© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 34 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2011/11
Pád, vzestup a konečný pád ginzkeyovského impéria P
rvní republika sice do Vratislavic přinesla slávu obřích vázaných koberců a továrny u Nisy stále chrlily obrovské množství výrobků, ale všem, kdo byli trochu v obraze, muselo pomalu docházet, že ekonomické změny jsou ohromné a začínají ohrožovat budoucnost podniku. Kdeže byly časy císaře pána, jehož říše byla tak velká, že i pro obrovskou firmu představovala tak silný trh, že pro udržení postavení nebylo vlastně vůbec nutné se spoléhat na vývoz zboží do zahraničí. Po vzniku nového státu se podmínky pro organizaci rozsáhlého prodeje podstatně ztížily a vídeňskou obchodní centrálu muselo nahradit centrum ve Vratislavicích. Pro něj pak vznikaly afilace a kontaktní zastoupení umístěná různě po světě. Důležitou vídeňskou pobočku vedl ve 20. letech 20. století dvacetiletý Alfred Ginzkey, vnuk zakladatele továrny. Z obchodního hlediska byla důležitá zejména zastoupení ve Velké Británii a Spojených státech či italská pobočka vedená chlapíkem s roztomilým jménem Federico Fousek. Svoje kanceláře měla firma vedená tehdy Willym Ginzkeyem tradičně i v Německu, Francii, Itálii, Maďarsku, Polsku či Jugoslávii. Zvláštní doba, která v Čechách stále dělila trh mezi české a německé podnikatele a zákazníky, způsobila, že si firma Ginzkey zřídila pobočku dokonce i v Praze, kterou vedl velmi přičinlivý šéf Viktor Zieger. Ztráty na objemu výroby i odliv předválečných zákazníků se podařilo s velikým úsilím překonat a od poloviny 20. let 20. století se i němečtí velkoprůmyslníci v Čechách, kteří předtím tolik horovali pro monarchii a snažili se kupovat baronské tituly, začali pomalu smiřovat s novou republikou. Jenže pak přišel rok 1929 a černý pátek na newyorské burze. Světová hospodářská krize rychle zaplavila celý svět a spláchla poptávku po veškerém spotřebním zboží včetně koberců. Nejprve zmizeli zákazníci z amerických hotelů a divadel, pak padl dovoz do Anglie, v ostatních evropských státech se sice ještě chvíli ze setrvačnosti něco prodávalo, ale s obrovskými potížemi. Roku 1931 se velkostroj na výrobu koberců ve Vratislavicích začal zadírat. Po mnoha dobrých letech najednou přicházely dny, kdy od zákazníků nepřišla vůbec žádná objednávka. Omezení výroby nutně vedlo k osudovým rozhodnutím – Willy Ginzkey si začal půjčovat u bank a kdysi prosperující firma zakrátko čelila vysokým splátkám úvěrů, na které výroba neuměla vydělat. Následovalo propouštění zaměstnanců
265
Areál vratislavické kobercárny ještě před výstavbou nové kotelny na počátku 20. století
266
a zhoršení sociálních podmínek ve Vratislavicích. Přesná čísla nejsou k dispozici. České poválečné publikace zveřejňují vesměs opravdu šokujících 1 500 propuštěných. Skoro se tomu dnes člověk zdráhá uvěřit, každopádně se prý tehdy podnikové konzumy a vývařovny pro chudé staraly o celou řadu nezaměstnaných. Zavedeny byly dokonce zvláštní skleněné peníze – žetony, s nimiž se tehdy v ginzkeyovských obchodech platilo. Dnes již bez složitých analýz opravdu nelze jednoduše říci, jak blízko měl Ginzkey k bankrotu. Žádná seriózní rešerše na toto téma nebyla doposud zpracována. Každopádně v květnu 1932 se dostal podnik pod obrovský tlak věřitelů. Banky navrhovaly vyplacení podílů vlastníků – Ginzkeyů a Mallmannů – a následnou přeměnu firmy na akciovou společnost. Té měl šéfovat Alfred W. Mallmann a předsedou dozorčí rady měl být jeho švagr Willy Ginzkey. Z dnešního pohledu se to zdálo být až ďábelsky vychytralým plánem – banky by tak totiž mohly prakticky bez větších nákladů převzít mohutný podnik, který by nakonec vedl – v dnešním pojmosloví – zkušený management, jenž měl stále velkou důvěru u klíčových odborníků a zaměstnanců v továrně. Navíc: náklady bank na úplné převzetí firmy by podstatně snižovaly nejen narůstající úroky z úvěrů, ale také padající ceny nemovitostí a podniků v té době. Jednoduše řečeno: nafouknuté úvěry by byly postaveny proti znehodnocenému majetku. Ginzkey i Mallmann si toho museli být vědomi, protože na přeměnu firmy na akciovou společnost nechtěli přistoupit s odkazem na poměrně nereálný požadavek na bezúročné řešení celé transakce. S bankami se tak přetahovali prakticky až do léta 1938. Tehdy československé Ministerstvo financí nakonec opravdu posvětilo bezúročnou přeměnu krizí značně poznamenané, ale stále fungující rodinné firmy na akciovou společnost. Nicméně pár měsíců nato došlo k zabrání pohraničí Německem, které předchozí zdlouhavé přípravy tohoto kroku prakticky vymazalo. Rodiny Ginzkeyů a Mallmannů tedy továrnu nakonec udržely. Plánovaná výstavba v sudetské župě a válečné přípravy opět a velmi rychle nastartovaly výrobu koberců a dek. Vratislavice jako rodiště Konrada Henleina musely výhody připojení Sudet k Německu poznat jako první, o to už se tehdejší politici postarali. Prosperita vzniklá z této podivné doby přinesla skutečně do Vratislavic rozvoj výroby, vyšší zaměstnanost a postupné smazávání dluhů z minulého období – pamětníci uváděli, že v roce 1943 byl podnik již úplně bez dluhů. Firma, označovaná tehdy již jako Ignaz Ginzkey Maffersdorf Sudetengau Teppich-, Kammelhaar- und Wolldeckenfabriken (tj. Ignaz Ginzkey Vratislavice Sudety Továrny na koberce a deky z vlny a velbloudí srsti), brzy začala
267
přecházet i na válečnou výrobu – vedle textilií se zde produkovaly i součástky do zbraňových systémů, traduje se, že včetně známých raket V1. Namísto vratislavických mužů, odvedených na frontu, měli být do továrních hal nahnáni totálně nasazení dělníci a váleční zajatci. Tato kapitola z dějin Gizkeyovy továrny patří k temným, ale navíc k nejméně probádaným. Ani němečtí pamětníci z Vratislavic – jindy popisující minulost až s překvapivými detaily – se o válečných letech v továrně příliš nezmiňují. Lze tak jen doufat, že úsilí současných badatelů, například Ivana Rouse, kteří se soustřeďují na odkrývání neznámé historie zdejších průmyslových podniků za 2. světové války, přinese i zde některé, možná i překvapivé, objevy. Ale vraťme se zpátky k rodině majitelů, v rychle nabyté opětovné slávě tikaly hodiny zániku jejich impéria ve Vratislavicích. Po smrti mocného Willyho Ginzkeye v roce 1934 bylo řízení podniku rozděleno mezi Ginzkeye a Mallmanny. Willyho švagr Alfred W. Mallmann, tehdy téměř padesátiletý syn Carla Arthura Josepha Mallmanna a Rosy Antonie Ginzkeyové, se stal generálním ředitelem a vedl podnik společně s o generaci mladšími synovci Alfredem a Heinrichem Ginzkeyovými. Ti byli syny předčasně zesnulého Alfreda Ginzkeye. Podíl na vedení firmy měl tehdy i Egon Mallmann, který byl nevlastním bratrem Alfreda W. Mallmanna; jeho matkou byla Maria Julianne Ginzkey, kterou si Carl Arthur Joseph Mallmann vzal poté, co jeho první žena Rosa Antonie Ginzkey zemřela po porodu (patrně po narození právě Alfreda W. Mallmanna). Firma tak sice nadále nesla jméno Ignaze Ginzkeye, ale díky sňatkům ji prakticky již napůl řídili Mallmannovi společně s Ginzkeyovými. Na fotografii rodiny majitelů továrny při oslavách 100 let existence podniku, známé z vlastivědy paní Inge Schwarz, máme hezky vyrovnané všechny tehdejší vlastníky firmy s manželkami. Zaujme, ale nepřekvapí, že na obrázku z roku 1943 stojí Alfred Ginzkey vedle své ženy Carly v elegantní uniformě důstojníka wehrmachtu. Zdá se tedy, že v této době byl coby starší bratr povolán na frontu a Ginzkeye ve vedení firmy zastupoval jen mladší Heinrich, zvaný všeobecně Heinz. Tomu bylo v roce oslav stého výročí firmy přesně čtyřicet let. A zajímavé je, že Heinz byl velmi vzdělaným mužem, který absolvoval nejen mnichovskou techniku, kde studoval chemii, ale později se vzdělával v zákonitostech trhu s vlnou v anglickém Bradfordu. Jeho současníci – a dokonce i jeho odpůrci po válce – jej označovali za velmi distingovaného, poctivého a sociálně cítícího člověka. Firma Ignaz Ginzkey byla ihned po vojenském obsazení pohraničí v květnu 1945 zabrána českou správou a to kupodivu nejen s majetkem, ale i s majiteli. Musela to být hodně bizarní doba – řízení továrny bylo předáno
268
Železniční vlečka v areálu závodu v 70. letech 20. století
269
řediteli brněnské továrny Klasa. Jenže ten to měl na druhý konec Čech daleko, a proto sem v prvních měsících dojížděl jen dvakrát měsíčně. V podniku proto byli stále aktivní jeho původní majitelé a ředitelé – Alfred Mallmann, Egon Mallmann a Heinz Ginzkey. Již pracovali pro stát a čekali, co s nimi bude. Až téměř tři měsíce po skončení války – na konci července 1945 – bylo vedením brněnské firmy oznámeno sesazení německých ředitelů a Alfred W. Mallmann a Egon Mallmann s rodinami se okamžitě museli vystěhovat z obou horních vil. Často se ve vlastivědných publikacích píše, že tento příkaz Alfred W. Mallmann neunesl a spáchal v „zámečku“ sebevraždu. Skutečně zemřel ten den, 25. července 1945; podle dobových svědectví jej však večer po vyhlášení tohoto opatření z velkého rozrušení postihla srdeční mrtvice. Alfred W. Mallmann tak naplnil to, co předtím hlásal, a sice, že vratislavickou vilu, postavenou Willym a Alfredem Ginzkeyovými, nikdy živý neopustí. Jeho mladší bratr Egon naopak v listopadu Vratislavice opustil a unikl do Rakouska. Říkává se, že mu k úprku i s částí rodového majetku pomohla tři nákladní auta americké armády, ale může to být jen další z pověstí, která se pojí s koncem ginzkeyovského impéria ve Vratislavicích. Nejhůře dopadl Heinz Ginzkey s rodinou. Jako hlavního výkonného ředitele firmy jej české orgány obvinily ze spolupráce s nacisty a odsoudily na jeden rok vězení, který si pak odpykával v liberecké káznici. Rodina mezitím žila v barácích tábora na libereckém výstavišti. Tomu ovšem ještě přecházelo období stěhování a ponižování. Po příchodu Rudé armády byly nejprve všechny rodiny majitelů sestěhovány do „zámečku“, který byl obklopen ruskými vojáky. Později se sice všichni vrátili do svých vil, aby z nich ale byli v červenci opět vyhnáni a sestěhováni do staré vily Ignaze Ginzkeye. Zajímavé vzpomínky na tuto dobu popsala ve vlastivědě Inge Schwarz paní Yolanda Schmidt–Ginzkey, tehdy čtrnáctiletá dcera Heinze Ginzkeye. Dočíst se v nich lze například, jak v domě obklopeném sovětským vojskem seděla a místo strachu o život celá napjatá četla detektivky od Agathy Christie. Nebo jak byla chycena v zahradě vily při „krádeži“ – trhání zeleniny. Trest pro čtrnáctileté děvče byl úměrný jejímu postavení – kapitalistova dcera měla být odeslána do českého vnitrozemí na nucené práce. Otci se nakonec podařilo změnit lokalizaci pracovního nasazení a Yolanda nastoupila „jen“ do podnikového zahradnictví ve Vratislavících. Téměř idylickou, ale kratinkou dobu mezi kytkami a zeleninou ale mělo opět brzy vystřídat období strádání. Poté, co v listopadové noci uprchla část rodiny Mallmannů, byla rodina Heinze Ginzkeye přesunuta do libereckého tábora a rozdělena – továrník byl umístěn do mužského baráku
270
a jeho žena Margarethe zvaná Margit s Yolandou přišly do ženského oddílu. Nucené práce a strádání se zde pochopitelně nedaly srovnávat s podmínkami v nacistických táborech, pro mladé děvče z továrnické vily, která musela být i ve válečných letech bezpečným místem žijícím z bohaté minulosti, to přesto musel být hrozivý šok. Hlad a strach – to byly dva symboly podobných táborů. Trochu jídla a vlídnější zacházení se prý tehdy shánělo všelijak: továrníkova manželka Margarethe prý dokonce pletla strážím rukavice s norským vzorem – ale v podobě českého lva! Yolanda se naštěstí nakonec dostala jako pomocnice k táborové lékařce Dr. Pochmann a vodovou polévku nahradilo lepší jídlo – brambory s hořčičnou omáčkou. Heinz Ginzkey již byl ve vězení a v liberecké káznici nakonec skončila i Margit. Na cele byla s Rumunkou, která z kávové sedliny předpověděla pro Yolandu zlou zprávu. Ta se také brzy naplnila – mladičká lékařská pomocnice se při sterilizaci ošklivě popálila. Rodina byla rozdělena a dcera v ohrožení života. Yolanda naštěstí přežila a po propuštění otce z vězení se všichni Ginzkeyovi sešli na nádraží; opustili krajinu svých předků v promrzlém dobytčím vagóně a s veškerým majetkem v jednom kufru. Z Německa, kam byla vysídlena, se rodina Heinze Ginzkeye brzy přestěhovala do Rakouska. V tyrolském St. Martin u Loferu založil Heinz s Margarethou malý podnik Textilbetrieb Lofer Ges.m.b.H., provedli jej nelehkými poválečnými léty. Již nikdy nebyli pohádkově bohatí, ale žili si slušně. Heinz Ginzkey zemřel v Loferu nedaleko Salzburgu v roce 1972, jeho žena Margaretha jej přežila o celých 21 let. Dcera Yolanda se přestěhovala později za svojí rodinou do Švýcarska. I ostatní členové továrnické rodiny nakonec všechna úskalí konce války přežili. Alfred Ginzkey žil a v roce 1975 zemřel ve Vídni, Egon a Lieselotte Mallmannovi se přestěhovali do tyrolského Kitzbühelu a žili zde až do své smrti na počátku 80. let 20. století. Rosamunde Mallmann, vdova po Alfredu W. Mallmannovi, který jako jediný z Vratislavic živý neodešel, žila taktéž v Rakousku – zemřela roku 1979 nedaleko Salzburgu. Jsme na konci příběhu vratislavických tří generací potomků Ignaze Ginzkeye. O jeho prapravnucích píše Inge Schwarz pěkné věty, není potřeba nic jiného než je přeložit: „Synové, dcery a vnuci velké rodiny Ginzkeyových vykonávají nyní nejrůznější povolání po celé Evropě. Přeji jim všem hodně štěstí a úspěchů, ať již jsou v životě kdekoliv. Přeji jim, aby si ve svých vzpomínkách mohli uchovávat minulou slávu rodiny Ginzkeyových a její význam pro Vratislavice…“ Heinzova dcera Yolanda, prapravnučka Ignaze Ginzkeye, se přestěhovala do Švýcarska, kde později do vratislavické kroniky napsala: „Už se nikdy nevrátím… Domov již není reálným místem, stal se pocitem.“
271
V současné době vypadá areál kobercárny dost opuštěně
272
