ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI ČÍSLO 5/2010 ROČNÍK V.
Nepadne-li pšeničné zrno do země, nemůže přinést úrodu Jan 12,24 K Ježíši se jistě tlačily zástupy lidu, když vyprávěl podobenství o rozsévači, ale na hrstku jeho věrných padal již stín zklamání a nedůvěry. Vždyť to podobenství mluví o nevíře lidí, kteří slyší, a přece neslyší. Tehdy už bylo zřejmé, že mnoho z jeho posluchačů je zklamáno. Vždyť tento kazatel, který sem tam někoho uzdravil, měl soucit s chudými a ubohými. To měl být ten Mesiáš, který mocí a silou potře nenáviděné Římany? Ten, který jako slavný válečník opět vybuduje velkolepou Davidovu říši? Takového mesiáše čekali, ne nějakého chudého dobrodince. Jak má nastat spása Izraele, když Ježíš jen káže a mluví a vlastně vše zůstává při starém? „Pane, kdy už obnovíš Boží království?“ ptají se jeho nejvěrnější, když vidí, jak ubývá jeho příznivců a stoupá počet těch, kteří vystupují proti němu a obviňují ho dokonce z přátelství s Belzebubem. V této situaci, v rostoucí malomyslnosti Ježíš poukazuje na rozsévače, z jehož práce pochází chléb, ze kterého lidé žijí. A přece většina rozsévačovy práce přichází vniveč. Tímto podobenstvím chce Ježíš říci: Všechny plodné věci v tomto světě začínají jako malé, nepatrné a skryté. A Bůh sám se tomuto zákonu přizpůsobil. On sám vystupuje v tomto světě inkognito, v podobě chudoby, bídy a bezmoci. A Boží skutečnost – pravda, láska, spravedlnost – jsou na světě skutečnosti nepatrné, ušlápnuté, málo atraktivní. Přesto z nich lidé žijí, žije z nich svět a svět by bez nich nemohl dost dobře existovat. Tak chce Ježíš svým podobenstvím ukázat: To malé, co tu začíná v mých kázáních, bude růst, až to ostatní, co se dnes jeví jako mocné a silné, dávno přijde v zapomnění nebo ztratí svou přitažlivost a slávu. Dějiny to potvrzují. Kde jsou ti velikáni antiky, císařové a vojevůdci? Snad o nich víme z historie, ale co pro nás dnes znamenají? To, co se stalo v nevýznamném koutě Galileje, co potulný kazatel Ježíš začal se skupinou svých přátel, prostých rybářů, zůstalo živé dodnes a mnoho lidí v tom nalézá život, štěstí, budoucnost. A mnozí za to také položili své životy. A přece víme, že právě dnes víra slábne a může se nám vnucovat: není to všechno již překonaná věc, nehájíme my křesťané ztracené pozice? Ale přesto poznáváme, že Bůh i dnes prochází dějinami inkognito. Zahaluje se do šatu bezejmenného. I dnes můžeme poznat, že pravda, víra, spravedlnost – ve světě často zdánlivě překonané a bezmocné – existují a září pravým leskem. Nebojte se, Boží žeň roste. Ať je těžko sebevíc, podle měřítek zvnějšku vykonáno nadarmo, přece jsou lidé, kteří se odváží hlásat Boží slovo, kteří odporují pravidlům nelásky a nevázanosti. V tichu a skrytu zraje Boží setba. Svět žije skrytě z toho, že se v něm přes všechnu nevěru věří, doufá a miluje. I někteří světci, sv. Pavel, sv. Ignác, sv. Don Bosco, blažená Terezie
STRANA 2
z Kalkaty, byli často i v bezvýchodné situaci plni optimismu a věřili, doufali a milovali. Blahoslavená Terezie z Kalkaty říká: „To co jsme vykonali je jako kapka v moři, ale kdyby tam nebyla, tak by tam chyběla“. Svět žije právě z tohoto dobra, nepatrnosti oběti a lásky. Můžeme tedy i uprostřed nevěřícího světa poznávat Boží blízkost a můžeme být plni radosti, že proti všemu lidskému mínění Boží setba v tomto sekularizovaném světě roste. A že tato její skrytost je usilovnější než to hlasité, co se jeví navenek jako velké a vítězící. A my sami se můžeme podívat do svého nitra, zdali jsme na straně Boží a jsme půdou úrodnou, nebo se podobáme skále, kde Boží slovo nemůže růst a vydat užitek. A nebo patříme k těm, u nichž je Boží slovo zadušeno trním pouze pozemských starostí a požitků, pouze pozemskými zájmy. V tomto podobenství o rozsévači, jehož práce se zdá skoro zbytečná, vzejde jen malá část zrn oproti těm, které přišly nazmar. Má vůbec tato jeho práce smysl? Snad to může vypadat i tak, že byl vyslán, aby téměř žádného užitku nedosáhl? S tímto se často setkáváme u starozákonních proroků (Izaiáše, Jeremiáše), jejichž údělem bylo ztroskotání a odmítnutí od tehdejších mocných. Ale jestliže to chceme správně pochopit, nesmíme přeslechnout slova z posledního evangelia. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo a nepřinese žádný užitek. Odumře-li však, přinese hojný užitek. Kristus sám je to pšeničné zrno, které Bůh vložil do ornice tohoto světa. On je to pšeničné zrno, které muselo zemřít a tak přinést celému světu radost, lásku, pokoj a věčné štěstí. Ve mši svaté chápeme Boží pšeničný chléb, kterým je sám Kristus jako plod, který stonásobně vzrostl a stal se chlebem Božím pro celý svět a všechno lidstvo. Eucharistie je znamením kříže: zrno odumřelo, aby se stalo chlebem života pro všechny a znamením neutuchající radosti. Jednou se má proměnit na svatou Boží hostinu, na kterou přijdou mnozí od východu a západu, od severu a jihu. Tato svatební hostina již začala zde při slavení nejsvětější oběti a bude dovršena na věčnosti, kdy sám Pán posadí své vyvolené ke stolu a bude je obsluhovat. I pro kněze a i pro nás všechny věřící má tento chléb dvojí význam. I nám bude připomínat kříž. Nakonec se i my musíme stát Božím pšeničným zrnem, které odumírá, musíme i přidat něco ze své krve a ze svého srdce – sebe sama. Co to znamená? Přijímat vnější protivenství i vnitřní útrapy s vědomím, že zaostávám za tím, čím jsem měl být, že neznám žádné úspěchy ve svém zaměstnání, že často projevuji úzkost a obavy z budoucnosti, že se mi nedaří výchova mých dětí, že mně někdy připravují zklamání, že někdy jdou jinými cestami, než bych si představoval. To je to mé pšeničné zrno: mé názory, moje přání, které často musím nechat odumřít. Toto bych mohl prožívat při mši svaté, když kněz říká: „Modlete se bratři a sestry, aby se má i VAŠE oběť zalíbila Bohu…“ – okamžiky, kdy neseme s Kristem svůj kříž. Avšak pšeničné zrno neukazuje jen na kříž. I pro nás může být zdrojem radosti, že můžeme být zrnem spoluúčastným na božském pšeničném zrnu. Uprostřed okovů volá sv. Pavel: „Radujte se, opět pravím, radujte se.“ Abychom s radostí byli Pánu vděčni, že nám dává uprostřed protivenství svou sílu a milost důvěry a naděje, že tento náš kříž bude jednou též znamením: vítězstvím i pro ty, pro které se obětujeme. A že i my jako pšeničné zrno, které sobě odumírá, může s pomocí Boží přinést třiceti-, šedesáti- i stonásobný úspěch, ve který milost Boží promění naši snahu, úsilí, lásku. Prosme dnes, aby nám tak naše důvěra v Boží sílu přinášela denně radost a pokoj, který svět dát nemůže a který převyšuje každé lidské pomyšlení. Zpracováno dle Josepha Ratzingera V tyto dny navštěvujeme hřbitovy a vzpomínáme a modlíme se za ty naše drahé, kteří v hrobě odpočívají. I oni jsou pro nás tím pšeničným zrnem, které odumřelo a které za života přineslo ten požehnaný užitek svým příkladem, svou výchovou a svou vírou. Protože i naši rodiče a prarodiče mají podíl – a někdy velký podíl – na tom, že i my
STRANA 3
chceme patřit Pánu a dle jejich vzoru i my chceme předat víru, ke které nás vedli, svým dětem a vnukům. Kéž i je Pán pozve ke svému nebeskému stolu a bude je obsluhovat. To všem přeje a vyprošuje Váš farář Mons. Jiří Krpálek
Vzpomínka na všechny věrné zemřelé V knize Soluňanům čteme: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ Myslet na smrt není pro obyčejného člověka nic moc příjemného. Naše víra by nás měla posunout do roviny, kdy smrt nepřináší jen smutek, neštěstí a beznaděj, ale i radost z toho, že máme v nebi ty, kteří se za nás přimlouvají. Jestliže naši bližní opustili tento svět v přátelství s Bohem, mají šanci (věřím v to) žít s Bohem navěky. A to by mělo být pro nás důvodem k radosti, aspoň při dnešní vzpomínce na zemřelé. Bůh chce ty, co zemřeli, přivést ke spojení s ním. Nyní máme možnost si vzpomenout na naše blízké, kteří nás předešli: na lásku, kterou nám prokázali a na radost, kterou jsme s nimi mohli prožívat. Poděkujme nyní Bohu za chvíle, které jsme s nimi mohli strávit. Duše v očistci i v nebi jsou pro nás velkými pomocníky. Dnes, v tento výjimečný den, můžeme pomoci duším v očistci my. V písni se zpívá: „Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme; budou na nás vzpomínat, až my budeme umírat.“ Pokusme se řídit slovy písně a využijme plnomocných odpustků k záchraně duší. Jakým způsobem lze získat plnomocné odpustky: - 1. a 2. listopadu je dostačující pomodlit se kdekoliv v kostele či kapli modlitbu Otče náš a Vyznání víry a přistoupit ke svatému přijímání. - V jednotlivých dnech od 3. do 8. listopadu navštívit hřbitov a pomodlit se libovolnou modlitbu za zemřelé. Je potřeba v daný den přistoupit ke svatému přijímání, pomodlit se modlitbu Otče náš a Vyznání víry, v nejbližších dnech (před nebo po) přistoupit ke svátosti smíření, pomodlit se libovolnou modlitbu na úmysl Svatého Otce. Hanka
Podzimní zastavení se Je listopad, čas dušičkový, čas kdy většina z vás již navštívila hřbitovy. Také já jsem při své návštěvě děkovala mé stařence i strýčkovi, s jakou láskou mi předávali životní moudrosti. Vzpomínala jsem na maminku, jak mne vedla k Bohu. A přemýšlela o tom, proč lidé, i tak blízcí, někdy k sobě těžce hledají cestu. Je doba, kdy více než jindy vzpomínáme na své drahé, na ty, kteří nás opustili. Dost možná, že teprve s odstupem času vnímáme intenzivněji, co pro nás znamenali. V těchto dnech na smrt myslíme, smrtí se zabýváme – smrt je totiž součástí našeho bytí. A tak mne napadlo, jak moc myslíme na tu svou. Říká se, že bychom měli každý den prožít tak, jako by byl dnem posledním. Pokorně se přiznávám, že večer děkuji Bohu za dar života a naději, že mohu mnohé ještě napravit. Snad právě teď je vhodná doba k zamyšlení nad tím, jestli umíme napravovat křivdy námi způsobené, jestli nemáme přetrhané rodinné vztahy kvůli malichernostem, jestli umíme odpouštět. Smrt je součástí našeho bytí a často nehlásí svůj příchod předem. Tak se snažme, aby nás zastihla připravené. Anna Macková
STRANA 4
Rozhovor Návrat z Indie – dokončení rozhovoru z minulého čísla V minulém čísle Petrklíče jsme si povídali s manželi Dvořákovými z Moravských Knínic, kteří se 1. září vrátili z roční mise v Indii. Pomáhali dětem ze salesiánské školy ve města Deodurga ve střední Indii s výukou. Navštěvují indické děti školku? začne chodit do školy, vystuduje, získá Děti ve školce se připravují na vzdělání a najde si odpovídající školu, dopoledne se 4 hodiny učí. Třída zaměstnání, nebo zůstane ve vesnici vypadá jako ve škole, jen mají menší s rodinou, bude navštěvovat místní státní školu, dostane se do 5. třídy a pak končí, židličky. Ve třídě je 40 nebo 50 dětí, jedna třída se rozrostla nad 60 dětí, tu už nestačí výuce. Začne s rodiči pracovat na rozdělili na A a B. Při takovém počtu dětí poli, jinou práci nenajde, nikam se není možné se každému individuálně nepodívá, vede stejný život jako rodiče. věnovat. Odpoledne mohly děti ven, na Na škole Dona Bosca udělali experiment, hřiště, na průlezky nebo hrály míčové hry. přijali děti ze čtvrté nebo páté třídy Hraček moc neměly. Děti v pěti letech vesnické státní školy. Do roka šest uměly celou abecedu, uměly napsat čísla odešlo, zůstali jen tři nejtalentovanější. do 100, neuměly počítat a znaly pár V předmětech, kde potřebovali znalosti anglických slovíček. z dřívějška, měli největší problémy. Vedli Děcka jsou zvyklá na jiný přístup jsme je od základů angličtiny, matematiky učitelů k dětem, je mnohem tvrdší, i dalších předmětů, oni byli ztraceni používají se i tělesné tresty. všude. V kolika letech začíná dětem Skládají nějakou zkoušku na školní docházka? konci základní školy? Selesiáni se snaží dát děti do Na konci desátého ročníku děcka školy, co nejdříve, třeba už v pěti letech, skládají státní závěrečnou zkoušku. protože se stalo, že ze státní školy přišly Píšou testy, ve kterých je už dost těžká děti a ve čtvrté třídě nedokázaly sečíst angličtina. Někdy nerozumí ani otázce ani dvě čísla do 20. Pak už se nezvládly odpovědi. Naučí se sekvence otázek a zapojit a nestačily výuce na této škole. odpovědí, ví, že na otázku 523 je správná Tady se ve čtvrté nebo v páté třídě učily odpověď za b. Dokážou se nabiflovat srovnatelnou látku jako u nás (procenta, spoustu věcí, kterým vůbec nerozumí. I desetinná čísla…). Bojují se dvěma když je 70% úspěšnost v testech, děti extrémy, buď dítě odtrhnou od rodiny, nedokážou odpovědět na otázku, která je
STRANA 5
jinak formulovaná. Např. když se učí o vodě, přečtou článek, na jeho konci jsou otázky, odpovědi vypíšou doslovně z textu. Mezi otázkami je: Jaký je bod varu vody? Naučí se, že bod varu je 100°C, ale když se člověk zeptá: Při kolika stupních voda vře? Nerozumí otázce a odpověď neví. Indické děti se do školy připravují mnohem víc než české děti, jsou v přípravě houževnatější a pracovitější. Indické státní školy nerozvíjejí vlastní úsudek a selský rozum. To je problém, který jsme chtěli malými krůčky napravit, ale vedení školy nám nevyšlo vstříc. Jsou limitováni nastaveným systémem a na konci školy musí děti složit závěrečnou zkoušku, správně zodpovědět otázky v náročné angličtině. Obchodníci většinou neumí počítat zpaměti, na všechno používají kalkulačku. Liší se české a indické děti? Indičtí kluci v osmičce jsou zodpovědnější než naši osmáci. Zajímají se o to, kdo má jakou práci, kolik si kde vydělá, zda se mu v životě při hledání povolání bude hodit práce s počítačem. Je tam velký rozdíl mezi indickým klukem a holkou. I k nám se chovali jinak, ruku podávali jenom Karlovi, mě ne, kluci mají dovoleno mluvit jen mezi sebou, sedí odděleně v autobuse, bavili se s námi a dívali se do očí jenom Kájovi. Nejsou zvyklí tam mezi sebou mluvit. Ptali se nás, jak jsme se seznámili, jestli byla
svatba z lásky nebo zda to byl rodinou domluvený sňatek. Mají zakázáno se zamilovat, nesmí se zamilovat, ví, že by je doma rodiče zřezali. Jedna sestra říkala, že nás to žene k tomu, abychom někoho zaujali, někomu konkurovali, žene nás to k tomu, abychom byli lepší. Indické děti toto neřeší, však oni jim rodiče někoho najdou. Volební právo je od 18 let, holka se může vdávat od 18 a kluk od 21 let, většinou se hned berou. Kde pracují jejich rodiče? Ženy jsou v domácnosti, protože rodiny mají 5, 6 až 10 dětí, muži pracují na poli nebo dělají nějaké příležitostné práce nebo dojíždějí za prací do města. Plakátomalíři netisknou plakáty, ale malují je přímo na zeď. Za co Indové utratí poslední peníze? Zajímavostí je, že když si Indové něco vydělali, šli si koupit mobilní telefon. Chatrče mají s hliněnou podlahou, bez záchoda, koupelny, ale mají televizi. Je to ukázka bohatství, nějakého postavení. U nás je to krásné bydlení, ale u nich je to právě ten telefon nebo televize. Pro ně bydlení není důležité, možná proto, že je tam stále teplo, nepotřebují utěsněné pevné budovy. Ženské jsou opravdu parádnice, tečku mezi oči, naolejují si vlasy, mají spoustu šperků, náušnic, kolem kotníku řetízek, na rukou náramky.
STRANA 6
Jak vysoké je školné? Cena školného pro děti z vesnic se zvedla v průběhu roku ze 700 rupií na 1000 rupií (převod do Kč: děleno dvěma) ročně, školné je včetně jídla. Děti z Deodurgy platily 6-7000 rupií (bez jídla). Uniformu dostávají děcka jakou součást školného. Učitel si vydělá v Indii 3000-4000 rupií měsíčně. Mají buď bakalářský nebo magisterský titul. Bakalářské studium je 11 měsíční kurz. Jak vypadají indické bankovky? Na všech bankovkách mají Gándhího, považují ho za převtěleného boha Višnu. V každém ročníku se o něm učí, co dobrého vykonal. Jsou Indové vlastenci? Milují svoji zemi, je jim to vštěpované od kolébky. Každé ráno se společně modlí Otčenáš, zpívají hymnu a přeříkávájí přísahu: Indie je moje země, všichni Indové jsou moji bratři a sestry, miluji svoji zemi, jsem hrdý na její rozmanité a bohaté dědictví, slibuji, že budu vždy chovat k úctě starší, udělám všechno pro blaho své země, jen v rozvoji a v blahu mé země spočívá mé štěstí. Jeden předříkával v angličtině a ostatní opakují, i děti v první třídě, které nemohou rozumět. Dělali jsme si z toho legraci, protože nám to připomnělo totalitu a také jsme se toho báli, protože by se toho dalo snadno zneužít. Jsou hodně zmanipulovaní médii. O nás tam vyšel článek ve dvou místních novinách, napsali tam úplné nesmysly. Za námi totiž
přišel novinář, který skoro neuměl anglicky. Na prvním místě jsem Ind, na druhém místě je moje náboženství: hinduista, katolík nebo muslim. Jak moc Indové věří médiím? Mám k tomu jednu příhodu. Jednou při tělocviku jsem nabádala holky, aby se víc hýbaly, aby nebyly tlusté, že se nevdají a jedna holka mi na to říká: Ale vždyť je to jedno, stejně v roce 2012 všichni umřeme. Tohle mi řekla naprosto vážně. Pak jsme se dozvěděli, že před nedávnem jeden vědec tvrdil v televizi, že v roce 2012 bude konec světa. V tom roce bude končit Mayský kalendář a současně s tím šel jeden hollywoodský film 2012, o tom jak se trhá a puká země. Všichni tomu bezmezně věřili a těžko jsme je přesvědčovali o tom, že to není pravda. Tomu věřili všichni z vesnice. Kdyby toho někdo využil, druhý Hitler, přes média by je snadno přesvědčil o tom, že mají ovládnout celý svět. Naštěstí jsou mírumilovní a pohodlní, snad by to neměl tak jednoduché. Má Indie dostatek elektrické energie? Indie má nedostatek elektrické energie, často jsou výpadky. Budují hodně vodní elektrárny a závisí na sezóně, jak často prší. Když je v přehradě dost vody, pak jde elektřina celý den, když je nižší stav, jsou výpadky dost často, i po 10 minutách. Většinou šla elektrika v noci, ve větších institucích mají generátory.
STRANA 7
Jak je to s čistotou a pořádkem v Indii? Děcka ve škole jsou vedena k čistotě, celá škola je upravená, je to takový skleník oproti okolí. Celá Indie je velice špinavá, nemají odpady, všechno hází na zem, za sebe, papíry, plasty, mezi tím prasata. Všechno to teče po povrchu do stoky. V roce 2008 selesiáni postavili ve vesnici studni, do té doby se chodilo pro vodu do řeky. Každý rok tam jsou povodně, na záchod se chodilo někam na pole za vesnici, zvířecí výkaly všude okolo, cesta jeden prach, některé změny by nestály ani moc úsilí, ale záleží na mentální vyspělosti a vůli něco si opravit. Jaká pomoc by byla nejúčinnější? Indie se rozvíjí, ale nějaká jednorázová pomoc do ošacení nemá moc velký význam. Říkali jsme si, že jediná účinná pomoc je investice do vzdělávání, to má pokračování, to má význam. Do vzdělávání, co má pořádnou úroveň. Bude dlouho trvat, než tyto děti pochopí, že vzdělání je důležité pro jejich život a že je důležité do školy posílat i svoje děti. Je to běh na dlouhou trať. Selesiáni mají plán o prázdninách poslat jejich děcka učit, třeba jim za to dají peníze, aby učili své rodiče čtení, psaní. V rámci Indie je tato oblast nejzaostalejší v oblasti vzdělání, je hrozná představa, že nejvzdělanější člověk ve vesnici je náš třeťák. Vzdělaný člověk je třeba už ten, co se umí podepsat. Viděli jste nějaká nebezpečná zvířata? V období dešťů se vyrojili hadi, v červnu a v červenci se do školy obden zatoulal had. Byli tam i jedovatí, zmije, kobra a krajta. Hadi se objevili na chodbě, hlavně večer, snažili jsme se chodit s baterkou. Jednu holku tam kousl had, hned jsme s ní jeli do nemocnice, dostala sérum. Naštěstí neměla žádné příznaky, asi nebyl jedovatý. Na stejném místě se pak objevil ještě jeden had a ten jedovatý
nebyl. Byli tam také škorpióni. Báli jsme se, že jsou jedovatí. Štípnutí prý jen hrozně bolí, pro dospělého není smrtelné. V období dešťů jsme viděli 10-15 škorpiónů denně. Jednoho škorpióna jsem ubil bačkorou. Přes 10 let je tam tento projekt a zatím se nikomu nic nestalo. V jednom období bylo tisíce komárů, ale nesetkali jsme se s malárií. Určité formy malárie jsou smrtelné, ale léky jsou dostupné. Protože jsme se báli vysokých horeček, brali jsme antimalarika. Setkali jste se s malomocenstvím? Docházela jsem do střediska pro malomocné, pomáhala jsem v jiném projektu. V leprosáriu jsem asistovala třeba při operaci, kdy amputovali prsty na nohou. Malomocní jsou znetvoření lidé, zjizvený obličej. Odumírající části těla, které se nehojí, se musí amputovat. Nemocný člověk tu část těla necítí, necítí bolest. Léčba trvá dlouho třeba rok, pak je člověk zdravý, nenakažlivý, ale lidé se ho bojí a vyhýbají se mu. Je v Indii hodně malomocných? Malomocných je už jen málo. Říká se, že dnes je hlavním problémem AIDS. Vznikl assisikonvent, pomoc pro malomocné. Protože nemocných leprou ubývá, orientují se na pomoc nemocným AIDS. V té oblasti, kde jsme byli, bylo 1% nemocných AIDS. Moc to nechápeme, předmanželský styk není běžný, Indie má nejmenší rozvodovost. Jednak z ekonomických důvodů, žena se sama neuživí, a také ze společenských důvodů. Od dětí jsme se ale dozvěděli, že asi v 95% rodin tatínek maminku bije. Ptaly se mě, jak často Marušku biješ? Co jí uděláš, když něco rozbije? Prodělali jste nějakou nemoc? V jednom měsíci se nám stále vracela angína, dva dny já, dva dny Maruška. Pořád jsme nevěděli, co to je. Mysleli jsme, že je to oslabená imunita. Pak jsme zjistili, že jsme používali na zapuzení komárů přístroj do zdi, nechali
STRANA 8
jsme ho tam dlouho a vypouštělo to jed. Při cestování Maruška dostala průjmy a byla 3 dni na kapačkách. Měli jsme strach, ale po dvou dnech se stav začal lepšit. Nemocnice byla v Bangalore, nadstandardní pokoj, televize, lepší než u Sv. Anny. Na rozloučenou se školou nám uvařili slavnostní jídlo a asi z koření nám naskákala nějaká vyrážka. Když bylo vlhko, měli jsme fialové puchýře. Teď vypadáme jako hrdinové. Po čem se vám bude stýskat? Rozhodně po děckách. My jsme na tom byli lépe oproti nim. Těšili jsme se domů na rodiče, přátele, známé. Po příjezdu nám připravili pěkné přivítání. Za měsíc, dva dětem přijede jedna nebo dvě dobrovolnice z Ameriky. Stýskat se nám
bude i po zvířatech, žijí tam volně na ulici. Líbila se nám krajina kolem Deodurgy, byla zajímavá, krásná, vypadala jako měsíční krajina, z roviny vystupovaly kopečky, často jsme na ně lezli. Na vašich webových stránkách je hodně zajímavého čtení. Co byste čtenářům doporučili? Poutavé čtení je v denících, řadili jsme je tak, aby tematicky ladily. Indie se drží odděleně od ostatního světa, globalizace tam nepronikla jako do ostatních částí světa. Každá oblast je svérázná a naprosto odlišná než u nás. Děkuji Vám za rozhovor Dáša
Adopce nablízko Naši cestu do Indie podpořil projekt Adopce nablízko. Pomocí tohoto projektu můžete pomoci dalším dobrovolníkům na jejich cestě do rozvojových zemí celého světa. Více informací naleznete na www.adopcenablizko.cz. Naše webové stránky: www.kdvorak.wz.cz/indie. Dvořákovi
Co jsme prožili Maruška a Karel Dvořákovi si nenechávají své dojmy a poznatky z mise v Indii jen pro sebe. V nedělní odpoledne, 24. října se s námi o mnohé nezištně podělili. Připravili pro nás poutavou přednášku doplněnou o spoustu hezkých fotografií. Tématem se jim podařilo velmi slušně naplnit kuřimský kostel a velmi milým a neformálním pojetím přednášky zaujali všechny bez rozdílu věku.
STRANA 9
Nápravně výchovný ústav Kuřim – Prefa Žijeme v jeho blízkosti, setkáváme se s jeho zaměstnanci a – třeba o tom ani nevíme – i s jeho chovanci. Slovo „kriminál“ v nás evokuje rozporuplné pocity. V tomto a následujícím vydání Petrklíče se Vás pokusím seznámit s historií tohoto kuřimského zařízení. Počátky tohoto zařízení, spadají do poválečných let. Přebudováním továrny na výrobu leteckých motorů fy. Kleckner Hamburk vznikl v Kuřimi závod PREFA, zaměřený na výrobu panelů. Poptávka po prefabrikátech pro bytovou výstavbu byla v té době vysoká a tento podnik měl nedostatek pracovních sil. Proto koncem roku 1956 začali do kuřimské Prefy vozit na práci odsouzené muže z nedaleké nově otevřené bohunické věznice. Náklady a problémy spojené s eskortami vězňů vedly k rozhodnutí zřídit přímo v areálu závodu Prefa ubytovnu pro vězně. Tak vznikla pobočka brněnské věznice v Kuřimi. Jednalo se o jednoduchou patrovou ubytovnu; areál výrobního závodu byl obehnán pletivovým plotem s nástavbou z ostnatého drátu s několika strážními věžemi. Koncem 70. let přestala pobočka, ve které bylo umístěno kolem 300 odsouzených, kapacitně stačit. Podmínky, kdy ubytovna byla ve výrobním závodě se značnou prašností a hlukem, byly také nevyhovující. Tyto okolnosti vedly k výstavbě nové věznice, která byla zahájena v roce 1977 a
1. 7. 1979 byla předána do provozu a získala samostatnost. Nově postavená věznice pojala až 1200 odsouzených, o které se staralo cca 150 příslušníků SNV (sboru nápravné výchovy). Vězni pracovali nejen v betonárce, ale i brněnském Zetoru, Adastu Adamov, v dolech na Rožínce, ve Zbýšově a dalších provozech, kam byli rozváženi autobusy. Zaměstnanost byla téměř stoprocentní, podmínky ubytování z dnešního pohledu nevyhovující, o nějakém výchovném zacházení či přístupu se nedalo hovořit, i když věznice nesla hrdý název „Nápravně výchovný ústav Kuřim“. Společenské změny v závěru roku 1989 přinesly společnosti nejen dlouho očekávanou svobodu, ale měly i svá negativa a své oběti. Do vězeňství vnesly zmatek, ve kterém přestalo být zřejmé, kdo je vlastně zločincem, jestli osoba odsouzená socialistickým soudem, nebo příslušník sboru SNV, který byl považován za kolaboranta totalitní moci. Vězni začali účelově vyvolávat nepokoje, které někteří „vůdci“ tzv. „sametové revoluce“ nepřímo podporovali. Po rozsáhlé amnestii v počátku roku 1990
STRANA 10
zůstala kuřimská věznice prázdná se zdemolovaným vnitřním zařízením a poškozenými instalacemi. Krátkou epizodou byl sedmitýdenní pobyt slovenských vězňů. V leopoldovské věznici porevoluční nepokoje přerostly v rozsáhlou vzpouru. Skupina odsouzených využila zmatku, zajali rukojmí z řad příslušníků i spoluvězňů, ve věznici se opevnili a kladli nepřijatelné požadavky. Věznici musela dobýt armáda se značnými majetkovými ztrátami i ztrátami na životech. Tři sta polonahých a většinou i zraněných vězňů bylo v jedné březnové noci roku 1990 přivezeno do Kuřimi. Dobře připravený personál kuřimské věznice zvládl bez problémů i tuto mimořádnou situaci a velká část slovenský vězňů se na Slovensko vracela jen nerada. Pro další existenci kuřimské věznice bylo nutné řešit dva základní problémy. Rekonstrukci budov a jejich vybavení a obměnu personálu včetně výcviku na službu v nových podmínkách. Prověrky probíhaly u armády i u policie, ale snad u žádné z těchto složek nebyly tak důsledné jako ve vězeňství. Nejen vedení tehdejších totalitních věznic, ale i velká část řadových příslušníků z vězeňství odešla, aniž by musela. A tak se kuřimská věznice na počátku 90. let ocitla nejen bez vězňů, ale z velké části i bez personálu.
Věznice Kuřim v demokratické republice Po amnestii v roce 1990 zůstává v českých věznicích z původních 22000 jen 2500 odsouzených. Pokus s převýchovou odsouzených jejich asimilací do společnosti se nezdařil... Vězni si neosvojili slušné návyky, dopouštěli se další, často závažné trestné činnosti a brzy zaplnili kapacitu vazebních věznic. Proto v roce 1993 bylo v kuřimské věznici dočasně zřízeno vazební oddělení. České trestní justici v té době
scházela koncepčnost. Věznice bylo zapotřebí depolitizovat a demilitarizovat, ale kapacitní přeplněnost, téměř absence jakéhokoli režimu a neukázněnost vězňů kladly na příslušníky i nové občanské zaměstnance enormní nároky. Zastaralé zabezpečení věznic se zřetelně projevilo v roce 1994, kdy z kuřimské věznice uprchlo 7 obviněných. Ti byli zapojeni v rozsáhlé trestné činnosti a byli určeni pro vydání do Německa, kde jim hrozily vysoké tresty. Čtyři byli posléze dopadeni, ale tři z nich jsou mezinárodně hledaní dodnes. V polovině devadesátých let se situace v českém vězeňství stabilizovala a byly nastaveny i jakési mantinely, kudy se bude vězeňství v naší zemi ubírat. Už dávno bylo jasné, že náprava všech vězňů je utopie, ale že jsou skupiny odsouzených, se kterými má smysl cíleně pracovat. Proto v druhé polovině 90. let v českých věznicích vznikají specializovaná oddělení zaměřená na léčbu příčin, které konkrétní delikventy přivedly do konfliktu se zákonem. Mám na mysli specializovaná oddělení zaměřená na léčbu alkoholové závislosti, drogové závislosti nebo patologického hráčství. Kuřimská věznice nezůstala pozadu a v roce 1998 zásluhou tehdejšího ředitele věznice PhDr. Jiřího Mezníka zde vzniká specializované oddělení zaměřené na léčbu sexuálních deviantů. Odborným garantem léčby se stal tým lékařů pod vedením primářky MUDr. Růženy Hajnové, tehdy vedoucí lékařky sexuologického oddělení Fakultní nemocnice v Brně. Spojení vězeňského systému s psychiatricko-sexuologickým léčením se ukázalo jako velmi efektivní. Většina těchto odsouzených má kromě trestu odnětí svobody soudem nařízenu ústavní sexuologickou léčbu, kterou by nastoupili až po odpykání výkonu trestu. Když se tato léčba zahájí již v průběhu výkonu trestu, je možné zkrátit následný pobyt odsouzeného v psychiatrické léčebně. V několika málo případech
STRANA 11
odsouzenému, u kterého byla léčba úspěšná, soud na základě doporučení věznice přeměnil formu léčby z ústavní na ambulantní, takže po propuštění z výkonu trestu se mohl vrátit rovnou domů a nemusel být předán do psychiatrické léčebny. Přes počáteční nedůvěru a nemalé předsudky toto oddělení získalo na vážnosti a stalo se chloubou kuřimské věznice. Za 12 let tímto oddělením prošlo 220 odsouzených z nichž pouze 15 se po propuštění dopustilo dalšího sexuálně motivovaného trestného činu. Je to moc nebo málo? Jsou země, které dodnes nemají zavedeny ochranné sexuologické léčby a recidiva sexuálních delikventů se tam přibližuje k 90%. Samotné žalářování alkoholika, gamblera nebo sexuálního devianta od páchání další trestné činnosti většinou neodvrátí.
V roce 1999 byl schválen nový zákon o výkonu trestu a prováděcí vyhláška. Ten omezil některé výhody, které si vězni „vydobyli“ na počátku 90. let. Dnem jeho účinnosti snad ve všech našich věznicích vypukly nepokoje. Věznice Kuřim nebyla výjimkou, ale díky rozvaze zaměstnanců nedošlo k žádnému zranění ani k větším hmotným škodám. Tehdejší vzbouření vězňů mělo spíš charakter divadelního vystoupení pro sdělovací prostředky a pro různé organizace, které hájí zájmy odsouzených. Po třech dnech nepokoje ustaly. Vzpoura vězňů měla i svůj pozitivní efekt, kuřimská věznice obdržela finanční prostředky k rozsáhlejší rekonstrukci. P. Václav Rychlý, O.Praem., t.č. vychovatel Věznice Kuřim.
Další příspěvek s názvem Přítomnost kuřimské věznice přinese Petrklíč o vánocích .
Cyklistická pouť Třetí zářijovou neděli jsem se vydala na kole s ministranty i ne-ministranty na Vranovskou pouť, které se nás zúčastnilo celkem 12. Naše cesta z Kuřimi vedla za tratí směr do Lelekovic, odtud cyklostezkou přes Lelkovadlo až na Vranov. Nejtěžší pro nás byl výstup směr na Lelkovadlo, jenom pro Bětku a Pavla to byla brnkačka. Z Lelkovadla přímo po rovině na Vranov, kde jsme se zúčastnili slavnostní mše sv. Naši ministranti při mši ukázali své ministrantské schopnosti. Po mši jsme utratili úspory a vydali se spokojeně domů. Pouť se vydařila a počasí nám přálo. Děkuji dětem i mládeži, kteří se zúčastnili a rodičům děkuji za důvěru v naši odvahu. Hanka
STRANA 12
Sv. Josef Freinademetz – perla Brixenské diecéze Zavítáte-li při svých dovolenkových putováních do jižního Tyrolska, tak si jistě v mnoha kostelech povšimnete obrazu kněze Josefa Freinademetze. Zaujme vás na první pohled, protože vizáží a oblečením vypadá spíše jako Číňan než rodilý Tyrolák. Narodil se 15. dubna 1852 v dřevěné chaloupce v horské vesnici Oies. Od mládí měl přání stát se misionářem. Roku 1875 byl vysvěcený na kněze. Do Číny odcestoval spolu s ostatními misionáři roku 1879. Zpočátku Číňany přijímal těžce, ovládaly ho negativní názory a předsudky o nich a jejich náboženství. Jejich chrámy nazýval „satanovými pagodami“. Vnímal je jako materialisty, kteří nejsou schopní vyšších pohnutek. Pozitivnější vztah k lidem a k Číně získal v Jižním Šatungu. Popisoval zdejší obyvatele jako zdvořilé lidi, kteří i nejotrhanějšího žebráka oslovují jako bratra, bratrance nebo pána. S horlivostí se pustil do své misionářské činnosti, výchovy místních duchovních a intelektuálnímu a duchovnímu růstu misionářů. Jako přestavený Společnosti Božího Slova prožíval se svými spolubratry i časy pronásledování a nebezpečí. Během Boxerského povstání
roku 1900 mohl přijít dokonce dvakrát o život. Byl mužem modlitby a hlubokou duchovní osobností. Jeho přáním bylo být vším pro všechny. Číňané ho nazývali Fu Šenfu – šťastný kněz. V době tyfové epidemie se sám staral o nemocné, nakazil se a 28. ledna 1908 zemřel. P. Josefa Freinademetze prohlásil za svatého papež Jan Pavel II. v Římě 5. října 2003. Pojedete-li do Dolomitů za vysokohorskou turistikou, doporučuji udělat si jeden den odpočinkový a navštívit Josefův rodný dům v Oies. V sousedství rodného domu je vystavěný moderní kostel nevšedně architektonicky řešený, připomínající čínské stavby. A také muzeum s dobovými fotografiemi z Josefova působení v Číně. Zajímavá jsou Josefem malovaná tajemství růžence, připomínající styl obrázků z čínského porcelánu. Svůj výlet můžete zakončit poutí po křížové cestě k starobylé kapli Svatého kříže, kam každý týden putoval Josefův otec. Svatý Josef vás dozajista vnitřně osloví svou otevřeností pro druhé. Návštěva Oies pro vás bude osvěžením nejen duchovním, ale také duševním, neboť leží v krásném místě uprostřed hor. Jana
STRANA 13
O dětech a výchově Nová knížka od Guy Gilberta Vždycky je ujišťujte, že znamenají víc, než jejich chyby. Guy Gilbert Kněze a vychovatele Guy Gilberta není jistě nutno představovat. Tedy určitě ne ve Francii, u nás v Kuřimi možná stojí za to tuto výjimečnou osobnost trochu přiblížit. V Guy Gilbertovi byste – pokud jej tedy neznáte – při náhodném setkání na ulici zřejmě netušili vychovatele mládeže a už vůbec ne kněze. Tento sedmdesátník ostrých rysů a pronikavého pohledu, kterému po pár konfliktech mezi mládeží ulice chybí pár zubů, by vám spíše zapadal mezi typy lidí, se kterými jejich vlastní život příliš zamával, než aby oni sami byli schopní rozdávat. Jeho prošedivělé vlasy spadající na ramena a dlouhé, široké kotlety by vám evokovaly zarytého muzikanta bigbeatové éry, který zůstal věrný svému koníčku, přestože ten již před desítkami let odklusal do učebnic historie. Černá kožená bunda vyzdobená dobrou dvacítkou nejrůznějších odznaků a neustálé bdělé sledování okolí zařadí tohoto muže na první dojem téměř neomylně mezi motorkáře, kteří zaklínění do širokých sedel s nohama nataženýma vysoko nad asfaltem v tlupách hltají kilometry a výfukové plyny. A přece je tímto zvláštním mužem
kněz. A kněz ne ledajaký. Pravda: jeho životní prostředí a vše, co prožil, by si zřejmě žádný usedlý Čech či Moravan dobrovolně nevybral. Ale on ano. Již před mnoha lety cítil jako své povolání, jako naplnění kněžského poslání, pomáhat mládeži ulice vracet se zpět do života. Zpět do smysluplného života. Před časem jsem měl možnost vyslechnout si tohoto přednášku neúnavného kněze o začátcích jeho práce s mládeží pohybující se na okraji společnosti. Strhující vyprávění o nutnosti vstoupit do rizikového světa těchto mladých, aniž by člověk schvaloval cokoliv co není schválení hodné, bylo pro mne silným svědectvím o tom, že Bůh není k těmto lidem lhostejný, že dokáže posílat své anděly i do míst, ze kterých si člověk vytvořil svoje pozemské peklo. Guy Gilbert již napsal přes dvacet knížek, jen některé z nich byly ale přeloženy a vydány v češtině. Poslední drobnou knížkou vydanou nakladatelstvím Portál je knížka O dětech a výchově. Přiznám se, že sloh autora pro mne není příliš čtivým. Není to knížka s odvíjejícím se dějem, který by plul
STRANA 14
odněkud někam. Jsou to spíše fragmenty, střípky z mozaiky. Gilbert předhazuje čtenáři – spíše než aby je předkládal – různá témata, která jsou pro mladé lidi, obzvláště ve věku dospívání, důležitá. Pocit různorodosti témat je zmírněn pouze snahou autora uspořádat je do pěti bloků: Nepřítomní rodiče, kteří všechno dovolí, Rodič jako skála, Spravedlnost, Pokora a Sen. I přes tuto fragmentizaci jsem si knížku O dětech a výchově s chutí přečetl. Dýchá z ní nejen to, že pan farář dětem a jejich světu rozumí, ale i to, že je má moc rád. A že jim umí naslouchat. Na základě příběhů, se kterými se mu děti svěřily anebo kterých byl sám svědkem, dokáže poukázat na ty skutečně podstatné prvky výchovy. „Nikdy nedoženete čas, který jste jim nevěnovali, když ještě byly v hnízdě. Malé a zranitelné“. Knížka ale není pouze mnohokráte omílaným, ale přesto stěžejním apelem na věnování času dětem. Míří hlouběji: „Z toho, co říkáte, si
nic nedělají. Spíš si všímají všeho, co děláte, a hlavně kdo jste“.Autor nabízí čtenáři například také změnu pohledu na „neustále nespokojené a problematické“ dospívající děti, které nejsou ochotny přijímat nic ze světa svých rodičů. Objasňuje, že v tomto věku má většina dětí velký problém přijmout sám sebe. A že jim v tom jako rodiče můžeme pomoci. A pokud to od rodičů neberou? Tak se o to mohou pokusit prarodiče. Úloha prarodičů – přijmout dospívajícího vnuka nebo vnučku takové, jací jsou – může být pro další růst mladého člověka naprosto klíčová. A to zvláště tam, kde jeho komunikace s rodiči je hodně problematická. Můj celkový dojem z knihy je nakonec velmi dobrý. I přes zmíněnou neucelenost jsem si dokázal z jednotlivých střípků hotovou mozaiku poskládat. A knížku rodičům, prarodičům i vychovatelům vřele doporučuji. Hanka a Mirek
Pozvánka na zkoušky chrámového sboru Zveme všechny šikovné zpěvačky, zpěváky a také muzikanty k přípravě letošních Vánoc. Budeme zpívat Pastýřskou mši koledovou, opus 56 od Františka Laštůvky. Zkoušky budou probíhat každé pondělí od 18:00 hodin. ve farní klubovně pod vedením paní Pavlíny Zámečníkové ze ZUŠ Kuřim. První zkouška bude v pondělí 22. listopadu 2010. Těšíme se i na všechny nové tváře! RFS
STRANA 15
Kulturně-duchovní dění Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v kavárně Escape, zámek vždy v 19:30, vstup volný. Pořádá Skautské středisko Kuřim. 17. 11. 2010 Barmský VJ Význam nezávislých médií v boji proti totalitě v Barmě. Adventní duchovní obnova manželů v rekreačním středisku Drak v Křižanově 26. 11. – 27. 11. 2010 Setkání nabízí manželům prostor k zamyšlení nad svým vztahem k Bohu, k sobě navzájem i ke svým nejbližším. Téma: „Život a svědectví v nevěřícím prostředí“ Vede: P. Mgr. Martin Vařeka. Organizuje Centrum pro rodinu a sociální péči, paní Dana Žižkovská. E-mail:
[email protected], tel: 542 217 464 Průvod světla se svícemi, lampiony a loučemi u příležitosti slavnosti Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu. 8. 12. v 17:20 vyjde z Denisových sadů do katedrály sv. Petra a Pavla, kde bude biskup Vojtěch Cikrle sloužit slavnostní bohoslužbu.
Generální oprava schodů – farní brigáda V minulém čísle Petrklíče jste byli informováni o chystané opravě venkovních schodů ke kostelu z Křížkovského ulice. V sobotu 9. října se uskutečnila důležitá brigáda na rozebrání poškozených betonových schodů a úpravu podloží pro nové kamenné schodiště. Už před devátou hodinou ranní se začali scházet před farou první farníci. Nepřišlo jen pevné jádro obětavých, kteří chodí vždy. Přišla i skupina mladých mužů z Kuřimi i Moravských Knínic, kteří při demoličních pracích byli opravdu nepostradatelní. Celé dopoledne měli všichni brigádníci doslova plné ruce práce – rozbít a odstranit starý, ale kvalitní beton, vykopat zeminu do hloubky cca půl metru, navézt kamenivo a zhutnit je. To vyžadovalo hodně fortele i organizačního umu a práce jim šla pěkně od ruky. Dovolte, abych za nás všechny kuřimské farníky poděkovala všem zúčastněným za odvedenou práci, kterou vykonali ve svém volném čase a vlastními silami. Velké díky patří Pavlu Juračkovi za zorganizování celé akce, včetně zajištění potřebného nářadí, bouracích kladiv i aut na odvoz vybourané sutě. Tím byla zrealizována první část prací. Dále následuje odborná práce kameníka. RFS
STRANA 16
Převzato z Katechetického věstníku se souhlasem Katechetického centra. Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 5. 12. 2010 Redakční rada: Kateřina Šťastná, Hana Prokopová, Jana Kolaříková, Dáša Montágová, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák. Příspěvky zasílejte, prosím, na e-mail:
[email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč je také zveřejňován na internetových stránkách: www.farakurim.cz
