oči štěňat. Ó Vakondo, zažeň měsíc mraky. Ó Vakondo, stůj při mně, volám k tobě, Vakondo, tu jsem pod kaštanem, k němuž jsem přivázal koně. Vidíš ho, Vakondo! A vidíš mne! Vyslyš mou prosbu, vyslyš mou modlitbu… Je tma. Blíží se noc. Neřehtej, Lutejo. Stůj tiše a čekej na mě. Odcházím… Jdu… Radost mě zaplavuje, neboť myslím na vítězství. Cítím v sobě tak velkou sílu, že bych dokázal chytit bizona za rohy a svalit ho na zem, dokázal bych probodnout oštěpem tři bojovníky, dokázal bych zdvihnout velkou skálu jako vigvam a vystřelit šíp až do oblak. Smál se a protahoval se radostně ve tmě, která byla stále větší a větší. Luteja vytáhl hlavu a dotkl se ho svými nozdrami. Ucítil teplý dech zvířete na krku a na uších. Cesta byla dlouhá. Musel jít opatrně. Občas se zastavoval a zaposlouchával do nočních zvuků. Byl blízko území bledých tváří. Snažil se zůstat ve stínu houštin. Někdy však byl nucen 120

dostat se přes volné prostranství ozářené světlem hvězd a tichým jasem klidné letní oblohy. Přebíhal je přikrčen, ohnutý v pase, takže zdálky vypadal spíš jako nějaké zvíře než jako člověk. Přebíhal do houštin. Zastavoval se. Poslouchal. Poslouchal pozorně a bedlivě. Lún-kašega říkal, že dobře slyšet znamená bezpečně jít. Anda pochopil a plně ocenil slova starého. „Slyšel“ před sebou cestu, „slyšel“ ji. Skládala se ze šustění listí, skřípotu větví a lehkého kroku zvířat, chodících jistě ve tmě, z bublání vody v mělkém korytě potoka, ze šramotu padajícího ztrouchnivělého dřeva, neúprosného škrábání kůrovců, vrtajících chodbičky v kmenech. Šel opatrně po té cestě, kterou „slyšel“, vyhýbal se kamenům a větvím, poněvadž je vyciťoval na dálku, ač je téměř neviděl. Chodidly uhlazoval půdu, nozdrami a rty vyciťoval náhlé změny teploty, mírný chlad oznamující blízkost vody, zetlelých stromů a houštiny, teplo vanoucí ze suchých pahorků a balvanů vyhřátých sluncem v řídkém porostu. Voněla smůla, podupaná máta, voněly lesní palouky plné květů, vlhké kouty, kde rostly houby a jahody. Mohl by jít se zavřenýma očima. Daleko, daleko zaštěkal pes. Chlapci se zdálo, že cítí pach kouře. Došel k suchým pahorkům porostlým duby. Tady se zastavil. Vyškrábal se na vrcholek nejvyššího stromu a podíval se směrem na východ, k vigvamu bílých. Větvemi prosvítalo mnoho světélek. Ohně. Podivil se. Co mohou znamenat ty ohně? Když tam jsou, to znamená, že kolem nich sedí lidé. Mnoho bílých, mnoho bílých bojovníků. Ach, přece tenkrát jich přibylo mnoho desítek. Červené kabátce! Viděl je přece zblízka. Ale teď jich bude jistě ještě víc… Sjel ze stromu. Teď šel ještě opatrněji. Vyšel měsíc a všechno ožilo fantastickými stíny. Zdálo se, že tady a tady, i tam – skrčený za kmenem, za keřem číhá podivný tvor. Zase zaštěkali psi. Anda šel. Prodral se houštinami a dorazil k vodě, tady – o tom věděl – byla půda měkká a vlhká, nešustilo listí a tma byla úplná. Nakonec se vynořil na konci houštiny hned před prostranstvím, na němž stál vigvam bílých. K vigvamu však bylo ještě daleko, sotva bylo slyšet hlasy lidí, kteří seděli u ohňů. Zato 121

psi zvětřili chlapce a se štěkáním se k němu vrhli. Počítal s tím. Vytáhl z brašny dva velké kusy králičího masa a seběhl do tmy k potoku. Psi ho za chvíli dohnali. Zastavil se, zavolal na ně, znal jejich jména… Psi poznali jeho hlas, ucítili známý pach. Jak byl teď chlapec rád, že se za svého pobytu u bílých s nimi spřátelil a že si naklonil ty dva chlupaté nebezpečné netvory. Lísali se mu k nohám. Pohladil je po drsné srsti. Potom jim hodil maso. Uslyšel spokojené mručení a mlaskání žravých psů. Šel dál. Hodil jim ještě kosti a králičí kůži. Budou s tím mít ještě nějakou dobu práci, pomyslel si. Náhle se zastavil. Pod větvemi, asi patnáct kroků před ním – lidská postava. Stojí a nehýbe se. Za chvíli se obrátí, jde několik kroků a zase znehybní. Stráž… Ucouvl do houštiny. Velkým, opatrným obloukem obešel návrší a objevil se u ohrady. Pst… opatrně. I tady jsou stráže… Dva… Tři bojovníci na všech stranách corralu. Corral – tak bílí říkají své ohradě. Ano… nebude to jednoduché, jestli ji tak hlídají. Ale pomyslel si snad Anda, že to bude lehké? Cítí, že mu vlna vzrušení běží po zádech, nozdry se mu rozšiřují, sanice se pevně svírají. Válečná stezka! Hungotingo! Kdybys mě tak mohl vidět! Assine, Tepe, Abuano… Ale ne! Na to teď není čas. Teď se musí Anda doplížit až k malému vigvamu, v němž zpočátku bílí zavírali Luteju. Musí zjistit, jestli tam není Ehrou. Jestli ji někam zavřeli, tak bude nejspíš tam. Dívka musí být zavřená, možná že jim musí sloužit a pracovat na ně, jako to musel jeden čas dělat Anda. Přece ji však asi zavřeli. Dostat se do malého vigvamu? Vždyť je to nemožné. Teď teprve si chlapec uvědomuje, že si usmyslil neproveditelnou věc. Malý vigvam stojí přece na planině vedle velkého. A právě na té planině sedí bojovníci u ohňů, sedí tam celá spousta Červených kabátců. Teď, z místa, na něž se proplazil mezi strážemi z okraje houští, jež obklopovalo prostranství na návrší – vidí Anda všechno důkladně. Kolik je ohňů? Víc než prstů na jedné ruce. U každého sedí několik desítek vojáků. Mají červené kabátce nebo kožené 122

indiánské kazajky, mají bílé košile barvy mladého losa. Vedle jsou postaveny ohnivé kyje na způsob žerdí, na nichž se stavějí týpí – široké dole a zkřížené nahoře. Ooo… Taková spousta ohnivých kyjů… Vakondo! Kolik jich je! A kolik lidí! Tam za nimi jsou vozy a na nich bedny. Stejné bedny jako ve skalní jeskyni! Jasné, co v nich je. Černý prach do ohnivých kyjů, kulky do ohnivých kyjů. Dary rudým kmenům? Anda si vzpomíná na tváře bílých bojovníků. Dary? Skalní skrýš? Jak hloupý by byl ten, kdo by jim věřil. Bojovníci! To je nebezpečí! Bojovníci – snad i válka tedy! V nenadálém osvícení, prudkém jako blesk, uviděl své, svou vesnici. Vzpomněl si na všechno, co se kdy vyprávělo o bílých, o válkách s nimi, vzpomněl si na vyprávění o velké svaté válce rudých kmenů od Velkých jezer. Ano. Teď však musí myslet jen na to, jak se dostat do malého vigvamu. Jak to provést? Hned vedle je oheň, z druhé strany velký vigvam. U něho také sedí bojovníci. Anda vidí kulatou, dřevěnou nádobu, z níž nabírají čas od času ohnivou vodu. Vidí Bledého! Stojí vedle nich a pije. Bledý vždycky rád hodně pil. A Vousáče také vidí. Ne. Dostat se do malého vigvamu, jak si to sliboval, je nemožné. Všude jsou bílí. Noc je jasná, měsíčná. A tady ke všemu ohně rozptylují tmu. Anda se odplížil do stínu, dál, hlouběji do houštiny. Přemýšlí. Z corralu sem doléhá řehtání koní. Odpovídají naň mustangové přivázaní poblíž, hned u dřevěného vigvamu. Mustangové Červených kabátců. Anda se najednou cítí tak, jako by ho byl někdo vzbudil. Vzpíná se na rukou, lehce a hbitě. Ohnutý v pase přebíhá dolů do ohrady, dolů mezi keři a habrovou houštinou. Opatrně! Stráže! Musí přece na ně pamatovat. Opatrně! Cítí v nohou, v ramenou takovou lehkost, takovou sílu… Je mu, jako by se vznášel ve vzduchu, jako by ho nadnášela dobrá, vlídná noc. Shora znějí hlasy bílých, smích, zpěv. Stráže to poslouchají. Čekají na ty, kteří je přijdou vystřídat. Je letní večer a bylo by pěkné strávit ho mezi kamarády, napít se rumu. Jen je poslouchejte, nastavujte uši zvukům přicházejícím z tábora. Jen nedávejte pozor na mne… to si myslí Anda, 123

když se přibližuje ke corralu, tam, kde je mírný svah porostlý nízkými keři. Z té strany nestojí nikdo na stráži. Je to jakoby vnitřní strana, kde ohrada sousedí s táborem, a chlapec je tu méně vystaven nebezpečí, že bude prozrazen. Je však možné, že je to jen zdání. Každou chvíli právě tudy může projít nová stráž. Anda se připlížil až k samé ohradě. Leží ve vysoké trávě, úplně neviditelný. Plazí se dopředu. Je teď uprostřed hrazení z dlouhých příčných klád na sloupech zatlučených do země. Tady je brána. Stejné klády zasunuté do velkých smyček z lýka a kořenů. Je ticho… Něčí kroky… Chlapec čeká přitisknut k zemi… Ne, je to jen strážný na levé straně hrazení. Rosa nese zvuky a přibližuje je. Vysunout klády ze smyček. Nejdřív tu dolní. Uf… ta je ale těžká. Potichu… pokud možno nehlučně. Dobře že stádo je na druhém konci ohrady. Koně jsou plaší. Mohli by… Pst… Opatrně. Kláda se sesouvá, je opřena jedním koncem o zem. To ještě nestačí. Anda musí uvolnit i druhý konec. Chlapec je celý mokrý od rosy. Na okamžik zastrkává ruku za koženou bundu. Tam má za pasem pistoli, pevně zasunutou mezi oblek a nahé tělo. Musí ji chránit před vlhkem. Je nabitá. Připravená k střelbě. Když se jí chlapec dotkne, hned má víc sebedůvěry, jistoty… Dolní kláda leží už v trávě. Teď další. Je dost vysoko. Kdyby se Anda narovnal, byla by ve výši jeho beder… Kolem obou sloupů roste o něco vyšší býlí než v samotné bráně, ale ukrýt se v něm člověk nemůže. Měsíc svítí příliš jasně, myslí si chlapec. Teď musí počkat. Zdá se mu, že se blíží jeden ze strážných. Ano. Určitě je to tak. Udělal několik kroků tím směrem. Jde… Ještě okamžik… Ne. Tiše si povzdechl. Ulevilo se mu. Odešel. Teď je tedy nejlepší doba, aby pokračoval. Teď, když bílý odchází, když je k němu obrácen zády. A ostatní? Anda vrhá rychlý pohled na druhou stranu corralu. Ti jsou daleko. Snad nic nezpozorují. Jen dál! Pokračovat! Už i druhá kláda leží v trávě vedle první. A teď ještě tu poslední. Tu nejvyšší! 124

Chlapec ji vysunuje opatrně ze smyček a přitahuje k sobě. Pomalu, velice pomalu ji spouští. Mohl by to už tak nechat, ale chce, aby průchod byl co nejširší, aby měl co nejvíc místa. Ufff… A hotovo. Teď přijde to nejobtížnější. Jak se má dostat do stáda natlačeného v konci ohrady? Přes corral a kolem něho to nejde. Kvůli strážím. Kdyby nesvítil měsíc, kdyby tak byla tmavá noc! Takhle nezbývá nic jiného, než zase skočit do houští a velkým obloukem obejít ohradu a vyjít tamhle… na louce. Stačí to však Anda? Dobře přece ví, že každou chvíli může někdo přijít od tábora. Běžet tmou a neohlížet se napravo nalevo – to také nejde. Musí být opatrný. Pořád opatrnější, když už začal. V houští není nikdo. Anda prochází ve tmě mezi stromy, zastavuje se a poslouchá. I sem doléhají hlasy bílých bojovníků. Vtom zase psí štěkot. Jsou mi na stopě, myslí si chlapec. Stojí a čeká. Potichu na ně volá. Láká je. Ze dna vaku vybírá poslední zbytky masa. Je jich žalostně málo. Psi jsou tady, houštím je slyšet, jak běží, je slyšet jejich zchvácený dech a praskot větví. Anda se usmívá. Myslí si: vždyť je to dobře, že je tady budu mít kolem sebe, je to dokonce velmi dobře. Zvířata neštěkají. Kňučí a lísají se k němu. Chlapec jim ještě nedá maso. Jde dopředu. Nakonec houština končí půlkruhem kolem corralu. Od toho místa to je asi patnáct kroků k ohradě. Pouhých patnáct kroků. Ale tam chodí podél plotu strážný. Je tak blízko, že chlapec slyší jeho kroky, přestože je tráva měkká a vysoká. Nohy bílých jsou těžké jako kopyta, myslí si Anda. Psi stojí hned za ním. Dává jim očichat kus masa a potom ho bleskurychle hází daleko na louku. Co nejdále od ohrady. Psi běží. Jsou zřetelně vidět v měsíčním světle. Strážný je vidí a se zájmem sleduje. Je to jenom chvilka. Chlapec jí však využívá, aby se rychle, střelhbitě proplazil trávou ke sloupům corralu. Tady v bujném býlí a vysoké trávě se na okamžik přikrčil. Rozhlíží se. Plíží se dál. Slyší hlas strážného, slyší, jak volá na psy. To je docela určitě některý z obyvatel 125

126

dřevěného vigvamu, a ne cizí Červený kabátec. Psi spořádali zbytky masa a běží zase k němu, lísají se. Skáčou a kňučí. Teď… myslí si chlapec. Teď… Rychleji… Stádo mustangů je už tady. Anda cítí silný, ostrý pach koňského potu. Plazí se rychle kolem ohrady, ještě několikrát odrazit nohama a přitáhnout rukama… Už to bude. Už! Nesmí ztratit ani okamžik, než ho koně zvětří a začnou strachem frkat. Teď! Anda vytahuje nůž zastrčený za pasem a vyskakuje na prvního mustanga. Vyděšený kůň řehtá a vyhazuje, chce shodit jezdce, chlapec ho bodá, tluče zprava i zleva, vyje táhle a strašně jako vlk: „Uaauuu… uaauuu… ua… ua… uuu…“ Nastává zmatek a rozruch. Mustangové, kteří jsou v Andově blízkosti, vyrážejí prudce vpřed, vzpínají se, šlapou po druhých. „Uuaaa… uauuu…“ Ruka ozbrojená nožem bodá ve tmě, trhá jak tesák dravce. Anda leží přitisknut na hřbetě koně, který je vystrašen vytím, dupe divoce kopyty a žene se vpřed. Stádo, zpočátku celé pohromadě, se rozbíhá v nastalém zmatku. Mustangové, kteří mají před sebou celý corral, prchají, Anda žene za nimi zbytek stáda. Koní je však mnoho, tlačenice je velká a koně se v panice začínají rozbíhat na všechny strany. „Uaaa… Uuuaa…“ Zatímco první řady stáda uhánějí dopředu, prostředek se motá, naráží na sebe a proplétá se v neuspořádaném zmateném chumlu. Anda se snaží vést svého koně a jet po straně stáda, ale mustang pod ním vyhazuje a neposlušně sebou trhá v slepém strachu. Náhle se v tom zmatku ozve štěkání. To asi psi vtrhli do ohrady, běhají a skáčou kolem mustangů, plaší je, zahánějí. Teď se celé stádo žene dopředu jako divoký vichr, popohání je Andovo vytí a štěkot psů. Vpřed, vpřed, vpřed! Stovka mustangů se žene jako šílená! Žene se v nepořádku, jenž dostává rytmus, jenž se vyrovnává a mění v dunivý cval, v černou pohyblivou vlnu, nezadržitelnou a hrozivou. Za sebou chlapec uslyšel střílení. Strážní střílejí na poplach. 127

Už je ale pozdě! První řady stáda už dobíhají na protilehlou stranu corralu, už se ženou přímo na ohradu, do otevřené brány. Všichni se tam nevejdou. Postranní řady byly vrženy na sloupy ohrady, narážejí na sebe, šlapou po sobě, ale střed stáda proniká dopředu, ven z corralu, přímo vpřed. Mírné stoupání nemůže zastavit běh mustangů. Už jsou na vrcholku. Před nimi je tábor bílých, některé ohně už pohasly, ale záře zbylých ještě zvětšuje paniku; koně se chystají obrátit, odbočit, ale jádro stáda se na ně tlačí vší silou. Vpřed! Čelo odbočuje stranou, zbytek se žene rovně. Zadní řady se tlačí na přední a ve strašném trysku, v dusotu kopyt, v mračnech prachu a popelu, v ohlušujícím bolestném řehtání a lidském křiku – stádo se valí přes tábořiště, rozdupává a ničí všechno, co se mu octne v cestě. Anda leží na koni, vidí postavy bílých mužů, jak vyskakují ze tmy jako šedorudé můry. Před ním se mihne stěna vigvamu bílých. Chlapec čeká ještě chvíli a seskakuje, uskakuje stranou, do tmy plné křiku a zmatku. Kdo si toho všimne v tom rozruchu! Je slyšet výstřely a křik, kopyta hřímají stále dál. Zatím Anda dobíhá ke dveřím dřevěné stodoly. Tam na té straně je tma. Není vidět nic. Chlapcovy ruce šmátrají po závoře mezi silnými trámy. Nevisí na ní kovový předmět, kterým bílí zamykali dveře, když tu věznili Luteju. Dřevěná petlice se dá snadno vyjmout. Anda přece nejednou viděl, jak se to dělá. Ještě trochu, ještě jedno trhnutí! Dveře se otvírají. Anda vbíhá dovnitř. Ve tmě není nic vidět. Cítí jen seno, kůži, dřevo… „Ehrou… Ehrou…,“ volá tiše. Nikdo mu neodpovídá. Nikdo se nehýbá. „Ehrou…“ Prochází pomalu vnitřkem stavení. Jeho oči už přivykly tmě, která tam všude byla. A otevřenými dveřmi tam padalo kmitavé světlo pochodní. Někdo běží k němu. Chlapec se přitiskl ke stěně a stojí bez hnutí. Červené světlo na chvíli osvětluje vnitřek. Člověk s pochodní běží kolem, vzdaluje se. Vnitřek stodoly je prázdný. Kromě Andy v ní není nikdo. 128

KAP ITOLA XIII Chlapec stál chvíli úplně ohlušený, jako po ráně. Byl si jist, že Ehrou je tady, že až pronikne do tábora bílých a otevře vrata stodoly, najde ji, bude už na něho čekat, bude už připravena na útěk! Uvnitř však bylo prázdno. Na zdech visely zásobní postroje, v koutě ležela trocha sena. A to je všechno. Po děvčeti ani stopy. Co měl dělat? Kde ji má hledat? Je ještě naživu? Když ji nenašel tady – kdoví jestli to neznamená, že ji zabili. Snad nechtěla mluvit, snad se jí ptali, a ona mluvila. Musela to přece vidět, musela pochopit, co znamená tak velké množství bílých bojovníků! A jestli žije? Jestli tu je někde nablízku? Chlapec vykoukl ze stodoly a pozorně se rozhlížel. Křik bílých a výstřely se ozývaly odevšad. Stádo se zřejmě rozběhlo a teď se bílí snažili zahnat ho zpátky do corralu. Anda si pomyslel, že je to 129

úplně beznadějná námaha, a divil se, že dospělí bojovníci to sami nepochopí. Vzpomněl si však, že ve stádu bylo mnoho krotkých mustangů. Byla tma, jenom z okna příbytku bílých svítilo malé světlo. Anda vyrazil vpřed. Přeběhl skrčen podle zdi a dostal se až k habru, který z té strany stínil dům. Kroky?… Chvíli poslouchal. Někdo se pohyboval na druhé straně domu. Stál bez hnutí. Neslyšel hlasy, ale někdo se tam hýbal. Teď tam zafrkal kůň. Vzpomněl si, že na tamté zdi visí železná kola, na něž jezdci přivazovali své koně. Slyšel cinkání postroje. Dusot kopyt. Byl teď přímo u zdi, opatrně postoupil až na roh. Vytáhl nůž, který si předtím schoval za opasek. Pevně ho stiskl v ruce a vystrčil hlavu. Měsíc svítil na tamtu zeď a Anda uviděl v jeho svitu malého mustanga, přivázaného ke kovovému kruhu. Ne, nebyl tu nikdo, jenom na druhém konci louky uviděl několik lidí s pochodněmi. Zdálo se mu, že v jednom poznává Bledého, jeho podlouhlý, šedý obličej. Potom se přehnalo kolem několik jezdců, kteří hnali před sebou koně. Ustoupil dozadu, obešel dům a zůstal stát u okna. Opatrně, velice opatrně přiblížil hlavu k otvoru a podíval se dovnitř. Uviděl ohnutá dívčí záda a černovlasou hlavu. Trhala sebou a házela mocně, jako by chtěla něco vytrhnout ze země. Byla sama. Dvě smolnice zastrčené ve zdi osvětlovaly místnost. Oheň v krbu dohasínal, po stolech a lavicích se válelo spousta nádobí a kruhů, kouřilo se z kádě s vařící vodou. „Ehrou…,“ jeho hlas byl spíš jen šepot, ale trhla sebou tak prudce, jako by ji někdo bodl nožem. Zdvihla hlavu. Dívali se na sebe beze slova. Potom se chlapec protáhl otvorem dovnitř. Teď teprve pochopil, co dělala. Byla přivázána ke zdi řetězem, jehož konec měla omotán kolem nohy, druhý připevněný hákem k trámu. Snažila se ho vytáhnout. Marně. Železný bodec vězel hluboko ve dřevě. Oči měla plné zoufalství. Nic neříkala, jako by se bála, že každé slovo bude nepotřebnou ztrátou času. Sedl si na bobek a stejně jako ona trhal řetězem. Hned však poznal, že to je zbytečná námaha. Kromě nože neměl jiný nástroj. Zuřivě jím začal odsekávat dřevo kolem háku. 130

Náhle mu Ehrou zatřásla ramenem. Zdvihl hlavu. Očima sledoval její pohled – po louce se blížili bílí. Všechno bylo úplně ztracené. „Běž…,“ pobídlo ho děvče a ukázalo mu na dveře. „Běž…“ Anda vstal. Držel ji za ruku, jako by ji chtěl táhnout s sebou. Ehrouiny oči se dívaly do jeho s beznadějným smutkem. Náhle se výraz jejích očí změnil, stal se hrozivý a zavilý… Vrhla se na řetěz, chytila ho oběma rukama nad kotníkem. Byl utažen dost pevně, dokázala ho však s nadlidským úsilím posunout dolů. Hlasy bílých bylo slyšet stále blíž, snad už jenom několik desítek metrů je dělilo od stavení. Anda přistoupil k oknu a opatrně se díval ven. Když se zase sehnul nad Ehrou, uviděl, že má ruce celé od krve. Sténala, bojovala s nadlidským úsilím s vlastní bolestí, se železem, jež stahovala z nohou i s kůží a živým masem. Řetěz spadl na podlahu. Narovnala se. Vzala chlapce za ruku a táhla ho prudce ke dveřím. Sám nevěděl, jak se ocitli před domem u malého mustanga. Přeťal uzdu, popadl ji a vyskočil na koně. Ehrou už seděla za ním. Hnali se dolů podél houštiny. Uslyšeli za sebou křik. Třeskly výstřely. Malý mustang běžel, přímo letěl, ale chlapec dobře věděl, že nevystačí dlouho se silami, když musí nést dvojí náklad. Měsíc svítil, a tak když Anda obrátil hlavu, uviděl za nakloněnou dívkou svah pahorku a na něm jezdce. Hnali se za nimi. Vtom se ukázalo daleko ve stepi pohybující se val. „Stádo!“ vykřikl Anda. Byla to určitě část splašených mustangů, kteří se ve velkém oblouku vraceli prérií k obydlí bílých. Bílí se obrátili k nim. Čtyři se hnali za utíkajícími. Na chvilku zaváhali a vzdálenost mezi nimi a Andou se zvětšila. Jen se tam dostat… Už abych tam byl, myslil si chlapec a toužil, aby byl co nejdříve u Luteji. Kdykoliv se obrátil, viděl čtyři jezdce. Několikrát, když se přiblížil na dostřel, pokoušeli se zasáhnout prchající. Obloha se však zatáhla drobnými mráčky. Byla větší tma a ta stírala 131

obrysy. Uháněli teď ve stále vyšší trávě a to zmenšovalo jejich rychlost. Přeskakovali potůčky, bořili se v bahnitých loužích. Teď už to není daleko…, říkal si Anda, když poznával ta místa. Náhle mustang klopýtl. Běžel zas dál, bylo však jasné, že zpomalil. Anda se ohlédl. Bílí se značně přiblížili. Kdyby nebylo mraků, byli by prchající dokonalý a nepříliš vzdálený terč. Před Andou a Ehrou byla otevřená step z jedné strany a z druhé dlouhý pás houštin, který se táhl až tam, k nevelkým pahorkům, sotva viditelným na obzoru. Chlapec pochopil, že pronásledování musí skončit jejich prohrou, a rozhodl se bleskurychle změnit taktiku. „Ehrou, seskoč!“ vykřikl chlapec obrácen k dívce. Sám také sjel na zem a společně s Ehrou zmizeli v tmavém lese. Větvemi viděli, jak kůň chvíli běží pořád dopředu, ale potom v oblouku zahýbá na otevřenou prérii. Zastavili se na chvilku. Uslyšeli nedaleký dusot kopyt… Minul je… Vzdálil se… „Jeli za ním,“ šeptal Anda a zmizel ve křoví. Seběhli dolů, k vodě, která tudy tekla jako mělký potok, bublající ve tmě. Několikrát se chlapec zastavil, čekal na Ehrou. Špatně se jí běželo. Poraněná noha se strženou kůží jí vadila pořád víc. Nakonec se zastavili u malého návrší a Anda tiše řekl: „Tam je Luteja… Tam za těmi stromy.“ Vyběhl na návrší, Ehrou šla za ním, musela však často odpočívat. Náhle se Anda zastavil. Mlčel a nehýbal se, ale dívka věděla, hned si domyslila: kůň nebyl tam, kde ho nechal. Určitě se utrhl. Možná že se potuloval někde poblíž. Také však je možné, že odešel daleko. Chlapec stál a poslouchal. Ehrou se řídila jeho příkladem. Uslyšeli vzdálený dusot kopyt v prérii, ale tady v houštině bylo ticho. „Lutejoo… Lutejoo…“ Kůň znal hlas svého pána, kdyby ho uslyšel, přišel by poslušně jako pes. Určitě by se ukázal hned, kdyby byl někde nablízku. Ale co když zaběhl někam daleko, co když se utrhl a poznal krajinu a vrátil se k sídlišti bílých nebo co když se dostal do cesty utíkajícímu stádu a běžel s ním? Anda věděl, 132

že v tom případě se mu už nepodaří koně přivolat, a pak bude všechno ztraceno. Zmocnil se ho zoufalý hněv. Jak se dostanou z těchto nebezpečných míst s Ehrou, jež sotva může chodit a potácí se bolestí? To, co vykonal, nač ještě nestačil být hrdý, zmenšilo se do mlhavého snu, který se rozplývá v nepaměti. Bohužel, hrdinským a všem velkým činům dává trvalou podobu závěr nebo je smazává a škrtá. Co z toho, že lovec zastřelil orla, když úlovek padl do močálu a ten jej pohltil. Orlí pera nikdy neozdobí jeho čelo a radost z vykonaného činu nenaplní jeho srdce. „Pst… slyšíš…?“ Ehrou se dotkla jeho ramene. Ano, i on to slyšel. Na pokraji lesa běžel kůň. Zpomalil, šel krokem. Luteja! To je určitě on! Slyšel ho, přiběhl! Luteja! Vyskočili a běželi tím směrem, prodrali se houštím, už nedbali nebezpečí a vyběhli do matného měsíčního světla, tlumeného malými mraky. „Lutejo!“ Běžel k nim lesem, pod větvemi, zatím byl jen tmavá silueta. Nezařehtal jako obyčejně, když viděl nebo slyšel svého pána. Unavená kopyta dopadala těžce na zem. Přiběhl snad odněkud zdaleka, že by se byl tak zatoulal? Že by… Vtom Anda uskočil dozadu a strhl s sebou Ehrou. Byl to pravý okamžik. V téže chvíli je oslepilo zablesknutí, třeskl výstřel. Kůň s jezdcem přeletěl těsně před nimi, přehnal se přes listí, které srazil. V tom krátkém okamžiku se chlapci zdálo, že poznává dlouhý, šedý obličej a sehnutou postavu bílého. „Bledý…“ Andova ruka sáhla bleskurychle po pistoli. Vtom uslyšel v houští dusot kopyt, známé zařehtání dolehlo k chlapcovým uším jako neklidná otázka, jako lidský hlas plný vnitřního sváru. Než se stačil rozhodnout, co dělat dál, uslyšel, jak se Luteja prodral houštinou nad místem, kde stáli s Ehrou, ještě jednou zařehtal, ale to přehlušilo klus koně, který se blížil ze stejných míst, kde před chvílí zmizel bílý jezdec. Hluk nového výstřelu a srdcervoucí zaržání, Anda vyskočil. Bylo natolik vidět, že se mohl orientovat v situaci. Nevěděl ještě, zda je kůň vážně zasažen, ale věděl, že zasažen je a že trpí, je vyděšený. V tom zlomku vteřiny to nebylo důležité. 133

Důležité bylo – zasáhnout! Důležité bylo – dokázat to! Zdálo se mu, že pistole a výstřel ho vynášejí do vzduchu, že to on mířil a zasáhl! Držel ten oheň, ten hrom v napřažené ruce, ó Vakondo! On sám byl hrom. A takový byl ten vševědoucí, světlý okamžik v něm, že věděl: Jestli se nestane hromem, zahyne. A zahyne všechno to, co má v životě splnit, tak důležité a tak velké jako vysoká hora, zaclánějící slunce. Vystřelil tedy. A dřív než uviděl, že zasáhl, věděl, že se to stalo.

Koně se rozběhli. Rozběhli se po výstřelech, polekaní a divocí. Luteja se hnal nejdříve kolem houštiny, až za jedním ohybem zmizel z očí. Kůň s visícím zasaženým jezdcem se hnal v divokém letu na prérii. Anda s Ehrou stáli a dívali se na něho, ale hned je napadlo, že v takové chvíli – i kdyby to byla chvíle vítězství – je nejbezpečnější skrýt se v houští. Snažili se držet na okraji, aby našli Lutejovy stopy. Anda se utěšoval tím, že když už kůň dokázal tak rychle utéci, nebyl zřejmě raněn. Byla to však malá útěcha. Jestli se splašil a jestli se ho současně s úlekem zmocnilo i šílenství útěku – je marné ho hledat. Přesto přese všechno ho hledal. Ehrou si sedla na chvíli do trávy, omotala si nohu trsem listí a přitáhla nahoře kouskem řemene. Šla, ale bolelo ji to. Říkala, že rána silně krvácí. „Jak je daleko do nejbližší vesnice?“ zeptala se chlapce hlasem plným starosti. Anda přemýšlel. Vzpomněl si na starého Pauního, s nímž nedávno rozmlouval. Kdyby měli Luteju, dojeli by tam za noc a polovinu dne. „Bolí tě to hodně?“ zeptal se. Dívka neodpověděla. Šla dál, sténala, čas od času se chytala za chlapcovu kazajku nebo se jí jen dotýkala rukou, jako to dělají lidé, kteří špatně vidí. Pravda, byla tma, ale Andovy oči jí už dávno uvykly. Domyslel si, že dívka velice trpí a že utrpení oslabuje bystrost jejích smyslů. Věděl dobře, že se to stává, sám to dokonce zažil. Vzpomněl si, že jednou spadl ze stromu a tak se uhodil, že neslyšel volání kama134

rádů, kteří tam běželi, hledali ho a volali, několik kroků od něho. Znovu se zastavili. Ehrou si sedla, těžce dýchala. Chlapec využil zastávky, vytáhl z vaku roh s prachem a kulky. Nabil znovu a několik kulek si dal do úst mezi tvář a zuby. Ehrou zdvihla hlavu. Ve tmě jí neviděl do obličeje, ale její hlas byl plný údivu. Jako by si teprve teď uvědomila do všech důsledků to, co se stalo, řekla: „Byl by nás určitě zabil… Je to velký čin, cos vykonal. A tamto v táboře také, to je tvá práce, viď? Koně a všechno ostatní?“ „Ale nemám ani jeden skalp!“ „Jsi bojovník, Ando, jsi opravdový bojovník!“ Vstali a šli dál. Bojovník?… Tak to řekla. To je divné. Už dávno se cítil bojovníkem, ale teprve teď divoká radost vrchovatě naplnila jeho srdce. I když byl už bojovníkem, i když se předtím považoval za bojovníka, nikdo o tom nevěděl. Byl sám se svými strastmi, se svými úmysly a hrdinskými činy. Teď ho viděla Ehrou! Ach, tolik toužil zase, tak jako už tolikrát, aby ho viděli tamti, Hungotinga, Assine, Tepe, starý Lún-kašega… Ehrou si stále ještě v myšlenkách ověřovala poslední události, protože se ozvala znovu: „Řekni, Ando, proč střelil na koně? A byl to Luteja, ten kůň?“ „Byl to Luteja. Ale nevím, proč na něho střelil. Snad se mu ve tmě zdálo, že na něm sedí jezdec. Asi je to tak. Kdyby byl zblízka mířil na koně, byl by ho zabil.“ Chytila ho najednou za rameno: „Tiše… Slyšíš to?…“ Někde před sebou, v hloubce houštiny, uslyšeli dusot kopyt. „Jeden kůň…,“ zašeptal Anda. Ještě chvíli se nehýbali, aby zachytili sebemenší šelest. Možná že je to Luteja…, pomyslil si Anda. Pro každý případ stiskl silněji pistoli a vykročil. Šli pomalu. Co nejopatrněji. A také proto, že Ehrou valem ubývalo sil. Nestěžovala si, nevzdychala. Chlapec viděl, že chůze ji strašně namáhá, že si musí každou chvíli sednout na zem. 135

Po chvíli, když sestoupili dost blízko k potoku, uslyšeli frkání. Ve vlhkém vzduchu u vody bylo velmi dobře slyšet ten zvuk. Kůň je také musel slyšet, protože ztichl a choval se tak, jako by poslouchal. Potom zase zafrkal. A Anda uslyšel zřetelně mlaskání. Zvíře pilo, pilo klidně, i když je uslyšelo. „Lutejo…“ Zafrkání a tiché, známé zařehtání. Anda vyskočil, protáhl se, proplazil mezi nízkými větvemi keřů, dostal se až na dno rokliny. Tam u potoka bylo nejasně vidět obrysy zvířete. „Lutejo!“ Několika skoky byl u něho. Rozpřáhl ruce. Na tvářích a na krku ucítil nozdry, studené od vody, těžká známá hlava se s důvěrou opřela o chlapcovo rameno a zatím Andova ruka, levá, ta, která nedržela zbraň, hladila jeho uhřátou, zpocenou srst. Opatrně, velice opatrně přejel konečky prstů po krku, po zádech, po nohou… Najednou se mustang zachvěl, zafrkal tiše, varovně. Ach… tady, tady chlapec ucítil kůži poraněnou kulkou – vlhkou od krve. Naštěstí zranění na levém kyčli bylo povrchní. „Tiše… tiše…,“ šeptal Lutejovi, aby ho uklidnil. „To nic není… jenom malá ranka… Tiše… tiše…“ Potom vyvedli koně na okraj houští. Rozhlédli se. Na prérii bylo pusto. Kdesi až na tmavém obzoru duněla kopyta. Na vrcholku pahorku ve vigvamu bílých svítily maličké červené hvězdičky. Sedli si na Luteju. Uháněli na západ, k vesnici Pauníů, cestou, již Anda dobře znal. Často zpomalovali a zůstávali na chvíli stát, poslouchali, Andovi se zdálo, že slyší temný rytmus bubnů. „Ehrou, slyšíš?“ Dívka však odpovídala záporně. Ne. Určitě ne. „Bubny… Válečné bubny…,“ šeptal chlapec. Ehrou si vzpomínala – jako malému děvčátku se jí často zdálo, že slyší rachot a hřmění, a nebe bylo jasné. „To je proto, že se tolik bojíš bouřky,“ říkávala jí matka. Ale Ehrou si byla jista, že se Anda nebojí. Že není místo pro strach v jeho divokém, žhavém srdci. 136

KAP ITOLA XIV Ehrouino vyprávění: „Toto mi řekl můj milovaný, silný a statečný Túnumpe, když jsem ho potkala v lese po svém útěku z vesnice. Ne, nejdřív ti musím říct, jakou měl radost, když mě uviděl. Dal mi ruce na ramena a jeho ústa se několikrát pohnula, než mohl říci první slovo. V jeho objetí bylo bezpečí a klid, bylo mi, jako bych vešla do našeho vigvamu. Vím, že to není to, cos chtěl slyšet, Ando, můj bratře, ale když o tom mluvím, všechno se to tak odehrává znovu.“ Anda řekl za chvíli: „Neplač, Ehrou. Anebo plač, jestli si tím ulevíš. Hodím zatím větve na oheň. Tady už můžeme rozdělat oheň bez obav. Tady už jsme od nich daleko.“ Ehrou: „Pak si sedl na zem, vyndal z vaku kus masa a po kouskách mi je dával do úst. Jako když matka krmí dítě…“ 137

Anda zase za chvíli: „Neplač… Ehrou.“ Ehrou: „Potom Túnumpe řekl, abych mu vyprávěla o všem, co se stalo ve vesnici. A když o tom uslyšel, když uslyšel o Hodašově smrti, vstal a přísahal, že se pomstí. Přísahal přede mnou a přikázal mi, abych na to pamatovala, ať se stane cokoli. Pamatuji tedy na to a na mnoho jiných věcí a pamatovat budu nadosmrti. Vím to. A vždycky budu na to pamatovat… Velký hněv do něho vstoupil, když uslyšel, že ho podezírají z vraždy. Smutek se v něm usídlil spolu s hněvem, a třebaže to byl dospělý bojovník, pálily ho v očích slzy… Říkal: ‚Jsou to ničemové!‘ Opakoval to slovo několikrát. ‚Poslouchej, jak to bylo s Hodašem! Poslouchej dobře! Až přijdu a přivezu skalpy bílých, skalp toho bílého psa, který měl med v ústech a vychytralost smrduté lišky, sám jim to řeknu! Budou muset věřit, protože pravda je to, co říkám já! Vyjeli jsme s Hodašem na lov. Něco jsme ulovili a schovali jsme to jako obyčejně v našich skrýších. Před námi byla stopa velkého kozla. Kopyta se mu rozjížděla na obě strany, jak byl těžký. Hnali jsme se na sever po té stopě. Hnali jsme se celý den. Až Hodaš řekl: »Nevrátíme se?« A já řekl: »Jede se dál!« A tak se stalo. Byli jsme teď v končinách Zlé vody a věděli jsme, že stopa brzy musí změnit směr. Najednou se nám stopa ztratila mezi kamením. Šli jsme kus dál. Uslyšeli jsme hučení řeky. Dole… hučela řeka… Přiblížili jsme se k ní a vtom se u našich nohou objevila v propasti hlava. Hlava bílého muže. Teď teprve jsme si všimli lana připevněného na skále. Hukot vody byl tak velký, že jsme neslyšeli, co nám říká, třebaže jsme viděli, jak pohybuje ústy. Zmocnil se nás strach. To ti musím říct. Strach. Když jsme si vzpomněli na kouzla. Na strašná kouzla bílých lidí. Všichni říkají, že čarují. Vylezl na skálu a stál před námi. Za ním vyšel druhý. A třetí. Dívali se na nás. Pořád se na nás dívali. Odešli jsme spolu s nimi. Dál od toho hukotu vody. Jeden z nich se nás zeptal: 138

»Pauní?« Řekl jsem: »Dakota.« Podívali se na sebe. Něco říkali, jako by se jim voda převalovala v ústech. Tentýž, co začal, ptal se dál a mluvil trochu naším jazykem a trochu jazykem Pauníů. »Jste sami? Znáte tento kraj?« Nevěděl jsem, co říci, protože jsem cítil, že se děje něco nedobrého. Hodaš však rychle řekl: »Tam je nás víc…« a ukázal na kopec, z něhož jsme vyšli. Hned nám bylo lépe. Tak jako by tam byli naši lovci, jako bychom tomu my sami věřili. Bílí byli ozbrojeni. Měli krátké ohnivé kyje za pasem a nože, velmi dlouhé dýky. Slyšeli jsme teď ržání jejich koní. Ale nevěděli jsme ještě, kolik je tam bílých a kolik mají koní. Řekli jsme, že jsme tu nikdy nebyli. Byla to pravda. Viděl jsem, že se jejich tváře rozjasnily, už v nich nebylo to napětí jako před chvílí. Ten, který mluvil naší řečí, se usmíval. Velice se usmíval, velmi nápadně, velmi dlouho. Řekl: »Chceme uzavřít přátelství. Chceme vám dát něco, co vás potěší.« Hodaš řekl: »My také.« Podíval se na mě a já na něho. Nevěděl jsem, co bychom jim mohli darovat. Tehdy přijel jiný na tmavém koni, vedl na řemeni pěkného ryzáka. Hodaš se zasmál. Ukázal prstem na koně a zasmál se zase. Bílý se smál také. Ukázal potom na čabraku na mém mustangu. Pěkná malovaná čabraka. Po mém otci.‘“ Anda řekl rychle: „Pamatuju se. Pamatuju se na tu čabraku!“ Ehrou: „Túnumpe mluvil dál: ‚Nechtěl jsem ji dát. Nemohl jsem to přece udělat. Bílý se podíval na mě, podíval se na ostatní bílé muže a řekl něco velmi tiše. Jeden z nich se zasmál. Ale jen krátce, hned přestal. Dívali se na nás a na koně. Ten, co mluvil naším jazykem, bledý, tmavovlasý a trochu nakloněný dopředu, mávl rukou a řekl: »Dávám vám koně! Na znamení přátelství!« 139

Dostali jsme ryzáka. Ale to nebylo všechno. Bledý muž šel do houštiny, tam, kde stáli ostatní koně. Byl tam dost dlouho. Vrátil se s nádobou podobající se tykvi. »Ohnivá voda!« řekl. »Ohnivá voda pro vás. My jdeme domů. Vy jeďte ke svým. Cestou vypijte ohnivou vodu. Zahřeje vás.« Řekl nám, abychom mu dali tykve. Chtěl do nich přelít ohnivou vodu. Nemohl jsem svou najít, musel jsem ji někde nechat. Nalili jsme všechno do Hodašovy tykve. Potom bílý muž řekl: »Nemluvte s nikým o našem setkání. Máme pro vás ještě mnoho dobrých věcí. Za deset dní sem přijďte zase. Neříkejte o tom nikomu! Kdybyste rozdělili naše dary mezi všechny, nezůstane vám mnoho. Chceme mluvit jenom s vámi.« Vrátili jsme se po stopách kozla, ale nemysleli jsme už na něho. Mysleli jsme jenom na ohnivou vodu, ale tykev byla Hodašova a ten ji držel pevně. Nakonec jsme se začali hádat, protože Hodaš řekl: »Nastav dlaně! Odleju ti tvou půlku!« Velice jsem se na něho rozhněval. Několikrát jsme se domlouvali, že vždycky upijeme každý hlt. Ale pokaždé, když jsme už začínali, bál se jeden z nás, aby ten druhý nepil většími hlty. A tak jsme se hádali až do noci. Na noc jsme zakopali tykev do země, položili jsme na ni čabraku a oba jsme na ní spali vedle sebe. Už jsme se tomu smáli. A bylo tam veselo. A tehdy jsme se dohodli, že po příjezdu do vesnice rozdělíme poctivě ohnivou vodu na dva díly. Příští noc jsme tykev zase zakopali a zase jsme se smáli a mluvili o těch pěkných věcech, které ještě dostaneme od bílých. Viděli jsme, jaké báječné ohnivé hole měli s sebou. Možná že měli také sůl a železné části k tomahavkům. Určitě měli množství jiných dobrých věcí. Tu noc se náš kůň utrhl, ani nevím, jak to udělal, a utekl na prérii. Pokoušeli jsme se ho hledat, ale byli bychom ztratili spoustu času, a my jsme myslili jenom na to, jak být co nejdříve doma. Ke všemu jsme ještě slyšeli vlčí vytí a Hodaš tvrdil, že určitě vlci přepadli koně. Trochu nás to mrzelo, protože ten kůň byl už zvyklý na jezdce.‘“ Anda přímo vykřikl: 140

„Věděl jsem to! Od počátku jsem to věděl, jak jsi řekla, že to byl ryzák! Věděl jsem to!“ Podíval se na Luteju, který se pásl nedaleko od ohně a zdvihl hlavu, jako kdyby chápal, že se mluví o něm. „Ano…,“ zašeptala Ehrou. „Je to divné. Kůň však zůstal, je tvůj. Jako by ti ho Túnumpe daroval.“ Seděli chvíli mlčky. Potom Anda zašeptal: „Vyprávěj dál, Ehrou… Pověz mi všechno.“ „Konečně dorazili do vesnice. Túnumpe a Hodaš. Túnumpe mi řekl: ‚Nechali jsme koně před Hodašovým vigvamem, rychle seskočili z koní a vtrhli jsme dovnitř, abychom vyhledali nádobu na přelití ohnivé vody. Nádobu jsme však neměli žádnou. Tehdy jsem řekl, že zajedu k nám a že přivezu tykev, že to nebude dlouho trvat… Ale jakmile jsem vyšel z Hodašova týpí, něco mi říkalo, abych se vrátil. Hodaš stál zády ke vchodu. Viděl jsem, jak drží tykev u úst, a na krku bylo vidět, že polyká. »Zloděj! Zloděj!« Věděl jsem to?… Tenkrát jsem nic nevěděl! Seskočil jsem a uhodil jsem ho vší silou do zad. Chytili jsme se do křížku… Já jsem byl silnější. Vytrhl jsem mu tykev z ruky, vyběhl z vigvamu, vyskočil na koně a hnal se domů. Ne… nejdřív k tobě, Ehrou. Myslel jsem si, že potrestám Hodaše, že vypiju zbytek ohnivé vody, i když jí tam bude víc, než připadá na mě! Podíval jsem se na tykev, zdvihl ji k ústům… Byla prázdná! Rozmačkali jsme ji v zápase… Byla puklá a škvírou všechno vyteklo! Sám jsem nevěděl, co mám dělat. Chvilku jsem se motal na tom místě, chtěl jsem jet k tobě, potom jsem se styděl, že nemám nic kromě kozlíčka, jehož jsem ulovil na zpáteční cestě do našeho vigvamu. Tykev jsem zahodil.‘“ „Ehrou! Ehrou! A já jsem ji našel! Ještě ji mám… Tady, na dně!“ Anda chvějícíma se rukama vytáhl ze dna malého vaku, který nosil na opasku, zbytky, drobné kousky rozbité tykve; zachovaly se a vydržely až do toho dne. Ehrou je vzala do ruky. Její velké vypouklé oči se zalily slzami. Dotkla se opatrně konečky prstů šedých kousků, jako by se bála, jako by v nich ještě bylo zlo. 141

„Jed, otrávili Hodaše. Zabili Túnumpeho. Zabili mi ho. Zabili! Zabili!“ Anda chtěl říci: „Neplač, Ehrou.“ Neřekl však nic. Měl hrdlo sevřené. Cítil bolest v sanicích, stiskl je vší silou. Ehrou se však ovládla. Chtěla mluvit dál. Chtěla povědět všechno. Dost možná, že dokud vyprávěla, dokud opakovala Túnumpeho slova přesně, tak jak si je zapamatovala, měla dojem, že on ještě žije, že to říká on, že to, co minulo, se k ní vrací znovu, že to prožívá ještě jednou. „Potom už víš, co bylo. Co bylo ve vesnici. Hodaš chtěl jistě varovat Túnumpeho. Cítil, že to, co vypil… Cítil asi, že umírá… měl strach o Túnumpeho… Myslel, že ještě stačí…“ „Ano! Určitě to tak bylo!“ vykřikl Anda. „Kdybychom jim to řekli, těm ve vesnici, pochopili by!“ „Vyprávěla jsem Túnumpemu, co řekl Ištesunda, co říkaly ženské, co říkali bojovníci… Neměla jsem to dělat. Velmi ho to bolelo. Strašně. Vzbudila jsem nenávist v jeho srdci! Vím o tom. Potom mi říkal ještě mnohokrát, že jimi pohrdá, že je nenávidí. O ničem jiném nepřemýšlel, jenom o tom, jak je přesvědčit, že nemají pravdu, chtěl tam jít a dokázat jim, že pomstil Hodaše, svého přítele, že potrestal viníky.“ Dívali se na sebe najednou překvapeně. Pochopili s ohromným, strašným smutkem, že Túnumpe nedokázal udělat to, co zamýšlel – nepomstil Hodaše, nedočkal se dne, kdy jeho vesnice uvěří jeho nevině. Anda pocítil tíži cizího závazku, který mu určil osud. Kdo jiný, když ne on, by měl vykonat pomstu a dokázat započatý čin bratra? Zdědil jej tak, jak se dědí luk a oštěp, kůň a laso. Chtěl o tom vyprávět dívce, chtěl, aby i ona si to uvědomila, aby jej pochopila, ale ta byla stále ještě zaujata svými myšlenkami, oživením času, který už pohltil prostor, a prostoru pohlceného časem. „Túnumpe! Túnumpe… Kdybys tenkrát nebyl šel! Kdybys mě byl poslechl! Věděla jsem, že den je špatný, že doba je špatná, že se důležité věci nemají začínat v době západu měsíce. A jestli ti o tom ještě nikdo neřekl, proč, ó Túnumpe, jsi neposlechl mne, když já jsem to věděla! Tolikrát jsi od142

cházel a vracel ses, Túnumpe… Přinášel jsi úlovek a zprávy… Můj milovaný, proč jsi mě neposlechl?“ Ehrou mluvila a hleděla před sebe do tmy za ohněm tak, jak to dělával Anda, když se snažil představit si chlapce a bojovníky ze své vesnice, když zalidňoval svoji samotu, když hledal svědky svých činů a dobrodružství. Zdálo se mu, že vidí bratrovu tvář, že vidí jeho postavu. Cítila totéž i Ehrou? Ona také viděla? „Než odešel, zavedl mě jednou ke břehu řeky, daleko na sever od místa, kde stál náš vigvam. Ukázal mi skalní stěnu a cestu, kudy sestupovali do jeskyně. Potom jsem tam šla sama. Hledala jsem ho všude, tam také. Všude. Řekni mi, Ando, už ho nemám hledat? Je už jisté, že na něho nemám čekat?“ „Ženo mého bratra,“ řekl slavnostně chlapec. „Neviděl jsem Túnumpeho tělo ani zem, která jeho tělo přikrývá, ani jeho ducha, jenž se vznáší nad námi. Viděl jsem však stopy a slyšel slova, která mi přikazují myslit na pomstu a jenom na pomstu. Spatřil jsem ruku, která ho zabila. Zdá se mi také, že bílý člověk, jehož jsem zabil včera, byl právě ten, jehož skalp jsem ti měl přinést. I kdyby to tak bylo, pořád ještě nám zbývá pomstít Hodaše. Není jiná cesta, pouze cesta pomsty.“ Ehrou se podívala na chlapce. Její obličej měl výraz rezignace a starosti jako obličej stařeny. Co jiného jí mohl říci. Snad by bylo lépe, kdyby to byl řekl prostěji, a ne takovým tónem. Anda začal totiž mluvit po způsobu bojovníků, kteří promlouvali před shromážděním, než vstoupili na stezku činu. Potom se její výraz změnil a oči, jež se zase naplnily slzami, připomněly chlapci dávné vzpomínky na dětství: stříbrné oči matky.

143

KAP ITOLA XV Jeli dál na západ. Od jejich odjezdu ze vsi Pauníů uplynuly už dva dny. Měli teď koně pro Ehrou a cesta ubíhala rychleji. Starý náčelník Pauníů, jako už předtím, se snažil přimět Andu, aby i on si vybral dobrého nového mustanga a Luteju aby odehnal, ale chlapec se jen usmíval a odmítavě vrtěl hlavou. Vztah Pauníů k němu se velice změnil. Byl to následek Ehrouina vyprávění i toho, co chlapec, který se nesnažil tajit své zásady, řekl o sobě. „Říkám pravdu. Říkám pořád pravdu.“ „Věřím ti, synu,“ usmíval se starý náčelník. „Myslíš si, že to, co jsi vykonal, je tak nedostižné, že tomu nikdo nemůže věřit? Nemám nic proti tobě, jsi velice hbitý a obratný, o tom nepochybujeme, když se na tebe díváme.“ Anda se zastyděl. Ztichl, poslouchal už jenom to, co říkala Ehrou. Všiml si také, že tentokrát se Pauníové velmi zajímají o počet bílých bojovníků, o jejich zásoby zbraní a střelného 144

prachu. Někteří bojovníci radili, aby se vesnice přestěhovala dál na západ. Jiní naopak viděli v blízkém sousedství bílých obchodní příležitost, možnost výměny a pramen ohnivé vody, po níž se pídili, byli i takoví, kterým se stýskalo po válečných taženích, a ti chtěli sami začít. Byli si vědomi toho, že je třeba se spojit s bratrskými kmeny a udeřit s co největší silou. Vždyť už slyšeli o bojích, jež daleko na východě sváděli a nadále svádějí jejich bratři s bílými uchvatiteli. Nakonec zůstalo na tom, že kmen Pauníů vyšle posly k jiným kmenům ve středním poříčí Missouri, že je v každém případě budou varovat před hrozícím nebezpečím. „Mohu zanést zprávu svému kmeni,“ řekl Anda. „To je pravda, můžeš to udělat,“ odpověděl starý náčelník. „Domníval jsem se však, že se nechceš vrátit ke svému kmeni.“ Teď si Anda teprve uvědomil, že myslí na návrat. Zastyděl se, ale hned řekl, že se vrací jenom proto, aby vyprávěl o bratru Túnumpem, aby očistil jeho památku a dokázal jeho nevinu. Jeli tedy na západ. Dny byly krásné a horké. Široká křídla větrů přinášela vůni trávy vyhřáté sluncem, na obzoru se kupily těžké bělavé mraky podobající se zdálky majestátním horským štítům, pokrytým věčným sněhem. Anda zbytečně nespěchal. Ostatně dívku stále ještě bolela noha a museli čas od času odbočit z cesty, když hledali čerstvé byliny a listy, které si dávala na ránu. Čím víc se blížili k vesnici, tím větší neklid se zmocňoval Andy. Když konečně z poslední výšiny uviděl známý široký pruh písčin, údolí, kde svítilo v zapadajícím slunci trojhranné bílé týpí, když uviděl houštiny na protějších pahorcích, za nimiž kdysi stál jeho rodný vigvam, ucítil prázdnotu v srdci a zmocnil se ho tak veliký smutek, že řekl Ehrou: „Mám chuť obrátit se a jet zpět… Opravdu mám chuť se vrátit!“ Ehrou se na něho podívala a zavrtěla hlavou. Za chvíli řekla: „Musíme jim povědět… Nebo chceš, aby Túnumpeho duch měl věčný smutek? Konečně neseme také zprávy o bílých.“ 145

„Pojedu tam, i když mám chuť obrátit se. Mé srdce je unavené a smutné.“ Povzdechla si ztěžka. „Myslím pořád na to, že nám nemusí uvěřit,“ pokračoval. „Vidím stále před sebou jejich tváře. Já je nenávidím a oni zase mě. Málokdy uvěříme těm, které nenávidíme.“ „Jsme dva. Dva, kteří vědí pravdu!“ „Ale jich je spousta. Ve vesnici není nikdo, kdo by mě měl rád.“ „Je tam moje matka, otec, je tam Tepe. Uvěří nám.“ „Když nám neuvěřili tolikrát… A přece tam musíme.“ „Musíme jim také povědět o bílých bojovnících, musíme je přece varovat!“ „Ano… Vím to…“ Vjeli už do údolí, ucítili známý pach kouře. Hned si jich všimlo několik lovců, kteří zajížděli mustangy. Jezdci k nim přiklusali. Poznali je, poznali Andova koně. Dívali se mlčky. Byli to mladí bojovníci, přátelé Túnumpeho a Hodaše. Ehrou se na ně dívala. Oči měla plné slz. „Nežije!“ vykřikla na ně. „Nežije! Bílí ho zabili!“ Mladí bojovníci jeli vedle nich. Podívali se na sebe, ale mlčeli dál, jako by nevěděli, co si mají myslet a co říkat. Anda k nim pocítil pohrdání. Ehrou pokračovala: „Zahynul, protože chtěl pomstít Hodaše! Zahynul! Sám, docela sám bojoval proti mnoha bílým! Hodaše také otrávili bílí, Hodaše…“ Anda se podíval na tváře mladých Dakotů a křikl na Ehrou: „Mlč! Mlč!“ Tváře byly cizí a nepřístupné. Tak alespoň je viděl Anda. Cítil, že se třese vzteky a pohrdáním. Vtom však Ehrou řekla mírně, jakoby s výčitkou: „Proč se to nemají dozvědět první, když nás první potkali?“ Nato se muži podívali po sobě a jeden z nich řekl: „Mluv!“ A Ehrou mluvila. Mluvila bez přestání celou dobu, dokud nepřijeli do vesnice a dokud je neobklopily ženy a děti, jež zvědavě vyšly z vigvamů. Staří bojovníci stáli opodál, jak se 146

slušelo na muže, kteří tím dávali najevo zdrženlivost a lhostejnost. Vtom Anda uviděl postavu běžící přímo k nim. Běžela s rozpřaženýma rukama, přiběhla k Ehrou a chlapec poznal, že to je její matka. Ehrou seskočila z koně a teď tu stály obě v pevném objetí, s tvářemi mokrými od slz. Dívka se ohlédla na Andu. Seděl na koni, tvářil se lhostejně a cize, ale Ehrou věděla, co má udělat. „Zachránil mě! Anda mě zachránil! Pomstil svého bratra! A přísahal pomstít Hodaše! Byla jsem v zajetí bílých! Podívejte se!“ obnažila strašně poraněnou nohu. „K řetězu mě přikovali! Byla jsem v zajetí. Jsou tam spousty bílých bojovníků! Mají mnoho ohnivých kyjů! Připravují válku! Anda jim pustil mustangy! A mustangové rozdupali tábor…“ Lidé se k nim tlačili. Chtěli být u nich co nejblíže. „Ať mluví! Ať mluví!“ křičely netrpělivě ženy. „Chceme to vědět!“ Jiné naříkavě volaly: „Ó Vakondo! Podívejte se, jak je vyhublá. A chlapec taky!“ „Z celé nohy má sedřenou kůži!“ Anda však slyšel také hlasy: „Je to proti našim zvykům!“ „To není v pořádku!“ „Na propuštěném koni!…“ Vtom všichni ztichli a rozestoupili se. Bylo slyšet šeptání: „Ištesunda… kouzelník…“ Ištesunda se podíval pronikavě na Andu a na Ehrou. Slyšel určitě všechno. Slyšel to, co říkali lidé, a věděl: když se chlapec vrátil, znamená to, že má důležité zprávy, když Ehrou byla v zajetí bílých, může jistě mnoho vyprávět. Lidé jsou zvědaví a chtějí poslouchat, a budou-li poslouchat, uvěří různým zprávám… Ne, Ištesunda byl příliš moudrý na to, aby zlehčoval situaci. Řekl tedy: „Pojďte se mnou do mého týpí! Pojďte nejdřív ke mně…“ Avšak Anda ze sebe pojednou setřásl tíhu lhostejnosti. Vzkypěla v něm jeho stará prudkost. Celou silou své vůle se držel, aby nevykřikl, aby nevybuchl svým zlým, přezíravým smíchem. Zavolal jenom, obraceje se více k zástupu než k Ištesundovi: 147

„Nejdřív chceme mluvit s náčelníkem. Nejdřív chceme vidět Lún-kašegu!“ A najednou pochopil, že už dávno toužil vidět Lún-kašegu, uvědomil si, že jestli mu na někom z vesnice záleželo, byl to právě starý Lún-kašega. Ištesunda už otevřel ústa, když se najednou ze zástupu ozvaly hlasy: „Ať jdou k náčelníkovi! Ať jdou!“ „Nejdřív k Lún-kašegovi! Nejdřív k starému náčelníkovi!“ Kromě nich však bylo také slyšet hlasy, které se stavěly proti tomu. Lidé nebyli jednomyslní, nebyli rozhodnuti. Ozval se Ištesundův silný hlas, jenž dolehl i k těm, co stáli nejdále: „Chcete připustit, aby byla projednána věc, která už jednou byla rozhodnuta? Což opravdu nemáte zdravý rozum?“ Anda se rozesmál. Vykřikl: „A kdo ti, Ištesundo, říká, o čem chci mluvit? Kdo ti to říká? Copak ty nevíš, že nesu zprávy o válečné stezce a že chci mluvit o ní?“ Ištesunda se samou zlostí zachvěl, ale rychle se ovládl. Viděl, že lidé jsou zvědaví a že především chtějí ukojit svou zvědavost. Nešlo jim tedy ani tak o Andu jako o zprávy. Ať je mají. Ať se baví. Cítil se strážcem kmenových obyčejů a věděl, že bojovníci jsou někdy jako děti, že je nic nezadrží, když si postaví hlavu. Nemohl dávat v sázku své postavení kouzelníka kmene kvůli takové hlouposti, jako je příjezd chlapce, který utekl a teď tvrdí, že přináší zprávy. Řekl tedy lidem: „Dobře, souhlasím! Dobře! Jste jako psi, kteří se ženou za klackem, protože si myslí, že je to kost.“ Kdosi se rozesmál. Ištesunda nevěděl, jestli se směje jemu nebo Andovi. Chlapec mezitím seskočil z koně a zamířil k náčelnickému stanu. Lidé šli za ním. Lún-kašega, jenž seděl ve svém týpí a určitě všechno dobře slyšel, odhrnul závěs a stál vzpřímený před vigvamem. Jeho oči přehlédly zástup a zastavily se nakonec na chlapci, který vzhlížel k náčelníkovi v očekávání a s nadějí. Lún-kašega řekl: „Buď vítán, synu…“ Vždycky říkal chlapcům „synu“. To by Andu nepřekvapilo. 148

Překvapil ho starcův tón. Vypadalo to, jako by ho těmi obyčejnými slovy nejen vítal, ale jako by byl potěšen, že ho zase vidí. I Anda chtěl říci: Buď vítán, otče… Ale jenom chtěl. Chtěl tak velice, až se zastyděl a neřekl nic. Stál jenom a díval se zamračeně, protože byl na sebe rozzlobený. Zdálo se mu však, že si toho Lún-kašega nevšímá. Stejně jako se zdálo, že si nevšímá Ištesundy. Ukázal jen na trávu před vigvamem a řekl: „Posaď se. Posaď se, synu, a pověz, co chceš říci. Všichni budeme poslouchat.“ „Ať mluví také Ehrou!“ vykřikl někdo ze zástupu. „Ehrou! Ehrou!“ Vystoupila dopředu a sedla si vedle chlapce. Mladí bojovníci, kteří se chtěli pochlubit tím, že vědí víc než ostatní, ti, kteří první potkali Andu a Ehrou, říkali polohlasně, tak, aby je lidé slyšeli: „Velmi mnoho ohnivých kyjů, velké množství bojovníků…“ „Tiše!“ napomínal někdo. „Tiše. Poslouchejte, co říká dívka!“ „Ať raději mluví chlapec! Muž to ví vždycky lépe!“ „Tiše!“ „Poslouchejte!“ Lún-kašega zdvihl ruku. Všichni zmlkli a starý se zeptal: „Co nám chceš říci, synu, co nám chceš říci, dcero? Jsou to zprávy o Túnumpem?“ Anda a Ehrou se na sebe podívali. „O tom nechceme hovořit,“ řekl Anda a vrhl pohled na Ištesundu. „Rozhodně ne teď. Jsou důležitější věci. Přinášíme zprávy o bílých kmenech, které shromáždily své síly na východ od sídlišť Pauníů.“ „Co nám můžete říci,“ řekl náčelník, „a odkud víte, že jsou to důležité zprávy?“ „Náčelník Pauníů slyšel naše zprávy. Pauníové viděli bílé. Vyslali posly ke kmenům na středním povodí Missouri.“ „Ano. To je pravda,“ zvolala Ehrou. „To je pravda. Byla jsem mnoho dní u bílých a viděla jsem, jak denně přicházejí noví bojovníci v červených kabátcích s dlouhými noži za pasem. Ptali se mě v mém jazyku na mnoho věcí, jež jsem 149

jim nechtěla říci, na mnoho věcí, které potřebují vědět jenom ti, kdo chtějí vstoupit na válečnou stezku!“ „Co o tom můžeš vědět ty, dívko?“ Lún-kašega to pravil trochu pohrdavě. A Ištesunda, jenž stál blízko nich, ho podpořil: „Vskutku, máme snad věřit tomu, co říkají dívky?“ „Dovolte, abych mluvil já, když jí nevěříte!“ vykřikl Anda. „Ehrou mluví pravdu! Ale když chcete, budu mluvit já!“ „A kdo jsi ty?“ zeptal se Ištesunda s tak dobře předstíraným údivem, že několik bojovníků vyprsklo smíchy. „Och, ano, vidím… Stojí před námi velký bojovník? Ukořistil jsi asi skalpy? Byl jsi na válečné stezce?“ V tichu, jež se rozhostilo po té otázce, v tichu plném zadržovaných výbuchů smíchu, zazněl nečekaně Ehrouin hlas, ostrý, čistý, vítězný hlas: „Byl na válečné stezce! Zabil bílého bojovníka! Pomstil Túnumpeho smrt! Osvobodil mě ze zajetí!“ Měli se smát, nebo poslouchat? Měli čekat dál na Ištesundovy posměšky? Lidé sami nevěděli. Ozval se hluk hlasů. Lún-kašega zvolal: „Utište se, bratři!“ Náčelník se obrátil k Andovi a zeptal se: „Kdo tě viděl na válečné stezce? Kdo viděl, jak jsi zabil toho bílého?“ Ehrou povstala, chtěla vykřiknout, chtěla mu pomoci. Ale Anda zavrtěl hlavou. Vstal. Věděl, že se mu bude těžko s nimi bojovat, než mu uvěří, ale teď věděl, že přecenil vlastní trpělivost. „A čím jsi zastřelil toho nepřítele? Kde máš svůj obrovský luk? Kde máš oštěp?“ Ištesunda si ho zřejmě dobíral, neboť viděl, že chlapec je neozbrojen a kromě nože za pasem nemá jinou zbraň. Ale to už bylo přespříliš! Anda se bleskurychle obrátil, vytáhl pistoli. Byla nabitá. Chlapec dával vždycky pozor, aby jeho zbraň byla připravená, a v tomto okamžiku měl z toho divokou radost. „Nehýbej se, Ištesundo! Nehýbej se!“ vykřikl Anda a zamířil přímo na kouzelníkovu hlavu. „Nehýbej se. Ustřelím ti jenom prostřední pero z tvé čelenky!“ 150

Zahřměl výstřel. Ištesunda strachy zpopelavěl, oči měl obrácené v sloup. Zlámané pero se smutně houpalo nad jeho čelem. Anda sáhl do torby. Nabil pistoli. Schoval si ji zase pod kazajku. Aniž se na koho podíval, obrátil se, vzal koně za uzdu a prošel zástupem, který se před ním rozestoupil. Uviděl najednou, trochu ze strany, tváře, jež často vídal za večerů strávených o samotě u svého ohně – tváře chlapců. Hungotingy, Assineho, Tepeho, Abuany… Tváře, kterými pohrdal a po nichž se mu stýskalo, aniž sám o tom věděl. Teď se na něho chlapci dívali, dívali se udiveně a snad i s obdivem. Prošel s vysoko zdviženou hlavou, cizí, pohrdavý, znavený a rozbolavěný. Uslyšel za sebou rychlé, lehké kroky. Něčí paže ho objala a přitiskla se k němu. Šel stále dopředu a neobracel se. Snažil se vyprostit. Podíval se koutkem oka. Byla to Ehrouina matka. Když se objevili před vigvamem, řekla: „Teď se musíš vyspat. A předtím něco sníš…“ Chtěl něco říci. Hrdlo měl sevřené, bolelo ho to. Cítil, že má slzy v očích, slzy na tvářích, na rtech. Žena se na něho nedívala. Neříkala nic. Svalil se do kouta na něčí lůžko. Pak už jen stačil ještě ze sebe vyrazit: „Jenom dávej pozor na koně… Postarej se o koně…“ Než dala lidem znamení, aby odstoupili od vigvamu a nechali chlapce v klidu spát, než přivedla Luteju za uzdu a přivázala ke stromu, už se Anda pohroužil do spánku, jako by utíkal od toho všeho, co bylo příliš nesnadné a příliš bolestné. Dusot koňských kopyt. Ze tmy vyjíždějí jezdci. Jsou dva. Dakotské stráže je zadržely. Jsou to poslové Pauníů. Žádají, aby je dovedli k náčelníkovi, třebaže už je noc. Mají naspěch. V hlase se ozývá vážnost. Zlověstná vážnost. Lún-kašega vstává. Vede je k ohni. Hovoří dlouho, velmi dlouho. Starý náčelník přikazuje svolat všechny náčelníky rodů, všechny staré bojovníky. Stan je plný, někteří stojí před vchodem. Mnoho jich poslouchá za koženými stěnami. Už svítá, když se začínají ozývat bubny.

151

Anda se vzbudil. Žena s ním zatřásla a křičela: „Máš jít k náčelníkovi do vigvamu! Vstávej! Vstávej!“ Když vyšel, byla ještě tma, jenom vrcholky stanů začínaly vystupovat na pozadí průzračně zelené oblohy. Velká slza hvězdy visela nízko nad obzorem, z šera hebkých větví volal na ni opuštěný pták. Bylo chladno a Anda ucítil, že se třese zimou. Když vstoupil do týpí, či spíše když se mu podařilo protlačit se shlukem bojovníků, uslyšel: „To je on! To je chlapec, o němž jste mluvili.“ Byl to hlas Lún-kašegy. Anda uviděl známé tváře Pauníů, přivítal se s nimi a stál a čekal, co bude dál. Cítil, že oči všech jsou upřeny na něho. Výraz těch očí byl plný údivu. Někteří bojovníci kouřili dýmky a měli přivřená víčka. Anda nevěděl, jestli od kouře nebo od zlostného úsměvu. Ostatně hned se tím přestal obírat. Promluvil jeden z Pauníů. „Naši poslové a zvědové byli tam. Viděli to, co jsi viděl ty. Viděli ještě něco, ještě víc. Ti, kteří se vydali na jih, našli vesnici Omahů spálenou, našli pobité bojovníky i ženy. Víme, že to udělali bílí bojovníci. Omahové, kteří to přežili, přišli k nám…“ Lún-kašega zdvihl ruku a přerušil Pauníovu řeč. Bylo mu asi dost nepříjemné, že cizí bojovník opakuje znovu chlapci to, co už jednou řekl v radě starých bojovníků. Viděl, jak kysele se tváří Ištesunda a spousta starých bojovníků. A byl to důležitý okamžik a náčelník si nepochybně přál, aby rozhodnutí byla svorná a jednomyslná. Řekl proto velice srdečně, ale v jeho hlase se trochu ozýval rozkaz: „Chlapec je připraven poslouchat vaše i naše rozkazy. Je připraven splnit to, co od něho očekáváme. Je to velice zdatný chlapec a celý kmen je na něho hrdý.“ Anda vytřeštil oči. Co se stalo Lún-kašegovi? Co se vůbec děje? Jde o to, že Pauníové potvrdili jeho zprávy, nebo je v tom něco jiného? Ištesunda si nacpával dýmku tabákem a nedíval se na chlapce. Nedíval se na nikoho. Usmíval se kysele a pokyvoval hlavou, jako by tím chtěl říci, že předvídal všechno a že to přijímá se shovívavým pohrdáním. 152

Anda se podíval tázavě na Lún-kašegu. Starcův obličej byl sice nehybný, ale jeho oči se setkaly na chvíli s chlapcovými. Byl to okamžik vzájemného porozumění. Věděl teď, že jeho přívrženci nejsou jenom Pauníové. „Mluvte!“ řekl náčelník poslům. A poslové se obrátili k chlapci jako k sobě rovnému bojovníkovi. Řekli: „Slyšeli jsme o tom, že bílí mají zásoby ohnivých kyjů a černého prachu, že mají skrýš ve skalách, v níž hromadí ty poklady. Nikdo z našich nezná cestu k jeskyni. A přece teď, když vstoupíme na válečnou stezku, nemůžeme si dovolit, aby užili proti nám zbraně, které leží v zemi patřící rudým kmenům. Je pravda, že jsi byl v jeskyni a že víš, kde je? A jestli je to tak, budeš ochoten tam dovést naše bojovníky? A také vaše bojovníky, když to budou chtít?“ Anda už chtěl vykřiknout ve zlobném zadostiučinění, že Dakotové mu přece nevěří, že nevěří tomu, co říkal o válečných zvěstech, ale jeho pohled se znovu setkal s Lún-kašegovým. A Anda se zamyslel. Snad poprvé v životě mlčel tak dlouho, než otevřel ústa a odpověděl Pauníům. Zdálo se mu, že má o čem mluvit, dlouho mluvit, že chce oznámit teď, v této chvíli, všechno to, co Dakotové nechtěli vyslechnout včera, vyprávět o Túnumpem, o Hodašovi, dokázat nevinnost svého bratra, očistit jeho památku před tváří celého kmene, znovu vyprávět o bílých. Nakonec však řekl jenom: „Ano!“ Díval se přitom na Lún-kašegu, jako by to byl on, kdo se ptal na skalní jeskyni. Sklonil hlavu a ještě jednou opakoval: „Ano.“ Sám se podivil, že se mu naráz srdce utišilo. „Jdi tedy a připrav se na cestu, můj synu,“ uslyšel náčelníkův hlas. „Vstupuješ tím na válečnou stezku.“

153

KAP ITOLA XVI Válečná stezka. Step. Široká, zalitá oslnivým letním sluncem. Rudé válečné sekyry byly zaraženy do země v mnoha vesnicích. Za obzorem, hluboko v zemi, vysoko na obloze, v Andově srdci – zní bubny. „Je to ještě daleko?“ „Den… noc… a ještě den.“ Chlapec a dva Pauníové jedou vpředu. Za nimi dva Dakotové. Jedou touž cestou, po níž před několika dny dorazili Anda s Ehrou. První a druhou noc se zastavili. Teď naopak spí krátce, jen ve dne, když je vedro, a v chladivé hvězdné tmě jedou dál. „Jak daleko?“ „Den… noc.“ Jedou na východ. Potom zahýbají na sever. Je to kraj Zlé vody. Je tu pusto. Potoky mají ošklivou kalnou barvu dešťových kaluží. Mezi kameny rostou ubohá křoviska, zakrslé 154

stromy. Teď už jsou blízko. Teď musí být opatrní. Velice opatrní. Tu noc uslyšeli dusot. Přicházel od západu, jako by sledoval jejich stopy. Právě se zastavili na odpočinek. Konec noci s neklidem úsvitu a s prvním jitřním vánkem. „Někdo jede za námi,“ řekl Anda. Schovali koně za křovím a sami se také ukryli s připravenými zbraněmi. Anda slyšel dutý, rychlý tlukot svého vlastního srdce. Myslel na nepřátele. Držel v rukou nabitou pistoli a díval se tam, odkud doléhal dusot kopyt. Jeden z Pauníů řekl: „Nejsou to jejich stráže?“ Kopyta však dopadla na zem měkce a chlapec si dobře pamatoval, že bílí téměř vždycky přibíjeli koňům, na nichž jezdili na delší cestu, kousky železa pod kopyta. Budou to spíš Pauníové nebo několik zbloudilých mustangů, kteří hledají své stádo. Hned si však uvědomil, že divocí koně nikdy nezabloudí do tohoto kraje. Pro každý případ natáhl kohoutek pistole. Jeden z Pauníů, který měl střelnou zbraň, učinil totéž. Dusot kopyt se blížil každým okamžikem a vtom se objevili jezdci. Byli čtyři. Podle jejich obrysů bylo vidět, že jsou to Indiáni. Uháněli dál. Anda cítil, že je zpozorovali, jistě také slyšeli volání Dakotů. Proč neodpověděli, proč se nezastavili? Zmocnil se ho neklid. „Co to bylo?“ zeptal se tlumeným hlasem, jako by nepřítel číhal za nejbližším křovím. „To vypadá ošklivě,“ zašeptal Pauní. „Ano, nevypadá to pěkně. Báli se nás, a když se nás báli, to znamená, že… Ne, nevím, co to může znamenat. Byli to přece rudí. Viděl jsem jejich postavy, viděl jsem, jak sedí na koních…“ „Ano, byli to rudí.“ „Možná že neslyšeli naše volání.“ „To není možné! Jeli tak blízko! To není možné!“ „Co když to byli duchové?“ Pauníův hlas byl ještě tišší než šepot, byl už jen pouhým dechem. Anda však tomu rozuměl. Mráz mu běhal po zádech. Čekali ještě nějakou dobu. Sedli si na koně a jeli dál. Jeli 155

však pomalu. Koně šli krokem. Často je zastavili a poslouchali. Když vyšlo slunce, byli kousek od řeky. Neslyšeli sice ještě šumění vody, ale cítili chladný, vlhký vzduch. Anda se obrátil a řekl dvěma Dakotům, dvěma mladým bojovníkům, kteří stáli nedaleko: „V těch místech potkali Túnumpe a Hodaš bílé. A bílí jim dali otrávenou ohnivou vodu.“ Chvíli mlčeli. Potom jeden řekl: „Myslíš si, že ti nevěříme? Kdybychom nevěřili tvým slovům a kdyby jim jiní nevěřili, nebyli bychom tady. Nechápeš to?“ „Někdo z nás teď bude musit jet na jih pro naše bojovníky. Čekají na to.“ Anda mlčel a čekal, až se dohodnou mezi sebou. Byl přece pouze jejich průvodcem. Když jeden z nich odjel, rozhodli se po krátké poradě, že Anda půjde pěšky na zvědy, pronikne až ke břehu řeky, prozkoumá tam všechno a vrátí se. Anda dojel do houští, které bylo asi tak dva hody oštěpem od řeky, seskočil z Luteji a přivázal ho k nízkému stromku, dobře ukrytému mezi keři. Chvíli stál bez pohnutí a poslouchal. Zdálo se mu, že v šumění řeky slyší řehtání koní. Řehtání k němu doléhalo jakoby z břehu. Vzpomněl si zase na tajemné jezdce, kteří se přehnali kolem nich na úsvitě, a naplnil ho strach. Představil si, jak uhánějí nad řekou, ve vzduchu, v mlze prozařované proudy slunečních paprsků. Ranní slunce, měsíc odrážející se na vodní hladině, stoupající pára – to jsou cesty duchů a duší zemřelých. To jsou jejich cesty, na nichž se čas od času ukazují živým. Řehtání koní se zdálo chlapci nezvyklé, téměř hrozivé. Vyšel pomalu z houštiny a opatrně se rozhlédl. Byl na témž místě, na kterém se zastavil tenkrát, když se poprvé dostal do skalní jeskyně. Poznal balvany a skupinku stromů na břehu, kde tenkrát zastavil Luteju. Slunce bylo už vysoko, mohutné hřmění vln naplňovalo vzduch a přivádělo všechno, kamení i stromy, do nepřetržité vibrace. Uši měl plné toho hluku. 156

Rozhlédl se. Pusto a prázdno. A přece cítil neustále ten podivný neklid, stále měl dojem, že se na něho někdo dívá, že ho někdo sleduje. Snažil se nemyslet na duchy. Těch se bál nejvíc. I když to bylo proti zdravému rozumu, cítil, že by raději potkal bílé než přízraky z onoho světa. Dorazil ke břehu a podíval se dolů. Voda tam vířila, rozprašovala se do oblak drobných kapek, svítila duhově ve slunečních paprscích. Hladina řeky trochu opadla a tak už odtud viděl chlapec cestičku oblázků a kamení před vchodem do jeskyně. Najednou se obrátil. Teď už to nebyl přelud. Cítil bosýma nohama jiný, cizí rytmus. Vzdálil se znovu od řeky, přiložil ucho k zemi. Nemýlil se. Slyšel dusot kopyt. Dusot mnoha kopyt. Rozhlédl se. Tam, deset dvacet kroků, byl pahorek zvlněný menšími skalkami. Doběhl tam, jak mohl nejrychleji, vyšplhal se po kamenné suti a rozhlédl se kolem sebe. Na jihu a na západu se prérie hemžila jezdci. Bílí! Chlapci se zdálo, že jsou jich celé stovky… Seběhl z pahorku a uháněl, co mu síly stačily, do houští k Lutejovi. Najednou uviděl mezi stromy nové jezdce. Uviděl Červené kabátce, slunce se jim lesklo na hlavních pušek. Obrátil. Zbývala mu teď už jen jediná cesta – k řece. Než doběhl, zarazil se a přímo zkameněl. Z houští, které se od východu táhlo až úplně ke břehu, vyrazili znenadání dva jezdci. Zastavili se prudce, až se koně vzepjali. Seskočili na zem. Anda nevěřil svým očím. Assine a Tepe! Chlapci k němu horempádem utíkali, ukazovali dozadu, na křoví. Na vysvětlování nebyl čas. Země duněla dusotem kopyt, uslyšeli výstřely. Chlapec skočil ke břehu a tamtěm ukázal, kudy mají jít. V překotném běhu přeskakovali balvany a keře. Uháněli jako jeleni, když se za nimi ženou vlci. Už byli na vysokém břehu. Anda klouzal dolů, jen občas se zachytával okrajů balvanů, ještě níž… ještě… Ucítil pod nohama úzkou skalní římsu. Pohyboval se teď nad zpěněnými, zběsilými vlnami řeky a neslyšel nic než hučení mocného živlu, neviděl nic než skálu před sebou. Ve zlomku vteřiny si vzpomněl na jinou skálu 157

a na řítící se stádo bizonů, zběsilé jako ta řeka před ním. Byli už nad jeskyní. Anda sjel po skále dolů. Tentokrát nespadl do vody, ale na kamenitou stezku. Vyskočil a už byl blízko u nízkého vchodu. Ohlédl se – Assine a Tepe běželi za ním. Chvíli se na sebe dívali. Chtěli mluvit, ale hučení vln naplňovalo jeskyni takovým hlukem, že nebylo slyšet vlastní hlas. Anda se musel smát. Prostě se musel smát. Uviděl pootevřená ústa chlapců v nejistém úsměvu, kterým mu odpovídali. Potom se Andovy oči zúžily ve dvě ostražité škvírky jako oči divoké kočky. Pokynul jim hlavou, podíval se na své kamarády a skočil do hluboké jeskyně. Běželi za ním. Vyškrábali se na kamenný násep, z náspu se protáhli jeden za druhým na okraj tmavé chodby. Tady už nebyl takový hluk. Už rozuměli Andovi, když zakřičel: „Tudy… Znám cestu…“ Sehnuti prošli skalní chodbou. Za chvíli byli už v horní jeskyni, mezi haldami pytlů a beden. Assine a Tepe byli tak překvapeni, že hezkou chvíli nemohli mluvit. Vyvalili jenom oči a poslouchali, co jim Anda říkal: „Tady jsou ohnivé kyje, tady černý prach, tady kulky…“ Chlapec vytáhl dýku, kterou měl zastrčenou za opaskem, a rozřízl dvojitý kožený pytel – ukázaly se černé hlavně pušek. „Odtrhněte prkna z beden! Tam je určitě prach ohnivých kyjů! Rychle! Rychle!“ „Neumíme střílet!“ řekli zároveň Assine i Tepe. Anda pokrčil rameny. „Rychle! Nemáme čas!“ Vytáhl několik pušek a hodil je na zem. „Pospíchejte!“ pobízel je. „Rychle! Rychle!“ Přinesli mu několik hrstí prachu a kulek. Dívali se, jak nabíjí jednu pušku za druhou. „Tady nejsme v bezpečí, viď?“ zeptal se Tepe. „V bezpečí? Je to nejnebezpečnější místo, jaké může být. Hned tu budou… tamti!“ vyprskl Anda. „Budeme se bránit?“ Anda neodpověděl. Assine a Tepe se mu zdáli naivní jako malé děti. 158

Najednou si vzpomněl na jezdce, které viděl brzy ráno. „Byli jste to vy? Projeli jste kolem nás za svítání?“ Než stačili odpovědět, dodal ještě se zamračeným obočím: „Byli čtyři…“ Tepe zašeptal: „My.“ „Byli to čtyři jezdci!“ opakoval Anda. Odpověděli: „Hungotinga a Abuana!… Hungotinga a Abuana. Jakmile jsme zpozorovali bílé, vrátili se. Jižně odtud jsou přece vesnice Pauníů.“ Anda zabručel: „Co tu chcete? Co tu dělá Hungotinga?“ Chlapci mlčeli. Vyhrabávali spěšně prach z děr, které udělali do beden. Assine řekl po chvíli: „Hungotinga s tím přišel první! Nemohli jsme připustit, aby jel jenom on… Říkal: ‚Co Anda? Jenom on dokáže takové věci?‘ A když tě všichni začali chválit…“ „Chválit…?“ zašeptal Anda a zdvihl hlavu od pušky, kterou nabíjel. „Otec říkal… když přijeli Pauníové… Když všechno vyprávěli… Lún-kašega byl na tebe hrdý. Říkal: ‚Takové máme chlapce! Takové máme chlapce! Z nich budou bojovníci!‘ Tak potom jsme my… tedy Hungotinga… On chtěl něco taky dokázat, chtěli jsme pomoct… Teď tomu rozumíš?“ Anda neodpověděl. Zdálo se jim v té chvíli, že slyší hlasy. Šuměním řeky pronikaly do jeskyně nějaké nové zvuky. Anda vyskočil a zmizel v otvoru chodby. Plazil se opatrně a tiše. Vystrčil hlavu a podíval se do spodní jeskyně. Bílí! Uviděl postavy čtyř mužů. Než si stačil pomyslet, že už nebude mít čas vrátit se pro zbraň, než mohl sáhnout pro pistoli, vycítil za sebou přítomnost chlapců. Obrátil se. V pološeru našel jejich oči. Našel ruce. Podaly mu ohnivé kyje, které před chvílí nabil. Pomyslel si: Dobře. Pomyslel si ještě: To je válečná stezka. Zasunul pistoli za ňadra a popadl pušku. Čekal. Myslel si: Mám pět nabitých ohnivých kyjů. A pistoli… Ale bílých bude za chvíli víc… Snad stačí nabít ještě několik dalších… 159

160

Teď se blížili bílí k němu, dovnitř do jeskyně. Musel ustoupit. Neviděl je. Slyšel ztišené hlasy. Musel couvnout a čekat. Jen ať některý vstoupí sem, ke vchodu chodby! Jen ať to zkusí! Ale hlasy utichly. Dole se nikdo nehýbal. Anda si myslil, že určitě některý chlapec zanechal stopy mokrých nohou na kamenech – oba dva seskočili ze skály do vody. Bílí se měli na pozoru. Ucítil na krku něčí dech. Assine zašeptal: „Jdou?“ Anda přikývl. Seděli dál přikrčeni, sotva dýchali. Najednou uslyšel Anda v hukotu vln zvuk blízkých kroků. Za stěnou se sesunulo kamení. Chlapec se vyklonil a podíval se tím směrem: V tom okamžiku padlo několik výstřelů. Něco jako kamínek ho uhodilo do čela. Ucouvl. Seděl tiše. Přejel si rukou po čele nad obočím a ucítil teplo a vlhkost krve. Ucouvl ještě hlouběji, až za ohyb chodby. Harašení přestalo. Neslyšel už nic, ale cítil, prostě to cítil, že se někdo blíží. Zdvihl pušku, držel ji nad pasem trochu zdviženou vzhůru. Bleskurychle vysunul hlavu, vystřelil a skočil zase za skalní stěnu. Kouř naplnil úzkou chodbu. Anda neslyšel nic – ani zaúpění, ani kroky. Nevěděl, jestli zasáhl. Assine mu vzal z rukou pušku a podal nabitou. Znovu se vplížil do ohybu a bez čekání na znamení zvenčí – vystřelil. Tentokrát se pohnulo něco kousek od něho. Uskočil. Zase si vyměnil pušku a zase při bleskurychlém výpadu vystřelil. Ozval se táhlý výkřik. A potom už chlapec uviděl přímo před sebou oslepující zablesknutí. Ohromující rána. Znovu a ještě jednou… Skalní chodba se chvěla od té střelby jako od úderů hromu. Ze stěn se sypaly ostré úlomky. Vzduch byl plný prachu a těžko se dýchalo. Assine mu podal pušku a chlapec vystřelil ještě jednou a pak ještě tak rychle, jak jen dokázali vyměnit zbraň. Najednou si uvědomil: ‚Poslední ohnivý kyj.‘ Mráz mu přeběhl po vlasech a po krku. Zbývá pistole… Hmátl dozadu, za sebe. Narazil na Assinovu ruku. Vsunul mu pistoli do ruky. Assine nikdy nestřílel, ale věděl, jak to dělá Lún-kašega. Přesto se chlapci ruka třásla, jako by chtěl 161

couvnout. Anda mu zašeptal do ucha, když natahoval kohoutek: „Tady dole zmáčkneš… Musíš…“ Vrhl se těsným průchodem k horní jeskyni. Jen aby to stačil. Jen aby stačil nabít dvě pušky. „Dívej se, jak to dělám,“ křikl na Tepeho. Už však nestačil nabít další pušku, v místech, kde stál Assine, se rozlehl výstřel a potom řezavý bolestný výkřik. Anda popadl pušku a vyskočil. Sehnutý v pase hnal se až k záhybu, neviděl téměř nic, protože chodba tam byla plná kouře a prachu. Zakopl o Assineho. Nestačil se k němu ani sklonit, když přímo před ním vyskočil někdo ze tmy. Anda vystřelil. Uskočil dozadu a vtom se na něho svalila tíha něčího těla. Trhavé, prudké pohyby, prudký dech… Něco se ve tmě zablesklo… Ještě okamžik… Uviděl, ucítil nad sebou nůž. Zdálo se mu, že o něm věděl už celé věky, od prvopočátku. Že to všechno trvá a vleče se nekonečně dlouho. Zkoušel vyprostit ruku, na níž ležela tíha těla, vytáhnout z opasku svou dýku… Věky… Celé věky… A najednou jako blesk, všechna síla, všechna mrštnost, energie a hbitost, všechen důmysl a um, jenž v něm byl a jenž byl kdekoli na světě, na zemi i na obloze, jej naplnil a vybuchl. Anda se smrštil, jako by se zmenšil, vymkl se hadím pohybem, udeřil ho vší silou rukama i koleny, až se bílý svalil na stranu. Potom přišel ten úder jestřába, který střemhlav slétá na svou kořist. Andova dýka se zableskla a zabodla. Zableskla se a zabodla. A to bylo všechno. Na chvíli se rozhostilo ticho. Stál a ztěžka dýchal. Dýku zastrčil za opasek a namáhavě zavolal: „Tepe! Rychle…“ Uslyšel, že se Tepe blíží. Popadl pušku za hlaveň, posunul si ji v ruce. „Tady leží Assine…,“ zašeptal. „Odtáhni ho dál… Je raněný… Snad zabitý.“ Co mohl Anda vědět. Věděl jenom, že on sám žije, že zatím ještě žije. 162

Skočil zase do ohybu, přitiskl se ke stěně. Zaslechl opatrné kroky. Natáhl kohoutek, vyklonil se, bleskurychle stiskl spoušť… Puška nevystřelila. Zato z tamté strany třeskl výstřel. Anda uskočil. Nový výstřel. A zase. Kroky a hlasy… pořád blíž. Anda ještě couvá, stále couvá, až ke vchodu do jeskyně. Tepe mu zase podává pušku, sám uchopil luk, z toulce vytrhává šíp. Je to směšné! Bude mu to něco platné? Vyklání se, vysílá šípy do temné chodby. Najednou je takové ticho, jako kdyby všechny Tepeho šípy zasáhly cíl, jako kdyby pobily všechny bílé, kteří šli sem k nim. Je ticho. Chlapci napjatě čekají, ani se nehýbají. Assine zdvíhá hlavu a vykřikuje. Nebýt toho, mohli by si myslet, že se nic nestalo. Nebýt toho a nebýt jejich rukou, které se třesou vyčerpáním, nebýt pachu po střílení a toho kouře… Proč však je takové ticho? Anda nedůvěřuje takovému tichu, cítí neklid. Chvíli čeká. Potom jde dopředu, velmi opatrně, s puškou připravenou k výstřelu. Zastavuje se a poslouchá… Jde dál… Poslouchá. Nic… Ticho… Jde dál a zase. Je už na konci chodby nad dolní jeskyní: Ticho… Vyklání se, dívá se dolů. Pusto, prázdno. Není tam nikdo. Přesto však nevěří… Mohou číhat někde v úkrytu. Najednou tam, přímo u východu, vidí ležet na balvanech tělo. Chlapec ještě čeká. Dívá se, pozorně se dívá. To že by udělal on, Anda? Obrací se. Tam je druhý. Ten, s nímž bojoval. Zmocňuje se ho strach a ještě nějaký pocit, jenž mu přikazuje, aby se zastavil a volal: „Túnumpe! Túnumpe!“ Z chodby se vyklání Tepe, ptá se: „Co se stalo?“ Anda odpovídá: „Odešli! Jsou pryč!“ „Proč křičíš, Ando?“ Chlapec neodpovídá. Myslí si: Ty dva skalpy budou za Túnumpeho a za Hodaše!

163

KAP ITOLA XVII Hungotinga vyprávěl: „Potkali jsme je na prérii, ty pauníské bojovníky. Stíhali bílé. Řekli jsme jim: ‚Je jich mnoho. Možná sto, možná víc.‘ Smáli se nám! ‚Nás je víc!‘ říkali. ‚Protože každý z nás může zabít alespoň čtyři bílé. Odvčera je hledáme. A teď ještě ti, co se vrátili od Dakotů, nám řekli, že znají cestu ke skalní jeskyni!‘ Jeli jsme s nimi. A pak jsme uviděli spoustu Červených kabátců na břehu, blízko toho místa, kde jsme se ráno rozdělili. Začali jsme střílet z luků. I z ohnivých kyjů.“ „Hlavně ty jsi střílel dobře z ohnivého kyje,“ řekl pohrdavě Anda. Hungotinga pokrčil rameny a ušklíbl se. Nedalo se říci, že by k sobě cítili právě vřelou náklonnost. „Ale vyhnali jsme je!“ „Ano,“ připojil se Abuana. „Vyhnali jsme je!“ 164

„Dobrá – a co dál?“ „Co dál? Objeli jsme je ze strany, jinak jste se z toho nedostali! To jste měli vidět. Pauníové dovedou bojovat!“ Opravdu to tak bylo. Malý oddíl Pauníů udeřil na bílé. Těm, co byli v jeskyni, se jen stěží podařilo utéci a zanechali tam po sobě dva zabité. Teď, když chlapci seděli u ohně v táboře Pauníů, zdálo se jim to všechno už neskutečné. Jenom Assine byl pořádně pošramocen – měl prostřelená prsa, těžce dýchal a nenabyl ještě vědomí. Několik dní uplynulo, než byl schopen cesty. Proto pak seděl Assine s Andou na jednom koni. Anda ho přidržoval. Jeli pomalu. Tak pomalu, aby se raněný neunavil. Hungotinga a Abuana jeli napřed. Nesnášeli tak pomalou jízdu. Zůstal jenom Tepe. A tak to bylo lepší. Hungotinga a Anda by se jinak byli pořád hádali. Přese všechno se Anda vracel zachmuřen. Neměl Luteju. Marně jezdil po bitvě v prériích a hledal ho v houštinách. Kůň se zřejmě utrhl a běžel s bílými, když se dali na útěk. Jestli byly tyto domněnky správné, nebyla naděje, že ho zase získá. A toho si byl Anda vědom. Když však přijeli do vesnice, byl chlapec dojat. Všichni se obdivovali jeho skalpům, jež nosil na opasku, poslouchali jeho vyprávění, třebaže Abuana a Hungotinga nezapomněli říci nic z toho, co věděli oni. Našel by se ještě někdo, kdo by teď nevěřil Túnumpeho nevině? Bylo to velmi podivné, ale dokonce i ta žena, která kdysi přísahala, že viděla, jak se Zlé síly vznášejí nad hlavou Túnumpeho, teď tvrdila, že šlo o Zlé síly poslané bílými a že se chtěli Túnumpemu pomstít. Opakovala to vlastně po Ištesundovi, jenž se nyní neustále odvolával na Zlé síly. Vyháněl je a vykuřoval pálením bylin. Ve vesnici byla bojovná nálada. Připravovala se velká výprava na východ. Téměř každý druhý den přijížděli noví jezdci s vampumy * volajícími do zbraně. Hřměly bubny, rozléhaly se vojenské písně. Rozdělovaly se ukořistěné zbraně. *

vampum – pás pošitý broušenými mušličkami se smluveným významem; jím si Indiáni sdělují zprávy

165

Pauníové a Dakotové pokládali vítězství u skalní jeskyně za počátek velkých událostí. Jednou ráno seděl Anda před novým bílým stanem, který dostal od Lún-kašegy. Stan byl postaven na témž místě, na němž kdysi stál starý, který shořel onoho památného dne. Chlapcův příbytek byl vybaven ještě velice skromně, ale nač na tohle myslet – říkával Anda –, když se člověk připravuje na válečné tažení. Seděl tedy a vyřezával nožem nové víko na roh s prachem. Trochu dál poskakoval spoutaný Andův kůň, nový kůň, kterého dostal od rodičů Ehrou. Všichni o něm říkali, že je velice krásný. Anda si to také myslil. Přece však kdykoli se na něho podíval, vzpomněl si na Luteju a cítil, že se ho zmocňuje smutek. Najednou uslyšel dusot kopyt. Na tom nebylo nic divného. Celý den tím zvukem zněla prérie kolem vesnice. Po břehu řeky běžel kůň. Nebylo ho ještě vidět, byl ještě za houštinou. Potom Anda uslyšel řehtání. Vyskočil. Ne! To snad není možné. Že by to byl Luteja? Stál, ani se nehnul, vzpřímený, plný naděje a zároveň i nedůvěry. Dusot se blížil, teď už se musel kůň každým okamžikem objevit. Chlapec se nehýbal. Stál se zavřenýma očima. Proč to udělal? Před čím zavíral oči?

Dny ubíhaly. Chlapci se zdálo, že to ráno, když běhal po vesnici a křičel na každého, koho potkal: „Luteja se vrátil! Hej! Slyšíš, Luteja se našel!“ už dávno minulo. Poprvé pochopil, že něco není v pořádku, když se vypravil s dospělými na lov. Tehdy si však myslel, že je to možná něco jiného, že to přejde, že všechno bude tak, jak si to vysnil po vítězném návratu. Sám sobě se potom divil, že byl tak hloupý. Přece hned ten první den, kdy tak běhal a všem oznamoval, že se vrátil Luteja, si mohl všimnout, že se lidé netěší spolu s ním, že se spíš diví. Stará Mech – když jí to oznamoval, šla právě pro vodu – postavila nádoby a dívala se dlouho za chlapcem a vrtěla při tom hlavou. Ištesunda – Anda si na to teď docela 166

jasně vzpomíná – se ho zeptal výstražně: „To už ztratil barvu svobody, kterou byl pomalován? Nebo se odvažuješ jezdit na volném koni?“ Barevné pásy a skvrny bylo ještě dobře vidět. Bylo použito barev, jimiž se malovaly nejjemnější bizoní kůže, a ty neztrácely svěžest po celá léta. Ištesunda to dobře věděl. Ano, ale tenkrát bylo chlapcovo srdce plné radosti a nevšímal si toho. V to ráno, kdy odjel s ostatními na lov, v to ráno teprve pochopil. Assine, jenž už byl docela zdráv, se k němu přiblížil, přijel až k němu s takovým výrazem v obličeji, jako kdyby měl něco na srdci, co chce Andovi říci. Za chvíli se však obrátil a přidal se k lovcům. Stáli opodál a všichni se dívali na Andu a na Assineho. Assine otevřel ústa… Co chtěl říci? Byla to nějaká špatná zpráva? Neřekl však nic. Odjel k lovcům, jako by se styděl. A Anda stál stranou sám a čekal. Tehdy se k němu přiblížil syn Lún-kašegy a řekl tlumeným hlasem: „Vrať se do vesnice, Ando, a vezmi si toho koně, kterého jsi dostal od Ehrouiných rodičů. Potkáme určitě po cestě Dakoty ze sousedních vesnic. Bude to velký lov.“ Anda řekl také tlumeně: „Kůň se přece vrátil sám… Sám mě našel…“ Tehdy ten druhý opakoval s jistou dávkou netrpělivosti: „Vezmi si toho koně! Udělej, jak ti radíme! Dohoníš nás!“ Obrátil se k lovcům a odjeli do prérie. Assine a Tepe s nimi. Tepe se obrátil; dal Andovi znamení rukou. Ukazoval na koně. A Anda pochopil, že o něm mluvili už předtím a že Tepe o tom věděl také. Rozzlobil se a vůbec s nimi nejel. Lovil sám. Na vlastní pěst. Pak pochopil, že od toho dne, kdy se kůň vrátil, se lidé změnili, že mají jiné obličeje. Vypadalo to tak, jako by měli v brašnách celou zásobu masek. Když viděli Andu, odložili jednu masku a vzali druhou. Chlapec cítil, že se s ním děje totéž. Kdykoli jel na Lutejovi po vesnici, stávala se jeho tvář hrdou a podezřívavou, jako by toužil bránit Luteju před lidskými řečmi a skutky. Lidé zřídkakdy mluvili s chlapcem a snažili se vyhnout v jeho přítomnosti hovorům o koni. Teď však viděl v jejich pohledech a cítil v jejich mlčení to, co nechtěli říci. 167

Jednou mu přinesla Ehrou kus pečeného masa a přisedla na chvíli k ohni. Pomohla mu dát do pořádku staré mokasíny. Vzpomínali, jak spolu utekli, na společnou cestu. Luteja se pásl opodál. Náhle Ehrou zdvihla hlavu, podívala se na mustanga a řekla: „Bylo by lepší, kdyby se nevrátil. Bylo by to pro tebe lepší, Ando!“ V prvním okamžiku pocítil chlapec rozhořčený údiv, užuž chtěl vyskočit a rozkřiknout se, aby tak nemluvila, že to není pravda. Ehrou pokračovala: „Lidé nevědí, co si mají o tobě myslet, a to je zlobí.“ „Ať si myslí, co chtějí!“ zabručel Anda. „Otec říká, že i ti, co tě bránili, když ses vrátil, se teď tváří všelijak. Podívej – dostal jsi dar, ukázali ti, že jsou vděční, všichni byli na tebe hrdí a pyšnili se před cizími, že mají takového chlapce ve vesnici, a teď vidí, že jednáš proti obyčejům. Stydí se za tebe i za sebe!“ Anda vstal. Podíval se na dívku a bolestně se ušklíbl. Podíval se na Luteju. Zaťal zuby. Cítil, jak se v něm hromadí hněv a zloba. Dupl nohou a křikl: „Jdi pryč! Jdi pryč, hloupá!“ Ale možná že by na to všechno zapomněl, kdyby alespoň chlapci zůstali při něm. Je pravda, že jezdil s nimi, kdykoli však došlo ke sporům nebo hádkám, zůstával Anda osamocen, slyšel trpké výčitky, věty, které opakovali chlapci po dospělých, které si zapamatovali a měli připraveny v paměti, tak jako mívají lidé po ruce věci, které potřebují. Túnumpeho záležitost, záležitost stará a pozapomenutá, byla nahrazena novými událostmi. Ještě se sice vzpomínalo (zvlášť při prohlížení a seřizování nových střelných zbraní, jež Dakotové dostali ze skalní jeskyně) na Andovy zásluhy, ale jak dlouho se může zpívat stále stejná písnička?… Zvlášť když se ozývaly nové, každou chvíli jiné válečné písně. Zapomínalo se na činy, ale jaksi se nechtělo zapomenout na koně. Proč? Anda měl někdy dojem, že kdykoli jede na Lutejovi, uráží znovu city Dakotů. Bránil se tomu, bouřil se, zdálo se mu, že nevydrží, že přijde čas, kdy toho všeho nechá a půjde pryč odtud – jako tenkrát! 168

Sám si nerozuměl. Sám sebe se tolikrát ptal, co má dělat dál, jak se má zachovat, a myslel, že kdyby alespoň někdo byl na jeho straně, stačilo by to. Stalo se, že jednoho dne přijel Anda k týpí Lún-kašegy. Sesedl z koně a nepřivázal ho. Luteja stál a díval se na náčelníka spolu se svým pánem, jako by chtěl mluvit. Lún-kašega seděl před vchodem a kouřil dýmku. Nevytáhl ji z úst, když řekl: „Jsem rád, že tě vidím, synu. Pojď blíž.“ „Lún-kašego, chci se tě na něco zeptat…“ „Pak tedy spoutej koně a usedni vedle mne.“ Anda se vyzývavě usmál. „Opravdu si myslíš, že musím spoutat koně, který se ke mně vrátil z takové dálky? Opravdu si to myslíš?“ Starý náčelník se podíval na chlapce a chvíli přemýšlel. „Dělají to tak všichni. Takový je náš obyčej,“ řekl a vytáhl dýmku z úst. „Obyčej!“ vyrazil ze sebe chlapec. „Obyčej!“ Sedl si na zem vedle Lún-kašegy a sklopil hlavu, díval se na něho zespodu. „A co je na tom špatného?“ V náhlém rozlítostnění Anda vykřikl: „Všechno! Nesnáším vaše obyčeje!…“ Lún-kašega se náhle vzpřímil. „Chtěl ses něco zeptat! Mluv!“ Chlapec prudce vydechl a snažil se ovládnout: „Ano… Chtěl jsem… Ale když tak mluvíš… Myslel jsem si, že právě ty…“ „Mluv!“ „Myslíš si, že je to spravedlivé?“ Andův hlas se zachvěl. „Že jezdíš na svobodném koni?“ „Že mi v tom bráníte!“ Lún-kašega mu neodpověděl; zavřel na chvíli oči. „A kdo ti brání?“ zeptal se. Anda otevřel ústa a stáhl obočí. „Odpověz!“ stařec se sklonil k chlapci. „Kdo ti řekl, že zakazuji, abys na něm jezdil? Kdo ti v tom bránil?“ „Všichni! Vy všichni!“ „To není pravda,“ řekl klidně Lún-kašega. 169

„Všichni to chtějí! Já vím. Takový je obyčej!“ vykřikl Anda. „On ti zakazuje a slyšíš pouze jeho hlas! To ti říkám já, Lún-kašega.“ Anda rozzuřeně vyskočil. „Tak půjdu pryč! Nevím, proč jsem tady zůstával! Proč jsem se vracel? Odejdu a víc vás nechci vidět! Půjdu! Půjdu! Ale předtím chci, abys věděl, co si o vás myslím, jak jste nespravedliví! Jak malý máte rozum! Mám rád svého koně a on mě má taky rád! On jediný mi rozumí. On jediný je mi věrný! Propustili jste ho – já ho hledal mnoho dní a našel! Mám o něj přijít? Ztratil se mi, byl daleko ode mě, a přece se mi vrátil a je tady, u mě! Mám se ho zříci? Jak ho mám vyhnat, když nechce svobodu! Nechápeš to? Nechápeš?“ Náčelník se na něho podíval divně. „To je jiná věc,“ řekl za chvíli. „To je docela jiná věc.“ Anda se trpce usmál. „Myslel jsem si, že ty jediný, Lún-kašego, mě můžeš pochopit!“ V jeho hlase kromě hněvu zněla i lítost a bolest. I stařec si povzdychl. Mlčel. Anda se otočil. „Odcházím,“ řekl téměř klidně. „Koně nedám!“ „Já ti ho neberu!“ uslyšel najednou za sebou Lún-kašegův hlas. A za chvíli: „Zůstaň, synu.“ Anda se udiveně ohlédl. Vrátil se k náčelníkovi. „Jak?“ „To je tvoje věc. Mezi tebou a obyčejem. Mezi tebou a lidmi.“ „A co ty, Lún-kašego?“ Stařec zdvihl hlavu. Na chvíli se zamyslil. „Ještě toho víš málo, Ando, a jednat chceš tak, jako bys věděl všechno. Není jenom špatné jednat proti obyčejům, když se ničí síly kmene, ale někdy je to i těžké. Velmi těžké. Snad máš pravdu, ale jak ji dokážeš? Kdo tě poslechne? Kdo změní své zvyky? Když ti řeknu: nech si koně, i když podle obyčeje je to kůň propuštěný, říkám ti zároveň: budeš muset bojovat proti všem, budeš muset snášet pohrdání, výsměch a nenávist, neboť lidé nemají v lásce ty, kdo jednají proti obyčejům, jejichž strážci jsou oni. Hůř se ti bude s nimi bojovat – i když k tomu boji není třeba síla paží – než 170

vykonat hrdinské činy na válečné stezce! To ti říkám já, Lún-kašega!“ „Ty taky budeš proti mně, Lún-kašego? Řekni!“ „Řekl jsem ti už,“ odpověděl stařec. „Ty…,“ zašeptal Anda. Sedl si k němu na zem a chvíli mlčel. Potom řekl: „Někdy se divím… Nemohu najít odpověď… Chtěl jsem opustit vás všechny, celou vesnici… Opustil jsem vás tedy. Hodně jsem prožil a hodně zkusil… Ale jsem tu zase. A když jsem byl tam, daleko, myslil jsem na vás a viděl jsem vás před sebou, i když jsem vás nenáviděl. K čemu to všechno bylo? Proč jsem utíkal, odešel, když jsem tu už zase?! Nač bych teď odcházel? Můžeš mi na to odpovědět? Chápeš to?!“ Lún-kašega se usmál. Ten úsměv platil spíše jenom jemu samému než chlapci. „Proč?“ zeptal se teď zase on. „Snad… aby ses vrátil… Ano… Aby ses vrátil…,“ odpověděl mu slovy básníků, o nichž nic nevěděl a kteří mu byli vzdáleni v čase i v prostoru jako světlo dosud nezrozených hvězd. Podíval se na chlapce. Mohl Anda pochopit celou hloubku těchto slov? Mohl pochopit odvěký rytmus lidských záležitostí? Jeho hněv i pohrdání byly ještě tak mladé!

171

NÁČELNÍKOVO UCHO

172

KAP ITOLA I Všichni čtyři usedli kolem ohně a zapálili si dýmky. Byly to krátké dýmky z červeného kamene, jež si sami zhotovili, troubele měly z prutů ořechových keřů a byly zdobeny četnými zářezy. Na Andově dýmce byl zavěšen pramen vlasů. Všichni věděli, že jsou to vlasy bílého člověka, skalp – jak prohlašoval jejich majitel. Proč tomu také nevěřit – Anda se účastnil válečné výpravy, bojoval s bílými sám, jeho nesčetné příhody kolovaly mezi mladými Indiány, staly se z nich už téměř legendy. Některé jeho činy považovali ve vesnici téměř za zločiny; ne všichni mu například odpustili to, že jezdil na „volném“ koni, na něhož podle staletého obyčeje nesmí nikdo vsednout. Anda si však postavil hlavu a Luteja byl oddán svému pánovi jako nejvěrnější pes. Kromě toho byl Anda sám. Rodiče mu umřeli, když byl ještě docela malý, a bratra Túnumpeho zabila bělochova ruka. Anda bydlel sám ve svém týpí a jedinou 173

osobou ve vesnici, již uznával, byl starý Lún-kašega. On jediný se ho zastával, když se všichni ostatní postavili proti němu, on jediný souhlasil s tím, aby Luteja zůstal jeho vlastnictvím. Přes toto přátelství se starým náčelníkem byl chlapec osamělý. A co jeho kamarádi?… Malý, dětinský Abuana, rozumný a rozvážný Assine, Tepe, který vždy s Andou souhlasil a zbožňoval ho a jenom se snažil, aby to na něm nikdo nepoznal. Je to divné, ale Anda spíš počítal s Hungotingou než s nimi. A přece Hungotingu nesnášel. Když tak tato čtveřice seděla u ohně, zdálo se Andovi, že zde není jeho místo, že je příliš osamělý na takovou chlapeckou jarní výpravu bez pevného cíle, kterou uspořádali jenom proto, aby nemuseli být pořád s dospělými, aby mohli sedět u ohně, kouřit dýmky a hovořit o vážných věcech. Už dávno se cítil dospělým a odpovědným za své činy. Nemohl však být pořád sám nebo vysedávat s Lún-kašegou a poslouchat jeho sáhodlouhá, nekonečná vyprávění z dávných a nepochopitelných časů. A pak – od posledního jara se starý náčelník velice změnil. Když se loňského roku vrátil ze své výpravy do pustiny – kde se vždycky v té době, jak je náčelníkovou povinností, oddával půstu, modlitbám a vzývání mocného Vakondy, aby mu dovolil být spravedlivý, moudrý a silný – nebyl to už ten dřívější Lún-kašega, hbitý a sebevědomý stařec. Změnil se; byl slabý a nemocný. Zanedlouho potom svolal Lún-kašega kmenovou radu a zřekl se náčelnictví. Byl už přece dost starý a na jeho rozhodnutí by nebylo nic divného, kdyby po vesnici nezačaly kolovat podivné řeči. Dalo se jim věřit? Anda se nad tím dost často zamýšlel. Co například bylo neobyčejného na tom, že od návratu z pustiny nedovoloval svým ženám, aby ho česaly, jak to vždycky dělaly, ale česal se sám. Možná že se mu to prostě nelíbilo. Andovi, jenž měl různé vrtochy a podivné záliby, to připadalo docela přirozené. Proč však se ženy divně usmívaly a proč se dívala jedna na druhou, jako by se v tom skrývalo velké a zahanbující tajemství? Assine, sedící u ohně naproti, uspořádal větve, které se sesouvaly do stran, takže sloup plamene a jisker vyletěl vysoko do jarní noci, a řekl: 174

„Zase je včera viděli. Dva.“ Chlapci na něho upřeli oči. Nehodilo se však, aby na sobě dali znát přílišnou netrpělivost, proto se teprve za chvíli zeptal Abuana: „Byli to zase oni?“ Assine pokrčil rameny. „Byli daleko,“ řekl. „Viděly je ženy, když kladly pasti na bobry.“ Tepe vypustil nosem kouř z dýmky. Když promluvil, zdvihl vysoko obočí a to dalo jeho tváři udivený výraz: „Nesluší se, abychom věřili ženským. Mohli to být panáčkující bobři.“ Nikdo však nevěnoval tomuto žertu pozornost. Když šlo o Arikary, přestávala legrace. „Tamti utekli, jakmile je zpozorovali. To řekl Chaa-re. A Chaa-re má dobré oči.“ „Tamti zřejmě vidí stejně dobře,“ prohlásil Anda. „Snad právě proto jsou tak dobří zvědové.“ V Andově hlase zaznělo pohrdání. Zvědové! Všichni věděli, že právě v řadách Arikarů je hodně zvědů ve službách bílých, že Arikarové žijí s bílými ve shodě, že od nich dostávají dary, že vychvalují jejich sílu a bohatství. Kouř z ohně stoupal nahoru k větvím stromů, jež byly sotva pokryté listy. Byl konec měsíce Malého jara (března), vzduch, růžový od zapadajícího slunce, byl prostoupen citelným a neodbytným chladem, ale oheň sálal teplo a chlapci seděli polonazí. „Něco vám povím,“ rozesmál se najednou Tepe. „Poslouchejte. Víte, co říkají ženské o starém?“ „Budeme raději mluvit o Arikarech,“ přerušil ho Assine. „O drby se nestaráme.“ „Ale to je zrovna o Arikarech,“ řekl rozhořčeně Tepe. „O starém a o nich. Ale když nechcete, tak ne.“ Asssine se ušklíbl. „Tak mluv,“ zabručel, „když tě jazyk svrbí.“ Tepe prohrábl dýmku kouskem tenké kosti z nedávno okousaného krocana a ztišil hlas, aby dodal tomu, co měl říci, zdání tajemnosti. Začal: 175

„… Tak tedy před několika dny byla u nás stará Mech, přišla pomoci matce se šitím. Seděla dlouho do noci u ohně, všichni si už lehli, slyšel jsem, jak otec chrápal, Ehrou už také spala a já jsem ležel tiše, tak tiše…“ „Počkej,“ přerušil ho Anda. „Slyšíte?“ Chlapci nastražili uši, ale kromě praskání ohně a toho, jak koně pasoucí se opodál škubali trávu, neslyšeli nic. Anda si povzdychl. „Ne… Vyprávěj dál.“ „… Poslouchal jsem, jak si ženské povídaly, když protahovaly šlachy kůží. Nesnáším to skřípění, proto jsem nemohl usnout.“ „Já taky!“ zavolal Abuana. „Trnou mi při tom zuby.“ „Ticho!“ „Tak pokračuj, Tepe!“ Náhle se ozvalo tiché zařehtání a Luteja, kterého Anda nikdy nespoutával, přiběhl k pahorku. Ve světle ohně a růžového západu svítily mustangovy oči neklidně, díval se na svého pána, jako by mu chtěl něco říci. „Lutejo… Lutejo…,“ chlapcův hlas byl mazlivý a milý. Až bylo divné, že dokázal tak mluvit. Vypadal přece jako divoch a neotesanec s těma zkosenýma očima, jež se blýskaly pod rozcuchanými vlasy, převázanými nedbale řemínkem na čele. Chlapci nastražili uši. Uslyšeli teď všichni naprosto zřetelně zvuk podobný úderům do bubnu nebo dusotu kopyt koně, který skáče na jednom místě. „Co je to?“ Teď přešel dusot v divoký cval. Chlapci vyskočili ze země a vyběhli na vrchol pahorku, na němž rostl dosud bezlistý dub. „Tam! Tam!“ volal Anda a ukazoval na prérii, která jako by hořela v plamenech zapadajícího slunce. „Bizon!“ Chlapci se na sebe podívali. Měli radost. Bizon. To znamená, že někde nablízku musí být celé stádo. To znamenalo lov, to znamenalo loveckou výpravu celé vesnice, velkou radost a dostatek potravy pro všechny! Bizon se však choval podivně. Znenadání se zastavil a 176

začal dupat po zemi. Z místa, kde stáli, ho bylo dobře vidět, jeho těžký, obrovský krk, strmý hřbet a netrpělivě dusající nohy. „Co je to s ním…?“ zasmál se Abuana. „Zbláznil se snad?“ Skutečně, zvíře se motalo jako vzteklé, jako by bojovalo s neviditelným protivníkem. Pak se náhle znovu rozběhlo. Hnalo se teď k nim. Stádo pořád ještě nebylo nikde vidět. Prérie byla pustá až k obzoru. „To je divné,“ divil se Assine. „Něco takového jsem ještě nikdy neviděl.“ „Není to býk samotář?“ Chlapci se podívali na Andu. Slyšeli už o takových bizonech, ale ještě nikdy je žádný z nich neviděl na vlastní oči. Říkalo se, že žijí samotářsky, že se nikdy nepřidávají ke stádu, že jsou nebezpeční a strašně divocí, zvlášť na jaře, když křižují prérii a hledají krávy. Ano. A ten bizon mohl být právě takový rozvzteklený samotář. Země se chvěla pod údery jeho kopyt. Blížil se k pahorku. Bizon je jinak dosti plaché zvíře a stačí, aby se někde objevil člověk, a už před ním uteče. Teprve teď chlapci pochopili, že je před nimi zvíře, jež se neohlíží na nebezpečí, hrozící jemu samotnému, protože je šílené vztekem. Abuana první skočil na strom. Assine se chvíli rozmýšlel, chtěl utíkat ke koňům a rozvázat jim pouta, ale mustangové jistě už zvětřili nebezpečí a nemotorně odskákali na opačnou stranu za pahorek. Teď už nesměli ztrácet čas a chlapci byli připraveni u dubu, aby se schovali v jeho větvích. Bizon se stále přibližoval. Výšina, na níž rostl dub, nebyla nijak zvlášť vysoká, ale přece jen mírný svah zpomalil běh zvířete. To však jej ještě více rozvzteklilo. Zastavil se na okamžik, zaryl se kopyty do vlhké země. Strašlivě zaryčel. V odpověď se ozvalo polekané ržání mustangů. Zpozoroval je. Sklonil hlavu a začal zase dusat na místě, tentokrát se netočil do kolečka, ale stál s rohy téměř u země obrácen ke koním. Anda popadl luk, ale vzpomněl si, že má jenom šípy s lehkými hroty, které se vůbec nehodí k lovu velkých kusů, jsou 177

dobré leda na krocana nebo kachny. Uvědomil si, že tím by zvíře ještě víc rozzuřil. Tepe ho však předešel a bezmyšlenkovitě napjal svůj luk. Tětiva zadrnčela. V slunci se zableskl šíp… Bizon sebou trhl, jako by ho kousl ovád. Jeho zabučení se proměnilo v hrozivé ryčení, ustoupil dozadu, na okamžik znehybněl a vrhl se vpřed – na koně, kteří zmateně poskakovali. Ubohá zvířata nemohla utíkat a nemohla se ani bránit. Rozzuřený bizon vletěl mezi ně neobyčejně prudce. Jediným úderem porazil prvního, který se mu dostal do cesty – Abuanova mustanga, a ten klesl k zemi s rozpáraným břichem. Dva další koně se pokoušeli za zoufalého ržání utéct, ale divoké zvíře je srazilo a rozdupalo. Byl to tak strašný pohled, že chlapci zkameněli hrůzou. „Na strom! Lezte na strom!“ rozlehl se nad nimi Abuanův rozechvělý hlas. Jeden za druhým se rychle vyšplhali na větve. Chodili už sice na lov s dospělými a viděli krvavé scény bojů s divokými zvířaty, ale tady měli před sebou své vlastní bezbranné koně, které oni sami spoutali. Teď to byla už jen smrtelně zraněná těla v posledních smrtelných křečích, vydaná napospas zuřícímu bizonovi. Jediný Luteja se zachránil. Anda ho uviděl z horních větví stromu, jak uhání k vesnici. Chlapec vydechl úlevou. Slunce už zapadlo, když konečně bizon přestal ničit své oběti. Teď vystřelili z bezpečného úkrytu ještě několik šípů, aby ho odehnali. Byl však tvrdohlavý a nechtěl odejít. Naopak, postavil se pod dub a ryčel, jako by je vyzýval na souboj. Uviděli zblízka jeho obrovský hřbet. Kdyby to byl obyčejný bizon, byli by se snad Assine nebo Anda odhodlali k tomu, aby mu shora skočili na krk a – jak se to někdy dělalo na lovu – pokusili se ho zabít nožem. Nebylo to nijak snadné, a teď se jim to zdálo zhola nemožné a neproveditelné. Zmocnil se jich prostě pověrčivý strach. Poprvé se setkali se samotářem a pochopili, že to, co se vyprávělo, bylo pravda. Konečně odešel, když předtím ještě několikrát udeřil lebkou do dubového kmene s takovou silou, že se celý strom otřásl, jako by měl být vyvrácen i s kořeny. 178

179

„Viděli jste to?“ křičel Anda. „Viděli jste ty jeho rohy?“ Už předtím si chlapci všimli podivné nesouměrnosti. Jeden roh, ostrý jako hrot oštěpu, byl namířen hrozivě dopředu, druhý byl zlomený ve vzdálenosti několika prstů od konce. Rohy i hlava býka byly celé zkrvavené.

„Lún-kašego! Lún-kašego!“ Anda stál před starcovým vigvamem. Byla už úplná tma, ostatní chlapci běželi do svých domovů vyprávět, co se jim přihodilo. Běželi celou cestu od toho dubu, jako kdyby jim byl v patách bizon. Teď se trochu styděli. Tím víc se snažili zdůraznit neobyčejnost celé události, jako by v ní bylo něco nadpřirozeného. Ženy nebyly v týpí, a tak Andovi vyšel v ústrety sám Lún-kašega. Nebylo na tom nic divného, patrně byly ženské na návštěvě ve vigvamu některé dcery a společně tam zpracovávaly řemeny – musely totiž pracně kůži žvýkat – a zpříjemňovaly si těžkou práci vyprávěním legend a pověstí nebo obyčejným ženským povídáním. Stařec byl tedy sám a velmi ho potěšilo, když uviděl Andu. Měl toho chlapce rád jako své vlastní děti. „Vstup,“ řekl. „Vstup, synu. Vracíš se z lovu, nebo jsi líčil pasti na bobry?“ Anda se díval na starce a těžce dýchal. Jak mu to má říci? Teď se přece stydí při pouhé myšlence, že je hned nenapadlo zbavit koně pout. Stařec však nečekal, až dostane od Andy odpověď na svoji otázku, takový už byl jeho zvyk, ale sedl si na kupu medvědích koží v koutě týpí a pohybem ruky zval chlapce, aby si sedl vedle něho. „Ženské odešly,“ pokračoval starý v hovoru, „a konečně je trochu klidu. Říkám ti, chlapče, není nic horšího než žvatlání starých ženských, které nevidí rozdíl mezi tím, co mají říci, a tím, co chtějí říci.“ Tón jeho řeči byl jako obyčejně trochu žertovný, ale Anda poznal – a nebylo to poprvé od doby, co se Lún-kašega zřekl dobrovolně náčelnictví – smutek a stísněnost v jeho tváři, která byla dřív tak srdečná a klidná. 180

Něco se s ním stalo, neměl už ten vznešený jas, který nutil všechny, aby se obdivovali jeho širokému, svalnatému krku, stříbrným hustým vlasům, vysoko vyčesaným a ozdobeným čelenkou z barevné kůže, i celému jeho oděvu, který dělal vždy slavnostní dojem. Teď byl sice stařec oblečen čistě a dobře, ale hlavu měl vysunutou dopředu na ohnutém krku, vlasy mu visely až na ramena a byly rozděleny nad čelem a svázány řemínky pod ušima. Dělal dojem vyčerpaného a opuštěného člověka. „Chtěl bys se mnou povečeřet?“ zeptal se Lún-kašega právě v tom okamžiku, kdy Anda zhluboka vydechl a už mu chtěl všechno říct. „Vidíš, v tom hliněném hrnku jsou placky z červené kukuřice a v tom menším sádlo a kusy uzeného masa. Podej mi ještě, synu, tykev s vodou a ty dvě misky.“ A když se Anda několikrát otočil a postavil to všechno na zem mezi skrčené nohy Lún-kašegy a ohniště, pokračoval stařec: „Budeš mi věřit, synu, když ti řeknu, že mám nejraději ty chvíle, kdy jsem sám a když přijdeš ke mně. Jsi sice ještě velice mladý a nepochopil jsi ještě spoustu z toho, čím já se ve svých myšlenkách obírám, máš však vzácné nadání a dokážeš vycítit to, čemu ještě nemůžeš rozumět.“ Anda se díval na starce, uždiboval malé kousky placky a házel je do misky se sádlem. Nepociťoval hlad, třebaže se málokdy dostal k takovým pochoutkám. „Lún-kašego,“ řekl, jako by se styděl, „někdy se mi ale zdá, že jsem už starý.“ Lún-kašega nejspíš úplně přeslechl chlapcova slova a rozvíjel dál svou myšlenku: „… Máš ten vzácný dar, který umožňuje běžci ve tmě vyhnout se prohlubním a výmolům, nastražit pasti vždy v tom místě, kde je to nejvhodnější, krotit pouhým slovem polodivokého koně a chytit se spodní větve, když padáš ze stromu. Tvá duše to všechno vyciťuje a musíš si toho velice vážit. Přesto však je ještě spousta věcí, kterým nemůžeš, ano, prostě jim ještě nemůžeš rozumět…“ „Ale…,“ dodal rychle chlapec, „to je pravda, co jsem říkal: cítím se starý. Podívej se, jsem sám na světě, jako by mě už všichni opustili.“ 181

„… Nemůžeš ty věci pochopit, tím spíš, že žiješ v neshodě s většinou lidí z vesnice, že ti nesejde na tom, co se děje v kmenu, že bydlíš stranou jako cizí, třebaže, a to ti, synu, opakuji, tvé kosti a tvoje krev patří nám, tak jako nám patří tato zem a voda v Missouri.“ Vzal misku, namočil placku v omastku a rukou, jež se trochu třásla, si ji dal do úst. Jedli chvíli mlčky, ale v duchu hovořili dál. Andovi se zdálo, že za chvíli mu starý začne podesáté, nebo dokonce posté vyprávět o svých příhodách z mládí, a v tom bylo něco smutného. Proto sem však dnes nepřišel. Čekal dost dlouho a teď snad už mohl začít o bizonovi. Zdvihl tedy hlavu a řekl: „Otče, musím ti něco vyprávět. Dnes, když jsme seděli pod dubem na pahorku, napadl naše koně bizon samotář. Vím, že to byla naše vina…“ Nedokončil větu. Lún-kašega se zachvěl, napřímil se, jako by ho někdo bodl nožem do zad. „Samotář…,“ zašeptal. „Opravdu? Samotář?“ V starcově hlase bylo něco téměř úděsného. Chvíli se díval tázavě na Andu, zamhouřil oči a potom je zavřel. Jeho tvář dostala náhle bolestný výraz. „Mluv!“ Než však Anda stačil otevřít ústa, zeptal se stařec ještě: „A měl zlámaný roh… Špičku jednoho rohu?“ Chlapec přikývl. Nato se stařec zdvihl, napřímil se a rozkázal: „Jdi a přiveď mi mého mustanga!“ Když však uviděl v Andových očích údiv a téměř strach, zadržel ho posunkem a dodal: „Počkej. Nejdřív mi všechno vyprávěj. Vyprávěj rychle a pak mi dojdeš pro koně!“

182

KAP ITOLA II Tepe vylezl z vody a vyšplhal se na strmý břeh. Tam nahoře čekal Anda. Byl už oblečený. Z jeho mokrých vlasů kapala voda na starý kožený kabátec. Tepe se vyválel v trávě a sedl si vedle kamaráda. „Co když nás uvidí zlí duchové?“ zeptal se a tak navázal na přerušený hovor. Anda pokrčil rameny. Trochu se však zalekl toho zlehčujícího gesta, pohnul tedy ještě několikrát lopatkami a krkem, poškrábal se na zádech, jako by chtěl naznačit, že se mu jenom něco přilepilo na kůži. Když takto oklamal duchy, řekl: „Přece jenom bych chtěl vidět, jak to vypadá.“ „Já taky. To je samozřejmé,“ řekl Tepe, „ale co bude…“ Anda ho přerušil: „On přece už není náčelník. Zákaz se týká jenom sledování náčelníků.“ 183

Podívali se na sebe poněkud nejistě. „Hmm…,“ vyrazil ze sebe Tepe, „tak by to mělo být, tak by to určitě mělo být, ale ne všechny zvyky a obyčeje jsou takové, jaké by měly být.“ „Jsou hloupé,“ zasmál se Anda „většinou jsou hloupé a nerozumné!“ Oba vyprskli smíchy, Anda pak zdvihl ze země kamínek a mrštil jím dolů, potom se naklonil a snažil se najít očima místo ve vodě, kam kamínek dopadl. Foukal však dost silný vítr, který zčeřil hladinu spoustou drobných vln s bílými hřebínky pěny. Řeka tu byla široká nejméně na tři hody oštěpem a vytvářela v těch místech mírný, ale široký oblouk. Chlapci seděli na skalnatém výběžku vysoko nad řekou a prérií a zdálo se jim, že vítr jim přibližuje lákavé dálky, prostor zvoucí k nekonečným cestám. Před chvílí byl přece ještě tam na konci obzoru, kde se z moře trávy rodí sotva viditelné, holé písečné pahorky, přeletěl přes ně, ještě jimi voněl, a teď už byl tu, přinesl chlapcům neklid. „Kde to je?“ zeptal se tiše Tepe. „Říká se, že ve Žlutých skalách. Prý tam vždycky jezdil. Jestli vyrazí zítra za svítání, měl by tam už být po poledni. Můžeme také vyjet za svítání.“ „Myslíš, že je to pravda? Pojede letos znovu?“ „Proč by jinak stará Mech připravovala sváteční mokasíny, čelenky a plášť. Na lov rozhodně ne. Sama se divila, že jí to poručil připravit. Řekl: ‚Abych měl všechno připravené na zítřek (to znamená dnes), vyrazím za svítání.‘“ „Asi se zbláznil.“ „Byl divný, když se dověděl o samotářském bizonu! A když se prý vrátil s nepořízenou, byl v noci úplně nepříčetný, docela v bezvědomí. Tenkrát, sotva jsem mu o tom řekl, hned se zeptal: ‚A měl jeden roh zlámaný?‘ A potom vyskočil na koně a uháněl k dubu. Ale kde už byl zatím bizon! Rozpršelo se, stopy zmizely. A byla noc.“ „Je to šílenec.“ Chlapci ztichli a dívali se před sebe. Větřili jako psi. „Co to vlastně je, šílenec? Proč pořád říkáš, že je šílenec?“ „Protože nejedná tak jako ostatní,“ vyprskl Tepe. „A to snad stačí, ne?“ 184

Anda vstal a protáhl se. Ne, jemu to nestačilo. Vzpomněl si najednou na něco a zase si sedl. „A co jsi říkal o Arikarech? Kdo viděl, že se s nimi scházel?“ Tepe pokýval hlavou: „Matka mi to říkala. Dověděla se od žen, že jednou… bylo to nejspíš v létě… viděly, jak jel Lún-kašega západním údolím a setkal se tam s bojovníkem Arikarů.“ „Možná že ho potkal jen náhodou.“ „Možná…,“ souhlasil Tepe. Mlčel, ale mlčel jako někdo, kdo chce ještě něco říci. Díval se koutky očí na kamaráda a jazykem přejížděl po rtech. „Hmm…?“ v Andově hlase se ozvala netrpělivost. „Víš, co oni dělají?“ Arikarové, jejichž četné kmeny žily u řeky Platty a pohybovaly se na sever a na severozápad až k území Dakotů, patřili ke zvláštní skupině, jejíž náboženství, obyčeje a zvyky se podstatně lišily od obyčejů a zvyků jejich sousedů. Obdělávali půdu a uctívali jiná božstva. „Vím… myslíš na… Jitřenku… Vím…“ „O tom vědí všichni,“ Tepeho hlas byl tajemný a sliboval něco důležitého, „ale ne všichni vědí o tom, že posílají své lidi k bílým tvářím. Můj otec říkal, že Arikarové slouží bílým jako zvědové. Převádějí je přes prérii. Pomáhají jim v osidlování. Samozřejmě za to dostávají spoustu darů.“ „Ty toho víš málo!“ řekl pohrdavě Anda. „Ale já nevěřím, že by s nimi Lún-kašega měl nějaké pletky. Nevěřím. Sám mi jednou řekl, že Arikarové jsou nebezpeční sousedé. Hodně mi toho tenkrát vyprávěl. Moc pozor jsem nedával, protože jsem si právě spravoval mokasíny, a to je zatracená práce, která se mi nikdy nechce dařit. Práce pro ženské.“ Zamyslil se na chvíli a usmál se. „Za pár let,“ řekl, „si vezmu ženu a ta mi bude spravovat mokasíny.“ „Už sis nějakou vyhlédl?“ Anda se k němu obrátil. Podívali se jeden druhému do očí a vyprskli smíchy. „Žena musí být silná a pracovitá,“ řekl Tepe, potřásal hlavou a napodoboval starcův hlas. 185

„Jednou se mi o ní zdálo…,“ řekl tiše Anda. „Víš… byla hezká. Myslel jsem jenom na to, že je hezká, a bylo mi jedno, jestli je silná a pracovitá.“ „Ale ne…,“ zašeptal Tepe a pochechtával se. „Že by se ti zdála taková hloupost?“ „Měla dlouhé vlasy… strašné dlouhé vlasy… Splývaly na zem jako řeka. Byla to řeka.“ Zmlkl a chvíli seděli beze slova. Vtom Anda řekl: „Teď si vzpomínám, co mi starý říkal o Arikarech. Když napadnou nějakou ves, všechny pobijí. Jenom jednu dívku nechají naživu. Tu si vezmou do své vesnice.“ „Také jsem to slyšel,“ řekl Tepe. „Nejdřív jsou na ni hodní. Přinesou jí pěkné šaty a všechno, co chce. Nikdo jí nesmí nic odepřít. Není tohle divné? Řekni sám! Poslouchat dívku, jako se poslouchá šaman nebo náčelník!“ „To je hloupé!“ „Potom ji zabijí.“ „Ano. Slyšel jsem to také.“ „Zabijí ji, vyříznou jí srdce.“ „Hmm…“ „A už nežije.“ „Hmm… U nás by nikdo nezabil ženu. Tím jsem si docela jistý.“ „Uctívají jiného boha. Nevěří na Vakondu, ale na hvězdy. Jejich hvězdy si žádají, aby zabíjeli ženy. Tak to chtějí. Lún-kašega mi o tom vyprávěl.“ Vítr zesílil. Chlapcům se zdálo, že se o jejich hlavy a prsa opírá celá ta hora blankytu, že je smete ze skalního ostrohu. Smáli se a padali naznak do trávy, nohama obráceni proti větru. „Tepe…!“ volal Anda. „Jedeme!… Pojedeme za starým! Jsem strašně zvědavý, jak vypadají modlitby v pustině.“ Tepe se rozesmál. Také měl asi na to chuť.

Avšak teprve za tři dny po této rozmluvě jedna z malých vnuček Lún-kašegy, malá Ais, přiběhla do Andova stanu, aby 186

ho upozornila, jak mu to předtím slíbila, že se dědeček vydal na cestu. Anda spal tvrdě a děvčátku dalo velkou práci, než ho konečně přimělo, aby otevřel oči. „Ando! Ando! Chtěl jsi vědět, až dědeček…,“ volala a tahala ho za vlasy. Anda si sedl, zívl a protáhl se. Aha… ano, samozřejmě, je to malá Ais. „Tak už běž!“ A když se k tomu neměla, rozkřikl se na ni: „Tak co, huso, neslyšíš, co se ti říká?!“ Zdůraznil to pořádnou herdou. Ais se z toho rozbrečela a už byla pryč. Za chvilku však se její hlava opět objevila ve stanu, nafoukla tváře, našpulila pusu – a plivla na chlapce, mžourala přitom ubrečenýma očima a křičela: „Ty… ty… přivandrovalče jeden!“ Kdo by se staral o to, co říká šestileté dítě. Anda pokrčil rameny a zavazoval si dál mokasíny. Přivandrovalec? Musela to od někoho slyšet. Nejspíš od některé Lún-kašegovy ženy. Opravdu se mu tak říká? Cítil kolem sebe nepřízeň mnoha dospělých, ale všichni chlapci v jeho věku, kteří se neřídili radami starších, byli na tom stejně, a ti byli přece většinou z vesnice. Najednou však v něm to jediné slovo vzbudilo všechnu lítost a nechuť. Vzpomněl si na to, jak mu chtěli vzít koně, jak podezřívali jeho bratra z vraždy, a jak se dokonce i tehdy, když se vrátil z vítězného tažení proti bílým, na něho dívali skrz prsty a téměř nepřátelsky. Přivandrovalec? Ne, to není to pravé slovo! Říkali mu jinak. Říkali o něm cizí, zlý, špatný, divoký. Divoký Anda! Kdysi byl na to dokonce hrdý. Ale ty doby jsou už pryč. I sám Hungotinga, jeho nejzavilejší nepřítel mezi chlapci, kterého tak pokořil v zápase, ho teď už nechával na pokoji nebo ho napadal jen velmi opatrně a nepřímo. Divoký Anda si žil, jak se mu chtělo, bydlil ve vesnici, jejíž zvyky neuznával, jejímiž obyvateli – až na nepatrné výjimky – pohrdal, jezdil na koni, na němž podle jejich zákonů nesměl nikdo jezdit, ale přivandrovalec nebyl. Tady se narodil, tady se narodili jeho rodiče, kteří už nebyli naživu, ta země byla právě tak jeho jako jiných. Ne! To není to slovo! Asi se zmýlila. A vůbec je zbytečné se 187

tím zabývat a myslit na to. Má před sebou důležitější věci než vzpomínání na staré urážky a hříchy. Teď nesmí především ztrácet čas, musí se obléknout, vzít nejpotřebnější věci a vyrazit. Už svítalo, když oba chlapci dorazili na pahorky za vesnicí. Čerstvá stopa koňských kopyt jim ukazovala cestu, kudy jel Lún-kašega na pustinu. Tepe zastavil mustanga, podíval se na svého kamaráda, jako by se ještě naposledy rozmýšlel, jestli to, co chtějí udělat, není příliš smělé. „…Ale on už není náčelník,“ řekl Anda zostra. „To je něco docela jiného!“ Když mu říkají přivandrovalec, co mu záleží na tom, jestli se rozhoduje správně, nebo ne tak docela správně. A teď už vpřed! Hnali se jako vítr, druhý pás hor byl už za nimi. Tam uviděli siluetu jezdce přibližujícího se k okraji širokého údolí. Za ní se na obzoru tyčily horské masívy. Zajeli do houštiny a čekali tam nějaký čas. Šlo jim o to, aby je stařec nezahlédl, věděli, že má ještě velice dobrý zrak. Když jim zmizel z očí, pobídli koně do cvalu. Ve známém údolí běželi koně jako o závod, Luteja velmi brzy předehnal Tepeho koně. Kolem poledního uviděli znovu zdaleka Lún-kašegu. Vyjel právě ze skal roztroušených na pokraji údolí a začal stoupat po stezce k průsmyku. Teď si chlapci mohli v klidu odpočinout a počkat delší dobu. Seskočili z koní a dali se do přípravy jídla z kukuřice a sušeného masa. „Ando, co si o tom myslíš?“ Anda nepřestal jíst a podíval se na svého druha. Proč chce Tepe vždycky slova? Copak mu nestačí to, co ví a co cítí? Pokrčil rameny. „A co si myslíš ty o tom, že nechce dovolit, aby mu splétaly vlasy na pravé straně?“ Andovi to bylo najednou nepříjemné, ani nevěděl proč. Věděl, co si ženské šeptaly mezi sebou, ale prostě tomu nechtěl věřit. Uvědomil si, že mu je Lún-kašegy líto. „Ano… to je opravdu divné.“ I jeho to zajímalo. Byl právě tak zvědavý jako Tepe a všichni ostatní. Kdyby to nebylo tak, jistě by tu teď nebyl. Co 188

si šeptaly ženské? Když se minulý rok vrátil stařec z pustiny, říkalo se… Byla to však pravda? Nebyl to jenom babský tlach? Třeba právě kvůli tomu se vzdal Lún-kašega náčelnictví, a ne proto, že by mu ubývalo stářím sil. „Řekni mi, co dělají v pustině?“ ptal se už znovu Tepe. „Říká se, že při modlení se jim ukazují duchové… někdy.“ „Někdy…,“ Anda se poškrábal na hlavě, „se snad opravdu ukazují.“ „Chtěl bych to vidět, Ando. Snad se nikdy nikdo nedíval tajně na náčelníka, který je vzýval v pustině.“ „A nebojíš se jich? Může to být strašné.“ Tepe se zamyslil. Samozřejmě že se bál duchů a Vakondy, všech těch tajemných sil, které sídlily ve vzduchu a vodě, v zemi a v ohni, na světle i v temnotách. Od dětství vyrůstal ve strachu, ale i v úctě, které jim náležely, učil se to, když poslouchal vyprávění starších, mluvilo se o tom v bájích, legendách, pohádkách, v zaříkávání i v modlitbách. „Chci to vidět,“ řekl Anda. Odstrčil jídlo stranou a stáhl obočí. „Chci to vidět. Musím uvidět Lún-kašegu, jak je v pustině vzývá.“ „A nebojíš se?“ „Bojím,“ přiznal se Anda, „ale ještě víc to chci vidět!“ Vstali a nasedli na koně. Pustina už musela být blízko, lidé ve vesnici mluvili o skalách na západě. A tady jsou skály a za nimi bude zapadat slunce. Když se zastavili v průsmyku, aby se rozhlédli a našli jezdce, velice se podivili; našli jej totiž daleko dole na rovině, která se rozkládala za pohořím. K tomu, aby ji zdolali, potřebovali celý den. Teď měli před sebou nízké slunce a tam s největším údivem v rozptýleném slunečním světle uviděli vzdalující se postavu jezdce. Podle čelenky poznali starého náčelníka. Byla pustina tak strašně daleko? Noc strávili na prérii. Časně ráno se vydali na další cestu. Slunce začínalo pálit brzy, když pomyslíme na roční dobu, bylo to na počátku jara. Lehký vánek vál od jihozápadu. Jeli vedle sebe. Najednou Anda zastavil koně, seskočil a sklonil se nad trávu: „Podívej se! Jen se podívej…“ Tepe ho poslechl. To, co měli před sebou – kromě stop 189

koňských kopyt – to byly dřívější stopy jiných kopyt… A nebyla to kopyta koňská, neboť byla rozdvojená. Viděli podupanou trávu, takovou, jaká bývá v místech, kde se pásli bizoni. Tady byla však jen jedna jediná stopa. Bizon. Jediný bizon… Že by to byl zase samotář? Stopa byla starší než stopa koně, Lún-kašega ji také musel vidět. Stopy koně vedly vedle bizoních stop. Chlapci je sledovali. Jeli celý den, jen občas se zastavovali, aby popřáli koním chvilku odpočinku. Jenom jednou se zastavili na místě, kde Lún-kašega tábořil týž den. „Pospíchal,“ řekl Anda. „Podívej se, ani nerozdělal oheň a kůň stačil spást jen tak malý kousek trávy, že bys ho přikryl dvěma rukama.“ O několik hodů oštěpem dál začínala mokřinatá půda, bylo to dno údolí, jež se za dešťů proměňovalo v bahnitý močál. Toto jaro však, pěkné a suché, tu nechalo jenom zbytky vody z roztálého sněhu. Dalo se tudy přejet na koni. Anda, který byl vpředu, zřetelně viděl hluboké stopy kopyt a ještě hlubší, ostře ohraničené prohlubně po bizonovi. Pod nohama koní půda ztvrdla. Vyjeli na rovinu porostlou nízkou trávou podobnou vlčí srsti. Slunce bylo ještě dost vysoko, ale už na západní části oblohy. Odtamtud také vyrostly první mraky. Bílé a obrovské jako zkamenělý výbuch, nad obzorem se mračila jejich těžká masa. „Bouře…,“ zakřičel Tepe. Anda pokrčil rameny. Viděl to přece. Vzdálené hřmění naplnilo oblohu i údolí. Bouře! První jarní bouře. Vítr se jim opřel do tváří, koně začali neklidně pohazovat hlavami. Tady to už chlapci neznali tak dobře jako prérie na jihu a na východu. Tady, a snad ještě den cesty dál, začínala loviště Arikarů. Dakotové s nimi nebyli na válečné stezce, přece však docházelo čas od času k potyčkám a nájezdům. Nejčastěji šlo o loviště, o stáda bizonů, na něž společně zaútočili a potom se přeli o úlovek. Lún-kašega vždycky varoval své lidi, aby nejezdili daleko na západ. Co tu teď dělal, copak nevěděl, kde je? Nebo sledoval stopu samotáře a rozhodl se, že ho dohoní za každou cenu? 190

Hnali se přímo k zamračenému obzoru. Mraky se rychle přiblížily. Visely nad hlavami jezdců jako obrovská zeď. Hřmění stále sílilo. Potkat bouři ve stepi nebylo nic neobyčejného. Vždyť ani týpí nedávala naprostou jistotu a spolehlivou ochranu. Často se stávalo, že vichr je strhl nebo převrátil. Lovci, překvapení na svých dalekých výpravách bouří a deštěm, přečkávali je pod širým nebem. Sesedli z koní a přikrývali se houněmi. Koně se otáčeli zadkem k větru, hlavu schovali mezi přední nohy a takto čekali trpělivě na lepší počasí. Chlapce však teď napadlo něco jiného. Hlavně Tepe, ne tak prudká a spíše bázlivá povaha, se polekal, že bouře je znamení a že jim velký Vakonda přikazuje, aby se vrátili. Možná že se Lún-kašega vrátí také, že samotář není vůbec žádný bizon, ale duch, který navštěvuje tato místa a svádí lovce z jejich cesty do nebezpečných bažin, na písečné duny nebo do skalních propastí. Od doby, kdy si uvědomili, že stařec jede po stopách zvířete, a ne do pustiny, měli ještě větší strach, chápali daleko víc nebezpečí a nevhodnost svého počínání. Byli teď svědky něčeho většího, než byl obyčejný lov nebo stopování. Anda měl před očima Lún-kašegovu tvář, jak ji viděl onoho večera, změněnou tvář, zatvrzelou a hrozivou. Koně šli neklidně a frkali pokaždé, když v ovzduší zahřměl silnější rachot. Nedaleko v malé kotlince uviděli skupinu stromů a tmavou zeleň hustší trávy, která ohlašovala mokrou půdu nebo pramen. Podívali se na sebe. Věděli, že není dobře skrývat se před bouří právě na takových místech, kde v pramenech přebývají duchové vody a přitahují k sobě zlé duchy bouře. Běda tomu, kdo by se na to chtěl dívat zblízka. Stará Mech tvrdila, že když byla ještě mladá, sama byla svědkem toho, jak Vakonda sežehl na uhel zvědavého člověka, který se chtěl dívat na hru duchů povětří a vody. Ne, ne, museli se vyhýbat takovým místům. Uháněli dál, nápory větru byly stále silnější a silnější, vichr bičoval travnatou prérii tak, že jen stěží rozeznávali stopy, které sledovali. Zdálo se jim však, že by měly vést přímo ke skalnatým pahorkům, které bylo vidět už zdaleka. Proč si to mysleli, to by nedovedli vysvětlit. Snad proto, že vzdálené skály si spojili s představou pasoucího se stáda. Anebo také proto, že 191

to bylo jediné nápadné místo na celém pustém obzoru? Začalo pršet. Byla teď téměř úplná tma a zlaté žíly blesků čas od času ozařovaly krajinu. Koně zpomalili, šli vedle sebe se skloněnými hlavami a po nich jim stékaly praménky deště. „Teď stopy nenajdeme,“ řekl Anda. „Voda všechno smyje.“ Bouře se však přehnala stejně rychle, jako přišla. Za těžkou hradbou mraků se objevilo nízko nad obzorem slunce. Mokrá step se oslnivě zableskla v jeho záři. Duchové deště vykroužili nad zemí dvě nádherné duhy. Podobaly se nadpozemským vodopádům, ve kterých svítily všechny odstíny barev. Ještě než přišla noc, zastavili se na skalnatých pahorcích. Tam bylo sucho, déšť se jim vyhnul. Rozhodli se, že s hledáním stop počkají do rána. Podívali se do údolí, na východ, ve směru cesty, po níž sem přijeli. Vesnice, bílá týpí, nad nimiž by se v té době měl vznášet kouř z večerních ohnišť, zdála se jim daleká a neskutečná. Tepe sňal z koně svůj malý cestovní stan a napjal jej na několika tyčích, spíš aby jej vysušil, než aby se chránil před nočním chladem. Poprvé od svého odjezdu si rozdělali oheň. Ztracená stopa je jako šíp vypuštěný z luku, který dopadl do říčních vln. Anda už jednou takto hledal stopy, bylo to před rokem, když mu vzali koně a odehnali na prérii. Našel je čirou náhodou, myslel si však, že to bylo jinak. Věděl, že musí Luteju najít. Věřil, že ho najde. Bylo to smyslem jeho života. Teď se však věci měly docela jinak. Zlákala je prostě jejich zvědavost. Chtěli se jenom dovědět, co dělá stařec v pustině, jak vypadá, když vzývá Vakondu a ostatní duchy. A až sem je zavedla jejich zvědavost. „Jedeme nazpátek,“ řekl Tepe, když se příští ráno rozhlédli po pahorcích a nenašli nic, co by nasvědčovalo tomu, že tudy projel Lún-kašega. „Myslíš si, že opravdu pronásleduje bizona?“ uvažoval Anda. Tepe, jenž právě skládal stan a neměl už chuť do další cesty, pokrčil rameny. Jel – a co má být. Najednou si Anda představil starce a bizona, jak stojí proti 192

sobě. Stařec a bizon. Obrátil se a podíval se na svého kamaráda tak, jako by se právě probudil. „Ando…,“ začal nejistě Tepe. „Co je s tebou?“ Ale chlapec neodpověděl, přehodil čabraku z vlčí kůže Lutejovi přes hřbet. Než Tepe stačil vyskočit na svého mustanga, hnal se už Anda dolů, zpět do údolí, v němž je včera odpoledne zastihla bouřka. Tepe však dobře věděl, že to není návrat. Pochopil, že teprve teď všechno doopravdy začíná.

193

KAP ITOLA III Dva dny objížděli údolí a pokaždé večer měl Tepe chuť říci: „Jedu zpátky. Mám už toho dost. Zítra se vracím do vesnice.“ Avšak v Andově umíněnosti bylo něco, co mu přikazovalo mlčet a čekat. Znal to dobře. Znal lovce, kteří vydrží celé dny hledat stopu za zdánlivě beznadějných podmínek. A přece ji pak najdou, mají totiž „čich“. Tepe věřil, že něco takového má i Anda. Ostatně už několikrát dokázal, že má neobyčejnou, téměř nepochopitelnou intuici, jež ho vedla lépe než sebedůmyslnější přemýšlení. Odhalil by bez ní tajemství Hodašovy smrti, našel by bez ní Luteju, narazil by na stopu bílých, dostal by se do tajemné jeskyně, v níž byly ukryty zbraně, prach a koule, které bílí potřebovali nejen k lovům, ale také k vyhnání rudých z jejich území na Missouri? Na to na všechno myslel Tepe, když sám sebe přesvědčoval, že musí mít ještě trochu trpělivosti, že teď už jistě narazí na stopu starého náčelníka a že se skončí to jejich 194

beznadějné putování. Kdyby byl věděl, co je čeká, dost možná, že by se byl skutečně vrátil, nebo alespoň přemlouval Andu, aby toho nechal. Komu by se však mohlo podařit zlomit umíněnost Andy, divokého Andy, nevypočitatelného Andy, Andy, který se na nikoho a na nic neohlíží. A přece ne. Anda přece jen na někoho dal – právě na starého Lún-kašegu. To byla pravda, dal na něho. Tepe o tom věděl a teď se přesvědčil docela. Někdo mohl tvrdit, že si starce oblíbil, že ho měl svým způsobem docela rád. Ale nebudeme užívat taková slova o citech, v nichž si nejsme jisti. Indiáni nebyli nijak sentimentální. Jestli v něčem přeháněli, pak to bylo spíše v citové uzavřenosti. A Anda byl Dakota srdcem i duchem. Po dešti se údolí změnilo, vypadalo jako břidlicová tabulka, z níž byla smazána všechna znamení a kresby. Ode dna, z místa, kde se bizonovy nohy zaryly do bahnité kaluže, vybíhala teď na všechny strany mokrá bažinatá tykadla, přes něž se nebylo možno dostat dál. Objeli je několikrát ve stále větších kruzích, hledali stopy bizoního trusu. Anda měl pocit, že už zná každou travičku v okruhu několika hodů oštěpem od bažiny. Třetí den se rozdělili. Anda jel na sever, k nízkým pahorkům. Sotva však vyjel nahoru a rozhlédl se po rozlehlé rovině prérie – pochopil, že se před ním rozkládají loviště Arikarů. V dálce se černaly vršky vigvamů podobajících se krtinám. Jsou cizí, pomyslel si hned chlapec. Zapomněl na starého náčelníka i na bizona samotáře, opět zvítězila jeho zvědavost. Arikarové. I když to nebyli nepřátelé, rozhodně to nebyli přátelé. Válečné stezky byly sice teď stezkami lhostejnosti, ale nikdy se nevědělo, na jak dlouho budou rudé válečné sekery viset v klidu na stěnách náčelnických vigvamů. Nějaký spor, únos dívky, rozepře při lovu na cizích lovištích – a o nich se nikdy tak docela přesně nevědělo, kde začínají a kde končí – a je válka! Anda se obrátil a přehnal se přes údolí, aby našel svého druha. Když mu řekl, kam se dostali, pocítil Tepe bázeň. Nechtěl to dát na sobě znát, ale doopravdy mu to nahnalo strach. „Pojeď nazpátek, Ando,“ řekl. „Lún-kašega se taky asi 195

vrátil. Konečně, můžeme jeho stopy hledat na jižní straně. Dost možná, že nechal bizona a že se vydal skutečně do Malých skal rozjímat tak jako vždycky. Rozmysli si to.“ „Nejsme s nimi na válečné stezce,“ odpověděl Anda. „Ale dobře víš, co se o nich říká. Co dělají s Dakoty, které chytí na svých lovištích.“ Anda se na chvíli zamyslil. Výraz jeho obličeje se stal pohrdavý a cizí. „Raději se vrať,“ řekl a díval se chlapci do očí. A potom, jako by chtěl dodat váhy svému rozhodnutí: „Vrať se. Možná že tam je starý náčelník. Možná že se k nim dostal anebo že ho chytili, protože pronásledoval bizona příliš daleko.“ Obrátil koně. Tepe jel za ním. Už neříkal nic. Vyjeli na návrší. Teď nepospíchali. Často se zastavovali, pozorně poslouchali a rozhlíželi se. Nebyli už ve své zemi. Pod návrším začínal les. Přetínal ho potok tekoucí k severu. Viděli odtud dobře jeho klesající koryto a několik hodů oštěpem dále sráznou roklinu, v níž nejspíše ústí do řeky, která nebyla vidět z místa, kde stáli. Koně sklonili hlavy k hladině potoka. Bylo tu světlo a zeleň. Drobné lístky na olších a na ořeší ještě nestínily. Velké hejno špačků se hlučně zvedlo ze země a odletělo. Andovi se zdálo, že se to vznáší nahoru celá koruna stromu, tak početné a husté bylo hejno. Koně vztyčili hlavy a nastražili uši. Chlapcům se také zdálo, že slyší něco jako tlumený smích. Nebo to byla jenom voda, jež protékala mezi kamením a jejíž žbluňkání se občas podobalo lidskému hlasu? Vtom však uslyšeli docela zřetelně zpěv. Slabé, vysoké dívčí hlasy. Zastavili koně, znehybněli v očekávání dalších událostí, nevěděli, jestli mají tak zůstat nebo utíkat. Najednou, jako by se vyrojily z kmenů stromů, z větví keřů, vyběhly a obklopily je. Celá spousta rozesmátých dívek. Když je spatřily, rozesmály se ještě víc, přiskočily k nim… a překvapením přímo zkameněly. Považovaly je asi za chlapce z jejich vesnice, schovaly se nejspíš v křoví, aby je vylekaly, ale teď tu stály nerozhodně, s otevřenými ústy a se strachem v očích. Bylo jich asi patnáct, měly na sobě krátké kožené sukně, některé měly ve vlasech věnečky nebo květiny. Podobaly se dakotským dívkám, byly jenom urostlejší. 196

Jak ustupovaly dozadu, shlukly se kolem vysoké štíhlé dívky, jež byla oblečena tak hezky a čistě jako žádná jiná. Dívka se lišila od svých družek barvou pokožky, byla šedivější, byla to však teplá šeď čistého popela, její oči, víc zkosené, se dívaly na Andu beze strachu, spíše zvědavě. Luteja vykročil dopředu. Dívky vypískly a ustoupily. Avšak ona se nehnula z místa. V jejím tázavém přímém pohledu bylo něco, čemu chlapec nemohl rozumět, co ho přitahovalo a lákalo. Stála před ním v dlouhé úzké sukni z úplně bílé kůže, jež měkce obepínala její urostlou postavu, kolem krku měla spoustu řad pestrých kuliček, bílé, modré a černé, stříbrné náhrdelníky, náhrdelníky z veverčích zubů, z malých stříbrných plíšků. Nosila bílou stuhu nad očima. Od ní visely až na tváře navlečené kuličky a kožené třásně. Neměla na sobě jedinou věc, která by nebyla pěkně, bohatě a důmyslně ozdobená. Dokonce i prsty jejích štíhlých rukou svítily prsteny z těžkého stříbra. Vypadala jako nevěsta, když jde na svatební hostinu, na to však byla ještě příliš mladá, a ta děvčata, před chvilkou rozesmátá a rozdováděná a teď zaražená a vylekaná, se ani trochu nepodobala svatebnímu doprovodu. „Kdo jste?“ uslyšel hlas dívky. Řekl: „Dakotové,“ a velice se podivil, když uviděl v jejích očích záblesk radosti. Tepe se rozesmál. Anda uslyšel jeho smích a pak uslyšel, jak řekl: „Neboj se. Dakotové jsou dobří. Dakotové jsou velmi dobří.“ Ostatní dívky ustoupily ještě dál, dívaly se na ně zamračeně jako sovy. „Dakotové jsou zlí!“ vykřikla jedna a rychle se schovala za záda svých kamarádek. „To je lež,“ odpověděl Tepe a zase se rozesmál. Dívky se začaly potichu chichotat. Jenom ta štíhlá se na ně dívala tak, jako by chtěla něco říci, jako by se jich chtěla na něco zeptat. „Dívkám neubližujeme,“ pokračoval Tepe, „můžete být klidné. Jmenuju se Tepe, to znamená ‚hlava‘, ale v této chvíli to znamená: bojovník-který-nedělá-nic-zlého.“ Znovu se ozval tichý, nesmělý smích. Pěkně oblečená dívka přistoupila k nim blíž a ukázala na Andu. 197

„A ten?“ zeptala se. „Ten je také dobrý. Toho se vůbec nemusíš bát,“ řekl Tepe. „A ten?“ opakovala s bradou vysunutou dopředu. „Anda,“ řekl chlapec tiše, jako by se bál, že by ji mohl vylekat. „Anda…“ Přistoupila ještě blíž a chlapec, aniž si toho byl vědom, seskočil z koně a stál před ní. Uslyšel vylekaný křik dívek, několik jich k ní přiskočilo, chytilo za sukni a táhlo k sobě dozadu. Tu ona bleskurychle vytáhla z opasku krátký lovecký nůž a odvrátila se od nich. Vztáhly k ní prosebně ruce, prosily ji a zaklínaly, varovaly ji a hrozily. Zasmála se trpce. „Schovej to,“ řekl Anda s pohledem upřeným na zbraň v dívčině pěsti. Napřáhl k ní ruku. Udeřila ho lehce ostřím do rozevřené dlaně. Na kůži se objevila krev. Chlapec se hlasitě rozesmál. Dívka odhodila nůž, jako by to byla bezcenná věc, a začala hledat něco v trávě. Sklonila se, utrhla drobný podlouhlý lístek. „Dej mi ruku,“ řekla přívětivě. Přiložila lístek na místo, odkud tekla krev, a přejela po něm prstem, aby dobře přilnul k ráně.

Jeli, jak jim ukázala. Tamtudy, tvrdila, jel včera cizí jezdec, tamtudy, po hřebenu pahorků na jih. Snad to byl Lún-kašega. Čas od času našli stopy koňských kopyt. Avšak bizoní stopa u nich nebyla. Jestliže to tedy byly stopy mustanga starého náčelníka, pak tudy musel projet při hledání samotáře. Anda svíral zraněnou rukou drobný lístek. Chtěl se smát, když si na ni vzpomněl. Bylo to příjemné pomyšlení, že se ho bála. Příjemné pomyšlení, že se chtěla bránit. Tepe, který jel za ním, se najednou rozesmál a řekl: „Hloupá holka, že? Že to byla hloupá holka?“ Andu překvapilo, že i Tepe na ni myslí. Hloupá? Nemusela být právě moudrá. Najednou ho popadla zlost a zakřičel: „Hloupá! Hloupá!“ To mu přineslo úlevu. Uvědomil si však, že to byl Tepe, který ho tak rozzlobil, a trochu se za to styděl. 198

Stopy vedly do nevelké rokle, na jejímž dně protékal malý potok. Zase napojili koně a sami si nabrali vodu do jeleních měchýřů. Teď bylo sice jaro a země nasycená vláhou, ale chlapci dobře věděli, že ještě týž den se mohou dostat na rovnou suchou prérii, jestli tam povedou stopy. Rokle přecházela v otevřenou mělkou prohlubeň a tam najednou našli v hustší trávě stopy bizoních kopyt. Tráva byla spasena, země zrytá netrpělivými kopyty. Vedle našli koňské stopy. „To je on,“ křikl Anda a seskočil z koně, aby si je prohlédl. Nebylo pochyb. Myslel jenom na to, aby co nejdříve jeli dál, ale Tepe byl zásadně proti tomu. „Ne,“ řekl, „musíme si odpočinout. A koně si to také zaslouží. Musíme se už konečně něčeho najíst. Jinak ztratíme sílu. Tolik dní už jedeme. Takhle už to dál nejde. Jestli starý náčelník hledal a našel býka, tak ho najdeme my také.“ „Pfff…,“ frkl nespokojeně Anda. „Jednoduše se ti nechce.“ „Podívej se dobře na stopy. Podívej se. Nejsou tak staré. Myslím, že stopy koňských kopyt jsou včerejší. Tráva se už stačila narovnat, ale tam, kde se otiskly do země, je vidět práci rosy. Jen se podívej.“ Nakonec se dohodli, že tu zůstanou do rána. Tepe vztyčil stan pod větvemi mladého dubu, vylezl na strom a rozhlédl se po okolí. Za chvíli seskočil na zem celý rozrušený. „Kdybys tak věděl, kolik jich je,“ volal a ukazoval na pahorek, který jim zacláněl výhled na jih. „Celé spousty. Celá mračna. Zůstaň tu u koní a já půjdu pro vajíčka. Slyšíš, jak křičí? Jsou to velké rudé kachny. Možná že jich pár zastřelím. To by bylo masa na několik dní.“ Nakonec běželi oba. Koně nechali pod stromem, aby se mohli opatrně dostat až k močálu a nevyplašili ptáky příliš brzy. Byla jich tu doopravdy celá mračna. Bez obtíží se doplížili až k širokému pásu rákosí, kde ležela v hnízdech velká žlutá vejce. Opatrně je přikládali k uším a třepali s nimi, aby se přesvědčili, jestli v nich už nejsou písklata. Tak vybrali několik hnízd, na místě ukojili hlad a naplnili lovecké brašny. Ptáci je zpozorovali, s pískotem utíkali nebo kroužili nad jejich hlavami, aby zahnali lupiče. Anda vzal z ramene luk 199

a z toulce vytáhl šíp. Zasažená kachna spadla na louku u močálu. Druhá a třetí zmizely v bahnu. Vrátili se pod strom. Luteja je zdálky uvítal tichým zaržáním a přiběhl ke svému pánovi. Byl krotký jako srnka a věrný jako pes, ve vesnici se všichni divili, že takový divoch a neotesanec jako Anda dokázal, že ho ten mustang má tak rád. Tepeho kůň, jenž měl spoutané nohy, aby mu nepřišlo do hlavy zatoulat se někam zbytečně daleko, odpovídal Lutejovi neklidným řehtáním. Anda polaskal koně. Ucítil pod dlaní lehké chvění kůže, Lutejova šíje se neklidně napínala, měkké nozdry se dotkly chlapcovy tváře a rychle se vzdálily, jako by kůň chtěl upozornit Andu na něco neobyčejného. „Co se stalo…?“ zašeptal chlapec a hladil koně po krku. „Pročpak jsi neklidný… Slyšel jsi něco… nebo snad vítr…“ Kůň se skutečně obrátil hlavou proti větru, jako by rozuměl Andovým slovům, a nadechl se nozdrami. Anda začal také větřit jako pes. Pochyboval, že by starý náčelník jel tím směrem, když stopy vedly k jihu. A i kdyby ho unikající a kličkující bizon zavedl až tam, neodvažoval by se asi v blízkosti území Arikarů zapálit oheň. Podíval se na Tepeho, který se řídil podle Andy a také větřil. Byl neklidný. Anda vylezl na strom a podíval se ve směru větru. Teď uviděl docela zřetelně světlou mlhu kouře nad prérií. Ale bylo to daleko, velice daleko. Obrátil se a bezděčně se podíval na pahorky za roklinou, kterou se sem dostali, a zkameněl. Z vrcholku holého kopce stoupaly k obloze dva rovné pruhy kouře ze dvou ohňů, jež hořely těsně vedle sebe. Teď už Anda neměl pochyby, že se ocitli mezi bojovníky, kteří si dávají signály. Dakotové měli podobné zvyky. Někdy vzdálené kmeny, aby se dorozuměly, posílaly důležité zprávy kouřem nebo nočními ohni, jejichž množství a velikost měly smluvený význam. Určitě to u Arikarů bylo stejné. Co však znamenaly ty ohně? Týkaly se nějakých obřadů, nějaké slavnosti, na kterou svolávaly zdaleka všechny bojovníky, anebo… Ano, to bylo docela pravděpodobné… Slezl z dubu. Tepe čekal dole, a když mu Anda řekl, co viděl, sevřel rty. Podíval se na Andu pohledem plným výčitek. 200

„To určitě ta malá zmije… Přísahám, že v tom je ta malá zmije. Uvidíš, že na nás přivolá neštěstí.“ Andu to také napadlo. Bylo to velmi pravděpodobné. Rozzlobilo jej však, že se na něho Tepe tak dívá. Složili stan, sebrali ze země čabraky. Za chvíli už seděli na hřbetech mustangů a uháněli na jih. Nehledali teď stopy. Nemysleli na ně. Cítili, že se blíží nebezpečí.

201

KAP ITOLA IV Když se ohlédli při jízdě na návrší, uviděli tmavé pohyblivé body jezdců uhánějících od západu. Nepochybovali o tom, že jsou pronásledováni. Arikarové se jistě domnívali, že jde o dakotské zvědy, ostatně bylo všeobecně známo, že vyhánějí, zajímají nebo zabíjejí všechny, kdo se příliš přiblíží k jejich sídlům. Koně byli vyčerpáni, hladoví a nechtěli běžet, zvláště když nyní museli stoupat na pahorek. Anda odbočil vpravo. Uháněli teď podél svahu a zatáčeli k jihu. Kdyby koně nebyli tak unavení, nemuseli by se bát, že neuniknou pronásledovatelům, ale Anda cítil, jak pod ním mustang hned zrychluje, hned zase zpomaluje, tak jak to vždycky dělá unavený kůň, když ztrácí rytmus cvalu. Bylo poledne, slunce prudce pálilo. Chlapci uviděli naprosto zřetelně spoustu zvířat na obzoru. Že by odtamtud přijížděli na koních Arikarové? 202

Bylo by to vůbec možné? Vtom Anda, jehož oči byly bystřejší, zakřičel: „To je stádo! Bizoni! Bizoni!“ Arikarové zřejmě také postřehli stádo, protože se pronásledovatelé zastavili a zamířili na západ. Chlapci se však ještě necítili bezpeční. Vždyť přece část bojovníků se mohla každou chvíli oddělit a pustit za nimi. To bylo velmi pravděpodobné. Na druhé straně však to, že se na prérii objevilo velké stádo bizonů, bylo něčím tak důležitým, že by jistě žádný lovec o vlastní vůli a bez vysloveného rozkazu nenechal lovu a nepropásl možnost získat maso pro svou rodinu. Tepeho mustang lehce klopýtl a bolestně zafrkal. „Nejezdi dolů! Drž se pořád na svahu!“ křikl na něho Anda. Uháněli pořád dál a snažili se postupně, ale velice opatrně, sjet na rovinu. Teprve teď pochopili, že nebezpečí se může ještě skrývat na druhé straně pahorku, že tam, za jeho ochranou, mohou být Arikarové, kteří dosud nevěděli nic o bizonech. Pod kopyty mustangů duněla tvrdá půda. Prérie se tu měnila, deště sem naplavily hlínu, ta vyschla a byla tvrdá jako opuka a také se jí na první pohled podobala. Museli tu dávat pozor na rozsedliny, vytvořené tlakem spodní vody, jež hluboko pod zemí prorážela kanály, bylo jí spousty po jarním tání. „Pomaleji… Pomaleji…“ Luteja zafrkal, jako by odpovídal chlapci na jeho volání, a Andu to povzbudilo. Kolem poledne se konečně odvážili zastavit koně. Byli zase na kopci a mohli se rozhlédnout po okolí. Nebylo už vidět ani stádo bizonů, ani arikarské bojovníky. Avšak ztratili i Lún-kašegovu stopu. Mělo to znamenat konec jejich výpravy a návrat do vesnice? Teď se teprve odvážili pořádně si odpočinout a posilnit se. Většinu kachních vajec sice rozbili na útěku, ale měli ještě zastřelenou kachnu. Anda zapálil rychle malý ohníček a Tepe vyvrhl ptáka. Kameny rozpálené v ohni nacpali do vnitřku kachny a celou ji oplácali hlínou rozdělanou ve vodě. Zatímco se pták pomalu opékal v žáru, natáhli se oba na 203

zem. Za chvíli však Anda vyskočil a rozhlédl se kolem dokola. Pořád se mu zdálo, že se děje cosi, co uniká jeho pozornosti. Znal dobře ten pocit. Měl ho už tolikrát, například při lovu. Nedopřál mu klid, dráždil ho, nedal mu odpočinout. To si pak říkal: Zvěř mě volá… Co jej však mohlo volat tady, v té pusté krajině? Luteja se klidně pásl, Tepeho mustang skákal se spoutanýma nohama. Tepe spal. Sedl si tedy i on a odpočíval. Zadíval se do žhavých uhlíků, jež probleskovaly pod popelem, urovnal ohniště, přisunul hořící polena blíž k pečínce. Snad doopravdy bylo nejlepší nad vším mávnout rukou a o nic se už nestarat, nehledat už, nakonec by se mohl ještě zesměšnit. Kachna uvězněná v rozpálené hlíně, jež místy už rozpukávala, vydávala vábnou vůni. Anda vzal klacek, vytáhl ji z ohně a začal opatrně odstraňovat hliněný obal, v němž zůstalo všechno peří. Tepe vyskočil, jako by ho někdo zavolal, potom si sedl a neklidně vdechnul nosem: „Hotovo?“ Anda odtrhl kousek a ochutnal. Jeho špinavá tvář se blaženě rozzářila. „Dej mi!“ Oba se pustili do jídla. Potom vypili z kožených měchů trochu vody a nakonec si zapálili dýmky. Byli klidní a sytí. Tepe řekl: „Tak co? Vracíme se?“ Anda se protáhl a usmál. Snad by se opravdu měli vrátit. Snad má Tepe pravdu. Tajemný vnitřní hlas, který ho před chvíli znepokojoval, umlkl. „Vracíme se!“ Obloha byla čistá, vál dobrý vítr, pusto a prázdno bylo, kam oko dohlédlo, po celé prérii. Ne, tam na západě na jednom místě kroužili ptáci. Nejspíš dravci. Byli daleko, a přece byli tak nápadní. Supi?… Krouží nad zdechlinou?… Supi krouží nad zdechlinou. Jinak je tu pusto. „Vracíme se.“ Zatím se jim však nechce vstávat, je příjemné sedět s dýmkou v ústech pod obrovským nebem, jež slibuje pěkné počasí. 204

Nad čím asi ti supi krouží? Anda najednou cítí, že by se strašně chtěl dovědět, co tam je. Jelen? Kojot? Mrtvý bizon? Bizon? Ten neklid, který jej naplňuje od útrob až po konečky vlasů… Ten neklid, to volání… Muselo to začít, když koutkem oka zpozoroval těžký let velkých ptáků, kteří mířili na stejné místo. Tehdy si to vlastně ještě neuvědomoval, jeho zrak to pouze zaznamenával. Teď už věděl. Nechtěl ještě vyskočit ze země a rozběhnout se ke koním. Teď ještě ne, ale věděl, že to udělá. Obrátil hlavu stranou, aby mu Tepe neviděl do obličeje, a usmál se, ale potom se už nemohl udržet a dal se do smíchu. „Ando!“ Kuckal se smíchy, když říkal: „Nechci se vracet… Jedeme dál!“ Tepe pobouřeně vykřikl, ale Anda ho chytil za rameno a ukázal na ptáky: „Podívej se tamhle… Vidíš?…“ Tepe potichu hvízdl a ztichl. „Tak co?“ „A co když…,“ začal a nedokončil. Jen se přitom podíval na svého kamaráda. Anda se přestal smát a podíval se do Tepeho soustředěných očí. Zastyděl se a zároveň se zarazil.

Bylo už pozdě, když dojeli na místo, nad nímž kroužili supi. Prérie se tu měnila v hladké skály, porostlé ve spárách a rozsedlinách trávou a býlím, měnila se v jakousi kamennou podlahu, jež ve vzdálenosti několika hodů oštěpem náhle končila – a teprve daleko, na druhé straně neviditelné řeky – protékala jistě po dně kaňonu – se opět tyčila strmou stěnou a tvořila stejnou plošinu jako tady. Zblízka se však ukázalo, že povrch je plný nerovností, a dokonce prohlubní, takže chlapci museli jet pomalu. Koně sami opatrně našlapovali, zvláště Luteja, který vyzkoušel kopytem každou skalní desku, i když se viklala sebeméně. Rostly tu keře a zakrslé buky, nízké, ale dost košaté. Místo, nad nímž kroužili ptáci, bylo skryto za takovým křovím v mírné proláklině. 205

Když se objevili koně a jezdci, mračna vran se vznesla ze země se strašným krákáním, za nimi teprve vyletěli supi. Před sebou na kamení spatřili koňskou zdechlinu. Několik ptáků na ní ještě sedělo, klovali a trhali vnitřnosti, a teprve když přijeli blíž, neobratně popoběhli několik kroků, než vzlétli za ostatními. „To je mustang Lún-kašegy!…“ Chlapci se podívali na sebe a potom se rychle rozhlédli kolem dokola. Kam se poděl? Co se s ním stalo? Anda cítil bolestný neklid, téměř strach. Ta zdechlina… Ti ptáci… Přece totéž… Vždyť Lún-kašega… „Podívej se… tamhle…,“ uslyšel Tepeho hlas. Na skalních deskách bylo vidět krvavou stopu. Byla ještě čerstvá, třebaže už ztuhla. Vydali se po té stopě, která místy mizela, jindy se však rozšiřovala v široké rudé šmouhy a vedla je stále kupředu. Teď už nepochybovali, že se tady, nad kaňonem, odehrál zápas Lún-kašegy se samotářem. Nasvědčoval tomu zabitý kůň, rozsápaný a podupaný, nasvědčovaly tomu trsy trávy a kamení rozmetané vzteklými bizoními kopyty a kopyty bránícího se koně. Muselo to být strašné… Ne, poražený býk tu nebyl, neležel tu nikde jako hora masa, to by poznali podle ptáků. Utekl tedy, když zabil koně a snad i Lún-kašegu. Seskočili z koní a vedli je za sebou, aby šli opatrněji a byli blíž stopám. Vtom uviděli před sebou, hned za polámaným, pošlapaným trnitým keřem, skalní rozsedlinu mezi dvěma deskami, prohlubeň, jež měřila několik stop. Na jejím dně, skrčený, v kaluži krve ležel starý náčelník. „Lún-kašego!“ zvolal Anda, poklekl a naklonil se k němu. Stařec otevřel pomalu oči a usmál se. Jeho ústa zůstala nehybná. Napřáhl ruku, Anda ji uchopil a opatrně táhl k sobě, zatímco Tepe seskočil do rozsedliny a vzal Lún-kašegu pod pažemi. Pomalu, s největší opatrností se jim podařilo vytáhnout jej z prohlubně a uložit na čabrace, již rychle stáhli z Tepeho koně. Stařec byl těžce raněný, býčí rohy mu roztrhly rameno, s krví mu ubylo sil a života. Když však se chlapci objevili, ožil. Byl tak potěšen, že jeho radost bylo možno vyčíst z hasnoucích očí. 206

„Býk…,“ zašeptal s námahou a pohledem ukázal na jih. „… Utekl tam, podle proudu řeky,“ řekl Anda. „Rozumím ti, otče… Rozumím, co říkáš…“ „Ach… achach…,“ starcův dech byl teď chrčivý a bolestný. „Býk… Zabít ho… Přerušit rozjímání…“ „Zabijeme ho,“ řekl chlapec a hladil rukou Lún-kašegu. „Neboj se, určitě ho najdeme. Je to pořád tamten, že? Tamten?“ Starcova víčka se na okamžik zavřela na znamení, že mu Anda dobře rozuměl. „Rohy…,“ zašeptal. „Rohy… zanést… tam…“ Chlapci se podívali na sebe nechápavě. A zoufale se snažili pochopit. „Kam, otče?“ Stařec však jako by je neslyšel. Zřejmě omdlel. Snad umíral, odcházel. Tepe mu vylil na hlavu trochu vody z měchýře a zdvihl hlavu. „Otevírá oči…“ Anda se nad ním sklonil. Setkal se s pohledem, v němž se zračila naděje i zoufalství. „Rohy…,“ mumlal stařec. „Přerušit rozjímání… Odevzdat ženě… Odevzdat rohy…“ „Jaké ženě, otče? Rozumím: zabít býka, vzít jeho rohy, odevzdat je ženě. Ale které ženě? Staré Mech?“ Lún-kašega dýchal ztěžka a chraptivě. Jako by všechnu sílu, unikající z těla, soustředil na dýchání. Zavřel na chvíli víčka. Chtěl si odpočinout. Aby mohl mluvit dále. Až do konce. Anda ucítil pohyb jeho ruky, kterou držel ve svých dlaních. Pustil ji. S nesmírnou námahou zdvihl stařec volnou ruku k obličeji, odhrnul si trochu vlasy, které měl svázané pod bradou. Uviděli otvor po uťatém uchu. Nebyla to čerstvá rána. Jizva se už zahojila, dobře se zahojila, ale chlapci pochopili, že byla svědectvím toho, co se stalo před rokem, to byla ta věc, o níž se tolik vykládalo, s tím bylo spojeno Lún-kašegovo podivné chování v poslední době. Podívali se zase na sebe, ale jenom letmo, jako by se báli, aby si toho stařec nevšiml. Anda se cítil pokořený. Lún-kašegovu hanbu a bolest pociťoval jako svou vlastní. 207

„Arikara… Arikara…,“ uslyšel zřetelně starcův hlas. „Žena Arikara.“ Potom tišeji, slaběji, jako by vyčerpal už všechny síly: „Ucho… pochovat tady… se mnou… Ta žena ho vydá… Musí ho vydat…“ „Otče! Otče!“ zavolal Anda. „Ale jaká žena?“ „Arikara!“ V Lún-kašegově hlase byla zoufalá výčitka. Jak to? Jak je možné, že ještě nerozuměli? Tolik toho řekl, tolik námahy jej to stálo. „Ano, otče,“ řekl Anda, když k němu sklonil tvář. „Buď klidný, všechno uděláme, jak si přeješ. Buď úplně klidný. Určitě to uděláme, na nic nezapomeneme.“ Teď se zdálo, že se Lún-kašegovi vrací vědomí. Když se však Anda sklonil nad ránu, aby ji ošetřil, zadržel ho stařec pohledem. Položili jej tedy co nejpohodlněji a dali mu napít. Pil jako člověk, který trpí velkou žízní. Poděkoval jim zamhouřením víček. Potom upadl do bezvědomí nebo usnul. Už se stmívalo. Tepe nasbíral větve a zapálil oheň, ne proto, aby se ohřáli, ale spíše kvůli duchům noci a smrti, kteří poletovali kolem nich. Někteří usedali na chvíli na starcových prsou, bylo to vidět docela zřetelně, jiní kroužili kolem a plašili koně, kteří zděšeně ržáli. Chlapci seděli těsně vedle sebe u nohou Lún-kašegy. Dumali nad tím, jak se to asi stalo, že nedokázal zabít bizona. Měl přece ohnivý kyj a prach. Rozhlédli se kolem sebe, protože si vzpomněli, že nikde neviděli náčelníkovu pušku. Teď by se ji však neodvažovali hledat. Museli s tím počkat do svítání. Podívali se na starce a pak na sebe. Jistě je napadla táž myšlenka. Teď už Lún-kašega vypadal jako mrtvý. Luteja stál opodál a nedíval se na ně, ale mezi ně, jako by viděl něco neviditelného. Stříhal ušima. Teď si teprve Tepe vzpomněl, že nespoutal svého mustanga, počkal chvíli, a teprve když se k nim kůň přiblížil, vzal řemen, spoutal mu přední nohy a hned se vrátil k ohni. Mysleli na bizona a zkoušeli si představit to, co se stalo. Tady ho dohnal starý náčelník a tady došlo k zápasu. Nejspíš nestřílel. Snad kvůli vlhku puška nevystřelila příliš pozdě. Nedovědí se to, jedině kdyby ji našli zítra na bojišti a uviděli, jak je nabita a v jaké poloze je křesadlo. Stejně však – jestli dopadla na kamení, mohlo se ledacos změnit. 208

„Měl s sebou oštěp? Nevzpomínáš si?“ Tepe zdvihl obočí. Ne. Nepamatoval si. „Přece nebojoval dýkou?“ „Ne, to ne. Musel mít oštěp. A také luk. Ale co to všechno znamená, když máš před sebou takového rozzuřeného býka! Slyšel jsem vyprávět, že i když je těžce zraněný, dovede pěkně řádit a je pak ještě horší než obyčejný bizon…“ „Kdyby ho zasáhl pod lopatku…,“ řekl Anda zamyšleně. Tak tedy stařec byl tak umíněný, tak neústupný, že raději chtěl zemřít, než nechat býka na pokoji. Znal ho. Chlapec si to hned myslel, když tehdy Lún-kašega zbledl při zprávě o samotáři se zlámaným rohem. Co však má znamenat uříznuté ucho? Muselo se to stát loni na jaře, když se starý náčelník vydal na pustinu. Po návratu nedovolil svým ženám, aby jej česaly, a začal nosit vlasy svázané pod bradou nebo pod ušima. Co však to má společného s bizonem? Rohy, ucho? Za samotářovy rohy mohou dostat Lún-kašegovo ucho. A kdo je má? Arikarská žena? Proč? Je pochopitelné, že stařec touží po tom, aby byl pochován i s useknutou částí svého těla. To je jasné. Tak to žádá obyčej, aby se duše zemřelého netoulala po světě a nemusela hledat část svého těla, jež jí byla odňata zaživa, a aby bojovník v zemi Věčných lovišť vypadal pěkně a důstojně. To ale nebylo všechno. Bylo to nepochopitelné a záhadné. Podíval se na Tepeho a poznal, že on se také mučí podobnými myšlenkami. Uslyšel tiché sténání. Rychle se zdvihl a sedl si ke starci. Lún-kašega otevřel oči. Blyštěly v záři ohně, jako kdyby byly plné slz. „Synu… synu…“ Anda se chopil ruky, jež se nejistě pohybovala, a sklonil se nad ním. „Odevzdej rohy… Čest celého kmene… Čest… Dakotů…“ „Ano, otče.“ „Velice… Čest…,“ dýchal stále slaběji. „Ale komu mám dát rohy? Jaké ženě? Jméno? Řekni…“ Lún-kašega stiskl chlapcovy prsty s nevídanou silou, nečekaně se vzpřímil a sedl si. Otevřel ústa, jako by chtěl křičet, 209

jako by chtěl velice křičet, oči měl široko otevřené a jeho oči viděly nad hlavami chlapců něco víc než tmu a noc. „Arikaaa…“ Hlas se mu zlomil. Tělo náhle ochablo. Pustil Andovu ruku a padl na čabraku, kterou roztáhli pod ním. Chlapec uslyšel Lutejovo frkání strašně blízko, hned za sebou, ale bál se obrátit. „Tepe! Tepe… přihoď dřevo na oheň! Rychle. Starý náčelník umřel!“ „Třeba jenom omdlel.“ Když se však podíval do jeho tváře, pochopil, že se Anda nemýlil. Vstal a položil mu ruku na krk. Potom společně s Andou zapálili velký oheň, jenž měl odehnat zlé síly a dovolit duši starého náčelníka, aby po měkkých oblacích kouře vstoupila do země Věčných lovišť.

210

KAP ITOLA V Arikara. Poslední slova Lún-kašegy. Co mohl mít s nimi společného starec tak spravedlivý, člověk, který si tolik vážil cti svého kmene. Říkal vždycky: čest kmene. Čest kmene vyžaduje ulovit bizona, právě toho, a ne jiného. Odevzdat jeho rohy. Komu? Ženě. Arikarské ženě. Pohřbili starce ve skalní rozsedlině, kde jej našli, přikryli jeho mrtvé tělo kamením a drnem tak, až navršili vysokou mohylu, kterou bylo vidět zdaleka. Celý den jim zabral pohřeb a záležitosti s ním spojené. Nemohli přece dopustit, aby Lún-kašega byl jen tak pochovaný pod zemí a kamením. Chtěli, aby měl takový pohřeb, jaký má mít bojovník, který padl na bojišti. A věděli, že tomu tak skutečně bylo. Bojoval sice se zvířetem, nikoli s člověkem, ale jeho boj byl spjat se ctí Dakotů. Ještě tomu nerozuměli, ale museli přece věřit slovům umírajícího Lún-kašegy, tak jako vždycky věřili jeho slovům. Zazpívali smuteční písně. Zatančili smuteční tanec, který 211

oslavoval činy zemřelého. Potom Anda nakreslil na kousku dřeva dikobraza, totemové zvíře náčelníkova rodu, vyškrábal jej špičkou své lovecké dýky a do rýh vetřel jemný popel smíšený se slinami. Ořízl dřevo ještě shora – a totem byl hotov. Měl ochraňovat hrob před zlými duchy. Když slunce zapadlo, nasedli na koně a odjeli rychle, tak rychle, jak jim to jen dovoloval nerovný, skalnatý terén. Jeli na jih, jak si to přál Lún-kašega. Divili se sice, že těžce raněný a umírající stařec si dokázal zapamatovat směr. Zřejmě se však všechny jeho myšlenky točily kolem bizona, to bylo pro něho nejdůležitější, vše ostatní ustupovalo do pozadí. Zanedlouho narazili na stopu samotáře. Směřovala od kaňonu na prérii. Občas bylo vidět spasenou, pošlapanou trávu a v měkčí půdě ostré stopy bizoních kopyt. Byla však stále větší tma, a třebaže se chlapci chtěli dostat co nejdále od místa, kde pohřbili Lún-kašegu, neboť se báli zůstat mu příliš nablízku, museli se zastavit, aby neztratili stopu. Ráno pokračovali v cestě. Stopa byla zřetelná a jasná obloha hlásala, že hned tak nebude pršet, chlapci mohli tedy doufat, že se jim podaří bizona dohnat. Čím pravděpodobnější byla možnost, že se samotář objeví přímo před nimi, tím výraznější byl i jeho obraz, jak si jej Anda i Tepe odnesli z onoho večera pod dubem. Byli teď sice lépe vyzbrojeni a připraveni k zápasu, přesto však si uvědomovali, že je čekají nebezpečné a těžké chvíle. Výprava na prérii přestala být honbou za dobrodružstvím a uklidněním dětské zvědavosti. To, co měli dokázat, bylo velice důležité a – o tom byli přesvědčeni – nutné, navýsost nutné, když šlo o čest kmene, o to, čeho si Dakotové cenili nejvíce. Než se ráno vydali na cestu, prohlédli si svou výzbroj. Měli luky se silnějšími šípy, než byly ty, které s sebou vzali toho památného večera, měli oštěpy a dýky. Pušku si Anda nevzal, když vyjížděli z vesnice, myslil, že pojedou jen na Žluté skály, aby se tajně podívali, jak Lún-kašega rozmlouvá s duchy. Teď toho hořce litoval. Měli sice ohnivý kyj Lún-kašegy, ten našli včera mezi kamením. Měli jeho roh s prachem a náboje, ale při silném nárazu, pravděpodobně při pádu, byl kohoutek pušky ohnut, a třebaže se ho Anda všemožně pokoušel narovnat, nezapadal tak, jak by měl. 212

I když bylo škoda prachu na střílení do vzduchu, přece jen se rozhodli, že pušku vyzkoušejí, a přesvědčili se, že sice střílí, ale pouze tehdy, když se lehce dotkli kohoutku, což samozřejmě znemožňovalo míření. Nemělo smysl pušku v tomto stavu používat. Nenapadlo je, že musela být poškozena už před setkáním s bizonem, proto ji nemohl Lún-kašega použít – a že ji nepoužil, tím si byli jisti, jinak by byl zvíře zastřelil, byl velmi dobrý střelec. Nebo byl napaden znenadání? To není možné, přece on stopoval býka. Spadla mu někde ve skalách? Tomu nasvědčoval uzel uvázaný nedávno na řemenu pušky. Mohlo se stát, že řemen praskl a ohnivý kyj spadl z Lún-kašegova ramene na zem. Ať už se to stalo jakkoli – nebylo jí teď možno použít. Zbývaly luky a oštěpy. A pak už jenom dýky. Uvědomoval si však, že se samotářem bylo vše docela jiné než s těžkými vypasenými kusy ve stádě, které vyděšeně utíkaly a na boj ani nepomyslely. Když si s ním nedovedl poradit starý, ale zkušený Lún-kašega, dokáží to dva chlapci? Anda sice na svých patnáct let už dost viděl a dost dokázal, ale přece ještě nebyl dospělý, ostřílený bojovník. Tepe byl statný a hbitý, neměl však ještě mnoho příležitostí, aby si své síly ověřil. Avšak samotný Lún-kašega je požádal, aby zabili samotáře. To jim dodávalo odvahy a naplňovalo sebedůvěrou. Žádal je o to. Jako dospělé bojovníky. Na ně teď přešla čest starého náčelníka a snad i celého kmene. Na Arikary ještě nemysleli, zdálo se jim, že přemohou-li býka, bude celá záležitost vyřízena.

Uviděli ho ještě týž den v poledne. Zůstali stát, protože ani on se nehýbal. Odpočíval. Viděli jej trochu níž, byl pod nimi, v mělké prohlubni. Ležel. Oni však jeli po větru. Vrátili se tedy nazpátek a ve velkém kruhu ho objeli, aby se k němu přiblížili od západu. Ale bizon snad ucítil chvění země pod sebou, neboť vstal, točil se na místě a ocasem se tloukl po bocích. Zůstali stát. Viděli ho jasně a nespouštěli z něho oči. 213

„Jeden ho vydráždí a vyláká za sebou. Zezadu nebo ze strany ho pak ten druhý bude moci snáze zasáhnout pod lopatku nebo mezi žebra.“ Podívali se na sebe. Tepe řekl: „Luteja je rychlejší.“ „Máš pravdu,“ zasmál se Anda, jenž stejně toužil být současně vpředu i zezadu zasáhnout býka. „Já ho střelím, poletí za mnou. A ty…“ „Já ho potom pěkně bodnu. Dobrá! Budeš střílet z luku, nebo po něm hodíš oštěp?“ zeptal se Tepe. Anda se zamyslil. Na oštěp je potřeba větší síla. Zdálo se mu sice, že má svaly stejně tvrdé jako dospělí bojovníci, ale třeba se mýlí, zato však své obratnosti a postřehu mohl důvěřovat naprosto. Ano, měl by volit luk. Cítil, že mu vyschlo v hrdle. „Máš ještě vodu v měchu?“ Napili se trochu. Přetáhli toulce dopředu a prohlédli ještě jednou šípy, luky vzali do rukou, aby je měli připraveny. „Počkej,“ řekl Tepe. „Povedeš potom býka ke kaňonu?“ „Ne, pro koně nejsou skály nejlepší.“ „Ber to rovně, pořád rovně. Prérie je rovná.“ „Vypadá to tak.“ Podívali se zase na sebe. Anda se tiše zasmál. „Arikara!“ zavolal polohlasně. To byla výzva. To povznášelo boj s býkem do vyšších oblastí. Tepe pochopil. Opakoval: „Arikara!“ „Jedeme!“ Andův hlas byl plný vzrušení, třebaže se chlapec snažil, aby v něm byl hluboký, klidný tón mužné rozhodnosti. Vyřítil se vpřed. Prodloužil ještě oblouk, aby vyvedl býka do prérie. Luteja běžel radostnými skoky, jako by všechno pochopil a těšil se z nastávajícího boje. Býk je uviděl, začal se znovu otáčet na místě, podupával nervózně nohama. Vypadalo to jako podivínský tanec, ale Anda věděl, že zvíře je podrážděné a že se vzteká, když vidí koně a lidi. Neustále se přibližovali. Luteja zafrkal, když ucítil pach zvířete, a chtěl uhnout stranou. Chlapec jej vrátil do směru, 214

takže minuli v těsné blízkosti skloněnou těžkou hlavu. Zřetelně uviděl zlámaný roh. Objel ho v kruhu. Viděl, jak býčí hlava směruje neustále k němu, jak se zvíře obrací na místě stále prudčeji, jak zarývá kopyta do půdy. Viděl to jasně a současně také už viděl něco jiného, představil si to, co má přijít, tak, jako by to už přišlo. Býk se hnal přímo na ně. Luteja tiše zaržál a prudce vyrazil, skočil, jako by chtěl letět. Bizon však byl už přímo u nich, už je nabíral na rohy celý rozvzteklený a divoký. Anda uslyšel pronikavý hlas Tepeho, který se hnal vzadu těsně za zvířetem. Pochopil nebezpečí, znovu uhnul stranou. Počítal správně. Býk se řítil kolem nich, zaryl se kopyty do země, až se zvedlo mračno prachu, a ihned a s nepředstavitelnou rychlostí se vrhl dopředu a nechal Tepeho za sebou. „Jaaahaaa… Jahahaaa…“ Anda křičel, pobízel koně do běhu. Letěl lehce, jako by se kopyta mustanga ani nedotýkala země, jenom trávy, jenom konečků stébel. Pouze Luteja uměl takhle letět, dovedl tak uvolnit svaly, že okamžik dopadu na zem téměř zmizel, jako by ho jenom naznačoval. Anda se obrátil, uviděl svého kamaráda, jak dohání bizona, a bizona hned za sebou. A náhle mu proletělo hlavou, že to není obyčejný býk, ale bizon-duch. Slyšel o takových vyprávět ve vesnici, říkalo se, že se objevují a mizí, že jsou větší a rychlejší než obyčejná zvířata, že je není možno chytit ani zastřelit. Ucítil ledový, mrazivý chlad na celém krku a ještě jednou se ohlédl. Býčí oči ze skloněné hlavy blýskaly jako oheň, ze stran mu v mračnech prachu narůstala křídla. „Zachraň mě, Vakondo!“ Stiskl koně patami, naklonil se, přitiskl se k němu, všechny svaly napjaté, jako by chtěl koně strhnout vší silou k rychlému útěku. Uslyšel Tepeho hlas a to ho povzbudilo. Uslyšel zaryčení zvířete, něco za ním se ozvalo. Zakřičel: „Zasažen!…“ Než však uslyšel svůj vlastní hlas, uběhla spousta času a to 215

mu dovolilo, aby zatím objel Tepeho i býka a dostal se jim do zad. Teď se úlohy změnily: Tepe vedl býka a Anda útočil zezadu. Vedle lopatky zvířete viděl zřetelně násadu šípu, jež se nepohybovala v rytmu běhu; vězela tedy hluboko. Šíp byl mířen dobře, ale bizon jako by jej necítil. Teď je řada na Andovi. Vzpřimuje se, napíná luk, dívá se na konec hrotu a na místo, kam má hrot doletět. Teď! Napjal tětivu s takovou silou, že výstřel byl jak rána dýkou. Býk sebou trhl, hlavou narazil na neviditelnou překážku, klesl k zemi. Anda se mihl kolem něho, projel a zase se vrátil s napjatým lukem. Ještě jednou! Ha! Ha! Už ho mají. Krev z něho tryská. Anda vidí, jak Tepe přijíždí zepředu a střílí, je to zbytečné, neuvážené, do tlamy zvířete. Tepe! Tepe! Buď opatrný! Bizon se zdvíhá. Zdvíhá se a s táhlým rykem se vrhá na Tepeho mustanga. Kůň uskakuje, bizon jej sleduje dál. Kůň klopýtl. Anda vidí, jak Tepe padá dolů a v téže chvíli se býk i kůň řítí na něho. Vidí, jak se kůň zdvíhá, vidí, jak bezmocně vyhazuje kopyta, slyší zděšené sténání. Kde však je Tepe? Anda objíždí bleskurychle zvíře z druhé strany. To, co se děje potom, trvá pouze několik vteřin, třebaže se chlapci zdá, že to jsou celá století rozvahy a chytrosti. Tepe klesá, či spíše padá, po nakloněné rovině pod nohy býka, jenž se pohupuje dopředu a dozadu, jako by se připravoval ke skoku. Tři šípy, jež mu trčí za lopatkou, mu berou krev a překážejí mu, berou mu tu sílu, kterou potřebuje k bleskurychlému manévrování těžkým tělem. Přestože ztratil rychlost a pružnost svalů, má ještě mohutnou, drtivou sílu, jeho rohy pořád ještě mohou jediným trhnutím rozříznout koni břicho a jeho ostrá kopyta několika údery rozdupat ležící chlapcovo tělo. Luteja frká, vzpíná se. Anda už nemá čas, aby hledal správné postavení ke střelbě, odhazuje luk a seskakuje z koně s dýkou v zubech. Má před sebou chlupaté obrovité tělo, skočil, chytá se rukama i nohama za tu chlupatou srst, přimyká se k ní, srůstá s ní. Slyší a cítí pod sebou hluboké ryčení zvířete, odpor jeho svalů pod horkou srstí, lepkavou od krve, náhlé strnutí po úderu dýky. 216

217

Současně však chlapec sklouzl trochu na stranu po přední lopatce bizona, trhnutí rohu mu zraňuje stehno a shazuje na zem. Slyší ryčení bizona, křik Tepeho i svůj vlastní hlas. Býk stojí nad ním, ale chlapec jako ještěrka proklouzává pod jeho nohama. Necítí ránu, necítí strach, jenom v ruce tiskne dýku, ta ruka ho vede, táhne, vleče za sebou. Býk se obrací, krvácí a bolestně bučí. Jeho rohy hledají protivníkovo tělo. A opět skok. Teď na něm Anda sedí rozkročmo jako na koni, jen se drží pevně nohama, aby nepřeletěl dopředu přes skloněnou hlavu. Koutkem oka vidí Tepeho a oba koně. Vidí, jak Tepe vstává, jak se sklání, jak zdvíhá luk. Tepe je dobrý střelec, ale přesto Anda cítí divnou nejistotu, to je však jenom okamžik. Zase ucítil, jak se býkovo tělo otřáslo, to byl Tepeho šíp. A pak se býk nečekaně zdvíhá, jako by mu ta nová rána dodala sil, a řítí se, řítí se pořád dopředu. Anda na něm leží, musí jednat co nejrychleji, bez odkladu. Anda to ví. Svírá dýku, kterou dosud držel tak pevně mezi zuby, že ho to až bolelo. Zdá se, že bizon necítí ostří, které mu vniká do těla, které rozšiřuje ránu, dělá cestu horkému proudu krve, s nímž zvířeti unikají síly. Žene se stále rychleji, klopýtá, a chlapec má dojem, že každou chvíli musí klesnout. Ale bizon se už zase vzpamatoval. Řítí se vpřed. Je to nerovný terén, ze země trčí kameny, ostré skalky se skrývají v trávě. Anda cítí, že ho něco chytá za vlasy a stahuje dozadu. Ne. To se mu jenom zdá… Současně vidí a tuší prázdný prostor… Skalní rozsedlina? Propast? Kaňon? Sám neví. Poloslepý bizon napíná poslední zbytky sil, řítí se dopředu – padá dolů. Anda se snaží odtrhnout se od něho, marně se však chytá drnu, skalního výčnělku… Padá dolů. Hrdlo propasti je úzké. Nějaká neviditelná hrana nebo nějaká překážka zadržuje padající zvíře, na chvíli zpomaluje jeho pád. V tomto okamžiku se chlapec odráží, vrhá se na stranu, přichycuje se na svislé stěně. Dole pod sebou, stále hlouběji, vidí veliké tělo převalující se těžkou hlavou dopředu a současně postřehl – přímo pod 218

nohama – zoufale slabé větévky keře, jenž vyrůstá ze skalní štěrbiny. Ne, nemůže si vybírat. Klouže dolů… Chytá se větviček… Cítí, jak se napínají, okamžik jej zadržují. Toho okamžiku musí využít, bleskurychle se musí orientovat, najít nějaký výstupek… Tady je! Sotva viditelný výčnělek… Už na něm má nohu… Ulevilo se mu, cítí, že stěna není tak úplně svislá, cítí slabý, nepatrný sklon, jenž mu umožňuje, aby se na ní zachytil rukama, opřel nohama. Tiskne namáhavě prsty do štěrbiny, hlouběji, ještě hlouběji, tak hluboko, až do ní jeho prsty přímo vrůstají jako kořeny… Odpočívá. Kdyby tak ještě jeho nohy našly nějakou stejně spolehlivou oporu… Rozhlíží se, ale snaží se přitom co nejméně hýbat hlavou. Nevidí dno propasti, ale slyší šumění vody. Nevidí na dno, protože několik stop pod ním je skála vydutá a brání ve výhledu. Ale to šumění vody… a tak blízko. Anda se začíná smát. Není to však skutečný smích. Chlapec se třese, jeho svaly přemáhá vyčerpání. Pociťuje úlevu, pouští se a padá dolů. Šumění vody je stále blíž a blíž, v prudkém slunečním světle, jež sem proniká prostorem mezi skalami, padá chlapec k mělké, chladné vodě. To, nač dopadá celou tíhou svého těla, to není kamenné dno, to nejsou balvany… Pod ním leží mohutný bizon. Bílé zpěněné vlny se valí přes jeho černé obrovské tělo.

Když Tepe sestoupil po překonání mnoha obtíží s oběma koni po strmé stezce dolů k potoku, byl Anda zaměstnán odstraňováním balvanů z řečiště mezi tělem bizona a břehem. Anda se jen zběžně podíval na přítele i na oba koně, a když viděl, že chodí normálně, rozzářil úsměv jeho tvář, také Tepe se zastavil a usmíval se. Neříkal nic, ale každou chvíli se rozřehtali. Tepe pomáhal vybírat větší kameny. Pospíchali, chtěli ještě před setměním vytáhnout bizona z potoka. Konečně mohl Anda rozmotat dlouhý kožený řemen, jenž byl připevněn k čabrace. Ve vodě jím omotal bizoní rohy. Teď svázal oba volné konce právě takovým řemenem, který Tepe vezl na svém koni. 219

„Nebudeme na to stačit,“ řekl Tepe. Anda se zasmál a ukázal očima na koně. Jednoduchý řemen byl však příliš slabý, jak se ukázalo. Spojili je tedy dohromady a přehodili přes Lutejovu hlavu. „Heeej… Lutejo!“ Kůň se pohnul, řemeny se napjaly, stále hlouběji se mu zařezávaly do kůže. „Nevydrží,“ vykřikl Anda, když běžel k vodě. Vběhl do zpěněných vln až po pás, sklonil se k mrtvému bizonovi a vší silou se ho snažil postrkovat. Často se při tom ohlížel, jako by se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku. „Dál… dál…,“ povzbuzoval ho Tepe. Jeho mustang poskakoval se spoutanýma nohama po břehu a frkal, když uviděl bizona, jak se pomalu vynořuje z vody. Kůň roztahoval chřípí a pohazoval hlavou. Teď už i Luteja sebou neklidně trhal. Tělo bizona však už bylo na písku, zatím Tepe přiskočil k Lutejovi, couvl s ním a shodil z něho řemeny. Oba s Andou si prohlíželi svou kořist, své vítězství. Anda si dokonce ani nevšímal své rány na stehně, která krvácela. Zahojí se a bude o jizvu víc. Bude aspoň nač vzpomínat. Zase se smáli. Věděli, že je teď čeká namáhavá, ale klidná práce. Nemohli přece takto zanechat zabité zvíře, museli z něho stáhnout kůži, vzít rohy a nakrmit se jeho masem. Byla to pořádná práce, stáhnout bizona. „To je ženská práce!“ rozhořčoval se Tepe, když neobratně přeřezával blány a šlachy. Anda to dělá lépe. Neměl matku ani sestru, která by mu s tím doma pomáhala. Byl odkázán jenom na sebe. Když stáhli kůži a když ji napjali na kolíčky zatlučené do země, pustili se do rohů. „Ufff!…,“ zafuněl Tepe. „Nemyslíš, že bychom si měli udělat nejdřív oheň a upéct na něm kus masa? Umírám už hlady!“ „Ano,“ souhlasil Anda. „Ale teď mi podej kus řemene, abych si ovázal nohu. Ta sedřená kůže na noze mi překáží při každém pohybu.“ O bolesti nechtěl mluvit. To přece muž nedělá.

220

KAP ITOLA VI Divně vypadal s bizoními rohy, které si řemeny přivázal na ramena. Když se tak na něho Tepe díval, vyprskl smíchy. V tom smíchu však nebylo ani trochu zloby či zášti, tím spíš, že věděl, že i na něho přijde řada, aby vezl rohy. Byla to mohutná čelní kost, pečlivě očištěná a připevněná řemínky a šlachami ke klacíkům. Trčely z ní černé dlouhé rohy, z nichž jednomu chyběl konec. K větvím byla také připevněna kožená poutka, která dovolovala Andovi, aby si to těžké břemeno pověsil na ramena. Rohy trčely ven jako křídla. „Přestaň s tím!“ ztratil už Anda trpělivost, když kamarádův smích neutichal. „Ty větve mě strašně tlačí do lopatek. A rohy jsou těžší než kámen!“ Dva dny už jeli na sever a na severozápad, po starých stopách. Zpočátku mysleli jen na vítězství. Maso z bizona si 221

vzali s sebou a jedli je. Počasí však bylo stále teplejší, maso se kazilo, a aby je sušili na slunci, na to nebyl čas ani chuť. A pak je začalo trápit, co mají dělat dál. Arikara? Ano, věděli o tom. Mají zavézt rohy do arikarské vesnice, mají je odevzdat nějaké ženě z té vesnice, dostat za ně Lún-kašegovo ucho, které zřejmě má ta žena. Vzít ucho, zavézt je nazpátek tam, kde je pohřben starý náčelník, a pohřbít je k němu. Všechno bylo jednoduché. Jenže nevěděli, z kterého rodu, z které vesnice je ta žena, kterou mají hledat, nevěděli, jestli má Lún-kašegovo ucho, a když je má, zda jim ho bude chtít vydat, a především si nebyli jisti, že se vůbec dostanou k nějakým Arikarům, když ti nenáviděli Dakoty, zajímali je, jakmile se objevili na jejich území, anebo je prostě zabíjeli. Neustále se ve svých rozhovorech vraceli k tajemné ženě. Přemýšleli o tom, jak se to mohlo stát, oč tu vlastně šlo, jak si mohl Lún-kašega nechat uříznout ucho bez okamžité pomsty. Cestou dumali nad mnoha věcmi, jež se jim dosud zdály hloupé nebo neupoutávaly jejich pozornost. Vzpomněli si, že ještě před rokem nebylo vidět Arikary na dakotském území vůbec nebo jenom velmi zřídka – a teď každou chvíli přišel někdo s tím, že je zase viděl, potají se dokonce říkalo, že Lún-kašega se s nimi schází, Arikarové se stávali předmětem hovorů i dohadů. Je to rok, tedy zhruba od té doby, co se starý náčelník vrátil z pustiny… „Už tenkrát se jistě vrátil bez ucha,“ řekl Tepe. „Pamatuješ si, jak se celý změnil? Jako kdyby byl nemocný.“ „Hned také svolal radu a zřekl se náčelnictví.“ „Když to udělal, cítil zřejmě, že není hoden toho, aby byl dál náčelníkem,“ řekl přesvědčivě Tepe. Anda s ním však nechtěl souhlasit. Je přece možné, že stařec byl skutečně nemocný. Stává se, že zestárlý a zesláblý náčelník nechce už být náčelníkem. O takových případech se hodně mluvilo. „Ale ucho?“ neustupoval Tepe. „Proč už tenkrát neměl ucho?“ A jak se to vůbec stalo, že mu někdo uťal ucho nebo že si ho uťal sám? Nebylo to nic důstojného, naopak to bylo po222

nižující. Ucho se uřezává někomu, kdo byl poražen a místo toho, aby byl zabit, je označen takovým potupným znamením. A že by si to chtěl někdo udělat sám – o tom ještě nikdo neslyšel. „Počkej!“ uklidňoval ho Anda. „Dovíš se to od Arikarů.“ Podívali se na sebe. Najednou to pochopili. Čím bylo zabití nebezpečného bizona ve srovnání s tím, co je čeká a co musí udělat? „Dovíme se to od Arikarů.“ Ta Andova věta jim náhle ukázala holou skutečnost v zarážejícím světle. Už se na sebe nedívali, sklonili hlavy. Nevěděli přesně, co je čeká, ale úkol, který měli splnit, ukrýval v sobě kromě nebezpečí ještě horší věci. Tušili pokoření, možná i hanbu. Najednou pochopili, že to, co od nich žádal Lún-kašega jménem cti celého kmene nebo své vlastní, je něco obtížného a pokořujícího. „Dovíme se…,“ opakoval chlapec a trpce se usmíval. „Proč jsme vůbec za ním jezdili! Proč jsme vůbec hledali jeho a bizona? To je tvoje vina, Ando! Pamatuješ si, jak jsem se chtěl vrátit, když jsme byli na kopcích, odkud bylo vidět arikarskou vesnici? To ty jsi vždycky tak umíněný! Ty se chceš toulat po prérii, vyzvídat, to ty…“ „Ano! Já!“ vykřikl Anda a patami pobídl Luteju, jenž se náhle rozběhl cvalem. Když ho Tepe dohnal, zakřičel zase: „Já! Já! Ale kdo ti říká, že musíš jet se mnou! Pojedu k nim sám a udělám, oč mě Lún-kašega požádal. Řekl jsem!“ Tepe neodpověděl. Neobrátil však a nejel zpátky. Ale Anda věděl také, že bude naříkat a bědovat. Neznal přece Tepeho teprve ode dneška. Ohlédl se a podíval se na něho s předstíraným překvapením. „Ty jsi ještě tady? Vrať se, vrať se co nejdřív a nech mě na pokoji.“ Jeli vedle sebe a snažili se, aby se na sebe nedívali. Najednou Tepe řekl: „Zabili jsme přece bizona.“ Anda mlčel. „Zabili jsme ho společně.“ „Společně.“ Zase jeli a nic neříkali. Jeli krokem, protože koně byli unaveni. Cesta mírně stoupala. „Tak… tak mi dej teď ty rohy…,“ vyrazil ze sebe Tepe a 223

Anda uslyšel v jeho hlase víc než jen tuto obyčejnou žádost.

Nad prérií, na hluboké a vysoké jarní obloze byla jitřenka, velká a třpytivá jako kapka rosy. Anda se probudil a nemohl už usnout. Viděl obrysy spícího koně s hluboko svěšenou hlavou na pozadí, jež se pomalu rozjasňovalo, slyšel rovnoměrný dech Tepeho, ležícího vedle něho a zabaleného do čabraky. Zdálo se mu, že někdo pronesl polohlasně nějaké slovo. Chvíli se mu dokonce zdálo, že si pamatuje, co to slovo má znamenat. Přivřel oči a položil si hlavu tak, jako když se probudil. Mezi řasami prosvítala mihotavá záře, do chlapcova srdce vstoupil náhlý neklid. Opakoval si: „Arikara…“ Opakoval si to, protože pochopil, že právě toto bylo ono slovo, jež uslyšel. Vylekal se: Měl před sebou jejich božstvo. A vůbec nevypadalo hrůzně, bylo krásné, milé a tiché. Stejně jako obloha i ta hvězda se rozjasňovala, byla teď téměř růžová a mihotala se tak, jako by se užuž měla proměnit v rozechvělou krůpěj a skanout na Zemi. Přejel konci prstů po své dlani, nahmatal malou, téměř neznatelnou jizvu. „Arikara …,“ zašeptal zase. Jestliže v něm i teď byl neklid, byl to jiný neklid, který se nepodobal ničemu, co dosud znepokojovalo chlapcovo srdce. Ucítil v dlani bolest, stejnou bolest jako tenkrát, po ráně nožem. Tiše se usmál, napřáhl ruku před sebe, k jitřence, sevřel prsty a tak ji uvěznil v hrsti. Přilnula jako lísteček k dlani. Z pahorku uviděli chlapci nejasné obrysy vigvamů, les na úpatí návrší. Arikarská vesnice. Je to však ta vesnice, najdou v ní onu ženu, o níž mluvil Lún-kašega? A dostanou se vůbec do vesnice? Sjeli k lesu. Andovo srdce neklidně buší. Je ticho, nikde nikdo. Potůček bublá mezi kamením, tráva je tu hustší, zelenější, listí na stromech je víc než tenkrát, když tu byli naposledy. 224

Chlapci jedou podél potoka k cizí vesnici. Doufají, že se jim snad podaří potkat ženu už tady, u vody. Mohla by tu přece prát, chytat ryby nebo klást pasti. Je to trochu pravděpodobné. Trochu. Anda jede první, bizoní rohy má na zádech. Sedí rovně, vzpřímený, aby se zdálo, že je větší než ve skutečnosti. „Snad ji potkáme…,“ uslyšel Tepeho hlas. „Přijde k nám, dá nám Lún-kašegovo ucho a řekne: Prosím, vezměte si to na památku!“ „Ando, nežertuj. Nemyslel jsem na tamtu ženu, ale na… tu dívku.“ „Ticho!“ Zastavili koně a nastražili uši. „Nic neslyším.“ „Jede se dál. Já jsem myslel, Ando, na dívku… Na tu dívku…“ „Ticho!“ Stejně jako tenkrát zpívali ptáci, z blízkého stromu vzlétlo hejno drozdů. Viděli před sebou břeh potoka za řídkými stromy, pusté louky, už velmi zelené a plné fialových gloxínií. Vzduch byl čistý, avšak dobrý čich mohl v něm zachytit stopu kouře. Blízkost lidských obydlí. Na chvíli se jim zastesklo po jejich vesnici, po jejich lidech, po stěnách týpí, po péči žen. Zvláště Tepe to velice prožíval. Anda byl teď stejně jenom zřídka ve své rodné vesnici. „Nezdá se ti, že je to jiná vesnice… Že ta žena není z této vesnice?“ Anda pokrčil rameny. Dost možná, že není odtud, ale musí to vědět jistě. Sami se musí o tom přesvědčit. Jinak to nejde. „Zabijí nás, Ando!“ I na to musil jen pokrčit rameny. Ano. Je to možné. Mohou je zabít, ještě než se budou moci zeptat na ženu, ještě než jim budou moci odpovědět. Chlapec se však již rozhodl a věděl, že od svého neustoupí. Jinak jednat ani nemohl. Bylo to kvůli Lún-kašegovi? Sám sebe se na to ptal v těch dnech dost často. Odpověď však nenacházel. Možná kvůli Lún-kašegovi, možná kvůli sobě. Snad byly ještě jiné důvody, o nichž nevěděl, neboť v něm dřímaly a ještě se přímo neprojevovaly. „Opravdu na to nemyslíš?“ Tepeho hlas byl stále neklid225

nější. „Nemyslíš si, že to, co od nás žádal Lún-kašega, je šílené a zhola nemožné? Ano, nemyslíš si, že je to tak?“ „Myslím si to také,“ odpověděl chlapec klidně, ale trochu netrpělivě. „Myslím si to také, ale co to má společného s tím, co musíme vykonat? Opravdu nevidím nic společného mezi těmito dvěma věcmi.“ „Lún-kašega snad nebyl při smyslech…“ „Snad,“ řekl Anda. „Ale já jsem teď při smyslech. Musíme to udělat. Vím to docela jistě.“ Tepe si povzdechl. Stále se blížili k vesnici. Za stromy už bylo dobře vidět kulové tvary velkých vigvamů se slabým dýmem z ohnišť. „Nikdo tu není…,“ povzdychl si. „Podívej se, živá duše tu není.“ Anda si toho také všiml. Zdálo se, že vesnice je pustá. Vymřelá. Vyjeli z řídkého lesa, pokračovali šikmo přes louku. Luteja zařehtal. Tepeho mustang se k němu přidal. Teď si teprve všimli několika koní, kteří poskakovali se spoutanýma nohama. Z jednoho vigvamu vyšla mladá dívka a podívala se na ně, rukou si přitom zacláněla oči před sluncem. Hned se obrátila a zmizela za závěsem. Z dalších stanů vyběhly děti a ženy. Vesnice najednou ožila. Jenom bojovníky nebylo vidět. Možná že se zase objevilo někde nablízku stádo bizonů, možná že odjeli pochytat rozprchlé mustangy. Chlapci seskočili z koní a zdvihli ruce na znamení pokojných úmyslů. Přistoupil k nim jakýsi stařec s tváří pochmurného ptáka a pozorně si je prohlížel. „Toto,“ řekl a ukazoval na bizoní rohy na Andových zádech. „Toto!“ Anda si myslel, že se jej ptá, co to je, a vysvětlil mu v rychlosti, že hledají arikarskou ženu, aby jí odevzdali svou kořist. Stařec však neustále opakoval svou otázku a byl neodbytný. „Je hluchý,“ řekla jedna žena. „A pomátl se na rozumu.“ Anda si prohlédl ženu. Vypadala mírně a přívětivě. Mluvila řečí, jež se podobala dakotskému nářečí, a chlapci jí téměř všechno rozuměli: 226

„Kdo jste a odkud přijíždíte?“ zeptala se jich. „Jsme z kmene Dakotů od středního toku Missouri,“ řekl Anda, a když viděl, že se žena zamračila a polekala, dodal rychle: „Přicházíme s poselstvím našeho náčelníka Lún-kašegy. Hledáme arikarskou ženu…“ „Pryč! Jděte pryč!“ vykřikla s rukama zdviženýma k ústům. Anda potřásl hlavou. „Ne,“ řekl. „Nepůjdeme pryč. Chceme se nejdřív dovědět, jestli není ve vesnici žena, která čeká na rohy samotářského bizona. Nevíme, proč na ně čeká, neznáme příčinu, ale umírající náčelník nám přikázal, abychom ji hledali.“ Na tváři ženy se zračil údiv, stejně tak na tvářích jiných žen a dětí, jež ji obklopovaly. „Mluvte!“ vykřikl Anda. „Prosím vás, povězte nám, jestli tu taková není.“ Žena odpověděla pohybem ruky. Ruka před jejím obličejem znamenala zápornou odpověď: Ne, není tu taková žena, která by očekávala tak podivný dar. Nikdo o tom nic neví. Ale ať chlapci raději co nejrychleji odjedou, dřív než se vrátí bojovníci, ať už odjedou, ať se tu už ani chvilku nezdržují. Možná že jejich úmysly jsou velice dobré, ale pro příslušníky cizího kmene není bezpečné zůstávat ve vesnici Arikarů. Ať už jedou. Ať hned odjedou! Tepe se podíval na Andu. „Jedeme!“ vykřikl. Vyskočili na koně a ujížděli zpátky k pahorkům. Obrátili se za jízdy a uviděli ženy, jak nehybně stojí před svými příbytky. „Kdyby některá z nich čekala na dar nebo na výkupné od Lún-kašegy, jistě by o tom věděly i ty druhé, určitě by o tom věděly.“ Ne. V této vesnici by marně hledali záhadnou arikarskou ženu. Nezbývalo, než jet dál. Mohli být rádi, že dorazili do vesnice v tak příhodnou dobu.

Dost blízko – bylo ji totiž vidět docela zřetelně z návrší – ležela další vesnice. Odtud to dokonce vypadalo, jako by 227

obě byly spojené v jednu. Když však sjeli z pahorku, poznali, že ta druhá vesnice leží už za řekou, která se kolem ní vine v ostré zátočině. Přijeli na břeh. Slunce jasně svítilo, bylo poledne. Dole pod sebou uviděli děti, jak se šplouchají ve vodě, uslyšeli jejich hlasy a smích. Přivázali koně ke stromům dál od břehu tak, aby je odtamtud nebylo vidět, a sami si sedli do trávy na kraji kamenné suti. Teď mohli vše pozorovat v klidu. Za chvíli uviděli, jak děti vybíhají z vody. Jejich těla byla tmavá a rudá od studené vody. Uviděli skupinku mladých dívek, jež vyběhly na břeh, vesele křičely a cákaly po sobě vodou. Jedna z nich, urostlá a velká, se zastavila a stála nehybně. Všechny ji obklopily, otíraly ji trávou a pomáhaly s oblékáním. „Vidíš?“ zasmál se Tepe. „To je jejich bohyně!“ Anda se naklonil dopředu. Nemohl odtud vidět dívčin obličej, viděl jen štíhlá ramena a dlouhé tmavé vlasy. Zdálo se mu, že její čelo – světlejší než ostatek obličeje – ovíjí stuha z bílé kůže. „Hej!“ zakřičel Tepe. „Vždyť je to zase ta… Ta dívka od potoka.“ Viděli, jak ji její družky oblékly, jak jí rozčesaly vlasy, jak se rozběhly, aby jí natrhaly květiny. „Co to znamená? Proč tak kolem ní poskakují? Je to snad její svatba?“ zasmál se Tepe. Anda neodpověděl. Měl chuť být sám a moci se klidně dívat na mladou Arikarku. Vzbuzovala v něm neklid a zvědavost. „U nás se nikde tak s děvčaty nedělají,“ pokračoval Tepe. „To jsou ale hlouposti. Strašně hloupý zvyk. Podívej se, dávají jí věneček do vlasů a druhý kolem krku. Dočista se zbláznily.“ Anda od nich neodtrhoval oči, potom se zeptal: „Chodí sem každý den? Co myslíš, Tepe, koupou se tu vždycky v poledne?“ Tepe se podíval na kamaráda. „– Tak co?“ zašeptal. „Co chceš zase dělat?“ Anda hned neodpověděl. Ta myšlenka musela uzrát. Vstal, vyšel z houští a rozhlédl se po okolí. Na této straně řeky 228

bylo pusto a ticho. Vrátil se a sedl si k Tepemu. Ten mu řekl: „Ando, co říkáš tomu koupání?“ a zasmál se, očima přitom ukazoval na dívky. „Zítra,“ řekl chlapec, „jestli na nás do té doby nepřijdou.“ Celý den zůstali na ostrohu, porostlém křovím. Noc přečkali klidně. Zřejmě Arikarové i Pauníové z tamté vesnice měli na práci něco důležitějšího než pátrat po dvou chlapcích. Teď je teprve napadlo, že ani poprvé se netýkaly kouřové signály jich dvou, ale stáda bizonů. Nebylo jim to právě vhod, to přece zlehčovalo jejich překotný útěk. Nevšímali si jich Arikarové, protože je prostě přehlíželi, anebo byly řeči o jejich nenávisti a ukrutnostech přehnané? Ať to však bylo jakkoli, museli se mít na pozoru. Museli být nejopatrnější teď, když nešlo jen o jejich vlastní věci, ale o věci spojené s dobrým jménem jejich kmene. Uvědomovali si to plně, nebo cítil břemeno odpovědnosti, jež je tak začínalo tížit, pouze Anda? Je to podivné, že právě on, který neměl žádné obtížné a unavující závazky, on, jemuž nikdo nepřipomínal, co musí dělat, že musí splnit své závazky k otci, matce, babičce, tetám, příbuzným a sousedům – cítil lépe než ostatní odpovědnost a byla mu tak blízká a pochopitelná jako jeho dobrovolná péče o Luteju a jako náklonnost ke starému Lún-kašegovi. Noc minula klidně. Střídali se ve spaní. Ráno se posilnili zbytkem pemikanu, který měli s sebou ještě z domova; byly to jejich poslední zásoby. Syrové buvolí maso jim došlo předevčírem, ale protože poslední dobou měli dost jídla, protože byli odpočatí a rána na Andově stehně se už téměř zahojila, nedělali si z toho hlavu, jen si umiňovali, že využijí nejbližší příležitosti k lovu, aby se opět zásobili masem. Kolem poledne sestoupili po hustě zarostlém břehu k řece. Tekla rychle mezi balvany, tu a tam vytvářela klidnější tůně, kde se dalo plavat. Svlékli se už nahoře a věci si nechali na koních. Měli na sobě jen bederní roušku a za ní pro všechny případy dýku. Přikrčili se za velkými balvany ležícími v houští u samé řeky. Tady na ně nebylo vidět ani z druhé strany, ani z vody. Za chvilku uslyšeli veselé hlasy, a když vyhlédli opatrně ze svého úkrytu, spatřili spoustu dětí mířících k řece. Viděli, 229

jak se zastavily na břehu, svlíkly si kožené košile a kabátce a jak se strkáním a křikem vběhly do ledové vody. Andovy oči našly ihned urostlou dívčí postavu. Ano, teď už nepochyboval, zblízka ji poznal, poznal ji po pleti, měla ji světlejší než ostatní, po hustém rovném obočí, po trochu smutných ústech. I dnes se mu zdálo, že je oblečena svátečně s tím věnečkem tmavých gloxínií, který jí pověsila děvčata kolem krku. Nepospíchala do vody, a přece ji nikdo nestrkal ani na ni necákal. Děti a dívky se k ní chovaly uctivě a pozorně, jako by to ani nebyla jejich družka, ale někdo vzácný a důstojný. Otřásla se a stiskla rty, když se potápěla do vody. Plavala na druhou stranu, ale nevystoupila na břeh, vrátila se zase k ostatním dívkám. Několik dětí, které po sobě házely oblázky a pokřikovaly, vyběhlo z vody v těsné blízkosti úkrytu chlapců. Anda a Tepe jako by čekali na ten okamžik, octli se naráz ve vodě. Ve všeobecném zmatku si nikdo nevšiml dvou cizích chlapců v řece: potápěli se a plavali mezi mladými Pauníi a nepozorovaně se přibližovali ke skupině dívek. Anda si všiml, že bledá dívka poodešla od ostatních a že si sedla na skálu vystupující z řeky. Letmo se tam podíval, obeplul skálu a vynořil se až za ní. Dívka se obrátila, když uslyšela plesknutí. Uviděla chlapcův obličej, jenž byl teď nad hladinou, uviděla jeho levou ruku, kterou napřahoval k ní stejně jako tenkrát v lese u potoka. Rozeznala na napřažené ruce malou jizvu po ráně nožem. Udiveně se podívala na Andu. Skoro se vyděsila. Také on se na ni díval nehnutě. Řekl, téměř zašeptal, takže jen stěží mohla zachytit jeho hlas v šumění řeky a v křiku rozdováděných dětí: „Budu tu čekat. Při západu slunce. Přijď. Chci se tě na něco zeptat.“ Dívala se, jako by mu nerozuměla. Opakoval: „Přijď. Chci se tě na něco zeptat.“ Neodpovídala, dívala se pořád na chlapce. Ten natáhl ruku ještě blíž a ukázal na šrám. „Můžeš přijít sama?“ zeptal se ještě. Povzdechla si, jako by se teprve teď probudila. 230

„Sama…,“ řekla udiveně a smutně. „Já přece nikdy nejsem sama. Nikdy.“ Nechápal to. „Nech všechny dívky ve vesnici, slyšíš?“ zašeptal a přibližoval se k ní. Zavrtěla odmítavě hlavou. „Nepoznáváš mě?“ Usmála se, napřáhla mokrou ruku a jemně se dotkla prsty jeho dlaně. „Dakoto…,“ uslyšel její hlas. „Dakoto, uteč raději,“ pokračovala, „raději uteč, je to nebezpečné, nemají tady rádi Dakoty, nenávidí je…“ „Oni?“ zeptal se Anda. „A ty? K jakému kmeni patříš ty?“ „Ke Komančům… Ti jsou daleko…“ „Komančové…,“ opakoval Anda. „A proč jsi tady? Co tu děláš? Řekni…“ Vtom však uslyšeli blížící se hlasy a smích. Anda se potopil a vyplaval teprve u balvanů, kousek od svého úkrytu. Příští den v poledne se setkali dívka a Anda u téže skalky v řece. Tentokrát měli víc času a volnosti. Na tolik věcí se chtěl chlapec zeptat. Teď ho nezajímala už jenom tajemná Lún-kašegova Arikarka, vězela mu v hlavě i ta cizí dívka. Je to snad unesená dívka, která měla být obětována Jitřence? Slyšel o tom tolikrát vyprávět, ale stále tomu nemohl uvěřit. Všechno však mluvilo pro krutou pravdu. I to, že se dívka lišila od ostatních, že byla lépe oblečená než její kamarádky, že ji opatrovaly a téměř zbožňovaly, i to, že se v jejích očích zračil strach a odevzdanost. A přece si představoval dívku Jitřenky docela jinak; jako to nešťastné dítě, jež mělo umřít a svou krví zúrodnit pole. Proč to musela být právě ona, právě tato dívka, jejíž rysy si Anda tak dobře zapamatoval a jež ho zajímala, jako by to nebyla dívka, ale luk, oštěp nebo mustang rychlejší a krásnější než jiní. Vynořil se z vody tak tiše, že jej nezpozorovala, a dotkl se ruky opřené o balvan. Ani se nepohnula. Avšak podle pohybu prstů, jež se pevněji opřely o kámen, poznal, že ví o jeho přítomnosti. „Poslouchej…,“ zašeptal. „Posloucháš?“ 231

Její dlaň několikrát za sebou plácla o skálu. Neobracela hlavu k chlapci, pozorovala dívky ve vodě. „Tvé jméno…,“ Andův hlas bylo sotva slyšet. „Čí-rí…“ „Čí-rí,“ zašeptal chlapec, „pomoz mi. Chceš mi pomoci, Čí-rí…“ Málem by se byla rozesmála. Jak by ona mohla někomu pomoci, ona, která myslela jenom na to, že snad jí někdo pomůže, že snad ten chlapec… „Ano…,“ řekla smutně. „Čí-rí, hledám ženu, arikarskou ženu, která čeká na bizoní rohy. Která…“ Hlouček děvčat se přiblížil ke skalce, zvaly Čí-rí, aby si s nimi hrála a dováděla. Ta však s nimi nechtěla jít. Ne, ať jí dají pokoj. Pro ni je voda studená. Není zvyklá na tak studenou vodu, u nich na jihu… Když dívky odešly, zeptal se Anda: „Už jsi tu dlouho?“ „Od podzimu…,“ odpověděla Čí-rí. „Na podzim přepadli naši vesnici. Všichni mimo mne zahynuli. Víš to? Slyšel jsi o tom? Víš, proč to dělají?“ „Ano,“ odpověděl Anda. „U nás o tom mluvili. Slyšel jsem to.“ „Mne také zabijí, Ando.“ Chlapec se zachvěl. Řekla mu jménem. Zapamatovala si ho. Možná že si ho opakovala. „Anda… Tak se jmenuješ, viď?“ „Ano…,“ vynořil se z vody a opřel se o balvan. „Schovej se,“ zašeptala dívka. Chvíli mlčeli. Potom Anda řekl: „Jak to víš… Víš to jistě?“ Pochopila, nač se ptá, a už se bála, že si toho nevšiml. „Všichni to vědí.“ Potom rychle dodala: „Někdy se strašně bojím. Někdy bych nejraději utekla. Jak mám ale utéci? Jsou pořád se mnou.“ „Vezmu tě s sebou,“ řekl Anda. „Oooo… udělej to…“ V jejím hlase bylo víc než prosba. Avšak Anda si najednou připomněl, čím jej pověřil Lún-kašega. Věděl, že to musí vykonat nejdříve. 232

„Jestli mi pomůžeš najít ženu, která čeká na bizoní rohy od dakotského bojovníka, která má… která možná má ucho… jeho uříznuté ucho…“ „Ooooo…“ „Když mi pomůžeš a uděláme to rychle…“ „Tak potom mě vezmeš?“ „Pomoz mi, Čí-rí… Musíme to udělat rychle, to s těmi rohy…“ „A nemůžeš mě odtud nejdřív vzít?“ „To bych potom nemohl hledat ženu, copak to nechápeš? Budou nás pronásledovat, budeme muset utíkat co nejdále.“ „Ach… Proč ucho, Ando… Proč ucho a čí?“ „Ucho… náčelníka. Teď už víš, že čest kmene to vyžaduje. To je nejdůležitější.“ „Teď to vím. Ale potom mě vezmeš, viď?“ „Přísahám na jesetera, který je znakem mého rodu.“ Povzdechla si. Chlapci se zdálo, že v tom povzdechu byla úleva. „Aby to ale netrvalo dlouho, protože nevím… Možná že…“ „Hned jak najdu ženu. Pomůžeš mi?“ Čí-rí neodpověděla. Zamyslela se. Zavrtěla hlavou. „Ne… V této vesnici žádná žena nečeká na bizoní rohy. Nic takového jsem neslyšela. A večer si vždycky vyprávějí o všem, co se komu ze vsi přihodilo. Vědí všechno. Ne, věř mi, tady není.“ „Pojedu hledat dál. Pojedu ještě dneska.“ Zachvěla se. Obrátila se k němu. „Ne, dnes ne. Přijď sem zítra. Zeptám se. Možná že bude někdo něco vědět. Mně řeknou všechno, já mohu požádat o všechno, mám všechno, co chci, po čem zatoužím…“ „Jsou na tebe hodní?“ „Hodní… hodní…,“ zdálo se mu, že se dívka rozpláče. Ovládla se však. „Přijď zítra,“ obrátila se k němu prosebně. Věneček gloxínií spočíval na jejích dětských ramenou, drobný obličej zpopelavěl zimou, ústa byla smutná. „Přijdu…,“ řekl. „Neboj se. Přijdu, a nejenom zítra.“ „Slib mi to…“ „Přísahám na jesetera.“ 233

KAP ITOLA VII Na tenkém řemínku si Anda uzlíky označoval dny. Byly tam už čtyři od doby, kdy opustili vysoký břeh nad arikarskou řekou. Jeli na západ. Pořád na západ. Prérie se měnila v kamenitou poušť, zpřetínanou puklinami potoků a říčních kaňonů, v žlutou kamenitou poušť, na níž téměř nic nerostlo. Koně se pásli – okusovali kůru zakrslých stromků a ubohou trávu mezi kamením. Někde se voda z potoků nedala pít, byla bílá a hořká, bolelo po ní v krku i v žaludku. Kraj Zlé vody. Slyšeli o něm, věděli, že tu nežije zvěř, že koně padají vysílením a žízní, jestliže nemají zásobu pitné vody. Vezli ji s sebou ve dvou měších, jenom pro koně. Jeden, dva, tři dny sami strádali žízní, ale koním dávali pít. Museli to tak dělat, jinak by se nedostali dál a o to jim přece šlo. „Doopravdy tomu věříš, že tam bydlí?“ ptal se Tepe. „Dívka se mohla mýlit, nemuseli jí říci pravdu. Možná že jim 234

vůbec nerozuměla nebo že minulý rok byla u nich nějaká jiná Arikarka a ta že se vracela někam k řece Žlutého kamení.“ „Ano… Mohlo to tak být… Řekni ale sám – nemáme tam jezdit, nemáme hledat tu ženu, když už jsme ji nikde jinde nenašli?“ „Nemusíme ji hledat. Můžeme se jednoduše vrátit domů!“ rozkřikoval se Tepe. Anda však dobře věděl, že to říká jen tak, protože je navztekaný a ztrácí už trpělivost. Vždyť i on měl chvíle nejistoty a pochybností. Jeli už tak dlouho a na žádný lidský příbytek zatím nenarazili. V kraji Zlé vody to bylo pochopitelné, avšak teď, když je už měli za sebou, také marně hledali očima stužku kouře někde v údolí. Andovi nešla z hlavy ještě jedna věc a ta ho mučila nejvíc. Neměli vzít s sebou Čí-rí? Je sice pravda, že by je jistě Arikarové pronásledovali, ale snad by se jim to bylo podařilo. Ale to by pak Arikarové, i kdyby je hned nedostihli, oznámili všem svým kmenům, co se stalo, aby mohli pomstít urážku božstva hvězdy jitřenky. Čí-rí… Bledá, štíhlá dívka, svátečně oblečená, Čí-rí, jež i při koupání musela nosit věnec z listí nebo květin a trpět pořád kolem sebe houf děvčat, která jí sloužila a zároveň hlídala. Měla je mít ráda. Měla mít ráda všechny ve vesnici. Byli na ni tak hodní, nebylo nic, co by jí odepřeli, kromě svobody. Anda si vzpomněl, jak mu říkala, že nemůže nemít ráda některé lidi, že jim vidí na očích, jak ji litují a jak ji mají rádi. Věděla, ale snad ne tak docela dobře, co ji čeká. Chtěl se pro ni vrátit a vzít ji s sebou. Kdyby neměl povinnost splnit přání umírajícího, určitě by to udělal hned. Kdyby nebylo toho, že Lún-kašega…, jde přece o čest celého kmene. Tepe řekl: „Vrátíme se raději.“ Tepe naříkal: „Nikdy ji nenajdeme, tu arikarskou ženu, to je mi jasné.“ I Anda si to myslel. Avšak už teď věděl, že ať řekne Tepe cokoli, on, Anda, mu bude odporovat a bude trvat na svém. Takový byl umíněný a tak byl o tom přesvědčen. Jednoho dne – kdyby chlapci spočítali uzlíky na řemínku, 235

byli by se dověděli, že už uplynulo šest dní od jejich odjezdu na západ – toho dne uviděli konečně před sebou hluboký a široký kaňon, na jehož dně tekla řeka. Odtud shora se zdála malá jako potůček, sotva bylo vidět prahy vodopádů. Když sesedli z koní a naklonili se nad propastí, neuslyšeli její šumění, jícen propasti je však lákal a přitahoval. Jejich oči klouzaly po kolmých stěnách skal složených z šedých, růžových a žlutých vrstev. Slunce se už sklánělo k obzoru a naplňovalo kaňon ametystovou září. Z protějšího břehu přiletělo hejno supů, ptáci se usadili na skalách, jenom jeden z nich tkvěl s rozevřenými křídly v růžovém vzduchu, visel nad dnem propasti. Nebyli si jisti, jestli tudy vede cesta k Arikarům. Ale kdo by jim to mohl teď říci? Pořád museli hádat, riskovat a podnikat něco na svou vlastní zodpovědnost. A to snad je trápilo a vysilovalo nejvíc, to bylo horší než všechna fyzická námaha, než studené, ledové noci, horší než nedostatek vody a někdy i jídla. Jak snadno by snášeli útrapy cesty, kdyby věděli jistě, že jejich stezka je správná, a kdyby plnili rozkaz moudrého náčelníka, k němuž by pociťovali důvěru, náčelníka, který by jim řekl: uděláte to a to, pojedete tam a tam, vykonáte moje rozkazy. Neměli však moudrého a chápajícího velitele. Sami si museli dávat rozkazy, které zároveň sami plnili. Sami museli volit cestu, sami určovali činy, které musí vykonat. Sami nesli zodpovědnost. Kromě prosby umírajícího, jež byla pro ně hlasem povinnosti, vycházelo všechno ostatní od nich samých. V této pusté krajině nebyl nikdo kromě nich, kdo by mohl posuzovat nebo soudit jejich činy. Když před šesti dny sestoupil Anda k řece, aby se rozloučil s dívkou, když na ni čekal skryt za balvanem, radoval se při myšlence, že uvidí její smutnou tvář, že se dotkne jejích drobných rukou. Když ji uviděl a uslyšel, jak říká: „Mám zprávy pro vás,“ bylo jeho první myšlenkou, že ta arikarská žena je tady, v této vesnici, že jí budou moci odevzdat rohy a pak… pak že odejdou i s dívkou. Myslel na to pořád, když nespal v noci na stráni u řeky. Měl už všechno promyšleno. Stačilo by přece, aby se nepozorovaně vytratila z vigvamu a dostala se k řece. Anda viděl kmeny stromů na 236

srázu, kmeny stromů s osekanými větvemi. Stačil by jeden. Pluli by na něm celou noc až k místu, kde řeka už protéká územím Dakotů. Tepe by vzal koně. Sešli by se někde u Žlutých skal. Odtamtud to už není daleko do vesnice. Ke svým. Jak by přijali Čí-rí? Snad by měli radost, až by se dověděli, že utekla od Pauníů, kteří ji chtěli obětovat Jitřence. Bylo by to jakési vítězství nad Pauníy a vůbec nad Arikary. Možná že by z toho byla válečná výprava… Ale to by potěšilo celý kmen. Anda první by šel na vojenskou výpravu. Už se viděl, jak se s čelenkou a s tváří pomalovanou válečnými barvami připravuje na tažení. Čí-rí by na něho společně s ostatními ženami čekala na konci vesnice, aby od něho vzala plášť, čelenku a všechno to těžké oblečení, kterého se užívá při slavnosti před odchodem do boje. Na samu výpravu jde bojovník polonahý, má na sobě praktické lehké mokasíny, leginy a opasek s dýkou, tomahavkem a někdy i krátký ohnivý kyj. Na zádech mu visí toulec se šípy, luk, lovecká brašna. Oštěp je zasunut do koženého poutka u čabraky. Anda jde jako jeden z posledních, dospělí, vážní bojovníci jsou před ním. Tak to má být, to se rozumí samo sebou. Teprve v bojích bude moci ukázat svou zručnost a odvahu, jež je už netrpělivá a touží po činu. Děvčata z vesnice čekají na své bratry a na své ženichy, čekají pod hykorovými stromy, které rostou okolo pahorků ze severní strany, ze strany Arikarů. Ve skutečnosti jsou Arikarové spíše na severozápad, a to dosti daleko, přesto však v Andových představách odcházejí bojovníci právě tudy. Čí-rí stojí a drží za uzdu Luteju, který samozřejmě stojí klidně, a dokonce se k dívce lísá jako ke svému pánu. Teď se musí Anda smát! Opravdu, Čí-rí je první, komu by bez žárlivosti dovolil, aby Luteju laskal. Chlapec si to uvědomuje, ale nechce si sám přiznat, že Čí-rí je jediný člověk, jediná bytost na světě, jež je pro něho stejně důležitá a milovaná jako Luteja. Důležitější? Ne. To snad ne. To je něco jiného. Luteja – to je osvědčený pocit přátelství mezi zvířetem a člověkem, a dívka… „Mám pro tebe zprávy…,“ slyší nad sebou její hlas. „Mluv rychle,“ prosí a vynořuje se po pás z vody. 237

Čí-rí se k němu sklání a říká: „Byla tu. Ta arikarská žena… Byla tu loni na jaře. Její sestra nebo nějaká její příbuzná mi to vyprávěla. To je ale dlouhá historie.“ „Kde? Kde je teď? Kde ji máme hledat? A čeká na ty bizoní rohy?“ „Čeká na bizoní rohy. Ano. Pochází z kmene Arikarů, kteří žijí u řeky Žlutého kamene. Daleko. Pět… šest dní cesty na západ… To ona usekla ucho…“ Vtom už připlavala děvčata a dvě se vyškrábala na skalku vedle Čí-rí. Anda se potopil. Obeplaval skalku a pak se po proudu vzdaloval od místa koupání. Tam se ukryl ve stráni nad řekou a čekal na vhodný okamžik, aby se vrátil k dívce. Nakonec se mu to podařilo. „Čí-rí,“ mluvil rychle, protože viděl, že děvčata už zase plavou k ní. „Čí-rí, přijedu pro tebe, neboj se. Určitě přijedu. U nás se ti bude líbit… Určitě se ti bude u nás líbit.“ „Ano,“ zašeptala. „Řekni mi ještě, co říkala žena o té Arikarce… Co říkala o rozích a o uchu…“ „Chtěla se pomstít.“ „Komu, Lún-kašegovi?“ „Čí-rí!“ volala na ni děvčata, která už zase plavala k ní. „Čí-rí, pojď do vody, pojď si s námi zaplavat!“ „Tak mluv…,“ naléhal Anda. „Ach, nepamatuju se dobře… Opravdu…“ „Čí-rí, voda není studená! Pojď!“ chytily ji za ruce, smály se a stáhly ji k sobě. Jen taktak, že se stačil skrýt. Dlouho, velice dlouho nevyplouval, bál se, aby ho nezpozorovaly. Toho dne se už Čí-rí na skálu v řece nevrátila. Anda čekal marně. Ve skutečnosti dobře věděl, že nemá čekat, ale co nejrychleji se vydat na cestu, aby – jestli se mu to podaří – se co nejdříve mohl vrátit pro dívku, než… než se zazelená listí na dubech. Téhož večera vyrazili na západ a Anda udělal na řemínku první uzel, který označoval vzdálenost a dobu dělící jej od děvčete. Slunce klesalo stále k obzoru. Dívali se z výšky na dno 238

kaňonu, tak daleké a stále tmavší. Vtom poslední sluneční paprsky zajiskřily na čemsi tam dole, v hloubce. Naklonili se a napjali zrak. Uviděli řadu jezdců na koních. Ještě jednou se sluneční paprsky odrazily od čepelí dýk nebo od stříbrem okovaných štítů. Pak zhasly. „Podívej se…,“ zašeptal Anda. „Teď zahýbají a zacházejí do stěny… Podívej se…“ Tepe natáhl dlouhý krk. „Musí tam být stezka. Vidíš tam tu skálu, je tmavší, stojí dál.“ „Ano, musí tam vést stezka. Počkáme do svítání. Musíme tam sjet ve dne a najít ji.“ Usadili se na břehu kaňonu. Ze skal vyhřátých sluncem šlo teplo a zdola z tmavé propasti chladivý, životodárný proud, jako kdyby řeka tekla hned tady, jen několik stop pod nimi. Podmanil si je a pronikl jimi obrovský prostor propasti a oblohy, rozsáhlé a skalnaté pustiny, jež mizela v nastávajícím soumraku. Na okamžik jejich záležitosti, malé člověčí záležitosti, zšedly a zmizely, tak jako zšedla a zmizela krajina kolem nich. Nemodlili se, nezpívali písně vzývající síly Vakondy, prastaré přírodní síly, na nichž závisel jejich život, s nimiž – aniž o tom věděli – bojovali umíněností drobných člověčích činů. A Anda si představil, že je jako tříska, maličká tříska zabodnutá do obrovského Vakondova těla. Maličká tříska, kolem níž se šíří oheň bolesti. V tomto okamžiku byl třískou i Vakondou i částí nepojmenovaného bytí, které jím proudilo v jednotě času a hmoty.

Na úsvitě začali sestupovat po suti, jež klesala dosti prudce. Museli sesednout z koní a opatrně je vést. Frkali, protože cítili propast. A Tepeho mustang začal nebezpečně vyhazovat. Sundali si kabátce a hodili je koním přes oči, aby neviděli. Teď šli klidněji a pomalu – jak je vedli chlapci, kteří se sami drželi na úzké stezce jen s největším vypětím sil. Sebemenší chybný krok hrozil smrtí: znamenal by pád z kolmé stěny, jež čněla několik set stop nad řečištěm. Možná že by byli mohli najít vhodnější sestup, ale hledání by jim bylo zabralo spoustu času. A jim přece tolik záleželo na tom, aby co 239

nejdříve dorazili do arikarské vesnice a odevzdali tam rohy tajemné ženě. Několikrát museli přerušit cestu, museli se zastavit na širších místech, aby si trochu odpočinuli a uklidnili koně. Teď už chvílemi slyšeli šumění řeky, viděli její zpěněné vlny, peřeje, v nichž se černaly balvany. Tvořila tu zákrut, řečiště nejdříve odbočovalo na západ a pak na jih. Skály byly rudě červené. To už nebyl odraz zapadajícího slunce. Chlapci viděli před sebou stěnu barvy krvavého masa, stěnu hrozivou a chmurnou jako mučivý zlý sen. „Podívej se…“ Anda poslechl Tepeho vyzvání. Dole, na protější straně řeky, uviděl lidskou postavu. Stála na úpatí skály a zdála se nehybná. Na dálku nemohli poznat, jestli je k nim obrácena obličejem nebo zády. Teprve když sestoupili ještě níže, viděli zřetelněji člověka, jak bušil tomahavkem do skály. I když už byli na samém dně kaňonu, zdálo se, že je ještě nezpozoroval. Byl to úplně bělovlasý stařec. Pomalými, vytrvalými pohyby rukou sekal do skály. „Proč to dělá?“ divil se Tepe a zvědavě natahoval svůj už tak dost dlouhý krk. „Je to blázen… Anebo to mají být nějaké arikarské obřady?“ Řeka byla v těch místech dost mělká. Chlapci viděli, že by ji tady mohli snadno přebrodit, ale Tepe se starce bál. „Může nás začarovat, jestli to je čaroděj.“ „Bojíš se…,“ zašeptal mu Anda, který sám neměl příliš sebejistoty, ale nechtěl to dát ani za nic najevo. „Copak jsi neslyšel o takových, co mohou proměnit člověka v kámen?“ „Ó! Jak víš, že je to právě on?…“ „Ten může být ještě horší. Stará Mech říkala, že slyšela o takových, co jedí lidské maso…“ „Chci ho vidět zblízka!“ řekl Anda Tepemu víc naschvál, než aby ukojil svoji zvědavost. „Ne!“ zašeptal Tepe prosebně. Anda vyskočil na koně a zamířil k řece. Luteja sklonil hlavu, očichal vodu a začal pít. „Vrať se, Ando!“ zavolal Tepe. „Ne!“ 240

Přejel na druhou stranu. Luteja několikrát sklouzl po kamenech omletých proudem. Anda jel dál a nespouštěl starce z očí. Srdce mu rychle tlouklo, ale cítil na sobě vyděšené Tepeho oči. Nebyl si jistý, jestli chlapec za ním nepůjde. Neslyšel kroky koně v hluku a v šumění vody a obracet se nechtěl. Pohled dozadu by bylo asi něco jako prosba o pomoc. Ne! To neudělá! Starý člověk se obrátil. Na jeho obličeji nebylo vidět ani překvapení ani údiv. Díval se na Andu lhostejně. Teď si ho mohl chlapec pořádně prohlédnout. Měl na sobě jen bederní roušku a vysoké mokasíny zdobené kožešinou. V rukou držel sekeru s kamenným ostřím – takové se používalo dřív, předtím než poznali od bílých ocelové ostří, tvrdé a pevné. Tím tomahavkem v podobě tupého zubu zatloukal do skály dřevěný klín. Úlomky rudého kamene mu ležely u nohou. Anda přijel blíž, seskočil z koně a zdvihl přitom ruce. „Buď zdráv, otče,“ řekl a snažil se dodat svému hlasu tón plný úcty a sebedůvěry. Stařec neodpověděl. Díval se dál zkoumavě, a teprve teď Anda pochopil, že ho zaujaly rohy na jeho ramenou. Ukázal palcem za sebe a řekl na vysvětlenou: „Bizon. Samotář.“ Stařec se nečekaně začal smát. Potom se obrátil ke skále a začal sbírat úlomky roztroušené po zemi. Skládal je do velkého koženého vaku. Když byl vak plný, podíval se na tomahavk a zase na stěnu. Potom se obrátil k chlapci, ukázal na skalní ostroh: „Tam… Ať jedou tam.“ „Je odtud vesnice blízko?“ „Ať jedou…,“ opakoval stařec a zase se dal do smíchu, když se podíval na rohy. „Přece jen jsi přijel…,“ řekl zase. „Jazyk žen je však klamný. Řekla: ‚Stařec.‘ Řekla,“ ukázal na své vlasy, „‚bělovlasý‘.“ „Správně to řekla,“ vykřikl Anda, povzbuzen tou zprávou. „Byl to stařec. On nás poslal. Řekni mi, otče, kde mám hledat ženu, která čeká na rohy. Kde je její vesnice?“ „Ještě daleko. Ještě celý den cesty. Přímo za zapadajícím sluncem, přes veliké přesypy a přes velký písek.“ „Jsi z této vesnice, otče?“ zeptal se Anda a doufal, že 241

stařec, který jim byl pravděpodobně nakloněn, by snad jel s nimi. Zasmál se zase svým divným, trochu ironickým smíchem a udělal odmítavý posunek rukou. „Má vesnice je tam…,“ ukázal očima na sever. „Ale já vím všechno. Ke mně chodí všichni. Bojovníci ze všech vesnic chodí za mnou a prosí mne o rudý kámen nebo o hotové hlavičky dýmek. Neznám lepší kámen než naše skály. Někteří tvrdí, že opravdový kámen je jenom tam, ve svatých lomech, na severu. Já však říkám, že tady je také krev našich praotců…“ Ztichl a podíval se Andovi přes rameno. „Kdo je to? Ten…?“ „Tepe – Hlava. Můj přítel.“ „Ať přistoupí. Ať poslouchá. Budu vám vyprávět dlouhý a krásný příběh.“ „Ale my nemáme čas, otče… Musíme velice pospíchat.“ Stařec potřásl odmítavě rukou před očima: „Ne… Času máte dost… Blíží se západ slunce. Do tmy nikam nedojedete. Tady v okolí kaňonu jsou pukliny, prohlubně, propasti. Země je do dna rozpukaná.“ Pak snížil hlas: „Víš vůbec, co je to dno země? Víš, kdo tam přebývá?…“ „Ó…,“ Anda polekaně ustoupil „Ať ten druhý přistoupí a poslouchá. Jste cizinci, ale to nevadí. Jste také děti Jitřenky.“ „Ne! Ne!“ vykřikl Anda. „My máme Vakondu! Mocného Vakondu!“ „Heee… Uvidíme, kdo je mocnější. Počkejte zatím. Uvidí se, kdo má větší moc. Dokáží vaši šamani předpovídat, jaká bude zima, jestli bude léto horké, jaká bude úroda a jestli nebudou kožešiny línat po prvních mrazech? Vědí, jaké hvězdy znamenají dobré lovy a na jakém místě musí stát na obloze, aby znamenaly dobré lovy? Dokáží utrhnout trs kukuřice a držet ji v záři jitřenky při úsvitu tak, aby se rozvila, rozkvetla a nasadila zrna? Vyklíčí jim v ruce červený bob v době kratší než píseň díkůvzdání, stane se jedovatá hadí bobule působením paprsků jitřenky sladká jako šťáva květů, jako med divokých včel? Řekni, mladý bojovníku, dokáží to vaši šamani?“ 242

Než Anda odpověděl, uslyšel za sebou čvachtání Tepeho mustanga, který vycházel z vody na břeh. Za chvíli Tepe sesedl a postavil se vedle něho. Otevřel ústa, aby pozdravil starého Arikaru, ale dřív než vyslovil něco rozumného, řekl Arikara: „Hle uši, které touží po mém vyprávění… Hle oči, jež chtějí spatřit kámen z krve a těla našich otců.“ Když to říkal, zdvihl ze země úlomek ze skály a strkal jej chlapcům k očím. „Pohleďte, Dakotové! I vaše dýmky jsou přece z krvavého kamene! Jistě však nevíte, kterak vznikl? Jak byste to také mohli vědět. Říká se o vás, že jste odvážní, ale že nemyslíte rádi. Musí to být pravda. Vidím to, když se dívám na tohoto chlapce, vidím to zřetelně na jeho očích a uších, jež jsou posazeny příliš nízko a příliš odstávají.“ Anda přerušil starce: „Musíme už jít, otče.“ Starý se zasmál: „Ty bys mohl být dítětem Jitřenky. To pravím já!“ „Ne! Nechci!“ vykřikl Anda a obrácen k Tepemu řekl: „Ukázal nám vesnici ženy, která čeká na rohy. Můžeme jet.“ „Ne!“ vykřikl najednou stařec umíněně. „Poslouchejte! Musíte to vyslechnout! Vy… Vy cizinci…“ Chlapci se na sebe podívali. Arikara měl v sobě něco, co vzbudilo jejich pozornost a zvědavost. Bylo to také trochu směšné. Nezdál se nebezpečný, hrozivý. Spíše naopak – docela přátelský a dobromyslný. Podíval se na ně, zamyslil se na okamžik, pak se skřehotavě zasmál a řekl: „Můj kůň je přivázán tam,“ ukázal na štíty skal nad kaňonem. „Torba s kameny je těžká a já starý. Půjdete se mnou, vezmete mi torbu. Nahoře vám ukážu cestu. Předtím si ještě poslechněte mé vyprávění.“ Chlapci se chvilku rozmýšleli. Stařec jim mohl doopravdy ukázat přesně a podrobně cestu. Doufali, že se jim podaří ještě něco od něho vyzvědět a třeba se nakonec uvolí jet s nimi do arikarské vesnice. A tak po chvíli stoupali společně s torbou přivázanou na Lutejově hřbetu. Ta stezka nebyla tak strmá a kluzká jako 243

ta, po níž sestupovali. Bylo vidět, že tudy často chodili lidé i koně. Nahoře skutečně čekal mustang přivázaný k větvi rozložitého buku. Vystoupili na malé návrší. Stařec jim poručil, aby spoutali koně. „Jsem starý a krev mě málo hřeje. Zapalte oheň. Potom vám budu vyprávět o lomech krve. O tajemství rudého kamene. Předtím se musíme také posilnit. Mám ve vaku pražené boby a trochu sušeného masa. Jděte nasbírat větve. Počkám na vás.“ Když se už oheň rozhořel a když se posilnili tím, co měl Arikara v lovecké torbě, těšili se na zapálení dýmek, jak je to zvykem prérijních kmenů a mnoha kmenů od jezer anebo z dalekého severu. Dýmka je počátkem nebo zakončením občerstvení a znamená přátelství mezi hovořícími, a když ne přátelství, tedy v každém případě ne nepřátelské vztahy. Stařec však jako by zapomněl. Ostatně vypadalo to, jako by myslel jenom na své vyprávění. „To bylo tak…,“ začal. „Dávno, velice dávno se rozvodnily všechny řeky. Rozvodnily se tak, že se vylévaly z břehů, zatápěly vesnice, prérie, pouště… Lidé utíkali na vysoké břehy kaňonů, šplhali se na skály…“ Zmlkl a nespokojeně se podíval na oheň. Řekl: „Oheň hoří špatně. Kouří. Neumíte udělat oheň.“ Anda se usmál, byla to pravda, ve spěchu udělali oheň ledabyle. „Máš pravdu, otče! To ale neznamená, že bychom to nedokázali, kdybychom chtěli.“ „Eeee…,“ šklebil se stařec. „Nevěřím ti.“ Anda vyskočil a šel hledat pořádné suché větve. Za chvíli už hořely na návrší dva ohně. Stařec se smál: „Měl jsi pravdu, synu. Dokázal jsi to udělat dobře.“ Anda přihodil ještě několik větví a plameny vyšlehly. Stařec tleskl rukama o stehna, zaklonil hlavu a tiše se smál. Najednou řekl: „Opravdu musíte jít nejdříve do té vesnice? Nechcete jít do mé? Leží stranou. Je to špatné, že leží tak stranou.“ „Proč by to mělo být špatné?“ zeptal se Tepe, když dojídal zbytky bobů ze dna vaku. 244

„Máme dlouhou válečnou stezku. Velice dlouhou cestu pro válečné výpravy.“ „Ano, to je špatné. Ale vždyť nemusíte pořád chodit na válečné výpravy.“ Stařec se zamyslil. Podíval se na chlapce chladným, tajemným pohledem: „Jitřenka potřebuje čerstvou krev…,“ zašeptal. Hned se však rozesmál. Jako by to, co řekl, byl žert. „Přihoďte ještě větve na oheň,“ volal, „mé staré kosti pořád ještě mrznou.“ Když jej poslechli, zavřel oči a blaženě se usmál. „Byla tedy velká potopa – tak jsem to říkal –, byla potopa a lidé vylézali na skály, aby zachránili život, rozlehl se velký nářek a křik po celé zemi, křičeli ti, co umírali ve vlnách. A pak se všechno utišilo… Nastalo ticho tak veliké, že bylo slyšet i dech ryb, jež vyplouvaly na hladinu, a šumění ptačích křídel. A nic víc. Pomalu, velmi pomalu začaly vody opadávat… Skály, které předtím byly šedivé, se vynořily z vody celé rudé. Potopená, utopená lidská těla se měnila v kámen. Ano, tak jak to říkám. Je to pravda. Proměnila se v kámen, v němž je dosud jejich krev. To však není ještě všechno. Než vám povím o tom, jak duch jitřenky sestoupil z nebe, ještě než vám povím o dívce Kvaptah, jíž se zmocnil orel, ale nikoli obyčejný orel, leč duch hvězdy, než vám o tom všem povím, mladí poutníci z východu, zahřejte ještě mé kosti a přihoďte aspoň několik větévek na oheň. Ano, dobře, a na ten druhý také – dvojí oheň hřeje dvakrát.“ „A co se stalo s dívkou Kvaptah?“ zeptal se Tepe. „Aaaa…,“ usmál se stařec. „Vidím, že tě to zajímá. Tedy jak jsem řekl, unesl ji orel-duch-hvězda a zanesl na vysokou skalní věž, na tak vysokou, že z ní bylo vidět celý svět. Tam pak bydlila dívka Kvaptah. Tam také porodila děti a ty – jakmile opadla voda – a trvalo to dost dlouho, protože do té doby dospěly – sestoupily na zem a znovu ji zalidnily. Všude zase začal život…“ Najednou Anda vyskočil. Teprve teď pochopil, že na něco zapomněl, na něco velmi důležitého. Zdálo se mu, že pohled a slova starého Arikary ho obklopují, že jsou kolem něho jako mlha, že podléhá jejich kouzlu a že jej odvádějí ze 245

správné cesty. V tom okamžiku se však probral, setřásl ze sebe mlhu mámení. Podíval se na Tepeho, který s očima plnýma nezvyklého a neznámého zájmu seděl a pokorně se díval na Arikaru. „Heeeej!“ vykřikl Anda a sám se zděsil svého hlasu. „Přestaň, otče, na chvíli se svým vyprávěním. Vždyť už dávno, hned tam dole, jsem se tě chtěl zeptat, co víš o ženě, která čeká na rohy, co víš o tom všem a co máme dělat, aby nás ve vesnici přijali a nevyhnali pryč?“ Anda viděl, jak se na něho podíval Tepe, jak na něho vyvalil oči, jak cukl hlavou a zamrkal víčky. Stařec se zamračil. „Nemůžete počkat, až skončím sám, nemůžete…“ Anda uslyšel Tepeho ospalý hlas: „Hned… Hned…“ A svůj vlastní hlas: „A kde je vaše vesnice, tvá vesnice, ctihodný starče?“ Stařec dělal, že neslyší, sklonil se, aby upravil oheň. „Říkal jsi, zdá se, že tam…,“ chlapec ukázal na sever. Než se podíval ve směru napřažené ruky, už věděl, že se děje něco špatného. „Tepe!“ zakřičel. „Tepe!“ Vrhl se ke koním. Uslyšel za sebou Tepeho a starcův hlas. Uslyšel, jak Tepe zaúpěl, když si popálil nohy na rozházených hořících větvích. Ale už se vyšvihl na Lutejův hřbet a uháněl pryč, jen občas se ohlédl, jestli kamarád jede za ním. Hned zabočili na jih. Schovat se, skrýt se za přesypy, jež bylo vidět ve vzdálenosti lidského hlasu. Co nejdál od pahorku s ohněm! Co nejdál od toho starce! Teď, když ze sebe setřásli jeho kouzla, když dýchali normálně a normálně se dívali na svět, nemohli pochopit, že si nevšimli ničeho, co se jim teď zdálo velice podezřelé. Ohlédli se, ale mezi nimi a pahorkem, na němž zůstal stařec, bylo už jiné návrší. Za ním bylo vidět jenom vrcholky stromů a dva tenké pruhy kouře stoupající k obloze. „Co to bylo?“ zeptal se Tepe, když dojel k Andovi. Anda pokrčil rameny. Kouzla. Byly to nějaké čáry. Chtěl je přece zadržet, co nejdéle zadržet. Počkat, dokud nepřijdou bojovníci z jeho vesnice. 246

„Jitřenka potřebuje krev,“ tak to říkal stařec. Co mu bylo po nějaké Arikarce ze zapadlého kmene. Mohlo mu záležet na tom, aby jí chlapci odevzdali rohy? Jistě si hned od začátku, jakmile se dověděl, že jsou Dakotové, usmyslil, že je zadrží. Aby je zadržel silou – na to byl příliš slabý a věděl to. Jeho síla byla v něčem jiném. Určitě to byl nějaký šaman nebo kněz Jitřenky. „Ty jsi je neviděl, tam na tom přesypu na severu?“ zeptal se Tepa. „Koho?“ divil se chlapec. „Arikary ze starcovy vesnice. Docela určitě to byli oni.“ Teprve když slunce zapadalo, zastavili se, aby uhasili žízeň a napojili koně z nevelkého pramene, jenž vytékal pod kameny. Po útěku od starce jeli ještě nějakou dobu na jih, aby se vzdálili co nejvíce od těch míst, aby unikli pronásledování, kdyby je chtěli bojovníci ze starcovy vesnice stíhat. Teď, když už cítili, že jsou mimo jejich dosah, mohli si oddechnout. Kam oko dosáhlo, všude pustá prérie a jenom tu a tam mezi trávou a pískem vyrůstaly skalky ne větší než beraní hřbety. Podívali se na západ. Až ke slunci se táhly drobné přesypy, nízké vlny nepevného a sypkého povrchu. Mluvil stařec o těchto přesypech, když se ho vyptávali na ženinu vesnici? Řekl: na západě. Slunce klesalo stále níž a vytyčovalo směr hledání. Rozhodli se, že tu počkají do rána, aby si v noci nepopletli směr. Obloha se začala zatahovat oblaky, jež mohly zaclonit hvězdy. Kolem pramene byla bujnější tráva a koně se začali pást. „Budeme se střídat v hlídání,“ řekl Anda, když se Tepe – nedbaje, že ještě bylo brzy na spaní – ukládal pohodlně na bizoní kůži své čabraky. „Nebuď mě moc brzy,“ zabručel zívající Tepe.

247

KAP ITOLA VIII Uháněli po mírném svahu, prach se za nimi zvedal, jako by ani nebylo jaro, ale parné léto. Tento kraj byl stejně suchý na jaře i v létě, stejně šedý od mrtvého prachu. Když se ohlédli, uviděli oblaka prachu v místech, kudy vedla jejich cesta. A trochu dál další dva. A ještě jeden nahoře na pahorku. Tam byl obzor prostě rozmazán a nebylo možno říci, kde začíná prudká modř a kde končí žlutý písek. Kdyby se dali k jihu, narazili by hned na skály, na kamenitou půdu kolem kaňonu, jež by byla pro koně dost obtížná, na sever se rozkládala písečná poušť – obrovská a beznadějná. Dříve nebo později je chytí, ale přece jim záleželo na tom, aby se tak stalo co nejblíž od vesnice; dokonce snad v samé vesnici. To však bylo víc než nejisté. To bylo nemožné, když se vzalo v úvahu, že vesnice byla odsud sotva viditelná, a jejich pronásledovatele bylo vidět velice zřetelně. Ale co když ty vigvamy, jež spatřili z pahorku, nebyly tak 248

daleko? Chvění vzduchu nad pískem měnilo vzdálenosti, všechno se tu zdálo neskutečné a každá poloha byla neurčitá. Naštěstí koně nebyli unavení. To znamená, nebyli ještě unavení. Cválání na takovém písku je však rychle vyčerpá. Zatím ještě běželi dobře, i když Tepeho mustang zůstával trochu pozadu. Pokaždé když se Anda ohlédl, byli pronásledovatelé blíže. Mračno prachu nebylo už za nimi, ale vlevo od nich. Koně trochu zpomalili, začínalo stoupání. Najednou uslyšeli za sebou křik. Vzdálený sice, ale dost zřetelný, aby mohli pochopit, že je Arikarové považují za svou kořist. Sjížděli však ještě po protilehlém svahu a nezdržovalo je zatím stoupání. Rohy na Andových ramenou nadskakovaly, dřely rozpálenou kůži, prach pálil do očí a v hrdle. „Rychle! Rychle!“ Zase vrchol pahorku. Teď vidí pod sebou jako na dlani vesnici, její velké kruhové vigvamy, kulaté tmavé krtiny, z nichž stoupají vzhůru bílé pásy kouře. Chlapci však nemají čas, aby se na ně dívali. Ženou koně, protože slyší za sebou dusot pronásledovatelů, protože vědí, že musí být polapeni. Luteja předhání stále víc Tepeho mustanga, který už dvakrát klopýtl. Anda se obrací a vidí ženoucí se Arikary. Vidí, jak mu Tepe dává znamení rukou, aby prchal, aby se nezdržoval. Koutkem oka zaznamenává pohyby rukou pronásledovatelů a svištění řemenů. Uslyšel přidušený Tepeho výkřik a vtom jeho mustang skočil dopředu bez jezdce. Anda obrací koně, sjíždí mu téměř pod břicho. Smyčka lasa prolétla kolem nich, zastavila se na chvilku ve vzduchu a spadla do písku. Ale tento kousek už nemohl opakovat, to věděl chlapec dobře. Kromě lasa mají ještě luky a možná i ohnivé kyje. Ještě jednou se ohlíží, aby věděl, co se děje s Tepem. Koutkem oka ho vidí na zemi, vidí, že vstává, že kůň s jezdcem projíždí těsně kolem něho, souběžně s napjatým lasem. Ten kůň s jezdcem se žene přímo na Andu. Chlapec okamžik uvažuje, co má udělat, jestli má znovu opakovat únik, otočit na místě koně a skrýt se pod ním, anebo jestli už nemá zbytečně dráždit útočníka a – vzdát se. 249

To druhé se mu zdá rozumnější. Cítí, že takhle bude cesta do vesnice jistější. Zastavil Luteju, seskočil na zem, postavil se vedle koně, jenž se chvěje a prudce dýchá únavou, a zdvihl ruce. Arikarský bojovník, který k němu přijel, zadržuje koně tak prudce, že jeho kopyta se na okamžik vznášejí přímo nad chlapcovou hlavou. Z opasku vytahuje nůž. Jeho ostří míří k Andovi. Bojovník drží takto chvíli dýku a říká něco zprudka s hrozbou v hlase. Mluví nezřetelně – třebaže se jazyk Arikarů podobá řeči Dakotů, Anda mu téměř nerozumí. Ostatně oba, on i Arikara, lapají po dechu. Dívají se na sebe. Teď si teprve arikarský bojovník všímá bizoních rohů na Andových ramenou. Jeho pohled se mění. V jeho zraku se rozněcuje jiskra údivu, a dokonce i upřímného zájmu. „Toto!“ vyslovuje hrdelním hlasem a bradou ukazuje na rohy. V tom okamžiku se k němu přiblížil druhý jezdec, jenž za sebou vlekl chyceného Tepeho. Řemeny lasa omotávají chlapcovi ramena a prsa, zařezávají se mu do kůže krvácejícím šrámem. „Bratr,“ říká Anda. Dotýká se rukou rohů, jež trčí za jeho rameny jako křídla, a dodává: „Společně jsme zabili samotářského bizona. Pro arikarskou ženu.“ Jeden z bojovníků propuká hlučným smíchem. Ale druhý, starší, se na něho dívá a neznatelně stahuje úzké obočí. Říká: „Ultuk.“ Mladší se přestal smát. Nejspíš si na něco vzpomněl. Pleskl se rukou po stehně a opakuje trochu zaraženě: „Ultuk… Ultuk…“ Teď se dívá na chlapce a v jeho očích se rozněcuje táž jiskra zájmu a zvídavosti, stejně jako před chvílí v očích jeho druha. Přijíždí blíž a prohlíží si pozorně bizoní rohy. Je vidět, že se chce na něco zeptat, ale dívá se znovu na staršího, jenž dává Andovi znamení, aby vyskočil na koně. Chlapec dělá zamítavý posunek rukou a ukazuje na Tepeho. Arikara mu rozumí a říká pohrdavě: „Jeden kůň, dva Dakotové!“ 250

Tepe, vysvobozený z lasa, jde k Andovi a dívá se na něj. Jeho šedivý, kulatý obličej je plný nejistoty. „Nasedni,“ rozkazuje Anda. Tepe vyskakuje na Luteju, který se neklidně ohlíží, protože nepoznává jezdce. Potom naskakuje Anda. Sedá si za Tepeho – kvůli těm rohům na ramenou. Jeden Arikara jede vpředu, druhý hned vedle chlapců. Anda se na něj dívá koutkem oka. Je to ten mladší. Arikara zřejmě vycítil, že ho sleduje, protože se snaží vypadat tvrdě a hrozivě. Může mu být nejvýš osmnáct let. Je téměř nahý, má na sobě jenom bederní roušku, ale za bohatě vyšívaným opaskem je vidět dýku v blýskavé pochvě a toulec, jenž se mu pohupuje na ramenou, je celý zdobně pomalován a okrášlen trsy barevných per. Přejíždějí přes malý potok. Na jeho dně se vine stružka mizející vody, kterou pohlcuje suchý písek. Dál už potom písek končí a začínají úhory porostlé trávou, jež postupně přecházejí ve stále zelenější louky. Kolem vesnice je země rozdělená na dlouhé pásy. Jsou světle zelené a růžové. Když přijeli blíže, zjistili chlapci, že to jsou políčka, na nichž klíčí kukuřice a nějaké jiné neznámé rostliny. Ženy v krátkých kabátcích se vzpřimují, když uviděly jezdce, a odhazují trsy vytrhaného plevele. Dívají se na ně udiveně. Bojovníci se však nezdržují a jedou dál, jedou přímo před velký kruhový vigvam, u kterého stojí hubený starý muž v bílé košili, přepásané velmi širokým pásem. Hubený muž napíná luk, opřený jedním koncem o kámen na zemi. Nepřerušil práci, ani když uviděl jezdce. Klidně napíná tětivu, upevňuje ji ve žlábku a zdola přichycuje kouskem šlachy, kterou držel zatím v zubech. Teď se teprve podíval na jezdce a ukázal pohybem hlavy na oba chlapce. Ústa měl stisknutá tak, že dolní ret téměř překrýval horní. „Dakota!“ řekl starší bojovník. „Hmmmm…,“ zabručel stařec a jeho oči zůstaly nadále nevzrušené, neprozrazovaly nic o jeho myšlenkách. „Co s ním máme dělat, Velký bratře?“ „Nevíš, co děláme s jezevci, kteří nám vlezou na naše pole?“ řekl stařec. 251

Bojovník mlčel. Bylo vidět, že by chtěl ještě něco říci. Váhal, ale po chvíli řekl: „Přivezli rohy. Chtějí je dát ženě Ultuk.“ Stařec se usmál a podíval se na Andu a na rohy, jež jako by mu vyrůstaly z lopatek. „Vezměte jim rohy,“ přikázal. „Z jezevců stáhněte kůži.“ Anda a Tepe stáli zpříma a dívali se na starého náčelníka. Věděli, co znamená takový rozkaz, že takové věci se mají přijímat s důstojností hodnou dospělých bojovníků. Přece však Anda cítil, jak mu krk vzadu tuhne ledovou křečí hrůzy. Slyšel Tepeho zrychlený dech přímo za sebou. Zdvihl hlavu ještě výš a řekl velmi hlasitě: „Dovolí náčelník Arikarů, abych promluvil?“ Stařec se skřehotavě zasmál: „Neviděl jsem dosud nikdy jezevce, jenž dokáže mluvit.“ Oba bojovníci se také začali smát. Vyprskli. Když ztichli, řekl Anda: „Neviděl jsem ještě člověka, který by mluvil na jezevce.“ Velký bratr zdvihl obočí a stiskl ústa. Zaťaté rty se rozšířily zlostným úsměškem. „V tvém věku neviděli mladíci ještě mnoho zajímavých věcí,“ řekl a vykročil vpřed. „Dívej se tedy dobře, protože ti nezůstalo právě mnoho času. Dívej se tedy dobře na člověka, který se ponižuje rozmluvou s jezevčím štěnětem.“ „Dívám se!“ zvolal vyzývavě chlapec, „třebaže kvůli tomu jsme sem nepřijeli. Chtěli jsme vyplnit přání umírajícího náčelníka a odevzdat vaší ženě rohy. Věděli jsme, že se vystavujeme nebezpečí, ale nikdy jsem nepochyboval, že jestli budu muset umřít, dovolí mi před smrtí říci to, co říci mám!“ V tom okamžiku se rozhrnul závěs ve dveřích vigvamu a zevnitř vyhlédla plochá tlustá hlava staré ženy. Žena pohrdavě vyprskla, když uviděla chlapce, zamumlala si pro sebe, ale přece jen natolik hlasitě, aby to mohli všichni slyšet: „To je opravdu ostuda, dát se do řeči s takovými štěňaty.“ Starý se neobrátil, jen mávl rukou směrem k závěsu a ženská hlava zmizela. Její hlas se však ozýval z vigvamu, bylo jej víc slyšet a jeho tón byl ostřejší: „Říkám ti, že jsi směšný… Říkám vám, že nechápu, jak někdo může mluvit…“ 252

Velký bratr ji přerušil. Zesílil hlas: „Co se rozčiluješ, Abuloc! Co se rozčiluješ, stará čarodějnice! Nepleť se do mužských záležitostí a dávej raději pozor, abys zase nepřipálila placky jako včera! Všichni se ti budou smát, že spálíš placky na uhel, že bychom si s nimi mohli malovat tváře před válečnou výpravou! A o tvé rady se neprosím. Když se mi to bude líbit, budu ještě dlouho hovořit s těmi štěňaty. Mohu dělat, co se mi líbí. A ty máš mlčet!“ Za závěsem se ozval zase rozzlobený, zvýšený hlas: „Říkám vám, dcery, že není na světě nic horšího než věčně nespokojený muž. Sám neví, co má dělat, a místo aby vše vyřídil krátce… místo aby je dal… No tak drž misku, liješ mi těsto na kolena, neviděla jsi nikdy nic zajímavějšího než dva ucourané Dakoty, kterým dohromady není ani třicet let?“ Ozvalo se chichtání a pištění. Velký bratr křikl: „Tak klid, ženské! Slyšíte, co vám říkám?!“ Jeho hlas byl hrozivý a netrpělivý; ve vigvamu zavládlo naprosté ticho. „Vezmi je, Vasako!“ řekl staršímu bojovníkovi. „Vezmi je a zavři v poradním vigvamu. Spoutej také koně a pošli ke mně ženu Ultuk. A teď už jděte!“ A než Anda mohl říci jediné slovo, popadli je bojovníci a odvlekli je dál do vesnice, do poradního vigvamu.

Byla tma. Z druhé strany slyšeli kroky stráže. Slunce svítilo a dlouhé pruhy prachu protínaly tmu v těch místech, kde byly otvory ve střeše. Vypadaly jako pruty bílého stromu, které někdo rozhoupal. Sloup bílého světla pronikající kouřovým otvorem prozradil několik kmenů a hraničku polen a třísek připravených k rozděláni ohně. Zbytek byl zahalen tmou, a teprve když jejich oči přivykly příšeří, všimli si bizoních a medvědích koží, které ležely svinuté u stěn. Byli přivázáni ke sloupům podpírajícím strop. Ruce měli silně zkroucené dozadu, do nohou se jim zařezávala tvrdá pouta. Anda cítil, jak mu stéká krev z rozříznuté kůže na rameni, ale především cítil hněv a bezmocnost. Tepe funěl a mlčel. To funění znělo jako nářek, výčitka, žaloba. 253

„Tak už přestaň,“ řekl Anda, „buď už konečně zticha.“ „Zabijou nás,“ řekl chlapec. „A co sis myslel? Říkal jsem ti: vrať se domů!“ „Zabijou nás, zaživa z nás stáhnou kůži. Dělají to tak. Slyšel jsem o tom. Tebe však nemůžu nikdy přesvědčit, jsi umíněný a zlý, Ando. Umíněný a zlý jako nikdo jiný. Nevím, proč s tebou všude jezdím. Ale přísahám, že už nikdy…“ „Nemusíš přísahat,“ přerušil ho chlapec s hořkým smíchem. Tepe se na chvíli zamyslil, zafuněl hlasitěji a pokračoval: „A dívka? Kvůli tobě také zahyne. Všechno kvůli tobě.“ Anda sebou trhl tak prudce, že bolestně pocítil, jak se mu řemeny zařezávají do kůže na rukou a na nohou. Dívka. Zdálo se mu, že v jeho paměti tkvěla jako bolestivá tříska. Stačil by ještě dojet tam a zachránit ji, i když vyjde živý z tohoto dobrodružství? Těžko. Velmi těžko. Vzpomněl si najednou na její oči, na tázavý pohled jejích podlouhlých, tmavých očí v tváři, která měla barvu teplého popela. Připomněl si dotek jejího prstu na zajizvené ráně. Bylo něco smutného, něco vzrušujícího v její útlé, ještě dětské postavě, ověšené náhrdelníky, stříbrnými ozdobami, pery a květy. Řekla: „Vezmi mě s sebou, tolik se bojím… Vezmi mě s sebou…“ Anda však věděl, že jestli to udělá, nebude moci vyplnit prosbu umírajícího náčelníka. Ne, ne. Nejdřív to a potom dívka. Řekla: „Až se rozvinou listy na dubech…“ Dubové lístky jsou však stále ještě maličké, pořád spíše jenom pupeny, utěšoval se Anda. Uslyšel Tepeho hlas: „Kde jsou rohy? Ando, kde máme rohy?“ Tepe byl k němu přivázán zády a nemohl vidět rohy. „Tady jsou,“ řekl chlapec, „leží u mých nohou.“ „Bál jsem se, že je vzali. Proč je nevzali, co myslíš?“ „Nevím,“ zabručel Anda. „Jak to můžu vědět. Asi nám je vezmou potom.“ „Kdy potom?“ Anda však nestačil na to odpovědět, protože závěs u vchodu se náhle zdvihl a vstoupil mladý muž s miskou řeřavých uhlíků. Zastavil se na chvíli, aby oči přivykly šeru, a pak 254

začal rozpalovat oheň uprostřed vigvamu. Jeho tvář byla lhostejná, ale bylo vidět, že pod tou lhostejností se skrývá zvědavost, protože čas od času jeho oči zabloudily k vězňům. Pobrukoval si něco, nějakou monotónní píseň, jejíž slova nemohli zachytit, a rytmicky se pohupoval. Oheň hořel stále jasněji, cítili na kůži jeho teplo, ale to teplo živého ohně je začalo zneklidňovat. Budou je mučit? Je to hranice? Kdyby se mohli alespoň vidět. Kdyby se mohli na sebe podívat, hned by jim to dodalo odvahy, snad… Ale ne, je lépe, že se nevidí. Anda si představil zbledlou Tepeho tvář a jeho kulaté, udivené oči, plné výčitek a smutku. Ne, je lépe, že na sebe nevidí. Uslyšeli venku hluk hlasů a štěkání psů. Mladý Arikara vyskočil ze země, přihodil ještě trochu dřeva do ohně, nasytil plameny, až vyrazily do výšky. Něčí ruka zase zdvihla závěs a Anda, který byl přivázán tváří na tu stranu, uviděl desítky hlav ve slunečním světle. Bojovníci Arikarů vcházeli jeden za druhým do poradního vigvamu. Jeden po druhém zaujímali místa kolem ohně. Náčelník nazývaný Velký bratr, jenž se skutečně vyznačoval vysokou postavou, převyšoval ostatní o hlavu a vypadal docela jinak než tenkrát před svým stanem. Neměl sice na hlavě velkou čelenku, ale jeho obličej byl pomalován rituálními červenými čárami, jež sahaly přes tváře až nahoru k uchu – a to rozšiřovalo jeho obličej a dělalo jej mladším a výraznějším – obočí měl také zvýrazněno širokou černou čárou, na bradě byly nakresleny tři dostředné kruhy, stejně červené jako pruhy na tvářích. Hubená ramena pokrýval široký plášť z pomalované bizoní kůže, kresby, jak to bývá zvykem, představovaly jeho válečné a lovecké činy, náčelníkova hlava byla na nich zobrazena s kruhem ozdobené čelenky, paprskovitě věnčící čelo a pak splývající podél ramenou až na zem jako načechraná křídla. Začala ceremonie zapálení dýmky. Ve vigvamu se rozhostilo ticho. Z ruky do ruky přecházel kalumet * udělaný z tomahavku, z jehož topůrka se stala troubel, hlavička byla umístěna na odvrácené straně kamenného ostří. Byl ozdoben *

kalumet – dýmka

255

orlími pery, která visela na třech svazcích z troubele mistrně opentleného barevnými řemínky a proudy vlasů. Dřevo už potemnělo stářím a blýskalo se po dotecích umaštěných rukou, jimiž postupně kolovalo. Když se dýmka opět ocitla v rukou náčelníka, zvolal silným hlasem: „Bratři! Shromáždění kmenové rady začíná. Kéž jitřenka osvítí naši mysl! Bratři! Bratři!“ Teď si někteří bojovníci zapálili od ohně své vlastní dýmky. Neříkali ještě nic, protože se nesluší být zvědavý ani nadmíru horlivý, neboť těmito vlastnostmi se vyznačují ženy a děti. Všichni se tedy tvářili soustředěně a zamyšleně. Třebaže jim ještě Velký bratr neprozradil, oč jde, všichni už dobře věděli, proč je sem pozval, protože zpráva o chycení dvou mladých Dakotů se bleskurychle roznesla po celé vesnici. „Oznámili jste to již vdově Ultuk?“ zeptal se náčelník. „Ano, bratře,“ řekl šedivý bojovník. „Poslali jsme pro ni a čeká nablízku na tvé pokyny!“ „Tedy začneme poradu!“ Velký bratr rád mluvil, mluvil uhlazeně a květnatě. Mluvil dlouho o svých bojích s Dakoty od řeky Platy a od Žluté řeky, o svých vítězstvích i o hanebných činech nepřátel. Nemělo to sice žádnou souvislost s případem chlapců, ale pro Velkého bratra to byla příležitost, aby ještě jednou všichni uslyšeli o tom, co vykonal. Nakonec se obrátil k Andovi, jenž se ještě stále snažil držet hlavu zpříma a nemhouřit oči, třebaže byl úplně vyčerpán tou obtížnou polohou a délkou proslovu, nemluvě už o předchozích mučivých zážitcích. „Synu Dakotů! Jsou kmeny, o nichž mluvím, tvými kmeny?“ „Ne!“ odpověděl Anda co nejhlasitěji a nejzřetelněji. „Ne, náčelníku Arikarů. Můj kmen bydlí daleko, na středním toku Missouri.“ „Oooo…,“ řekl Velký bratr a v jeho hlase bylo trochu údivu a zklamání. „Přicházíte vskutku zdaleka!“ „Ano, otče,“ potvrdil Anda, „je to nejméně deset dní rychlé jízdy. Značil jsem si dny na řemínku u opasku a mohu je přesně spočítat.“ 256

Bojovníci se podívali na sebe a také na chlapce. Mluvil zřetelně, a třebaže se jeho řeč lišila od jejich, rozuměli všemu. „Ale žena Ultuk nám říkala, že její muž zahynul v kraji slaných jezer, nedaleko Žluté řeky.“ „Nevím,“ řekl Anda. „Nevím, kam jela žena Ultuk. Vím však, že o ní věděli ve vesnici Pauníů Arikara, která je vzdálena dva dny cesty od našich sídlišť. Od nich jsem se dověděl, kde bydlí.“ „Mluví pravdu!“ přihlásil se ke slovu malý, ramenatý bojovník sedící po levé ruce náčelníka. „Vždyť muž sestry její matky je Pauní. Ultuk tam jezdila a byla v kraji Žluté řeky, ale víte přece, bratři, že ženy nikdy nedovedou říci, kde se co událo!“ Bojovníci se zdrženlivě usmáli s přimhouřenýma očima. „Jak se tedy stalo, že se synové Dakotů octli tady s rohy pro ženu Ultuk?“ Anda se na chvíli zamyslil a pak řekl: „Otče Arikarů, nechtěl bys vyslechnout, co ti poví můj bratr Tepe, jenž je přivázán k druhému sloupu zády ke shromáždění?“ Veliký bratr se obrátil a podíval se dál do vigvamu, kde za silným kmenem byla sotva vidět chlapcova hlava a jeho ramena. „Odvažte je oba,“ řekl. „Ať přistoupí blíže.“ Oběma chlapcům tekla krev z poraněných rukou a nohou, ale o to se teď nestarali. Byli šťastni, že se mohou pohybovat a že se zbavili té obtížné polohy. „Ať usednou!“ přikázal náčelník. Sedli si tedy na vykázaná místa u ohně naproti Velkému bratrovi, jehož tvář se vznášela před nimi ve vysokých plamenech čerstvých polen. Bizoní rohy, které Anda zdvihl ze země, ležely teď přímo před nimi a všichni si je začali bedlivě prohlížet. Prohlíželi si, ale velice ohleduplně, oba chlapce, jak tak seděli nehnutě, plni důstojnosti, třebaže velmi pohublí a zbědovaní. Anda se snažil, aby se na nikoho nedíval, a jeho divoké, šikmé oči blýskaly jako jiskry pod rozcuchanými vlasy. Tepe, bledší než on, stiskl rty a vypoulil oči, jak to měl ve zvyku, a to dodávalo jeho tváři výraz umíněnosti a údivu. 257

Vtom někdo nahlédl dovnitř pod zdviženým závěsem a zeptal se: „Volali jste vdovu Ultuk?“ Nikdo ji nevolal, ale zřejmě ona sama byla už netrpělivá, když čekala u vigvamu a nemohla vstoupit dovnitř. „Ještě ne,“ řekl náčelník. „Avšak ať už vstoupí, když chce.“ Vstoupila. „Přistup blíž!“ přikázal stařec. Přistoupila blíž, očima hledala chlapce, a když je spatřila a když spatřila bizoní rohy, vykřikla nahlas, zakryla si obličej rukama a začala naříkat, jak to dělají plačky na smuteční slavnosti. Dlouhé vlasy jí spadly do tváře a vypadaly jako nádherný koňský ohon vláčený po zemi. „Ó! Můj drahý Salidžo! Óóóó, můj živiteli! Óóóó, otče našich nebohých dětí… Běda mi, běda! Vidím rohy, jež se zabodly do tvého těla, a obrovská bolest proniká mým srdcem! Óóóóó! To jsou rohy! Proklaté rohy! Ó! Kde je ten zbabělý Dakota, který dal přednost modlitbě a odmítl mu pomoci! Kde je? Ať mu uříznu ještě druhé ucho na znamení věčné hanby! Vydejte mi ho! Co jsou mi platné rohy… Co jsou mi platné rohy, když už není ten, kdo by se pohledem na ně potěšil! Óch… óch… óch…“ Nikdo nepřerušoval její nářek, naopak, bojovníci seděli se sklopenými hlavami na znamení smutku a účasti. Zemřelý byl přece jejich druhem a pro mnohé i příbuzným, jak by tedy neměli vzpomenout jeho památky? Náhle však žena přestala plakat a zakřičela: „Kde je Dakota? Kde je starý Dakota? Poslal sem dva nedospělé chlapce s bizoními rohy! Kde je? Zbabělec, který se bojí podívat do očí mně a mým bratřím!“ Anda rychle vstal a obrátil se k ní. Vší silou vůle tlumil své rozhořčení a snažil se i nadále zachovat si důstojnost a klid. „Ženo,“ řekl tiše, ale zřetelně, „starý náčelník Dakotů zahynul rohy téhož býka. A nenazývej ho zbabělcem, neboť zbabělcem nikdy nebyl.“ „To není pravda! Lžeš, potomku psího plemene!“ křičela arikarská žena. „Byl to zbabělec! Nebyl muž, když mi nechtěl pomoct! Lžeš a on také lhal! Všichni lžou! Bál se bizona! Bál se ho! Bál se! Bál!“ 258

Bojovníci začali neklidně poposedávat a dívat se na Velkého bratra, čekali, že přikáže ženě, aby se uklidnila. Místo jeho hlasu se však ozval překvapivě čistý, trochu dětský Tepeho hlas. „Mlč, ženo!“ volal. „Nenazývej našeho otce zbabělcem a neříkej, že se bál! Stopoval bizona, aby poslal tobě jeho rohy, a jestliže zahynul, tedy jen proto, že byl už velice starý a že už neměl sílu.“ „Ale odvahu měl,“ vykřikl Anda. „Pět dní jel po jeho stopách a zápasil s ním docela sám. Když jsme jej našli, byl už téměř mrtvý!“ „Říkáte, že mi posílá rohy. A říkáte, že jimi zahynul. Jak je to možné! Vy taky lžete. Když zabil býka, tak nezahynul od jeho rohů, a když zahynul, tak ho nezabil!“ Ve vigvamu se rozhostilo ticho a oči všech se upřely na chlapce. „Ano,“ uslyšeli jízlivý hlas náčelníka. „Jak je to možné? Když zabil býka, proč tu není sám?“ Do ticha a napětí zazněl Andův hlas: „Nezabil býka.“ „A kdo to udělal?“ „Umírající náčelník, zraněný v boji s bizonem, přikázal, abychom to učinili my!“ Oči všech se obrátily k chlapcům. Oni? Ti dva chlapci? Jestli už nejsou malí, pak jsou rozhodně velice mladí a nezkušení! „Jak mohl od vás něco takového žádat?“ „Znal nás dobře,“ odpověděl Anda a v jeho hlase nebyl ani stín pýchy. „Znal naše činy. Věděl, že vyplníme jeho vůli.“ „Lže!“ zaječela opět žena. Avšak bojovníci ji netrpělivě zakřikli, protože je zaujalo to, co chlapec říkal. Získala si je prostota a odvaha chlapcových slov. „Počkej, Ultuk, budeš mluvit, až ti dám znamení,“ uklidnil ji Velký bratr a obrátil se k Andovi. „Kdo tedy zabil bizona?“ „My,“ řekl Anda a klidně se díval do starcových očí. „Snadnější bylo zabít bizona než najít ženu!“ vykřikl vysokým hlasem Tepe. 259

Někdo se zasmál. „Ženu Ultuk myslím!“ dodal chlapec. A Anda řekl polohlasně: „Raději bych se postavil bizonu samotáři než…“ „Pfff…,“ vyprskl nízký, ale ramenatý bojovník, který seděl náčelníkovi po levici. „Ten chlapec má pravdu!“ „Klid, bratři, klid… Ať nám synové Dakotů všechno vyprávějí. Chceme to vědět. Chceme znát pravdu.“ Chlapci začali podrobně líčit své příhody od okamžiku, kdy našli starého Dakotu raněného bizonem, a snažili se i nadále zachovat si důstojnost a klid. Samozřejmě že neřekli nic o Čí-rí. Bojovníci je vyslechli mlčky a soustředěně. Pouze čas od času kladl některý otázku, kterou si chtěl ověřit věrohodnost jejich líčení. Když však Anda – jako hlavní vypravěč – dospěl k místu, kdy je Lún-kašega žádal, aby převzali od arikarské ženy jeho ucho a pohřbili je s ním, chytila se Ultuk za váček s amuletem, jenž jí visel na krku, přitiskla si ho k tělu a křičela, že mu raději uřízne druhé ucho a chlapcům že také uřeže uši, než by jim vydala tak cennou trofej. Její velké, poněkud vystouplé oči a obrovská ústa měly v sobě šílenou neústupnost a Tepe se nevědomky chytil rukama za uši při jejích divokých výkřicích. Anda mluvil dál, a když skončil, dal Velký bratr slovo ženě. Bojovníci odsedli od ohně, aby udělali Ultuk místo a aby ji mohli všichni vidět i slyšet. Spíše jen vidět, protože její křik se určitě rozléhal ještě daleko za stěnami poradního vigvamu. Bylo však podivné, že teď, když všichni čekali na její slova, pronášela ta slova s velkou námahou. Otevřela sice ústa a podívala se na všechny, jako by se chtěla přesvědčit, zda jsou připraveni ji vyslechnout a zda se žádný bojovník nezabývá něčím jiným, ale neřekla nic. Něco ji tísnilo, mnula neklidně v ruce amulet z hadí kůže. Visel jí na prsou na dlouhém špinavém řemínku. „Uah…,“ ozval se netrpělivě Velký bratr. „Když není třeba, jsou tvá ústa plná křiku a hloupých slov, a když máš, mluvit, mlčíš.“ Ultuk se na něho podívala zamračeně, rozzlobená a zároveň zahanbená. „Slova… Má slova nebyla hloupá.“ 260

„Slyšíte?“ „Má slova jsou slova moudrosti a pravdy.“ „Tak dál!“ „Všichni to už znáte, tolikrát jsem to vyprávěla.“ „Uah! Uah!“ „Starý Dakota mi nechtěl pomoci. No!“ „To je zbabělé a podlé,“ chopil se příležitosti Velký bratr. „Jenom Dakota může být schopen takové podlosti.“ Anda se pohnul, jako kdyby chtěl odporovat, náčelník to však zpozoroval a zadržel jej hrozivým gestem. „Proto jsem mu uřízla ucho!“ „Mohlas ho přece zabít. Proč jsi to neučinila?“ „Kdybych ho byla zabila, byl by potrestán málo. Nikdo by se nedověděl o jeho hanbě! Ach! Byl zbabělý! Zbabělý! A nechtěl nám pomoci. To je pravda. Vraceli jsme se toho dne domů. Neznali jsme to tam, teta a její muž z kmene Pauní nás kus cesty vyprovodili a ukázali nám směr. Chtěla jsem však ještě odbočit na východ k Missouri, protože ženy Pauníů mluvily o slaných jezírkách u Žlutých skal. Že se tam může najít sůl. Přenocovali jsme u skalní kotliny a na úsvitě, když jsme se vzbudili, uviděli jsme dole v kotlině člověka ležícího na velkém balvanu, byla to vlastně plochá skála. Vypadal jako mrtvý. Nemohl nás vidět, musel sem přijít, když jsme spali. Měl krásný bílý plášť a čelenku. Byl oblečený jako náčelník, který táhne do boje nebo se chystá zatančit vítězný tanec či když se připravuje na jinou slavnost. On však netančil. Rozjímal. Zdálo se mi, že je velmi blízko. Ale to se mi jenom zdálo. To se stává v horách, když je slunce nízko nad obzorem. A tehdy slunce právě vycházelo. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že rozjímá. Myslela jsem, že spí. Teprve potom, když si sedl a zdvihl ruce k nebi a dlouho je tak držel, teprve pak jsem to věděla. U nás přece bojovníci dělají totéž. Řekla jsem muži, když se probudil, že jdu hledat jezera tam dole, protože dole jsem viděla jezírka. Tak se mi to aspoň zdálo. Nebyla jsem si však jista, jestli to jsou slaná jezírka, a proto jsem k nim chtěla sejít a přesvědčit se. Kdyby to nebyla slaná jezírka, byli bychom museli jít ještě dál na východ. Tak jak to říkaly pauníjské ženy, které sem někdy, ale dost zřídka, 261

jezdí pro sůl, protože to je už území, na kterém se objevují Dakotové. Nebezpečné území. Ale já jsem strašně chtěla najít sůl, protože nám už docházela, měla jsem jí jenom trochu na dně koženého váčku. A ta už byla vlhká a špinavá. Říkaly, že jsou to docela malá jezírka, některá už vyschlá, a právě na jejich dně je vrstva soli. Na takových docela malých jezírkách. Šla jsem a dívala jsem se, jestli neuvidím jezírka…“ „Ženo,“ rozkřikl se netrpělivě starý náčelník, „co nám tu vykládáš o jezírkách! Mluv k věci!“ „Chtěli jste, abych řekla všechno!“ křičela teď zase Ultuk. „Ticho!“ „Mluv! Mluv!… Posloucháme.“ „Tak jak mám mluvit?“ „Pokračuj!“ Ultuk se prudce obrátila k Andovi a Tepemu: „Měli jste je hned upálit, zabít, sedřít z nich kůži, aby se duch mého muže zaradoval. Aby poznal, že je pomstěn!“ „To přijde později,“ řekl Velký bratr. „Chceme poslouchat vyprávění, abychom mohli vynést rozsudek nad těmi, kteří si proň přišli.“ „Hledala jsem tedy jezírka, ale nemohla jsem je najít. Bylo poledne, když jsem se vrátila k místu, kde jsme spali. Ale už zdaleka jsem cítila, že se děje něco špatného, protože já mám taková tušení, všechno dokážu vycítit. Kolikrát se mi už stalo, že jsem šla prohlédnout past a tušila jsem, že se nic nechytilo, anebo jsem zase tušila, že se něco chytlo. Přísahám!“ „He!“ vyprskl jeden z bojovníků a pohodil hlavou. „Dej už s tím pokoj, Ultuk…“ „Přiblížila jsem se ke skalám a uslyšela jsem křik mého muže a funění zvířete a dusot jeho kopyt, pořád na jednom místě, jako když se bubnuje. Viděla jsem, jak byl přitisknut ke skále, bránil se zoufale, kolem nich bylo plno rozházeného dřeva. Zřejmě chtěl rozdělat oheň a tak ho býk překvapil. Není vám to divné, že ho překvapil, takového zkušeného bojovníka? Co když to nebyl jen tak nějaký samotářský bizon, ale duch samotářského bizona? Když jsem uviděla, co se děje, vzpomněla jsem si hned na rozjímajícího Dakotu. Musel 262

mít s sebou přece nějakou zbraň. Tak se mi to tenkrát zdálo, že ji musí mít. Běžela jsem a volala: ‚Bojovníku Dakotů, jdi a pomoz mému muži v boji se samotářským bizonem!‘ Vystoupila jsem na skály a tak jsem stále volala a přistoupila k němu, ale on seděl a rukama si zakrýval tvář. Prosila jsem ho a styděla jsem se, že ho musím prosit. Uvědomovala jsem si však, že je to nutné. Protože můj muž byl zaskočen bizonem. I když nemůžu pochopit, jak se to stalo. Na mé volání Dakota nic neodpověděl. Myslela jsem, že je hluchý, chytla jsem ho za rameno a křičela mu do ucha. Tehdy mi řekl: ‚Odejdi, arikarská ženo! Dlím tu v rozjímání.‘ Řekla jsem: ‚Prosím tě o pomoc! Můj muž bojuje s bizonem. Jdi, pomoz mu. Býk ho překvapil.‘ Tak jsem volala, třebaže doopravdy nevím, jak se to stalo, že ho bizon překvapil. Byl to přece takový zkušený bojovník. Ach…“ povzdechla, „ach… Nechtěl jít. Potřásl hlavou a řekl, že nemůže přerušit modlení, neboť právě s ním rozmlouvá Velký duch. Řekla jsem, že ho prosím… A totéž, co už jsem říkala! Pořád totéž. Když jsem doběhla k úpatí skal, bylo už pozdě. Bizon dupal po všem, co bylo na zemi, a byl tak vzteklý, že se země otřásala. Viděla jsem zřetelně, že měl kratší levý roh. To jsem viděla zřetelně. Byl ulomený. Možná že si ho ulomil tenkrát na skále. Nevím. Nakonec odešel. Pochovala jsem svého muže. To, co z něho zbylo, jsem zakopala do země a přikryla balvany. Večer jsem se zdvihla z balvanů, na kterých jsem ležela v pláči tak velikém jako celé nebe, vstala jsem, vzala nůž svého muže a odešla do skalní kotliny. Byl tam stále. Modlil se nebo spal. Ležel nehybně. Přistoupila jsem k němu. Byl večer, ale měsíc svítil. Viděla jsem dobře každé pero na jeho čelence. Viděla jsem jasně jeho ucho. Uřízla jsem mu ho tak rychle, že už jsem ho měla v ruce, když on vyskočil a chtěl si chytat krev, co mu tekla po krku, jako by si myslel, že mu to padá ucho. Ukázala jsem mu je však zdaleka, než jsem je dala k amuletům – sem. Ukázala jsem mu je. Křičela jsem na něho: ‚Ty podlý zbabělče, styď se! Ještě si ke mně přijdeš pro své ucho a přineseš mi rohy bizona, který zabil mého muže! A neoklameš mě, nemysli si! Poznám ty rohy, protože jeden z nich je ulomený, ale neřeknu ti který.‘ 263

Stál, ani se nehnul, s rukou zdviženou u obličeje, a díval se na mě, jako by se teprve teď probudil, jako by nic nechápal. Byl starý, teď jsem to viděla, starý a ošklivý jako hubený krocan s krvavým krkem a trčícím peřím. Mohla jsem ho přece zabít. To by ale nebyla pomsta. Chtěla jsem vidět jeho pokoření před svým kmenem. Po tom jsem tenkrát toužila a po tom toužím i teď pro klid duše svého bojovníka.“ Zmlkla. Bylo ticho. Většina shromáždění slyšela vyprávění Ultuk už několikrát, protože od té události uplynulo víc než rok. Ale snad ještě nikdy nevyprávěla tak podrobně a plasticky. Přítomnost chlapců a bizoní rohy, které ležely na zemi hned u ohně, zvyšovaly celkový dojem a působily na představivost posluchačů. Jejich oči se stále častěji a stále hrozivěji obracely k chlapcům, jako by je obžalovávaly společně s bizonem a s Lún-kašegou ze spiknutí, jež mělo na svědomí zabití Arikary. „To všechno je pravda,“ dodala ještě po chvíli. „A dejte mi rohy. Patří mi!“ Anda však na ně rychle položil ruku: „Kvůli tomu jsem přišel až sem, abych ti je přinesl, ženo Ultuk. Ale mrtvý mě prosil, abych je vyměnil za jeho ucho a to pochoval k jeho tělu. Je snad pochopitelné, že toužil, aby bylo po smrti s ním.“ „Příliš mluvíš, nedochůdče,“ zakřičela Ultuk tak zuřivě a jedovatě, že ji musel Velký bratr pokárat. Je snad poradní vigvam místo pro takové pokřikování? „Je to snad pochopitelné i podle vašich obyčejů,“ pokračoval Anda. „Není v tom snad nic, co by mohlo uškodit tobě nebo památce tvého muže. Takové bylo přání umírajícího a my jsme je přišli splnit. Řekl jsem.“ Ultuk mu chtěla odpovědět, ale Velký bratr ji předběhl: „Ať mladý Dakota pamatuje, že stojí před náčelníky kmene Arikarů. Vůle mrtvého je vůlí mrtvého. Zbývá ještě vůle živých. A nyní musí bojovníci rady uvážit to, co tu slyšeli. Žádné rozhodnutí nesmí být ukvapené.“ Anda pochopil víc to, co znělo v hlase starého náčelníka, než přesný význam jeho slov. V hlase uslyšel hrozbu a nenávist. Bylo to však shromáždění rady a mezi bojovníky vycítil 264

dost zdrženlivosti. I oni i náčelník věděli: na hněv a pomstu bude čas.

Tu noc nestrávili už v poradním vigvamu. Leželi spoutáni a zavřeni v komoře jednoho z domů, který byl plný vytí psů, křiku dětí a řehtání koní – oblíbená zvířata žila pod jednou střechou s lidmi. Andu a Tepeho trápily smutné myšlenky. Až příliš jasně viděli, že celá ta výprava dopadá teď pro ně špatně. Před shromážděním se k nim sice náčelník choval slušně a nic jim zatím neudělali kromě toho, že Velký bratr si vzal bizoní rohy k sobě a nedovolil, aby si je odnesli ani chlapci, ale naštěstí ani Ultuk. Chlapci však věděli velice dobře, že dobré zacházení neznamená samo o sobě ještě nic dobrého. Záleží na tom, jestli je výsledkem náčelníkovy náklonnosti a dobré vůle. A ještě na něco mysleli. Konečně se dověděli, co se událo mezi ženou Ultuk a Lún-kašegou. I když vše nemuselo být tak, jak to vyprávěla Arikarka, přece jen nebyla daleka pravdy soudě podle toho, co jim řekl sám Lún-kašega. Styděli se – ne, to nebyl stud, to byl jiný pocit – byli udiveni, zaraženi tím, že Lún-kašega nepřispěchal na pomoc Arikarovi. Možná že byl pohroužen do modliteb a že nerozuměl, oč jej žena žádala. Bylo to však vůbec možné? Mohl snad nepochopit její slova, ale co zvuk jejího hlasu, její zoufalá, naléhavá gesta? „Teď vím, co znamenala ta divná slova Lún-kašegy,“ řekl smutně Anda. „Teď rozumím, proč nám říkal: ‚Přerušit rozjímání, přerušit rozjímání.‘ Ó, Tepe! Je strašně těžké zvyknout si na hanbu.“ „Je to výmysl!“ „Jak to?“ „To není hanba. Lún-kašega si myslel, tenkrát si určitě myslel, že rozjímání je důležitější než všechno ostatní!“ „Je přece spousta jiných důležitých věcí. Jak si něco takového mohl myslet?“ „A co když si myslel, že je to léčka?“ Ach! Teprve teď mě to napadlo. A byl to tak jednoduchý výklad. Stařec si myslel, že je to léčka, když viděl arikarskou 265

ženu. Ano, tak to určitě bylo. A teprve později, když se přesvědčil o své chybě, když pochopil, že nechtě se stal příčinou neštěstí… Podívali se na sebe, třebaže jen stěží mohli na sebe v té pusté, těžké tmě vidět. Teď se jim však zdálo, že tma ustoupila a že myšlenka, na kterou připadli, je velmi důležitá.

266

KAP ITOLA IX Tu noc spali neklidně. Pořád se jim zdálo, že je někdo volá, že pro ně někdo jde. Anda viděl před očima zřetelně plamen mučení, výheň ohně, nebo spíše hranice, který mu pálí nohy. A přece bylo zima. Nehybní, připoutáni ke sloupům, které podpíraly strop, třásli se v průvanu pronikajícím škvírami ve stěnách a otvory ve střeše. A sami ani nevěděli, jestli se třesou zimou nebo strachem a vyčerpáním. Teprve k ránu jim nějaká žena přinesla vodu a trochu kukuřice s bizoním lojem. Postavila nádoby s jídlem před ně a utekla. Nemohli se pohnout. Cítili vůni teplé kukuřice, viděli ve světle kouřového otvoru tmavou hladinu vody v dřevěné misce. „To ona naschvál…,“ začal křičet Tepe. „To ona naschvál… aby nás mučila.“ „Tiše,“ zašeptal Anda. „Ještě nás uslyší a budou se smát.“ „Ooooo… Tak se mi chce pít…“ „Mlč, mlč! Nic nevydržíš, jsi jako holka!“ 267

Tepe naříkal potichu, stále tišeji. Možná že žena uslyšela jeho hořekování. Za chvíli se objevila znovu. Přišla a podívala se, jak jsou spoutáni. Neřekla nic. Zdvihla misku s vodou a dala každému napít. Anda však nechtěl jíst. Když mu dávala kukuřici na lžíci, potřásl odmítavě hlavou. Styděl se za sebe a za Tepeho naříkání. „Proč?“ zeptala se Arikarka. „Jídlo je dobré. Jez. Opravdu je to dobré jídlo.“ „Ne,“ odpověděl tvrdě Anda. „Nechci.“ „Ty hloupý dakotský chlapče! Musíš jíst, abys měl sílu. Copak to nevíš?“ „Sílu?“ zeptal se Anda posměšně. „K čemu nám bude síla, když nás zabijou?“ Žena vsak zavrtěla hlavou a dala se do smíchu. „Víš snad něco?“ zeptal se Tepe, a třebaže Anda sebou trhl, zeptal se: „Říkali už, co s námi budou dělat?“ „Nemůžu mluvit,“ zašeptala žena. „Opravdu nemůžu mluvit. Teprve dnes bude druhá porada.“ Podívali se na ni zklamaně. Teď, ve světle slunečného rána, jež osvětlilo vnitřek vigvamu, si všimli, že je ta žena mladá a půvabná. Byla štíhlá a neobyčejně vysoká, téměř o hlavu vyšší než Anda. „Jsem dcera Velkého bratra,“ zasmála se zase. „Něco jsem slyšela… Něco vím. Ale to, co se ví, nemusí být pravda a to, co se slyšelo, může se také změnit.“ Když to říkala, nesla lžičku k ústům Andy, který tentokrát neodmítl a spolkl kukuřici. Tepe čekal netrpělivě, až na něho přijde řada. Než se tak stalo, uslyšeli za stěnou vigvamu pronikavý mužský hlas. Jak ho mladá Arikarka uslyšela, sebrala co nejrychleji nádoby s jídlem a odběhla s nimi do vigvamu. Za okamžik vpadli do komory dva bojovníci, přiblížili se k chlapcům a beze slova, avšak obratně a téměř zdvořile je zbavili pout. „Pojďte!“ řekl jim pak jeden z nich. Znělo to jako rozkaz. „Jdeme na smrt?“ zeptal se Anda. Arikara mlaskl jazykem o patro a ukázal očima na dveře. „Smrt je všude,“ zabručel tajemně. 268

Zdálo se však, že ji tady ještě nenajdou. Ke svému údivu, hraničícímu přímo s omráčením, uviděli oba své koně. Čabraky měli sice jiné, byly to uboze vydělané vlčí kůže, ale byli to jejich mustangové. Luteja radostně zařehtal, jakmile spatřil svého pána, přiběhl k němu, očichával mu horkými nozdrami obličej, lísal se k němu jako pes. To Arikary nesmírně udivilo. „Lutejo… Lutejo…,“ zašeptal chlapec a zabořil hlavu do koňské hřívy; ztuhlýma rukama objímal svého mustanga. Hned se však ovládl a rozhlédl se kolem sebe. Co to mělo znamenat? Dostali svobodu? Nebyl Velký bratr tak nebezpečný, jak se zdál? „Na koně!“ uslyšel za sebou rozkaz. Vyskočil na Luteju. Tepe už také seděl na svém mustangu. Tázavě se podíval na Arikary. Co to mělo znamenat? Kam jedou? Nekonala se přece ještě ani porada, ani soud. Nebo to měl být nějaký nový, překvapivý způsob vykonání neznámého rozsudku, nejedou teď na smrt?… Rozpomněl se teď na všechno, co se vyprávělo o Arikarech, o krvavých obětech, o tajemném náboženství tak odlišném od prosté víry Dakotů a jiných prérijních Indiánů, o šamanech, kteří rozkazovali ještě kněžím a čarodějům. Říkalo se, že dokážou dělat nevídané zázraky, o jakých se ani nezdálo Dakotům, Černým nohám, Odžibvejům a Čejenům. Obraceli vody řeky, měnili sníh v déšť, dokázali poručit výhonkům kukuřice, aby se rozvinuly před zraky lidí v kratším čase, než je třeba k zazpívání písně na uvítanou. Byli prý i takoví, jimž vykvetly z vlasů a z dlaní modré plameny, kteří přivolávali blesky a dokázali shromáždit zvěř z dalekého okolí a ryby přilákat na hladinu. Byli jiní, kteří zaříkávali nemoci, jejichž dotekem se hojily vředy, přestávaly hnisat oči a tuhla v ranách krev. Při tom všem poukazovali na sílu hvězd, na jejich vliv na lidský život, na dozrávání úrody a na změny počasí. Hvězdy řídily jejich život a byly nejvyšší božskou silou, k níž se obraceli se žádostmi o pomoc. Když na to vše Anda myslil, cítil, jak se ho zmocňuje hrůza a zděšení. Když obětovali své bohyni život cizí dívky, neudělají i s nimi totéž? Sotvaže dosedli na koně, pobídl je jeden z bojovníků výkřikem k rychlé jízdě. Anda se ani nestačil rozhlédnout po 269

vesnici, kterou proletěli jako šípy. Zamířili k písčitým pahorkům na východě. Když stanuli na vrcholku, obrátil se k chlapcům starší bojovník, ve kterém Anda poznal Wasaka, toho, jenž je chytil, a hrozivě se jich zeptal: „Hrob starého Dakoty? Mluvte!“ Anda a Tepe se na sebe podívali. „No tak, vás se ptám! Takový mám rozkaz. Máme jet tím směrem.“ Anda přemýšlel. Měli by asi jet na jih. Už teď odbočit na jih a teprve potom na východ. Věděl, že když narazí na Malé Missouri, najde už dál cestu sám. Podíval se na Wasaka, rukou ukázal směr a rychle se zeptal: „Náčelníkovo ucho?“ Wasako se však pouze pousmál a pobídl koně. Anda si myslil, že kdyby mu teď odporoval, zastavil Luteju nebo odbočil na druhou stranu, byli by s ním Arikarové hodně rychle hotovi. Byli vyzbrojeni luky, lehkými oštěpy, dýkami a tomahavky. Toulce měli plné šípů. On ani Tepe neměli nic. Zhola nic – kromě toho koně pod sebou. Byli odsouzeni ke slepé poslušnosti a ti dva bojovníci, to chlapci velmi dobře vycítili, jim nebyli nakloněni. Proč však jeli k Lún-kašegovu hrobu? Oč Arikarům šlo? Chtěli se přesvědčit o tom, co chlapci říkali? Nevěřili jim, nebo snad… Ne, to by bylo strašné pomyšlení… Nebo snad měli zahynout oni oba tam, na hrobu Lún-kašegy, aby pomsta byla dokonána? Kdo mohl vědět, jaké byly skutečné arikarské zvyky? Jaké krvavé oběti si vyžadovaly jejich obřady, jejich krvaví bozi? První, co chlapce napadlo, bylo samozřejmě to, že některý z bojovníků má náčelníkovo ucho, že ho Ultuk dala náhradou za rohy. Avšak smích, kterým odpověděl Wasako na Andovu otázku, byl dvojznačnou odpovědí. Ne, bylo zbytečné se klamat, šlo tu o něco docela jiného. Slunce hřálo stále víc a víc. Byla už přece druhá polovina měsíce Malého jara. Jeli písečnou pustinou, oslnivá běl bodala do očí, prach vysušoval hrdla. Jeli mezi Arikary, kteří prohodili občas mezi sebou nějaké to slovo nebo si vyměnili alespoň pohled nad hlavami chlapců. Kolem poledne vjeli 270

na prérii porostlou ubohou nízkou trávou a zakrslými keři. Na chvíli se zastavili, aby si koně odpočinuli, a napojili je v malém potůčku, který líně tekl mezi přesypy. Rostlo tu několik nízkých stromků; zřejmě uschly nebo zmrzly během této zimy, protože na jejich větvích nebyly zelené pupeny a jejich barva neoživla. Arikarové si sedli do trávy a přikázali chlapcům, aby udělali totéž. Předtím však spoutali svoje koně i koně chlapců. Luteja stál klidně a díval se udiveně, dávno tomu odvykl. „Toho nemusíte poutat,“ řekl Anda. Avšak ani Wasako, ani ten druhý, mladší svalnatý bojovník s očima tak blízko u sebe, až se zdálo, že šilhá, si toho nevšímali. Vzali si jídlo, začali se posilňovat, jídlo zapíjeli vodou z tykvic, jež jim visely u pasu. Anda a Tepe odvrátili oči, snažili se dívat na koně a na daleký obzor, na ptáky letící nad prérií. Na cokoli, jen aby jim tamti nevyčetli z očí, že mají hlad. Zvláště Tepe, kterého mladá Arikarka už nestačila nakrmit kukuřicí, musel sám se sebou těžce bojovat, aby nedal znát, jak velice se mu chce jíst. Brzy zase nasedli na koně a jeli dál. Tu noc je Arikarové spoutali řemeny a hodili na zem jako otepi klestí. Polonazí, hladoví a vysílení leželi na vlhké zemi a třásli se zimou. Když přišlo ráno, zdálo se jim, že nedokážou narovnat ztuhlé ruce a nohy. Teprve po několika hodinách jízdy se trochu zahřáli a přišli k sobě. Teplý koňský hřbet byl při tom putování místem, které se jim zdálo nejvýhodnější a nejútulnější na celém světě. Toho dne, když se koně pásli, podařilo se chlapcům napít z malého praménku. Kvečeru ulovili Arikarové daňka. Poručili chlapcům, aby ho stáhli a vyvrhli. Poprvé po čtyřech dnech ukojil Anda a Tepe hlad. Jedli syrové maso, jedli tolik, kolik chtěli, protože bojovníci si jich nevšímali, zapalovali oheň a to byla dost obtížná práce, zvlášť když v těch místech rostly jenom ubohé nízké keříčky, a to ještě jen pořídku. Wasako tedy poslal kamaráda pro dřevo a sám zůstal, aby někdo hlídal zajatce a staral se o oheň. Když chlapci zahnali hlad, hned měli lepší náladu. Zdálo se jim, že jejich osud není tak beznadějný a smutný jako tenkrát ráno, když se sotva vyškrábali na koně. 271

Večer Arikarové dlouho seděli u ohně, hovořili, pili čerstvou vodu a kouřili dýmky. Chlapci byli spoutáni jako předtím, ale byli sytí a odpočatí; usnuli na zemi blízko dohasínajícího ohně. Kolik dní cesty bylo ke kaňonu, u něhož pochovali Lún-kašegu? Během cesty o tom chlapci nejednou uvažovali. Bylo však těžké vyznat se v tom. Kraj, kterým teď projížděli, byl pro ně úplně neznámý, stejně jako místa, kterými projeli, když sledovali stopy bizona. Měli teď dost času k přemýšlení o mnoha věcech. Minulý den měli oba v rukou dýky, když jim poručili vyvrhnout a stáhnout daňka. Měli dýky a Wasako byl sám. Seděl u ohně a kouřil dýmku. Co vedlo chlapce k tomu, že se na něj nevrhli? Byl sice ozbrojený, ale u sebe měl tehdy jenom dýku. Co jim tedy přikazovalo, aby seděli klidně a nic nepodnikali? Nevěděli – a to je trápilo od samého začátku –, jestli mají Arikarové s sebou amulet s náčelníkovým uchem nebo jestli zůstal ve vesnici. Kdyby to věděli jistě, pokusili by se o útěk a zabili by své strážce. Samozřejmě že věděli, že by to nebylo snadné, ale rozhodně by se o to byli pokusili. Ale co by měli z jejich smrti, kdyby se potom ukázalo, že ani Wasako, ani ten druhý nemají Lún-kašegovo ucho? Kdyby je zabili, nemohli by se už vrátit do arikarské vesnice a už nikdy by nemohli splnit přání umírajícího. Pokusy o navázání styku s oběma Arikary ztroskotaly. Ostatně chlapcům teď stačilo, že je už na noc nesvazovali – od té doby, kdy Wasako poznal, že jim jde víc o amulet než o svobodu. „Když chcete, můžete odejít. Nebudu vás držet,“ řekl jim jednou večer. Anda cítil, že ta věta má zvláštní význam a že ji vyslovil proto, aby je vyzkoušel a aby zjistil situaci. Podíval se na Tepeho. Hluboko v jeho očích vyčetl pod věčným údivem umíněnost, jež nebyla nepodobná té jeho, nebo alespoň překvapení hraničící s pobouřením. Odpověděl: „Bez náčelníkova ucha neodejdeme.“ Na to Wasako: „Proč si myslíte, že ho máme s sebou? Zůstalo ve vesnici u Velkého bratra.“ 272

„Pak se tedy chceme vrátit k Velkému bratrovi. „Vy si myslíte, že vám ho dá?“ Anda chvíli přemýšlel. „Bez náčelníkova ucha neodejdeme od Arikarů,“ řekl a vyslovoval každé slovo zvlášť, jak to dělají poslové, když opakují vůli svých náčelníků na veřejném shromáždění. Wasako se rozesmál. Ten večer je však už nesvazovali jako dosud. Chlapci si mohli stáhnout z koňů vlčí kůže a zachumlat se do nich. Zdálo se jim, že tak pohodlně ještě nikdy v životě nespali. Pátý den dorazili konečně k Malému Missouri. Teď už se orientovali lehce. Arikarové se tu však cítili méně jistě, rozhlíželi se neklidně a neuvědomovali si, že tento kraj je blíž k jejich bratřím, Pauníům a Arikarům od Velkého Missouri, než k vesnicím Dakotů. Jeli tedy opatrně a na chlapce se mračili. Večer se zastavili na široké planině, z níž onoho památného dne uviděli hejno supů vznášejících se nad zabitým mustangem Lún-kašegy. „Tam!“ zavolal radostně Tepe a ukazoval rukou na daleké skály kaňonu. Zastavili se. Wasako se zeptal: „Kdo pohřbil starého Dakotu?“ „My,“ řekli oba současně. „Označili jste jeho hrob? Jaký měl zemřelý náčelník totem?“ „Vyryli jsme znamení dikobraza. To byl totem zemřelého.“ „Jste si jisti, že je to tak, jak říkáte?“ „Jsme si jisti, že je to tak, jak říkáme,“ přitakal Anda. „Jestli to není pravda, běda vám.“ „Běda nám, jestli to není pravda,“ řekli chlapci. Teď si uvědomili, že je nevezou ke hrobu Lún-kašegy, aby je tam zabili, když říkají: „Běda vám, jestli to není pravda.“ A jestli to je pravda? Je to možné, že by Arikarové měli amulet? Ale myslet na to teď nebyl čas. Zítřek jim ukáže, jaké záměry chová Wasako a jeho pomocník. Kolem poledního příští den dojeli ke kaňonu a zastavili se u náčelníkova hrobu. Pečlivě si prohlédli znamení dikobraza, 273

jež střežilo hrob, prohlédli si kameny a trávu, která tu a tam už mezi nimi vyrůstala. Všechno se zdálo nasvědčovat tomu, že chlapci mluvili pravdu, tím spíš, že našli ještě kosti mustanga ohlodané ptáky a mravenci. Podle jejich zabarvení a podle zbytků šlach se dalo poznat, že zvíře nebylo zabito dříve než před dvaceti dny, to znamená právě v době, kterou chlapci označili jako dobu smrti starého Dakoty. Wasako přikázal spoutat koně a všichni přistoupili k hrobu. Slunce jasně svítilo, včely a motýli poletovali nad trávou a nad květy. Kolem ležely bílé kameny, čas se tu drobil jako písek ve zvětralých skalách. Mlčeli. Bylo jenom slyšet, jak koně přežvykují trávu a jak jejich kopyta dopadají na kamínky v trávě. „Toto jsou slova Velkého bratra,“ zazněl náhle Wasakův hlas. „Toto jsou moudrá a spravedlivá slova Arikarů. Přijeli jsme sem, aby se stalo zadost spravedlnosti. Přijeli jsme sem, abychom splnili přání umírajícího. Třebaže byl naším nepřítelem, přijeli jsme je splnit, poněvadž spravedlivé a dobré jsou naše myšlenky a naše činy. Rozumějí synové kmene Dakotů našim slovům a slyší je?“ Anda a Tepe nemohli ani věřit svým uším, stále byli ještě nedůvěřiví, stále ještě se báli uvěřit Arikarovým slovům. Odpověděli: „Slyšíme slova bojovníka Arikary a rozumíme jim.“ „Poslouchejte tedy dále. Starý náčelník kmene Dakotů ze středního toku Missouri se špatně zachoval k našemu kmeni a připustil, aby jeden z našich bojovníků zahynul bez pomoci. Pokládáme jeho čin za hanebný, ale přání umírajícího je podle našeho obyčeje posvátné stejně jako podle obyčeje Dakotů. Činíme tedy to, co je naší povinností. Anaresekvo,“ obrátil se ke svému druhovi, „podej mi váček z hadí kůže, v němž je ucho starého Dakoty. Podej mi ho, abych ho mohl ukázat mladým Dakotům.“ Anaresekva vzal dýku, nařízl dvojitou vrstvu kůže na levém rukávu svého kabátce a vytáhl odtamtud podlouhlý předmět. „Talisman…,“ zašeptal Tepe. Vzpomněl si, že viděl ten váček na krku ženy Ultuk. 274

Wasako otevřel váček. Trochu štítivě a velice opatrně vyňal z něho koncem nože beztvarý a bezbarvý předmět podobající se zetlelému dubovému listu. Anda polkl slinu; cítil, že se zalyká. Uslyšel hned vedle sebe prudký Tepeho dech. „Opravdu…,“ zašeptal. „Opravdu.“ Zatím Wasako, který se ujal úlohy kněze nebo ceremoniáře, promlouval nepřirozeným tónem a vydával rozkazy, sám se však ani nepohnul. Řekl: „Ať mladí Dakotové odsunou několik balvanů, abychom mohli uložit ucho do hrobu.“ Když domluvil, zasunul strašnou věc zase zpátky do váčku a ten podal Anaresekvovi. Anda s Tepem zatím odtahovali balvany na stranu a odhazovali drn. Po chvíli k nim přistoupil Anaresekva a zasunul váček do nevelké škvíry a zastrčil jej špičkou své dýky. Po vykonání všech těchto úkonů a po odříkání modliteb si chlapci s úlevou oddechli. Nechtěli prostě věřit, že jejich poslání je už splněno. Vybavili si tvář umírajícího Lún-kašegy, jeho rozechvělý, sotva slyšitelný hlas. Důvěřoval jim a oni jeho důvěru nezklamali. Podívali se na sebe a potom na Arikary. Teď si teprve uvědomili, že sice své poslání vykonali, ale že jejich další osudy jsou nejen nejisté, avšak že jim hrozí velké nebezpečí. Pohledy bojovníků nevěstily nic dobrého. „Jedeme zpět,“ uslyšeli Wasakův hlas. „Teď čekají Arikarové a žena Ultuk, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost.“

275

KAP ITOLA X Teď je zase každý večer spoutávali. Leželi ve tmě a přemýšleli, co mají dělat, jak utéci, jak se dostat na svobodu. Mohou důvěřovat náhodě a svým koním? Tamti však měli luky, určitě byli dobří střelci. Ne. To nepůjde. Škoda času na takové myšlenky. Nemá to vůbec smysl. Někdy se jim zdálo, že se objevují jejich bojovníci a lovci. Obzor se najednou zatmí od mustangů a jezdců, kteří se ženou k nim. Obkličují je, osvobozují, zajímají Arikary. Anda a Tepe jim vyprávějí o svých zážitcích. Jsou svobodní. Anda uhání co nejrychleji k vesnici Pauníů. Snad to ještě stihne. Cestou, na prérii, neviděl žádný dub. Neví, jestli jsou dubové lístky ještě malé, anebo… Utěšuje se, že je to strom, jehož listy se rozvíjejí hodně pozdě. Ne, ještě je jistě čas zachránit Čí-rí. Čí-rí… Myslí na ni. Teď na ni myslí častěji. Chtěl by jí říci vše, nač myslí, protože cítí, že ona by všechno hned pochopila, že by jí nemusel nic vysvětlovat, že by jí nemusel 276

vysvětlovat každý svůj nápad, každou myšlenku, každou touhu jako jiným… jako například Tepemu. Zdálo by se, že Tepe je jeho přítel. Ano. Snad je to přítel, není hloupý, není zlostný, ale… tak pomalu myslí. Všechno se mu musí tak zeširoka vysvětlovat. To Čí-rí… Och, Čí-rí je docela jiná dívka. Anda si vzpomíná, jak ho lehce udeřila dýkou do ruky. Bylo to krásné a podivné. Udělala by nějaká jiná dívka něco takového? Ta rána nožem měla v sobě něco dobrého. Nebyla zlá, byla spíš jako pohlazení. Luteja ho právě tak něžně dovede někdy kousnout do tváře nebo do ruky. Luteja. Čí-rí. Teď Anda náhle pochopil. Podobá se Lutejovi. Je něžná a všechno umí pochopit. „Až se dubové listí rozvine…,“ slyší chlapec její hlas. Trochu ochraptělý, jako by se nachladila v té studené vodě a studeném větru. Nebo to má od pláče. Dotkla se prstem jizvy na jeho dlani a zapamatovala si jeho jméno. Nevypadala, že by byla silná. Ale musí být dívky silné? Když je třeba něco těžkého nést, může to udělat kůň. Přivážou se mu na záda dvě dlouhé tyče a na ně se dá náklad, pevně se přiváže, aby nespadl. Kůň utíká a táhne tyče za sebou. Ha! Tak je to správné. Kůň táhne a lidé jedou vedle na jiných koních. A jednou… Anda si vzpomíná, jak kdysi, už je to dávno, seděl na takovém nákladu, který táhl mustang. Měl na nohou nové mokasíny a celou cestu se na ně díval. Celá cesta – to byly ty nové mokasíny. Anda se tiše směje. Otvírá oči. Je tma. Oheň dohasíná. Tepe leží vedle a spí. Spí také Wasako. Jenom Anaresekva bdí. Kouří dýmku a dívá se do ohně. Jeho víčka jsou však těžká jako olovo a každou chvíli se zavírají. Dýmka mu visí z úst, vyhasla. Koně poskakují se spoutanýma nohama, nevzdalují se však příliš od ohně. Možná že větří dravce. Nebo je tu prostě dobrá tráva. Anda se snaží lehnout si co nejpohodlněji. Natahuje obolavělé ruce, pokládá tvář na trs trávy. Tráva je měkká. Šťavnatá jarní tráva. Měkká a chladná. Anda leží tváří k ohni. Cítí jeho milé teplo. Žhnoucí louče se rozpadají, jejich vnitřek svítí jako vnitřek dýně, ne, září ještě víc. Jsou téměř bílé. Vánek zdvíhá tenounké lístky popela a odnáší je vzhůru k černé obloze. Některé se rozsvěcují jako jiskry a mizí, jiné krouží nad ohněm. Houpají se na neviditelných rukou větru. 277

Jednou, když byl chlapec ještě docela malý, šel s otcem na lov. Byl to asi jenom malý lov, takový, na který může jít pětiletý capart. Byl sníh. Anda si pamatuje, že seděl otci na ramenou a viděl daleko před sebou černé stromy a stopy na sněhu. A potom viděl stále hůř. Obloha se přiblížila, opřela se jim o hlavy a zasypávala je velkými sněhovými vločkami. Byla zima a zdvihl se vítr. Trvalo to dlouho. Chlapec se probouzel a zase usínal: sníh padal stále. „Chci domů,“ říkal stále častěji. Otec dlouho mlčel, potom řekl: „Neboj se. Neboj se, ty malý človíčku.“ A tehdy se Anda polekal. Cítil, že se děje něco strašného, ale nevěděl, jak se na to otce zeptat. Začal tedy plakat. Snad mu také bylo zima. Ano, určitě mu muselo být zima na nohy, ale styděl se k tomu přiznat. Byla taková tma, že viděl jenom kožešinovou kapuci na otcově hlavě, přímo před svýma očima. Tenkrát otec řekl: „Pamatuj si, chlapče, že nikdy není tak, abys nemohl najít cestu. Vždycky je nějaká dobrá cesta. Zapamatuj si to dobře.“ „A teď?“ zeptal se Anda. „Jaká je teď cesta?“ „Teď už je dobrá cesta,“ zasmál se otec. Nejspíš však chtěl jenom uklidnit malého chlapce, protože ještě dlouho potom bloudili ve tmě. Když nakonec přišli domů, uviděli matku a Túnumpeho, kteří stáli s hořícími pochodněmi před vchodem do vigvamu. V chumelenici jen stěží viděl, jak se lesknou matčiny vlhké oči. Je však teď pro ně nějaká dobrá cesta? Když o tom přemýšlel s očima upřenýma do ohně, jako by mu dala odpověď ohořelá větev, která se rozsypala a odkutálela do trávy. Ležela přímo u chlapcových nohou, zářila a kouřila ve vlhké trávě. Nevěděl sám, jak se to stalo – jestli nejdřív na to myslel, nebo jestli k ní nejdřív natáhl nohy. Skrčil a natáhl je znovu tak, aby mu rozpálené uhlíky zůstaly u pat. Zlehka na ně přitiskl řemeny, jimiž byl spoután v kotnících. Ucítil tak ostrou bolest, že málem zasykl. Počkal chvíli a zase se dotkl uhlíků. Pronikavý zápach spálené kůže dorazil k němu. Ještě jednou… a znovu, jenom opatrněji, aby si nepopálil tělo. 278

Pouta povolují. Cítí úlevu. Teď se divá na Anaresekvu. Jeho plochý obličej je zdola osvícen září ohně. Zavřená víčka vytvářejí jedinou čáru nad výrazně kresleným nosem. Velké rty jsou rozevřené; jsou vidět zuby zaťaté do troubele dýmky. Spí? Nebo jenom dřímá a přemýšlí? Anda se pomalu posunuje. Pomalu, opatrně, téměř nepozorovaně se posunuje, převrací se tak, aby dostal ruce tam, kde měl před chvílí nohy. Dívá se přitom neklidně na žhnoucí větev, která teď už rychle bledne a pokrývá se popelem. Musí také vidět, jestli Wasako spí. Snad spí. Leží naznak. Odtud vidí chlapec nad ohněm jeho nohy a – ve zkratce – i jeho dlouhé tělo. Ano, určitě spí. Avšak Anaresekva, i když dřímá, je podvědomě ve střehu, protože ví, že by to neměl dělat. To je známé. Takový spánek je nejlehčí, stačí zašustění nebo prudké vydechnutí a už je vzhůru. Andovy ruce už cítí teplo uhlíků. Přitiskuje k nim jeden z řemenů. Teď to trvá déle. Tiskne ho silněji a nemilosrdně si pálí ruce. Řemen se nechce poddat. Je asi vlhký od rosy. Nohy byly od počátku blíž k ohni. Ano, určitě je vlhký, jinak by se už dávno přepálil a přetrhl. Žár vyprchává z uhlíků. Čím víc chlapec tiskne na ně ruce, tím víc slábne žár. Nedá se nic dělat. Leda že by sáhl rukama přímo do ohně. To je však nebezpečné. Je to příliš daleko. Ach!… Opatrně. Anaresekva zdvíhá víčka. Jeho malé, blízko u sebe posazené oči tvoří teď jedinou kalnou čáru. Zívá. Přidržuje jazykem troubel dýmky a zívá. Vypadá to docela směšně, ale Anda je tak napjat, že se mu každý Arikarův pohyb zdá nebezpečný. Přestal zívat. Rozhlíží se, vstává a protahuje se, až slyší Anda, jak mu praská v kloubech. Vytahuje dýmku z úst a zívne ještě jednou, tentokrát na celá ústa. Až sem je to slyšet. Chlapec znehybněl. Leží s přimhouřenýma očima. Jen mezi řasami pozoruje Arikaru. Ten zase usedá. Ohlíží se ještě a zjišťuje, jestli koně neodešli příliš daleko. Žádný nechybí. Luteja je nejblíž, kousek od svého pána, dříme. Anaresekva se teď dívá na svého spícího druha a přemýšlí, jestli ho nemá probudit, aby ho vystřídal. Anda vidí na jeho tváři, jak přemýšlí a že se trochu bojí. Wasako je starší. Kromě toho je prchlivý. Anaresekva zívá ještě jednou, dívá se 279

na Wasaka, mávne znechuceně rukou, jako by říkal: eh, nač bych to dělal, ještě začne vyvádět… Žhavé zbytky uhlíku dělají svoje. Anda cítí jasně, jak řemen povoluje. Protože je však několikrát omotán kolem zápěstí, drží ještě. Opatrně ho uvolňuje v trávě. Zdvíhá oči a dívá se na Arikaru. Spí. Anda to poznává podle pokleslé hlavy. Musel usnout před chvílí. Ale nemůže na to spoléhat. Opatrně… Opatrně! Zdvíhá hlavu, víčka se zachvěla. Pravá ruka putuje k pasu, dotýká se rukojeti dýky a bezmocně klesá. Může si pomoci zuby. Ten pohyb není nápadný. Jako by Anda ve spánku otíral nos o hřbet ruky. To je všechno. Ale není to všechno. Zuby přitom chytá řemen, přepálený konec řemene. Ne, to nepomáhá. Musí táhnout zuby za tu část, která je nahoře, aby ji vyvlekl ze smyčky. Smyčka je už i tak dost volná. Pozor! Anaresekva se pohnul. Opatrně! Jedna Andova ruka se uvolňuje z řemene. Chlapec leží nehybně. Teď musí dobře rozvážit, co dělat dál. Jak zbavit pout Tepeho, jak se doplazit k noži. Kde je nůž, ten nůž, který chlapec viděl, když s ním Arikara krájel maso. To přece není ten, co má za pasem. Možná že leží vedle něho v trávě. Možná že si ho zastrčil za leginu. Je obtížné vidět tolik věcí s obličejem na zemi. Jak ten Tepe tvrdě spí! Jeho dech přechází do tichého chrápání. Někdy je chrápání hlasitější, potom najednou přestává, utichá. Anda vždycky cítil k Tepemu pohrdání kvůli tomu jeho chrápání. Zdálo se mu, že je to nehodné Indiána, který se má ve spánku chovat tak tiše, jako by tu ani nebyl. Tepe leží příliš daleko, aby do něho mohl strčit. Kdyby ho mohl probudit! A probudit ho musí, musí mu přeříznout, rozvázat, uvolnit pouta na nohou. Alespoň na nohou. Aby mohl skočit na koně. Bude to stačit? Jak to má vůbec udělat, jak má skočit na koně, když se jeho mustang pase na druhé straně ohně? Sotvaže ho je ve tmě vidět. Nemá cenu budit Tepeho, dokud nemá v ruce zbraň. Nejprve zbraň. Nůž, tomahavk… cokoli. Má však vůbec nějakou možnost dostat se, doplížit se k Anaresekvovi, aniž ho přitom vzbudí? Ne. O tom nemůže být řeči. Anda ví, že v této situaci je to 280

nemožné. Naprosto nemožné. Něco se musí změnit a chlapec s tím počítá. Ale co? Neví. Čeká, prostě čeká, protože cítí, že se to může stát. To se může stát. Zatím odpočívá, nebo spíš neodpočívá, jenom si představuje další situaci, další činnost. Když už bude mít tomahavk, jediný úder… Ne, lepší bude nůž. Jen aby tamtoho nevzbudil. Je to však vůbec možné? Cítí v každém svalu, ve všech nervech to, co má v úmyslu udělat. Už to vlastně dělá. Už všechno ví. Všechno má promyšleno. Ale vtom se Anaresekva probouzí. Zdvihá hlavu. Chce se dívat, ale má velmi těžká víčka. Rozhodl se. Vstává. Obrací se. Jde k Wasakovi. Počítal s tím Anda? Čekal na to? Neví. Ví však, že už nic lepšího se nenaskytne. Dokud je tamten obrácen zády a Wasako spí – je to jediná příležitost, kdy se může připlazit a vzít ze země… Co? Nůž? Oštěp? Tomahavk? Je to okamžik, pouhý okamžik. Tomahavk. Už ho drží v rukou. Už zase leží v trávě, ne docela na původním místě, o několik kroků blíž a pozoruje. Tomahavk tiskne pod sebou. Téměř na něm leží, ne úplně, jen tak, aby ho mohl chytit a… Psst… Dávej pozor… Lež klidně. Slyší Wasakovy kroky, slyší je uchem přitisknutým k trávě a k zemi. Kroky se zdají těžké. Anda zavírá oči. Ruce, obě ruce má zasunuté v poutech, nohy ve stínu. I kdyby na něho dopadl Arikarův pohled – ničeho si nevšimne. Určitě. Jedině že by se Anaresekva vrátil. Snad by mu bylo divné, že chlapec leží blíž. Wasako však spal celou tu dobu a nemohl si zapamatovat, kde přesně Anda ležel. Těch několik kroků… Ještě… Teď musí počkat, než Anaresekva usne, než se Wasako zadívá ospale do ohně. Dost možná, že si také zdřímne. A pak… Slyší přibližující se kroky. Opatrně zdvíhá víčka. Potkává Arikarův pohled. Stojí teď nad ním. Dívá se a usmívá se zlověstně. V tom zlomku vteřiny cítí Anda k Wasakovi obdiv. Zděšení a obdiv. Ví přece, že si ho všiml. Úder, který následoval, byl tak silný a ostrý, že Anda na chvíli ztratil vědomí. Kopnutí do žeber. Kopnutí do hlavy. On, který chtěl překvapit, byl překvapen, zbit, zostuzen. Podcenil Arikary, zvláště Wasaka. Kdyby teď mohl sebrat své myšlenky, pochopil by jistě slova Lún-kašegy, která mu připadala 281

vždy přehnaně opatrná: podceňovat nepřítele a přeceňovat vlastní síly je stejná neopatrnost. Wasako jej tloukl a mlčel, jako by tím chtěl zdůraznit své pohrdání Andou. Konečně odešel a zanechal chlapce celého v krvi a zbitého tak, že se sotva mohl pohnout. Sedl si k ohni a zapálil si dýmku. Byl vítěz. A když Anda přišel k sobě a uviděl ho klidného, sytého a plného pohrdání, vycítil, ano, vycítil – ještě to nemohl pochopit –, že to, co se stalo, je opravdu jeho porážka, ale porážka, která ho obdařila silou nenávisti a žhoucím pocitem pomsty, jaký by v sobě předtím za žádnou cenu nevzbudil.

282

KAP ITOLA XI Za krajem Zlé vody, za písky nehostinných písečných přesypů konečně břeh řeky Buvolího rohu. Od pokusu o útěk jeli chlapci s rukama svázanýma na zádech. Bylo to mučivé a nepohodlné. Anda se zase první dny cítil celý rozmlácený a nemocný natolik, že několikrát málem spadl s Lutejových zad. V poslední chvíli se mu podařilo zachytit se zuby hřívy. Ale i Arikarové už měli dost té pustiny. Vraceli se jinou cestou, kterou chlapci neznali, a museli z ní asi sejít. Samozřejmě že se k tomu nepřiznali, ale všechno nasvědčovalo, že se zmýlili. Byli tedy spokojeni, když uviděli před sebou známou řeku, stromy a trávu, jedním slovem – místa, kde se mohli zastavit, nechat koně dosyta napást a sami si odpočinout. Anda si lehl na zem a zavřel na chvíli oči. Ležel v nepohodlné pozici s rukama svázanýma vysoko na zádech. Přitiskl se tváří k trávě, v hlavě mu hučelo a bolelo ho celé tělo. 283

Cítil se slabý a ubohý. Chtěl jenom takhle ležet a vůbec na nic nemyslet. Bylo krásné počasí, svítilo slunce. Ležel ve stínu rozložitého stromu a slyšel, jak v jeho větvích zpívají ptáci a bzučí mouchy a komáři. Tepe seděl kousek dál, smutný a zatrpklý. Nemluvili. V poslední době se vůbec vyhýbali hovorům. Zdálo se jim, že to jen ještě víc zhoršuje jejich situaci. Nad sebou uslyšel třepetání křídel a otevřel líně oči, aby se rozhlédl. Ale najednou ucítil bolest, bolest v prsou a v celém těle. Na pozadí oblohy se nad ním houpala větev, z níž před chvilkou odletěl pták. Uviděl jasně mladé, ale už rozvité listy, dubové listy. A už si myslel, že zapomněl, jak se jmenuje, že si nepamatuje, jak vypadá. Ale pamatoval si to a bolelo ho to. Zdvihl ještě jednou oči k větvím. Možná že listy nejsou ještě dost velké, možná že musí být do té slavnosti úplně velké a tmavé, tmavozelené. „Přísahám na jesetera… Věříš mi teď?“ Ach, málem se začal smát. Jak byl hloupý! Jak byl strašně hloupý! Přísahal na jesetera, a ani si neuvědomoval, že nezáleží všechno na jeho vůli. Ano, splnil, nebo spíše splnili, s Tepem to, oč je žádal starý náčelník. Byl teď na to hrdý, nebo z toho měl radost? Divil se sám sobě, jak nedůležité, jak směšně nedůležité se mu to všechno zdálo. „Přísahám na jesetera…“ Co znamenají přísahy, když člověk leží spoutaný a zbitý jako pes. Čí-rí, děvčátko, nemůžu se z toho dostat, nemůžu… Čí-rí, nemůžu nic dělat… Stane se to, co se musí stát. Otevřel zase oči a vytrhl zuby trávu, na níž ležel. Ach, jak je nenáviděl! Wasaka a Anaresekvu. Sám nevěděl, kterého z nich nesnášel víc a kterého se víc bál, protože je nenáviděl právě proto, že se jich bál, že ho to ponižovalo, že sám sobě připadal jako zbabělec. Celý se otřásl, jako kdyby vypil nějaký hořký odvar, který mu naplnil vnitřnosti pálivým žárem. Ten žár nedával sílu. Anda se otřásl a zdálo se mu, že by mohl zpřetrhat pouta na rukou, kdyby se napjal ještě víc, že by mohl ze sebe setřást všechno, všechno, co jej mučilo a spoutávalo, všechno, co nenáviděl, čeho se bál, čím pohrdal a co způsobovalo, že jeho 284

vůle byla ubohá a bezmocná jako umírající stružka vody ve vyschlém říčním korytě. Uslyšel hlasy Arikarů. Uvědomil si, že museli rozmlouvat už delší dobu, ale teprve teď k němu dorazil smysl jejich slov. Anaresekva říkal: „Podívej se na rohy… Říkal jsem ti, že je mladá…“ Zřejmě zastřelili antilopu. Asi se šla napít nebo se na ni vypravil Arikara ještě dříve. „Je stará,“ slyšel hlas toho druhého. „Každý hned pozná, že je stará. Bude tvrdá jako houžev!“ „Dej ji těm štěňatům, ať ji vyvrhnou.“ A ironický Wasakův hlas: „Dej jim nože do rukou, hlupáku!“ Mlčení. „Tamtomu můžeš. Dostal už ponaučení. A je teď zesláblý. Jen se na něj podívej…“ Mlčení. Určitě se obracejí a dívají se na Andu. „Ne,“ říká Wasako, „nebuď líný. Dej se sám do práce. Ne. Tomu já nůž nedám.“ „Wasako Opatrný!“ „Ccco?“ „Wasako-který-je-stále-opatrnější…“ „Tak dost. Slyšel jsi, co říkal Velký bratr. Jestliže mají zahynout, pak pouze způsobem, který určí kněží.“ Mlčení. „Vezmi to rovně…“ „Práce pro ženské. Rozdělej oheň a přines kameny. Ne moc velké, aby se brzy rozpálily.“ „Takové tu nikde kolem nevidím,“ říká Anaresekva. „Tak jdi k řece.“ „Uuuah…,“ směje se líně Anaresekva. „Nepřeháněj to. To by mohlo udělat některé štěně.“ Mlčení. Zvuk nože broušeného o druhý nůž. „Tak dobře.“ Anda slyší, jak se k němu blíží kroky. Už jsou u něho. Zdvíhá hlavu. Anaresekva mluví: „Vstávej, štěně!“ kopá ho špičkou mokasínu do žeber. „Hni sebou, pse!“ Anda vstává. Arikara mu zezadu rozvazuje paže. Padají 285

chlapci podél těla jako cizí předměty, ruce necítí, jsou opuchlé a naběhlé krví. „Nasbíráš větve a kameny. Rychle!“ Anda se zapotácel. Hučí mu v hlavě, je slabý, hladový a žíznivý. Obrací se a dívá se na Tepeho, který se také dívá na něho. Arikara však chlapce nerozvazuje. Je opatrný. Anda schází k řece. Není to ani sto kroků ale zdá se mu, že je to daleko, strašně daleko, strašně daleko. Lehá si u samého břehu a potápí ruce do vody. Úleva. Drží je tak chvíli, potom pije, pije přímo z řeky, je opřen lokty o mělké dno. Potápí obličej, vlasy, zadržuje dech a na chvíli znehybní. Řeka není příliš široká, je mělká, plná balvanů, na jejích strmých březích je však vidět čáru, která svědčí o tom, že bývá rozvodněna. Ale tuto zimu bylo málo sněhu, jaro je suché… Kdyby to tak bylo Missouri… Anda ví, co by udělal. Už cítí příjemný chlad vln. Tady je vody jenom po kolena, víc ne. A pak je tu svázaný a nehybný Tepe. Chlapec vytahuje ruce z vody a protahuje se. Prsty ho ještě bolí a jsou ještě naběhlé, zdvíhá je nad hlavu a chvíli je tak drží. Nemůže se rozhodnout, aby se odtud hnul. Ví však, že to musí udělat, jinak ho zase čekají kopance a rány. Naklání se a vytahuje z vody několik kamenů, odkládá je na břeh a sklání se pro nové. Slyší kroky. Obrací se. Na břehu stojí Wasako a říká: „Pospěš si.“ Wasakovy ruce jsou potřísněny krví zvířete. Schází k řece, aby se umyl. Zřejmě poručil Anaresekvovi, aby dokončil práci. „Pospěš si,“ opakuje, „jsi líný jako želva. Pravý Dakota.“ Anda cítí zase nový příval nenávisti. Mlčí a vytahuje dál kameny a pokládá je na písek. Arikara si kleká na břehu. Mělká voda zrudla od krve. Ruce má zkrvavené až k loktům. Myje si je a drhne pískem. Opakuje: „Líný jako Dakota!“ Anda se narovnal a dívá se chvíli na něho. Najednou se všechno zjednodušuje a přechází do jediného gesta, do jediného pohybu. Ne, pohybů je několik, ale vědomí činu je je286

nom jedno. Popadl ze země kámen, vyskakuje a uhodí Arikaru vší silou do skloněné hlavy. Rána má sílu jeho nenávisti a ta nahrazuje vše ostatní. Je to drtivý úder! Wasako se svalil do vody. Anda mu vytrhuje z pasu jeho dýku a nepouští ji z rukou, ani když nabírá do náruče kamení. Vychází nahoru na vysoký břeh. Vrhá pohled směrem k Tepemu, který sedí na trávě se svázanýma rukama. Má v očích neklid, Andův pohled mu říká víc, než může pochopit, říká mu, že se stalo něco neobyčejného. Tepe vyskakuje. Anda se však už dívá jinam – na Arikaru, který je skloněn nad antilopou, stahuje kůži. „Ty,“ křičí Anaresekva, „ty! Nejdřív dříví a potom kamení! Jdi nalámat větve!“ Anda odchází beze spěchu. Má v sobě divný klid, jako by už všechno bylo hotové a on si jenom vzpomínal na to, co udělal. Ledový klid, který činí jeho myšlenky jasnými a přesnými a svaly poslušnými. Avšak prudký Tepeho pohled, to, jak vyskočil ze země, neunikl Arikarově pozornosti. Anda drží nůž v pravé ruce, rukojetí dopředu, ostřím podél předloktí, oběma rukama si tiskne k tělu několik velkých kamenů. Arikarovy oči zpozorněly. Vidí! „Odhoď nůž!“ jeho hlas vře vzteky. Opakuje: „Odhoď nůž!“ Anda však pouští jenom kameny, které padají na zem jemu pod nohy. Bleskurychle namíří ostří dýky dopředu a vrhá se na Arikaru. Anaresekva je mohutný, silný muž, proti němu je Anda pouze ubohé štěně. Vyskakuje, v ruce nůž potřísněný antilopí krví. Vrhají se na sebe, jsou do sebe zaklesnuti, rukama si rozdírají tělo do krve, do masa. Arikarova síla je drtivá, ale Anda je mrštný jako divoká kočka. Jeho zuby se vpíjejí do pravé ruky nepřítele, který ihned uvolňuje sevření. Chlapec uskakuje. Stojí proti sobě a těžce dýchají. Arikara poznal Wasakovu loveckou dýku. Je vzteklý. V tvářích mu to cuká a obličej se podobá vlčí tlamě. „Odhoď nůž…“ 287

Anda vyprskl. Krátké pohrdavé zasmání, které vyvede tamtoho z rovnováhy. Spíš prsknutí než smích. „Pffff… uah…“ Arikara zase přiskakuje a snaží se chytit ruku s dýkou, kterou se Anda brání. Chytá ji, přetáčí dozadu. Svůj nůž zdvíhá k úderu. Okamžik a jeho ruka dopadne jako blesk – to bude chlapcova smrt. Anda se krčí a svíjí, levačkou chytá ruku s nožem. Ruka však klesá dolů a neúprosně se blíží… Najednou ucítil trhnutí, úder. Arikara ztrácí rovnováhu, padá. Anda vidí Tepeho, který se svázanýma rukama vší silou, celým svým tělem vrazil jako beranem do Arikary. Zlomek vteřiny se válejí všichni tři na zemi. Anda slyší Arikarův výkřik, vidí Tepeho zuby, jak se mu zahryzávají do krku, a v okamžiku, kdy se nad ním opět dýka připravuje k ráně, on sám bodá nepřítele do odhalených prsou.

288

KAP ITOLA XII Mustangové uháněli jako vítr. Před nimi ležela rovina mírně zvlněná dunami, daleko na severu pásmo pahorků. Za ním je řeka. Z jejího strmého břehu se už nejednou dívali dolů k vesnici Pauníů. Avšak teď, když Anda myslí na to, že uvidí zase shora vlny řeky a koupající se děti a dívky, začne jeho srdce neklidně bušit. Na zpáteční cestě viděl dost dubů se širokými, rozvitými listy. Neodpočíval pod nimi, jako by jej pohled na ně utvrzoval v nejčernějších předtuchách. Les u potoka. Zastavují koně. Poslouchají. Ticho. Zpívají ptáci a voda žbluňká pod kameny. Koně chtějí k vodě. Sklánějí hlavy a lačně pijí. Luteja, Tepeho mustang a dva ukořistění. Jeden z nich měl být pro Čí-rí. Anda se vyhýbá té nejisté myšlence. Nechce se dívat na koně. Bezprostředně po vítězství nad Arikary se mu zdálo, že všechno skončí dobře, byl jako opilý svobodou, on i Tepe! Po tom, co vykonali, se jim zdálo, že nejsou neuskutečnitelné záměry. Rány se jim hojily 289

před očima, těla, včera ještě tak těžká a slabá, dostala sílu a mrštnost, lehkost pohybů. Podél rokle dojeli k řece, tam do houštiny na vrcholku vysokého břehu. Bylo poledne. Houština byla plná zeleně, listí a květů. Dole slyšeli šumění řeky. Tepe zůstal u koní. Uviděl děti ve vodě – jako tenkrát, jako před měsícem. Uviděl dívky přicházející ke břehu. Jeho oči hledaly mezi nimi známou postavu. Nebyla tam. Skočily do vody a dováděly ve vlnách. Ještě před chvílí měl naději… Ještě pořád se mu zdálo, že se prostě zmýlil, že musí tady někde být, že snad přijde za chvíli, že se kvůli něčemu opozdila. Hned si však vzpomněl, že s ní vždycky chodily dívky, že nikdy nezůstávala sama. Podíval se na vigvamy. Viděl jejich těžké, báňovité tvary mezi políčky kukuřice, dýní a fazolí. Pomyslel si, že snad část děvčat pracuje na polích a že je Čí-rí s nimi. Tou dobou však byla pole pustá, tu a tam se jenom ukázal malý chlapec s řehtačkou a plašil hejna špačků, kteří přelétali z políčka na políčko, pořád dál a dál. „Není tam…,“ řekl téměř nahlas. Ještě jednou se podíval dolů, k řece. „Není tam…“ Obrátil se a zamířil k Tepemu. Uviděl, jak mu chlapec dává znamení rukou přiloženou na rty. Zastavil se a rozhlížel kolem sebe. Po břehu řeky šla k houštině stará žena. V kožené plachtě nesla trsy bylin a něco si pro sebe povídala. Stařena se přiblížila k houštině, zastavila se, sundala ze zad náklad bylin a položila ho na zem. Ustavičně při tom něco huhlala. Chlapci stáli bez pohnutí a dívali se na ni. Musela být z vesnice Pauníů nebo z některé sousední vesnice. Byla oblečena dost chudě a tak trochu podivínsky, ve vlasech měla peří a listí, náhrdelníky ze žaludů a fazolí jí padaly na zapadlá prsa. Rozvázala plachtu a rozložila na slunci svazečky bylin. Pronikavě voněly a Andovi připomněly vigvam šamana Ištesundy. Najednou zdvihla hlavu a naklonila ji, jako by poslouchala ptáky. Přiložila ruku k uchu, naklonila se dopředu, dotkla se rukou země. „Jdou…,“ řekla nahlas. „Vracejí se…“ 290

Mezi nimi bylo jen několik kroků. Chlapci stáli nehybně za křovím, ale koně občas uhodili kopytem o zem a tento zvuk upoutal pozornost pauníjské ženy. Anda rozhrnul větve a vystoupil krok dopředu. Nelekla se ho, když jej uviděla. Jenom se narovnala a dívala se upřeně na chlapce s přimhouřenýma očima. „Neboj se, matko…,“ řekl. „Jsme cizinci, ale nechceme ti udělat nic špatného.“ „Cizinci…,“ opakovala stařena a nadechla se nosem jako pes, který větří. „Lidé z východu… Je vás hodně?“ „Jenom my dva,“ ukázal Anda na sebe a na Tepeho. „Chlapci… jenom chlapci…,“ šeptala. „Ano, jenom chlapci, matko.“ Napadlo ho, že by se od ní mohl dovědět něco o Čí-rí, jako by to, že ji neviděl v řece s ostatními děvčaty, mohlo mít ještě nějaké jiné vysvětlení. Přiblížil se o krok k ženě a řekl: „Matko, dáme ti váček soli, slyšíš, váček soli, když nám povíš… Když nám povíš… Chci se tě na něco zeptat, matko. Prosím tě, odpověz…“ „Soli?“ usmála se a ukázala přitom žluté zuby, ohlazené od žvýkání řemenů. „Hodně soli? Ukažte!“ Anda poručil Tepemu, aby přinesl váček se solí. Řekl: „Dostaneš polovinu.“ Stará si olízla prst a ponořila ho do pytlíku. Pak ho zase strčila do úst a chvíli chutnala sůl. „Dobrá. Je bez písku,“ řekla polohlasně pro sebe. „Dobrá. Co když je ale dole na dně písek? Tak to dělají ti, co obchodují se solí.“ „Ne, řekl Anda. „Není tam písek. Je to samá sůl. Dej mi mošnu, přesypu ti polovinu.“ Chvatně si odvázala od pasu koženou mošnu, otevřela ji a podávala oběma rukama chlapci. „Nejdřív nám to řekni,“ řekl Anda. „Nejdřív to chci vědět.“ „Nejdřív sůl!“ vykřikla žena. „Počkej… Řekni mi…“ „Ne! Nic neřeknu! Klamete starou ženu! Klamete!“ „Nasyp jí trochu,“ řekl netrpělivě Tepe, „snad potom začne vyprávět.“ Dívala se na šedivé krystalky, jak se jí sypaly do mošny. 291

„Ještě… Ještě…,“ volala a smála se a poskakovala přitom jak malé dítě. „Tak dost,“ řekl Anda. „Nedám ti víc, když mi neodpovíš na mou otázku.“ Stařena začala ječet. Zdálo se, že by chtěla utíkat, že se vylekala. Dívala se na ně jako vyděšené zvíře. Anda zdvihl pytlík se solí a držel ho v rukou tak, aby viděla jeho lákavý obsah. „Jenom jedno mi řekni, matko, jenom jedno…“ Zmlkl, jako by se sám náhle lekl toho, co by mohl uslyšet. „Jenom jedno,“ opakoval ještě jednou. „Byl už u vás ve vesnici svátek… svátek Jitřenky? Ten svátek, kdy se věnce z dubového listí…“ Rozesmála se. Svátek? Tedy jenom to chtějí vědět? „Byl… Byl…,“ rozevřela prsty volné ruky, druhou si přitiskla pytlík se solí na prsa. „Tolik dní uplynulo,“ řekla. „Pěkný svátek… Ooo… Bubnovali… Tančili… Pěkný svátek… Velice pěkný svátek…“ Anda zbledl, jeho tvář zpopelavěla. „Dívka,“ zeptal se. „Ta cizí dívka…“ Podívala se na něho pohněvaně a překvapeně zároveň. „Dívka?“ umlkla, jako by přemýšlela, potom začala zpěvavým plačtivým hlasem: „Nesly ji ženy na rukou, nesly ji a zpívaly obětní píseň… Slušelo jí to v těch perech a květech, byla samé pero a samý květ… Ooo, jak byla krásná… Obešly třikrát obětní oltář, a ona spala… Oči měla zavřené, určitě spala. Setare jim dá napít odvar z bylin, jež přinášejí lehký spánek. Setare tančil s kamenným nožem v rukou, s opravdovým obětním nožem, který používali naši předkové. O! Ta blýskavá ostří, ostří bílých lidí, zlá ostří! To oslabuje naše lidi. Chtějí novoty a zapomínají na obyčeje, myslí jenom na to, jak získat něco nového, něco, co dělá jejich život pohodlnější…“ „Dívka…,“ přerušil ji Anda netrpělivě. „Dívka…“ Pytlík, který držel v rukou a na nějž zapomněl, se naklonil a šedivý proud soli se vysypal na vlhkou zem. „Jsi šílený!“ zapištěla stařena. „Drž ho pořádně! Dávej pozor! Všechno vysypeš!“ Vrhla se na zem, aby zachránila a sebrala rozsypaný poklad. 292

Ruce umazané od země zdvihla k ústům, slízala zbytky soli, ani jeden jediný krystalek na nich nenechala. „Dívka…,“ opakoval znovu Anda. A za chvíli dodal: „Mluv, dám ti ještě víc, prosím tě, mluv…“ „Takový marnotratník! Vůbec si nezasluhuješ, abych s tebou mluvila.“ Oči se jí zúžily v úzké štěrbiny. „Co ti záleží na té dívce? To přece nebyla dívka z tvého kmene!“ „Chci jenom vědět… co se s ní stalo… Žije ještě? Je ještě u vás?“ „Není!“ vykřikla stařena. „A co bys ještě chtěl?“ Věděl to, domýšlel se už předtím sám, že Čí-rí zahynula, tak proč ho to znovu zabolelo, jako by v hloubi srdce pochyboval o její smrti? Stařena se na něho dívala podezíravě. Rty jejích zapadlých úst se pohybovaly, jako by si šeptala tajemná zaklínadla. Chlapec zdvihl pytlík se solí a řekl: „Vezmi si! Vezmi si, kolik chceš…“ Chytila celý pytlík, rychlým a obratným pohybem ho schovala za záda, jako by se bála, že si to chlapec rozmyslí. Její rozhořčení zmizelo, oči jí radostně zablýskly mezi víčky opuchlými od kouře. „Povím ti všechno, povím ti to tak podrobně, jako bys sám byl při tom…“ „Nechci,“ křikl Anda. „Musím už jít! Nechci!“ Ale jako by neslyšela jeho slova, pokračovala: „Setare tančil a ženy nesly dívku. Zastavily se a potom, když dozpíval píseň řemínků, přistoupily ženy blíž, držely dívku na rukou. Krásný pohled, pera… květy… dívka, dlouhé vlasy. Setare odhodil řemínky, popadl nůž…,“ podívala se na Andu, na Tepeho a vyprskla jedovatým smíchem. „Nůž, starý kamenný nůž. Když jím probodl prsa, přisunul obětní misku, naplnil ji krví, vzal do obou rukou a pozvedl ji k východní straně oblohy… Tak to bylo… Přísahám.“ Anda se obrátil a odešel. Tepe za ním. Nasedli na koně. Odjeli. V lese nad potokem se Tepeho mustang zastavil, chtěl se napít. Ostatní koně udělali totéž. Ale Anda pobídl Luteju. 293

Teprve na vrcholku, když už viděli široké údolí, se zastavili. Chlapci se na sebe podívali. „Koně jsou unavení,“ řekl Anda lhostejně, „zůstanem tady na noc.“ Ulehli pod širým nebem, pod hvězdami, které se vznášely nad zemí jako hustá blýskavá síť. Tepe se zeptal: „Ando, proč to dělají?“ Chlapec mu neodpověděl. Ležel nehybně s očima dokořán otevřenýma. „Co myslíš, proč?… A proč uctívají hvězdy… Jiné kmeny nemají přece takové obyčeje. Že je nemají, viď?“ Anda umíněně mlčel, ale jeho myšlenky bloudily mezi stejnými otázkami, které mučily Tepeho. Na dívku nechtěl myslet. Rodilo se v něm něco jako výčitka svědomí a chtěl se tomu bránit. Vzpomněl si, že kdysi dávno, když byl ještě malý, šel k řece a mezi kameny chytil pstruha. Musel mít velkou zručnost a zkušenost, aby se mu to podařilo. Byl hrdý a nesmírně spokojený sám se sebou. Chtěl hned rybu donést matce, ale vzpomněl si, že v zátočině, kousek dál proti proudu, viděl před několika dny hezký červený kámen. Nasypal na něj oblázky, aby ho žádný jiný chlapec neviděl, a šel se koupat. Potom na něj zapomněl. A teď si pomyslel, že ho vezme s sebou, jestli tam ještě je. Chtěl ho dát matce s tím pstruhem. Ryba byla slizká a mrskala sebou v jeho malých rukou. Položil ji na velký plochý balvan daleko od vody a běžel do zátočiny. Zelená voda bublala mezi kameny. Sklonil se a chtěl si vzpomenout, kde byl kámen. Lehl si do mělké vody a šmátral rukama po dně mezi jinými kameny a oblázky. Nakonec ho našel. Muselo to však trvat dlouho, velmi dlouho, možná že si při tom hrál, možná že trochu plaval. Už si to nepamatoval. Avšak pamatoval si dobře, jak se vrátil s červeným kamenem v ruce k pstruhovi a jak ten ležel na balvanu rozpáleném sluncem a už nebyl živý. Styděl se. Donesl matce mrtvou rybu. Smála se mu. Možná že nevěřila, že ji chytil živou. A on jí znovu a znovu vysvětloval, jak se to stalo, a plakal. A matka ho vzala do náruče a přitiskla ho k sobě. „Věřím ti,“ řekla, „ale proč jsi chodil pro ten kámen?“ 294

„Chtěl jsem ti přinést obojí, copak tomu nerozumíš? Kámen byl stejně krásný jako ryba. Taky byl důležitý.“ „Když chceš udělat dvě věci,“ řekla mu matka, „musíš si vždycky vybrat tu důležitější a tu udělat nejdřív.“ Zamyslil se a potom si poplakal v její náruči. „Ale jak mám vědět, která je důležitější?“ Možná že mu matka tenkrát na to nedovedla odpovědět. Nepamatoval se, co řekla. Dost možná, že nemohl tenkrát pochopit její slova. Myslel teď na rybu, kterou nechal na balvanu. Byl už přece muž. Neplakal. Mlčel. Nechtělo se mu prostě mluvit s Tepem. Chtěl být sám a pochopit to, co se dá o samotě a v mlčení lépe pochopit.

295

KAP ITOLA XIII Duby se pokryly listím a Čí-rí, které se zmocnil neklid a strach, nemohla usnout ve svém týpí, v němž bydlela s dvěma opuštěnými ženami. Staraly se o ni, připravovaly jí jídla lepší než jídla všech ostatních lidí z vesnice, a stále nové košile a kabátky a nové, pěkně vyšívané mokasíny, jakmile ty staré byly jen trochu obnošené. Spala na měkkých medvědích kožích, jež stále čistily a posypávaly vonnými bylinami, česala se hřebenem vyřezaným z jelení kosti podle těch vzácných hřebenů, které rudé kmeny dostávaly od bílých za bobří kůže. Když se ráno probudila, natíraly jí ženy tvář a ramena jemným ptačím tukem nebo rozpuštěným morkem, vtíraly do jejích tváří a brady trochu červené barvy a malovaly jí dlouhou černou čáru nad obočím. Vlasy jí nesvazovaly, zachytávaly je pouze stuhou ovázanou pevně kolem čela, od níž visely dvě šňůrky s bílými kuličkami podél tváře těsně u ucha. 296

Pečlivě jí ořezávaly nehty na rukou a na nohou velmi ostrým nožíkem, jenž vyvolával v srdci Čí-rí pověrčivý strach. Ořezávaly je však tak jemně a pozorně, že se vůbec nemusela bát, a ještě ji přitom hladily a zpívaly písničky jako malým dětem. V milém jednání žen byl jakýsi smutek. Věděly, co ji čeká, ale tím víc se snažily jí vyhovět a zpříjemnit život. Duby se pokryly listím. Lístky byly ještě malé, drobounké, zelená křidélka tvrdých pupenů. Dívky přibíhaly ráno do týpí a volaly: „Čí-rí, pojď se koupat! Čí-rí, pojď rychle s námi! Máme pro tebe nový věneček.“ Teď věnečky z gloxínií vystřídaly věnečky ze zelených větví a z kvetoucích keřů. Dívky běžely s Čí-rí k řece, smály se, dováděly ve vodě, potápěly se. Nejčastěji si dívka sedala na skálu v řece a dívala se nahoru na příkrý protější břeh a potom dolů, do mělké vody kolem skály. Ale ten, na kterého čekala, nepřicházel. A přece jí řekl: „Určitě přijedu. Přijedu a osvobodím tě. Jenom ze všeho nejdřív musím splnit svůj závazek. Musím vyplnit přání umírajícího.“ „A moje prosba… A já…“ Chlapec ji však nenechal dokončit. „Přísahám na jesetera! Věříš mi?“ „Věřím,“ řekla smutně, „ale pamatuj, až se rozvije listí na dubech… K té slavnosti prý užívají dubové věnce.“ „Až se duby zazelenají, budeš s námi daleko.“ Duby jsou už zelené. Už několik dní ji neopouští strach. Myslela už na útěk. Ale k útěku by potřebovala koně a zbraň a také jídlo. Nedokázala by ještě sama lovit, byla malá dvanáctiletá dívka, která za ten půlrok strávený mezi Arikary odvykla veškeré práci a námaze. Kromě toho tu bylo ještě jedno, co ji zdržovalo od zoufalého kroku. Bála se, že Anda přijede a nenajde ji. A také si uvědomovala, že bez pomoci by byla hned chycena a že takový útěk je potřeba dobře promyslit. Anda říkal: „Uděláme prám a v noci odplujeme. Tepe vezme koně a obloukem přes naše území se dostane k řece.“ 297

Prám. Nebo možná kánoi. A kdyby tak ukradla kánoi a sama utekla v noci? Kdo tu však má kánoi? Petalašaro a snad ještě dva tři bojovníci. Jejich kánoe leží dnem nahoru u jejich týpí. Jak by mohla kánoi odnést k řece, aniž by si jí někdo všiml? A dokázala by ji vůbec odnést? Ten pohodlný život ji zeslabil. Sebemenší námaha je pro ni překážkou. Jednou ji děvčata vzala na rozkvetlé louky na okraji pustiny, která začínala na sever od vesnice. Dívky měly sbírat byliny. Bylo pěkné dopoledne, plné neklidného bzučení komárů a ptačího švitoření. Dívky zpívaly, lehaly si do trávy, koulely se v ní a honily. Vtom jedna z nich hlasitě vykřikla a dala se do pláče. Přiběhly k ní. Držela se za nohu. Uštknul ji malý šedivý hádek. Ránu bylo vidět – hned pod kotníkem dvě červené, krvavé tečky. „Je to velice jedovatý had,“ křičela děvčata. „Rychle ránu vysát!“ Když se rozhodovaly, která to má udělat, Čí-rí řekla: „Já to udělám.“ Dívky zmlkly a podívaly se na ni nejistě. Potom nejstarší, které říkaly Rybka, řekla potichu: „Ty nesmíš. Mohlo by se ti třeba něco stát.“ Čí-rí pokrčila rameny: „A co z toho?“ Věděly, nač myslí. „Nesmíš se vystavovat nebezpečí,“ řekla jí ještě Rybka. „To rozhodně nesmíš dělat.“ Čí-rí se vrhla na zem a ústy se přisála k ráně. Sála ze všech sil, sála a vyplivovala, až měla ústa plná krve. A potom už krev neplivala, ale polykala. Cítila, jak jí dívky škubou rameny, slyšela jejich zděšené výkřiky. Potom uslyšela ještě jiný hlas. Mužský, netrpělivý a rozkazovačný. Něčí ruce ji odtrhly od poraněného děvčete a obrátily k sobě. Stál nad ní Petalašaro, náčelník kmene. Čí-rí si otřela ústa rukou a řekla: „Děvčata nechtěla…“ Petalašaro ji pustil a prohlédl si nohu děvčete, stáhl ji pevně řemínkem nad kotníkem a poručil jí, aby běžela ke kouzelníkovi. 298

„Jděte s ní rychle,“ přikázal. „Čí-rí se vrátí se mnou.“ Když dívky odešly, poručil Petalašaro Čí-rí, aby si strčila prsty do krku a zvrátila vysátou krev s jedem. Ale dívka se bránila. Věděl, proč to dělá, viděl jí to na očích. Když byl skloněný nad ní, všiml si však, že na trávě, hned u místa, kde ležela uštknutá dívka, jsou sliny a krev. To tedy znamená, že nechtěla zpočátku polykat jed. To nebyla její první myšlenka. Chtěla snad nejdřív zachránit děvče, a pak teprve začala myslet na sebe? Petalašaro byl jedním z těch, kteří rádi přemýšlejí a nedělají nic bez uvážení. Nebyl ještě starý, ale zato zkušený. Jestli měli Arikarové a Pauníové kdy moudrého náčelníka, byl to určitě Petalašaro. Čí-rí zdvihla k němu oči. Našla oči silné a posilující. Zeptala se: „Rozumíš mi přece, Petalašaro?“ Usmál se. Usmál se ještě proto, že pochopil, že dívka spolkla velmi málo jedu. Určitě to nebyla smrtelná dávka. Čí-rí mu odpověděla úsměvem a její oči se naplnily slzami a začaly se podobat očím jeho mladých sester, když k němu přibíhaly, aby mu vyprávěly o svých starostech. Přes rameno měl přehozenou síť na ryby. Všichni věděli, že to je jeho zamilované zaměstnání, a nikdo nedovedl jako on najít místa, kde je tolik ryb. Stále ještě s úsměvem jí řekl: „Pojď se mnou. Naučíš se chytat ryby.“ Zavrtěla hlavou. Ne. K čemu by jí to bylo. Vždyť on to dobře ví. Znovu se na něho podívala a Petalašaro jí položil ruku na hlavu. „Naše obyčeje jsou smutné,“ zašeptal. „Kdo je vymyslil?“ zeptala se nesměle. „Víš to ty, nebo ví to někdo ve vesnici?“ „Ó,“ vykřikl podrážděně. „Nikdo si to nevymyslil! Tak si to přeje Jitřenka!“ V jeho hlase však uslyšela jakýsi neupřímný tón, jako by se do těch slov nutil a nebyl o nich přesvědčen. Dala se do smíchu. „Neměla by ses tomu smát!“ řekl ještě náčelník a zamyslil se. Potom dodal: „Ty se tomu můžeš smát… Jsi cizí.“ 299

Nikdo s ní dosud takto nehovořil. Byla mu za to vděčná. „Tebe mám ráda, Petalašaro. Ty umíš porozumět nejen slovům, ale také myšlenkám.“ „Dobře,“ řekl trochu netrpělivě. „A teď už konečně půjdeme na ryby.“ Přece jen hadí jed, i když ho bylo velmi málo, uškodil zdraví Čí-rí. Ztratila chuť k jídlu, vnitřnosti ji strašně bolely a srdce bušilo. Několik dní ležela bezvládně ve svém vigvamu a plna zoufalství myslela na to, že třeba právě teď čeká na ni Anda u řeky nebo za vesnicí. Kouzelník Arikarů Setare k ní chodil s odvarem kouzelných bylin, který ji měl vyléčit. Pila jej a ihned upadala do hlubokého spánku, plného blouznivých snů a přeludů. Jednou se jí zdálo, že se k ní naklonil nějaký obličej, a nebyl to Setarův. Nebyla to také žádná z opatrovnic… Chtěla si vzpomenout, kdo to byl, velice se o to snažila. Viděla přimhouřené oči a orlí nos, hruď pokrytou spoustou náhrdelníků. Ach ano, byl to Petalašaro. Chtěla se na něho usmát. Napřáhla namáhavě paži, nebo to jenom chtěla udělat. Upadla znovu do strnulosti. Jako z velké dálky doléhal k ní ještě náčelníkův hlas: „Umře, Setare?“ A odpověď kouzelníka: „Mé byliny jsou mocnější než hadí jed.“ „Jsi si tím jist?“ Kouzelník byl pobouřen takovou otázkou. „Nemůže umřít před dnem Jitřenky! Copak to nechápeš?“ „Na to právě myslím,“ odpověděl důrazně Petalašaro. „Na to právě myslím.“ Když se uzdravila, přišly k ní postupně všechny její družky a přinesly jí nejrůznější dary. Bylo to krásné a smutné. Když byla zase sama, naházela dary do ohně. Ženy to pobuřovalo, ale neodvážily se bránit jí v tom. Nebylo dovoleno protivit se Čí-rí, patřila božstvu hvězdy jitřenky, tomu dobrému božstvu, jež svlažuje rosou pole a pastviny, jež přikazuje kukuřici růst a nalévat se mléčnými zrny, jež sesílá déšť, když ústa země pukají v drobných prasklinách, když toužebně volají po vodě. Patřila k té nepochopitelné síle, která řídila čas dozrávání, čas úrody a čas zimního odpočinku. Arikarové věřili, 300

že úrodnost jejich polí nezávisela pouze na slunci, ale především na hvězdách. Pozorovali jejich pohyby na obloze, hvězdy měly svá jména a byly rozděleny na menší a větší božstva. Jitřenka byla božstvem úrody; obdarovávala lidi plody země a lidé pokládali za svou povinnost obdarovat bohyni. Prastarý obyčej, který byl dodržován od nepaměti, přikazoval obětovat jí lidský život, obětovat jí krev. A teď nastal čas, kdy se začínalo s vitím věnců z dubového listí. Čí-rí už vycházela s družkami na louky a koupala se v řece. Byla opět zdravá a celá vesnice teď žila přípravami na velký svátek. Byla to doba veselí i smutku, radosti i bolesti. Čí-rí byla nezvykle líbezná a milá dívka. Nikdo ještě neviděl tak krásnou tvář a tak sličné tělo. A když šla obklopena děvčaty, nastrojená jako bohyně, s pery a květinami – nikdo od ní nemohl odtrhnout oči. Pera a květiny. Nikdy ještě nepřinesli tak krásné jako toho rána. Celý vigvam dívky byl plný omamné vůně květin. Naposledy se šla vykoupat. Marně se dívala kolem sebe, marně hledaly její oči známou chlapeckou postavu. Břeh byl pustý. Dívčino srdce se naplnilo smutkem a zděšením. Tak věřila jeho pomoci, tak si byla jistá, že se mu podaří vysvobodit ji. Teď věděla, že už není záchrany. Toto je poslední den, poslední ráno, poslední jarní slunce. Když vystoupila z vody, čekaly tentokrát na břehu dospělé ženy, a ne děvčata jako jindy. Držely trsy per a měkké, hebké kůže. Obklopily Čí-rí, otíraly ji, objímaly a hladily. Dívka viděla slzy a podivné úsměvy plné zvědavosti a napětí. Neměla sílu, aby je odehnala, třebaže to bylo jediné, co chtěla udělat. Šly pomalu do vigvamu, vedly ji a zpívaly jednotvárnou píseň. Daly jí pít odvar z bylin tak silných, až Čí-rí pocítila závrať a zmocnila se jí ospalá lhostejnost. Teď jí bylo všechno jedno, ať se stane co se stane. Zdálo se jí, že je to jenom sen. Cítila, jak natírají její tělo tukem a vonnými bylinami, jak ji oblékají do tmavé košile z tenounké jelenice, jak jí svazují vlasy a zdobí trsy per. Stejná pera jí také přivazovaly k zápěstí rukou, jež ležely mrtvé a nehybné, jako by Čí-rí už nežila, a také k nohám nad kotníky. Teď Čí-rí vypadala jako divný pták. Kdyby tak mohla odletět… Ale kam? Nikdo na 301

ni nečeká, všichni jsou mrtví, vesnice byla srovnána se zemí. Chlapec? Kde ten asi je? Zapomněl na ni. Ano, a jestli přece jen nezapomněl, pak ona ví, že její život není pro něho něčím mimořádně důležitým, něčím, co by jej mohlo odvést od jeho povinnosti. Povinnosti. Povinnosti k zemřelému. Ale i ona je vlastně mrtvá. Jestli někdo žije s vědomím smrti tak jako ona, může se o něm mluvit jako o živém? Je mrtvá. Mrtvá zaživa. Ať se už co nejrychleji stane to, co se má stát. Ach, teď cítí, že se vznáší ve vzduchu. Vznáší se, vznášejí ji. Silné ruce žen ji vznášejí vysoko. Nesou ji. Pod ní se rozléhá zpěv. Už není smuteční, ale prosebný. Na rukou vztyčených nad hlavami nesly ženy Čí-rí na prostranství shromáždění do středu vesnice. Za nimi šel průvod. Lidé už obklopovali vyvýšené místo ozdobené zelenými větvemi a věnci z dubového listí. Stál tam Setare a modlil se. Oči měl obrácené k obloze, tam, kde ráno svítila jitřenka. Jitřenka bude uctěna podle obyčeje krví nevinné dívky. Ženy se blíží. Setare bere kamenný nůž, týž, co používali prapředci Arikarů, než je bílí uchvatitelé seznámili s ocelovými čepelemi. Ostrý nůž z křemene, obětní nůž zasvěcený božstvu. S nožem v rukou začíná Setare obětní tanec. Představuje obětování, zabití oběti, vynětí jejího srdce, rozčtvrcení mrtvého těla a roznesení po polích a lukách, aby byly žírné a přinesly bohatou úrodu. To všechno Setare představuje tak zřetelně, že se lidem zdá, že to vidí doopravdy, dokonce je to jaksi pravdivější než ve skutečnosti, lépe to postihuje spojitost událostí a věcí. Setare je mrštný a silný, když však představuje umírající dívku, zdá se divákům, že se jeho tělo rozplývá. Je opravdu krásný, stejně krásný jako Čí-rí, která o ničem neví a v polospánku leží na rukách žen. Najednou Setare přerušuje tanec, vypadá, jako by se vzbudil, stojí vzpřímený nad lidmi s vytřeštěnýma očima a volá: „Toto je obětní den! Toto je obětní den!“ Ženy přicházejí stále blíž, nesou nehybné tělo dívky. Zastavují se. Z úst zástupu se ozývá něco jako netrpělivý výkřik, když Setare pozdvihuje ruce, v nichž drží neposkvrněné bílé řemínky – pouta, kterými za okamžik sváže nohy a ruce oběti. Než se tak stane, vědí všichni, že Setare zatančí 302

303

tanec bílých řemínků. Rád tančí, je dobrý herec a tanečník, udržuje všechny v napětí a sám hluboce prožívá svou roli. Stojí nehnutě uprostřed, shýbá se, převazuje si své nohy řemínky. Teď dává rukou znamení bojovníkům s bubny. V první části obřadu bubny mlčely, teď se začínají dutě ozývat a naplňují lačná srdce přihlížejících novým vzrušením. Setare si svazuje ruce a stojí spoutaný před očima zástupu za zvuku bubnů, kterým začíná odpovídat vytí psů z vesnice. Kouzelník pohybuje rytmicky tělem, nezdvíhá nohy ze země, kroutí se a svíjí s rukama nehybně napřaženýma vzhůru, rukama, jež se zdají být připevněny k neviditelné podpoře. Bubnování se stále zrychluje. Někteří bojovníci se začínají pohybovat stejně jako kouzelník, pohupují rytmicky tělem a nezdvíhají nohy. Bubny zní a zní. Čím dál tím víc lidí se dostává do tanečního vytržení, shromáždění se rozestupuje, aby udělalo místo tančícím, ale za chvíli tančí všichni. Všichni se poddávají kouzlu tance, zmocňuje se jich podmanivý rytmus, chvějí se a svíjejí a nespouštějí oči z čaroděje, který se zavřenýma očima, bledý, lesknoucí se potem na tváři a celém těle, krouží neustále nad hlavami zástupu. Náhle bubny umlkají. Setarovy ruce klesají, hlava se sklání. Ztěžka oddechuje, odpočívá jako po vyčerpávající práci. Kolem je slyšet zrychlený dech. Setare dává znamení ženám, teď přišla řada na píseň na rozloučenou. Začínají, zpívají vysokými, nejistými hlasy. Některé opravdu naříkají, ostatní to výborně napodobují. Při zpěvu obcházejí místo, kde stojí Setare, odstupují a zase se k němu vracejí. Hlavy se teď však obracejí jinam, zástup se rozestupuje před Petalašarem, který jede pomalu na koni ke kouzelníkovi. Ženy zdvíhají do výšky dívku, podávají ji Setarovi. Kouzelník se sklání. Petalašaro bere dívku z rukou žen. Setare znehybněl. V jeho tváři je vidět překvapení. A zatím Petalašaro * drží před sebou uspanou Čí-rí, obrací koně a klidně odjíždí. Nikdo mu nebrání. Dívají se na něho všichni, ale nikdo se mu nepostavil do cesty. Někteří jsou *

Petalašaro – historická postava, reformátor, náčelník Indiánů kmene Pauní; také zachránění komančské dívky je historická skutečnost (poznámka autorky).

304

překvapeni, jiní si s úlevou oddechli, ženy propukají v pláč a samy nevědí, jestli z žalu, anebo z radosti. Petalašaro jede pomalu, jako by se bál probudit spící nebo jako by chtěl ukázat, že s ní neutíká, že jeho čin je výsledek pevného rozhodnutí, který sice všechny překvapil, ale který je nicméně promyšlený a uvážený. Setare se však nedá lehce překvapit. Jeho tvář se ihned mění, už tam není překvapení, dává rozhodný pokyn bubeníkům, kteří začínají znovu bubnovat na duté kmeny potažené kůží. Jejich rytmus je zpočátku všelijaký, protože nevědí, co se teď bude dít. Kouzelník vrhá rychlý pohled na zástup. Jeho přimhouřená víčka, která jako by zakrývala oči a odlučovala je od světa, ve skutečnosti jenom skrývají jejich výraz. Setare vidí na některých tvářích rozčarování, jiné však – a těch je víc – jsou buď tajuplně uzavřené, nebo spokojené. Petalašaro důvěřuje svým bojovníkům, je moudrý a oblíbený. Neposkvrnil se dosud nikdy činem nerozhodným nebo nehodným muže. Váží si ho. Petalašaro udělal něco proti obyčejům, to je pravda, ale věděl, kdy to má udělat. Udělat to obratně. Vybral si vhodný okamžik. Ne. Setare nemůže zůstat překvapený, nebo dokonce zkompromitovaný. Ať jej raději podezřívají ze spolku s Petalašarem, ale ať o něm neříkají, že si nevěděl rady. Bubny bubnují. Kouzelník se obrací k zástupu, v jeho rukou je vidět zdvižený kamenný nůž. Oči všech se opět obracejí k němu, ti, kteří běželi za náčelníkem, stojí na místě, zadrženi voláním zástupu. Kouzelník zdvíhá ze země obětní misku, rukou a nožem dělá prudký pohyb, úder nože otvírá ránu na obnažených prsou kouzelníka. Vytryskla krev, vtéká do přiložené nádobky. Bubny bez rozkazu umlkají. Umlkají, protože ruce bubeníků ztuhly překvapením. Setare stojí vzpřímený, naplňuje obětní misku vlastní krví. Vztahuje pak obě ruce k východu, k obloze, tam, kde před úsvitem září jitřenka.

305

KAP ITOLA XIV Teď je to už návrat. Návrat domů, do rodné vesnice. Andovo srdce je plné hořkého smutku. Tepe je zase veselý a hovorný jako nikdy a čas od času musí chlapec odpovídat na Tepeho otázky, jeho myšlenky jsou však jinde. Vracejí se jako vítězové, s ukořistěnými koni a zbraněmi. Jak je všichni budou vítat, jak se jim budou obdivovat! Škoda že starý Lún-kašega… že Čí-rí… „Ando! Ando! Přestaň myslet na hlouposti! Ando!“ volal Tepe. Anda odvrací od něho tvář. Ne že by chtěl před ním ukrýt svůj pohled, ale v této chvíli nemá Tepeho rád. Tepe je mu cizí. Udivuje ho, že mu nerozumí, že obětování Čí-rí nezanechalo stopy v jeho srdci – snad přece jen Anda trochu přehání, zpočátku byl dojat, ale teď vidí, že pokaždé, když se podívá na koně nebo se dotkne rukou ukořistěného luku či dýky, zapomíná na všechno. 306

„Ten pytlík soli dám matce, Ehrou dostane druhý nůž a stříbrný náhrdelník,“ mele Tepe bůhví už pokolikáté. A Anda, už také bůhví pokolikáté, chápe, že nemá nikoho, komu by mohl něco darovat. Nemyslí samozřejmě na chlapce, kteří budou vždycky rádi, když jim něco dá. To už je jiná věc. Anda ví, že dá pár drobností Abuanovi a Assinemu. Možná že i Hungotinga od něho něco dostane. Ale to není to, o čem by měl snít bojovník vracejí se z výpravy. Před několika dny si ještě myslel, že dá nůž se stříbrnou rukojetí Čí-rí, že jí dá koně osedlaného pěknou čabrakou z dvojité bizoní kůže, že jí dá ještě jiné ukořistěné drobnosti a potom že bude pro ni lovit tak, aby měla vždycky dost toho, co potřebuje, aby měla ještě víc, než by mohla potřebovat. Nemělo by se zapomínat, že u Pauníů s ní zacházeli jako s božstvem, že si zvykla mít všechno, po čem zatoužila. „Kamennou dýmku si nechám pro sebe. Určitě je z toho kouzelného kamene ze dna kaňonu, viď?“ slyší Tepeho hlas. „Čtyři šípy dám otci, dva Abuanovi, dva dostane Assine. Tabák bude pro dědu. Celý pytlík tabáku. Slyšíš, Ando? Ty máš také plný pytlík tabáku?“ „Mhm…“ „Myslíš, že budeme muset vyprávět o svých činech před celou kmenovou radou? Nechají nás tančit tanec vítězství?“ Anda mlčel. Přemýšlel. Všechno, co se týkalo Čí-rí, se mu zdálo zvlášť vzácné a důležité, ale nemohl si vzpomenout, jak byla oblečena první den, když se setkali v lese u potoka. Měla kabátec, podobný kabátcům arikarských děvčat, nebo dlouhou bílou košili sahající až ke kotníkům? Nebo se mu zdála v takovém oblečení? Zdálo se mu o ní tak často, až si už nakonec myslel, že je někde nablízku, že jede s nimi, že s nimi prožívá jejich dobrodružství. Trpce se usmál. Ona prožila také dobrodružství! Dubové listy se rozvily, pod duby je stín. „Ando… podívej se! Podívej se!“ Zachvěl se. Podíval se tam. Uviděl jezdce. Blížil se k nim z jihu, byl na vrcholku nízkého pahorku a zacházející slunce ho ozařovalo ze strany, takže se zdálo, že malé obláčky prachu u nohou koně poskakují a pobíhají jako smečka rezavých psů. Arikara? Dakota? 307

Byli na území dosti vzdáleném od arikarského, téměř už na svých lovištích. Viděli zdálky na východě obrysy Žlutých skal, týchž Žlutých skal, ve kterých se kdysi modlil Lún-kašega. Podívali se na sebe a pochopili, že touží po stejné věci, že mu nesejdou z cesty, ať je to Arikara, nebo Pauní. Čekali. Sundali luky a opřeli si je o levé koleno. Toulce posunuli dopředu. Přesvědčili se ještě jednou, že mají dýky za opaskem. Jezdec se blížil. Pod svahem se zastavil, sice jen na okamžik, ale přece – jako by zaváhal, avšak teď už neměnil směr, hnal se přímo k nim. Podle čelenky, či spíše podle per za vysokou páskou zdobící mu vlasy, poznali bojovníka Pauníů. Byl to zdatný muž. Jeho ramena a hlava čněly vysoko nad krkem nevelkého mustanga. Přiblížil se. Mohli teď jasně uvidět, že nedrží v rukou zbraň. Oštěp byl zavěšen po boku koně, luk měl na zádech a toulec plný šípů. Na koni byl také ohnivý kyj, v krásném koženém pouzdře bohatě zdobeném výšivkami a koženými třásněmi. První myšlenka chlapců byla, že Pauní odněkud ví o zabití obou Arikarů a že hledá pachatele. Ale tuto myšlenku hned zavrhli. Přijížděl z jihu a bylo nemožné, aby se o tom tamní Arikarové dověděli v tak krátké době. Bojovník zadržel koně a rychle se podíval na chlapce. „Dakota?“ zeptal se a jeho tón nasvědčoval, že je zvyklý rozkazovat a jednat rozhodně. Neodpověděli nic, dívali se na něho nepřátelsky s luky stále připravenými ke střelbě. Rozesmál se. Teď si teprve všimli jeho obličeje. Byl to velký obličej s orlím nosem a s širokým čelem, nad nímž čněla chocholka dost dlouhých vlasů, zdobených pery zasazenými v pásku z bílé kůže. Mohutné široké dásně svědčily o silné vůli a úpornosti, v jeho úsměvu však bylo něco překvapujícího, co se lišilo od ostatních rysů. Chlapci si zachovávali přísnou vážnost a bdělost. Nerozuměli bojovníkovu chování, vzbuzovalo v nich podezření a nedůvěru, protože bylo nečekané a neobvyklé. V takové situaci se přece bojovníci chovají docela jinak. Díval se na ně velmi pozorně, mhouřil své pronikavé oči, 308

v jejichž pohledu se skrývalo totéž co v úsměvu, zvědavost a veselost, které tak kontrastovaly s jeho ostrým tónem hlasu a s postavou plnou vznešenosti. Anda nechal bezmyšlenkovitě luk v levé ruce a pravou si položil na stehno. Čekal. Bystrý Pauníův zrak si všiml barevných pruhů na Lutejovi, jež vybledly na větru a v dešti. Jeho obočí se lehce pohnulo, tak lehce, že kůže na čele zůstala dál hladká a napjatá. Andově pozornosti to však neušlo a zdálo se mu, že to zdvižené obočí nemělo znamenat pohanu či odsouzení ale jenom údiv. Vtom však se stala naprosto nečekaná věc. Bojovník zdvihl ruce, ukazoval chlapci na prsa a neustále se při tom smál: „Anda.“ Anda se vylekal. Zase nějaký kouzelník? Že by všichni Arikarové uměli takové věci? Ale v Pauníově hlase uslyšel, že to byla spíše otázka. A bylo to tak překvapující a zneklidňující. Velice zneklidňující. Jak mohl vědět – a když ne vědět, tedy alespoň předpokládat, že má před sebou právě Andu, a ne někoho jiného? Překvapený chlapcův pohled pokládal asi za přitakání, protože se pleskl po stehnech a hlasitě se rozesmál. Potom se rozhlédl, a když jeho zrak narazil na nedaleký porost uschlých keřů, obrátil koně. Nevšímal si už chlapců, kteří tam stáli dál bez pohnutí, a seskočil z mustanga. Pustil ho a začal sbírat větve. „Kdo je to?“ zeptal se Tepe šeptem. „Odkud tě zná?“ „Nevím,“ zašeptal Anda, stejně udivený jako jeho kamarád. „Všiml sis jeho vlasů? Je to nejspíš Pauní. Možná bojovník z vesnice, kde byla ta dívka.“ „Možná,“ odpověděl Anda ještě stále šeptem. „Ale odkud zná moje jméno? Znala ho jenom Čí-rí… Ne… To je nesmysl…“ Uslyšeli bojovníkův hlas: „Ať sem přijedou mladí bojovníci.“ Přijeli, ani neuvažovali, co vlastně dělají. Sesedli z koní a spoutali je. Jenom Luteja jako pes šel za svým pánem a postavil se hned za něho. 309

„Proč?“ zeptal se Pauní a očima ukazoval na Lutejovy nohy. „Neuteče,“ odpověděl potichu Anda. Prohlížel si přitom pozorně bojovníka. „Jak můžeš na něm jezdit? Je to přece volný kůň.“ „Znáš naše obyčeje?“ zeptal se hrdě Anda. „Znám obyčeje. My také propouštíme mustangy.“ „Byl propuštěn bez mého svolení. A vrátil se ke mně!“ „Uah…,“ zašeptal udiveně Pauní. „To je neobyčejné.“ „Protože je to neobyčejný kůň. Ale tvůj kůň je také nespoutaný. Proč?“ Bojovník se zasmál: „Neutíká.“ Dívali se na sebe. Anda bez úsměvu, podezřívavě, zkoumavě. Pauní vyčkávavě a trochu ironicky. „Sedněte si,“ řekl a vytáhl z lovecké torby dýmku. Sedli si jako začarováni jeho neobyčejným chováním a jakýmsi tajemným kouzlem, kterým si všechny a vše podmaňoval. Odložil dýmku na čabraku rozloženou na trávě, a dal se do rozdělávání ohně. Dělal to tak rychle a šikovně, že se chlapci nemohli vynadivit. Když plamen vyšlehl z hranice větví, zdvihl bojovník oči a zadíval se na temnější oblohu nad hlavami chlapců. Bezděky se obrátili za jeho pohledem. Na východní části nebe zářila první večerní hvězda. Chlapcům se zdálo, že jsou v moci kouzel Pauního, jehož ústa se pohybovala neznámými slovy modlitby. Potom upřel svůj zrak na ně, nejdřív se díval na jednoho, potom na druhého. Jeho oči spočinuly na rozcuchané čupřince, jež se podobala hřívě mustanga, na štěrbinách očí s jiskrným pohledem plným neodbytné zvídavosti. „Ty!“ řekl a upřel pohled na chlapcova ústa. „Já,“ odpověděl Anda a mimoděk se napřímil. „Čekala na tebe,“ pokračoval bojovník. „Věřila, že pro ni přijdeš. Nepřijel jsi. Ne…“ „To není pravda!“ vykřikl Anda, nedal mu ani domluvit. „To není pravda! Přijel jsem, ale… pozdě.“ Pauní se tajemně usmál. 310

„Uah…,“ vyrazil, ale nebylo jasné, jestli rozzlobeně, nebo žertovně. „A kdo jsi ty? Odkud víš o tom všem? Vždyť jsi Pauní. Nebo snad jsi z kmene dívky… Možná že se mýlím, že nepatříš… k těm…“ Zmlkl, zaváhal. Bojovník se zamračil, ale jenom na okamžik, hned byla zase jeho tvář klidná a přívětivá. „Jsem Petalašaro, náčelník Pauníů,“ řekl důstojně. „Ooo…,“ zašeptal Anda. „Těch?“ uslyšel Tepeho hlas. „Těch!“ zasmál se Petalašaro. Anda v sobě ucítil divokou nenávist, hněv, touhu po pomstě. Ach! Tak teď tu má před sebou náčelníka Pauníů, kteří zabili Čí-rí, kteří nedovolili dívce, aby žila a byla šťastná, nedovolili jí, aby se dočkala Andova příjezdu, nedovolili mu, aby splnil svůj slib. A to všechno je ještě málo! Petalašaro byl nejenom vrah, ale ještě navíc se nějakým tajemným způsobem nebo úskokem zmocnil dívky. Jak jinak by se to všechno dověděl, jak by mohl takto mluvit s Andou? Jestli zahynula během obětní slavnosti – a o tom chlapec nepochyboval –, pak alespoň ať její duše má útěchu, že ji Anda pomstil. Jeho ruka bleskurychle sáhla po noži, jenž trčel za pasem, zřítelnice se mu zúžily jako zřítelnice divoké kočky, jež hodlá skočit po své kořisti. Pauní však nepohnul ani rukou. Jeho oči byly stále upřeny do Andových a zůstávaly klidné a tajemné: „Uah…,“ řekl tlumeně. „Dívka přece žije.“ Když viděl, že je chlapec překvapen, že nemůže hned pochopit význam slov, která uslyšel, opakoval mu: „Dívka žije.“ Andova ruka stiskla rukojeť dýky a zkameněla. „Ne…?“ zašeptal, jako by nemohl pochopit. „Ne… Říkali přece… Stařena říkala… a nebyla mezi dívkami, tam, u řeky. Není to pravda! Lžeš! Lžeš!“ Petalašaro mlčel a díval se pozorně na chlapce. Bylo už úplná tma a jenom záře ohně osvětlovala jejich tváře. Udivenou Tepeho tvář, Andovu planoucí a Petalašarovu plnou klidné moudrosti. „Dívka žije.“ 311

„Lžeš!“ „Nehýbej se. Dívka žije.“ „Nevěřím! Kde je, když žije?“ „Nehýbej se. Odlož dýku.“ „Nechci, a ty mi nemáš co rozkazovat!“ „Polož si ruku na stehno. Polož si celou ruku na stehno. Nech dýku na pokoji.“ „Kde je?“ „Teď seď klidně. Řekl jsem, že žije. Má slova jsou pravdivá. Ty však, chlapče z kmene Dakotů, se chováš jako divoká kočka, a ne jako mladý bojovník. Říkala mi: ‚Mladý bojovník, který se jmenuje Anda.‘“ Zasmál se. „Mladý bojovník! Já bych tě nazval jinak…“ „Kde je dívka?“ „Je v kmeni Komančů, ti sousedili s jejím kmenem. Odvezl jsem ji tam. Je v bezpečí u svých. Co ještě chceš?“ „Proč? Proč?“ šeptal Anda a pořád nemohl pochopit, pochyboval, hledal zoufale pravdu hluboko v jeho očích. „Proč,“ opakoval po něm Petalašaro. Vzdychl. Na chvíli zavřel oči. Jeho tvář zpřísněla. Šel z ní skoro strach. Hluboké rýhy skrytých starostí mu vystoupily kolem úst a na čele. „Ne všechno, co je dobré, je vždycky dobré. Ne všechno, co je špatné, je vždycky špatné,“ jeho hlas se zlomil a byl tišší, jako by mluvil z velké dálky. „Ptáš se mne: proč? Znamená to, že chceš říci: jak jsi to udělal? Proč jsi to chtěl udělat?“ „Ano…,“ zašeptal chlapec. A bojovník pokračoval se zavřenýma očima: „Řeka nemění svůj tok, ani slunce svou cestu. Ale hvězdy mění svou polohu na obloze. Dívám se na hvězdy. Naslouchám jejich řeči. Nemůžeš ji pochopit. Nemůžeš pochopit to, co chápu já, který se učím od hvězd. Udělal jsem to proti našim zákonům, proti těm, které dosud platily. Avšak ve shodě s novými zákony, jež nosím v srdci a jež dám svým kmenům.“ „Proti zákonům…,“ zašeptal Anda a naklonil se dopředu. „Ty… náčelník…“ „Proti starým zákonům. Řekl jsem. To ty nemůžeš pochopit.“ 312

Anda však najednou vyskočil a napřáhl ruku k Lutejovi. „Podívej se! Podívej se, Petalašaro! Podívej se na koně …“ Petalašaro se podíval na Luteju trochu překvapeně, potom se jeho zrak vrátil na pobouřenou a vzrušenou chlapcovu tvář. Viděl v ní naději, překvapení, objevitelskou radost. A v tom jediném okamžiku pochopil Petalašaro Andovu duši, stejně jako chlapec jeho. Avšak malé Andovy vzpoury byly pouze začátkem jeho budoucích činů, zatímco to, co Petalašaro nosil ve svém srdci, se už zrodilo a žilo, zrodilo se a žilo z jeho starých vzpour, ze staré nenávisti a ze starých tužeb. Byl náčelníkem svého kmene a jeho moudrost přikazovala poslušnost. Mohl vytvářet nové zákony, rušit starý pořádek a jednat jinak než všichni ostatní. Byl pro ně vzorem. Díval se teď na koně, na jehož zádech znamenaly barevné pruhy, že chlapec porušil zákony. Nemusel slyšet vyprávění o Andových činech, nemusel ho žádat o vysvětlení. Poznal v hladovém, nenasyceném pohledu divokého Dakoty svou vlastní vzpouru a svůj hlad po poznání. Rozdělovala je nevraživost cizích kmenů, staré nepřátelství, všechno, co by je mohlo spojovat jako lidi, je dělilo, a přesto Anda cítil – a cítil to v tom okamžiku Petalašaro, velký zákonodárce kmenů Pauní –, že by si nemohli být bližší, ani kdyby je spojovalo pouto krve. Uslyšel chlapcův hlas: „Já jsem to také udělal proti zákonům svého kmene. A museli souhlasit. Museli. Slyšíš, Petalašaro?!“ Luteja tiše zařehtal a poslal chlapci teplý, jiskřivý pohled svých vypouklých očí. „Museli souhlasit…,“ zašeptal Pauní. Zamyslel se, Anda mluvil dál, ale víc pro sebe než pro něho: „Museli se konečně smířit s tím, že jim neustoupím, že Luteja je můj. Tolik jsem věřil, že jsem v právu, až konečně mi už přestali vyčítat, přestali mi hrozit a posmívat se mi. Museli souhlasit…“ Chlapec mluvil. Poprvé v životě pochopil sám sebe a dokázal mluvit o sobě. S Lún-kašegou to bylo něco docela jiného. Lún-kašega mu rozuměl snad proto, že ho měl rád, možná že 313

mu méně rozuměl a víc mu odpouštěl. Petalašaro byl Ten-který-rozumí. Kdysi přišel do jeho vesnice bílý obchodník, který se dostal až k Malému Missouri. Měl s sebou sůl, jehly, tomahavky z ostrého blýskavého kovu, hřebeny a podivné věci, v nichž bylo možno spatřit svoji tvář. Petalašaro se díval na svůj obraz v lesklém kousku kovu a odskočil zaražený a překvapený. Viděl se zřetelněji než v misce s vodou, v níž se prohlížel, když si nasazoval válečnou čelenku. Teď měl najednou stejný pocit, když slyšel to, co mu říkal ten mladý Dakota. „I oni budou muset souhlasit,“ řekl nahlas. Neřekl však všechno. Neřekl ještě – a cítil, že to neřekne –, že odvezl dívku, ale že neví, co tomu řeknou jeho lidé, až se vrátí do vesnice. Ale v duchu přece jen už znal i jejich odpověď, musel ji už mít připravenou, stejně jako v myšlenkách odhadoval úrodu z pole zasetého zjara, kterou měl sklízet teprve na podzim. Sáhl po dýmce a zapálil si ji od ohně. Mlčeli teď, jak to přikazoval obyčej, a podávali si kalumet. Potom jim Petalašaro podrobně vyprávěl všechno o Čí-rí. Jen o jednom se nezmínil, protože se domníval, že se to chlapec nemá dovědět od něho, anebo ho nechtěl pokořovat, nebo snad doufal v hloubi srdce, že i to se ještě může změnit. Když se příští den za svítání loučili, stáli chlapci chvíli a dívali se za vzdalujícím se jezdcem. „Co to bylo…?“ zeptal se Tepe. „Petalašaro je přece Pauní, je to Arikara.“ „Ano,“ odpověděl Anda. „Arikara. Ale jeho myšlenky jsou stejné jako mé myšlenky. A zachránil Čí-rí. Copak nechápeš, že zachránil Čí-rí?“ „Chápu,“ odpověděl Tepe. Potom si vzdychl a dodal: „To ale také znamená, že chceš teď jet ke Komančům, a ne domů, viď?“ Anda neodpověděl, jenom se nahlas zasmál a smál se dlouho, tak dlouho, až Tepe po něm skočil a oba padli na zem, mlátili se a vyváděli jako smyslů zbavení.

314

KAP ITOLA XV O Komančích se mluvilo u Dakotů se závistivým obdivem s trochou pohrdání. Komanč byl dobrý jenom na koni, jen se podívejte, jak vypadá na zemi, je takový přisražený, široký v ramenou, obličej má masitý, nohy svalnaté. Ano, je pravda, že nenajdeš lepší jezdce, než jsou Komančové, ale jinak nejsou ani tak válečnicky založení jako Dakotové, ani nejsou tak chytří a mazaní jako Arikarové. „Myslíš si, že Čí-rí je z jejich kmene?“ zeptal se Tepe. „Je tak štíhlá a vysoká.“ Anda se také zvědavě rozhlížel. Byli obklopeni celým mrakem jezdců, kteří jim vyjeli naproti, hned jak uviděli, že se blíží k vesnici. Byli polonazí, tmaví, tmavší než Dakotové, jejich kůže měla jemný namodralý nádech. Seděli na svých koních tak, jako by s nimi tvořili jeden jediný celek a jako by všichni koně byli dlouho a dobře zaježdění, a ne polodivocí jako u jiných kmenů. 315

Byli to většinou chlapci stejně staří jako Anda a Tepe, dívali se také zvědavě a zvídavě na cizince. Neříkali však nic, pokřikovali jenom jeden na druhého něco žertem nebo ukazovali neuvěřitelné kousky na svých koních, jako by tím chtěli říci: dívejte se, dobře se dívejte, protože jistě nedokážete to, co dokážeme my! A opravdu to byly nevídané věci! Najednou, jako na povel, zmizeli všichni chlapci z koňských hřbetů, jako by je vítr odvál. Přitisknuti ke koňským břichům, drží se nějakým nepochopitelným způsobem v šíleném trysku a s úsměvem se dívají na přihlížející Dakoty. „Dokázal bys to tak?“ zašeptal Tepe obdivně a závistivě. Anda vyprskl pohrdavě. Ve stejném okamžiku se vyhoupli jezdci zase na hřbety koní a s divokým křikem se hnali vstříc další skupině. Od vesnice, jejíž kožené vigvamy se podobaly dakotským, bylo vidět, že z údolí přijíždějí noví jezdci. „Dívky!“ vykřikl Tepe. Byly to dívky, které zvědavost přiměla k tomu, aby se přijely podívat na hosty. Protože se však neslušelo dávat zvědavost najevo, objely Dakoty v širokém oblouku a uháněly dál na prérii. Anda si je prohlížel a hledal známou postavu. Jak by ji však mohl poznat z takové dálky? Mohl ji poznat mezi těmi dívkami, jež se tak sobě podobaly v šedých kabátcích, s dlouhými černými vlasy vlajícími ve větru jako korouhve? A přece… Když se obrátily a přehnaly v menší vzdálenosti obráceny tváří k nim, zdálo se mu, že ji vidí, že vidí… Čí-rí. Neusmála se, nepodívala se na ně. Jela důstojně, seděla na koni lehce a přirozeně jako všechny ostatní. Mračno prachu se zdvíhalo za nimi a zakrylo je a za nimi i vesnici, jako by to všechno byl jen přelud, jako by se Andovi jen zdálo, že kolem projela děvčata. Začalo se smrákat, když dojeli do komančské vesnice. Měli hledat náčelníka, nebo se hned ptát na dívku? Než našli správnou odpověď, přijel k nim starší bojovník a uvítal je tak vlídně a zdvořile, jako by to nebyli ani patnáctiletí chlapci, ale opravdoví dospělí bojovníci. Sesedli z koní, spoutali je a postavili doprostřed vesnice pod velký ořech, na jehož větvích se sušily dlouhé pásy ře316

menu. Měly barvu rudé hlíny. Chlapci museli vypadat velmi unaveně po cestě, protože je nejdříve zavedli do vigvamu, kde byla lázeň. V ohromných korytech tam byla čistá voda. Vykoupaní a osvěžení byli přijati náčelníkem Komančů, který jim předložil bohatou večeři, vykouřil s nimi několik kalumetů a trpělivě čekal na to, co mu chtějí Dakotové říci. Všechna ta obřadnost – chlapci ji dobře znali, protože se podobala jejich zvykům – činila Andu netrpělivým. Byl přesvědčen, že viděl Čí-rí. A co nejdříve se chtěl přesvědčit, jestli se nemýlil. Už na cestě sem začal pochybovat o Petalašarových slovech, začala se mu zdát nepravděpodobná. Na druhé straně se zase trochu styděl za to, že hledá dívku, což může být považováno za jeho slabost, za přecitlivělost, že se mu mohou mladí Komančové vysmát. Avšak – a to cítil dobře – nešlo tu jenom o to. Šlo o něco víc, o slib, o jakýsi pocit odpovědnosti, o něco, co nebyl schopen pochopit a co bylo silnější než čest: závazek a láska. „Dívka Čí-rí? Dívka, která byla u Pauníů?“ podivil se náčelník. Ano, je tu. Přivezl ji sem Petalašaro, velký náčelník Pauníů. Ano. To on ji osvobodil, on ji v poslední chvíli vzal těm, kteří ji chtěli obětovat svému božstvu. Co však chtějí mladí Dakotové? Chtějí vidět dívku? Znají ji? Je to divné, nikdo o tom nic neví. „Neříkala, že na nás čeká? Slíbili jsme jí… Slíbili…“ Anda náhle zmlkl. Komančovy oči se na něho dívaly trochu udiveně. A s nevyřčenou ironií. „Slíbili jste jí?“ zeptal se trochu důrazněji. Chtěl tím snad naznačit svůj nesouhlas s jejich počínáním. „Co slíbili mladí Dakotové dívce Čí-rí? Že přijedou pro ni? Sem?“ „Ne,“ začal Anda a znovu se odmlčel. Podíval se na Tepeho. Tepe však měl oči sklopené, jako by se styděl. Anda těžce vzdychl. Něco se rozpadlo, řítilo a on to už nebude moci napravit. Nerozuměl tomu doposud? „Mohli bychom vidět Čí-rí?“ uslyšel Tepeho hlas. Byl mu vděčný za to, že tuto otázku vzal na sebe on. „Uah… Jestliže po tom mladí bojovníci touží…“ Dlouho hledali dívku. A zdálo by se, že by měla být někde poblíž, že by měla čekat. 317

Konečně přišla. Vstoupila do náčelníkova vigvamu. Anda seděl bez pohnutí, snažil se, aby na sobě nedal znát, jak velkou má radost, že ji vidí. Stála vzpřímená, s vlasy svázanými do týlu, v krátkém kabátci, jaký si komančské dívky oblékají, když jezdí na koni. Chlapci se zdála krásná, i když neměla věnec z květin ani ty všechny ozdoby, kterými ji krášlili Pauníové. „Čí-rí,“ obrátil se k ní náčelník, „znáš ty bojovníky z kmene Dakotů, že?“ Čí-rí mlčela. „Nestyď se. Řekni všechno. Nikdo ti to nebude mít za zlé. Řekni nám, kdy jsi je potkala a kde?“ „Neznám je,“ řekla dívka a nezvedla víčka. Komanč vrhl rychlý pohled na chlapce a usmál se. „Ach,“ vydechl, „já jsem si to také myslel. Chtějí tě prostě unést. A možná že jsou s nimi umluveni, možná že i Petalašaro má své nepřátele.“ Čí-rí zdvihla víčka. Oči jí spočinuly na chvíli, ale opravdu jen na okamžik na Andově tváři. Horní ret dívky se lehce zachvěl. Byla to grimasa bolesti a pohrdání. „Ne…,“ zašeptala. „Ne?“ opáčil náčelník. „Co ne? Nejsou domluveni? Tak je tedy přece jen znáš?“ „Ne! Ne!“ Anda pocítil v sobě bezmocný hněv. Vstal. Podíval se na náčelníka, podíval se na dívku. Cítil, že se zmýlil, že už není možný návrat po této cestě a že je třeba ihned si vybrat jinou, udělat něco, aby mohl odejít, aby se nemusil dívat, aby nebyl pokořován. Nechápal jen, co se Čí-rí stalo. Byla vždycky tak milá, tak jemná. „Tepe,“ řekl. „Pojďme odtud! To není ta dívka! Zmýlili jsme se.“ Tepe vstal a řekl: „To není ona. Zmýlili jsme se. Je to tak.“ „Uahhh…,“ zabručel náčelník a díval se na ně klidně. „Zmýlit se může každý. Jednou jsem položil past na krysy a chytil se do ní jezevec.“ Čí-rí sevřela ruce. Podívala se na všechny, obrátila se a vyběhla z vigvamu. 318

„Chtěli bychom už odjet,“ řekl Anda. „Zmýlili jsme se a chtěli bychom se teď vrátit domů.“ „Chápu,“ řekl srdečně Komanč. „Je však noc a vy jste po dlouhé cestě. Přikážu svým ženám, aby vám ustlaly lůžka. Zítra ráno pojedete dál. Nikdo se vás nebude na nic ptát.“ „Děkujeme ti, otče,“ sklonil Anda hlavu. „Nikdo se na nic nebude ptát,“ opakoval náčelník a Anda uslyšel v jeho hlase naději lačné zvědavosti. Všechno bylo vykonáno, rohy byly odevzdány, ucho pohřbeno, dívka zachráněna. Nezachránili ji sice oni, ale zachráněna byla. Odjížděli do tak krásného a zářivého rána, jaké může být jenom na jaře po noční bouřce. Andovo srdce však bylo plné bolesti a rozčarování. Byl pokořen. Bylo to ještě něco víc, nedovedl to pojmenovat, ale bolelo to víc než pokoření. Samozřejmě že se ho na nic nevyptávali, Komančové byli dobří hostitelé, ale chlapec měl přece jen pocit, že byl poražen. Náčelník Komančů a mladí bojovníci odvedli chlapce až k pahorkům za údolím, v němž ležela jejich vesnice. Doprovodili je a odjeli po prérii plné nových květů a vlhké trávy. Anda zastavil koně a podíval se k vesnici. Ale viděl jenom vzdalující se jezdce. „Jedeme!“ vykřikl netrpělivě Tepe. „To už je konečně návrat, ano?“ „Ano, to je návrat,“ řekl Anda a obrátil koně. Před nimi se rozkládala nekonečná rovina, nazlátlá a fialová, ponořená do lehké jitřní mlhy. Tam na západě, kde mlha potemněla jako obloha před bouří, bylo území Dakotů. Pět šest dní cesty. Luteja zařehtal, když vtáhl vítr do širokých nozder. Ostatní koně se k němu přidali. „Cítí, že se vracíme,“ zasmál se Tepe. Anda však zavrtěl hlavou. Ne. Znal svého koně. To bylo něco jiného. Musel slyšet něco, čeho si chlapci ještě nemohli všimnout. Nastražil uši. Byl to snad dusot kopyt komančských koní? Obrátil se a ještě jednou se podíval k vesnici. Ale jezdci už mizeli v dálce. Dusot jejich kopyt rozhodně Luteju nezneklidňoval. 319

Tam… Anda a Tepe téměř současně rozeznali blížícího se jezdce. Přijížděl z východu, uháněl k nim po prérií v paprscích slunce, jež bylo ještě nízko nad obzorem. Anda nemohl na tu dálku jezdce poznat, ale už věděl, že je to Čí-rí. Dorazila k nim celá udýchaná a na místě zastavila koně. Dívala se na chlapce, nic neříkala, ale cizí, uzavřený výraz zmizel z její tváře a byla to zase ta jejich Čí-rí. Stála tu tak a zdálo se, že čeká na jejich slova. Oni však mlčeli. Byli překvapeni a pak také trochu pohněvaní. Anda si vzpomněl na pokoření z předchozího večera. „Proč…,“ zeptal se, když přijel blíž, až těsně k jejímu koni. „Proč?… Jak jsi mohla říct, že nás neznáš?“ „Ooooo… Ando…,“ řekla jenom. Uslyšel v jejím hlasu zklamání někoho, kdo nebyl pochopen. Pokračoval však: „Byli jsme v arikarském zajetí, zabili jsme nepřátele, ukořistili skalpy, koně, zbraně… Jeli jsme pro tebe. Bylo už pozdě. Ty jsi tam nebyla. Pauníská žena nám řekla, že tě zabili. Čí-rí, to slyšely moje uši! Potkali jsme Petalašara. Řekl nám, kde jsi. Přijeli jsme pro tebe, a ty říkáš před Komanči, před jejich náčelníkem, že nás neznáš.“ „Ooo … Ando …“ „A ty se nás zříkáš, jako by ses za nás styděla? Když jsme jeli k Arikarům a potom také, pořád jsem se díval na dubové listy… Byly stále větší a můj smutek byl také stále větší, ale nemohli jsme dělat to, co bychom chtěli. Byli jsme v zajetí a Arikarové nás chtěli zabít.“ „Našel jsi… Našel jsi ženu, která čekala na rohy bizona samotáře?“ „Ano,“ odpověděl Anda, „a náčelníkovo ucho jsme pochovali do jeho hrobu, tak jak si to přál.“ „Tak jsi to tedy dokázal,“ řekla a dívala se na něho pořád s tím trochu smutným napětím, jako by očekávala, že něco pochopí, co dosud nebyl s to pochopit. „To jsem dokázal,“ opakoval Anda hrdě. „Zabili jsme také oba Arikary, kteří nás hlídali.“ Zdálo se však, že Čí-rí myslí na něco jiného. Uklidnila rukou svého netrpělivého koně a řekla: „Petalašaro vyprávěl Komančům o ženě, která čekala na 320

rohy. Věděl, co udělala starému náčelníkovi, věděl to od její sestry z pauníské vesnice.“ „Ach!“ zašeptal Anda. „Tak tedy o tom vyprávěl…“ Zdálo se mu, že dívka zrozpačitěla, že ji něco zneklidňovalo. „Ano, vyprávěl o tom, vyprávěl také, jak mě zachránil.“ „A ty jsi mu o nás nic neřekla? Proč?“ Dívali se chvíli na sebe a najednou vyčetl z dívčiných očí odpověď, víc než odpověď. Pochopil. Ona si však tím nebyla jistá. Se zaťatými prsty a se smutně staženým obočím řekla: „Ando, Ando, copak to nemůžeš pochopit? Nechtěla jsem, aby vám někdo mohl říci… aby se vám Komančové posmívali, aby se tobě posmívali… že jsi sliboval… že jsem čekala… že ne ty, ale Petalašaro!“ „Ano,“ zašeptal chlapec. „Teď už vím…“ „Petalašaro byl dobrý. Řekla jsem mu o tobě. Pochopil a také nic Komančům neřekl.“ „Čí-rí…,“ zaváhal. Sklonila hlavu, potom ji obrátila, aby neviděl výraz jejích očí nebo slzy. „Když Petalašaro vyprávěl o arikarské ženě a o rozjímajícím Dakotovi, který ji nechtěl vyslyšet, a o tom, jak se k němu přikradla, aby mu uřízla ucho… Když to říkal, nenáviděla jsem tě. Je to pravda. Nenáviděla jsem tě. Říkala jsem si: zasluhuje totéž, když je pro něho důležitější to, co si předsevzal, že vykoná jen to, co je třeba, aby udělal. Předtím než se to stalo, jsem na tebe čekala, věřila jsem, že mě přijdeš zachránit. A potom…“ „Chtěl jsem…,“ začal Anda hlasem, který nepoznával. Odmlčel se. Co mohl říci? Ať řekne co chce, nic nezmění jeho pokoření, jeho lítost a hanbu, že Čí-rí chápe to, co on měl pochopit, že pro ni je jasné všechno, co ještě před okamžikem bylo pro Andu tajemné a nevysvětlitelné. Žádná slova by mu nepřinesla úlevu. A šlo tu vůbec o úlevu? Zase se mu vynořila na chvíli krátkou jako vyšlehnutí plamene vzpomínka na pstruha na horkém kameni, na matčina slova. Nepodobala se slovům Čí-rí? Stáli proti sobě, Tepe se na ně díval udivenýma očima. 321

„Tak co je?“ zeptal se nakonec. „Jedeme?“ Otázka – Anda to cítil – se týkala také dívky. Možná že chlapec jim chtěl prostě pomoci rozřešit situaci, chtěl, aby se už dostali z toho okruhu nepochopitelných věcí. Čí-rí se najednou rozesmála. Rozesmála se tak, jak to Anda ještě nikdy neviděl. Přestala být „výčitkou svědomí“ a stala se z ničeho nic obyčejnou, živou dívkou. Pěknou dívkou. Viděl její přimhouřené oči, její bílé, ostré zuby, štíhlý krk zakloněný v tom veselém dětském smíchu. „Pojeď s námi,“ vykřikl Tepe. „Ty! Čí-rí! Pojeď s námi.“ Zavrtěla odmítavě hlavou. Ale smutek už nebyl v jejích očích. „Nechceš,“ zašeptal Anda. „Má matka byla z kmene Osedžů,“ řekla dívka. „A Osedžové…“ „Aha!“ přerušil ji Tepe. „Říkal jsem, že není podobná Komančům. Že jsem to říkal!“ „A co Osedžové…?“ zeptal se Anda neklidně. „Osedžové nikdy nezapomínají. Neslyšel jsi o tom? Jsou nejmstivější ze všech kmenů.“ Zasmála se trochu žertem a trochu výhrůžně. Řekl: „Můžeš se pomstít.“ „Ano. Mohu se pomstít.“ Napřáhla ruku a naklonila se ke hřbetu koně, aby pohladila Luteju po krku. „Musím se už vrátit,“ řekla. „Nesmí si všimnout, že jsem jela za vámi.“ Pobídla koně patami a ten se rozběhl tak prudce, že jí dlouhé černé vlasy zavlály ve vzduchu. Pod výšinou se ještě na chvíli zastavila, zdvihla obě ruce nad hlavu a tak se s nimi loučila. Uslyšel – nebo se mu zdálo, že uslyšel, jak na něho volá: „Osedžové nikdy nezapomínají!“ Chtěl odpovědět, ale nic ho nenapadlo. Zdvihl tedy ruce nad hlavu. Stáli tak daleko od sebe, proti sobě a mávali rukama v modrém vzduchu.

322

323

OBSAH

Divoký Anda . . . . . . . .5 Náčelníkovo ucho . . . 173

324

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 109 Nora Szczepańská DIVOKÝ ANDA Ilustroval Jaromír Vraštil. Z polských originálů Dziki Anda a Ucho wodza, které vydalo nakladatelství Nasza Księgarnia ve Varšavě roku 1961 a 1963, přeložil Josef Vlášek. Vydal jako svou 6616. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1983. Odpovědná redaktorka Tamara Sýkorová. Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka. Technická redaktorka Zoe Blahová. Ze sazby písmem Publik vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., Brno, závod 4, Přerov. 19,69 AA (text 17,46, ilustrace 2,23), 19,79 VA. Náklad 50 000 výtisků. 2. vydání. 13-858-83 14/54 Vázaný výtisk 27,– Kčs Pro čtenáře od 9 let

325