Nejlepší antikoncepce - vlastní děti

Nejlepší antikoncepce - vlastní děti Byly doby, kdy jsem tak trochu závistivě koukala na maminky vozící si pyšně svůj kočárek se smějícím se miminkem, zatím co jsem funěla z práce nakoupit a poté si opět večer nastavovala budík na půl sedmou ráno. Snila jsem o tom, že i já se jednou vydám na tu úžasnou mateřskou dráhu, každý den si budu moct KONEČNĚ přispat, potom budou následovat dlouhé procházky se spícím miminkem, nad kterým se každý bude rozplývat a já se budu čepýřit jako páv, nad tím svým malým zázrakem. Když jsem viděla nějakou mladou rodinku, už jen to, že jsem je viděla pospolu, mi přišlo skvostné. Představovala jsem si, když přijdou domů, jak po celém domě zní smích malého drobečka, se kterým si tatínek hraje, maminka kuchtí večeři, a vůbec jsou prostě šťastní, veselí a spokojení. Jistě, nebyla jsem zas až tak naivní, abych si nedokázala představit, že v jakkoliv hezkém vztahu se sem tam nějaký ten mráček nebo i krupobití vyskytne. Vše je ovšem přebité přemírou štěstí, které malé děťátko vyzařuje. Na druhou stranu, někdy jsem se ocitla v houfu dětí a jejich vřískání a pištění mi po nějaké době začalo být nepříjemné. Známí mě uklidňovali: "vlastní děti, to je něco jiného“. Ano, až budu mít vlastní děti, nebude mi jejich pláč vadit, to je jasné, že je to něco jiného. (Ano, nebude mi vadit, budu z něho šílet a budu z něj totálně vynervovaná, konstatuji teď s povzdechem nad svou dřívější naivitou). A potom to přišlo. I nám se objevily dvě čárky na těhotenském testu. S partnerem jsme onu skutečnost oba dojatě oplakali a těšili se na své ŠTÉSTÍ. První rozpor reality a vize o mateřství jsem začala prožívat v těhotenství. Místo krásného naplněného očekávání se mi tak strašným způsobem bouřily hormony, že jsem dokázala brečet i nad dřezem plným špinavého nádobí. V polovině těhotenství se přidaly všelijaké problémy, díky kterým jsem co týden musela běhat na gynekologii. Přidaly se další "běžné těhotenské obtíže" jako pálení žáhy, bolesti zad a jiné problémy, se kterými jsem se dosud nesetkala. Nebylo možné si stěžovat, protože tyhle "maličkosti" k onomu stavu patří. Ke konci těhotenství mne už vše, nohami počínaje a hrudníkem konče, tak nesnesitelně bolelo, že bych udělala cokoliv, abych to dítě "mohla vyklopit"

alespoň o 4 týdny dřív. Připadala jsem si jako hroch a plakávala, že už nikdy nebudu hezká. Paní doktorka mě uklidňovala, že "vše už se chystá", potom "vše už bylo nachystané" a "už to musí být

každým dnem". Na porod jsem se těšila, chodila jsem na předporodní kurzy, vše jsem měla řádně nastudované, věděla jsem jak dýchat, jaké fáze porodu jdou za sebou, na manželovu otázku "A nechceš epidural?" jsem řekla "Néééé, no zbláznil ses? Porod musí být přirozený". Malou jsem navzdory přesvědčení paní doktorky, která si byla jistá, že porodím předčasně, přenesla o tři dny. Rodila jsem 20 hodin a nakonec přirozeně neporodila, "malá" (jak jí říkáme, navzdory porodní váze 4,350 kg) musela ven císařským řezem. No.. doufám, že za mnou nepřijde žádná kamarádka, co ještě nerodila, aby se mě zeptala: "Jak probíhal porod?", nemohla bych jí asi říct "Tak jako bolelo to, ale dá se to zvládnout.." Musela bych jí říct "Bylo to hrozné, strašné, nekonečné!!! Nic horšího jsem v životě nezažila, je to neskutečná nepopsatelná bolest!!" Nic, narodila se nám dcerka, byli jsme moc šťastní. Další rozpor reality a představy o mateřství přišel v šestinedělí. Když neberu v potaz zotavování po císařském řezu, spojeného s péčí o novorozence, opravdu jsem nečekala, jak moc může porod a předchozích 9 měsíců vyčerpat. Jela jsem totálně na doraz, manžel i babičky mi pomáhali, jak mohli, ovšem i díky nedostatku železa jsem přes den byla schopná se pohybovat a tvářit jako zombí a veškeré procesy kolem miminka provázely představy "ať už je větší, ať už se aspoň otočí, ať už ta "práce" taky nese konečně nějaké výsledky". Odedřela jsem si první rok,abych zjistila, že s nástupem prvních krůčků mě čeká neustálý maraton za dítětem, které si v jednom kuse lítá kam se mu zachce a na mé pokyny absolutně nereaguje. Jak jsem psala už dřív, na první miminko jsem se moc těšila, ovšem zpětně si ani první rok moc nepamatuji. Nestihla jsem si ho, pro veškeré lítání kolem miminka a domácnosti, ani nijak zvlášť vychutnat. Po probdělých nocích jsme konečně kolem roku a půl začali vstávat "až" o půl šesté. V tomto období začalo dítě "držkovat". Začalo se nám válet po zemi v obchodech, v záchvatu chtivosti po něčem, vřískat na celé kolo tak, že si lidé museli myslet, že jsme to dítě ukradli. Dítě objevilo místo sprintování možnost mluvit a tak mele, mele, mele od rána do večera, buď o něčem vypráví, přičemž sleduje, jestli "držím nit", nebo dokola opakuje otázku "to to

je?" "to je auto Baruško" "Bavu?" "to je červená barva". Už se těším na období "proč?".. Když stojím totálně vynervovaná ve frontě s nákupem, s vědomím, že moje dítě každou chvílí kvůli únavě, hladu, nebo čemukoliv, vybuchne, a vidím slečnu prodavačku, která kouká na dítě a myslí si asi "No jo, ta se má, já se tady udřu a ona si je v klidu na mateřské.." V duchu jí odpovídám "docela bych si to na nějakou dobu zase prohodila." Občas si kladu otázku "Proč jsem vlastně chtěla děti?" Nerozumějte tomu špatně. Naši berušku nade vše milujeme. Jsme šťastní, že ji máme a víme, že každý to štěstí nemá. Nebýt jí, v domě je podivné ticho a prázdno. Moment, jdu na ni vletět, už hodinu nadává v posteli, nechce se jí spát.. Kde jsem to skončila. Nyní má naše slaďoučká princezna skoro dva roky, uzrála tedy doba se rozhodnout, zda jí pořídíme sourozence. Mít děti mi přišlo vždy přirozené. Ani jsem snad nikdy nepřemýšlela nad tím, že je mít nebudu. Chtěla jsem je i docela brzy a taky jsem počítala, že překonám standard dnešní doby a pořídím si děti tři. A najednou přemýšlím, jestli to tak má opravdu být. Jestli chci opět prožívat "to těhotenství", "ten porod", "to mateřství". Jestli jsem ochotná se vzdát veškerého svého volného času, všech zájmů, potřeb, času pro partnera a ostatně pro naši dceru také. Nějakou dobu si budu dítě piplat, aby poté před mým nosem práskalo dveřmi, myslelo si o mě že jsem úplně mimo a posílalo mě do patřičných míst.. Moje kamarádka, která má tři děti, mi říká, že to co se mi odehrává v hlavě, je naprosto normální proces člověka, majícího určitou inteligenci a s ní spojenou zodpovědnost. Nemusím být přeci mašina na rození dětí jen proto, že se to ode mě čeká. Osobně mám pocit, že svému dítěti, které nade vše miluji, jsem schopná dát téměř vše. Myslím si, že podobné myšlenky prožívá i spousta jiných maminek, pyšně vozící svůj usměvavý kočárek. Ano, asi bude sourozenec, až

dozraje doba, možná až tohle vše přestanu řešit. Jak říká můj manžel "máš málo práce a tak řešíš blbosti".. Možná. Asi nejlepší cesta je nechat věcem volný průběh. Ne nadarmo se říká "Když nevíš co dělat, nedělej nic.."

Cestou necestou.. „Odpoledne pojedeme na kole.“ píše mi manžel výhružný email. „Jo“ píšu obratem a doufám, že do té doby bude pršet, nebo z nebe začne padat cokoliv jiného, co nám v tom zabrání. V klidu se dál vyvaluji s dcerou před televizní obrazovkou, kde právě běží už asi po tří sté pohádka „Auta“. Za deset minut zavrže branka a o chvíli později vchází živitel do dveří. Dcera na něho dělá obligátní „baf“ a on se „leká“ tak, že málem pouští příruční tašku. Dcerka je štěstím bez sebe, jak tatínka vystrašila. „Ty ještě nejsi oblečená?“ kouká na mé ležérní tepláky a flekaté tričko. „A Ty fakt chceš jet?“ začíná se mě zmocňovat panika, že to přece jen myslí vážně. „no, však jsi chtěla zhubnout“,směje se potutelně. „Já jsem NEŘEKLA, že chci zhubnout, ale že jsem ráda, když jsem přestala jíst tolik sladkého, že se mi podařilo zhubnout.“ „tak se obleč“, uzavře diskuzi. O třicet minut později funím do kopce po lesní cestě. „mamííí“ volá dcera ze sedačky na manželově kole. „Co je, Barunko?“ Jsem ráda, že ze sebe vysoukám větu. „Stom.“ Odpoví dcera. „Ano Barunko, strom.“ Kácím se. Zastavuji a rozdýchávám to. A zase nasedat a šlapem. Přemýšlím, proč nás ženy ti chlapi takto mučí. Pochybuju, že tak blbý nápad, jako šlapat do kopce, nebo vůbec sportovat, měla kdysi v minulosti nějaká žena. Očividně si chlapi chtěli vynahradit to, jak kdysi běhali po lese s oštěpem. Uvědomuji si, jak jsem natěšeně klikala před měsícem na internetovém obchodu na sedačku na kolo pro naši dvouletou dceru „Budeme jezdit na kole!!“ hlásila jsem tenkrát nadšeně. To jsem si ovšem bláhově myslela, že budeme jezdit PO ROVINCE!! Můžu být ráda, že je ten můj chlap trochu na sport, vždyť jsem si to vždycky přála.. Taky jsem si přece řekla, že se musím trochu hýbat a vést dceru ke sportu. Opět se hroutím a rozdýchávám to. A zase nasedat. Zkouším všechny převody, ale žádný z nich není nastavený na režim „automat“. Dcera asi tak po stopadesáté volá „Mamíííí.“ „Copak Barunko?“ vydoluji ze sebe u šlapání, zatímco ona se královsky veze na sedačce. „Koo.“ Odpovídá mi. „Ano, jedeme na kole.“ Přitakávám jí. Konečně dojedeme na místo určení, což je naše oblíbené místo, kde sbíráme houby. Manžel přidrží kola, já se vysoukám z helmy, a jdu prozkoumat terén. Prohledávám místo po místě. Houbám musí člověk přizpůsobit zrak, nelze je vidět hned. Jak ale člověk narazí na jednu, vidí už kolem všechny. Tentokrát

ale nejsme úspěšní, navzdory tomu, že všude píšou, že „ už rostou“, nevidíme nic. Nasedáme opět na kolo a fičíme si to zpátky z kopce. Zastavujeme u keřů s malinami, vybíráme ty nejkrásnější bez červíků a cpeme je do dcery. Je to přece

přírodní zdroj zdraví! Dcerka spolupracuje a hlásí „Daší, daší“. Poté vjedeme trochu dál do lesa a trháme malinové listí. Utrhnu dvě kytky, které plánuji dát do vázy. Poté zjišťuji, že jsou v nich zabydlení nějací broučci. Stydím se, že jsem ještě před chvílí měla chuť je vyrvat z jejich přirozeného prostředí. Kytku aranžuji zpátky mezi keře, jako by do nich snad měla zakořenit a nezvadnout. V duchu se přírodě omlouvám. Nasedáme opět na kola a vracíme se lesní cestou zpátky do města. Míjíme místní restauraci, vzpomenu si na stovku, kterou jsme si brali, než jsme odjížděli. Dala bych si pivo. Nicméně jedeme dál. Doma si uvaříme malinový čaj. Doma máme pískoviště, kde si dcerka může pohrát, bez toho, aniž bychom ji museli hlídat, jestli nedemoluje vybavení hospodské terasy. Cítím se jako znovuzrozená. Les má opravdu očisťující účinky. Dcera je z nás nejvíc zničená. Když ji sundáme z kola, sotva plete nožičkami. Vařím malinový čaj a zbytek listí rozložím do sušičky. Čaj nijak zvlášť nechutná, ale máme dobrý pocit, jaký přírodní produkt jsme si to nachystali. Už teď se těším na další rodinnou vyjížďku ...

Moje normální rodina Hurá, konečně to dítě spí. Strčím si mobil do kapsy a jdu o patro níž na pravidelný kávový sedánek za mou máti. Usrkávám kávičku a poslouchám mamčiny historky z její nově nabyté péče o naše staroušky. "Přijdu tam, osm deset, a babička na mě volá.." začne máti. "No kde jsiiii?" hádám. Máti: "Jo, já jsem totiž minule přišla o tři čtvrtě na osm a děda se teprve holil a babička na mě volala, že ještě nemá ani ustláno. A říká mi: no ještě že už jsi tady, já dneska nějak špatně vidím!" Směju se: "Máš jí říct: babi, vidíš na to slunce? Jo? Tak kam dál bys chtěla ještě vidět." Máti se hihňá: "No počkej, já přijdu, a oni mají zhasnuto. Tak jdu k vypínači a rožnu světlo. Babička začne koulet hlavou, je celá vykulená prý, jééé, no vidíš a už je světlo. No babi, tak až příště zase neuvidíš, tak si prosím Tě rožni. Oni totiž šetří, víš, a tak nesvítí." Společně se smějeme. Máti pokračuje. "Říkám, babi, přinesla jsem Ti jablka, tak mi dej klíče od sklepa a já Ti je vyskládám. Tak mi dá babička klíče od sklepa, noviny, na které je mám rozložit, a říká mi, Maruno, rožni si tam, jo, a dole ve sklepě je pak ještě jeden vypínač." Máti si s úsměvem povzdechne. "V šedesáti letech se mnou jedná jako s malou. Šedesáti!, já říkám, jo babi, já si to ještě pamatuju." "To mi něco připomíná, mami". Vzhlédnu k ní. "Nic, tak vyskládám jablka a babička mi dá další úkol, Maruno, tady máš špejli, běž do obuvi, kup mi tam teplý kotníčkový papuče. Podle té špejle si to změříš, to se musí přesně vejít dovnitř." Máma se třepe smíchem. "Pak je příště doneseš, já si je zkusím, jestli mi jsou, a pak půjdeš do opravny obuvi a necháš mi tam dát podpatek." "Proč tam chce podpatek?" nechápu.

"Jo, to jsem se jí taky zeptala, a babi proč tam chceš podpatek? No já totiž jinak padám dozadu." Smíchy tleskáme do kolen. "Na, dvě stovky Ti musí stačit. Tak jí říkám, no babi, když ne, doplatíš si. A inkaso, inkaso! Volá děda. Jo. Tak jsem šla do obuvi a měli tady ty papuče i s podpatkem zrovna ve slevě za sto dvacet korun, no tak jsem jí to vzala, akorát to nemá zip, tak jsem zvědavá, jestli se jí budou líbit, no když ne, tak si je nechám." Máti se promenáduje v právě zakoupených papučích. "A vlezla se tam ta špejle?" ptám se. "Noo, právě, byla o trochu větší, ale já ji řeknu, že to bylo akorát. "Mami a můžu Ti taky lhát, až budeš stará?" směju se. "Tak jsem to koupila, zaplatila jsem jim to inkaso, a jdu zpátky k nim. Sedíme a povídáme s babičkou, probíráme všechno možný a dostanu smsku: „Sedím v letadle na cestě do Švýcarska a představte si, kapitán letu je sám Niki Lauda. To je ten závodník, víš." "Psal brácha", hádám. "Jo, no a do toho mi přišel telefon od Dáši, jestli nemám klíče od jejich bytu. On totiž David, jak si ráno balil věci, tak asi sbalil i její klíče a odletěl." "S Niky Laudou." třepu se smíchy. "Já klíče nemám, no tak Dáša s Dannym sedí chudina doma a čeká, až se tata vrátí večer ze služebky,on náhradní klíče má. A vykládám to té babičce", pokračuje máti. "A babička Ježíš, Maria" hádám. "A babička říká, Ježíš, Maria, co když ji chytnou porodní bolesti? Tak jí říkám, babi klid, Dášs je teprve v sedmém měsíci, to se nic nestane. No babička na mě hned, prosím Tě, tak zavolejte zámečníky, ať to vyvrtají. No nějak jsem ji zklidnila, že dobrý, že se nic nestane. A dostanu smsku. Tak pohoda, doletěl jsem do Švýcarska a čekají mě ještě dva lety a jsem ve Švédsku." Máma se

směje. "Tak mu píšu, prosím Tě, Ty pohodo, zamkl jsi doma ráno rodinu, chudáci nemůžou ven." "Tak ona tam sedí a čeká?" ptám se. "Jo sedí, a čeká." krčí rameny máti. "My nejsme normální rodina mami že." Usmívám se. Ale jo, úplně normální…

O mládí a zánětech močového měchýře Věci v životě mají takovou periodickou tendenci. To znamená, že se rády opakují. Ovšem postupem času máme možnost se na stejné věci dívat z různých úhlů pohledu. A tak jsem byla svědkem takové úsměvné situace. Seděli jsme se skupinkou lidí v třídě a čekali na členy našeho sboru, kteří se pomalu scházeli k hodině zpěvu. Do místnosti přišla maminka jedné ze spolupěvkyň a když její pohled spočinul na její dceři, která do sboru chodí také, první věta kterou pronesla, byla "Obleč se." Přestože teploměr ukazoval venku minus deset a teplota místnosti také nebyla bůhvíjaká, holčina měla na sobě tílko. Popravdě i já se trochu při pohledu na ni zarazila. Pak mi prošlo hlavou "Hřeje ji mládí." a jen jsem se pousmála. Podobný případ jsem viděla, když jsem projížděla minulý týden městem a všimla jsem si po ulici jdoucího klučiny, který šel jen v krátkém tričku, ačkoliv zbytek spolužáků se zahříval péřovkami, bundami, šálami a čepicemi. Pomyslela jsem si "Frajírek." a taktéž se pousmála. Asi tendence mladého chlapce ukázat spolužačkám, jak odolný je to samec.. Ale zpátky k mamince a dceři. Jakmile máti pronesla onu větu, dcera vylítla "JÉÉÉŽIIIŠŠŠ, MĚ NENÍ ZIMA." Maminka probrala s dcerou, jak to, že nestihla dojít domů na oběd, vrazila jí zavařovačku s polévkou, dcerka zbaštila polévku, pak začala hodina a vše probíhalo normálně. Když hodina skončila, mamka s dcerkou vedli nějakou řeč, když v tom dcera vylítla "PRVNÍ CO MI ŘEKNEŠ, KDYŽ MĚ VIDÍŠ AŤ SE OBLEČUUUU" řvala. Maminka nechápavě koukala. Poplácala jsem ji a řekla "Počkej, až si projde pěti lety zánětů močáku, tak ji to přejde." Dceru jsem popudila "NO A COOOOOOOO" řvala, jako by jí řezali do nohy. Soustrastně jsem se podívala na maminku a řekla jí "Tím jsme si prošli všichni." Když mi bylo patnáct, s oblibou jsem nosila trička pod prsa, krátká trička, lezla mi záda, no a co.. Kecy o tom, ať se obleču jsem brala jako TOTÁLNÍ BUZERACI. Potom jsem si prošla pár lety vleklých zánětů a teď si dávám sakra pozor, aby byla záda v teplíčku. Kdo to nezažil?

Bojovná nálada je tak typická pro mládí. Asi je to dobře. Určitě je. Když člověku přibývají na dortu svíčky, postupně přechází přirozeně do stavu smíření se se vším kolem sebe. Člověk přestane vnímat každou podobnou větu rodičů jako věčnou kritiku. Pochopí, proč na něj rodiče řvali, když nepřišel do půlnoci domů, protože se dostane do situace, kdy sám v noci bdí a počítá každou vteřinu, kdy mu jeho dcerka nepřijde domů. Když jsem viděla dceru rozzuřenou jako býka, nedokázala jsem pochopit, jak rychle se celý život obrátil. Ze stavu dcera jsem se dostala mžikem vteřiny do stavu matka a sama zastrkávám dceři košilku do riflí a neustále jí vnucuji svoji představu o všem. Přestože jsem před deseti lety nosila sama otrhané kalhoty, nedávno jsem se přistihla, jak zhlížím na růžovovlasé puberťáky. Je to docela vtipné, připadám si mladá a v očích teenagerů jsem už asi rachotina blížící se zenitu. Svým způsobem se jim ale nedivím, protože je strašně jednoduché ustrnout v usedlé poloze maminy, mít kolem sebe jen svůj mateřský a pracovní svět a opovrhovat vším mladým, vším co člověku připomíná svobodu nebo mladickou krásu, kterou už on mít nebude. To že ve dvaceti se ženská nemusí malovat, stačí, že je mladá a tím je krásná. To, že ve dvaceti může žrát jak najatá, aniž by přibrala. Je jednoduché zapšknout a vysílat negace směrem k mladým a oni zase cítí nevraživost k zeniťákům. A tak raději nežeru, naučila jsem se líčit a děkuji za tu kapku rozumu, co mi s věkem přibyl a když vidím nějaké to emo, snažím se neksichtit. Později jsem o situaci matky a dcery přemýšlela, a trochu mě mrzelo, že jsem přilila olej do ohně, když jsem si hrála na chytrou a mluvila o zánětech, které na dcerku čekají. Na druhou stranu jsem přemýšlela o tom, že jsem měla ještě dodat směrem k dceři, ať si radši zvykne, protože moje máti mě vítá dobře míněnými radami a to je mi třicet. Moje babička ostatně vítá mou máti podobně, o věku myslím nemá smysl mluvit. Prostě budeme pro naše rodiče dětmi do konce našich životů. Osobně mi mladí lidé přijdou nesmírně inspirativní. Líbí se mi na nich, že mají svou představu o životě, za kterou si jdou. Nasávám z nich jejich elán, energii a takovou tu naivní představu o světě protože je tak kráááásná!!! A to ten život je, krásný. Jen čím jsme starší, tím víc na to zapomínáme. Tím jsme chytřejší a nabubřelejší. Proto předsudky stranou a MLÁDÍ VPŘED!

Já jsem Tvé stáří "Babi, prosím Tě, máš ještě tu flaštičku na tu moč? Zítra přijde paní doktorka pro odběry." "Joojoo, někde to tu mám,"íbabička otevírá zásuvku šicího stroje a vytahuje pepřový sprej "tady je." "Babi, to je pepřový sprej, prosím Tě, proč tu máš pepřový sprej?" přemýšlím, proč si dává údajnou flaštičku na moč do šicího stroje. A proč je to pepřák. "To je flaštička na moč, to nám tady nechala minule paní doktorka." vysvětluje mi babička a v ruce drží pepřák. Odebírám jí sprej, vyhazuji jej do koše a hledám po bytě nějakou flaštičku. Našla jsem. "Babiii, dávám ti flaštičku na záchod, na okno!" řvu (babička stojí deset centimetrů ode mě). "Tam ji nedávej, tam dáváme jídlonosiče!" opáčí babička. "Vy dáváte jídlonosiče na záchod?" nechápu a představuji si, jak ráno babička šroubuje pepřákem..

Jsem Matka moderní doby s.r.o. Nedávno jsem si tak brouzdala facebookem, když jsem narazila na větu pubescentní dcery jedné mojí známé. "Moji mamku moc miluju, i přes to všechno." Jelikož je to normální spořádaná rodina, zamyslela jsem se "Přes CO všechno?". Možná ji maminka nutí chodit domů do půlnoci, třeba ji dokonce nutí si čistit zuby!! Panebože a možná že DOKONCE ji pod výhrůžkou domácího vězení i posílá do školy! No.. Po pravdě řečeno si říkám, vždyť stačí, že ji porodila a vychovala. Už jen za TO by ji mohla milovat, ne? Dětičky jsou naše radost. Obzvlášť když je vezeme k tchýni na prázdniny. Když se nám narodila dcerka, rozplývala jsem se nad těmi minidupačičkami, které jsem věšela na sušák. Dneska u sušáku přemýšlím nad tím, jak to naše babičky mohly zvládat bez všech těch vymožeností, jako je automatická pračka a sušička. NAŠTĚSTÍ jsem si ten výdobytek moderní techniky SUŠIČKU - taky vydupala u manžela s tím, že je sice super si hrát na pradlenku Madlenku, ale s tempem naší dcery, která je schopná během jednoho dne zašpinit tři trička, pročůrat dvoje kalhotky a tepláky a do toho ještě zvládnout polít všechny přehozy a podprdelníky nějakou lepivou tekutinou (o jejíž existenci v naší domácnosti jsem neměla tušení), i se třemi sušáky na prádlo dochází pomalu kapacita, a mně humor. Být moderní matka není dneska nic jednoduchého. Musíte být v obraze a zvládat všechny ty modernosti jako je ajpod a tablet, nedej bože nebýt připojen na nějakou tu sociální síť a minimálně tři diskuze pro těhulinky a snažilenky. Dětem zásadně patří na hlavu pouze uháčkovaná čepička, holčičce s moderním vzorem hello Kitty, chlapečkům s lokomotivou Tomášem. Ačkoliv do dětí marně cpete trapné pohádky typu Křemílek a Vochomůrka, neobejdete se bez batůžku s motivy "cars". S dvojkou samozřejmě. Větší města nám nabízejí možnost hlídacích koutků. Což je super, pokud jste na mateřské s druhým dítětem, a máte tolik práce, že nevíte kam dřív, jestli radši na diskuzi nebo do kavárny. A v hracím koutku si můžete nejen kávu vypít, ale i se dítěte zbavit! Ochotně Vám ho i pohlídají (blázni). Což je paráda, protože můžete zajít s kamarádkou jinam na kávu a probrat, že byste si ráda pořídila třetí dítě, jelikož jste bez práce.

Po mateřské je to totiž tak, nikde Vás nevezmou. Jak máte dítě, tak jste prostě problémem společností s ručeným omezeným. Ono to je totiž spíš tak, že jakmile jste žena, máte zaděláno na problém. Po škole jste moc mladá a nemáte praxi. Jak trochu vyzrajete, máte zaděláno na další problém, Váš potenciální zaměstnavatel může mít pocit, že chcete mít v blízké době dítě. Jak děti porodíte, máte další problém, a to ten, že je máte. Nejste totiž dostatečně flexibilní na meetingy a breefingy. Co si budeme povídat, po čtyřicítce už jste stará vykopávka. Manžel Vás nejen vymění za mladší, ale hlavně zaměstnavatel se Vám vysměje rovnou ve dveřích. Přece si nemyslíte, že tu budeme zaměstnávat ženské po zenitu. Ale moment! Pokud nemáte místo, máte možnost RODIT!! Dneska můžete v klidu rodit až do šedesátky, takže pokud máte dostatek vajíček, směle do toho. Manžela k tomu ani nepotřebujete, stačí zajít s nějakým dobrým kamarádem do spermobanky. Dneska je tolik možností.. Pokud neumíte motat vánočku, je pravý čas se to naučit. Dneska letí být matka z dob Rakouska Uherska. Takže vyštrachejte staré sešity s recepty po babičce a směle do svíčkové a domácích knedlíků. U potravin si samozřejmě hlídejte, jestli jsou BIO!! Ty blivajzy co prodávají v supermarketech ani nekupujte. Ze zahrady vyškubejte okrasné hortenzie a založte si vlastní záhonek. Není nad čerstvou zeleninu z vlastní zahrádky. Jsem matka na plný úvazek. Jednoho dne mi z dítěte vyroste EMO a pošle mě do háje. S mou dvouletou dcerou ostatně tříská puberta už teď, když se na ni podívám, vidím sebe před uf, ani to nebudu počítat.. tolika léty!! Jsem žena moderní doby. Na krku mám třicítku. Mít třicet let není až taková nevýhoda, už vím k čemu je make up, umím se namalovat i bez tužky na oči a vím, že není nutné se ke všemu vyjadřovat a prohlašovat stanoviska. Někdy i umím taktně mlčet. Před sebou mám asi tak čtyřicet až padesát let práce, práce a práce kolem rodiny a domácnosti (když se poštěstí i nějakého toho zaměstnaneckého poměru). Po odchodu do důchodu (do kterého půjdu někdy v pětasedmdesáti - pokud se toho dožiju - mi vrazí vnoučata a k tomu budu mít na starost staré rodiče. Ženou jsem se narodila, matkou jsem se stala dobrovolně, ačkoliv se může zdát, že jsem k tomu byla donucena tlakem společnosti, která potřebuje další a další daňové poplatníky. Doufám, že se jednou k celoživotnímu otroctví

rozhodne i moje dcera, a třeba jí jednou dojde, že by mě i PŘES TO VŠECHNO mohla milovat. A ještě něco. "Mami, promiň a děkuji." 

Od spisů k plínám a zase zpět Za pár týdnů mi končí sladko krušná mateřská dovolená. Možná je na čase se ohlédnout, co mi dala, a co vzala.. Víte, být maminka na mateřské dovolené, to je pracovní poměr jako každý jiný. Ráno vstáváte v šest hodin stejně jako zámečník do továrny. Jediný rozdíl je, že Vás nebudí řinčení budíku, ale v prvním roce života pláč a v druhém a třetím roce života Vašeho dítěte křik "mamííííí", "čuuuraaaat" a podobně. Když už jsem vzpomněla exkrementy, tak milé dámy, pokud se na mateřskou chystáte, připravte se na to, že ty budou součástí Vaší každodenní rutiny. S tím rozdílem, že v prvním roce života je budete balit do plín, v dalších letech (slabší - mužské - nátury prominou), budete vyškrabávat z nočníku do záchodu. Představte si povolání, kdy veškerá Vaše celodenní práce je během vteřiny zmařena - klasický stav, kdy vygruntujete celý byt, aby ho dítě během 10 minut dokázalo opět převrátit vzhůru nohama. Zároveň znovu prožíváte svoje večerníčky a svoje dětství, kupujete svému dítěti stejné laskominky, jako jste v dětství milovali Vy, a díky tomu utečete z každodenní dospělácké reality a na chvíli jste zase dítětem. Povolání, kdy Vás Váš malý šéf usurpuje a otravuje a Vy ho na oplátku jen bezpodmínečně milujete. V jeden a ten stejný moment musíte mít oči na dvou různých místech a občas si připadáte, že máte snad čtyři ruky. Neodkážete pochopit, jak vlastně zvládnete přemístit do domu veškeré zásobování. Celý den uklízíte, a přitom je vlastně v bytě neustále nepořádek. Vždy a všude sebou musíte mít jídlo a pití, pokud nemáte alespoň sušenky či křupky, jako matka jste totální looser a jen trapnými úsměvnými posunky dáváte za vděk nabízeným krabičkám jiných matek v okolí. Jste tak trochu odpadový koš, držák a sklad Vašeho dítěte.

Z

mokré

a ulepené

kabelky

(kam

jste

před

chvílí

dala

flašku označenou jako "netekoucí láhev") neustále vytahujete dudlíky, hračky, auta, nálepky, kapesníky a všelijaké jiné důležitosti, které dítě neustále potřebuje u sebe. Pokud někde vidíte sklenici vody a dítě, víte, že se zvyšuje pravděpodobnost spadnutí sklenice na zem stejnou úměrou, čím víc se

přibližuje dítě. Cítíte flek na košili nebo zemi o dvacet vteřin dřív, než tam je. Jste tak trochu vědma. Jako žena jste také trochu zmatená. Na jednu stranu jste hrdá. (máte na co). Na druhou stranu vzpomínáte, kde jsou ty doby, kdy jste měla každý den čas se učesat, nalíčit a oholit si

nohy. Tak trochu závidíte svobodným holkám, protože jediná jejich starost je vypadat dobře (ale nebojte, ony na oplátku závidí Vám Vaše závazky, zatímco křepčí rádoby spokojeně na diskoškách). O těhotenství a mateřství jsem se rozepsala v jednom ze svých prvních blogů. Byl to nadmíru úspěšný blog, když beru v potaz míru diskuze, kterou jsem článkem rozpoutala. Svůj vztah k dceři jsem tenkrát prožívala tak trochu maniodepresivně a nadále jej prožívám jako značně rozpolcený. Narozením dcerky se ze mě stala máma. Byl to nový svět.. Tak trochu magický, protože když máte bezdětnou kamarádku a můžete se s ní bavit na všechna možná témata, stejně Vám řeč sklouzne k Vašemu dítku (přestože jste jej před půl hodinou s úlevou předali babičce) a ona Vám najednou úplně nerozumí. Říká si "zase žvatlá o tom dítěti". Jenže.. To dítě je opravdu Váš svět. Narozením dítěte se v mém životě všechno změnilo. Když jsme plánovali rodinu, ubezpečovala jsem manžela, jak úžasné a skvělé budou dovolené. On mě zase ubezpečoval, že máme po dovolené. Pravda je ta, že už nic, včetně té dovolené, není jako dřív. Tak trochu schizofrenní stav, kdy dítě s nadšením dáváte příbuzným a za půl hodiny při projíždějícím vlaku řeknete "mašinek" stejně jako by to řeklo Vaše dítě, kdyby u Vás bylo, mi občas přijde značně nesrozumitelný, ovšem taková je skutečnost. Když se podívám na svou dcerku, vidím sebe. Je to až děsivé. Vzpomínám na svůj boj s autoritami. Sama v sobě svádím bitvy. Ustoupit jí? Být důsledná? Být hodná? Záleží na tom, jak ji budu vychovávat, nebo se jen mám chovat sama tak, jak nejlépe dovedu? A bude to k něčemu? Co z ní vyroste? Každý den přemýšlím, jak si mě bude dcerka pamatovat. Bude říkat o svém dětství, že její maminka byla vlídná? Že se usmívala? Ocení ty vařečky se šlehačkou, co jí dávám olizovat u pečení dortu a to, že jí ke každému učesání vlásků přilepím na čelíčko pusinku? Nebo si bude říkat, že její máma byla megera, co jen řvala a byla nervózní, protože dneska být mámou je někdy hodně náročné. Být skvělá máma,

manželka, dobře vypadat, pracovat a nezbláznit se z toho, je hodně náročná disciplína. Možná nebudu zvolena za mámu roku. Možná jsem si mohla víc užívat místo leštění podlahy. Na druhou stranu to byl úžasný čas se spoustou nádherného nicnedělání. A teď to moje miminko nastupuje cestu života. Z mé náruče jde do jiné. Už s ní nebudu trávit 24 hodin denně, na což se zároveň těším a zároveň se toho děsím. Je to jako včera, když jsem si ji nesla z porodnice. Měla baculaté prstíčky a skoro žádné vlasy. Jen kadila, brečela a papala, a když se poprvé usmála, celý svět se prozářil. Dneska mi krade šminky a dává mi pusu a hladí mě, a když mi řekne "Já Tě maminko miluji" zastaví se svět. Většinou vždy raději věnuji svůj čas jí, než sama sobě. Víte, být maminkou je možná jedno z nejnáročnějších povolání. Ale díky BOHU!!!!! Za ně :-)