NEZAPOMÍNÁME. k 65. výročí osvobození. Abychom nezapomněli. Portréty vybraných sociálnědemokratických obětí nacismu

NEZAPOMÍNÁME Portréty vybraných sociálnědemokratických obětí nacismu

k 65. výročí osvobození

Abychom nezapomněli…

V těchto dnech uplyne 65 let od osvobození naší vlasti z nacistické německé hrůzovlády. Lze namítnout, že je to datum odlehlé, obsahově staré, současnosti vzdálené, naši přítomnost ničím neinspirující. Podle mého názoru je opak pravdou. Současná hospodářská krize, největší a nejpustošivější od neblahého černého pátku na newyorské burze v září 1929, vzestup extremismu pravého i levého, šovinizující nacionalismus, usilující bez naděje na úspěch o uzavírání se do užších národních a státních hranic, naopak volají podle prorockých slov prezidenta Edvarda Beneše z roku 1945 po neustálém aktualizování a regenerování naší historické paměti. Česká strana sociálně demokratická přinesla v boji proti nacistické hrůzovládě nesčetné oběti. Do rukou gestapa, heydrichovské bezpečnostní služby (SD), SS, upadly mezi jinými také tisíce českých sociálních demokratek a demokratů, mužů a žen mladých, i těch v zenitu své životní síly, i těch na prahu stáří. Řada přežila, téměř stejný počet však násilně ukončil svůj život v sekýrárnách, výslechových kancelářích, při těžkých nucených pracích a v plynových komorách vyhlazovacích koncentračních táborů dvanáct let trvající údajně tisícileté Hitlerovy třetí říše. V této útlé publikaci určené nejen členům strany, ale i sympatizantům a snad i těm z našich oponentů, kteří se neuzavírají řeči fakt a věcných souvislostí zdůrazňujících ne to, co nás dělí, ale naopak to, co nás dnes spojuje stejně tak jako před takřka třičtvrtěstoletím naše předky, podáváme osudy některých z nich.

Setkáme se a svým způsobem případně povedeme dialog nejen s vůdčími představiteli hnutí, legendárním předsedou strany Antonínem Hamplem, výmluvností proslulým tribunem lidu Františkem Soukupem či předsedou blízké německé sociální demokracie Ludwigem Czechem nebo jedním z prvních slovenských masarykovských legionářů, posléze v Česku žijícím Ivanem Markovičem, ale i s dalšími. S odborníky špičkového věhlasu, jakým byli skvělý programatik Josef Fischer či Volfgang Jankovec, a řadou dalších. Početnou skupinu našich neprávem zapomenutých komunálních politiků zastupují ostravský starosta Josef Chalupník, kladenský muž na radnici Karel Kindl nebo vůdčí osobnost znojemské české menšiny a posléze většiny Josef Mareš. Neméně početná je volně vybraná skupina odborových činitelů našeho sociálnědemokratického hnutí, reprezentovaná předsedou naší historické odborové ústředny Josefem Tayerlem, zástupcem svazu soukromých zaměstnanců Robertem Kleinem či skvělým obhájcem zájmů ostravských havířů a kovodělníků Aloisem Langrem. Nemůžeme zapomenout ani na naše ženy. Ruku vám tisknou přes propast desetiletí Božena Betty Karpíšková a někdejší košířská zastupitelka z dnešního pátého pražského obvodu Marie Fárová. Nemálo bylo i těch mladých, zmíněných zde na příkladě tragických rodinných osudů Nečasových či Charvátových. Líčení jejich prací, obětavostí a idealismem prodchnutých životů uvozuje proslulý manifest Věrni zůstaneme z května 1938, jehož hlavním autorem je Josef Fischer, básnicky zobrazující verše Jaroslava Seiferta a posléze shrnující stať jedné z obětí procesu s Miladou Horákovou, Vojtěcha Dundra. Všechny tyto dobové texty, jak jistě záhy uhádnete, mají jednoho společného jmenovatele: Jejich autory či hlavními pisateli jsou sociální demokraté. Přál bych si, aby ozvučnost a inspirativnost této útlé knížečky přetrvala oslavy 65. výročí konce německé okupace a aby se střídmé medailony našich velkých mrtvých staly vaším průvodcem i během těch dalších, opět všedních dnů.

Jiří Paroubek předseda ČSSD V Praze 1. května 2010

VĚRNI Manifest VĚRNI ZŮSTANEME! tvoří důležitý mezičlánek v historické paměti nejen demokratické levice, ale moderní české demokracie vůbec. Vzniká ve vzrušené době na jaře tragického třicátého osmého roku, v době, která rychle spěje ke květnové mobilizaci na jedné straně a k mnichovanské zradě na straně druhé. Jeho inspirací byl manifest spisovatelů z května 1917. Nikoliv náhodou se tak děje ve skupině Dělnické akademie, nikoliv náhodou je hlavním autorem textu tehdejší předseda VÝBORU PRO DEMOKRATICKÉ ŠPANĚLSKO Josef Fischer, jeden z hrdinů této příležitostné brožury. Takto založená paralela pokračovala až k událostem přímo souvisejícím se vznikem první Československé republiky i k monumentální tryzně, kterou se stal Masarykův pohřeb v končícím létě 1937. Linka započatá STIVÍNOVÝM PROGRAMEM, schváleným na XVI. sjezdu Československé sociální demokracie (Československé sociálně demokratické strany dělnické roku 1930), a národně socialistickým o rok mladším BENEŠOVÝM PROGRAMEM, pokračovala ještě před Mnichovem podporou španělské demokracie a po 15. březnu 1939 jednak bojem dvou ilegálních protinacistických organizací PETIČNÍ VÝBOR VĚRNI ZŮSTANEME a RADA TŘÍ, jednak zpracováním a schválením jejich programu ZA SVOBODU, DO NOVÉ ČSR. V přímé kontinuitě se tato linie uzavírá na konci tragické cesty benešovské třetí republiky ještě během únorové krize 1948 BENEŠOVOU VÝZVOU (mezi jejími signatáři nechybějí ani jména Jaroslava Kvapila, hlavního autora již zmíněného spisovatelského prvoodbojového manifestu z roku 1917, ani Ferdinanda Peroutky a Milady Horákové). I tentokrát je hlavním redaktorem textu sociální demokrat Vojta Beneš, i tentokrát se dokument výslovně odvolává na odkaz prezidentů Masaryka a Beneše. A nepřímo – krvavě, ba zločinně – s touto tradicí zúčtovává ultrastalinistický gottwaldovský režim ve vlně politických procesů z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, symbolizovaných jménem hrdinky protinacistického odboje Milady Horákové. Manifest byl publikován 15. května 1938 ve většině demokratického denního tisku, podepsán více než 300 předními představiteli českého a slovenského kulturního a veřejného života a posléze postupně do 30. září 1938 statisíci československých demokratů.

Jiří Malínský

ZŮSTANEME! Ve jméně národní svobody a státní samostatnosti, vybojované před dvaceti lety, vyzýváme všechny věrné občany Československé republiky: pevně odhodláni, s obětavostí a nezlomnou vírou ve vlastní věc, držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto jediného našeho státu. Jen v pevné jednotě je naše nepřemožitelnost a síla. Zůstaňme věrni sami sobě, věrni zásadám, v nichž se naše samostatnost zrodila. Přes všechny politické, stavovské a třídní rozdíly semkněme se u víře v demokracii a svobodu, v úctě k právu a sociální spravedlnosti: Stůjme do všech důsledků za těmito zásadami, vlastními našemu národu a společnými všemu vzdělanému lidstvu! Nedopusťme, aby v naší vlasti byly ohrožovány mravní základy kultury a lidských práv! Nedopusťme, aby věrný občan republiky byl utiskován nebo vylučován z národa pro své přesvědčení, pro svůj původ nebo vyznání. Rádi a spravedlivě se dělíme a chceme dělit se svými spoluobčany všech národností o všechny životní podmínky a práva, které nám dává náš jednotný a nedělitelný stát. V rovnoprávné součinnosti a v pevné obraně společenských práv stojíme proti každému, kdo by se u nás pokoušel pod jakoukoli záminkou sloužit cizím zájmům. Jsme a zůstaneme svrchovaným státem, jemuž nikdo zvenčí nesmí vnucovat své požadavky. Chtěli jsme vždy mír... Silni v sobě, zachováme význam Československa pro Evropu. Bráníce svou samostatnost a demokracii ve střední Evropě, hájíme svobodu Evropy celé. Tak plníme dějinné poslání státu československého. Věříme, že demokracie odhodlaná k činům dovede nejlépe zajistit bezpečnost státu i blaho jednotlivců. Chceme, aby politické strany podřídily své užší zájmy zájmům celku a pomáhaly tak zajistit zvýšenou účinnost naší republikánské soustavě. Jak žádal památný květnový manifest z roku 1917, tak žádáme i dnes vládu a pověřené zástupce lidu, aby jednali podle vůle lidu jako mužové nezávislí, pamětliví jen zájmů celku. Kdo by snad nepochopil, čeho žádá vážná doba, nechť ustoupí. Jako tehdy i dnes věříme, že budoucnost patří Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných a nikoli panství jedněch nad druhými. Jako ti, kdož 13. dubna 1918 skládali národní přísahu do rukou Jiráskových, tak i my dnes věříme ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami, pravdy nad klamem. Stojíme znovu na rozhraní dějin. Věrni této slavné přísaze prohlašujeme i my, občané a občanky svobodné demokratické Republiky československé, že udržíme samostatnost jednou vybojovanou. Neochvějně věříme, že i z dnešních starostí vyjde Evropa šťastná svou svobodou. Postavme se všichni za tento slib! Zákonodárci, politikové i výkonné orgány státní moci nechť vidí před celým světem jednotnou a odhodlanou vůli všech demokratických občanů, vůli, které musí být dbáno. Poslušni výzvy prezidenta Edvarda Beneše nad rakví T. G. Masaryka jdeme za ním, abychom splnili odkaz velikého obnovitele naší samostatnosti. Žádáme vládu republiky, aby vytrvala na cestě, kterou nás vedl prezident Osvoboditel!

In: CHTĚLI JSME BOJOVAT I, Praha 1963, s. 337– 338

Jaroslav Seifert

HROB MEZI

Hrob mezi hroby, kdo jej pozná, čas setřel mrtvých podobu, svá svědectví tak zlá a hrozná vzali jste s sebou do hrobu. Je tma a někdy větru ševel sednou si k hrobu s pokraje, jen hrstka trávy, hořký plevel rozkvétají tu do máje.

HROBY Památce Aleše Charváta Jen oblak, který letí rychle, je pomníkem Vám nad hlavou. Do vzduchu píši slovo ztichlé a sloku šeptám váhavou. Výčitka spěchá s výčitkami, čím hustěji hrob zarůstá; však stín mrtvých kráčí s námi, ruku nám klade na ústa. Stín, který němým hlasem viní a přepadá nás ve bdění: bychom mohli zpívat nyní, jak by nebýt Vašeho mlčení!

K UCTĚNÍ PAMÁTKY Vojtěch Dundr I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci... Norbert Zoula 1881

Tato kniha je psána k uctění památky českých sociálních demokratů, kteří obětovali svoje životy v těžkém boji s německým nacismem a fašismem, kteří byli popraveni a umučeni v koncentračních táborech a žalářích. Neobsahuje a obsahovati nemůže jména všech nám drahých mužů a žen, věrných Republice československé a oddaných vznešeným ideám demokracie a socialismu, ani vylíčení jejich podzemní a bojové činnosti, pro kterou byli stíháni, mučeni a popravováni.

Zběsilí a zvířeckými pudy ovládaní služebníci gestapa vyvraždili celé rodiny i s nevinnými dětmi, a veliký je počet českých mužů a žen, kteří zapadli v moři surového německého nacismu, kteří byli umučeni v plynových komorách koncentračních táborů v Osvětimi, Dachově-Dachau, Buchenwaldu, Belsenu, Rawensbrücku, Mauthausenu a jinde, kteří ubiti byli v Malé pevnosti v Terezíně nebo na pochodech smrti a na nucených pracích… O každém popraveném, umučeném v žalářích, o život připraveném příslušníku naší strany bylo by možno napsati obsáhlou zprávu o jeho snahách a boji za svobodu národa a obnovení Československé republiky. O každém bychom mohli právem říci, že svou činností a svým bojem zasloužil se příslušným dílem o vítězství naší národní a spravedlivé věci. Byly to boje jednotlivců nebo malých skupin s přesilou po zuby ozbrojených německých nacistů a jejich nejrůznějších zločinných pomocníků, které sváděny byly za nejtěžších podmínek a často neuvěřitelných překážek. Byly to boje nadšených a ke všemu odhodlaných mužů a žen, jimž láska k vlasti a nenávist k německým vrahům našeho národa dávala sílu gigantů…

NAŠICH OBĚTÍ Byly to ponejvíce prostí, namnoze neznámí dělníci, učitelé a úředníci, byli to legionáři a vojáci, kteří se z vlastního popudu vrhli do nerovného a tvrdého zápasu proti německým okupantům, kteří organizovali podzemní činnost, sabotážní akce, kteří shromažďovali zbraně a připravovali ozbrojené povstání. Všichni by si byli vědomi, že svoji a národní svobodu musí sami vybojovati a že zničení německého nepřítele musí býti také jejich dílem! Pracovali v městech i malých venkovských obcích, aniž jeden o druhém věděl, různými prostředky a odlišnými způsoby, ale všichni za jediným a společným cílem, za osvobození národa a znovuzřízení Československé republiky! Věděli, že riskují svůj život a že budou-li prozrazeni a uvrženi do spárů gestapa, ohrožují i životy svých nejbližších a nejdražších: otců, matek, žen a dětí, věděli, že v případě zatčení jdou vstříc nejstrašnějším mukám duševním a tělesným – ale přesto se boje nezřekli, a čím krutější bylo jejich pronásledování, tím více stupňovali svůj boj, tím více překvapovali svoje úhlavní nepřátele hrdinskými činy. Jaká to byla mravní síla a jaká horoucí láska k národu, jež určovaly jejich činnost a jejich svatým zápalem vedený zápas za lepší život a svobodu národa! Tisíce a tisíce prostých mužů a žen, jejichž údělem byl velmi často tvrdý a neradostný život a jimž v předcházejících letech bylo vytrpěti mnoho strádání, nedostatku a bídy, zahájily za vlády německých nacistů podzemní boj, a tak připravovaly zmrtvýchvstání českého národa. Nikdo z nich netoužil po odměně a tím méně po honosných titulech a řádech! Všichni nastupovali do boje, poslouchajíce hlasu svého srdce a příkazů svého rozumu. Jejich rozhodnutí bylo výsledkem nezlomného přesvědčení a protiněmecká činnost výrazem jejich hluboké nenávisti k německým vetřelcům, násilníkům a vrahům. Co podnikli a vykonali, odpovídalo jejich národnímu cítění, demokratickému a socialistickému přesvědčení, jejich lásce k svobodě a nezávislosti českého národa. Toto jednání bylo prostým důsledkem jejich dosavadní činnosti a odpovídalo úplně programu čs. sociální demokracie. Od roku 1878, kdy na tajném sjezdu v Praze-Břevnově ustavena byla československá sociálně demokratická strana dělnická, kdy její stoupenci musili vyvíjeti podzemní činnost a těžkými tresty na svobodě byli stíháni, probíhá jako červená nit jejím celým politickým životem boj za občanské a politické svobody, za demokratické řády, sociální spravedlnost a novou socialistickou společnost. Čelíce zlobě nepřátel, pronásledování rakouských úřadů a perzekuci zaměstnavatelů, pracovali sociální demokraté vytrvale a obětavě pro lepší život dělníka a státní samostatnost českého národa. Nezlomily jejich odhodlání rakouské žaláře a nezměnily jejich přesvědčení „vlastenecké šibeničky“ a zrádcování, jímž byli zahrnováni. Šli vlastní cestou a jednali podle vlastního programu v přesvědčení, že jenom tak prospějí nejširším vrstvám českého pracujícího lidu!

Jan Aleš (1893 –1941) Rodák z jihočeské Blatné díky svým nesporným schopnostem (členem strany byl od svých 17 let) zaujal záhy čelná místa v naší odborové ústředně. V letech 1924 –1926 působil jako zemský tajemník Odborového sdružení československého, v letech 1925 –1938 jako ústřední organizační tajemník ČSSD a jeden z nejbližších spolupracovníků legendárního dua Hampl – Dundr. Významně se spolupodílel na obnovování organizační struktury strany po komunistickém rozlomu a byl dlouholetým garantem kvality organizačního řádu strany, jak se tehdy říkalo stanovám. V roce 1932 se podílel na vytvoření a byl hlavním redaktorem publikace ORGANISÁTOR, která i dnes zůstává pozoruhodným nahlédnutím do vnitřního života strany v době, kdy v naší zemi vrcholila velká hospodářská krize třicátých let. Po Mnichovu byl spoluzakladatelem a místopředsedou Národní strany práce. Po 15. březnu 1939 se nejprve zasloužil o důkladné zajištění hospodářských a tiskových podniků, jakož i dalšího majetku ČSSD. Záhy začal působit také v odboji, zejména se staral o existenční zabezpečení rodin zatčených a v druhoodbojovém exilu dlících sociálních demokratů. Byl zatčen 6. května 1941 a jeho životní cesta se uzavřela tragicky popravou v ruzyňských kasárnách 1. října 1941.

V první světové válce se postavili doma i v cizině do předních řad bojovníků proti rakouské monarchii a tyranii a za samostatný československý stát. Nedali se zlákati sliby, ani zastrašiti hrozbami. S radostí a pocity vnitřního uspokojení mohli pohlížeti na výsledky své práce a svých zápasů. V samostatné Československé republice patřili českoslovenští sociální demokraté k jejím nejvěrnějším a nejoddanějším synům, kteří o její upevnění zasloužili se nejvíce. Žádná československá politická strana nepřinesla republice tolik a tak těžkých obětí a žádná jí také tak oddaně a nezištně po celých dvacet roků nesloužila, jako právě československá sociální demokracie. Vzpomeňme jenom událostí v letech 1919 a 1920, kdy podnikány byly útoky na jednotu republiky a základy její celistvosti! Tehdy se dala československá sociálně demokratická strana úplně a bez výhrad do služeb státu, hájíc jeho jednotu a celistvost před útoky zfanatisovaných Němců a Maďarů. Ale i v pozdějších letech, zvláště v údobí fašistických útoků na hrad, prezidenta T. G. Masaryka a demokratické naše zřízení byla sociální demokracie jedinou stranou, která nezakolísala a čelila s úspěchem velké vlně pustého nacionalismu a zrůdného fašismu. Byla nositelkou konstruktivní práce! Její členové zúčastnili se horlivě a platně budování státu, položili pevné základy demokratické samosprávě, z jejich podnětu a ve smyslu programu strany provedeno nejmodernější sociální zákonodárství a veliké dílo pozemkové reformy. Zrušeny výsady rodu a majetku a učiněny první kroky k hospodářské demokracii a socialistickým řádům uzákoněním závodních rad v hornictví a závodních výborů v ostatních odvětvích. A nebyla příliš vzdálena doba, kdy při vzrůstajícím politickém vlivu a silném mocenském postavení strany ve státě byla by nastoupena cesta zestátnění průmyslové výroby, socializace výrobních prostředků, jak v roce 1920 oznámil ve svém vstupním prohlášení první sociálnědemokratický ministerský předseda Vlastimil Tusar. Po celou dobu své existence bojovala sociální demokracie proti každému útlaku, proti každému vykořisťování, bojovala za svobodu individua i národa. A tomu zůstala věrna i za německé okupace, v údobí strašného útisku národního, sociálního i hospodářského. Ve smutných, bolestných a bezměrně těžkých dnech pomnichovských v roce 1938, kdy jsme byli opuštěni a zrazeni a kdy jediný demokratický stát v srdci Evropy, naše Československá republika, byl vydán napospas nacistickému Německu, kdy české měšťáctvo ve své značné části po odchodu prezidenta dr. Beneše do ciziny počalo holdovati totalitním „ideám“, zůstali čeští sociální demokraté věrni demokracii a socialismu. Čím více tehdy vzrůstaly útoky na demokracii a socialismus, tím usilovněji a vytrvaleji přesvědčovali pracující lid, že jenom v demokracii a socialismu jest jeho a celého národa záštita a záchrana.

JUDr. Richard Bäumel (1881–1944) Západočeský rodák se po absolvování vysokoškolských právních studií dostal do Brna, kde nalezl své trvalé životní kotviště, jako koncipient v advokátní kanceláři českého sociálního demokrata německé národnosti Ludwiga Czecha, pozdějšího předsedy německé sociální demokracie v Československu. Když byly po 28. Říjnu 1918 prozatímní ústavou demokratizovány volební řády do obecních samospráv, byl ČSSD vyslán do brněnského městského zastupitelstva. Jako člen městské brněnské rady, kde měl na starosti sociální agendy, se významně zasloužil o vybudování jednak moderních sociálních ústavů v Brně-Bohunicích, jednak výstavného paláce MORAVA, v němž sídlila Zemská pojišťovna. Neméně významný byl jeho vklad při budování sítě zotavoven po celé ČSR, z nichž architektonicky nejpůsobivější byla postavena v Tatranské Lomnici. Mimoto působil tento všestranný právník i jako přísedící volebního soudu v Praze a v Brně jako člen zkušební komise Masarykovy univerzity a zkušební komisař pro soudcovské zkoušky. Křížová Bäumelova cesta začala zatčením 16. října 1940 v Brně a vedla dále přes neblaze proslulé Kounicovy koleje a terezínskou Malou pevnost do komplexu vyhlazovacích koncentračních táborů Osvětim, kde v říjnu 1944 zahynul mučednickou smrtí v plynové komoře.

A když pak jménem strany Národní jednoty, ve které se soustředily a sloučily všechny české politické strany – agrárníci, národní demokraté, lidovci, živnostníci a českoslovenští národní socialisté – zahájen byl vyhlazovací boj proti českým sociálním demokratům a kdy strana Národní jednoty hlásala nutnost přátelských styků s nacistickým Německem a fašistickou Itálií, ani tehdy čeští sociální demokraté neustoupili a hájili důsledně linii politiky demokratické a socialistické. Již v těchto pomnichovských dnech poznali čeští sociální demokraté protidemokratické a protisocialistické snahy mnohých funkcionářů a členů strany Národní jednoty. Sociálnědemokratičtí starostové měst byli společným postupem všech členů Národní jednoty donucováni k rezignaci na svoje starostenské funkce a tam, kde ochota k rezignaci nebyla, členové Národní jednoty si vynutili rozpuštění obecních zastupitelstev, aby se tímto způsobem zbavili jimi nenáviděných sociálních demokratů. A v projevech časopisů Národní jednoty se otevřeně prohlašovalo, že ve státních a veřejných službách sociální demokraté nesmějí býti zaměstnáváni! K tomu pak se ještě družilo vypovídání Čechů a českých sociálních demokratů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, jejich pronásledování a v četných místech Slovenska i surové týrání. V Čechách a na Moravě vybíjela svoji nenávist k demokracii a socialismu Národní jednota, na Slovensku pak separatistická Hlinkova strana ľudová. Již v tzv. druhé republice poznali a pocítili na sobě čeští sociální demokraté perzekuci, hraničící s ničením existencí nejoddanějších a nejvěrnějších synů republiky Československé a nejspolehlivějších a nejpevnějších obhájců demokratického státního zřízení a ušlechtilých zásad socialistických. Obsazení českého a moravského pohraničí německým vojskem mělo vzápětí další a kruté pronásledování českých dělníků a ponejvíce sociálních demokratů. Zfanatizovaní stoupenci Henleinovy strany vrhali se ve své nenávisti proti všemu českému na české dělníky, vyháněli je z práce, vlastních domků a zkoušeli na nich surové gestapácké metody. Mnozí z nich byli odvlečeni do žalářů a koncentračních táborů v Německu, kde vydáni napospas krutému týrání a bezměrnému utrpení. V tomto pronásledování dlužno spatřovati počátek nejstrašnější perzekuce českého lidu a českého sociálnědemokratického dělnictva. Po 15. březnu 1939, kdy nám Hitlerovo Německo zasadilo nejtěžší a nejbolestnější ránu, zahájilo gestapo svoje zločinné dílo. Provádí domovní prohlídky a zatýká politicky nespolehlivé osoby. V červnu 1939 bylo zatčeno v Kladně několik set mužů a žen v čele se starostou města soudruhem Františkem Pavlem. Jako důvod zatčení uvádí gestapo zastřelení německého četníka neznámým českým pachatelem. Většina zatčených byla dopravena na Špilberk do Brna, kde prvou obětí surového řádění německých nacistů byl soudruh František Pavel. Je to první těžká oběť přinesená sociálními demokraty na oltář vlasti. Starosta města, požívající důvěry veškerého občanstva, sociální demokrat bezmála 50 roků pracující ve straně, je připraven o život těmi, kteří českému národu slibovali „ochranu“ a „klidný život“ v rámci velkoněmecké nacistické říše…

Karel Brožík (1881–1942) Významný představitel kladenské ČSSD, vyučený horníkem, byl od svých 16 let činný v odborech a od 18 let profesionálně v kladenské okresní nemocenské pokladně. V roce 1900 patřil mezi přední organizátory velké kladenské stávky za prosazení osmihodinové pracovní doby. Roku 1904 přešel do severozápadních Čech jako redaktor hornických časopisů NA ZDAR v Trnovanech a posléze SEVEROČESKÝ DĚLNÍK v Teplicích. Roku 1910 při rozdělení rakouského odborového hnutí v Duchcově založil – zřejmě v souznění s Josefem Steinerem -– český Svaz horníků Odborového sdružení českoslovanského. Na podzim téhož roku se stal vůdčí osobností Ústředního národního revolučního výboru menšinového pro severní Čechy a současně i poslancem Revolučního Národního shromáždění; svůj mandát zastával až do zániku Československé republiky na jaře 1939; zastupoval přitom posléze i ostravsko-karvinský uhelný revír. Dráha odborového funkcionáře, Brožíkovo životní poslání, vyvrcholila místopředsednictvím v Odborovém sdružení československém (1919–1939), předsednictvím ve Svazu horníků a členstvím v ústřední exekutivě Mezinárodní unie horníků. Mezi jeho trvalé přínosy patří významný vklad při koncipování a prosazení průlomového zákona o závodních a revírních radách z 25. února 1920 i v podstatě zakladatelské české moderní sociální legislativy v první polovině dvacátých let minulého století. Patřil rovněž k předním zastáncům znárodnění rudných a uhelných dolů. Podobně jako další přední sociální demokraté byl i Brožík zatčen 6. května 1941 a z pankrácké věznice přes terezínskou Malou pevnost transportován do Osvětimi, kde byl umučen 20. května 1942.

Za několik dní po řádění gestapa v Kladně, dne 24. dubna 1939, je provedeno zatčení více než 100 osob v Plzni, ponejvíce českých sociálních demokratů v čele s bývalým dlouholetým starostou města soudruhem Luďkem Pikem. Všichni byli zatčeni jako rukojmí za neznámé pachatele, kteří prý nějakou žíravinou poškodili uniformy německých vojáků na plzeňském náměstí. To však byla jenom záminka, aby mohli býti pronásledováni sociální demokraté a Židé. Při vyšetřování byl soudruh Pik obviňován z účasti na atentátu proti Mussolinimu v roce 1926, dále z účasti na poradě s jugoslávským králem Alexandrem o odboji protifašistické Itálii při jeho návštěvě ve Škodovce a konečně jako vedoucí odboje v Plzni proti německé říši. V den zahájení války s Polskem – dne 1. září 1939 – došlo k hromadnému zatýkání politických, veřejných a samosprávných pracovníků v Čechách a na Moravě. Z řad příslušníků a funkcionářů čs. sociální demokracie byli zatčeni a odvlečeni do koncentračních táborů v Dachově-Dachau, Buchenwaldu a Oranienburgu soudruzi: Antonín Remeš, poslanec v Plzni, František Tymeš, poslanec v Brně, Leopold Vaverka, poslanec a starosta Svazu Dělnických tělocvičných jednot československých, Antonín Hampl, poslanec v Praze, Alois Langer, poslanec v Moravské Ostravě, a JUDr. Ivan Markovič, poslanec v Bratislavě, ale bydlící v Praze, JUDr. František Soukup, senátor a předseda Senátu Národního shromáždění v Praze, František Müller, senátor v Plzni, Jakub Polách, poslanec v Brně, Ing. Přikryl a Kápar z Prahy, dr. Oldřich John z Prostějova, Josef Khun, učitel z Nového Města, Kosička a Janků z Boskovic, J. Jirout, František Hatina, V. Nedvěd, redaktoři NOVÉ DOBY v Plzni, dr. Vincenc Charvát, redaktor PRÁVA LIDU v Praze, J. Hrdlička a V. Koch, redaktoři v Brně, J. Frodl, tajemník v Brně, Jindřich Hatina, tajemník čs. soc. demokratické strany v Táboře, V. Binder, tajemník strany v Moravské Ostravě, J. Kundrata, okresní důvěrník v Uherském Brodě, J. Beneš, místostarosta v Hradci Králové, V. Konopa, úředník revírní bratrské pokladny v Kladně, V. Sýkora z Kladna, Kolářský a Macháček z Hradecka, Huška, Kraus a Grunta z Blanska, brněnští pracovníci L. Skaunic, František Čoupek, Stanislav Šulc, Alois Smutek, J. Runštuk, dr. Rujbr, dr. M. Ryšánek, Antonín Kekus, V. Kovanda, Jaroslav Pospíšil aj. Pouze jednotlivci byli po několikatýdenní vazbě propuštěni na svobodu. Zemřeli, podlehnuvše strádání a utrpení, JUDr. Markovič, Robert Klein, Alois Langer, V. Nedvěd. Téměř všichni ostatní prožili dobu pěti roků a osmi měsíců v koncentračních táborech a byli osvobozeni a zachráněni před smrtí hladem, umučením nebo upálením vítěznými spojeneckými armádami. Bouřlivých demonstrací dne 28. října 1939 v Praze zúčastnili se vedle studentů ve značném počtu dělníci průmyslových závodů. Při těchto demonstracích byli mnozí z nich zatčeni, ztýráni a odvezeni do koncentračních táborů. Zavraždění vedoucích funkcionářů-studentů českých z příkazu Franka a Neuratha bylo mohutným signálem k rozšíření a prohloubení boje proti německé říši. Pod prvním zdrcujícím dojmem vyvolaným zavražděním vedoucích funkcionářů dochází k vzrušení, které zachvacuje všechen český lid a jehož jediným důsledkem je zesílená odvaha k tvrdému a bezohlednému boji proti Němcům. Jestliže Frank a jeho pomocníci očekávali, že český lid bude zastrašen a v slepé poslušnosti plniti jejich příkazy, přesvědčili se záhy o pravém opaku. Vzrůstá nenávist k německým okupantům, která zachvacuje náš lid v městech i na venkově. Každý poznal, že vražděním nevinných studentů a zavřením všech vysokých škol českých jde Němcům o vyhlazení českého národa, o zničení jeho kultury a všech jeho duchovních a hospodářských hodnot.

Marie Fárová (1883 –1945) Košířská pražská sociální demokratka byla dlouholetou členkou místního zastupitelstva v této někdejší sedmnácté pražské čtvrti. Jako členka ústředního výkonného výboru sociálně demokratických žen patřila do pracovního kruhu kolem rovněž na Smíchově žijící Betty Karpíškové. Její paralelní působení v tiskovém výboru ČSSD ji zase přivádělo do blízkosti jiné přední osobnosti strany, dalšího proslulého Smíchovana, Antonína Svěceného. Mimoto byla po několik let činná v ústředním výkonném výboru strany (odpovídá současnému předsednictvu ČSSD). Souhrn těchto dlouholetých aktivit byl zřejmě hlavním důvodem jejího zatčení gestapem 27. srpna 1944, následného věznění v terezínské Malé pevnosti a nakonec převozu do neblaze proslulého koncentračního tábora v Ravensbrücku v severovýchodním Německu, kde se její životní cesta hrůzně uzavřela v tamější plynové komoře v březnu 1945, na samém konci války, na prahu svobody.

Organizují se ve velkém počtu měst a i venkovských míst illegální skupiny, provádějí se agitace od muže k muži, rozšiřují se tajně vycházející časopisy a přes všechny zákazy a hrozby šíří se zprávy ze zahraničního rozhlasu. Již v roce 1939 zúčastňuje se sociálnědemokratická mládež v Praze, vytvořivší Národní hnutí pracující mládeže, aktivně podzemního boje. Navazuje spojení s mládeží sociálně demokratickou v různých městech a buduje organizaci nadšených a obětavých mladých dělníků a úředníků, která v odbojném hnutí českého národa chystala se zaujmouti důležité místo. Leč již v lednu 1940 zatýká gestapo téměř všechny vedoucí funkcionáře sociálně demokratické mládeže a po vyšetřování odevzdává je lidovému soudu (Volksgerichtu – JM), který odsuzuje je k dlouholetým trestům v německých káznicích. Po celý rok 1940 pronásleduje gestapo v Čechách i na Moravě členy československé sociálně demokratické strany. Jednotlivci jsou posíláni do koncentračních táborů, jiní pak odsuzováni k těžkým trestům na svobodě pro illegální činnost, převádění českých lidí přes hranice, kolportáž zakázaných časopisů apod. Účastenství českých sociálních demokratů v podzemním hnutí, dále jejich působení v emigraci, bylo důvodem gestapu, že v roce 1940 připravovalo rozsáhlé pronásledování všech funkcionářů strany. Nebylo přece nikomu, a tím méně gestapu tajno, že do ciziny odešli, aby v dohodě s domácími pracovníky připravovali odboj proti německé říši, Jan Bečko, poslanec, ing. Jaromír Nečas, ministr a poslanec, Rudolf Bechyně, ministr a poslanec, Bohumil Laušman, poslanec, František Němec, poslanec, Vojta Beneš, senátor, Emanuel Viktor Voska, Václav Majer, tajemník, Václav Patzak, profesor, ing. dr. Kříž, redaktor PRÁVA LIDU, dr. František Kraus, Josef Bělina, redaktor, poslankyně Marie Jurnečková, Jaroslav Kosina, tajemník, Václav Holub, J. Tomčík, František Lančík a četní jiní, kteří vstoupili do československé armády, aby se zbraní v ruce bojovali proti Němcům. Také ohromná účast členů strany z Čech i Moravy na pohřbu předsedy senátu soudruha doktora Františka Soukupa v listopadu 1940 byla jedním z mnoha podnětů k provedení perzekuce, které padlo za oběť několik set nejvěrnějších a nejoddanějších příslušníků a funkcionářů strany. Sociální demokraté stáli na čelných místech podzemních organizací, jejichž činnost spolu souvisela a navzájem se proplétala. Jedním ze středisek hnutí odporu se stala DĚLNICKÁ AKADEMIE, kde nitky ilegální činnosti se sbíhaly v rukou ústředního tajemníka profesora Volfganga Jankovce. Ten spolu s doc. dr. Josefem Fischerem měl také hlavní podíl na programu domácího odboje, který byl vypracován v letech 1940 –1941 a vyšel pod názvem ZA SVOBODU. Mezi dalšími spolupracovníky v této skupině byli dr. Karel Bondy, ing. J. Friedl a MUDr. Jiří Franta. Volfgang Jankovec byl zatčen v prosinci 1941, nezlomen prošel na gestapu 57 výslechy a byl popraven tři léta po zatčení v Drážďanech. Krátce nato, v době, kdy vítězství bylo již na dosah ruky, padli rukou katanovou i doc. Josef Fischer, ing. Friedl a dr. Karel Bondy, kdežto dr. Jiří Franta zemřel v žaláři

Josef Fischer (1891–1945) Mladší bratr známého českého básníka a literárního historika Otokara Fischera byl absolventem dějepisu, filozofie a zeměpisu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zpočátku působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Lounech (1915 –1919) a Praze (1919 –1938) a posléze paralelně jako docent filozofie na filozofické fakultě pražské univerzity. Ve veřejné sféře se záhy stal vůdčím teoretikem i osobností skupiny inteligence kolem Dělnické akademie (dnes Masarykovy demokratické akademie), která se vydatně spolupodílela na koncipování Stivínova programu i následné sociálně demokratické programatiky třicátých let (byl i jedním z předních pedagogů jejích osvětově přednášečských aktivit). Publicisticky působil jako stálý spolupracovník v časopisech DĚLNICKÁ OSVĚTA a NOVÁ SVOBODA, vydávaných Dělnickou akademií a v legionářském deníku NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ. Po dva roky stál v čele SPOLEČNOSTI PŘÁTEL DEMOKRATICKÉHO ŠPANĚLSKA (1937–1939). Patří k iniciátorům slavného manifestu VĚRNI ZŮSTANEME a byl uznán vůdčí osobností klíčové organizace demokratické části druhého odboje PETIČNÍ VÝBOR VĚRNI ZŮSTANEME (PVVZ). Fischer podnítil a stal se hlavním autorem programového dokumentu ZA SVOBODU, DO NOVÉ ČSR, který je promítnutím benešovského konceptu demokracie socializující do budoucího vývoje v osvobozeném Československu. Byl zatčen v říjnu 1941, po dva roky vězněn v pankrácké věznici, odkud po jistý čas motáky spoluřídil odboj. Na podzim 1944 byl odsouzen k trestu smrti a na konci války, v únoru 1945, popraven. V roce 2003 byla při příležitosti 125. vzniku ČSSD Josefu Fischerovi udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

Tato skupina pracovala v rozvětvené organizaci PVVZ (Petiční výbor Věrni zůstaneme) a byla zvána „odboráři“, neboť měla nejčilejší styky s odborovým hnutím. V tom směru byl nejaktivnější soudruh František Andršt, zatčený v létě 1941, popravený 30. září 1941 v Praze. V ústředním výboru odboje domácího měl vedoucí roli soudruh Antonín Pešl, legionář a redaktor NÁRODNÍHO OSVOBOZENÍ. Pešl byl zatčen v roce 1940, popraven v prosinci 1942 v Berlíně. V této době vynikající úloha připadla soudruhu dr. Václavu Holému, který patřil k nejbližším spolupracovníkům soudruha Ing. Jaromíra Nečase až do jeho odchodu do ciziny. Dr. Václav Holý udržoval spojení i s jádrem sociálnědemokratické odbojové skupiny, která se scházela v hotelu MONOPOL, a jemu odevzdal nitky svých styků soudruh František Němec před odjezdem do emigrace. Dr. Holý byl zatčen v dubnu 1941 a v září téhož roku popraven, když se gestapo vzdalo naděje, že by ze své oběti mohlo dostati jakoukoli zprávu. Ke spolupracovníkům dr. Holého patřili i tajemníci strany František Petro a Václav Škoda, zatčení v únoru 1941. Byli obviňováni, že konali přípravy k založení sociálnědemokratické strany, že udržovali spojení se sociálními demokraty v zahraničí a touto svou činností dopustili se velezrady a zemězrady. Při výsleších na gestapu, doprovázených surovým týráním a temnou komorou, neprozradili nikoho, a proto byli zavlečeni do koncentračního tábora v Mauthausenu a tam umučeni. A v téže době se stahovala síť gestapáckých pochopů okolo velkého počtu českých sociálních demokratů. Když nemohli zatáhnouti do svých spárů sociálnědemokratické pracovníky v emigraci, vrhli se na ty, kteří zůstali doma a byli ve stálém spojení s masou příslušníků strany. Dne 6. května 1941 zatýká gestapo v časných hodinách ranních více než čtyřicet sociálních demokratů – mužů a žen -–, vrhá je do samovazby na Pankráci a hned poté provádí jejich výslechy. Zatčeni byli vedoucí funkcionáři strany, odborových a družstevních organisací. Byli to zejména: Antonín Hampl, poslanec a předseda strany, Betty Karpíšková, senátorka a místopředsedkyně strany, Jan Aleš, místopředseda strany a ředitel hospodářských a tiskových podniků strany v Praze, Vojtěch Dundr, senátor a ústřední tajemník strany v Praze, František Veselý, ústřední ředitel VDP v Praze, Rudolf Tayerle, poslanec a hlavní tajemník Odborového sdružení československého, Karel Brožík, poslanec a předseda Svazu horníků OSČ v Praze, Vilém Brodecký, senátor a funkcionář Unie železničních zaměstnanců OSČ, Josef Nosek, viceprezident Státního pozemkového úřadu v Praze, JUDr. Bohumil Svěrák, tajemník klubu československých sociálnědemokratických poslanců v Praze, Jaroslav Handlíř, redaktor časopisu DŘEVODĚLNÍK v Praze, Josef Havelka, župní tajemník v Praze, Jan Koudelka, bývalý poslanec strany a redaktor v Kolíně, Karel Viktora, předseda Svazu sklářů OSČ v Praze, František Kadlec, hlavní tajemník Svazu kovodělníků OSČ v Praze, MUDr. František Kafka, ředitel Ústavu pro choromyslné v Praze, V. Slach, předseda Svazu stavebního dělnictva OSČ v Praze, J. Nejtek, úředník v Praze, František Hlaváček, člen městské rady a tajemník Svazu samosprávných zaměstnanců OSČ, JUDr. František Hofman, přednosta Československé tiskové kanceláře v Praze, Prokop Huml, okresní důvěrník v Praze-Bubenči a člen obecního zastupitelstva v Praze.

Antonín Hampl (1875 –1942) Jaroměřský rodák z druhé generace vůdců českého demokratického socialismu se nejen vyučil strojníkem, ale absolvoval také Státní průmyslovou školu v Praze. Do ČSSD vstoupil v roce 1894 a od počátku začal soustavně působit v jejích tehdy se formujících se odborech. Od roku 1918 byl členem představenstva (zhruba odpovídá současnému politickému grémiu ČSSD) a místopředsedou strany, v letech 1924 –1939 předsedou ČSSD a Národní strany práce. Vedle dráhy stranické spěla ke svému vyvrcholení i Hamplova dráha veřejná: v letech 1918 –1939 byl nepřetržitě poslancem Národního shromáždění, krátce v obou Tusarových vládách i ministrem veřejných prací (1919–1920) a od roku 1924 ředitelem ÚSTŘEDNÍ SOCIÁLNÍ POJIŠŤOVNY Československé republiky. Své předsednictví strany tedy v praktickopolitické sféře neopíral o klíčové postavení ve vládě, nýbrž o svou mimořádnou vážnost v odborově organizovaném dělnictvu i o významné vklady do prvorepublikové sociální legislativy. Významně se spoluzasloužil o zdárný průběh Benešovy volby prezidentem republiky v prosinci 1935. Po 15. březnu 1939 vstoupil do protinacistické rezistence a stal se významným prostředníkem mezi Eliášovou vládou a druhým odbojem. Poprvé byl zatčen 1. září 1939 a záhy propuštěn po Háchově intervenci, podruhé 6. května 1941 a odvlečen do berlínské věznice Moabit, kde zahynul o rok později – v květnu 1942. Antonín Hampl patří k nejvýznamnějším osobnostem demokratické levice a novodobých českých dějin. V roce 2003 byla při příležitosti 125. vzniku ČSSD Antonínu Hamplovi udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

V. Kořán v Praze, František Stádník, úředník v. v. v Praze, dr. Antonín Zelenka, ředitel Penzijního ústavu zaměstnanců sociálně-pojišťovacích ústavů v Praze, dr. J. Madar, ředitel okresní (?-JM) nemocenské pokladny v Praze, Přemysl Klíma, ředitel účtárny Elektrických podniků v Praze, J. Dovolil, lékárník, František Sauer, Karel Kohout, ředitel Výrobního družstva zámečníků v Praze, Theodor Pistorius, ředitel Exportního ústavu v Praze, Alois Řehák v Praze, František Čapek v Neratovicích, Marie Bernardová v Praze, Andula Piková v Praze, J. Bouda, úředník v Praze, J. Karpíšek, typograf, dr. J. Karlíšek, v Praze, Václav Johanis ml. v Praze, Jindřich Sirotek v Praze, Jaroslav Čecháček, tajemník, v Praze atd. Všichni byli vyšetřováni pro ilegální činnost, tajné spolčování, schvalování a doporučování sabotáže, rozšiřování zpráv z londýnského rozhlasu. Členové LIKVIDAČNÍ KOMISE československé sociální demokracie Hampl, Veselý, Aleš a Dundr byli kromě toho vyslýcháni o majetku a jmění strany, o jehož uchvácení Němci usilovali. Část zatčených – deset – byla propuštěna po 5- až 12měsíční vazbě na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně na svobodu, soudruzi Dundr, dr. Zelenka, Hlaváček, Kohout, Stádník, Klíma, dr. Madar a Bernardová pohnáni před lidový soud v Berlíně a souzeni pro zločin přípravy velezrady. Všichni ostatní odvlečeni do koncentračních táborů v Mauthausenu a Osvětimi, kde až na tři soudruhy: Viktoru, Nejtka a Kořána byli umučeni a o život připraveni. Před lidový soud byl rovněž pohnán soudruh Antonín Hampl, avšak dříve ještě než k soudu došlo, podlehl duševním a fyzickým útrapám v berlínském žaláři Moabitech. Ze sedmi soudruhů obžalovaných pro zločin velezrady zemřel rovněž v Moabitech Karel Kohout a František Stádník. Mezi dalšími oběťmi nacistické zvlčilosti byl s. Prokop Huml, který byl umučen dne 15. listopadu 1941 na Pankráci. Byl nejhorším komisařem gestapa, Nicklem, neslýchaným způsobem týrán. Mezi dalšími oběťmi byli dr. Bohumil Svěrák a J. Dovolil, lékárník, kteří byli ubiti v Mauthausenu. A v roce 1942 pak zahynuli ostatní: Jan Koudelka, Rudolf Tayerle, František Kadlec, dr. Hofman, Karel Brožík, Jaroslav Handlíř, Josef Nosek, Betty Karpíšková, Al. Řehák, J. Bouda. Po propuštění z vězení zemřeli: J. Karpíšek a Andula Piková, později pak Jaroslav Čecháček. Nejkrutěji postiženi byli Jan Aleš, František Veselý, Josef Havelka a MUDr. Fr. Kafka, kteří byli po vyhlášení stanného práva dne 28. září 1941 odsouzeni stanným soudem k smrti a v Praze popraveni. Vyhlášením stanného práva a nejstrašnějším pronásledováním a cynickým vražděním českých lidí mělo býti znemožněno provádění pasivní rezistence a sabotáže v továrnách a na železnicích. V jednotlivých velkých kovodělných závodech byli „provinivší“ se dělníci a důvěrníci na základě „rozsudku“ stanného soudu přímo povražděni. Přesto však činnost podzemní neustala. Gestapácký vrah zástupce říšského protektora Heydrich ukázal českému lidu a českému dělnictvu, jakým jest jeho „přítelem“! A také služebníci gestapa počínali si jako zběsilí. Při výsleších přímo ubíjeli zatčené. Spoutané a svázané do kozelce vězně utýrali k smrti. Kanceláře komisařů gestapa v Pečkově paláci v Bredovské ulici v Praze, ponuré sklepy tohoto paláce, byly svědky mučení českých lidí, kteří chtěli jako lidé žíti a kteří pracovali pro osvobození českého národa…

Jaroslav Handlíř (1888 –1942) Vyučený truhlář byl typickým představitelem své generace: od mládí byl činný v politické i odborové organizaci české sociální demokracie; těžištěm jeho aktivit se stal odborový svaz dřevodělníků Odborového sdružení českoslovanského. Poměrně dlouhou dobu (1918 –1929) byl činný v československém komunistickém hnutí, odkud se vrátil do své mateřské strany (1930). Zde se opět stal vedoucím funkcionářem odborového svazu dřevodělníků a redaktorem jeho svazového časopisu DŘEVODĚLNÍK. Osvědčil se i jako úspěšný vyjednávač zasazující se při každé příležitosti o zlepšování pracovních a mzdových podmínek dělnictva. Po 15. březnu 1939 se všestranně angažoval v odbojové činnosti, staral se o hmotnou i finanční podporu rodin zatčených sociálních demokratů i ostatních odbojářů a otevřeně vyjevoval svůj nesouhlas s činností protektorátní nacisty oktrojované odborové ústředny NÁRODNÍ ODBOROVÉ ÚSTŘEDNY ZAMĚSTNANECKÉ. Jako mnoho jiných socialistů i on byl zatčen 6. května 1941 a přes pankráckou věznici a terezínskou Malou pevnost odvlečen do osvětimského koncentračního tábora, kde se uzavřela 21. září 1942 jeho životní cesta.

Rok 1942 znamenal vyvrcholení pronásledování českých lidí a také sociálních demokratů. Po atentátu na Heydricha, tohoto bestiálního a krvavého zločince, následovaly dny nejpříšernější hrůzy a hromadného vyvražďování českých lidí. Pro domnělé schvalování atentátu odsouzeno k smrti sta a sta nejlepších českých lidí, dělníků, učitelů, profesorů a příslušníků jiných stavů. Pro nepřihlášení se k pobytu odsuzováni k smrti muži i ženy, pro přechovávání nepřihlášených vyvražděny celé rodiny. Tak byl popraven župní tajemník čs. sociálnědemokratické strany Josef Vaněk v Hradci Králové, J. Pokorný, župní tajemník strany v Prešově, dr. Maxmilián Ryšánek, profesor v Brně, Emil Cejp, legionář a odborný učitel v Kyjově, Josef Čeřenský, typograf v Pardubicích, pro schvalování atentátu na Heydricha; MUDr. Vladimír Dunděra, lékař v Kyjově, pro ošetřování gestapem postřeleného uprchlíka, zároveň s ním byla popravena jeho manželka Gabriela Dunděrová; Adolf Frieda, úředník Okresního úřadu ve Dvoře Králové nad Labem, na základě udání, že schvaloval atentát na Heydricha; Antonín Herynk, starosta města a okresní důvěrník, řídící učitel v Roudnici nad Labem, Josef Janáček, odborný učitel v Pardubicích a jeho manželka Ludmila pro přechovávání parašutistů a jejich ubytování v různých rodinách v Pardubicích, JUDr. J. Pleskot a jeho manželka, J. Falta, jeho manželka a dcera, Jan Sonnevend, dr. Miniv s manželkou, všichni pro podezření, že napomáhali útočníkům na Heydricha, a jiných více. Soudruh J. Kotrba, učitel v Nové Dubči u Prahy, který rovněž v této akci byl zúčastněn, volil raději dobrovolnou smrt, než aby se dostal do spárů gestapa. Jeho manželka odvlečena do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byla umučena. A jejich dvě malé děti zavlečeny gestapem do „německých dětských útulků…“ Při vyvraždění mužských obyvatel Ležáků a Lidic bylo jenom v Lidicích zastřeleno 22 příslušníků naší strany v čele se starostou obce. V letech 1942 až 1945 byl popraven velký počet soudruhů v Praze, Pardubicích, Táboře, Brně, Berlíně, Drážďanech, Mnichově, Brandenburgu a jinde. Také v koncentračních táborech na nejrůznějších místech v Německu připraveni o život soudruzi a soudružky, jichž největším proviněním bylo, že se zúčastnili odbojného hnutí, že podporovali rodiny zatčených, že pomáhali partyzánům a parašutistům, že poslouchali zprávy z cizích rozhlasů, že uschovávali zbraně a náboje, že zřizovali místní národní výbory a vyslovovali se nepříznivě o německé říši a jejím vedení. Příslušníci rodin, jichž členové, otcové nebo synové pracovali v emigraci nebo bojovali ve spojeneckých armádách, byli posíláni nejdříve do internačních a později do koncentračních táborů na smrt! Tak zahynuly v plynové komoře v Osvětimi manželka a dcera soudruha ing. Jaromíra Nečase, manželka, dcera, matka, sestra a bratr soudruha Františka Němce, matka a bratr soudruha Bohumila Laušmana, matka soudruha Václava Majera a byly popraveny manželka a dcera soudruha Lančíka, bývalého starosty města v Přerově. Když vypuklo banskobystrické povstání na Slovensku v srpnu roku 1944, zahájilo gestapo z rozkazu státního ministra K. H. Franka nové hromadné pronásledování sociálních demokratů. Dne 28. srpna 1944 bylo zatčeno více než 100 funkcionářů. Byli mezi nimi poslanci a senátoři, pokud ještě zůstali na svobodě, župní a obvodní tajemníci strany, okresní a místní důvěrníci, členové obecních zastupitelstev v Praze i venkovských měst v Čechách a na Moravě.

JUDr. Václav Holý (1900 –1941) Rodák z východočeské Poličky se po absolutoriu na právnické fakultě Univerzity Karlovy stal nejprve vysokým úředníkem na ministerstvu práce a sociálních věcí (1934 –1939) a následně na Nejvyšším cenovém úřadě (1939 –1941). Mimoto v prvorepublikovém období zastával funkci náměstka starosty Prahy-Libně a v ČSSD byl posléze zvolen náhradníkem ústředního výkonného výboru (dnešního předsednictva) strany; významná byla i jeho činnost v Dělnické akademii. Dlouholetý blízký spolupracovník Jaromíra Nečase a Františka Němce po jejich vynuceném odchodu do exilu zaujal v druhoodbojovém politickém ústředí a posléze i v ústředním vedení odboje domácího klíčové místo zástupce naší strany. Jeho odbojová činnost vyvrcholila na přelomu let 1940 –1941. Vyvíjel rozsáhlou zpravodajskou činnost na zbrojním a hospodářském úseku, mj. zasílal do Londýna výrobní programy a detailní plány zbrojních závodů a dalších pro průběh války důležitých podniků. Byl zatčen 23. dubna 1941, opakovaně podrobován trýznivým výslechům, aniž cokoliv vyzradil, a posléze jako jedna z prvých obětí tzv. první heydrichiády zavražděn v jízdárně ruzyňských kasáren 30. září 1941.

Velká většina zatčených byla po několikatýdenním pobytu v Malé pevnosti v Terezíně odvezena do koncentračního tábora v Dachau-Dachově, kde podlehli chorobám, hladu a tělesnému utrpení tito soudruzi: František Víravský, ředitel pojišťovny v Praze, Josef Kletečka, vzorkař v Praze, J. Martinek, úředník pojišťovny v Praze, Antonín Martinek, penzista v Praze, V. Rod, učitel ve Vlkovicích, Josef Soukup, tajemník Svazu stavebníků v Praze, František Hlaváček, tajemník Svazu samosprávných zaměstnanců OSČ v Praze, všichni členové obecního zastupitelstva a místních výborů v Praze; Štěpán Venzera, kovodělník v Mladé Boleslavi, J. Roubíček, okresní důvěrník v Turnově, J. Blažek, funkcionář strany v Lounech, V. Marek, župní tajemník strany v Plzni, J. Skolek, obvodní tajemník ve Strakonicích, Jindřich Hatina, obvodní tajemník v Táboře, František Kopecký, tajemník a redaktor v Hradci Králové, Karel Kindl, starosta města Kladna, J. Valdman, ředitel Družstevní banky v Praze, J. Fára, úředník Družstevní banky v Praze; v Malé pevnosti v Terezíně podlehli útrapám: dr. J. Mareš, poslanec a bývalý starosta města Znojma, Alois Kříž, redaktor časopisu JIHOČECH a senátor v Českých Budějovicích, Josef Šanta, obvodní tajemník čs. sociálnědemokratické strany v Olomouci, Ferdinand Vincour, župní tajemník strany v Prostějově; po návratu z Terezína: Jaroslav Kučera, poslanec v Prostějově, Václav Kavan, člen obecního zastupitelstva v Olomouci aj. Ze zatčených soudružek dne 28. srpna 1944 zavražděny v plynových komorách v koncentračních táborech v Rawensbrücku Marie Fárová z Prahy-Košíř, M. Slabová z Prahy-Vršovic a J. Štěpánovská z Kolína. Tyto soudružky byly členkami místních obecních výborů a funkcionářkami strany. Všichni tito zatčení byli – podle gestapa – zatíženi sociálnědemokratickou minulostí a přitěžovalo jim, že byli důvěrníky, funkcionáři a pracovníky sociálnědemokratického dělnického hnutí. V nich spatřovalo gestapo a státní ministr K. H. Frank nebezpečí pro německou brannou moc a německou říši, v nich viděli vlivné a důvěry požívající pracovníky dělnictva, a proto musili býti odstraněni a – zničeni. Těžké a bolestné ztráty utrpěla československá sociální demokracie. Její výkvět byl z valné části vyvražděn, v žalářích a koncentračních táborech umučen. Její funkcionářský sbor značně prořídl. Z celkového počtu 36 poslanců padlo za oběť gestapu osm poslanců: Antonín Hampl, JUDr. Ivan Markovič, Robert Klein, Alois Langer, Rudolf Tayerle, Karel Brožík, JUDr. J. Mareš a Jaroslav Kučera. V letech okupace zemřeli doma: Josef Stivín, Antonín Srba aj. Ešner. V emigraci zemřel soudruh Ing. Jaromír Nečas, poslanec a ministr. Také klub senátorů byl těžce postižen. V koncentračních táborech zemřeli: Bety Karpíšková, Alois Kříž, ing. Arnošt Winter a JUDr. František Soukup. Doma pak zemřeli: Josef Chalupník, Tomáš Korvas, František Zimák a Ján Pocisk (oba poslední následkem útrap věznění). Neobyčejně krutě byli trestáni za svoji činnost a za účast v podzemním hnutí tajemníci československé sociální demokracie. Bylo zatčeno 36 tajemníků župních, obvodních a v ústředí z celkového počtu 40 v Čechách a na Moravě. Z nich byli popraveni: Josef Havelka, J. Pokorný, Josef Vaněk a František Čudovský; zemřeli v koncentračních táborech a ve vězení: J. Bělohlávek, obvodní tajemník v Roudnici, F. Fleišner, obvodní tajemník v Rakovníku, V. Marek, župní tajemník v Plzni, J. Skolek, obvodní tajemník ve Strakonicích, Václav Lulák, župní tajemník ve Znojmě, Rudolf Denke, župní tajemník v Mladé Boleslavi, Ferdinand Vincour, župní tajemník v Prostějově, Jindřich Hatina, obvodní tajemník v Táboře.

Josef Chalupník (1884 –1944) Druhý sociálnědemokratický prvorepublikový ostravský starosta (1935 –1939) pocházel z východočeského Vysokého Mýta. Do černého srdce republiky jej přivedla původní slévačská profese. Z dílny vedly jeho další kroky do odborového Svazu kovodělníků Odborového sdružení českoslovanského; r. 1917 se stal jeho tajemníkem. O rok později se podstatnou měrou zasloužil o hladké převzetí moci novým státem v Ostravě a byl jmenován v revolučním národním výboru komisařem. Dlouhá léta působil jako poslanec Národního shromáždění a r. 1935 se stal Prokešovým nástupcem na starostenském místě; současně byl zvolen senátorem Národního shromáždění. Josef Chalupník se zasloužil o založení Stavebního družstva a propagaci zahrádkářství; mj. prosadil výstavbu Družstevní osady rodinných a činžovních domů ve Vítkovicích. Po 15. březnu 1939 byl dvakrát uvězněn: nejprve krátce po přepadení Polska (1. září 1939), podruhé po zahájení války se SSSR (22. června 1941). Zejména druhé, sedm týdnů trvající věznění, podlomilo jeho síly a rozhodnou měrou přispělo k jeho skonu 20. prosince 1944. Po osvobození byla urna s jeho popelem uložena v ostravské radnici a byl in memoriam byl jmenován čestným občanem města Ostravy.

František Kopecký, obvodní tajemník v Hradci Králové, František Petro, organizační tajemník v Plzni, Václav Škoda, tajemník ústředí v Praze, Josef Svoboda, obvodní tajemník v Příbrami, Josef Šanta, obvodní tajemník v Olomouci a JUDr. Bohumil Svěrák, tajemník poslaneckého klubu v Praze. Nekonečná je řada soudruhů a soudružek, kteří v boji za svobodu, demokracii a socialismus, v boji za osvobození národa a znovuobnovení Československé republiky položili svoje životy. Vstupovali do tohoto boje s nadšením a odvahou. Činili tak z přesvědčení a u vědomí svých povinností! Hlásili se dobrovolně k nejtěžším službám a odvažovali se hrdinných činů. Chopili se zbraní a jako partyzáni bojovali po boku ostatních proti německým vetřelcům. Organizovali sabotážní akce, ničili mosty, znemožňovali dopravu na železnicích a v továrnách sabotovali práci a výrobu. A za tuto činnost byli pronásledováni, žalářováni a popravováni. Mnozí čeští sociální demokraté trpěli a pykali svými životy za svoji dřívější činnost v sociálnědemokratickém dělnickém hnutí, za svoje protifašistické a protinacistické přesvědčení, za svoji obětavou práci v odborovém a družstevním hnutí, za svoji činnost v obecních a okresních zastupitelstvech a v Národním shromáždění. Na nikoho v údobí šestileté německé okupace nebylo zapomenuto. Prožili jsme nejtěžší a nejsmutnější období našeho národního života, jemuž v dějinách našeho národa není příkladu. Po celých šest roků byl náš život v rukou německých katanů, po celých šest roků byli jsme vystaveni pronásledování, které svět nepoznal. Kdo neprošel peklem německých policejních věznic, kdo neprožil hrůzy německých koncentračních táborů a kdo neprodělal duševní a fyzická muka při výsleších, prováděných surovými komisaři gestapa, nemůže si učiniti představu o strašném utrpení těch, kteří padli do rukou nevzdělaných, hrubých, zvířeckými pudy ovládaných a po krvi českého člověka dychtících německých pochopů a vrahů… Proto my, vzpomínajíce s pocity hlubokého smutku a nevýslovné bolesti tisíců a desetitisíců obětí mužů, žen a dětí, které nacističtí Němci připravili o život, uvědomujeme si zároveň velikost tohoto zločinného díla, páchaného ve jménu německého národa, třetí říše a národního socialismu… A musíme proto, chtějíce plniti odkaz našich mrtvých, nám všech drahých soudruhů a soudružek, pečovati, aby vyhubeno bylo vše, co bylo příčinou ponížení našeho národa, aby zničen byl ve svých základech zrůdný a zločinný nacismus a fašismus. Aby na věčné časy byl zajištěn národu a každému jedinci v národě svobodný a spokojený život, aby mezi národy zavládl trvalý mír a aby veliké a krásné ideály socialismu byly uskutečněny v celém našem životě. Kromě popravených a v koncentračních táborech umučených příslušníků a funkcionářů vykazuje naše strana bolestné a těžké ztráty z řad svého členstva a významnými funkcemi pověřených soudruhů. Z nich je veliký počet obětí mimořádných a německými nacisty zaviněných poměrů. Jednou z velkých postav našeho sociálnědemokratického hnutí byl ing. Jaromír Nečas. Odešel počátkem roku 1940 do ciziny, aby tam pracoval pro národ a republiku, aby svoje všechny schopnosti a síly dal do služeb velikého mravního a politického zápasu za osvobození Československé republiky.

PhDr. Vincenc Charvát (1889 –1947) Třebíčský rodák, absolvent studia slovanské filologie na pražské a vídeňské univerzitě, padl za první světové války do ruského zajetí, odkud vedla jeho další cesta do rychle se formujících československých legií (v letech 1917 –1918 pracoval jako redaktor listu ČECHOSLOVÁK a působil i jako člen ODBOČKY ČESKOSLOVENSKÉ NÁRODNÍ RADY NA RUSI). V roce 1919 vstoupil do ČSSD. V nastalých vnitřních bojích dočasně opustil její řady, aby se drobnější oklikou přes centristickou kautskyánskou Neodvislou sociálně demokratickou stranu (1921–1923) a Socialistické sjednocení (1923 –1924) do ČSSD opět vrátil v polovině dvacátých let minulého století. Během této doby současně působil jako poslanec Národního shromáždění a předseda SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIONÁŘŮ. V legionářské pospolitosti pracoval také ve funkci předsedy představenstva tiskového a nakladatelského družstva ČIN a od poloviny dvacátých let i jako člen předsednictva ČESKOSLOVENSKÉ OBCE LEGIONÁŘSKÉ (do r. 1938). Po návratu do ČSSD se stal redaktorem PRÁVA LIDU (1925 –1938), mimoto působil pět let jako šéfredaktor jeho večerního a ranního vydání (1929 –1934). Patřil k významným představitelům Dělnické akademie (dnešní Masarykovy demokratické akademie). Byl také pravidelným spolupracovníkem SLOVANSKÉHO PŘEHLEDU, v němž se věnoval především ukrajinské problematice. Na přelomu let 1939 –1940 byl uvězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldě, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Vůli žít v něm ochromila předčasná smrt syna Aleše Charváta (1889 –1947), který byl pro spolupráci s partyzány na Vsetínsku zatčen 4. listopadu 1944 a zahynul na samém konci války 16. února 1945 v terezínské Malé pevnosti. Charvátův život vyhasl 25. ledna 1947.

Zemřel počátkem roku 1945 v Londýně, když již předtím (byly – JM) umučeny v koncentračním táboře jeho manželka a dcera, které měl z celého srdce rád. Československá sociálnědemokratická strana dělnická ztratila jednoho ze svých nejlepších představitelů, Československá republika svého oddaného a obětavého syna a pracovníka a my všichni, kteří jsme s ním spolupracovali, věrného soudruha a milého, laskavého a jenom dobro konajícího přítele. Je to ztráta nenahraditelná, a proto je naše bolest tak veliká a náš zármutek tak nevýslovně hluboký. Vzpomínáme rovněž soudruha dr. ing. Karla Kříže, politického redaktora PRÁVA LIDU, který již na počátku německé okupace odešel do zahraničí, aby společně s ostatními českými a slovenskými politiky a pracovníky byl účasten na osvobozovacím boji. Byl zabit létající německou bombou na ulici v Londýně, když se ubíral na poradu s českými pracovníky. Je to těžká ztráta pro republiku a sociální demokracii. Další těžkou a téměř nenahraditelnou ztrátou je úmrtí soudruha doktora Gustava Wintra, pařížského redaktora PRÁVA LIDU. Zemřel v Anglii, kam musil odejíti, když Francie kapitulovala a kde se domníval nalézti přechodný pobyt, aby, až se válečná lítice přežene, mohl se vrátiti do Paříže a pokračovati v práci pro republiku i československou sociální demokracii. Jaká to tragédie! V roce 1935 zemřel jeho bratr dr. Lev Winter, tvůrce dělnického sociálního pojištění, v roce 1943 umučen Němci v koncentračním táboře druhý jeho bratr, ing. Arnošt Winter, a v roce 1944 odchází do nenávratna sám, poslední z trojice Wintrů, zasloužilých pracovníků naší strany! V roce 1941 (Dundr uvádí mylně 1942 – JM) zemřel a v Praze byl pohřben soudruh Josef Stivín, poslanec a šéfredaktor PRÁVA LIDU. Z našeho dělnického hnutí odešla navždy známá postava, jeden z nejschopnějších českých žurnalistů, bystrých politiků a výborných řečníků. V roce 1939 vážně onemocněl a již se neuzdravil. Jenom těžká nemoc ho uchránila před zatčením, neboť gestapo ho nenávidělo pro jeho protifašistické a protiněmecké přesvědčení, jež v tisku a zvláště v PRÁVU LIDU hájil a uplatňoval. Ztratili jsme všichni výborného žurnalistu, věrného soudruha a milého přítele! Antonín Srba, poslanec a bývalý ministr v Praze, zemřel roku 1943. Zastupoval volební kraj pardubický, jemuž se také cele věnoval. Čs. sociální demokracie a zvláště organizace v župě pardubické nikdy nezapomenou práce, kterou vykonal a která tak mnoho užitku přinesla pracujícímu lidu. V roce 1941 zemřel J. Ešner, poslanec v Plzni, zastupující v Národním shromáždění domkáře a malorolníky. Josef Chalupník, senátor, povoláním slévač, onemocněl v roce 1944 a již se neuzdravil. Zemřel počátkem roku 1945, nedočkav se svobody národa a osvobození dělnictva z německé a kapitalistické poroby, k čemuž celý svůj života pracoval. František Zimák, senátor v Bratislavě, zemřel koncem roku 1939. Po 15. březnu 1939 byl na příkaz slovenské ľuďácké vlády zatčen a v žaláři jeho zdraví podlomeno. Ján Pocisk, senátor v Bratislavě, zemřel v roce 1944. Také soudruh Pocisk pro svoji věrnost Československé republice a pro svůj zásadní odpor k politice slovenské strany ľudové byl po 15. březnu 1939 na Slovensku pronásledován.

Ing. Volfgang Jankovec (1896 –1944) Středoškolský profesor a autor několika učebnic pro obchodní akademie byl členem ČSSD od počátku dvacátých let. Patřil k předním osobnostem odborného zázemí strany a byl blízkým spolupracovníkem Josefa Fischera. V Dělnické akademii zastával přední funkce (od r. 1931 jednatel, redaktor jejích časopisů NOVÁ SVOBODA a DĚLNICKÁ OSVĚTA, patřil rovněž k autorskému okruhu významných programatických dokumentů CO CHTĚJÍ SOCIALISTÉ (1934) a PROČ JSME SOCIALISTÉ (1937). Spolupodílel se na založení SPOLEČNOSTI PŘÁTEL DEMOKRATICKÉHO ŠPANĚLSKA (1937) a na sylizování manifestu VĚRNI ZŮSTANEME (květen 1938). Až do svého zatčení v prosinci 1941 byl vedoucí osobností odbojové organizace PETIČNÍ VÝBOR VĚRNI ZŮSTANEME. Pro své spoluvězně se stal příkladem vzdoru, odvahy a statečnosti. Postupně vystřídal vězení v Kladně, na Pankráci, Golnově a Drážďanech, kde byl 23. října 1944 odsouzen k trestu smrti a posléze popraven 20. prosince 1944. V roce 2003 byla při příležitosti 125. vzniku ČSSD Volfgangu Jankovcovi udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

Nekonečná jest řada dalších lidí, z valné většiny široké veřejnosti a veliké armádě organizovaných sociálních demokratů, neznámých drobných pracovníků, kteří se zasloužili podle svých sil nejenom o upevnění a rozmach strany, ale také o zdravý vývoj poměrů v naší republice. Všem těm patří náš vřelý dík a upřímná vzpomínka. Také oni se nedočkali slunnějších dnů naší republiky a lepšího, krásnějšího života ve svobodném a samostatném státě. Jako první průkopníci demokratického socialismu před 70 lety, na něž s hlubokou vděčností vzpomínáme, položili pevné mravní a organizační základy čs. sociální demokracie, tak všichni, kteří v samostatném státě československém, překonávajíce nejrůznější překážky, zlobu a nenávist mnohých, přispěli k jejím úspěchům a velikým vítězstvím pracující třídy, kteří i za německé okupace zůstali věrni ideám sociálnědemokratickým, všichni budou míti čestné místo v historii československé sociálnědemokratické strany dělnické. Všichni jmenovaní i nejmenovaní sloužili národu a republice, sloužili pracující třídě u vědomí, že tím plní svoje dějinné a lidské poslání: připravovati půdu skutečné demokracii a tvořivému socialismu. Desítky let svého života pracovali a bojovali s nepřízní poměrů, politickým a třídním nepřátelstvím, s nepochopením, zaujatostí a pustou demagogií. Jejich práce nebyla zbytečná a jejich boj nebyl marný. Všechny oběti, které na existencích a životech přinesli, byly živnou půdou, ze které vyrůstaly zdravé a nové poměry, nový a lepší život, nová socialistická společnost! Oni to byli, kteří svou neúnavnou čilostí a prací, odstraňující všechny překážky věcné i osobní, vytvořili mravní, kulturní, politické a hospodářské předpoklady vítěznému a slavnému pochodu socialistického uspořádání v naší republice. Byli jediní po celá desetiletí, kteří nedbajíce posměchu, pohrdání a hrubého napadání všech českých politických stran, hlásali a dokazovali nutnost zestátnění výrobních prostředků, socializaci továren, dolů a velikých průmyslových závodů, vyvlastnění statkářů, velkostatkářů a šlechty; oni to byli, kteří vlévali do myslí a srdcí bezprávného a hospodářsky zotročeného pracujícího lidu pevnou víru a nezvratné přesvědčení v uskutečnění socialismu. Jaké to zadostiučinění všem těmto pracovníkům a bojovníkům demokratického socialismu! Jaké to vítězství jejich snah, vidíme-li, jak se krok za krokem provádí veliké dílo zespolečenštění výrobních prostředků, k němuž před sedmdesáti lety kladli základní kameny! Bez jejich práce a bez jejich velkých obětí, přinášených velikým vznešeným myšlenkám socialistickým, nebylo by dnešního budování socialistického státu a nebyl by lid pracující zdrojem a nositelem moci v lidové republice! Jak se všechno v posledních desetiletích změnilo! Všichni ti, kteří po celý věk hájili principy hospodářského liberalismu, kteří hájili zásadu kooperace práce s kapitálem, kteří nenávistně potírali socialismus a pronásledovali sociální demokraty, o nichž prohlašovali, že klamou a podvádějí chudé lidi.

Božena Betty Karpíšková (1881–1942) Žižkovská rodačka, nástupkyně Karly Máchové-Kostelecké, si v ČSSD postupně vybudovala postavení vůdčí znalkyně a všeobecně ceněné specialistky na ženskou otázku. Ze svých původních působišť v ženském sociálnědemokratickém tisku (redaktorka a šéfredaktorka ŽENSKÝCH NOVIN v letech 1919 –1938) stoupala po komunistickém rozlomu do funkcí v představenstvu (1920 –1938) a užším vedení strany (místopředsedkyně strany v letech 1927-1938). Blízká spolupracovnice Antonína Hampla hájila zájmy především dělnických žen také na půdě postupně obou komor Národního shromáždění (1920 –1939). Zájmy přední členské strany Socialistické internacionály ztělesňovala také jako členka vedení MEZINÁRODNÍHO VÝBORU ŽEN (znám i jako SOCIALISTICKÁ INTERNACIONÁLA ŽEN), jehož se posléze stala předsedkyní (1936 –1938). Byla činná i literárně, propagujíc touto formou myšlenky demokratického socialismu (např. v knize ŽENA A SOCIALISMUS z r. 1922). Po okupaci ČSR Německem udržovala kontakty s odbojovým podzemím a aktivně se účastnila porad někdejších vedoucích činitelů strany. Byla zatčena ve velké akci gestapa 6. května 1941 a poté, co hrdinsky odolala opakovaným bezohledným výslechům pražského gestapa v Pečkárně a na Pankráci (pídilo se po ukrytém majetku a finančních fondech ČSSD), transportována na podzim 1942 do Osvětimi, kde se její životní dráha uzavřela v plynové komoře 31. října 1942. V roce 2003 byla při příležitosti 125. vzniku ČSSD Boženě Betty Karpíškové udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

Všichni ti dnes, ať z přesvědčení, nebo z donucení, přihlašují se k principům socialistickým, a dokonce někteří z nich se odvažují tvrditi, že již od prvních počátků své politické existence usilovali o socialistické uspořádání hospodářského života… My sociální demokraté šli jsme od počátku správně a měli jsme pravdu. Nebyli jsme nikdy utopisty nebo fantasty a nechodili jsme po bludných cestách neuskutečnitelných ideálů. Takovými jsme byli a zůstali. Také za německé okupace, v letech nejstrašnějšího utrpení našeho národa a nejkrutější perzekuce lpěli jsme na svém přesvědčení a věrni jsme zůstali… A věrni zůstaneme svému národu, ideálům demokracie a demokratického socialismu, jako věrni zůstali ti z našich řad, kteří věrnému plnění svých mravních, národních a socialistických povinností přinesli největší oběti – svoje životy! Jděme všichni v jejich šlépějích, řiďme se jejich příkladem, abychom tímto nejkrásnějším a nejčestnějším způsobem uctili jejich památku!

In: PADLÝM HRDINŮM / PAMÁTNÍK OBĚTÍ ČESKOSLOVENSKÉ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE V OSVOBOZENECKÉM BOJI 1939 –1945, Brno Zář 1947, s. 9–24 Hamplův nejbližší druh a další klíčová osobnost hamplovské prvorepublikové renesance české sociálnědemokratické větve demokratického socialismu, dlouholetý generální (ústřední) tajemník strany Vojtěch Dundr (1879 –1957) jako jeden z mála této vůdcovské generace české sociální demokracie přežil hrůzy druhé světové války a okupace Československa viditelně stár a s touhou po zaslouženém odpočinku. „Zakázka“ tehdejšího představenstva na publikační činnost věnovanou dějinám hnutí mu proto přišla nanejvýš vhod. Mohl do ní vložit celou svou dosavadní životní zkušenost selfmademanského (samouckého, autodidaktického) sociálního demokrata třetí generace, Kladeňana, který se přes výuční list strojního zámečníka a odborářskou činnost postupně propracoval přes místo v proslulé mladoboleslavské automobilové továrně firmy sociálnědemokratických svědků – šmeralovský komunistický rozlom hnutí. Text je tak mimořádně zajímavým dobovým svědectvím nálad a smýšlení strany kolem příprav a uskutečnění brněnského XXI. sjezdu (listopad 1947) a specifiky sociálnědemokratického alternativního pohledu na události čtyřicátých let minulého století, jak to naznačuje zejména závěr Dundrovy stati. Potomní následná doba optimismu, který se prolíná Dundrovým podáním, nedala – jak víme dnes – za pravdu. Dosvědčují to i ponuré události závěru jeho života počínaje účastí na proslulé vinořské poradě politiků demokratických stran (září 1948), zatčením Státní bezpečností (prosinec 1949), odsouzením k 15 letům, fakticky k doživotí (červen 1950) v procesu Milady Horákové pokračuje a mučednickou smrtí v neblaze proslulé leopoldovské věznici 7. září 1957 konče.

Jiří Malínský

Robert Klein (1885 –1941) Klein, který původně začínal jako obchodník a soukromý úředník, se posléze stal odborovým předákem a politikem. Svou politickou dráhu začal jako člen židovské sociální demokracie Poale Sion, odkud o pět let později přestoupil do české sociální demokracie. Působil ve vzdělavatelském sboru její plzeňské stranické organizace a v tamější odbočce Dělnické akademie. Současně redigoval svazový časopis Ústředního svazu obchodních a průmyslových zřízenců. V roce 1919 založil Mezinárodní kulturní ligu – Společnost pacifistickou. Vrcholů své životní dráhy dosahuje ve funkcích generálního tajemníka Jednotného svazu soukromých zaměstnanců OSČ a poslance Národního shromáždění (1920 –1939). Současně přechází na podzim 1920 do centristické neodvislé sociální demokracie a Socialistického sjednocení (1921–1924), aby se po několika letech opět vrátil do ČSSD. Od r. 1927 se stává členem ústředního výkonného výboru (předsednictva) strany a od přelomu let 1937 –1938 i jejího představenstva. Ve třicátých letech také patřil k předním organizátorům pomoci exilovým německým a rakouským sociálním demokratům. To ho dostalo na černou listinu gestapa a vedlo k jeho rychlému zatčení a transportování do koncentračního tábora v Buchenwaldě, kde byl zavražděn patrně v rámci tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung) 25. července 1941.

Karel Kindl (1881–1945) Kladenský rodák začínal svou dráhu v českém sociálnědemokratickém hnutí jako redaktor krajského stranického listu SVOBODA. Jeho nástup do čelných stranických funkcí začíná na podzim 1918, kdy se stává členem ústředního výkonného výboru (dnešního předsednictva) strany (1918 –1938), několik let působí i jako místopředseda strany (1924 –1933) a následně z postavení dlouholetého kladenského starosty (1919 –1937) a ředitele kladenské okresní nemocenské pojišťovny. V třicátých letech proslul jako nápaditý organizátor pomoci nezaměstnaným, pro niž získával finanční prostředky na investiční práce prospívající rozvoji města. Po 15. březnu 1939 organizoval pomoc rodinám zatčených a internovaných odbojářů, rozšiřoval časopis V BOJ a rozhlasové londýnské projevy prezidenta Beneše. Byl zatčen 28. srpna 1944 a postupně vězněn v terezínské Malé pevnosti a koncentračním táboře Dachau, kde zahynul 22. února 1945.

Alois Langer (1893 –1945) Ostravan Alois Langer se dostával do politické organizace českého sociálnědemokratického hnutí z práce a posléze i zodpovědných funkcí vlivného SVAZU KOVODĚLNÍKŮ Odborového sdružení československého. Paralelně – jak tehdy bylo nepsaným zvykem – působil i jako redaktor odborového a regionálního sociálnědemokratického tisku. Příslušník mladší generace funkcionářů strany byl zvolen r. 1930 župním (krajským) tajemníkem ostravské regionální ČSSD a současně na XVI. sjezdu i členem ústředního výkonného výboru (předsednictva) československé sociální demokracie. O tři léta později postoupil do nejužšího stranického vedení (představenstva, členem v letech 1933 –1938). Neméně významné bylo jeho působení v zastupitelstvu a v moravskoostravské městské radě a následně také v radničním hospodářském referátu; v roce 1935 byl zvolen poslancem Národního shromáždění. Svého funkčního zázemí virtuózně využil k dobudování a dalšímu posílení sítě stranických ostravských organizací. Byl vždy připraven účinně hájit zájmy ostravsko-karvinského dělnictva a měst. Patřil k nejlepším organizačním pracovníkům strany. Langer byl gestapem zatčen v rámci velké perzekuční akce 1. září 1939 a uvězněn v koncentračním táboře Oranienburg, kde zahynul jako oběť leteckého bombardování na samém prahu míru 10. dubna 1945.

JUDr. Josef Mareš (1885 –1945) Absolvent právnické fakulty vídeňské univerzity z druhé generace vídeňské české menšiny si po kratším působení ve státní službě otevřel ve Znojmě advokátní kancelář. V prostředí hraničářské znojemské české menšiny, kde byl znám již před první světovou válkou, se v meziválečném období stal jejím mluvčím a posléze vůbec vůdčí osobností jihomoravské ČSSD. Ve dvacátých letech byl jednak starostou města, jednak vrchním ředitelem městské spořitelny a současně i čelným činovníkem správních rad JIHOMORAVSKÉ BANKY a BRNĚNSKÉ BANKY. Postaral se i o prosazení české většiny na znojemské radnici; to mu místními fašistickými Němci nemělo být zapomenuto. Od r. 1924 byl činný také v ústředním výkonném výboru (předsednictvu) strany (1924 –1938) a souběžně pracoval i jako moravský zemský (1928 –1938) a parlamentní poslanec (1929 –1939). Mimoto působil i jako přísedící zemského výboru moravskoslezského (dnešní rady kraje). Během okupace byl několikrát vězněn; naposledy – potřetí – byl zatčen 28. srpna 1944 a převezen do terezínské Malé pevnosti, kde podlehl útrapám věznění 12. dubna 1945. V roce 1946 bylo Josefu Marešovi in memoriam uděleno čestné občanství města Znojma a v roce 2003 mu byla při příležitosti 125. vzniku ČSSD udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

JUDr. Ivan Markovič (1888 –1944) Záhorský rodák, absolvent právnické fakulty budapešťské univerzity, pocházel ze slovenské buditelské rodiny v Myjavě a záhy se stal vůdcem nejmladší předválečné generace slovenské inteligence. Působil jako redaktor časopisů PRÚDY, mladšího pokračovatele šrobárovského HLASU. V první světové válce se dostal do ruského válečného zajetí, kde navázal kontakty s rodícími se legiemi a záhy se stal jedním z jejich nadšených propagátorů. Od konce roku 1917 působil jako tajemník ruské odbočky Národní rady československé, od března 1918 (z Ruska odjel spolu s Masarykem) pokračoval v téže funkci v pařížském centru a současně byl pověřen šéfredaktorstvím listu ČESKOSLOVENSKÁ SAMOSTATNOST. Po návratu do vlasti byl tajemníkem ministra Vavro Šrobára a spolu s Ivanem Dérerem vůdčí osobností zemské slovenské organizace ČSSD. Velmi rychle pronikl do prvorepublikových politických špiček: byl místopředsedou ČESKOSLOVENSKÉ OBCE LEGIONÁŘSKÉ, poslancem Národního shromáždění (1919 –1925 a 1929 –1939), místopředsedou poslanecké sněmovny (1935 –1938) a postupně ministrem národní obrany (červenec–září 1920) a ministrem pro sjednocení zákonů a organizace veřejné správy (1922 –1925) a během těžkého Bechyňova onemocnění jej také rok zastupoval v resortu školství a národní osvěty. Zvlášť činný byl i při potírání ľuďáckých separatizujících tendencí. Po rozbití první republiky zůstal nakonec v Praze; zde byl 1. září 1939 nacisty zatčen a deportován do koncentračních táborů v Dachau a posléze v Buchenwaldě, kde zahynul 16. února 1944. Markovič byl činný i literárně a je autorem cenných prací o slovenské účasti v prvním odboji a o předpřevratovém Slovensku. V roce 2003 byla Ivanu Markovičovi při příležitosti 125. vzniku ČSSD udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

Ing. Jaromír Nečas (1891–1945) Rodák z Českomoravské vysočiny se vyznačoval osobitým, vyhraněným vztahem k nejvýchodnějším částem budoucí první Československé republiky. V letech 1912 –1914 zde působil jako pracovník státní stavební správy, v r. 1920 jako tajemník prvního karpatorusínského guvernéra Žatkoviče. Tento niterný vztah nezanikl ani po jeho návratu do Prahy. Členem ČSSD byl od r. 1918; zastupoval ji mj. v poslanecké sněmovně Národního shromáždění (1924 –1939), vládách první i druhé republiky a exilové vládě londýnské (byl ministrem sociálních věcí v Hodžových vládách v letech 1935-1938, zástupcem ČSR v Mezinárodním úřadu práce, od července 1939 do ledna 1940 byl předsedou Nejvyššího cenového úřadu a po svém odchodu do exilu zakládajícím ministrem tzv. prozatímního státního zřízení ve Šrámkově vládě v letech 1940 –1942). Jako poslanec se výrazně zasloužil o řešení problémů jak horního Pojizeří, tak Liberecka, Jablonecka a Frýdlantska. Blízké vztahy k oběma prezidentům vedly k jeho pověření zvláštní misí ve dnech mnichovské krize. Nacistické zběsilosti padly za oběť jak jeho žena, rovněž sociální demokratka Marie Poubová-Nečasová (1888 –1942), tak dcera Věra (1924 –1943), které zahynuly v Osvětimi. Zprávy o hrůzné smrti nejbližších bytostí podlomily Nečasovu vůli k životu, vzdálily ho veřejnému životu a posléze ho dovedly až do odlehlého Walesu, kde v naprostém osamění zemřel 30. ledna 1945. V roce 2003 byla Jaromíru Nečasovi při příležitosti 125. vzniku ČSSD udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

Josef Nosek (1873 –1942) Severočeský rodák, generační vrstevník Antonína Hampla, původní profesí tkadlec a posléze tajemník ODBOROVÉHO SVAZU LUČEBNICKÉHO (chemického) DĚLNICTVA Odborového sdružení českoslovanského a redaktor jeho svazového časopisu, který do ČSSD vstoupil na počátku steinerovských devadesátých let, přešel v meziválečném období do řad národohospodářského odborného zázemí strany. Do Prahy se přestěhoval ještě před první světovou válkou, když byl jmenován ředitelem PENZIJNÍHO ÚSTAVU zaměstnanců nemocenských pojišťoven (1912 –1925); od roku 1913 byl opakovaně volen do pražského městského zastupitelstva a paralelně dlouhá léta působil i jako předseda libeňského DRUŽSTVA DĚLNICKÉHO DOMU v Praze 8. Z Penzijního ústavu přešel do důležitého postavení víceprezidenta-místopředsedy Státního pozemkového úřadu (1925 –1935). Z titulu funkce místopředsedy ČSSD byl mimoto předsedou představenstva komanditní společnosti ANTONÍN NĚMEC A SPOL., která ovládala správu veškerého majetku strany a jejích zájmových složek. Podobně jako Boženu Karpíškovou ho před zatčením neochránil ani vysoký věk, ani fakt, že se po Mnichovu uchýlil do ústraní. Do rukou gestapa padl 29. července 1941. Když odolal během výslechů mučení a vydírání, jehož smyslem bylo získání bližších poznatků o deponaci jmění strany i hnutí, byl odvlečen přes terezínskou Malou pevnost do Osvětimi, kde se jeho životní cesta 18. listopadu 1942 uzavřela.

JUDr. František Soukup (1871–1940) Jednu z nejvýraznějších osobností pokrokářské omladinářské generace do strany přivedl legendární Josef Steiner. Přední žurnalista a právník ČSSD působil dlouhá léta v redakci PRÁVA LIDU (od 1897) a byl i spoluzakladatelem Dělnické akademie (1896). Hlavním polem jeho činnosti však bylo působení a zastupování strany na kontinentální a globální úrovni demokratického socialismu v Socialistické internacionále (1904 –1938) i činnost v poslanecké sněmovně říšské rady (1907 –1911 a 1913 –1918). Významné byly jeho účasti na boji o hlasovací právo (1905 –1907), o oprávněnost autonomního postavení českého sociálnědemokratického hnutí v tzv. rakouské internacionále (1910) i prvním odboji (1914 –1918). Patří k tzv. mužům 28. října. Během první republiky byl členem jak obou komor Národního shromáždění (poslancem 1918 –1920, senátorem, místopředsedou a předsedou senátu 1920 –1939), tak členem užšího vedení strany (1918 –1938), tak také prvním ministrem spravedlnosti (1918 –1919). Zanícený Masarykův a Benešův stoupenec byl i všeobecně oblíbeným řečníkem (byl znám pod přezdívkou tribun lidu). Řečnická vloha se mu stala osudnou: V roce 1939 mu vynesla dvojí zatčení, zhoubné podlomení zdraví a po propuštění mučivou smrt v podolském Státním sanatoriu 11. listopadu 1940. V roce 2003 byla Františku Soukupovi při příležitosti 125. vzniku ČSSD udělena in memoriam ÚVV ČSSD pamětní plaketa Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.

JUDr. Evžen Štern (1889 –1942) Absolvent právnické fakulty české univerzity v Praze, ovlivněn osobností TGM, zahájil svou veřejnou činnost v realistické straně (1908 –1911), odkud přešel do ČSSD. Během první světové války úzce spolupracoval s Františkem Modráčkem při redigování SOCIALISTICKÝCH LISTŮ. Po říjnovém převratu působil tento blízký spolupracovník Lva Wintra v legislativním oddělení ministerstva sociální péče, kde se podílel mj. na vypracování zákonů o osmihodinové pracovní době, o závodních výborech a o placené dělnické dovolené. Roku 1919 se vydatně spoluzasloužil o vybudování Sociálního ústavu, jehož se stal jednatelem. Řadu let pracoval i ve správní radě Mezinárodního úřadu práce v Ženevě (1921–1926) a rovněž jako generální tajemník a posléze ředitel Ústřední sociální pojišťovny v Praze (1926 –1939). Byl jedním z nejpřednějších architektů prvorepublikového sociálního státu. Od počátků německé okupace byl rasově perzekvován; přesto byl činný v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme. Na základě vlajkařské denunciace byl zatčen 3. července 1942, odvlečen do terezínské Malé pevnosti a posléze do koncentračního tábora v severorakouském Mauthausenu, kde se 12. listopadu 1942 násilně uzavřel jeho plodný, tvořivý život.

Rudolf Tayerle (1877–1942) Někdejší strojní zámečník a posléze redaktor časopisu KOVODĚLNÍK (1901–1911) se stal na dlouhá léta generálním tajemníkem největší české historické odborové ústředny Odborové sdružení českoslov(a)enské (1911–1938) a současně i zástupcem ústředny v MEZINÁRODNÍM ODBOROVÉM SVAZU, globální odborové ústředně Socialistické internacionály. V letech 1918 –1919 byl odborným spolupracovníkem Edvarda Beneše a Karla Kramáře při versailleských jednáních o mírové smlouvě. Politické dovednosti člena užšího vedení ČSSD (1918-1938) a poslance Národního shromáždění (1919 –1939) doplňoval rozsáhlou odbornou a publikační činností v Sociálním ústavu (mj. byl šéfredaktorem ústavem vydávané SOCIÁLNÍ ROČENKY) a jinými veřejnými aktivitami. Po okupaci ČSR působil aktivně v druhém odboji, zejména spolupracoval s odbojovou organizací PETIČNÍ VÝBOR VĚRNI ZŮSTANEME. V květnu 1941 byl zatčen gestapem a přes Pankrác a terezínskou Malou pevnost deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde zahynul 6. března 1942.