(No jasně Zkusím se nějak pochlapit )

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris II.

(No jasně… Zkusím se nějak pochlapit…) Pluji po řece, cítím, jak mě opouští to zářivé a láskyplné světlo a je mi čím dál víc smutno… Mám potřebu se vrátit zpět do světla! Zkouším pohnout plachtami a kormidlovat, ale není to nic platné… Proud vody se zrychluje a tím se zrychluje i jízda… Než se nadám, svištím obrovskou rychlostí a pak… … padám kamsi do tmavé černé a nekonečné díry! Vhúúúúúmm… hučí kolem mě čas a prostor! Snažím se něčeho zachytit, protože se chci vrátit zpět… zpět do náruče lásky a klidu… Zpět do světla… Zpět DOMŮ!! MOC chci! OPRAVDU!! ŽŽŽUCHHH!!!! S obrovským nárazem zapadám do „něčeho“ a hned na to… otevírám oči…! Všude kolem mě je nevlídno… podivně… bolestivě… těžce… neohrabaně… Rázem pochopím, že jsem se právě vrátil do svého těla… Mám obrovský pocit nedostatku vzduchu! Asi sebou dost házím na posteli, ale já… já se přece POTŘEBUJI nadechnout!! Nakonec to přece jen nějak jde. Konečně… KONEČNĚ…!! Zaznamenávám rozmazanou směsici pohybujících se stínů, blížících se ke mně. „No vida… Tak jste se nám vrátil, človíčku…“ zaslechnu něčí cizí hlas a ucítím, jak na mě sahá několik rukou. Chci něco odpovědět, jenže v té chvíli jako by mě bodlo tisíce jehel kdesi tam dole… Bráním se té bolesti, jak to jen jde, ale… /střih/

1


… probouzím se… dívám se před sebe a snažím se zaostřit pohled. Pomalu se to zlepšuje. Sice je to nic moc, ale jo… Ono to půjde… Vidím kousek vedle mne sedět Lucii. „Ahoj lásko…“ říkám jí. Teda… spíš zůstává jen u toho pokusu, protože kromě jakéhosi pazvuku nejsem schopen vůbec artikulovat. „Klid… klid… nemluv… Vůbec teď nesmíš mluvit… Jen hezky odpočívej… ano?“ říká mi něžně Lucie, drží moji ruku ve svých dlaních, něžně ji hladí a na tváři se jí kutálí jedna slza za druhou. „Vrátil ses mi, lásko… Děkuji ti… Vrátil… Viď, že ano?? Že už mi nikdy neodejdeš?? Zůstaneš tu se mnou… že??“ Z jejích slov cítím jak velkou úlevu, tak zoufalou snahu, abych… abych prostě zůstal… Než však stihnu zareagovat na její slova víc, než jen, že ji jemně stisknu dlaň, už padám zase do snových světů. A ty jsou v této chvíli velmi zvláštní! Vidím v nich záblesky z minulých situací, které jsem prožil. Zřejmě mi to má podvědomě dát směr, kterým by se můj život měl v budoucnu ubírat? Ale proč záblesky minulosti?? Nevím…

Budím se a jsem hrozně… hrrrozně moc smutný… Chybí mi domov… světlo… ta vše prostupující láska… To je chvíle, kdy nevím, co si počít. Nepomáhá mi ani Lucie. Ten smutek mě zevnitř trhá na kusy. Strašně moc! Ptá se mě, copak se mi to děje a proč jsem smutný, ale nechci o tom mluvit. Otáčím se ke stěně, jak mi to jen ty různé hadičky a kabely dovolují, nedbám na bolest, ani na Lucčino nabádání, abych se moc nehýbal a… brečím jako malý kluk… Nemůžu jinak. To světlo… bylo tak nádherné… A tak všeobjímající!

2


Před očima vidím stále ten malý a útulný dům. Moje duše pláče… Snažím se Lucii říci, že mi pomoci nemůže… že prostě… bych rád jel zpět tou lodí… tam domů… Evidentně ji tím děsím. (Později se dozvím, že to konzultovala s psychologem, ten můj stav. On však naštěstí nebyl žádné béčko a hned věděl, o co se jedná. Vysvětlil Lucii, že ti, co si prošli něčím, co se nazývá „klinická smrt“, viděli světlo a pak se vrátili od tohoto světla, tak jim to mnohdy změnilo celý život…) Jenže jak jsem byl ještě zesláblý tím zraněním, tak jsem k tomu všemu dostal pořádnou horečku a mám pocit, že určitě jeden den jsem o sobě nevěděl… --Tak… Dnes mě KONEČNĚ odpojili od těch pitomých hadiček a jiných serepetiček! Řeknu vám, že mne braly mory, když jsem zjistil, že do levé tlapy mám narvanou jehlu s kapačkou, o kus dál ještě jednu a… sakra… ty jehly musejí být OBROVSKÉ… Nejméně tak dvacet čísel! Brrrr… (Dobře, no… Tak jen asi tři, nebo čtyři cenťáky, ale to je jedno! Mě připadají prostě hrozně dlouhé a bolestivě nebezpečné…) Na hrudi jsem měl ještě včera jakési snímače tepu a podobné příšernosti… Lucie, která tu momentálně se mnou na pokoji bydlí, mi tvrdí, že jsem byl pár dní totálně mimo, čemuž teda moc nevěřím, ale asi má pravdu. Jen se mi zdá, že to bylo maximálně tak ten jeden den. Po odpojení všech těch srágorovin s hrůzou rekognoskuji, co to mám na rukou za modřiny… Je to od jehel a hrají nádhernými odstíny, od zelené počínaje, fialovými konče a přes modrou… No jauuu…!! Co jste to se mnou dělali, kruciš??! (Ale néé… lidi… Dělám si teď legraci. Jsem rád, že mě tady dali zase dohromady. I když si momentálně připadám jak Frankenstein…)

3


Zkouším vstát… A ozve se bolest v podbřišku, jako hrom! O.k… Tak se aspoň zkusím nadzvednout… Jo, to by šlo. Tak a teď… No co…? Teď zase lehnout! Dlouhodobé leháro totiž zanechává bonus v podobě závratě, jakmile chci byť jen na chvilku zaujmout jinou polohu, než je ta původní - poloha ležícího lazara… Ale jsem snaživý kluk a odpoledne už je to o něco lepší. S těmi různými hejblaty a jehlami, mě taky konečně odstranili… cévku?? No nějakou hnusnou trubičku, kterou mi narvali močovou trubicí až k močovému měchýři… Štěstí, že jsem u toho vlastně nebyl, jinak bych se zbláznil… Na to teda můžete vsadit zimník! Ovšem to už mě čeká první cesta na umývárku a na WC. Lucka mi pomáhá do vozíčku a už se tam sunu. Mám opět motáka jako prase, tím pádem žaludek na vodě, ale já, velký mocný ,hírou‘, nedávám na sobě nic znát. „Počkej, pomůžu ti na mísu…“ povídá Lucinka… „Cože!!!“ vytřeštím na ni polekaně oči. „Ani náhodou!! Hezky počkej za dveřmi! Já se obsloužím sám!“ vrčím na ni. „No tak neblbni přece… Copak nechápeš, že je to naprosto přirozená věc, v takové situaci??“ zkouší mě znovu přesvědčit „Ne a ne a ne!„ vrčím opět… „Tak hele… ty stydlivko! Kdo myslíš, že si tě hezky umejval celý minulý týden, když jsi byl někde pořád v oblacích? A kdo myslíš, že ti utíral zadek? No? Schválně si tipni!“ nevydrží to už Lucie a rádoby žertovně se zašklebí. No tak to si snad dělá… no… nee! To NE!! Tak ona… a to… a všecko…?!! No ty vole…!! Zčervenám v tu chvíli jak rak, když mi to všechno dojde… a zrovna ve chvíli, kdy se na pokojí objeví Alice. (Mimochodem – v bílém plášti jí to moc sluší) „Ale… Copak mu je? Dívej se, jak je celý červený… Nemá on zase horečku?“ ptá se s hranou vážností Lucky. „Krucinál… herdek baby! Nechte si to!“ vrčím… (Dnes furt vrčím a vůbec - budu vrčet! Protože su prakticky mrtvolák a ony si ze mne dělají zas řiť…)

4


„Ale ne, nemá… Já mu jen říkala, kdo že mu to umýval přes týden zadek…“ odvětí Lucina Alici. Ta se uculí. Jak doňa Elvíra. „No… Máš opravdu nádherný znamínko na té levé půlce…“ Kristova ponožko! Tak ona u toho byla taky?!! Rychle se snažím s vozíkem zajet do té koupelny s WC a zavřít dveře. Stačím ještě zaslechnout, jak Alice uklidňuje Lucii. „Nechej ho… Furt si hraje na hrdinu, tak ať se snaží. Zvládne to. Pokud si teda nerozbije hubu o dlažbu…“ (No paráda… to je taky micinka k pohledání…) Sláva… podařilo se mi dostat na mísu. A zatímco za dveřmi čekají ony dvě ježibabky, já… do hajzlu… rodím ježky… No fakt - doslova a do písmene… kruci!! Potřeboval bych tak vypít „Šaratici“ a nebo „Zaječici“… To by, myslím, spolehlivě zabralo. Nakonec se úspěch dostavuje. O chvíli později, s vítězoslavným úsměvem na ksichtíku, vyjíždím z oné místnosti. „Tak vidíš… Pašák… Malej, ale tak tikovnej…“ zatlemí se Alice. Na co tím, sakra, zase naráží??!! --Hele lidi… jen tak mezi námi - všimli jste si někdy, že ať už ve filmu, nebo i v knize, tak hrdina, či hrdinové příběhu jsou vlastně absolutně a naprosto bezodpadkoví? Zkrátka pro ně zřejmě neplatí žádné takové potřeby. Asi to opravdu bude tak, že jen jedí a… v padesáti prostě explodujou, ne? Co myslíte? “o)) Ba ne, přátelé… Všichni hrdinové příběhů, stejně jako lidé na Zemi, mají své potřeby. I já, coby momentálně, „zlazarovatělý hírou“, mám své potřeby. Všichni hrdinové musí sráti, chcáti a občas i blejt… Tak je to vážení… Ono to totiž k těm našim lidsky-živočišným potřebám a občas i nezřízenostem zkrátka patří.

5


--Další týden v čarokrásném pokojíku v barvě špitálské zeleně, kombinované s bílým odstínem, uběhl jako voda. Včera jsem už vozík nepotřeboval. Poprvé. Sice slabý jak čajisko, ale už mám snahu chodit po svých. V noci se mi stala dost nepříjemná věc. To si takhle vstanu a jdu na WC. Na malou. Prostě normální potřeba. Lucie se vzbudí a má snahu mě tam doprovodit, jenže rázně to odmítám. A jak si tak hezky čůrám „na stojáka“, tak… pojednou cítím, jak mi do žaludku padá jakýsi těžký balvan a nějak mi měknou nohy… No… přecenil jsem svou sílu, podcenil zesláblé tělo, a to má za následek právě tohle… Rychle se dekuju z „oné místnůstky“… jenže pozdě! Ještě cítím, jak hlavou beru dveře a… tma… … A hned na to se proberu zpocený jako v sauně! Do postele se mě snaží dostat Lucie a jedna ze sester, co má noční… „Promiňte…“ slyším se říkat… „Tak tohle nám ale nesmíte dělat!“ zaslechnu přísný hlas sestry. „Od toho je zvonek! Máte zazvonit!!“ Lucie to nekomentuje, ale jakmile sestra odejde, hned mi to dá řádně najevo. “No… tak co? Ty hrdino… Jseš vůbec normální?! Víš, jak jsem se lekla?! Už nechci slyšet od teď žádné výmluvy, rozumíš mi?!“ „Ale…“ namítám… „Rozumíš mi?!!“ opakuje důrazně Lucie. Je to jasné, dožral jsem ji na n-tou… Kývnu odevzdaně, že ano… A tak další tři dny, kamkoliv se pokusím hnout, mám svou průvodkyni. Alespoň, že do té kabinky se mnou až dovnitř nejde, protože to už bych asi nepřekousl!

6


Další stinnou stránkou fajnšmejkrovského a vyloženě dovolenkového pobytu… jsou pravidelné dávky antibiotik. Jasně, že do zadnice! Sakra!! A já tak nechcu… Tady se semnou nijak nepárají. Otoč se na bok, nastav půlku a… šup… už je jehla tam, kde má být… aby si to na pár vteřin užila s mým zadním sedavým… Jasně, že ani nepípnu. Před Lucinou ani náhodou! Ta z toho má přímo škodolibou radost… opice jedna! (Vážně lidi… Já ty jehly nesnáším! Je to proti… no proti čemusi a… proti nějakým lidským právům… nebo tak nějak… kruciš!) --Jupííí! Dnes konečně jedu domů! Hurá! Samozřejmě, že jsem personálu vděčný za všechno, co pro mne udělali. To byla mistrovská práce. Nebýt jich, tak jsem… tak jsem vlastně „jel domů“? Probíral jsem to s psychologem. Ten můj zážitek. Shovívavě se usmíval a pak opatrně podotknul, že lidé před smrtí a při zastavení veškeré činnosti těla, mívají nádherné pocity. Ona to totiž tak příroda zařídila, aby to umírání bylo snesitelnější… Zeptal jsem se ho, zda to přece jen nemohla být realita? „Ne… jistěže ne! Jen vidina z reakce na ,drogy‘, vyplavované v hojné míře do těla při zániku!“ odpověděl mi. No tak fajn… Ptal jsem se tedy, jak je možné, že jsem viděl vše z výšky, každou podrobnost… že jsem dokonce viděl, jak venku projíždí náklaďáky a jeden z nich málem zablokoval cestu, když si potřeboval nutně promluvit s druhým řidičem stejného náklaďáku, co jel do protisměru? Jen pokrčil rameny s tím, že ona to věda jistě jednou spolehlivě vysvětlí… Aha? Vida ho, Idaho… Kdo to neprožil na vlastní kůži, stejně neuvěří… Jak přijedu domů, musím se na to zaměřit. Stejně budu ještě čtrnáct dní v domácí péči. No… Lucie… tak si myslím, holka moje milovaná, že si asi mezi sebou budeme muset nějaké ty věci vyjasnit…

7


Čekám i s Lucií venku před vchodem a jsem nedočkavý jak psisko. Konečně přijíždí náš milovaný dostavník. To Max dorazil se svým Land Roverem. „Nazdar draci… Tak jak jste se tu měli? No… vypadá to, že tě seštrykovali hezky, hmm…“ držkuje rozjařeně tím svým stylem, jen co otevře dveře od auta. Hned se k nám hrne jako velká voda. Tentokrát docela snesu jeho obejmutí. Chyběl mi, kámoš. Bere naše věci a nakládá je do kufru. „Máte hlad? Stavíme se na oběd?“ ptá se nás. Nehnu ani brvou. Nechávám to na Lucii, aby rozhodla. Zaslouží si to. Starala se o mne moc vzorně, láska moje. A navíc – už jen to, že tam se mnou celé tři týdny bivakovala – muselo pro ni být stresující a únavné. (Navíc ještě když do toho furt mrčí jeden, raději nejmenovaný ukňouranec, co si málem rozbije papulu, jak jde z hajzlíku… No nic… To raději pomineme, ne? „o) Lucie kývne, že by to mohl být dobrý nápad. Stavujeme se v jedné nenápadné hospůdce, ale jídlo mají vynikající. Ač mám typicky nedožrané velké oči a miliardu chutí, přece jen mám dost rozumu na to, abych jedl pomalu a nepřecpal se. Žaludek by po třítýdenní nucené polopauze nemusel hned všechno pobrat a ta chemická rafinerie zpod žebroví, by taky mohla bouchnout a já si nemíním dělat ostudu… Max poznamená, že mám nějaký divný, prý takový vševědoucí pohled a že ho tím pohledem děsím. Na to mu odpovídám, že po takové srandě to někdy tak bývá… Ale tato odpověď jej očividně neuspokojuje. Slíbím mu, že si o tom popovídáme víc, jen co bude nálada. (Jen tak mezi námi – pořád mi vrtají hlavou jisté věci, které bych si také rád vyjasnil…) Můj dům mě vítá příjemností a pocitem, že někam patřím… a to právě tady. Jenže jakmile se na něj podívám, když vystupuji z auta, rázem ucítím příliv smutku po „tam tom domově“… Tam jsem přece patřil… Nebo patřím…?? Okamžitě se snažím tyto myšlenky zaplašit…

8

(No jasně Zkusím se nějak pochlapit )

Recommend Documents