Nespokojenost ženy po sňatku
EDUARD BAKALÁŘ
Ženské hubování z hlediska evoluční psychologie
Příčin potíží v manželských vztazích je řada. V našich rozvodových statistikách je jich zmiňováno 10,1) jsou to však příčiny jevové, tedy povrchové. Statistickou příčinou rozvodu je například nevěra jednoho z manželů – jenže nevěrník byl předtím dlouhodobě odmítán, ponižován a deptán emočním chladem svého partnera, který tento styl „odkoukal“ od svých rodičů. Těmi hlubšími příčinami se zabývá matrimoniologie. Potíže mohou vyplývat např. z psychosociální nezralosti jednoho nebo obou manželů, jimž jejich vlastní rodiče nedovolili citově vyspět. A proč? Protože sami byli nezralí, bez významnějších životních náplní, a jejich děti jim zůstaly jako jediný materiál, na němž mohli citově parazitovat. Jednou z častých potíží v manželském životě je nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku. Jejími projevy jsou: pravidelná nespokojenost s tím či oním (nebo s čímkoli), časté pocity zklamání, ukřivdění, výčitky a hubování (s racionálním jádrem i bez něj), rozlady bez zjevné příčiny, pohotovost k pláči, hysterickým projevům, zvláštním druhům selhání. Jev je velmi rozšířený a obecně známý mužům i ženám – i když jej každé pohlaví vidí z jiného hlediska. Projevy nespokojenosti bývají plasticky vykresleny na stránkách humoristických časopisů, komentovány filozofy a jinými mysliteli,2) zpracovány umělecky3) nebo zachyceny v lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech.4) V těchto pramenech je „nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku“ popsána, komentována, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněna, nikoliv však vysvětlena. O vysvětlení usilují psychoterapeuti a manželští poradci, kteří zavedli kategorie jako emoční labilita ženy, nedostatek sebekritičnosti, sebeovládání ženy, vliv špatného rodičovského vzoru, nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost, tzv. penis-neid (závist penisu), ale i nedostatek mužova porozumění pro zvláštnosti ženina citového života, odlišnost životního stylu apod. Pokusme se nyní porozumět nespokojenosti ženy s chováním muže po sňatku z hlediska evoluční psychologie. [4] U většiny lidí se při výstupu na vysoké místo, např. na rozhlednu, objeví úzkostný vnitřní hlas, který je nabádá: Nechoď až ke kraji, raději trochu odstup, i když je zábradlí dost masivní. Na některé dolehne závrať předem a odmítají tam jít. Odkud se ta úzkost, hlasy či nevolnost berou? Evoluční psychologie odpovídá: Na určitém stupni vývoje našich dávných předků se něco takového objevilo u některých z nich, kteří tím získali o málo větší pravděpodobnost přežití. I velice malé zvýšení pravděpodobnosti stačí, aby se během tisíců generací vytvořil selekční tlak a aby se impulzy „nechoď ke kraji“ dostaly až
464
VESMÍR 79, srpen 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
do naší genetické výbavy. Ti, kteří takové pocity neměli, lezli až na okraj strže a občas na to doplatili. Riziko smrti ani nemuselo být vysoké – stačí zlomek procenta, a selekční tlak vede k vymření takových jedinců. Dnešní lidé jsou potomky té „opatrné“ linie. Podobný výklad podává evoluční psychologie5) o řadě jevů, jako jsou odpor k incestu, tendence hromadit hmotné statky, dispozice k náboženské (i jiné) víře, nechuť navštěvovat níže položená tmavší místa, odpor k hadovitým živočichům a pavoukům. [2] Evoluce ženské nespokojenosti Mohly vést ženiny projevy nespokojenosti k její větší reprodukční zdatnosti? Víme, že naši předkové dlouho žili jako lovci-sběrači. Na lov chodili spíše muži, sběr plodů a péči o děti měly na starosti spíše ženy. Období tohoto způsobu života trvalo zhruba od 2 milionů let př. n. l. do nějakých 9000–3000 let6) př. n. l. Antropologové a historikové se shodují v tom, že instituce manželství existuje odnepaměti a tím déle musí trvat nějaká forma emočního svazku mezi mužem a ženou, s níž měl muž děti. Podle posledních poznatků měla tlupa něco mezi 50–200 příslušníky. [2] Sídlili v jeskyních na pokraji lesa. Muži lovili větší zvěř, ženy pečovaly o děti, sbíraly plody a drobné živočichy. Muži se vraceli z vý1) Uvádíme je v pořadí podle souhrnné četnosti v roce 1998 (u mužů je četnost soudem zjištěných příčin poněkud jiná než u žen): rozdíl povah, názorů a zájmů; ostatní příčiny; soud nezjistil zavinění; nevěra; alkoholizmus; nezájem o rodinu (včetně opuštění rodiny); neuvážený sňatek; sexuální neshody; zlé nakládání, odsouzení pro trestný čin; zdravotní důvody. (Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 1998. Česká statistika, Praha 1999) 2) Sokrates (na dotazy svých žáků o ženitbě): Jen se žeňte, beze všeho. Dostaneš-li hodnou ženu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, zůstaneš filozofem. F. Nietzsche: Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jeho svědomí. 3) A. S. Puškin: Pohádka O rybáři a zlaté rybce. 4) Jdeš-li do války, pomodli se jednou, jdeš-li na moře, pak dvakrát, ženíš-li se – třikrát (španělské přísloví). 5) Evoluční psychologie se pomocí univerzálních mechanizmů chování snaží vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Rekonstruuje jak problémy, které museli řešit naši předkové ve svém primitivním prostředí, tak chování, jímž je řešili. Snaží se formulovat společné kořeny chování předků a také určit, jak jsou dnes manifestovány v různě roztroušených kulturách. [4] 6) Podle přechodu na efektivnější způsob obživy (tj. zemědělství) v různých místech Afriky, Blízkého východu a Evropy. 7) Za poslední milion let byly čtyři hlavní doby ledové (glaciály).
PhDr. Eduard Bakalář, CSc., (*1934) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabývá se rozvodovým poradenstvím. Je autorem společenských her s psychologickou tematikou, publikoval je již v několika knihách.
pravy s úlovkem a předávali svůj díl ženám a dětem. Nemusely to být jen potraviny, ale i kůže, nádoby, krystaly soli, zbraně, materiál na zlepšení přístřeší (lýko, tyče) či předmět, jenž svému vlastníku dodá vážnost. S potravinami žena projevovala buď menší, nebo větší spokojenost. Samozřejmě si také všímala, co přinesli jiní muži a co dostaly jiné ženy. Když byla spokojena, odměnila muže něčím příjemným, např. sexem. Když nebyla spokojena, dělala drahoty, popřípadě muže vůbec neodměnila. Na určitém stupni této dělby práce oběma jejím účastníkům „dojde“ základní zákonitost, byť vnímaná každým účastníkem z jiného zorného úhlu. Ženám dojde, že když budou nespokojené, budou se muži víc snažit. Mužům dojde, že když přinesou více, ženy budou o něco příjemnější. Nespokojenost žen a snahy mužů se nemusejí týkat jen potravy, ale třeba výhodnosti lokality k přebývání. Každý kousek potravin, hmotných statků i kvality obydlí mohl znamenat zvýšenou pravděpodobnost, že žena a děti přežijí. Polovina dětí – dcery – tak získávala genetickou informaci „Projevuj nespokojenost, dostaneš víc“. Podmínky tenkrát mohly být vskutku drsné – po obdobích příznivějších přicházely pohromy: doby ledové,7) nedostatek potravin (sucho, migrace zvěře, kobylky), útoky dravé zvěře, nájezdy znepřátelených kmenů, epidemie nemocí. Svoji váhu pro přežití mohla mít i druhá nádoba na vodu, větší kus masa, hrst čerstvých plodů. V průběhu přirozeného výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své – nějak již zavázané – mužské partnery přimět k tomu, aby ze sebe vydali co nejvíc. Dosahovaly toho projevem nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy dělají totéž, ač to k přežití již není nutné. Dobře tomu patrně porozuměl A. S. Puškin, jinak by nenapsal pohádku O rybáři a zlaté rybce. Skrytá emoční bariéra Velmi pravděpodobně ale vůči tomuto poznatku vznikne určitá nechuť, narazíme na skrytou, mocně působící emoční bariéru. Slyšíme-li, že nějaká žena je nespokojena se svým mužem, pak mužům je to vítané a uvěří tomu, neboť se budou ve srovnání s ním cítit nadřazeni (jde o jeden z nejsilnějších mužských motivů). Ženám je to rovněž vítané, neboť se přesvědčují o tom, že si jejich konkurentky nevybraly lépe (taková informace je balzám na ženskou duši). Navíc jsme-li svědky osobního sporu mezi ženou a mužem, máme tendenci přiklonit se spíše na stranu ženy a pomoci jí, ať jsme muž nebo žena. [1] O automatizmu takového příklonu se můžeme přesvědčit introspekcí vnitřních hnutí při náhodném zapnutí televizního pořadu, v němž nějaký takový spor právě probíhá. K tomu si můžeme učinit kontrolní srovnání. Slyšíme-li ženu, jak chválí muže, napadne nás, že se nacházejí v situaci předzávazkové nebo mimozávaz-
kové. Nějaký čas po svatbě už zní chvála nepřesvědčivě a vyvolává pochybnosti. Popsaná emoční bariéra vede k tomu, že se lidé nezamýšlejí nad oprávněností ženských výčitek (natož nad jejich původem) ani v případech, kdy jejich mužským protějškem je slušný pracovitý člověk. Manželky slavných U manželek mužů mimořádně pracovitých a kvalitních nacházíme tentýž mechanizmus nespokojenosti a výčitek, jaký slyšíme v denním kontaktu s průměrnými lidmi („Fanouši, ti naši sousedi už mají mercedesa a my pořád jen tu ojetou škodovku!“). Životopisci o těchto stránkách slavných lidí zpravidla mlčí, jen tu a tam něco probleskne. n Albert Einstein (1879–1955). Oženil se r. 1903 v Bernu s Milevou Maričovou a r. 1904 se jim narodil syn Hans-Albert. Výdaje rostly. Einstein si nouze nevšímal, když mu zvýšili plat na 4500 franků, dokonce řekl: „Co dělat s tak velkými penězi?“ Mileva naopak nevěděla, jak s penězi vyjde. Einsteinovy vědecké zájmy byly Milevě stále vzdálenější. Její podrážděnost rostla s chorobami – kloubní tuberkulózou, silnou neurastenií a narůstající patologickou žárlivou podezíravostí. Einsteinův vyrovnaný charakter a roztržitá dobrota začaly Milevu postupně dráždit. Odcizení rostlo. Zjevné a ostré formy získalo později, když Einstein již dávno opustil Bern. Rozvedli se r. 1919. Einsteinovi nedávalo pokoje synovo dospívání, přál si, aby mohl být jeho učitelem. Albert nyní dospívá do věku, kdy pro něj může mít velký význam, bude-li smět strávit nějaký čas se mnou, řekl Milevě. Můžeš ho klidně nechat, aby u mne čas od času byl. Váš vzájemný vztah tím nijak neutrpí, můj vliv je jen intelektuální a estetický. Einstein věděl, jak Milevu děsí představa, že by měl některý z jejích synů jet na návštěvu do Berlína a dostat se do spárů Einsteinovy rodiny. Nepřesvědčily ji žádné sliby, že děti budou v bezpečné vzdálenosti od jeho příbuzných, a Einstein si stěžoval, že ho nutí, aby žebral o právo vidět své děti. Stejně rozšířený byl omyl o osudu peněz z Nobelovy ceny. Einstein se o této poctě dověděl v listopadu 1922, kdy se plavil s Elsou do Japonska na přednáškové turné. Peníze byly následující rok převedeny na Milevu, ale zůstalo to utajeno i pro nejbližší přátele. Lorentz mu například důvěrně napsal, že materiální část ceny mu ulehčí ve starostech o každodenní život. Ve skutečnosti padly peníze na koupi tří domů v Curychu pro Milevu. V jednom měla bydlet a druhé mít jako investici. Einsteinovy dopisy z té doby ukazují určité sblížení s bývalou manželkou, jako by předání peněz z Nobelovy ceny vyčistilo mezi oběma bývalými partnery vzduch. Mileva přestala chlapcům bránit v návštěvách Berlína. n Lev Nikolajevič Tolstoj (1828–1910). Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plá-
Kresba © Pavel Kantorek
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, srpen 2000
465
noval, že od manželky Sofie Andrejevny odejde; 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který Vás dráždí a pro mě je jediný boj proti Vám, rozhodl jsem se utéci... V posledních letech jeho života se přiostřil konflikt ve věci poslední vůle. V ní se Tolstoj chtěl zříci autorského honoráře za své knihy napsané od r. 1882, a to proto, aby byly levnější a dostupnější lidu. Manželka však trvala na tom, že všechny autorské honoráře budou patřit jí. Aby měl klid, svěřil Tolstoj poslední vůli do rukou manželky, ta jej však podezírala, že napíše novou. Soustavně prohledávala všechny jeho písemnosti. Po několika dramatických rodinných výjevech Sofie ujistila manžela o své plné důvěře, ale v noci se podle svého zvyku dala opět do prohledávání. To byl pro dvaaosmdesátiletého Tolstého poslední impulz k tomu, aby utekl z domu. Na útěku dostal zápal plic a zemřel v pokojíku železničního výpravčího, šťasten, že je osvobozen od manželčiných výčitek. n Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791). Životopisců W. A. Mozarta existuje mnoho. Z našich autorů, kteří se přísně přidržují pouze doložených dokumentů (zejména korespondence a dobové zprávy), je to historik a muzikolog K. V. Burian. V knize Chlapec ze Salcburku líčí jeho vskutku neradostné soužití s Konstancí. Už před sňatkem byl na Wolfganga činěn nátlak. Musel podepsat prohlášení, že si Konstanci (v níž údajně svým chováním vzbudil naději na sňatek) buď vezme, nebo jí bude platit roční penzi. Za krátkou dobu po sňatku Konstanci přepadala špatná nálada, byla nespokojená hned s nábytkem, hned s novými šaty, její klobouk se jí zdál nemožný a boty směšné. Obviňovala Wolfganga, že má peníze schované u otce v Salcburku a že jí je nechce dopřát. Začala dělat dluhy a Wolfgang se nestačil divit, jak rychle se ztrácejí peníze, které vydělal. Jednou řekl: Musíme, milá Konstance, lépe počítat. Ale to jako by píchl do vosího hnízda. Konstance vzplanula hněvem, začala dupat a zasypávat ho výčitkami, že by z ní měl nejraději Popelku, jen aby se žádnou hezkou věcí nepotěšila. Wolfganga mrzelo, že se Konstance dívá na jeho uměleckou činnost spíše jako na hraní, ne-li přímo na maření času a že by byla ochotna přiznat jistou cenu jen takovým skladbám, za něž náhodou dostal dobře zaplaceno. I občasný Wolfgangův kulečník nerada viděla, bylo to pro ni mrhání časem, který by se dal využít k vydělávání peněz. Nálada Konstance se stále zhoršovala, jako by se začalo odhalovat, co je na dně její povahy. Byla popudlivá, nevrlá, ustavičně činila Wolfgangovi výčitky. Co s jeho hloupým uměním, co s jeho hudbou? Tím si chleba nenamažou! Začala jezdit po lázních a dluhy stále rostly. Nakonec domů přišla jen výjimečně, bydlela u jednoho fešného řezníka v sousedství (údajně si tam odvarem ze zvířecích vnitřností
léčila vyrážku na nohou). Děti nechávala u svých sester nebo u matky. Wolfgangovi nebyla nablízku ani v nejtěžších chvílích jeho života, když byl vážně nemocen a umíral. Na pohřeb nepřišla. Čile a výhodně prodávala autorská práva na manželovy skladby. Její nemoci ustoupily, svého manžela přežila o 51 let. Co dělat s nespokojeností ženy? Známe-li četné historie manželských vztahů, pak nelze dobře odmítnout ani tvrdý názor Schopenhauerův: Ženy jsou v hloubi svých srdcí přesvědčeny, že mužova povinnost je peníze vydělávat, zatímco ony by je měly utrácet – pokud možno ještě za jeho života, v každém případě však po jeho smrti. [3] Co dělat s jevem „nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku“? Popravdě řečeno si nejsme jisti. Prvním krokem k nápravě by bylo uvědomění zmíněné emoční bariéry a nesmlouvavá introspekce, zaměřená na zdroj libých i nelibých pocitů. Měli by to zkusit jak muži, tak ženy. Další krok by mohly zkusit jen ženy: zamyslet se nad všemi složkami své pohotovosti k hubování. Není tam něco navíc, k čemu současná realisticky hodnocená situace nedává důvod? Dostáváme se tak na velmi vratký terén. Nechceme vlastně ženám vzít něco bytostného? Má-li tento výklad alespoň částečnou platnost, pak je naděje na zlepšení atmosféry v mnoha rodinách. Vždyť „vnitřní hlasy“, jak je nazývá evoluční psychologie, nejsou nic nepřekonatelného. V mnoha případech stačí určitý přehled, dobrá vůle a trénink. Výkon řady povolání vyžaduje překonání protitlaků pocházejících z dávné minulosti člověka. Například hasiči, hrobníci, krotitelé šelem, soudní lékaři či akrobati na začátku své profesní činnosti slyšeli vnitřní hlas: „Nedělej to, jdi od toho, nech toho!“ Protichůdné tendence se střetávají i v oblasti morální. Zavedení prvního trestního zákoníku (Chammurabi, zemřel 1750 př. Kr.) muselo také překonat hlasy či tlaky z dávné minulosti. Naše čestné chování vyžaduje rovněž překonání „naléhavého našeptávání zevnitř“ z dávné minulosti člověka. V budoucnu by měl být překonán jeden takový anachronizmus u mužů (jejich tendence zorganizovat se do hierarchické ozbrojené organizace, přepadnout sousedy, zdrtit jejich odpor, oloupit je a podřídit si je), i když si na to ještě počkáme. Také lepší atmosféra v rodinách, byť by byla provázena poněkud sníženými příjmy, stojí za úvahu, popřípadě i za experiment a další snažení. o LITERATURA [1] Bakalář E., Nováková M., Novák D.: Průvodce rozvodem, Lidové noviny, Praha 1996 [2] Buss D.: Evolutionary Psychology, The New Science of the Mind, Needham Height, MA, Allyn & Bacon 1999 [3] Schopenhauer A.: Essays and Aphorisms, Penguin Books 1983 [4] Spriggs W. A.: What is Evolutionary Psychology? Na internetové adrese http://www.evoyage.com/Whatis.html
Paradox malého potoka ve velkém údolí
VÁCLAV CÍLEK
Vznik mladých erozních roklí Přechod ledové doby do doby meziledové, v níž žijeme, znamená ve střední Evropě zásadní změnu říčních údolí. Řeky ledové doby vytvářely systém paralelních koryt. Měly periodickou aktivitu. Během dlouhého zimního období byly buď zcela zamrzlé, anebo víceméně vyschlé, protože kontinentální klima při-
466
VESMÍR 79, srpen 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
nášelo menší srážky, které se navíc ukládaly jako sníh či firn. Při jarním tání se však jejich průtok mnohonásobně zvětšoval. Řeky přemísťovaly velké množství materiálu, hlavně písek a hrubozrnný RNDr. Václav Cílek, CSc., viz Vesmír 79, 37, 2000/1
štěrk. Na sklonku doby ledové, kdy bylo oteplení velmi intenzivní, se průtok řek zvětšoval na 40–100násobek dnešního průtoku. Mnoho řek se zahlubovalo do skalního podloží a vytvářelo zvláštní koryta, dnes pohřbená pod jemnozrnnými sedimenty. Vltava v Praze tehdy tekla asi o 10 m níže a opírala se o ostrožnu Pražského hradu. Její koryto, zahloubené do skály, je možné vysledovat od Újezda přes Malou Stranu až do míst stanice metra Malostranská. V důsledku erozivní činnosti Vltavy je hradní stráň strmější než svahy Petřína. V holocénu, tedy v současné meziledové době, řeka nanášela hlavně písek a jíl. Postupně opouštěla vysychající paralelní koryta, odřezávala je a při zmenšeném průtoku se rychle měnila v meandrující řeku. V jihozápadním Německu se v údolí Wutachu (na rozvodí Dunaje a Rýna) prováděl výzkum rychlosti zahlubování říčního koryta. Řeka zde sbírá vodu jednak z krystalických hornin, ale zejména z druhohorních mušlových vápenců. To vede k nasycení hydrogenkarbonátem a k srážení vápencových kůr na boku údolí. Novotvořený vápenec pochopitelně obsahuje uhlík, takže je možné jej datovat radiokarbonovou metodou. Rychlost zahlubování výzkumníci zjistili snadno. Stačilo nasbírat zbytky kalcitových kůr v různých výškových úrovních a datovat je. Podařilo se jednoznačně prokázat, že se údolí Wutachu prohloubilo o 150 m během pouhých 6000 let, a to v období postupného oteplování mezi 18 000– 12 000 roky. Každých 1000 let se tedy řeka zahloubila přibližně o 25 m. Údolí Wutachu je poměrně široké, takže množství erodovaného materiálu muselo být obrovské. V holocénu během dalších téměř 12 000 let se objem údolí zvětšil jen o 6 %! Dlouhou dobu jsme předpokládali, že konec poslední doby ledové byl ve znamení rozsáhlých morfologických změn – zahlubování řek a vyklízení údolních sedimentů. Změny musely být největší v podhorských oblastech, kde se v ledovcích či firnových polích nashromáždil dostatek vody, která mohla být uvolněna táním. V české kotlině byl geomorfologický vývoj asi mírnější. Zahloubení Vltavy, Berounky i drobnějších toků o 6–12 m oproti současnému stavu bylo mnohokrát prokázáno a můžeme jej vysvětlit táním v horských oblastech. Nemáme však zatím dost důkazů pro vysvětlení paradoxu malého poto-
Co je psáno...
ka ve velkém údolí. Mnoho českých a moravských rozsáhlých údolí leží na malých potocích, které se mírně klikatí krajinou a výrazně ji nemění ani při povodních. Zvlášť nápadné to je v pískovcích České křídové pánve. Vkročíme-li třeba do kokořínských lesů, zjistíme, že většina údolí je suchých a že za současných podmínek se spíš jen dotvářejí během velkých letních bouřek, kdy se na pár hodin vytvoří potoky. Při výkopech v kokořínských dolech se ukazuje, že na sklonku poslední ledové doby byla mnohá údolí vymleta až na skalní dno, a to i v případech, kde je rokle krátká a povodí má plochu sotva pár stovek hektarů. Tato hádanka má pravděpodobně jediné vysvětlení: v některých obdobích ledové doby se i v české kotlině kumulovaly sněhové srážky (firn). Při náhlém jarním tání se po několik dnů či týdnů vytvářely periodické vodnaté toky, které odnášely horniny načechrané mrazovým zvětráváním. Tím vznikla pozoruhodně velká údolí ležící na dnes pozoruhodně malých tocích. Během holocénu se údolní dna postupně zaplňovala. Pouze velké povodně byly schopny velké eroze, ale erozní jizvy byly na středních tocích zaplňovány ještě během slábnoucí povodňové vlny. Přesto můžeme všude v Čechách i na Moravě pozorovat tvorbu mladých strží, které například v Českém krasu ničí pěnovcová tělesa (pěnovec je porézní vápenec vysrážený z krasových vývěrů a pramenů) stará asi 2300–2700 let. Tyto rokle jsou jedním z charakteristických rysů naší krajiny. Z našeho území nemáme dost přímých důkazů o stáří těchto mladých erozních roklí, které bývají jen 6–10 m hluboké, a navíc vzniklé nikoliv zahloubením do skalního podloží, ale vyklizením dřívějších sedimentů. V Německu však byly opakovaně zkoumány. Ukazuje se, že vznikaly nejméně během dvou hlavních vln. První probíhala ve starší době železné asi před 2500 lety a druhá až ve vrcholném středověku, hlavně ve 14. století. V obou případech je erozní tvorba interpretována jako společné působení člověka, který způsobil odlesnění, a vlhčího klimatického výkyvu. ¨ LITERATURA Hagedorn J. ed.: Late Quaternary and present day fluvial processes in Central Europe. Zeitschrift für Geomorphologie 100, Berlín 1995
VOJTĚCH NOVOTNÝ
Po důkladných a dlouhých jednáních byla smlouva sepsána a při slavnostním ceremoniálu podepsána. Zahraniční investor si oddychl, neboť teď, když je pronájem pozemků od domorodých vlastníků vyjednán a smluvně zajištěn na padesát let, se konečně může začít s byznysem. Neuplyne ale ani rok a vše je jinak. Přístup k pozemkům je zabarikádován, obě strany se hádají u jednacího stolu a naděje na výnosné podnikání se hroutí. Tento příběh se na Pa-
pui-Nové Guineji opakuje znovu a znovu již desetiletí a nemusí být způsoben zrádností ani jedné ze smluvních stran. Smlouva mezi zahraničním podnikatelem a domorodým vlastníkem půdy totiž je, aniž si to obvykle smluvní strany uvědomují, jedinečným projektem, snažícím se propojit dvě propastně rozdílné kultury, jednu založenou na písmu a druhou na ústní tradici. A to nehledě na skutečnost, že oba signatáři a jejich týmy jsou nejen gramotní, ale často i univerzitně vzdělaní. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Žije na Papui-Nové Guineji, kde se zabývá zejména ekologií herbivorního hmyzu. V roce 1999 mu byla udělena Cena AV ČR pro mladé vědecké pracovníky za práci „Evoluční ekologie hmyzích společenstev v deštných pralesích“. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, srpen 2000
467
ESEJ
Obchodní smlouva v neliterární kultuře
Nahoře: Pohled na naši terénní stanici, jak ji vidí domorodci z vesnice Nagada
V tradičně písmaznalých kulturách má psané slovo nesrovnatelně větší váhu než ústní sdělení. Nikoli proto, že by bylo obsahově hodnotnější – v moderUprostřed: V pozadí kužel činné sopky a zároveň ostrova Manam, v popředí „haus pekpek“ čili hezky česky kadibudka. Tato ovšem není jen tak ledajaká – při silnějším příboji funguje zároveň jako bidet. Všechny snímky na této dvoustraně © Lukáš Čížek Dole: Mr. Mal Mani je chodící reklama na sluneční svit a sušené mléko stejnojmenné značky, vesnice Mis nedaleko Madangu
468
VESMÍR 79, srpen 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
ních společnostech s rozšířenou gramotností je téměř každý schopen napsat téměř cokoli, a bohužel tak často i činí. Nicméně sdělení je sepsáním fixováno, a je tedy uchopitelné, přístupné opakovanému zkoumání. Není možné ho zapomenout nebo popřít, zbývá už jenom prostor pro kličkování při jeho interpretaci. Kultury založené na ústní tradici tak dokonalou metodu fixace neznají, a nejsou proto zvyklé s ní pracovat ani v moderní době, kdy už jsou všichni gramotní a bez četby The Times by měli nedělní odpoledne úplně pokažené. Při úspěšném vyjednávání se původně rozdílné postoje obou stran sbližují, až dojde ke kompromisu, jenž v daném okamžiku vyhovuje všem. Ten je pak fixován psanou smlouvou, včetně dohody, jak dlouho bude taková fixace platit. Její bezdůvodné zpochybňování příštího dne ráno je pak společensky nepřípustné. Tak to alespoň vidíme my, z naší perspektivy zástupců literárních kultur. Pro kultury neliterární jsou ale sepsání smlouvy a její podpis jen v zásadě neškodnými, asi rituálními akty, jež zahraničnímu partnerovi z nějakého tajemného důvodu poskytují velké uspokojení. Pro neliterární kulturu je totiž fixace dosaženého kompromisu neznámou operací. Nejde o úplnou anarchii a libovůli, spíše o to, že smlouva nikdy není neměnná. Je třeba ji neustále obnovovat, dolaďovat, znovu projednávat, potvrzovat, nebo také nepotvrzovat jednotlivé její aspekty, obvykle podle měnící se situace. Smluvní stranu je nutno neustále testovat společenským stykem a reagovat i na sebenepatrnější změny v poměru sil snahou o získání dalších výhod, nepřetržitě se navzájem ujišťovat o dobré vůli ke spolupráci. V novoguinejské společnosti je stále silná tradice ústního předávání informace – a nikde není silnější než v otázkách vlastnictví půdy. Pozemkové vlastnictví není nikde kodifikováno v psané formě, neexistují žádné katastrální mapy. Nekonečné vyjednávání, ověřování a upevňování těchto vlastnických vztahů tak probíhá již po tisíciletí ve všech koutech Nové Guineje, a to na mnoha hierarchických úrovních zároveň, mezi kmeny, v rámci kmene, klanu a rodiny. Výsledný stav je, mírně řečeno, komplexní. Před třemi lety proto vláda navrhla systém katastrální registrace pozemků, a tím postavila společnost před skutečně unikátní a kontroverzní volbu, zda vzít na vědomí vynález písma a aplikovat ho na jeden z klíčových aspektů své organizace, či nikoli. Střet vlády podporované velkým byznysem s většinou populace nakonec vláda prohrála, hlavně v důsledku kampaně organizované univerzitními studenty. Převládlo tak většinové mínění, že se zaváděním novinek je třeba být opatrný a že neuškodí, když se s vymyšleností, jako je písmo, ještě chvíli počká, než se ukáže, zda opravdu k něčemu je. Tento postoj byl naprosto racionální, neboť reformou by samozřejmě získali navrch všichni ti sofistikovaní právníci velkých korporací, zatímco status quo nahrává tradičním vlastníkům půdy. Obchodní jednání v prostředí neliterárních kultur totiž právníkům, byť z renomovaných univerzit, až tak dobře nejdou. V tomto bodě s právníky soucítím, neboť mezi mé méně oblíbené pracovní povinnosti patří i vyjednávání pronájmu pozemků a budov pro naši terénní stanici na severním pobřeží Nové Guineje. S vyjednáváním jsem začal před třemi lety, kdy jsme stanici zakládali, a budu s ním samozřejmě hotov až v okamžiku, kdy budeme stanici zavírat. Nejde většinou o žádná formální jednání, spíše o každodenní interakce, jež se postupně akumulují v určité postoje a nálady ovlivňující náš pronájem. Naštěstí se mnou
Interiér laboratoře v terénní stanici
na stanici bydlí i osm domorodých spolupracovníků, kteří neustále situaci sondují a umožňují vylaďování strategie. Jenom díky této zpětné vazbě a každodenní ostražitosti proplouváme úskalími zatím relativně hladce, s návrhy na vypálení stanice vznášenými nikoli častěji než jednou ročně. A samozřejmě také máme podepsaný velmi pěkný exemplář smlouvy, obsahující i klauzuli, že žádná vyjednávání mimo rámec a nad literu smlouvy nejsou vůbec třeba. Buďme rádi, že naši předci přijali písmo za své, jinak by nás udržení klidu a stability na hranicích mezi našimi zahrádkami stálo podstatně více času a úsilí, než nás stojí dnes. Na druhou stranu, bez písma bychom dnes byli postrachem všech německých investorů, což by také nebylo špatné. Tak či onak, naši drazí předkové už svým věrozvěstům naletěli a my musíme žít s následky. Jsou ale ještě šťastní národové, kde svobodná volba je na pořadu dne. Psát, či nepsat? To je to, oč tu běží... ¨
O původu ctnosti, je-li jaká
MATT RIDLEY: Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka Portál, Praha 2000, edice Spektrum, překlad Martin Konvička, 296 stran, náklad neuveden, cena 299 Kč
Tato kniha, píše přírodovědec Matt Ridley, se na různých místech pokusila rozbít některé mýty o původu našich takzvaně civilizovaných návyků. Chtěl jsem ukázat, že morálka zde byla před církví, obchod před státem, směna před penězi, společenská smlouva před Hobbesem, sociální jistoty před lidskými právy, kultura před Babylonem, společnost před starým Řeckem, soukromý zájem před Adamem Smithem a chamtivost před kapitalismem. Všechny ty věci byly součástí přirozenosti už v hlubokém lovecko-sběračském pleistocénu. Některé z nich se vyvinuly již u předků, kteří nás pojí s ostatními primáty, a pouze naše zaslepená sebestřednost nám to bránila pochopit. Jan Zrzavý v předmluvě k českému vydání varuje: Proto je tak důležité nedávat číst tuto knihu lidem, s nimiž hodláme nějak soužít. Ridley například píše o studentech ekonomie, kteří se začali chovat sobečtěji, jakmile ve škole uslyšeli, že sobectví je přirozené: Jinými slovy, lidem se nesmí říkat, že jsou špatní, protože špatní jsou. Po hlubokém zamyšlení nad (lidskou) sexualitou a s ní spjatou evolucí lidské přirozenosti (M. Ridley: Červená královna, Mladá fronta, Praha 1999; viz též Vesmír 78, 700, 12/1999) muselo Ridleyho bádání skoro zákonitě pokračovat pečlivým rozborem evolučních základů, souvislostí, zákonitostí a podobností (lidského) altruistického jednání. Ostatně i sexuální konání bylo evolučně jistě před tím, co nazýváme ctností. I tentokrát se autor zaměřil na lidskou přirozenost, zvláště pak na podivuhodně společenskou povahu „lidského zvířete“, pro něž je charakteristické, že žije ve velkých skupinách s komplexními vztahy mezi jednotlivci. Má-li se člověk orientovat ve složitém předivu společnosti, musí být k tomu nějak vyba-
ven: Čím větší je společnost, v níž jedinec (míněn živočich, pozn. red.) žije, tím větší je jeho neokortex vůči zbytku mozku. Máte-li být úspěšní ve složité společnosti, potřebujete velký mozek. Abyste mohli mít velký mozek, musíte žít ve složité společnosti. Ať k této logice přistoupíte z kterékoli strany, zjištěná souvislost neztrácí na přesvědčivosti… Bylo vypočteno, že lidé žijí ve skupinách o 150 členech. A přestože v mnoha vesnicích a městech bydlí mnohem víc lidí, je výsledek přibližně správný. Číslo 150 je typickým počtem členů lovecko-sběračské tlupy nebo náboženské kongregace, typickým počtem jmen v průměrném adresáři či počtem vojáků v rotě… Jde zkrátka o počet lidí, které každý z nás dobře zná. Kudy vedou snahy o rozplétání složitého přediva sociálních vztahů? Teorie her, která je důležitým odvětvím moderní matematiky, umožňuje teoretické propojení zdánlivě neslučitelného – biologie s ekonomií. Nejtriviálnějším příkladem je hra Vězňovo dilema: Dva vězňové si mohou vybrat, jak budou svědčit proti sobě, a tím ovlivnit výši trestu. Pokud budou oba zarytě mlčet, slíznou mírnější trest. Když však jeden „začne zpívat“ a podrazí svého komplice, může sám vyváznout bez trestu. Co se však stane, když…? – A tady můžete začít kombinovat a přidělovat body, nebo vše zadat počítači a přehrát bezpočet kol a možností. Naprogramovat se dají nejrůznější strategie počínání. Lze je testovat proti sobě a určit, která z nich je z dlouhodobého pohledu nejlepší. Která z recipročně-altruistických her je vítězná a proč tomu tak je, sice autor vysvětluje, ale zároveň upozorňuje, že věc není tak jednoduchá: Vězňovo dilema je dilematem jen tehdy, když netušíte, zda je na vašeho komplice spolehnutí. Ve většině životních situací naopak dobře víte, komu můžete a komu nemůžete věřit. Proč však úvahy o recipročně-altruistických vztazích? Samozřejmě v tom má prsty také „společnost genů“, Richard Dawkins a jeho „sobecký gen“. Totiž myšlenka, že to, co živí tvorové dělají, se neděje http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, srpen 2000
469
NAD KNIHOU
Lidské ctnosti mají původ v sobectví. Kontrolu nad nimi u hypersociálního tvora-člověka převzaly emoce
NAD KNIHOU
v zájmu jejich skupiny, jejich rodiny, ba dokonce ani jich samotných. Každý jedinec se snaží, aby jeho chování prospívalo jeho genům, protože je nevyhnutelně potomkem jedinců, kteří se snažili o totéž. Žádný z našich předků nežil v celibátu… Člověk je nejen jedním z mnoha zvířat, ale navíc slouží jako dočasná hračka a nástroj pro spolek sebestředných genů. Vezmeme-li do důsledků i zdánlivě absurdní příčiny recipročně-altruistického chování, snadno pochopíme výrok Amartya Sena, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1998 (viz Vesmír 78, 71, 1999/2): Jestliže se vám z představy cizího utrpení dělá špatně, jde o případ soucitu… Mohli bychom říct, že projevy soucitu jsou v jednom důležitém ohledu egoistické, neboť pokud člověka těší potěšení jiných a bolí ho jejich bolest, může úsilí o vlastní prospěch vést k soucitnému jednání. Pouze tedy ti, kteří konají dobro pro dobro samo, aniž by však cokoli pociťovali, jsou skutečnými altruisty. Jenže „dobro“ a „konání dobra“ mají samy o sobě „kladný náboj“. Je-li dobro činěno chladně a bez všech emocí, je potom stále ještě tím kladným a vítaným dobrem? Ať už je původ ctnosti jakýkoli, jisté je, že i nízké motivy mohou vést ke správným věcem. A navíc existuje instituce kontroly a míry lidských ctností: Svým bližním se hodnověrně zavazujeme prostřednictvím emocí… Naše emoce jsou garantem našich závazků… Psychologové tak dospívají ke stejným argumentům jako ekonom Robert Frank a zjišťují, že naše emoce jsou mentálními nástroji, které garantují upřímnost našich závazků. Ctnost je dar (dnes bychom však spíše řekli instinkt), který vyplývá z našeho hypersociálního způsobu života, a naše ctnosti jsou nedílnou součástí naší přirozenosti. Proto možná chybujeme, když se snažíme budovat sociální instituce, jež omezují sobectví. Možná bychom udělali lépe, kdybychom našim institucím umožnili rozvíjet naše ctnosti. Ridley činí ve své knize spoustu odboček do světa zvířat, protože není sporu, že jsme jedineční. Jenže unikátním způsobem je jedinečný každý druh… Znalost pravidel, jež se uplatňují ve složitých societách opic a lidoopů (a třeba i delfínů), nám pomáhá pochopit fungování lidské společnosti. Na knize je asi nejcennější hloubka,1) jasnozřivost a srozumitelnost úvah, v nichž jsou mistrně spojeny poznatky přírodních věd a ekonomie. Je z toho zřejmé, že biologie spíše změkčuje než utvrzuje tvrdé ekonomické poučky. Skoro by se až zdálo, že si Ridley vzal za své motto časopisu Vesmír a „nevyloučil z programu svého žádný obor věd…“ Syntéza zdánlivě neslučitelného zpravidla přináší překvapivé poznatky a vyústění, a proto ani příliš nepřekvapí autorovy „politické odbočky a rady“: Jakkoli se od politiků a státních úředníků čeká, že budou sloužit veřejnosti a nebudou se starat o vlastní kariéru a prospěch, nevyhnutelně se snaží prosadit to, co je nejlepší pro ně a jejich úřad, a nikoli pro jejich klienty a daňové poplatníky (M. R. cituje J. Buchanana a G. Tullocka). S lidskou společností by nemuselo být všechno ztraceno: Domnívám se však, že jsme přehlédli náznaky lepší cesty, jež nás mohla dovést ke společnosti založené na dobrovolné směně zboží, informací, bohatství a moci mezi jednotlivci integrovanými ve společenstvích dostatečně malých na to, aby se moh1) Ridley prostudoval veliké množství děl a v knize je uvedena spousta jmen a zmínek o práci bezpočtu badatelů, a to včetně odkazů na původní literaturu. 2) Snad je v ní jen malý překladatelský prohřešek, který však není zavádějící: V angličtině se používá „T cell“, v češtině však mluvíme o „lymfocytech T“ a nikoli o „bílých krvinkách typu T“.
470
VESMÍR 79, srpen 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
la opírat o vzájemnou důvěru. Jsem přesvědčen, že takováto společnost by mohla být jak spravedlivější, tak i blahobytnější než současný byrokratický etatismus. Přírodovědci, které neoklame nebiologický název knihy, sáhnou po díle jistě s nadšením. Měli by tak učinit i sociologové, kteří se v něm dovědí mnoho biologických souvislostí. Totéž platí pro „ekology v zúženém slova smyslu“ – nejeden idol jejich „náboženství“ je zde právem zbourán. Ekonomům se kniha nejspíš bude líbit – vždyť Ridley, který popisuje temné stránky sociálního života našeho druhu, jasně říká: Přesto existuje i jeho světlá stránka. Říká se jí obchod. Pro politiky je určena zvláště poslední kapitola a mnohý z nich by se nad ní měl hluboce zamyslet. Kniha je skvěle přeložena2) a české vydání je tak poutavé, že četbu jen s nevolí přerušujeme. Na závěr snad mohu prozradit, že světlo světa by měl spatřit český překlad další Ridleyho knihy – Genomu. Stanislav Vaněk
EKOLOGIE JAKO NÁBOŽENSTVÍ A MATT RIDLEY JAKO HERETIK
Matt Ridley výborně zkombinoval své zkušenosti ze zkoumání zvířat v Oxfordu a ekonomů v londýnské City. Napsal knihu mimořádně širokého záběru – je zajímavá pro všechny, kteří ze zájmu či povolání hloubají o podstatě lidské společnosti (od biologů přes ekonomy až po sociology a antropology). Mnohý z nich ovšem skončí četbu nejen poučen, ale i rozčilen, neboť Ridley je skvělý i v bourání mýtů. Jedenáctou kapitolu Ekologie jako náboženství bych doporučil každému, kdo se zajímá o ochranu přírody. Začíná slavným projevem indiánského náčelníka Seattleho, který odmítá nabídku americké vlády na odkoupení pozemků patřících jeho kmeni a emotivně vyjadřuje vztah svého lidu k přírodě. Jak poznamenává Ridley, tento projev obsahuje zárodky téměř všech myšlenkových proudů moderního ochranářského hnutí, proto se také stal jedním z nejcitovanějších textů v environmentálně zaměřených publikacích. Jak jsem postupně hovořil s dalšími a dalšími náčelníky novoguinejských kmenů a slyšel od nich úplně jiné projevy, v environmentálních publikacích ne vždy citovatelné, stával se mi náčelník Seattle stále větší záhadou. Indiáni nakonec možná byli jiní než ostatní přírodní lidé... možná nebyli. Ridley se domnívá, že Seattleho projev je mýtem a jeho klasický text byl napsán až v roce 1971, pro pořad americké televize ABC. Představy o tom, že každý předkapitalistický domorodec je rozeným ochranářem přírody, jsou velmi rozšířené a pro praktickou ochranu přírody škodlivé, neboť jsou zavádějící. Zavádějící proto, že mnohdy je tento údajně rajský stav před kapitalistickým hříchem viděn jako ideál, k němuž je třeba se zase vrátit, byť oklikou a na vyšší technologické úrovni. Výsledkem je apriorní nechuť k tržně kapitalistickým metodám, i kdyby to byly metody ochrany přírody. A také (poněkud nelogicky) iracionální důvěra v účinnost komunálních orgánů, včetně vlád, na poli ochrany přírody. Ridley ovšem velmi pěkně ukazuje, jak má soukromé vlastnictví přírodních zdrojů často zásluhu na jejich uchování, zatímco komunální vlastnictví, včetně toho vládního, je receptem na katastrofu. Nakonec i Boubínský prales začal jako soukromá rezervace, a pohleďte na dnešní vládou organizované řádění v Šumavském „národním parku“.
FRANTIŠEK JÁCHIM: Tycho Brahe. Hvězdářova odysea z Dánska do Čech Eminent, Praha 2000, 214 stran
Tematika i vnější úprava knihy vzbudí u potenciálního kupce dojem, že se mu dostává do ruky jakýsi protějšek skvělé publikace Zdeňka Horského Kepler v Praze (Mladá fronta, Praha 1980). Tak tomu vskut-
Kresba © Josef Herout
ku je, ovšem se silným důrazem na slovo „jakýsi“. Horskému se podařilo spojit požadavky kladené na vědecké dílo s literární dovedností, která z jeho knihy činí poutavou a napínavou četbu pro čtenáře s nejrůznějším stupněm historických a astronomických znalostí – barvitě líčí rudolfinskou dobu, a přitom je neobyčejně bohatá fakty. Za tímto vzorem Jáchimovo dílo silně zaostává ve všech směrech. Prolínání žánrů, v daném případě historie vědy a její popularizace, je vždy obtížná záležitost, a to i v aspektech formálních. Zatímco ve vědeckém díle, ať už je z kteréhokoli oboru, je třeba úzkostlivě citovat přímo v textu cizí výsledky, v díle popularizačním to nutné není. Nelze ale postupovat polovičatě – na některých místech citovat, odkud je příslušná pasáž přejata, většinou to však nečinit. Autor tím totiž – věřím, že v daném případě nechtě – nutně navozuje ve čtenáři dojem, že pokud citace není uvedena, jde o jeho původní dílo. Co mám na mysli, ukážou nejlépe příklady. Na s. 140 je tabulka V. porovnávající Koperníkovy, Keplerovy a dnešní hodnoty vzdáleností planet od Slunce. Tabulka je bez citace přejata z Horského knihy, právě tak jako předchozí tabulka IV. Nutně tak vzniká dojem, že ji autor vypracoval sám. Dvakrát F. Jáchim cituje článek A. a P. Hadravových, na více místech pak už bez citace uvádí pasáže jak z jejich článku, tak z jejich překladu Brahova spisu Astronomiae instauratae mechanica (Přístroje obnovené astronomie, KLP, Praha 1996). O zvláštním přístupu k práci s literaturou svědčí další text, který uvedu v plném znění, protože je sám o sobě zajímavý. Manželé Hadravovi ve svém článku (a obdobně i ve své knize na s. XI–XII) píší: ...v Mechanice – a nejen v ní – je na titulním listě knihy dřevořez, který je alegorií astronomie. Zobrazený filozof tu obrací svou tvář http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 79, srpen 2000
471
NAD KNIHOU
Ani čistě tržní přístup, ani úplná vládní či jinak kolektivní regulace nejsou jistě pro ochranu přírody samospásnými principy, neboť ochrana přírody je velmi složitá záležitost. Právě proto lze čekávat, že se k ní bude přistupovat z různých filozofických, politických a metodologických perspektiv, a spektrum ochranářských myšlenkových proudů a organizací bude tedy patřičně široké. Místo toho jsme ale svědky podivného stavu, kdy jsou snahy o ochranu přírody automaticky spojovány s výrazně levicovým náhledem na svět. A už jste slyšeli o ekofeminizmu? Nic proti ekologii ani feminizmu, ale pouhá existence takovéto slovní chiméry ukazuje, že s ekologickým hnutím cosi není v pořádku. Je logické, že zelená hnutí jsou pro komunální vlastnictví? Rozhodně ne, vyplývá z této knihy, a nezbývá než souhlasit. Teoretici mají občas tendenci vymýšlet nové ekonomické systémy, v nichž by ochrana přírody skvěle fungovala, a potom volat po nové morálce, díky níž by jejich ekonomii každý nadšeně přijal. Ridley přesvědčivě argumentuje, že naděje na změnu morálky jsou, a vždy byly, liché. Ochrana přírody strádá vinou jednostrannosti svých teoretických východisek a praktických metod práce. Nutně tedy potřebuje pragmatické myslitele, kteří by do ní vnesli trochu čerstvého vzduchu a vzruchu. Původ ctnosti je jednou z nejlepších knih, jakou se může takový aspirující myslitel nechat inspirovat. Vojtěch Novotný
Chcete vědět více o nových i historických letadlech, výzkumu vesmíru, výstavbě kosmické stanice, sportovním létání, parašutismu či novinkách na trhu se stavebnicemi letadel? Tyto a mnoho dalších informací naleznete každých čtrnáct dní v časopise Letectví a Kosmonautika.
Právě nyní máte možnost získat zvýhodněné pololetní předplatné na rok 2000 ve výši 600 Kč. Cena jednoho výtisku při stánkovém prodeji činí 49,90 Kč. Časopisy jsou zasílány v ochranné fólii. Předplatitelé časopisu L+K mají také 10% slevu při zakoupení knih a videokazet v zásilkovém prodeji vydavatelství Aeromedia.
NAD KNIHOU
Další informace o zvýhodněném předplatném časopisuLetectví a kosmonautika a složenku k jeho úhradě si vyžádejte na adrese Aeromedia a. s., Baranova 31, 130 00 Praha 3, tel./fax: 6272655.
vzhůru od pozemských věcí k jevům na nebi a tato stránka lidského poznání je charakterizována slovy suspiciendo despicio, tj. vzhlížením shlížím. Impressum je pak doplňkem titulního listu, je alegorií druhého Tychonova celoživotního zájmu, alchymie. Filozof tu svým pohledem zaměřeným dolů zdůrazňuje opačnou metodu poznání, charakterizovanou tentokrát heslem despiciendo suspicio, čili shlížením vzhlížím... Autor tuto pasáž na s. 45 převyprávěl takto: Tychonovu Mechaniku uvádí sice alegorická kresba astronomie, na níž zobrazený filozof obrací svou tvář vzhůru, čímž má být charakterizována stránka lidského poznání způsobem vzhlížením shlížím (suspiciendo despicio), avšak titulní list doplňuje impressum zobrazující – opět alegoricky – také alchymii. Filozof tu svým pohledem dolů zdůrazňuje opačnou metodu poznání, tzv. metodu shlížením vhlížím (dispiciendo suscipio). Je pravda, že v Jáchimově textu určitá originalita je, protože despiciendo píše dispiciendo a místo suspicio uvádí latinské slovo suscipio, které překládá vhlížím. (Čtenář ať posoudí, je-li to přijatelná míra přejímání cizího textu bez citace.) Na s. 162 si autor povzdychne: ...řady znalců latiny jsou prořídlé (a nebude to lepší)... Toto smutné konstatování bere zřejmě za dostatečný důvod k tomu, že není třeba příliš pečlivě přepisovat citované latinské texty či názvy knih. Zmíněné despicio najdeme ještě v pozn. 1 na s. 196 ve tvaru descpicio – a takových nedopatření (aetherus × aethereus, iniverso × universo, Miscallanea × Miscellanea, versat × versant...) je v knize více než čtyřicet (příliš mnoho, aby je vzal na svá bedra pověstný tiskařský šotek). Pečlivostí se kniha nevyznačuje ani v jiných ohledech. Autorka článku o přístrojích v Národním tech-
472
VESMÍR 79, srpen 2000 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
nickém muzeu E. Škopová je vícekráte citována jako O. Škopková, rodina Tychonovy matky je uvedena jako Bilde místo Bille (s. 36 aj.). Stejně jako Tycho se ani jeho otec Otto nepsal de Brahe (s. 36), odkazy v rejstříku v mnoha případech neodpovídají správným stránkám. To jsou však všechno věci, které čtenář může označit za drobnosti, jež stále nemusí podstatně snížit informativní hodnotu knihy. Všimnu si tedy ještě stránky přírodovědné. Autor na několika místech porovnává Ptolemaiův, Koperníkův a Brahův systém. Dozvíme se, že shody s pozorováním Ptolemaios dosáhl skládáním kruhových pohybů, jak však ptolemaiovská konstrukce přesněji vypadala, není nikde uvedeno. To bych autorovi tak dalece nevyčítal, pokud chtěl výklad udržet na hodně populární úrovni. Pak ale se mi zdá nevhodné uvést větu Dospět k takovému výsledku vyžadovalo [...] zavedení pomocných kruhů, deferentů, epicyklů a ekvantů (s. 13), aniž řekne, co tyto pojmy znamenají. Co znamená deferent a epicyklus, může čtenář pochopit jen z ilustrace vztahující se k výkladu na s. 64 (ne 65, jak je pod ilustrací uvedeno). Termín ekvant nikde vysvětlen není. Výklad na s. 64 má objasnit vztah mezi Tychonovou a Ptolemaiovou soustavou. Vzhledem k tomu, že znám matematickou teorii obou soustav, vím, co chce autor sdělit, ale jsem pevně přesvědčen, že i matematicky zběhlý čtenář, který se předtím ptolemaiovskou soustavou nezabýval, to z uvedeného výkladu nepochopí. Právě tak mu dá přinejmenším značné přemýšlení, jak může oba systémy rozlišit pozorování fází Venuše. Strohé konstatování V geocentrickém uspořádání nemohou být pro pozemského pozorovatele viditelné žádné fáze planety není asi dostatečným návodem (zvláště když čtenář ví, že Měsíc obíhající Zemi fáze jeví). Výklad je zde nepřiměřeně stručný v porovnání s rozsáhlými partiemi spíše emocionálního rázu. Podobně je tomu při výkladu Brahova objevu tzv. roční nerovnosti v oběhu Měsíce. Mnoho prostoru se spotřebuje obecnými větami, náznak výkladu je fyzikálně chybný. Tvrdí se, že jev je způsoben „okamžitými rozdíly zrychlení Slunce a Země“. Matematický vzorec v poznámce je opět popsán nepřesně, takže povahu jevu neobjasní ani čtenáři znalému základů mechaniky. Hlavní však je, že se čtenář nedozví, co přesně Brahe změřil. Můj celkový dojem z knihy není dobrý. Tycho je oslavován spíše emotivními výkřiky chvály než důsledným věcným rozborem jeho přínosu. Kdybych byl neslíbil napsat na ni recenzi, nedonutil bych se ji dočíst; určitě bych si ji nekoupil. Jiří Langer [...] víra v přírodní výběr a v jeho absolutní moc ovládala evoluční názory v uplynulých padesáti letech. Nedávno však byla kritizována některými genetiky zkoumajícími populace. Ti totiž odmítli připustit, že by každý jednotlivý organismus mohl být do nejmenších detailů modelován k dokonalosti přírodním výběrem. Jak před patnácti lety zdůraznil George C. Williams, adaptace je příliš nákladný recept, než aby se ho užívalo bez naléhavé potřeby. Pokud by se užívalo tohoto pojmu bez rozlišení, museli bychom vidět v živém světě stejnou dokonalost, jaká se kdysi připisovala účinku Božího stvoření. Pokud rozpitváme organismy na jednotlivé znaky a na struktury, z nichž každá plní dokonale svou funkci, skončíme rekonstrukcí něčeho, co S. Gould a R. Lewontin nazvali „svět podle Panglosse“. Když se totiž učený doktor Pangloss dověděl, že velké zemětřesení zahubilo v Lisabonu přes padesát tisíc lidí, vysvětlil svému žáku Candidovi: „To všechno je to nejlepší. Neboť jestliže je v Lisabonu sopka, nemůže být jinde. Není možné, aby věci byly jiné, nežli jsou. Protože všechno se děje dobře.“ François Jacob: Hra s možnostmi, Karolinum, Praha 1999
