4—5
1 Hledám místo, kde bych si mohla pěkně poplakat. Najít takové místo vůbec není snadné. Celé hodiny už jezdím autobusem a teď sedím na vratké lavičce až někde na pobřeží. Tady žádné trajekty nepřistávají. Jenom přívoz tu přepravuje dobytek na jeden neobydlený ostrov. Bydlím v rodinném domě se spoustou oken obrácených do silnice. Možná by bylo bývalo pomohlo, kdybych pár těch oken umyla. Na druhou stranu ven stejně není pro samé túje vidět. Celé léto propršelo a ta zeleň rostla jako zběsilá. Teď je zima a já už se domů nevrátím. Touhle dobou si většinou trochu pospím na gauči. Bjørnvig vypaluje bradavici. Venku fičí. Když jsem s kufrem na kolečkách vystoupila z autobusu, udeřil mě poryv větru do obličeje. Nebe nad mořem je tmavomodré. Po stezce u moře ke mně zprava s velkou námahou přijíždí muž v montérkách. Pokaždé když sešlápne pedál až dolů, přikrčí se nad řídítka. Takhle jezdím na kole i já, a proto na něm nejezdím. Zastaví se a sesedne. Očima zapátrá po moři, ruce si založí v bok. Dobře ví, že tu sedím. Podívám se na svoje ruce v rukavicích z vepřovice. Muž znovu usedá na kolo a pokračuje podél moře. Je jen otázkou času, kdy se otočí, sjede ze stezky a dorazí k téhle boudičce a ke mně. Poslední úsek kolo tlačí. Vlasy má tmavé a řídké. Zase tak starý ale není, je o pár let mladší než já.
sazbanovy vstup.indd 5
23.12.11 15:02
helle helle na dně
„Pěkně si tu hovíte,“ říká. „Ano.“ „Tady to vypadá na dlouho.“ „To vidím,“ pronesu zpod šály. Oba se zadíváme směrem k jízdnímu řádu a pak na kufr na kolečkách. „Tak si to tu užijte,“ řekne a nasedne na kolo. Rozjíždí se vsedě, dva prsty zvedne na pozdrav, nahoru a dolů. Vítr má teď v zádech, rychle mizí. Nevím, jak jsem si to s tím croissantem s kuřecím salátem představovala. Jím ho v rukavicích, šupinky těsta mi padají do klína na kabát. Je mi dvaačtyřicet a jsem nepoučitelná. Ten croissant jím zprostředka a ubrousek nemám. Vstanu a oklepávám se, po obou rukávech si rozmažu majonézu. Mám ztuhlé nohy. Znovu si sedám. Pomalu se stmívá, vítr se opírá do střechy zastávky. Vrací se, teď s nějakou ženou, jdou pěšky. I ona má na sobě montérky. Drží se za ruce a pustí se teprve, když dojdou ke mně. „Zdravíčko,“ řekne ona. „Víte, že další spoj jede až ráno? Sem jezdí autobus jen jednou za den.“ „Ano. To jsem si všimla.“ „Vy tu na někoho čekáte?“ „Ne, nečekám.“ „Nechcete si půjčit telefon?“
sazbanovy vstup.indd 6
23.12.11 15:02
6—7
„Ne, díky, to není třeba.“ „Jmenujeme se Půťa a John,“ dodá. „Tady asi zůstat nemůžete. Žene se sem menší orkán.“ „To nedovolíme,“ říká on. Z obou stran mě chytnou pod paží. On vytáhne madlo kufru a drncá s ním za námi. Kolečka dělají na asfaltu rámus. Bydlí v domku bez předzahrádky, zdá se, že je nově nahozený. V obou oknech je břečťan. Ona otevírá vchodové dveře. Chodba je úzká a úplně vzadu je vidět borovicové schodiště. Zují si boty, pak pokračujeme do pokoje. V kamnech se topí. Stojím uprostřed místnosti. Ona odejde, po chvíli se vrací se sklenicí vody a podává mi ji. „Proč máte na sobě montérky?“ ptám se. „Zrovna jsme přišli od psů,“ říká ona. On mezitím pustil televizi a sedl si na gauč. Běží předpověď počasí a on se celý předklání. „Myslíš, že to ten plot vydrží?“ zeptá se ho. „Kdyžtak pak něco vymyslíme,“ poznamená on a směrem ke mně: „Co kdybysme si tykali? Tak se přece posaď.“ Povídají si, já piju vodu. Pořádně neposlouchám, co říkají. Půťa se zvedne a dojde pro místní noviny. S nohama nahoře v nich listuje, stehna má dost silná. John se jí dívá přes rameno a občas něco zabručí.
sazbanovy vstup.indd 7
23.12.11 15:02
helle helle na dně
„To už měli udělat loni,“ poznamená Půťa a zavrtí hlavou. „No jo, ale znáš to přece.“ „Stejně.“ Takhle si spolu prohlédnou celé noviny. Ona je pak složí a třepne ho jimi po koleně: „Tak co to dneska bude?“ nadhodí. „Čili korn karne.“ John v kuchyni seká cibulku a posmrkává, dveře jsou otevřené, Půťa si rozepne montérky a přehodí je přes židli. Na sobě má kamaše a plandavou kostkovanou košili, kamaše jsou zastrčené do lyžařských ponožek. Z krabičky na regálu vytáhne cigaretu, zapálí ji, jde k Johnovi a strčí mu ji do pusy. „To je na to bulení,“ vysvětluje mi. Posadí se a dívá se na televizi. Malinko zívne. Zpola si na pohovku lehne, natáhne se pro deku a přehodí ji přes sebe. Sledujeme regionální zprávy. Usne. Prohlížím si její obličej, bude tak o polovinu mladší než já. I já na židli usnu. Když se probudím, John prostírá jídelní stůl. Staví na něj sůl a pepř a ubrousky úhledně překládá na půl. Půťu probudí tím, že jí dvěma prsty poklepe na čelo. „Neodložíš si trochu? Tu šálu třeba,“ vybídne mě. „Ale ano.“
sazbanovy vstup.indd 8
23.12.11 15:02
8—9
Podívám se na sebe: na kabátě mám knoflíky i zip. Několik třásní z šály v zipu uvízlo. „Můžu si u vás odskočit?“ zeptám se. „No jasně.“ Ukáže přes rameno směrem za kuchyni a zuby vyloudí táhlý zvuk: „Ssss. Tudy.“ Když jíme, vypráví Půťa dlouhou historku o svém otci, který podle všeho bydlí v Næstvedu. Byl u doktorky pro nějaké léky pro Půtina bratra bez bratrova vědomí, za těch okolností doktorka recept samozřejmě napsat nechtěla, pak otec nemohl popadnout dech, přestal cítit konečky prstů a museli mu dát sklenici studené vody, jenže když se doktorka vytasila s igelitovou taškou z Lidlu, do které měl otec dýchat, ruku jí odstrčil a prohlásil: „Koukejte dát ten cajk pryč!“ Půťa se za otce stydí, připadá jí, že se chová jako malé dítě. John ho brání: „Ta ženská snad přece Eskilda zná.“ „To jo, ale stejně. Iboušovi to musí být děsně trapný.“ Jak jsem vyrozuměla, Ibouš je její bratr. Půťa zavrtí hlavou a srkne si mléka. John pije vodu a já taky. „Chutná ti to? Nemusíš to dojídat,“ obrací se na mě Půťa a za okamžik dodá: „John je tady nejlepší kuchař. Široko daleko nikdo neupeče vepřovou tak jako on.“
sazbanovy vstup.indd 9
23.12.11 15:02
helle helle na dně
„Ale prosím tě, já nevím,“ na to John. Pekáč je prázdný. Půťa ho objede prstem a prst si strčí do pusy. Nevypadá to, že by po jídle kouřili. John vstane a postaví na kávu. Půťa pozoruje jeho záda a žmoulá si cop. Podívám se na svoje ruce, nevím, co to s nimi je. „My chodíme brzo spát,“ oznamuje Půťa. „Ty budeš spát na gauči. Nespí se na něm špatně.“ „Peřinu sneseme z půdy,“ ozývá se John z kuchyně. „Na chvilku ji pověsíme ke kamnům.“ „Teď by se asi slušelo říct, že si nemáte dělat takovou škodu,“ nadhodím. Půťa nehne brvou: „My stejně nemáme do čeho píchnout. Do práce nechodíme kvůli tý naší hyperflexi krku.“ „Nějaký ty zájmy nám jenom prospějou,“ dodá John a oba dva se srdečně zasmějí. John přede mě postaví hrnek, na ubrousek položí vanilkový věneček, na něj další, pak ještě jeden a ještě jeden. Půťa ho škádlí: „Ještě tam přihoď, Johne. Schválně, komu se to sesype.“ „Ráda bych odjela na ten ostrov,“ řeknu. „Na jakej ostrov?“ ptá se Půťa a bere si vrchní věneček. „Na tamten?“ „Na ten hned tady.“ „To je dobytčí ostrov,“ oznamuje John. „Teď?“ ptá se Půťa. „Používají ho na pastvu. Patří Pilegårdovi.“
sazbanovy vstup.indd 10
23.12.11 15:02
10 — 11
„Za stromy tam stojí nějaká chata.“ John si vezme věneček a pak ještě jeden a mluví s plnou pusou: „To je moc pěkný místo.“ „Ne když se tam pase dobytek,“ opáčí Půťa. „Nedá se náhodou ta chata pronajmout?“ dotážu se. John se směje, trochu se mu práší od pusy: „Pilegård vám pronajme i svoji starou mámu, když na to přijde.“ „Pilegårdova šrajtofle je dělaná z pravý křeččí kůže,“ dodává Půťa, teď se trochu práší i od ní. „A ty si nedáš sladký? Ty budeš tak trochu dáma, co?“ říká John. „Skočím nahoru pro tu peřinu,“ oznámí Půťa a zvedá se, cop kmitne vzduchem. „Ne. To bohužel nejsem. Ne, díky,“ říkám. „Jak myslíš,“ odtuší John a přes montérky se škrabe na prsou.
2 Ležím u nich na pohovce, chodidla mám v jejím rohu. Vane silný vítr, kolem domu to fičí. V místnosti se roztěkaně komíhá světlo pouliční lampy. Povlečení je cítit aviváží. Shora se už neozývají žádné zvuky. Nejdřív jsem slyšela jejich hlasy v nejrůznějších tóninách, jednotlivá
sazbanovy vstup.indd 11
23.12.11 15:02
helle helle na dně
slova jsem rozlišit nedokázala. Bavili se dlouho. V jednu chvíli se smáli. Postupně nastávaly mezi větami stále delší pauzy. Věta a odpověď a krátká odpověď. Přestávka. Krátká věta. Přestávka. Odpověď. Rozsvítím lampičku nad pohovkou a posadím se. Hmátnu po kufru, přitáhnu si ho k sobě a otevřu ho. To vlněné spodní prádlo jsem si zabalila, myslela jsem si to. Vzala jsem si i několik šátků. Nevzpomínám si, že bych do kufru dávala pět válečků na chlupy, ale nějaký záměr jsem s nimi asi měla. Zarazím se u podkolenek. Čtyři páry. Najdu tam i jedny Bjørnvigovy staré podkolenky, jsou trochu žmolkovaté. Používá je do holínek, jinak chodí převážně v bílých dřevácích. V ložnici zaslechnu kroky. Pak i na schodech a dveře do pokoje se pomalu otevírají. Stojí v nich Půťa s rozpuštěnými vlasy a v noční košili. „Nezahrajeme si uno?“ navrhuje. „V tomhle se nedá spát.“ Kývne směrem na ulici, orkán teď mezi domy zuří. „Proč ne.“ Postavím kufr zpátky na podlahu a narovnám se. Půťa přistrčí stolek k pohovce a zapálí čajové svíčky. Karty leží úplně navrchu v zeleně nalakované truhle. „To je naše skladiště na hry,“ říká Půťa. „Máme jich dvaasedmdesát. Je tam hodně skládaček, složili jsme je a zase rozebrali, a taky různý deskový hry.“
sazbanovy vstup.indd 12
23.12.11 15:02
12 — 13
„Já nevím, jak se uno hraje.“ „Ty nemáš děti?“ „Sama ne.“ „A znáš nějaký?“ „Koho?“ „No, děti.“ „Pár ano.“ „Copak oni nehrajou karty?“ „Občas nad něčím sedí.“ „To je určitě uno. To je opravdická hra pro děti.“ „Oni už skoro děti nejsou.“ „Aha. Už jsou velký.“ „Ano.“ „Tak to asi uno nehrajou.“ Vysvětlí mi pravidla, jenže já si je nemůžu srovnat v hlavě, a tak za pochodu moje tahy probíráme: „Teď můžeš odhodit zelenou nebo šestku.“ „Teď můžeš odhodit modrou nebo můžeš měnit barvu.“ Venku to lomozí. Půťa říká, že to jsou sudy od vína, používají je na sběr dešťové vody. Jeden je skoro prázdný a má víko a právě ten naráží o ten druhý. Ty sudy pocházejí až z Maďarska. Dováží je jedna paní, co má obchod se vším možným na jedné staré benzínce. Půťa pro ni pracuje. Nejdřív prodávaly i salámy a uzené úhoře, ale lidem připadalo, že po nich v ústech zůstává pachuť strojního oleje. Teď tam mají věci z celého světa i z Fuglebjergu.
sazbanovy vstup.indd 13
23.12.11 15:02
helle helle na dně
Použité nádobí a povlečení. Vánoční skřítky po celý rok. Drobnosti z plechu. „To asi není nic pro tebe,“ poznamená. „Já mám skřítky moc ráda,“ opáčím. „V tuhle roční dobu máme otevřeno jenom v pátek, v sobotu a v neděli. Teď to víš, kdybys něco potřebovala. Je to devět kilometrů po silnici. Na křižovatce za kruhovým objezdem.“ „To si zapamatuju.“ V jednu chvíli, když Půťa míchá karty, málem usnu. Podívá se na mě a pak na nástěnné hodiny, je čtvrt na tři. „Nic naplat,“ řekne a karty sbalí, zasune je do krabičky a položí je nahoru do truhly. „Musíme do hajan. Doufejme, že ráno bude barák ještě stát. Dobrou noc.“ „Dobrou noc.“ „Tak dobrou.“ „Dobrou noc.“ Na okamžik se zastaví ve dveřích a podívá se na mě. Pak zvedne ruku na pozdrav a na rozkládacím stolku zhasne i poslední lampičku. Lehnu si na bok a peřinu si přetáhnu přes hlavu, bouře je vzdálený neklid a je hodně daleko, nohy mi ztěžknou. Takže tady jsem. V malém, nově nahozeném domku na pobřeží na rohovém gauči u dvou pohostinných lidí.
sazbanovy vstup.indd 14
23.12.11 15:02
14 — 15
Vedle staré, zeleně nalakované truhly. Je tu i možnost tu truhlu vyprázdnit a umístit do ní své tělo, dokud by dech neustal, ale na druhou stranu ta dřina se všemi těmi kartami a hrami. Orkán bere za střechu. Navíc tohle stejně nechci. Obracím se na pohovce. Silný zápach aviváže. Přátelští neznámí. Možnost nastoupit do autobusu a pak do dalšího. Ani potom nejsem o nic moudřejší. To přijde.
3 Když se Bjørnvig soustředí, vydává z hrdla drobný bručivý zvuk. Tak listuje v telefonním seznamu nebo si vybírá biftek. Ten zvuk si představuju, i když Bjørnvig pozoruje pacientovy výrůstky a mateřská znaménka. Klinika je za náměstíčkem a má dvě místnosti. Čekárnu a ordinaci. V čekárně sedí za přepážkou Anja s těmi svými prodlouženými vlasy. Když je nemocná nebo má volno, přichází Gitta. I ta má prodloužené vlasy. Oběma je devětadvacet a na nohou je sužovaly urputné bradavice. Deset let spolu chodily do třídy, po škole se Anja učila u jednoho knihtiskaře, ale měla alergii na tiskařskou čerň. Bylo tudíž štěstí v neštěstí, že se jí udělaly ty bradavice a poznala Bjørnviga. Svou práci má ráda. Mluví usměvavým hlasem, v telefonu zní vždycky radostně. To se o mně říct nedá. Někdy zavolám, aby Bjørnvig cestou domů něco
sazbanovy vstup.indd 15
23.12.11 15:02
helle helle na dně
koupil. Čokoládu nebo pleťové tonikum. Cigarety, dokud jsem ještě kouřila. Anja a Gitta dlouze probírají svoje nadcházející třicátiny. Jsou součástí kultury, která pokládá barely předělané na pepřenky za vhodný dar pro neprovdané ženy ke třicátým narozeninám. Jako v tom starém rčení o pepřové panně. Vdaná není ani jedna. Ovšem Gitta měla osm let přítele. Spočítala, kolikrát se líbali, a dospěla k číslu vyššímu než pět tisíc. Bjørnvig mě o tom zpravil u konferenčního stolku nad obloženými chleby, v průměru méně než dva polibky denně. Byl tam jeden žitný chleba s rostbífem pro každého, ten Bjørnvigův bez pražené cibulky. Nemá rád pachuť, co po ní zůstává, z pražené cibulky se člověk raduje po celý zbytek dne, říkává neradostně. Na chvíli jsem si taky dala prodloužit vlasy. Šlo o odbarvené vlasy z Indie, namontovali mi je a zase odmontovali během jediného týdne. Stálo to skoro patnáct tisíc. Nejdřív jsem několik dní ležela na gauči jako rozevlátá mořská víla. Ve čtvrtek jsem jela na Fyn a ve svém kalhotovém kostýmu tam pronášela přednášku, ale uprostřed poselství díla a výrazových prostředků jsem si ze zátylku bezděky vytahala nejmíň za patnáct stovek indických vlasů. Pak přišla přestávka na kávu, k zakousnutí byly klížné muffiny. Bjørnvig a já nejsme svoji. V tomhle bodě jsem naštěstí svou neprosadila a on navíc pořád z hrdla vydává to svoje bručení. Nemůžu poručit něčemu, čeho nejsem pánem,
sazbanovy vstup.indd 16
23.12.11 15:02
16 — 17
pronesl, když jsem si na to stěžovala naposledy. Právě se vrátil domů a měl pro mě dárek, jednu nerozřezanou básnickou sbírku z osmdesátých let, seděl u konferenčního stolku a listy rozřezával, abych se aspoň tímhle nemusela zabývat, když toho přece teď mám tolik.
4 Ráno dělají sudy šílený rámus. Nahoře v ložnici poslouchají zprávy. Teď je v pokoji zima, oheň už dávno vyhasl. Po domě voní káva, to mi nejde do hlavy, dokud ve dveřích nestojí John s hrnkem pro mě: „V ložnici máme ještě jeden kávovar. Tumáš. Aspoň pak vstaneme správnou nohou.“ „Říká se pravou nohou,“ huláká seshora Půťa. „Autobus až do odvolání kvůli orkánu nepojede,“ oznamuje John. „Dokonce hlásili, aby lidi vycházeli jen v nejnutnějších případech. Dáš si toust?“ „Je to opravdu tak vážné?“ Přikývne. Na sobě má termoprádlo. Podřepne před kamny a zatopí. Dvě brikety umístí dovnitř na stojato a tu třetí položí na ně. Zmačká tři kusy novinového papíru a vpraví je do skuliny mezi briketami, škrtne sirkou, hraje si s klapkou. Oheň se mohutně rozhoří, bouře zafučí mezi plameny. Pak se zvedne a opráší si ruce. Přes noc mu povyrostlo strniště.
sazbanovy vstup.indd 17
23.12.11 15:02
