Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti
Nepůvodní druhy zvěře v ČR a jejich význam na okrese Bruntál Bakalářská práce
Akademický rok 2008/2009
Rostislav Dembovský
1
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Nepůvodní druhy zvěře v ČR a jejich význam na okrese Bruntál zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.
Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.
V Bruntále dne 19.4.2009
2
Abstrakt
Otázka nepůvodních druhů živočichů i rostlin se pro současnou ekologii a biologii stává jedním z nejdůležitějších a nejzávažnějších problémů, a to zejména z důvodu často velmi výrazného ovlivňování ( a v mnoha případech až ohrožování ) původních ekosystémů. Na území České republiky dnes můžeme sledovat výskyt nejméně 2 000 nepůvodních organismů, introdukovaných sem buď činnosti ( ať už vědomou či nevědomou ) člověka nebo samovolným rozšířením z areálů svého původního výskytu. Spektrum nepůvodních druhů sahá od nejjednodušších organismů až po lovné, myslivecky obhospodařované druhy zvěře, jako jsou muflon, jelen sika nebo kamzík horský. Právě kamzík horský ( Rupicapra rupicapra ) je v současné době nejvýznamnějším zástupcem nepůvodních druhů zvěře, které žijí na území Bruntálska. Byl zde vysazen na počátku 19.století a přes počáteční problémy se podařilo mu v pohoří Hrubého Jeseníku velice dobře etablovat. Jeho početní stavy koncem minulého století dosáhly téměř 1 000 kusů, poté však rapidně poklesly až na dnešních cca 150 – 170 kusů a dostávají se tak na hranici ohrožující přežití kamzíka v této lokalitě.
A question of unoriginal animal and botanical species is getting one of the most important and the gravest problem for current ecology and biology, especially because of often very strong affecting (and in many cases even endangering) of origin ecosystems. We can see an occurence of at least 2 000 unoriginal organisms in the Czech Republic area nowadays, which were introduced there either by a human (whether consciously or unconsciously) or an autogenous expansion from origin territories. An spectrum of unoriginal animal species is ranging from the most elementary organisms up to a quarry, which is managed by hunters, for example moufflon, sika deer or chamois. Just chamois (Rupicapra rupicapra) is occasionally the most significant represent for unoriginal animal species in Bruntal area. He was released there at the beginning of the 19-th century and despite initial problems he managed to establish in Hruby Jesenik mountains very well. His initial amounts had achieved almost 1 000 heads, but with that slumped to present cca 150 – 170 heads and it is getting to a limit endangering chamois’s survival in that area.
3
Obsah:
1. Úvod 2. Nepůvodní druhy 3. Původ introdukovaných druhů, důvody a cesty introdukce 4. Nepůvodní druhy savců 4.1. Kamzík horský 4.2. Sika 4.3. Daněk evropský 4.4. Muflon 4.5. Jelenec běloocasý 4.6. Ondatra pižmová 4.7. Králík divoký 4.8. Srnec sibiřský 4.9. Koza bezoárová 4.10.
Myš domáci
4.11.
Potkan
4.12.
Psík mývalovitý
4.13.
Norek americký
5. Historie vysazení kamzíka v Jeseníkách 5.1. Vývoj v oboře Na suti 5.2. Kamzíci Vratislavského arcibiskupství 5.3. Novodobá historie 5.4. Vývoj po roce 1989 5.5. Výhled do budoucnosti
4
1. Úvod
Cílem mé práce bude shrnutí základních faktů o výskytu nepůvodních druhů zvěře na území České republiky, a to jednak v základní rovině a následně pak jako přehled nejvýznamnějších nepůvodních živočišných druhů se zřetelem na výskyt nepůvodních druhů na území Bruntálska. V další části práce se pak budu podrobněji věnovat výskytu kamzíka horského Rupicapra rupicapra v oblasti Jeseníků. Budu se zabývat historií jeho vysazení ve zmíněném území a pokusím se vyhodnotit výsledky jeho chovu na základě historických i aktuálních údajů a dále pak zhodnotit vliv kamzičí zvěře na přírodní prostředí Jeseníků.
2. Nepůvodní druhy.
Výskyt a obecně problematika nepůvodních druhů živočichů a rostlin se v současnosti jeví jako jedna z nejzávažnějších otázek studia přírody, a to jak v lokálním, tak v celosvětovém měřítku.
Nepůvodním druhem ( alien species ) rozumíme druh, poddruh nebo jiný nižší taxon, introdukovaný mimo areál svého původního, přirozeného výskytu, a to jak dřívějšího nebo současného. Představuje jakoukoli část druhu, která je schopna v novém prostředí přežít a následně se rozmnožit.
Introdukcí ( introduction ) pak rozumíme přesun nepůvodního druhu způsobený přímou nebo nepřímou lidskou činností. Je to tedy jinak řečeno aktivní ( vědomá či nevědomá ) činnost člověka, při níž dochází k přemisťování zástupců nejrozmanitějších druhů z míst jejich vzniku, života, případně z míst, kam byly schopny se rozšířit 5
vlastními silami, na místa nová, těmto organismům přirozenou cestou nedostupná. Jedná se tedy o velmi vyznamný antropogenní zásah do života jak introdukovaných druhů, tak ( a to zejména ) do života a fungování stávajících biotopů.
O závažnosti problematiky nepůvodních druhů svědčí rovněž množství mezinárodních institucí, které se jí v současnosti zabývají a potažmo pak množství odborných studií, zpracovaných na toto téma. Jedná se namátkou o Konvenci o biologické diverzitě, 2002, Radu Evropy ( European strategy on invasive alien species, 2003), Evropskou agenturu pro životní prostředí EEA, Evropskou a středozemní organizaci pro ochranu rostlin EPPO, Evropský úřad pro bezpečnost potravin EFSA či projekty v Polsku, Německu nebo Rakousku. V České republice byly vydány soupisy nepůvodních druhů rostlin ( Pyšek P., Sádlo J., Medák B. : Catalogue of alien plants of the Czech republic, Preslia 2002) a živočichů ( Šifrová H., Laštůvka Z. : Catalogue of alien animal species in the Czech republic, Bulletin of the Organization for European and Mediterranean Protection of Plants, 2005). Zmapováním problematiky nepůvodních druhů se na základě grantu Ministerstva životního prostředí ČR zabývá Český svaz ochránců přírody pod garancí Národního muzea v Praze. Cílem tohoto projektu bylo: a) sjednocení odborné terminologie v dané problematice b) zmapování znalostí o nepůvodních druzích v ČR c) zhodnocení dopadů působení nepůvodních druhů na přírodu v ČR, které obsahuje také prognózy vývoje rozšíření a početnosti, vymezení známých i potencionálních hrozeb pro stávající biotopy a doporučením zda daný druh podporovat, omezovat, tlumit či likvidovat.
Zásluhou člověka proniklo do evropských zemí už více než 11 000 nepůvodních druhů rostlin a živočichů. Některé z nich působí obrovské škody, přesto je boj s nimi zatím nedostatečný a často neúspěšný. Z nejznámějších je třeba zmínit norka amerického, plzáka španělského, z rostlin pak křídlatku, bolševník nebo akát. Celkové škody, působené nepůvodními druhy jsou obrovské, ať už jde o ztráty finanční nebo škody na původních ekosystémech. Náklady spojené s likvidací nebo nápravami škod, způsobených invazními druhy se už dnes v rámci Evropské unie odhadují na nejméně 6
10 miliard eur, tj. 198 miliard korun ročně. Tento odhad je však s největší pravděpodobností podhodnocený, protože u 90 % druhů není jejich vliv doposud podrobně prozkoumán. Přitom podle průzkumů veřejného mínění pouze 2 % obyvatel zemí Evropské unie považují problém biologických invazí za závažný. Ze zmíněných 11 000 nepůvodních druhů představují více než polovinu rostliny a více než třetinu bezobratlí. Evidence nepůvodních organismů v Evropě je vedena v databázi DAISIE – Delivering Alien Invasive Species Inventories, která je financována z prostředků Evropské unie. Cílem projektu je vytvořit katalog všech v Evropě nepůvodních suchozemských, sladkovodních a mořských druhů rostlin a živočichů, kteří nějakým způsobem ohrožují původní biotopy. Seznam by měl být základním podkladem pro prevenci kontrolu biologických invazí, podkladem pro stanovení míry rizika a odhad dopadů působení nepůvodních organismů. V rámci projektu jsou postupně vytvářeny registry expertů na nepůvodní druhy, vlastní registr nepůvodních druhů, celoevropský informační systém a mapy rozšíření sledovaných druhů. Pro Českou republiku DAISIE uvádí 1 354 nepůvodních druhů rostlin, přičemž původních je cca 3 000, 505 bezobratlých a řádově desítky hub, plazů, ptáků a savců. V ČR problematiku nepůvodních druhů řeší zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny i zákon č.449/2001 Sb., o myslivosti. V obou se řeší regulace zavádění nebo úmyslného vypouštění nepůvodních druhů do přírody, v zákonu o myslivosti pak i některé možnosti regulace druhů, které se v naší přírodě již vyskytují. Podpora regulace nepůvodních druhů je rovněž součástí státní dotační politiky.
3. Původ introdukovaných druhů, důvody a cesty introdukce.
Znalost původu, důvodu a cest, kudy se nepůvodní druhy na naše území dostaly, umožňuje lépe monitorovat a ovlivňovat přísun dalších jednotlivců i příchod úplně nových druhů.
Většina nepůvodních druhů se na naše území dostala ze Středozemí ( některé i způsobem přirozeného rozšíření). V dávnějších dobách pak byly další cestou přesunů druhů obchodní stezky z Asie a významným milníkem bylo „objevení“ Ameriky a následný rozvoj lodní dopravy.
7
Severoamerické druhy žily ve své domovině ve velmi podobných klimatických podmínkách a měly tedy velkou šanci se v Evropě úspěšně etablovat.
Nepůvodní druhy se šíří jednak samovolně ze svých původních areálů, kdy území České republiky není v podstatě nijak přirozeně izolováno a šíření nic nebrání a jednak pak iniciativou člověka. V tomto případě se na naše území mohou dostat jako předmět legálního či ilegálního obchodu anebo, a to zejména drobní živočichové, např. v obalech od potravin, přímo v potravinách, v dopravních prostředcích, dopravujících k nám ze zahraničí zboží a v neposlední řadě také únikem ze zajetí. Důvody dovozu nepůvodních druhů mohou být lovecké ( kopytníci, hrabaví ptáci ), ekonomické ( domácí zvířata ) nebo zájmové ( chov exotických druhů).
Význam nepůvodních druhů je nutné hodnotit vždy z pohledu určité konkrétní entity, kdy se lze pohybovat na stupnici od „zcela škodlivý“ po „zcela užitečný“. Velmi rozdílné pak může být hodnocení užitečnosti z pohledu člověka a naproti tomu z pohledu „nečlověčích“ společenstev, kdy druh užitečný člověku může být pro ostatní společenstva naprosto škodlivý. Význam pro člověka můžeme hodnotit z hlediska zdravotního ( jedovaté nebo naopak léčivé druhy ), hospodářského ( škůdci, domácí zvířata ) nebo i sociálního ( domácí „mazlíčci“ ). Také působení na přírodu může být buď negativní ( omezování původních druhů, ohrožení nebo pozměnění jejich životního prostoru ) nebo naopak pozitivní ( zdroj potravy, možnosti rozmnožování ).
Je nepochybné, že nepůvodní druhy je nutné neustále zkoumat a monitorovat a pokud možno racionálně vyhodnocovat jejich vliv a význam pro člověka i přírodu. Vzhledem k množství a míře rozšíření nepůvodních druhů na našem území je naprosto nereálná jakákoliv snaha o navrácení jakéhosi původního stavu, tedy stavu bez nepůvodních druhů. Jejich působení je však možné ovlivňovat a usměrňovat, v krajním případě je i plošně či lokálně hubit. Rovněž tak je možné kontrolovat a podle potřeby regulovat dovoz a vysazování nových nepůvodních druhů či jednotlivců druhů už se u nás vyskytujících.
8
Kromě velkého množství nepůvodních rostlin ( nejpočetněji jsou zastoupeny druhy Chenopodium – merlík, Amaranthus – laskavec a Oenothera – pupalka, u všech přes dvacet druhů ), dřevin ( např. Acer negundo, Pinus strobus, Quercus rubra ), bezobratlých ( např. Fasciloides magna – motolice velká, Arion lusitanicus – plzák španělský, Blattella germania – rus domácí, Tineola biselliella – mol šatní, Pacifastacus leniusculus – rak ) se na našem území vyskytuje také významné množství nepůvodních druhů obratlovců, a to ať již ryb ( např. Cyprirus carpio – kapr obecný ), plazů ( např. Enys orbicularis – želva bahenní ), ptáků ( např. Columba lyvia – holub věžák, ale zejména Phasianus colchicus – bažant obecný, který se vyskytuje prakticky na celém území České republiky a je významným lovným ptákem ), tak i savců – Mammalia, kterých bych rád věnoval největší pozornost.
4. Nepůvodní druhy savců
Nepůvodní druhy savců jsou součástí naší fauny už od starověku, kdy za prvního kolonizátora našeho území je považována myš domácí Mus musculus. Ve výčtu nepůvodních druhů najdeme druhy neúmyslně introdukované, kam kromě již zmíněné myši domácí patří potkan Rattus norvegicus, krysa obecná Rattus rattus a myš západoevropská Mus domesticus. Jedná se o typicky synantropní druhy, které se u nás vyskytují od starověku. Nalezneme zde druhy introdukované a plně etablované, kam patří významné druhy myslivecky obhospodařované – jelen sika Servus nippon, daněk evropský Dama dama, jelenec běloocasý Odocoileus virginianus, kamzík horský Rupicapra rupicapra a muflon Ovis musimon, jakož i druhy nežádoucí – psík mývalovitý Nyctereutes procyonoides, nutrie Myocastor corpus, norek americký Mustela vison a mýval severní Procyon lotor. Klesají početní stavy králíka divokého Oryctolagus cuniculus a ondatry pižmové Ondatra zibethicus. V historii se můžeme setkat s druhy, kterým se na našem území etablovat nepodařilo. Jedná se zejména o soba Rangifer tarandus, kozorožce kavkazského Capra caucasica, axise indického Axis axis a axise vepřího Axis porcinus, částečně pak i kozu bezoárovou Capra aegagrus, která žije pouze v oborách, a další.
9
Například srnec sibiřský Capreolus pygargus a wapiti východní Servus elaphus byli introdukování za účelem vylepšení trofejí lovné zvěře. Za epizodní lze označit výskyt sviště horského Marmota marmota, kozorožce horského Capra ibex, lišky polární Alopex lagopus či paovce hřivnaté Ammotragus lervia. Typickými příklady invazivního rozšíření neovlivněného člověkem jsou psík mývalovitý a mýval severní. Nepůvodní druky tvoří 17 % z celkového počtu druhů, žijících v současnosti na území České republiky a tvoří tedy nezanedbatelnou složku našich ekosystémů. Některé z nepůvodních druhů se začlenily bez problémů, působení dalších se jeví jako poměrně negativní ( např. sika – lokální přemnožení a ohrožení genetické stability jelena evropského). Jako problémová skupina se jeví rovněž progresivně se šířící norek americký, psík mývalovitý nebo nutrie říční, jejichž etablování by mohlo přinést výrazné změny v ustálených biocenózách, ať už jejich predačním tlakem nebo potravní konkurencí s původními druhy. Nezpochybnitelný je rovněž fakt zavlečení nepůvodních parazitů, byť jednoznačně byl prokázán pouze u jelence běloocasého. Významnou skupinu nepůvodní zvěře tvoří rovněž domácí savci, protože svým životem jsou také zapojeni do fungování ekosystémů ( buď mají volný přístup do přírody nebo jsou do přírody odstraňovány jejich exkrementy ). Zde je nutno zmínit zejména tura domácího Bos taurus, psa domácího Canis familiaris, kozu domácí Capra hircus, koně domácího Equus caballus, kočku domácí Felis catus a ovci domácí Ovis aries. Lze předpokládat, že bez působení člověka by všechny výše uvedené druhy byly schopny se bez větších problémů v našich podmínkách etablovat.
V další části své práce bych rád podal základní přehled o nejvýznamnějších nepůvodních druzích savců, které se v ČR vyskytují. Doplním jej informacemi o druzích, které považuji z nejrůznějších důvodů za zajímavé.
4.1. Kamzík horský – Rupicapra rupicapra
Třída Mammalia – savci Řád Artiodyctyla – sudokopytníci Čeleď Bovidae – turovití
10
Areálem primárního rozšíření jsou horské oblasti střední a jižní Evropy ( Alpy , Tatry, Karpaty ) a Malé Asie. Sekundární introdukce v České republice ( Jeseníky a Lužické Hory ), na Slovensku ( Nízké Tatry ), ve Francii, Německu a na Novém Zélandu. Česká populace má původ v Alpách, etablovat se kamzíkům podařilo v Jeseníkách a Lužických Horách, neúspěšné byly pokusy s vysazením v Krkonoších, na Liberecku, Křivoklátsku, Karlovarsku a v Lánské oboře. Primárním životním prostředím jsou vysokohorské louky a skalnaté terény se zimní migrací pod horní hranici lesa. V Lužických Horách kamzík žije v kopcovitém terénu do výšky 600 m.n.m. v prosvětlených lesích, odkud vycházejí za paší na volné louky. Současné počty kamzíka se odhadují na 300 – 400 kusů na celém území ČR. Hlavním predátorem je rys, případně toulaví psi. Ve vztahu k původní fauně existuje potravní kompetice s jelenem lesním. Jedná se o myslivecky obhospodařovaný druh zvěře.
Obr.č.1 – Výskyt kamzíka horského v ČR
11
4.2. Sika – Servus nippon Třída Mammalia – savci Řád Artiodyctyla – sudokopytníci Čeleď Cervidae – jelenovití
Středně velký druh jelena, v sezóně skvrnité zbarvení, v zimě šedohnědý. Do Evropy byly v primárního areálu ve východní a jihovýchodní Asii ( ruský Dálný východ, Čína, Vietnam, Japonsko ) přivezeny dva poddruhy: sika japonský C.n.nippon a sika Dybowského C.n.dybowskii. Dalším křížením došlo k postupnému smíšení genů. Sekundárně byl vysazen v Evropě, na Kavkaze, v USA a Novém Zélandu. V Evropě byl poprvé vysazen v roce 187O a vyskytuje se podstatě ve všech zemích Evropy kromě Britských ostrovů. V České republice se počátky chovu datují do konce 19.století, kdy byl nejprve v roce 1890 dovezen do obory Kluk u Poděbrad a následně se rozšířil do dalších lokalit, jako např. Loučeň, Opočno, Janovice, Horšovský Týn aj. Později byl sika vypuštěn i do volné přírody a v současné době je jeho výskyt soustředěn zejména do několika následujících oblastí.: -
západní a jihozápadní Čechy ( od Chebu až po podhůří Šumavy ) nejrozsáhlejší výskyt
-
Křivoklátsko
-
Nymbursko
-
Jičínsko
-
Zábřežsko
-
Českomoravská vrchoviny ( Třebíčsko )
-
příležitostný výskyt byl dále zaznamenán na Náchodsku, Českolipsku nebo Ústecku
Celkově je výskyt siky zaznamenáván na 22 % území ČR, na 9 % jej pak lze hodnotit jako stálý. Jedná se jelena, který je schopen se přizpůsobit nejrůznějším podmínkám, nejvíce mu vyhovuje prostředí se světlými listnatými nebo smíšenými lesy, v nichž jsou zastoupeny paseky a louky v nadmořských výškách 400 – 800 m.n.m. V průběhu 70. – 90. let minulého století došlo v neúměrnému ( až desetinásobnému ) růstu početních stavů siky, v současné době se roční odlov pohybuje kolem 7000
12
kusů!!! Závažným problémem se jeví jeho křížení s jelenem lením, hybridní jedinci byli zjištěni na celém území ČR. Křížení snižuje u obou druhů kvalitu trofejí. Dalším problémem jsou velké škody okusem a loupáním. Celkově lze vliv a působení siky hodnotit spíše negativně, jeho výskyt je potřeba výrazně tlumit.
Obr.č. 2 – Výskyt siky v ČR
4.3.Daněk evropský – Dama dama Třída Mammalia – savci Řás Artiodactyla – sudokopytníci Čeleď Cervidae – jelenovití
Středně velký druh jelena s typickým lopatovitým parožím a skvrnitým zbarvením. Primárně rozšířen zejména v malé Asii a na Balkánském poloostrovu. Sekundárně byl ve starověku Féničany introdukován do západního Středomoří a odtud pak do oblastí severně od Alp i na Britské ostrovy. Dnes se vyskytuje na většině evropského kontinentu kromě severu Skandinávie. Kromě toho můžeme na daňka narazit i v Jižní Africe, v Austrálii, na Novém Zélandu i v Jižní a Severní Americe. V České republice se první zmínky o výskytu daňka objevily již v roce 1465 ( Vyškovsko ), od poloviny 16.století pak došlo k nárůstu oborních chovů 13
( Židlochovice, Jičínsko, Poděbrady, Šternberk, Pardubicko aj. ). Od přelomu 19. a 20. století se daňci ve větší míře vyskytují i ve volnosti. Jeho výskyt je v dnešní době zaznamenán na cca 57 % našeho území, na 32 % je hodnocen jako stálý, a to v 7 hlavních, migrací navzájem propojených, populacích: -
Ralská pahorkatina
-
Východočeské tabule
-
Jihozápadní Čechy
-
Středočeské pahorkatiny a vrchoviny ( Brdy, Křivoklátsko )
-
Jihočeské pánve
-
Středomoravské vrchoviny ( Drahanská a Zábřežská )
-
Hrubý Jeseník
Daněk je schopen přizpůsobit se nejrůznějším životním podmínkám, přednost dává listnatým lesům s bohatým podrostem, těžiště výskytu se pohybuje do nadmořské výšky 500 m. Často je stále chován v oborách a na farmách. Současné počty se pohybují mezi 17 000 až 19 000 kusy. Ve vztahu k naší původní fauně neexistují výraznější negativní interakce, s našimi původními sudokopytníky si konkuruje potravními a prostorovými nároky. Škodí na polních kulturách. Jedná se o lovný druh zvěře. Je ceněn pro kvalitní zvěřinu a atraktivní trofeje. Jediným větším problémem může tak být pouze vysoký početní stav, který ne vždy respektuje úživnost honiteb.
Obr.č.3 Výskyt daňka evropského v ČR
14
4.4.Muflon – Ovis musimon Třída Mammalia – savci Řád Artiodactyla – sudokopytníci Čeleď Bovidae – turovití
Nízká postava se silným krkem, u samců typické mohutné, srpovitě zahnuté rohy. Původním areálem byly horské oblasti od Malé Asie přes Kavkaz až do západního Íránu a dále horské svahy Altaje v Mongolsku a Číně. Od 18.století byl vysazován v Evropě, zejména v oborách, v současnosti jej lze nalézt zejména ve střední Evropě ( Německo, Česká republika, Rakousko, Slovensko ), v menší míře pak i ve Španělsku, Francii, Itálii, Chorvatsku, Maďarsku, Bulharsku a ostrůvkovitě také na Krymu, Kanárských ostrovech nebo v Pobaltí. Mimo Evropu se vyskytuje v Kalifornii, Texasu, Argentině a také na Havajských ostrovech. V Čechách byl poprvé vysazen v polovině 19.století v oboře u Hluboké nad Vltavou a od počátku 20.století se běžně vyskytuje i ve volné přírodě. Těžištěm jeho dnešního výskytu jsou nižší a střední polohy, optimální podmínky má v listnatých nebo smíšených lesích s kamenitým nebo skalnatým podkladem, naopak se vyhýbá jehličnatým lesům. Dokáže se přizpůsobit i zdevastovaným stanovištím, např. rekultivovaným plochám v oblasti hnědouhelných dolů. Jeho trvalá přítomnost je zjištěna na 68 % území ČR, nejhustější osídlení je pak v západních a severozápadních Čechách, Orlických horách a Hrubém Jeseníku. Jarní kmenové stavy se pohybují v rozmezí 15 000 – 17 000 kusů. Z praxe je znám častý negativní vliv na populace srnce obecného a prasete divokého, kdy existuje jak potravní, tak i prostorová kompetice. Muflon působí škody okusem letorostů, který zabraňuje přirozenému zmlazení, případně je příčinou růstu zakrnělých forem Jedná se o lovný druh zvěře.
15
Obr.č. 4 – Výskyt muflona v ČR
4.5.Jelenec běloocasý – Odocoileus virginianus Třída Mammalia – savci Řád Artiodactyla – sudokopytníci Čeleď Cervidae – jelenovití
Postavou je přibližně o třetinu menší než jelen lesní, má žlutohnědou barvu a charakteristický delší ocas ( sahající pod úroveň břicha ), který při běhu drží svisle vzhůru. Typické je také košíčkovitě tvarované paroží. Původě druh pocházející z Ameriky ( celá severní a střední až po severní části Jižní Ameriky ). V Evropě proběhly nejprve neúspěšné pokusy o introdukci ve Velké Británii a Bulharsku, úspěch mělo až vysazení ve Finsku v roce 1934, kde se doposud nalézá těžiště evropského výskytu jelence. Dalšími místy, kde se jelenci podařilo etablovat je dnešní Srbsko, chorvatské ostrovy, Nový Zéland a Kuba. V České republice byl jelenec poprvé vysazen v roce 1853 v oboře na Dobříši, později v Opočně, odkud pochází základy nynější české populace. Dalšími místy výskytu jsou Brdská vrchovina, Posázaví, Břeclavsko, Hodonínsko, Zlínsko, Prostějovsko, přičemž trvalý výskyt je na 3,8 % území ČR. Těžištěm výskytu jsou zalesněná území, prostoupená loukami a pasekami.
16
Na našem území rozlišujeme dva poddruhy – v Čechách O.v.virginianus s původem v Kanadě a na Moravě O.v.borealis, přivezený původně z Finska. Početní stavy se pohybují kolem 400 kusů. Jedná se o lovný druh, ceněný pro neobvyklé trofeje a chutnou zvěřinu. Vzhledem k poměrně nízkému počtu není známo výraznější negativní působení na původní populace, i když vzájemné kompetice s ostatními kopytníky jsou zjevné. Hlavním negativem je tak souvislost výskytu jelence běloocasého s rozšířením motolice obrovské Fascioloides manga mezi zvěří mírného pásma.
Obr.č. 5 – Výskyt jelence běloocasého v ČR
4.6.Ondatra pižmová – Ondatra zibethicus Třída Mammalia – savci Řád Rodentia – hlodavci Čeleď Arvicolidae – hrabošovití
Přizpůsobená k životu ve vodním prostředí ( zploštělý lysý ocas, plovací blány ). Původem ze Severní Ameriky. Dnes se vyskytuje prakticky v celé Evropě, kromě největších poloostrovů – Skandinávského, Apeninského a Pyrenejského. Základem 17
evropské populace bylo vysazení ondatry v Čechách v letech 1905 – 1906, k šíření napomohlo i její pěstování na kožešinových farmách. V současnosti dosáhly hranice jejího rozšíření hranic Koreje, Číny a Mongolska. První jedinci byli v Čechách vysazení na Dobříši a v okolí Opočna, v průběhu následující populační exploze ze do roku 1927 rozšířila ondatra po celém území Čech i Moravy. V současnosti je trvalý výskyt ondatry hlášen ze 45 % naší republiky, přičemž primárně osídluje menší rybníky , mělké vodní nádrže, meandry a slepá ramena říčních toků. Je schopná se adaptovat i na slatiništích a mokřadech. Těžiště výskytu se nachází v nadmořských výškách 400 – 500 m. Jedná se o lovný druh zvěře. Konkurovat by mohla zejména hryzci vodnímu, nejsou však doloženy případy, že by byl jeho výskyt nebo početnost ondatrou přímo ohrožován. Při současných, již poměrně výrazně snížených počtech lze její výskyt hodnotit víceméně pozitivně – jako konzument zelené biomasy nahrazuje chybějícího bobra.
Obr.č.6 – Výskyt ondatry pižmové v ČR
18
4.7.Králík divoký – Oryctolagus cuniculus Třída Mammalia – savci Řád Lagomorpha – zající Čeleď Leporidae – zajícovití
Od zajíce polního se liší především menším vzrůstem, zakulacenější hlavou a kratšíma ušima. Primárním areálem je Pyrenejský poloostrov. Další rozšíření postupovalo do oblastí kolem Středozemního moře a do Severní Afriky, dnes je jeho výskyt zaznamenán v celé střední a západní Evropě, dále pak v Austrálii i Severní a Jižní Americe. Na našem území se rozšířil nejprve jako chovné zvíře ( pro maso kožešiny ), celoplošný výskyt je zaznamenán od poloviny 19.století, v 80. a 90.tých letech minulého století pokrýval až 80 % území, v posledních letech se však jeho stavy radikálně snížily a z některých oblastí zcela vymizel. Těžištěm výskytu jsou nižší a střední polohy do 600 m.n.m., travnatá a křovinná stanoviště, zejména suchá a prosluněná místa s lehčími typy půd ( borové lesy ). Nejvyšší početní stavy byly zaznamenány v období kolem 2.světové války, kdy byl počet úlovků přes 250 000 kusů ročně. Populace byla ve 2.polovině dvacátého století poznamenána opakovanými epidemiemi myxomatózy, v současnosti se úlovky pohybují v řádech maximálně stovek kusů a v důsledku nových invazivních zoonóz a také predačnímu tlaku šelem se populace králíka divokého ocitá na hranici zachování druhu. V období přemnožení byl králík významným škůdce lesního i zemědělského hospodářství, dnes jsou působené škody minimální. Existují potravní i prostorové kompetice se zajícem polním, k vzájemnému křížení nedochází. Kolonie králíků jsou často zdrojem přenosných chorob, které mohou být nebezpečné pro domácí zvířata i pro člověka ( kokcidióza, pasteurelóza, pseudotuberkulóza aj. ). Jedná se o lovný druh, vzhledem k původní fauně lze jeho výskyt hodnotit spíše negativně.
19
Obr.č 7 – Výskyt králíka divokého v ČR
4.8.Srnec sibiřský – Capreolus pygargus Třída Mammalia – savci Řád Artiodyctyla – sudokopytníci Čeleď Cervidae – jelenovití
Postavou větší než srnec obecný, se silnějším parožím s bohatším perlením. Původní areál výskytu se nachází v asijském mírném pásmu, od Uralu po Dálný východ. Druhotně vysazován v různých evropských zemích ( Německo, Belgie, Slovensko, Česko ), většinou s cílem zesílit křížením paroží místních srnců. Nemožnost křížení však byla dokázána i experimentálně, proto lze dovozy zpětně hodnotit jako neúčelné.
20
Obr.č.8 – Výskyt srnce sibiřského v ČR
4.9.Koza bezoárová – Capra aegagrus Třída Mammalia – savci Řád Artiodactyla – sudokopytníci Čeleď Bovidae – turovití
Je větší a mohutnější než koza domácí, se silnějšími končetinami a delším krkem, je považována za jejího předka. Primárně rozšířena v oblasti od Malé Asie až po Afgánistán, ve starověku byla dovezena do středomořských zemí, později ojediněle vysazována i na dalších místech, např. Bulharsko, Slovinsko nebo USA. V České republice byla v polovině 20.století vysazena v oboře na pavlovských kopcích, odtud bylo stádo v roce 1994 převezeno do obory Vřísek na Českolipsku, kde je chováno doposud v počtu 40 kusů. Kozy bezoárové se začínají chovat také v soukromých oborách. Jedná se o nejsevernější výskyt kozy bezoárové na světě. Upřednostňuje kamenité terény s křovitým porostem. Výskyt na Pálavě byl hodnocen jako velmi kontroverzní, byly působeny značné škody v chráněné krajinné oblasti, ve volné přírodě je její výskyt spíše nežádoucí. Jedná se o lovný druh.
21
Obr.č. 9 – Výskyt kozy bezoárové v ČR
4.10.
Myš domácí – Mus musculus
Třída Mammalia – savci Řád Rodentia – hlodavci Čeleď Muridae – myšovití
Drobný, tmavošedě zbarvený hlodavec s původním areálem výskytu nejčastěji situovaným do oblasti Střední Asie, který později, na přelomu 1. a 2. tísiciletí př.n.l., osídlil území sahající od východní poloviny Evropy až po Čínu, na západě Evropy existuje hybridní pás s myší západoevropskou. Areál rozšíření zahrnuje naprostou většinu území České republiky, nenajdeme jej pouze v Ašském výběžku. Jedná se o synantropní druh se souvislejším výskytem v nížinných oblastech, ve vyšších polohách je výskyt mozaikovitý. Vyznačuje se velkou přizpůsobivostí, je schopen se etablovat všude, kde nalezne obživu, ale případy výskytu jsou hlášeny např. i z mrazírenských boxů, hlubinných dolů, vrcholů hor apod. Na zimu se většinou stahuje do budov, vyhýbá se životu v lesích. Myš představuje důležitou součást potravních řetězců menších šelem, sov a dravců. Působí škody v potravinářských skladech ( konzumací a kontaminací trusem a 22
močí ), může být zdrojem nákaz a jejich populace je tak nutné regulovat deratizačními zásahy.
Obr.č.10 – Výskyt myši domácí v ČR
4.11.
Potkan – rattus norvegicus
Třída Mammalia – savci Řád Rodentia – hlodavci Čeleď Muridae – myšovití
Středně velký hlodavec s lysým ocasem, kratším než tělo, původem z východní Asie. Dnes kosmopolitní druh, který se nevyskytuje pouze v nejchladnějších oblastech. K jeho rozšíření významně přispěl rozvoj lodní dopravy. K životu upřednostňuje lidská sídliště, zemědělské objekty, budovy potravinářského průmyslu ( jatky, skladiště ) nebo smetiště, kdy se drží hlavně ve vlhkém prostředí ( kanály, stoky ). Přes vegetační období je možné jej nalézt i podél vodních toků a na březích vodních nádrží. Je častou potravou sov a dravců. Je významným přenašečem chorob, např. salmonela, ricketsie, leptospira, listerie, mor, tularemie, brucelóza a proto je snaha jeho početnost co nejvíce tlumit deratizačními zásahy a preventivními hygienickými opatřeními v ohrožených místech.
23
Obr.č.11 – Výskyt potkana v ČR
4.12.
Psík mývalovitý – Nyctereutes procyonoides
Třída Mammalia – savci Řád Carnivora – šelmy Čeleď Canidae – psovití
Má zavalité tělo, nízké nohy, krátké uši, srst je dlouhá a odstávající s hnědočernou barvou, dřívější název byl mývalovec kuní. Pochází z Dálného východu ( Poamuří, Vietnam, Čína ). V nových lokalitách byl vysazován jako kožešinové zvíře, zejména pak v Rusku, odkud se pak po vypuštění do přírody a vytvoření stálých populací začal šířit do Skandinávie a přes Střední Evropu i na území Německa, Francie a na Balkán. V České republice byl první výskyt zaznamenám v polovině 20. století, k šíření docházelo přes hranici s Polskem. Postupně se etabloval na celém našem území a dobře prosperuje. Je schopen osídlit jakékoliv stanoviště, přednost dává blízkosti vod s lesními komplexy v nižších a středních polohách. Je potravním a prostorovým konkurentem lišky obecné a jezevce lesního, může působit škody na menších savcích, plazech a obojživelnících. Podílí se významně na přenosu vztekliny a prašiviny, není ceněn ani jako kožešinové zvíře. 24
Obr.č.12 – Výskyt psíka mývalovitého v ČR
4.13.
Norek americký – Mustela vison
Třída Mammalia – savci Řád Carnivora – šelmy Čeleď Mustelidae – lasicovití
Vyznačuje se kvalitní, tmavohnědě zbarvenou srstí, nemá vyvinuté plovací blány. Původním areálem je Severní Amerika, jako ceněné kožešinové zvíře byl buď záměrně vypouštěn nebo unikal z farmových chovů zejména v Německu, Skandinávii, na Islandu nebo ve Velké Británii, odkud se dynamicky šíří dál a v současnosti už obývá celý sever, západ a střed Evropy a objevuje se již i ve Španělsku a Itálii. V českých zemích byly první farmy založeny na počátku 20.století. Dnešní populace zasahuje 31 % území ČR a dále se velmi rychle šíří. Převážně žije v blízkosti vodních toků a nádrží ve středních polohách kolem 400 m.n.m. Je výrazným potravním konkurentem vydry říční a hranostaje, přímo způsobuje úbytek hryzce vodního, ondatry pižmové, populací raků i užovky podplamaté. Velké škody působí norek i na rybách. Jeho počet bude potřeba výrazně tlumit.
25
Obr.č.13 – Výskyt norka amerického v ČR
5. Historie vysazení kamzíka v Jeseníkách
První úvahy o vysazení kamzíka horského v Jeseníkách se datují do doby, kdy většinu jesenických lesů vlastnil Řád německých rytířů ( dnes Německý řád, který v rámci restitucí usiluje o navrácení původního majetku ). V této době byla myslivost výrazně podporována mj. i tehdejším panovníkem Rakouska-Uherska Františkem Josefem I., lov byl společenskou událostí. Myšlenku se na počátku 20.století rozhodl realizovat tehdejší správce velkostatku řádu vrchní lesní rada Höhlmann. Svůj záměr přednesl velmistru řádu, arcivévodovi Eugenovi, který měl o několik kusů kamzičí zvěře požádat přímo císaře Františka Josefa I. Arcivévoda s intervencí uspěl a v říjnu 1912 panovník vysazení kamzíků povolil a dokonce přislíbil dodat je přímo z císařské honitby v Mürzstegu.
26
Na základě císařova povolení začaly neprodleně přípravy na vysazení, zejména pak na výstavbu sanitární obůrky a zajištění dostatku kvalitního krmiva. Zároveň již také probíhala korespondence se správou dvorní honitby v Mürstegu s cílem stanovit co nejvhodnější počty a termíny odchytu a následného vysazení kamzíků. Bez zajímavosti není skutečnost, že veškeré náklady, spojené s odchytem a následným transportem kamzíků z Rakouska do Jeseníků byly hrazeny z pokladny c. a k. dvorní honitby. Pro vysazení kamzíků a výstavbu obůrky byl vybrán hřeben jménem Schottersteine, dnes nazývaný Suť nebo Na Kamenci, který se nachází v oblasti nad obcí Malá Morávka ( viz obr.14 ).
Na hřebenu byly přítomny skály, suť i houštiny, vedle nich pak i větší paseka, které dohromady tvořily prostředí pro kamzíky velmi příznivé. Pro obůrku byla vybrána přibližně dvanáctihektarová plocha v nadmořské výšce 1 200 m.n.m.. Obora byla oplocena asi 1 650 m drátěného pletiva a vybavena krmelci. Celkové náklady včetně dopravy, materiálu a platů dělníků činily 6 018,36 tehdejších korun.
Odchyt kamzíků v Mürzstegu byl sice pečlivě připraven, ale počátkem listopadu 1912, kdy již bylo v Jeseníkách vše připraveno, jej znemožnila náhlá obleva. Odchyt se zdařil až 20.února 1913 a všech 5 kamzíků bylo ihned vlakem ve speciálně vypolstrovaných bednách, které měly zabránit jejich poranění běhen přepravy, odesláno přes Vídeň do Malé Morávky. Historie kamzíků v Jeseníkách započala fakticky dne 22.února 1913 vypuštěním těchto 5 kusů do obory na Suti. O úspěšné akci byl neprodleně informován arcivévoda Eugen i
27
správce honitby Mürzsteg Dr. Grohmann, který obratem telegrafoval základní pokyny k péči o kamzíky. Pro úplnost je třeba uvést, že v první „várce“ byly tříletá a dvouletá kamzice a tři kamzíčata ( dvě kamzičky a jeden kamzíček )
5.1. Vývoj v oboře Na suti
Chov kamzíků se však od počátku velmi komplikoval. 24.února bylo v oboře nalezeno jedno uhynulé kamzíče, jako příčina jeho smrti bylo stanoveno vyhladovění, asi o tři týdny později uhynul hlady i jediný kamzíček. Jako primární úkol pro zajištění chovu se jevilo obstarání samce pro tři zbylé samice. Vrchní lesmistr Drechsler se v této záležitosti obrátil opět na mürzstegského správce Grohmanna, který pomoc přislíbil. První z odchycených kamzíků byl odeslán 19.června 1913, o dva dny později byl vypuštěn do obory, ale bohužel hned na druhý den uhynul na rostlinnou otravu. S dalším odchytem kamzíka museli v Alpách počkat až na ochlazení na počátku zimy, kdy zvěř sestupovala z vyšších poloh níže k vybudovanému odchytovému zařízení . Odchyty začaly v prosinci 1913, 19.prosince byl odeslán jedem samec, čtyřletý. Mezitím v jesenické oboře uhynula jedna z kamzic, další měla v červnu kamzíče. Koncem roku 1913 tak žilo v oboře Na suti 5 kusů kamzičí zvěře. Dovoz pokračoval i v roce 1914: 3.února 3 kusy – kamzíček, kamzička a tříletá kamzice. Spolu s přírůstem dvou kamzíčat to znamenalo, že na konci roku 1914 bylo v oboře celkem 10 kusů kamzičí. V několika následujících letech další dovoz kamzíků z Alp neprobíhal, v roce 1915 byl zaznamenán přírůst 3 kamzíčat, v roce 1916 pak dokonce již 4 a v roce 1917 opět 3. Zároveň však uhynuly 3 původně dovezené kamzice, což byla pro chov velká komplikace. I přesto bylo na konci roku 1917 v oboře možno napočítat celkem 17 kamzíků. Toto číslo bylo na první pohled poměrně optimistické, skutečnost však byla poněkud jiná. Starý kamzík již nebyl nadále schopen rozmnožování a ostatní samečci byli naopak ještě příliš mladí nebo byli starým samcem odháněni, fyzicky byl ještě silnější. V roce 1918, kdy nebyl zaznamenán vůbec žádný přírůst a jeden kus uhynul, bylo proto rozhodnuto o jeho odlovu. Náhradou byl za 1 000 korun zakoupen jiný samec. 28
Kamzíci i jejich ošetřující personál v čele s lesmistrem Drechslerem v pořádku přečkali jak I. světovou válku, tak i vznik samostatné Československé republiky a změny, které jej přirozeně provázely. Jen na okraj: pozemkové reformy se majetku řádu vůbec nedotkly. Od roku 1919 lze pak hovořit o zlepšování situace, zejména co se početních stavů týče: 1919
15 ks
1920
16 ks
1921
16 ks
1922
17 ks
Současně se však v tomto období objevil problém devastace obůrky. Přispěla k tomu jednak suchá léta a jednak nedostačující výměra obůrky, kdy na jednoho kamzíka připadalo pouze 0,7 ha plochy, a to nejen pastvin, ale i skal a lesa. Řešením nedostatku potravy nebylo ani přikrmování, protože kamzíci předkládanou stravu berou jen velmi neradi a dávají přednost potravě, kterou si sami vyhrabou. Obůrka byla v roce 1923 rozšířena na 14 ha, větší výměru již okolní terén nedovoloval. V tomto roce se počet kamzíků zvýšil na 18 a zvětšení výměry tak v podstatě vzniklé problémy vůbec neřešilo, dříve zelená paseka byla vypasena téměř dohola. Možná řešení byla dvě: a) přemístění obory do jiné lokality b) vypuštění kamzíků do volné přírody Po konzultacích s personálem dvorní honitby v Mürzstegu bylo rozhodnuto řešit problém vypuštěním zvěře do volné přírody. Toto rozhodnutí lze zpětně hodnotit jako zcela správné, zejména pak z pohledu zvěře, která těžce snáší jakékoliv omezení pohybu, což potvrzují i špatné výsledky chovu kamzíků v zoologických zahradách Rok 1924 , jako rok vypuštění kamzíků z obory, je tak možné považovat za další z významných mezníků v chovu kamzíka v Jeseníkách. Do této doby bylo do obory Na suti dovezeno celkem 11 kamzíků, bylo zde vykladeno 29 kamzíčat, 18 kusů uhynulo a jeden byl odloven. Lesní správa pak i nadále vyvíjela snahu o získání nových kusů kamzičí pro osvěžení krve a zabránění pokrevní plemenitbě. Přes veškerou snahu však od roku 1918 už žádný další kus nebyl do Jeseníků dovezen. Kamzíkům se však i s touto překážkou podařilo vyrovnat a jejich stavy se postupně zvyšovaly.
29
Zvěř po otevření obůrky na možnost volného pohybu zpočátku vůbec nereagovala. Až po několika dnech se ji naučili opouštět, ale přesto se stále na místa, která znali a kde byli zvyklí neustále vraceli. Při říji v listopadu a prosinci 1924 se tlupa, která žila doposud pohromadě, rozdělila na tři menší. V každé skupince byl jeden silný kozel. Zvěř si postupně začala hledat nová teritoria, jednu z tlup byla zakrátko pozorována až na dnešním Červenohorském sedle , zbylé dvě se prozatím zdržovaly v blízkosti původní obory ( viz obr. č.15 ).
Z průběhu říje a následného kladení bylo možné usuzovat na to, že aklimatizace kamzíků a jejich sžití se s novým prostředím proběhlo v naprostém pořádku.
5.2. Kamzíci Vratislavského arcibiskupství
Řád německých rytířů nebyl jediným vlastníkem jesenických lesů. S jeho panstvím sousedil velkostatek Vratislavského arcibiskupství s ředitelstvím v Javorníku. Jeho zaměstnanci snahu o vysazení kamzíků podrobně sledovali, zejména ze zájmu o myslivost a lovectví. Když došli k závěru, že vysazování kamzíků ve zdejším prostředí má šanci na úspěch, rozhodli se zapojit aktivně vlastními silami. Povolení bylo Vratislavským arcibiskupstvím vydáno v roce 1927. Za tím účelem byla zřízena 23 hektarová obora v revíru Vidly ( viz obr.č.16).
30
Byla umístěna na hřebenu, v nadmořské výšce cca 900 m.n.m.. Do obůrky byli vysazeni kamzíci, dovezení rovněž z Alp, první kusy 11. března 1930 ( kamzice s kamzíčkem ), v následujícím roce pak další 3 kusy. Chovu se však zpočátku nedařilo a tak v oboře až do roku 1935 zůstali pouze dva samci. Až po této dlouhé době se podařilo získat 5 kamzic, potřebných k založení chovu. Kamzíci byli v oboře drženi až do roku 1939, kdy byli po vzoru kamzíků Na suti vypuštěni do volné přírody, jednalo se celkem o 21 kusů. S odstupem lze zavedení chovu i na vratislavském panství hodnotit jednoznačně kladně: zabránilo degeneraci a pravděpodobně i zániku původního chodu z důvodu pokrevní plemenitby. Do roku 1939 bylo tedy do Jeseníků dovezeno celkem 22 kamzíků, přírůst v oborách byl 44 kusů, uhynulo 24 kusů. Do volné přírody bylo vypuštěno celkem 42 kamzíků, shodně 21 z každé obory.Zvěř po vypuštění začala přirozeně migrovat a usazovat se na nejrůznějších místech celého pohoří Hrubého Jeseníku : v období II. světové války byli kamzíci pozorováni i mimo místa stálého výskytu ( Loučná nad Desnou, Karlova Studánka, Červenohorské sedlo ) např. i na Kralickém Sněžníku nebo v okolí Šeráku .
5.3. Novodobá historie
II. světová válka se kamzíků nijak nedotkla. Po válce došlo na základě tzv. Benešových dekretů ke znárodnění majetku Řádu německých rytířů a jesenické lesy přešly do vlastnictví československého státu. Tato ani další poválečné změny neměly na
31
chov kamzíků v Jeseníkách žádný negativní vliv a kamzíci byli nadále pozorováni po celém pohoří. Kromě velkých, až devadesátičlenných tlup v oblasti Velkého kotle či Sviního dolu byli kamzíci pozorováni např. v Koutech nad Desnou, na hoře Břidličná, na Šeráku, u Alfrédovy chaty či na Ramzové . V 1. polovině 60.-tých let se počet kamzíků odhadoval na 300 – 350 kusů, přičemž těžištěm jejich výskytu byly dvě hlavní oblasti:
1. jihovýchodní ( tzv.Pradědská ) od Břidličné po Červenohorské sedlo ( viz obr. č. 17)
32
2. severozápadní ( Šerácká ) od Červené Hory po Obří skály ( viz obr.č.18).
Od roku 1960, po zřízení podniku Severomoravské státní lesy se sídlem v Krnově, také začala pravidelná evidence početních stavů a její vyhodnocování a statistické zpracování. Odlov se doposud neprováděl. Kamzíci byli už od dvacátých let ( až do roku 1979 ) celoročně hájeni a nemohl tak být prováděn ani průběrný odstřel. Zřejmě i z tohoto důvodu mají trofeje jesenických kamzíků dodnes výrazně nižší bodové hodnoty ve srovnání se zvěří z jiných lokalit, včetně Lužických hor. Odlov byl povolen pouze pro výzkumné účely. Teritorium kamzíka se tak nadále rozrůstalo, a to jak plošně, tak i vertikálně, kdy se kamzíci přesunovali do níže položených porostů hospodářského lesa. Koncem 60.-tých let bylo rozhodnuto, že se kamzičí stane předmětem mysliveckého hospodaření. Byly vyhodnoceny lokality, kde se zvěř nejčastěji zdržovala a na základě tohoto rozboru byly navrženy hranice chovatelské kamzičí oblasti ( viz obr. č.9).
33
34
V roce 1969 byla výnosem tehdejšího Ministerstva kultury ČSR vyhlášena Chráněná krajinná oblast Jeseníky. Její rozloha je přibližně 740 km 2, zahrnuje celý masív Hrubého Jeseníku a její hranice v podstatě kopírovaly navrhovanou hranici kamzičí oblasti. Návrh na vyhlášení kamzičí oblasti a zavedení mysliveckého hospodaření byl v roce 1968 předložen ministerstvu zemědělství. Toto jej však po projednání neschválilo. A to zejména z důvodu chybějících údajů o celkových početních stavech, věkové skladbě, poměru pohlaví a v neposlední řadě i natalitě a mortalitě kamzíků. Vypracováním potřebných podkladů byl pověřen Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti ve Zbraslavi s termínem ukončení výzkumu do roku 1975 ( výzkum začal v roce 1971 ). V jeho rámci byla komplexně zpracována charakteristika oblasti, složení potravy kamzíků na základě rozboru trávníků odlovené zvěře, průběh říje a migrace a také přehled změn biotopů a negativních vlivů kamzičí zvěře. Na základě zjištěných údajů a jejich srovnání se zahraničními poznatky ( např. z německého Schwarzwaldu nebo francouzských Vogéz, kde rovněž v minulosti proběhla introdukce kamzíka ) byla vyhlášeny tyto základní chovatelské zásady: 1. ustavení poradního sboru z řad odborníků s cílem prosazování zásad ke zlepšení chovu s účastí zástupců ministerstev ( zemědělství, kultury a hospodářství ), lesních závodů, mysliveckých sdružení, ÚHUL, VÚLHM Zbraslav, okresních a krajského národního výboru, okresních mysliveckých svazů, dotčených zemědělských organizací 2. zpřesnění areálu kamzičí chovatelské oblasti, včetně vymezení klidových míst 3. začlenění kamzičí zvěře do intenzivního mysliveckého hospodaření s cílovým stavem 600 – 800 kusů, přičemž pro období zvýšené reprodukce byl uvažován poměr pohlaví 1:3, který bude po dosažení cílového stavu upraven na 1:1 4. zavedení přesné evidence početních stavů prostřednictvím trojnásobného opakovaného sčítání 5. zabránit kontaktu kamzíků s hospodářskými zvířaty a muflony z důvodu nebezpečí přenosu chorob 6. zvyšování úživnost celé oblasti ( meliorace, zřizování políček, okusových ploch apod. ) 7. zřízení sítě krmelišť 8. zřízení aklimatizačních obůrek pro nalezená kamzíčata 9. přesná evidence ztrát kamzičí zvěře v oblasti.
35
V srpnu 1975 proběhla na chatě Ovčárna pod Petrovými kameny konference s názvem „ Kamzičí zvěř v Hrubém Jeseníku a co dál“. V jejím průběhu byly předneseny referáty o historii chovu kamzíků, komplexních opatřeních v chovu kamzíků a také návrh zásad chovu kamzičí zvěře, zpracovaný na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, který přesněji formuloval chovatelská opatření jako např. normované stavy, zvyšování kvality chované zvěře, přikrmování, průběrný odstřel nebo škody působené kamzíky. Výše uvedené materiály se staly základem pro další práci v oblasti i když některé části byly samozřejmě v pozdější době pozměněny podle měnících se podmínek. V říjnu 1975 pak byl ministerstvu zemědělství zaslán opakovaně návrh na vyhlášení kamzičí oblasti. Přestože s návrhem vyjádřily souhlas všechny zainteresované instituce a v podstatě s ním souhlasilo i samotné ministerstvo zemědělství, trvalo ještě téměř 4 roky, do června 1979, než konečně k vyhlášení chovatelské oblasti došlo a poradním sborem byl schválen její statut. Ten v úvodu konstatoval, že : „ Kamzičí oblast Hrubý Jeseník se zřizuje za účelem důsledné ochrany a dalšího zkvalitnění myslivecké péče o kamzičí zvěř“ a dalších bodech vymezil: -
rozsah kamzičí oblasti
-
cíle chovu kamzičí zvěře
-
zásady chovatelských opatření
-
normované stavy zvěře
-
kvalitu kamzičí zvěře v oblasti
-
kvalitu životního prostředí v oblasti
-
zásady přikrmování kamzičí v době nouze
-
možnosti ochrany kamzíků před nepříznivými vlivy
-
zásady průběrného odstřelu a odchytu kamzičí
-
vztah kamzíků k ostatní zvěři v oblasti
-
škody na zemědělském a lesním hospodářství
-
organizační opatření při chovu kamzíků
-
činnost poradního sboru
-
práva a povinnosti uživatelů honiteb
V následujících letech proběhly úpravy některých z výše uvedených ustanovení, jako například stanovení doby lovu nebo kritérií správného a nesprávného průběrného odstřelu, to vše v souvislosti s přibývajícími ( a do té doby prakticky neexistujícími ) zkušenostmi s mysliveckým obhospodařováním kamzičí zvěře. Nutno podotknout, že se 36
zároveň začaly množit negativní ohlasy, poukazující na úbytek vzácných druhů rostlin v Jeseníkách právě v důsledku výskytu kamzíků. S cílem zjištění možných škod bylo přímo v terénu ( Petrovy kameny a Velká kotlina, kde byla v té době zaznamenána nejvyšší koncentrace zvěře ) provedeno několik šetření a následně byly založeny pokusné plochy ke sledování vývoje vegetace s a bez vlivu kamzíků a pro získání informací o intenzitě jejího poškozování zvěří. Zároveň bylo doporučeno soustředit podstatnou část odstřelu právě do oblasti Petrových kamenů, Velké kotliny a Malé kotliny a následně provádět rozbory obsahu trávníků odlovených kusů.
5.4. Vývoj po roce 1989
Po roce 1991, kyd došlo ke zrušení Severomoravského krajského národního výboru bylo administrativními zásahy de facto ukončeno působení poradního sboru kamzičí oblasti. Jeho činnost převzalo podnikové ředitelství Severomoravských státních lesů v Krnově. Na podzim téhož roku bylo konstatováno, že stávající statut chovatelské oblasti je již překonán a v některých bodech je prakticky nefunkční ( např. zřizování obůrek pro odchycená a nalezená kamzíčata, která po umístění do nich stejně uhynula apod. ). Rovněž bylo rozhodnuto snížit normované stavy zvěře tak, aby nebyla negativně ovlivňována obnova lesních porostů v oblasti chovu kamzíků. Při tvorbě aktualizovaného statutu chovatelské oblasti se již přihlíželo k novým poznatkům a také výsledkům výzkumu kamzičí zvěře ( zejména v oblasti migrace, kdy byly ke sledování zvěře použity malé vysílačky, upevněné odchyceným kusům na krk ), tak i k praktickým zkušenostem a znalostem z chovu. V roce 1991 byla Ústavem systematické a ekologické biologie Československé akademie věd v Brně proveden výzkum vlivu kamzičí zvěře na rostlinná společenstva v důrazem na oblast Velké kotliny. Současně byl při pozorováních v terénu sledován i výskyt a migrace jelení zvěře. Srovnáním výsledků pozorování s mapami výskytu rostlinných společenstev Velké kotliny bylo zjištěno, že v oblasti největšího zatížení se nachází pouze 16 % ( asi 8 632 m2 ) nejhodnotnějších rostlinných společenstev a zbylých 84 % není kamzičí zvěří zatíženo prakticky vůbec. V závěrečné zprávě byl rovněž srovnán vliv jelení a kamzičí zvěře, cituji: „ K pastvě je konstatováno, že hodnotíme-li vliv pastvy kamzíka horského na sledovanou lokalitu, můžeme vycházet ze stejných předpokladů jako u jelena lesního. 37
Podle zjištění výzkumu se hmotnost obsahu naplněného trávníku dospělého kamzíka pohybuje okolo sedmi kilogramů. Vynásobíme-li tento údaj průměrným počtem kamzíků, vyskytujících se ve Velké kotlině za den, zjistíme, že zkonzumují denně necelých 100 kg zelené potravy. Provedeme-li stejnou úvahu u jelena lesního, dojdeme k množství více než 1 200 kg. Z pozorování je zřejmé, že množství zelené hmoty, které zkonzumuje jelení zvěř, je mnohem vyšší. Všeobecně se kamzík řadí mezi kopytníky se selektivním způsobem pastvy, zatím co jelen mezi druhy pastvící se neselektivně, ačkoliv za určitých podmínek se i on pase selektivně. To je nutno vzít v úvahu při hodnocení dopadu pastvy na flóru. Přičítání škod, způsobených pastvou pouze na účet kamzíka, pokládáme za neobjektivní. Mechanické poškozování půdního povrchu kamzíkem horským nezasahuje tak velké plochy, jako je tomu v případě jelena evropského. Kamzík jednak nenavštěvuje v takové míře prameniště a mokřady a jednak jeho pohyb ve volném terénu není koncentrován na pravidelně používané ochozy. Mechanické rozvolňování povrchu je výrazné pouze ve skalním terénu, kde zvěř pravidelně využívá skalní římsy a průrvy.“ Dále se zpráva zabývala mj. předpokládaným negativním vlivem trusu kamzíků, který se v místech odpočinku zvěře ( zejména pod skalními převisy ) může kumulovat až v několikacentimetrové vrstvě. Bylo zjištěno, že vzhledem k tomu , že se jedná většinou o trus zimní, s nižším obsahem dusíkatých látek a slabě zásaditou reakcí, nemůže výrazně ovlivnit pH půdy v okolí zimovišť. Dále cituji ze závěru zprávy: „ Výsledky výzkumu jednoznačně potvrzují, že kamzík horský není hlavním původcem škod působených ve Velké kotlině. Jeho negativní vliv na jednotlivé omezené části lokality však nelze vyloučit.“ V rámci výzkumu byly rovněž prováděny laboratorní vyšetření trusu a obsahu trávníků ulovených kusů. Rozbory bylo zjištěno, že hlavními součástmi potravy jsou zejména trávy Avenella flexuosa a Deschampsia cespitosa, nadzemní části Vaccinium myrtillus, méně významnými složkami pak Calluna vulgaris a kapradiny Dryopteris sp.
Ve stejné době byl zpracován návrh nového statutu chovatelské oblasti. V něm byl předpokládán normovaný stav 430 kusů při poměru pohlaví 1:1 a koeficientu přírůstku 0,3. Cílem chovu pak byla zvěř o průměrné hmotnosti 30 kg a trofeje přesahující hodnotu 103 bodu CIC. Plánovám byl roční odlov 27 kamzíků a 27 kamzic. Garance chodu chovatelské oblasti pak byla svěřena Okresnímu úřadu v Šumperku, který 38
jmenoval poradní sbor. Ten měl opět řešit odborné záležitosti činnosti v kamzičí oblasti. Poradní sbor poprvé zasedal 12.května 1992. K předchozímu odstavci je třeba podotknout, že v té době činily sčítané stavy kamzičí cca 600 ks. Snížení jejich počtu na 430 znamenalo úbytek téměř 30 %! Snížení počtu bylo oficiálně zdůvodňováno zájmem o minimalizaci škod, působených kamzíky na lesních, zejména mladých porostech, v pozadí však byly i ekonomické zájmy, kdy kamzíci byli mimořádně atraktivní pro zahraniční poplatkové lovce.
V listopadu 1992 byl novelizován zákon o myslivosti. Tato novela: a) zrušila chovatelské oblasti ( tedy i Chovatelskou kamzičí oblast Hrubý Jeseník ) b) transformovala počet a výměry honiteb, z původní 12 honiteb na území chovatelské oblasti jich vzniklo 27. Tyto změny měly za následek radikální snížení stavů kamzičí zvěře, kdy docházelo k prakticky nekontrolovanému lovu, který nerespektoval schválené plány odlovu. Dalším z faktorů, které vedly ke snižování počtů kamzíků ( a potažmo i vysoké ) byly snahy některých pracovníků v lesnictví o radikální redukci jejich počtů z důvodu ničení uměle obnovených kultur i přirozené obnovy. V roce 1994 tak byl poprvé zaznamenán nižší jarní stav ( 358 kusů ) než normovaný stav ( 392 kusů ). Mimochodem: některé z těchto návrhů počítaly s dvacetinásobným snížením počtu kamzíků, což by znamenalo normovaný stav cca 20 kusů – tedy méně, než bylo v Jeseníkách původně vysazeno! Tohoto stavu mělo být dosaženo jednak snížením normovaných stavů a také zrušením mysliveckého obhospodařování kamzíka v některých honitbách. Tyto snahy však narážely na odpor myslivecké , lesnické i laické veřejnosti ( mj. stanovisko Oblastního inspektorátu LČR v Krnově ze dne 4.9.1995, kde se uvádí: „ Škody kamzičí zvěří je možné nazvat únosnými. Kamzičí zvěř v Jeseníkách zdomácněla a vytvořila i určitou tradici u návštěvníků hor. I z hlediska pohledu veřejnosti by nebylo vyloučení kamzíka horského z Jeseníků nejlepším řešením.“ Pro zrušení volného chovu kamzičí v Jeseníkách se v roce 1996 poprvé vyslovila i Správa Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. Důvod? Údajný opětovný nárůst škod na lesních porostech a dále tlak na původní přírodní ekosystémy, který byl označen jako „neúměrný a průkazný“. Na základě výše uvedeného návrhu bylo v dubnu 1996 zahájeno Okresními úřady Bruntál , Šumperk a Jeseník správní řízení o zrušení volného chovu kamzíka. V jeho
39
rámci se k dané problematice vyjádřily mj. MZLU v Brně, ÚHÚL Brandýs nad Labem, ředitelství Lesů České republiky, okresní myslivecké spolky aj. Na základě těchto vyjádření a dalších podkladů vydaly zmíněné okresní úřady v srpnu 1996 rozhodnutí, že ke zrušení chovu kamzíka neshledaly důvody. Proti tomuto rozhodnutí se k Ministerstvu životního prostředí České republiky odvolalo generální ředitelství LČR. Po dvou letech dalšího správního řízení pak dne 4.9.1998 vydalo MŽP ČR rozhodnutí, v němž potvrdilo platnost rozhodnutí Okresních úřadů Bruntál, Šumperk a Jeseník a zamítlo tak návrhy na zrušení volného chovu kamzíka horského v Jeseníkách. Z rozhodnutí cituji: „ Podle názoru ministerstva je při výkladu pojmu „ zrušení volného chovu zvěře“ třeba vycházet z obecné právní úpravy vztahující se k „chovu zvěře“, tj. ze zákona o myslivosti. Tento zákon upravuje obhospodařování zvěře jako součásti přírodního bohatství, tj. obhospodařování volně žijících živočichů, vyjmenovaných v zákoně o myslivosti za zvěř (kamzík horský mezi takto vyjmenované živočichy patří). Cílevědomý chov zvěře je pak právem i povinností a je jednou ze součástí obsahu práva myslivosti (§ 2 odst. 1 zákona o myslivosti). Z tohoto hlediska je pak zrušení chovu, resp. „zrušení volného chovu zvěře“ nutno považovat za záměrnou likvidaci určitého druhu volně žijícího živočicha na dané lokalitě. Ministerstvo s takovou „likvidací“ kamzíka horského z volné přírody na území České republiky nemůže souhlasit, neboť podle § 19 odst.3 zákona o myslivosti je jeho povinností dbát o to, aby v přírodě zůstaly zachovány veškeré druhy zvěře. Kamzík horský je druh zvěře, který se v České republice vyskytuje pouze na dvou lokalitách, a to s výrazně odlišnými přírodními podmínkami. Případné neuvážené radikální zásahy do populace jedné z obou lokalit by ve svém důsledku mihlo vést k zániku tohoto druhu zvěře ve volné přírodě u nás. Navíc, jak již bylo výše uvedeno, výsledky vývoje v dané lokalitě prokázaly, že škody působené kamzičí zvěří v současné době nejsou takového charakteru, který by odůvodňoval úplnou likvidaci tohoto druhu zvěře z dané lokality.“ Toto rozhodnutí bylo dalším z kroků upevňujících existenci kamzíka horského v Jeseníkách. Další administrativní posuny nastaly po zrušení okresních úřadů a převodu části jejich kompetencí jednak na obnovené krajské úřady a jednak na obce s rozšířenou působností. Oblasti s výskytem kamzíků tak nově spadaly do působnosti dvou krajských úřadů: Olomouckého a Moravskoslezského kraje a do působnosti čtyř obcí s rozšířenou 40
působností: Bruntál, Šumperk, Jeseník a Rýmařov. V roce 1993 přestala oblast fakticky fungovat. V důsledcích těchto změn bylo dne 21.prosince 2004 na základě podnětu Lesů ČR s.p. vydáno Krajským úřadem Olomouckého kraje rozhodnutí o zřízení oblasti chovu kamzíka horského v názvem Hrubý Jeseník, jejíž území se nachází v působnosti městských úřadů v rozšířenou působností Bruntál, Jeseník, Rýmařov a Šumperk. Do této doby však zejména z důvodů nepřesně vyjasněných kompetencí oblast a s ní spojené činnosti v podstatě nefungovaly, proto i stavy zvěře za roky 1999 až 2003, uvedené v tabulce č.1, jsou víceméně kvalifikovanými odhady, sestavenými z výkazů Mysl 1-01, které ke zpracování bakalářské práce poskytly úřady v Bruntále a Šumperku. Přesnější údaje jsou pak k dispozici právě od roku 2004, kdy se řízení činností v chovatelské oblasti ujal Krajský úřad Olomouckého kraje, na jehož území se nachází větší část oblasti a hlavně honitby, kde se kamzíci v současné době zdržují v největších počtech a nejčastěji. Ve zřizovací listině byl určen celkový normovaný stav zvěře ve výši 145 kusů, minimální stav pak 101 kus. Poměr pohlaví byl stanoven 1:2, koeficient přírůstu 0,3. Oblast se rozkládá na 30 597 km2. K vyhlášení oblasti vyslovila již tradičně námitky správa Chráněné krajinné oblasti Jeseníky: „dlouhodobým cílem CHKO je vyloučení chovu kamzíka horského, jakožto prokazatelně nepůvodního druhu fauny. Jeho výskyt vede podle správy CHKOJ ke zvýšenému riziku poškozování trvalých rostlinných společenstev, a to ať už okusem, nadměrnou eutrofizací půdy nebo mechanickým poškozováním a k dalšímu ztížení odrůstání listnatých dřevin ( jeřábů, klenů a buků ) při horní hranici lesa v 8.LVS a proto je zvyšování početních stavů zvěře nežádoucí.“ K těmto námitkám konstatoval krajský úřad, že vyhlášení oblasti chovu neznamená rozšiřování chovu kamzičí zvěře ani územně, ani početně. Navíc je vyhláškou 491/2002 Sb. Striktně stanoven maximální možný únosný počet jedinců spárkaté a územní jednotku, čímž jsou legislativně ošetřeny jak zájmy lesa, tak i ochrany přírody. Ohrožením přirozené obnovy tak podle krajského úřadu nemůže být vyhlášení oblasti chovu ani stanovení minimálních a normovaných stavů, ale pouze nedodržování a překračování těchto nařízení.. Do oblasti chovu kamzíka bylo zařazeno celkem 18 honiteb, z toho některé bez stanovených minimálních a normovaných stavů, která však jsou součástí migračního areálu kamzičí zvěře. Jedná se o honitby Hvězda, Karlov, Malá Morávka a Hubert, 41
spadající pod Městský úřad Rýmařov. Součástí oblasti jsou dále „bruntálské“ honitby Vidly, Bílý Potok a Praděd, „jesenické“ Bradlo, Spálená, Borek, Klín, Keprník a Mlýnky a co se početních stavů týče nejbohatší „šumperské“ Branná, Pec, Sedmidvory, Kamenec a Medvědí hřbet. Následkem prudkého poklesu početních stavů kamzíka v posledních 15 – 20 letech se v posledních uvedených lokalitách utvořilo jakési přirozené centrum s vyšší populační hustotou, kde jsou pro kamzíky pravděpodobně nejlepší podmínky z celé rozlohy chovatelské oblasti. V pravidlech odstřelu byly pro chovatelskou oblast stanoveny následující zásady. -
celková výše lovu je závazná, skladbu je možné změnit ve smyslu zašetření kamzic
-
u kamzíků odstřel zaměřit méně na i. A více na III.věkovou třídu, nestřílet II.věkovou třídu
-
u kamzic se zaměřit na III.věkovou třídu, šetřit I. A II.věkovou třídu
-
kamzíčata nelovit vůbec, s výjimkou sanitárního odstřelu.
5.5. Výhled do budoucnosti
Přestože oficiální tlaky na likvidaci chovu kamzíka v Jeseníkách byly de facto vyřešeny výše zmíněným rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 4.září 1998, snahy o odstranění kamzíka pokračují i nadále, jak ze strany správy CHKO Jeseníky, tak i dalších institucí. Z tabulky č.1 ( přehled vývoje početních stavů kamzíka ) je zřejmý drastický pokles počtů v uplynulých letech a bez toho, že budou přijata rázná opatření, může v brzké době k vymizení kamzíků z jesenických hor reálně dojít. Snaha o jejich přežití se však neobejde ani bez pochopení a spolupráce nájemců a vlastníků honiteb, na jejichž vrub úbytek zvěře také částečně připadá. Existují podezření, že skutečný odlov bývá v posledních letech vyšší, než odlov vykázaný v oficiálních statistikách. Počínaje rokem 2006 bylo olomouckým krajským úřadem doporučeno stanovit celkový možný roční odlov na 16 kusů kamzičí zvěře, mimo sanitární odlov, v celé oblasti, vyšší lov by mohl vést v zániku celé populace. Bez zajímavosti pak v této souvislosti je bezpochyby zjištění, že ačkoliv krajský úřad v roce 2006 doporučil nelovit kamzičí zvěř vůbec s výjimkou sanitárního odstřelu, bylo příští rok uživateli honiteb vykázáno 15 odlovených kusů, přičemž míře sanitárního 42
odstřelu by odpovídalo 6 - 8 odlovených kusů. O „neukázněnosti“ uživatelů honiteb svědčí i údaj, že zatímco na jaře 2006 byly hlášeny stavy kamzíka ve výši 84 kusů, po letním sčítání se objevilo číslo 187 kusů ! lze se domnívat, že stavy byly nadhodnoceny kvůli odůvodnění odstřelu. Proti lovcům zde svědčí i nezájem předkládat trofeje ulovené zvěře na chovatelských přehlídkách, kdy za rok 2006 bylo předloženo jen 33 % trofejí, za rok 2005 41 %, za rok 2004 73 % a za rok 2003 53 %. Přesto i z předložených trofejí je zřejmé, že se výrazně zvyšuje podíl lovených chovných kusů a to jak samců, tak i samic. Podle starších statistik byl podíl chovných v celkovém počtu odlovených kusů 18,5 %, v c roce 2004 to bylo 45,5 %, v roce 2005 55,5 % a v roce 2006 již 62,5 % ( Babička,Diviš,Hanák, 2007 ). Takový lov vede do budoucna k neodvratné devastaci genofondu kamzíků a spolu s nebezpečím pokrevní plemenitby v důsledku snižování stavů může být další z řady příčin možného vymizení kamzíka. Že přítomnost kamzíka v současné době a při stávajících počtech není výraznou zátěží pro jesenickou flóru je zřejmé i z vyjádření představitele Správy Chráněné krajinné oblasti Jeseníky Ing.Jindřicha Chlápka. Podle něj správa v současné době v souvislosti s kamzíky sleduje pouze možné poškozování jitrocele černavého sudetského ( Plantago atrata sudetica ), endemického druhu s výskytem v oblasti Velké kotliny. Kamzík je správou prioritně považován za druh, který do Jeseníků nepatří, ale při udržení současným nízkých stavů nejsou škody tak velké, aby zde nemohl zůstat ( Chlápek, 2009, nepublikováno ).
Závěrem bych tedy rád uvedl, že podle mého názoru se kamzík horský stal za bezmála sto let nedílnou součástí přírody Hrubého Jeseníku a věřím, že jí zůstane jako obraz práce několika generací lesníků a myslivců i nadále a že všechny zainteresované instituce, od státní správy, přes Lesy ČR až po vlastníky a nájemce honiteb naleznou společnou řeč a řešení, jak tohoto cíle dosáhnout.
43
Tabulka č.1 – vývoj normovaných stavů, jarních stavů, letních stavů, odlovu a úhynu kamzíků v Jeseníkách
Rok
Normovaný
Jarní
Letní
stav
kmenový
kmenový
stav
stav
Odlov
1939
42
1946
100
1968
305
1969
300
1970
292
1971
320
1972
324
1
1973
408
1
1974
467
1
1975
483
1976
491
1977
491
1978
508
Úhyn
6
20
2
1979
800
558
879
61
1980
800
666
823
74
1981
800
748
907
68
29
1982
800
733
874
62
14
1983
600
695
858
111
20
1984
600
624
814
110
3
1985
600
609
783
87
1986
600
633
722
60
1987
600
518
719
60
1988
600
507
698
62
1989
600
537
711
71
1990
600
664
812
137
1991
600
628
797
231
44
1
4
1992
430
555
928
276
1
1993
399
443
686
114
2
1994
392
363
671
132
2
1995
392
349
479
128
8
1996
392
418
431
112
18
1997
392
212
331
62
1998
392
252
317
60
1999
392
217
250
36
2000
392
2001
392
2002
392
2003
392
2004
145
143
2005
145
144
2006
145
2007
145
2008
145
22
16
4
15
2
213
22
14
187
15
2
146
202
15
5
170
185
82
*
* některé honitby počty nedodaly
45
Použitá literatura:
Babička, C., Diviš, V., Hanák, J.: Současná problematika kamzíka horského v Jeseníkách, Myslivost 2007 Hanák, J.: Jesenický kamzík včera, dnes a zítra?, Myslivost 2006 Hulme, P.E., Pyšek, P., Nentwig, W., Vilà, M.: Will threat og biological invasions unite the European Union?, Science 2009 Chlápek, J.: Myslivost a vliv zvěře na stav a vývoj biotopů v CHKO Jeseníky, 2008 Kamler, J., Plhal, R., Dvořák, J.: Jaké stavy zvěře jsou opravdu únosné?, 2006 Ministerstvo životního prostředí ČR: Rozhodnutí ve věci odvolání „neprovedení zrušení volného chovu kamzičí zvěře, Praha 1998 Mlčoušek, J.: Kamzíci v Jeseníkách za úsvitu i za soumraku, Mlčoušek 2000 Mlčoušek, J.: Oblast chovu kamzičí zvěře v Jeseníkách, 2007 Mlíkovský, J., Stýblo, P.: Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky, Praha 2006 Okresní úřady Bruntál, Jeseník, Šumperk: Rozhodnutí o nepovolení zrušení volného chovu kamzičí zvěře, 1996 Üstav systematické a ekologické biologie ‚ČAV: Vliv kamzičí zvěře na lokalitu Velká kotlina, Brno 1991
46
47
