1 Mě nevystraší nikdo a nic cestou do školy po kočičích hlavách zavalených sněhem se karou nezmocnil ani stínek zlověstného tušení. Pondělí se zdálo být jako každé jiné, nevinné, pondělní, o jeho lednovosti ani nemluvě. Bylo mrazivé a temné – uprostřed zimy slunce nevychází před osmou – ale současně i krásné. Praha v chumelenici a časné ranní hodině působila přízračně jako na staré rytině, samé stříbro a mlžný opar. na nábřeží sice tramvaje a autobusy s burácením připomínaly, že den patří do jednadvacátého století, ale v klidnějších uličkách ten zimní mír jako by pocházel z dávné minulosti. sníh a kamení a přízračné světlo, karouiny kroky a obláček páry stoupající z kelímku s kávou v její ruce. Byla sama, pohroužená do nudných myšlenek: škola, povinnosti. občas se zevnitř hryzla do tváře, to když ji zabolelo zlomené srdce, jak už to zlomené srdce dělává, ale vždycky bolest zase zaplašila, rázně, odhodlaná mít to všechno jednou provždy za sebou. v jedné ruce držela kávu a druhou si přidržovala kabát u těla. Přes rameno jí visely malířské desky a na vlasech – rozpuštěných, dlouhých, barvy paví modře – jí houstla krajka ze sněhových vloček. už jen jediný den. *7*
a potom... Zavrčení, prudký dupot, a vtom ji zezadu kdosi drapl, čísi ruce ji tvrdě přirazily zády na širokou mužskou hruď, strhly jí šál do strany, a vzápětí na šíji ucítila zuby – zuby. Žižlající. Útočník ji ožižlával. dopáleně se ho snažila setřást a nerozlít přitom kávu, ale z kelímku jí do špinavého sněhu přesto trochu vyšplíchlo. „Ježíši, kazi, odpal!“ zavrčela a prudce se obrátila k svému bývalému příteli. světlo lampy měkce dopadalo na jeho krásnou tvář. Pitomá krása, zuřila v duchu, zatímco ho odstrkovala. Pitomý obličej! „Jak jsi poznala, že to jsem já?“ vyzvídal. „vždycky to jsi ty. a nikdy ti to nevyjde.“ kazimír se živil právě tím, že vyskakoval na lidi z různých úkrytů, proto ho štvalo, že z karou nikdy nevydoloval jediné vyjeknutí. „když tebe není možný vystrašit,“ brblal s trucovitě našpulenými rty, což podle něho vypadalo neodolatelně. až donedávna by karou skutečně neodolala, stoupla by si na špičky a ten ukřivděný spodní ret olízla, pomalu a slastně, a pak by ho jemně stiskla mezi zuby a škádlila by ho tak dlouho, až by utonula v polibku, při kterém by mu celá přilnula k tělu jako sluncem rozehřátý med. tak tyhle dny jsou už minulost. „Možná že z tebe zkrátka nejde strach,“ usekla a šla dál. kazi ji dohonil a s rukama v kapsách se jí flinkal po boku. „ale ze mě jde strach! co to vrčení? to hryznutí? každýho normálního by z toho kleplo. akorát ty máš místo krve ledovou vodu.“ a když si ho karou pořád nevšímala, dodal: „s Josefem začínáme nabízet novou prohlídkovou trasu. Upíří stezkou po starém Městě. turisti z toho budou nadšení.“ to budou, souhlasila karou v duchu. dokázali vyklopit velké prachy za kazimírovy „strašidelné výpravy“, při kterých je v houfu hnal temnými a spletitými pražskými uličkami, *8*
a dělal zastávky na místech údajných vražd, kde z domovních dveří a průjezdů vyskakovaly přízraky a nutily je pištět zděšením. sama několikrát vystoupila v roli strašidla, houpala zakrvácenou hlavou ve vzduchu a skučela tak dlouho, až ječení turistů přešlo do smíchu. Byla to legrace. s kazim vůbec bývala zábava. ale to už neplatilo. „Hodně štěstí,“ ucedila bezbarvým hlasem a s pohledem upřeným před sebe. „Hodila by ses nám,“ dotíral kazi. „ne.“ „Mohla bys hrát sexy zvrhlou upířici –“ „ne.“ „vábničku na muže –“ „ne.“ „Mohla by sis obléct svůj plášť...“ karou zkameněla. kazi ji něžně uklidňoval: „Ještě pořád ho máš, je to tak, kotě? něco tak krásnýho jsem v životě neviděl, to černý hedvábí v kontrastu s tvou sněhobílou pletí –“ „sklapni!“ zasyčela karou a prudce se zastavila uprostřed Maltézského náměstí. Bože, šílela v duchu. Jak jsem jen mohla vyvést takovou pitomost a zamilovat se do ubohoučkého pouličního herce? Proč jsem se pro něho strojila a darovala mu tyhle vzpomínky? Proč jsem spískala tak líbeznou pitomost? Pitomost ze samoty. kazi zvedl ruku, aby jí z řas setřepl sněhovou vločku. Zavrčela: „dotkni se mě a chrstnu ti to kafe do ksichtu!“ kazi nechal ruku opět klesnout. „vrrrr, vrrrr, ty moje rozzuřená karou. kdypak se přestaneš se mnou rvát? Přece jsem ti řekl, že mi to je líto.“ „Jo, lituj, co hrdlo ráčí, ale laskavě to prováděj někde jinde.“ Mluvili spolu česky a karou mluvila už téměř bez přízvuku. Pro něj to byla mateřština. Povzdechl si. štvalo ho, že karou nepřestává odmítat jeho *9*
omluvy. tohle ve scénáři neměl. „no tak,“ chlácholil ji. Hlas mu zněl drsně a současně i hebce, jako kombinace štěrku a hedvábí v hlase bluesového zpěváka. „osud chce, abychom zůstali spolu.“ Osud. karou upřímně doufala, že osud jí přisoudí kohokoliv jiného, jenom ne kaziho. dívala se na něho, na krásného kazimíra, jehož úsměv na ni dřív fungoval jako rozkaz, přivelel ji k jeho boku, na to nádherné místo, kde jako by barvy byly zářivější a pocity pronikavější. a navíc, jak odhalila, bylo to i populární místo, které obsadily jiné dívky pokaždé, když ho neokupovala ona. „ať ti tu upírskou mrchu dělá světla,“ usápla se. „roli mrchy už má zmáknutou.“ Zatvářil se dotčeně. „nechci světlu. chci tebe.“ „Je mi líto. nejsem k mání.“ „to neříkej,“ zakňoural a chtěl ji vzít za ruku. ucouvla a navzdory tomu, že se úporně snažila zůstat nad věcí, ji zlomené srdce zase zabolelo. Nestojí ti za to, připomínala si v duchu. Ani náhodou. „tomuhle se říká stalking, je ti to jasné?“ „Pcha. Jakýpak stalking. Jdu tudy úplnou náhodou.“ „no dobře,“ řekla karou. od její školy je dělilo pouhých pár domovních vchodů. výtvarné české lyceum byla soukromá střední škola se sídlem v růžovém barokním paláci proslulém tím, že během nacistické okupace tu dva mladí čeští vlastenci podřízli krk důstojníku gestapa a jeho krví napsali na stěnu slovo svoboda. Byla to statečná vzpoura zakončená jejich dopadením a nabodnutím na hroty brány. teď se kolem té samé brány hemžili studenti, kouřili, čekali na kamarády. ale kazi ke studentům nepatřil – ve dvaceti byl o několik let starší než karou – a ona snad jedinkrát nezažila, že by z postele vylezl před polednem. „a vůbec, jak to, že už jsi vzhůru?“ „Mám novou práci,“ vysvětlil. „Začíná brzy.“ „copak, pořádáš ranní upírský procházky?“ * 10 *
„ale ne. něco jiného. Jako... odhalování.“ kazi se zeširoka zubil. Byl blahem bez sebe. očekával, že se ho karou zeptá, co je to za práci. nezeptala se. s dokonalým nezájmem utrousila: „no, tak si to užij,“ a odešla. kaz za ní houkl: „ty nechceš vědět, o co jde?“ Úsměv ho neopustil. slyšela ho v jeho hlase. „Je mi to ukradený!“ křikla přes rameno a vešla do brány. * * * ale udělala chybu, že se nezeptala.
* 11 *
2 něco na ZPůsoB odHalování v Pondělí, ve středu a v Pátek měla karou první hodinu realistickou malbu. v ateliéru už našla svou kamarádku Zuzanu, jež si stačila umístit stojan před pódium s modelem. karou shodila desky i kabát, rozvázala si šál a oznámila: „Pronásleduje mě stalker.“ Zuzana povytáhla jedno obočí. v povytahování obočí byla přeborník a karou jí tu schopnost záviděla. Její vlastní obočí odmítalo fungovat nezávisle jedno na druhém, což ji ochudilo o výraz podezřívavosti a pohrdání. Zuzana zvládala oboje špičkově, ale tohle byla krotší verze, pouhá mírná zvědavost. „neříkej, že dement tě zase zkoušel vystrašit.“ „Prožívá upíří fázi. kousl mě do krku.“ „Herci,“ broukla Zuzana. „dej na mě, že na toho ubožáka bude stačit elektrošok.“ „nemám taser.“ karou už nedodala, že žádný nepotřebuje; byla víc než schopná ubránit se i bez elektřiny. Měla za sebou dost neobvyklé vzdělání. „no, sežeň si ho. vážně. nevychovanost je třeba trestat. navíc to bude k popukání. nemyslíš? odjakživa jsem toužila někomu dát šlehu. Lup!“ Zuzana napodobila křeče. karou zavrtěla hlavou. „kdepak, ty malej surovče, podle mě by to k popukání nebylo. Jsi děsná.“ * 12 *
„nejsem děsná. děsný je děsný. neříkej, že ti to musím připomínat.“ Probodla karou pronikavým pohledem. „neříkej, že třeba jen uvažuješ o tom, že bys mu odpustila.“ „Ne!“ vybuchla karou. „ale zkus to vysvětlit jemu!“ v kazimírových silách prostě nebylo pochopit, že na světě může existovat dívka, jež by se dobrovolně připravila o jeho přednosti. a co karou udělala jiného, než že ho v té víře utvrzovala po celou dobu jejich několikaměsíčního vztahu, kdy k němu vzhlížela okouzlenýma očima a dávala mu... všechno? kazovo nadbíhání, zuřila v duchu, bylo pro něho otázkou hrdosti, protože si potřeboval dokázat, že dokáže dostat každou, kterou si umane. to byl jeho jediný motiv. třeba má Zuzana pravdu. třeba mu měla jednu majznout paralyzérem. „skicák!“ zavelela Zuzana a natáhla ruku jako chirurg pro skalpel. karouina nejlepší kamarádka byla stejně pánovitá jako mrňavá. i v botách s tlustými podrážkami měla jen něco přes metr pětapadesát, zatímco karou měřila skoro metr sedmdesát a navíc se díky dlouhé šíji a ohebným údům zdála vyšší, stejně jako baletky. Baletka sice nebyla, ale přinejmenším postavu na to měla. totiž, jen málo baletek má sršivě modré vlasy a řadu tetování na pažích; karou měla obojí. Jediné tetování, jež jí vykouklo, když vytahovala skicák a podávala ho kamarádce, bylo na zápěstích a připomínalo náramky. na každém zápěstí ho tvořilo jediné slovo – pravdivý a příběh. sotva si Zuzana vzala desku, další dva studenti, Pavel a dina, přiskočili blíž a dívali se jí přes rameno. karouiny skicáky se staly ve škole kultovní záležitostí a denně kolovaly a sklízely obdiv. tento – v sérii jejích celoživotních skicáků nesl pořadové číslo dvaadevadesát – byl stažený gumovými páskami, a jakmile je Zuzana sundala, desky se prudce rozlétly, protože každou čtvrtku pokrývala tak tlustá vrstva šepsu a barvy, že se do skicáku vešly jen taktak. a hned po rozevře* 13 *
ní se na stránkách zakmitaly karouiny typické postavy, nádherně propracované a skrznaskrz podivné. Byla tam issa, od pasu dolů had a od pasu nahoru žena, s nahými oblými ňadry jako z rytin v kámasútře, s kápí a jedovými zuby kobry a tváří anděla. nahrbený twiga s žirafím krkem a s hodinářskou lupou na jediném švidrajícím oku. Jasri s papouščím zobanem a lidskýma očima a ofinou oranžových kučer unikajících zpod šátku. nesla tác ovoce a džbán vína. a Brimstone, to dá rozum – ten byl hvězdou všech jejích skicáků. tady byl s kišmišem stuleným v ohbí jednoho z jeho obřích beraních rohů. v pohádkových příbězích, jež karou vyprávěla ve svých skicácích, měl Brimstone na starosti přání. občas o něm mluvila jako o Pánu přání a jindy stručně jako o „mrzoutovi“. tyhle tvory malovala už jako holčička a její kamarádi je brali tak, jako by byli skuteční. „Hele, a copak Brimstone vyváděl o víkendu?“ ptávala se Zuzana. „normálka,“ odpovídala karou. „kupoval zuby od vrahounů. včera od toho hnusnýho pytláka ze somálska sehnal zuby krokodýla nilskýho, ale ten idiot se pokusil Brimstonea okrást, takže skončil zpola zardoušený kobří kápí. Má fakt kliku, že to přežil.“ Zuzana našla příběh ilustrovaný na posledních stránkách skicáku: somálec s očima v sloup, protože had ovinutý kolem jeho krku fungoval jako škrtidlo. nikdo, jak karou vysvětlila už dřív, zkrátka nesmí do Brimstoneova obchůdku vkročit bez jednoho z issiných hadů omotaného kolem krku. Pokud se kdokoli pokusí o nějaký podraz, právě díky tomu je snadné každého zneškodnit – rdoušením, jež neskončilo vždycky smrtí, a v nezbytném případě kousancem do krku, který smrtelný byl. „Jak tyhle věci vůbec vymýšlíš, ty šílenče?“ vyzvídala Zuzana, v hlase plno žárlivého okouzlení. * 14 *
„kdo říká, že si je vymýšlím? Pořád ti opakuju, že to všechno je pravda.“ „Jo, jasně. a na hlavě ti vážně rostou modrý vlasy.“ „cože? no jasně,“ přikývla karou a mezi prsty si protáhla dlouhou modrou kadeř. „to určitě.“ karou pokrčila rameny a zmuchlala si vlasy do uzle, do nějž zabodla štětec, aby se jí na šíji nerozmotal. vlasy jí z hlavy opravdu rašily v barvě čistého ultramarínu, jakoby právě vymáčklého z tuby, ale ona o tom mluvila s pobaveným úsměvem, s jakým se vykládají výmysly. Během let si to dokonale nacvičila, ten lenivý úsměšek, s nímž mohla říkat pravdu bez obav, že by jí někdo uvěřil. Bylo to snazší než spřádat lži, a nakonec se to stalo jejím typickým rysem: karou s pobaveným úsměvem a potrhlou představivostí. Jenže nebyla to její představivost, co bylo šílené. Byl to její život – modré vlasy a Brimstone a to všechno kolem. Zuzana podala skicák Pavlovi a začala obracet stránky ve svých vlastních deskách, aby našla čistý list. „to jsem zvědavá, kdo bude pózovat dnes.“ „nejspíš viktor,“ nadhodila karou. „už nějakou dobu jsme ho neměli.“ „Já vím a doufám, že je po něm.“ „Zuzano!“ „no co? Je mu nejmíň osm miliónů let! to klidně můžeme malovat kostru na stojanu, a ne ten odporný pytel kostí.“ Měli k dispozici kolem dvanácti modelů, mužů i žen všech postav a stáří, kteří se na hodinách kreslení střídali. Jednalo se o širokou škálu typů, od obrovité madam svobodníkové, jejíž faldy připomínaly spíš krajinu než postavu, až po skřítkovskou elišku s teninkým pasem, jinak miláčka studujících chlapců. Prastarého viktora Zuzana nesnášela ze všech nejvíc. tvrdila, že kdykoliv ho musí kreslit, straší ji pak noční můry. „vypadá jak rozbalená mumie.“ otřásla se. „no uznej, copak čučení na nahatýho dědulu je hezký začátek dne?“ * 15 *
„Pořád lepší než útok upíra!“ nesouhlasila s ní karou. Jí osobně viktor coby model nevadil. Za prvé, byl tak krátkozraký, že s žádným studentem nikdy neměl oční kontakt, což považovala za plus. Bez ohledu na to, že karou kreslila nahé modely už léta, ještě stále ji vyvádělo z míry, když při skicování mladšího mužského modelu zvedla oči po té, co prostudovala jeho penis – bylo to nezbytné prostudování, těžko mohla na papíře nechat prázdné místo – a zjistila, že model jí pohled okázale oplácí. karou v drtivé většině případů ucítila, jak jí planou tváře, a honem se schovala za malířský stojan. Jak se ukázalo, tyhle trapné chvilky měly ve srovnání s dnešním ponížením rázem vyblednout a změnit se na bezvýznamnost. Zrovna si skalpelem ostřila tužku, když Zuzana divně, přiškrceně vyjekla: „kristepane, karou!“ Bylo jí to jasné, ještě než zvedla hlavu. Odhalování, řekl. Fakt chytré. vzhlédla od tužky a spatřila kaziho, stojícího vedle profesorky Fialové. Byl bosý, na sobě měl jen župan. Zlaté vlasy, jež mu spadaly až k ramenům a ještě před minutkou vlály ve větru rozjiskřené vločkami, si stáhl do ohonu. obličej mu tvořila dokonalá kombinace slovanských rysů a něžné smyslnosti: lícní kosti, jež připomínaly brusku diamantů, rty, kterých se každý toužil dotknout, aby se přesvědčil, že jsou skutečně tak hedvábné. karou už věděla, že jsou. Pitomé rty. učebnou se rozlehlo mumlání. Nový model, propána, úžasný... Jeden tichý hlas vynikl nad ostatní: „není to karouin kluk?“ Bývalý! vyštěkla by nejradši. Úplně, děsně moc bývalý. „asi jo. normálně mrkej...“ karou se na něho také dívala, obličej zkamenělý ve výrazu, do nějž se snažila vecpat co nejvíc odtažitého nezájmu. Nečervenej se, nakázala si v duchu. Nečervenej se. kazi jí pohled * 16 *
otevřeně oplácel, v jedné tváři mu úsměv vyhloubil důlek, oči měl lenivé a pobavené. a jakmile si byl jistý, že zachytil její pohled, ještě na ni drze zamrkal. kolem karou vytryskla prška hihňání. „teda, to je hajzl...“ vydechla Zuzana. kazi vyšplhal na pódium určené pro modely. díval se na karou, když si rozvazoval pásek; díval se na ni, když si župan nechal sklouznout z ramenou. a pak už karouin bývalý přítel stál před celou třídou, nádherný až k pláči, nahý jako David. a na hrudi, těsně nad srdcem, měl nové tetování. Zdobně vyvedené psací písmeno K. další výbuch hihňání. studenti nevěděli, na koho se dívat dřív, na karou či na kazimíra, takže těkali očima z jednoho na druhého a čekali na vypuknutí dramatu. „ticho!“ okřikla třídu profesorka Fialová pohoršeně a tleskala rukama tak dlouho, dokud smích neztichl. a vzápětí karou zrudla. nedokázala tomu zabránit. nejdřív se jí žár rozlil po prsou, pak stoupl až do obličeje. kazi z ní po celou tu dobu nespouštěl oči, a jakmile se přesvědčil, že je skutečně vykolejená, důlek v tváři se mu uspokojením prohloubil. „Jednominutové pózy, kazimíre,“ požádala Fialová. kazi zaujal první pózu. Byla dynamická, jak se ostatně od jednominutových póz očekává – trup natočený do strany, napjaté svaly, údy natažené v nápodobě činnosti. tyhle zahřívací skici byly především o pohybu a linii a kazi tu příležitost využil, aby se pyšně předváděl. karou si uvědomila, že neslyší příliš mnoho škrábajících tužek. Že by i ostatní dívky ve třídě jen tupě zíraly, stejně jako ona? sklonila hlavu, sáhla po naostřené tužce – přičemž si představila, k čemu jinému by ji s chutí použila – a začala skicovat. Bleskové, plynulé linie, a všechny skici na jednu stránku, takže se překrývaly. výsledek připomínal zobrazení tance. kazi se pohyboval ladně. trávil před zrcadlem tolik času, že přesně věděl, jak nejlépe předvést klady svého těla. říká* 17 *
