Nicholas Adams Stopy hrůzy 8 Mr. Popularity
MR. POPULARITY Nicholas Adams
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1990 by Daniel Weiss Associates, Inc. and Coleman Stokes Translation © Alena Machová, 1992 ISBN 80-85279-62-2
3
Prolog Brad
Forester cítil, ţe opravdu ţije jen v noční tmě. Srdce mu divoce tlouklo. Aspoň na chvilku můţe předstírat, ţe se zbavil svého břemene. Zvíře se pohybovalo vedle něho. Tvořili jediný celek, jednu bytost se srdcem šelmy. Oba byli uhlazení a nebezpeční. Park byl tak veliký, ţe se po něm mohl v noci potulovat docela svobodně. Pod pláštěm tmy se cítil bezpečný. Nikdo neviděl, co dělá. Kroky zavedly oba mezi stromy. Opadané listí a kousky mokrého bláta se mu lepily na bosé nohy a po holé hrudi mu stékal pot, i kdyţ noc byla chladná. Panter vedle něho najednou zůstal stát. Zastavil se taky a zpozorněl, kdyţ hluboké černé oči šelmy zapátraly ve tmě před nimi. Z hrdla šelmy se vydralo temné zamručení. Spatřila něco, co uniklo jeho lidským očím. Záviděl jí, ţe je tak nevinná a tak černá. Pomalu postupovali kupředu. Měl pocit, ţe tma halí jeho zpocené tělo a zakrývá všechny jeho hříchy a špatnosti. Tma znamenala únik, útočiště pod noční oblohou. Pod pláštěm tmy zápolil s démony a vzpomínkami, z nichţ některé na jeho duši zanechaly jen nejasný otisk. Šelma se dotkla mokrým čenichem jeho kůţe. Jediný tvor, který ho doopravdy miluje. Pohladil rukou dlouhou hladkou šíji. Zvíře předlo. Od malička ho vychovával sám. Teď bylo majestátní a hrdé. Spřízněný duch, který k němu přišel z divočiny. Nikdy je nikdo nezkrotí, ani kdyţ spolu navštíví hrob. Pomalu klopýtal k posvátné půdě. Ta návštěva s sebou vţdycky 4
nesla intenzívní bolest. Panter se drţel za ním. Leţel na zemi, jako kdyby věděl, ţe nepatří k obřadu. Zastavil se u hrobu. Leţela pod hlínou a čekala, aţ s ním bude moci promluvit. Slyšel její hlas, jako by dosud ţila a dýchala. Ahoj, Brade! Ale on nemohl promluvit. Byla tak milá, ţe ho to div nezabilo. Přišel jí znovu vyjádřit svůj ţal. Ale dívka pod zemí ho nechtěla přijmout. Ne, Brade, já nechci! Její hlas to opakoval znova a zase. Bolelo to strašně. Padl na kolena. Nezlob se, Brade, ale prostě to nejde. V hlavě mu vyvstal dívčin obraz. Viděl její světle hnědé vlasy. Z úst jí vytékala krev. Pak na ně padl stín. Byl tmavý a zlověstný. Otočil se, ale nikdo za ním nebyl. Otevřel oči. V hlavě se mu ozval ten druhý hlas. Tlumený a zlý. Slyšel ho vţdycky, neţ provedl nějakou špatnost. Má, co si zasloužila. „Ne!“ Zavrtěl prudce hlavou. Chtěl, aby ten nenáviděný vetřelec šel pryč. Ale hlas ho trýznil dál. Má, co si zasloužila. „Mlč!“ Ne, Brade, já nechci! Sevřel si spánky rukama. Chtěl ten hlas vyţdímat z hlavy. Kdyby se mu ho podařilo zahnat, byl by zase bez viny. Byla to coura! Nezlob se. Brade. Zakryl si tváře rukama. Z očí mu vyhrkly slzy a upadl obličejem do bláta. Já už tě nevidím, Brade. Má, co si zasloužila. „Mlč!“ Svíjel se na zemi jako v agónii. Tělo měl zablácené a olepené 5
listím a pláč mu rozdíral duši, ale stejně nedokázal přinutit hlasy, aby odešly. Nezlob se. Brade! Byla to coura! Něco studeného se mu přitisklo na nahá záda. „Alice?“ Byla to šelma. Přišla k němu. Podíval se vzhůru k nebi. Mezi stromy prosvítaly zaprášené pruhy slabého světla. Šelma ho upozorňovala, ţe co nevidět bude svítat. Je čas stáhnout se do skrýší. Vstal. Tělo měl ztuhlé. Ale hlava mu dosud třeštila, jak se v ní překřikovaly hlasy. Nezlob se. Brade! Byla to coura. Přes rameno mu padl stín. Obrátil se, aby se podíval, kdo to je, ale nikdo tam nebyl. A ona tam leţela v kaluţi krve. Má, co si zasloužila. Mám tě ráda. Brade, ale scházet se nemůžeme. Vydal se k domu. Kdyţ tam došli, začala šelma větřit. Zavedl ji dolů do suterénu a navlékl jí na krk řetěz. Tady bude schovaná a bezpečná aţ do příštího dne. Zvíře mělo po jejich vycházce vţdycky hlad. Nasypal jí do misky sušené jídlo. „Zítra,“ řekl šelmě, „uvidíme se zítra.“ Kdyţ se vynořil ze suterénu, slunce uţ téměř vyšlo. Dosud slyšel její hlas. Ozýval se mu v hlavě jako nebezpečný zpěv sirény. Prosím tě, Brade, prosím tě, ne! Její hlas mu připomněl, jak se všechno obrátilo k zlému. Leţela lam a objevil se stín. Brad sebou trhl, protoţe bolest se vrátila. Vrátil se i druhý hlas. Zakopej ji pod stromy! Prosím tě, Brade, prosím tě, ne! Zakopej ji tam, ty idiote! Hlasy ho mátly. Přál si zachovat se správně, ale ony mu to někdy nechtěly dovolit, nutily ho dělat věci, které zraňují ostatní lidi. Zdvihl ruce ke hrobu. „Prosím tě, Alice! Prosím! Chápeš mě, viď, 6
já tě mám rád, Alice!“ Ne, Brade, já nechci! Byla to coura! Má, co si zasloužila! V mysli mu vyvstala její tvář. Viděl lesknoucí se prstýnek, který jí dal. Měla tak smutné oči! Mám tě ráda. Brade, ale scházet se nemůžeme. Její obličej byl tak krásný, ale z úst jí tekla, krev. Byla mrtvá, leţela mu u nohou. Zakopej ji pod stromy! Nesmíš to nikdy prozradit! Odneseš si to, jestli něco řekneš! „Ne!“ Jeho výkřik se rozlehl po celém parku. Vzhlédl. Obličej měl ztuhlý strachem. Co kdyţ ho někdo slyšel? Na chvíli se mu zakalily oči. Hlava mu třeštila pod náporem tisíců hlasů. Obrátil se a podíval se k domu. Zatím nebyl nikdo vzhůru. I kuchařka ještě spala. Vklouzl do kuchyně, aniţ ho někdo slyšel. Oba rodiče měli tvrdé spaní. Osprchuj se, ty nemehlo! Umej si ruce od krve! Osprchoval se v koupelně pro sluţebnictvo, která sousedila s kuchyní. Kdyţ byl čistý, vkradl se do svého pokoje. „Mám tě rád, Alice,“ řekl před oltáříkem, který jí postavil. Ne, Brade, já nechci. Zabils ji! Zakopej ji, nebo to s tebou špatně dopadne! Leţel na posteli a svíral přikrývku jako vyděšené dítě, které se octlo na skluzavce. Snaţil se zavřít oči. Brad Forester musel uloţit démona na několik hodin ke spánku. Jen tak bude moci ukázat svou druhou tvář. Tvář absolutní jedničky na Cresswellské střední škole.
7
I. Cassie
Arthurová zdvihla hnědé oči k hodinám na růţové stěně svého pokoje. „Uţ tolik? Vţdyť přijdu pozdě.“ Musila odejít z domova brzo, kdyţ chtěla být na Pelhamově křiţovatce včas. Autobus přijíţdí v 7.15 a teď je za dvacet minut sedm. Cassie si musí pospíšit, jinak neuvidí Brada. Obyčejně nasedala na autobus na zastávce vzdálené od domova asi pět minut. Ale byla ochotna jít pěšky o kus dál, aby byla tam, kudy jezdí kaţdé ráno Brad. „Cassie!“ Dveře jejího pokojíku se rozletěly a Cassiina mladší sestra nahlédla dovnitř. Andrea Arthurová byla světlovlasá a modrooká a bylo jí dvanáct. „Ty jsi ale ranní ptáče,“ řekla Andrea. „Proč pak asi?“ Nakrčila nos a poťouchle se usmála. Andrea věděla, proč Cassie vstala brzy. Chtěla starší sestru jen poškádlit. Cassie vzala kartáč na vlasy. „Neřekla jsem ti, ţe máš zaklepat, neţ sem vejdeš?“ Začala si kartáčovat vlasy. Vlnily se jí aţ na ramena a daly se snadno učesat. Na sobě měla modré dţíny, černé lakové střevíčky na nízkém podpatku a broskvově růţovou a šedivou bavlněnou košili. Přála si, aby jí to slušelo kvůli Bradovi. Včera jí málem slíbil, ţe ji sveze do školy – kdyţ bude někdy na zastávce autobusu na Pelhamově křiţovatce, aţ pojede kolem. Andrea ji pozorovala. „Mamka řekla, ţe tě mám vzbudit, ale já 8
věděla, ţe budeš hotová. Jdeš na křiţovatku čekat na Brada.“ „Chováš se jako dítě, Andreo!“ „Váţně jsi ochotná jít pěšky tak daleko jen proto, abys viděla Brada? Doufám, ţe nebudu taková, aţ mi bude šestnáct!“ „I budeš,“ řekla Cassie. „Kdyţ se ti někdo bude líbit – ale proč ti to tu vlastně vykládám? V mém pokoji nemáš co dělat.“ Ale Andreu ani nenapadlo odejít. „Vypadáš báječně,“ řekla. „Brad si určitě pomyslí, ţe jsi nejhezčí studentka na škole.“ Cassie se kousla do rtu. „Opravdu?“ Andrea přikývla. „Vypadáš skvěle, Cassie.“ Cassie si prohlíţela svůj hladký obličej. Byla opravdu hezká, ačkoli nebyla vůbec nalíčená, na rozdíl od některých dívek v Cresswellu, a uţ vůbec se nepodobala naparáděným a křiklavým krasavicím, které se umějí jen usmívat a potřásat načesanými hlavami. „Andreo, Cassie! Snídaně je na stole!“ Vilkou se rozlehl matčin hlas. Přestěhovaly se do toho jednopatrového rodinného domku ve vilové čtvrti poté, co Cassiina ovdovělá matka dostala místo organizační tajemnice v cresswellském společenském a sportovním klubu. Místo znamenalo podstatné zvýšení platu, ale taky víc hodin mimo domov. „Cassie,“ zavolala znovu matka. „Uţ jdu, mami!“ Andrea se otočila ke schodům. „Chce odejít brzo, aby mohla běţet za Bradem.“ Cassie vrhla na sestru zuřivý pohled. „Ven!“ „Brad a Cassie, Cassie a Brad!“ „Myslím to váţně, Andreo.“ Andrea utíkala ze schodů a chichotala se. Cassie znova mrkla na hodinky. Musí jít. Jestli Brad pojede dřív, propásne ho. Vzala knihy a sešla dolů za matkou a sestrou. Paní Arthurová čekala v kuchyni. Vţdycky vstala, aby jim udělala snídani, i kdyţ se často stávalo, ţe ji povinnosti zdrţely v klubu i po půlnoci. „Dneska ti to sluší, Cassie.“ Cassie si vzala topinku. „Děkuji, mami, já uţ běţím.“ 9
„Počkej,“ řekla matka starostlivě. „Copak je s tebou a s Bradem Foresterem?“ Cassie si namazala na topinku míchaná vejce a přeloţila ji, aby vejce nespadla. „Uţ je opravdu pozdě, mami.“ „Škola začíná aţ v osm,“ odpověděla paní Arthurová. „Máš ještě půl hodiny, neţ přijede autobus.“ „Mami –“ Andrea se šibalsky usmála. „Ona nejde na autobus. Jde na křiţovatku a bude čekat na Brada Forestera.“ Cassie vrhla na sestru rozzlobený pohled. „Starej se o sebe, Andreo, buď tak hodná.“ Paní Arthurová se vloţila do hádky: „Nehádejte se, děvčata!“ „Já uţ musím jít!“ Cassie skoro prosila. „Jinak přijdu pozdě.“ Paní Arthurová potřásla hlavou. „Cassie, opravdu si myslíš, ţe je moudré, abys běhala za Bradem Foresterem?“ „Já za ním neběhám,“ prohlásila Cassie. „Jeho otec je můj šéf,“ pokračovala paní Arthurová. „Je předseda společenského klubu. Byl to on, kdo mě povýšil.“ Cassie si vzpomněla na večírek, který pan Forester uspořádat při příleţitosti jmenování její matky. Na tom večírku promluvil Brad s Cassií poprvé. Dokonce si s ní pak několikrát popovídal při hodině chemie. Ale pořád byl vzdálený a cizí. I kdyţ patřil k nejpopulárnějším chlapcům ve škole, Cassie měla dojem, ţe čeká, aţ začne ona. Paní Arthurová urovnala Cassii límeček na košili. „Já vím, ţe teď je všechno jinak, neţ to bylo za mých mladých let, ale stejně bys neměla běhat za chlapci.“ „Tak to není, mami. Brad jen řekl, ţe mě sveze do školy, kdyţ mě uvidí na zastávce autobusu, aţ pojede kolem. Mimoto se s ním musím ještě před vyučováním poradit o něčem z chemie, co jsme dostali za domácí úkol.“ Matka vzdychla. „Chci pro tebe to nejlepší, to víš, holčičko.“ Cassie se snaţila usmát, ačkoli pokukovala po hodinách na kredenci. „Musím uţ jít, mami, nebo přijdu pozdě.“ „Tak si jen, prosím tě, pamatuj, ţe Bradův otec podepisuje moji výplatu. A patří mu většina města. Cokoli uděláš, odrazí se na mně, 10
na to nezapomeň.“ „Nic se nestane, mami, neměj starosti.“ Cassie zhltla topinku s vejci natřikrát. Ze stolku si vzala sklenici pomerančové šťávy a vypila ji naráz. Pak znova upřela hnědé oči na hodiny na kredenci. Za deset minut sedm! Musí běţet, chce-li přijít na křiţovatku včas. Zamířila ke dveřím. „Dej si pozor,“ volala za ní paní Arthurová. „Nechtěla bych, abys skončila jako Alice Gilbertova.“ Za Cassií zabouchly dveře. Kdyţ matka chtěla postrašit své dcery, neopomenula se zmínit o Alici Gilbertové. Alice Gilbertova byla studentka, která ke zděšení celého města před rokem záhadně zmizela. Cassie a Alice chodily do téţe třídy Cresswellské střední školy. Po ubohé dívce nebylo aţ dosud ani stopy, zbyla jen fotografie vylepená všude, dokonce ji otiskli i na kartonech od mléka, ale ona pořád nebyla k nalezení. Cassie šla po Garden Street, která vedla takzvanou Horní čtvrtí. Horní čtvrť nepatřila mezi nejhezčí části Cresswellu, ale byla lepší neţ sousední Dolní čtvrť. Obyvatelé Horní čtvrti pečovali o zeleň ve svých předních zahrádkách, ale v Dolní čtvrti byla samá skladiště a dvouposchoďové obecní domy. Kdyţ šla kolem automatické prádelny, ověřila si čas na velkých hodinách nad sušičkami. Sedm hodin! Asi nedojde na křiţovatku včas! Cassie znala uličku, kudy si mohla nadejít a přijít rovnou z Bryantova parku, který byl nevyhlášenou hranicí mezi Dolní čtvrtí a malým nákupním střediskem ústícím rovnou na Pelhamovu křiţovatku. Jak bude jednou u parku, má to k zastávce autobusu pár kroků. Ještě nedávno si Cassie myslela, ţe nemá naději. Ale zřejmě se Bradovi líbí, kdyţ s ní během posledních tří týdnů mluvil častěji neţ kdy předtím. Děvčata, s kterými sem tam chodil, nepatřila k zmalovaným fiflenám ověšeným šperky. A tak, kdyţ to člověk uváţil, bylo jasné, ţe Cassie má na známost s nejoblíbenějším chlapcem Cresswellské střední školy značnou šanci. 11
Všechno by šlo, řekla si Cassie, jen jestli se dostanu dneska včas na autobusovou zastávku. Není moţné, aby Brad projel kolem a neviděl ji, o to uţ se postará. On pak zastaví a nabídne jí, ţe ji sveze. A nakonec jí navrhne, aby spolu někam šli. Cassie se najednou zarazila. Došla k uličce, kterou si chtěla nadejít k parku. Ještě nikdy tudy nešla. Ale mamka ji zdrţela, takţe to musí risknout, kdyţ chce vidět Brada. Zahnula do uličky. Najednou ji obklopilo šero. Vzduch byl chladný, vlhký a zatuchlý. Zhluboka se nadechla. Aţ na zmizení Alice Gilbertové se studentkám Cresswellské střední školy nikdy nic strašného nestalo. V uličce to nebude nebezpečné, je uţ koneckonců bílý den. Cassie vykročila rychleji. Ulička byla asi třicet metrů dlouhá, zahýbala a bylo v ní šero, takţe nebylo vidět z jednoho konce na druhý, a sotva tak široká, aby projelo malé auto. Park byl na jejím druhém konci. Brad Forester za to stojí! Cassie pospíchala v šeru. Kdyţ byla asi v půli uličky, vykročila ze tmy tmavá postava a postavila se jí do cesty.
12
II. Cassie se zastavila. Byla by couvla, ale zdřevěněly jí nohy. Chtělo se jí vykřiknout. Otevřela ústa, ale panika jí nedovolila vypravit ze sebe hlásek. Postava k ní přistoupila. Byl to vysoký, hubený mládenec, rysy se v šeru nedaly rozeznat. Znova si vzpomněla na Alici Gilbertovou. „Nepřibliţujte se!“ Cassii se do nohou vrátila síla. Obrátila se na útěk. Nohy se jí zamotaly a cítila, ţe padá. „Cassie!“ Čísi ruce ji zachytily, neţ upadla. Silné prsty jí sevřely paţe. Snaţila se vší silou vymknout. „Cassie, to jsem já!“ Přestala se zmítat. Hlas byl povědomý. Kde ho uţ slyšela? „Cassie, to jsem já, Jake.“ Jeho obličej se octl ve světle. Blond vlasy mu padaly do čela. Usmál se na ni. Na sobě měl svetr s odznakem cresswelské školy. „To je Jake?“ „Jake Taylor,“ odpověděl s úsměvem. „Přece mě znáš. Chodíme spolu na chemii.“ Cassie stála s otevřenou pusou. Sevření v hrdle povolilo. Uţ zase dýchala, ale pořád ještě byla bez řeči. „Pracuju pro tvou matku v klubu,“ pokračoval Jake. „Jako pomocný číšník. Znáš mě. Závodím za školu v běhu.“ Cassie polkla a chytila se rukou za krk. „Jaku, zaplať pánbu, ţe jsi to ty! Strašně jsem se lekla.“ Jake se usmál. „Neměla bys tudy chodit. V těchhle uličkách se potlouká spousta všelijakých individuí.“ Cassie přisvědčila. „Já vím. Co tu vůbec děláš?“ 13
Jake se usmál. „Měnil jsem olej ve svém novém autě. Podívej se! Koupil jsem si ho. Vydělal jsem si na něj úplně sám.“ Jake ukázal na zelený chevrolet z roku 1979, který vypadal jako tank po bitvě. „Perfektní, co?“ řekl hrdě. Cassie přikývla, ráda, ţe z člověka v uličce se vyklubal Jake. Jake bydlel také v Horní čtvrti, nedaleko Cassie, s matkou a třemi sourozenci. Jake se na Cassii usmíval. „Jak to, ţe jdeš tudy?“ zeptal se. „Jdu na křiţovatku, mám se tam s někým setkat,“ odpověděla Cassie. „Jenţe, jak to vypadá, přijdu pozdě.“ Jake ukázal na svůj vůz. „Já tě tam dovezu. Jsem uţ hotový.“ Cassie se zaradovala. Jake ji zachrání! „Opravdu, Jaku? To by bylo báječné! Jsi opravdu kamarád.“ Při slově kamarád sebou Jake trhl. Přál si, aby v něm Cassie viděla něco víc neţ kamaráda. Líbila se mu uţ od té doby, co spolu chodili do devítky. Ale nikdy se neodhodlal dát své city k ní najevo. Otevřel dvířka auta. „Já ti ukáţu, co moje ševyna dokáţe na ulici,“ řekl. „Je rychlejší, neţ vypadá.“ Oběhl vůz a prudce dosedl na řidičovo sedadlo. Motor zařval, do uličky se vyvalil černý kouř. Cassie se rozkašlala a rukou odháněla kouř od obličeje. „Dělám si na motoru všechno sám,“ křikl Jake a snaţil se přehlušit hluk. Cassie přikývla. „Nejsi ty vlastně předseda školního klubu automechaniků?“ „Pokladní,“ řekl Jake pyšně. „Ale aţ vyjdu školu, nechci být automechanik, půjdu na techniku. Nejlepší známky sice nemám, ale slušný průměr ano.“ Cassii napadlo, jaký je Jake milý kluk. Je opravdu bezvadný. Vzpomněla si, ţe mamka o něm mluví vţdycky velmi pochvalně. Jake zařadil rychlost. „Jedem.“ Z auta se při jízdě uličkou vyvalil kouř. Jestlipak to stihne a nepropásne Brada? „Líbí se ti moje auto?“ zeptal se Jake. Cassie soudila, ţe vypadá jako zelené strašidlo, ale přikývla na 14
souhlas. „Líbí. Kdys ho koupil?“ „Před několika týdny. Šetřil jsem,“ odpověděl Jake. „Vloni celé léto a většinu letošního roku. Dal jsem za něj osm stovek, ale moc jsem ho vylepšil. Dokonce jsem vyměnil převodovku a udělal generálku motoru. Je rychlejší, neţ vypadá.“ Auto zaburácelo, kdyţ Jake vjel na hlavní ulici. Jake doufal, ţe na Cassii udělá auto dojem. Uţ dávno si představoval, jak sedí vedle něho v jeho vlastním voze. Teď, kdyţ k tomu opravdu došlo, byly jeho představy splněny. Jake si uţ několik týdnů dodával odvahu. Protoţe studentský večírek byl nedaleko, chtěl Cassii poţádat o schůzku. Teď, kdyţ má vlastní vůz, stačí jen otevřít ústa. „Jaku?“ „Ano?“ „Víš. kolik je hodin?“ Ukázal na hodiny před cresswellskou spořitelnou, které se mihly kolem. Cassie viděla, ţe uţ je skoro deset minut po sedmé. Stihne to jen taktak. „Nemohl bys jet rychleji?“ zeptala se roztomile. „Bez problému,“ odpověděl Jake. Šlápl na plyn, aby na ni udělal dojem. Modrobílý kouř z výfuku se za nimi valil jako mrak. Za dvě minuty byli na zastávce autobusu. „Jsme tu,“ řekl Jake. „Tohle jsou tví přátelé?“ Na zastávce čekalo několik studentek a studentů na autobus. „Tihle zrovna ne,“ řekla Cassie. „Radši vystoupím.“ Kdyţ vystoupila ze zeleného auta, začali si studenti šeptat. „Koukněte, není to Cassie Arthurová?“ „Je, co tu dělá?“ „Přijela s Jakem Taylorem.“ „To je vykopávka a ne auto!“ „Hm, ale Jake je bezva kluk.“ Cassie zabouchla dvířka. „Děkuju za svezení, Jaku.“ „Cassie?“ „Ano, Jaku?“ Nadechl se. „Já jsem si myslel, jestli bys – totiţ, jestli nejsi –“ Cassie věděla, ţe ji Jake poţádá o schůzku. Nechtěla být 15
nezdvořilá a odmítnout. Nenechala ho tedy domluvit, ale usmála se a zamávala mu na rozloučenou. „Ještě jednou dík, Jaku. Uvidíme se na chemii.“ Odešla od auta k ostatním čekajícím studentkám. „Cassie?“ Ale ona se jen ohlédla a zase mu zamávala. Jake zařadil rychlost a odjel směrem ke Cresswellské střední škole. Cassie se zastavila pár kroků od ostatních studentek. Některé se na ni usmály, ale většinou byly /. vyšších tříd. Cassie vytáhla kartáč a začala si upravovat vlasy. V očekávání Bradová příchodu se jí rozbušilo srdce. Dosud měla v paměti, jak jí Brad řekl, ţe ji sveze, kdyţ ji někdy uvidí stát na Pelhamově křiţovatce. Povídali si při chemii a ona zalhala a řekla mu, ţe někdy nasedá na autobus tam. A dostalo se jí odpovědi, v kterou doufala. Brad se dotkl její ruky a řekl: „Tak já tě někdy svezu.“ Najednou se zablesklo něco červeného a u světel na konci řady domů se objevilo auto. Cassie se narovnala a pokusila se o úsměv, ale byl to jen červený saab a ne Bradův nablýskaný datsun 280 ZX. „Autobus,“ zavolal někdo. Cassie se otočila k ţlutému školnímu autobusu, který se právě blíţil k zastávce. Dveře se otevřely a všichni studenti a studentky nastoupili. Jen Cassie stála a dívala se na silnici. Řidič autobusu zatroubil. Cassie zaváhala a podívala se na něj. V odpověď na jeho tázavý pohled zamávala, ať nečeká a jede dál.
16
III. Brad se posadil na posteli. Tělo měl zmáčené potem. Podíval se na hodiny na psacím stole. Jestli si nepospíší, přijde pozdě do školy. Brad nechodil nikdy pozdě, vţdycky přišel včas. Dokonalí lidé musí být dochvilní. Brad vylezl z postele a cítil, ţe se mu podlamují kolena. Po svých nočních toulkách býval unavený. Ale vycházek ve tmě se nemohl vzdát, jedině tehdy se cítil nevinný. Otočil k zrcadlu nad psacím stolem svůj obličej, byl vyzáblý a měl propadlé tváře. Obvykle zdravou i barvu pleti nahradila matná bledost. Brad věděl, ţe si nemůţe dovolit, aby vypadal špatně. Absolutní jednička Cresswellské střední školy nevypadá nikdy špatně. Brad se narovnal a pohrozil zrcadlu prstem. „Musíš se trochu sebrat! Dej si pozor, Forestere! Ještě jeden takový den v…“ Přikrčil se. Hlavou mu projela bolest. Za ní se ozval jeden z těch mnoha hlasů. Má, co si zasloužila. Brad se opřel o stůl, aby neupadl. Zhluboka se nadechl. Věděl, ţe dnes provede nějakou špatnost. Hlasy se ozvaly vţdy, neţ k tomu došlo. Ne, Brade, já nechci! Kašlu na to, že nechceš, Alice! Najednou pocítil příliv energie. Jenom ty, Brade. Podívej se na sebe! Jsi tak hezký. Jenom ty. Brad se znova spatřil v zrcadle. „Jenom já.“ Do obličeje se mu vrátila barva. Celý Cresswell ho obdivuje. 17
Nejpopulárnější student na střední škole. Dal rozhodující gól v letošním finále. Příští rok bude kapitánem fotbalového muţstva. Ti ostatní jsou srabové. „Srabové.“ Alice se snaţila prorazit. Neposlouchej je. Brade. Prosím tě! Jenom ty. Brade. „Jenom já.“ Má, co si zasloužila. Jenom ty. Bolest v hlavě povolila. Brad byl jako herec, který se chystá vklouznout do své role. Vnější dojem je to hlavní. Kdyby někdo objevil pravdu, ublíţil by mu. Srabové, chlapče! Brad si oblékl zelenou košili s krátkými rukávy, světle hnědé dţíny, mokasíny na bosé nohy, jediným tahem hřebene prohrábl černé vlasy. Odraz v zrcadle se tvářil sebevědomě, ale něco ho rušilo. Znova se ozvala Alice Gilbertova. Prosím tě. Brade. Prosím tě, nezlob se! Najdeš si jinou. Trhl sebou, sevřel ruku v pěst a tloukl jí do desky psacího stolu. Má, co si zasloužila. Brad pospíchal pryč od zrcadla. Na chodbě zaslechl jakýsi zvuk odráţející se od stěny dole. Plíţil se dolů podle zábradlí a zaváhal, kdyţ spatřil otce, napřahujícího ruku k matčině obličeji. „Je to tak,“ křičel otec. „Koketovala jsi s tím utřinosem celý večer! S tím, co má plnou hubu zubů!“ Na matčině obličeji se objevil podivný úsměv. „Ano? A ty ses snad nedíval na tu nafintěnou Miss 1990?“ Otec zasupěl. „Jdi radši pryč, ať se na tebe nemusím koukat.“ Kdyţ matka odešla, Brad seběhl ze schodů a zamířil k venkovním dveřím. „Hej, Brade, počkej!“ Brad se otočil k otci. Násilně se zeširoka usmál a snaţil se zapudit hlasy. Nikdy neprozradí před otcem, co se v něm vlastně děje. Pan Forester uštědřil synovi otcovský úsměv. „Jak se máš, chlape jeden? Pořád se ještě o tebe holky perou?“ 18
Brad se slabě zasmál. „To se ví, tati.“ Prosím tě, Brade. Najdeš si jinou. Když to prozradíš, odskáčeš si to! Otec sáhl do zásuvky ve stolku v hale. „Přišlo tvoje vysvědčení, Brade.“ Brad přikývl a snaţil se hrát poslušného syna. „Dopadl jsem dobře, tati?“ zeptal se s úzkostlivým zájmem. „Samé výborné,“ odpověděl otec hrdě. „Dostaneš dalších pět set dolarů.“ Brad se díval, jak otec odpočítává z balíčku peněz deset padesátidolarovek. Tak to měli dojednané. Samé výborné se rovnaly pěti stům dolarů. Pro Brada peníze moc neznamenaly. Měl svou peněţní kartu, otevřený účet v klubu a štědré kapesné. Tohle bylo jen pár dolarů navíc. „Pět stováků, Brade.“ Otec mu připlácí peníze do dlaně. „Cos tím uděláš, chlapče?“ Brad drţel peníze v ruce a usmál se. „Dám je do spořitelny, tati, nikdy neutrácím peníze jen tak.“ „Jsi hodný kluk. Šetříš na horší časy.“ „To víš, tati.“ Jejich rozhovor se přesně podobal rozhovorům v seriálech, které kdysi běţely v televizi, ty staré z padesátých a šedesátých let. Brad je měl prostudované. Není to snadná práce být dokonalý. Pan Forester poloţil Bradoví ruku na temeno. Dlaň měl studenou a zpocenou. „Jsi správný chlap. Brade.“ „Díky, tati.“ Jeho otec byl statný člověk, ale nikdy nezvedl na Brada ruku. Brad si byl ovšem jist, ţe by to otec udělal, kdyby se dověděl o Alici Gilbertové. Jestli to prozradíš, odskáčeš si to! Má, co si zasloužila. Prosím, Brade! Prosím tě, nezlob se! Najdeš si jinou. Brad se snaţil odejít, ale otec ho nepouštěl. „Poslyš, Brade. Víš, ţe máme s matkou v úmyslu odjet na 19
dovolenou k moři, aţ skončí škola. Máš zájem?“ Brad předstíral, ţe váţně přemýšlí. „Já nevím, tati. Ještě jsem nebyl v kursu řízení pro pokročilé. V naší škole je letní kurs. Potřebuju z něj zápočet, abych mohl platit niţší pojištění na svůj datsun.“ Otec vyprskl smíchem. „Tím si nelam hlavu. To nestojí za řeč.“ „Ale ten zápočet potřebuju stejně, tati.“ Ruka pustila Bradovu šíji. „Jsi dobrý kluk, Brade. Jestli chceš strávit prázdniny s námi plavbou po moři, můţeš. Jestli ne, zůstaň tady a choď do letní školy.“ „Díky, tati.“ „Budeš na tom o moc líp neţ tvůj starý táta, Brade. Slyšíš, co říkám?“ „Jistě, tati.“ Brad se otočil k venkovním dveřím. „Kdyţ budeš potřebovat peníze, dej mi vědět. Stačí říct.“ Venkovní dveře za ním zabouchly. Brad se zhluboka nadechl. Klamat lidi vyţaduje spoustu energie, obzvlášť, kdyţ jsou přítomny ty hlasy. Oklamat otce je nejtěţší. Co by udělal Edward Forester, kdyby zjistil, ţe jeho syn zakopal Alici Gilbertovou v jejich parku, na největším pozemku v Cresswellu? Prosím tě, Brade. Jenom ty! Zabij ho! Brad sebou trhl. Objevil se nový hlas. Nikdy předtím ho neslyšel. Zabij otce! Brad pocítil, jak pod ním slábnou nohy. Doklopýtal k svému červenému datsunu. Příchod nového hlasu ho omráčil. Byl to ostrý a pronikavý hlas, podobný poţární houkačce. Zabij ho hned teď! „Ne, je to můj otec.“ Zabij ho! Hlas Alice Gilbertové se snaţil vetřít mezi ostatní. Brade, neposlouchej! Zabij otce! „Ne.“ Nasedl do auta. Zabij! 20
Přibouchl dvířka a strčil klíčky do zapalování. Zabij! Brade, neposlouchej! Brad nastartoval. Prudce zařadil a uháněl parkem po dlouhé, mírně se zatáčející cestě. Rukama svíral volant, aţ mu zbělely klouby. Otevřenou střechou proudil dovnitř chladný vzduch a na chvíli přitlumil hlasy. Brad se natáhl a otevřel přihrádku na rukavice. Hodil do ní peníze od otce zároveň s dalšími zelenými bankovkami. Peníze nechával vţdycky tam. Jednou mu někdo vykradl vůz a vzal odtamtud víc neţ dva tisíce dolarů. Brad to ani neoznámil šerifovi. Nač by se obtěţoval? Tam, odkud peníze přišly, jich bylo daleko víc. Auto vyjelo na cestu, která vedla přímo kolem parku. Jestli pojede rychleji, nechají ho snad hlasy dneska na pokoji. Někdy to bylo obtíţné vydrţet přes celé vyučování a zachovat si přitom tvář absolutní jedničky. Nový hlas jako by se mu posmíval. Ten pronikavý výkřik byl silný a jasný. Brada znova zabolelo v hlavě. Na horním rtu mu vyrazil pot. Bylo mu na zvracení. Oči se mu na okamţik zakalily, ale pak se vidění vrátilo. Zabij ho hned teď! Ne, Brade, to by byl zločin. Její hlas slábl, jak se mu zdálo. Auto přejelo silnici, která vedla k Pelhamově křiţovatce. Nový hlas ho ohlušoval. Oči se mu rozšířily. Pocítil náhlý příliv moci. Zabij ho! „Ne.“ Jenom ty, Brade. Napjal uši, ale hlas Alice Gilbertové byl najednou pryč. Nový hlas zvítězil. Brad v sobě pocítil sílu nového hlasu. Po obličeji se mu rozestřel křečovitý úšklebek. Oči měl doširoka otevřené. Srdce mu divoce bušilo. Přišel čas další oběti. Jen obětí získá zpět svou nevinnost. A nevinnost nového hlasu mu bude ukazatelem. Zabij, Brade! Zabij! 21
Auto se blíţilo ke křiţovatce. Vpředu byla vidět stanice autobusu. Čekala tam dívka, ale Brad ji neviděl. Brad viděl pejska, který vyběhl na ulici. Zabij ho hned teď! Má, co si zasloužil. Brad otočil volantem a smýkl vozem přímo na pejska. A dívka na autobusové stanici vykřikla.
22
IV. Kdyţ
Cassie spatřila červený datsun 280 ZX, jak přijíţdí k autobusové zastávce, podívala se na Brada a usmála se. Úsměv zmizel, jakmile zahlédla strašný výraz jeho obličeje. Oči měl doširoka otevřené a šílené, bílé zuby svítily. Cassie ho sotva poznávala. Přes ulici volala starší paní na malého yorkshirského teriéra. Zvíře uteklo z její zahrádky na ulici. Zastavilo se nedaleko od obrubníku. Bradův vůz se řítil doleva, rovnou na teriéra. Rozlehlo se hrozné zavytí. Psík se nárazem auta překotil a kutálel se po asfaltu. Cassie vykřikla a přitiskla si ruce na ústa. Psík leţel na vozovce bez hnutí. Brad s kvílením brzd zastavil. Brzdová světla červeně zazářila. Paní přeběhla přes zahrádku ven na ulici a podívala se dolů na ubohé sraţené zvíře. Teriérovi kapala z tlamy krev. Dodýchal. Paní se dala do křiku. „Bufinko!“ Cassie se k ní rozběhla. Upřela oči na psíkovu mrtvolku. „Bufinko!“ Paní poklekla a dotkla se neţivého těla svého mazlíčka. Měl rozdrcenou lebku. Cassie si klekla vedle ní. „To je hrozné, chudinka!“ „Měla jsem ji osm let. Ach, to není pravda! Bufinko!“ Na obě padl stín. Brad stál vedle pejskova těla. Zdálo se, ţe má na krajíčku. Paní vstala a ukázala na Brada. „Vy! Vy jste Bufinku přejel schválně! Viděla jsem, jak jste stočil auto přímo na ni.“ Cassie také vstala a podívala se na Brada. Strašný výraz jeho 23
obličeje zmizel. Byl tak přitaţlivý! Krásné tmavé oči měl zalité slzami. Byl jako malý chlapec, který škemrá o prominutí. „Promiňte mi to, paní,“ řekl smutně. „Viděl jsem, jak vyběhla na ulici a myslel jsem, ţe mi vběhne pod auto, tak jsem radši uhnul, abych ji nepřejel. Nechtěl jsem ji zajet.“ – „Lháři,“ křičela paní. „Já jsem vás viděla! Jel jste přímo na ni. Zabil jste ji schválně!“ „Ne,“ trval Brad na svém kajícně. „Nikdy bych vašemu pejskovi neublíţil. Proč bych ho přejíţděl? Mám zvířata rád.“ „Lţete! Jste sprostý lhář!“ Bradoví se kutálely po tvářích slzy. Klekl si a dotkl se psa. Zdálo se, ţe se kaţdou chvíli nervově zhroutí. Je tak upřímný, myslela si Cassie. Ruce se mu třásly, kdyţ hladil neţivé tělíčko. Nehoda ho opravdu vyvedla z míry. Jak to, ţe mu ta stará paní nevěří? „Vrahu! Zabils mou Bufinku! Dám tě zavřít!“ Brad povstal. Neměl slova. Cassii se zdálo neuvěřitelné, ţe by psíka přejel naschvál. Stará paní zvedla pejskovu mrtvolku. „Měla jsem Bufinku osm let. A vy jste ji zabil!“ Brad natáhl k paní ruku. Chtěl jí pomoct, ale paní se odtáhla. Zčistajasna se objevilo šerifovo hlídkové auto. „Co se tady děje?“ zeptal se šerifův zástupce, kdyţ vystoupil. „Přejel mého pejska,“ vykřikla ţalem zdrcená paní. Brad se obrátil k zástupci šerifa. „Ne,“ řekl pohnutě. „Byla to nešťastná náhoda, přísahám.“ „Přejel mého psa naschvál,“ trvala na svém paní. Šerifův zástupce se na Brada zamračil. „Je to tak?“ Cassii bylo Brada líto. „Bylo to neštěstí,“ řekl Brad. „Ten pes vyběhl na ulici. Snaţil jsem se mu vyhnout, ale zastavil se právě přede mnou. Přece bych nepřejel pejska té paní schválně?“ Šerifův zástupce si mnul bradu a díval se na teriérovo nehybné tělo. „Teď prosím o klid,“ řekl. „Všechny přítomné. Rád bych, abyste mi vylíčili, co se stalo. Jeden po druhém a klidně.“ 24
„Já vám to povídám,“ řekla stará paní. „Přejel mého pejska. Udělal to naschvál.“ „Neudělal,“ odpověděl Brad. „Byla to nešťastná náhoda. Zeptejte se. tady jí!“ Ukázal na Cassii. „Ona to viděla. Stála na autobusové zastávce. Pověz, jak to bylo!“ Dotkl se Cassiiny paţe. Jejich oči se setkaly. Vypadal úplně bezradně. Všechno se sběhlo tak rychle! Cassie nemohla uvěřit, ţe by Brad měl v úmyslu psa zabít. „Tak jak to bylo?“ zeptal se šerifův zástupce. Najednou se všichni dívali na Cassii, jestli potvrdí, co říká Brad. „Pověz nám pravdu,“ naléhal šerifův zástupce. Cassie potřásla hlavou. „Ne.“ „Co ne?“ zeptal se zástupce. „Nepřejel psa záměrně.“ „Najel rovnou na mou Bufinku!“ „Ano,“ řekla Cassie. „Ale váš pes vyběhl na ulici.“ „Přesně tak to bylo,“ řekl Brad. „Chtěl jsem se mu vyhnout, ale on vběhl do jízdní dráhy.“ „Ne, vy jste ji chtěl přejet. Viděla jsem to na vlastní oči,“ řekla stará paní. Brad potřásl hlavou. „Musíte mi věřit, jakţiv bych nic takového neudělal.“ Šerifův zástupce si prohlíţel Brada. „Vy jste syn Edwarda Forestera, ţe?“ „Ano.“ „Dal jste rozhodující gól ve finále proti Městské střední škole, co?“ pokračoval šerifův zástupce. „Můj mladší bratr je Bobby Cochran.“ „Bobby je skvělý útočník,“ řekl Brad. „Bez něho bych to byl nedokázal.“ „Zatkněte ho,“ řekla sklíčená paní. „Ale on vašeho psa nechtěl přejet,“ trvala na svém Cassie. „Byla to nešťastná náhoda. Jak to řekl Brad. Pes vběhl do jízdní dráhy, Brad se mu chtěl vyhnout, ale pejsek se mu dostal pod kola.“ Tak to skutečně viděla. Paní ukázala na Cassii. „Vy taky lţete! To se vám ale nevyplatí. 25
Budete oba litovat!“ „Nerozčilujte se, prosím,“ řekl šerifův zástupce. „Ztrácet soudnost nemá smysl.“ „Moc mě to mrzí,“ řekla Cassie. „Ale co jsem viděla, to jsem viděla. Jsem přesvědčena, ţe to byla nešťastná náhoda.“ Šerifův zástupce vzdychl a podíval se na plačící paní. „Milá paní, je to jejich tvrzení proti vašemu.“ Paní neodpověděla. Upírala pohled na studené tělo svého miláčka. „V Cresswellu máme nařízení o vodění psů na vodítku,“ řekl šerifův zástupce. „Měla jste mít svého pejska uvázaného. Kdyby byl uvázaný, nemohl by ho nikdo přejet.“ „Ne,“ řekl Brad. „Její chyba to nebyla.“ Cassie se na Brada obdivné usmála. Měl tak upřímný hlas a tak dojemný výraz. Opravdu s tou paní cítí! Cassii se ulevilo. Šerifův zástupce pokrčil rameny. „Co si víc můţete přát, madam?“ „Mně je to opravdu hrozně líto,“ řekl Brad znova. „Kdybych vám mohl vašeho pejska vrátit, hned bych to udělal.“ Paní přestala poslouchat a odešla s mrtvým psíkem v náručí. Brad se podíval Cassii do očí a chabě se usmál. Cassie mu úsměv oplatila. Je tak hodný! „Děkuju, ţes mi pomohla,“ řekl. „Přece vím, ţe jsi toho psa nechtěl zabít,“ odpověděla Cassie. Byla si vědoma, ţe se spíš ptá, neţ konstatuje. Bradův nový vnitřní hlas říkal, ţe tentokrát má vyhráno. Uvěřili mu. Hlas mu taky napověděl, ať podplatí šerifova zástupce. Jeho otec byl vţdycky zadobře s cresswellskými představiteli zákona. Šerifův zástupce se na Brada usmál. „Za pár dnů se uklidní. Pravděpodobně vyuţije toho, ţe jste se zmínil o novém psovi. Lidi někdy říkají věci, které ani nemyslí, kdyţ jsou rozčileni.“ „Já to úplně chápu,“ řekl Brad. „Nechcete si zkontrolovat moje pojištění?“ „Myslím, ţe to není třeba. Nechtěl jste psa přejet, tak nemusím sepisovat protokol.“ Brad na něj mrkl. „Jen se podívejte, je v přihrádce na rukavice. Otec by si to přál. Aby bylo všechno jasné a nedošlo k nějakému 26
nedorozumění.“ Zdálo se, ţe šerifův zástupce chápe: „Aha, rozumím. Tak já se na to radši podívám. Nerad bych si to rozházel s vaším otcem.“ Zamířil k Bradovu autu. Brad se otočil ke Cassii, protoţe se na ni chtěl podívat. Najdeš si jinou. Brade. Kdyţ se podíval Cassii do očí, ty druhé hlasy mlčely. Cassie jen zářila a vypadala jako anděl. Opravdu našel tu jinou? Šerifův zástupce se k nim vrátil. „Všechno v pořádku, Brade. Pojištění máte v pořádku. Platí vám dalších dvěstě dní, pak ho musíte prodlouţit.“ Brad se usmál a přikývl. „Dvěstě dní“ znamenalo, jak věděl, ţe šerifův zástupce si z přihrádky na rukavice vzal dvěstě dolarů. Byli vyrovnáni. Bradův otec vţdycky říkal, ţe úplatek je vlastně příspěvek do fondu na dodrţování zákona. Šerifův zástupce nasedl do hlídkového auta. Zamával jim a odejel. Brad a Cassie osaměli. Najednou nastalo rozpačité ticho. Pak se v Bradově hlavě ozval nový hlas. Je jiná než ostatní, je jako Alice. Ale ani Alicin hlas nebyl daleko. Nesmíš ji ublížit, Brade! Neposlouchej! Je hodná. Má, co si zasloužila. Ne, neubližuj jí, když jsi ji konečně našel. „Neublíţím.“ Cassie nechápala. „Co jsi říkal?“ „Řekl jsem… totiţ… nechceš se svézt do školy?“ „Moc ráda.“ Chtěl se otočit. „Brade?“ Podíval se jí do soucitných očí. „Ano?“ Cassie se při tom pohledu začervenala. „Jen mě napadlo… nic to vlastně není, jenom – kdyţ jsem tě viděla přijíţdět, měl jsi tenhle výraz. Je všechno v pořádku?“ V Bradovi se zachvělo srdce. Viděla jeho druhou tvář a nelekla se. Ona je docela jiná. Brade. Neubližuj jí! Cassiin obličej vyjadřoval důvěru. Opravdu se podobala Alici. Byly obě tak hezké! 27
Brad udělal bolestnou grimasu. „Ach, Cassie, to byla hrůza.“ Cassie nechápala. „Jaká hrůza?“ Zalži jí, ať si to nezkazíš! Je jiná než ostatní. Brad řekl: „Asi jsem jel trochu moc rychle, nechtěl jsem se opozdit do školy. A pak mi tam otevřenou střechou vlítl chroust nebo co. Bác. Rozpleskl se mi mezi očima.“ Cassie potřásla účastně hlavou. „To je váţně hrůza.“ „A jako kdyby to nestačilo,“ pokračoval Brad, „přilítl další a rovnou mně do pusy. Uţ jsi někdy spolkla brouka?“ „Ne,“ odpověděla Cassie. Zrozpačitěl. „Promiň, Cassie, nechtěl jsem být nechutný. Ale brouk v krku a pak ten chudák pes – a ta stará paní – no a zbytek znáš.“ Svěsil smutně hlavu. „Uţ je to pryč,“ řekla Cassie. Brad zdvihl oči. „Byl bych v pěkné bryndě, kdybys mi nepomohla. Bylo to báječné, jak ses nedala.“ „Nechtěls toho psa zajet,“ odpověděla Cassie. „Vím, ţe je ti to líto. Vidím ti to na očích.“ Brad se blaţeně usmál. Cassie mu uvěřila! Ale najednou mu bylo nějak divně. Něco se v něm pohnulo. Něco, co uţ dávno nepocítil. „Vezmu tě za slovo, ţe mě svezeš do školy. Jestli nepojedem hned, přijdeme pozdě.“ Měla laskavý hlas a mírné způsoby a tak moc se podobala Alici před nešťastným večerem, kdy zmizela! „Tak pojď,“ řekl Brad. „Do prvního zvonění to stihneme.“ Pospíchali k červenému autu. Cassie si sedla vedle Brada. Co tomu řeknou ostatní, aţ vystoupí před školou společně? „Připoutej se,“ řekl Brad. Cassie poslechla. „To je hezké auto, Brade,“ řekla. Zastrčil klíčky do zapalování. „Drţ se.“ Kdyţ vůz vyrazil ke Cresswellské střední škole, vířil mu hlavou jen hlas Alice Gisbertové. Neubližuj jí, Brade! Je jiná. „Neublíţím jí.“ Cassie sek němu otočila. „Promiň, říkals něco?“ „Přijedeme včas,“ řekl Brad. „Já nechodím nikdy pozdě.“ „Přesnost je dobrá vlastnost,“ řekla Cassie. „Aspoň maminka mi 28
to vţdycky říká.“ Opřela se o zadní opěradlo. Vůz se hnal cresswellskými ulicemi. Konečně se veze vedle Brada Forestera! Jak dlouho bude trvat neţ si smluví první schůzku? „Všechno O.K.?“ zeptal se Brad. „Děkuju, ano.“ Ve skutečnosti byla v sedmém nebi. Všechno dopadlo co nejlíp. Na pejska a krev, která se leskla na černém asfaltu, uţ zapomněla.
29
V. Jake
Taylor krouţil se svým zeleným autem po parkovišti pro studenty a hledal prázdné místo. Bylo tam skoro plno. Většině studentů střední školy v Cresswellu uţ bylo šestnáct, kdyţ přišli do školy, a byli tedy dost staří na to, aby směli řídit auto. Většina jich pouţila peníze, které si v létě vydělali, na nákup auta. Jake šetřil na své auto rok. Jeho matka měla slušné zaměstnání, byla daňovou úřednicí na cresswellské radnici. Ale chtěl-li jezdit do školy autem, musel si na to vydělat. Po otcově smrti neměli peněz nazbyt. Jake pracoval ve čtvrtek, pátek a sobotu jako pomocný číšník ve společenském klubu. Práce a studium mu nenechávaly mnoho času na zábavu, ale doufal, ţe se to teď, co má auto, změní. Jak Jake pomalu míjel stojící auta, myslil na Cassii. Je tak hezká a milá! Věděl, ţe s nikým nechodí. Stejně si ale musí pospíšit, jestli ji chce poţádat, aby s ním šla na večírek na konci školního roku. Jake trochu znervózněl. Za chvíli zazvoní poprvé. Jestli nenajde místo, nepřijde včas na hodinu chemie a profesorka nemá ráda opozdilce. Na konci parkoviště otočil a dal se podle zadní řady aut. Kdyţ se podíval na hodinky na přístrojové desce, bylo za pět minut osm. Jestli tady nenajde místo, bude muset zaparkovat na ulici. Z výfuku ševyny se hrnul kouř. Studenti a studentky, kteří šli do školní budovy, si na něj ukazovali a smáli se. Jake na ně nedbal, byl na své auto hrdý. Samozřejmě, leccos mu ještě chybí, ale do toho se pustí, aţ si zase vydělá. Povšiml si volného místa na druhém konci parkoviště a šlápl na 30
plyn. Auto vyrazilo jako tank do boje. Jake byl bez sebe radostí. Dnes poprvé jede do školy autem. Ještě líp se bude cítit, aţ přijde ke svému vozu na konci vyučování. Konec jízd autobusem s mladšími studenty! Byl uţ blízko volného místa a začal najíţdět, aby mohl zaparkovat, kdyţ se kolem rohu mihlo cosi červeného. Na volné místo vjel naleštěný datsun 280 ZX. Jake vyskočil z ševyny rudý v obličeji. Byl odhodlán bojovat o své právo na parkovací místo. Z červeného auta vystoupil Brad. Usmíval se a Jaka si všiml, teprve kdyţ promluvil. „Hej, Forestere, to je mé místo! Předejel jsi mě. Právě jsem…“ Jake se zarazil uprostřed věty a údivem otevřel ústa. Druhými dvířky vystoupila Cassie Arthurová. Jeho dobrá nálada zmizela. Jela s Bradem! Proto chtěla jít na druhou zastávku autobusu. Čekala na něho. Brad civěl na Jaka. Viděl výraz jeho očí. Je jasné, ţe Jakovi se Cassie líbí, je do ní úplně blázen. Hlasy v jeho hlavě procitly k ţivotu. Musíš mu něco provést! Nepouštěj ho k ní! Ne, Brade, já nechci! Proveď mu něco, nebo ti odloudí holku! Brad se opřel o svůj vůz a snaţil se zůstat klidný. „Co má být, Taylore?“ „Právě jsem se chystal tady zaparkovat,“ odpověděl Jake. „Ale tys tam vrazil, ani ses nerozhlédl.“ Brad pokrčil rameny. „A co má být? Prostě jsem tě neviděl.“ „To je moje místo,“ trval na svém Jake. Brad se obrátil na Cassii. „Tys ho viděla?“ Cassii nebylo vzrůstající napětí milé. „Je moţné, ţe tu byl první, Brade.“ Brad sebou trhl, ale snaţil se usmívat. „Opravdu?“ Hlasy zuřily. Je na jeho straně! Brad se nadechl. „Já jsem^ho neviděl, Cassie.“ „Ne,“ řekla Cassie, „my jsme tě opravdu neviděli, Jaku.“ 31
Brada zabolelo, kdyţ ji slyšel vyslovit jméno jiného chlapce. Musíš mu něco provést, nebo ti odloudí holku! Jake byl dopálený. Nerad viděl Cassii s Bradem. Jakou má naději, jestli Cassie začne chodit s nejpopulárnějším studentem Cresswellské střední školy? „Je to moje místo,“ trval na svém. Brad se snaţil zůstat klidný přes naléhající hlasy. Nechtěl před Cassii ukázat, ţe je vyvedený z míry. Alice Gilbertova se jeho vzteklosti bála. Je jiná než ostatní, Brade, jako jsem já byla jiná. Musíš mu něco provést, nebo ti odloudí děvče! Bradoví projela hlavou bolest. Dosud slyšel Alici, jak ho ţádá. aby uchovali svůj letní románek v tajnosti. Její matka byla proti tomu, aby chodila s Bradem, protoţe neměla ráda pana Forestera. Proveď mu něco! Co kdyby Cassii ztratil? Kdyby dala přednost Jakovi? Jake závodí v běhu, protoţe se nedostal do fotbalového muţstva. Je srab! Jake se snaţil nedívat na Cassii. Třásl se. Ale neustoupí, obzvlášť ne před děvčetem, s kterým chce jít na večírek. „Chci své stanoviště, Brade.“ Brad cítil, jak mu na čele vyráţejí kapky potu. Měl chuť Jaka rozdrtit. Hlasy si to přály a Brad věděl, ţe by Jaka přepral. Nechtěl však vyděsit Cassii, mohla by utéct. Cassie byla ustaraná. „Brade, proč bychom –“ „Copak se to tady děje?“ Hluboký hlas patřil Henrymu Liptonovi, zástupci ředitele Cresswellské střední školy. Pan Lipton měl na sobě tmavý oblek a vlasy ostříhané na jeţka. Bylo o něm známo, ţe je přísný na rušitele pořádku. Jake přibouchl dvířka od auta. „Forester mi sebral místo na zaparkování.“ Pan Lipton zašilhal na Brada. „Je to pravda?“ Dej si pozor! Je jiná než ostatní. Ne vy plaš ji! Cassie čekala na Bradovu reakci. Zatvářil se přátelsky a na rtech 32
se mu objevil omluvný úsměv. „Vlastně o nic nejde, pane Liptone,“ řekl. „Jen jsem vjel na tohle prázdné místo a nevšiml jsem se Jaková auta. Začal se se mnou hádat, ale já klidně zaparkuju na ulici, kdyţ říká, ţe je to jeho místo. Mně to nevadí. Souhlasíš, Taylore?“ Jake měl najednou pocit, ţe všechno je jeho chyba. Pan Lipton na něho vrhl přísný pohled: „Tak co?“ „To bude v pořádku,“ odpověděl Jake. Brad se pousmál. „Promiňte, pane Liptone. Bylo to jen nedorozumění. Jake uţ nechce mezi nováčky.“ Jake zamířil k svému autu. Pan Lipton se zamračil. „Počkej okamţik, Taylore. Ty tady stejně nemůţeš parkovat.“ „Proč ne?“ zeptal se Jake. „Nemáš registraci,“ odpověděl pan Lipton. „Nemůţeš tady parkovat, dokud nemáš na blatníku modrou nálepku. Podívej se na Bradovo auto. Ten si ho registroval.“ Brad zazářil. Cassie potřásla hlavou. Ten Jake je přece jen nemehlo. Všechny je přivedl do rozpaků. Ozvalo se první zvonění. Pan Lipton ukázal směrem na ulici. „Odjeď s tím ven, Taylore. A ať tu tenhle vrak nevidím, dokud nebudeš mít nálepku.“ Obrátil se k odchodu. „Máte pět minut do začátku vyučování.“ „Ovšem,“ řekl Brad. Cassie potřásla hlavou. „Ten Jake je ale dětinský!“ Jake, rudý v obličeji, nasedl do ševyny a zamířil na ulici. Z vozu se vyvalil kouř. Bude muset zaparkovat v postranní ulici, asi dva bloky od školy. Kdyţ vyjíţděl z parkoviště, podíval se do zpětného zrcátka. Viděl Brada a Cassii, jak jdou na chemii společně. Drţeli se za ruce a Cassie se smála. Vypadala velice šťastně. Jake vzdychl. Prohrál. Neměl rád Brada Forestera, odjakţiva ho neměl rád. Nevěřil nikomu, kdo vypadá tak dokonale. Ten pocit byl však víc neţ ţárlivost. Jake viděl Brada mnohokrát ve společenském klubu. Cítil v něm něco nenormálního a proto se ho bál. 33
Jeho strach měl být velmi brzo ospravedlněn. Kdyţ se Jake posadil v chemické laboratoři asi třicet vteřin po druhém zvonění, Cassie se odvrátila. Styděla se za něj, protoţe věděla, ţe od profesorky dostane. Jake se jen v očekávání ostrého pokárání přikrčil. „Pane Taylore!“ Jake se nesměle usmál na mladou ţenu s předčasně šedivými vlasy. „Dobrý den, paní profesorko.“ Mimo třídu se jí přezdívalo Obrova Kogrová. „Pane Taylore, mám pravdu, kdyţ se domnívám, ţe jste vyhrál v běhu?“ „Ano, prosím, v březnu jsem byl třetí v krajském přeboru.“ „Buďte tedy tak laskav a snaţte se ode dneška běhat ještě rychleji,– abyste doběhl včas na vyučování.“ Jake přisvědčil a otočil se k lavicím. Všechny stolky byly obsazené. Zrovna jako parkoviště. „Čekáme, pane Taylore.“ Jake pokrčil rameny. „Nemohu najít volné místo.“ „Vedle pana Forestera je volno,“ odpověděla profesorka. Jake zuřil. Přál si, aby lavice a stolky byly na jméno. V normálních třídách měli studenti svá místa, ale v laboratoři se kaţdý posadil, kam chtěl. A on teď, po fiasku na parkovišti, musí sedět vedle Brada! „Něco se vám nelíbí, pane Taylore? Máte přijatelný důvod pro to, ţe zdrţujete celou třídu?“ Třída na něj civěla. Jake si připadal jako idiot. Nepamatoval si školní den započatý s takovou smůlou. „Pane Taylore?“ „Ano. Promiňte.“ Jake šel ke stolkům. Viděl, ţe Brad se na něj usmívá, ale cítit sympatie k svému sokovi opravdu nemohl. Kdyţ Brad viděl, ţe Jake jde k němu, mrazivý a nový hlas v jeho hlavě se znovu ozval. Proveď mu něco! Jake se posadil do lavice. „Proč nesedíš s Cassii?“ Brad pokrčil rameny. „Rád sedím hodně vzadu.“ 34
„To věřím.“ Proveď mu něco, jinak ti odloudí holku! „Obrova Kogrová,“ řekl Brad. Jake se na něj udiveně podíval. „Coţe?“ „Neměla tě takhle setřít,“ odpověděl Brad. Jake byl podezíravý. „Asi ne.“ „Poslyš,“ pokračoval Brad přátelsky, „ta věc s parkovištěm mě mrzí. Já bych tě tam byl váţně pustil.“ „To uţ je pryč, Forestere.“ „Ruku na to?“ Brad k němu napřáhl ruku. Jake vzdychl. „Proč ne?“ Podal mu ruku. Bradová kůţe byla studená a vlhká. Jake ucukl trochu příliš rychle, ale Bradoví to zřejmě nevadilo. Jake se odvrátil a ušklíbl při pohledu na mrtvou ţábu v láhvi s formalínem. Brad upřel oči na láhev. „Dej to někam pryč,“ řekl Jake. Brad přitáhl láhev k sobě. V mozku mu vířilo. Věděl, ţe formalín je hořlavý. Litr formalínu by vybuchl v plamenech. Popálit ho! Brad pohnul zátkou. Uvolnila se bez námahy. Nechal ji zavřenou, aby Jake necítil výpary formalínu. Jake se díval na tabuli a snaţil se Brada ignorovat. Člověk, který chce chodit s Cassii, mu nikdy nemůţe být sympatický. Dokud neviděl Cassii s Bradem, ani si neuvědomil, jak moc mu na ní záleţí. Profesorka chemie zaklepala tuţkou o katedru. „Dnes si probereme povahu tepelné vodivosti kovů. Vezměte, prosím, kaţdý sirku, kterou jsem vám poloţila na stolek, sirku rozţehněte a pusťte svůj Bunsenův kahan.“ Popálil ho! Brad pozoroval Jaka po celý laboratorní pokus. Hlasy ho pobízely k akci, ale on věděl, ţe se musí chovat nenápadně. Musí to vypadat jako nešťastná náhoda. „Brade, jste v pořádku?“ Vzhlédl k paní Kogrové. „Ano, paní profesorko. Nic mi není.“ 35
„Znáte odpověď na poslední otázku?“ Brad se po očku podíval na čísla na Jakově displeji. „Ano, prosím. Dvanáct celých pět.“ „Dobře. Teď si ověříme tento vzorec pokusem. Otevřete znova kahan.“ Jake vzdychl, kdyţ hořák vzplanul. Cassie si nevšimla, ţe mu Brad ukradl odpověď. Místo toho se dívala přes třídu na Brada zboţňujícíma očima. Brad jí úsměv oplatil. Ale hned se vrátil pohledem k láhvi s ţábou. Formalín vzplane rychle. „Tak a teď,“ řekla paní Kogrová, „vezměte drátěné oko, které máte před sebou, a narovnejte ho!“ Popálit ho! Jake strčil drátek do plamene a pozorně se díval, jak se opět stáčí do krouţku. Brad překotil láhev s ţábou. Prchavá tekutina vystříkla na kahan a Jake vykřikl. „Pozor!“ zaječel někdo. „Jake hoří!“ Na Jakově paţi vyskočily plameny a plazily se nahoru po rukávu jeho svetru jako jedovatí hadi. Přece to Brad neudělal schválně? Jake se dal do křiku a mával hořící paţí. Brad byl obrácen zády ke třídě, takţe nikdo neviděl nepříčetný výraz, který se mu rozprostřel po obličeji. Oči měl vytřeštěné a na sevřených rtech mu vězel podivný úšklebek. Cassie ukázala na stolek. „Brade, pozor, stolek hoří!“ Brad ucouvl od plamenů a zakrýval si obličej. Škodolibé hlasy uvnitř jeho hlavy jásaly. Nepřítel je poraţen, potrestán ohněm! Jake mával paţí, ale tím jen rozdmýchával plameny. S křikem se rozběhl přes třídu, ale kdosi vyskočil a povalil ho na zem. Třídou se rozlehl syčivý zvuk a do vzduchu vylétl mrak bílého prachu. Ţár, který zachvacoval Jakovu paţi, ochabl. Oheň byl uhašen a Jake leţel na zemi omráčený a vyděšený. Třásl se od hlavy k patě. Udělal mu to Brad! „Nestalo se vám nic, Taylore?“ Zdvihl oči a spatřil profesorku Kogrovou. V ruce drţela hasicí přístroj, z něhoţ stříkal suchý prach, který uhasil plameny. Paní 36
Kogrová se vrátila k Jakovi. „Jaku? Jak je vám?“ Jake se vyhrabal na nohy. Svetr měl na rukávě propálený, byla to pořádná díra. „Jaku, jak se to stalo?“ zeptala se paní Kogrová. Jake byl oněmělý úţasem. Copak profesorka neviděla, jak se to stalo? Hořák přece polil formalínem Brad! Udělal to úmyslně kvůli ranní hádce. „Čekám,“ řekla profesorka. „Co se tam vzadu dělo?“ Jake ukázal třesoucím se prstem na Brada. „Zeptejte se jeho. Chytl jsem jeho vinou.“ Paní Kogrová se otočila k Bradoví. „Co se stalo, Forestere?“ Bradův obličej měl uţ obvyklý nevinný výraz. Zdálo se, ţe je stejně otřesen jako Jake. Nešťastná příhoda ho úplně vyvedla z míry. „Já – já nevím,“ řekl. „Převrhl láhev,“ řekl Jake rozčileně. „Formalín vystříkl na plamen mého kahanu a všechno rázem vzplanulo.“ „Stalo se to tak rychle,“ řekl Brad. „Já za to nemůţu.“ Paní Kogrová se podívala na propálený rukáv Jaková svetru. „Opravdu se vám nic nestalo?“ Jake si svlékl svetr. „Myslím, ţe ne.“ Kůţi měl zarudlou, ale popálenina nevypadala váţně. Tam, kde mu oheň oţehl kůţi, to bolelo, ale to se dá vydrţet. „Měl jste štěstí,“ řekla paní Kogrová. „Odnesl to hlavně svetr. A teď mi povězte, jak se to vlastně stalo?“ „Uţ jsem vám to řekl,“ začal Jake. „Brad –“ „Chci to slyšet od Brada,“ řekla profesorka. Brad se tvářil lítostivě. „Bylo to nedopatření, paní profesorko. Chtěl –“ „Nesmysl,“ řekl Jake. „Nechte ho domluvit, pane Taylore.“ Brad potřásl hlavou. „Děkuju, paní profesorko. Tak Jake řekl, ţe nechce mít tu ţábu na své straně stolku. Mrtvá ţába mu byla odporná, tak jsem ji přemístil na svou stranu stolku. Kdyţ jsem se natáhl pro svůj kahan, převrhl jsem ji. Nedopatřením, to se můţe stát kaţdému. Myslím to takhle. Ta sklenice by nebyla na mé straně, kdyby mě Jake nepoţádal, abych ji dal pryč.“ 37
„Poţádal jste ho o to?“ zeptala se paní Kogrová. Jake zrudl v obličeji. „Ano, ale –“ „Měl byste si s tou spáleninou zajít na ošetřovnu,“ řekla paní Kogrová. „A vy, Brade, půjdete se mnou.“ Brad přikývl s nevinnou tváří. „Ano, prosím. Moc mě to mrzí, Jaku.“ Jake se odvrátil a vyšel ze třídy. Cassie se za ním dívala. Hlavou jí prolétla chvilková pochybnost. Příhody se psem a s ohněm byly obě podivné. Ale Bradová vysvětlení byla přijatelná a on sám se tvářil tak omluvně a lítostivě! Neţ vyšel ze třídy, obrátil se a usmál se na ni. Cassie mu úsměv oplatila. Všechny pochyby byly rázem ty tam. Kdyţ měl paţi ošetřenou, chtěl se Jake vrátit zpátky do laboratoře. Na chodbě potkal profesorku Kogrovou. Prohlédla si jeho obvaz a pak mu řekla, ţe se má okamţitě dostavit do kanceláře zástupce ředitele. „Brad uţ tam je,“ řekla. Jake se na ni zamračil. „Paní profesorko, to nebyla nešťastná náhoda.“ Profesorka se najednou zatvářila docela lhostejně. „Já uţ s tím nemám nic společného, Jaku. Je mi to líto a doufám, ţe se vám rána brzy zahojí.“ Obrátila se a vracela se do laboratoře. První vyučovací hodina byla téměř u konce. Jake si dojde pro učebnice aţ po rozhovoru s panem Liptonem. Kdyţ se blíţil ke kanceláři, slyšel uvnitř smích. Brad mluvil hlasitě a jasně. Jake vytušil, ţe ho čeká další zklamání, ale přesto se chtěl pokusit obhájit svou pravdu. Zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolal pan Lipton. Jake vešel do kanceláře s ovázanou paţí před sebou. Brad seděl u stolu naproti panu Liptonovi. Usmál se na Jaka jako na starého kamaráda. Pan Lipton ukázal na ţidli vedle Brada. „Sedněte si, Jaku.“ Jake se posadil, ale nedíval se na Brada. Nechtěl, aby bohatý spoluţák obrátil všechno vzhůru nohama jen svým osobním 38
kouzlem. Proč ho ještě nikdo neprohlédl? „Jak to vypadá s vaší rukou?“ zeptal se pan Lipton. Jake pokrčil rameny. „Dobře. Trochu to bolí. Ale sestra řekla, ţe se to do čtrnácti dnů zahojí.“ Brad hvízdl. „Fuj, to mi spadl kámen ze srdce, Taylore.“ „Jo,“ řekl Jake krátce. Pan Lipton přimhouřil oči. „Jaku, vy a Brad jste měli dneska na parkovišti nějaký problém, ţe? A teď zase tohle. Brad říká, ţe se vám ve třídě omluvil. Je to pravda? Omluvil se?“ Jake pocítil nové pálení, tentokrát v nitru. „Ano, ale –“ „Ano nebo ne?“ trval na svém pan Lipton. Jake přisvědčil. „Ano, omluvil se.“ „Bylo to jen nedorozumění,“ řekl Brad. „Udělal to naschvál, pane Liptone. Postříkal mi formalínem kahan, kdyţ jsem ho přitahoval k sobě. A nebylo to nedopatřením.“ Pan Lipton se opřel o zadní opěradlo. „To je ošklivé obvinění, Jaku. Proč by to Brad dělal?“ Vysvětlení, které měl Jake připravené, bylo najednou zamotané a neurčité. Obvinění, ţe Brad na něho ţárlí kvůli Cassii, se zdálo nejapné. A ta výměna názorů na parkovišti byla teď vzdálená a nicotná. Nedokázal najít slova. Pan Lipton byl nepochybně na Bradově straně. „Brad se vám omluví, Jaku. A chce vám koupit nový svetr.“ Jake cítil, ţe prohrává. „Pane Liptone, on tu láhev na můj kahan převrhl schválně, tak abych chytl.“ „Brade, co odpovíte na tohle?“ Brad zdvihl ruce. „Sahal jsem po svém kahanu, pane Liptone, a přitom jsem zachytil hodinkami o láhev. Nechtěl jsem ji převrhnout. A mimoto, Jake na mně sám chtěl, abych tu láhev přemístil. Vůbec by tam nestála, kdyby se Jakovi ta ţába nezdála tak odporná.“ Zástupce ředitele vrhl na Jaka přísný pohled. „Je to tak?“ Poraţený Jake vzdychl. „Ano, pane Liptone.“ „Opravdu mě to strašně mrzí, Jaku,“ pokračoval Brad. „Je mi líto, ţe máš propálený svetr. Moc rád ti koupím nový.“ Jake vrhl na Brada nepřátelský pohled. „Já o tvé peníze nestojím.“ Pan Lipton se naklonil kupředu a sepjal ruce. „Jaku. to je velice 39
ošklivé stanovisko. Brad vám nabízí, ţe zaplatí za škodu, kterou ani nezavinil.“ „Opravdu?“ řekl Jake vyzývavě. „Kdyţ to není jeho vina, tak proč mi nabízí, ţe to zaplatí?“ „Třeba proto, ţe se chce zachovat slušně,“ řekl pan Lipton. „Chce být slušný, protoţe jste utrpěl zranění a jemu je to líto.“ Jake se díval na podlahu. Byl tak rozzlobený, ţe uţ se nemohl ani hájit. Brad dokázal vylíčit událost tak, ţe ze všeho vyvázl jako neviňátko. Pan Lipton je zřejmě přesvědčen, ţe oheň byla nešťastná náhoda. „Strašně mě to mrzí,“ řekl Brad znova. „Nic jiného nemůţu říct. Jestli ti můţu nějak pomoct, Jaku, prosím tě, řekni mi to. Jsem z toho opravdu nestatný.“ Jake znovu potřásl hlavou. „Nechrne to být, Forestere. Nic na tobě nechci. Jen se mi laskavě napříště vyhni.“ Pan Lipton si oddechl a podíval se na Brada. „Jestli prominete, chtěl bych si s Jakem promluvit mezi čtyřma očima.“ Brad s úsměvem přikývl. „Ovšem, pane Liptone. Je mi to opravdu líto. Ale byla to jen náhoda, přísahám.“ Jake se ironicky zasmál. Zdálo se, ţe Brada se ten smích dotkl. Neţ odešel z kanceláře, nasadil kajícný výraz. Vnitřní hlasy mu říkaly, ţe vítězství je na dosah ruky. Kdyţ byl Brad pryč, zatvářil se pan Lipton přísně. „Podívejte se, Taylore, uţ toho začínám mít dost.“ Jake se poděsil. „Čeho? Co jsem provedl?“ „Snaţíte se dělat Bradoví nepříjemnosti,“ odpověděl pan Lipton. „A to nestrpím.“ Jake nevěřil svým uším. „Ale –“ „Brad má tady v Cresswellu vynikající pověst. Nepotřebuje mít problémy s někým, jako jste vy.“ Jake zdvihl popálenou paţi. „Ale zraněný jsem já, pane Liptone. Já jsem popálený, ne Brad.“ Po obličeji ředitelova zástupce přeběhl na okamţik záchvěv nejistoty. Jako by se trochu obměkčil. Ale bránit Brada Forestera nepřestal. „Je mi líto, ţe jste se popálil, Jaku, ale byla to náhoda. Tvrdit, ţe 40
to Brad udělal schválně, je nesmysl. Nenapadá mě ani jediný důvod, proč by měl udělat něco takového. Opravdu nevidím důvod, proč by to měl dělat. Vy ano?“ Jakovi se sevřelo srdce. Nedovedl vyjádřit své city slovy. Jazyk ho nechtěl poslouchat. „Ovšemţe ne. Brad je vzorný student. Neprohloupíte, kdyţ si z něho vezmete příklad.“ „To jako myslíte, ţe bych měl popálit svého souseda v laboratoři?“ zeptal se Jake. „Tak to by stačilo,“ řekl pan Lipton. „Dejte si pozor, Taylore. Byl bych nerad, kdybyste si spískal nějakou nepříjemnost.“ „Jak si přejete,“ odpověděl Jake. Věděl, ţe ať řekne, co řekne, pana Liptona nepřesvědčí, ţe ho Brad popálil úmyslně. „Teď opusťte mou kancelář a uţ se sem nevracejte.“ Kdyţ Jake vyšel z kanceláře, zvonek právě oznamoval konec první školní hodiny. Studenti se vyhrnuli na chodbu a rozcházeli se do jiných tříd. Jake spatřil Cassii Arthurovou. Šla rovnou k němu. Teprve, kdyţ Cassie projevila starost, která byla zřejmě upřímná, všimla si Jakový ovázané paţe. „Zahojí se to, Jaku.“ Jake přisvědčil. „Určitě.“ „Já jsem se tak lekla,“ řekla Cassie. „Kdyţ jsem viděla, jak ti na svetru vyskakují plameny, bylo málem po mně.“ „Díky, Cassie.“ „Brada to strašně mrzí,“ pokračovala Cassie. „Nepřevrhl ten formalín schválně. Já vím, ţe by ti neublíţil. Tak ho to rozčililo, ţe se mnou ani nejde na příští hodinu.“ Jaková nálada poklesla ještě víc. Cassie nebude ochotna vyslechnout kritické řeči na Bradovu adresu. Je do něho celá pryč. „Mám zničený svetr,“ řekl Jake. „Za to poděkuj svého novému klukovi. Ne, ţe by mi to nebylo jedno.“ Cassie se na Jaka zamračila. „To není od tebe moc hezké.“ „Hezké?“ natáhl ruku. „Zapomínáš, ţe spáleninu jsem utrpěl já, a lituješ Brada.“ „Kdyţ jeho to doopravdy mrzí,“ odpověděla Cassie. „Byla to prostě smůla. A je ochoten ti koupit nový svetr.“ „Já na jeho peníze kašlu,“ řekl Jake. „Cassie, prosím tě, musíš mě 41
vyslechnout. To, co se stalo v laboratoři, nebyla smůla. Brad to udělal naschvál. Musíš mi věřit!“ Cassie se rozzlobila. „Váţně, Jaku, chováš se jako mimino. Co tě to napadá říkat takovéhle věci o Bradoví? Víš, kde je teď? Pomáhá jednomu mladšímu studentovi s matikou. Brad je báječný člověk!“ Napřáhl k ní paţi. „Povídej to mojí ruce!“ „Nemáš pravdu, Jaku. A nechoď za mnou, dokud nebudeš mít všech pět pohromadě. Myslím to váţně.“ Ale kdyţ vyučování skončilo, čekaly Jaka ještě horší věci.
42
VI. Cassie Arthurová seděla na krajíčku postele a listovala ročenkou z loňského roku, kdy byla v druhém ročníku střední školy. Brad Forester se objevoval skoro na kaţdé stránce. Byl tak hezký s těmi svými dokonalými zuby a hustými vlasy! A teď bude chodit s ní! Psala si své a jeho jméno vedle sebe celý den. Ještě nikdy necítila k někomu něco takového. Opravdu dělá láska lidi tak šťastné? ptala se sama sebe. Obrátila na stránku, kde byl snímek Brada jako člena fotbalového muţstva – byl ze všech nejmladší. Našla ho i na snímcích čestné společnosti, studentské rady, redakce školního časopisu a redakce ročenky. Brad bude hlavní osobou i letošní ročenky, která má vyjít v dubnu. Studentský večírek na rozloučenou se měl konat druhou sobotu v květnu. Cassie neměla nejmenší pochyby, ţe ji Brad poţádá, aby šli spolu. Byl by ji pravděpodobně poţádal po hodině chemie, kdyby nebyl tak rozrušený tou nešťastnou příhodou. Cassie se zamračila a zavřela ročenku. Při pomyšlení na plameny na Jakově rukávu ji znova obešel strach. Vzpomněla si i na krvácejícího psa na ulici. Ten den byl pro Cassii trpký i sladký zároveň. Nakonec se však rozhodla, ţe nepřipustí, aby jí nepříjemné události dnešního dne zkazily vztah k Bradoví. Potřeboval její pomoc a Cassie mu ji poskytla. „Hej, probuď se!“ Cassie sebou trhla a probrala se ze snění nad ročenkou. Ve dveřích jejího pokoje stála Andrea. 43
„Mohla bys zaklepat,“ řekla Cassie nedůtklivě. Andrea pokrčila rameny. „Vypadalas jako v tranzu. Děje se něco?“ Cassie myslela na Bradův úsměv. Andrea se ušklíbla. „Brad! Stihlas to?“ Cassie se malinko usmála. „Svezl mě do školy.“ Andrea radostně vypískla. „Hurá!“ „Byl by mě svezl i domů,“ pokračovala Cassie, „ale musel jít odpoledne do společenského klubu.“ Andrea zavzdychala a zasněně se dívala do vzduchu. „Do klubu? Mohla bys zavolat mamku do práce, a jestli je Brad tam, můţe ti ho zavolat k telefonu a ty –“ „Andreo, nech toho! Brad mě zavolá. Určitě,“ řekla Cassie přesvědčeně. „Zeptal se mě na naše číslo.“ „Jéje, to je romantika,“ odpověděla Andrea. „Snaţil se ti dát pusu?“ Cassie se začervenala a sklopila oči. „Ty máš řeči, Andreo! Snaţ se být aspoň trochu dospělá!“ Dole zazvonil telefon. Andrea předběhla Cassii v naději, ţe volá Brad. Ale byla to jen matka. Paní Arthurová chtěla mluvit s Cassii. „Ano, mami?“ „V ledničce máš kuře, holčičko, brambory a co potřebuješ na salát. Udělej večeři pro sebe a pro Andreu a řekni jí, ţe má umýt nádobí.“ „To víš, mami,“ odpověděla Cassie. „Mami? Byl tam dneska Brad?“ Matka zaváhala. „Přišel a zase zmizel asi tak kolem pul třetí. Odešel ze školy dřív?“ „Nevím určitě.“ „Cassie, on se mě na tebe ptal.“ Cassii se na okamţik zastavilo srdce. „Ptal se mě, jestli jdeš s někým na večírek,“ řekla paní Arthurová. Cassie zakryla mluvítko. Zazářila a tiše zaláteřila na Andreu. „Cassie?“ „Já jsem tu, mami.“ „Snad by sis měla zajít do města k Cyndii,“ řekla paní Arthurová. 44
„Vyber si večerní šaty a řekni, ať ti je schovají. Zaplatím je na konci měsíce, aţ budu brát.“ „To myslíš váţně?“ Paní Arthurová se zasmála. „Jen běţ! Samozřejmě, ţe se nebudu zlobit, kdyţ to bude něco zlevněného.“ „Díky, mami. Ahoj.“ „Cassie?“ „Ano, mami?“ „Brad je slušný chlapec, viď? Je tak zdvořilý… ale někdy si nejsem úplně jistá.“ „Je hodný, mami. Nemusíš mít starosti,“ řekla Cassie. Pověsila telefon. Byla tak rozčilená, ţe nevydrţela na místě a začala tančit po obývacím pokoji. „Co je?“ zeptala se Andrea ustaraně. „Pověz mi to!“ „Poţádá mě, abychom šli spolu,“ odpověděla Cassie. „Brad mě poţádá, abychom šli spolu na večírek. Mamka řekla, ţe můţu zajít do krámu k Cyndii a vybrat si tam večerní šaty.“ Andrea vyjekla, uchopila sestru za ruce a točila se s ní po pokoji. Cassie se vytrhla a šla ke schodům. „Musím jít hned teď. Doufám, ţe najdu něco zlevněného.“ Andrea uţ byla za ní. „Obuju se a jdu s tebou.“ „Tak honem!“ Cassie vběhla do svého pokoje. Kdyţ si brala svetr, shodila ročenku na zem. Jak ji chtěla sebrat, otevřela se kniha na stránce, kde byl snímek školního klubu automechaniků. Z fotografie se na ni díval Jake. Byl v klubu pokladníkem. „Jake,“ řekla tiše. Cassii najednou přepadla starost o Jaka Taylora. Ošklivě se popálil a má zničený svetr. Moţná, ţe na něj byla po chemii příliš příkrá. Jistě obvinil Brada, ţe mu chtěl ublíţit úmyslně, jenom z rozčilení. Sešla dolů a otevřela telefonní seznam, našla Jakovo číslo a vytočila je. „Haló, paní Taylorová. Tady je Cassie Arthurová, Jaková kamarádka. Je Jake doma? Ne? Já jsem mu chtěla jen něco povědět o – o hodině chemie… Ne, to je v pořádku, nemusíte mu říkat, ţe jsem volala. Uvidím ho zítra ve škole. Děkuju, paní Taylorová.“ Zavěsila. Věděla, ţe to paní Taylorová Jakovi stejně řekne. Jen 45
aby si to Jake nevyloţil nějak jinak. Zdá se, ţe o ni trochu stojí. „Cassie? Jsem hotová.“ Andrea stála za ní. „Cassie, je všechno v pořádku? S kýms to mluvila?“ „S nikým. Jdem.“ Nebude přece sestře vykládat o příhodě v chemické laborce. Jen by jim to zkazilo náladu při nakupování. Cassie chtěla uţít svého štěstí. Doufala jen, ţe Jakovi nic není.
46
VII. K první schůzce Cassie s Bradem došlo v sobotu večer, kdyţ ji Brad pozval do kina. Cassie chtěla vidět romantický milostný příběh, Brad zas něco dobrodruţného, ale ochotně souhlasil s Cassiinou volbou. Potom zašli do malé restaurace na hamburgery. Brad byl zamilovaný, citlivý, zdvořilý, pozorný, roztomilý, zábavný a hezký. Byl přesně takový, jak si ho Cassie představovala. Měla dojem, ţe se v restauraci po nich všichni otáčejí. Byli prostě báječný pár. Na konci večera dovezl Brad Cassii domů a doprovodil ji aţ k domovním dveřím. Cassie si přála, aby ji políbil na dobrou noc, ale Brad byl skoro příliš zdvořilý. Usmál se jen a předstíral ostych, kdyţ jí něţně stiskl ruku. Pak se vrátil k svému autu. Cassie se za ním dívala, kdyţ se naposledy obrátil a usmál se na ni, neţ nasedl do červeného datsunu 280 ZX. Jediný opravdový rytíř, s kterým se v ţivotě setkala. Nepokusil se ji políbit hned při první schůzce a nic si nedovolil. Za to se jí líbil ještě víc. V Bradově hlavě bylo rušno. Zlé hlasy mu říkaly, ţe Cassie je jiná neţ ostatní, ţe je to dívka, která by mu mohla opravdu rozumět. Něţný hlas Alice Gilbertové ho nedokázal přinutit, aby nechal Cassii na pokoji, i kdyţ se ho snaţil přesvědčit, ţe Cassie není pro něho. Brad věděl, ţe on a Cassie jsou si souzeni. Brad začal chodit za Cassii kaţdý večer, aby si popovídali. Ve škole se s ní procházel o přestávkách, seděl vedle ní u oběda a vozil ji domů, kdyţ nespěchal do klubu na schůzku s rodiči. Zdálo se, ţe jsou dokonalá dvojice, i kdyţ Cassie si lámala hlavu, proč se ji Brad 47
nikdy nepokusí políbit. Byl tak zdrţenlivý, ţe pomalu začala ztrácet trpělivost. Jake Taylor pozoroval jejich klíčící román z dálky. Za nejlepší taktiku pokládal čekat a dívat se. Věděl, ţe příleţitost pro pomstu teprve přijde. Brad byl ve své nevinnosti dokonalý. Na Jaka se usmíval a zdravil ho, coţ mělo přesvědčit Cassii, ţe chce být s Jakem zadobře a ţe je všechno odpuštěno. Bradový metody měly úspěch v celé Cresswellské střední škole. Aţ na Jaka všichni uţ dávno zapomněli na příhodu v chemické laboratoři. A k ţádné další nešťastné náhodě, která by uvrhla podezření na Brada, nedošlo. Ţivot se vrátil do normálních kolejí pro všechny – s výjimkou toho, kdo utrpěl popálení. Nejpopulárnější chlapec ve škole se zdál nedotknutelný. Na absolutní jedničce cresswellské školy nebylo chybičky. Kdyţ však jednou zahlédl Jaka na tanečním večírku v klubu, hlasy se znova rozběsnily. Byl krásný večer a Brad měl poprvé příleţitost pochlubit se Cassii svým rodičům. Na konci jednoho tance zadrţel Brad Cassii a zadíval se jí do hnědých očí. Hlasy mlčely celý večer. Štíhlá dívka s půvabnou tváří, kterou drţel před sebou, byla jeho spásou. Zavěšeni blíţili se Brad a Cassie ke stolu Bradových rodičů. Kaţdý se na ně díval, potěšen, ţe vidí Brada s tak hezkým děvčetem. Byli pro sebe jak stvořeni! Cassie usoudila, ţe Brad je hezký po matce. Paní Foresterová byla velká, elegantní ţena, jejíţ krásné rysy začínaly ztrácet svou někdejší jemnost. Pila celý večer. Bradův otec byl robustní muţ s širokým červeným obličejem a pánovitými způsoby. Usmíval se na Cassii, kdykoli se na ni podíval, a to bylo často. Odvrátila oči, bylo jasné, ţe ji taková pozornost přivádí do rozpaků. „No ne, Brade,“ řekl otec. „Ohromně vám to spolu sluší! Co kdybych vás dostal do toho programu pro nové talenty v televizi?“ Brad se usmál a mrkl na otce. „Díky, tati.“ Přitáhl Cassii ţidli a Cassie usedla vedle pana Forestera. Brad 48
seděl mezi Cassii a matkou. Chvíli všichni mlčeli. Paní Foresterová nabídla konečně Cassii podroušený úsměv. „Kdepak jste se naučila takhle tancovat, děvenko?“ Cassie se podívala na Brada. „Já jsem ho jen následovala.“ „Vypadali jste oba jako milión dolarů,“ odpověděla paní Foresterová. „Je to bezvadný chlapec, viďte? Nezaslouţí si matku jako jsem já, to je fakt.“ Pan Forester se na manţelku zamračil. „Takové věci bys neměla říkat.“ V odpověď se jen podívala přes rameno. „Kde je číšník? Chci se ještě napít!“ Vstala, aby šla hledat číšníka. Pan Forester obrátil oči v sloup a pak se usmál na Cassii. „Radši půjdu s ní. Kdybyste něco potřebovali, stačí říct, děti.“ Neţ odešel od stolu, mrkl významně na Cassii. Brad kývl na otce a jeho pozornost upoutalo cosi na druhé straně místnosti. Zdálo se, ţe si všimli jeden druhého přesně ve stejnou chvíli. Stál tam Jake a úkosem se na ně díval. Brad se na něj zuřivě mračil a hlasy v jeho hlavě naráz spustily pokřik. Musíš mu něco provést, nebo ti odloudí holku! Proč pracuje Jake v klubu zrovna dnes večer, myslel si Brad. Ţe by špehoval? Plánuje pomstu? „Co se stalo, Brade?“ zeptala se Cassie. „Promiň,“ řekl vesele a kvůli Cassii nasadil bezstarostný výraz. „Trochu jsem se zamyslel. O sobě a o tobě.“ Proveď mu něco, nebo ti odloudí holku!
49
VIII. Následující sobotu za šera, cestou na Indiánskou vyhlídku, uviděl Brad před sebou zelenou ševynu a zastavil. Divoce zatroubil a začal smýkat svým autem ze strany na stranu. Na obličeji mu ustrnul nepříčetný výraz. Jake sevřel pevně volant, otevřel okýnko a zařval na Brada. „Zbláznil ses, Forestere? Přestaň!“ V Bradově hlavě se rozpoutala vřava. Hlasy mu říkaly, ţe má dostat Jaka teď, přinutit ho, aby sjel z útesu a spadl do zátoky pod majákem. Jestli Jaka nezneškodní, Jake mu odloudí Cassii. Jake se podíval na útes, který se najednou objevil po pravé straně silnice. Indiánská vyhlídka byla nedaleko. Silnice se zatáčela. V tu chvíli vyjel ze zatáčky velký náklaďák a mířil rovnou proti Bradoví. „Forestere,“ zavolal Jake. Brad podřadil a vklouzl za Jakův vůz. Náklaďák se mihl kolem nich. Brad vyrazil opět do protisměru vedle Jaková auta. „Ţe mě nedohoníš?“ křičel Brad. Jake mu pohrozil pěstí. „Zbláznil ses?“ „Ţe mě nedohoníš!“ „Neblbni, jsi cvok!“ „Srabe!“ Jake sundal nohu z plynu a snaţil se zpomalit. Cesta se vinula v dlouhých zatáčkách, přesně podle útesu. Brad vyjel přímo před Jaka a ten musel dupnout na brzdu. Sotva to udělal, vůz se dostal do smyku, a Jake nad ním ztratil vládu. Drţel pevně volant, ale vůz se neodvratně řítil směrem k útesu, jehoţ příkrý sráz se tyčil asi patnáct metrů nad zátokou. Kdyby auto s 50
Jakem přepadlo přes jeho horní okraj, znamenalo by to okamţitou smrt. Od kol vozu, který klouzal stále blíţ k okraji silnice a k útesu, odletovaly kamínky. Jake trnul v očekávání pádu. Ale ševyna se zastavila a kymácela se na okraji útesu. Chtěl otevřít dvířka, ale jakmile změnil těţiště, vůz se nahnul dozadu. Musil se předklonit, aby auto zachovalo rovnováhu a nezřítilo se do zátoky. Jake se očima rozšířenýma strachem zahleděl předním sklem na Brada, který couval směrem k němu. Vystoupil z datsunu, vrhl zuřivý pohled na Jaka a tvář se mu příšerně zkřivila. „Pomoz mi,“ křikl Jake. Brad se podivné ušklíbl. Nasedl zpátky do červeného auta a začal pomalu couvat k Jakovu autu, balancujícímu na horním okraji útesu. Jakovi bylo jasné, co má Brad v úmyslu. „Ne!“ Znova se pokusil otevřít dvířka, ale vůz se nahnul ještě víc. Jake se vrhl vší vahou kupředu. Červený datsun se blíţil. Brad se chystal vrazit do Jaková auta a shodit ho dolů do zátoky. To je ono. Brade! „Ne,“ křičel Jake. „Zastav, Forestere!“ Brad jel pomalu, co nejpomaleji, aby se Jake tetelil hrůzou. Přál si, aby Jake trpěl, neţ zemře. Čím déle to bude trvat, tím víc vychutná Brad své vítězství. Jake znovu vykřikl, šlo mu o ţivot, a bezmocně svíral volant, ale Brad se blíţil centimetr po centimetru. Musel jet opatrně, aby sám nepřepadl přes útes. A pak najednou zastavil. Spatřil, jak přímo k nim jede šerifův hlídkový vůz. O chviličku později uţ stál na okraji silnice. Šerifův zástupce zíral na Jakovu ševynu. „Drţ se, chlapče! Nehýbej se!“ Vystoupil z hlídkového vozu a pomalu postupoval k Jakovi. Brad rychle vyskočil z datsunu. Naštěstí to byl týţ šerifův zástupce, kterého nedávno podplatil. Brad se napřímil, připraven sehrát roli nejoblíbenějšího studenta. Věděl, ţe musí být přesvědčivý, aby mu to prošlo. Přistoupil k šerifově zástupci. „Jel jsem právě kolem,“ řekl 51
ustaraně. „Viděl jsem, ţe má nějaké potíţe.“ Šerifův zástupce potřásl hlavou. „To tedy má a pořádné. Drţ se! Pokusím se dostat tě zpátky na silnici,“ zavolal na Jaka. „Nehýbej se!“ Jakovi to nemusel říkat dvakrát. Leţel na volantu celou vahou svého těla. Cítil, ţe se mu dělá nanic. „Já nechápu, co se vlastně stalo,“ řekl Brad přesvědčivě. „Asi jel moc rychle,“ odpověděl zástupce. „Vzal tu zatáčku příliš rychle. Vidíte stopy po smyku?“ Brad bezelstně přikývl. „Rád bych nějak pomohl.“ „Mám v kufru řetězy,“ řekl šerifův zástupce. „Snad se mi podaří odtáhnout ho svým vozem.“ Jake úzkostlivě pozoroval, co zástupce dělá za hlídkovým vozem. Brad šel za ním a tvářil se jako horlivý pomocník. Jakovi uţ na Bradovi nezáleţelo. Chtěl jen zůstat naţivu. „Pospěšte si,“ volal. Šerifův zástupce se vrátil s těţkým řetězem v rukou. „Zaháknu ho za nárazník,“ řekl Brad. „Ne,“ křičel Jake. „Nepouštějte ho k tomu!“ Zástupce odešel od Brada a zastavil se před Jakovou ševynou. Velice opatrně začal připevňovat řetěz na nárazník. Ve vratkém voze Jake sotva dýchal. Brad se kousl do rtu. Přál si, aby mohl záchrannou práci nějak překazit, ale v přítomnosti šerifova zástupce se nedalo nic podniknout. Hlasy musí počkat. Kdyţ byl řetěz připevněn, zástupce předjel svým autem před Jakovo. Brad znova sáhl po řetěze, jako by ho chtěl narovnat, ale zástupce mu řekl, ať uhne. Pak připevnil řetěz k zadnímu nárazníku hlídkového vozu. „Nehýbej se,“ zařval na Jaka. Jake se ani nepohnul, kdyţ se řetěz napjal. Slyšel skřípět kov, jak se spodek ševyny dřel o skálu. Pak se jeho vůz hnul kupředu a přední kola se znova postavila na silnici. Jake nastartoval, zařadil rychlost a pomalu se vzdaloval od nebezpečného srázu. Ruce se mu třásly. Zalila ho vlna strachu a hněvu, podobná těm, které dole v zátoce rozbíjely své bílé hřebeny o 52
patu útesu. Šerifův zástupce uţ zase vystoupil z vodu. „Mohlo být po tobě, Jaku, co? Radši mi ukaţ řidičský průkaz a pojištění!“ Jake mu podal papíry. „Hrál sis tak trochu na závodníka, co?“ řekl zástupce. „Chtěl sis vyzkoušet nový vůz, na jakou rychlost to dotáhne?“ Jake ţasl. „Ne, já –“ „Měl bych ti dát pokutu za riskantní jízdu,“ řekl šerifův zástupce. „Mohl ses zabít, Taylore.“ „Ne, takhle to nebylo –“ „Promiňte,“ přerušil je Brad, „ale tohle je ošklivá zatáčka. Málem jsem to tady párkrát taky nezvládnul.“ Zástupce vrhl na Brada váţný pohled. „Vy byste taky neměl jezdit tak rychle, Brade. Otci by se to nelíbilo, kdybych vám dal pokutu.“ „Já vím,“ odpověděl Brad kajícně a očima upřenýma k zemi. „Snaţím se nejezdit příliš rychle. Snad byste se měl znova podívat na moje pojištění.“ „Jak chcete,“ řekl zástupce a vrátil Jakovi papíry. „Ať z toho nejsou problémy.“ Brad se usmál, rád, ţe policista přijímá další úplatek. Na chvíli zůstal s Jakem sám. „Přede mnou si nemusíš hrát na neviňátko,“ řekl Jake. „Uţ jsem tě prokoukl. Jednou se ti to nepovede a pak spadneš z útesu ty.“ Jake to řekne Cassii. Proveď mu něco! „V pořádku,“ řekl šerifův zástupce. Vracel se k nim a poklepával si na náprsní kapsu. „Můţeš jet, Taylore. Ale aţ příště něco provedeš, dostaneš pokutu.“ „Cassie by měla starost, kdyby se tohle dověděla,“ řekl Brad, kdyţ šel ke svému vozu. „Myslím, ţe pojedu dál na Indiánskou vyhlídku. Čao, Jaku. Jeď opatrně.“ Brad nasedl do auta a zamířil na Indiánskou vyhlídku. Jake si najednou uvědomil, oč mu jde. Na Indiánské vyhlídce se dá telefonovat z místa, odkud je rozhled na maják. Brad zavolá Cassii a nabulíkuje jí bůhvíco, neţ s ní Jake stačí promluvit. Jake se zadíval směrem k Indiánské vyhlídce. Nemá smysl tam 53
jet, kdyţ ho Brad předhonil. Bude si muset něco vymyslet. Kdyţ dojel domů, bylo mu jasné, ţe musí zavolat Cassii. Vyhledal její číslo a vytočil je. Bylo obsazeno. Pravděpodobně mluví s Bradem. Jakovi bušilo srdce. Co kdyţ mu neuvěří ani tentokrát? Proč by mu vlastně měla věřit? Brad je pro ni nejoblíbenější student z celé školy. Kdy uvidí jeho odvrácenou tvář? A aţ se to stane, nebude uţ příliš pozdě? Číslo uţ nebylo obsazeno. Jake nevěděl, co jí vlastně řekne. Zatajil dech, dokud Cassie nezvedla sluchátko. „Haló, Arthurovi.“ „Cassie, to jsem já – Jake. Poslouchej mě, musíš!“ Na druhé straně drátu Cassie zaváhala. „Brad povídal, ţe asi budeš volat. Slyšela jsem, co se ti stalo na Indiánské vyhlídce. Jsi v pořádku?“ „Jsem, ale poslouchej. Brad se mě snaţil srazit ze silnice, přísahám. Jel jsem, kdyţ –“ „Prosím tě, nech toho, Jaku,“ řekla Cassie vlídně. „S tímhle musíš přestat.“ „Nemůţu, Cassie. Nevěř Bradoví! Kaţdému ukazuje jen jednu tvář, ale já jsem viděl i tu druhou. Je zlý, Cassie. Nesmíš se s ním stýkat!“ Cassie vzdychla. „Jaku, neměl by ses dát prohlídnout? Zeptej se setry na naší ošetřovně ve škole! Poradí ti někoho, kdo by ti pomohl.“ „Pomohl?“ „Jaku, není přece správné obviňovat lidi z něčeho, co neudělali! Vím, ţe mě máš rád –“ „Cassie!“ „– a já tě mám taky ráda, ale jen jako kamaráda. Prosím tě, nedělej to uţ! Přivádíš do rozpaků všechny lidi kolem. Musím jít, Jaku. Promiň.“ Zavěsila. „Cassie!“ Bradoví se to zase povedlo! Očaroval Cassii jako nějaký kouzelník a ona věří všemu, co jí namluví. 54
Jaka přemohla únava. Jak z toho ven? A bude mít dost odvahy, aby Bradoví jednou provţdy jeho kousky překazil? * Potřeboval si sednout v obýváku, nerozsvěcet a chvíli přemýšlet. Ostatní členové rodiny spali. Vyšel po schodech ke dveřím na půdu. Počínal si pomalu a opatrně, protoţe nechtěl budit matku. Na půdě je věc, kterou bude potřebovat. Matka si myslela, ţe je bezpečně schovaná, ale Jake ji jedné deštivé neděle našel, kdyţ tam uklízel. Otáčel klíčem, aţ se dveře se zavrzáním otevřely. Zvuky ve tmě se zdály neúměrně hlasité, ale v celé domácnosti se nikdo nepohnul. Jake vešel na půdu a rozsvítil. Ve světle jediné holé ţárovky se ukázala hromada krabic a o samotě stojící lodní kufr. Jake otevřel víko kufru a zalovil v jeho hlubinách. Konečně nahmatal měkký látkový pytlík a vytáhl těţký balík s kovovým obsahem. Na pytli bylo vytištěno zlatými písmeny jméno E. TAYLOR STŘELEC. Earl Taylor, Jakův otec, se vyznal ve střelbě. Jake sáhl do pytlíku a vyndal z něho osmatřicetiráţovou pistoli Smith a Wesson. Pistole byla čistá a dobře promazaná, nikde ani stopy po rzi. Jake ji zdvihl a podíval se do hlavně. Uţ předtím dospěl k závaţnému rozhodnutí. Jestli nikdo jiný nezastaví Brada Forestera, zastaví ho on. Zavřel kufr a vrátil všechno na místo, aby matka nic nepoznala. Pistoli zastrčil za pás a zatáhl zip na bundě, aby nebyla vidět. Tiše vyklouzl z půdy a vracel se dolů po schodech. „Jaku?“ Leknutím div nespadl ze schodů. „Mami? To jsem se lekl!“ Matka stála dole pod schody. „Co děláš na půdě?“ „Zdálo se mi, ţe slyším myši,“ zalhal Jake. „Doufám, ţe se nevrátily. Dáš tam zítra pastičku?“ „Určitě. Dobrou noc, maminko.“ „Dobrou noc.“ Díval se za ní, jak zašla do svého pokoje v prvním patře. Kdyţ si byl jist, ţe zase usnula. Seběhl ze schodů a vyšel z domu. Nasedl opět do auta a zamířil k Foresterovu sídlu. Pistoli měl zastrčenou za pasem. 55
Na Pelhamově křiţovatce potkalo Jaka štěstí. Všiml si Bradová datsunu 280 ZX. Bohuţel vedle něho seděla Cassie. Jake nevěřil svým očím. Musel si přiznat, ţe neztratila čas a dala si schůzku hned potom, co ho Brad zkusil zavraţdit. Bylo třeba změnit plány co nejrychleji. Jake nechtěl, aby ho Cassie viděla, ale nepřestával pátrat po způsobu, jak zneškodnit Brada. To, ţe zahlédl Brada na silnici, mu snad nakonec pomůţe. Jel za červeným datsunem uţ několik minut, kdyţ si uvědomil, ţe Brad směřuje na Indiánskou vyhlídku. Jeli po téţe silnici, kde Jake málem našel smrt. Pomyslel, jaké podlé lţi asi vykládá Cassii o té události. Tušil, ţe Brad veze Cassii na parkoviště, které bylo velké a chabě osvětlené a mělo mnoho tmavých koutů, kde se dalo zastavit, aniţ si toho kdo všiml. Jake zaparkoval ševynu na silnici asi třicet metrů před parkovištěm v úkrytu stromů. Potichu vystoupil a vydal se k parkovišti. Pistoli měl zastrčenou v zadní kapse. Byl si jist, ţe ji nepouţije, kdyţ je tu Cassie, ale pro kaţdý případ ji chtěl mít s sebou. Kdyţ došel na parkoviště, dal se po jeho obvodu směrem k zátoce. U zábradlí, které ohraničovalo parkoviště, spatřil Bradův vůz. Přikrčil se pod stromy, které rostly kolem a doplíţil se k zábradlí zezadu. U zadního blatníku Bradová vozu se zastavil, aby ho Brad nezahlédl ve zpětném zrcátku. Zastavil se, zatajil dech a poslouchal. „Ani nevíš, co to pro mě znamená, ţe jsi tu dneska večer se mnou,“ řekl Brad. Cassie se k němu otočila obličejem a řekla něco tak tiše, ţe ji Jake neslyšel. „Cassie,“ řekl Brad s předstíranou upřímností, kterou Jake uţ tak dobře znal. „Ano?“ „Za pár týdnů je večírek,“ řekl Brad. „Myslel jsem si, ţe –“ Podívala se na něj a jejich rty se setkaly. Brad se najednou odtáhl. „Ty nevíš, Cassie. Ty nevíš, co to je trpět,“ řekl s bolestí v hlase. „Trpět?“ 56
„Čekal jsem tak dlouho,“ řekl neupřímným hlasem. „Čekal jsem na tebe. Na někoho jako jsi ty.“ „Brade, je ti něco?“ „Potřebuju někoho, kdo by mi rozuměl,“ pokračoval Brad. „Někoho vřelého a něţného, někoho, kdo by mě nikdy neopustil. Někoho jako Ali – jako –“ Cassie mu poloţila ruku na rameno. Brad se k ní najednou otočil a těsně ji k sobě přitiskl oběma rukama. Po tvářích mu tekly slzy. Plakal dlouho s hlavou na jejím rameni a Cassie ho hladila po hlavě, jako by byl malé dítě. „Brade?“ „Promiň, prosím tě,“ řekl a zdvihl hlavu z jejího ramene, aby si mohl utřít slzy. „Nechtěl jsem –“ Jakovi se dělalo špatně od ţaludku. Znal uţ Bradovu druhou tvář, tu zlou, a tady se Brad najednou rozbrečel… proč? Aby ho Cassii bylo líto? A chytla se do nějaké pasti? Nezmínil se Brad před chvílí o Alici Gilbertové? „Neměli bychom jít, Brade?“ řekla Cassie. „Ano,“ řekl Brad. „Zavezu tě domů.“ Nad zátokou pod majákem vycházel pozdní měsíc. Brad nastartoval auto a Jake zalezl hlouběji do stínu. Musí se tomu dostat na kloub jednou provţdy! A proto zajede do Foresterová sídla.
57
IX. Jake
zaparkoval v postranní ulici nedaleko Foresterova parku. Poskytl Bradoví dost času, aby zavezl Cassii a pak přijel domů, a vystoupil z vozu. Pistoli si vzal s sebou. Pomalu se kradl k vysoké kamenné zdi, která obklopovala park. Zastrčil pistoli za pás a vylezl na strom, který rostl vedle zdi. Kdyţ se vyšplhal nahoru, usadil se v rozsoše mezi dvěma větvemi a podíval se k domu, který byl ve tmě, dokud se nerozsvítilo v jednom z hořejších pokojů. Kolem okna přešla vysoká postava. „Brad,“ zašeptal Jake. Vytrhl pistoli, kterou měl za pasem. Pot mu stékal po obličeji a ruka se mu třásla, pistole byla těţká. Najednou si připadal hloupě. Co vlastně dělá tady ve Foresterově parku na stromě a ještě k tomu s pistolí v ruce? To chce opravdu vyřešit své problémy tím, ţe zastřelí Brada Forestera? Kdyby zastřelil Brada, neměl by na své straně nikoho. Za jediný nesmyslný a nepromyšlený čin by dostal doţivotí. Rychle vyňal z pistole náboje a strčil je do kapsy u košile. Musí slézt, neţ ho někdo uvidí. Mohli by ho sebrat jen proto, ţe má pistoli. Zaváhal, kdyţ se rozsvítilo v dalším pokoji v přízemí, a pozorně se díval, jestli Brad je jediný člověk, který se pohybuje po domě. Vtom vyšla ze zadních dveří tmavá postava a vydala se kolem domu. Jakovi začalo bušit srdce. Musí to být Brad! Postava se ztratila v postranních dveřích, které patrně vedly do suterénu. Po chvíli se Brad objevil znovu, jenţe tentokrát nebyl sám. V matném světle, které proudilo oknem v přízemí, se pohybovalo dlouhé a půvabné černé stvoření. Stvoření a Brad mířili, jak se zdálo, 58
ke skupině stromů za domem. Jake začal lézt dolů. Chtěl se na to černé stvoření pořádně podívat. Moţná, ţe právě teď se dostane Bradoví na kůţi! Koho to vůbec má Brad zamknutého dole v suterénu? Kdyţ se Jake dotkl nohama země, pustil se podle zdi. Zatáčela se. Došel aţ do zadní části parku, občas se zastavoval, aby slyšel Brada. Šel pomalu, aţ najednou uslyšel dlouhý a naříkavý zvuk. V ţivotě neslyšel nic podobného. Kolem zadní části zdi nerostly ţádné stromy, takţe Jake musel hledat místa, kde se mohl zachytit rukama a vylézt nahoru. Pomalu se vytáhl do výšky, odkud viděl přes zeď. Údivem se mu rozšířily oči. Brad leţel na zemi, válel se v blátě a vydával zvláštní zvuky, naříkal a bušil pěstmi do země. Co se mu stalo? Jake cítil, jak mu prsty klouzají po zdi a spadl pozpátku na zem. Při pádu se mu vydral z úst slabý výkřik. Dopadl s tupým zaduněním. V ten okamţik se nocí rozlehl pronikavý zvířecí řev. Jake vyskočil. To stvoření ho slyšelo! Dal se do běhu a jen se modlil, aby doběhl ke své ševyně dřív, neţ ho Brad a to zvíře dohoní. Kdyţ panter zaryčel, Brad vzhlédl. Slyšel, ţe za zdí někdo šramotí. Nahoře na zdi byl vetřelec a špehoval ho! Jeho miláček zaslechl, jak spadl. Zabít! Brad vyskočil ze země a luskl prsty. Rozběhl se směrem, kudy zřejmě vetřelec utekl, a zvíře ho následovalo. Brad doufal, ţe je to někdo, s kým snadno skoncuje. Snad tulák, nebo člověk bez domova, kterého nebude nikdo postrádat. Kdyţ došel k rohu zdi, vylezl nahoru a rozhlédl se. Ve tmě něco šustilo, ale bylo to tak daleko, ţe to nerozeznával. Skočil dolů a běţel podle zdi dál. Zvíře běţelo poslušně vedle něho. Mělo o svého pána strach, protoţe vítr přinášel pach nebezpečí^ aţ k němu. Kdyţ byl asi v polovině zdi, zaslechl Brad bouchnutí dvířek od auta. Jako sportovec se vytáhl aţ na zeď. Motor se rozběhl. Zelený 59
chevrolet Jaka Taylora projel pod pouliční lampou a rychle se vzdaloval. Bradoví projela lebkou tak ostrá bolest, ţe se mu aţ zatočila hlava. Jake ho viděl na Alicině hrobě! Pozbyl rovnováhy, spadl ze zdi a na okamţik ztratil vědomí. Kdyţ otevřel oči, lízal mu panter obličej. Brad rychle vstal. Zlé hlasy uţ zase rozpoutaly vřavu a ţádaly hlavu Jaka Taylora. Jake zná Bradovo tajemství, nebo aspoň něco z něho, a určitě se pokusí říct Cassii všechno, co ví. Kvůli Jakovi přijde o Cassii, tak jako přišel o Alici. Brad sebou škubl, kdyţ se mu do hlavy vrátila bolest. Viděl bezduché tělo Alice Gilbertové, jak leţí před ním a z úst jí proudí krev. Pak se za jeho zády objevil stín a padl na mrtvolu. Brad se otočil, ale nikdo tam nebyl. Na nic jiného si nevzpomínal, jen na ten stín. Zvíře se mu otřelo o nohy. Bradoví se řinul po těle pot. Vzpomněl si na Cassiinu milou tvářičku. Je mu vším. Musí ji chránit před Jakem Taylorem. Ale jak to udělat, aby Jaková vraţda nevyšla najevo? Musí vymyslet nějaký plán, zdokonalit ho. Zabít Jaka je maličkost, ale zabít ho úspěšně, aby vina nepadla na něho, to je něco docela jiného. Musí se vrátit domů a všechno pořádné promyslet. Kdyţ se Brad obrátil k domovu, sestoupila mu bolest aţ do týla. Mlhou, která pokrývala zem mezi stromy, k němu doléhal hlas Alice Gilbertové. Ale Brad uţ nechtěl poslouchat Alici. Má-li zničit nepřítele, potřebuje zlé hlasy. Ale Alice mu nedávala pokoj. Ne, Brade, já nechci. „Mlč! Mlč a nemluv.“ Brade, prosím tě, neubližuj nikomu jinému. „Ne, Alice, nech mě na pokoji!“ Prosím tě. Brade! Rozběhl se směrem k domu, aby jí utekl. Zvíře mu běţelo v patách. Dosud větřilo, odkud přichází nebezpečí. Noc uţ nepřinášela útěchu. Nic nemůţe být v pořádku, dokud Jake Taylor bude ţít. Jake šel pomalu ulicí plnou mlhy. Ševynu zaparkoval pár bloků 60
od Cassiina domu. Musí se ještě jednou pokusit ji varovat, i kdyţ ho ona nechce poslouchat. Díval se nahoru na dům, protoţe si nebyl jist, které okno je její. V jednom pokoji slabě planulo světlo. Jake viděl stíny pohybující se po stěně. Nahoře na knihovně stál globus a z toho usoudil, ţe by to mohl být Cassiin pokoj. Sebral kamínek z ulice a hodil ho na okno. Musel házet třikrát, neţ se mu dostalo odpovědi. Cassie otevřela okno a podívala se ven. „Brade, to jsi ty?“ „Ne, to jsem já – Jake.“ V ulici plné mlhy bylo na chvíli ticho. „Cassie, poslouchej mě!“ „Jdi pryč, Jaku!“ Jakovi se třásl hlas. „Cassie, prosím tě, poslouchej! Brad je duševně nemocný. Má u sebe divné zvíře. Běhali spolu po parku. Brad se válel na zemi.“ „A proč ho vlastně špehuješ?“ zeptala se Cassie ostře. „Běţ domů nebo skončíš za mříţemi!“ „Cassie, prosím tě! Provede nějakou špatnost, vím to.“ Cassiiny oči se zúţily. Byla přesvědčena, ţe Jake přišel definitivně o rozum. Jak jinak by mohl vznést taková nepodloţená obvinění? „Jaku, běţ hned domů a já zapomenu, ţes tady byl!“ „Cassie –“ „Myslím to váţně, Jaku. Jdi domů nebo zavolám policii!“ Zavřela okno a zhasla.
61
X. Následující
tři týdny strávil Jack Taylor snahou, aby ho bylo co nejmíň vidět. Scéna v parku mu nahnala strach. Kdykoli spatřil ve škole na chodbě Brada, běhal mu mráz po zádech. Ještě horší bylo, kdyţ viděl s Bradem Cassii. Oba Jaka prostě ignorovali, kdyţ šli zavěšeni kolem něj na chodbě. Jako by umřel nebo spáchal nějaký neodpustitelný hřích. Jak se blíţil školní večírek na rozloučenou, dny se prodluţovaly. Jake věděl, ţe Cassie půjde v Bradově doprovodu. Byli kandidáty na nejoblíbenější studentskou dvojici. Výsledky hlasování budou oznámeny na večírku. Jake se pořád ještě obával o Cassiinu bezpečnost. Ten plíţící se zvířecí stín nebyl výplodem halucinací. Ode dne, kdy se ho Brad snaţil shodit z útesu, se však nepřihodilo nic mimořádného, ani hrozivého. Brad se choval velice dobře, coţ Jaka lekalo ještě víc. Přemýšlel, jestli na něj Brad nepošle to divné zvíře. Při vzpomínce na plavnou příšeru plíţící se mezi stromy se vţdycky otřásl. Uprostřed noci ho ryk zvířete probouzel ze spánku a z čela se mu řinul pot. Jake neřekl nikomu o neobvyklých událostech v parku, protoţe věděl, ţe dokud nebude mít nezvratný důkaz, nikdo mu neuvěří. Foresterovi byli koneckonců sloupy cresswellské společnosti a ten, kdo by chtěl odhalit jejich pomateného syna, by musel být velice přesvědčivý. Jenţe jak to udělat? Jak prokáţe, ţe Brad je nebezpečná stvůra?
62
Velká posluchárna Cresswellské střední školy byla ověšena bílými a modrými girlandami z krepového papíru – modrá a bílá byly barvy školy. Pro tuto příleţitost najala studentská rada malý orchestr a diskţokeje pro nejnovější tance. Několik řad sedadel nahradil přenosný prkenný parket, který stál před jevištěm. Scénu zakrývala tmavozelená opona. Orchestr a diskţokej mlčeli a všichni přítomní se nahrnuli před jeviště, aby vyslechli vyhlášení nejoblíbenější dvojice. Jediný student, který neočekával korunování šťastného páru s dychtivostí, byla osamělá postava, sedící v osvětlovačově budce v pozadí posluchárny. V pátek před večírkem poţádal pan Lipton Jaka Taylora, aby obsluhoval večer reflektor. Jeho povinností bylo osvěcovat určité lidi při jejich příchodu a při tanci a také zamířit reflektor na scénu při vyhlášení nejoblíbenější dvojice. Jelikoţ mezi soutěţícími byli Brad a Cassie, bude na ně Jake musit vrhnout světlo, jakmile se objeví na scéně. Jake se zaklonil v ţidli a zhluboka vzdychl. Celý večer se muset dívat, jak spolu Brad a Cassie tančí. „Probuďte se, Taylore.“ Jake skoro spadl ze ţidle. „Co se –“ Pan Lipton přišel do budky, aby ho zkontroloval. „Za chvilku začne soutěţ o nejoblíbenější dvojici, Taylore! Jste připraven?“ Jake přikývl. „Řekl bych, ţe ano.“ „Nebuďte drzý, mládenče.“ „Zatím bylo všechno v pořádku, pane Liptone. Ale kdybyste to chtěl vzít místo mě –“ „Koukejte pracovat pořádně, nebo nedostanete zaplaceno.“ Nakvašený pan Lipton odešel. Jake mu chtěl původně odmítnout, ale pak zjistil, ţe to dělá sto dolarů za večer. Namlouval si, ţe ho u reflektoru nikdo neuvidí. Můţe se za něj schovat a přitom mít Cassii na očích. Posluchárnou se rozlehl rachot bubnu. Jake se napřímil, to bylo znamení pro něho. Rozsvítil reflektor a namířil ho na předsedu nejvyšší třídy, Bobbyho Pitlocka. Nadešla chvíle vyhlášení nejoblíbenějšího studentského páru. Soutěţící dvojice pochodovaly na jevišti a Jake je sledoval svým 63
reflektorem. Nakonec vyšli Brad s Cassii. Cassie vypadala vedle Brada přešťastně. Kdyţ se soutěţící shromáţdili na jevišti, Jake rozšířil na okamţik světelný pruh reflektoru. Bobby vzal obálku se jmény vítězů a přečetl je. Diváci je přivítali hlasitým jásotem. Jake sníţil paprsek světla a zaměřil ho na Brada Forestera a Cassii Arthurovou, nejoblíbenější dvojici Cresswellské střední školy. Kapela spustila pomalý kus. Bradoví a Cassii patřil sólový tanec na jevišti a Jakovou povinností bylo sledovat je kruhem světla. Bylo to skoro, jako by je po jevišti vedl. V očích ho pálily slzy. Kdyţ tanec skončil, Jake zhasl reflektor. Jeho dnešní povinnosti skončily. Touţil jít domů a být chvíli sám. Zamkl osvětlovačskou budku a šel ke schodišti. Kdyţ se k němu blíţil, zaslechl Bradův hlas. Brad a Cassie stáli na schodech v objetí. Jake ustoupil, aby ho neviděli, a poslouchal, co říkají. „Byla jsi dneska báječná,“ řekl Brad. „Jsi můj zářící anděl.“ Jake obrátil oči k nebi a divil se, ţe mu Cassie spolkne takovou banalitu. „Já tomu pořád ještě nevěřím,“ řekla Cassie. „Ţe my dva jsme opravdu nejoblíbenější dvojice.“ Jake sebou škubl. Slyšel, jak se líbají. To byla koruna nasazená tomu příšernému večeru! „Víš co?“ řekl Brad. „Pojďme pryč.“ Jake se zamračil. „Proč?“ zeptala se Cassie. „Já se ohromně bavím.“ „Vţdyť uţ je skoro po večírku,“ řekl Brad. „Rodiče si přáli, abych tě dneska večer přivedl domů. Mají pro tebe překvapení, čekají tě. Ještě jsi u nás nebyla.“ „Nebyla, ale musím se nejdřív zeptat mamky,“ řekla Cassie. „Neptej se a pojď. Dneska je mimořádná příleţitost, mamince to nebude vadit. Chci ti něco ukázat, Cassie, něco, co jsem ještě nikdy nikomu neukázal. Bude to naše tajemství.“ „A tvoji rodiče tam budou?“ zeptala se Cassie. „Ano, oba. Moc se jim líbíš.“ „Tak dobře,“ řekla Cassie a zasmála se. „Pojďme.“
64
XI. Červený datsun 280 ZX projel řídkou mlhou, která leţela na silnici. Brad se s rukama na volantu díval přímo před sebe a vyhýbal se chuchvalcům mlhy. Jeho vnitřní hlasy mlčely. Před sebou viděl okamţik zjevení, který ho jednou provţdy osvobodí od bolesti a tíhy. Cassie seděla v autě vedle něho a opírala se o zadní opěradlo s nevinným úsměvem na hezkém obličeji. Pořád ještě nemohla uvěřit, ţe ona a Brad byli jmenováni nejoblíbenější dvojicí ve škole. Celá škola uznala, ţe se k sobě hodí a dala jim svůj hlas! Cassie přemýšlela, jestli se její známost nestává váţnou. Koneckonců ji Brad veze poprvé k nim domů, kde se setká s jeho rodinou. Jak se blíţili k parku, začal Brad poslouchat, zda neuslyší melodický hlas Alice Gilbertové. Ale Alice mlčela. Co kdyţ teď, kdyţ získal Cassiinu lásku, všechny hlasy v jeho hlavě umlknou? Spása a vysvobození jsou na dosah ruky. Cassie ho pochopí. Vysvobodí ho z utrpení a odpustí mu, co udělal Alici. Kdyţ auto vjelo na dlouhou cestu vedoucí parkem, Cassie se zamračila. Celý dům byl ve tmě. „Brade, zastav!“ Brad se na ni nevěřícně podíval. Cassie ho znova poţádala, aby zastavil. Brad konečně přibrzdil a zůstal stát. „Co je, Cassie?“ Cassie se podívala na tmavý dům. „Říkal jsi, ţe tvoji rodiče jsou dnes večer doma. Jsou nebo nejsou?“ Brada naráz zabolelo v týle. „Měli by tu být, ale…“ „Ty jsi mi lhal,“ řekla pevně. „Brade, tos neměl.“ Brad svěsil hlavu a bojoval se silami, které se v něm začínaly 65
probouzet. „Já jsem chtěl, aby to byl mimořádný večer, Cassie, jen tvůj a můj. Moji rodiče odjeli na celý víkend. Myslel jsem si jen, ţe bychom mohli být chvilku sami. Bál jsem se, ţe bys se mnou nejela, kdybys věděla, ţe tu rodiče nebudou.“ Cassie se tvářila velice váţně. „Brade, já ne…“ Ještě nikdy jí nelhal. Něco podobného jí provedl poprvé, ale zdálo se, ţe se za to stydí. Nedokázal se jí podívat do očí. „Ty mi nedůvěřuješ, Cassie?“ zeptal se kajícně. „Mělas někdy důvod mi nevěřit?“ „Promiň, Brade. Jenom – víš, ještě nikdy jsi mi nelhal. Proč sis myslel, ţe musíš lhát?“ „To není ošklivá leţ,“ řekl Brad. „Táta říká, ţe lţi jsou někdy nutné. Chtěl jsem tě jen překvapit.“ Cassie vzdychla. „Překvapená tedy jsem.“ Brad začal točit volantem, byl to poslední výjev scény, kterou právě sehrál. „Odvezu tě domů, Cassie. Zachoval jsem se nesprávně a nerad bych, abys měla zkaţený večer.“ Cassie poloţila ruku na volant. „Ne. Je to v pořádku. Chvilku můţu zůstat, Brade, ale chci, abys mi slíbil, ţe mě odvezeš domů, jakmile ti řeknu.“ „Ovšem, Cassie, slibuju.“ Brad pocítil příliv energie. Cassie nebude jako Alice. Pochopí jeho nejhlubší tajemství, jen co jí ho prozradí. Cassie se dotkla špičkami prstů jeho tváře. „Jsi moc milý, Brade. Proto jsme taky nejoblíbenější studentská dvojice.“ „Nejoblíbenější On a Ona,“ řekl Brad. Auto se rozjelo po cestě k velkému domu. „Sluţebnictvo má dneska volno,“ řekl Brad. „Já tě provedu. Rozsvítíme všechna světla v domě.“ Cassie cítila, jak jí tluče srdce. Naplnila ji varovná předtucha. Cítila, ţe dnes večer se stane něco velkého. „A teď předposlední zastávka naší prohlídky.“ Přišli do obrovské kuchyně a Brad rozsvítil. „Slavnostní fanfára! Pro tebe, Cassie.“ Strnula úţasem. Brad ukázal na stůl, pokrytý záplavou rudých a bílých růţí. Květiny byly elegantně rozházeny po celé kuchyni. 66
Uprostřed růţí byl bílý dort, na kterém bylo rudou polevou napsáno Cassiino jméno. Jak mohla pochybovat o svém milém? „Brade, to je krása! Já prostě nemám slova.“ Vrhla se mu kolem krku a políbila ho na rty. Brad se od ní po několika vteřinách odtrhl. „To ještě není všechno. Mám pro tebe ještě něco.“ Z kapsy smokingu vytáhl černou čtverhrannou krabičku. „Tohle je pro tebe, Cassie.“ Zaváhala. „Co je to?“ „Jen si to vem!“ Cassie se aţ zajíkla, kdyţ otevřela krabičku. Byl v ní široký zlatý prsten s emblémem Cresswellské střední školy. Na vnitřní straně zlatého krouţku byly vyryty Bradový iniciály. „Ten je krásný,“ řekla Cassie. „Dal mi ho udělat táta trochu předčasně,“ řekl Brad. „A já bych chtěl, abys ho nosila ty, Cassie. Budeš ho nosit?“ Byla téměř překonána. Přikývla. „Budu.“ Dlouze se políbili. Brad ji těsně objal a tiskl ji k sobě. Nadešel čas, aby představil Cassii svou aţ doposud jedinou blízkou duši. Zdvihl jí bradu a podíval se jí hluboko do očí. „Cassie, máš mě ráda?“ Přikývla. „Ano, mám, Brade.“ „Cassie, chtěl bych tě seznámit ještě s někým. S někým, kdo je mi blízký.“ Cassie se rozhlédla po kuchyni. „S tvým přítelem? Je tady?“ „S přítelkyní,“ řekl Brad. „Pojď!“ „S přítelkyní?“ Brad vzal Cassii za ruku a vedl ji přes kuchyni dozadu. Kdyţ vyšli z domu do mlhavé bezměsíční noci, zmocnil se jí neklid. Brad ji vedl ke dveřím v boční stěně domu. „Brade, kam jdeme?“ „Uvidíš.“ Brad byl jako zelektrizovaný. Nemohl se dočkat, aţ konečně svěří své tajemství někomu, kdo ho miluje. Otočil klíčem ve dveřích do sklepa. „Kam jdeme, Brade?“ 67
„Snaţ se chovat tiše,“ řekl jí šeptem. „A ţádné zbrklé pohyby.“ Cassie zaváhala, kdyţ Brad začal sestupovat po schodech do suterénu. „Brade, je tady taková tma! Měl bys mě snad radši zavézt domů.“ Brad si jí nevšímal. Místo toho otočil vypínačem. Na schodech se rozsvítila slabá ţárovka. „To není problém. Vidíš, uţ je tu světlo!“ Zadívala se do tmy. „Brade, kdo je tam dole?“ Brad pokrčil rameny. „Moje kočka. Říkám jí Alice. Musím ji nakrmit.“ Cassie to popudilo. „Kočka? Pročs to neřekl hned?“ „Nevěděl jsem, jestli máš ráda kočky.“ „Miluju kočky,“ odpověděla Cassie. Brad jí sevřel pevně ruku a vedl ji dolů do suterénu. Jak sestupovala, ucítila, ţe zdola vychází příšerný puch. Přesto následovala Brada, i kdyţ slabé světlo ţárovky působilo strašidelně. V přítmí suterénu neviděla však Cassie nic neobvyklého. Místnost byla zařízena jako dílna, byly tam nástroje a u stěny pracovní stůl. Pak se však ve tmě ozvalo hluboké hrdelní zavrčení. „Brade!“ Cassie vykřikla, kdyţ se ze tmy před nimi vynořil panter. V černých očích se světlo jediné ţárovky odráţelo jako tečka. Obrovská šelma vyskočila přímo proti Bradoví. Cassie ztuhla. Ta šelma roztrhá Brada na kusy! Ale zvíře se postavilo na zadní nohy, poloţilo přední tlapy Bradoví na ramena a začalo mu olizovat obličej. Cassie se celá roztřásla. „Brade?“ Hladil šelmu po dlouhé šíji. „Není to krasavice, Cassie? Alice je floridský panter, vzácný černý exemplář. Vloni mi ji přivezl táta. Našel ji jednou na lovu. Její matka byla mrtvá, a tak ji táta přivezl z Floridy aţ sem. Vychoval jsem ji, Alice myslí, ţe jsem její matka.“ Cassie se točila hlava a od puchu v suterénu se jí dělalo špatně. Nepřála si nic, neţ aby ji Brad okamţitě odvezl domů. „Brade, poslouchej mě!“ Promluvila hlasitěji a panter na ni zavrčel. Ucouvla a uhodila se o pracovní stůl. 68
„Něco se ti nelíbí, Cassie?“ zeptal se Brad suše. „Chci domů, Brade! Teď hned?“ Šelma znovu zavrčela. Brad se usmál. „Ale já ti toho chci ještě tolik říct!“ Cassie nespouštěla oči ze skelného pohledu velké šelmy. „Prosím tě, Brade! Slíbils, ţe mě odvezeš domů, aţ budu chtít. Chci teď!“ Brad přimhouřil oči. „Já bych řekl, ţe tu zůstaneš.“ „Ne, Brade, já nechci.“ Škubl sebou a chytil se za čelo, jak mu hlavou projela bolest. Totéţ řekla Alice, neţ ho odmítla. Ta slova mu znova zazněla v hlavě. Ne, Brade, já nechci! „Alice, přestaň,“ vykřikl. „Nemůţeš mě opustit! Ty –“ Byla to coura. Brad viděl Alicino tělo, kdyţ na ně padl ten stín. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. V zmučené mysli duněla jen ozvěna hlasu. Má, co si zasloužila. Zakopej ji, ty idiote! Ne, Brade, já nechci! Brad se chytil rukama za hlavu. „Mlčte! Mlčte všichni!“ Šelma opět vydala nepřátelský zvuk. Cassie začala pomalu ustupovat ke schodům. Na okamţik se jí zdálo, ţe úspěšně. Šelma však opět zavrčela a Cassie se obrátila na útěk, ale zakopla na vysokých podpatcích a klopýtla. Panter divoce zařval. Cassie se vyzula ze střevíčků a běţela nahoru po schodech. Kdyţ se konečně octla na vzduchu, bušilo jí srdce k prasknutí. Rozběhla se směrem ke skupině stromů za domem. Jak se všechno najednou zkazilo! Kéţ by se probudila z toho zlého snu a byl tu ten dřívější Brad! Kdyţ Cassie doběhla ke stromům, ohlédla se. V mlze se nezdálo, ţe by za ní někdo běţel. Třeba ji Brad nechá na pokoji? Otočila se a podívala na vysokou kamennou zeď. Bude ji musit přelézt a utíkat. Najednou se na ni něco vyřítilo ze tmy a panter ji srazil k zemi. Poloţil jí tlapy na ramena a přitiskl ji k mokré hlíně, která pokrývala hrob Alice Gilbertové. A ještě k tomu stál nad ní Brad a na rtech mu 69
hrál krutý úsměv. „Myslel jsem, ţe jsi jiná, Cassie. Myslel jsem, ţe mě pochopíš. Ale jsi stejná jako všechny ostatní. Říkáš, ţe mě máš ráda, ale není to pravda.“ „Brade, prosím tě!“ „Nepros,“ řekl. „Kdyţ uţ musíš zemřít, zachovej si aspoň důstojnost. Připrav se na smrt.“ „Brade, neubliţuj mi!“ Ošklivě se zachechtal. „Dovolím ti, abys vstala. Ale dej si pozor a nekřič, nebo tě moje přítelkyně zardousí!“ Cassie se celá třásla, kdyţ se zdvihla ze země. Brad ji popadl a odvlékl zpátky do domu, kde jí svázal ruce i nohy a do úst jí strčil roubík. Pak odvedl zvíře zpátky do sklepa, hodil si Cassii přes rameno a odnesl ji do garáţe. Potřeboval auto s kufrem. Cassie sotva dýchala, kdyţ ji poloţil do kufru otcova salónního vozu. „Ne, abys cekla,“ řekl Brad. Zabouchl víko kufru a Cassie se octla ve tmě. Hlasy naléhaly na Brada, aby Cassii shodil z útesu na Indiánské vyhlídce. Můţe klidně tvrdit, ţe její smrt je nešťastná náhoda, ţe ztratila rovnováhu, kdyţ se tam spolu procházeli. Všichni mu uvěří, je přece absolutní jednička Cresswellské střední školy. Jeho pověst je bez poskvrny. Projde mu absolutně všecko.
70
XII. Cassie leţela v kufru bez hnutí a snaţila se dýchat, ačkoli ji dusila tma a kouř z výfuku. Cítila kaţdý hrbol a zatáčku, kdyţ ji vůz unášel do záhuby. Po nějaké době auto prudce zabrzdilo, ale motor běţel dál. Cassii bolelo celé tělo. Napínala sluch, aby přes zvuk motoru rozeznala, co dělá Brad. Konečně se kufr otevřel a Brad se objevil. Vytáhl ji ven a pustil, takţe se sesunula na tvrdou zem. Přestoţe měla roubík v ústech, Cassie zasténala. Pak pocítila, jak se jí nohy a ruce uvolnily. Brad přeřízl pouta. Škubl s ní, aţ se postavila na nohy, a vytáhl jí roubík z úst. „Nemůţu tě nechat svázanou,“ řekl jí odporným tónem. „Musí to vypadat, jako ţe jsme byli na procházce, kdyţ jsi spadla.“ Cassie se dala do křiku, seč jí hrdlo stačilo. Brad se zlověstně zachechtal. Vlny pod útesem burácely tak, ţe ji nemohl nikdo zaslechnout. Brad se k ní naklonil a přiloţil jí rty k uchu. „Pojďme, projdeme se nahoře po útesu. Musel jsem zastavit tam, kde je zábradlí nízké, aby to vypadalo, ţe jsi opravdu ztratila rovnováhu a zřítila se.“ „Ne, Brade, prosím tě, ne –“ Brad ji popadl a táhl ke kraji útesu. Cassiino tělo zmalátnělo, byla bezmocná. Nohy se jí podlamovaly a potácela se, ale Brad ji nepouštěl a vlekl ji k okraji kamenitého srázu. „Spadneš,“ šeptal Brad. Zřejmě se výborně bavil. „Bude to tragická událost. Celé město o ní bude mluvit a já budu naříkat nad tvým hrobem, kdekdo mě bude litovat. Vyjde to, protoţe mi lidi 71
věří.“ Cassie slyšela, jak hluboko dole naráţejí vlny na břeh. „Ne!“ Kdyţ se blíţili k okraji útesu, projel jí tělem nával energie. Začala se s Bradem prát. Dobrovolně z útesu nespadne! Brad jí sevřel zápěstí. „Mohlas mít všechno, Cassie! Byli bychom spolu zůstali navţdycky. Dokonalá dvojice. Nej – au!“ Cassie ho kopla do holenní kosti, takţe byl nucen ji pustit. Rozběhla se, ale on ji dohonil, vrhl se na ni, srazil ji a přitiskl na cestičku. „Nebylas spokojená,“ řekl chraptivě. „Soudilas mě, myslelas, ţe jsem špatný, protoţe jsem udělal to, co jsem udělal.“ Pustil ji a vstal. Cassie se snaţila odlézt od něho pryč, ale Brad uţ byl u ní a jedním trhnutím ji postavil na nohy. Snaţila se ho uhodit, poškrabat mu nehty obličej, ale on ji opět chytil za zápěstí. „Chtělas mě opustit a teď to tedy uděláš – nadobro!“ Cassie bojovala ze všech sil, kopala a křičela, kdyţ ji opět táhl na okraj propasti. Hlasy ho nabádaly, ať si pospíší, ať s tím skoncuje. Stačí skočit do nastartovaného auta a ujíţdět do města, kde oznámí, co se stalo. Cassie si odpyká, ţe ho odmítla, a jemu to projde. „Brade, prosím tě, nikomu nic neřeknu, jen mě pusť! Slibuju ti, ţe budu mlčet!“ Ví příliš mnoho, zab ji. Má, co si zasloužila. Byla to coura. „Brade, prosím –“ „Zemřeš, Alice. Máš, co sis zaslouţila! Jsi coura!“ Alice? Alice Gilbertova? Dívka, která zmizela? Teprve teď Cassie pochopila, ale uţ bylo pozdě. Na chvíli povolila svaly a předstírala, ţe omdlévá. Kdyţ ji Brad popadl do náručí, rychle zdvihla nohu a vrazila mu koleno do slabin. Brad se přelomil v pase a pustil ji. Cassie klopýtala k stojícímu vozu. Kéţ se jí podaří dostat se za volant, neţ se Brad vzpamatuje, a dojet do města dřív, neţ jí ublíţí! Otevřela dvířka, ale na rameno jí dopadla ruka a zabránila jí nasednout. Brad ji sevřel v medvědím objetí a znova ji začal táhnout k útesu. 72
„Pusť, Brade!“ Má, co si zasloužila. Byla to coura. Zápasili spolu na okraji útesu. Brad se ji snaţil dostat přes ochranné zábradlí. Ale neţ ji stačil shodit, zalilo je světlo automobilových lamp. V záři dvou reflektorů Brad ztuhl jako divoké zvíře zastiţené v noci uprostřed dálnice. Cassie vykřikla o pomoc, ale Brad ji přehodil přes zábradlí do tmy. Jak Cassie padala, chytila se rukama za výčnělek útesu. Visela tam ve tmě za ruce, pod sebou hluboký sráz. Brad zdvihl nohu a chystal se jí dupnout na prsty. „Ne,“ zařval někdo. A najednou tam Brad nebyl. Cassie slyšela nad sebou mručení a dupot. Poslední silou paţí se vytáhla nahoru. Kdyţ se opět postavila za zábradlím na nohy, viděla před vozem dvě zápasící postavy. „Jaku!“ vykřikla. Brad se rozmáchl a udeřil Jaka pěstí do ţaludku. Jake se předklonil a dopadl na kolena. Brad se rozběhl k vozu. Cassie sebrala těţký kámen a hnala se na Brada. Kdyţ kámen zdvihla nad hlavu, stál právě před otevřenými dvířky do vozu. Obrátil se a spatřil kámen aţ ve chvíli, kdy ho po něm hodila. Netrefila se, ale uţ na tom nezáleţelo. Jak Brad viděl letící kámen, uhnul a dopadl na přední sedadlo vozu. Přitom zavadil rukou o řadicí páku. Auto sebou škublo a rozjelo se. Brad zaječel, ale uţ se nedalo nic dělat. Vůz prorazil zábradlí a zřítil se i s Bradem do vody. Kdyţ vůz zmizel ve tmě pod útesem, Cassie vykřikla a zakryla si obličej rukama. Jake vstal, dokulhal k ní a objal ji kolem ramen. Cassie se celá třásla. Poloţila Jakovi hlavu na prsa a rozplakala se. Jake upíral pohled na tmavé vody zátoky pod majákem. „Tak,“ řekl. „Je pryč.“ „Já jsem ho zabila,“ odpověděla Cassie. „Je to moje vina.“ Jake ji pohladil po vlasech. „Ba ne, zabil se sám. Nic jiného si nezaslouţil. Chtěl udělat totéţ tobě.“ Cassie se mu vytrhla. „Musíš jít tam dolů, Jaku! Musíš se 73
přesvědčit!“ Jake se zamračil. „Já dolů nepolezu. Mohl bych se taky zabít.“ „Je tady jedna kratší cesta,“ odpověděla Cassie. „Není moc daleko a vede aţ k moři.“ „K místu, |Odkud vjíţdějí výletní lodi?“ „Musíme to zkusit, Jaku.“ „Cassie, ta cesta je mizerná. A není přístupná veřejnosti. Ale i kdyby byla, nechtěl bych po ní jet v noci.“ „Co kdyţ ještě ţije?“ zeptala se Cassie. „Tenhle pád nemohl přeţít.“ Cassie se podívala Jakovi do očí. „Co kdyţ ţije a mohli bychom ho zachránit? Nemůţeme ho nechat jen tak umřít!“ „Snaţil se nás zabít.“ Poloţila mu ruku na rukáv. „Přece nechceme být jako Brad, Jaku.“ Jake vzdychl. „Tak dobrá,“ řekl váhavě. „Pojď, ať to máme za sebou!“ Běţeli zpátky k ševyně. Jake jel za Bradem a Cassii od chvíle, kdy na večírku vyslechl jejich rozhovor. Div neomdlel, kdyţ zjistil, ţe Brad vyjíţdí z parku v autě sám. Myslel, ţe Brad Cassii zabil. Kdyţ dorazili k zakázané cestě, musel Jake vystoupit a odstranit závoru. Byl na ní nápis Vjezd pod pokutou zakázán. Dojel s ševynou aţ k vodě. „Neměli bychom tu vůbec být,“ řekl krátce. „Prosím tě, Jaku.“ Byl vším tak ohromený, ţe se ani nehádal. Vystoupili z vozu a nechali světla rozsvícená. Cassie ukázala na vodu. „Tamhle.“ Vlny s bílými hřebínky se tříštily o tmavou masu skal. Ale ve světle automobilových lamp zahlédl Jake kousek pneumatiky vyčuhující z vody. Převrácený salónní vůz byl téměř celý pod vodou, ale Jake do ní vlezl, i kdyţ byla studená, a brodil se k němu. Vůz leţel na střeše. Takový náraz nemohl Brad přeţít, vţdyť vůz byl zmáčknutý na placku! Jake se potopil a snaţil se otevřít aspoň jedna dvířka, ale marně. Nešla otevřít ani okénka. Střecha byla promáčknutá aţ dolů k volantu. Brad musí být mrtev, zůstal-li uvnitř! 74
Cassie viděla Jaka, jak se brodí zpátky k ní. „Cos našel?“ zavolala. Jake potřásl hlavou. Byl promočený a v přímořském větru mu bylo zima. Dokulhal zpátky ke Cassii a pustil topení. Cassie si sedla vedle něho. Byla bledá a zneklidněná. Ve svých večerních šatech, roztrhaných a ušpiněných, jak se prala s Bradem, vypadala uboze. „Vraťme se do města,“ řekl Jake. Cassie přikývla. „Tohle je příšerné,“ řekla jako omámená. „My jsme ho prostě zabili.“ Jake neztrácel čas couváním zpátky na zakázanou cestu, po které přijeli. Zamířil na hlavní silnici a kdyţ přijeli k cestě, vystoupil a dal zpátky závoru. Pak se mlčky rozjeli do Cresswellu. „Vţdycky jsem si přál být na večírku s tebou,“ řekl Jake, „ale takhle jsem si to nepředstavoval.“ „Jaku, promiň,“ řekla Cassie. „Měl jsi pravdu.“ „Na to nemysli,“ řekl Jake. „Brad byl přesvědčivý. Ale uţ je to pryč.“ „Co budeme dělat, Jaku? Brad je mrtvý.“ Potřásl hlavou. „Já nevím.“ Cassie se k němu otočila se slzami v očích. „Musíme jít za šerifem, Jaku. Musíme mu říct pravdu.“ Jake nesouhlasil. „Zbláznila ses?“ „Musíme mu říct pravdu, Jaku.“ „Brad si nic jiného nezaslouţil,“ odpověděl Jake. „Aţ ho najdou, budou si myslet, ţe to byla nehoda.“ „Ale šerif se mě na něj bude ptát,“ řekla Cassie. „Byla jsem s Bradem celou noc. Co řeknu pak?“ Jake se na chvilku zamyslel. „Tak dobře. Řekni, ţe tě Brad odvezl po večírku domů. Co se dělo dál, nevíš.“ „Nemůţu lhát, Jaku. Prostě nemůţu. A kromě toho tam najdou stopy po tvých pneumatikách. Byl jsi na útesu. Nebylo by lepší říct pravdu hned?“ Jake si odevzdaně povzdechl. „Dobře, Cassie. Hned ráno půjdeme za šerifem.“ „Ne,“ odpověděla Cassie. „Půjdeme tam teď.“
75
XIII. Šerif Tommy Hagen vylezl z postele, kdyţ mu jeho zástupce řekl, ţe v noci došlo k smrtelnému úrazu. Hagen přispěchal do kanceláře v civilních šatech a usedl za svůj stůl. Růţolící, zrzavý představitel zákona seděl a poslouchal nepravděpodobný příběh, který mu vyprávěli dva rozechvělí studenti. Trvalo jim skoro hodinu, neţ všecko vylíčili. Jake se zaklonil na ţidli, kdyţ domluvil. Po doznání se cítil líp. I Cassie se po pravdivé výpovědi uklidnila. Vzdychla a sloţila ruce do klína. Šerif Hagen zavrtěl hlavou. „Tak si to zopakujme, abych v tom měl jasno. Brad Forester se vás oba pokusil zabít, ale sjel z útesu v otcově autě. A ještě k tomu má u nich v parku nějaké divoké zvíře.“ „Pantera,“ řekla Cassie. „Brad mi povídal, ţe mu ho otec přivezl z lovu na Floridě.“ Hagen hvízdl, jako by právě vyslechl nějakou báchorku. „Já vím, ţe včera večer pořádala Cresswellská střední škola večírek na rozloučenou. Neděláte si ze mne legraci? Nevsadili jste se, ţe za mnou přijdete a něco mi nabulíkujete? Protoţe mně se to zrovna k smíchu nezdá.“ „Říkáme vám pravdu,“ trval na svém Jake. „Brad Forester je jeden z nejslušnějších mládenců v našem městě,“ odpověděl šerif. „Je to správný kluk.“ „On to jen tak dělá,“ řekl Jake. „Oklamal kaţdého. Má dvě tváře. Chtěl mě podpálit, vytlačit mě ze silnice, Cassii se snaţil shodit z útesu –“ „Úmyslně přejel psa,“ řekla Cassie smutně. 76
„Mluvíme pravdu, pane Hagene.“ Šerif po nich zašilhal. „Dobrá,“ řekl konečně. „Moji lidé se na to podívají. Vy dva půjdete domů.“ „Ne,“ odpověděla Cassie. „Já chci zůstat tady.“ Hagen vzdychl. „Rodičům jste o tom neřekli, co?“ „Zavolala jsem po cestě mamce,“ řekla Cassie. „Je rozčilená, ale věří mi.“ Hagen se ušklíbl. „Dobrá. Počkáme, aţ co řeknou moji lidé, a pak se do toho pustíme. Nechci dělat zbytečný poprask, nebude-li to nutné.“ „Mluvíme pravdu,“ řekl Jake znova. Šerif přimhouřil oči. „Kvůli vám, pane Taylore, doufám, ţe je to tak.“ Cassie viděla před sebou Brada. Jeho tvář vystoupila ze tmy a blíţila se k ní jako maska smrti. Na ramenou cítila jeho ruce. Tlačil ji pod hladinu a snaţil se ji utopit v černých vodách zátoky. Cassie vykřikla ze spaní a otevřela oči. Někdo stál nad ní. Měl ruce poloţené na jejích ramenou a snaţil se ji vyburcovat k vědomí. Cassie usnula na pohovce v šerifově kanceláři. „Jaku! Je všechno v pořádku?“ „Šerif se vrátil,“ řekl Jake. „Myslím, ţe v zátoce něco našli.“ Cassie se s úlevou posadila. Byla ráda, ţe se probrala z hrozného snu. Podívala se na hodiny. Byla neděle ráno, skoro šest hodin. Šerif se vrátil do kanceláře a posadil se za svůj stůl. Jake a Cassie usedli naproti němu. Šerif Hagen se tvářil divně. „Vy dva jste se pokusili vodit mě za nos. co, Taylore?“ Jake vykulil oči údivem. „Coţe?“ Šerif se zaklonil na ţidli. „Moji lidé byli u zátoky, ale ţádný salónní vůz nenašli.“ „Musí tam být,“ řekla Cassie. „Viděla jsem ho, já a Jake taky.“ Hagen potřásl hlavou. „Jeli aţ na konec té zakázané cesty, ale nenašli vůbec nic. Dokonce jsme tam poslali potápěče, který se potopil aţ na dno, ale taky nic neviděl.“ Jaka, který seděl na krajíčku ţidle, se zmocnil starý známý pocit 77
bezmoci. „To ale není moţné, pane Hagene! Brad se zřítil z útesu. Prorazil zábradlí a spadl’do moře.“ „Zábradlí je proraţené,“ odpověděl šerif. „A jsou tam stopy od pneumatik. Některé z nich patří k tvému vozu, Taylore.“ Jake nevěřil svým uším. „Řekl jsem vám přece, ţe jsem jel za Bradem a Cassii, protoţe jsem se bál, ţe jí něco udělá!“ „A co Bradová mrtvola?“ Cassie téměř křičela. „Našli jste ji?“ „Prohledali jsme celou zátoku,“ odpověděl Hagen, „ale zatím jsme na nic nepřišli.“ Cassie se roztřásla. „Udělal to znova. Uţ neţije a přesto oklame kaţdého!“ „My jsme viděli, jak se zřítil,“ řekl Jake. „Auto dopadlo na střechu. Asi tak třicet metrů od břehu.“ Hagen upřel oči na Jaka. „Promluvme si o těch stopách po pneumatikách, Taylore. Za celým tímhle nesmyslem jsi ty, ţe mám pravdu?“ „Řekl jsem vám, ţe jsem sledoval Brada a Cassii.“ „Proč?“ „Protoţe jsem věděl, ţe Brad se pomátl.“ odpověděl Jake. Hagen se zavrtěl na ţidli. „Abys věděl, Taylore, můj zástupce mi řekl, ţe před nedávnem jsi málem spadl z útesu ty. Brad Forester se ti snaţil pomoct, ale ty jsi ho obvinil, ţe tě vytlačil ze silnice.“ „A je to pravda, udělal to,“ řekl Jake. „A pak předstíral, ţe já jsem ztratil vládu nad vozem. Musíte nám věřit. Říkáme vám pravdu.“ Šerif obrátil přísný pohled na Cassii. „Slečno Arthurová, vy máte s Bradem známost. Jestli je pravda to, co říkáte, proč jste ho nepodezírala uţ dřív?“ Cassie sklopila oči. „Oklamal mě. Přetvařoval se. Brad je mistr v klamání lidí.“ Hagen se naklonil dopředu a poloţil ruce na stůl. „Teď vás pošlu domů,“ řekl. „A taky zavolám vašim rodičům a řeknu jim, ţe jste mě svými výmysly připravili o drahocenný čas.“ Jake ukázal na dveře. „Zajeďte k Foresterům. Vezměte si zatykač a prohledejte celý dům i park. V suterénu najdete Bradová mazánka.“ „Já jsem k nim uţ volal,“ řekl šerif. „Sluţebná mi řekla, ţe Brad 78
odjel na zbytek víkendu za rodiči.“ „To není moţné,“ vykřikl Jake. „Říkám vám pravdu. Brad se zřítil i s autem z útesu.“ Cassie seděla zpříma a upírala hnědé oči na šerifa. „Pane Hagene, musím vám něco říct. Myslím, ţe Brad nějak souvisí se zmizením Alice Gilbertové.“ „Tady uţ ale přestává kaţdá legrace, slečinko!“ Cassie se nedala zviklat. „Kdyţ Brad přišel rozum, začal mi říkat Alice. A Alice se jmenuje panter, kterého tam má.“ Hagen se vztyčil za stolem. „Slečno Arthurová, mě ani nenapadne podezírat Foresterovy. Je to jasné? Jděte domů a my zapomeneme, ţe jste tu byli, jenom zavolám vašim rodičům.“ Jake a Cassie seděli jako opaření. Nemohli uvěřit, ţe šerifovi lidé nenašli Brada ani jeho vůz. Hagen si odkašlal. „Posílám vás oba domů,“ řekl mrzutě. „Vypadněte odsud a víckrát se mi tu neukazujte!“ Jake a Cassie vyšli z úřední budovy. V denním světle vypadala celá záleţitost jako špatný sen. „Chceš jít domů?“ zeptal se Jake. Cassie přikývla. „Čekají nás nepříjemnosti.“ „Teď aspoň vidíš, jaké to bylo pro mě,“ řekl Jake. „Nikdo nám nevěří, i kdyţ si myslíme, ţe jsme zabili Brada v sebeobraně.“ „Ach, Jaku!“ Cassie ho prudce objala a rozplakala se. „Odpusť mi, ţe jsem se k tobě tak špatně chovala!“ „To je v pořádku,“ odpověděl. „Odvezu tě domů.“ Jake nastartoval ševynu a zamířil ke Cassiinu domovu. Byl by rád věděl, jak dlouho bude trvat, neţ mrtvola Brada Forestera vyplave na hladinu zátoky. Kdyţ Cassie vešla do domu, matka, oblečená do kostela, uţ čekala. Byl skoro čas k odchodu, chtěla-li stihnout nedělní školu, kde učila. „Cassie, jsi v pořádku?“ Cassie byla tak vyčerpaná, ţe uţ nemohla ani plakat. „Já teď nechci mluvit, mami, nemůţu.“ Paní Arthurová se zřejmě nezlobila, spíš byla plná starostí. „Právě jsem mluvila s šerifem. Říká, ţe nenašli mrtvolu ani vůz a 79
moc ho mrzelo, ţe jste si z něho takhle vystřelili. Cassie, co se vlastně děje?“ Cassie vzdychla. „Vím, co jsem viděla, mami. Bylo to tak, jak jsem ti to včera popsala. Brad se mě snaţil zabít. A kdyţ jsem po něm chtěla hodit kamenem, spadl i s autem z útesu.“ Paní Arthurová jí poloţila ruce na ramena. „Já ti věřím, holčičko. Ale teď musím jít do kostela. Chtěla jsem zajít po mši do Portervillu za tetou Martou, ale myslím, ţe se radši vrátím, abych tu byla s tebou.“ Cassie ucouvla. „To není nutné, mami.“ „Chtěla bys jít se mnou do kostela?“ „Půjdu příští týden,“ odpověděla Cassie. „Je mi trochu nanic.“ „Cassie –“ „Prosím tě, mami! Jdi za tetičkou, prosím tě! Postarám se o Andreu. Kde je vlastně?“ „Spala u Stefanie,“ řekla paní Arthurová. „Bude u ní celý den po kostele. Po večeři ji Stefaniina maminka přiveze autem.“ Cassie roztrţitě přikývla. Řekla pravdu. Co jiného můţe udělat, kdyţ jí nikdo nevěří? Netouţila po ničem, neţ po spánku – zapomenout aspoň na pár hodin! „Nic mi nebude, mami.“ Paní Arthurová objala dceru ještě jednou. „Věřím ti, Cassie. Jsi moje hodná holčička! Vrátím se v osm, nejpozději v devět, to ti slibuju.“ Cassie matce poděkovala a dopotácela se do svého pokoje. Vyjít po schodech ji stálo poslední zbytek energie. Ani se neobtěţovala se svlékáním roztrhaných šatů a padla na postel. Sotva Cassie zavřela oči, upadla do dlouhého a neklidného spánku. Zdálo se jí o tmavých vlnách zátoky zalévajících břeh a mrtvolu Brada Forestera. Brad připlaval aţ k ní, na křečovitě staţeném obličeji mu ustrnula maska smrti. Cassie se s výkřikem probudila z příšerného snu. Posadila se na posteli. Po její levici se cosi pohnulo a mířilo k oknu. Podívala se k otevřenému oknu. Venku uţ se šeřilo. Spala celý den a probudila se teprve teď. Na okenním rámu viselo cosi tmavého. Postava tam chvíli trčela, podobná chrličům na hradních věţích. 80
„Kdo je tam?“ „Cassie!“ Zvuk známého hlasu naplnil místnost. Cassii uhodilo něco do prsou. Zamţikala a postava v okně zmizela. Sáhla po vypínači a rozsvítila lampu vedle postele. Předmět, který ji udeřil do prsou, jí teď leţel na klíně. Cassie zdvihla předmět ke světlu a roztřásla se od hlavy k patě. „Ach ne!“ Vyskočila z postele a seběhla dolů, cestou rozsvítila všechna světla v obýváku. Matka dosud nebyla doma a také Andrea byla ještě u přítelkyně. Cassie byla úplně sama. Zdvihla sluchátko a rychle vytočila Jakovo číslo. „Jaku, to jsem já, Cassie. Honem sem přijď! Brad nezemřel.“ „Jak to víš?“ zeptal se. „Protoţe jsem se právě probudila a našla na prsou deník Alice Gilbertové.“ Cassie čekala na Jaka v obýváku. V rukou svírala růţový deník, který patříval Alici Gilbertové. Její jméno bylo krasopisně napsané dole na přední desce sešitu. Vedle jména menším, ale stejně úhledným písmem stála i její adresa. Cassiino podezření ohledně Brada a Alice se potvrdilo. Cassii se nezdálo moţné, ţe by Brad byl doopravdy ţiv, ţe nějakým zázrakem přeţil pád z útesu. Ale musí to být pravda! Snad jen zázrak ho zachránil před rozdrcením ve spleti zkrouceného kovu. Cassie se podívala na zašpiněné desky deníku. Nezachránil-li si Brad ţivot, můţe mít někoho, kdo mu pomáhá při jeho nekalých činech. Bylo by to pochopitelnější neţ představa, jak Bradová mrtvola vylézá z mokrého hrobu a znova jí nahání hrůzu. Chystala se otevřít deník, kdyţ ji vyrušil nějaký zvuk zvenčí. Zatajila dech. Někdo hlasitě zaklepal na dveře. „Cassie?“ „Jaku, díky bohu!“ Vrhla se mu kolem krku, sotva vešel. „Já jsem tak ráda, ţe jsi přišel! Jsi tu rychle.“ „Cassie, co se děje? Třeseš se jak osika. A cos to povídala o 81
Bradoví?“ Ucouvla a podívala se mu do očí. „Jaku, byl tu Brad! Slyšela jsem ho, volal mě jménem. Vlezl ke mně oknem a nechal mi tu tohle.“ Podala mu deník. Jake ţasl. „Deník Alice Gilbertové? To je k neuvěření.“ „Já se bojím, Jaku.“ Sedli si na pohovku a pustili se do čtení. Jake potřásl hlavou a hvízdl. „Alice se potají scházela s Bradem, to je jasné. Uvádí ho jménem. Poslouchej: ‚Musím se s Bradem rozejít. Mám ho ráda, ale on je problém.‘ Podtrhla on. Proč asi?“ Cassie ukázala na jiný odstavec. „Tady. – ‚Mám ráda Brada, ale něco není v pořádku. On mi dělá starosti. S ním se necítím dobře.‘ Pořád podtrhává stejná slova, on a s ním. A podívej! Naposledy psala do deníku dva dny předtím, neţ zmizela.“ Jake přečetl zápis nahlas: ‚Rozcházím se s Bradem. Je konec‘ To tedy byl konec. Aţ příliš konečný. Cassie odvrátila oči a opřela se o pohovku. „Brad se mě snaţil zabít. Vsadím se, ţe zabil Alici.“ „Třeba ještě ţije,“ napadlo Jaka. „Zmizela, ale nezbyla po ní ţádná stopa.“ Cassii jako by ovanul proud studeného vzduchu. Zachvěla se. „Je naţivu, Jaku, cítím to. Brad ţije.“ Jake se zamračil a zavřel deník. „Jak by přeţil takový pád? To se přece nemohlo podařit ani Bradoví!“ „Ţe ne?“ odpověděla Cassie. „Kolikrát se stalo, ţe něco provedl a nikdo nic nepodezíral? Kolikrát oklamal všechny kolem sebe?“ Jake vzdychl. „Chápu, jak to myslíš. Brad –“ Cassie mu poloţila ruku na paţi. „Pst! Poslouchej!“ U předních dveří se uţ podruhé ozvaly kroky. Podívali se tam. Klika se otočila a dveře se skřípavě otevřely. „Ahoj, Cassie!“ Do obýváku vběhla Andrea. Vrátila se od kamarádky. Cassie vyskočila, běţela k sestře a objala ji. „Já jsem tak ráda, ţe jsi doma, Andreo.“ 82
„Tohle si odneseš, Cassie! Nemáš tu mít chlapce, kdyţ mamka není doma. Porušuješ pravidla.“ „Ahoj, Andreo,“ řekl Jake. Znali se od vidění, ale doopravdy se sešli poprvé. „Ahoj,“ odpověděla dívka rozpačitě. Cassie. šoupla Andreu ke schodům. „Jdi hned do svého pokoje. Zavři za sebou dveře a přesvědč se, ţes je zamkla.“ Andrea se polekala. „Co je?“ „Nic,“ odpověděla Cassie. „Mamka se vrátí kaţdou chvíli. Jdi do svého pokoje a čekej. Všechno bude v pořádku.“ Andrea vyběhla po schodech a zamkla se v pokoji. Cassii mrzelo, ţe ji postrašila, ale chtěla, aby Andrea byla v bezpečí. Není třeba, aby se zamíchala do jejich záleţitostí. Jake seděl dosud na pohovce a prohlíţel si deník. „Tohle je ale prapodivná záleţitost, Cassie. Co se vlastně děje?“ Cassie si opět sedla vedle něho. „Jaku, musíme jít znova za šerifem.“ Jake zavrtěl hlavou. „Jak myslíš, ţe to bude vypadat, kdyţ přijdeme k Hagenovi do kanceláře s tímhle deníkem a řekneme, ţe ti ho tu nechal Brad? Jak to bude vypadat, aţ voda vynese Bradovu mrtvolu?“ „Není mrtvý,“ trvala na svém Cassie. „Vím to určitě.“ „Uděláme ze sebe blázny. Šerif bude přesvědčený, ţe je to zas nějaký výmysl. Budeme rádi, kdyţ nás nezavřou.“ Cassie mu vytrhla deník. „Máme tohle! Je to aspoň něco.“ Jake nesouhlasil. „Jen nás kvůli tomu zavřou. Ještě mě obviní, ţe mám prsty ve zmizení Alice Gilbertové.“ Cassie upírala oči na podlahu. „Já vím, ţe Alice je někde v tom jejich parku. Pravděpodobně ji zabilo to zvíře a Brad ji zakopal tam v těch stromech, kdes ho viděl válet se na zemi. Šerif by mohl dostat povolení k prohlídce parku i domu.“ „Vţdyť víš, ţe se mu do toho nechtělo hned napoprvé,“ odpověděl Jake. „Proč si myslíš, ţe by to udělal teď? Bradův otec má ohromnou moc. I kdyby Hagen chtěl udělat prohlídku, pan Forester by se nějak vyvlíkl. Takovým lidem se to vţdycky podaří.“ Cassie zaťala pěsti. „Co tedy máme dělat?“ 83
Obrátila se k Jakovi a jejich oči se na okamţik setkaly. Seděli tam a dívali se jeden na druhého, jako by se viděli poprvé. Chystal se ji políbit, kdyţ najednou zhasla všechna světla a obývák se octl v černočerné tmě. „Vrátil se,“ zašeptala Cassie. Jake vyskočil a snaţil se orientovat. „To můţe být jen pojistka. Mělas všude rozsvíceno, můţe to být jen přetíţení. Kde jsou pojistky?“ „Ve sklepě.“ „Zůstaň tady,“ řekl Jake. „Mrknu se na to.“ „Ani nápad,“ odpověděla Cassie. „Jdu s tebou.“ Na schodech do sklepa měla Cassiina matka baterku pro podobné případy. Pomalu tápali po schodech do chladného, zatuchlého sklepa. Jake svítil baterkou, aţ paprsek světla dopadl na krabici s pojistkami. „Někdo uvolnil hlavní pojistku,“ řekl Jake. „Koukni!“ Přitáhl pojistku a nahoře se opět rozsvítilo. Viděli, jak se světlo rozlévá aţ do sklepa. A naráz zaslechli shora výkřik. „Andrea!“ vykřikla Cassie. Vyběhla po schodech ze sklepa s Jakem v patách. Ještě na schodišti do prvního patra slyšeli Andreu křičet. Cassie se pokusila otevřít dveře do Andreina pokoje, ale byly zamčené. Andrein křik přestal, jako kdyţ utne, a v domě se rozhostilo ticho. „Andreo!“ Jake odstrčil Cassii a opřel se ramenem do dveří. Po třetím náporu se mu je podařilo vyrazit. Ale bylo pozdě. Okno zelo dokořán a Andrea v loţnici nebyla. „Odnesl ji,“ křičela Cassie. V uličce za domem se ozval hluk rozjíţdějícího se auta. Jake vystrčil hlavu z okna a ve světle pouliční lampy stačil zahlédnout červené světélko, jak auto zabočilo do ulice. Jake uţ to auto znal. „Brad!“ Cassie se třásla. „Ne, to není pravda! Má ji! Má mou sestru! Brad zabije Andreu!“ Pak si všimla něčeho za Jakovým levým ramenem. „Co je to?“ Jake se obrátil a spatřil bleděfialové šaty zavěšené na tyči na záclony. Někdo jim tu nechal další dar! Cassie přistoupila k šatům a 84
dotkla se krajkového lemu. „Já ty šaty znám,“ řekla. „Čí jsou?“ Cassie si šaty pozorně prohlédla. „Myslím, ţe to jsou šaty, které měla Alice Gilbertova na sobě, kdyţ zmizela. Pamatuju si na jejich popis.“ „Víš to jistě?“ zeptal se Jake. Cassie přikývla. „Ano, bleděfialové s krajkami. Nosívala je na schůze čestné společnosti.“ „Líčí na nás past,“ řekl Jake. „Nějak přeţil ten pád a snaţí se to narafičit, aby z Alicina zmizení podezírali nás.“ „To se mu ale nemůţe podařit.“ „Zešílel,“ řekl Jake. „Dělá, co můţe, aby nás zničil.“ Cassie byla zděšena. „Jaku, má Andreu!“ „Musíme ho dopadnout, neţ jí ublíţí!“ zvolal Jake. „Pospěšme si!“ Cassie potřásla hlavou. „Ne, musíme za šerifem. Ten dostane Andreu zpátky.“ Jake ji popadl za ruce a otočil ji k sobě. „Neuvěří nám, Cassie. Hagen nepůjde prohledat Foresterovic dům a park!“ „Můţeme s sebou vzít ten deník,“ řekla Cassie. „A šaty. Pak nám musí uvěřit.“ „Ne, Cassie, to nemá smysl. Budou si myslet, ţe to je zas nějaký hloupý vtip. Hagen nás uţ podruhé nebude poslouchat.“ Vytrhla se mu. „Co tedy myslíš, ţe bychom měli udělat?“ zeptala se tiše. „Sebral Andreu, aby nás vylákal k nim,“ řekl Jake. „Musíme tam jet a zachránit ji. Ale nesmíme upadnout do ţádné pasti, kterou nám Brad nastraţil. Musíme být chytřejší* neţ on. Dobře si všechno rozmyslet.“ Cassie viděla, s jakým údivem si prohlíţí bleděfialové šaty. Sundal je z ramínka. „Mám plán, Cassie, ale musíš mi pomoct.“ Přidrţel jí šaty pod bradou. „Co to děláš, Jaku?“ „Jestli je Brad ještě ţivý, usvědčíme ho, Cassie!“ „Já mám strach, Jaku, hrozný strach!“ 85
„Spolehni se na mě, Cassie. Jinak to nesvedeme.“ V Jakově mysli rychle uzrával plán. Pokud Brad přeţil pád z útesu, porazí ho jeho vlastními prostředky. Pojedou rovnou k Foresterovům, jen co se Jake zastaví doma a vezme si z otcova lodního kufru pistoli. Uplynulo půl hodiny. Jake s Cassii stáli na střeše zelené ševyny a snaţili se prorazit očima nízkou mlhu, která se rozprostřela po Foresterovic parku. Jake zajel k parku zezadu a zaparkoval u kamenné zdi. Neviděli dál neţ ke skupině stromů, kde předtím Brad a panter dopadli Cassii. Kdyţ se dívala dolů na to neblahé místo, naskakovala jí husí kůţe. Jake si prohlíţel převalující se chuchvalce mlhy. Za stromy se tyčil Foresterův dům. Pokud viděl, nikde se nesvítilo, Bradovi rodiče zřejmě ještě nebyli doma. Ticho zahalené mlhou bylo strašidelné. „Nikoho nevidím,“ řekl Jake Cassii. Cassie pořád ještě váhala, zvláště potom, co zahlédla za Jakovým opaskem pistoli. „Snad bychom měli přece jen jít za šerifem?“ Jake nesouhlasil. „Je tu tvoje sestra, Cassie. Musíme se drţet toho, co jsme si řekli. Jinak to nepůjde.“ Cassie se zhluboka nadechla. Mlha jí lnula na kůţi, takţe měla pocit, ţe je lepkavá od hlavy k patě. Jake má samozřejmě pravdu. Musí jednat rychle a zachránit Andreu, neţ jí Brad něco udělá. „Ten panter se tu pořád někde potlouká,“ řekl Jake. „Budu ho muset zabít. Doufám, ţe na to tátova pistole stačí.“ Cassie se odvrátila od zdi a opřela se o ni. „Doufám, ţe si počínáme správně, Jaku.“ Podíval se na ni. „Co jiného můţeme dělat?“ „Já vím. Já vím, ţe máš pravdu.“ „Jen nezapomeň, jak jsme to naplánovali, Cassie. Kdyţ se nám to povede, zachráníme Andreu a konečně usvědčíme Brada.“ „Já jen doufám, ţe jí nic neudělal,“ odpověděla Cassie. „Jaku, co kdyţ máme co dělat s přízrakem? Co kdyţ Brad opravdu vstal z mrtvých?“ Jake se znova podíval přes zeď. „Přízraky neexistují, Cassie. Tak pojď! Přelezeme na druhou stranu.“ 86
Cassie ho chytila za ruku a pevně ji stiskla, aby si dodala odvahy. „Tak dobře,“ řekla. „Jdem.“ Zhluboka se nadechla, připravena na nejhorší. Bylo to jako ve zlém snu. Kéţ by se probudila ve své posteli a všechno bylo jako dřív. „Pojď sem,“ řekl Jake. „Pomůţu ti nahoru.“ Cassie se vytáhla nahoru na zeď a podívala se k tmavému domu, ukrytému v mlze. Jake vylezl za ní. „Seskočím první,“ řekl. Seskočil na zem a zavolal na ni. Cassie přehodila nohy na druhou stranu zdi a na chvilku měla pocit, ţe padá, ale Jake ji uchopil za nohy a pomohl jí dolů. Postupovali kupředu a z opatrnosti se přikrčili za kmen rozloţitého dubu. Očima pátrali v převalující se mlze. Je tady opravdu někde Brad se svým příšerným oblíbencem? Má opravdu v moci Andreu a chystá se jí provést něco zlého? Popošli dál, aţ byli asi třicet metrů od domu. „Já jdu dovnitř,“ řekl Jake. „Jaku –“ Vzal ji za ruku. „Nezapomeň na nic z toho, co jsme si řekli. Kdyby něco selhalo, utíkej pro pomoc!“ Pomalu se od ní vzdaloval. Cassie ho chytla za ruku. „V pořádku,“ řekl. „Nedám se překvapit.“ Ukázal jí pistoli. Přitáhla ho k sobě a lehce ho políbila na tvář. Jake se začervenal a popleskal ji po ruce. „Však my tvou sestru odsud dostaneme, Cassie! Slibuju ti to.“ „Dej na sebe pozor!“ Cassie se dívala na Jaka, jak se po špičkám vzdaluje a mizí v chuchvalcích mlhy, která vířila kolem něho. Opřela se o strom a číhala na náznaky nebezpečí, které by se v tichu noci mohlo objevit. Mezi kmeny stromů něco zašramotilo a blíţilo se k ní. Cassii se sevřelo srdce. Čekala, ţe na ni ze tmy vyskočí černý panter. Byl to však jen nevinný králík, který hopkal kolem ní, na okamţik se zastavil a podíval se na hnědovlásku v bleděfialových šatech. Cassie 87
vydechla úlevou. Králíček odskákal do křoví. Do tuhého půjde teprve, aţ se začne dít něco v domě. Jake se v mlze pohyboval jen zvolna. Pod nohama mu vrzala mokrá tráva. Zastavil se a přetřel si obličej hřbetem ruky. Kdyţ zase vzhlédl, rozeznal tmavý obrys domu. Ţije Brad nebo neţije, to by rád věděl. Zaţil uţ všelijaké Bradový kousky, a všechny byly neuvěřitelné. Ale vrátit se z onoho světa by byl vrchol! A v případě, ţe ţije, je to pravda, ţe se zmocnil Andrey? Ale Jake nesměl zaváhat. Andrea snad ještě ţije. Jestliţe ano, jsou Jake a Cassie její jediná naděje, obzvláště, kdyby si Brad usmyslel, ţe ji předhodí panterovi. Kdyţ se Jack přiblíţil ke kuchyni v zadní části domu, začala ho pistole tíţit v ruce. Byl zesláblý, nescházelo mnoho a rozklepal se po celém těle. Vůbec si nebyl jist, zda dokáţe zastřelit Brada nebo někoho jiného, třeba jen v sebeobraně. S prstem volně poloţeným na kohoutku osmatřicítky se připlíţil k oknu do kuchyně. Kuchyně byla ve tmě. Nezdálo se, ţe by v domě někdo byl, ani sluţebnictvo ne. Ale šerif Hagen přece mluvil se sluţkou, kdyţ volal k Foresterům? Třeba to byl jen další Bradův trik. Jake zamířil k boční stěně domu, kde byly dveře do sklepa, z nichţ viděl vycházet Brada s panterem. Kdyţ je našel, zmáčkl kliku. Nebyly zamčené. Jake od nich odstoupil, otočil se a zahleděl ke stromům. Co kdyţ Brad zatáhl Andreu někam jinam? Původní plán mu najednou připadal směšný. Cassie má pravdu. Měli jít rovnou za šerifem. Koneckonců Andreu někdo unesl a to je fakt, který by i Hagen těţko popřel. Jake začal couvat. Ale na schodech se najednou rozsvítilo. Strnul na místě, protoţe slabá ţárovka vrhla světlo i na něho. Stál a nevěděl, co si počít, aţ zaslechl Andrein hlasitý křik. Namířil pistoli před sebe a kradl se pomalu k chabě osvětleným schodům. Kdyţ se podíval dolů na jejich konec, tančily tam po zdi podivné tvary podobné loutkám ve stínohře. Trhl sebou, kdyţ Andrea znovu vykřikla. 88
Aspoň má důkaz, ţe je ještě naţivu! Ale jak dlouho? Odjistil kohoutek pistole a opatrně sestupoval ze schodu na schod. Andrein zoufalý hlas se znovu ozval, ale tentokrát rozeznával Jake slova. „Ne, nepouštěj ji, ať jde pryč!“ Po Andreině hlasu následoval zvířecí řev, který dolehl nahoru na schody jako hlas samotného pekla. Jake seběhl s dupotem dolů a vrazil do sklepa. Oči se mu rozšířily hrůzou, kdyţ spatřil pantera, jak cení zuby na světlovlasou dívku. „Andreo!“ V skomíravém světle se objevil její ţalostný obličej. „Jaku, pomoz mi! Kousne mě!“ Panter byl přivázán ke zdi krátkým řetězem, který mu dovoloval přiblíţit se skoro aţ k dívčinu obličeji. Ubohá Andrea byla spoutána a nemohla se hnout. „Jaku!“ „Andreo, nehýbej se!“ „Pomoz mi, Jaku! Prosím tě!“ „Pomůţu, Andreo, určitě!“ Světlo ve sklepě bylo pramizerné. Jake stál v otevřených dveřích a díval se na rozběsněnou šelmu. Panter se začal hýbat dopředu a dozadu a upřel na Jaka černé oči. Jake zvedl pistoli oběma rukama a namířil. V tom příšeří nebude snadné se trefit. „Jaku, pospěš si!“ Na okamţik musel sníţit pistoli, aby si mohl setřít pot z očí. Kdyţ se podíval zpátky, leţela šelma nehnuté na břiše a vrčela, jako by věděla, ţe ji Jake chce zabít. Jake si v hloubu duše přál, aby nemusel to ubohé zvíře zastřelit. Odvedli ji ze země, kam patřila, a vychovali ji, aby poslouchala lidského netvora. Panter si smrt opravdu nezasluhuje! „Jaku, prosím tě!“ Ale Andrea musí být zachráněna a to znamená zabít šelmu. Znova namířil pistoli tak, jak ho to otec naučil. Pomalu stiskni kohoutek, aby střela zasáhla cíl, říkal. Jake doufal, ţe trefí šelmu do prsou, snad rovnou do srdce. „To je ono,“ mumlal k sobě. Teď měl zvíře na mušce. Stiskl kohoutek, ale panter neklesl. Ve 89
chvíli, kdy vyšla kulka, vrhl se někdo na Jaka ze strany a praštil ho tyčí od smetáku přes zápěstí. Osmatřicítka vystřelila v okamţiku, kdy vypadla Jakovi z ruky a výstřel nikoho nezasáhl, pouze se ozvala ohlušující rána a těsné prostory suterénu se naplnily hustým kouřem. Někdo dopadl na Jaka a srazil ho k zemi. Snaţil se vstát, ale do týla se mu najednou přitiskla chladná hlaveň pistole. Brad mu poručil, ať se nehýbe, nebo mu vpálí kulku do hlavy. Kdyţ Cassie zaslechla výstřel, přitiskla se ke kmeni stromu. Zvuk se rozlehl nocí a ozvěna ho opakovala v mlze, která se valila směrem ke Cresswellu. Výstřel byl jen jeden a Cassie by byla ráda věděla, jestli Jake zastřelil Brada nebo pantera. Nebyla si teď jistá, co má dělat. Podívala se obezřetně kolem stromu a viděla jen mlhu a nejasné obrysy velké budovy. Výstřel byl tlumený, jako by přicházel zevnitř z domu. Ale ţádné okno se ještě nerozsvítilo. Jake řekl Cassii, ţe mu má přijít na pomoc, jestli se jejich plán nějak zhatí. Co kdyţ se Jakovi nebo Andree něco stalo? Třeba jim Brad něco udělal? Cassie se opírala o strom a říkala si, ţe by měla jít pro posilu. Ale nemohla. Věci uţ dospěly tak daleko, ţe musí jednat podle dohodnutého plánu na záchranu sestry. Musí za Jakem pro případ, ţe se dostal do nesnází. Ačkoli se pod ní třásly nohy, vystoupila z úkrytu za stromem a vydala se k domu. Po chvíli se zarazila a zírala na slabé světlo, které náhle protrhlo strašidelnou mlhu. Zároveň se ozvaly nadpřirozené hlasy. Cassie šla odhodlaně dál. Nad Jakem stál kdosi s holou hrudí a mířil na něj pistolí jeho otce. Jake nevěřil svým očím. „To nemůţe být pravda!“ Bradův obličej byl schovaný ve tmě a Brad couval, aţ se Ocitl ve světle. Byl to opravdu on. aţ po ten strašný výraz na hezkém, ale zlověstném obličeji. „Jak jsi přeţil ten pád?“ zeptal se Jake. Brad se vítězoslavně zasmál. „Jsi srab! Ty sis opravdu myslel, ţe mě můţeš zabít? Já jsem nepřemoţitelný.“ „Spadl jsi přece z útesu i s vozem.“ 90
„A co má být?“ odpověděl Brad. „Měl jsem štěstí. Při pádu mě to vyhodilo z auta a dopadl jsem do vody. Zapomínáš, ţe jsem kapitánem potápěčského druţstva!“ „Ale jaks dostal z vody auto?“ Brad se pyšně usmál. „Kdyţ jsem doplaval na břeh, první auto, které jsem potkal, byl tahač s jeřábem. Řidič jel na Indiánskou vyhlídku na oběd. Stálo mě to pěkné prachy, neţ souhlasil, ţe vytáhne auto z vody a pak zakázanou zkratkou na silnici. Ale dal si říct a odtáhl auto aţ na skládku u Timberlaku. Co tomu říkáš?“ Jake potřásl hlavou. „Nikdy bych tomu neuvěřil!“ Brad se k němu naklonil a strčil mu hlaveň pistole pod nos. „Musel jsem se vrátit, ty hajzle! Musím tě potrestat za to, ţes mi odloudil holku. A teď s tebou můţu dělat, co se mi zlíbí.“ „Pomoc!“ zvolala Andrea. Panter pronikavě a divoce zařval a div neutrhl řetěz, jak se snaţil dostat k Jakovi. Šelma cítila nebezpečí ze strany chlapce, který přišel s pistolí, a chtěla chránit Brada před vetřelcem. Brad upřel pohled na pantera. „Lehni, Alice!“ Panter okamţitě klesl na břicho, ale nepřestal upírat černé oči na Jaka. „Poslouchá mě na slovo,“ řekl Brad. Jake nespouštěl oči z pistole. „Líbí se mu tady v suterénu, Brade?“ Brad se rozmáchl pistolí a uhodil jí Jaka do obličeje. „Neříkej jí on! Jmenuje se Alice. No tak, řekni Alice!“ „Alice,“ zamumlal Jake a třel si tvář. Brad se šíleně zasmál. Zlé hlasy uvnitř jeho hlavy se vztekaly a naváděly ho, aby ty dva uboţáky zabil. Musí zničit kaţdého, kdo by mu mohl nějak uškodit. Musí Jaka potrestat za to, ţe mu chtěl odloudit Cassii! „Řekni jí, ať nás nezabíjí,“ prosil Jake. „Někdo ti můţe pomoct, Brade. Nebudou na tebe tak přísní, kdyţ nás necháš ţít.“ Brad na okamţik sklopil hlavu. „Zabil jsem Alici. Zavřou mě za to.“ Ne, Brade, já nechci! Zab ji! 91
Byla to coura. Má, co si zasloužila. Zakopej ji, ty idiote! Jake se díval vzhůru do zmučeného obličeje svého věznitele. „Brade –“ „Drţ hubu! Všichni drţte hubu!“ Bradoví projela bolest z týla aţ do lebky. Najednou se ocitl zpátky v tom pološeru a stál nad mrtvolou Alice Gilbertové. Z mrtvých úst jí vytékala krev. Na její tělo se poloţil stín, ale kdyţ se Brad obrátil, nic tam nebylo. „Forestere, poslouchej mě,“ prosil Jake. Brad kopl Jaka do boku. Musí ho zabít! Jinak mu hlasy překřikující se v jeho hlavě nedají pokoj. Chtějí krev. Ale Brad věděl, ţe si musí počínat obratně, aby nikdo nepodezíral, ţe Andrea a Jake nezemřeli přirozenou smrtí, ţe byli zavraţděni. Hlasy mu řekli, ať je zaveze zase na útes. „Někdo ti pomůţe, Brade.“ „Pomůţe! Já ţádnou pomoc nepotřebuju! Ale aţ mi ukradneš vůz, Taylore, budeš ty potřebovat pomoc. Neţ zemřeš.“ „Coţe?“ Brad přikývl a ušklíbl se. „Nejdřív mi ukradneš auto, Taylore. Pak uneseš Andreu, posadíš ji do auta a pojedete jako blázni. A tentokrát se zřítíš z útesu ty.“ „To neuděláš,“ křičel Jake. „Proč ne?“ „Protoţe Cassie řekne, co se stalo,“ odpověděl Jake. „Půjde za Hagenem a všechno mu řekne.“ Brad chvíli zaváhal, neţ promluvil. „Hagen jí neuvěří. Věřil vám snad, kdyţ jste tam byli poprvé? Řekni!“ Jake se na něj zamračil. „Ty mizero!“ Brad zamával pistoli. „Právě jsem dojel domů, kdyţ Hagen volal. Změnil jsem hlas, aby si myslel, ţe opravdu mluví se sluţkou. Byla to paráda!“ „Jsi mizera a hajzl!“ „Potrápil vás Hagen moc?“ zeptal se Brad. „Tohle ti neprojde,“ odpověděl Jake. „Najdou pantera. Jednou 92
dojde i na tebe.“ Brad sáhl dolů levou rukou a chytil Jaka za košili pod krkem. „Nikdy ji nenajdou. Hagen nikdy nevkročí do našeho parku, ať uţ s povolením k prohlídce nebo bez něho. Nechce si to rozházet s tátou. Polovička jeho lidí od něj stejně bere prachy.“ „Budeš muset zabít taky Cassii,“ řekl Jake. „Kdyţ budu muset, tak ji zabiju,“ odpověděl Brad. „Teď se postav tamhle!“ Brad postrčil Jaka k pracovnímu stolu a Jake se díval, jak Brad odvazuje velkou šelmu. Černooké zvíře se na jeho příkaz připlíţilo aţ k Jakovi a uvěznilo ho u pracovního stolu. Slabé světlo ţárovky se odráţelo v jeho divokém pohledu. Jake se snaţil pootočit, ale zvíře zařvalo a vycenilo zuby. Teď přišla na řadu Andrea. Brad ji popadl, rozvázal jí pouta a táhl ji po podlaze suterénu. Jake jí chtěl přiskočit na pomoc, ale zvíře mu to nedovolilo. Brad měl nejen pistoli, ale i pantera a Jakovi zbývalo jen málo naděje, ţe vyvázne ţivotem. Doufal, ţe Cassie zaslechla výstřel a běţela pro pomoc. Brad se zastavil s Andreou před ním a ukázal pistolí na schody. „Ty půjdeš první, Taylore. A nesnaţ se mi pláchnout. Jak to zkusíš, Alice tě chytí a přerazí ti páteř, kdyţ jí řeknu!“ Jake šel po schodech a panter ho na Bradův rozkaz následoval. Šelma byla tak mrštná, ţe se jí nedalo uniknout a bez pistole nebylo moţné ji zabít. Kdyţ se blíţil k poslednímu schodu, slyšel za sebou Brada, jak vleče Andreu nahoru po schodech. „Pusť mě!“ křičela dívka. „Drţ hubu, ty couro!“ Jake vyšel ze suterénu rovnou do mlhy a s úţasem se zadíval na něţnou dívčí postavu, která se objevila před ním. Šelma zavrčela. V zamlţeném světle stál přízrak v bledě fialových šatech, obklopený, jak se zdálo, svatozáří. Cassie otevřela ústa, ale Jake jí pohybem ruky zabránil promluvit. Brad vyšel ven s Andreou před sebou a při pohledu na světlou postavu vystupující z mlhy zůstal stát jako přibitý. V těch bleděfialových šatech byla Cassiina podoba s Alicí Gilbertovou aţ 93
strašidelná. Zjevení napřáhlo ruce k Bradoví. Bradoví se roztřásly rty. „Alice?“ Cassie se rychle podívala na Jaka, který přikývl. Brad zřejmě nic nechápal. „Alice, jsi to opravdu ty?“ „Ano, Brade,“ odpověděla Cassie. „Jsem to já. A přišla jsem ti pomoct, aby všechno bylo zase v pořádku.“ Brad jen němě civěl na Cassii, stojící tam v těch světlefialových šatech. Jaka na okamţik napadlo, ţe si Brad vzpomene, jak nechal šaty u Cassie, kdyţ unášel Andreu, ale Brad stál bez pohnutí a s otevřenými ústy. Obraz Alice Gilbertové se mu vryl do paměti příliš silně. Zjevení ho fascinovalo. „Ahoj, Brade,“ řekla Cassie ještě jednou. Brad zavrtěl hlavou. „Alice?… Ale… ty přece neţiješ. Nemůţeš.“ Cassie se snaţila neztratit hlavu. „Vţdyť ty taky ţiješ, Brade. Spadl jsi z útesu a přece jsi tady.“ „Ano,“ řekl Brad. „Jak to víš?“ „Já o tobě vím všechno.“ odpověděla Cassie. „Alice,“ opakoval Brad. „Ty jsi tak krásná!“ Jake zaťal pěsti a pozorně sledoval Brada. Jejich plán se osvědčil. Brad neodtrhoval oči od bleděfialového zjevu a uvolnil své sevření. Andrea se okamţití rozběhla ke Cassii. Jake ji chytil a zadrţel. „Ne,“ zašeptal. „Nevšímej si jí. Brad se za chvíli vzdá.“ ‚ Andrea se přestala kroutit a ukázala na Cassii. „Ale to je moje ses –“ Jake jí zacpal rukou ústa. „Pst! Brad musí uvěřit, ţe Cassie je Alice Gilbertova. Závisí na tom naše ţivoty.“ Cassie rozevřela náruč. „Všechno je odpuštěno, miláčku! Jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíţí.“ Brad k ní klopýtal, pistoli v bezvládné ruce. „Ale já jsem tě zabil, Alice! Jsi mrtvá!“ Cassie se usmála. „Ne, jsem tady a jsem ţivá, Brade. Chci, abys zahodil tu pistoli.“ Brad zavřel oči a chvíli se kymácel ze strany na stranu. Jake uvaţoval, ţe po něm skočí, ale Brad stále ještě drţel osmatřicítku. A šelma byla hned vedle svého pána. 94
„Já ti přece neublíţím,“ řekla Cassie a pokročila k Bradoví. Panter zavrčel a napjal se. Bleděfialové zjevení ho zřejmě neoklamalo. Jeho tmavý‘ čenich pořád ještě větřil nebezpečí. Cassie se zamračila a ustoupila s pohledem upřeným na šelmu. „Nedovol, aby mi ublíţil, Brade.“ Brad se podíval na šelmu. „Lehnout, Alice, lehnout!“ Šelma zaváhala, neţ uposlechla. Cassie si sáhla na hrdlo a dívala se přitom na pantera. „Říkáš jí Alice?“ Brad se usmál. „Pojmenoval jsem ji po tobě, drahoušku. Není krásná? Táta mi ji přivezl rok potom, co jsem…“ Jeho úsměv zmizel a obličej zase ochabl. „Co je?“ zeptala se Cassie opatrně. „Ublíţil jsem ti,“ odpověděl Brad. „Zabil jsem tě.“ Cassie se pokusila o vřelý úsměv. „Ne, Brade, nikdy jsi mi nic neudělal. A teď jsem tady, abych ti pomohla, a všechno bude zase v pořádku.“ Vrhla rychlý pohled na Jaka a Andreu a Jake se pohnul a ukázal na pistoli. Cassie věděla, co má dělat, ale musela postupovat velmi pomalu, i kdyţ jí Brad uţ začínal důvěřovat. Podobal se šťastnému dítěti. Jako kdyby znovuobjevení se Alice Gilbertové odplavilo všechnu tíhu, která na něm leţela. Brad ukázal na dům. „Alice, rád bych ti něco ukázal. Mám to ve svém pokoji.“ Cassie upřela oči na pistoli. „Půjdu s tebou, Brade, ale měl bys dát Jakovi tu pistoli.“ Brad byl zřejmě zmatený. „Jakovi?“ „Ano,“ odpověděla Cassie. „Jakovi. Ta pistole patří jemu. Měl bys mu ji dát, neţ půjdeme k tobě.“ Brad potřásl hlavou jako vzdorovité dítě. „Nedám.“ „Buď tak hodný,“ řekla Cassie. „Kvůli mě, Brade. A pak můţeme jít do tvého pokoje. Bude to hezké.“ Díval se jí zasněně do očí. „Kvůli tobě?“ „Udělal bys mi radost,“ řekla Cassie. „Tak dobře, Alice. Kvůli tobě.“ „Děkuju ti, Brade.“ 95
Brad podal Jakovi pistoli a řekl mu, ať si ji vezme. Ale kdyţ Jake pomalu přistoupil a sáhl po osmatřicítce, panter vstal a postavil se mezi něj a svého pána. Jake viděl, jak vycenil zuby. Cassie se dotkla Bradový ruky. „Ať Jakovi nic neudělá,“ řekla něţně. „Prosím tě, Brade.“ „Lehnout,“ křikl Brad. „Lehnout.“ Šelma si sedla na zadní nohy, ale nespouštěla z Jaka černé oči. „Tak,“ naléhala Cassie. „A teď dej Jakovi tu pistoli.“ Bradoví zjihl obličej, kdyţ se na ni opět podíval. „Dobře, Alice. Na, vem si to!“ Jake vzal pistoli Bradoví z ruky a ustoupil zpátky k Andree. Zbraní mířil na Brada, ale ten si pistole nevšímal, jen se zboţňujícím pohledem díval na Cassii. „Vidíš,“ řekl. „Poslechl jsem tě, Alice.“ „Děkuji ti, Brade.“ Andrea chtěla znova přiskočit k sestře, ale Jake ji pevně sevřel a zašeptal jí, ţe dokud nepřijde šerif, musí oba předstírat, ţe Cassie je Alice. Brad vzal Cassii za ruku. „Pojďme nahoru ke mně.“ Cassie potřásla jemně hlavou. „Ne, Brade, zůstaňme ještě chvilku tady.“ Podívala se na Jaka, který ukázal na sklep a pokývl hlavou směrem k šelmě. Cassie mu dokonale rozuměla. Šelma musí být uvázána a zavřena, neţ budou úplně bezpečni. „Co uděláme s Alicí?“ zeptala se Cassie Brada. Brad se chabě usmál. „Alice jsi přece ty.“ „Já myslím tvého báječného, krásného pantera,“ odpověděla Cassie zasněně. „Neměli bychom se přesvědčit, ţe je v bezpečí, neţ půjdeme k tobě? Nechceme přece, aby se jí něco stalo.“ Brad se podíval na šelmu. „Máš pravdu, Alice. Opravdu nechci, aby se jí něco stalo.“ V tu chvíli zazářila za domem dvě oslňující světla a na okamţik je všechny oslepila. Pak bouchla dvířka u auta a u domu se objevila robustní postava, která se v ostrém světle zastavila. Do mlhy zaduněl hřmotný hlas. „Copak se to tady děje?“ „Pan Forester,“ řekl Jake. „Díky bohu, ţe jste přišel!“ 96
Edward Forester se podíval na svého syna a jeho halou hruď a pak na dívku v bleděfialových šatech. „Pane boţe! Co jste mu udělali?“ „Brad není v pořádku, pane Forestere,“ řekl jake. „Přišel o rozum.“ Brad se na otce přihlouple usmál. „Tati, podívej, Alice se vrátila!“ Pan Forester potřásl hlavou. „Šerif mi zavolal na farmu, ţe prý se tu něco děje.“ „Uţ je po všem,“ řekl Jake. Pan Forester chtěl přistoupit k synovi, ale panter se zdvihl a zavrčel. „Zavolej ji k sobě, chlapče! No tak, Brade! Zavolej ji!“ „Alice, lehnout!“ Šelma si opět sedla na zadní nohy. Pan Forester se podíval synovi do očí. „Brade, nech toho!“ Ale Brad se jen dětsky rozesmál. „Ona ţije, tati. Nic jsem jí neudělal.“ „Snaţil se nás zabít, pane Forestere,“ vmísil se do řeči Jake. „Zeptejte se Cassie. Snaţil se nás zabít.“ Cassie přikývla. „Zabil Alici Gilbertovou. Unesl mou sestru. Musíte mu nějak pomoct, pane Forestere.“ Bradův otec zhluboka vzdychl. „To vidím.“ Pak se obrátil k Jakovi. „Byl bych rád, kdybyste mi pověděli, co se tu dělo. Ale nejdřív mi dejte tu pistoli, Taylore. Aby se nikomu nic nestalo.“ Jake přisvědčil. „Prosím, tady je. Je mi líto, ţe se to dovídáte o Bradoví takovýmhle způsobem.“ Podal pistoli panu Foresterovi a vysvětlil, co se stalo. Pak přistoupil ke Cassii a také Andrea přiběhla k sestře. Zatímco se objímaly, vzal pan Forester Brada za ruku a odváděl ho od nich pryč. „A my půjdeme k našemu autu,“ řekl Jake. Cassie přikývla. „Pojďme!“ Obrátili se k lesu, všichni zesláblí úlevou. Edward Forester se na ně zamračil. „Kam si myslíte, ţe jdete?“ Jake se ohlédl přes rameno. „Jdeme domů a zastavíme se u šerifa.“ Forester odjistil pistoli a namířil ji na Jaka. „Nikam nepůjdete, kamaráde,“ řekl chladně. Jake se díval do hlavně pistole. „Oč jde?“ 97
Na obličeji pana Forestera se objevil podivný výraz. „Ještě krok a je po tobě!“ Jake oněměl a nevěřícně civěl na Edwarda Forestera. „Co to děláte?“ „Z našeho parku neodejdete,“ odpověděl Forester. „Nedovolím, abyste dali zatknout mého syna.“ Cassie přitáhla Andreu k sobě. „Ale Brad ubliţuje lidem, pane Forestere. Jakovi spálil ruku, mě se snaţil shodit z útesu. Pak unesl mou sestřičku a zamkl ji ve sklepě s tím hrozným zvířetem. Je duševně chorý. Musíte mu nějak pomoct.“ „Mlč! Můj syn je naprosto zdravý!“ Andrea vykřikla a začala prosit o ţivot pro všechny. Panter obrátil oči na robustního muţe s pistolí a z hrdla se mu vydralo táhlé zavrčení. Vycítil, ţe velký muţ se zavilým úšklebkem na obličeji je nebezpečný. Edward Forester drţel ostatní na mušce. „Za Hagenem nepůjdete! Nepustím vás!“ Brad přistoupil k otci. „Alice ţije, tati, podívej! Neublíţil jsem jí, je tady.“ Otec potřásl hlavou. „To je Cassie Arthurová, ty hlupáku! Je jen oblečena jako Alice. To jsi takový cvok, ţe to nepoznáš?“ „Je to Alice, tati. Nic jsem jí neudělal.“ Forester vzdychl. „Ty blázne! Ty nemoţný idiote! Nemohl sis pomoct, viď?“ „Ne,“ řekl Brad s pošetilým úsměvem. „Je to Alice. Nic jsem jí neudělal, tati.“ „Drţ hubu,“ utrhl se na něho Forester. „Buď tak hodný a vzpamatuj se!“ Při zvuku jeho drsného hlasu se panter znova zdvihl. Forester rychle couvl a poručil Bradovi, ať nařídí šelmě, aby si lehla. Panter poslechl, ale nespouštěl oči z muţe, který očividně ohroţoval jeho pána. Brad chytil otce za košili na prsou. „Tati, copak ty ji nevidíš? Alice ţije! Nic jsem jí neudělal.“ „Idiote!“ Šelma zavrčela. „Jsi slepý nebo co?“ vysmíval se Forester. „Ten kluk a ty holky tě 98
chtějí dostat! Oklamali tě, Brade, a teď ti chtějí ublíţit.“ Brad se dětsky rozdurdil. „Ne a ne. To je Alice, moje přítelkyně, tati. Nic jsem jí neudělal.“ „Alice je mrtvá,“ zařval Forester. Jake se díval na Bradová otce s obţalobou v očích. „Vy jste to věděl! Vy jste celou dobu věděl, ţe ji Brad zabil!“ Forester se na něj osopil. „Byla to coura. Má, co si zaslouţila!“ Brad najednou vykřikl. Uslyšel slova, která se mu tak často honila v hlavě. Prudká bolest mu proletěla lebkou a srazila ho na kolena, Brad upadl a chytil se za hlavu, protoţe výkřik ho vrátil k tomu, co viděl tenkrát. Všechno do sebe zapadlo, tak jako tehdy v noci, kdy se to přihodilo. „Co se děje?“ zvolala Cassie. Jake potřásl hlavou. „Je někde mimo.“ Brad viděl mrtvolu Alice Gilbertové. Leţela před ním a z promodralých rtů jí kapala krev. Na její mrtvolu padl stín. Brad se otočil, ale tentokrát tam něco bylo. Nad mrtvolou stál Edward Forester, který se rozmáchl a zakrvavenou rukou srazil svého syna na zem vedle Alice. Otec jím zatřásl. „Vstaň, Brade! No tak, vstaň!“ Brad se pomalu zdvihl a otočil se k otci. „Tos byl ty,“ vykřikl. „Ty jsi zabil Alici! Uţ si vzpomínám, tati. Byls to ty!“ „Drţ hubu. Brade. Myslím to váţně!“ Brad přimhouřil oči. „Uhodil jsi Alici, protoţe ti nechtěla být po vůli! Chtěls ji dostat! Řekla mi to. Kvůli tobě odešla ode mne, tati!“ „Byla to nešťastná náhoda,“ odpověděl Forester. „Já jsem nechtěl, chlapče. Lhala mi. Uţ jsem ty lţi prostě nemohl snášet, a tak jsem ji uhodil. Nechtěl jsem ji zabít!“ „Mne jsi taky uhodil,“ řekl Brad tiše. „Ztratil jsem vědomí. A kdyţ jsem se probral, řekls mi, ţe jsem ji zabil já. Ale já jsem se na nic nepamatoval a tak jsem ti uvěřil.“ „Ne, chlapče, tak to ne –“ „Zakopej ji, ty idiote! Tos mi řekl. Řekl jsi, ţe byla coura. Řekls, ţe má, co si zaslouţila. Ale zabils ji ty, protoţe odmítala udělat, cos 99
po ní chtěl. A pak jsi mi namluvil, ţe jsem ji zabil já. Přinutils mě, abych ji zakopal mezi stromy. Je to tvoje vina, tati!“ Edward Forester ustupoval před svým synem. „Brade, můj milý chlapče, udrţeli jsme to v tajnosti aţ do dneška. Nesmí se to prozradit jen kvůli těmhle třem!“ „Ty jsi zabil Alici!“ křičel Brad. „Ne já! Tys ji zabil!“ „Mlč! Drţ hubu!“ Panter se napjal a zavrčel na člověka, který se tak osopoval na jeho pána. „Svalils vinu na mě,“ pokračoval Brad. „Nechals mě v domnění, ţe jsem zabil Alici. Ale já jsem ji nezabil!“ Jake vyuţil příleţitosti a naklonil se kupředu. „Udělal to on, Brade, ne ty! Nechal tě trpět, i kdyţ jsi nikoho nezabil. Oplať mu to!“ „Teď si to odskáčeš ty, Taylore,“ zařval Edward Forester. Zdvihl pistoli, ale Brad se vrhnul na otce a srazil hlaveň v okamţiku, kdy vystřelila. Chvíli spolu zápasili s pistolí mezi sebou. „Teď,“ vykřikl Jake. Dal se do běhu a táhl za sebou Cassii a Andreu. Utíkali přes mokrý trávník a kolem domu a mířili k ţelezné bráně, kterou se vycházelo do parku. Edward Forester odstrčil syna. „Vidíš, co jsi provedl, ty idiote? Zůstaň tady, já je přivedu.“ Šelma zařvala, kdyţ se Forester hnal tmou kolem ní. Andrea nedovedla běţet tak rychle jako Jake a Cassie, škobrtla na, mokré trávě a upadla. Jake ji zvedl a běţeli nemotorně dál v převalujících se kotoučích mlhy. Bradův červený datsun byl zaparkovaný na cestě před nimi. Zastavili se, kdyţ k němu doběhli, ale v zapalování nebyly klíčky. Něco za nimi zafunělo. Jake postrčil Cassii a její sestru blíţ k ţelezné bráně. Andrea na trávě znova upadla. Po tom, co zkusila ve sklepě, neměla síly a Jake a Cassie ji musili k bráně donést. „Je zamčená,“ křikla Cassie. „Bradův otec nás tu zamkl! Jsme v pasti!“ „Přelezte ji,“ řekl Jake. „Honem, já vás vysadím.“ 100
„Nikoho nevysadíš, smrade zatracená!“ Obrátili se. Edward Forester na ně znova mířil pistolí. V mlze je dohonil a teď je zabije. „Neubliţujte nám, pane Forestere,“ řekla Cassie. „Odsud neodejdete,“ odpověděl Forester zavile. „Tebe zabiju, Taylore, musím. Děvčata ne. Budou moje. Zůstanou u mne.“ „Ne,“ vykřikla Cassie. „Mlč, ty couro! Vodilas mého syna za nos a ještě jsi mu ubliţovala! Zmizíš zrovna tak, jako Alice Gilbertova, jenţe nebudeš mrtvá.“ „To se vám nepodaří,“ řekl Jake. „Šerif uţ ví o Bradoví, mluvili jsme s ním.“ Forester se zasmál. „Hagen nevěří ani slovo z toho, co jste mu napovídali. A já uţ to zařídím, abys hlavním podezřelým ve zmizení všech tří děvčat byl ty!“ Otočil se ke Cassii a Andree. „Uţ vás nikdy nikdo nenajde.“ „Jste šílený,“ řekl Jake. Forester zamával pistolí. „Pohyb! Jde se zpátky do domu.“ „Nikam se nejde!“ Hlas se ozval za jejich zády. Za Edwardem Foresterem stál s panterem po boku Brad. Oči měl nepříčetně rozšířené. Jake a Cassie ten výraz znali, míval ho, kdyţ na ně chystal něco zlého. Jenţe tentokrát byl Bradův hněv namířen proti otci. Forester ucouvl o několik kroků a nervózně se usmál. „Brade, chlapče, počkej –“ „Zabil jsi Alici!“ „Ne, já –“ „Řekl jsi, ţe byla coura!“ „Chlapče, prosím tě!“ Brad na něj namířil prst. „Řekl jsi, ţe má, co si zaslouţila!“ „Brade, chlapče, já jsem tvůj otec.“ „Máš, co sis zaslouţil,“ šeptal Brad. „Ne!“ Brad se podíval na pantera. „Alice, vem si ho!“ Panter vyskočil z mlhy a vrhl se na robustního muţe s pistolí. Třeskla rána a záblesk světla roztrhl mlhu. Z hrdla šelmy se vydral pronikavý řev. Panter dopadl na Edwarda Forestera a špičatými bílými zuby se mu zakousl 101
do hrdla. Na mokrou zem vytryskla krev. Edward Forester zalapal po vzduchu, ale uţ neměl čím. Brad stál nad ním a díval se, jak otec umírá. Jake nedokázal odtrhnout pohled od příšerného divadla. „Paneboţe!“ Cassie padla na kolena a zakryla Andree oči. Dívala se na Brada a nevěděla, jestli se nevrhne taky na ně. Na obličeji měl dosud sveřepý výraz. Ale pak se panter svalil z mrtvého těla a ţalostně zaúpěl. „Ne,“ vykřikl Brad. Teprve teď spatřil v panterově hrudi otvor po kulce. Otcův výstřel zasáhl cíl. Zvíře leţelo na boku a z rány mu kapala krev. „Alice,“ řekl Brad zoufale. „Co ti to udělal?“ Jake a Cassie viděli, jak se Brad vrhl vedle raněné šelmy na kolena. Panter zdvihl hlavu a ţalostně zaskučel. Brad ho hladil a utěšoval láskyplnými slovy, ale šelma poloţila hlavu na zem a vydechla naposled. Brad seděl na zemi a laskal krk své mrtvé přítelkyně. Z hloubi jeho zmučené duše se vydral tichý naříkavý zvuk. Tak setrval u pantera, dokud nepřišli šerifovi lidé. Kdyţ konečně dostali Brada do sanitky, vzlykal a nebyl schopen souvislého slova.
102
XIV. Šerif Hagen přecházel
před Jakem a Cassii sem a tam. Zdrţel je dlouho potom, co byly všechny stopy tragédie uklizeny. Seděli v obývacím pokoji Foresterová domu a uţ bůhví pokolikáté opakovali, co se stalo. Ale šerif pořád nevěděl, jestli má té nepravděpodobné historii uvěřit. Hagen odfrkl. „Já nevím, Taylore. Přijdu a najdu tady tebe a tvé děvče. Ed Forester je mrtev. Je tu panter, zastřelený pistolí, která patřila tvému neboţtíku otci. Brad Forester přišel o rozum a není schopen nám říct, co se stalo. Ty jsi s ním nevycházel. Vypadá to, ţes to provedl ty.“ Jake potřásl hlavou. Byl vyčerpaný k smrti. „Alici Gilbertovou zabil pan Forester, pane Hagene, ale snaţil se namluvit Bradoví, ţe to udělal on. Kdyţ si Brad vzpomněl, jak to skutečně bylo, poštval na otce pantera. Pan Forester vystřelil a pantera zabil. Přísahám, ţe mluvím pravdu.“ „Jak přišel Forester k pistoli tvého otce?“ Jake sklopil oči. „Vzal mi ji. Měl jsem ji s sebou, kdyţ jsme jeli za Bradem potom, co unesl Andreu.“ Paní Arthurová si uţ přišla k Foresterům pro svou mladší dceru a odvezla ji do nemocnice, protoţe Andrea utrpěla šok. Šerif netrval na jejím výslechu. Hagen vzdychl. „Je to čím dál tím zamotanější a podivnější. Ty tedy tvrdíš, ţe Brad přeţil ten pád z útesu?“ Jake přisvědčil. „Řekl, ţe tahač s jeřábem vytáhl auto ze zátoky a odtáhl ho do Timberlaku.“ „To se dá ověřit,“ řekl šerif rychle. 103
„Samozřejmě,“ řekl Jake. Hagen zdvihl ze stolu růţový sešit. „Jeden z mých lidí našel tohle v tvém voze u zadní zdi parku.“ Cassie upřela oči na šerifa. „To je deník Alice Gilbertové. A já mám na sobě její šaty. Brad nechal oboje u nás doma.“ „Proč?“ „Protoţe zešílel,“ řekla Cassie rozhodně. „Copak to nechápete? Jeho otec ho dohnal k šílenství.“ Dala se do pláče. Jake jí poloţil ruku na rameno. „Neplač, Cassie. Uvaţ, jak to vypadá z šerifova hlediska. Já nevím, jestli bych něčemu takovému věřil, kdybych to nezaţil na vlastní kůţi.“ „Já chci domů,“ vzlykala Cassie a po tvářích jí tekly slzy. Šerif Hagen potřásl hlavou. „Nedá se nic dělat. Pošlu vás do města na policejní stanici a tam zůstanete, dokud se to všechno nevysvětlí.“ „Myslím, ţe to nebude nutné, šerife.“ Prostorným pokojem se rozlehl ţenský hlas a všichni se obrátili ke dveřím. Zpříma a hrdě a s cigaretou v ruce tam stála jako vládkyně svého domu paní Foresterová. Šerif Hagen se zhluboka nadechl. „Máme tu nějaké problémy, paní Foresterová.“ „Vím,“ odpověděla nezúčastněně. „Právě jsem se vrátila. Můj manţel je prý mrtev a syna odvezli do nemocnice.“ Šerif přisvědčil. „Ano, paní Foresterová. Bohuţel je to pravda.“ Paní Foresterová se podívala na Jaka a Cassii. „Chci slyšet, co říkají tyhle děti –“ Šerif Hagen začal líčit, co se stalo. „– svými vlastními slovy,“ přerušila ho paní Foresterová. I kdyţ Jake a Cassie uţ padali únavou, podařilo se jim vylíčit ještě jednou všechny podrobnosti. Paní Foresterová trpělivě poslouchala a lačně vdechovala kouř své cigarety. Kdyţ domluvili, přešla přes místnost a nalila si plnou skleničku. „Tady jsme hotovi,“ řekl šerif jednomu ze svých lidí. „Odvezte tu mládeţ na policejní stanici.“ Paní Foresterová se k němu prudce obrátila. „Ne. Jste tu představitel zákona. Jestli ty děti mluví pravdu, tak je mrtvola Alice 104
Gilbertové pohřbena někde v našem parku.“ Jaka se zmocnila nová naděje. „Ano, je to tak, paní Foresterová. Vzadu v parku mezi stromy. Ať se tam jde někdo podívat.“ „Udělejte to, prosím vás,“ naléhala Cassie. „Musíte nám věřit.“ Paní Foresterová si změřila Hagena ledovým pohledem. „Udělejte to, šerife. Rychle, neţ přijdeme všichni o nervy.“ Šerif zašilhal po elegantní tmavovlasé ţeně. „Co o tom všem víte vy, paní Foresterová?“ Uhnula pohledem. „Můj manţel měl svá tajemství, která přede mnou skrýval, šerife. Tohle je jen jedno navíc, ale právě ono mi odcizilo syna. Ztratila jsem Brada díky svému manţelovi.“ Cassie se s účastí podívala na rozrušenou ţenu. „Mně je to strašně líto, paní Foresterová! Brad není špatný! Nedovolil vašemu manţelovi, aby nás zabil.“ Paní Foresterová se od nich odvrátila. „Jistě mi prominete, kdyţ pro mne tohle není útěchou. Šerife, pospěšte si. Je mi ze všeho nanic.“ Šerif Hagen vydal příkazy svým lidem a ti začali kopat ve skupině stromů nedaleko kamenné zdi. Pozdě odpoledne přišli na tělesné pozůstatky Alice Gilbertové.
105
XV. Poslední
školní den byl krásný a slunečný. Jake Taylor stál na chodbě a vyklízel svou skříňku. Ještě se docela nevzpamatoval z tragédie s Bradem Foresterem, ale uţ se cítil líp neţ ve dnech, které následovaly bezprostředně po oněch neslýchaných událostech. Kdyţ však spatřil Cassii, jak míří chodbou přímo k němu, měl po náladě. Nemluvil s Cassii od posledního výjevu ve Foresterově domě. Viděl ji na soudním řízení s Bradem, kdyţ byl Brad odsouzen k pobytu ve státním ústavu pro choromyslné, nikoli k trestu na svobodě. Vídal ji pak kaţdý den ve škole, ale to, co proţili, způsobilo, ţe cítili jeden před druhým ostych. Cassie přišla aţ k Jakovi a usmála se na něho. „Ahoj!“ Jake se začervenal. „Ahoj! Vyklízím skříňku.“ Cassie vzdychla. „Byla jsem v ústavu za Bradem.“ Jake se díval do skříňky. „Jak se mu vede?“ „Ne moc dobře.“ „Chudák,“ řekl Jake. Cassie se podívala do skříňky. „Chceš, abych ti* pomohla?“ „Budu rád.“ Pomohla mu naskládat jeho věci do lepenkové krabice. Jake se cítil nesvůj, kdyţ ji měl takhle vedle sebe. Cítil sladkou vůni jejích vlasů a na okamţik měl pocit, ţe se nikdy nic nestalo. Hodil do krabice tenisky. „Tak, to je všechno.“ Cassie se mu podívala do očí. „Myslíš, ţe bys mě mohl svézt domů, Jaku?“ „Jasně.“ „Tak pojďme.“ 106
Mlčky šli po chodbě. Nikdo ze studentů na Cresswellské střední škole nevěděl, co se ve Foresterovic sídle doopravdy stalo. Slyšeli, ţe Edward Forester zemřel na srdeční mrtvici, a věděli, ţe Brad odjel předčasně na prázdniny. Ale všechno ostatní se díky šerifu Hagenovi a úplatkům paní Foresterová ututlalo. Kdyţ uţ seděli v autě, Cassie přisedla blíţ k Jakovi. „Slyšels, ţe Bradová matka prodává dům i s pozemky?“ Jake poloţil ruce na volant. „Asi opravdu nevěděla, co její manţel a Brad provádějí.“ „Přinejmenším se to nedá dokázat,“ odpověděla Cassie. Jake nastartoval zelenou ševynu a zařadil rychlost. Konec školního roku, po prázdninách postupuje do posledního ročníku. Doufal, ţe bude klidnější neţ ten minulý. Cassie vzdychla. „A zas budeme o rok starší.“ Jake přikývl. „Ani nevím, co ti mám říct. Je to za námi.“ Cassie se zachmuřila a dívala se z okna. „Zdá se ti někdy něco, Jaku?“ „Kaţdou noc,“ odpověděl Jake. „Jako by se to všechno dělo znova,“ řekla Cassie. „Andrea má taky sny.“ „Jak se jí daří?“ „Lip,“ odpověděla Cassie. „To jsem rád. Vyřiď jí, ţe ji pozdravuju.“ „Nechceš přijít ve středu na večeři?“ zeptala se Cassie. „Moc rád.“ Pohladila ho po ruce. „Jaku, já nechci spěchat. Nejsem si jistá, ţe je to láska, ale proţili jsme spolu ohromnou tragédii a jsme si proto bliţší. Myslím, ţe bychom měli počkat a vidět, jak to dopadne. Já tě mám moc ráda.“ „Já tebe taky,“ odpověděl Jake.
107
Nicholas Adams
MR. POPULARITY Z anglického originálu Mr. Popularity, vydaného nakladatelstvím Harper Paperback, New York 1990, přeloţila Alena Machová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99. Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 28. publikaci, Praha 1992. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Cena 25 Kč ISBN 80-85279-62-2
108
109
