Neste Oil Rally Finland očima plzeňských fans Autor: Tomáš Herold, 4. 8. 2010 20:30 V tomto článku Vám chci popsat cestu do mekky rally aneb země tisíců jezer pohledem bandy z Plzně. Uvedené cesty, směry, ceny, časy a osoby v tomto článku jsou pouze orientační a mohou se lišit případ od případu. Některé scény jsou nebezpečné a proto je doma nenapodobujte:)
eW
R
C
.c z
Cesta do dalekého Finska se začala rodit někdy na jaře, ale až v červnu nabrala konkrétní podobu. Celkem proběhly dvě schůzky na zimáku v restauraci, kde se postupně dořešilo kde, kdo, jak a s čím že se to vlastně na ten Finland vydáme. Nakonec odřekl jen Vláďa Duda starší, tudíž výprava čítala celkem šest lidí. "Zabůkovali" jsme proto trajekt a neděli před odjezdem vyrazili nakupovat potraviny. Brali jsme všechno potřebné a tak jsme doposud vysmáté pokladní nepatrně zkazili náladu. Výsledná cifra 6300kč včetně dvou bas dvanáctky byla proto přijatelná.
Pondělí 26.7. Sraz byl naplánován na 18 h na Nepomucké, něco kolem půl jsme již byli kompletní. Začaly taktické manévry aneb jak dostat moc věcí do malého kufru. To se nakonec zadařilo a mohlo se vyrazit. Posádku Tranzita tvořila posádka ve složení Michal Fiala, Monika Maříková, Tomáš Herold, Jan Bešta, Vláďa Duda jun. a Lukáš Němec. Na okraji Plzně ještě zastavujeme dokoupit pečivo a benzín do centrály. Michal se narychlo vrací pro zapomenutou lahev s CO2 - tak důležitou pro pivní pohodu. Na cestu jsme totiž měli ještě sedmého pasažéra a to sud plzeňské jedenáctky. Okolo půl deváté večer tedy opouštíme Plzeň směr Polsko. Cesta rychle ubíhala a před půl dvanáctou jsme u Harrachova překročili polskou hranici.
Úterý 27.7. V Polsku byly silnice v hrozném stavu, naštěstí aspoň nebyl provoz. V noci jsme projeli Wroclaw a někdy v šest ráno jsme dorazili do Warszawy. Cesta přes Polsko byla opravdu nekonečná, u cesty to byl samej radar, kráva nebo čáp, nic jiného. Po obědě konečně vjíždíme do Litvy. Téměř celou Litvou nás provází silná bouře s lijákem. Po celou dobu řídí Lukáš a ač vodu moc nemusí, jde mu to. Mně ty kapky poněkud uspaly, zatímco Vláďa sleduje přes objektiv trochu s obavami sílící bouři.
eW
R
C
.c z
Před hranicemi s Lotyšskem usedám za volant já a mastím to směr Riga. Ta nás překvapí svou krásou i podobou s Prahou. Navíc zde jezdí plzeňské trolejbusy a tramvaje. Nedaleko estonských hranic se zastavujeme na krásném odpočívadle přímo u moře. Zde je v plánu večeře a ke grilovanému masíčku nesmí chybět točené. Velký šok byl, když jsme zjistili že ten, co měl půjčenou pípu naposledy zaměnil koncovku na hadici od lahve s CO a tudíž nešla našroubovat na narážeč! To bylo sprostých slov! Vzali jsme tedy za vděk lahváči s tím, že koncovka se dokoupí. Protože nás začala dohánět bouřka, rychle jsme zabalili a vyrazili směr Tallin. Cesta byla zábavná a došlo i na jiné lihoviny než pivo. Zejména Vláďa slavil úspěch s naléváním rumu do spritu za jízdy, tekutina byla všude po autě, zatímco v lahvi nic...
Středa 28.8. Do přístavu v Tallinu jsme dorazili skoro v jednu hodinu ráno. Po hledání místa k zaparkování jsme Tranzita nakonec zaparkovali do cargo zóny mezi kamiony. Na sedačkách spali Michal, Monča a Honza. Zatímco zbytek řešil, kde spát. Ono moc na výběr nebylo, protože stan nebylo kde postavit a variantu ala širák kazily blížící se blesky. Navrhl jsem tedy nespat a jít na tah do nočního Tallinu. Tento šílený nápad se kupodivu ujal a za chvíli jsme již stáli před diskotékou Alcatraz. Po zjištění že to moc diskotéka není (bordel) a navíc chtějí 20 eur za vstup razíme směr město. Na to, že byly 2 ráno to tam žilo a ulice byly plné lidí. Sedli jsme si na zahrádku u Karaoke baru, Vláďa přinesl nějaké pivo. Bylo to něco černého a bez pěny, prý Krušovice, pohled na partu rozjetých Estonek zpívajících
Abbu nám však spravil chuť. Po zavíračce jsme byli nuceni jít o dům dál. Vybrali jsme si klub, před kterým bylo nejvíce lidí (= holek) a tudíž nejvíce povyku. U vchodu stál příjemný a prostorově rozměrný pracovník security, jehož bystrému oku neunikly Vláďovo kraťasy a kšiltovka. Jako jediný měl tedy problém se tam dostat. Argumenty typu, že já mám taky kraťasy se u gorilky neujaly, neboť měl prý na sobě sportovní a ne společenské. Po dlouhém vyjednávání byl donucen sundat čepici a vpuštěn do podniku. Naše nadšení však mělo krátkého trvání. Na baru nám krásná do té doby úsměvavá slečna otevřela tři lahve Hainekena. A protože neakceptovali eura, jsme se zase rychle s podnikem rozloučili.
eW
R
C
.c z
Zbytek noci se odehrával již v klidnějším duchu a nakonec jsme skončili v ruské knajpě, kde jim euro nevadilo a dokonce nám přinesli pivo Saku v půllitrech od starobrna. Takže jako doma. Cestou do přístavu jsme fotili vše, co vlezlo před objektiv. K autu jsme se vrátili na půl sedmou, kdy byl naplánován budíček. Po probuzení zbytku posádky jsme posnídali a zatímco Michalovo karimatka zůstala na místě, celá naše parta byla již na trajektu. Po dvou a půl hodinové plavbě jsme konečně ve Finsku v Helsinkách. Mezitím co noční výprava doháněla spánkový deficit, zbytek sháněl více jak čtyři hodiny koncovku na hadici k pípě. To se však nezdařilo a tak k jednomu balení sparco pásky koupili za 15 eur i zapomenutý hrnec na vaření. Vyrazili jsme směr Jyväskylä. Díky zpoždění jsme na místo najíždění pátečních RZ dali přednost kempování u jezera, kde se jede SS1. Po vykoupání a rozbití stanů jsme provizorně za pomoci pásky přidělali hadici k pípě a slavnostně narazili sud. Já, Vláďa a Lukáš jsme si udělali procházku na průzkum speciálky, ale nakonec jsme došli jen na benzinu pro rally pasy. Následovalo večerní grilování a těsně před ulehnutím se stala Lukášovi při nafukování matrace nemilá věc, kdy mu explodovala a rázem bylo po pohodlném spaní.Všichni jsme usínali s pocitem, že Shakedown se jede na SS1 a tím pádem je to za humny.
Čtvrtek 29.7. Ráno ihned po probuzení začal šokem, poté co se Vlá'da vrátil z obhlídky trati. Zjištění, že nikdo
nikde v nás vzbuzovalo bezmoc a procitnutí, že se tu shakedown opravdu nejede. Po několik sms domů nám bylo sděleno, že se jede v Muramee cca 15km od našeho stanování. Rychle sbalit a bez snídaně vyrážíme směr Muramee, abychom viděli alespoň něco. Při příjezdu k shaku jsme byli zdravení máváním terčíkem, což pro Michala bylo signálem k sešlápnutí plynu a k opětování pozdravu. Na trať jsme se dostali o dvě hodiny později a po 2 km chůze lesem plného chlastajících finů s rádiem u hlavy, sedících na židličkách za stromy, že nemohli nic vidět. To jim zřejmě nevadilo, hlavně, že měli to pivo. Ze shaku jsme o nic podstatného nepřišli. Rychlé průjezdy WRC to byla pastva pro oko diváka. Palbu s S2000 jeli nejvíce Ketomaa a Hänninen.
eW
R
C
.c z
Po shaku jsme vyrazili vstříc najíždění sobotních vložek. Po návratu zpět k SS1 jsme dali opět koupel v jezeře a zatím co Vlá'da s Lukášem vyrazili na speciálku, zbytek povečeřel ravioli a vydal se za klukama. Cesta na vybrané místo vedla přímo po sjezdovce. Odměnou byl krásný výhled dolu do údolí od skonanského můstku nad jezerem. Prioritní posákdy startovaly v opačném pořadí, tudíž se atraktivita průjezdů stupňovala. Po příletu z lesa se museli vejít v pravé táhlé zatáčce do úzké brány, kde poté následovala levá do lesa. Z průjezdů se až tajil dech a několik posádek mělo co dělat, se vejít mezi tyče. Od aut nás rozptylovalo velké množství krásných blonďatých finek, kterým jsme dali název „Oiky“. Od teď byla každá finka „Oika“. Po skončení speciálky jsme se naposledy vykoupali v jezeře. Při památečním pokusu zvěčnit skokanský můstek i s jezerem vypověděl Vláďovo půjčený foťák službu = nanávratně poškozen. Následoval přesun na páteční SS 2 a 4 Urria. Po projetí celé RZ jsme vybrali místa na koukání. Nikde však nebylo místo ke stanování, celá trať byla lemována karavany nebo cedulemi NO CAMPING. Po dlouhém neúspěšném hledání jsme zabočili na cestu ke starému domu, která byla také označena jako no camping. Překvapivě se tam již nacházely dva karavany finů a estonců, kteří nebyli z trati vidět. Po domluvě s nimi jsme postavili tranzita tak, aby také nebyl vidět. Za velkého aplausu přihlížejících finů a estonců si vzali Vláďa s Michalem reflexní vesty a převlečeni za pořadatele šli zahradit vjezd několika přilehlými kládami, aby k nám už nikdo nejezdil. Následovala další grilovačka a rozbití stanů. Celkem slušně jsme zamávali s pivem a přidali jako bonus přes půl flašky zlaté tequily s pomerančem. Nebýt deště, který nás zahnal ve 3h ráno do stanů pili bychom tam asi až doteď.
.c z C R
Pátek 30.7.
eW
Erzeta SS2 startovala v 7:47 a budík byl nastaven na 6:30. Bohužel nebyl vyslyšen a tak nás probudily až v 7:15 přistávající helikoptéry na vedlejší louce, kde jsme chtěli postavit původně stany. Po sbalení nejnutnější věcí na snídani nastal opět úprk na přilehlou RZ, kterou v tu dobu už lemovaly stovky diváků. Námi vybraný obrovský skok byl již přeplněn diváky, navíc ho posádky prodávaly, protože hrozilo poškození vozu. Vybrali jsme tedy o kousek zpět horizont do zatáčky, kde to při SS4 rozbil Hirvonen. Při přesunu zpět jsem ztratil sluneční brýle. Co hůř po několika projetých wrcech se mi začlo chtít strašně na velkou. Řešil jsem obrovské dilema, dát přednost wrc nebo přilehlému lesu. Příroda zvítězila, naštěstí měla Monča při ruce papírové kapesníčky a tím mě zachránila. Mohl jsem se tedy po chvíli opět dál kochat rychlými průjezdy špičky SWRC v čele s Juho Hanninenem. Zde jsme se potkali s Mr.Cimbu a dali řeč nejen na téma Hans. Po skončení SS2 jsme se přemístili ke stanům a dohnali to co jsme ráno zameškali. Na SS4 jsme si vybrali místo na pláni na hromadách klád a konečně vyvěsili vlajku. Po projetí obou Sebů jsme vyhlíželi Hirvonena, když tu se na horizontu mihla podlaha Focusu a letící nárazník. K místu nehody se ihned seběhlo velké množství diváků, mezi nimi i Lukáš s foťákem. Pro finy to byla v tu chvíli národní tragédie, báli jsme se aby nezrušili vložku, což se naštěstí nestalo. Po nějaké době okolo nás posádka procházela směrem k vrtulníku. S Mikkem šel i kameraman WRC a když byl u naší vlajky, všichni mu začli tleskat, jen já jsem v tu chvíli zrovna svačil a měl plné ruce. Mikko nás pozdravil a kameraman v tu chvíli na nás namířil kameru, to jsme ještě nevěděli že tyto záběry obletí svět. Jediný Honza si to stačil aspoň na telefon zdokumentovat. Erzeta dále pokračovala v klidném tempu bez potíží. Po skončení a zabalení věcí jsme nejdříve čekali na otevírací vůz a posléze vyrazili na 115 km přejezd na SS 8 a 10 Myhinpaa. Podobný nápad mělo asi tak 90% všech fanoušků, kteří byli ve Finsku. Podle toho to také vypadalo na silníci. Po hodinovém popojíždění v nekonečné koloně, jsme vybrali objížďku
ve stylu sice delší, ale zato horší cesta. Následoval severní přejezd cca 4h, díky tomu jsme přišli o SS 8. Tím však vše nekončilo. Při příjezdu k odbočce na Myhinpaa nás pořadatelka z důvodu plnosti již nechtěla pustit. Honza našel náhradní příjezd po polní cestě, který ale končil cca 2km od SS. Protože jsme byli vyhladovělí, následoval pozdní oběd na posilněnou před 2km pochodem skrz hustý neprobádaný les.To jsme ještě nevěděli co nás čeká. Začínalo to nevinně, borovicový les posetý borůvčím se postupně měnil v prudký sráz plný skal. Dole zakončený vřesovištěm mezi dvěma jezery. Místy jsme se propadali zkrz mechový podklad, který vypadal pevně, ale nebyl. Po chvilce jsme narazili na dva fanoušky co se ztratili a tvrdili, že to dál nevede. Naštěstí jsme se řidili podle navigace, která nás vedla mezi jezera.. Jedna stráň střídala druhou a následoval úsek okolo bažiny, kde nás žrali za živa komáři. Poslední úsek byl již lepší a vedl po úzké cestě, která však byla křižována popadanými stromy. Odtud jsou také hlášky „tohle není Finsko, to je Vietnam“.
eW
R
C
.c z
Erzetu jsem nakonec stihli akorát včas. Odměnou nám bylo to, že až na pár místních a pořadatelky se zde nikdo jiný nenecházel. Nacházel se zde menší skok a následovala esovitá z prava do leva. Velice hezké místo na srdce, kde bylo vidět kdo to podrží a kdo ne. Po projetí Romana Kresty s poškozenou zádí jeho vozu se na zbylé vozy již nedalo dívat a tak jsme se vyhecovali k návratu zpět stejnou cestou. Vůbec se mi nechtělo a celou cestu jsem všechny proklínal. Cesta zpět byla navíc okořeněna blouděním v močálu, jelikož Honza s navigací navedl údajně kratší cestou. Ještě dát si stoupání do kopce a konečně vysněné auto. Cestou do Jyväskylä jsme na pumpě vzali benzín do centrály a pečivo na večerní grilování jako vždy. Já, Vláďa, Honza a Lukáš jsme se rozhodli navštívit servis zatímco Michal s Monikou se jeli koupat. Procházeli jsme servisem tak jak jsme vyšli z jungle, špinaví, zaprášení, poštípadní a upocení. V servisu se nacházela velká řada překrásných „Oiek“ až jsme chvíli přemýšleli, že se do Finska odstěhujem. Zhlédli jsme jak Wilsonovi měnili turbo a jelikož jsme se dostali do servisu později, tak většina posádek WRC byla již v UP. Vydali jsme se pro suvenýry, zatím co mě stačilo tričko P. Solberga, zbytek utratil snad vše, co měli ve wrc krámku. Cestou zpět jsme ještě poklábosili s Romanem Krestou. Na mou otázku kolikátý jsou a pochvalu, že jedou moc hezky odpověděl: “že vlastně ani neví“. Po servisu jsme se jeli v noci v 23h vykoupat do přístavu v Jyväskylä a vyrazili na sobotní SS 14 a 17 Surkee.
.c z C R
Sobota 31.7.
eW
Na místo jsme dorazili kolem 1h ráno a za to, že jsme mohli přespat na louce jsme zaplatili 20 euro. O to víc jsme si to užili, v celku klidný kemp po našem příjezdu rázem ožil. Ihned jsme zapojili centrálu, abychom vychladili pivo a začli s opékání masíčka. Kdo chtěl spát měl smůlu díky jednomu estonci, který celou noc vyřvával „alarm“!!! Díky únavě jsme to všichni zabalili okolo 3h ráno. Erzeta se jela v 9:45 a tak bylo dost času se prospat. Jelikož se kemp nacházel u diváckého místa, tak si Vláďa přivstal a už od 7:15 stál na erzetě a držel místa ostatním.Zbytek včetně mě vstával v 9:15 a opět jen tak tak stihl přesun k RZ. Ale i tak to byl za celé Finsko snad nejdelší spánek. Na diváckém místě jsme posnídali a na obří obrazovce sledovali jak se k nám blíží J.M.Latvala. Většina finů opět seděla v křeslech a zajímali je jen Latvala s Kankkunenem. Po výletu mimo trať k nám přijel Kimi již bez nárazníku. Po projetí Semiše a Romana jsme chtěli vyrazit na další vložku, po zkušenostech z předešlého dne s přejezdy jsme raději zůstali zde i na druhý průjezd. Nechtěli jsme riskovat kolonu a to že třeba neuvidíme špičku. Díky tomu jsme měli dvě hodiny čas na zabalení stanu a věcí. K obědu jsme rovnou dopili i zbytek sudu a nějaké to pivko vzali i s sebou k trati. Bláznivý estonec nás bavil i během oběda, kdy již zcela vykřičeným hlasem řval pořád dokola „Alarm“. Jako cenu útěchy jsem mu natočil pivo a donesl mu ho. Estonci měli radost jako na Mikuláše. Na další průjezd jsme šli asi tak kilometr po trati do levé zatáčky, která se na vnitřku hodně řezala. Nejlepší průjezd zde měl Mads Ostberg s krásně řvoucí Imprezou. Paní pořadatelka byla velice hodná a dovolila nám jít i na vnitřek, kde jsme si mohli na auta téměř šáhnout. To byl parádní zážitek na zakončení Rally Finland 2010. Po průjezdu celého pole jsme se přemístili k autu a něco před čtvrtou odpoledne vyrazili na cestu k domovu. Měli jsme dostatečnou časovou rezervu a tak i se zastávkou u benzínky jsme do přístavu v Helsinkách přijeli asi 45 minut před check-in na trajekt. Za cestu mi strašně natekla v kotníku pravá noha, později se to přemístilo na celé chodidlo. Je to následek toho strašného lesa, kde mi zřejmě mezi kameny něco kouslo. Takže mám teď jako památku na Finsko zavázanou nohu, týdenní neschopenku a antibiotika. Po nalodění na trajekt jsme se
eW
Neděle 1.8.
R
C
.c z
přesunuli s lahváči dvandy na společné focení na záď lodě. Ve 21:30 se loď odpoutává od finského břehu směr Tallin. Cestou byly velké vlny a poměrně se loď hodně nakláněla. To nám moc dobře nedělalo a byli jsme rádi že jsme seděli v kavárně.
Do Tallinu dorážíme přesně o půlnoci. Tankujeme a vydáváme se na 2000 km dlouhou cestu do Plzně. Většina posádky včetně mne prospí celé Estonsko. V Lotyšsku se probouzím bolestí nohy a nemůžu spát, dávám si dva nurofeny, tak snad to bude lepší. Kousek před Rigou nás za celou cestu poprvé staví policie, na hodinách bylo půl čtvrté ráno. V tu dobu zrovna řídil Lukáš, pomalu zrovna nejel, ale že by v noci měřili?? Tak a je to jasné - na padesátce jel 95 km/h. Monika to šla domluvit. Čekali jsme velkou pokutu, naštěstí ale neuměli moc anglicky, tak z toho byla jenom výstraha na 17 dní kterou jim musel podepsat. Pokuta žádná...:) Zbytek cesty už je naštěstí v poklidu a tak o poslední zážitek se postarají až polští celníci nedaleko před hranicemi. Dobrou češtinou po nás chtějí doklady od auta a občanku, nebo pas. Na to se ho Lukáš ptá: „Stačí vám řidičák?“ A celník na to: „Ne, řidičák má dneska každej Ukrajinec.“:)) Za pár chvil jsme již v Náchodě překročili hranice a po desáté večer konečně doma v Plzni. Pro mě, Vláďu a Lukáše to byl první „svět“ a hned Finsko. Cena za osobu pět tisíc je proto úplně super a příští rok chceme jet znovu. Všem to vřele doporučujeme - nádherná země, jezera, holky a co víc hlavně rally. Jo a nejsme Notoricí, jen jsme z Plzně:) Vladimír Duda ml. - Neste Oil Rally Finland 2010 - 199 MB
