No. 94 LUBOMÍR MLČOCH. Ekonomie štěstí: proč méně může být více

No. 94

LUBOMÍR MLČOCH

Ekonomie štěstí: proč méně může být více

2005

Disclaimer: The IES Working Papers is an online, peer-reviewed journal for work by the faculty and students of the Institute of Economic Studies, Faculty of Social Sciences, Charles University in Prague, Czech Republic. The papers are blind peer reviewed, but they are NOT edited or formatted by the editors. The views expressed in documents served by this site do not reflect the views of the IES or any other Charles University Department. They are the sole property of the respective authors. Additional info at: [email protected] Copyright Notice: Although all documents published by the IES are provided without charge, they are only licensed for personal, academic or educational use. All rights are reserved by the authors. Citations: All references to documents served by this site must be appropriately cited. Guidelines for the citation of electronic documents can be found on the APA's website: http://www.apa.org/journals/webref.html .

1

Ekonomie štěstí: proč méně může být více Economics and Happiness: Why Less Can Be More LUBOMÍR MLČOCH∗ TP

PT

Abstract Doubts about the intrinsic value of economic performance are nothing new /T.Scitovsky, J.Galbraith/. The paper starts with a criticism of „catching up“ models and a „puzzle“ of East Germans dissatisfaction with a rise of welfare after the Berlin wall’s fall. Author provides a sketch of the empirical research of subjective happiness since T.Scitovsky´s „Joyless Economy“ and R.Easterlin´s paradox. The limits of rationality „more is better“ have their source both in environmental, social and relational externalities and in a deep economic motivations of man /B.Frey/. The issue from a „stead mill“ of consumerism and domination of an imperial equivalence principle is seen in a conversion to social economy /economy of communion/ based on the principle of reciprocity. The „new Italien school“ /S.Zamagni, L.Bruni/ with an emphasis on „relational goods“ and „multi-dimensional culture“ of business provides a new paradigm for economic policies. Growth – at the end- is a by-product of search for happiness of men – nothing more. JEL Classification: A11, A12, A13, D6. Keywords: welfare economics, happiness, psychology in the economy, equivalence vs. reciprocity, joyless economy vs. economy of communion, we-rationality, relational goods Acknowledgements: Financial support from the IES (Institutional Research Framework 2005-2010, MSM0021620841) is gratefully acknowledged.

Institute of Economic Studies, Faculty of Social Sciences, Charles University, Prague, e-mail: [email protected]. PT

HTU

TP

∗

UTH

2

1. Úvod o dohánění a smyslu: „catching up“ a finalita v ekonomii Téma integrace a rozvoje ČR v rámci EU je jádrem našeho výzkumného projektu. Už během let přístupových jednání a dnes v přípravách na vstup do měnové unie se nově příchozí země zabývají otázkami t.zv. konvergence: kdy se přiblížíme úrovni „starých členů“ v produktivitě, GDP, v životní úrovni? Současně se EU 25 jako celek trápí zaostáváním za vedoucí ekonomickou mocností USA, a tak se i do oficiálně proklamovaných cílů svého času dostala otázka „dohánění“ čili „catching up“: opět v produktivitě, GDP per capita, v blahobytu. Proto jako úvod k pojednání o problému pro ekonomii daleko závažnějšímu a obecnějšímu volím právě toto východisko. Patřím ke generaci, která už cíle „dohnat“ a dokonce „předehnat“ jednou zažila. Ale to by byla laciná argumentace, vždyť šlo o docela jiný systém. Zda šlo i o úplně jinou ideologii pokud jde o smysl- finalitu ekonomiky- už si tak jist nejsem: historický materialismus byl na materiální spotřebu zaměřen rovněž, aspoň jako „přání otcem myšlenky“. Tyto ambice se nenaplnily, navíc mnohým z naší generace hrozilo, že nám „ujede vlak“ pokud jde o rychlý rozvoj ekonomické teorie ve světě a jeho sledování. Ale když člověku ujíždí vlak, má zase při vší smůle jednu „komparativní výhodu“: má čas se zamyslet nad tím, kam ten vlak vlastně jede. To všechno přispělo – mimo mou celkovou hodnotovou orientaci- k jisté skepsi pokud jde o „catching up“, a tato skepse mne nakonec dovedla k otázkám, po jejichž domyšlení jsem vlastně- jak si nyní jasně uvědomuji- toužil už dlouho. Navíc: kromě skepse vůči samotné teleologii dohánění si nemohu odpustit ani skepsi vůči metodologii konvergenčních modelů samotných. Záměrně neodkazuji ke konkrétním příspěvkům či autorům, protože jejich metodologie je –v tom zásadním-stejná, a už vůbec mi nejde o nějakou osobní kritiku. Makroekonomické extrapolace „catching up“ jsou pokusem o budování makroekonomie jako „ontologické vědy“ v pojmosloví Karla Engliše. Dohánění je potom odvozováno ze vstupních dat na základě působení jakýchsi blíže nespecifikovaných autochtonních sil vnitřní dynamiky časových řad. Modely vytvářejí iluzi, jakoby nám dávaly šanci na přiblížení se úrovni bohatých bez našeho vlastního /i cizího/ přičinění, jako bychom dříve či později zbohatli, ať chceme nebo nechceme. Už ve své poslední monografii /Mlčoch 2005/ tento přístup podrobuji kritice jako postup vědecky sporný: ekonomie patří – opět v pojmosloví Karla Engliše-k myšlenkovým řádům teleologickým, a makroekonomické agregáty jsou výslednicí sil daných chováním milionů mikro-ekonomických subjektů, jejichž cílové ekonomické chování se navíc odehrává v právním a morálním rámci, jehož logika je /měla by být/ podřízena myšlenkovým řádům normologickým. K již uvedené kritice nyní

3

připojuji další argument a dvě ilustrace, které by mohly pomoci vysvětlit, co mám na mysli. „Ontologizující ekonometrické modelování“ z povahy věci pomíjí kvalitativní parametry evoluce a tudíž také možné singularity, které – pokud nastanou- mohou budoucí extrapolaci zvrátit do oboru „matematické teorie katastrof“. Pokud by například makroekonomický modelář tvořil „ontologické modely konvergence“ Mexické ekonomiky v 1.polovině a Argentinské ekonomiky v 2.polovině 90.let / konvergence např. k ekonomice USA- a možná takové studie tehdy i vznikaly v souvislosti s optimistickými ideologiemi „pozitivních vzorů“ obou těchto zemí v rozvojovém světě/, nuže pak by ani pro Mexiko, ani pro Argentinu nebyl s to předpovědět vznik finančních krizí, v jejichž důsledku se všechny makroekonomické charakteristiky propadly –spolu s důvěrou- o desítky procent dolů. „Vypaření se důvěry“ umí vysvětlit „ekonomie důvěry“, v oboru věd teleologických a normologických, a možná by snad byla i predikce – v modelové aplikaci teorie singularit a kvalitativní analýzy, pokud bychom ovšem do takového modelu dovedli zahrnout kvalitativní charakteristiky - jako např. prahy citlivosti korupčního jednání politiků či kritické meze v neprůhlednosti /„opacity“/ právního prostředí. Jsou nepochybně i mnohé další a vysoce relevantní faktory společenské a ekonomické dynamiky, které mohou rozhodovat o rychlosti konvergence a našich šancích na „dohánění“ a naopak o zůstávání pozadu, o zaostávání. Tak Dyker,D.A. /2004/ v pojetí inspirovaném již Schumpeterem pojednává o problému, co vyspělé země EU mohou udělat pro země posttranzitivní, co se od sebe můžeme učit navzájem, a pracuje s koncepty „social capability“, „technology transfers“, „technology absorption“, „industrial networks a „knowledge based economy“. Na rozdíl od „měření bez teorie“ lze tedy „catching up“ v ekonomii smysluplně pojednávat za pomoci myšlenkového dědictví D.Northa, R.Coase a J.Schumpetera- s jistotou, že „institutions matter“ a „creative destruction matters“, a že vynutitelnost práva, hladina důvěry a morální standardy jsou pro naše přibližování se bohatším zemím stejně důležité jako šíření inovací, naše ochota se učit, a nejen absorbovat, ale i přinášet technický pokrok. Žádný úspěch v reálné konvergenci v úrovni GDP na hlavu nám však nepřinese odpověď na otázku, kterou si kladu v tomto výzkumném příspěvku: totiž v jaké míře to má smysl, zda není někdy „méně více“, a jakou „cenu“ budeme muset „zaplatit“ za růst materiálního blahobytu.

4

2. Zjevené preference a subjektivní štěstí: Easterlinův paradox Výše uvedené otázky si již delší dobu kladou ti, kdo se zabývají „náklady“ a „výnosy“ ekonomické a společenské transformace východních oblastí Německa /někdejší NDR/. Tak Američan Frederic L.Pryor /2005/ uskutečnil řadu strukturovaných rozhovorů, aby se dopátral příčin nespokojenosti při nepopiratelném vzestupu materiálního blahobytu zdejších lidí. Tak jedním z vysvětlení je rostoucí složitost světa a života, včetně paradoxu až přemíry výběru spotřebního zboží; to je však obecný problém společnosti hojnosti, na nějž upozornil Barry Schwartz ve své nedávné knize „The Paradox of Choice: Why More is Less /New York, ECCO, 2004/. Rostoucí osobní úzkost a rostoucí transakční náklady spojené s informováním se o výběrech ze stále rozsáhlejších množin nabízených statků lze však pořád ještě „zabudovat“ do standardní teorie chování spotřebitele, tak jak kdysi ve zcela obráceném světě „shortage economy“ Dušan Tříska do této teorie zabudoval náklady na vyhledávání nedostatkového zboží. Jsou však další a vážnější důvody. Už před více než půlstoletím J.Duesenberry formuloval předpoklad „relativního důchodu“ podle něhož spotřebitel odvozuje svou funkci užitku ze své vlastní úrovně spotřeby a v relaci či v porovnávání se s hladinou spotřeby jiných lidí. Tedy „utility function“ je nikoli absolutní konstrukcí, ale jen relativním a sociálně-psychologickým konceptem. Ekonomie dlouho odolávala tomuto pokusu o psychologizaci svého vlastního paradigmatu, až nakonec výbor pro Nobelovu cenu /za ekonomii !/ vyzvednul /2002/ práce psychologa Daniela Kahnemana, za jeho práce o ekonomické motivaci. Kahneman mezi jiným rozpracoval již dřívější pojem „hedonistického žentouru“. Žentour, toto archaické zařízení užívající šlapání k získání mechanické energie, se stalo symbolem otrocké práce. Hedonic treadmill ve světě ekonomických statků závisí na adaptaci „ekonomického člověka“ s hlouběji propracovanou teorií psychologické motivace, satisfaction treadmill pak při spotřebě ekonomických statků kriticky závisí na aspiracích tohoto méně triviálního „ekonomického člověka“. Mechanismus vzájemného působení obou žentourů pak klade otazník nad racionalitou chování spotřebitele a dokonce nad jeho – ekonomií postulovanou – suverenitou. Je to gap mezi aspiracemi a mírou jejich naplnění jako faktor určující ekonomické chování lidí a psychologové vysvětlují za pomoci obou typů žentouru, jak s růstem příjmů musejí lidé hledat nová „potěšení“ aby si udrželi tutéž hladinu uspokojení. A v čase pak dochází k paradoxu: „objektivní“ ukazatele spotřeby rostou, ale „subjektivní štěstí“ se nemění či dokonce klesá. A tak někdejší obyvatelé NDR už nejezdí v trabantu, ale ve vozech objektivně komfortnějších, ale jejich subjektivní vnímání uspokojení z tohoto pokroku je oslabováno tím

5

že např. k dosažení „téhož dojetí do práce“ musejí rychleji „šlapat v žentouru“, a tak jsou nespokojeni /nebo hůře: ani zaměstnání nemají a jsou frustrováni z jiných a ještě vážnějších příčin/. Tato úvaha nás přivádí k jádru příspěvku: vztahu mezi „objektivním“ ekonomickým blahobytem a „subjektivně“ vnímaným štěstím. Subjektivně vnímané štěstí je předmětem empirického výzkumu po víc než 30 let: náhodně vybrané vzorky lidí odpovídají na otázku, jak se cítí subjektivně šťastni. Hlavním zdrojem dat je Eurobarometr Evropské komise a v USA General Social Surveys. Mezi pionýry výzkumu „štěstí“ zaujímá výjimečné místo R.Easterlin. Již jeho první práce staví zásadní otázku pro každého, kdo uvažuje o ekonomii nejen v jejím instrumentálním smyslu ale i v otázce finality, smyslu našeho snažení v hospodářství: „Zlepšuje ekonomický růst skutečně úděl člověka?“. O 20 let později jde titul jeho příspěvku ještě přiléhavěji „na tělo“: „Zdalipak růst důchodů všech zvýší také štěstí všech?“. K první generaci výzkumníků na tomto poli ekonomie a štěstí patřil i Tibor Scitovsky se svou „ekonomií bez radosti“ / „The Joyless economy“ /1976//. Podtitul o ekonomii jako „vědě bez radosti“ poukazuje k rozporu mezi věčnou nespokojeností spotřebitele a touhou člověka po štěstí. 10 let poté píše Scitovsky o „přehnaně úzkých předpokladech discipliny“, jíž zasvětil život, ale přitom „nikdy nezapomněl, že existuje život mimo práci a jiné dobré věci kromě ekonomie, jež nejsou méně důležité a často poskytují více potěšení“ /Scitovsky 1986/. Dnes patří k předním autorům v této oblasti výzkumu souvislostí mezi štěstím a ekonomií A.J.Oswald, Italové Luigi Bruni a Stefano Zamagni, Ch.Kenny. Švýcar Bruno S.Frey, který na nedávné konferenci Evropské asociace pro psychologii v ekonomii v Praze byl poctěn „Kahnemanovou přednáškou“, v níž zrekapituloval dnešní stav discipliny „věda o štěstí“. V seznamu použité literatury je uvedena aspoň ta část relevantní literatury, kterou se mi podařilo získat: Scitovsky /1986/, Kenny /1999/, / Oswald /1997/, Frey /1997/, Bruni / 2005/, Zamagni /2005/. Vlastní zhodnocení dnes už celé řady empirických studií z různých období a z různých zemí – jak se zdá bez rizika většího zkreslení- poskytují šanci pro to, abychom mohli učinit zobecnění. Podle autorské dvojice Bruni-Porta /2005/ se dá konstatovat následující: a/ V jednotlivé zemi a v daný /statický/ moment korelace mezi výší příjmů obyvatel a jejich subjektivně pociťovaným štěstím /měřeným podle jejich vlastního sebe-hodnocení/ existuje, a je robustní: skupiny s nejvyšším statusem jsou – v průměru- šťastnější- než skupiny se statusem nejnižším. Toto potvrdil i poslední výzkum prof.Freye pro bohaté Švýcarsko.

6

b/ Mezinárodní komparace – srovnání mezi různými zeměmi /cross section analysis/souvislostí mezi bohatstvím a štěstím ukazuje, že korelace zde není ani obecně platná ani robustní: chudé země nejsou vždy méně šťastné než země bohatší! c/ Nejzajímavější výsledky však poskytuje analýza časového vývoje subjektivně pociťovaného štěstí v jedné zemi po delší časový úsek /time series analysis/: tady se výsledky významně rozcházejí v závislosti na tom, zda země patří do skupiny rozvojových zemí či do skupiny zemí vyspělých. Pro chudé země je vzestup GDP a tím spíše GDP per capita pozitivně korelován s růstem subjektivně pociťovaného štěstí; některé studie přímo kvantifikují „bod zlomu“ /viz Kenny 1999/. Ať už je tímto bodem zlomu přesně roční příjem 8000 USD na hlavu a rok či nikoli, pro skupinu bohatých zemí sdružených v OECD platí, že růst GDP již není spojen s růstem subjektivně pociťovaného štěstí. Přestože v některých zemích se po 2. světové válce úroveň důchodů a životní standard zvýšily i o desítky procent, na škále subjektivně hodnoceného štěstí se nic nezměnilo, ba existují země a časové úseky, kdy vývoj na ose „štěstí-bohatství“ jde úplně protikladným směrem. Tento paradox bývá označován jako „Easterlinův paradox štěstí“. Ekonom „hlavního proudu“ a ekonometr budou možná ke konstatovanému paradoxu štěstí skeptičtí. „Co je to štěstí? – muška jenom zlatá…“ Ekonom je v pokušení věřit tomu, že „jeho“ funkce užitečnosti má jakýsi vyšší vědecký status než subjektivní indexy štěstí sociologů a sociálních psychologů; popřípadě může i věřit v jakýsi „ontologický charakter“ funkce „utility“. Jistě – zjevené, odhalené preference /revealed preferences/ spotřebitele jsou "„objektivně měřitelné“, avšak teoretická konstrukce „utility function“ nemá žádnou objektivní platnost ani „ontologickou hodnotu“: je stejně subjektivní jako sebe-hodnocení na škále „very happy“, „happy“, „unhappy“. A pokud jde o ekonometra: empirické studie „měření štěstí“ na něž odkazuji, podléhají stejně přísným požadavkům na statistickou korektnost, významnost a robustnost, jako každé jiné ekonometrické měření v makroekonomii, které nevybočuje „z hřiště“ úzkého ekonomického paradigmatu. A „věda o štěstí“ tak dokládá, že subjektivní vnímání štěstí souvisí s věkem a závislost má tvar písmene U, který ekonom zná z průběhu nákladových křivek /U-shaped/. Pro téma tohoto příspěvku je závažnější, že je prokázaná souvislost mezi růstem blahobytu a sebevražedností: studie 12 zemí s nejvyšší paritou kupní síly GDP z počátku 90.let ukazuje, že počet sebevražd na 100.000 obyvatel roste s růstem blahobytu /viz „Human Development Report“, UN, Oxford University Press 1994, cit. dle Oswald /1997/.Sebevražda- ať už dokonaná či dokonce už jen pokus o ni- je tím nejtragičtějším projevem ztroskotání neuhasitelné touhy člověka po štěstí, a má jistě vždy velice subjektivní příčiny, avšak stín pochybnosti, zda „více je vždy lépe“, po 7

těchto empirických studiích již zůstává. Tak např. Švýcarsko, po jehož „dohánění“ bychom mohli toužit, má 3-4x vyšší sebevražednost než Česká republika. Proto je třeba se věnovat podrobněji principu „more is better“. 3. Meze racionality „more is better“: externality a introspekce Ekonomie jako věda teleologická se zabývá cílovým chováním člověka a hledá co nejlepší prostředky k dosažení zvolených cílů. Kritériem její úspěšnosti a racionality počínání je potom efektivita, racionální kalkulace rozdílu v nákladech na „vstupy“ a kalkulovanými „výstupy“. Výkonnost ekonomického systému pak skutečně může připomínat účinnost fyzikálních

a

energetických

transformací.

V pojmu

„technologické“

K-efektivity

/Koopmansovy efektivity/ je to již název sám, který odkazuje k „inženýrství ekonomie“ /A.Sen/. Ve vektorových nerovnostech K-efektivity statické i dynamické, ve zkoumání procesů t.zv. harmonického růstu /v konečném, ba i nekonečném horizontu !/, všude v této inženýrské ekonomii platí, že „více je lépe“. Ale na vině není matematický aparát ale sama povaha discipliny, a tak princip „více je lépe“ je implicite obsažen i v pojednáních o externalitách Ronalda Coaseho, ačkoli tento Nobelista snad nikdy nepoužil ani nejjednodušší matematický aparát. Ale právě externality jsou tím „slabým bodem“ inženýrského přístupu k ekonomii. Právě proto, že trhy samotné nejsou zpravidla samy o sobě schopné poskytovat ocenění ani pozitivních ani negativních externalit, hrozí riziko, že bilance „vstupů“ a „výstupů“ bude zkreslena a „nejlepší řešení“ nabízené inženýrskou ekonomií bude racionální jen zdánlivě. Navíc: kalkul potřebný pro internalizaci externalit se sice může odehrávat – jako v „naivní teorii vlastnických práv“ na základě naivních předpokladů o ekonomických motivacích člověka, ale ve skutečnosti je součástí „vnitřního modelu světa rozhodovatele“ /zde užívám s respektem koncept, s nímž přišel český matematik a teoretik managementu doc.Alfons Bašta/. Tedy „utility“ a „disutility“ může ekonom předpokládat, že „má definovanou“, zadanou zvnějšku jako „datum“: ve skutečnosti je to s psychologií motivace ekonomického člověka daleko složitější. /Tady odkazuji k monografii Bruno S.Freye /Frey 1997/ „Not Just For the Money“- podtitul knihy hovoří o osobní motivaci – čili motivaci osobnosti /!/. Tedy namísto člověka jako „chodící kalkulačky“ je zde osoba-osobnost, jejíž motivace jsou bohatší a zdaleka ne jen ekonomické povahy/. Existuje řada případů a situací, v nichž princip „více je lépe“ doznává vážné koncepční trhliny. Pokud převedeme tento princip do roviny makroekonomie, pak se jedná o všeobecně

8

užívaný ukazatel GDP a GDP per capita. Uvedu – jako příklady- oblasti diskrepance mezi těmito makroekonomickými ukazateli a okruhy proměnných, jež ovlivňují „kvalitu života“ a „štěstí“. a/ Negativní externality „environmentální“: jsou učebnicovým a chronickým příkladem. Zde je již evidentní, že nezahrnutí negativních externalit do výpočtů GDP je hrubým zkreslením principu „more is better“. „Reálný socialismus“ byl typickým případem: „méně by bylo bývalo lépe“ pro celé vnitřně sepjaté okruhy výrob a složek GDP. Bohužel nejde jen o „výsadu“ socialismu. „Věda o štěstí“ dokáže podle B.S.Freye vyčíslit z empirických studií různých zemí, jakou peněžní kompenzaci v příjmu lidé požadují za zhoršenou kvalitu života a za přestěhování se do regionů s degradovaným životním prostředím. b/ Negativní externality v „sociální ekologii“: jsou méně viditelné, obtížně měřitelné a teprve v poslední době diskutované. Pro tržní ekonomiku je instituce rodiny „externalitou“: zajímá ji jako dodavatel pracovní síly a jako „domácnost“ s efektivní poptávkou. Práce je v paradigmatu hlavního proudu označena „záporným znaménkem“ /„disutility of labor“/. Pro „vědu o štěstí“ či sociologii kvality života je ovšem nezaměstnanost zatížena vysoce negativním znaménkem, zejména nezaměstnanost dlouhodobá, a nezaměstnanost, která /regionálně/ překračuje mez, za níž se rozpadá sociální řád. Ze všech empirických studií o vztahu "„bohatství –štěstí“ vyplývá, že i v bohatých zemích, kde již růst GDP nemá prakticky vliv na subjektivně pociťované štěstí, je nezaměstnanost vnímána jako vysloveně „negativní“ komponenta „štěstí“. Tedy růst GDP, ba dokonce i růst průměrného GDP na hlavu, pokud nevede ke snížení nezaměstnanosti- či dokonce pokud je spojen s vysokou a dále rostoucí nezaměstnaností, je velice spornou realizací principu „více je lépe“. Ještě méně viditelný je důsledek strategie „více je lépe“ pro demografické a populační chování rodiny. Rostoucí zapojování žen do „tvroby GDP“ a vnímání dítěte jako „luxusního statku“ dlouhodobé investice či dokonce „předmětu dlouhodobé spotřeby“, který si „zatím nemůžeme dovolit“ vede ke skrytému ale stále citelnějšímu deficitu v oblasti „lidského kapitálu“. Demografická imploze zemí s kulturou „více je lépe“ je pak „nezamýšleným důsledkem“. Podle některých odhadů ve SRN je nekvantifikovaná „amortizace“ lidského kapitálu či nevyčíslovaný vnitřní deficit na lidském kapitálu tak vysoký, že při jeho započítání by makroekonomické statistiky GDP SRN „spadly dolů“ o plnou čtvrtinu. c/ Neměřitelný vládní „output“: pozitivní a negativní externality vůči „společnému dobru“ právního řádu a vnitřní i vnější bezpečnosti. Zatímco daňové břemeno každý poplatník má spočítáno „do koruny“ a ví tak přesně, kolik přispívá Leviatanu-státu, obráceně, příspěvek státu pro jeho individuální podílení se na společném dobru právního řádu, spravedlnosti, 9

vnitřní a vnější bezpečnosti je obtížně měřitelný. Již jen z této asymetrie v měření plyne tendence k podcenění „dober“ jež nám – ovšem jen dobrá vláda - může poskytovat. Na druhé straně, empirické studie „vědy o štěstí“ – a zde opět odkazuji na Pražskou přednášku B.S.Freye- dokážou kvantifikovat, na kolik si –v peněžní kompenzaci na důchodu -lidé požadují za „cestu za prací“ do regionů postižených kriminalitou či rizikem terorismu /vnitřního či nověji mezinárodního/. d/ Již studie F.Pryora /2005/ poukázala na faktor rostoucí komplexnosti života a světa sociálního prostředí moderního globálního kapitalismu. Interdependence plodí vyšší náklady na informaci spotřebitele a vyšší transakční náklady vůbec. Čili samotné volby-výběry jsou spojeny s rostoucími náklady /„choice is not cost-free“/. V kultuře „více je lépe“ racionální kalkulace zachvacuje i samotnou sféru vlastní spotřeby: v odcizeném zrcadle tohoto světa posedlého vyděláváním peněz je komplikujícím faktorem, že i spotřeba si vyžaduje čas /“consumption takes time“/ a čas jak známo jsou také peníze. A tak bohaté národy nemají čas na oběd a obědvají to „co netrvá dlouho“! e/ P.A.Samuelson /Global Viewpoint 2005/ naší generací obdivovaný v 60.letech a poskytující základní učebnici ekonomie ještě i našim studentům o 40 let později /!/ poukazuje ve své moudrosti kmeta na další zdroj zpochybnění principu „více je lépe“. Růst osobních důchodů a kariérní vzestup mají kontroverzní účinek: průměrný příjem se zvyšuje, ale s tím i riziko jeho ztráty roste. Jeho udržení či šance na zvýšený příjem kladou stále větší nároky na „pružnost“ pracovní síly, její přizpůsobivost, ochotu nejen se stále učit, ale i měnit pracovní místa, dokonce profese a místa bydliště. Pro určité kategorie dokonce i v „globálním měřítku“. „Cena“, kterou je třeba platit za tento růst bohatství má podobu frustrace, sociální nejistoty /a dodejme- často rostoucího napětí v mezilidských vztazích na pracovištích ohrožených „restrukturalizací“/. Tento „trade off“ mezi výší platů a rizikem ztráty místa, jež plat zajišťuje, má za následek, že v bilanci subjektivně pociťovaného štěstí by možná bylo lépe přejít na nižší příjmovou hladinu. To však není tak jednoduché: „poziční kapitál“ má svá pravidla. Cesty „nahoru“ a „dolů“ zpravidla nejsou symetrické. „Nahoru“ se jde po stupíncích, dolů se padá rychle /a pád je tím riskantnější s čím vyšší pozice se padá/. Smluvní záruky typu „zlatých padáků“ jsou výsadou vyšších manažerů a navíc: i ty garantují jen „peněžní komponentu štěstí“, záruku proti náhlé ztrátě smyslu a pocitu užitečnosti a důležitosti dát z povahy věci nemohou. A právě tyto souvislosti nás přivádějí k dalšímu kroku při výzkumu kontrastních optik „teorie štěstí“ a „neradostné ekonomie“ hlavního proudu.

10

4. „Theory of Happiness“ vs. „Joyless Economy“ Jak známo Ronald Coase proslul zejména statí /The Nature of the Firm/ z r.1937, v níž poukázal na faktory rozhodující o „hranicích firmy“: tato hranice mezi „organizací“ a „trhem“ vzniká rovněž soutěží- tedy soutěží se nejen na trhu ale i mezi trhem a organizací. Tato jedna jediná studie vedla nejen k uznání geniality této originální osobnosti v galerii světových ekonomů, ale umožnila vybudovat pozdější teorii „vertikální integrace“. Vítězi na globálních trzích jsou dnes – v souladu s touto teorií- transnacionální korporace. Avšak tutéž logiku soutěže „organizace“- „trh“ lze použít i na rodinu-domácnost. Soutěž mezi „neformální ekonomikou domácnosti“ a „trhem“ neustále zužuje hranice „rodiny“. Jeden a tentýž princip má protikladné účinky: „firmy“ tendují k /nadměrným/ fůzím a mega-fůzím, zatímco „domácnosti“ se zužují: na bezdětné rodiny, na dočasné „kooperace na hromádce“- a nakonec na „singly“ už nevázané ani formálně ani neformálně. V souvislosti s tím trhy stále více ukrajují z tradičních a neformálních aktivit, které bývaly doménou rodiny po věky. Všechno je levnější nakoupit na trhu než si to připravovat „doma“, a to tím spíše, pokud jde o rodinu kvalifikovaných, na trhu vysoce odměňovaných „lidských aktiv“. Sféra služeb využívá „výnosů z rozsahu“ a poté, kdy textilní a oděvní průmysl vyřadily ze hry podomácku šité oblečení, přišla na řadu příprava jídel a nápojů, pečení pečiva. Se zapojením žen-matek do tvorby GDP vznikla nutnost trhem /či státem/ zajištěné péče o předškolní děti v jeslích a mateřských školách. Posledním evolučním stadiem tohoto podemílání tradiční instituce /J.Schumpeter/ jakou je rodina, je zřejmě i plození potomků přenesené na globální trhy a migraci: pracovní síly nám budou muset dodat jiné civilizace, které se – alespoň v rodiněstále ještě řídí jinými principy než my a zásadou „more is better“ se řídí především pokud jde o počet dětí v rodině. Aby mi bylo dobře rozuměno. Nejde o staromilství, ale o diskusi, jak toto „zvyšování produktivity práce v domácnosti“ vedoucí až k likvidaci rodiny, prospívá našemu subjektivně pociťovanému štěstí. Konzervárenský průmysl, později výroba polotovarů jídel, potraviny sušené, předvařené a mražené, včetně „hotových jídel“ z „pytlíku“, to všechno jsou cesty „šetřící čas“ v domácnosti: trh je efektivnější. Jednou věcí jsou zdravotní rizika – v tomto aspektu spadá naše argumentace do již diskutovaného bodu „negativních environmentálních externalit“. Druhou, ještě vážnější negativní externalitou je však negativní dopad na mezilidské vztahy v tom sociologicky malém ale přitom elementárním a naprosto základním společenství jakým pro člověka rodina byla a je. Americká /a dnes už i česká/ domácnost si může nechat přivést domů teplou pizzu 24 hodin denně. Ten kdo na to má, může denně večeřet v restauraci. Obojí jako výjimka z pravidla může být obohacením. Skutečnost, že však 11

„vyspělá domácnost“ mohla ztratit nejen vybavení ale i dovednosti /skills jak říkáme my ekonomové/ upéct domácí koláč či slavnostní dort na oslavu narozenin, to je tragedie – ve smyslu deficitu štěstí obětovanému na oltář produktivity. Tedy především v rodině je často méně ve skutečnosti více. Prastará instituce rodiny je vhodným východiskem pro hlubší vyšetření zdrojů oněch diskrepancí mezi „objektivními“ ukazateli ekonomické výkonnosti a subjektivně pociťovaným štěstím, zejména pokud jde o podmnožinu negativních sociálních externalit. Ekonomie v tradiční společnosti antiky /Etika Nikomachova/ a řadu století potom – etymologicky i historicky- tento problém neměla: zásady vedení domu –domácnost a hospodářství zde spadají vjedno- byly postaveny na vzájemnosti /reciprocita/ a racionalitě vedení domu jako celku /we rationality/. Od „Bohatství národů“ Adama Smitha však vzniká moderní politická ekonomie, v níž tajemství původu bohatství se již hledá „mimo domácnost“, ve společenské dělbě práce a v kooperaci, přičemž „neviditelná ruka trhu“ mění zásadně vztahy mezi lidmi: zdrojem motivace je sebe-zájem jednotlivce /me rationality/, reciprocita vztahů v rodině se mění na ekvivalenci ve vztazích subjektů na trhu. „Domácnost=rodina“ a „podnik=firma“ jsou již dvě oddělené instituce, jejichž stále obtížnější koexistence je předmětem starosti vědců, církví i politiků. S přechodem od principu reciprocity v modu racionality společenství rodiny k principu ekvivalence v modu racionality individua „ekonomického člověka“ se rodí onen zdroj dichotomie mezi „objektivně měřitelným ekonomickým výkonem“ a „subjektivně pociťovaným lidským štěstím“. T.Scitovsky /1986/ poukazuje na fakt, že na bezprecedentním ekonomickém růstu v USA po 2.světové válce se –kromě akumulace kapitálu- podílelo rostoucí zapojení žen do ekonomiky /z 27,9% v r.1940 na 52,7% v r.1982/. S tím šel ruku v ruce pokles počtu dětí v rodině /“nahrazovaný“ imigrací/. „Ženy sdílely hodnotový žebříček se svými muži – i jim šlo o prestiž“. /o.c., str.160 a násl./. USA a západní Evropa přes veškeré odlišnosti v tomto směru „konvergovaly“ k jednomu modelu růstu bohatství: ve skutečnosti nikoli „ve prospěch“ ale „na vrub“ rodiny. Scitovsky dále poukazuje na další proměny demografických charakteristik spojených s těmito trendy: rostoucí rozvodovost /jako důsledek rostoucí nespokojenosti s manželstvím/; a jde dokonce dále, za hranice rodiny, aby upozornil, že tlaky na rostoucí mobilitu pracovní síly mají za následek pokles počtu blízkých přátel. Trh má tendenci podřizovat mezilidské vztahy –uvnitř rodiny i vně- včetně těch nejintimnějšíchutilitarismu a čistě instrumentálnímu přístupu ke každému, s nímž imperiální ekonomický člověk přichází do styku.

12

Socialistické Československo „vynikalo“ ještě vyšším zapojením žen do ekonomiky než země za „železnou oponou“. Avšak během postsocialistické transformace se „neslučitelnost rodiny a zaměstnání“ projevila ještě vážnější demografickou implozí než v bohatých zemích, vůči nimž bychom rádi „konvergovali“ /a to platí pro celou rodinu post-socialistických tranzitivních ekonomik/. A tak někdejší český premiér a dnešní Evropský komisař už považoval tento trend za demograficky neovlivnitelný –v naší euro-americké civilizaci- a došel k závěru, že mu lze čelit jedině selektivní imigrační politikou, jejímž cílem mělo být udržet „demografickou konstantu“ 10 milionů obyvatel v České kotlině. /Tento závěr by šlo generalizovat i pro EU 25 jako celek, tedy spásu hledat v selektivní migraci, a chybějící lidské zdroje pro kolabující penzijní systémy hledat „mimo“ unii/. Pokusme se hledat jiné řešení; k tomu však je nutno nejprve upřesnit, v čem spočívají rozdíly systémů založených na principech ekvivalence a reciprocity. 5. Ekvivalence a/nebo reciprocita: člověk instrumentální a člověk ryzí Moderní ekonomie je postavena na směně ekvivalentů, vyjádřeno principem podvojného účetnictví: „má dáti“ - „dal“. Institucionální ekonomie k tomu dodala jen nový pohled, v němž směna ekvivalentních statků či služeb je směnou vlastnických práv k těmto směňovaným ekvivalentům, a transakce ekvivalentů je tak smlouvou, kontraktem, ať už explicitním de iure či implicitním via facti. . Existence oddělených subjektů vlastnických práv je předpokladem směny ekvivalentů; smluvní vztah je však z definice neúplný a zatížený rizikem informačního deficitu či informační asymetrie, a rizikem oportunismu zahrnujícího morální hazard. Oba faktory jsou potenciálním ohrožením principu ekvivalence pro vztahy mezi oběma subjekty; ty se proto snaží jistit smluvními zárukami /safeguard/ ex ante i ex post. Inherentním problémem směny ekvivalentů je důvěra /trust/: na jedné straně je elementární důvěra mezi subjekty vztahu předpokladem /precondition/ pro vznik kontraktu vůbec; na druhé straně je samo hledání ekvivalence dvěma racionálně kalkulujícími individui sledujícími své vlastní zájmy /me rationality/ již z povahy věci zatíženo vzájemnou nedůvěrou. Navíc: ve vztahu hraje „ten druhý“ /alter/ -v logice me rationality- čistě instrumentální roli – „co z něj mohu mít“, „k čemu mi může být dobrý“. Pověstná je v tomto kontextu argumentace Adama Smitha o roli sebe-zájmu a „neviditelné ruce“ trhu. Zcela jinak je tomu „ve vědě oštěstí“. S.Zamagni /2005/ již v takto postaveném problému „metodologického“ individualismu a „vztahů ekvivalence“ vidí těžko překonatelnou překážku pro subjektivně pociťované štěstí, protože to je – z hlediska individualismu paradoxně- spíše nezamýšleným by-produktem našeho zájmu a naší starostí o „toho druhého“. A tak princip 13

ekvivalence – jak se zdá logicky i historicky- vede k „bohatství národů“, ale není zdaleka zárukou subjektivně pociťovaného štěstí, ba hůře: může mu být dokonce na překážku! V aktech ekvivalentní směny -z principu ekvivalence- je transakce vlastnických práv od subjektu A k subjektu B spojena s protisměrným tokem peněžního ekvivalentu od subjektu B k subjektu A. Ve vztazích reciprocity – jsou vztahy obou subjektů charakterizovány odlišně: jako série dvoustranných /dvousměrných/ transferů, jež jsou na sobě navzájem nezávislé. Interdependence obou subjektů je zde rovněž, je jen principiálně odlišná v porovnání s ekvivalentní směnou. Nezávislost transferů implikuje jejich dobrovolnost:žádný transfer nemá jako svou podmínku předpokládanou následnost transferu ze strany druhého subjektu. V mysli subjektů, v jejich „vnitřním modelu světa“ není akt transferu spojen se vznikem závazku „toho druhého“ ani v právním ani v morálním smyslu /no external obligation/. . Směna na trhu je pojednávána a popisována jako série transakcí na principu ekvivalence a jde tedy o kontinuitu byznysu /opakované hry- supergames/. V případě nedodržených smluvních závazků /“nezaplacení“/ je pokračování směny ohroženo – právě pro popření principu ekvivalence- a v logice modu následuje snaha o dosažení vynutitelnosti /vymahatelnosti/ smlouvy. Vztahy na principu reciprocity jsou „svobodnější“: třeba mi to „ten druhý“ časem „oplatí“, třeba mi také pomůže – až to budu potřebovat. Svoboda a dobrovolnost recipročních vztahů je trvalejšího rázu: nejde o „jednokolovou hru“ jednorázového altruismu /one directional transfer jakým je dar, almužna/. V tom jsou vztahy ekvivalence a reciprocity podobné /repeated games/; S.Zamagni /2004/ rovněž poukazuje na odlišnost těchto vztahů svobodných a navzájem se respektujících subjektů ekvivalentních a recipročních vztahů od transferů, jejichž základem je nadřízenost a podřízenost a jež mají charakter přikazovacích vztahů /command economy/. Máme tedy čtyři odlišné světy a tedy i „vnitřní modely těchto světů“ v myslích „ekonomického člověka“. „Decision maker“ se pohybuje a uvažuje jako a/ tržní subjekt řídící se principy ekvivalence b/ „decision taker“ řídící se příkazy „nadřízených“ c/ filantrop obdarovávající almužnou d/ člověk ve světě vzájemnosti-reciprocity Při rozlišování těchto „vnitřních modelů světa“ jsou podstatná očekávání /expektace/ „o těch druhých“: do kterého z oněch čtyř světů patří, jakými principy se řídí, „co od nich mohu očekávat“. Zamagni /o.c., str.19/ poukazuje na skutečnost velice podstatnou, že totiž chování v modu reciprocity nelze vysvětlit v logice prostého sebe-zájmu. Neméně důležité je také to, že určitý typ chování má tendenci k „sebepotvrzování“: pokud jsem o partnerovi přesvědčen, 14

že je svým „vnitřním modelem světa“ /belief/ něco jako „fundamentalista sebe-zájmu“, sotva od něj mohu očekávat /pozdější/ reciprocitu. Ale tady pozor: lidé se ve skutečnosti chovají mnohdy dost odlišně od toho co deklarují či proklamují. A tak lze potkat radikální vyznavače sebe-zájmu, kteří jsou ve skutečnosti altruističtí a ani vztahy reciprocity jim nejsou cizí; stejně jako ty, kdo svůj sebe-zájem skrývají za předstíraný, kalkulující altruismus. Očekávané chování je tedy třeba odvozovat spíše od „zjevených preferencí“ než od hlásaných zásad. Ekonom žijící ve světě svého metodologického redukcionismu může sám začít věřit, že i reálný svět stojí a padá výlučně s principem tržní ekvivalence. A skutečně, ve významné /a stále rostoucí/ sféře mezilidských vztahů jakoby opakované transakce utvrzovaly a potvrzovaly princip ekvivalence.Ve skutečnosti je ale reciproční chování pořád ještě poměrně rozšířené- nejen v rodině a v malých neformálních sociálních skupinách, ale také v charitativních neziskových organizacích, v družstvech, kde má podobu vzájemnosti /mutuality/ /viz Zamagni /2004, str.20/. Tentýž autor ovšem upozorňuje na sílící tendence k existenci dichotomického sociálního řádu, v němž se sféry společenských vztahů dělí na výlučné domény tvrdě a nemilosrdně uplatňované ekonomické kalkulace a ekvivalence, a komplementární sféru státem vynucované solidarity, v níž nejde o dobrovolnou vzájemnost ale o „studenou“ sociální péči placenou z právně vynutitelného progresivního zdanění. A tento dichotomický řád jak se zdá už dávno přestal prospívat oběma doménám, sféře trhu i vztahům reciprocity. Je třeba hledat perspektivnější, pozitivní řešení. V dějinách ekonomických doktrín převažuje od Adama Smitha víra, že vnitřní /intrinsic/ motivace ekonomického člověka zůstává nedotčena peněžními „odměnami“ /zacházením s penězi vůbec/: paradigma ekonomie staví na „suverénním spotřebiteli“ který má dobře uspořádané preference. Naproti této „neutralitě“ peněz a vnitřních motivů člověka v ekonomii stojí dvě linie myšlení v sociologii a v sociální psychologii. Podle první vede oceňování /pricing/ a tržní vztahy ekvivalence ke kultivaci mezilidských vztahů, a zdokonaluje vnitřní motivaci ekonomického člověka, činí ho čestnějším, spolehlivějším, pořádkumilovnějším, disciplinovanějším, ba dokonce přátelštějším a ochotnějším pomáhat bližním. Podle druhé linie argumentace naopak pricing /a opakovaná ekvivalentní směna/ podminovává morální základy trhu samotného, a tím, že redukuje motivaci na výkonnost, poškozuje vzájemnou důvěru, popírá pravdu, ničí vztahy; zde se objevuje dokonce pojem demoralization cost. /Podrobněji viz Frey /1997/, str.24 a násl.; kromě filosofů, sociologů a psychologů zde i ekonom najde své zástupce jako byli J.Schumpeter, J.Galbraith, Hirschman a další/.

15

V dalším se nebudeme přiklánět ani k té, ani k oné argumentační větvi. Obě totiž mají svou pravdu: za určitých, specifických předpokladů. Co je však obecněji platné, a čeho se přidržíme, to je docela nové východisko pro ekonomické uvažování. Vztahy mezi lidmi- a s nimi i subjektivně pociťované štěstí- nemohou ani v „ekonomické kalkulaci“ stát na výlučném „oceňování“ statků a služeb; kalkulace musí – navíc- zahrnovat i dopady – externality –těchto „vztahů k věcem“ na „vztahy vůči lidem“. Nová ekonomie mezilidských vztahů tak zahrnuje statky, poziční statky a relační statky /goods, positional goods, relational goods/. Jen tak se lze vyhnout instrumentálnímu přístupu k bližním, zachovat ryzost vztahů. 6. Ekonomické motivace: světy zboží a vztahy lidí /goods, positional vs. relational goods/ Empirické studie o štěstí pomohly prohloubit psychologické teorie motivace a kladou vážné otazníky nad tou teorií motivace, která vešla do paradigmatu ekonomie jako vědy. Subjektivní blahobyt /well being/ je cca z 80% odvozován od vrozeného temperamentu, ze čtyř pětin je charakteristikou dané osobnosti. Treadmill effect – žentour kultury konzumní spotřeby zpochybňuje suverenitu spotřebitele /na tento problém poukázal již Lane v knize „The Market Experience“ /R-Lane 1991/. V tomtéž roce přišli A.Tversky a D.Kahneman s hypotézou , že „preferences are reference dependent“ /cit podle Bruni,Porta /2002/, kteří tuto myšlenku považují za jednu z nejdůležitějších myšlenek behaviroální ekonomie. Dalším obohacenímtentokrát ve vztahu k „agentuře historie“ a „paměti“ ekonomického člověka je koncept „remembered utility“ D.Kahnemana a jeho kolegů: ten dává do vztahu okamžitou, momentální funkci užitku s retrospektivní funkcí užitku. Tyto psychologizující směry uvažování vedou od inženýrské ekonomie, v níž se izolovaný jedinec rozhoduje ve světech fyzických komodit, zpět k ekonomii jako vědě o chování lidí navzájem: v nich jde rovněž o vztahy „k věcem“, ale prostřednictvím vztahů k ostatním lidem. Tedy statky, komodity, zboží /goods/ v ekonomii zůstávají. Váha „tradice“ ekonomického myšlení v inženýrském myšlení už tak pokročila, že i ony vztahy k lidem neumíme měřit jinak než prostřednictvím „zvláštních zboží“; tento přístup- zahrnutí „pozičních vztahů“ a „relací- referencí“ k druhým lidem mezi „goods“ také umožňuje pokračovat v poměřování efektivnosti, účinnosti, jež zůstává i v „nové ekonomii“. Italská škola, která podle mne pokročila nejdále ve zkoumání těchto „vztahů“, hovoří o „komplexnosti“ ekonomických vztahů v chování lidí a o novém pojetí racionality, dokonce o novém paradigmatu racionality /viz Sacco,P.L.-Zamagni,S. /2002/. Zde jen podotýkám, že z hlediska radikální filosofické kritiky ekonomie vůbec je možné tento přístup odsoudit jako dovršení „odcizení“ člověka člověku; tento radikální směr /s možnými a oprávněnými odkazy až k „Ekonomicko16

filosofickým rukopisům“ „mladého Marxe“ nezastávám; znamenal by rezignaci na ekonomii jak ji známe/. Koncept „positional goods“ je starý už 30 let /Hirsch/ a souvisí s konkurencí lidí pokud jde o jejich status, společenské postavení /positional competition/. Tak např. vzdělání je všudev té či oné míře veřejným statkem, a produkuje pozitivní externality. Poptávka po něm roste právě z těchto důvodů, ale s rozšiřováním jeho obecné hladiny klesá zákonitě jeho „utility“. To jen posiluje roli a moc symbolů dosaženého výjimečného statusu vzdělání /Oxforf, Harvard.../. Totéž lze prokázat pro růst celkové úrovně spotřeby v konzumní společnosti a roli statusu luxusních značkových a jinak exkluzivních výrobků a služeb. Jako vedlejší produkty této soutěže o výlučné pozice „V.I.P“ však vznikají vážné společenské škody, plýtvání, rozpad sociální soudržnosti. S.Zamagni poukazuje na to, že právě soutěž o „poziční statky“ nakonec zhoršuje jak individuální tak společenský blahobyt /a s ním i subjektivně vnímané štěstí“ /Zamagni 2004, str.27-28//. Poziční konkurence je také jedním z faktorů pomáhajících roztáčet „žentour“ konzumní společnosti. Pro souvislosti, o něž jde v této studii, je důležité toto: soutěž o poziční statky a poziční statky samotné napomáhají k celkovému růstu GDP /pozitivní efekt na goods/ a současně – jako svůj „nezamýšlený by-pruduct“- poškozují „sociální ekologii“ společnosti /negativní efekt na relational goods/. „Relational goods“ je obtížné překládat jako zboží,statky; dejme přednost původnímu významu, tedy „dobra vztahů mezi lidmi “. Jde o statky či aktiva „neviditelná“, nehmatatelná a jen nepřímo měřitelná. Sociologie malých skupin či sociologie rodiny se typicky zabývají vztahy, v nichž jde o „relational goods“ vzájemné lásky, důvěry, přátelství...Mají tato dobra „co dělat“ v ekonomii? Ekonomie postavená na principu ekvivalence, racionální kalkulace jednotlivce, pro něhož jakoby ostatní lidé měli jen čistě instrumentální hodnotu k naplnění jeho ambicí v prostoru goods a positional goods, nuže, zdá se, že v takto pojaté vědě opravdu nemají dobra vztahů mezi lidmi co dělat. Ale přece jen: jakmile byznys zkoumáme jako opakovanou hru, vztahy mezi obchodními partnery, klienty, zaměstnanci a zaměstnavateli atd.atp. začínají být ovlivňovány agenturou historie hry jménem byznys, a paměť a vnitřní modely světa „hráčů“ jsou ovlivňovány psychologií zkušenosti z předešlých kol hry. Institucionální ekonomie /O.E.Williamson/ tak došla v teorii smlouvy k modu „relational contracting“ /a ten jsem se pokoušel přeložit jako „příbuzenský smluvní vztah“/. Dlouhodobé opakování transakcí pomáhá dávat formálním vztahům v byznysu neformální rysy, a ty pak umožňují budovat sítě a struktury vztahů vzájemné důvěry. Důvěra /trust/ je takovým typickým „relačním dobrem“, s důvěrou stojí /a s propadem důvěry padá/ existence řady korporací operujících jinak v modu „principu ekvivalence“, a to zejména v bankovnictví, ve 17

finanční sféře, ale dokonce obecně: na trhu vůbec. „Relational goods“ jsou pak součástí „společného dobra“ pro hospodářství. Zde není prostor pro podrobnější rozbor common good; odkazuji na svou poslední monografii „Ekonomie důvěry a společného dobra“ /Mlčoch 2005d/. Je třeba pokročit dál. Porovnávání „dober“ je jak již řečeno obtížné; nejlépe měřitelná jsou private goods jejichž oceňování poskytuje trh sám. Ale jak již rovněž řečeno, pricing mívá pozitivní i negativní dopady na vztahy mezi lidmi, tedy by-productem produkce zboží jsou i „relational goods“. Poziční statky jsou zpravidla lépe měřitelné než jejich negativní dopady na realational goods. /A už tato asymetrie v měření povzbuzuje k motivaci kariérních vzestupů, reorganizací a fůzí: odměna – ta viditelná- je sladká, možné vedlejší – a hořké- důsledky pro vztahy s lidmi jsou méně viditelné/. Nový prostor zkoumání v oboru goods, positional goods a relational goods je současně prostorem, v němž lze teprve smysluplně pojednat o tématu „ekonomie a štěstí“; teprve tento nový prostor dává příležitost k vysvětlení zdánlivého paradoxu, proč „méně“ /v oboru goods/ může znamenat i více /v oboru sjednocení goods, positional goods a relational goods/. Abychom se vyhnuli problémům s měřením, bude mít naše první přiblížení podobu diskuse -kvalitativní analýzy některých „genotypů“ či „krajních bodů“ nového prostoru zkoumání ekonomického chování. Použiji jakési „kazuistiky“ případů v byznysu /a šíře ve společnosti/ důvěrně známých; nový může být pohled na to co je spojuje a čím se liší. I.

Podnikatel „Miltona Friedmana“: jeho jedinou společenskou odpovědností je maximalizace zisku /v modu ekvivalence/. Positional goods mají o to silnější motivační roli. „Relational goods“ s negativními dopady /externalitami/ na životní a sociální prostředí jsou mimo rámec uvažování /G.Soros: „měli si to lépe hlídat“/.

II.

Podnikatel se sociální odpovědností byznysu /corporate social responsibility- CSR/: podnik operuje v modu tržní ekvivalence a cílevědomě si buduje image společenské odpovědnosti. Altruismus má podobu „filantropie“ – jednorázového daru bez vzniku relačních dober, či dokonce kalkulujícího, předstíraného altruismu „bez toho druhého“ /S.Zamagni/.

III.

Banka, pojišťovna, investiční či penzijní fond chovající se správným, zdravým /sound/ způsobem. Kromě „goods“, které produkuje v modu principu ekvivalence, pomáhájako by-product- budovat a posilovat hladinu vzájemné důvěry ve společnosti, vytváří „sociální přidanou hodnotu“. Je otázkou k řešení, zda silná motivace k „positional goods“ uvnitř banky je či není slučitelná s tvorbou sociální přidané hodnoty.

18

Bankovnictví ve Švédsku /Skandinávii/ je vzorem vysoké výkonnosti v modu ekvivalence a současně „rozpouštěním přebytku“ klientům –spotřebitelům /nejvyšší produktivita-nejnižší podíl finančního sektoru na GDP/. Studium v tomto kontextu si zaslouží i rozsáhlý „sociální experiment“ solidárních financí v Kanadě: společenství „Des Jardins“ zahrnuje cca 5 milionů účastníků, ekonomicky prosperuje a produkuje přitom vysokou „sociální přidanou hodnotu“. IV.

Top manažer zneužívající „managerial discretion“ ve velké korporaci: pokušení uměle nafukovaných bublin ve tvorbě „goods“, zesilované motivačními schématy „pozičních statků“; po prasknutí „bublin“ náhlý propad jak v oceňovaných goods korporace, tak v relačních dobrech klientely a šíře celé společnosti /“ztráta – vypaření se důvěry“/.

V.

Manažer či spolu-vlastník provozující „insider dealing – insider trading“. Zneužití privilegovaného přístupu k informacím /asymetrie informací/ k osobnímu obohacení je vlastně již porušením principu ekvivalence; argumentace ve prospěch takového konání jako urychlení "šíření informací" je mylná. Negativní externalitou je ztráta integrity kapitálových trhů s důsledky obdobnými jako ad IV.

VI.

„Pirát“ či „tunelář“ provozující „striping assets“ a vykrádání firmy zevnitř: nevytváří žádnou novou „přidanou hodnotu“ ani v modu ekvivalence, zneužívá „poziční situace“ a produkuje jen zápornou sociální přidanou hodnotu ztracené důvěry ve společnosti. Pak je již jen krůček k obyčejnému zloději či lupiči: ten rovněž nevytváří žádné nové statky /goods /, často poškozuje již hodnoty existující a svým počínáním zvyšuje „transakční náklady“ ve společnosti /odhad v USA: celkové náklady na zločin ve výši 12% GDP/... Kriminální ekonomika již potom může dokonce pracovat na principu ekvivalence /prodej kradeného zboží v prodejnách s provozem 24hod.denně/, „ochrana bankovního tajemství“ peněz po jejichž původu se nepátrá/. Jde o dodatečné, vyvolané „negativní externality“ v sociální ekologii /“relational goods“ se záporným znaménkem/.

VII.

„Ekonomie společenství“ pracující a hospodařící v modu reciprocity: produkce „goods“ je vázána podmínkou nepoškozovat „relational goods“ ani mezi členy komunity, ani navenek /vůči klientům, životnímu prostředí, širší komunitě.../. Naopak: jsou to vztahy vzájemnosti, jež tvoří základ hospodaření. „Positional goods“ nehrají v ekonomice společenství žádnou roli: ani uvnitř, mezi členy, ani navenek- vůči kultuře konzumní společnosti. Komunita přijímá „dary“ zvenčí, ale nikoli studenou filantropii či neosobní almužnou, ale jako osobní angažovanost a pomoc spojená s růstem vztahů /přátelství, sympatie, .../. Podnik „ekonomie společenství“ není 19

neziskovou organizací ani charitou; má-li přežít i ekonomicky- na trhu- musí mít uspokojivé cash flow, nesmí se dostat do režimu bankrotu. Produkce „goods“ je zde tím, co je členům společenství „přidáno“, když rozvíjejí své vztahy vzájemnosti. Zatímco prvních 6 případů nečiní ekonomovi velké potíže /setkáváme se s nimi „dnes a denně“/, sedmý případ může působit jako „pohádka pro dospělé“. Odkazuji na literaturu Bruni,L./ed./ /2002/ a Bruni,L. /2004/, Hollis /1999/, Mlčoch /2005 d/, Sacco-Zamagni /2000/ a /2002, Zamagni /2004/ a /2005/. Jedná se o teoretický model, v jehož pojmenování pionýři tohoto výzkumu přešli od konceptu sharing economy a terminologie se ustaluje na economy of communion. Model je odvozen z reality skutečných experimentů, jež se rozvíjejí posledních 15 let v rámci celosvětového hnutí Focolare. Zakladatelka hnutí Ciara Lubich již dostala čestný doktorát ekonomie na univerzitě v Boloni. Ekonomie společenství je převážně italskou školou, ale v poslední době existují překlady do angličtiny a pracuje se na dalších ; experimentování i teorie z něj odvozená poutá pozornost zejména v Cambridge /UK/. V kontextu tohoto příspěvku je podstatné, že „ekonomie společenství“ je rovněž pokusem o překonání dichotomie a paradoxů mezi „ekonomií“ a „štěstím“. V tomto kontextu se jedná o „mikro- a sub-mikro ekonomii štěstí“, o principiálně novou racionalitu, v níž jednotlivec není popřen, ale je součástí kolektivity a štěstí hledá v sebe-realizaci ale jiného typu: v zájmu o druhé. Lze říci že jde o ryzí, pravý altruismus – ne bez těch druhých, ale s nimi. Ani sebe-zájem není popřen, ale je rovnocenný zájmu o druhé /“bližního jako sebe sama“/. V novém paradigmatu, které je teprve ve stádiu zrodu, se člověk cílově chová v prostoru vymezeném statky i vztahy k lidem /we-rationality znamená, že „více je lépe“ tehdy a jen tehdy, pokud „je více“ nejen „věcí“ ale i dober vztahů mezi lidmi. Nový prostor goods, positional goods a relational goods má ovšem implikace nejen pro úroveň mikro, ale i pro „makro-ekonomii štěstí“, tedy pro nově pojatou filosofii hospodářských politik. Dříve než se obrátíme k těmto implikacím pro hospodářské politiky, je třeba učinit následující. poznámky: a/ Reciproční chování není jen výlučnou doménou rodiny a má dlouhou historii. Bez nároku na úplnost evolučních uzlů možno poukázat na život prvokřesťanských komunit antiky a mnišských řádů středověku. Brocanelli /2004/ diskutuje „františkánskou ekonomiku“ v prvních generacích jako pokus o odpoutání se od způsobu života „člověka ekonomického“ v Itálii 13.století. Sacco a Zamagni /2002/ odkazují k Neapolské škole současníků Adama Smitha /Antonio Genovesi, Ferdinando Galiani/: ti, na rozdíl od „neviditelné ruky“ trhu 20

zůrazňovali předivo viditelných, veřejných ctností pro „občanskou ekonomii“: obchod jako „assistenza reciproca“ nelze stavět jen na ekvivalenci a instrumentálním utilitarismu. Genovesi se tak nutně dostává do polemiky s B.Mandevillem; pokud jde o Adama Smitha, novější výzkum vnitřní konzistence jeho díla v obou jeho hlavních knihách ukazuje, že rozdíly proti Genovesimu by nemusely být příliš velké. Utilitarismus 19.století ještě rozuměl „úkolu své doby“ jako zabezpečení co největšího štěstí pro co největší počet lidí. Do recipročního chování lze řadit i družstevní tradice v řadě evropských zemí, /někdejší/ izraelské kibucy, víc než půlstoletí trvající „experiment Mondragon“ v Baskickém Španělsku. Recipročním chováním lze popsat spontánně se vyvinuvší obcházení daňových zákonů v některých francouzských venkovských regionech: „přátelská výpomoc“ jako „assistenza reciproca“ měla podobu „nefakturovaných zboží a služeb“ a když ne trvalé tak dočasné rezignování na princip ekvivalence typický pro peněžní směnu. Neformální zvyky „službaprotislužba“, které se vyvinuly v „přikazovací ekonomice nedostatku“ byly často rovněž recipročním chováním a tento nedokonalý substitut funkčního trhu přinášel „vedlejší sociální přidanou hodnotu“- i po té se stýská podle již zmíněných interview L.Pryora /2005/ některým z obyvatel bývalé NDR. Konečně sociálně specifické podoby recipročního chování jsou typické i pro marginalizované skupiny „bezdomovců“. b/ I „pohádka pro dospělé“ v podobě „ekonomie společenství“ je zatím marginálním, okrajovým jevem: hnutí Focolare eviduje nějakých 700-800 „realizovaných nemožností“ v různých částech světa /z toho cca polovinu v Evropě/. c/ Výše uvedené ukazuje, že jde o jednu z evolučních cest, po níž by se v budoucnu snad mohla vydat na principu nápodoby větší část společnosti. „Kulturní obrácení“, které by taková evoluce měla jako svou předběžnou podmínku, se nemusí zdát pravděpodobné. Na druhé straně neznám žádné jiné teoreticky zdůvodněné východisko z krize sociálního státu a z existujícího „dichotomického sociálního řádu“ /Zamagni/. Vize „imperiální ekonomie“ s expanzí principu ekvivalence do dalších sfér společnosti a do hloubky mezilidských vztahů takové východisko podle mého názoru neposkytuje: nevede totiž ke štěstí, a ke štěstí jsme stvořeni /se narodili. d/ Ať tak či onak, má-li být mikroekonomický základ pro filosofii makroekonomických politik „směrem ke štěstí“ dostatečně realistický, je třeba stavět nejen na těchto margináliíchjakkoli se mohou zdát řešením dilematu ekonomie a štěstí, ale i na těch kazuistikách, jež jsme uvedli výše pod body I, II, III: tedy „genotypy“ podniků „Friedmanovy filosofie“, korporací se sociální odpovědností /CSR/ a „sound“ organizací produkujících „přidanou sociální hodnotu“. Makroekonomické politiky vůči těmto třem podmnožinám musejí být poněkud 21

odlišné: od „lepšího hlídání“ těch, jimž jde jen o privátní zisk, přes podporu všech snah o sociálně odpovědné chování firem až k povzbuzování těch „sound business practices“, které pomáhají budovat struktury a sítě důvěry ve společnosti. 7. Implikace pro teorii hospodářské politiky: růst jako vedlejší efekt štěstí Politika od časů Aristotelových má sloužit obecnému blahu. Pokud „věda o štěstí“ – ať už jde o happiness či well-being přesvědčivě dokládá, že „whilst money might buy a little happiness, it does not buy very much“ /H.D.Dixon /1997/ str.1813/, měla by z toho filosofie makroekonomických hospodářských politik vyvodit odpovídající konsekvence. Jako výsledek sebeklamu tržní ekonomiky /fungování „žentouru“ hedonistické adaptace a srovnávacích aspirací vůči úspěšnějším/ je „disproporcionální částka času zasvěcena sledování pekuniárních cílů na úkor rodinného života a zdraví, a subjektivní blahobyt je menší než by mohl být. Je jasné, že realokací času ve prospěch rodinného života a zdraví by šlo zvýšit subjektivní blahobyt“ – konstatuje v právě připravovaném sborníku pionýr výzkumu štěstí R.Easterlin /cit dle Bruni-Porta /2005/, str.7/. Je ovšem otázka: jak může makroekonomická politika zabránit sebeklamu mikro a submikro chování účastníků trhu nemá-li se stát manipulací a omezením osobních svobod? Samotné rozumové poznání funkce a principu „konzumního žentouru“ a „positional goods“ zřejmě nestačí, jak ostatně dokládá už titul knihy H.Librové /2003/: její sociální skupina výzkumně sledovaných „pestrých a zelených“ je po 10 letech nazvána „Vlažní a váhaví“- i tyto minority podléhají svodům sebeklamu konzumní společnosti. Nicméně i s plným vědomím všech těchto omezení jsem přesvědčen, že určitá poučení pro posuny v pořadích cílů hospodářských politik jsou možná. Pokusím se poukázat alespoň na některé možnosti. i/ Aktivní politika zaměstnanosti. Nezaměstnanost, zejména dlouhodobá, je sociálním zlem, a vysoce negativně subjektivně prožívanou komponentou štěstí. Cíle v oblasti snížení nezaměstnanosti by měly být nadřazeny i růstovým cílům GDP /ba i GDP per capita/. Ne každý růst vede ke snížení nezaměstnanosti; pak je jeho hodnota pro „well-being“ nízká. ii/ Prodlužování pracovní doby, práce o sobotách a nedělích, redukce svátků či argumentace vůči zavádění nových svátků; rozšiřování možností pro dvě /i více/ zaměstnání a úvahy o nepřiměřeném prodlužování věkové hranice odchodu do penze jsou vedeny logikou „více je lépe“, aniž by braly dostatečně v potaz vedlejší negativní sociální externality a ztráty na „relational goods“. iii/ Aktivní politiky na podporu rodiny jsou víc než žádoucí, protože instituce rodiny trpí stále obtížnější slučitelností svých funkcí se zaměstnáním. Nejvíce se to projevuje negativně na 22

přístupu k přijetí dítěte a volbě počtu dětí v rodině. I v nejbohatších zemích se vyčísluje hodnota „neplacené práce v rodině“ a „neplacené práce spojené s investicí do dítěte“. Hledají se optimální formy této podpory: pozitivní, aktivní, by znamenala péči o dítě jako „placené zaměstnání“, negativní by pak znamenala „daňovou penalizaci“ bezdětných rodin či rodin pod hranicí prosté reprodukce. x/ Za jednu z nevyhnutelných cest ke zvýšení konkurenceschopnosti je považováno zpružnění trhu práce /v ČR jako v EU/, větší adaptibilita pracovní síly, ochota měnit zaměstnání a bydliště. Kalkulace „na principu ekvivalence“ by měly být korigovány negativními sociálními externalitami ztrát na „relational goods“, zpřetrhání mezilidských vztahů a vykořenění. Bez zohlednění těchto negativ mohou být politiky podporující mobilitu pracovní síly vysoce kontraproduktivní. Podobně je tomu s aktivní politikou migrace, která je „zaplacena“ roztrháváním rodin. xx/ Vize dalšího rozvoje pro ČR v rámci EU je postavena na konceptu „knowledge based economy“, ekonomika postavená na vědění a vzdělání. Jsou země, které si staví cíle poskytnout vysokoškolské vzdělání 80% mladé generace /UK/. Odhlédneme-li od realističnosti takového cíle, zůstává jiný problém. Vyšší dosažené vzdělání sice prokazatelně rozšiřuje možnosti získání zaměstnání- ale už nikoli zaměstnání odpovídající kvalifikaci. Výsledkem je frustrace a újma na subjektivně pociťovaném štěstí /Nedávný empirický průzkum ve Skotsku ukázal, že nelze nalézt žádnou výraznou a statisticky významnou korelaci mezi dosaženým vzděláním a subjektivně vnímaným štěstím/. Zde se nabízejí dvě východiska: -

realističnost /nikoli jen nová ideologie/ v cílech vzdělávací soustavy

-

obnova spojení rozumového vzdělávání s výchovou ke ctnostem, jež svobodná společnost potřebuje naléhavěji než společnosti nesvobodné; v těchto souvislostech jde o výchovu ke skromnosti a pokoře: ochotě přijmout i společensky méně hodnocené zaměstnání. Jen jako připomínka: pro Aristotela byl šťastný život /eudaimonia/ jakousi odměnou za dobrý a ctnostný život: nikoli funkcí získaného bohatství!

xxx/ Demografická imploze a prodlužování lidského věku v zemích euro-americké civilizace mají za následek krizové projevy a hrozby kolapsu penzijních systémů. Východisko se hledá v privátních penzijních fondech /a to přes fakt, že hrozba krize penzijních systémů se nevyhýbá ani zemím s již rozvinutými institucemi tohoto typu jako jsou USA/. Filosofie tohoto uvažování dál staví na „prioritě kapitálu“ a principu ekvivalence. Tradiční zabezpečení na stáří bylo po staletí postaveno na mezigenerační reciprocitě. Soukromé penzijní fondy jsou přitom kriticky závislé na hladině vzájemné důvěry ve společnosti: tedy jsou to deficity ve 23

sféře relational goods, které jsou na překážku větších úspor a investic na stáří. V západoevropských bankovních domech se hromadí přebytečný kapitál /capital excess/ a očekává se jeho další růst, zatímco východní a jižní Evropa /a země „třetího světa“/ trpí nedostatkem kapitálu a přebytkem nadbytečné pracovní síly. Jako možné východisko z této situace se nabízí návrat k reciprocitě a rozvoj ekonomie společenství, v níž prioritu má nikoli kapitál, ale práce. Bez organického spojení a spolupráce mezi kapitálem a prací nelze nalézt ani východisko „z rozvodu“ ekonomie a štěstí v bohatých zemích. Většina předchozích „nových či pozměněných politik štěstí“ je však kriticky závislá na jedné předběžné podmínce: přijetí faktu, že –my všichni- v bohatých společnostech žijeme /už dlouho/ nad poměry, a to i když už jsme se mohli přesvědčit, že tudy cesta ke štěstí nevede. Překážkou pro cestu ze začarovaného kruhu konzumního žentouru je Layardův „effect of habit“ /zvyk je železná košile/: jakmile se člověk přizpůsobí vyššímu životnímu standardu, ztrácí volbu k návratu na předchozí životní úroveň“ /cit dle Bruni-Porta /2005/. Ekonom zná tento efekt v podobě „spotřeby nepružné směrem dolů“. Zdá se, jakoby začarovaný kruh neměl východisko. Tuto skepsi nezastávám. Jednak je vždy možná osobní konverze, obrácení ve staré křesťanské /a ještě předtím židovské/ terminologii. Vždy se mohu rozhodnout, že omezím své ekonomické aktivity /a tvorbu bohatství/ - abych žil šťastnější život. To je ovšem individuální řešení. Pokud jde o makroekonomii, východisko ze začarovaného kruhu nabízí Charles Kenny /Kenny 1999/. Napovídá je již titulek – otázka- jeho stati; neboť jak známo dobře položená otázka již implikuje správnou odpověď. Jestliže se ukazuje, že růst v bohatých zemích již nevede ke štěstí, zůstává obrácená možnost: štěstí, které má za následek jako nezamýšlený „vedlejší produkt“ ekonomický růst. Kennyho tajemství není nové. Bylo známo již otcům sociálně-tržního hospodářství v Německu před půl stoletím, zejména těm, kteří vycházeli z křesťanské sociální etiky. Tak Wilhelm Röpke napsal: „Nezaslouženě máme to štěstí, že ke všemu ostatnímu, co nám tržní hospodářství přináší navíc na hodnotách přesahujících hodnoty ekonomické, smíme očekávat ještě i vyšší produktivitu materiální povahy“. /cit dle Spieaker /1996/, str.28/. Štěstí je tím, co je nám přidáno: když děláme to co dělat máme. Péče o hospodářský a sociální řád a starost o právní stát v logice ordo-liberalismu měla jako svou odměnu rychlý růst hospodářství. Ekonomie a štěstí spolu jistě souvisejí, ale tyto souvislosti nejsou jednoduchou kauzalitou od ekonomie ke štěstí. Nesnažme se „dohánět“: nikoho a nic, ani v Evropské unii, ani mimo ni. Dělejme, co dělat máme, starejme se o to, jak ekonomie může přispět ke štěstí co největšího počtu lidí- pokud je to v jejích možnostech. Růst se pak dostaví 24

sám. Štěstí-to je muška jen zlatá. Tajemství štěstí spočívá v tom, že zlatou mušku necháme letět, kam si letět přeje-protože už víme, že méně může být i více. Seznam použité literatury: Antoci,A., Sacco,P., Zamagni,S.: „The Ecology of Altruistic Motivations in Triadic Social Environments“. In: Gérard-Varet,L.A.- Kolm,S.C.- Mercier Ythier,J. /ed./: „The Economics of Reciprocity, Giving and Altruism“, Macmillan Press Ltd., London 2000. Brocanelli,V.: „Opzione per la poverta evangelica e dissociazione dall „homo oeconomicus“ nell´esperienza francescana“. Vita minorum, LXXV-n.5, Settembre-Ottobre 2004, p.7. Bruni,L./ed./: „The Economy of Communion. Toward a Multi-Dimensional Economic Culture“. New City Preess, New York 2002. Bruni,L.: „L´economia, la felicita e gli altri“. Citta Nuova Editrice, Roma 2004. Bruni,L.- Porta,P.: „Economics and Happiness. Reality and Paradoxes“. University of Milano-Bicocca, 2005, MIMEO 14 pp. Casson,M.: „Entrepreneurship and Business Culture“. Edward Elgar, Cheltenham UK, 1995. Dixon,H.D.: „Controversy Economics and Happiness.“ Editorial Note. The Economic Journal, 107, November 1997, 1812-1814. Dyker,D.A.: „Catching Up and Falling Behind. Post-Communist Transformation in Historical Perspective“. Imperial College Press, London 2004. Frey,B.S.: „Economics and happiness.Where we stand“. „Kahneman Speech“ at the 30th Annual Congress „Absurdity in the Economy“, IAREP, Prague September 21-24, 2005. Frey,B.S.: „Not Just For the Money. The Economiic Theory of Personal Motivation“. Edward Elgar, Cheltenham UK, 1997. Hollis,M.: „Trust Within Reason“. Cambridge University Press, UK, 1998. Kenny,Ch.: „Does Growth Cause Happiness, or Does Happiness Cause Growth?“ KYKLOS, Vol.52, 1999, Fasc.1, pp.3-26. Lane,R.: „The Market Experience“. Cambridge University Press 1991. Librová,H.: „Vlažní a váhaví. /Kapitoly o ekologickém luxusu/. Nakl.Doplněk, Brno 2003. Mlčoch,L.: „Institucionální ekonomie“. 2.vydání, Karolinum 2005 /a/ Mlčoch,L.: „L´économie et la félicité: Pourquoi moins peut signifier plus. Vers l´anthropologie économique nouvelle“. Réunion annuelle de l´AIESC, Fribourg University /Suisse/-l´Institut Philanthropos“, Septembre 8-11, 2005, MIMEO 8 p. /2005 b/. Mlčoch,L.: „How to Teach the Economics as Social Science“. Symposium „How to Teach Social Sciences? Challenge for 21st Century“. FSS, Masarykova univerzita, Brno, 16.září 2005.

25

Mlčoch,L.: „From the Central Planning Happiness to a Market System Self-Deception“. Keynote Address, the 30th Annual Congress of IAREP, Prague, TOP Hotel, September 21-24, 2005, 4 p. /2005 c/ Mlčoch,L.: „Ekonomie důvěry a společného dobra. Česká republika v Evropské uniipokus o nástin perspektivy“. Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, sešit 5/ 2005, 127 str. /2005 d/. Oswald,A.J.: „Happiness and Economic performance.“ The Economic Journal, 107, November 1997,p.1815-1831. Sacco,P.L.-Zamagni,S.: „Complessita relazionale e comportamento economico. Materiali per un nuovo paradigma di razionalita“. Il Mulino, Bologna 2002. Spieker,M.: „Katolická sociální nauka a sociální tržní hospodářství“. Česká křesťanská akademie, Praha 1996. Zamagni,S.: „Towards an Economics of Human Relations: On the Role of Psychology in Economics.“ Group Analysis, Vol.37, /1/: 17-32, London 2004. Zamagni,S.: „Happiness and individualism: a very difficult union“. Bologna University, dep.of Economics, MIMEO, 30 pp., 2005.

26

Previously published:

26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60.

2003: Ondřej Schneider : European Pension Systems and the EU Enlargement Martin Gregor: Mancur Olson redivivus, „Vzestup a pád národů“ a současné společenské vědy” Martin Gregor: Mancur Olson’s Addendum to New Keynesianism: Wage Stickiness Explained Patrik Nový : Olsonova teorie hospodářského cyklu ve světle empirie: návrh alternativního metodologického přístupu Ondřej Schneider: Veřejné rozpočty v ČR v 90. letech 20. století – kořeny krize Michal Ježek: Mikroanalýza reformy českého důchodového systému Michal Hlaváček: Efektivnost pořízení a předávání informace mezi privátními subjekty s pozitivněextenalitní vazbou Tomáš Richter: Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dluhového financování Vladimír Benáček: Rise of an Authentic Private Sector in an Economy of Transition: De Novo Enterprises and their Impact on the Czech Economy Tomáš Cahlík, Soňa Pokutová, Ctirad Slavík: Human Capital Mobility Tomáš Cahlík, Jakub Sovina: Konvergence a soutěžní výhody ČR Ondřej Schneider, Petr Hedbávný: Fiscal Policy: Too Political? Jiří Havel: Akcionářská demokracie „Czech made“ Jiří Hlaváček, Michal Hlaváček: K mikroekonomickému klimatu v ČR na začátku 21.století: kartel prodejců pohonných hmot? (případová studie) Karel Janda: Credit Guarantees in a Credit Market with Adverse Selection Lubomír Mlčoch: Společné dobro pro ekonomiku: národní, evropské, globální Karel Půlpán: Hospodářský vývoj Německa jako inspirace pro Česko Milan Sojka: Czech Transformation Strategy and its Economic Consequences: A Case of an Institutional Failure Luděk Urban: Lisabonská strategie, její hlavní směry a nástroje. 2004: Jiří Hlaváček, Michal Hlaváček: Models of Economically Rational Donators Karel Kouba, Ondřej Vychodil, Jitka Roberts: Privatizace bez kapitálu. František Turnovec: Economic Research in the Czech Republic: Entering International Academic Marke.t František Turnovec, Jacek W. Mercik, Mariusz Mazurkiewicz: Power Indices: Shapley-Shubik or PenroseBanzhaf? Vladimír Benáček: Current Account Developments in Central, Baltic and South-Eastern Europe in the Preenlargement Period in 2002-2003 Vladimír Benáček: External Financing and FDI in Central, Baltic and South-Eastern Europe during 20022003 Tomáš Cahlík, Soňa Pokutová, Ctirad Slavík: Human Capital Mobility II Karel Diviš, Petr Teplý: Informační efektivnost burzovních trhů ve střední Evropě František Turnovec: Česká ekonomická věda na mezinárodním akademickém trhu: měření vědeckého kapitálu vysokoškolských a dalších výzkumných pracovišť Karel Půlpán: Měnové plánování za reálného socialismu Petr Hedbávný, Ondřej Schneider, Jan Zápal: Does the Enlarged European Union Need a Better Fiscal Pact? Martin Gregor: Governing Fiscal Commons in the Enlarged European Union. Michal Mejstřík: Privatizace, regulace a deregulace utilit v EU a ČR: očekávání a fakta Ilona Bažantová: České centrální bankovnictví po vstup České republiky do Evropské unie (právně institucionální pohled) Jiří Havel: Dilemata českého dozoru finančních trhů. Irena Jindřichovská: Response of Regulatory Bodies to Financial Crises: Role of Auditors and International Comparison

27

61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80. 81. 82. 83. 84. 85. 86. 87. 88. 89. 90. 91. 92. 93.

Karel Janda: Bankruptcy Procedures with Ex Post Moral Hazard Ondřej Knot, Ondřej Vychodil: What Drives the Optimal Bankruptcy Law Design Jiří Hlaváček, Michal Hlaváček: Models of Economically Rational Donators: Altruism Can Be Cruel Aleš Bulíř, Kateřina Šmídková: Would Fast Sailing towards the Euro Be Smooth? What Fundamental Real Exchange Rates Tell Us about Acceding Economies? Gabriela Hrubá: Rozložení daňového břemene mezi české domácnosti: přímé daně Gabriela Hrubá: Rozložení daňového břemene mezi české domácnosti: nepřímé daně Ondřej Schneider, Tomáš Jelínek: Distributive Impact of Czech Social Security and Tax Systems: Dynamics in Early 2000’s. Ondřej Schneider: Who Pays Taxes and Who Gets Benefits in the Czech Republic? 2005: František Turnovec: New Measure of Voting Power František Turnovec: Arithmetic of Property Rights: A Leontief-type Model of Ownership Structures Michal Bauer: Theory of the Firm under Uncertainty: Financing, Attitude to Risk and Output Behaviour Martin Gregor: Tolerable Intolerance: An Evolutionary Model Jan Zápal: Judging the Sustainability of Czech Public Finances Wadim Strielkowsi, Cathal O’Donoghue: Ready to Go? EU Enlargement and Migration Potential: Lessons from the Czech Republic in the Context of the Irish Migration Experience Roman Horváth: Real Equilibrium Exchange Rate Estimates: To What Extent Are They Applicable for Setting the Central Parity? Ondřej Schneider, Jan Zápal: Fiscal Policy in New EU Member States: Go East, Prudent Man Tomáš Cahlík, Adam Geršl, Michal Hlaváček and Michael Berlemann: Market Prices as Indicators of Political Events- Evidence from the Experimental Market on the Czech Republic Parliamentary Election in 2002 Roman Horváth: Exchange Rate Variability, Pressures and Optimum Currency Area Criteria: Implications for the Central and Eastern European Countries Petr Hedbávný, Ondřej Schneider, Jan Zápal: A Fiscal Rule That Has Teeth: A Suggestion for a “Fiscal Sustainability Council” Underpinned by the Financial Markets Vít Bubák, Filip Žikeš: Trading Intensity and Intraday Volatility on the Prague Stock Exchange:Evidence from an Autoregressive Conditional Duration Model Peter Tuchyňa, Martin Gregor: Centralization Trade-off with Non-Uniform Taxes Karel Janda: The Comparative Statics of the Effects of Credit Guarantees and Subsidies in the Competitive Lending Market Oldřich Dědek: Rizika a výzvy měnové strategie k převzetí eura Karel Janda, Martin Čajka: Srovnání vývoje českých a slovenských institucí v oblasti zemědělských finance Alexis Derviz: Cross-border Risk Transmission by a Multinational Bank Karel Janda: The Quantitative and Qualitative Analysis of the Budget Cost of the Czech Supporting and Guarantee Agricultural and Forestry Fund Tomáš Cahlík, Hana Pessrová: Hodnocení pracovišť výzkumu a vývoje Martin Gregor: Committed to Deficit: The Reverse Side of Fiscal Governance Tomáš Richter: Slovenská rekodifikace insolvenčního práva: několik lekcí pro Českou republiku Jiří Hlaváček: Nabídková funkce ve vysokoškolském vzdělávání Lukáš Vácha, Miloslav Vošvrda: Heterogeneous Agents Model with the Worst Out Algorithm Kateřina Tsolov: Potential od GDR/ADR in Central Europe Jan Kodera, Miroslav Vošvrda: Production, Capital Stock and Price Dynamics in a Simple Model of Closed Economy

Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd

Institut ekonomických studií [UK FSV – IES] Praha 1, Opletalova 26 E-mail : [email protected] H

http://ies.fsv.cuni.cz

H

28