Nikolaj Tolstoj. Oběti Jalty. Nakladatelství ElkaPress

Obeti Jalty–Tolstoj v8_1-Obûti Jalty – Tolstoj 24.11.10 13:07 Stránka 1


Nikolaj Tolstoj

Oběti Jalty

Nakladatelství ElkaPress


Nikolaj Tolstoj OBĚTI JALTY přeložil Miloš Calda Copyright: © 1977 by Nikolaj Tolstoj Cover Copyright: © 1998 by Vladimír Kintera Czech Edition Copyright © 1998 by Elka Press Translation Copyright © 1998 by Miloš Calda ISBN 80-902353-4-4


Památce obětí


◆

OBSAH

7

OBSAH 18. Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 18. Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 18. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

17. 18.

Rusové ve Třetí říši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rusové v britském zajetí: začíná spor . . . . . . . . Konference Tolstoj: Eden v Moskvě. . . . . . . . . . Britský a americký souhlas v Jaltě. . . . . . . . . . . Zákon o spojeneckých silách: britské ministerstvo zahraničí versus právo . . . . Z ráje do očistce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kozáci a konference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z Lienze do Lubjanky: kozáčtí důstojníci se vracejí domů . . . . . . . . . . Konec kozáckého národa . . . . . . . . . . . . . . . . . Patnáctý kozácký jezdecký sbor . . . . . . . . . . . . Mezihra: nevyřešená záhada . . . . . . . . . . . . . . . Konec generála Vlasova . . . . . . . . . . . . . . . . . . Masové repatriace v Itálii, Německu a v Norsku . Vojáci se stavějí na odpor . . . . . . . . . . . . . . . . Závěrečné operace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kontrastní přístupy: nátlak na repatriace ve Francii, Švédsku a v Lichtenštejnsku . . . . . . . Sovětské kroky a pohnutky . . . . . . . . . . . . . . . Právní faktory a státní zájem . . . . . . . . . . . . . .

18. 18. 18. 18. 18.

Dovětek: utajované Epilog . . . . . . . . . Poznámky . . . . . . Doslov . . . . . . . . . Rejstřík . . . . . . . .

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.

dokumenty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

22 36 53 66

. . . . 86 . . . . 96 . . . . 130 . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

152 171 192 214 240 262 278 305

. . . . 323 . . . . 343 . . . . 357 . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

375 379 380 431 440


◆

9

Poděkování

Příprava a vlastní psaní této knihy si vyžádaly mnoho let práce. Mnoho hodin mi věnovali četní přátelé. Stejně se zachovali – až na pár výjimek – i účastníci popisovaných událostí, které jsem požádal, aby mi své zážitky vylíčili. V některých případech jsem se na ně musel znovu a znovu obracet s dotazy a vždy jsem se setkal s upřímnou ochotou všemožně mi napomoci. Lituji pouze, že zde nemohu o jednotlivých lidech říci více. Bylo by to velmi obtížné, ba nemožné; navíc by se tato kniha neúměrně rozrostla. Rád bych uvedl alespoň dvě osoby, jimž bych chtěl vyjádřit zvláštní vděčnost. Robert Temple byl prvním, kdo mi navrhl, abych tuto knihu napsal, a kdo mne upozornil na odtajnění příslušných britských dokumentů. Pan Rivers Scott z nakladatelství Hodder and Stoughton strávil mnoho hodin, když se mnou tento výjimečně dlouhý a náročný text procházel. Doufám, že mu bude dostatečnou odměnou výrazné zlepšení celé práce, o niž se tolik zasloužil. Na tomto místě bych chtěl poděkovat mnoha osobám, institucím a periodikům. Jsou to: Jeho Jasnost vládnoucí kníže Lichtenštejnský, Jeho carská Výsost velkokníže Vladimir, generálporučík sir Terence Airey, pan Edvard Alksnis, pan Robert Allgäuer, pan John Antonevics, pan D. L. W. Ashton, zesnulý hrabě z Avonu, pan W. Backshall, pan Jack Barnett, kapitán Patrick Bent, pan Michael H. H. Bayley, pan J. de Berg, zesnulý pan August Bergman, pan Ivan Bilibin, lady Birdwoodová, generálmajor sir Alec Bishop, paní Marie Halun Blochová, pan Ian Bogaert, Der Bote, plukovník K. C. Boyd, generálmajor H. E. N. Bredin, pan Vladimir Britněv, choť pana Humphrey Brookea, pan Patrick Bucknell, pan J. Budzich-Bunčuk, pan Victor Cavendish-Bentinck, Jeho Ctihodnost Edward Carpenter, děkan westminsterský, major John Charters, paní Anna Childová, zesnulý pan Ian Colvin, slečna Violet Conollyová, generálmajor K. C. Cooper, major P. H. Cordle, pan Fjodor Černikov, pan N. F. Chawner, The Daily Mail, The Daily Telegraph, profesor Alexander Dallin, plukovník B. Dalton, paní Elma Dangerfieldová, paní Taťjána Danilevičová, major W. R. Davies, britské ministerstvo obrany, plukovník Gerald Draper, major Georgij Družakin, pan Geoffrey Dunn, pan Peter J. Dyck, paní Violet M. Dyeová, Dziennik Polski, pan Frank H. Epp, profesor John Erickson, The Evening News, lady Falmouthová, baron Eduard von Falz-Fein, paní Joy Fawcettová, zesnulý brigádní generál R. C. Firebrace, sir Gerald Fitzmaurice, pan David Floyd, podplukovník L. S. Ford, plukovník J. H. Frankau, major J. W. French, pan


10

◆

PODĚKOVÁNÍ

Michael Frewer, dr. Alexander Frick, pan John Frost, Josef Garlinski a jeho choť, choť knížete Nikolaje Galicina, dr. Martin Gilbert, generálmajor P. B. Gillett, pan Anatol Goldberg, pan Ivan Gordijenko, pan Tom Gorringe, pan Reg Gray, pan Joseph N. Greene ml., hrabě S. Grocholski, generálmajor sir Colin Gubbins, kníže Azamat Guirey, dr. John Guy, paní Yvonne J. Haggettová, paní Jana Haleová, pan H. Haley, pan W. Haluk, pan G. C. Hamilton, major Claud Hanbury-Tracy-Domvile, lord Hankey, pan H. G. F. Harcombe, polní maršál lord Harding, major George Hartman, pan E. G. Henson, pan Denis Hills, brigádní generál James Hills, generál A. Holmston-Smyslovskij, plukovník baronet sir Andrew Horsbrugh-Porter, podplukovník Henry Howard, pan Peter J. Huxley-Blythe, pracovníci Imperiálního válečného muzea, paní Helene Janzenová, pan Czesław Jesman, pan Josef Josten, pan George Kennan, Kleine Zeitung, pan George Knupffer, pan Alfred Kolatov, pan Julian Kollnitz, pan Boris Komaroff, pan V. Koževnikov, dr. Erhard Kroeger, pan N. Lambert, knihovník Lambethského paláce pan E. G. W. Bill, pan Hermann Langbein, choť pana George Lawrence, plukovník Semjon Levčenko, pan Claude Levy, pan Harry B. Lewis, kníže Alexander Lieven, podplukovník Leonid Lieven, paní Austra Liepinsová, hraběnka Angela z Limericku, pan Gerhard Lohrenz, pracovníci Londýnské knihovny, podplukovník R. B. Longe, pan A. C. Lord, generálmajor J. D. Lunt, pan Marvin Lyons, pan Neil Macdonald, pan Geoffrey Macdermott, sir Robert Mackworth-Young, major David Macnab, podplukovník A. D. Malcolm, pan L. H. Manderstam, pan Andreas Mayor, pan Bruce Marshall, pan Duncan Macmillan, pan Patrick Martin-Smith, pan Garry Maufe, pan Sieghart Mertlitz, sir Iain Moncreiffe z Moncreiffů, generál sir William Morgan, pan Max Morgan-Witts s chotí, pan David Morrissey, generál sir Horatius Murray, generál sir Geoffrey Musson, pan I. A. Nicholls, profesor Theodor Oberländer, The Observer, pan Brian Pearce, pan Jeremy Pemberton, pan J. Pereira, dr. John Pinching, pan Jan Pirozynski, kapitán K. K. Pechovskij, pracovníci britského Veřejného archivu, major H. A. F. Radley, pan Fred Ralph, zesnulý pan Edward Renton, ctihodný Malcolm H. Richards, sir Walter Roberts, podplukovník David B. Rooke, podplukovník Robin Rose Price, lord St. Oswald, pan Pierre de Saint-Prix, pan Walter Sawatsky, pan Norbert Schluga, major a poslanec Dolní sněmovny James Scott-Hopkins, hrabě Selborne, podplukovník Laurence Shadwell, plukovník Geoffrey Shakerley, pan Anthony Shorland Ball, paní B. Skalska, ctihodný Janis Sapiets, generálmajor Eric Sixsmith, pan Tom A. H. Slack, pan C. C. Smellie, pan Anthony Smith, Správa služeb (USA), podplukovník J. R. G. Stanton, pan Edward Stewart, pan Henryk Szmuniewski, pan A. R. Tainsh, podplukovník C. H. Tamplin, pan W. Thompson, The Times, pan Jack H. Taylor ml., pan A. Tomas, brigádní generál C. E. Tryon-Wilson, ctihodný Kenneth H. Tyson, pan K. Trebicki, pan V. Ugrechelidze, pan James Urry, brigádní generál Clive Usher, pan Robert Vas, major Peter Verney, pan P. Vibert (výbor Mezinárodního červeného kříže), sir Charles Viliers, pan Alban Vistel, pan


PODĚKOVÁNÍ

◆

11

Igor Vinogradov, pan Mykola Volynskyj, plukovník Constantin Wagner, profesor Alexander Wainman, lady Warnerová, pan John Waterfield, pan Julian Wathen s chotí, pan Edgar M. Wenzel, plukovník Alec C. Wilkinson, sir Geoffrey Wilson, generálmajor sir John Winterton, podplukovník Denys Worrall, pan John Yeowell, pan G. K. Young, zesnulý podplukovník hrabě Stepan Zamojski, paní Albertine Zeinerová, pan Konstantin Zelenko, pan Sergej Zezin, pan Eriks Zilinksis. Nakonec bych rád připomenul světlou památku mých milovaných pratet, Marusji a Lily Pavlovny Tolstoj-Miloslavských. Jejich inspirace a velkodušnost mne po léta připravovaly na tento úkol, který by bez nich nikdy nebyl splněn.


12

◆

Chronologie

22. červen 22. srpen

1941 Operace Barbarossa – Německo vpadá do Ruska. Kononovův 436. pěší pluk se dobrovolně přidává k Němcům.

8. listopad

1942 Von Pannwitz jmenován velitelem kozáckých útvarů.

2. únor 21. duben září 10. říjen

6. červen 21. červenec 4. září 16. září 16. října 31. říjen 8. listopad 14. listopad 29. prosinec

28. leden 11. únor 22. únor 22. březen 18. duben

1943 Německá armáda kapituluje u Stalingradu. Ve městě Mawa je založena 1. kozácká divize. V Novogrudoku vzniká kolonie kozáckých uprchlíků. Kozácké sbory přesunuty z východní fronty do Jugoslávie. Hitler nařizuje, aby všichni Rusové v německé armádě byli přesunuti do západní Evropy. 1944 Vylodění Spojenců v Normandii. Lord Selborne protestuje proti návrhu na násilnou repatriaci zajatých Rusů. Britská vláda schvaluje násilnou repatriaci. Setkání Himmlera s Vlasovem. Eden v Moskvě ujišťuje Molotova, že Rusové budou repatriováni bez ohledu na to, zda si to přejí. První loď s Rusy vyplouvá z Británie do Murmanska. Stettinius souhlasí s repatriací těch, kteří mají „nárok“ na sovětské občanství. Vlasov a KONR (Komitét pro osvobození národů Ruska) vydávají Pražský manifest, požadující pro Rusy lidská práva. Ze Spojených států vyplouvá první loď s vracejícími se Rusy. 1945 Německá vláda uznává „nezávislost“ KONR. V Jaltě je uzavřena dohoda o repatriaci válečných zajatců. Platnost Zákona o spojeneckých silách je v Británii rozšířena tak, aby zahrnoval ruské zajatce. První loď s Turkmeny je vypravena z Itálie do Oděsy. V Oděse jsou zmasakrováni zajatci z lodi Almanzora.


◆

8. květen 9. květen 12. květen 22. květen 29. květen 1. červen 29. červen 12. červenec 23. červenec 29. říjen

21. prosinec

19. leden 25. leden 24. únor 6. červen 29. červen 12. srpen 14. srpen

13

Německo kapituluje. Kozácký stan a XV. kozácký jezdecký sbor se v Rakousku vzdávají Britům. Sověti se v Čechách zmocňují generála Vlasova. V Halle je uzavřena dohoda o výměně východních a západních státních příslušníků v Německu. Krasnov, Škuro a další kozáčtí důstojníci jsou v Rakousku předáni Sovětům. Začíná deportace kozáků z Peggetzu do Judenburgu v sovětské zóně Rakouska. Francouzsko-sovětská dohoda o vzájemné repatriaci občanů. Sebevraždy v Kemptenu: Američané se poprvé setkávají s rozsáhlejším odporem Rusů proti repatriaci. Churchill se na Postupimské konferenci neúspěšně staví proti nuceným repatriacím. Eisenhower zakazuje další nucené repatriace z americké zóny Německa. Poté vydává obdobný rozkaz platný pro britskou zónu i Montgomery. USA vydávají McNarney-Clarkovu směrnici, která definuje kategorie Rusů, jimž stále hrozí nucená repatriace. 1946 USA provádějí nucenou repatriaci z Dachau. Švédsko předává baltské uprchlíky Sovětům. USA provádějí nucenou repatriaci z Plattlingu. Britská vláda přijímá definici uvedenou v americké McNarneyClarkově směrnici. Sebevraždy Rusů ve Fort Dixu po pokusu USA o nucenou repatriaci. Sověti oznamují popravu Vlasova a jeho kolegů. V Itálii začíná operace Keelhaul: selekce Rusů, kteří mají být repatriováni podle McNarney-Clarkovy směrnice.

1947 Sověti oznamují popravu generálů Krasnova, Škura, Domanova a von Pannwitze. 8. a 9. květen Britové a Američané provádějí poslední násilnou repatriaci Rusů z Itálie v rámci operace Eastwind. 14. listopad Francouzi ruší tábor se sovětskými zajatci v Beauregardu u Paříže. 12. leden


◆

15

Však jelikož jste právě v chvíli hrůzy, vy z Anglie a z polských válek vy, sem přibyli, ta mrtvá těla dejte vystavit převysoko na lešení; a světu, jenž to neví, říct mě nechte, jak se to zběhlo vše; i uslyšíte o smilstvech, vraždách, hnusných zvrácenostech, zabitích slepých, o náhodných soudech, popravách vynucených lstí a tísní a vposled o úkladech, jež se smekly zpět na hlavy svých strůjců. O tom všem vám pravdu povím já. Hamlet, V. 2. přeložil E. A. Saudek.


◆

17

Úvod

Již mnoho let si stále více lidí uvědomuje, že v letech 1944–1947 západní Spojenci předali Stalinovi o mnoho více než dva miliony Rusů, z nichž téměř všechny potkal strašný osud. Zpočátku o této tragédii věděly jen přímo zainteresované emigrantské kruhy. V poslední době ale vyšlo i anglicky několik studií, které se opírají o solidní badatelskou práci.1 Přestože existuje řada publikovaných prací, většinou akademického rázu a s dobrou informační hodnotou, vyšla zatím na světlo pouze malá část celé historie. K většině nejvýznamnějších materiálů dosud nemají přístup ani autoři nejnovějších prací. Podle britských předpisů jsou archivní materiály uvolňovány po třiceti letech. Každoročně se tak odtajňují další státní dokumenty. Až do uveřejnění této práce nemohl žádný historik použít dokumenty z období mezi červencem roku 1945 (kdy se konala Postupimská konference) a koncem roku 1946. Jedná se o materiály pocházející z poloviny období, jímž se tato práce zabývá, a plné pochopení celé historie se bez nich zjevně neobejde. Dosud nebylo vyslechnuto mnoho dosud žijících účastníků; mnozí z nich tehdy zastávali klíčová postavení. Je nepochybné, že jejich svědectví podstatně změní dosavadní obraz událostí. Práci, již bylo třeba vykonat, snad nejlépe ilustruje skutečnost, že asi tři čtvrtiny materiálů, z nichž tato kniha vychází, nikdy nevyšly tiskem. Okolnosti, za jakých tolik Rusů padlo do rukou Němců, repatriační operace prováděné z Norska, severní Afriky, Francie, Belgie, Holandska a neutrálních států, otázka, zda Britové či Američané porušili Ženevskou konvenci, operace, jež na sovětské straně prováděly NKVD a Smerš, osud repatriovaných Rusů – to vše je zde podrobně vylíčeno poprvé. Klíčová kapitola Obětí Jalty zkoumá neblahou epizodu, již historikové – což ohromuje ze všeho nejvíc – zcela přehlédli. Tisíce caristických uprchlíků, kteří v sovětském Rusku nikdy nežili, kteří ze své vlasti uprchli v roce 1919 jako spojenci Britů a Američanů a na něž se proto Jaltská dohoda nevztahovala, byli v Rakousku předáni Smerši. Okolnosti této akce byly tak tajné, že jsou dodnes užívány výjimečné prostředky k tomu, aby nevyšly na světlo. Britská vláda přiznává, že zničila klíčové záznamy, a neustále odmítá americké vládě udělit souhlas, aby zveřejnila své, přestože ji o to Pentagon často žádá. Problém nucených repatriací zůstává živý. Lord Avon, který byl ještě jako Anthony Eden odpovědný za to, že celá politika repatriací vůbec vznikla, se v mnoha dopisech, které mi napsal, pokoušel tato opatření ospravedlnit. Zároveň ale tvrdošíjně odmítal odpovědět na konkrétní otázky o klíčových pro-


18

◆

ÚVOD

blémech. K rozhovoru se mnou se uvolil pouze jeden z úředníků ministerstva zahraničí, kteří byli v letech 1944–1945 úzce spjati s repatriacemi. Neřekl mi nic – jen mi vysvětlil, že zcela zapomněl vše, co souviselo právě s tímto obdobím. Zbývající osoby rozhovor odmítly. Záminku pro jejich mlčení jsem se dověděl teprve později: že politiku určuje ministr zahraničí a že vládní úředníci ji pouze provádějí. Ať již si o tomto argumentu budeme obecně myslet cokoli, na tuto historii jej lze stěží uplatnit. V červenci roku 1945, kdy ještě nucené repatriace zdaleka neskončily, se v Británii konaly parlamentní volby. V křesle ministra zahraničí vystřídal Edena Ernest Bevin. Rozhodoval se, zda má v politice svého předchůdce pokračovat, a tak si vyžádal úplné vylíčení veškerých dosud podniknutých opatření. Byla pro něj vypracována zpráva, v níž se konstatovalo, že „nikdy nebyla podniknuta žádná násilná opatření“, jejichž smyslem bylo donutit Rusy, aby se vrátili do vlasti. Právě na základě této nepravdy Bevin váhavě svolil s dalšími repatriačními operacemi, které pokračovaly ještě jeden a půl roku, a podařilo se mu přimět ke stejnému postupu i Američany. Až dosud zůstala do značné míry opomenuta činnost bezejmenných státních úředníků. Zájem se soustřeďoval téměř výlučně na politiky a na jejich rozhodnutí. Úplné vylíčení ukáže, jakou měly tyto nenápadné postavy moc a jak jí využily. Nebylo náhodou, že široká veřejnost na Západě tento příběh tak dlouho neznala. Alexander Solženicyn tvrdí, že protože oněm operacím „veřejné mínění nezabránilo“, „nechtělo se touto záležitostí zabývat, nežádalo o vysvětlení … vzniká v nás dojem, že se prohřešil celý britský lid…“2 Tento názor je nespravedlivý. V roce 1945 si nanejvýš několik set Angličanů uvědomovalo důsledky toho, co se páchalo v jejich jménu. Neznali dokonce ani fakta. George Orwell byl tehdy výjimkou. Jeho osamělý hlas marně poukazoval na to, že zřejmě existovalo dobrovolné spiknutí tisku, který celou tu krutou historii zatajil. Podle jeho názoru to bylo zčásti způsobeno „jedovatými účinky ruského mýtu na anglický intelektuální život“. Oním mýtem byl převažující názor britské levice, že Stalinovo Rusko je skutečně svobodnou a spravedlivou společností.3 Orwellova kritika byla bezpochyby oprávněná. Britští reportéři – ať již je k tomu redakce naváděly nebo ne – se zdráhali přinášet zprávy nepříznivé sovětskému systému, i když jen málokdo zašel tak daleko jako „liberál“ A. J. Cummings, který v článku uveřejněném 3. října roku 1944 v News Chronicle prohlásil: „S výjimkou jednoho muže všichni tito Rusové touží po návratu … do své země.“ Vedle rozšířeného kultu „strýčka Joea“ působily i další vlivy. Když mnozí vystrašení Rusové v britských táborech spáchali sebevraždu, pracovník ministerstva zahraničí Patrick Dean vyjádřil obavu, že kdyby se zprávy o tom dostaly na veřejnost, „mohlo by to způsobit politické obtíže“. Vyzval také, „aby ministerstvo zahraničí kontaktovalo tiskové oddělení vlády s tím, že je třeba udělat vše, aby se zabránilo publicitě“,4 „která by mohla být nepříjemná“.5


ÚVOD

◆

19

Dean si samozřejmě uvědomoval, že by značná část britské veřejnosti byla pobouřena, kdyby byli brutálně donucováni k návratu Rusové, kteří se vrátit nechtěli a mezi nimiž bylo značné množství žen a dětí. To otevřeně přiznal další úředník John Galsworthy, když hovořil o lidech, kteří neměli být repatriováni. „Myslím, že každá publicita, jíž se dostane sovětskému požadavku … je užitečná. Informované veřejné mínění nás může jedině posílit, až tyto nešťastné lidi odmítneme Rusům vydat.“6 Taková upřímnost ale byla výjimečná – a sledovala jistý účel. Britské ministerstvo zahraničí v období 1944–1945 mnohokrát vyjádřilo svůj obecný postoj, že tyto operace je třeba před britskou veřejností důkladně skrýt, aby nevypukl „skandál, řeči o nesprávném postupu, o klamání lidí, aby přijali repatriaci do SSSR, atd.“ Tomu mělo být „za každou cenu zabráněno“.7 To vše podivně kontrastuje s tím, co dnes tvrdí obhájci rozhodnutí ministerstva zahraničí. O tomto tématu se 17. března roku 1976 ve Sněmovně lordů konala debata, v níž lord Hankey tvrdil, že by vláda byla „vystavena zdrcující bouři kritiky“, kdyby se byla pokusila ponechat v zemi Rusy, kteří se nechtěli vrátit, neboť by tím býval ohrožen návrat britských zajatců osvobozených Rudou armádou.8 To nás přivádí k zásadní otázce: byl by Stalin považoval tyto osvobozené britské a americké válečné zajatce za rukojmí, jimiž by si vynutil návrat milionů sovětských občanů ze západní Evropy? Tato možnost bude v Obětech Jalty obšírně rozebrána. Zde se spokojím s konstatováním, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se některý pracovník ministerstva zahraničí takovéto možnosti tehdy obával. Stalin sice mohl naplňovat ustanovení Jaltské dohody ještě neochotněji, ale ministerstvo zahraničí očekávalo, že Britové v rukou Rudé armády stráví přinejhorším několik týdnů cestou po moři z Oděsy, místo aby se vrátili po souši přes Německo. Eden a jeho poradci vůbec neuvažovali o možnosti, že by Stalin Brity zadržoval jako výměnný artikl. Navíc budou – vůbec poprvé – v této knize zveřejněny doklady o tom, že pokud by byl Stalin takovýto krok přece jen zvažoval, ministerstvo by jej bývalo odmítlo. Poprvé si zde rovněž podrobně ukážeme, jak odlišná byla v této věci politika Spojených států. Americký státní department po mnoho měsíců zdržoval přijetí principu nucené repatriace, dlouho poté, co jej přijali Britové. Pak se váhavě podvolil, ale byl tak pobouřen několika málo případy krveprolévání, že tuto politiku dočasně opustil. Nakonec Američané – pod silným britským nátlakem – poslali domů pár desítek Rusů, kteří za války sloužili v německé armádě. Tvrdý postoj Američanů neopozdil ani o den návrat jediného amerického vojáka z Ruska. Sověti ani nepohrozili odvetou, jíž se úředníci britského ministerstva zahraničí – jak nyní tvrdí – obávali. Britská vláda byla plně informována o americkém postoji a o tom, že Sověti ostře nereagovali. O přednostech alternativní politiky nebylo nutné spekulovat: byly zřejmé.


20

◆

ÚVOD

A šlo-li o návrat britských zajatců, proč tato politika pokračovala téměř dva roky poté, co se poslední zajatci vrátili domů? Ještě výmluvnější je skutečnost, že násilná repatriace Rusů v uniformě wehrmachtu vystavovala ty britské zajatce, kteří byli dosud v rukou Němců, velmi reálnému nebezpečí nacistických represálií. A to bylo daleko hrozivější nebezpečí, nebezpečí, jehož existenci britské ministerstvo zahraničí tehdy uznávalo. Skutečné faktory, na nichž stavěla britská a americká politika, se vyjeví až v průběhu našeho vyprávění, stejně jako tragické drama samotných Rusů: jak se dostali do rukou Němců a proč jich tolik dobrovolně vstoupilo do německé armády, aby mohli bojovat proti Stalinovi. Především si ukážeme, co se odehrávalo při repatriačních operacích, prováděných většinou znechucenými britskými a americkými vojáky. Jejich plastický obraz podal již lord Bethell, ale úplné vylíčení toho, co prožili ruští zajatci v letech 1941–1945, odhalí rozsah tragédie, která je jak počtem obětí, tak hloubkou utrpení plně srovnatelná s tím, jak nacisté zacházeli se Židy. Krutou ironií této ruské tragédie bylo, že Rusové v Rudé armádě a jejich protivníci v Němci vytvořené Ruské osvobozenecké armádě bojovali do značné míry za stejný ideál. Bývalý hrdina Rudé armády Viktor Někrasov nedávno vysvětlil, proč v letech 1941–1945 bojoval za sovětskou moc. „Říkali jsme si totiž, že až skoncujeme s fašistickým otrokářstvím … vysvobodíme se z tyranie i my. Chtěli jsme vlastní krví smýt hanbu předválečného sovětsko-německého paktu, mysleli jsme si, že se strašná minulost nikdy nevrátí, a právě pro tuto naději jsem zůstal věrným komunistické straně.“9 Lze se přít o to, zda tento postoj byl čestnější než postoj Někrasovových krajanů, kteří proti sovětské tyranii pozvedli zbraň; o této věci ale nelze činit ukvapené závěry. Pravdě a spravedlnosti může posloužit jedině podrobné a vyčerpávající zkoumání faktů. Ještě než začnu vyprávět tento pozoruhodný příběh, dovolím si připojit osobní poznámku. K tomuto tématu mne přivedlo to, že jsem se záhy seznámil s mnoha lidmi, kteří unikli odeslání do táborů smrti, do gulagu. Několik zvláštních shod okolností mne nedávno utvrdilo v dávném záměru, abych se pokusil splatit dluh památce tolika mých krajanů. V kapitole To jaro svého Souostroví Gulag Solženicyn pojednává o tématu, jemuž je věnována tato kniha: o hrubých diplomatických i vojenských chybách, bez nichž by se Němci v letech 1941–1942 nebyli zmocnili tolika zajatců, a o hrozném osudu těchto zajatců poté, co je západní spojenci předali Stalinovi. Na jednom místě se Solženicyn ptá: „který Lev Tolstoj nám vylíčí tohle Borodino?“10 V době, kdy tato slova byla otištěna, jsem již měl za sebou rozsáhlé bádání. Přesto mne – při vší skromnosti – Solženicynova výzva pobídla k další práci. Má rodina se ostatně kdysi sama podílela na jedné nucené repatriaci, a tuto minulost bylo třeba vykoupit. Mého význačného, ale značně bezohledného předka hraběte Petra Tolstého jmenoval Petr Veliký emisarem, který měl při-


ÚVOD ◆

21

lákat zpět do Ruska jeho syna, careviče Alexeje. Mladý carevič, který již nemohl snášet otcovo svévolné násilí a vojenský dril, uprchl do Svaté říše římské. I přes naléhání a pohrůžky císař (který nebyl žádným Rooseveltem či Churchillem) rozhodně odmítl vydat svého nepozvaného hosta osudu, který, jak věděl, byl dosti nejistý. Úkolem Petra Tolstého se stalo vypátrat nešťastného mladíka. Našel jej v Neapoli, kde carevič skromně žil se svojí mladou manželkou. Úlisnými sliby i temnými hrozbami se Tolstému nakonec podařilo Alexeje přesvědčit, aby se vrátil k otci. Přestože byl mladý carevič ujištěn, že se mu nic nestane a že mu otec odpustil, byl po návratu na carův rozkaz brutálně zavražděn. Snad se smím zmínit i o třetí takové shodě okolností. V říjnu roku 1944 odletěl Churchill spolu s Edenem do Moskvy na schůzku se Stalinem. Eden na ní – bez odporu a bez námitek – ukvapeně Stalinovi slíbil, že vrátí všechny jeho poddané, bez ohledu na to, zda si návrat budou přát. Schůzka byla označena krycím názvem Tolstoj. Nyní je na čase, abychom se obrátili k vlastnímu příběhu, který snad není pouhým chmurným přízrakem minulosti. Jeho důsledky přetrvávají dodnes, zvláště ve vědomí mnoha milionů Rusů doma i v cizině. Ještě v roce 1977 byl v Hamburku odsouzen bývalý důstojník SS za to, že (soudcovými slovy) „prováděl ve vyhlazovacím táboře selekci Židů, i když si plně uvědomoval, co se s nimi stane“. Důstojník byl odsouzen přesto, že se osobně na vraždění nepodílel. Čtenáři snad usoudí, že se od jeho jednání příliš nelišila politika, která nahnala miliony obyčejných Rusů do dobytčích vagonů a která jim uchystala jistou smrt, mučení a nesnesitelné útrapy. Solženicynovo obecné obvinění britského a amerického národa lze vyvrátit jedině tím, že pravda vyjde na světlo. Z hrstky lidí, kteří věděli, co se děje, se většina vskutku ostře postavila proti tomu, co považovala za neospravedlnitelnou a zbytečnou nelidskost. Na britské straně se s lidsky působivými protesty proti nepřijatelným rozkazům ozvaly významné osobnosti: lord Selborne, sir James Grigg, polní maršál Alexander a generál Montgomery. Občas tito muži ony rozkazy dokonce nevykonali. Na americké straně byl odpor téměř všeobecný. V jeho čele stáli diplomaté Joseph C. Grew, Robert Murphy a Alexander Kirk a vojáci jako Eisenhower a Bedell Smith. KnihaOběti Jalty je rozsáhlá. Vyvinul jsem maximální úsilí, abych nevynechal ani jeden významný dokument a abych citoval ze všech přímých svědeckých výpovědí a dokladů. Chtěl jsem čtenáři umožnit, aby sám posoudil, kdo a v jaké míře nesl odpovědnost za formulování a realizaci politiky, která vedla k tak strašnému utrpení tolika lidí.


22

◆

1. Rusové ve Třetí říši

22. červen roku 1941 připadl na neděli. Když se mladý poručík Rudé armády Šalva Jašvili večer předtím ukládal k spánku, těšil se, že si ráno trochu přispí. (Neuvádím skutečné jméno svého informátora, neboť jeho matka dosud žije v Sovětském svazu. Veškeré podrobnosti jeho příběhu ale uvádím přesně tak, jak mi jej vyprávěl.) Jak sám říká, byl tehdy nesmělým a spíše tichým mladíkem. Jašvili sloužil v jednotkách okupujících východní Polsko a z dvouleté vojenské služby mu zbývaly pouhé tři měsíce. Těšil se, že se zanedlouho vrátí do slunných hor rodné Gruzie. Za těch pár týdnů se jistě nestane nic, co by mu zabránilo v odchodu do civilu, i když se v poslední době u Jašviliho dělostřeleckého pluku objevili vyšší důstojníci, aby vojáky naučili rozpoznávat německé tanky, polní děla a další zbraně wehrmachtu. Bylo to záhadné – vztahy mezi Třetí říší a Sovětským svazem působily navenek stejně srdečně jako po celou dobu od roku 1939, kdy si dvě největší mocnosti euroasijského kontinentu rozdělily Polsko. Předešlého dne byl Jašvili vystřídán v nudné strážní službě u plukovního muničního skladu, a tak se vydal s jedním přítelem do nedalekého běloruského města Lida, které leželo hned za hranicemi, aby si – jako vždy v sobotu večer – užil trochu zábavy. Po návštěvě kina se vrátili do velkých kasáren, solidně postavených ještě za časů cara Mikuláše II. Povídali si dlouho do noci. Přítele, který pocházel z Burjato-Mongolska, fascinovalo vyprávění o hornaté, usměvavé Gruzii, která se tolik liší od chmurné a větrné tundry, z níž pocházel on. Zvláště mu chutnaly šťavnaté pomeranče, které Jašvili dostával v balíčcích z domova, a nechtělo se mu věřit, že existuje země, kde si takovéto rajské plody může utrhnout každý pocestný. Ani jeden z nich si ale v neděli nepoležel. Napůl probuzeného Jašviliho náhle vzbudil protivný a zcela nečekaný zvuk. V kasárnách vyhlásili poplach. Bylo šest ráno, ještě se ani nerozednilo. Jašvili si ještě v polospánku navlékl uniformu a vyrazil ven. Když spolu s dalšími otrávenými a rozespalými kamarády doběhl na shromaždiště, potkal důstojníka, který obcházel kasárna s tím, že se jednalo o falešný poplach a že se všichni mohou vrátit na lůžko. Vojáci cosi zavrčeli o necitlivosti svých nadřízených a svalili se opět na postele. Ale ani tentokrát si dlouho nepospali. Za dvě hodiny se okna kasáren rozechvěla vzdáleným duněním. Opět byl vyhlášen poplach. Dělostřelci se spěšně oblékli a vyběhli na seřadiště. Tam již stál obrovský zástup důstojníků i vojáků ze všech částí města, kteří vzrušeně vykřikovali a ptali se, co se děje.


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

23

Mnozí rozrušeně tvrdili, že před pouhými deseti minutami byly některé čtvrtě města bombardovány z letadel, která je také ostřelovala z kulometů. Pár domů bylo zničeno a několik lidí zřejmě zahynulo. Jiní prohlašovali, že to nemůže být útok, že se určitě jedná o manévry. Jašvili záhy dospěl k názoru, že se odehrává cosi závažnějšího, neboť záhadní útočníci shodili mnoho pum na železniční stanici a při tom zničili na vagonech i podél kolejí množství děl, tanků, munice a benzínu. Žádné rozkazy však stále nepřicházely a vládl zmatek. Po městě se potloukaly zástupy vojáků. První rozkazy přišly teprve v deset hodin. Různé jednotky se shromáždily a pak se vydaly z města do okolní volné krajiny. Jašvili se svojí rotou tam zmateně čekali, když k nim přistoupil důstojník a zeptal se, zda někdo z nich umí obsluhovat čtyřhlavňové protiletecké dělo. Jašvili vystoupil z řady. Okamžitě dostal rozkaz, aby se svojí rotou a čtyřmi děly tohoto typu převzal obranu místního letiště před možným útokem výsadkářů. Dostal k dispozici třítunové nákladní tuto a asi v šest hodin večer se vydal na namáhavou cestu k letišti. Do té chvíle nespatřil žádné příznaky války. Byla to vůbec válka? Při polední přestávce se ale dověděl, že bezděky unikl jisté smrti. Muniční sklad, v jehož ostraze byl před krátkým časem vystřídán, byl asi osm kilometrů od města. Za ranního šera se z oblohy snesly střemhlavé bombardéry. Celý sklad vylétl do vzduchu v jediném výbuchu, při němž zahynulo všech dvaadvacet příslušníků strážní roty. Začala operace Barbarossa, německý vpád do Ruska. Nyní jelo Jašviliho nákladní auto nocí. Řidič nesměl rozsvítit přední světla a skoro celou dobu měl zařazenou jedničku. Dvakrát nebo třikrát sjeli do příkopu. Na letiště dorazili teprve druhý den po úsvitu. Tam jim jeden major ukázal obranné postavení v nedalekých lesích. Jašvili se tam vydal spolu se svým mužstvem (dohromady jich bylo včetně řidiče dvacet čtyři), rozmístil děla a čekal. Den proběhl klidně; nic nenarušovalo klid polí a lesů, v nichž bylo jejich stanoviště, a tak si vojáci rozepnuli blůzy a odpočívali. Jašvili se s několika kamarády vydal na inspekci nedaleké budovy. Zjistil, že se jedná o kuchyni nedalekého vězeňského tábora. Jedna polská dívka se vojáků zeptala, zda by nechtěli trochu jídla. Šli za ní do velkého skladu. Byl sice uzamčen, ale dívka jej dokázala otevřít, a když vojáci – trochu nesměle – vstoupili, ocitli se ve skutečné jeskyni hojnosti: sklad byl až po strop naplněn obrovskými šunkami, štanglemi salámů, vepřovými boky a bednami s vodkou. Vojákům se sbíhaly sliny, ale ovládli se, neboť věděli, jaké tresty stihnou v Sovětském svazu toho, kdo by se dotkl státního majetku. Dívka je uklidnila. Spolu se zmateným vězněm, který dostal povolení opustit na víkend tábor a nyní se vrátil, vojákům popsala, co se stalo. Vězni byli denně odváženi na letiště, kde vykonávali otrockou práci.11 Jakmile se potvrdila zpráva o německé invazi, všichni, včetně strážců a vězňů, z tábora zmizeli. Nikdo nevěděl, kam odešli, ale bylo nepravděpodobné, že se záhy


24

◆

KAPITOLA 1.

vrátí. Bohaté zásoby potravin ve skladu byly určeny pro jídelnu stráží NKVD. Jak se slušelo na přední strážce revoluce, nijak se neomezovali. Potěšení vojáci strávili celou příští hodinu tím, že si plnili vůz i žaludky dobrotami. Toho večera se ani neobtěžovali, aby si dojeli na letiště pro denní příděl potravin. Byl to klidný, jednotvárný den, ale v noci události opět dostaly překvapivý spád. Poddůstojník, jehož major vyslal na kontrolu předsunutých stanovišť, se nevrátil. Jašvili chvíli čekal a pak vyslal posla k poručíkovi, který velel sousední rotě. Když se voják vrátil, poškrábal se v zátylku a pak ohlásil, že tam nikdo není. Jašvili tedy vyslal posla k velícímu majorovi. Když se posel vrátil, ohlásil, že zmizel i major a všichni ostatní! Potichu se vytratili a zanechali na místě jen čtyřiadvacet trosečníků i s nákladním autem. Nezbývalo než pokusit se o připojení k pluku. Vojáci nastoupili na nákladní auto a vrátili se do města. Všude zmatek, ulice a náměstí plné ustupujících vojáků. Jašviliho skupina se prodrala davem a zamířila nejprve na velitelství pluku. Opět nepochodili: z budovy, která dostala přímý zásah německými pumami, zbyly jen ohořelé holé zdi. Tváří v tvář tomuto konečnému důkazu se mladý Gruzínec rozhodl, že nemá jinou možnost než připojit se k davu prchajícímu na východ, zpět do Ruska. Jašvili a jeho vojáci neměli žádné další plány. Když se přiblížil večer, vyjeli z města a ubytovali se u jednoho nijak nadšeného polského rolníka. Na hlavní silnici umístil Jašvili stráž, aby vyhlížela, zda se na ní neobjeví jednotky jejich pluku. Muži se již začali ukládat, když přiběhl strážný a oznámil, že právě na silnici zastavil jednoho kapitána. Když Jašvili vyšel ven, kapitán mu sdělil, že jeho baterie byla přesunuta blíže frontě, kde měla chránit silnici. Jašviliho skupina jej měla následovat a připojit se ke zbytku pluku. Po celonoční jízdě dorazili ráno do plukovního tábora uprostřed lesa. Tam zjistili, že velící důstojník Jašviliho baterie zahynul a že celá baterie byla zničena. Tato zpráva již nepůsobila nijak šokujícím či překvapivým dojmem. Tehdy již bylo zřejmé, že na celém jejich úseku fronty zavládl chaos. V poledne dostal Jašvili rozkaz, aby se připojil k plukovnímu konvoji s municí, který se skládal z šedesáti nákladních aut. Konvoji velel kapitán. Vojáci dostali mapu s vyznačeným cílem, ale žádné další vysvětlení ani alternativní rozkazy. Na druhé straně se alespoň opět stali součástí integrované armádní struktury. Konvoj se kodrcal po lesní cestě. Po několika kilometrech první nákladní auto zastavilo a za ním i celá kolona. Jašvili – jehož automobil jel asi dvacátý – se vyklonil a spatřil, jak jeho kapitánovi vyčiňují dva vyšší důstojníci. Jeden měl na límci červenočerné proužky štábního generála, druhý, rovněž generál, velel bojovým jednotkám. Po kratší diskusi vyskočil kapitán ze svého automobilu v čele konvoje a přesedl si do vozu, který stál za ním. Oba generálové zaujali jeho místo v předním automobilu a kolona se opět dala do pohybu. Zakrátko se opět zastavila. Kapitán vojákům oznámil, že si mohou na chvíli odpočinout, a pak přistou-


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

25

pil k Jašvilimu a svěřil se mu, že jej generálové ostře napadli. Vyčetli mu, že se s konvojem přesunoval za dne: „Ty ses asi zbláznil, hlupáku! Víš, co se stane, jestli tě ve volném terénu spatří štuky? Vezmi rozum do hrsti, jestli nějaký máš, a od téhle chvíle se ve dne schovávej mezi stromy a jeď jen v noci!“ Ubohý podřízený si netroufl poukázat na předchozí rozkazy a okamžitě uposlechl. Když se setmělo, oba přísní generálové se opět posadili do nákladního auta v čele konvoje. Určovali tak rychlost jízdy. Pro řidiče to byl nervy drásající zážitek, neboť nesměli zapnout přední světla. Navíc se přední vozy pohybovaly krajně chaoticky a nečekaně zastavovaly, prý z obav před skrytými překážkami. Řidiči jeli v úplné tmě; když někdo před nimi zastavil, spatřili jen náhlý záblesk brzdových světel. Celou noc za neustálého zastavování a rozjíždění urazili jen pět kilometrů. Není ani třeba dodávat, že došlo k mnoha nehodám. Ruské vojenské nákladní automobily měly chladiče na samém předku kapoty, takže poměrně slabý náraz do předcházejícího vozu téměř vždy způsobil prasknutí chladiče a tím vyřazení vozidla. S takto poškozenými auty bylo nutné zajet do příkopu. Ze šedesáti nákladních aut, která se večer vydala na cestu, zůstalo ráno provozuschopných jen dvanáct. Generálové to nijak nekomentovali. Sdělili kapitánovi, že k muničnímu skladu zbývá pouhých dvacet kilometrů. Dali mu dokumenty, které jej zmocňovaly k převzetí co největšího počtu nábojů a k přepravě zpět k pluku, a pak odjeli. Předtím ještě zopakovali přísný rozkaz, že se konvoj nesmí dát do pohybu před setměním. V noci kapitán pomalu a opatrně dovedl zbytky konvoje po určené trase. Přestože vzdálenost nebyla velká, dorazili vojáci do cíle teprve ráno. Zjistili ale, že celý muniční sklad již neexistuje. I on byl leteckým útokem rozmetán na kusy. To již začalo dvěma mladým důstojníkům svítat. Oba „generálové“ byli ve skutečnosti německými agenty, kteří asi na tři dny připravili jeden dělostřelecký pluk Rudé armády o životně důležitou munici. Navíc bylo zničeno osmačtyřicet nákladních automobilů. Pokud tito podnikaví agenti jinde napáchali jen desetinu škod, již způsobili v Jašviliho pluku, zajisté v sovětských silách vyvolali značný chaos.12 Těmto podvodníkům značně napomohly dva faktory. Jeden zdůrazňuje Jašvili: „V Rudé armádě o rozkazech nikdo nepřemýšlí, každý prostě uposlechne.“ Druhým faktorem bylo, že převlečení generálové hovořili dokonale rusky a dokonale zvládli sekýrování, na jaké byli vojáci Rudé armády od svých generálů zvyklí. Je to paradoxní, ale falešní generálové byli téměř jistě Rusy, a je docela dobře možné, že i skutečnými generály! Abwehr, kontrarozvědné oddělení wehrmachtu, vytvořil speciální komanda pro operace v sovětském zázemí. Jejich příslušníci se rekrutovali z Bělorusů a rusky hovořících Baltů, Poláků a Ukrajinců. Dostali dokonale padnoucí sovětské uniformy. Jejich úspěch tak značně přesáhl obvyklé výsledky takovéhoto druhu boje.13


26

◆

KAPITOLA 1.

Oba mladí důstojníci se s dvanácti nákladními auty (jelo na nich devadesát šest řidičů, kteří přišli o své automobily, a další vojáci) vrátili k pluku. Když se jejich plukovník dověděl, že očekávané střelivo nejen nepřivezli, ale že navíc takto naivně přišli o čtyři pětiny cenných nákladních automobilů, byl bez sebe vzteky. Nedalo se ale nic dělat. Krátce poté zahájily německé jednotky útok, a tak musel munice zbavený dělostřelecký pluk dále ustupovat. Na silnici se vojáci stávali snadným terčem neustálých leteckých útoků, a museli se proto pomalu trmácet po lesních cestách. Těžká děla o ráži 122 milimetrů se bořila do měkké hlíny. Byl proto vydán rozkaz, aby byla ponechána svému osudu. Z demoralizovaného zbytku pluku a z dalších dosud existujících jednotek byla vytvořena poněkud nesourodá divize. Proskočily zprávy, že Němci již došli do Minska, který byl daleko na východ od nich, a tak ústup pokračoval skrze lesy. V té době poručík Jašvili poprvé nakrátko prožil skutečný boj. Byl vyslán na hlídku a za jedním keřem narazil na německého vojáka. Oba vypálili dávku a rychle se běželi ukrýt. Ani jeden při tomto poněkud komickém incidentu nebyl zraněn, ale později Gruzínce postihlo cosi vážnějšího: byl zasažen kulkou, která mu prolétla oběma nohama. Ošetřila jej atraktivní mladá lékařka. Jašvili si dodnes vzpomíná, jak se styděl, když jej vyzvala, aby si stáhl kalhoty: koneckonců mu tehdy ještě nebylo ani jednadvacet let. Pak byl odvezen do praporního lazaretu, kde si v jednom nákladním autě našel koutek k odpočinku. Rudá armáda ale v létě roku 1941 odpočívat nemohla. Němci zahájili další útok a postranicemi zaparkovaných nákladních aut začaly létat kulky. Bez ohledu na zranění seskočil Jašvili z nákladního auta a odplížil se mezi jakési keře. Oslabený organismus však při tom vydal příliš mnoho energie a Jašvili zanedlouho ztratil vědomí. Otupělý bolestí a ztrátou krve prospal celý den (2. červenec). Když se konečně probudil, slunce již zapadalo za břízami. Posadil se. Celé okolí bylo poseto krátery po minometné palbě. Granáty vybuchovaly všude kolem místa, kde ležel, tříštily vše na kusy. I dnes je Jašvili pochopitelně přesvědčen, že nad ním toho dne držel ochrannou ruku sám Bůh. Všude bylo ticho, dokonce i šelest listí na stromech ustal. Jašvili se opatrně zvedl a kulhavým krokem se vydal na cestu, i když dobře nevěděl, kam. Neměl ani zbraň, ani batoh a neměl ani ponětí, kde by mohl najít svoji jednotku nebo jakoukoli jinou součást Rudé armády. Ještě ráno byl obklopen padesáti tisíci ozbrojenými muži. Teď zůstal sám a neozbrojen. Kolem ležely mrtvoly. Jedinými živými tvory nablízku bylo pár vojenských koní z dělostřeleckého trénu. S krajním vypětím sil se k jednomu doplazil a vyškrábal se do sedla. I přes vážné zranění příliš nepociťoval bolest. V té chvíli mu nejvíce záleželo na tom, aby našel lékařskou pomoc. Nejprve si svlékl vojenskou blůzu a další části výstroje a nacpal je do sedlové brašny. Nyní již neměl na sobě nic, co by prozrazovalo, že je voják.


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

27

Obával se, že by jej za setmění, až vyjde z lesa, mohl některý voják té či oné strany zastřelit. Po hodině jízdy dorazil na kraj lesa. Ve vzdálenosti asi pěti kilometrů spatřil vesnici. Když se k ní přiblížil, uslyšel zdáli šum hlasů a spatřil mihotající se světla. Těsně před vesnicí narazil na dva důstojníky na koních. Měli potrhané uniformy. Křikli na Jašviliho, aby se k nim přidal, že si budou navzájem pomáhat. Zeptali se jej také, zda by byl ochoten jít mezi potulující se hordy vojáků, kteří vesnici obsadili, a vyžebrat trochu jídla. Sami mezi vojáky nechtěli jít, neboť se obávali, že by je jako důstojníky mohli zastřelit. V prvních týdnech války bylo vlastním mužstvem zabito velké množství důstojníků. Jašviliho vzezření již nijak nenaznačovalo, že by mohl být důstojníkem, a tak souhlasil. Vjel do veselého, opilého davu, kde pár vojáků právě porcovalo před chvílí poraženou krávu, a požádal o kousek. Jeden statný voják s nožem v ruce si jej přeměřil, a když viděl jezdcovy umazané kalhoty a zakrvácené boty, hodil po Jašvilim krk a plíce zabitého zvířete. Byl to drsný žert; odporně kluzký předmět Jašviliho málem srazil z koně. Chytil se ale pevně otěží a vítězoslavně zamířil k čekajícím důstojníkům. Když viděli kořist, zaradovali se. Poté se všichni tři nenápadně vytratili a u lesního potůčku si toto nepříliš chutné maso uvařili v helmách. Jašviliho společníci pak podle mapy určili trasu, která se vyhýbala nebezpečným zalidněným místům. Chtěli se opět připojit k armádě. Protože ale nikdo neměl ani nejmenší potuchy o postavení nepřítele, rozhodli se, že nejprve provedou průzkum první části trasy. Oba neznámí důstojníci se rozhodli, že nejprve ujedou část cesty sami. Bude-li vše v pořádku, pro raněného Jašviliho se vrátí. Odjeli a už se nevrátili. Jašvili se tedy opět vydal na cestu sám. Vrátil se do vesnice, kterou krátce předtím navštívil, a pokusil se zjistit, zda mezi vojáky není lékař, který by jej převázal. Lékařů bylo mnoho, ale neměli ani obvazy, ani jiné zdravotnické potřeby, a tak se zoufalý Jašvili vydal po prašné cestě směrem na východ. Možná mu nějaká venkovská žena dá čistý hadřík, možná najde nějakou sovětskou jednotku, která se ještě úplně nerozložila. Přijel do další vesnice. Zdálo se mu, že je opuštěná, ale když pomalu projížděl mezi bezvýraznými dřevěnými domy, narazil na konci ulice na stařenu. Plakala u plotu své zahrádky. Když Jašviliho spatřila, naléhavě jej varovala: „Synku, jestli máš zbraň, zahoď ji!“ Překvapeně se za ustaranou ženou ohlížel ještě ve chvíli, kdy zahýbal za roh ulice. Když mu zmizela z dohledu, pohlédl před sebe. Díval se přímo do ústí namířených hlavní. Na každé straně stál jeden obrovitý německý voják s namířenou puškou. „Byli tak vysocí, že měli hlavu skoro stejně vysoko jako já!“ Přejel je očima a pomalu zvedl ruce. Služba poručíka Jašviliho v Rudé armádě tak náhle skončila. Stal se z něj válečný zajatec. Jašviliho nepotkalo nic výjimečného, ale měl větší štěstí než většina ostatních. Osud jej nezavedl na místa hrůzy, jako byl Majdanek nebo Moloděčno-


28

◆

KAPITOLA 1.

je. Poté, co mu lékař v jednom prasečím chlívku v Minsku ošetřil rány, se stal kuchařem automobilového pluku wehrmachtu č. 666. Po devíti měsících se pluk vrátil do Německa. Do vlasti Němců se dostal i Jašvili. Pracoval v umývárně pro válečné zajatce v Eisenachu. Tam se střídavě setkával jak se zdravými a optimistickými Angličany a Američany, tak s vyzáblými umírajícími kostrami svých krajanů. Pak jej k jeho zděšení odveleli na práci do Buchenwaldu. Měl strach z toho, že Němci budou považovat jeho gruzínský orlí nos za židovský. Když byl poslán z Buchenwaldu do Osvětimi, myslel si, že má na kahánku. Informovaní Němci mu už prozradili, že i Stalin – Gruzínec stejně jako on – je Žid. I když se v Osvětimi vynášely dosti svévolné etnologické soudy, jedna skutečnost snad Jašviliho zachránila: jako křesťan nebyl obřezán. Naštěstí strávil v Osvětimi jen jediný den. Druhého dne jej sebrali a odvezli do polských Katowic. Byl to jeden z podivných zvratů, jaké byly v Německu za války docela běžné: byl vytažen ze dna propasti a poslán tam, kam by býval šel nejraději – mezi své krajany! Dostal se do skupiny přátelských Gruzínců, kteří byli shromážděni z táborů po celé Třetí říši, a mezi nimi ke svému velkému překvapení našel spolužáka, s nímž chodil do školy. Objali se a plakali. Nemohli věřit, jaké štěstí je potkalo. Všude kolem přátelské gruzínské tváře a starý známý jazyk. Přesto byli tisíce kilometrů od domova. Ale Němci neshromáždili rozptýlené Gruzínce jen pro jejich potěšení. Oznámili jim, že mají být zařazeni do nově vytvářené gruzínské armádní jednotky, která by měla pomoci v zápase s bolševismem a nakonec snad osvobodit i jejich rodné hory zpod ruského jařma. Jašvili se nijak nerozmýšlel. Bez zaváhání přijal novou roli a odjel ve společnosti svých krajanů na Krym, kde byla zakládána gruzínská divize. Nač váhat? V roce, kdy se mladý Jašvili narodil, se Gruzínci chopili příležitosti nabídnuté chaotickými poměry za ruské revoluce a znovu vyhlásili nezávislost, kterou ztratili v minulém století. V lednu roku 1920 spojenecké mocnosti uznaly nezávislost Gruzie a v květnu ji uznala i sovětská vláda. S ruskými dějinami, jazykem a kulturou nemají Gruzínci nic společného. Teď měli pocit, že se jim konečně – podobně jako Finsku a Polsku – podařilo obnovit svoji státnost. Jejich svoboda neměla dlouhého trvání. 11. února roku 1921 do země vtrhla Rudá armáda a dobyla ji. Od té doby v ní Sověti vládli násilím a terorem (prvním šéfem gruzínské tajné policie se stal sovětský Himmler – L. P. Berija). Stejně jako všichni Gruzínci pocítila i Jašviliho rodina důsledky okupace. Šalvův otec si ještě před ní stačil postavit malou hospůdku v horách. Invazní moc ji zkonfiskovala, a tak se Jašviliové museli protloukat, jak uměli. Jašvili by býval rozhořčen, kdyby jej někdo obvinil, že vstup do protisovětské jednotky z něj učinil zrádce. V každém případě se považoval za Gruzínce, a nikoli za Rusa, za křesťana, nikoli za ateistu. Stejně jako všichni v Rusku věděl, že velmi mnoho Rusů bolševickou nadvládu nenávidí a že by uvítali její svržení, ať již by přišlo z kteréhokoli směru (přinejmenším dokud nezačali


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

29

chápat povahu nacistické bestie). Nejvýznamnějším faktorem se ale stala nesporná skutečnost, že Stalin upřel všechna občanská práva, ba dokonce oficiální uznání existence milionům zajatců, kteří padli do rukou Němců. Od bolševického převratu v roce 1917 se sovětská vláda již nepovažovala za smluvní stranu Haagských konvencí. Nestala se ani signatářem Ženevské konvence z roku 1929, která přesněji definovala podmínky, v jakých mají žít váleční zajatci. I přesto se německá vláda hned po vypuknutí války v červnu roku 1941 obrátila na výbor Mezinárodního červeného kříže ve věci životních podmínek zajatců na obou stranách. Seznamy ruských zajatců byly sovětské vládě předávány až do září roku 1941. Pak je Němci přestali poskytovat, neboť Sověti tyto kroky neopětovali. V zimě Němci podnikli další pokusy o navázání kontaktů se Sověty ohledně Haagské a Ženevské konvence, ale opět byli odmítnuti.14 Pak se iniciativy chopil sám Červený kříž. Obrátil se na sovětské velvyslance v Londýně a ve Švédsku. Jejich reakce byla zpočátku příznivá, ale poté, co se informovali na názor Moskvy, důrazně iniciativu Červeného kříže odmítli.15 Také spojenci Německa – Itálie, Rumunsko a Finsko – se marně pokoušeli dosáhnout jakékoli vzájemné dohody. Rozhodli se tedy jednostranně uplatnit ustanovení dohod na ruské zajatce, kteří jim padli do rukou. Ani toto velkorysé gesto nevyvolalo žádnou reakci.16 Zvláště Finy velmi znepokojoval zoufalý stav 47 000 Rusů, kteří jim padli do zajetí, a rozsáhlou pomoc Červeného kříže vděčně přijali, přestože sovětská strana odmítla připustit obdobnou pomoc pro Finy, kteří byli v zajetí v Rusku.17 Nepřekvapuje, že se postoj německé vlády k ruským zajatcům začal zpřísňovat18 a že ti, kdo se proti špatnému zacházení stavěli, ztratili vliv, který si jinak mohli zachovat. V každém případě měli Němci nepoměrně více ruských zajatců než Rusové německých. Téměř dvě třetiny všech ruských zajatců padly Němcům do rukou v roce 1941. Hitler osobně naléhal na Červený kříž, aby provedl inspekci táborů. Celý problém ale pregnantně vyjádřila odpověď na žádost adresovanou Stalinovi, aby mohla být zajatcům zasílána korespondence: „Žádní ruští váleční zajatci neexistují. Ruský voják bojuje, dokud nepadne. Kdo se dá zajmout, je ze společenství Rusů automaticky vyloučen. O poštovní služby pouze pro Němce nemáme zájem.“19 Nepřekvapuje, že od té doby „základem Hitlerovy ideologie vedení války byla skutečnost, že Sovětský svaz nepodepsal Ženevskou konvenci z roku 1929 a že tedy zajisté není ochoten zacházet s německými válečnými zajatci podle jejích ustanovení.“20 Jeden humánní německý velitel tábora poněkud zmírnil tvrdé životní podmínky zajatců. Ruskému lékaři ale vysvětlil, že více učinit nemůže, protože Stalin odmítl uzavřít jakoukoli dohodu.21 Na tuto nepřekonatelnou překážku neustále narážel pracovník švýcarského Červeného kříže Junod, který na svých cestách po táborech v Německu protestoval proti zacházení s Rusy. Povšiml si například do očí bijícího kontrastu mezi dobře vedeným táborem pro


30

◆

KAPITOLA 1.

britské válečné zajatce v Dösselu, kde byl na dobře viditelném místě vyvěšen text Ženevské konvence, a nedalekým táborem, kde žili v otřesných podmínkách Rusové, které jejich vláda zanechala jejich osudu. Konvence nebyla v žádném případě pouhým „cárem papíru“.22 Bylo by chybou, kdybychom si mysleli, že by Hitler – přes veškerou svoji bezohlednost – neprojevil realistický respekt ke konvenci, pokud by ovšem bývala uplatněna. Goebbels, rozhněvaný spojeneckým bombardováním Drážďan, navrhl v únoru roku 1945 Hitlerovi, aby vypověděl Ženevskou konvenci a aby byly zajaté posádky nepřátelských letadel postaveny před popravčí četu. Hitler návrh schválil, ale zděšený poradce to prozradil zahraničnímu tisku. Vzápětí BBC rázně pohrozila odvetnými opatřeními a Němci rychle couvli.23 Někdo by mohl namítnout, že postoj sovětské vlády nebyl marxistickou novinkou, ale že vycházel z celkově zaostalé ruské tradice. Proto bude prospěšné, připomeneme-li si v krátkosti osud Rusů zajatých Němci v první světové válce. Protože ruská carská vláda i císařská německá byly signatáři Haagských konvencí z let 1899 a 1907, byla hned na začátku války podniknuta opatření, jejichž cílem bylo zmírnit utrpení zajatců. Obě strany si vyměňovaly seznamy zajatců a udržovaly poštovní spojení. Zdravotní sestry a kněží směli cestovat z Ruska do německých táborů a pro zajatce byly zřízeny pravoslavné kostely. Ochranu ruských zajatců zprostředkovávala španělská vláda. O jejich zájmy fakticky pečovaly i Spojené státy, které zprostředkovávaly zájmy spojenců Ruska: Británie, Francie a Srbska. S jejich zajatými vojáky byli obvykle drženi i ruští zajatci.24 Carevna Alexandra založila výbor, jehož cílem bylo zmírnit útrapy zajatců. „Víte, že můj výbor bude nucen požádat vládu o značné obnosy pro naše zajatce,“ napsala v roce 1915 carovi. „Nikdy nebudeme mít dost a počet zajatců bohužel dosáhne několika milionů.“ O několik týdnů později oznámila, že „čtyřikrát týdně odesíláme několik vagonů s věcmi.“ Když se dověděla o údajném špatném zacházení se zajatci, „rozplakala se nad hrůzami, které Němci spáchali na našich raněných a zajatcích…“ Přesto vyzývala cara k dobrému zacházení s německými zajatci, neboť „oni pak budou ochotněji pomáhat i našim zajatcům“.25 Srovnejme si počet obětí podle statistik. Za první světové války v období 1914–1917 vzaly Ústřední mocnosti do zajetí 2 417 000 Rusů, z nichž zemřelo celkem 70 000.26 V letech 1941–1945 Němci zajali zhruba 5 754 000 Rusů,27 z nichž zemřelo 3 700 000.28 Opět by mohl někdo namítnout, že katastrofální situace v roce 1941 vyžadovala drakonická opatření. Loajalitu carových vojáků ale záporně neovlivnilo vědomí, že v roce 1914 Němci dobře zacházeli s Rusy, které se jim podařilo zajmout. Ruští důstojníci prchali z německých táborů nejčastěji ze všech;29 celkem uniklo asi 260 000 Rusů. Mnozí z nich opět nastoupili do boje ve vlastní armádě.30 I přes intenzivní německou a bolševickou propa-


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

31

gandu v táborech se v roce 1917 podařilo přesvědčit jen nevelké množství ukrajinských nacionalistů (2000), aby dezertovali k německé armádě.31 V roce 1944 učinilo totéž téměř milion Rusů. To, co Stalinova politika pro tyto odepsané Rusy v roce 1941 znamenala, zažil Jašvili v Eisenachu. A na ještě strašnější zážitek si vzpomíná z doby, kdy pracoval v Minsku jako kuchař wehrmachtu. Za městem byl tábor pro ruské zajatce, vojáky i civilisty. Spíše než tábor to byla rozsáhlá pláň obehnaná elektřinou nabitými dráty a obklopená strážními věžemi s kulomety. Žilo v něm (ne dlouho) 60 000 Rusů. Neměli přístřeší a nedostávali prakticky žádnou stravu. Pak přišla zima 1941–1942. Po celé měsíce tehdy Jašvili cítil vše prostupující mrtvolný pach těl Rusů, která byla denně nakládána do táborové spalovny. Za několik měsíců se počet zajatců snížil ze 60 000 na zvládnutelnějších 11 000. V očích západních státníků a diplomatů se Jašvili stal zrádcem, když se v Katowicích přihlásil jako dobrovolník do gruzínské divize. Ale pro Stalina se stal zrádcem již v den, kdy pomalu projel kolem plačící stařeny do náručí německých hlídek. To, že se vzdal, že nepadl v boji, považovala sovětská vlast za zradu. Zrádci byli odepsáni, jako by byli již mrtví. Asi ve stejné době, kdy Šalvu Jašviliho spoutali a odvezli dva němečtí hromotluci, padl jeho bratr v tankové bitvě na hranici Pobaltí. Otce obou chlapců (který žil po zabavení hospůdky v bídě) informovali, že oba jeho synové zahynuli. Všichni Kavkazané vroucně milují své děti, zvláště syny. Tato zpráva otce zlomila. Utrpěl těžký srdeční záchvat a krátce poté zemřel. Zvolil jsem si příběh Šalvy Jašviliho, protože jsme si na něm mohli ukázat téměř všechny významné články řetězu událostí, který z tolika sovětských občanů učinil zajatce Němců. Překvapivá operace Barbarossa, chaos prvních týdnů, neexistence rozkazů, opuštěný tábor nucených prací, strach, který měli mnozí důstojníci ze svého mužstva, mimořádná efektivita a mazanost Němců, zajetí, jemuž se nedalo zabránit, hrůzy Minsku, optimismus dobrovolníků, kteří vstoupili do antikomunistické legie: znásobte si to sto tisíckrát a vyvstane před vámi osud ruských zajatců. Přidejte si k tomu skutečnost, že pro Šalvu válka skončila v Itálii, odkud jej předala Sovětům britská armáda, a váš obraz bude úplný.

V průběhu druhé světové války padlo Němcům do rukou několik milionů Rusů. Konkrétní okolnosti, za nichž se to stalo, se podstatně lišily. Přesto můžeme zajatce zařadit do několika odlišných kategorií. Nejvíce bylo těch, kteří byli nasazeni na nucené práce. Téměř tři miliony (samozřejmě včetně Ukrajinců) mužů se přihlásily – nebo k tomu byli lstí donuceni – do pracovních praporů nacionálně socialistického Německa. Na podzim roku 1941 se při operaci Barbarossa Němci zmocnili rozsáhlých ob-


32

◆

KAPITOLA 1.

lastí západního Ruska. Tisíce jeho obyvatel, které zlákaly sliby dobrého platu a pracovních podmínek, odjely do Německa za prací. Byli v tak zoufalé situaci a německá propaganda byla tak přesvědčivá, že mnozí tuto možnost vděčně přijali. Zklamání přišlo rychle: i když byli formálně svobodní, mnohé německé úřady i mnozí Němci je považovali za „negry“, které je nutno co nejekonomičtěji využít. Tento ponižující přístup vyjadřovala urážlivá nacistická publikace Der Untermensch, Himmlerova oblíbená kniha, v níž byly otištěny fotografie světlovlasých, hezkých Němců vedle snímků Slovanů, kteří byli zpodobeni jako odporní podlidé. V důsledku ponižování začal proud dobrovolných pracovníků vysychat. Za šest měsíců od chvíle, kdy Rusové dostali povolení pracovat v Říši, se jich přihlásil jen poměrně nevelký počet: 70 000.32 Tažení do Ruska si vyžadovalo v dějinách nebývalé množství lidí a strojů. V německém zemědělství, průmyslu a těžebním průmyslu tak vznikl značný nedostatek pracovních sil. Proto bylo rozhodnuto o nuceném nasazení ruských dělníků, i když po takovém kroku již Rusové nemohli vítat Němce jako osvoboditele. S plánem nuceného využívání ruských civilistů přišel poprvé Göring koncem roku 1941. Jeho provedení připadlo Fritzi Sauckelovi, říšskému zmocněnci pro pracovní síly. Tisíce mužů byly brutálně uneseny, někteří jednotlivě, jindy milice v německých službách odvedla všechny účastníky bohoslužeb či filmového představení k čekajícímu transportnímu vlaku. Někteří strávili celé týdny v rozvrzaných, starých a nevytápěných železničních vagonech s uzamčenými dveřmi a zadrátovanými okny. Trpěli chorobami, podvýživou a zimou. Mezi živými (v jednom skříňovém vagoně jich cestovalo šedesát) zůstávaly po mnoho dní mrtvoly, které byly pak bez okolků vyhazovány na násep. Během několika měsíců musely německé úřady vrátit 100 000 těchto zajatců, kteří byli příliš zesláblí, než aby mohli pracovat. Jakmile se tito Rusové dostali do Říše, museli žít v odporných táborech srovnatelných s početnějšími tábory sovětskými. Nacistická propaganda tyto dělníky prezentovala jako veselé, byť primitivní řemeslníky, kteří svými svaly pomáhají německé technice. Chytře redigovaný nacistický časopis Signal přinesl fotografie dobře oblečených ukrajinských děvčat, jak si prohlížejí pamětihodnosti Berlína. Skutečnost ale byla jiná. V táborech panovaly nepředstavitelně zoufalé životní podmínky. Jejich obyvatelé byli nejhůře živenými zahraničními dělníky v Říši (jejich základním pokrmem byl chléb z tuřínů). Během několika málo hodin odpočinku mimo tábor museli nosit ponižující odznaky, které je identifikovaly jako rasově méněcenné, nesměli navštěvovat kina, restaurace a další zábavy. Především jim bylo zakázáno navazovat kontakty s německými ženami. Daleko horší než toto vše byl osud těch, které Himmler odvelel na práce v koncentračních táborech, zvláště v Osvětimi a v Buchenwaldu (v těchto dvou táborech se nakrátko ocitl i Jašvili). Asi sto tisíc jich v takových táborech


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

33

v důsledku špatného zacházení zahynulo; snad tito lidé měli vlastně štěstí. Tajná dohoda o těchto transferech, kterou uzavřel Himmler s ministerstvem spravedlnosti, obsahovala formulaci „upracovat k smrti“. Zvláště hrozným aspektem, v němž – stejně jako v mnoha jiných – nacisté soupeřili se svými sovětskými rivaly, byly nucené práce dětí. Již od věku deseti let byli chlapci i dívky odváděni na práce v továrnách, do značné míry za stejných podmínek a se stejnou úmrtností jako starší osoby. Na nucené práce bylo odvezeno celkem asi 2 800 000 sovětských občanů. Koncem války jich žilo v Německu asi dva miliony.33 Ti představovali největší skupinu v obrovském množství Rusů, které v roce 1945 Spojenci osvobodili. Druhý nejvyšší počet pravděpodobně představovali ti váleční zajatci, kteří přežili hrůzné podmínky táborů. Od roku 1941 Němci vzali do zajetí asi 5 754 000 Rusů. V květnu roku 1945 jich zůstalo naživu asi 1 150 000.34 Připočteme-li k nim asi dva miliony dosud žijících nasazených dělníků, vyjde nám, že do víru, v němž zanikla třetí říše, byly nedobrovolně vtaženy přes tři miliony Rusů, které později osvobodili Spojenci. Třetí kategorii představují uprchlíci. Počáteční bleskový postup Němců, prudký kontrast mezi životní úrovní v SSSR a ve zbytku Evropy, pomstychtivý postoj sovětské vlády vůči každému občanovi, který byl „kontaminován“ stykem s cizinci – tyto a mnoho dalších politických, hospodářských a osobních faktorů vedly tisíce lidí, aby odešly z domova na Západ. Mnozí, kteří se nezamlouvali úřadům, kteří měli důvod k obavám, jestliže by se někdy opět dostali do rukou NKVD, využili německé okupace k útěku. Daleko více jich uprchlo nebo bylo nuceno odejít ve chvíli, kdy vlna německého vítězství začala opadat. Kdyby byli zůstali, byli by mnohdy nuceni strávit celé dny nebo týdny na frontové linii. Aby si zachránily holý život, četné rolnické rodiny naložily skrovný majetek na vozy a káry a plahočily se po rozježděných cestách do Polska. Poté, co bylo v roce 1943 prolomeno obklíčení Stalingradu a kdy se začalo rýsovat konečné zhroucení hitlerovského Německa, se na Západ vydaly populace celých oblastí. Různé etnické a kmenové skupiny neměly jinou možnost než se dát na útěk. Byli to například etničtí Němci (Volksdeutsche). Po roce 1941 byli evakuováni, nejprve do kraje v povodí řeky Varty v Polsku, do oblasti, z níž před dvěma stoletími přišli jejich předkové.35 I značné procento obyvatel Kavkazu se pokusilo utéci na Ukrajinu a dále. Po revoluci nejdéle vzdorovali bolševismu kubáňští kozáci a horské národy a kmeny. Právě odtud získávaly v letech 1918–1920 bílé armády generálů Kornilova a Děnikina nejlepší vojáky. Od té doby tam vedli rozsáhlý partyzánský boj proti sovětským uchvatitelům. Vcelku lze konstatovat, že se německé okupační síly na Kavkaze chovaly s příkladnou umírněností a že jim obyvatelstvo poskytovalo širokou podporu.36 Když koncem roku 1943 dostala německá armáda rozkaz, aby se z Kavkazu stáhla, početné skupiny obyvatel, včetně kozáků, se uprostřed zimy vydaly na útěk před osudem, který


34

◆

KAPITOLA 1.

znali až příliš dobře. Jeden očitý svědek ve městě, jímž tento exodus procházel, popisuje: celou noc „jsem slyšel skřípot kol vozů a výkřiky kočích hned pod mým oknem. Lidé jeli na koních, býcích, kravách, nebo prostě šli. Zavazadla si položili na čísi dvoukolák … V některých vesnicích zůstaly opuštěny téměř všechny domy.“37 V mrazivém počasí ruského ledna šly vystrašené davy napříč stepí, aby se přes zamrzlý Kerčský průliv dostaly na Krym. Mnozí zemřeli zimou a hladem, jiní byli zasaženi nízkoletícími stroji sovětského letectva.38 Odhadnout celkové množství takovýchto válečných uprchlíků je obtížné. Jejich počet se asi blížil jednomu milionu, i když jich mnoho později vstoupilo (nebo k tomu bylo donuceno) do ruských pracovních a vojenských jednotek, které vytvořili Němci. Proto je nelze statisticky oddělit od jiných kategorií, o nichž v této kapitole uvažujeme. Nemělo by to ani valnou cenu, neboť je k odchodu z rodné země donutilo tolik různých motivů a okolností. Stejně heterogenní bylo i sociální a intelektuální prostředí, z něhož pocházeli: byli mezi nimi inženýři, lékaři a učenci, ale také vystrašené rolnické ženy. Od milionů Rusů, kteří přišli do Německa po roce 1941, jako byli uprchlíci, zajatci a obyvatelé pracovních táborů, se nyní obrátíme k významné skupině lidí, kteří se rozhodli sami bojovat proti Rudé armádě nebo v tom pomáhat Němcům. Po bok těm, kdo vtrhli do jejich země, se přihlásilo 800 000 až 1 milion dobrovolníků. K prvnímu rozsáhlému přeběhnutí ruských vojáků k německé armádě došlo 22. srpna roku 1941, přesně dva měsíce po vypuknutí války mezi Německem a Ruskem. Generálporučík hrabě von Schenckendorff na frontě poblíž Mogileva v Bělorusku přijal kozáckého emisara, který nabídl kapitulaci své jednotky. Jednalo se o 436. pěší pluk Rudé armády, jemuž velel major Ivan Nikitič Kononov. Poté, co mu von Schenckendorff zaručil dobré zacházení, svolal Kononov své vojáky a bez obalu jim předložil své plány. Vysvětlil vojákům, že se konečně naskytla možnost bojovat proti Stalinovi a nenáviděnému komunistickému systému. Skončil slovy, která se podobají těm, jež pronesl Pizarro na ostrově Gallo: „Kdo chce jet se mnou, ať si stoupne vpravo. Kdo nechce, ať zůstane stát. Slibuji těm, kdo chtějí zůstat, že nebudou potrestáni.“ Celý pluk vystoupil vpravo. O několik hodin později měl generál von Schenckendorff o jeden pluk navíc. Kononov, který se narodil na území donských kozáků v roce 1903, udělal v Rudé armádě skvělou kariéru. O zběhnutí začal uvažovat již za břídilsky vedené finské války. Nyní se mu tedy naskytla příležitost. Kononov neznal skutečný charakter nacistické politiky k Rusku a představoval si, že jeho jednotka se stane zárodkem ruské osvobozenecké armády. Spojí se s ním miliony trpících spoluobčanů a Stalin se svými pohůnky z NKVD zůstane sám. Kononovův názor zcela sdílel von Schenckendorff, inteligentní a čestný důstojník, který ale také měl informace o plánu naprostého zničení ruského národa připravovaného Hitlerem a šéfy nacistické strany. Prozatím si obavy


RUSOVÉ

VE

TŘETÍ

ŘÍŠI

◆

35

nechal pro sebe, a tak Kononov a jeho nadšení společníci mohli vytvořit 102. kozácký pluk, který se udatně dal do boje proti Rudé armádě a partyzánům.39 K úsilí o svržení Stalina se přidaly statisíce Rusů. Časem se pro ně našel vůdce: generál Andrej Andrejevič Vlasov, jeden z nejschopnějších generálů Rudé armády. V létě roku 1942 byla jeho vojska obklíčena a odříznuta nepřítelem a 13. července padl Vlasov do zajetí. Pocházel z rodiny chudých rolníků z Nižného Novgorodu. Tento čestný muž měl výjimečné osobní kouzlo. Abwehr a vlivná místa generálního štábu jej považovaly za ideálního vůdce Ruské osvobozenecké armády (Russkaja Osvoboditěľnaja Armija, ROA). Bystřejší Němci chápali, že pro vítězství nad bolševismem je spojenectví s ní nezbytné, a převezli Vlasova ze zajateckého tábora ve Vinnici. Vlasov se uvolil, že bude o tento cíl usilovat, přestože na něj, na jeho věc a na jeho krajany nacistické vedení uvalilo urážlivá omezení. Po mnoha útrapách a spletitých intrikách byl Vlasov formálně jmenován vůdcem „armády“, v jejíž řadách se nakonec ocitlo téměř milion mužů. Až na několik krátkých týdnů na konci války ale ROA existovala jako armáda pouze na papíře, do značné míry jako nástroj propagandy. Muži byli odváděni do praporů Todtovy pracovní organizace, kavkazských legií, pomocných jednotek (jako byl Kononovův pluk), takzvaných Hiwis, které pomáhaly pravidelným německým oddílům, nebo do kozáckých sborů. Generál Vlasov ale nemohl až do roku 1945 dávat rozkazy jedinému ruskému vojínovi. Hitlerova ideologie netrpěla svobodné národní Rusko o nic více než Rusko bolševické. Potvrdily se tak obavy generála von Schenckendorffa. Vlasov a ti, kdo se k němu přidali, se dostali mezi dvě mlýnská kola. Na frontě, již se Stalin nikdy neodhodlal navštívit, byl dvakrát vyznamenán jeden raněný rotmistr Rudé armády. Do zajetí se dostal v troskách Oděsy, kde jej v bezvědomí našli Němci. Později vstoupil do Vlasovovy ROA. Svůj krok – hutně a zároveň s hořkostí – zdůvodnil v následujícím rozhovoru: Myslíte si, kapitáne, že jsme se prodali Němcům za kus chleba? Řekněte mi: proč nás sovětská vláda opustila? Proč opustila miliony zajatců? Viděli jsme zajatce všech národností. O všechny bylo postaráno. Přes Červený kříž dostávali z domova balíčky a dopisy. Jen Rusové nedostávali nic. V Kasselu jsem viděl americké černošské zajatce, a ti se s námi dělili o zákusky a čokoládové bonbóny. Proč nám tedy sovětská vláda, kterou jsme považovali za svoji, neposlala alespoň trochu obyčejného komisárku? … Cožpak jsme nebojovali? Cožpak jsme nebránili vládu? Cožpak jsme nebojovali za vlast? Protože Stalin nechtěl mít nic společného s námi, my jsme nechtěli mít nic společného se Stalinem!40


36

◆

2. Rusové v britském zajetí: začíná spor

Na jaře roku 1944 již bylo zřejmé, že zanedlouho bude otevřena dlouho odkládaná druhá fronta. Tento odvážný a nebezpečný podnik bylo nutno pečlivě naplánovat. Jedním z faktorů, jež bylo třeba vzít v úvahu, se stala otázka ruských jednotek ve službách Němců. Hitler je podezíral, že jim více záleží na obnovení Ruska než na záchraně Německa, a tak je dal téměř všechny převelet z Východu na Balkán, do Itálie, Francie a Norska. Západní zpravodajské služby tedy potřebovaly znát jejich bojeschopnost a také se rozhodnout, jakými prostředky by je bylo možné vyřadit z nadcházejícího boje. 21. února roku 1944 předložila vojenská zpravodajská služba v Londýně „přísně tajnou“ zprávu o „využití osob ruského původu ve Francii“. Rusové v ní byli rozděleni na tři základní kategorie. První tvořily východní legie, to jest pluky Kalmyků, Gruzínců, Ázerbájdžánců a dalších protisovětských menšin, jimž veleli němečtí důstojníci. K těmto menšinám byli řazeni i kozáci na Balkáně, „kteří tvoří třídu sami pro sebe a pro něž je boj ve prospěch každého, kdo si najme jejich služby, tou nejdůležitější věcí na světě“. Další skupinu tvořili bývalí ruští váleční zajatci zařazení do „Vlasovovy“ osvobozenecké armády, která existovala více méně na papíře. Těmto dvěma kategoriím Němci podle zprávy nedůvěřovali. Oběma kategoriím veleli němečtí důstojníci. Konečně to byly osoby odvedené do praporů Todtovy pracovní organizace. Pracovaly na vojenských stavbách, ale oficiálně spadaly pod legie či Vlasovovy jednotky. Odhadovalo se, že od roku 1943 do Francie přijelo celkem 200 000 takových Rusů a že jich asi přijede mnohem víc. Muselo jim být jasné, že konec Hitlerova Německa je jen otázkou času. Ve zprávě MI-3 se zdůrazňovalo: „Spálili za sebou mosty a stěží si mohou něco slibovat od vítězství kterékoli strany. Za těchto okolností je rozumné předpokládat, že dokud budou bojovat, budou bojovat dobře. Lze ale také předpokládat, že se při první příležitosti pokusí uniknout ze svého dilematu přeběhnutím na druhou stranu, bude-li jim nabídnuta jakákoli naděje na očištění.“ Zpráva končila konstatováním, že Rusové ve Francii představují zvláště vhodnou půdu pro propagandistické působení. Bylo by možné tyto lidi ujistit, že přeběhnutím ke Spojencům nebo k hnutí odporu by si vysloužili právo na mírnější zacházení, než jaké mohli právem očekávat?41 Je zřejmé, že se tímto pokusem nedalo příliš ztratit. Bohužel existovala jedna překážka, již bylo nutno překonat dříve, než se mohla sekce pro politickou propagandu pustit do práce. Bylo by možné přesvědčit sovětskou vládu, aby takovouto smířlivou politiku vůči kapitulujícím Rusům potvrdila,


RUSOVÉ

V BRITSKÉM ZAJETÍ: ZAČÍNÁ SPOR

◆

37

a jestliže ne, do jaké míry bylo možné nabídnout či splnit nějaké sliby? To by si vyžadovalo politické rozhodnutí, a tak byla zpráva postoupena britskému ministerstvu zahraničí. Odborníci ministerstva zahraničí se k takovéto možnosti stavěli pesimisticky. Rozpoutala se dlouhá a nikam nevedoucí diskuse. Victor Cavendish-Bentinck z MI-3 zdůraznil: „Myslím, že později, snad až po válce, bude velmi obtížné obhajovat postoj, v němž bychom se zřekli oslabení bojové morálky 200 000 Rusů ve Francii a v Nizozemí, postoj, který by způsobil smrt Britů a Američanů jen proto, abychom se nedotkli sovětských citů.“ Sir Robert Bruce Lockhart ze sekce pro politickou propagandu souhlasil. Protože potenciální příjemci propagandistických apelů měli mimořádně odlišné politické zázemí, jedinou účinnou návnadou byl slib dobrého zacházení. „Ale dříve, než můžeme s takovými sliby přijít, musíme mít jistotu, že vláda Jeho Veličenstva neustoupí nátlaku Moskvy a nepředá tyto muže sovětské vládě. Můžeme si tím být jisti? Můžeme si být také jisti tím, že po prvním náznaku ruské kritiky nedostaneme rozkaz, abychom tato vysílání zastavili?“ Ale Geoffrey Wilson, dnešní ředitel dobročinné nadace Oxfam a tehdejší pracovník severního odboru ministerstva zahraničí, Lockhartovi odpověděl: „Myslím, že můžeme ignorovat ruské námitky vůči našemu vysílání, ale nepovažuji za možné, že bychom je po válce mohli odmítnout Rusům vydat, bude-li na to Moskva naléhat. Je-li takovéto ujištění nezbytnou podmínkou takového vysílání, raději bychom měli těchto plánů zanechat.“ Dva měsíce uplynuly od chvíle, kdy se objevily první návrhy na podkopání morálky Rusů ve Francii, a stále nebylo učiněno žádné rozhodnutí. Wilsonův nadřízený Christopher Warner „předal záležitost k rozhodnutí nahoru“: mají být Rusové, kteří na tento apel pozitivně zareagují, předáni na požádání Sovětům? A jestliže ano, lze získat jakékoli účinné záruky, že se s nimi bude slušně zacházet? Blížil se začátek invaze do Normandie a generál Eisenhower, jehož nervy byly napnuty k prasknutí, chtěl za každou cenu vyloučit možnost, že by se z vylodění stalo druhé Dieppe. Bylo nutno vyzkoušet veškeré možné metody oslabení či zmatení Němců. Z hlavního štábu vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAEF) v Bushey Parku poslal naléhavou zprávu výboru kombinovaných náčelníků štábů (Combined Chiefs of Staff) se žádostí, aby si u Sovětů ověřili, co lze slíbit Rusům ve Francii. Konstatoval, že vše, co by mohlo „zasít určité símě nedůvěry v myslích německých společníků těchto cizinců … prospěje do jisté míry našim operacím.“42 Tento tlak vojenských kruhů přiměl britského velvyslance v Moskvě sira Archibalda Clarka Kerra, aby 28. května napsal dopis Molotovovi. Žádal v něm o sovětský souhlas s nabídkou amnestie pro ty Rusy, kteří byli (podle nevysloveného předpokladu) nuceni sloužit Němcům a kteří by se při nejbližší příležitosti vzdali. Výslovně uvedl, že by se tato nabídka nevztahovala na známé zrádce, dobrovolníky a příslušníky jednotek SS.43


38

◆

KAPITOLA 2.

Odpověď přišla o tři dny později v podobě telegramu náčelníkům štábů od spojeneckých vojenských misí v Moskvě. Tón této stručné zprávy byl chmurný: „Právě jsme dostali od sovětského ministerstva zahraničí vyrozumění ohledně amnestie Rusům, kteří byli nuceni sloužit s německými silami na západě. Sovětské ministerstvo zahraničí konstatovalo, že podle informací, které mají Rusové k dispozici, je počet takovýchto osob nepatrný. Zvláštní výzva na jejich adresu by prý neprospěla žádnému politickému zájmu.“44 Protože podle tehdejších britských odhadů šlo o 470 000 lidí, Victor Cavendish-Bentinck poznamenal, že se jedná, „o lež, jak si sovětská vláda dobře uvědomuje.“ Byla to lež, ovšem britské ministerstvo zahraničí považovalo za svoji povinnost tuto nehoráznost spolknout.45 Údajně ze stejného důvodu odmítl SSSR uzavřít se SHAEF jakoukoli dohodu ohledně problému s uprchlíky, který měl vyvstat po zahájení invaze.46 Nakonec britské ministerstvo zahraničí a SHAEF usoudily, že celá věc nestojí za to, a – přinejmenším oficiálně – od zasévání nesouladu v řadách ruských pomocníků Němců upustily. V každém případě dostaly události překotný spád a celá diskuse se stala zbytečnou. Týden po obdržení sovětského dementi, v němž se popíralo, že by po boku Němců sloužil jakýkoli větší počet Rusů, již probíhala nejgigantičtější námořní invaze v dějinách. Do večera dne 6. června si již 100 000 invazních vojáků vytvořilo předmostí na pobřeží Normandie. Za dva dny britské ministerstvo války uvědomilo kolegy na ministerstvu zahraničí, že mezi zajatci, jichž se zmocnily britské jednotky, je i půl tuctu Rusů. Geoffrey Wilson instruoval svůj protějšek na ministerstvu války, že by s nimi zatím mělo být zacházeno jako s obyčejnými (tj. německými) zajatci. Zároveň požádal, aby byli podrobeni výslechu o tom, za jakých okolností vstoupili do německých sil, o jejich názoru na možnost, že by byli vráceni do SSSR, a o tom, jak hodnotí morálku svých krajanů, kteří ještě nebyli zajati. Tak mělo ministerstvo zahraničí od počátku k dispozici nesčetné množství životních příběhů zcela obyčejných Stalinových poddaných. Ve zprávách o výsleších se záhy ukázalo,47 že zajatci vstoupili do německých služeb z různých důvodů. Většina z nich měla v této záležitosti jen omezenou možnost volby a pociťovala jen malé nadšení pro německou věc. Dokonce i mezi dobrovolníky existovala výrazná nechuť k boji proti Britům a Američanům: přihlásili se koneckonců proto, aby svou zemi osvobodili od komunismu. Většinou byli vystrašení a zmatení. Projevovali úlevu nad tím, že je zajali tak humánní nepřátelé. Mnohým připravili Němci strašné utrpení. 28. června uveřejnil reportér listu The Times otřesný příběh: V nemocnici v Bayeux jsem dnes slyšel hrozný příběh o tom, jak Němci zacházeli s ruskými zajatci na Normanských ostrovech, kam byli dopraveni, aby stavěli opevnění. Z jedné skupiny 2000 lidí jich zůstalo po šesti měsících


RUSOVÉ


◆

39

naživu jen 1000, a z nich 500 bylo tak zesláblých, že se nedokázali postavit. Místo oblečení a obuvi dostali jen pytle. Jejich strážci je brutálně bili gumovými obušky. Nakonec bylo 500 umírajících převezeno na pevninu do přístavu Cherbourg. Když se vydali na další cestu vlakem, jejich lokomotivu zničilo spojenecké letectvo. Pěti z nich se podařilo odplížit se do polí, kde je, celé vyhladovělé, našli Francouzi a předali je do péče řádových sester. Rusové strávili v zajetí mnoho měsíců. Dostávali pouhých 20 gramů chleba denně. Jeden měl na třech místech přeraženou čelist a tělo měl poseté jizvami. Když se dověděli, že byl Cherbourg osvobozen, plakali dojetím.48 O politice tito chudáci nevěděli nic. Celý život s nimi ve jménu pomatených ideologií vláčeli velitelé, jejichž jazyku často nerozuměli. Osud těchto ztracených duší snad vystihuje jedna fotografie v Imperiálním válečném muzeu, na níž vidíme turkestánského zajatce stojícího mezi dvěma důstojníky 51. divize highlanderů, kteří jej v Normandii zajali. Turkmen má na rukávě odznak své jednotky s vyšitým zobrazením mešity, nad nímž je nápis vzývající Alláha. Přátelsky se usmívá, jako dobromyslné velké dítě. Tomu, co říkají, nemůže rozumět o nic více, než mohl předtím rozumět německým poddůstojníkům svého pluku, nebo předtím (s největší pravděpodobností) sovětským Rusům, vládcům země, z níž pochází.49 Stejně truchlivý, ba ještě podivnější příběh vypráví George Orwell, který při invazi do Normandie působil jako reportér. Mezi „Rusy“, kteří byli zajati ve Francii, našel dva orientálně vyhlížející muže, jejichž národnost zpočátku nikdo nedokázal určit. Nakonec se po dlouhém vyšetřování zjistilo, že jde o Tibeťany. Zabloudili se svými stády na sovětské území, byli odvedeni k pracovnímu praporu a poté je zajali Němci. Jejich noví pánové je poslali na práce do severní Afriky a poté k bojové jednotce ve Francii. Tam se vzdali Britům. Za celou tu dobu mohli mluvit jen spolu navzájem, protože uměli jen tibetsky!50 Orwellova reportáž je pravděpodobně přesná. Potvrzuje to líčení Němce, který byl od roku 1949 do roku 1954 vězněn v sovětském táboře nucených prací ve Vorkutě. Jeho spoluvězněm byl Tibeťan jménem Babi, jehož osudy se pozoruhodně podobají zkrácené verzi příběhu, který jsem právě vyprávěl.51 Rusové zajatí za bojů v Normandii byli rychle přepraveni do Spojeného království a umístěni v některém z táborů, z nichž nedávno odešli vojáci účastnící se operace Overlord. Během prvního měsíce od invaze se v Británii ocitlo 1200 ruských zajatců.52 Otázka, co s nimi podniknout, byla den ze dne palčivější. Již dva dny po vylodění v Normandii byla v Kempton Parku podrobena výslechu skupina ruských zajatců. Většinu z nich zajali Němci v roce 1942 a poté zařadili do pracovních praporů. Němečtí poddůstojníci s nimi krutě zacházeli a nutili je pracovat v nelidských podmínkách. Zajatci nesměli psát


40

◆

KAPITOLA 2.

domů, a protože uměli pouze rusky, byli zcela odříznuti od vnějšího světa. „Rusové uvádějí, že poté, co Spojenci začali bombardovat pláž, zůstali sedět a čekali, co se stane. Němečtí poddůstojníci nezasahovali, a dokonce se ani nepokusili donutit je k jakémukoli odporu.“ Teď, když byli v britských rukou, působili stejně rezignovaně jako předtím tváří v tvář osudu, který je již dávno zcela připravil o možnost volby. „Mnozí však měli zřejmě pocit, že po službě v německé armádě, přestože byli odvedeni násilím, s nimi budou Rusové zacházet jako se zrádci a pravděpodobně je zastřelí.“53 Ne všichni zajatci se omezovali jen na chmurné pocity. Záhy se britským úřadům naskytl první náznak toho, co pro Rusa znamená možnost nuceného návratu do prvního marxistického státu světa. 17. července oznámilo britské ministerstvo války odboru pro válečné zajatce ministerstva zahraničí, že dva zajatci, Agofanov a Melnikov, spáchali sebevraždu. První z nich se utopil, zatímco druhý zahynul v důsledku zranění, jež si sám přivodil v záchvatu „akutní melancholie“.54 Většina zajatců ale reagovala na obdobné obavy jinak. Neměli bychom zapomínat na specifickou situaci, v níž se zajatci ocitli. V něčem byl jejich život šťastnější než kdy předtím. Dokonce i spartánský a šedivý armádní tábor na okraji bezútěšného yorkshirského vřesoviště jim po celoživotních ranách a útrapách pod vládou Stalina a Hitlera musel připadat jako oáza bezpečí a klidu. Za sebemenší zpříjemnění života Rusové projevovali až dojemnou vděčnost. Přesto si většinou uvědomovali, že jejich osud je nejistý a že jim hrozí nebezpečí. V malých, kompaktních společenstvích izolovaných a poměrně neinformovaných mužů se dařilo pověstem a obavám. Jak mi sdělil můj přítel Czesław Jesman (který asi znal tábory a jejich obyvatele lépe než kdokoli jiný), ocitli se tito dezorientovaní lidé v jakémsi „pseudo-gulagu“. Měli jen minimální znalosti o politické situaci. Koneckonců celý dosavadní život strávili ve dvou politických systémech, které považovaly za jeden ze svých hlavních cílů potlačování všech informací, které by odporovaly jejich dogmatům. Navíc se zpravidla jednalo o muže s nízkým vzděláním. Když se dostali do britských táborů, jejich prvním pocitem musela být úleva. I když měli nedostatek informací, přece jen alespoň trochu chápali, kam vývoj směřuje. Spojenecká propaganda zaměřená na ty, kteří dosud sloužili Němcům, jim zpočátku prostoduše slibovala, že budou za dezerci odměněni repatriací do SSSR.55 Německá propaganda zaujala realističtější postoj: předkládala ruským zajatcům možnost repatriace jako výstrahu, která je měla odradit od kapitulace. Obavy a spekulace zajatců značně posilovalo záhadné a později zlověstné mlčení sovětských úřadů. Od příchodu zajatců do Británie uplynuly tři měsíce do chvíle, kdy se v táborech poprvé objevili sovětští úředníci. Britové si toto zdržení nedokázali vysvětlit a zajatci byli zcela zmateni. Mnohým připadalo, že kontaktům brání sami Britové. Obávali se, že až bude zjištěna jejich


RUSOVÉ


◆

41

přítomnost, mohlo by jim jejich okolnostmi vynucené mlčení u Sovětů dále přitížit, a tak začali žádat o povolení, aby mohli navštívit velvyslanectví nebo aby se mohli setkat s jinými zástupci své země. Mnohé vězně ovlivnila dlouholetá propaganda, která vydávala Angličany za mistry proradnosti a neupřímnosti. Začali pociťovat obavy, že právě probíhá jakási hluboce utajená operace, která by je mohla přijít draho. Pod tímto tlakem napsal plukovník Baxter z ministerstva války Patricku Deanovi na ministerstvo zahraničí: „Pokud byste mohl sovětské úřady nějak přesvědčit, aby navštívili tábor v Canons Parku v severním Londýně, v němž jsou tito muži drženi, situace by se značně zklidnila.“56 V zajatcích vyvolávalo jejich nezvyklé postavení obavy. Zoufale se snažili vysvětlit sovětským úřadům své motivy a svůj osud. V jedné takové písemné žádosti prosili tři nižší důstojníci velitele tábora: „My podepsaní si přejeme vědět, zda se smíme spojit s ruským zástupcem v Anglii, abychom mu mohli objasnit naši situaci.“ Jiní psali dopisy na sovětské velvyslanectví. Podrobně v nich líčili strašné utrpení v německém zajetí a prohlašovali: „…horoucně toužíme po tom, abychom mohli se zbraní v ruce vystoupit a podpořit tak úsilí celého sovětského lidu.“ I když tyto apely byly předány, reagovalo sovětské velvyslanectví jen zlověstným mlčením.57 Sověti zřejmě stále trvali na oficiálním stanovisku, že počet Rusů, kteří slouží v německé armádě nebo kteří byli jako její příslušníci zajati, je zanedbatelný. Začátkem července sovětský tlak donutil dokonce i generála Eisenhowera, aby dementoval krotkou novinovou zprávu na toto téma, jejímž autorem byl údajně jeden z jeho štábních důstojníků.58 Není obtížné zjistit, v čem spočívalo dilema Sovětů. Sovětský aparát diktatury a teroru se opíral o jediný argument: tvrdil, že zastupuje vůli milionů prostých lidí. Jiné vlády se prý udržují u moci jen kombinací lstí a krutosti a jejich poddaní čekají na vhodnou chvíli, aby mohli povstat. Lenin, Trockij a po nich Stalin si nalhávali, že se němečtí dělníci obrátí proti svým kapitalisticko-militaristickým pánům a že nebudou bojovat proti republice svých dělnických soudruhů v Rusku. Ale fakta svědčila o něčem jiném. Jedinou evropskou zemí, jejíž občané – v počtu, který se blížil jednomu milionu – se dali naverbovat do nepřátelské armády, byl Sovětský svaz. (Usilovné německé snaze o vytvoření podobné síly z britských zajatců se nepodařilo získat více než třicet věčně opilých ničemů.)59 Lenin se chvástal tím, že dezertující ruské armády v roce 1917 „volily nohama“ proti prozatímní vládě a její válečné politice. Co tedy učinit s těmi, kdo opustili Stalina, pozvedli proti němu zbraň a nyní v tolika případech dali přednost před návratem do Ruska sebevraždě či sebezmrzačení? Západní veřejné mínění bylo přesvědčeno, že vláda komunistické strany v Rusku se opírá o lid: jak by se tento názor, tak důležitý pro Stalinovy plány na poválečnou expanzi, slučoval s existencí tisíců nepřátelských Rusů, kteří by zcela veřejně žili v zahraničí? Navíc tito Rusové nesporně náleželi k dělnické třídě, která


42

◆

KAPITOLA 2.

zažila bídu, jakou pohodlný Západ nepoznal, a mohli Západu odhalit hrůzy gulagu.60 Přes dřívější sovětská dementi, že by ve wehrmachtu sloužili nějací Rusové, považovalo britské ministerstvo zahraničí záhy za nutné se v této záležitosti obrátit na sovětskou vládu. Vzhledem ke značnému počtu zajatců bylo třeba něco rychle podniknout. 17. července se o této věci jednalo na zasedání válečného kabinetu. Ministr zahraničí Anthony Eden zahájil krátkou diskusi oznámením, že v Británii je asi 1500 ruských zajatců. Vyslovil se pro to, aby byli vráceni Sovětům. Závěrem diskuse Winston Churchill navrhl, aby byla o přítomnosti zajatců informována ruská vláda. Velmi šetrnou formou mělo být vylíčeno jejich rozporné postavení, do něhož se jako bývalí spojenci Německa dostali, a jejich návrat měl být pokud možno odložen. Kabinet měl zjevně obavy z přijetí, jakého by se mohlo zajatcům po návratu dostat. Eden přišel s touto úvahou: „Abychom nebránili kapitulaci těch, které Němci donutili bojovat proti nám, měli bychom požádat, aby vůči těmto Rusům nebyly do konce války podniknuty žádné kroky.“61 Na základě kabinetní směrnice napsal Eden o tři dny později sovětskému velvyslanci. Popsal mu situaci a uvedl počet zajatců, kteří se dostali Britům do rukou, a poukázal na obtíže spojené s držením tak velkého počtu lidí v tranzitních táborech. Navrhl proto, aby se sovětská vojenská mise v Londýně co nejdříve spojila s příslušnými místy na ministerstvu války a došla s nimi k uspokojivému řešení.62 Povšimněme si, že v tomto dopise nepadla ani zmínka o nadějích kabinetu, že až do skončení války nebude sovětská vláda se zajatci špatně zacházet. Tato potenciálně provokativní výhrada měla být vyslovena až po sovětské odpovědi.63 Jak jsme viděli, musel na ni ministr zahraničí čekat déle než měsíc. Mezitím počet zajatců nadále stoupal, což působilo další problémy, které bylo třeba prodiskutovat. Do rukou britské armády se ruští zajatci dostávali již dlouho před zahájením invaze do Normandie. Když v letech 1942 až 1943 Spojenci postupovali z opačných stran severní Afriky na Tunis, zajali velký počet těchto všudypřítomných Rusů. Většinou se – stejně jako v Normandii – jednalo o příslušníky pracovních praporů. Většinou strávili týden v tranzitním táboře v Alexandrii a pak pokračovali po železnici nebo po silnici do Haify, Bagdádu a Teheránu a dále k sovětské hranici. V každé skupině dali mnozí zajatci najevo strach z osudu, který je v SSSR čeká. Jiní ale zneklidněné britské důstojníky v Bagdádu ujišťovali, že je při návratu domů určitě uvítají jako hrdiny. Některým se podařilo uprchnout, ale přítomní komisaři NKVD se postarali, aby se většina zajatců dostala bezpečně domů.64 Tam byli okamžitě umístěni v drátěným plotem obehnaném táboře na poušti, poblíž jedné zátoky Kaspického moře. Později byli v dobytčích vagonech odvezeni do pracovního tábora v arktické Vorkutě.65


RUSOVÉ


◆

43

Po spojenecké invazi do Itálie se počet Rusů posílaných do tranzitního tábora v Egyptě podstatně zvýšil.66 Situace se ale v jednom ohledu lišila od té, která vznikla v Normandii. Devátého července roku 1944 britský diplomatický zástupce v Káhiře lord Moyne hlásil, že „na rozdíl od Francie nebyli spolu s německými útvary ve skutečnosti zajati žádní Rusové. Dezertovali všichni, kdo v nich snad sloužili“.67 V mnoha případech se jednalo o uprchlé válečné zajatce nebo o dezertéry z německých jednotek v Řecku.68 15. června, právě v době, kdy do Anglie přijížděli první zajatci z Normandie, uvědomil lord Moyne ministerstvo zahraničí, že čtyřicet jedna z těch, kteří uprchli z Řecka, je repatriováno přes Halab a Teherán.69 Ministerstvo zahraničí o tomto tématu zrovna intenzivně diskutovalo, a proto celé dva týdny neodpovídalo. Když konečně přišel telegram, přiznávalo se v něm, že na zastavení repatriace oněch jedenačtyřiceti zajatců je pravděpodobně příliš pozdě. Moyne ale zároveň dostal pokyn, aby nevracel další Rusy, jež pravděpodobně očekával tvrdý trest, který by mohl vyprovokovat německá odvetná opatření.70 V Egyptě působila sovětská mise řízená generálem Sudakovem, která prováděla selekci Rusů k repatriaci. Jak upozornil lord Moyne v telegramech britským ministerstvům zahraničí a války, zdaleka nešlo jen o rozlišování mezi těmi, kdo se chtěli dobrovolně vrátit, a těmi, kteří návrat odmítali. Odpověď lorda Moynea je nejen významná sama o sobě, ale vypovídá i o situaci, která se později ve stále rozsáhlejším měřítku opakovala. Ze skupiny 408 přepravených jako býv. zajatci se 3 důst. a 6 jiných hodností rozhodlo zůstat a asi 15 dalo najevo, že v průběhu cesty hodlá utéci. Jiní, kteří by rádi zůstali, se obávají, že další změna britské politiky by vedla k jejich předání sovětským úřadům před koncem války. V takovém případě by byl zpečetěn jejich osud jakožto osob, které se rozhodly … nevrátit se do SSSR. Kdyby ve skupině nebyli tři političtí komisaři, požádali by pravděpodobně další zajatci o to, aby směli zůstat … Sudakov připustil, že mezi 2006 zajatci je asi 15 mužů, kteří jsou na jeho rozkaz přísně střeženi jinými ruskými válečnými zajatci. O jednom z vězňů konkrétně uvedl, že sloužil u gestapa. Naznačil, že sovětské úřady pro tyto lidi uchystaly zvláštní osud. Sudakov přikázal ruskému majoru Bolobokovovi, aby se v zajateckém táboře ubytoval a zůstal až do doby, kdy bude definitivně rozhodnuto o konečném osudu 2006 zajatců. Dozor, který vykonávají političtí komisaři nad zajatci, je nepochybně důvodem, proč se jich tak málo otevřeně rozhodlo zůstat. Nelze proto zaručit, že … repatriovaní zajatci nebudou potrestáni, což může vyvolat riziko odvetných opatření proti britským zajatcům, které mají Němci dosud v rukou.71 Názor britského ministerstva zahraničí na otázku repatriace prošel řadou logických fází. Do značné míry jej ovlivnila stále jasnější nevyhnutelnost po-


44

◆

KAPITOLA 2.

rážky Německa. Zprvu Britové odmítali repatriaci veškerých zajatců, u nichž existovaly obavy, že by je Sověti mohli potrestat před koncem války; chtěli tak odvrátit možnost německých odvetných opatření.72 Jediným účinným způsobem, jak takovéto repatrianty roztřídit, bylo splnit přání jednotlivých zajatců. V další fázi dospěli Britové k názoru, že všechny zajatce vrátí, ovšem poté, co se sovětské úřady zaváží, že až do porážky Německa nebudou repatrianty veřejně trestat. Tento závazek si Britové nevymohli, a i kdyby, stejně by neměl „ani cenu papíru, na němž by byl napsán“.73 Nakonec Britové zanechali svých nijak velkých nadějí, že získají sovětský závazek. Zrodila se tak politická linie, podle níž měli být repatriováni všichni, bez ohledu na jejich přání a bez předběžných podmínek. K tomuto postupnému vývoji došlo v letních měsících roku 1944. Události do značné míry předběhly politické rozhodování: Sověti ze svých vlastních důvodů o osudu vrácených občanů raději mlčeli a Němci nedali nijak najevo, že by si s touto otázkou chtěli lámat hlavu. Každý měsíc války znamenal další pokles moci německé vlády. Její postoj bylo možné ve stále větší míře ignorovat. V červnu roku 1944 již bylo britské ministerstvo zahraničí rozhodnuto, že by nakonec měli být vráceni všichni Rusové, bez ohledu na to, jaký osud je čeká. Tuto možnost předpověděl již v březnu Geoffrey Wilson. 24. června právní poradce ministerstva zahraničí Patrick Dean prohlásil: „Všechny, s nimiž se chtějí sovětské úřady zabývat, jim musíme – s níže uvedenou výhradou – časem předat. Není naší starostí, zda budou zastřeleni nebo zda se s nimi bude i v jiném ohledu jednat přísněji než podle britských zákonů.“ Onou výhradou byla potřeba vyloučit jakékoli nebezpečí německých odvetných opatření.74 Ministerstvo války ale zaujalo odlišný postoj. Téhož dne, kdy se sešel kabinet k první diskusi o tomto problému (17. července), bylo ministerstvo zahraničí informováno: „Ministerstvo války je ochotno sovětským úřadům předat jedině ty Rusy, kteří se chtějí vrátit. Nesouhlasíme s tím, aby byl sovětskému velvyslanci dán jakýkoli příslib v opačném smyslu.“75 Jak jsme viděli, kabinet přijal mírnější verzi této námitky, a i tu z dopisu sovětskému velvyslanci vypustil.76 Protože od velvyslance Guseva nepřicházela žádná odpověď, bylo stěží možné podniknout něco jiného než přivážet do britských táborů další a další ruské zajatce. Jejich status i osud zůstávaly nejisté. Právě v té chvíli ale Rusové, kteří se dostali do „pseudo-gulagu“, našli mocného spojence: ministra pro vedení hospodářské války lorda Selbornea, který byl odpovědný i za činnost sabotážních a špionážních jednotek v okupované Evropě řízených Zvláštní operační výkonnou jednotkou (SOE). Jako hluboce věřící křesťan a ušlechtilý státník pociťoval lord Selborne rostoucí hrůzu z připravovaného zločinu. 21. července napsal důrazný dopis ministru zahraničí Anthonymu Edenovi:


RUSOVÉ


◆

45

Hluboce se mne dotklo rozhodnutí kabinetu poslat zpět do Ruska všechny ruské občany, kteří slouží v německé armádě a kteří nám padnou na evropských bojištích do rukou. Chci v této věci oslovit ministerského předsedu, ale než tak učiním, rád bych Vám sdělil důvody svého nesouhlasu. Doufám totiž, že se v této věci shodneme. Jak snad víte, jeden z mých důstojníků v uplynulých čtyřech týdnech hovořil s mnoha ruskými zajatci. Všechna tato vyprávění byla v podstatě shodná. Když se tito Rusové dostali do zajetí, prožili neuvěřitelné strasti a bylo s nimi špatně nakládáno. V mnoha případech museli pochodovat několik dní, aniž dostali jakoukoli stravu. Byli umístěni do koncentračních táborů, v nichž panovaly otřesné hygienické podmínky. Měli hlad a sužoval je obtížný hmyz. Trpěli hroznými nemocemi. Měli takový hlad, že se mezi nimi rozšířil kanibalismus. Němci nejednou pojídání lidského masa k propagandistickým účelům filmovali.77 Po několika týdnech takového zacházení, pokračoval lord Selborne, se zajatci museli hlásit do německých pracovních praporů. Kdo odmítl, byl zastřelen, a proto není divu, že se jich mnoho vskutku přihlásilo. Nyní, kdy se dostali do rukou Britům, se tito Rusové téměř bez výjimky nejvíce obávali toho, že budou vráceni domů. Bylo vyslechnuto celkem čtyřicet pět zajatců ze tří táborů. Jejich výpovědi se vzájemně tak podobaly, že o jejich pravdivosti nebylo pochyb. Zajatci vyjadřovali obavy, že budou při návratu zastřeleni nebo přinejmenším posláni na Sibiř. Často poukazovali na známou skutečnost, že sovětská vláda dokonce ani nepřiznala existenci ruských zajatců v rukou Němců. Zvláště ohroženi se cítili zajatci, kteří byli zajati v německé uniformě; ti mohli očekávat krátký proces. A konečně – protože na vlastní oči spatřili nesrovnatelně vyšší životní úroveň dělníků v západních zemích, budou pro sovětské úřady do konce života podezřelí. Lord Selborne považoval tato líčení za přesvědčivá. Působily mu opravdové starosti „vyhlídky, že tisíce mužů budou vráceny, aby zahynuly buď před popravčí četou, nebo na Sibiři…“ Nejenže by to bylo nehumánní, ale ve svém důsledku by to odradilo dosud nezajaté Rusy, aby se vzdali nebo se připojili k makistům. Naléhal, aby se v tomto stadiu kabinet nezavazoval k ničemu, co by předurčilo osud zajatců. V závěru tohoto dojímavého apelu lord Selborne uvedl, co mu sdělil komisař vnitra francouzské prozatímní vlády pan Emmanuel d’Astier: že Francie pravděpodobně nabídne tradiční politický azyl Rusům, kteří se dobrovolně přihlásí do jednotek Svobodné Francie v cizinecké legii, na Madagaskaru nebo v nějaké jiné francouzské kolonii. V každém případě Sověti dosud o zajatce nepožádali (Gusevův požadavek obdržel Eden o dva dny později) a nevyžádaná nabídka by jim mohla připadat podezřelá. „Proto v zájmu lidskosti navrhuji, abychom se nyní nezavazovali k tomu, jak s těmito Rusy po válce naložíme. Nebude-li jich příliš velké množství,


46

◆

KAPITOLA 2.

jistě se pro ně snadno najde místo v některé z řídce osídlených zemí světa.“ Lord Selborne poslal opis tohoto dopisu majorovi Desmondu Mortonovi, který byl tehdy osobním asistentem Winstona Churchilla. V doprovodném dopise zdůraznil: „Velmi mi na této věci záleží.“78 Jak již lord Selborne předem upozornil Edena, poslal ministerskému předsedovi stručný souhrn dopisu, z něhož jsme právě citovali. Když major Morton předával dopis adresátovi, informoval jej, že nedávno přišla odpověď z Moskvy s požadavkem repatriace všech zajatců, a dodal: „Zdá se, že řešení, jež navrhuje lord Selborne, přichází příliš pozdě.“ Ministerský předseda okamžitě prostudoval Selborneův apel a druhý den napsal Edenovi: „Myslím si, že jsme se tím na zasedání kabinetu zabývali až příliš stručně. Problém, který předložil ministr pro vedení hospodářské války, by měl být nepochybně znovu uvážen. I když jsme poněkud vázáni, měli bychom použít veškerých zdržovacích prostředků. Myslím si, že tito muži byli vystaveni zkouškám, které byly nad jejich síly.“79 Churchillovi se zřejmě příčila představa, že by tito nešťastníci měli podstoupit další utrpení. Stěží je ale pochopitelné, jak mohl britské postavení ohledně této věci považovat za „poněkud vázané“. Do té doby komunikovala vláda o této věci se Sověty pouze jednou, v dopise z 20. července, v němž byl pouze konstatován zájem britské vlády, „aby co nejdříve poznala názor sovětské vlády na způsob, jak s těmito sovětskými občany naložit“. Rozhodnutí kabinetu ze 17. července o tom, že na požádání budou zajatci nedobrovolně vráceni, nebylo Sovětům sděleno. Britská vláda se – přinejmenším teoreticky – mohla svobodně rozhodnout pro jakoukoli politiku. Eden nyní musel uvažovat o závažných argumentech, jež lord Selborne uvedl proti navrhované politice nucené repatriace. Ministerský předseda ji sice podpořil, ale s výčitkami svědomí. Eden zprvu zareagoval podrážděně a nedůtklivě. Na Selborneův dopis naškrábal: „Min., co si o tom myslíte? Neřeší otázku. Nevrátí-li se tito muži do Ruska, kam mají jít? Tady je nechceme.“ To však nemohlo přesvědčit ministerského předsedu a kabinet. Největším Edenovým problémem bylo, že obvinění vznesená ministrem pro vedení hospodářské války byla pravdivá – dokonce ani plně nevyjadřovala strašný osud a dilema ruských zajatců. Lordu Selborneovi Eden odpověděl neformálním přípisem: „Uvědomuji si, že mnozí z nich museli v německém zajetí strašně trpět, ale pravdou také je, že jejich přítomnost v německých formacích přinejmenším zdržuje postup našich sil.“80 To mohl lord Selborne stěží považovat za uspokojivou odpověď, neboť v jeho návrhu šlo především o to, aby byli Rusové získáni k práci ve prospěch Spojenců. Lord Selborne se v dopise zmiňuje o důstojníkovi, který vyslýchal zajatce. Byl jím major L. H. Manderstam. Pocházel z Jižní Afriky, ale narodil se v Rize, a proto se již v dětství naučil plynně rusky. Měl dobrodružnou povahu, a tak se po vypuknutí války v roce 1939 účastnil celé řady operací proti nepříteli


RUSOVÉ


◆

47

v Africe, které se podobaly filmům s agentem Jamesem Bondem. Zřejmě byl pro SOE ideálním člověkem a brzy se stal jedním z jeho nejodvážnějších pracovníků. Záhy po invazi do Normandie byl vyslán do Francie, aby vyslýchal ruské zajatce, kteří padli Britům do rukou. Hovořil tam s některými z prvních zajatců. Později se vrátil a vyslýchal zajatce v anglických táborech. Jejich osud se jej zvláště těžce dotýkal, neboť mnozí z nich se vzdali po přečtení letáků SOE, v nichž se jim (v dobré víře) slibovalo, že ti Rusové, kteří se vzdají, dostanou na požádání azyl na Západě. Smutné příběhy, které slyšel, působily věrohodně. Potvrdily se i z jiných, nevyžádaných zdrojů. Poté, co lord Selborne poslal Edenovi a Churchillovi dopisy založené na zprávách od Manderstama, nasadilo ministerstvo zahraničí své nejlepší mozky, aby si zprávy ověřilo. Když se o tom Manderstam dověděl, navštívil Christophera Warnera, tehdejšího vedoucího severního odboru. Ten jeho zprávy odmítl jako nepřesné a naivní. Manderstam – který se na rozdíl od Warnera s oběťmi navrhované repatriace osobně setkal a hovořil s nimi – se rozčílil, načež jej Warner vykázal z kanceláře. SOE pak poslal veskrze nepříznivou zprávu, ta ji ale odmítla.81 Na rozdíl od lorda Selbornea si mohlo ministerstvo zahraničí učinit přesný obraz situace zajatců i na základě jiných zdrojů, než bylo svědectví majora Manderstama. Jednadvacátého července, přesně v den, kdy lord Selborne poslal svůj apel Edenovi, obdrželo ministerstvo zahraničí významnou zprávu od lorda Moynea z Káhiry. Částečně jsme z ní již citovali. Ruští zajatci, kteří byli přivezeni z Řecka a Itálie, potvrdili ve všech bodech vyprávění i obavy svých kolegů zajatých v Normandii. A nejen to. Lord Moyne přinesl důkaz jediného bodu zprávy majora Manderstama, který se nutně musel opírat o pouhé dohady. Mnozí zajatci, s nimiž Manderstam hovořil, byli „přesvědčeni, že v případě repatriace budou jistě zastřeleni“. Lord Moyne slyšel přímo od repatriačního generála Sudakova, že mnozí zajatci „budou po návratu zlikvidováni“.82 Ve skutečnosti ministerstvo zahraničí již dlouho vědělo o tom, že sovětská vláda bezohledně ponechala svému osudu všechny své občany, kteří Němcům padli do rukou. V únoru roku 1942 Mezinárodní výbor Červeného kříže telegrafoval Molotovovi, že Británie svolila, aby SSSR nakoupil potraviny pro zajatce v britských koloniích v Africe. Kanadský Červený kříž sám nabídl dar pěti set lahviček s vitaminy a Německo souhlasilo s kolektivními dodávkami potravin pro válečné zajatce. „Na všechny tyto nabídky a sdělení Mezinárodního výboru Červeného kříže nepřišla ani přímá, ani nepřímá odpověď,“ konstatuje zpráva Červeného kříže. A lepší reakci nevyvolaly ani veškeré apely Mezinárodního výboru Červeného kříže, ani jednání, které zároveň vedly zprostředkující, neutrální či přátelské mocnosti.83 V Británii se ministerstvo zahraničí sice zabývalo apely ve prospěch ruských zajatců, které dostávalo od různých skupin britské veřejnosti, ale došlo k závěru, že se bohužel nedá nic dělat. V září roku 1942 informoval Anthony


48

◆

KAPITOLA 2.

Eden sira Stafforda Crippse, že „sovětská vláda … po celou dobu projevuje pozoruhodnou lhostejnost k osudu svých zajatců. Její důslednost v této věci vskutku jasně dokazuje, že se za jejím postojem skrývají silné politické důvody…“84 O rok později se o věci jednalo znovu, ale se stejným negativním výsledkem.85 Podobně v květnu roku 1942 Molotov odmítl Rooseveltův návrh, aby byla s německou vládou uzavřena nějaká dohoda o humanitárních problémech.86 Britské ministerstvo zahraničí již nechtělo dále intervenovat. Mělo dokonce pocit, že by intervence byla nežádoucí. Vyjádřil to jeden z jeho úředníků, Donald Maclean: „Mám pocit, že to s balíčky až komicky přeháníme. Sami svým zajatcům posíláme jeden balíček týdně a otázku balíčků pro ruské válečné zajatce, jejichž počet pravděpodobně dosahuje tří milionů, bychom raději neměli otevírat, pokud nás Rusové nepožádají o pomoc.“ Jeho nadřízení s tímto názorem vyjádřili jednomyslný souhlas.87 (Stalinův postoj kupodivu nebyl tak přísný. Nepostavil se proti tomu, aby Červený kříž zasílal balíčky britským zajatcům. Tisíce tun potravin a léků byly pod dohledem Červeného kříže vyloženy ve Vladivostoku a dopraveny přes sovětské území jako pomoc pro Brity, Američany a Holanďany, kteří padli do japonského zajetí.88 Stalin upíral pomoc a přilepšení jen ruským zajatcům.) Když tedy Eden a jeho poradci z ministerstva zahraničí začínali psát odpověď na apel lorda Selbornea, byli mimořádně dobře informováni o skutečné situaci. Druhého srpna byly podklady pro Edena hotovy; mohl tedy připravit pro ministerského předsedu podrobný rozklad. Jeho odpověď lordu Selborneovi je dokument prvořadého významu, neboť obsahuje nejúplnější a nejpromyšlenější argumentaci ve prospěch politiky nucené repatriace. Eden nejprve odmítá tvrzení lorda Selbornea, že by nucená repatriace byla nehumánní. „I přes zprávu, o níž se zmiňuje ministr pro vedení hospodářské války, existují jiné zprávy a doklady, z nichž vyplývá, že značná část zajatců, ať již má pro to jakékoli důvody, je ochotna vrátit se do Ruska, že se dokonce vrátit touží. Byli zajati jako příslušníci německých vojenských či polovojenských útvarů, jejichž chování ve Francii bylo často otřesné. V této věci nemůžeme být sentimentální.“ Protože seznam zajatců, který byl 26. července odeslán Patricku Deanovi na ministerstvo zahraničí, obsahoval jména civilistů, kteří celý svůj pobyt ve Francii strávili na nemocničním lůžku, civilních osob, které byly vězněny za to, že odmítly pomáhat Němcům, pracovníků v nemocnicích, lékařů, lidí, kteří uprchli ze zajateckých táborů, a dokonce i několika dětí,89 mohl snad Eden být trochu soucitnější. I když se příslušníci několika jednotek údajně nechovali dobře, obrovská většina se nedopustila žádných krutostí. Mnohé z nich natolik poznamenala brutalita německých důstojníků a poddůstojníků, že nedokázali nikomu ublížit. Navíc se jich neméně než 8000 přidalo k francouzskému hnutí odporu. Sami Sověti uvedli, že tito bojovníci způsobili Němcům třiapůltisícové ztráty.90


RUSOVÉ


◆

49

Dnes mají historikové k dispozici rozsáhlé archivní materiály. Zdá se, že tehdy existoval pouze jediný doklad, který mohl být použit jako důkaz, že se ruští vojáci dopustili jiné hanebnosti, než že se přidali na německou stranu a že byli zajati v německých uniformách. Chmurný incident, který mám na mysli, byl vskutku brutální, ale posoudit, zda mohl být právem využit k zavržení ruských zajatců v Británii, lze pouze na základě okolností, za nichž k němu došlo. ^ Bezprostředně po invazi do Normandie hnutí odporu v údolí Rhony reagovalo s krajní statečností, snad až s přílišným nadšením, na pokyny Spojenců vysílané v BBC. Počet jeho příslušníků rostl. Provedli celou řadu odváž^ ných sabotáží proti německým základnám, zvláště v údolí řek Rhony ^ a Dromy. Německá odveta za tyto činy byla překvapivá a strašná. Nejhrůznější ope^ race se odehrála v historickém městě St. Donat v údolí Dromy. Patnáctého června roku 1944 vjelo do města asi dva tisíce „německých“ vojáků v doprovodu obrněných vozidel. Když se usadil prach, spatřili zděšení obyvatelé, že příchozí mají vysedlé lícní kosti a šikmé oči. Zřejmě se jednalo o příslušníky jakéhosi zaostalého orientálního národa. Působili dosti nedisciplinovaně a divoce. S hrozivými výkřiky se tato podivná horda vrhla na město a rozpoutala vlnu rabování a ničení. Podle později provedených odhadů tak město utrpělo škody a ztráty ve výši osmi milionů franků. To však bylo to nejmenší. Třiapadesát žen a mladých dívek – mnohým z nich bylo teprve třináct nebo čtrnáct let – nájezdníci brutálně znásilnili a ztýrali. Otcem jedné z těchto mladých školaček, která o několik týdnů později zemřela, byl starosta města pan Chancel, o jehož vyprávění se tento popis událostí opírá. K podobným zločinům docházelo v celé oblasti. Pan Chancel apeloval na svého biskupa (byl jím monsignor Pic), který se okamžitě obrátil na místního německého velitele. Ten se omluvil a na vysvětlenou uvedl, že se jednalo o Mongoly vybrané z vojáků zajatých na východní frontě, kteří nyní slouží v pomocných jednotkách německé armády. Po dvou hodinách diskuse s monsignorem se generál uvolil, že v zájmu pověsti německé armády provinilé vojáky odvolá a že uloupené předměty budou v rámci možností vráceny.91 O toto „pobuřujícím chování“ – a pobuřující vskutku bylo – se zřejmě opíralo britské ministerstvo zahraničí, když argumentovalo proti poskytnutí azylu všem Rusům na Západě. Zůstalo ale utajeno, že vlna drancování nebyla svévolným výbuchem vášní typické antisovětské „vlasovské“ jednotky, nýbrž pečlivě zinscenovanou akcí nacistů. V St. Donatu a o něco dále na již ležícím Crestu viděli informátoři Pierra de Saint-Prixe nápisy, které vyvěsili Němci: Francouzi, vy milujete ruské komunisty: tady je máte! Ze všech těch milionů ruských zajatců, kteří jim padli do rukou, si nacisté vybrali pár set nejprimitivnějších mužů, kteří pravděpodobně neuměli rusky92


50

◆

KAPITOLA 2.

(natož francouzsky) a kteří mohli stěží vědět, v jaké zemi vlastně jsou, proti komu a proč bojují. Jak upozorňuje pan de Saint-Prix, který byl jedním z vůdců odboje, nacisté zřejmě dali tuto zuřivou tlupu dohromady jen proto, aby vystrašili francouzské obyvatelstvo a zároveň mu vštípili představu o barbarství jeho ruských spojenců. Jakmile protest biskupa z Valence přiměl německého generála, aby své odpudivé pomocníky stáhl, nacisté pro ně již neměli uplatnění. Když bylo 31. srpna zahájeno stahování místních Němců, byli Mongolové zanecháni svému osudu. Padli tak do rukou Francouzů a byli bezodkladně uvězněni. Ale ani tato nepočetná banda se neocitla mezi zajatci v Anglii, o jejichž osudu se vedla diskuse. Její příslušníky propustil major Ivanov, bývalý kolaborant s nacisty, jehož Sověti od září roku 1944 zaměstnávali jako velitele sběrného tábora pro Rusy v táboře Beauregard na okraji Paříže. Odtamtud měli být po skončení války přepraveni pozemní cestou do Sovětského svazu.93 Podle této logiky ministerstva zahraničí byli zmučení invalidé z Bayeux pošpiněni zločiny, které spáchali Mongolové v jižní Francii poblíž Valence. A křivá obvinění založená na takovémto uvažování pomohla překonat Churchillovy mravní pochybnosti na zasedání kabinetu 4. září roku 1944 a o rok později na Postupimské konferenci. Eden argumentoval ve prospěch nucené repatriace i takto: „…značná část zajatců, ať již má pro to jakékoli důvody, je ochotna vrátit se do Ruska, dokonce se vrátit touží.“ Je to zjevně irelevantní argument, neboť prosba lorda Selbornea se zjevně týkala výhradně těch, kteří se vrátit nechtěli. Je však poučné podívat se, co se skrývá za slovy „ať již má pro to jakékoli důvody.“ Eden se opíral o zprávu z 1. července, která obsahovala informace založené na výsleších ruských zajatců, jež byly provedeny v Devizes. Ve zprávě se uvádí, že prakticky všichni byli ke vstupu do německých jednotek donuceni a že i poté s nimi bylo velmi špatně zacházeno. Dále se v ní tvrdí, že většina Rusů se sice obává, že bude po návratu potrestána, ale přesto se chce do Ruska vrátit. Christopher Warner svůj názor shrnul slovy: „Většina těch Rusů se chce vrátit, dostanou-li příležitost se osvědčit.“ O dva dny později ale dostal dopis od nepříjemného majora Manderstama, který vyslýchal ruské zajatce v Kempton Parku. I on ve zprávě uvedl, že všichni vyjádřili touhu vrátit se do Ruska. Prý před opětným zařazením do Rudé armády dostanou týdenní či čtrnáctidenní dovolenou. Manderstam ale pochyboval o tom, že by tato podivuhodná jednomyslnost a optimismus byly zcela spontánní. Ve skupině, s níž hovořil, byl i agent NKVD, a jeden britský vyslýchající důstojník Manderstama ujistil, „že postoj Rusů, které jsem vyslýchal, byl krajně neobvyklý. Vysvětloval si to tím, že mezi vyslýchanými byl přítomen i příslušník NKVD.“94 I když Warner energicky popřel Manderstamovo tvrzení, že zajatci hovoří


RUSOVÉ


◆

51

pod nátlakem, jinde toto tvrzení nepřímo potvrdil. Zdá se dokonce, že proti takovémuto nátlaku v zásadě nic neměl. Na schůzce konané 16. srpna, poté, co se objevil návrh, že by Američané mohli poslat zpět jen ty, kdo se dobrovolně přihlásí, „pan Warner [konstatuje se ve zprávě] dosti pochyboval o tom, že to bude možné, a měl pocit, že až se sovětské orgány se zajatci setkají, téměř všichni vyjádří přání vrátit se do Sovětského svazu.“95 Takové tedy bylo pozadí Edenova tvrzení, že značná část zajatců touží po návratu. Je zřejmé, že někteří z nich si návrat do vlasti upřímně přáli. Snad se kojili falešnou nadějí, že se jim podaří Sověty přesvědčit o svém odporu proti nacistům a že jim to zajistí dobré zacházení. Osudu těchto mužů se ale protesty lorda Selbornea netýkaly. Podívejme se na obavy, že by sovětské potrestání vrácených zajatců mohlo vyprovokovat německou odvetu, jejímiž oběťmi by se stali britští zajatci. Eden upozornil, že již několik měsíců jsou Rusové vraceni z Egypta bez jakýchkoli podmínek a bez negativních důsledků. Toto tvrzení bylo ve skutečnosti naprosto lživé, neboť až do 15. září, tj. ještě jeden a půl měsíce, se nemusel proti své vůli vrátit žádný ruský zajatec držený v Egyptě.96 K návrhu lorda Selbornea, aby bylo nalezeno útočiště pro ty, kdo se nechtějí vrátit, Eden uvedl: „Zajisté si nepřejeme, aby nás trvale zatěžovalo velké množství těchto mužů. Nevrátíme-li je, budeme se muset rozhodnout, co s nimi podnikneme, jak zde, tak na Středním Východě.“ Je zřejmé, že vskutku mohly vzniknout závažné logistické problémy, které asi byly v Edenových očích zvláště závažné. V předcházejícím roce stanul před takřka obdobnou otázkou, když americký státní tajemník Cordell Hull vznesl otázku 60 až 70 tisíc Židů, kteří jsou v Bulharsku a jimž hrozí vyhlazení, nedostaneme-li je ven. Velmi na Edena naléhal, aby se k tomuto problému vyjádřil. Eden odpověděl, že celý problém evropských Židů je velmi obtížný a že bychom si měli velmi opatrně rozvážit, zda nabídneme přijetí všech Židů ze země, jako je Bulharsko. Uděláme-li to, Židé z celého světa budou požadovat, abychom učinili stejné nabídky ohledně Židů v Polsku a v Německu. Hitler by nás pak mohl docela dobře vzít za slovo. Na celém světě ale není dost lodí a dopravních prostředků, které by jejich přepravu umožnily.97 Nepřekvapuje, že Eden projevil ještě menší nadšení pro nasazení již tak přetížených spojeneckých možností na pomoc mužům, které koneckonců považoval za zrádce. Ale Churchillovy a Selborneovy námitky měly do značné míry mravní základ. Britské ministerstvo zahraničí – vědomě či nevědomě – proto pociťovalo, že musí znemožnit veškeré mravní nároky, jež mohli zajatí Rusové uplatnit vůči Británii. Proč to bylo nezbytné, vyjádřil v závěrečných odstavcích pregnantně sám Eden:


52

◆

KAPITOLA 2.

(5) Kdybychom odmítli žádost sovětské vlády o vrácení jejích občanů, způsobilo by nám to u ní velké nepříjemnosti. Nemáme k tomu jakékoli právo. Sovětská vláda by naše humanitární pohnutky nepochopila. Věděla by, že s ní v této otázce jednáme jinak než ostatní spojenecké vlády, a to by u ní vyvolalo krajní podezřívavost. (6) Této otázky se konečně týká i postavení našich zajatců v Německu a v Polsku, které postupující Rusové asi budou osvobozovat. Je mimořádně důležité, aby o ně bylo dobře postaráno a aby se co nejdříve vrátili. V tom se do značné míry musíme opírat o dobrou vůli Sovětů. Vyvoláme-li obtíže s repatriací jejich příslušníků, jsem si jistý, že se to negativně odrazí na jejich ochotě vracet nám co nejrychleji naše zajatce, které vysvobodí… Z těchto důvodů jsem přesvědčen, že bude-li sovětská vláda požadovat návrat těchto mužů, aby se tak mohli zařadit do sovětských ozbrojených sil nebo přispět k sovětskému válečnému úsilí, měli bychom vyhovět a poslat je zpět jak odsud, tak ze Středního Východu, pokud budeme mít k dispozici přepravní kapacity a pokud od Rusů získáme pevný závazek, že nevyvolají riziko německých odvetných opatření.98 Tyto dva faktory byly zřejmě rozhodující. Žádná britská vláda nemohla brát na lehkou váhu reálnou možnost, že Sověti budou zdržovat návrat britských zajatců. O jakémkoli činu, který by byl mohl vážně ohrozit spojenectví Británie a Sovětů v tomto kritickém okamžiku války, by bývalo nebezpečné i jen uvažovat. Ministerstvo zahraničí bylo přesvědčeno o potenciálních nebezpečích politiky, která se plně neshodovala s přáními Sovětů. Pak se ale – jak tomu bohužel často bývá – pokusilo přesvědčit sebe i všechny ostatní, že takováto politika není jen politicky účelná, ale také morální.


◆

53

3. Konference Tolstoj: Eden v Moskvě

Musíme si připomenout, že vzrušená debata, kterou vedli ministři britského kabinetu o osudu ruských zajatců, probíhala v době, kdy sovětská vláda dosud neoznámila své požadavky. Jediným sdělením na toto téma bylo Molotovovo tvrzení z 31. května roku 1944, že „počet takových osob v německých silách je téměř bezvýznamný“. Následoval dopis britského ministerstva zahraničí sovětskému velvyslanci z 20. července s upozorněním, že v Británii je nyní 1114 takovýchto Rusů a že další přijedou. Ministerstvo se v dopise také dotázalo, co v této věci hodlají Sověti podniknout. Ministerstvo zahraničí muselo čekat několik týdnů, dokud Kreml tuto značně trapnou a nepříjemnou situaci nezvážil. Zdržení lze docela dobře připsat Stalinovu notorickému otálení tváří v tvář nepříjemným rozhodnutím. V takových případech psával na příslušné zprávy „‚archivovat‘ nebo ‚uložit‘, a pak na ně zapomínal.“99 Ale další žádost britského ministerstva zahraničí (z 20. srpna), spojená s tlakem britského velvyslance v Moskvě, si rozhodnutí a odpověď vynutila. Ministerstvo zahraničí v dopise upozornilo, že počet ruských zajatců v Británii se mezitím zvýšil na 3000. Obsahoval i upozornění, které se ze sovětské perspektivy muselo jevit jako zastřená hrozba: že tyto zajatce i další, kteří teprve přijdou, bude možná nutno převézt do Kanady a Spojených států.100 O tři dny později Gusev odpověděl. Požadoval vrácení všech zajatců „při nejbližší příležitosti“ a naléhal na Británii, aby poskytla potřebné lodě. Oznámil také, že se sovětská vojenská mise spojí s britským ministerstvem války ohledně způsobu, jakým bude nakládáno se zajatci v době jejich pobytu v Británii. Velvyslanec také požádal o seznam zajatců a táborů, v nichž žijí.101 Nyní byli na tahu Britové. Bylo nutno učinit konečné rozhodnutí o tom, zda mají být podniknuta opatření na ochranu repatriovaných zajatců před příliš očividnou odvetou. Čtenáři si jistě vzpomínají, že kabinet sice naléhal, aby byl od sovětské vlády vyžadován určitý závazek, že ale tato žádost byla z následného sdělení předaného sovětskému velvyslanci vynechána. Měla být předložena až po odpovědi sovětských úřadů; počítalo se s dalšími průtahy způsobenými hledáním přiměřených lodních kapacit. Do té doby v Británii nehrozilo Rusům žádné nebezpečí. Navíc se německá schopnost odvety s každou další porážkou snižovala. Problém, který Britové považovali za hlavní, se tak mohl vyřešit sám. Jak totiž zdůraznil Patrick Dean, nešlo především o to, aby bylo zabráněno krutým opatřením Sovětů vůči navráceným krajanům, „nýbrž pouze o zdržení takovýchto kroků do doby, kdy již nebude hrozit odveta, jejímiž obětmi by se stali britští a američtí zajatci“.102


54

◆

KAPITOLA 3.

Když teď dali Sověti jasně najevo svůj postoj, bylo nutné, aby britská politika dospěla k určitému rozhodnutí. Eden si uvědomoval, že je v sázce realizace politiky, již navrhl, a tak začal na příští zasedání kabinetu chystat podrobné expozé svých názorů. Mezitím se ve prospěch nešťastných zajatců po lordu Selborneovi vyslovil další člen kabinetu. Byl to ministr války sir James Grigg, v němž vzbuzovalo vážné pochybnosti pomyšlení na úlohu, kterou by snad vojáci museli sehrát při uskutečňování politiky, již Eden navrhoval. Grigg napsal 24. srpna Edenovi dopis, v němž vyjádřil své zneklidnění nad možností, že by byli Rusové vydáni jisté smrti, a své obavy z možných německých odvetných opatření. Přiznal sice, že „máme-li si vybrat mezi utrpením našich mužů a smrtí Rusů, je volba jasná“, ale podle jeho názoru bylo v každém případě nepravděpodobné, že by Sověti byli ochotni návrat britských zajatců urychlit. Grigg závěrem požádal kabinet o rozhodnutí v této věci, neboť to byli vojáci (za něž byl odpovědný), kdo by se musel účastnit „této velmi nepříjemné záležitosti“.103 Eden 1. září zdvořile odpověděl, že souhlasí s tím, aby kabinet dostal možnost tuto otázku přezkoumat, a přiložil návrh textu, který hodlal předložit zasedání válečného kabinetu.104 Kabinet se k diskusi o této záležitosti sešel 4. září. Na zasedání byla rozdána konečná verze Edenova memoranda, která se dosti podobala tomu, co Eden předtím napsal Churchillovi. Jediným ústupkem názorům Grigga a lorda Selbornea bylo přiznání (s výhradami), že v mnoha případech Rusové byli a opět budou vystaveni nezaslouženému utrpení. Poté ale uvedl argumenty, jež jsme zde již zkoumali, opakoval jejich naléhavost a opět důrazně doporučil, „aby se kabinet rozhodl … že vyhoví žádosti sovětské vlády o repatriaci jejích zajatců z Británie … [a] Středního Východu … bez ohledu na to, zda se tito muži chtějí vrátit nebo ne.“ Bezprostředně poté dodal: „Obě tato rozhodnutí budou záviset na tom, zda získám od sovětské vlády přesvědčivé ujištění, že dokud bude pokračovat válka s Německem, nepodnikne nic, co by tyto muže vystavilo soudnímu stíhání a trestu.“105 Válečný kabinet „po krátké diskusi“ jeho návrhy schválil.106 Nyní s nimi zřejmě souhlasili všichni přítomní. Oba ministři, kteří vyslovili tak důrazné námitky proti dřívějšímu rozhodnutí kabinetu, již předtím Edenově argumentaci více méně ustoupili. 18. srpna odpověděl lord Selborne na Edenovo zdůvodnění. Napsal mu: „Vaše důvody jsou velmi pádné a některé body, které uvádíte, jsou nepopíratelné.“107 Koneckonců Grigg pouze žádal podporu kabinetu pro realizaci politiky, která měla některé „odporné“ aspekty. Ale svědomí lorda Selbornea stále zneklidňovala nebývalá nelidskost tragédie, o níž tušil, že je za dveřmi. O čtyři roky později se připojil k biskupu chichesterskému, který odsoudil krutost, s níž byli donuceni k návratu lidé, kteří byli na útěku před tyranií.108 Nyní mu již nezbývalo nic jiného než se naposledy pokusit o využití do značné míry protinacistických ruských zajatců ve prospěch válečných cílů


KONFERENCE TOLSTOJ: EDEN

V

MOSKVĚ

◆

55

Spojenců. Několik tisíc Rusů, kteří nyní byli v rukou Spojenců, představovalo jen nepatrný zlomek zhruba šesti milionů jejich krajanů, kteří byli stále na území Říše. Pro SOE představovali úrodnou půdu pro zasévání zmatku, nedůvěry, ba dokonce otevřené vzpoury v německém zázemí. Patřilo k nim několik bojových jednotek o velikosti až armádního sboru. Ve Francii ruští vojáci vázali síly makistů. Navíc v Německu samém pracovaly tisíce Rusů jako zemědělští dělníci na prakticky nestřeženém venkově. Přestože bylo Německo v té době již otřeseno a hroutilo se, nemohli tito Rusové úspěšně bojovat s wehrmachtem či jednotkami SS. Ale promyšlená propaganda nabádající k odporu mohla ve dvou významných ohledech oslabit schopnost Německa podniknout jakoukoli další ofenzívu. Ve Francii, Itálii a Jugoslávii by musely být ruské protipartyzánské útvary nahrazeny již tak přetíženými německými jednotkami. A v Německu samém možnost povstání milionů ruských otroků pracujících na polích a v továrnách mohla vyvolat paniku a obtíže, jejichž rozsah by byl značně přesáhl vojenskou hodnotu těchto Rusů. Obavy z povstání ostarbeiterů vyjádřili Hitler i Himmler a již v roce 1942 byl připraven nouzový plán Walküre pro případ, že by taková vzpoura vypukla.109 1. srpna SOE předložila výboru náčelníků štábů memorandum, v němž vyzývala k Podvracení ruských jednotek operujících proti makistům. Vyzývalo se v něm k získávání vybraných osob z řad ruských válečných zajatců. Těm by se od SOE dostalo speciálního výcviku a poté by byli vysazeni do oblastí, v nichž působili makisté. Tam měli přesvědčovat k dezerci příslušníky ruských protipartyzánských jednotek. Takový plán mohl mít značnou naději na úspěch; dokládala to skutečnost, že samotným francouzským makistům se bez cizí pomoci podařilo získat na svou stranu mnoho Rusů. Plány této operace sestavila SOE ve spolupráci se silami Svobodné Francie a štábem SHAEF. „Ministerstvo zahraničí nyní s plánem souhlasí, pokud bude sovětská vláda informována okamžitě po vyslání Rusů zpět do Francie.“110 Ministerstvo zahraničí nemělo námitek, ale zásadně odmítlo možnost, že by dobrovolníkům bylo nabídnuto britské či americké občanství. Nezaručilo se ani, že jim poskytne ochranu před Sověty.111 Ale potřeba záruky beztrestnosti v té či oné podobě zůstávala. Nešlo ani tak o to, aby byli zajatci motivováni k dobrovolnému návratu do Francie, ale aby byli přesvědčeni k dezerci ti, kteří byli stále v německých službách. „Intenzivní nacistická propaganda (jejíž účinnost mnozí přiznávali) tvrdila, že ‚Rusové‘ budou okamžitě zastřeleni, jakmile padnou do anglo-amerického zajetí, nebo že se jim takto později pomstí Sověti.“112 Úkolem SOE bylo maximálně podpořit hnutí odporu a podlomit morálku v té části Evropy, která byla rukou Osy. Proto nebylo možné zrušit plány na získání ruských zběhů z jednotek umístěných ve Francii, i když toho perspektivním přeběhlíkům nebylo možné příliš nabídnout. Důstojníci SOE pro-


56

◆

KAPITOLA 3.

věřili čtyřicet dobrovolníků z řad ruských zajatců v Anglii, kteří chtěli pomoci válečnému úsilí Spojenců, a poskytli jim pro jejich nebezpečný úkol zvláštní výcvik. Několik z nich uvedlo, že zná v Německu osoby, které chtějí zahájit aktivní odpor proti nacistům, neboť ti je podle jejich názoru podvedli a zradili jejich věc. Pro první shoz byli vyhlédnuti čtyři z těchto dobrovolníků. Nejprve ale bylo nutné – na radu ministerstva zahraničí – o celém projektu uvědomit sovětské úřady. Jinými slovy NKVD. Emisar NKVD plukovník Ivan Čičajev úzce spolupracoval s ministerstvem zahraničí ze své služebny v bytě č. 4, Palace Gate 10, Londýn W8. Vzhledem k tomu, že instrukce pro NKVD přicházely z Moskvy (tj. od Abakumova nebo od samotného Beriji) vždy se zpožděním, úředník ministerstva zahraničí Warner poněkud překvapivě navrhl, aby „bylo plukovníku Čičajevovi docela otevřeně sděleno, co se chystá, s tím, že vzhledem k naléhavosti této věci navrhujeme, aby byl projekt zahájen asi za týden.“ Ale jeho nadřízený sir Orme Sargent (zástupce náměstka ministra) trval na tom, že vzhledem k chystané dohodě o předání všech Rusů Sovětům je nezbytný výslovný souhlas NKVD. Týdny plynuly. Berija ani Abakumov neodpovídali, ale plukovník Čičajev dal mezitím najevo, že velmi touží po tom, aby si se čtyřmi ruskými dobrovolníky mohl pohovořit. Tomu chtěl ale major Manderstam rozhodně zabránit. Již dříve viděl, jaký nátlak dokáže NKVD vyvinout na zajatce, a proto zhatil veškeré Čičajevovy pokusy o setkání se čtveřicí Rusů. Plukovník se dovedl chovat s odzbrojujícím šarmem. Opakovaně Manderstama žádal o setkání s Rusy, kteří byli tak dlouho odtrženi od své vlasti. Zároveň vyjádřil politování, že od svých nadřízených dosud neobdržel žádné rozhodnutí ohledně vyslání těchto mužů do Německa. Po několika dalších týdnech si Manderstam konečně domluvil schůzku s Čičajevem. Konala se 16. října. Vzal si s sebou dopis, v němž se konstatovalo, že SOE Čičajevovi velmi ráda povolí rozhovor se čtyřmi dobrovolníky, pokud Moskva navrhovanou operaci schválí. Když se oba muži v poledne sešli, Čičajev okamžitě oznámil konečný verdikt své organizace: „Obdržel jsem nyní z Moskvy pokyn, abych vám oficiálně sdělil, že nejen nesouhlasíme s tím, aby vaše organizace používala ruské válečné zajatce k činnosti v Německu, ale abych vám také dal jasně na srozuměnou, že nejsme ochotni s vaší organizací při navrhované akci spolupracovat. Důrazně vás žádáme, abyste na Rusy v Německu ,zapomněli‘. Proč jste se na ty nešťastné Rusy proboha zaměřili? Čím dříve na ně zapomenete a přenecháte je nám, tím lepší budou naše budoucí vztahy.“ Manderstam se otázal, zda mu tuto odpověď může Čičajev dát písemně, ale plukovník NKVD reagoval pobouřeně: „Moskva vůbec nechápe, proč



V

MOSKVĚ

◆

57

trváte na písemné odpovědi. Vzhledem k tomu, že všechna naše předchozí jednání byla vždy vedena ústně, není zajisté vůbec potřebná. Celá tato záležitost je krajně podezřelá. Takovýto návrh zajisté svědčí o tom, že jste musel mít něco za lubem.“ Plukovník Čičajev si velmi pravděpodobně za svým lubem uvědomoval, jak by mohlo být někdy v budoucnosti nepříjemné, kdyby bylo třeba vysvětlit existenci dokumentu, v němž Sovětský svaz otevřeně kladl překážky britské akci, která by byla pravděpodobně zkrátila válku. Po rázném odmítnutí plánu SOE na šíření sabotáží a paniky v srdci nacistického Německa přešel Čičajev k tématu, které jeho nadřízené opravdu zajímalo. Velmi rád by čtveřici ruských dobrovolníků navštívil. Jsou nyní ve výcvikovém středisku SOE; mohl by je navštívit? Manderstam přívětivě odpověděl, že taková návštěva ztratila smysl, neboť sovětské úřady navrhovanou akci právě odmítly. Vzhledem k tomu, že plán byl zrušen, vrátí se ostatně zakrátko do zajateckého tábora. Tam si bude moci Čičajev jistě zařídit rozhovor běžnými kanály. Čičajev naléhal: nemohla by SOE zařídit výslech? Kdy se čtveřice dobrovolníků vrátí do tábora? Manderstam nedokázal přesně odpovědět; NKVD trvala odpověď na žádost SOE o spolupráci celé týdny a stejně liknavý je i britský úřední šiml. Manderstam se obával, že „bude zapotřebí trochu trpělivosti“. Po tomto neúspěchu se zklamaný Čičajev začal zajímat jinde. Zástupcem SOE v Moskvě byl brigádní generál George Hill, jehož příchod šéfové sovětské rozvědky uvítali s radostí, neboť se stal zdrojem nebývalých úniků tajných informací.113 Čičajev se tedy zeptal Manderstama, zda by nebylo možné získat katalog našich „hraček“, který mu brigádní generál zřejmě slíbil za své poslední návštěvy ve Spojeném království, kdy vzal Čičajeva do jednoho z našich pracovišť. „Hračky“, o nichž byla řeč, byly zvláštní výbušniny a sabotážní vybavení, jimiž SOE vybavovala své agenty v nacisty okupované Evropě. Jednalo se o taková důvtipná zařízení jako revolvery ukryté v tužce, plynové pistole a smrtící jed, který po sobě zanechal stejné stopy jako nákaza syfilidou. Byly umístěny v jedné ze sekcí londýnského Přírodovědeckého muzea, kterou pro své účely zabrala SOE. Manderstam ale nijak netoužil Čičajevovi vyhovět. „Řekl jsem mu, že tu věc prozkoumám a že budu přirozeně očekávat, že dostanu podobný katalog od něj. Odpověděl mi, že samozřejmě není důvodu, proč by mi neměl vyhovět – jsme přece koneckonců Spojenci?!“ Ale Smerš se k „hračkám“ nedostal a „první kruh“ gulagu musel některým ze svých špičkových vědců uložit, aby „hračky“ vyrobili oni. Čičajev, jemuž Manderstam ve všem házel klacky pod nohy, začal náhle ostře odsuzovat Brity za to, že prý v táborech špatně zacházejí s ruskými zajatci. Když Manderstam Čičajevovi namítl, že on sám v minulosti Brity často obviňoval z přílišné shovívavosti, a když se zmínil o tom, že britští vojáci jsou


58

◆

KAPITOLA 3.

známí svojí laskavostí, Čičajev tiše zamumlal: „Ano, ale nikdy nevíte, jaká bestie se v člověku může skrývat.“ I přes tyto výměny názorů skončila schůzka srdečně. Její účastníci se domluvili, že spolu ve čtvrtek navštíví představení v divadle Savoy. Tento rozhovor by mohl posloužit jako vzor toho, jak vést jednání se Sověty. Britské návrhy byly sice zmařeny NKVD, ale ani Manderstam v ničem neustoupil. Nikdo nikomu nic nevyčítal. Čičajev se vskutku mohl v projevech přátelství k Manderstamovi přetrhnout. Státníci, kteří se účastnili konferencí v Jaltě a v Postupimi, mohli mnohé pochopit, kdyby se byli zamysleli nad tím, co z této výměny názorů vyplývalo.114 Manderstam ohlásil výsledek Geoffrey Wilsonovi na ministerstvo zahraničí. Ten byl rozčarován. Rozhodnutí Sovětů, že nebudou při navrhované operaci spolupracovat, jej nijak nepřekvapilo. Bylo zřejmé, že se jich právem dotkl nepochopitelný postoj SOE, která NKVD nedovolila předběžný výslech dobrovolníků. Wilsonův zápis končil hořkou poznámkou: „Plukovník Čičajev asi nemá o majoru Manderstamovi valné mínění.“ Jeho kolega Christopher Warner dodal, že by nebylo špatné, kdyby Manderstama při příštím setkání pokárali. Ministerstvo zahraničí rovněž nařídilo SOE, aby předala NKVD čtyřicet Rusů, kteří byli cvičeni k vysazení v Německu. SOE musela přirozeně poslechnout, ale když pro oněch čtyřicet dobrovolníků poslali, zjistilo se, že je kdosi varoval. SOE se velmi omlouvala, ale dobrovolníci zmizeli a nebylo možné je najít. Nedalo se nic dělat.115 Vraťme se nyní k rozhodnutí válečného kabinetu ze 4. září, jímž byl vysloven souhlas s požadavkem SSSR na vrácení všech jeho občanů. Čtenáři si zajisté vzpomínají, že byla stanovena pouze jediná podmínka – sovětská vláda se zaváže, že s takto vrácenými zajatci nebude jednat tak, aby vzniklo nebezpečí německých odvetných opatření. 11. září navštívil Edena sovětský velvyslanec Gusev. Byl v útočné náladě a překvapeného ministra zahraničí zahrnul výčitkami (na velvyslance Gusev povýšil po kariéře v NKVD.116) Hlavně si stěžoval na to, že britské stráže s ruskými zajatci v Británii (jejichž samotnou existenci sovětská vláda celé týdny popírala) špatně zacházejí a že v důsledku protisovětské propagandy šířené fašistickými elementy se menšina zajatců nechce vrátit do vlasti. Navíc Gusev prohlásil, že s Rusy by se nemělo zacházet jako s válečnými zajatci, neboť většina z nich byla pod nátlakem donucena sloužit v německých jednotkách, a proto se nikdy nestala součástí bojových sil nepřítele.117 Ministr zahraničí věděl, že tyto stížnosti nemají žádný reálný základ. Byl rozhořčen. Setkání se vyvinulo v „bouřlivý rozhovor“, jak to vyjádřil Edenův kolega Orme Sargent. Eden sám vzpomíná, že velvyslance za jeho nerozumná obvinění málem otevřeně pokáral. Ale ovládl se; jen se při loučení s Gusevem tvářil dosti chladně. Rozhodnutí kabinetu z předešlého týdne obsahovalo pouze jednu výhradu



V

MOSKVĚ

◆

59

ohledně repatriace Rusů. Bezprostředně poté britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že „interpretovalo závěry kabinetu v tom smyslu, že žádní váleční zajatci na Středním Východě nebudou předáni Rusům, dokud neobdržíme sovětské záruky“.118 O dva dny později ministerstvo zahraničí předložilo ministerstvu války návrh dopisu sovětskému velvyslanci, v němž mu mělo být oznámeno rozhodnutí kabinetu a v němž bylo podrobně formulováno, proč Británie trvá na tom, aby Sověti dodrželi podmínku, že nebudou uvaleny „žádné tresty, jež by mohly vyprovokovat německá odvetná opatření“.119 I přes námitku generálního adjutanta ministerstvo války obsah dopisu schválilo.120 V té chvíli ale zasáhl Eden. Snad měl pocit, že byl v rozhovoru s Gusevem příliš otevřený, a tak se rozhodl, že vymiňování si jakýchkoli podmínek by bylo hloupou provokací. Sir Orme Sargent spěšně zatelefonoval siru Fredericku Bovenschenovi a požádal, aby ministerstvo války schválilo návrh ministra zahraničí. Souhlas byl udělen, a tak bylo natrvalo upuštěno od požadavku, aby se Sověti při zacházení s vrácenými ruskými poddanými omezovali.121 Nyní ale vznikl další problém. Dotkl se jej v telefonickém rozhovoru s Bovenschenem sir Orme Sargent. Když naléhal, aby bylo upuštěno od výhrady doporučené kabinetem, argumentoval tím, „že požadavek takového ujištění … situaci pouze zhorší a může se odrazit na způsobu, jakým budou Rusové zacházet s našimi válečnými zajatci, až přejdou z německých rukou do rukou ruských“. Britští a američtí vojáci, které Němci zajali, byli posíláni do táborů ve východních oblastech Říše – do východní části Německa, do Polska nebo na Balkán. V zimě 1944–1945 spojenecké výzvědné služby odhadovaly, že v těchto táborech žije asi 40 000 Britů a 75 000 Američanů.122 Bylo zřejmé, že většina z nich bude asi osvobozena Rudou armádou, která postupovala do Polska i na Balkáně. Pro spojenecké vlády byl urychlený a bezpečný návrat jejich státních příslušníků věcí prvořadého významu. 11. června roku 1944 se náčelníci vojenských misí Británie a Spojených států v Moskvě obrátili na generální štáb Rudé armády. Požadovali, aby byli informováni o osvobozování táborů se spojeneckými zajatci a aby bylo k dispozici přiměřené vybavení, které by umožnilo řádnou péči o osvobozené zajatce. Sovětské úřady je ujistily, že vše bude uspokojivě zorganizováno – ale od té doby veškeré pokusy o spolupráci buď mařily, nebo je ignorovaly.123 Sověti nyní naléhali, aby byli ze zajetí v západní Evropě vráceni jejich vlastní občané. Vyvstala tak možnost, že je bude možné přimět k lepší spolupráci. Z postojů generálmajora Vasiljeva ze sovětské vojenské mise v Británii vyplývalo, že „ruská vláda bude k vrácení našich mužů ochotná ve stejné míře, v jaké chce získat zpět své“. Sám se „snažil maximálně vyhovět“.124 Ale o týden později obdrželo ministerstvo války zneklidňující telegram od náčelníka britské vojenské mise v Moskvě generála Burrowse, který si stě-


60

◆

KAPITOLA 3.

žoval, že bylo podniknuto „vše možné“, aby se Rusové podíleli na pomoci osvobozeným britským zajatcům, že ale mise narazila na „naprostou neochotu Rusů ke spolupráci“. Jednání se dostala do slepé uličky. V této situaci Burrows navrhl: „… při vhodné příležitosti bychom měli Vasiljeva informovat, že brzká repatriace sovětských zajatců závisí na tom, jak bude postaráno o naše zajatce“.125 Tento návrh byl ministerstvem války opatrně schválen, i když ministr války sir James Grigg dal najevo rezignovaný pesimismus. „Vcelku souhlasím,“ napsal, „i když bych nejraději min. zahr. navrhl, aby zaujalo rovnou ostřejší postoj. Ale ono by takový návrh stejně nepřijalo!“126 Grigg měl pravdu. Ministerstvo zahraničí by se bylo takovéto rázné diplomacii jistě vzepřelo. Ale odhodlalo se navrhnout, aby byl generálu Vasiljevovi dán „výrazný náznak“, že splnění sovětských požadavků bude daleko snadnější, budou-li se Sověti revanšovat. 27. září dal tento „výrazný náznak“ brigádní generál Firebrace z tzv. Ruské styčné skupiny (Russian Liaison Group). V souladu se svými pokyny vysvětlil Vasiljevovi, že sovětská neústupnost nepozdrží vlastní repatriaci Rusů, nýbrž právní postup, jímž by byl definován statut ruských zajatců v Británii. Vyšinskij v Moskvě a Gusev v Londýně důrazně protestovali proti britské klasifikaci, která označovala zajaté Rusy za válečné zajatce. Tvrdili, že to občany spojenecké mocnosti uráží, a požadovali, aby s nimi bylo zacházeno „jako se svobodnými občany spojenecké mocnosti“. Britové proti této změně nic nenamítali, ale vysvětlili, že k jejímu uskutečnění bude nutno schválit zvláštní Zákon o spojeneckých silách, který měl exilovým vládám – například francouzské a polské – umožnit, aby na britské půdě udržovaly vlastní vojenské jednotky. Ministerstvo zahraničí nyní dávalo najevo, že by projednávání tohoto zákona mohlo být pozdrženo a že by mohl být schválen až poté, co Sověti odpovědí. Firebrace měl zpočátku určité obtíže, když to měl vysvětlit svému sovětskému protějšku. Vasiljevovi se nechtělo uvěřit, že by se v Británii musela řídit zákony dokonce i vláda, a byl přesvědčen, že se jedná o jakýsi záhadný projev britské proradnosti. Ale ať již Vasiljev chápal jemnosti britského právního systému nebo ne, britské úřady se rozhodly, že odloží realizaci Zákona o spojeneckých silách, dokud Sověti nezmírní svůj postoj. Rozhodnutí bylo oznámeno do Moskvy generálu Burrowsovi.127 Pohrůžku, s níž přišlo ministerstvo zahraničí, bohužel oslabila skutečnost, že Sověti vyslovili proti Zákonu o spojeneckých silách ostré námitky. Protože nepochopili jeho smysl, stavěli se po několik měsíců proti jeho realizaci; souhlas vyjádřili teprve v následujícím roce. Koncem září shrnul situaci plukovník Phillimore z ministerstva války: Situace je ve skutečnosti taková, že musíme ruským požadavkům vyhovět. Již jsme v této věci mnohé učinili, ale uzavření celé záležitosti a rozhodnutí



V

MOSKVĚ

◆

61

o důležitých otázkách disciplíny a statutu odkládáme, dokud z ruských úřadů v Moskvě něco nevymáčkneme … Rusové zatím vykonávají značný nátlak nejen zde, ale nyní i ve Státech. Jistě si povšimnete jejich postupu: jejich nóty začínají řadou stížností…128 Nejútočnější z nich byl Gusevův dopis Edenovi z 27. září, v němž sovětský velvyslanec agresivním tónem opakoval stížnosti, které vznesl již při rozhovoru s ministrem zahraničí dne 11. září.129 Nesmíme zapomínat, že Gusev do té doby neobdržel žádnou písemnou zprávu o tom, že se kabinet rozhodl vyhovět sovětským přáním ohledně repatriace, a nebyl si ani zcela jistý ochotou Britů spolupracovat. Velmi pravděpodobně chtěl také Británii obvinit, že chce nahlodat loajalitu ruských zajatců. Tato obvinění by mohla vysvětlit veškeré nepokoje i protesty Rusů, kteří se nechtěli vrátit. Tím, že Sověti Britům podsouvali přímou či nepřímou odpovědnost za takový odpor, je mohli přimět k tomu, aby převzali nechutnou odpovědnost za jejich potlačení. Britské úřady byly velmi těmito obviněními velmi pobouřeny, a začaly proto připravovat rozsáhlé vyvrácení Gusevových tvrzení, v němž by byla detailně ukázána jejich chybnost.130 Sověti tentokrát zašli příliš daleko a bylo nutné jim přesně ukázat, jak a v čem se mýlí. Žádného z pracovníků britského ministerstva zahraničí vůbec nenapadlo, že Sověti skutečnou situaci dobře chápají a že svůj útok zahájili pouze z taktických důvodů. Téměř vzápětí ale Sověti přišli s další technikou. Generál Burrows telegrafoval z Moskvy, že jeho nový sovětský protějšek, který se právě ujal funkce, „má krajní pochopení a slibuje, že záležitost urychlí“. Poskytne prý k repatriaci osvobozených britských vojáků vše potřebné. „Ujistil mne, že všichni velitelé Rudé armády dostali pokyny, aby s osvobozenými spojeneckými válečnými zajatci zacházeli co nejlépe. Neprodleně vám to sděluji, neboť se jedná o první náznak, že sovětský generální štáb hodlá spolupracovat.“131 Přesto si o dva dny později Vyšinskij stěžoval britskému velvyslanci v Moskvě na špatné zacházení, jakému jsou Rusové v Británii vystaveni.132 Bylo to vše tak zmatené; Britové si připadali, jako by jim někdo chvíli poklepával na rameno a pak je začal kopat do zadku – téměř se zdálo, že sovětští úředníci dostali pokyny, aby s Brity jednali stejně, jako ruský učenec Ivan Pavlov zacházel se svými psy. V situaci, kdy britské naděje podléhaly různým výkyvům, nastal ve vývoji událostí nový obrat. Churchilla stále více trápil zjevný střet spojeneckých zájmů v Polsku a na Balkáně. Navrhl proto Stalinovi, že on nebo Eden přijedou do Moskvy, aby s ním tyto záležitosti osobně urovnali. 1. října přišla od generalissima kladná odpověď. Bylo dohodnuto, že za týden poletí do Moskvy oba.133 Konečně se naskytla příležitost, jak celou nepříjemnou záležitost osvobozených ruských a britských zajatců urovnat.


62

◆

KAPITOLA 3.

Ministerstva zahraničí a války k této věci pro ministra zahraničí spěšně připravila podrobné podklady. Britové si stanovili tyto hlavní cíle: 1. Přesvědčit Sověty, aby plně spolupracovali na dohodách, jichž bylo zapotřebí pro péči o britské zajatce osvobozené Rudou armádou a pro jejich repatriaci. 2. Ujistit hostitele, že Rusové v Británii, Francii a Egyptě budou vráceni ihned, jakmile budou vyřešeny praktické problémy s přepravou. 3. Protože Sověti tak tvrdošíjně protestují proti tomu, aby Británie jejich příslušníkům udělila status válečných zajatců, je nutno je přesvědčit, aby přijali Zákon o spojeneckých silách jako jedinou praktickou alternativu. 4. Vyvrátit nepříjemná obvinění vznesená Gusevem.134 Mezitím britští náčelníci štábů informovali ministerstvo zahraničí, že se lodní kapacity pro návrat Rusů najdou a že „bude možné zorganizovat repatriaci 11 000 mužů, aniž by byly dotčeny naše jiné závazky, pokud se použité lodi vrátí do konce listopadu zpět do Spojeného království“. Na základě dosavadního sovětského postoje dále uvedli, „že Rusové nám spíše vyhoví, neučiníme-li první krok my“.135 Byl to poslední návrh, aby se Británie pokusila Sověty přimět k dohodě, v níž by byly formulovány vzájemné závazky ohledně repatriace zajatců. Ale ve vývoji událostí opět nastal dramatický obrat. 11. října roku 1944, dva dny poté, co náčelníci štábů přišli se svým doporučením, hostili oba britští představitelé Stalina a Molotova na večeři pořádané na britském velvyslanectví v Moskvě. Byl krásný, slunečný den a ministerský předseda i ministr zahraničí měli veškeré důvody k radosti a optimismu. Krátce předtím skončila rychle a obratně vedená jednání, z nichž vyplynulo, že se většina Balkánu v budoucnosti dostane pod sovětskou kontrolu.136 Molotov byl onoho odpoledne v neobvykle dobromyslné náladě; zdálo se, že toto setkání spojeneckých představitelů uspokojivě zakončilo mnohá jednání, která by se jinak bývala vlekla donekonečna. Když hosté v devět hodin přijeli, všichni se v radostné náladě posadili k večeři. Eden měl možnost dlouho hovořit se Stalinem, od něhož jej odděloval pouze tlumočník Pavlov. Sovětský vůdce byl v mimořádné formě: byl vtipný, projevoval smysl pro humor, dával najevo svoji ušlechtilou moudrost. Trousil zábavné poznámky na účet otravných Poláků a pustil se i do dlouhé historky (jíž Eden zcela neporozuměl) o zásilce krymského vína zabavené Němcům. Eden cítil, že jeho starý obdiv ke Stalinovi opět vzrůstá. Před devíti lety se Eden s tímto mimořádným mužem setkal poprvé. Okamžitě k němu pocítil nedefinovatelnou úctu, která přesahuje bariéry tříd, ideologií a státní příslušnosti. V roce 1935 konstatoval: „Stalin na mne od počátku učinil dojem a mé mínění o jeho schopnostech se nezměnilo. Jeho osobnost se prosadila bez námahy a bez přehánění. Uměl se dobře chovat, a navíc přirozeně, snad proto, že je gruzínského původu. I když jsem věděl, že je to nemilosrdný muž, oceňoval jsem jeho myšlenkové schopnosti a dokonce jsem k němu pociťoval sympatie, které jsem nikdy nedokázal zcela analyzovat.“137



V

MOSKVĚ

◆

63

Náhle Stalin zvážněl. Pohlédl úkosem na Edena a načal nové téma. Jeho slova Edena tak uspokojila a vzrušila, že z telegramu, který druhý den poslal siru Orme Sargentovi do Londýna, téměř probublává euforie. Při včerejší večeři se můj rozhovor s maršálem Stalinem stočil na ruské vojáky, které máme v Anglii. Maršál mi řekl, že by byl velmi vděčný, kdybychom mohli dospět k jakékoli dohodě o jejich repatriaci. Odpověděl jsem mu, že rádi učiníme vše, co je v našich silách, a že i když obtíže s přepravou jsou značné, zkoumáme nyní opět možnost nalezení lodních kapacit a poskytnutí nezbytných eskort. Maršál opakoval, že nám bude hluboce zavázán, budeme-li tuto věc moci zařídit. Ujistil jsem ho, že uděláme vše, abychom mohli pomoci, a že na druhé straně já doufám, že jeho vláda poskytne veškerou možnou pomoc našim zajatcům v Německu, jakmile Rudá armáda postoupí k německým zajateckým táborům, v nichž jsou umístěni. Maršál okamžitě odpověděl, že se to zajisté stane. Slíbil, že si to vezme osobně na starost, a dal mi své slovo, že našim mužům bude poskytnuta veškerá péče a pozornost. Mám pocit, že s ohledem na tento rozhovor by bylo krajně nemoudré, kdybychom chtěli podmiňovat repatriaci Rusů péčí o naše zajatce, a že bychom měli zahájit přípravy repatriace. Až Rusům definitivně sdělíme, jaké akce budeme moci podniknout, měli bychom jim připomenout slib maršála Stalina, že se Rusové o naše muže postarají.138 Celý problém zajatců tak byl bleskově vyřešen! Státníci se smáli, popíjeli a klábosili u slavnostní tabule až do časných ranních hodin. Když unavený, ale šťastný Eden druhý den vstal z postele, byl už téměř čas k obědu. Večer poslal nadšený telegram siru Orme Sargentovi, z něhož jsme právě citovali. Náhodou se křižoval se zprávou od Sargenta, který – jak se ukázalo – Edenův názor očekával a také doporučil, aby veškeré dohadování bylo odloženo stranou a aby místo něj byla použita „taktika oslazení nepřátelské atmosféry“.139 Stálý podtajemník na ministerstvu zahraničí sir Alexander Cadogan napsal, že celou tu nepříjemnou záležitost „vyjasnilo krajně uspokojivé ujištění, jehož se mému ministrovi dostalo od maršála Stalina“.140 Náčelníci štábů okamžitě nařídili opatření k urychlené repatriaci ruských zajatců a během čtyř dnů byl Cadogan informován, že do 23. října budou k tomuto účelu připraveny dvě přepravní lodi.141 Eden byl přesvědčen, že vzhledem ke Stalinovým ujištěním nepřipadalo žádné vyjednávání v úvahu. Zcela se také vzdal úmyslu, že odpoví na stížnosti vyslovené v Gusevově „hrubé nótě“, neboť to by mohlo „znovu zahájit spor“.142 Nové stanovisko shrnul pracovník ministerstva války Bovenschen: (a) repatriace pokračuje. (b) velvyslanectví nebude poslána žádná ostrá nóta. (c) nebudeme aplikovat žádná nařízení podle Zákona [o spojeneckých silách], dokud nás ministerstvo zahraničí nevyzve.143


64

◆

KAPITOLA 3.

16. října v půl páté odpoledne jednal Eden v Kremlu s Molotovem. Vysvětlil, že je možné repatriovat prvních 11 000 sovětských státních příslušníků a že zbytek bude co nejdříve následovat. Molotov vyjádřil svoji vděčnost a rychle přešel k bodu, na němž sovětským vůdcům velmi záleželo: Zastává vláda Jeho Veličenstva názor, že by všichni sovětští občané bez výjimky měli být vráceni co nejdříve do Ruska? p. EDEN řekl, že ano a že jsou k dispozici lodní kapacity. p. MOLOTOV řekl, že jej tato zásadní otázka zajímá, ale že dosud nepřišla od britské vlády žádná odpověď. p. EDEN odpověděl, že nemá žádné pochybnosti… p. MOLOTOV řekl, že by to uvítal, ale že jde o problém práv sovětské vlády a sovětských občanů. Nejde o lodní kapacity. Souhlasí britská vláda s názorem, že otázku návratu toho či onoho sovětského občana do Ruska nelze vyřešit jen na základě toho, zda si onen jedinec návrat přeje nebo ne? Někteří sovětští občané se možná nebudou chtít vrátit, protože pomáhali Němcům, ale sovětská vláda si vyhrazuje právo na návrat všech svých občanů. p. EDEN řekl, že proti tomu nic nenamítá. Britská vláda chce, aby správu záležitostí těchto mužů a odpovědnost za kázeň převzala sovětská strana. p. MOLOTOV vyslovil názor, že by o sovětských občanech měly rozhodovat sovětské úřady. p. EDEN souhlasil s tím, že …. dokud se Rusové nevrátí z Anglie domů, měli by podléhat sovětské pravomoci v rámci britských zákonů. Molotov uzavřel diskusi obvyklým sovětským způsobem: nehoráznými a zřejmě náhodně zvolenými obviněními si stěžoval na podmínky v jednom z britských táborů.144 Svá obvinění ale proti svému zvyku vyslovil dosti nesměle, jako by si dokonce i on uvědomoval, že Eden nemohl nabídnout větší ústupky. Eden poslal telegrafickou zprávu o tomto nejnovějším úspěchu do Londýna.145 Ještě před skončením návštěvy v Moskvě (která dostala krycí označení Tolstoj) si Churchill o dohodě se Stalinem zažertoval. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA řekl … Když už je řeč o jídle, Británii se na přání maršála Stalina podařilo zařídit odeslání 45 000 tun sekaného hovězího masa do Sovětského svazu. Posíláme také 11 000 bývalých válečných zajatců, aby to hovězí snědli. MARŠÁL STALIN řekl, že by nerad jedl Hitlera. O sovětských zajatcích uvedl, že velké množství jich bylo k boji na německé straně přinuceno, zatímco jiní tak učinili dobrovolně. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA upozornil, že právě s oddělením těchto dvou skupin máme obtíže. Protože se vzdali nám, měli jsme právo mluvit za ně. Předseda vlády očekává, že všichni budou posláni zpět do Ruska.146



V

MOSKVĚ

◆

65

V době, kdy probíhala tato bizarní výměna názorů, obdržela nešťastná britská delegace sovětskou verbální nótu s dalším prudkým útokem na způsob, jakým Britové zacházejí se sovětskými zajatci. Byla v ní opakována všechna předchozí Gusevova obvinění, k nimž přibyla slušná řádka dalších.147 Delegace snad byla příliš uctivá, takže v Sovětech vzniklo podezření, že Britové chystají jakousi klamnou akci a že mají postranní úmysly.


66

◆

4. Britský a americký souhlas v Jaltě

6. března roku 1931 promluvil Winston Churchill – který tehdy žil v politickém ústraní – na významném zasedání v londýnské síni Royal Albert Hall, na němž se „protestovalo proti brutálním činům praktikovaným v sovětských vězeňských táborech a požadovalo, aby zboží vyrobené vězni nesmělo být dováženo do Británie“. Churchill si nebral servítky. Hovořil o strašných podmínkách v ruských dřevařských táborech a pak dodal (jeho slova druhý den otiskl list The Times): Tamní podmínky se rovnají otrokářství. Vláda má despotickou moc, kterou použila proti svým politickým protivníkům. Tisíce jich poslala na ta hrozná místa, kde jsou vězněni … Kdyby naše dnešní vláda tyto zločinné činy v Rusku omlouvala, kdyby poklepávala na rameno těm, kdo si namastili kapsu (souhlasné výkřiky), kdyby dnes nastala takováto situace a kdybychom dnes zpohodlněli, bylo by to proto, že nás na okamžik – upřímně si to přiznejme – zahalil příkrov slabosti a zmatku … Hlasováním pro navrženou rezoluci by přítomní dali jasně najevo svůj rozhodný protest proti systému trestanecké a nucené práce v Rusku, která, abych citoval pana Gladstonea, „stěží nachází sobě rovnou v temném a teskném seznamu lidských zločinů“.148 Uplynulo čtrnáct dramatických let, v nichž v důsledku Stalinových čistek a jeho hospodářské politiky stoupl počet obyvatel táborů nucených prací ze dvou milionů, v jejichž prospěch apeloval Churchill v Royal Albert Hall, na patnáct až dvacet milionů.149 Životní podmínky vězňů se zhoršily, jejich počet se zvýšil osmi- až desetinásobně a obrovská zásobárna lidské práce spravovaná orgány Gulagu se stala významným (a možná nejvýznamnějším) faktorem sovětské ekonomiky. Je proto hořkou historickou ironií, že Churchill na krymskou konferenci málem cestoval na jedné lodi s takovýmito budoucími otroky. „Maršál Stalin,“ vysvětloval generál sir Hastings (“Buldok“) Ismay v dopise ministerskému předsedovi z 1. ledna roku 1945, „naléhá na repatriaci sovětských příslušníků, kteří se dostali do našeho zajetí na západní frontě. Navrhuje se, aby jeden či dva tisíce – budete-li s tím souhlasit – byly naloženy na palubu lodi Franconia. Jsem si jistý, že je lze zcela oddělit od naší delegace a že hygienické podmínky budou slušné. Zajatci samozřejmě vystoupí okamžitě poté, co doplujeme do cíle, takže nám nebudou nijak překážet.“150


BRITSKÝ

A AMERICKÝ SOUHLAS V JALTĚ

◆

67

Návrh ale nebyl přijat, a tak bylo nutno najít jiné prostředky k odvozu obětí z Británie. Kataklysmatické události druhé světové války mezitím samozřejmě postavily Churchilla do jiné situace než v roce 1931. Hrubě načrtnutá dohoda, k níž se dospělo na moskevské konferenci Tolstoj, ponechávala mnohé významné podrobnosti nevyřešeny. Na britské straně se jednalo o péči o osvobozené Rusy, o zajišťování jejich kázně a o jejich právní postavení v Británii. Existoval též čistě logistický problém návratu tisíců zajatců, kteří již byli shromážděni v táborech v západní Evropě a v severní Africe. A na pomoc spojeneckým zajatcům ve východní Evropě chtěly Británie i Spojené státy rychle vyslat styčné důstojníky do týla Rudé armády, aby tam navázali kontakt se svými osvobozenými občany, kteří nevěděli, co si mají v nové situaci počít, a trpěli hladem. Jak rychle bude možné zorganizovat přímou pozemní výměnu zajatců poté, co se uprostřed Německa setkají Rusové s Američany? Všechny tyto a další přidružené problémy zůstávaly nevyřešeny. Stanovení směrnic, podle nichž se měly uskutečnit masové transfery osob, tak zbylo až na setkání Velké trojky v Jaltě. Americká strana si po invazi do Normandie po jistou dobu téměř neuvědomovala, že by mohly nějaké problémy vůbec existovat. Nebylo tomu tak proto, že by se Američanům dostalo do rukou méně ruských zajatců než Britům. V prvních dnech operace Overlord jich zajali jen málo, ale záhy se jim vzdávaly tisíce takových Rusů. Záhy poté Sověti spustili – jako obvykle – kampaň ostrých stížností. Měsíc po vylodění v Normandii byla například předána sovětská stížnost americkému ministru zahraničí Cordellu Hullovi, v níž se tvrdilo, že jeden z Eisenhowerových štábních důstojníků vydal v Londýně prohlášení, které hrubě hanobilo sovětské zajatce. Pečlivé americké přešetření ale ukázalo, že žádné takové prohlášení neexistuje, i když zprávy, jejichž obsah se podobal prohlášení, z něhož citoval sovětský mluvčí, poslali domů američtí váleční zpravodajové. V každém případě muselo být obtížné pochopit, co bylo vlastně tak urážlivého na zprávě, z níž Sověti citovali. Obsahovala popis otřesného utrpení a krutostí, které mnohé Rusy přiměly, aby s krajní neochotou vstoupili do německých jednotek. Uvádělo se v ní, že mnozí využili první příležitosti k dezerci (v některých případech při tom zastřelili své německé poddůstojníky) a že se poté připojili k místním skupinám protinacistických partyzánů. Ve zprávě se obecně konstatovalo, že se nacistům téměř vůbec nepodařilo získat si srdce a mysli mužů, kteří byli donuceni vstoupit do východních praporů, a že „většina těchto vojáků si zachovala své mravní principy a politické názory. Považují se za občany SSSR.“ Proti čemu tedy sovětské úřady musely protestovat? Odpověď najdeme v krátké vsuvce, v níž se konstatovalo, že asi deset procent Rusů v německých službách „lze považovat za proněmecké“ a že v případě bývalých důstojníků Rudé armády „toto procento bude poněkud vyšší“.151 Sovětský svaz nechtěl veřejně připustit, že by se některý z jeho občanů stavěl proti jeho


68

◆

KAPITOLA 4.

marxistické vládě. Ještě méně byl ochoten přiznat, že procento takovýchto občanů je vyšší než v kterékoli jiné válčící zemi. Zpočátku ale Američané nepovažovali ruské zajatce za žádný problém. Většinou byli zajati v německé uniformě jako příslušníci německých jednotek. Spojené státy s nimi proto zacházely stejně jako se všemi německými válečnými zajatci. V praxi to znamenalo odlišný postup v každé ze tří velkých armádních skupin, jež nyní ve Francii bojovaly proti Němcům. Na severu to byla 21. skupina armád pod velením Montgomeryho. Až do září roku 1944 byli všichni Rusové zajatí na tomto bojišti odváženi do táborů v Británii. Uprostřed bojovala 12. americká skupina armád, jíž velel Omar Bradley. Rusové, které zajala, byli odvezeni do zajateckých táborů v osvobozené Francii, jež spravovali Američané. Šestá americká skupina armád generála Deverse v jižní Francii přepravovala své zajatce do táborů v severní Africe, jež spravovali Britové.152 Američané se tak museli přímo zabývat jen těmi Rusy, které zajaly jednotky generála Bradleye. Mezi nimi a německými zajatci se nijak nerozlišovalo. Jak jsem vylíčil již v předchozí kapitole, Britové se již tehdy samostatně obraceli na sovětskou vládu. Ve stejné době, kdy se Eden dotazoval Molotova, co by mělo být se zajatci podniknuto, dal pokyn britskému velvyslanci ve Washingtonu, lordu Halifaxovi, aby o situaci informoval vládu Spojených států, „neboť je asi žádoucí, aby se těmto ruským příslušníkům dostalo obdobného zacházení“. Jakékoli rozhodnutí o konečném osudu zajatců muselo samozřejmě počkat na očekávanou odpověď od Molotova. Podle návrhu textu telegramu pro lorda Halifaxe, který sepsalo ministerstvo zahraničí, měl být Sovětský svaz požádán, aby nevyvolal německá odvetná opatření tím, že by některé zajatce postavil po návratu před soud. Tato část byla ale z odeslaného telegramu vynechána – jakoby v předtuše toho, že v této věci Británie kapituluje.153 Asi ve stejné době přišel dotaz z velitelství SHAEF, zda je možné použít zajaté Rusy z Todtovy pracovní organizace k budování spojeneckých vojenských základen v týlu.154 Odpověď Spojených států byla rychlá a nekompromisní. Na všechny, kdo byli zajati v německých uniformách, se vztahují ustanovení Ženevské konvence z roku 1929, již podepsaly Velká Británie, Spojené státy i Německo. Proto není možné použít zajatce k pracím, které podporují válečné úsilí Spojenců (je to výslovně zakázáno v 31. článku konvence). Vráceni měli být pouze ti, kteří budou s určitostí opět začleněni do Rudé armády. Spojené státy měly za to, že každý jiný postup by vyvolal riziko německých odvetných opatření, jejichž oběťmi by se stali spojenečtí zajatci.155 Vláda Spojených států si stejně jako britská uvědomovala, že každé rozhodnutí o tom, jak se bude zacházet s ruskými zajatci a jak s nimi bude naloženo, nutně do jisté míry souvisí se situací, do níž se dostanou američtí zajatci, které pravděpodobně osvobodí Rudá armáda. Jejich postavení bylo


BRITSKÝ


◆

69

odlišné, neboť Američané byli prostě osvobozenými válečnými zajatci, zatímco Rusové byli zajati v německé uniformě. A mezi Rusy bylo i mnoho civilistů, kteří představovali další problém. Ale otázky péče, stravy a posléze návratu státních příslušníků obou stran byly podobné a při jednáních se nevyhnutelně projevila jejich souvislost. Již 11. července roku 1944 se vedoucí západních vojenských misí v Moskvě, britské i americké, obrátili na sovětský generální štáb se žádostí, aby bylo postaráno o každého západního spojeneckého zajatce, který bude v nadcházející ofenzívě Rudé armády osvobozen. Později, 30. srpna, navrhl velvyslanec Spojených států Harriman Moskvě spolupráci při řešení obou aspektů problému, který se zjevně stával předmětem rostoucího zájmu.156 Molotov reagoval teprve po třech měsících, ale jeho odpověď se do značné míry skládala z řady nepodložených stížností. Mezitím se ale sovětský velvyslanec Andrej Gromyko obrátil na státní department s požadavkem, aby všichni Rusové zajatí Američany byli neprodleně posláni zpět (na amerických lodích) do SSSR. Zvláště mu záleželo na těch Rusech, kteří se ocitli mezi tisíci německých zajatců přepravených přes Atlantik a kteří byli nyní na americké půdě. Vyslovil žádost (která byla splněna), aby tyto zajatce umístěné v táboře Patrick Henry ve Virginii směl navštívit sovětský zástupce. Do tábora přijel první tajemník velvyslanectví Bazykin; vrátil se s pohádkami o špatném zacházení a o šíření protisovětské propagandy. Gromyko využil této příležitosti a 12. září adresoval náměstkovi ministra zahraničí Stettiniovi ostře formulovanou stížnost.157 Téměř okamžitě přišlo další obvinění: že Spojené státy povolaly do svých ozbrojených sil některé ruské zajatce. Toto obvinění – stejně jako tvrzení, že se zajatci stali terčem protisovětské propagandy – Američané s nepokrytým sarkasmem odmítli.158 Sověti se při jednáních se Spojenými státy o žádném z těchto obvinění již nikdy nezmínili. Ale na významnější požadavek okamžitého návratu všech zajatých Rusů do SSSR bylo třeba odpovědět. V telegramu, který státní tajemník Cordell Hull 15. září poslal americkému velvyslanci v Moskvě Averellu Harrimanovi, byl podrobně shrnut postoj Spojených států k těmto zajatcům. Zároveň Hull Harrimana požádal, aby zjistil, jaká mají Sověti v této věci přání. Hull začal rezolutním konstatováním: „Dokud zůstanou pod dozorem Američanů, budou mít i nadále status německých válečných zajatců a bude se s nimi zacházet podle ustanovení Ženevské konvence o válečných zajatcích.“ K tomu dodal, že všechny, kdo uvádějí, že jsou sovětskými občany, lze na jejich žádost vrátit do SSSR. Nikdo by ale neměl být vrácen násilím, „aby nevzniklo nebezpečí odvetných opatření proti americkým příslušníkům, kteří jsou v nepřátelských rukou“. Tato politika byla oznámena Sovětům již 13. prosince roku 1943. Mnoho zajatců po návštěvách sovětských zástupců vskutku požádalo o re-


70

◆

KAPITOLA 4.

patriaci, k níž také došlo. Nyní bylo třeba formálně se obrátit na sovětskou vládu, „aby bylo zjištěno, jak by si ona vláda přála naložit s dotyčnými osobami, které mohou tvrdit, že jsou sovětskými občany či příslušníky“. Hull Harrimanovi navrhl, aby svůj přístup koordinoval s britským velvyslancem (byl jím sir Archibald Clark Kerr), neboť s podobnými dotazy se na sovětské velvyslanectví v Londýně krátce předtím obrátilo britské ministerstvo zahraničí.159 Čtenář si jistě povšimne, že mezi britským a americkým postojem existoval zásadní rozdíl. Hull si pouze přál dohodu o návratu těch Rusů, kteří se hlásí k sovětskému občanství a kteří si přejí repatriaci. Na druhé straně Britové požádali velvyslance Guseva, aby je informoval o sovětských přáních ohledně všech zajatců, kteří v té době nebo dříve měli sovětské občanství. A nebylo tomu tak dávno, co se kabinet 4. září rozhodl, že svolí k repatriaci všech ruských zajatců, pokud o to sovětská vláda požádá. Rozhodnutí bylo tajné a státní department o něm dosud nevěděl. Z toho všeho je jasně patrné, že v případech, kdy se státní department odchýlil od přísného uplatňování principů Ženevské konvence, učinil to s krajní váhavostí a pouze v důsledku tvrdého politického nátlaku. Postoj britského ministerstva zahraničí byl zcela odlišný; do značné míry to byl pokus vyhovět sovětským přáním ještě předtím, než byla vyslovena. Spojené státy se nyní měly poprvé dovědět, že jejich spojenec má odlišný názor. Zprávu o tom poslal americký politický poradce v Itálii Alexander C. Kirk. Kirk působil jako chargé d’affaires na americkém velvyslanectví v Moskvě v době, kdy Stalinův teror vrcholil. Dokázal inteligentně odhadnout, jakou tragédii může způsobit to, že Británie opustila zásady, které do té doby byly součástí její národní tradice.160 Kirk z vrchního velitelství spojeneckých sil (AFHQ) v Casertě telegrafoval Hullovi: Podle informací, které obdrželo AFHQ z londýnského ministerstva války, bylo nyní dosaženo dohody se sovětskou vládou o repatriaci sovětských občanů, kteří jsou nebo budou drženi jako váleční zajatci na Stř. východě, bez ohledu na to, zda si tito lidé přejí návrat do Ruska nebo ne. Od sovětských příslušníků nebudou nadále přijímána žádná vyjádření o tom, zda jsou ochotni k návratu do své rodné země. Stř. východ dostal z Londýna pokyny, aby tuto dohodu naplnil a aby co nejrychleji zařídil přepravu těchto osob do Teheránu. Macmillan [tehdejší zástupce britské vlády u spojeneckého velitelství v Casertě] zřejmě takovéto pokyny dostává z britského ministerstva zahraničí. Druhý den odeslal Kirk další telegram: „Předpokládám, že se department hodlá ujistit o charakteru metod, které mohou být používány k donucení těchto ruských válečných zajatců (kteří měli dříve možnost zachovat si status válečného zajatce) k návratu do Ruska, zvláště s ohledem na skutečnost, že


BRITSKÝ


◆

71

– jak vím – někteří z nich byli zajati našimi silami a předáni Britům v době, kdy tato možnost existovala.“ Právě tato poslední narážka se týkala Rusů, kteří se vzdali 6. americké skupině armád v jižní Francii a byli z praktických důvodů přepraveni do táborů v Egyptě. Přešli tak z americké pravomoci pod britskou. Vzhledem k nedávné změně britské politiky nyní existovalo vážné nebezpečí, že by Britové mohli vrátit do SSSR Rusy, kteří byli zajati Američany. Na USA by tak ulpělo stigma, že připustily porušení Ženevské konvence a vyvolaly tak nebezpečí německé odvety. Američané předali Britům více než čtyři tisíce takovýchto ruských zajatců. Macmillan informoval o Kirkově postoji i zprávě ministerstvo zahraničí. Britské oficiální mínění americké obavy zlehčovalo. Patrick Dean z ministerstva zahraničí tvrdil, že repatriace Rusů neznamená žádné porušení konvence, a plukovník Phillimore z ministerstva války prohlásil, že „jestliže to úřady Spojených států neakceptují, určitě je budou muset vzít zpět“.161 Americká úzkostlivost britské operace stejně nezastavila. Nedostatek lodních kapacit dosud zabraňoval repatriaci zajatců z Británie do Ruska, ale na Střední východ již došly rozkazy, aby tamní zajatci byli vráceni „bez ohledu na to, zda si jednotlivci přejí návrat do Ruska nebo ne“. Vrchní velitel v Íránu a v Iráku se dotázal, jak by se mělo zacházet s repatriovanými Rusy – zda „jako s přepravovanými spřátelenými spojeneckými vojáky nebo jako se zajatci, kteří podléhají příslušným omezením?“ Ředitel odboru pro válečné zajatce generál Gepp si zapsal (nevíme, zda šlo o úmyslný humor nebo ne), že „nebudou námitky proti zacházení s Rusy jako se spřátelenými spojenci, ať již to znamená cokoliv, pokud se cestou nepokusí o útěk“. Byla to zřejmě klasická ukázka britského umění kompromisu. Možná komplikace v podobě neochoty vrchního velitele na Středním východě vydat rozkaz britským vojákům, aby střílely na utíkající zajatce, byla sprovozena ze světa nasazením sovětských stráží, které se takovýmito skrupulemi nezatěžovaly.162 Představitelé Spojených států začali pomalu chápat, že Británie asi zahájila radikálně novou politiku, politiku, kterou vskutku nemohli pochopit. Na telegram Cordella Hulla z 15. srpna odpověděl americký velvyslanec v Moskvě Harriman. Konstatoval, že britské velvyslanectví není ochotno podat jakékoli informace o tom, co přesně tato nová politika předpokládá. Clark Kerr viděl pouze kopii telegramu směřujícího na Střední východ, o němž se již vyjádřil Kirk z AFHQ v Itálii. Dalo se z něj vyvodit, že se v případě nutnosti uvažuje i o násilné repatriaci. Hlavní otázkou pro Spojené státy bylo, konstatoval závěrem Harriman, zda i ony mohou uvažovat o použití síly, a jestliže ano, měly by se vážně zamyslet nad nebezpečím německých odvetných opatření. Rozhodnutí kabinetu ze 4. září nebylo velkému spojenci Británie zatím přímo sděleno. Ještě 26. září Paul Gore-Booth (pozdější stálý podtajemník na ministerstvu zahraničí), který pracoval na britském velvyslanectví ve Was-


72

◆

KAPITOLA 4.

hingtonu, informoval příslušný americký úřad, že jeho vláda o použití síly dosud neučinila konečné rozhodnutí. Byla to samozřejmě naprostá nepravda, ale důvody ministerstva zahraničí pro takovéto klamání Spojených států zůstávají nejasné.163 Britský velvyslanec Lord Halifax hlásil ministerstvu zahraničí, že se Američané snaží získat úplné informace o záměrech Britů. Zmínil se o stížnostech, které již vznesl Gromyko a které byly odmítnuty Hullem a Stettiniem, ale poznamenal, že „státní department si jaksi nedovede vysvětlit tento náhlý nátlak…“ „Vždy existovaly místní důvody k podráždění,“ dodal, „které mají určitý význam, např. nedávné odmítnutí přistěhovaleckých úřadů Spojených států v Seattlu přikázat vrácení části posádky, která uprchla ze sovětské lodi“, a také skutečnost, že „úřady Spojených států mezitím prověřují zajatce ruského původu. Osm zajatců z jedné sedmnáctičlenné skupiny prohlásilo, že se nechce vrátit do Sovětského svazu.“ Ale Američané měli pocit, „že se za tím vším možná skrývá něco důležitějšího, a uvítali by vaše vyjádření.“164 Je ale téměř jisté, že sovětský hněv vzbudily právě tyto zlověstné incidenty. Britové tehdy ještě neoznámili, že se zcela podřizují sovětským požadavkům, a Američané začínali dávat najevo neochotu spolupracovat ve věci, která byla pro sovětské zájmy životně důležitá: v repatriaci všech uprchlíků. Sověti používali stále stejnou taktiku: proud ostrých stížností, které postrádaly věcný obsah. Tyto stížnosti, předkládané zároveň v Londýně a ve Washingtonu, vyvolávaly na britském ministerstvu zahraničí rozruch, zatímco státní department je nechápal. Kirk podal z Itálie hlášení o vyjádření britského ministerstva zahraničí zaslaném Macmillanovi. Patrick Dean v něm formuloval stanovisko, že ruští zajatci nemají právo na ochranu podle Ženevské konvence. Vyplývalo z něj, že použití síly je oprávněné, avšak v obsáhlém britském memorandu z 11. října byly uvedeny podrobnosti navrhovaného Zákona o spojeneckých silách (který, jak Britové doufali, měl splnit požadavky Sovětů), aniž by padla jakákoli zmínka o klíčové otázce použití síly.165 Toto memorandum bylo doručeno ve stejné době, kdy při večeři na velvyslanectví v Moskvě rozjařený Eden ve všem ustoupil Stalinovi. Spojené státy si nedovedly zjevné rozpory a výhrady britské politiky vysvětlit. Byly sovětským obviňováním a nátlakem pobouřeny. I nadále hodlaly uznávat nároky všech, kdo byli zajati v německé uniformě a na tomto základě tvrdili, že jsou německými občany. V tomto smyslu byl 19. října informován pracovník sovětského velvyslanectví ve Washingtonu Alexander Kapustin.166 Každý Rus, který se nechtěl vrátit do SSSR a který věděl, jaké možnosti mu dává mezinárodní právo, tak mohl očekávat, že s ním americké úřady budou zacházet jako s německým zajatcem. Několik málo se chopilo této šance na záchranu vlastní kůže, ale v konečné bilanci se jednalo o pár desítek z tisíců Rusů, jež vzali Američané do zajetí. Většinou byli takto zajatí Rusové


BRITSKÝ


◆

73

dezorientovaní, utiskovaní lidé, zvyklí jen na rány, tvrdé zacházení a nezdůvodněné rozkazy. Většina jich pravděpodobně měla jen nízké vzdělání a bylo mezi nimi dokonce velké množství negramotných. Je pochopitelné, že dokonce ani mnozí důstojníci neznali práva, která jim dávala nanejvýš významná Ženevská konvence: koneckonců vyrostli ve státě, který nejen odmítl konvenci podepsat, ale také téměř úplně zrušil vládu zákona. Většina Rusů, kteří byli umístěni v amerických táborech, byla ochotna se do SSSR vrátit. Jejich tábory navštívil sovětský vojenský atašé plukovník Sarajev. Stejně jako v Británii měla dosti velký úspěch povinná směs lichotek, lží a hrozeb, přestože v táboře v Indiatown Gap v Pennsylvánii došlo k trapné příhodě, když jeden ze zajatců ironicky uvítal Sarajeva nacistickým pozdravem.167 Většina jich pravděpodobně uvěřila oznámení, že nakonec stejně budou vráceni, a považovala za rozumné působit od počátku dojmem, že se chtějí vrátit. Někteří z těch, kteří byli politicky natolik informovaní, že věděli, co je čeká, se vrátit odmítli. Dopustili se však chyby: připustili, že jsou sovětskými občany. Odpovědné úřady v Americe nyní začala zaměstnávat otázka, co s touto střední kategorií zajatců podniknout. Protože nežádali o status německých válečných zajatců, jedinou zbývající překážkou v cestě jejich návratu byla tradiční americká politika udělování politického azylu pronásledovaným uprchlíkům a také obavy, že kdyby Sověti repatrianty potrestali, mohlo by to vyprovokovat německou odvetu. Na druhé straně bylo obtížné popřít sovětské nároky na lidi, kteří vskutku připustili, že jsou občany SSSR. Spojené státy s rozhodnutím dlouho váhaly. Bernard Gufler, úředník státního departmentu zabývající se problémy válečných zajatců, se 17. října dotázal, zda Spojené státy vskutku uvažují o „nové politice“, která by „vedla k tomu, že by sovětským úřadům byly vydány osoby, které byly doposud zadržovány, neboť nejsou ochotny vrátit se do Sovětského svazu.“168 Gufler byl zjevně návrhem nové politiky znepokojen a stavěl se proti jeho uskutečnění, ale v té době již začal narůstat tlak, aby byly sovětskému názoru na tuto věc učiněny ústupky. O několik dní později napsal Eisenhower z hlavního štábu SHAEF dopis kombinovaným náčelníkům štábů. Upozornil na již zmíněnou anomálii: pod dozorem Američanů zůstali pouze ti Rusové, kteří byli zajati Bradleyovou 12. skupinou armád a kteří proto podléhali americké a nikoli britské pravomoci. Dále vyzval, aby politika Spojených států byla uvedena v soulad s požadavky sovětské mise, která právě dorazila na SHAEF.169 Tuto žádost podpořilo ministerstvo zahraničí, které se v případě odmítnutí obávalo „další záplavy stížností na naši adresu, stížností, na které se bude velmi obtížně odpovídat“.170 Kombinovaní náčelníci formulovali návrh textu, který by býval znamenal schválení Eisenhowerovy žádosti,171 ale státní department tomuto rozhodnutí neudělil souhlas. Eisenhowerova nespokojenost s jakýmkoli odkladem rozhodnutí v této zá-


74

◆

KAPITOLA 4.

ležitosti je pochopitelná: sovětské komisi se obtížně vysvětlovalo, proč jedna skupina Rusů zajatých Američany byla bez jakýchkoli podmínek repatriována, zatímco ostatní nečinně dřepí v táborech. Ale rozhodnutí se konečně přiblížilo, i když bylo vyjádřeno poněkud nejednoznačně a s „únikovou klauzulí“ v podobě slova „nárokující“, které v případě potřeby mohlo celý závazek anulovat. Dvacátého třetího září sovětský velvyslanec Gromyko napsal státnímu tajemníkovi Hullovi dopis, v němž žádal, aby všichni sovětští občané držení ve Spojených státech byli urychleně vráceni.172 Tuto žádost prostudovali spojení náčelníci štábů a 2. listopadu admirál Leahy (náčelník štábu prezidenta Roosevelta) předal státnímu tajemníkovi návrh odpovědi. V doprovodném dopise doporučil, že vzhledem k zavedené britské politice by „z vojenského hlediska … nebylo vhodné, aby vláda Spojených států ve věci osob spadajících do této kategorie postupovala vůči sovětské vládě jinak.“ Tento návrh se téměř doslova objevil v dopise, který napsal o šest dní později sovětskému velvyslanci Gromykovi zastupující státní tajemník Stettinius. Prohlásil v něm, že: Tato vláda učiní nezbytná opatření, aby vyčlenila všechny osoby, které vznášejí nárok na sovětské občanství, a shromáždila je na místě, které bude ještě určeno, aby je mohli vyslechnout zástupci sovětského velvyslanectví. Veškeré takové osoby, jejichž nárok na sovětské občanství ověří americké ozbrojené síly za spolupráce Vašeho velvyslanectví a jejichž návrat pod sovětskou kontrolu budete požadovat, budou předány Vašim orgánům.173 [zdůrazněno autorem] Dva měsíce po britském rozhodnutí tak Spojené státy vyjádřily úmysl repatriovat (v případě nutnosti i silou) ruské zajatce, které měly ve své moci. I když oznámení přišlo logicky ze státního departmentu, rozhodnutí učinily v první řadě vojenské úřady. Jejich uvažování nepochybně ovlivnily stejné faktory, jakými se řídila britská vláda, a státní department byl nucen s tímto rozhodnutím souhlasit. George Kennan, který tehdy pracoval na americkém velvyslanectví v Moskvě, nedávno autorovi této práce vysvětlil: Po celou tu dobu jsem byl v Moskvě. Věděli jsme, že celá odpovědnost za řízení repatriací a za potrestání repatriovaných byla v rukou NKVD. Neměl jsem žádné iluze o osudu, jaký tyto lidi po jejich návratu do Sovětského svazu očekával. Byl jsem zděšen a konsternován tehdejším jednáním západních vlád. Nevzpomínám si ale, že by se tehdy někdo s námi v Moskvě o této politice radil, nebo že by nás vůbec oficiálně informoval o tom, co se děje. Pokud jde o Spojené státy, nejvyšší pravomoc měly v době války vojenské úřady, které jen málokdy napadlo, aby se poradily s nějakým diplomatem, neřkuli s nižším úředníkem v terénu, jakým jsem tehdy byl.174


BRITSKÝ


◆

75

Hodnocení profesora Kennana je zřejmě správné. Vojenským úřadům samozřejmě záleželo na tom, aby si mohly co nejdříve vyzvednout americké zajatce propuštěné Rudou armádou. Chtěly odstranit veškeré zbytečné překážky, které bránily spolupráci se sovětským generálním štábem. A navíc 6. americká armáda právě přecházela pod velení SHAEF, což znamenalo, že ruští zajatci, které měla v rukou, již neměli být přepravováni do SSSR po trase přes Střední východ pod ochranou britských vojenských orgánů. Až dosud Američané tomuto problému úspěšně čelili tím, že jej ignorovali. Nyní to již nebylo možné.175 Je velmi pravděpodobné, že dopis z 8. listopadu, v němž Stettinius Gromyka informoval o tom, že USA jsou ochotny použít při vracení zajatých sovětských občanů síly, vedl k obnově sovětské tiskové kampaně za urychlený návrat synů, kteří trpí steskem po vlasti.176 Ale zároveň Stalin zřejmě dospěl k názoru, že ústupek, který Spojené státy nabídly ohledně použití násilí, zašel dostatečně daleko, aby si vysloužil odpověď na téměř tři měsíce starý dopis velvyslance Harrimana, jenž se poprvé dotkl myšlenky spolupráce při vzájemné repatriaci osvobozených státních příslušníků. Pětadvacátého listopadu konečně přišla Molotovova odpověď. Po obligátních stížnostech následoval souhlas s tím, že takováto opatření jsou nezbytná a pro sovětskou vládu přijatelná. Molotov dále zdůraznil, že jeho země požaduje veškeré sovětské občany, bez ohledu na okolnosti, v nichž se ocitli, nebo na jejich přání. Naléhal také, aby jim byl odebrán status válečných zajatců a aby byli označeni za „svobodné příslušníky spojenecké mocnosti“, snad poté, co sovětské velvyslanectví ohlásilo, že někteří zajatci úspěšně získali status německého válečného zajatce.177 To nebylo možné přiznat otevřeně, a tak Sověti alespoň projevili oprávněné pobouření nad tím, že jsou Rusové umístěni ve stejných táborech jako Němci, „naši společní nepřátelé“.178 I když státní department přijal doporučení spojených náčelníků štábů, neprojevil ani v nejmenším nadšení, s jakým britské ministerstvo zahraničí realizovalo politiku násilné repatriace. Více než měsíc poté, co bylo Gromykovi sděleno rozhodnutí, obdržel Stettinius udivený dotaz od Alexandera Kirka z AFHQ v Itálii. Britové prý vycházeli z toho, že se Američané již smířili s použitím síly; Kirk se otázal, zda tomu vskutku tak je. O deset dní později přišla odpověď: „Vláda Spojených států se v této věci rozhodla, že všichni, kdo se přihlásili k sovětskému občanství, budou vydáni sovětské vládě bez ohledu na to, zda si takovéto vydání přejí.“179 Povšimněme si, že kategorie těch, jimž nyní hrozila nucená repatriace, zůstala omezena na osoby „nárokující si sovětské občanství“; ti, kteří měli tolik důvtipu či štěstí, aby věděli, že jejich německé uniformy je opravňují k ochraně podle Ženevské konvence jakožto německé zajatce, tímto rozhodnutím nebyli dotčeni. O osudu „nárokujících“ ani o jejich rozpoložení si ale nikdo nemohl dělat iluze.


76

◆

KAPITOLA 4.

Vojenské orgány v USA pak v zajateckých táborech vytřídily sovětské občany a soustředily je v táboře Rupert v Idahu.180 28. a 29. prosince odjelo 1100 Rusů do jednoho přístavu na západním pobřeží USA. Sovětský plukovník v táboře Rupert včera těsně před odjezdem skupiny tamním vojenským úřadům včera sdělil, že obdržel z Washingtonu zprávu, podle níž se odeslání zajatců odvolává. Asi o hodinu později oznámil, že z Washingtonu obdržel nové pokyny a že má být odeslání zahájeno. Asi sedmdesát z 1100 mužů se odmítlo nalodit. Těchto sedmdesát mužů se však předtím přihlásilo k sovětskému občanství. Tři z nich se pokusili o sebevraždu, jeden oběšením, druhý se probodl a třetí udeřil hlavou o trám v jedné z ubikací. Nakonec všichni tři odjeli do přístavu.181 I přes zjevné pochybnosti státního departmentu (o nichž svědčí dočasné zdržení) vypluli ruští zajatci téhož dne do Vladivostoku. Prvního února již vojenské úřady Spojených států oznámily, „že přibližně 2600 osob, které si nárokovaly sovětské občanství, odjelo na sovětských lodích směřujících do sibiřských přístavů“.182 Osud, jaký je po příjezdu potkal, známe z líčení jejich spoluvězně, který se později setkal s některými z nich v sovětském komplexu otrockých táborů ve Vorkutě. „Rusové byli posláni přes Tichý oceán do Vladivostoku. Tam byli zpočátku uvězněni, ale na frontě byl nedostatek mužů, a tak se podruhé stali vojáky Rudé armády, která již postupovala napříč Polskem. Účastnili se dobytí Berlína a pak byli postaveni před soud. Dostali dvacet pět let za velezradu.“183 Zatímco se blížila zima, na světových oceánech se objevily lodě s repatriovanými ruskými zajatci. První náklad přes Tichý oceán vyplul 29. prosince. O dva měsíce dříve zamířily první zásilky z Británie do Murmanska. Přes Středozemní moře i napříč iráckými a íránskými pouštěmi již od předcházejícího roku směřovaly konvoje s vracejícími se Rusy. I když je při návratu očekával stejný osud, cesta po trase přes Střední východ byla nejpříjemnější. Britské vojenské orgány se snažily se svěřeným nákladem dobře zacházet a ti Rusové, kteří přežili první prověrku a ocitli se ve Vorkutě či v Magadanu, jistě často vzpomínali, jak někde v Bagdádu u bazénu pod palmami popíjeli před večeří chlazené nápoje a jak jim k tomu hrál britský orchestr. Mezi repatrianty bylo mnoho krymských Tatarů a dalších sovětských muslimů, „kteří se modlili ve všech mešitách. Jako mohamedáni si této možnosti velmi vážili, neboť, jak říkali, jejich mešity byly zničeny.“184 Tato exotická mezihra mezi zajetím a otroctvím zůstala i v živé paměti jejich eskort. Začátkem prosince roku 1944 vyplul na palubě staré přepravní lodi Franconia (právě na ní o dva měsíce později cestoval Churchill s britskou delegací na Jaltskou konferenci) z Taranta do Haify J. H. Frankau, důstojník královského sboru ženistů. Na palubě byl „novozélandský prapor, kte-


BRITSKÝ


◆

77

rý se – včetně velícího důstojníka – skládal výhradně z Maorů, a několik set propuštěných ruských válečných zajatců“. Se zajatci cestou hovořil jeden polský důstojník. Frankauovi řekl, „že Rusové jsou již pod pevnou kontrolou svých politických komisařů. Prý po návratu nebudou nijak potrestáni za to, že se vzdali Němcům. Mnozí z nich předtím byli ve Švýcarsku … Když jsem se jich zeptal, co si o Švýcarsku myslí, řekli zřejmě ‚Je to příjemná země, ale životní úroveň tam samozřejmě není tak vysoká jako v Rusku.‘“ Frankauovo líčení pokračuje: Maoři a Rusové museli mít potíže se vzájemnou komunikací. Ale vojáci zřejmě takové problémy dovedou snadno vyřešit, neboť když jsme pluli přes klidné a v měsíční záři se třpytící moře, na horní palubě spontánně začal pěvecký večírek. Nejdříve zazpívali jednu ze svých čarovných písní Maoři … Pak jim odpověděli Rusové neznámou, avšak krásnou melodií. Občas Britové z povinnosti zazpívali banální populární píseň, ale záhy toho nechali, neboť vycítili, že tím kazí jedinečný, kouzelný zážitek. Svit měsíce, podivný zpěv, který měl své kouzlo i beze slov, a hluboký pocit soudržnosti; když jsme se ukládali ke spánku, téměř všichni jsme měli v očích slzy. A navíc jsme měli válku v Evropě šťastně za sebou.185 Ale vraťme se k úvahám, které tehdy byly rozvíjeny v Londýně, Washingtonu a v Moskvě. Když Rudá armáda vtrhla do Polska a na Balkán, Spojeným státům působil stále větší starosti problém, který sehrál tak význačnou roli v Edenově hodnocení situace. Již od června generál Deane z americké vojenské mise v Moskvě naléhal na Sovětský svaz, aby spolupracoval při organizaci péče o osvobozené americké zajatce a při jejich repatriaci. Přes opakované pokusy přimět Molotova k činu došla odpověď teprve koncem listopadu. I tehdy však její autor jen obecně souhlasil se zásadou spolupráce a ignoroval praktické návrhy, které předložili Deane a velvyslanec Harriman. Mezitím byli první američtí zajatci na východě – asi tisíc mužů – nejen osvobozeni, ale také opravdu repatriováni americkým letectvem. Byli začátkem září přepraveni z Rumunska, za pomoci rumunské vlády, která ještě nebyla úplně kontrolována Sověty. Tento krok osobně schválil král Michal, ale do jisté míry pomohli i místní velitelé Rudé armády. Státní tajemník Hull sovětské vládě za její pomoc taktně poděkoval.186 Byla to ale výjimečná událost. Když se Žukovovy jednotky přiblížily prvním táborům, o nichž bylo známo, že v nich žijí Američané, začala se amerických vyjednávačů zmocňovat nervozita. 5. prosince na tuto věc znovu upozornilo americké velvyslanectví v Moskvě, ale bezvýsledně. Harriman počkal tři týdny a pak napsal nový dopis. K všeobecnému překvapení obdržel ještě téhož dne odpověď Vyšinského. Bylo v ní oznámeno jmenování dvou sovětských generálů, kteří byli pověřeni, aby s Deanem jednali o vzájemné repatriaci přísluš-


78

◆

KAPITOLA 4.

níků obou zemí. O dva týdny později se Deane poprvé setkal se svými sovětskými partnery. Poznamenal, že se tak stalo „o něco déle než šest měsíců po mém prvním kontaktu s generálním štábem v této věci“.187 Na této schůzce (19. ledna 1945) byl Deaneovi předložen úplný text sovětského návrhu dohody. Nazítří byl podobný návrh předložen britskému velvyslanectví. Zástupcům obou západních spojenců se návrh dohody na první pohled jevil dosti rozumně; vyžadoval jen pár menších doplňků. Podle návrhu měli být osvobození „občané“ soustředěni a mělo být o ně postaráno. Jejich vládám mělo být neprodleně oznámeno propuštění zajatců i místo jejich pobytu. Zástupci pověření dohledem na repatriaci měli mít přístup „do táborů a míst, v nichž budou občané jejich země soustředěni“, a tyto osoby měly být „co nejrychleji repatriovány“. Deaneovými slovy: „Byla to dobrá dohoda, ale Rusové ji považovali za pouhý cár papíru.“ To ale tehdy nemohlo být známo, a tak se zdálo, že bude nejsnadnější, bude-li návrh přijat více méně vcelku. Zbývalo uvážit jednu závažnou výhradu, kterou Deane komentoval v telegrafické zprávě hlavnímu štábu SHAEF. Šlo o klíčovou otázku: jak definovat sovětského občana? Deane upozornil na „možnost odvetných opatření nepřítele, kdybychom sovětským úřadům dovolili, aby prohlásily německé válečné zajatce za sovětské občany, a kdybychom pomohli při jejich návratu do Ruska, kde mohou být potrestáni“. Navrhl snadné východisko: za rozhodnutí o tom, kdo je sovětský občan, by mohly převzít odpovědnost sovětské úřady. Na diplomatické rovině Deane „zástupcům navrhl, aby do těchto jednání byli zahrnuti i Britové, neboť mají obdobné problémy. Sovětští zástupci byli ochotni o tom uvažovat, ale zřejmě se jim tato myšlenka nezamlouvala. Asi by raději s Brity vedli separátní jednání.“188 Britům záleželo pouze na co nejrychlejším uzavření dohody. Chtěli zajistit ochranu a návrat zajatců z Británie a zemí Britského společenství. Zdálo se, že se jednání dostala do mrtvého bodu, neboť se zatím nedosáhlo uspokojivé dohody o statutu 12 000 ruských zajatců, kteří dosud byli v Británii. Sověti prý „dali velmi zřetelně najevo, že celý problém považují za reciproční a že budou pokračovat až poté, co bude k jejich spokojenosti vyřešen status jejich příslušníků ve Spojeném království“. Britské ministerstvo zahraničí proto chtělo rychle dosáhnout vzájemné dohody, která by obsahovala ustanovení, jímž by byl tento problém uspokojivě urovnán. Jako vhodnou příležitost k projednání a vyřešení této obtížné záležitosti navrhlo nadcházející konferenci vedoucích představitelů Spojenců v Jaltě, která dostala krycí označení Argonaut.189 Bylo známo, že se konference účastní Churchill, Roosevelt a Stalin. Členy delegací se mohli stát i vojenští a diplomatičtí znalci problému zajatců, kteří by jej mohli ve spolupráci se svými americkými a sovětskými protějšky vyřešit.


BRITSKÝ


◆

79

Sovětům velmi záleželo na tom, aby se „taková dohoda týkala i sovětských občanů a britských poddaných, které Němci internovali a násilně deportovali“. V komentáři britského velvyslanectví v Moskvě se uvádělo: „Zatímco existují tisíce násilně deportovaných sovětských civilistů, kteří nespadají do kategorie válečných zajatců, předpokládám, že žádní takoví Britové neexistují nebo jich je jen málo.“ Nad touto nápadnou anomálií se někteří pozastavovali, „ale podle názoru ministerstva zahraničí je nutné to akceptovat, máme-li dosáhnout dohody o válečných zajatcích“.190 29. ledna Eden předložil válečnému kabinetu písemné doporučení, v němž naléhal na přijetí sovětských podmínek a urychlenou dohodu, nejraději „na nadcházející konferenci“. Když se o dva dny později válečný kabinet sešel, aby o tomto doporučení jednal a aby je schválil, nebyli přítomni ani Eden, ani Churchill.191 Byli již na Maltě, která se stala první zastávkou na jejich cestě do Jalty. Britské stanovisko bylo ustálené a jasné. Přestože Sověti dávali přednost separátním jednáním, bylo nevyhnutelné dosáhnout dohody s Američany „vzhledem k integrované povaze britsko-amerického velení v západní a jižní Evropě“. Bylo také nezbytné, aby ji „spojenečtí vrchní velitelé považovali … za proveditelnou“.192 Potíž spočívala v tom, že Američané ani zdaleka nepovažovali problém a jeho vyřešení za tak jednoduchou záležitost. Především významní úředníci státního departmentu nechtěli za svoji zemi schválit nic, co bylo na první pohled nečestné a nehumánní. Stejná situace vznikla již předtím v britském kabinetu. Ale od zamítnutí námitek lorda Selbornea a sira Jamese Grigga již uplynulo mnoho měsíců a pochybnosti ministerského předsedy byly rozptýleny. Kabinet se již rozhodl. Nyní bylo na ministerstvu zahraničí, aby celou záležitost vyřešilo. Na ministerstvu zahraničí se nikdy žádné námitky neozvaly, žádný jeho pracovník nevyjádřil žádné politování či výhrady ani tehdy, ani poté. Ve státním departmentu byla situace jiná. Edward R. Stettinius (který 21. listopadu roku 1944 vystřídal Cordella Hulla v úřadu státního tajemníka) nechápal podstatu sovětského komunismu o nic lépe než jeho prezident. Ale na rozdíl od Roosevelta to „byl slušný člověk se značnou dávkou nevinnosti. Měl vždy správné instinkty. V žádném případě to nebyl ani intrikán, ani loktař, ani politik.“193 Třetího ledna Stettinius telegrafoval Harrimanovi do Moskvy. Velmi mu záleželo na tom, aby repatriace osvobozených amerických zajatců nebyla spojována s vrácením sovětských příslušníků zjištěných mezi německými zajatci. Vysvětlil, že „vznikly obtíže s určením osob nárokujících si sovětské občanství, které je vláda ochotna předat sovětským úřadům“. Poznamenal také, že existuje „několik osob se slovanským jménem, které popírají, že by byly sovětskými občany“.194 Takové byly Stettiniovy výhrady na počátku ledna. Pětadvacátého ledna se vydal na Jaltskou konferenci. Druhý den dorazil do Maroka. Strávil tam tři


80

◆

KAPITOLA 4.

dny diskusemi o problémech, které bylo třeba na nadcházející konferenci projednat. Sám Stettinius uvádí, že „od úřadujícího státního tajemníka Josepha C. Grewa přicházelo z Washingtonu mnoho telegramů“; byl mezi nimi zajisté i opis telegramu, který Grew 27. ledna poslal do Londýna velvyslanci u SHAEF Murphyovi. Grew vyjádřil obavy, že britský návrh dohody, jehož opis měl nyní státní department k dispozici, se „značně odchyluje“ od návrhů, které právě sestavovali odborníci Spojených států. Murphy měl zajistit, aby američtí experti působící u SHAEF vyčkali na další pokyny založené na těchto návrzích.195 Mezitím se na Maltě Britové dověděli, že Sověti jmenují experta, který o tomto problému má v Jaltě diskutovat. Bylo tedy nezbytné, aby Britové a Američané nejprve zkoordinovali svoji politiku.196 Jejich linie se ale značně rozcházely. Britové již dávno ustoupili všem sovětským požadavkům, zatímco Američané se zřejmě chtěli držet Ženevské konvence a svého pojetí mezinárodního práva a lidskosti. Grew nyní americké delegaci předal protinávrhy Spojených států. Ty obsahovaly významné odchylky od britsko-sovětského návrhu, který britský válečný kabinet schválil 31. ledna. V dlouhé preambuli se snažil co nejpečlivěji definovat osvobozené zajatce a občany spadající pod repatriaci: „Osoby, které budou osvobozeny … a které samy vznesou nárok na občanství USA či SSSR … takové osoby budou v dalším textu nazývány ‚nárokující si‘ občanství USA či SSSR“. A v odstavci 8 bylo jasně formulováno: „Smluvní strany se rovněž dohodly, že se tato dohoda nebude vztahovat na občany smluvní strany, kteří budou zajati jako příslušníci nepřátelských sil či jejich doprovod a kteří vznesou nárok na ochranu podle některé z platných mezinárodních konvencí, nebo podle dohody, jíž byla dosud vázána strana, v jejímž držení jsou.“197 Tyto pasáže by byly poskytly ochranu podle Ženevské konvence veškerým zajatcům, kteří by takový nárok vznesli. Podle názoru úřadujícího státního tajemníka by byl každý jiný postup v rozporu s mezinárodně právními závazky Ameriky. Navíc by byla každá jiná interpretace vedla k vážnému ohrožení amerických zajatců, a to ze dvou různých důvodů. Za prvé proto, že se Němci mohli pomstít dosud drženým Američanům za jakékoli špatné zacházení s „německými“ zajatci, kteří se vzdali Američanům. A kdyby uniforma nebyla definitivním důkazem občanství, mohli by početní američtí vojáci německého, italského a japonského původu přijít o ochranu, kterou jim uniforma poskytovala. Prvního února Grew na tyto faktory upozornil v strohé nótě adresované sovětskému chargé d’affaires Nikolaji Novikovovi, který požadoval repatriaci těch Rusů v táboře Rupert, kteří se jí vyhnuli tím, že vznesli nárok na německé občanství. Grew jeho požadavek rozhodně odmítl.198 Před dalším letem na Krym se na Maltě sešly britská a americká delegace na konferenci s krycím označením Cricket. Chtěly zjistit, do jaké míry se dokáží předběžně dohodnout o problémech, které na konferenci pravděpodob-


BRITSKÝ


◆

81

ně vyvstanou. Prvního února se Eden a Stettinius setkali na palubě britské válečné lodi Sirius. Jejich rozhovor se týkal celé řady témat, včetně dohody o válečných zajatcích. Stettinius jej později označil za „stručný a bezvýsledný“, ale záhy poté byly zahájeny diskuse britských a amerických expertů. To již došly zprávy o osvobození první skupiny amerických vojáků v Polsku199 a úředníky Spojených států zřejmě začalo ovlivňovat britské stanovisko. Alespoň Eden hlásil ministerstvu zahraničí, že jejich „současný názor zřejmě schvaluje provizorní návrh jednotného textu sestaveného před mým odjezdem z Londýna a zřejmě nepřikládá přílišný význam komentářům státního departmentu … které se jim i nám jeví jako poněkud zastaralé v současných podmínkách, kdy zajatecké tábory rychle obsazují postupující sovětská vojska“.200 Plukovník Phillimore v hlášení ministerstvu války uvedl, že Charles Bohlen dává plně přednost britskému návrhu a že „nemá valné mínění o námitkách vznesených Washingtonem … podle mého názoru je Bohlen přesvědčen, že máme-li dospět k rychlé dohodě, musíme se držet hlavních bodů a vyřadit všechny kudrlinky, a podle těchto zásad také budeme postupovat“.201 Velká trojka měla diskutovat o důležitějších věcech, než byla dohoda o zajatcích, ale již 4. a 5. února Eden vyzýval Churchilla, aby o této věci promluvil osobně se Stalinem.202 Mezitím Stettinius a jeho poradci rychle přecházeli na Edenovu stranu. Zprávy od Eisenhowera zdůrazňovaly, jak je naléhavé dospět k rozhodnutí o 21 000 Rusů, kteří nyní byli v americkém zajetí. „Ukazuje se, že asi pět procent osob, které jsme zajali v bojích s Němci, jsou ruskými občany. A přibližně čtyři procenta těchto Rusů potřebují hospitalizaci. V průběhu operací se tedy bude počet Rusů dále zvyšovat. Jediným úplným řešením tohoto problému – ze všech hledisek – je rychlá repatriace těchto osob.“203 Eden se o tom zmínil v dopise Stettiniovi, v němž naléhal, aby byl proto urychleně přijat britský návrh, a téhož dne americký admirál Land ujistil státního tajemníka, že k tomuto účelu lze poskytnout přepravní kapacity.204 Eden také poslal Molotovovi dopis, v němž v zásadě ruský návrh přijal. Uvedl, že mu velmi záleží na tom, aby dohoda byla ratifikována ještě před skončením konference.205 Stettinius a jeho poradci byli zcela získáni pro názor ministerstva zahraničí. Sklíčený telegram, který poslal Grew z Washingtonu, se stal labutí písní pro ty, kteří doufali v pevnější postoj. Grew se dověděl, že bude co nevidět přijat britský text, a naléhal na Stettinia, aby zajistil, že nebudou opomenuty jisté klíčové body. Patřily k nim: Ochrana Ženevskou konvencí, kterou, jak jsme informovali sovětskou vládu, poskytneme těm sovětským občanům zajatým v německé uniformě, kteří takovou ochranu budou požadovat …, sovětským občanům ve Spojených státech, kteří nejsou válečnými zajatci a o nichž má ministr spravedlnosti za


82

◆

KAPITOLA 4.

to, že by se s nimi mělo zacházet na základě tradiční americké azylové politiky … Osobám, o nichž sovětské úřady tvrdí, že jsou sovětskými občany, které jimi nebyly před vypuknutím války a které nyní nevznášejí nárok na sovětské občanství. Ale Stettinius nutnost zařazení těchto bodů do konečné dohody odmítl. Devátého února napsal: Panuje zde shoda o tom, že by nebylo moudré zařadit otázky vztahující se k ochraně Ženevskou konvencí a k sovětským občanům v USA do dohody, která se primárně týká výměny zajatců osvobozených spojeneckými armádami postupujícími do Německa. Ohledně „nárokujících“ jsme i při nebezpečí německé odvety přesvědčeni, že nedosáhneme-li v této otázce rychle dohody, bude se propouštění našich válečných zajatců velmi opožďovat.206 Spojení náčelníci štábů schválili návrh textu, v němž nebylo ani zmínky o ochraně Ženevskou konvencí; zároveň byl vydán rozkaz k poskytnutí přepravních kapacit, o něž žádal Eisenhower.207 Pokud by nenastaly závěrečné komplikace, zbývalo dohodu jen podepsat. Na britské straně bylo zapotřebí Churchillova schválení. Eden na něj opět naléhal, aby tuto věc projednal osobně se Stalinem. Poskytl ministerskému předsedovi stručné resumé bodů, které by mohly vyvstat, zdůraznil naléhavou potřebu dohody „předtím, než se účastníci konference rozejdou,“ a poskytl mu seznam sedmi německých táborů dobytých Rudou armádou, v nichž bylo podle odhadů zhruba 50 000 zajatců pocházejících ze zemí Britského společenství.208 Příležitost k rozhovoru se naskytla 10. února odpoledne, kdy Stalin a Molotov přijali Churchilla s Edenem v bývalém paláci knížete Jusupova. Po diskusi o osudu Polska zavedl Churchill řeč na obtíže, jaké vyvolává značný počet ruských zajatců na Západě. Někteří již byli vráceni a další jsou na cestě. Co by se ale podle maršála mělo podniknout s ostatními? MARŠÁL STALIN vyjádřil naději, že budou co nejrychleji posláni do Ruska. Požádal, aby se s nimi dobře zacházelo a aby byli odděleni od Němců. Sovětská vláda je všechny považuje za sovětské občany. Požádal, aby nebyli nijak přesvědčováni k odmítnutí repatriace. S těmi, kdo dobrovolně bojovali na německé straně, lze naložit po jejich návratu do Ruska. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA vysvětlil, že tyto zajatce chceme repatriovat a že jediné obtíže vyplývají z nedostatku lodních kapacit… Ani jeden z představitelů nevznesl otázku nucené repatriace těch, kteří se nechtějí vrátit, ale otázka i odpověď jsou v tomto stručném rozhovoru implicitně obsaženy. Aniž by si vzájemně sdělili důvody, oba představitelé se do-


BRITSKÝ


◆

83

hodli, že bude zveřejněna pouze zpráva o dohodě, nikoli její text. Proč se vydávat všanc šťouralům?209 Nyní již zbývalo pouze podepsat úplný text. Britský diplomat Pierson Dixon nám zanechal tento popis onoho výjevu: Bylo rozhodnuto, že dohoda o válečných zajatcích bude oznámena zvlášť. Hned po schůzce jsem tedy šel do Slunečního sálu [hlavního stanu americké delegace v paláci Livadija] a sestavil text oznámení. Rovněž jsem formuloval dopis pro Molotova, v němž jsem uvedl všechny body, které zbývalo vyřešit. Pak jsem šel na oběd s Američany do jejich kantýny … Po obědě jsem byl zavolán do prezidentovy jídelny. Prezident a jeho delegace právě odcházeli. Krátce nato se se mnou rozloučil Stalin. Vykročil směrem ke mně, podal mi mohutnou tlapu, zeširoka se na mne usmál a řekl: „au revoir“. Předseda vlády pak odjel zpět do Voroncova a ministři zahraničí se vrátili do sálu k poslední schůzce. Atmosféra byla přátelská a neformální. O přestávce jednání A. E. a Molotov podepsali dohodu o válečných zajatcích, která byla uzavřena jen o pár minut předtím.210 Druhý den válečný kabinet v Londýně prostudoval a schválil dohody, které dostal telegrafickou cestou z Krymu. Churchill a Eden byli na konferenci, a tak se v jejich nepřítomnosti stali hlavními postavami zasedání Attlee a Bevin.211 Za pět měsíců měla odpovědnost za plnění právě uzavřené dohody připadnout právě jim. To, že byl Krym zvolen jako místo ratifikace dohody o válečných zajatcích, bylo tragicky přiměřené. Ale Churchill, který při uvažování o současných problémech velmi rád rozjímal nad historickými precedenty, nemohl vědět, že právě na tomto poloostrově nedávno došlo k podobné operaci, jakou na konferenci organizoval. Pouze osm měsíců předtím NKVD po předběžných masakrech deportovala celou populaci krymských Tatarů na Sibiř.212 Přepravní vozidla pro tuto operaci dodaly britské a americké jednotky v Íránu. Sovětští úředníci byli přesvědčeni, že poskytovatelé nákladních aut věděli, k čemu měla sloužit.213 Ale v tomto ohledu na Krymu Stalina předstihl, i když neúspěšně, jeho předchůdce. I Hitler plánoval deportaci celého obyvatelstva, které chtěl nahradit Němci z Tyrolska. Tento projekt zmařily Himmlerovy příkazy.214 Hromadný sovětský transfer krymské populace nebyl pouze předchůdcem dohody, kterou nyní Eden s Churchillem nabízeli Stalinovi. Dokončení této operace umožnila samotná dohoda. Některým Tatarům se podařilo uprchnout směrem na Západ předtím, než Rudá armáda v květnu roku 1944 opět dobyla Krym. Tisíce jich zavraždily SS; jakožto muslimové byli obřezáni, a proto je nacisté považovali za Židy.215 Ale asi 250 jich přežilo a dostalo se v Německu do rukou britské armády. Žádali, aby jim byla umožněna emigrace do Turecka, ale v červnu roku 1945 obdržela 21. skupina armád přísné


84

◆

KAPITOLA 4.

pokyny od Patricka Deana z ministerstva zahraničí, že podle Jaltské dohody mají být krymští Tataři předáni zpět Stalinovi. Jak známo, ti příslušníci národa krymských Tatarů, kterým se podařilo přežít, se stále ještě nesmějí vrátit do své domoviny.216 Jaltská dohoda o válečných zajatcích neobsahovala žádná ustanovení o repatriaci sovětských občanů do SSSR proti jejich vůli. I když úřadující státní tajemník Grew naléhal, aby byly zařazeny klauzule na ochranu takovýchto lidí, Stettinius a jeho poradci se nakonec přiklonili k britskému názoru, podle něhož bylo především nezbytné dosáhnout dohody ještě na konferenci Velké trojky na Krymu. Přesné interpretace prý bude možné vypracovat později.217 Charles Bohlen byl jedním z těch, kteří (oproti Grewovi) tvrdili, že v zájmu urychleného uzavření dohody o repatriaci by měly být výhrady a výminky vyloučeny. Ale byl to také on, kdo později napsal: „Dohoda neobsahovala nic, co by vyžadovalo násilnou repatriaci sovětských občanů do Sovětského svazu proti jejich vůli.“218 Bezprostředně po podepsání Jaltské dohody tak zůstávaly možnosti Spojených států v této věci otevřené. Britové se cítili vázáni dřívějším Edenovým závazkem na konferenci Tolstoj, která se konala v říjnu roku 1944 v Moskvě, ale Američany žádný takový slib nesvazoval. Jaltský dokument „nikdy neviděl“ ani Roosevelt. Hlavní odpovědnost za text nesly ozbrojené síly a osobně generál Deane. Na prvním místě šlo o bezpečný návrat amerických válečných zajatců.219 Sověti se o problému násilné repatriace vůbec nezmínili a Deane neměl důvod, proč by jej měl předvídat. Účast státního departmentu do značné míry obešla Rooseveltova koncepce „osobní diplomacie“; je asi zřejmé, že ti, kdo řídili politiku státního departmentu, byli do značné míry překvapeni, když před nimi tento problém po německé kapitulaci vyvstal.220 Prvního února roku 1945 informoval Grew sovětského chargé d’affaires, že se Spojené státy budou i nadále držet přísné interpretace svých závazků vyplývajících ze Ženevské konvence. Touto zásadou se americká politika řídila po několik měsíců, které následovaly po Jaltské dohodě.221 Třiadvacátého března velvyslanec Gromyko vyslovil námitky proti Grewovým argumentům o dodržování Ženevské konvence. Ve své odpovědi Grew opakoval stanovisko státního departmentu. Interpretoval je stejně jako předtím a zakončil krátkým resumé toho, co Spojené státy udělají a co ne. „Tato vláda bude i nadále vracet sovětským úřadům všechny sovětské občany, kteří se dostali do zajetí jako příslušníci německých útvarů v německé uniformě, až na ty, kteří budou požadovat, aby s nimi bylo zacházeno jako s německými zajatci podle konvence o válečných zajatcích. Ty, kteří takovýto požadavek vysloví, si vláda musí prozatím podržet.“ To bylo v pořádku, ale další a zároveň poslední věta měla zlověstný nádech: „Sovětskou vládu ale mohu ujistit, že jejich budoucnost bude oběma vládami projednána poté, co v Německu ustane organizovaný odpor.“222 Třetího května, kdy prakticky veškerý odpor ustal, učinil Grew další krok:


BRITSKÝ


◆

85

„Tato vláda nemá v úmyslu si tyto osoby podržet natrvalo a ráda jejich osud opět projedná, jakmile nebudou v rukou německých ozbrojených sil žádní američtí váleční zajatci.“223 O čtyři dny později Německo kapitulovalo; tím přes noc zmizelo veškeré riziko německé odvety na válečných zajatcích. Jak o několik dní později napsal John Galsworthy z ministerstva zahraničí: „Základem americké interpretace byla snaha zajistit, aby s osobami v americké uniformě, které ale nebyly americkými občany, Němci zacházeli stejně jako s americkými válečnými zajatci. Po kapitulaci Německa již tento faktor nehraje roli. Teprve se ukáže, zda se Američané budou držet svého principu jen pro něj samý.“224 Američtí vojáci v terénu nevěděli o krocích, jež zahajovaly vládní kruhy, a tak dále jednali v souladu s tím, co považovali za politiku Spojených států. V květnu roku 1945 [napsal George Orwell] jsem navštívil velký zajatecký tábor nedaleko Mnichova. Každý den jím procházeli zajatci; neustále jich tam bylo asi 100 000. Podle údajů velícího amerického důstojníka zhruba deset procent zajatců nebyli Němci, nýbrž většinou Rusové a Maďaři. Rusové byli tříděni na základě prosté otázky: „Chcete se vrátit do Ruska nebo ne?“ Slušný počet – samozřejmě nemám přesné údaje – odpověděl „ne“. Ti byli považováni za Němce a ponecháni v táboře, zatímco ostatní byli repatriováni. Viděl jsem jich spoustu: někteří byli z Todtovy pracovní organizace, jiní z wehrmachtu.225 Když se 25. dubna setkaly ruské a americké jednotky na březích Labe v městě Torgau, bylo naléhavě nutné projednat hromadnou výměnu osvobozených spojeneckých zajatců.226 Pracovník velvyslanectví USA v Moskvě George Kennan varoval státní department, že konečné rozhodnutí o použití síly již nelze odkládat.227


86

◆

5. Zákon o spojeneckých silách: britské ministerstvo zahraničí versus právo

Den předtím, než Anthony Eden v Jaltě podepsal dohodu o válečných zajatcích, uzavřel i doplňkovou dohodu o statutu ruských zajatců, kteří byli v táborech v Británii. I přes nudné a rutinní vyznění textu se za ním skrývá zajímavý příběh plný intrik. Dosud se nucená repatriace Rusů odehrávala na vzdálených místech: v Egyptě, v jižní Francii, na Krymu. Ale značná část dramatu probíhala na tak prozaických místech, jako jsou Worthing a Guildford. Právě k událostem, které se odehrály v Británii, musíme nyní obrátit pozornost. V jedné z předchozích kapitol jsme si vylíčili, jak byli Rusové zajatí po invazi do Normandie v červnu roku 1944 z čistě logistických důvodů přepraveni do Anglie a umístěni v táborech, které krátce předtím vyklidili vojáci, kteří se účastnili invaze. Když Eden 20. července poprvé uvědomil sovětského velvyslance o přítomnosti takovýchto zajatců, bylo jich v britských rukou asi 1600. Do října se jejich počet zdesateronásobil.228 Po příchodu do Británie byli ruští zajatci postupně odděleni od Němců a umístěni ve zvláštních táborech, ale formálně zůstávali zajatci. Až do rozhodnutí o jejich budoucnosti bylo v každém případě nezbytné je ze správních i disciplinárních důvodů držet pod dohledem v táborech. Vedoucí sovětské vojenské mise generál Vasiljev navrhl, aby zajatí Rusové „byli zbaveni statutu válečného zajatce a získali status sovětských občanů, kteří jsou dočasně na spojeneckém území“. Rovněž „navrhl, aby všichni ti, kdo byli příslušníky Rudé armády, podléhali vlastním důstojníkům a poddůstojníkům na místě, kde jsou nyní ubytováni, nebo na místě podobném…“ Tento návrh považovali Britové za docela přijatelný. Zdálo se, že tuto změnu statutu je pouze nutno postavit na správný právní základ. Pro takový případ již existoval zvláštní postup v podobě Zákona o spojeneckých silách (1940). Jak jsem již vysvětlil, tento zákon umožňoval, aby spojenecké exilové vlády udržovaly v Británii vojenské jednotky. Stačilo jen, aby Sověti splnili určité formality ohledně jimi navrhovaných a organizovaných zajateckých oddílů a aby byl jménem krále vydán rozkaz podle tohoto zákona.229 Zdálo se, že je to docela jednoduché, avšak vyskytly se obtíže. Proč ale Sovětům tolik záleželo na vyvázání svých příslušníků ze statutu válečného zajatce? V prvé řadě šlo zjevně o státní prestiž. To, že Rusové byli nadále považováni za nepřátelské zajatce, bylo stálou připomínkou skutečnosti, že SSSR jako jediný ze všech spojenců poskytl nepříteli tisíce branců.


ZÁKON

O SPOJENECKÝCH SILÁCH: BRITSKÉ MINISTERSTVO ZAHRANIČÍ VERSUS PRÁVO

◆

87

Na druhém místě to byla nutnost efektivní kontroly nad zajatci, která by zabránila veškerým akcím, jež by zbrzdily či ztížily hladký průběh repatriačních operací.230 Za třetí mohla sovětská vláda docela dobře pociťovat obavy z možnosti, že zajatci budou požadovat ochranu v rámci Ženevské konvence. Je pravděpodobné, že teprve tehdy Sověti pochopili, že začlenění Rusů do jednotek wehrmachtu jim dává právo na to, aby se nimi zacházelo jako s Němci. To byl tehdejší názor amerického státního departmentu, který byl sovětskému velvyslanectví tlumočen již 27. září roku 1944.231 Britové tento názor nesdíleli, ale Sověti o tom nemohli vědět, a navíc Britové mohli změnit názor. Dokud byli Rusové považováni za válečné zajatce, měli možnost přihlásit se podle konvence k německému občanství a takto se vyhnout repatriaci. Ministerstva války a vnitra zahájila podrobnou diskusi o tom, jak uplatnit Zákon o spojeneckých silách na Rusy. Theobald Mathew z ministerstva vnitra vyložil, jakých opatření je zapotřebí, aby zákon nabyl účinnosti. Především bylo nezbytné přesně definovat, kdo je podle tohoto zákona příslušníkem spojeneckých sil: Podle statutární definice příslušníka spojeneckých sil, uvedené v oddíle 5 (1) Zákona o spojeneckých mocnostech (válečné službě) z roku 1942, musí Rusové prokázat, že každý konkrétní jednotlivec vskutku sloužil v jejich ozbrojených silách v době po 22. srpnu roku 1940. Pouhé odvedení nestačí, není-li doprovázeno nějakým služebním aktem, jako je obdržení žoldu, účast na přehlídce či oblečení uniformy. To by v praxi nemělo představovat žádnou obtíž, ale může to být důležité, budou-li naše soudy řešit případ údajného dezertéra či osoby, která se vzdálila od své jednotky. Jinými slovy musel být status Rusů změněn tak, aby se z válečného vězně stal příslušník skutečných organizovaných vojenských jednotek. Bylo rovněž zdůrazněno, že pro Británii je nepřijatelné, aby sovětští důstojníci vynášeli tresty smrti či uvalovali tělesné tresty, dokud se nově vytvořené jednotky budou zdržovat na britské půdě.232 Eden zatelegrafoval britskému velvyslanci v Moskvě siru Archibaldu Clark Kerrovi. Vysvětlil mu, že „jsme ochotni plně vyhovět požadavkům sovětské vojenské mise a učinit maximum, abychom se co nejdříve dohodli o nezbytných formálních náležitostech“. Mezitím byl sestaven návrh dohody, na jejímž základě by v případě souhlasu Sovětů zákon nabyl účinnosti. Odborníci ale poznamenali, že se zákon může vztahovat pouze „na ‚příslušníky sovětských sil‘ a že se netýká sovětských příslušníků, kteří v těchto silách neslouží. (Neexistuje ustanovení, které by Sovětskému svazu umožňovalo odvody jeho občanů na území Spojeného království.)“233 Na schůzce s ruskou vojenskou misí se britské stanovisko bezvýsledně po-


88

◆

KAPITOLA 5.

kusil vysvětlit generál Gepp (ředitel odboru pro válečné zajatce).234 Britské úřednictvo bylo zmateno. Co by měla Británie podniknout? Ze všech stran se hrnuly požadavky, aby tato záležitost byla co nejdříve vyřešena. Třetího října napsal ministr vnitra Herbert Morrison Edenovi: „Souhlasím s vámi v tom, že je žádoucí tyto Rusy co nejdříve repatriovat. Vedle dalších faktorů … přinejmenším hrozí, že nám přijde značný počet stížností na způsob, jakým sovětští důstojníci zacházejí s mužstvem …, a jiní možná nebudou ochotni uznat své sovětské občanství.“235 Tento znepokojující aspekt zdůraznil za ministerstvo zahraničí sir Orme Sargent.236 Eden a další stoupenci politiky násilné repatriace ji opakovaně zdůvodňovali nutností získat od SSSR uspokojivé záruky, že bude při návratu osvobozených britských zajatců spolupracovat. Na obecnější rovině ministerstvo zahraničí doufalo, že vyhoví-li se Sovětům v tomto případě, vytvoří se ve vztazích mezi oběma zeměmi celkově příznivá atmosféra.237 Významný byl ještě třetí motiv: obavy, aby situace ruských vězňů nevedla v Británii k propuknutí skandálu. Takové obavy vyjádřili Herbert Morrison a Orme Sargent. Povahu tohoto nebezpečí nyní naznačil Edenův náměstek na ministerstvu zahraničních věcí. Patnáctého října, v době, kdy byl Eden v Moskvě, vyjádřil sir Alexander Cadogan obavy a současně přání, aby byli co nejdříve repatriováni ruští civilisté (kteří nemohli být legálně zařazeni do navrhované spojenecké síly).238 Eden, který se s Churchillem právě účastnil konference Tolstoj v Moskvě, měl o dva dny později schůzku s Molotovem. Souhlasil na ní s tím, že by měli být vráceni všichni sovětští občané, „bez ohledu na přání dotyčných jednotlivců“. Zároveň využil příležitosti k předání návrhu dohody, jíž bylo k uvedení zákona v život zapotřebí.239 Ale situace nebyla tak uspokojivá, jak se snad jevila. Jakmile se Eden vrátil do Anglie, Clark Kerr mu z Moskvy oznámil, „že lidovému komisariátu pro zahraniční věci se nelíbí návrh dohody, kterou jste předal panu Molotovovi …, protože by vedl k organizování těchto lidí v ozbrojené spojenecké jednotce ve Spojeném království, a to by neodpovídalo přáním sovětské vlády“. Pan Novikov z lidového komisariátu byl upozorněn, že to „je jediná reálná metoda, jak umožnit, aby byli tito lidé považováni za svobodné občany spojenecké mocnosti, kteří čekají na repatriaci“. Po určitých diskusích Novikov zřejmě souhlasil s touto kompromisní dohodou, podle níž by sovětští důstojníci měli volný přístup do zajateckých táborů, i když „dotyční sovětští občané by až do své repatriace formálně zůstali válečnými zajatci“. Tyto závažné výměny názorů, které působily dojmem pokeru, při němž mají karetní hráči zavázané oči, náhle vyvolaly hněv shůry. Ze zdržování obvinil ministerstvo zahraničí samotný ministerský předseda. Jak jsme viděli, to se naopak zoufale snažilo dohodu uzavřít. Na stole ministerstva zahraničí přistál jeden ze slavných osobních přípisů: „Nepůsobíme zbytečné obtíže? Zdá se mi, že vyvoláváme spory o záležitostech, v nichž jsme již v zásadě


ZÁKON


◆

89

ustoupili, a tím mohou získat nepřiměřený význam nižší úrovně sovětského úřednictva. Myslel jsem si, že jsme se dohodli o vrácení všech Rusů do Ruska.“ Sir Alexander Cadogan napsal Churchillovi dlouhou odpověď. Vysvětlil, že ministerstvo zahraničí chce sovětským přáním vyhovět, a pokusil se i objasnit nepochopitelnou neochotu Sovětů přijmout „nejen nejlepší, ale také jediné proveditelné řešení…“, neochotu, která v Britech vyvolávala pocity marnosti. Churchill na konec Cadoganova dopisu podrážděně naškrábal poznámku: „Měli bychom se jich všech co nejdříve zbavit. Pokud tomu rozumím, slíbili jste to Molotovovi.“240 Proč sovětské úřady tak tvrdošíjně protestovaly proti opatření, které bylo zamýšleno výhradně v jejich prospěch? Neměly na repatriaci všech zajatců o nic menší zájem než britské ministerstvo zahraničí, které se jich chtělo zbavit. Proč tedy tak dlouho – po celé měsíce – kladly do cesty jednání zdánlivě tak hloupé překážky? Na tuto otázku nedokázal odpovědět žádný pracovník ministerstva zahraničí. Experti jen dali najevo údiv a pak se opět pustili do dalšího kola neprůhledných jednání. I když to na ministerstvu zahraničí zřejmě nikdo nezaregistroval, Sověti svůj důvod, proč se stavěli proti postupu podle Zákona o spojeneckých silách, uvedli docela jasně. Jak jsme viděli, odmítli jej sovětští úředníci v Londýně i v Moskvě, „protože by vedl k organizování těchto lidí v ozbrojené spojenecké jednotce ve Spojeném království, a to by neodpovídalo přáním sovětské vlády“. Je zřejmé, že to nebyla improvizovaná záminka, nýbrž cosi, co vycházelo z mocenského centra. Kdyby se byli experti ministerstva zahraničí nad touto formulací zamysleli, mohli si snadno všimnout, že Sovětský svaz byl téměř posedlý strachem z představy, že by v cizině mohla existovat skupina jeho ozbrojených občanů. V ostrém kontrastu k nacistickému Německu a k fašistické Itálii se Sovětský svaz v roce 1936 neodvážil vyslat vojenské jednotky, aby zasáhly do bojů ve Španělsku.241 Již jsme si vylíčili, jak NKVD znemožnila projekt SOE, který předpokládal spolupráci osvobozených ruských zajatců s francouzskými makisty a organizaci odporu Rusů, kteří byli v Německu na nucených pracích. Gusev vystoupil s obviněním, že britské vojenské úřady v Egyptě „rekrutují sovětské válečné zajatce“. Toto obvinění, stejně jako „předešlá obvinění tohoto druhu“, prohlásil lord Moyne nedlouho předtím po podrobném prozkoumání za „nepodložená“.242 V listopadu přišla SHAEF žádost, aby „vyšetřilo zprávu, že z Marseilles bylo do severní Afriky přepraveno 850 Rusů, aby byli odvedeni do francouzské cizinecké legie, ale ještě předtím, než mohlo vyšetřování začít, nás sovětské velvyslanectví informovalo, že má důkazy o nepravdivosti této zprávy…“;243 navzdory této marné snaze jeli agenti NKVD až do Indočíny, aby se – neúspěšně – pokusili vypátrat v legii ruské rekruty.244 Ve Spojených státech Gromyko obvinil z podobného jednání Američany, ale dostalo se mu jen sarkastického dementi z úst státního tajemníka Hulla.245


90

◆

KAPITOLA 5.

V těchto obviněních se odrážely velmi reálné obavy Stalina a sovětského vedení. I přes odporná zvěrstva spáchaná na Rusech se Hitlerovi podařilo ze zajatců, kteří padli do rukou Němců, sestavit téměř milionovou armádu antikomunistických legionářů. Proč by nemohly mít úspěch humánní demokracie, kdyby se pokusily o totéž? Každý Rus, který jen zahlédl život mimo hranice SSSR, byl podezřelý z nákazy nezdravými názory. Pokud se vrátil, bylo nutno jej izolovat v táboře nucených prací. V podezření okamžitě upadly jednotky Rudé armády, které se jen na čas dostaly do obklíčení německou armádou; jak si pak mohl být Stalin jistý disciplinovanou dvacetitisícovou silou na britské půdě, daleko od jeho sféry vlivu? Nemělo smysl poslat osvědčené důstojníky Rudé armády, aby nad takovou silou převzaly vedení, neboť kdo ví, zda by nenásledovali příkladu jiného skvělého mladého důstojníka, generála Andreje Vlasova? Mezitím bylo britské velvyslanectví v Moskvě vyzváno, aby se znovu pokusilo přesvědčit Sověty, že je nezbytné Zákon o spojeneckých silách akceptovat. Bylo možné je upozornit, že takto vytvořené jednotky nebude zapotřebí vyzbrojovat, pokud proti tomu budou vzneseny námitky. Záležitost byla stále naléhavější, neboť „dříve nebo později tato otázka statutu může vyvolat nepříjemný zájem veřejnosti“.246 Patrick Dean vyjádřil obavy, že by to mohlo vyvolat diskusi v parlamentu, a doporučil, aby se vláda v Dolní sněmovně o zákonu vůbec nezmiňovala.247 Sověti zopakovali své požadavky, aby byl status válečného zajatce zrušen, a Britové jim trpělivě předložili další návrh dohody, v němž nahradili zřejmě nevyhovující slovo „síly“ termínem „formace“. Prvního prosince byl nový návrh předán v Moskvě Novikovovi, s trpělivým vysvětlením, že použití nějakého takového termínu je nevyhnutelné, neboť Současné britské právní a ústavní stanovisko neumožňuje, aby byli občané spřátelené zahraniční mocnosti omezováni v době, kdy jsou na území Spojeného království, pokud úřady této mocnosti ve Spojeném království v případě soudního projednávání neprokáží, že občané, nad nimiž vykonávají jurisdikci, skutečně slouží v jednotkách či kontingentech jejich sil. V tomto ohledu nelze změnit právo Spojeného království jinak než zákonem, který by schválil parlament.248 Úředníci v soukromí přiznali, že „návrh takovéhoto zákona by vyvolal nežádoucí publicitu, zpoždění a snad i spory“.249 Zdálo se, že to konečně pochopili jak Novikov v Moskvě, tak Sobolev na londýnském velvyslanectví. Ale zřejmě nemohli pokračovat. Místo toho bylo nutné se dlouze zabývat zcela vymyšleným tvrzením generála Vasiljeva. Podle něj se Eden již před mnoha měsíci dohodl s Gusevem, že by se váleční zajatci mohli stát „svobodnými občany“.250 Od srpna do začátku nového roku proto věc prakticky nepokročila. Čtvr-


ZÁKON


◆

91

tého ledna Patrick Dean poznamenal, že „přes veškeré naše snahy tak zůstáváme téměř na místě“; Rusové v Británii byli stále klasifikováni jako váleční zajatci a v nejnovější sovětské nótě (z 27. prosince) se opět požadovalo, aby „byli všemi britskými úřady považováni nikoli za válečné zajatce, nýbrž za svobodné občany spojenecké mocnosti“. Dean tedy předložil odvážný návrh, který mohl Sověty donutit k činu. Abychom tuto záležitost jednou provždy vyřešili, stačilo by nyní sovětskému velvyslanectví písemně oznámit, že přeje-li si, aby se tyto osoby staly „svobodnými sovětskými občany“, jsme naprosto svolni jim vyhovět. Znamená to ale, že budou propuštěni z táborů se sovětskými zajatci a že jim bude udělena stejná svoboda a možnosti, jaké běžně přiznáváme příslušníkům Spojenců ve Spojeném království, ovšem vždy s ohledem na bezpečnostní faktory. V takovém případě nemůžeme nijak zaručit, že tyto osoby budou poslány zpět do Sovětského svazu, protože k tomu nemáme oprávnění. V rámci obvyklých omezení se tyto osoby budou moci svobodně pohybovat po celé zemi a přijímat každé zaměstnání, které jim bude nabídnuto. To bylo pro Sověty samozřejmě nepřijatelné, „protože především chtějí tyto lidi držet pohromadě a podřídit vojenské disciplíně a pak je repatriovat“. Tato hrozba by je mohla přivést k rozumu.251 Byla to silná hrozba, neboť Britové měli dlouhou a úctyhodnou tradici udělování azylu politickým uprchlíkům. Když například v roce 1943 dva ruští námořníci uprchli v jednom britském přístavu ze své lodi, byl rozhodně odmítnut sovětský požadavek, aby byli vráceni.252 Tato zajímavá možnost, že by Sověti mohli na základě takového nedorozumění nechtěně osvobodit všechny ruské zajatce v Británii, ale přišla nazmar. Bylo rozhodnuto, že celou záležitost může nejlépe vyřešit nadcházející konference na Krymu.253 Navíc do šedé mlhy sovětského vnímání zřejmě zčásti proniklo opožděné pochopení, že se britské ministerstvo zahraničí zoufale snaží pomáhat Sovětům, a ne zajatcům. Novikov v Moskvě sestavil návrh, který byl odpovědí na ten, který mu Britové předali 1. prosince. Přijal v něm subtilní kompromis: nahrazení slova „síly“ termínem „formace“. Přetrvávající obavy, že by ze zajatců mohly být vytvořeny pravidelné jednotky, vysvítá z toho, že slovo „vojenské“ bylo vynecháno, i když padla zmínka o zajatcích jako osobách „podléhajících sovětským vojenským zákonům“. Balfour z britského velvyslanectví uvedl: Otázal jsem se tedy Novikova, zda se nemýlím v předpokladu, že vzhledem k vypuštění slova „vojenské“ ze sovětského protinávrhu jsou sovětské úřady ve Spojeném království ochotny – v případě, že by někdy došlo k soudnímu projednávání – dokázat, že občané, nad nimiž budou vykonávat jurisdikci, slouží v jednotkách či kontingentech jejich sil. Na tento dotaz No-


92

◆

KAPITOLA 5.

vikov lakonicky odpověděl: „To bude v pořádku.“ I když tuto větu rád používá, mám dojem, že po velmi přesném vysvětlení problému, které jsem mu předtím podal, [jde o výše popsaný Deanův návrh, viz výše] Novikov pochopil, o co jde, a že míní vážně, co řekl.254 Patrick Dean měl za to, že jde o funkční kompromis a že by měl být přijat.255 Dean a Phillimore jeli do Jalty jako experti ministerstev zahraničí a války na problém válečných zajatců. Obě strany byly více méně spokojeny s kompromisem, jehož bylo nyní dosaženo, a 11. února byla podepsána konečná dohoda. Sověti prosadili své námitky proti termínům „sovětské vojenské zákony“ a „formace“, které byla nahrazeny neutrálními formulacemi „sovětské zákony“ a „formace a skupiny“.256 Zbývalo oficiálně vyhlásit, že se Zákon o spojeneckých silách vztahuje i na ruské zajatce; stalo se tak 22. února.257 Od toho dne již Rusové v Británii nebyli oficiálně válečnými zajatci, nýbrž příslušníky spojeneckých vojenských sil umístěných na britské půdě. Byla to pouze prázdná formule – sovětská repatriační komise měla přísné pokyny, aby se nepodniklo nic, co by mohlo zajatce zorganizovat v opravdovou vojenskou sílu. To vedlo k několika trapným situacím. Generál Ratov, který přijel do Británie organizovat repatriace, požádal v dubnu brigádního generála Firebracea, aby pro deset vojáků, které dal zatknout, poskytl britské stráže a vězeňské objekty. „Jsou to případy mužů, kteří prohlásili, že se odmítají vrátit do Sovětského svazu. Někteří z nich jsou zoufalí a otevřeně pohrozili, že raději spáchají sebevraždu, než aby se vrátili domů.“ Firebrace zařídil dočasnou vazbu těchto přestupníků. Uvádí: „…generálu Ratovovi jsem řekl, že by měl sám zařídit ostrahu svých svěřenců v sovětském táboře v Newlands Corner. Řekl mi, že to podle jeho názoru není možné, neboť jeho vojáci nejsou ozbrojeni a podle jeho mínění sovětská vláda nedovolí, aby jim byly vydány zbraně.“ V dopise z 25. dubna Firebrace Ratova upozornil, že podle konkrétních ustanovení dohody jsou za udržování kázně ve vlastních řadách odpovědny sovětské orgány. Firebrace se poněkud váhavě uvolil, že zařídí, aby omezený počet zajatců byl umístěn v britském vojenském vězení, ale vcelku se i nadále choval nepříjemně a neprojevoval ochotu spolupracovat.258 Ve skutečnosti organizace ruských zajatců nepředstavovala spojeneckou sílu, jak ji definoval dotyčný zákon. Za normálních podmínek nebylo pravděpodobné, že by se tato skutečnost dostala na veřejnost. Britští a sovětští úředníci byli odhodláni tuto zbožnou lež udržet v tajnosti a nebylo ani pravděpodobné, že by si některý z vězňů uvědomil křehkou legalitu onoho zákona – alespoň dokud nevypověděl poslušnost a zůstával v táboře. Ale co s těmi, kdo dezertovali? Takové případy byly značně nepříjemné. Ministerstvu zahraničí záleželo na tom, aby byli takoví muži rychle a potichu vráceni; především bylo nutno zabránit tomu, aby se dostali až před soud. Ale sir Frank


ZÁKON


◆

93

Newsam z ministerstva vnitra vysvětlil Patricku Deanovi: „Je ale zřejmé, že by policie jednala v přímém rozporu se zákony, kdyby měla předat vojenské eskortě osobu, která by se vzdálila od sovětských sil a která nedala najevo, že s předáním souhlasí. Obávám se, že ministr vnitra nemůže v žádném případě dát policii takovéto pokyny či rady, ať již ústně nebo v podobě oběžníku.“ Přesto Newsam dále rozvinul svůj pozoruhodný návrh, aby na policejních stanicích byly dočasně zadržovány k výslechu osoby, které jsou podezřelé z dezerce. Mezitím by policie zatelefonovala místnímu velitelství a oznámila čas a místo propuštění podezřelého. Armáda by měla připravenou vojenskou eskortu, která by „onoho muže zatkla na vlastní odpovědnost záhy po propuštění z vazby. Je však nezbytné, aby k takovýmto zatčením nedocházelo přímo před policejní stanicí. Policie ani nesmí takovou osobu přímo předat vojenské eskortě.“ K tomuto dopisu Newsam připojil návrh oběžníku pro policejní velitele, v němž je vyzýval, aby se tímto nezvyklým postupem řídili. 13. dubna Dean optimisticky odpověděl: „Souhlasíme s navrženým postupem, který sice nevyhnutelně vyvolává určité riziko obtíží, ale podle našeho názoru se pravděpodobně v praxi osvědčí.“ Z celého plánu ale nebylo nic, neboť ministerstvo války odmítlo roli únosce: „Nemůžeme přijmout postup navržený v dopise z 5. dubna. Nevidíme žádný důvod k tomu, aby vojenské úřady na svoji odpovědnost samy zatýkaly příslušníky spojeneckých sil, aniž by byl při tom dodržen přiměřený postup. Takovéto jednání by podle našeho názoru bylo stejně protiprávní jako to, který vy sami odmítáte přijmout.“259 Štěstí ale přálo úředníkům ministerstva zahraničí. Jen málo Rusů se pokusilo uniknout a ještě menšímu počtu se to vskutku podařilo. Oběti dobře věděly, jaký je asi stihne osud, dají-li najevo sebemenší nechuť k návratu, a jejich jedinou nadějí bylo v této věci předstírat a modlit se, aby se dostali mezi nepatrný zlomek těch, kdo přežijí tábory gulagu. Ne vždy všechno probíhalo hladce. Jakmile to vývoj situace na kontinentě umožnil, byla přeprava ruských zajatců do Británie zastavena.260 Již jsem uvedl, že britské zákony představovaly překážku, zatímco v táborech na kontinentě „je možné prakticky zcela vyhovět přáním SSSR, přičemž by byl nominálně zachován status válečných zajatců“.261 Sověti odmítli poskytnout lodní kapacity pro přepravu svých příslušníků z Británie, a tak se přeprava tisíců zajatců na britských lodích protahovala až do léta roku 1945. Na podzim již byli pryč téměř všichni (s výjimkou skupiny osob, jejichž státní příslušnost byla sporná), až na osm, kteří podle zpráv „unikli a nebyli opět zadrženi“.262 Na jaře a v létě uprchli z táborů v hrabstvích Yorkshire, Durham, Surrey a Sussex. Jejich jména byla samozřejmě známa a nejméně ve dvou případech bylo známo i jejich tehdejší místo pobytu. Oba našli útočiště u Angličanů, kteří se slitovali nad jejich zoufalou situací. Například Ivan Fašenko, šestnáctiletý chlapec, který se spřátelil s rodinou


94

◆

KAPITOLA 5.

Rockleyových v Nottinghamu. Plukovník Hammer z ministerstva války ohlásil, že chlapce lze s velkou pravděpodobností snadno vypátrat. Proč tedy nebyl Fašenko okamžitě zatčen a předán Smerši? Dilema vysvětlil sir Samuel Hoare z ministerstva vnitra (budoucí člen Komise OSN pro lidská práva) majoru Wallisovi, který se přidal k Firebraceovu názoru: Je zřejmě nepravděpodobné, že bychom mohli tohoto mladého muže přimět k návratu do tábora. Z tohoto důvodu by bylo nežádoucí jej postavit před soud: Stejně nežádoucí by bylo, kdyby se na něj policie začala vyptávat, neboť jeho zdejší přátelé začnou okamžitě protestovat. Ve skutečnosti policie nemůže podniknout žádnou účinnou akci. Můžeme jen navrhnout, abyste se jej opět, stejně jako v minulosti, pokusili přesvědčit k návratu do repatriačního tábora. Zvláště nepříjemné bylo to, že Fašenko byl civilista, a proto (nehledě na svůj nízký věk) nemohl být v žádném případě považován za příslušníka iluzorní „spojenecké síly“, jejímiž příslušníky zajatci podle dotyčného zákona údajně byli. Hoareovy obavy potvrdil Thomas Brimelow z ministerstva zahraničí (pozdější stálý podtajemník). Zcela souhlasíme s vašimi názory na FAŠENKA. Stal se „dezertérem“. Proto je krajně nepravděpodobné, že by se sám dobrovolně vzdal sovětským orgánům, které by nám způsobily značné obtíže, kdyby se dověděly, že jsme s ním byli v kontaktu, ale že jsme jej nezatkli. Na druhé straně by každý pokus o jeho zatčení téměř jistě vyvolal publicitu, jíž se velmi snažíme vyhnout … a bylo by krajně nežádoucí, kdyby se dostal před soud. Tato námitka se ve stejné míře vztahuje na dalšího civilního dezertéra263 LAVRENČUKA. K opatrnosti bychom radili i ve věci zbývajících šesti uprchlíků, kteří údajně sloužili v řadách Rudé armády, přestože uznáváme, že se jedná především o problém ministerstva vnitra. Jak víte, ve Spojeném království nikdy neexistovala organizovaná „sovětská síla“ … a postup podle Zákona o spojeneckých silách vůči obyvatelům táborů pro osvobozené sovětské občany v Británii, přestože představuje jedinou metodu, která nám umožňuje naplnění Jaltské dohody …, byl vždy riskantní. Proto jsme doufali, že tento postup nebude nikdy zkoumán před soudem. John Galsworthy (tehdejší pracovník severního odboru ministerstva zahraničí v Londýně a nynější britský velvyslanec v Mexiku) se svěřil plukovníku Hammerovi: Celé to bylo dosti ošemetné … Vždy jsme doufali, že se takovýto případ nevyskytne v souvislosti s žádným sovětským občanem žijícím v Británii.


ZÁKON


◆

95

Z praktických administrativních důvodů jsme všechny považovali za příslušníky sovětských „sil“, ale mnozí z nich byli ve skutečnosti civilisté, kteří v Rudé armádě nikdy nesloužili. Kdyby byl kdokoli z nich předstoupil před soudce, mohlo to mít nepříjemné důsledky. [Kdyby býval vydán rozkaz k zatčení uprchlíků], pravděpodobně by vyvolal nepříjemnosti (a publicitu), jichž jsme se do té doby vyvarovali. Navrhuji, abychom takový rozkaz nevydávali.264 Vrácení dalších osmi „dezertérů“ požadoval plukovník NKVD Kleškanov. Následující diskuse na ministerstvu zahraničí ukázala, jaké publicity se Galsworthy obával. I zde je autorem zápisu Thomas Brimelow: Háček … spočívá v tom, že by se Krochin nemusel chtít potichu vrátit; v tom případě by … vypukl skandál … Skandálu spojeného s řečmi o protiprávních postupech, o oklamávání lidí, aby přijali repatriaci do SSSR, atd. je třeba se za každou cenu vyvarovat … Pokud bude Krochin po zatčení tvrdit, že nemáme právo jej zatknout, a pokud bude tvrdit, že nemá být předán sovětským vojenským úřadům, bude muset předstoupit před soudce. Protože je na svobodě již od dubna, má možná přátele, kteří mu poradí, aby si vzal advokáta; pokud se v tom ten advokát vyzná, spojí se s některým z právníků, kteří dopodrobna znají Zákon o spojeneckých silách … a v tom případě můžeme očekávat silnou obhajobu. Uvažovalo se i o možnosti, jak pochybný Zákon o spojeneckých silách obejít: ministr vnitra by vydal příkaz k deportaci a prohlásil Krochina za nežádoucího cizince. Ale háček spočíval v tom, že „by mohlo být nepříjemné, kdybychom byli dotázáni, proč jsme se rozhodli onoho muže deportovat, místo abychom vůči němu postupovali jako proti dezertérovi na základě Zákona o spojeneckých silách. A je tu ještě jedna komplikace: příkaz k deportaci by znemožnil jeho předání Rusům zde v Británii. Já jsem ale řekl, že bychom se o této věci mohli s Rusy téměř jistě nějak dohodnout.“ Ale tato možnost nebyla dále zkoumána. Galsworthy uzavřel slovy: „Vyšetřování by snadno odhalilo, na jak tenkém ledě se pohybujeme od chvíle, kdy vešel v platnost Zákon o spojeneckých silách … Protisovětská část tisku by takového odhalení mohla snadno využít, a to by bylo nepříjemné.“265

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Nikolaj Tolstoj. Oběti Jalty. Nakladatelství ElkaPress

Recommend Documents