Neil Daniels PIVAŘI A FRAJEŘI Průvodce světem ZZ Top

Neil Daniels

PIVAŘI A FRAJEŘI

Průvodce světem ZZ Top

Neil Daniels Beer Drinkers & Hell Raisers: A ZZ Top Guide Přeložil Milan Stejskal

Translation © Milan Stejskal, 2015 Copyright © Neil Daniels, 2014 ISBN 978-80-7511-121-0 ISBN 978-80-7511-122-7 (epub) ISBN 978-80-7511-123-4 (pdf)

Neil Daniels

PIVAŘI A FRAJEŘI Průvodce světem ZZ Top

PŘEDMLUVA od Stevena Rosena

S  Billym Gibbonsem a  jeho kapelou ZZ Top jsem se poprvé seznámil v roce 1973. Právě vydali album Tres Hombres a já s nimi dělal rozhovor – se všemi třemi – pro nezávislý plátek jménem Los Angeles Free Press. Jakmile jsem vešel do jejich pokoje v  hotelu Continental Hyatt House – nechvalně to proslulém příbytku mnoha rockových hvězd sedmdesátých let, který byl bohužel před mnoha lety zbourán – byl jsem přijat s pravou jižanskou pohostinností, takže jsem se hned cítil v pohodě a klidu. Billy patřil mezi nejmilejší, nejzábavnější a nejbystřejší lidi, na něž jsem kdy narazil, a také díky tomu jsem si ho od první chvíle zamiloval. Během následujících let jsme se ještě mnohokrát sešli a v této předmluvě uvedu rozhovor, který se odehrál zhruba šest let po našem prvním setkání. Podle mě právě toto vyprávění nejlépe ilustruje, jaká kapela byla a je a jací jsou její členové po lidské stránce. Asi vám nemusím říkat, jak důležitou roli ZZ Top sehráli v šíření blues mezi širší vrstvy posluchačů. Billy Gibbons patřil a stále patří mezi nejunikátnější a  nejtvořivější kytaristy, kteří kdy drželi šestistrunku v ruce. O tom již napsali mnozí jiní. Ne, já vám nechci vyprávět o Billy Gibbonsovi, Franku Beardovi a Dusty Hillovi z hlediska historie, zvolím spíše osobní pohled. A přesně ten vykresluje následující příhoda. Dennodenně, již po dva týdny slýchávám píseň z opravdu nabušených beden, kterak se vznáší nad hollywoodskými kopci jako nějaký slaďoučký zvukový pyl. Ta muzika musí z těch vzdálených

5

repráků opravdu vyřvávat, protože Billyho kytara vyhání ­ptactvo­ ze stromoví a jeho zpěv se snáší z nebes jako hlas samotného boha – tedy kdyby takový bůh mluvil jižanským přízvukem a měl slabost pro vytuněné závodní káry. Punktum v jedenáct dopoledne se rozlehne do prostoru ‚Manic Mechanic‘ od ZZ Top, která signalizuje obyvatelům Laurel Canyon, že je načase začít nový den. Existuje snad lepší způsob jak jej přivítat, než s těmito třemi chlapíky z Texasu? A právě dnes, i když v jinou hodinu vyrážím do Beverly Hills na sraz s Billy Gibbonsem, Dusty Hillem a Frankem Beardem. A zatímco nejlepší budíček na světě probouzí všechny pozdní spáče v té zvolna se svažující kopcovité krajině, třetí sloka písně nabývá ještě na daleko osudovějším významu. Jenže já jsem nejel na žádný závod, spíš na podnětnou a zábavnou výměnu hudebních názorů, a ne, o ponících řeč nebude, třebaže se pod kapotou mé RX sedmičky prohání pěkných pár koní, které jsem pravda zatím pořádně neosedlal. Hodil jsem do sebe kafe, sbalil diktafon a  jejich poslední album Degüello, nasedl jsem do vozu a – řečeno slovy Horatia Algera – zamířil na západ. Laurel Canyon se nachází na východním kraji Sunset Strip, což je dvouapůlkilometrový úsek ulice Sunset Boulevard, ve které sídlí hudební vydavatelství, manažerské společnosti, slavné restaurace, nechvalně známé hotely a motely a množství klubů, obchodů s deskami, barů a nejrůznějších krámků. Projel jsem kolem Hyatt West Hollywood, nóbl hotelu nyní stojícího na tomtéž místě, kde kdysi stál Continental Hyatt House, neblaze proslulý a legendární druhý domov hostujících rockových kapel. Právě zde před šesti lety, v roce 1973 došlo k mému prvnímu seznámení se skupinou. Zrovna vydala album Tres Hombres a ubytování v Hyatt House bylo za přijatelnou cenu, tedy alespoň pro kapelu, která stále počítala každé peso. Dnes jsem ovšem projel kolem budovy ze skla a oceli, profrčel Doheny Drive, západní kraj Stripu a šinul si to do Beverly Hills Hotel. Toto ubytovací zařízení, které funguje od 12. května 1912, je nyní považované za jeden

6

z  nejexkluzivnějších podniků ve městě. Místní nikým nerušené bungalovy lákaly hudební a filmovou elitu a jednopokojové prezidentské apartmá vyšlo na 3400 dolarů za noc. A právě tady jsem našel Billyho s klukama. Poměrné slušné na „malou texaskou kapelku”, jak se sami nazývají, která přitom stačila během předchozí půl dekády natočit pět alb a  z  regionálního blues bandu se vyšvihla na skupinu mezinárodního formátu, chrlící hit za hitem, a za pár dní měla být hlavní hvězdou večera v Long Beach Arena o kapacitě 12 tisíc míst. Zaparkoval jsem tedy před oním velkolepým pozlaceným palácem, obdržel od hlídače parkovací lístek a vyrazil směrem k stranou ležícím rezidencím v  zadní části hotelu. Lehce jsem zaklepal na správné dveře a přivítal mě sám slavný Vousáč, velkorysý chlap, kytarový mág a  originální myslitel. Dusty Hill se zvedl z velikánského křesla, došoural se až ke mně a vřele po texasku pozdravil. Billy se podíval z okna. Už jsme se bavili víc jak hodinu, a i když mě napadlo, že má jistě na odpoledne další plány, zeptal jsem se ho, jestli by se u  mě nechtěl stavit, kouknout na moje desky. Zamyšleně si potáhl les vousů, jímž byl obrostlý, a  povídá: „No tak jo, proč ne.” Sbalil jsem si své novinářské saky paky – diktafon, propisky, kazety – a vyrazili jsme na dlouhou procházku chodbami až k recepci. Všichni se za námi otáčeli. Chci tím říct, že jeden se musí hodně snažit, aby nepoznal Billyho Gibbonse. Hlídač přijel s mojí světle modrou mazdou až ke vchodu, nasedli jsme a  vyjeli po proslulé příjezdové cestě před hotelem Beverly Hills. Těsně před odbočením doleva na Sunset Boulevard se Billy otázal: „Nebydlí tu náhodou někde Eddie?“ Ukázal jsem vlevo na Coldwater Canyon, kolem něhož jsme zrovna projížděli, a říkám: „Přímo támhle, za tím kopcem.” Zamířili jsme na východ za svitu odpoledního slunce, a když jsem při průjezdu kolem Hyatt West Hollywood přemýšlel, jestli si B. F. G. pamatuje na ono místo a tu dobu, tak pronese: „Hele, támhle to je. Tam jsme se poprvé

7

seznámili.“ Rozesměju se od ucha k uchu jako puberťačka na prvním rande. Zabočím doleva na Crescent Heights, které vzápětí přechází v Laurel Canyon, severně od Sunset Boulevard, a zamířím si to k Hollywood Hills. Na Kirkwood Drive jsem opět zatočil doleva, a jak se uličky zužovaly a táhly víc do kopce, říkal jsem si, jak by to bylo dokonale ukázkové a klasicky hollywoodsky happyendové, kdyby ten šílený dýdžej zrovna zahrál ten song. Jenže takhle pozdě odpoledne to on nikdy nemá ve zvyku, tak jsem to pustil z  hlavy. Zabočil jsem ostře vpravo do své ulice, a dokonce i na jejím konci to bylo krásně slyšet. Pohlédl jsem na Billyho a ten nevěřil vlastním uším. Svraštil čelo, údivem mu klesla čelist a povídá: „Není to…?” A já na to: „Tohle ten magor dělá každý den v  jedenáct dopoledne. Dneska je to poprvé, co ho to slyším hrát podruhý. Měli bysme u něj zastavit a zaklepat mu na dveře.” Z našeho okýnka se vyvalí typický Gibbonsův hurónský smích. Něco podobného se mi úplnou náhodou přihodilo s  Edwardem Van Halenem. Zhruba po pěti letech jsem byl s Edwardem v New Orleansu – přijel tam na veletrh NAMM – a nějaká kapela v jednom baru zrovna hrála ‚Jump‘. Když jsme šli kolem, Edward strčil hlavu do okna. Kytarista doslova na místě zkameněl a nedokázal hrát dál. Každopádně jsme dokráčeli až ke vchodovým dveřím. Skončil ‚Manic Mechanic‘ a my jsme zůstali na pár vteřin stát, jestli náhodou ještě něco nepustí. Nepustil. Podotkl jsem: „Takhle je to možná lepší.” Billy přitakal. Zavedl jsem ho do svého malého obýváku. V šedesátých letech bydlelo v Laurel Canyon spousta skupin koncertujících v  okolí Stripu: Doors a  Byrds, Zappa, ­Dylan, pár členů Buffalo Springfield. Dal se tu pronajmout byt za 100 dolarů měsíčně. V roce 1979 už jsem platil sto dvacet pět. Provedl jsem ho kratičkou chodbou, podél celé jedné stěny jsem měl vyrovnaných tak na tři sta, čtyři sta desek. Billy je uviděl a byl úplně unešený. Došli jsme až na konec chodby, vešli do obývacího pokoje, a když

8

jsem rozsvítil, aby bylo na dalších osm tisíc gramodesek lépe vidět, vyloženě zalapal po dechu. A pak si je začal prohlížet. Alba mám abecedně seřazená – nejspíš profesní deformace – a Billy se mě zeptá: „Kde najdu desky Sira Douglase? Pod es, pod dé nebo pod qé?” Nejspíš myslel Q jako Quintet. Měl jsem je pod D – neptejte se proč – a Billy si jich pár vytáhl, načež se pustil do hledání nějakého Hendrixe a  něčeho od Cream, plus pár bluesových věcí. Měl jsem tam všechno. Zkušební výlisky, anglická vydání, bootlegy, prostě všecko. Já byl do desek blázen, do všech svých alb, do těch těžkých černých vinylů. Cédéčka mě nikdy nebrala a brát už asi nebudou. Billy byl šíleně nadšený. Věděl jsem, že sbírku dokáže ocenit stejně jako já. Zhruba po hodině jsem vycítil, že už asi bude muset jet. To už měl vybraných několik desítek alb, prohlížel si přebaly, pročítal přílohy, vytahoval desky z obalů. Byly po celé posteli. Postupně jsem je složil do úhledné hromádky – Billy si nejspíš myslel, že je chci vrátit zpátky na místo. Ale já jsem ten štos zvedl a říkám mu: „Na, chlape, jsou tvoje.” A on na to: „To přeci nejde.” A já povídám: „Chci, aby sis je nechal.” A to byl jeden z mnoha krásných okamžiků, který se odehrál během našeho více než třicetiletého přátelství. Odvezl jsem ho zpátky do hotelu, a když vystupoval z auta, zeptal se mě, jestli zítra přijdu na koncert. Odvětil jsem, že bych rád, a on na to, že mi nechá lístky a propustku do backstage na kase, ať si je vyzvednu. A pak dodal: „Něco pro tebe budu mít.” Odjel jsem, vrátil se domů a říkal si, že přesně kvůli takovýmto chvílím stojí za to žít. Že už to nemůže být lepší – ale ono bylo. Dalších pár hodin jsem byl jako ve snách. Vím, nebo alespoň myslím, že vím, že jsem brnknul Edwardovi Van Halenovi. Nejspíš jsem se mu pochlubil, že jsem dělal rozhovor s  Billym, protože jsem dobře věděl, jak velký je fanoušek ZZ Top. „V Gazarri’s jsme hrávali ‚La Grange‘ a ‚Tush‘,“ podotkl Edward. Už si ale nevzpomínám, jestli jsem se o  koncertě zmínil já jemu, anebo on mně.

9

Každopádně jsem mu určitě řekl o  lístcích a  propustkách do backstage. On na to, že bude řídit. Další večer se ukázal ve svém džípu. Už u mě kdysi byl a vlastně jsem mu taky ukázal svou sbírku desek, dokonce jsem mu jich hromadu věnoval; takové, o nichž jsem si myslel, že by ho mohly bavit – Lese Paula, Larryho Carltona, něco od kapely Steely Dan a kupu dalších věcí. Vzpomínám si, že jsem se stavil u Edwarda doma a viděl jsem tam tu haldu pořád ležet. Neposlechl si ani jednu desku. V každém případě ten jeho wrangler, nebo co to bylo za značku, neměl žádná okýnka, jenom nějaký druh vinylové střechy a byla v něm dost zima. Když jsme dorazili na místo, nebylo už ani kde zaparkovat. Ed najel na násep a džípa tam nechal stát nakloněného, pneumatiky na mé straně byly hluboko zabořené ve svahu a  na té jeho stály na rovině. Přišli jsme ke kase a  lístky už tam na nás čekaly, přesně jak Billy slíbil. Edward už měl za sebou alba Van Halen a Van Halen II a okamžitě se kolem něho shromáždili fanoušci. Ale tím se nenechal nijak vyvést z  míry. Když konečně dorazili hoši ze ZZ, všichni šli na svá místa. Kapela hrála až děsivě dobře. Dali ‚Manic Mechanic‘ – a  podle mě Billymu musela problesknout hlavou vzpomínka na onu včerejší odpolední serenádu – a ‚Tush‘ a pochopitelně ‚La Grange‘. Byli nekompromisní a i ve třech se jim povedlo prodchnout sál hutnými zvukovými vlnami kytar a bicích. Afterparty se konala na Queen Mary, což byla kdysi luxusní výletní loď, nyní ovšem vypovězená do suchého doku přístavu na Long Beach. Na palubě se nacházela restaurace a  svatební síň. S  Edwardem jsme přešli ke vchodu, nějaký člověk zkontroloval naše propustky a my nakráčeli dovnitř. Čekala tam obrovská recepce, stoly se doslova prohýbaly pod všemožným jídlem a dezerty, bylo tam i několik barů s nápoji zdarma. Kopli jsme do sebe pár drinků, kecali jsme o koncertě, když jsem si všiml, že se na druhé straně objevil Billy.

10

Věděl jsem, že tohle bude další z oněch nezapomenutelných chvílí – představím Billyho Gibbonse Eddiemu Van Halenovi. Ed si vůbec nevšiml, že se Vousáč objevil, tak povídám: „Hele, chlape, rád bych tě s někým seznámil.“ On na to jen: „Ale prosim tě.“ Přešli jsme parket a podle mě si Ed Billyho pořád nevšiml. Billy mě sice zahlédl, ale patrně vůbec netušil, s kým tam jsem. Konečně jsme stáli proti sobě, a než jsem stačil říct: „Billy, tohle je…“, tak Edward podal Billymu ruku a objal ho. Pak se začali bavit o  muzice, kytarách a  Warner Bros Records (domovské to značky obou kapel), o  prvních albech, o  Cream ­a Jeffu­ Beckovi. Edward se mu přiznal, že jeho kapelu zbožňuje a že skupina Van Halen odehrála moře předělávek od ZZ Top, když ještě jezdila po klubech. Billyho to očividně potěšilo a byl upřímně dojatý. Pak ho Billy popadl za loket, odtáhl stranou a povídá: „Rád bych ti něco ukázal.“ Došlo mi, že mě tam zrovna teď není třeba, ale nevadilo mi to. Byl jsem u jejich seznámení, a to mi úplně stačilo. Pak se Edward s Billym vrátil a v ruce držel pouzdro na mini kytaru. Nenabídl se, že ho otevře, a já ho o to ani nepožádal. A vzápětí mi to došlo. Tohle mi chtěl Billy věnovat. Co jsem měl dělat? Říct mu, že nástroj slíbil mně? Zašli spolu za roh a dobrou hodinu spolu ještě klábosili. Nemám zdání, o  čem se bavili, ale jsem si jistý, že ten den vzniklo jedno velké přátelství a od té doby se řádně utužilo. Ti dva se totiž kamarádí dodnes. Poté jsme jeli zpátky, Edward byl radostí bez sebe a já jsem měl dobrý pocit, že jsem tam byl. Pak mě vysadil a zamířil domů. Po pár měsících mi přišel poštou balíček. Byl zhruba osmdesát čísel dlouhý, třicet široký a já jsem neměl ponětí, co by v něm mohlo být. Pustil jsem se do rozbalování a  objevil pouzdro na kytaru. Uvnitř byla červená chiquita, jeden z těch miniaturních nástrojů, s nimiž měl Billy hodně co do činění (myslím, že částečně vlastnil výrobní firmu, projekt financoval nebo něco na ten způsob).

11

Vzpomínám si na to období, jako by to bylo dnes. Od roku 1979 jsem s Billym udělal ještě mnoho rozhovorů. Dokonce mě nechal dvakrát přespat ve svém domě v Santa Fe. Čas od času se ozve, a kdykoliv vyjde nové album ZZ Top, debatujeme o něm. Možná se mění muzika, možná hudební směr, možná zvuk, ale co zůstává stejné, je jeho láska ke kytaře ve všech jejích podobách. A to se nikdy nezmění, z čehož jsem opravdu šťastný. Steven Rosen spisovatel a novinář

12

ÚVOD „Kombinujeme blues a rock. Jsme prostě rocková kapela hodně ovlivněná blues.“ Dusty Hill v rozhovoru s Davidem S. Rotensteinem, deník Palm Beach Post, 1991

V roce 2012 vydali ZZ Top album La Futura, jednu z nejsilnějších a  nejbluesovějších desek v  jejich více než čtyřicetileté kariéře. Získali též ocenění Living Legend neboli „žijící legenda“ na londýnském předávání cen Classic Rock Roll of Honour Awards. Kapela zkrátka zažívala dobrý rok! Nejvýdělečnější léta sice už možná mají za sebou, přesto stále patří mezi nejkouzelnější postavy rocku, na které je vždycky spoleh. Jejich sestava se totiž od vydání debutového alba v  roce 1971 vůbec nezměnila. Díky své vizáži, značné publicitě, minimálním, leč pozoruhodným zvukovým a  stylovým proměnám a  mnoha dalším věcem jsou americkou odpovědí na Status Quo – buď je zbožňujete, nebo je nemůžete ani cítit. S patnácti studiovými alby na kontě, padesáti milióny prodanými nosiči po celém světě a s bezpočtem cen – včetně uvedení do roken­ rolové síně slávy – jsou ZZ Top považováni za globální značku. Byť jim vzdaly hold i takové kapely jako Black Keys a Motörhead, naše texaská trojka nikdy nepřestala mluvit o  své lásce k  blues. Jsou to právě předváleční a  pováleční muzikanti z  amerického Jihu, kteří kapelu i nadále inspirují. Zkrátka až na pár odchýlení od svého klasického zvuku se ZZ Top vždycky vraceli k blues – k  hudebnímu stylu, který tolik zbožňují, k  jejich společné lásce, která je jistě po celou dobu držela pohromadě, zatímco mnohé jiné soudobé skupiny měnily sestavy častěji než kytarové struny.

13

Díky hudebníkům jako byli John Lee Hooker, Robert Johnson, ­Muddy Waters a samozřejmě B. B. King, si ZZ Top zamilovali blues a hudbu obecně. Jeho zbožňováním došli ke zcela charakteristickému zvuku, který je jak uhlazený, tak drsný, ale zároveň v něm lze slyšet i ozvěny boogie-woogie. ZZ Top jsou proslavení chytlavými kytarovými melodiemi a  refrény. Písně jako ‚La Grange‘ a  ‚Tush‘ vás chytnou od první noty a nepustí, stejně jako ty malé potvůrky z Vetřelce, které se člověku střelhbitě přisají na obličej. ZZ Top by si však v mnoha ohledech zasloužili mnohem většího uznání a respektu, což se naštěstí v posledních letech začíná dít. Na konci sedmdesátých let si už vyvinuli vlastní styl, podobně jako mnoho dalších dlouho hrajících kapel, jinak by nejspíš nepřežili věčně se měnící podoby hudebního průmyslu. Mít výraznou image nebo ikonickou postavu v  kapele dokáže dělat divy. Vezměte si třeba takového Eddieho, maskota Iron Maiden; zubaté logo Judas Priest; rozšklebenou motorovou hlavu Motörhead; líčení a kostýmy KISS a tak dále. ZZ Top se stali celosvětovou značkou a  image kapely je nedílnou součástí americké popkultury, tak často velebené i  v  jejich vlastních písních. Do jisté míry ztělesňují americký sen podobně jako Bruce Springsteen se svými texty o autech, krásných ženách a muzice. Dalo by se říct, že Springsteen a ZZ Top jsou dvě strany téže mince. Bruce pochází z dělnické rodiny, z města a hlavně ze Severu, kdežto oni jsou staří dobří hoši z jižanského venkova (třebaže pějí chválu na Dallas a  Houston – dvě největší texaská města). Každopádně jeden jako druhý vykreslují obraz své země (i když se po geografické stránce liší) tak, že jim to baští celý svět. Zatvrzelí Springsteenovi fanoušci by se možná ohradili proti přirovnání svého upovídaného hrdiny k naší trojce z Texasu, jenže podstata amerického snu tkví právě v tom, že je dostupný všem – záleží na každém, jak jej dosáhne. Jak Springsteen, tak ZZ Top nám nabízejí svou verzi – je na nás, kterou si vybereme, třebaže se nutně navzájem nevylučují.

14

Všichni nepochybně znají slavnou chůzi kapely ZZ Top, její image se všemi těmi plnovousy, slunečními brýlemi, elegantními obleky a klobouky. To vše je pevně zakotvené v rokenrolové kultuře. Další věc, kterou fanoušci na triu zbožňují (třebaže to konzervativní rockové zastánce možná štve), je jejich posedlost objevováním a přijímáním nových zvuků a technologických inovací; ačkoli se v roce 2012 vrátili zpátky ke kořenům s daleko klasičtějším blues -rockovým soundem. Některé kapely opakují stejný recept po celou svou kariéru, oproti nim však ZZ Top našli zalíbení ve zkoušení nových stylů, které ovšem od nich zní upřímně a od srdce. Nikdy se ovšem nevzdálili od svých kořenů natolik, aby jejich zvuk nebyl jasně rozeznatelný. Vždycky znějí jako ZZ Top, jenom s malou obměnou. V takovém případě je dobré mít na paměti, že jejich kariéru lze rozdělit na čtyři poměrně jasná období: studiová alba z první dekády se nesou na vlnách klasického boogie blues ZZ Top – s alby jako Rio Grande Mud a Tres Hombres. V další éře se z nich staly hvězdy MTV – s megaúspěšnými deskami jako Eliminator, Afterburner a Recycler. Fáze třetí se nese ve znamení bláznivého návratu k blues – s alby jako Rhythmeen a XXX. Načež přichází čtvrté stádium, kterým se celý koloběh završí a hoši se vrací ke své minulosti prostřednictvím novinky – La Futura z roku 2012. Příběh ZZ Top by klidně vydal na skvělý rokenrolový film, ačkoliv se skupina skandálům a kontroverzním situacím vždycky vyhýbala. Zcela jistě nikdy neplnili titulní stránky novin, na rozdíl třeba od jejich idolů – Rolling Stones. Členové ZZ Top se sice občas objevili v televizi, ve filmu a dalších nehudebních projektech, nikdy se však neponořili do bulvárního světa celebrit; místo toho se raději věnovali své jediné lásce – muzice. Nikdy se nebáli imitovat ani sebe, ani ostatní. Smysl pro humor k nim neodmyslitelně patří a fanoušci je za to milují. Jejich nejrůznější narážky a dvojsmysly bývají hodně vtipné, čímž připomínají AC/DC, kapelu se značně ironickým pohledem na svět, která si

15

ZZ Top velice váží. Tihle týpci zkrátka neberou život zas tak vážně. Chtějí prostě jenom dělat muziku a bavit se. Na ZZ Top je jasně vidět, že pocházejí z Texasu, který je zdrojem jejich inspirace, neboť jak o sobě sami tvrdí, „na svůj původ nikdy nezapomenou“ a až do konce života zůstanou „starýma dobrýma klukama“. Tento „stát osamělé hvězdy“ je pro ně stejně důležitý jako jejich láska k blues, a to dokonce do takové míry, že si ho vzali kus s sebou na velkolepou show Worldwide Texas Tour, což bylo obrovitánské turné po celých Spojených státech. O ZZ Top vzniklo několik knih; většina, ne-li všechny jsou vyprodané, přičemž takový titul, jakým je Rock + Roll Gearhead od Billyho Gibbonse, určitě stojí za přečtení. Tato publikace není ani tak biografií, jak by její název mohl naznačovat, ale spíše příručkou pro fanoušky – průvodcem jejich hudbou a minulostí. První část se zabývá stručnou historií kapely, líčí její počátky a následný vzestup ke slávě. Druhá část nabízí medailonky všech lidí spojených s kapelou, včetně hudebníků, na které měla naše trojice vliv, a i těch, kteří ZZ Top ovlivnili. V části třetí nalezne čtenář seznam některých cen, které kapela získala, stejně tak jako další drobnosti, které skupinu provázely na cestě ke slávě. Čtvrtá a poslední část popisuje jejich studiovou práci, dále pak jejich významná turné a živá vystoupení. Hlavní poděkování samozřejmě patří Stevenu Rosenovi a Martinu Popoffovi za to, že první jmenovaný přispěl do knihy předmluvou a  druhý doslovem. Tito pánové zbožňují ZZ Top stejně jako my ostatní. Tato kniha si pochopitelně nedělá nárok být definitivním výčtem úspěchů kapely, především je oslavou její hudby a kariéry. Pevně doufám, že skalní fanoušci tuto publikaci ocení a  budou na ni pohlížet jako na poklonu svým hrdinům, zatímco náhodní posluchači budou knížku brát jako užitečného průvodce životní dráhou této skupiny. Na co tedy ještě čekáte? Ohulte bedny a zamilujte si ji! Neil Daniels

16

neildanielsbooks.tumblr.com neildanielsbooks.wordpress.com

17

PRVNÍ ČÁST PŘÍBĚH ZZ TOP

1 Raná léta: Počátky ZZ Top (1969-1971) „Musíte se naučit ovládat to, co vás žene, celou tu snahu – myslim to tak, že každá práce, každej podnik, kterej za něco stojí, se cení podle překážek, který člověk musí po cestě překonat.“ Billly Gibbons k Paulu Guyovi, Fuzz, 1996

ZZ Top a Texas jsou spolu nerozlučně spjati, tudíž musíme začít tím, že si něco povíme o tomto „státu osamělé hvězdy“ a zejména o jeho úžasném hudebním dědictví. Texas je největší z tzv. dolních 48 států USA (jenom Aljaška je větší). Kdysi někdo řekl: „Pro jednoho slunce vychází, pro druhýho zachází na těch pláních texaských.“ Stát Texas má skoro třikrát tak větší rozlohu než Velká Británie a s pouhými 25 milióny obyvatel je jeho populace více než poloviční, což nejspíš vysvětluje, proč většina Texasanů – zejména ve svých písních – ráda velebí široširá prostranství a  svobodu, kterou s sebou přinášejí. Texasané jsou pověstní svou výjimečností, dokladem toho jsou i  ZZ Top. Zevšeobecňovat se sice nemá, ale za ta léta z  Texasu vzešlo více než úctyhodné množství osobitých jedinců – počínaje Hondo Crouchem, starostou Luckenbachu (obce se třemi obyvateli!), přes slavné vypravěče jako spisovatel Larry McMurtry a  komik Bill Hicks, nemluvě o  plejádě herců, uveďme alespoň „Džejára“ Larryho Hagmana a Tommyho Lee Jonese, až po cyklistu Lance Armstronga. Bez ohledu na to, jakého jste politického přesvědčení, faktem zůstává, že čtyři američtí prezidenti pocházeli z Texasu, anebo vlastně dva, nemáte-li kluky Bushovic zrovna v lásce, poněvadž ani jeden se v tomto státě nenarodil. A to jsme se samozřejmě dotkli jenom pomyslné špičky texaského ledovce.

21

Mateřským jazykem většiny Texasanů je sice angličtina, třetina jich však hovoří i španělsky – koneckonců Texas sousedí s Mexikem a byl kdysi pod jeho nadvládou – a tento jazyk se učí i na školách. Říká vám něco bitva o Alamo? Texasanům rozhodně ano! Ne nadarmo ZZ Top oslavují mexické vlivy v mnoha názvech svých alb i písní. Faktem je, že Texasu v  jistých dobách vládlo šest různých států (Španělsko, Francie, Mexiko, Texaská republika, Konfederované státy americké a Spojené státy). Texas je jediným americkým státem, který má právo vystoupit z Unie, ale jenom malá část Texasanů by tak učinila (je ovšem sporné, jestli by to Washington povolil, kdyby došlo na nejhorší). Každopádně se stát vyznačuje svobodným a nezávislým duchem. Zákony o střelných zbraních patří mezi nejliberálnější v celých Státech. Tato země si neochvějně stojí za svým právem nosit zbraně. Kromě španělského vlivu Texas do jisté míry utvářelo i  mnoho dalších národů – příkladně Čechů a Němců – kteří si s sebou přivezli své tradice, a to včetně těch hudebních. Díky tomu Texas disponuje úžasným hudebním dědictvím, neboť zde různé kulturní skupiny směšovaly své muzikantské přístupy a vytvořily tak něco zcela unikátního. Kupříkladu „conjunto“ je kříženec německé hry na harmoniku s mexickou dvanáctistrunkou. Chcete-li si poslechnout akordeonového mistra, zkuste si najít pozdní díla Estebana „Steva“ Jordana, takzvaného harmonikového Jimiho Hendrixe. Od třicátých let se tu objevil takzvaný western swing (neboli kovbojský jazz, jak se mu občas říká), jehož jedinečným interpretem je třeba Bob Wills And His Texas Playboys, kteří mísili bigbandový jazz s houslemi a kytarami. Ve výsledku vznikla velice živá hudba s texty oslovujícími především dělníky, jimž tento styl pomáhal zapomenout na velkou hospodářskou krizi a vyprahlou krajinu, a to především o  sobotních večerech prostřednictvím tančíren a  rozhlasových vysílání.

22

Willie Nelson, Waylon Jennings a  další jejich rošťáčtí kamarádi byli od raných sedmdesátých let známí jako Outlaws (neboli „psanci“) a  dali novou tvář country, která byla na hony vzdálená nenáročnému nashvillskému zvuku, protože zněla mnohem rockověji a bluesověji (a opojněji!), což se líbilo hipíkům a rádoby kovbojům a pomohlo upevnit reputaci Austinu coby jednoho z  hudebně nejživějších měst v  Americe. Dva Georgeové – Strait a Jones (spolu s Jimem Reevesem) – patří mezi dva nejlepší zpěváky, které kdy country zplodilo (George Jones bohužel odešel do věčných lovišť v roce 2013). Buck Owens sice strávil většinu svého života v Kalifornii tříbením bakersfieldského soundu, ale byl rovněž Texasan. K tomu si připočtěte folkové kluby, ze kterých pocházeli písničkáři typu Townese Van Zandta, Steva Earla a Nanci Griffithové, a to se stále jen letmo dotýkáme nekonečné nabídky skvělých muzikantů. Co se současnosti týče, z Houstonu pochází Beyoncé a také tu žije jedna z nejpestřejších amerických hiphopových scén (k níž se ještě dostaneme). Kromě této hudební hojnosti tu existuje neuvěřitelně bohatá bluesová tradice, kterou nelze při žádné debatě o texaské muzice rozhodně opominout, zejména je-li řeč o  ZZ Top. Texaské blues je o  něco jazzovější než ostatní bluesové styly – jako třeba delta blues (v kterém jde víc o vybrnkávání a techniku slide) – je i víc swingovější a často (ale samozřejmě ne pořád) používá dechy. Texaské blues zplodilo mnoho pozoruhodných muzikantů, přičemž některými se ZZ Top nechali přímo inspirovat; mezi ty hlavní patřili: T-Bone Walker, Freddie King, Blind Willie Johnson, Blind Lemon Jefferson, Mance Lipscomb, Lightnin’ Hopkins, ­Albert Collins a Big Mama Thorntonová. Mezi vrstevníky ZZ Top, kteří byli rovněž ovlivněni texaským blues, se počítají Ray Vaughan a  jeho starší bratr Jimmie, Willie Nelson, Janis Joplin, Edgar a Johnny Winter a další. Ti všichni pocházejí z Texasu.

23

Aby to nevypadalo, že se zaměřujeme pouze na Texas, rád bych upozornil na skutečnost, že Billy Gibbons rozhodně nešetřil chválou na jednoho mississippského bluesmana jménem Robert Johnson a také na mnoho dalších – jako třeba na B. B. Kinga – ovšem faktem zůstává, že jenom málokterý kytarista by zapřel jejich vliv. Suma sumárum Texas představuje obrovský tavící kotel kreativity a hudebních úspěchů, country a folkem počínaje, blues, rockem, a dokonce metalem a punkem konče. V Texasu se zkrátka dařilo rozmanitým hudebním stylům. Pokud bychom však měli vybrat kapelu, která nejvíc zosobňuje pravého texaského ducha, pak by to byla právě ZZ Top. Je otázka, do jaké míry ji ovlivnil samotný Texas, ale že tomu tak bylo, o tom není pochyb. Neboť jak Dusty Hill řekl v říjnu roku 2012 pro čtrnáctideník Toledo Free Press: „Těžko říct, jak Texas ovlivnil naši muziku, ale že vliv měl, to je bez debat.“ Historie ZZ Top se začala psát 20. června 1969, kdy Billy Gibbons založil tuto kapelu v texaském Houstonu. Gibbons znamená pro ZZ Top totéž, co Harris pro Iron Maiden, Tony Iommi pro Black Sabbath a Lemmy pro Motörhead. Gibbons je vizionářským frontmanem kapely, zkrátka takový velký vousatý mág. Billy Gibbons, též známý jako Reverend Willy G., se narodil jako William Frederick Gibbons 16. prosince 1949 Fredericku Royalovi a Lorraine Gibbonsové. Vyrůstal v houstonském Tanglewoodu – zámožné čtvrti, mezi jejíž obyvatele se počítal i George Bush starší – a právě zde objevil blues díky Big Stelle Mathewsové, která dělala v jejich rodině hospodyni. Jak se ukazuje, byli na tom Gibbon­ sovi poměrně dobře, když si mohli dovolit výpomoc na plný úvazek. Gibbons párkrát v týdnu přespával v domě Big ­Stelly se svou sestrou Pam. Big Stella měla čtyři děti – Little ­Stellu, Dorothy, Minnie a Johnnyho – a řídila se heslem „ranní ptáče dál doskáče“, pročež chodila brzy spát. Jakmile se zachumlala do peřin, Little Stella odvedla Billyho s jeho sestrou do jednoho lokálu, který byl

24

hned za rohem, a stál v něm jukebox. A právě tam se Gibbonsově mladické mysli otevřel celý nový svět černošské muziky. Byla to jistě báječná zkušenost, ne nepodobná duchovnímu probuzení. Poslech nové hudby v něm zažehl zájem a Billy se rozhodl si o ní zjistit víc, byť v té době se staral hlavně o to, aby se vrátil do domu Big Stelly dřív, než zjistí, že je fuč. Lokál vlastnil nějaký Don Robey, černošský obchodník, který se sám vypracoval a jemuž patřila vydavatelství Duke Records a Peacock Records, noční klub Bronze Peacock, tančírna El Dorado Ballroom a bookingová agentura Buffalo Booking Agency. Ale to nebylo jediné Gibbonsovo setkání s muzikou. Jeho otec byl rovněž hudebně nadaný, a než se přestěhoval do Texasu, strávil několik let v Hollywoodu, kde byl zaměstnaný jako hudební ředitel u MGM. Pracoval i jako kabaretní umělec, dirigent orchestru a  koncertní klavírista. Stručně řečeno, pro Billyho nebyla muzikantská kariéra jedinou možností, ale rodina i  okolní prostředí mu v tomto směru rozhodně hrály do karet. „V  pěti mě táta vzal do klubu Shamrock,“ řekl Gibbons Alexu Beckerovi v  roce 2009 pro webové stránky www.gibson.com. „To bylo v  texaskym Houstonu a  zrovna hrálo Mary Kaye Trio. V jednu chvíli jsem vyskočil na pódium, sedl si do rohu a začal bubnovat do rytmu na všecko, co jsem kolem sebe měl. Po koncertě členové kapely tátovi řekli: ‚Ty bláho, ten kluk má rytmus v krvi!‘” Gibbon­se v té době okouzlili kytaristi jako Jimmy Reed, Lightnin’ Hopkins a Buddy Guy. Jeho láska k rokenrolu se dostavila krátce poté, co objevil blues. Bylo to v roce 1956, kdy uviděl Elvise v  televizním pořadu Ed Sullivan Show, což bylo pro něho a mnoho jeho současníků úplné zjevení. Gibbons toužil vidět Elvise stále víc a víc, až na tom začal být takřka závislý. Už sice byl na živých vystoupeních muzikantů typu Jimmyho Reeda a Howlin’ Wolfa, ale skutečně se mu otevřely oči teprve, když byl svědkem Elvisova koncertu v Houstonu v roce 1956; tehdy vystoupil Elvis spolu s Brendou Lee. Gibbonsova máma byla Elvisova velká

25

obdivovatelka a král rokenrolu měl v Texasu věrnou fanouškovskou základnu. Není divu, že zde se mu od obecenstva vždy dostalo euforického přijetí. Gibbons dostal svou první elektrickou kytaru k třináctinám. Sluníčkově žlutou kytaru značky Gibson Melody Maker z roku 1962 dostal spolu se zesilovačem Fender Champ. Nejenže to byl vhodný dar pro kluka dospívajícího v  muže, ale doslova mu změnil život. „Kluci ze čtvrti žrali Beatles a Rolling Stones, já se zas učil sólíčka z nahrávek Little Richarda, Muddyho Waterse a Jimmyho Reeda,“ uvedl později pro webové stránky www.gibson.com Alexu Beckerovi. Jedna z prvních písní, kterou se Gibbons naučil, byla ‚What’d I Say‘ od Raye Charlese a k ní několik fláků od Jimmyho Reeda. Ale už před gibsonkou hrál mladý Gibbons na všechno, co se dalo, nicméně jak vám poví každý kytarista, není nad to mít vlastní kejtru, navíc je to s ní jako s první láskou – do smrti na ni nezapomenete! Někdy dokonce zašel do zastavárny, koupil si kytaru, přes víkend na ni hrál a  v  pondělí ji vrátil. Nadaní hudebníci holt dokážou vyloudit zvuk prakticky z čehokoliv. Na Gibbonse měl v jeho raném období vliv i Steve Cropper, jeden z nejproduktivnějších amerických kytaristů, který založil skupinu Booker T & The MG’s, a kromě mnoha jiných hitů pomohl Otisu Reddingovi složit skladbu ‚Sittin’ On The Dock Of The Bay‘, v níž si i zahrál. Právě Cropper zásadně ovlivnil typický zvuk ZZ Top. Gibbons dokonce vlastní Cropperovu původní kytaru značky Telecaster z roku 1967, která má na rubu v laku vyškrábanou jeho memphiskou adresu. Ve čtrnácti letech už Gibbons hrál v  takových kapelách jako Saints, kde začínal, načež přešel do Billy G & The Blueflames a Coachmen. Zkušebnu měli v garáži jeho rodičů v Tanglewoodu. „Bylo to se Saints… Crosswell, Taft, Mickley a Gibbons,“ zavzpomínal Gibbons na svůj první koncert, na nějž se ho zeptal Randy Harward z časopisu Guitar World. „Byl to vlastně takovej pořádně

26

rozjetej domácí večírek. Ovšem zakončenej policejní hlídkou. Musel jsem utýct přes plot s kytarou v ruce. Elegantně jsem jim zdrhl. Byla to jedna báseň.“ Jakmile začal Gibbons brát muziku trochu víc vážně a  objevila se možnost živit se hraním v kapele, dostal od Gibbonse staršího cennou radu do života. Řekl mu, že by měl hrát hudbu, která ho bude bavit. Po světě totiž chodí spousta muzikantů, které jejich hudba zase tak úplně netěší. Gibbons se brzy zcela ponořil do tradičního amerického blues a je to znát, hraní mu jde od srdce; je velice instinktivní a vřelé. Tu a tam si Gibbons i zaexperimentoval, ale jen málokdy se odchýlil od klasického dvanáctitaktového bluesového základu. Otec mu tedy byl velkým zdrojem jak podpory, tak inspirace. Mnoho slavných muzikantů se prosadilo proti vůli svých rodičů. Gibbonsův táta však byl nadšený tím, že si jeho syn tuto cestu zvolil. Na sklonku svých osmnáctin založil Gibbons v roce 1966 skupinu Moving Sidewalks – s baskytaristou Donem Summersem, Danem Mitchellem u  bicích a  Tomem Moorem za klávesami. Přiměl ho k tomu jeho kamarád, rovněž muzikant, Roky Erickson z kapely 13th Floor Elevators. Hrát v šedesátých letech v konzervativnějších částech Texasu byla poměrně ošemetná věc (a že v té době, až na pár liberálních enkláv jako byl kupříkladu Austin, byla většina Texasu hodně konzervativní). Erickson později dokonce skončil v psychiatrické léčebně. Když jste měli vousy a dlouhé vlasy, byli jste rázem podezřelí. Bezstarostná jízda sice byl jenom film, ale z jeho závěru, kde hlavní hrdiny v podání Petera Fondy a Dennise Hoppera zastřelí tamější vidláci, běhal na konci šedesátých let hipíkům mráz po zádech. A  právě kvůli tomuto snímku získaly jižanské státy nezaslouženou pověst, kterou ze sebe jen těžko setřásaly. Gibbons měl v oblibě Beatles i  Rolling Stones. Z hudby Moving Sidewalks je jasně cítit Gibbonsova záliba v dřevním bluesovém

27

rokenrolu s rebelským nádechem à la stouni, třebaže hráli i předělávku ‚I  Want To Hold Your Hand‘ od beatlesáků, jenomže v  tomto případě se kytara nesla spíš ve zběsilém rytmu Jimiho Hendrixe. Gibbons si vážil kytaristy George Harrisona stejně jako ostatních členů Beatles a podle něho jak Beatles, tak Rolling Stones ztělesňovaly typický rokenrolový zvuk a podobu šedesátých let. Gibbons obdivoval, s jakým nadšením se obě skupiny věnovaly hudební scéně i samotné muzice. Kapela Moving Sidewalks v roce 1968 vydala album s názvem Flash pod značkou Tantara – spolu se čtyřmi singly: ‚Need Me‘ (1967), ‚99th Floor‘ (1968), ‚I Want To Hold Your Hand‘ (1968) a ‚Flashback‘ (1969). Přesná data sice nejsou známa, ale Moving Sidewalks údajně předskakovala takovým velikánům jako Janis Joplin a  Johnu Mayallovi i  skupinám Grand Funk a  Doors. A  bylo to právě na houstonském koncertě Doors, kde promotér Bill Ham poprvé uviděl Billyho Gibbonse na pódiu. Ham – jenž pracoval u Bud Dailey Distribution, kde se staral o propagaci alb – prý zašel za Gibbonsem do backstage, aby si s ním promluvil o možné spolupráci. Když ho uviděl podruhé, tentokrát ovšem na pódiu jamoval s Mayallem, znovu k němu přistoupil s nabídkou něco spolu podniknout. Ham se s  Gibbonsem okamžitě spřátelil a  pomohl mu získat výrazné postavení na texaské klubové scéně. Jenže Ham nebyl jeho jediným obdivovatelem. Dalším pozoruhodným fanouškem Moving Sidewalks byl Jimi Hendrix. Ten kapele nabídl, aby s  ním vystoupila v  televizním pořadu Tonight Show, v  němž prohlásil Billyho Gibbonse za jednoho z nejslibnějších kytaristů v Americe. Moving Sidewalks také předskakovala Jimi Hendrix Experience na Hendrixově prvním americkém turné, kde Hendrix vystupoval jako hlavní hvězda. Během šňůry Gibbons takhle jednou seděl ve svém hotelovém pokoji, když tu vykoukla zpoza dveří Hendrixova hlava. Jimi si půjčil jednu z Gibbonsových kytar a vystřihl pár neuvěřitelných riffů – a naučil Gibbonse pár vyhrávek.

28

Jak poukázali v televizním pořadu Michigan Live, když v pozdějších letech ZZ Top hráli předělávku ‚Hey Joe‘, Gibbons píseň uváděl slovy: „Když jsme začali dělat do muziky, seznámili jsme se s týpkem, kterej nás vzal kolem světa a naučil nás… půlku toho, co umíme. A vy ho taky znáte. Je to Jimi Hendrix.“ Za oněch zlatých časů neexistovaly v  podnicích zákazy hraní v nočních hodinách, žádné hygienické či požární směrnice, kapely mohly hrát, jak dlouho chtěly. Jednoho večera při turné zůstaly na pódiu Hendrixovy zesilovače Marshall, „když tu jeden jeho bedňák přinesl velký archy papíru, kýble se světélkující barvou a  dva mopy,“ vyprávěl Gibbons Alexu Beckerovi pro webové stránky www.gibson.com. „Archy se zavěsily jako jevištní pozadí, mopy se nasadily na dvě kytary. Jimi je zapojil do zesilovače a  rozjel zběsilej zvukovej útok zpětnejch vazeb. Znovu a  znovu namáčel svou kytaru do barvy a zběsile s ní maloval po papírovym plátně. Nabídl mi, ať to taky zkusím, a já ho poslechl. Hráli jsme, až nás z toho bolela hlava. Bylo to neuvěřitelně bizarní, ale sálala z toho energie. Nemusim snad dodávat, že tu noc jsme ani nešli spát.“ Dějiny rocku jsou plné historek o Hendrixovi a pravdou zůstává, že se s Gibbonsem hodně spřátelili. Taky se povídá, že Hendrix naučil Gibbonse hrát ‚Foxy Lady‘, když mu ještě nebylo ani dvacet, zatímco podle druhé verze (která koluje už několik let) k tomu došlo, když turné vrcholilo a  Moving Sidewalks předskakovali Jimi Hendrix Experience, právě tehdy mu prý Hendrix daroval svou růžovou kytaru Stratocaster jako ocenění za to, že se v hraní na kytaru čím dál víc zlepšuje. Hendrix ho naučil pár vyhrávek a taky jak kroutit s přepínačem, aby z kejtry vyloudil ten správný zvuk. „Když nestál na pódiu, tak byl docela plachej, úplnej opak toho, jak se projevoval před lidma na koncertě,“ zavzpomínal Gibbons na Hendrixe v rozhovoru s Jebem Wrightem pro webové stránky www.classicrockrevisited.com v  roce 2012. Tehdy se ho Wright

29

zeptal na to, jaký Hendrix byl a jestli se od něho Gibbons něčemu přiučil. „Fakt laskavej a přátelskej týpek, s kterym byla velká švanda po hudební i po kamarádský stránce. A jestli jsem se něčemu přiučil? Děláte si srandu? Vždyť to byl mistr na slovo vzatej! Vždycky každýmu rád ukázal, jak má co hrát tak, aby to dobře znělo. On byl fakt génius a zároveň i skvělej chlap.“ Gibbons měl s klukama velké štěstí, že se jich ujal muzikant takového formátu, jakým byl Hendrix. On totiž přišel se zcela neotřelou, moderní verzí zvuku elektrické kytary a Gibbons ho rozhodně nehodlal v tomto ohledu zklamat. „[Nejradši vzpomínám na Jimiho] jak jezdil tam a zpátky po Sunset Strip ve starym džípu a propagoval svůj koncert v losangeleském Foru,“ zavzpomínal později Gibbons v rozhovoru s Kelleym Simmsem pro webové stránky www.bravewords.com. „Co se nás týče, máme pocit, jako by tu s náma pořád byl.“ Na druhém břehu Atlantiku se tou dobou (Hendrix se v roce 1966 přestěhoval do Londýna) zvedla obrovská vlna zájmu o  blues, čemuž hudební plátky přezdívaly „britský bluesový boom“. Začínající muzikanti z  Velké Británie, zejména z  Londýna a  střední ­Anglie, začali hrát na nástroje, jmenovitě na kytary, a  hltali alba od takových velikánů jako Muddy Waters, Howlin’ Wolf, B.  B.  King a  Robert Johnson. Z  mnoha britských hudebníků se stali legendární hráči, například z Erika Claptona, Jimmyho Page, Jeffa Becka a Tonyho Iommiho, a také vznikla řada skupin, třeba The Who, Kinks, Rolling Stones, Led Zeppelin a  Black Sabbath. V  zahraničí dosáhly takového úspěchu, že u  některých amerických posluchačů probudily opětovný zájem (pro mnohé to dokonce byl nový objev) o hudební odkaz jejich vlastní země, který do té doby opomíjeli. Buddy Guy měl sice ve Velké Británii značný vliv a  byl velice uznávaný, avšak do příchodu britského bluesového boomu ho v USA prakticky nikdo neznal. Mnohé tyto kapely byly však na

30

tehdejší dobu moc tvrdé a  položily tak základy heavy metalu. I  když ­Gibbons byl poměrně vzácný druh „bílého“ Američana, jenž objevil blues zcela nezávisle, s  laskavým přispěním Little Stelly, nelze na druhou stranu popřít fakt, že Gibbonse a mnoho jeho současníků ovlivnily britské kapely jako Cream, The Who a Yardbirds. Gibbons se k tomu vyjádřil v rozhovoru s Tedem Drozdowskim pro časopis Guitar World v roce 2012: „Britové maj ve zvyku kaž­ dou věc, kterou se zaobíraj, rozebrat až do úplnejch základů, a přesně to se týkalo i blues. Akorát, že začali vydávat bluesový nahrávky mnohem, mnohem pozdějc, když už tenhle hudební žánr začínali ve Státech lidi pomalu opouštět. Tehdejší Rolling Stones, Pretty Things, spousta těchhle kapel – a  zejména John Mayall, kterej byl hlavním představitelem experimentování s tvrdým elektrickým blues – tuhle uměleckou formu znovu zatraktivnily a zpopularizovaly. Já tomu říkám ‚velká spása‘. Právě jim vděčíme za záchranu tohohle stylu, kterej by jinak možná úplně vymizel.“ Moving Sidewalks sice byla v USA kultovní kapelou, ale v ZZ Top získalo Gibbonsovo kytarové umění zcela nový rozměr. Z Moving Sidewalks se pak na sklonku roku 1969 stala zcela jiná skupina. Okolnosti vzniku ZZ Top jsou nejasné a historky o založení skupiny si často protiřečí. Jak samotní členové kapely, tak hudební recenzenti a fanoušci se často přou o konkrétní data koncertů i o to, jak se to všechno přesně seběhlo. Skoro by se dalo říct, že skupina úmyslně mlží, buď proto, aby zvýšila nádech tajemna, nebo prostě jen z toho důvodu, že to její členy baví. Nezvyklý název pravděpodobně vznikl jako pocta dvěma blues­ manům – Z. Z. Hillovi a  B. B. Kingovi. Billy Gibbons původně navrhoval jako jejich jméno ZZ King, nejspíš proto, že měl doma na stěně plakáty Hilla a Kinga. Nakonec se však rozhodl pro ZZ Top, ZZ King totiž až moc odkazovalo na jeho idoly. Koluje ještě

31

další historka, podle níž je název kapely složeninou dvou značek cigaretových papírků – Zig Zag a Top. Jak už tomu v takovýchto případech bývá, je na vás, které z vysvětlení je vám milejší. Uvádí se, že původní sestavu ZZ Top tvořili Gibbons, basák a  klávesista Anthony Barajas a  bubeník Peter Perez. Všeobecně je ale známo, že v úplně prvním uspořádání figuroval klávesák ­Lanier Greig a někdejší bubeník Moving Sidewalks Dan Mitchell. ­Gibbons a Mitchell však odešli od svého manažera Steva Amese, jakmile vstoupili na novou hudební půdu. Hned z počátku roku 1970 se ZZ Top upsali London Records, dceřinému labelu hudebního vydavatelství Scat. Manažera jim od úplného začátku (přelom let 1969 a 1970) dělal Bill Ham, bývalý člen kapel Nomads, Rocks a Yellow Payges. Skupina krátce poté vydala singl: A – ‚Salt Lick‘ / B – ‚Miller’s Farm‘. Je to jediná nahrávka, na níž hráli v sestavě Gibbons, Greig a Mitchell. Bylo to někdy zkraje roku 1970, s největší pravděpodobností v lednu, kdy Greig a Mitchell kapelu opustili, protože odjeli bojovat do Vietnamu. Nahradili je Billy Etheridge a  Frank Beard, původně členové Cellar Dwellers a  American Blues. Greig v  únoru roku 2013 bohužel zemřel ve věku pouhých 64 let. Frank Lee Beard se narodil 11. června 1949 v texaském Frankstonu a chodil na irvingskou střední. Beard se sčuchl s Dustym Hillem, aby mohl hrát v  místních kapelách jako třeba Cellar ­Dwellers, což byla trojčlenná skupina původně nazvaná Hustlers, Warlocks a  American Blues. Beard sehrál v  budoucím vývoji ZZ  Top naprosto zásadní roli, neboť seznámil Billyho Gibbonse s jistým zpěvákem a basistou. Kapela byla nucena se vyrovnat s další změnou v sestavě, když z  ní Etheridge v  lednu roku 1970 vystoupil a  Gibbons s  Beardem zůstali bez basáka. Etheridge se přidal ke svým kámošům, k Jimmiemu Vaughanovi a Doyleu Bramhallovi, a přestěhoval se zpátky do Dallasu, kde hrál blues. V té době se vůbec nechtěl věnovat kariéře u ZZ Top, potažmo u London Records.

32

Etheridgeovo místo zaujal Michael „Cadillac” Johnson, jenž ovšem po pár týdnech ze ZZ Top také odešel. Na počátku roku 1970 Johnsona nahradil Joe „Dusty” Hill (podle některých historek už na konci roku 1969), který se podle vyprávění s  Gibbonsem předtím seznámil na halloweenském večírku v Houstonu roku 1969. Padl návrh, že by se Gibbons mohl připojit k Hillovi a Beardovi a na jejich příštím koncertu si s nimi na pódiu zajamovat. Okamžitě se spřátelili, a  když se v  ZZ Top uvolnilo místo, Beard navrhl Gibbonsovi, že by měl přijmout Hilla do kapely, čímž se vlastně zkompletovalo dnešní trio. Joseph Michael „Dusty” Hill se narodil 19. května 1949 v Dallasu a vyrůstal ve čtvrti Lakewood v East Dallasu, kde chodil na Střední školu Woodrowa Wilsona. Hill objevil blues díky matčině hudební sbírce. Když si bral sebou desky na návštěvy ke kamarádům, většinou byly od Muddyho Waterse nebo B. B. Kinga, spíše než od tehdy oblíbených kapel, čemuž se spolužáci i jejich rodiče dost divili. Hill byl se svým bratrem Rockym a  Frankem Beardem členem hned několika místních blues-rockových skupin, přičemž American Blues byla mezi lety 1966 až 1968 asi nejpopulárnější na dallaské, fortworthské a  houstonské klubové scéně. American Blues se inspirovala syrovými psychedelickými bluesovými kapelami jako 13th Floor Elevators a  pravidelně hostovala v  takových slavných klubech, jako byl dallaský Cellar. Skupina se přestěhovala z Dallasu do Houstonu v roce 1968. Rocky se toužil vrátit k  přímočařejšímu, tradičnějšímu bluesovému stylu, kdežto Dusty a Beard chtěli hrát rokenrol. American Blues vydala album Is Here v roce 1967 a Do Their Thing roku 1968. Rocky následně z kapely v roce 1968 odešel. Rocky si posléze vybudoval v  Texasu vlivné renomé coby koncertní bluesový kytarista. Vzhledem k zběsilému a poněkud nekonvenčnímu stylu hraní si dokonce začal přezdívat „Anti-Clapton”. V roce 2009 skonal ve věku pouhých 62 let. Nikdy nedosáhl

33

takového úspěchu jako jeho bratr, ale koneckonců po něm ani netoužil. Spolupracoval však s Lightnin’ Hopkinsem a jistě si zaslouží zmínku v každé knize s tématem texaské hudby. Gibbons, Hill a Beard milovali hudbu a ihned si padli do oka. „Vyrůstali jsme na stejnejch muzikantech. Je to skoro jako z těch divnejch historek o dvojčatech, co žili celej život odděleně, a když se poprvý setkali, nevěřili svejm očím,“ rozplýval se Hill nadšením před Brigittou Burksovou z týdeníku Toledo Free Press v roce 2012. Kapely mívají často složité začátky a jejich sestavy se běžně mění, než najdou tu správnou kombinaci. Z výše uvedeného je jasné, že skupina ZZ Top měla za sebou také několik neúspěšných startů, i když ne třeba tolik ve srovnání s jinými formacemi. Jisté však je, že jakmile našli tu pravou sestavu, už u ní zůstali. Přesná data sice neznáme, protože se liší, nicméně finální verze sestavy kapely ZZ Top, tedy taková, jakou ji dodnes známe a zbožňujeme, se od ledna roku 1970 napevno skládala z Billyho Gibbonse, Franka Bearda a Dustyho Hilla. První společný koncert odehráli 10. února 1970 v texaském Beaumontu. Naše trojka objela v Texasu hodně klubů a při tom si pilovala svůj hudební styl. Všichni tři se pokoušeli stylově sehrát a zcela úmyslně se snažili vystupovat co nejvíc před živým publikem. „Když jsme s Dustym a Frankem hráli poprvý, dohodli jsme se, že to bude jenom krátkej jam,“ zavzpomínal Gibbons v rozhovoru s Frankem Marchesem pro časopis Spin. „Tři nebo čtyři minuty, tak zněl návrh. Jenom abysme slyšeli, jak to půjde dohromady. Nakonec jsme improvizovali tři hodiny. Nonstop. A já řekl: ‚Nevim, jak vy, chlapi, ale mě to takhle celkem vyhovuje. Co to zkusit?‘ ” Samozřejmě, že na Gibbonse a  jeho novou kohortu měli největší vliv texaští bluesoví muzikanti z doby před druhou světovou válkou i po ní. Během velké hospodářské krize se mnoho texaských bluesmanů přestěhovalo do měst typu Houstonu a Dallasu; právě tam rozvíjeli takzvané texaské blues muzikanti jako třeba Blind Willie Johnson. V  padesátých letech, kdy vznikl rokenrol

34

a vzrůstal zájem o rhythm and blues, se objevili hudebníci narození v Texasu a vyrůstající v Chicagu jako Freddie King, Albert Collins a  Johnny Copeland. Gibbons o  nich dobře věděl a  dost si jich vážil. Gibbonse totiž hodně přitahoval zvuk elektrického blues, který chtěl uplatnit i v kapele ZZ Top. Zvuk elektrické kytary, baskytary, bicích a harmoniky, prohnaný přes aparaturu, mu zkrátka učaroval. Takové bluesové stálice jako ‚Hoochie Coochie Man‘ a  ‚I  Just Want To Make Love To You‘ od Muddyho Waterse a ‚Wang Dang Doodle‘ s ‚Back Door Man‘ od Howlin’ Wolfa významně ovlivnily vývoj amerického elektrického blues, a tudíž měly i obrovský vliv na Gibbonse a  jeho souputníky. Gibbonsovi se líbila nejen jejich hra na kytaru, ale i jejich zpěv. Drsné zemité bluesové vokály vyprávěly tisíce příběhů o bídě, útrapách a omšelých životech. Gibbons napodoboval své hrdiny i v tom, že ani tak nezpíval, jako spíš melodicky mluvil. Se ZZ Top toužil vyprávět příběhy o Texasu a životních zkušenostech Hilla, Bearda i o těch svých. V  té době bylo poměrně běžné, že nadějné kapely doprovázely na některých koncertech zavedené umělce. Kupříkladu Bruce Springsteen a jeho skupina takto hráli s Chuckem Berrym zkraje sedmdesátých let. Berry patrně nebyl moc rád, že se tahle sestava pokusila přiživit na jeho slávě tím, že vysekla pár mistrových hitů: „Jenom Chuck Berry může hrát fláky Chucka Berryho,” zněla jeho ostrá kritika. ZZ Top několikrát doprovázeli Lightnin’ Hopkinse, Janis Joplin, Bo Diddleyho i samotného Berryho a čekalo se od nich, že budou znát všechny písničky. Naštěstí tomu tak bylo, nebo aspoň byli tak dobří muzikanti, že je dokázali z fleku zaimprovizovat. Jen tak mimochodem, k něčemu podobnému docházelo i na druhém břehu Atlantiku. V Británii již pár let předtím agentura Roye Tempesta objednávala americké soulové zpěváky typu Majora Lance, aby zahráli na Britských, a součástí smlouvy byla i doprovodná kapela. První profesionální skupina Eltona Johna s názvem

35

Bluesology podobně dostala nabídku hrát na těchto koncertech jako doprovodná kapela. Bylo to těžké, ale zároveň jim to poskytlo dobrý základ. Naše trojice se pustila do práce na debutovém albu a tříbila svůj charakteristický blues-rock kombinovaný s  boogie-woogie. ZZ Top’s First Album se nahrávalo v Robin Hood Studios v texaském městě Tyler roku 1970 s  manažerem Billem Hamem, který desku produkoval. Pětatřicetiminutová nahrávka se skládá z deseti songů: ‚(Somebody Else Has Been) Shakin’ Your Tree‘, ‚Brown Sugar‘, ‚Squank‘, ‚Goin’ Down To Mexico‘, ‚Old Man‘, ‚Neighbor, Neighbor‘, ‚Certified Blues‘, ‚Bedroom Thang‘, ‚Just Got Back From Baby’s‘ a ‚Backdoor Love Affair‘. Gibbons hrál na desce na svou dnes již legendární kytaru Pearly Gates, kterou používal i  na všech následujících albech ZZ Top. Gibbons v  průběhu let neuvěřitelně zbohatl a  nyní vlastní mnoho slavných hudebních nástrojů, ale žádný pro něho není tak cenný jako jeho stará dobrá holka Pearly Gates. Povídá se, že někdy v roce 1968 daroval Gibbons svůj vůz z třicátých let, ojetý ­packard, kamarádce jménem Renee Thomasová, která jela do Los Angeles na filmový konkurz a roli nakonec dostala. Gibbons nazval auto P ­ early Gates, protože měl pocit, že tohle jméno je obdařené božskou mocí a  nadějné herečce určitě přinese štěstí. Ta ovšem auťák v Kalifornii prodala a peníze poslala zpátky Gibbonsovi. V den, kdy mu přišly, se Gibbonsovi ozval jeho houstonský kamarád, který mu chtěl prodat starou kytaru za 250 dolarů. Byl to sunburstový model Les Paul z roku 1959, který našel v bytě po předchozím zesnulém majiteli. Gibbons ji musel mít a okamžitě Renee zavolal, aby jí poděkoval. A právě ta mu navrhla, aby ji pojmenoval Pearly Gates, že prý mu třeba také přinese štěstí. Do telefonu přímo Gibbonsovi řekla: „Teď můžeš jít a skládat božskou muziku.“ A tak od roku 1968 hrál Gibbons na gibsonku. Pearly Gates se tak připojila k  elitnímu společenství slavných kytar jako třeba k Blackie Erika Claptona, Frankenstrat Eddieho

36

Van Halena, Fender Stratocaster Ritchieho Blackmorea, V Jimiho Hendrixe a Dean From Hell Dimebaga Darrella. Kytaristi mívají ke svým kytarám často zvláštní vazbu a  Gibbons v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou. Jeho vztah k  vlastní kytaře (stejně jako u mnoha dalších kytaristů) dokonce přežil i několik poměrů s různými ženami. Kytaristé by asi řekli, že mezi muzikantem a jeho kytarou existuje zvláštní pouto, které je duchovní a nedá se snadno vysvětlit. Je to zkrátka pocit určitého spojení. Deska ZZ Top’s First Album vyšla 16. ledna 1971 u London Records. Do první dvoustovky žebříčku časopisu Billboard se ale nedostala. Beard dostal přezdívku „Rube” a na debutové nahrávce kapely je na přebalu desky uvedený jako „Rube Beard”. Na prvním singlu se objevily skladby: ‚(Somebody Else Been) Shakin’ Your Tree‘ (strana A) a  ‚Neighbor, Neighbor‘ (strana B), přičemž obě složil ­Gibbons. Album de facto předurčilo dnes již charakteristický zvuk kapely ZZ Top – zastřené, syrové kytary, bluesové melodie, sexuální narážky a texaský slang. Humor hrál od počátku klíčovou roli jak v otázce zvukové, tak v otázce vystupování; zaměřovali se převážně na košilaté fóry, které bývaly často inspirované jejich vlastními zkušenostmi. Ačkoli jejich původní sound vycházel striktně z blues, měl specifický šmrnc. Stephen Thomas Erlewine v recenzi na album pro webové stránky www.allmusic.com napsal: „Mají kvalitní řízný zvuk, který je jak rána do žaludku, a pokud vás tato jejich nahrávka plně neuspokojuje, je to asi proto, že se ještě pořád učí svému řemeslu…“ Manažer Bill Ham pomáhal skupině, aby se z  ní stala profesionální sestava, ne nadarmo jí fanoušci začali brzy přezdívat „stará dobrá kapela z Texasu“. Hudební recenzenti si hned všimli sehrané rytmické sekce Hilla a Bearda, stejně tak jako drsného Gibbonsova zpěvu a jeho stylu hraní na kytaru. Gibbons je spíš vokální stylista než zpěvák, víc se podobá bluesovým muzikantům typu B. B. Kinga než třeba Freddiemu Mercurymu. I tak Gibbons disponuje jedním z  nejširších vokálních rozsahů v  historii rocku,

37

čehož také s  úspěchem využívá. Za ta léta si stačil osvojit tolik vokálních stylů, že pomalu zní jako černošský zpěvák. První album kapely díky tomu bylo skvělým odrazovým můstkem pro ještě významnější a lepší nahrávky v budoucnu.

38

2 La Grange: Hledání zvuku „Často stačil útržek, slovní obrat nebo jenom název, a ten inspiroval k melodii. Ale nebylo to nic pevně danýho, což mi vyhovovalo, protože právě to mi na skládání přijde zajímavý a nevšední.“ Billy Gibbons v rozhovoru s Frankem DeBlasem, týdeník Rochester City Newspaper, 2012

V roce 1972 se kapela pustila do práce na druhém dlouhohrajícím studiovém albu – Rio Grande Mud. Rio Grande je samozřejmě řeka, která rozděluje Texas a Mexiko. Pro Texasany má velký význam, a to zejména pro ty, co žijí na jihu státu. Deska se nahrávala v Robin Hood Studios, kde kapela již vytvořila své debutové album. Deset skladeb produkoval manažer Bill Ham, jemuž asistoval zvukař Robin Brian. Skupina se zaměřila na hutný, leč stále zřetelně bluesový zvuk. Až na pár menších nedostatků v produkci deska Rio Grande Mud předčila jejich první album. Přesto se dá říct, že ZZ Top’s First Album udalo tón typickému zvuku, který v následující dekádě kapelu charakterizoval. Na Rio Grande Mud jsou však písně propracovanější a znějí vyzráleji. Čtyřicetiminutové album se skládá z  těchto písní: ‚Francine‘, ‚Just Got Paid‘, ‚Mushmouth Shoutin‘, ‚Ko Blue‘, ‚Chevrolet‘, ‚Apologies To Pearly‘, ‚Bar-B-Q‘, ‚Sure Got Cold After The Rain Fell‘, ‚Whiskey’n Mama‘ a ‚Down Brownie‘. Skladba ‚Apologies To Pearly‘ je úžasný instrumentální bluesový dupák, v  němž Gibbons maximálně využívá všechny vychytávky, které se na kytaru naučil. Zjevně hrál na Fender Stratocaster, a ne na Gibson Pearly Gates, odtud tedy nejspíš pochází její název, v němž se omlouvá za „nevěrnost” své milované kejtře. Když se Paul Guy z  časopisu Fuzz zeptal Gibbonse v  roce 1996,

39

do jaké míry ovlivnil kapelu Texas, odpověď zněla: „Je to svým způsobem zajímavej fenomén, že sem přijíždí spousty nesmírně talentovanejch kytaristů, aby tu došli uznání, a vzhledem k tomu, že jsem v Texasu vyrůstal, tak si pamatuju i jeden fór: ‚Tady neni co dělat, člověk se tu může akorát naučit hrát a hrát dobře.‘ Ale nevim, jestli zrovna timhle chce bejt Texas známej, těžko říct.“ Rio Grande Mud spatřilo světlo světa 4. dubna 1972. Album sklidilo převážně kladné recenze, třebaže hitparády zrovna nezbořilo; vyhouplo se pouze na 104. místo v žebříčku dvou set alb časopisu Billboard. ‚Francine‘ vyšla jako singl s ‚Down Brownie‘ na béčkové straně a skončila na 69. místě ve žhavé stovce singlů téhož plátku. ‚Francine‘ se na několika oficiálních vydáních objevila se špatně napsaným názvem ‚Francene’. Samozvaný „doyen amerických rockových recenzentů“ Robert Christgau napsal v  jednom ze svých proslavených sloupků ­Consumer Guide následující: „Příznačné je, že ‚Francene’, nenápadný hit, který přesto stojí za poslech, a jediná zapamatováníhodná píseň tohoto allmanovského tria bez varhan (nebo spíš jím zahraná), nesložili jeho představitelé. Doufejme, že to neznačí až přespříliš.” Kapela se rozjela na intenzivní turné a  pustila se do práce na třetím studiovém albu Tres Hombres, jež vydala na sklonku téhož roku. Ve dnech 22. a  23. ledna 1973 předskakovali ZZ Top na Havaji Rolling Stones. Podle některých je dokonce zastínili. David Blayney dělal u  naší trojice bedňáka od roku 1969 a  měl na to mnohem střízlivější pohled. Garymu Jamesovi z webových stránek www.classicbands.com sdělil: „…v  tý době ještě nikdo netušil, kdo ZZ Top jsou, co jsou zač, takže když se objevili na pódiu před publikem, který k nim přistupovalo naprosto chladně a možná od nich slyšelo z rádia jednu dvě písničky… byli diváci najednou úplně odrovnaný. Prostě byli totálně zaskočený. Byla to taková síla na to, že byli jenom tři. Nejspíš si všichni říkali, jak to, že o nich ještě neslyšeli? Kde byli celou tu dobu? Spoustu lidí

40

prostě překvapili. Z toho důvodu si po skončení většina pamatovala spíš ‚zýzý‘ než ‚stouny‘. V tomhle ohledu by se dalo říct, že je sfoukli jako svíčku.” ZZ Top strávili takřka celé toto období koncertováním po Spojených státech; tříbili si svůj řízný blues-rockový zvuk, který jim pomohl utvářet jejich hudební řemeslo. Vzhledem k  tomu, že Tres Hombres ve španělštině znamená „tři chlapíci“, je to pro tuto trojku zcela jistě trefný název. Album se natáčelo v  texaských Brian Studios a  memphiských Ardent Studios ve státě Tennessee – společně s  Billem Hamem a  zvukařem Terrym Manningem (v Ardent Studios) a Robinem Brianem (v  Brian Studios). Představovalo tak první spolupráci skupiny s Manningem, váženým to zvukařem, který již dělal v Ardentu s mnoha jinými muzikanty – duem Ike and Tina Turner počínaje a Booker T. & The M.G.s konče. Třiatřicetiminutová deska čítá tyto tituly: ‚Waitin’ For The Bus‘, ‚Jesus Just Left Chicago‘, ‚Beer Drinkers & Hell Raisers‘ (hlavní vokály od Dustyho Hilla), ‚Master Of Sparks‘, ‚Hot, Blue And Righteous‘, ‚Move Me On Down The Line‘, ‚Precious And Grace‘, ‚La Grange‘, ‚Shiek‘ a ‚Have You Heard?‘. ‚Waitin’ For The Bus‘ a ‚Jesus Just Left Chicago‘ se staly nedílnou součástí jejich živých vystoupení, třebaže často „Chicago” z názvu zaměnili za jméno města, v němž zrovna hráli. Volný přechod mezi oběma písněmi fungoval stejně dobře na pódiu jako na nahrávce. Vlastně k  němu došlo náhodou. Terry Manning seřadil skladby, jenže nechtěně zkrátil čas (obyčejně činil čtyři vteřiny) mezi nimi. Přechod zněl však natolik jednolitě, že už to tak nechali. Tres Hombres zcela jistě představovalo pro kapelu z hlediska jejich náboženského zázemí zlomový bod. Písně jako ‚Jesus Just Left Chicago‘ a  ‚Beer Drinkers & Hell Raisers‘ pochopitelně pár lidí v konzervativních částech Texasu nazdvihly ze židlí. Michael Hann posléze o  albu v  deníku Guardian napsal: „Čekal jsem metalovou desku. Za dva týdny jsem se vrátil domů a můj první dojem byl, že jsou ještě ve štěněcích létech. První zdání

41

ovšem často klame. Netrvalo dlouho a Tres Hombres se mi začínalo dostávat pod kůži. Nejdřív to byly rockové kousky ‚Beer Drinkers…’ a ‚La Grange’. Pak přišly na řadu ty popovější – ‚Move Me On Down The Line’. Ale nejvíc mě uchvátila jedna skladba, kterou doteď zbožňuju asi nejvíc, a tou je ‚Master Of Sparks’.” Asi vám je jasné, proč ‚Master Of Sparks‘ přirostla Michaelu Hannovi k  srdci. Je to píseň s  příběhem v  tom nejlepším texaském tradičním duchu, navíc s  chytrým textem, který hodně staví na vnitřním rýmu. Hlavní postava (nejspíše Billy) musí vlézt do kovové klece, která se shodí z korby jedoucí dodávky. Pokud dotyčný tuto tvrdou zkoušku přežije, dostane přezdívku „Pán jisker“ (kvůli jiskrám, které vyletí, když se železo tře o asfaltovou silnici), což je i případ hrdiny písně. Kapela začala lépe skládat i hrát, zatímco producent Bill Ham se učil nahrávat je tak, aby ve studiu zachytil jejich charakteristický zvuk na způsob boogie-woogie. Skupina sice není nijak zvlášť originální, ale její humor a styl byly doslova nakažlivé. To dokonale odráží právě jejich třetí nahrávka. Jak složit pravý bluesový flák se koneckonců učili od takových mistrovských bluesmanů, jako byli John Lee Hooker a  Muddy Waters, přesto tomu však dokázali navléct svůj vlastní kabát. Hookerův vliv je evidentní na ‚La Grange‘, která odkazuje na jeho píseň ‚Boogie Chillen’’. Samotní členové kapely se považují za pouhé interprety blues, jak je patrné z Gibbonsova rozhovoru s Davidem S. Rotensteinem pro deník Palm Beach Post z roku 1991: „No, v tomhle kontextu jsme rozhodně neměli v úmyslu se pokoušet dělat si na něco nároky, jenom bejt interprety určitý formy, protože – řekněme si to narovinu – pořád mezi námi žijou její původci, a dokud tady tihle tvůrci budou, tak jsme určitě pouhými interprety… týhle cesty, kterou pro nás vydláždili.“ Na třetím albu skupiny je Frank Beard opět uvedený jako „Rube Beard”, u jejich druhé nahrávky tomu tak ovšem nebylo. Na všech následujících deskách stojí jeho pravé jméno – Frank Beard.

42

Tres Hombres bylo jejich prvním hitovým albem a  vystřelilo je do závratných výšin – mezi hvězdné americké rockové skupiny. Vyšlo 26. června 1973 (podle některých údajů 26. července) a dosáhlo na osmou pozici ve dvoustovce žebříčku časopisu Billboard. Díky vysoké hranosti v rádiích a neustálému koncertování se tak ze ZZ Top stala kapela známá po celých Státech, přičemž jejich nejzarputilejší fanouškovská základna se samozřejmě nacházela na jihu. Skladba ‚La Grange‘ o  nevěstinci zvaném Kuřecí farma na hranicích texaského La Grange se stala klasikou a dosáhla na 41. příčku ve žhavé stovce téhož plátku. Na béčkové straně singlu ji doprovázela ‚Just Got Paid‘ (z Rio Grande Mud). Tentýž hanbinec rovněž figuroval v hitovém muzikálu Best ­Little­ Whorehouse In Texas, jenž měl premiéru roku 1978. Podle něj byl v roce 1982 natočen stejnojmenný film s Dolly Partonovou a Burtem Reynoldsem v  hlavních rolích. ‚La Grange‘ skončila roku 2005 na 92. místě v hlasování časopisu Q o „100 nejlepších kytarových skladeb” a v hlasování časopisu Rolling Stone o „100 nejlepších kytarových písní všech dob“ se dokonce umístila na příčce s číslem 74. Samotné album skončilo na 498. místě v hlasování časopisu R ­ olling Stone z  roku 2003 o  „500 nejlepších alb všech dob“. V  žebříčku z roku 2012 téhož hlasování se dokonce vyšplhalo na 490. příčku. V rámci propagace alba vyjela kapela na opravdu úmorné turné po Spojených státech. Americký hudební trh je vskutku obrovský, je dokonce tak velký, že skupina může být populární a vyprodat kluby v  jednom státě, a  přesto být úplně neznámá v  jiném, na opačném konci země. Naše trojka sice měla na kontě veledůležité přelomové album Tres Hombres, co se však živých vystoupení týče, měla stále co dohánět. Tak jako ve Velké Británii i americké regiony s převládající pracující třídou (převážně na Jihu a Středozápadě) patřily mezi místa s nejzapálenějšími rockovými fanoušky. Ostatně rokenrol vznikl původně pro dělnickou třídu, takříkajíc pro chlapy v montérkách,

43

protože svým způsobem se jedná o formu společenské a kulturní revolty, zároveň však i  o  možnost jak někoho sbalit. Blues je hudební projev, postoj, který často překračuje ostatní žánry, a podobně jako v případě britských kapel šedesátých let se i ZZ Top rozhodli skloubit dohromady dva různé styly, ovšem s maximálním účinkem. Gibbons hovořil v interview s Tedem Drozdowskim v roce 2012 pro časopis Guitar World o expresivitě jistých bluesových hudebníků, hlavně Lightnin’ Hopkinse a Little Waltera: „Začalo být přijatelný brát jako matematický oříšek to, co vychází z duchovního a duševního nitra, teda jako něco, co nutně nevyžaduje být dokonale svázaný dvanácti či šestnácti takty.“ Kapela začala být populární nejen na texaské klubové scéně, ale i v ostatních jižanských státech, což už je poměrně velký trh – někteří texaští hudebníci se jenom málokdy odváží vydat za hranice svého domovského státu. Nicméně pro kapelu s  velkými ambicemi byly v  Americe stále oblasti – na východním a  západním pobřeží – které potřebovala dostat na svou stranu, aby konečně prorazila. Dost ovšem pochybuji o tom, že by naše trio nějak výrazně bažilo po slávě. Především jim šlo o hraní muziky, a pokud se tím mohli ještě uživit, o důvod víc v tom pokračovat, ale peníze určitě nebyly na prvním místě. Kapela dokonce vyvolala kontroverzi, když zahrála na domácí půdě v austinském Texas Memorial Stadium 1. září 1974 u příležitosti amerického Svátku práce. Koncert měl název „První každoroční tancovačka a grilovačka ZZ Top“. To vyznívalo dost lidově a domácky. Za cenu pouhých osmi dolarů jste mohli vidět Joe Cockera, Santanu a zbrusu novou nadějnou skupinu jménem Bad Company, v níž si coby ve své bokovce zahrál Jimmy Page z Led Zeppelin, aby vypomohl Paulu Rodgersovi a jeho kapele. Měla to být dost velká vesnická dupárna, kde se očekával příchod až dvaceti tisíc návštěvníků. Jenže podle líčení očitých svědků

44

přišlo sledovat kapely pod širým nebem nejméně třikrát tolik lidí, texaské slunce celou dobu pražilo na nekryté tribuny. Možná, že návštěvníci vypili moc texaského piva Lone Star, aby nějak zmírnili to vedro, v  každém případě nastal šílený chaos. Fanoušky popadl vlastenecký zápal a pokusili se upravit umělý trávník tak, aby měl typický tvar státu Texas. „Tak příště zase tady?” Ne tak úplně. Rockové koncerty byly na další dva roky na stadiónu úplně zakázány. Snímky ZZ Top na pódiu byly posléze použity na přebal jejich nadcházejícího napůl studiového a napůl živého alba Fandango! ZZ Top stanuli na vrcholu.

45

3 Vousáči: Tejas a pauza (1975–1978) „Vykašlali jsme se na holení. A tím to, jednoduše řečeno, začalo.“ Dusty Hill v rozhovoru s Alanem Sculleym z deníku Caller-Times, 2008

Album Fandango! z  roku 1975 silně upevnilo jejich vzrůstající pověst jakožto skvělé koncertní kapely, neboť polovina skladeb z desky pocházela ze živých vystoupení, zatímco zbytek nahrávky tvořily nové studiové písně. Fandango! (název tance) se nahrávalo 30. prosince 1974 a 23. března 1975. První tři písničky pocházejí z živého vystoupení a natáčely se v neworleanském Warehouse: ‚Thunderbird‘, ‚Jailhouse Rock‘ a ‚Backdoor Medley‘ (posledně jmenovaná se skládá z ‚Backdoor Love Affair‘, ‚Mellow Down Easy‘, ‚Backdoor Love Affair No. 2‘ a ‚Long Distance Boogie‘). Podle jedné historky uvěznil hurikán ZZ Top s Allman Brothers Band (s nimiž měli onen večer hrát) pouhých pár hodin předtím, než měli nastoupit na pódium ve Warehouse. Střecha byla dost poničená, tudíž muselo dojít k  provizorním úpravám, aby obě kapely mohly vůbec vystoupit. Hygienické a  požární směrnice? O nich se vám mohlo v New Orleansu v roce 1975 jenom zdát! ‚Thunderbird‘ vyvolala menší spor. V padesátých létech ji složila a hrála jedna texaská partička zvaná Nightcaps, jejíž členové byli ještě v pubertě, a tudíž si pro ni nezískali autorská práva, přestože se objevila na jejich albu Wine, Wine, Wine. ZZ Top začali tuto skladbu hrát v  pětasedmdesátém a  ihned si zařídili copyright. Když Nightcaps podnikli proti ZZ Top právní kroky, neměli již na píseň žádný nárok. No, „kšeft je kšeft“, jak říkají v Texasu.

47

Zbývajících šest songů na Fandango! jsou studiové nahrávky: ­‚Nasty Dogs And Funky Kings‘, ‚Blue Jeans Blues‘, ‚Balinese‘, ‚Mexican Blackbird‘, ‚Heard It On The X‘ a ‚Tush‘. Na remasterované cédéčkové verzi z roku 2006 figurují tři písně navíc: živé provedení skladeb ‚Heard It On The X‘, ‚Jailhouse Rock‘ a ‚Tush‘. Výše zmíněná ‚Heard It On The X‘ byla poctou kapely pirátským rozhlasovým stanicím, které hrály zcela zásadní roli na cestě ZZ Top ke slávě. Tyto stanice totiž vysílaly z Mexika a měly kupodivu dost velký dosah, a  proto je šlo naladit i  v  poměrně širokém jižním pásu Spojených států, což jenom napomohlo v šíření muziky ZZ Top. Všechny jejich volací značky začínaly písmenem X. ‚Border Radio‘ od kalifornského písničkáře Davea Alvina se tímto tématem rovněž zabývá a rozhodně stojí za poslech. Album produkoval Bill Ham se zvukaři Robinem Brianem a  Terrym Manningem. Fandango! obdrželo platinovou desku a od svého vydání 18. dubna 1975 se usídlilo v žebříčku alb na ohromujících 83 týdnů. Vyšplhalo se na desáté místo dvoustovky alb časopisu Billboard. Jako singl vyšla ‚Tush‘ a dostala se na dvacátou pozici ve žhavé stovce singlů téhož plátku. Patří mezi jednu z mála skladeb na desce Fandango!, v níž zpívá Dusty Hill; těmi dalšími jsou ‚Jailhouse Rock‘, ‚Balinese‘ a ‚Heard It On The X‘, v níž rovněž figuruje Gibbons a zpívá hlavní vokál s Hillem. ‚Tush‘ se zařadila mezi nejmilovanější písně kapely a  skončila na 67. místě v hlasování hudební stanice VH-1 o 100 nejlepších hardrockových písní. Fandango! rozhodně nepoškodilo reputaci ZZ Top coby jedné z  čelních amerických rokenrolových kapel a  dokázalo, že naše trojice umí dostát očekávání ve studiu i  na pódiu. Vydání alba Fandango! byl velice dobrý a  promyšlený krok, neboť ukazovalo obě stránky skupiny, nicméně někteří fanoušci byli toho názoru, že studiové skladby jsou natolik dobré, zejména ‚Tush‘ a ‚Heard It On The X‘, že kdyby bývali nahráli ve studiu plnohodnotnou dlouhohrající desku v podobně vysoké kvalitě, tutově by vzniklo

48

mistrovské dílo. Přesto však Fandango! zachycuje všechny typické rysy kapely ZZ Top a určitě stojí zato. Na podporu alba Fandango! zorganizovali ZZ Top severoamerické turné, které zahájili v  Toledu 28. března 1975 a  zakončili až 26.  února 1976. Šňůra se skládala z  pětapadesáti koncertů, které odehráli na tři etapy. Frontmani Gibbons a Hill se nastrojili do úchvatných obleků od návrháře Nudieho Cohna, zesnulého „krejčího hvězd”, posetých drahokamy. Právě ten navrhl legendární Elvisův zlatý oblek, ale oblékal i  slavné postavy country jako Portera Wagonera a  nechvalně známějšího Grama Parsonse. Parsons měl jemně řečeno velice kladný vztah k návykovým látkám a Cohn speciálně pro něj vymyslel úbor, v němž zpěvák vypadal jako chodící reklama na drogy, protože měl všude listy máku a  konopí. Možná, že si ­Gibbons a  Hill zvolili tohoto návrháře, aby tak symbolicky navázali na některé slavné muzikanty před nimi, nebo tím prostě chtěli dát jasně najevo, že se k nim chtějí připojit. Recenzenti se ovšem ve svých názorech na výkony členů kapely rozcházejí; někteří je chválí, zbylí zase kritizují zjevný nedostatek hudebního vzdělání. Naše trojice často okořenila své koncertní sety působivými coververzemi, jmenovitě písněmi: ‚Rattlesnake Shake‘ od skupiny Fleetwood Mac, ‚Folsom Prison Blues‘ od Johnnyho Cashe, Elvisovou ‚Jailhouse Rock‘ a ‚Mellow Down Easy‘ od Little Waltera. Buď to dělali, aby udrželi pozornost diváků, kteří nebyli příliš obeznámení s dosavadním repertoárem skupiny, nebo se jim prostě tyto songy líbily. Greg Lake ze slavných kapel King Crimson a Emerson, Lake & Palmer uvádí, že ho první učitel na kytaru obeznámil s takzvaným poměrem pět ku jedné, totiž zahrát pět písní, které chce publikum slyšet, na každou jednu, kterou by nemuselo znát. Dobrá rada. ZZ Top zahajovali každý koncert skladbou ‚Thunderbird‘ a rovněž zahráli: ‚(Somebody Else Been) Shakin’ Your Tree‘, ‚Chevrolet‘, ‚Precious And Grace‘, ‚Waitin’ For The Bus‘, ‚Jesus Just Left Chicago‘, ‚Nasty Dogs And

49

Funky Kings‘, ‚Heard It On The X‘, ‚Blue Jean Blues‘, ‚Beer Drinkers & Hell Raisers‘, ‚La Grange‘, ‚Tush‘, ‚Sloppy Drunk Blues‘, ­‚Bar-B-Q‘, ‚Mexican Blackbird‘ a ‚Just Got Paid‘. V  propagaci alba Fandango! pokračovala kapela 29. května 1976 odstartováním Worldwide Texas Tour v severokarolínském městě Winston-Salem. Kvůli silným dešťům a záplavám přišel Groves Stadium s kapacitou pětačtyřicet tisíc míst přibližně o dvacet tisíc návštěvníků (vzhledem k vrácenému vstupné a obecné neprodejnosti lístků). Dobrou zprávou bylo, že Fandango! mělo již v té době na kontě zlatou desku za Spojené státy a v Kanadě prodalo více než milion nahrávek. Již zkraje měsíce začali zkoušet v houstonské Astro Arena a s pracovním týmem strávili celý týden. Když si nemohli vzít Texas na cestě ze Států s sebou, alespoň si z něj kousek odvezli. Nejenže turné dominovala texaská muzika, ale dokonce i  dekorace pódia se skládala z  kaktusů, bizona, texaského dlouhorohého býka, dvou velkých chřestýšů a  páru kondorů. Nejen pro milovníky zvířat snad není zapotřebí dodávat, že kapela si vezla chovatele a v každém městě, kde hráli, měli pro jistotu zajištěného veterináře. Pozadí pódia pak tvořilo plátno, na němž byla namalovaná poušť. Aby tohle všechno fungovalo, museli na turné najmout čtyřicet lidí. Byl to jak z hlediska finanční zisků, tak kritických ohlasů úspěšný počin, neboť sklidil chválu od časopisu Billboard a prodalo se milion dvě stě tisíc vstupenek. Kulisy navrhl Bill Narum, jenž měl rovněž na starost přebaly jejich alb a  plakáty na turné. Nicméně dekorace pódia byla natolik náročná, že musela mít produkce i personál pojištění na deset milionů dolarů. Jenom vyvézt zvířata na šňůru je údajně přišlo na sto čtyřicet tisíc dolarů. Nejdražší lístky na akce pod širým nebem stály deset dolarů a  podle toho, na který koncert jste přišli, mohli jste vidět jako předskokany Lynyrd Skynyrd, Aerosmith, Teda Nugenta, Blue Öyster Cult, Johnnyho a  Edgara Winterovi, Roryho Gallaghera a další velká jména.

50

Dusty Hill v rozhovoru o turné s Michaelem Hannem v roce 2012 pro deník Guardian uvedl: „Na veškerý vybavení jsme měli šest nebo osm tahačů s návěsy, který byly pomalovaný tak, aby když jely přesně za sebou, vytvářely dojem pouštní krajiny. Musely teda jet v určitym pořadí, aby jednotlivý výjevy na sebe navazovaly.” I  přes vyprodané arény a  stadiony po celé Severní Americe se skupina nemohla dočkat, až vyveze své Worldwide Texas Tour do Evropy, Japonska a dalších států, jako třeba do Mexika a Austrálie, jenomže to bohužel nešlo kvůli přísným karanténním opatřením pro bizona. Zpropadená byrokracie! Již před zahájením turné byli fanoušci poměrně dobře obeznámeni s deskou Fandango!. Během první poloviny šňůry čítal seznam hraných skladeb obvykle tyto tituly: ‚Thunderbird‘, ‚Chevrolet‘, ‚Precious And Grace‘, ‚Waitin’ For The Bus‘, ‚Jesus Just Left Chicago‘, ‚Enjoy And Get It On‘, ‚Pan Am Highway Blues‘, ‚It’s Only Love‘, ‚Ten Dollar Man‘, ‚Move Me On Down The Line‘, ‚Heard It On The X‘, ‚Arrested For Driving While Blind‘, ‚Nasty Dogs And Funky Kings‘, ‚She’s A Heartbreaker‘, ‚Beer Drinkers & Hell Raisers‘, ‚Blue Jean Blues‘, ‚Rattlesnake Shake‘, ‚La Grange‘, ‚Mexican Blackbird‘, ‚Tush‘, ‚Goin’ Down To Mexico‘, Backdoor Medley (‚Backdoor Love Affair‘, ‚Mellow Down Easy‘ a  ‚Long Distance Boogie‘) a ‚Shiek‘. Z  kapely se alba jenom hrnula. V  roce 1976 vydala desku Tejas, která se ovšem v porovnání s předchozími počiny hitem nestala. Pracovat na ni začali během přestávky, kterou měli na Worldwide Texas Tour. Slovo Tejas sice pochází z  indiánského jazyka kaddo, běžněji je však používán jako španělský název pro Texas. Kapela natočila půlhodinové album s  producentem Billem Hamem a  zvukařem Terrym Manningem v polovině roku 1976. Deska se skládá z deseti písní, jmenovitě: ‚It’s Only Love‘, ‚Arrested For Driving ­While Blind‘, ‚El Diablo‘, ‚Snappy Kakkie‘, ‚Enjoy And Get It On‘, ‚Ten

51

Dollar Man‘, ‚Pan Am Highway Blues‘, ‚Avalon Hideaway‘, ‚She’s A Heartbreaker‘ a pěkné instrumentálky ‚Asleep In The Desert‘, která se vyznačuje půvabnou hrou na španělku a  mohla by se skvěle vyjímat na nějakém westernovém soundtracku. Možná, že i Fandango! s pouhou polovinou studiových nahrávek, třebas velice silných, bylo známkou toho, že ZZ Top začínají být pomalu vysílení, ale Tejas sklidilo kritiku jakožto jedno z jejich nejslabších alb sedmdesátých let. Písně samy o  sobě jsou zábavné, ale problém je, že snadno upadnou v zapomnění. I  tak se album po svém vydání 29. listopadu 1976 vyhouplo na sedm­náctou příčku dvoustovky časopisu Billboard. ‚It’s Only Love‘ vyšla jako singl a skončila na čtyřiačtyřicátém místě v žhavé stovce singlů téhož plátku, kdežto ‚Arrested For Driving Whilst Blind‘ dosáhla pouze na jednadevadesátou pozici. Americký recenzent Robert Christgau je mírně chválil: „Takové turné, jaké měli oni, vysaje člověka tak, že i  v  časopise Rolling Stone začínají pochybovat o  hodnověrnosti historek z  jejich severoamerické šňůry. Přesto se však jedná o  první trio, které se vrátilo ke country i blues, a je nadupanější než cokoli jiného, co pochází z Austinu. Nebo si snad myslíte, že od Kinkyho Friedmana uslyšíte předělávku ‚Arrested For Driving While Blind’?‘ [Pro ty nešťastníky, kteří ho neznají: Kinky Friedman je texaská legenda, třebaže z tohoto státu nepochází. Tento židovský countryový zpěvák se songy jako ‚They Ain’t Making Jews Like Jesus Anymore‘ („Kvůli nim židi Ježíšem pohrdnou“) neměl k urážkám daleko. Kromě skládání hudby byl také úspěšný spisovatel detektivek, a  dokonce se v  roce 2006 ucházel o  křeslo texaského guvernéra jako nezávislý kandidát. Jeho volební slogany zněly „Je to vážně tak těžké?“ a  „Proč sakra ne?“. Svět by potřeboval víc takových Kinky Friedmanů]. Druhá část Worldwide Texas Tour se rozjela v únoru 1977; to už se alba Tejas v USA prodalo přes půl miliónu kusů. Kapela doladila seznam koncertních písní, aby odrážel hudební materiál jak

52

z Tejas, tak z předchozích desek: ‚I Thank You‘, ‚Neighbor, Neigh­ bor‘, ‚Precious And Grace‘, ‚Waitin’ For The Bus‘, ‚Jesus Just Left Chicago‘, ‚Down Brownie‘, ‚Ko Ko Blues‘, ‚It’s Only Love‘, ‚Ten Dollar Man‘, ‚Heard It On The X‘, ‚Arrested For Driving While Blind‘, ‚Beer Drinkers & Hell Raisers‘, ‚Blue Jean Blues‘, ‚La Grange‘/ ‚Sloppy Drunk Blues‘/‚Bar-B-Q‘, ‚Mexican Black­bird‘ a ‚Tush‘. Toto koncertní martyrium odehrála kapela na tři etapy a skládalo se z 89 živých vystoupení. Skončilo s příchodem silvestra 1977, kdy vydali další studiové album. The Best Of ZZ Top, první oficiální kompilace kapely, vyšla 26. listopadu 1977 a kupodivu se ve Státech vyšplhala pouze na čtyřiadevadesátou příčku. Desku tvoří deset songů, přičemž tato směsice přesně odráží první éru v kariéře naší skupiny. Sbírka nese podtitul 10 Legendary Texas Tales. Figurují na ní skladby: ‚Tush‘, ‚Waitin’ For The Bus‘, ‚Jesus Just Left Chicago‘, ‚Francine‘, ‚Just Got Paid‘, ‚La Grange‘, ‚Blue Jean Blues‘, ‚Backdoor Love Affair‘, ‚Beer Drinkers & Hell Raisers‘ a ‚Heard It On The X‘. V recenzi této kompilace uvádí novinář Robert Christgau ve svém proslaveném sloupku Consumer Guide následující: „Na přebalu desky se píše něco o  deseti legendárních texaských historkách, ale to je trochu přemrštěné. Kdyby se tam psalo, že Ježíš právě odešel z Chicaga, to by byla jiná. Tihle hoši totiž zjevně věří tomu, že i synové Boží dokážou hrát blues. Tím, že soustředili všechny své oblíbené fláky na jedno album, přišli vlastně s ne zas tak špatnou deskou ve stylu boogie woogie, která vydá za pět mizerných. Zlatý hřeb: ‚Tush’ (Hm, a já myslel, že to nějak souvisí se židy.).” Po sedmi letech ustavičného koncertování si kapela dala od živých vystoupení na čas pauzu. Původně se rozhodli vzít si volno na devadesát dní, ale víte, jak to chodí, když si člověk užívá, pak se najednou zapomene a  dva roky uplynou jako nic. Ale hlavní důvod, proč si dali pauzu na tak dlouho, byl kvůli šéfovi firmy Warner Bros. Records Mo Ostinovi, který s  nimi opravdu hodně chtěl podepsat smlouvu, jenže oni museli počkat, až vyprší ta

53