Není nad to, vézt si auto ze servisu… V dnešní době urazit vzdálenost 450km není nic náročného, pokud cestujete moderním vozem. Pokud ale vyrazíte na cestu s „náklaďákem“ s rokem výroby 1972 a původem z „východního bloku“, je o starosti dopředu postaráno. Cesta z Rudy do Nového Jičína u Ostravy proběhla až nad očekávání dobře. Sice hned po vyjetí z hasičárny vyhořela elektroinstalace v palubce, ale s troškou odvahy žádný problém :). Rozkaz zněl jasně: „IFA musí dojet“ a tak kluci vyrazili na cestu, společně s druhým „servisním“ vozidlem, plným náhradních dílů. Po deseti hodinách cesty s krátkými přestávkami na protažení kostí a vylití hromad kofeinu podaných formou energetických nápojů a kafe. V servisu byly předány mechanikům klíče od Ify v zapalování samotného auta, protože se nemohlo „chcípnout“, neboť by už po zmíněném vyhoření elektroinstalace ani neškytlo… Uběhlo pár týdnů a ze servisu volali, že žebříková nástavba je zrevidována a opravena. Stejně tak na samotném vozidle byly provedeny požadované opravy (elektroinstalace, spojka, chladič, termostat, a mnoho dalšího). Dohodli jsme termín vyzvednutí našeho žebříčku čtvrtek 2.6. s přesným plánem návratu. Ráno ve tři hodiny vyrazit směr Ostrava, v osm jsme tam, v devět vyrazíme zpátky a okolo šesté-sedmé večer jsme na Rudě. Ó bóže, jak víc jsme se zmýlit nemohli! Když mě budík nutil vstát ráno v půl třetí, měl jsem pocit, že jsem ani nezamhouřil oko. Napodruhé už se mu povedlo vytáhnout mě z pelíšku, načež jsem se po pár minutách dokodrcal do hasičárny. Tam jsem měl radost, že se takto necítím sám. Tedy soudě dle výrazů ve tvářích mých spolutrpících: Fandy a Patrika. Cesta s Transporterem byla pohodička a do Jičína jsme dorazili podle plánu. Super! Ne nadlouho… Bohužel mechanici jaksi na pár drobností zapomněli a tak jsme dopoledne strávili při šálku kávy, kocháním se po dílnách a sháněním nového akumulátoru, jelikož jeden ze dvou na Ifě umřel. Nuže, namísto odjezdu v devět jsme opouštěli areál servisu po poledni. Tak si říkám, že holt přijedeme domů okolo jedenácté a ráno v pět do práce, běžný stav, to jde. Cesta po dálnici odsýpala poměrně pěkně na to, co mě vezlo… Místy i 80 km/h, běžně o něco pomaleji. Sice nás předjelo všechno, co se po dálnici pohybovalo a plně naložené kamiony okolo nás jen svištěly, ale hlavně že jedeme… Vzduchový kompresor dofukuje jak blázen a každé dvě vteřiny si odfukuje tss-tss-tss-tss. Škoda že jsem si nevzal sluchátka k mobilu, abych poslouchal rádio. Ale co, rytmus odfukování v kombinaci tlučícími panely dálnice do kol a klepajícím ovládáním majáků do čelního okna je taky zajímavý. Kilometry na tachografu přibývaly jeden za druhým, hodiny se posunuly na třetí odpoledne a přiblížilo se Brno, kde jsme si dali první benzinazastávku na protažení a odfrknutí si. Říkám „Je to fajn, cesta dobrá, ještě pojedu, než se vystřídáme.“ To ale asi zaslechla i IFA a nevím, jestli se jí nelíbil můj pedál na podlaze, nebo co a
zřejmě si řekla, že to bude její konečná… Jdeme tedy dál, tss-klep-klep-tss-klep-klep-tss… chladný vítr zvenku se honí uvnitř kabiny, do které pálí sluníčko a najednou čichám naftu v kabině. Vysílačkou říkám do servisního vozidla, které mě celou dobu poslušně následuje: „Smrdí mi tu vejfuk, asi prasknul“, ale v tom jsem si všiml při pokládání druhého půllitru semtexu, že mám pod nohama mokro. Teplota motoru v pohodě, voda to není, tak raději zastavíme na konci Brna, na další benzínce. Z oné kapaliny se vyklubala nafta. Když se hlavní mechanik Patrik probojoval k motoru, zjistil, že máme prasklou naftovou trubičku od vstřiku. No co, stane se, asi únava materiálu… Po dumání co s tím provedem, jelikož náhradní nemáme a jsou uvnitř tak velké tlaky, že to žádné těsnění, natož izolačka kterou jedinou jsme měli a bylo možné použít, neudrží. Hle, hasiči se přece nikdy ve štychu nenechají, tak jsem si vzpomněl na pracovně studentské měsíce strávené na různých kurzech v Brně. „Hoši, jedeme na Lidickou, tam je centrála, tam to musí mít nebo nám nějak pomůžou“. Trošku nervózní jsme ponechali IFU na benzině a s VW a chytrým a ukecaným panem Liškou v navigaci vyrazili do centra moravské metropole. Na stanici jsme dorazili před pátou a poté co jsme vysvětlili o co se jedná, někteří s úsměvem, jiní s obdivem z naší cesty napříč republikou, začali nám pomáhat, jak to jen šlo. Bohužel náhradní díl se nepodařilo najít, neboť Němci si vymysleli na obou koncích trubičky převlečnou matku na klíč č. 19, kdežto všechny normální náklaďáky mají 17-19. Hlavní svářeč byl na výjezdu a tak se opravy ujal hasič, který hrál s kolegy nohejbal. Jelikož jim tedy jeden do hry chyběl, doplnil jsem počet hráčů a během hodinového mače si pěkně zakopal. No, nevyhráli jsme :). Takže, hoši děkujeme a hurá zpět za opuštěnou IFOu. Naší mrtvolku jsme našli na svém místě, jen s drobnou loužičkou pod sebou. Rychlooprava, šup šup a jedém… Další dvě hodinky v háji. No, moc se do práce nevyspím, ale co se dá dělat. Kola žebříku pod sebou pohlcují další a další panely naší D1 a opět se přibližujeme k domovu. Kluci dostali radu, aby se vydali na stanici do Ivančič, kde by měli mít nějaké starší díly na IFU, tak jsme se domluvili, rozloučili a kluci vyrazili směr Ivančice a já pokračoval ku Praze. S VW pro kluky nebyl problém mě poté dohonit. „tss-klep-klep-tss-klep-klep Já si pádím, já si frčím…“, když tu náhle… Šlapu na plyn, ale pedál nikde! Pro jistotu jsem ještě několikrát hledal, ale plynový pedál prostě zmizel. V kopci veteránovi docházel rychle dech a tak jsem jej ještě došoural
ke krajnici dálnice, hodil blinkr, vzal vestu a urychleně opustil vůz. Vzhledem k situaci jsem informoval kluky, aby se otočili a rychle chvátli s nářadím za mnou. Joj, takhle jsem na dálnici ještě nikdy nestál a vidět ty kamiony lítat natěsno okolo byla celkem síla. Proto jsem na místo požádal o označení a za dvacet minut byla SÚSka se šipkou na místě. Provizorně jsme opravili upadlý pedál a technik od označení nás dovedl do Velké Bíteše, kde byla další stanice HZS. Tam jsme s pomocí dalších hasičů dali pedál do kupy (teda Patrik) a navíc obrousili a dotěsnili stále drobet stříkající vstřik. To bylo sedm hodin večer. Na cestu jsme opět vyrazili okolo osmé večerní. Tedy zhruba v dobu, kdy jsme měli přijíždět domů, jsme byli skoro 300 km daleko. A zase tss-tss-tss… „To už snad bylo naposled, to přece není možný…“ si říkám a kusem hadru znovu omotávám to pitomý ovládání majáků, které na každém panelu tluče do čelního okna. Pohlcujíc třetí půllitr semtexu čichám zase naftu. To už mě málem omývali a ani jsem to nechtěl hlásit klukům, ale prostě jet dál.. Ale nešlo to a po pár kilometrech jsem se tomu už jen smál a musel z toho smradu ven. To bylo devět hodin večer a my stáli na odpočívadle u Jihlavy! No, co se dá dělat… Zase prasklá trubička. Zase ta samá. Přes operačního jsme se nechali spojit se stanici v Jihlavě, poprosili je o pomoc a vyrazili k dalším hasičům. Bylo znát, že někteří byli už po desáté připraveni do hajan, ale pomohli… Jak jinak. Když jsme jim vysvětlili příběh naší cesty, hnedle jim bylo veseleji. Člověka napadají různá jména a hlášky na němce, proč si vymysleli atyp 19-19, když všechny ostatní auta mají 17-19 a každý jich má plno. Ale prostě ne… Tak holt nám ufikli kus nové trubky a navařili namísto staré. Kluci nás v jedenáct večer vyprovázeli se slovy ať dobře dojedem. V to už jsme ale ani nedoufali. Svár vypadal pěkně a funkčně. Jen do té doby, než jsme jej namontovali zpět do auta a nastartovali. Bohužel zůstala ve sváru díra a nafta stříkala proudem ven. Ale řekli jsme si, že už toho bylo dost a nebudeme je o půlnoci otravovat. Jak bych teď byl rád za tss-klepklep-tss-klep… Naše zastávka byla tentokráte na neznámém odpočívadle, naproti neznámé benzinové pumpě. Ze zoufalosti jsme chtěli zkusit utěsnit trubičku kusem gumy a stáhnout páskami. Jenže ty jsme neměli. Naproti benzina snad ano. Ale jet na sjezd, na bezinu a další sjezd a zpátky znamenalo najet více než 20km. „To se přece dá přeběhnout“, jsme si řekli… Když jsme ale přišli na kraj dálnice a viděli jak daleko jsou svodidla a vozidla se ze zatáčky objevovali během vteřiny, tak jsme to vzdali. Přeci jen jsme nechtěli nikoho rušit o půlnoci mytím fleku ze silnice. S VW jsme tedy najeli asi dalších 50km než jsme narazili na benzinu, kde stahovací
pásky měli. Hokus pokus, zamotali, zavázali, utáhli a doufali. Jedna hodina ráno nás donutila k jízdě i s drobným únikem nafty… Teda, by donutila. Kdyby se nám neutrhl plynový pedál. V agónii a se smíchem od ucha k uchu po litru a půl semtexu, který působil i na mysl, jsem vytvořil z kusu izolačky, drátku a sponky nový kloub. Sám MacGyver by se nemusel stydět… Ve tři ráno jsme popojeli z odpočívadla do asi deset km vzdálené Jihlavy. Pan Liška v navigaci celý den neúnavně hlásil zatáčky, kruháče a křižovatky, čehož jsme měli už nad hlavu a jedním tlačítkem jsme jej umlčeli. Kéž by to šlo i v opravdovém životě, že…? V Jihlavě jsme tedy ve čtyři ráno ulehli ke spánku v našich vozech kousek od hasičárny. A dojet do pěti do Rudy a pak do práce, to už se mi asi nepovede.. Snad bude lidí v práci dost a vezmu si dovolenou, jinak pojedu rovnou odtud.. Koňská dávka kofeinu v energetických nápojích udělala své a spaní se vesměs nekonalo… Budík ráno nebudil mě, ale pěkně jsem si na něj počkal :). Poté jsme se vydali opět k hasičům a dle výrazu ve tváři dozorčího, který nás spatřil na bráně, nás už opravdu nečekali. My počkali na střídání směn a než znovu vařit ty trubku nás vyslali do prodejny s díly pro zemědělské stroje. Proč ne, IFY tu běžně jezdili. Ano, v prodejně nám potvrdili, že jezdili. Dnes už ne. Trubky 1719 máme, ale 19-19, to už ne.. Ach ti ***** němci! Nicméně jsme dostali radu nad zlato. Nedaleko odtud se nachází BOSCH servis vstřikovacích čerpadel… Takže? Naše kroky neomylně směřovaly tam. Když jsme mistrovi vysvětlili naše útrapy a 20ti hodinovou cestu, s radostí nám pomohl. Je to pěkné, když člověk narazí na slušné lidi, kteří jsou ochotni pomoc. A tak jsme po několika desítkách minut odjížděli s novou trubkou. Namontovali a uoalá! Ještě tedy chybělo opravit ulomený kloub, který nám svařil garážmistr nové směny od HZS. Tak jsme se opět vydali na cestu. Tentokráte jsem už tss-klep-klep-tss-klep… pro jistotu přenechal Fandovi a ujal se VW. Cesta probíhala jako na začátku, letěli jsme jako blázni… Až 80km/h :) Až do Strakonic, kde fanda ve vysílačce hlásil, že mu dovnitř smrdí nafta. Věříc tomu a oddaní osudu jsme s klidem přijali tuto zprávu a byli smířeni s dalšími útrapami. Na stanici ve Strakonicích se nám pokusili pomoct, ale měli jen trubky 17-19, ne 19-19. Jaké překvapení… Byly jsme ale kousek od Horažďovic, kde IFU na sto procent měli a tak jsme si tam rovnou sjeli pro potřebnou součástku. V poklidu jsme ji vyměnili, naobědvali se a vyrazili domů. Před čtvrtou hodinou jsme projeli do Plzeňského
kraje, takže skoro doma, juchů! Ale opravdu, ta správná, originální trubka vydržela až na Rudu. A tak jsme před pátou odpoledne, po více než 29 hodinách na cestě, dorazili domů, průměrnou rychlostí cca 15,5 km/h.
Naše poděkování patří všem, kteří nám pomohli zdárně dorazit až domů. Hasičům z Brna a Ivančic, neznámému silničáři SÚS, hasičům z Velké Bíteše a Jihlavy, bezejmennému mistrovi z BOSCH servisu, hasičům ze Strakonic a Horažďovic. Tss-klep-klep-tss-klep-klep-tss… Filip Brož
