Nedostizny prizrak.qxp :21 Str. 3 NEDOSTIŽNÝ PŘÍZRAK PRAHA 2013

Nedostizny prizrak.qxp

5.4.2013

12:21

Str. 3

NEDOSTIŽNÝ PŘÍZRAK

PRAHA 2013


5.4.2013

12:21

Str. 4

Přeložila: DAGMAR BREJLOVÁ

Kresley Cole: Nedostižný přízrak Vydání první Copyright © 2008 by Kresley Cole Originally published by Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York (USA) All rights reserved, including the right to reproduce this book or portions thereof in any form whatsoever Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1771. publikaci Přeloženo z anglického originálu Dark Needs at Night’s Edge vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York (USA) v roce 2008 Český překlad © 2013 Dagmar Brejlová Přebal a vazba © 2013 Emil Křižka Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Dana Chodilová Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET ® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-718-0 BARONET Praha 2013


5.4.2013

12:21

Str. 5

Kresley Cole

NEDOSTIŽNÝ PŘÍZRAK Čtvrtý díl románového cyklu V ŘÍŠI LORŮ


5.4.2013

12:21

Str. 6

Lauren, mé vynikající redaktorce a oddané bojovnici za život knížek. Tohle je náš desátý projekt – a je stejně šílený a úžasný jako ten první.


5.4.2013

12:21

Str. 7

Poděkování

Velké, převelké díky skvělé agentce Robin Rueové. Moc ráda s tebou pracuju. Děkuju i skvělé kamarádce Caroline Phippsové za to, že se mnou bez váhání absolvovala půlnoční korektury. Zdravím Genu Showalterovou. S tebou má moje cesta životem mnohem hlubší smysl (a větší šmrnc). Děkuju také Roxanne St. Claireové alias Pokladu. Už jsem ti někdy řekla, že jsi doslova můj pilíř?


5.4.2013

12:21

Str. 8

Femme fatale? S minulostí burleskní tanečnice? To bude nějaký omyl. Jsem bezvýznamná, neurozená baletka, křehká žena. Néomi Laressová, primabalerína, bývalá femme fatale a burleskní tanečnice (narozena přibližně 1901, zemřela 24. srpna 1927)

Slavnostně přísahám, že svůj život zasvětím vymýcení upírů. Žádný upír, který mě pozná, nepřežije. Conrad Wroth ve třinácti letech, při zasvěcení do řádu Kapsliga Uur v roce 1609


5.4.2013

12:21

Str. 9

PROLOG New Orleans 24. srpna 1927

O

dvrhla jsi mě a za to tě zabiju… Néomi Laressová se ze všech sil snažila potlačit vzpomínky na Louise Robicheauxe a jeho poslední výhrůžku. Stála nad impozantním schodištěm a rozhlížela se po tanečním sále plném lidí. V náručí držela kytici růží ozdobenou pruhem hedvábné látky. Vypadala, jako by držela malinké dítě. Květiny dostala darem od jednoho muže, který byl na večírcích jako doma. Ples představoval pestrou směsici nevázanosti, bohatých tváří a novinových reportérů. V sále byl parný, vydýchaný vzduch a v jeho proudu se nesly tóny vydávané dvanáctičlennou kapelou. Ještě mě budeš prosit o milost… Málem se zachvěla. Chování jejího bývalého snoubence bylo čím dál děsivější. Posílal jí stále extravagantnější dary. Néomi neoblomně trvala na tom, že se s ním nevyspí, a to ho dohánělo k šílenství. Zuřil. O to víc ho dorazilo, když se s ním rozešla. Byl bez sebe vzteky. Vzpomněla si, jak se předtím večer tvářil. Ten jeho pohled ve světlých očích… Povzdychla si. Na dnešní večer si dokonce najala osobní stráž, aby se k ní Louis nedostal. Všiml si jí pohledný bankéř z Bostonu. Patřil k jejím věrným obdivovatelům. Začal tleskat. Ostatní se k němu přidali. Néomi měla pocit, jako by stála na jevišti 9


5.4.2013

12:21

Str. 10

a zvedala se opona. Pomalu vyladila tvář do milého úsměvu a pronesla: „Bienvenue vám všem.“ Začala scházet ze schodů. Nikdo na ní nepoznal, že ji sžírá úzkost. Byla profesionální baletka, a především uměla lidi bavit. Až sejde dolů, bude kolem sebe rozhazovat sarkastické poznámky, neopomene ani osvědčené bonmoty, aby oslnila kritiky a rozesmála i ty nejusedlejší povahy. Květiny v náručí byly těžké, oslňovaly ji i blesky fotoaparátů, ale nedala na sobě nic znát. Nadále se usmívala a pomalu sestupovala do sálu. Nedovolí Louisovi, aby jí zkazil hvězdný večer. Je jen její. Před třemi hodinami převedla vyprodanému hledišti svůj mistrovský výkon. Na dnešním soaré rovněž chtěla oslavit svou nově zrekonstruovanou usedlost Elancourt, budovu v gotickém stylu nyní osvětlenou tisíci svíčkami. Důkladnou rekonstrukci i přepychové zařízení svého nového domova uhradila svým baletním uměním. Každičký detail večírku byl dokonalý. Na noční oblohu vystoupal tenoučký srpek měsíce. Měsíc pro štěstí. Její šaty představovaly odvážnější verzi kostýmu, který měla na představení. Zvolila černý satén, který dokonale ladil s jejími havraními vlasy. Šaty měly přiléhavou horní část, která se vpředu zavazovala na tkaničku jako staromódní živůtek, a sukni s tak dlouhým rozparkem, že dosahoval téměř až k místu, kde podvazky přidržovaly punčochy. Nalíčila se ve stylu hollywoodských svůdných žen – oči si zvýraznila černou tužkou, zvolila rtěnku v sytě rudé barvě a krátké nehty si nalakovala karmínovým lakem. Krátký náhrdelník osázený drahokamy a visací náušnice ji stály jmění, ale dnes večer toho nelitovala – konečně se jí splnily všechny její sny. Tušila však, že by je Louis mohl zničit. Snažila se na něj nemyslet, v duchu mu nadávala anglicky i francouzsky, aby v sobě zmírnila nepříjemné napětí. 10


5.4.2013

12:21

Str. 11

Najednou málem zakopla. Zarazila se. Byl tam. Stál na kraji sálu a upřeně si ji prohlížel. Obvykle byl jako ze škatulky, ale tentokrát měl povolenou vázanku a světlé vlasy nápadně rozcuchané. Jak se mu podařilo proklouznout kolem strážných? Louis byl až nechutně bohatý – že by je podplatil? V očích podlitých krví se mu blýskalo. Vypadal jako nezadržitelný šílenec. Néomi se uklidňovala, že jí před lidmi nic neudělá. Neopováží se. V jejím domově byly desítky hostů včetně reportérů a fotografů. Ani nehodlala dopustit, aby ji vyprovokoval ke scéně nebo aby odhalil její skandální minulost. Kývali na ni její patroni z luxusního předměstí. Kdyby tušili, kdo vlastně je a jak se dřív živila… Hrdě zdvihla bradu, narovnala ramena a pokračovala dolů. Sama však cítila, že květiny svírá stále silněji. Mísil se v ní strach s odporem. Bože, chraň, aby jí dnešní večer zkazil. Vyškrábe mu oči, darebákovi. Těsně předtím, než sešla dolů, postřehla, že si k ní začal razit cestu. Snažila se upozornit statného hlídače, který stál u otevřených dveří na terasu, ale neviděl ji, protože ji dav obklopil. Tím ji lapil do pasti. Chtěla se co nejdřív dostat k muži, který ji měl hlídat, jenže každý jí chtěl poblahopřát jako první. Zaslechla, že Louis odstrkuje lidi. Začínala se o ni pokoušet panika. Zdvořilé „Pardonnez moi, hned budu zpátky“ záhy ustoupilo ráznějšímu „Nechte mě projít!“ Neohroženě se blížil. Koutkem oka zahlédla, že drží něco v kapse saka. Další dárek? Panebože, to bude ostuda. Nečekaně vytáhl ruku z kapsy. Néomi se k němu otočila tak prudce, až jí květiny vypadly z náručí. Ve světle svíček se zablýskl kov. Néomi vytřeštila oči úlekem a zaječela. Louis neváhal a zanořil jí čepel dýky do hrudi. Projela jí bolest… nepředstavitelná bolest. Cítila, jak jí čepel sjela po kosti. Do útoku vložil takovou sílu, až jí špička dýky pronikla zády. Chytila ho za ruce. Z krku jí 11


5.4.2013

12:21

Str. 12

vyšel nelidský zvuk. Lidé kolem ní se s hrůzou v očích rozestupovali. To nemůže být pravda… Louis pustil nůž, Néomi zavrávorala a svezla se na zem. Byla obsypaná růžovými poupaty. Upřeně se zadívala na strop. Ze zad jí vytékala teplá krev a tvořila kolem ní kaluž. Uvědomovala si, že místnost ztichla. Louis přerývaně dýchal. Klekl si k ní a usedavě se rozplakal. Ne, to je jen sen… Tichem pronikl první výkřik. Lidé začali hystericky pobíhat sem a tam. Konečně se probudili i strážní a začali si k ní razit cestu. Néomi stále žila. Nikdy se nevzdávala, vždycky bojovala do samého konce. Nehodlala zemřít ve svém vysněném domě, v ten nejvytouženější den svého života. Bojuj! Louis znovu uchopil rukojeť dýky a vrazil ji do Néomi ještě víc. Panebože ne… To nezvládnu, nevydržím… Chtěla křičet, ale nedostávalo se jí dechu. Neměla sílu zvednout ruce, aby se bránila. Louis přidušeně zařval a otočil dýkou v ráně. „Jen si to užij, Néomi!“ zasyčel jí do ucha. Ze srdce jí do těla vystřelovala omračující bolest. „Chci, abys poznala, jak jsem celou dobu trpěl já!“ Už dost! Nejvíc ze všeho chtěla zavřít oči. Přesvědčila samu sebe, že to nemá dělat. Ještě žij… „Už chápeš, jak moc tě miluju? Konečně budeme spolu.“ Prudce z ní nůž vytrhl a bez váhání si podřízl hrdlo. Pak dýka cinkla o zem. Ve chvíli, kdy k ní poklekl lékař a chytil ji za zápěstí, přestávala mít teplou krev. „Necítím puls,“ oznámil hlasitě, aby překřičel vřavu v sále. „Je mrtvá.“ Ne! Ještě ne! Néomi byla mladá a chtěla toho ještě tolik prožít. Zasloužila si žít. Neumírám, ne! Sevřela ruce v pěst. Nehodlám umřít!


5.4.2013

12:21

Str. 13

Svět se jí však rozplýval před očima. Ne, ne… pořád žiju… nevidím, nic nevidím… Hrozně se bojím. Průvan v místnosti posbíral okvětní lístky růží a posázel jí jimi tvář. Jejich doteky připomínaly chladivé polibky. Pak už… nebylo nic.

13


5.4.2013

12:21

Str. 15

1 Za hranicemi New Orleansu Současnost

Z

achovej zdravý rozum, chovej se normálně, opakoval si, když přecházel po vratkém mole. Po obou stranách ho obklopovala voda. Byla černá jako dehet. Před sebou viděl tlumené světlo budovy v močálu. Byl to bar Lorů. Vedle něj byly zaparkované jednomístné čluny. Osvětloval je osamělý neonový nápis. Z baru se linula hudba a ozýval se smích. Zachovej zdravý rozum… musíš otupit ten vztek. Navěky. Vešel dovnitř. „Whisky,“ objednal si poměrně tichým, ochraptělým hlasem. Moc často ho nepoužíval. Barman protáhl obličej. Stejně jako předešlý večer. Ostatní zaskočeně zmlkli. Vycítili ze mě, že bych nejradši zabíjel? Šeptání u okolních stolů ho dráždilo k nepříčetnosti. „To je Conrad Wroth, bývalý válečník… Je šílenější než všichni upíři dohromady.“ „Je to nájemný zabiják. Kdekoli se objeví, tam začnou mizet Lorové.“ Mizet? Někdy chci, aby je našli. „Slyšel jsem, že je vysává do dna… až z nich nic nezbude.“ Nejsem vybíravý. „Prý své oběti požírá.“ Takové drby! Nebo to tak je? 15


5.4.2013

12:21

Str. 16

O jeho šílenství se šířila jedna zvěst za druhou. Nikdy jsem neminul cíl, tak jak moc jsem šílený? Odpověděl si sám: Víc než dost. Mysl mu zahltily vzpomínky. Byly to vzpomínky jeho obětí. Nasál je společně s jejich krví. Množství vzpomínek postupně narůstalo. Už nevím, co je skutečné; nedokážu rozlišit cizí vzpomínky od reality. Většinou se nedokázal orientovat ani ve svých myšlenkách. Nevybavil by si den, kdy neměl halucinaci, která na něj nečekaně zaútočila ze tmy. Říkalo se o něm, že je jako odjištěný granát. Bylo jen otázkou času, kdy vybuchne. Měli tedy pravdu. Zachovej zdravý rozum, chovej se normálně. Se skleničkou v ruce se vydal k matně osvětlenému stolku vzadu v rohu. Zasmál se. Normálně? Sakra, vždyť je upír. A právě je v baru s bytostmi po proměně, s démony a taky s nadpřirozenými bytostmi se špičatýma ušima. Všiml si vánočních světýlek. Byla umístěná v lebkách, které lemovaly zrcadlo na stěně. Světýlka prosvítala prázdnýma očima. Postřehl, že vedle v rohu sedí démonka a líně hladí svého milence po rozích. Nepokrytě ho vzrušovala. U baru cenil tesáky mohutný vlkodlak. Výhrůžně se nahrbil a strčil za sebe drobnou rudovlásku. Tak co, Lykaji, nemůžeš se rozhodnout, jestli zaútočíš? Vidím to na tobě. Nejsem cítit krví. Je to takový můj šikovný trik. Vlkodlak vstal, popadl rudovlásku do náruče a nesl ji ven. Žena se ve dveřích ohlédla. Oči měla jako zrcadla. Vmžiku byla pryč. Oba zmizeli do noci. Přesně tam patřili. Posadil se zády ke stěně. Upravil si brýle proti slunci, aby mu nebylo vidět do rudých očí. Do rudých chlípných očí. Nenápadně pohledem přejížděl místnost. Několikrát se pral s touhou promnout si krk v týlu. Pozoruje ho někdo, koho on nevidí? 16


5.4.2013

12:21

Str. 17

No co, takhle se cítím pořád. Zvedl skleničku a naráz ji vypil. Zaskočilo ho, že se mu ruka ani jednou nezachvěla. Mysl mám na rozpadnutí, zato ruku mám jistou jako vždycky. Vražedná kombinace. Polkl. Díky bohu. Whisky v něm otupovala nutkání vyrazit do útoku. Sice nezmizelo úplně, ale nebylo tak silné. Rozčilovaly ho naprosté drobnosti, třeba divný pohled. Nebo když k němu někdo přišel příliš rychle. Taky mu vadilo, když neměl dostatek místa na zaparkování loďky. Tesáky se mu vysouvaly při sebemenší provokaci. Jako kdyby ve mně hladověla živá bytost. Lačnil po krvi a krku, do něhož by se zakousl se vší vervou. Kdykoli se oddal vzteku, zmizely jeho vzpomínky. Přebily je totiž vzpomínky jeho obětí. Na druhou stranu se dokázal ovládnout natolik, že vystopoval své oběti – své bratry. Byl odhodlaný pomstít se jim. Nikolajovi i Murdochovi. Za to, co mu provedli. Třetí bratr Sebastian sice také byl oběť jako on, ale ani on neměl uniknout. Už jen proto, kým odjakživa byl. Pomalu mi dochází čas. Poznal to, jako by měl instinkt zvířete. Bratry našel na záhadném místě obklopeném močály, mlžným oparem a hudbou. Viděl Nikolaje a Sebastiana s jejich manželkami. Mohl jim závidět, jak jsou spolu šťastní. Mohlo ho fascinovat, že se bratři majetnicky dotýkají svých vyvolených a obdivně si je prohlížejí. Nenávist však byla silnější než žárlivost. Bude ještě krutější, zabije i jejich manželky. Zničím je. Zničím sebe. Hlavně to musím udělat dřív, než mě dostanou nepřátelé. Pod košilí si upravil obvaz na levé paži. Poraněná kůže se mu vůbec nehojila. Před pěti dny ho napadl snový démon. Právě díky tomu zranění ho mohl znovu vystopovat. Zapřísahal se, že to zranění přitáhne nejvytouženější sen i tu nejděsivější noční můru jako magnet. 17


5.4.2013

12:21

Str. 18

Conrad svraštil obočí. Lovec se co nevidět stane štvanou zvěří. Jeho život se chýlil ke konci. Ozvala se v něm lítost. Přemítal nad tím, čeho lituje nejvíc. Chtěl si vzpomenout, co v srdci chová jako nejdražší poklad. Bombardovaly ho vzpomínky jiných, vybuchovaly mu v mysli jako bomby. Neovládl se a chytil se za hlavu – Do baru vešel Nikolaj a v patách za ním Murdoch. Tvářili se smrtelně vážně. Přišli mě zabít. Přesně to čekal. Doufal, že je vyláká ven, když se tu začne pravidelně objevovat. Položil ruce na stůl a vycenil tesáky. Bar byl vmžiku prázdný. Následovalo… hrobové ticho. Bratři na něj vytřeštili oči, jako by viděli ducha. Venku hlučel hmyz. Blížil se déšť, ve vzduchu byla cítit vlhkost. V dálce se zablýsklo. Přesně v tom okamžiku vešel Sebastian a postavil se k bratrům. Cože? On je s nimi? To nečekal. Conrad si sundal brýle a odhalil rudé oči. Nejstarší Nikolaj se snažil zachovat nečitelný výraz, ale nepodařilo se mu to. Zachvěl se. Všichni tři se tvářili překvapeně. Předpokládali, že se Conrad okamžitě přemístí, protože s nimi nebude chtít zůstat v jedné místnosti. Bratři byli silní a obratní, přesto nemohli docenit jeho odhodlání. Ani netušili, jak moc se změnil. Klidně je mohl vyřídit bez mrknutí oka. Náležitě by si to vychutnal. Jak to, že netasí meče? V tom případě si o to sami říkají. Dobře, nenechá je čekat. Vyrazil tak prudce, až převrhl stůl. Sebastianovi vytnul takovou ránu do hlavy, až uslyšel, jak mu praskla lebka. Sebastian se zastavil až o zeď. Než se druzí dva bratři vzpamatovali, popadl je za krk. Zoufale se snažili vykroutit z jeho sevření. Držel je pevně. „Tři sta let mučení,“ zasyčel. Byli vůči němu bezmocní. Ve tvářích se jim zračil nefalšovaný šok. To se mu moc líbilo. Stiskl ještě víc – Za ním zavrzala dřevěná podlaha. Prudce se otočil a mrštil bratry na nového nepřítele. Pozdě. Byl to Lykaj. 18


5.4.2013

12:21

Str. 19

Vrátil se a šel po něm. Ostrými drápy mu rozsekl trup. Z rány prýštila krev. Conrad zařval vzteky a hnal se po vlkodlakovi. Šel po něm tesáky i drápy. Chtěl ho přišpendlit k podlaze, jenže těsně předtím, než ho popadl za krk, mu ten vlkodlak něco připnul na pravé zápěstí. Pouta? Conrad ho vší silou sevřel a ironicky se zachechtal. „Snad si nemyslíš, že mě to udrží?“ Cítil, že mu pod rukama začínají praskat kosti protivníka. Smrt byla na dosah. Málem zařval radostí. Vlkodlak neodpověděl a spoutal mu i levé zápěstí. Co to má znamenat? Conrad vší silou zabral, ale pouta se nepohnula. Nedala se ohnout. Oni mě odtud chtějí vytáhnout živého? Bez váhání se napřímil a zkusil se přemístit. Nic. Sebastian bezvládně ležel na zemi. Krvácel ze spánku. Conrad se na něj podíval. Bez váhání do něj kopl. Zaslechl, že mu praskla žebra. Rychle se otočil a na poslední chvíli vykryl urvaný barový pult, kterým ho chtěl Lykaj zasáhnout do hlavy. Zavrávoral, ale pořád se držel na nohou. „Kdo to, sakra, je?“ zařval Lykaj. Rozmáchl se a udeřil znovu. Tentokrát zasáhl Conrada do krku. Na zlomek vteřiny zaváhal. To bratrům stačilo k tomu, aby se na něj vrhli. Kopal a kousal, máchal rukama s vysunutými drápy. Nejde to… nemůžu je setřást… Přivázali pouta k nějakému řetězu. Conrad zoufale kopal kolem sebe. Marně. Nakonec mu spoutali i nohy. Nechápal, jak se to stalo. Vřel v něm příšerný vztek. Napínal celé tělo, aby rozlomil pouta. Nic, jen se mu zařezávala do kůže čím dál víc. Jsem v pasti. Vztekle zařval, plival na ně krev. Jakoby z dálky slyšel, o čem se baví. „Doufám, žes pro něj našel hodně dobré místo,“ vyrazil ze sebe Sebastian. Přerývaně dýchal. „Koupil jsem opuštěnou usedlost,“ odpověděl Nikolaj. „Jmenuje se Elancourt.“ 19


5.4.2013

12:21

Str. 20

Navzdory kypícímu vzteku ho zamrazilo. Do zranění na paži mu začala vystřelovat bolest. Zdá se mu to? Tohle je jeho konec! Na Elancourt se nesmí dostat, to věděl jistě. Nepřemístí ho, pořád má dost sil, aby se jim ubránil. Nevzdal to. Pokud ho chtějí dostat na Elancourt, tak ho nejdřív budou muset zabít… Na noční obloze pluly mraky. Duch Néomi Laressové klečel na samém konci příjezdové cesty k jejímu domu. Lačně pročítala noviny zabalené v mokrém plastovém obalu. Doručovatel – rozmarný zloduch – dneska zase hodil noviny na špatné místo. Skončily na opuštěné hlavní cestě. Néomi byla zrovna na to vydání nesmírně zvědavá. Nemohla se dočkat, až si přečte nové zprávy, recenze a komentáře, které naruší nekonečnou monotonii jejího života. Právě ubíhal osmdesátý rok jejího života na věčnosti. Zatím z usedlosti nehodlala odejít. Nesnesla totiž pomyšlení, že by tam pobýval někdo jiný. Jako duch uměla pohybovat věcmi telekineticky. Na Elancourtu byla její moc téměř absolutní – uměla rozdrnčet okna nebo urvat střechu, kdyby chtěla. I počasí se měnilo podle její nálady. Její moc však končila na hranicích pozemku. Takže by z Elancourtu ani odejít nemohla. Její milovaný dům se nakonec stal jejím vězením, krutou samotkou. Budova navíc pomalu chátrala. Osud ji proklel. Každá kletba ji podle všeho měla obzvlášť krutě týrat. A aby toho opravdu nebylo málo, nemohla z Elancourtu odejít nikdy. Nerozuměla tomu, ale prostě to tak bylo, hned od prvního dne po její smrti. Vzpomínala, jak poprvé spatřila svůj odraz. Moc dobře si pamatovala, jak jí se vším všudy došlo, že zemřela. Stalo se to v okamžiku, kdy si uvědomila, co se z ní stalo. 20


5.4.2013

12:21

Str. 21

Duch. Proměnila se v něco, co děsilo i ji samotnou. Něco tak nepřirozeného! Už nikdy se nestane ničí milenkou ani kamarádkou. Nikdy se nestane matkou. Přitom se tolik těšila, až po ukončení taneční kariéry bude mít děti! Venku zuřila bouře. Néomi celé hodiny bezhlasně křičela. Jediná věc, za niž mohla být vděčná, bylo to, že společně s ní nebyl na Elancourtu uvězněný i Louis. Natáhla se ještě víc. Musí… na ty noviny… dosáhnout! Néomi vlastně ani nevěděla, jak je možné, že je doručovatel stále nosí. Jeden z článků vypočítával problémy související s „periodickými platbami za poskytování služeb prostřednictvím kreditních karet“. Néomi tušila, že by snadno mohla doplatit na to, že poslední nájemník jejího domu řádně nedodržoval povinnosti spojené s kreditní kartou. Noviny mohly přestat chodit každým dnem. Jenže každý výtisk pro ni měl cenu zlata. Nakonec se vzdala. Zničeně si sedla na okraj zarostlé cesty. Ze zvyku si třela stehna, ale jako vždy nic necítila. Nikdy nic necítila. Její tělo bylo nehmotné, chovalo se jako mlha linoucí se z močálů. Díky moc, Louisi. Jo, a klidně si shnij v pekle. Doufám, že přesně tam jsi skončil… Boj s novinami ji pravidelně vedl k zoufalé touze rvát si vlasy. Netušila, jak dlouho ještě vydrží to své živoření. Nechápala, co provedla, aby si zasloužila takový trest. Ano, v den své smrti odmítla zemřít, ale určitě to nebyla příčina toho, co se dělo dál. Na druhou stranu už jí nebylo tak mizerně jako ještě před pár dny. Včera večer totiž přišel nějaký muž. Vysoký, pohledný, s vážnýma očima. Třeba dneska přijde znovu. Možná tu dokonce začne bydlet. Neměla by se tolik radovat, aby z velké výšiny nadějí opět nespadla na tvrdé dno – 21


5.4.2013

12:21

Str. 22

Oslnila ji světla. Tichou noc protnulo kvílení kol. Auto zabočilo na příjezdovou cestu, kola křupala na štěrku. Néomi automaticky zvedla ruce, aby si zaclonila obličej před prudkým světlem. Bezhlasně vykřikla. Auto projelo skrz ni. V hlavě cítila otřesy, jako by vypuklo zemětřesení. Vozidlo se řítilo dál a po cestě lemované duby mířilo přímo k Elancourtu.

22

Nedostizny prizrak.qxp :21 Str. 3 NEDOSTIŽNÝ PŘÍZRAK PRAHA 2013

Recommend Documents