nemám nic proti pštrosovi, ale

JEDEN SVĚT Praha 4.—13. 3. 2013

Milé čtenářky a milí čtenáři, © foto: archiv festivalu Jeden svět

s počátkem jara je tu již 15. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. V Praze začne 4. března a posléze navštíví dalších 40 měst České republiky. Za téma Jednoho světa 2013 jsme zvolili nesnášenlivost a diskriminaci, které v české společnosti neustále sílí. Ekonomické, sociální a politické nejistoty negativně ovlivňují naše chování k sobě navzájem. Frustraci často

n

promítáme do mezilidských vztahů, aniž bychom si uvědomovali, že každý projev netolerance nás zároveň připraví o kus demokracie. A ta je na respektování rozdílů mezi jednotlivci postavena. Jeden svět 2013 má však i svoji veselou tvář s pozitivními příklady a nadějí na změnu. Tak co, bojíte se snášet? Uvidíme v kinech! Hana Kulhánková, ředitelka festivalu

emám nic proti pštrosovi, ale... zní českým kurníkem

Letošní ročník festivalu dokumentárních „efektivních“ nástrojů, jako je zákon o dočasném zákazu pobytu, který nás vrací do filmů o lidských právech Jeden svět oprodob Bachova absolutismu. ti dřívějšku daleko více hledí do českých Diskriminační přístupy nacházíme luhů a hájů. Důvod je prostý, festival se i jinde. Nový zákon o občanství nadále snaží reagovat na rostoucí napětí ve zdejumožňuje zamítnout cizincovu žádost, ší společnosti. a to i v případě, že žadatel splní všechny Nedávná přímá volba prezidenta rozstanovené podmínky. Rozhodnutí je jen dělila Českou republiku na dva nesmina úředníkovi a jeho „náladě“. Novinkou řitelné tábory. Rodiny a přátelé spolu zákona je také absurdita v podobě popřestali na čas mluvit, protože nebyvinných DNA testů pro otce, kteří žádali schopni tolerovat odlišný politicjí o udělení občanství pro své děti. Stačí ký názor. V loňském roce zase extrémmít nemanželské dítě se ženou poní chudoba a pocit beznaděje vyhnaly cházející ze země, která není člelidi v severní příhraniční oblasti do ulic. nem EU. Neprotestovali však proti své bídě, ale Připomíná to trochu čespod vedením neonacistů posílali své souký dvorek, na kterém se mezi sedy „do plynu“. Měli totiž jinou barvu starousedlými slepicemi znekůže. nadání objeví pštros. Na zaDůsledky tohoto pohledu na věc na sebe nenechávají dlouho čekat. Vyhlášení čátku třetího tisíciletí věc zcela běžná, nicméně českou slepici to války proti nepřizpůsobivým (mimochodem toto označení lidí vychází ze slovníku pořád dokáže pěkně naštvat. Vždyť Adolfa Hitlera) jen oddaluje efektivní řeše- vypadá jinak a snáší jiná vajíčka. To ní sociálních problémů a prohlubuje krizi. je pro našince věc stále nepřijatelná, a proto musí „zjednat pořádek“. Neexistence systému sociálního bydlení, klesající úroveň českého vzdělávacího sys- Začíná to nevinnou větou: „Nemám nic proti pštrosům, ale…“ A za chvíli se tému, vysoká zadluženost, rostoucí nezajej snaží ze dvorku vyklovat. městnanost – to jsou jen některé probléRostoucí nesnášenlimy, které musíme řešit. Místo toho však vost však trápí celý svět. stále častěji nasloucháme extrémním názorům, které vedou ke schválení podobně Norsko se pořád vyrovnává

ow2013_respekt_v1maleAnadpisy.indd 1

s Breivikovým řáděním. V Sýrii stále umírají lidé. V USA děti dál zabíjejí své spolužáky. Ve Francii protestovalo na 300 tisíc lidí kvůli tomu, aby zabránili gayům a lesbám uzavírat sňatky. Letošní Jeden svět si dává za cíl nebezpečný jev nesnášenlivosti nejen popsat, ale též se pokusit ukázat příklady, kterými bychom se mohli při řešení současných společenských problémů inspirovat. Martin Kovalčík Programy sociální integrace Člověk v tísni

2/16/13 4:36 PM

Statečná srdce (Bravehearts) Režie: Kari Anne Moe Měl to být film o politických aktivitách norských středoškoláků. O velkých plánech, debatních klubech, vítězství i prohrách ve studentských volbách. V průběhu natáčení zaútočil Anders Breivik a vše se změnilo. Životy i politické názory.

Punkový syndrom (The Punk Syndrome) Režie: Jukka Kärkkäinen, Jani-Petteri Passi Hráči finské kapely se narodili s mentálním hendikepem a v průběhu života se u nich rozvinul těžký syndrom: vostrej punk! Žijí svůj život naplno a jen občas se rozbrečí, když spletou noty.

Vítejte v Oránii (Orania) Režie: Tobias Lindner Na první pohled je komunita v JAR rájem na zemi. Sousedé jsou milí, pomáhají si. Proč? Aby nemuseli využít pomoci těch venku. Aby to bylo jako dřív. Oránie je bílá skvrna na území duhového národa.

Cikáni jdou do voleb Režie: Jaroslav Vojtek Zasedne v zastupitelstvu Banskobystrického kraje první romský poslanec? To záleží na tom, zda jeho volební tým zvládne motivovat potenciální voliče k účasti ve volbách a odolá pozváním na skleničku v každé navštívené domácnosti…


V

Ugandě je homosexualita politickým nástrojem

nezměnila. Řada z nich musí stále skrývat svou seDokument Říkejte mi Kuču (Call Me Kuchu) maxuální identitu, mnozí jsou ilegálně zatýkáni, těpující aktivity ugandské gay a lesbické komunity poukazuje na fenomén zneužívání tématu homo- lesně i sexuálně zneužíváni. Jsme součástí širší ugandské společnosti, která obecně trpí nedostatsexuality pro politické účely. O tom, že diskrimikem zdravotní péče, zkorumpovanými vládními nace může vést až k vraždě, ví mnohé ugandská lesbická aktivistka Kasha Jacqueline Nabagesera. úředníky, teď navíc dochází ke stále častějšímu porušování lidských práv. Situace v okolních zemích Na festivalu Jeden svět zasedá v Porotě Václava je v mnohém podobná. Ugandští aktivisté mají silHavla oceňující filmy, které výjimečným způsoný hlas. Ale to, že není slyšet volání z jiných africbem přispívají k ochraně lidských práv. kých zemí, neznamená, že tamější gayové nejsou Odkdy patří odlišná sexuální orientace v ohrožení. (red) v Ugandě mezi klíčová společenská témata? V roce 2007 jsem vystoupila spolu s dalšími gayi živě v televizi na tiskové konferenci. V zemi se v tu chvíli začaly formovat skupiny útočící na homosexuály. Do té doby jsem žila v přesvědčení, že být lesbou není nic nelegálního. Neschovávala jsem se, žila jsem zcela otevřeně. I když to nebylo úplně snadné. Vyloučili mě hned z několika škol. Naštěstí mi rodina poskytovala vždy dobré zázemí. Společnost však není odlišné sexuální orientaci nakloněna, téma je proto zneužíváno politiky, vyhrává jim volby. Uganda je křesťanská země, kde se na homosexualitu nahlíží jako na hřích. Coming out představuje velkou oběť. Gayové a lesby jsou mimo jiné propouštěni z práce. Jaké bariéry musí gay a lesbická komunita v Ugandě překonávat? Kasha Jacqueline Nabagesera Náboženské a kulturní, bojujeme hlavně s evanje ugandská lesbická aktivistka a zakladatelka gelíky. Řada duchovních vůdců se navíc angažuje organizace Freedom & Roam Uganda (FARUG) v politice, a tak válčíme i se zákonodárci. podporující práva gayů a leseb. V roce 2011 obMění se v Ugandě něco k lepšímu? držela v Ženevě významnou mezinárodní lidskoV Ugandě jsme jako komunita hodně vidět. Lidé právní cenu Martin Ennals Award for Human mohou o homosexualitě diskutovat beze straRights Defenders. chu. Ale situace jako taková se pro gaye a lesby

© foto: osobní archiv K. J. Nabagesery

> TIPY NA FILMY

Proč nechceme snášet? Protože jsme chudí Proč se zrovna Šluknovský výběžek stal synonymem problematického soužití majority s romskou menšinou? Režisér David Vondráček ve své filmové sociální sondě Na divokém severu mapuje události horkého léta roku 2011 v severočeském pohraničí a zároveň hledá odpověď na otázku, proč je tak těžké snášet. Film nabízí ucelený pohled na kraj a jeho problémy, věnuje se mimo jiné událostem souvisejícím s poválečným odsunem

německého obyvatelstva ze Sudet a následným znovuosidlováním pohraničí. Snímek sugeruje, že zrovna tady je potřeba hledat kořeny současné situace, která je neutěšená. Z kraje, jenž ještě před sto lety patřil mezi průmyslově nejvyspělejší oblasti Evropy, se stalo jedno z nejchudších míst v Česku. A právě chudoba stojí za rostoucím napětím, které při svém nedávném výbuchu dovedlo místní obyvatele až k extrémním projevům chování.

Co je hlavním mementem Vondráčkova filmu? Projevy rasové či jiné nesnášenlivosti většinou nepramení z neschopnosti domluvit se mezi sebou, ale z tíživé a neudržitelné životní situace. Ne soužití Čechů s Romy, ale nejistá ekonomická přítomnost i budoucnost jsou hlavním problémem Šluknovska. A ty ani armáda těžkooděnců nevyřeší. Martin Kovalčík Programy sociální integrace Člověk v tísni

2/16/13 4:36 PM

> www.jedensvet.cz

K

aviárová diplomacie se Ázerbájdžánu v Evropě skvěle vyplácí

Během loňského roku jste na bruselském letišti nemohli přehlédnout billboardy vykreslující Ázerbájdžán jako moderní zemi plnou pokroku, zábavy a luxusní zástavby. Ne že by odvážně navržené budovy v dnešním Baku nerostly. Problémem je, že za fasádou financovanou příjmy z ropy se skrývá úplně jiná realita. Poodhaluje ji snímek Úžasný Ázerbájdžán! (Amazing Azerbaijan!). V Ázerbájdžánu pevně drží opratě klan prezidenta Ilhama Alijeva, který převzal „rodinný podnik“ od svého otce Hejdara v roce 2003. Hejdar Alijev, bývalý šéf KGB Ázerbájdžánské SSR, se stal poprvé prezidentem v roce 1993. A od té doby až dodnes neproběhly v Ázerbájdžánu volby, které by mezinárodní pozorovatelé uznali jako svobodné. Naděje, že syn bude

liberálnějším vládcem než otec, se ukázaly jako liché. Vládnoucí garnitura násilně potlačuje svobodu slova, lidé končí ve vězení nebo se stávají terčem očerňující kampaně tajných služeb. A to jen proto, že vyjadřují svůj názor. V roce 2009 došlo ke změně ústavy, která nově umožňuje prezidentovi kandidovat neomezeně – volby se mají konat opět letos. A v otázce již tak utažené svobody médií dochází k dalším restrikcím. Vládnoucímu klanu se v zemi žije báječně. Ropy je dostatek, a zdroj je navíc strategicky důležitou alternativou k dodávkám z Ruska. Ázerbájdžán je členem skupiny Východní partnerství, kterou iniciovala Evropská unie s cílem podpořit politické a hospodářské reformy v šesti konkrétních postsovětských zemích. Ale přestože jsou poměry v Ázerbájdžánu srovnatelné

s Běloruskem, od evropských zemí mnoho kritiky nezaznívá. A pokud přece, je krotká. Nejenom kvůli ropě, ale i díky zručnému ovlivňování unijních orgánů, pro které se ujal vtipný termín „kaviárová diplomacie“. Zatímco prezidentova dcera Lejla okouzluje západní publikum velkýma očima a švitořením o přátelství mezi národy, klan buduje síť zahraničních investic, která mimo jiné zahrnuje i nemovitosti v Česku. Ne všichni ale o situaci v Ázerbájdžánu mlčí. Jedním z těch, kdo se rozhodl vyměnit komfort za riziko perzekuce, je letošní nositel ceny Homo Homini, právník Intigam Alijev (na snímku), který se téměř dvacet let věnuje obraně nespravedlivě stíhaných. Lidé jako on jsou inspirativním příkladem neobyčejné odvahy a představují i naději na demokratičtější Ázerbájdžán. Marek Svoboda ředitel Centra pro demokracii a lidská práva, Člověk v tísni

© foto: bianet.org

Homo Homini Od roku 1994 uděluje společnost Člověk v tísni cenu Homo Homini osobnostem nebo skupinám, které se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení politických konfliktů. V loňském roce získala ocenění podzemní síť syrských lékařů a zdravotníků známá jako Doctors Coordinate of Damascus.

Jiná demokracie

Čekání na zázrak Zatčení je čest

Na dálnici parkují tanky, uprostřed náměstí se tyčí socha Lenina. Budovy zdobí hesla Druž se země zelená a lidé tvrdí, že žijí v kraji, „kde zasadíš hůl a ona poroste“. Dva mladí čeští dokumentaristé přinášejí svědectví ze současného Podněstří, moldavské autonomní oblasti. Vítejte v zemi, kde se stále ještě cvičí spartakiáda, pořádají vojenské přehlídky, pašují zbraně a občané vlastní až čtyři pasy najednou, aby vůbec mohli překročit řeku Dněstr.

Někteří Kubánci stále ještě doufají, druzí „Když mě zatknou, bude to pro mě čest, se smiřují s tím, že se demokracie a probráním budoucnost svých dětí a jejich prásperity už asi nedočkají. A tak žijí nava,“ vychází do nočních ulic Wahida, jedna plno každý den. Matky pořizují dcerám z bahrajnských žen, které protestují proti k patnáctinám nejkrásnější šaty, i když tvrdé diktatuře ve své zemi. Snímek tajně na ně nemají. Mladíci spí se zralými natočený francouzskou dokumentaristkou Evropankami a pak s nimi poprvé v živov arabském ostrovním království nahlas tě poznávají vlastní zem. V Havaně tanpolemizuje třeba o tom, proč Obama mlučí všichni jako o život, i ti, kterým chybí ví o podpoře arabských zemí bojujících za noha. Jak jinak se taky vyrovnat s nepříliš demokracii, když pak diktátorům prodárůžovými vyhlídkami na další den? vá zbraně.

Pevnost

Vlast, nebo smrt

Bahrajn – vstup zakázán

Režie: Lukáš Kokeš, Klára Tasovská, 53 min.

(Motherland or Death) Režie: Vitalij Manskij, 100 min.

(Bahrain: The Forbidden Country) Režie: Stéphanie Lamorré, 53 min.


2/16/13 4:36 PM

> TIPY NA FILMY

Když to praskne (When Bubbles Burst) Režie: Hans Petter Moland Jak je možné, že nejlepší obec v Norsku náhle zbankrotuje? Podle čeho si banky vybírají své oběti? Krize je nedílnou součástí pokroku. Stejně jako zlatá éra – kdy se jí dočkáme? Nejspíš až pochopíme, že je nutné investovat ne do finančního kasina, ale do skutečných věcí.

Na sever od slunce (North of the Sun) Režie: Inge Wegge, Jørn Nyseth Ranum Co udělají dva vášniví surfaři, když narazí za polárním kruhem na dokonalou pláž? Rozhodnou se na ní přečkat zimu, postavit si dům z odpadků, které vyplaví moře, a hlavně surfovat.

Rychlost – hledání ztraceného času (Speed – In Search of Lost Time) Režie: Florian Opitz „Pokaždé, když dokončím další stresující projekt, slibuju si, že teď už něco změním. Že si udělám víc času na rodinu, budu chodit do kina a na koncerty... a netrvá to dlouho a už zase spěchám.“ Florian hledá vytoužený klid ve Švýcarsku, v Chile, v Bhútánu...

Ledová rovnováha (Glacial Balance) Režie: Ethan Steinman Umíme si skutečně představit, jaké klimatické změny se na zemi dějí? Proč se v Andách ždímá mlha, jaké migrační vyhlídky má káva a co všechno se dá zjistit z ledovcového vrtu?


M

ěsta ustupují automobilům, lidé přicházejí o svůj prostor

Každý druhý člověk dnes žije ve městě. V roce 2050 to budou pravděpodobně čtyři lidé z pěti. Jak budou města vypadat? A vrátí se do nich prostor pro člověka? Nejenom tím se zabývá dokument Lidský rozměr (The Human Scale). Města jako živoucí komplexní organismy s jedinečným géniem loci jsou zabíjena již od čtyřicátých let 20. století, kdy se společníkem člověka stal automobil. Rozvojové plány měst se zaměřily na silnice a jejich dopravní napojení. Vůz se stal symbolem pokroku a dopravní inženýři hybateli měst. Na hustotu provozu či průjezdnost vozidel existuje spousta průzkumů, ale o zájmech a zvycích člověka ve městě a proměnách jeho chování v průběhu dne žádné. Téma proto již čtyřicet let mapuje dánský architekt Jan Gehl. Univerzálním výchozím bodem je pro něj lidský rozměr. Gehl tvrdí, že město živé, bezpečné, udržitelné, příjemné a zdravé lze vytvořit z jakéhokoliv města. Nabádá k otevření hranic mezi městem a budovou, vybízí k vytváření lepších podmínek městského prostoru, které by člověka lákaly k delšímu setrvání v něm. Více místa pro lidi totiž umožňuje více veřejného života.

B

Gehl svými studiemi ovlivnil tvář Kodaně, New Yorku nebo Dháky v Bangladéši. Možná by se jimi mohlo inspirovat i Brno, jehož vedení na nějaký čas zakázalo veřejné produkce v ulicích a cyklista tu má denně od 9 do 17 hodin zákaz vjezdu do centra města pod pohrůžkou pokuty. Milovníci kol však mají smůlu i v dalších českých městech. Cyklostezky mnohdy vedou odnikud nikam, jiné třeba po chodnících. A tady se nabízí řešení z dílny Jana Gehla – chodec nebo cyklista bude tím, kdo dostane ve městě přednost před autem. Radim Horák, architekt, KAMKAB!NET

ude stát pronásledovat rodiny s obézními dětmi?

Kam až sahá právo jedince na svobodnou volbu alternativního životního stylu, když má přímý dopad na dítě? Snímek Syrovější (Rawer) otevírá kauzu nizozemské matky, která válčí o právo dopřávat svému dítěti výhradně syrovou rostlinnou stravu. Její jednání je ale společností nazíráno jako extrémní, neboť syn není po deseti letech konzumace jednostranné stravy na svůj věk dostatečně vyspělý. Žena je obviněna ze zneužívání dítěte a postavena před soud. Ohrozila snad synův vývoj? Dle mého názoru jen dospěla ke svému přesvědčení o zdravém životním stylu, který chce dopřát i svému potomkovi. Nepochopitelně naopak působí intervence lékařky, která nepřípadně přirovnává menšího, ale nikoliv hubeného chlapce k africkým hladovějícím dětem. Stejný dojem vyvolávají neinformovaní soudci a sociální pracovníci, kteří neváhají narušovat soukromí a poklidný život rodiny spíše proto, že chlapec přijímá matčin životní styl a při domácím vzdělávání není indoktrinován tradiční školou, než že by byl prokazatelně a vážně ohrožen na zdraví.

Podle stanovisek zahraničních expertních organizací i rostlinná strava poskytne dítěti vše potřebné, pokud je správně sestavena. Namísto toho, aby stát primárně poskytl alternativní rodině odbornou pomoc ohledně stylu jejich stravování, sahá nepřiměřeně rovnou po ultimátech a represi. Film vyvolává otázku, proč soudy a sociální pracovníci nechtějí podobně odebírat děti z rodin kvůli jejich nadváze či alergiím. Nebo proto, aby zabránili provedení obřízky z náboženských důvodů, která je slovy trestního zákoníku zmrzačením. A také, zda budou příště vyslýchány děti z křesťanských rodin, jestli chodí do kostela z vlastní vůle. Konflikt mezi právem rodičů vést dítě ke svému životnímu stylu, právy a zájmy dítěte a názory společnosti a státu přináší více otázek než odpovědí. Platí ovšem, že převaha represe nad podporou a pomocí je kontraproduktivní a že pohled společnosti na různé otázky se mění. A to i v České republice, kde se třeba nově budou moci děti vzdělávat doma po celou povinnou školní docházku. Zuzana Candigliota právnička, Liga lidských práv

2/16/13 4:37 PM

> TIPY NA FILMY

> www.jedensvet.cz

V

rozvojových zemích chybí léky, na Západě se polykají po kvantech

Utrpení těhotných žen a chudoba, která venkovanům v rozvojových zemích vnáší do tváří tichou vznešenost. A pak obraz zahlcenosti, kterou se dusí Západ. Dva dokumenty, dva protikladné světy. Snímek Sestry (Sister) popisuje velmi těžké podmínky rodících žen v nejchudších zemích světa – v Kambodži, Etiopii a na Haiti, jako protipól stojí film Mimo příbalový leták (Off Label) zaměřující se na farmaceutický průmysl a jeho dopad na americké občany. V dokumentu Sestry se tvrdí, že v důsledku špatně probíhajícího porodu zemře ve Spojených státech jedna žena ze 4 800 rodiček, na Haiti jedna ze 44, v Kambodži ze 48 a v Etiopii z 28. Zdá se mi to moc, ačkoliv jsem pár žen po porodu v afrických nemocnicích i na Haiti zemřít viděl. (Světová banka uvádí mírnější data: Haiti a Etiopie – jedna žena z 286, Kambodža ze 400, pozn. red.) O zástupech mladých umírajících žen a dětí, které po nich zůstanou, mluví v dokumentu etiopský porodní asistent a tím zároveň vysvětluje své pracovní nasazení. Pohání jej nářek rodiček a vlastní zoufalost. Když jej slyším tichým věcným hlasem popisovat jeho práci, je pro mě hrdinou. Stejně jako porodní asistentky z Kambodži a Haiti, které dokument zachycuje na cestách za pacientkami. Asistentky nikdo pořádně nevyškolil, a přesto zdárně odrodily tisíce dětí a zachránily jejich matky. Nikdo je pořádně neplatí, a přesto pomáhají, kdykoliv je třeba, ve dne, v noci, o víkendu. To je obdivuhodné. Kolik jich vlastně je v zemích, kde se takhle umírá? Můžeme se bavit o chudobě, nevzdělanosti, lhostejnosti ministrů a vlád, ale mnohem efektivnější je debata, jak vylepšit stávající

systém. Postavit se na stranu nejpotřebnějších, a to ne se západní arogancí samozřejmého bohatství a vzdělání, ale pokorně, bok po boku tamějším neviditelným hrdinům. Zatímco v rozvojových zemích chybí základní léky, jejich výroba a spotřeba v západním světě je obrovská. Dokument Mimo příbalový leták představuje farmaceutické firmy jako dravé globální podniky a lékaře jako monstra, která testují nebezpečné produkty ne na myších, ale na lidech, aby ozkoušené medikamenty vzápětí v ordinacích nutila pacientům ve velkém. V mnohém má dokument pravdu. Léky se předepisují zbytečně, ve Spojených státech antidepresiva, v Česku třeba antibiotika u obvodních lékařů. Není to však chyba doktorů nebo farmaceutických firem, jakkoliv mohou být agresivní, že je lidé polykají po kvantech. Nemocní si totiž léky sami nechávají předepisovat a konzumují je, buď ve slepé poslušnosti, nebo jako nejpohodlnější řešení obtíží. Jak nakládáme s vlastním zdravím, je naší svobodnou volbou, byť ne úplně jednoduchou. Rád bych ke snímku Mimo příbalový leták ještě připojil jednu poznámku, kterou dokument opomíjí, a to, že léky také pomáhají. Když byli mí prarodiče malí, antibiotika ještě neexistovala a každé třetí dítě umřelo na zánět slepého střeva. To bych měl každou třetí službu na Dětské chirurgii v Motole jedno mrtvé dítě. A můj praděda? Ten se na lešení zranil o hřebík, prst se mu zanítil a on umřel na otravu krve. Zbyla po něm žena a tři děti. Slyšel snad někdo v poslední době v Česku o podobném případu? Jan Trachta, dětský chirurg a spolupracovník Lékařů bez hranic

Normální život (A Normal Life) Režie: Mikala Krogh Chemoterapie. Naděje. Recidiva. Transplantace kostní dřeně. Čekání. Není divu, že rodina dvojčat, z nichž jedno trpí již léta leukémií, sní o jediném: mít zase normální život.

Poslední záchranka v Sofii (Sofia’s Last Ambulance) Režie: Ilian Metev Rádiové spojení vypadává, mapy okrajových čtvrtí neexistují. Řidiči neuvolní cestu. Je jasné, že dělat takovou práci vydrží málokdo. Jenže kdo pak bude v bulharské Sofii zachraňovat životy?

Intersexion (Intersexion) Režie: Grant Lahood „Je to kluk, nebo holka?“ ptáme se při narození dítěte. Ale co když ani jedno? Medicína zná 30 různých variant intersexuality. A dodnes se tyto případy snaží napravovat pomocí více či méně agresivních metod.

Políbeni sluncem (Sun Kissed) Režie: Adi Lavy, Maya Stark Indiánský kmen Navahů má tajemství. Dlouhý pochod, při němž v roce 1864 nechala armáda zahynout většinu populace. Důsledky genocidy nesou Navahové dodnes mimo jiné v podobě vzácné genetické poruchy, jíž trpí jejich děti.


2/16/13 4:37 PM

> TIPY NA FILMY

Skutečná sociální síť (The Real Social Network) Režie: Isis Thompson, Ludovica Fales, Srdjan Keca Britští studenti protestující proti zvýšení školného dokážou vyvést z míry pedagogy, vládu i policii. A to nejen svými požadavky, ale i výběrem protestních metod: Twitter, Google Maps, sit-iny, flashmoby. Kdo to kdy viděl?

Sexy Baby (Sexy Baby) Režie: Jill Bauer, Ronna Gradus Jak vysvětlit třináctileté dceři, že nesmí vystavovat své polonahé fotky na Facebook? A že nemá při tanci roztahovat nohy jako její oblíbené popové zpěvačky? Stejně možná jednoho dne utratí celé kapesné za plastického chirurga, aby jí vymodeloval dokonalou vagínu.

Zakázané hlasy (Forbidden Voices) Režie: Barbara Miller Tři ženy, kterým pár řádků publikovaných na blogu změnilo život. Tři režimy, kterým tyhle řádky i ženy dělají velké vrásky na čele. Vlády Kuby, Íránu i Číny se snaží mstít, i když informační monopol dávno ztratily.

Revizionáři (The Revisionaires) Režie: Scott Thurman Je možné, aby učebnice v USA plošně popřely evoluci? Ano! Stačí, aby o nich kdesi v Texasu rozhodovala skupina jedinců vedená kreacionistou přesvědčeným o stvoření světa zvláštním zásahem vyšší bytosti.


K

lasická média a aktivisté: Dvě cesty k témuž cíli

jen na vašich myšlenkách, nápadech, na tom, jak Sbírat, třídit a šířit informace – kvůli tomu jsou jste chytří, na vaší skutečné kvalitě,“ kontruna světě média. Ale zahrnovat mezi ně jen klasicje hlas v dokumentu Příběh hacktivistů (We Are ké televize nebo noviny je přežité. Legion: The Story of the Hacktivists), jenž vypráví „WikiLeaks nás nepotřebují, Daniel Ellsberg nás o tom, jak online aktivisté pokročili od zábavy na potřeboval,“ cituje dokumentarista Andrew Rossi 4chan.org přes spontánní akce třeba proti scientove filmu Na titulní straně New York Times (Page logické církvi až k systematické práci s informaceOne: Inside the New York Times) žurnalistu a bývalého šéfredaktora NYT Billa Kellera. Ellsberg pře- mi v rámci hnutí Occupy či při zajišťování internetového připojení během arabského jara. dal v 70. letech novinářům tajné vojenské dokuPříběhy aktivistických Anonymous a tradičmenty o válce ve Vietnamu a trvalo měsíce, než se ních médií se protínají v zásadní kauze WikiLeaks z nich díky práci žurnalistů stala story zásadního dopadu. Rossiho film zachycuje rutinní postupy no- – redakce novin zvěstem ze statisíců zveřejněných tajných depeší dávají porozumět, Anonymous vinářské práce, které svou vnější podobou (psavtrestají PayPal a spol. za to, že pokrytecky zneci rozvážně diskutující, dlouze přemýšlející) pořád můžou uklidňovat, že vzniká kvalita. Ovšem v pub- možňují platby na účet WikiLeaks. Vidíme dvě likování je čím dál důležitější rychlost, a tak rovněž nové cesty k témuž, ke svobodě slova a svobodsledujeme, jak se tradiční noviny hroutí pod tlakem nému šíření informací. Pozoruhodné je, jak se je Twitteru či agregátorů zpráv typu Newser.com, byť odpůrci těchto cest snaží zahrazovat přílišným se snaží svůj rozpad zpomalit sebepřesvědčováním, zdůrazňováním nebezpečí nových technologií – ty jsou však v obou případech opravdu „jenom“ že „tisíc blogerů válečnou reportáž neudělá“. prostředkem. „Média jsou technologický byznys,“ tvrdí zaklaOndřej Aust, šéfredaktor webu Médiář.cz datel Newseru Michael Wolff. „Na internetu záleží Festival Jeden svět a Centrum současného umění DOX společně připravily neformální konferenci – první letošní pražský barcamp se zastřešujícím tématem Naděje, kreativita a inovace pro společnost bez násilí a nenávisti. Projekt je odpovědí na sílící hlasy a tendence navrhující radikální řešení některých společenských otázek, jako je třeba soužití s menšinami. Barcamp je alternativou tradičních konferencí a workshopů. Do programu může zasahovat

kdokoli a účastníci mají navíc možnost poskládat si program dle svých představ. Festivalový barcamp hostí marketingové specialisty, lidi z terénu, umělce, novináře i studenty. Prezentace se tematicky pohybují v oblasti inkluzivního vzdělávání, sociálního vyloučení, ale také online fundraisingu. Přednášky můžete sledovat 2. a 3. března v DOXu nebo posléze online na www.jedensvet.cz. Jaroslav Valůch, spolupořadatel barcampu

Nechci žít v chudobě jako moji rodiče „Vždyť tady celé dny jen sedíme, kouříme a pijeme kafe,“ přibližuje svůj život v bídě jordánská hrdinka dokumentu Solární mámy (Solar Mamas). Snímek o odvaze překonat stereotypy i vlastní apatii vznikl v rámci cross-mediální kampaně Proč chudoba? (Why Poverty?). Ta se vloni v listopadu zabývala důvody, proč ve 21. století žije na světě stále ještě jedna miliarda lidí v chudobě. Festival Jeden svět nabízí na toto téma další filmy – třeba čínský snímek Vzdělání po čínsku

(Education, Education) přibližující důsledky privatizace tamějšího vysokého školství. „Z univerzit se staly továrny na prachy,“ odhaluje drsné a lživé praktiky škol jeden z profesorů. Snímek Dejte nám peníze (Give Us the Money) poukazuje na rozporuplné výsledky celosvětové kampaně Live Aid, jejímž zástupcům jsou vyčítány styky s africkými diktátory nebo neohlídané využití financí. Do projektu se zapojila také Česká televize snímkem Daniely

Gébové Chudoba cti netratí. Dokument porovnává osudy tří Češek samoživitelek; hendikepované Jany, Romky Anny a Martiny uvízlé v sociální pasti. Celovečerní dokumenty doplňuje desítka krátkých mezinárodních filmů na téma nezaměstnanost mládeže, dětská práce či adopce na dálku, která je ke zhlédnutí na online speciálu Jednoho světa na webu České televize (www.ceskatelevize.cz/ jedensvet). (red)

2/16/13 4:37 PM

> TIPY NA FILMY

> www.jedensvet.cz

V

ojta Lavička: Zase se sám sobě s chutí zasměju

Šestnáct let natáčela Helena Třeštíková romského muzikanta a aktivistu Vojtu Lavičku. Sledovala jeho angažovanost v otázkách menšin, hudební úspěchy i rostoucí nespokojenost s „romanohiphopovou“ kapelou, ve které působil, jeho slabosti nebo pokusy žít s romskou i neromskou partnerkou. Hrdina dokumentu Vojta Lavička: Nahoru a dolů je za těch 16 let režisérce vděčný. Film má na festivalu Jeden svět premiéru. „Tak jsme s Helenou v prosinci 2012 završili další společnou pětiletku natáčení mých životních

N

trampot. Když jsme v polovině 90. let začínali, netušil jsem, jak bude celé filmování probíhat. Nejdřív jsem před Helenou skrýval věci, na které jsem nebyl hrdý, za které jsem se styděl. Ale postupem času jsem jí začal své třinácté komnaty sám odemykat. Především proto, že čím méně jsem toho skrýval, tím lépe se mi dýchalo a žilo. A také jsem chtěl poskytnout co nejpravdivější výpověď, aby měla skutečnou hodnotu. Nedávno jsem se na prvních pět let natáčení díval a skvěle se u toho bavil. Změnil jsem totiž za tu dobu některé své postoje,

názory i chování. V pětadvaceti letech jsem měl pocit, že jsem dospělý, že vím, co mám rád, co přímo nenávidím, co mi chutná nebo co bych nikdy nejedl. Omyl! Dřív jsem nesnášel sladké, teď pro mě každá cukrárna představuje velké lákadlo. Až se na dokument podívám za dalších deset let, bude to stejné. Zase se sám sobě s chutí zasměju, zase budu všechno cítit jinak než teď. Ale moc se na to těším. Díky Heleně jsem totiž získal jedinečnou možnost zdokumentovat velké údobí svého života. A kdoví, třeba ještě nejsme s natáčením u konce…“ (red)

a prodejních akcích pro seniory šmejdi prodávají šmejdy

Silvie Dymáková odhaluje premiérově uváděným dokumentem Šmejdi praktiky obchodních dealerů nutících seniory kupovat předražené zboží. K tématu se dostala díky babičce. „Nechápala jsem, proč utrácí za zbytečnosti, a tak jsem jela na výlet ,s obědem zdarma‘ s ní.“ Další akce, které Silvie absolvovala jako doprovod seniorů Dany a Jardy, už natáčela skrytou kamerou: „Došlo mi, že nechci být tím, kdo svou tolerancí či ignorací připustí, aby se taková zvrácenost stala normou.“


a po následné konfrontaci jsem Co vás na prezentacích musela opustit sál a dojít pěšky překvapilo? do vedlejší vesnice. Tam jsem si Ta propracovaná manipulace. sedla na krajnici, začala brečet Seniory, kteří akce opakovaně a čekala, až pro mě přijedou kanavštěvují, jsem považovala za hloupé. Ale nejsou. Zdravý člověk marádi. Doma jsem se zhroutiv produktivním věku nemůže od- la a tři dny nebyla schopná norsuzovat někoho, komu je osmde- málně fungovat. Co se dělo po natáčení? sát, žije sám a selhává mu zdraPustila jsem s psycholožkou ví. Prodejci na akcích zneužívají Romanou Mazalovou informace právě tyto aspekty ve prospěch svých peněženek. Samotnou mě o dokumentu do médií. Otevřené svědectví vyvolalo obrovský zášokovalo, že jsem se i já přistihla při myšlence koupit si pro sebe jem, sesypaly se na nás seniorské kluby z celé republiky. Natočené taky nějaký ten hrnec. materiály jsme také postouMívala jste strach? pily policii a právníkovi JUDr. Často. Je mi třicet a na akcích Černému. Vyšetřování už probíhá. jsem bývala podezřelá. Jednou A co vaši hrdinové? jsem sahala pod stůl do tašKdyž jsme s Danou navštívily ky pro kapesník a řečník kvůli zámek, který si i za její peníze mně přerušil prezentaci, sledovali každý můj pohyb. Bála jsem prezentační společnost pořídila, nadávala. Ale na akce jezdí dál. se odhalení a strach jsem měla i o své seniory, bez nichž bych se Bohužel s tím nedokáže přestat. na akce nedostala. Hned na prv- Vykazuje všechny znaky závislosti a Jarda jí to nijak neulehčuním výletě skřípli Danu, tlačili na ni, ale ustála to. Jednou zase je. Doufám, že nemá doma čtvrtou indukční plotnu nebo třetí prodejce křičel na Jardu, že mu parní čistič. (red) nedá oběd, a pak si ho odvedl na chodbu. To jsem už zasáhla

Fenomén /duševní komfort Jurije Petroviče/ Režie: Zdeněk N. Bričkovský Výtvarně podmanivý snímek o Jurijovi, sibiřském filozofovi a poustevníkovi bez víry, o dolarové nemoci a dárcích práce, o tom, že na Sibiři není na smutek čas, a kdo prochodí tajgu, umí žít.

Svobodu pro Smetanu Režie: Vít Klusák, Filip Remunda Klusák s Remundou v patách tykadlového řidiče. Investigativně případ sondují, tendenčně v něm disputují a k tomu páchají prosmetanovské happeningy. Vystupuje i otykadlovaný Langer.

Hra o kámen Režie: Jan Gebert Kdo si bere vlastenectví do huby, jen aby si přihřál politickou polívčičku, a kdo je myslí smrtelně vážně? V Novém Boru rozdmýchávají vášně zarytí odpůrci pomníku zavražděných Němců.

O slušnosti Režie: Radovan Síbrt Jsem slušný. Protože si to myslím. Protože se umím vymezit vůči problémovější skupině, dokážu posoudit, jak ji srovnat, zpracovat. Nejlépe odsunout. Je omluvitelné, že bývám sám agresivní a vulgární. Jsem přece frustrovaný.

2/16/13 4:37 PM

e

> WWW.jedenSvet.cz

ast Doc Platform uvádí ruskou režisérku Marinu Razběžkinu

© foto: osobní archiv M. Razběžkiny

Režisérka Marina Razběžkina je jednou z nejvýraznějších osobností současného ruského dokumentu. Založila Školu dokumentárního filmu a divadla, která v prostředí ruské autocenzury povzbuzuje studenty k vykročení z bezpečného okruhu režimem schvalovaných témat a vysílá je s kamerami do ulic. Práce vycházející ze školy, která spojuje dokumentární film s fenoménem dokumentárního divadla, jsou do značné míry

negativním otiskem oficiální ruské kulturní scény. Marinin kolega režisér a ředitel festivalu Artdokfest Vitalij Manskij, který na Jednom světě uvede svůj film Vlast, nebo smrt (Motherland or Death), vyjádřil v roce 2011 podiv, proč i v Bělorusku vzniká mnohem více kritických filmů než v Rusku. Necelý rok poté se deset absolventů školy Mariny Razběžkiny vydalo zaznamenávat období protiputinovských

protestů. Jejich kolektivní film Zimo, odejdi! (Winter, Go Away!) byl pak úspěšně uveden na řadě mezinárodních festivalů. České publikum jej bude mít možnost vidět na pražské části Jednoho světa. Akreditovaní diváci festivalu se navíc mohou zúčastnit masterclass Mariny Razběžkiny, kterou organizuje Institut dokumentárního filmu v rámci East Doc Platform v sobotu 9. března od 18 hodin v pražském Divadle Archa. Další filmařskou osobností, která se na setkání filmových profesionálů představí, je rakouský režisér íránského původu Arash T. Riahi. S diváckou akreditací Jednoho světa lze navštívit jeho případovou studii Rebels With a Cause: Connectivity and Mobilisation Through Documentary, která se koná ve čtvrtek 7. března od 19 hodin v Paláci Archa. Režisér na ní představí svůj oceňovaný cross-mediální projekt EverydayRebellion.com. Jeden svět uvádí i jeho dokument Ne všechno dopadne dobře (Everything Will Not Be Fine) o obyvatelkách vídeňského azylového domu. Hana Rezková, IDF více na www.dokweb.net

Podpořřte Klub Podpo přřátel átel Člov lověěka v tísni


2/16/13 4:37 PM

nemám nic proti pštrosovi, ale

Recommend Documents