TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 15
1 Nemocnice v Morozovu, 13. března 1943 Ve vojenské nemocnici, kterou armáda zřídila v malé rybářské vesnici, kde sídlilo velitelství pro operaci Něva na leningradské frontě, ležel jednoho temného večera mladý muž a čekal na smrt. Ruce měl zkřížené na prsou a nehýbal se, dokud nezhasla světla a na oddělení kritických případů nenastalo ticho. Věděl, že si pro něj už brzy přijdou. Bylo mu třiadvacet a válka ho silně poznamenala. Tvář měl hodně bledou, ale nemohl za to strach ani touha, nýbrž dlouhé měsíce, kdy tu ležel s těžkým zraněním a neviděl slunce. Na tváři mu rostlo strniště a černé vlasy měl ostříhané úplně nakrátko. Prázdnýma světle hnědýma očima se díval přímo před sebe. Na první pohled se mohlo zdát, že je krutý a chladný, ale ve skutečnosti se jenom mračil, i když se s budoucností už vyrovnal. Před několika měsíci při bitvě o Leningrad se Alexandr Bělov rozběhl přes zamrzlou Něvu pro kamaráda Anatolije Marazova, který bezmocně ležel na ledě s kulkou v krku. Utíkal k němu spolu s doktorem od Červeného kříže, který se jmenoval Matthew Sayers, pocházel z Bostonu a rozumu měl jako malé dítě. Propadl se ledem do vody, takže ho Alexandr musel vytáhnout, přičemž málem přišel o život, a pak ho přes řeku odvlekl k pancéřovanému vozu, za kterým se mohli schovat. Němci se snažili vyhodit vůz do povětří a přitom vyhodili do vzduchu Alexandra. Před čtyřmi jezdci na koni, kteří si pro něj přijeli a na prstech v černých rukavicích odpočítávali jeho dobré skutky a hříchy, ho zachránila Taťána. Nařídil jí, aby okamžitě z Leningradu odjela a vrátila se do Lazareva, do rybářské vesničky uprostřed borovicových lesů na úpatí Uralu, kolem níž tekla široká řeka Kama, kde mohla chvíli žít v bezpečí. Ale Taťána měla tolik rozumu jako doktor a neposlechla. Řekla, že ho neopustí, a bez jeho vědomí se vydala na frontu. Čtyřem jezdcům ho odmítla vydat a zahrozila jim pěstí. Ještě je moc brzy, abyste si ho mohli vzít. A potom vzdorovitě: Já vám nedovolím ho odvézt. Udělám všechno, co je v mých silách, abych vám v tom zabránila. Slib splnila a dala Alexandrovi vlastní krev, aby k němu nemohli. Díky tomu, že mu darovala část sebe samé, ho zachránila. Alexandr vděčil Taťáně za život, ale doktor Sayers vděčil za ten svůj zase jemu, a tak ochotně svolil, že je oba odveze do Helsink, odkud se budou moci 15
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 16
vydat do Spojených států. S Taťáninou pomocí sestavili moc dobrý plán a potom ležel Alexandr dva měsíce na nemocničním lůžku, a zatímco se mu hojila záda, vyřezával ze dřeva figurky, kolébky nebo špičky kopí a přitom snil o tom, že s Taťánou cestuje po Americe. Na chvilku vždycky zavřel oči a představoval si, jak jedou sami dva v autě, zpívají si, slunce je hřeje do tváří a bolest v srdci se pomalu rozplývá. Vznášel se na křídlech naděje. Věděl, že jsou tenounká, průsvitná a nedonesou ho daleko, ale spoléhal na ně. Hřála ho zoufalá víra člověka obklopeného nepřáteli, který naposledy běží do bezpečí a modlí se, aby stihl vrhnout se do života dřív, než znovu nabijí a pošlou mu do zad spršku kulek. Slyší kulomety, slyší za sebou výkřiky, ale přesto utíká a doufá, že ho střepina hvízdajícího granátu nezasáhne. Ponoří se do naděje, nebo v zoufalství zemře. Ponoří se do řeky Kamy. A potom před třemi dny otevřel oči a před ním stál jeho „nejlepší“ přítel Dimitrij Černěnko. V ruce držel batoh, který Alexandr ztratil na řece, když zachraňoval doktora. Vytáhl z něj Taťániny bílé šaty s rudými růžemi a zdvihl je před sebe jako němou výhrůžku. Požadoval, aby Alexandr uprchl do Ameriky bez Taťány a místo ní vzal s sebou jeho. Chtěl, aby mu obětoval život. Škoda že Dimitrije nezabil. Moc nechybělo, a kdyby ho nezastavil ten pitomý ošetřovatel, určitě by ho utloukl. Ale ať už s Dimitrijem nebo bez něj, Alexandrův osud byl dávno zpečetěn. Napadlo ho, jak je to dlouho, kdy o něm osud rozhodl, ale odpověď vlastně znát nechtěl. Ostatně moc o ní hloubat nemusel. Od toho prosincového dne roku 1930, kdy odešel z pokojíku v Bostonu. Teď se psal rok 1943, a kdyby Dimitrije zabil, okamžitě by ho zatkli, hodili do nějaké kobky se strážemi všude kolem a čekal by na vojenský soud za vraždu. Taťána by nedbala na vlastní bezpečí a utéct by odmítla, takže doktor Matthew Sayers z Červeného kříže by odjel do Helsink sám. Jenže Dimitrij zůstal naživu, a jakmile se natolik uzdravil, že se mohl postavit na nohy, běžel za generálem Mechlisem z NKVD a vyzvonil mu všechno, co o Alexandru Bělovovi věděl. Nebylo toho málo. O Taťáně naštěstí neřekl nic. Šlo mu především o to zlikvidovat Alexandra. Taťáně to bylo jasné od samého začátku. Do lidí viděla a hned poznala, že Dimitrij nemá čestné úmysly. Taky to Alexandrovi řekla. Byli opatrní, skrývali se, předstírali, že jsou jenom kamarádi, a tvářili se lhostejně, ale když Dimitrij našel v Alexandrově batohu Taťániny šaty s rudými růžemi, okamžitě pochopil. Potom zjistil, že se tajně vzali. Věděl, že je má oba v hrsti, a bylo zřejmé, že se nezastaví před ničím, aby je zničil. Ale Alexandr přece jenom naději neztrácel. Slabounká jiskřička stále ještě svítila. Dimitrij chtěl ze Sovětského svazu utéct, a když předstoupil před generála Mechlise, tvář rozbitou k nepoznání a ruku skoro utrženou, udal pouze svého nejlepšího přítele Alexandra Bělova. O tom, že se za něj Taťána Metanovová provdala, neřekl ani slovo, protože ji hodlal vzít s sebou. 16
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 17
Aby se mohla Taťána ze Sovětského svazu dostat, Alexandr se od ní se skřípěním zubů, se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi odpoutal. Odstrčil ji od sebe a nechal ji jít. Ve starém životě mu zbývalo už jen jediné – zachovat si sebekontrolu a rozloučit se s doktorem, který brzy jeho ženu zachrání. Potom může jít do bitvy a stanout nepříteli tváří v tvář. Teď nemohl dělat nic jiného než čekat. Alexandr nechtěl, aby ho vytáhli z postele v nemocniční košili, a tak požádal noční sestru, aby mu přinesla uniformu s majorskými výložkami a brigadýrku. Nožem se oholil, přičemž použil tu trochu vody, kterou měl ve sklenici na nočním stolku, oblékl se a s rukama složenýma v klíně si sedl na židli. Až pro něj přijdou – a věděl, že už to bude brzy – chtěl jít tak důstojně, jak mu pohůnci NKVD dovolí. Slyšel, jak pacient vedle něj chrápe. Nikdy ho neviděl, protože vedle jeho lůžka pořád stála plenta. Co ho dnes večer čeká? Jak se bude držet? A co je ještě důležitější, jak zareaguje za pár hodin, až NKVD začne zpochybňovat všechno, čím kdy byl? Co odpoví, až náčelník tajné policie generál Mechlis zvedne baziliščí očka v polštářích tuku a poručí: „Povězte nám, kdo jste, majore!“ Je Taťánin manžel? Ano. „Neplač, miláčku.“ „Ne, ještě ne.“ „Táňo, už musím jít.“ Plukovníku Stěpanovovi řekl, že se vrátí včas na nedělní večerní nástup, a nemohl se opozdit. „Prosím tě, ještě ne.“ „Táňo, brzy dostanu na víkend dovolenku znovu –“ Alexandr lapá po dechu. „Po bitvě o Leningrad se sem vrátím. Ale teď…“ „Šuro, ne, moc tě prosím…“ „Držíš mě tak pevně. Sundej nohy.“ „Ne. Přestaň se hýbat. Prosím… Jenom…“ „Už je skoro šest, holčičko. Opravdu musím jít.“ „Šuro, miláčku, prosím tě… nechoď.“ „Nehýbej se, nechoď, co mám dělat?“ „Zůstaň se mnou. Ve mně. Už navždycky ve mně zůstaň. Ještě neodcházej. Ještě ne.“ „Ššš, Táňo, ššš.“ Za pět minut vybíhá ze dveří. „Musím utíkat. Ne, ke kasárnám mě nedoprovázej. Nechci, aby ses v noci vracela sama. Máš pořád tu pistoli, co jsem ti dal? Zůstaň tady. A nedívej se, až půjdu po chodbě. Jenom… pojď ke mně.“ Vezme ji k sobě pod kabát, pevně ji obejme, líbá ji na vlasy a na rty. „Buď hodná holčička, Táňo,“ šeptá jí. „Loučit se nebudeme.“ Táňa mu zasalutuje. „Na shledanou, kapitáne mého srdce,“ odpoví, a slzy jí tečou po tvářích. Od pátku jí ještě neoschly. Je voják Rudé armády? 17
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 18
Ano. Svěřil život Dimitriji Černěnkovi, odpornému ďáblovi přestrojenému za kamaráda? Ano. Ale kdysi býval Američan a jmenoval se Barrington. Mluvil jako Američan, stejně tak se smál, hrál v létě hry a plaval, považoval svůj život za samozřejmý jako Američan, měl kamarády, o nichž si myslel, že mu zůstanou celý život, a miloval rodiče jako Američan. Kdysi byl doma v massachusettských lesích a svoje největší poklady – kousky skla a mušle, které našel na nantucketském pobřeží, obal od citronového bonbonu, provázky a fotku kamaráda Teddyho – schovával v plátěném pytlíku. Měl matku, jejíž opálenou nalíčenou tvář s velkýma očima a širokým úsměvem vídal ve vzpomínkách dodnes. A jednou, když měsíc modře svítil, obloha byla černá jako inkoust a zářily hvězdy, na jediný okamžik ve věčnosti našel to, o čem si myslel, že v Sovětském svazu nikdy nenajde. To všechno bylo kdysi. Alexandra Barringtona čekal už brzy konec, ale v žádném případě nehodlal odejít bez boje. Připnul si tři medaile Za odvahu a Řád rudé hvězdy, kterým ho vyznamenali za to, že řídil tank přes jezero pokryté jen tenkou vrstvou ledu, nasadil si brigadýrku, sedl si na židli u lůžka a čekal. Dobře věděl, jak příslušníci NKVD pro svoje oběti chodí. Snažili se působit nenápadně, aby je vidělo pokud možno co nejmíň lidí. Objevovali se uprostřed noci nebo si počíhali na přeplněném nádraží, odkud člověk odjížděl na dovolenou na Krym. Zastavili dotyčného na rybím trhu nebo za ním poslali souseda, ať k němu na chviličku zaskočí. Požádali o dovolení sednout si v závodní jídelně ke stolu, u kterého jedl pelmeně. Tlačili se a kličkovali v obchodě a pak mu řekli, aby s nimi šel do oddělení zvláštních objednávek. Usedli vedle něj na lavičku v parku. Chovali se zdvořile, klidně a vždycky byli elegantně oblečení. Auto, které přirazilo k chodníku, aby člověka odvezlo do ústřední věznice, ani pistole, které schovávali pod kabáty, se ještě neobjevily. Jedna žena, kterou zadrželi uprostřed davu, začala hlasitě křičet, vylezla na pouliční lampu a tak vyváděla, že na ni zůstali koukat i chodci, kteří si obvykle raději ničeho nevšímali. Příslušníci NKVD ji dost dobře násilím tahat dolů nemohli, takže ji prozatím nechali na pokoji. Jenže místo aby zmizela co nejdál a někde se ztratila, šla domů a tam si ji v noci vyzvedli. Pro Alexandra si už jednou přišli, bylo to odpoledne po škole. Právě si povídal s kamarádem, když k němu přistoupili dva muži a sdělili mu, že zapomněl na schůzku s učitelem dějepisu. Mohl by se prosím na chviličku vrátit do školy a promluvit si s ním? Alexandr z nich cítil faleš na sto honů a co jsou zač, poznal okamžitě. Zůstal stát, popadl kamaráda za ruku a zavrtěl hlavou, jenže kamarád hned odešel. Nechtěl si nic nadrobit. Když s nimi Ale18
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 19
xandr osaměl, začal zvažovat svoje možnosti. Pak uviděl, že u chodníku pomalu zastavuje černé auto, takže dospěl k názoru, že jich moc nemá. Chvilku přemýšlel, jestli ho za bílého dne střelí do zad, když je kolem tolik lidí, potom usoudil, že to neudělají, a vzal nohy na ramena. Hnali se za ním, ale bylo jim přes třicet, kdežto jemu teprve sedmnáct. Za pár minut jim utekl, vrhl se do postranní uličky, na chvilku se schoval a pak zamířil na tržiště u kostela sv. Nikolaje. Koupil tam chléb. Jít domů se bál, protože věděl, že ho tam půjdou hledat. Nakonec si řekl, že otci chybět nebude a matka si jeho nepřítomnosti nevšimne. Noc strávil venku. Příští ráno šel do školy, protože si myslel, že ve třídě bude v bezpečí. Lístek se vzkazem, že má přijít do ředitelny, přinesl sám ředitel. Jakmile se za ním dveře třídy zavřely, popadli ho, tiše vyvedli ven a posadili do vozu, který už čekal u chodníku. V ústřední věznici ho zbili a potom převezli do vězení Kresty, kde měl čekat, jak s ním naloží dál. Nedělal si iluze. Ať už se dnes v noci budou chovat jakkoli, Alexandr věděl, že na oddělení kritických případů ve vojenské nemocnici nebudou chtít vyvolat žádný rozruch. Záminky, že ho odvezou do Volchova, kde ho povýší na podplukovníka, se určitě budou držet tak dlouho, dokud se s ním neocitnou o samotě. Ve Volchovu už bylo jistě všechno přichystané pro „soud“ a popravu, takže se rozhodl, že tam nedojede. Tady v Morozovu, kde měla NKVD jen nezkušené poskoky, měl mnohem větší šanci přežít. Věděl, že podle článku 58 trestního zákoníku z roku 1928 do kategorie politických vězňů nespadá. Kdyby ho obvinili z protistátní činnosti, potom by byl obyčejný zločinec a podle toho by dostal trest. Zákoník ve čtrnácti oddílech definoval jeho prohřešky v těch nejobecnějších rysech. Nemusel být Američan, nemusel prchat před spravedlností, nemusel být cizí provokatér. Nemusel být špion ani nacionalista. Nemusel spáchat žádný zločin. Úmysl totiž podléhal stejnému trestu jako dokonaný skutek a úmysl zradit posuzovaly soudy stejně přísně jako zradu samotnou. Sovětská vláda se pyšnila, že má mnohem lepší zákoník než západní země, kde lidé pykali až po spáchání trestného činu. Všechny uskutečněné nebo plánované zločiny, jež měly rozvrátit sovětské zřízení nebo armádu, se trestaly smrtí. Kontrarevoluční nebyla jenom akce, ale i nečinnost. A pokud jde o Taťánu… Alexander věděl, že by jí tím či oním způsobem zkrátili život. Kdysi plánoval, že uteče do Ameriky s Dimitrijem. To by tady ovšem zůstala jako manželka dezertéra z Rudé armády. Taky se mohlo stát, že zahyne na frontě a nechá ji tu jako vdovu a sirotka, úplně samotnou. Nebo ho Dimitrij udá NKVD, Stalinově tajné policii, což taky skutečně udělal. Takže Taťána zůstane jako jediná pozůstalá po Alexandru Barringtonovi, ruská manželka amerického „špiona“ a třídního nepřítele. Takové možnosti měl Alexandr a nešťastnice, která se za něj provdala. 19
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 20
Až se mě Mechlis zeptá, kdo jsem, zasalutuju mu a odpovím, že jsem Alexandr Barrington, a nikdy se už neohlédnu zpátky? Dokázal by za sebou spálit všechny mosty? Dospěl k názoru, že by to nesvedl.
Příjezd do Moskvy, 1930 Jedenáctiletému Alexandrovi se zvedl žaludek. „Co to tady páchne, mami?“ zeptal se, jakmile vkročili do malé studené místnosti. Bylo tam příšeří a moc toho neviděli. Když otec rozsvítil, nebylo to o nic lepší, protože žárovka svítila velice slabě. Alexandr se ústy nadechl a položil matce tutéž otázku. Neodpověděla. Sundala si elegantní klobouček a kabát, ale pak si uvědomila, že je v pokoji hrozná zima, znovu si kabát oblékla a zapálila si cigaretu. Otec začal rázně chodit kolem. Napřed položil ruku na starý prádelník, potom se dotkl zaprášených rolet na oknech, pohladil dřevěný stůl a nakonec řekl: „Není to špatné. Bude nám tu skvěle. Alexandře, my s matkou zůstaneme tady a ty dostaneš vlastní pokoj. Pojď, ukážu ti ho.“ Alexandr vzal otce za ruku a šel s ním. „Ale ten smrad, tati…“ „Tím se netrap.“ Harold se usmál. „Maminka tu uklidí. Kromě toho, nic to není. Jenom tady bydlí pohromadě hodně lidí.“ Stiskl synovi dlaň. „Takhle voní komunismus, víš?“ Když je konečně odvezli do hotelu, kde měli zůstat, bylo už pozdě v noci. Alexandr si myslel, že je to někde v centru města, ale nebyl si jistý. Do Moskvy přijeli za úsvitu po třídenní cestě vlakem z Prahy. Předtím jeli dvacet hodin z Paříže, kde strávili dva dny, protože museli čekat buď na doklady nebo na nějaké povolení či na vlak, Alexandr nevěděl na co vlastně. Paříž se mu však líbila. Rodiče měli špatnou náladu, a tak si jich pokud možno nevšímal a četl si Dobrodružství Toma Sawyera. Kdykoli na ně chtěl zapomenout, otevřel ji a hned se cítil líp. Potom se mu matka pochopitelně snažila vysvětlit, proč se hádali, a Alexandr litoval, že jí nemůže říct, aby se řídila otcovým příkladem a mlčela. O vysvětlení nestál. Ale teď ano. Teď ho nutně potřeboval. „Vůně komunismu? Do hajzlu, co je to?“ „Alexandře!“ vykřikl otec. „Co ti maminka říkala? Takhle nemluv. Kde ses to vůbec naučil? Od nás to přece nemáš.“ Alexandrovi se příčilo odporovat, ale měl sto chutí mu připomenout, že pokaždé, když se s matkou hádá, mluví přesně takhle, a ještě hůř. Otec se odjakživa domníval, že pokud se hádky Alexandra netýkají, neslyší je. Jako by rodiče nebyli ve vedlejší místnosti hned za dveřmi nebo přímo před ním. V Barringtonu skutečně nikdy neslyšel ani slovo. Rodiče spali na druhém kon20
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 21
ci chodby v patře a mezi jejich ložnicí a jeho pokojem byly jiné místnosti a spousta dveří, takže k němu nepronikl ani hlásek. Tenkrát všechno bylo, jak má být. „Tati, co je to za zápach?“ zkusil to znovu. „Jenom záchody,“ odpověděl Harold rozpačitě. Alexandr se rozhlédl po místnosti a zeptal se: „Kde jsou?“ „Tady ne. Za dveřmi na chodbě.“ Harold se usmál. „Dívej se na to z té lepší stránky. V noci nebudeš muset chodit daleko.“ Alexandr si sundal batoh a pak si bez ohledu na zimu svlékl kabát. Rozhodl se, že v něm za žádnou cenu spát nebude. „Copak nevíš, že v noci nikdy nechodím?“ namítl a nadechl se ústy, aby se nepozvracel. „Spím jako dudek.“ V pokoji stálo lehátko s tenkou přikrývkou. Po otcově odchodu přistoupil Alexandr k oknu a otevřel ho, aby se podíval ven. Prosincový vzduch ledově studil, muselo být hodně pod nulou. Když pohlédl na ulici, spatřil ve vchodu protějšího domu ležet na zemi pět lidí. Nechal okno otevřené. Byla sice hrozná zima, ale nezáleželo mu na tom. Říkal si, že čerstvý vzduch aspoň pokoj vyčistí. Vyšel na chodbu, aby použil toaletu, ale nedokázal to a radši se šel vyčurat ven. Po návratu se svlékl a vlezl do postele. Měl za sebou dlouhý den, a tak za pár vteřin usnul, ale ještě předtím ho napadlo, jestli je kapitalismus taky něčím cítit.
2 Příjezd na Ellis Island, 1943 Taťána vyklopýtala z postele a šla k oknu. Bylo už světlo a sestra jí brzy měla přinést dítě ke kojení. Odhrnula bílé záclony, odsunula zástrčku a snažila se okno vysunout, ale zaseklo se. Čerstvý bílý lak přilepil okenici k rámu. Když to zkusila ještě jednou, povolilo, a tak ho vytáhla nahoru a vyklonila se ven. Bylo teplo a ráno vonělo solí. Slaná voda. Zhluboka se nadechla a usmála se. Měla tu vůni ráda. Nepodobala se ničemu, co znala. Křik racků, který čas od času prořízl vzduch, pro ni naproti tomu nový nebyl. Výhled ano. Newyorský přístav za rozbřesku se podobal nekonečnému nazelenalému zrcadlu. Za ním se v dálce tyčily vysoké budovy a vpravo zvedala z husté mlhy dlouhou paži obrovská socha s pochodní v ruce. Taťána si sedla u okna a zahleděla se na domy za vodou. Byly tak vysoké, 21
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 22
krásné a na horizontu jich stálo tolik! Některé měly úzké špice, jiné byly ploché, ale všechny hlásaly nesmrtelné obloze slávu smrtelného člověka. Chvíli pozorovala poletující ptáky, klidnou mořskou hladinu, mrakodrapy za přístavem a samotný skleněný přístav rozlévající se do Atlantiku, potom ji do očí udeřily sluneční paprsky a musela se odvrátit. Za několik minut začaly lesknoucí se záliv křižovat kontejnerové lodi, trajekty, vlečné a nákladní čluny i pár jachet a přitom se ozývala tak hlasitá kakofonie píšťal a sirén, že Taťána měla na okamžik chuť okno zavřít, ale nakonec to neudělala. Vždycky chtěla vidět oceán. Poznala Černé a Baltské moře a mnoho jezer – pohled na Ladožské jezero by si ráda odpustila – ale oceán nikdy nespatřila. A věděla, že po Atlantiku se Alexandr plavil, když byl ještě malý a díval se čtvrtého července na ohňostroj. Nebude ten svátek už brzy? Možná nějaký ohňostroj uvidí. Musí se zeptat zdravotní sestry Brendy, která se chovala dost nepříjemně a veškeré informace podávala velice stroze. Dolní část obličeje a celé srdce si přitom zakrývala rouškou, aby ji Taťána nenakazila. „Ano,“ potvrdila Brenda za chvíli. „Čtvrtého července je za dva dny a skutečně budeme mít ohňostroj. Tak velkolepý jako před válkou asi ne, ale nějaký určitě. Jenže vy se o něj nemáte co starat. Jste v Americe necelý týden a zajímáte se o takové hlouposti? Máte dítě, které musíte ochránit před infekční chorobou, a sama se musíte uzdravit. Už jste byla dneska venku? Doktor vám řekl, že se máte procházet na čerstvém vzduchu a nosit roušku, abyste na dítě nekašlala, a nesmíte ho zvedat, abyste se neunavila… už jste byla venku? A co snídaně?“ Brenda vždycky mluvila hrozně rychle a Taťána si myslela, že to dělá schválně, aby jí nebylo rozumět. Ale snídani jí ani Brenda pokazit nemohla. Dostala vejce, šunku, rajčata a kávu s mlékem (bylo sušené, ale to vůbec nevadilo). Jedla v posteli. Uvědomovala si přitom, jak jsou matrace, polštáře i tlustá vlněná přikrývka měkké, a napadlo ji, že pohodlí je stejně důležité jako jídlo. „Můžete mi přinést syna? Měla bych ho nakrmit.“ Prsa se jí nalévala mlékem. Brenda přirazila okno. „Už ho neotvírejte,“ přikázala. „Nebo se dítě nachladí.“ Taťána se slabě zasmála. „V létě?“ „Ano, když je vzduch vlhký, tak určitě.“ „Ale právě jste mi řekla, abych šla ven.“ „Venku je to něco úplně jiného než uvnitř.“ „Tuberkulózu ode mě nedostal,“ řekla Taťána a schválně zakašlala. „Přineste mi ho prosím.“ Když nakojila synka, znovu otevřela okno a posadila se na parapet. „Podívej, Anthony,“ zašeptala rusky. „Vidíš to? Vidíš tu vodu? Je to hezké, viď? A na druhé straně leží velké město, kde jsou ulice a parky a kde žije spousta lidí. Jakmile se uzdravím, nastoupíme spolu na nějaký trajekt a potom se budeme 22
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 23
procházet po newyorských ulicích. Líbilo by se ti to?“ Pohladila Anthonyho po tvářičce a zadívala se přes vodu. „Tvému otci by se to líbilo,“ dodala tiše.
3 Morozovo, 1943 Matthew Sayers se objevil u Alexandrova lůžka kolem jedné ráno a konstatoval, co bylo naprosto zjevné. „Pořád jste tady.“ Na okamžik se odmlčel. „Možná si pro vás nepřijdou.“ Doktor Sayers byl Američan, a tak hýřil optimismem. Alexandr zavrtěl hlavou. „Dal jste jí tu medaili Hrdiny Sovětského svazu do batohu?“ zeptal se. Doktor přikývl. „Schoval jste ji, jak jsem vám řekl?“ „Jak nejlíp jsem mohl.“ Sayers vyndal z kapsy stříkačku a dvě malé lahvičky. „Tohle budete potřebovat.“ „Tabák potřebuju víc. Máte nějaký?“ Saeyrs vytáhl krabičku. „Už jsou ubalené.“ „To bude stačit. Zapalovač mám.“ Sayers zvedl lahvičku s bezbarvou tekutinou. „Tohle je deset gránů morfinu. Najednou si ho neberte.“ „Proč bych to měl vůbec dělat? Neměl jsem ho už celé týdny.“ „Kdoví, třeba se vám bude hodit. Vezměte si čtvrt gránu, nejvíc půlku. Deset stačí zabít dva silné chlapy. Víte, jak se to dává?“ „Ano,“ odpověděl Alexandr a okamžitě si vzpomněl na Táňu se stříkačkou v ruce. „Dobře. Kapačku mít nebudete, takže by bylo nejlepší píchnout si to do břicha. Tady jsou nějaké sulfonamidy proti infekci a tohle je trochu kyseliny karbolové na sterilizaci rány. Přinesl jsem taky obvazy. Ránu musíte převazovat každý den.“ „Děkuju, doktore.“ Oba se odmlčeli. „Máte granáty?“ Alexandr přikývl. „Jeden v batohu, druhý v botě.“ „Pistoli?“ Alexandr poklepal na pouzdro. „Vezmou vám ji.“ 23
TaÈána a Alexandr - zlom
4.4.2013
17.28
Stránka 24
„Budou muset. Dobrovolně ji nedám.“ Doktor Sayers mu potřásl rukou. „Nezapomněl jste, co jsem vám říkal?“ zeptal se Alexandr. „Ať to se mnou dopadne jak chce, napište mi úmrtní list a řekněte jí, že jste mě viděl na jezeře mrtvého a strčil mě do díry v ledu. Jasné? Tohle jí dejte.“ Sundal si brigadýrku a Sayersovi ji podal. Lékař přikývl. „Udělám, co budu muset, jak nejlíp dovedu,“ odpověděl. „Ale nelíbí se mi to.“ „Já vím.“ Oba se zachmuřeně odmlčeli. „Majore, co když vás opravdu najdu mrtvého?“ Alexandr už na to myslel. „Napíšete úmrtní list a skutečně mě ve vodě pohřbíte. Než mě pod ni strčíte, udělejte nade mnou kříž.“ Slabě se zachvěl. „Nezapomeňte na tu čepici.“ „Černěnko se pořád motá kolem mého vozu.“ „Ano. Nedovolí, abyste odjel bez něj. Nedá se nic dělat, musíte ho vzít s sebou.“ „Já nechci.“ „Ale ji zachránit chcete, ne? Jestli Černěnko nepojde, Taťána nemá žádnou šanci. Tak přestaňte dumat o tom, co nemůžete změnit. Jen na něj dávejte pozor a nevěřte mu ani slovo.“ „Co si s ním mám v Helsinkách počít?“ Alexandr se mimoděk slabě usmál. „V tom vám poradit nemůžu. Prostě neproveďte nic, čím byste sebe nebo Táňu ohrozil.“ „Samozřejmě.“ „Musíte být velmi opatrný, ale chovejte se jakoby nic. Vydejte se na cestu co nejdřív. Řekl jste už Stěpanovovi, že se vracíte?“ Plukovník Michail Stěpanov byl Alexandrův velitel. „Ano, a když jsem mu sdělil, že jedu zpátky do Finska, požádal mě, abych vzal vaši ženu do Leningradu. Prý pro ni bude lepší, když z Morozova zmizí.“ Alexandr přikývl. „Mluvil jsem s ním o tom. Dal mi povolení, takže ji povezete s jeho souhlasem, což je moc dobře. Mělo by to proběhnout bez problémů.“ „Stěpanov mi sdělil, že kvůli povýšení se vojáci vozí do Volchova běžně. Můžu mu to věřit? Já už nepoznám, co je pravda a co lež.“ „Vítejte v mém světě,“ odpověděl Alexandr. „Ví Stěpanov, co vám hrozí?“ „To on mě varoval. Musejí mě vzít na druhou stranu jezera, protože tady nemají vězení. Ale až se ho moje žena přijde zeptat, nic jí neprozradí. Řekne jí přesně to, co jsem jí pověděl já – že mě čeká povýšení. Až vyletí náklaďák do povětří, NKVD se určitě bude oficiální verze držet. Zatčení velících důstojníků vysvětlují jen neradi. Mnohem jednodušší pro ně bude prohlásit, že jsem zahynul, když jsem si jel pro nové výložky.“ 24
