Nihon - zemì vycházejícího slunce - Èást 2

Nihon - zemì vycházejícího slunce - Èást 2. RNDr. Bedøich Friedecký Pøíchod barbarù Mìli bychom si vážnì pøát, aby se styk Evropanù s obyvateli jihomoøských ostrovù vèas pøerušil, dokud zkažené mravy civilizovaných národù nenakazí tyto nevinné lidi. (G. Forster, nìmecký pøírodovìdec, úèastník objevných cest Jamese Cooka)

Japonci si velmi vážili Èíòanù a tolerovali Korejce, které se však snažili èas od èasu si podmanit. Ostatní národy sestávaly podle jejich mínìní z barbarù, kteøí nemají v jejich zemi co pohledávat. Koneckoncù se touto xenofobií nikterak nelišili od evropských národù. Božský vítr-kamikaze jim pomohl zbavit se prvních mongolských barbarù, ale èasem pøicházeli další. V roce 1543 se u japonských bøehù objevují portugalští moøeplavci a jsou pøijati pomìrnì blahovolnì. Pøivážejí muškety a dìla, spolehlivý základ mezinárodního obchodu. Pøíchod Portugalcù je zvìènìn na øadì dochovaných zástìn, obvykle nazývaných „Zástìny s jižními barbary“ (Portugalci pøiplouvali z jižního Pacifiku). Ve stopách moøeplavcù a obchodníkù neomylnì jako slídicí psi pøicházeli køesanští misionáøi. Nejslavnìjším z nich byl bezesporu jezuita František Xaverský, jehož nesmírnému charismatu a nadlidskému úsilí vdìèilo køesanství v Japonsku, Èínì a Indii za pozoruhodné úspìchy. Poèet køesanských obcí byl na pøelomu 16. a 17. století mimoøádnì vysoký a jejich aktivity pozoruhodné a pomìrnì dlouho tolerované i ze strany státní moci. Postupnì však nabyli šógunové vcelku oprávnìné podezøení, že aktivity pozdìjších køes25

anských misionáøù mají silný politický podtext. Patrnì høebíèkem do rakve toleranci vùèi køesanství bylo obsazení Filipín tvoøících západní výspu japonských politických a obchodních zájmù Španìly, o nichž Japonci vìdìli své. Následovaly zákazy a represe. V roce 1637 pøišla naprostá katastrofa. To tisíce køesanských rolníkù pod vedením nìkolika potulných samurajù povstaly proti vysokým daním. Potlaèení vzpoury bylo zakonèeno nemilosrdným pobitím úèastníkù a køesanství až do 19. století z Japonska vymizelo. Kromì jižních portugalských barbarù se objevovali na pøelomu 16.-17. století i Anglièané a Holanïané. Zpoèátku dovednì využívali skuteènosti, že Èína v té dobì zcela zablokovala obchod s hedvábím a podnìcovali nadìje na náhradní obchodní styky s evropskými zemìmi, pøedevším se zemìmi protestantskými, které nepìstovaly náboženské misie, nezavlékaly do zemì podvratnou cizí ideologii a byly proto preferované japonskými úøady, dobøe znalými této diference mezi katolickým a protestantským pøístupem. Nejznámìjší a nejúspìšnìjší z tìchto protestantských emisarù byl anglický kormidelník ztroskotané holandské lodi Wiliam Adams, jehož osudy se

pokusil rekonstruoval James Clavell ve známém románu Šógun. Ale k udržení stabilních obchodních stykù mìli dostatek trpìlivosti pouze Holanïané, usídleni ve své obchodní faktorii v Nagasaki. Jinak žilo Japonsko dlouhá léta v pokraèující isolaci, což mìlo dva základní a navzájem si odporující efekty. Positivní byl fakt, že bez vlivu cizích myšlenek fungoval neuvìøitelnì stabilní politický systém asi 250 let, negativní byla skuteènost postupného ekonomického a vìdeckého zaostávání. Možno øíci, že v období 17.-18. století Evropa o Japonsku prakticky

Kamikaze nalétá na stanovištì protiletadlových dìl na pravoboku bitevní lodi Missouri

nevìdìla, takže ho nemohla ani podrobit, ani obohatit. 19. století zmìnilo vše. První, kdo se pokusili o kontakt, byli Rusové, kteøí sporadicky již døíve vymìòovali zboží s Japonci na Kurilách a toto bohulibé podnikání obèas zpestøovali nièivými vojenskými nájezdy na Hókaidó, severní výspu Japonska. Dalšímu úsilí Rusù se však nedaøilo. Japonsko odolávalo tlakùm, slibùm, hrozbám až do roku 1853, kdy koneènì Amerièané objevili tu správnou metodu. To se u japonských bøehù objevila velká váleèná eskadra USA, vedená povìstným komodorem Perrym. Pod nevybíravým nátlakem a pohrùžkou odstøelování Tokia otevøel šógunát japonské pøístavy cizím loïstvùm a tím otevøel i celou zemi západním vlivùm. Amerièané si dokonce vynutili „doložku nejvyšších obchodních výhod“, tedy právo, které v moderní dobì paradoxnì sami udìlují tìm, kteøí si ho podle jejich mínìní zaslouží. V roce 1857 vzniká „Úøad pro studium knih barbarù“. Pøístavy se otevírají jeden po druhém, západ si vynucuje pro své obèany právo exteritoriality. Tato dramatická zmìna staví Japonce pøed dilema. Jestliže již nelze zahnat barbary vojensky, je tøeba se jim pøizpùsobit a používat jejich vlastních zbraní. A taky vyvolá otázku, k èemu je šógun, který není schopen splnit svùj základní úkol, to jest znièit barbary. Je tedy èas na zmìnu politického režimu. V roce 1868 padne šógunát a po tisíci le-

tech je obnovena vládnoucí suverenita císaøské vlády. První novodobý skuteènì vládnoucí císaø Meidži je uveden na trùn, pøesidluje do Eda, vlastnì již Tokia a jeho jménem zaèíná mohutný a nesmírnì rychlý proces modernizace (westernizace) Japonska. Proces vzbuzující svou intensitou a úspìšností úžas, proces, který je natolik rychlý, že po 40.letech pøivede Japonsko mezi nejsilnìjší zemì svìta a po 70. letech na pokraj naprosté katastrofy. Pøesto se právì v roce 1868 Japonsko zaèíná stávat tím, za co je dnes považujeme.

Meidži Dekanšó, Dekanšó první pùlrok žijem s tebou druhý pùlrok spíme (Písnièka tokijských studentù z období Meidži - Dekanšó byl módní název pro evropskou filosofii, vzniklý složením jmen Descartes, Kant, Schopenhauer)

stituèní monarchii s rychlostí, kterou lze patrnì považovat za svìtový rekord. Již následující rok se konají volby do parlamentu a pak následují dramatické, èasto krvavé boje o všeobecné volební právo. To bylo vyhlášeno v roce 1925, tedy paradoxnì v dobì poèínající nelítostné diktatury, kdy už japonští volièi vìdìli, koho mají a musí volit, aby volby pøežili bez úhony. Dramatický rozkvìt zaznamenávalo též japonské školství, plnì asimilující vlivy a poznatky západní vìdy a techniky. K ideovému vyrovnání tohoto vlivu byl prastarý šintoismus vyhlášen státním náboženstvím a zaèal sloužit úèelùm, kvùli kterým v dávnovìku rozhodnì nevznikl (1870). Systémy poštovní služby, mìnové struktury a obchodu byly rozvíjeny západním zpùsobem s pøímo údìsnou rychlostí. V roce 1872 byl pøijat gregoriánský kalendáø, v roce 1877 Tokijská universita, v roce 1878 Tokijská bursa, v roce 1882 Centrální banka (Bank of Japan). Zemì se pokrývala sítí železnic a jako houby po dešti rostly obrovské prùmyslové závody. Zde je tøeba zmínit specifický japonský vynález - systém zaibacu. Tento výraz byl používán pùvodnì v hanlivém smyslu - znamená totiž v pøekladu finanèní kliku. Císaøská vláda, ve snaze co možná nejvíce urychlit prùmyslový rozvoj, poskytla tìm nìkolika málo lidem, kteøí disponovali kapitálem, nesku-

Politický vývoj období Meidži lze charakterizovat jako pøekotnou asimilaci vlivù západních parlamentních režimù, zejména Anglie. Tyto podnìty byly však èasto uplatòovány velmi povrchnì a formálnì, s absencí vnitøního pøesvìdèení, v rozporu s národními tradicemi. Nicménì v roce 1889 byla vyhlášena Ústava Meidži a císaøství se tak stalo kon1937 - Masakr v Nankingu. Otcové japonské kultury v krvi a prachu.

26

teèné výhody a privilegia a ti pak soustøedili do svých rukou nesmírnou ekonomickou moc. Nikterak nepøekvapuje, že øada vlastníkù podnikù zaibacu byli pøíslušníci samurajských rodin. Aèkoliv byly podniky zaibacu formálnì zrušeny po roce 1945, názvy nìkterých z nich žijí dodnes. Vzpomeòme aspoò ty pùvodem samurajské - Micubiši, Kawasaki, Nissan. V zaibacu vládla podivuhodná smìs prosperujícího kapitalismu a feudální oddanosti zamìstnance k zamìstnavateli a v øadì aspektù se udržela do dnešních dní. Kde prosperuje ekonomika, tam vzniká politická expanse. V roce 1894 zaútoèilo Japonsko na svùj døívìjší vzor, v té dobì silnì upadající Èínu a zvítìzilo. Tím si vytvoøilo zájmové území v prùmyslovém a na suroviny bohatém Mandžusku a vstoupilo do svìtového koncertu imperialismu. Další válka na sebe nenechává dlouho èekat, protože Mandžusko bylo též zájmovou oblastí Ruska, které tam mìlo velké obchodní koncese a vlastnilo dva pøístavy (Darien a Port Arthur). V roce 1904 vyhlašují Japonci válku Rusku. Pravda, pro jistotu dva dny pøedtím znièí zákeøným útokem Tichomoøskou ruskou flotilu. Tento specifický japonský styl války nìjak západním mocnostem unikl, aby jim byl velmi naléhavì pøipomenut pozdìji v Pearl Harbouru. K pøekvapení celého svìta Japonsko vyhrálo tuto válku, by za cenu 250 000 mrtvých, padlých zejména pøi více, než Hirošima 6. srpna 1945

27

roèním obléhání Port Arturu. Tak vstupuje na scénu nová, expanzivní a nevypoèitatelná supervelmoc. A v Rusku propuká jako následek bídy, ponížení a myšlenkové ignorace carského samodìržaví revoluce, matka té druhé, vìtší. V dobì 1. svìtové války se ještì Kamikaze pøed akcí - Cesta bez návratu nový asijský predátor drží v pozadí jako spojenec Nezpívej o šarlatových sakurách Dohody, ale dvacátá léta již signalièi o køídlech vážek..... zují nìco shnilého. Vzniká silná vo---------jenská vláda s ambicemi ovládnout Vše je tak falešné a prolhané celý prostor jihovýchodní Asie - eu---------------------femisticky a v jazyce propagandy Opìvuj co je skuteèné a pravé „Prostor spoleèného rozkvìtu“ (pod Prázdný žaludek japonským vedením ovšem). V ev------------------ropských koloniálních mocnostech Písnì plné bolesti a utrpení získala vskutku vynikající uèitele (Viz Úøad pro studium knih barba- dalo, tedy k cestì militarismu, agrerù). Nelze ovšem popøít, že do ob- se, imperiální nadøazenosti. Liberálvyklého repertoáru mechanismù, ní myšlení, cenící si lidských práv, kterými mocní ovládají slabé, vloži- bylo velmi silné a mìlo øadu vynilo Japonsko svùj nezanedbatelný kajících pøedstavitelù. Nìkteøí z nich se propracovali až na posty minisa velmi originální vklad. terských pøedsedù, ale svou úøední kariéru obvykle konèili pøedèasnì Pochod samurajù smrtí nebo zmrzaèením pøi atentátech. Marxismus pøekvapivì silnì Japonsko nebylo pøedurèeno pouze ovlivnil politiku a kulturu (viz verše k té cestì, na kterou se posléze vy- mota) a je známo, že vlastníci, øeditelé a vysocí pøedstavitelé zaibacu èasto (nìkdy vlivem studia, jindy intuitivnì) respektovali Marxovy ekonomické objevy (ke svému prospìchu). Ameriètí historikové to konstatují s urèitým pøekvapením, jejich evropští kolegové však vesmìs správnì registrují signifikantní pøíbuznost tohoto evropsko-judaistického systému myšlení s buddhismem a konfuciánstvím (preference zájmù spoleènosti pøed individualismem). Tato velmi zajímavá pøíbuznost se ostatnì v dnešní dobì výraznì manifestuje v Èínì a Vietnamu (a dokonce ji lze vystopovat pøi troše snahy v Singapuru a Malajsii, zejména

Kikumi - plovoucí chryzantény. Oznaèení hromadných náletù kamikaze. Bylo to poetické odpoledne.

není-li dotyèný stopaø èeským žurnalistou). V roce 1931 již však byla liberální a levicová opozice fakticky likvidována a samurajové se vydali na svá tažení. Po peèlivì zorganizovaném incidentu na mandžuské železnici, obsazují tuto nejbohatší èínskou provincii a formálnì ji svìøují poslednímu a svrženému èínskému císaøi, povìstnému Pchu-I. (Zde lze k shlédnutí velmi naléhavì doporuèit film B. Bertolucciho „Poslední císaø“). Svìt nehnul ani prstem. Po dalším dobøe sehraném incidentu u mostu Marka Pola poblíž Pekingu zaèala japonská armáda dobývat jedno èínské mìsto za druhým, dopouštìjíc se údìsných masakrù civilního obyvatelstva. Když se ostatní svìt nesmìle ozval, odešli Japonci ze Spoleènosti národù a navázali podivné, nerovné a rozporuplné spojenectví s hitlerovským Nìmeckem. Válka v Èínì se protahuje a dává vyrùst dvìma velkým protagonistùm svìtových dìjin - komunistovi Mao Cetungovi a nacionalistovi Èankajškovi. V roce 1939 se pokusili Japonci reprizovat ruskou válku z dob poèátku století. Útok na Mongolsko však skonèil jejich drtivou porážkou u Chalchyn-golu (podle Japoncù u Nomonhanu), kde se poprvé objevuje dosud neznámé jméno fenomenálního vojevùdce Georgije Konstantinovièe Žukova. (Je pikantní, že nìmecký generální štáb, jinak peèlivì monitorující svìtovou situaci brilantní vojenskou akci, tohoto vojevùdce ke své vlastní škodì pøehlédl).

Niitaka jama nobore Jsou-li všichni v tomto svìtì bratøi, proè panuje neustálý zmatek? (Císaø Meidži)

Dne 6.záøí 1941 byl na zasedání císaøské konference schválen frontální útok Japoncù v Tichomoøí, pøièemž bylo zcela jasné, že hlavními protivníky v nastávající válce budou Amerièané a Britové. Je neuvìøitelné, že toto zasedání, jehož závìry podle všech kriterií zdravého rozumu nemohly skonèit jinak než katastrofou, zahájil císaø Hirohito právì tìmito verši, které vypadají jakoby vypadly z pera hluboce melancholického a zásadového humanisty. Tìsnì pøed koncem roku 1941 plula chladnými vodami severního Pacifiku obrovská námoøní flotila, jejímž jádrem bylo šest mateøských letadlových lodí. Plula zcela utajenì, smìøujíc k nejvìtší vojenské námoøní základnì Spojených státù, lokalizované na ostrovì Oahu v Havajském souostroví. Vše je detailnì pøipraveno na neèekaný zdrcující útok ze vzduchu, který má paralyzovat americkou námoøní vojenskou moc. Zatímco japonští diplomaté ve Washingtonu klièkují, lžou a hrají na èas, velitel flotily admirál Nagumo èeká na definitivní rozkaz k útoku. 6.prosince pøichází éterem na jeho velitelský mùstek signál: „Vystupte na horu Niitaka“. Ráno 7. prosince byl pøístav Pearl Harbour v plamenech a s ním sedm americ-

kých bitevních lodí. 3000 amerických vojákù je po smrti a president Roosewelt vyhlašuje v Kongresu válku. Drtivý japonský pøíval zaplavil obrovské území. Do japonských rukou padne bìhem nìkolika mìsícù Malajsie, Singapur, Filipíny, Indoèína, Tchaiwan, Thajsko, Barma, celá Indonésie. Amerièané a Anglièané s hrùzou zjišují neuvìøitelnou úèinnost japonského letectva a námoønictva, obrovský vojenský potenciál tìchto outsiderù, považovaných doposud za žluté opice. Avšak jakkoliv Západ tìžce podcenil své orientální protivníky, jakkoliv byl na válku trestuhodnì nepøipraven, míra podcenìní amerického prùmyslového potenciálu ze strany japonských váleèných dobrodruhù se již zcela vymyká chápání. Co více znamenala ztráta Tichomoøské flotily pro Amerièany, než tìžký úder do tváøe, z kterého se lze rychle vzpamatovat? Ještì v kvìtnu 1942 byli jedinými pány v Tichomoøí Japonci, ale na poèátku èervna téhož roku utrpìli smrtelný úder v tìžké bitvì u atolu Midway, kde ztratili všechny nasazené letadlové lodi i s nejlepšími leteckými posádkami. Následují tvrdé, zdlouhavé a pro Japonce neúspìšné boje o Guadalcanal, ale od poèátku roku 1944 již byli všude pány Amerièané, disponující desetinásobnou palebnou pøevahou a dobývající jednu oblast Pacifiku po druhé. Po pádu ostrova Iwodžimy na poèátku roku 1945 a po následném pádu Okinawy, což je již pøedpolí vlastních japonských ostrovù v kvìtnu 1945 je jasné, že je všemu konec. Tedy mìlo by to být jasné, zvláštì když z Marian dennì startují americké superbombardéry B-29, napìchované k prasknutí pumami. Japonsko, jehož mìstské ètvrti jsou pøevážnì ze døeva, hoøí a obrací se v prach. Lidé zejména ženy a dìti po desetitisících umírali v ulicích a svých obydlích. Byla to ještì válka nebo již nìco jiného? Jediný spojenec Nìmecko kapituloval a japonským politikùm a zejména vojenským velitelùm je to ještì málo. Japonští velitelé s myšlením samurajù 12. století posílají na smrt tisíce ja28

ponských teenagerù, narychlo vycvièených v pilotáži, aby umìli aspoò s letadlem napìchovaným výbušninou vzlétnout a zasáhnou americkou loï. S pøistáním se nepoèítá. To byla jejich pøedstava božského vìtru kamikaze. Dnes se ví, že v øadì pøípadù tito sebevrahové nešli na smrt dobrovolnì, jak nalhávala váleèná propaganda, ale pod tìžkým nátlakem. V srpnu 1945 pøichází pekelné finále. Amerièané mìli k dispozici dvì atomové pumy a navíc smìs neobyèejnì kontroversních dùvodù, aby je použili s dùvody radícími ke zdrženlivosti. Stupidní neochota Japoncù ke kapitulaci a jejich zvrhlé pojetí cti poskytly jedineènou pøíležitost tento bezprecedentní èin vykonat. 6. srpna Hirošima a 9. srpna Nagasaki shoøí v jaderném ohni a s nimi se desetitisíce lidí vypaøí do vzduchu a èasto z nich zùstane jen naposled v atomovém záblesku vržený vlastní stín. Desetitisíce dalších, pøeživších, strašlivì popálených a èasto odsouzených k mukám z pomalého umírání na nemoc z ozáøení jim možná závidí. Není asi zcela v povìdomí, že primárním cílem atomové pumy bylo Kjóto. Jen vytrvalé úsilí státního tajemníka Stimsona, který toto mìsto znal a miloval, bylo ušet-

øeno na úkor Hirošimy. A Nagasaki bylo jen náhradním cílem druhé pumy. Nad pùvodním cílem Kokurou však bylo pøíliš mnoho mrakù, tak pøišel na øadu náhradní cíl. Nagasaki mìlo prostì smùlu. Útok Sovìtské armády v Mandžusku katastrofu dokonal. 15. srpna se koneènì kapitulace stane skuteèností. Zdeptané a znièené Japonsko musí zaèít znova.

Epilog Když ve dvacátém století západní Evropa pozbyla vedením dvou válek celosvìtovou hegemonii, pøešla vedoucí role na Spojené státy. V èase, kdy toto píši, to vypadá, že americká nadvláda bude stejnì krátkodobá, jako byla nadvláda Mongolù. Budoucnost je nevyzpytatelná, ale zdá se možné, že v budoucí kapitole dìjin pøejde vedení z Ameriky do východní Asie (A.J Toynbee, špièkový britský historik v roce 1973)

Prognostici, historikové, politikové a profesoøi politologie se dohadují, kam pùjde Japonsko v pøíštích desetiletích. Øada z nich se domnívá, že nezùstane vìènì spojencem USA a západní Evropy, protože rozvoj Èíny a Asie mu všeobecnì dává zceVztyèování americké vlajky v Suribaèi (ostrov Iwodžima). První (neznámé) je fotografií originálního aktu, druhé (svìtoznámé) je zrežírované pro potøeby Amerikan Press.

Ameriètí vojáci s ukoøistìnými japonskými vlajkami jako suvenýry. Byly nazývány „koblihy“.

29

la odlišné možnosti a západní civilizace tento samozvaný standard dokonalosti se øadì Asijcù jeví jako pøežitá a vyèerpaná. Avšak proces, pøi nìmž se z militantního, militaristického a agresivního státního útvaru bìhem historicky velmi krátké doby stal nesmírnì dynamický, úspìšný a (zatím) mírumilovný státní útvar budí nejen úctu, ale i povzbuzuje to málo historického optimismu, které ještì zùstalo. Za to, za krásnou kulturu, za dùkazy, jak intensivnì lze lidi mobilizovat nejen k pochybným, ale i správným vìcem, si tato zemì zaslouží uznání a respekt.