NEWSLETTER. Prosinec. Obsah. Rodina potřebuje odbornou pomoc CENTRA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRAHA

NEWSLETTER CENTRA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRAHA

Prosinec Rodina potřebuje odbornou pomoc Situace, kdy v ČR počet rozvodů přesáhne počet svateb, může nastat už v horizontu dvou let. Podle statistiků počet rozvodů v posledních letech klesá. Předloni jich bylo zhruba 27 900, v roce 2005 přibližně 31 300. Mnohem méně je ale také sňatků. Jak se uvádí ve zprávě ČSÚ, intenzita rozvodovosti se tak příliš nemění, zůstává vysoká. Od roku 2001 se pohybuje na úrovni 45 až 50 procent manželství, která končí rozvodem. Postupně se protahuje v procentech také doba trvání průměrného manželství. Zatímco v roce 2003 od svatby do rozvodu uplynulo 11, 8 roku, předloni to bylo 13 let. Důvodem je podle demografů to, že přibývá rozpadů dlouhotrvajících manželství. V roce 2013 soudy rozvedly 4 410 párů, které spolu žily víc než čtvrt století. O deset let dřív jich bylo 3 543. Dvě třetiny návrhů na rozvod podají ženy. V hlášeních se objevují hlavně obecné důvody rozpadu svazku, jako je rozdílnost povah, názorů či zájmů. Nejčastější příčinou rozvratu podle Českého statistického úřadu bývá nevěra. Česká republika patří k zemím s vyšší rozvodovostí, nejvyšších hodnot však dosahují severské a některé západoevropské státy. Třeba v Belgii končívají rozvodem tři pětiny manželství, více než polovina v Lotyšsku, Švédsku a Lucembursku. Česká republika prochází hlubokou krizí rodiny, nejdramatičtější ve své historii. Podle odborníků může pokles zájmu o svatby, děti a rodinu souviset s obavou českých mužů, že budou po rozvodu ekonomicky znevýhodněni. Podle statistik je po rozvodu přes 90 % dětí svěřováno do péče matek. Podobná situace panuje v mimomanželských svazcích, z nichž se u nás rodí již takřka polovina dětí (40 tisíc ročně). O ukončení manželství žádá v ČR dvakrát více žen než mužů. Jinde ve světě je to přibližně půl na půl.

Obsah Jak to vidím já…, Mgr. Tomáš Ján, MBA, ředitel Centra sociálních služeb Praha .............................................. str. 3 Aktuality z Centra sociálních služeb Praha .................................... str. 4-9 Téma: Já a moje vztahy .............................................. str. 10-46 Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy – proměny v čase ................................... str. 10-12 O vývojových fázích partnerského vztahu ................................... str. 13-16 Máme krizi, pomozte ....... str. 17-18 Příklady rozmanité nabídky pomoci a práce s rodinou .................. str. 19-22 Příběh jednoho manželství .............................................. str. 23-26 Skupinová párová terapie .............................................. str. 26 Žena na rozcestí .............. str. 27-29 Komplikovaný rozchod či rozvod... a co bude s dětmi? .............................................. str. 30-33 Macechy ......................... str. 33-34 Mateřská „dovolená“ ....... str. 35-36 Adolescent v manželské poradně .... .............................................. str. 37-39 Případ paní Beáty ............ str. 39-42 Problémy a krize v manželství seniorů ................................. str. 43-45 Právní poradenství klientům .............................................. str. 46

Centrum sociálních služeb Praha přeje všem spolupracovníkům a čtenářům v roce 2016 hodně zdraví a radosti ze života.

PF 2016

Vážení čtenáři, dnešní Newsletter přináší téma Já a moje vztahy. Je to problematika, která se dotýká každého z nás. Celé číslo proto věnujeme nabídce služeb Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Rodinné poradny nabízejí klientům své služby již 48 let. Zažily mnoho proměn a proměnili se i samotní klienti poraden. Centrum sociálních služeb Praha nabízí bezplatně své služby již na devíti pracovištích v hlavním městě Praze. Odborné sociální a psychologické poradenství zajišťuje 25 pracovníků, převážně psychologů, ale i dvě sociální pracovnice a právnička, externě další právníci a psychiatr.

Jak to vidím já... Mgr. Tomáš Ján, MBA ředitel Centra sociálních služeb Praha V roce 2014 se na poradnu obrátilo 3 641 nových klientů, dalších 1 034 bylo převedeno z předchozího roku. Realizováno bylo bezmála 17 tisíc konzultací. Téměř 400 klientům byla návštěva poradny doporučena institucí (soudem nebo oddělením sociálně právní ochrany dětí). Poměrně frekventovanou problematikou bylo i  domácí násilí (138 konzultací). Nejčastěji se v poradnách řeší nesoulad mezi členy rodiny (hádky a nedorozumění), odcizení ve vztahu, rozhodování o rozvodu a porozvodovém uspořádání rodinných záležitostí, vyrovnávání se s  partnerovým odchodem, problémy soužití více generací, vztahy mezi rodiči a dospívajícími dětmi, žárlivost a nevěra. Za  téměř padesát let existence poradny má s její činností osobní či zprostředkovanou zkušenost přibližně každý pátý obyvatel Prahy. Myslím si, že současná česká rodina potřebuje odbornou pomoc. Změny dopadající na dnešní rodinu za posledních 26 let jsou velice náročné a projevují se v demografické, psychologické i  ekonomické oblasti. Život v rodině se odklání od tradičního patriarchálního modelu. Přibývá rodin, kde partneři žijí v  nesezdaném svazku. Naopak ti, kteří se rozhodnou uzavřít manželství, jsou dnes o deset let starší než v roce 1989. Zvýšil se podíl „single“ žijících třicátníků. Také se zvýšil

počet svazků partnerů z  různých kultur. S  vysokým počtem rozvodů narůstá i  počet rekonstituovaných rodin, v  nichž žijí i  děti z  předchozích vztahů. I  to přináší do rodiny nové dimenze a napětí. Fenomén nezaměstnanosti a na druhé straně rozvoj soukromého podnikání vedou k prohlubování ekonomické nerovnováhy uvnitř rodin, sílí důraz na úspěch a  výkonnost partnerů ve vztahu. Krizi rodiny umocňuje i  snadný rozpad nesezdaných svazků. Naopak díky právně upraveným manželským a předmanželským smlouvám je snadnější ekonomické vypořádání mezi partnery po rozvodu, na druhou stranu právě tyto smlouvy často brání „chudému“ partnerovi, aby důstojně odešel z  nefunkčního svazku, zvlášť jsou-li v takové rodině děti. Tyto novinky a  možnosti volby v  současné rodině a  rodinném právu znamenají přísun velkého počtu klientů do rodinných poraden, proto jsem rád, že od listopadu 2015 otevřela příspěvková organizace hlavního města Prahy – Centrum sociálních služeb Praha – další, již devátou poradnu, tentokrát v Praze 10, v Říčanské ulici. S pozdravem Mgr. Tomáš Ján, MBA ředitel CSSP 3

Aktuality z Centra sociálních služeb Praha

Ohlédnutí za první účastí CSSP na víkendovém festivalu Mezi ploty a Týdnem sociálních služeb Střediska CSSP – Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, Triangl – centrum pro rodinu, Krizové centrum RIAPS a Intervenční centrum pro osoby ohrožené domácím násilím – se ve dnech 26.–27. září 2015 zúčastnila festivalu Mezi ploty. Jako obvykle proběhl v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích. Novinkou byla letos účast odborníků z CSSP v srdcích rodinné a alternativní zóny festivalu. V těchto místech se mohou účastníci festivalu zapojit do živé debaty s odborníky a ostatními návštěvníky. Dle záměru pořadatele jsou diskusní „srdce“ určena těm, kteří se ve svém životě rozhodli něco změnit nebo se chtějí jen něco zajímavého dozvědět. Psychologové, sociální pracovníci a psychiatři z CSSP připravili

Krizové centrum RIAPS - Týden sociálních služeb

4

v obou dnech několik půlhodinových přednášek na nejrůznější témata z oblasti psychologie, psychické krize, rodičovství, výchovy a mezilidských vztahů. Triangl – centrum pro rodinu, Mgr. Pavla Jirásková, Mgr. Hana Dobešová a Mgr. Lenka Martínková si připravily pro rodinnou zónu dvě témata „Když hra léčí“ a „Mohu vás mít oba stejně rád?“. První téma bylo zaměřeno na práci s dětským klientem v terapii. Zde se mohli rodiče dozvědět, jakým způsobem přijímá Triangl dítě do terapie, kdy a za jakých podmínek je vhodná práce s dětským klientem a kdy naopak je vhodnější práce s celým rodinným systémem. Také získali informace o tom, kdy je dobré se obrátit na odborníka – psychologa nebo psychodiagnostika – a kdy je dobré využít poradenství, případně psychoterapii. Na setkání zazněly i další informace, např. o tom, jak se liší práce s předškolními a mladšími dětmi a jak probíhá terapie s dětmi staršími. Prezentaci zpestřily obrázky, které malovali dětští klienti, a kazuistiky s ukázkou přímé práce s dítětem. K dispozici byly i fotografie projektivní techniky Sandplay, kterou Triangl při terapiích používá. Další setkání s účastníky akce Mezi ploty proběhlo na téma „Mohu vás mít rád oba stejně?“. Toto téma bylo zaměřeno na dětského klienta v rozvodové situaci rodiny. Psycholožky a sociální pracovnice se snažily rodičům předat informace o tom, co dítě potřebuje v konkrétním vývojovém období, jakých

Aktuality z Centra sociálních služeb Praha ponechat děti a měli je na dohled. Příště bychom s sebou mohli vzít na ukázku přenosné pískoviště Sandplay a rodičům předvést, jak tuto projektivní techniku využíváme při terapii u dětských klientů.“

Jak lépe spolupracovat? – to bylo námětem setkání poradny Trojská a sociálních pracovnic z městských částí

signálů by si měli rodiče všímat, co by měli rodiče dělat a naopak nedělat v rozvodové situaci (jak to sdělit dítěti, informovat ho o všech změnách, které se ho budou bezprostředně týkat atd., nehádat se před dítětem, nemluvit špatně o druhém rodiči, nedělat z dítěte prostředníka…). Triangl si připravil i několik kazuistik zvládnutých a nezvládnutých rozvodů ze své praxe. Postřeh z akce: „Rodinná zóna určitě smysl má,“ uvedla vedoucí Trianglu Mgr. Lenka Martínková. „Bylo by ale dobré věnovat těmto diskusním tématům větší reklamu v programu. Mnozí rodiče přišli spíše náhodně nebo až na druhé téma, případně nestihli začátek tématu, což je mrzelo. Přínos naší prezentace vnímám hlavně z hlediska rodičů, kteří se mohli a přišli poradit o věcech, které je trápí, ale ještě nenašli „odvahu“ jít někam do instituce. Současně mohli při diskusi čerpat ze zkušenosti jiných rodičů. Možná by bylo dobré umístit rodinnou zónu poblíž tvořivých dílen, kde by rodiče mohli

Za Poradnu pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy na festivalu vystoupili vedoucí PhDr. Petr Šmolka (s dvěma tématy „Výběr partnera” a „Partnerská očekávání”) a Mgr. Martina Sládková (téma „Jak přežít s puberťáky”). Zde jsou její postřehy: „Na téma byla půlhodinka a pro mě bylo příjemným zážitkem, že už na mě čekalo asi sedmnáct rodičů s potomky právě uvedeného věku. Atmosféru ve skupince se brzy podařilo oživit diskusí. Bylo znát, že většina rodičů se potýká s typickými, často však subjektivně „neřešitelnými“ a zraňujícími situacemi na obou stranách. Kladli cílené dotazy, chvílemi „jenom“ sdíleli, doptávali se na možné způsoby řešení, jak reagovat v konkrétních konfliktních situacích, důležité je, že jsme našli i prostor pro humor, nadsázku a smích. Uteklo nám to rychle a nakonec jsme se loučili úsměvnou, ale výstižnou myšlenkou, že pubertu svých dětí je třeba hlavně přežít.“

Krizové centrum RIAPS CSSP nabídlo v srdci alternativní zóny několik zajímavých témat. Psycholožka Mgr. Lucie Husová pohovořila na téma: „Identita – individualita: aneb (ne) vejdete se do škatulek?“ Každý jsme jedinečný, neopakovatelný. Na  cestě životem  5

Aktuality z Centra sociálních služeb Praha se učíme, kým (ne)jsme, kým chceme být. Naše identita může být zdrojem vnitřní opory ve chvílích krize. Často ale bývá také samotným zdrojem vnitřního konfliktu, krize. Už slovo identita (jedinečnost) - identičnost (stejnost) v sobě nese protiklad. Téma identity je úzce propojeno se sebehodnotou. Znamená, že když nezapadáme, že jsme méněcenní? Diskuze byla věnována tématu jedinečnosti a sebehodnoty. MUDr. Robert Kačeňák, psychiatr, kouč a psychoterapeut zvolil téma „Kde je sever aneb jak si správně stanovit cíl v životní krizi“. Dobře stanovený cíl je základem úspěšného putování nejen na cestách, ale taky v životě. Do diskuse nadhodil téma, proč je důležité stanovit si cíl realistický, termínovaný a měřitelný. Jak se pohnout dál, když máme minimum energie. Jaké jsou tři klíčové stavební kameny dobrého cíle. Diskuse se zaměřila na zkušenosti, úspěchy a neúspěchy v dosahování cílů, co funguje, a co ne. V další půlhodince psychiatr Robert Kačeňák pohovořil na téma „Utkat se s životní krizí s medikací, nebo

Konference Intervenčního centra k ochraně před domácím násilím 6

bez ní?“ Vnesl do diskuse takový praktický podnět k zamyšlení nad užíváním „každodenních prášků”. Medikace a psychoterapie. Dvě strany téže mince? Malý průvodce velkým rozhodováním. Rozhodovat se, když se necítíte dobře, je velice náročné. Jedna z prvních nevyhnutelných voleb, které ale potřebuje většina lidí udělat, je odpovědět si na otázky: Blázním, anebo jsem ještě normální? Jak dlouho to vydržím? Mám už začít užívat prášky, nebo mi stačí dobré slovo? Jaké jsou výhody a nevýhody těchto možností? Jaký druh psychoterapie si mám vybrat a jak? Diskuse v alternativní zóně se dotkla všech těchto bodů.

S dalším tématem „Individuace jako cesta k uskutečnění vlastní jedinečnosti“ vystoupil vedoucí Krizového centra RIAPS, klinický psycholog Mgr. Tomáš Holcner. Jak zůstat sám sebou navzdory tlaku současné společnosti? Je lepší se přizpůsobit, nebo si hledat cestu k vlastní jedinečnosti? Diskuse byla obohacena o pohledy C. G. Junga, který ve svém díle věnoval nemalou pozornost právě těmto otázkám. Tomáš Holcner uvedl i další téma „Alternativa/y při hledání cesty z psychických potíží“. Jak se vyznat v nabídce současných psychoterapeutických směrů a služeb? Co si člověk hledající pomoc představí pod názvy a zkratkami jako psychoanalýza, gestalt terapie, daseins analýza, KBT, EMDR aj.? Hovořilo se proto o tradičních i nových psychoterapeutických přístupech. Psycholožka PhDr. Eliška Kučerová se věnovala tématu „Krize jako možnost sebepoznání“. Krize může pramenit z řady faktorů (např. ztráta blízkého člověka, rozchod aj.). Nemusí však být jen zdrojem negativních prožitků – úzkosti, prázdnoty, beznaděje... Úspěšně zvládnutá krize může vést

Aktuality z Centra sociálních služeb Praha k posttraumatickému rozvoji, díky kterému se člověk cítí lépe než před samotnou krizí. Posttraumatický rozvoj umožňuje lepší sebepoznání, změnu vnímání sebe sama, nalezení své pravé podstaty („kdo opravdu jsem“, „co opravdu chci“). Pro účastníky byla připravena i krátká sebezkušenostní technika na sebepoznání.

Úspěšný Týden sociálních služeb v CSSP Ve dnech 5.–11. října 2015 vyhlásila Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR a MPSV Týden sociálních služeb ČR. Přihlásilo se k němu i Centrum sociálních služeb Praha, které na šestnácti pracovištích představilo veřejnosti široké spektrum sociálních služeb pro osoby v tíživé situaci. „Otevřené dveře“ přilákaly k návštěvě CSSP mnoho odborníků ze sociálních služeb, městských částí a neziskových organizací. V Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy proběhla za účasti vedoucího PhDr. Petra Šmolky a vedoucí Pražské linky důvěry Mgr. Jitky Gryga Medřické tisková konference. Novináři se zajímali, jaký dopad na dnešní rodinu mají změny ve společnosti a jak mohou psychologové pomáhat rodině či jednotlivcům v krizi. Dobrý ohlas měly „otevřené dveře“ na lodi Hermes, v Azylovém domě s ošetřovatelskou službou ADOS, v Azylovém domě Šromova a Krizovém centru RIAPS.

Informační a poradenské centrum KONTAKT nabídlo odborníkům i široké veřejnosti několik témat: informace o sociálních službách, poradenství k sociálním dávkám, pracovní poradenství v Job klubu a rodinné poradenství zaměřené na styk rodičů s dětmi v rámci rozvodového řízení. Vedle této nabídky upozornil Kontakt i na bezplatnou právní a sociální

poradnu v ulici Politických vězňů, která během „otevřených dveří” nabídla pomoc seniorům a rozvádějícím se partnerům. V Týdnu sociálních služeb se uskutečnila

Tisková konference v poradně Jordana Jovkova

také dvě setkání poraden Trojská a Jordana Jovkova s pracovnicemi oddělení péče o dítě (OSPOD). Šlo především o to navázat vzájemné kontakty a domluvit se na formách spolupráce při řešení obtížných situací v rodinách s dětmi. Zajímavou akcí bylo rovněž interdisciplinární setkání na téma „Sexuální násilí jako součást domácího násilí“ (z pohledu sociální pracovnice, psycholožky a právničky). Akci uspořádalo Intervenční centrum a zúčastnili se ho policisté, sociální pracovnice z městských částí a zástupci neziskových organizací.Týden sociálních služeb zakončil workshop ve středisku CSSP Resocializační a reintegrační programy. Vedoucí Zuzana Stancová připravila se svým týmem nápaditou interaktivní pracovní dílnu na téma: Činnost RRP – současné formy práce s pachateli trestné činnosti, možnosti podmíněného propuštění, eliminace rizik. 7

Aktuality z Centra sociálních služeb Praha

Slavnostní vyhlášení vítězů ankety Srdce na dlani 2015

Vítězka ankety Bc. Jana Doležalová

Slavnostní vyhlášení proběhlo na galavečeru dne 10. října za účasti představitelů hl. m. Prahy, ředitele CSSP Tomáše Jána a vítězů ankety všech příspěvkových organizací hl. m. Prahy. Vítězem ankety za Centrum sociálních služeb Praha se stala Bc. Jana Doležalová z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Gratulujeme!

Představujeme Vám sociální pracovnici poradny Severní Bc. Janu Doležalovou. Váš zajímavý zážitek z poslední doby, tipy na užitečné trávení volného času

Tipy na divadelní představení:  Léda; Maska a tvář (Činoherním klub); Sbohem, zůstávám! (Divadlo Kalich); Manželský poker; Miláček Anna (Divadlo Palace)

Jak si udržujete rovnováhu mezi profesí a soukromím? Co se vám osvědčilo jako užitečná relaxace po náročném dni?

Mám úžasného koníčka – aktivně provozuji hudbu v pěveckém sboru. Neznám nic lepšího, jak si vyčistit hlavu, zapomenout na všechny starosti pracovní i osobní. Hudba dokáže být sama o sobě lékem, a když se můžu podílet na jejím tvoření a produkci, je to pro mě povznášející pocit. Mívám obrovskou touhu se o to podělit s druhými, aby byli také potěšeni tou nádherou! A proto vám srdečně doporučuji nejen naše koncerty. Tento koníček mi zároveň pomáhá i s průběžným čerpáním dovolené a užitečným investováním financí. Jezdíme účinkovat nejen po vlastech českých, ale i na taková místa, kam by mě samotnou ani ve snu nenapadlo jet. Například nedávno jsme se vrátili z Číny… Takže po všech stránkách obohacující koníček.

8

S Janou Doležalovou se můžeme setkat nejen v poradně Severní, ale i na koncertech.

Co vás v posledním půlroce nejvíc zaujalo, potěšilo, dodalo vám dobrou náladu, ať v soukromí, či v práci? Velice mě potěšila nominace a posléze i ocenění Srdce na dlani. Bylo to pro mě opravdu nečekané. Nedříve jsem si připadala i nepatřičně, celkem mladá na takové ocenění, které by mělo patřit spíše zasloužilým pracovníkům v sociálních službách… A pak jsem si uvědomila, že právě teď mám za sebou dokončených 20 let praxe! Z toho plných 19 let v jednom zaměstnání. Změnila jsem během té doby pracovní zařazení i pracoviště, vlastně se měnili i ředitelé, ale můj pracovní poměr nepřetržitě trvá. Kdo ví, jestli to nehrálo nějakou roli v rozhodování. V každém případě to bylo milé překvapení a děkuji za něj všem, kdo za to aspoň trochu mohou!

Aktuality z Centra sociálních služeb Praha

Další zajímavé akce První konference ADOS Ve dnech 5. a 6. listopadu 2015 se konala první konference v Azylovém domě s ošetřovatelskou službou ADOS. Název konference: Propojení sociální práce a ošetřovatelské péče v oblasti bezdomovectví. Účast: 35 odborníků z NNO (např. Naděje, Charita, Armáda spásy) a sociálně zdravotničtí pracovníci z nemocnic, sociální pracovnice z městských částí a kurátoři z Prahy a Středočeského kraje. Konference se zúčastnili i zástupci příbramské nemocnice. Postřehy: Konference byla užitečná pro všechny zúčastněné, protože se konala přímo v prostředí ADOS. Účastníci byli nadšeni z prohlídky azylového domu s ošetřovatelskou službou, dobře na ně zapůsobilo vybavení pokojů, čistota a nabídka služeb. Bylo tedy možno na místě ukázat, jak péče probíhá, ale také si vyjasnit některé požadavky ADOS při přijímání klientů na pobyt. To bylo také hlavním cílem celé akce. Ohlas byl kladný a pro obě strany přínosný. Účastníci projevili uznání nad zavedením unikátní ošetřovatelské služby pro tuto cílovou skupinu. Více se dočtete na www.csspraha.cz.

Intervenční centrum oslovilo zdravotníky Program byl zaměřen na problematiku ochrany před domácím násilím. Sociální pracovnice a pracovníci, psycholožka a právničky Intervenčního centra prezentovali několik případů, které v závažných případech domácího násilí dokládají nutnost úzké spolupráce nemocnic s Intervenčním centrem. Příjemným překvapením byla hojná účast sociálně zdravotních pracovníků a pracovnic z nemocnic a především jejich velký zájem o téma. Zajímali se např. o to, jak nabíd-

nout oběti efektivně pomoc tak, aby ji přijala. Při diskusi se hledaly možnosti, jak by mohly Intervenční centrum a nemocnice lépe spolupracovat. Konference se konala v prostorách Magistrátu hl. m. Prahy za účasti přibližně 40 odborníků.

Newsletter č. 2 na téma Jak se žije na lodi Hermes Putoval v počtu 200 kusů na Pražskou konferenci o bezdomovectví a konferenci Prevence kriminální recidivy na MHMP. Oddělení pro osoby bez přístřeší CSSP připravilo pro odbornou veřejnost a osoby bez přístřeší aktuální leták o zimních opatřeních 2015–2016.

IPC Kontakt prezentoval CSSP IPC Kontakt po celý rok 2015, tedy i v podzimním období, prezentoval Centrum sociálních služeb Praha na veletrzích sociálních služeb v pražských městských částech. V současné době se připravuje nová prezentace všech středisek CSSP, kterou bude Kontakt využívat na dalších prezentačních akcích CSSP. Schéma navrhla Mgr. Martina Čiháková a grafické ztvárnění připravuje Andrea Černá, která má na starost i grafickou podobu Newslettru. Prezentace bude postupně doplňována podrobnějšími texty, fotografiemi a videem.

Co bude

Připravujeme Newsletter č. 5 – první číslo zpravodaje CSSP v roce 2016 – bude na téma „Mám problém, nevím, co s ním“. Odborné veřejnosti podrobně představíme Informační a poradenské centrum Kontakt s Job klubem v Ječné ulici a detašovaná pracoviště Kontaktu v ulici Politických vězňů a Dělnické. 9

Téma

Já a moje vztahy Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy – proměny v čase PhDr. Petr Šmolka, psycholog a vedoucí, Centrum sociálních služeb Praha Když na podzim roku 1967 zahájila svou činnost první „Stálá manželská poradna“ v Praze, asi jen málokdo tušil, co může nabídnout, jací klienti budou jejích služeb využívat a že ještě po téměř padesáti letech bude poradna své služby nadále poskytovat. Pojem „stálá“ ji měl odlišovat od předchozích nahodilých pokusů a ad hoc vznikajících poraden, jejichž životnost bývala poněkud jepičí. Poradna byla nejprve zařízením ÚKDŽ – Ústředního kulturního domu železničářů na Vinohradech. Časem se jí ujal pražský magistrát a stala se součástí Správy sociálních služeb Praha. Dnes je součástí celé sítě poradenských zařízení jako jedna ze služeb odborného sociálního poradenství (dle zákona o sociálních službách). Poradna je klasické nízkoprahové zařízení, není třeba žádné doporučení, všechny služby jsou ze zákona bezplatné a pracovníci poradny jsou vázáni povinnou mlčenlivostí o všech skutečnostech, s nimiž se při práci s klienty setkávají. Klient má právo 10

„Poradna je dnes součástí Centra sociálních služeb Praha. Kdybych si mohl něco přát, pak snad jen to, aby se na nás mohli klienti s důvěrou obracet i po dovršení naší symbol­ické padesátky. Tedy i po roce 2017,“ říká vedoucí PhDr. Petr Šmolka.

vystupovat i anonymně. V prvních letech se na poradnu obraceli především klienti, jejichž soužití bylo poznamenáno hrubou sociální či osobnostní patologií. Ročně vyhledalo její služby 400 klientů. Návštěva poradny byla tehdy považována za jisté stigma. Tým poradny od počátku tvořili psychologové, sociální

Téma pracovníci, ale i lékaři (psychiatr, gynekolog, genetik) a právníci.

Ve snaze reflektovat převládající zakázku klientů došlo pak ke změně názvu na Poradnu manželskou a předmanželskou. Když trochu předběhneme dobu, tak i tento název byl ještě jednou změněn do dnešní podoby Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Opět proto, aby i název lépe reflektoval posuny v poradenské klientele. Při poradně na čas vzniklo i relativně samostatné oddělení s krkolomnou zkratkou OSMSSSSNVP. Pro nepamětníky šlo o Oddělení sociálních metod seznamování Správy sociálních služeb Národního výboru města Prahy. Poradna tak fungovala krátce i jako seznamka. Paralelně s jejím rozvojem začaly vznikat další poradny v jednotlivých krajích a okresech. Řečeno někdejší terminologií našeho nynějšího prezidenta

šlo o jakési ostrůvky deviace. Někdy pak dokonce o ostrůvky deviace pozitivní. V poradnách totiž nalezli útočiště mnozí kolegové, jimž bylo znemožněno působení na akademické či vysokoškolské půdě. Dnes sídlí poradna na devíti místech v Praze tak, aby služby byly pro klienty i teritoriálně dostupnější. I s externisty tvoří tým poradny celkem 30 odborných pracovníků.

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala značný posun v klientele. Nejen kvantitativní (cca 2 až 3 tisíce nových klientů ročně), ale i kvalitativní. Pro mnohé z nich nepředstavovalo tehdy uvolnění z práce žádný větší problém, a tak se na poradnu obraceli i se zdánlivě malichernými starostmi. Součástí poradenské náplně byla i práce s nezletilými snoubenci (ročně jen v Praze šlo cca o 200 párů). Do roku 1989 měly poradny pro rodinu do

V rámci odborných setkání, která nabídl Týden sociálních služeb CSSP v říjnu 2015, se účastníci shodli na tom, že dnešní rodina potřebuje odbornou pomoc... 11

Téma jisté míry monopol na pomoc lidem ve svízelné vztahové situaci. Zhruba od roku 1990 se sice objevovaly snahy převést i činnost poraden na komerční bázi; daný trend se však naštěstí podařilo alespoň zatím odvrátit. Už proto, že by se pak poradenská pomoc stala pro řadu klientů finančně nedostupnou. Pokud by ale dali přednost privátním psychologům, pak mají možnost vybrat si mezi těmi, kdo dnes pracují na základě živnostenského oprávnění (vázaná živnost „psychologické poradenství a diagnostika“).

Také ve složení poradenské klientely se odrážely společenské změny i změny demografické. Z nich pak především vyšší věk vstupu do manželství, nesezdaná soužití, nezaměstnanost a sociální srovnávání mezi rodinami. Zapomenout bychom neměli ani na technické inovace. Jen masivní „mobilizace“, tedy rozvoj používání mobilních telefonů a e-mailů, se do partnerských trápení promítá v podobě vyššího počtu odhalených nevěr (aniž by se populace stala výrazně partnersky neposednější). Ekonomické rozdíly mezi rodinami, jakož i uvnitř nich jsou dalším potenciálním konfliktogenním faktorem. K tomu ještě hypotéky, podnikání a další novinky, kvůli kterým je někdy velice složité vztah ukončit. Dříve nebývalo běžné, že by si někdo nemohl finančně dovolit z manželství či nesezdaného vztahu odejít, dnes jde o poměrně častá trápení. Do vztahů se promítají i změny relevantních právních předpisů, například novela zákona o rodině a posléze i nový občanský zákoník. Dané právní normy se odrážejí hlavně v úpravě poměrů vůči nezletilým dětem. Nově se objevil například institut střídavé výchovy, což je sice úprava v řadě případů možná a užitečná, mnohdy se však stává jen dalším z konfliktních témat v kontextu 12

Vedoucí poradny PhDr. Petr Šmolka a Mgr. Jana Šmolková hovoří o problémech rodiny a nabídce pomoci

rozvodů a rozchodů. Také proto se tak rozšiřuje spolupráce poradny se soudy a OSPODy (odděleními sociálně právní ochrany dětí).

Poradna je dnes součástí Centra sociálních služeb Praha. Její služby se v posledních letech rozšířily o mediaci, od letošního roku i o skupinovou terapii. Intenzivní je spolupráce s ostatními odbornými útvary Centra. Jen za rok 2014 poskytli pracovníci poradny své služby bezmála 3,5 tisícům nových klientů (jednotlivců, párů i rodin) a více než tisíci klientům převedeným z minulých let. Zhruba každý desátý klient přichází na doporučení soudu nebo orgánu sociálně právní ochrany dětí. Dle mého soudu se pod novým vedením Centra podařilo sestavit kvalitní tým poradců, kteří si nadále intenzivně doplňují profesní kompetence jak formou výcviků, tak supervizemi. Kdybych si tedy mohl na závěr něco přát, pak snad jen to, aby se na nás mohli klienti s důvěrou obracet i po dovršení naší symbolické padesátky. Tedy i po roce 2017.

Téma O vývojových fázích partnerského vztahu Mgr. Jana Šmolková, psycholožka a vedoucí, poradna Jordana Jovkova Partnerské vztahy procházejí vývojovými etapami, jejichž proměňování je určováno spíše než časem situačně, událostmi. Dobrým zvládnutím předchozí etapy vytváříme podmínky pro přechod do další. Zdravý vývoj partnerského vztahu je podmíněn zdravým vývojem osobnosti každého z páru. Zvýšené nároky na toleranci vůči zátěži a na osobní disciplinovanost partnerů se objevují zejména v jejich přechodných obdobích. Prvním takovým obdobím je přechod z fáze zamilovanosti do fáze „vystřízlivění“. V ní začínáme partnera vnímat i s jeho projevy, které nám mohou vadit. Když budeme zvýšeně kritičtí a budeme vyčítat, nejpravděpodobnější reakcí partnera bude odpor a „protitah“, což povede k hádkám. Když se nám na druhém něco nelíbí, je lépe požádat o změnu formou přání. Je-li takových věcí víc, zvažme, co je v silách partnera změnit a co ne. Jestliže to, co je pro mě opravdu důležité, partner změnit nedokáže/nechce, je zřejmě konstruktivnější se rozejít než na partnera tlačit nebo se kochat falešnou nadějí, že „z lásky ke mně“ se prostě změní (pod nátlakovým heslem: „Kdybys mě měl rád, tak bys…“). Dalším obdobím je zakládání společné domácnosti. Zcela zásadní je, zda se partneři shodnou, kde spolu budou bydlet. Pokud jeden trvá na rodinném domku na venkově a druhý na bytě ve městě, je to patová situace, která často vyústí v rozchod nebo v „doživotní“ stesky toho z partnerů, jehož představa se nenaplnila. Teprve když spolu bydlet začnou, se vyjeví, zda a do jaké míry je každý z nich ochoten podílet se na zařizování domác-

„Pro ženu může být obtížné období „rodičovské dovolené“, pokud nemá příleži­tost pro vlastní volný čas, pro kontakty s dalšími lidmi. Je-li v sociální izolaci, může manžela zvýšenou potřebou kon­taktu a dožadováním se jeho pozornosti i přetěžovat,“ upozorňuje Mgr. Jana Šmolková. nosti, jejím provozu a péči o ni – jak vlastníma rukama, tak finančně; jaká mají očekávání, kdo se bude o co starat, jaká mají měřítka např. na to, co je dostatečný pořádek… Krátkým a napětím nabitým obdobím bývá čas bezprostředně před svatbou – nabitým zjitřenými emocemi vztahujícími se k uvědomění, že sňatek je – resp. měl by být – důležitý slib, a to slib definitivní, má-li mít smysl. Nadto slib daný před svědky (a nemám na mysli jen ty dva přátele snoubenců). Jedním z nejnáročnějších období je narození dítěte a péče o ně. Z intimity dvojice je třeba přejít na dynamiku tříčlenné rodiny. Narození chtěného dítěte je nejen radost, je to zároveň velká zodpovědnost – najednou je tu kromě radosti plno praktických starostí, povinností, málo spánku a tím úbytek energie (ta může chybět pro sebeovládání). Výrazně ubude 13

Téma času, který do té doby  partneři věnovali jeden druhému, přátelům a koníčkům…   Oba, vedle radosti z dítěte, mohou strádat tím, že jim partner nevěnuje tolik pozornosti jako dřív, což se týká i sexuálního života. Muž to může cítit jako „vyhnání z ráje“ (některý se proto chová jako rozmazlené dítě, jehož mottem je: „Já chci!“). Mnohá žena se teprve proměnou v matku cítí opravdu už legitimně zralá, byť jsou ona i dítě v mnoha ohledech na manželovi závislé. Pro ženu může být obtížné období rodičovské„dovolené“, pokud nemá příležitost pro vlastní volný čas, pro kontakty s dalšími lidmi. Je-li v sociální izolaci, může manžela zvýšenou potřebou kontaktu a dožadováním se jeho pozornosti i přetěžovat. To může vyvolat naopak jeho odtažení se. Kromě toho v tomto období rodina přicházívá o příjem ženy, někdy je úbytek financí až bolestný. A na druhou stranu – pokud si muž nenajde denně aspoň chvilku se ženou promluvit, zajímat se, jak proběhl její den, neuvolní ji alespoň na chvíli od bezprostřední péče o děti, prohřešuje se na vztahu s ní. (Pozn. autorky: zatím mám jen málo zpráv o tom, jak to vypadá v rodině, kde je na rodičovské dovolené muž. K mé velké radosti jsou ty informace, které mám, příznivé.) Dalším přechodným obdobím je návrat ženy do zaměstnání – tj. nárok na nové uspořádání rytmu rodinného života. Tady je třeba dobře spolupracovat na distribuci úkolů a časovém harmonogramu. Mnohé páry to dobře zvládají. Na druhou stranu jsou muži, kteří preferují, aby žena byla v domácnosti, ať už proto, že očekávají, že ji celou zvládne sama a oni budou mít relativní pohodlí; nebo proto, že se obávají (zejména ti, kteří si jsou 14

sami sebou poněkud nejistí), že se mezi kolegy manželky objeví nějaký „konkurent“. Jestliže se muž své ženě málo věnuje nebo se snaží ji izolovat od vnějšího světa, může být žena snadněji přístupná dvornému zájmu někoho jiného. Prozíraví muži své ženě návratu do zaměstnání nebrání; dokonce ji dokážou podpořit, pokud je nejistá, protože byla delší dobu bez kontaktu se svým oborem a v malém kontaktu s „dospělým“ světem. Zátěží může být příchod dalšího dítěte v krátkém časovém odstupu od narození prvního,

Týden sociálních služeb CSSP vzbudil mezi novináři a odbornou veřejností velký zájem

pokud nemají manželé důvtipně uspořádaná rodinná pravidla. Dokud je žena doma s jedním zdravým dítětem, může většinu péče o domácnost – po zhojení se z porodu – zvládnout sama. Zdůrazňuji „většinu“, tj. nemělo by být samozřejmostí požadovat, aby ji zvládala celou. Když je v rodině více dětí, je třeba, aby muž zvýšil svůj podíl spolupráce. Eventuálně může rodina využívat vnějších zdrojů pomoci (příbuzní, různé placené služby). Je ošidné, když chce žena všechno zvládnout sama, být „dokonalá manželka“. Nejenže se nedočká takového ocenění, jaké si pře-

Téma je, ale učí tím manžela i děti, že pro provoz domácnosti nemusejí nic dělat, což se jí časem vymstí. Nezrodí se nebo zanikne pocit sounáležitosti. Nepřímo, a bohužel někdy i přímo tím dává manželovi najevo, že ho nepotřebuje, a jemu i dětem, že domácnost funguje tak nějak sama. Výraznější nároky klade období puberty a dospívání dětí. Mezi rodiči a dětmi dochází ke střetům názorů. Pokud se dítě vyvíjí zdravě, není již tak „poslušné“ a poddajné. Kvůli hormonálním změnám dochází k častým a nečekaným změnám nálady. Ale nejen rodiče musejí tyto výkyvy „snášet a trpět“ jimi. Dítě samo také trpí, protože se v sobě nevyzná, a z toho plyne mnoho nedorozumění. Dítě se cítí nepochopené, nerespektované, nemilované…, často se zlobí, revoltuje. Při poklesu nálady je zamlklé, nechce s nikým mluvit, nikoho poslouchat, někdy je zádumčivé i plačtivé. A když příval hormonů vzedme jeho energii, dítě dokáže věci, nad nimiž žasneme (když je vítáme), nebo upadáme v zoufalství, když nás potomek tituluje expresivními výrazy. Pokud si coby rodiče tohle neuvědomujeme, neumíme s tím naložit. A tak riskujeme, že se puberta našeho dítěte odehraje dramatičtěji, než by bylo přirozené. Bohužel existují i tak „dovední“ rodiče, že si dokážou navzájem vyčítat, že za obtížně zvládnutelné projevy potomka může ten druhý. (Vřele mohu doporučit knížku „Jak přežít dospívání svých dětí“ od Sheily Dainow; nakl. Portál, 2000.) S jistou licencí lze datovat do věku kolem 40 let u žen a 50 let mužů „krizi středního věku“. Je to období, kdy je většina úkolů individuálního vývoje člověka splněna. Člověk už má sumu cenných osobních zkušeností a svůj dosavadní život tu

záměrně, tu bezděčně bilancuje a nezřídka poněkud tápe: Co dál, co bude v mém životě? Vynořují se obavy, že ho již nic nového – tj. dostatečně zajímavého a cenného nečeká. To může vést k nelibým pocitům ztráty smyslu a vlastní hodnoty. Aby se jich člověk zbavil, hledá nový „smysl života“, jeho novou náplň, experimentuje. Může jít o hledání a „objevení“ nového světonázoru (např. příklon k některému filozofickému, náboženskému systému apod.), pokusy změnit „zásadně“  životní styl – např. věnovat se adrenalinovým sportům, stát se vegetariánem, vrhnout se do politiky nebo jiných dobrodružství, jejichž prostřednictvím  si chce ověřit, potvrdit, obnovit pocit vlastní hodnoty. Nezřídka takové experimentování vede k odcizení (např. když se jeden z páru vrhne na ezoteriku, řídí se výroky různých kartářek, rádoby vědem… apod.), někdy k nevěře a až k rozvodu, zakládání nových rodin…   Paralelně s tím může probíhat etapa odchodu dětí z domova. Když byl život rodiny dobře naplněn, můžeme mít radost a být oprávněně hrdí, že jsme dosáhli dobrého cíle – dovedli jsme děti k dospělosti a samostatnosti. Přesto se nemusíme ubránit troše lítosti, že odcházejí. Vynoří se otázky: Jak si povedeme my dva?, teď už opět „jen“ dva; bude dost témat ke sdílení?, máme náplň pro volný čas?, přátele? Kontakty s přáteli, s dobrými známými (nejen v tomto období) jsou „živou vodou“ pro partnerský vztah. Při dobrém vývoji o sobě navzájem s dětmi víme (ne všechno), občas si zatelefonujeme, občas se setkáme – a to vše se děje oboustranně a oboustranně dobrovolně. Tam, kde vývoj probíhá zdravě, se děti z domova bezbolestně (pro nás i pro sebe) „odloupnou“ jako zralé jablko od stopky. 15

Téma Přijde čas výrazného úbytku sil a nemocí našich stárnoucích rodičů. Potřebují naši pomoc, náš zájem, náš čas – podobně jako je potřebovaly naše děti, když byly malé. I tentokrát se partner může cítit odstrčen. Ale nemusí – můžeme si navzájem v péči o rodiče pomoci. A když o ně nepečujeme společně, uvítáme větší zapojení partnera v péči o provoz našich domácích záležitostí a počítáme s tím, že partner tráví část volného času odděleně. A v tom společném si popovídáme, kdo co dělal, když jsme spolu nebyli, a co podnikneme, až zas spolu budeme. Příjemné i svízelné bývá období odchodu do důchodu. Příjemné, když ve zdraví a shodě máme možnost např. cestovat nebo se přestěhovat na venkov a pečovat o zahrádku, chodit na ryby či mariáš, vítat u sebe vnoučata, setkávat se s přáteli, navštěvovat univerzitu třetího věku nebo se jako dobrovolník věnovat potřebným. Svízelné, kromě nemocí, jsou chvíle, kdy nevíme, jak naplnit čas, kdy nemáme příležitost jít mezi další lidi, kdy CSSP připravuje kampaň „Buďme lidští k lidem...”

16

jsme sebou navzájem možná přesyceni, takže si už „lezeme na nervy“. Jsou i páry, které se v krajním případě separují – jeden zůstává v bytě, druhý žije na chatě, kde spolu tráví víkendy a dovolené. Kritickým zásahem do života je závažnější nemoc člena rodiny nebo ztráta zaměstnání, pokud trvá déle než pár měsíců. Jde-li o nemoc závažnou, ať už průběhem nebo trváním, je důležité, aby měl pečující podmínky pro obnovu sil – tj. aby se vyspal, odpočinul si, mohl aspoň chvíli dělat něco jiného – něco, co chce. V některých případech je možno sjednat např. prostřednictvím ošetřujícího lékaře pečovatelskou službu. V těch nejnáročnějších chvílích života, pokud to situace jen trochu dovoluje, si dopřejme nějaké odlehčení (tj. i krátkodobý volný čas s příjemnou náplní). Úlevou, byť chvilkovou, je odvaha a možnost třeba si i od plic zanadávat – ne jeden na druhého, ale na „společného nepřítele“ – řekněme na „Osud“. Vzpruhou může být i černý humor.

?

Téma Máme krizi, pomozte… Mgr. Michal Petr, psycholog, poradna Mařákova Psycholog vlastně nepomáhá, často spíše urychluje rozpad manželství. Zbytečně šťourá. Je nesmysl otvírat se před někým, kdo s námi nežije. Budou na mě dvě, obávají se někdy muži. V reakci na tyto a podobné názory bych rád přispěl svou „troškou do mlýna“. Hovořím z pozice a zkušenosti terapeuta a poradce, pro kterého jsou vztahy v různých fázích denním chlebem. Krize do vztahu přichází, ať chceme, nebo nechceme. Potýkáme se s úkoly, které přináší život: opadnutí akutní intoxikace (pardon, zamilovanosti); první dítě a s tím související proměna rolí; osobní hledání smyslu a krize středního věku; děti odcházejí. Nevěry. A to jsou jen některé obtíže. Vyhledat odbornou pomoc se lidé někdy odhodlají, často ale až za pět minut dvanáct či až ve čtvrt na jednu (každá minuta po dvanácté je přitom práce navíc).

Stojí potom před otázkou: Jak si vybrat párového terapeuta? Předně by měl oběma lidsky sedět. Důležité je přitom mít na paměti fakt, že párový terapeut nestojí na straně ani jedné z (často rozhádaných) stran, ale na straně vztahu. Vždycky lidem říkám, že nejsme u soudu a nemusí se mě snažit přetahovat na svoji stranu. A to i ve chvíli, kdy mi oba sdělují zcela odlišné pohledy na to, co vnímají jako svou pravdu. Podstatné je hledat a nacházet společnou řeč, shodnout se na tom, na čem chtějí pracovat. Dalším aspektem je vybrat si poradce, který je z praxe obeznámen s obecnými principy zvládání partnerských situací, jako

„Pokud chceme ve vztahu opravit něco, co nefunguje, je třeba jít k podstatě, k základům. Dělat barevný nátěr ve chvíli, kdy je díra ve střeše, je sice hezké, ale málo funkční. Rekonstrukce a stavba je vždy náročná. Je drahá, hlučná a špinavá,” říká Mgr. Michal Petr.

např. při zjištění nevěry (nezatahovat do toho hned rodiče, nejednat z okamžitého afektu apod.). Možná tolik nejde o to, jaký terapeutický směr psycholog zastává, ale spíše o jeho zkušenost a schopnost aplikovat teoretické poznatky do denní praxe. V neposlední řadě je výhodné si ujasnit, zda hledat terapeuta či terapeutku. Obojí má své výhody i nevýhody (v některých případech je možné pracovat s terapeutickou dvojicí, často to ale možné není). Setkávám se obvykle s tím, že si mě páry vybírají právě proto, že jsem muž (ale jsem si jist, že to stejné platí i v případě mých kolegyň). Funguji pak v podstatě jako překladatel dvou odlišných světů. Jako ve známé situaci, kdy si žena potřebuje popovídat (POPO) a muž má pocit, že po něm chce něco řešit. Dá jí tedy návrh k řešení problému (to nejlepší, co umí) a diví se, že je na něj naštvaná (neb je nepochopená) a že se stáhne do ulity nebo „kouše”. Když společně popíšeme (bez hodnocení), 17

Téma co se v jejich komunikaci děje, může pochopit, že po něm žena ve většině případů nechce řešení, ale jen sdílet svůj den.

Má váš dům pevné základy? Abychom docílili jakékoliv změny ve vztahu, je třeba začít u sebe. Proč? Každý je odpovědný za svých 50 %. Proto dobré zvládnutí partnerské krize v sobě nese poznání způsobů, jak se k sobě vztahujeme, čemu se vyhýbáme a o čem nemluvíme. Proto se hloubce nelze zcela vyhnout. Subjektivně tak může docházet k dočasSňatky a rozvody ve vybraných letech Rok

Rozvodovost

Počet rozvodů

Počet sňatků

1930

5,6 %

4 962

101 158

1950

12,1 %

11 312

95 166

1960

15,9 %

12 970

74 173

1970

26,1 %

21 516

90 624

1975

30,1 %

26 154

97 373

1980

30,7 %

27 218

78 343

1985

35,8 %

30 489

80 653

1990

38,0 %

32 055

90 953

1995

38,4 %

31 135

54 956

2000

41,4 %

29 704

55 321

2005

47,3 %

31 288

51 829

2010

50,0 %

30 783

46 746

2013

47,8 %

27 895

43 499 Zdroj: ČSÚ

nému zhoršení stavu, kdy vidíme naše rozdíly v jasnějším světle (spíše než to, co nás spojuje). Navíc to, co pro jednoho může být klouzání po povrchu, může pro druhého být náročný pohled dovnitř: na způsoby, jak komunikuji, jaký je můj podíl 18

na vytvoření konfliktu či jak z něj utíkám, jak pracuji s neporozuměním, jak si držím naštvání na druhého, protože on/ona řekl/ řekla něco, co mě dostalo; jak se vlastně změnit má ten druhý, protože já jsem v pořádku... Důležité také je, na čem vztah stojí a zda se má v krizi k čemu vracet. Když dům není postavený na dobrých základech, tak ho čas a podmínky světa okolo mohou lehce rozbořit nebo zásadně ohrozit. A to je jedno z podstatných (a náročných) míst párové práce. Pokud chceme opravit něco, co nefunguje, je třeba jít k podstatě, k základům. Dělat barevný nátěr ve chvíli, kdy je díra ve střeše, je sice hezké, ale málo funkční. Rekonstrukce a stavba je vždy náročná. Je drahá, hlučná a špinavá. Někdy pod kobercem objevíte věci, které byste raději neviděli. A když to vidíte, je třeba s tím něco dělat, byť jste to předem neplánovali. Někdy je nutné zbourat skoro vše, neboť je to lepší než donekonečna opravovat ty samé detaily. Na druhou stranu někomu nevadí bydlet v ne zcela funkčním domě. Hlavně že tam není zima a teče voda. Někdy se tak stává, že se na hlubší práci domluvíme až poté, co je akutní krize zpracována; díra ve střeše není opravená, ale je alespoň zakrytá igelitem.

Nakonec záleží na lidech, našich klientech. Co od vztahu očekávají a do jak velké rekonstrukce se chtějí pustit. Co je pro ně podstatné a co už ne. Kolik času, práce a peněz chtějí investovat do toho, co může tvořit jejich domov. Nemusí to být lehký proces, ale na konci je možnost kvalitního domu, kde má každý své místo i prostor pro sdílení lásky a kde se oba mohou v podstatě cítit dobře.

Téma Příklady rozmanité nabídky pomoci (jména a osobní údaje aktérů příběhů byly změněny)

Mgr. Michaela Šorfová, psycholožka, poradna Novákových Potíží, se kterými lidé chodí do poradny, je opravdu mnoho. Nejčastěji se týkají vztahů. Nejistot, nespokojenosti či bezradnosti v nich a kolem nich. Čekají od nás, psychologů, podporu, rady, odhady, nezaujaté postoje a stanoviska. Chtějí se dozvědět něco víc o člověku, o němž se domnívají, že má něco, s čím oni sami v tu chvíli nejsou v kontaktu. Očekávají, že psycholog bude rádcem, průvodcem nelehkým životním obdobím nebo tím, kdo jen povzbudí klienta a dodá mu energii k životu v souladu se svými hodnotami. Někdo ale potřebuje získat spíše náhled na svou situaci, porozumět tomu, co se ve vztahu děje. Jiní potřebují zvýšit své sebevědomí, protože v této práci na sobě vidí pomoc k spokojenějšímu žití celkově.

Trojice příběhů se snaží konkrétně popsat pestrou práci psychologa v poradně: Slečně P., čerstvě plnoleté, snažící se dokončit první ročník na VŠ a zároveň zvládnout přijímací řízení na prestižní zahraniční univerzitu, oznámil její o 3 roky starší přítel (již v režimu VŠ studia etablovaný), že se s ní rozchází po 4 letech společného chození a ve stadiu úvah o společném bydlení. Bez udání konkrétního důvodu, prostě tak. Vzhledem k tomu, že byl její největší oporou a nadějí na zdárnou budoucnost, zhroutil se této mladé ženě do té doby pracně budovaný motivační systém a ona sama sebe nepoznávala, když se ráno nemohla zvednout z postele. Měla pocit, že by nejraději proležela v posteli celý den. Najednou jí na ničem nezáleželo, připadala si nehezká, nechtěná, sama nic nechtěla

„Práce s rodinou většinou trvá poměrně krátce ve srovnání s prací individuální. Počet setkání se pohybuje kolem pěti až deseti, probíhá v horizontu maximálně dvou let. Poradce se snaží, aby se při terapii dostali ke slovu všichni členové rodiny,“ říká Mgr. Michaela Šorfová. a nevěděla, co by vůbec momentálně chtít měla nebo mohla… Po několika setkáních s psychologem se jí povedlo bolest z odmítnutí oplakat a neobcházet, zdravě se naštvat bez potřeby následného destruktivního jednání, dát si do souvislosti možné příčiny rozchodu a přijmout důsledky svého postoje k celé události. Přijala dokonce možnost docházet do denního stacionáře, kde jí příběhy ostatních lidí s osudy v něčem podobnými jejímu byly velkou inspirací pro další orientaci v náročných obdobích. Ročník na VŠ dokončila, přijímací zkoušky o rok odložila, s bývalým přítelem si dovedla na rovinu promluvit, sama sebe začala vnímat jako bytost mnohovrstevnatou a ne tak závislou na hodnocení okolí. Mladý pár (žena 32 let a muž 33 let) s jedním dítětem přišli s tím, že si jdou vůbec ujasnit, jestli mají být spolu. Aktuálně byli ve fázi, kdy žena muže „vystěhova19

Téma la“ zpátky k rodičům, neboť již nebyla ochotna snášet jeho pasivitu v kombinaci s agresivitou ve chvílích, kdy na tento jeho postoj upozorňovala. Muž odloučení snášel nelehko, sám vyrůstal bez otce a nechtěl, aby tuto zkušenost muselo zažívat i jeho dítě. Nebylo pro něj nic příjemného sdílet své potíže a prožívání s někým dalším. Byl vychován v modelu „co se doma upeče, to se doma sní“. Do poradny přišel ve stavu bezradnosti a s pocitem vydíraného – „nezlepšíš-li se, přijdeš o nás“. Žena vyrůstající rovněž bez otce přiznávala, že je doma „nechtěně“ trochu tátou v sukních, jelikož se na manžela úplně nemohla spolehnout. Postupně krůček po krůčku začínala vnímat a oceňovat jeho i tu nejdrobnější iniciativu v podobě otázky, co by bylo potřeba udělat, která ji dříve dráždila a chápala ji jako projev mužovy pasivity. Naučila se odpočívat ve chvílích, kdy manžel převzal zodpovědnost za domluvenou oblast. Muž tyto změny velmi pozitivně hodnotil a ženě čím dál častěji vycházel aktivně vstříc. I žena se postupně cítila stále svobodnější ve vyjadřování svých přání, která již neměla charakter příkazu. Loučili jsme se ve třetím měsíci jejího těhotenství konstatováním, že si teď zas na nějakou dobu ví rady a oběma partnerům se nyní žije lehčeji. Rodina se třemi dětmi (13, 11 a 2) přišla kvůli neefektivní komunikaci mezi rodiči a dětmi a špatnému prospěchu nejstaršího z nich. Rodiče měli dojem, že je děti neposlouchají a že díky střídavé péči nemají kapacitu na jejich důsledné vedení. Bylo potřeba vyjasnit si záměr a očekávání všech členů této rodiny. Při setkáních v poradně se ukázalo, že pozornost rodičů je velmi nerovnoměrně rozdělována ve prospěch nejmladšího 20

Beseda o situaci současné rodiny

z dětí. Toho si rodiče nebyli vůbec vědomi. Neuvědomovali si ani to, že na starší děti vyvíjejí při vymáhání svých požadavků nadměrný tlak a používají nevybíravé způsoby. Starší děti reagovaly na nátlak rodičů záměrnou ignorací a vyhýbáním se pobytu doma. Přitom touhy a přání dětí byly opačné – rády by si s rodiči vyrazily do cukrárny, na výlet nebo do kina, třeba jako odměnu za vykonávání uložených úkolů a prací, ať už domácích, či školních povinností. Rodiče tedy zapracovali na změně svého chování – jak ve způsobu požadavků na děti a představ jejich plnění, tak ve vyjadřování svého zklamání z toho, že se napoprvé všechno nepodaří dokonale. A děti se pokusily přijmout zodpovědnost za důsledky svých činů, což nebylo zrovna jednoduché. Rodiče se snažili rovnoměrněji dělit pozornost mezi všechny tři děti a děti byly nyní systematičtěji kontrolovány. Tím ale ztratily čas, kdy si mohly dělat, co chtěly, bez dohledu rodičů. Postupně však i děti zjišťují, že pokud chtějí trávit více pěkného času se svými rodiči, musí se o to samy nějakým způsobem přičinit.

Téma V poradně se klient od psychologa nedočká rozhřešení, co je správné, co je špatné a co má dělat jinak. Klient by na to měl při dialogu s psychologem přijít sám. Do poradny nemusejí přijít oba partneři, i když je to samozřejmě lepší. Stačí, když řeší svou nespokojenost jeden partner a spolu s psychologem hledá, v čem se má změnit sám. Protože právě změna chování jednoho člena rodiny mění chování i ostatních členů.

Příklad práce s rodinou Ačkoli by se mohlo zdát, že již název naší instituce zakládá jednoznačný předpoklad pro práci s celým rodinným systémem, dochází k takové skutečnosti, z mé zkušenosti, poměrně zřídka. Domnívám se, že jedním z faktorů, který k danému stavu přispívá, je, že se rodiče často domnívají, že „problémem“ je chování či vývoj samotného dítěte a řeší tyto své obavy nejdříve s jinými odborníky, jako jsou dětští či školní psychologové, případně pediatři a učitelé.

Ty rodiny, které se do naší péče svěří, přicházejí s nejrůznějšími tématy. Nejčastěji jde o nesoulad ve vztazích manifestovaný nedorozuměními, hádkami mezi sebou, tzv. „kvůli dětem“, ale i mezigeneračně, bezradností při výchově či vymezením (pra)rodičovské role. Řeší ale i porozvodové uspořádání rodinných záležitostí či, jak už jsem zmínila výše, samotné „zlobení“ dětí v nejrůznějších podobách (spánek, jídlo, poslušnost, škola, domácí povinnosti atd.). Tyto potíže prožívají rodiny negativně, vnímají je jako velkou zátěž a nevědí si rady s případným řešením. Hledají proto u nás pomoc, radu či inspiraci, jak „problém zvládnout“. Vycházejí často z pochopitelného předpokladu, že poradce si bude vědět rady díky vzdělání a zkušenostem a že jim předá nějakou osvědčenou instrukci či určí, kde je chyba a co a jak bude třeba

napravit. Samozřejmě, že je namístě vyslovit i obecná cenná doporučení, informace či podněty. Je užitečné hledat i vhodné způsoby a možnosti sdělení laděné na míru jednotlivým členům rodiny – je však nutno počítat s tím, že ne vždy taková naše sdělení či „rady“ dovedou klienti využít. V takových případech se jeví jako efektivnější, když se sami lidé naučí hledat osobní a možná i osobité postoje a porozumění, a spoléhat tak spíše na svůj vlastní úsudek. Tento cíl bývá na pozadí specifické práce, kterou pak s klienty i celými rodinami sdílíme.

Práce s rodinou jako celkem Práce s rodinou ve výše uvedeném smyslu se začala formovat v 50. letech minulého století ve Spojených státech po zjištění, že některé potíže, které se u jednotlivců podařilo odstranit v institucionálních zařízeních, se znovu objeví po návratu do původního rodinného systému. Slavnými osobnostmi, které stály v zárodku samotného oboru, byli např. G. Bateson, S. Minuchin, S. De Shazer, S. Palazzoli, J. Haley, T. Lidz, N. Ackerman, Boszormenyi-Nagy, M. Bowen či V. Satirová atd.

Unikátnost této práce s rodinou jako celkem tkví: především v respektování rodiny jako otevřeného systému ve smyslu L. von Bertalanffyho, tj. jako něčeho, co je samo o sobě komplexní (vytvářející složité sítě propojení, ne jen suma částí), co si udržuje dynamickou rovnováhu, vyhledává a potřebuje zpětné vazby a samo se i organizuje, v orientaci na cirkulární souvislosti spíše než v pátrání po lineární kauzalitě, v rozšiřování pohledu na kontext, ve kterém se potíže odehrávají (jaké zkušenosti mají např. s vyžadováním 21

Téma

Příklad: dítě se jeví netečné, a tak rodiče přísně vyžadují plnění svých požadavků. O co více na jejich vyplnění tlačí, o to je dítě netečnější. svých požadavků ve vlastním zaměstnání a naopak s vyžadováním plnění školních povinností u dětí; hledáme často jiné zkušenosti, ptáme se na výjimky – čím je způsobeno, že v zaměstnání rodiče tolik netlačí na to, aby se vyplnily jejich představy; ptáme se, jak to dělají učitelé, že děti jejich požadavky plní bez výhrad?), neméně i ve snaze o otevřenost vůči různým pohledům díky neutralitě a zvídavosti (ne se všemi názory či postupy rodiny poradce souhlasí, snaží se však o hledání možností nových/jiných pohledů – příklad: je možné, že se rodiče bojí, že se děti v reálném životě nebudou umět zařadit a přizpůsobit se požadavkům v zaměstnání, tak je vlastně takhle „trénují“ do života, ale děti si to vykládají jako „zbytečné peskování“, či dokonce „nelásku“),

Příklad: pokud bude pro rodiče důležité, aby děti plnily všechny jejich požadavky bez odmlouvání, bude pro děti těžké chovat se k rodičům opravdu otevřeně. 22

a rovněž zkoumáním významů, které má daný problém pro každého z účastníků (některé potřeby či očekávání jednotlivých členů rodiny jsou vzájemně neslučitelné, a je proto vhodné na to upozornit.

Práce s rodinou Většinou trvá poměrně krátce ve srovnání s prací individuální. Počet setkání se pohybuje kolem pěti až deseti, případně probíhá v horizontu jednoho roku až maximálně dvou let. Setkávání bývá jednou týdně či dvakrát do měsíce a poradce se při vedení chová většinou trochu aktivněji oproti individuálním sesím, neboť jeho záměrem při podobné časové dotaci je, aby se dostali ke slovu všichni členové rodiny. Příkladem může být rodina „Skleslých“. Ti přišli s tím, že jejich starší dcera Ilona (14 let) má nevalné, případně žádné vztahy s vrstevníky, špatně se učí, bere péči rodičů jako samozřejmost a vůbec o nic nedbá kromě zvířat. Oni (rodiče) na ni pak musí křičet, aby ji k něčemu donutili, což jim ona zpětně vyčítá. Bojí se o její budoucnost, neboť se Ilona s nikým na ničem nedomluví, už nemá ani tu poslední kamarádku, se kterou se ještě nedávno bavila, spolužačka ze školy má tendenci ji využívat. Mají strach, že si sama nic nezařídí a že pokud se bude dál učit jako doposud, na střední školu s vysněným oborem – veterinární asistent – se nedostane. Ilona mluví o svých peripetiích s vrstevníky a o tom, že by nejraději na vše stačila sama, uvádí, že „nejlíp je nikoho nepotřebovat“. Postupem času se ukázalo, že se Ilona stará o svou mladší sestru Veroniku (7 let), kterou ráno vypravuje do školy, odpoledne ji tam někdy i vyzvedává. Za to jsou jí rodiče vděční, protože vědí, že by to měla být jejich starost. Platí jí za to jízdy na koních,

Téma při kterých je Ilona neskutečně šťastná. Dostávají se však někdy do paradoxní situace – odmítají Iloně platit jízdu na koni, když se neučí (protože jsou toho názoru, že potřebuje na přípravu do školy více času), nebo když neposlouchá (nenosí třeba bačkory s ortopedickou vložkou, přestože by měla). Zvyšují na ni hlas a podmiňují její jedinou opravdovou radost poslušností.

Při společné práci rodina časem pochopila, že se všichni cítí svým způsobem přetížení. Rodiče se bojí, že selhávají ve své roli, když se Ilona v kolektivu nechová suverénně nebo když nenosí dobré známky. Ilona jejich steskům rozumí, ale připadá si kvůli jejich způsobu komunikace neschopná a nepřijímaná. Neumí se pak už za sebe vůbec postavit. A mladší dcera Veronika se cítí provinile a zároveň naštva-

ně za to, že je v očích ostatních členů rodiny „stále to malé dítě“, které dospělí ještě k ničemu nepustí. Rodina společně došla k závěru, že by každý mohl nést více odpovědnosti za své záležitosti. Manželé se chystali strávit víkend sami bez dcer – to si do této doby ještě nedopřáli. Ilona si dala do souvislosti, že o výsledku přijímaček rozhodnou nejen aktuální testy, ale i průběžné známky z vysvědčení, a začala přebírat zodpovědnost za svou práci ve škole – lepší známky na sebe nedaly dlouho čekat. Také mladší sestra se začala pomalu osamostatňovat – hlídá si osobně čas, kdy se vypravuje do školy. Ilona si také nechala (díky otci) opravit kolo a začala na něm více jezdit – za tuto vlastní aktivitu dcery rodiče nemusí platit a ona si může udělat projížďkou radost kdykoli. Atmosféra v rodině se začala pomalu lepšit.

Příběh jednoho manželství - kazuistika (jména a osobní údaje aktéru příběhu byly změněny)

Mgr. Martina Jirovská, psycholožka, poradna Táboritská Do poradny přichází pár středního věku Katka a Dalibor. Jsou spolu 19 let, z toho 16 let jsou manželé, mají třináctiletá dvojčata Elišku a Anežku. Přivádí je narůstající nesoulad v emoční a intimní oblasti, což velmi trápí zejména Katku, Dalibor by jí rád vyšel vstříc, ale nějak nevědí, jak na to. Dochází k emočním výbuchům Katky, Dalibor to těžce nese a stahuje se do pasivity. Tyto scény čím dál více narušují jejich rodinný život, mezi Katkou a Daliborem se otevírá komunikační propast, která proniká i do ostatních oblastí soužití.

Manželé spolu žijí 17 let ve společné domácnosti.

„Jsem ráda, že se manželům podařilo překonat problémy,“ říká Mgr. Martina Jirovská, „a že jim v manželství může být zase dobře. Také věřím, že se naučili lépe sdělovat jeden druhému, co potřebují, a že si tak prostředí, ve kterém jim je dobře, nadále aktivně vytvářejí.”

Soužití vždy hladce klapalo po tzv. pro23

Téma vozní stránce, nikdy neměli obtíž dohodnout se na technických a organizačních věcech, týkajících se financí, domácnosti či výchovy dětí. Oba se shodují, že vůdčí roli zastávala vždy spíše Katka. Dalibor nicméně velmi rád vyhoví, vyjde Katce vstříc, dělá to pro ni rád. Dominantní roli měla Katka i v oblasti intimního soužití, ona byla vždy iniciátor a ujímala se aktivní role a po dlouhou dobu to bylo vyhovující nastavení pro oba. Dnes s odstupem Katka zpětně přehodnocuje svůj názor – rozdělení rolí bylo takto nastavené od začátku jejich vztahu, ona je dokonce o málo starší než Dalibor a role jim tak nějak připadly. Katka je emotivnější, temperamentnější a Daliborův klidný až flegmatický přístup jí zprvu imponoval. Po narození dětí ustoupila na nějaký čas partnerská témata rodičovským. Péče o dvojčata a jejich výchova s sebou přinesla velkou zátěž a role aktivní a vůdčí Katky a podporujícího upozaděného Dalibora se během této doby upevnily.

Katka na toto období vzpomíná jako na náročné. Byli hlavně rodiči a partnerská rovina se začala vytrácet. Postupně však začala zjišťovat, že jí přestává vyhovovat být stále „kápo“, na kterém je veškerá zodpovědnost. Daliborův klid a rozvážnost, které dříve obdivovala a jí samotné chyběly, začínala vnímat spíše jako jeho únik před zodpovědností či nezájem. V intimní oblasti naléhala na jeho větší aktivitu, dávala najevo svoji nespokojenost, vyčítala nezájem. V tomto období přišla smrt Katčiny kamarádky, což byla pro Katku těžká rána. Blízkost smrti měla vliv i na její prožívání partnerského života. Nástup středního věku, odrůstající děti a zpřítomnění konečnosti života vyústily do hluboké nespokojenosti se stavem manželství a Katka začala s panickou 24

naléhavostí usilovat o intenzivní emoční prožívání ve vztahu. Daliborův pasivní postoj se pro ni stal nesnesitelným, Katka se nedokázala ubránit výčitkám a kritice, která se šířila na všechny oblasti jejich soužití. Dalibor byl v manželství ve své roli po dlouhou dobu spokojen. Líbil se mu Katčin temperament a akčnost, rád jí vyhověl, rád jí plnil, co jí na očích viděl. Její narůstající nespokojenost vnímal jako svoje selhání, že špatně vyhodnocuje její přání, nicméně ať se snažil sebevíc, Katka byla stále nespokojenější a kritičtější. Dalibor zažíval stále větší nejistotu: to, co dříve fungovalo, teď na Katku neplatilo, začal se stahovat do sebe a cítil mezi nimi stále větší vzdálenost. Byl zoufalý, protože to vnímal jako svoji zodpovědnost, ale neměl tušení, co by mohl víc pro Katku a pro vztah udělat. S tím, jak se její výčitky stupňovaly, narůstala Daliborova úzkost, až několikrát došlo k jeho zlostnému výbuchu, který oba vyděsil.

V této fázi Katka a Dalibor vyhledali poradnu. Zpočátku byl jejich rozhovor spíše dvěma monology. Dalibor hovořil o tom, jak ho trápí, že je Katka takhle nešťastná, udělal by cokoli, aby bylo vše jako dřív. Cítí, že by měl něco změnit on sám, vnímá silnou zodpovědnost, která ho svazuje. Je v napětí a bojí se, aby to ještě nezhoršoval. Jeho projev v poradně lze nejvýstižněji pojmenovat jako „extrémní opatrnost“. Katka je naopak velmi emotivní, hodně pláče, zvyšuje hlas, používá silná slova, gestikuluje. Její stav je „obrazem zoufalství“. Oba cítí velkou bezmoc, jejich situace se jeví jako bezvýchodná.

Je domluveno několik setkání na relativně intenzivní bázi po cca 2 týdnech.

Téma Oba s návrhem psycholožky souhlasí. Několik prvních setkání je stále plné kritiky a výčitek, je třeba dávat prostor emocím, ale zároveň je přeformulovat tak, aby byly méně útočné. Postupně, tak, jak oba manželé dostávají prostor pro vyjádření vlastních potřeb a přitom nejsou lapeni do obvyklého komunikačního kruhu (…Katka vyčítá – Dalibor se stahuje – Katka o to víc naléhá – Dalibor se o to víc vzdaluje…), přestávají být společná sezení tolik bojovná a i v čase mezi konzultacemi dochází k určitému zklidnění. Oba se shodují, že se doma snaží více se soustředit na to dobré a funkční a oblasti a témata, ve kterých panují neshody, nechávají na diskusi zde. Stále se však i doma občas objevují silné emoce a výbuchy, pramenící zejména z nesouladu v sexuální oblasti.

Uviděl osamělost, bezmoc a zoufalství, které Katka prožívá, když on nereaguje nebo se stáhne do sebe. Oba byli otřeseni tím, jak ve vztahu působí na druhého, a byli v této době již dostatečně otevřeni tomu, přijmout i tíhu pocitů, které nese ten druhý. Nikdy do té doby je to tolik nezasáhlo jako nyní. Oba náhle mají chuť druhého podpořit, vyjít mu vstříc, náhle jako by se jim otevřely možnosti, co pro druhého (potažmo pro vztah a také pro sebe) udělat, také lépe vnímají pochopení pro reakce druhého. Několik konzultací věnují povídání si o tom, jak se ve vztahu kdo cítí, ale kvalita sdělování je zcela jinde než dřív. V hovoru je cítit skutečný zájem jednoho o druhého, už není třeba tolik s druhým bojovat nebo se před ním chránit.

Postupem času je možné spolu hovořit otevřeně, aniž by psycholožka musela „překládat“ sdělení druhému.

V další fázi dochází k tomu, že si sdělují, jak by mohli a chtěli se mít spolu lépe.

To je velký krok k tomu, aby se věci mohly měnit. Oba manželé cítí úlevu v tom, že vnímají určitou naději na změnu (už spolu mluvíme a nemusíme se pohádat), nicméně Katčina emoční frustrace je stále velmi silná.

Zlomovým okamžikem je vytvoření „obrazu vztahu“. To je technika, kterou psycholožka využila k tomu, aby se oba mohli s nadhledem podívat na to, jak se spolu ve vztahu mají – z pohledu Dalibora i Katky. Obraz, který vytvořil Dalibor, Katku šokoval – v jeho obraze se nad ním Katka tyčila s rukama v bok a on bezmocně seděl s hlavou v dlaních. Ona poprvé na vlastní oči viděla, jak a proč se Dalibor cítí tak bezmocný. Podobně se Dalibor poprvé podíval na to, jak se cítí ve vztahu Katka, kdy ona sebe umístila daleko za něj na podlahu a on stojí bez zájmu daleko od ní otočený zády.

Dochází k různým dílčím dohodám o tom, kdy a jak může Katka podpořit Dalibora v iniciativě nebo jak může Dalibor dávat najevo zájem o vztah a o Katku. Postupně se vylepší jejich komunikace, náhle jsou spolu zase rádi. Katka mnohem lépe zpracovává své emoční reakce a srozumitelně je sděluje Daliborovi. Dalibor zase jako by rozkvetl, je sebevědomější, dokonce začal rozvíjet své koníčky, není už tak usilovně „opatrný“, aby něco neudělal špatně. Oběma imponují změny, které vnímají u druhého, a pozitivně je oceňují. Oblastí, kde stále panuje napětí, je sex. Zde jsou vzájemné reakce a zraňování stále v zajetí dřívějších vzorců (Katčina frustrace ergo kritika – Daliborova nejistota ergo pasivita a odmítání). Zlepšení vztahu v jiných oblastech s sebou přineslo i změnu přístupu ke společnému času. Dospívající dcery nepotřebují tolik péče, náhle je možné 25

Téma plánovat i společný čas bez nich. Katka s Daliborem si tak čím dál častěji a pravidelně věnují čas, ať už doma, nebo když vycházejí ven. Pak dojde k tomu, že se zapíší do tanečního kurzu. Je to návrat k jejich společnému velkému koníčku, kterému se však již léta nevěnují. Oba tanec milují a intuitivně se k němu navracejí právě v tomto období, kdy potřebují jeden druhého zase vnímat jako žádoucího partnera, se kterým je možné zažívat duševní i tělesnou harmonii. Návrat k tanci přinesl do jejich vztahu zpět ztracenou živelnost, Dalibor si užívá být v roli „toho, kdo vede svoji partner-

SKUPINA PRO PARTNERSKÉ PÁRY Od října 2015 probíhá v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Táboritské 15, Praha 3 skupina pro manželské a partnerské páry.

Uzavřená skupina 4 manželských párů se setkává od října 2015 do konce června 2016 každý čtvrtek od 17:30 do 19:00 pod vedením dvou terapeutů – Mgr. Tomáše  Blahy a Mgr.  Martiny Jirovské. Skupina je určena klientům, kteří ve vztahu dlouhodobě zažívají nespokojenost. Skupina není vhodná pro páry procházející akutní krizí, pro klienty závislé na alkoholu či jiných návykových látkách nebo činnostech, pro klienty se závažnou poruchou osobnosti. Kontraindikací je taktéž aktuálně probíhající paralelní vztah. Témata skupiny se odvíjejí od aktuálních potřeb jejích členů: např. komunikace, konflikty, rozdíly v potřebách,

26

ku“, Katka si užívá pocitu oddání se partnerovi, po dlouhé době spolu zažívají nadšení a harmonii, která se od tance přenáší i do ložnice. V této době se s párem loučím a věřím, že tuhle krizi se jim podařilo zdárně překonat a že jim v manželství může být zase dobře. Také věřím, že se naučili lépe sdělovat jeden druhému, co potřebují, a že si tak prostředí, ve kterém jim je dobře, nadále aktivně vytvářejí.

proměny rolí v různých fázích vztahu, rozdílné výchovné strategie, žárlivost, odcizení, nesoulad v intimní oblasti, mezigenerační neshody atd. Ve skupině jsou uplatňována pravidla skupinové psychoterapie, kde terapeuti vytvářejí a zajišťují bezpečný a intimní prostor pro vyjádření a sdílení emocí a potřeb každého jednotlivce. Zároveň jsou v souladu s aktuálními tématy zařazovány sebepoznávací a hravé techniky, které umožňují hlubší porozumění sám sobě i svému partnerskému vztahu. Skupina je pro klienty zdarma. Skupina je pro tento běh uzavřená, již nyní je možné přihlašovat se do dalšího běhu skupiny od září 2016. V případě zájmu nás kontaktujte na následujících tel. číslech: Mgr. Tomáš Blaha, e-mail: [email protected], tel. 605 209 242 Mgr. Martina Jirovská, e-mail: [email protected], tel. 737 604 358

Téma Žena na rozcestí (jména a osobní údaje aktérů příběhu byly změněny)

PhDr. Jitka Douchová, psycholožka a vedoucí, poradna Mánesova Ve své poradně se setkávám velmi často s těmi, kteří se okolo čtyřicítky i po ní ocitají na své zásadní životní křižovatce. Jejich manželství je funkční, mají malé děti, ale potkali někoho, koho vnímají jako toho „pravého“. Jak se rozhodnout dále tak, aby to bylo rozhodnutí „správné“, s plnou zodpovědností za všechny zúčastněné, děti na prvním místě, ale nejenom za ně? To bývá úkol opravdu hodně složitý a náročný nejen emočně. Se stejným problémem mě navštěvují zhruba ve stejném poměru jak ženy, tak muži. Často se to týká nejen jedné rodiny, ale dvou – hluboký citový vztah mimo manželství zasahuje často ty, kteří jsou zadaní. Pak je jejich další životní propojení doprovázeno rozpadem dvou rodin a dvou bazálních partnerských vztahů. Nedá se říct, že by to bylo jednodušší pro muže než pro ženy – středobodem většinou bývá strach z dopadu na děti, ale záběr vztahových problémů je podstatně širší (opouštěný partner nějak reaguje, původní rodiny nějak reagují…). Na ženu je v tomto ohledu pohlíženo ale ostřejší hodnotící optikou. Jako by byla společenskými normami ženě nadřazena mateřská role nad rolí partnerskou. Jak může matka dětí, jejíž manžel nepije, zabezpečuje ekonomicky rodinu, doma není žádné zjevné násilí – prostě navenek vystupují jako bezproblémový fungující pár – obhájit své právo na partnerskou volbu? A to jak před vnějším okolím, tak před sebou samou? Právo na lásku v takové situaci bývá často hodně tíživé dilema, nejen morální. Ale morálka do toho bývá většinou zapletena na prvním místě.

„Jestliže se žena ocitne na rozcestí, je užitečné, aby v této fázi spolupracovala s psycholo­gem specializovaným na partnerské vztahy, který je vně a dokáže díky svému nezávis­ lému nadhledu lépe poradit a pomoci nalézt nejšetrnější varianty rozchodu,“ říká PhDr. Jitka Douchová.

Příběh Čtvrt roku mě navštěvuje 42letá Daniela, vdaná 18 let, s manželem se seznámila v době vysokoškolského studia, mají osmiletého syna. Oba byli přesvědčeni, že jsou pro sebe jako stvořeni – ve 24 letech, kdy se brali, měli stejné cíle, podobné zájmy, životní styl. Oba byli ambiciózní, věnovali se několik let především budování své kariéry, šlo to velmi dobře (dnes jsou oba na nejvyšších manažerských postech). Jejich hodnotový žebříček se ale postupem času začal nenápadně, aniž by si to uvědomovali, oddělovat, budování kariéry znamenalo minimum sdílení času spolu, zároveň stavěli dům. Hodnoty postupně jiné, cíle stále stejné, intimní život přiměřený možnostem, postupně stereotypizovaný, se snižující se frekvencí i kvalitou prožitku. Jak se vše plánovalo, naplánovalo se ve správnou dobu i dítě. Byl vlastně splněn další úkol – vytvoření rodiny. Pro ostatní byli vzorovým párem, oni sami o tom ani tak nepřemýšleli, 27

Téma

Workshopy, semináře, konference, projekty s mezinárodní účastí, publikace - to jsou další aktivity CSSP

a kdyby před 5 lety Daniela nepotkala Tomáše, o 2 roky mladšího, který byl o dost jiný než manžel a otevřel jí svým „člověčenstvím“ její další komnaty, neuvědomovala by si, jak žije. Dnes říká, že se díky tomuto paralelnímu vztahu z ní stal jiný člověk. Ve vztahu byl zpočátku rychlejší Tomáš, ačkoli ženatý, má jedenáctiletou dceru, navrhoval po roce společný život.

V té době si Daniela ještě nebyla jista, nechávala vše běžet ve formě vedlejšího vztahu a věnovala se své rodině, nic neslibovala. Jejich vztah se ale po dobu 5 let jeho trvání dostal do fáze, kdy oba cítí, že k sobě patří, že jejich život bude bohatší, plastičtější a barevnější, opravdovější, když budou spolu. Společně řešíme, jak to udělat, aby nebylo nikomu ublíženo, pokud to jde. Neboli – jestli má Daniela právo na svoji vlastní partnerskou volbu tehdy, kdy už ve 42 letech ví, jaké jsou v tomto kontextu její priority. Ale také tehdy, kdy ji manžel má pořád rád, syn je zvyklý na svou úplnou rodinu, na domov v jejich domě. Zodpovězení otázky, jestli má na to právo, je prvním, možná tím nejzásadnějším krokem. Až to přijme, 28

nastane mnoho dalších problémů, nejen provozního charakteru, které budou v průběhu delšího času na pořadu dne.

Příběh Daniely není nijak netypický, mohla bych jich odvyprávět ještě mnoho, každý bude samozřejmě jedinečný, ale zároveň bude vykazovat mnoho společných jmenovatelů: V tomto případě se nejedná o nevěru. Jedná se o zásadní životní rozhodnutí v nějaké fázi života. Jsme-li ve středním věku, dokážeme po svých životních zkušenostech nahlédnout mnohem lépe do sebe sama a svých požadavků na partnerský život, jsme vybaveni zkušenostmi, větší osobnostní zralostí. Partnerská volba je opodstatněnější, „přesnější“. Ale máme za sebou velký kus života se svým manželem – to je velké pojítko a závazek, máme děti, kterým nechceme ublížit. Čím je člověk zodpovědnější, tím je pro něj takovéto rozhodování těžší!

Jak s tím naložit? Jaká na nás čekají rizika a úskalí při

Téma rozhodnutí se pro nového partnera. Výchozím bodem je rozhodnutí se pro své PRÁVO na vlastní osobní život v druhé polovině našeho života – jestliže ho cítíme, pomůže to k lehčímu průběhu „věci“. Neboli – je na prvním místě důležité si toto právo v sobě obhájit, pak můžeme snáze bojovat… Je dobré vyhlásit partnerskou krizi doma, aniž by bylo nutné hovořit o tom, že je v našem životě někdo jiný. To je zrádné v tom, že pak by byl druhý partner vnímán ostatními a priori jako viník rozpadu manželství. Je dobré vyhlásit v rámci krize „mezidobí“, kdy si můžeme ujasnit, jestli to opravdu zvládneme. „Mezidobí“ by mělo být definováno jak manželovi, tak dětem – těm by mělo být adekvátně k jejich věku vysvětleno, že rodiče jsou nyní v období, kdy si nejsou jisti, zda spolu mohou být dál, protože se v některých věcech rozcházejí, měla by být zdůrazněna a potvrzena prioritní důležitost toho, že zůstávají rodiči. Měla by být dopředu stanovena délka mezidobí. Dokud není vše definitivně vyřešeno, není úplně dobré zasvěcovat do všeho rodiče.

S čím musíme počítat. Manžel bude s největší pravděpodobností bojovat o záchranu vztahu, ohrožení jeho existence je alarmující – není ale fér nechat ho dlouho zoufale bojovat o předem ztracenou věc. Neexistuje univerzální rada, jak dlouho držet v utajení další vztah, vnímaný jako perspektivní do života, záleží to hodně na konkrétním vztahovém kontextu a síle jeho osobnosti a na odhadu toho, zda vše ve své interpretaci zjednoduší jako důsledek nevěry, nebo zda to bude schopen přijmout. To vše je důležité proto, aby proti

ženě neovlivňoval negativně děti. Pokud je zřejmé, že to manžel unese a zvládne, je dobré to otevřít a sdělit a je dobré hrát férovou hru. Lépe je v této fázi spolupracovat s psychologem specializovaným na partnerské vztahy, který je vně a dokáže díky svému nezávislému nadhledu lépe poradit a pomoci nalézt nejšetrnější varianty. Není to přitom delegování zodpovědnosti za vše na psychologa – zodpovědnost je na nás, nikoli na něm. Ale on disponuje přece jen jinými možnostmi vhledu, může nabízet smírnější půdu pro komunikaci obou rozcházejících se partnerů tam, kde je jeden opouštějící a druhý nedobrovolně opouštěný.

Další věcí je příprava na společný život s novým partnerem. Je nutné být připraven na mnoho problémů, které nastanou, předvídat je a mluvit spolu hodně o tom, jak to budete zvládat. Nesmí to vše být v podobě představ idylické životní cesty dál, musí to být realistické vyhodnocení další situace, v níž nemůžeme na začátku počítat s žádným vřelým přijetím od nikoho. Musíme si být vědomi toho, že budou přicházet pochybnosti, pocity viny vůči dětem, nevypočitatelné reakce opouštěných partnerů. Musíme si být jisti, že to zvládneme a že na to budeme dva. Přijetí nového partnera dětmi – to bývá velmi častý problém, a celkem pochopitelně. Příprava na nový život tedy znamená i přípravu na „boj“ o přízeň dětí, hledání společné platformy při jejich výchově atd. To další již přináší život sám, nejdůležitější je, ujistit se spolu, že to zvládneme a že to vůbec nemusí být jednoduché.

29

Téma Komplikovaný rozchod či rozvod... a co bude s dětmi? (jména a osobní údaje aktérů příběhu byly změněny)

PhDr. Dana Žáčková, rodinná a rozvodová mediátorka, poradna Táboritská Motto: Mediace je neformální proces, který má vést v optimálním případě k dohodě. Chodí za ní většinou páry, které jsou ve vážném konfliktu, chtějí se rozvést, jenže bez dohody o úpravě styku s dětmi po rozvodu se nemohou pohnout z místa. Nejlépe se rozvodová mediace daří těm párům, které pomoc vyhledají samy. Jsou silně motivovány společnou dohodu uzavřít a hledají přijatelné řešení. Méně motivovaní a více neinformovaní bývají klienti, které za mediátorkou pošle oddělení péče o děti nebo opatrovnický soud. Klienty sem posílají dokonce i právní zástupci znesvářených partnerů. Dnes se již v opatrovnickém řízení dává přednost dohodě před striktním rozhodnutím soudce. Mediace pro rozhádané expartnery se ještě před rokem zdála jako pokus o harakiri. Dnes rozvodovou mediaci Dany Žáčkové můžeme uvést jako příklad dobré praxe.

Případ s pozoruhodným vývojem Přišli ke mně manželé, on podnikatel, ona sociální pracovnice. Byl automechanik a podnikání se mu zhroutilo. Začal pít. Manželka byla atraktivní a navíc samostatná a aktivní. Měli šikovné děti, které úspěšně soutěžily ve skocích na trampolíně. Manželství se rozpadlo kvůli jeho pití a násilí. V opilosti ji opakovaně zbil. Oddělení péče o dítě je poslalo za mnou, do manželské poradny, aby se pokusili domluvit, jak to bude s dětmi.

Jejich případ začal dost beznadějně. První konzultace probíhala s manžely 30

„Pokud se podaří dosáhnout toho, že klient je schopen změnit svůj postoj,“ říká PhDr. Dana Žáčková, „nebrání nic zásad­ního v tom, aby se mohlo pracovat na dohodě. Rodiče spolu začínají opět komunikovat a jsou schopni společně řešit problémy týkající se jejich dětí.“ odděleně, vztahy byly silně vyhrocené. Muž nebyl schopný pochopit, že si děti, poté, co byly ženě svěřeny do péče, nemůže vyzvedávat, kdy chce. Odmítal jakékoliv dohody a vyhrožoval, že si děti bude brát i přes odpor manželky. Jednání s oběma bylo velmi emotivní. Na dohodu to nevypadalo. On neunesl, že zatímco se sám propadá ke dnu, jeho žena jde nahoru a už s ním nechce být. Na druhou stranu žena připouštěla, že je za střízliva dobrý táta. Měla jsem s nimi několik dramatických konzultací. Většinou jeden druhého pomlouvali, tzv. na sebe házeli špínu. Emoce při oddělených konzultacích musím vydržet, vyslechnout je, protože zklamání, dlouhodobé ponižování, žárlivost i násilí musí jeden i druhý ventilovat. Po několika konzultacích však přichází můj prostor pro vyjednávání a konstruktivní otázku: to, co se stalo, pro vás není příjemné, proto jste se rozhodli pro rozchod. Jste schopni přijmout to, co se stalo a při mediaci se k tomu nevracet? Mě teď

Téma nejvíc zajímá, co chcete pro své děti? Při oddělených konzultacích většinou slyším, že chtějí mít šťastné, vzdělané a spokojené děti. V tom je najednou shoda. A tady již začíná moje pomoc při uzavírání rodičovských dohod. V tomto případě, i když to trvalo déle než obvykle, se nakonec oba expartneři dohodli na širokém styku otce s dětmi při dodržování

Zamyšlení PhDr. Dany Žáčkové Za půldruhý rok existence rozvodové mediace v poradně Táboritská se podařilo uzavřít 28 dohod s rodiči o styku s dětmi. Uzavírání rodičovských dohod je čím dal častěji komplikováno nevypořádanými majetkovými vztahy mezi partnery. Klienti přicházejí se zakázkou dohody o výchově a výživě dětí, ale ve skutečnosti chtějí prostřednictvím dětí dosáhnout především svých majetkových požadavků. Boj mezi rodiči může trvat i několik let, komunikace mezi nimi je složitá, dokonce někdy spolu nekomunikují vůbec. Práce na uzavření dohody o dětech a práce na zlepšení komunikace mezi rodiči může být v takovém případě kontraproduktivní. Proto je třeba s klienty dlouhodoběji pracovat, trpělivě jim vysvětlovat, co je pro ně v dané situaci podstatné a nad co je třeba se povznést. Někteří rodiče si bohužel neuvědomují, že vyhrocenými partnerskými vztahy závažně poškozují především sebe a svoje děti. Dlouhotrvajícím sporem děti psychicky týrají a způsobují jim tak i řadu závažných zdravotních problémů. Pro děti potom shánějí

přesně definovaných podmínek (otec je bude v daném čase vyzvedávat po předchozím telefonátu s matkou, bude střízlivý a bude abstinovat po dobu péče o děti). Bude dodržovat další pravidla zaměřená např. na přípravu dětí do školy, bude informovat matku o zdravotních problémech dětí, pokud by nějaké měly v době návštěvy u otce, tak jak se postupně

odbornou pomoc pediatrů, psychiatrů a psychologů. Nejsou schopni si přiznat, že hlavní příčinou zdravotních problémů jejich dětí je egoistické chování jednání jich samých. Zcela zbytečně hazardují se zdravím svého dítěte, mrhají svou energií, časem a nemalými finančními částkami v touze po jakémsi „Pyrrhově vítězství“. Pokud se podaří dosáhnout toho, že klient je schopen sebereflexe, tedy schopnosti změnit svůj postoj, nebrání nic zásadního v tom, aby se mohlo začít pracovat na dohodě. Rodiče spolu začínají opět komunikovat a jsou schopni společně řešit problémy týkající se jejich dětí. Právě v zájmu dětí se v naší poradně podařilo udělat i několik dohod týkajících se majetkového vyrovnání. Je to nový prvek v našich mediacích, nicméně právě v zájmu rodiny a dětí se této problematice rovněž věnujeme a klienta neodmítáme. Cílem naší práce je pomáhat lidem, a to i těm, kteří si složitě hledají cestu k dohodě. Ne vždy se to samozřejmě podaří. O to více nás těší, když se podaří vztahy mezi rodiči narovnat tak, aby i nadále zůstali pro svoje děti tím nejpevnějším přístavem bezpečí.

31

Téma při mediaci dohodli. Individuální jednání a společná mediace trvaly asi půldruhého měsíce. Dohodu pak rodiče odnesli na oddělení péče o dítě. Poté vše schválil opatrovnický soud. Z oddělení péče o dítě jsem se dozvěděla, že otec dohodu zatím dodržuje a situace se uklidnila. Oběma jsem doporučila spolupráci s psychologem, aby zvládli v budoucnu bez hádek konstruktivní komunikaci o dětech. Samozřejmě ne všechny případy takto končí. Často je zájem o dohodu bohužel pouze formální a partneři se snaží nad sebou zvítězit. Neuvědomují si, že v těchto kauzách nemůže být nikdy vítěz, jenom poražený – a tím bývají především jejich děti. Bohužel takových případů je více než polovina.

PhDr. Dana Žáčková zdůrazňuje, že tu není od toho, aby hledala vinu a moralizovala jednoho či druhého partnera. Za půldruhého roku poskytování mediací se dopracovala k osvědčenému postupu. První konzultace probíhá většinou odděleně, záleží na tom, jak vyhrocené jsou vztahy mezi partnery. Často rodiče podávají jeden na druhého trestní oznámení všeho druhu – od daňových úniků, domácího násilí až po pohlavní zneužívání vlastního dítěte. Na prvním setkání je třeba zjistit skutečnou zakázku klienta. Ne vždy to, co deklarují, je opravdu skutečnou zakázkou. Na začátku dostávají klienti informaci o tom, jak bude mediace probíhat. Mediátorka jim vždy položí otázku, zda jsou schopni kompromisu, bez něhož se dohoda nedá uzavřít. Po individuálních rozhovorech s nimi posoudí, zda je kauza vůbec k mediaci vhodná a jaká témata zvolit k prvnímu společnému setkání s oběma rodiči. Na první konzultaci se klient zpravidla chová, jak je zvyklý u soudu nebo na oddělení 32

péče o dítě (OSPOD). Snaží se znemožnit svého partnera, manžela, manželku jako rodiče, často i jako člověka. Dochází „k soutěži“ o to, kdo je lepší rodič. Má-li dojít k dohodě, je nutné vést klienta k tomu, aby alespoň částečně přijal odpovědnost za to, jakého vybral svému dítěti otce nebo matku. Když najde tento návrh odezvu u rodičů, tak je již poloviční šance, že se podaří dohodu uzavřít.

Dnes si lidé – na rozdíl od let minulých – většinou pořizují děti po letech známosti a společného bydlení a ve vyšším věku. Často platí hypotéky, vedou společné firmy, takže mají dostatek času se vzájemně poznat. Proto argumentace „změnil se, nesnáším ho, nemohu s ním vůbec komunikovat ani jako s rodičem našeho dítěte“ může zřídka obstát. Na prvních zpravidla velice emotivních setkáních hledáme společně, čeho chtějí rodiče při výchově svého dítěte dosáhnout a co je spojuje. „Na tom pak stavíme při společných mediačních konzultacích s oběma rodiči. Hovoříme i o tom, jak se situace bude vyvíjet, když dohodu neuzavřou.“

Osvědčilo se mi, že první setkání s každým rodičem je individuální, většinou již druhé je společné. Vždy je nutné v zájmu dohody zachovat k oběma rodičům rovný přístup. Je takřka nemožné vést rodiče k dohodě, když jednoho z nich vyhodnotíme pozitivně a druhého záporně. Na mediace přicházejí i klienti solventní, finančně zajištění, přestože jsme sociální služba. Chodí cizinci, máme zde Američany, Italy, Řeky, Chorvaty, Ukrajince, Rusy. Řada z těchto klientů již vyhledala různý počet poraden a absolvovala řadu mediačních sezení.

Téma

„V ČR máme 250 000 rodin neúplných, z toho 43 % jsou rozvedená manželství. Proto považuji 28 dohod mezi rodiči schválených opatrovnickým soudem za úspěch,“ říká PhDr. Dana Žáčková z poradny CSSP Táboritská.

K dohodě musí klient postupně dospět jako k nejlepšímu řešení.

se zpracuje v písemné podobě a předá se klientům. Ti si ji nechají schválit u opatrovnického soudu. Někteří klienti se po dobré zkušenosti s mediací vracejí, řeší i nadále společnou komunikaci a porozvodová traumata. Mnozí při dlouhodobých terapiích spolupracují s některou z devíti manželských poraden CSSP, které jsou rozmístěny v různých částech Prahy.

Probíhají zpravidla 3 až 4 sezení. Dohoda

Macechy - rozhovor na citlivé téma

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka, poradna Jordana Jovkova

Na jaká úskalí se mají připravit ženy, které si s partnerem „berou“ i jeho potomka či potomky z předešlého vztahu? Jakožto partnerka muže s dětmi z předešlého vztahu se musím připravit na to, že budu potřebovat trpělivost a notnou dávku diplomacie. Horší startovní pozici mají ženy, které mužovu rodinu takzvaně rozbily, než ty, které se s mužem seznámily až po jeho odchodu od manželky a dětí, ale ani ty posledně jmenované nemají zrovna na růžích ustláno.

Jak reagovat na věty dítěte typu: „Ty mi nemáš co říkat, nejsi moje máma.“ Souhlasila bych s poslední částí výroku, ano, nejsem máma dítěte, jelikož ono svou mámu má. Nejde o to, že se snažím někoho zastupovat, či dokonce nahrazovat, jde o vymezení jasných pravidel soužití. Ať už je dítě či děti u otce na víkendy, nebo je má otec ve střídavé výchově, či dokonce ve výlučné péči, realitou je, že se s dětmi více či méně často setkávám ve společném prostoru. Aby se

„Pravidla se budou týkat zásad, které umožňují, aby na jednom prostoru žilo nebo se třeba jen setkávalo několik lidí a jejich kontakty neskončily fiaskem. Je dobré, když dítěti spolu s jeho otcem vysvětlíme, jak to u nás doma chodí,“ říká PhDr. Magdalena Dostálová.

nám v něm oběma žilo dobře, je nutné se domluvit na tom, co jsou, a co už naopak nejsou povinnosti i práva každého z nás. K těm základním patří dodržování hygieny a zásad slušného vychování.

Je jistě důležité se domluvit s otcem dítěte. Má to být otec, kdo nastolí pravidla hry? Jistě, otec je hlavním aktérem, který by měl být „vyjednávání“ o pravidlech 33

Téma rozhodně přítomen už kvůli tomu, aby potom nedošlo k nějakému informačnímu šumu. Všem by nám mělo být jasno, za jakých pravidel bude naše soužití probíhat. Nová otcova partnerka může být znevýhodněna tím, že není rodičem dětí, a tudíž nemůže být jediným vymahatelem dodržování pravidel. Má-li však v zádech jasnou prvotní domluvu s dětmi a partnerem, jak bude soužití nastaveno, dýchá se jí lépe.

A jaká by ta pravidla měla být, aby nedocházelo ke zbytečným střetům? Pravidla se budou týkat zásad, které umožňují, aby na jednom prostoru žilo nebo se třeba jen setkávalo několik lidí a jejich kontakty neskončily fiaskem. Je dobré, když dítěti spolu s jeho otcem vysvětlíme, jak to u nás doma chodí. Zeptáme se, zda má nějaké otázky nebo náměty. Dohodneme se, jaké zóny bychom rádi, aby dítě respektovalo jako naše osobní, a dáme mu prostor, aby se v podobném duchu vyjádřilo i ono.

Je dobré být v pozici kamarádky (např. bez pravomocí)? Proč ne, když to situace dovolí. Hodně také záleží na věku dětí i nové partnerky a na frekvenci jejich kontaktu. Macecha-kamarádka by však neměla být v roli spojence dítěte proti oběma nebo jednomu z jeho rodičů. Obecně platí, že když už se v rodině uzavře, třeba dočasně, nějaké spojenectví, je vždy zdravější uzavírat potenciální koalice v rámci jedné generace (mezi sourozenci, či mezi dospělými), nikoliv křížem (například rodič s dítětem proti druhému rodiči).

Setkala jste se ve své praxi s případem, kdy si „macecha“ nevěděla rady? Mnohokrát. Typická situace je, když má 34

Informace pro odborníky: rodina podle psychologů a vedoucí Pražské linky důvěry zažívá dramatické změny.

nová partnerka s mužem další děti a nejsou jasně nastavena pravidla. Mějme však na paměti, že ani u sourozenců, kteří mají tytéž rodiče, neplatí pro děti vždy stejná pravidla – kupříkladu starší dítě může chodit spát později, mladší sourozenec pomáhá s lehčími domácími pracemi než jeho starší bratr či sestra atd. Pravidlem k úspěšnému společnému fungování však je, že všichni zúčastnění rozumějí tomu, jak jsme si společné soužití nastavili, jakou má každý roli. Je také dobré mít možnost se čas od času sejít pohromadě jako společně „soužívající“ rodina, aby měl každý člen možnost se otevřeně vyjádřit k jejímu fungování.

Téma Mateřská „dovolená“

PhDr. Petra Nebesová, psycholožka a vedoucí, poradna Trojská Žen na mateřské či rodičovské dovolené přichází do poradny poměrně velké množství a přicházejí v různých etapách tohoto významného životního období. První etapou vlastně ještě není mateřská dovolená v pravém slova smyslu, ale období plánování rodičovství.

V této fázi často řešíme otázky, zda si už pořídit miminko, jestli bude stávající partner vhodný i jako otec, jak pár zvládne finanční zátěž spojenou s odchodem ženy na mateřskou, případně kdo vlastně na mateřskou půjde. V této fázi často ženy otevírají nejen partnerská, ale i osobní témata týkající se obav, zda zvládnou být dobrou matkou, ale také otázky dočasné finanční závislosti na partnerovi. V druhé fázi, kdy už žena je na mateřské či rodičovské dovolené, se objevují témata týkající se praktických věcí, jako je chod domácnosti či finance, ale i první střety v oblasti výchovy a konflikty zažitých modelů, které si oba partneři přinášejí z původních rodin. K tomu se maminky často potýkají se samotou, sociální izolací od jiných dospělých, než jsou další maminky na mateřské, a tím i izolací od témat, která se netýkají dětí. Velkou oblastí, kterou řeší, je samotná výchova dítěte, jeho potřeby, kterým je někdy pro matku obtížné porozumět, natož je uspokojovat, a které se často dostávají do konfliktu s jejich vlastními osobními potřebami. Právě v této fázi se často z maminky na mateřské dovolené stává žena v domácnosti.

V poslední fázi rodičovské dovolené chodí klientky nejčastěji s obavami z opětovného nástupu do práce.

“V poradenské a psychoterapeutické práci s těmito klientkami je v prvopočátku důležité jejich obavy odhalit a společně je otevřít. Obvykle totiž bývají scho­vány za jiným tématem než za tím, s nímž žena primárně do poradny přichází,” uvádí PhDr. Petra Nebesová. Sem spadá nejen strach, zda se budou mít kam vrátit, ale také jestli svou profesi znovu zvládnou, jestli jim „neujel vlak“ a jak skloubit profesní život s péčí o rodinu. Přitom se stále řeší i témata spojená s dítětem, týkající se často jeho nástupu do školky, určité míry jeho samostatnosti a touhy, aby se mu ve školce líbilo. Neubývají ani témata z oblasti výchovy.

Nicméně oblast témat spojených s obavami z konce rodičovské dovolené a blížící se nové životní etapy je pro tuto fázi charakteristická. Do popředí se náhle dostává nová obava ze změny. Přestože se některé ženy i v průběhu rodičovské dovolené na opětovný návrat do práce těší, s tím, jak se tento okamžik přibližuje, v nich narůstají obavy ze změny způsobu života. Obvykle trpí ztrátou sebevědomí, popisují, že si vlastně zvykly na „bezpečí“ domácího života. Přestože jim někdy každodenní kolotoč s dětmi připadal ubíjející, 35

Téma přibližující se možnost změny je pro ně lákavá i ohrožující současně. Hromadí se nejistota v oblasti pracovních kompetencí, ale i strach z toho, jak zapadnou do pracovního kolektivu. Někdy jsou obavy tak velké, že ženy podvědomě, a někdy i vědomě, před změnou utíkají. Nacházejí pak množství důvodů, proč do zaměstnání nemohou nastoupit. Objevují se zdravotní potíže, ať už u maminek samotných, nebo u dětí, povinností v domácnosti přibývá geometrickou řadou, děti chodí na spoustu kroužků, kam je třeba je vodit, manžel má časově tak náročné zaměstnání, že veškeré domácí záležitosti leží na ženě, dítě má potíže s adaptací ve školce, práce na částečný úvazek se obtížně shání a další. Řada překážek je reálných, ale některé z nich jsou vyvolané či podpořené úzkostí ženy ze změny, a tato úzkost jim pak diktuje nakládat na sebe stále větší množství povinností, které ve svém důsledku nástup do zaměstnání opravdu znemožní. Maminčina nepohoda se pak může přenášet na děti a sekundárně způsobovat i jejich potíže s adaptací na školku, nadměrnou fixací na matku, ale i zdravotní potíže, které mohou být psychosomatického charakteru. Strach z nástupu do práce pak někdy bývá i jednou z motivačních složek, proč si pořídit další dítě, a to i v situaci, kdy žena obtížně zvládá péči o to první a partnerský vztah se potýká s vážnými problémy.

V poradenské a psychoterapeutické práci s těmito klientkami je v prvopočátku důležité jejich obavy odhalit a společně je otevřít. Obvykle totiž bývají schovány za jiným tématem, se kterým žena primárně do poradny přichází, a náznaky skutečných obtíží se v rozhovoru teprve postupně vynořují. V další práci záleží hodně na klientce samotné, nakolik je za daných 36

podmínek a s pomocí terapeuta schopná, ale hlavně ochotná do svých obav nahlédnout, porozumět jim a postupně hledat možnosti řešení. Práce s klientkou má řadu fází, od navázání důvěry, identifikace problému, sestavení zakázky (na čem spolu budeme pracovat), porozumění problému až po hledání různých možností řešení a případných zdrojů podpory z okolí. Ty pak souvisí s postupným nastavováním změn v celém rodinném systému.

Z hlediska prevence je vždy výhodnější, když žena návrat do zaměstnání plánuje s dostatečným předstihem a postupně upravuje chod domácnosti a péče o děti se zapojením především otce dětí, ale možná je i výpomoc prarodičů a případně dalších osob. Ale i v průběhu rodičovské dovolené je žádoucí, aby se na péči o domácnost a rodinných aktivitách podíleli od počátku všichni členové rodiny včetně dětí, samozřejmě úměrně jejich věku. Pokud má žena pravidelně (alespoň jedenkrát týdně) možnost věnovat se sama sobě a mít i jiné než rodinné aktivity, bývá její přechod do zaměstnání snazší. Jako užitečné se ukazuje domluvit se včas se zaměstnavatelem na formálních náležitostech, a pokud ta možnost existuje, účastnit se například některých neformálních setkání s budoucími kolegy.

Téma Adolescent v manželské poradně

(jména a osobní údaje aktérů příběhu byly změněny)

Mgr. Martina Sládková, psycholožka a vedoucí, poradna Novákových Adolescentů obecně nepřichází do poradny mnoho, přesto jejich počet je zajímavým číslem alespoň pro krátké zhodnocení.

Na svou první cestu do poradny se zpravidla vydávají s rodiči, nejčastěji s matkou, jen malá část z nich přichází do poradny z vlastního rozhodnutí. Zřejmě nejméně snadným „úkolem“ je nastavení vzájemné důvěry a bezpečného prostředí, ve kterém by se dalo společně pracovat. Zpočátku samozřejmě formou jisté nabídky směrem k adolescentovi, které má možnost se chopit a využít ji, což je samozřejmě záležitost závislá nejenom na faktoru času, osobnosti terapeuta, ale i např. na ochotě adolescenta celý možný budoucí proces spolupráce vlastně tzv. risknout. Dalším neméně podstatným aspektem je tvorba zakázky. Adolescenti, tak jako všichni klienti obecně, dokáží spíše hovořit o tom, co je trápí, v čem si připadají nedostateční, nedovední, než aby měli představu o tom, co by vlastně potřebovali, v čem konkrétně by jim mohl terapeut být užitečný a pomoci jim.

Do poradny adolescenti přicházejí s potížemi v oblasti sociální, vztahové. Jedná se o širší oblast, která zahrnuje vzájemné vztahy v primární rodině, tedy s rodiči, a dále pak s obtížemi v oblasti partnerských vztahů. Adolescent zpravidla dobře cítí, že se jeho dospělost blíží, což jej velmi láká, více však nové možnosti, role, svoboda nežli s tím související zodpovědnost, která jim může být i přítěží. Existenci norem, pravidel a řádu už je sice ochoten přijmout, ovšem často za cenu

„Do poradny adolescenti přicházejí s potížemi v oblasti sociální, vztahové. Adolescent zpravidla dobře cítí, že se jeho dospělost blíží, což jej velmi láká, více však nové možnos­ti, role, svoboda nežli s tím související zodpovědnost, která jim může být i přítěží,“ říká Mgr. Martina Sládková. diskusí s autoritami, a rozhoduje se podle vlastního výběru, které z nich přijme a které nikoli, teď už navíc též na principu morálky. Uznává řadu hodnot, znejišťuje jej ale jejich množství, potřeboval by si sám vybrat, poté dokáže být loajální. Adolescent je přece jen stále ještě kritičtější vůči svému okolí a méně ochotný kooperovat, chlapci o něco více než děvčata. Z velké míry hodnotí pod vlivem přetrvávajícího egocentrického postoje. Navíc i adolescent do určité míry stále ještě negativně, kriticky hodnotí své rodiče, jejich způsob života, názory. Pochopitelně nejenom tyto zmíněné aspekty vývoje mladého jedince „ztěžují“ vzájemné porozumění uvnitř primární rodiny, do které adolescent postupně vrostl a kterou dost často ještě po nějakou dobu nebude moci, především ze studijních důvodů, opustit. Jedná-li se o problémy v oblasti soužití uvnitř původní rodiny, nebývají mladí příliš „stabilními“ klienty, velmi často se jedná o spolupráci krátkodobého charakteru. 37

Téma Pokud už přicházejí s potížemi v partnerské oblasti, dosti často nakonec spolupracují během delšího období. Zřejmě se mimo jiné ve věci hledání partnerských vztahů či řešení jejich potenciálních či skutečných neúspěchů také více s kontraktem ztotožňují. Nejenom vrstevnické vztahy, ale o to více vztahy partnerské získávají v tomto věkovém období další dimenzi. Mladý jedinec se v tomto věku učí se vztahy zacházet, často tzv. vztahově experimentuje, i proto nemívají první lásky, první vztahy dlouhodobý charakter. Samozřejmě nedílnou součástí vstupu do života dospělých je i zahájení sexuálního života, ve kterém nacházejí adolescenti taktéž naplnění svých potřeb, zároveň ale mnoho momentů pro pocity vlastní nejistoty, nezdaru, někdy i pocitů méněcennosti. To vše s ohledem na citlivé a zranitelné adolescentovo prožívání a jeho zatím nestabilní identitu může vytvořit prostor pro terapeutické, poradenské působení.

Šimon a jeho problém – kazuistika Šimon dorazil do poradny spolu se svou matkou. Je učněm třetího ročníku oboru autolakýrník, je mu 18 let. Pochází z úplné rodiny, rodinný model ovšem funguje tak, že otec pobývá v rodině minimálně, je dlouhodobě brigádně najímán na práce mimo Prahu, s rodinou tráví maximálně jeden víkend v měsíci. Tento model rodiče praktikovali od počátku svého vztahu. Hlavní zátěž chodu rodiny tak leží na matce, která je zaměstnána v potravinovém diskontu, a též na Šimonovi, který se v době, kdy je matka v zaměstnání, stará o mladšího bratra. Bratr navštěvuje mateřskou školu.

Z rodinného příběhu vyplynulo několik skutečností. Šimon nastoupil po ročním odkladu 38

na základní školu, pro neprospěch jeden ročník na druhém stupni opakoval. Matka sama připouští nepevnou výchovu, je si vědoma toho, že stanovit pravidla a trvat na jejich dodržování jí ve výchově obou synů vždy činilo potíže, zvláště v souběhu událostí, kdy se otec na výchově obou dětí podílí/podílel/ jen minimálně. Co ovšem matka zdůrazňuje, je to, že její děti nestrádají po stránce emocionální. Mezi matkou a synem je znát silné citové pouto, Šimon mimo jiné odmítl možnost individuálního docházení a kontraktu, trvá na tom, aby na konzultaci přicházeli a účastnili se jí s matkou oba dva. Matka deklaruje, že je pro ni důležité synovo vzdělání, ona ani otec nezískali žádnou odbornost, přeje si proto, aby Šimon získal výuční list.

Jako zvlášť závažným tématem pro možnou spolupráci se ukázal být vztah Šimona a jeho otce. Matka i syn jej popisují jako velmi konfliktní, Šimon hovoří o tom, že si s otcem nerozumí, otec mu nenaslouchá, nezajímá se o jeho názory, postoje, jeho zájem se dle obou soustřeďuje hlavně na to, jak „přečkat“ společné víkendy s minimem otcova zapojení do chodu rodiny. Přes naléhavost tématu, kterému oba věnovali první dvě konzultace, se ale nakonec rozhodují pro jiný kontrakt.

Sjednanou zakázkou se stalo doprovázení matky a hlavně Šimona během posledního ročníku školy. Šimon by se chtěl dobře připravit na závěrečné zkoušky a ujasnit si potencionální pracovní roli. Pozitivním se ukázalo, že Šimona zvolený obor skutečně baví, dokázal na konzultacích poměrně popisně a dlouze hovořit o tom, které konkrétní praktické dovednosti během praxe již získal. V rámci průběžných praxí

Téma navázal hoch bližší vztah s majitelem autodílny, kam ještě po skončení výuky, v době, kdy nepečoval o bratra, docházel pracovat brigádní formou a část financí posléze vkládal do rodinného rozpočtu, protože výdělkové možnosti matky nebyly zdaleka dostačující. Šimon přímou péčí o bratra, ale také i finanční výpomocí měl potřebu kompenzovat absenci otce. Pro matku bylo zásadní, že si uvědomila tuto skutečnost v úvahách nad svým vztahem s manželem, což v konzultaci také verbalizovala.

Pro Šimona bylo obtížné nastavit si doma přípravu do školy tak, aby se stala efektivnější, pochopil ale, že přípravě do školy na teoretické předměty bude muset věnovat čas a píli, během školního roku pak skutečně došlo ke zlepšení v několika předmětech z hodnocení dostatečné na dobré. Velmi pěkných hodnocení dosahoval v praktické výuce, kterou jednoznačně preferoval.

Lze předpokládat, že rozumové schopnosti korespondovaly dobře se zvoleným oborem, na školních výsledcích se zřejmě znatelně podepsala nedostatečně nastavená domácí příprava na výuku, neochota podřídit se pravidlům. S ohledem na další část kontraktu si Šimon rozjednával s blížícími se zkouškami možnost získat pracovní uplatnění u zmíněného majitele autodílny, lákalo jej, že by zde mohl tzv. „začít“, získat praxi, konexe, jeho velkým snem do budoucna se ale stala vlastní lakýrnická dílna. Majitel mu předběžně přislíbil, že by jej zaměstnal.

Šimon s matkou spolupráci ukončili ještě před učňovskými zkouškami, matka následně telefonovala, že syn zkoušky zvládl, výuční list získal, nicméně na vyjednané místo nakonec nenastoupil, protože majitel od dohody odstoupil. Poslední informací bylo, že je Šimon hlášen na úřadu práce a zaměstnání si hledá jinde.

Příběh paní Beáty: Neuměla jsem si představit, že bych byla sama... (jména a osobní údaje aktérů příběhu byly změněny)

Mgr. Elen Lenártová, psycholožka a vedoucí, poradna Severní Se souhlasem klientky příběh zaznamenala PhDr. Marie Šusterová Sedí přede mnou hezká, cílevědomě vypadající žena (37 let), úspěšná podnikatelka. Nyní žije sama s šestnáctiměsíční dcerkou. Vážím si toho, že mi do poradny přišla odvyprávět příběh, který zažila na vlastní kůži a který začala v poradně řešit před půldruhým rokem. Po pěti letech soužití s partnerem odhalila jeho nevěru a od té doby byla vystavena každodennímu psychickému nátlaku a týrání. Už tehdy byla těhotná, ale dlouho byla přesvědčena, že musí kvůli budoucímu dítěti zachovat stůj co stůj ce-

„Situace, v níž se paní Beáta ocitla, ji zahlcovala emocemi. Člověka tyto emoce zaslepí, zúží mu úhel pohle­ du, proto je tak důležité si o tom s někým promluvit. Odborník může být při hledání cesty, jak z problému ven, užitečným průvodcem,“ říká Mgr. Elen Lenártová. 39

Téma

Domácí násilí si mnozí z nás spojují převážně s fyzickými útoky jednoho partnera proti druhému, tedy s fackami, kopáním, ranami pěstí, vláčením za vlasy… Součástí partnerského násilí bývá téměř vždy i psychické týrání, ponižování, deptání oběti, vyhrožování, ničení oblíbených věcí oběti, a dokonce i msta na zvířecích miláčcích oběti. Mnohé ženy uvádějí, že jim právě psychické týrání ze strany partnera nejvíce bere sebevědomí a odvahu ze vztahu odejít. Přestávají si věřit, bojí se, že rozchod nezvládnou a přijímají za své partnerovy výčitky – „jsi k ničemu, nic neumíš, máš ohavnou postavu, skončíš v blázinci…“. Za kruté a sadistické je takové chování partnera považováno v době těhotenství partnerky, tedy v čase, kdy je žena snadno zranitelná, citlivější a bezbranná. Policie může násilného partnera vykázat

lou rodinu. Po celou dobu těhotenství se snažila vzdorovat domácímu násilí – jeho nenápadnější, ale o to bolestnější formě – psychickému týrání, nátlaku partnera (chtěl milenku přivést do domácnosti, nebo se rozvést), zažívala sadistické manýry v průběhu celého těhotenství (ukazoval jí fotografie mladičké milenky a vychvaloval ji, jak je hezká a umí vařit, manželce se posmíval kvůli rostoucímu bříšku). Když paní Beáta při hádce plakala a byla zničená, strohým způsobem jí říkal, že by v tomto stavu mohla mít postižené dítě. O to se rozhodně nechtěl starat, ujistil ji pokaždé. Když paní Beáta hodnotí situaci dnešníma, klidnějšíma očima, má pocit, že partner chtěl neustálým napětím a stresem vytvořit silný tlak, který by vedl k potratu. „Vysmíval se mi, že dítě, práci, 40

i za psychické násilí, policista musí ale získat z výpovědi oběti jistotu, že jde o domácí násilí. Desetidenní vykázání může soud prodloužit postupně až na půl roku. Výhodou je, že ohrožená osoba může po vykázání násilníka zůstat ve společném obydlí a může zároveň požádat soud, aby zakázal partnerovi jakékoliv kontakty s ní i mimo obydlí. Problém v popisovaném případě byl, že se paní Beáta neobrátila na policii, protože měla pocit, že pro partnerovo chování nemá přímé důkazy, jen svou výpověď. Manžel se před sousedy a známými choval jako vzorný a pozorný partner. Žena jeho pravou tvář dlouho tajila, styděla se za jeho chování v soukromí. Když se vše provalilo, dozvěděla se od svých kamarádek, že jí tak dokonalého partnera vlastně po celou dobu vztahu záviděly.

hypotéku a domácnost sama nezvládnu, že se z toho zblázním. Dokonce mi jmenovitě říkal, s kým z našich známých se sází, že to neutáhnu. Pro něj byla variantou polygamie – bude nás mít obě, a když jsem to odmítla, tak mi vyčetl, že o něj nebojuji a že na něj ani nežárlím.“ Psychické týrání, ponižování, vyhrožování, vysmívání gradovalo v osmém měsíci těhotenství. Žena ve snaze zachránit vztah objednala sebe i manžela na párovou terapii do poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Manžel nakonec návštěvu v poradně odmítl, protože prý nepotřebuje řešit žádné problémy. Žena tedy využila manželské konzultace jen pro sebe. V poradně potřebovala získat jistotu, že se vztah nejspíš neurovná. Konzultace s psycholožkou ji natolik posílila, že dokázala

Téma od partnera odejít ještě před porodem. Také si chtěla ujasnit hierarchii toho, co je pro ni aktuálně nejdůležitější: prioritou bylo donosit zdravé dítě a zachovat si psychické zdraví pro dobu po porodu. Při rozchodu s partnerem měla podporu i ve své rodině.

Seznámili se v lékárně, kde pracovala a podnikala, kam si přišel pro léky v době pohotovosti. Byl vtipný, hovorný a do lékárny se začal vracet opakovaně, i když léky nepotřeboval. Velmi rychle paní Beátě nabídl, že se k ní nastěhuje do bytu. Byla překvapena, ale racionálně zvážila, že jedině těsným soužitím může nového přítele dobře poznat, proto souhlasila. V té době jí bylo 31 a jemu 29 let. Měla za sebou desetiletou známost a rozchod s přítelem, u něhož se objevily vážné psychiatrické problémy. Soužití s novým partnerem trvalo bez vážných problémů 2,5 roku. Poté ji požádal o ruku. Plnil sliby, které jí dal a choval se cílevědomě. Se sňatkem souhlasila. Z peněz partnerky si po svatbě pořídili dům a začali ho rekonstruovat. Kolem stavby se vyskytovalo mnoho problémů, a to začalo ovlivňovat celkem harmonický vztah. Věděla, že je cholerický, ale uměla s ním jednat tak, že v prvních letech se jim konflikty vyhýbaly. Stavba, jednání s řemeslníky v něm odkryly druhou, nebezpečnou tvář. Býval vzteklý, vulgární, neuměl se v soukromí ovládnout. Šok nastal po 5 letech soužití ve chvíli, kdy paní Beáta byla asi ve čtvrtém měsíci těhotenství a partner jí sdělil, že má milenku. Ujišťoval ji, že se bude o dítě starat, ale také že milenku neopustí. Najednou měla pocit, že ho vlastně doposud neznala. Do manželství šel s prázdnýma rukama a hodně mu záleželo na tom, že žije s úspěšnou podnikatelkou. A najednou začal mluvit hlavně o tom, jak je jeho milenka bohatá, že je to jedináček,

zajištěný tatínkovými penězi a velkou vilou. Paní Beáta pochází z rodiny, kde se rodiče starali o pět sourozenců. Byli velká rodina a všichni drželi pohromadě. To byl jeden z důvodů, proč ze vztahu nechtěla jen tak odejít a chtěla ho zachránit. Partner zpočátku sliboval, že milenku opustí, ale opakovaně mu přicházela na lži a podvody. Po rozchodu dokonce zjistila, že ji okradl o peníze, které měla doma schovány na výbavičku pro dcerku.

U psycholožky v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy byla asi šestkrát. Rozhovory s odborníkem ji přiměly k rychlému jednání. Rozhodla se od partnera co nejrychleji odejít a po porodu se o dítě postarat sama. S psycholožkou hledaly možnosti podpory širší rodiny. Rodiče právě na jihu Čech rekonstruovali dům, ale souhlasili, aby se k nim paní Beáta ještě před porodem přestěhovala. Ale i po odchodu z pražského domu, kam se kvůli podnikání vracela jednou za 14 dní, zažívala velké obavy. V domě nechala své dvě kočky, které tu při jedné návštěvě našla zraněné. Předpokládá, že se bývalý partner na zvířatech mstil. Partner se dopustil i mnoha schválností. Nechal záměrně odpojit elektřinu, aby paní Beátě zkomplikoval příležitostný pobyt v pražském domě. Důležité však bylo, že se dcerka narodila zdravá a v řádném termínu. Dnes je jí 16 měsíců a prospívá k radosti matky i prarodičů. V průběhu roku se paní Beáta rozvedla, otec zaujat milenkou nemá o dítě zájem. S ním paní Beáta nyní řeší společné jmění – dům na hypotéku. Exmanžel o něj ztratil zájem, protože nemá finance na splátky. Žena splácí hypotéku a dům by si chtěla ponechat, protože se chce do Prahy vrátit i s dcerou, až se vše vyřeší.

Co paní Beáta doporučuje ženám, 41

Téma které řeší podobnou situaci? „Pro mě bylo hrozně důležité slyšet názor třetí osoby, tedy psycholožky, že se partner s tak komplikovanou povahou pravděpodobně nezmění ani po porodu dítěte. Pro rodinu není žádnou jistotou. Důležité bylo, že jsem si mohla urovnat myšlenky a uvědomila jsem si, na čem mi nejvíc záleží – to bylo zdravé dítě a možnost se o ně postarat. Hodně jsem lpěla na úplné rodině, chtěla jsem, aby dcera vyrůstala v normální rodině. S psycholožkou jsme důkladně probraly, že ne vždycky je pro dítě úplná rodina to nejlepší. Dnes vím, že kdyby partner zůstal s námi, tak by do rodiny přinášel neustále rozruch, neklid, náladové chování, křik, nespokojenost – a to jsem nechtěla. Pro mě byla důležitá i pomoc rodiny a možnost se k rodičům rychle přestěhovat, odejít z prostředí, kde jsem si nebyla jista, kdy se partner objeví, kdy rozpoutá hádku, kdy na mě bude křičet, že se chce okamžitě rozvést.“

Ženám, které nemají zázemí v rodině, může vedle odborné pomoci v manželské poradně pomoci i kamarádka, kolegyně v práci nebo dobří známí. Důležité je svěřit se okolí s problémem a hledat vhodné řešení. Velkou podporu může ohrožená osoba získat i v azylových domech, které jsou po celé republice a nabízejí vedle ubytování i odbornou pomoc sociální, psychologickou a právní. Důležité je podle paní Beáty neodkládat ve vyhrocené situaci rozchod s násilným partnerem.

Co doporučuje psycholožka Mgr. Elen Lenártová z poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy? „Situace, v níž se paní Beáta ocitla, 42

ji zahlcovala emocemi. Člověka tyto emoce zcela zaslepí, zúží mu úhel pohledu, proto je tak důležité si o tom, co se děje, s někým promluvit, rozšířit si zorné pole, zbavit se paniky, která zastírá mysl. Odborník může být při hledání cesty, jak z problému ven, průvodcem, může nadhazovat témata a otázky „co dál“, ale odpovědi a zdroje pomoci hledá sám klient. Mnohé ženy jsou stvořené pro rodinný život a nejsou schopny vystoupit z rodinného vzorce, nedokáží si představit, že by žily bez partnera. Paní Beáta je na první pohled hodný člověk s otevřenou náručí, působí spolehlivě a pracovitě. To typ muže, egoisty, lákalo, splňovala jeho představu, že se o něj dobře postará. Jakmile do vztahu vstoupil diskomfort v podobě rekonstrukce domu, kterou měl na starost, a očekávání dítěte, bez zábran začal realizovat svá očekávání „bezstarostného“ života s milenkou, která ho může zajistit. A tak to bude asi dělat dál.“

Jak s výběrem dalšího partnera? Dnes s odstupem času paní Beáta vidí na bývalém partnerovi některé varovné signály. Byl z nemajetné rodiny, vydělával málo peněz a to ho motivovalo k účelovému chování – hledat si partnerky, s nimiž se bude mít lépe. Byl egoista, ale to v době zamilovanosti prostě neviděla. Na spolupráci s psycholožkou paní Beáta oceňuje, že měla pocit, že jí osobně záleží na tom, aby případ dopadl pro klientku a dítě dobře. Tento přístup paní Beátu uklidnil, zbavil ji paniky a umožnil jí zvážit si pečlivě jednotlivé kroky k rozchodu. Psycholožka jí pomohla i v tom, že s ní probírala všechny její dosavadní vztahy s muži a společně hledaly varovné signály v jejich chování. To klientce může pomoct v budoucnu.

Téma Problémy a krize v manželství seniorů (jména a osobní údaje aktérů příběhu byly změněny)

PhDr. Miluše Konečná, psycholožka a vedoucí, poradna Táboritská V téměř každém manželství přijde doba, kdy se nejdříve jeden, nebo oba partneři současně ocitnou v situaci přerušení, resp. ukončení svých pracovních rolí a stávají se z nich nepracující důchodci. Jejich manželství se dostává do své poslední, velmi kritické fáze. Ačkoliv se v dnešní době nabízejí důchodcům rozmanité zájmové a vzdělávací aktivity, přesto alespoň zpočátku řada z nich stojí před otázkou, jak naložit s nově nabytým časem.

Ukončení pracovní kariéry vede velmi často ke krizi v manželství. Častěji jsou to muži, kteří se obtížně vyrovnávají se ztrátou společenské prestiže, hlavně ti, kteří byli ve svém profesním životě úspěšní a profese byla jejich hlavní životní náplní. Ženy se dokáží na ztrátu pracovní role lépe adaptovat. Dokáží ji nahradit jinými rolemi v rámci rodiny – starostí o vnoučata, péčí o přestárlé rodiče. Před oběma partnery stojí nové úkoly. Dosud nebyli zvyklí mít tolik společného času ve společném prostoru. Jejich úkolem je nyní nově si strukturovat denní dobu. Také se snížením finančního rozpočtu je třeba najít dohodu ohledně formy hospodaření a domluvu o případných investicích a reciprocitě při zajišťování osobních potřeb.

Odchod dětí Pokud manželé nezvládli úspěšně narušenou rovnováhu vztahu po odchodu dětí z rodiny, kdy stáli znovu proti sobě tváří tvář v obnovené intimitě, která byla předtím narušována starostmi a výchovou dětí, přenesou se jejich nevyřešené konflikty i do této doby. Jestliže se v období tzv. „prázdného hnízda“ nepodařilo partnerům

„Dnešní doba preferuje výkonnost fyzickou i psychickou a mýtus mládí. Úbytek fyzických sil u seniorů a také nárůst onemocnění může vést až pocitu bezmoci u jednoho z partnerů, proto vztah v této fázi vyžaduje zvýšenou toleranci, empatii a ochotu k péči,“ říká PhDr. Miluše Konečná.

naplnit nově nabytou intimitu vzájemnými očekáváními, byl vztah po odchodu dětí poznamenán frustrací. Neporozumění vede k pocitům osamělosti a odcizení, které bývají důvodem nespokojenosti a někdy i rezignace.

Tato závěrečná fáze manželství je také doba bilancování dosavadního nejen profesního, ale i osobního a rodinného života. Je to v tom lepším případě doba vyrovnávání se a smiřování se s životními nezdary a ztrátami.

Dnešní doba preferuje výkonnost fyzickou i psychickou a mýtus mládí. U mnohých seniorů dnešní doba působí problémy vyrovnávat se s postupujícím úbytkem fyzických i psychických sil, se ztrátou fyzické atraktivity, se snižováním sexuálního libida atd. Úbytek fyzických sil a také nárůst onemocnění může vést až 43

Téma k pocitu bezmoci u jednoho z partnerů, proto vztah v této fázi vyžaduje zvýšenou toleranci, empatii a ochotu k péči.

Nejen nevyřešené konflikty z neúspěšně překonaných předchozích vývojových fází, ale také možné involuční změny v osobnostech partnerů, jako jsou např. projevy agrese, žárlivosti, zvýrazňování některých vlastností, egocentrismus atd., nabývají takových rozměrů, že přivádějí i staré seniory do naší poradny. Stává se, že do poradny přicházejí nezřídka i jejich dospělé děti s vlastními dospělými dětmi a hledají zde pomoc pro své rozhádané rodiče. Při řešení konfliktů, jejichž příčinou jsou involuční změny v osobnosti jednoho z partnerů, se neobejdeme bez spolupráce s dalšími odborníky. Problematika poradenství u seniorských párů má svá specifika. Manželé i přes vzájemnou nevraživost bývají na sobě z nejrůznějších důvodů závislí – finančně, společným bydlením, majetkem atd. S ohledem na jejich věk a kondici fyzickou i psychickou hledáme společně s nimi rezervy pro jejich aktivity mimo vztah, např. zapojení do společenského života – v klu44

bech pro seniory. Pomáháme jim v hledání vhodných forem emancipace i při současně společném bydlení.

Příběh manželů Evy (62 let) a Karla (68 let) – kazuistika Kontakt s poradnou iniciovala dcera obou manželů, vdaná 39letá žena s vlastní funkční rodinou, manželem a 2 nezletilými dětmi 15 a 10 roků. Trápilo ji, že vidí svoje rodiče, kteří do nedávné doby žili v harmonii, jako nespokojené, sama byla svědkem několika konfliktů mezi nimi. Doporučili jsme jí, aby se pokusila s rodiči promluvit o možnosti navštívit naši poradnu. Asi po 14 dnech se do poradny objednala její matka. Byla to dobře vypadající aktivní šedesátnice, původním povoláním zdravotní sestra. Zdůrazňovala, že se vždy díky své profesi starala o druhé a dnes je to pro ni nezvyklá situace žádat sama o pomoc. Jejich manželství trvá 40 roků. Problémy v manželství nastaly po odchodu jejího manžela do důchodu před několika měsíci. Ona sama byla v důchodu již 2 roky a volný čas, který se jí tak přirozeně nabídl, přivítala. Vnoučata byla již ve věku, kdy kromě toho, že je občas doprovodila na zájmový kroužek, její péči už nepotřebovala. Začala se tak věnovat svým zájmům, na které jí dříve nezbýval čas. Jednou měsíčně se scházela se svými přítelkyněmi, navštěvovala kurz tréninku paměti, kurz malování pro důchodce a chystala se do kurzu angličtiny. Vše se pro ni změnilo, když i její manžel, do té doby vrcholový manažer, byl tak trochu „odejit“ do důchodu a začali být spolu doma. Manžel se s novou situací obtížně smiřuje, je nedůtklivý, vyvolává podle jejího vyjádření hádky kvůli malichernostem, uzavírá se doma a od ní vyžaduje, aby s ním trávila více času právě doma a poskytovala mu denní servis. Začal si také stěžovat na různé zdravotní obtíže,

Téma to ji přinutilo přeorganizovat svůj volný čas a nespokojená začala být i ona. Od poradny očekávala radu, jak se svým manželem komunikovat a jak ve vztahu nalézt dřívější rovnováhu. Nebyla si jista, zda manžela přiměje k návštěvě naší poradny. Probrali jsme možnosti, jak manžela k takové návštěvě namotivovat.

Přibližně po dalších 14 dnech se pan Karel objednal do poradny. I on byl dosud dobře vypadající muž štíhlé, sportovní postavy. Při prvním sezení byl zpočátku ve svém projevu velmi sporý, zdůrazňoval, že přišel jen na přání manželky, nemá ve zvyku se někomu svěřovat, nemá také žádné zvláštní očekávání. Ocenila jsem ho, že na přání paní Evy přišel. Na můj dotaz, jak porozuměl jejímu přání, začal mluvit o tom, že je v posledních měsících pořád s něčím nespokojená, hádají se, jemu se nelíbí, že hodně času tráví mimo domov, když on je nyní doma sám. Dříve, když ještě byl zaměstnaný, tak mu to nevadilo, ale teď je to jiné. Zajímám se o jeho profesionální kariéru, dotazem ožije a rozpovídá se o svém dlouhém působení ve firmě, pak se změnily poměry, přišli „mladí“,„flexibilní“ – a tak se s ním rozloučili. Připadá si, že se hodí „do starého železa“, a štve ho to. Dříve neměl čas na své zájmy a teď má času nadbytek. Ráno se mu ani nechce vstávat, vlastně ho ani nic nebaví. Odpoledne se jde také natáhnout, jednou za 14 dnů přijde dcera s dětmi a manželem v neděli na oběd, jinak se mu do žádných kontaktů nechce, stejně měl převážně ty pracovní, na kamarády neměl nikdy čas. Odchází s mou otázkou, co by jeho pocit nespokojenosti mohlo alespoň trochu vylepšit? Doporučuji mu, aby v průběhu dne zkoumal, co mu dělá dobře. Žádám ho, aby mi do příště přinesl „snímek“ svého dne od rána do večera.

Dle domluvy jsme se sešli za 14 dnů. Byl sdílnější, rozhodl se zatelefonovat svému kamarádovi, kterého delší dobu neviděl, sešel se s ním, prý na tom byl podobně jako on, ale dostal se „z toho“. Dohodli se, že by schůzku mohli zopakovat a kamarád mu navrhl, že občas by si mohli jít zasportovat, jemu to prý pomáhalo. Řekl mi také, že když psal snímek dne, najednou nevěděl, co psát, tak musel s něčím začít, aby mohl vůbec „úkol“ splnit. Napadlo ho, že by mohl uspořádat fotografie z dovolených, ve kterých měl chaos, a nechával to na „někdy“, až bude mít čas. Dokonce si díky tomu i jeden večer zavzpomínali na dovolené s manželkou, byl to hezký večer, po delší době se spolu zasmáli, přál by si, aby se taková situace opakovala. Zajímá mě, co dříve rádi spolu dělali, co je společně těšilo a jak by se k tomu mohli vrátit. Mluví o tom, že když byli mladí, rádi chodili tančit, manželka sice navrhovala taneční pro dospělé, ale jemu se nechtělo. Neví, možná by si o tom mohli doma promluvit.

Příští sezení jsem navrhla společné pro oba. Vypadali spokojeně, „oživle“. Paní Eva kvitovala změnu v chování manžela s povděkem. Domluvili si nová pravidla organizace dne tak, aby to vyhovovalo oběma. Pan Karel se rozhodl, že nebude Evu omezovat v jejích aktivitách, ale budou hledat také aktivity společné. Oba mají rádi procházky v přírodě, vážnou hudbu, možná by prý mohli začít chodit tancovat, pan Karel začal chodit se svým kamarádem jednou v týdnu hrát volejbal a také se rozhodl, že naučí svého vnuka na jeho přání hrát šachy.

Příběh manželů Evy a Karla dopadl dobře. V jejich případě šlo o akutní krizovou

45

Téma situaci, která nepřešla do chronického stavu, oba byli schopni sebereflexe a náhledu, byli ochotni udělat změnu,

která vedla k obnovení rovnováhy ve vztahu.

Právní poradenství klientům Mgr. Magdaléna Strouhalová, právnička, poradna Severní Na detašovaném pracovišti poradny Severní poskytujeme sociálně právní poradenství v oblasti rodinného a občanského práva v návaznosti na rodinné a mezilidské vztahy, tak jak to vyplývá z potřeb klientů poradny.

Klienti přicházejí s různými tématy. Konkrétně se nejčastěji obracejí o radu, když se potřebují zorientovat v následujících oblastech: zvažování rozvodu/rozchodu a základní orientace v právních podmínkách, sestavování písemných dohod a soudních podání upravujících vzájemné vztahy a majetkové poměry pro dobu po rozvodu a dále dotazy ohledně úpravy společného jmění manželů a neshod v této oblasti v době trvání manželství, opatrovnické řízení (týkající se nezletilých dětí) a formulace dohod či soudních návrhů na úpravu poměrů nezletilých během trvání manželství, ale i pro dobu před rozchodem/ rozvodem rodičů a po něm, určování, vymáhání či snižování výživného na nezletilé děti, ale i na ostatní příbuzné, problematika registrovaného partnerství, finanční problémy, zadlužení či probíhající exekuční řízení,dědické právo a dědické řízení, problematika vydědění, formulace a náležitosti různých pořízení poslední vůle, problematika svéprávnosti, jejího omezování a znovunabývání, změna opatrovníka apod. 46

„Pomohu vám právně se zorientovat ve složité situaci a v jejím řešení, v případě rodinněprávních záležitostí vám pomohu se sepsáním právních dokumentů. Případně vám doporučím služby dalších bez­platných poraden,“ říká Mgr. Magdaléna Strouhalová.

Druhy služeb poradny: sociálně právní poradenství psychologické poradenství konzultace párové, rodinné a individuální zprostředkování kontaktů na další odborníky pro otázky týkající se rodinného, manželského, partnerského a osobního života, rodinná mediace a podpora rodinných kompetencí ve věcech úpravy poměrů vůči nezletilým dětem.

Podmínky pro poskytnutí služby a principy práce: poradna patří mezi nízkoprahová zařízení. Služby poradny jsou bezplatné (viz zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb.), k návštěvě není třeba doporučení, umožňujeme vystupovat anonymně, místo bydliště není rozhodující, je možné navštívit kterékoliv pracoviště, všichni pracovníci dodržují zásady diskrétnosti a nestrannosti.

Adresář poraden adresa: Rytířská 10, 110 00 Praha 1 tel.: +420 224 211 352 mobil: +420 731 063 283, +420 731 056 745 adresa: Mánesova 53, 120 00 Praha 2 tel.: +420 222 222 269 mobil: +420 731 056 704, +420 731 056 693, +420 731 063 195, +420 731 031 678

adresa: Táboritská 1084/15, 130 00 Praha 3 tel.: +420 255 719 541–4 mobil: +420 774 927 553, +420 737 604 358, +420 605 209 242, +420 734 179 674

adresa: Severní II 1565/3, 141 00 Praha 4 tel.: +420 281 912 144 mobil: +420 731 056 190, +420 739 592 065, +420 731 056 735

adresa: Mařákova 11, 160 00 Praha 6 mobil: +420 776 504 391, +420 731 063 278, +420 731 056 749

adresa: Trojská 46/8, 182 00 Praha 8 mobil: +420 731 056 716, +420 731 056 692, +420 731 056 164, +420 731 063 416

adresa: Novákových 5, 180 00 Praha 8 mobil: +420 604 299 661, +420 731 063 413, +420 603 864 175

adresa: Jordana Jovkova 5, 143 00 Praha 12 mobil: :+420 731 056 728, +420 731 056 751, +420 776 466 678

adresa: Říčanská 7, 101 00 Praha 10 mobil: +420 731 063 413, +420 731 056 692

ěšit t e t e ůž m e s ře! e á c n i o r m e m s V no vé ší zajímavé na dal

47

NEWSLETTER

CENTRA SOCIÁLNÍCH SLUŽEB PRAHA 3-4/ Prosinec 2015 Vydává Centrum sociálních služeb Praha Redakční rada Ředitel CSSP Mgr. Tomáš Ján, MBA PhDr. Petra Nebesová Mgr. Martina Sládková Mgr. Tomáš Blaha Martina Majerová, DiS. PhDr. Marie Šusterová PhDr. Vladimíra Straková Redakční úprava Redakční úprava: PhDr. Marie Šusterová, kontakt +420 604 231 085 Sídlo: Žilinská 2769/2, 141 00 Praha 4 Fotografie Mgr. Tomáš Ján, MBA Andrea Černá PhDr. Marie Šusterová Grafická úprava Andrea Černá, kontakt + 420 773 563 793 Sídlo: Azalková 1210/17, 110 00 Praha 10 Jazyková redakce Jazyková a stylistická úprava: PhDr. Hana Pelešková

Žilinská 2769/2, 141 00 Praha 4, IČO: 70 87 82 77, č. ú. 2001 440 007 / 6000 Tel.: +420 296 332 014, příspěvková organizace hlavního města Prahy Centrum sociálních služeb Praha je členem Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, www.csspraha.cz. Periodikum zaregistrováno na MK ČR dne 19.5. 2015 pod evidenčním číslem MK ČR E 22140.