Nezaměstnanost a současná společnost

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra ekonomických a sociálních věd

Nezaměstnanost a současná společnost

Bakalářská práce

Autor:

Veronika Kozlová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

PhDr. Vladimír Dubský, CSc.

2010

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně, s pouţitím uvedené literatury a odbornou konzultací s vedoucím bakalářské práce.

V Libomyšli dne

Veronika Kozlová

Na tomto místě bych ráda poděkovala mému vedoucímu bakalářské práce, panu PhDr. Vladimíru Dubskému, Csc., za jeho odbornou pomoc, věcné připomínky a cenné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

Anotace

Tato bakalářská práce se zaměřuje na současnou problematiku nezaměstnanosti jako daného celku. Práce je rozdělena do třech základních kapitol dělené na jednotlivé podkapitoly. První kapitola je zaměřena na teoretické pojetí a vymezení společnosti. Druhá kapitola vymezuje nezaměstnanost, trh práce a popisuje příčiny a následky nezaměstnanosti. Třetí kapitola je kapitolou stěţejní, kde jsou aktuální čísla nezaměstnanosti a dále jsou tam uvedené moţnosti omezení nezaměstnanosti Annotation

This bachelor thesis focuses upon current unemployment issues as a complex. The thesis is divided into four basic chapters that are further divided into individual

subchapters.

The

first

chapter

addresses

the

theoretical

concepts

and determination of the society. The second chapter explains the theory of unemployment, the employment market and describes causes and consequences of the unemployment. The third chapter is pivotal in which there are numbers of the

unemployment

and

reduce the unemployment.

furthermore

there

described

the

possibilities

how

to

OBSAH ÚVOD…………………………………………………………………….……………...…..1 1

SPOLEČNOST ........................................................................................................... 2

1.1

Charakteristika společnosti .......................................................................................... 2

1.2

Sociální stratifikace ...................................................................................................... 4

1.3

Systémy sociální stratifikace ........................................................................................ 4

1.4

Typy společností .......................................................................................................... 8 1.4.1

Neprůmyslové civilizace čili tradiční státy ..................................................... 8

1.4.2

Moderní svět: průmyslové společnosti ............................................................ 9

1.4.3

První, Druhý a Třetí svět ............................................................................... 11

2

NEZAMĚSTNANOST ............................................................................................. 12

2.1

Charakteristika nezaměstnanosti ................................................................................ 12

2.2

Trh práce .................................................................................................................... 14

2.3

Dělení nezaměstnanosti .............................................................................................. 14

2.4

Měření nezaměstnanosti ............................................................................................. 16

2.5

Příčiny nezaměstnanosti ............................................................................................. 18

2.6

Následky nezaměstnanosti ......................................................................................... 21 2.6.1

Nezaměstnanost v rodině ............................................................................... 23

2.6.2

Nezaměstnanost a reprodukční chování ........................................................ 24

2.6.3

Sociální izolace .............................................................................................. 24

2.6.4

Vliv nezaměstnanosti na fyzické a psychické zdraví .................................... 24

2.6.5

Sociální sítě ................................................................................................... 25

2.6.6

Ztráta statusu ................................................................................................. 26

3

SOUČASNÁ SPOLEČNOST A NEZAMĚSTNANOST ...................................... 27

3.1

Tabulky současné nezaměstnanosti............................................................................ 29

3.2

Moţnosti omezení nezaměstnanosti ........................................................................... 39 3.2.1

Faktory ovlivňující umístitelnost jedince na trhu práce ................................ 39

3.2.2

Společensky účelná pracovní místa a veřejně prospěšné práce ..................... 42

3.2.3

Podpora vzniku nových pracovních míst....................................................... 42

3.2.4

Podpora zaměstnávání obtíţně umístitelných jedinců ................................... 42

3.2.5

Rekvalifikace a programy pro získávání pracovní zkušenosti ...................... 43

3.2.6

Vytvoření informační sítě .............................................................................. 44

3.3

3.2.7

Projekty zaměřené na ohroţené skupiny občanů ........................................... 45

3.2.8

Flexibilní pracovní doba ................................................................................ 45

Vývoj právního a institucionálního zabezpečení zaměstnanosti ................................ 47 3.3.1

V období 1. světové války ............................................................................. 47

3.3.2

V období I. republiky .................................................................................... 47

3.3.3

V období Protektorátu Čechy a Morava ........................................................ 49

3.3.4

V období 1945 – 1989 ................................................................................... 50

3.3.5

Po listopadu 1989 .......................................................................................... 52

ZÁVĚR……………………………………………………………………………………..54 SEZNAM LITERATURY…………………………………………………….…………..56

Úvod Téma této bakalářské práce je nezaměstnanost a současná společnost. K výběru tohoto tématu práce mě přivedla závaţnost problematiky nezaměstnanosti. Dále mě k tomu vedla také má osobní zkušenost, která se mi stala v důsledku dnešní krize. Cílem této bakalářské práce je analýza a deskripce dané problematiky, srozumitelný popis toho, jak naše společnost vnímá nezaměstnanost a jakými způsoby by se dala řešit. V

současné

době

patří

problematika

nezaměstnanosti

k

nejvíce

diskutovaným

celospolečenským tématům. V průběhu uplynulých patnácti let se nezaměstnanost stala neodmyslitelnou součástí české reality. Proto je předmětem pozornosti ekonomů, sociologů, ale i náplní mnohých debat a stálých diskuzí v politických kruzích. Bakalářská práce má tři hlavní části. V první části práce se zaměřuji na charakteristiku společnosti podle různých slovníků, dále popisuji rozvrstvení společnosti a v poslední řadě se věnuji typům společností. V druhé části popisuji nezaměstnanost a trh práce. Zmiňuji se zde o tom, jak se nezaměstnanost dělí, jaké má druhy a jak se měří. Podstatnou částí v této kapitole je popis příčin nezaměstnanosti a následků nezaměstnanosti pro společnost, rodinu a jednotlivce. Ve třetí části je popsána současná společnost a nezaměstnanost, jak naše společnost nahlíţí na nezaměstnané. Dále jsou tam uvedená data sestavená z Českého statistického úřadu. Podstatným bodem této části práce jsou předloţené moţnosti omezení nezaměstnanosti.

1

1 Společnost 1.1 Charakteristika společnosti Pod pojmem společnost se kaţdému vybaví nějaká představa, co to vlastně společnost je. Samotná definice je však těţší, neţ by se zdálo. Podle Velkého sociologického slovníku zní definice takto: V nejširším slova smyslu je to synonymum pro lidstvo jako celek, lidský rod, synonymum pro největší společenskou skupinu, k níţ můţe jedinec náleţet. Sociální agregát osob obou pohlaví a různých věkových skupin spojených v soběstačné uskupení, jeţ si vytvořilo vlastní instituce, které respektuje, a kulturu, kterou sdílí; v nejuţším smyslu soubor osob ţijících ve skupinách, jeţ jsou vzájemně propojeny, na společném, vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, sdílejících základní společné hodnoty, řídící se týmiţ základními normami a chovající se podle ustálených kulturních vzorů.1 Podle ekonomického slovníku zní však definice společnosti jinak. 1) Smlouva, kterou spojí více osob dohromady kapitál nebo jiný majetek, aby si pak rozdělili zisky, které z ní mohou plynout.2 Podle shodného vyjádření většiny sociologů patří společnost k pojmům, které jsou nejspornější, nejméně jednoznačně definované, a které proto mohou vyjadřovat všechno a nic. V naprosté většině posledních reprezentativních systematických výkladů moderní sociologie pojem společnost zcela chybí. Např. v učebnici A. Giddense je podána definice společnosti pouze v příloze (společnost je skupina lidí, kteří ţijí na zvláštním území, jsou podřízeni témuţ systému politické moci a autority a jsou si vědomi toho, ţe mají odlišnou identitu od jiných skupin, které je obklopují), ve vlastním textu se však s obecným pojmem společnost vůbec nepracuje. Ačkoli se pojem společnost pouţíval i ve společnostech tradičních, samo téma společnost ve smyslu teoretické či vědecké úvaze je tématem novodobým.

1 2

Velký sociologický slovník, Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996, str. 1194 Ekonomický slovník,. Nakladatelství ERM Praha, 1995, str. 91

2

V antice se o společnosti uvaţovalo na úrovni polis, která byla identická se společností. Ve středověku se neodlišovala společnost od politického společenství: jedinec přináleţel církvi a určitému politickému společenství, přičemţ rodina měla specifické a poněkud výlučné postavení přirozené skupiny. Rozlišení politického společenství reprezentovaného státem a společností se objevilo aţ v renesanci, vrcholilo v 17.-19. st., kdy byl stát pojat jako podstatný, ale přece jen pouze segment společnosti. G.W.F. Hegel vytvořil pojem občanská společnost jako protiváhu pojmu stát. Objevil se pojem společenská skupina, dokonce v tomtéţ sporném kontextu. Společnost se konečně stala předmětem samostatné vědy, sociologie.3 Společnost se vyvíjela souběţně s lidským vývojem. Pokud si představíme období středověku a naší dobu, vidíme velké i malé rozdíly.

Ve všech typech společnosti se vyskytuje nerovnost. I v těch nejprimitivnějších kulturách, existuje nerovnost. Nerovnosti se mohou lišit v závislosti na tom, v jaké společnosti se vyskytují. Nemusejí to být pouze nerovnosti materiální, ale také nerovnost vzdělání, příjmů, věku, pohlaví, náboţenství, rasy a jiné. Na základě těchto nerovností má pak někdo lepší nebo horší sociální postavení. Určité osoby mají vyšší status neţ jiné např. tehdy, jsou-li úspěšnější při lovu a nebo je-li jim přisuzována schopnost navazovat spojení s duchy předků. Vedle nerovnosti dané materiálním zabezpečením existuje také značná nerovnost v šancích a příleţitostech něčeho ve společnosti dosáhnout. Lidé mají vedle rozdílné velikosti materiálních statků nebo vzdělání také rozdílné šance majetek nebo vzdělání získat. Například děti dělníků mají menší šanci studovat vysokou školu neţ děti, které se narodily do vysokoškolsky vzdělaných rodin. K popisu nerovností pouţívají sociologové termínu sociální stratifikace. Stratifikaci můţeme vysvětlit jako strukturovanou nerovnost mezi různými skupinami lidí.

3

Velký sociologický slovník, Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996, str. 1194

3

1.2 Sociální stratifikace Hlavním kritériem je nerovnost, kterou najdeme v kaţdém typu společnosti. Stratifikační kritérium, které rozděluje lidi a činí je nerovnými, se v různých společnostech liší. To, co je základním stavebním kamenem nerovností v jedné společnosti (např. vlastnictví určitého předmětu, který vyjadřuje majetnost majitele) se v druhé nemusí vůbec uplatňovat. V tradiční společnosti lidi rozděloval ekonomický kapitál a moc. Moc byla v té době v podstatě majetkem, protoţe ji také i majetek vymezoval a zároveň určoval její velikost. V moderní společnosti je sice stratifikačním kritériem taktéţ ekonomický kapitál, ale přidávají se k němu i další kritéria, jako je například vzdělání a prestiţ. Záleţí vţdy na tom, co v dané době společnost povaţuje za výhodu a co naopak za handicap.

1.3 Systémy sociální stratifikace Podle Giddense4 se rozlišují čtyři základní systémy stratifikací: Otroctví (resp. otrokářství), kasty, stavy a třídy. Někdy se vyskytují i souběţně. Například ve starověkém Řecku a Římě nebo ve Spojených státech před občanskou válkou existovaly vedle sebe jak třídy, tak otrokářství. Otroctví a otrokářství Existence otroctví představuje extrémní formu nerovnosti: někteří jedinci jsou doslova majetkem jiných. Právní podmínky otrokářství se v různých společnostech lišily. Někdy byli otroci prakticky úplně bezprávní (jak tomu bylo např. v jiţní části Spojených států), jindy se svým postavením blíţili spíše sluţebnictvu. Ve Spojených státech, v Jiţní Americe a v karibské oblasti byli otroci v 18. a 19. století vyuţíváni téměř výlučně k fyzické práci na plantáţích nebo v domácnostech. Naproti tomu ve starověkých Athénách plnili nejrůznější úlohy, z nichţ mnohé byly velmi zodpovědné. I kdyţ byli vyloučeni z politického a vojenského ţivota, mohli vykonávat mnohá jiná zaměstnání. Někteří byli vzdělaní a působili jako státní úředníci; jiní provozovali řemesla, jimţ se vyučili. Ve starém Římě, jehoţ vládnoucí vrstvy měly přezíravý postoj k obchodu, mohli někteří otroci získat značný majetek. Někteří bohatí otroci byli dokonce současně otrokáři, tj. vlastník jiných lidí. S těmi nejníţe postavenými, kteří pracovali na plantáţích nebo v dolech, se však často zacházelo 4

Giddens, A. Sociologie, 2000, nakladatelství Argo, str. 254-256

4

velmi krutě. Lidé uvrţení do otroctví se často bránili a bouřili. Dějiny jsou plné vzpour otroků, jimţ se občas podařilo společně získat svobodu. Systémy zaloţené na nucené práci otroků, např. na plantáţích, nebyly příliš stabilní; jedinou cestou k dosaţení vysoké produktivity práce byl totiţ neustálý dohled spojený s krutými tresty. Otrokářské systémy se neosvědčují dílem proto, ţe vyvolávají odpor a dílem proto, ţe ekonomické i jiné motivace jsou účinnější neţ přímé donucování. Lze říci, ţe otrokářství je prostě málo efektivní. Obchod s otroky, který prováděly západní státy od počátku koloniální éry aţ do 19. století, představoval poslední – byť současně nejrozsáhlejší – otrokářský systém v historii lidstva. Po osvobození otroků v Severní a Jiţní Americe je otroctví v institucionalizované podobě postupně odstraňováno a dnes jiţ ze světa prakticky vymizelo. Kasty Slovo kasty bývá spojováno především s kulturami indického subkontinentu. Termín „kasta“ přitom není indického původu, nýbrţ pochází z portugalského casta, jeţ znamená „rasu“ nebo „čistokrevnou“ skupinu. Indové sami nemají ţádný termín pro kastovní systém jako celek, ale uţívají řadu slov označujících jeho jednotlivé části, z nichţ nejvýznamnější jsou varna a sţití. Jako varna se označují čtyři kategorie seřazené podle své společenské prestiţe. Pod těmito čtyřmi skupinami figurují „nedotknutelní“, jejichţ postavení je ze všech nejniţší. Kastovní systém je velice sloţitý a navíc se jeho struktura místo od místa mění, takţe ve skutečnosti vytváří spíše volně řazenou soustavu nejrůznějších představ a praktik neţ jednotnou hierarchii. Některé zásady jsou nicméně celé soustavě společné. Příslušníci nejvyšší varny, bráhmani, ztělesňují stav nejvyšší čistoty, zatímco nedotknutelní tu nejniţší. Bráhmani se musí vystříhat určitých forem kontaktů s nedotknutelnými a jedině nedotknutelní smějí vstupovat do styku se zvířaty nebo látkami povaţovanými za nečisté. Existuje úzká souvislost mezi kastovním systémem a hinduistickou vírou v reinkarnaci; pokud totiţ jedinec nebude dodrţovat rituály a povinnosti předepsané jeho kastě, ocitne se v příští reinkarnaci v niţším postavení. Indický kastovní systém nikdy nebyl úplně statický. Je sice vyloučeno, aby se jedinec za svého ţivota přesunul z jedné kasty do druhé, ale celé skupiny mohou změnit – a také jiţ mnohokrát změnily – své postavení v kastovní hierarchii. V mimoindickém kontextu se pojem kasty někdy uţívá pro dvě nebo více etnických skupin, které jsou od sebe víceméně odděleny a kaţdá z nich usiluje o dodrţení „rasové čistoty“. V takových situacích obvykle brání vzájemnému mísení mezi skupinami mocná tabu ( popř. i zákony). Po zrušení otroctví v jiţních státech USA např. zůstala mezi bělochy a černochy 5

taková propast, ţe někteří autoři popisují tehdejší sociální stratifikaci jako kastovní systém. Podobně byl pojem kasty pouţíván v případě Jihoafrické republiky, kde se donedávna praktikovala přísná segregace mezi černochy a bělochy, přičemţ zákony zakazovaly vzájemné sňatky i sexuální styk mezi oběma rasami. Stavy Stavy patří k dějinám feudální Evropy, ale existovaly i v řadě jiných tradičních civilizací. Feudální stavy byly tvořeny vrstvami, které měli vůči sobě navzájem různá práva a povinnosti. Některé z těchto rozdílů byly přitom zakotveny v zákonech. V Evropě představovala nejvyšší stav šlechta, tzv. „urození“. Druhým stavem byli kněţí, kteří se přes své niţší postavení těšili řadě privilegií. Ti ostatní, jimţ se začalo říkat „třetí stav“ tvořili heterogenní skupinu od nevolníků přes svobodné rolníky aţ po obchodníky, řemeslníky a měšťany. Na rozdíl od indických kast nebyly hranice stavů zcela nepropustné; do jisté míry byl tolerován společenský vzestup jedince, ať uţ prostřednictvím sňatku, nebo povýšením do šlechtického stavu za sluţby prokázané panovníkovi, a někdy si mohl bohatý obchodník titul prostě koupit. Zbytky tohoto systému ještě přeţívají ve Velké Británii, kde jsou dodnes uznávány dědičné tituly a významní podnikatelé nebo státní úředníci mohou být za své zásluhy povýšeni do rytířského či šlechtického stavu. Stavy se v minulosti vyvíjely všude tam, kde existovala tradiční aristokracie zaloţená na „urozenosti“. Ve feudálních systémech, jaké existovaly ve feudální Evropě, měly úzký stav k vlastnictví půdy a slouţily proto spíše ke stratifikaci na lokální úrovni neţ v rámci celého státu, jak tomu bylo v centralizovanějších tradičních říších – např. v Číně a Japonsku. Někdy vycházely rozdíly mezi stavy z náboţenských představ, ale jen zřídka tak důsledně, jak tomu bylo v hinduistickém kastovním systému. Třídy Třídní systémy se v mnoha směrech liší od otrokářských, kastovních i stavovských. Je třeba se zmínit především o čtyřech následujících rozdílech: 1. Na rozdíl od jiných typů stratifikace nejsou třídy vymezeny ani náboţenskými, ani zákonnými ustanoveními. Příslušnost k třídám není zaloţena na dědičném postavení plynoucí ze zákonů či zvyklostí. Třídní systémy se obvykle vyznačují méně pevnými hranicemi neţ jiné typy stratifikace a hranice mezi nimi nejsou nikdy přesně stanoveny. Neexistují také ţádná formální omezení, jeţ by bránila sňatkům mezi příslušníky různých tříd. 2. Příslušnost k určité třídě je přinejmenším do jisté míry získaným atributem jedince a není prostě „dána“ při jeho narození, jak je běţné u jiných typů stratifikace. Daleko častěji neţ 6

v jiných systémech se zde také vyskytuje sociální mobilita – ať uţ vzestupná nebo sestupná. (u kast, jak uţ bylo řečeno, je individuální přesun z jedné do druhé vyloučen.) 3. Podkladem třídního rozdělení jsou ekonomické rozdíly mezi skupinami jednotlivců, tj. nerovnost ve vlastnictví hmotných prostředků a schopnosti jimi disponovat. U jiných typů stratifikací naopak převládají mimoekonomické faktory, např. náboţenské. 4. Ostatních systémů stratifikace je nerovnost vyjádřena především prostřednictvím osobních vztahů, tj. vzájemných závazků a povinností mezi jedinci: mezi pánem a nevolníkem, otrokářem a otrokem, příslušníkem vyšší a niţší kasty. V třídních systémech jde naopak především o širší vazby neosobního typu. Jedním ze základních třídních rozdílů je například nerovnost platů a pracovních podmínek, která se týká všech příslušníků určité kategorie zaměstnanců a závisí především na celkovém ekonomickém uspořádání společnosti. 5 Třídu tedy můţeme definovat jako rozsáhlou skupinu lidí, kteří mají obdobné ekonomické prostředky, coţ má velký vliv na jejich způsob ţivota. Základem třídních rozdílů jsou majetkové poměry a typ zaměstnání. V západní společnosti lze rozlišit tři hlavní třídy. Vyšší třídu tvoří zaměstnavatelé, bankéři, průmyslníci a špičkový manaţeři – zámoţní lidé, kteří vlastní anebo přímo ovládají výrobní prostředky. Střední třídu představují úředníci a odborníci. Dělnickou třídu pak tvoří manuálně pracující.

5


7

1.4 Typy společností 1.4.1

Neprůmyslové civilizace čili tradiční státy

Asi od šestého tisíciletí před naším letopočtem nacházíme doklady o společnostech, které byly rozsáhlejší neţ všechna společenství před nimi a od dřívějších typů se zřetelně lišily. Tyto společnosti byly zaloţeny na rozvoji měst, vyznačovaly se velice výraznými nerovnostmi co do bohatství i moci a byly spojeny s vládou králů nebo císařů. Protoţe znaly písmo a vzkvétaly v nich vědy a umění, označujeme je často za civilizace. Jelikoţ tvořily koordinovanější vládní formy neţ jiné formy společnosti, bývá pro ně často pouţíván termín tradiční státy. Většina tradičních států byla rovněţ říšemi; svého rozsahu dosahovaly podmaněním a začleněním jiných národních společenství. V plné míře to platilo například o staré Číně a Římu. V období vrcholného rozkvětu v prvním století našeho letopočtu, sahala římská říše od Británie aţ po Střední východ. Čínská říše, která trvala přes 2000 let, se rozkládala po velké části východní Asie, kterou zaujímá současná Čína. Dnes jiţ ţádné tradiční státy neexistují. Přestoţe některé, především Čína a Japonsko, přeţily v téměř nezměněné podobě aţ do počátku 20. století, v současné době uţ všechny zanikly a byly nahrazeny moderními systémy. Nejstarší tradiční státy vznikaly na Středním východě, obvykle v úrodných oblastech kolem řek. Čínská říše vznikla kolem roku 200 př.n.l., kdy existovaly mocné státy také na indickém subkontinentu. Několik velkých tradičních států existovalo také ve Střední a Jiţní Americe, například říše Aztéků v dnešním Mexiku a říše Inků na území dnešního Peru. Stát Inků byl vytvořen asi 100 let před příchodem španělského dobrodruha Pizarra, který přistál v Jiţní Americe v roce 1535 s pouhou hrstkou vojáků, ale kdyţ vyuţil rozkolu mezi domácím obyvatelstvem, dokázal inckou říši rychle porazit a získat jejich území pro Španělsko. Bylo to první z mnoha střetnutí západních vlivů s tradičními státy, která posléze vedla k jejich úplnému zániku. Vlastnosti tradičního státu Tradiční stát byl jediným typem neprůmyslové společnosti, v němţ se významná část obyvatelstva přímo nepodílela na výrobě potravy. Ve společnostech lovců a sběračů i u pastevců a zemědělců existovala poměrně jednoduchá dělba práce. Nejvýznamnější rozdíl byl mezi úlohou muţů a ţen. Naproti tomu v tradičních státech byl systém dělby práce daleko komplikovanější. Přetrvávalo sice ještě přísné rozdělení práce podle pohlaví – ţeny mohli pracovat jen v domácnosti a na poli – ale u muţů se navíc objevila specializovaná

8

povolání, například povolání obchodníka, dvořana, vládního úředníka a vojáka. Vzniklo také základní rozdělení společnosti na třídu aristokratů a zbytek obyvatelstva. Vládce stál v čele „vládnoucí třídy“, která měla výlučné právo obsazovat vyšší příčky společenského ţebříčku. Příslušníci této třídy ţili obvykle ve vyznačeném hmotném pohodlí či přepychu. Naproti tomu úděl většiny obyvatelstva byl často velmi krušný. Společným rysem těchto států bylo otrokářství. Několik tradičních států těţilo především z obchodu a vládnoucí vrstvu v nich představovali kupci; valná většina však byla buď zaměřena na dobyvačné války, a nebo se přinejmenším opírala o mocné ozbrojené síly. Tradiční státy zaţily rozvoj profesionálních armád, předjímajících moderní typy vojenských organizací. Například římská armáda, vysoce disciplinovaná a intenzivně cvičená byla základem expanze římského impéria. V tradičních státech se rovněţ setkáváme s počátky mechanizace války. Meče, oštěpy, štíty a obléhací stroje pouţívané římskou armádou byly vyrobeny řemeslníky – specialisty. Ve válkách vedených mezi jednotlivými tradičními státy nebo mezi těmito státy a „barbarskými“ kmeny byly ztráty na ţivotech mnohem větší neţ kdy předtím. 6

1.4.2

Moderní svět: průmyslové společnosti

Tradiční státy dnes zcela vymizely. Společnosti lovců a sběračů, zemědělců a pastevců ještě v některých oblastech existují, ale jen na poměrně izolovaných územích – a v mnoha případech jsou i ony v rozkladu. Co způsobilo, ţe zanikly tyto formy společnosti, které vládly celé historii aţ do doby před dvěma stoletími? Odpověď se skrývá v jediném slovu industrializace – v nástupu strojní výroby, zaloţené na pouţití neţivotních zdrojů energie, například páry nebo elektřiny. Průmyslové společnosti jsou v mnoha směrech zcela odlišné od kteréhokoli předchozího společenského řádu; jejich rozvoj svým dosahem daleko přesáhl hranice Evropy, kde původně vznikly. Industrializace se zrodila v Anglii jako výsledek „průmyslové revoluce“ zahájené v 18. století. Za tímto stručným termínem se skrývá sloţitý soubor změn, jeţ ovlivnily způsob, jímţ lidé získávali obţivu. K těmto změnám patřily vynálezy nových strojů, vyuţití zdroje energie (především vody a páry) k výrobě a vyuţití vědy ke zlepšení výrobních postupů. Protoţe objevy a vynálezy na jednom poli stimulují vývoj dalších, je tempo technických inovací v průmyslových společnostech ve srovnání s tradičními systémy velice rychlé. Typickým znakem průmyslových společností je to, ţe velká většina zaměstnaného obyvatelstva uţ nepracuje v zemědělství, ale v továrnách nebo 6


9

úřadech. I v nejvyspělejších tradičních státech se valná většina lidí musela věnovat polním pracím. Poměrně primitivní úroveň technologického vývoje prostě neumoţňovala, aby bylo od zemědělských povinností osvobozeno více jedinců neţ malá menšina. Průmyslové společnosti se také vyznačují daleko vyšším stupněm urbanizace neţ kterýkoli typ tradičního společenského systému. Naprostá většina lidí ţije ve městech, kde se vytvářejí pracovní místa a neustále vznikají nové příleţitosti. Moderní velkoměsta daleko přesahují i ty nejslavnější metropole starých civilizací. V těchto nových městských oblastech se společenský ţivot stává neosobnějším a anonymnějším neţli dříve; mnoho lidí se kaţdý den setkává spíše s cizími tvářemi neţ s jedinci, které by osobně znali. Velké organizace, například obchodní korporace nebo vládní úřady, ovlivňují ţivoty prakticky všech lidí. Za další charakteristický rys průmyslových společností můţeme povaţovat jejich politické systémy, jeţ jsou daleko komplexnější neţ formy vlády známé z tradičních států. V tradičních civilizacích měli političtí představitelé (králové a císaři) obvykle jen malý přímý vliv na zvyky a obyčeje většiny svých poddaných, ţijících si vcelku po svém na venkově, daleko od centra moci. Industrializace však značně urychlila cestování a komunikaci, coţ umoţnilo vznik integrovanějších, „národních“ společenství. Průmyslové společnosti byly prvními národními státy v moderním slova smyslu. Národní státy jsou politická společenství, vzájemně od sebe oddělena přesně stanovenými hranicemi, ne jen mlhavými „pohraničními oblastmi“ jako státy tradiční. V národních státech mají vlády rozsáhlé pravomoci, ovlivňující řadu stránek ţivota svých občanů, a vytvářejí zákony, jeţ se vztahují na kaţdého, kdo ţije v prostoru vymezeném jejich hranicemi. Pouţití průmyslové techniky se ovšem neomezuje jen na „mírumilovné“ procesy hospodářského rozvoje. Od samého počátku industrializace byly nové metody výroby vyuţívány také k vojenským účelům, coţ vedlo k zásadním změnám ve způsobu vedení války; vznikly zbraně a formy vojenských organizacích nesrovnatelné s těmi, jimiţ disponovaly společnosti neprůmyslové. Zdánlivě nevyhnutelná skutečnost, ţe se západní způsob ţivota v posledních dvou staletích rozšířil po celém světě, vychází právě z ekonomické síly, politické soudrţnosti a vojenské převahy západních zemí. Jestliţe v této době zmizela řada tradičních společností a kultur, nebylo to proto, ţe by byly „zaostalé“, ale proto, ţe nedokázali vzdorovat spojenému tlaku průmyslové a vojenské moci Západu. 7

7


10

1.4.3

První, Druhý a Třetí svět

Původní rozdělení Od 17. aţ do počátku 20. století si evropské země vytvořily kolonie v mnoha částech světa, kde dosud existovaly tradiční společnosti; pokud to bylo třeba, vyuţívaly k tomu svou vojenskou převahu. Přestoţe prakticky všechny tyto kolonie jsou dnes jiţ nezávislé, měl kolonialismus rozhodující vliv na současnou podobu našeho světa. V některých oblastech jako byly Severní Amerika, Austrálie a Nový Zéland, dosud jen řídce osídlené kulturami lovců a sběračů, se Evropané stali většinovou populací. Jinde, například v Asii, Africe a části Jiţní Ameriky, tvoří nadále většinu původní obyvatele. Společnosti prvního typu, jejichţ příkladem jsou Spojené státy nebo Kanada, prošly procesem industrializace. Země patřící do druhé skupiny jsou převáţně na mnohem niţší úrovni průmyslového rozvoje a bývají dnes často označovány jako Třetí svět. Ke Třetímu světu patří Čína, Indie, většina afrických zemí a převáţná část Jiţní Ameriky. V zemích Třetího světa, které se vyznačují nízkým stupněm industrializace, pracuje dosud velká většina obyvatel v zemědělství. Protoţe se mnoho těchto zemí nachází jiţně od USA

a Evropy, označují se někdy

kolektivně jako „Jih“, aby se tak odlišily od bohatšího průmyslového „Severu“. Pojem Třetí svět vznikl původně na základě ideologického rozdělení na tři hlavní typy společnosti 20. století. První svět představovali průmyslové státy Evropy, USA, Austrálie s Novým Zélandem a Japonsko. Takřka všechny tyto země měli pluralitní, parlamentní systém vlády. Jejich protipólem byly země Druhého světa, tj. komunistické společnosti tehdejšího Sovětského svazu a východní Evropy, například Československá, Polská a Maďarská. Více neţ půl století byly světové dějiny pod vlivem globálního soupeření mezi sovětským blokem a kapitalistickými společnostmi Západu (vč. Japonska). Tato rivalita skončila se zánikem komunismu v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě, takţe Druhý svět jako takový uţ vlastně neexistuje. Termín Třetí svět se však ujal a nadále se pouţívá. 8

8


11

2 Nezaměstnanost V naší kultuře hraje zaměstnání klíčovou roli pro ţivot lidí a představuje jednu z pěti nejdůleţitějších věcí.

2.1 Charakteristika nezaměstnanosti

Podle Velkého sociologického slovníku chápeme nezaměstnanost jako: Výskyt osob bez placeného zaměstnání, které je chtějí a aktivně je hledají, jsou na něj odkázány jako na zdroj obţivy.9 Podobně se nezaměstnanost vysvětluje v ekonomickém slovníku, podle kterého je nezaměstnanost situace lidí, kteří jsou bez práce, k dispozici a kteří hledají placené zaměstnání.10

Nezaměstnanost je ekonomický a sociální jev moderních společností, který můţe nabývat povahu sociálního problému, zejména pokud se jedná a o nezaměstnanost dlouhodobou a masovou. Nezaměstnanost je předmětem zájmu různých vědních oborů, zejména ekonomie, sociologie, sociální psychologie. V soudobém významu je pojem nezaměstnanost je uţíván od 80. let 19. st. Předtím byla nezaměstnanost chápána jako součást širšího sociálního problému – chudoby. Na počátku 20. st. byla nezaměstnanost povaţována za sociálně patologický rys společnosti a jeden z projevů deviantního chování.

Ekonomicky je nezaměstnanost důsledkem sníţení pracovní síly, která můţe být způsobena různými příčinami (např. úpadkem podniku, odvětví, modernizací a racionalizací výroby, restrukturací hospodářství, nadměrně vysokými mzdami, nedostatečnou kvalifikací, změnou

9

Velký sociologický slovník, Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996 , str. 688 Ekonomický slovník,. Nakladatelství ERM Praha, 1995, str. 62

10

12

struktury poptávky po pracovní síle apod.). Kritéria pro zařazení do skupiny nezaměstnaných osob nejsou zcela jednoznačná. Většinou se předpokládá, ţe jde o lidi nezaměstnané proti své vůli, tedy nedobrovolně. Podle definice Mezinárodního úřadu práce (ILO) je nezaměstnanou osobou ta, která je bez práce, hledá ji, je připravená okamţitě práci přijmout, začít okamţitě pracovat. Na mezinárodní konferenci statistiků práce v r. 1982 byla přijata definice nezaměstnanosti, podle níţ se za nezaměstnané povaţují osoby, které během vykazovaného období zároveň: a) nepracovaly ani v placeném zaměstnání, ani nepodnikaly b) hledaly aktivně práci – registrovaly se u úřadů práce nebo soukromé zprostředkovatelny práce, nebo hledaly práci přímo v podnicích, vyuţívali inzerci, podnikaly kroky pro zaloţení vlastní firmy apod. c) byly připraveny k nástupu do práce, tj. byly k dispozici okamţitě nebo později do 14 dnů.11

Problém nezaměstnanosti je třeba řešit nejen v ekonomikách procházejících transformací, ale i ve státech vyspělých. Pojem nezaměstnanost se začal řešit od 30. let 20. století, avšak sama nezaměstnanost, ačkoliv my si ji pravděpodobně neuvědomujeme, se vyskytovala jiţ ve středověku, kdy se střídalo období úrody a neúrody a členové rodiny spadaly do skupiny nezaměstnaných. Pojem nezaměstnanost a aspekty spojené s ní se také mění s dobou. Dříve bylo vyhledáváno zaměstnání k zaplacení základních potřeb člověka, dnes, kdy je člověk náročnější, pracuje, aby mohl splňovat své potřeby. Nezaměstnanost má rozměr společenský i individuální. Pro společnost znamená nevyuţití určité části dostupné pracovní síly a místo toho se stává závislou na státu, který na ni doplácí.

11

Velký sociologický slovník, Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, 1996, str. 689

13

2.2 Trh práce Je místo, kde se střetává nabídka pracovní síly s poptávkou po pracovních místech, jednoduše řečeno se zde prodává práce. Je to důleţitý předmět zkoumání a je ovlivněn stavem celého hospodářství. Pokud dojde ke změně v ekonomice, dojde i ke změně trhu práce. Na trh práce můţeme nahlíţet jak z makroekonomického tak mikroekonomického pohledu. Mikroekonomie studuje chování jednotlivce na trhu práce. Makroekonomie naopak studuje vzájemný vztah trhu práce a ostatních trhů (peněţní trh, trh zboţí, zahraniční obchod). Sleduje, jak vztahy těchto trhů ovlivňují makroekonomické proměnné jako nezaměstnanost, výši důchodů a hrubý domácí produkt. Poptávka po práci je zastoupena firmami a nabídka práce je zastoupena domácnostmi.

2.3 Dělení nezaměstnanosti Podle formy: Z hlediska formy se rozlišuje nezaměstnanost otevřená a nezaměstnanost skrytá Nezaměstnanost otevřená představuje výskyt lidí bez zaměstnání na trhu práce, ať jsou nebo nejsou registrovaní na úřadu práce. Otevřená nezaměstnanost proto tedy zahrnuje i případy osob, které přišly o práci a pracovat chtějí, i kdyţ si práci nehledají, protoţe se domnívají, ţe stejně ţádnou práci nenajdou; zpravidla nemají kvalifikaci nebo mají kvalifikaci, která neodpovídá poţadavkům doby. Dále zahrnuje případy, kdy si lidé hledají práci sami, eventuelně prostřednictvím známých, a nepovaţují z nějakého důvodu za potřebné se zaregistrovat na úřadě práce. Za skrytou nezaměstnanost jsou povaţovány například případy, kdy jsou lidé zaměstnáni na zkrácenou pracovní dobu a chtějí být zaměstnáni na plnou pracovní dobu a chtějí být zaměstnáni na plný úvazek. Nejdůleţitějším případem skryté nezaměstnanosti je situace, kdy podniky a organizace zaměstnávají více lidí neţ potřebují k dosaţení svých cílů (s příslušnou technologií, za daných klimatických a fyzických podmínek), nazývaná přezaměstnanost; je typická zejména pro plánované ekonomiky reálného socialismu. Podle příčiny: Podle zdrojů, resp. příčin, které nezaměstnanost způsobují, se rozlišují na 4 druhy :

14

Nezaměstnanost sezónní vzniká z pravidelného sezónního kolísání v poptávce po práci (resp. z fluktuace pracovních sil v důsledku sezónních prací) a je tradiční v zemědělství, stavebnictví, turistickém ruchu apod. Sezónně je také ovlivněna nabídka práce v souvislosti se školním rokem. Nezaměstnanost frikční vyplývá z relativních změn nabídky nebo poptávky po zboţí a sluţbách mezi odvětvími a povoláními a týká se jak těch, kteří se neucházejí o zaměstnání poté, co byli propuštěni nebo je ztratili, tak těch, kteří se ucházejí o zaměstnání poprvé nebo chtějí znovu vstoupit do zaměstnání po období, kdy ţádné neměli. Frikční nezaměstnanost trvá tak dlouho, neţ se pracovníci na základě informace o volném místu přesunou od jednoho zaměstnavatele k druhému, má tedy krátkodobý charakter. Je povaţována za vitální aspekt trţní ekonomiky, neboť z ekonomického hlediska hledání nových a lépe placených míst vede k přesunu pracovní síly tam, kde bude vyuţita a zaplacena nejlépe. Nezaměstnanost strukturální. Příčinnou tzv. strukturální nezaměstnanosti jsou základní změny ve struktuře poptávky buď po technologických nebo jiných podmínkách práce. Volná místa existují, nezaměstnaní ale nemohou být přijati buď pro nedostatek poţadovaných schopností, resp. pro nedostatečnou kvalifikaci, nebo pro nevhodnou kvalifikaci. Strukturální nezaměstnanost zahrnuje i případy, kdy nezaměstnaní nemohou z nějakého důvodu dojíţdět za prací nebo změnit bydliště. Strukturální nezaměstnanost je obtíţné odlišit od frikční nezaměstnanosti, trvá však déle a vyţaduje náklady na informace, na rekvalifikaci a stěhování. Nezaměstnanost cyklická je důsledkem hospodářského cyklu. V době krize roste, v okamţiku oţivení začíná ustupovat. Znakem cyklické nezaměstnanosti je zpoţdění, s jakým se vyvíjí. Začne-li hospodářská krize, nedojde k propouštění okamţitě, neboť trvají mzdové smlouvy. S nástupem oţivení se poptávka po pracovní síle zvyšuje jen pozvolna. 12

Kromě hlediska příčiny se pro rozlišování typů nezaměstnanosti uplatňuje i hledisko času. Podle něj se rozlišuje nezaměstnanost krátkodobá, trvající jen několik málo měsíců, a dlouhodobá, trvající déle neţ jeden rok.

12

Jan Klíma, Makroekonomie, 2006, str. 77-79 Čeněk Tim Šlapák, Zdeněk Pánek, Jan Kotous, Zaměstnanost a personální řízení

15

I kdyţ se nezaměstnanost povaţuje za stav nedobrovolný, můţe být do jisté míry ovlivněna vůlí jedince. Někteří lidé ztrácejí své pracovní místo, protoţe je na ně v zaměstnání nebo mimo ně činěn sociální nátlak. Jiní zase stejně zamýšleli místo opustit. Mezi nezaměstnanými je i část těch, kteří se nezajímají o práci, ale spíš o vyčerpání nároku na finanční podporu po dobu nezaměstnanosti.Ve většině vyspělých států má na podporu v nezaměstnanosti nárok kaţdá osoba, která splňuje oficiálně stanovené podmínky, a to po dobu, která bývá zpravidla časově omezena (nejčastěji od půl do jednoho roku). Podpora se většinou (vyjma velmi nekvalifikovaných dělníků) nevyrovná ztracenému výdělku.

2.4 Měření nezaměstnanosti Míra nezaměstnanosti patří mezi nejsledovanější a nejdůleţitější ukazatele při posuzování výkonu ekonomiky. Pouţívají se dva ukazatele. Jeden ukazatel pochází z Českého statistického úřadu (ČSÚ) a druhý z Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Míra nezaměstnanosti zjišťovaná ČSÚ se pouţívá hlavně pro mezinárodní srovnávání. V ČR jsou více vyuţívány ukazatele, které zveřejňuje MPSV na základě statistik úřadů práce. Pro potřebu měření nezaměstnanosti je nutné se seznámit s ekonomickým statutem, který vyjadřuje základní rozdělení obyvatelstva v produktivním a poproduktivním věku podle zařazení na trhu práce. Tato populace je členěna na: Ekonomicky aktivní obyvatelstvo, tj. zaměstnaní a nezaměstnaní Ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, tj. všechny osoby, které nebyly zaměstnány během daného referenčního období a nejsou v současnosti ekonomicky aktivní13 Speciální ukazatele: Pracovní síla – zahrnuje všechny osoby 15leté a starší,které splňují poţadavky na zařazení mezi zaměstnané nebo nezaměstnané. Rozlišuje se „celková pracovní síla“, tj. zaměstnaní a nezaměstnaní v civilním sektoru. Zaměstnaní – jsou všechny osoby 15leté a starší, které během referenčního období příslušely mezi placené zaměstnané a zaměstnané ve vlastním podniku. Publikují se ještě údaje

o

„celkové

zaměstnanosti“

(zaměstnanost

v národním

„zaměstnanost v civilním sektoru“ (bez příslušníků armády). 13

Jan Klíma, Makroekonomie, 2006, str. 77-79

16

hospodářství)

a

Nezaměstnaní – jsou všechny osoby 15leté a starší, které ve sledovaném období : - nebyly zaměstnané - hledaly aktivně práci, čímţ se rozumí registrace u úřadu práce nebo soukromé zprostředkovatelny práce, dále hledání práce přímo v podnicích, pomocí inzerce, či aktivní snaha o zaloţení vlastní firmy - byly připraveny k nástupu do práce, a to ihned nebo do 14 dnů. Jsou to tedy dosaţitelní uchazeči o zaměstnání.

Relativní ukazatele: Míry nezaměstnanosti vyjadřují v procentech podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle. K výpočtu se pouţívá obecného vzorce : u = U x 100 ( v % ) L

Kde : u = míra nezaměstnanosti U = nezaměstnaní L = pracovní síla

Rozdíl mezi různými mírami nezaměstnanosti je v pouţité metodice stanovení čitatele a jmenovatele, ale rovněţ i v přesnosti dat a časové srovnatelnosti obou údajů. Poněvadţ má metodika velký vliv na hodnotu vypočítané míry nezaměstnanosti, je nutno vţdy velmi důsledně rozlišovat, o jaký ukazatel se jedná. Jako makroekonomický ukazatel se nejčastěji pouţívá : Obecná míra nezaměstnanosti – je ukazatel získaný z výsledků šetření podle mezinárodních definic a doporučení. V čitateli i jmenovateli vzorce pro výpočet jsou osoby uváděny podle místa pobytu. Čitatel : zahrnuje nezaměstnané Jmenovatel : zahrnuje pracovní síly, tj. zaměstnané a nezaměstnané

17

Specifické míry nezaměstnanosti – jsou ukazatele uvádějící nezaměstnanost určité skupiny obyvatelstva (sociální, věkové, podle pohlaví, podle vzdělání). Čitatel : zahrnuje všechny nezaměstnané z dané skupiny obyvatelstva Jmenovatel : zahrnuje pracovní síly, tj. zaměstnané a nezaměstnané z téţe skupiny obyvatelstva Míra registrované nezaměstnanosti – je ukazatel, jehoţ konstrukce vychází z dostupných zdrojů úřadu práce a státní statistiky, kterými jsou : Čitatel : přesná evidence registrovaných, neumístěných uchazečů o zaměstnání, vedená úřady práce v okrese trvalého bydliště uchazeče Jmenovatel : počet registrovaných, neumístěných uchazečů o zaměstnání evidovaných na úřadech práce, plus počet zaměstnaných v národním hospodářství s jediným nebo hlavním zaměstnáním podle výsledků šetření Míra ekonomické aktivity – je ukazatel vyjadřující podíl počtu zaměstnaných a nezaměstnaných, tedy pracovní síly, na počtu všech osob starších 15 let. 14

2.5 Příčiny nezaměstnanosti Ţádné téma nikdy nevyvolalo tolik sporů a zmatků mezi uznávanými ekonomy, jako příčiny existence nezaměstnanosti v moderních trţních ekonomikách. Základy ekonomie nás učí, ţe ceny se zvyšují a sniţují, aby se vyčistily trhy. Při ceně, která vyčisťuje trhy jsou nakupující ochotni koupit vše, co jsou prodávající ochotni prodat. Ovšem na trhu práce tyto základní mechanismy stejným způsobem nefungují. Ekonomové se obracejí k mikroekonomii a hledají vysvětlení, aby jim pomohla pochopit důvody vzniku nezaměstnanosti. Ovšem ani teď se neobjevilo ţádné konkrétní vysvětlení. Většina teorií ovšem nachází jednu společnou odpověď, a to nepruţnost mezd. Nepruţné mzdy mohou vést k nedobrovolné nezaměstnanosti. Proč se však mzdy pohybují jinak, neţ aby vyčistily trhy? Jen málo ekonomů by mohlo tvrdit, ţe se mzdy pohybují dostatečně rychle, aby odstraňovaly nedostatky a přebytky práce. Přesto stále zůstává nevysvětleno, proč mzdy reagují zpomaleně. Většina ekonomů se tedy soustředí na zhodnocení zdrojů nepruţnosti. Při hledání těchto zdrojů je velice důleţité rozlišovat mezi aukčními trhy a administrativně regulovanými trhy. Aukční trhy, jsou takové trhy, kde se ceny pohybují nahoru a dolů, aby se vyrovnávala nabídka a poptávka. Ceny se mohou měnit kaţdou minutou a odráţejí trţní 14

Jan Klíma, Makroekonomie, 2006, str. 77-79

18

podmínky. Ovšem většina zboţí, sluţeb a práce se prodává na tzv. administrativně regulovaných trzích, kde většina firem reguluje své mzdy a platy tak, ţe stanoví fixní platové ohodnocení. Tyto platové stupnice jsou stanoveny na delší časový horizont a tudíţ nereagují na změny trhu práce. Firmy se tak nesetkávají s nedostatkem nebo s přebytkem pracovních sil. Ekonomické důvody pomalého přizpůsobování mezd a platů tkví v nákladech, které jsou s tím spojeny. Například mzdy stanovené smluvními odbory, jsou tak nákladné, ţe jsou předmětem jednání jednou za tři roky. Mzdy, které nejsou odborově organizovány, jsou sice o dost méně nákladné, ale vyţadují velké mnoţství času řídících sloţek organizace, coţ je neefektivní. Trhy práce se tedy nevyčisťují okamţitě na jednotlivých trzích se přebytky a nedostatky práce vyskytují15 Pod příčinami nezaměstnanosti jsou vidět např.: demografické vlivy - nevyrovnaná nabídka a poptávka na trhu práce v daném regionu (záleţí na tom s jakým zaměřením se zde firmy nacházejí - např. nezajímavý sortiment, jde v ruku v ruce s nízkou poptávkou po produktech firmy a tím návazně nízkou poptávkou po pracovních silách); věkové rozloţení v regionu; vzdělání (hůře si nacházejí zaměstnání lidé s niţším vzděláním např. základním nebo úplně bez kvalifikace). I kdyţ je pohlaví a rasa povaţována při hledání zaměstnání za diskriminační, dá se zde o příčině nezaměstnanosti také uvaţovat (jsou profese, které vyţadují právě jen muţe apod.). Dále můţeme do příčin zařadit osobnostní vlivy - na nezaměstnanosti se mohou podílet velkou měrou vlastnosti a dispozice osobnosti, záleţí rovněţ na temperamentu, charakteru, postojích, vůli, motivaci. Dále na získaných schopnostech - praktických dovednostech, jazykových znalostech, flexibilitě, adaptabilitě, počítačové gramotnosti, samostatnosti, aktivitě v hledání práce nebo jen pasivním postoji s očekáváním nabídky a také na ochotě dojíţdět do zaměstnání, realistickém poţadavku na mzdu apod. K těmto příčinám se můţe přidat absence školních i pracovních návyků. K podstatným a častým příčinám patří hlavně zdravotní stav (v evidenci úřadů práce je mnoho lidí s částečnými invalidními důchody či zdravotně znevýhodněných). Mezi další vlivy, které mohou být příčinou nezaměstnanosti patří vlivy sociální - zásadní je působení rodiny, celková rodinná situace, zázemí, poţadavky, zda rodina podporuje vzdělávání, zaměstnanost. Zda sami rodinní příslušníci pracují či nikoliv (rodinné vzory se velmi často přenášejí přes generace).

15

Samuelson, Ekonomie, 2007, str. 289

19

Další faktor ovlivňující situaci na trhu práce je vliv státu a jeho legislativních opatření, např. velikost sociálních podpor či stanovení progresivních daní z příjmů. Pro pracovníky je důleţitá nejen mzda, ale i pracovní podmínky, pracovní kolektiv, moţnost kariérního postupu, celkovou náplň práce, a další. Vysoké sociální dávky mohou v některých případech vést k poklesu motivace hledat si zaměstnání. I progresivně stanovené daně z příjmů mohou odrazovat pracovníky od lépe placených zaměstnání kvůli vyšším daním, v důsledku čehoţ lidé práci raději nepřijmou. Zásahy státu se projevují také ve stanovení zdravotního a sociálního pojištění odváděného ze mzdy. K míře nezaměstnanosti přispívá téţ proces restrukturalizace a modernizace, který klade důraz na zvyšování produktivity práce a úsporu pracovních sil. Trh práce ovlivňují i faktory jako např. zavádění nových technologií, které dělají pracovní sílu zbytečnou. Nová technika (mikroelektronika, robotizace) je schopna produkovat zboţí a sluţby vysoké kvality rychleji a levněji, neţ to v minulosti dokázala pracovní síla. Pracovní místa, která dříve vyţadovala vysoké investice do lidského kapitálu a času, jsou nahrazována informačními technologiemi. Dále

k příčinám patří

i

nedostačující

personální

zabezpečení

veřejných

sluţeb

zaměstnanosti. Pracovní vytíţení poradců na úřadech práce se vzhledem k počtu nezaměstnaných zvyšuje a časová zátěţ se stupňuje. Nedostatečná je především komunikace klienta s úřadem práce, ve smyslu slabé intenzity návštěv a omezených časových moţností uplatnit individuální přístup úřadů práce k nezaměstnaným. Důsledkem je slabá efektivita spolupráce úřadů práce s nezaměstnanými a nízká pravděpodobnost zlepšit stávající situaci nezaměstnaných. V tomto kontextu je nutné zmínit i špatnou komunikaci ze strany zaměstnavatelů, kteří často poskytují nepřesné a neaktuální informace o stavu volných pracovních míst jimi nabízených.16

16

Dostupné na: http://is.muni.cz/th/63055/esf_m/scan.pdf, 25.02.2010

20

2.6 Následky nezaměstnanosti Nezaměstnanost se uvádí jako jeden z ústředních sociálních problémů. Kdyţ je nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a důchody lidí jsou nízké, během takových období rovněţ ekonomické obtíţe ovlivňují emoce lidí a rodinný ţivot. Uvádí se dvě základní kategorie dopadu: ekonomický a sociální. Ekonomický dopad - vysoká nezaměstnanost je projevem plýtvání zdroji, protoţe během depresí, kdy je nezaměstnanost vysoká, nevytváří ekonomika tolik, kolik je schopna. Ztráty, ke kterým dochází v obdobích vysoké nezaměstnanosti, jsou největším doloţeným mrháním zdroji v soudobé ekonomice. Většinou jde hlavně o dopad cyklické nezaměstnanosti. Sociální dopad - Je to hlavě dlouhodobá (delší neţ 1/2 roku) nedobrovolná nezaměstnanost, která přináší lidské sociální a psychologické škody. Je dokázáno, ţe nezaměstnanost vede ke zhoršování fyzického i psychického zdraví, vede k vyššímu výskytu srdečních chorob, alkoholismu a sebevraţd. 17 Pro jedince je situace, kdy je nezaměstnaný, ţe nemá placenou práci, situací, kdy ţádnou aktivní činností nezískává prostředky na ţivobytí. Nemá tedy jiný příjem neţ sociální dávky (neţiví - li ho např. rodiče nebo partner s příjmem dostatečně vysokým, aby zajistil alespoň standard-v této situaci by se pak nezaměstnaný jedinec neocital v pozici člověka ohroţeného hmotnou nouzí a silnou relativní deprivací spojenou s nedostatkem prostředků dosahování standardní ţivotní úrovně) a jeho časový rozvrh není určován běţným způsobem. Chybí denní rutina, daná pracovní dobou, kdy člověk ví, ţe v určitou hodinu odejde do práce a v určitou se asi vrátí, vykoná případné další povinnosti a zbytek času stráví odpočinkem, nebo ho věnuje koníčkům či jiné duševně uvolňující činnosti. Volný čas je pro zaměstnaného člověka vzácným statkem, kterým se neplýtvá. Většinou předem ví, kdy a kolik ho bude mít, coţ mu umoţňuje předem si naplánovat, jak ho vyplní, a vyuţít ho skutečně zcela a tak, aby způsob jeho vyuţití přinesl kýţený účinekduševní regeneraci, povznesení, dobrý pocit, únik z pracovního a časového stresu způsobeného pocitem, ţe člověk " honem něco musí." Volný čas je tedy doba, na kterou se těší, je pro něj vzácná a zpravidla je její trávení spojené s pobýváním mimo placené zaměstnání. Ztratí - li jedinec zaměstnání a tato situace trvá delší dobu, ztrácí jeho volný

17

Dostupné na: http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6140, 10.11.2009

21

čas nádech vzácnosti, je jako voda z kohoutku, má ji, kdykoli jím otočí, není ničím, s čím by bylo třeba nakládat jakkoli opatrně. Činnosti, jimiţ ho naplňoval dříve, ztrácejí charakter uvolňovadla napětí a únavy, které si dříve přinášel z práce, vědomí, ţe se jim můţe věnovat vlastně kdykoli, ho nutká neustále je odkládat a nakonec se jim nevěnovat vůbec, ztrácejí pro něj smysl. Samozřejmě jsou i takoví, kteří si se spoustou volného času rady vědí, např. umělec, pro něhoţ bylo předešlé zaměstnání pouze nouzovým opatřením, jímţ získával prostředky na ţivobytí, matka, která se můţe téměř plně věnovat rodině, ale takoví netvoří většinu mezi nezaměstnanými, a tak je nezaměstnanost (zde mluvím spíše o dlouhodobé) příčinou řady individuálních problémů, jejichţ přetrvávání můţe přerůst v problémy, které se týkají celé společnosti. Nadměrné poţívání běţně dostupných léků na které většinou doplácí státní zdravotnictví, nebezpečí přechodu na nelegální drogy, které docházejí aţ ke kriminální činnosti, rozklad rodinných vztahů, negativní dopad na lidi v nejbliţším okolí, zpřetrhání sociálních vazeb vzniklých docházkou do zaměstnání, vyloučení ze sociálních sítí. Není - li jedinec dostatečně hmotně zabezpečen, dochází k depresi z materiálního nedostatku, který neumoţňuje ţít podle společností uznávaného standardu, někdy aţ ke stavu na hranici chudoby a pod ní, coţ můţe někdy znamenat i ztrátu bydlení. Dále různé psychické potíţe a mnoho dalších. Společnost je tedy zatíţena tím, ţe musí poskytnout alespoň nejnutnější prostředky pro přeţití. To všechno a mnoho jiného je důvodem, proč je nezaměstnanost záleţitostí celé společnosti, která by se jím měla systematicky a důkladně zabývat. Základním předpokladem jsou systémové změny, na jejichţ základě je moţné ustanovit instituce, které se jí budou zabývat jak po stránce teoretické, tak praktické a budou nalézat moţnosti řešení a k nim vhodné nástroje.18 Psychologické důsledky nezaměstnanosti Mají-li se analyzovat psychologické důsledky nezaměstnanosti, je třeba se na ně podívat ze třech rovin. Z jednoho úhlu pohledu jsou všichni nezaměstnaní ve skutečnosti v jedné rovině, jsou vyloučeni z pracovní činnosti. Z druhého pohledu jsou jen někteří nezaměstnaní ve stejné rovině, a ti ostatní se od nich odlišují. Např. krátkodobá nezaměstnanost nezanechává

18

Dostupné na: http://seminarky.cz/Nezamestnanost-a-spolecnost-4560, 10.11.2009

22

psychologické důsledky, avšak dlouhodobá nezaměstnanost naruší duševní rovnováhu, sniţuje rodinnou soudrţnost a čím déle trvá, tím je menší šance opět práci najít. Z třetího pohledu je kaţdý nezaměstnaný jedinečný. Člověku, který je nezaměstnaný, nepostačuje jen vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Stav, ve kterém se nachází, je pro něho stresovým stavem. Jako psychologický moment v přetrvávající nezaměstnanosti vystupuje ta skutečnost, ţe čím déle bude nezaměstnanost přetrvávat, tím více se bude ztrácet důvěra v nalezení zaměstnání.19 2.6.1

Nezaměstnanost v rodině

Nezaměstnanost neovlivňuje pouze samotného jedince, ale i jeho rodinu a širší příbuzenstvo. Důvodem jsou ztráta autority, která navazuje na zaměstnání a také příjmy do rodinného rozpočtu. Obzvláště v tradičních rodinách, kde je muţi určen status ţivitele rodiny se nezaměstnanost stává závaţným problémem. Dalším vlivem nezaměstnanosti se stává změna vnitřních pravidel fungování rodiny a domácnosti. Jedná se zejména o dělbu rolí. Samotná přítomnost nezaměstnaného muţe v domácnosti můţe narušit ţeninu kontrolu nad domácností, která byla doposud její doménou. Muţ je najednou schopen plnit domácí povinnosti z kterých se doposud vykupoval svými výdělky. Důsledkem nezaměstnanosti muţe se můţou stát nefungující vztahy mezi jednotlivými členy rodiny a v některých případech dochází i k násilným činům na partnerovi a na dětech. Za tyto násilné činy nemůţe pouze samotná nezaměstnanost, ale i jiné faktory (např. nízká úroveň vzdělání, psychologické potíţe). Nezaměstnanost se často objevuje u rodin, které jsou ovlivněny i jiným sociálním aspektem. Jedná se především o rostoucí podíl dlouhodobé nezaměstnanosti, kdy se nezaměstnaný nemůţe spoléhat na rodinné zdroje, jelikoţ je situován v oblasti s vysokou nezaměstnaností a sám je obklopen lidmi se stejnými problémy. Avšak tato skutečnost můţe jedinci i pomoci, avšak na druhé straně dochází ke společné rostoucí deprivaci. Generačním problémem se stává tzv. „vícegenerační nezaměstnanost“. Tato nezaměstnanost se vztahuje na řemesla, která se dědí z generace na generaci a tudíţ se všichni „ţivitelé

19

Dostupné na: http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6140, 10.11.2009

23

rodin“ stávají ve stejném období nezaměstnanými a pobírají sociální dávky a podpory. Tito lidé si mnohdy zvyknout na ţivot bez ambicí a často své problémy řeší alkoholem. 2.6.2

Nezaměstnanost a reprodukční chování

Reprodukční chování v období nezaměstnanosti podstatně klesá. Dle průzkumů ve Velké Británii a Austrálii poklesla hrubá míra sňatečnosti jakoţto i průměrný věk vstupování do manţelství a porodnost. Zajímavý aspekt nezaměstnanosti je u mladých ţen, které se doposud nesetkaly s pracovními zkušenostmi a nezávislostí. Pro tyto ţeny se stala důleţitá touha po dítěti, které je všemi kolem povaţována za hodnotu. 2.6.3

Sociální izolace

Při ztrátě povolání se nezaměstnaný ocitá v sociální izolaci. Důvodem jsou sociální kontakty, které nacházel v zaměstnání. S těmito lidmi měl společné téma „Práci“, kterému se oddálil svou fyzickou nepřítomností. Nezaměstnaní se však mnohdy odmítají stýkat s ostatními nezaměstnanými, jelikoţ se cítí více neschopní a samotné setkání je pro ně depresivní. Na míře sociální izolace se podílí i řada faktorů. Jednou z nich je věk. Mladí lidé se méně poddávají sociální izolaci, spíše naopak, mají tendenci se sdruţovat do širších sociálních sítí svých vrstevníků. Toto spojení můţe nabývat různých forem, kriminálních činností a vandalství nevyjímaje.20 2.6.4

Vliv nezaměstnanosti na fyzické a psychické zdraví

V souvislosti s nezaměstnaností přichází i patologické jevy. Při prozkoumání sebevraţd vzhledem k nezaměstnanosti se prokázalo, ţe se vyskytuje více sebevraţd i nedokonaných, spíše demonstrativních sebevraţd. Zvláště druhý typ sebevraţd je zřejmý pro člověka s psychickými problémy, který nenašel jiné východisko jak naznačit, ţe má problémy. Během nezaměstnanosti můţe být spíše vyvolán kriminální delikt, nadměrné pití alkoholu, uţívání drog a také větší spotřeba léků. Tíţivý strach nezaměstnanosti můţe vyvolat i rasové a meziskupinové konflikty. Během průzkumů byla zjištěná vyšší náchylnost k infantilnímu 20

Mareš, P. Nezaměstnanost jako sociální problém, 1994

24

chování u skupin (např. dělníci), kde dochází k velké migraci pracovních sil. Tito lidé se vyznačují např. agresivním chováním ve formě militantních fotbalových fanoušků. Dalším jevem můţe být nadmíra kupovaného zboţí, které ve skutečnosti nezaměstnaní nepotřebují, nebo se zabývá záleţitostmi, které jsou nepodstatné, jelikoţ podstatné věci se jim dávno vymkly z rukou a nemohou je ovlivnit. V souvislosti s nezaměstnaností se prokázalo zhoršení jak fyzického tak psychického zdravotního stavu. Závaţným průvodním jevem se stává ztráta sebeúcty a podlomené sebevědomí, k němuţ dochází nezávisle na tom, zda si svou situaci nezaměstnaný způsobil sám nebo ne. Nezaměstnaný je ovlivněn řadou faktorů ať uţ se jedná o úzkou specializaci, věk, ekonomické okolnosti, bydliště nebo jiné. V poměru se s nezaměstnaností lépe vyrovnávají lidé vzdělanější, činorodější a flexibilnější. Důleţitým problémem se stává vyšší úroveň napětí, negativní pocity, niţší úroveň štěstí a ţivotního uspokojení jeţ jsou důvodem poklesu ţivotní úrovně a chudoby. Avšak i pro ty, kteří neupadnou do chudoby je nezaměstnanost důvodem k obavám a starostem. Další příčnou psychických problémů je malý prostor pro rozhodování. Přestoţe má nezaměstnaný spoustu volného času, finanční prostředky mu nedovolují rozvíjet své dovednosti a získávat nové poznatky, čímţ se obavy z budoucnosti zvětšují. Z těchto důvodů samotný nezaměstnaný ztrácí cenu nejen ve vlastních, ale i v očích svého okolí. Získává pocit podřadnosti, ztrácí sebedůvěru, sebevědomí, je oproti zaměstnaným úzkostlivější, trpí depresemi a poruchami spánku. Kauzální řetězec můţe být i opačný a psychická porucha se nestává důsledkem, ale příčinou nezaměstnanosti. 2.6.5

Sociální sítě

Sociální sítě jsou důleţitým pocitem sounáleţitosti. Zároveň jsou důleţitým pojítkem mezi nezaměstnanými a vhodnou prací. Mohou ovlivnit, zda nějakou práci dostane, ale i to, jakou práci dostane. Důleţitou výhodou pro nezaměstnaného je fakt, ţe osoba, která mu k zaměstnání pomohla se také bude na pracovišti vyskytovat, čímţ nezaměstnaný ihned po nástupu do zaměstnání získá spřízněnou osobu.21

21


25

2.6.6

Ztráta statusu

Ztráta statusu znamená, ţe osobě, která ztratila zaměstnání se změnil status „zaměstnaného“ na „nezaměstnaného“. Tento status se stává podřadným a přináší nepříjemné povinnosti. Kaţdá společnost má definovanou svou úroveň spotřeby statků a sluţeb, kterých není nezaměstnaný schopen dosáhnout a tak se ocitá tváří v tvář konzumní společnosti, která udrţuje určitý ţivotní standard. Toto je zřejmé na příkladu dělníka, který přijde do hospody a objedná rundu pro kaţdého, čímţ dává najevo své pracovní úspěchy. Jakmile se stane nezaměstnaným začne se ve svém statusu cítit zahanben a nedá si více jak jedno pivo. Většinou se nezaměstnaný místo zahanbení snaţí udrţet svůj ţivotní standart co nejdéle. Mnoho osob odmítá převzít svůj status nezaměstnaného a tak tuto skutečnost zatajuje nejen před širším okolím, ale často i před nejuţším rodinným kruhem. Jsou známy i případy, kdy muţ po ztrátě zaměstnání přicházel domů v pracovním oděvu a ve stejný čas, jako kdyţ chodil z práce. Mladé ţeny pro změnu mohou předstírat studium. Nezaměstnaný není osvobozen od svých sociálních povinností, naopak se od něj očekává jejich plnění bez ohledu na finanční a emocionální problémy. V očích veřejnosti se předpokládá řešení dané situace. V případě, ţe zaměstnaný nenachází zaměstnání, je povaţován za líného a neschopného, jelikoţ nejen veřejnost, ale i administrativa očekává aktivní hledání nového zaměstnání.22

22


26

3 Současná společnost a nezaměstnanost S pojmem „nezaměstnanost" jsme se v našich novodobých dějinách začali setkávat aţ po společenských změnách, které proběhly koncem roku 1989. Problematika nezaměstnanosti souvisí se změnami vyvolanými přechodem ekonomiky z centrálně plánované na ekonomiku trţní. Politické, ekonomické a institucionální změny po roce 1989 nepřinesly v prvních letech existence české trţní ekonomiky výraznější nárůst nezaměstnanosti. Avšak spuštění ekonomických reforem přerušilo udrţování nízké míry nezaměstnanosti, a to především ve srovnání s jinými transformujícími se ekonomikami. Nezaměstnanost ve druhé polovině 90. let začala vykazovat rychleji rostoucí tendenci. Na konci 90. let se začaly projevovat

účinky

privatizace

a

restrukturalizace

ekonomiky.

Zvýšila

se

míra

nezaměstnanosti, česká pracovní síla se rozrůznila na skupiny více či méně ohroţené nezaměstnaností, diferencovaly se regiony s málo kvalitní infrastrukturou, s nízkou flexibilitou pracovní síly, nízkou kvalifikací pracovníků. Přestoţe první roky transformace ekonomiky v 90. letech nenaznačovaly, ţe by se nezaměstnanost mohla stát tak závaţným ekonomickým a společenským jevem, v současné době naléhavost problémů, které nezaměstnanost s sebou přináší, dokládá potřebu řešit stávající nerovnováhu na trhu práce a analyzovat příčiny nezaměstnanosti. Současná nezaměstnanost Naše postkomunistická společnost je zvyklá na ideu předešlého reţimu, který propagoval tzv. právo na práci. Nemít zaměstnání bylo trestné. Jediným zaměstnavatelem byl stát a ten práci poskytl kaţdému a kdykoli. Nezaměstnanost je pro naši společnost něčím novým, stejně jako fakt, ţe člověk najednou musí vynaloţit mnohem více úsilí, chce - li získat práci. Uchází se o ni jako konkurent ostatním, kteří by ji rádi dostali, musí sám aktivně vyhledávat co největší mnoţství informací. Ten, kdo nepracuje, se v očích ostatních začíná stávat někým, kdo je zkrátka neschopný si práci najít. Je buďto líný nebo hloupý a navíc parazituje na příjmu pracujících, protoţe oni vynakládají úsilí a platí z něj daně, z nichţ se rozdělují peníze těm, kdo se na produkci společnosti ţádným způsobem nepodílí. Taková je nálepka, jakou česká společnost začíná dávat nezaměstnaným, a z nich zvláště těm, kteří jsou bez práce dlouhodobě. Fakt, ţe existují lidé, kteří hodlají vyuţívat systému sociálních dávek a pracovat opravdu nechtějí, je často zobecňován na všechny dlouhodobě nezaměstnané, kteří tak trpí kromě hmotného nedostatku a sociální izolace i odsouzením a nevraţivostí okolí.

27

Nezaměstnanost je pro českou společnost tedy jevem, s nímţ se teprve učí zacházet, teprve začíná chápat jeho důsledky, je nucena hledat řešení, aniţ by měla osobní zkušenosti. Můţe se poučovat z historie a zkušeností jiných zemí a vyuţívat jejich pomoc, ale se zvláštnostmi svého lidu a své země se můţe vyrovnat jen ona sama. Nezaměstnanost je běţným jevem ve všech vyspělých západních společnostech, které si bereme za vzor a jejichţ ekonomické úrovně chceme dosáhnout. Cílem přitom nebude dosáhnout nulové úrovně nezaměstnanosti, ale pouze eliminovat negativní dopady na společnost, zajistit, aby se nezaměstnaní pokud moţno neocitali v kritických situacích v důsledku toho, ţe jsou bez práce (to znamená mít jen takové mnoţství nezaměstnaných, o něţ je společnost schopna se prostřednictvím svého systému efektivně postarat),ale zároveň, aby jejich existence nebyla pro společnost zcela prodělečná, aby byli na trhu práce konkurencí a zvyšovali tak nepřímo kvalitu dostupné pracovní síly.23

23

Dostupné na: http://seminarky.cz/Nezamestnanost-a-spolecnost-4560, 10.11.2009

28

3.1 Tabulky současné nezaměstnanosti

29

( Zdroj dat: CZSO)

Co se týče celkové nezaměstnanosti, ve výše uvedeném grafu názorně vidíme, ţe od roku 2001 do 2 čtvrtletí roku 2006 je ukazatel téměř vyrovnaný. Skoky mezi klesající a stoupající nezaměstnaností jsou sice v tisících, ale vzhledem ke grafu nepatrné. Opravdu zřetelné klesání nezaměstnanosti vidíme od roku 2006, kde se ukazatel rapidně sniţuje aţ do roku 2008. Po celosvětově známé finanční krizi se ukazatel opět rapidně zvedá. Míra nezaměstnanosti se během jednoho jediného roku dostala téměř na ten samý počet nezaměstnaných, jaký byl v roce 2001. Na rozdělení nezaměstnaných muţů a ţen, je vidět, ţe od roku 2001 do roku 2006 bylo spíše více nezaměstnaných ţen neţ muţů. Zatímco u muţů byl nejvyšší počet nezaměstnaných přibliţně dvakrát dosaţen počet cca 210 000 muţů, u ţen je to naopak. Počet nezaměstnaných ţen začíná na počtu cca 210 000 ţen aţ do cca 240 000 ţen. Od roku 2008 nezaměstnanost muţů a ţen se přibliţně stejně zvyšuje.

30

4980

580

4940

540

4900

500

4860

460

4820

420

4780

380

4740

340

4700

300

4660

260

4620

nezaměstnaní, unemployed

zaměstnaní, employed

Graf 1 Zaměstnaní, nezaměstnaní (absolutně) Graph 1 Employed, unemployed (absolutely)

220 4.Q.2005

1.Q.2006

2.Q.2006

3.Q.2006 4.Q.2006 1.Q.2007 čtvrtletí, quarters

2.Q.2007

3.Q.2007

4.Q.2007

zaměstnaní, employed zaměstnaní - sezónně očištěné, employed - seasonally adjusted nezaměstnaní, unemployed nezaměstnaní - sezónně očištěné, unemployed - seasonally adjusted

(Zdroj dat: CZSO)

Celková zaměstnanost se ve 4. čtvrtletí 2007 zvýšila proti stejnému období roku 2006 o 105,6 tis. osob a dosáhla nejvyšší úrovně za posledních jedenáct let. Vzrostl především počet zaměstnanců o 97,4 tis., počet podnikatelů se zvýšil o 10,2 tis. Počet nezaměstnaných osob podle metodiky ILO se meziročně sníţil o 86,5 tis. osob, počet dlouhodobě nezaměstnaných se přitom sníţil o 62,3 tis. osob. Obecná míra nezaměstnanosti 15-64letých meziročně klesla o 1,7 procentního bodu na nejniţší úroveň od konce roku 1997 (4,9 %). Průměrný počet nezaměstnaných osob podle metodiky ILO, očištěný od sezónních vlivů, se sníţil proti 3. čtvrtletí roku 2007 o 13,6 tis. Počet nezaměstnaných osob dosáhl 252,8 tis. (z toho 143,6 tis. ţen), coţ je nejniţší úroveň od poloviny roku 1997. V porovnání se 4. čtvrtletím roku 2006 se celkový počet nezaměstnaných sníţil o 86,5 tis. a meziročně poklesl o více neţ čtvrtinu (o 25,5 %). Obecně se nezaměstnanost rychleji sniţovala u osob v mladším a středním produktivním věku. Pokles nezaměstnanosti se projevil více v muţské sloţce populace (o 44,9 tis.), a to zvláště v pětileté věkové skupině 20-24 let (o 10,4 tis.). Celkový počet nezaměstnaných ţen se meziročně sníţil o 41,6 tis., nejvíce ve skupině mladých 20-24 let (o 11,6 tis.). Převáţná část všech nezaměstnaných (71,5 %) jsou osoby se středním vzděláním bez maturity nebo se základním vzděláním.

31

Počet osob nezaměstnaných jeden rok a déle se sníţil proti 4. čtvrtletí 2006 o 62,3 tis. na 122,8 tis. a jejich podíl jiţ klesl pod polovinu všech nezaměstnaných (48,6 %). Přesto však je tento podíl dlouhodobě nezaměstnaných v rámci EU stále vysoký. Mimořádně vysoký podíl osob dlouhodobě bez práce je ve skupině nezaměstnaných se základním vzděláním (65,1 % všech nezaměstnaných se základním vzděláním), ve skupině nezaměstnaných se středním vzděláním bez maturity je to téměř polovina všech nezaměstnaných (46,2%). Celkový počet nezaměstnaných déle neţ čtyři roky se sníţil o 8,7 tis. na 49,5 tis. (19,6 % z celkového počtu nezaměstnaných). Obecná míra nezaměstnanosti podle definice Mezinárodní organizace práce ILO (ve věkové skupině 15-64letých) dosáhla ve 4. čtvrtletí 2007 podle výsledků výběrového šetření desetiletého minima 4,9 %. Proti 4. čtvrtletí 2006 se sníţila o 1,7 procentního bodu. Obecná míra nezaměstnanosti je v ČR dlouhodobě niţší neţ průměr za všechny členské země EU nebo průměr za země eurozóny. Regionální míra nezaměstnanosti se pohybovala od 2,2 % v Praze a 2,7 % ve Středočeském kraji do 8,3 % v Karlovarském a 9,3 % v Ústeckém kraji. Sníţení míry nezaměstnanosti se projevilo ve všech krajích republiky, nejvíce v oblastech s přetrvávající vysokou nebo nadprůměrnou mírou nezaměstnanosti, tj. v Moravskoslezském, Libereckém a Ústeckém kraji. Nízkou míru nezaměstnanosti mají trvale vysokoškoláci (1,8 %) a osoby s úplným středním vzděláním s maturitou (3,0 %). Vysoká míra nezaměstnanosti přetrvává ve skupině osob se základním vzděláním (19,6 %) a nadprůměrná je i v početné skupině osob se středním vzděláním bez maturity vč. vyučených (5,1 %).24

24

Dle zdroje http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/kalendar/aktual-zam, 13.02.2010

32

5060

560

5020

520


4980

480

4940 440

4900 4860

400

4820

360

4780

320

4740 280

4700



240

4660 4620

200 4.Q.2006

1.Q.2007

2.Q.2007

3.Q.2007 4.Q.2007 1.Q.2008 čtvrtletí, quarters

2.Q.2008

3.Q.2008

4.Q.2008


(Zdroj dat: CZSO)

Celková zaměstnanost se ve 4. čtvrtletí 2008 zvýšila proti stejnému období roku 2007 o 66,2 tis. osob. Proti minulým čtvrtletím se jedná o niţší meziroční přírůstek počtu osob s jediným nebo hlavním zaměstnáním. Počet nezaměstnaných osob podle metodiky ILO se meziročně sníţil o 22,1 tis. osob, počet dlouhodobě nezaměstnaných se přitom sníţil o 15,4 tis. osob. Obecná míra nezaměstnanosti 15-64letých meziročně klesla o 0,5 procentního bodu na 4,4 %, proti minulému čtvrtletí se zahrnutím sezónního očištění však vzrostla o 0,1 procentního bodu. Průměrný počet nezaměstnaných osob podle metodiky Mezinárodní organizace práce (ILO), očištěný od sezónních vlivů, se proti 3. čtvrtletí roku 2008 zvýšil o 4,9 tis. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2008 tak dochází poprvé od roku 2005 ke zvýšení počtu nezaměstnaných osob v ČR ve srovnání s předchozím čtvrtletím po sezónním očištění. Počet nezaměstnaných osob dosáhl 230,8 tis. (z toho 128,9 tis. ţen) a v porovnání se 4. čtvrtletím roku 2007 se celkový počet nezaměstnaných sníţil o 22,1 tis., v relativním vyjádření o 8,7 %, přičemţ v minulém čtvrtletí činil meziroční pokles 15,8 %. Meziroční pokles nezaměstnanosti se projevil jak v ţenské sloţce populace (o 14,7 tis.), tak i v muţské sloţce populace (o 7,4 tis.).

33

Počet osob nezaměstnaných jeden rok a déle se sníţil proti 4. čtvrtletí 2007 o 15,4 tis. na 107,4 tis. a jejich podíl se nadále udrţoval pod polovinou všech nezaměstnaných (46,5 %). Ve srovnání s EU patří Česká republika nadále mezi státy s vysokým podílem osob dlouhodobě nezaměstnaných. Mimořádně vysoký podíl osob dlouhodobě bez práce je ve skupině nezaměstnaných se základním vzděláním (63,3 % všech nezaměstnaných se základním vzděláním), ve skupině nezaměstnaných se středním vzděláním bez maturity je to jiţ méně neţ polovina všech nezaměstnaných (44,8 %). Obecná míra nezaměstnanosti podle definice ILO (ve věkové skupině 15-64letých) dosáhla 4,4 %, coţ je stále jedna z nejniţších měr nezaměstnanosti v posledním desetiletí. Proti 4. čtvrtletí 2007 se sníţila o 0,5 procentního bodu. Obecná míra nezaměstnanosti je v ČR dlouhodobě niţší neţ průměr za všechny členské země EU nebo průměr za země eurozóny. Regionální míra nezaměstnanosti (věkové vymezení 15letých a starších) se pohybovala od 2,0 % v kraji Hl. m. Praha do 8,3 % v Ústeckém kraji. Nízkou míru nezaměstnanosti mají trvale vysokoškoláci (1,7 %) a osoby s úplným středním vzděláním s maturitou (2,9 %). Vysoká míra nezaměstnanosti přetrvává ve skupině osob se základním vzděláním (19,2 %) a průměrná je v početné skupině osob se středním vzděláním bez maturity vč. vyučených (4,3 %).25

25


34

5060

560

5020

520


4980

480

4940 440

4900 4860

400

4820

360

4780

320

4740 280

4700



240

4660 4620

200 2.Q.2007 3.Q.2007 4.Q.2007 1.Q.2008 2.Q.2008 3.Q.2008 4.Q.2008 1.Q.2009 2.Q.2009 3.Q.2009 4.Q.2009 čtvrtletí, quarters


(Zdroj dat: CZSO)

Celková zaměstnanost se ve 4. čtvrtletí 2009 sníţila proti stejnému období roku 2008 o 106,2 tis. osob, míra zaměstnanosti (15-64letých) dosáhla 65,3 % a meziročně klesla o 1,6 procentního bodu. Počet nezaměstnaných osob podle metodiky ILO se meziročně zvýšil o 154,2 tis. osob, počet dlouhodobě nezaměstnaných se přitom zvýšil pouze o 5,6 tis. osob. Obecná míra nezaměstnanosti 15-64letých meziročně vzrostla o 2,9 procentního bodu na 7,3 %. Průměrný počet nezaměstnaných osob podle metodiky Mezinárodní organizace práce (ILO), očištěný od sezónních vlivů, se proti 3. čtvrtletí roku 2009 zvýšil o 16,9 tis. (tj. o 0,3 p.b.). Tempo růstu nezaměstnanosti se ve 4. čtvrtletí roku 2009 významně sníţilo. Rok 2009 se přesto nadále vyznačuje prudkým vzestupem úrovně nezaměstnanosti v České republice. Počet nezaměstnaných osob dosáhl 385,0 tis. (z toho 189,0 tis. ţen) a v porovnání se 4. čtvrtletím roku 2008 se celkový počet nezaměstnaných zvýšil o 154,2 tis. V relativním vyjádření se jedná o nárůst zhruba dvoutřetinový (66,8 %). Meziroční růst nezaměstnanosti se projevil jak v ţenské sloţce populace (o 60,1 tis.), tak především v muţské sloţce populace (o 94,2 tis.).

35

Počet osob nezaměstnaných jeden rok a déle se proti 4. čtvrtletí 2008 nepatrně zvýšil o 5,6 tis. osob a činil 112,9 tis. osob. Jejich podíl se přiblíţil třetině všech nezaměstnaných (29,3 %), přitom ve 4. čtvrtletí roku 2008 činil při relativně nízké úrovni nezaměstnanosti 46,5%. Obecná míra nezaměstnanosti podle definice ILO (ve věkové skupině 15-64letých) dosáhla 7,3 %, proti 4. čtvrtletí 2008 se zvýšila o 2,9 procentního bodu.Nízkou míru nezaměstnanosti, i přes vzestup nezaměstnanosti v roce 2009, mají trvale vysokoškoláci (3,0 %) a osoby s úplným středním vzděláním s maturitou (5,2 %). Vysoká míra nezaměstnanosti přetrvává ve skupině osob se základním vzděláním (25,3 %) a mírně nadprůměrná je v početné skupině osob se středním vzděláním bez maturity vč. vyučených (8,1 %).26

5060

680

5020

640

4980

600

4940

560

4900

520

4860

480

4820

440

4780

400

4740

360

4700 4660

320

4620

280

4580

240

4540




200 3.Q.2007 4.Q.2007 1.Q.2008 2.Q.2008 3.Q.2008 4.Q.2008 1.Q.2009 2.Q.2009 3.Q.2009 4.Q.2009 1.Q.2010 čtvrtletí, quarters


(Zdroj dat: CZSO)

Celková zaměstnanost se v 1. čtvrtletí 2010 sníţila proti stejnému období roku 2009 o 117,6 tis. osob, míra zaměstnanosti (15-64letých) dosáhla 64,1 % a meziročně klesla o 1,4 procentního bodu. Počet nezaměstnaných osob podle metodiky ILO se meziročně zvýšil 26


36

o 119,9 tis. osob, počet dlouhodobě nezaměstnaných se přitom zvýšil o 45,6 tis. osob. Obecná míra nezaměstnanosti 15-64letých meziročně vzrostla o 2,3 procentního bodu na 8,2 %. Průměrný počet nezaměstnaných osob podle metodiky Mezinárodní organizace práce (ILO), očištěný od sezónních vlivů, se proti 4. čtvrtletí roku 2009 zvýšil o 14,4 tis. (tj. o 3,7 p.b.). Tempo růstu nezaměstnanosti se v prvním čtvrtletí roku 2010 nadále sniţovalo. Prudký pokles zaměstnanosti nebyl doprovázen razantním vzestupem nezaměstnanosti, coţ svědčí o rostoucím počtu ekonomicky neaktivních osob i v produktivním věku. Počet nezaměstnaných osob dosáhl 422,7 tis. (z toho 201,1 tis. ţen) a v porovnání s 1. čtvrtletím roku 2009 se celkový počet nezaměstnaných zvýšil o 119,9 tis. Meziroční růst nezaměstnanosti se projevil jak v ţenské sloţce populace (o 47,1 tis.), tak především v muţské sloţce populace (o 72,8 tis.). Počet osob nezaměstnaných jeden rok a déle se vzhledem k překročení jednoho roku od začátku krize na trhu práce začal významně zvyšovat, kdyţ proti 1. čtvrtletí 2009 se jejich počet zvýšil o 45,6 tis. osob a činil 150,6 tis. osob. Jejich podíl znovu překročil třetinu všech nezaměstnaných (35,6 %), přitom ve 4. čtvrtletí roku 2009 činil pouze 29,3 %. Obecná míra nezaměstnanosti podle definice ILO (ve věkové skupině 15-64letých) dosáhla 8,2 %, proti 1. čtvrtletí 2009 se zvýšila o 2,3 procentního bodu.Nízkou míru nezaměstnanosti, i přes pokračující vzestup nezaměstnanosti, mají trvale vysokoškoláci (3,1 %) a osoby s úplným středním vzděláním s maturitou (5,4 %). Vysoká míra nezaměstnanosti přetrvává ve skupině osob se základním vzděláním (28,0 %) a mírně nadprůměrná je v početné skupině osob se středním vzděláním bez maturity vč. vyučených (9,5 %).27 Příčinou těchto vysokých čísel je současná finanční krize, která vznikla následkem problémů na hypotečním trhu v USA. Hypoteční agentury Freddie Mac a Fannie Mae se v roce 2008 dostaly do váţných finančních problémů, které ovlivnily kapitálový trh po celém světě. Tyto dvě hypoteční banky byly zřízeny vládou USA na získávání finančních prostředků na financování hypotečních úvěrů. Hypoteční banka Freddie Mae byla zaloţena v roce 1938 americkým kongresem ve snaze oţivit trh po krizi z 30. let. V roce 1968 byla tato hypoteční banka privatizována a zároveň jí byla vytvořena protiváha v podobě Freddie Mac, která měla zajistit volnou soutěţ a zabránit monopolizaci trhu s hypotečními úvěry. Americká ekonomika se počátkem roku 2001 propadla do recese a Centrální banka Spojených států 27


37

amerických zareagovala sníţením úrokových sazeb. Tyto nízké úrokové sazby pomohly oţivit činnosti bank Freddie Mac a Fannie Mae. Následoval boom na trhu s bydlením a hypoteční úvěr dostali i méně bonitní klienti. Poté došlo k prudkému oslabení tempa růstu cen nemovitostí a následoval jejich propad. Spolu se zvýšením úrokových sazeb začal dramaticky narůstat počet nemovitostí, které nebyly jeho majitelé schopni splácet. Následkem toho hypoteční banky Freddie Mac a Fannie Mae začaly realizovat ztráty, které vzrostly aţ na 11 mld. dolarů a začaly se prohlubovat finanční potíţe. Obě instituce spravují necelou polovinu všech hypotečních úvěrů v celých Spojených státech, a proto se americká vláda rozhodla převzít kontrolu nad oběmi institucemi. Bankrotem hypotečního trhu propukla krize, která pokračovala pádem velkých amerických bank. Dne 16.3.2008 se do finančních potíţí dostala první z nich Bear Stearns. Dne 15.9.2008 padly další dvě velké banky Lehman Brothers a Merrill Lunch, zatímco Merrill Lunch byl převzat největší americkou bankou Bank of America, Lehman Brothers padl v důsledku finanční krize. Krach této finanční instituce otřásl celým akciovým trhem po celém světě a oslabil důvěru ve stabilitu všech finančních institucí. Nekrachovaly ovšem jen hypoteční banky, ale i největší americká spořitelna Washington Mutual. Ke konci měsíce září 2008 se dostala do potíţí šestá největší americká banka Wachovia. Před pádem ji zachránilo převzetí finanční skupinou Citigroup28 Následky této krize vidíme úplně všude. Spousta podniků zkrachovalo, kteří nezkrachovali, snaţí se maximálně sníţit své náklady. Míra nezaměstnanosti tedy prudce stoupla. Lidé se stále propouštějí. Krize pokračuje a růst nepřichází. Nezaměstnanost bude moţná aţ 11 %. Jen 12 % podniků předpokládá, ţe bude nabírat pracovní síly. V nejhorší pozici jsou dnes absolventi, bohuţel se bude muset zbavovat i kvalitních zaměstnanců, uvedl Jaroslav Hanák, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR na VI. Mezinárodním ekonomickém fóru Zlaté koruny29

28 29

Dle zdroje http://www.finance.cz/zpravy/finance/195113/,14.10.2008 Dle zdroje http://www.finance.cz/zpravy/finance/256389/, 18.3.2010

38

3.2 Možnosti omezení nezaměstnanosti

Člověk bez práce neplatí zdravotní a sociální pojištění, daně z příjmu a jeho nákupní síla není velká, proto se vlády snaţí nezaměstnanost řešit. Většinou politikou zaměstnanosti, která je buď pasivní (dávky v nezaměstnanosti), nebo aktivní (komplex nástrojů i jednotlivých opatření). Mezi opatření aktivní politiky zaměstnanosti patří například: podpora malých a středních podniků, podpora vzdělávání a odborného výcviku, podpora adaptability a mobility zaměstnanců i zaměstnavatelů, úprava státních sociálních dávek (aby bylo pro lidi výhodnější pracovat, neţ zůstávat na podpoře), zrovnoprávnění muţů a ţen na trhu práce, podpora zaměstnanosti rizikových skupin (socializace, rekvalifikace, zvýšení pracovních příleţitostí, prevence diskriminace) nebo zřizování veřejně prospěšných prací.30

3.2.1

Faktory ovlivňující umístitelnost jedince na trhu práce

Nejběţnějších faktory, které nějakým způsobem na straně jedince ovlivňují nezaměstnanost. Jsou to zejména: a) věk: týká se mladých lidí bez praxe, kteří, ač třeba právě absolvovali odbornou školu, nemají dostatek praktických zkušeností, a nejsou proto zaměstnavateli příliš oblíbení. Dále jde o starší populaci, zejména lidi ve věkové kategorii nad 55 let, která pro ţádného zaměstnavatele nepředstavuje perspektivní pracovní sílu, do níţ se vyplatí investovat prostředky, a navíc má sníţenou schopnost přizpůsobovat se novým poţadavkům. b) pohlaví: problémovou skupinou jsou hlavně mladé ţeny, o nichţ kaţdý předpokládá, ţe budou chtít mít děti, a rovněţ je proto nepovaţuje za pracovníky, s nimiţ je moţno počítat na delší dobu. c) vzdělání: průzkumy dokazují, ţe mezi nezaměstnanými déle neţ rok, a ještě více mezi těmi, kdo jsou bez práce déle neţ dva roky, najdeme vysoký podíl jedinců, kteří mají pouze základní vzdělání, zatímco mezi těmi, kdo jsou bez práce pouze krátkou dobu, 30


39

najdeme významněji zastoupené i představitele jiných vzdělanostních skupin. Dále stále stoupá význam vysokoškolského vzdělání a sniţuje se moţnost uplatnění ve skupině vyučených, protoţe jejich pracovní síla je ve větší a větší míře nahrazována moderní technikou. Poţadavky na pracovní sílu tendují tedy stále více k rozdělení na vysoce kvalifikovanou s praxí na straně jedné, a s velmi nízkou kvalifikací na straně druhé a prostor přechodu mezi nimi se postupně vyprazdňuje. V naší zemi je tento trend v počátcích. d) zvládání tzv. klíčových dovedností: rozumí se jimi obecné předpoklady, bez nichţ se jedinec na trhu práce jen těţko uplatní. Patří mezi ně schopnost komunikovat, pruţně reagovat na nové poţadavky, dovednost práce s výpočetní a informační technikou, stále více stoupají poţadavky na znalost cizích jazyků. V neposlední řadě je to i schopnost udrţovat příjemný vzhled a působit na okolí pozitivním dojmem. e) zdravotní stav : zdravotní problémy od těch nejméně závaţných (různé druhy alergií) aţ po ty nejzávaţnější, které zásadním způsobem ovlivňují styl ţivota jedince. f) etnická příslušnost, národnost: ţe v naší společnosti existuje rasismus, je fakt, a tak i barva pleti se můţe stát důvodem, proč někdo nedostane práci. Národnostní menšiny bývají nějakým způsobem diskriminovány v kaţdé společnosti, ať uţ jde o projevy rasismu či xenofobie, tak i problémy spojené s komunikační bariérou vzhledem k odlišnosti jejich mateřských jazyků nebo neporozumění jejich kulturním potřebám. g) povinnosti k rodině: jinak můţe s časem nakládat svobodný člověk bez rodiny, jinak ten, kdo se stará o děti nebo např. o nemocného rodinného příslušníka. Typickou problémovou skupinou jsou zde ţeny s malými dětmi, jimţ se musí věnovat, a nemohou proto pracovat v kteroukoli denní dobu. h) mobilitní moţnost: na trhu práce jsou k dispozici pracovní místa, která by daný jedinec rád obsadil, ale nemůţe, protoţe by se za prací musel buďto přímo stěhovat (coţ mu buďto neumoţňuje finanční situace, problémy se sehnáním bydlení aj., nebo není ochoten opustit prostředí a s ním i sociální síť, v níţ dosud pobýval), nebo by musel denně dojíţdět na velkou vzdálenost (coţ opět nemusí být moţné z důvodů finančních nebo časových). Nastíněné faktory, které ovlivňují umístitelnost na trhu práce, naznačují nejběţnější handicapy a nedostatky jednotlivců, bránící jim v úspěchu při hledání zaměstnání. Tyto problémy se dají řešit, nejsou to jevy, s nimiţ by nebylo moţné zacházet. Za tímto účelem se u nás i v celé Evropě rozvíjejí sluţby nezaměstnanosti, utvářené vládami, které

40

koncipují politiku nezaměstnanosti a umoţňují vznik různých institucí, programů a subvencí, které omezují její růst a potírají její důsledky. Politika trhu práce se v evropských společenstvích obecně rozlišuje na aktivní a pasivní. Pasivní politikou rozumíme vyplácení podpor v nezaměstnanosti. Je obtíţné stanovit, kolik by měl kaţdý nezaměstnaný dostávat, aby se neocitl na hranici chudoby, na druhé straně by podpora neměla být tak vysoká, aby ho odradila od hledání pracovního místa. Výše podpory hraje kromě role motivátoru k hledání zaměstnání také úlohu regulátoru poţadavků na nejniţší úroveň mezd (je - li na podpoře stejně nebo dokonce více, neţ nabízí zaměstnavatel, rozhodně to nebude z finančních důvodů, přijme - li jedinec jím nabízené pracovní místo). Aby tedy podpora nepůsobila proti aktivitě jedince při hledání zaměstnání, je dobré ji přizpůsobit určitým jeho charakteristikám. Době, jakou má odpracovanou: po ten čas platil daně, popř. pojištění do státní pokladny, a je tedy rozdíl, stane - li se nezaměstnaným někdo, kdo pracoval dvacet let, nebo někdo, kdo má odpracovány dva roky. Velikosti šance najít pracovní místo: zde je třeba přihlíţet k výše zmíněným handicapům. Jako příklad mohu uvést třeba opatření ve Švédsku, přijaté ohledně věku, kde nezaměstnaný jedinec z věkové kategorie do 55 let má nárok na pobírání podpory v nezaměstnanosti po dobu max. 30 týdnů, od 55 do 60 let max. 60 týdnů, nad 60 let 90 týdnů. Dále je třeba zohlednit výši předešlého příjmu (a tím vlastně výši částky, jakou jedinec odváděl ve formě daní do státní pokladny) a podle ní stanovit výši podpory, která by se měla postupně sniţovat s narůstáním doby, po kterou je pobírána. Měla by při tom ovšem být stanovena maximální i minimální hranice denní dávky, aby nedocházelo k přílišným nerovnostem a k situaci, kdy někoho podpora zkrátka neuţiví, zatímco pro jiného představuje nadstandardní příjem. Aktivní politikou trhu práce se rozumí různá ostatní opatření, která se snaţí bojovat s nezaměstnaností a preventivně proti ní působit. Jde např. o opatření na podporu sebezaměstnávání (začínajícím podnikatelům lze poskytovat dočasné daňové úlevy, jednorázové granty na rozjetí chodu firmy, dotace během prvního roku podnikání, kdy podnik ještě není výdělečný, poradenské a informační sluţby), programy trhu práce, jako jsou různé rekvalifikace, společensky účelná pracovní místa, veřejně prospěšné práce, podpora vzniku nových pracovních míst, podpora zaměstnávání obtíţně umístitelných jedinců a různá jiná cílená opatření.31

31


41

3.2.2

Společensky účelná pracovní místa a veřejně prospěšné práce

Společensky účelná pracovní místa a veřejně prospěšné práce spočívají v tom, ţe zaměstnavatel, který obstarává činnosti v této oblasti (např. úklid veřejných prostranství, úpravu komunikací apod.), má smlouvu s úřadem práce, na jejímţ základě dostává částečnou nebo plnou úhradu mezd pro registrované nezaměstnané, jimţ dal práci. Pro nezaměstnaného jedince znamená takové pracovní místo především vyhnutí se nečinnosti po dobu, neţ najde lepší zaměstnání. V podstatě jde o pobírání podpory za to, ţe pracuje, a tak na ni alespoň postupem doby neztratí nárok.

3.2.3

Podpora vzniku nových pracovních míst

Toto opatření znamená, ţe vytvoří-li podnikatel nové pracovní místo, na němţ umístí jedince, který je u místního úřadu práce registrován jako uchazeč, opět dostává po určitou dobu mzdové úhrady. Nevýhodou tohoto opatření je, ţe zaměstnavatele nutká daného jedince propustit, kdyţ vyprší lhůta, po kterou ÚP hradí jeho mzdu. Dalším číhajícím nebezpečím je tzv. substituční efekt. Znamená to, ţe zaměstnavatel má tendenci přijímat výhradně registrované nezaměstnané, na něţ dostává dotace, a , má - li ve smlouvě s ÚP uloţenu povinnost zaměstnávat je ještě po určitou stanovenou dobu po vypršení dotací na mzdy, platí jim tak málo, ţe místo raději dobrovolně opouštějí. Na jednom pracovním místě, kde by za normálních okolností pracoval dlouhou dobu jeden a tentýţ člověk, se tak střídají stále noví registrovaní uchazeči, kteří zaměstnavatele nestojí takřka nic.32

3.2.4

Podpora zaměstnávání obtížně umístitelných jedinců

Týká se dlouhodobě nezaměstnaných s kumulací handicapů a zdravotně postiţených. U těch patří k nejběţnějším opatřením chráněné dílny pro občany se ZPS, subvence zaměstnavatelům, kteří dávají práci lidem se ZPS, daňové úlevy firmám, které odkupují výrobky vyšlé z chráněných dílen. 33

32 33

Mareš, P. Nezaměstnanost jako sociální problém, 1994 Mareš, P. Nezaměstnanost jako sociální problém, 1994

42

3.2.5

Rekvalifikace a programy pro získávání pracovní zkušenosti

Jde o programy organizované na základě důkladné informovanosti o situaci na trhu práce, o poţadavcích zaměstnavatelů na pracovní sílu a o struktuře momentálně dostupné volné pracovní síly. Např. víme-li, ţe v regionu rapidně stoupá poptávka po administrativních pracovnících, zavedeme kurs práce s PC a základních administrativních a jiných dovedností, po nichţ je momentálně v regionu poptávka. Rekvalifikační programy jednak udrţují pruţnost nabízené pracovní síly, jednak zaměstnávají uchazeče po čas nezaměstnanosti, jednak zkvalitňují jejich osobní ţivot a zabraňují duševnímu upadání. Rekvalifikaci lze poskytovat přímo pod vedením ÚP nebo s ním svázaných institucí (které mohou být i soukromé), jednak ji mohou poskytovat sami zaměstnavatelé, kteří tak mají moţnost si pro sebe někoho vyučit (a po dobu rekvalifikace samozřejmě dostávat úhrady na výdaje s ní spojené) a pak ho i nadále zaměstnávat. V oblasti rekvalifikace je velká pozornost věnována zejména nezaměstnané mládeţi. Pro čerstvé absolventy škol, v jejichţ oboru momentálně není na trhu práce poptávka po pracovní síle, jsou uţitečné kursy nespecifické rekvalifikace (PC, jazyky, účetnictví, bankovnictví aj.), dále kursy praktické rekvalifikace s vazbou na konkrétní pracovní místo u konkrétního zaměstnavatele. Co se týče mládeţe, pozoruhodný je francouzský projekt pro nezaměstnané ve věku 18-25 let, jehoţ účelem je přijmout asi 100 tis. mladých lidí na veřejně prospěšné práce na základě dohod s regionálními úřady odpovědnými za správu veřejných sluţeb, a to v místech, kde je momentálně zvýšená potřeba úpravy komunikací, ţivotního prostředí, péče o školní děti a opuštěné lidi atp.. V ČR vzniklo r. 1993 Opatření na řešení problematiky zaměstnanosti absolventů škol a mladistvých. V současnosti existuje uţ síť středisek pro nezaměstnanou mládeţ, např. kluby Start. Ty se ještě dále dělí na Start, určený mladým, kteří jsou bez práce déle neţ 1 měsíc, a Start - classic pro mládeţ nezaměstnanou déle neţ 3 měsíce. Dále jsou tu Job kluby, které se orientují na skupinovou práci nejen s mládeţí, jejíţ pomocí se na trh práce snaţí uvést obtíţně umístitelné jedince. Informují je o nabídce pracovních míst, učí je komunikovat s okolím, snaţí se nalézt důvody jejich neumístitelnosti. Pracovníci těchto Job klubů dostávají honoráře za umisťování jedinců, které jim úřad práce dodal, a rovněţ za snahu je umístit. Ta se měří zejména tím, o kolik pracovních míst se který klient ucházel, a i zde tedy číhá ohroţení, ţe pracovníci Job klubů ve snaze mít dobrý obrázek

43

budou své klienty nesmyslně honit, aby se ucházeli o pracovní místa, o nichţ je téměř jasné, ţe na ně nebudou přijati, jen aby od zaměstnavatelů získali doklad, ţe se jedinec o dané pracovní místo ucházel. I činnost těchto institucí je proto třeba prověřovat. Dále lze vyuţít také spolupráce na mezinárodní úrovni, o čemţ svědčí existence českobritského projektu Pomoc mládeţi znevýhodněné na trhu práce, na němţ se podílí britské ministerstvo zaměstnanosti a vzdělávání a Know-How Fond. Jeho snahou je především zdokonalit a prohloubit činnost poradenských sluţeb. Pak je také třeba efektivně propojit vzdělávací a zaměstnaneckou politiku a snaţit se zaangaţovat zaměstnavatele do přípravy a finanční spoluúčasti při kvalifikaci mladých lidí. Ve Velké Británii byl za tímto účelem zřízen Národní poradní výbor pro definování cílů vzdělávání a praktické přípravy (NACETT), jehoţ členy jmenuje vláda z řad podnikatelů a zástupců vzdělávacích institucí. Jeho činností se dosáhlo řady opatření. Např. zaměstnavatel, který investuje do vzdělání svých zaměstnanců, získává od NACETT osvědčení Investors in People, které mu zajišťuje různé drobné výhody. Snaha o jeho získání pak vede k niţší fluktuaci pracovní síly, ke stabilizaci zaměstnanosti, ekonomickému růstu regionu, přispívá i k osobnostnímu rozvoji zaměstnanců.34

3.2.6

Vytvoření informační sítě

Správa sluţeb zaměstnanosti MPSV vypracovala r. 1993 koncepci poradenství pro volbu povolání a iniciovala vznik informačně poradenských středisek pro volbu povolání při regionálních úřadech práce. Vydatnou pomocí při tom přispěly dva navazující projekty programu PHARE, které poskytly finanční prostředky na vybavení úřadoven a vyškolení odborníků. Prostřednictvím informačně poradenských středisek poskytují všechny ÚP kaţdoročně nejnovější informace o síti středních škol v celé republice, o vysokých školách v ČR i v zahraničí, o poţadavcích na přijímací zkoušky a o moţnostech uplatnění absolventů, o moţnostech jejich dalšího vzdělávání, o situaci na trhu práce v regionu i v celé ČR. Všechny poradenské sluţby se poskytují bezplatně a jsou dostupné všem. K dispozici je počítačový program na vyhledávání škol různých zaměření, dokonce i krátké videofilmy o různých profesích, jejich pracovní náplni a pracovním prostředí. Kaţdý klient si můţe na PC sám otestovat své profesní zájmy a poţádat o odborné posouzení 34


44

svých předpokladů (psychologické, popř. lékařské vyšetření). Dále je k dispozici skupinové poradenství pro volbu povolání, besedy se ţáky základních škol. IPS přímo spolupracují se zástupci škol a získávají tak nejdokonalejší informace.35

3.2.7

Projekty zaměřené na ohrožené skupiny občanů

V ČR se osvědčily některé takové projekty, např. Most nebo Šance. Projekt Most vznikal na základě britských zkušeností. Původně byl zaměřen na mladistvé bez kvalifikace, ale postupně se rozšířil i na jiné ohroţené skupiny. Ústředním bodem programu bylo nalézt nejvhodnější styl výuky, kontakt s lidmi postiţenými nezaměstnaností, podávání pomocné ruky a odborný pracovní výcvik. V jeho rámci vznikla i myšlenka zavést jiţ v posledních dvou ročnících ZŠ předmět se zaměřením na volbu povolání, pro který byla vyškolena skupina vybraných učitelů. Zavedení tohoto předmětu znamená nejen připravenost ţáků ke vstupu na trh práce, ale i včasné podchycení problémových jedinců a práce s nimi. Projekt Šance se věnuje praktické rekvalifikaci klientů ÚP. Kurzy, jimiţ ročně projde cca 200 občanů, mají část teoretickou, která představuje třítýdenní soustředění ve vzdělávacím středisku s hrazeným internátním pobytem, a praktickou, coţ je práce ve firmě, např. v roli asistenta, a trvá aţ 7 měsíců. SSZ MPSV zadává mnoţství výzkumů trhu práce, na jejichţ základě vyhledává a určuje nástroje k efektivnímu boji s nezaměstnaností, které pak ověřuje v praxi za finanční pomoci z fondu programu PHARE.36

3.2.8

Flexibilní pracovní doba

Jiným způsobem, jak zmírňovat nezaměstnanost, je tvorba tzv. dočasných pracovních míst. Určité firmě se např. nevyplatí najmout stálého pracovníka jenom kvůli momentální potřebě v objemu výroby nebo kvůli plnění jednorázových úkolů, a tak uzavře smlouvu na dobu určitou. Dočasný pracovní poměr můţe rovněţ poslouţit jako zkušební pracovní 35


36

Tamtéţ

45

doba a stát se předstupněm k trvalému pracovnímu poměru. Např. v Nizozemí se ukázalo, ţe dvě třetiny firem vyuţívají dočasnou pracovní smlouvu jako formu zkušební doby. V této zemi rovněţ platí, ţe je-li s jedním a týmţ pracovníkem podepsána smlouva na dobu určitou třikrát po sobě, přičemţ doba mezi tím nepřekračuje tři měsíce, zaměstnavatel mu musí nabídnout trvalý pracovní poměr. Pracovník je tak ochraňován před tím, aby byl neustále dokola zaměstnáván jen dočasně (ač v reálu je vlastně stálým zaměstnancem) a měl tak stále nejisté pracovní místo. Jinou formou nestandardního pracovního poměru, čili flexibilního zaměstnání, je práce na zavolání. Nevýhodou pro zaměstnance je moţnost výskytu nedostatku práce, a tak i pro tento druh pracovního poměru je potřeba legislativního rámce, jehoţ prostřednictvím bude zajištěn určitý minimální počet odpracovaných hodin, a v případě dlouhodobějšího nedostatku práce výplata mzdy po určitou stanovenou dobu, neţ se vyskytne práce nová, nebo neţ si jedinec najde jiný pracovní poměr. U ţen s dětmi se jako nejvyhledávanější forma pracovního poměru ukázala práce na částečný úvazek. Zkrácená pracovní doba jim umoţňuje starat se o děti a domácnost. Např. výzkum ve Velké Británii ukázal, ţe 44 % zaměstnaných ţen pracuje na částečný úvazek, zatímco muţů jen 8 %. 80 % ţen pracujících na částečný úvazek uvedlo, ţe práci na plný úvazek nechtějí. Pro ţeny s dětmi se tato forma jeví jako východisko z nezaměstnanosti, která u nich je často důsledkem jejich povinností k domácnosti a rodině. Podobný charakter má sdílení pracovního místa, kdy se o jedno pracovní místo dělí dva pracovníci.37

37


46

3.3 Vývoj

právního

a

institucionálního

zabezpečení

zaměstnanosti

3.3.1

V období 1. světové války

Nezaměstnanost byla velkým problémem, který válečné hospodářství nedokázalo řešit. Nezaměstnanost, která začala počátkem války, měla být sniţována dílčími opatřeními, jako např. omezováním přesčasové práce, zrušením povinnosti sloţit kauci při objednávání státních zakázek či zjednodušením stavebního řízení. Ţádné z těchto opatření problém nezaměstnanosti nevyřešilo, pomohla aţ válečná konjunktura. Koncem války však, kdyţ některé továrny a závody přestaly v důsledku nedostatku surovin a energií vyrábět, nezaměstnanost opět vzrostla. V té době byla zavedena zvláštní podpora v nezaměstnanosti v důsledku omezení výroby z nedostatku paliv. Podpora byla vyplácena ze sdruţených prostředků státu a zaměstnavatelů – majitelů militarizovaných podniků. V roce 1917 bylo přijato na základě specielního zmocňovacího zákona zvláštní nařízení č. 509/1917 ř. z. které bylo jiţ zaměřeno na období po válce, kdy se měla vybudovat celostátní komplexní síť zprostředkovatelen práce. Pro obvod kaţdého zemského úřadu měla být ustanovena zemská zprostředkovatelna práce, která měla mj. vyrovnávat rozdíly na trhu práce. Celý systém měla zastřešovat říšská zprostředkovatelna, která měla celou organizaci vést, metodicky řídit a kontrolovat. Tato komplexní úprava organizace trhu práce se však v důsledku rozpadu monarchie v roce 1918 bohuţel nerealizovala. 3.3.2

V období I. republiky

Brzo po osvobození v bývalé ČSR začaly objevovat příznaky poválečné krize. Krizová léta 1920–1922 a následující deprese ovlivnily celkovou orientaci sociální politiky. Velká nezaměstnanost, ke které v té době došlo, způsobila, ţe na čelní místo sociální politiky se dostala otázka podpor v nezaměstnanosti. Po světové válce byl zaveden systém státních podpor, které byly potupně omezovány, např. v roce 1921. Nárok na podporu měli mít nadále všichni, kteří podléhali povinnému nemocenskému pojištění, dále pak občané, kteří byli propuštěni z činné vojenské sluţby a nedostali zaměstnání.

47

Vysoká nezaměstnanost v letech 1923 a 1924 znovu vyvolala naléhavou potřebu vybudovat jednotné zprostředkovávání práce. V ministerstvu sociální péče byla připravována příslušná legislativní osnova, která se však do parlamentu vůbec nedostala. Roztříštěná úprava pracovních a sociálně-právních předpisů, zejména předpisů upravujících pracovní poměr (předpisy zákonů občanského, obchodního, ţivnostenského zákona o obchodních pomocnících a zaměstnancích velkostatků atd.) jakoţ i právní dualismus, vedly významného představitele české školy sociální politiky a prvního předsedu Sociálního ústavu republiky Československé prof. Josefa Grubera k myšlence kodifikace pracovního práva. Ta se však neuskutečnila a po smrti prof. Grubera v roce 1925 zůstalo naše pracovní zákonodárství pestrou mozaikou právních předpisů různého původu. Překonání poválečné krize a nástup konjunktury zbavil republiku hospodářských těţkostí, otevřel jí cestu k hospodářské prosperitě. Poměrně nízký stav nezaměstnanosti vytvořil situaci vhodnou pro zavedení gentského systému od 1. dubna 1925. Podle něj měl nezaměstnaný nárok na státní příspěvek v nezaměstnanosti, který ale závisel na členství v odborové organizaci a na výplatě podpory podle stanov této organizace. Členství v odborové organizaci muselo být při tom kvalifikované, tj. muselo trvat alespoň 6 měsíců před tím, neţ člen organizace ztratil zaměstnání. Výplata státního příspěvku byla časově omezena na 6 měsíců v kalendářním roce. Další opatření v oblasti zaměstnanosti si vyţádala velká hospodářská krize, která vyvrcholila v Československu v březnu 1933, kdy výroba poklesla na 60,2 % stavu roku 1929. Prvořadou sociálně politickou otázkou se stala v této době péče o nezaměstnané. Podle úředních statistik dosáhl počet nezaměstnaných v roce 1933 téměř 1 milion. Skutečný stav byl vyšší–asi 1 milion 300 tisíc osob a kromě toho existoval i velký počet polozaměstnaných. Péče o nezaměstnané byla realizována především zdokonalením gentského systému. Období výplaty a podpor se prodlouţilo v mimořádných případech do konce na 39 týdnů a státní příspěvek se zvýšil trojnásobně. V únoru 1933 bylo registrováno celkem 920 tisíc nezaměstnaných, ale z nich dostávalo podporu pouze 305 tisíc. Vláda proto zavedla tzv. naturální dávky (ţebračenky) a zároveň systém nouzových prací, financovaný z veřejných prostředků. Na mzdu nezaměstnaných osob, přidělených nebo přijatých na tyto práce přispíval stavebníkovi stát minimální částkou. Nezaměstnaný, který dostával podporu a státní příspěvek, byl povinen přijmout práci přidělenou zprostředkovatelnou.

48

V roce 1934 zavedla vláda tzv. pracovní tábory, do kterých měla být zařazena především pracující mládeţ. Tato iniciativa vlády však pro nesouhlas veřejnosti ztroskotala. Nezaměstnanost inteligence byla tehdy řešena tzv. aspirantským nařízením. Vytvořená kategorie aspirantů–bezplatných praktikantů ve státním aparátu a na školách–měla stejné postavení jako řádní zaměstnanci, avšak dostávala místo platu pouze malý příspěvek a to ještě po čtvrt roku sluţby. Na soudech měli bezplatně praktikující právníci ještě horší postavení. 3.3.3

V období Protektorátu Čechy a Morava

Po roce 1938 sled právních předpisů vydávaných na úseku sociální politiky velmi zřetelně zrcadlí válečnou ekonomiku a společenské poměry, které za okupace panovaly. Domněnka, ţe okupantům šlo o cílevědomé zjednodušování předpisů, není opodstatněná. Např. racionalizační opatření, provedená na úseku sociálního pojištění, byla podmíněna především snahou získat nové pracovní síly, které by bylo moţné nasadit do válečné mašinérie. Ve své podstatě byly racionalizační okupantské předpisy výrazem neúcty k právnímu řádu okupovanému státu. Koncem roku 1938 postihla zbytek republiky kalamita v umisťování pracovníků, kteří byli vysídleni z pohraničí v důsledku zabrání Sudet. Tato situace byla řešena ještě počátkem 40. let za pomoci úprav podpory v nezaměstnanosti, která nabyla platnosti od 1. června 1940. Pro okupační reţim bylo typické, ţe výplata podpor byla vázána na podrobení se přeškolení nebo zařazení na povinné tzv. uţitečné práce. Současně byl odstraněn gentský systém podpor a místo něho zaveden systém státních podpor v nezaměstnanosti. Dosah nového opatření byl nepatrný, protoţe úředně zjištěná nezaměstnanost rychle klesala přikazováním do práce, totálním nasazením některých ročníků a rozvojem válečné výroby. V roce 1940 bylo hlášeno např. jen 10 tisíc nezaměstnaných. Dalším pro okupační reţim typickým, opatřením byla od roku 1941 snaha uvolnit z jiných zaměstnání co nejvíce pracovníků, aby mohli být zařazeni do válečného průmyslu. Přikazování k práci prováděly pověstné úřady práce, zřízené jiţ v červenci 1939 pro obvod jednoho, nebo několika politických okresů. Tyto nové úřady obstarávaly úkoly dosavadních veřejných zprostředkovatelen práce. Příslušnost úřadů práce byla podstatně rozšířena v letech 1941 a 1942 zejména tím, ţe úřady práce dávaly souhlas ke sjednávání a rozvazování pracovního poměru a dostali rozsáhlou pravomoc k přikazování do práce, a to i mimo hranice protektorátu.

49

Volné disponování s pracovní silou umoţňovala za okupace celá řada předpisů okupačního práva. Především to bylo nařízení o všeobecné pracovní povinnosti, jeţ se vztahovalo na všechny muţe od 16 do 50 let. Systém nucené práce symbolizovaly pracovní kníţky, zavedené v roce 1941 pro všechny osoby v pracovním poměru starší 14 let. Dnes tak diskutované totální nasazení vrcholilo v roce 1944, kdy bylo vydáno v tomto směru široké zmocnění protektorátním úřadům. Protektorátní ministři a vedoucí pozemkového úřadu mohli nařídit různá opatření, jichţ bylo v jejich oboru třeba k provedení totálního válečného nasazení. Nejkrutější kapitolou totálního nasazení bylo zavlékání pracujících na práce do Německa. Počet našich občanů, kteří byli nahnáni na tyto práce, se odhaduje celkem na 600 tisíc (z toho asi 200 tisíc Slováků). Koncem války se přistoupilo dokonce k povolávání celých ročníků na těţké práce do ně Německa. Jednalo se zejména o ročníky 1918–1922 a 1924, kde byli nasazení i mzdově diskriminováni. 3.3.4

V období 1945 – 1989

Pováleční vývoj v Československu navázal v oblasti sociální politiky na situaci, jaká byla v předmnichovské republice, i kdyţ byl modifikován vlivy II. Světové války. V celé republice s přikročilo uskutečňování poţadavků národní a demokratické republice, zakotvených v Košickém vládním programu. Zde bylo zejména zdůrazněno, ţe vláda poloţí „ základy velkorysé sociální politiky a sociální péče o všechny vrstvy pracujícího lidu měst a venkova“. Odrazem snah po plánovitém řízením národního hospodářství bylo vytvoření právní regulace rozmisťování pracovních sil. Nutnost získat potřebné pracovní síly pro obnovu poválečného hospodářství byla řešena Dekretem prezidenta republiky č. 88/1945 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti. Dekret umoţňoval prostřednictvím okresních úřadů ochrany práce ovlivňovat rozmisťování pracujících jednak udělováním předchozího souhlasu k uzavírání pracovního poměru, jednak přidělováním pracovníků na práci, jejíţ provedení bylo v obecně naléhavém zájmu. Protoţe situace v zemědělství byla obdobná jako v průmyslu, byl přijat v roce 1946 zákon č. 121/1946 Sb., o zajištění pracovních sil pro zemědělskou výrobu v rámci národní výstavby státu, kterým bylo upraveno přidělování pracovníků na naléhavé zemědělské a lesní práce. Cílem prvního československého hospodářského plánu, vyhlášeného na léta 1947–1948, tzv. „ dvouletky“, byla obnova a rekonstrukce národního hospodářství na předválečnou úroveň. K tomuto cíli směřoval zákon č. 87/1947 Sb., o některých opatřeních k provedení 50

mobilizace pracovních sil. Na jeho základě se uskutečňovaly přechody pracovníků do odvětví, která byla ohroţena nedostatkem pracovních sil. Po válečném nadšení pro znovuvybudování hospodářského a kulturního potencionálu země způsobilo, ţe tento zákon nemusel být většinou vyuţíván; pracující přecházeli do ohroţených odvětví převáţně dobrovolně. K hlubokému zvratu v oblasti zaměstnanosti došlo v ČSR v roce 1948, počátku dlouhodobého odchýlení se od vývoje, kterým se ubíraly, ostatní vyspělé demokratické státy světa. Totalitní ideologie proklamovala myšlenku, ţe za socialismu nebude třeba sociální politiky, protoţe podle Engelse je řešením

„sociální otázky“ likvidace kapitalismu.

Stalinský model socialismu, uskutečňovaný v první polovině 50. let, znamenal pro politiku zaměstnanosti prakticky obnovení káznicového reţimu, známého u nás z doby okupace, včetně nového systému rozmisťování pracovníků, upraveného vládním nařízením. Systém platil aţ do roku 1958, kdy byl nově upraven zákonem o úkolech podniků a národních výborů na úseku péče o pracovní síly, který vycházel z principů úzké spolupráce podniků a národních výborů na úseku péče o pracovní síly a platil aţ do roku 1990. Počty zaměstnanců všech organizací byly direktivně stanoveny plánem, takţe teoreticky nemohla vznikat nezaměstnanost. Organizace byly povinny zaměstnat naplánovaný počet zaměstnanců, který nesměly překročit. Pro přijetí zaměstnance na určité, zpravidla výnosnější, pracovní místo nebyla rozhodujícím kritériem jeho pracovní způsobilost, ale jeho politická spolehlivost– zájmy občanů nestály v popředí. Systém direktivního plánování zaměstnanosti byl nedokonalý a vedl vedoucí pracovníky organizací k tlaku na získání co největšího počtu zaměstnanců (sami podle něj byli odměňováni). Náklady na zaměstnance se plánovitě promítly do cen. Vznikla tak přezaměstnanost a trvalý nedostatek volných pracovních zdrojů při zpoţďování růstu jejich produktivity práce. Všechny „reformy“, prováděné v období totalitního reţimu a zejména v 50. letech, znamenaly uvolňování prostoru pro etatizaci sociální politiky. Konkrétním příkladem bylo v roce 1951 zrušení Ministerstva sociální péče a jeho nahrazení Ministerstvem pracovních sil. Totalitní chápání sociální politiky a politiky zaměstnanosti, přineslo nejenom přerušení kontinuity v oblasti teorie a praxe, ale rovněţ deformaci a faktickou i právní likvidaci trhu práce. Vedle zkreslené interpretace sociálních jistot a ideologicky zatíţeného výkladu sociální spravedlnosti, měla největší negativní dopad na občana ztráta pocitu občanské sounáleţitosti a celková atrofie horizontálních vazeb mezi lidmi.

51

Pokusem o odstranění uvedených nedostatků v 60. letech byl i návrh reformy řízení národního hospodářství tzv. „Bílou knihou“, která měla mimo jiné přiblíţit ceny světové úrovni, zvýšit produktivitu práce a zefektivnit hospodaření s lidskými zdroji. Pokus byl provázen vyhlášením zákoníku práce v roce 1965, který sice zrušil pracovní povinnost občanů, ale kdo i poté nepracoval a neprokázal, z čeho je ţiv, byl nařčen z příţivnictví podle volného výkladu trestního zákona. Politika zaměstnanosti i nadále vyuţívala nástrojů direktivního řízení, organizace byly povinny zaměstnávat určitý počet zaměstnanců vybraných sociálních skupin (např. občanů se změněnou pracovní schopností, nebo absolventů škol). Politiku zaměstnanosti bylo moţné charakterizovat jako přídělové hospodaření s pracovními silami. Avšak i v tomto období docházelo k pokusům přiblíţit sociální politiku světovým trendům a upozorňovat na problémy v jejích jednotlivých oblastech. Určité uvolnění v letech 1968 aţ 1969, při pokusu realizovat „socialismus s lidskou tváří“, přineslo první pozitivní výsledky. V roce 1968 bylo znovu zřízeno Ministerstvo práce a sociálních věcí a svojí činnost obnovil i jeho výzkumný ústav. Mnohé oblasti hospodářské politiky–tedy i oblast teorie politiky zaměstnanosti–byly udrţovány při ţivotě jen díky obětavosti některých odborníků a tak i stát se od 70. let začal zajímat o tuto problematiku intenzivněji neţ dříve. Zaměstnanost má být vţdy v souladu s existujícím sociálním systémem a tedy i uplatňovanou hospodářskou politikou. Před rokem 1989 byla však v bývalé ČSSR direktivně plánována a zajišťována vţdy jen plná zaměstnanost bez jakékoliv nezaměstnanosti. Přesto jiţ koncem tohoto období, zejména od roku 1987, různá progresivní opatření začala připravovat přestavbu československého národního hospodářství. Příkladem můţe být třeba vyhláška o zabezpečení pracovníků při organizačních změnách a občanů před nástupem do zaměstnání. 3.3.5

Po listopadu 1989

V důsledku změn společenských poměrů po listopadu 1989 zaměstnanost začala podléhat specifickým zvláštnostem nově utvářeného trhu práce a byly odstraněny poslední zbytky direktivního řízení i v oblasti zaměstnanosti. Současně s provázáním cenové úrovně našich výrobků na světovou úroveň počala zanikat přezaměstnanost, objevili se zároveň první nezaměstnaní. Řadu let utajované skutečnosti vyšly najevo – naše ekonomika nebyla konkurence schopná a bylo nutné jí zcela přebudovat a politika zaměstnanosti dostala novou náplň a s ní i nástroje, které ji zabezpečují. Politika zaměstnanosti získala první účinný

52

nástroj: zákony o zaměstnanosti. Trh práce nemůţe být ponechán ţivelnému vývoji a musí být ovlivňován různými přímými či nepřímými opatřeními. Nezastupitelnou roli zde má ucelený a dobře fungující institucionální systém sluţeb zaměstnanosti. Přijaté legislativní akty upravující tuto oblast, které byly mnohokrát novelizovány, odráţely měnící se situaci naší ekonomiky. Do Evropské unie vstupovala česká republika jako sebevědomý stát, který nejenom přebírá zkušenosti ostatních, ale také sám aktivně nabízí a prosazuje vlastní řešení, osvědčená v národním rámci. Vzhledem ke své dlouhé a hluboké demokratické tradici má na co navazovat. I negativní zkušenosti z období totality, zejména zkreslující chápání „socializujících vymoţeností“ a jejich překonávání, mohou zde sehrát pozitivní roli. Úpravu politiky zaměstnanosti a její institucionální zabezpečení je proto třeba realizovat tak, aby vycházela z našich vlastních národních potřeb, ale byla zároveň v souladu s normami Evropské unie a usnadňovala tak naši aktivní účast při řešení problémů zaměstnanosti a nezaměstnanosti ostatních evropských zemích, včetně otázek, souvisejících s pohybem pracovních sil v rámci Evropské unie.38

38

Čeněk Tim Šlapák, Zdeněk Pánek, Jan Kotous, Zaměstnanost a personální řízen,2006 str. 8-14

53

ZÁVĚR Přechod k trţní ekonomice byl v českém hospodářství poznamenán mnoha změnami. Na trhu práce se objevila nezaměstnanost, která byla v centrálně plánované ekonomice neznámým jevem. Se změnou politického a ekonomického systému došlo v prvních letech existence trţního hospodářství v České republice rovněţ ke změně struktury zaměstnanosti, ke sníţení ekonomické aktivity obyvatelstva a ke sníţení produktu ekonomiky. Postupem času se trh práce výrazněji odlišoval, jak mezi jednotlivými regiony, tak i mezi jednotlivými skupinami uchazečů o zaměstnání. Celé období existence české trţní ekonomiky od roku 1989 aţ po současnost je charakteristické postupným nárůstem míry nezaměstnanosti, a zejména v posledních letech nárůstem dlouhodobé nezaměstnanosti. Nezaměstnanost je problém ekonomicky a sociálně velmi sloţitý a cestu k jeho řešení se snaţí najít všechny vyspělé ekonomiky. Na problematiku nezaměstnanosti nelze vytvořit jeden ucelený závěr, protoţe kaţdý jedinec se ocitl v odlišné ţivotní situaci, proto musíme na kaţdého pohlíţet individuálně. Nemůţeme všeobecně říct, ţe všichni nezaměstnaní jsou líní pracovat, jsou vypočítaví a přiţivují se na aktivně pracujících lidech. Musíme rozlišit jedince, kteří chtějí pracovat, ale z nějakého váţného důvodu nemohou delší dobu najít to správné zaměstnání a jedince, kteří si jiţ zvykli na statut dlouhodobě nezaměstnaného, tento ţivot jim vyhovuje a nemají potřebu tuto situaci měnit. V první a druhé kapitole této bakalářské práce byla pozornost věnována teoretickým konceptům spojených se společností a nezaměstnaností. V první části první kapitoly práce je představena společnost jako pojem. Dále je popsáno rozvrstvení společnosti v minulosti. A v posledním bodu první kapitoly jsou uvedeny typy společností od tradičních států do moderních civilizací. V první části druhé kapitoly představuji nezaměstnanost jako pojem. Dále je sestaveno dělení nezaměstnanosti a popis postupu, jak se nezaměstnanost měří. Podstatným bodem této kapitoly jsou příčiny a následky nezaměstnanosti. Jako nejhlavnější příčiny nezaměstnanosti jsou: nízký pohyb pracovních sil, vliv státu, např. sociální dávky a zavádění nových technologií, které jiţ pracovní sílu nepotřebují, protoţe jsou plně automatické. V neposlední řadě musí být zaměstnanci spokojeni i na pracovišti, takţe další 54

důleţité příčiny nezaměstnanosti jsou určitě i pracovní podmínky, mzda, kolektiv a pod. Pokud některá z těchto příčin nastane, tak to má za následek ztrátu zaměstnání. Jedinec, který ztratí zaměstnání, ztratí svůj příjem. Pokud má jedinec rodinu a je jejím ţivitelem, i této rodině se velmi sníţí příjem. V prvních měsících je toto sníţení snesitelné, ale pokud je ţivitel nezaměstnaný delší dobu, můţe to mít pro rodinu zdrcující dopad. Nejenom pro rodinu, ale pro i pro jedince samotného je status nezaměstnaného zničující. Mohou zde nastat i kriminální činy. Ve třetí kapitole práce je popsána dnešní společnost a nezaměstnanost v České republice. Podle tabulek sestavených z Českého statistického úřadu je zřejmý vývoj nezaměstnanosti od roku 2001 do roku 2009. V tabulce je na prvním místě znázorněna nezaměstnanost celé populace, následuje vyjádření nezaměstnanosti dle pohlaví. V uvedeném grafu je vidět, ţe od roku 2001 do 2 čtvrtletí roku 2006 je ukazatel téměř vyrovnaný. Opravdu zřetelné klesání nezaměstnanosti je od roku 2006, kde se ukazatel rapidně sniţuje aţ do roku 2008. Po celosvětově známé finanční krizi se ukazatel opět rapidně zvedá. Míra nezaměstnanosti se během jednoho jediného roku dostala téměř na ten samý počet nezaměstnaných, jaký byl v roce 2001. Z rozdělení na nezaměstnané muţe a ţeny je zřejmé, ţe od roku 2001 do roku 2006 bylo spíše více nezaměstnaných ţen neţ muţů. Od roku 2008 nezaměstnanost muţů a ţen se přibliţně stejně zvyšuje. Česká ekonomika se dostala do období růstu míry nezaměstnanosti, jak je uvedeno v dalších grafech. Zatímco Český statistický úřad ve 4. čtvrtletí 2007 uvádí míru nezaměstnanosti jako desetileté minimum na hodnotě 4,9 % , v tom samém období se v roce 2008 sníţila ještě o 0,5 % tedy na 4,4%. V důsledku hypoteční krize v USA se míra nezaměstnanosti v roce 2009 vyhoupla na 7,4% nezaměstnaných a v 1. čtvrtletí 2010 je míra nezaměstnanosti na úrovni 8,2% nezaměstnaných. V poslední části třetí kapitoly jsem uvedla případné moţnosti omezení, ve kterých já osobně vidím velkou šanci na alespoň částečné omezení nezaměstnanosti. Při řešení tohoto problému je také důleţité, aby se angaţovaly nejen státní orgány, ale i ostatní subjekty (např. zaměstnavatelé) tak, aby byly co nejlépe vyuţity všechny dostupné prostředky, které mohou být v boji proti nezaměstnanosti úspěšné.

55

Seznam použité literatury Tištěné monografie 1. GIDDENS, Anthony. Sociologie. 1. vyd. Praha: Agro, 1999, ISBN 80-7203-124-4. 2. MAREŠ, Petr. Nezaměstnanost jako sociální problém. 1. vyd. Praha: Nakladatelství SLON, 1994., ISBN 80-901424-9-4. 3. SAMUELSON, Paul A. Ekonomie. Praha: Svoboda, 2007., ISBN 978-80-205. 4. KLÍMA, Jan. Makroekonomie.1.vyd. , nakladatelství Alfa Publishing, s. r. o., divize Brno, 2006, ISBN 80-86851-27-3. 5. BUCHTOVÁ, B. A KOL.: Nezaměstnanost: psychologický, ekonomický a sociální problém. 1. vyd. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-9006-8. 6. VEČERNÍK, J. (ed.): Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. 1. vyd. Praha: Academia, 1998. ISBN 80-200-0703-2. 7. ŠLAPÁK, J., PÁNEK, Z., KOTOUS, J.:Zaměstnanost a personální řízen, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2006. ISBN 80-8588-9-76-5 8. SIROVÁTKA, Tomáš. Dlouhodobá nezaměstnanost a záchranná sociální síť. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995. 117s., ISBN 80-210-1246-3. 9. SIROVÁTKA, Tomáš. a kol.. Rodina, zaměstnání a sociální politika. 1. vyd. Brno Boskovice: Albert, 2006. 279s., ISBN 80-7326-104-9. 10. ŠUBRT, Jiří a kol.. Soudobá sociologie 3, Diagnózy soudobých společností. 3. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2008. 382s., IBSN 978-80-246-1486-1. 11. Vydavatelství Karolinum. Velký sociologický slovník. Univerzita Karlova, 1996. ISBN 80-7184-310-5(soubor) 12. TEULON, Frédéric. Ekonomický slovník. 1. vyd. Praha: ERM, 1995. ISBN 80-85913-04-6

56

Elektronické příspěvky 11. http://www.finance.cz/zpravy/finance/195113/, 14.10.2008 12. http://seminarky.cz/Nezamestnanost-a-spolecnost-4560, 10.11.2009 13. http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=6140, 10.11.2009 14. http://docs.martinkozak.net/school/soucasna-ceska-spolecnost.pdf, 10.11.2009 15. http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/kalendar/aktual-zam, 13.02.2010 16. http://is.muni.cz/th/63055/esf_m/scan.pdf, 25.02.2010 17. http://www.finance.cz/zpravy/finance/256389/, 18.3.2010

57

Nezaměstnanost a současná společnost

Recommend Documents