Nestačí život jeden František Marek
Nestačí život jeden František Marek historický román
ALCUS Jihlava 2010
© Ing. Jakub Novotný – Alcus, 2010 © František Marek, dědicové, 2010 ISBN 978-80-904041-0-6
ZEMĚTŘAS Velké věci počínají rozličně. Někdy hřmotně nebo naopak tiše, nápadně či plíživě, ve velkém i v malém, ale vždy se ohlašují znameními. Těch někteří moc nedbají, jiní je vykládají tak či onak, ale obvykle se na ně brzy zapomíná, takže chystaná bouře pak udeří jakoby z čistého nebe. Podobně tomu bylo ve starobylém královském a horním městě Jihlavě toho dne sedmého září, kdy už byl na dohled konec šestnáctého století, poprvé od lidské paměti se v Jihlavě zachvěla země víc, než se hodí na vítané vzrušení a řeči. V městě, kde dosud všechno působilo dojmem vzácné spolehlivosti, zaručující neomezené trvání, citelný zemětřas rozhoupal všechny visaté věci a rozkymácel předměty stojící, způsobil, že povalové stropy se leckde trhaly, zdi pukaly, psi se rozštěkali nebo žalostně vyli, dobytek v předměstských stájích bučel, koně divoce ržáli a trhali se od žlabů, na náměstí před hostincem U Divého muže se splašilo dvojspřeží a ujelo i s kočím až ke Koželužskému potoku, kde se vůz převrhl do vzduté vody a nešťastník na kozlíku, posedlý hrůzou neméně než koně, utonul. Zvony na věžích kostelů se samy od sebe rozhoupaly a vydávaly údery tak nepravidelné, jaké zná jen úzkostně bijící srdce člověka v agónii. Přesto lidé, kteří vyběhli z domů namnoze už od oběda, podomácku oblečení jen napůl, kuchařky v zástěrách, ten a onen něco v ruce, cínovou konvici, tlustý špalík knihy vázaný v kůži, ženské s náručí šatů, čepců a krajek, co kdo měl po ruce nebo u čeho byl srdcem, ale mnozí i s holýma rukama a všichni s děsem v očích, jako na povel shůry sbíhali se ke svým stejně poplašeným a roznaříkaným zvonům. Ale jakmile si uvědomili, že domy v dohledu dál stojí, také jakubské věže nepohnutě ční nad střechami, i hradby s pevnými branami že chrání město, někteří lidé místo lamentací jali se rozvazovat. Tovaryši znalí světa, přemoudřelí chytráci, uplatňovali rozumy posbírané na vandrech, co kdy natropilo zemětřesení v krajích u Dunaje, ba i v nepříliš vzdálených Slavonicích. Horší však byly řeči čtenářů tištěných kronik a historií od stvoření světa. Ti znali hrůzné zvěsti o městech zřícených třesením země, o hladu a moru, jenž z toho pochází, a o nepředstavitelných počtech lidu bídně zhynulého. A vždycky se takový zemětřas dostavil jako trest boží a dopadl na lidstvo rozmařilé, hříchem a neřestí zkázu na sebe svolávající. 5
„A u nás je to snad lepší?“ vyštěkl písklavý mužský hlásek z davu sroceného před zavřenými vraty kostela sv. Jakuba. „Ba právě, sami jsme vinni!“ dodal jiný. „Ženské jsou helmprechtné jedna jako druhá. Buď to o ní víš, nebo nevíš, ale vyjde to nastejno, protože Bůh zná jejich hříchy líp než my.“ „A nejen ty dokonané,“ ozval se někdo znalý bohosloví, „ale i všechna hříšná přání, která neuspěla pro nedostatek příležitosti.“ Zatímco ženské, zvláště ty v nejlepších letech, až dosud ječely a vřískaly, teď najednou, když tak divně začali povykovat muži, zmlkaly a jakoby kajícně skláněly hlavy. Buď je vskutku přepadala lítost nad tajnými hříchy, nebo se jich zmocňoval cit ještě tísnivější, strach z rozkacených mužů. Jak mužským ubývalo vlastní bázně, tak jim narůstal hřebínek. „Vida je!“ pokračovalo ono pískle, povzbuzeno ohlasem svého horlení. „I teď, když Hospodin pohrozil trestající rukou, myslí jenom na fintění a vlečou své drahé čepce a krejzle až sem!“ „Drahé! To bych řekl že drahé. Nemravně drahé!“ „Naše vina. My jim to trpíme. Muž je hlava. Je rozum, žena jenom hříšné tělo. Hlava má vládnout tělu a trestat je, když se mu zachce takových neřestí.“ „Než bude pozdě. Než dopadne trest i na nás, že své ženy a dcery nevedeme k pravé bázni. – Sem tu necudnou parádu! Příčinu hříchů a božího hněvu. Spalme jim ty ohavnosti!“ V davu se podobné hlasy rychle ujednocovaly, houstly a měnily se v pohyb. Ustrašené ženy, které vskutku většinou nesly s sebou různé kusy šatstva, bláhově je chráníce před božím dopuštěním, hleděly se vytratit z chumlu zmítaného vášní směrem k faře a k latinské škole. Na rohu kostela utvořily hlouček, vzájemně si dodávaly odvahy a dohadovaly se, že aby snad raději samy honem hodily svou drahou parádu na hromadu a nabídly ji za smírnou oběť. Ale než se k hrdinskému činu odhodlaly, ještě v tom překotném šepotu vrhli se na ně nejvášnivější ručitelé ženské ctnosti, rvali jim šaty z rukou a kupodivu i z těla. Prudké zaječení z ženských hrdel odrazilo se od opěrných pilířů chrámu k faře právě v okamžiku, kdy se tam otevřela vrata a vykoukla z nich vrásčitá lidská tvář. Nebyla to hlava pastora Hederika, neboť ten byl člověk statný a krevnatý, ne zrovna oty6
lý, ale důstojně tělnatý, jak se sluší na hlavního kazatele bohatého královského horního města. Vpadlé tváře a vylekané oči v podlouhlé hlavě, sedící na vychrtlém krku s poskakujícím ohryzkem, patřily jen kostelníkovi Johanovi. Vyhlédl z pootevřených vrat, ale hned zase zmizel. Patron otočil hlavu do průjezdu a řekl někomu za sebou, co venku spatřil. Ale v tom jeho vyzáblé tělo vrazilo do nedovřených vrat, že se křídlo prudce otevřelo dokořán a chudák kostelník vypadl ven a chvatně hledal rovnováhu. Kdo nevěděl, že osoba, která za ním v průjezdu stála, byl sám nejdůstojnější pan doktor Hederikus, mohl se domnívat, že nebohý Johan byl ze vrat vykopnut. Statný strážce svého stáda, jež v tu chvíli nebylo vskutku víc než stádo, vykročil důstojně. Stiskl odulé rty, zamžikal zlobně těkavýma očima, nadechl se a pohlédl pohrdavě na dopuštění před sebou. Viděl své ovečky rvoucí se v chumlu, neboť ženy se mužskou surovostí velice rozlítily a zuřivě bránily to, co by možná rády byly vydaly dobrovolně. Nerozkřikl se na ně. Nechtěl si zadat a v hloubi duše byl i uspokojen, protože mu ta podívaná připomněla oblíbené téma jeho kázání. Hle, jak vypadá lidská přirozenost. Byl přesvědčen, že stačí zvednout ruku a bude klid, jako kdyby ukázal karabáč. Bylo mu zhruba známo, co se děje, a jak byl zvyklý, předem si věc promyslel. Také on pocítil před necelou půlhodinou na faře otřesy země. Nebyl ještě u oběda, dnes dopisoval třetí kapitolu svého nového traktátu proti kacířské Jednotě bratří a jídlo si trochu odložil. V pátek jsou ryby, na ty se není co těšit. Dokončil odstavec o škodách, které působí sekty, odložil brk a spokojeně se opřel o lenoch, ruce zaklesl v prstech na mocné hrudi, se zalíbením se zahleděl na rukopis, přivřel oči a málem zdříml. Vtom proběhlo židlí, jeho tělem a celou jizbou podivné zachvění, na všech stranách zaskřípělo a zapraskalo, a trojramenný svícen, který stál na stole od jeho příchodu do Jihlavy, se zakymácel a překotil na popsaný papír. Už je to tu doopravdy, trest, blesklo mu hlavou a samolibý úsměv mu rázem zmizel z masitých tváří. V témž okamžiku se mu mihla myšlenka, že hlavní vinu má jeho zarputilý protivník ze školy za kostelem, rektor Jan Ursinus. Ale hned se vzpamatoval, uchopil těžký klíč od brány chrámu a vyběhl z fary.
7
