RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 11
1
Nejsem sirotek či nalezenec, ani dítě chudých rodičů, jak se o mně někdy říká, kdepak. Přišla jsem na svět jako továrnická dcerka. Jednoho zasněženého chladného rána, 2.února roku 1860, což všichni považovali za dobré znamení. Byl totiž svátek – Hromnice. A kdo se ten den narodí, bude prý žít na výsluní, takový člověk přitahuje lásku jako magnet a na jeho cestu nepadne jediný stín. Moje cesta však byla plná hádanek. Hned od začátku. Záhadné bylo mé předčasné narození, v sedmi měsících, ačkoli jsem byla pěkné a utěšeně buclaté dítě. Záhadné byly i mé černé oči a černé vlasy. Všichni moji příbuzní měli vlasy světlé jako sláma. Můj otec se jmenuje Rüdiger Hübsch neboli Hezký, ale jméno lže, vypadá jako mopslík. Nicméně má před branami Vídně továrnu na fezy. Moje matka je plavovlasá Enžanka, která se učila vařit na zámku Ennsegg, u poslední kněžny Auerspergové, a to je hádanka číslo tři. Jistě, auerspergská kuchyně je proslulá po celé monarchii. Však si také moje matka na zámku, který byl jejím prvním místem, dobře vydělávala. Ale ne tolik, aby si naspořila na báječné věno, jež pak otci pomohlo k obchodnímu úspěchu. Kde se ty peníze vzaly? Pravda, moje matka je příbuzná Juliany Tanzerové, která vlastnila proslulý hotel U Černého orla. Jsou sestřenice z druhého kolena a pocházejí côté mère z dobré enžské rodiny. Côté père nás však štěstí nechalo na holičkách. Otec mé matky byl světlovlasý Čech, moc hezký a laskavý, ovšem chudý, kdežto Julianin otec měl sice koňskou nohu, ale zato několik velkých mlýnů. Moje matka byla vždy „chudá příbuzná“. A přesto dostala věno V PENĚZÍCH. VE ZLATĚ! Takovou spoustu, že můj otec hned po svatbě přijal nové zaměstnance a malou továrnu zvětšil na dvojnásobek. V létě roku 1861, rok po mém narození, už dodával nejkrásnější fezy, červené s černými střapci, do muslimských 11
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 12
náboženských obcí císařství všem těm Turkům, Řekům, Egypťanům a Albáncům, kteří žili v našich velkých městech – ve Vídni, v Budíně, Pešti či Terstu a byli váženými obchodníky. Dokonce zaměstnával i vyšívačky. Kupoval drahocenné látky a jako první vyráběl fezy pro dámy, nesmírně drahé malé zázraky, ozdobené modrými třapci, zlatými nitkami, stříbrnými plíšky a pravými perlami. Továrna vzkvétala. Přinesla jsem svému otci štěstí. Ale nikdy mi to nedal pocítit. Sotva jsem ho vídala. Neměl čas. A moje veselá, bezstarostná matka vedla velký dům, pořádala čajové dýchánky a vznešená soirée pro dámy, nosila hedvábné šaty a drahé šperky a mě přenechávala Hermíně von Frischenbach, guvernantce z Enže, která je se mnou věrně dodnes. Hermína je můj anděl strážný. Jestli mě někdo opravdu miluje, pak je to ona. Je drobná a energická, má kulatý obličej a bystré tmavé oči, kterým nic neunikne. Je odvážná, chytrá a povznesená nad marnivost, protože se skoro vůbec nestahuje šněrovačkou. Ale jednu slabost přece jen má – nosí boty na vysokých podpatcích a do vlasů si vsazuje obrovské barevné mašle, aby se zdála větší. Je ovšem velmi vzdělaná, a teď přijde hádanka číslo čtyři. Moje matka sice umí číst, ale psát nedovede. Můj otec umí výtečně počítat. Jenže nikdy v životě nenapsal jediný dopis. Což ovšem nikomu nevadí. Teprve v roce 1869, devět let po mém narození, byla zavedena povinná školní docházka. Do té doby nebyl nikdo ke vzdělání nucen. Kdo chtěl chodit do školy, ten se učil, a kdo ne, ten seděl doma. Všude byla spousta analfabetů. Ale mně se dostalo vzdělání jako královské dceři. Ve třech letech už jsem mluvila francouzsky. Jedla jsem vidličkou a nožem, učila se psát a číst a ve čtyřech jsem začínala na klavíru s prvními stupnicemi. Za celé své dětství jsem nikdy nechodila do školy. Vzdělávala jsem se doma a Hermína mě připravila na všechno, co potřebuje umět každá dcera z lepší rodiny – číst noty, zpívat, znát dějepis a náboženství. Háčkovat krajky, vyšívat obrazy, znát zeměpis, živočichopis a rostlinopis. Kreslit podle skutečnosti. Malovat akvarely. I portrétování jsem se učila. Neustále dbala na mé dokonalé chování: „Minko! Už ať 12
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 13
jsou ty lokty dole ze stolu! To nikdy nedělej! Merci! A mluvit můžeš, jen když se tě někdo na něco zeptá. A ve společnosti se nezívá. A také se NIKDY neškrábej!!! Jen když jsi sama. Nejsi přece opice, že ne, mon bijou?“ Hermínino slovo mi bylo příkazem. Znala velký svět. Věděla, co je pro mě dobré a co špatné. Slepě jsem jí důvěřovala, vždycky měla pravdu. Skutečně, kam až moje paměť sahá, se Hermína von Frischenbach nikdy nezmýlila. Jak už jsem řekla, můj otec si mě nevšímal. Ale to se změnilo, když se narodil můj bratr Albrecht. Konečně syn! Od té chvíle jsem byla „slečinka“. A vzal mě na vědomí. Ovšem jen proto, aby na mně hledal chyby. Najednou jsem mu připadala pyšná: „Myslí si snad, že je něco lepšího?!“ A pak zas marnivá: „Neustále stojí před zrcadlem a přitom je ošklivá jak noc.“ Překážela jsem. Všude. Byla jsem v domě přebytečná. Tak to šlo celé roky. Už jsem ničemu nerozuměla. Nechápala jsem smysl toho všeho. Proč mě tedy dal tak vybraně vychovat? Jen proto, aby mi mohl předhazovat, že jsem „něco lepšího“? Kromě toho byl přece doma pánem. Mohl s mou výchovou snadno skoncovat. Mohl propustit Hermínu, ze dne na den. Proč to tedy neudělal? Ale o tom nemohlo být ani řeči. A nejzvláštnější bylo, že snad měl z Hermíny strach. Dokonce spala ve svém vlastním pokoji! Což byl tenkrát pro guvernantku neslýchaný luxus. Guvernantky spaly vždycky s dětmi. Jen Hermína ne! I moje matka měla před malou Frischenbachovou obrovský respekt. Zkrátka – Hermínino postavení v mém domově bylo nedotknutelné. A neotřesitelné. Ale proč? Často jsem si tu otázku kladla. Proč? Jistě, Hermína pocházela ze šlechtického rodu. Ale to samo by nestačilo. Neměla totiž vůbec žádné jmění, dům ani zámek. Rodinný majetek zdědil její bratr Fritz. A můj otec si vážil zlata. Imponovali mu jen bohatí lidé. Hermínina moc pramenila z jiných důvodů. Ale ať jsem si lámala hlavu jak chtěla, nedokázala jsem to uhádnout. Večer o mých patnáctých narozeninách se však situace vyhrotila. Začalo silně sněžit; už jsem ležela v posteli, když do mého pokoje náhle vstoupil otec, což dosud za celý můj život neudělal. Vypadal dost zvláštně – se světlými vlasy (čerstvě naondulovanými na měšťanský ples konaný příští den) skrytými pod síťkou a s knírem pod bílou páskou, vza13
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 14
du pevně zavázanou. V ruce držel červenou noční lampu, která vrhala na strop tajemné stíny. A k tomu ty jeho naducané červené tváře, vypoulené vodnaté oči, zavalitá postava! Vypadal jako mopslík s košíkem, aby nikoho nepokousal. Nic mu nemohlo pomoct. Ani elegantní župan z hnědého sametu z něho nemohl udělat vznešeného pána. Navíc byl silně cítit tabákem, a když se ke mně blížil, několikrát se rozhlédl, jako by něco hledal. Pak si přitáhl židli a posadil se k mé posteli. „Číst slečinka umí,“ začal svým hrubým tónem, „tak teď mi pěkně řekni: Co je napsáno nad továrnou na vějíře ve Vídni v Nelkengasse 4, která patří mému příteli Wenzelu Kernovi?“ „Wenzel Kern a syn,“ odpověděla jsem pevným hlasem. (Jen nedat najevo strach. Tak mě to učila Hermína.) „A co stojí nad hostincem U Zlaté štěnice?“ „Ignác Klotz a syn.“ „A nad přádelnou hedvábí na Brillantengrundu, kterou koupil můj bratranec Leopold? Co tam stojí?“ „Majitel: Leopold Hübsch a syn.“ „Správně! A co tě přitom napadá?“ Mlčela jsem. „Umíš číst a psát a taky francouzsky. Řekl bych, že umíš i logicky myslet.“ Sklopila jsem pohled a povzdechla si. Už jsem tušila, co asi přijde. „Ty nevíš? Tak se tě zeptám: Viděla jsi snad někde ve Vídni, v Praze, Kraňsku nebo na Spiši, viděla jsi kdekoli v Rakousku-Uhersku, že by bylo na vývěsním štítě napsáno: Majitel Müller Fritz a dcera? Viděla? Ano, nebo ne?“ „Ne,“ hlesla jsem jednoslabičně. „A proč ne? Ví snad slečinka, proč ne?“ Vrhl na mě nad svou páskou na knír, která se začala radostně chvět, triumfující pohled. „To bys snad mohla tou svou přemoudrou hlavou uhodnout.“ Mlčela jsem. „Ne? Ty hloupá huso! Tak já ti to povím: protože to neexistuje. Müller Fritz a dcera, to zní, jak když prase kokrhá! Na celém světě nic takového neexistuje. Müller Fritz a syn, tak to má být.“ Pronikavě se na mě zahleděl, pak vstal a šel ke dveřím. 14
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 15
„A přesně tak to bude,“ zvolal už s rukou na klice, „tady u mě, v mém domě. Továrnu dostane Albrecht. A nad bránou bude napsáno: Majitel Rüdiger Hübsch a syn! Pamatuj si to!“ V tu chvíli už přispěchala Hermína, ve svém červeném županu, s hořící svíčkou v ruce. „Non!!! Monsieur!!! Co tu děláte, uprostřed noci? Snad neděsíte moji Minku? To si vyprošuji!“ Otec sklopil hlavu. Najednou vypadal jako dítě, které přistihli při krádeži. „Je mi líto, slečno von Frischenbach,“ zamumlal pokorně a trochu se schoulil, „nutné okolnosti, tedy... Chtěl jsem něco zásadního vysvětlit... Už se to nikdy nestane. Rukulíbám. Dobrou noc. Rukulíbám.“ A zmizel. Ležela jsem v posteli a bylo mi hrozně. Nešlo mi o továrnu. Mým vroucím přáním nebylo vyrábět fezy. Ale šlo o mě samotnou. Přitahuje lásku jako magnet? Iluze. Za nic jsem nestála. Marnivá, ošklivá, špatná a na obtíž. A nebylo v mých silách něco na tom změnit, což bylo vůbec nejhorší. Mohla jsem hezky zpívat, hrát na klavír, vyšívat, mohla jsem se sebelíp učit, malovat nejkrásnější obrazy, přednášet zpaměti celé divadelní hry – ale NIKDY jsem nemohla být syn, být napsaná na vývěsním štítě a mít otce, který by byl na mě pyšný. Celou noc jsem se tím trápila. V poslední době byl otec neustále podrážděný. Často pobýval na cestách, obchodně v Leopoldstadtu, a rozneslo se, že před dvěma lety, v roce 1873 při vídeňské světové výstavě, přišel o hodně peněz. Ale ztráta nepostihla jen jeho. Výstava byla sice velkolepá, pozdvihla prestiž Rakouska ve světě – jenže osm dní po jejím zahájení došlo ke krachu na burze. A vypukla cholera. A bylo ošklivé počasí, takže mnozí hosté nepřijeli. Do výstavy bylo investováno devatenáct milionů zlatých a vrátily se jen čtyři miliony. Ale to přece nebyla moje vina. Neměla jsem s tím nic společného. O co šlo mému otci? K čemu se to nad mou hlavou schylovalo? Příští den ve dvanáct hodin v poledne bylo všechno jasné. Zcela výjimečně jsme nejedly v mém pokoji, Hermína a já. Obědvaly jsme s rodiči v jídelně. Nemusela jsem ani stát u stolu, jak se obvykle dětem přikazovalo. Dostala jsem židli jako dospělá. To bylo dobře. Jinak bych se totiž 15
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 16
hned při prvním chodu (telecí jazyk v pikantní omáčce – jazyk mi vždycky naháněl hrůzu) zhroutila v mdlobách na podlahu. Mé zděšené uši uslyšely, jak se rozpadá moje budoucnost. Ačkoli už dřív bylo rozhodnuto o tom, co je třeba podniknout tento rok – dát ušít výbavu a na podzim absolvovat první ples (už čtyři roky jsem měla hodiny tance) –, připravil mi otec něco úplně jiného. „Tvoje Minka potřebuje nějaké zaměstnání,“ oznámil svým hrubým způsobem matce. „Po zralé úvaze a co nejpřesnějších výpočtech se ukazuje, že jí nemohu dát žádné věno. Věno... ehm... by poškodilo továrnu.“ Vybavuji si jeho slova naprosto přesně, jako by se to stalo dneska. Bylo mi horko a zima zároveň. Žádné věno? Slyšela jsem dobře? Mám být ženou bez věna? To raději zemřít na neštovice! Tak takhle jsem si svou budoucnost tedy nepředstavovala! Moje matka zbledla, vrhla prosebný pohled na Hermínu a odložila příbor. „Jaké zaměstnání?“ zeptala se pak. „Pro dívky z našich kruhů nejsou žádná zaměstnání. Nechápu tě, Rüdigere. Já jsem ti přinesla majetek, a ty teď chceš škudlit? A zrovna na mém dítěti? Tak to nebylo naplánováno, jistě víš, o čem mluvím. Tohle je porušení slova. Minka je vychovaná pro velký dům. Pro vzdělaného manžela. A teď jsou tu najednou nějaké úvahy a výpočty a měla by si snad sama vydělávat na živobytí? Do krve bych se musela stydět. Jaká hanba! A ty by ses musel zastřelit! Jako čestný muž!“ Hermína mlčela. Otec se škubal za knír, počkal, až dostane polévku, pak popadl svou lžíci, a aniž se na nás podíval, prohlásil: „Od té doby, co je zavedena povinná školní docházka, je zapotřebí učitelek. Císař chce mít vzdělaný národ. Když bude učitelkou, ta tvoje přechytrá dcera, tak to nebude žádná hanba. Ani pro tebe, ani pro mě a náš dům. Že je to tak, slečno Frischenbachová? To je čest. Kromě toho, to děvče je ošklivé jak noc, nebo ne?! Stejně by ani se sebevětším věnem žádného pořádného muže nedostala.“ Matka bouchla dlaní do stolu. „Učitelka?“ zvolala rozhořčeně. „A proč ne rovnou jeptiška? To se tedy mýlíš, můj milý. Tou tedy rozhodně NEBUDE! To by se nesměla vdát. Znáš přece zákon. Žádné děti, žádná rodina, ani vlastní 16
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 17
dům. Nechci, aby moje holčička zůstala starou pannou. Už dost! Koukej přestat!“ „Mírni se, Amando,“ okřikl ji otec hrubě, „nebo mě přejde chuť k jídlu! Jako učitelka bude zajištěná na celý život. Dostane měsíční mzdu. A penzi! A nikdy nebude zatěžovat kapsu svého bratra.“ „Ale všechno, co je v životě krásné, bude pro ni nedostupné. Mon Dieu! Žádný muž. Ani jediný ples. Už nikdy žádný tanec, a ona tak ráda tancuje! To už ji můžeš rovnou nechat zavřít do polepšovny.“ „Ty bys potřebovala polepšit!“ „Už se stalo. Merci! Ani bych nemohla uspořádat slavnost pro svou dceru, debutantku. Celé roky se na to těším. Vždyť ty trestáš mě, můj milý. Ty jsi sadista! Hermíno, prosím! Řekni něco, ubohá Minka, celý život jen upnuté šaty ke krku... pořád v tmavě hnědé nebo šedé. Žádné šperky. Žádný hezký účes. A žádní ctitelé. A nikdy se nesmí zamilovat. To není nic pro mou temperamentní dceru.“ Otci pohrával ve tváři cynický úsměv: „Láska je jen pro pokojské. Dcery z vyšší společnosti ji nepotřebují. Zamilovává se služebnictvo, panstvo nikdy!“ Matka zrudla, rychle se napila vína a pak, jako by nic neslyšela, pronesla: „Kromě toho by musela na několik let do penzionátu. Jako PLATÍCÍ CHOVANKA. A to stojí peníze.“ Penzionát? Zpozorněla jsem. Náhle jsem zahlédla na obzoru světlo. Hermína byla také v penzionátu. A moc se jí tam líbilo. „Penzionát bude levnější než věno,“ prohlásil otec a pustil se do druhého talíře polévky. Ale matka se nevzdávala. „Mince je patnáct. A výuka začíná ve čtrnácti. Milá Hermíno, mám pravdu? Navíc přijímají jen dcery vyšších státních úředníků. O dcery továrníků nemají zájem.“ Můj otec zkřivil ústa, jako kdyby mu zaskočilo. Pak prohlásil ještě cyničtěji než předtím: „Jestli se nemýlím, Amando, to pro tebe nebude problém. Máš kontakty na správná místa. Jen osvěž své vzpomínky. Jsem si jistý, že pro tvé zázračné dítě udělají výjimku!“ Teď už matce opravdu došla slova. Mlčky se pohroužila do sebe. Ale já jsem o překot přemýšlela. Neměla jsem nej17
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 18
menší chuť celý život nosit tmavé šaty, ale ještě míň jsem chtěla zůstat bez věna, na obtíž a nemilovaná v otcově domě. Znala jsem takové osudy. Všechno bylo lepší než tohle. Raději na podzim do penzionátu. A za rok či za dva se uvidí, co bude dál. Požádala jsem o slovo. „Co je zas?“ zavrčel otec netrpělivě, protože u stolu směli mluvit jen dospělí. „Byla bych ráda učitelkou,“ řekla jsem rychle. „Cože?!“ Matka na mě nevěřícně zírala. „Vůbec nevíš, co povídáš.“ „Ale ano, maminko. Dovolte mi to, chtěla bych jít do penzionátu.“ „Tak to slyšíš,“ zvolal otec náhle potěšeně, „a vyřešilo se to samo. Jen žádnou sentimentalitu. Na tvém místě bych teď co nejrychleji podnikl všechno potřebné.“ Prudce vstal a odhodil ubrousek na stůl. „Omluvte mě, musím ihned do Leopoldstadtu.“ Příští den napsala Hermína dlouhý dopis. A začala vzrušující doba. Kolem mě se šeptalo, ale protože jsem pilně poslouchala za dveřmi, zachytila jsem několik slov: „uherské příbuzenstvo“, „mohou pomoci“, „císařovna“, „velký talent“. Bůhví, co to všechno znamenalo. Nebyla jsem z toho moudrá. V Uhrách jsme žádné příbuzenstvo neměli. A talentem jsem také nevynikala, alespoň podle otce. Ale to nebylo všechno – do domu přicházely depeše. A jeden světlovlasý profesor. Namaloval můj portrét, který byl hned odeslán – vůbec jsem ho neviděla. Objevila se švadlena a ušila mi bleděmodré šaty z jemného rypsu. K nim mi koupili rukávník z měkkého šedého krtka. Ano, ten dopis byl hádanka číslo pět. A pak, jednoho mlhavého zimního dne, pro mě přijely tmavě červené, zářivé a zbrusu nové saně. Táhli je dva bělouši, spokojení, dobře krmení koně. V hřívách měli zapletené červené pentle, záda jim kryly červené deky a v chladném vzduchu vydechovali obláčky páry. Kočí měl na sobě šedivý plášť z perziánu, s límcem tak dlouhým a širokým, že mu sahal až po lokty. Hermína jela se mnou, na všechno si dopodrobna vzpomínám. Zabalené v měkkých cestovních přikrývkách jsme se vydaly na jih, do zasněženého Hinterbrühlu. Do krásného, dobře vytope18
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 19
ného domu, kde jsme poobědvaly a já jsem pak musela zpívat, hrát na klavír a přednést básničku. Za to jsem si vysloužila velkou chválu. A pak, když jsem ještě seděla u klavíru, ke mně přišel mladý pán, nevěřila jsem svým očím, a hezkým komplimentem pochválil můj hlas. Byl o něco starší než já a zdálo se, že si vůbec nevšiml, jak jsem ošklivá. Nebyl moc vysoký, ale měl široká ramena, tmavé, po vojensku krátce zastřižené vlasy a podivuhodné oči, byly totiž modré jako chrpy a orámované černými řasami. Ještě nikdy jsem neviděla tak hezké oči. Jeho veselý, upřímný pohled mě okouzlil. „Dovolíte, milostivá slečno?“ Nabídl mi rámě a dovedl mě zpátky na mé místo. Pak mi přinesl kousek dortu, bílého s marcipánovou polevou. Nahoře byla velká kandovaná třešně a v ní místo pecky pistáciový oříšek. Bylo to to nejlepší, co jsem kdy v životě jedla. Vychutnávala jsem každé božské sousto. A pak se stalo ještě něco. Po celou dobu hráli ve vedlejší místnosti dva starší pánové šachy. Viděla jsem je od klavíru otevřenými dveřmi – a oni viděli mě. A pak, už jsme stály v parku pod zasněženými stromy a loučily se, přistoupil náhle starší z těch dvou mužů k nám. Měl husté sněhobílé vlasy a neuvěřitelně živé, tmavé oči. Bylo mu už hodně přes osmdesát, jak jsem se později dověděla, ale přesto se držel zpříma jako důstojník. Přispěchal za ním sluha a přehodil mu přes ramena kožich, který mu spadal až na zem. „Děkuji, Josko,“ řekl ten muž hlubokým hlasem, který se mi hned zalíbil. Pak se s úsměvem podíval na mě. „Jak se daří naší malé demoiselle?“ zeptal se nakonec francouzsky. „Je vais bien, monsieur, merci.“ Hluboce jsem se poklonila. „To mě těší. Hezky zpívala a hrála na klavír. A přinesla mi štěstí. Vyhrál jsem. Všechny partie.“ Pak sáhl do kapsy a položil mi do ruky něco studeného. „To je pro vás. Váš podíl na mé výhře.“ Byla to zlatá mince! Drahocenný dárek. Pak mi podal ruku k políbení. „Nemusíte se za ni stydět,“ řekl Hermíně, která celá vzrušená stála vedle mě, „má charakter a talent. Rozkošný skřítek. Rád ji zase uvidím. Postarejte se o to.“ 19
RoztrÏená - zlom
23.6.2014
13.07
Stránka 20
Pak zůstal stát ve sněhu a mával nám. A my jsme ze saní mávaly jemu, dokud nám nezmizel z dohledu. Celou cestu zpátky do Vídně mě Hermína tiskla k sobě. Byla se mnou spokojená, viděla jsem jí to na očích. Ale kdo byl ten pán? Nechtěla mi to prozradit. Teprve když jsem se zeptala popáté, odpověděla: „To je hrabě Šándor. A něco pro tebe udělá!“ „A kdo je hrabě Šándor? Odkud ho znáte? A proč pro mě něco udělá? Kdy ho zase uvidíme?“ Na všechny ty otázky odpovídala jen úsměvem. Ano, hrabě Šándor. On byl hádanka číslo šest. Za dva týdny skutečně donesl mimořádný kurýr zapečetěný dopis z kanceláře vídeňského Hofburgu. Bylo to pozvání do Josephsstadtu k přijímacím zkouškám proslulého c. a k. dívčího penzionátu, kde studovaly učitelky všech škol v monarchii. V hlavičce dopisu se skvěl habsburský erb. Penzionát byl totiž císařským zařízením. Záštitu nad ním měla jedna arcivévodkyně. A zkouška trvala celý týden. Nejdůležitější předměty: němčina a hudba. „Proč hudba?“ zaujalo mě. Hermína mi to vysvětlila: „Učitelka v Rakousku-Uhersku je něco docela zvláštního,“ začala, „je múzou národa. Nositelkou kulturního dědictví. Má kromě výuky i jiné úkoly.“ A pak už se pustila do podrobného výkladu. Učitelka, jak jsem se dověděla, nevede jen školní sbor. Sama také zpívá, hraje, skládá hudbu a připravuje divadelní představení. Doprovází i zkoušky mužského pěveckého sboru a vystupuje s ním na koncertech. Vyučuje hře na klavír i na housle a zpěv. Hraje v kostele na varhany při svatbách, křtinách a o nedělních mších. Všeho se účastní, nic jí není zatěžko, a navíc musí být velmi, velmi muzikální. Jen hudebně nadaný člověk může správně učit děti! „A proč ta němčina?“ Ale na tu otázku jsem znala odpověď. Říše, ve které se mluví maďarsky, česky, srbsky, italsky, slovinsky, chorvatsky, rumunsky, ukrajinsky, rusky, albánsky, jidiš a polsky, potřebuje němčinu na dorozumění. Jinak by to nešlo! „Perfektní němčina slovem i písmem,“ upřesnila Hermína, „a pokud možno bez akcentu. Tu se děti musí učit, protože jinak by císař nemohl vládnout. To by došlo k babylon20
