Nesmysl P.D.Jamesová, 1986

Nesmysl P.D.Jamesová, 1986

. . . Člověk dokáže vykázat nesmysl z knihovny svého rozumu, ale nikoliv z kolbiště svých niterných popudů.

(7394, Liga vyděděných [The League of Frightened Men], Praha 1991, s. 200.)

00-03

Pravda LvH, 2000 Ve světle pravdy se každá skutečnost ukazuje ve své skutečnosti (ve své skutečné podobě, ukazuje svou pravou tvář či podobu, tj. ukazuje se v pravém světle, atd.). Může se tak ovšem ukázat právě jen ve světle pravdy, což znamená, že na onu pravdu a její světlo nesmíme přitom zapomenout: bez pravdy se nikdy nemůže skutečnost ukázat v pravém světle. Z toho pak vyplývá, že to pojetí, které redukuje tento „fenomén“, toto FAINESTHAI na to, že v pravdě se skutečnost ukazuje, jak jest, musí být – po dlouhých věcích, kdy se mohlo rozšířit jako předsudek – soustavně a neúnavně odhalováno jako chybné a mylné. Proto také opakovaný Heideggerův důraz na „Sein-lassen“ v sobě tuto mylnost nějakým způsobem zachovává, a to právě vyslovením onoho „lassen“. Pravda je sice situační, protože je vždy zamířena do jisté situace, ale tím, že tuto situaci a její složky ukazuje v pravém světle, ji ve skutečnosti (nepředmětně) dotváří a tím perspektivně přetváří, neboť v pravém světle se každá situace ukazuje jako nedostatečná, nepřiměřená své vlastní „pravosti“ – a tedy jako v nějakém směru „ne-pravá“ a ergo hodná nápravy. K pravé podobě každé skutečnosti náleží také tato ne-pravost a zároveň potřeba napravení. Pravda je vždy také výzvou k vidění ne-pravostí a k porozumění, jak nezbytné je každou ne-pravost napravovat. (Praha, 000301-1.)

00-03

Omyl LvH, 2000 Heidegger kdysi napsal, že „wer groß denkt, irrt auch groß“. To je vskutku částečně pravda, ale bohužel nikoli pravda celá. Když se služka podle anekdoty vysmála Thaletovi, který při pozorování hvězd spadl do jámy (nechme stranou, že to bylo nejspíš jen vymyšleno), nebylo to pro nepochopení velikosti Thaletova omylu. Také Heideggerovi samému se stalo, že při sledování velkých perspektiv (viz jeho rektorskou řeč) přehlédl žumpu, do které spadl, když oblékal svou uniformu a rajtky a když hajloval. Ani to nebyl žádný „velký omyl“, nýbrž omyl banální (v nejlepším případě). Pravdivý (ale rozhodně nijak objevný) by byl výrok, že kdo myslí nízce, těžko se dopustí velkého omylu. Naproti tomu vskutku pravdivý moment ve výroku Heideggerově vidím v tom, že myslitel se stává „světodějným“ či dějinně významným především svými velkými omyly. Podmínkou ovšem právě je, aby to byly jeho omyly, aby je nesdílel se svou dobou, a už vůbec aby to nebyly omyly přejaté od starých myslitelů, tj. aby to byly omyly nové, nebývalé, experimentální, takříkajíc „tvůrčí“. Mezi nejrůznějšími nezajímavými, banálními omyly se totiž tu a tam najde omyl, který má jak dějinně, tak věcně obrovský dosah. Někdy je dokonce od počátku zcela zřejmé, že jde o omyl, ale dlouho zůstává utajeno, jak se mu vyhnout nebo jak jej překonat; v takovém případě mluvíme spíše o paradoxu (vynikajícím případem

takového omylu jsou Zénónovy paradoxy: trvalo dvě tisíciletí, než se v nich podařilo logickou resp. matematickou chybu odhalit a přesně identifikovat). Jindy se omyl tak rozšíří a prosadí, že na jedné straně unikne kritické pozornosti tím, že se stane jakoby samozřejmou správností (což samo o sobě ještě není tím pravým dokladem jeho „velikosti“), ale na druhé straně může vést k výzkumům a objevům, k nimž by bez něho s vysokou pravděpodobností vůbec nedošlo. Takovým „produktivním omylem“ bylo třeba starořecké chápání „pravých jsoucen“ jako neměnných (po vzoru geometrie či matematiky). To vedlo k rozvoji určitého druhu pojmovosti, jež ovlivnila rozsáhlou epochu evropského myšlení, někdy zjednodušeně nazvaného „substanční metafyzikou“. Bez toho si nedovedeme představit onu obrovskou úspěšnost matematizace věd (a ovšem také rozsáhlé technizace celého života), která teprve ve svém plném rozvinutí, prosazení a ve stále povážlivějších důsledcích vyvedla na světlo krajní nebezpečnost onoho omylu, oné chyby, jimiž se celá tato epocha vyznačuje. (Praha, 000301-2.)

00-03

Pravda (citáty latinské) Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31) Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229) Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12) Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11) Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50) O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63) Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7) Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2) Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141) Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15) Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3) Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1) Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19) Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6) Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39) Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40) (citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Hejdánek, Lad.

00-03

Mojmír Grygar, 1990 Habent sua fata libelli – tato sentence plně platí také o studii Ladislava Hejdánka o Halasovi. Autor, inspirován fenomenologickou metodou, kterou v Čechách osobitým způsobem uplatňoval filosof Josef (sic! - LvH) Patočka, s nímž Hejdánek úzce spolupracoval v občanském hnutí Charta 77, mohl svou esej uveřejnit jen v strojopisné edici Svazky pro dialog (číslo 20, Praha 1984). Osobnost Hejdánkova není v holandském prostředí neznáma, o čemž svědčí čestný doktorát, který mu byl udělen u příležitosti 355. výročí založení Amsterodamské univerzity v roce 1987. Také stať Milana Jankoviče o Bohumilu Hrabalovi, kterou přetiskujeme z rukopisu, neměla naději být v Čechách uveřejněna. Tento rozbor několika variací Hrabalových próz a básní spojuje s Hejdánkovou esejí podobný interpretativní přístup, který respektuje mnohovrstevnatost významové výstavby daných básnických textů. (7123, Úvodem, in: - České studie, Amsterdam 1990, str. 4.)

00-03

Pavel

apoštol

LvH, 2000 (a hellenizace křesťanství) Druhé místo, které Dan nemohl najít, je z Pavlova druhého listu Korinťanům 5, 7. To je i zde dobré, když si to člověk musí znovu přečíst (s vědomím, že to bude zkoumat někdo druhý, který to sice asi už znal, ale jen letmo a aniž by v tom něco významnějšího hledal). Zvláštní je už ten divný Pavlův důraz na oblečení (který se najde i na řadě dalších míst). Z kontextu (především z verše 1) je zřejmé, že jde Pavlovi o oblečení do „příbytku“ (2), „stánku“ (doplnili ovšem Kraličtí, ale je to i ve v. 1), do „tohoto našeho zemského přebývání“ (1), přičemž vzdycháme po příbytku, „kterýž jest s nebe“, do kterého si žádáme „býti oblečeni“ (2), neboť jde o to, abychom (až zemřeme) nezůstali svlečeni, ale abychom byli „přiodíni“. V dosavadním (pozemském) příbytku (tj. v těle) jsme jen „pohostinu“ (6), takže „vzdáleni jsme ode Pána“ (6). „Doufanlivéť pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjíti z těla a přijíti ku Pánu.“ (8). To je zjevně Platón, i když „zlidovělý“ (Pavel o Platónovi asi nic nevěděl; rozhodně jej nikde nezmiňuje). A do tohoto kontextu je zasazena poznámka v závorkách: „Nebo skrze víru chodíme, a ne skrze vidění tváři Páně“ (7). Jak kontext, tak tato myšlenka samostatně svědčí o řeckém způsobu myšlení: vidění je víc

než víra. Víra je cosi provizorního, docela stejně jako je provizorní náš příbytek v těle, ve stánku „našeho pozemského přebývání“. I když zůstává nevyjasněno, co je člověk, který byl (smrtí) vysvlečen ze svého pozemského těla a ještě nebyl oblečen do příbytku, „kterýž jest s nebe“, tedy čím nebo kým je onen „nahý“ (3) člověk, je zjevné, že tady se skrývá cosi jako cizí těleso, corpus alienum. Ale to, že se to tak vžilo a stalo takřka samozřejmostí, nemluví pro platnost takových představ, ale spíše pro poplatnost řeckému myšlení, která přetrvává až do dneška. (Písek, 000306-3.)

00-03

Jan

evangelista

LvH, 2000 Volal jsem dopoledne do Břeclavi, abych dal vědět, že jsem dobře dojel a abych ještě jednou poděkoval za pohostinství, a Dan se ptal, kde se najdou ta místa, která jsem při přednášce citoval (bez udání přesného místa). A tak jsem mu obě našel (a pak večer zavolal); nemohl to v konkordanci na e-nosiči najít, je otázka, zda to nějak neupravovali, samozřejmě „pedagogicky“). A při té příležitosti jsem si to znovu důkladněji přečetl a všiml jsem si věci, kterou jsem dříve prostě nechával stranou. Autor Janova evangelia nechal v kap. 14. ve verši 12. Ježíše říci učedlníkům (specielně Filipovi): „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude.“ Zaujalo mne cosi dost podivného, ba absurdního. Považuji za nemyslitelné, že by si autor celou věc vymyslel, zejména že by si vymyslel ono provokativní „větší nad ty“ (event. více než ty). Muselo to být dost dlouho neseno ústní tradicí, protože nic podobného (podobně ostrého, krajního) nenajdeme u synoptiků. Stejně však autor zřetelně cítil, jak extrémní je to formulace, a tak považoval za nutné ji poněkud ohladit a zbavit největšího ostnu: vložil do Ježíšových úst něco, co určitě Ježíš neřekl, ale co tam dodala zbožná tvořivost. Ježíš podle textu mluví o těch, kdo věří „v něho“, zatímco neexistuje logion, kde by Ježíš

mluvil takto o sobě, a neexistuje logion, kde by mluvil o víře v někoho či něco, tedy ani o víře v Boha. Ono „v“ (řecky EN) je vynález prvních křesťanů, protože ani v řečtině (ani v klasické, ani v KOINÉ) se sloveso PISTEYEIN s nějakým EN nespojovalo. A tak jsem na to Dana (Blažka) hned náležitě upozornil. Doufám, že si to pustí hlavou. (Písek, 000306-2.)

00-03

Pravda

Mikuláš Kusánský, 1401-64

Pohan: Je jedna nebo více pravd? Křesťan: Je pouze jediná. Není totiž než jedna jednota a pravda spadá s jednotou v jedno, neboť to, že je jedna jednota, je pravda. . . . /278/ … /279/ … Pohan: Je Bůh pravda? Křesťan: Ne, protože předstihuje veškerou pravdu. Pohan: Je něco jiného než pravda? Křesťan: Ani to ne; není jiný. Je však nekonečně před tím a nad tím, co chápeme a pojmenováváme jako pravdu. Pohan: Cožpak nenazýváte Boha Bohem? Křesťan: Nazýváme. /280/ Pohan: A říkáte tím něco pravdivého, nebo nepravdivého? Křesťan: Ani to, ani ono. Není to pravda, řekneme-li, že to je jeho jméno, ale není to také nepravda, že to je jeho jméno. Ani neříkáme zároveň pravdu a nepravdu, protože jednoduchost předchází jak všechno pojmenovatelné, tak i nepojmenovatelné. (De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 277; 279-80.) 00-03

Bůh


Křesťan: Původní název pro Boha pochází od Theoro, vidím. Bůh je totiž pro nás něco takového jako vidění v oblasti barev. Barvu nezjistíš jinak než viděním, a proto, aby mohlo volně zachycovat barvy, nemá ústředí vidění samo žádnou barvu. Z hlediska oblasti barev je tedy vidění spíš nic než něco, protože oblast barev mimo svou oblast žádné bytí nezachycuje, a předpokládá tedy, že všechno, co je, je v jeho oblasti – a tam žádné vidění nenachází. Vidění, které existuje bez barev, je tedy v oblasti barev nepojmenovatelné, protože mu neodpovídá jméno žádné barvy. Vidění však dává každé barvě jméno, protože je rozlišuje. Veškeré pojmenování v oblasti barev tak závisí na vidění, přestože vidění - ačkoli dává všemu jméno – patří, jak jsme zjistili spíše jméno nic než něco. Bůh je tedy v takovém poměru ke všemu jako vidění k neviditelnému světu. (De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 280.) 00-03

Nic

(a něco)


Křesťan: Původní název pro Boha pochází od Theoro, vidím. Bůh je totiž pro nás něco takového jako vidění v oblasti barev. Barvu nezjistíš jinak než viděním, a proto, aby mohlo volně zachycovat barvy, nemá ústředí vidění samo žádnou barvu. Z hlediska oblasti barev je tedy vidění spíš nic než něco, protože oblast barev mimo svou oblast žádné bytí nezachycuje, a předpokládá tedy, že všechno, co je, je v jeho oblasti – a tam žádné vidění nenachází. Vidění, které existuje bez barev, je tedy v oblasti barev nepojmenovatelné, protože mu neodpovídá jméno žádné barvy. Vidění však dává každé barvě jméno, protože je rozlišuje. Veškeré pojmenování v oblasti barev tak závisí na vidění, přestože vidění - ačkoli dává všemu jméno – patří, jak jsme zjistili spíše jméno nic než něco. Bůh je tedy v takovém poměru ke všemu jako vidění k neviditelnému světu. (De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 280.) 00-03

Víra

(zbožnost)

J.L.Hromádka, 1925

… každá tvořivá a živoucí zbožnost je útočná a hledá uplatnění ve všech oblastech lidské vzdělanosti. Podivuji se často, jak náš moderní člověk sice volá, aby se náboženství osvědčovalo i v praxi a veřejném životě, ale jak se zase brání veřejné údernosti náboženské a odkazuje zbožnost do problematických zákoutí citu a ideálního snění.

(3812, Katolicism a boj o křesťanství, Praha 1925, s. 60.)

00-03

J. L. Hromádka 1925 Víra (zbožnost)



00-03

J. L. Hromádka 1925 Zbožnost (víra)



00-03

Právo LvH, 2000 Obvykle se užívá slova „právo“ nebo „práva“ tak, že jde o poukaz k psaným nebo nepsaným pravidlům či zákonům. Někdy je však tento omezený kontext překračován a právem se myslí to, co by psanými i nepsanými pravidly a zejména jednajícími lidmi mělo být respektováno. To je významná okolnost, protože nařízení (zejména nějak vynucované) může být sice respektováno, ale nemusí být chápáno jako oprávněné. Dovolává-li se tedy někdo svých práv, může se sice odvolávat na psané či nepsané zákony (pravidla), ale může se v zásadě také proti zvykovým nebo psaným zákonům odvolávat k jakési vyšší instanci, která by měla psané i nepsané zákony, pravidla a zvyklosti vposledu legitimovat, ospravedlňovat a jejich platnost zaštiťovat, ale která v některých případech může s nimi být v napětí a ve větším nebo menším rozporu, takže ony obecně navyklé zákony, pravidla a normy jsou shledávány jako nedokonalé a vadné a tudíž hodné nápravy. V takovém případě se ukazuje nezbytnost klást si otázku po posledním předpokladu a základu každého jednotlivého práva a také souboru práv a zvyklostí, a slovem „právo“ můžeme mířit právě na tento předpoklad a základ. Nejčastěji se sice slova „právo“ v takových případech přestává užívat a přechází s ke „spravdlnosti“, takže posledním garantem platnosti každého jednotlivého práva i souboru práv se stává jejich spravedlnost (právo má tedy za hlavní účel a cíl dopomáhat k uplatnění spravedlnosti), nicméně v některých souvislostech se stalo

zvykem určitá práva považovat za nezpochybnitelně oprávněná, spravedlivá a „pravá“. Na rozdíl od práv, která nějak vznikla buď dohodou mezi lidmi nebo nějakým mocenským tlakem a vynucením (která pak byla pojmenována jako „historická“), jde v onom druhém případě o tzv. práva „přirozená“. (Praha, 000315-1.)

00-03

Protivenství Seneca, -5 - +65 Epistula LXXVIII. Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. … [Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …] (…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

00-03

Resistence Seneca, -5 - +65 Epistula LXXVIII. Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. … Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. … (…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

00-03

Pojem

Ota Weinberger, 1959

6,2. POJEM Význam popisného názvu nazýváme pojem. Pojem je tedy určitá neprázdná soustava znaků určujících třídu designátů. Soustavu znaků nazýváme také obsah pojmu, třídu designátů jeho rozsah. Obsah je vždy neprázdný (jinak by nešlo o pojem), rozsah může být neprázdný nebo také prázdný (v tomto případě mluvíme o prázdném pojmu, např. perpetuum mobile, nezletilý člen Národního shromáždění). Primární je u pojmu jeho obsah, jeho rozsah je určen obsahem (souhrnem znaků pojmu). Dva pojmy jsou rovné tehdy a jen tehdy, mají-li stejný rozsah. Přitom musí být samozřejmě i rozsah stejný. Rovnost rozsahu je tedy nutná, nikoliv však postačující podmínka rovnosti dvou pojmů. Tvoření pojmů je velmi složitý proces, jehož bližší všestranné studium patří do gnoseologie, popříp. do psychologie; přesahuje rámec úkolů logiky. Myšlenkový proces tvoření pojmů se opírá o srovnání, o rozbor neboli analýzu a o syntézu. Srovnáváním předmětů a jevů zjišťujeme podobnosti a rozdílnosti. … (a viz též další - pozn. LvH.)

(4324, Logika, Praha 1959, str. 117.)

00-03

Pojem Josef Tvrdý, 1937 162. Máme-li mluviti o pojmu, nutno si napřed všimnouti poměru soudu k pojmu. Stará logika se tu dostávala do nesnází, které ještě viděti na logice Fr. Krejčího, podle níž soud jest vztahem, resp. synthesou pojmů. Odtud vyplývá, že pojem jest před soudem a že tedy základním elementem logiky jest pojem. Tj. také stanovisko zakladatelů logiky Sokrata, Platona i Aristotela a vede nutně k metafysickému hledisku v logice, které vidíme např. u Hegla a Croceho. Je-li pojem před soudem, pak soud nemění nic na obsahu pojmu, nýbrž uvádí jen pojmy ve vztah. Obsah pojmů získáváme intuicí a jest evidentní. Avšak tento názor vedoucí k evidenci a intuici jest nesprávný, neboť jak ukázal H. Höffding, 18 uváděním ve vztah se vztahy a pojmy mění a pojem přibírá pak obsah toho, co bylo vyzískáno soudem. Pojem nesmíme totiž ztotožňovati s logickým předmětem, který jest hypotheticky (relativně) neměnný a jehož metafysikové v logice zneužívají k zavádění metafysiky do logiky, ztotožňujíce jej s pojmem. … Pojem není před soudem, nýbrž až po soudu. Proto konáme soudy, abychom získali přesné pojmy. Kdybychom přesné pojmy měli napřed, konání soudů by bylo zbytečné. Skutečné tvůrčí myšlení děje se v soudech, myšlení v pouhých pojmech, jak ukazují staré snahy po dělení, jež nalézáme v Platonových dialozích Parmenidu, Sofistu a Politiku, má ráz schematisování a dogmatismu. …

%

% --18

Höffding Harald, La pensée humaine 1911.

(0004, Logika, Praha 1937, str. 84.)

Pojem LvH, 2000 Vztah pojmu k „pojatému“ nemůže být redukován na vztah označení k označenému, neboť označení je užitím znaku, které je založeno na nějaké úmluvě, na dohodě, na konsenzu. A tento konsenzus nevyplývá nikterak se samého znaku a nemůže proto z něho být odvozen. Mluvíme-li proto o „významu“, musíme přísně rozlišovat, jde-li o význam označení (znaku), založený nějakou takovou úmluvou a tedy zakotvený v oné úmluvě, nebo jde-li o význam odvoditelný ze samého označení resp. z jeho obsahu, tj. aniž by bylo nutno se v chápání označení opírat přímo (a v dané věci či souvislosti) o jakoukoli úmluvu. Pojem proto není pouhým označením, nýbrž musí být „nasouzen“. Toto nasouzení se ovšem musí opírat o jiné pojmy a může být přezkoumáno (zejména někým jiným) pouze tehdy, když je formulováno (např. jako definice). Žádná formulace se neobejde beze slov, a slova jsou označení, jejichž lexikální význam je zčásti třeba znát z běžného úzu, ale jejich přesný význam je rovněž podmíněn nasouzením pojmů, s nimiž je nebo může být každý význam (v evropských poměrech) spjat. (Význam slova je obvykle spjat s mnoha pojmy, které spolu více méně úzce logicky souvisí; nejčastěji se liší mírou obecnosti; kromě toho tu můžeme pozorovat některé nahodilosti, např. homonymie, a ještě jiné vztahy.) Jde-li nám proto o povahu pojmu samého, musíme přihlédnout k jeho funkci, jíž jest právě „pojímání“, tedy „uchopování“ či „chápání“. Poukaz na souvislost pojmů s

myšlenkovými akty (výkony) nemůže být předčasně z logického hlediska diskvalifikován jako „psychologismus“, neboť jde o akt logický, ale naprosto nezbytný, má-li být vůbec řeč o „pojmu“. Pojmem se konkrétní myšlenkové akty soustřeďují na pojímané nesrovnatelně přesněji než jakékoli myšlenkové akty předpojmové nebo nepojmové. Pojem je něco jako malý program, sloužící myšlenkovým aktům k tomu, aby se co nejpřesněji zaměřily na svůj cíl, tedy na to, k čemu pojmově směřují, tj. k tomu, čeho onen pojem je pojmem, co jako pojem pojímá jakožto pojaté. (Praha, 000315-2.)

00-03

Pravda J. L. Hromádka, 1927

… Pravda, kterou zvěstujeme, nezávisí na naší bezúhonnosti. Základem a zárukou naší víry není nám církev ani její údové, nýbrž Bůh sám a jeho Slovo. …

(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 11.)

Pravda J. L. Hromádka, 1927 Reformace pečovala nejen o rodinnou výchovu a náboženské vyučování, nýbrž i o vzdělání vůbec. Touha po pravdě a poznání je ovocem reformační víry v Boha. Bůh, ve kterého věříme, je svrchovaná pravda a Ježíš Kristus věčná moudrost Boží. Obzvláště česká reformace … Víra reformační, stále jsouc zažehována a obnovována Slovem Božím, je bohatým zdrojem touhy po pravdě a po úsilnějším poznávání stvoření Božího. Věříme, že v přírodním i dějinném životě působí zákony, které Bůh do nich vložil, a že ani v mysli lidské nebyly potlačeny schopnosti je poznávat a tak pronikat stále hlouběji v moudrost a zákony Boží. Hřích tlumí pronikavost a bystrost lidského rozumu; ale přece jen zůstává v lidském duchu neuhasitelná žízeň po pravdě a jejím poznání (Přísloví 3, 19-22). Věda je lidským projevem této touhy a žízně. Vědeckým úsilím a zkoumáním uvádí člověk ve zmatené a nejisté poznání lidské řád, světlo a jistotu. Církev reformační chválí Boha i za tyto schopnosti lidského ducha. Vytvořila podmínky, aby lidský rozum svobodně a volně šel po stopách pravdy a zápasil bez překážek o jistější poznání. Víme, že opravdová věda je služebnicí pravdy. Slouží-li pravdě pokorně a věrně, oslavuje Boha – neboť Bůh jest pravda. (0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 4 1946, str. 58.)

00-03

Pravda J. L. Hromádka, 1927 Vědecká činnost přináší často neklid do společnosti“ boří staré názory a buduje nové. Lidé se neradi loučí se vžitými a zděděnými poznatky. Duše lidská je zatížena strachem a brání se novým výtěžkům vědeckým. I církev sama musí se leckdy bolestně smiřovati s výsledky vědecké práce, které nově osvětlují dějiny církve, okolnost, za kterých vznikalo Písmo svaté, tradici a starí představy o světě a člověku. Církevn naše však učí své údy, aby se nejen nelekali, nýbrž spíše podporovali všechno úsilí o pravdu. Skutečně poznání pravdy nemůže býti překážkou víry (Jan 8, 31,32; II.Korintským 13,8).


Pravda J. L. Hromádka, 1927 Jeden však požadavek klade křesťan na vědeckou práci: aby nezapomínala, že všechno naše poznání vědecké je pouze nedokonalým pokusem o zjištění skutečna a že ani /59/ nejpronikavější schopnosti vědecké nepřivádějí dále než jen na práh pravdy; že plnou pravdu nepodaří se nám pouhou vědou nikdy postihnout, neboť pravda nesplývá a nekončí se světem. Pravda je mimo svět a nad světem; - i kdyby svět zanikl, pravda nezanikne. To, co my poznáváme, jsou pouze otisky pravdy věčné. Plná pravda je v Bohu, v jeho moudrosti, plánech a cílech (Jan 16, 13-15; I. Korintským 13, 8-10). Tuto věčnou pravdu postihuje pouze víra. Ani víra ovšem nezří pravdy, nýbrž jen v jistotě volá, že tato pravda je, že jsme jí všichni podrobeni a že všechno naše poznání je dar její milosti. Víra v odvaze vzlétá k této pravdě a zaujímá takto nadsvětný bod, s něhož posuzuje celý svět s jeho nejvyššími kulturními statky. Víra ve smyslu reformačním není strachem před vědeckým poznáním, nýbrž naopak jeho stálým podnětem. Víra ukazuje vědě směrem k věčné pravdě a budí v opravdovém vědci jak pokoru, tak neumlkající úsilí pronikati přes všechny překážky pravdě stále blíž. Víra pokládá za pýchu a hřích pouze sebevědomé snahy lidského rozumu nalézti

plnou pravdu ve světě a celém světu a všemu lidskému poznání dává smysl a věčně platné měřítko. Všechno lidské úsilí, které nepočítá s Bohem a jeho pravdou, je hřích. „A cožkoli není z víry, hřích jest“ (Římanům 14, 23; Přísloví 3, 5-8). Proto církev naše žádá od svých duchovních odvahu a pokoru víry i bedlivé, úsilné studium vědecké, které ve víře našlo i pravou svobodu i sílu opravdového poznání. (0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58-9.)

00-03

Pravda J. L. Hromádka, 1927 … Jsme vděčni za toto dědictví. Přejeme si, aby všichni údové znali tato vyznání (Římanům 10, 10). Ale prosíme Boha, aby nám Slovem svým a Duchem dal stále hlouběji poznávati pravdu, stále případněji ji vyjadřovati a stále statečněji ji vyznávati. Víme, že všechny naše pokusy pravdu Boží vysloviti daří se jen z částky. „Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme“ (I. Korintským 13, 9). A toužíme, aby Slovo Boží zmocňovalo se nás plně a aby nám dána byla řeč k otevření úst našich se smělou doufanlivostí, abychom oznamovali tajemství evangelium. (Efezským 6, 19). Prosíme, aby se na nás naplnilo zaslíbení Pána Ježíše: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť nás ve všelikou pravdu“ (Jan 16, 13).


Právo

- kořeny etymologické

[slovníky]

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.) německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, ) anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just) francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana) latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

(Praha, 000315-2.)

00-03

Theologie

filosofická

LvH, 2000

Problém tzv. filosofické theologie tedy vpravdě nespočívá v ustavení nového významu slova „bůh“ a všech odvozenin, ale v pochopení, že ta skutečnost, která oněmi termíny byla označována a která se v důsledku nejhlubšího porozumění nemožnosti jejího zařazení, zakomponování do rámce světa, jak byl a je chápán, stala základem a oporou jakéhosi druhého, „jiného“ světa, lokalizovaného obvykle kamsi „nahoru“, je neméně problematická než jakkoli vysoce hodnocená a na vrchol hierarchické pyramidy postavení skutečnost vnitrosvětná. Jediným možným řešením – přinejmenším pro naši dobu a pro dobu nejblíže budoucí – je opuštění tradiční prostorové orientace, přenášené do veškerého myšlení, a zahájení do hloubky jdoucí orientace časové, která ovšem znamená nejen definitivní opuštění každé (staré) metafyziky, ale která dokonce nutně vyžaduje ustavení jakési „metafyziky“ nové, metafyziky dění, událostných proměn a zejména proměn dějinných, které jsou svými počátky resp. kořeny zakotveny v budoucnosti, tj. v tom, co nebylo a není „jsoucí“. Budeme-li nadále užívat termínu „Bůh“ nebo ne, není rozhodující, ale zcela rozhodující je, budeme-li skutečnost tímto nebo jinými slovy označovanou chápat jako „jsoucí“ anebo spíše jako „přicházející“

(Praha, 000319-1.) 00-03

Theologie

filosofická

LvH, 2000

Nejstarší formy filosofické theologie ve starém Řecku zachovávaly slovo (termín) „bůh“ (nebo „bohové“, „božství“ apod.), ale zbavovaly je jednak většiny tradičních (předfilosofických, mytických, religiózních) konotací, zatímco na druhé straně je vybavovaly konotacemi novými, spjatými především s novým pojmovým myšlením a jeho myšlenkovými „konstrukty“ (tj. intencionálními předměty). Tím došlo na jedné straně k vyprázdnění většiny religiózních významů zmíněného termínu (resp. termínů), takže jeho (jejich) zachování se stalo záležitostí pouhé konvence (naprosto analogicky s tím, jak se tomu mělo a dosud má se všemi jinými filosofickými termíny) – a někdy dokonce záležitostí jisté oportunity. To se ukázalo být velmi vhodnou okolností pro formující se křesťanskou teorii (teologii), která využila možností a reinterpretovala zmíněný terín (termíny) tpůsobem, který zčásti restituoval některé religiózní konotace (a tím se přiblížil tehdy obecné tendenci remytizovat filosofii a zfilosofičťovat některé mýty). Na druhé straně filosofická re-konstituce a rekonstrukce či re-interpretace významů slova „bůh“ (a dalších) se omezovala na zařazení „boha“ či „bohů“ do rámce toho, co nově filosofie chápala jako skutečnost,

skutečný svět, univerzum. A to se zase pro křesťanské formování teologie stalo významnou inspirací pro zdůraznění nezařaditenosti „Boha“ jako Stvořitele do rámce světa jakožto jeho stvoření. Výsledkem tohoto dvojího pohybu, této dvojí tendence pak bylo zdánlivě restaurační až reakční zdůraznění oné nezařaditelnosti Boha do rámce světa stvořených skutečností, které jako by otevřelo znovu dveře staré religiozitě (a dokonce mytičnosti) a které se dokonce soustředilo na konstruování zvláštního světa skutečností „hyperfyzických“, tedy nad-přírodních a nad-přirozených (z nedostatečné nebo nepořádné znalosti řečtiny označovaných jako „metafyzické“). (Praha, 000318-1.)

00-03

Nesmysl P.D.Jamesová, 1986

Recommend Documents