© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 11 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/11
Vratislavice v Sedmivsí a Svoboda pána von Heistern ejstarší historie Vratislavic je zahalena do mlh nepřesností a nedostatečných zpráv. Jen tu a tam z nich vystupují kusé údaje z dávných urbářů, zemských desek a kronik. Přesnost a tím i věrohodnost jakýchkoliv zpráv tu navíc ztěžuje fakt, že se mnohdy nedá jednoznačně určit, k jaké vsi se jednotlivé informace vztahují. Dnešní Vratislavice nad Nisou totiž sestávají hned ze tří starých vsí: libereckého Maffersdorfu a dvou českodubských osad, Wratislawicze a Nysa. Situace je navíc komplikovaná existencí slezského Meffersdorfu těsně za hranicí Frýdlantska. Jeho jméno se ale někdy komolilo ve prospěch shody s německou podobou názvu Vratislavic. Nedávno jsem se o tom opět přesvědčil na starobylé mapě Boleslavského kraje, zahrnujícího téměř celý Liberecký kraj a nazývaného po latinsku Cirkulus Boleslaviensis. Na krásném díle britského kartografa Johna Gibsona z roku 1780 je totiž jasně zřetelný Maffersdorf v údolí Nisy, jakož i slezský Maffersdorff. Obě jména se tedy liší pouze jediným přidaným písmenem. Pokud se tedy občas ve starých zprávách objevují kusé historické údaje, je velice složité je věrohodně přiřadit k pravé vsi, pokud její lokalizace jednoznačně nevyplývá ze souvislostí. Celou nejstarší vratislavickou historií se navíc vine ona kuriózní symbióza dvou vesnic v jednom místě. Dějiny obou vsí se totiž – kvůli jejich příslušnosti k různým panstvím – silně odlišují. Severní Maffersdorf je v nejstarších dobách jednoznačně spojen s vývojem libereckého panství, německou kolonizací a rozvojem řemesel a průmyslu, Kdežto jižní Wratislavicze mají svoji dávnou historii ještě pestřejší: vystupují z ní starobylá jména českých i německých rodů, slavné postavy i bezvýznamní zemánci. Spíše než průmysl zde vždycky vládlo zemědělství, jakoby odvislé od historických vazeb na staré lenní statkáře. Historie ukazuje, že jen velmi zřídka se osudy obou panství a tudíž, i vesnic spojují, a pokud se tak stalo, zase se opět rychle rozpojily. Nemohu si pomoci, ale při studiu starých záznamů o historii levobřežního dílu Vratislavic mi pořád v pocitech do chladného údolí Nisy vane teplý vítr z Turnovska, z těch úrodných oblastí v údolí Jizery. Podle archeologických nálezů od dnešních Příšovic tu žili lidé už před 7 000 lety a zhruba od druhé půle 2. tisíciletí př. n. l. až doposud je zde osídlení prakticky nepřetržité. Část Vratislavic, nacházející se zhruba v okolí dnešních ulic Dlouhomostecká a Dopravní, byla svého času nejsevernější výspou českého osídlení, táhnoucího se od řeky Jizery až sem. Chladné
N
81
údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem je sice typicky sudetsky hrubé a chladné, ale historie je neúprosně spojuje s žírnými vesnicemi kdesi za Sychrovem, s baculatými jablíčky a slaďoučkými hruškami. Ty pocity nejsou samoúčelné, Turnovsko má k Vratislavicím překvapivé vazby. Historie levobřežních Vratislavic totiž připomíná, že roku 1412 prodal zeman Petr Tysta z Albrechtic tuto osadu slavnému klášteru johanitů v Českém Dubu. Dlouhou dobu jsem tuto kapitolu vratislavických dějin bral jako nevýznamnou věc, která vskutku nestojí za pozornost. Snad jen zvláštní jméno Tysta mně padlo do oka, ale ne natolik, abych se jím více zabýval. Až v letošním létě mne napadlo pátrat po tom, z jakýchže Albrechtic to vlastně ten první doložený majitel Vratislavic byl. Albrechtice se v okolí Vratislavic vyskytují hned dvoje. První leží mezi Mníškem a Dětřichovem na území starodávného panství frýdlantského, druhé jsou pak více k východu na Jablonecku, na podjizerském panství desfourském. Ani z jedněch těchto Albrechtic ovšem pán Tysta býti nemohl, neboť jablonecké jsou poprvé připomínány až roku 1674 a frýdlantské Albrechtice byly sice zmíněny již roku 1381, ale v této době tam vládly jen německé šlechtické rody. Až později se mi podařilo zjistit, že tystovské Albrechtice se nacházejí na úplně opačné straně, směrem k jihu, jen šest kilometrů severozápadně od Turnova. Na dohled od dnešního zámku Sychrov, na rozmezí polí a sadů. S touhou odkrýt všechny souvislosti vratislavické historie jsem se tam ve vrcholném létě rozjel na kole. Vydal jsem se do vsi, kde žil nejstarší doložený majitel levobřežních Vratislavic. Málokdo z vratislavických obyvatel asi o této osadě vůbec kdy slyšel, ale cesta tam trvá od mostu na Nise v Dlouhomostecké ulici pouze hodinu. Projede se Hodkovicemi, Sedlejovicemi, velebným údolím s mohutnými stromy pod sychrovským zámkem přes ves Kamení a hustý smrkový les nad Pěnčínem. A právě v něm se odbočí doprava po silničce, která vede pouze tam a pak zase zpátky. Po chvíli člověk dojede do Albrechtic, malinkaté opuštěné vesničky uprostřed polí, spíše hlučnější polosamoty s pár pěstěnými statky. Tato ves je připomínaná již roku 1405 a pán Petr Tysta (někdy psaný také Tista) ji držel v době jejího založení, přesněji v časech, kdy její existenci písemně zaznamenali lidé. Tystovi potomci Oldřich, Mikuláš a Bohuš pak ves vlastnili až do konce 15. století, kdy ji získává rod Kolovratů. Je krásně ve vrcholném létě v Albrechticích, mezi květinami a stromy s jablky. Pro vratislavické dějiny je tu ale významné pouze to, že právě tady stávala tvrz, v níž bydlel pán, který vládl česky mluvícímu obyvatelstvu ve Vratislavicích na levém břehu Nisy, na tehdejší dobu vcelku daleko od svého sídla. Dojel jsem tedy na kole do opuštěných Albrechtic, po zbytcích tvrze se spokojených chalupářů vyptával. Jediné, co jsem se dozvěděl, je to že posledními zbytky starého dvora s panským sídlem jsou málo znatelné valy u domu č. 1, na samém okraji vsi,
82
na první pohled téměř neviditelné. Tvrz je tu již dávno zaniklá. Podle historických údajů byla vypálena někdy za třicetileté války. Krátce nato osadu nekoupil nikdo menší než Albrecht z Valdštejna, a sice za 16 tisíc kop míšeňských. Po Petru Tystovi, vladaříčkovi našich Vratislavic, tak nezůstalo nic více než jeho hezké jméno. Dnešní vratislavičtí obyvatelé je tak mají možnost letmo zahlédnout ve vlastivědách,
Staré chalupy v levobřežních Vratislavicích bývaly kdysi rozházené ve svazích a v lučinatých údolíčcích tak, že se jejich obyvatelé nutně museli cítit téměř jako na samotě
83
většina z nich si ale – stejně jako zprvu já – plete starodávné Albrechtice, obklopené jabloněmi a hrušněmi, s jabloneckým zimním střediskem či větry bičovanou vsí na kopci nad Frýdlantem. ižní část dnešních Vratislavic, označovaná jako Wes Wratislawicze má svoji starodávnou historii spojenou nejen s Albrechticemi na Turnovsku, ale především s panstvím frýdštejnským a později českodubským, k němuž dlouho přináležela. Celou oblast nejsevernějších výběžků těchto panství, hraničících s německými vesnicemi libereckého dominia včetně pravobřežního Maffersdorfu, tvořily vsi Wesky či Wesetz (dnešní část Liberce – Vesec, německy později označovaná jako Dörfel), Wratislawicze, Dlouhy Most (současný Dlouhý Most, německy Langenbruck), Gerzmanicze (dnes Jeřmanice, německy Hermannsthal), Zaskaly (současné Záskalí, německy Saskal), Jawornik (Javorník, německy Jaberlich) a dubská část Šimonovic (německy Schimsdorf Aichaer Anteil), k nimž patřily ještě pozdější osady Ždárek, Buršín a Milíře. Tato oblast náležela kdysi dávno k českému panství Frýdštejn, které bylo ovšem roku 1540 za 2 360 kop českých grošů prodáno Adamem, Hynkem, Václavem a Zikmundem Chvalovskými, syny zesnulého pána Jindřicha Chvalovského z Ledče, hraběti Janu z Vartenberka, sedícímu tehdy na Dubu (rozuměj Českém Dubu). Tato transakce byla předpokladem pro vlastnické spojení frýdštejnského a českodubského panství a tím i začlenění levobřežních Vratislavic do dubského dominia. Janův syn Adam držel panství až do roku 1547, kdy propadlo jako pokuta císaři Ferdinandovi, později je z císařovy vůle krátce vlastnily rody Oppersdorfů a Smiřických. Roku 1623, v úterý po první postní neděli, panství koupil společně s dalšími obrovskými majetky v severních Čechách slavný vojevůdce Albrecht Eusebius z Valdštejna. A zde je třeba se zastavit, protože tato událost je velice významná pro pozdější život vratislavických obyvatel i pro historii osídlení v údolí Nisy. Levobřežní část dnešních Vratislavic tehdy totiž tvořila společně s dalšími okolními šesti vesnicemi – Vescem, Dlouhým Mostem, Jeřmanicemi, Záskalím, Javorníkem a dubskou částí Šimonovic – v rámci panství menší, samostatný statek. Ten byl zprvu označován jako Hornovsí (Oberdorffschaften), později se ale jeho jméno odvozovalo od počtu vesnic v něm sdružených. Tak vznikl název Siebendörfel čili Sedmivsí, v němčině zkracované na Dörfel, což ovšem odpovídalo i německému názvu Vesce, v němž bylo správní centrum statku. Těžko říci, zdali to mělo nějaký důvod, nebo jde jen o shodu okolností.
J
84
Valdštejn na svých panstvích z mocenských důvodů na jedné straně rozrušil, ale na opačné straně také využil a rozvinul starou správní strukturu vesnic, které byly v minulosti drženy lenní šlechtou – nižšími pány čili vazaly, kteří žili zde v malých statcích či tvrzích a podléhali přímo majitelům dominia. Na Liberecku je tradičně proslulá zejména lenní soustava na sousedním Frýdlantsku, které se v počátku 17. století stalo právě jádrem valdštejnského dominia. Frýdlantská německy mluvící lenní šlechta byla nepochybně jedním z důvodů charakteristického rozvoje krajiny severních Čech. Svůj „zlatý věk“ zažívala na přelomu 16. a 17. století, ještě za Biberštejnů a Redernů. Lenních rodů se zde vystřídala celá řada a povětšinou přišly z různých míst v dnešním Sasku či Slezsku, ale i ze západu dnešního Německa a jejich členové byli původem nejen ze šlechtických, ale často i měšťanských poměrů. Mezi nejznámější lenníky Liberecka patřili pánové z Maxenů, Oppelnů, Gersdorfů, Heisternů, Rackwitzů, Miltitzů, Eberhardtů, Hobergů, Schweininchenů, Borau a řada dalších, kteří přispěli k hospodářskému rozvoji zdejší venkovské krajiny. Připomínají je pouze krásné náhrobky u gotických kostelů, které založili téměř ve všech tehdejších vsích Frýdlantska – dodnes nesou jejich vytesané erby a postavy oblečené do brnění a velkolepých rób. Valdštejn uměl s lenními pány velice dobře pracovat jako s ekonomickou a správní silou. Statek Sedmivsí včetně levobřežních Vratislavic proto jako frýdlantské léno prodal 6. května 1624 za 9 000 rýnských zlatých císařskému hejtmanovi Jakobu Reinhardovi von Heistern. S ním měl krátkou, ale zdá se, že dobrou zkušenost jako s držitelem statku Nová Ves u dnešní Chrastavy, který si Heistern pořídil „jako knížecí bavorský hejtman oproti plnému a přesnému zaplacení 20 tisíc kop míšeňských, což je 23 333 zlatých a 20 krejcarů rýnských.“ Jakob Reinhard von Heistern byl příslušníkem rýnské šlechty, synem Heinricha von Heistern, který býval v letech 1599–1610 starostou města Sittard v holandském Limbursku, a jeho ženy Kathariny, rozené von Haeren. Zatuchlinou vonící staré vlastivědy zaznamenávají, že Jakob Reinhard von Heistern svůj erb nechal vetknout do zdi panského statku v Nové Vsi, a proto se jeho podoba dochovala jedinečně věrně zachycená až do současnosti. Heisternský erb původně tvořil stříbrný štít, v němž na zelené zemi stojí červený strom. Později byl dále rozšiřován do té podoby, že se původní strom ocitl na štítku uprostřed erbu a okolo byly v rozčtvrceném poli umístěni dva dvouocasí lvi a ve zbylých polích vždy po třech koulích. Nad erbem byly dvě rytířské helmy – pravá nesla dvě rozevřená křídla,
85
uprostřed nichž ční medvědí pracka držící v drápech kouli, a v levé pak byla zakončena paží s napřaženým mečem. Zajímavé je, že Vratislavice, stejně jako ostatních šest vesnic statku Sedmivsí, jakož i statek Novou Ves drželi páni z Heistern i po zavraždění Valdštejna v Chebu a přidělení této části jeho majetků hraběti Isolanimu. A ještě zvláštnější je, že jakkoliv měly statky Sedmivsí a Nová Ves své sídelní vesnice s panskými domy, pobýval pán Jakob Reinhard nejraději ve svém domě v Liberci. Není to však až tak kuriózní, protože Liberec sice patřil do jiného panství, ale heisternskou část Vratislavic s Libercem spojovalo vlastnictví Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského. Pán Jakob Reinhard von Heistern zemřel 29. března 1643 jako nesezdaný a bezdětný. Jeho statky proto zdědil bratr Johann von Heistern, který byl krátce předtím – 23. prosince 1642 – povýšen na českého rytíře. Ačkoli tohoto pána dnes ve Vratislavicích znají pouze vynikající znalci zdejší historie, patří k postavám, které se značnou měrou pozitivně zapsaly do dějin vesnice mezi Prosečským hřebenemm a Císařským kamenem. Jan z Heisternu byl totiž – alespoň to tvrdí staré vlastivědy – nesmírně ušlechtilým humanistou, který odpustil všem poddaným na statku Sedmivsí povinnost robotovat a vedle toho jim udělil další, v té době naprosto neobvyklá hospodářská privilegia. Vratislavický kronikář Jäger ve svém díle o tomto muži proto neváhal poznamenat: „Johann von Heister si zaslouží obzvláště čestné místo v historii naší vesnice. Nebyl sice žádným válečným hrdinou, ale ušlechtilým člověkem, humánním a laskavým pánem, který oproti poplatkům odpustil poddaným ze Sedmivsí povinnost roboty, a to v čase obrovského feudálního útlaku, kde takové jemné zacházení s poddanými bylo naprosto bezpříkladné.“ Úplatné zrušení roboty bylo vyhlášeno v sídle a soudě celého statku – ve vsi Vesci. A to listinou ze dne 13. května 1651, označovanou jako Heistern´sche Freibrief, což lze doslova přeložit jako Heisternský dopis svobody, lépe řečeno Heisternská svoboda. Zdá se však, že krok, který měl na první pohled vypadat jako čiré lidumilství, byl především ekonomický kalkul. Pán z Heistern sice osvobodil zdejší vesničany od povinnosti zadarmo pracovat na jeho nepříliš úrodných polích a lukách a uvolnil cestu volnému řemeslu, ale rozhodně to nebylo zadarmo. Každý řemeslník ze sedmi vsí mu musel ročně složit 35 krejcarů, zpoplatněni byli také všichni od nucených prací osvobození vesničané, kteří platili poplatek nazývaný německy Zins čili jakousi činži, jež ovšem neměla s jejich bydlením nic společného. Ročně tak musel každý ze sedláků podle velikosti svého statku složit od 2 zlatých a 36 krejcarů do 4 zlatých a 54 krejcarů. Zahradníci, tzn. sedláčci bez vlastních
86
Odvěkým strážcem klidu vesnic starodávného statku Sedmivsí je Ještědský hřeben. Při pohledu z levobřežního dílu Vratislavic jeho křivky působí nesmírně ladně, aniž by však cokoliv ubíraly z dojmu neskutečné impozantnosti.
87
samostatných polností, platívali od 2 zlatého 30 krejcarů do 2 zlatých a 5 krejcarů a konečně domkáři 1 zlatý a 17 a půl krejcaru. Podomci, vdovci a vdovy byli od poplatků osvobozeni. Možná za tímto velkorysým krokem byla pouze obava, že samotné výkony robotujících z donucení nebudou zdaleka odpovídat ceně peněz, za něž se Vratislavičtí z roboty vykupovali. Ojedinělá listina se dochovala v archivu zemských desek v Praze a tak byla publikována i starými badateli. Dodnes si tak můžeme přečíst ono starodávné prohlášení pána, který vládl části Vratislavic: „Já, Johann von Heistern, pán na Nové Vsi, Mlýnici a statku Sedmivsí, (v originále je použito slovo Dörfel, které ovšem neznamená pouze vesnici Vesec, ale celý statek Sedmivsí) etc. tímto dokládám a doznávám pro sebe a mé dědice a všechny příští vlastníky statku Vesec, že přede mne se dostavivší moji milí věrní poddaní sedmi vsí náležejících ke statku Sedmivsí, mne pokorně a nejposlušněji požádali a poprosili, abych jim kvůli robotám, dvorským pracím a službám, tak jak mi je, jako své vrchnosti, musí podle práva povinně vykonávati, zřídil smlouvu nebo vyrovnání a za levnou sumu peněz jim je odpustil…“ Vratislavičtí z levého břehu Nisy se tak dočkali něčeho, co bylo pro většinu obyvatel v té době nepředstavitelné. Díky Heisternské svobodě byli najednou volní.
Erb pána Johanna von Heistern – tímto znakem se pyšnil ten, kdo dal Vratislavickým svobodu a ještě na tom vydělal
88
