SKUTEČNÁ KOMEDIE NATOČENÁ BĚHEM JEDINÉHO VEČERA JEDEN DEN JEDEN STADION JEDEN ZÁPAS
DVACET DVA HRÁČŮ NA HŘIŠTI DVACET DVA KAMER V HLEDIŠTI DVACET DVA VTIPNÝCH ZÁPLETEK
DVA NULA PRESS KIT KARLOVY VARY ČERVEN 2012
ANOTACE
ZÁKLADNÍ INFORMACE O FILMU
UVEDENÍ NA MEZINÁRODNÍM FILMOVÉM FESTIVALU KARLOVY VARY
Na fotbalovém stadionu v centru Prahy se chystá největší fotbalový zápas roku, Sparta dnes večer hraje se Slavií. Začíná přímý přenos. Dvacet dva filmových kamer ale tentokrát nemíří na hřiště, nýbrž do hlediště. V něm se totiž nachází velmi různorodá a vtipná společnost, která stojí za pozornost víc než samotný fotbal: jsou tu upovídaní pořadatelé, pečlivě oblečené dámy z VIP, rozjívení žáčci fotbalové přípravky, distingovaní intelektuálové, fanatičtí sázkaři, dezorientovaní italští turisté, chlapáčtí členové ochranky nebo třeba známí komentátoři jedné televizní stanice. Ti všichni sem přišli sledovat stejný zápas, každý z nich jej ale prožívá po svém. A každý se přitom projevuje takový, jaký doopravdy je. Jeden se ptá, jestli se smí fackovat tchýně, druhý pátrá, kam se v Chile podělo prezidentské pero, třetí se třese, zda dostane trest za použití slova gorila. Před očima nám tak postupně ožívají různá patra tribuny i různá patra dnešní společnosti. A humor a autentičnost tu nakonec vítězí 2:0.
Režie: Pavel Abrahám Námět: Tomáš Bojar Scénář: Tomáš Bojar a Pavel Abrahám Kamera: Jiří Chod Zvuk: Václav Flegl Střih: Šimon Špidla Dramaturg: Jan Gogola ml. Vedoucí produkce: Kristina Šedivá Producent: Pavel Abrahám a Tomáš Bojar, Cinema Arsenal Koproducent: Jordi Niubó, i/o post
sobota, 30. června, 18:30, kino Čas Reprízy: neděle, 1. července, 21:30, Kinosál B sobota, 7. července, 18:30, Kinosál B
Stopáž: 108 minut Distribuční formát: DCP Předpokládané datum distribuční premiéry: podzim 2012 (u příležitosti derby Sparta – Slavia)
PRESS KIT
PRESS KIT
TISKOVÁ ZPRÁVA
Dva nula, nový film tvůrců České RAPubliky, bude poprvé k vidění v soutěži na festivalu v Karlových Varech Autoři úspěšného a oceňovaného snímku Česká RAPublika, Pavel Abrahám a Tomáš Bojar, přicházejí s novým celovečerním filmem – tentokrát s komedií z prostředí fotbalu. „Dva nula je film, který je neobvyklý přinejmenším už způsobem svého vzniku. Celý byl totiž natočen za jeden jediný večer, s využitím rekordního počtu filmových štábů. 11. dubna 2011 hrála Sparta tradiční derby se Slavií a my jsme se rozhodli, že se nám tato událost stane kulisou pro společenskou komedii,“ vysvětlují oba tvůrci. „Od začátku nám bylo jasné, že se pouštíme do hodně riskantního podniku, že jde o experiment s otevřeným koncem. Nyní máme ale pocit, že se ten risk vyplatil. Získali jsme totiž materiál, který je velmi vtipný, autentický a který podle nás nepostrádá ani výtvarnou kvalitu.“ Jako vůbec první se o tom budou moci přesvědčit návštěvníci Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde byl snímek vybrán do soutěže dokumentů. A mohou se v něm těšit na velmi pestrou mozaiku postav: od ochranky, přes fanatické sázkaře, žáčky fotbalové přípravky, pečlivě oblečené dámy, distingovaného
novinového kritika, dezorientované italské turisty, komentátory jedné televizní stanice až po rohový praporek či mouchy u reflektorů na stadionu. „Šlo nám o to ukázat, jak různí lidé různě prožívají stejnou věc,“ popisují autoři svůj základní záměr. Ve filmu se jej přitom daří naplnit způsobem, který vyniká především naprostou autenticitou. Jelikož byly jednotlivé postavy snímány zdálky a s využitím mikroportů, na přítomnost filmařů poměrně rychle zapomněly. „Lidé se tak ve filmu projevují takoví, jací skutečně jsou – živí, přirození a často zábavní. Co kamera, to jedinečný vhled do různých pater tribuny i různých pater dnešní společnosti,“ vysvětlují autoři. Do natáčení, jehož přípravy zabraly dva roky, se na místě zapojilo bezmála 150 členů štábů. „Šlo patrně o největší natáčení v jednom čase na jednom místě v dějinách dokumentární kinematografie,“ uvádí oba. „Začali jsme hodně důkladnými obhlídkami, byli jsme na desítkách zápasů a seznámili se s velkou spoustou lidí. Vždycky jsme si někam sedli nebo stoupli a začali prostě pozorovat, co se děje okolo. Většinou stačilo chvíli poslouchat a bylo jasno. Po pár měsících už jsme měli databázi postav, jakou by nám možná záviděla leckterá castingová agentura.“ Na podzim 2010 pak padlo rozhodnutí vše natočit během jediného večera. Naplánovat něco takového nebylo úplně jednoduché, žádný precedens pro to ani neexistoval. „Byla to poměrně dost náročná logistická akce. Museli jsme sehnat obrovské množství techniky a "vycvičit” velké
množství lidí tak, aby zvládli natáčení v rušném prostředí stadionu. Několik měsíců jsme připravovali různé manuály, kreslili plánky, vodili režiséry, kameramany a zvukaře na obhlídky a ladili průběh natáčení se zaměstnanci klubu,“ popisují tvůrci přípravy. „Kdyby ten večer vybuchla na Letné bomba, měla by česká kinematografie asi docela vážný problém…,“ doplňují. Pavel Abrahám a Tomáš Bojar v roce 2008 debutovali s celovečerním filmem Česká RAPublika, který si rychle vydobyl přízeň diváků a získal několik cen. I když by se mohlo zdát, že od rapu k fotbalu může být daleko, není tomu tak: „Ty filmy jsou si svým východiskem vlastně docela podobné. Oba uchopují známý a lidmi oblíbený fenomén novým, dost nečekaným způsobem. Oba jsou dělané tak, aby oslovily i lidi zvenčí. Oba jsou podle nás docela zábavné, ale přitom ne pokleslé. V obou dvou se určitá prvotní sympatie či otevřenost k zobrazovanému prostředí pojí s určitým odstupem od něj,“ vysvětlují Abrahám a Bojar. A proč by měli diváci přijít na jejich nový snímek? „Hlavně asi proto, že je vtipný a hodně autentický. A také trochu jiný než ostatní. Není to film, který v různých variacích předtím viděli už nejméně padesátkrát,“ uzavírají Pavel Abrahám a Tomáš Bojar.
PRESS KIT
PRESS KIT
ROZHOVOR S TVŮRCI
01
Jak jste na téma filmu přišli? Je to přeci jenom velký kus cesty od rapu v České RAPublice...
chvíli ve VIP loži nahradil ministra Vondru, a Italové, kteří přijeli na naše pozvání). Hledání postav, to byla vůbec docela zábava. Když jsme začali společně chodit na stadion, vždycky jsme si někam sedli nebo stoupli a začali prostě pozorovat, co se děje okolo. Většinou stačilo chvíli poslouchat a bylo jasno. Po pár měsících už jsme měli databázi postav, jakou by nám možná záviděla leckterá castingová agentura. Primárně jsou to samozřejmě spíše lidé živí a extrovertní, lidé, kteří se nebojí projevit, a které není třeba k účasti ve filmu nijak zvlášť přemlouvat. V jejich výběru jsme se snažili o to, aby šlo o určitý řez napříč společností, a aby každý zúčastněný vnášel do filmu nějakou osobitou perspektivu. Hodně jsme při tom mysleli na tato slova Hannah Arendtové: „Skutečnost světa se vlastně a spolehlivě může ukázat jen tam, kde jsou věci viděny mnohými lidmi z mnoha perspektiv.“ Výsledkem je samozřejmě autorský film, ne nějaká precizní sociologická studie či „vyvážená“ reportáž – rozhodně tedy nebylo naším cílem postihnout vše a nic neopomenout. Platí to tím spíš, že jsme nad tím, co se v daný den stane a jak konkrétně se lidé projeví, neměli žádnou kontrolu.
Nápad vás prostě napadne, pořádně ani nevíte jak. Důležité je, že přišel. Následovala řada obhlídek, na nichž jsme si teprve ověřovali, jestli je ten nápad dobrý a jak konkrétně ho zrealizovat. Po čase začalo být jasno, že fotbalový stadion je ideálním místem pro film, který má ukázat, jak různí lidé různě prožívají stejnou věc. Velký kus cesty od RAPubliky je to jen zdánlivě, ty filmy jsou si svým východiskem vlastně docela podobné. Oba dva uchopují známý a lidmi oblíbený fenomén novým, dost nečekaným způsobem. Oba dva jsou dělané tak, aby oslovily nejen fanoušky rapu a fotbalu, ale i lidi zvenčí. Oba dva jsou podle nás docela zábavné, ale přitom ne pokleslé. V obou dvou se určitá prvotní sympatie či otevřenost k zobrazovanému prostředí pojí s určitým odstupem od něj. A oba podle nás mají jasně vyhraněnou filmovou řeč a jasný dramaturgický tvar. Ta východiska se zkrátka dost podobají. Jak jste vybírali postavy, na které se zaměříte? Museli jste něco operativně měnit? Třeba o turistech jste dopředu vědět nemohli nebo ano?
Bylo těžké je pak přesvědčit, aby s natáčením souhlasili? Nebáli jste se, že se budou předvádět / hrát něco pro vás?
Velkou většinu lidí jsme potkali přímo na stadionu, nikoho jsme tam uměle nedosazovali (jedinou výjimkou je kritik Jiří Peňás, který v čase vrcholící vládní krize na poslední
Těžké to nebylo, nikoho, kdo je ve filmu, jsme nemuseli moc přemlouvat. Když někdo nechtěl, tak nechtěl. Že se lidé budou předvádět, jsme se samozřejmě báli. Při
prvních zkušebních natáčeních se to občas i skutečně dělo, ale postupem času se nám to podařilo poměrně úspěšně eliminovat. Celá metoda natáčení se postupně vyvíjela tak, aby lidé před kamerou byli co nejpřirozenější. Máme pocit, že se to nakonec podařilo - hodně k tomu samozřejmě přispěla strhující atmosféra večera, pod jejímž vlivem lidé na kamery, porty a vše ostatní rychle zapomněli. Jak se k natáčení postavila samotná Sparta? Byly z její strany nějaké podmínky? Zásadní omezení bylo jediné: natáčení nesmělo nijak narušit běžný provoz stadionu. Členové štábu nesměli nikomu clonit ve výhledu, nikde překážet apod. Tomu jsme dlouho dopředu přizpůsobovali rozmístění jednotlivých kamer a vše pečlivě konzultovali s pracovníky klubu. Spolupráce s nimi byla perfektní – na Spartě pracují samí sympatičtí lidé, se kterými se lze na všem domluvit. Pokud jde o film jako takový, majitel klubu Daniel Křetínský, s nímž jsme od začátku jednali, byl velkorysý a do jeho koncepce nijak nezasahoval. Chápal, že neděláme propagační video, ale autorský film, který je spíše portrétem různých segmentů české společnosti než konkrétního fotbalového klubu.
PRESS KIT
ROZHOVOR S TVŮRCI
02
Kolik času na přípravu si takovéto „hromadné“ natáčení vyžádalo?
samozřejmě moc děkujeme. Celý štáb v daný den čítal téměř 150 lidí, takže kdyby ten večer vybuchla na Letné bomba, měla by česká kinematografie asi docela vážný problém…
měsících práce byl pak film hotov. Obrovskou zásluhu na tom má samozřejmě střihač Šimon Špidla, se kterým si dost rozumíme a bez kterého si montáž v podstatě nedokážeme představit. Šimon je prostě král.
Dlouho jste také stříhali, proč?
Proč by dle vašeho názoru měli lidé do kina na váš film přijít?
Dohromady jsme celou akci připravovali něco přes dva roky. Začali jsme hodně důkladnými obhlídkami, byli jsme na desítkách zápasů a seznámili se s velkou spoustou lidí. Postupně jsme také začali na stadionu s některými z nich zkušebně natáčet a získávat přesnější představu o režijní metodě i výsledném filmovém tvaru. Někdy na podzim 2010 jsme se definitivně rozhodli, že celý film natočíme během jediného večera a začali jsme se na tom dost usilovně pracovat. Byla to poměrně dost náročná logistická akce, pro kterou v oblasti dokumentární kinematografie v podstatě neexistoval precedens. Intenzivně jsme se na ten večer připravovali celý půl rok, moc nám v tom pomohla hlavně produkční Kristina Šedivá a asistent režie David Jančar. Museli jsme sehnat obrovské množství techniky a „vycvičit“ velké množství lidí tak, aby zvládli natáčení v rušném prostředí stadionu. Několik měsíců jsme připravovali různé manuály, kreslili plánky, vodili režiséry, kameramany a zvukaře na obhlídky a ladili celý průběh natáčení se zaměstnanci klubu (spolupráce s nimi byla perfektní). Byl to docela zápřah. Přes všechny průvodní obtíže (například se nám opakovaně posouval termín zápasu) se samotné natáčení nakonec obešlo bez problémů, všichni pracovali, jak měli, za což jim
Více informací, fotografie, rozhovory: Jiří Sedlák - ArtsMarketing.cz
Ve střižně jsme strávili bezmála půl roku, byla to hodně intenzivní práce, rozhodně jsme se nijak neflákali. Předtím jsme se ještě prakticky celé léto seznamovali s těmi nekonečnými hodinami natočeného materiálu, vypisovali si v něm zajímavá místa, pomalu přemýšleli o různých střihových koncepcích atp. Stříhat jsme začali zkraje listopadu a do Vánoc jsme měli hotovou první hrubou výběrku. Z té jsme sestavili takový velký graf, který jsme si vytiskli a vylepili na stěnu. Byly v něm pod sebou seřazeny všechny časové linie z jednotlivých kamer s vyznačeným vybraným materiálem. To nám umožňovalo porovnávat, co se na tom kterém místě stadionu zrovna děje zajímavého, a nacházet v materiálu některé uzlové body. Byla to taková obří plachta a vypadala fakt zajímavě – lidé, kteří se za námi stavovali ve střižně, na ni s údivem zírali. Vypadalo to, že děláme film skutečně vědecky... Po Vánocích jsme se nad grafem sešli a po několika sezeních jsme se definitivně rozhodli pro jednu konkrétní střihovou koncepci. Ta se poměrně záhy ukázala jako funkční a po několika
M: +420 604 868 914 E:
[email protected]
Hlavně asi proto, že je vtipný a hodně autentický. A také trochu jiný než ostatní. Není to film, který v různých variacích předtím viděli už nejméně padesátkrát. Fandíte vy sami nějakému klubu? Spartě / Slávii / jinému? Pavel: Spartě. Je železná. Tomáš: Já odjakživa fandím Spartě. Byla to věc v podstatě náhodného prvotního rozhodnutí. Někdy v šesti letech jsem se ocitnul u televize a hrálo se zrovna derby. Nějak se mi zalíbilo slovo „Sparta”, a tak jsem jí začal fandit. A u toho už zůstalo. V Evropě mám nejradši Arsenal. Je mi úplně jedno, že v posledních letech skoro nic nevyhrávají – důležitá je ta krása a lehkost, co v tom je. Trenér Wenger je umělec.
PRESS KIT
PRESS KIT
WWW.DVANULA.EU
