JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a výchova
Neprofesionální divadlo v Polné a jejím okolí. Bakalářská diplomová práce
Autor práce: Petr Coufal Vedoucí práce: Mgr. Veronika Rodriguezová Oponent práce: MgA. Kamila Kostřicová
Brno 2011
Bibliografický záznam Coufal, Petr. Neprofesionální divadlo v Polné a jejím okolí [Non-professional Theater in Polna and nearest area]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta, Ateliér Divadlo a výchova, 2011. 38 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Veronika Rodriguezová. Anotace Diplomová práce pojednává především o neprofesionálních divadelních souborech v Polné a okolí. V první části se věnuje historii polenského ochotnického divadla. Ve druhé části tato práce představuje vybrané neprofesionální divadelní soubory v okolí Polné.
Annotation This dissertation deal mainly about amateurish theatre ensemble in Polna and neighbourhood. In first part describe history of amateurish theatre in Polna. In second part dissertation introduce choosen amateurish theatre ensemble in neighbourhood of Polna. Klíčová slova Neprofesionální
divadlo,
Polná,
Brtnice,
Třešť,
Brtnice,
Jihlava,
Jiří
Třešť,
Brtnice,
Jihlava,
Jiří
Poděbradský, Duha, Lupínek, loutkové divadlo. Keywords Non-professional
theatre,
Polná,
Brtnice,
Poděbradský, Duha, Lupínek, theater of marionettes
2
Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a pouţil jen uvedené prameny a literaturu.
V Polné, dne 9. května 2011
Petr Coufal
3
Poděkování Na tomto místě bych moc rád poděkoval zejména svojí rodině, jmenovitě mojí Marcele, Cyrdovi a Matýskovi, dále potom všem přátelům a kamarádům, kteří mne mají rádi, pomáhají mi a stojí při mně v dobrém i ve zlém. Moje díky patří všem pedagogům ateliéru Divadlo a výchova, kteří mi umoţnili studovat na divadelní fakultě. A v neposlední řadě děkuji zejména Veronice Rodriguezové, která mi jako vedoucí diplomové práce velmi pomohla, a nebýt její pomoci, moţná by nebylo co číst.
4
Obsah Úvod 1. Historie polenského divadla
8
1.1.
Počátky polenského divadla
9
1.1.1. 1.1.2. 1.1.3. 1.1.4. 1.1.5. 1.1.6. 1.1.7. 1.1.8.
Divadlo v letech 1823 – 1848 Divadlo v revolučních letech Divadlo v době ředitelování Antonína Klusáčka Divadlo počátkem dvacátého století Divadlo za druhé světové války Divadlo po druhé světové válce až do roku 1989 Divadlo po roce 1989 Autorovo působení v souboru Jiří Poděbradský
10 11 12 13 14 15 16 17
1.2.
Dětský soubor Lupínek
18
1.3.
Divadelní soubor Duha
20
1.4.
Loutkové divadlo v Polné
22
1.5.
Závěr
24
2. Divadelní soubory v Polné a okolí
25
2.1.
Dobronínští Zmatkaři
26
2.2.
Brtničtí Bezchibi
30
2.3.
Nakop Tyjátr Jihlava
31
2.3.
De Facto Mimo
34
2.5.
Divadelní Stonařov
35
2.6.
Divadelní Třešť
37
Závěr
39
Seznam pramenů
41
Seznam příloh
42
5
Obrázek č. 1 Polná na staré mapě z roku 1758
6
Úvod Divadlo je fenomén. Divadlo je způsob ţivota. Divadlo je láska. Divadlo je okamţik. Divadlo je štěstí. Divadlo jsme my a my jsme divadlo. A bez nás i bez divadla by nebylo nic. Nic, opravdu nic!
Je několik důvodů, které mne vedly k napsání této práce. Jednak zajímavá historie našeho města, jednak můj zájem o divadlo a jednak moje snaha dostudovat. Historie mého rodného města je velmi bohatá a první zmínky se datují aţ do roku 1242. O prvních divadelních počinech se můţeme dočíst jiţ v roce 1798. Polná právem patřila mezi první místa, kde divadlo zapustilo svoje kořeny. A je moc dobře, ţe se kořeny zakořenily. Město má bohatou historii a ne nadarmo se pyšní titulem Historické město roku 2006. Jako kaţdý malý kluk jsem hrál fotbal. Moţná si někdo řekne, ţe sem tato vsuvka nepatří, ale při tomhle sportu jsem vlastně podnikl své první divadelní krůčky. To bylo penalt za moje filmování, to bylo výkřiků, svíjení se a válení po hřišti. A kolik hráčů se na mne vykartovalo? Hodně a mnozí mne chtěli zmlátit. Ale byl jsem i rychlý…… Ani nevím, kdo si mne na tom hřišti všiml a řekl mi: „Hele, ty jsi takový komik, pojď s námi hrát divadlo.“
Nabídka přišla právě včas, neboť jsem
pomalu začal ztrácet dech. A tak jsem se jednou objevil na prknech, která znamenají svět. Noví kolegové a kolegyně se scházeli více neţ půlhodiny, potom si objednali pivo a vinný střik, rozdělili si úlohy a začalo se zkoušet. No a za půl roku z toho byly Hrátky s čertem a mých prvních pět dějství na jevišti. A potom oslavné gratulace od kolegů. Byl jsem ochotník. Ochotník opravdu ochotnický. Krásný a mladý muţ, kterému patřila všechna jeviště a který byl schopný hrát všechny hlavní role světa. A protoţe tato práce není jenom o mně, je na čase skončit. Je na čase skončit, či vlastně ukončit studium, a to je jeden z dalších důvodů vzniku této práce. A protoţe mám rád divadlo a jsem pyšný na historii svého města, vybral jsem si práci, která mapuje historii neprofesionálního divadla nejenom v Polné, ale i v blízkém okolí. Snaţí se také zachytit názory na současnost divadla, zachycuje problémy ochotnických souborů a nakukuje i do finanční oblasti, která je někdy noční můrou pro divadelníky. A tak uvařme si kávu či dobrý čaj a vydejme se zkoumat Neprofesionální divadlo v Polné a jejím okolí. 7
1. Historie polenského divadla Historie vzniku polenského divadla sahá aţ do roku 1798. Tento rok nebyl ve světě ani u nás ničím výjimečným. Snad jenom, ţe se narodil František Palacký, objeven byl prvek beryllium a Napoleon dobyl Maltu. V naší zemi vládl František I. Nebyla auta, mobilní telefony, internet a sociální sítě. Ţivot plynul jinak. V Polné1, která patřila pod čáslavské panství, ţilo zhruba na 5000 obyvatel, jejichţ hlavní obţivou bylo soukenictví a zemědělství. V Polné bylo téměř
300
soukenických
dílen2,
coţ
je
z dnešního
hlediska
takřka
nepředstavitelné. Během průmyslové revoluce však soukenictví nedokázalo zachytit pokrok a do konce století prakticky zaniklo. Nedostatek průmyslu znamenal úpadek, který se projevil zejména vylidněním města. Další ranou byl poţár v roce 1863, který zničil velkou část města. A všechno završil odklon severozápadní dráhy, který znamenal, ţe vlaky dnes jezdí pouze do 6 km vzdáleného Dobronína. Polnou nepotkalo jenom všechno špatné. Především je nutné zdůraznit, ţe město bylo v době národního obrození příkladem pro ostatní města. Polná nebyla nikdy poněmčena, kontinuita jazyka nebyla nikdy přerušena. A jazyk je tím nejdůleţitějším co máme. Zásluhu na tom mělo i ochotnické divadlo.
Obrázek č. 2 Znak města Polná
1
Se vznikem Polné je spojeno datum 7. července roku 1242. Toho dne potvrdil král Václav I. rozsáhlé obdarování ve prospěch mistra a bratří špitálu Panny Marie v Jeruzalémě, tedy řádu německých rytířů. 2 HLADÍK, B. a kol. POLNÁ 1242-1992. Vyd. 1. Polná: Městský úřad v Polné, 1992, s. 32. 8
1.1. Počátky polenského divadla Pravděpodobně 4. prosince 1798 sehráli místní divadelníci pod vedením truhláře Karla Höschla3 tehdy velmi oblíbenou hru Friedricha Schillera, Loupeţníci. Dnes jiţ nedokáţeme zjistit, zda byla hra sehrána v němčině nebo česky, nicméně v knihách existují důkazy, ţe představení bylo připravováno česky4. Bohuslav Hladík5 ve své publikaci 180 let ochotnického divadla v Polné uvádí:“…v ochotnické knihovně, uloţené v muzeu, se totiţ zachoval překlad uváděné hry, vydaný Karlem Hynkem Thámem roku 1786, který ochotníkům věnovala jeho snacha Marie v roce 1863, tedy tři roky po jeho smrti“.6 Po prvním představení se polenské divadlo na deset let odmlčelo. V roce 1808 připravili ochotníci další tři hry, opět pod vedením Karla Höschla, a tentokrát jiţ určitě česky. Tím končí stopa Karla Höschla u polenských ochotníků a na scéně se objevila postava Václava Pešiny7 . Pod jeho vedením ochotníci odehráli několik divadelních představení. Pešina pracoval i s dětmi, česky a německy. Bohuţel není dokázáno, kde svoje představení ochotníci hráli, ale řada historiků se domnívá8, ţe tomu tak bylo v Obecním domě na náměstí (pozdější okresní soud), který byl zbořen po roce 1945. Po roce 1812 se divadelníci na delší dobu odmlčeli.
3
Karel Höschl (1772- 1860) přišel do Polné jako vandrující tovaryš. Při svém vandrování se pravděpodobně setkal s kočovnou hereckou společností, kde pochytil jisté prvky divadelní činnosti. Pod jeho vedením sehráli ochotníci první doloţené představení, další tři potom v roce 1808. 4 Podle historických údajů Petra Pokorného (vedoucího divadelního souboru) bylo představení hráno německy, nicméně připravováno česky. To ostatně můţeme vysledovat i v publikaci Břetislava Rérycha Staré české divadlo ochotnické v Polné. 5 Bohuslav Hladík (1918- ) byl významným polenským muzejníkem, historikem, numizmatikem a ornitologem. V roce 1962 se stal vedoucím polenské pobočky Muzea Vysočiny a pracoval zde aţ do roku 1980, kdy odešel do důchodu. V Polenském muzeu našel své ţivotní naplnění, povolání se mu doslova stalo posláním. Rozsáhlá je i jeho publikační činnost. Z historie, etnografie, numizmatiky a filokartie uveřejnil více neţ 80 příspěvků. Jeho význam pro Polnou je nenahraditelný. 6 HLADÍK, B. 180 let ochotnického divadla v Polné. Polná:Kulturní klub městského národního výboru v Polné, 1978, s. 5. 7 Václav Pešina (1782-1859). Aţ do konce roku 1819 byl v Polné kaplanem a administrátorem. V roce 1832 byl jmenován českým kazatelem v chrámu Sv. Víta v Praze. Na venkově pomáhal zakládat české knihovny, byl členem raných vzdělávacích a humanitních spolků. V roce 1852 byl jmenován čestným občanem Polné. 8 Bohuslav Hladík, Břetislav Rérych, Jaroslav Klusáček. 9
1.1.1. Divadlo v letech 1823 – 1848 V letech 1823 aţ 1840 pracovali ochotníci pod vedením soukeníka Petra Pokorného. Hrály se především hry Jana Nepomuka Štěpánka nebo Václava Klimenta Klicpery. O tom, ţe ochotníci byli velmi činorodí, svědčí i fakt, ţe například v roce 1825 sehráli osm představení.9 V letech 1826-1829 se polenské obecenstvo těšilo z dalších třiceti her. Hráli se nejenom Štěpánkovi Korutané v Čechách, ale i Klicperův Divotvorný klobouk, Bílá růţe M. D. Rettigové a Moliérův Bezděčný lékař.10 Bohuslav Hladík dále cituje:“…scéna byla spoře osvětlena osmi lojovými svíčkami, z nichţ čtyři byly dole na jevišti u hudebníků a čtyři v kulisách. Vlastní přípravě nevěnovali zdaleka tolik času jako dnes. Ani jej neměli, uváţíme-li tehdejší pracovní dobu od časného rána do pozdního večera. Z vypůjčené knihy se do soboty rozepisovaly úlohy, v sobotu večer byla čtená zkouška, aby se vědělo, zda je úloha celá, v neděli se narychlo pořizovala garderoba a večer se jiţ hrálo. Jen na nějaký rytířský kus bylo vynaloţeno více práce.“ 11 Břetislav Rérych ve své knize Staré divadlo venkovské v Polné uvádí:“…Velmi zajímavá byla úprava divadelního jeviště v sále radničním, jenţ pokaţdé jiţ druhého dne musel být prázdný. Na čtyřech jarmarečních kozách byla vypůjčená prkna. Místo proscénia byla dvě 7 stop vysoká, 2 stopy široká prkna, aţ ke stropu. Byla vymalována medailony dramatických básníků […] kroje a zbraně herců prvního polenského divadla byla pestrá směsice všeho, co se v Polné sehnalo. Kdyţ r. 1831 hráli kus Korutané v Čechách, přišel český král v koţenkách a holštýblatech, červeně olemovaných s ohrnutým šosákem, podvázaným stříbrným pásem z papíru maje na hlavě ze Ţdírce vypůjčený německý klobouk selský, za nějţ zastrkali mu pštrosí péra.“12 V letech 1840 aţ 1842 ţila v Polné Boţena Němcová.13 Marie Benešová ve své knize o Betty (tak byla často v Polné nazývána) píše:“…a paní Němcová nevynechala ani jediné představení a stala se tak vítanou návštěvnicí, ţe se často otálelo se zvednutím opony tak dlouho, aţ přišla. Mladé paní se totiţ 9
HLADÍK, B. 180 let ochotnického divadla v Polné. Polná:Kulturní klub městského národního výboru v Polné, 1978, s. 7. 10 Tamtéţ, s. 8. 11 Tamtéţ, s. 8. 12 RÉRYCH, B. Staré divadlo venkovské. 13 HLADÍK, B. a kol. POLNÁ 1242-1992. Vyd. 1. Polná: Městský úřad v Polné, 1992, s. 202. 10
vţdycky nepodařilo uspat děti a obslouţit manţela včas a přicházela proto později. V Polné Němcová také viděla představení Pašeráci, ve kterém o pět let později sama hrála v Domaţlicích a kterou tam reţíroval její manţel.“14 V druhé polovině 19. století hráli ochotníci poměrně často. Mecenášem divadla byl především bohatý podnikatel K. Varhánek15 a radní Bohata. Dominantní osobou tehdejší spolkové činnosti byl zejména Antonín Pittner16. Do tehdejšího období můţeme zařadit i nejstarší dochovanou divadelní ceduli, která je z 24. října 1847, kdy ochotníci dávali Štěpánkovu frašku Tlachač a veselohru Perníkář.17 1.1.2. Divadlo v revolučních letech1848 V revolučních letech 1848-1849 hráli ochotníci opět Štěpánkovy Loupeţníky na Chlumu, hry Tylovy (například 25. února 1849 to byla tehdy nejnovější činohra J. K. Tyla Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři) a hry Klicperovy Divotvorný klobouk, Lhář a jeho rod, Loketský zvon. V roce 1850 byl však vydán nový divadelní řád, který velmi ochromil ochotnickou divadelní činnost. Vládl Bachův absolutismus.18 Zákazy a teror, jednoduše řečeno nic dobrého pro divadelní či jiné spolky. Mnoho autorů působilo v té době pod pseudonymy.
14
BENEŠOVÁ, M. Božena Němcová v Polné. Vyšlo nákladem městského Rérychova muzea v roce 1958, s. 15. 15 Karel Varhánek (1829-1900) byl významným polenským mecenášem. \po vyučení odešel do Vídně jako obchodní příručí. Během své obchodnické kariéry vybudoval v několika přístavních městech Evropy továrny na konzervování ryb, zejména sardinek. Za své výrobky obdrţel v tehdejší monarchii několik diplomů či medailí. Byl dokonce povýšen do rytířského stavu. 16 Antonín Pittner (1814-1897) patřil mezi nejvýznamnější polenské rodáky. Po zkušenostech z ciziny se vrátil do Polné, kde si otevřel kupecký krám. Pomocí kurýrů zásoboval obrozeneckou literaturou odběratele na Vysočině a západní Moravě. Byl ve styku s Karlem Havlíčkem Borovským, Josefem Kajetánem Tylem, Vojtou Náprstkem a dalšími. Má mimo jiné veliké zásluhy o vlastenecké probuzení Boţeny Němcové, které pobývala v Polné v letech 1840-1842. Psal články do Květů, zavedl v Polné České besedy, organizoval sbírky na obnovu památek, vţdy usiloval o zvelebení města. Celých 23 let byl starostou Polné. Je často právem uváděn jako nejvýznamnější polenská osobnost 19. století. Jeho dcera Vlasta se stala spisovatelkou. Psala povídky a romány z Polenska a Ţdárska. Po sametové revoluci se její knihy objevily v prodeji díky polenskému vydatelství Romance. 17 Příloha č. 10 – Historické plakáty 18 Alexander Bach byl rakouský kontroverzní politik, podporovaný císařem, působící na politické scéně v padesátých a šedesátých letech 19. století. Za jeho vlády došlo k poměrnému technickému pokroku, ale i k zadluţení monarchie, které nezadrţitelně vedlo k reformám. 11
1.1.3. Divadlo v době ředitelování Antonína Klusáčka Polenští ochotníci se ozvali aţ v roce 1856, kdy se vedení ujal učitel Antonín Klusáček.19 Toto období je uváděno jako velice činorodé. Břetislav Rérych uvádí: „…samouk, malíř, fotograf a duše polenského divadla, učitel Antonín Klusáček, řídil a obohacoval polenské divadlo vice neţ dvacet let. Za něj a podle posud zachovalých návrhů zvětšeno a vymalováno bylo nyní jiţ trvalé jeviště na plátně, se zachováním pouze staré památné opony. Klusáček ţil svému divadlu a vypravil z nemála při něm znamenitou knihovnu a garderobu. Knihovna je moţná unikátem mezi ochotnickými knihovnami českými, co do stáří.“20 Bohuţel v roce 1863 přišla na Polnou veliká pohroma v podobě rozsáhlého poţáru, který zničil na 189 domů a mnoho hospodářských budov. Polná v té době měla 6700 obyvatel a poţárem ztratila více neţ jeden a půl miliónu zlatých. Po mohutném poţáru a znovuobjevení Polné obnovili divadelníci svoji činnost v roce 1864, a to Tylovou Tvrdohlavou ţenou. Aţ do roku 1875, kdy se Antonín Klusáček vzdal role ředitele divadla, sehráli ochotníci 262 her21. Mimo jiné uvedli Nerudovy veselohry Ţenich z hladu a Prodaná láska. Dále potom frašku J. J. Kollára Mravenci. V souboru se vystřídalo na 144 účinkujících. Klusáček rezignoval jednak pro nepochopení některých místních činitelů, jednak byl znechucen stálým pronásledováním německým hejtmanem Stiftrem, jemuţ byla trnem v oku Klusáčkova kulturní činnost. V roce 1877 byly úředně schváleny stanovy spolku divadelních ochotníků, vedeného pod názvem Jiří Poděbradský. V těchto letech se repertoár souboru velmi rozšiřoval. Na scéně se například objevila uţ i Jiráskova Vojnarka.
19
Antonín Klusáček (1817-1898) vystudoval učitelský ústav v Praze a od roku 1852 učil v Polné. Maloval kulisy, navrhoval scény a kostýmy, komponoval hudbu, překládal z němčiny a dokonce některé hry i napsal. Byl také zakladatelem pěveckého souboru Čestmír, který funguje aţ dodnes. V roce 1873 byl jmenován čestným občanem Polné. 20 RÉRYCH, B. Staré divadlo venkovské. 21 HLADÍK, B. 180 let ochotnického divadla v Polné. Polná: Kulturní klub městského národního výboru v Polné, 1978, s. 18.
12
1.1.4. Divadlo počátkem dvacátého století Začátek 20. století byl pro Poleňáky především ve znamení elektrického proudu. V roce 1911 byla v Polné zaloţena městská elektrárna. A z toho profitovali i ochotníci, neboť do divadla bylo zavedeno elektrické vedení, a to jak na jeviště, tak do šaten, coţ pravděpodobně dodalo lesku samotným představením. Divadlo tehdy působilo v hostinci U Slovana. V roce 1884 začala v Polné hrát divadlo i Svatojosefská jednota katolických jinochů a muţů. O její činnosti se v polenském muzeu dochovala jen část plakátů. Příleţitostně pořádala divadelní představení také Národní jednota pošumavská. V roce 1902 byl zaloţen i spolek blahoslavené Aneţky Přemyslovny, který měl v programu i divadlo. Nezachoval se jediný plakát a činnost trvala pravděpodobně jenom do roku 1905. Zajímavé je, ţe počátkem minulého století působilo v Polné více divadelních spolků. Mimo jiţ zmiňované i spolek Barák, později přejmenovaný na Všeodborový spolek dělnický, a později také uváděn jako Dramatický odbor Všeodborového Spolku dělnického. Od počátku devadesátých let devatenáctého století hrály divadlo i polenské školní děti. Dále je nutné zmínit i činnost polenských komunistů, kteří byli v Polné ustanoveni v červnu roku 1921. Ve třicátých letech dvacátého století sehráli nejméně dvanáct divadelních představení. Za první republiky nastudoval divadelní soubor Jiří Poděbradský celkem 110 her. Jednak to byly hry Vrchlického, F. X. Svobody, Jiráskovy, Štolbovy, ale i hry A. P. Čechova (Medvěd či Námluvy). V souboru se uplatnilo přes 200 herců.22
22
HLADÍK, B. 180 let ochotnického divadla v Polné. Polná: Kulturní klub městského národního výboru v Polné, 1978, s. 27.
13
1.1.5. Divadlo za druhé světové války Za okupace spolková činnost velmi ochabla. V roce 1939 byl v Polné povolen dramatický a zábavný soubor Merkur, jehoţ výlučnou náplní bylo divadlo. Téhoţ roku byla dokončena přestavba domu u Medřických na Jeronýmově ulici na Lidový dům a ochotníci tam sehráli svoje první představení. Jan Vítek v rozhovoru říká: „No začal jsem hrát u Slovanu, potom v Lidovém domě, potom v Kině a potom v Zámku[...]on tam existoval jejich divadelní spolek, v Lidovém domě, tak jsme se s nimi střídali. Bylo tam jeviště. Jenomţe oni to měli i jako tělocvičnu, to znamenalo všechno přivézt tam a zase odvézt.23 Do konce roku 1943 nastudoval 18 her.24 Jak uvádí v rozhovoru pamětník Jan Vítek25, bylo prý nutné získat povolení úřadů pro jednotlivá představní. Soubor měl v té době asi 42 činných členů. Oţivení spolku Jiří Poděbradský nastalo aţ v roce 1944, kdy došlo ke sloučení s Merkurem. Do spolku přišla mladá krev. V květnu 1945 byla Polná osvobozena Rudou armádou. Při osvobození zahynul rudoarmějec Valentin Indus. V pozdějších letech byl po něm pojmenován Dům pionýrů a mládeţe a Indusova rodina Polnou často navštěvovala. Válka přinesla mnoho utrpení a zkázy. Z 80 ţidovských občanů přeţily jenom dvě ţeny. Ani ty se však do Polné nevrátily. Další občané zahynuli na bojištích nebo utrpením. Město začínalo novou éru.
23
Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. HLADÍK, B. 180 let ochotnického divadla v Polné. Polná: Kulturní klub městského národního výboru v Polné, 1978, s. 35. 25 Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. 24
14
1.1.6. Divadlo po druhé světové válce aţ do roku 1989 Ţivot se pomalu a jistě vracel do mírových kolejí. Proběhly první poválečné volby a k moci se dostali komunisté. A všechno dokonal únorový převrat v roce 1948. Pro některé začal další boj. O to horší, ţe mnohdy s vlastními či bývalými kamarády. Zajímavým rokem se stal rok 1951, kdy byl divadelní spolek Jiří Poděbradský převeden jako dramatický odbor Závodního klubu ROH komunálních podniků v Polné. V roce 1955 přešel soubor pod Závodní klub druţstva Elchron a v roce 1976 definitivně pod Kulturní klub, kde působí dodnes. Pamětník Jan Vítek uvádí:“ Tehdy to bylo nutné, jako pod někoho patřit. My jsme patřili pod Elchron, ale nic nám to nepřinášelo. Na druhou stranu po nás nikdo nic nechtěl. Nikomu jsme nemuseli předkládat faktury a to, co jsme si vydělali, to jsme si mohli také nechat. Kupovali jsme si za to zejména kníţky. Tenkrát nebyly kopírky, ale kníţky byly levné“. Od konce války do roku 1977 nastudoval soubor 37 divadelních her26. Soubor se ovšem nespecializoval jenom na divadlo, ale stal se hybnou silou kulturního dění v Polné, jako tomu ostatně bylo i během jeho celého letitého působení. Ve druhé polovině dvacátého století reţíroval nejvíce Antonín Skočdopole27, později stále častěji střídán Janem Vítkem28. Zatímco Antonín Skočdopole pouze reţíroval, Jan Vítek i hrál. K zajímavé postavě reţiséra a vedoucího spolku, Antonína Skočdopole, mi pan Jan Vítek v rozhovoru prozradil: „Pracoval v knihtiskárně Zapletal, tam dělal v jeho tiskárně. Potom začal u Lidové strany dělat tajemníka. Tak dělal v Havlíčkově Brodě okresního tajemníka, potom tu měl prodejnu, co je dneska Musil, tam měl prodejnu papírnictví. No pak to nějak zavřeli nebo mu to znárodnili, já uţ si na to opravdu nepamatuji. Jezdil tedy do toho Brodu, dělal to do poslední chvíle a pak ho ranila mrtvice. No tak práce toho reţiséra byla hlavně vést lidi a mít představu jak ta role má vypadat. Někomu se to povedlo, někdy bylo obsazení dobré, někdy se to muselo přeobsadit. No a co se týče Antonína, ten byl takovej nechavej. My jsme kolikrát uţ jako s Pepou Šturcovým říkali: “Toni, řekni tomu, kdo to hraje, ţe by to mohl zahrát trochu jinak“. A 26
Příloha č. 6 - Seznam inscenací divadelního souboru Jiří Poděbradský. Antonín Skočdopole (1916-1981), okresní tajemník Československé strany lidové a dlouholetý reţisér divadelního souboru Jiří Poděbradský. 28 Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. 27
15
Tonda vţdycky říkal:“ No hele, ono aţ mu pude do tenkýho, tak začne hrát“.29 Zajímavé vzpomínky a je dobře, ţe jsou součástí této práce. Od roku 1945 aţ do roku 1977 se vystřídalo celkem 122 herců, z nichţ nejvíce hráli pánové Jan Šturc30 a Jan Vítek. Existuje i evidence diváků, která dokazuje, ţe například v letech 1953 aţ 1977 navštívilo průměrně jedno představení 248 diváků.31 Antonín Skočdopole reţíroval divadelní soubor Jiří Poděbradský aţ do roku 1981. Tehdy se po jeho smrti ujal reţisérské činnosti Jan Vítek. Práce reţiséra v té době představovala nejenom reţírovat, ale často i hrát, vytvářet kulisy, organizovat setkání, prostě všechno co bylo jenom trochu potřeba. „Však uţ jsem to někde povídal, ţe dělat obě dvě věci najednou nebylo jednoduché. Kdyţ si měl člověk hledět své role, tak ti občas něco unikalo i u těch ostatních, co bys z hlediště viděl jinak. Ale jo, šlo to! To víš za tebe, kdyţ ty jsi přišel, tak by se ti to nepáčilo. Jako se ti nepáčilo, kdyţ jsem chtěl nápovědu!32 Pod vedením Jana Vítka sehráli ochotníci řadu představení, jako například Zvíkovský rarášek, paní Mincmistrová, Lucerna, Podskalák, Paličova dcera a další. Z těch pozdějších patří mezi ty zdařilé zejména Lucerna z roku 1963 či v pozdějším provedení z roku 1988. Texty byly stejné, jenom herci se vyměnili. K tomu Jan Vítek dodává“… my jsme si brávali hry ze starších provedení a ty jsme pak opakovali.“ 33
1.1.7. Divadlo po roce 1989 17. listopad roku 1989 znamenal pro naši republiku zásadní zlom. Skončila vláda jedné strany a nastoupila demokracie. Otevřely se hranice, skončila doba „za plotem“. Pro divadelníky to znamenalo, ţe uţ se mohl číst a hrát Havel, Topol či Kohout, ţe mohl opět pracovat Krejča a další. Tato práce se však nechce zabývat politickou situací a hodnotit co bylo a co je správné. A tedy ani nechce hodnotit, co demokracie vlastně znamená. 29
Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. Jan Šturc (1915-2002), významný divadelní ochotník a zakladatel spolku Merkur. V souboru Jiří Poděbradský působil přes 50 let a patří mu nezapomenutelné místo v dějinách souboru. 31 Příloha č. 6 - Seznam inscenací divadelního souboru Jiří Poděbradský. 32 Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. 33 Tamtéţ. 30
16
Jan Vítek dodává: „Nic se nezměnilo. Navíc, uţ to není ono, ta pospolitost.“34 Velmi zdařilou hrou byla v roce 1994 inscenace Podskalák. V ochozech polenského zámku tehdy vyhrávala kapela sestavená při této příleţitosti z polenských učitelů a jiných amatérských hudebníků. A velmi povedené byly Hrátky s čertem.35 Jan Vítek v rozhovoru uvádí: „Hrátky s čertem se vydařily. Taky pohádka O Honzovi a princezně Zlatovlásce, 20 000 mil pod Špačkovým rybníkem. Na všechny se hezky vzpomíná.“36 V roce 2006 se ujala reţisérské práce paní Marie Fišerová37, která reţírovala ochotníky ve hře Tvrdohlavá ţena. Posledním představením roku 2010 byl Molliérův Lakomec. A veliká šance pro Josefa Mlynáře.38 Ne kaţdý mu takovou „kládu“ záviděl. Nový rok 2011 zahájil soubor divadelním představením Sborovna v reţii Jana Hejrala. Představení se hrálo v dubnu a mělo u polenských diváků velký ohlas, a to zejména proto, ţe v něm spojili síly někteří členové divadelního souboru Jiří Poděbradský, tak i někdejší členové souboru Duha. 1.1.8. Autorovo působení v souboru Jiří Poděbradský Soubor v posledních deseti letech minulého století tak trošku bojoval s generační výměnou, staří postupně odcházeli a mladí jako by nebyli. To bylo v roce 2000. Tehdy se mi poprvé naskytla moţnost reţírovat tento divadelní soubor. Vybral jsem si Gogolova Revizora. Mám rád ruské autory, je mi blízká jejich tvorba a zejména jejich způsob humoru. Miloval jsem legendárního Chlestakova v podání Vlasty Buriana a zejména představení Činoherního klubu s Janem Kodetem v roli Chlestakova39 a Pavla Landovského v roli Hejtmana. Revizor je hra nadčasová a je úplně jedno kdy a v jaké době se hraje. Je to hra o nás, o všech. A proto tento výběr.
34
Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. V Drdových Hrátkách s čertem jsem poprvé hrál. Mladého a krásného čerta. 36 Příloha č. 2 - Rozhovor s Janem Vítkem. 37 Marie Fišerová (1938) absolventka DAMU, členka Černého divadla. Od roku 1995 ţije opět střídavě v Polné. 38 Josef Mlynář, dlouholetý člen divadelního souboru Jiří Poděbradský. 39 Původně měl tuto roli hrát Vladimír Pucholt, ale ten byl jiţ cizině, kam emigroval. 35
17
O rok později jsem reţíroval divadelní hru Zdeňka Podskalského Liga proti nevěře. V roce 2004 to byla Osamělost fotbalového brankáře od Didiera Kaminki. A v roce 2005 Cantervillské strašidlo od Jana Skopečka.
1.2.
Dětský divadelní soubor Lupínek
Obrázek č. 3 Miroslav Kuník a František Sláma v programu Cirkus Tarambum (1960)
Při polenském Domě pionýrů a mládeţe účinkoval od roku 1958 divadelní krouţek Lupínek. Pracoval pod vedením paní Boţeny Nápravníkové aţ do roku 1974. Podle dochovaných pramenů40 se první přestavení konalo v roce1958 a byla to pohádka Sněhurka, zvířátka a sedm muţíčků. Vedoucí krouţku, paní Nápravníková se ale snaţila přijít na jeviště i s vlastním programem, coţ bylo například v roce 1960 přestavení či program, s názvem Cirkus Tarambum.41 Pro spolupráci byl získán i Josef Kubín, tehdejší herec z Horáckého divadla. Pracoval se souborem jako metodik, tedy radil a pomáhal. Jedním z pamětníků dětského divadelního souboru je Miroslav Kuník: „Boţena Nápravníková vedla krouţek v tehdejším Pionýrském domě. Ale také dokázala nacvičit divadlo jenom s naší třídou. Paní Nápravníková učila hudební výchovu. A velice slušně ji učila. I ta největší kopyta se naučila, co napsal například Smetana. Divadlo ji děsně bavilo a dělala to velice dobře.“
42
Jak ale sám
Miroslav Kuník potvrzuje, učitelka jejího charakteru neměla na růţích ustláno: „Byla silně náboţensky zaloţená a to divadlo dělala asi i proto, aby měla pokoj
40
Katalog výstavy. Vydal Dům pionýrů a mládeţe Valentina Induse v Polné k patnáctému výročí zaloţení, s. 9. 41 Tamtéţ, s. 9. 42 Příloha č. 5 – Rozhovor s Miroslavem Kuníkem. 18
a měla plusové body. Ničím nevýrazná paní, která uměla velice dobře podat věci podle svých představ.“43 Divadelní soubor působil v pionýrském domě.44 „…a tohle se všechno odehrávalo v pionýrském domě. Ředitel pionýrského domu Antonín Broţ nás vţdycky namaskoval. Dostali jsme texty a paní Nápravníková je upravila. Divadlo trvalo více neţ hodinu. Dělaly se různé věci, například Cirkus Tarambum, to byla jako taková estráda. Ředitel Broţ ze všeho dělal fotodokumentaci.
Ode
všeho
byla
kronika.
Jsou
tam
i
fotografie
[…]Nápravníková měla jednu dobrou vlastnost. Uměla lidi nadchnout. […]Odešel jsem do učení a to byl konec. Nápravníková vedla krouţek aţ do sedmdesátých let. Bylo to moc hezky, moc rád na to vzpomínám.“45
Obrázek č. 4 Miroslav Kuník v inscenaci O veselém pěvci (1960)
Od roku 1975 řídil krouţek člen mládeţnického souboru Petr Vaněk: „…přišel jsem do Polné, zaloţili jsme Klub milovníků kultury, dělali jsme estrády a zároveň mne oslovil tehdejší ředitel pionýrského domu Antonín Broţ, abych po paní Nápravníkové vedl divadelní krouţek. Ne ţe bych mu to odmítl, ale já jsem nevěděl jak, protoţe děti po paní Nápravníkové uţ vyšly, já to nechtěl dávat dohromady, tak jsem prostě oslovil jednu třídu a udělal s nimi hru, kterou jsem viděl a znal, Sypalův Koráb Racek. Tehdy jsem byl ve věku, kdy jsem si mohl dovolit hrát s dětmi divadlo jako jejich starší kamarád, tak jsme udělali Racka, ono se to tenkrát moc líbilo, dokonce jsme s tím byli i na přehlídkách. To byl začátek mého působení v Lupínku. Hrála tam například Lenka Kourková, dneska Vařejčková, Zdena Škaredová nebo například Mirek Šinágl. Muziku mi tehdy dělal Bohouš Ţilka. To bylo ale jenom dva roky a pak se to vytratilo,
43
Příloha č. 5 – Rozhovor s Miroslavem Kuníkem. Dům pionýrů a mládeţe v Polné, otevřen 1. června 1958. 45 Příloha č. 5 – Rozhovor s Miroslavem Kuníkem. 44
19
protoţe oni odešli. Tak jsem hledal další děti a s nimi udělal Ladovy Nezbedné pohádky. Tam hrál třeba Vašek Skočdopole nebo malá Kislingerová.“46
1.3.
Divadelní soubor Duha
V roce 1972 se v Polné objevil Jaroslav Klimeš z Jihlavy47, tehdejší člen ochotnického souboru V Jihlavě a reţíroval crazy komedii C. Magniera Věno slečny Laury. V hlavní roli se tehdy objevil Petr Vaněk. Toto představení bylo sehráno ještě pod hlavičkou Klubu milovníků kultury.48 Tento klub byl zaloţen dívkami, které nebyly v tehdejší době spokojeny s kulturním ţivotem ve městě. Klub pořádal v letech 1971 a 1972 dvě estrády Jak vám dupou králíci a následně Nazdar hodiny. Jednalo se o vlastní autorskou tvorbu. Bohuţel jak potvrdila paní Vaňková, manţelka Petra Vaňka, z tehdejší doby zůstalo jenom pár dopisů od Miloše Frýby a nic víc. Dále Klub uskutečnil prázdninové putování s koňským spřeţením a ţebřiňákem (Kdyţ si náš dědeček babičku bral, Babiččina krabička). Na všech uvedených akcích spolupracoval se souborem v té době začínající televizní hlasatel Miloš Frýba.49 Klub se čím dál tím víc orientoval na ochotnické divadlo. Petr Vaněk dodává: „Klub milovníků kultury vznikl na přelomu roku 69/70, u zrodu byla Míla Skočdopolová a těch deset holek. No a potom já a Ruda Chlebeček. A to byly ze začátku estrády, protoţe já jsem byl na vojně s Milošem Frýbou a on s námi dělal estrády. Potom jsme se rozešli, on začal dělat v televizi a já se více zajímal o divadlo a stal jsem se takovým neoficiálním členem souboru Klubu milovníků kultury. Začal s námi spolupracovat Jaroslav Klimeš, který byl v té době metodikem Okresního kulturního střediska v Jihlavě přes divadlo. Hráli jsme komedie. První byla v roce 1972. To dělal Klimeš, který tu reţíroval asi pět nebo šest her.“50
46
Příloha č. 3 - Rozhovor s Petrem Vaňkem. Příloha č. 1 – Vzpomínka na Jaroslava Klimeše. 48 Klub milovníků kultury zaloţilo sedm mladých dívek. Nebyly spokojeny s kulturním ţivotem v Polné a chtěly hledat nápravu. Seznam dívek je uveden v příloze č. 7. 49 Miloš Frýba, vojenský „spolubojovník“ Petra Vaňka, přítel a kamarád. Pozdější známý televizní hlasatel. 50 Příloha č. 3 - Rozhovor s Petrem Vaňkem. 47
20
V roce 1976 došlo k přejmenování na divadelní soubor Duha.
Obrázek č. 5 Pralidé z Duhy v roce 1976
Prvním představením byla v roce 1976 hra Jako pralidé. Soubor se během svého působení prezentoval zdařilými inscenacemi „… první moje reţie byl Případ bez jednacího čísla od Oldřicha Daňka. Potom to byla pohádka Ţenich pro čertici. Takţe se dá říct, ţe aţ na jedinou výjimku jsem reţíroval všechny hry divadelního souboru DUHA. Tou jedinou výjimkou byl Poprask na Laguně, který u nás dělal Míša Junášek. Dělali jsme i vlastní úpravy jako například Kdo je tady slepice, Naši furianti, Poprask na Laguně, Rodiče se zbláznili, Nejkrásnější válka či Ostře sledované vlaky…“51 V roce 2009 nazkoušel Petr Vaněk, společně s dětmi ZUŠ v Polné muzikál, Ať ţijí duchové. Kultovní předloha, kultovní film, padesátka dětí na jevišti. Divadelní soubor Duha organizuje od roku 2006 divadelní přehlídku Hrabalova ostře sledovaná Polná.52 Na kaţdé přehlídce nesmí chybět minimálně jedno představení dle předlohy Bohumila Hrabala. Divadelní soubor Duha zdárně reprezentoval Polnou na mnoha přehlídkách a několikrát i v Jiráskově Hronově.53 Petr Vaněk se posledních dvacet let věnuje divadlu i profesionálně. Jeho představení pro děti mají veliký úspěch. Za zmínku stojí například Ferda Mravenec v cizích sluţbách, Pejsek a kočička, Perníková chaloupka a další. 51
Příloha č. 3 - Rozhovor s Petrem Vaňkem. Hrabalova ostře sledovaná Polná. Divadelní přehlídka zaloţená v roce 2006. Bohumil Hrabla ţil Polné v letech 1916 – 1919 a v roce 1918 si zahrál v Jiráskově Vojnarce. Jako pětiletý. 53 Příloha č. 7 – Seznam inscenací divadelního souboru Duha. 52
21
„…po revoluci jsem se začal ţivit divadlem. Začal jsem podnikat a ţivit se divadlem. Hrajeme pro děti pohádky, Jezdíme po kulturních sálech a divadlech. Aţ na malé výjimky nehrajeme ve školkách a školách. Snaţíme se, aby děti šly na divadlo někam do kulturního prostředí…“ 54
1.4.
Loutkové divadlo v Polné
Samostatnou kapitolou je loutkové divadlo v Polné. V roce 1919 sehráli tehdejší členové místního sdruţení socialistické strany představení pro děti. Pravděpodobně se jednalo o první loutkové představení v Polné. Oficiálně však vzniklo loutkové divadlo jako součást Husovy knihovny v roce 1926. A to především zásluhou Gustava Vítka55. Spolu s ním stáli u zrodu divadélka také Vilém Müller, Václav Neubauer, Josef Láznička, Jindřich Procházka, Vlasta Sázavská-Švejdová, Marie Sázavská a další. Představení se odehrávala přímo v prostorách Husovy knihovny, jeviště i hlediště se vţdy muselo připravit a po odehrání zase uklidit. Od roku 1941 fungovalo v Polné pod záštitou okresní péče o mládeţ další loutkové divadlo. Svá představení hrálo v areálu zámku v prostoru modlitebny Československé církve. Divadlo vedla Marie Klusáčková (dcera malíře Karla Ludvíka Klusáčka). Podílela se i na úpravě divadelních her a výrobě kulis a rekvizit. Po druhé světové válce působilo divadlo pod hlavičkou TJ Sokol (inscenace Strakonický dudák, Kouzelná lázeň, Sůl nad zlato…). Po zákazu Sokola byla činnost divadla zaštítěna osvětovou besedou. Činnost tohoto souboru byla ukončena po sovětské okupaci v roce 1968. V roce 1946 se přestěhovalo loutkové divadlo z Husovy knihovny do přízemí budovy - vznikla stálá scéna, loutkohercům byl přidělen zrušený byt. Bylo postaveno nové a prostornější jeviště. Amatérský malíř Otto Matula vyzdobil stěny hlediště pohádkovými výjevy56. Po roce 1948 bylo i toto divadlo začleněno pod osvětovou besedu, později působilo pod hlavičkou Kulturního klubu městského národního výboru, Kulturního střediska Polná a v roce 1998 54
Příloha č. 3 - Rozhovor s Petrem Vaňkem. Gustav Vítek (1886-1943) byl vnukem Antonína Pittnera. Zaslouţil se o vznik polenské knihovny (1914), byl zakládajícím členem loutkového divadla, loutkohercem, reţisérem, filatelistou. 56 Zajímavé je, ţe po čtyřiceti letech vymaloval prostory loutkového divadla syn původního výtvarníka, učitel Otto Matula (rekonstrukce 2000) podle šablon, které měl jeho otec schované na půdě. 55
22
se opět přičlenilo k Husově knihovně jako organizační sloţka města Polná. Po Gustavu Vítkovi, který soubor vedl ještě během druhé světové války, se na pozici principála postupně vystřídali: Josef Provazník (1944-45), Václav Fišar (1946-55), Bohuslav Zelený (1956-57), Jiřina Marasová (1958-59), Karel Klusáček (1960-65), Jiřina Marasová (1966-1999) a Daniela Topičová (od r. 2000). Loutky vyráběli řezbáři Josef Krátký, Alois Joukl, Václav Fišar, Rudolf Vytlačil, Václav Lorenc (poslední tři byli dlouhá léta aktivními loutkáři). Kašpárek, důleţitá, vlastně nejdůleţitější loutka v kaţdém divadle, promlouval k dětem vţdycky pouze ţenským hlasem. Hlas mu propůjčili V. SázavskáŠvejdová
(1926-41), Marie
Keprová-Veselá
(1929-42,
1946-48),
Marie
Kouklíková (1942-45), Marie Coufalová (1949-51), Evţena Vítková (1952-2003) a Jarmila Pánková (od r. 2004). Za bezmála 85 let se vystřídalo více neţ 220 loutkářů. Od roku 1926 bylo sehráno bezmála 700 představení. Několik posledních let působí v Polné i dětský loutkářský krouţek, který vedou Vlasta Kruntorádová57 a Jiřina Richterová.58 V současné době hraje loutkový soubor několik představení ročně, zejména v zimních měsících. Při různých příleţitostech vystupují členové souboru i během roku (letní tábor Rohozná59, městské oslavy atd.). Bohatý archív umoţňuje výběr atraktivních předloh.60
57
Vlasta Kruntorádová, pracovnice Domu dětí a pionýrů v Polné. V posledních letech autorka her pro polenské loutkové divadlo. 58 Jiřina Richtrová, hospodářka ZUŠ a dlouholetá členka loutkového divadla, která zaloţil její dědeček. Má na starosti scénografii. 59 Letní tábory v Rohozné jsou organizovány Domem dětí a mládeţe jiţ od šedesátých let. Pozemek i stavby patří městu. Během letních prázdnin se vystřídá několik běhů, různorodě zaměřených. Celkem se ročně zúčastní letního tábora asi 250 dětí. 60 Archív se nachází v prostorách Husovy knihovny v Polné, Sezimovo náměstí. 23
1.5.
Závěr
V Polné měla kultura vţdy velkou podporu. A to jak ze strany města, tak ze strany veřejnosti. Polenské soubory jsou financovány nejenom z toho, co si vydělají, ale i ze strany města. Divadelní soubor Jiří Poděbradský dostává ročně z městské pokladny částku mezi deseti aţ patnácti tisíci korunami. Stejnou sumu získává i soubor Duha i loutkáři. Na malé město poměrně velká částka. Soubory mají moţnost zadarmo zkoušet v místním kině, které je přímo ideální pro divadelní představení. Není sice „osedláno“ tahy, ale má slušně zázemí, a to jak světelné tak akustické. V úplném závěru je nutné zmínit dramatický obor na ZUŠ. Je plně podporován ředitelem školy. V současné době působí na škole jedna skupina pod vedením herce Horáckého divadla, Josefa Kundery a druhá skupina pod vedením mým. Ve škole působí i taneční krouţek a kdyţ se tyto tři „formace“ dají dohromady, výsledek je zaručen. Jaký – musí posoudit diváci, rodiče, sourozenci, babičky a dědečkové, kamarádi i náhodní návštěvníci. Polná je krásné město a divadlo k němu patří. Bylo tomu tak - kdyţ nebyla auta, bylo tomu tak - kdyţ nebyla Superstar a bude tomu - doufejme i nadále!
Obrázek č. 6 Polenský kašpárek
24
2. Divadelní soubory v okolí Polné. Divadelních souborů je v okolí Polné mnoho. Moţná je to dané přírodními podmínkami, moţná tím, ţe jíme hodně brambor a mrkve, které se tu rodí celé lány, ale moţná také tím, ţe se zde jednoduše a prostě rodí ochotníci, divadelníci, amatéři, no zkrátka dobří lidé. Z pestré nabídky souborů jsem vybral následující:
-
Divadelní soubor Zmatkaři z Dobronína61
-
Divadelní soubor Bezchibi z Brtnice62
-
Divadelní soubor NaKop Tyjátr z Jihlavy63
-
Divadelní soubor DeFActo Mimo z Jihlavy64
-
Divadelní soubor ze Stonařova65
-
A divadelní Trešť66
61
Protoţe jsou to kamarádi a léta jsem v tomto souboru působil. Protoţe se to v Brtnici vţdycky pralo a tak je mi záhadou, jak tam mohl vzniknout divadelní soubor. 63 Protoţe hrají na blázínci a mají legrační název. Asi všechny nakopnou. 64 Protoţe jsou asi nejlepší. A taky jezdí za hranice. 65 Protoţe jsou v podstatě z vesnice. 66 Protoţe se tam pořádá krajská postupová přehlídka. 62
25
2.1.
Dobronínští Zmatkaři.
Obrázek č. 7 Tak tohle je Franta Kunst, divadelník a dobrý člověk. Profesně Zmatkař.
Byl jednou jeden obří muţ a jeho snem bylo mít svůj vlastní soubor. Ten muţ se jmenoval František Kunst a bydlel v Dobroníně, nedaleko Polné. Tak dlouho se mu tenhle sen zdál, aţ si nakonec tento sen splnil. Spolu s přáteli zaloţil v roce 1993 divadelní soubor Zmatkaři. První inscenace souboru reţíroval tehdejší herec Horáckého divadla v Jihlavě, Miroslav Večerka. Vznikly inscenace Jako pralidé (1994)67, Hrátky s čertem (1995) a další. Soubor se postupně rozšířil o herce z nedalekého okolí. Poslední Večerkova inscenace bylo Album A. P. Čechova z roku 1999.68 Po odchodu Mirka Večerky byl osloven reţisér Horáckého divadla Petr Ţák, sečtělý muţ mnoha kvalit. V jeho reţii soubor inscenoval Brechtovu Svatbu, Babičku Boţeny Němcové a scénické leporelo Ze starých pověstí. Největším tehdejším úspěchem byla účast souboru na Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou (Ze starých pověstí) a především účast na národní přehlídce v Třebíči s hrou Ó Elido, aneb jak to doopravdy bylo s Herkulem. Petr Ţák byl velmi náročný. Jak na sebe, tak na herce. O generálkových týdnech by se mohly vyprávět zkazky. A byl to přesně ten typ, který dokázal přimět pracovat nejenom herecky, ale zamyslet se i nad smyslem divadla. Bohuţel Petr Ţák po čase ochotníky opustil a tím skončilo jeho působení v Dobroníně. Principálu Kunstovi se ale podařil znamenitý tah, kdyţ oslovil emeritního ředitele Horáckého divadla Miloše Stránského a ten se souborem realizoval především Parohy na objednávku (2003) a Prolhanou Ketty (2004)
67
Příloha č. 9 – Seznam incenací divadelního souboru Zmatkaři. Do souboru Zmatkaři jsem přišel v roce 1998. První velká role byla právě v inscenaci Album A. P. Čechova. 68
26
V témţe roce jsem našel ve svém archívu hru Elling a Kjell, aneb Chvála bláznovství. František Kunst prohlásil: „Tohle můţe udělat jedině Valeš!“ Oslovil tedy jednoho z nejlepších reţisérů v republice Ladislava Valeše69 a byla z toho náramná premiéra na jaře 2007. Bylo to krásné představení o dvou autistech. Soubor s ní vyhrál národní přehlídku v Třebíči a byl doporučen do Jiráskova Hronov. I nadále měl principál Kunst šťastnou ruku a oslovil dalšího z jihlavských reţisérů, tentokrát Michaela Junáška. Ten v červnu 2008 inscenoval Květ kaktusu a v roce 2010 divadelní hru Na správné adrese. A také nelze zapomenout na poslední incenaci, tentokrát v reţii herce Vladimíra Mátla, monodrama Ceaser a Drana, se kterým soubor získal řadu ocenění. Sponzorem souboru je jiţ několik let herec a reţisér, Vladimír Mátl. Prozradil, ţe soubor sponzoruje částkou 30 000 Kč ročně. Dle jeho slov to není nijak závratná částka, ale já si osobně myslím, ţe by se našlo hodně souborů, které by si přály podobně štědrého sponzora. Vladimír Mátl má divadlo moc rád.70 Má na divadlo vlastní názor, a proto si jej dovolím citovat: „Finanční částka, kterou sponzoruji Zmatkaře, není nikterak tajná. S ohledem na to, ţe jde o občanské sdruţení, myslím, ţe by dokonce měla být transparentní. Její výše se ovšem pohybuje různě, v závislosti na ročních výnosech naší společnosti. V průměru lze hovořit přibliţně o částce kolem 30 000 Kč ročně. A co se týká tvého dalšího dotazu, divadelní soubory se podle mě dělí na dva typy (pominu-li jiné dělení – věk, místo apod.), a to na ty, co působí jen ve své obci (městě, kulturním zařízení), nejezdí na zájezdy, nebo pouze minimálně, (např. do blízkého okolí) a na soubory, které mají soutěţní ambice eventálně rády a často jezdí na zájezdy, a to nejen v regionu. Z toho pak samozřejmě vychází i jejich potencionální touha po vzdělávání či reţijní resp. dramaturgické spolupráci s profesionálními nebo zkušenými amatérskými reţiséry a dramaturgy i samozřejmě touha po dramaturgické pestrosti. Výběry her jsou pak samozřejmě samostatnou kapitolou. Známe soubory, které s ohledem na nutnost určité komerční úspěšnosti volí takový 69
Ladislav Valeš, vedoucí a reţisér souboru Rádobydivadlo Klapý. Spolu s Vladimírem Mátlem jsme excelovali jako Sultán a Tyrl v Babičce reţírované Petrem Ţákem. Spolu jsme zářili jako Štáhlav a Chrudoš v dobrodruţné hře Staré pověsti české, které opět reţíroval absolvent JAMU, Petr Ţák. No a spolu jsme málem postoupili na Hronov jako Elling a Kjell ve stejnojmenné hře o dvou autistech. V reţii Ladislava Valeše. 70
27
ţánr, který bude přijatelný pro co nejširší okruh diváků. Na druhou stranu existuje spousta souborů, která si s touto problematikou hlavu neláme a volí inscenace dle chuti a odvahy. Více méně je to podle mě úzce spjato i s financováním. Ideální je stav, kdy je soubor zcela nezávislý, je dostatečně finančně zajištěn (případně je finančně soběstačný), má stálé a pevné zázemí a navíc je dobře vybaven, alespoň podle svého mínění, kvalitními herci i reţiséry. Pak snáze volí repertoár, který nemusí být nutně přijatelný pro „většinového“ diváka, ale souboru přináší tvůrčí radost. Další kapitolu tvoří soubory, které uvedeným zázemím sice disponují, nicméně jsou pod tlakem zřizovatele (např. obec), která je nepřímo nutí do tvorby, která nevychází jen čistě z jejich přání nebo tuţeb. Jsem přesvědčen o tom, ţe soubor disponující dostatečnou tvůrčí inspirací a chutí nepotřebuje nutně pomoc profesionálů, jejich případná pomoc však zpravidla nebývá ke škodě, spíše naopak. Nejdůleţitější a nezastupitelnou věcí jakéhokoliv lidského konání je však člověk. Myšleno nějaká vůdčí osobnost (nebo i více), která pro danou věc ţije a dýchá, a to zpravidla bez ohledu na volný čas a finanční moţnosti. Pokud soubor takovou osobnost nebo osobnosti má, jsou to dvě třetiny úspěchu. Nejtíţivějším problémem všech amatérských činností je v poslední době (a netýká se to jen ochotníků) čas. Zpravidla se jedná o pracující nebo studující lidi a v dnešní době je těţko představitelné, aby disponovali bezezbytku svým volným časem, resp. měli moţnost si jej dopředu plánovat. Změny směn, neplánované sluţební cesty, na poslední chvíli zrušené dovolené, to je jen stručný výčet okolností, které komplikují neprofesionálním divadelním souborům ţivot. To je však věc, která nemá řešení. Rozsah tohoto problému je pak přímo úměrný ambicím souborů, resp. četnosti jejich představení či počtu premiér. Pokud jde o přístup obcí nebo zřizovatelů, zde je situace velmi různorodá. Znám soubory, kde mají ochotníci tzv. na růţích ustláno. Obec nebo provozovatel kulturního zařízení jim vychází vstříc, mají mimořádné postavení a velice často jsou organizátory nebo spoluorganizátory veškerého kulturního dění v obci či kulturním zařízení (plesy, zábavy, hostující divadla, pořady pro děti, společenské či významné události). Opačným extrémem jsou obce, kde povaţují divadelníky za obtíţný hmyz, který jim jen komplikuje poklidný ţivot. Jen stěţí zde získávají prostředky 28
z obecních rozpočtů a to ani nemluvím o případných prostorech pro svou činnost. Ze své zkušenosti vím, ţe velmi záleţí na tom, zda vedení obce, města, či kulturního zařízení má a divadlu sympatie či nikoliv (zda nefandí třeba více např. hasičům či fotbalistům). Svou nezastupitelnou roli zde samozřejmě hraje téţ tradice. Obecně je ale třeba říci, ţe ochotničení, stejně jako jakákoliv jiná dobrovolná aktivita vychází z chuti jednotlivců. Pokud to tito lidé dělají z radosti a potěšení, pak snáze překonají veškeré nástrahy, které jim jsou kladeny pod nohy. Jestliţe tomu tak není, nemá smysl tuto činnost vůbec vykonávat.“ Taky jsme společně diskutovali o tom, zda by se našel prostor pro fungování nějakého centra, popřípadě člověka, zaměřeného na neprofesionální divadelníky či umělce. Vladimír se ani tentokrát nebál vyslovit svůj názor: „Spíš si myslím, neţ člověk, ţe by byl vhodný nějaký dotovaný prostor, kde by byl prostor pro setkávání, porovnávání, případně i hraní či zkoušení pro víc ochotnických souborů. Taková instituce by asi smysl měla, a kdyby v ní byl člověk – znalý, který pomůţe poradit, bylo by to jen plus. Něco jako nový jihlavský DiOD71, ale nekomerčně. Mohlo by to fungovat i u divadla, proč ne, ale obávám se, ţe jde o utopii. V dnešní době? Škoda, ţe se u nás divadelní umění povaţuje za jakousi šmíru. V Americe mají divadelní sál téměř u kaţdé základní resp. střední školy. Divadelní umění tam totiţ skutečně povaţují za umění!“ Divadelní soubor Zmatkaři v současné době hledá reţiséra, který by se souborem inscenoval další hry.
71
DIOD (Divadlo otevřených dveří) je nově otevřené multifunkční centrum v Jihlavě, zaměřené na divadlo a muziku. Zajímavé je, ţe přestavbu financoval s pomocí grantu od EU jihlavský spolek SOKOL. 29
2.2.
Brtničtí Bezchibi
Obrázek č. 8 Michal Lurie, dle jména potomek francouzských dragounů, jinak principál Bezchibáků.
Divadelní soubor Bezchibi působí v malém městečku Brtnice, které leţí nedaleko Jihlavy. Soubor zaloţil v roce 1987 Otmar Brancuzský, tehdy ještě amatérský herec, dnes uţ ostřílený profesionální kozák Městských divadel praţských. Soubor však neměl dlouhého trvání a jeho výsledky jsou bezvýznamné. Další pokus o zaloţení proběhl v roce 2001. S výsledkem lepším neţ minule, neboť soubor funguje aţ dodnes. Vedoucím a duší souboru je Michal Lurie (foto). Nejvýznamnějším počinem souboru byla inscenace Simona Williamse, Polib tetičku, se kterou soubor postoupil v roce 2008 aţ na Národní přehlídku do Třebíče. V roce 2009 soubor inscenoval hru Vraţda sexem (Joan Shirley), v roce 2010 to byla pohádka Mrazík (na motivy stejnojmenné ruské pohádky) a v roce 2011 hra Normana Robbinse Hrobka s vyhlídkou. Vše v reţii principála souboru, Michala Lurie: „Peníze máme jen ty, které si vyděláme (především domácí představení a občas slušnej kšeft) a dotace obce, zhruba sedm aţ osm tisíc korun. Můţeme ovšem víceméně zdarma zkoušet v kině. Myslím, ţe moţnosti dalšího financování (sponzoring) jsou dost omezené. Pokud potenciální sponzor nemá v souboru osobní zájem např. milenku, nebo není sám divadelník, tak na nás kašle. Na druhou stranu dost lidí pomůţe prací nebo materiálem. A je pravda, ţe jsme nijak výrazně neobcházeli a neţebrali, tedy kromě mě snad nikdo. Snad letos někoho z mladých dotlačím na Hronov, já bych určitě uvítal někoho, kdo divadlu rozumí, s kým bych mohl diskutovat a kdo by dělal druhé oči."
30
2.3.
NaKop Tyjátr Jihlava
Obrázek č. 9 Dana Holíková z NaKopTyjátru . Soubor působí v sále jihlavské psychiatrické léčebny, čemuţ plně odpovídá výraz jejich principálky.
V areálu psychiatrické léčebny v Jihlavě se nachází krásná budova nesoucí název Divadlo na Kopečku. A v této budově v roce 1949 vznikl divadelní soubor. Tehdy se ale ona budova jmenovala Kulturní dům. Jeho vedoucí František Kazda dal dohromady partu nadšenců, kteří měli rádi divadlo. V Almanachu Divadelní soubor „Na Kopečku“72 se mimo jiné uvádí: „Začátky všeho co vzniká, bývají těţké, tak byly také těţké i pro náš divadelní krouţek. Jeviště bylo malé a nebylo vybaveno ani osvětlením ani kulisami. Chuť do práce však překonala překáţky a svépomocí zaměstnanců bylo pořízeno to nejnutnější a mohlo se ještě téhoţ roku započít s nácvikem první divadelní hry. Vybrána pohádková hra Popelka. Nácvik trval 4 týdny a byla hrána celkem třikrát. Pro pacienty ústavu, pro veřejnost a pro děti. Nejhorší začátek byl překonán a bylo nutně zapotřebí se o krouţek starat, aby neustrnul a mohl se dále rozvíjet. Vedení krouţku se ujímá s. Kazda.“ František Kazda také patřil mezi první reţiséry souboru. Spolu s ním reţírovali pánové Antonín Pohanka či Václav Lebruška, později herci Horáckého divadla Miloš Stránský či Pavel V. Wuršer. V posledních letech soubor reţíroval Jiří Juráš73, Michael Junášek a Petr Pazourek. Soubor získal řadu ocenění74, z nich nejvýznamnější byla účast na Jiráskově Hronově v roce 1999.
72
Almanach Divadelní soubor“Na Kopečku“ PL Jihlava 1949-199, s. 1. Jiří Juráš, vychovatel v jihlavském „pasťáku“, reţisér autorského představení Skupinka, se kterou se soubor prezentoval v roce 1999 na Jiráskově Hronově. 74 Almanach Divadelní soubor“Na Kopečku“ PL Jihlava 1949-199, s. 10. 73
31
V roce 2000 se změnil název Kulturního domu na Divadlo na Kopečku. A to byl také jeden z důvodů vzniku nového občasného sdruţení NaKop Tyjátr. Vedoucím občanského sdruţení se stala Dana Holíková: „…najednou se dům přejmenoval na Divadlo na Kopečku a nikdo nevěděl co je co. Soubor nebo divadlo? Navíc v souboru uţ nebyli skoro ţádní zaměstnanci léčebny, jak tomu bylo dříve, a tak jsme se rozhodli zaloţit nové občanské sdruţení. A tak vlastně vzniklo občanské sdruţení NaKop Tyjátr. V sále jsme v pronájmu, všechno si platíme, zkoušky nás vyjdou měsíčně tak na tři tisíce, jedno představení na dva.“ Zajímavé na tom vše je, ţe Dana Holíková je zaměstnankyně léčebny, vedoucí Divadla na Kopečku a tak si vlastně účtuje náklady sama sobě:“…no je to trochu komické, ale musím striktně oddělit svoje zaměstnání a soubor. Na všechno si musíme vydělat. A jinak neţ ze vstupného to nejde.“ Soubor v současné době produkuje jednu aţ dvě hry ročně, a to pohádku a představení pro dospělé….“ s pohádkou je problém. Jednak je sloţité udělat dobrou pohádku a hlavně pohádky se hrají především pro děti, jednak je trošičku problém hrát pro nás zaměstnané v dopoledních hodinách. Ale já mám pohádky moc ráda a tak se snaţím dát vţdycky dohromady partu a s pohádkou jezdit. Jako například se Smolíčkem.75 Tam hraji já, která má volnou pracovní dobu, Pavel Holík, který je nezaměstnaný a Evička Čurdová, která je důchodkyně.“ Soubor si také několikrát ţádal město Jihlava o grant. V roce 2009 to bylo 50 000 Kč: „Kdyţ ale vidím co je s tím starostí, uţ ţádat nebudu. Navíc je to vţdycky nějak účelově určené a to tak někdy není ideální.“ Dana Holíková ale vede také soubor sloţený z pacientů léčebny. Soubor se jmenuje Studánka. Jak Dana Holíková říká: „Soubor jsem zaloţila v roce 1998. Děláme ročně jedno představení pro děti. Zrovna v květnu máme derniéru Popletené pohádky. Prostě jsme vzali všechny pohádky a udělali z nich jednu. A v červnu budou mít premiéru Bajky od Jiřího Ţáčka. Děláme ji s dětmi dramatického krouţku při ZŠ Havlíčkova. Jejich soubor se jmenuje Hadr a hadřík. Někteří pacienti děti nikdy neměli, nebo jim je odebrali a nemají se k dětem jak dostat. A proto jsou z dětí nadšení. Je to aţ neuvěřitelné, jak tohle spojení funguje. Blázen a dítě. Jak jinak to říct.
A jak jsou šťastní před
diváky…“
75
Vlastimil Peška, O Smolíčkovi, reţie Michael Junášek, premiéra 18. 12. 2010 32
V divadle Na Kopečku taky probíhá přehlídka DOCELA malý festival, kterého se účastní dětské soubory z okolí.76 A co semináře, přehlídky: „Herecké semináře? To nikoho nezajímá. Všichni chtějí hrát. Všichni chtějí přijít, nazkoušet hlavní roli a hrát. A to ţe je někdy potřeba nápověda, někdy zvukař, osvětlovač? No co, on se vţdycky někdo najde! Ale takhle to nejde dělat. Vţdycky po premiéře se objeví hodně nových tváří, ale ty časem zmizí. Škoda, ţe neexistují Zušky pro dospělé. Nějaký vlak, do kterého jde nastoupit a vystoupit. Já sama jsem zaţila hodně seminářů, naposledy ve Znojmě.77 A najednou člověk zjistí, ţe neumí hrát s rekvizitou“. Soubor jezdí pravidelně na přehlídky: „Hráli jsme sedmkrát představení, kaţdé před jinou porotou. Mám pocit, ţe porotci chtějí profesionální divadlo od ochotníků. Ale my děláme divadlo pro diváky a tak by se měl porotce dívat na představení jako divák. Proč jsem se nezasmál, kdyţ to je komedie? Není něco špatně? A tak podobně Pamatuji nejmenované porotce na přehlídce v Třešti. Kdyţ tam byli oni, tak jsme tam raději ani nejezdili. Porotce by měl dát nejprve prostor divákům, dětské porotě a na základě takovéhle diskuse radit. Ne kritizovat. Na druhou stranu pokud jedu někam soutěţit, tak musím čekat nějaké hodnocení“. A pomoc profesionálů? Nedalo by se jí nějak vyuţít? K tomu Dana Holíková podotýká: „Nevím. Máme sice reţiséry, kteří se věnují divadlu jako profesionálové78, ale nedovedu si představit někoho dalšího…“ Divadlo na Kopečku a soubor NaKop Tyjátr společně fungují jiţ řadu let a podle všech náznaků tomu bude i nadále.
76
DOCELA malý festival se koná kaţdoročně v areálu psychiatrické léčebny. Jedná se o přehlídku dramatických oborů ZUŠ a divadelních krouţků při ZŠ. V roce 2011 se konal jiţ 16. ročník 77 Národní přehlídka seniorského divadla ve Znojmě. 78 Petr Soumar, herec Horáckého divadla a Michael Junášek, důchodce a bývalý reţisér Horáckého divadla 33
2.4.
De Facto Mimo
Obrázek č. 10 Skřítek Kolář, absolvent JAMU a dobrá duše DFM.
De Facto Mimo je nezávislé divadelní sdruţení fungující od roku 2000 a momentálně
bez
stálého
prostoru.
Jeho
členové
se
povaţují
za
poloprofesionály, protoţe se snaţí o profesionální divadlo v amatérských podmínkách. Čili je to baví, ale jak říkají, nehrají zadarmo. Mezi největší úspěchy patří několikrát zopakovaná účast v Jiráskově Hronově a na mezinárodních festivalech ve Finsku, v Maďarsku, v Itálii a v Jiţní Koreji. Nejúspěšnější představení: radioaktivní groteska Hukot 4, pohádky Modrej drahokamen a Zelené prasátko, nonverbální Groteska.79 Z dalších představení: autorské hry Šaškumprásk a Voda na kafe, Čechovovy Námluvy, Výběrčí Milana Uhdeho, montáţ Camiho textů Návrat zpopelněného, Mroţkův Karel, pohádka Kašpárek a drak. Starší sekce De Facto Mimo zaujala hrami Drahoušek Anna a Já měla hezkej ţivot, pane. Hlavním tahounem souboru je Martin Skřítek Kolář, absolvent JAMU a v současnosti učitel dramatického oboru na ZUŠ v Jihlavě. Rozhovor poskytl další ze členů souboru, Michal Pokorný. A ten ke svému působení řekl: „Moje cesta k divadlu je dlouhá. Divadlo jsem začal hrát uţ na gymplu. Měl jsem chuť se prezentovat a docela mne zajímala i ta tvůrčí cesta. První vystoupení byla v rámci hudebních festivalů. V roce 2000 jsem dostal laso do De Facto Mimo přes Jirku Varhaníka.80 První hra byl Hadrián z Římsů v reţii Dáši Brtnické.81 No a tak to pokračuje aţ do dneška, je to v podstatě moje jediná záliba.[...]Nyní jsme navázali spolupráci s DioDem, kde v současnosti hrajeme.[...]Dílnu jsem navštívil jednou a to pantomimu Michala Hechta. To bylo fajn.[...]S Groteskou jsme byli v Maďarsku, Finksu a Koreji. Bylo to na pozvání a taky díky Artamě. 79
Nonverbální Groteska slavila veliké úspěchy ve Finsku a v Koreji. Jiří Varhaník, novinář Jihlavských listů. 81 Dagmar Brtnická, v současnosti mimo jiné členka redakční rady Amatérské scény. 80
34
Je to naše nejúspěšnější představení…“ Soubor se nyní zapojil do spolupráce s nově vzniklým multifunkčním centrem DIOD, kde získal i prostory pro svá představení.
2.5.
Divadelní soubor Stonařov
Obrázek č. 11 Stonařovští chlapáci. A chystají se někoho zmlátit.
Stonařov je malý městys nedaleko Jihlavy. Divadelní soubor Stonařov byl zaloţen v roce 1976 jako soubor tehdejšího SSM. Jiţ rok poté uvedl hru Marie Holkové Královnin prsten, pod reţijním vedením Jaroslava Klimeše (s tímto jménem se setkáváme i v rámci historie polenského souboru Duha). Naposledy reţíroval tento soubor v roce 1987. Tehdy to byla hra Daň zrání, kterou Klimeš reţíroval rok předtím i v Polné. Do roku 1988, kdy nastala přestávka díky odchodu ţenské části souboru na mateřskou dovolenou, bylo nastudováno a uvedeno celkem 11 divadelních her. 82 V roce 1998 došlo k znovuobnovení činnosti souboru, kdy „zdravé jádro“ souboru oslovilo své bývalé kolegy a poohlédlo se i po amatérských hercích v okolí. Zkoušet se souborem tak začali ochotníci z Telče, Nevcehle, Brtnice i Jihlavy. Došlo k výraznému omlazení souboru.
Dá se říci, ţe tak byla
nastartována další etapa v historii stonařovského ochotničení. V roce 1999 sehrál soubor hru Jana Drdy Dalskabáty, kterou pohostinsky reţíroval Petr Vaněk z Polné. Ten o dva roky později reţíroval i Jiráskovu Lucernu, se kterou se soubor představil mimo jiné i na přehlídce v Boleradicích. Petr Vaněk ve Stonařově reţíroval i svoji třetí inscenaci, a to Klicperovu předlohu Kaţdý něco pro vlast. To bylo v roce 2003. Soubor se představil na přehlídce v Třešti. V roce 2004 reţíroval soubor někdejší ředitel Horáckého divadla Miloš
82
Mgr. Ivan Šulc. Divadelní soubor Stonařov [citováno dne 28. 4. 2011]. Dostupné z <www.dsstonarov.webnode.cz> 35
Stránský. Pod jeho vedením soubor nacvičil čtyři jednoaktovky pod názvem Arcikuplířky, v úpravě Miloše Stránského a Vladimíra Wolfa83. S touto inscenací získal soubor doporučení na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. V roce 2005 soubor předvedl Goldoniho Zvědavé ţeny, opět v reţii Miloše Stránského. Dalším dvorním reţisérem bychom mohli nazvat i Milana Šindeláře. Ten nejprve se souborem nacvičil Klicperovu Potopu světa (premiéra 2007) a v roce 2008 hru J. N. Nestroye Lumpacivagabundus. Poslední hrou, kterou se soubor prezentoval, je Doktorská pohádka od Karla Čapka, v reţii Naděţdy Hejlové. Soubor získává ročně z pokladny městyse částku 10 000 Kč a má plno podporu městyse.
Obrázek č. 12 Stránka z kroniky divadelního souboru Stonařov.
83
Na motivy Boccaciova Dekameronu. 36
2.6.
Divadelní Třešt
Obrázek č. 13 Loutkové divadlo z Třeště. Půvabná historie s Kašpárkem.
Třešť leţí zhruba na polovině cesty mezi Prahou a Vídní a její historie sahá aţ do 13. století (farní ves). Do roku 1901 městys, téhoţ roku povýšen na město. Město je známo betlémářstvím, jehoţ počátky sahají aţ do 19. století. V rámci naší republiky se jedná o jednu z nejvýznamnějších lokalit. Betlémy z Třeště jsou známy po celém světě. Ve městě působí dva divadelní soubory. Tím starším je divadelní soubor Karla Čapka, tím druhým, mladším, divadelní soubor Jana Lišky. Divadlo se v Třešti poprvé hrálo v roce 1866.84 Hraje se dodnes. K historickému odkazu se hlásí především soubor Karla Čapka. „První dochovaný záznam o sehrání divadla je z roku 1866. O sedm let později zaloţil akademický spolek Sázavan Sdruţení ochotníků. Na konci 19. století existoval spolek Ochotnické divadlo. Kdyţ byl o pár let nato zaloţen dělnický vzdělávací spolek Pokrok, nezapomněli jeho členové zařadit do své výchovné a vzdělávací práce i divadlo. Nejpilnější byl Dělnický dramatický sbor, následoval je dramatický odbor Sokola, později Ochotnická jednota a Jednota Orel, součást Lidové strany. Po smrti Karla Čapka bylo, s laskavým svolením jeho choti paní Olgy Scheinpflugové, připojeno do názvu i spisovatelovo jméno, které nese soubor dodnes. Od roku 1960 působil soubor při Domu kultury v Třešti. Do provozu byl uveden Tylovou Fidlovačkou, kterou soubor nastudoval. Dům kultury poskytoval
84
Michal Kliment. Divadelní soubor Karla Čapka. [citováno dne 20. 4. 2011]. Dostupné z <www.dscapek.cz> 37
souboru zázemí a loutkářům (loutkářský soubor zaloţen 1961) samostatnou scénu. O rok později je zaloţen divadelní festival Třešťské divadelní jaro.“85 V roce 2008 bylo zrušeno Městské kulturní středisko jako příspěvková organizace a soubor se zaregistroval jako občanské sdruţení pod názvem Divadelní soubor Karla Čapka a pracuje samostatně“.86 V současné době soubor hraje hru Vlastimila Pešky, Jak šli zajíci do Betléma a Šlapky od Delphine Guillonneau.
Členové obou souborů se pravidelně podílejí na organizaci přehlídky Třešťské divadelní jaro, která má plnou podporu města. Do města se po delší odmlce vrátil známý divadelník Jiří Juráš87, který k aktuální situaci říká: „Já jsem povídal nové vedoucí kulturního domu v Třešťi, domluvte se, oba dva soubory něco chtějí, tak udělejte víkendovou dílnu, obešlete okolní soubory a udělejte tu něco. Zájem určitě je. A nedělte se na dolní a horní, to nemá cenu. Je tu přehlídka, tak při té příleţitosti se můţe udělat nějaká dílna. A zaloţte společnou dramatickou třídu pro děti z obou souborů.[ …]Soubory v Třešti nemají asi materiálovou nouzi. Oba dva soubory zkouší v kulturním domě, mají tam spoustu kulis. Problém je, ţe pořád pravidelně opakují texty, do kterých přibývají jenom konverzačky. Ale souborům chybí vzdělaní erudovaní lidi. Tady dělal Burian a Šindelář. To jsou tahouni. Neustále slyším, ţe neví co hrát, my bychom potřebovali reţiséra, pořád dokola.“
85
Jedná se o krajskou postupovou přehlídku s právem nominace na Popelku do Rakovníka, národní přehlídku v Děčíně a Vysokém nad Jizerou. Jubilejní 50. ročník se konal v roce 2011. 86 Michal Kliment. Divadelní soubor Karla Čapka. [citováno dne 20. 4. 2011]. Dostupné z <www.dscapek.cz> 87 Jiří Juráš, vychovatel v jihlavském „pasťáku“, reţisér autorského představení Skupinka, se kterou se soubor prezentoval v roce 1999 na Jiráskově Hronově. Nedostudovaný reţisér. Autor zajímavých inscenací s jihlavskými a mimo jihlavskými soubory. V současnosti působí v divadle Continuo.
38
3. Závěr Není jednoduché napsat závěr této práce. Na začátku práce byl nějaký cíl, a je otázkou, zda byl tento díl splněn. Práce v první části velmi jednoduchým způsobem mapuje historii polenských souborů a v části druhé, se věnuje historii vybraných divadelních souborů z okolí Polné. Dalším cílem mělo být srovnání období před a po roce 1989. Od tohoto srovnání jsem nakonec zcela upustil. Podle mne nelze srovnat tyto dvě etapy. Naprosto odlišné politické zřízení, naprosto odlišná hospodářská situace to jednoduše nedovolí. Jediné ale mohu potvrdit. Všechno je jenom o lidech. Lidé tvoří, lidé pracují, lidé se vzdělávají. Srovnejme si závěrem v této práci zmiňované soubory:88 Divadelní soubor Jiří Poděbradský z Polné byl aţ do poslední chvíle typickým zastáncem sousedského divadla.89 Tedy divadla, které se prezentuje většinou pouze před svými spoluobčany, bez zásadní ambice – účasti na divadelních přehlídkách. Soubor je však nedílnou součástí kulturního ţivota města a většina členů souboru se těchto kulturních akcí intenzivně účastní.90 Ochotníci dělají svoji práci poctivě, v rámci svých moţností a v rámci svého divadelního vzdělání. Divadelní soubor Duha z Polné je poněkud mladší neţ Jiří Poděbradský. Vedoucí souboru Petr Vaněk je silná osobnost a z toho pramení i cíle souboru. Soubor se pravidelně účastní přehlídek. Členové souboru mají zájem se divadelně vzdělávat a uvítali by dílnu v Polné, Jihlavě či okolí. Na škodu je zřejmě rivalita mezi oběma polenskými soubory. Oba dva soubory mají podporu města a mohou zadarmo zkoušet. Divadelní soubor Zmatkaři je převáţně sloţen z lidí, kteří nejsou přímo z Dobronína. To sice není problém, ale vznáší to otázku budoucnosti divadla po odchodu těchto lidí. Soubor většinou spolupracuje s profesionálními reţiséry, ale zároveň hledá ve svých řadách91. Členové souboru mají veliký zájem se herecky a divadelně vzdělávat, ale uvítali by jednorázovou, například víkendovou dílnu. Vedoucí souboru František Kunst je nadšeným divadelním
88
Jedná se o názor autora této práce. Výjimkou se zdát být poslední představení Sborovna, které jiţ snese přísnější měřítka. 90 Jedná se o různá výročí, vzpomínkové večery, vítání občánků, zahájení vánočního času atd. 91 Vladimír Mátl a jeho reţie incenace Ceaser a Drana. 89
39
ochotníkem a „buldokem“.92 Soubor má podporu ze strany obce, ale musí zkoušet v nevytopeném sále, coţ je zejména v zimní sezóně veliký problém. Divadelní soubor Bezchibi z Brtnice je soubor spojený v současné době výhradně s osobou reţiséra Michala Lurie. Ten absolvoval Kurz praktické reţie, pořádaný Artmamou a má cíl dál se divadelně vzdělávat. Soubor se pravidelně účastní přehlídek. Divadelní soubor Na KopTyjátr je jeden z mála souborů, zaměřující se i na pohádky. Zkouší v areálu psychiatrické léčebny v Jihlavě a platí za to. Hlavním problémem je osoba reţiséra. Soubor jezdí po přehlídkách. Divadelní soubor De Facto Mimo je postaven na osobě Martina Skřítka Koláře. Tento absolvent JAMU je skutečnou hybnou silou jihlavského neprofesionálního
divadelnictví.
Soubor
v současné
době
spolupracuje
s multifunkčním centrem DIOD a chystá další premiéry. Divadelní soubor ve Stonařově je soubor balancující na hraně sousedského divadla. Má plnou podporu obce. Účastní se přehlídek v okolí a členové mají snahu se dále vzdělávat. Divadelní soubory v Třešťi mají plnou podporu města, mohou zkoušet v kulturním sále, ale ke škodě je jejich hašteřivost. Soubory pomáhají organizovat úspěšnou krajskou divadelní přehlídkou.
Během své práce jsem se potkával se zajímavými lidmi, zjišťoval jejich názory na divadlo, jejich problémy. Výsledkem je řada rozhovorů a nová kamarádství. Ale hlavně zjištění, ţe neprofesionální divadlo v Polné a okolí ŽIJE. A to je moc a moc dobře.
92
Příloha č. 4 – Rozhovor s Lídou Dostálovou 40
Seznam pramenů: BROCKET, O. Dějiny divadla. Praha: NLN, 1999. 948 s. ISBN 80-7106-364-9. CÍSAŘ, J. Přehled dějin českého divadla. Praha: Akademie múzických umění, divadelní fakulta, katedra teorie a kritiky, 2006. 314 s. ISBN 80-7331-072-4. CÍSAŘ, J. Práce porotce amatérského divadla. Praha: Knihovnička amatérského divadla, svazek 8, 1985. 93 s. ISBN 40-033-85. HLADÍK, B. 180 let ochotnického divadla v Polné. Polná: Kulturní klub MěNV v Polné, 1978. 44 s. PAVIS, P. Divadelní slovník. Vydání první. Praha: Divadelní ústav, 2003. 493 s. ISBN 7008-157-0 PRCHAL, J. Biografický slovník Polenska. Polná: Nakladatelství Linda, 2002. 226 s. ISBN 80-238-8985-0. HLADÍK, B. a kol. Polná 1242 – 1992. Vyd. 1. Polná: Městský úřad v Polné, 1992. 212 s. Katalog výstavy, vydal Dům pionýrů a mládeţe Valentina Induse v Polné k patnáctiletému výročí zaloţení Almanach Divadelní soubor „Na Kopečku“ PL Jihlava, 1949 - 1999 Amatérské scéna. ISSN 0002-6786 Divadelní noviny. ISSN-1210-471x Divadelní revue. ISSN 0862-5409 Svět a divadlo. ISSN 0862-7258 http://www.nipos-mk.cz – internetové stránky Artama, útvar Nipos http://www.amaterskedivadlo.cz – databáze amatérských souborů
41
Seznam příloh: Příloha č. 1 – Vzpomínka na Jaroslava Klimeše93 Příloha č. 2 – Rozhovor s Janem Vítkem94 Příloha č. 3 – Rozhovor s Petrem Vaňkem95 Příloha č. 4 – Rozhovor s Lídou Dostálovou96 Příloha č. 5 – Rozhovor s Miroslavem Kuníkem97 Příloha č. 6 – Seznam inscenací souboru Jiří Poděbradský Příloha č. 7 – Seznam inscenací divadelního souboru Duha Příloha č. 8 – Seznam her loutkového divadla v Polné Příloha č. 9 – Seznam inscenací divadelního souboru Zmatkaři Příloha č. 10 – Historické plakáty98 Příloha č. 11 – Fotografie divadelního souboru Studánka99
93
Jaroslav Klimeš, bývalý pracovník Okresního kulturního klubu. Jan Vítek, herec a reţisér souboru Jiří Poděbradský. 95 Petr Vaněk, vedoucí a reţisér soubor Duha. 96 Lída Dostálová, herečka souboru Zmatkaři, Na KopTyjátr a De Facto Mimo. 97 Miroslav Kuník, bývalý člen dětského souboru Lupínek v Polné. 98 Historické plakáty divadelního souboru Jiří Poděbradský. 99 Studánka, soubor sloţený z pacientů psychiatrické léčebny v Jihlavě 94
42