Nicholas Adams Stopy hrůzy 27 Srdcerváč
SRDCERVÁČ Nicholas Adams
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1991 by Daniel Weiss Associates, Inc. and Coleman Stokes Translation © Alena Machová, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-002-4 3
I. Wayne
Kasden si nedělal ţádné starosti s tím, ţe přichází na Cresswellskou střední školu uprostřed školního roku. Jeho otec se stěhoval kvůli zaměstnání uţ dvakrát, ještě kdyţ Wayne začínal střední školu. Kaz, jak si rád nechával říkat, si zvykl být ve škole nováčkem. Zvládal to s jistotou, kterou si během svých sedmnácti let vypěstoval. Kaz projíţděl Cresswellem ve své červené Mazdě Miata. Kdyţ dojel ke škole, zabočil na parkoviště pro starší studenty. Vystoupil z vozu svítícího novotou a zkontroloval svůj vzhled ve vnějším zpětném zrcátku. Narovnal si klopu smetanového plátěného saka a vykasal si rukávy. Pod módním sakem měl jasně modré tričko. Široké šedé gabardénové kalhoty a mokasíny z jemné kůţe s třásněmi doplňovaly celkový dojem. Hřebínkem si pročísl světlé vlasy. Byl připraven na svůj první den v Cresswellu. „Tak se podívejme, co nám tenhle zapadákov můţe nabídnout,“ řekl si s důvěrou, ţe si tu najde tu pravou společnost a ţe si pěkně uţije. „Hej, ty!“ Ten dívčí hlas se ozval odněkud zezadu. Kaz se otočil a blýskl ocelově modrýma očima na zrzavou dívku, která ho doháněla s rozzlobeným výrazem ve tváři. „Tady nemůţeš parkovat,“ říkala mu. „To je jen pro –“ náhle jako by splaskla, její hněv zmizel a zapomněla na to, ţe chtěla Kazovi říct, ţe parkoviště je jen pro studenty vyšších ročníků. Teď se přihlouple křenila na pohledného nováčka, který se na ni usmíval a odhaloval 4
dokonalý chrup. „Ahoj, já jsem Brandy,“ řekla opatrně. Kaz na ni pohlédl úkosem. „Brandy, hm. Nějaký problémy?“ „Ale ne. Jen jsem tě tu ještě nikdy neviděla. Jak se jmenuješ?“ „To se ještě uvidí,“ odpověděl. „Chodíš fandit na fotbal?“ „Ano,“ odpověděla potěšeně. Kaz si nasadil zrcadlovky. „Škoda.“ „Nejsem na fanynky,“ odpověděl uštěpačně. „Jsou přecitlivělý. Ber to lehce, Brandy.“ Vyzývavým krokem odešel směrem k hlavnímu vchodu školy. Kaz o drzé zrzavé holky nestál. Dával přednost zajímavějším dívkám. Brandy zůstala stát a nevěřícným pohledem a otevřenými ústy. Kdyţ stoupal po schodech ke dveřím Cresswellské střední školy, nějaké dívky se otočily a něco si mezi sebou šeptaly. Kaz blýskl svým frajerským úsměvem a mrkl na ně. „Krásný,“ řekl Kaz. „Všechny jsou krásný.“ Přemýšlel o Cresswellu uţ dřív. A teď viděl, ţe je to bezva místo na shánění koček. Jaro bylo ve vzduchu a on měl v úmyslu trhat dubnová kvítka ze zelenající se louky. Vstoupil do hlavních dveří. Štíhlý a sviţný, sebejistě si vykračoval chodbou. Udrţoval se ve formě, i kdyţ na sport nikdy moc nebyl. Nikdy necítil potřebu prosadit se na poli atletiky. Kaz se zajímal jen o to, jak se prosadit u opačného pohlaví. Kdyţ se blíţil ke kanceláři školy, slyšel dívky, jak si za jeho zády povídají. „Kdo je to?“ „Holky, ten je krásnej!“ „A dobře ohozenej!“ „Jo, jako ten, co hraje policajta v Jump Street.“ Bylo to stejné jako na všech ostatních středních školách, kam kdy chodil. Proč by Cresswell měl být jiný? Kaz před sebou uviděl kancelář, vešel dovnitř a upřel pohled na další hezkou dívku. Sundal si tmavé brýle, aby si ji lépe prohlédl. Dlouhé, rovné tmavě hnědé vlasy měla vzadu svázané do copu. Brýle bez obrouček jí dodávaly inteligentní výraz. Měla v sobě něco 5
zajímavého, takţe se okamţitě stala předmětem Kazova zájmu. Kdyby nic jiného, můţe za něj psát úkoly. Zvedla mírně hnědé oči a podívala se na něj, Usmál se, ale ona neroztála. Odmítala být ohromena jeho zevnějškem. To se Kazovi líbilo. „Copak?“ zeptala se bez zájmu. Jeho pohled opětovala váţně a směle. Kaz zjistil, ţe se mu chce pohladit ji po lesklých hnědých vlasech. Musí najít způsob, jak ji okouzlit. „Dobré jitro,“ řekl. „Co si přeješ?“ „Jmenuji se Wayne Kasden,“ řekl zdvořile. „Zrovna jsem se přistěhoval do Cresswellu. Přišel jsem se zapsat.“ „Aha.“ „Jak se jmenuješ ty?“ Po chvilce zaváhání odpověděla: „Marcia.“ Kaz zkusil svůj nejlepší úsměv. „Jsem úplně ztracený. Úplně v luftu. Nevím, kde začít. Cítím se jako ten kluk v Drobných mincích.“ Maricin zarputilý výraz napůl roztál. „Drobné mince? Ty ten film znáš?“ „L’Argent de Poche,“ odpověděl Kaz s francouzským přízvukem. „Mám Truffauta moc rád. A taky Bernarda Bliera.“ Marcia se pohodlně opřela v ţidli. Uţ se neculila, ale opravdu se usmívala. „Viděl jsi Připravte si kapesníčky?“ zeptala se. Kaz věděl, ţe je jeho. Intelektuální holky obvykle naletěly na číslo s cizími filmy. Odhadl ji přesně. Teď ještě celý výstup správně uzavřít. Podíval se na ni tázavě. „Připravte si kapesníčky? Ne, ale vţdycky jsem to chtěl vidět. A co Diva?“ Marcia nadšeně přikývla. „to je bezvadný film. Jak ţe se jmenuješ?“ „Wayne Kasden,“ odpověděl. „Ale můţeš mi říkat Kaz.“ „Marcia Granholmová. Říkal jsi, ţe se potřebuješ zapsat?“ „Přesně tak,“ řekl Kaz tiše. Marcia udělala všechnu práci s vyplňováním za něj. Za pár minut byla se všemi papíry hotova. Kdyţ skončila, vysvětlila mu, kam má 6
formuláře odnést a usmála se na něj přes stůl. Kaz si nahlas oddechl. „zachránila jsi mi ţivot. Rád bych pro tebe taky něco udělal. Pozval bych tě do kina, ale nechci, aby se na mě tvůj kluk naštval.“ „Já nemám kluka,“ odpověděla Marcia. „Uţ ne.“ „Váţně?“ Kaz v duchu dohadoval, ţe jí musí být okolo sedmnácti. Měl rád dívky stejně staré jako on. Byly obvykle zralejší. Mile se usmál. „Tohle musí být můj šťastný den. Ještě aby tu tak někde bylo kino, kde dávají cizí filmy.“ Marcia pokrčila rameny. „V Cresswellu ne. Ale ve filmovém klubu v Porterville dávají Zloděje kol. Tři představení v sobotu.“ „Co kdybys mi dala na sebe telefon?“ řekl Kaz. „Jasně, já –“ Marcia se náhle zamračila. Kaz ucítil na rameni něčí ruku. Otočil se a uviděl mohutného mladíka se silným krkem. Mladík si ho prohlíţel se zachmuřeným výrazem v plochém, širokém obličeji. Kaz se pokusil o úsměv. „Na co zíráš?“ řekl mladík. Kaz si povzdechl. Být nováčkem mělo své nevýhody. Nevyhnutelné silácké střetnutí přišlo ještě dřív, neţ očekával. Marcia se za stolem postavila. „Ricky, nech ho na pokoji!“ „Neotravuje tě náhodou?“ Kaz odsunul jeho ruku ze svého ramene. „Nějaký tvůj známý, Marcio?“ Mladík se silným krkem zavrčel. „Jsem její kluk.“ „Nejsi,“ odpověděla Marcia. „to je Ricky Buller. Můj bývalý kluk. Největší omyl v ţivotě. Ricky, nech ho být.“ Ricky Buller se naklonil blíţ ke Kazovi. „Sušinky jako ty si dávám k snídani, krasavče!“ „Třesu se jako osika,“ odpověděl Kaz. „Co kdybys radši šel po svých, ty mastodonte?“ „Co?“ „Oho,“ vysmíval se Kaz. „Vtipná odpověď.“ Dívali se jeden druhému přímo do očí. Kaz si uţ myslel, ţe se bude muset prát přímo tady v kanceláři. Nebylo by to poprvé, co ho školní rváč vyprovokoval. Ale tentokrát to neskončilo ranami. 7
„Bullere!“ Kaz se ohlédl a uviděl muţe s jestřábími rysy. „No,“ začala Marcia. „Zástupce ředitele, pan Lipton.“ „Copak se tu děje?“ zeptal se Henry Lipton. Kaz pokrčil rameny. „Vůbec nic. Já jsem tu nový. Jmenuji se Wayne Kasden. Marcia a Ricky mi pomáhali se zápisem. Ještě potřebuju rozvrh hodin.“ Kazova zdvořilost zástupce úplně odzbrojila. „Aha. Tak počkejte na chodbě, Kasdene, dokud to nedám dohromady. Vy jste poslední ročník?“ „Ano. Přešel jsem ze střední školy v Jacksonvillu na Floridě. Můj otec je inţenýrem v elektrárně.“ „Dobrá,“ řekl Lipton. „Dejte mi svůj zápisový list a já se hned pustím do toho vašeho rozvrhu.“ „Děkuji, pane Liptone.“ Za Liptonem se zavřely dveře jeho kanceláře. „Děkuji, pane Liptone,“ řekl posměšně Ricky Buller. „Nech toho, Ricky,“ řekla Marcia. „Vrať se do třídy, neţ zazvoní.“ „Poslechni ji,“ připojil se Kaz. „Má víc rozumu neţ my dva dohromady.“ Ricky na něj namířil prst. „Nech moji holku na pokoji!“ „Nejsem ţádná tvoje holka!“ trvala na svém Marcia. Kaz se na Rickyho ušklíbl. „Není ţádná tvoje holka.“ Ozvalo se zvonění. Ricky vrhnul na Kaze ještě jeden výhruţný pohled a vyřítil se z kanceláře. Kaz se obrátil zpátky k Marcii. Byla z příhody s Rickym v rozpacích. „Omlouvám se,“ řekla a potřásla hlavou. Kaz mávl rukou. „V pořádku.“ Marcia se zamračila. „Dej si pozor. Ricky je někdy… no, nerozumný. Prostě nebezpečný. Nevím, co jsem na něm kdy viděla. Moc dlouho jsme spolu nechodili.“ „I krmení dravé zvěře v zoo můţe někoho přitahovat,“ odpověděl Kaz. „Počkám na chodbě, jak kápo nařídil.“ Vyšel z kanceláře a opřel se o zeď. Pozoroval dívky, které ho míjely. 8
„Kazi?“ Marcia stála za ním s jeho rozvrhem v ruce. Vzal si ho od ní. „Dík. Doufám, ţe sobota večer pořád platí.“ Marcia se na pohledného nováčka mile usmála. „Jasně. To je tutovka.“
9
II. Ozvalo se uţ druhé zvonění, kdyţ Kaz zamířil na svou první hodinu v Creswellu, na hodinu angličtiny. Po cestě do třídy uviděl chodbou běţet dívku. Měla světlé vlasy, byla vysoká, štíhlá a krásná. Šla pozdě na první hodinu, stejně jako Kaz. Jedna z učebnic, které nesla, jí vyklouzla a spadla na podlahu. Kaz honem přispěchal na pomoc. „Ahoj,“ řekl přátelsky. „Já jsem Kaz. Jak se jmenuješ ty?“ Její půvabná ústa se našpulila do opovrţlivého úšklebku. „Co je ti po tom, ty nádhero!“ Kaz se cítil dotčen, ale stále se ještě usmíval. „No no, chtěl jsem ti jenom pomoct.“ Povzdechla si. „Jmenuji se Melanie, stačí? A jdu pozdě na hodinu.“ Díval se za ní, jak běţí dál chodbou. Vlnité zlaté vlasy se jí komíhaly na zádech. Měla na sobě slušivou sukni a černou hedvábnou halenku. Ihned ho začala přitahovat, zvlášť po tom, co odolala jeho dokonalému vzhledu a jindy tak úspěšnému šarmu. Pozoroval ji, dokud mu nezmizela za rohem. „To je kus,“ zašeptal si sám pro sebe. Teď ale musí do třídy. Je to koneckonců jeho poslední rok. Musí dodělat školu, jestli chce jít na vysokou. Kdyţ našel číslo třídy, ve které měli hodinu angličtiny, otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Doufal, ţe tam najde učitelku, na které by mohl uplatnit svůj šarm. Místo ţeny na něj však od katedry přísně zíral přes silné brýle hubený mladý muţ. Kazovi bylo z jeho pohledu hned jasné, ţe to nebude mít jednoduché. 10
„Přejete si?“ Kaz se podíval na svůj rozvrh. „Vy jste pan Fern?“ „Ano.“ „Jmenuji se Wayne Kasden. Jsem tu nový. Patřím do vaší třídy.“ Pan Fern si dal ruce v bok. Měl protáhlý obličej s chumáčem neposlušných černých vlasů na temeni, úzká ramena a dlouhé, kostnaté ruce. Byl to ten typ učitele, který nikdy nenechá své ţáky na pokoji. Kaz odhadoval, ţe v ţivotě neměl rande. „Jdete pozdě, Kasdene. Velmi pozdě. A uţ se vám podařilo narušit můj výklad. První dojem se vám příliš nepovedl.“ Kaz se zatvářil kajícně. „Promiňte, prosím. Musel jsem čekat na rozvrh.“ „Nemám rád výmluvy,“ odpověděl Fern. „Chápu vás,“ řekl Kaz. „Ale víte, jak to chodí.“ „Ne, nevím, jak to chodí.“ „Myší i lidské plány smělé…“ ocitoval Kaz. V učitelově obličeji se objevil překvapený výraz. „Podívejme se. A kavalírské básníky znáte?“ Kaz přikývl. „Ano. Jako třeba kámen být kobkou nemusí, ani mříţí ţelezo. To je parádní věc.“ Fern jakoby se uvolnil. „Inu, zdá se, ţe mezi nás přišel vzdělanec. Najděte si volné místo, Wayne. Učíme se o romantických básnících. Říkají vám něco jména Keats, Shelley nebo Byron?“ Kaz se usmál. „Samo.“ Zarecitoval: Sedm je pilířů gotických forem V hlubinách chillonských hladomoren. „Výtečně, Kasdene,“ řekl učitel uţ doslova obdivně. „Posaďte se, prosím, a my budeme pokračovat.“ Kaz se otočil tváří ke třídě a jeho pozornost okamţitě upoutala jedna tmavovlasá dívka. Vlasy jí v bohatých, neukázněných kučerách splývaly na ramena. Na sobě měla přiléhavé černé tričko a nachovou sukni. Kaz si všiml tajemného záblesku v divokých zelených očích. Rozhodl se, ţe se posadí do poslední řady vedle ní. Kdyţ si sedal do lavice, dívka se na něj otočila. Mrkl na ni a ona 11
se usmála. Pak odvrátil pohled a věnoval se tabuli. Cítil, jak se do něj ta exotická dívka zabodává očima, ale nechtěl si pana Ferna rozhněvat tím, ţe by s ní flirtoval. To počká do přestávky. „Uţ ti někdo řekl, ţe vypadáš jako Cher?“ Kaz tmavovlasou dívku oslovil, hned jak zvonění ukončilo první hodinu. Zelené oči se na něj obrátily. „Jako Cher? Váţně?“ Přikývl. „Hlavně ty tmavé vlasy. Jenţe vypadáš mnohem líp neţ ona. Máš hezčí nos. Antický tvar.“ „Díky.“ Vstali oba ve stejnou chvíli. Rychlým pohledem ohodnotil plné křivky jejího těla. Byla okouzlující – ţádná roztomilá tvářička, ale stejně bezva kočka. „Takţe ty jsi Wayne?“ řekla. Pokrčil rameny. „To jo, ale radši mi říkej Kaz. Jak mám říkat já tobě?“ „Sally. Sally Thorntonová.“ Kaz se podíval do rozvrhu. „Ajaj, doufám, ţe zas nepřijdu pozdě.“ „Ukaţ,“ řekla Sally a naklonila se k němu, „Já se podívám. Aha, dějepis. Pojď, zavedu tě tam.“ Kaz cítil, ţe ji přitahuje. Vyšli ze třídy, pryč z dosahu zkoumavého pohledu učitele Ferna. Upřeně Kaze pozoroval, zmaten zvláštním mladíkem, který umí tak pohotově přednášet Byrona. Kdyţ se ocitli na chodbě, Kaz se naklonil k Sally. „Co tomu Fernovi je, prosím tě?“ Sally se rozesmála. „Fern? Na mě takhle zírá pořád.“ „Ani se mu moc nedivím,“ odpověděl. „Je na co koukat.“ Zdvihla jedno tmavé obočí a úkosem se na něj podívala. Kaz okamţitě vycítil její přístup. Je silná povaha a na bezmocného nováčka, jakého s úspěchem předváděl Marcii, se jen tak nechytí. „Hele,“ řekl rychle, „chůvu mi dělat nemusíš. Já na tu další hodinu trefím i sám.“ Sally se zamračila nad tou náhlou změnou. „Ne, to je dobrý.“ Kaz se usmál. „Nechci, abys kvůli mně sama přišla pozdě.“ Její rudé rty se pousmály. „Tak to tě trápit nemusí.“ Šli spolu dál chodbou. Z opačného konce se k nim blíţila 12
Melanie. Dívala se jeho směrem, ale on dělal, ţe ji nevidí. Byl rád, ţe ho Melanie vidí se Sally. Holky mají hned větší zájem, kdyţ kluka potkají s jinou. Kaz se obrátil k Sally. „Kam se dá v Creswellu jít?“ Sally si povzdechla. „Bohuţel tu toho moc není.“ „A kam chodíš ty?“ „Na muziku,“ odpověděla Sally. „A o víkendech pracuji v obchodě s deskama.“ „Skvělý,“ řekl Kaz. „Kdyţ jsme bydleli na Floridě, byl jsem na koncertě Bon Jovi a Aerosmith.“ „Váţně?“ vydechla Sally. „Tady v Cresswellu je hrozná nuda.“ Usmál se. „S tebou určitě není nuda. Vsadím se, ţe spolu bysme si uţili.“ Neodpověděla. „Tohle je tvoje třída,“ řekla a směřovala k jedněm z mnoha otevřených dveří v chodbě. Kaz se zastavil a zahrál upřímného. „Kdyţ jsem tě uviděl… no, chtěl jsem tě hned pozvat na rande. Ale počítám, ţe nemáš nouzi o zájemce.“ Na tváři se jí objevil uličnický úsměv. „Moţná. Ale na takového jako ty bych si moţná chvilku vyšetřila.“ „Máš čas v pátek večer?“ zeptal se přímo. „Jasně. Hele, tady máš můj telefon.“ Zvonek zazvonil zrovna ve chvíli, kdy mu podávala kousek papíru ze sešitu. Schoval si ho do kapsy. Sally se letmo dotkla jeho ruky a odešla. Má chůzi jako princezna, pomyslel si Kaz. Vešel do třídy a představil se učiteli. Kdyţ šel dozadu do své lavice, prohlíţel si dívky ve třídě. Téměř zkoprněl, kdyţ si všiml světlovlásky, která se mu předtím představila jako Melanie. Probodávala ho pohledem z druhého konce třídy, ale kdyţ na ni kývl, podívala se jinam. Být s ní v jedné třídě byla opravdu šťastná náhoda. Moţná s ní pak bude moct promluvit. Ale kdyţ zazvonil zvonek, Melanie vyběhla ze třídy, ani se po něm nepodívala. Po zbytek dne Kaz myslel na tu štíhlou blondýnku. Těšil se na rande s Marcií a se Sally, ale Melanie jako by ho uhranula. Nic o ní 13
nevěděl, jen to, ţe je záhadná a nedostupná. To ho jen ponoukalo, aby zlatovlásku pronásledoval ještě víc. Kdyţ dozněl poslední zvonek, Kaz se vydal směrem k parkovišti. Přemýšlel o tom, jak prozíravé bylo domluvit si rande s dvěma naprosto odlišnými dívkami. Ty se určitě pohybují v rozdílných kruzích a nemají společné přátele. Můţe chodit s oběma, aniţ by na to přišly. První den v Cresswellu stál za to, aspoň pokud šlo o dívky. Jak tak šel k autu, ani nečekal, ţe by se mu podařil ještě jeden úlovek. Ale kdyţ uviděl přitaţlivou, krátkovlasou dívku, jak kope do zadní pneumatiky zaparkovaného skútru, nelenil a vyuţil příleţitosti. Dívčin motocykl stál hned vedle jeho auta. Kaz se zastavil a prohlíţel si ji. Měla koţenou sukni a dţínovou bundu s límcem ohrnutým nahoru. Rezavé, henou obarvené prouţky protínaly její nakrátko ostříhané černé vlasy. Na uších se jí klinkaly dlouhé červené keramické náušnice. Slyšel, jak nahlas proklíná svůj skútr. „Tím, ţe mu budeš nadávat, to nespravíš,“ obrátil se na ni. Blýskla po něm světle hnědýma očima. „Nech si ty moudrosti!“ Zkusil na ni svůj nejlepší úsměv. „Co s tím je?“ „Nechce nastartovat,“ odpověděla. Kopla znova do zadního kola. Na nohou měla růţové kecky, zavázané jiskřivě zlatými tkaničkami. Jasná kresba rtů a ohrnutý nos dodávaly jejímu obličeji na zajímavosti. Výraznou bradu rozděloval uprostřed dolíček. Kazovi se zachtělo sevřít ji v náručí. Ale pokud chtěl dosáhnout svého, musel na to jít tvrdě. „Říkají ti nějak?“ otázal se ostře. „Carol Ledbetterová. Spokojený?“ Pokročil dopředu. „Mám se ti na to podívat?“ Carol pokrčila rameny a ustoupila. „Klidně. Horší uţ to být nemůţe.“ Kaz přistoupil k motocyklu. Otevřel kryt, který mu uvolnil přístup k motoru. V motorkách se trochu vyznal, ale od patnácti let na ţádné neseděl. Zkusil nastartovat pomocí pedálu, ale motor jen bezmocně zaprskal. „Můţe to být špatná svíčka,“ řekl Kaz. Carol si zaloţila ruce na prsou. „Coţe?“ odsekla. 14
Kaz se na ni zamračil. „hele, snaţím se ti pomoct. Jestli o to nestojíš, můţu jít po svých.“ Carol vztekle našpulila rty. „Mně je to fuk.“ Rozhodl se pro smírný přístup. „Je tu někde obchod s motorkama?“ „Jeden je ve washingtonce,“ odpověděla s povzdechem. „Pojď,“ řekl Kaz. „Koupíme novou svíčku.“ „Nemám prachy.“ „To je v pořádku. Zaloţím tě.“ Sundal si sako a začal skládat sklápěcí střechu mazdy. Kdyţ nastoupil, Carol zaváhala. Zlobně ho pozorovala oříškově hnědýma očima. Svým poněkud neotesaným způsobem byla velmi přitaţlivá. „Co je? Nasedat!“ vyzval ji Kaz. „Ještě jsi mi neřekl, jak se jmenuješ,“ odpověděla. „Kaz. Nějaký námitky, slečinko?“ Otevřela dvířka na druhé straně a nastoupila. „Kaz, jo? Pěkně divné jméno.“ „Kdyţ se ti nelíbí, smůla.“ Neţ stačila něco říct, zařadil a vyrazil ven z parkoviště. Carol jakoby se trochu uvolnila. Ukázala mu cestu do obchodu s motocykly a pak počkala v autě, zatímco Kaz kupoval svíčku a levný klíč. Kdyţ se vrátil k autu, Carol byla náhle milá. „Díky za pomoc. Spousta těch pitomců tady v Cresswellu by na mě ani nepromluvila. Zdám se jim divná.“ Kaz zkusil znovu svůj parádní úsměv. „Trochu mi připomínáš Madonnu s tmavýma vlasama.“ Poprvé za celou tu dobu se usmála. „Fakt?“ „Líbí se mi ty prouţky, co máš ve vlasech,“ pokračoval. „Moc ti to sluší.“ „No jo. Díky.“ Vraceli se zpátky na parkoviště. Kaz uvaţoval, jestli má Carol zařadit mezi objekty svého zájmu. Nebyla ten typ, co by se přátelil s Marcií nebo se Sally. Carol je samotářka, s tou by mohl chodit bez komplikací. Kdyţ zahnuli ke škole, Kaz koutkem oka zahlédl tu svoji blondýnku – Melanii. Vcházela zrovna do nějakého módního 15
obchodu. Povzdechl si a přál si, aby teď byl s tou světlovlasou bohyní. Zajel na parkoviště, bylo aţ na Carolinin skútr prázdné. Rychle vyměnil svíčku. Motocykl naskočil na první pokus. Carol byla překvapena. „Tys to váţně spravil!“ Kaz si otřel ruce do papírového kapesníku, který měl v přihrádce na přední desce. „To nic.“ Carol se zamračila. „Ale já ti opravdu nemůţu zaplatit.“ Kaz se k ní obrátil. „Víš, napadlo mě – jsem tady nový – třeba bys mi mohla ukázat – “ „Hej frajírku!“ Oba se otočili k černé dodávce, která se objevila za rohem. Ricky Buller za volantem směřoval přímo k nim. Dva kamarádi seděli vepředu a další tři bouchači vzadu na korbě. Všichni vystoupili a utvořili okolo dvojice kruh. „Buď opatrný,“ zašeptala Carol. Kaz nespouštěl oči z Rickyho. „Neboj, tohle zvládnu.“ Ricky se zašklebil. „Ale podívejme, tady je náš chlapeček. A ţádný zástupce v dohledu, aby mu pomohl.“ Kazův obličej v mţiku ztvrdl. „Chceš se prát, Bullere? Tak pojď. Ty a já, teď a tady.“ Rickymu zmizel úsměšek z tváře. Ostrá odpověď a Kazův výraz ho zastihly nepřipraveného. „Copak?“ zeptal se Kaz odváţně. „Bojíš se rozdat si to se mnou sám, bez toho tvého bratrstva?“ Carol se k němu přitiskla a poloţila mu ruku na hruď. „Nech ho. Nevíš, do čeho lezeš.“ Kaz ukázal na kruh mladíků okolo nich. „Jestli je takový borec, tak na co potřebuje všechny tyhle pomocníky?“ „Na tebe nepotřebuji nikoho, chlapečku!“ Kaz se narovnal v ramenou. Ricky po něm skočil a vyrazil silnou pravačkou. Úder zavadil Kazovi o bradu a smýkl jím dozadu proti autu. Ricky ránu opakoval, ale Kazovi se podařilo uhnout. Setrvačnost vrhla Rickyho na Kazovu mazdu. Teď byl Ricky ke Kazovi zády. Kaz ho chytil za levé zápěstí a 16
celou svou vahou mu škubl rukou dozadu. Zapraskalo to, jak Rickyho kost vyskočila z ramenní jamky. Ricky zařval bolestí a ruka mu bezmocně klesla ke straně. Jeden z mladíků přiskočil na jeho obranu. Pokusil se Kaze udeřit přímo do zubů. Kaz ránu vykryl a uštědřil mu kopanec do slabin. Kluk klesl na kolena a křičel bolestí. Kaz o krok ustoupil a kryl přitom Carol. V ocelově modrých očích měl zuřivý výraz. Modré tričko měl promáčené potem. „Jeden po druhým nebo všichni najednou,“ zasyčel. „To je mi jedno. Kdo je další na řadě?“ Nikdo se neozval. Ricky Buller se potácel k dodávce. „Zavezte mě k doktorovi!“ ţadonil. Carol se podívala po ostatních. „Řekli jste si o to sami. Běţte mu pomoct!“ Vtáhli zraněného kamaráda do dodávky. Při odjezdu vrhali na Kaze nepřátelské pohledy, ale nikdo neřekl ani slovo. Kaz se otočil a setkal se s upřeným pohledem Carol. Byl rád, ţe to má za sebou a ţe se nemusel prát s nikým z těch ostatních v dodávce. Rvačky se vţdycky vykládají zkresleně a Kaz si nechtěl udělat špatnou pověst. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Carol. Přikývl. „Myslela jsem, ţe tě dostanou, ale tys jim to natřel,“ řekla. Kaz se pokoušel zhluboka dýchat, aby se uklidnil. „Já – nesnáším tyhle typy. Myslejí si, ţe jsou kdovíjaký borci.“ „Jsou to pitomci.“ Carol se k němu naklonila. „Hej,“ řekla najednou. „Co?“ Kaz hleděl do jejích zářících očí. Znenadání se mu vrhla kolem krku. Její rty se přitiskly na jeho ústa. Kaz cítil teplo jejího těla. Dlouhou dobu tak stáli a líbali se. Konečně se odtrhla. Popadl ji a znovu políbil. Kdyţ se odrhli podruhé, Carol se na něj podívala oříškovýma očima. „Jseš skvělý, Kazi.“ „Hele,“ odpověděl, „Co děláš dneska večer?“
17
III. Cestou domů Kaz hodnotil svůj první den ve škole. Přes všechny úspěchy s děvčaty byl trochu vyveden z míry rvačkou s Rickym Bullerem. Neţ se přistěhovali do Cresswellu, Kaz dělal na Floridě dva roky bojová umění. I kdyţ si Ricky výprask zasluhoval, Kaz cítil, ţe nebylo správné ho zranit. Ať uţ vyhrál nebo prohrál, niky neměl ze rvaček dobrý pocit. Nechtěl mít pověst rváče a výtrţníka. Oklepal se, jako by chtěl setřást mrazení v ramenou. Měl důvody pro to, aby byl po prvním dnu v nové škole v dobré náladě. Ty důvody se jmenovaly Marcia, Sally a Carol. Caroliny vášnivé polibky ho zanechaly plného touhy. To ona byla největším překvapením dne, kdyţ se na něj na parkovišti vrhla. Tak rychlý vývoj věcí rozhodně nečekal. „Carol,“ řekl si s úsměvem. „Potvůrka Carol.“ Pomohl jí s motorkou a dokázal, ţe se umí bránit. Jak by mu po tom všem mohla odolat? O rande se ani nemusel moc snaţit. Prostě se to stalo, jen tak, kouzlem Amorovým. „Carol, Marcia a Sally. Do třetice všeho dobrého – nebo zlého?“ S větrem rozevlátými vlasy projíţděl Pelhamovou křiţovatkou směrem ke čtvrti, kde bydlel. Okolí jeho nového bydliště se mu zamlouvalo. Za vrbami a javory lemujícími ulice byly vzorně pěstěné trávníky a záhony květin. Dům, do něhoţ se zrovna s rodiči nastěhoval, byl dvoupatrový, se ţlutým dřevěným obloţením a arkýřovými okny, a rozkládal se na půlhektarovém pozemku. Byla to vítaná změna proti otravnému činţáku na Floridě. Zabočil na vjezd k domu a vystoupil z auta. Matka byla doma. Přivítala ho ve dveřích. Lehce ji políbil na tvář a vesele se na ni 18
usmál. „Jdeš trochu pozdě, Wayne.“ „Já vím, mami. Pomáhal jsem někomu s motorkou.“ Usmála se. „Tak ty uţ máš přátele. To je dobře. Víš, ţe mám o tebe starost. Stěhujeme se pořád sem a tam.“ „Já vím, mami.“ Její úsměv trochu pohasl. „Máš na bradě krev. Co se stalo?“ Kaz se dotkl oděrky na místě, kam ho Ricky škrábl. „Asi jsem se odřel, kdyţ jsem spravoval tu motorku.“ „Jak se jmenuje ten kamarád?“ Zaváhal. „No, Carol.“ „Děvče. No dobře. Tak se mi zdá, ţe máš vţdycky spoustu kamarádek. Večeře bude za hodinu. Táta přijde pozdě, takţe spolu budeme večeřet sami.“ „Bezva, mami. Jdu se nahoru umýt.“ Kaz vyšel po schodech do prvního patra. Hodil učebnice na stůl a pověsil své plátěné sako do skříně. Vţdycky vzorně pečoval o své oblečení. Rád dobře vypadal. Dívkám se to líbilo a jeho rodiče si to mohli dovolit. Umyl si ruce a prohlíţel si obličej v zrcadle. Ránu na bradě, vlastně jen malé škrábnutí, si ošetřil antiseptickou mastí. Jeho pohledný obličej bude bez poskvrnky. Vrátil se k sobě do pokoje a svalil se na postel. Vyndal z kapsy několik papírků s telefonními čísly dívek z dnešního dne. Natáhl se pro sluchátko. Rodiče mu vţdycky dovolili mít vlastní linku. Důvěřovali mu. „Kdo je první v pořadí na Kazově kole štěstěny?“ Namačkal číslo na tlačítkovém telefonu. „Marcii Granholmovou, prosím. To jsi ty? Ahoj, tady Kaz.… Dík, všechno v pořádku.… Chtěl jsem ti poděkovat za to, jak jsi mi dneska ráno pomohla.… Jasně, všechno jsem našel.… Myslím, ţe to ujde.… Fern? Kdepak, ţádný problém. Toho jsem zmáknul.… To víš, ţe jo. Počkám.“ Čekal, zatímco Marcia hledala noviny. Myslel na její dlouhé, zářivě hnědé vlasy. Líbilo se mu její tiché, uváţlivé chování. Marcia konečně zase zvedla sluchátko. 19
„V sobotu večer dávají Zloděje kol. Skvělý!… Dobře, vyzvednu tě v sedm.… Do Porterville to trvá hodinu? Tak co kdybych přijel v šest?… Bezva. Hele, stavím se ráno v kanceláři a ty mi řekneš, jak se k vám dostanu… Jakţe se to jmenuje? To jsem ještě v ţivotě neslyšel. To víš, ţe to najdu… Uţ se tě nemůţu dočkat, Marcie. Ahoj.“ Zavěsil a spokojeně si oddechl. Marcii to pálí. Bude ho intelektuálně stimulovat, kromě jiného. „Další v pořadí je slečna Sally Thorntonová!“ Vytočil její číslo. Telefon zdvihla její matka a vysvětlila mu, ţe Sally dneska večer pracuje. V obchodě někdo onemocněl a ona ho zastupuje. Kaz byl zklamán. Neměl rád, kdyţ mu něco kříţilo plány. Moţná by mohl jít do nákupního centra a zaskočit za ní do práce. Pokud si dobře pamatuje, Sally prodává v obchodě s deskami. Jeho návštěva by ji určitě překvapila. Znovu viděl záblesk Sallyiných zelených očí. Ty tmavé kučeravé vlasy jí dělají hrozně sexy a těsné tričko obepíná tělo jedna báseň. Ještě zbýval jeden telefonát. „Prosím Carol Ledbetterovou. Carol? Čau, tady Kaz.… No jo, chtěl jsem se jen ujistit, ţe to dneska večer platí.… Na co bys tak měla náladu?… U vás doma?… A co rodiče?… Jo, jenom mámu… Dělá noční?“ Carol mu dala svou adresu a on slíbil, ţe přijde v osm. Zavěsil a s hlubokým výdechem se natáhl na posteli. Z Carol se vyklubal perfektní úlovek. Její matka dělá noční směny, takţe můţe ke Carol večer přes týden. Bude ji moct vynechat o víkendech a mít tak dost času na ty druhé. Navíc ţije jenom s matkou, takţe ţádný otec nebude dělat zbytečné problémy. A skvěle líbá. Ještě stále cítil chuť jejích rtů. Její tělo přitisknuté na jeho. Příjemný pocit, kdyţ ho objala kolem krku. „Carol, holčička moje!“ V té dţínové bundě vypadala odvázaně. Prouţky heny ve vlasech jí dodávaly exotický vzhled. Cresswelští kluci jsou zřejmě pěkní moulové, kdyţ si s takovou kočkou jako Carol nic nezačnou. Vyskočil z postele. Musel se připravit na rande. Dobře vypadat vyţadovalo čas a úsilí. Kaz chtěl na Carol udělat dojem. Musel ji roznítit, aby její ţhavá vášeň vytrvala. 20
„Nebyl to špatný den. Co je mi po Rickym Bullerovi a jeho partě, kdyţ mám svoji sladkou Carol?“ V tom všem zmatku Kaz úplně zapomněl na Melanii, boţskou blondýnku, která upustila na zem učebnice. Myslel na dívky, které mu projevují náklonnost. Na Melanii si teď chvíli ani nevzpomene, dokud jí neuvidí v nákupním středisku. Kaz se tam chystá stavit za Sally v obchodě s deskami, neţ dorazí na osmou ke Carol. „Ahoj, Sally. Pamatuješ se na mě?“ Sally stála u pokladny v obchodě s gramofonovými deskami. Zvedla okouzlující zelené oči a usmála se. „Ahoj!“ řekla sladce. „Kde se tady bereš?“ Kaz pokrčil rameny. „Vola jsem ti domů. Tvoje máma říkala, ţe jsi musela do práce. Říkal jsem si, ţe se zastavím na pár slov.“ „To byla teta,“ odpověděla Sally. „Otec zemřel a matka ţije v Seattlu.“ „Do telefonu zněla příjemně,“ poznamenal Kaz. Sally přikývla. „Je správná. Nechá mě, abych si dělala, co chci, jen kdyţ mám slušný známky ve škole.“ Kaz v duchu vyrazil vítězný výkřik. Sally je terno. Ţádný dospělý na ni nedohlíţí. Bude s ním moct trávit čas podle libosti. „Snad abych šel,“ řekl Kaz. „Nechci, abys měla problémy se šéfem. Chtěl jsem jenom pozdravit.“ „Počkej chvilku,“ řekla Sally. „zavolali mě, protoţe jedna z holek onemocněla. Za moment mám pauzu. Vydrţ pár minut a můţeme spolu jít na pizzu.“ „Bezva,“ řekl Kaz. „Počkám.“ Šla se věnovat zákazníkům. Měla na sobě tmavě červené tričko a černozelenou kašmírovou sukni. Křivky jejího těla se vlnily pod napjatým tričkem. Jak jí černé, kudrnaté vlasy splývaly na záda, bylo těţké si představit, ţe by mohla být ještě krásnější. Kazi, ty jsi ten nejšťastnější chlap pod sluncem, pomyslel si. V obchodě bylo osm nebo devět zákazníků, takţe Sally měla dost práce. Spolu s ní byl ve sluţbě ještě jeden prodavač. Kaz se rozhodl, ţe si prohlédne desky, kazety a kompaktní disky. Podíval se na hodinky. Bylo skoro sedm. Stihne to jen o vlásek, 21
jestli chce teď být chvíli se Sally a dorazit ke Carol na osmou. Právě tohle ho vzrušovalo. Bavilo ho zkoušet, co všechno mu projde. Kdyţ opět vzhlédl, zachytil záblesk třpytivých zlatých vlasů na druhé straně obchodu. Srdce mu poskočilo a štíhlým tělem projelo zamrazení. Byl si jistý, ţe vlny zlatých vlasů patří dívce, která předtím na chodbě upustila své učebnice. Melanie! Manévroval mezi pulty, dokud nenašel místo, odkud ji mohl pozorovat, aniţ ona zahlédla jeho. Byla krásná jako Venuše na obrázku od Boticelliho, o kterém se učil loni. Posouval se okolo polic s deskami tak, aby na ni stále viděl. Melanie si právě nenápadně strkala do kabelku kompaktní disk. Kaz nevěřil svým očím. Melanie kradla. Najednou se prudce otočila čelem k němu. Kaz kývl a pokusil se o úsměv. Ale její krásný obličej vypadal tvrdě a nepřívětivě. Zdálo se, ţe si ho nevšimla. Otočila se a řízně kráčela k východu. „Počkej!“ zasyčel Kaz tiše, aby si toho Sally nevšimla. Rozběhl se k Melanii. Věděl, ţe desky, kazety a kompaktní disky jsou vybaveny bezpečnostními štítky, které spustí poplašný zvonek, kdyţ se je někdo pokusí ukrást. Melanie si ho nevšímala. Jen co vyrazila ven z obchodu, spustilo se poplašné zařízení. Kaz se za ní díval, jak rychle mizí v přeplněné hale nákupního střediska. Cítil úlevu nad tím, ţe se jí podařilo tak snadno utéct. Sally, která byla zrovna v zadní části obchodu, přiběhla dopředu. Hledala očima v davu. Ale po Melanii uţ nebylo ani vidu. Kaz si stoupl vedle Sally. „Co se stalo?“ zeptal se nevinně. „Ale, nějaký zloděj. Vţdycky si vyčíhaj, kdyţ jsme vzadu. Pak se jim podaří utéct i přes tohle poplašné zařízení. Vědí, ţe si to můţou dovolit, kdyţ máme hodně práce. Neviděl jsi, kdo to byl?“ Kaz vrtěl hlavou. „Ne, neviděl jsem ho.“ Sally si povzdechla. „Budeš volat bezpečnostní sluţbu?“ zeptal se Kaz. Se zadrţeným dechem očekával odpověď. Nechtěl, aby Melanie měla problémy. Nějak mu ani nevadilo, ţe krade. Chtěl se k ní jenom dostat blíţ. „Ne,“ odpověděla Sally. „Nebylo by to k ničemu. Ale moţná 22
bychom radši neměli chodit na tu pizzu. Je tady dost lidí a měla bych tu zůstat.“ Nasadil svůj nejlepší úsměv a uchopil ji za ruku. „To je samozřejmé.“ Usmála se na něj. „Jseš frajer. Kdyby tak v Cresswellu bylo víc kluků jako ty. Pátek platí?“ „Nepřišel bych o to za nic na světě.“ Sally se ohlédla přes rameno a dala mu letmou pusu na tvář. „Tak v pátek.“ „Nemůţu se dočkat,“ odpověděl sladce. „Uţ se nemůţu dočkat.“ Po cestě ke Carol myslel na Melanii a na její zlodějské dobrodruţství. Proč taková krásná holka krade v obchodě s deskami? Místo, aby se po té příhodě měl před Melanií na pozoru, cítil, ţe ho láká ještě víc. Chtěl o ní všechno vědět, pochopit, co se jí děje v hlavě. Představoval si, jak si přitahuje to štíhlé tělo k sobě a tiskne rty na její pevná ústa. Kaz si povzdechl a upřel pohled skrz přední sklo. V téhle části města byly ulice tmavé. Musel namáhat oči, aby zahlédl čísla domů. Čtvrť Upper Basin, ve které bydlela Carol, byla drsná, neútulná a stísněná ve srovnání s částí města, do které se přistěhoval Kaz. Nakonec Carolinu adresu našel. V pochmurné náladě stoupal po schodech. Musel myslet na tu světlovlásku. Ale kdyţ Carol otevřela dveře, rázem na Melanii zapomněl. Carol stála na prahu a usmívala se na něj. Měla na sobě dlouhé, růţové trikotové šaty, které jí těsně přiléhaly k tělu. Chladný noční vánek přinášel sladkou vůni jejího parfému. Kaz byl ohromen. „Vypadáš báječně,“ hlesl. Významně se na něj podívala. „Tak pojď dál,“ odpověděla. Vešel do tmavé chodby. Carol zavřela dveře a opřela se o ně zády, jako by chtěla zabránit ve vstupu kaţdému, kdo by je chtěl rušit. Rukou si odhrnula černou, henou pruhovanou ofinu z čela. „Jsem ráda, ţe jsi přišel,“ řekla. „Já taky.“ Kaz měl stísněný pocit v prsou. Chvěl se po celém těle. Chtěl ji sevřít do náručí. Ale musí na to pomalu, dokud se nepřesvědčí, ţe 23
city z dnešního odpoledne ještě neodumřely. Natáhl paţe před sebe. Přistoupila k němu a dala mu ruce na ramena. Kaz sklonil hlavu a rty se dotkl její jemné šíje. Čirá, sladká vůně ho omámila. Cítil, jak v něm vzplanul oheň. Nemohl popadnout dech. Carol se k němu přitiskla a zabořila mu obličej do prsou. Rukama objala jeho štíhlý pas a Kaz cítil tlukot jejího srdce. „Dneska jsi mi pomohl,“ řekla tiše. „Mně nikdo nepomáhá.“ „To nic nebylo,“ odpověděl. „Potřebovala jsi mě.“ „Teď tě taky potřebuju, Kazi. Víc, neţ si dovedeš představit.“ Pohladil ji po vlasech. Vzala ho za ruku a vedla do obývacího pokoje. Nábytek byl starý a opotřebovaný, ale pokoj byl útulný. Posadili se na pohovku. Carol dálkovým ovladačem zapnula televizi, ale blikající obrazovce nevěnovali pozornost. S pohledem plným očekávání se podívala Kazovi do modrých očí. Uchopil ji za ruku a políbil na konečky prstů. „Mám tě rada, Kazi.“ Cítil se trochu provinile. „Jseš si jistá, ţe e matka nebude zlobit? Myslím jako –“ „Jí je to jedno,“ odpověděla Carol. „Úplně fuk. Nechá mě, abych si dělala, co chci.“ „Nechci, abys měla kvůli mně problémy.“ „Kvůli tobě ne. Neboj se.“ „Jsi tak krásná. Já –“ Vrhla se na něj, tak jako předtím na parkovišti. Přitiskla mu rty na ústa a vášnivě ho začala líbat. Kdyţ ji políbil na krk, z hloubi hrdla jí unikl jemný, naléhavý vzdech. „Ještě jsem se s nikým necítila tak jako s tebou.“ Kaz ji obejmul a pevně sevřel v náručí. Kdyţ nazítří ráno přišel na první hodinu, Kaz ke svému překvapení zjistil, ţe Melanie patří do stejné třídy jako on. Zkusil se na ni usmát, ale ona se jen ušklíbla a odvrátila se. Asi si myslí, ţe za ní chce dolézat. Ale Kaz s ní chtěl jen mluvit a lépe ji poznat. I po ţhavém večeru s Carol cítil, ţe ho Melanie pořád přitahuje. Stále ještě se snaţil upoutat její pozornost, kdyţ se ozvalo školní 24
hlášení. „Wayne Kasden se dostaví do kanceláře zástupce ředitele.“ Kaz se zachmuřil a cítil nepříjemné prázdno v ţaludku. Melanie se otočila a podívala se na něj. Teď ale bylo na flirtování pozdě. Musel vstát a odejít před zraky celé třídy. Kdyţ došel do kanceláře, uviděl za stolem Marcii. „Co se děje?“ Marcia měla starostlivý výraz. „Ty ses pral s Rickym Bullerem?“ Kaz se zašklebil. „Ach jo.“ Poloţila mu ruku na zápěstí. „Co se stalo?“ „Nakopal jsem ho do zadku,“ odpověděl Kaz. Vytřeštila oči. „Váţně?“ Neţ stačil odpovědět, Lipton vyrazil ze své kanceláře. „Pojďte, Kasdene.“ Kaz vešel dovnitř a sedl si do ţidle na druhé straně zástupcova stolu. „Dobré jitro, pane Litpone.“ Lipton na něj zaměřil své jestřábí oči. „Jak to bylo s tím vykloubeným ramenem Rickyho Bullera?“ Kaz se celý třásl, ale pokusil se zůstat klidný. „Šel po mě na parkovišti. Bránil jsem se. Zeptejte se Carol Ledbetterové. Byla tam. Všechno viděla.“ „Myslel jsem si to.“ Povzdechl si. „Nedávám vám to za vinu, Kasdene. Buller si o to koledoval. Trenér baseballového týmu si stěţoval. Buller byl jeho nejlepší nadhazovač, dokud jste se o něj nepostaral vy.“ „To je mi líto.“ Zazvonilo na první hodinu. „V pořádku, Kasdene, můţete jít. Toho trenéra nějak zvládnu. Zkuste si nevšímat Bullera. Jste tady nový, tak koukejte, ať si hned nezískáte špatnou pověst. Vţdycky se najde někdo, kdo na vás bude mít spadeno.“ „Ano, pane Liptone. Děkuji.“ Kdyţ Kaz vyšel z kanceláře, Ricky Buller, s rukou zavěšenou na pásce, stál u Marciina stolu. Kaz si jeho zamračeného pohledu nevšímal. Mrkl na Marcii a řekl jí, ţe sobota večer platí. „Ještě jsme spolu neskončili, krasavče,“ zavrčel Buller. Kaz se odvrátil a šel na hodinu angličtiny. Ve třídě byla Sally. Hleděla na něj s obdivem. Celá škola uţ věděla, ţe přemohl Rickyho. 25
Cestou na druhou hodinu potkal na chodbě Carol. Řekl jí, ţe to bylo včera moc fajn a ţe by se s ní chtěl zase brzo sejít. A na hodině dějepisu našel Melanii. Melanie se na něj neustále dívala, ale po hodině přešla jeho pokusy o konverzaci mlčením. Kaz věděl, ţe ji dříve či později dostane.
26
IV. Byl pátek a Kaz se chystal na večer se Sally. Celý týden strávil tím, ţe klamal své tři dívky a snaţil se promluvit s Melanií. Melanie však po něm ani nevzdechla, takţe se rozhodl pro zelenooké náhradní řešení. Stavil se pro Sally autem. Měla tmavočervenou hedvábnou halenku, prostou krémovou bavlněnou sukni a krajkový šátek přes ramena. Na uších se jí klinkaly náušnice z barevného peří. „Vypadáš úţasně,“ pochválil ji Kaz s úsměvem. Opětovala mu úsměv. „Ty taky.“ Kaz si přes sportovní košili oblékl koţenou bundu. Na nohou měl drahé kovbojské boty, zvlášť objednané z jednoho obchodu v Oklahomě. „Kam jedeme?“ zeptal se. Tajemně se usmála. „Nech se překvapit.“ Naváděla ho ulicemi Cresswellu. Dostali se do staré části města, tmavé a plné cihlových skladišť. Kazovi se to místo moc nezamlouvalo. „Jezdíš sem často?“ zeptal se, aby zakryl nervozitu. Pohlédla na něj úkosem. „Myslela jsem, ţe máš rád dobrodruţství.“ Dotkla se jeho ramene. „Uţ tam budeme. Uţ jenom pár bloků.“ Kaz před sebou uviděl zaparkovaná auta. Stála jen tak na ulici. Zamkl mazdu a přemýšlel, jestli ji ještě najde, aţ se vrátí. Jak se blíţili k modrým dveřím, bylo slyšet dunění basové kytary. Sally zaklepala. Chvíli čekali. „Co je to tady?“ zeptal se Kaz. 27
„Soukromý klub,“ odpověděla Sally. „Znám se s kapelou.“ Kaz znejistěl. „Musíš mít průkaz?“ „Neboj, nemusíš,“ uklidnila ho Sally. „Tady je to bez alkoholu. Jo, a svoji polovičku vstupného si zaplatím sama.“ „Ne, já to zatáhnu.“ Dveře se otevřely. Kaz zaplatil dvacet dolarů. Vešli do zakouřeného klubu, plného stolů. Hudba řvala na plné obrátky. Kaz si všiml jména kapely na šlapáku: Půvabní mutanti. „Líbí se ti to?“ zeptala se Sally. Kaz přikývl, i kdyţ ve skutečnosti se mu celý klub hnusil. Věděl, ţe musí předstírat, ţe se dobře baví. Chtěl Sally sbalit, a tak musel rozjet svou hru. Sedli si ke stolu a objednali sodovku. Hudba dělala ohlušující rámus. Kaz měl rád rock, ale tohle znělo spíš jako odstřel v lomu. Seděl tam s tupým úsměvem na tváři a pozoroval Sally, jak se na ţidli pohybuje do rytmu. Stojí za to čekání, rozhodl se. Kapela konečně udělala přestávku. „Jdu si pokecat s kámošema,“ řekla Sally „Nezlobíš se?“ Kaz zavrtěl hlavou. „Vůbec ne.“ Necítil se dobře o samotě. Rád byl vţdycky pánem situace. Brzo mu došlo, kam vlastně Sally šla. Kdyţ se kapela zase objevila na pódiu, byla tam Sally s nimi, vepředu u mikrofonu. Mrkla na něj a začala zpívat krásnou pomalou píseň. Doprovod, který k tomu hrál, bohuţel zněl jako rozjíţdějící se pětitunka. Sally byla mnohem lepší neţ zbytek kapely. Kdyţ skončila, sešla celá rozzářená z pódia. Ke Kazově úlevě mu při další pauze Sally řekla, ţe jestli chce, tak můţou jít. Pokusil se nedat najevo své nadšení, kdyţ z klubu odcházeli. Chtěl, aby si myslela, ţe se mu řinčivá hudba líbila. „Pojďme k nám,“ řekla Sally. Kaz přemýšlel, jestli něco pokazil. Odhalila jeho přetvářku? Zřejmě poznala, jak se mu v klubu nelíbilo, a chtěla uţ jejich společný večer ukončit. „Byla jsi skvělá,“ poznamenal. „Myslíš? Kapela chce, abych s nima vystupovala nastálo, ale mně nepřipadají moc dobří. Co si o nich myslíš ty?“ Kaz pokrčil rameny. „No, s tebou by si jenom polepšili.“ 28
„Ty teda umíš kecat, co?“ Zabrzdil před jejím domem. „Tak jsem tady.“ Sally se k němu otočila. „Pojď nahoru, chci ti něco ukázat.“ „Myslel jsem, ţe hrozně kecám.“ „To jo, ale mně se to u kluků líbí.“ Vystoupili z auta a vešli do domu. Po špičkách vystoupali po schodech do Sallyina pokoje. Byl cítit kadidlem a vonnými tyčinkami. Kdyţ byli uvnitř, Sally zavřela dveře a obrátila se ke Kazovi. Všiml si jejího zvláštního pohledu. „Co se děje?“ Přistoupila k němu a rukou mu přejíţděla po předloktí. „Celý večer touţím se tě dotknout. Líbej mě.“ Kaz byl příjemně překvapen. Vzal ji do náručí a dotkl se rty jejích úst. Sally jakoby náhle oţila. Kaz v tu ránu zapomněl na rockový klub. Večer se konečně obracel v jeho prospěch. Konečně ho večer začínal bavit. Marcia Granholmová byla ze schůzky s Wanyem Kasdenem celá nervózní. S tak krásným klukem ještě nikde nebyla. Vypadal mnohem líp, neţ Ricky Buller. Kaz byl dţentlmen, ne hromotlucká gorila. Pozorovala se v zrcadle. Vybrala si šedomodré bavlněné šaty. Šla zpět k toaletnímu stolku a začala si pročesávat dlouhé hnědé vlasy. Marcia se líčila jenom málo. Chtěla vypadat přirozeně. Nikdy se necítila dobře ve společnosti dívek, které pouţívaly hodně makeupu a sprejů na vlasy. Ze zrcadla se na ni díval jemný obličej. „Doufám, ţe se mu líbíš, Marcio.“ Věděla, ţe on se jí líbí. Dlouho čekala na někoho takového, jako je Kaz. A ze všech dívek v Cresswellu si vybral právě ji! Dívala se teď na sebe zblízka a přemýšlela, jestli si nemá víc namalovat rty. Pokusí se ji políbit? Jestli ji opravdu má rád, počká. O čem si budou povídat? O to starost neměla. Kaz dovedl bez problémů mluvit o věcech, které ji zajímaly. To je ale náhoda, ţe mají oba rádi cizí filmy. Bude to krásné. 29
Marcia chtěla, aby se ji Kaz pokusil políbit. A chtěla, aby pochopil, aţ ona odmítne. To nebyla hra. Marcia to tak prostě cítila. „Sluší ti to,“ ohodnotila sama sebe. Zazvonil zvonek u dveří a ona hned zase znervózněla. „Ty máš krásné auto,“ řekla Marcia obdivně. Kaz se usmál. „Doufal jsem, ţe se ti bude líbit.“ Ujíţděli po dálnici na sever, směrem na Porterville. Kaz v sobotu celý den lenošil, aby byl na tohle rande čerstvý. Sally ho den předtím zdrţela pozdě do noci. Domů se dostal hezky dlouho po půlnoci, i kdyţ rodiče na to nepřišli. Marcia si narovnala brýle bez rámečku. Kazovi se líbily její umírněné šaty, zapnuté aţ nahoru ke krku. Marcia nebyla vzývavá jako Sally nebo Carol, ale zářivě hnědé vlasy a hladký obličej ji dělaly stejně ţádoucí. Marcia byla třída. Kaz se oblékl podle situace. Měl na sobě tmavomodré sportovní sako, světlehnědé kalhoty, bílou košili a modro-červeno-zelenou kravatu z jemné, vroubkované bavlny. Na tohle intelektuální rande chtěl vypadat jako student filmové a divadelní vědy. „Vypadáš dneska báječně, Marcie.“ „Děkuji. Ty taky.“ Pohodlně se opřela. „Jak ti jde škola?“ Pokrčil rameny. „Dobře. Fern nám zrovna uloţil práci na pololetí. Máme si vybrat jedno z pěti témat, která nám zadal.“ „Ráda ti s tím pomůţu,“ navrhla Marcia. „Nechceš příští týden přijít? Můţeme hned začít.“ „A co tvoji rodiče?“ zeptal se Kaz. „Totiţ nechci překáţet, chápeš.“ „Ţiju jenom s otcem,“ odpověděla. „Kromě toho mám pracovnu nad garáţí, kde nikoho rušit nebudeme.“ Kaz cítil staré známé rozechvění. Nevěřil svému štěstí. Vlastní pracovna! To by si opravdu spolu mohli pořádně uţít. „Tady odbočujeme,“ řekla Marcia. Kaz sjel z dálnice a namířil do Porterville. Zaparkoval na ulici nedaleko starého kina, které se jmenovalo Rialto. Starostlivě pozoroval frontu u pokladny. 30
„Doufám, ţe se tam dostaneme,“ řekl. „Zloděje kol jsem vţdycky chtěl vidět.“ „Já myslím, ţe to půjde.“ Honem se zařadili na konec fronty. Za okamţik dostali lístky a našli si sedadla uprostřed hlediště. Kdyţ se posadili, Marcia se nabídla, ţe přinese praţenou kukuřici a limonádu. Kaz zatím drţel místa. Seděl a díval se do předních řad. Tak si všiml Melanie, jak se vkrádá do sálu pod nápisem Východ. Dveře se pomalu otevřely, Melanie vklouzla dovnitř a chystala se posadit, aniţ zaplatila. Vypáčila dveře nějakým nástrojem, který si teď schovala do tašky na rameni. V dţínsech a v béţovém saku se zdviţeným límcem vypadala boţsky. Kaz chvilku zápasil o dech. Kdykoliv viděl tu štíhlou krásku, byl jako na trní. Sedla si do přední řady a dívala se přímo před sebe. Kaze neviděla. Nechápal, jakto, ţe ji nikdy neviděl s ţádným klukem. Holka s takovým zevnějškem jako Melanie jich přece musí mít v Cresswellu na kaţdém prstě deset. Uvaděč se najednou dal do pohybu směrem k Melanii. Uţ ji svítil baterkou do obličeje a dělá problémy. Kaze napadlo, jak jí můţe pomoct. Musí ale jednat rychle. Vstal, svlékl si sako a rozestřel ho na sedadlech, která si s Marcií vybrali. Marcii to bude ještě chvíli trvat. Byl čas jít zachránit Melanii. Oslovil rozzlobeného uvaděče. „Co se tady děje?“ Uvaděč se na něj nepřátelsky podíval. „Hele, nepleť se do toho.“ Melanie upřela na Kaze pohled zničujících očí. Byla to nejkrásnější dívka v Cresswellu. Nemohl jí odolat. Potřeboval získat vrch. „Za prvé, nejsem ţádný hele. A za druhé, byl bych rád, kdybyste přestal obtěţovat moji přítelkyni.“ Uvaděč si odfrkl. „Tak proč ta tvoje přítelkyně nemá útrţek vstupenky?“ „Třeba ho ztratila.“ „Tak musí znova zaplatit,“ zněla odpověď. Kaz sáhl do kapsy a vytáhl desetidolarovku. „Tak o co jde? Vezměte si tohle a je po problémech. Drobné si nechte.“ Uvaděč okamţitě přešel do omluvného tónu. „Všechno dobrý. 31
Chtěl jsem jen –“ Kaz mávl rukou. „Radši uţ jděte, ať si nemusím na vaše chování k mé dívce stěţovat vašemu šéfovi.“ Uvaděč strčil bankovku do kapsy a zmizel. Melanie se celou tu dobu dívala na Kaze. Její výraz jakoby zjemněl. Usmál se na ni. „Díky,“ řekla rozpačitě. Pokrčil rameny. „To nic.“ Obrátil se a díval se po Marcii, ale ta se ještě nevrátila. Setkali se očima. Kaz cítil napětí v prsou. Byla aţ příliš krásná. A vzrušující. Musí ji získat. „Jsem tu dneska s někým,“ řekl. „Co děláš zítra?“ „Celkem nic,“ řekla neurčitě. „Co kdybychom se sešli,“ navrhl. Se zadrţeným dechem očekával odpověď. Melanie se nadechla a zaloţila si ruce: „Asi ti to dluţím, ţe?“ V Kazovi vzplálo rozhořčení. „Hele, na dobročinnost nejsem zvědavý.“ Chtěl se otočit a odejít. „Počkej,“ řekla rychle Melanie. „Zavolej mi zítra. Najdeš mě v seznamu. Kaylorová, Tidewater Road.“ Vrátil se na své místo a oblékl si sako. Marcia přinesla kukuřici zrovna ve chvíli, kdy se uveleboval na sedadle. Byl rozrušený, ale musel se chovat klidně, aby si Marcia nevšimla, ţe se něco děje. „Doufám, ţe máš rád kukuřici praţenou na másle,“ řekla Marcia. Usmál se. „To víš, ţe jo.“ „Byla tam hrozná fronta. Nikdy bych si nemyslela, ţe tu bude tolik lidí, i kdyţ je sobota. … Kazi?“ „Coţe? No, ano, taky jsem nečekal takový dav.“ Nemohl si pomoct, aby se nedíval směrem, kde seděla Melanie. Jednou na něj dokonce pohlédla. „Boţe,“ řekla Marcia. „Támhle je ta káča Kaylorová. Znáš ji?“ Zavrtěl hlavou. „Ne.“ „Buď rád. To je hrozná holka.“ Kdyţ se začalo promítat, Marcia se naklonila blíţ ke Kazovi. Později večer, cestou zpátky do Cresswellu, se Kaz pokoušel 32
vypudit Melanii z hlavy. Vzal Marcii domů. Zastavil před jejím domem. Naklonil se k ní a lehce ji políbil na tvář. Marcia se usmála a odtaţitým pohybem dala jasně najevo, ţe jakýkoli další krok by byl neţádoucí. „Cop se děje?“ „Musím kluka nejdřív poznat, neţ začnu cítit opravdovou náklonnost,“ odpověděla. Kaz si povzdechl a vypadal naštvaně. „Jestli chceš od dívky jenom to, tak by sis asi měl začít s někým jako Melanie Kaylorová.“ To není špatný nápad, pomyslel si Kaz. Doufal předtím, ţe ho Marcia pozve nahoru k sobě do pokoje. Místo toho mu vymezila hranice důvěrnosti. Vystoupil z auta, otevřel jí dveře a doprovodil ji ke vchodu. „Moc se mi to dneska líbilo,“ řekla Marcia. „Doufám, ţe to budeme moct brzo zopakovat.“ „Samo,“ odpověděl Kaz. Takové výzvy nikdy neodmítal. Marcia se dívala z okna obývacího pokoje, jak odjíţdí. Zdál se jí krásný a svým způsobem milý, ale zároveň vzdálený. Byl příliš soustředěný sám na sebe. Snad by v něm mohla najít hloubku. Snad by mohla takového kluka jako Kaz změnit, udělat lepším. Kdyţ odjel, Marcia šla nahoru do pokojíku, kde se otec díval na sportovní přenos v televizi. „Ahoj, zlatíčko. Jak ses měla?“ „Ale,“ řekla s povzdechem. „Nebylo to špatné.“ Šla do pokoje a rozsvítila. Cítila se trochu smutná a osamělá. Moţná měla dát Kazovi pusu na dobrou noc. To bylo to, co chtěl. To bylo to, co chtěli všichni chlapci. Aspoň ji neosahával jako Ricky Buller. Na těch několika schůzkách, které spolu měli, se s ním musela vţdycky prát. Myslela si, ţe se Ricky změní, ale bylo to marné. Marcia leţela na posteli a pozorovala strop. Přemýšlela o tom, jestli někdy potká chlapce, který by byl na ni hodný. Moţná, ţe s Kazem má ještě šanci. Začala plakat. Tlumené vzlyky se nesly osamělým tichem její loţnice.
33
„Ani jsem nečekala, ţe mi zavoláš.“ Melanie seděla v autě vedle Kaze. „Jakto?“ zeptal se. Pokrčil rameny. „Je to jen kamarádka.“ Bylo teplé, jasné nedělní odpoledne. Kaz ráno zavolal Melanii. Prostě to nemohl vydrţet, hlavně po neúspěšném rande s Marcií. Melanie měla na sobě zářivě bílé kalhoty a lehký modrý svetr. Ţlutá čelenka ve vlasech bránila větru, aby je úplně rozcuchal. Kaz z ní nemohl spustit oči. Nechtěl vypadat příliš dychtivě, přestoţe Melanie přijala jeho pozvání na piknik. Ale cítil, ţe díky její přítomnosti se mu věci vymykají z ruky. Navrhl, aby zajeli na místo zvané Vrtošivá říčka. „Jaký máš s sebou sendviče?“ zeptal se Kaz. S pokrčením ramen odpověděla. „Zatím ţádný. Zajeď tady k tý sámošce, mají tam dobrý lahůdky. Tady je odbočka.“ Kaz zajel na parkoviště. Vystoupili a šli do samoobsluhy. Kaz následoval Melanii k chladícímu pultu, kde byly vystaveny sendviče. „Co máš rád?“ zeptala se. „Všechno kromě celozrnného chleba.“ Zasmála se. „Ty jseš legrační. Dobře, tak se postav za mě. Tady.“ Rozhlédla se na obě strany. Byla neděle a v obchodě bylo jen pár prodavaček. Melanie začala rychlými, nacvičenými pohyby plnit svou kabelku sendviči. Kaz vytřeštil oči. „Co to děláš?“ „Ticho. Nechceš přece, aby nás chytili.“ Nervózně se zasmál. Místo aby se cítil rozzlobený, připadal si rozjařeně. Melanie byla neodolatelná. Kdyţ byla taška plná, přešla k dalšímu pultu. „Co teď?“ zeptal se. Mrkla na něj. „Potřebujeme brambůrky a limonádu.“ „To chceš taky čajznout?“ „Ne. Vţdycky si musíš něco koupit. Aspoň v krámech, jak je tenhle.“ Vzala láhev obyčejné limonády a velký sáček bramborových lupínků. Kdyţ procházeli pokladnou, Kaz potlačoval provinilý úsměv. Zaplatil limonádu a lupínky, celkem dva dolary dvacet pět 34
centů. „Slušný,“ poznamenala Melanie, kdyţ byli zpátky v autě. „Piknik pod tři dolary.“ Kdyţ byli zase na silnici, Kaz se na ni po straně podíval. „Melanie, proč ty vţdycky – teda chci říct, opravdu jsi to musela ukrást?“ „Ne,“ odpověděla nenuceně. „Prostě to dělám. Nemůţu si pomoct. Někdy slyším uvnitř takový hlásek, který mi našeptává, abych si brala víc a víc.“ „S tebou se asi člověk nenudí,“ prohodil Kaz. Ostře se na něj podívala. „Proč jsi byl včera s Marcií?“ „Teď jsem s tebou, ne?“ Kdyţ dojeli k Vrtošivé říčce, Melanie vyskočila z auta a zabouchla dveře. Utekla do lesa a nechala tam Kaze stát. Volal za ní, ale nezastavila se. Zmizela mu z očí mezi stromy. Chtěl se na ni zlobit za ty její hrátky, ale dokázal myslet jedině na to, jaké by to bylo ji políbit. S bušícím srdcem ji začal honit. Vzrušovala ho tak, jako ještě ţádná dívka předtím. Vyrazil mezi stromy a snaţil se ji najít. „Melanie!“ Jak běţel hlouběji do lesa, stíny kolem něj tmavly. Uvaţoval, jestli to má vzdát a nechat ji být. Nalevo od něj něco zachrastilo. Otočil se tam, odkud zvuk vycházel. Někdo na něj skočil zpoza stromu. Zahlédl záblesk zlatých vlasů. Melanie ho chytila tak rázně, ţe ho téměř srazila na zem. Polekal se. Pak ucítil její rty na obličeji. Pokryla ho polibky. Pokusil se ji uchopit do náručí, ale odtrhla se a znovu utekla mezi stromy. „Melanie, vrať se!“ Slyšel ozvěnu jejího smíchu. Její ţerty ho začínaly zlobit, ale byl odhodlán dohrát hru aţ do konce. Byl si jistý, ţe odměna bude stát za to. „Jdu pryč!“ zakřičel. Nečekal, ţe se ozve. Dal se směrem, odkud zazněl její hlas. Našel jí na mýtince, kde prostřela ubrus a připravila jídlo na piknik. Byl v tom aţ po uši. Melanie je jako sladká pochoutka. Čím víc ochutnáš, tím víc chceš. Takovou dívku ještě nepoznal. 35
„Co já si s tebou počnu, Melanie?“ Posadila se na ubrus a pozorovala ho přivřenýma očima. „Však ty na něco přijdeš.“ Sluneční paprsek pronikl skrz listy a odrazil se na jejích zlatých vlasech. Podívala se na něj a usmála se. Musel obdivovat dokonalou linii krku, bezchybnou pleť a krouţek vlasů obklopující krásně tvarované ucho. „Chceš sendvič?“ zeptal se. Zavrtěla hlavou. „Nemám hlad.“ Melanie lehce poklepala na místo vedle sebe. „Já taky ne.“ Kaz se posadil vedle ní. Jejich rty se okamţitě setkaly. Sevřel ji do pevného objetí. Trvalo ještě hezky dlouho, neţ se konečně dostali k jídlu. Třesoucí rukou zvedla Marcia sluchátko. Rychle vytočila číslo, které zjistila na informacích. S tlukoucím srdcem čekala, aţ se někdo na druhém konci ozve. Byla to střela naslepo, jen tak z ničeho nic zavolat. Ale vzdát se nehodlala. „Dobrý den. To je paní Kasdenová?… Tady Marcia granholmová. Není tam náhodou někde Kaz – totiţ Wayne…“ ale Wayne tam nebyl. Byl pryč na celý den a paní Kasdenová nevěděla, kdy se vrátí. Marcia nechtěla nechat ţádný vzkaz. Styděla se, kdyţ si představila, jak paní Kasdenová řekne Kazovi, ţe volala. Marcia zavěsila a připadala si hloupá a odmrštěná. Proč mu jenom telefonovala? Protoţe ho pořád ještě má ráda? Ano, bylo to tak, a ona si hrozně přála, aby on měl rád ji. Zřejmě byl někde s jinou. To nevadí. Marcia se ho hned tak nevzdá. Kluk jako Kaz vyţaduje čas a trpělivost. A Marcia umí čekat.
36
V. Po dvou týdnech v nové škole Kazovi připadalo, ţe se má tak dobře, jako ještě nikdy v ţivotě. Děvčata z Creswellské střední školy ho plně zaměstnávala a on ten nápor zvládal. Byl to akrobatický kousek, mít Carol, Marcii, Sally a milovanou Melanii. Aby to ţonglování zvládl, musel přijít na nejrůznější způsoby, jak zařídit, aby se dívky nedozvěděly, ţe chodí se všemi najednou. Patřičným způsobem, podle typu jejich osobnosti, oznámil kaţdé z nich první pravidlo – ţádné důvěrnosti ve škole. Vysvětlil jim, ţe má rád své soukromí. Nechce, aby lidé věděli o jeho osobním ţivotě. Kdyţ se s některou z dívek potkal na chodbě, usmál se a mrkl na ni. Nikdy ale nikomu neprozradil, ţe s nějakou z nich chodí, natoţpak se všemi čtyřmi. Vyhnul se dokonce i jinak běţnému rande v polední pauze v kavárně. Chodil na oběd jinam. Byl klid a Kazovi to dodávalo tajemnou pověst. Jinak by to ani nešlo zvládnout. V pátek odpoledne Kaz seděl na poslední hodině a přemítal o svém neuvěřitelném štěstí v lásce. Carol byla dívka na všední den. Byl u ní v uplynulém týdnu třikrát přes noc. Aby se jí zbavil na víkend, řekl jí, ţe jede s rodiči mimo město. Uvěřila mu. Na večer měl opět naplánovanou Marcii. Jeli do Porterville na další cizí film. Kaz doufal, ţe tentokrát se po skončení filmu dočká něčeho víc neţ planého povídání. Třeba ho dnes pozve dál. Vţdycky můţe zkusit poprosit ji o pomoc s učením. Sally byla jeho rock’n’rollová hvězda. Byli domluveni na neděli na odpolední koncert v nedalekém Westbury. Kapela, kterou viděli 37
minulý týden, na programu bohudík nebyla. Sally řekla, ţe po koncertě udělá večeři. Kaz se nemohl dočkat. Pak tu byla Melanie. Zlatovlasá bohyně měla vyhrazenou celou sobotu. Neměli ţádné plány. Melanie se ráda rozhodovala podle okamţité nálady a Kaz se s radostí přizpůsoboval. Udělal by cokoliv, aby mohl být s ní. Zvuk zvonku ho osvobodil od studijních povinností. Pospíchal k autu. Na parkovišti zahlédl Rickyho Bullera a jeho partu, shromáţděné okolo černé dodávky. Kaz se uţ pokusil s Rickym usmířit, ale ten se zapřel a stále ještě Kazovi přísahal pomstu. Kaz si výhruţek nevšímal. Myslel na jiné věci. Po cestě domů zastavil u benzínové pumpy. Mazda měla málo oleje, takţe poţádal o doplnění. Čekání si krátil tím, ţe pozoroval ulici. Ke svému překvapení spatřil na druhé straně pospíchat známou postavu s blond vlasy. „Melanie,“ řekl si s úsměvem. Šla rychlými, jistými kroky, zřejmě je na jednom ze svých zlodějských tahů, pomyslel si Kaz. Usmál se sám pro sebe. Vystřelí si z ní. Zaplatil u pumpy a rozjel se po ulici za ní. Na konci druhého bloku ji uviděl, jak vchází do módního obchodu. Rychle zaparkoval a vešel za ní. Byla na druhé straně místnosti a probírala se vystavenými sukněmi. Vypadala jinak neţ obvykle. Měla modrobílý kostým a pod ním bílou hedvábnou halenku. Přešel aţ těsně za ni. „Promiňte, slečno. Bezpečností sluţba. Dovolte mi zkontrolovat vám tašku.“ Dívka se pomalu otočila se zmateným výrazem na tváři. „Co prosím?“ „Tak co se chystáš čmajznout?“ zeptal se a mrkl na ni. Zamračila se. „Zřejmě si mě s někým pletete.“ Otočila se k němu zase zády. Kaz se nervózně zasmál. Něco tu neklaplo. „Co je s tebou?“ Obrátila se a měřila si ho pohledem. „Asi hledáte moji sestru Melanii.“ Kaz otevřel pusu. „Coţe?“ „Moje sestra je kleptomanka. Já ne.“ 38
Kaz se nenechal tak lehce oklamat. „váţně? Kdyţ jste dvojčata, tak jak to, ţe jsem tě neviděl ve škole?“ „Mám zvláštní učební plán pro nadané studenty,“ řekla netrpělivě. „Byla jsem dva týdny v Bostonu. V pondělí se vracím do školy.“ Přistoupil k nim prodavač. „Ahoj, Tiffany. Čím můţu dneska poslouţit?“ Kaz se ušklíbl. „Tiffany?“ Prodavač na něj ostře pohlédl. „Obtěţuje tě ten mladík?“ Kaz zčervenal. „jsem zrovna na odchodu.“ Vyběhl z obchodu a zastavil se u první telefonní budky. Rychle vytočil Melaniino číslo. Zdvihla to na třetí zazvonění. Chvíli s ní mluvil. Ujistil se, ţe jejich sobotní rande platí. O její stejně úţasné sestře Tiffany neřekl ani slovo. Kdyţ zavěsil, podíval se do telefonního seznamu. Jméno Kaylor se tam vyskytovalo dvakrát, na různých adresách. Rodiče byli zřejmě rozvedení. Otočil se a uviděl Tiffany vycházet z obchodu. Byla právě tak krásná jako Melanie, stejné vlasy, stejný obličej, přesná kopie v přírodních barvách. Rozběhl se za ní. „Tiffany, počkej.“ Zastavila se a zamračeně se ohlédla. „O co ti jde?“ Pohlédl jí do krásné tváře. „O tebe.“ Povýšeně ohrnula nos. „Jestli máš něco společného s mojí sestrou –“ „Ale kdepak,“ řekl honem Kaz. „Nesnáším ji. Chytil jsem ji jednou, jak krade v obchodě, kde dělá můj kamarád. Je to hrozná holka. Spletl jsem si tě s ní. Chtěl jsem ti zabránit, abys zase něco ukradla.“ Její výraz se trochu zmírnil. Kaz ty lţi vychrlil úplně bez přemýšlení. Chtěl se Tiffany zalíbit. Blýskl svým parádním úsměvem. „Tak ty chodíš na Cresswellskou střední?“ zeptala se Tiffany. Přikývl. Všiml si pohledu v jejích očích. Uvědomila si, jak dobře Kaz vypadá. Ale i tak to bude tvrdý oříšek k rozlousknutí. Bylo jasné, ţe je úplně jiná neţ její sestra, i kdyţ vypadají navlas stejně. „Nechceš pomoct s tím nákupem?“ otázal se. 39
Zavrtěla hlavou. „Neboj se, já to zvládnu.“ Dala se do pohybu. Kaz šel za ní jako mezek. Začínalo to být trapné. „Chtěl bych se omluvit,“ řekl s největší dávkou šarmu jakou dokázal. „Za co?“ „Ţe jsem si tě spletl s tvou sestrou. Je mi jasné, ţe jsi úplně jiná.“ Tiffany se posměšně zasmála. „Jsi opravdu vnímavý. Jak to, ţe já jsem v Cresswellu nikdy neviděla tebe?“ „Začal jsem teprve před dvěma týdny,“ odpověděl. „Přistěhovali jsme se z Floridy.“ „Nepovídej.“ Vzdychl si. „Asi jsem na tebe moc dobrý dojem neudělal.“ „Podáváš to dost mírně,“ poznamenala. Ale Kaz to ještě nechtěl vzdát. „Co dělá tvůj otec?“ Neţ stačila odpovědět, ozval se z ulice klakson. Elegantní červené porsche zastavilo u obrubníku. Na Tiffany z něj zamával usměvavý světlovlasý muţ. „Běţ se ho zeptat sám,“ ušklíbla se. „Támhle je.“ Muţ vystoupil z auta. Měl na sobě dvouřadé sportovní sako se skotským vzorem a pomačkané plátěné kalhoty. Široký obličej mu zpola zakrývaly italské sluneční brýle. „Nazdar, princezno,“ řekl Tiffany. Kaz se snaţil potlačit nervozitu. Tiffany se zdála téměř nedosaţitelná. Touţil po ní. Jako by všechno, co bylo předtím, nic neznamenalo. Teď musí zabodovat u jejího otce. „Jim Kaylor,“ řekl muţ a podal Kazovi ruku. Kaz si s ním potřásl rukou. „Těší mě. Wayne Kasden.“ „Těší mě! Poslyš, Tiff, neřeklas mi, ţe konečně chodíš s někým, kdo se umí chovat!“ Tiffany se na otce zašklebila. „Táto, prosím tě.“ Jeho úsměv byl široký a plný zubů. Poloţil Kazovi ruku na rameno. „Přijel jsem si ji vyzvednout, Wayne. Představ si, ţe nerada řídí. Chtěl jsem jí koupit auto a ona odmítla. Ne, ţe bych si to nemohl dovolit. Moje videopůjčovny slušně sypou.“ Kaz na něj rychle pohlédl. „Neříkejte, ţe vám patří Video 40
Pohodička.“ „Tak ty to znáš!“ „Jsem tu teprve pár týdnů, ale v jedné vaší půjčovně jsem uţ byl, na Pelhamově křiţovatce.“ Jim Kaylor souhlasně pokýval hlavou. „to je moje vlajková loď. Ta vozí domů nejvíce lupení. Hele, jaký filmy máš nejradši?“ Kaz cítil, jak se do něj zabodává Tiffanin pohled. „Mám rád spíš starší věci. Klasiku, chápete. Hvězdy stříbrného plátna.“ „Tiffany, proč jsi mi nikdy o tomhle chlapci neřekla?“ bafl na ni Jim Kaylor. „Drţí své lásky v tajnosti, Wayne.“ Tiffany se dala do pohybu směrem k zaparkovanému porsche. „Pojď, táto. Ještě si nevybalila věci z Bostonu.“ „Moment, Tiff,“ odpověděl otec. „Wayne, máš uţ dneska někde domluvenou večeři?“ Tiffany se přivřenýma očima podívala na otce: „Táto!“ Kaz pokrčil rameny. „Abych pravdu řekl –“ „Dneska večeříš u nás,“ pokračoval Jim Kaylor. „Táto!“ Kaz sklopil oči a dělal ostýchavého. „Nechci uvést Tiffany do trapné situace.“ Otec se ohlédl na dceru. „Tiffany, myslím, ţe bys s tímhle mladíkem měla trávit víc času. Neleţet pořád v těch svých kníţkách.“ „Táto, musím se učit.“ „Nemusíš. Určitě ne dneska večer. Je pátek.“ Kaz se usmál na Jima Kaylora. „Já –“ „Uţ je rozhodnuto, Wayne. Napíšu ti naši adresu.“ Vyndal z náprsní kapsy navštívenku a napsal na ni domácí adresu a telefon. Kdyţ si Kaz navštívenku bral, všiml si, ţe je to poukázka na půjčení jednoho vide zdarma. Jim Kaylor na něj mrkl a dodal, ať přijde včas. „Děkuji,“ řekl Kaz. „Děkuji mockrát, pane Kaylore.“ „Můţeš mi říkat Jimbo.“ Otočil se a šel k svému porsche. Tiffany také nastoupila. Kdyţ odjíţděli, vrhla na Kaze nepřátelský pohled. Kazovi to ani trochu 41
nevadilo. Tu šanci musí vyuţít. Ale nejdřív je třeba vyřídit jeden telefon. Běţel do budky. „Ahoj, Marcie.… Jo, to jsem já, Kaz. Poslouchej, něco mi do toho přišlo…“ Kdyţ Marcia zavěsila, musela přemáhat pláč. Tolik to bolelo, kdyţ Kaz zrušil jejich schůzku. Věděla, ţe má rande s jinou. Cítila to. Nebyl ten typ, co se spokojí s jednou. A přesto byla vzrušením bez sebe vţdycky, kdyţ zavolal. Seděla na kraji postele a pozorovala učebnice. Byla tak dobrá ve škole a tak nemoţná ve všem ostatním. Proč nemůţe trefit na kluka, který by se k ní hodil? Vţdycky se zamiluje do krasavců bez vychování a hlubších zájmů. Moţná by se měla umoudřit a najít si někoho, kdo není tak hezký jako Kaz. Odvrátila se od knih. Nemohla se přinutit k učení. Je přece pátek večer. Všichni se někde baví. Ona si taky chce uţít. Proč má sedět doma a naříkat? Telefon za chvíli zazvonil znovu. Marcia si ho nevšímala. To nemůţe být pro ni. Za okamţik se ale na schodech ozval otcův hlas, ať si hovor vezme. „Haló.“ „Čau, krasavice. To jsem já, Ricky.“ Povzdechla si. Tak tohle jí chybělo, aby se cítila opravdu na dně. Ricky je takový trouba. Největší chyba v jejím ţivotě. „Ricky, říkala jsem ti, abys mě nechal být.“ „Pořád na tebe myslím, kočko. Co kdybychom se dneska večer sešli?“ Zavěsil. V očích se jí zaleskly slzy. Myslela zase na Kaze. Něco v něm bylo. Věděla to. Ale viděl věci jinak neţ ona. Marcia chtěla postupovat pomalu. Nechtěla pospíchat k tělesnému vztahu. Příliš často z toho vznikají nejrůznější komplikace. Kaz na ni šel moc rychle. Moţná by ho měla nechat na pokoji. Kdyţ si představila jeho krásný obličej a okouzlující chování, rozhodla se, ţe ještě nevzdá všechny naděje. „Říkal jsem ti, ţe je to fešák, Dano!“ 42
Přitaţlivá mladá ţena, přítelkyně Jima Kaylora, se rovněţ dostavila na večeři. Pan Kaylor přinesl jídlo z čínské restaurace. V bílých papírových krabicích. Celou večeři pil víno a byl teď mírně opilý. Zakřenil se na Kaze. „Děláš fotbal nebo baseball, Wayne?“ Kaz pokrčil rameny. „Rád bych, ale nedělám. Stěhujeme se pořád sem a tam.“ „Tvůj tatík pracuje u elektráren, co?“ „Ano.“ Tiffany seděla u stolu se zaloţenýma rukama. Během večeře nepromluvila víc neţ pět slov. Kaz zachovával klid. Byl na Tiffany zdvořilý, ale dával si pozor, aby nepůsobil moc dychtivě. Byl to zvláštní pocit, sedět s ní u jednoho stolu. Vypadala jako Melanie, ale byla mnohem zdrţenlivější a jemnější. Hrubá povaha jejího otce se na ní kupodivu neodrazila. Pan Kaylor otočil skleničku dnem vzhůru. „Prázdno!“ prohlásil. Kaz se usmál, i kdyţ z pití pana Kaylora měl nepříjemný pocit. Pan Kaylor vstal a namířil si to k domácímu baru. Kdyţ šel kolem své přítelkyně, sklonil se a lehce ji políbil na tvář. Dívka s kaštanově hnědými vlasy nebyla o mnoho starší neţ Tiffany. „Dáš si ještě víno, Danuško?“ zeptal se pan Kaylor. Usmála se. „Jak poroučíš, Jimbo.“ Kaz pohlédl na Tiffany, která měla naprosto kamennou tvář. Věděl, jak poniţující pro ni musí být, kdyţ někdo pozná jejího netaktního a panovačného otce. Kaz se rozhodl, ţe jediný způsob, jak se jí můţe zavděčit, je sebrat se a jít domů a ušetřit ji dalších rozpaků. Za okamţik k tomu dostal příleţitost. „Co takhle kávu?“ obrátil se na Kaze pan Kaylor. „Ne, díky. Nemůţu pak usnout. Vlastně bych uţ asi měl poděkovat a rozloučit se. Musím ještě našim doma s něčím pomoct.“ Rozloučil se se všemi a za chvíli uţ stál před domem ve sladkém nočním vzduchu. Najednou se za ním otevřely dveře a po cestičce vyběhla Tiffany. „Pomoct vašim,“ utahovala si z něj. „Dobrá výmluva na pátek večer.“ Mile se na něj usmála a pak se rozesmála naplno. „To to bylo tak průhledné?“ zeptal se Kaz. 43
„Mně to bylo jasný hned. A co si myslí oni, mě nezajímá,“ řekla Tiffany. „Teď aby sis vymyslel výmluvu, proč máš být se mnou. Uměl bys to?“ Uličnicky ho pozorovala. Kaz téměř vykřikl nadšením. Jen tak tak se udrţel. „No, potřeboval bych trochu pomoc s učením,“ řekl. „Ráda ti pomůţu,“ řekla dychtivě. „Mohli bychom zajet k nám,“ navrhl mírně Kaz. „Dobře.“ Zavedl ji k mazdě. Kdyţ si sedla vedle něj, Kaz cítil neuvěřitelnou energii své náklonnosti k ní. Byla hlubší, opravdovější neţ Melanie. Chtěl vědět, co se jí odehrává v hlavě. Dlouho na to nečekal. „Nesnáším, kdyţ si je bere domů,“ poznamenala chmurně. „Vţdycky jsou o tolik mladší neţ on. Všiml sis, jak s tebou flirtovala?“ „Neměl jsem čas si všímat ničeho jiného neţ tebe.“ „Aha,“ řekla. „Kde je tvoje matka?“ zeptal se Kaz, i kdyţ to uţ věděl. „Ta je ještě horší,“ odpověděla Tiffany. „Sestra ţije je u ní. Nerozumím si ani s jednou z nich.“ „To je mi líto,“ řekl upřímně. „A mně je líto, jak jsem se k tobě chovala. Byla jsem hrozná.“ Usmál se. „Ty za to nemůţeš. Jseš chytrá a citlivá dívka. A připadáš mi – jak bych to řekl – osamělá. Zaslouţíš něco lepší.“ Podívala se na něj. „Špatně jsem tě odhadla.“ „Nemysli na to,“ řekl a díval se přitom před sebe. Dotkla se jeho ruky. „Jseš milej. Pojeďme na Indiánskou vyhlídku.“ „Fajn,“ řekl. Znělo to romanticky. Zdálo se, ţe se uvolnila, kdyţ mu ukazovala, kudy má jet. Šli spolu na romantickou procházku podél útesů, poblíţ majáku, který se tyčil nad zátokou. Kaz se o nic nepokusil. Nechtěl ji vystrašit. Kdyţ ji odvezl domů, ani se nepokoušel políbit ji na dobrou noc. Ona mu ale poloţila svou jemnou ruku na tvář. Řekla, ţe jí s ním bylo moc hezky. Kaz ji objal a jejich rty se zlehka dotkly. Její polibek ho přenesl někam, kde ještě nikdy nebyl. Kdyţ se odtrhli, byl jako opilý. 44
„Tiffany –“ „Ano?“ Vzdychl. Nedokázal jí říct, jak moc ji potřebuje. To přijde později, aţ začnou všechny ty problémy. Marcii uţ unavilo sedět doma a rozhodla se projet se po Cresswellu na kole. Byla teplá noc a ona věděla, ţe dobře osvětlené čtvrti jsou bezpečné. Sjíţděla na svém tří rychlostním sportovním kole Washingtonovou ulicí, směrem k točitým uličkám ve vilové čtvrti. Nálada se jí trochu zvedla, jak se s námahou zbavila temných myšlenek. Nohama se pevně opírala do šlapek. Kolo uhánělo z opce a vítr hvízdal kolem ní. Kdyţ si všimla toho auta, zmáčkla brzdy na řídítkách vší silou. To musí být Kazovo auto. Kolik takových červených mazd s floridskou značkou jezdí po Cresswellu? Marcia seskočila z kola a nahlédla do proskleného vchodu domu, u něhoţ stála mazda. Srdce se jí na okamţik zastavilo, kdyţ spatřila Kaze, jak líbá světlovlasou dívku. Byla to Tiffany, dvojče Melanie Kaylorové. „Ne!“ Odvrátila se se slzami v očích. Zrušil jejich schůzku, aby se mohl sejít s jinou. Nasedla znova na kolo a ujíţděla pryč od srdcervoucího obrazu. Věděla, ţe musí na Kaze zapomenout. Ale obrazu jeho hezkého obličeje se zbavit nemohla. Kaz ji pronásledoval i ve spánku. Tu noc se jí o něm zdály hrozivé noční můry. Probudila se zpocená a litovala, ţe ho kdy potkala.
45
VI. „Není ti něco?“ zeptala se Melanie. Kaz nepřítomně zavrtěl hlavou. „Ne, proč?“ „Vypadáš duchem jinde,“ odpověděla. „Jsem trochu unavený,“ řekl s povzdechem. Byli na cestě do parku. Kaz ještě vzpomínal na předešlý večer, kdyţ se s Tiffany políbili na dobrou noc. Melaniino dvojče mu uhranulo. „U příští křiţovatky zastav,“ řekla Melanie. „Potřebuju pár věcí z krámu.“ Kaz zajel na parkoviště za obchodem. „Dostaneš tady všechno, co chceš?“ „Jasně,“ odpověděla Melanie. „to je jedna z těch velkých sámošek. Tam mají všecko.“ Jakmile vstoupila dovnitř, Melanie rozehrála svůj part. Vzala plátěnou kabelku a začala do ní cpát mýdla, šampóny a taky krabičku bonbónů. Kaz, který šel za ní, cítil, jak mu stoupá adrenalin. Zdálo se mu, ţe mezi zboţím, které krade, vůbec nerozlišuje. Měl z toho obavy. Melanie začínala být nebezpečně bezstarostná. „Melanie, ty chceš –?“ „Pššš, klídek.“ Zamířili k východu, kdyţ zpoza regálů vyšel vedoucí a chytil Melanii za paţi. „Tak moment, slečno.“ Melanie se mu vytrhla. „Dejte ty pracky pryč.“ Kaz se mezi ně vloţil. „O co kráčí?“ „O tohle kradené zboţí,“ opáčil vedoucí. „To není kradený,“ řekla Melanie, „zrovna jsem chtěla zaplatit.“ 46
„To si říkejte šerifovi.“ Melanie se s úpěnlivým výrazem obrátila ke Kazovi. Začal hrát rozhořčeného. „Počkejte. My jsme nic neukradli.“ Vedoucí ukázal prstem na Melaniinu tašku. „A tohle je co?“ „Nechtěli jsme pouţít plastikovou tašku,“ odpověděl Kaz spěšně. „Copak jste neslyšel o tom hnutí za zlepšení ţivotního prostředí?“ Muţ se zamračil. „Mířili jste ke dveřím.“ „Ano,“ řekl Kaz. „Měla na mě počkat, neţ se vrátím z auta. Zapomněl jsem si tam peněţenku. A kromě toho, i kdybychom byli zloději – coţe nejsme – dokud nejsme venku, není to krádeţ.“ Vedoucí ustoupil s vědomím, ţe technicky vzato má Kaz pravdu. Melanie se na něj drze zašklebila. „Ještě chcete volat šerifa?“ Roztrpčený svou poráţkou řekl: „No dobře, ty vykuku. Běţ si pro peníze. Vrať se zpátky a zaplať za ty krámy. A pak ať uţ sem v ţivotě ani nepáchneš.“ „Dík,“ usmál se Kaz kysele. Kdyţ byli zase na silnici, Melanie se na něj pověsila. Objala ho v pase, líbala ho na tvář a na krk. „Vidíš, jak se tvářil?“ řekla. „Parádně jsi ho dostal.“ Kaz mlčky přikývl. Nesdílel její nadšení. Málem je chytili. Uţ se viděl, jak ho otec tahá z vězení na kauci. „Hej, brouku. Říkala jsem ti někdy v poslední době, ţe tě miluju?“ „Ne,“ zalapal po dechu. Našpulila ústa jako při polibku. „Jseš neodolatelný. Bez nejmenší chybičky.“ Pocítil podivné bodnutí v ţaludku. Poprvé od doby, co si začal se všemi těmi dívkami, se cítil zmatený. Na Melanii a Tiffany nebyl připravený. Byly jako dvě strany gramofonové desky, jin a jang, pana a orel na minci. „Miluješ mě?“ ptala se Melanie s uličnickým úsměvem. Kaz na ni po očku pohlédl. „Samozřejmě, ţe tě miluji.“ „Jak to myslíš, samozřejmě?“ „Měla bys uţ vědět, ţe tě miluji.“ Udělala ze rtů krouţek. „Tak to dokaţ.“ Dojeli aţ do parku. Bylo krásné sobotní odpoledne a bylo tam plno lidí. Někteří si vyjeli na piknik, jiní si házeli s létajícím talířem. 47
Melanie prohlásila, ţe zná jedno odlehlé místo. Vedla ho po pěšině k lesíku u potoka. Kaz začal na zem rozprostírat deku. Pořád ještě neměl v hlavě jasno. Nervózní pocit z příhody v krámě ho nepřešel. A taky myslel na Tiffany. „Hej, tady jsem!“ Otočil se k ní. Odloţila mezitím košili a kraťasy. Na štíhlém těle měla zelené nahaté bikiny. Pózovala pro něj jako nějaká modelka. „Co tomu říkáš, ty můj krasavče?“ Bodání se posunulo do hrudi. Nemohl najít slova. Melanie ho znovu očarovala svým kouzlením. Pro tuhle chvíli přestal myslet i na Tiffany. Kdyţ se Kaz vrátil z parku, přehrál si vzkazy na záznamovém zařízení. První hlas patřil Sally. „Ahoj, miláčku. Jsem v práci. Uţ jsem celá naţhavená na ten zítřejší koncert. A taky na tebe. Chybíš mi.… Dej o sobě vědět.“ Vzdychl. „To víš, ţe jo.“ Pak volal někdo, kdo beze slova zavěsil. Asi Marcia. Nebo Tiffany. Nešla mu z hlavy. Třetí telefonovala Carol. „Kazi ty neřáde. Jsem na tebe šíleně naštvaná. Ale teď váţně. Hrozně mi scházíš. Máma dneska večer někam jde. Nechceš se tu zastavit, aţ se vrátíš domů? Moje číslo máš.“ Natáhl se na postel. „zdá se, ţe to nepůjde tak hladce, jak jsem si myslel.“ Telefon zazvonil počtvrté. Kaz zadrţel dech. Čekal, aţ to v záznamníku cvakne, aby mohl poslouchat, aniţ dá o sobě vědět. „Ahoj, spolupachateli. Jsi uţ doma?“ Zaváhal. Něco uvnitř mu říkalo, aby se Melanii neozýval. Poslouchal dál. „Tak jo, puso. Chraň tě pánbů bejt někde na rande. Zabiju tě, jestli je to tak. Ne, kecám. Jenom tě zmrzačím. Ne, fakt. Chtěla jsem, abys věděl, ţe se mi to v parku s tebou moc líbilo. Nešel bys tam dneska večer zas? Aţ se setmí, nikdo tam nebude. Nebudeš litovat. Čau, 48
mazlíku.“ Zaloţil ruce za hlavu a zíral do zdi. Melanie mu začíná dělat starosti. Je příliš nepředvídatelná. A díky její lehkomyslnosti je oba málem zavřeli. Co by asi dělala, kdyby se dozvěděla o těch ostatních? Dostala by záchvat vzteku, moţná by byla opravdu nebezpečná. Kaz nadskočil, kdyţ telefon znovu zazvonil. „Ahoj, tady Tiffany. Doufám ţe ne-“ Vypnul záznamové zařízení a zdvihl sluchátko. „Haló, ahoj.“ „Ty jsi doma,“ podivila se. „Zrovna jsem přišel. Jak se máš?“ „Bezva. Včera večer se mi to moc líbilo.“ „Mně taky.“ Měl hřejivý pocit. Její hlas byl jemnější. Postrádal ostří Melaniina tónu. Byla hodná a opravdová, ne jako její zlodějská sestra. „Máš teď něco?“ zeptal se nejistě. „Nevím, Proč?“ „Táta chce, abych s ním dneska večer jela na Shell Island. Říkal, abych tě vzala s sebou,“ pokračovala. „Máme tam chatu. Zůstaneme přes noc a zítra se vrátíme.“ „Já nevím, Tiffany.“ Srdce mu bušilo. „Je to velkej dům,“ přesvědčovala ho. „budeš mít vlastní pokoj. Je to tam hezký. Můţeme se procházet po pláţi. Neboj, s tátou trávit čas nemusíš.“ Nemohl říct ne. Ona ho potřebuje. V jejím sladkém hlase slyšel touhu. „Musím se zeptat našich,“ řekl Kaz. A vymluvit se Melanii a Sally. „A pak pojedeš?“ zeptala se Tiffany. „Nechtěl bych to zmeškat za nic na světě,“ řekl a přemýšlel o tom, jak asi Tiffany vypadá v plavkách. „Připlatím ti na benzín,“ pokračovala Tiffany. „A taky na lístky na převoz. Bude to stát skoro třicet dolarů, kdyţ vezmeme na loď tvoje auto.“ „To je v pořádku.“ 49
„Jen kdyţ se budu moc utrhnout od táty s Danou,“ zasténala. „Snad se nám podaří se jim úplně vyhnout.“ „Stavím se pro tebe v šest,“ řekl Kaz. „Bezva. Tak v šest.“ „Nemůţu se dočkat.“ „Kazi?“ „No?“ „Jsi skvělý. Díky. Ahoj.“ Zavěsili. Kaz se zhluboka nadechl. Sally a Melanie nebudou nadšením bez sebe, aţ zruší jejich rande. Ale Kazovi na ničem nezáleţelo. Chtěl být s Tiffany. Najednou jako by nic jiného nešlo.
50
VII. Kaz se díval, jak se k němu po pláţi blíţí Tiffany plavé vlasy. Měla rozpřaţené ruce. Rozběh se jí vstříc, ale kdyţ se dostal natolik blízko, aby jí viděl do tváře, uţ to nebyla ona. Namísto toho ze štíhlého těla vyrašily čtyři hlavy, patřící Carol, Marcii, Melanii a Sally. Všechny čtyři na něj začaly křičet. Slyšel hlas Tiffany, jak mu vyčítá nevěru. K jeho obličeji se zdvihly drápy a začaly ho drásat. Po tvářích mu stékala krev. Na krku pocítil ostré zuby. Vykřikl a posadil se. Z obličeje mu nekapala krev, ale pot. Rozhlédl se po pokoji. Ten sen mu připadal strašně ţivý. Pohlédl na hodiny. Bylo pět ráno. Včera se vrátil z Shell Island pozdě v noci. Výlet s Tiffany se mu líbil, přestoţe většinu času, který měli pro sebe, si stěţovala na otce a jeho mladou přítelkyni. Ale proţili také romantické procházky po pláţi, včetně takových věcí jako objímání a líbání, při kterých se snadno zapomíná na všechny problémy. Vstal z postele a rozsvítil lampičku na pracovním stole. Otevřel zásuvku a vytáhl z ní štůček fotografií. Carol, Marcia, Melanie a Sally mu všechny věnovaly svoje fotky. Na páté byla Tiffany, jak ji loni v létě na Shell Island zachytil potulný fotograf. Téhle fotky si cenil ze všech nejvíc. Rozloţil si snímky na postel. Zadíval se na hezkou tvářičku Tiffany. Vypadala jako Melanie, ale odlišnost byla zřejmá. Kdyby stály vedle sebe, uměl by je rozeznat. Tiffany je ta hodná holčička, Melanie ta zlá. Otřel si pot z čela. Něco se musí změnit. I kdyby se snaţil sebevíc, 51
nepodaří se mu udrţet si je všechny. Můţe je všechny nechat, aţ na dvojčata. Ty musí mít. Ostatní nechá plavat, ale musí to provést rychle a bezbolestně. Natáhl se na postel a zavřel oči. Které to řekne nejdřív? Usnul dřív, neţ se stačil rozhodnout. Další, co slyšel, bylo, jak ho matka volá k snídani. „Ale já tě miluju, Marcie.“ „Ne, Kazi, prosím tě.“ „Poslouchej, Marcie.“ Odvrátila se. „Ne. Nebude nám to klapat. Jsme oba úplně jiní. Nebude to klapat.“ „Dokáţeme to spolu, Marcie. Vím to.“ Otočila se zpátky k němu a dívala se do jeho hezkého obličeje. „Ale…“ „Líp se poznáme, Marcie. Počkám, jak dlouho budeš chtít. To je jedno, jen kdyţ budu s tebou.“ „Já – já tě miluju, ale co Tiffany Kaylorová?“ „Kdo?“ „Polib mě Kazi.“ Zaklonila hlavu. Jeho rty se blíţily k jejím. Předem proţívala chvějivý a vzrušující pocit z jejich doteku. „Marcie, holčičko?“ Najednou byl Kaz pryč. Slyšela jen prudké bouchání. Otevřela oči a posadila se. Z chodby na ni volal otec. „Marcie, asi sis zase zapomněla nařídit budík. Uţ je sedm. Ať nepřijdeš pozdě do školy.“ Byl to jenom sen. Tentýţ jako kaţdou noc od té doby, co viděla Kaze líbat Tiffany Kaylorovou. Marcia ho ještě pořád nemůţe pustit z hlavy. Ale s tím nic nenadělá, takţe teď bude nejlepší vylézt z postele a čelit bezútěšnosti dne. Kaz nervózně kráčel ke dveřím školy. Betonové schody vzal po dvou. Kdyţ vešel do chodby, vyhnul se kanceláři. Nechtěl narazit na Marcii. Po cestě do třídy spatřil Carol, jak jde přímo proti němu. 52
Pokusil se o úsměv. „Ahoj, Carol. Zrovna jsem tě chtěl –“ Carol mu vrazila facku. „Ty kryso!“ Dotkl se pálící tváře. „Carol, co –?“ „Já tě nenávidím, Kasdene!“ Mluvila tak hlasitě, ţe se několik studentů zastavilo. Brzo jich byl malý zástup. Kaţdý se rád podívá, kdyţ se dva hádají. „Co jsem ti udělal?“ zeptal se kajícným tónem. Strčila do něj. „Slyšela jsem o tobě pěkný věci!“ „Jaký?“ „Ty šmejde!“ „Carol –“ „V sobotu,“ řekla Carol. „Moji známí byli v parku. Viděli tě dovádět s tou tvojí blonďatou cuchtou. Takhle mi zahejbat.“ Pokusil se ji vzít za ruku. „Carol, prosím tě –“ Odtáhla se a vyváděla dál. Polil ho pot. Musí ji umlčet dřív, neţ to bude vědět celá škola. Nechtěl, aby se o jejich hádce dozvěděla Tiffany. „Myslela jsem si, ţe…“ říkala Carol. „Ty večery u nás doma. To pro tebe nic neznamenalo?“ Zavrtěl hlavou. „Vůbec tomu nerozumíš, Carol. Všechno je jinak. Přísahám.“ „A co ta blondýna? No?“ „To je moje sestřenice,“ lhal. „Musel jsem s ní do parku, máma mě přinutila.“ „Coţe?“ Znovu se pokusil usmát. „Hele, promluvíme si o tom dneska večer, jo? Přijedu kolem osmé. Všechno ti vysvětlím.“ „No to jsem zvědavá. Myslím to smrtelně váţně. Mně zahýbat, to nikomu neprojde. Slyšíš?“ „Všichni tě slyšíme.“ Odburácela pryč. Kaz se otočil a zahlédl v davu mizet světlovlasou hlavu. „Melanie!“ zamumlal si pro sebe. Běţel se ukrýt do třídy. Kdyţ vstoupil do dveří, Melanie seděla ve své lavici. Snaţil se něco vyčíst z jejího výrazu a říkal si, jestli ho slyšela hádat se s Carol. 53
Vrhla jeho směrem zamračený pohled. Kdyţ se usmál, odvrátila se. Co všechno slyšela? Jakou důmyslnou výmluvu si bude muset vymyslet, aby zrušil jejich sobotní schůzku? Marcia se vyšla podívat, co se děje, kdyţ se na chodbě utvořil takový shluk lidí. S očima navrch hlavy zírala, jak se Carol s Kazem hádají. Takţe Tiffany Kaylorovou jeho milostné zájmy v Cresswellu nekončí. Kdyţ hádka skončila, Marcia se vrátila do kanceláře a sedla si za stůl. Na jedné straně cítila nad Kazem jakousi nadřazenost. Ale na druhé straně se pořád nemohla vyrovnat s tím, ţe uţ se spolu nevídají. Jako by na ni zapomněl. Povzdechla si. V srdci střeţila i tu nejmenší jiskřičku lásky, která ještě nevyhasla. V duchu se viděla, jak toho krásného kluka s perfektním vystupováním mění k lepšímu. S její pomocí by dospěl k poznání, pochopil by, ţe děvče znamená víc neţ jen polibky na dobrou noc a chvíle nevázanosti. Opravdová láska existuje. Láska můţe člověka změnit, můţe změnit celý jeho ţivot. Ale jak s ním navázat kontakt? Nemohla tušit, ţe je odsud zanedlouho spojí za těch nejtemnějších okolností. Vrátila se zase ke svým dopoledním povinnostem a pokoušela se nemyslet na Kazovy ocelově modré oči. Kaz se po celý zbytek dne ve škole snaţil vyhnout svým dívkám. Na angličtině se Sally neflirtoval. Melanie byla chladná tak jako tak, s tou problémy neměl. Na Marcii dokonce ani nepomyslel. A Tiffany měla svoji speciální výuku, takţe se ve škole málokdy setkali. Jediný, koho za celý den potkal, byl Ricky Buller na parkovišti. Ruku uţ neměl v pásce. Přejel Kaze zavilým pohledem, ale ten ho ignoroval. Chtěl se dostat co nejdřív domů. Musí si promyslet strategii na rozchod s Carol. Kdyţ přišel domů, v pokoji na posteli pořád leţely fotografie z dnešního rána. Zdvihl fotku Carol. „Potvůrka Carol.“ Musí to skoncovat. Roztrhl fotku vejpůl. Papír se s třepotavým snesl do koše. „Je po všem, holka. Nemám na vybranou.“ 54
Ale v osm si ještě pořád nebyl jistý, co jí vlastně řekne.
55
VIII. U Carol byla skoro úplná tma, kdyţ Kaz zaparkoval před domem. V prvním patře svítilo jediné světlo. Matka je asi v práci. Kdyţ vystoupil z auta, všiml si, ţe nahoře v loţnici se po zdi pohybují nějaké stíny. Carol je doma. Uţ aby to měl za sebou. Zhluboka se nadechl a vyrazil k domu. Kdyţ vycházel nahoru po schodech, cítil, jak se mu svírá ţaludek. Chtěl vystupovat klidně a sebejistě, ale teď, kdyţ mělo k rozchodu dojít, byl celý nervózní. Co kdyţ se rozhodne mu zavařit? Uţ málem zaklepal na dveře, kdyţ si uvědomil, ţe jsou pootevřené. Něco tu nehraje. Vešel dovnitř a zavolal na ni, ale neodpověděla. Nahoře zaslechl jakýsi hluk. Doufal, ţe nechystá nějaké výlevy zhrzené lásky. Chtěl to mít co nejdřív za sebou, bez slz, bez emocí. Prostě jim to neklaplo. Jasný jak facka. „Carol?“ Najednou byl dům úplně tichý. Zaplavila ho úzkost. Co jestli mu chce ublíţit? Dovede se pěkně vzteknout. „Carol?“ Nikdo se neozýval. Začal stoupat po schodech k jejímu pokoji, kde si předtím tak pěkně uţil. Opatrně postupoval temnou chodbičkou. Škvírou pod dveřmi prosvítalo z pokoje světlo. „Carol? To jsem já, Kaz.“ Ticho jako v hrobě. „No tak, Carol.“ Začínal na ni mít vztek. Neměl rád hry, pokud pravidla neurčoval on sám. Došel k prouţku světla a otevřel dveře. 56
Její tělo leţelo na posteli. Tvář měla sinalou. Rty jí zmodraly a z úst jí visel jazyk. Kolem krku měla omotaný pár síťovaných punčoch. Kaz okamţitě věděl, ţe je mrtvá. „Carol!“ Naklonil se nad postel. Někdo ji uškrtil jejími vlastními punčochami. Nahmatal jí zápěstí – ţádný puls. „Carol! Ne, ať není mrtvá!“ Na tváři mu vyvstal pot a celý se roztřásl. Nepodařilo by se mu ji oţivit? Jak dlouho uţ je mrtvá? Tělo bylo studené a namodralé. Měla rozdrcenou průdušnici. Kaz si vzpomněl na stíny na stěně. Někdo byl v pokoji těsně předtím, neţ dorazil on. Pohlédl k otevřenému oknu. Vrah zřejmě unikl oknem ve chvíli, kdy Kaz vcházel do domu. Přiskočil k oknu a očima přejíţděl temnou uličku pod sebou. Celá čtvrť se utápěla ve stínech. Kolem bylo ticho. Vrah uţ utekl uličkou pryč. Kdyţ se otáčel od okna, zavadil pohledem o zrcadlo na Caroline toaletním stolku. Krev mu ztuhla v těle. Někdo tam rtěnkou napsal vzkaz. TEĎ SI TO ROZDEJTE, FRAJERE. Málem sebou praštil o zem. Vrah věděl, ţe přijde. Někdo se snaţí do toho namočit. Policie je nejspíš uţ na cestě. Najdou ho na místě činu. Musí odsud pryč. Zarazil se. „Ne, ještě ne.“ Musí se zbavit všech důkazů, které ho spojují s Carol. Sebral ze stolku hrst ubrousků a smazal rudá slova ze zrcadla. Pak zastrčil ubrousky do kapsy u kalhot. Rozhlédl se po pokoji. Jeho zarámovaná fotka stála na nočním stolku vedle Caroliny postele. Pomocí ubrousků, aby nezanechal otisky, vyjmul fotografii z rámečku. Rámeček zasunul do skříně pod nějaké krabice. Horečně pátral po dalších důkazech o jejich vztahu. Kdyţ se stačí zdejchnout, unikne vší té hrůze. On Carol nezabil. Proč by měl platit za její vraţdu? Naposledy se na ni podíval. Oči mu zvlhly slzami. Vlastně ji svým způsobem miloval. Ale na tom teď uţ nezáleţí. Musí vypadnout. Vyběhl z pokoje a řítil se dolů po schodech. Hnal se k autu a 57
úpěnlivě doufal, ţe ho nikdo neviděl přijet ani odjíţdět. Ulice byla dost tmavá. Dost moţná, ţe si ho nikdo nevšiml. Nastartoval a rozjel se domů. „Carol. Někdo zabil Carol!“ Ujíţděl k domovu, ztracený, poděšený kluk. Určitě ho budou podezírat. Všichni viděli jejich hádku na chodbě. Tu zapřít nemůţe. Ale on ji nezabil. Nikdo mu nemůţe nic dokázat. Nebude se smaţit na elektrickém křesle pro vraţdu, kterou nespáchal. Kdyţ dorazil domů, nikoho tam nenašel. Rodiče si někam vyšli. Šel nahoru a okamţitě spláchl ušpiněný ubrousek do záchodu. Roztrhal svou fotografii a spláchl ji taky. Zamrazilo ho, kdyţ si všiml rtěnky na kapse svých kalhot. Sešel do sklepa a strčil kalhoty do pračky. Musí se zbavit všech stop po rtěnce. Nikdo mu tu vraţdu nepřišije. „Carol.“ Vrátil se do pokoje. Ještě nikdy nebyl v takové kaši. Moţná by měl jít za šerifem a přiznat se. Koneckonců, on ji nezabil. Ale oni mu její smrt budou dávat za vinu. Šerif ho klidně můţe i zavřít. Jeho rodina bude pošpiněná za něco, co neudělal. I kdyby proti němu neexistoval jediný důkaz, oni uţ s něčím přijdou. Někdo se přihlásí a řekne, ţe ho viděl vycházet z domu. Třeba někdo viděl pravého vraha. Ale na to nemůţe spoléhat. Kdo ji zabil? Někdo, koho oba znali? Ricky Buller! Přísahal Kazovi pomstu. Ale proč by zabíjel Carol? Ten by šel spíš po Marcii. Kdyţ zazvonil telefon, Kaz málem vyletěl z kůţe. Čekal, aţ se zapne záznamové zařízení. Byla to Tiffany. „Ahoj,“ řekl bez dechu. „Co se děje?“ zeptala se. „Máš nějaký divný hlas.“ „Zrovna jsem vyběhl po schodech nahoru. Byl jsem ve sklepě. Byl jsem tu celý večer, učím se.“ Doufal, ţe mu to zbaštila. Jestli bude potřebovat alibi, můţe to opakovat šerifovi. „Jenom jsem tě chtěla slyšet. Stýská se mi po tobě.“ Zhluboka vzdychl. „Mně po tobě taky, Aspoň ţe můţu slyšet tvůj hlas.“ 58
„Kazi, jsi v pořádku?“ Ne, dneska večer jsem našel mrtvolu! „Jo.“ „Můţu ti s tím pomoct,“ nabídla se. „Moţná někdy ke konci týdne,“ řekl. Teď neměl na nikoho náladu. Ruce se mu tak třásly, ţe skoro neudrţel sluchátko. Tiffany mluvila dál o všedních záleţitostech a on jen mlčky poslouchal. Konečně se rozloučili a zavěsili. Kaz věděl, ţe celou noc neusne. Ale na zítřek ve škole musí být připravený. Musí si nacvičit svou roli. Musí se chovat nenuceně, kdyţ se ho někdo zeptá na mrtvou dívku, jejíţ promodralé tělo visí přes postel ve čtvrti Upper Basin.
59
IX. „Wayne Kasden ať se hlásí v kanceláři zástupce ředitele.“ Kaz zdvihl oči k reproduktoru. Celou tu dobu, co seděl na hodině dějepisu, předvídal tupý úder dopadající bomby. Teď to musí zvládnout, aniţ by ztratil klid. Jak vstal, pohlédl směrem k Melanii. Upjatý, zlomyslný úšklebek proměnil její ústa v tenkou čárku. Ve ţlutém světle ţárovek jí zasvítily oči. Kaz se od ní odvrátil a vykročil na chodbu. O smrti Carol nebylo ani zmínky, alespoň prozatím. Kaz celou noc poslouchal rádio. Vyladil i ranní zprávy. Ale zvěst o její vraţdě ještě média nedostihla. Kdyţ Kaz vstoupil do kanceláře, zástupce Lipton uţ na něj čekal. „Posaďte se, Kasdene.“ Kaz si pospíšil dovnitř a usedl vedle muţe v šedé policejní uniformě. Nenutil se do úsměvu. Říkal si, ţe kaţdý, koho zavolají do kanceláře zástupce ředitele, by měl být nervózní. Muţ v šedé uniformě si poposedl. Byl to veliký, ruměný člověk. Podíval se na Kaze jako na odsouzeného zločince. Kaz se ho bál a snaţil se zahnat strach a úzkost, jeţ se mu zahryzávaly do břicha. Lipton upřel na Kaze své jestřábí oči. „Tohle je šerif Hagen, Kasdene. Chce s vámi mluvit.“ Kaz se otočil a hleděl šerifovi přímo do očí. Snaţil se vypadat nechápavě, jako by neměl vůbec ţádnou představu, proč by s ním měl chtít mluvit policista. Oči šerifa Hagena se zúţily. „Wayne, znáš dívku jménem Carol Ledbetterová?“ „Ano. Jednou jsem jí pomáhal opravit skútr. Jsme přátelé.“ 60
Šerif Hagen se odmlčel, jako by čekal, ţe Kaz ještě něco dodá. Ale Kaz se drţel. Cítil, jak mu po tváři pomalu stéká kapka potu. „Jsi nervózní?“ otázal se šerif. Kaz se pokusil zasmát. „Ano. Jsem vţdycky nervózní, kdyţ mě zavolají do kanceláře pana Liptona.“ „Dostáváš se často do šlamastyky, Wayne?“ zeptal se šerif přímo. „Ne,“ odpověděl Kaz pevně, a díval se na pana Liptona, aby to potvrdil. Byl si jistý, ţe o něčem tak malicherném, jako byla scéna na parkovišti, se teď nebude zmiňovat. „Dostal se do rvačky,“ řekl pan Lipton, a zmařil taky veškeré Kazovy naděje, ţe mu ta muka ulehčí. „Uţ jsem vám o tom říkal, šerife. Začal ten druhý. Ricky Buller.“ „Zranil jsi ho?“ zeptal se šerif a zíral na Kaze svýma nateklýma, cynickýma očima. Kaz si povzdechl. „Vykloubil jsem mu rameno. Ale nejsem na to hrdý. Šel po mně, tak jsem se bránil.“ „Ztratil jsi nervy?“ Kaz cítil, ţe začíná být popuzený. „Ne, neztratil.“ „A dalšího chlapce jsi kopl do rozkroku,“ pokračoval šerif. „Ty jsi dělal bojová umění, ţe?“ „Bylo jich šest,“ odpověděl Kaz trochu podráţděně. „zeptejte se Carol. Byla tam. Všechno viděla!“ Vyklouzlo mu to, ale byl to skvělý taktický tah. Kaz byl na sebe pyšný. Věděl, ţe to, co právě řekl, odvrátí podezření. Dal jim na srozuměnou, ţe si myslí, ţe Carol je naţivu. Teď se toho musí drţet. Nesmí dopustit, aby jim naletěl a prozradil, ţe ví o její smrti. „Uklidni se,“ řekl šerif. „Ty jsi ale horká hlava.“ Kaz se zhluboka nadechl a pokoušel se znovu nabýt klid. „Omlouvám se, Jenom jsem… prostě, zkoušel jsem to s Rickym srovnat, ale on pořád dělá problémy. To on má na mě spadeno, ne já na něj.“ Musí být opatrný. Uţ se moc rozpovídal. Šerif se otočil k zástupci ředitele. „Je to tak, pane Liptone?“ „S Bullerem jsem měl potíţe uţ dřív. Vypadá to, ţe Kasdena nemůţe vystát. Z toho, co se ke mně doneslo, to vypadá, ţe se Kasden opravdu jen bránil. A snaţil se to s Bullerem urovnat. Řekl jsem jim, ať si nechodí na oči.“ 61
Hagen přikývl a ještě jednou upřel pohled na Kaze. „Tohle se netýká Rickyho Bullera. Týká se to tvojí dívky, Carol.“ „Není to moje dívka,“ opáčil Kaz. „Jenom kamarádka. O co vlastně jde?“ „Tady se ptám já. Ty odpovídáš. Rozuměl? Uţ jsi byl někdy u ní doma?“ Kaz věděl, ţe se musí drţet co nejblíţe pravdy. V domě najdou jeho otisky prstů. „Ano, byl.“ „Co jste dělali?“ Pokrčil rameny. „Koukali na televizi, psali úkoly.“ Šerif se poškrábal na bradě. „Včera ses s ní pohádal na chodbě. Nebo ne?“ Kaz se zamračil. „Pohádal?“ „Já tam nebyl,“ řekl šerif. „Pověz mi, co se dělo.“ Kaz na Hagena uţasle civěl. „Co se stalo? Proč se mě na tohle všechno ptáte?“ Věděl, ţe se ho snaţí chytit do pasti. „Proč myslíš, ţe se něco stalo?“ „Poslyšte,“ odpověděl Kaz, „Carol je moje kamarádka. Jestli je v nějakém průšvihu –“ Hagen se zamračil. „Proč myslíš, ţe je v průšvihu?“ Kaz se naklonil dopředu. „Proč byste tu jinak byl a dával mi tolik otázek? Podívejte se, chci jí pomoct, jestli má –“ „Je mrtvá,“ řekl Hagen rychle. „A já mám aspoň deset svědků, kteří můţou potvrdit, ţe ses s ní včera na chodbě pohádal.“ Kaz hleděl na šerifa s otevřenou pusou. „Mrtvá? To není moţné!“ Hagen mu podal barevnou fotografii Carol Ledbetterové. Leţela na posteli a kolem krku měla tu černou punčochu. Její tvář byla namodralá, přesně tak jako předešlého večera. Kazovi vypadla fotografie na zem. Ruce se mu třásly. „Ne!“ vykřikl. „Ne! Kdo jí to udělal?“ „Proto jsme tady, abychom to zjistili,“ přidal se Lipton. „Wayne, co bylo mezi tebou a tím děvčetem? A pravdu.“ „Jsme – byli jsme jenom kamarádi. Pomohl jsem jí se skútrem. Učili jsme se spolu. To je všecko.“ „Proč jste se na chodbě pohádali?“ zeptal se šerif. Kaz se díval přímo do toho brunátného obličeje a došlo mu, ţe od 62
vězení ho uchrání jenom pravda. „Bylo to spíš nedorozumění. Jedna Carolina kamarádka mě viděla s jinou dívkou. Myslím, ţe Carol náš vztah brala váţněji neţ já. Chtěla se mnou začít chodit, ale já uţ mám někoho jiného.“ Kopal si vlastní hrob. Věděl to. „Jak se jmenuje?“ zeptal se Hagen. Vyber si. Buď Melanie, nebo Tiffany, anebo Sally, a nezapomeň na Marcii. „Tiffany Kaylorová,“ řekl, a okamţitě věděl, ţe udělal chybu. Nepotrvá dlouho a oni si spočítají, ţe přátelé Carol ho viděli s Melanií. „Vy ji znáte, Liptone?“ Zástupce ředitele přikývl. „Je to slušná holka. Dělá intenzivní kurs. Její otec vlastní několik videopůjčoven.“ Hagen si povzdechl. „Jel jsi včera večer ke Carol?“ Na tuhle otázku čekal. Modlil se, aby někdo z okolí toho večera nezahlédl jeho auto. „Ne, nejel.“ „Kdes byl kolem osmé?“ „Doma.“ „Můţe to někdo potvrdit?“ Kaz vydechl. „Moji rodiče odešli asi v sedm. Já jsem se celý večer učil ve svém pokoji. Kolem osmé nebo deváté mi volal Tiffany. Nepamatuji se přesně.“ „To si můţeme ověřit,“ poznamenal šerif. „Doufám, ţe to uděláte,“ odpověděl Kaz. Uţ ani nemukl a čekal, aţ ho šerif obviní, ţe Carol zabil on. Bál se, ţe u ní v pokoji něco zapomněl, nějaký usvědčující důkaz. Někdo si v tmavé ulici všiml jeho auta. Půjde do vězení. „To si můţeme ověřit,“ poznamenal šerif. „Doufám, ţe to uděláte,“ odpověděl Kaz. Uţ ani nemukl a čekal, aţ ho šerif obviní, ţe Carol zabil on. Bál se, ţe u ní v pokoji něco zapomněl, nějaký usvědčující důkaz. Někdo si v tmavé ulici všiml jeho auta. Půjde do vězení. Začalo zvonit na konec hodiny. Šerif Hagen vydechl. „Dobrá, Wayne. Můţeš jít.“ „Coţe?“ „Můţeš jít. Pokud mi ještě nechceš něco říct.“ 63
Kazovi se ulehčilo. „Nevím, co bych vám ještě mohl říct. Nemůţu uvěřit, ţe někdo mohl udělat takovouhle věc.“ „Zavolej k nám, pokud si na něco vzpomeneš.“ Řekl šerif a odvrátil od něj pohled na znamení, ţe je propuštěn. Kaz věděl, ţe šerif má v rukávě víc důkazů. Musí si dát pozor. Vstal, pokývl směrem k zástupci, a rozešel se ke dveřím. „Kasdene?“ Otočil se a pohlédl na Liptona. „Ano?“ Lipton upřel jestřábí oči na šerifa. „Nevím, jestli to k něčemu bude, Hagene, ale napište do protokolu, ţe já mám Waynea za slušného kluka. Sám si s nikým nic nezačal, i kdyţ s Bullerem pěkně zatočil.“ „Zaznamenáno,“ opáčil Hagen, a s pohledem stále upřeným jinam si třel kolena dlaněmi. „Wayne, drţ o tomhle jazyk za zuby, dokud to neuslyšíš ve zprávách. Je to jasné?“ „Ano.“ Vyšel z kanceláře na chodbu. Musíš se sebrat natolik, aby nějak přestál celý den. Na chvilku zaváhal, jestli nemá šerifovi říct celou pravdu. Ale co by to pomohlo? Nikdo h neviděl do bytu Carol vcházet ani z něj vycházet. A i kdyţ vlastně téměř viděl vraha, stejně nemohl uvést jeho popis. Znovu vykročil chodbou. Nejlepší bylo mlčet. Nemělo smysl strkat hlavu katovi do oprátky. „Kazi?“ Trhl sebou, kdyţ na rameni ucítil něčí ruku. Otočil se tváří v tvář Sally, jejíţ zelené oči na něj upřeně zíraly. Roztáhl ústa do úsměvu. „Ty šmejde,“ řekla Sally. „Je toho plná škola, o tobě a té blondýně, co s ní chodíš.“ „Sally –“ „Zapomeň na to. Mezi náma je konec.“ „Ale –“ Neţ stačil říct další slovo, Sally se otočila a hnala se pryč. On musel jít klidně dál. Kaţdou chvíli uţ mělo zvonit. Jak si to mířil ke třídě, minul na chodbě Melanii. Ani se na něho nepodívala. 64
Kaz znervózněl. Na další hodině se nemohl soustředit. Nemohl myslet na nic jiného neţ na dívku se zmodralou tváří a punčochou kolem krku. Po zbytek dne byl jako ţivoucí mrtvola, tlumený a nemluvný. Pečlivě se vyhýbal všem svým dívkám. Kdyţ naposledy zazvonilo, spěchal k autu. Chtěl domů. Cítil, ţe by mu trocha spánku neuškodila. Bolelo ho celé tělo. Jak zapadl za volant, zachytil před sebou záblesk něčeho černého. Vzhlédl a uviděl Rickyho Bullera, který se do něj zabodával pohledem. Ten svalovec s býčí šíjí měl na tváři přihlouplý úsměv. Kaz si vzpomněl na jeho hrozby. Ještě jsme spolu neskončili, krasavče. Černá dodávka vyjela z parkoviště pro starší ţáky. Kaz přemítal, jestli Ricky znal Carol nebo ne. Moţná, ţe byl ze stejné čtvrti jako ona. Kaz se musel dostat domů. Bude sám pátrat ohledně Caroliny smrti. Kdyby se mu podařilo najít jejího vraha, jeho vlastní mizérie by skončila. Marcia se doslechla o tom, jak Sally řekla na chodbě Kazovi, ţe je šmejd. Takţe kromě Carol a Tiffany Kaylorové chodil i se Sally. Přišlo jí ho líto. Nebyl zlý, jenom svedený na špatnou cestu. Ale její lásku k němu nemohlo nic ovlivnit. Marcia věděla, ţe můţe Kaze změnit, kdyby dostala moţnost. Ale nepoleze za ním po kolenou. Přes její city k němu, Kaz by musel přijít za ní. Představovala si, jak ji bude prosit, aby ho milovala. Myslela na všechny moţné způsoby, jak se k ní vrátí. Bude litovat svých hříchů a prosit o její lásku, která jediná ho můţe změnit. Ale ani v tom nejdivočejším snu by ji nenapadlo, jaká cesta ho brzy přivede na její práh.
65
X. Kaz spatřil na posteli leţet dívčí tělo se zmodralým obličejem. S vytřeštěnýma očima se naklonil, aby jí pomohl. Najednou se Carol začala zvedat. Posadila se, spustila nohy s postele a šlehla po něm studenýma, mrtvýma očima. „Tos byl ty!“ vykřikla. „Tys to udělal!“ „Ne,“ řekl Kaz, hledej slova. „Ne!“ Vykročila proti němu, ruce napřaţené. „Ty!“ „Ne, Carol, prosím tě.“ „Ale já tě dostanu! Řeknu to!“ „Ne!“ Kaz procitl z hrůzného snu a posadil se na posteli. Po těle se mu lil pot. Byl k smrti vyděšený. Jeho pokoj byl tmavý a hrozivý. Spal asi dvě hodiny. Na chvilku se zaklonil a snaţil se popadnout dech. Jak dlouho ho bude ten příšerný sen pronásledovat? Chtěl zase zavřít oči, ale náhle se pokoj naplnil skřípavým zvukem, který se zdál být stále ještě součástí Kazova snu. Pohlédl ke dveřím. V přítmí časného večera se mihl stín. K jeho posteli se kradla přízračná postava. Kaz otevřel ústa, ale nevyšel z nich ani hlásek. Úplně mu vyschlo v hrdle. Nebyl schopný vykřiknout, ani kdyţ se temná postava naklonila nad jeho postelí. „Máš to spočítaný, frajere.“ Okamţitě poznal ten hlas. „Melanie!“ „Ahoj, brouku. Tak jsem tady.“ „Kotě –“ Melanie zaječela a začala do Kaze bušit otevřenými dlaněmi. 66
Tloukla ho do obličeje a do hrudi. Zdvihl paţe, aby rány odrazil. Nepřestávala. Chtěla mu ublíţit. „Ty frajere libovej! Která to byla, co?“ „Melanie, prosím tě –“ Svalil se z postele na druhé straně. Melanie na něj nepřestávala doráţet. Vrhla se přes postel a bila ho pěstmi. „Myslela jsem, ţe jseš jinej!“ křičela. „Ale ty jsi stejná krysa jako všichni ostatní!“ Kaz se zoufale napřáhl a sevřel její zápěstí. „Pusť mě!“ vřeštěla Melanie. „Já tě zabiju! Frajere! Hnusnej libovej frajere!“ Bojoval jako o ţivot a podařilo se mu dostat se na kolena. Melanie ho znovu uhodila volnou rukou. Popadl ji za paţi a zkroutil ji Melanii za zády. Srazil ji na postel a přitlačil ji svou vlastní vahou. Pokusila se ho kousnout, ale nemohla zuby dochňapnout k jeho ruce. „Je toho plná škola, frajere! Ţes mi zahýbal!“ „Ţe zrovna tobě na tom tak záleţí!“ řekl Kaz. „Ty jseš ten největší podrazák ze všech!“ „A co ty?“ křičel Kaz. „tobě nejde o nikoho jinýho neţ o sebe! Málem mě kvůli tobě sebrali za krádeţ v obchodě. To je ti fuk, co?“ Melanie zápasila, ale nemohla se vyprostit. Kaz ji pevně drţel. Chtěl ji obvinit z dalších věcí, ale dole zařinčel zvonek. „To mi ještě scházelo,“ zamumlal si pro sebe. „Pustila tě dovnitř moje matka?“ Melanie na něj nasupeně hleděla. „Tak pustila tě dovnitř?“ „Ne. Otevřela jsem si sama,“ odpověděla zlostně. „Dole nikdo nebyl.“ „Skvělý. Prostě skvělý. Já tě teď pustím, ale jestli se o něco pokusíš, tak ti jednu vrazím. Slyšíš?“ Znovu zařinčel zvonek. Melanie neochotně přikývla. Kaz ji pustil. „Jdu otevřít. A ty si dej pozor, ať neuděláš další průšvih.“ „To ty jsi v průšvihu, frajere.“ „Zůstaň tady,“ řekl jí. „Ještě jsem s tebou neskončil!“ 67
Seběhl dolů. Zvonek stále vyzváněl. Kaz málem omdlel, kdyţ se podíval skrz klíčovou dírku. Zahlédl záblesk světlých vlasů. „Tiffany!“ „Kazi, jsi tam?“ Nechtěl otevřít, ale najednou stála vedle Tiffany jeho matka a napřahovala ruku po klice. Tiffany vešla do předsíně. Kdyţ uviděla Kaze, usmála se. „Ahoj!“ Jeho obličej byl úplně bledý. „Ahoj.“ Jakmile matka zmizela v kuchyni, Tiffany ovinula paţemi Kazův krk. Pevně ji obejmu. Cítila teplo a konejšivý klid. Ale on nemohl nemyslet na její sestru nahoře v pokoji. Tiffany o kousek ustoupila. „Běţela jsem. Celou cestu. Musela jsem tě vidět.“ Kaz nepřítomně přikývl a přitom dumal, jak se mu jen podaří se jí zbavit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jo, jenom jsem si zdříml. Vţdycky jsem trochu mimo, kdyţ se probudím ze spánku.“ Její tvář zváţněla. „Prosím tě, slyšel jsi o té holce?“ „Holce?“ „Carol Ledbetterové,“ odpověděla Tiffany. „Někdo ji zavraţdil. Bylo to v šest ve zprávách.“ Po zádech mu přeběhl mráz. Musel se před Tiffany drţet. Taky ji musí dostat z domu dřív, neţ v jeho pokoji objeví Melanii. Poloţila mu ruku na hruď. Její přítomnost a dotek trochu utlumily jeho bolest. Ale ani kdyţ Tiffany přitiskla své ústa na jeho, nebyl schopný zapomenout na svoje trápení. Políbil ji a pak se vyprostil z jejího objetí, „Co říkali o té holce?“ Tiffany vzdychla. „Mluvil se mnou šerif. Ptal se, jestli jsem ti včera kolem osmé volala, Řekla jsem u, ţe jsme spolu asi tou dobou mluvili. Kazi, on říkal, ţe to byla tvoje přítelkyně. Bylo mezi vámi něco?“ „Ne. Jednou jsem jí pomohl opravit skútra, to je všecko.“ Po té lţi se cítil strašně. „Myslím, ţe po mně jela. Ale nikdy bych s ní nechodil, ne kdyţ mám tebe.“ 68
„Kazi, já tě tak miluji.“ Kdyţ ho znovu objala, cítil se jako ten největší syčák na světě. Málem jí řekl o těch ostatních dívkách, dokonce i o Melanii. Ale neţ jí cokoli poví, musí ji dostat z domu. „Tiff –“ Zašklebila se. „neříkej mi Tiff. Nesnáším, kdyţ mi tak táta říká.“ „Promiň. Tiffany, co kdybych tě zavezl domů?“ „Fajn.“ Neměl u sebe klíčky, řidičský průkaz, dokonce ani boty na nohou. Ale musel ji odtamtud dostat. Nebyl rád, ţe musí Melanii nechat ve svém pokoji, ale bylo to lepší, neţ kdyby ji Tiffany objevila. Šel do kuchyně a sebral klíčky od matčina auta. „Hodím Tiffany domů, mami. Budu hned zpátky.“ „Dobře, Wayne.“ Strachoval se nechat matku samotnou s Melanií v domě. Moţná by ji měl před odchodem varovat. Kdyţ vešel zpět do předsíně, řekl Tiffany, ať ještě vteřinku počká, ţe musí k sobě do pokoje. „Jé, ještě jsem u tebe v pokoji nebyla,“ řekla Tiffany. „Můţu jít nahoru s tebou?“ Na čele se mu zaperlil pot. „Je tam hrozný binec, Pojď, radši půjdem.“ Vyvedl ji ven a usadil do matčina auta. Po cestě domů Tiffany mluvila o svém otci. Pojede na nějakou dobu pryč. Často jezdí na sluţební cesty a nechává ji v domě samotnou. Zeptala se, jestli by s ní Kaz mohl strávit nějaký čas, kdyţ tam otec nebude. Nepřítomně přikývl a myslel na to, ţe neměl nechávat Melanii ve svém pokoji. Kdyţ dojeli k jejich domu, Tiffany ho pozvala k večeři. Tiffany řekla, ţe to chápe. Políbili se na dobrou noc a ona vystoupila z auta. „Jsi v pořádku?“ zeptala se skrz spuštěné okénko. Přikývl. „Ale jo, jenom jsem myslel na to, co se stalo té Carol Ledbetterové. Buď opatrná, Tiffany.“ „Budu. Miluju tě. Dobrou.“ Sledoval ji pohledem, dokud nebyla uvnitř. Náhle mu v uších zazněla Melaniina nepřátelská slova v telefonu. Doufám, ţe zrovna nerandíš s nějakou jinou. Jestli jo, zabiju tě. 69
Nastartoval a uháněl zpátky směrem k domovu. Kaz měl starost, jestli Melanie něco nevyvedla. Co jestli našla fotky těch dalších děvčat, nebo řekla něco nevhodného matce? Vběhl do domu. „Mami?“ Nejdřív se neozvalo nic. „Mami!“ Něco bouchlo v kuchyni. Kaz proběhl obývacím pokojem. Vrazil do kuchyně a uviděl matku leţet na břiše. „Mami!“ Natáhl se, aby ji zvedl. Otočila se a vzhlédla k němu. „Ahoj, Wayne.“ „Mami! Vyděsilas mě k smrti!“ „Ale, jenom jsem se snaţil vylovit zpod sporáku prstýnek. Upadl mi a zakutálel se tam.“ Kaz se vztyčil a zhluboka vydechl. „Počkej, odšoupnu ti ten sporák.“ Pomohl jí najít prsten a pak šel nahoru. Předpokládal, ţe tam na něj Melanie stále čeká. Kdyţ ale vstoupil do pokoje, našel jen otevřené okno. Melanie sešplhala dolů. Byla pryč. Kaz se otočil ke svému stolu. Málem omdlel, kdyţ uviděl slova načmáraná na zrcadle. Melanie je napsala výrazným fixem. Kdyţ si je přečetl, celý se roztřásl. ROZDEJTE SI TO SPOLU, FRAJERE. Kaz popadl prachovku, aby ta slova ze zrcadla smazal. Přemýšlel, jestli ho Melanie viděla s Tiffany. Stále se mu vracel její hlas z telefonu. Doufám, ţ zrovna nerandíš s nějakou jinou. Jestli jo, zabiju tě. TEĎ SI TO ROZDEJTE, FRAJERE. Uţ podruhé smazával podobnou větu ze zrcadla. Tou dobou seděla Marcia Granholmová u televize a čekala na místní zprávy. Doufala, ţe bude něco nového ohledně vraţdy Carol Ledbetterové. Ale byla zklamaná. Jen znovu omílali strašné detaily, které uţ znala. Vzpomněla si na hádku na chodbě, kdy Carol tak křičela. O tom se ve zprávách nezmínili. Stejně tak nepadlo Kazovo jméno. 70
Marcia se začala třást. Kaţdý viděl to pondělí Kaze hádat se s Carol. A taky ho zavolali do kanceláře pana Liptona. „Ne, on to přece nemohl udělat!“ Hlasatel říkal, ţe v tomto případu nejsou ţádní podezřelí, alespoň doposavad. Kdyby byl Kaz něčím takovým vinen, uţ by ho dávno zatkli. Stejně si však lámala hlavu, jak váţný byl asi jeho vztah ke Carol. „Nemohl!“ „Marcie, broučku?“ Zvedla hlavu a uviděla otce. „Ahoj, tati.“ „Všechno v pořádku? Vypadáš vyděšeně.“ Marcia si povzdechla. „zavraţdili jednu moji spoluţačku.“ Otec se zamračil. Vyptal se na všechny podrobnosti a Marcia mu řekla, co věděla. Ale nebylo toho mnoho vzhledem k tomu, ţe vynechala všechny informace o Kazovi. „Dávej na sebe pozor, Marcie,“ varoval ji. „Tak se mi zdá, ţe to děvče se asi pohybovalo ve špatné společnosti.“ Kdyţ odešel z pokoje, Marcia vypnula televizi. Věděla, ţe Kaz nemohl Carol zabít. Kaz byl ledacos, ale vrah ne. Chtěla mu zatelefonovat, ale váhala. Nejdřív musí mít nějaký plán. Věděla, ţe Kaze zavolali do Liptonovy kanceláře a ţe ho vyslýchal policista. Kdyby byla na jeho místě, předpokládala by to nejhorší – ţe je podezřelá z vraţdy. V takové zoufalé situaci bude Kaz potřebovat veškerou pomoc. Marcia věřila celým srdcem, ţe kdyby pomohla prokázat Kazovu nevinu a přitom zároveň vypátrat vraha, poznal by konečně, jak strašně ho miluje. Zvedla sluchátko a vyťukala jeho číslo. Kaz se ozval po prvním zazvonění. „Haló,“ řekl. Postřehla v jeho hlase paniku. Kdo si asi Kaz myslel, ţe mu volá? „Haló! Haló!“ volal do sluchátka. Se zadrţeným dechem Marcia zavěsila. Zjistila, co potřebovala. Kaz byl doma. Teď mu můţe začít pomáhat. Po další probdělé noci se Kaz musel prokousat celým dnem ve škole. Vlekl se z hodiny do hodiny a horečnatě přemýšlel, jak najít 71
Carolina vraha. Podezíral Melanii, aspoň do té doby, neţ uviděl Rickyho Bullera, jak na něj zírá na chodbě. Moţná, ţe tím vrahem je Ricky. Melaniina nenávistná slova mohla být jen shoda okolností. Nebo v tom jsou spolu. Vţdyť ho konec konců nenávidí oba. Nemohl se dočkat, aţ škola skončí. Ale přišla pátá hodina a ze zesilovače zachrastilo oznámení. Pátá hodina se ruší a všichni ţáci se dostaví do tělocvičny k uctění památky Carol Ledbetterové. Kaz si musel jít sednout na lavičku a vyslechnout řeč Henryho Liptona. Mluvil také pastor z místního kostela. Poslední slova pronesl šerif Hagen, který naléhavě ţádal o jakékoli informace, jeţ by umoţnily dostat se vrahovi na stopu. Kdyţ obřad skončil, Kaz musel ještě na šestou hodinu. Z učitelova výkladu neslyšel ani slovo. Oči mu stále zalétaly k hodinám na stěně. Chtěl domů. Konečně zazvonilo a Kazovo utrpení skončilo. Běţel ke svému autu. Mazda se vyřítila do ulic Cresswellu. Kaz dojel před dům a vběhl dovnitř. Ve svém pokoji se na chvíli cítil bezpečný. Svalil se na postel a zíral do stropu. Dlouho jen tak leţel a nakonec upadl do neklidného spánku. Převaloval se a zmítal sebou, jak ho znova trápily zlé sny. Probudil se později do tmavé noci. Vzbudilo ho temné ţuchnutí. Otevřel oči. Vánek odvál záclony z okna. Zdálo se mu, jako by pod okny pokoje slyšel někoho dopadnout na zem. „Kdo je tam?“ Běţel k oknu a upíral zrak do stínů. Jako by zahlédl přelézat temnou postavu přes vysoký dřevěný plot na dvoře. Kaz se rozběhl dolů. Zeptal se matky, jestli ho někdo nepřišel navštívit. Matka odpověděla, ţe ne, nikdo za ním nepřišel. Vrátil se do pokoje. Rozsvítil. V tu chvíli uviděl leţet na podlaze ročenku své školy. Nebyla jeho. Vzhledem k tomu, ţe přistoupil do školy tak dlouho po začátku školního roku, ročenku si nekoupil. Někdo mu ji hodil do pokoje otevřeným oknem. Kaz zvedl kníţku z podlahy. Začal se mu svírat ţaludek. Bál se ji 72
otevřít. Ale musel se podívat. Roztřesenýma rukama začal obracet stránky. Třeba to někomu připadá jako dobrý vtip. Ale co tím myslí? Došel k fotografiím vyšších ročníků. Rychle nalistoval stránku s Carol Ledbetterovou. Ročenka mu málem vypadla z ruky. Fotografie Carol byla přeškrtnutá velkým rudým X. „Ne.“ Chvatně listoval abecedním pořadím, aţ našel Sally Thorntonovou. Doufal, ţe její obrázek bude neporušený. Ale přes usměvavou tvář se táhlo další rudé X. „Sally!“ Kazovi se začalo dělat špatně od ţaludku. Zaplavil ho silný pocit strachu. Bolest mu vystřelila do břicha, jakoby ho tlapami trhala divoká šelma. Zvedl telefon a vytočil číslo k Sally. Nikdo to nebral. Zavěsil. Musí za ní domů. Musí se postarat, aby se Sally nestala další vrahovou obětí.
73
XI. Kaz vyběhl z domu a nasedl do auta. Vycouval z příjezdové cesty a ujíţděl pryč. Bylo skoro půl osmé. Nevšiml si šedé toyoty, která ho sledovala z bezpečné vzdálenosti. Jak uháněl přes Pelhamovu křiţovatku, rovnal si v hlavě Sallyin denní program. V prodejně desek pracovala většinou do osmi nebo do devíti, podle toho, jestli měla ten den zavírat nebo ne. Takţe dávalo smysl, ţe nebrala telefon, kdyţ jí Kaz volal. Moţná, ţe ještě nebyla doma. Kaz doufal, ţe najde její dům prázdný. Otřásl se, kdyţ si uvědomil, ţe si v ročence neprohlédl zbytek fotografií. Co kdyţ je fotka Tiffany taky přeškrtnutá? Ne, prolistoval přece jména na K a nikde X neviděl. Vybral ostrou zatáčku, pneumatiky jenom kvílely. Byl na Broad Street, která vedla do čtvrti Upper Basin. Kdyţ auto vyrovnal, objevila se za ním blikající světla. Hlídkový vůz se vynořil bůhví odkud. Kaze napadlo, ţe šerifův pomocník uţ na něj čekal. Byla to součást strategie, jak ho chytit do pasti. Nějaká stopa, kterou přehlédl. Teď ho na ni nachytají. Zajel k okraji silnice a zastavil. Díval se, jak z hlídkového vozu vystupuje vysoký policista. Přistoupil ke Kazovu autu, v ruce vysílačku. Hrozivě to v ní zapraskalo a Kaz si bezmocně povzdechl. Tohle znamená zdrţení na cestě k Sally. Šedá toyota projela pomalu kolem. Marcia zahlédla, jak Kaz ukazuje policistovi řidičský a technický průkaz. Jela zvolna dál a ve zpětném zrcátku se snaţila zachytit co moţná nejvíce. Jestliţe je Kaz 74
na Broad Street, můţe jet pouze na jedno místo. Rozevřela notes, který leţel vedle na sedadle, Vyuţila toho, ţe má přístup ke školním záznamům a vypsala si adresy všech Kazových dívek. Vedle jména Sally si poznamenala: bydlí u tety – Haskell Ave. 230, blízko Br. St. Blíţila se k Haskell Avenue. Za pár minut bude u Sally. „Jel jste náramně rychle, člověče,“ řekl šerifův pomocník. Kaz přikývl. „Máte pravdu. Mrzí mě to.“ „Takţe připouštíte, ţe jste překročil povolenou rychlost?“ ptal se policista. „Ano. Proto jste mě zastavil ne?“ „Ukaţte mi řidičský průkaz. Běţná kontrola.“ Kaz zašmátral po náprsní tašce. Podal policistovi řidičský průkaz. Teď to přijde. Jakmile Kaze identifikuje, najde si uţ nějaký důvod, proč ho zadrţet. A pak najdou i způsob, jak mu přišít vraţdu Carol. Policista potřásl hlavou a zamručel. Obešel auto dozadu, brebentící vysílačku v ruce. Posvítil si na poznávací značku. Kaze sevřela křeč. Slyšel, jak se za ním s řinčením zavírají dveře cely. Aţ ho zavřou, bude muset přiznat všechno, včetně tváří v ročence přeškrtnutých velkým X. Snad aspoň pošlou k Sally hlídkový vůz, aby se přesvědčili, ţe je v pořádku. Policista k němu přistoupil. „Dohodneme se takhle, pane Kasden. To překročení rychlosti necháme protentokrát plavat. Jste zdvořilý mladík a připustil jste, ţe jste udělal chybu.“ Kaz zaváhal. Moţná, ţe ho neseberou. Pokud si s ním policista ovšem jenom nepohrává. „Děkuji. Můţu jet?“ „Ještě ne. Bydlíte v Cresswellu trvale, Wayne?“ „Ano.“ „Takţe jste se z Floridy přistěhoval. Máte totiţ floridskou poznávací značku a floridský řidičský průkaz.“ „Ano.“ „Jak dlouho uţ jste v Cresswellu?“ Kaz pokrčil rameny a utíral si pot z čela. „Ani ne měsíc.“ Policista přikývl a vrátil mu průkaz. „Takţe pokutu za rychlou jízdu vám nedám. Ale po přistěhování máte čtyři týdny na to, abyste 75
přihlásil auto a dostal nový řidičský průkaz. Aţ se potkáme příště, ať to máte v pořádku.“ Kaz se nervózně usmál. „Děkuji. Postarám se o to. Víte, jak to chodí. Ani jsem neměl čas si pro ten průkaz dojít.“ „Tak si ten čas radši udělejte.“ „Ano.“ Policista se vrátil k hlídkovému vozu. Kaz ztratil deset nebo patnáct minut. Projel dvěma ulicemi a zastavil u nejbliţší telefonní budky. Sally Thorntonová unaveně stoupala po schodech. Dům tonul v naprosté tmě. Otočila klíčem v zámku a divila se, proč teta nenechala svítit světlo nad vchodem. Vstoupila mezi temné stíny. „Teto?“ Ale z prázdných pokojů nezazněla ţádná odpověď. Sally rozsvítila v chodbě. Vešla do kuchyně a rozsvítila i tam. Na ledničce uviděla vzkaz. Teta odcházela z domu, kdyţ Sally ještě byla v práci. Podle lístku se uţ brzy vrátí. Šla s přáteli do kina. „To jsem ráda, ţe aspoň někdo se dobře baví,“ mumlala si Sally pro sebe. Otevřela ledničku, vzala si sodovku a svalila se na ţidli u kuchyňského stolu. Byla unavená a sklíčená. A důvod její deprese byl zřejmý, kdyţ jí ze rtů splynulo to jméno. „Kazi, ty šmejde.“ Znovu proţívala scénu z chodby, kdy mu vynadala, ţe chodí s jinou holkou. Všechno to v ní zanechalo nehezký pocit. A hlodavá bolest v srdci ne a ne zmizet. Věděla, ţe ji Kaz podvádí. Viděli ho na pláţi s nějakou blondýnou. Byla toho plná škola a taky se šeptalo, ţe chodil i s Carol Ledbetterovou, co ji zavraţdili. Jejího vraha ještě nezatkli. Ale Sally nemíní získat pověst dívky, která chodila s vrahem. Nebude si namlouvat, ţe Kaz by tak odporného činu nebyl schopen. Je to zrádce, podvádí, manipuluje s lidmi a vůbec je celý falešný. Proč by nemohl být i vrah? Pěkně ho setřela. Řekla mu, co si o něm myslí. Teď na něj můţe zapomenout a doufat, ţe její jméno nebude nikdo spojovat s jeho. 76
Ale mrazilo ji po těle, kdyţ si připomněla jeho doteky, jeho polibky. Ještě ţádný kluk ji nevzrušil tak jako on. Nebude lehké nechat ho plavat. Vstala od stolu a vlekla se ke schodům. Kdyţ začala stoupat nahoru, zdálo se jí, ţe nad sebou slyší skřípavý zvuk. Zastavila se ve stínu. V prvním patře byla pořád tma. „Této?“ Moţná, ţe se teta vrátila domů dřív. Ale nikdo neodpověděl. Starý dům byl opět tichý. „Tenhle barák dělá pořád nějakej hluk.“ Sally pokračovala nahoru do tmy. Chtěla si dát sprchu a zalézt do postele. Těšila se, ţe se pořádně vyspí. Jak klouzla do svého pokoje, přivítala ji vůně sušených květin. Svlékla se a vzala si tenký ţupan. Na chvilku usedla k toaletnímu stolku a čistila si pleť od makeupu. Její tvář vypadala unaveně a bledě. „Kaz. Kaz… hnusnej plat. Kecám. Kaz krásnej chlap.“ Vzdychla a otevřela stolek. Vytáhla z něj deník s levandulově modrým obalem. Sáhla po peru a začala psát záţitky z dnešního dne. Práce stála za houby. Pořád myslím na Kaze. Bylo mi blaze, kdyţ to ode mě schytal, ale teď mám z toho hrozný pocit. Ať se mi to líbí nebo ne, jsem do něho stejně pořád udělaná. Je to strašný, kdyţ si pomyslím, ţe je mezi námi konec. Nikdy jsme vlastně nemluvili o tom, ţe spolu budeme opravdu chodit, takţe jsem asi neměla nárok čekat, ţe bude jenom se mnou. Neměli jsme ţádnou domluvu. A já jsem přece taky byla s jinýma klukama. Fakt je, ţe mě nerajcovali tak jako Kaz. A teď ho podezírají z vraţdy Carol Ledbetterové – nebo aspoň ho vyslýchali, a za ní přece chodil taky, takţe pro mě je podezřelý a konec. Sama si musím dát bacha a drţet se od něj dál – dokud se tohle nepřeţene… Sally poloţila otevřený deník na stolek. Kdyţ vstávala ze ţidle, polekalo ji zvonění telefonu. Moţná volá teta. Zvedla sluchátko po prvním zazvonění. „Haló,“ řekla. „Sally, nemůţeš tam zůstat ani o minutu déle.“ Přikazoval horečný hlas na druhém konci telefonu. „Utíkej pryč z domu. Běţ 77
hned, okamţitě. Někdo po tobě jde. Chtěl jsem tě přijít varovat osobně, ale zastavili mě policajti pro překročení rychlosti.“ „Co to plácáš, Kazi? Uklidni se, prosím tě.“ Ještě nikdy ho neslyšela mluvit tak potrhle. Postrašilo ji to. „Nemůţu se uklidnit!“ křičel Kaz na druhém konci drátu. „Někdo se chystá tě zabít! Stejný člověk, který zabil Carol!“ Sally byla skeptická. Co kdyţ je to nějaká bouda? „Jak to všechno víš?“ ptala se důrazně. „Vysvětlím ti to,“ křičel. „Jenom uţ běţ. Hele, je za deset minut osm. Sejdeme se v osm v severozápadním koutě Grantova parku.“ Sally popadla rtěnku a začala psát na kus papíru. V tu chvíli ucítila kolem krku smyčku. Začala bojovat o ţivot. Sluchátko jí vypadlo z ruky. Necítila uţ ostrou ocel, která jí proťala hrdlo, a neviděla, jak někdo namočil prsty do rudé kaluţe a napsal na zeď nad jejím tělem ten nenávistný vzkaz.
78
XII. Marcia zaparkovala kousek od Sallyina domu na Haskell Avenue. Domy tady byly většinou jedno dvoupatrové, oddělené od sebe ţivým plotem na jedné straně a příjezdovou cestou na druhé. Ve většině oken se svítilo, ale z ţádného z domů nebylo nic slyšet kromě občasného prásknutí dveřmi, rachotu odpadků hozených do popelnice nebo naléhavého vyzvánění telefonu. Marcia upřeně pozorovala číslo 230, bílý jednopatrový domek. Z jednoho z pokojů vzadu v přízemí vycházelo tlumené světlo. Nahoře se svítilo v jedné z loţnic. Za oknem bylo vidět něčí postavu, jak přechází sem a tam. Dávala pozor, jestli se v ulici neobjeví Kaz. Hrklo v ní, kdyţ na ni náhle zazářila přední světla nějakého auta. Zdálo se jí, ţe na ní paprsky setrvaly příliš dlouho. Ale to jen někdo přejíţděl napříč Haskell Avenue. Nebyla si jistá, co udělá, jestli teď Kaze uvidí. Nebyla si vlastně jistá, proč vůbec zaparkovala před domem, kde bydlí Sally Thorntonová. Věděla jenom, ţe Kaz má problémy a ona mu chce pomoct a mít ho jenom pro sebe. Brzy mu dojde, ţe jedině ona ho doopravdy miluje. Najednou něco upoutalo její pozornost. Světlo v loţnici začalo blikat. Na malou chviličku zjasnělo a pak se náhle ztlumilo. Za oknem se mihl stín. Marcia vystoupila z auta. Po špičkách přešla k ţivému plotu, který z jedné strany obklopoval přední dvorek, a napjatě poslouchala. Pořádně se kolem sebe rozhlédla, aby se ujistila, ţe ji nikdo nevidí. Kdyby se někdo objevil, rozejde se po chodníku, jako by se nic zvláštního nedělo. 79
Najednou slyšela uvnitř v domě pádit kroky. Někdo rychle a opatrně otevřel zadní dveře a zase je zavřel. Marcia se sehnula a utíkala podél plotu. Na cementovém chodníku za domem se ozvaly rychlé kroky. Slyšela, jak se otvírá zadní branka. A pak někdo běţel, jak nejrychleji mohl. Srdce jí divoce bušilo. To je její příleţitost. Proběhla sousedním dvorkem a otevřela branku. Vedla na širokou neosvětlenou cestu mezi domky. Ať uţ tamtudy proběhl kdokoli, nebylo ho nikde vidět. Marcia čekala a nebyla si jistá, co má dělat. Srdce jí říkalo, ţe se právě stalo něco strašného, ale byla příliš vystrašená, neţ aby šla zjistit, co. A kde je Kaz? Jak dlouho je to od chvíle, kdy ho minula na Broad Street, kde ho zastavil ten policista? Pět minut? Deset minut? Těţko říct. Ţe by ho policie zatkla? Aspoň by existoval neotřesitelný důkaz o tom, ţe v té době nebyl u Sally. Neslyšně doběhla zpět k autu a odjela domů. Musí zavolat policii a dát jim anonymní tip.
80
XIII. Kaz
ostře zabrzdil před Sallyiným domem. Vyskočil a běţel po cestičce k domu. Modlil se, aby nebylo příliš pozdě. Uvnitř bylo šero. Na chodbě a někde vzadu svítilo světlo. Svítilo se také nahoře v loţnici. Zabušil na dveře. „Sally? Sally, jsi tam?“ Nikdo neodpověděl. Znovu se slyšel, jak křičí do hluchého telefonu. Zkusil vzít za kliku a cítil, jak mu buší srdce. Bylo otevřeno. Vkročil do úzké chodby. „Sally?“ Na konci chodbičky se pečlivě rozhlédl, ale neviděl nic neobvyklého. Několika skoky vyběhl nahoru po schodech. Vrazil k Sally do pokoje a náhle se zastavil. „Ne!“ Sehnul se a zkoušel jí nahmatat tep. Prsty se dotknul zející rány na jejím krku. Uskočil zpět. Zatočila se mu hlava. Co bude dělat? Vzhlédl ke stěně. Z obličeje mu zmizela všechna barva. Nad Sallyiným tělem někdo zanechal vzkaz. Podobal se tomu, který našel na zrcadle u Carol, Byl napsaný Sallyinou krví. PATŘÍM JEN FRAJEROVI. Telefon byl vyvěšený. Vedle něj leţel kus dopisního papíru, na který Sally napsala 8.00 v – a víc nic. Napsala to rtěnkou. To jí bylo podobné. Oči se mu zalily slzami a hruď se mu náhle sevřela strachem. Šílený bolestí a vztekem se potácel dolů po schodech a dál, do uličky za domem. Moţná tam objeví něco, co ho přivede k vrahovi. Vytáhl se nahoru na plot. Bloudil očima po dobře osvětleném 81
rohu ulice. Ale nemělo to smysl. Bezcílným pobíháním nic nezíská. Musí se ovládnout. Věděl, ţe se ho zmocňuje panika a ţe by mohl provést nějakou velkou hloupost. Musí zpátky do domu. V loţnici na zemi tam leţí mrtvá dívka. Musí si promyslet, co dál. Jak se vlekl uličkou nazpět, osvítil ho seshora kuţel světla. Vzhlédl k té oslňující záři. Osvětlovala mu celou tvář. „Kdo je tam?“ zavolal někdo v prvním patře z okna, který vedlo do uličky. „Co tam děláte?“ Uhnul hlavou z dosahu světla a spěchal ke schodišti do domu. Svítící kuţel ho ještě chvíli sledoval a pak zmizel. Kaz vyběhl po schodech a prošel kuchyní. Vrátil se k hrůze, která ho tam očekávala. Sally leţela nehybně v kaluţi krve. Pokroucená hromádka údů. Rudá tekutina se srazila a zhoustla, takţe teď její povrch vypadal jako hladké lesklé zrcadlo. Kaz zdvihl zrak ke slovům na zdi. Co má dělat? Nebyl schopen uvaţovat rozumně. V hlavě mu vířilo jako na kolotoči. Z obličeje se mu lil pot. Chtělo se mu zvracet. Někdo ze sousedů ho viděl vzadu v uličce. Kuţel světla jasně ozářil jeho tvář. Ale vţdyť vzhlédl jenom na chviličku. Ten člověk ho moţná nebude schopen identifikovat. Musí rychle vypadnout. Ale nejdříve musí smýt ze zdi ten krvavý vzkaz. Rychle seběhl do kuchyně a hledal mýdlo a nějaký kbelík. Našel houbu a mycí prostředek. Na sporáku stál velký hrnce. Naplnil ho vodou a přilil trochu pěnivé tekutiny. Donesl hrnce nahoru. Kdyţ namáčel houbu do bublinkové vody, najednou se cítil jako blázen. Měl by odtud prostě zmizet. To je to nejlepší, co můţe udělat. „Musím odsud pryč,“ mumlal si. Ale kdyţ se otočil ke dveřím, někdo tam stál. Je pozdě. Tohle uţ nenapraví. Jekot té ţeny se rozlehl nocí. Sallyina teta měla ve tváři nejhrůznější výraz, jaký kdy v ţivotě viděl. Upřeně na něj zírala. „Vrahu! Tys ji zabil! Sally!“ Udělal chybu. Odstrčil ji a vyběhl z pokoje. Hnal se dolů po 82
schodech jako splašený a vyrazil ven ze dveří. Za ním se stále nesly tetiny mučivé výkřiky. Rychle proběhl uličkou. Kdyţ překotil popelnici, objevil se znovu proud světla a pročesával celý prostor jako reflektory ve věznicích. „Kdo je tam? Co tam děláte?“ Kaz zahnul za roh a unikl tak světlu. I tady slyšel Sallyinu tetu, jak křičí a křičí. Její zoufalé výkřiky se zabodávaly do noci. „Vrah! On ji zabil! Je mrtvá. Moje Sally je mrtvá.“ Musí utéct. Stejně mu neuvěří. Neuvěří mu, ţe se na něho někdo snaţí svalit vinu. Musí zůstat na svobodě a najít způsob, jak se očistit. Běţel uličkou, jak nejrychleji dovedl. Měl v plánu doběhnout k autu a ujet. Ale kdyţ se náhle nocí rozlehl pronikavý jek sirény, zůstal stát jako přikovaný. V dálce uviděl odraţené záblesky policejních vozů. Uţ byly na cestě k Sally. „To je můj konec.“ Viděli ho dva lidé. Jeden ze sousedů mu posvítil přímo do tváře. Sallyina teta dosvědčí, ţe ho našla nad mrtvým tělem. Je v tom aţ po uši. Ale nemůţe to vzdát. Ještě ne. Musí se skrýt. Kdyţ bude moct zůstat nějaký čas volný, moţná se mu podaří odplatit tomu, kdo se na něj snaţí všechno svalit, ať uţ je to kdokoli. Věděl, ţe nikde poblíţ zůstat nemůţe. Bude se to tu hemţit policisty. Musí dál. Namířil si to na jih, směrem ke čtvrti Lower Basin. Ještě nikdy nebyl v chudé části Cresswellu. Úzké uličky mu připadaly odpudivé. Dostal se do míst, kde byly jen vyhořelé domy a prázdná skladiště. Na ulici nestálo moc aut a ta, která viděl, vypadala opuštěně. Zkoumal domy jeden po druhém, aţ našel jeden, který byl podsklepený. Vklouzl do temného páchnoucího sklepení a zavřel za sebou ztrouchnivělé dveře. Jak se prodíral hromadami suti, zdálo se mu, ţe z temných koutů slyší pištění krys. Něco mu přeběhlo přes nohy a odcupitalo pryč. Bylo mu to jedno. Chtěl se jen na chvíli v klidu posadit a promyslet si, co dál. Našel starou plechovku od barvy, obrátil ji 83
vzhůru nohama a sedl si. Nohy mu začvachtaly v kaluţi oleje. Z očí se mu vyhrnuly slzy. Zašeptal Sallyino jméno. Zvenku pronikalo skrze osamělou temnotu Cresswellu vzdálené kvílení sirén.
84
XIV. Oči
Marcie Granholmové se zavrtávaly do blikající obrazovky barevné televize. Dívala se na ranní zprávy. Redaktorčin jasný hlas, vycházející z malého reproduktoru, znovu popisoval strašnou smrt Sally Thorntonové. … tělo nalezla včera v pozdních večerních hodinách teta zavraţděné, paní Sarah Hunterová, která se vrátila domů těsně před vrahovým únikem. Paní Hunterová vraha překvapila, jak stojí nad mrtvým tělem. Sally Thorntonová byla uškrcena a její hrdlo proříznuto. Byla ve svém pokoji… Obraz se přenesl na vnější pohled na úhledný, bílý dům. Na příkaz šerifa byl prostor před domem ohrazen lanem. Marcia se zamračila, ale oči pořád upírala na obrazovku. „Tato krvavá podívaná je jiţ druhou podobnou vraţdou spáchanou v Cresswellu v rozmezí jediného týdne. Ale tentokrát, na rozdíl od první vraţdy, zanechal pachatel po sobě vzkaz. Přepojujeme nyní Kristy Whitakerovou, která je přítomna scéně této bizarní vraţdy. Prosím, Kristy.“ V záběru se objevila rudovlasá ţena. Za ní bylo vidět slova napsaná krví. Marcia od nich nemohla odtrhnout pohled. „Jak sami vidíte, poté, co pachatel Sally Thornotovou zavraţdil, zanechal na místě činu nápis, se vší pravděpodobností napsaný krví mrtvé dívky. Patřím jen frajerovi spolu s identifikací očité svědkyně vedla šerifa Hagen k tomu, aby vyhlásil pátrání po mladém muţi jménem Wayne Kasden, který se nedávno přistěhoval do Cresswellu z Jacksonvillu na Floridě. Šerif také nechal zajistit pro bliţší prozkoumání dívčin deník a kus papíru, na který, jak se zdá, psala 85
právě ve chvíli zločinu. Co přesně Sally Thorntonová psala, zůstává pro tuto chvíli stále záhadou.“ Marcia se zhrozila. Vţdyť byla od té scény zločinu vzdálená jen patnáct metrů. Slyšela vrahovy kroky. To ona zavolala policii. „Wayne Kasden, známý také jako Kaz, byl podle našich zpravodajů nalezen nad tělem Sally Thorntonové právě ve chvíli, kdy se její teta vrátila domů po večeru stráveném návštěvou kina s přáteli…“ „To nemůţe být pravda,“ řekla Marcia. „On to neudělal.“ Ale hned, jak to vyslovila, začaly ji trápit pochybnosti. Moţná ji viděl sedět v autě před Sallyiným domem. Moţná se vkradl zezadu dovnitř, aby vykonal tu hroznou věc. Ale jak si potom vysvětlit, ţe ho přistihla Sallyina teta? Vrátil se zpátky do domu, aby odstranil nějaký důkaz, na který zapomněl? Na obrazovce se na okamţik objevila Kazova fotografie. „Wayne Kasden se pravděpodobně stýkal s Carol Ledbetterovou a s několika dalšími dívkami z Cresswellu…“ „Mě z toho vynechte,“ prosila Marcia tiše televizní obrazovku. „Kasdenovu červenou mazdu našli před domem zavraţděné policisté, kteří přijeli na místo činu těsně po jeho útěku.“ Marcia nechtěla uvěřit, ţe by Kaz mohl být schopen někoho zabít. Zavrtěla hlavou. Moţná, ţe šel Sally varovat, říkala si. Uvěří mi někdo, kdyţ půjdu a řeknu, ţe jsem Kaze sledovala a ţe jsem někoho slyšela vybíhat z domu nejmíň pět minut před tím, neţ byl Kaz objeven? Neuvěří. Budu vypadat jako blázen a do konce ţivota o mě ţádný kluk nezakopne. „Jeden očitý svědek viděl Kasdena utíkat uličkou za domem slečny Thorntonové…“ V záběru se objevila slečna Ida Mae Freemanová, starší paní s natáčkami na šedých vlasech. „… přímo v naší uličce. Posvítila jsem si na něj a zeptala se ho, co tam dělá. Pamatuji si, jak vypadal, protoţe to byl takový hezký chlapec.“ Marcia jen nepřítomně zírala do přijímače. Na obrazovku se vrátila redaktorka. „Kristy, v tomhle případě poskytl šerifův úřad rozhodně mnohem víc informací, neţ v případě 86
Carol Ledbetterové.“ Marcia sebou trhla. Vzpomněla si na Carolinu hádku s Kazem. Vzpomněla si, jak to schytal od Sally. Ale dohnalo by ho to aţ k vraţdě? „Šerif Hagen si je jist, ţe vrahem obou dívek je Kasden. Město Cresswell vypsalo odměnu pět tisíc dolarů pro toho, kdo ho přivede na stopu vedoucí ke Kasdenovu zatčení…“ Ještě je na svobodě, myslela si Marcia. Je tam někde venku, sám, a určitě má strach. Ale jak mu ona můţe pomoci? „Vyučování bylo zrušeno do konce týdne v důsledku strašných událostí, které zamořily tuto jinak docela obyčejnou střední školu…“ Marcia jako omráčená vypnula televizi. Při myšlence na ten krvavý vzkaz sebou otřásla. Patřím jen frajerovi. Proč by Kaz psal něco tak podivného? „Marcie, holčičko?“ Ve dveřích stál otec. „Ahoj, tati.“ „Zrušili vyučování,“ řekl. „Vím, tati.“ Zamračil se. „Říkali, ţe ten hoch, ten Kasden, zabil dvě děvčata. Není to ten tvůj kluk?“ „Měli jsme jedno rande,“ odpověděla Marcia. „Ale – totiţ, moc se mi nelíbil, víš.“ „Díkybohu za to. Holčičko, vím, ţe to pro tebe není lehké. Jestli chceš, zavolám do práce a řeknu, ţe nepřijdu –“ Zavrtěla hlavou. „Ne, to nemusíš, budu v pořádku.“ „A co ten hoch? Ještě ho nenašli.“ „Mě obtěţovat nebude,“ odpověděla. „Ten ani neví, ţe existuju. A stejně si myslím, ţe to nebyl on.“ Kdyţ otec odešel, vyhlédla z okna. Bylo šedé ráno a chystalo se na déšť. Nad Cresswellem se hnaly mraky. A Kaz je někde tam venku. Marcia ví, ţe je nevinný. Cítí to. Musí být nějaký způsob, jak mu pomoct.
87
XV. Kaz otevřel oči, kdyţ uslyšel psí štěkot. Byl ve sklepě celou noc a teď bylo skoro poledne. Venku uţ nebyla tma, ale bylo šedivo, uţ asi od tří od rána lilo jako z konve. „Prohlídni to támhle,“ zavolal někdo nahlas. „Myslím, ţe ten barák má sklep.“ Kaz cítil, jak mu celé tělo tuhne. Mají s sebou psa, aby mu přišel na stopu. Teď ho určitě najdou. Začal se rozhlíţet po sklepení. Našel objemné potrubí, které se ztrácelo ve zdi. Bylo dost široké, aby se do něj vešel, ale musel po kolenou. Ten pes ho pořád ještě můţe vyčenichat. Ucítil, jak mu něco čvachtá pod nohama. Byla příliš velká tma, neţ aby rozpoznal, jestli je to bláto, usazený olej nebo nějaký jedovatý odpad. „Hele, tady jsou nějaké dveře,“ volal policista. „Jdu se mrknout dolů.“ Kaz rychle nabral do obou rukou tu mazlavou hmotu. Doplazil se trubkou zpátky k jejímu ústí a celé je kolem dokola pomazal. Dveře do sklepa se pomalu otevřely. Kaz sklonil hlavu a zakryl si ji rukama, kdyţ uviděl vstupovat policistu se psem. Slyšel, jak pes kňučí. Před rourou začal čenichat a rozštěkal se. Policista tím směrem namířil baterku. Potrubím se rozlily paprsky světla. „To je smrad, brr. Copak tam máš, kamaráde?“ Kaz za sebou zaslechl pištět krysu. Najednou po něm hlodavec přeběhl. Dvě krysy v pasti. Kaz se ohnal rukou a krysa vyletěla ven z potrubí. Pes se mohl zbláznit, kdyţ dopadla na zem. 88
„Máš něco, Charlie?“ ozval se drsný hlas z druhého konce sklepení. „Ále, jenom krysu. Pojď, Gomere,“ vyzval psa. „Vypadneme odsaď. Tady je jenom bláto a krysy.“ Kaz poslouchal, jak odcházejí. Dlouho ještě čekal, neţ se odváţil vylézt z roury. Kdyţ se vysoukal ven, posadil se zas na plechovku od barvy. Měl úplně prázdný ţaludek a strašnou ţízeň, ale byl tak nervózní, ţe by nemohl jíst. Minuty se vlekly. Čekal, aţ se Cresswell zahalí do večerních stínů. Pak se bude moct pohybovat pod ochranou noci. Uţ se rozhodl, ţe je jen jedno místo, kam můţe jít. Po cestě si bude muset dát velký pozor. Jenom doufal, ţe ho pustí dovnitř, aţ se k ní dostane. Celé ráno a odpoledne, co proseděl v tom tmavém, zapáchajícím sklepě, se snaţil vybavit kaţdou minutu, kterou strávil s kaţdou z pěti dívek, s nimiţ se stýkal. Vrahem je jedna z těch zbývajících. Nebo Ricky Buller. Nesnáší Kaze od prvního dne a přísahal mu pomstu potom, co ho tak zesměšnil. Další na řadě je Melanie. Je jako divoká kočka. Beztrestně krade a navíc jsou tu ty její skryté hrozby, ţe ho zabije, kdyţ jí bude zahýbat. A Tiffany. Je vášnivá a majetnická, aţ to hraničí s posedlostí. V srdci jí doutná oheň, ale je těţké si představit, ţe by byla schopná vraţdy. Rozhodně ji však ze seznamu nevyškrtne. Dál je tu Marcia. Tak otevřená a milá. Proč jí vlastně nedal šanci? Doufal, ţe ona ji teď dá jemu.
89
XVI. V ulicích Cresswellu lilo jako z konve. Marcia Granholmová seděla ve své pracovně nad garáţí a poslouchá, jak déšť bubnuje do střechy. Stmívalo se. Otec před chvílí odešel na partičku bridţe. Byla sama doma. Povzdechla si a odloţila kníţku, kterou se pokoušela číst. Hlavou se jí honily myšlenky na chlapce, kterého miluje, a na hrůzu, která se snesla na Cresswell. Kaz nemůţe být vrahem těch dívek. Tím si je jistá. Fakt je, ţe Rickymu Bullerovi vykloubil rameno, coţ je násilný čin. Ale to Ricky se začal prát. Ten je spíš schopný někomu ublíţit i bez vyprovokování. Marcia sotva odrazila jeho hulvátské pokusy o sblíţení. Měla štěstí, ţe vyvázla bez zranění. Ale přes svoji víru v Kaze nemohla ignorovat, ţe chodil s několika dívkami najednou. V domě Sally Thorntonové ho našli stát nad její mrtvolou. A z místa činu utekl, místo aby zůstal a všecko vysvětlil. Pořád si ale nedovedla představit, ţe by někomu ublíţil, zvlášť ne svým dívkám. Najednou vyskočila ze ţidle. Jestli někdo ubliţuje Kazovým dívkám, co té osobě brání přijít i za ní? Náhle znervózněla. Třeba na ni vrah číhá zrovna v téhle chvíli! Sešla se dolů přesvědčit, ţe jsou všechny dveře zamčené. Nejdřív šla ke dveřím vedoucím na schodiště do garáţe a odtamtud na dvůr dovřít dveře od kůlny. Uţ dlouho zlobily. Bude muset do deště. Otevřela dveře dokořán. Déšť jí zalil obličej. Udělala krok do té spouště. Natáhla se zpátky, aby za sebou zavřela, a v tom ji někdo zezadu popadl a rukou přikryl ústa. 90
Ruka ztlumila její křik. Vetřelec ji zatlačil zpátky dovnitř. Slyšela, jak práskly dveře. Pokusila se bránit, ale vetřelec byl silnější. Teď umře jako ty ostatní. „Neboj se,“ zašeptal jí do ucha povědomý hlas. „Nic ti neudělám. Pustím tě, jestli slíbíš, ţe nebudeš křičet.“ Marcia přikývla. Ruka jí zmizela z úst. Rychle se otočila a zírala na ţalostnou postavu před sebou. Málem ho nepoznala. „Kazi, jak to vypadáš?“ Ve tváři byl umazaný, ruce a šaty úplně špinavé. Oči měl zapadlé a vlasy rozcuchané a mastné. A celý ošklivě zapáchal. „Kazi –“ Jeho ocelově modré oči hleděly skrze ni. „Marcie, přišel jsem za tebou, protoţe jsi jediná, na koho se můţu obrátit. Potřeboval jsem se někam uchýlit. Slyšelas, co o mně říkají?“ Přikývla. „Slyšela.“ „Já jsem to neudělal,“ řekl zoufale. „Přísahám.“ Poloţila mu ruku na rameno. „Já ti věřím. Ale musíš na policii.“ „Nemůţu. Nebudou mi věřit. Někdo se mi to snaţí přišít. A myslím, ţe vím, kdo.“ „Kdo?“ „Nejsem si úplně jistý, ale myslím, ţe je to Melanie Kaylorová.“ „Váţně?“ „Jo,“ odpověděl. „S tou jsem taky chodil.“ Pověděl Marcii o Melaniiných krádeţích. O tom, jak ho doma přepadla, jak našel na podlaze ročenku s přeškrtnutými fotografiemi, jak Melanie pouţila podobná slova jako za sebou nechával vrah. Trpělivě ho poslouchala s přimhouřenýma očima. Vypadá to, ţe Kaz má pravdu. „Kazi, musíš s tím jít za šerifem.“ „Nabeton mi to nebude věřit. Sallyina teta mě tam viděla stát. Ale já jsem šel Sally jenom varovat. Bylo uţ pozdě. Tebe jsem taky přišel varovat, Marcie. Potřebuju tvou pomoc. Jseš jediný člověk, za kterým můţu jít.“ „Musím se ti k něčemu přiznat,“ řekla Marcia tiše. „Včera večer jsem čekala před vaším domem a pak jsem tě sledovala. To já jsem ti volala a pak zavěsila. Věděla jsem, ţe jsi 91
Carol Ledbetterovou nezabil. Chtěla jsem ti pomoct.“ Měla pocit, jakoby ţadonila, aby chápal její lásku k němu. Kolikrát si tuhle chvíli v duchu nacvičovala. Pokračovala. „Kdyţ tě na Broad Street zastavil ten policista, jela jsem dál, k Sally. Věděla jsem, kam jedeš. Měla jsem její adresu. Kdyţ jsem dojela k jejich domu, pár minut jsem čekala. Zdálo se mi, ţe se nahoře něco semlelo, tak jsem proběhla sousedním dvorem dozadu. Někdo tamtudy utekl. Neviděla jsem, kdo. Ale vím, ţes to nebyl ty. Ty ses přece objevil aţ o něco později.“ Hleděl na ni s úţasem. „Přesně tak. Neţ jsem se tam dostal, bylo pozdě. Marcio, prosím tě, opravdu ti můţu důvěřovat?“ „Ano. Jsme na to teď dva. Pomůţu ti,“ řekla. Pohlédla mu do umouněné tváře, ale viděla jen otřesený výraz. „Pomůţu ti. Celou tu dobu jsem si přála být s tebou. Chci být tvůj jediný opravdový přítel.“ „Chci ti říct úplně všecko. Někomu to musím říct. Týká se to Tiffany –“ „Toho Melaniina dvojčete?“ Přikývl. „To je taky moje holka. Mám strach, Marcie. Můţe v tom být namočená. Nemůţu ji vyloučit.“ Musela se zeptat. „Jsi do ní zamilovaný?“ „Nevím. Hlavně nechci, aby to zase někdo odnesl. Pomůţeš mi?“ „Kazi –“ „Prosím. Chci všecko napravit. Musím.“ Nemohla odolat jeho prosebnému hlasu. Je nevinný. A ona mu můţe pomoct to dokázat. Taky je to jediná šance, jak se s ním sblíţit. Ale proč ji neobjal, kdyţ si před ním tak vylila duši? Proč ji nemiluje stejně jako ona jeho? Nenapadlo ho najednou, jestli tím vrahem není ona, kdyţ byla včera večer u Sallyina domu? „Prosím tě, pomoz mi,“ řekl. „Samozřejmě, ţe ti pomůţu. Ale musíš mi něco slíbit.“ „Cokoli!“ „Jestli do zítřka nenajdeme proti Melanii nebo někomu jinému ţádný důkaz, přihlásíš se na policii.“ Přikývl. „Přihlásím. Slibuji.“ „Tak pojď. Musím tě dát trochu do pucu. Nahoře je sprcha. Najdu 92
ti u táty ve skříni nějaké oblečení.“ „Díky.“ Kdyţ se osprchoval a převlékl, posadili se na gauč. Kaz dal Marcii hlavu do klína. Se zavřenýma očima se nechal hladit po vlasech. „Miluji tě, Kazi.“ Ale ten uţ spal. Dlouho tam tak seděla, aţ zazvonil telefon. Byl to otec. Chtěl se přesvědčit, ţe je v pořádku. Pohlédla na vystrašeného spícího chlapce na pohovce a ujistila otce, ţe ano. Kdyţ zavěsila, znovu pohlédla na Kaze. Vypadal tak mírně. Políbila ho na čelo a ještě jednou řekla, ţe ho miluje.
93
XVII. Kaz
vykřikl a posadil se na pohovce. Všechno kolem tonulo ve stínech. Byl zmaten, nevěděl, kde se probudil. Uviděl proti sobě blíţící se temnou postavu. „Nepřibliţuj se ke mně!“ vykřikl. „To jsem já, Marcia!“ Všechno se mu najednou rychle vybavilo v jednom dlouhém sledu vzpomínek. Viděl její dlouhé hnědé vlasy a laskavou tvář. Setřel si z čela pot. „Promiň, ale –“ Marcia si klekla vedle něj. „to nic.“ Padl jí okolo krku. „Díky Bohu, ţe jsi naţivu. Zdálo se mi, ţe tě taky zabili.“ Jak se objali, zavřela Marcia oči. Byl tak teplý. Strašně si přála, aby ji miloval. Ale zatím tomu stojí v cestě příliš mnoho překáţek. Doufala, ţe se s nimi dokáţe vypořádat. Odtáhla se a snaţila se usmívat. „Musím někam zajít.“ Díval se na ni plný obav. „Proč?“ „Půjdu sledovat Melanii,“ odpověděla. „Jestli myslíš, ţe má na svědomí ty dívky –“ „To nemůţeš!“ „Nemáme na vybranou. Tohle je jediná moţnost. Kdyţ půjdeš ty, někdo tě pozná.“ „Melanie je nebezpečná,“ odpověděl. „Nemůţeš jít sama, Marcie. To prostě nejde.“ „Budu ji jenom pozorovat. Nic víc, slibuju. Nebude o mně vůbec vědět.“ 94
Vzal ji za ruku. „Zvoral jsem to, Marcie. Pěkně jsem to zvoral. Nemůţeš napravovat moje chyby.“ „Kazi, já – já tě mám ráda. A chci, abys mě měl taky rád.“ „Mám –“ „Neříkej to, jestli to nemyslíš váţně.“ Lehce ji políbil na rty. „Já to myslím váţně, Marcie. Na nikom jiném mi uţ teď nezáleţí.“ „A co Tiffany?“ Kaz si povzdechl. „Chci jí jenom zachránit ţivot.“ „Teď je důleţitější zachránit tebe,“ řekla. „Policie tě všude hledá. Někdo se snaţí všecko shodit na tebe. To někoho musí najít. Kdybys šel teď se mnou, zavřeli by tě. Počkej na mě v mojí studovně. Táta tam skoro nikdy nechodí. Jenom buď potichu. Brzy se vrátím. Slibuji.“ Usmál se. „Dobře, ale prosím tě, buď opatrná.“ Pohladila ho po ruce. „Budu.“ „Čím začneš?“ „Pojedu k Melanii domů,“ odpověděla. „Víš kde bydlí?“ „Opsala jsem si její adresu ve škole v kanceláři. Bydlí v Upper Basin. Není to tak daleko. Úředně uţ sice patřím do vilové čtvrti, ale Basin je ve skutečnosti blíţ. Jsme přesně na rozhraní.“ Obdivně na ni zíral. Jestlipak je ten pohled upřímný, říkala si Marcia. Otočila se ke dveřím. „Marcie?“ Obrátila pohled k jeho hezké tváři napjaté očekáváním. „Ano?“ „Nepodrazíš mě, ţe ne?“ „Kdybych to chtěla udělat, zavolala bych šerifovi, kdyţ jsi spal. Vrátím se brzy. Pamatuj si, jestli přijde domů táta, buď úplně potichu. Nechala jsem mu vzkaz, ţe jsem u kamarádky. V pokoji máš telefonní přípojku. Nezvedej to, pokud ode mě nedostaneš signál. Jednou zazvoním, zavěsím a zavolám znova.“ Díval se za ní, jak vychází ven. Je na něho příliš hodná. Nezaslouţí si ji, i kdyţ je jeho jediná naděje. Marcia zaparkovala na druhé straně ulice před domem, kde 95
bydlela Melanie. Konečně přestalo pršet. Upper Basin byl zahalen do temných stínů. V prvním patře tlumeně svítila dvě světla. Marcia vypnula motor a pozorovala dům. Nemusela čekat dlouho, neţ se stalo něco podivného. Přímo před domem zastavila černá dodávka. Marcia s úţasem hleděla, jak z auta vystupuje Ricky Buller. Došel ke dveřím a zaklepal. Melanie mu otevřela s širokým úsměvem na rtech a pustila ho dál. Marcii se rozbušilo srdce. Samozřejmě, dva lidé se stejným sklonem ke špatnostem se vţdycky nakonec sejdou. Ricky Buller a Melanie Kalyorová! Kdo by si to pomyslel? Nedovedla si představit hroznější protivníky, neţ jsou tihle dva. Po deseti minutách mučivého čekání se dveře znovu otevřely. Z domu vyšli společně Ricky s Melanií. Podezřívavě se kolem sebe rozhlédli, Marcie, která byla jen opět šest metrů od nich, si nevšimli, a nastoupili do dodávky. Motor zařval a auto vyjelo od obrubníku. Marcia byla tak nervózní, ţe málem nedokázala zasunout klíček do zapalování. Nakonec nastartovala, zařadila a vydala se za nimi.
96
XVIII. V Kazovi to vřelo. Cítil se bezmocný. Uběhla uţ skoro hodina. A on nemohl dělat nic jiného neţ sedět a čekat, aţ se Marcia vrátí nebo zavolá. Nebyl si vůbec jistý, koho vlastně miluje. Chtěl jenom, aby tahle hrůza skončila. Rodiče uţ nejspíš umírají strachy. Ale nemůţe se vrátit domů, dokud jeho jméno není očištěno. Říkal si, ţe to byla pitomost nechat holku jako Marcia. Neměl nikdy dopustit, aby v konkurenci neobstála. Je to dobrá holka. S ní by s do takové kaše nedostal. Byla to jeho první holka v Cresswellu. Měl se drţet jenom jí. Začal přecházet po pokoji. Marcia není hloupá. Nenechá se od Melanie načapat. Ale stejně, co můţe zjistit? Melanie si nejspíš dává na chvilku oddech. Pak ho najednou napadla zlověstná myšlena. Co kdyţ tím vrahem je Marcia? Viděl, jak majetnická je její láska k němu. Dovedla by zabít jen proto, aby ho měla celého pro sebe? Ne! Ne! Nemohl snést takovou představu. Podíval se na hodiny na stěně. Bylo po sedmé. Zapnul rádio, které stálo vedle ţidle, na níţ seděl. Ale nevydrţel poslouchat, kdyţ hlásili, ţe je stále na svobodě a pravděpodobně nebezpečný. V osm hodin byl připraven jít Marcii hledat. Marcia sledovala dodávku dobrou půlhodinu. Mířila na jih, ven z města. Ricky a Melanie dvakrát zastavili u samoobsluhy. Oba zašli dovnitř a po chvilce se objevili s malou taškou. Marcia si byla jistá, ţe Melanie krade, zatímco Ricky odpoutává pozornost pokladní. To je pitomec! Chápala, ţe ho přitahuje právě Melanie. U velkého parku na jihu města, zvaného Creightonský les, 97
dodávka odbočila na postranní cestu. Marcia zpomalila a zajela ke kraji. Dívala se, jak světla Rickyho dodávky mizí hluboko v lese. Zastavili. Co tam dělají? Poznali snad, ţe je sleduje? Čekala. Po několika minutách zacouvala k telefonní budce, kterou zahlédla asi třicet metrů nazpět. Vystoupila z auta. Všude kolem bylo naprosté ticho. Chladnoucí motor vydával uklidňující tikavý zvuk. Vytočila svoje vlastní číslo, nechala telefon jednou zazvonit a zavěsila. Modlila se, aby otec ještě nebyl doma. Potřebuje Kaze. Kdyţ vytočila číslo znovu, zvedla to při prvním cinknutí. „Marcie?“ „Kazi, to by tě ani ve snu nenapadlo. Pro Melanii přijel Ricky Buller. Celou dobu je sleduju.“ „Kde jsi?“ „U Creightonského lesa,“ odpověděla. „Ricky zajel s dodávkou mezi stromy. Nechápu, co tam dělají.“ „Odkud voláš?“ „Z budky na hlavní silnici. Je tady stánek se zmrzlinou, který otvírá aţ začátkem června. Telefon ale funguje.“ „Kde je Ricky a Melanie?“ zeptal se nervózně. „V lese, vţdyť říkám. Vede tam taková prašná cesta. Aţ skoro k útesům.“ „K útesům?“ „Na východní stranu zátoky u majáku,“ odpověděla. „K Indiánské vyhlídce?“ „Ne, opačným směrem. Zátoka je veliká a plná dlouhých zákrutů.“ „Dobře, řekni mi, jak se k tobě dostanu.“ „To přece nejde, je to hrozně daleko.“ „Nějak uţ to zvládnu.“ Mluvil rychle, horečně. „Marcie, nepřibliţuj se k nim. Zůstaň, kde jsi, a řekni mi, jak se tam dostanu.“ Povzdechla si. „Tak jo. Znáš tu silnici, co vede na Indiánskou vyhlídku?“ „Jo, je to stočtyřka nebo něco podobného.“ „Dvěstěčtyřka,“ opravila ho. „Ale místo, abys jel na Vyhlídku, pojedeš po 204A. Po té se dostaneš obloukem ke Creightonskému lesu. Je to asi deset mil za městem. Odbočka je jasně značená.“ 98
„Hele, mám o tebe strach. Víš co, radši odtamtud zmiz a přijeď pro mě.“ K odpovědi uţ nedostala šanci. Zaslechla za sebou zašustění, pak jí někdo přehodil přes hlavu provaz a vlek ji za krk z budky ven. „Marcie!“ křičel Kaz na druhém konci. „Marcie! Marcie, jsi tam?“ Marcia bojovala ze všech sil. Natáhla se k útočníkově hlavě a hmátla rukou po vlasech. Byly dlouhé. Přitáhla je před sebe. V kratičké chvíli, předtím neţ jí nůţ proťal hrdlo, spatřila tu bezchybnou pleť a dokonalé rysy, které byly předmětem závisti všech dívek ve škole. „Tiffany,“ zalapala po dechu. Tiffany měla jasnější, přímější oči neţ její sestra. Marcia si to uvědomovala i ve chvíli své smrti. „Jo, jsem to já,“ zasyčela krásná dívka. „nemysli si, ţe jsem tě jen na vteřinku spustila z očí. Nikdo z vás mě ještě nepřevez.“ Zatáhla nehybné tělo do vysoké trávy u kraje silnice a zmizela ve tmě.
99
XIX. Kaz šlapal do pedálů tak rychle, jak jen mu to rozbolavělé nohy dovolily. Marciino kolo našel v garáţi. Trvalo mu skoro hodinu, neţ našel cestu ke Creightonskému lesu. Na cestu mu svítil úplněk. Konečně před sebou uviděl zmrzlinový stánek. Vedle stála Marciina toyota. Seskočil z kola, sotva dechu popadal. Podařilo se mu zavolat Marciino jméno. Na scéně zalité svitem měsíce bylo ticho. Vykročil ke stánku. V prachu zahlédl stopy po rvačce. „Marcie! Ne!“ Kráčel pomalu a pečlivě zkoumal povrch silnice. Obešel stánek. Začal kolem sebe šmátrat ve vysoké trávě. O něco zakopl a svalil se na zem. Jak se zvedal z trávy, uviděl na sebe zírat bledý obličej. „Marcie! Paneboţe! Ne! Ne!“ Měla otevřené oči. Ale nedívala se na něho. Zkusil jí na krku nahmatat puls. Konečky prstů se mu zabořily do díry na jejím krdel. Bylo proříznuté od ucha k uchu. „Marcio, odpusť. Prosím tě –“ Ta slova ho dusila. Z očí se mu vyřinuly slzy. Umřela kvůli němu. On ji zabil. Kaz se postavil. Sotva se udrţel na nohou. Celý se třásl. Marcia na něj pořád zírala. Zemřela s otevřenýma očima. Zemřela se srdcem naplněným láskou k němu. Je čas s tím skoncovat. Musí zavolat šerifa. Musí říct všechno, co ví, i kdyby mu nikdo nevěřil. Vypotácel se zpoza toyoty a natáhl se po telefonu. Třesoucí rukou si dával sluchátko k uchu. Tísňové volání můţe vytočit i bez mince. 100
Zvedal druhou ruku, kdyţ se k němu z lesa ozvěnou donesly výkřiky. Úplně zapomněl na černou dodávku, kterou Marcia sledovala. Měsícem ozářenou nocí se nesl dívčí křik. Volání přicházelo od lesa. Ta dívka křičela o pomoc. Kaz vytřeštil oči. „Buller!“ Ještě tam jsou. Ricky se chystá zabít Melanii. To určitě křičí ona. Ricky ji chce vyřídit, aby ho nemohla označit jako spoluviníka. Anebo se prostě úplně zcvoknul. Skrze stromy se znovu prodral výkřik. Kaz pohlédl k lesu. Nemůţe nechat umřít další dívku, i kdy je to Melanie. Musí jí pomoct. Rozběhl se k autu. Klíčky byly pořád v zapalování. Nastartoval a vyjel na silnici. Jel pomalu a snaţil se zahlédnout nějaký vjezd do lesa. Konečně uviděl postranní cestu vinoucí se mezi stromy. Vjel do Creightonského lesa. Světla se zakomíhala, jak auto tvrdě dosedlo na vedlejší cestu. Neujel daleko a uviděl před sebou černou dodávku. Vystoupil, ale nechal svítit přední světla. Pustil se směrem k dodávce, kdyţ se zpoza stromu vynořila nějaká postava a zamířila přímo k němu. Uskočil nazpět. Klopýtavým krokem se blíţil Ricky Buller. „Stůj, Ricky. Váţně, stůj!“ Ale Ricky se nezastavil. Stále se přibliţoval. Kaz zaujal bojový postoj. Ale k ráně se nedostal. Ricky přepadl dopředu, obličejem přímo do hlíny. Ze zad mu trčela dlouhá čepel noţe. Kaz zůstal civět na krev, která z rány prýštila. Tělo s býčí šíjí sebou škublo, jak z něho prchal ţivot. Kaz zaslechl smrtelné chroptění. „Pomoţ mi!“ naříkal Ricky. „Všecky nás zabije.“ „Kdo, Ricky?“ zeptal se Kaz a poklekl vedle něj. „Tif-“ vypravil ze sebe ještě, neţ jeho tělo pohaslo. Kaz zdvihl oči. Ve svitu předních světel se svíjely obrysy těl. V zářivých paprscích zasvítily světlé vlasy. Uviděl jejich tváře. Byly naprosto stejné. Dvojčata spolu zápasila. Chtěl snad Ricky říct Tiffany? Ne, to nemůţe být pravda. Melanii a Rickymu se nějak podařilo Tiffany unést a zavést ji sem do lesa. 101
Teď se ji Melanie snaţí zabít. V proudu světla Kaz zahlédl záblesk leštěného kovu. Vraţedkyně měla u sebe pistoli. „Kazi, pomoz mi!“ Pokusil se k nim přiblíţit. Musí Melanii sebrat tu zbraň. Na okamţik hlaveň pistole mířila přímo na něj. „Prosím tě, pomoz mi!“ Musí Tiffany zachránit. Vrávoral kupředu. Čekal na další záblesk leštěné oceli. Ruka s pistolí šla po něm. Prudce vykopl nohou do vzduchu. Trefil se přímo do té ruky. Mezi stromy se ozval dívčí výkřik. Pistole spadla na zem k jeho nohám. Shýbl se a pravou rukou ji sebral ze země. Zdvihl pistoli a namířil na ně. „přestaňte!“ Naráz se od sebe odtrhly. Obrátily k němu dva naprosto stejné obličeje. Ve tmě nemohl rozeznat, která je která. „Tiffany!“ „Tady jsem, Kazi.“ To se ozvala dívka, co stála nalevo. „Ne,“ řekla dívka vpravo. „nevěř jí.“ Těkal pohledem z jedné na druhou. Byl zmaten. Neţ něco udělá, musí mít jistotu. Otočil se na dívku vlevo. „Kdyţ jsi Tiffany, tak mi řekni, co jsme měli k večeři, kdyţ jsem k vám poprvé přišel?“ „Čínu!“ Usmál se. „Dobře, jsi Tiffany. Postav se tady vedle mě.“ Vklouzla vedle něj. „Jsi v pořádku? Strašně jsem se o tebe bála.“ „Kazi, prosím tě,“ vzlykla Melanie, „Nevíš, o co jde.“ Upřel na ni planoucí pohled. „Ţe nevím? Vím, ţe jsi zabila Carol, Sally i Marcii. A Rickyho!“ „Ne!“ vykřikla. „Měli jsme s Rickym rande. Jenom jsme –“ „Je po všem,“ řekl Kaz. „Jsi vyřízená, Melanie.“ Tiffany ho chytila za pravou ruku. „Dej mi tu pistoli, budu ji drţet na mušce a ty ji sváţeš.“ Melanie vykročila směrem k nim. „Neposlouchej ji. Musíš –“ „Zavři klapačku, ty zlodějko!“ vykřikla Tiffany. Kaz začal pociťovat malátnost. Za posledních čtyřiadvacet hodin toho bylo na něj trochu moc. Ruce se mu třásly. Asi by měl Tiffany 102
tu pistoli dát, dokud mu zbývá ještě aspoň nějaká síla. „Na,“ řekl a podal pistoli Tiffany. „Vezmi si ji.“ Vzala mu pistoli z ruky. Kaz se sesunul k zemi. Točila se mu hlava. Cítil, jak ho měkké ruce hladí po tváři. „Kazi, miláčku.“ Vzhlédl ke krásnému obličeji. „Tiffany –“ „Ne, já jsem Melanie. Neměls jí dávat tu pistoli, brouku. To ona zabila ty holky.“ Nemohl uvěřit vlastním uším. „Ne, Tiffany nikoho –“ „Ano. Zabila,“ řekla Tiffany a namířila na ně pistoli. „A teď zabiju vás dva!“
103
XX. Kaz se díval do hlavně pistole, kterou Tiffany drţela v ruce. „Ne, to přece nemůţeš –“ „Ale můţu. Jako jsem mohla předtím, fešáku. Myslel sis, ţe mi budeš zahýbat s těma ostatníma, co? Ale já ti ukáţu!“ Napřáhl se k ní. „Tiffany, prosím tě –“ Melanie zatřásla hlavou. „Je mimo. Zbláznila se.“ „Mlč!“ křičela Tiffany. „Zavři tu svoji sprostou drţku!“ „Jak ses sem dostala?“ zeptal se Kaz. „Sledovala jsem Melanii a jejího nového kluka,“ pokračovala Tiffany. „Jeli si sem trochu uţít. Věděla jsem, ţe chodíš i s Melanií. Přišla jsem na ni, stejně jako na všecky ostatní. Viděla jsem, jak se s Carol hádáte na chodbě. Slyšela jsem, jak o tobě Sally mluvila v krámě. Jsi spokojený? Přesně jako můj otec. Nemůţeš nechat holky na pokoji, co?“ „Ona se zbláznila,“ šeptala Melanie. „Ticho!“ „Prosím tě,“ řekl Kaz, „zabíjet nás přece nemusíš.“ „Myslela jsem si, ţe jsi jiný,“ řekla Tiffany. „Ale ty jsi stejný jako ostatní. Tak jsem vyrovnala skóre. Vzala jsem si tátovo porsche a sledovala Melanii sem. Auto je na druhé straně za tím zmrzlinářským krámem. Nečekala jsem, ţe tu najdu taky tvoji kamarádku Marcii. To bylo štígro. Stála si v budce a mluvila s tebou. S tou jsi taky něco měl, viď, frajere? Konečně se stala mučednicí. Carol, Sally, Marcia, Melanie. Mě nepřevezeš.“ „To tys mi dala do pokoje tu ročenku,“ řekl Kaz. „Hm, to jsem byla já. Chtěla jsem, abys ten večer šel k Sally. 104
Chtěla jsem vás oba zabít a narafičit to tak, aby to vypadalo jako vraţda a sebevraţda. Ale tys přišel pozdě. Takţe nejdřív přišla na řadu ona. Ta měla nejtuţší kořínek. Hezky se rvala.“ Melanie se otřásla. „ty jseš fakt nechutná.“ „Říkám ti, drţ zobák!“ V jejích vraţedných očích se objevil záblesk šílenství. Zdálo se, ţe vychutnává svůj triumf. Vraţda Kaze a Melanie bude posledním jednáním jejího morbidního dramatu. „Ale proč?“ mumlal Kaz. „Proč jsi je zabíjela?“ Tiffany se ďábelsky zasmála. „Rickyho jsem zabila, protoţe sem přijel s Melanií. Prostě se připletl do cesty. Ty ostatní proto, ţe byly coury jako naše drahá matka. Chtěly mi tě vzít. Ale to se jim nepovedlo. Pěkně jsem jim ukázala.“ „Nikomu jsi nic neukázala!“ vykřikla Melanie. „Tohle ti nikdy neprojde.“ „Ale projde! Řeknu policii, ţe jste mě s Kazem unesli. V těch vraţdách jste jeli spolu.“ „Neuvěří ti ani slovo,“ řekla Melanie pochybovačně. „Na Kaze uţ vydali zatykač,“ odpověděla Tiffany. „Hodit to na něho bude hračka.“ „A co Ricky?“ ptal se Kaz. „Jak vysvětlíš jeho smrt? A Marcia?“ Tiffany se na chvilku zamyslela. „Řeknu, ţe jsi je zabil ze stejného důvodu jako Carol a Sally – jen tak pro zábavu.“ Melanie se ušklíbla. „Na to ti nikdo neskočí.“ „Ale skočí. Budu strašně brečet. Uvěří mi. Nejsem jako ty, sestřičko. Mám bezúhonnou pověst. Řeknu, ţe jste se s Kazem začali prát, kdyţ jste se dohadovali, jak mě zabít. Řeknu, ţe jsem utekla. Budou si myslet, ţe tě Kaz zabil, Melanie. A potom sebe. To bude skvělý.“ Kaz zakašlal. „Tiffany, nedělej to. Uţ nikoho nezabíjej. Melanie je tvoje sestra. A já jsem tě miloval, Tiff –“ „Neříkej mi tak, slyšíš! Uţ nikdy mi tak neříkej!“ „Je rozzuřená,“ šeptala Melanie. „Neodporuj jí. Třeba se z toho ještě dostaneme.“ „Vstaňte,“ poručila Tiffany. „Postavte se.“ Přikročila k nim blíţ a mávala pistolí. „Vstaňte, nebo vás zastřelím přímo tady!“ 105
Melanie se zvedla. Pomohla Kazovi na nohy. Byl slabý a vysílený, ale podařilo se mu udrţet rovnováhu. Musel se opírat o Melanii, kdyţ je Tiffany pobídla k chůzi. S namířenou pistolí je hnala lesem. V měsíčním šeru se potáceli kupředu. V dálce před nimi Kaz uslyšel nějaký hukot. Kdyţ se vynořili na kraji útesu, uvědomil si, ţe je to šplouchání příboje v zátoce pod majákem. „Pěkná výška,“ řekla Tiffany. „Vaše těla najdou plavat v zátoce. Vraţda a sebevraţda. Tak to bude stát v novinách.“ Melanie se nechtěla vzdát. „Do toho, Tiffany! Zastřel nás. Oba nás zabij, jestli na to máš.“ Kaz na ni vyvalil oči. „Melanie!“ „Ty mlč,“ pokračovala Melanie. „Tys nás do toho dostal. Já jsem o tebe stála, ale to ti nestačilo. Musel jsi mít i ty ostatní. Je to všechno tvoje vina. Připomněl jsi Tiffany papínka a ona z toho zcvokla. Ţe je to tak, Tiff?“ Nenávistně se zamračila. „Ticho, Melanie. Drţ hubu!“ Melanie odváţně pokročila dopředu. „Hej, Tiff? Tak co, Tiff? Neříkal ti takhle náš tatíček? Pamatuješ, jak vţdycky chodíval k nám do pokoje, Tiff? Tak co, Tiff?“ Tiffany ji jednou rukou popadla za vlasy. „Drţ hubu!“ „Náš tatíček,“ pokračovala Melanie a pomaličku se přibliţovala. „Po rozvodu jsi šla bydlet s ním. Chodil ve tmě nahoru po schodech? Plíţil se.“ „Ne, lţeš! To nikdy neudělal.“ „Říkám pravdu!“ křičela Melanie. „Ty víš, proč jsem zůstala s mámou. Pije, to je fakt. Ale začala s tím, aţ kdyţ přišla na to, co se doma děje. Snaţila ses ho krýt a tak jsi všechno zapřela, ale ona to stejně věděla.“ Tiffany zdvihla třesoucí se rukou pistoli. „Musím tě zabít, Melanie, váţně musím.“ Melanie se stále posouvala kupředu. „Naše maličký tajemství. To přece tatínek říkával, Tiff. Mamince nic neříkej, Tiff! Je to naše maličký tajemství. Nenávidím ho. Jeho jsi měla zabít místo těch holek!“ „Musíš zemřít. Nemůţu poslouchat ty tvoje lţi.“ 106
„Ne!“ vykřikl Kaz. „Ne –“ Tiffany pevně obemkla spoušť prstem. „Sbohem, lhářko!“ Stiskla spoušť, Kohoutek neškodně cvakl. Znovu stiskla spoušť a stalo se totéţ. „Není to ta pistole z tátova auta?“ zeptala se Melanie. „Je,“ odpověděla Tiffany a v hlase jí zazněla panika. „Koupil ji teprve před půl rokem.“ Melanie přistoupila k sestře a rozesmála se. „Ty chudinko! Ukradla jsem z ní zásobník, hned jak jsem slyšela, ţe ji koupil. Nelíbí se mi, kdyţ si lidi pořizujou zbraně.“ Tiffanyiny nádherné rysy zachvátil zuřivý výraz. Otočila se k moři, které se čeřilo hluboko pod nimi, a vší silou odhodila pistoli. Pak se, hedvábné vlasy lehce rozevláté, vrhla do prázdna. „Dobře, Kasdene,“ řekl šerif Hagen. „Probereme si to ještě jednou.“ Kaz seděl na pohovce v jejich obývacím pokoji. Šerifovi se čím dál víc zamlouvalo křeslo pana Kasdena. Kaz mu uţ jednou pověděl, co se stalo. „Všechny je zabila Tiffany Kaylorová,“ říkal znovu. „Chodil jsem s ní. Ţárlila. A taky bylo něco mezi ní a jejím otcem. Zbláznila se.“ Hagen si povzdechl. „V Creightonském lese jsem našel další dvě těla. Bullera a to Granholmovic děvče.“ „Marcia se mi pokoušela pomoct. Uţ jsem vám to říkal. Tiffany sledovala sestru. Chtěla ji zabít. Marcia a Ricky se jenom připletli do cesty. Marcia mi chtěla pomoct. Ricky a Melanie měli schůzku. Zeptejte se Melanie.“ „Uţ se stalo,“ odpověděl Hagen. „Mluvil jsem s ní včera. Máte to oba pěkně naučené. Moji lidé prohledali zátoku, ale po Tiffany nikde ani stopa.“ „Skočila z útesu. Přísahám.“ Hagen potřásl hlavou. „Chraň vás pánbůh, jestli lţete. Já teď půjdu. Ale ještě se vrátím. A venku stojí policista. Bude tam, dokud se ta vaše historka nepotvrdí, Kasdene.“ „Šerife, prosím vás, věřte mi! Přísahám, ţe mluvím pravdu.“ Hagen si povzdechl. „Doufám, ţe ano, uţ kvůli tobě.“ 107
Kdyţ šerif odešel, Kaz povečeřel v tichosti s rodiči. Bylo po všem a jim se ulevilo, ale Kaz věděl, ţe on uţ nikdy nebude jako dřív. Nechtěl se dívat na televizi. Nechtěl číst ani se učit. Chtěl jen tak sedět ve svém pokoji a snít. Tiffany mu nešla z hlavy. V ţidli u okna pomalu usnul. Najednou stála před ním. „Tiffany!“ „Ahoj, frajere.“ „Jak ses sem dostala?“ „Skvěle plavu. Přišel tvůj čas!“ Sáhla za sukni a vytáhla nůţ s dlouhou čepelí. Kazovy ruce byly jako z olova. Musí se od ní dostat dál. Svalil se ze ţidle na podlahu. Unikl prvnímu bodnutí, ale napřáhla se znovu. Vztáhl k ní ruce. Čepel sekla podruhé. Ostrý hrot se mu zabodl do ramene. Z rány vytryskla krev. „Frajere!“ Opět zdvihla nůţ. Začala kopat a zasáhl jí do nohou. Svalila se na zem. Kaz se pokusil postavit. Tiffany se rozmáchla a řízla ho do lýtka. Plazil se pryč a zanechával za sebou krvavou stopu. „Zabiju tě, frajere!“ Tiffany se postavila. Šla za ním přes pokoj a těţce oddechovala. Byla krásnější neţ kdykoli předtím. Kaz se chtěl probudit. Musí z toho snu uniknout. Bolest v jeho těle byla aţ příliš skutečná. „Rozerval jsi mi srdce,“ vykřikla Tiffany. „Já ti teď vyrvu tvoje!“ Kaz uţ neměl kam couvnout. Šílená dívka se k němu pomalu blíţila. Pokusil se ji znovu kopnout, ale tentokrát s tím počítala. „Mně ublíţit nemůţeš, frajere. Rozpůlím ti srdce, srdcerváči!“ Zvedla nůţ vysoko nad hlavu Kaz viděl jeho odraz v matném nočním světle. Pokusil se zvednout ruku. „Srdcerváči!“
108
XXI. „Klid,“ řekla Melanie. „To jsem já, ne moje šílená sestra. Tvoje máma říkala, ţe můţu nahoru.“ Na Kazově tváři se perlil pot. Otevřel oči. „To musel být příšerný sen,“ řekla Melanie. Vzdychl. „Nepředstavitelnej.“ Potřásla hlavou. „Tiffany se uměla zadřít pod kůţi.“ Všiml si, ţe Melanie má na sobě svoje nejhezčí oblečení. „Jak ti je?“ Pokrčila rameny. „Fajn.“ „Takţe Hagen nám konečně věří?“ zeptal se. Přikývla. „Tělo Tiffany vyplavalo a tím se všechno vyjasnilo.“ „Kdy ji našli?“ „Asi před hodinou. Chytila se do rybářský sítě,“ odpověděla Melanie. Pokradmu se na ni podíval. „Kdysi jsme si spolu hezky uţili, ţe?“ Oči se jí zúţily. „Uţíval sis taky s Tiffany.“ „Moc dlouho ti netrvalo skamarádit se s Rickym Bullerem, kdyţ jsem –“ „Jenom jsem se snaţila na tebe zapomenout!“ vykřikla. „Nenávidíš mě?“ zeptal se jí. „Jo, ale dostanu se z toho. A co ty?“ „Jsi moje kamarádka, Melanie. Záleţí mi na tobě. Aţ se vrátíme do školy –“ „Jdu ze školy pryč,“ řekla rychle. „Nemůţu se tam vrátit. Ne po – teda, stejně jsem se školou chtěla praštit.“ „Můţeš jít na večerní školu a dodělat si maturitu.“ 109
„Moţná. Nikdy jsem nebyla studijní typ. Rozhodně je čas skončit s Cresswellskou střední.“ „Tam na útesech jsi mě zachránila. Kdybys ne… oba by nás zabila.“ Otřásla se. „Byla pěkně prohnaná, všecky nás obalamutila,“ pokračoval Kaz. „Mrzí mě, ţe jsem si s ní začal. Je mi líto všech. Carol, Marcie, Sally. Jejich rodičů. Sallyiny tety. A Rickyho. Nezaslouţil si to.“ „Máš pravdu.“ Po tváři mu stekla slza. „Proč jsem se do ní zamiloval?“ Melanie se pokusila usmát. „Protoţe vypadala jako já! Měl jsi všechno a chtěl jsi ještě víc, Kazi.“
110
Nicholas Adams
SRDCERVÁČ Z anglického originálu Heartbreaker, vydaného nakladatelstvím Harper Paperbacks, New York 1991, přeloţila Alena Machová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 75. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 28 Kč
ISBN 80-7171-002-4
111
112
