Nocování s Druhým patrem (a palačinkami) Možná jste si ve Druhém patře přečetli o Nocování redaktorů ve škole. Jenže na papír se nemůže dát vše (to by tam už nic jiného nebylo), ale zase na druhou stranu by bylo dobré nechat zaznít i jiné názory. Proto je zde tento samostatný oddíl, kde si můžete přečíst, co kdo z nocujících napsal. Protože však svět není jednoduchý, jsou u některých článků jiná jména. Nevím, jak se to stalo, ale stalo se. Laskavý čtenář promine… Jak vypadá noc ve škole? Je to něco úplně jiného. Nikde nikdo není, všude je tma a ticho. Procházíte chodbami a připadá vám, jakoby tady bylo všechno mrtvé. Je to jako hrobka, ale bez mrtvol. Zuzana Noc ve škole je fakt super, jelikož si můžete zahrát kuželky a vyhrát jako já. Taky se nadlábnete palačinek dělaných s láskou. Ale je to i pracovní a napíšete hodně článků. Aneta
K čemu je vlastně Nocování? Tak jako sportovci mívají soustředění, na kterém přespávají, tak něco podobného máme i my, redaktoři školního časopisu. Nocování s Druhým patrem, jak jsme to oficiálně nazvali, se konalo z pátku 7. 11. na sobotu 8. 11. Polovina redaktorů se sice nedostavila, jelikož měla jiný program, ale nám to nevadilo, protože jsme se alespoň všichni vlezli do malé tělocvičny, kde jsme strávili noc. A jaký jsme měli program? Začali jsme výrobou draků z 11 stromových listů. Po návratu z Markova kopce jsme si sami uvařili večeři (podávaly se palačinky od dvou kuchařských týmů), poté jsme se vydali po škole do třídy 9. C. Procházka spíš připomínala smuteční průvod. Cestou zpět jsme sborově zpívali Ktož sú boží bojovníci. Poté jsme hráli kuželky, což bylo velice obtížné kvůli tmě, ve které jsme je hráli. Nad malými kuželkami byly postaveny svíce a my jsme házeli kouli přes půlku chodby, takže jsme věděli jenom to, kam se máme přibližně trefit. A když někdo kupodivu shodil alespoň jednu, řvali jsme a tleskali tak nahlas, že se to rozléhalo přes celou školu. Kuželky jsme skončili zhruba po půlnoci a poté jsme šli spát. Bez pohádky na dobrou noc jsme se nemohli obejít, tak nám pan učitel vyprávěl pohádku O černé kočce. Usnuli jsme až po půl jedné a vstávali v sedm, což mělo katastrofické následky na některé z nás. Ti, kteří o víkendech spí až do oběda, nadávali a odmítali vstávat a jít se nasnídat. Ale stejně nakonec museli vylézt ze spacáků, abychom si dali křupavé rohlíčky a vše stihli uklidit. Jak kuchyňku, tak družinu, ve které jsme trávili zbytek času. Byl to krásně strávený večer a já se těším, až si to zase na jaře zopakujeme :) Jana Jaká je tma? Měla jsem za úkol popsat tmu. Tady to je: je černá a tmavá. Aneta Když máte popsat tmu, nic vás nenapadne, protože ve tmě se taky nic nenachází. Když jsme spali ve škole, v osm večer šli na Markův kopec. Když jsme se tam konečně dostali a spatřili výhled na Frenštát, ale taky na Trojanovice a okolí, nic mě nenapadlo. Jenom "wau". Stála jsem tam a jenom jsem se koukala na "nic" a v tom "nic" světélkovaly pouliční lampy. Ani jsem nevnímala silný vítr, který mi otravně rozcuchával vlasy a déšť, jehož kapky se prosakovaly přes moji údajně nepromokavou bundu a studily mě na kůži. Nebyla jsem tam sama a všichni okolo si povídali nebo se hlasitě smáli. Ale i přesto všechno si člověk dokáže vytvořit jakousi bublinu, která ho ochrání před všemi zvuky a rozptýlením, do níž se ponoří a
v tom okamžiku si přeje v ní zůstat navždy. Potom se už jenom rozhlíží kolem sebe a vnímá tu krásu. Krásu, kterou poskytuje tma. Jana
Jsem si jistá, že každý z vás, aspoň jednou hrál v životě bowling. Asi bych to neměla zmiňovat, kdyby to třeba některé nějakou náhodou napadlo jako dobrá zábava na přestávku, ale hráli jste ho někdy ve škole? Já se můžu pochlubit, že ano! My Patráci jsme měli o zábavu postaráno. Místo obyčejné koule jsme měli skvěle improvizovaný míček, který byl z mačkaných novin ovázaných izolepou. Kuželky jsme postavili na konci chodby v druhém patře a my hráči se srovnali asi tak dvacet metrů dozadu. Říkáte si, až na to, že dráha byla ve škole, nic zvláštního. Jenže, to by to nebyl pan učitel Ondryáš, kdyby nevymyslel něco speciálního. My jsme totiž hráli o půlnoci. Potmě. Jen si to představte. Dlouhá, strašidelně tmavá a tichá chodba do doby, než se začal ozývat náš smích. Musím vám říct, že jsem opravdu měla nahnáno a odmítala jsem jít dál než ostatní, aby mě něco nesežralo. Naše taktiky byli různé. Ono totiž není zrovna jednoduché se trefit na místo, kde vidíte jen dva plápolající plamínky svíček. Já jsem zkoušela házet vrchem. Myslela jsem si, že na bowling mám talent, ale když jsem netrefila ani půl kuželky po třech pokusech, usoudila jsem, že můj talent bude spíš fandění ostatním a dávání pozor, jestli na mě něco ze tmy nevyskočí. Všichni jsme si to moc užili. Každopádně to byl skvělý zážitek, plno zábavy a vřele doporučuji! Radka
Zlatý hřeb – palačinky v nové kuchyňce! Pečení palačinek dopadlo po dlouhém úsilí suprově, pečení bylo rozděleno do dvou "táborů", v tom prvním jsem byla já, Radka a Marťa se Zuzkou. Druhá skupina Jana a Aneta. Druhé skupině se už od začátku dařilo, zato nám praskaly nervy nad tím, že nám to nešlo. Prali jsme se s tím a zabili jsme jednu pánev a zničili palačinku, přičemž se nám vypl sporák, tak jsme se přesunuli. Po přesunu jsme konečně udělali jednu slušnou palačinku. Při další popravčí palačince se nám vypnul sporák a naše snažení skončilo nezdarem. Nakonec jsme se naladili na stejnou frekvenci a začali pracovat jako tým. Možná naše palačinky byly tlusté a nebyly zrovna nejdopečenější, ale hlavní je, že jsme se najedli a chutnalo nám. Tomáš Díky nocování s Druhým patrem konečně vyšlo najevo, jak je to doopravdy s kuchařským umem deváťáků. Musím říct, že jsem si o sobě nikdy nemyslela, že jsem dobrý kuchař, ale nocování mi to vyvrátilo a teď tak uvažuju, že jsem na tom vážně dobře! Společně s Janičkou jsme usmažily nejlepší palačinky široko daleko a kdekdo se oblizoval. Radka, Marťa, Zuzka a Tom na tom byli blbě už od samého začátku. Jejich první palačinka skončila fiaskem a byla totálně nepoživatelná. Pak místo palačinek smažili langoše a až ke konci se jim začalo jakžtakž dařit. Zatímco nám se dařilo už od začátku a naše palačinky měly krásný tvar, barvu a hlavně, daly se jíst!! Z toho plyne ponaučení: který z kluků chce mít holku, která umí dobře vařit, ať si nás jednou vezme a na Zuzku, Marťu a Radku ať se vykašle! :D Ps: Nic ve zlém holky :D :) Aneta Není pravda že holky z 9. C mají nejlepší palačinky, kdepak. Mezitím co já a Ája jsme vytvářely krásné, lahodné a hlavně s láskou dělané palačinky, které by se daly přirovnat k
uměleckému dílu, holky z druhé skupiny stihly udělat něco, co připomínalo spíš langoše. Ne že by langoše nebyly dobré, to netvrdím, ale langoše z těsta na palačinek jsou nic moc. Holkám pomáhal Tomáš a jedl palačinky od koho? No samozřejmě že od nás! Byly jsme na to s Ájou sice jenom dvě a byly jsme proto ve značné nevýhodě, ale od nás jedli i všichni ostatní. Byly jsme prostě sehraná dvojka. Prostě my holky z 9. A vaříme nejlíp. A nezapomeňte.... Mastíme s láskou! Jana Palačinky Dám vám jednu dobrou radu. Nikdy se nehlaste na smažení palačinek, pokud to neumíte. Já jsem udělala tu chybu a přihlásila a věřte mi, nebyl to nejlepší nápad. Náš tým „Naklepaní řízci“ neboli já, má sestra Zuzka, Raduš a Tomáš jsme se s nadšením pustili do palačinek. Těsto se nám povedlo na jedničku a tak jsme se přesunuli na tu těžší částsmažení. Nechtěli jsme na nic čekat a tak jsme nalili první naběračku těsta na ještě nerozpálený olej. To byla zásadní chyba. Palačinka se ne a ne osmažit. Trochu se připálila a tak jsme ji seškrábli z pánvičky ještě z jedné strany nedopečenou. Ale tohle nás vůbec neodradilo! Vzali jsme si druhou pánvičku, protože na té první zůstaly zbytky naší první palačinky a začali nanovo. Tentokrát se nám docela dařilo a úspěšně jsme smažili a smažili, až nám nezbylo žádné těsto. Tomáš dokonce při smažení předvedl i pár supr kousků, za které by se nemusel stydět kdejaký šéfkuchař. Možná jsme měli míň palačinek než druhý tým, ale zato jsme se u toho smažení nasmáli jako nikdy. Pro příště si už budu pamatovat, že smažení palačinek mám raději přenechat druhým, pro mé i jejich dobro. Martina Jak na palačinky Máte rádi palačinky? Já ano. Ale zkoušeli jste je někdy udělat sami? I redaktoři Druhého patra umí vařit! Na nocování s Druhým patrem jsme jako profesionální smažiči palačinek otestovali novou učebnu šití a vaření. Rozdělili jsme se na tři tábory. My jsme byli ti, kteří umí lahodné palačinky, navíc s originálním tvarem a konzistencí, druhé byly holky z 9. A, které se sice tvářily, že palačinky umí, ale ve skutečnosti to byl jenom jejich subjektivní pocit. Třetí tábor tvořili společně s panem učitelem fotograf Karel a Míša, kteří dělali palačinky očima. A hlavně ochutnávali. Netvrdím, že se nám první tři palačinky povedly úplně podle našich představ, ale aspoň jsme se ukázali jako originální kuchaři. A jak zní naše nové heslo? Originality není nikdy dost! A to, že se první palačinka nedala jíst, nebyla naše chyba. Prostě nám jen selhalo vybavení. Zuzana
Cesta na Marek a do kuchyňky Cesta na Marek byla dlouhá a namáhavá. Už když jsme vyšli, pršelo a foukal vítr. A navíc jsme čekali asi 5 minut, než přejede vlak a pak než se zase vrátí. Zdlouhavě jsme došli na Marek, i když kdo ví, vypadalo to spíš jako Mount Everest. Když už to vypadalo, že jsme nahoře, objevila se do toho další zatáčka.…. Došli jsme na horu a kochali se tmou, mlhou nad světly, které kolem nás svítily. No, spíš svítila jedna polovina kolem nás a druhá polovina byla tma. Bylo tam akorát jedno světýlko v dálce a mlze. Možná láká zabloudilce a pak je tam někdo zavře do chlívku a později si dá na večeři jako my palačinky. Zapnuli jsme lampion s černou kočkou s modrýma očima a přestal foukat vítr a přestalo pršet. Ještě jsme našli poklad neboli kešku. Napsali jsme, že jsme tam byli a sešli dolů s lampiónem s kočkou. Cestou nás ještě bavil Karel a jeho super deštník, který stihl za cestu dolů zničit a zase spravit. Pak následovala cesta do kuchyňky. Dalo by se říct, že jsme se pomyslně rozdělili do dvou skupinek. Nevím, jak bych to jenom řekla. U druhé skupinky se začátky moc nedařily, ale
postupem času se zdokonalovali. Poslední palačinka byla téměř dokonalá. Skupince jedna se dařilo od začátku. Byly totiž s láskou dělané. Mohlo tam té lásky být o trošičku méně, ale jinak byly opravdu dokonalé. Někteří zoufalci se chodili do skupinky jedna najíst, aby náhodou neumřeli hlady. Míša
To se takhle jednou Patráci rozhodli jít v pátek, v den kdy měli ve škole přespávat, večer, za tmy a za deště, na Marek. Bohužel foukalo a bylo chladno, takže pohled na rozsvícený Frenštát, nebyl zrovna podle našich představ. I když pan učitel tvrdil, že je to jen náš subjektivní pohled. Po našem prohledání tamní kešky, která se nacházela v dutině stromu, se náš vedoucí rozhodl, zapálit lampión. Což o to. Dospělého, který by na ohýnek dával pozor, jsme měli. Otázka byla, kdo bude dávat pozor a dospělého. Na skvělý čtvrtý pokus se panu učiteli podařilo svíčku zapálit, a žlutooranžový lampión s černou halloweenskou kočkou, která nečekaně pocházela z Číny, se vesele rozsvítila. A hle. Pršet přestalo a vítr utichl. Co to? Že by černá kočka přinášela štěstí? Nám teda určitě. A i přesto, že se počasí zlepšilo, nám došlo, že bychom nic kloudného napsat nemohli, a tak jsem se šli vrátit do prázdné školy. Kočku jsme měli samozřejmě s sebou. A počasí bylo o dost lepší, než když jsme šli nahoru! Cestou jsme hlídali ohýnek v lampiónu, který podle učitele hřál do ruky, a užili jsme si spoustu legrace. Není pravda, že černé kočky nepřináší štěstí. Radka Spaní ve škole Když jsme došli z Marku a dostatečně se najedli palačinek, šli jsme na noční prohlídku školy. Určitě si nás dokážete představit. Chodili jsme po chodbách ve tmě, ve které jsme neviděli na krok. Vlastně viděli – měli jsme svíčky. Jenomže i když jsme díky svíčkám měli aspoň nějaké světlo, stejně to nebylo dost na to, abychom osvětlili celý prostor chodeb, kterými jsme procházeli. Během cesty jsme míjeli mnoho koutů, různých zákoutí a tmavých dveří ponořených ve tmě a skrývající něco, co skrývá jen naše Tyršovka. Něco, co se ukrývá ve tmě školy a sleduje každý váš pohyb. Byl to nepříjemný pocit procházet se po chodbách a slyšet to ticho a vnímat strašidelnou stránku školy. Dokonce i ve třídách bylo nějak mrtvo. Když jsme se dívali na Frenštát z naší třídy, uvědomila jsem si, že škola je mnohem hezčí v noci. A když v takové tmě ještě hrajete kuželky je to skvělý pocit. Byla sranda pozorovat, jak ostatní shazují kuželky a já jako jediná tam, jsem házela asi hodně špatně, když se moje koule dokutálela sotva do půlky dráhy. Po kuželkách jsme šli spát. Nastěhovali jsme se do malé tělocvičny, kde jsme vlezli do spacáků a čekali na pohádku na dobrou noc od pana učitele. Ráno jsme vstávali strašně brzo, asi o půl osmé. Ještě v osm jsme vypadali, že za chvíli znova usneme. Po snídani nastal čas na uklízení. Museli jsme uklidit družinu a kuchyňky, aby nikdo nepoznal, že tam někdo byl. Nakonec jsme se všichni rozešli domů. Martina Příběh draka Můj drak je tak obyčejný a přitom tak neobyčejný. Mnoho lidí nezná jeho příběh, a proto Vám ho převyprávím. Narodil se jako každý jiný drak z dračího vejce. Krátkou dobu žil se svou matkou, která ho živila a dávala mu rady do života. Otce nikdy nepoznal. Krátce poté, co mu zemřela dračí máma, se musel začít starat o sebe sám. Ze začátku to pro něj bylo poměrně těžké, ale postupem času si našel loviště a klidnou jeskyňku vysoko v horách, kde přebýval. Jednoho dne se vypravil na lov. Vyletěl ze své skrýše vysoko do oblak a tiše, aniž by rozfoukl jakýkoli mráček, doletěl až nad své loviště. Už když se k tomu místu blížil, cítil, že není něco v pořádku. Opatrně přistál na pevné zemi a rozhlížel se kolem.
Po chvíli se z výšky nad ním začal vytvářet hluk, který stále vzrůstal. Hned nato se z mraků objevil další drak, mnohem, ale mnohem mohutnější než on. Zprvu se lekl a trochu zpanikařil, ale hned zase nabral dračí důstojnost a schoval se za nejbližší kámen. Jenže ten druhý drak ho cítil a objevil. O tom, co se stalo, pak nechtějte moc vědět, věřte mi, ale shrnu Vám to do stručnější a méně krvavého konce. Zkrátka, chybělo mu pár zubů, levé křídlo měl celičké poškrábané a dolámané, neměl tolik zubů co dřív a dráty měl polámané. Vypadal jako vypelichané kuře v dračí podobě. Ale v tu dobu se na něj usmálo největší štěstí jeho života, našel lásku. Nebyla to láska na první pohled, jako to bývá v pohádkách. Jeho budoucí choť se ho zprvu bála, ale chtěla mu pomoct a tak se přemohla a pomohla mu vyléčit se. Nebyl to happyend, protože drak asi po roce na svá zranění zemřel. Ale i tak stihli prožít hodně lásky a zplodit potomka. A jeho příběh, ten se dozvíte příště. Aneta Tento příběh je o draku Karlovi. Drak Karel byl jeden z nejvytíženějších draků v moderní společnosti. Byl odvážný, moudrý a jak sám ve svém životopisu uváděl, i trochu potřeštěný. Pracoval v moderní společnosti draků, která jsem jmenovala Oheň Zítřka. Tato společnost byla jedna z nejúspěšnějších společností na Moravě i ve Slezsku. Samozřejmě drak Karel byl jejím hlavním předsedou pro marketing a pod Karlem bylo několik set mladých a nadějných draků. Jednoho dne když se Karel vzbudil a jako každý den spadl z postele, zazvonil mu telefon a v něm jeho sestra ještěrka: „Karle, budu se vdávat. Našla jsem toho pravého. Je krásně zelený aaa budeme se vdávat zítra. Jsi rád?" Karel ležel na podlaze v divné poloze, při které držel i telefon, jen zděšeně zakoktal a po pár minutách hovoru slíbil, že tam bude. Karlovi to samozřejmě narušilo pracovní plány, ale občas musí být rodina přednější než práce. Další den ráno se Karel vzbudil, oblékl se do smokingu a letěl na svatbu vzdálenou 991 kilometrů. Jelikož byl Karel moderní drak, použil GPS, ale co se nestalo. Karel doletěl na prapodivný ostrov, kde byli japonští turisté, kteří se chtěli vyfotit se známým marketingovým předsedou. Karel po hodině doletěl na místo svatby, ale našel pouze tetu agamu, ze které samozřejmě nedostal, kde všichni jsou. Nakonec celý den trávil hledáním své úžasné sestry a jejího už v pořadí 64. manžela. Zkrátka celý den zničený, nezbývá než čekat, co jeho sestra vymyslí příště. Tomáš
