Nic ne ž pe s a l i st papí r u Slyš, jak v tichu bez konce kročej noci zmírá. Jako cvrček lampička na mém stole zpívá. Na pulpitu hřbety knih žhavou zlatí hrají. Do tajemné říše víl můstek podpírají. Rainer Maria Rilke: Obětina lárům / Vigilie III
Měsíční světlo dopadalo na Elinořin župan, na její noční košili, na nahé nohy a na psa ležícího u nich. Orfeova psa. Jak ji sleduje věčně smutnýma očima. Jako by se bál, proč, u všech vzrušujících pachů světa, sedí uprostřed noci v knihovně obklopená mlčícími knihami a jen tak zírá před sebe? „Ano, proč?“ zeptala se Elinor do ticha. „Protože nemohu spát, ty pitomé zvíře!“ Ale přesto ho pohladila po hlavě. Tak daleko to s tebou došlo, Elinor! – pomyslela si, když se namáhavě zvedala z křesla. Trávíš noci povídáním se psem. Přitom jsi psy nikdy nemohla ani vidět, a tohohle už vůbec ne, protože ti každičkým sípavým nádechem připomínal svého hnusného páníčka! 7
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
Ano, psa si ponechala, navzdory bolestným vzpomínkám, které v ní vyvolával, a křeslo také, i když v něm sedávala Mortola. Mortola… Kolikrát měla pocit, když vkročila do tiché knihovny, že slyší její hlas, často viděla Mortimera s Resou stát mezi regály nebo Meggie sedět před oknem, s knihou na klíně a tváří ukrytou za hladkými světlými vlasy… Vzpomínky. To je vše, co jí zbylo. Neuchopitelné jako představy, vyvolané knihami. Ale co jí zbude, když ztratí i tyto vzpomínky? Pak zůstane definitivně sama – s tichem a prázdnotou v srdci. A s hnusným psiskem. Její nohy vypadaly v bledém měsíčním světle tak staře. Měsíční světlo, pomyslela si a pohnula prsty. V kolika příbězích se opěvují jeho magické síly. Samé lži. Hlavu má plnou tištěných lží. Ani se nedokáže podívat na měsíc, aniž by jí pohled nerozostřily závoje z písmen. Kéž by dokázala vytěsnit všechna ta slova ze svého mozku a srdce a dokázala alespoň jedinkrát uvidět svět vlastníma očima! Nebesa, Elinor, ty máš ale dneska náladu, pomyslela si, když kráčela k vitríně, kde skrývala to, co tu Orfeus kromě svého psa zanechal. Koupeš se v sebelítosti úplně stejně jako to hloupé psisko v kalužích. List papíru, který ležel pod ochranným sklem, vypadal nenápadně, úplně obyčejný list linkovaného papíru hustě popsaný bleděmodrým inkoustem. Nesnesl srovnání s nádherně iluminovanými knihami v ostatních vitrínách – i když z každičkého písmene bylo znát, jak velice byl Orfeus okouzlen sám sebou. Doufám, že mu ohňoví elfové sežehli ten jeho samolibý smích na rtech, pomyslela si Elinor, když otvírala vitrínu. Doufám, že ho zbrojnoši napíchli na kůl – nebo že bídně zemřel hlady v Bezcestném lese, pozvolna, pomaloučku. 8
I N K O U S T O VÁ S M R T
Nebylo to poprvé, co si představovala Orfeův žalostný konec v inkoustovém světě. Její osamělé srdce si ty představy přímo labužnicky vychutnávalo. List už zežloutl. Levný papír. To ještě scházelo! Na napsaných slovech vůbec nebylo znát, že svého autora dopravila do jiného světa, přímo před Elinořinýma očima. Vedle listu papíru ležely tři fotografie – na jedné z nich byla Meggie, na dalších dvou Resa, nejdříve jako malé dítě, a ta druhá, ještě s Mortimerem, ta byla stará sotva pár měsíců. Jak se usmívali. Tak šťastně. Neuplynula jediná noc, aby si Elinor ty fotografie neprohlížela. Už jí přitom aspoň netekly slzy po tvářích, ale stále tu byly, v jejím srdci. Slané slzy. Naplňovaly ji až po okraj. Odporný pocit. Ztracení. Meggie. Resa. Mortimer. Už to je skoro tři měsíce, co zmizeli. U Meggie uplynulo ještě o několik dnů více… Psisko se protáhlo a ospale se k ní přišouralo. Zastrčilo čenich do kapsy jejího županu, protože vědělo, že tam má vždy schovaných pár psích sušenek. „Tak dobře,“ zamumlala a strčila mu do tlamy jednu z těch páchnoucích věcí. „Kdepak máš páníčka?“ Podržela mu list papíru u čenichu a to hloupé zvíře k němu skutečně čichalo, jako by za písmeny mohlo zvětřit Orfea. Elinor zírala na ta slova a její rty vyřkly: „V uličkách Ombry…“ Kolikrát tu v posledních týdnech postávala, obklopená knihami, které pro ni od té doby, co s nimi zůstala znovu sama, nebyly ničím. Odmlčely se, jako by věděly, že 9
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
by je všechny okamžitě vyměnila za ty tři osoby, které se jí ztratily. Ztratily se v knize. „Ksakru, já to se naučím!“ Její hlas zněl trucovitě jako hlas dítěte. „Naučím se předčítat tak, aby pohltila i mě! Dokážu to!“ Pes se na ni díval, jako by věřil každičkému slůvku, ale Elinor nevěřila ani jedinému. Ne. Není Kouzelný jazyk. I kdyby se o to pokoušela tucet let a déle, vyřkne-li ta slova ona sama, neznějí. Nezpívají. Nejsou jako slova Meggie a Mortimera – nebo toho třikrát prokletého Orfea. I když je po celý svůj život tolik milovala. List se jí zachvěl v prstech, když se rozplakala. Zase jsou tady. Slzy, i když je tak dlouho zadržovala ve svém srdci. Prostě přeteklo. Elinor se rozvzlykala tak hlasitě, že se pes polekaně přikrčil. To je absurdní, že člověku kape voda z očí, když ho bolí srdce. V knihách obvykle bývaly tragické hrdinky nesmírně krásné. Nikde ani slůvko o naběhlých očích nebo červeném nose. Když se rozpláču já, vždycky mám nos červený, pomyslela si Elinor. Nejspíš proto o mně v žádné knize nepíšou. „Elinor?“ Trhla sebou a rychle si otřela slzy z tváře. Ve dveřích stál Darius v obrovském županu, který mu darovala k posledním narozeninám. „Co je?“ vyjela na něj. Kde jen má ten kapesník? S popotáhnutím ho vylovila z rukávu a očistila si nos. „Tři měsíce, Darie, už jsou pryč celé tři měsíce! Copak to není důvod k pláči? Nekoukej na mě těma svýma sovíma očima tak soucitně. Nezáleží na tom, kolik knih nakoupíme,“ ukázala širokým gestem na přeplněné police, „nezáleží na tom, kolik 10
I N K O U S T O VÁ S M R T
jich vydražíme, vyměníme, ukradneme, ani jedna z nich mi neřekne to, co chci vědět! Tisíce stránek a na žádné z nich není ani slovo o těch, o nichž chci slyšet. Na všech ostatních mi přece vůbec nezáleží! Já chci slyšet jen jejich příběh! Jak se daří Meggie? Jak se daří Rese a Mortimerovi? Jsou šťastní, Darie? Žijí ještě? Uvidím je ještě někdy?“ Darius se rozhlédl po knihách, jako by přece jen chtěl v některé z nich najít odpověď. Ale pak dál mlčel, stejně jako ty stránky. „Udělám ti mléko s medem,“ prohlásil nakonec a zmizel v kuchyni. A Elinor znovu zůstala sama s knihami, měsíčním světlem a hnusným Orfeovým psiskem.
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
Jen ve sn ic e Příliv temného vichru v korunách stromů duje, na mračném moři přízračný měsíc pluje, stříbrná stuha cesty letí přes fialová blata lupiči na koních cválají, cválají – cválají, lupiči u hospody buší na prastará vrata. Alfred Noyes: Lupič
Víly už začaly tancovat mezi stromy, roje nepatrných modrých tělíček. Jejich křídla zachytávala světlo hvězd a Mo viděl, jak Černý princ ustaraně vzhlíží k obloze. Zatím byla stejně temná jako okolní pahorky, ale víly se nikdy nemýlí. Za tak chladné noci je dokáže vylákat z hnízd jen rozbřesk, a vesnice, jejíž úrodu zbojníci chtěli tentokrát zachránit, ležela nebezpečně blízko Ombry. Než se začne rozednívat, musí být pryč. Tucet nuzných chatrčí, několik holých, kamenitých políček a zeď, která by nedokázala zadržet dítě, natož vojáka – to bylo všechno. Vesnice jako každá jiná. Třicet žen, bez mužů, a tři tucty osiřelých dětí. V sousední vesnici vojáci nového místodržícího odnesli před dvěma dny skoro celou úrodu. Tam dorazili příliš pozdě. Ale tady ještě mohli něco 12
I N K O U S T O VÁ S M R T
zachránit. Celé hodiny kopali, ukazovali ženám, jak mají zvířata a zásoby ukrýt pod zemí… Silák vlekl poslední pytel rychle vykopaných brambor. Jeho drsná tvář zrudla námahou. Stejně se zbarvila, když bojoval nebo když se opil. Společně odtáhli pytel do úkrytu, který vybudovali hned za políčky. Ropuchy v okolních kopcích kvákaly tak hlasitě, jako by chtěly přilákat den, a Mo rozprostřel nad vchodem spleť větví, která maskovala úkryt před vojáky a výběrčími daní. Strážní stojící mezi chatrčemi zneklidněli. I oni zahlédli víly. Ano, je na čase, aby odešli zpět do lesa, kde se mohou kdykoli skrýt, i když nový místodržící vysílá po zemi stále více hlídek. Věchýtek, tak ho vdovy z Ombry přejmenovaly. Výstižná přezdívka pro Zmijohlavova hubeného švagra. Ale jeho hlad po tom málu, co jeho poddaným zbývalo, byl neutišitelný. Mo si utřel rukávem oči. Bože, jak je unavený. Už několik dnů skoro nespal. Vesnic, do kterých mohou vojáci vtrhnout, je prostě příliš mnoho. „Vypadáš vyčerpaně.“ Teprve včera mu to Rosa řekla, když procitla po jeho boku, aniž tušila, že ulehl, až když se rozednívalo. Namluvil jí, že ho trápí ošklivé sny a že celé hodiny nespí, protože pracuje na knize, kterou váže z jejích kreseb víl a skleněných mužíčků. I dnes doufal, že Resa a Meggie budou ještě spát, až se vrátí na osamělý dvorec, kde je Černý princ ubytoval, asi hodinu cesty východně od Ombry a nedaleko země, kde ještě stále vládl Zmijohlav, nesmrtelný díky knize, kterou svázaly jeho ruce. Vtom si všiml dívenky, která k němu váhavě přicházela. Kolik jí může být? Šest? Sedm? Už je to dávno, co byla Meggie takhle malá. Krok od něj se rozpačitě zastavila. 13
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
Ze tmy se vynořil Chňapal a přistoupil k dítěti. „Jen se na něj podívej!“ zašeptal. „Je to skutečně on! Sojčí pírko! Děti jako ty žere k večeři!“ Chňapal podobné žertíky přímo miloval. Mo polkl slova, která se mu drala na jazyk. Ta holčička byla stejně světlovlasá jako Meggie. „Nevěř mu ani slovo,“ zašeptal. „Proč nespíš jako ostatní?“ Dívenka se na něj podívala. Pak mu povytáhla rukáv, až se objevila jizva. Jizva, o které vyprávěly písně… S vykulenýma očima se na něj podívala, se směsicí úcty a děsu, kterou viděl už v tolika očích. Sojčí pírko. Pak se rozběhla ke své matce a Mo se napřímil. Pokaždé, když ho zabolelo v hrudi, tam, kde ho Mortola poranila, mu připadalo, jako by mu tudy do ní vklouzl – zbojník, kterému Fenoglio dal jeho tvář a jeho hlas. Nebo snad býval jeho součástí odjakživa a jen spal, než ho Fenogliův svět probudil? Občas, když do některé z hladovějících vesnic dopravili maso nebo pár pytlů obilí ukradených Věchýtkovým správcům, ženy přibíhaly a líbaly mu ruce. „Jděte za Černým princem a poděkujte jemu,“ říkal jim, ale Princ se tomu jen smál. „Pořiď si taky medvěda,“ prohlásil. „Pak tě nechají na pokoji.“ V jedné z chýší se rozplakalo dítě. Noc se zbarvila doruda a Mo měl pocit, že slyší klapot podkov. Jezdci, minimálně tucet, možná víc. Jak rychle se uši naučily číst zvuky, mnohem rychleji, než se oči naučí luštit písmena. Víly se rozprchly. Ženy vykřikly a rozběhly se k chýším, v nichž spaly jejich děti. Moova ruka sáhla automaticky po meči. Jako by nikdy nic jiného nedělala. Byl to stále ten meč, který zvedl v Nočním hradu, stejný meč, který patříval Ohnivcovi. 14
I N K O U S T O VÁ S M R T
Svítání. Nepřicházejí snad vždy za svítání, protože milují rudou oblohu? Snad budou opilí, po jednom z nekonečných hodokvasů svého pána. Princ pokynul zbojníkům směrem ke zdi obklopující vesnici, nic než pár vrstev plochých kamenů. Ani v chýších se nedá ukrýt. Medvěd si odfrkl a povzdechl si, a najednou se vynořili z temnoty: jezdci, víc než tucet, s novým erbem Ombry na prsou, bazilišek na rudém pozadí. Samozřejmě neočekávali, že narazí na muže. Na plačící ženy a křičící děti, to ano, ale ne na muže, ještě k tomu ozbrojené. Zmateně přitáhli koním uzdy. Ano, byli opilí. Ještě že tak. Budou pomalejší. Neváhali dlouho. Ihned postřehli, že jsou mnohem lépe vyzbrojení než otrhaní zbojníci. A mají koně. Hlupáci. Zemřou, než pochopí, že existují i důležitější věci. „Všechny!“ zašeptal Chňapal Moovi. „Musíme je pobít úplně všechny, Sojčí pírko. Doufám, že to tvoje měkké srdce chápe. Jestli se jen jediný vrátí do Ombry, tahle vesnice zítra shoří.“ Mo jen přikývl. Jako by to nevěděl. Koně hlasitě zařehtali, když se jejich jezdci vyřítili na zbojníky, a Mo ji ucítil znovu, jako tenkrát na Zmijí hoře, když zabil Bastu – chladnou krev. Chladnou jako jinovatka u jeho nohou. Jediný strach, který cítil, byl strach ze sebe sama. Ale pak se ozvaly výkřiky. Sténání. Krev. Tlukot vlastního srdce, hlasitý a příliš rychlý. Udeřit a bodnout, vytáhnout meč z cizího masa, vlhkost cizí krve na vlastních šatech, tváře zkřivené nenávistí (nebo to byl strach?). Naštěstí nebylo 15
C O R N E L I A F U N K E O VÁ
pod helmice příliš vidět. Byli tak mladí! Uťaté údy, rozsekaní lidé. Pozor! Za tebou! Zabij. Rychle. Žádný nesmí uniknout. Sojčí pírko. Jeden z vojáků stihl vykřiknout jeho jméno, než ho Mo probodl. Možná při posledním výdechu pomyslel na stříbro, které by na omberském hradě dostal za jeho mrtvolu, víc stříbra, než by dokázal naloupit za celý život. Mo vytáhl meč z jeho hrudi. Přišli bez brnění. Kdo by potřeboval pancíře proti ženám a dětem? Jaký chlad se zmocní člověka, když zabíjí, takový hrozný chlad, i když kůže hoří a krev pádí jak při horečce. Ano, pobili je všechny. V chýších vládlo ticho, když shazovali mrtvoly do strže. Dvě patřily zbojníkům, a tak se jejich kosti smísily s krví nepřátel. Neměli čas je pohřbít. Černý princ měl na rameni ošklivou ránu. Mo mu ji obvázal, jak to jen šlo, zatímco medvěd seděl starostlivě vedle něj. Z jedné z chýší vyběhlo dítě, holčička, která mu vyhrnula rukáv. Z dálky skutečně vypadala jako Meggie. Meggie, Resa – doufejme, že budou ještě spát, až se vrátí. Jak by jim vysvětlil tu spoustu krve? Tolik krve. Někdy noci zastíní den, Mortimere, pomyslel si. Krvavé noci, klidné dny – dny, kdy mu Meggie ukazovala vše, o čem mu ve věži Nočního hradu mohla jen vyprávět; nymfy s šupinatou kůží v tůních pokrytých květy, stopy dávno zmizelých obrů, květiny, které šeptají, když se jich člověk dotkne, stromy rostoucí až do nebe, mechové žínky, jež se objevují mezi kořeny, jako by se vylouply z kůry… Klidné dny. Krvavé noci. Koně vzali s sebou a snažili se co nejlíp zamaskovat stopy boje. Do slov díků, která ženy koktaly na rozloučenou, se mísila hrůza. Na vlastní oči viděly, že jejich zachránci umějí zabíjet 16
