Nízkoprahová zařízení a streetwork Dana Fridrichovská, DiS. Streetwork Streetwork je metoda terénní sociální práce. Jedná se o aktivní vyhledávací formu sociální intervence a krizové pomoci s nízkoprahovou nabídkou služeb. „Pracovištěm“ streetworkera (terénního soc. pracovníka) jsou ulice, parky, kluby, herny a další místa tzv. přirozené prostředí cílové skupiny. Tato metoda se dělí podle orientace na dva druhy streetworku : : specifický : nespecifický Specifický streetwork je orientován na problém, nikoliv na člověka. Tj., že cílovou skupinou jsou jedinci, kteří jsou zasaženi sociálně nežádoucími jevy. V této oblasti je důležitá definice rizikového chování např. užívání drog, prostituce, bezdomovci, atd. Poté teprve se zjišťují další doprovodné sociodemografické znaky. V České republice je specifický streetwork převážně zastoupen nevládními neziskovými organizacemi orientovanými na drogovou problematiku. Hlavní princip terénních programů orientovaných na drogovou problematiku je harm reduction (snížení poškození). Harm reduction neusiluje o absolutní eliminaci výskytu drog a jejich užívání, ale tato metoda se snaží pracovat tak, aby negativní důsledky takového chování byly co nejmenší. Zaměřuje se především na stabilizaci klientovy životní situace. Terénní program nabízí především výměnu injekčního materiálu, distribuci zdravotnického materiálu, informační servis, první pomoc, krizovou intervenci atd. Nespecifický streetwork se orientuje přímo na člověka a po vytvoření určité dávky důvěry klienta k pracovníkovi, pracovník pomáhá klientovi řešit určité životní situace a problémy. Terminologie není u této oblasti poskytovaných služeb jednotná. V převážně cizí literatuře se můžeme setkat s pojmem outreach worker, což je ten samý název pro streetworkera. Cílová skupina Cílová skupina je skupina lidí, která je definovaná určitými prvky způsobu života či chování a především určuje druh poskytovaných služeb pracovníky. Cílová skupina specifického streetworku se vykazuje jedinci, kteří jsou přímo zasaženi společensky nežádoucími jevy. Ve větší míře jsou nestátní neziskové organizace, které službu poskytují, zaměřeny na drogovou problematiku a jedince, kteří mají s užíváním drog spojený svůj životní styl. Hlavní poskytovanou metodou, která je v této oblasti nejběžnější je metoda harm reduction. Cílovou skupinu u nespecifického streetworku definuje Staníček, Syrový (Éthum, 2003, s. 68) takto: „Cílová skupina je definována především podle znaků vztahujícím se k osobám klientů. Těmito definičními znaky mohou být např. věk, pohlaví, příslušnost k národnostní, etnické skupině, subkultuře apod.“ Většinou se jedná o děti a mládež ve věkovém rozmezí 6-12 let, 13-18 let a 19-26 let. Definice skupiny vychází z potřeb jednotlivců, tudíž se mohou tyto věkové skupiny navzájem prolínat. „Výběr cílové skupiny je nejčastěji ovlivněn následujícími kritérii: objednávka od společnosti (vyslovená většinou prostřednictvím nadřízených), příslušná lokalita, způsob trávení
volného času a specifický životní styl dětí a mladistvých, konkrétní problém – sociálně patologický jev, konflikt se společností." (Bednářová, Pelech, 2000, s. 28) Fáze streetworku V metodické příručce pro výkon terénní sociální práce autoři uvádějí několik etap streetworku (Metodická příručka pro výkon TPS, 2006, s. 127-133): - monitoring - vyhledávání, - kontakt, - odborná pomoc a podpora a vytváření podmínek. Monitoring, nebo-li mapování terénu je důležitým začátkem pro streetworkera a jeho práci. Tato činnost je důležitá pro poznání charakteristiky terénu, orientaci v něm, zda jsou tam místa jako jsou dětská hřiště, parky, kluby, herny a určité státní i nestátní organizace působící v této lokalitě. Převážně je důležité zmonitorovat, jestli se v dané oblasti vyskytují specifické institucionální služby pro možnou budoucí spolupráci. Jedná o podrobnou analýzu lokality se všemi prvky, které jí utvářejí. Prakticky to vypadá tak, že streetworker chodí do terénu a pozoruje okolí, definuje si cílovou skupinu a formuluje si možné nabídky, které by mohl svým budoucím klientům nabídnout. U monitoringu není důležitá doba provádění, to záleží jen na rozhodnutí a potřebě streetworkera a také to vyplývá z výsledků monitoringu. Vyhledávání je etapa zaměřená jen na jedince pohybující se ve zmapované lokalitě s určitými prvky protispolečenského chování. Streetworker během této etapy vyhledává a oslovuje své možné budoucí klienty. Dalším krokem v terénní sociální práci je kontakt s potenciálním klientem. V této etapě je nejrizikovější a nejtěžší první kontakt. Nejrizikovější je proto, že už od této doby je pracovník u klienta nějak „zapsán“ a od toho se bude také odvíjet další spolupráce. Je těžké napravovat chyby, které se stanou během prvokontaktu. Záleží hodně na osobnosti pracovníka a na jeho schopnosti vnímat všechny reakce svých potencionálních klientů. Odborná pomoc a podpora a vytváření podmínek je spojena s výkonem sociální práce. Jedná se o typ služeb, který je poskytován v terénní sociální práci. Klientům se nabízejí sociální služby, které by měly vést k pozitivní změně způsobu života. Druhy prvokontaku Bednářová (Matoušek a kol. 2003, s. 175) definuje tři druhy navazování kontaktu: - kontakt aktivní (ofensivní), - pasivní (defensivní) a - přes třetí osobu. Aktivní kontakt je nejtěžší forma prvokontaktu. Tento kontakt znamená, že pracovník sám přichází za členy skupiny a jednotlivci, kteří patří do jeho cílové skupiny a oslovuje je. Je dobré, když za nimi přichází s určitou nabídkou, což může být forma volnočasové aktivity či pozvánka na nějakou kulturní akci (u nespecifické terénní práce) U specifické terénní práce se jedná většinou o nabídku služeb programu harm reduction. Důležitou součástí je vypracovaný informační leták o pracovníkově činnosti, který obsahuje nabídku práce, jaký je smysl této práce, kdy a kde se v dané lokalitě pohybuje apod. Pasivní kontakt je oproti aktivnímu časově náročnější. V praxi to vypadá tak, že pracovník se pohybuje v místech, kde se cílová skupina nejčastěji setkává a kde většinou tráví svůj volný čas. Pracovník vlastně koexistuje se skupinou v jejím časoprostoru a pozvolna získává její
důvěru. Tento kontakt vychází z aktivity členů skupiny. Ti rozhodnou, zda se o pracovníka budou zajímat či nikoliv a jak dlouho bude pracovník pasivně pobývat vedle nich. Kontakt přes třetí osobu je asi nejlehčí způsob navazování kontaktu. Navíc může být i pro klienty nejdůvěryhodnější, jelikož pracovníka přivede jejich vrstevník, který s ním má již dobrou osobní zkušenost. Tento kontakt je běžný během delší praxe pracovníka. Po navázání prvního kontaktu je na klientovi, zda nabídku pracovníka přijme. Pakliže chce jenom pasivně využívat nabídky služeb je to jeho právo a pracovník tuto situaci musí akceptovat. Rozdíl mezi streetworkem a nízkoprahovým centrem Hlavním rozdílem mezi terénní sociální prácí a kontaktní prací v nízkoprahovém zařízení je to, že streetworker se částečně řídí pravidly ulice, kde klienta potkává. Streetworker vstupuje do „domácího“ prostředí cílové skupiny, kde si pravidla prostředí určuje a vytváří právě skupina. Streetworker je zde vlastně pozici „návštěvníka“. Oproti streetworkerovi je pracovník v nízkoprahovém zařízení nositelem pravidel, která jsou v klubu daná, nese zodpovědnost za to, co se v klubu děje atd. V pozici „návštěvníka“ se zde ocitá klient. Streetworker na ulici má sice z pohledu pracovníka nízkoprahového zařízení větší volnost, ale práce v terénu je náročnější a je zde potřeba většího profesního zázemí. Dalším rozdílem je samozřejmě i prostor, kde se klient a pracovník potkávají. Ulice streetworkerovi nenabízí takovou škálu možných alternativ trávení času a nabídky služeb, jako v nízkoprahovém zařízení, ale klienti často více oceňují práci streetworkera, který za nimi dochází. Důležité pro klienta je možnost podílet se na utváření prostoru, kde tráví svůj čas a na celkovém ovlivnění jeho vzhledu. Samozřejmě vše po projednání s pracovníky klubu. Klienti si v tomto případě vybudovávají vztah k prostoru a k věcem k něm, což snižuje možnost devastace klubu. Streetwork může probíhat jako samostatná služba, nebo může jít o službu doprovodnou, která je úzce spojena s nízkoprahovým zařízením. Nízkoprahovost Zásada nízkoprahovosti, znamená realizaci služeb tak, aby byla umožněna maximální přístupnost, tedy ve snaze odstranit časové, prostorové, psychologické a finanční bariéry. Vstup do zařízení je bezplatný, mají do něj právo vstupu všichni uživatelé, kteří spadají do cílové skupiny. Některé nadstandardní služby ale mohou být ale částečně hrazeny klientem. V tomto případě se jedná o motivační prvek a cena musí být dána tak, aby z této služby, akce některé klienty nevylučovala. Nízkoprahová zařízení - Specifická nízkoprahová zařízení – K-centra. Klienty těchto zařízení jsou ohroženi závislostí na návykových látkách. Cílem služby je minimalizovat zdravotní a sociální rizika spojená s užíváním a motivovat je ke změně rizikového chování. - Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM). Tato zařízení jsou učena klientům, kteří nevyhledávají standardní institucionalizovanou formu pomoci, jsou ohroženi určitými společensky nežádoucími jevy, svůj čas na ulici tráví neorganizovaně, ocitli se v tíživé životní situaci, nebo jsou jí ohroženi. Cílem je pozitivní změna klientova způsobu života, jeho chování a zplnomocňování klienta, minimalizace rizik a orientace v sociálním okolí a vytváření vhodných podmínek pro řešení nepříznivých situací.
Poskytované služby v K-centrech (specifická nízkoprahová zařízení) - Harm reduction – výměnný program injekčního materiálu, informace o bezpečnějším užívání a také informace o bezpečnějším sexu - Zdravotní služby – malá ošetření - Poradenské služby – informační servis - Hygienický servis – sprchy, prádelna - Potravinový servis – teplé, studené nápoje, polévky - Vitamínový servis - Testování infekčních chorob Poskytované služby v NZDM (nespecifická nízkoprahová zařízení) - Volnočasové aktivity – stolní fotbal, keramika, hudební nástroje, deskové hry, petangue, frisbee atd. - Sociální poradenství – informace o možných způsobech řešení situace, informace o jiných organizacích - Doprovázení – doprovázení klienta do určitých institucí, asistence při jednáních - Situační intervence – řešení aktuálních problémů v prostorách NZDM či během různých aktivit; Nejčastější je problematika porušení pravidel, vymezování hranic, norem a řešení konfliktů. - Preventivní a výchovné programy – doučování, diskuse, besedy - Specifické preventivní programy – programy zaměřené na společensky nežádoucí jevy (sex, drogy, alkohol, kriminalita apod.) - Jednodenní či vícedenní výjezdy – metoda zážitkové pedagogiky, která je založena v na učení v sebeposílení a pochopení člověka jako součásti společnosti. Jedná se o situace, kterým se klient nemůže vyhnout a musí je řešit. V těchto situacích klient nepřebírá odpovědnost pouze sám za sebe, ale i za ostatní účastníky. Vhodná lokalita pro NZDM Nízkoprahové zařízení může mít stacionární nebo mobilní charakter. Mobilní nízkoprahové centrum představuje např. odstavený autobus nebo maringotka - tento typ zařízení je výhodný, neboť umožňuje pracovníkovi přemístit se s pracovním zázemím tam, kde je to aktuálně potřebné. Dále se nízkoprahová zařízení mohou vyskytovat na půdě škol, jako další subjekt v komunitním centru, nebo mohou mít celý svůj objekt. Pokud se jedná o kluby ve školních zařízeních, je zde veliký problém s cílovou skupinou. Často se stává, že děti a mládež se nechce po škole opět vracet do školy i když do klubu, který funguje úplně jinak než instituce školy. Takovýto klub si s sebou nese nálepku školní instituce a velmi záleží na definování prostoru a celkovém přístupu pracovníků NZDM. Osobně si myslím, že by se tyto klubu neměly zřizovat v prostorách školy i když často mají svůj vlastní vchod. Ve školách by měly být kroužky a kluby zřizované školou, které jsou organizované a jasně strukturované. Dalším možným zázemím pro kluby jsou pronajmutí místnosti v určitém komunitním centru. Tato situace je příznivější než zřizování klubů na školách, ale může se stát, že ani zde nebudou podmínky nejpřijatelnější. Ze své zkušenosti vím, že se může stát, že v komunitním centru je vybudován další klub s podobným zaměřením s podobnou cílovou skupinou. Otázka je,
jak se dá existence podobných zařízení zkoordinovat, tak aby to klienti pochopili a aby to bylo k jejich užitku. Konkrétně zde můžu uvést opět příklad z praxe. V jednom komunitním centru funguje nízkoprahové zařízení pro děti a mládež a volnočasový klub. Nízkoprahový prostor se řídí standardy kvality sociálních služeb. Poskytují sociální služby, které by mělo NZDM poskytovat a mají svá pravidla a sankce. Naproti tomu volnočasový klub se nemusí řídit žádnými pravidly, nemusí splňovat žádné standardy. Tato situace může být pro klienty, kteří navštěvují oba klubu, velice nepřehledná a často zneužitelná. Pokud je např. klient vyhozen z NZDM za porušení nějakého z pravidel může se přesunout do druhého klubu a tím sankce ztrácí jakýkoliv smysl, což se může odrazit na preventivní činnosti NZDM a celkové práce s klientem. V tomto případě, v koexistenci dvou podobných zařízení, je velmi důležité klientům vysvětlovat, co je to NZDM, jaká jsou jejich práva a povinnosti, jaká je nabídka služeb. Důležité je všechny informace vydat v tištěné podobě a dát na místo, kam má klient bez jakýchkoliv překážek přístup. Nevýhodou je pohled ostatních spoluuživatelů komunitního centra na klienty NZDM, kteří mají odlišný styl trávení svého volného času od „organizované“ mládeže. Dalším negativem může být prezentace NZDM navenek, může docházet k záměně jmen subjektů, což může vyvolávat rozporuplné mínění širší veřejnosti. Takovéto zřízení je sice ekonomicky méně náročné, ale je náročnější na práci pracovníků v NZDM. Ekonomicky náročnější, ale pro uživatele a i pracovníky nejlepší variantou je zřízení klubu v celém objektu, nebo vlastnit více prostor s vlastním vchodem, kde další uživatelé objektu mají zcela odlišný charakter práce. Pravidla jsou dána pro celý objekt stejně, klient přesně chápe při příchodu do NZDM, kde se nachází a co od pobytu v NZDM může očekávat. Pozitivem je možné rozšíření prostor pro větší pestrost nabídky sociálních služeb, nebo jen volnočasových aktivit. Neméně důležité je, že takovýto prostor je celkově bezpečnější a přehlednější jak pro klientelu tak i pro pracovníky samotné. Přínos NZDM Provázení klienta během jeho dospívání, pracovník se stává jeho průvodcem a rádcem a vede klienta k pozitivním změnám.
Literatura: Bednářová, Z.; Pelech, L.: Sociální práce na ulici - streetwork. Brno: Doplněk, 2000. ISBN 807239-048-1. Bulletin pro sociální prevenci, pomoc a intervenci Éthum : Sborník sylabů, pracovních listů a textů Vzdělávacího programu Gabriel. Sdružení pro sociální pedagogiku a sociální prevenci – Éthum, mimořádné vydání, červen 2003 Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostravská univerzita, 2006 Matoušek, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2.
