No tak jo. Asi bych si měla začít dělat poznámky, protože se mi děje něco strašně divného a já nevím: 1. jak se jmenuju 2. jak se jmenuje kdokoliv jiný 3. kde jsem 4. jak jsem se sem dostala 5. kde bydlím 6. kolik mi je (jsem dítě, nebo jenom malá?) 7. nic z toho, co jsem od narození dělala 8. jestli mám radši psy, nebo kočky 9. jestli si vážně myslím, že každý má buď radši psy, nebo kočky 10. co asi bylo napsané na těch čtyřech listech vytržených z mého notesu 11. proč se mi to stalo 12. jak dlouho to potrvá, ani 13. co mám dělat teď.
5
145x195_Emily_ZtrDny.indd 5
10/1/09 6:59:27 PM
Co VÍM: 1. jsem člověk 2. jsem holka 3. mám na sobě černé šaty 4. mám na sobě černé punčochy 5. mám dlouhé černé vlasy 6. zřejmě se mi líbí černá barva 7. nedávno jsem šlápla na žvýkačku 8. mám bledou kůži, takže modřiny na levé ruce jsou hodně vidět 9. mám notes, pero, prak a to je všechno 10. jsem levák 11. mluvím anglicky 12. Země je kulatá a otáčí se kolem Slunce 13. zřejmě mám ráda číslo 13
Později Podle toho, co píšou v novinách, jsem ve městečku jménem Černá Skála. Nejsem si jistá, jestli takhle mrňavé městečko vůbec noviny potřebuje. Škoda, že si žádné jiné městečko nepamatuju, takže nemám s čím srovnávat. Zatím jsem viděla: dvě ulice, asi
145x195_Emily_ZtrDny.indd 6
10/1/09 6:59:27 PM
tak patnáct domů a všude kolem vysušené pláně. Skoro všechno – ať je to přírodní, nebo umělé – má nějaký odstín béžové barvy. Je tu autobusové nádraží. Pár obchodů. Malý kousíček trávníku, který vydávají za park. Vypadá to tady klidně a mírumilovně, mně je ale milejší představa, že se tu skrývají nějaké tajné a hrozivé zrůdnosti. Nejsem si jistá, jestli tohle říká víc o Černé Skále, nebo O MNĚ. No, ale dozvěděla jsem se pár nových věcí: 1. Nic mi tady není povědomé. 2. Nikdo v Černé Skále mě zřejmě nezná. 3. Spousta lidí v Černé Skále si myslí, že stojím za to, aby na mě zírali. 4. Cizí psi se nenechají vždycky ochotně pohladit. 5. Nemám ráda psy. 6. Krizové centrum pro ztrátu paměti nikdy není tam, kde ho potřebujete. 7. Někdo si o mě možná dělá starosti, ale já toho někoho ne a ne najít. 8. Dneska v noci budu nejspíš spát na ulici. 9. Mám hlad. 10. Jídlo stojí peníze. 11. Já žádné peníze nemám. 12. Amnézie je hnus. Černý jako ta skála, co se to tu po ní jmenuje. 13. V Černé Skále můžete dostat pokutu za to, že pomocí praku bavíte kolemjdoucí.
Později Najedla jsem se. Bylo to takhle: Když mi policajti řekli, ať jim zmizím z očí, vlezla jsem do takové kavárny, co se jmenuje La Šatlava. I když byla La Škaredá. La Špína. Zeptala jsem se té holky za pultem, jestli by neměla nějakou baštu zadarmo. Řekla mi, že můžu zamést podlahu. Teda řeknu vám – potřebovala jsem na to lopatu. Přinejmenším v koutech, kam lidi odkopávali zřejmě už dost dlouho všechny větší odpadky.
Tohle ze seb e vidím 145x195_Emily_ZtrDny.indd 7
10/1/09 6:59:28 PM
I když beru v úvahu svou ztrátu paměti, skoro bych se vsadila, že je tohle ten nejošklivější barák, co jsem kdy viděla. Uvnitř: na některých zdech se loupe malba, na jiných je trapné dřevěné obložení; nábytek je starý a lezou z něj třísky, skrz okna skoro není vidět a zařinčí vždycky, když kolem projede auto. Taky je tu rozvrzané schodiště, které vede nahoru, nejspíš do Ráje špinavých pavučin. A muzika taky na náladě nepřidá. Z rádia se ozývá nějaký strašidelný šepot, že to vypadá jako v opuštěném městě před sto lety. Skvěle to ovšem jde dohromady s kávovarem, protože ten rachotí, jako by umíral. Takže to tu není zrovna nejveselejší, a taky ne zrovna nejčistší. Ale upřímně řečeno, mně to docela vyhovuje. Zajímavé. Zvenčí. Na La Šatlavě je nejhorší ta tlustá vrstva béžové barvy. Úplně na všem. Druhá nejhorší věc jsou asi ty velké... VĚCI... na střeše. Fakt se nedá poznat, co jsou zač. Přerostlé béžové sochy ze žvýkačky. Jinak těžko říct, JAK ten
Aspoň teď Ç œ U jak vypadám.
145x195_Emily_ZtrDny.indd 8
10/1/09 6:59:29 PM
dům vlastně vypadá, protože je naplácaný tak tlustou vrstvou béžové barvy, že jestli tam někdy byly nějaké architektonické detaily, nejsou vůbec vidět. Nesla jsem do kontejneru za domem asi tak pětadvacátou lopatku toho svinčíku, když jsem se definitivně rozhodla, že jestli – nebo dokud – nedokážu tu svou ztrátu paměti vyléčit strategicky umístěnou ránou do hlavy, utábořím se v uličce za La Šatlavou. La Štístko! Spousta fascinujících a dobře zásobených kontejnerů! Dost stavebního materiálu na báječný kutloch! Zvířecí kamarádi! Našla jsem ve smetí pár dobrůtek a pomocí nich jsem se skamarádila s místními kočkami. Doufám, že mi to večer oplatí, zvlášť jestli bude kosa. Není nad sedmnáctikočičí kožich, když je kosa. Teď sedím u stolku v kavárně, jím sendvič a prohlížím si zákazníky. Všech sedm. Vypadají celkem normálně, až na to, že co jsem tady, se ještě nepohnuli. No, ale aspoň na mě tak nezírají jako lidi venku. Doufám, že to tady nějakou chvíli dokážu snášet.
Později Mluvila jsem s tou kočkou za pultem, jmenuje se Havrana. Ona: Ahoj, holka. Já: [Aha. To myslí mě. Takže jsem asi dítě, nejenom malá.] ... No? O: Eéééhhhh. Eště sendvič? Já: Jo, dík. [Dlouho mlčky jím.] Ona: Tak jo. Já: Jo. Ona: Se menuju Havrana. A ty? Já: Rybenka [Ani nevím, proč jsem to řekla. Snad kvůli tomu, kolik rybenek jsem tu vymetla, když jsem uklízela. Nebo možná proto, že Havrana se taky tváří trochu jako ryba. Zírá zpod té svojí paruky taky tak tupě. Jsem si prakticky jistá, že moje pravé jméno to není.] H: Ééééhhmmm hhhmmmm. Já: Jo.
9
145x195_Emily_ZtrDny.indd 9
10/1/09 6:59:30 PM
Havrana Takhle to nějakou dobu pokračovalo. Po pár minutách ne zrovna jiskřivého rozhovoru mi bylo jasné, že se hodlá zeptat na něco významného, a nakonec to vypadalo asi takhle: H: Tak jo, Rybenko. Já: Jo. H: Éééééhm, ty tady bydlíš? [Téhle otázky jsem se bála. Naštěstí, když jsem vykydávala tu podlahu, měla jsem dost času vymyslet trefnou odpověď.] Já: Néó. H. Éééémmmm, tak jo. Pak se zatvářila rozpačitě, honem se otočila ke kávovaru a začala vařit jedno espreso za druhým, přestože si je nikdo neobjednal. Byl to dost trapas, zvlášť proto, že ten kávovar tak hrozně rachotil a sípal, i když mě bylo jasné, že by bohatě stačila podložka a pájka a hned by zas fungoval, jak má. Tak jsem vyběhla do uličky, našla jsem v kontejneru, co jsem potřebovala, a dala jsem se do práce. Zase vím něco nového: S rozbitým kávovarem dokážou divy sponka do vlasů a kousek žvýkačky. Štamgasti v La Šatlavě si o mně myslí, že jsem geniální mechanik. Občas je lepší pár hrnků espresa vylít, než aby člověk vypil všech devět sám. Z krabice od ledničky se dá udělat báječný kutloch.
Kutloch
10
145x195_Emily_ZtrDny.indd 10
10/1/09 6:59:30 PM
