Několik úvah k požadavkům na stabilitu práva a právní jistotu v kontextu moderního právního státu JUDr. Petr Kroupa, Ph.D.; Mgr. Jiří Víšek Policejní akademie České republiky v Praze Emailové spojení:
[email protected];
[email protected]
Anotace: Autoři se ve svém příspěvku zabývají právním státem jako garantem zajištění stability práva a právní jistoty. Dále se věnují oblasti tvorby práva a požadavkům na tuto činnost. Pozornost je věnována i problematice právní regulace, jejím možnostem i limitům. Sledovaná problematika je významná i z pohledu frekvence porušování práva a neměla by zůstat stranou pozornosti kriminologie jako vědní disciplíny. Klíčová slova: Bezpečnost, lidská práva a svobody, právní stát, tvorba práva, osobní svoboda, stabilita práva, právní jistota.
Annotation: The authors focus in its contribution on the concept of the rule of law as a guarantor of stability of law and legal sureness. Furthermore, they deal with the area of creation of law and its requirements. Attention is paid also to issues of legal regulation, its possibilities and limitations. The studied area is important as well from the point of view of the frequency of law infringement and should not go unremarked by the attention of criminology as a brand of science. Key words: Safety, human rights and freedoms, rule of law, creation of law, personal freedom, stability of law, legal sureness.
1
Úvod Pro fungování recentního moderního právního státu je nutné klást důraz na ochranu základních lidských práv a svobod. V textu tohoto článku se lze seznámit s konkrétními atributy ochrany základních práv, v tomto případě se prioritně jedná o ochranu na vnitrostátní úrovni. V rámci jedné z částí článku je analyzována problematika tvorby práva a adekvátnost délky legisvakanční lhůty v legislativním procesu. Autoři vycházeli z ústavněprávních předpisů České republiky, které jsou jedním z nástrojů pro efektivní fungování demokratického právního státu. Právní stát jako garant zajištění stability práva a právní jistoty K základním úkolům právního státu bývá obecně řazeno i zajištění přiměřené stability práva a právní jistoty. Vzhledem ke skutečnosti, že pouze ve stabilním a právně jistém prostředí mohou být plně a nerušeně využívána práva a svobody, je zde
zjevně
zakomponován
limitující
vztah
k institutu
svobody.
Zajištění
odpovídajícího právního prostředí ale může být naopak argumentem státní moci k redukci či potlačení občanských a lidských práv a svobod. Krajním případem je potom vznik složitých, navenek nejasných a málo průhledných umělých konstrukcí nebo hrozeb, které legitimují potlačování svobod a lidských práv. Optimální nastavení prostředí stabilního a jistého právního prostředí a tím i korelace vztahů člověka a státu prošlo dlouhým a bolestným vývojem, který není ani na počátku třetího tisíciletí našeho letopočtu zjevně ukončen. Požadavky na stabilitu práva a prostředí právní jistoty jsou všeobecně uznávány i jako základní principy či znaky právního státu. Sledovaná
problematika
je
navíc
komplikována
procesem,
kdy
dochází
v podmínkách moderního právního státu k prolínání legality a legitimity. Novodobé tendence v dějinách demokratických a právních států představují požadavky na aktivní účast občanů na vytváření prostředí právní stability a právní jistoty zejména ve vztahu k ochraně lidských práv a svobod. Jsou vytvářeny velmi komplikované soustavy právních pravidel mající garantovat plný a nerušený výkon lidských práv a svobod a na druhé straně i plnění právních povinností. Propracovávají se i práva a povinnosti fungující při nástupu mimořádných událostí a krizových stavů. Cílem těchto snah je minimalizovat třecí plochy a zmenšit prostor pro porušování práva a z něho plynoucí právní důsledky, například i v oblasti trestné činnosti. 2
Jednou ze základních povinností moderního právního státu je také zabezpečování a poskytování právní ochrany. Právní ochrana v sobě zahrnuje i širší problematiku z pohledu subjektů, které tuto ochranu poskytují.
1
Není tedy
redukována pouze na oblast soudní právní ochrany. Právní stát je třeba postulovat především jako stát garantující bezpečí v rozsahu ohraničeném zejména základními lidskými právy a svobodami. Takto koncipovaný materiální právní stát je konfrontován s požadavky formálního právního státu. Koncepty materiálního a formálního právního státu vyjadřují v koncentrované podobě konvergentní tendence vývoje vztahu jusnaturalismu a juspozitivismu po 2. světové válce. Recentní právní stát tak odráží ve svých základních principech stěžejní postuláty jak právního pozitivismu, tak i jusnaturalismu, stejně i jako recentní právní teorie je charakterizována snahou o dosažení určité syntézy jusnaturalismu a juspozitivismu.2 Lidská práva a povinnosti v kontextu moderního právního státu Lidská práva či základní práva a svobody představují nejdůležitější subjektivní práva, která jsou ústavně zaručena. Rozsah těchto základních práv a svobod není uzavřený a není ani dán Listinou základních práv a svobod České republiky či pozitivním právem vůbec. Jejich garance na úrovni právních norem pozitivního práva má význam z hlediska jejich ochrany a také jejich nezbytné limitace z hlediska ochrany jiných práv a z hlediska veřejného zájmu.3 Právní stát se, mimo jiné, vymezuje a definuje tím, že:
výslovně uznává a v ústavní rovině zakotvuje a chrání lidská práva a svobody minimálně v rozsahu obecně uznávaných (stanovených) mezinárodních standardů.
Uznává
nezadatelnost,
nezcizitelnost,
nepromlčitelnost
a
nezrušitelnost základních lidských práv a svobod a nemožnost je (mimo zcela výjimečných, právem předvídaných a vymezených) redukovat.
Uznává možnost zásahů do sféry základních lidských práv a svobod jen na základě ústavního zákona nebo zákona běžného, v jeho mezích, předem
1
Srovnej Hlava V. Právo na soudní a jinou ochranu Listiny základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod byla přijata jako ú. z. FS ČSFR v roce 1991. Od 1. 1. 1993 je součástí ústavního pořádku České republiky. 2 VEČEŘA, M. Právní stát jako stát bezpečí. In Sborník z 2. Mezinárodního vědeckého semináře k vědecko-výzkumnému úkolu č. 214 Bezpečností politika České republiky. PA Praha, 1998, str. 7. 3 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 202.
3
stanovenými způsoby a postupy, v předepsaném řízení, bez možnosti vyloučení kontroly a opravných prostředků a při uplatnění zásad přiměřenosti, dočasnosti a nezbytnosti.
Uznává legitimitu lidské (občanské) společnosti jako univerzálního a jediného zdroje legitimity státu a všech jeho činností.
Při pokusech o hodnocení, zda určitý stát plní výše uvedená kritéria, mohou vznikat potíže hned z několika důvodů: 1. Nelze nepřipustit určitý kulturní a historický relativismus v otázce hodnot, které mají být vtěleny do katalogu zejména základních lidských práv a svobod. Existují navíc i bariéry náboženské, morální a obyčejové povahy, významně modifikující priority v hodnotové orientaci a tím i následně v ochotě akceptovat minimální standardy v oblasti lidských práv a svobod.4 2. Mezinárodní minimální standardy v oblasti lidských práv a svobod vyžadují, aby se státy při jejich přijímání mnohdy podřídily i tam, kde doposud zastávají jiné (více nebo méně vzdálené) postoje a stanoviska. Státy navíc logicky argumentují výsadou státní suverenity. 3. Nezbytnou pojistkou je potom oblast zakotvení možnosti zákonné redukce lidských práv a svobod za mimořádných situací a krizových stavů. Nebezpečí plynoucí z těchto potřebných úprav lze do jisté míry minimalizovat zejména kvalitní a podrobnou právní limitací nejlépe přímo v ústavněprávní rovině.
Význam tvorby práva pro zajištění stability práva a prostředí právní jistoty v právním státě a pro minimalizaci případů porušování práva Moderní společnost si zvykla na relativní výhody, kterými disponuje proces a výsledky právní regulace. Zejména možnost státního donucení posiluje víru v její neomezené schopnosti a možnosti. Tato víra hraničí někdy až s absolutizací. Gradovaná inflace právních předpisů klade zvýšené nároky na všechny adresáty právních norem. Zapomínáme, že každá regulace (tedy i právní) má svoje limity, které nelze trvale a bez nepříznivých následků překračovat. Adresáty právních norem
4
Srovnej například reakce Iránu na přijaté rezoluce Komise OSN pro lidská práva, r. 1994. Jádrem stanoviska Iránu je teze, že muslimům nelze vnucovat západní hodnoty a dále otázka závaznosti západního pojetí lidských práv pro ostatní svět.
4
nelze přetížit takovým množstvím právních předpisů (nosičů právních norem jako vzorových a požadovaných pravidel chování a jednání), které nejsou schopni absorbovat a následně transformovat do reálného života. Vytváří se stav, kdy množství právních předpisů už není často dodržováno, nikdo jejich dodržování není schopen efektivně kontrolovat a řešit případy jejich porušení, adresáti právních norem nejsou reálně schopni právní normy znát a plnit v nich obsažené zákazy a příkazy ani využívat efektivně svoje práva. Pozitivní právo jako celek a stát jako jeho monopolní tvůrce tímto procesem ztrácí autoritu. Ve společnosti se rozmáhá obecná neúcta k právu, právní odpovědnost je nahrazována právní neodpovědností. Právem limitovaná práva a svobody člověka a občana jsou vytlačovány z přirozených pozic. Prostředí všeobecné právní nejistoty vede k politizaci práva a posílení represivní funkce státu.
Právo se stává obtížně a zdlouhavě vymahatelné. Objevují se
snahy brát právo do vlastních rukou. Stejné nebezpečí představuje i příliš rozbujelá, anonymní a neodpovědná státní správa, málo kontrolovatelná a neprůhledná. Spásou není ani požadovaný proces deetatizace. Proces deetatizace musí být prováděn na základě právní regulace – pravidla zde tedy stanoví sám stát. Sám sebe vlastně vytlačuje z dominantních pozic a část svých pravomocí a působností přenechává nestátním institucím. Reálným nebezpečím tohoto procesu je stav, kdy právem regulované násilí (reprezentované státem) je nahrazeno násilím ničím neregulovaným, stojícím mimo účinnou kontrolu. Klíčovými subjekty se stávají zájmové, nátlakové a zločinecké organizace. Pravidla volné soutěže místo státu stanoví, následně kontroluje a vynucuje subjekt nevybavený potřebnou legitimitou. Moderní právní stát se nemůže zcela zříci právní odpovědnosti za nerušený výkon práv a svobod. Má ale na druhou stranu právo vyžadovat od člověka (občana), aby se svým přičiněním, jednáním a chováním nevystavoval zvýšenému nebezpečí a plnil elementární požadavky v této oblasti, neporušoval stanovené právní příkazy a zákazy a nepřekračoval limity právního dovolení. Východiskem úvah o problematice významu stability práva tkví ve skutečnosti, že člověk vždy žije v určité normativní realitě představované zejména konkrétním právním řádem bez ohledu na to, zda je s touto situací plně ztotožněn. Jedním z cílů práva je standardizace chování a jednání člověka. V současném stavu a při existující dynamice tvorby práva nelze reálně předpokládat u žádného člověka komplexní a podrobnou znalost práva. Často předkládaná zásada, že co není právem zakázáno 5
je dovoleno, trpí vážným nedostatkem. Současně totiž vyžaduje, respektive přesněji předpokládá, že člověk zná rozsah zakázaných modelů chování a jednání. Kdo zkrátka neví, co vše podléhá zákazu, nemůže bez nebezpečí tuto zásadu realizovat. Platné právo totiž s protiprávním chováním a jednáním spojuje právní následky bez zřetele na to, zda si je subjekt práva jako adresát právní normy vůbec existence určité právní normy vědom. Právo jako systém navíc pevně lpí na přesvědčení, že účinnost právního předpisu a v něm obsažených právních norem je stanovena předepsaným způsobem, odvíjeným od okamžiku jeho platnosti. Z pohledu potřeb právní praxe ani jiný úhel náhledu nelze připustit právě z důvodu zachování prostředí právní jistoty. Každá nová právní úprava nutně mění stávající právní prostředí a přináší nové právní situace. Stávající právní vztahy jsou vždy do určité míry relativizovány, negovány, nebo minimálně měněny. Každá nová právní úprava musí nutně projít procesem seznamování, přijetí a praktického používání. Délka tohoto procesu je právem striktně omezena okamžikem účinnosti právního předpisu bez ohledu na společenskou realitu. Empirie v této věci vedla k rozlišování platnosti a účinnosti právních norem. U složitějších, obsáhlejších a komplexnějších právních předpisů a právních předpisů vyšší právní síly bývá zvolen delší časový odstup mezi platností a účinností. Neplatí to ale vždy a výjimky se dají lehce vystopovat i u právních předpisů nejvyšší právní síly- například v tomto režimu byl přijat ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Problém faktické sociální účinnosti právních předpisů se v mnoha případech nekryje s datem účinnosti právní a vyvolává nutně negativní důsledky v podobě porušování práva a páchání deliktů v různých formách podle jednotlivých právních odvětví. Výsledkem je nástup odpovídajících typů právní odpovědnosti a v nich obsažených sankcí. Na druhé straně nelze nesouhlasit s potřebou jisté dynamiky práva jako odpovědi a někdy i podmínky rozvoje společnosti a státu. Právní jistota bývá vymezována různými způsoby. Jednou z možností je zde konstrukce, kdy právní jistota je dělena na jistotu orientace a jistotu sankce. Jistota orientace představuje reálnou možnost každého subjektu zjistit, které chování a jednání je či není zakázané. Jistota sankce je potom orientována na věrohodné informace o tom jaké sankce, jakého druhu a výše, za porušení konkrétní právní povinnosti hrozí.
6
Bez ohledu na možné teoretické modely právní jistoty jsou zřejmě akceptovatelné následující závěry:
stabilita práva má výrazný vliv na jeho znalost a dodržování. Vědomí o tom, co je podle práva dovolené či zakázané, může předcházet porušování práva.
Stabilitu práva nelze v současně rychle se měnících společenských vztazích zaměňovat s požadavkem na zakonzervování právního řádu.
Právní jistota i stabilita práva představují důležité limity a cíle tvorby práva. Spolu s dalšími mechanizmy pak mohou spolupůsobit při předcházení porušování práva.
Pokud již dojde k porušení práva, potom kvalitní a jednoznačná právní úprava zabezpečuje rychlé, spravedlivé a společensky ospravedlnitelné řešení přiměřeného druhu i stupně intenzity.
Stabilita práva a právní jistota do jisté míry ovlivňují počty páchaných protiprávních jednání a mají tak přímý dopad na některé oblasti, které stojí v centru pozornosti moderní kriminologie.
Závěr V současné
době
lze
konstatovat,
že
fungování
právního
státu
a
vymahatelnosti práva jako takové je v České republice zajištěno na stabilizované úrovni. V mezinárodněprávní oblasti dochází k porušování základních práv, tj. především oblast Blízkého a Středního východu. V České republice lidská práva stojí ve středu koncepce recentního demokratického právního státu. Mají význam i z hlediska interpretace. Platí, že když zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv. Ochrana lidských práv by se v současném globálním prostředí (Česká republika je jeho součástí) měla zaměřovat především na zákaz diskriminace v multikulturních vztazích.
7
Literatura FILIP, Jan a Jan SVATOŇ. Státověda. 5. vyd. Brno: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. 400 s. ISBN 978-80-735-768-51. GERLOCH, A.; HŘEBEJK, J.; ZOUBEK, V. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. 310 s. ISBN 97880-7380-454-1. Ostatní zdroje Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní
soud
České
republiky
[online].
[cit.
2015-12-13].
Dostupné
z:
http://www.usoud.cz/.
8
