Naprostý nesmysl: Iracionalita perfekcionistického myšlení Elliot D. Cohen, Ph.D. Elliot D. Cohen je zakladatelem logické terapie, spolu-zakladatelem a spolu-výkonným ředitelem Americké Společnosti pro filosofii, poradenství a psychoterapii (The American Society for Philosophy, Counseling, and Psychotherapy1) a ředitelem Institutu kritického myšlení (Institute of Critical Thinking). Jeho naposledy vydané publikace2 na toto téma zahrnují knihy The New Rational Therapy (Rowman & Littlefield, 2007) a What Would Aristotle Do? (Prometheus, 2003). Jeho e-mailová adresa:
[email protected] Abstrakt: tento článek poukazuje na to, jak logická terapie dokáže konstruktivně využívat filosofických teorií (například Svatého Augustina, Tomáše Akvinského, Benedikta Spinozy, Davida Huma či Epiktéta) jako účinných protilátek vůči nutkavému vyžadování dokonalosti. Logická terapie (LBT) je formou filosofického poradenství, kterou jsem založil v polovině osmdesátých let, a jejíž kořeny sahají ke kognitivně behaviorální psychoterapii, konkrétně k racionálně emoční behaviorální terapii (REBT). Mezi logickou terapií a REBT však existuje mnoho zásadních odlišností. Zatímco obě tyto terapie ve své teorii hojně využívají filosofii, LBT je jedinou formou psychoterapie, která chápe systémy přesvědčení lidí v rámci premis a závěrů. REBT ale tyto systémy přesvědčení pojímá spíše na základě aktivujících událostí, přesvědčení, a behaviorálních a emočních důsledků. REBT je jedinou formou terapie, která systematicky shromažďuje a užívá celý sortiment neformální logiky (jakých chyb se dopouštíme v našich úsudcích) v psychoterapii; a je jedinou formou terapie, která systematicky využívá filosofických teorií k tomu, aby pomohla lidem překonat jejich sebezničující, chybné myšlení. Kromě toho se REBT soustředí pouze na to, aby rozpoznala a opravila iracionální myšlení, avšak LBT navíc zdůrazňuje ty oblasti duševního zdraví, které se týkají lidského úsilí něčeho dosáhnout - tzv. "pozitivní psychologii" - tím, že poskytuje propracovaný soubor filosofických protilátek získaných z antické filosofie. Stručně řečeno se metoda LBT skládá ze tří základních kroků. Prvním je identifikování 1
Tato Společnost se později přejmenovala na The National Philosophical Counseling Association (NPCA). [vid. 9. 7. 2015] Dostupné z:
. (Pozn. překl.)
2
Mějme na paměti, že tento článek byl vydán roku 2005. Od té doby Elliot Cohen vydal také knihu The Dutiful Worrier: How to Stop Compulsive Worry Without Feeling Guilty. Oakland, CA: New Harbinger Publications, 2011; a společně se Samuelem Zinaichem Jr. vydal knihu Philosophy, Counseling, and Psychotherapy. Newcastle: Cambridge Scholars Publishing, 2013. Všechny knihy, které zde nejsou uvedeny v českém překladu zatím do českého jazyka přeloženy nebyly. (Pozn. překl.)
iracionální premisy (což je určité předepisující pravidlo nebo empirické oznámení); za druhé poskytuje vyvrácení této premisy; a za třetí hledá protilék vůči dané chybě v myšlení. Protilék je také předepisujícím pravidlem nebo jakýmsi "měl bys", jež nahrazuje iracionální "měl bych" (nebo "musím") a poskytuje novou cestu, která klienty směruje k překonání jejich iracionálního uvažování. LBT poukazuje na důležitost procvičování své vlastní vůle a na to, abychom překonali kognitivní disonanci, jež běžně vzniká mezi iracionálními kognicemi3 klienta a jeho (racionálním, pozn. překl.) myšlením, které vzniká v důsledku užívání protiléku. Zatímco teorie LBT se nekloní k žádnému konkrétnímu názoru ohledně statusu lidské vůle (zdali máme svobodnou vůli či nikoli, pozn. překl.), pragmaticky pojímá vůli jako jakýsi sval, který vyžaduje behaviorální a kognitivní "trénink", jestliže ji chceme posílit. V tomto článku ukážu, jak mohou skutečné filosofické teorie poskytovat účinné protilátky vůči nejzhoubnějším behaviorálním a emočním pravidlům.4 Jedno chybné pravidlo v usuzování je v LBT známo jako Vyžadování dokonalosti. V klasické REBT je tato chyba (různě pojmenována, mimo jiné, jako Dožadování se nebo Musturbace5) považována za zdroj většiny emočních a behaviorálních poruch u lidí.6 Můj vlastní klinický výzkum a studium potvrdili, že tato chyba je ve skutečnosti nejčastější chybou v pravidlech, a nejspíš také nejzákladnější.7 Toto pravidlo může být zřetelněji formulováno takto: Vyžadování dokonalosti: Jestliže svět neodpovídá stavu ideálnosti, dokonalosti nebo téměř dokonalosti, potom svět není 3
Kognice jsou procesy poznávání, myšlení. (Pozn. překl.)
4
Tento článek obsahuje části z knihy, které více a do detailu rozepisuji v 2. kapitole viz Cohen, Elliot D. The New Rational Therapy: Thinking Your Way to Serenity, Success, and Profound Happiness. New York: Rowman & Littlefield, 2007.
5
Slovní hříčka využívající fonetické blízkosti anglických slov muset (must) a masturbovat, viz. Albert Ellis, Catharine MacLaren. Racionálně emoční behaviorální terapie. Praha: Portál, 2005, s. 23, poznámka pod čarou. Ellis tímto poukazuje na nutkavou touhu mnoha jedinců neustále něco vyžadovat. (Pozn. překl.)
6
"... REBT ve své teorii tvrdí, že většina klientů má docela podobné iracionální přesvědčení (IP), především tři hlavní absolutistická musím, jež často lidi trápí: (a) "Musím v každém případě a za všech okolností dobře vykonat důležité úkoly a získat uznání významných druhých lidí, jinak jsem neschopný a nemožný člověk!" (b) "Druzí lidé se v každém případě musí za každých okolností ke mně chovat hezky a spravedlivě, jinak to jsou darebáci a ničemové!" (c) "Podmínky, ve kterých žiji, vždy a v každém případě musí být takové, jaké chci, aby byly, jinak je to strašné a nemohu to vydržet!" Pokud lidé jedno, dvě nebo tři z těchto přesvědčení silně a konzistentně zastávají, trpí emočními nebo behaviorálními poruchami. Viz Ellis, Albert. Overcoming Destructive Beliefs, Feelings, and Behavior. Amherst, New York: Prometheus Books, 2001, s. 61. (V češtině viz Albert Ellis, Catharine MacLaren. Racionálně emoční behaviorální terapie. Praha: Portál, 2005, s. 35. Pozn. překl.)
7
Výsledky výzkumu byly čerpány ze stovek osobních esejí analyzovaných skrze Belief-Scan, program s umělou inteligencí, který jsem vytvořil, a jež skenuje text a to, zdali se v něm vyskytují logické chyby.
takový, jaký musí fakticky, bezpodmínečně být, a člověk nikdy nemůže a nesmí dovolit, aby
¨
tomu bylo jinak. Nejvýznačnějším rysem tohoto pravidla je jeho užívání slova "muset", čímž dává najevo požadavek a ne pouze přání, tedy že svět se musí podřídit nějakému absolutistickému ideálu. Tento "mustrubační" aspekt pravidla vede své následovníky (jichž je mnoho) k tomu, aby na základě svého usuzování pociťovali extrémní frustraci, pohybující se od deprese ke vzteku, když se svět nepodřizuje jejich ideálu. Jelikož obyčejně a realisticky nemůžeme očekávat, aby byl svět perfektní, je jasné, že pravděpodobnost selhání je vysoká, a tak se člověk, přijímáním tohoto pravidla, vlastně trvale vystavuje neúspěchu. Běžné formy tohoto omylu se objevují tehdy, když vyžadujeme, aby s námi ostatní souhlasili; abychom nedělali chyby; aby se věci děly tak, jak chceme; aby s námi ostatní jednali spravedlivě; aby se nám nebo někomu blízkému nestalo něco špatného; abychom měli kontrolu nad událostmi v našem životě; abychom dostali to, co chceme; abychom uspěli v tom, o co usilujeme a aby naše tělo nemělo žádné viditelné chyby nebo nedokonalosti. Lidé se nepochybně během svého života setkají s neštěstím. Věci se vždy nedějí tak, jak bychom chtěli; ti lidé, od kterých žádáme uznání, se nám mohou vysmívat; lidé, kterým věříme, nás mohou zradit; mimořádné události nám mohou vzít někoho nebo něco, co máme v lásce; kolo štěstěny nemusí vždy přinést kýžený výsledek. Takže vyvrácení tohoto pravidla je skutečně docela jasné: Vyvrácení vyžadování dokonalosti: Předpoklad, že ideálnost, dokonalost nebo dokonce téměř dokonalost, je na tomto pozemském světě lidsky možná, je fakticky neplatný. Být připraven čelit proměnlivosti nedokonalého světa může být skutečně hodnotné. Filosofové během let ve skutečnosti pozorně zkoumali toto vyžadování dokonalosti a poskytli zásobu náhledů, které mohou být užitečnými protiléky vůči této chybě. Antický předsókratovský řecký filosof Hérakleitos byl prvním, jenž chápal změnu jako základní vlastnost světa. Věci, jak si myslel, byly ve stavu neustálé změny, takže nikdo vlastně nemohl "vstoupit dvakrát do téže řeky."8 Myšlenka absolutní neměnné skutečnosti se v tomto světonázoru nevyskytovala. Dokonce ani Platón ve svém pátrání po dokonalosti nemohl nic takového na tomto 8
Svoboda, Karel. Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: Česká akademie věd a umění, 1944. Kapitola VII Herakleitos a Herakleitovci, s. 46. (Pozn. překl.)
pozemském světě najít. Přijímajíc Hérakleitovu myšlenku, že svět existující v prostoru a čase je spíše "stávající" nežli "jsoucí", se Platón obrátil ke "světu idejí," jenž existuje mimo svět konkrétních věcí, aby tak uspokojil svou touhu po dokonalosti. Ve zkratce myšlenka, že lidská pozemská existence je nedokonalá, je antickou filosofií protkána a toto téma přetrvalo v západní filosofii dodnes.
Protože pouze Bůh je dokonalý, dovol si být člověkem. Platónovo slavné rozdělení na říši bytí (svět idejí, pozn. překl.), tedy dokonalý svět, a říši stávání se (svět jednotlivin, jevů, náš pozemský svět pozn. překl.), což je svět nedokonalý, poskytlo metafyzickou oporu následné křesťanské teologii, jež zahrnuje slavné rozdělení na Boží obci a pozemskou obci9. Podle této distinkce je naprosto povýšené, aby lidé, jako pozemské bytosti, předpokládali, že mohou žít dokonalý život. Takováto existence je samozřejmě vyhrazena pouze Bohu, ne jeho výtvorům. Jak Augustin píše, Jedno vím, že Boží přirozenost nemůže nikdy, nikde a po žádné stránce chybiti a že chybiti mohou jen ty bytosti, které byly stvořeny z ničeho.10 To, že se lidé dožadují dokonalosti, proto není na místě. Jakožto lidské bytosti jsme neodmyslitelně nedokonalí. To však neznamená, že bychom neměli usilovat o překonání mnoha našich nedostatků a snažit se tak být více podobní Bohu. Jak tvrdí Tomáš Akvinský, "posledním cílem věcí je připodobnit se Bohu“11, "ačkoli jsou schopny této podobnosti dosáhnout pouze nedokonalým způsobem."12 Nepochybně existuje podstatný rozdíl mezi tím, snažit se "dotknout hvězd" jako metodou zdokonalování se, a mezi vyžadováním, že na nich musíme přistát.13
Přestaňte si prohlížet své tělo, dívat se na jeho nedostatky a podceňovat jej podle subjektivních kulturních ideálů Lidská nedokonalost také zahrnuje lidské tělo. Podle Platóna jsou všechny fyzické bytosti (věci, které
9
Augustinus, Aurelius. O boží obci. Praha: Karolinum, 2007. (Pozn. překl.)
10 Augustinus, Aurelius. O boží obci. Svazek první. Praha: Karolinum, 2007, kniha XII., kapitola 8., s. 397. 11 Tomáš Akvinský. Summa proti pohanům. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993, kniha třetí, kapitola XIX., s. 31. 12 St. Thomas Aquinas. Summa Contra Gentiles. In Pegis, Anton, C. Introduction to St. Thomas Aquinas. New York: Random House, 1948, chapter 19. (Kapitoly zabývající se tímto tématem viz Tomáš Akvinský. Summa proti pohanům. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993, kniha třetí, kapitoly XIX. a XX., s. 31-34. Pozn. překl.) 13 Fitzmaurice, Kevin. In Albert Ellis. Feeling Better, Getting Better, Staying Better. Atascadero, California: Impact Publishers, 2001, s. 105.
zabírají nějaký fyzický prostor) svou povahou nedokonalé kopie ideálních forem (idejí, pozn. překl.). Nachází se ve stavu neustálé změny a všechny schází věkem. Proto jestliže vyžadujeme fyzickou dokonalost (jež se týká nás samých nebo ostatních), nemůžeme ji najít, alespoň ne během této naší pozemské existence. Čím více chyb spravíme, tím více je možné, že jich potom najdeme. A jak postupně stárneme, najdeme jich mnoho. To však neznamená, že bychom neměli být na svá těla pyšní. Z pohledu Augustina nemusí být lidské tělo perfektní pro to, aby bylo dobré nebo krásné. "Tedy všechny přirozenosti," tvrdí Augustin, "protože jsou a tudíž mají svůj způsob, svůj tvar a jakýsi vlastní vnitřní soulad, jsou ve skutečnosti dobré."14 Také Platón tvrdí, že krása a dobro jakékoli žijící bytosti tkví v tom, do jaké míry naplňuje svůj účel, který mu byl přírodou dán. 15 Jakou fyzickou vlastnost byste nejradši u sebe změnili? Nemít nadváhu, nemít tak velký nos nebo mít spíše modré oči než hnědé? Augustin na to odpovídá takto: Žádná "vada" věci by neměla být "obviňována", jestliže nezabraňuje své specifické funkci. "Tedy asi jako když se slepota jmenuje oční vadou a naznačuje se tím, že k přirozenosti očí patří zrak, nebo jako když se hluchotě říká vada uší a tak se naznačuje, že k jejich přirozenosti náleží sluch …"16 Naneštěstí mnoho lidí věnuje velkou část svého života a zdrojů snaze spravit a skrýt své "vady", které nijak nezabraňují správné a úplné funkci těla. Například velikost našich nosů nám nezabraňuje dobře dýchat; velikost ženského poprsí neovlivňuje laktaci nebo schopnost dosáhnout orgasmu; velikost našeho břicha nám nezabraňuje řádně strávit jídlo; a barva našich očí nemá vliv na náš zrak. Tedy pro toho, kdo je nespokojený se svou fyzickou stránkou a kdo neustále prohlíží své tělo, aby našel vady, které je třeba opravit, měl Augustin tuto radu: Namísto hledání chyb, raduj se z ušlechtilosti a krásy přirozené a funkční celistvosti svého těla. Samozřejmě ne každý by souhlasil s premisou, že příroda je protkána účelem a funkčností, ze které plyne její ušlechtilost a krása. Například David Hume si myslel, že soudy ohledně krásy jsou proměnlivé a subjektivní. Hume píše: Krása není žádnou vlastností ve věcech samých: existuje pouze v mysli, která o nich uvažuje; a každá mysl vnímá jinou krásu. Jeden člověk může dokonce vnímat ošklivost tam, kde druhý pociťuje krásu; a každý sám by se měl podvolit svému vlastnímu citu a nečinit si nárok na to, aby usměrňoval city ostatních. Hledat skutečnou krásu či skutečnou ošklivost je stejně neplodné
14 Augustinus, Aurelius. O boží obci. Svazek první. Praha: Karolinum, 2007, kniha XII., kapitola 5., s. 393. 15 Platón. Ústava. Praha: OIKOYMENH, 2014, kniha desátá. 16 Augustinus, Aurelius. O boží obci. Svazek první. Praha: Karolinum, 2007, kniha XII., kapitola 1., s. 390.
jako snažit se ujistit o skutečné sladkosti nebo skutečné hořkosti. …17 Měl by být někdo vyšší nebo menší, hubenější nebo tlustší, mít více nebo méně vlasů? Podle Huma nemůžeme odpověď na tuto otázku najít v přírodě. Ani nemůže být náš soud omezený ideou krásy tak, jak je propagována v módním časopise. My jsme tímto způsobem autonomními měřiči a dodavateli krásy. Podle Humova názoru není nikde napsáno, že by estetický soud jednoho člověka měl být jakkoli méně správný než estetický soud někoho jiného. A, jak podotýká Voltaire, "krása je pojem velmi relativní, jako to, co je slušné v Japonsku, je neslušné v Římě, a co je zvykem v Paříži, není zvykem v Pekingu, […]."18 Pointou zde je to, že člověk může být krásný, dokud to někdo uzná. Z této humovské perspektivy je proto zavádějící prohlížet si své tělo, hledat jeho vady a podceňovat jej podle subjektivních kulturních ideálů.
Změňte své absolutistické, nerealistické musím a měl bych na preference (Spinoza). V Humově estetice je subjektivismus odmítnutím perfektní, objektivní formy krásy, která by existovala, jak to chápal Platón, v nějakém "světě idejí." Obecněji Hume chápal myšlenku dokonalosti samotnou jako relativní a subjektivní.19 Ve skutečnosti Hume nevěřil, že by jakékoli abstraktní ideje, včetně ideje Boha, mohly existovat mimo naši mysl. Ale Humova skepse není jediným způsobem, jak odmítnout vyžadování dokonalosti. Podle Spinozy takovýto požadavek vzniká z předsudečné, dobrovolně přijaté preference, spíše než z objektivní a absolutní nutnosti. Metafyzicky Spinoza, stejně jako Hume, odmítal Platónův dualismus vlastní křesťanství, ale na rozdíl od Huma přijímal panteistickou perspektivu světa. Veškerá skutečnost, domnívá se Spinoza, nevyplývá nutně z žádné jediné univerzální substance jiné než Boha. Neexistuje žádná Boží říše a pozemská říše, nebeská a světská, duševní a tělesná, říše bytí a stávání se, jež by byly od sebe oddělené. Není to tak, že by zde existovala příroda a Bůh někde jinde, ale spíše tak, že Příroda je jedním způsobem, jak se dívat na jednoho samostatného jednotného Boha. Jde o neosobní božskou
17 Hume, David. "O normě vkusu." Přel. Ivana Panochová. In Aluze, roč. 6, č. 2, 2002, s. 82-91. 18 Voltaire. Filosofický slovník čili Rozum podle abecedy. Praha: Votobia, 1997, s. 104, heslo Krása, Krásný. 19 Hume. Of the Dignity or Meanness of Human Nature. Eugene F. Miller, ed. Indianapolis, IN: Liberty Fund, Inc. 1987.
podstatu, ne o Boha, který odpovídá na modlitby a dělá zázraky. Tím, že nechal spadnout oponu ve věci nebes oddělených od země, se Spinoza také vzdává myšlenky říše dokonalé skutečnosti, která poskytuje poslední cíle a účely, o které bychom měli usilovat. Bůh neboli Příroda vůbec není účelná; ani není perfektní. Ve skutečnosti je myšlenka dokonalosti pouze lidským výtvorem, který se objevuje jako důsledek toho, že své preference proměňujeme na požadavky. Spinoza to vysvětluje následovně: Jakmile si však lidé začali tvořit obecné ideje a vymýšlet vzory pro jednotlivé domy, budovy, věže atd., začali dávat přednost20 jedněm vzorům před jinými, a tak došlo k tomu, že každý začal nazývat dokonalým to, co souhlasilo s obecnou idejí, kterou si pro věc tohoto druhu vytvořil, a naopak za nedokonalé měl to, o čem se mu zdálo, že s jeho pojetím vzoru příliš nesouhlasí… Zdá se, že je to jediný důvod, proč se i o přírodních věcech, tj. o věcech, které lidská ruka nevytvořila, běžně říká, že jsou dokonalé nebo nedokonalé. … Kdykoli pak vidí, že v přírodě vzniká něco, co příliš nesouhlasí s jejich vzorovým pojmem této věci, domnívají se, že sama příroda má nějaký nedostatek, dopustila se nějaké chyby a zanechala tuto věc nedokonalou. Je tedy vidět, že lidé si zvykli nazývat přírodní věci dokonalými nebo nedokonalými spíše podle vlastních předsudků než na základě pravdivého poznání věcí samých.21 Podle Spinozy požadavky po dokonalosti jednoduše zastírají fakt, že dokonalost se nevyskytuje v Přírodě samotné, ale v mysli člověka, který ji požaduje. Jasně nám to připomíná, abychom viděli skrze tenkou vrstvu slov perfekcionistického jazyka, jako jsou "muset" a "potřebovat" a namísto toho si uvědomili svou vlastní roli v ukládání těchto požadavků na sebe sama. Například vyžadování uznání druhých se zakládá na lidské touze po takovémto uznání a neexistuje v mysli Boha, v obecném řádu Přírody, ani nejde o žádný vyšší první princip v tom, jak se mají lidé k sobě navzájem vztahovat. Není to nikde napsáno v žádné věčné skutečnosti, ale spočívá to spíše v lidské vlastní subjektivní preferenci k tomu, aby se k němu ostatní takto vztahovali. Změnou tohoto "musím" na preferenci, kterou opravdu toto "musím" je, může člověku pomoci vyhnout se zbytečnému, dobrovolně na sebe ukládanému stresu. Protože získání něčího uznání nemůžeme kontrolovat a je tedy iracionální jej požadovat.
Nelopoťte se po věcech, které nemůžete přímo kontrolovat. Vynakládejte své úsilí spíše na to, co můžete kontrolovat Myšlenka, že se člověk může vyhnout podstatné emocionální strasti tím, že uzná limity lidské moci je klíčovým aspektem antické stoické filosofie, konkrétně filosofa Epiktéta. Ten radí, že Některé věci jsou v naší moci, jiné nejsou v naší moci. V naší moci je soud, chtění, žádost, 20 Autorova kurzíva, pozn. překl. 21 Spinoza, Benedictus De. Etika. Kapitola IV. O lidské nesvobodě neboli o síle afektů. Přel. Karel Hubka. 2. vyd. Praha: Dybbuk, 2001, s. 164.
nechuť a jedním slovem všechno, co jest naše činnost; v naší moci není tělo, majetek, dobrá nebo špatná pověst, úřední hodnosti, jedním slovem všechno, co není naše činnost. … Měj tedy na paměti, že budeš-li pokládat za to, co je od přírody otrocké, za svobodné, a to, co je cizí, za své vlastní, budeš narážet na překážky, budeš truchlit, budeš se znepokojovat a reptat na bohy i na lidi; budeš-li však jenom to, co je tvoje, pokládat za své, a cizí, jak popravdě jest, za cizí, pak tě nikdo nikdy nebude moci nutit, nikdo ti nebude moci bránit, na nikoho nebudeš reptat, nikomu nebudeš nic vyčítat, naprosto nic nebudeš dělat proti své vůli, nebudeš mít nepřítele, nikdo ti nebude škodit, neboť žádnou škodu nebudeš moci utrpět."22 Jednoduše řečeno tím, že se budeme snažit rozšířit a uplatnit svou moc i na věci, které nejsou přímo v souladu s naší vůlí, vystavujeme se značné emocionální strasti. Na druhou stranu tím, že budeme pouze směřovat k tomu, co můžeme přímo kontrolovat, konkrétně svůj vlastní "soud, chtění, žádost a nechuť", můžeme se vyhnout podstatnému množství emocionální zátěže. Podle tohoto názoru úzkost vyplývá spíše z naší touhy kontrolovat vnější svět než z naší touhy kontrolovat to, co je přímo v souladu s naší vůlí, protože „míváme úzkost o naše chatrné tělo, o tu trochu majetku a také o císařovo mínění o nás, ale naprosto ne o některou z věcí v našem nitru“.23 Například hudebník, jak říká Epiktétos, "když zpívá sám, necítí úzkost, nýbrž teprve tehdy, když vchází do divadla, i kdyby to byl velmi dobrý pěvec a krásně hrál na kitharu; neboť nechce jen krásně zpívat, nýbrž chce ještě také sklízet pochvalu a to už není v jeho moci."24 Dokud však hudebník nevyžaduje, aby zpíval perfektně, může se vyhnout značné úzkosti tím, že bude soustředit svou činnost na to, aby dobře zpíval, a ne na to, aby dostal uznání od posluchačů; protože pouze to první, nikoli to druhé, je v naší moci.25 Stručně řečeno tím, že se nebudeme lopotit za (vnějšími) věcmi, které jsou mimo naši kontrolu, ale budeme se soustředit na (vnitřní) věci, které ve velké míře můžeme řídit svou vůlí, se můžeme vyhnout značnému emočnímu stresu. Ještě bych nicméně doplnil jedno omezení. Pravděpodobně se nevyhneme emočnímu stresu tím, že budeme od sebe vyžadovat, abychom mysleli, cítili a jednali racionálně. Dokonce i věci, které se přímo podřizují naší vůli, nejsou absolutně pod naší kontrolou a nemůžeme v těchto věcech vyžadovat dokonalost. Stále jsme náchylní prožívat podstatné množství stresu, když od sebe vyžadujeme, že nikdy nebudeme mít iracionální emoce, když budeme toužit pouze po racionálních věcech a budeme dělat pouze moudrá rozhodnutí. Ale jakožto nedokonalá stvoření není o nic méně iracionální po sobě
22 Epiktétos. Rukojeť, Rozpravy. Přel. Rudolf Kuthan. Praha: Svoboda, 1972, s. 27. 23 Tamtéž, s. 156. 24 Tamtéž, s. 155. 25 Přesněji řečeno můžeme vynaložit úsilí pro to, abychom zpívali dobře - je to v naší moci, nikoli skutečný výsledek tohoto snažení.
vyžadovat dokonalost ve sféře, kterou můžeme přímo kontrolovat, než požadovat dokonalost ve věcech, která jsou mimo naši vůli.
Závěr V tomto článku jsem ukázal, jak mohou filosofičtí poradci vyškolení v logické terapii poskytovat klientům užitečné vedení skrze užívání filosofické moudrosti věků ve formě protiléků vůči chybnému usuzování. Tento přístup může totiž pomoci klientům nejenom vyhnout se iracionálnímu a sebedestruktivnímu myšlení; ale také jim může pomoci rozvíjet se, růst a během života prospívat v souladu s hlubokými a nadčasovými filosofickými náhledy. Někteří filosofičtí poradci se tvrzením, že primární účel filosofického poradenství je filosofická výchova a vzdělání, snažili odlišit filosofické poradenství od psychoterapie. To je pak podle jejich názoru dostatečným a skutečným zdůvodněním ceny filosofické praxe (filosofického poradenství, pozn. překl.). LBT v tom, že filosofická osvěta je sama o sobě prospěšná a hodna úsilí, nemůže souhlasit více. Myslím si však, že je tento názor příliš krátkozraký, co se týče významu a hodnoty filosofie pro psychoterapii. Podle LBT se v dějinách filosofie neodmyslitelně nachází bohatství protiléků, díky kterým lze překonat běžné klamné a destruktivní úsudky lidí a získat větší vnitřní klid a prospěch. Tento článek na to poukázal, s ohledem na jednu konkrétní zhoubnou formu iracionálního pravidla. Sláva filosofům, kteří právoplatně jednohlasně prohlašují: vyžadování dokonalosti v tomto nedokonalém světě je přece naprostý nesmysl!
Zdroj: COHEN, Elliot D. "Absolute Nonsense: The Irrationality of Perfectionistic Thinking." In International Journal of Philosophical Practice. [online]. Roč. 2, č. 4, Jaro 2005. Dostupné z:
Překlad: Iveta Kopťová
