NEZÁVISLÝ ZPRAVODAJ ČS. SKAUTŮ A SKAUTEK 1999 (květen - červen) XI. ročník

foto Kamil Budera - Akim

Vázané stavby - Červený Hrádek ‘98 - PLŠ

3

NEZÁVISLÝ ZPRAVODAJ ČS. SKAUTŮ A SKAUTEK

1999 (květen - červen) XI. ročník

SLOVA Z REDAKCE

TROCHU JINÝ ÚVODNÍK

MINORITNÍ VÓTUM Táhli jsme domů, parta třinácti-čtrnáctiletých kluků ještě rozdychtěná bojem s karlínskými „muži“. Žižkovská ulice byla rozpálena pozdním jarem. Všude byl ospalý klid. Pár hlav se dívalo z oken, několik chlápků stálo s půllitry před hospodou. U chodníku ležel pod autem značky DKW (což byl předchůdce slavných Trabantů) člověk. Z těla mu vyčuhovaly pouze nohy. Že je živý dokazovaly ruce, co chvíli se vynořující z pod vozu a šátrající v plátěném pouzdře, kde ležely srovnány nástroje a náčiní. V těch letech, mluvím o začátku let padesátých, to byl obvyklý obrázek. Aut bylo jako šafránu, a ty co byly, opravy potřebovaly jako soli. Jeden z nás, tak jak jsme procházeli kolem té lehce hmatající ruky vyhledávající správný nástroj, se sklonil až na úroveň podvozku auta. Do mezery mezi silnicí a dnem DKW vsunul hlaveň startovací pistole, neboli poplágru, a stiskl spouš. Jistěže, byla to ničemnost, dávno to vím. Konečně to co následovalo nenechávalo nikoho z nás na pochybách, že to ještě lépe ví člověk dosud pokojně spravující své auto. Byl to muž. Vyřítil se z pod auta obdivuhodnou rychlostí a už ta nás měla varovat. Na čele měl velkou černou skvrnu od oleje. Leknutím musel narazit do spodku auta. Byli jsme přesvědčeni, že se postižený vyzuří několika nadávkami a sliby, které už za rohem příští ulice nebudou slyšet. Chyba lávky. Ten chlap chtěl všechna svá slova a sliby, co na nás řval, naplnit. Hnal nás ulicemi, a přes dvorky, a zahrádky, používal zkratek a nábližek známých jen nám. Vždycky, když jsme si mysleli, že jsme jej již setřásli objevil se nám v patách se svým válečným zbarvením. Museli jsme opět a znovu měnit směr útěku, rychle vymýšlet novou taktiku a lsti. Všechny je prohlédl. Mělo nám být jasné, že je to muž sotva odrostlý žižkovským válečným gangům, kterého nemůžeme ničím překvapit. Začalo nám to docházet a uvědomovali jsme si jak hrozné to bude až nás dopadne. Faktem je, že na to nejjednodušší jsme nepřišli. Nerozprchli jsme se, ale utíkali před ním stále v houfu. Stará Oregonská stezka protínající Žižkov nás zavedla až do civilizovaných krajin. K Bulharu a do Bolzanovy ulice. Václavské náměstí, srdce velkoměsta, bylo na dohled. Už jsme nemohli. Chlápek byl pořád za námi. Náhle se to stalo. Zastavil se sám od sebe, přesněji, zastavily ho udivené a trochu pobavené pohledy občanů, kterých bylo všude najednou plno. Zůstali jsme stát také, ovšem v bezpečné vzdálenosti protějšího chodníku. Nohy ve startovní poloze. Na prsou nás pálilo, namáhavě jsme dýchali. Podstatně hůře na to byl náš pronásledovatel. Ne, že by se mu stále nechtělo nás zabít. Ale byl na tom jako my, nemohl také. Stál na stanici tramvaje, plné lidí. Zuřivost jej opouštěla. V očích se mu usadil zmatek. Na sobě měl totiž jen ukrutně dlouhé černé potrhané trenýrky a děravé tenisky. A na čele tmavou olejovou apačskou značku bojovníka. Začali jsme se chechtat. Všichni, i on na tramvajovém ostrůvku. Opatrně a ostražitě jsme k němu přešli. Byl skutečně jen o pár let starší než my. Ukryli jsme ho mezi sebe a bezpečně před pohledy ostatních, dovedli do hlubin rodného Žižkova. Nejlepším a nejnapínavějším čtením v celém časopisu Skauting se v poslední době stala jeho příloha „Junák hlásí“ a zápisy z jednání Ústřední rady Junáka. Říká to kdekdo, souhlasím s tím. Nejzajímavější je v poslední době úroda minoritních vot při jednáních ÚRJ (kterých její členové užívají aniž by patrně znali pravou podstatu tohoto opatření). Trochu mě následná vysvětlení proč jsou minoritní vóta podávána - jak se dočítám v „Junák hlásí“- připomíná onu výše popsanou, dávnou klukovskou štvanici. Střízlivá skautská základna dobře rozpoznává nahotu a ošuntělost černých trenek a ví, že problém minoritních vot je někde jinde než jak jej chtějí vidět Felixové Džeržinští z ÚRJ se svým kasárenským skautingem. V údivu sleduje jejich počínání a říká si kdy a kde to skončí. Doufejme, že náš skauting bude mít dost sil na to, aby řekl nahlas: neblázni, jsi mezi lidmi a z oblečení toho na sobě moc nemáš. -JZP-

2

Redakce: Zvonimír Dragoun Jiří Kafka Daniel Kumermann Ivan Makásek Ivo Vacík Jiří Zachariáš Grafická úprava: Josef Přech Adresa redakce a administrace: ČIN - skautský zpravodaj Evropská 199, 161 00 Praha 6 Veškeré redakční práce předtisková příprava a expedice jsou prováděny zdarma Vydává sdružení ČIN Vychází za finanční podpory Nadace Českého literárního fondu Tiskne Tiskárna VŠCHT Bez jazykové úpravy Nevyžádané rukopisy se nevracejí Redakce nemusí vždy souhlasit s obsahem článků a neodpovídá za ně Registrace: MK ČR 6396 13 C/A8 Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., OZ Praha č.j. Nov 6188/97 ze dne 20. 2.1997

Autor ilustrace br. Ladislav Rusek Šaman

Z OBSAHU: DYLEŇ - osudová hora Luboše Jednorožce Příběh skauta pronásledovaného komunistickým režimem - ze seriálu o mužích z kmene Stříbrného Vlka /4-5/ PADESÁTÉ VÝROČÍ Velký příběh skautingu o účasti pražských skautů a skautek v pokusu o státní převrat /6-7/ JINDŘICHŮV HRADEC O historii a oslavách vzniku skautingu v Jindřichově Hradci před 85 lety /8/ ÚVAHY O PROBLÉMECH, KTERÉ OFICIÁLNĚ NEEXISTUJÍ Zamyšlení nad problémy o kterých se mlčí /10-11/ POODKRYTÉ TAJEMSTVÍ Nové odhalení ze života Jaroslava Foglara /11/

NEZÁVISLÝ ZPRAVODAJ ČS. SKAUTŮ A SKAUTEK

JEŠTĚ NĚKOLIK VĚT Mirko Vosátka - Grizzly informuje o svém závažném rozhodnutí a o důvodech které jej k tomu vedly /14/ OPĚT O ČRDM Prohlášení Okresní rady Děčín a místopředsedy historické komise ÚRJ ke členství Junáka v České radě dětí a mládeže /15/ SURVIVAL - PŘEŽITÍ Popis požadavků, dovedností a vědomostí pro získání odborného odznaku Wildemess Survival v organizaci skautů USA /20-21/ SKAUTSKÁ REZERVACE NA ČESTNÉ SLOVO Ze zajímavé historie skautské základy u Červeném Hrádku na Sedlčansku /26-27/

SKAUTSKÉ EVERGREENY

O SOUTĚŽIVOSTI A ZÁVODĚNÍ Pierre Bovet Mravní hodnoty V porušování bojového pudu nám velmi pomáhá metoda závodivosti, to je touha uplatnit se vůči druhému. Ale jak víme, můžeme se pustit také do zápasu se sebou samým a snažit se překonat svůj vlastní rekord. V oblasti mravní má toto usilování jedince překonat se a zvítězit nad sebou samým obzvláštní význam. Jazyk, jimž k nám promlouvají hrdinové mravního řádu, svědčí o tom, že jsou vojáky dobra. Ale boj, který vedou proti zlu, není tím méně tvrdý: vyžaduje všechnu jejich energii. Jen muži, kteří umějí vychutnávat hořké radosti zápasu nám imponují svým charakterem. Mravní velikost v sobě zahrnuje sublimaci bojového pudu. Dovolávat se bojovnosti chlapce, jak to činí skauti, znamená tedy obracet se na základní a stálou tendenci člověka a na tendenci, kterou lze nejzřejměji využít ve prospěch lidské společnosti. Při rozmanitých způsobech porušování bojového pudu, záleží na jejich výběru: všechna porušovaní nejsou neútočná - a mimo to nesměřujeme k tomu, abychom dělali z chlapců neútočné bytosti, ale muže a občany. Samotná skutečnost, že sdružujeme chlapce není sama o sobě nějakým velmi významným výsledkem - činili by tak stejně sami. Bojovnost kluků vyžaduje, aby byla vychovávána. V Baden - Powellově rozvrhu látky je všechno, co je pro to třeba dělat. Pohleïme, jak se zmocníme chlapců. Nejprve nezapomeňme, že máme co dělat s dětmi, to znamená s bytostmi, procházejícími výchovou, připomínejme si také, že příroda tím, že je právě v tomto věku obdařila tak významným sklonem k zápasu, chtěla, aby bojový pud přispěl k jejich zdokonalení a aby je vyzbrojil pro život. Nepokoušejme se tedy porušovat jejich bojovnost platonizací, jak to činí tradiční škola. O přestávkách na dvoře jsou všechny bitky zakázány. Duch soupeřství tím zajisté není vyhlazen, ale rázem se to všechno přenese do rozumové, vyčkávací, oblasti.

Nebezpečí závodění Snad je tu na místě říci co si myslíme o závodění, které zaujímá tak významné místo ve výchově našich mladých lidí. Dítě, jak jsme poznali, má vrozený sklon uplatnit se ve vztahu ke kamarádům ba i na jejich účet. Nebrat v úvahu spontánní činnosti dítěte znamená zbavit se mocného a drahocenného pomocníka. Avšak režim našich škol: pořadí, ceny, soutěže, atd... ukazuje, že toto neustálé dovolávání se bojového pudu není bez nebezpečí. Kritiku bojového pudu můžeme rozdělit na tři hlavní výtky. První výtka je rázu mravního: podněcovat bojový pud u dítěte, to neznamená podporovat u něho ctižádost, sobeckou to vášeň, jíž se jedinec vydává v nebezpečí, že ji obětuje to, co dává životu půvab a hodnoty: přirozené hnutí mysli, nezištné radosti, zdraví a onen první příkaz skautského zákona: naprostou poctivost. Známe školní mládež a studenty, které vášeň být prvními zničila tělesně a i mravně. Je tu zřejmý přísný vztah mezi ovzduším přetvářky a podvádění, které převládají v mnoha našich školních třídách a mezi důležitostí, kterou připisujeme bodům a pořadí umístění. Z hlediska občanské výchovy, jejž pravým výrazem je skautská výchova, je téměř osudné, že sobecké závodění vážně poškozuje ducha vzájemné pomoci a kamarádství, kterého ostatně skauting tak účinně podněcuje. Není povýšenectví nejošklivější ranou naší současné společnosti? Budeme v něm cvičit skauty?

Konečně, povzbuzování závodivosti má tu nevýhodu, že velmi rychle zastrašuje slabé, ačkoliv ti by právě potřebovali povzbuzení - rychle ztrácejí naději, že se dostanou mezi nejlepší a že dosáhnou odměn.

PIERRE BOVET

P

ierre Bovet byl profesorem na ženevské universitě, vypracoval obsáhlé pedagogické dílo o skautingu. Nikdy u nás nevyšlo. Pod názvem „Podstata skautingu“ přeložil Bovetovu práci Dr.Karel Průcha. Bohužel, stále je jen ve strojopise. Pierre Bovet také jako jeden z prvních upozornil - a velmi originálním způsobem - na nebezpečí, kterému je vystaveno hnutí mládeže - i hnutí dospělých - vzdaluje-li se od původní myšlenky zakladatele. Jeho dnešní sta o soutěživosti a závodění ve skautingu doporučujeme k prostudování paní Janě Nováčkové ze společnosti NEMES. Věříme, že by autor neváhal učinit ji tu samou nabídku, kdyby měl tak jako my - bohužel - možnost číst studii zmíněné dámy - na téma mu velmi blízké - v 8. čísle časopisu Skauting. A ji chutná.

Jak Baden - Powell tato úskalí odstraňuje Jak se tedy Baden - Powell, jehož celá práce je založena na bojovém pudu dítěte, vyhne uvedeným nebezpečím závodění? Výchova tu vítězí nad výcvikem. Mužské ctižádosti dáva odpovědnost. Pořádá veškeré hry a závody tak, aby se jich zúčastnili všichni skauti, protože nechce, aby vynikali dva nebo tři a ostatní nebyli k ničemu. Všichni mají podle svých možností cvičit a všichni mají mít dobré výsledky. Hry doporučuje hrát hlavně v družstvech. Baden - Powellův skauting ukazuje jak hráti hry pro potěšení a jak zároveň získat tělesnou a mravní sílu. Všechny rozdílné stupně skautské zdatnosti: druhotřídní, prvotřídní, léta za délku skautské služby, odznaky za odborné dovednosti a znalosti - to všechno se dosahuje mimo jakékoliv závodění. Každá z těchto rozdílných známek vydává svědectví o pozitivních znalostech a schopnostech - skaut se dostal za daných okolností do styku se skutečností a pomohl si sám z nesnází - ocitl se tak ne na výši svých soupeřů, ale na výši situace, a právě s tím je nutno počítat. To tedy znamená, že skauti zavrhují závodění? Naopak nesmírně si je cení. Téměř všechny skautské hry mají závodivý ráz a Baden - Powell dokonce dělá závodivými zaměstnání, která na první pohled nevypadají závodivě. Tato praxe v sobě skrývá velmi správnou psychologickou intuici. Mluvili jsme o bojovém pudu, ale mluvit o některém pudu znamená, jak jsme viděli, uznat činnost, jejíž provádění dává jedinci bezprostřední a vnitřní uspokojení, nezávislé na jakékoliv vnější výhodě. Pudová činnost probíhá sama o sobě - proto také podněcuje k hrám. Ve zvláštním případě dítě nachází přirozenou a intenzivní radost v tom, že se měří se svými kamarády, aniž by bylo nutno je podněcovat nějakou vnější odměnou. Mají-li si soutěže zachovat svůj přirozený a blahodárný charakter, neodměňujeme jejich výsledky cenami, které by měly hodnotu samy v sobě. Kdyby škola dala závodům, které pořádá, ráz her, kdyby na ně nevázala osud dítěte tím, že na nich učiní závislým jeho pořadí prospěchu ve třídě nebo vážnost, jíž bude požívat ve škole a i v životě, vystříhala by se nebezpečí, která jsme uvedli. Soupeřský pud nevylučuje nutně rozvoj citů solidarity a vzájemné pomoci. Baden-Powell nás o tom svou metodou úspěšně přesvědčuje. Závody mezi družinami zaujímají významné místo ve skautských hrách. „Je třeba důsledně dbát o to, aby všichni chlapci byli na výši. Nějak a v něčem. To je velký a nejdůležitější úkol skautských vůdců, to je jejich poslaní a smysl - dopřát pocitu vítězství každému chlapci. Skautský vůdce musí umět odhalovat v chlapcích vítěze.“ Tento Baden - Powellův trik dovoluje pracovat k výsledku bez závad , které jsme výše naznačili. „Když se svými chlapci závodíte“, říká kdesi Baden - Powell, „V postupných vylučovacích a konečných závodech, buïte opatrní: místo, aby bojovali o první místo, a bojují o to, aby nikdo nebyl poslední. V prvním případě se závodníci měří tím častěji, čím jsou silnější, v druhém případě naopak právě slabší vstupují na závodiště nejčastěji. Závěrem můžeme říci, že skautští vůdcové používají bez úzkostlivosti závodů všeho druhu - široce se dovolávají bojového pudu svých skautů, ale věnují největší péči tomu, aby všem závodům a soutěžím zachovali charakter hry. Nikdy nezapomínejme na Baden - Powelovy ideály rytířství. Ty ve skautské výchově zaujímají významné místo - to proto, že mají obdivuhodné přednosti, podněcují v jedinci všechny ctnosti zápasu a všechny ctnosti míru. Je třeba, abychom byli stále připraveni se bít, sílit paže, cvičit odvahu. Ale útočit je dovoleno v mezích velmi přísných pravidel: nikdy ne kvůli vlastnímu prospěchu a nikdy ne na slabšího než jsme sami. Takto je síla vždy ve službách bližního. (překlad Dr. Karel Průcha)

3

Z KMENE STŘÍBRNÉHO VLKA

Z KMENE STŘÍBRNÉHO VLKA

DYLEŇ - osudová hora Luboše Jednorožce (seriál o mužích z kmene Stříbrného vlka) V září 1939 se čtrnáctilety Luboš Jednorožec (17.5. 1925) stal členem 16. oddílu Junáka v Praze na Vyšehradě. Byl to dobrý oddíl s dlouhou tradicí. Vznikl již před první světovou válkou, kdy skauting u nás teprve zapouštěl kořeny. V roce 1919 se oddíl po vzniku Svazu junáků skautů RČS stal jeho součástí. Dlouholetá činnost a tradice zajistily, že nedobrovolný zánik Svazu v prosinci 1938 a vstup do deformovaného Junáka, oddíl příliš nepoznamenaly. Vůdcem oddílu byl tehdy br. Klika - Plch.

Pevné základy Oddílová činnost Luboše zcela zaujala, brzy složil nováčkovskou zkoušku. První skautský tábor prožil v létě 1940 v údolí řeky Želivky nedaleko Soutic. Zde také složil skautský slib. Krátce po návratu z tábora byl však celý oddíl šokován zákazem činnosti a rozpuštěním Junáka. Většina členů „Šestnáctky“ proto uvítala, že se mohli se svým vůdcem i nadále scházet ilegálně a pokračovat v omezené činnosti. Stali se členy dorostu Klubu Českých turistů odboru v Praze XV. - Braníku. O prázdninách v roce 1941 se vydalo šest členů oddílu na výpravu na kolech. Z Prahy přes Písek, Budějovice, Jindřichův Hradec, Pelhřimov až do Jičína, kde cestu ukončili. Odbor KČT měl klubovnu a kancelář ve Spálené ulici a v Braníku, hned vedle „ledáren“ měl loděnici. Bylo v něm několik skupin dorostu seskupených v oddílech nesoucích označení čísly. „Šestnáctka“ zde našla celou řadu skautů, kteří rovněž využili pohostinnosti KČT. Byli mezi nimi bratři Dr. Karel Skála - ČIL, Ing. Bořivoj Rafl - Bora a mnozí další. Šestnáctka se pravidelně scházela vždy v pátek v klubovně. Zaměřila svou činnost také na vodní turistiku. Když se v odboru KČT začal projevovat nedostatek pramiček, Šestnáctka si jednu sama koupila a další tři si postavila. Oddíl již vedl Luboš Jednorožec, když se o Velikonocích 1943 vydali na svou první vodáckou výpravu. Osmičlenná posádka koníčkovala pramičku z Braníka do Vraného n. Vlt. odtud přeplula zdrž a kousek nad Štěchovice pokračovala v koníčkování proti toku Vltavy až do Kamýka. Plavbu zpět, do Braníka absolvovali bez potíží a nehod. V létě roku 1943 se pět členů Šestnáctky za vedení Luboše vydalo na cestu do Budějovic. Pramičku tam na podvozku sami pěšky dotlačili. Z Prahy do Budějovic! Navzdory silným dešům a rozvodněné řece vypluli a celou štreku šastně absolvovali až do branické loděnice. Na jaře 1944 byly řeky opět rozvodněné, přesto se však oddíl vydal vlakem do Čerčan, aby odtud šest pramiček splulo Sázavu a Vltavu do Prahy. Po této „sázavské“ plavbě se oddíl rozdělil na dvě části: vodáckou skupinu vedl dále Luboš a pěší si vzal na starost Jiří Šídlo - Datel s nímž se Luboš dosud na vedení oddílu podílel. Průběh války zřetelně ukazoval, že se blíží její konec, který Němcům, kteří ji rozpoutali, nepřinese nic příjemného. Všichni počítali s tím, že „rozloučení s našimi ochránci“ neprojde jen tak hladce. Šestnáctka se rozhodla, že svoji klubovnu v Podskalské ulici připraví tak, aby ji bylo možno využít jako ošetřovnu raněných. Hned po skončení bojů v Praze obnovil 16. oddíl Junáka svoji činnost. Již v létě 1945 uspořádal oddíl letní tábor se 104 účastníky u Kunvaldu v Orlických horách. Tábor vedl bratr Klika - Plch, který však musel tábor předčasně opustit a tak jeho zástupcům vyvstal problém s hledáním zkušeného vedoucího. To měl již oddíl tolik členů, že se rozdělil na 16. oddíl „pěšáků“, 16. oddíl „vodáků“, 16. smečku vlčat i 16. oddíl skautek. Šastnou náhodou bylo objeveno místo, kde se stále setkávali staří členové předválečné Šestnáctky. Z nich se brzy podařilo získat nejen nového střediskového vůdce, ale také pomohli najít klubovní prostory. Šestnáctka se nastěhovala do vodárenské věže na někdejším Petržílkovském mostě. Obývala ji spolu s několika dalšími skautskými oddíly (3. oddíl vodních skautů, Foglarova Dvojka, atd ).

10 roků za dopis Bratr Luboš Jednorožec se vedle „skautování“ vyučil brašnářem u firmy Křikava, ukončil studium na malostranské reálce a absolvoval dvouletou grafickou školu. Vnitropolitické události se po komunistickém puči v roce 1948 projevily nepříznivě i v Lubošově rodině. Jeho bratr opustil ČSR a proto se celá rodina stala terčem pozornosti Státní bezpečnosti. Dne 2. 3. 1950 si

4

Přátelé - skauti, kteří později pomohli v těžkých chvílích - Zděnek Lehký a Jan Nedbal. Zcela vpravo Luboš. Na Křivoklátu v r. 1946. StB přišla pro Lubošova otce a protože v jeho společnosti zastihla i Luboše, vzala je do vazby oba. Luboš se v té době připravoval na to, že v létě odejde rovněž „za kopečky“, měl u sebe v době zatčení napsaný dopis pro svého bratra, který chtěl právě předat osobě odcházející z vlasti. Dopis naštěstí u Luboše při prvním výslechu nenašli. Jenomže ten se z nezkušenosti a důvěřivosti svěřil jinému zadrženému, se kterým byl v cele. Byl to kapitán armády Slovák ze Žiliny. Ten jej udal bachařovi a dopis u Luboše našli. Tak se Luboš dostal pro „vlastizradu“ před soud a dostal 10 roků. V listopadu 1950 přijel do jáchymovských lágrů. Zde se setkal s dalšími uvězněnými skauty (Jar. Karafiát - Karta, br. Klášterský a jiní). Byl přemístěn na nově budovaný tábor v Bytízu u Příbrami a za tři týdny znovu převezen na „Dvanáctku“ v Horním Slavkově na Karlovarsku.

Štvanice a úkryty Dne 14. září 1951 při příchodu na noční směnu se Lubošovi podařilo skrýt v nové vrátkárně a v noci, s pomocí malých štípacích kleští, nalezených v lampárně, se dostal drátěným plotem ven z prostoru dolu. Přeplazil se přes cestu, která vedla podél oplocení a byla viditelná ze strážních stanoviš. Podařilo se mu zmizet v terénu. Ostraha v dole zjistila jeho nepřítomnost až k ránu. To už měl Luboš asi čtyřhodinový náskok. Dokázal tuto výhodu dokonale využít. Byl ovšem v muklovském oblečení, to mu pohyb podstatně omezovalo. Mohl se proto pohybovat pouze v noci, za tmy. Přes den se musel skrývat. U sebe měl jen primitivní mapku se zakreslenými benzinovými čerpadly. Na ni byly zaneseny jen hlavní silniční spoje a větší města. Obce a sídliště opatrně obcházel, aby jej nikdo neviděl a z pilnosti neudal. Jídlo žádné neměl, živil se jen tím co mu poskytla podzimní příroda v lesích - různé lesní plody. Vydal se směrem na jih. Minul Bečov nad Teplou a mezi Mariánskými lázněmi a Kynžvartem se blížil ke státní hranici. Jednou, až v posledním okamžiku se mu podařilo zmizet v lese, když jej míjel protijedoucí autobus. Pak objevil v lese samotu, v její teplé stáji byli dva koně a hojnost sena. Vlezl do něj a únavou usnul. Ráno Luboše objevil muž, který v domě se svou rodinou bydlel. Pocházel z jižního Slovenska a když uviděl v jakém je Luboš stavu, přinesl mu borůvkový koláč. Byl ale tak vylekaný, že žádal aby Luboš okamžitě odešel, protože bude muset

jeho příchod ohlásit, aby nebyl obviněn z napomáhání při útěku. Luboš proto okamžitě pokračoval v cestě ke státní hranici. Podle odstraněných silničních značek a vylidněných domů usuzoval, že hranice už nemůže být daleko. Dostal se až do blízkosti hory, okolo níž se stále pohyboval jako v začarovaném kruhu. (Teprve za mnoho let, až po svém propuštění z vězení, zjistil Luboš podle mapy, že to byl vrch Dyleň, který jej tehdy tak klamal a stal se mu osudným.) Usoudil, že v tomto stavu a s vybavením, které měl nemá šanci hranici překonat a proto se obrátil do vnitrozemí. Minul znovu Mariánské lázně, Planou, Stříbro a přiblížil se k Plzni. Podařilo se mu v noci projít středem města, ale za Plzní na výpadovce jej chtěla kontrolovat hlídka VB. Podařilo se mu hlídce uprchnout. Za nějako dobu uviděl po silnici přijíždět auto. Když se přiblížilo, poznal „bojovou“ škodovku plnou policajtů. Dal se na útěk. Jasně svítící měsíc usnadňoval pronásledovatelům stíhání a střelbu. Luboš proběhl jakýmsi zahradnictvím, slyšel svištění kulek a třeskot skla zasažených skleníků. Běžel asi hodinu. Setřásl pronásledovatele. Našel kupku sena, skryl se v ní, a za chvíli usnul. Probudila jej střelba. Bylo už denní světlo, Luboš se domníval, že jej pronásledovatelé dostihli. Pak ale zjisti, že je v prostoru vojenské střelnice a výstřely nejsou určeny jemu. Zůstal v kupce ukrytý až do tmy než mohl opět pokračovat v cestě. Před sebou měl hřeben Brd. V noci zde zažil nezapomenutelné setkání se stádem osmnácti laní vedených statným jelenem. Po přechodu Brd se dostal až k řece Vltavě, která tehdy ještě tekla svým romantickým údolím. Dostal se k přívozu, který dobře znal a sám se také převezl na druhý břeh řeky. Tam ležel Žïár, cíl jeho putování. Na útěku byl již 14 dní, jeho podmínky byly více než těžké. Ve Žïáru se šastně shledal se svou tetou, paní Balounouvou. Za několik dní za ním dorazil člen Šestnáctky Zdeněk Lehký a předal mu civilní oblečení a některé osobní věci, které přivezl z Prahy. Ve Žïáru zůstal Luboš dva měsíce. O dušičkách roku 1951 šel se Žïáru přes Živohoš a Slapy pěšky do Štěchovic. Tam na něj čekal opět Zdeněk Lehký a předal mu kajak. Luboš pak na něm dojel v noci do Prahy - Braníka. Vyhnul se tak nebezpečí kontrol na hranicích Prahy. Po nějaké době se Luboš díky pomoci dalšího skauta Šestnáctky J. Nedbala, který studoval na odborné lesnické škole v Trutnově, dostal na chatu nedaleko Malé Úpy. Zde pobýval půl roku. Potom se Luboš stěhoval do chaty nedaleko Hrusic u Senohrab, kde přebýval od dubna do června 1952.

Útěky a vězení 20. června 1952 odešel na Šumavu, aby byl ilegálně převeden do amerického okupačního pásma Německa. Několikrát byl předán jednou spojkou další až se nakonec dostal do rukou příslušníků Pohraniční stráže a StB. Luboš poznal, že organizátoři útěků byli někým prozrazeni a řetěz byl napojen přímo na StB. Ze Železné Rudy, v jejíž blízkosti byl dopaden, byl Luboš odvezen do Hradce Králové, tady zůstal 2 měsíce ve vyšetřovací vazbě. Pak jej odvezli do Jáchymova a odtud 11. 12. 1952 na Pankrác. Zde jej státní soud odsoudil na dalších 16 let do vězení. Od státního soudu byl poslán v lednu 1953 do Leopoldova na Slovensku. To byla věznice určena pro těžké zločince. Zde se krátce po příchodu setkal se skautem Slavojem Chodounským a později při práci s A. Karlovským, Zd. Sekaninou, Lubkou Školoudem, A. Mackem, K Nigrínem, Fr. Němcem. P. Křivským a dalšími. V Leopoldově byl Luboš až do 11. 5. 1960, tedy něco přes 7 let. Potom byl na amnestii podmínečně propuštěn. Když se vrátil z vězení do Prahy, musel se uchýlit k dědečkovi. Z majetku rodiny nezůstalo vůbec nic. Lubošova matka byla v té době ve věznici v Pardubicích, otec v Leopoldově. Krátce po návratu dostal Luboš „pozvánku“ z pracovního úřadu, který chtěl aby nastoupil do ČKD. Lubošovi se ale podařilo získat (opět po „skautské linii“) místo elektrikáře v Českých loděnicích v Praze - Libni. Tady pracoval až do roku 1965. Mezitím se v roce 1961 stačil oženit. V létě 1965 odletěl Luboš se svým přítelem Františkem Otou do Sofie, odkud se chtěli dostat vlakem do Jugoslávie a zde přejít hranice do Rakouska. Oba měli s sebou své rodiny, t.j. manželky a po dvou malých dětech. Ani tehdy se jim útěk nezdařil. Jugoslávská pohraniční hlídka je zadržela a všechny včetně malých dětí uvěznila a přes Maïarsko byli deportováni do ČSSR. Luboš byl na uzemí Československa uvězněn v Bratislavě. Později byl obvodním soudem pro Prahu 6 odsouzen do vězení na 18 měsíců.

V San Francisku v r. 1980. Luboš (uprostřed) vede zájezd exilových skautů (Boy scout of America numer 1303) na Aljašku

Rychle pryč Od prvního ledna 1968 byl Luboš zaměstnán jako elektrikář u Pražské stavební obnovy. Později v tomto roce si podal žádost o cestovní pas. Dostal ho 9. září 1968 a již následující den vystoupil s celou svou rodinou na nádraží ve Vídni. Tím pro Luboše skončilo živoření v komunistickém ráji. Po krátkém pobytu v uprchlickém táboře v Traiskirchenu odletěla celá Lubošova rodina 6. listopadu 1968 do USA. K cestě mu pomohl jeho bratr, který již v USA žil a také cestu a první chvíle pobytu sponzoroval. Ještě v tom samém měsíci, kdy do USA přijel, začal pracovat jako mechanik u fa TOOTSTE ROL v Culver City. Bydlel kousek od pobřeží Pacifiku v městečku Mar Vista. Později se přestěhoval do vlastního domu ve Fountain Valley, kde žije dodnes.

Služba skautingu Na jaře 1970 vyzval Luboše jistý pan Fryč, který pracoval v organizaci pomáhající v začátcích českým přistěhovalcům, zda by mu nechtěl pomoci s činností mládeže. Luboš s pomocí pana Fryče dal dohromady oddíl dětí z českých rodin a již v srpnu roku 1970 uspořádal 14 denní tábor na Peppermint Creek v národním parku Sequoia. Luboš vedl tábor s 24 účastníky a jeho manželka se starala o stravování. Oddíl byl registrován jako jednotka Boy scouts of America a dostal číslo 1303. Činnost oddílu spočívala převážně v organizování letních táborů a větších výprav o vánočních, pololetních a velikonočních prázdninách. Jednou za jeden až dva měsíce byl pořádán výlet. Práce oddílu probíhala nepřetržitě od roku 1970 do roku 1990. Za dvacet let činnosti oddílu jím prošlo asi 300 dětí od předškolního věku až téměř po dospělost. Někomu se možná tato práce bude zdát nedostatečnou ve srovnání s činností oddílů ve vlasti. Takový názor může vyslovit jen naprosto neznalý a neinformovaný člověk. Podmínky pro činnost v USA jsou v mnohém jiné než v ČR. Práce exilových skautských oddílů byla dokonce mnohem svízelnější než byly a jsou podmínky oddílů místních. Tyto podmínky byly dána počtem českých dětí, které byly pro činnost oddílu k dispozici, znalostí češtiny nebo angličtiny, vzdáleností jejich bydliště a v neposlední řadě finančními možnostmi rodičů dětí. Doprava v USA je převážně automobilová, vlastními vozidly. Sí železniční dopravy je oproti ČR velmi omezená, autobusová doprava rovněž. V ČR by se asi rodiče rozmýšleli maji-li dítě odvézt na schůzku do klubovny vzdálené 70 km od bydliště. Tam na dítě dvě hodiny čekat a potom jej zase odvézt domů. Ale jen ten, kdo se přesvědčil osobně o tom, jak důležitý byl takový 14 denní tábor pro české dítě, aby mu pomohl osvěžit si znalost češtiny, upevnit mu vztah ke staré vlasti, ten může potvrdit, že tato činnost měla svůj nesmírný význam. Ti kdo se této činnosti věnovali, museli obětovat svůj čas a někdy i vlastní peníze, aby se tábor, či výprava mohly vůbec uskutečnit. Tyto lidi považuji za příkladné obětavce, kterým nikdo a nijak nemůže dostatečnou mírou projevit svůj obdiv a úctu. Bratr Luboš Jednorožec mezi takové obětavce patří. 17. května letošního roku se dožil 74 let. Přejeme mu, aby si ještě dlouho uchoval duševní svěžest, nezlomného ducha, aby mu ještě dlouho bylo dopřáno užívat si krás tohoto světa. Vladimír Princ - Širchán

5

VELKÝ PŘÍBĚH SKAUTINGU

VELKÝ PŘÍBĚH SKAUTINGU

PADESÁTÉ VÝROČÍ účasti pražských skautů a skautek v pokusu o státní převrat ... Akce JUDr. Jaroslava Borkovce a jeho skupiny byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické resistence... Borkovec měl zbraně, vozidla, odhodlané lidi, měl promyšlený akční plán: zahájit v daný den teroristický nástup proti určeným místům - obsadit klíčové body - zmocnit se klíčových osob až po místní bezpečnostní referenty směrem dolů, vyhlásit stanné právo, rozpustit Národní shromáždění, všechny Národní výbory, rozehnat Sbor národní bezpečnosti i všechny závodní milice... Na zasedání vlády byl ministr vnitra po zprávě o prozrazení konspirace zahrnut ovacemi ministrů, tak si všichni oddychli... (Václav Černý „Paměti IV“)

JUDr. Borkovec Jaroslav - právník, ženatý, katolík, nar. 16. 6. 1906 v Jaroměři. S ním byli zatčeni i jeho přátelé: Vr. Polesný, J. Charvát, E. Čančík, Vr. Janda a major K. Prošek. Podle rozhlasu z tehdejších dnů byl obviněn z pokusu o státní převrat 17. 5. 1949. JUDr. Boreovec byl popraven 5. 11. 1949 ve věznici Pankrác.

Čančík Emanuel - chemik, narodil se 31. července 1916 v Temešváru, ženatý, posledně bytem v Praze 15. Zaměstnanec Vojenského technického ústavu. Obviněn z pokusu o státní převrat 17. května 1949. Byl popraven 5. listopadu 1949 v 5,20 hodin ve věznici Pankrác.

Charvát Josef - nar. 28. července 1923, ženatý, katolík, člen odbojové skupiny. Byl obviněn z pokusu o státní převrat 17. května 1949. Společně s JUDr. Jar. Borkovcem, Em. Čančíkem, Vr. Jandou a Vr. Polesným popraven ve věznici Pankrác 5. listopadu 1949 v 5 hodin ráno.

Na jaře roku 1948 vznikaly v Československu civilní a polovojenské protikomunistické skupiny - vznikal „třetí odboj“. Do domácího odboje se zapojovali nejen starší skauti, ale i další odhodlaní mladí lidé. Získávali pro odbojovou činnost další příznivce. Hledali spojení na další ilegální skupiny... V té době vládlo mezi obyvatelstvem a členy protikomunistického odboje přesvědčení, že komunistický režim se dlouho u moci neudrží a že v zemi dojde brzy ke státnímu převratu. Odbojová činnost většiny skupin k tomuto cíli směřovala. Největší nebezpečí komunistickému režimu hrozilo ze skupin, které se formovaly z řad důstojníků čs. armády. Komunistické bezpečnostní orgány pochopily, že žádné jiné ilegální skupiny je nemohou ohrozit tak, jako odboj v jádru armády. Z armády museli být proto v poměrně krátkém čase odstraněni všichni, kteří by v budoucnu mohli být potenciálními osnovateli dalšího odboje. Pokud byla nějaká skupina třetího odboje odhalena, snažila se Státní bezpečnost nebo Vojenská rozvědka svými agenty a provokatéry do ni proniknout, získat na skupinou kontrolu, připojit do ni provokací vytypované protivníky a ve vhodný okamžik všechny „realizovat“ t.j. zlikvidovat... Několik málo měsíců před akcí JUDr. Jaroslava Borkovce a jeho skupiny „Svobodné Československo“ se pokusila o státní převrat ilegální skupina „Pravda vítězí“. Do jejího čela byla postavena známá osobnost - velitel pražského povstání v roce 1945 generál Karel Kutlvašr. Státní převrat byl plánován na začátek roku 1949 a počítal i s pomocí zahraniční. Generál ve výslužbě, 51 letý Karel Kutlvašr byla ale zatčen dopoledne 17. prosince 1948 a do konce prosince téhož roku bylo zatčeno na 200 dalších osob. Ze zatčených bylo postupně vybráno 12 vhodných obětí pro označení „štáb organizace Pravda vítězí“. Soud s nimi byl zahájen 13. května 1949. Rozsudek byl vynesen večer 16. května 1949. Z dvanácti obžalovaných dostali tři tresty smrti, dalších osm tresty v úhrnu 144 let těžkého žaláře. Pozoruhodné je, že v noci ze 16. na 17. května 1949 byl připraven vojenský převrat skupiny JUDr. Jaroslava Borkovce ve kterém měl být generál Kutlvašr z věznice na Pankráci osvobozen a postaven do čela povstání. Druhý největší soudní proces probíhající od 30. května do 9. června 1949 byl s odbojovou skupinou majora Miloslava Jebavýho, která připravovala provedení převratu na začátek února 1949. Převratt měl být signálem k boji proti komunistické diktatuře.

6

Janda Vratislav - narozen 1. srpna 1913, český Němec, štábní kapitán čs. armády, svobodný, katolík, bytem v Pelhřimově. Odsouzen za pokus o státní převrat společně s JUDr. Jar. Borkovcem, Em. Čančíkem, Jos. Charvátem, Vr. Polesným a majorem K. Prokešem. Popraven ve věznici Pankrác, ráno 5. listopadu 1949.

Polesný Vratislav - narozen 30. března 1923 v Ratajích nad Sázavou uKutné Hory, ženatý, katolík, strojní zámečník. Byl odsouzen za účast na pokusu o státní převrat 17. května 1949 a společně s ostatními ze skupiny popraven ráno 5. listopadu 1949 v pražské věznici Pankrác.

Do této akce se postupně zapojovaly jak vojenské posádky, tak i ilegální skupiny z Prahy i z venkova. Počítalo se s využitím momentu, kdy se kralovická posádka bude přes Prahu vracet z vojenského cvičení. V tom okamžiku měly být obsazeny důležité budovy a uzlové body. Současně se počítalo s dojezdem tanků ze Žatce. Termín zahájení povstání byl několikrát odložen, protože se připojovaly další posádky. Poslední termín byl stanoven na 5. března 1949. Odklady zahájení povstání i zapojování velkého množství lidi do povstání bylo velmi nebezpečné, nebo touto cestou musely uniknout informace až k StB. Zatýkání bylo zahájeno 3. března 1949 - následovaly děsivé výslechy, soud a vynesení rozsudků nad hlavním štábem akce. Z hlavního štábu akce bylo 18. července 1949 popraveno pět osob. Nedá se vyloučit, že některý z obžalovaných ze skupiny majora Miloslava Jebavýho byl před soudem vězněn v Litoměřické věznici. 12. května 1949 zaútočila totiž ozbrojená polovojenská skupina JUDr. Jaroslava Borkovce, vedená Vratislavem Polesným a skautem Josefem Charvátem na věznici v Litoměřicích. Věznici se však nepodařilo obsadit a vězně osvobodit. V noci z 16. na 17. květen 1949, po několika odkladech, měl být zahájen stání převrat vypracovaný štábem skupiny JUDr. Jaroslava Borkovce „Svobodné Československo“. Na pomoc povstání měl přispěchat štkpt. V. Janda se svou jednotkou 250 mužů z Pelhřimova a štkp. Zd. Holna z benešovské posádky. Připraven byl i mjr. Vlad. Němec se svými tanky a štkp. J. Kadlec se dvěma prapory pěchoty. Přechod pražské posádky na stranu demokratických sil měl zajistit mjr. Vaněk. Milovická posádka měla zabezpečit Prahu proti případnému protiútoku některého vojenského útvaru, který by chtěl přijít na pomoc komunistické vládě. Ilegální ozbrojené skupiny měly obsadit významné budovy v hlavním městě, kasárna, ministerstva, rozhlas atd. Zároveň měly povstat vojenské posádky v Plzni, Brně, Olomouci, Vyškově a v Bratislavě. Politicky tuto akci řídil a koordinoval významný skautský činovník Dr. Karel Skála - Čil - do února 1948 velitel pražské oblasti a vůdce střediska Šipka. V době pokusu o státní převrat byl zaměstnán na Ministerstvu vnitra. Jeho manželka Dagmar Skálová, skautským jménem Rakša prostřednictvím Emanuela Čančíka a Vratislava Polesného zapojila do akce více než stovku pražských starších skautů. Plán převratu, který nikoliv bez jistého obdivu hodnotí ve své práci Václav Černý, byl ale prozrazen. Státní bezpečnost se zapojila do konspirace a převzala nad přípravou povstání kontrolu. Dva dny před dnem „D“ byla zatčena spojka mezi pražským ústředím a moravskou větví organizace B. Pospíšil, když na

brněnském nádraží předával poslední tajné instrukce přednostovi stanice Jaroslavu Benešovskému. Následujícím zásahem StB bylo během 48 hodin zatčeno stodvacet důstojníků čs. armády a čtyřiapadesát civilistů. Mjr. četnictva Steiger spáchal při zatýkání sebevraždu. V Praze - Dejvicích kolem Vítězného náměstí, kde měla akce v nočních hodinách začít bylo vše obklíčeno Státní bezpečností, která čekala až se lidé shromáždí v nástupních prostorách, školách, skautských klubovnách a pak je zatýkala... Převrat se ani tentokrát nekonal. Přišla jen nová vlna zatýkání a výslechů. Soud se konal již 25. července 1949 a 30. července byl vynesen rozsudek. Soudilo se po skupinách. Civilní štáb akce „Svobodné Československo“, vojenská skupina „Květa“, měla 36 osob, z třetí Skautské skupiny v čele s Dagmar Skálovou - Rakšou bylo žalováno cca 20 osob. Je však třeba připomenout, že mnoho skautů a skautek bylo propuštěno už v noci 17. května 1949, když při výslechu společně tvrdili, že byli přesvědčeni, že se jedná o noční skautskou hru. Dagmar Skálová - Rakša byla odsouzena na doživotí, 20 let dostal Jiří Navrátil, 10 let vůdce 4. vodního oddílu Bonny Falerský - Bonifác. Ostatní skauti dostali nižší tresty.

Horší to bylo u druhých skupin civilistů a vojáků. K trestu smrti byl odsouzen JUDr. J. Borkovec, bylo mu 43 let, dále 52 letý major Květoslav Prokeš. 36 letý škpt. Vratislav Janda, 33 letý Emanuel Čančík, 29 letý Vratislav Polesný a 26 letý Josef Charvát. Všichni byli popraveni na úsvitu 5. listopadu 1949 v Pankrácké věznici v Praze. Odsouzeni k vysokým trestům byli „pplk. gen. štábu František Hynek, mjr. Jiří Válek, mjr. Jan Němec, mjr. Lad. Palička, pplk. gen. štábu Leopold Kuncl, generál Vladimír Přikryl, pplk. gen. štábu Jo. Váňa, mjr. gen. štábu Ignác Syrovátka, podporučíci Hornof a Horvát, Jaroslav Benešovský, Dr. Karel Skála a mnoho dalších osob. I když cíle - svržení komunistického režimu - nebylo dosaženo pražští skauti a skautky dokázali, že jsou připraveni pomoci vybojovat svobodu a demokracii své vlasti. Doba po roce 1948 lámala mladé lidi různým způsobem. Jedni se dali zneužít a sloužili StB jako její spolupracovníci - jiní procházeli komunistickými lágry a věznicemi se ctí a hrdostí. A i když po propuštění byla jejich cesta lemována jen trním a hložím, umožňovala jim, aby se každému mohli dívat zpříma do očí. - Owígo -

Skauting a Jáchymov který měl dočista vymazat skauting z komunistické republiky Odpor proti zvůli a násilí byl odjakživa součástí skautské ideologie. Zesílil již za druhé světové války, kdy byly různé skautské oddíly schovány v Klubu českých turistů i jinde a nepolevil, bohužel, ani po „vítězné“ válce, kdy se již mezi roky 1945-1948 snažil Svaz mládeže, kontrolovaný a řízený komunisty, zglajšaltovat všechnu mládež pod svůj prapor. Články v novinách s titulky „Junáci - demokracie nebo diktát?“ a dalšími měly dokázat nedemokratičnost Junáka, v němž si desetileté děti nemohou volit své vedoucí, jako tomu bylo v SČM. Jak to ovšem bylo myšleno doopravdy, ukázal rok 1948 a další, které měly dočista vymazat skauting z komunistické republiky. Odpor členů Junáka byl jednoznačný a žádný pokračovatel pod stejným označením se nenašel. Skauti zas jako za války se stavěli na stranu akcí, které měly podpořit snahy o získání svobody, akce, které ovšem většinou končily před státním soudem a v lágrech na Jáchymovsku. Nekončilo tam ovšem všechno. Dráty nebyly nikdy úplně nepropustné. Uranový důl a jeho šachty, to byla místa, kam se dozorci neodvažovali vůbec a esenbáci jen zcela vyjímečně ve větších skupinách, takže dole se nehlídalo. A tam pracovali vězňové společně s civily, kteří tam nebyli vždycky dobrovolně. A byli proto ochotni často i riskovat, takže třeba ilegální pošta proudila oběma směry. Do lágru se tak dostaly věci, které se tam legálně dostat nemohly. Ven, z lágrů, šly kromě zpráv různé suvenýry, jako pozdrav těm pozůstalým venku. Konečně, ono se nedalo vždycky přesně říct, kdo na tom byl vlastně hůř. Ty za dráty už nikdo nevyhazoval z práce, nestěhoval z domovů do polorozpadlých samot, nikdo jim nebral důchody a potravinové lístky - to všechno nechali daleko za sebou. A čas za dráty nebyl vždycky tak úplně ztracený. Dalo se přemýšlet nad tím, jak řada věcí, dřív důležitých, vypadá teï docela jinak, jaký má význam honba za kariérou a za různými společenskými úspěchy... K zamýšlení patřily i volné chvíle, kdy mohly vznikat básničky, povídky, kresby i figurky, které potvrzovaly to že moderní Múzy nemlčí mezi zbraněmi, ani před zbraněmi na ně namířenými, jak tomu bylo v koncentrácích nacistických i komunistických, snaží se naopak podpořit něco, co by spojovalo ty venku a ty uvnitř. Naše skautská skupina na lágru Rovnost měla výhodu v tom, že z nejasného důvodu zůstávala poměrně dlouho spolu. Jako družina sedmi skautů byla pro ostatní vězně spolehlivá a dalo se ji věřit. Takže jsme si mohli pomáhat ve všem zakázaném a udělat si takový permanentní skautský tábor s výlety do šachty na uran. Výhodou bylo i to, že jsme byli jedni z nejmladších a víc jsme vydrželi a to i proto, že se skautská výchova ukázala být pro kriminál úplně ideální. Ze Stezky se uplatnilo všelico, morseovkou se dalo dorozumět i mezi celami vězení, různé odborky zručnosti se také neztratily. Tvořilo se a vyrábělo. Suroviny byly většinou místní. Kůži daly řemeny z transmisí, hadříky balíky „pucvole“. Plech zámečnická dílny, dřeva bylo na šachtě vždycky dost, papír se nějak sehnal a barvy také. Ilegálně se dostaly do lágru i peníze. Nechat se chytit při shánění těchto věcí nebo při přechovávání civilních peněz, znamená ovšem pár týdnů v netopené korekci s poloviční stravou a to jen obden.

Dagmar Skálová - Rakša (uprostřed skautských přátel), byla odsouzena na doživotí za účast na přípravě státního převratu v roce 1949 Když už jste ale měli vhodný materiál, pak již stačila správná inspirace a pravá chvíle. Nesměla přijít ovšem v nepravý čas. Třeba v době mnohokrát opakovaných nástupů s nekonečným počítáním, nástupů za trest při odhaleném pokusu o útěk, který skončil obvykle tragicky. Jen z toho černého smolince se nedalo nic kloudného vyrobit. Ten, když nás patřičně ozářil, mizel ve vagónech směrem na východ, kde se ztrácel bez náhrady. Ty tvůrčí aktivity naší skautské družiny na Rovnosti jsou jen malou připomínkou té snesitelnější stránky krutých let, kdy se nenávist stala pro hodně lidí hlavním smyslem života a kdy bylo dost těžké být přítelem všech lidí dobré vůle, protože se nějak obtížně hledali. Tehdy nebylo těžké stát se terčem pro násilí všeho druhu a v nejhorším případě pro automat ze strážní věže. Jenže život, a to i ten skautský, šel přesto dál... K 5O. výročí zatčení skautské skupiny (17. 5. 1949 - Dagmar Skálové Rakši) vybral z materiálů výstavy v Roztokách v roce 1991 ing. Pavel Holý

7

JINDŘICHŮV HRADEC

POD JUNÁCKOU VLAJKOU

JINDŘICHŮV HRADEC pod junáckou vlajkou Na den svatého Jiří byla slavnostně otevřena výstava “Pod junáckou vlajkou”, kterou uspořádalo skautské středisko “Zlatá růže” Jindř. Hradec s pomocí okresního musea. Výstava potrvá do 20. června. Podařil se tak náš sen a to představit skauting veřejnosti od svých počátků do současnosti. Byla to práce náročná, ale vyplatila se. Největší starosti nám nadělalo shánění archiválií s prvopočátku skautského hnutí. Měli jsme veliké štěstí, protože velmi cenné a dnes vzácné dokumenty poskytl ak. sochař V. Krnínský z pozůstalosti svého dědy Jindřicha Šimánka, který byl významnou skautskou osobností a osobní přítel A. B. Svojsíka. K tomuto výročí jsme vydali almanach, pamětní nášivku a razítko.

V podloubí u nádvoří okresního muzea

Výstavní expozice Pod junáckou vlajkou

Kapela roverského kmene Wilwarin

Skauting v Jindř. Hradci začal jako první praktikovat poručík zeměbranecké posádky Regentík, který byl zřejmě inspirován přednáškou A. B. Svojsíka. Ten navštívil naše město 28. února 1914 a v sále domu Střelnice měl na toto téma přednášku. Po vypuknutí první světové války však skauting usíná. Poručík Regentík odchází na frontu. V roce 1919 se skauting probouzí díky p. učiteli Ilichovi a bratrům Hronovým, kteří byli sokolové. Vzniká početnější družina. Byla sestavena z členů učňovských besídek sokolského dorostu a žáků obchodní školy. Její profesor Milan Gantner se později postavil do čela vznikající organizace. V roce 1920 přichází Jindřich Šimánek, pokladník městské spořitelny. Jeho jméno zůstává se skautingem spjato v celé jihočeské oblasti až do roku 1937 kdy zemřel. Významný byl rok 1925, kdy na “Krajinské výstavě českomoravské vysočiny” skauti z Jindř. Hradce připravili vlastní výstavní pavilon na způsob lesní chaty. Také uspořádali skautské slavnosti, kterých se účastnilo na 400 skautů z našeho města, Prahy, Brna a blízkého okolí. Byl přítomen i náčelník A. B. Svojsík. V říjnu 1940 po okupaci Československa dochází k zákazu a rozpuštění Junáka. Z této doby se nám dochoval příkaz podepsaný K. H. Frankem, kde jsou instrukce, jak a kdy musí Junáci v Jindřichově Hradci odevzdat svůj majetek. Po válce dochází k obnovení činnosti, vzniká několik oddílů, které se podílely na obnově ČSR a pohraničí. Byly platnými účastníky pracovních táborů v Číměři, na Romavě a Přední Výtoni na Šumavě. V roce 1950 díky událostem předchozích let je JUNÁK zrušen. Oddíly se rozpadly, ale skautská činnost v malé míře pod hlavičkou různých organizací doutnala dál. Přichází rok 1968 a JUNÁK se znovu nadechuje ke svému obrození. V této době vznikají 4 chlapecké a 2 dívčí oddíly. Vůdcem střediska se stává Jindřich Havel a předsedou ORJ bratr Tomášek. Bohužel jen na krátkou dobu. Prvního září 1970 dochází ke třetímu zákazu skautské činnosti. Dlouhých 19 let musel JUNÁK být v ilegalitě, až konec roku 1989 přinesl jeho nové obnovení. A převážná část, co jsme poznali skauting roku 1968 se znovu vrhla do práce. Díky vůdcům, kteří vyšli z členské základny roku 1968 je dnešní naše středisko početně největší organizací mládeže v Jindřichově Hradci. Ve dvanácti oddílech sdružuje 308 dětí. Letos třetího prosince uplyne 10 let od znovuzahájení naší skautské činnosti. Významným oddílem jsou naši roveři a rangers z kmene Wilwarin, kteří

8

jsou našimi velkými pomocníky. Naše skautské středisko se snaží pořádat veřejně prospěšné akce, jako např. Den dětí, skautský mikulášský country bál, akce Město dětem, pomoc ochráncům přírody, Betlémské světlo a to zdaleka není vše. Přeji všem skautům a skautkám v Jindřichově Hradci, ale i v jiných místech naší republiky, aby se jim skautská činnost dařila, rozvíjelo se upřímné bratrství a svítilo nám všem sluníčko na stezku , po které všichni jdeme. Otakar Fűrst, vůdce střediska „Zlatá růže” Jindřichův Hradec

Poznámky z redakce Na vernisáži výstavy „Pod junáckou vlajkou” jsme byli přítomni, a tak vás můžeme přímo informovat. Výstava byla zahájena ve 13 hodin ředitelem okresního muzea, který přivítal skauty a skautky od nejmladších po nejstarší a to místní, z okolních měst či z daleka. Další krátké pozdravné projevy měli: vůdce skautského střediska “Zlatá růže”, starosta zdejšího městského úřadu a místostarosta Junáka br. J. Navrátil. Účast na zahájení výstavy k 85 výročí skautingu v Jindřichově Hradci byla veliká. Na travnatém nádvoří okresního muzea ozářeného odpoledním sluncem hrála country hudbu k poslechu nějaká civilní skupina, posléze se přítomní dozvěděli, že to jsou členové roverského kmene Wilwarin. V ochozu nádvoří se zdarma podávalo občerstvení, zájemci u prodejního stolku si mohli zakoupit vydaný skautský almanach, pamětní nášivku, pohlednice s pamětním razítkem a další skautský tisk. V jiném rohu nádvoří se zájemci mohli dívat na videofilmy natočené na táborech a při různých akcích jindřichohradeckých skautů a skautek. Návštěvníci si mohli prohlédnout i exponáty v odděleních okresního muzea včetně světově významného a proslulého, největšího mechanického Betléma.

Samotná výstava „Pod junáckou vlajkou“ je v jedné velké místnosti v přízemí na 23 větších panelech a v 9 vitrínách (ve dvou z nich jsou unikáty ze světového skautského Jamboree, konaného v roce 1933 v Maïarsku.), v čele místnosti je „živý obraz tábora“ - stan na podsadě a s figurínou skautíka, totem, křeslo a táborové ohniště, různá výstroj a výrobky skautů, trofeje a znaky, historické i současné skautské prapory a vlajky...

Výstava je profesionálně uspořádaná, je zajímavá i poučná a jistě se bude líbit těm , kteří ji shlédnou. Všem ji doporučujeme. Budete zde bratrsky přijati a můžete si zde zakoupit i zajímavý a pěkný skautský almanach na jehož vydání jako ostatně na celé slavnostní akci se finančně podílela jako sponzor jindřichohradecká pobočka rakouské SPARKASSE - Waldviertler Sparkasse von 1842. Owígo a Zvonda (foto - ZvD.)

JIŘÍ STRÁNSKÝ

Jiří Stránský V řadách dnešních skautů jsou dnes i dva prezidenti. Jeden z nich je prezident České republiky a ten druhý o kterém bude řeč, je prezident Českého centra Mezinárodního PEN klubu, bratr Jiří Stránský. Je přímým potomkem rytířů Stránských ze Stránky, což byl český novoštítný rod, jehož předek Kryštof, úředník frýdlantského panství obdržel před rokem 1634 erbovní list nejspíš od vévody Albrechta z Valdštejna. Tehdy na erbu rytířů Stránských ze Stránky byl na modrém štítu zlatý Gryf. Na přilbě s modro-zlatými přikrývadly vyrůstá rovněž zlatý Gryf neboli pták Noh - pohádkové zvíře objevující se především v německé heraldice. Roku 1682 byl Martinu Karlovi ze Stránky za jeho zásluhy v tureckých válkách znak polepšen a rozšířen predikát heslem “ z Greifenfelsu”. Polepšený znak rytířů Stránských ze Stránky a z Greifenfelsu má čtvrcený štít. Prvé a čtvrté pole je modré, v patě na zeleném trojvrší stojí zlatý Gryf s červenou zbrojí (zobák a drápy). Na druhém a třetím zlatém poli stojí na zeleném trojvrší stříbrný rytíř s taseným mečem. Na přilbě s modro-zlatými přikrývadly vyrůstají dva modré buvolí rohy a mezi nimi zlatý Gryf. Tatínek Jiřího, JUDr. Karel Stránský, byl známým pražským advokátem a čelným sokolským pracovníkem. Za protifašistický odboj byl vězněn v koncentračním táboře Terezín a později v Osvětimi. Maminka byla dcerou prvorepublikového ministra vnitra a předsedy vlády, Jana Malipetra. Sokolství a skauting mají Stránští v krvi, vždy bratrancem Stránského otce byl A.B. Svojsík, který ho přijmul i do svého prvního oddílu českých skautů. Jiří Stránský spolu se svým kamarádem Františkem Nepilem, později známým spisovatelem, přihlašuje se v roce 1939 jako vlče do legendárního 5. oddílu vodních skautů v Praze, vedeného Jaroslavem Novákem - Brakou. Vlče Jirka prožívá období druhé světové války jako student gymnázia, při studiu se stačí vyučit truhlářem a zámečníkem, jazykový talent mu dovolí zvládnout angličtinu, francouzštinu a němčinu. V květnové revoluci roku 1945 věren skautskému slibu, účastní se jako spojka Pražského povstání a je i svědkem “divokého odsunu” Němců v českém pohraničí. Tohle všechno zanechává hlubokou stopu v chlapcově duši o čemž svědčí zápisky v jeho deníku. V roce 1946 studuje Jirka na anglické škole ve Švýcarsku, učí se italsky, hodně čte a začíná psát román, inspirovaný osudy vlastní rodiny. Sport, zvláště lyžování, ani skautský život nezanedbává, jezdí na skautské tábory a v roce 1947 působí na světovém Jamboree Míru ve Francii jako tlumočník francouzštiny americkým skautům. Únor 1948 je pro Jiřího osudným. Nejprve je otec deportován do tábora nucených prací, potom starší bratr Jan je režimem odsouzen do vězení na 4 roky a v dubnu roku 1950, těsně před maturitou, musí gymnázium opustit i Jiří. Ani on neunikne zvůli komunistů. V lednu 1953 je zatčen pro údajnou velezradu a odsouzen na osm let do vězení. Trest si odpykává na Pankráci, ve slovenské Ilavě a později v lágrech jáchymovských uranových dolů. Po propuštění pracuje jako železář u Vodních staveb v Praze a pomalu literárně zpracovává náměty, které si přivezl z vězení. Seznámí se s Martinem Fričem a na krátký

SKAUTI S ERBY

S kauti s erby

čas je zaměstnán na Barrandově u státního filmu jako pomocný režisér. Spolupracuje při natáčení krátkometrážního filmu “Tábor Černého delfína”, kde dokonale zúročí spolu s režisérem Bočanem (také skautem) své zážitky ze skautských táborů. Minulost politického vězně mu však stále vadí a tak v roce 1965 nastupuje jako čerpadlář u benzinové pumpy v Opletalově ulici v Praze, protože je zde více na očích tehdejším mocipánům. Nezapomenou na něj ani v “normalizačním období” a tak ho v roce 1973 ve vykonstruovaném soudním procesu odsoudí znovu na tři a půl roku vězení. Na plzeňských Borech má alespoň možnost ve věznici psát. Využívá toho k napsání volného pokračování Zdivočilé země a nadepisuje ho Aukce. Teprve polistopadový čas dal nám možnost uvidět v televizi Zdivočilou zemi jako seriál, který nás pravdivě uvádí do poválečného dění v našem pohraničí, ale můžeme si ji přečíst spolu s Aukcí, která je jejím volným pokračováním. A abychom si uměli udělat obrázek, jak to opravdu a nezkresleně vypadalo v komunistických “převýchovných” lágrech, nedejme si ujít Bočanův celovečerní film Bumerang, natočený podle jedné z Jirkových povídek. Je v něm jeho celoživotní boj za spravedlnost i odpuštění. Po shlédnutí filmu se přesvědčíte, že rytíři ještě nevymřeli. Z různých pramenů vybírá, píše a kreslí br. Kája z Roudnice nad Labem

9

ÚVAHY NAD PROBLÉMY, KTERÉ OFICIÁLNĚ NEEXISTUJÍ Pod tento titulek jsme si dovolili umístit úvahy které nám zaslal bratr Lad. Rusek - Šaman. Více jej známe prostřednictvím jeho skautských grafik. Ale texty které napsal, jej odhalují i v jiném světle – a nezadají si s jeho výtvarnou prací. Zabývá se problémy, které oficiální český skauting vytěsňuje ze svého vědomí, ze zorného pole organizace aby tak vytvářel zdání, že neexistují. Ladislav Rusek je senzitivní na závan větru, který přináší nečisté příměsi do našeho Svojsíkova skautingu. Věcně poukazuje na problémy, často formuluje osobní zkušenost, snaží se pochopit „druhou stranu“, otevřeně pojmenovává to, co mnozí cítíme jako nebezpečí pro budoucnost.

Infekce luxusního „skautingu“ Tak jako jsem vyzvídal po Jamboree v Dronten v Holandsku, i po návratu našich účastníků na světovém setkání skautů a skautek na přelomu roku 1998 a 1999 v Chile jsem se snažil dovědět co nejvíc. Kladl jsem otázky, prohlížel fotografie a dovezené časopisy, tištěné ve španělštině, shlédl několik set diapozitivů s podrobným výkladem, vrtěl hlavou nad tím barvitým světem, v němž prostá skautská košile v nenápadných „lesních” barvách už je výjimkou... Udělal jsem si jistý obrázek o akci, na níž se setkalo a jistým způsobem předvedlo přes 30.000 mladých lidí z celého světa. Výsledný dojem: veliké, předimenzované, pestré show, kde různé atrakce a zábavy vytlačují původní, prostý, opravdový skauting, tak jak jsme ho poznali i žili my, starší generace, která své skautské mládí žila nedlouho po 2. světové válce... Neříkám, že takové obrovské akce, velmi nákladné jak pro jednotlivé účastníky, tak pro národní organizace, které je vyslaly, nemají žádný smysl - pro mnohé byla tato zámořská expedice na jižní polokouli a pod rovník cestovatelským zážitkem, který lze závidět. Setkání s bratry a sestrami všech barev pleti a nejrůznějších jazyků i zvyků může obohatit a poučit víc, než kopec cestopisných knih. Ale... ...ale se samotným skautingem, o který by nám všem mělo jít na prvním místě, zdá se to být už horší. Spolehlivá svědectví z několika stran líčí nekázeň a značnou uvolněnost chování i mravů u řady „delegací”, kouření ba i alkohol skautů roverského věku překvapil naše skauty, kteří - po tolika letech zákazu - jeli do světa na zkušenou s otevřenýma očima a pro opravdový skauting, ve svobodném světě nikdy nikým neomezovaný a nepronásledovaný, s dychtivě otevřenou duší! Pro některé z našich účastníků dvou posledních světových Jamboreeí to bylo rozčarování: čemu nás oni mohou naučit? Nejsme nakonec blíž podstatě skautingu my, kteří potřetí začínáme - chudí a okradení a s prořídlými řadami - znovu? A všechno nasvědčuje tomu - a překvapeně to konstatují i bohatí a suverénně se chovající „západní” bratři - že právě u nás, kde po desetiletí mohlo skautství jen skrytě, utajeně doutnat pod tuhou krustou zákazů a represí - se skautské ideály uchovaly v takřka původní čistotě a podobě, dané jim Baden-Powellem i E.T. Setonem a všemi těmi, kdo skauting úspěšně zasadili do úrodné národní půdy Střední Evropy. Snad právě ty zákazy a stíhání přispěly paradoxně k tomu, že mnozí skautští pracovníci a vychovatelé hluboce promýšleli všechny aspekty skautské výchovy, především otázky skautské etiky a metodiky, ale i všech trvalých hodnot skautingu. U nás jsme došli k praxí i překážkami podloženému a prověřenému přesvědčení, že skauting je i životní styl a program - nejen pro děti a mládež, ale pro celý život, nejen pro nevelký počet činovníků, kteří v parádních uniformách objíždějí mezinárodní meetingy, ale pro všechny. A právě ta starší a nejstarší generace našich skautů a skautek to byla, kdo vždy znovu uvedli do pohybu skautskou organizaci, která žije navzdory nesmírným ztrátám na majetku i vážným problémům, způsobeným nedostatkem několika generací vůdců a vůdkyň, které nebylo za totality možné svobodně vyškolit a zapracovat.

10

ilustr. Lad. Rusek

SLOVY V DOBRÉ VÍŘE

SLOVY V DOBRÉ VÍŘE

Všichni jsme se radovali z obnovené svobody a ihned se dali do práce na obnovování skautingu. Proto s rozpaky i obavami přijímáme zprávy o jistém zpohodlnění, rozmělnění, ba deformování skautingu tam, kde původní prostota a skromnost byla vystřídána luxusním vybavením, barnumskou reklamou a technokratickým pojetím táborového života - pokud onen kempinkový způsob pohodlného pobytu v přírodě můžeme za tábornickou praxi vůbec považovat. Změkčilost nepatří do skautingu, stejně jako tam vůbec nepatří hlučné zábavy (vždy je to zcela proti duchu a významu slova scout - zvěd: skauti se vždy pohybují přírodou nehlučně, skrytě a pokud možno bez patrných stop!), různé atrakce, podobné karnevalům, nepatří tam byznys a reklama, která se vlezlým způsobem snaží pronikat i na velká skautská setkání. Je to infekce, která by mohla nakazit a devalvovat i náš skauting, označovaný některými „západními” bratry za „skanzen” původního skautingu. Je-li toto označení znamením obdivu z jejich strany, buïme tomu rádi, je-li v tom snad kousek ironického údivu, nedbejme: my jsme na správné cestě, naše pojetí skautské výchovy je - přes všechny nynější nedostatky - správné! Hleïme si náš pravý skauting udržet a nejen to: dále ho zodpovědně zdokonalujme a střežme před nežádoucí infekcí - ve prospěch mládeže i dospělých, kteří jdou a půjdou ve směru, který jim už tolik desetiletí - ba, bezmála století! - ukazuje krásné znamení, kompasová l i l i e. Neopouštějme opravdový skauting!

Generační problém? S velikou starostí sleduji dnešní vývoj i stav skautského hnutí v naší zemi. Znepokojeni jsou i mnozí bratři a sestry ze starší generace - zde mluvím hlavně za dnešní sedmdesátníky, tedy za ty, kteří svůj skautský Slib skládali většinou hned po válce, v r. 1945. Nejdříve chci zdůraznit, že se ze všech sil bráním být nespokojen se vším. Snažím se brát v úvahu posun doby a mravů, všechny ty změny demografické, společenské i politické, které se nám nemusí vždy líbit, ale které nezměníme. Snažím se porozumět dnešní mládeži a daří se mi dost často dostat mezi ně i do hovorů s nimi - nejen při čekatelských a vůdcovských kursech a zkouškách. Mám opravdu dobrou vůli - ale... Je zde, vzniká zde, staví se zde umělá generační přehrada.. Zeï, která, podněcovaná především působením medií, televizí a časopisy, spíše narůstá. Hodně jsem přemýšlel, proč a z jakých balvanů je budována tato přehrada nikoliv nedůvěry (ta by sotva našla zdůvodnění), ale někde jen chabě skrývané nechuti mladých vůči „starým”. Je to důsledek dnešního velmi sugestivního kultu mládí, krásy, úspěšnosti (čímž se míní především úspěch finanční, méně už například úspěch vědecký, literární apod.). Všimněte si, jak všechny reklamní klipy v televizi i časopisech neustále vtírají do mladých myslí i duší představu, že „správný člověk” je jen mladý, krásný, zámožný, úspěšný, energický. Setkání s šedesáti- či sedmdesátiletými bratry a sestrami je pak zákonitě přijímáno podvědomím některého rovera či rangers jako spíš trpěné, než

žádoucí. Mladí lidé jsou často (velmi často!) ochotni přijímat od starých účinnou pomoc - dokonce ji očekávají - než radu nebo dokonce kritiku, by sebeoprávněnější... Ohlížím se na své vlastní mládí před nějakým půlstoletím: asi jsem také nerad připouštěl, že pravdu mohou mít ti „staří” - ale a přemýšlím sebe důkladněji, nevzpomínám si, že bychom tehdy přijímali spolupráci starších bratří a sester s takovým despektem, ba neúctou a často nezdvořilostí, jak si na to lze stěžovat dnes. Ano, v mnoha ohledech se tedy mravní úroveň snížila, nechci z toho vinit přímo ty dnešní mladé, vím, že vinno je především celkové klima doby, která nadměrně a leckde i záměrně odbourala a odbourává etické mantinely. Ale trvale se uklidňovat tímto zjištěním a frází, že „je to daň za demokracii a liberalizaci”, že „jinde je to ještě horší”, atd.,- však to znáte, čím se zpravidla argumentuje - to není trvale možné a ve skautingu už vůbec ne! Měli bychom si pevně říci: jsou určité normy, z nichž nelze slevovat ani v životě, ani ve skautingu.. Bývám svědkem - např. v našem Skautském domově při nějaké akci, kdy je plná chodba mladých lidí (skautů a roverů), že starší bratr či sestra procházejí do zasedací místnosti, aniž by je kdokoliv pozdravil, by jen letmým „Nazdar”... Odvažuji se občas připomenout pravidlo, že „skaut je zdvořilý”, ale ač tak činím mírně, cítívám nesouhlas a nevoli: co to po nás chtějí ?! My jsme tady ve svém, hleïte si svého... Toto není generační problém, to je jednoduše mravní problém. Je to debakl všeho našeho skautského snažení - těch příkladů bych zde mohl uvést mnoho! — Stojím v pozoru a přihlížím činovnickému slibu nových vůdců. Všech si vážím, že jsou ochotni dávat svůj čas i energii vedení oddílů, i když vím, že část z nich dříve či později to vzdá a opustí nádhernou i čestnou skautskou službu. Když jeden z těch obětavých mladých mužů - jako jeden z mála - vysloví na závěr slibové formule onen dobrovolný dovětek „K tomu mi pomáhej Bůh”, zahlédnu na některých mladých tvářích trochu pobavený, trochu ironický úsměv. Snad znamená: hle, zase je-

den „kostelník”, zase nějaký zbývající „tmář”... Inu, čtyřicet let vymývání mozků a všech těch „pokrokových” školení vykonalo v rodinách a následně v této mládeži své, ještě že zbytek tolerance v našich řadách nedovolí hlasitý výsměch či hlasitý odsudek. Ano, je veden dennodenní zápas o srdce a duše mladých lidí. Generační problém se může stát problémem rozdílných kritérií mravních, rozdílných životních cílů i hodnot. Stává se mi, že napíši-li o tom nějakou úvahu - třeba o nebezpečí drog a promiskuity mladých, o chybném chápání životních hodnot, o zcela pokřiveném pseudovlastenectví, které propukává po nahodilém sportovním úspěchu „našeho” mužstva, ale nechce nic slyšet o skutečné práci pro národ, pro vlast (jak směšné slovo...!), bývám kritizován: Šaman nerozumí mladým! Jeho „moralizování” leží nám, mladým, v žaludku... Naštěstí tak nemyslí, necítí a nejednají všichni. Doufám dokonce, že je to menší část dnešních mladých - ale existují uvnitř skautských oddílů, uvnitř roverských kmenů, kontaminují svými pokleslými názory mnohé další a přičiňují se - ano, právě oni! - o celkově sníženou úroveň skautingu u nás. O mravní úroveň - ale ta musí stát, na tom budu vždy trvat, na prvním místě našeho výchovného úsilí! Zde dnes nepodám recept, jak tyto problémy řešit. Zcela je vyřešit asi nelze, smiřovat se s klesající úrovní našeho hnutí také ne. Snad by měl každý z nás, aktivních „starých” skautů a skautek, povědět k tomu své slovo - bez příkras popsat místní situaci a bez malomyslné rezignace přispět radou k žádoucí nápravě. Metodických a praktických příruček, jak postavit táborovou kuchyň, jak odlévat stopy, jak vázat uzly, apod. máme už velké množství. Je čas zamýšlet se, promluvit či napsat něco i k hrozivým problémům a stínům, které se nově objevují v našich řadách - odshora až po oddíly a družiny, je čas konečně brát svatojiřský boj s drakem Zla ne jako obrázek do klubovny, ale jako vzor i příkaz. br. Lad. Rusek - Šaman

SKAUTI S ERBY JEŠTĚ JEDNOU JAROSLAV FOGLAR

POODKRYTÉ TAJEMSTVÍ Spisovatel Jaroslav Foglar měl šlechtické předky Bylo to někdy na počátku osmdesátých let, když jsem při svém pátrání po erbech šlechtických rodů narazil v 2. dílu Sedláčkovy Českomoravské heraldiky na heslo „Foglar ze Studené Vody”. Poznamenal jsem si doprovodný údaj, že jde o příjmení slezského rodu a že Jan Mikuláš Foglar byl povýšen 5. února 1726 do panského stavu a nadán erbem. Připojen byl i popis erbu: štít, na jehož spodu je černé pole, ostatek rozdělen křížem na čtyři pole - 1. a 4. červené, 2. a 3. bílé. Nad tím panská koruna. Otevřená helmice s korunou a přikrývadly černými a bílými a bílými červenými, nad tím tři pera pštrosová bílé, černé, červené. Podle tohoto popisu jsem znak nakreslil a poslal Jestřábovi s dotazem, zda má s tímto rodem snad něco společného. Brzy přišla odpověï a překvapivé sdělení: „Znak Foglarů vidím na Tvé kresbě vlastně poprvé, i když o jeho existenci naše rodina už dávno věděla. Můj otec měl erb na fotografii, ale půjčil ji svému bratrovi do tehdejšího Slezského Pruska a fotka se odtamtud už nevrátila.“ Později, když jsem se při setkání s Jestřábem snažil získat více údajů, mi prozradil, že za protektorátu potřeboval nějaké rodinné doklady o svém původu pro tehdejší okupační úřady, a tak se při zjišování a dotazování dostal až do Polska. Odtud mu prý poslali fotokopie listin a snad i matriční výpisy týkající se předků rodin odkudsi ze zámku „Chudowa” a zase „Prussisch Schlesien”. Na výpisech byli titulováni jako baroni, jinde zase Grafin... Mezi doklady byl i úmrtní list na jméno Jaroslaus Foglar. Datovány byly vesměs v 18. století. Existují ještě tyto doklady? Určitě ano. Při stěhování za starého bytu Jestřáb v rychlosti své písemnosti naskládal, jak mi prozradil, asi do dvaceti ohromných krabic od banánů a tam by i tyto dávné písemnosti měly být. Až bude někdo Foglarovu pozůstalost třídit a zkoumat, snad je objeví a my se dozvíme další zajímavosti, které Jestřáb tajil. Je na místě otázka, proč se o původu svých předků Jar. Foglar nezmiňuje ve svých životopisných vzpomínkách v knize „Život v poklusu”? V dopise z roku 1983 mi napsal: „Nevím, jakou minulost ten náš dávný rod měl, nic o tom vlastně nevím. Je možné, že bych se dověděl třeba i něco nedobrého. No, kdyby to nezávadné bylo jistě bych snad v životopisu o tom něco napsal. Je ale dlužno uvážit, zda by to někoho spíše nepopudilo...“

A v tom vidím hlavní důvod. Jestřáb byl příliš skromný a obával se, že by se toto zveřejnění mohlo stát „vodou na mlýn“ jeho odpůrců. A proto erb i pátrání uložil „ad akta“. Teï, když už Jestřáb není mezi námi, jsem se rozhodl toto jeho „tajemství“ prozradit. Foglarovi příznivci mi dají za pravdu, že Jestřáb byl nositelem všech rytířských ctností, a tak skutečný šlechtický původ jeho výraznou osobnost jen dokresluje. br. Václav Kotěšovec - Chiren z Kraslic

11

lity a u t y ak KRAŤASY e - olemik c a p rm info viska vy no zprá y - sta h úva

Trocha vzpomínání Výstava o skautingu v Jindřichově Hradci a zmínka o mém otci, který byl od svého dětství nadšeným skautem a posléze oblastním vedoucím skautské organizace v Jindřichově Hradci vedla mého dávného přítele Zv. Dragouna k tomu, že mne vyzval k napsání této vzpomínky na mého otce, plk. Františka Exnara. Až při psaní těchto řádků jsem si uvědomil, jak je mi těžké psát o tátovi, který zemřel již před téměř padesáti lety, v divném roce l950, kdy jemu bylo 47 a mně tehdy 11 let. Přes mnohá léta uplynulá, snad ještě i dnes , může být pro současného čtenáře dobrou inspirací připomínka na to, jak skautská myšlenka ovlivnila a utvářela životní styl a názor. Táta se narodil v Jičíně v r. 1903. Dědeček byl řídicím učitelem a brzo zemřel. Rodina jistě měla sociální těžkosti. Po absolvování gymnázia následovala proto Vojenská akademie v Hranicích a po ní posádky ve Vimperku, Trebišově až konečně skvělé město Jindřichův Hradec, kde táta působil od r.1933 až do r. 1949, kde se také oženil a kde jsem se i já v roce 1939 narodil a v r. 1945 se stal skautem. První fotografie z tátova skautského života mám z výletů jičínských skautů v r. 1919 a z táborů v r. 1921. Táta měl v sobě silně zakódovaný vztah k přírodě, poctivé kamarádství a vztah k slabším. Živě si pamatuji na náš prostý život na chatičce „U starého ondatráka“ postavené již ve dvacátých letech u tehdy ještě nedotčeného Ratmírovského rybníka. Jak krásně tam bylo po pěší tůře z Hradce romantickým Jindřišským údolím, bez elektřiny, televize, s vařením na ohništi a při setkání s přáteli, kteří nás tehdy obklopovali. Bylo mezi nimi hodně skautů. Táta byl společenský a sportovní typ. Jistě ne náhodou se stal již před válkou oblastním skautským vůdcem. Hluboce jsem se ponořil do neuspořádaného archivu a nalezl doklady z válečných časů. Zákaz činnosti Junáka a likvidace, nařízené panem říšským protektorem. Události těch časů, Mnichov a vše co po něm následovalo, včetně krutých perzekucí, které postihly naší rodinu, přivedlo tátu k aktivní odbojové činnosti (poz. red. Jeho bratr se svou manželkou byli v r. 1942 v Táboře popraveni zastřelením, jejich děti si vzala na vychování rodina Exnarova v Jindř. Hradci.) ,stal se velitelem jindřichohradeckého partyzánského oddílu Jan Žižka. Zůstala nám na tu dobu památka v podobě krabice plné vyznamenání, které táta za svoji činnost po válce obdržel. Mezi nimi i skautský válečný kříž . Po válce nastaly nové povinnosti. Táta byl členem prvního poválečného Národního výboru v Jindřichově Hradci, následoval návrat do armády, obnova skautské organizace a v roce 1949 převelení na Ministerstvo národní obrany do Prahy. Na vrcholu své kariéry táta, sportovec a skaut, v únoru 1950 náhle zemřel. V té době se “kácel les a létaly třísky”. Od základu se změnil život naší rodiny. Tátu jeho dětství, zkušenost Mnichova a války formovaly k levicovým názorům. Sám si kladu otázky jak by táta prožíval to co vrcholilo po roce 1950, jak jeho by se dotkly události, kterých se nedožil, jaké důsledky by mělo jeho přímé jednání.... Odpovědět jsem si musel sám. V Jandově chatě v Dejvicích jsem zažil zrušení skautské organizace JUNÁK. Ratmírovská chata se musela prodat. Zbyly vzpomínky a vědomí jak silně dovede - zejména v dětství ovlivnit skautská idea způsob myšlení a životní styl. Krásně již kdysi pravil sám Emmanuel Kant: „jen dvě věci jsou v životě nejdůležitější a to - jasné nebe nad hlavou a Boží zákon ve mně”.

12

Vzpomínám na skautské tábory jindřichohradecké druhé smečky vlčat, bratra Eismanna a kamarády na které mi spolu s těmito vzpomínkami zbylo pár fotografií z táborů v Jindřiši, Číměři, Ratmírově a v Sedle. Závěrem sluší se alespoň jedno, věkem prověřené, naučení z té staré skautské písně : “...kdo se sluncem nemá styku, v stáří hledá apatyku, hej hola, hola holala, francovkou tře kolena.....” Zatím netřu ! Ing. Petr Exnar

Hledat minulost je hledat sama sebe Historická komise při Ústřední radě Junáka zpracovává osudy skautů a skautek - vlastenců, kteří za druhé světové války byli či zahynuli v koncentračních táborech, partyzánů, zahraničních vojáků, letců a parašutistů. Nesmíme zapomenout ani na naše bratry Židy. Napsal nám to do redakce br. Zdeněk Kovářík, člen Historické komise Junáka, (Na vyhlídce 43, 373 16 Dobrá Voda u Českých Budějovic, tel. 038/7200147 ) a prosí čtenáře ČINu (skauty, rovery a oldskauty) o informace týkající se čs. skautů a skautek - Židů. Prověřte proto staré oddílové kroniky, almanachy, časopisy, různé knihy, městské archivy, zaznamenejte vzpomínky pamětníků a kontaktujte s každou sebemenší stopou uvedeného bratra Kováříka - Zajíce. Smutné a ostudné události v historii českého národa (holocaust) se také citelně dotkly i skautského bratrství v Junáku v letech 1939-1940 a proto se toto období v historii Junáka dosud přecházelo mlčením. Po dlouhých letech, od té doby uplynulých, se těžko hledají o jednotlivých osobách informace a je proto naší povinností pomoci a snažit se pravdivě zaplnit tato „bílá” místa v naší skautské historii. -red-

Ivančena 1999 Sobota 24. dubna1999.Ve Valašském Meziříčí se to na nádraží kolem sedmé hodiny docela slušně rojilo skautskou mládeží - nejprve domácí, pak i těmi, kdo přijeli od Vsetína, Hranic na Moravě a Rožnova. Cestou vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí přibývali další účastníci výstupu na Ivančenu. V pátek dlouho a dost silně pršelo, ale v sobotu bylo docela příjemně, i když mlhavo. Nedalo se moc dobře předpovídat, jak se to „vyvrbí“. Ve Frýdlantu od vlaku po modré turistické značce směr Lysá hora odcházela nějaká ta stovka skautů a trampů, ale vždy nejvíc účastníků přijíždí od Ostravy. Majitelé aut a ti, kdo použili autobusu z místa bydliště či linkového zpravidla jedou k „Bezručovi“ a odtud po jiné trase k mohyle. Teprve když jsem byl nedaleko Malenovic, mlha se vytratila, bylo vidět pochodující oddíly a družiny a věž kostelíka na vršku nad vsí. Upoutal mě plakát na telefonní budce se zeleným nápisem: IVANČENA 99 V sobotu 24. dubna 1999 v 9 hod. bude sloužena v kostelíku na Borové skautská mše svatá, celebrovaná ostravským biskupem Lobkowiczem. Věřící bratry a kamarády srdečně zveme. Pohled na hodinky - skoro 3/4 na deset. Stojí to za to plahočit se chodníkem nahoru ke kostelu? Stálo. Přestože když jsem ve svých 68 letech zdolával poslední schody k hlavnímu vchodu, otevřely se dveře a začali vycházet ven první účastníci už ukončené mše. Za chvíli vyšel i br. biskup v doprovodu jednoho člena Slezské družiny Svojsíkova oddílu. Samozřejmě jsem vešel dovnitř, abych se aspoň podíval na interiér. To se mi podařilo poprvé! Jindy bývá zavřeno. Moc času na rozjímání nebylo, kostelník s paní zhášeli svíčky, začali luxovat koberec před oltářem. Dost mě mrzelo, že jsem šel z nádraží pomalu, ale kdo to mohl vědět ? Víc mě ovšem mrzelo, že se mše zúčastnilo, jen pár desítek účastníků. Příště by měl viset plakát i na vlakovém nádraží a mše by mohla začít o něco později kvůli příjezdu vlaků. Jenže jak to pak stihnout s těmi menšími či naopak se staršími, ale ještě „chodiči“, na 12 hodinu k mohyle? Plakát byl také na autobusové zastávce u nádraží, ale 95 procent lidí jde pěšky po modré turistické značce a o autobus ani nezavadí...

Lad. Rusek - Šaman

KRAŤASY

KRAŤASY

KRAŤASY

Expedice SAREKS Blansko bylo místem prvního setkání převážné většiny roverů a rangers i oldskautů přihlášených na výpravu za polární kruh ve Švédsku a Norsku. Po bohoslužbě se všichni sešli na faře a začal pestrý program, jehož cílem se zdálo být odbourání veškerých “růžových” představ o chystané akci. Již přípitek švédskými kapkami leccos napověděl o těžkém životě seveřanů a nehostinnosti kraje, ostatní doplnil br. Šagi v obecném povídání o zemi, kde zítra bude pro nás znamenat :”zase jsem přežil jednu noc”. Do tohoto rámce zapadla i přednáška br. Skukůma - Orka o psychické odolnosti účastníků, o tom, jak se už teï učit s chutí sníst každou šlichtu, nastavovanou drcenými lišejníky, o ponorkové nemoci apod. Technicko-taktická data Švédska nám předložila Míša spolu se dvěma typickými vzorky tamní fauny - sobem a medvědem (plyšovými). Přednáškovou smrš přerušila večeře - samozřejmě švédský stůl při poslechu švédské hudební skupiny ABBA. Pak noční pochod na Nový hrad, který byl dobit českou zradou a (jak jinak než) švédským vojskem. Obyvatelé hradu nás zde nechali přespat a ráno nás prokřehlé provedli hradem. Sobotní program byl velmi kvalitní - v Olešné na nás čekal prof. RNDr. Kolejka CSc., nejen geograf, ale i nadšený a zkušený cestovatel a výborný vypravěč. Promítl diapozitivy ze svých třech návštěv severských zemí. Jeho snímky zářily čerstvým červencovým sněhem, mokvaly nekonečnými mokřinami a jezery, nad nimiž se rojila oblaka žravých muchniček, byly zde ale i krásné stavby, krásní lidé, kouzelná a divoká země. Snad proto po tomto prvním kole expedice nikdo z přihlášených neodstoupil... br. Wabi (převzato ze Zprávy duchovní rady brněnské diecéze)

Co se událo v Kobylím Dole? „Označil jsem Ti zajímavou zprávu ve Skautském almanachu, který vydalo středisko Junáka ve Světlé nad Sázavou. Jedná se o dvě události. Ta první je ze začátku roku 1945 a ta druhá se stala podle vzpomínky sestry A. Boudníkové - Bradačové o rok později“ řekl mi Pedro v redakci a strčil do ruky Skautský almanach z roku 1994. Začalo pátrání, kde je vůbec ten Kobylí Dol s pomníkem nějakého partyzána Pulce, kdo to byl, kdo jej zastřelil, co se zde vlastně stalo koncem ledna 1945 ? Hledání v dnešních mapách bylo zbytečné až do doby, kdy jsem použil starou vojenskou speciálku z roku 1938 a zjistil, že toto místo leží v zatopené části vodního díla Želivka, nedaleko obce Zahrádky. Začal jsem studovat tedy „partyzánskou literaturu faktu” a ve jmenném rejstříku hledal jméno Pulec. Úspěch se brzy dostavil a s ním se dala zrekonstruovat událost z válečné doby před několika desítkami let. Karel Pulec byl mladý člověk, nadšený sportovec a hlavně velký vlastenec, poručík československé armády. Byl lesním adjunktem v myslivně Zahájí u obce Hněvkovice. Se svými kamarády již rok před atentátem na Heydricha budoval v lesích na Českomoravské vysočině bunkry ve kterých potom ukrýval uprchlé sovětské i anglické válečné zajatce i naše lidi, kteří uprchli před zatčením gestapem do lesů. Opatřoval jim zbraně, munici, jídlo. V listopadu 1944 pomohl i vyčerpanému a zbědovanému zbytku parašutistickému výsadku „Jan Kozina”, který byl omylem vysazen jinde, obklíčen a skoro rozbit. Pouze pěti lidem výsadku se podařilo probít z obklíčení a přesunout se až na Českomoravskou vysočinu. Karel Pulec jim poskytl všemožnou pomoc, potraviny i ošacení. Chtěl se k nim přidat, když po nějaké době pokračoval zbytek výsadku dál za svým cílem. Bylo mu ale řečeno, aby zůstal doma a vytvořil vlastní partyzánskou skupinu. Domluvili se na heslu pro vzájemné spojení a spolupráci. Zatím táborské gestapo u obce Hříběcí u Horní Cerekve vybudovalo „partyzánský bunkr“, kam gestapáci a konfidenti lákali skutečné odbojové pracovníky, buï aby je vtáhli do „volavčí sítě”, která měla sloužit proti partyzánům, anebo je likvidovali. Na provokatérskou sí se bohužel napojil Karel Pulec, který organizoval přípravy na přechod k partyzánskému boji na Ledečsku. Gestapo na jeho skupinu nasadilo konfidenta Bohuslava Buštu. Ten prozradil, že 27. ledna 1945 se bude konat v Kobylím Dole u Tomkova mlýna, nedaleko Zahrádky partyzánská schůzka. Místo bylo obklíčeno. Na schůzku přišlo pět partyzánů, ale odmítli se vzdát. Při střetu byli dva partyzáni (Bohumil Klucha a Josef Pipek) z brigády Jana Koziny zastřeleni. Karel Pulec přes své střelné zranění unikl až k řece Želivce, tam zničil veškeré písemnosti, které měl u sebe a sám se zastřelil pistolí. Jeden účastník ilegální partyzánské schůzky byl zatčen. Jen jedinému partyzánovi se podařilo utéci... Začátkem května 1946 konala se v Kobylím Dole pietní slavnost a odhaloval se Karlu Pulcovi pomník. Zde se při slavnosti stala druhá smutná událost o které se nikde nepíše a na kterou ve Skautském almanachu vzpomíná sestra oldskautka takto: „Oddíly starších skautů se zúčastnily oslav v Kobylím dole u Ledče, kde za války byl zastřelen partyzán Pulec. Z našeho oddílu byly zde sestry Uhlířová, Tůmová a Boudníková. To, co následovalo při oslavě, byla katastrofa. Stály jsme asi 5 kroků proti oddílu partyzánů, kteří stříleli na počest zabitého druha, nedodrželi bezpečnost a přestřelili hlavní elektrické vedení. Tyto dráty pod proudem spadly na lidi a výsledek byl 13 mrtvých, mezi nimi i skautka z Prahy. Byl to tak hrůzný výlet. Naši rodiče již všichni čekali na zastávce vlaku a strachy trnuli zda nejsme mezi mrtvými. Lidskou neopatrností přišlo o život tolik lidí.” (Pokud tuto vzpomínku může někdo doložit jakýmkoli písemným či fotografickým dokumentem, zašlete jej prosím naší redakci.) Dnes místo neštěstí leží zatopeno řekou Želivkou a pomníček partyzánů se jmény Karla Pulce, Josefa Pipka a Bohumila Klucha byl přemístěn na náves obce Kožlí u Ledče nad Sázavou. Budete-li někdy putovat zdejší nádhernou krajinou, v tichosti se zastavte u pomníčku, který nám připomíná, že naše dnešní svoboda a volnost byla kdysi vykoupena i životy těchto mladých vlastenců. -Owígo-

KRAŤASY

Z kostela zamířil jsem zpět k blízké občerstvovací stanici, místnímu hostinci. Na parkovišti jako obvykle stánky s ledačím k zakoupení : literatura, tábornické potřeby, barevné šňůry, atd. Jedním z prodejců byl vydavatel časopisu TRAMP, , taky bratr a kamarád Zd. Vašíček - Ďáblík, člen Slezské družiny Oddílu Velena Fanderlika Domluvil jsem si s ním kafe, až trochu opadne zájem kupujících. Po čtvrthodince odcházíme „na to kafe“, s námi br. arch. Bedřich Golombek - Fredy z Ostravy. Známe se z Ivančeny, ze Skurečeny, doma mám jeho dvě knížky, které vydal jako soukromý tisk vlastním nákladem: „Tábor na Staré řece“(1996) a „Hadinka - tábor Dvojky“ (1997). Je v nich kus historie jeho oddílu. Překvapil nás svou novou knížkou o Ivančeně! Ďáblík vyprávěl o svých cestách v poslední době (USA, Kanada, Aljaška, Jižní Amerika - Světové Jamboree v Chile...) V Malenovicích jsem se setkal i s dalšími starými známými, br. Dušanem Odehnalem - Samem a manžely Foltýnovými - všichni z Kvasic, s br. Jar. Dědkem - Kimem z Vyškova a dalšími. Na nádraží ve Frýdlantě opět pěšky, odjezd ve 14,13 hodin. Je slunečno, teplo, celkem dobrá nálada, jenže u mohyly jsem nebyl.... Večer volám br. Vlast. Beňačkovi - Benovi z Valašského Meziříčí a získávám další informaci. „Nahoře to bylo prima, před polednem se vyjasnilo. O poledni jako obvykle pietní akt u mohyly. Mluvil někdo, asi z Prahy, jméno neznám, ale promluvil i biskup Lobkowicz. Účastníků asi 1500 nejvíc za posledních několik let.” V pondělí ráno volám ještě do Havířova, br. Boř. Holubovi - Hobovi, rádci Slezské družiny Svojsíkova oddílu, ke které taky patřím. „Účast? Asi 500 (!).“ Ptám se, zda to bylo nejvíc za několik posledních let a dostávám odpověï, že určitě! - A jen 500?, jiný říkal... „No tak ono se to těžko odhaduje, nikdy nejsou všichni pohromadě.“ Dostávám další informace: Trochu(?) zmatky. Nikdo dohromady nevěděl, že „to“ začalo, řečníka nebylo slyšet (byl jím předseda Ostravské rady Junáka - Hobo si nemohl vzpomenout na jméno). A zpívala se i slovenská hymna - to vždy. Přítomno bylo i pět německých skautů... br. Jiří Krumpholz - Jack

13

KRAŤASY

KRAŤASY Ad 4. „Nemáme dostatečnou vnitřní kázeň, máme špatnou kulturu jednání“ Měli-li tito čtyři protagonisté oné ufňukané depeše na mysli jednání ÚRJ vůči Svojsíkovu nebo Fanderlikovu oddílu, pak opravdu tato jednání postrádala veškerou kulturu lidských skupin mezi sebou. Nemyslím si však, že právě tohle je zvláště trápí. Krátce a dobře, je třeba především vychovat sebe a sloužit mládeži, sloužit myšlenkám Baden - Powella, E. T. Setona a našeho A.B. Svojsíka. Jeden byl Walešan, druhý Skot a třetí s žejdlíčkem keltské krve postavili dílo směřující k bratrskému soužití lidí různých národností, ras a náboženství. A to je velký a stálý úkol, který nepřestal platit. Jsou však chvíle a doby, kdy platí dvojnásob. Žijeme v takové době. Je třeba sloužit mládeži výchovnou prací a ne pokládat mládež za schody k osobní kariéře.

Mirko Vosátka - Grizzly, nositel nejvyšších skautských vyznamenání, skautský spisovatel, celoživotní skautský činovník, žijící legenda českého skautingu — se rozhodl že...

Nemohu již být členem zkorumpovaného a diskreditujícího se JUNÁKA, jehož praxe se od skutečného skautingu stále více odklání. Poslal jsem přihlášku do Svazu skautů a skautek České republiky, jehož stanovy byly schváleny Ministerstvem vnitra po čj AVS/ 1 - 3130/497 ze dne 19. března 1990. Ústředí Svazu skautů a skautek ČR je v Pařížské ulici 19 v Praze 1. Ode dneška nosím na svém skautském kroji jen slibový odznak, odznak skautského vůdce z roku 1934, šátek lesoškoláka a odznak instruktora z roku 1938 a odznak Lvího skauta z roku 1933. Nebudu nosit to co jsem dostal po roce 1938 to jest: Junácký kříž, Junáckou medaili díků, Řád stříbrného vlka, Řád stříbrného bobra, Řád skautské lilie v trojlístku, Oldskautskou syringu, Řád junácké lilie, odznak čestného kapitána hlavního kapitanátu vodních skautů a další. Netoužím po funkcích a zůstanu prostým oldskautem připraveným kdykoliv a komukoliv v dobré skautské práci pomoci, jelikož moje životní krédo je: Jednou skautem, na celý život skautem. Nebylo to lehké rozhodnutí. Ve skautingu a pro skauting pracuji sedmdesátdevět let. Složil jsem však slib na prapor Svojsíkovských skautů a nejsem zvyklý zrazovat slib a utíkat od praporu. Sloužil jsem a pokud budou síly stačit budu skautské mládeži SLOUŽIT tak jak je to ve slibu skautských činovníků. Mirko Vosátka - Grizzly

Ještě „Několik vět“ Měl jsem možnost pročíst si společnou práci sestry a bratrů Rocmanové, Zajíce, Řeháka a Růžičky. Jejich práce, nebo spis, či co to je, kritizuje současnou činnost Ústřední rady Junáka. Tomu se lze jen podivit nebo právě tito kritici patří k členům ÚRJ. Nebo to máme chápat jako snahu uniknout ze šlamastiky do které se svým jednáním dostali? Budu komentovat témata nad kterými tito filosofové z ÚRJ přemýšlí. Ad 1. s tématem: „Chybí prý konkrétní sjednocující vize (pro dobrou práci ÚRJ)“ Doporučil bych jim, aby si přečetli předmluvu k „Základům junáctví“ od nějakého A. B. Svojsíka. Snad jim bude alespoň jméno autora povědomé, když už neznají motto jeho knihy o českém skautingu. Pro upřesnění, zní takto: „Zdravá, ušlechtilá a snaživá mládež je nejdůležitější problém českého národa.“ Uvedené motto našeho zakladatele je čtyřem mudrlantům z ÚRJ patrně malou sjednocovací vizí. Ad 2. „Chybí pocit úspěchu“ Není divu, když svazáci a pionýři ve skautských košilích se ženou za vidinou něčeho co ani žádný úspěch mít nemůže. O ochotě naslouchat hlasu „skautského lidu“ či názorům od „spoda“ nemůže být u nich ani řeči. Ad 3. „ÚRJ nemá priority své činnosti, nemá plán práce“ A co prosím dělala ÚRJ za ta léta co existuje? Bývalá Náčelnictva Svazu skautů a skautek RČS věděla přesně co dělat, měla také dobrý plán práce, který se dědil z jednoho volebního období na další. Nejspíše tyto rozdíly, mezi bývalými skautskými vrcholnými orgány a dnešní ÚRJ, pramení z jiného pojetí skautingu. V čele dřívějších Náčelnictev byli skuteční skauti, oddaní skautské myšlence a ne houf svazáků, kteří v devadesátém roce přešíbovali na „demokratickou“ kolej.

14

Svaz skautů a skautek České republiky sděluje, že vydal nové znění stanov, jejichž změna byla vzata na vědomí ministerstvem vnitra České republiky dne 5. března 1999 pod č.j. VSP /1-1397/90-R. Zájemci o tyto stanovy si je mohou písemně vyžádat zasláním ofrankované obálky formátu A5 se zpáteční adresou a zasláním částky Kč 10.- za výtisk. Vzhledem k tomu, že se v poslední době velmi výrazně zvýšil počet členských přihlášek, upozorňuje SSSČR, že přijímá přihlášky pouze ucelených jednotek (oddílů mladších členů - skautů nebo skautek, klanů RS nebo klubů OS o minimálním počtu 8 členů nebo členek). Jednotliví zájemci o členství se musí přihlásit u některé nejbližší jednotky s dotazem, zda by je jednotka přijala za členy nebo založit novou jednotku což při min. počtu 8 členů nemůže býti problém. Oddíly skautů nebo skautek jsou zásadně nekoedukované, Jednotky dospělých členů (roverů nad 18 a do 26 let a OS) společné. Veškeré podrobnosti, týkající se členství, jsou obsaženy ve stanovách a každý nově se hlásící člen (členka) nebo rodiče dítěte musí v přihlášce svým podpisem potvrdit, že se seznámil se stanovami Svazu, že s nimi souhlasí a že je bude dodržovat.

KRAŤASY

Soudíme, že žádný z hlavních konstruktérů České rady dětí a mládeže - za Junáka to byl Jiří Zajíc, Jiří Navrátil a Josef Výprachtický - netušili co svým krokem způsobí. Hlasy nespokojených skautů a skautek s účastí Junáka v ČRDM byly z počátku ojedinělé a málo výrazné. Všechno nasvědčovalo tomu, že „Davidové Coperfieldové“ z Ústřední rady situaci jako obvykle zvládnou. Opak se však ukazuje být pravdou. Kampaň na podporu ČRDM, kterou rozpoutali ve Skautingu (když si na pomoc vzali nejméně vhodnou osobu - pionýrského bosse pana Bělohlávka) členskou základnu Junáka přímo vyburcovala ze stavu v kterém se už deset let nachází - „nic se nedá dělat, nás se to netýká, a se v Praze hádají, jen když chodí dotace“. Hlasy protestující proti činnosti Ústřední rady Junáka už nejsou ojedinělými výkřiky. Stanoviska a prohlášení proti členství Junáka v ČRDM podepisují celé okresní rady, střediskové rady, oddíly. Důkazy o tom by mohla podat (kdyby mohla) redakce Skautingu a kdyby chtěla Ústřední rada Junáka. Kromě těchto dvou institucí - tedy ÚRJ a časopisu Skauting jsou tato Stanoviska a Prohlášení adresovaná také nám - ČINu. No, a my můžeme a chceme. Předkládáme vám dnes dopis ORJ Děčín, s mimořádně přesně formulovanými otázkami a osobní rozhodnutí bratra Karla Lešanovského, místopředsedy historické komise ÚRJ, které se nám svou jednoduchostí avšak přesnou logikou jeví jako recept k následování. Pro příští číslo připravujeme specielní článek o střechových organizacích jichž byl Junák po roce 1990 členem. (red.) Ústřední radě Junáka Praha Vážené sestry a bratři, Okresní rada Junáka Děčín projednala na svém zasedání dne 16. ledna 1999 dosud známé informace o České radě dětí a mládeže a konstatovala, že řada okolností vzniku a účasti Junáka v této radě nejsou jí ani mnohým členům v našem okresu jasné. Zaujala tedy toto stanovisko a žádá Ústřední radu Junáka o odpověï na tyto otázky: 1) Proč nebyla v předsněmovních materiálech předložena záležitost členství v ČRDM k předsněmovní diskusi, tak aby okresní sněmy mohly zaujímat svá odpovědná stanoviska, která měla být součástí jejich usnesení i mandátů svých delegátů. Šlo tedy o jakési utajení z obav o možný negativní výsledek? Pak bychom to byli nuceni považovat za podvod vůči skautskému hnutí v ČR. 2) Proč v těchto materiálech rovněž nebylo ani zmínky o tom, že se chystá ukončení účasti Junáka v Seskupení dětských a mládežnických organizací? Delegáti IX. sněmu se na tyto záležitosti nemohli nijak připravit. 3) Podle našeho názoru usnesení č. 14 IX. sněmu bylo pouze pověření k jednání o něčem. Nikoliv souhlasem k založení a vstupu do ČRDM. Můžete nám tento názor vyvrátit? 4) Místostarosta bratr Navrátil podepsal za Junáka dne 8. června 1998 jakousi zakládací listinu nazvanou „Žádost o registraci stanov ČRDM“. Podle našeho názoru bratr Navrátil neměl takovýto závažný krok udělat bez předběžného projednání a souhlasu ÚRJ. Pokud víme, nová ÚRJ se sešla až ve dnech 12 - 14, června 1998. Ani tohoto zasedání se bratr Navrátil pro svoji dovolenou nezúčastnil. Můžete nám sdělit, kdo pověřil bratra Navrátila k podpisu oné zakládací listiny z 8. června 1998? 5) Říká se, že ustavení ČRDM si přálo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Můžete nám sdělit jméno pracovníka, který tento požadavek vznesl a bylo-li to vůbec na popud tohoto ministerstva? Ne-li, tak na čí? 6) Ve svém jednomyslném usnesení č. IV/9 konstatujete, že účast Junáka v ČRDM je v jeho zájmu. Můžete nám a našim členům vyjmenovat čím podle Vás může ČRDM prospět skautskému hnutí v ČR a jaké nepříznivé následky by měla neúčast v tomto nadsdružení? A co bude podle Vás naše účast v něm stát? 7) Předpokládáme, že znáte zkušenosti Junáka se střechovými organizacemi, do kterých jsme byli v minulosti donucováni. Považujete za prozřetelné souhlasit s tím, že zejména z prostředků Junáka bude placen výkonný tajemník ČRDM, kterým se stal pan Bělohlávek, předseda Pionýra, organizace, která je plnoprávným dědicem komunistické PO SSM, jejíž majetek vznikl m.j. z toho, co nám bylo v minulosti proti vůli členů Junáka ukradeno? Proč je věnováno stále více a více prostoru

SAN 99

KRAŤASY

Opět o České radě dětí a mládeže

(zejména ve skautském tisku) otázkám spolupráce s Pionýrem? Domníváme se, že časopis Skauting by měl sloužit výhradně Junáku, hlavně vůdcům a vůdkyním a ne těm, kteří bezostyšně prohlašují, že se za svoji dosavadní činnost nemusí stydět (viz Skauting č. 5/99, str.14). 8) Proto žádáme o ukončení členství v této Radě podle odst. 6 A Stanov ČRDM. Současně žádáme o zveřejnění tohoto našeho stanoviska ve Skautingu. Očekáváme Vaše odpovědi, jelikož chceme o nich vážně přemýšlet, znovu se radit a podle toho jednat. Doufáme jen, že naše stanovisko nebude posuzováno podle problematického a ne zrovna demokratického usnesení č. IV/9, které již předem vylučuje kritiku, jejíž obsah může být vyložen jakkoliv. Se skautským pozdravem Okresní rada Děčín Podepsáni všichni přítomní členové ORJ Děčín na schůzi rady dne 16. ledna 1999 ve Vansdorfu: Milan Renc, Stanislav Špindler, Jaroslav Vyskočil, Jiřina Bejrová, Miroslav Úlehla, Klára Vohníková, Miroslav Traxler, Jan Loužil, Jiří Pucholt

Ústřední radě Junáka - svazu skautů a skautek České republiky Praha Vážení bratři a sestry, dne 25. listopadu 1998 jsem Vám poslal dopis s řadou konkrétních otázek týkajících se České rady dětí a mládeže. Zároveň jsem Vašim zástupcům při jednání s Pionýrem odeslal osmistránkové připomínky k jejich zápisu z 10. 10. 1998. Protože nepřicházela odpověï, dovolil jsem si poslat po čtvrt roce, to jest 25. února 1999, skromný dotaz zda se na odpověï mohu těšit nebo nikoliv. I nadále čekám marně. A vidím jak se situace v celém našem hnutí kolem této záležitosti nevyjasňuje. Protože jsem se ani po urgenci nedočkal Vaší odpovědi, rozhodl jsem se k využití svého práva daného mi § 3, odst. 1. zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů: „Nikdo nesmí být nucen ke sdružování, k členství ve sdruženích ani k účasti na jejich činnosti. Ze sdružení může každý svobodně vystoupit .“ Stanovy ČRDM ve svém článku jedna říkají, že ČRDM je sdružení. Vztahují se na ně proto ustanovení výše citovaného zákona. Žádám Vás proto, abyste mne nepovažovali za člena ČRDM. Část mých registračních poplatků, které jste se rozhodli bez mého vědomí věnovat na vydržování zaměstnanců ČRDM, žádám užít při nějaké bohulibé vlastní činnosti Junáka. S bratrským pozdravem Karel Lešanovský - Kay

- mezinárodní tábor skautů a skautek střední a východní Evropy

Po pražském Fénixu a slovenském Eurocoru se ve dnech 28. 6.-6. 7. 1999 uskuteční v polském Sanoku Mezinárodní tábor skautů a skautek střední a východní Evropy. Místem setkání je trojmezí hranic Slovenska, Polska a Ukrajiny. Pořadatelem je největší polská skautská organizace Zwiazek Harcerstva Polskiego (ZHP). Krásné prostředí polských Bieszcad slibuje bohaté zážitky. Na programu SANu 99 jsou výlety do hor, poznávání kulturních a přírodních pamětihodností, kulturní akce, mezinárodní festival, vodní hry, prezentace karpatského regionu a polského skautingu, práce v Národním parku Bieszcady. Účastnický poplatek je 30 DEM nebo 65 polských zlotých, za který je poskytnuto pojištění táborový poplatek, program a pitná voda. Tábornické vybavení a stravu si zajišují účastníci sami. Zvd.

15

KRAŤASY

KRAŤASY

Zprávy z OVF: Družina OVF z Trenčína oznamuje, že dne 23. dubna 1999 se vydal její člen, bratr MUDr. Miloš Michalík - Baghýra na svou poslední cestu stezkou z které není návratu. Po těžké nemoci zemřel ve věku 59 let. Narodil se v Brně a v r. 1946 vstoupil jako vlče do Junáka ve Vyškově. Přes krátkou dobu své skautské činnosti do r. 1949 (kdy byl Junák zlikvidován) uchoval si skautskou myšlenku ve svém srdci i v době temna totalitního režimu. Obnova skautské organizace v roce 1968 jej zastihla na Slovensku, kam se během svého života přestěhoval. Ujal se vedení první smečky vlčat v Trenčíně, kde jako skautský vůdce působil až do násilného ukončení činnosti JUNÁKA v roce 1970. V duchu skautských ideálů potom pokračoval ve výchově mládeže jako její vedoucí v TOM ČSTV. Při obnově skautské organizace Junák v roce 1990 se stal členem 1. OS v Trenčíně, kde působil na úrovni sboru ve své specializaci tábornictví a zdravotnictví. Absolvoval dalších šest letních skautských táborů a stal se dekretovým členem trenčínské družiny Čestného oddílu Velena Fanderlika. Skautingem žil naplno do posledního okamžiku před svým odchodem. I když odešel - zůstal stále mezi námi. Jeho stopy nebudou zaváty! Jeho přátelé a bratři z trenčínské družin OVF se s ním osobně rozloučili 28.4.1999 v trenčínském Domu smutku. Skauting bez hranic – do USA a Kanady Vedení oddílu potvrdilo dekretem členství v Čestném oddílu Velena Fanderlika bratrům Ctiradu a Josefu Mašínovým, hrdinům III. protikomunistického odboje a bratru Dieteru Bogsovi, nar. 16. 12. 1937, skautskému vůdci bývalého 5. oddílu BSC, dnešnímu starostovi městečka Trail - British Columbia, Canada. Tito zahraniční členové jsou zařazeni do jihomoravské družiny OVF s kontaktem na br. Ing. Švábenského. Ze Švýcarska Vedení oldskautského klubu “Exil” ve Švýcarsku udělilo “Čestnou Syringu” s doprovodným diplomem čís. 46 - našemu čestnému OVF za jeho dosavadní činnost. Děkujeme. Člen OVF z Bernu, bratr Karel Kukal, připomíná památku sestry Libuše Drobílkové, která zemřela koncem roku 1998, tímto malým nekrologem za velkou ženou: Náš Drobeček, ta žena drobné postavy (nomen omen), leč velkého ducha, velkých ideálů, byla vlastenka s nezměrnou pílí. Poznal jsem ji v jejím rodném Žižkově, jehož patriotkou nepřestala nikdy být. Od svého ranného věku byla činná v mládeži Československé církve a tuto víru si po celý život uchovala. Po válce v mladické nerozvážnosti vstoupila do Svazu mládeže, ale velice rychle prohlédla spády této organizace a přešla do tehdy se rodící Národně socialistické mládeže. Spolu s ideologem Vitoldem Opletalem a druhy se pilně zúčastňovala předvolebních schůzí a diskusních mítinků, kde na ní Svazáci a bolševici v čele s bláznivým masovým básníkem Stanislavem Neumannem ml. skřípěli zuby. Po únoru u ní našli mj. i letáky Řezenského komitétu a tak spadla do naší party, za jejího vůdce mne estébáci nominovali a přičinili nás jako podskupinu do Chocova procesu. Vzpomínám si na jednu konfrontaci s ní na Čtyřce, kdy zatloukala co se dalo. Měla nějaké dobré kontakty na venek, prý Svobodné zednáře, kterým se podařilo Libuši ze Čtyřky propašovat. Na nic nečekala a frnkl

16

za kopečky. Škodolibě jsme se u soudu culili, když bylo předčítáno, že podle šetření SNB se obžalovaná Drobílková nenachází na území republiky. A taky jsme se ještě snažili na ní něco svalit. Já jsem se za ní dostal do Svobodného světa až za dvacet let. A to už tu jméno Drobílková mělo nějakou váhu. Její adresu v Newarku jsem rychle vypátral a brzo jsme si pilně dopisovali. A tak jsem se dověděl o její skautské činnosti již v uprchlických táborech v Německu, četl její deníky z letních táborů, které spoluorganizovala. Po screeningu se dostala za louži a tam se hned pustila do práce. Krajinovi dělala tajemnici v Národně socialistické (později sociální) straně, byla členkou Rady svobodného Československa a ve vedení Národní rady čs. žen spolu s paní Papánkovou. Tam udělali hodně dobrého také po sociální stránce. Dovedli vždy opatřit prostředky, z kterých podporovali pokoutně i naše strádající a pronásledované lidi ve vlasti, hlavně o vánocích - vím sám o několika konkrétních politických vězních. Byla neutuchající optimistka a do vlasti se strašně těšila. Nakonec ji to vyšlo. Doma ji nadšení pozvolna opouštělo. Splnilo se jí ale její velké přání - být pochována pod rodnou hroudou. Sestra Libuše Drobílková si zaslouží, aby na její práci a památku se nezapomnělo!

Třicet let od vzniku 1. oddílu čs. skautů v exilu ve Švýcarsku Dvacátého druhého února letošního roku byl ustaven ve Švýcarsku Oldskautský klub EXIL, který má již sedmnáct členů. Tvoří jej bratři a sestry, kteří věnovali skautingu skoro celý svůj život. Jistě se přidají další z celé Evropy, kteří pomáhali zakládat a budovat Český a Slovenský skauting v Exilu. Jistě, nějaké lezení po stromech či skákání přes překážky není již jejich doménou. Ale ty vzpomínky na krásná léta toho, co jim přinesl skauting. Rádi vzpomínají i rodiče dětí na začátky, dnes již neexistujícího čs. skautského oddílu č. 1. v Badenu ve Švýcarsku, který byl založen před 30 roky, vzpomínají na schůzky, na které vozili své ratolesti do Badenu až ze 150 km vzdálených míst, vzpomínají jak pomáhali oddílu na táborech a v jeho další činnosti. Bez jejich obětavé práce by náš exilový český a slovenský skauting nemohl být vybudován. Jejich práci, lásku a věrnost ke skautingu neocenilo vedení Junáka ani diplomem. Proto jako malou odměnu těm, kteří budovali čs. exilový skauting, nejstarším a nejvěrnějším členům čs. exilového skautingu, členům Oldskautského klubu Exil, byla k 30. výročí vzniku 1. čs. skautského exilového oddílu ve Švýcarsku udělena Čestná Syringa. -jokVedení českých a slovenských oldskautů v exilu udělilo Čestnou Syringu (čís. 47) i redakci nezávislého skautského zpravodaje ČIN, k jejímu desetiletému výročí, za „práci pro českého Junáka a slovenský skauting, za uchování jeho tradic a za zásluhy při výchově mládeže” jak zní citace na udělovacím diplomu. Redakce děkuje a udělení přijímá jako ocenění skautské služby nejen pro členy redakce, ale pro všechny dopisovatele dnešního skautského zpravodaje a hlavně pro všechny bratry a sestry, kteří v totalitním státě, kdy před deseti roky začal vycházet skautský samizdat ČIN - byli u jeho zrodu. Jedná se o odvážné a riskující ilegální tiskaře, spojaře s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a s exilovými skauty, členy Kurýrní skautské pošty a o všechny nebojácné a nám neznámé kolportéry, kteří ČIN šířili dál ve svých skautských řadách. Těmto bratrům a sestrám patří toto ocenění nejvíce, nebo jejich SLUŽBA pro třetí obnovu skautské organizace v Československu nebyla do dnešní doby oficielně zhodnocena. -red.-

KRAŤASY

Lze se domnívat, že kolem letošního dvacátéhočtvrtého dubna, placený tajemník ÚRJ br. Koule si oblékl svůj „činovnický skautský kroj“ - oblíbený sváteční gala obleček s bílou košilkou a červeným motýlkem a šel poblahopřát svému dobrému příteli, předsedovi ÚR Pionýra, soudruhu Bělohlávkovi k 50. výročí založení Pionýrské organizace. Také „Haló noviny“ 26. 4. 1999 přinesly k tomuto výročí obsáhlý článek na celou stranu svých novin. Dnešní mladá generace se tak dočetla jak je skvělé mít také takovou jednotnou, početně silnou mládežnickou organizaci podporovanou státem za přímého vlivu, té jediné správné politické strany. O to vlastně usiluje dnes i ČRDM - nyní již jen v běhu na delší trati, když nevyšel plán bývalého ministra školství, mládeže a sportu p. Sokola a jeho kamaráda z Duchovní rady Junáka br. Jiřího Zajíce - Edyho a dalších junáckých činovníků, na „převálcování“ KRUHU sdružení dětí a mládeže v ČR. Obsazení místa v Radě mládeže Evropy a získání většího vlivu ve fondu dětí a mládeže v ČR se ČRDM nepovedlo. Z uvedeného článku v Haló novinách se mládež může poučit co bylo příčinou, že mladí lidé chtěli od roku 1945 sloučení mládežnických organizací. Za čtyři roky – 23. 4. 1949 se uskutečnila v Praze slučovací konference, kde vznikl Československý svaz mládeže (ČSM) a konference přijala Politickou rezoluci a Prozatímní stanovy. ČSM se stal organizací podporovanou státem za přímého vlivu KSČ. V článku se sice nepíše o „rozpadu“ Junáka a zabavení jeho majetku, ani o kádrování osob podle jejich politické angažovanosti v ČSM, které mělo velký vliv na jejich kariéru a celý život. Dozví se ale, jak mnozí lidé na své členství v jednotné mládežnické či dětské organizaci v dobrém vzpomínají protože tato organizace vykonala mnoho prospěšného pro mladou generaci, pro republiku i pro přátelství s mládeží mnoha zemí světa. Připomíná se tu, že už 24. 4. 1949 vznikla i Pionýrská organizace ČSM. O rok později měla již 140.000 Pionýrů, za pět let (1955) 600.000 dětí. V roce 1963 bylo v Pionýrské organizaci (ta čísla jistě vzbudí úžas a také závist ČRDM) 1, 221.616 dětí a 1, 418.783 členů ČSM. V roce 1967 počet členů v Pionýru a v ČSM nepatrně poklesl, ale přesto dává dnešní mladé generaci důkaz o skvělosti jednotné organizace, její výchově a využívání volného času dětí a mládeže, když měla tolik spokojených členů. Závěr oslavného článku sice připouští, že na VIII. zasedání ÚV ČSM v březnu 1969 se přijal závěr o zániku ČSM. A že za své nástupce vyhlásilo jednotlivé organizace dětí a mládeže v republice, včetně Českého Pionýra. Ale stalo se tak v rozporu se stanovami ČSM, dodávají autoři článku Frant. Kovanda a Viktor Pázler. Na další informace, – například, že na sklonku roku 1968 proběhl národní kongres organizací dětí a mládeže a byla vytvořena Rada sdružení organizací dětí a mládeže v ČSR, předsedou byl zvolen s hlasem rozhodujícím dr. Zbyněk Vokrouhlický a místopředsedou se stal Oldřich Kryštofek z Pionýra, že úkolem ustanovené SODM bylo prosazovat požadavky jednotlivých mládežnických organizací a že Junák se stal zakládajícím členem tohoto seskupení a členem Národní fronty. Potom ale, že přišlo usnesení předsednictva ÚV KSČ ze 17. 11. 1969 a Federální rady organizací dětí a mládeže z 26. 1. 1970 a začalo se společně pracovat na sjednocení dětského a mládežnického hnutí, že byl vytvořen Svaz socialistické mládeže a nová Pionýrská organizace - autorům v jejich článku již nezbylo volné místo. Junák se na vybudování jednotné organizace dětí a mládeže podílel svým sebezánikem a „převodem“ svého majetku do SSM. Minulost české skauty varuje! -jok-

KRAŤASY

Má a bude mít své místo v dějinách naší mládeže

Proč dělá ÚRJ v některých causách „mrtvého brouka”? Když koncem poloviny března letošního roku poslanecká sněmovna ve svém hlasování nepřijala návrh opozice o novelizaci lustračního zákona č.451/1991 Sb. prohlásil jeden poslanec, člen ČSSD, že hlasoval proti přijetí novelizace, když se na vlastní oči přesvědčil jak se dnes drze a vyzývavě chovají někteří evidovaní občané v jeho rodném městě. My můžeme dodat - nejen v jeho městě. V České republice platí tedy nadále lustrační zákon č.451/1991 Sb. jehož platnost by měla končit 31. prosince roku 2000. Podle usnesení junáckého sněmu platí tento zákon i pro činovníky v Junáku. Jak se dodržuje? Ze zápisu VIII. zasedání Ústřední rady Junáka z 13. 3. 1999 uveřejněném v „JUNÁK HLÁSÍ” v dubnu 1999 jsem se dozvěděl jmenovitý seznam pěti bratrů a jedné sestry, kteří nedodali svá lustrační osvědčení (nebo rozsudky soudů) a seznam dalších bratrů a sester, kteří nedodali ÚRJ výpisy z trestního rejstříku. Nesplnili tak usnesení a úkoly z minulých zasedání ÚRJ. Ze zápisu jsem se ale nedozvěděl důvod proč lustrační osvědčení a výpisy z trest. rejstříku nedodali a hlavně - jaký z toho budou mít postih, když na další straně téhož čísla „JUNÁK HLÁSÍ” v odstavci s nápisem: „Kauza SKAUTSKÉ ČASOPISY pokračuje“ se dozvídám, že skautská střediska (ORJ), která neplní usnesení IX. junáckého sněmu a neodebírají povinný počet časopisů junácké organizace budou finančně postižena krácením požadavků na HSV. Faktem zůstává, že Ústřední rada Junáka a další junácké orgány by měly důsledně řešit až do konce všechna nesplněná usnesení a úkoly u každého člena, a se jedná o kohokoli! V záležitostech lustračních osvědčeních se stále jedná o neuzavřenou causu, ve které jde o osobní čest Čestného náčelníka Junáka. Ze zápisu VIII. zasedání ÚRJ usuzuji, že br. Václav Břicháček - Gigant své lustrační osvědčení (nebo rozsudek soudu) Ústřední radě Junáka dodal a tak se podivuji nad tím, že ÚRJ tento soudně prokazatelný doklad nezveřejní a nepoužije na ochranu osobní cti br. Břicháčka Čestného náčelníka Junáka. Zamezila by tak putujícím informacím, otevřeným listům, různým fámám a vážným podezřením mezi skautským lidem, že Čestný náčelník Junáka je v archivu Ministerstva vnitra evidován jako tajný spolupracovník bývalé StB. Existuje, a po skautské obci v mnoha kopiích totiž koluje otevřený dopis manželce br. Václava Břicháčka z 19. 2. 1999, v němž jeho autor br. Miltner - Jestřáb obdivuje její razanci, s jakou se pokouší obhájit čest svého manžela. Ocenila ji prý na miliony, ale ve skutečnosti prý nemá ceny, co by se za nehet vešlo. Dopis dále uvádí, že její manžel byl dobrovolným spolupracovníkem StB, což prý dokazuje mimo jiné vlastnoruční zápis br. Břicháčka v agenturním svazku: „že chce spolupracovat proto, aby pomohl vymítit protikomunistické živly a pomáhat při vybudování socialismu v naší zemi.” Zápis byl proveden takovým způsobem, že sám člen StB připsal, že toto prohlášení napsal soudruh Břicháček z vlastní vůle a na vlastní popud, bez jakéhokoliv přičinění, či přispění zapisovatele... — tvrdí ve svém otevřeném dopise br. Miloš Miltner a udává svoji plnou adresu k případnému podaní žaloby na jeho osobu. Proč v této cause lustračního osvědčení Čestného náčelníka Junáka dělá ÚRJ ze sebe „mrtvého brouka“? Osobně bych uvítal, kdyby tato causa se dostala před nezávislý soud, který by rozhodl po právu. Owígo

80 let skautingu ve Vyškově Osmdesát let skautingu oslaví ve dnech 11. až 13. června 1999 vyškovský Junák. Oslavy proběhnou v areálu zrekonstruovaných kluboven ve Smetanových sadech. Součástí oslav bude výstava 80 let skautingu ve Vyškově, slavnostní setkání oldskautů a pamětníků, hry a soutěže pro skautský dorost a samozřejmě slavnostní táborový oheň. Všichni bývalí členové a pamětníci i hosté jsou srdečně zváni. K dispozici bude pamětní list i pohlednice. O tom jak oslavy ve Vyškově probíhaly a také historii a současnost místního skautingu slíbil čtenářům ČINu přiblížit v příštím čísle našeho zpravodaje bratr Kim. -red.-

17

ENGONYAMA

ENGONYAMA

SKAUTSKÝ TÁBOR Radomír Kadlec „Třináctka vzpomíná“

Máme měsíc Růží starých Indiánů. Dnes jsou louky nejkrásnější, jejich zeleň je nejjasnější a nejsytější, protkána růžovými kohoutky, modři kakostů a žlutými pryskyřníky. Na mezích se bělá lomikámen a rožec, zlátnou se pampelišky. A louky čekají. Přijdou sklidit sena a louky se zabělají podsadami a stany. Rozjedete se do táborů a nebo na vodní putovaní. Nevíte dosud, jak bude letošní tábor vypadat, ani jak dopadne, ale neměli byste se o něj nechat připravit žádnou sebelákavější dovolenou. Skautský tábor je jedinečným a neopakovatelným výchovným prostředkem, jehož vliv dokonale funguje v určitém, ne příliš dlouhém, věkovém rozpětí života. Říká se mu věk chlapectví. Na skautský tábor jsme se každoročně těšili celé dlouhé měsíce. Přál bych vám, všem těm novým skautům, abyste porozuměli naší staré dychtivosti a nadšení pro skautské táboření. Poznáte rozpálený vzduch nad vonícími mýtinami za slunných dní, omamné dusno borových strání, jasné výhledy s kamenných návrší a půvab odpočinku pod starou jabloní v příkopu u silnice. Poznáte vůni jezů, tváře vám smáčí sprška pod propustí. Zacvičíte si v ranní rosou jiskřící trávě. Vzrušíte se napínavými hrami, budete běhat, skákat, střílet a lasovat. Prožijete nezapomenutelné večery u táborových ohňů, kdy srdce jihnou a pouta k oddílu se upevňují. Nikdy nezapomenete na probdělé noci, na toulky lesem za úplňku, na štěkot srnců a cvrkot netopýrů. A až přijde vytrvalý vícedenní d隝 a louky se změní v bahnisko a řeky se zakalí, vzroste jejich prudkost a stoupnou z břehů, z cestiček mezi stany se stanou jílové skluzavky, tehdy poznáte i nevlídnost přírodního života. Stan počne prosakovat, nebude už suchých bot a suchých košil. Budete se tísnit kolem kuchyňských kamen. Ale i tehdy bývají krásné večery. S šálkem čaje brzo na lůžko a nebo do vůdcáku, kde se vypráví, zpívá, zatím co d隝 bez ustání klape na plátno a šumí ve stromech. Mlha stoupá od řeky, ale ve stanu je teplo. Vyprávějící se odmlčí, petrolejka slabě syčí, vaše pohledy jsou upřeny do neznáma, kde hledají dobrodružství právě odezněných slov. A v řece kdesi zašplouchá ryba. Někdo se jde podívat, je-li pramička dobře uvázána, aby ji neutrhl proud. Tehdy budete vnitřně růst a sílit. Tehdy ve vás zrají muži zocelení a ošlehaní, nejen pružných svalů, ale i bystrých duchů, odvážní, čilí a vidoucí. Ze skautského tábora (hodného toho jména) vrátíte se mnohem rozumnější, ukázněnější, ale i citově bohatší, a přece si uchováte mládí na věky. To je pravé tajemství skautingu i skautského táboření. Na skautských táborech zraje pravá družnost, přátelství na celý život, ne pouhá kamarádská pospolitost. Je jisté, že u většiny z vás časem pomine i váš zájem o oddíl, výpravy a tábory. Budou vás čekat jiné úkoly, na které byl váš celý skautský život jen přípravou. A přece nebude konec vaší cesty za cílem. Ani další život nebude méně radostný a méně krásný. Jeho krása je méně půvabná, je drsnější, musíme tu více bojovat o dobro, projíti více zápasy a splniti více povinností. Zábav bude méně a zážitky budou chudší a střízlivější. Ale bojovat o staré dobré ideály, které jste poznávali na skautských táborech, je mužné a hodné obdivu. Věřím, že na to nezapomenete. Přeji vám hodně požehnání na celé vaší pouti.

18

ilustrace Miloš Novák

1946

SYMBOLY INDIÁNSKÝCH KMENŮ jihozápadu Severní ameriky Na jedné z výstav věnované indiánům severní Ameriky a pořádané svého času Náprstkovým muzeem, byl rovněž instalován panel se symboly jihozápadních kmenů. Svou autentičností přímo vybízejí k použití místo různých, většinou nepůvodních, vymyšlených znaků „indiánského“ písma. (ren)

Symbol

Zobrazení

Význam

kapka deštì, d隝

bohatství, žnì

šíp

ochrana

stopa hromového ptáka

skvìlé vyhlídky

zkøížené šípy

pøátelství

jelení stopa

hojný lov

hrot šípu

ostražitost bdìlost

stopa medvìda

dobré znamení

ètyøi vìky

dìtství, mládí dospìlost, stáøí

motýl

vìèný život

èlovìk

lidský život

tee-pee

doèasný domov

kaktus

znamení pouštì

hogan

stálý domov

kvìt kaktusu

dvornost dvoøení se

kùò

cesta

d隝, mraky

dobré vyhlídky

èelenka

obøadní tanec

velká hora

hojnost

blesk

rychlost

laso

zajetí

svastika s kruhem

ètyøi svìtové strany

ochranná zeï

chránící štìstí

dny a noci

èas

orlí pera

náèelník

jitøní hvìzdy

vedení

sedlové brašny

cesta

slunce

štìstí

pták

veselý, bezstarostný lehkého srdce

sluneèní paprsky

vytrvalost, síla vìrnost

had

moudrost, opovržení

proudící voda

stálý život

chøestýší èelist

síla

cesta ke štìstí

oko medicinmana

moudrý, ostražitý chrání pøed zlými duchy pohoøí

19

ENGONYAMA

ENGONYAMA

SURVIVAL – PŘEŽITÍ V organizaci skautů USA je mezi odbornými odznaky jeden nazvaný Wildemess Survival S tímto pojmem, znamenajícím „přežití“, jste se jistě již seznámili. V organizaci skautů USA (Boys Scouts of America) je mezi odbornými odznaky (Merit Badges) rovněž jeden nazvaný „Wilderness Survival“ „Přežití v pustině“. Rozsáhlá území Spojených států mají mnohde takový charakter, že znalosti a dovednosti nutné k přežití jsou nezbytné. Na rozdíl od naší země, kde v situacích podobného druhu se lze stěží ocitnout. Přesto některé zásady a techniky mohou najít uplatnění i v našich končinách, nehledě na skutečnost, že široké možnosti cestování mohou přivést účastníky do situací vyžadujících znalostí podstatně širších. Nejde totiž jen o nouzové situace, které nastanou neočekávaně, ale rovněž o znalosti při plánovaném pobytu v pustině. Stojí proto za pozornost se s požadavky tohoto odborného odznaku seznámit a vhodné prvky zařadit do oddílového či spíše táborového programu.

Požadavky pro získání odznaku „Přežití v pustině“ 1. Prokáže, že zná první pomoc při zranění nebo zdravotních potížích, které se mohou vyskytnout při výpravách do přírody a to: podchlazení, přehřátí, úpal, úžeh, omrznutí, dehydratace, bodnutí hmyzem, napadení klíštětem, uštknutí hadem, puchýře, hyperventilace (abnormálně zrychlené dýchání). 2. Zpaměti popíše priority zásad přežití při výpravách do dosažitelných pustých oblastí. 3. Popíše způsoby jak a) zabránit panice a b) udržet dostatečnou morálku při zbloudění. Popíše co učiní pro přežití za následujících situací: a. Chlad a sníh b. Deštivo (les) c. Horko a sucho (pouš) d. Silný vítr (hory a pláně) e. Voda (moře nebo jezero) 5. Sestaví malou KPZ pro přežití a vysvětlí čím je který předmět obsahu užitečný. 6. Předvede jak zapálit oheň použitím tří způsobů, jiných než pomocí zápalek. 7. Vykoná následující: a. popíše pět rozdílných způsobů jak na sebe upozornit při zbloudění nebo potřebě pomoci b. předvede použití signálního zrcátka c. zpaměti popíše pět mezinárodních signálů země vzduch a uvede jejich význam 8. Předvede, že umí vyhledat a upravit improvizovaný přístřešek minimalizující nepříznivé vlivy okolí. 9. Stráví noc pod vlastnoručně zhotoveným přístřeškem. 10. Vysvětlí, jak se ochránit před hmyzem, plazy, hlodavci a medvědy. 11. Předvede tři způsoby jak vyčistit vodu. 12. Zná oblečení, které je vhodné pro oblast pobytu pro přenocování při extrémně horkém nebo chladném počasí. 13. Vysvětlí proč není obecně doporučováno konzumovat by jedlé rostliny nebo živočichy pro přežití v pustině. V příručce pro tento odborný odznak se dále popisují jednotlivé praktiky a znalosti. Ve stručnosti některé uvádíme. Priority důležité pro přežití: 1. Positivní psychický přístup. Nejzákladnější prvek pro přežití 2. První pomoc. Při zranění se stávají znalosti první pomocí nejdůležitějším prvkem 3. Přístřešek. Při extrémních výkyvech počasí má schopnost nalézt vhodné místo a zhotovit přístřešek vrcholnou důležitost, obzvláště při zranění nebo blížící se tmě. 4. Oheň. Je nutný nejenom pro zahřátí, ale rovněž k signalizaci. Shromáždit palivo a zapálit oheň je nutno před setměním. 5. Voda. Voda je důležitá za všech okolností. Bez ní je možno vydržet pouze pár dní. Tento prvek je důležitý obzvl᚝ za horkých a suchých dní. 6. Potrava. Člověk může přežít bez potravy několik týdnů a proto její získání není nejvyšší prioritou.

20

Dále je uváděno vybavení potřebné pro výpravy do exponovaného prostředí. Plastikový pytel pro bivakování (silnější materiál, objem cca 200 l), materiál a soupravy pro rozdělání ohně, signální zařízení (nikdy nesmí chybět p횝ala a zrcátko) a souprava pro poskytnutí první pomoci. Podrobně je popisováno vhodné oblečení do teplého (horkého) a chladného (mrazivého) počasí. Do horka je přirozeně doporučeno bavlněné oblečení světlých barev m.j. proto, že po jistou dobu v sobě zadržuje tělesnou vlhkost než dojde k jejímu odpaření. Toto částečně chrání od dehydratace a úpalu. Vždy je třeba nosit dlouhé rukávy a kalhoty. Pocit horka se snižuje a zabrání se rovněž popálení pokožky sluncem. Nošení pokrývky hlavy zabraňuje vzniku úžehu. V chladném resp. mrazivém počasí je nutno volit materiál oblečení, který zabraňuje ztrátám tepla a naopak zajišuje odvádění tělesné vlhkosti. Propocené oblečení může být příčinou rychlé ztráty tepla při odpočinkové přestávce. Z tohoto pohledu je lepší vlněné oblečení než bavlněné. Jen připomínán fakt, že je lépe mít oblečeno několik vrstev tenčích materiálů než jednu silnou. Nejenom pro lepší isolační vlastnosti, ale rovněž pro snadnější přizpůsobení skladby oblečení momentální aktivitě. Zdůrazněna je nutnost větrovky chránící před silným větrem. Nejvhodnější je moderní matriál pro vodu z vnějšku nepropustný, ale odvádějící páry potu směrem opačným. Jak je rovněž uvedeno jsou jednotlivé části oblečení zhotovené z těchto materiálů dosud poměrně drahé, ovšem vyplatí se na něm nešetřit. (Viz i tragické zkušenosti z našich horských oblastí.) Práce s mapou a kompasem nebo bez něj. Po základní informaci kde se připomíná, že jde o dovednosti, které mají být každému skautovi běžné. Následuje pasáž o poskytování první pomoci v případech uvedených pod bodem 1. podmínek pro získání tohoto odznaku. Podrobně je popsáno zhotovení nouzových přístřešků Při využití přírodních úkrytů je třeba řádně prověřit zda se v nich nevyskytuje hmyz, hlodavci, hadi příp. jiní živočichové (medvědi). Při zhotovení přístřešku je třeba vždy zhotovit zvýšené místo na sezení a vevnitř odvodňovací žlábky. Proto je lépe vybrat místo mírně skloněné. To vše platí zejména pro záhraby ve sněhu. Pod sebe navrstvit isolující materiál. Při volbě místa zvaž možný pád stromů, skal, sesuvu půdy a zásahu bleskem. Rovněž je třeba pamatovat na viditelnost ze vzduchu a ulehčit tak hledání. Vždy buduj co nejmenší přístřešek! Při jeho stavbě ztratíš minimum energie a jeho vnitřní prostor se lépe vyhřeje. Přístřešek dlouhý cca 2 m, široký 90 cm a vysoký 60 cm je pro většinu případů dostatečný.

znalostí a zkušeností. Většinou je kalorický výdaj při stopování, nástraze a přípravě pokrmu mnohem větší než energetický zisk. Zbloudění. Zásady chování zbloudilého jsou snad nejvíce aplikovatelné v krajině naší země. Lidé reagují na situaci kdy zbloudí různě. Bohužel často propadnou panice, která je převážně výsledkem pocitu z neznáma, ztráty sebedůvěry a neznalosti toho, co je třeba v takovéto situaci učinit. První co je třeba když zjistíš, že jsi zbloudil je zastavit se (STOP). Jednotlivá písmena slova STOP mají v těchto situacích svůj následující význam: Stop .......................................................................................Zastav se Think ......................................................................................Přemýšlej Observe ....................................................................................Pozoruj Plan ............................................................................................Plánuj

Ve stručnosti je popsána příprava k založení ohně a jeho zapálení různými způsoby vesměs u nás známými. Důležitou částí je nouzová signalizace v tísni. Jejím účelem je především připoutat pozornost. Oheň je samozřejmě metodou nejlepší. Přidáním zeleného listí nebo větví se vyvine kouř viditelný na velkou vzdálenost. Signální zrcátko je velmi vhodným prostředkem k připoutání pozornosti umí-li se s ním zacházet. Základní zacílení je zamíření přes otvor v zrcátku drženém na př. v pravé ruce přes vidličku tvořenou ukazovákem a prsteníkem natažené levě ruky na cíl. Poté nakláněním zrcátka umístíš „prasátko“ na cíl. Pozn. překl. Přesnějšího výsledku je možno dosáhnout pomocí signalizačního zrcátka popsaného v JUNÁKU č. 30-31, roč. 29 (1947). Použijeme zrcátko o rozměrech cca 60x90mm. Ve středu protilehlých stran vybrousíme krátké zářezy a v jejich průsečíku, ve středu zrcátka, jemný křížek. Zářezy začerníme. Držíme-li zrcátko tak, že střed zornice vidíme na křížku, slunce v jednom zářezu a cíl v protilehlém, dopadne odraz slunce („prasátko“) přesně na cíl. Významným prvkem jsou signály země vzduch. žádám pomoc.....................................................................................V žádám zdravotní pomoc......................................................................X ne a nebo zápor...................................................................................N ano a nebo potvrzení...........................................................................Y postupuji tímto směrem....................................................................... Pokud zapomeneš význam jednotlivých znaků vždy použij X. Jsou-li znaky vytvořeny většími rýhami ve sněhu jsou stíny při šikmém osvětlení dobře ze vzduchu viditelné.

Stop (Zastav se). Předtím než cokoliv učiníš se zastav, sundej batoh a najdi si suché místo k posezení. Odpočiň si a snaž se zklidnit. To může trvat 30 minut i déle. Think (Přemýšlej). Pokud máš mapu tak ji prostuduj a pokus se určit kde se můžeš nalézat za využití výrazných terénních tvarů. Pokud mapu nemáš přemýšlej kde jsi mohl sejít ze správného směru. Které bylo poslední místo, které jsi s jistotou identifikoval? V jakém směru jsi od něj pravděpodobně šel? Nedělej uspěchané závěry. Pokud nejsi schopen určit směr další cesty, zastav se a rozdělej oheň. Ten ti dá pocit bezpečí, zajistí teplo a přivodí jasnější stav mysli. Pokud se blíží soumrak, připrav se na přenocování. Observe (Pozoruj). Zjisti vše co máš sebou a může ti pomoci. Jaké je počasí? Jaké přírodní zdroje jsou dostupné? Kde je vhodné místo pro tábořiště? Plan (Plánuj) postup své další činnosti. Po zvážení všech aspektů tvé situace přijmi plán, který nejlépe využije omezený rezervoár tvých sil. Pokud dojdeš ke konečnému závěru, že nejsi schopen najít cestu a nebo nastává tma, zůstaň kde jsi. Změň místo jen pokud najdeš bezpečnější místo s lepším úkrytem pro přenocování. Pokud zanecháš před odchodem na výpravu nebo expedici do rizikových míst u vhodné osoby svůj plán cesty, buï si jist, že nebude-li dodržen její časový plán, bude zahájeno ihned hledání. Je nanejvýš pravděpodobné, že do 24 hodin budeš nalezen. Přečkat ovšem můžeš mnohem déle.

Zvukové signály je možno dávat především p횝alou, která nesmí nikdy chybět, nebo tlučením na plechovku, výstřely. Vždy tři po sobě jdoucí. Volání a křik je vysilující a mnohdy snižuje morálku. Použij jen tehdy, jsou-li zachránci poblíž. Hledání vody. Bez vody není život. Jednoduché, ale pravdivé. V horkém podnebí lze přežít bez vody jen několik málo dnů. I v chladném počasí to není o mnoho déle. Je třeba využít deště. Vyhloubit jámu, vyložit plastikovou folií a dešovou vodu zachytit. Voda může být zachycena po bouři rovněž ve vykotlaných pařezech nebo prohlubních skal nebo balvanů. V případě hrozícího nedostatku vody omez tělesnou aktivitu. Bezcílné hledání vody může být spíše škodlivé než užitečné. Většina stezek zvěře vede k vodě, ale ta může být kilometry vzdálená. Máš-li pomůcky, nalezenou vodu vyčisti. Buï 10ti minutovým varem nebo použitím doporučených chemických prostředků. Pokud tuto možnost nemáš a hrozí dehydratace, neváhej a vodu použij. S případnými následky se lze vypořádat, s úmrtím na dehydrataci nikoliv! A nakonec. Pití radikálně neomezuj. Napij se máš-li žízeň. Dojde-li voda, zůstaň ve stínu na místě, vylož nouzový signál a čekej na zachránce! Potrava. Pro většinu nouzových situací není nedostatek potravy tím nejzákladnějším problémem. Na rozdíl od vody lze přežít bez potravy několik týdnů. Energie vynaložená na hledání potravy je většinou vyšší než energie získaná touto potravou. Ovšem máš-li dostatek vody, vybudovanou základnu a nejsi zraněn nebo nemocen, můžeš věnovat trochu času hledání potravy, třeba jen k zahnání nudy. Pokud tvoje KPZ obsahuje vlasec a háček můžeš se pokusit ulovit rybu. Pokud máš dostatek potravy a žádnou vodu NEJEZ! Pro zpracování potravy potřebuje tělo vodu! Požívání jedlých rostlin závisí na tvých dokonalých znalostech. Cvič je za pomocí znalce. Jistě jsi četl mnoho o lovu zvěře za pomoci různých pastí a nebo nástrah. Takovýto lov vyžaduje mnoho

Pozn. překl. Ztratíš-li se ze skupiny, zůstaň na místě kde jsi tuto skutečnost zjistil!! Ostatní tě vždy začnou hledat od místa kde tě naposled viděli ve skupině. Od tohoto místa budou kruhy hledání zvětšovat! Na závěr jsou popisovány situace, které mohou vzniknout při vodáckých výpravách po řekách a jezerech v divočině, při výpravách motorovými vozidly a letadly. Rovněž tak při záplavách, cyklónech a zemětřesení. Dojde-li k přerušení dodávek elektřiny, výpadku telefonní a dopravní sítě, jde o stejné situace, jak bylo popsáno o přežití v divočině. Dobře vycvičený skaut se pak stává platnou a důležitou osobou, jak pro své okolí, tak pro záchranné týmy. Co říci závěrem. Mnohé z uvedených znalostí a dovedností jsou obsahem našich stupňů zdatnosti. Spíše z pohledu našich výprav a táboření. Při extrémních podmínkách daných krajinou Spojených států, nabývají většího významu než u nás a jsou i pro nás přínosné. Mnohé může být využito v situacích, které se mohou při expedicích a výpravách po naší zemi vyskytnout. Jejich nácvik a procvičování by měly být tedy součástí oddílového a především táborového programu. (ren)

21

ENGONYAMA

ENGONYAMA

OPÁČKO PŘED TÁBOREM PODLE BOYS SCOUTS OF AMERICA

Zakoupil jsem v Dejvicích sedm prken žehlicích... V šedesátých letech zpíval tuhle písničku pan Šlitr a ptal se co s těmi sedmi žehlicími prkny dělat má. Kdyby je nalezl na nějaké skládce nebo vyhozené v kontejneru či na hromadě před domem v němž kdosi po komsi likvidoval byt byla by rada snazší. Šlo by jednoznačně o stará prkna žehlicí a s těmi v jistém skautském oddíle vědí co dělat. Se sedmi novými žehlicími prkny se dá jedině žehlit. Na nich. Stará žehlicí prkna se dají využít jako základní materiál ke stavbě vozíku s nimž je potom možné pořádat senzační závody, zvláště najdeli se prken více. Tak aby každá družina nebo šestka měla svůj závodní vůz. Chce to sehnat ještě nějaká kolečka ze starých kočárků (čím větší, tím lepší. to je naše zkušenost), hřebíky, šrouby, pevná prkénka a nářadí. No a pustit se do práce. A potom do závodů. To bylo jedno využití starých žehlících prken. Druhá možnost je poněkud náročnější, ale zato efektnější. Každopádně se můžete spolehnout, že takové prkno bude mimořádnou ozdobou vaší klubovny. Začněte takhle: najděte staré žehlicí prkno. Na rozdíl od prvního receptu - stavby závodního vozu - při němž je látkový potah prkna lepší ponechat, v tomto případě je nezbytné se ho zbavit. Opatrně z prkna odstraňte nejen potah, ale i oplechování prkna, které sloužilo v jeho slavných dobách k odkládání žehličky. Krátce - dostaňte se až na holé dřevo. Když je tohle za vámi smirkovým papírem uhlaïte nerovnosti, které zůstaly po hřebících. Potom už můžete prkna využít k jedinečné dekoraci vaší klubovny.

22

Kolečka potřebujete samozřejmě čtyři Přední část kol je otočná Šroub s podložkami a maticemi procházející přes žehlící prkno na němž je připevněna osa

Kovová osa ze starého kočárku (potřebujete dvě) i na zadní nápravu

Doporučujeme barvami zakrýt celou plochu prkna. Používejte temperové, nebo vodové barvy. Celou kresbu přetřete bezbarvým lakem a šup s ní na stěnu klubovny. (Ivo)

ENGONYAMA ENGONYAMA

Tajná výroba letadel Hra pro vlčata. Smečka je rozdělena na dvě části. Každá část je označena, na př. barevnou vlnkou na paži. Jedna polovina jsou poslové. Jejich úkolem je dopravit části letadel z místa výroby na tajné místo montáže. Konstrukce letadel je tak tajná, že jejich tři části (viz obrázek) musí být dopravovány odděleně, aby jejich získání protivníky bylo co nejtěžší. Každý posel nese z místa výroby jednu část připravovaných letadel. Druhá strana se snaží posly objevit. Pokud se jí to podaří může poslu odebrat přenášenou část letadla jen tehdy, když mu strhne z paže označení. Posel se může dále zúčastnit hry jen po návratu do místa továrny, kde převezme nový díl a označení. Úspěšný protivník musí získanou část letadla odnést bezprostředně na vlastní základnu. Když posel uvidí protivníka může buï utéci a nebo se s ním dát do boje a pokusit se strhnout označení jemu. Ten se v tom případě musí vrátit na svou základnu pro označení nové. Pokud posel dopraví zásilku na místo montáže v pořádku, má zaručen bezpečný průchod zpět do továrny pro novou.

Trhá se vám krojovka? Ano? Nad kapsou, kde nosíte slibovou lilii? Je to více než pravděpodobné. Látky z nichž bývají naše krojové košile ušity, jsou dosti řídké. Když nic jiného tak v košili zůstávají po slibové lilii nepěkné díry.

Hra je prostorově a časově omezena. Vítězí ta strana, která po ukončení sestaví větší počet úplných letadel. Samozřejmě ty části, které zůstanou v továrně se neberou v úvahu. Dodatek: Jako alternativa souboje může být použito papírových míčků. Tento způsob je u nás více znám. Přeložil z britské příručky „The Cub Scout Leader s Handbook“ (ren)

Dá se tomu předejít jednoduchým nápadem. Nad kapsu, do míst kam zapichujeme a nebo přišíváme slibovou lilii, dáme čtvereček suchého zipu. Samozřejmě, že zevnitř košile !! Ten látku zpevní a ochrání před proděravěním od špendlíku lilie. Stejně poslouží i kousek jiné látky, který si úhlednými stehy do košile všijete. Šakoh

23

Zobrazené odborné odznaky

Boys Scouts of America

ENGONYAMA

ENGONYAMA

SKAUTSKÉ ODBORNÉ ODZNAKY V závěru loňského roku se naší skautské obci po téměř deseti letech dostalo ujištění, že nový systém skautských odborných odznaků je tentokrát opravdu už na spadnutí. Od doby, kdy zmíněnou informaci přinesl oficielní skautský tisk uběhl ovšem další půlrok, než se podmínky a grafické podoby nových odborek dostaly do rukou skautských vůdců. Svádí mě to napsat: Konečně. Kdyby totiž ono slovo vystihovalo pravý stav věcí. To by bylo bývalo na místě, kdyby zdokonalené, přepracované odborky byly skautskou veřejností netrpělivě očekávány. Tak tomu ovšem rozhodně nebylo a není. Většina dnešních skautských vůdců, samozřejmě, že ne vlastní vinou, ani neví, že odborné odznaky vůbec existují. Když ano, tak si je pletou s populárními bobříky. O výchovných přednostech odborných odznaků jim nikdo nic neřekl. O metodách práce s odbornými odznaky mlčí Lesní školy, mlčí skautský tisk. Jestli se o něčem dá říci, že je v současné naší metodice Popelkou, pak je to bezkonkurenčně systém odborných odznaků. Podle mého odhadu těch pár desítek skautských vůdců, kteří u nás měli a mají povědomost o smyslu odborných odznaků, o jejich vynikajících výchovných možnostech, by se klidně spokojilo se systémem stávajícím. Vědí totiž dobře, že jednoduchost, srozumitelnost a přehlednost každého systému je zároveň zárukou jeho úspěšnosti. Předkládaný nový projekt odborných odznaků se potřebnou jednoduchostí, bohužel, vůbec nevyznačuje. Je z něho cítit snaha po originalitě, kterou ovšem jeho autoři nemohou zakrýt slabou nebo vůbec žádnou znalost problému. Konečně stejnou cestou jdou i tvůrci tištěného provedení odborných odznaků. Všem předcházejícím generacím vůdců dostačovala k přehledu o podmínkách odznaků příručka slovníčkového formátu. Dnes musí mít vůdcové, kterým chybí v první řadě osvěta smyslu odborných odznaků, jejich podmínky složené v tvrdé, nepraktické krabici, na jejím víku vévodí jako „odborný odznak“ znak zvláštní zkoušky (která nikdy odborkou nebyla) - Tři orlí pera. Následující řádky budou už z pera zakladatele skautingu Roberta Baden - Powella. Měli by si je podrobně přečíst vůdcové, kteří chtějí s odbornými odznaky ve svých oddílech pracovat. Měli by si je především přečíst tvůrci současného nového systému odborných odznaků. Vysocí výchovní činovníci ústředních orgánů Junáka, by o pohled a recept našeho zakladatele měli projevit také zájem. Rozhodně by jim to slušelo více a hnutí také více prospělo, než jejich věčné starosti s konspirací proti tomu či té, a s tajnými spolky s kým a jak na příští Ústřední radě budou hlasovat. JZP

Dnes stejně jako dříve se nesmírně plýtvá lidským materiálem, To je zaviněno hlavně nedostatečným výcvikem. Většinu chlapců neučí nikdo mít rád práci. I když se naučí řemeslům a obchodování, málokdy jim někdo ukáže, jak je úspěšně použít, ani v nich nerozdmýchá plamínek ctižádosti. Zjistit přesně v čem je chyba, nelze, ale nelze také zastřít, že tomu tak je. Ve skautingu máme lék proti tomuto zlu. Učiníme pokrok už tím, že i tomu nejchudšímu a nejubožejšímu chlapci pomůžeme začít a poskytneme příležitost, aby tak získali naději a zručnost. Jsme přesvědčeni, že velké procento těch, kterým se dostane správné praktické výchovy, dosáhne značného úspěchu. Přirozeně myslíme na odznaky odborných zkoušek. Se stupni skautské zdatnosti (Stezkou) mají společného sotva víc než pouhou zálibu. To je částí naší metody, že vedeme chlapce drobnými a snadnými začátky a že tyto záliby stále více zodborňujeme, až po odborný výcvik skautů - roverů. Záliby - koníčky - mají svůj význam. Jimi se chlapec naučí používat svých rukou a mozku a těšit se z práce. Záliby a řemeslná zručnost nestačí k úspěchu, nemají-li chlapci některé mravní vlastnosti. Řemeslník musí být ukázněný. Musí se přizpůsobit požadavkům svého zaměstnavatele a svých spolupracovníků, musí být střízlivý, schopný a ochotný. Musí být také energický. Předpoklady energie jsou ctižádost, dovednost, vynalézavost, a dobré zdraví. Jak využijeme tyto vlastnosti ve skautské výchově? Jak je v chlapcích probudíme? Odborné odznaky jsme zavedli s úmyslem rozvinout v každém chlapci smysl pro užitečné záliby nebo pro rukodělná zaměstnání, které by mu později dopomohly k úspěchu. Odborné odznaky mají být chlapci povzbuzením, aby se věnoval užitečné zálibě a aby v nich též pokračoval - jsou znamením, podle kterého ostatní poznají, že tak činí. Odborné odznaky odhalují skryté možnosti každého z chlapců. I toho doposud posledního staví do čela všech. Umožňují mu pocítit doposud nepoznanou sladkost vítězství. Odborné odznaky rozhodně nejsou určeny k tomu, aby z chlapce dělaly mistra oboru, z kterého byl zkoušen. Jakmile ze skautingu uděláme schéma vážně míněného vyučování, odchylujeme se od celého smyslu a významu skautské výchovy a mícháme se do povinností školy. Rádi

24

bychom povzbudili své chlapce veselou vnitřní sebevýchovou a nikoliv poučováním, působícím z vnějšku. Dalším cílem soustavy odborných odznaků ve skautingu je poskytnout vůdci prostředek, kterým může zvážit zájem každého chlapce o záliby a zájmy, které nejen rozvíjejí jeho dovednosti, ale pomáhají mu též vytvářet si charakter. Použijeme-li tohoto prostředku s porozuměním a se sympatií, podnítíme tím naději a ctižádost i toho nejtupějšího a nejliknavějšího chlapce, který by jinak v životním zápase zůstal pozadu. Z tohoto důvodu úmyslně přesně neurčujeme stupně dovedností. Záleží méně na dosažení určitých znalostí a dovedností jako spíše na práci, kterou chlapec podnikne, aby vykonal svěřený mu úkol. Tím poskytneme možnost a prostor i těm nejméně slibným chlapcům. Přemýšlivý vůdce, který se zabývá psychologií svých chlapců, může je povzbudit a umožnit jim snazší začátek v závodění s bystřejším druhem. Chlapec, který je pozadu a v němž vznikl pocit méněcennosti a marnosti z mnoha chyb, kterých se dopustil, zdvojnásobí své úsilí, je-li povzbuzen počátečním úspěchem. Není důležitějšího cíle skautského vůdce, než takovéto úspěchy vytvářet a umožňovat. Nezapomínejte na to!! Snaží-li se chlapec opravdu poctivě, může mu zkoušející instruktor přiznat příslušný odznak i když jeho pokusy jsou neohrabané. Chlapec, toužící po dalších odznacích, sebere všechnu svou sílu, aby dosáhl nového úspěchu - tím se stává stále schopnějším. Usilování o získání odborného odznaku není závodění, je to zkouška osobní zdatnosti. Vůdce a zkoušející musí úzce spolupracovat, posuzovat podle skutečné zásluhy a rozlišovat, kde je zapotřebí mírného posudku a kde přísnějšího. Někteří jsou toho názoru, že skauti mají dostat odznak, až když dokonale vyhověli daným požadavkům. V teorii je to jistě správné - u některých chlapců tím dosáhneme skvělých výsledků, snažme se však podchytit zájem všech chlapců. Vůdce, který z počátku postaví své chlapce před nízký plot, shledá, že jej všichni s důvěrou a ochotně přeskakují - postaví-li je před kamennou zeï, nadobro je odstraší. Avšak nedoporučujeme zase pravý opak, to jest udělovat odznaky za chatrnou znalost daného oboru. Tady se zkoušející musí opřít o svůj zdravý úsudek a nespustit se zřetele hlavní výchovný cíl. Neubráníme se nebezpečí, že zasloužené udělování odznaků se zvrhne v honbu za nimi. Naší snahou je vychovat z chlapců usměvavé, rozvážné, nesobecké, pilně pracující občany a ne sobecké nadutce. Proto vůdce musí stát na stráži a netrpět přehnanou honbu za odznaky - má umět včas rozpoznat, který chlapec je bystrý a vážný pracovník, a kterému jde jen o získání největšího počtu odborných odznaků. Poznáváme tedy, že úspěch soustavy odborných odznaků závisí na skautských vůdcích a na jejich individuálnímu přístupu k chlapcům. Baden - Powell „Listy skautskému vůdci“ překlad Dr. Karel Průcha

TYP NA VÝPRAVU TYP NA VÝPRAVU

VÝPRAVY S TAJEMSTVÍM Tábor Tří orlích per a prvního českého skautského románu Stezky dnešní výpravy s tajemstvím nás zavedou do míst, kde o prázdninách v letech první světové války (1916 a 1917) stál skautský tábor několika pražských oddílů.

Skautští vůdcové Jaroslav Novák (pozdější slavný Braka), Wildmann a Sigmund spojili pro tyto prázdniny své tři oddíly v jeden táborový celek. Pro tábor vymysleli název „Plátěná Lhota“ (inspirací jim snad byla nedaleká obec Lhotka u Berouna). Tábor ležel mezi dvěma kopci nestejné výšky, ale jednoho jména. Právě ona rozdílná výška vtiskla kopcům jejich názvy. Malý a Velký Plešivec se jim říká. Tyčí se na pravém břehu Berounky nedaleko města Berouna. Tábory pod oběma Plešivci, navzdory válečným poměrům, byly tak bohaté na zážitky, že z nich Jaroslav Novák, tehdy dvaadvacetiletý mladý muž, vytěžil děj prvního skautského románu. Nazval jej „Skautská srdce“ (později, zvláště v období Protektorátu, vyšla kniha dějově okleštěná - chybí zde např. kapitola o skautském slibu, také její název se pozměnil na Statečná srdce). „...Cesta vedla proti proudu Berounky pod příkrými stráněmi. Krajina byla kopcovitá a zalesněná. Mířili jsme právě k úpatí nejvyššího kopce Plešivce, jehož skalnaté bloky byly pokryty vysokým lesem. Na úpatí podél řeky se táhl úzký pruh louky. Kromě Oujezdce, malé vesničky ležící u nádraží, bylo vidět jen jedinou vesničku a to v dálce nad řekou. Asi po půl hodině jsme došli k ústí malého potůčku, který přitékal zprava ze širokého údolí otevírajícího se v lesnatém boku hory. Tady jsme odbočili proti proudu potoka do míst, která se nazývají „Pánve“...“ Takhle popisuje Jaroslav Novák cestu na tábořiště ve svém románu „Skautská srdce“. Z táborových deníků Jaroslava Nováka známe poměrně přesný popis místa tábora. Ten by i dnešním skautům mohl pomoci, pokud by se snad pokusili to dávné tábořiště nalézt. Nedaleko vlastního tábořiště se nacházela zděná sušárna, jak píše Jaroslav Novák ve svých denících, snad útulek lesních dělníků. Táborníci využívali tento objekt jako kuchyni a jídelnu. Jednalo se o městský majetek. Pražským skautům jej po dobu tábora propůjčila berounská městská rada. Když už by snad tento objekt vzal za ta dlouhá léta za své, nedá se vyloučit, že nějaké stopy po něm zde ještě zůstaly. Pár minut chůze od tábora, směrem k Berounu stála hájovna v které bydlel lesní Zima (v Novákově románu má jméno Podzimek). Jaroslav Novák píše také o silném a dobrém prameni, známém v širokém okolí, z něhož brali skauti pitnou vodu. Měl být od tábořiště „na dosah“. Každou neděli přijímali tábornici 100-150 hostí - návštěvníků, kteří se přišli, z Berouna a okolí, podívat na zajímavou atrakci - na tábořící Pražáky říkající si skauti. Tito hosté se po prohlídce tábora, která byla zároveň velkou propagací začínajícího skautingu, usadili kolem zmiňovaného lesního pramene a hojně se jím občerstvovali. Vedle prvního skautského románu, jehož děj je zasazen do těchto míst (Novák pro místopis nehledá jiná jména než jaká jsou v reálu), obohatily tábory pod Plešivci (nebo mezi Plešivci?) český skauting něčím, co dodnes neztratilo pro skautskou mládež přitažlivost, stále na ni působí jako výzva a udrželo se na nejpřednější příčce jejího zájmu. Jde

Historická fotografie ze skautského tábora u Plešivce v roce 1916 o zkoušku „Třech orlích per“. Tady byla v roce 1916-17 vymyšlena a poprvé vyzkoušena. Poslyšte co o této zkoušce píše její autor Jaroslav Novák: „...V junácké organizaci máme řadu zkoušek různých stupňů a odborných znalostí, které mají být měřítkem schopností a dovedností skautů. Kladouce významný důraz na mravní stránku skautské výchovy, cítili jsme v našich oddílech, že není měřítka, dle něhož by junáci mohli prokázati, pokud už vyspěli v ohledu morálním, jak se přiblížiti ideálu neohroženého, vytrvalého, sebevládného, obezřetného a čestného jinocha, pravého skauta. K tomuto cíli zavedli jsme zkoušku O tři orlí pera...“ Už se nám asi nepodaří potvrdit, že spoluautorem „Třech orlích per“ by mohl být Miloš Seifert, pozdější zakladatel Ligy Lesní moudrosti. Ten totiž žil v oněch zmiňovaných letech v Berouně. Tábor pražských oddílů několikrát navštívil a potom táborníkům zorganizoval zasvěcenou prohlídku města. Bylo to ještě v dobách, kdy všichni skauti si byli opravdovými bratry. Těžké ideové a postojové spory náš skauting teprve čekaly - Miloš Seifert byl v nich jedním z hlavních protagonistů. Soudí se, že Miloš Seifert, přeplněný indiánskou a setonovskou romantikou mohl Jaroslavu Novákovi při jedné z četných návštěv tábora vyprávět o woodcrafterských orlích perech - zvláštních zkouškách dovedností a schopností také však sebeovládání a odříkání. Odtud by byl k vynálezu skautských „Třech orlích per“ jen krůček. Jde ovšem o domněnku opřenou pouze o fakt Seifertových návštěv v táboře. Okolí Plešivce nezklame ani nejnáročnější táborníky. Je zde vhodný terén k hrám i táboření. Nedaleká Berounka je v horkých dnech vyhledávanou řekou. Z Plešivce se dá jít také k potoku Kačáku. Nebo se můžete vypravit za romantickými kamennými útvary na nedaleké Krkavčí skály. Přejeme úspěšné pátrání po jednom z prvních skautských tábořiš. Tapi

25

SKAUTSKÉ ZÁKLADNY

SKAUTSKÉ REZERVACE

SKAUTSKÁ REZERVACE NA ČESTNÉ SLOVO Díky vřelým vztahům barona Jana Mladoty ke skautingu a skautům, specielně katolickým, mohla vzniknout rezervace (dodnes bohatě využívaná) Červený Hrádek. Rezervace leží nedaleko obce Kosova hora poblíže Sedlčan na pozemcích patřících šlechtickému rodu Mladotů. Jejich rodové sídlo Červený Hrádek, je od rezervace na dohled a není tedy divu, že s výběrem pojmenování si nedělali její zakladatelé žádné starosti.

Červený Hrádek - rodové sídlo barona Mladoty podle kterého skautská rezervace dostala své jméno Pohled na areál rezervace po vybudování katolickými skauty v době svého krátkého rozkvětu

Přátelství barona Jana Mladoty a bratra Jana Remišera - Lona skautského tajemníka biskupa Trochty, stálo na počátku rezervace a bylo také rozhodujícím faktorem jejího uskutečnění. Po zrušení Junáka v roce 1940, pokračoval bratr Remišer s několika chlapci roverského věku ve skautské činnosti. Často zajížděli na svých výpravách do okolí Mladotova Červeného Hrádku. Tábořívali v místech dnešní rezervace. Místo se bratru Remišerovi líbilo. Pojal úmysl vybudovat zde základnu pro katolické skauty. Podle jeho představ měla sloužit především k výchově vůdcovského kádru.

26

Jednoho dne, na počátku Druhé světové války, si podal baron Mladota s bratrem Remišerem ruku. Na ten plán se skautskou rezervací. Po válce, řekl baron Mladota, se můžete do svého úmyslu pustit. Ano, tady na tom pozemku, který se vám tak libí. Budete si ho moci zvelebit k obrazu svému. Po válce, až bude opět skauting obnoven. Jen co katoličtí skauti po válce vyvzdorovali na novém Ústředí Junáka jakés takés dodržování ÚMLUVY, kterou předválečný Junák uzavřel se Svazem katolických skautů, pustili se do plánu bratra Remišera. Začali stavět skautskou rezervaci Červený Hrádek. Nebyla to snadná záležitost. Nedostávalo se peněz, sháněly se všemožnými způsoby - od střediskových akademií až k tradičnímu prodeji „papírových cihel“. Není divu, že za stavební práce, které prováděla firma stavitele Berana z Křečovic zůstal dluh. Nevelký sice, ale přeci jen dluh. Uvolila se jej zaplatit Katolická Charita. Hovoříme sice o stavební firmě, která prováděla práce v rezervaci, ale nebýt obětavé činnosti desítek skautů, kteří se významně podíleli na budování kuchyně, přednáškové chaty s kapličkou, sociálního zařízení a dalších objektů, byl by výše zmíněný dluh nepoměrně větší a nebo by, být na místě tehdejších skautů skauti dnešní (čekající s nataženou rukou na státní subvence) nebyla rezervace dokončena vůbec. Jeden z budovatelů rezervace Zdeněk Zelený - Káïa, při prohlížení starých fotografií, které půjčoval k otištění pro tohle vyprávění řekl: „Těmahle rukama“, napřáhl před sebe své ruce, „jsme si na Hrádku všechno dělali. Stále jsme sháněli peníze. Na stavební materiál i na zaplacení odborných prací na které jsme si netroufli.“

Kruh katolických skautských vůdců a dalších činovníků, kteří se soustředili kolem bratra Remišera, pochopil velmi brzy, že od Ústředí Junáka nemůže žádné finanční prostředky očekávat. Pozice katolických skautů byla ve stále více se komunizovaném Junáku velmi nejistá. Museli si pomoci sami. A také to udělali. Založili „Stavební družstvo Svatojiřský domov“. Družstvo mělo povolení a práce ve stavebnictví, ale také na činnost publikační stejně jako na provozování obchodu se skautskými potřebami. Neobvyklým zdrojem peněz byl prodej několika tisíc kusů kabátů, které Ústřední duchovní radě darovala americká armáda. Ve dnech 1.-14. července r. 1946 se v rezervaci Červený Hrádek uskutečnila III. česká zemská Lesní škola a tím byla také rezervace uvedena do provozu. Rezervaci přijel pozdravit zakladatel slavné Legio Angelica, „Pater“ Klement. Lesní školy se zúčastnilo množství významných skautských osobností a už jako frekventanti či jako instruktoři (bři. Remišer, Blažek, Zelený, Mucha, Reinsberg atd). Rezervace Červený Hrádek sloužila katolickým skautům, jejichž zásluha na jejím vybudování a zprovoznění je nepřehlédnutelná a jedinečná, až do roku 1948. Po únoru 1948 byly skautské oddíly s křesanskou výchovou rozpouštěny jako první. Ústřední duchovní rada byla zrušena hned na ustavující schůzi komunistického Akčního výboru Junáka už 25. února 1948. V r. 1969 vystavěli skauti na tábořišti monumentální vyhlídkovou věž

Červený Hrádek se nepodařilo zachránit před zabavením ve prospěch SČM, ani pokusem převést ho pod správu Katolickí Charity. Po celých dvacet let, kdy byl u nás skauting postaven mimo zákon byla skautská rezervace Červený Hrádek v držení ČSM. Na krátký čas – 1969-1970 – se rezervaci podařilo vrátit do problematického a nikdy nevyjasněného užívání obnoveným Junákem. Bylo zde, v tom krátkém čase zklamaných nadějí, uskutečněno několik Lesních škol. Dokonce i takových, které byly vedeny a obsazeny pouze katolickými skauty. Vůdcem školy na Červeném Hrádku byl v těchto letech, stejně jako o dvacet let dříve bratr Remišer - Lon. Po roce 1990, v době třetí obnovy českého skautingu, usilovali skauti o navrácení Červeného Hrádku od Socialistického svazu mládeže. Svazáci Hrádek vydali tentokrát dříve než v letech 1968-1970. Své zde vykonal také fakt, že se na svůj majetek vrátil baron Jan Mladota, který přijel z více než dvacetiletého exilu. Pamatoval si na své slovo, které dal bratru Remišerovi. Podepsal s Junákem nájemní smlouvu o pronájmu pozemku na němž stojí rezervace za roční poplatek 1 Kč.

Po výstavbě tábořiště a ústřední budovy s kaplí byla zahájena činnost skautské rezervace provozem III. české zemské Lesní školy kterou přijel pozdravit, kromě ostatních významných hostů, i zakladatel Legio Angelica, „Pater“ Klement

V současné době je rezervace Červený Hrádek spravována Pražskou radou Junáka resp. Kruhem pražské Lesní školy v jejím čele stojí br. Kamil Budera. Aktivity této školy jsou pozoruhodné a chvályhodné. Paradoxem je, že dědicové Červeného Hrádku, dnešní katoličtí skauti z nichž mnozí pomáhali rezervaci stavět, jezdí na své Lesní školy všude jinde jen ne do svého původního zařízení. To však nemění nic na faktu, že Červený Hrádek je tu díky jim a čestnému slovu barona Mladoty. Pavel Frýbort - Swed

27

SKAUTSKÁ REZERVACE Červený Hrádek

V roce 1998

V roce 1969

V roce 1998

V roce 1998

V roce 1947 Fotografie z r. 1998 ZvD. V roce 1969