Úvod
Bylo - nebylo, je - není, bude – nebude… P o h á d k a . Slovo,
které
spojené
v nás
vyvolává
s dětstvím,
s maminkou,
zvláštní
vzpomeneme
babičkou,
které
si
nás
na tak
příjemné
pocity
krásné
chvilky
ochotně
uváděly
do světa hloupých Honzů, pyšných princezen, šestihlavých draků, zlých královen, chytrých Horákyň, truhel zlaťáků, devatera hor a devatera řek. V mém případě se jedná o dobu před dvaceti lety. Jak je tomu ale dnes? K takovému zamyšlení a tím i k tématu diplomové práce mě
přivedl
můj
pětiletý
synovec.
Jemu
se
pod
pojmem
„pohádka“ vybaví Dívčí četa, Totally Spies-Špiónky, Sonic X nebo
Tutenstein.
vysílaných
v
Jsou
to
televizi.
názvy
Jejich
kreslených
hlavní
seriálů
hrdinové
jsou
v podstatě ti “naši” Honzové, chrabří rytíři a princové bojující na straně dobra a za dobro, ztělesněné v zakleté nebo
uvězněné
Jenže
úplně
krásné jinak…
princezně. My
jsme
Také
snili
bojují o
tom
proti být
zlu.
krásnou
princeznou nebo jejím statečným zachráncem, současné děti touží
být
zbraněmi
například zabije
superženou,
všechny
která
protivníky
a
nejmodernějšími za
odměnu
jde
nakupovat. Je pochopitelné, že není možné srovnávat dobu před dvaceti lety s dneškem. Téměř 18 let je v České republice jiný politický režim, který s sebou přinesl změnu celé společnosti. Ta se otevřela vnějším, zahraničním vlivům, rozšířily se jí obzory a získala nové možnosti. Nastoupila do "moderního" evropského vlaku, s čímž se zatím někdy lépe, někdy hůře vyrovnává. V
důsledku
produkce
se
obrovského
začalo
přílivu
zapomínat
na
zahraniční mnohem
televizní
starší
zdroj
informací a zábavy – knihu. Je škoda, že mnozí rodiče dětem raději zapnou televizi nebo počítač místo toho, aby jim 5
něco
přečetli.
Děti
se
potom
raději
dívají
na pohyblivé obrázky, než aby si představovaly, co se za přečtenými nebo vyprávěnými větami skrývá.
Jistě, počítač
a jiná média hrají v současnosti důležitou roli, znalost práce s počítačem se společně se čtením, psaním a počítáním řadí ke gramotnosti člověka. Pohádka je útvar, se kterým se dítě setká již v útlém věku, protože je velmi blízký jeho mentalitě. Dítě není pragmatik ani realista a svět fantazie potřebuje. Navíc by se
dalo
říci,
že
má
pohádka
v raném
věku
dítěte
nezastupitelnou funkci. Poskytuje dítěti poznání a podává mu
pomocnou
ruku
při
orientaci
v
reálném
světě.
V pohádkových obrazech se skrývá velké bohatství v podobě lidové moudrosti, morálních hodnot, mezilidských vztahů, sociálních konvencí, zkušeností. Pohádka toto umí předat přirozenou cestou, jazykem, kterému dítě rozumí. Je schopné zapojit fantazii a přenést si obrazy do reálného, mnohdy pro něj nesrozumitelného světa. Po vzoru pohádkových hrdinů se tak může snáze orientovat v určité problémové situaci a možná ji i vyřešit. Píši „možná“, neboť pohádka zpravidla řešení nenabízí, ale dítě poučí a navrhne cestu, což je, podle mého názoru, cennější. Pohádky
pěstují
rozvoj
citového
prožívání
dítěte.
S ohledem na charakter pohádkové postavy si vytváří kladný nebo záporný vztah k lidem, zvířatům i věcem. Tak se také do jeho povědomí dostává pojem zla. Učí se se zlem vyrovnat a
brát
ho
jako
součást
života,
ale
nejsou
zatím
ještě
schopné pochopit, že ne vždy a vše končí dobře. Proto je pro děti důležitý šťastný konec – dobro vítězí, dostává se mu zasloužené odměny a zlo je potrestáno… Každý způsob předání pohádky má své výhody a nevýhody. Je-li pohádka dítěti vyprávěna nebo předčítána, vytváří se velmi pevný, důvěrný vztah mezi vypravěčem a posluchačem. Máma,
babička,
táta
nebo
sourozenec
se
stávají 6
spoluproživatelem příběhu, zdrojem vysvětlení, rady. Rodiče by se měli nad tímto zamyslet a popravdě si říci, jestli jsou jim takové důvěrné chvilky s dítětem lhostejné. Tato výhradní
zprostředkovanost
se
ale
může
časem
stát
nevýhodou. Dítě by mělo být vedené k aktivnímu čtenářství. Pohádky jsou pro začátek velmi vhodné. Četba rozvíjí myšlení, slovní zásobu, cit pro jazyk, navíc vyžaduje od čtenáře klid, soustředění, přemýšlení, vytrvalost.
Jsou
to
všechno
velmi
důležité
vlastnosti,
které bude dítě později potřebovat. Rodiče si ani neuvědomují, jak škodí své ratolesti, když na svou obranu argumentují: „Knihy jsou drahé… Nemáme čas číst nějaké pohádky… Proč budu Pepíka nutit poslouchat staré pohádky, když ty v televizi jsou nové a baví ho…“ Škodí také sami sobě. Pohádky umožňují dospělému nahlédnout do
dětského
světa,
přiblížit
mu
křehkou
dětskou
duši,
na kterou se často zapomíná. Může pak docházet k tomu, že svému dítěti vůbec nerozumí.
Výše
zmíněné
poznatky
a
záliba
mého
synovce
v televizních moderních „pohádkách“ mě přivedly k otázkám, které
bych
se
chtěla
pokusit
svojí
diplomovou
prací
zodpovědět: Jaké pohádky se ve 21. století píší? Co dětem nabízí? Reflektují moderní společnost a současné problémy? Jsou skutečně tak nekvalitní, že je lepší dětem pustit televizi? Nebo jsou rodiče jen neochotní zajímat se o to, co by mohlo být pro jejich dítě zajímavé a prospěšné?
Centrem mého zájmu je současná a u t o r s k á
pohádka.
V první kapitole stručně popisuji dějiny pohádkového žánru a
jednotlivé
typy
pohádky.
Zmiňuji
se
také
o
problému
práce.
Obsahuje
klasifikace a nejednotnosti terminologie. Druhá
kapitola
je
jádrem
diplomové
rozbory patnácti pohádkových knih současných českých autorů 7
a
vydaných
v letech
charakteristické zpracovávaná aspektech
rysy
témata,
se
2000
až
moderní orientace
autorská
pohádka
2006.
pohádky, na
Zajímají její
poetika,
a
v jakých
čtenáře
odlišuje
mě
od
folklorního
modelu. V závěru na základě provedených analýz shrnuji znaky moderní odpovědi
pohádky
na
počátku
21.
století
a
snažím
se
o
na výše zformulované otázky.
8
1.
Pohádka a její stručná žánrová charakteristika
Pohádka, k
jednomu
neboli
báchorka,
z nejoblíbenějších
lidové
slovesnosti.
pohádka
samozřejmě
Ústně
patří
epických
tradovaná
vznikala
k nejstarším literárních
folklorní
především
pro
a
žánrů
(lidová)
dospělé
a
vyprávěla se jen tehdy, nebyly-li děti přítomné. Vypravěči si
pohádkami
vyslovovali
předávali
své
touhy,
životní
představy
empirii, a
přání.
moudrosti, Vytvářeli
si
fantastický svět, který obohacovali sice o hororové nebo erotické mravní
motivy,
ale
hodnoty,
tj.
harmonické
soužití
v němž
existovala
v dobro,
víra
spravedlnost
s přírodou.
člověka
v absolutní a
pravdu,
V bojích
dobra
se zlem vždy vítězila láska a dobro. Postupem
času
v době
tzv.
národního
obrození,
kdy
vzrůstal zájem o lidovou tvorbu, začali literární badatelé a spisovatelé pohádky sbírat a zaznamenávat. Pohádkovému žánru tak byla nejen zajištěna nesmrtelnost, ale vzhledem k faktu,
že
je
sbírali
a
zapisovali
literáti,
nemohlo
nedojít k autorským zásahům do folklorních textů. Literární (klasická,
adaptovaná,
tradiční)
pohádka
byla
na
jedné
straně postavena na tzv. klasické adaptaci, která hledala ve
všech
vybírala
variantách jen
odstraňovala
lidového
nejlepší
textu
zpracování
přebytečné.
Takto
variantu prvků
optimální,
a
motivů
s pohádkou
a
pracoval
například Karel Jaromír Erben. Na straně druhé vycházela z tzv.
adaptace
autorské,
jež
také
dodržovala
žánrovou
strukturu a žánrové konstanty, ale jen do určité míry. Božena Němcová a jiní vnesli do svých pohádek individuální představy,
subjektivní
na
lidového
pozadí
invenci
modelu.
a
kreativitu,
V literární
stále
pohádce
však
dochází
nejen v jistém slova smyslu k umělým zásahům do pohádkového žánru, ale také k narušování intence na dospělého čtenáře. Postupně mizí hororové, erotické a jiné dětem „nepřístupné“ 9
motivy a prvky a pohádka se přesouvá do oblasti literatury pro děti. Autorská adaptace lidové pohádky vytvořila „kontextové pozadí
inovačního
proudu
reprezentovaného
pohádkou
1
autorskou“ . Ve 20. letech 20. století se utváří dynamický, přizpůsobivý a vynalézavý fenomén autorská (umělá, moderní) pohádka.
Je
literárním
námětově dílem“2.
původní
Autoři
a
„od
okamžiku ze
čerpají
vzniku
života
je
v moderní
společnosti, vyslovují své názory na život v ní a zajímají se
o
dětského
Odráží
čtenáře.
dětskou
fantazii,
představivost, obrazotvornost, spontaneitu, jejich svébytné vidění
a
interpretaci
intencionální. recipientem parodie,
reality.
V souvislosti
jsou
nonsens.
voleny Jak
také
uvidíme
Moderní
pohádka
s předpokládaným tvárné
už
dětským
prostředky
v dalších
je
–
hra,
kapitolách
této
diplomové práce, současná moderní pohádka své zaměření opět rozšiřuje textech
k mládeži totiž
a
autoři
dospělým využívají
čtenářům.
V některých
asociativního
řazení,
symbolů, složitější metaforiky, postmoderních prvků nebo přechází
k lyrizaci.
zkušenějšího,
Takové
erudovaného
pohádky
čtenáře.
už
vyžadují
Z velkého
množství
tvůrců autorské pohádky uvedu jen ty nejznámější: K. Čapek, J. Wolker, J. Lada, V. Čtvrtek, M. Macourek, J. Werich, O. Hejná, K. Šiktanc, P. Šrut a další. Knihy současných autorů rozebírám ve 2. kapitole. Moderní
pohádka
narušuje
vžité
konvence
žánru,
nenavazuje tedy na lidový model jako literární pohádka, ale pouze přebírá některé jeho atributy jako fantastický svět, personifikovaná
zvířata,
antropomorfizované
předměty,
kouzelné prvky, boj dobra se zlem a podobně. Nepoužívá je však v tradiční podobě, mění jejich role a význam, oslabuje nebo
ruší
jejich
původní
funkci
a
naopak.
Záleží
jen
na autorově invenci a záměru, jakých prvků a jakým způsobem využije. 10
Vzhledem k tomu, že se autorská pohádka mnohem víc váže na individualitu autora než na tradici žánru, během několika desetiletí vytvořila nepřeberné množství tvarů, které nelze podle jednotných kritérií „rozškatulkovat“.
Považuji
za
důležité
upozornit
na
terminologickou
neujasněnost a nejednotnost při vymezení jednotlivých typů pohádky. Ve výše uvedené žánrové charakteristice i v celé diplomové
práci
Vařejkové3, (klasická
jsem
která a
dělí
vycházela pohádku
autorská
z klasifikace
na
folklorní,
adaptace)
a
Věry
literární
autorskou,
přičemž
připouští i synonymní označení u literární pohádky klasická nebo tradiční a u autorské umělá či moderní. Proto také významově
nerozlišuji
pojmy
klasická
nebo
tradiční,
autorská či moderní pohádka. V odborné literatuře se však můžeme setkat s odlišnými názory. Otakar Chaloupka a Vladimír Nezkusil4 nevyčleňují literární pohádku, ale zpracování lidového motivu označují jako
autorskou
odpoutává,
pohádku
jako
a
moderní
typ,
který
autorskou
se
od
pohádku.
tradice Podobnou
klasifikaci používá i Ladislava Lederbuchová5, která pouze místo
pojmu
adaptace. na
autorská Jaroslav
autentickou
a
pohádka Toman6
literární.
používá dělí
pojem
autorská
folklorní
pohádku
Miroslava
Genčiová7
naopak
ve své klasifikaci autorskou pohádku zařazuje jako podtyp literární pohádky a typ, jenž Věra Vařejková pojmenovává jako
autorskou
(moderní)
pohádku
nazývá
Genčiová
antipohádkou.
11
2.
Současná autorská pohádka
Jak název diplomové práce napovídá, zaměřila jsem se na
podobu
moderní
V následujících na
rozborech
pohádky
deseti
na
počátku
podkapitolách
vybraných
knih
najít
21.
století.
se
pokusila
jsem
charakteristické
rysy
autorské pohádky v prvních letech jedenadvacátého století a vztáhnout je k vytýčeným otázkám uvedeným v úvodu: Co může současná
pohádka
nabídnout
čtenářům
a
může
obstát
v konkurenci médií? Z množství moderní pohádkové literární produkce jsem vybrala autorské pohádkové knihy poprvé vydané mezi léty 2000
a
2006
čtenářské
a
nebo
pouze
ty,
odborné
které
vstoupily
veřejnosti.
do
Každá
povědomí
z knih
je
nositelkou ocenění nebo nominace v literárních soutěžích Zlatá stuha, Magnesia Litera, SUK – Čteme všichni nebo Nejkrásnější kniha roku. Bylo uvedeno, že autorská pohádka se postupně vzhledem k dominanci autorského subjektu velmi diferencovala, proto je obtížné ujednotit kritéria k její klasifikaci. S tímto problémem
jsem
se
při
třídění
vybraných
pohádek
také
potýkala a k rozdělení textů do tematických podkapitol jsem použila kritéria různá. Není možné knihy charakterizovat pouze podle tématu, protože téma není v současné moderní pohádce
nejdůležitější.
Důležitou
roli
hraje
také
vztah
k folklornímu modelu, kompoziční postupy, práce s jazykem a situací, míra zohlednění dětského recipienta, symboličnost a
metaforičnost
nebo
funkce
ilustrace.
Proto
považuji
za vhodné svojí klasifikaci vysvětlit. Pro Pavlátové přihlížela
zařazení
knihy
do
podkapitoly
první
k tématu
knih.
Violy
Fischerové Imaginární
Čerpá
z dětské
a
Michaely
kamarádi
jsem
fantazie
a
představivosti, jejichž produkty děti v útlém věku považují za reálné. 12
Sjednocující s
didaktickým
prvek
pohádek
podtextem
je
v
podkapitole
obsažený
Pohádky
v jejím
názvu.
Připouštím, že název může působit poněkud problematicky, protože didaxe je přítomná ve většině pohádek. Už staré příběhy
předávané
ústně
přinášely
svým
příjemcům
různá
ponaučení. V zařazených textech je ale didaxe velmi výrazná nebo přímo dominantní. Třetí podkapitola Netradičně tradiční pohádky obsahuje texty,
jež
spojuje
úzký
vztah
ke
klasické
pohádce.
Samozřejmě se nejedná o adaptace, ale o originální původní pohádky, které svébytně aktualizují pohádkové konstanty. Tatínkovské který
se
v
pohádky
nich
spojuje
objevuje
hlavní
nejen
ve
hrdina
funkci
tatínek,
pohádkového
hrdiny, ale také vypravěče. Všechny zmíněné knihy jsou díly mužských autorů. Pohádky
v
prvních
podkapitolách
čtyřech
spojuje
intence na mladšího čtenáře. Uvědomuji si novodobý trend přibližování
pohádkového
žánru
literatuře
pro
dospělé,
který se projevuje například v pohádce O zlaté mrkvi Renaty Bellingerové. Ale přesto se domnívám, že uvedené pohádky zohledňují
dětskou
mentalitu
a
patří
do
rukou
mladších
čtenářů. Naopak následující podkapitoly obsahují knihy určené starším čtenářům. Ty mají k literatuře pro dospělé mnohem blíže. Kritériem Nekonzumní tentokrát
pro
pohádky života
ve
zařazení o
knih
konzumním velkoměstě
do
páté
podkapitoly
světě
bylo
opět
a
v moderní
téma,
civilizaci.
Důležitým rysem je filozofický podtext. V podkapitolách Parodijní pohádka, Travestijní pohádka zohledňuji specifickou a autorsky originální práci s motivy a tématem. Pohádky v obrazech mají dominantní výtvarnou složku, která s textovou složkou tvoří symbiózu. 13
Poslední dvě podkapitoly „Drobné poetické imprese“ a Jazykové pohádky obsahují knihy, které natolik inovativně přistupují k pohádkovému žánru, že je nebylo možné přiřadit k žádné z předcházejících podkapitol. Odlišují se především v originálním přístupu k poetice pohádky, proto jim byly, ostatně
jako
v případě
travestijní
a
parodijní
pohádky,
vyčleněny samostatné podkapitoly.
2.1
Imaginární kamarádi
Touha po něčem, co nemůžeme mít, nás provází celý život. Někdy se smíříme s realitou nedosažitelnosti takové věci, jindy se o ní za každou usilujeme. Děti jsou oproti dospělým v naplňování svých tužeb v jisté nevýhodě. Jsou závislé na rodičích. Jenže děti si umí poradit. Mají bujnou fantazii, která nepotřebuje povolení rodičů. Tak mohou mít vše, respektive "jako-vše". K vymýšlení může mít malé dítě i úplně jiný důvod. Má vše, co potřebuje, ale nudí se, protože si s ním nikdo nechce nebo nemůže hrát. Proč si tedy takového kamaráda nevymyslet? Dětská představivost a dětský způsob myšlení je jako zdroj
pohádkové
fantazie
používán
často.
Autoři
rádi
vzpomínají na své dětství, reflektují zážitky a pocity, jimiž se velmi přibližují dětskému recipientovi. Kniha se pak
díky
propojenosti
s
realitou
stává
realitou
v
současné
literární
i
pro malého čtenáře. Takových pro
děti
knih
několik8.
je
Vybrala
jsem
dvě:
produkci
autorskou
knížku
Michaely Pavlátové Jakopes a pohádkový cyklus Co vyprávěla Dlouhá chvíle od Violy Fischerové.
14
2.1.1
Jako-pohádka
Od roku 2005 neznáme Michaelu Pavlátovou
"jen"
jako
úspěšnou
výtvarnici, animátorku a režisérku, ale
také
jako
spisovatelku
ilustrátorku.
Využila
všestrannosti
a
a své
vytvořila
útlou
knížku pro nejmenší čtenáře s názvem Jakopes (Albatros, 2005). Pro
úvodní
charakteristiku
knihy bych použila aluzi na jeden český film "Cesta do hlubin
dětské
rodičům
duše".
kniha
Nejen
poskytuje
malému
vhled
do
čtenáři, světa
ale
i
jeho
představivosti,
výmyslů a her "na jako", ve kterém děti žijí. Michaela Pavlátová je vrací do doby, kdy si dívky hrály na maminky, představovaly si, že panenky jsou živé, nemocné, hladové, osamělé, zlobivé… Nebo, opět v případě mého malého synovce, s oživlými figurkami z "Kinder vajíček" ve hře "na Adélky". Malá Fína je přesně takovým dítětem s bujnou fantazií. Velmi
touží
po
čtyřnohém
kamarádovi,
ale
pochopila,
že
pejsci nejsou ve městě šťastní. "Celý den jsou zavření v bytě, a když jdou ven, musí být uvázaní na řemínku."9 Proto si poradí po svém. Pejska Jakopsa si vymyslí. Můžou ho vidět jen děti, dospělí ne. Zažívají pak spolu nejrůznější dobrodružství. Ústřední
postavou
a
vypravěčem
je
malý,
modrý,
kouzelný pes Jakopes, který mění barvy a umí jezdit na kole bez
držení
řídítek.
Ačkoli
víme,
že
je
jen
vymyšlený,
působí velmi reálně a "hmotně". Vystupuje jako samostatná jednotka, nepředstavuje se nám v souvislosti s Fínou. Její příběh je jen epizodou ve stereotypním Jakopsím životě. Člověk prochází vývojem, takže vždy přijde doba, kdy už si na maminky, Adélky nebo Jakopsy hrát nechceme. 15
Jakopes také není prezentován jako smyšlenka jednoho dítěte, ale takový univerzální výmysl pro každého, kdo ho zrovna potřebuje. "Jsem (…) kamarád dětí, které si přejí mít psa, ale nemohou mít opravdového. Nikdo mě (…) nevidí, jenom
ten,
kdo
protože
jsem
věci,
které
mě
vidět
vymyšlený, by
chce.
A
můžu
dělat
opravdový
pes
nedokázal."10 A jak takového kamaráda získat? Jednoduše, vyslovením kouzelné věty: "Já chci mít pejska." O Fíně Jakopes vypráví retrospektivně. Vyhlíží nového kamaráda a povídáním si krátí dlouhou chvíli. "Čekám, až přestane pršet. A hlavně čekám na nového kamaráda."11 Příběh
malé
Fíny
je
zasazen
do
reálného
prostředí
městského sídliště. Nevíme však, o jaké město se jedná. "Bylo jednou jedno velké město se širokými ulicemi a mnoha auty. V tom městě byla jedna radnice, dvě nádraží, tři muzea, čtyři kina, mnoho kanceláří a ještě více obchodů (…)"12
Nicméně
narušuje.
Dítě
výčet může
městského
nepojmenované
inventáře město
neurčitost
považovat
právě
za to své… Vzhledem k tomu, že celý příběh odráží dětský svět a dětskou
fantazii,
setkáváme
antropomorfizovaných
věcí
a
se
hraček,
s které
velkým
počtem
jsou
součástí
jako-her. Klaun Koko, Prasátko, panenka Nana a Medvídci, kteří chrápou. Všichni jsou kamarádi a hrají "Země-městomoře".
Jedí
jako-chlebíčky,
jako-pršipláště.
Jakopes
pijí dokonce
jako-limonádu, dostal
nosí
opravdové
jako-lyže. Fantastický dětský svět je tu v přímé konfrontaci se světem dospělých. Podobně jako v jiných moderních pohádkách zde není pohádkový svět v opozici proti reálnému. Oba světy se stávají partnery. V Jakopsovi se tento rys na jedné straně projevuje tím, že rodiče přistupují na Fíninu hru. 16
"Fína mě vyndala z košíku a tatínek mě moc obdivoval. Pak mě
oba
způsobuje, s
jako-chlebíčky."13
nakrmili že
Jakopsem
děj
i
postavy
nezažívají
působí
žádná
Na
straně
velmi
neuvěřitelná
druhé
reálně.
Fína
dobrodružství.
Dělají spolu zcela běžné věci, které děti znají. Chodí do
školy,
Jakopes
tajně,
protože
psi
do
školy
nesmí…,
do ZOO, do kina, v létě na tábor, na výlety. Příběh odráží vývoj dětského myšlení a uvědomění si sebe sama. Současně i uvědomění koloběhu, v němž co začne, jednou i skončí. V této fázi pohádky se dětské jednající postavy začínají měnit. Z dětí, které věří ve své výmysly a tím
jsou,
společně
s Jakopsem,
součástí
fantastického
světa, se stávají dětmi, u kterých převládne racionalita. Překonají „naivní“ období a přesunou se do světa reálného. Pohádkový svět a svět dospělých se tak rozdělí. "Od té chvíle
se
všechno
změnilo.
Fína
si
hrála
pořád
jen
s Princem, běhali po zahradě a honili se. (…) A tehdy jsem si
uvědomil,
že
je
načase,
abych
šel.
(…)
Fína
mě
už
nepotřebuje a já můžu jít dělat radost někomu jinému."14 Jakopes je postava statická. Po nějakou dobu hraje svojí roli, ta skončí a opět začne. Nevyvíjí se. Nakonec se stane jakýmsi symbolem dětství, když odchází od „velké“ Fíny a naplňuje tužbu malého chlapečka. Tím se ocitáme opět na začátku knihy. Příběh Fíny je dopovězen
a
Jakopes
čeká
na
další.
"Počkat, tiše! (…) Ano, to byla přece ta
kouzelná
věta,
na
kterou
jsem
čekal. A tamhle je můj nový kamarád!"15 Otevřený
konec
umožňuje
vlastní
pokračování Jakopsího osudu. Je jen na čtenáři, jakým směrem jej povede. Autorka prokazuje velikou znalost dětí.
Vypravování
není
nahodilé,
je
promyšlené do posledního detailu tak, 17
aby dítěti připadalo vlastní a známé. Krátké, jednoduché věty, volba lexika (např. dětský superlativ "nejdobřejší") a přehledné členění textu do krátkých tematických bloků odpovídá určení knihy nejmenším čtenářům. Domnívám se, že kniha
v sobě
skrývá
mnoho
užitečného
i
pro
rodiče.
Například připomenutí, že děti žijí v trochu odlišném světě než dospělí a zaslouží si, aby byl respektován. Kvalitu knihy ocenilo nakladatelství Albatros, které Jakopsovi
udělilo
uznání
čestné
při
udělování
cen
nakladatelství Albatros za rok 2005. Nejsem si však jistá, zda tento text považovat či nepovažovat za autorskou pohádku. Příběh a vše okolo něj je příliš reálné. Již samotné slovo pohádka má v sobě nádech něčeho
tajemného,
Neobjevují
se
tu
což žádné
tento
text
nadpřirozené
vůbec
nenaplňuje.
bytosti,
nereálné
situace, dokonce ani základní pohádkový spor dobra a zla. Časová a místní neurčitost také nemusí nutně k pohádce odkazovat. A kouzelná věta? Kouzla jsou sice pro pohádku typická, ale v tomto případě nejde ve skutečnosti o kouzlo. Jedná se spíš jen o "spouštěcí mechanismus" k výmyslu, protože kdyby Fína nebo kterékoli jiné dítě po pejskovi netoužilo, ani by ho nenapadlo si vymýšlet.
2.1.2
Pryč s nudou
Viola Fischerová také patří do skupiny autorů, kterým nestačí „to své“ a chtějí vyzkoušet něco nového. Fischerová ale na rozdíl od Michaely Pavlátové nešla daleko. Zkušená a uznávaná básnířka si odskočila ke slovesné tvorbě pro děti. Nakladatelství několik
Meander
takových
v edici
debutových
Modrý
knih,
slon
proto
se
vydalo i
již
tentokrát
podařilo Ivě Pecháčkové přemluvit nějakého autora k vydání „šuplíkového díla“.
18
Důvod
Violy
Fischerové
k napsání
pohádek
se
stal
námětem celé knihy. Pohádkový soubor Co vyprávěla dlouhá chvíle (Meander, 2005) začal vznikat na dovolené v Itálii, kterou „Dlouhá
autorka
proležela
chvíle,
vyprávěním.“16
Po
jak
s chřipkou
vím
od
návratu
té
se
a
se
často
své,
se
rozhodla
nudila.
nejlíp
pohádky
krátí sepsat.
„Pršelo a mně se stýskalo po Dlouhé chvíli tak, že jsem vypnula telefon, lehla si na pohovku a zavřela oči.“17 Rámcem celého vyprávění je malý Jakub, který doma leží s neštovicemi,
je
sám a samozřejmě se nudí.
Nudí
moc,
že
posouvá
se
tak
očima ručičky
nástěnných
hodin,
aby běžely rychleji a maminka už přišla domů.
Ale
nestane. vyskočí
co
se
Z hodin zhmotnělá
Dlouhá chvíle. "(…) poskočila
malá
ručička
nahoru
mrkla.
Pak
a se
otevřelo i druhé oko a ciferník se pohnul kupředu. Vlastně to nebyl ciferník, ale kulatá hlava. Jedno oko kratší, druhé delší, uprostřed trojúhelník nos a tlamka. Sklopená ouška se vztyčila - a
ze skříňky se začalo do pokoje
soukat podivné stvoření. Hlavou to připomínalo kočku, ale tělo
mělo
dlouhé
jako
had.
Jako
had
z
peříčkových
nic
(…)."18 Stane se na celý den Jakubovým společníkem. „Když si mě chceš krátit, jsou na to nejlepší pohádky. Při nich se krátím jako nic.“19
19
Najednou
se
s Jakubem
přemístíme
z nudného
pokoje
do pralesa a na poušť, kde namyšlený pan učitel Krak hledá inspiraci pro své houslové dílo. Tři dobrodružství pana Kraka
končí
velmi
překvapivě.
Učitel
beze
stopy
zmizí
na poušti po setkání se lví rodinou. „Jeden z mužů (…) tvrdil, že pan Krak poušť rozzlobil a urazil a ona ho za trest spolkla. Můžeš tomu věřit nebo nemusíš. Je to záhada.“20 Autorka již konec neřeší, nechá pana Kraka panem Krakem ze
a
hrdinou
zmíněné
lví
následující
rodiny.
pohádky
Tomu
je
pomůže
lev
teta
Eduard
lvice
Elsa
do lidské vesnice, kde by se naučil „vyvolávat hudbu“. Přes
mnoho
strastí
se
díky
tajemnému
šamanovi,
příteli
klaunovi a věrné kamarádce Bilbulee skutečně stane známým a hlavně
svobodným
kytaristou.
Fischerová
zde
zdůrazňuje
hodnoty, na které by člověk neměl zapomínat – svoboda, přátelství, nesobeckost a víra v druhé. Třetí a čtvrtá pohádka jsou odlišné. Jsou to vyprávění neuvěřitelná, ale přesto jakoby skutečná, protože se jedná o tlumočení „zážitků“ cizích Dlouhých chvílí. Jak František vyzrál
na
Papejše
se
Jakubova
Dlouhá
chvíle
dozvěděla
od Františkovy. Po přečtení Františkova příběhu se může mnoha dětem ulevit, že nemohou za své zlobení a zároveň odpovědět svým rodičům na otázku: Proč pořád zlobíš? Můžou za to ztřeštění, pistáciovkymilovní skřítci našeptávači Pik a Pok (nutno podotknout, že dospělí své chování mohou také omlouvat působením skřítků Kabejšů). Navádí děti k různým nepravostem. /kdopak
ho
„Když svádí
dítě
nedrží
z cesty,/Kdo
slovo/a v tom
neví
může
mít
ani
proč-
prsty?/No
přeci Papejši/Papejši Pik a Pok.“21 Napínavý a místy velmi vtipný souboj dobra a zla, při kterém jde ke konci dokonce o život, vyhraje fantazie a pohotovost Františka, kterému se podařilo otočit Papejšovy zbraně proti nim samotným. Pohádka O panence Serafínce s brýlovýma nohama cyklus uzavírá.
Dozvídáme
se,
že
i
hračky
mají
svou
Dlouhou 20
chvíli, nudí se, když si s nimi nikdo nehraje. Domnívám se, že zde autorka popustila uzdu své fantazie nejvíce. V české „Toy
Story“
dostanou na
se
ke
zlému
skládku.
udělají Prvním
z
hračky
Spojí
nich
malé
domovníkovi síly
a
s jinými
potřebné.
zábleskem
Dorotky
získala
nešťastnou mají
být
vyhozené
„nepotřebnými
"'Pohrabáč líska
náhodou
a
zadní
věcmi“
špulky kolečka
ke a
a
mně.' druhým
přední. Pak paprsek přivařil pohrabáč k vozíčku jako oj. Dorotčiny stužky nám posloužily jako opratě (…) Všechny věci už byly naložené až na kopyta a deštník, které chtěly jít za vozem jako ochranný zadní voj (…)."22 Vydají se na dobrodružnou cestu zpět do „zahrady snů“ k Dorotce. Musí čelit mnoha nástrahám, například v podobě černého mráčku, který
je
stopuje
a
žaluje
domovníkovi,
nebo
otřesnému
zážitku při přechodu skládky. "A tak jen paprsek, já, skla brýlí
a
oslíček
jsme
spatřili
to,
k
čemu
nás
odsoudil
domovník. Ty dvě hory byly ze samých hnijících odpadků (…) Vlevo je drtil těžký válec, vpravo se do hory zakusoval obrovský žlutý zoban (…) 'Ty půjdou do pece,' řekl tiše paprsek."23
Tento
okamžik
může
být
interpretován
jako
varování před konzumním způsobem života, ale také nápadně připomíná aluzi na řešení „židovské otázky“ – nevím, zda se jedná o záměr nebo náhodu. Rozhodně pro dětského čtenáře může tato pasáž působit až hrůzostrašně při představě, že budou hlavní hrdinové spáleni. Samozřejmě jsme v pohádce, takže dojde ke šťastnému setkání hraček s Dorotkou, která se
ráda
ujme
i ostatních
věcí.
Čtenáři
se
tak
dostane
poučení, že žádná věc (ani člověk?) na světě není zbytečná a dokonce i rozbité věci mohou být užitečné. To pochopí i černý mráček a napraví se. Po celou dobu vyprávění se ocitáme na pomezí reality a fikce. Během pohádky lehce zapomeneme na nějakého Jakuba a necháváme se strhnout dějem. Vytrhne nás, samozřejmě v tom nejnapínavějším
místě,
až
vpád
zbytečku
Dlouhé
chvíle, 21
kterou musí Jakub opět svojí nudou „přiživit“. Okolnosti vypravování
jsou
totiž
nápaditě
vystavěny
na
doslovné
interpretaci frazému „krátit si dlouhou chvíli“. Proto se Dlouhá chvíle skutečně v souvislosti se zmenšující se nudou krátí,
až
skoro
není
vůbec
vidět,
tudíž
ani
nemůže
vyprávět. Jakub si chvilku zahraje domino, které ho nudí ze všeho nejvíc, Dlouhá chvíle povyroste a může pokračovat. V této
souvislosti
se
nám
vybaví
Vančurovo
strašidlo
Barbucha, které se ale zvětšovalo v závislosti na přibývání dětského strachu. Taková tenká hranice mezi světem reálným a pohádkovým je citelná i uvnitř pohádek. Všechny děje jsou zasazené do
reálného,
lidského
prostředí.
Je
velmi
trefně
naznačováno, že všechno lidské je uzuálně, podle současného smýšlení, to hlavní a určující. Personifikovaná zvířata a antromorfizované věci s tím musí bojovat. Proto musí Eduard nejdříve získat důvěru vesničanů, že nikoho nesežere ani nezableší a přesvědčit cirkus Heliodor o své výjimečnosti. Proto se Serafínka musí složitě vracet „domů“. Vždy ale existuje někdo, kdo si nemyslí, že "člověk je pánem světa" – děti. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, jsou Papejši, kteří naopak s lidským světem umí pěkně zatočit. Téměř
k dokonalosti
dovádí
knihu
krásné,
snové
ilustrace Jana Híska. Na první pohled zvláštní obrázky jsou vytvořené v knižních
velmi
složitou
ilustracích
technikou
takřka
mezzotinta.
nevyskytuje.
Ta
se
Obrázek
se
dlouze vyrývá do vyhlazené měděné desky a výsledkem je otisk, jenž vypadá jako rozpitý obrázek na savém papíře namalovaný inkoustovým perem. „Jde o jakýsi svět za světem, pozorovaný pootevřenými víčky v okamžiku mezi usínáním a snem.“24 Kvalitu knihy jako celku, i jejích složek (slovesné a výtvarné) dokládá řada ocenění: Litera za knihu pro děti a mládež za rok 2005, nominace v kategorii Beletrie pro děti 22
soutěže Zlatá stuha za rok 2005 a Zlatá stuha za rok 2005 v kategorii Dětská beletrie za výtvarné provedení. Vhled od
60.
do
let
dětské častým
mysli, tématem
imaginace autorské
a
fantazie
pohádky.
je
Někteří
spisovatelé se vědomě vzdávají folklorního modelu a jeho rozšířené parodické aktualizace a hledají vlastní cesty. „Globálny
trend
vývinu
k uprednostneniu
(…)
modernej
rozprávky
„vymysleného“
sa
uberal
na
spôsob
(obyčajne
detského hravého, absurdného, nonsensového výmyslu…) pred inovovaním a parodovaním folklorného modelu.“25 V pohádkách především pro malé čtenáře spojují realitu, v níž děti žijí a kterou znají, s fantazijním výmyslem založeném na dětském antropomorfismu
a
hře.
Hlavními
hrdiny
se
pak
stávají
oživlé hračky, zlý mráček nebo zhmotnělá nuda. V rozebíraných knihách ale nenajdeme „čistou“ realitu bez pohádkových prvků, kterou vidíme kolem sebe a v níž žijeme.
Nenajdeme tu například Svěrákův svět opravdového
tatínka a maminky (Tatínku, ta se ti povedla, Albatros, 1991),
kteří
vypráví
svým
dětem
pohádky.
Situace,
jenž
tvoří rámec příběhů v obou pohádkových knihách, se sice „tváří“ reálně a skutečně tvoří s vypravovanými pohádkami kontrast,
ale
zdánlivě
každodenní
realita
dostává
díky
hlavním aktérům fantastický, pohádkový charakter. Charakteristickým
rysem
rámcového
vypravování
je
obecně jeho neukončenost. Jednotlivé pohádky většinou končí podle
žánrové
konvence
„happyendem“,
ale
rámec
zůstává
otevřený a nedopovězený. Nezaujme pointou, ale příslibem nových dobrodružství nebo možného pokračování. Autoři tak neutínají tok recipientovy imaginace, který v průběhu textu aktivizovali a nechávají jej volně vplynout do čtenářova vlastního světa představ a fantazie.
23
2.2
Pohádky s didaktickým podtextem
Renata Bellingerová a Magdalena Wagnerová v sice
navazují
na
i
českou
cizí
pohádkách
pohádkovou
tradici
(nalezneme v nich spoustu aluzí), ale přetváří ji svérázným způsobem. Zvláštními postupy, každá z autorek úplně jinými, zpracovávají strastí.
témata
každodenních
Bellingerová
problematiku.
zaměřuje
Poukazuje
na
hlad,
lidských
problémů
pozornost bídu,
na
a
sociální
sociální
rozdíly
mezi lidmi nebo zneužívání druhých. Na rozdíl od Wagnerové vyzdvihuje didaktickou složku pohádky na úkor ostatních. Potlačuje humor, vtipnou dějovou zápletku, napětí, gradaci a fantazijnost. Wagnerová se nezajímá o sociální tematiku jako
Bellingerová,
ale
o
problémy
a
strasti
lidí
vyplývající z jejich chování. Na příbězích podobných bajkám vysvětluje dětskému čtenáři podoby a důsledky negativních stránek
osobnosti
člověka.
Jinými
slovy,
zmiňovaný
didaktický podtext poukazuje na nežádoucí lidské chování a varuje před ním. Zpracování nepůsobí na čtenáře násilně a vtíravě. didaxi
Wagnerová posouvá
do
příliš pozadí,
nemoralizuje čímž
jí
a
prvoplánovou
ovšem
neubírá
na
důležitosti. Zaměřuje se na zábavnou funkci pohádky, proto její
texty
hýří
vtipem,
humorem,
nápaditostí
a
originalitou.
2.2.1
Krásné je to, co je užitečné (Sókrates)
Nad
názvem
(Baobab,
2003)
pokrčíme
obočím.
O
zlaté
mrkvi
překvapeně Kdo
kdy
viděl
zlatou mrkev… Vysvětlení se nám dostane
hned
stejnojmenné, pohádkový
v
pohádce.
začátek
"Žila,
první, Typicky byla, 24
narodila
se
jedna
hladové rodiny,
zlatá
mrkev"26
nás
uvede
do
chudé,
což nám může připomenout pohádku O veliké
řepě. Podobně, jako u "řepy" postupně táhla celá rodina, tak mrkev také postupně všichni obdivovali (i když v jiném pořadí). "Nejdřív máma, pak děti a nakonec táta."27 Jenže z řepy byl užitek, ale mrkev ze zlata k jídlu nebyla. Následkem toho otec z hladu a "(…) vyčerpáním padnul. (…) Nebyl
mrtvý,
umíral."28
ale
Mrkev
se
pak
dostala
do hlavního města. Tam udělala zmatek v královské rodině, kde
málem
Naštěstí (aluze
rozvrátila
se
na
najedeným
Princovi
pohádku lidem
manželství znelíbilo,
Malá
zlatá
mořská mrkev
královského
že
mrkev
víla).
moc
neumí
mluvit
těm
bohatým
"Ani
radosti
Prince.
nenadělala."29
Moudrá Královna "věc" vyřešila po svém a vetřelce odfoukla do nebe zpět Slunci na talíř. Tam mrkev konečně našla svůj smysl
a
stala
se
prospěšnou.
Slunce,
posilněno
zlatou
mrkví, rozdalo po zemi životodárné teplo, díky němuž nikdo neumřel hlady. Druhá pohádka Jeden měl kapsu plnou, druhý prázdnou a ten třetí neměl žádnou je poněkud absurdním příběhem tří kamarádů.
V
něm
si
autorka
"vzala
na
mušku"
sociální
rozdíly mezi lidmi a mezilidské vztahy. Není to v pohádkové tradici
téma
nikterak
nové,
vzpomeňme
třeba
na
Chytrou
Horákyni, kde se král zamiluje do chudé dívky. Nový je ale způsob, kterým je na tuto skutečnost upozorňováno. První kamarád byl nejveselejší, protože měl plnou kapsu peněz, neustále si něco kupoval a nikomu nic nedal. Druhý kamarád sice peníze neměl, ale kapsu si plnil zbytky od prvního. A třetí kamarád neměl vůbec nic. Ostatní si ho nevšímali, proto trpěl hlady a žízní. "A tak za těmi dvěma, kteří rázovali
klidně
a
vyrovnaně
vpřed,
trochu
zaostával,
pokulhával (…) Ale byl veselý."30 Takový člověk nám může připomenout
"hloupou"
Nastěnku,
která,
ač
trýzněná,
milovala svou sestru i macechu a vždy by je bránila. I 25
přesto bychom mohli mít s třetím kamarádem soucit, ale Bellingerová tuto šanci vyloučí absurdním dovětkem. "Vždyť je to hezké, když jdou spolu tři kamarádi, kteří se mají rádi,
pěknou
cestou
rovnou
světa."31
do
Do
tohoto
"bezstarostného" putování začne zasahovat Slunce. Usoudilo, že se třetímu kamarádovi děje nespravedlnost a chce to napravit. "(…) polechtalo Zemi, hnědou krásku, co se pod ním jen tak rozvalovala (…), trochu na patě. Země se smála, zvedla nohy nad hlavu, zamávala rukama, pohodila hlavou a zapištěla."32 do
pekla.
Zemětřesením
Ale
třetí
chtěla
kamarád
je
oba
hříšníky
zachránil
a
poslat
pomoc
se
nezdařila. Naopak, následně se vše otočilo proti chudému, byl zbit a odvlečen na policii. Vše opět musela zachránil "starší
generace",
Sluníčkova
babička,
která
prvního
a
druhého kamaráda poslala do pekla. A třetí? "(…) zamával rukama a nohama, vznesl se do vzduchu (…), poletoval (…) nahoru a dolů, doprava a doleva a letěl a letěl, až někam jako pták úplně odletěl."33 Podle
tradice
obě
pohádky
končí
dobře.
V
obou
případech je zlo potrestáno a dobro zvítězí. Ale můžeme si položit otázku: Je skutečně zlo tím skutečným zlem a dobro dobrem?
Domnívám
jednajících
se,
postav
že
zde
tradiční
nenajdeme.
rozdělení
černobílé V
klasické
pohádce
vystupují kladné postavy, ke kterým chováme sympatie, a záporné,
které
nenávidíme.
Ve Zlaté mrkvi takto vyhraněné postavy nejsou. Trochu záporná je
jen
personifikovaná
mrkev,
kterou Bellingerová vykreslila jako
koketu,
jež
odlákala
Prince od manželky Princezny a dětí. "Od té chvíle, co zlatá mrkev doskotačila k nim do paláce, si Princ své ženy vůbec nevšímal. I Princovy děti byly
smutné
(…).34
Cítíme
pouze
lítost
nad
odstrčenými 26
dětmi
a
zhrzenou
nemyslíme
vůbec
manželkou, nic.
ale
Naopak
o
mrkvi
trochu
si
kladná
v
je
podstatě Královna,
která přichází s řešením, i když zvláštním. (Proč mrkev odfoukla…?)
K
té
můžeme
pociťovat
určité
sympatie,
ale
myslím že jen proto, že královna (nemám na mysli královnu macechu) je tradičně kladná pohádková postava. Vladař je uveden jen do úplnosti královské rodiny. V pohádce o třech kamarádech jsou všechny postavy spíš záporné. Dva lakomí kamarádi, pokorný, až hloupý třetí, i personifikovaná ublížit
než
pohádky
už
Země
a
pomoci.
Slunce,
Jejich pod
čtenář
kterým
se
definitivní
dojmem
tohoto
podaří
pomoc
spíš
v
závěru
neúspěchu
přejde
"bez hnutí brvy". Důvodem, proč nedokážeme najít k postavám, a vlastně ani k celému textu, cestu, je neosobnost a nezakotvenost. Text je velmi strohý, věcný, dialogy se neobjevují, spíš jen repliky, charakteristika jen náznakově, že nám skoro nic o svém nositeli neřekne. "Když si klekla na svá poměrně již
stará,
podívala
ale
na
moudrá
zlatou
kolena
a
když
(…)"35
mrkev
se
se
bystrýma
například
očima
dozvídáme
o Královně. Jak vypadají taková moudrá kolena? K
lepšímu
Chrudoš zvlášť
přijetí
Valoušek, pro
se
menší
pohádek výběrem
čtenáře,
nepomohou obrázků
ani
do
netrefil.
ilustrace.
dětské
Postavy
knihy,
sestavené
z geometrických tvarů s trojúhelníkovými hlavami a mrtvýma očima působí velmi expresivně a depresivně. Navíc některé postavy
vůbec
představuje. pomáhat, s
neodpovídají
Proč
vypadá
jedenácti
symbolicky,
Sluníčkova
jako
vlasy takže
se
tomu,
babička,
čarodějnice na
hlavě?
setkáme
jak
se
se
si
je
dítě
která
se
snaží
zelenou
hlavou
Barvy
jsou
žlutou
oblohou,
a
používané modrým
sluncem nebo se třemi bratry vykreslenými v trikolóře bílý, modrý a červený. Porota soutěže o Nejkrásnější českou
27
knihu roku 2003 měla jiný názor. Zlaté mrkvi udělila první místo. Za
největší
nedostatek
rozebíraných
pohádek
ale
považuji absenci vtipu a humoru, které jsou pro děti velmi důležité.
Domnívám
se,
že
by
byly
pohádky
mnohem
"snesitelnější", kdyby autorka poučení nápaditě schovala za známý
frazém
nebo
nějakým
vtipem
aspoň
trochu
osvěžila
jazyk. Některé okamžiky lze sice interpretovat s nadsázkou nebo ironií (pokud jsou tak skutečně myšlené), ale pochopí je malé dítě? Bellingerová na dětského čtenáře myslí typografickou úpravou
knihy.
Text,
psaný
velkým,
tučným
písmem,
je
zpřehledňován barevně zvýrazněnými klíčovými větami - ve Zlaté mrkvi oranžově, v "kamarádech" modře. Sociální aspekt pohádky nacházíme v bohatství poučení a životních pravd. Je vhodné dětem připomínat, že „jídlo je nad zlato", že člověk může z bohatství lehce pozbýt rozumu, s čímž souvisí, že kdo nic nemá, nemá co ztratit, tedy ani sebe sama. I odměna, která má být na konci každé pohádky, má aktualizovanou podobu. Nemá stejný smysl jako v tradiční pohádce.
Lidé,
jichž
se
týká,
získali
bez
jakéhokoli
vlastního přičinění svobodu, kterou autorka vyzdvihuje jako jedno z nejdůležitějších práv člověka. Důležitější než je truhla zlaťáků nebo půlka království.
2.2.2
Ptáš se „Proč?“ No přece „Proto!“
Okolo
druhého
roku
věku
začíná
dítě
mnohem
více
pozorovat věci a děje kolem sebe a snaží se je pochopit. Neúnavně se ptá na vše možné i nemožné a rodič se snaží odpovídat. Ne vždy je toho schopen, protože dětské všetečné otázky směřují do oblastí, o kterých dospělí často ani nepřemýšlí, odpověď
považují
neznají.
je
Takovou
za
samozřejmé
realitu
anebo
jednoduše
reflektuje
Magdalena 28
Wagnerová typické
v
pohádkových
zájmenné
knihách,
příslovce
jejichž
Proč?
názvy
(Havran,
obsahují 2001)
a
Proto!(Havran, 2002). Nejen těmito názvy autorka naplňuje pohádkový princip komunikativnosti. Wagnerová dokáže na zvídavé dětské otázky typu Proč psi pořád hrabou?, Proč je macarát jeskynní? nebo Proč mají někteří
velbloudi
jeden
hrb
a
jiní
dva? reagovat
velmi
pružně formou vtipných textů, které jsou volnými fabulacemi na vyřčenou otázku. V knize Proč?, jak podtitul Pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech napovídá, mají pohádky výrazné
rysy
bajky.
Wagnerová
jimi
nejen
uspokojuje
zvídavost dítěte a jeho touhu po poznání proč se věci dějí tak,
jak
zvířecí
se
dějí,
ale
alegorií
nepřímo
ukazuje
podlézavých,
škodolibých,
zákeřných
neupřímných,
křivých,
prolhaných,
závistivých,
vzdělává.
vlastnosti
Většinou
„podmračených,
zlých,
marnotratných,
lhostejných,
lidí,
i
lakomých,
hrabivých,
hloupých
ho
nesnášenlivých“36
a
jak
chovají,
hysterických,
se
lidé
jak
se
k sobě chovají
k přírodě a ke zvířatům a důsledky takového chování. Ovšem na
rozdíl
od
Krylovových,
klasických
které
„na
bajek
stručném
La´Fontainových
příběhu
přináší
nebo
morální
poučení“37, se zde s přímým ponaučením nesetkáme. Wagnerová nenabízí řešení, ale pouze naznačuje, že takové jednání není
správné.
Prioritou
není
didaxe
(ačkoli
didaktická
složka je velmi výrazná), ale zábava a záleží na intuici a senzitivitě čtenáře, co si z textu vezme pro sebe. Pohádek doporučena
je
jedna
v knize denně.
celkem Zajímavé
čtrnáct je
a
výslovně
zpracování
je
pohádek
29
na druhý týden. Proč jsou ryby němé? je rozepsáno do sedmi epizod jako pohádkový seriál. Wagnerová,
stejně
s nepravděpodobností
jako
dětský
vyprávění.
se
čtenář,
Pohádka
nesmiřuje
pro
ni
není
výmyslem, ale „pravdou pravdoucí“ a byla by ráda, aby tak byla i přijata.
Proto pohádku na pondělí zahajuje „Bylo, a
ne že nebylo. Bylo.“38 Bylo již řečeno, že texty jsou kontaminovány prvky zvířecí
bajky.
postavy, konec.
Proto
v
nich
charakteristický Pohádky
boj
Magdaleny
nemůžeme dobra
hledat
se
Wagnerové
zlem
se
černobílé a
šťastný
snaží
odrážet
realitu, v níž také nekončí vždy
vše
dobře.
postavy
Zvířecí
jsou
často
reprezentanty lidského
určitého
typu
a
charakterových Setkáme
vlastností.
se
s vrtošivou která
nositeli
například
kočkou
Mourou,
velmi
po
mládenci,
po
různých
po
Praze,
zjistí, blízký
že
touží hledá
„střechách“ až
ji
ho
nakonec
miluje
kamarád,
její nebo
s kanářími manžely Adamem a Evou,
žijícími
v bytě,
kteří
se
v kleci po
vzoru
ostatních ptáků rozhodnou odletět do teplých krajů. Protože celý život žijí zavření v kleci, nejsou zvyklí létat a s vypětím
všech
sil
doletí
pouze
na
Slapskou
přehradu.
Odtud se zklamaně, v domnění, že byli v teplých krajích, kde ovšem žádné teplo nebylo, vrací zpět do klece. Potom všude vypráví, že v teplých krajích teplo není. I v tomto 30
příběhu můžeme nalézt hlubší významový plán, tentokrát o lidské závisti nebo touze po něčem, co mají ostatní a my ne. Jiné pohádky upozorňují například na osamělost (i když osudová láska po světě chodí, ale ne vždy sama přijde), na to, že je někdy pozdě omlouvat se za podraz a ublížení, na
chamtivost,
chvástání,
hloupost
nebo
unáhlenost.
Poslední pohádka navíc trefně připomíná, že si lidé mají pomáhat a spolupracovat a ne proti něčemu bojovat sami jen s vidinou individuálního úspěchu. V textech je velmi znatelný rukopis ženské autorky. Projevuje
se
jakousi
emancipační
snahou
o
obranu
ženy
ve společnosti, a to zejména v pohádce na pátek Proč je kudlanka nábožná?. Sice se nedozvíme odpověď na položenou otázku, ale poznáme, že existují velmi emancipované ženy, které se bez mužů (ti jsou tu vykresleni jako úplná nemehla potřebná
jen
k plození
potomků)
obejdou
a
raději
vychovávají své děti v neúplné rodině. „Od té doby každá kudlančí maminka pro jistotu tatínka sežere hned, jakmile se dozví, že bude mít děťátko. Protože aby měla maminka děťátko, na to tedy tatínka skutečně potřebuje. Ale co s mužským, který nosí dříví do lesa?“39 Je mají
nutné
kromě
zdůraznit,
zmiňované
že
pohádky
alegorické
Magdaleny
ještě
jednu
Wagnerové
rovinu.
Ta
k vyjádření myšlenky nepotřebuje obraz, zobrazuje přímo. Týká se tematiky vztahu zvířat a člověka. Člověk býval odnepaměti spojencem přírody, sloužil jí, staral se o ní a ona na oplátku sloužila jemu. Jenže se začalo stávat něco, co odvěký režim porušuje. Člověk přestal dávat a naučil se jen brát. Přírodu devastuje, mnoho zvířecích a rostlinných druhů po jeho zásahu vymírá. Autorka proto tento trend nenechala bez povšimnutí a vyslovuje na něj a na lidi vlastní názor. „Jsou to tyrani a v podstatě
sadisté.“40
Často
připomíná,
že
přírodě
bylo
nejlépe v pravěku, když člověk ještě nebyl. A představuje 31
si,
co
si
o
lidském
druhu
a
jeho
počínání
dnes
myslí
zvířata. Ti jej považují za neobyčejně přízemního: „Od té doby se kočky scházejí na střechách vysokých domů. Mají tam klid, čekají na měsíc, i slunci jsou tam blíž (…). Tím se lidé
chlubit
nemohou.
Lidé
dál
chodí
po
chodnících
a
nevědí, jak je to na střechách krásné.“41 Připomínána je také
lidská
přestala
nenasytnost
sloužit
jako
po
bohatství
zdroj
a
potravy
lakota.
a
Zvířata
oblečení
nutný
pro přežití a stala se obchodním artiklem. Tak v pohádce Proč
mají
někteří
velbloudi
Wagnerová
vymyslela
velblouda
(sekáčkem
jeden
drastický na
hrb
způsob
maso)
jen
a
jiní
vzniku kvůli
dva?
si
dvouhrbého výhodnějšímu
obchodu, jenže „(…) velbloudi (…) se s daným stavem věcí smířili a o lidech si myslí své.“42 Není totiž důležité, kolik má kdo hrbů, ale kdo má co v hlavě. Za vyvrcholení takového vztahu lidí a přírody můžeme považovat
pohádkový
seriál
Proč
jsou
ryby
němé?.
Ryby
v šumavském Mokrém rybníce se vzepřou a zahájí válku proti rybáři. Vtipný je způsob, jak ryby zjistily, že je pro ně rybář
problémem.
S člověkem
neměly
osobní
zkušenost,
proto nahlédly do posledního vydání encyklopedie, v níž se psalo:
„Člověk
sedící
na
břehu
rybníka,
tupě
civící
do vodní hladiny, mlčící a čekající, jest rybář. Před sebou má dlouhou tyč zvanou rybářský prut, na který chytá nevinné rybky, mezi
jež
hodlá
houbami
doma
upéct
a
a
houbaři
sníst.“43 je
(podobný zpracován
boj v
navazujícím pohádkovém souboru Proto!). Ačkoli tematický rozbor textů může vyznít negativně, pohádky
Magdaleny
Wagnerové
jsou
veselé,
„(…)
trochu
poťouchlé, občas poetické, nejčastěji však legrační (…)“44 a takto vážná témata jsou podána s lehkostí a humorem. 32
Soubor Neobsahuje
Proto! už
je
texty
volným
pokračováním
podobné
bajkám,
knihy
protože
Proč?.
tematika
pohádek se liší. Dětské otázky se tentokrát týkají spíš vysvětlení
lidových
rčení
a
fungování
světa.
Formální
podoba se s prvním svazkem shoduje – sedm pohádek na první týden
a
pohádkový
seriál
na
týden
druhý.
První
kniha
do kontextu podkapitoly však zapadá mnohem výrazněji, proto je
druhému
souboru
věnována
pouze
tato
krátká
zmínka.
Rozhodně ale také stojí za přečtení. V obou knihách se objevuje jeden typický rys, podle kterého, troufám si říct, poznáme „wagnerovský rukopis“. Najdeme
jej
v mnoha
pohádkách
Magdaleny
Wagnerové.
Mám
na mysli velmi vtipnou a originální práci s frazeologií. Wagnerová se v těchto ustálených slovních spojeních přímo vyžívá a sama říká: „V literatuře existuje známé pravidlo – co nelze říct přímo, je často možné vyjádřit za pomoci vtipu.“45 Je příznačné, že autorka známé frazémy přetváří pro
potřeby
rozborech,
jednotlivých v užívání
pohádek.
Jak
frazeologie
uvidíme přihlíží
v dalších hlavně
ke kontextu každého vyprávění. V případě pohádkových souborů Proč? a Proto! slyšíme vtipná ustálená spojení především „z úst“ personifikovaných zvířat a neživých věcí, proto je tato frazeologie z jejich světa. Fakt, že se ocitáme v lesním prostředí (pohádka na neděli Proč jsou muchomůrky jedovaté?) se odráží v použitém příměru „hřib vzdychl, až se lesy na malou chvíli přestaly zelenat.“46 Psi se dokáží spolu domluvit „tak rychle, než bys řekl třikrát za sebou ‘telecí kost’“47. Ryby považují svého nebojácného předáka sumce za „sumce činu“48 a dokáží tak
křičet,
„ač
jim
žábry
zaléhají“49.
Vtipně
je
také
využíváno aluzí na jiné pohádky. Představme si situaci, kdy zakopneme a upadneme na zem. Řekneme, že jsme se ‘svalili jak dlouzí, tak širocí’. Jenže rybář v pohádce Proč jsou
33
ryby němé? se do rybníka svalil nejen jak dlouhý a široký, „ale možná taky jako bystrozraký“50. K originálním doprovod. rčení
Ilustrace
’v
modrou
textům Pavla
jednoduchosti
tuší
jsou
patří
i
originální
Štefana
je
dokládají
krása‘.
záměrně
výtvarný pravdivost
Nekomplikované
tvořené
kresby
nedokonale.
Žádné
perfektní linie, přesné kontury ani barvy. Přesto se líbí, protože
na
jedné
straně
připomínají
„neohrabanou“
ruku
dětského malíře a na straně druhé se podobají japonským kresbám štětcem. Pro úplnost musíme zmínit ještě detaily, také díky nimž Pro
knihy
vybočují
přehlednost
z většinové
obsahu
(myšleno
pohádkové
seznamu
produkce.
textů
v závěru
knihy) autorka využila Štefanových ilustrací a ke každé pohádce
přiřadila
symbol,
ideé-fixe,
který
vyprávění
charakterizuje. Tak zkrášlila jindy nudný, strohý výčet. A jedna
naprostá
novinka.
Wagnerová
knihám
dala
i
jakýsi
„vědecký“ rozměr, který má podpořit pravdivost odpovědí. Nevíte co to je „sklouznutí vodoměrčí“? Nalistujte poslední stránky
knihy
rejstříku
a
hledejte
obsahujícím
v
další
kuriózním hesla
jako
věcném
a
„pytel
jmenném
brambor“,
„stromek vánoční“, „mléko rozlité“ nebo „ptakoještěr“51. Je jasné, že slovo „vědecký“ je v uvozovkách záměrně, protože tyto
slovníkové
pojmy
samozřejmě
nemají
žádný
odborný
podklad, jsou parodiemi a vznikly jen na základě autorčiny imaginace.
Klasická
pohádka
vycházela
z lidové
moudrosti
a
empirie a obsahovala nejedno poučení. Didaxe ale nebyla tím nejdůležitějším, hlavní bylo pobavení (nejprve dospělých, později
dětí)
plného
kouzel
a
únik a
z reality
neuvěřitelných
do
fantastického dobrodružství.
světa Změna
tematické základny ale způsobuje změnu přístupu k pohádce jako celku. Mizí konvenční dějová zápletka, v níž dobro 34
nebojuje se zlem, ustálené začátkové a koncové formule. Mění se postavy a celková atmosféra pohádky tak, že se současný čtenář z reality ubírá také do reality. Je pravda, že
Bellingerová
i
Wagnerová
ve
výše
uvedených
knihách
netěží ze současné společnosti tolik jako například Jiří ale
Černický,
tradiční
fantastický
pohádkový
svět
aktualizují a realitě jej velmi přibližují. Prohlubování
pohádkové
sémantiky,
která
pracuje
s aluzemi na svět dospělých, je (nejen) pro 21. století příznačné. Projevuje se mimo jiné tendencí použít pohádkový žánr
k vyjádření
vlastní
filozofie
a
názorů
na
svět.
Vzhledem k tomu, že autoři nemohou počítat s dostatečnou životní empirií u dětí, díky níž by porozuměly mnohdy velmi abstraktní
symbolice,
záměrně
porušují
hranice
mezi
literaturou určenou pouze dětem a literaturou pro dospělé. V textu O zlaté mrkvi se věkové určení pohádek jeví jako problematické
kvůli
rozporuplnosti
tématu,
kompozice
a
typografického zpracování. Syrové a vážné pojetí sociální tematiky podle mého názoru lépe pochopí dospělý čtenář. Malému recipientovi naopak odpovídá takřka nemetaforizovaný významový skrytých
plán,
jenž
významů,
není
tak
náročný
antropomorfizace
na
odhalování
přírodních
jevů
a
velikost písma. V případě knih Proč? a Proto! činí problém několik sémantických rovin, jejichž stupeň dešifrování je závislý bez
právě
na
interpretační
čtenářově pomoci
zkušenostech.
dospělého
patrně
Dítě
pouze
se
pobaví
nad příhodami zvířat. Dospělý bude naopak schopen odhalit nevtíravé
parodické
a
karikaturní
zpracování
různých
lidských typů schovaných za maskami zvířat. Ačkoli je ve způsobu zpracování těchto vážných témat mezi Bellingerovou a Wagnerovou propastný rozdíl, u obou téměř všechna ponaučení vyznívají tak apelativně, že si skoro až představujeme, jak obě autorky při psaní výhružně zdvihají ukazováky. 35
2.3
Netradičně tradiční pohádky
Ne všichni autoři hledají k psaní pohádek úplně novou cestu.
Nepotřebují
vyjádření,
proto
schématu.
Ale
naprosto se
ani
charakterizovat
odlišnou
nezříkají
moderních
dvěma
pro
tradičního
prvků.
pohyby.
formu
žánrového
Tento
Zatímco
své
fakt
v jedné
lze
skupině
autorských pohádek vstupují do civilního světa pohádkové jevy, rysy nebo jen jejich náznaky, ve skupině druhé je to naopak. Do typicky pohádkového prostředí pronikají moderní, současné motivy. Moderní pohádka není totiž postavena pouze na
popírání
žánrových
charakteristik,
ale
ráda
jich
využívá, i když je různě proměňuje. To je samozřejmý jev vzhledem
k přirozenému
vývoji
žánru
a přijímání
nových
podnětů, motivů a námětů těžících ze současnosti. Bylo již několikrát řečeno, že autorské pohádky reflektují názory, problémy
a
životní
pocity
moderní
doby.
A
někteří
spisovatelé své pocity a zkušenosti zastřešují tradičním pohádkovým rámcem. U následujících
dvou
knih
se
přesvědčíme,
že
tyto
pohádky při vší tradičnosti nejsou kopiemi lidových modelů. Některé prvky se časem vytratily, jiné přibyly a ostatní se proměnily.
I
přesto
máme
v kontextu
knih,
o
nichž
se
zmiňuje tato diplomová práce, pocit „tradičnosti“. Vrací nás se do světa princezen, králů a statečných bojovníků…
2.3.1
Není všechno zlato, co se modrá
Jedním
z autorů,
kteří
využívají
ve
své
pohádkové
tvorbě tradice, je již zmiňovaná Magdalena Wagnerová. Modrá pohádka aneb Kachna namodro (Mladá fronta, 2002) patří mezi takové autorčiny pohádky, které z této tradice těží maximum a
proměňují
atributů.
ji
v rámci
Wagnerová
ve
tématu své
a
tvorbě
několika dokáže
pohádkových pustit
uzdu 36
fantazii a zaměřuje inovace právě na proměnu tohoto kánonu až do absurdních rovin (Pavouk na šalvěji). Děj
Kachny
klasickou
namodro
pohádku.
Rádoby
opravdu hlavou
v mnohém
připomíná
království
je
starý,
vrtošivý král, který sebou nechává vláčet svým prohnaným rádcem Špitkou, jehož zájmem je pouze ukořistění království pro sebe a ruky princezny pro bohatého souseda, barona Kryštofa. Princezna je nafoukaná a povýšeně se odmítá bavit s kýmkoli, takže i s mladým a chytrým kominíkem, který se,
jak
to
bývá,
v pohádkách
nakonec
stane
zachráncem
království
princezny
a
králem.
samozřejmě
Důležitou
sehrává
a
také
roli
stará
moudrá
chůva a Jindřichova matka. Ale jak bylo řečeno, nebyla by
to
kdyby
autorská
pohádka,
v tomto
schématu
nedošlo
ke změnám.
Například v samotném námětu, založeném na absurdnosti počínání a nápadech některých lidí. Král si zamiloval a uzákonil modrou barvu, proto je celá pohádka laděna do modra.
Místo
bílého
hermelínu
nosil
obarvený
kožich
z hranostajů a dovolenou pochutinou bylo zmíněné kuchyňské zpracování na
kachnu
Pěstovaly
kachního namodro se
jen
masa
pak modré
na
„modrý
prochází plodiny
textem -
způsob“ jako
švestky,
(recept
leitmotiv). modré
víno,
baklažány a len. Jenže „(…) o švestky už nikdo neměl zájem. Lidé
se
za
ta
léta
povidel
přejedli
a
zatoužili
po meruňkovém džemu“52. Ale Špitka měl vše pod dohledem a zajistil
potrestání
kohokoli
a
čehokoli,
co
se
zákonu
vymykalo. Represivnímu chování se nevyhnul řezník, který si 37
tvrdošíjně stál za bílou omítkou svého domu a odmítl si alespoň představit modré vepřové, modré telecí nebo modré buřty, zahradník za to, že nechtěl pěstovat květiny modré barvy a kominík za černou uniformu. Král, jak to bývá, byl starý,
zapomětlivý
a
pomatený.
I
jeho
už
modrá
barva
omrzela, ale nač by se staral, když má tak spolehlivého rádce a pomocníka Špitku. Proč by se zamýšlel nad takovou hloupostí, jakou je porušování „modrého zákona“, kterého se dopouštějí královské lesy. Dovolují si neustále se zelenat! Nebo
takový
Musí
čáp.
být
z království
vyhnán,
neboť
neuposlechl královského přikázání a nosí bíločerné peří a oranžový zobák. Jedna taková absurdnost střídá druhou. Za vším tedy stojí „našeptavač“ Špitka (všimněme si charakterizační
funkce
vlastního jména), který svého postavení a povahy pana krále využívá k tomu, čemu se dnes tunelování.
říká
rozprodává
Pomalu
královský
majetek
baronovi Kryštofovi a nešidí ani
sebe.
odhalí který na
Tyto
„obchody“
kominík si
dosud
kočku
princeznou.
Jindřich, pouze
a
myš
Ta
si
hrál
s pyšnou ani
neumí
pořádně napsat dopis, protože se
nenaučila
Jindřicha,
gramatiku.
zmoudření
Následující princezny
a
okolnosti
(uvěznění
prozrazení
barona
Kryštofa, že nemá modrou krev) mají rychlý spád a skončí potrestáním hříšníků a odměněním statečných. Ačkoli Jindřich skutečně dostal za odměnu královskou princeznu, svatby se konaly dvě. Špitka, který by podle klasické
pohádky
skončil
v rukou
katů,
ve
vězení
nebo
ve vyhnanství, byl „potrestán“ ženitbou. „ ’V každém je kus 38
dobrého člověka,‘ řekla Matylda. ’Jde jen o to ten kousek najít a pomoci mu na svobodu. (…)‘“53 Je to velmi zvláštní konec,
který
bychom
nečekali.
Nestává
se
že
často,
by
záporný hrdina dostal ještě jednu šanci a ostatní udělali tlustou čáru za minulostí. Wagnerová
porušuje
s nadpřirozenými textu
je
tradiční
vlivy.
propojování
Charakteristickým
realističnost.
Neurčitost
reálií
rysem
místa
a
celého
času
je
zachována, „kdysi dávno, ale možná, že to nebylo zase tak dávno, se v jedné daleké zemi, ale možná, že to nebylo tak daleko, zkrátka v jedné pohádkové říši (…)“54, ale absencí nadpřirozených
jevů
je
narušena
pravdivosti-nepravdivosti v realistické nebo
rovině.
kouzelný
žádné
úkoly
nebo
nadpřirozenými
pohádky.
Hrdinům
předmět.
neurčitost
nepomůže
Nemusí
bojovat
bytostmi.
Vše
se
V našem
smyslu odehrává
kouzelná
k dosažení se
ve
babička
úspěchu
zlými
plnit
obludami
případě
musí
či
hrdinové
bojovat (pouze) svým rozumem a důvtipem proti nerozumu a hlouposti někoho jiného. I
v Kachně
namodro
se
„wagnerovského
rukopisu“
-
s frazeologií.
Wagnerová
opět
objevuje
vtipná
a
typický
originální
prokázala
cit
pro
rys práce jazyk
výběrem frazémů, které korespondují s obsahem kapitol (mimo jiné další odklonění od tradičního schématu – rozčlenění textu na kapitoly) a přetvořila je do ladění celé knihy. Zasmějeme se nad nesmyslným „jak se do lesa volá, tak se z lesa
modrá“55
nebo
vtipným
„neříkej
hop,
dokud
nezmodráš“56. Frazémy text ozvláštňují, naplňují ho humorem a současně mu dávají hovorový ráz, ačkoli jazyk celého textu je výhradně spisovný. Je to jediný prvek hovorové češtiny, který Wagnerová používá. Většinu slovních obratů známe,
ale
proměňovat
v některých se.
aktualizováno
v
se
Například „nemít
projevuje
„chodit
čas
chodit
tendence
okolo okolo
horké horké
jazyka
kaše“
je
kaše“57, 39
„hory
doly“
se
instrumentálové
nejen
spojení
slibují, „jde
to
ale
i
nabízejí58
s něčím/někým
od
a
deseti
k pěti“ je vystřídáno lokálovým „v královském paláci to šlo od deseti k pěti“59. Navíc si Wagnerová pro tento obrat vymyslela „modré“ synonymní spojení „v královském paláci bylo čím dál víc modro“60. Neotřele působí také použití frazému
ve
spojení
s proměnou
princezny.
Běžně
bychom
řekli, že ’dostala rozum‘, ale v Modré pohádce se setkáme s opisem „princezně jako kdyby někdo vlil do žil novou krev.“61 „Důraz kladený na fantazii je hodně velký, fantazie je vlastně
naprosto
zásadní
podmínka, nemluvě o určité odpovědnosti,“62
říká
o
tvorbě pro děti Magdalena Wagnerová.
Fantazie
originální
a
nápady
Wagnerové
skutečně
nechybí, ale domnívám se, že
se
v případě
Modré
pohádky
i
přes
modifikovanou
frazeologii „držela velmi zpátky“. Nápad měla originální, ale zpracování už tak zajímavé není. Od pohádky se totiž očekává něco fantastického, něco, čemu se těžko věří a co není možné v reálném životě. Proto se tento žánr původně nazýval báchorka. Je ale vhodné vypustit nadpřirozeno a vnést
racionalitu?
Bude
čtenář
souhlasně
kývat
hlavou
nad tím, že ’jsou konečně pohádkové postavy tak uvědomělé‘ a umí dát nepříteli druhou šanci? Domnívám se, že nikoli. On nechce, aby se zloduch napravil, chce jeho konec. Neutrální z
přijetí
knihy
může
plynout
také
psychologických zákonitostí lidského vnímání. Člověk si,
například z nějakého projevu, pamatuje začátek, ale hlavně konec, dojmu.
který I
dává
kdyby
posluchači, byl
děj
čtenáři
pohádky
konečnou
sebelepší,
podobu čtenář 40
po
nedokonalém
závěru
stejně
řekne
’bylo
to
takové
nemastné, neslané‘. Nápaditější mohlo být i typografické zpracování, které působí
obyčejně.
podařilo
Ilustrátorovi
udržet
symbiózu
Pavlu
s textem
a
Sivkovi
se
vytvořit
sice
poctivé
ilustrace, ale malé obrázky vybarvené jen modrou barvou a vložené na bílý papír vypadají nezajímavě. Větší obrázky jsou barevnější, ovšem při vyprávění o tom, jak král sedí u stolu a
večeří se dívat na obrázek, kde král způsobně
sedí u stolu a večeří, také moc nezaujme. Modrá pohádka aneb Kachna namodro vůbec není špatná kniha. Může si najít své příznivce. Jen si myslím, že se v konkurenci
Petra
Nikla,
Violy
Fischerové
nebo
Jiřího
Černického ztrácí. „Jednorožec vypadá, jako by už dlouhou dobu trávil v zoologické zahradě, kde v malém výběhu denně udělá pár pukrlat, ladně zalomí nožku, poryje rohem v hlíně, zahýkne jako včera touhle dobou – a zase poklesne do slámy k plnému korýtku. Nebude to přehánět. Dobrou noc, milý jednorožče! Tak zase zítra.“63
2.3.2
Lež s krátkýma nohama a dlouhým nosem
V kontextu následující knihy si
dovolím
s výše
uvedeným
Kropuchy. jen
trochu
tím
polemizovat
názorem
Jednorožec líným,
Mariána
vůbec
není
znuděným
chudáčkem, který stojí s kopýtkem přes kopýtko a nezúčastněně hledí na návštěvníky za zábradlím. Umí být také „pěkným divochem“. O rok později, v roce 2003, se jistojistě dostal do velkého výběhu, kde se mohl „vyřádit“, zaskotačit si a zahýkat dle libosti. 41
Nakladatelství
Mladá
fronta
totiž
vydalo
krásnou
pohádkovou knihu Kilo jablek pro krále (Mladá fronta, 2003) Ivana Binara. Stejně jako Kachna namodro dodržuje klasické pohádkové
schéma,
ale
mnohem
víc
ho
otevírá
pronikání
atributů moderní společnosti, motivů klasických i moderních pohádek a nových literárních prvků a postupů. Modrá pohádka a Kilo jablek pro krále prokazují, jak rozdílná mohou být zpracování podobného tématu, respektive podobné
předlohy.
Zatímco
jsme
Modrou
pohádku
označili
za spíš „nemastnou, neslanou“, o Kilu jablek pro krále můžeme
říct,
že
se
jedná
o
pohádku
velmi
povedenou
a
originální. Dějovou zápletku opět tvoří nekalé aktivity prohnaného královského rádce Raťafáka, jemuž k výsostnému postavení pomohl dlouhý nos a který na rozdíl od Špitky vůbec není „skromný“. Cílem jeho snah má být vyhraná válka nad celým světem. Děj této pohádky je zpestřen dobrodružnou výpravou za lékem pro krále Karlíka. Ten je jako „správný pohádkový král“ nesamostatný, nepřemýšlivý, navíc náruživý rybář a plně v rádcových rukách. Proto uvěří ve smrtelnou nemoc rýmissimu
majestaticu,
kterou
podle Raťafáka trpí. Vyléčit ho může
pouze
pozření
vitamínových vzácného s takovými na
světě
jablek
z velmi
stromu.
Strom
jablky a
kilogramu
roste
je za
jediný devatero
horami… Úkol nesnadný i vzhledem k faktu, že král jablka nesnáší (proto i zde královský zákaz, tentokrát pěstování jabloní). Jeho splnění je na královském
princi,
jediném
synovi,
Filipovi.
Ač
„hlavu na správném místě“ a Raťafákovi nedůvěřuje,
ten
má na
cestu se vydá. Samozřejmě, že král trpí obyčejnou rýmou a nepohodlný Filip, který byl ze zámku vylákán lstí, mohl být 42
nepozorovaně odstraněn. Nic by potom Raťafákovi nebránilo uskutečnit své pekelné plány - na kopci Strašný sestavit se svým
pomocníkem
trojkolek
Fistulem
RA-FI
(„(…)
válečnou
flotilu
Raťafák-Fistule,
létajících
první
a
jediná
64
dvojsedadlová létací trojkolka na světě!“ ) a dobýt celý svět. Filipa se mu ale „zneškodnit“ nepodaří a ten s pomocí kouzelných pohádkových bytostí Raťafáka s Fistulem přemůže a vše dobře a velmi originálně skončí. Zlo je na „věky věků“ posláno do černé díry ve vesmíru. Hodnota tkví
textu
především
ve
všudypřítomném humoru. Promítá
se
například
do
charakterizační
funkce
vlastních
některých Jméno
postav.
Filip
chytrost
jmen
připomene
obsaženou
ve
frazému „míti Filipa“, a
jeho
nositelem
je
zdrobněliny
slova
ilustracemi
naopak
skutečně
král
chytrý
(králík
udělá
Karlík)
→
Přesmyčka
člověk.
z váženého
společně
panovníka,
s
hlavy
království, postpubertálního mladíka. Ale co dělat, když kralování nebaví? „Aťsi baví nebo nebaví, když je někdo král,
musí
kralovat.“65
Karlík
pak
spíš
z nezralosti
a
vrtošivosti raději rybaří než kraluje. Podle dlouhého nosu Binar pojmenoval královského rádce Raťafáka a podle tělesné výšky
Raťafákova
pomocníka
Fistule.
Takové
výrazné
rysy
postavy stigmatizují a odlišují od ostatních, což ovšem zejména menší čtenář nemusí přijmout správně a v reálném životě
si
k takto
se
odlišujícím
lidem
může
vypěstovat
předsudky – každý s delším nosem bude darebák a podobně. Velmi mnoho
vtipně
rovin
si
autor
národního
pohrává
jazyka
od
s lexikem. spisovné
Propojuje češtiny 43
po
dialekt,
od
odborného
jazyka
po
typickou
mluvu
při onemocnění rýmou: „Raďafágu, jestli bdě den Fistule byléčí,
dosdadeš
osbinu
království
(…)“66
nebo
při
plné
puse jídla, zde horkých brambor: „Híhám ho hohách haho hhlahený hheheb ha hy hihde!“67 Setkáme se i s několikerými dialekty.
Je
to
výborný
lexikální
prostředek,
který
zkonkrétňuje neurčitou a nicneříkající pohádkovou formuli „jít
do
světa“.
Jiná
mluva
charakterizuje
jiný
kraj.
Identifikací těchto nářečí bychom mohli odhalit místa, kde se pohádka odehrává - pravděpodobně na Hané: „Nó, kolek… Plné
vůz
bech
vzal,
kdebe
bele!“68
a
v Moravskoslezském
kraji: „Francku, nalej každému po velikém slivovici, já to platím, jakože jsu Ventrča Matúš (…).“69 Zábavnou funkci plní také množství aluzí. Narážky se týkají například známých lidových písní (sloužící Ondřej miluje šafářovic Andulku), literárních textů (Podivné město nápadně připomíná Komenského Labyrint), filmů (vypiténský drak
dopravním
prostředkem
a
ochráncem
jako
Falko
v Nekonečném příběhu) nebo politických událostí (po svržení vlády
stihomamem
trpícího
purkrabího
založení
svátku
svobody). Výše zmíněné humorné prvky jsou ale jen dílčí. Humorný charakter
textu
určuje
především
kontrast
pohádkového
a
moderního. Bylo řečeno, že Modrá pohádka a Kilo jablek pro krále patří do skupiny pohádek, v nichž je výchozí pohádkové něj
prostředí
pronikají
a
do
moderní
prvky zvenčí. Ty způsobují jednak
tendenci
racionalizaci rysů,
které
takové
k jejich
pohádkových ovšem
úpravě
neuvěřitelně,
k
a
i
po
působí jednak
aktualizaci. 44
Racionalizaci můžeme hledat například ve vědeckém přístupu vynálezce Křikavy k sestrojení „ubrousku, prostři se“ nebo ve
„zkulturnění“
Vyměnil
draka,
princezny
jenž
nejprve
změnil
za
kozy
způsob a
stravování.
potom
za
pečené
brambory, které se nakonec naučil jíst i příborem. Velmi vtipně pak vyznívá „zhmotnění“ pohádkového místního určení „za devatero horami“. Některé postavy jsou ovšem poučené o automatizaci
a
metaforičnosti
takového
výroku.
„’Za
devatery hory?‘ zpozorněl Filip. ’Vy snad víte, kudy vede cesta k devateru hor?‘ ’Kdeže bych věděl, to se jenom tak říká, když je něco hodně daleko.’“70 Filip se ale zachová „správně pohádkově“: „’Ba ne,‘ odporoval chlapec. ’Devatery hory někde jsou, já to musím vědět, mám tam namířeno.‘“71 Oba mají pravdu – devatery hory neexistují, Devatery hory však ano v okrese Rožnov. Aktualizace
se
týká
především
časového
zakotvení
pohádky. Nejen že víme, v jakém ročním období a dokonce v kterém dni týdne se vyprávění nachází, ale autor popisuje sled událostí s hodinovou přesností. „Každé ráno po snídani se
král
Karlík
s hekáním
vyštrachal
na
trůn
a
jal
se
vládnout: od desíti do půl dvanácté, (…) pak se odebral na
oběd.
Po
královském
v kralování pokračoval Z
obědě
krmě
si
zdříml
a
od půl třetí do půl čtvrté.“72
klasicky pohádkových
s kouzelnou píšťalkou
zvaném
předmětů
se
setkáme
(od kouzelné babičky),
pouze bez níž
by se Raťafákovi vražedný plán určitě podařil a pohádka by dopadla špatně. Nadpřirozeno zde tedy hraje klasickou roli pomocníka „pozemšťanům“, ovšem ne proti nadpřirozenu (zlý/á čaroděj/ka…). Princi Filipovi a loutkoherečce Markétce na cestě
za
vitamínovými
jablky
pomáhá
kouzelná
babička
a
vypiténský drak (podle města Vypiténa). Ten je neobvykle v pozici kladné postavy a dopravního prostředku, i když ve srovnání
s RA-FI
zastaralého.
Zlo
je
ztělesněné
ve
vypečeném Raťafákovi. Jeho činy a hlavně výsledky těchto 45
činností se ale vymykají charakteru pohádkového prostředí, proto je jak ostatními pohádkovými postavami, tak čtenářem v určitém smyslu považován za nadpřirozený a neuvěřitelný element. Za zmínku stojí také kompozice pohádky. Ani tento žánr nezůstal nedotčen vývojovými tendencemi české literatury a i
do
ní
pronikly
prvky
postmodernismu.
Projevují
se
především ve členění textu do několika významových rovin a tedy dílčích příběhů, které vychází z jednoho společného bodu, v průběhu si „jde každý svou cestou“ a v závěru se opět sejdou73. Každá kapitola má „své hrdiny“ a k udržení pozornosti a orientace v příběhu se využívá retrospektivy. Z tohoto
důvodu
charakter,
může
protože
mít
klade
text
značné
obzvláště požadavky
formativní
na
pozornost
čtenáře. Do
této
struktury
vypravěč
vkládá
ještě
dvě
další
pohádky hrané loutkovým divadlem táty Františka. Důležitou roli sehraje především druhá z nich. Nese stejný název jako celý zmiňovaný text Kilo jablek pro krále, přesně popisuje události, v nichž se král Karlík dokáže najít a nabídne řešení, která velkým skokem posunou děj dopředu. I takto lze „vybruslit“ ze zdánlivě neřešitelné situace. Ilustrace Evy Sýkorové-Pekárkové pomohly k nominaci v soutěži
Zlatá
stuha
za
rok
2003
–
výtvarná
část
v kategorii Dětská beletrie.
Autorská zásady
pohádka
tradičního
tedy
nemusí
nutně
pohádkového
popírat
žánru.
všechny
Typologická
variabilita moderní pohádky směřuje také směrem k tradici, nejen
od
respektují
ní
k literárnímu
postupy
lidového
experimentu. modelu
a
Někteří
autoři
aktualizují
ho
současnou tematikou a moderními rekvizitami. Takové změny jsou pochopitelné, protože literární žánry jsou otevřený systém, který se mění v souvislosti s vývojem společnosti. 46
Parodickými
a
travestijními
postupy
porušují
konvecionalizované podoby postav (král, princezna, princ…), postmoderními
principy
komplikují
kompozici,
modifikují
tradiční symboliku a někdy, jako v případě Modré pohádky Magdaleny Wagnerové, odstraňují fantastično a nadpřirozeno, čímž pohádky pragmatizují. Všechny tyto inovace ale staví na tradičním etickém vyznění
vztahu
dobra
a
zla,
dobrodružném
putováním
za splněním úkolu a lásce mezi členem královské rodiny a zástupcem selské vrstvy.
2.4
Tatínkovské pohádky
Folklorní
pohádka
je
součástí
ústní
lidové
slovesnosti. Nebyla však zaznamenávána písmem, takže její „život“ a šíření bylo závislé na ochotě předávat příběhy ze starší generace na mladší ústně. Charakteristickými rysy pohádky
tedy
nejsou
pouze
konstanty
jako
organické
propojování reálií s nadpřirozenými jevy, časová a místní neurčitost, boj dobra se zlem a podobně, ale také spontánní narace (improvizace) a blízký kontakt s recipientem. Text si vypravěči vymýšleli, upravovali podle své invence a také podle ze
typu
posluchače.
žánrových
dominant
Tento
rys
současné
se
stal
jednou
pohádky74.
autorské
Projevuje se ve volbě narativních postupů a nejrůznějších kontaktních
prostředků
tak,
aby
byla
vyvolána
iluze
spontánního vypravěčství. Čím se ale autorská pohádka od kánonu odlišila, je původce
pohádkových
podnětů75.
Nejen
ve
folklorních
pohádkách, ale i ve společnosti platí, že pohádky vypráví babička
nebo
maminka.
Současní
autoři
dávají
„šanci“
a
prostor k vypravování i tatínkům. Tím překračují konvenční otcovu
roli
výhradního
živitele
rodiny.
Jednadvacáté
století je stoletím emancipačním, ženy mají stejné pracovní 47
seberealizační snahy jako muži a usilují o rozdělení rolí a povinností při péči o domácnost a děti. Tato tendence se objevuje především v knize Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla
(Albatros,
1991).
Maminka
podnítila
„vývoj“
tatínkovy role v rodině od „obyčejného“ táty Šímy, který jen
chodí
do
práce
nepotřebují,
po
a
zastává
kreativního
názor, a
že
děti
vtipného
pohádky
vypravěče
pohádkových příběhů s tím, že pohádka je „vláha pro dětskou duši.“76
Jiný
podnět
k vypravování
měl
Jiří
Stránký.
Z vlastní vnitřní iniciativy se stylizuje do vypravěče a původce
pohádek
pro
svou
dcerku
Klárku
(Povídačky
pro Klárku, Sedistra, 1996 a Povídačky pro moje slunce, Meander, 2002). Tyto texty plnily navíc důležitou úlohu jediného způsobu komunikace mezi malou dcerou a vězněným tatínkem. Třetímu
reprezentantovi
„tatínkovských“
pohádek
se
budeme věnovat podrobněji.
2.4.1
Ty… Ty… Ty hrdino!
Divadelník, spisovatel, režisér a hlavně otec malého Otoníčka Arnošt Goldflam ze svého pohádkového tatínka udělá nejen
vypravěče
bláznivých
pohádek,
ale
také
aktéra,
hlavního hrdinu, do nějž se sám vědomě stylizuje. „V nich (v pohádkách, pozn.) jsem já coby tatínek vždy nějakým nedopatřením vykonal záslužný čin.“77 Nechybí mu sebeironie a schopnost udělat si ze sebe legraci. V patnácti
neuvěřitelných
příhodách,
které
obsahuje
kniha Tatínek není k zahození (Pohádky pro malé i velké; Andrej
Šťastný,
zachránce,
který
2004), „na
vystupuje
scénu
v roli
přichází“,
až
celosvětového když
všechny
ostatní osvědčené metody selhávají. Je to hrdina, jehož zásah do nepořádku věcí se vždy očekává, protože bez něj by byl
celý
svět
„naruby“.
Vyléčil
přiotráveného
pana 48
prezidenta, který nadměrně cucal pastelky, zachránil vlast před celosvětovou ostudou na olympiádě, vyčistil panelový dům
od
strašidel,
argumentací
odvrátil
oblud
a
napadení
parazitů, loupežníky
přesvědčivou a
maminčinými
koláči překazil záměr mimozemšťanů zničit Zemi. Tatínek je prostě
někdo,
bez
něhož
by
svět
nefungoval. Všechny
pohádkové
texty
jsou
postavené na tradičním boji dobra a zla (zlo bývá myšleno i v abstraktní rovině), v němž
vítězí
důvtipnější odměněn.
sice
slabší,
jedinec
Podobou
a
je
ale po
motivů
zato
zásluze
hrdinství
a
odměny autor tradiční rámec překračuje. Tatínek
není
Klasické
schéma
v přímém
kanonizovaný se
hrdina.
objevuje
například
zápase s drakem, na nějž musí
použít
dokonce
ostatní
typy
S použitím
motorovou
hrdinství
jsou
hyperboly
všestranná,
téměř
prokazující
se
pilu,
ale
odlišné.
je
tatínek
dokonalá
osobnost,
různými
schopnostmi
a
dovednostmi.
Je
vynikajícím
rétorikem,
obchodníkem,
má
léčitelské
schopnosti,
důvtip,
inteligenci,
fyzickou
kondici,
šarm… „A co vy interesantní pane statné postavy, inteligentního pohledu a mužného zevnějšku (…).“78 V charakteristice tatínka kromě nadsázky nechybí ani ironie: „Pane, vy jste jak Bajaja na bílém koni.
Taky
projevil
vypadal
jako
napřed
rytíř
a
jako
nějaký
hrdina!“79
moula,
Někdy
autor
a
pak
se
nadsázku
dovádí ad absurdum tím, že stylizuje postavu otce (sebe) do Boha, když
při „úklidu“ domu pronese větu „Budiš
světlo80 nebo když se zúčastní soutěže „Náš vyhubitel“ (= 49
Vykupitel). Dítě ale brzy pochopí, že tatínek je z masa a kostí
a
jeho
hrdinství
spočívá
především
v
použití
„selského rozumu“. V pojetí Arnošta Goldflam slovo „odměna“ nabývá jiného významu a rozměru. Neomezuje se pouze na materiální dar nebo
výhody
z lepšího
společenského
postavení.
Odměnou
pro hrdinu tatínka je získání maminky a následně narození dítěte nebo vybudování harmonického rodinného života, jehož centrem je opět dítě. Ze změny tohoto kánonu vyplývají ústřední
motivy,
spojující
všechny
pohádky.
Jedná
se
o harmonické vztahy mezi mužem a ženou, hodnotu rodinného života a rodiny, důraz na spravedlnost a obecně kladné lidské vlastnosti. Goldflam pohádkové
příběhy
nevkládá
do
fantastického prostředí,
ale
kontextu
čtenáři
obecně
známého
povědomého rodičů,
(doma
do
a u
v paneláku,
v Brně…). nebyly
Ovšem by
to
pohádky pro děti od pěti let, kdyby do nich
nevstupovaly
podporují
fantastické
především
vkládané
pohádkové do
reálného
prvky. a
Fantastičnost
neuvěřitelné
rámce.
Některé
bytosti tradiční
pohádkové postavy autor ve své podstatě nemodifikuje (drak jí princezny a čert budí hrůzu), pouze si pohrává s jejich „uvedením na scénu“. Aby nedošlo k nedorozumění a děti se náhodou
nepřestaly
bát,
v úvodu
pohádky
pro
navození
správné atmosféry čerta téměř naturalisticky popíše. „Čert 50
je různě velký, tak jako člověk (…). Je černý a chlupatý, hodně chlupatý – ale nepravidelně, spíš jako takový starý pes, některé chlupy jsou krátké, jiné zas dlouhé, některé jsou zmuchlané a spečené (…). Obličej má nahnědlý a hodně pomačkaný
jako
z vydělané
kůže.
(…)
Zuby
má
velké
a
špičaté, ale protože je nečistí, tak jsou takové zahnědlé. A ani je nemá všechny (…). Čili vidíte, že je opravdu škaredý, navíc pelichá a ještě smrdí (…)“81 Jedné změny se postava
přeci
čerta
jen
dočkala.
Goldflam
ho
obdařil
„barbuchovskou vlastností“ – čím méně se ho ostatní bojí, tím
je
menší,
až
je
spláchnutý
do
záchodu.
vymyslel
na
základě
hyperbolizované
nakonec Jiné
tatínkem
zašlápnutý
vystupující
dětské
interpretace
postavy
fantazie
reality.
a
autor
a
dětské
Například
pohádka
Tatínek a strašidelný dům odráží dětské pocity a strachy ve starém, tmavém bytovém domě. Tam, kde dospělí nevidí nic zvláštního, děti trnou hrůzou
nad pidimužíkem,
babiznou, hejkalem s deseti rukama, čertem s kopytem a rohy jako jelen nebo pavoukem velikým jako kočka. Časové zakotvení pohádek spadá vždy do doby, kdy malý posluchač ještě nebyl na světě a kdy se teprve utvářel vztah
tatínka
a
maminky.
Vzdálenost
takové
minulosti
naplňuje dítě pocitem, že se vše událo-neudálo, kdysi dávno a
kdesi
daleko.
neurčitost
Na
narušuje
dokazujících
druhé
straně
množstvím
pravdivost
autor
zdánlivou
přesvědčujících
argumentů
vyprávění.
ale
„Ale
když
je
pan
prezident v televizi, tak se vždycky dívá rovnou na tatínka a trošku jakoby mrkne. Však někdy si toho všimni!“82 Goldflam nerespektuje některé
jeho
vytváří poetiku rysy.
svébytné
folklorního Jedním
z nich
originální modelu, je
pouze
zmíněné
texty, přebírá spontánní
vypravěčství. Všechny texty také takovým způsobem vznikly. „Pohádky jsem kdysi jen tak pro zábavu vyprávěl na dovolené mé dceři Sylvě. Protože jsme s sebou neměli knížku, musel 51
jsem improvizovat.“83 Kontaktní charakter je všudypřítomný. Autor se důmyslně snaží o začlenění adresáta do struktury textu
mnoha
prostředky.
Například
úvodními
a
koncovými
větami „Dobrý večer, milé děti“ a „Teď ale jděte spát, ať jste zítra tak šikovní a silní jako ten váš tatínek. Dobrou noc!“, které rámují příběh. Posluchač potom nabývá pocitu, že právě jeho tatínek je tím hrdinou… Dětského
recipienta
má autor
v povědomí
také
při výběru lexika a výstavbě textu. Texty jsou složené z nekomplikovaných souvětí, často s využitím polysyndetonu, kopírujících dětskou překotnou mluvu. Slovní zásoba není obohacená neologismy, ale pro větší autenticitu vypravování odráží mluvenou podobu jazyka. Pohádky také nemají více interpretačních plánů, pouze jeden. Do něj byla vtěsnána všechna uvěřitelná i neuvěřitelná dobrodružství a morální poselství. Kladení důrazu na
hodnotu rodiny, vztah rodičů
k dětem,
maminky
stejnou
důležitost
a
tatínka
v životě
potomka je prvoplánový a dává dítěti prostor k přemýšlení a ke konfrontaci s vlastní zkušeností. Milé, nenásilné, veselé a místy i absurdní příběhy zaznamenaly
veliký
úspěch.
Jednak
vítězstvím
soutěže
Magnesia Litera 2005 v kategorii Kniha pro děti a mládež, ale především mezi čtenáři. „Knížka vyšla a kupodivu se jí věnovala pěkná pozornost. Lidi mi říkali, že se jim to líbilo
a
jejich
dětem
taky.
Takže
to
má
vlastně
širší
záběr.“84 Pod dojmem tohoto úspěchu Arnošt Goldflam v roce 2006 vydal další sadu „tatínkovských“ pohádek Tatínek 002 (Andrej
Šťastný,
2006),
tentokrát
s obálkovým
podnázvem
Pohádky pro celou rodinu. Obě knihy ilustrovala Goldflamova manželka Petra.
Zdánlivě jednoduchý nápad s předáním žezla vypravěče z rukou maminky a babičky do rukou tatínka významně posunul nejen hranice autorské pohádky opět o kousek kupředu. Knihy 52
Tatínek
není
k zahození,
Tatínku,
ta
se
povedla
nebo
Povídačky pro Klárku připomínají důležitost otce v rodině a při výchově dětí. Navíc ukazují, že tatínek není konvenčně pouze autoritativní (někdy despotická) hlava rodiny, ale dokáže být hrdinou a milovaným vzorem pro svého potomka. Tyto pohádky se těší velkému čtenářskému zájmu, což dokládají například čtyři knižní vydání (1991, 2000, 2005, 2006) a jedno vydání na zvukovém nosiči (2003) Svěrákových pohádek Tatínku, ta se ti povedla.
2.5
Nekonzumní pohádky o konzumním světě
Autoři
pohádky
ve
dvacátém
a
jednadvacátém
století
přichází s velkým počtem inovativních nápadů. Jedním z nich je proměna motivické základny a tím orientace na jiného čtenáře. Pohádka už není výsadou nečtenářů a začátečníků, ale
i
mládeže,
dospívajících
lidí,
jejichž
svět
se
v literatuře samozřejmě také nesmí opomíjet. A proč tak neučinit
v pohádce?
Tento
žánr
je
více
než
vhodný.
Připouští realitu, ale i fikci, fantazii (i pubescenti si rádi vymýšlí) a stále v sobě skrývá velké množství moudra (i když už v duchu moderní společnosti). Proměny motivů se týkají hlavně potlačení tradičního venkovského
prostředí
a
rekvizit
s ním
spojených
a
vyzdvižení městského folkloru s vlastními tradicemi. Hlavní hrdinové
bydlí
v paneláku,
„poflakují
se“
po
ulicích,
zahalují se velkým množstvím nepotřebných předmětů, dělají nevysvětlitelné věci, nudí se, milují… Přesně to, co dělá dnešní mládež žijící ve městě. Od těchto městských motivů se někdy dostáváme až k všelidským filozofickým otázkám. „Každá doba si potřebuje vytvořit svou verzi pohádky nebo příběhu, který se pohádce podobá. Někdy se jejím motivem stává
skrytý
strach
nebo
starost,
které
si
z pohádky
53
vytvářejí
únikovou
zónu
z marasmu
nebo
obtížných
jevů
skutečnosti.“85 Jak název podkapitoly napovídá, následující dvě knihy odráží právě tuto problematiku.
2.5.1
Bžunda – to je velká legrace
Stejně jako u mnoha již zmiňovaných
autorů,
Míková
začala
i
Marka svou
spisovatelskou
dráhu
pohádkovou
knihou
s netradičním názvem Roches a Bžunda (Baobab, 2001). Kniha, oceněná titulem Nejkrásnější kniha pro děti roku 2001, se stala dalším originálním a originálně zpracovaným počinem nakladatelství
Baobab.
Vizuální
podoba
Rochese
a
Bžundy
navíc vznikla přímo pod rukama majitele Baobabu, výtvarníka Juraje Horvátha, hlavně díky níž kniha cenu získala. Text je „smrští“ absurdností v prostředí velkoměsta. Jedno
zvláštní
„nestačíme
dobrodružství
divit“.
Poté,
co
střídá Bžunda
druhé
a
zachrání
my
se
dlouhána
Rochesa před jedoucím autem, stanou se nerozlučnou dvojicí a
rozjedou
sérii
těžko
uvěřitelných
a
nepochopitelných
příběhů, které kontrastují se stereotypem velkoměsta. Stejně neuvěřitelní a kontrastní jsou samotní hlavní hrdinové.
V případě
Bžundy
Míková
vtipně
a
s velkou
nadsázkou naráží na „problémy“, které v souvislosti se svou vizáží řeší dnešní dívky, a jakoby říkala: ‘Podívejte se. Každý jsme nějaký.’ „Bžunda byla menší postavy a neurčitého věku. Měla velké, zelenohnědé oči přes půl obličeje, malou pusu, kterou neustále kroutila do nejpodivnějších úšklebků (…), a poměrně velký nos. (…) Taky byla chlupatá, a to na dost neobvyklých místech. Měla tlustší nohy a pěkně kulaťoučký zadeček (…).86 I Roches je originál: „(…) byl 54
vysoký něco přes dva metry. Měl dlouhé, mramorové ruce (…). Na sobě měl dlouhý kabát černé barvy a na hlavě, která byla mimochodem skoro úplně holá, měl rádiovku (…).“87 Výjimkou nejsou ani ostatní postavy. Setkáme se se studeným, měkkým, mokrým a hladkým Žabokem, který je potomkem rodinného klanu Mjoků, dále se žvýkačkovou experimentátorkou Labutěnou nebo „poťatou“
paní
Poťatou,
která
chodí
se
svými
panenkami
na pískoviště výhradně v noci. Domnívám se, že jakkoli text vypadá absurdně, jedná se o jednu velkou hyperbolu „současna“. Míková se na jedné straně snaží ukázat způsob dnešního života mládeže – žít tady a teď, nemyslet na zodpovědnost a budoucnost, řídit se pravidlem „nějak bylo a nějak bude“, a současně čtenářům připomenout, zevnějšku,
že
existují
nejmodernější
i
jiné
materiální
hodnoty
než
vybavení…
podoba
Bžunda
je
v podstatě tulačka, její majetek se vejde do kabelky, ale je šťastná. Roches se také dokáže z maličkostí a ze života radovat.
Proč?
Protože
mají
jeden
druhého.
„Město“
neznamená pouze špinavé ulice, mnoho aut, paneláky, nudu, ale
i
v takovém
prostředí
se
můžeme
setkat
s mnoha
nečekanými, zvláštními a podnětnými situacemi a lidmi – stačí se jen dívat kolem sebe nebo se zasnít a trochu se nechat unést… Sen
zde
hraje
velmi
důležitou
roli.
Jeho
přítomnost/nepřítomnost způsobuje pocit rozpolcenosti. Není explicitní
a
pohybujeme
na
ani
jednoznačný,
hranici
snu
a
protože
reality.
se
Často
si
neustále klademe
otázky: Je to vůbec možné? Může se něco takového stát? „Bžunda celou noc malovala bílé koule. (…) Najednou byla unavená. Řekla si, že ještě zalije kytku za oknem a hned jde spát. Jak ji zalévala, zůstala stát jako zkoprnělá… kytka začala přímo před jejíma očima růst. (…) Za chvíli už se povážlivě vykláněla z okna ven, vypadla z truhlíku, a šinula si to dolů na ulici (…).“88 Nevíme, zda to byl sen 55
nebo
skutečnost,
ale
naše
racionální
založení
nám
nutí
snovou interpretaci. Ale co kdyby…? Stejné je to například u
letu
proměn
ve ve
žvýkačkové svitu
kouli,
úplňku.
podzemního
Tato
koncertu
rozpolcenost
je
Mjoků,
narušena
na konci knihy: „A bylo jaro. (…) Připadalo jim (pozn. Rochesovi a Bžundě), že byli oba dlouho nemocní a teď se pomalu uzdravují.“89 Ale je to jak v životě – nikdy nic není jisté. Roches parodií
a
Bžunda
pohádky.
civilního
Do
není
výhradně
prostředí
vstupují
pohádkové
rekvizity, mnohými
které
pouze prvky
ovšem
změnami.
a
prošly
Například
kanonizovaná věta ’kde se vzal, tu se vzal‘ úplně ztratila svůj původní
význam.
příchod
něčeho,
Neznamená co
vnese
do děje pohyb, zvrátí ho nebo způsobí nějakou změnu, ale jen konstatuje: vzal,
tu
se
„Naštěstí vzal,
kde
se
objevil
se
tam hnědý pes a tu polívku zblajznul.“90 Pes, který si pochutná na polévce ze sáčku skutečně není pro děj nijak důležitý.
Stejně
je
to
i
s tradiční
závěrečnou
formulí
’zazvonil zvonec, pohádky je konec‘, kterou autorka použila opačně
a
zvonce“91.
ještě
vprostřed
Roches
a
knihy
Bžunda
„to
jsou
nemá dokonce
konce
ani
majiteli
sedmimílových bačkor, létajícího ubrusu, saní „samochodek“ a kouzelného chechtacího zrcátka. To, co ještě vnáší do textu „pohádkový nádech“, jsou motivy
zakletí
a
proměny.
V tradičních
pohádkách
jsme
zvyklí, že nějaká konkrétní osoba jinou konkrétní osobu 56
promění,
aby
někoho,
Například
takto
většinou
zakletou
neprávem,
princeznu
pak
potrestal.
musí
vysvobodit
statečný rytíř, následuje svatba a „jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes“. Tuto posloupnost Míková sice dodržuje, ale i tyto prvky se pod dojmem současnosti dočkaly změn. Bžunda se nezmění v žábu, ani v nic jiného, neusne na sto let, ale onemocní jakýmsi ztrácením se v dnešním světě. Vytrácí se konkrétnost, vše je v abstraktní rovině. “Chvilku z ní bylo třeba jen půl ruky po loket, kolena a nos s očima, jinak nic víc.“92 K uzdravení je nutné znovunalezení sebe sama, k čemuž jí pomůže jen blízký člověk Roches. V pohádkách zápletkou,
bývá
jejímž
jedno
zakletí
hlavní
dějovou
rozuzlením
pohádka
skončí.
V našem
případě nikoli. Nově Míková zaklíná „na oplátku“ i hlavního hrdinu
Rochese.
Opět
velmi
nadčasově
a
s notnou
dávkou
didaxe. Tím, že Roches propadne gamblerství, autorka naráží nejen na
na
špatnost
trend
Vysvobození
tohoto
moderní bylo
návykového
společnosti: tentokrát
na
chování,
„hnát“ Bžundě,
se
ale za
která
také
ničím.
Rochesovi
ukázala absurdnost jeho počínání. A svatba? Jen náznaky takového příslibu nalézáme, jako tradičně, v závěru knihy. Velmi vtipně je motivu proměny jako zakletí použito ještě
v jedné
souvislosti.
Představme
si,
jaké
lexikum
používá ke komunikaci dnešní mládež. Roches a Bžunda také rádi
a
s potěšením
vymýšlejí
na
sebe
různá
oslovování,
jenže k jejich poučení nezasáhne ruka dospělého, ale „vyšší moc“: „‘Měsíc v úplňku je, je, je, je’ (…) ‘Tak kde vězíte, vy krtku?’ (…) Peřina na jedné straně se pohnula a ven vykoukl
krtek.
(…)‘Vypadáte
jak
vyplašená
slepice,’řekl
krtek. (…)‘Já že jsem krůta? Vy jeden opičáku!’ (…) Když já jsem opičák, tak vy jste opice! (…) …zůstali stát proti sobě a vyvalili oči. Oba viděli opici.“93 Nutno podotknout, že současné děti jsou vynalézavější.
57
Kniha Ačkoli
nekončí,
padne
jak
zmínka
bychom
o
šťastným
čekali,
svatbě,
nevíme,
zda
koncem.
se
koná.
„‘Poslyšte, Bžundo… nechtěla byste si mě vzít?’ (…) ‘Tak jo,’ řekla Bžunda tak tiše, že jí nebylo skoro slyšet, vyskočila
z lavičky
a
upalovala
pryč.“94
Roches
se
vydá
za ní a spolu utíkají vstříc novým dobrodružstvím. Ačkoli
se
zdá,
že
je
celý
příběh
jen
absurdním
výplodem fantazie spisovatelky-debutantky, opak je pravdou. Marka Míková prokázala znalost jednak městského prostředí, což
dokazuje
nejen
postižením
jeho
podstaty,
ale
také
například hovorovou slovní zásobou, slangismy, argotismy a velkým
množstvím
hovorových
frazémů,
a
jednak
mentality
dětí staršího školního věku a pubescentů. Dokázala s velkou nadsázkou
poukázat
na
jejich
problémy
a
způsob
života.
Čtenář knihy Roches a Bžunda se tedy nejen pobaví, ale dostane i dávku poučení. Všechny překážky Roches a Bžunda totiž
překonávají
spolu,
až
nakonec
zjistí,
že
jeden
bez druhého nemohou být. I takové poznání může být pro mladého člověka přínosem.
2.5.2
Dokument z pohádky
Jiří Černický v knize O Sasance (Dokument z pohádky) (Meander, 2004) problematiku současného světa pojímá trochu jinak než Marka Míková. Ta se zaměřuje hlavně na život a myšlení
mládeže.
Černický
se
zabývá
existenciálními
otázkami týkajícími se celého lidstva. Věra Jirousová ve svém doslovu ke knize píše: „Tohle vyprávění vás nechce odvést do kouzelného světa pohádek, kde se každý může spolehnout, že tam nakonec dobro zvítězí nad zlem.“95 Černický k „pohádce“ jako jeden z mála autorů přistupuje
vědomě
v
přeneseném,
dalo
by
se
říci,
existenciálním významu. Pohádka pro něj není literární žánr nebo útvar lidové slovesnosti. Pohádkou je to hezké, co nás 58
v životě
potká,
to
štěstí
a
to,
co
ostře
kontrastuje
s povrchností, nenávistí, lakotou a konzumem, které hrají hlavní role v životech v 21. století. Tato závažná témata Černický podává s lehkostí a humorem, ale také s velkou naléhavostí. O Sasance je pohádka každodenního života. Je vytvořená jako reportáž a, jak napovídá podtitul, dokumentární záznam jedné etapy života mladého manželského páru. Díky civilnímu prostředí, fotografiím a autorskému subjektu jako hlavnímu hrdinovi
působí
autenticky. zpočátku
příběh
Proto v tak
velmi
můžeme
reálném
mít
kontextu
problém se Sasančinými nadpřirozenými schopnostmi. Černický ukazuje, že vše v životě je na první pohled obyčejné a reálné. A nejsme mnohdy zvyklí a ani schopní podívat se na věc také druhým
pohledem,
odhalit,
že
i
který
nám
v každodenním
může světě
existují princezny, kouzelné zahrady (i když vidíme skládku) nebo naopak „není všechno zlato, co se třpytí“. „Tenhle příběh možná ani není pohádkou, protože začíná vlastně tam, kde pohádka končí, a dál pokračuje normální život.
Všechno
princeznu
dobře
dopadlo
–
obyčejný
kluk
dostal
za ženu a co bylo dál? Že by pohádka po
pohádce?“96 Do zmíněného „obyčejného kluka“ se stylizuje sám autor. Miluje řeckou mytologii a je přesvědčený, že mytická stvoření nebo jejich potomci žijí mezi námi dodnes. „Radím vám dobře, dávejte si bedlivý pozor, sledujte lidi (…). Budete-li mít chuť, dejte s nimi řeč, skamaráďte se, a neprohloupíte.“97 Sám si takovou bytost našel v „pražskym rokáči“ Roxi. Sasanka, praprapravnučka samotné Medúzy, ho zaujala, v kontrastu k špendlíky propíchaným, pomalovaným a 59
rozcuchaným „exotům“, svou tuctovou a usedlou originalitou –
vytahané
tepláky,
stříkačkami předcích
a
zelená
zdědila
vietnamky, pleťová
nadpřirozené
natáčky
maska.
s injekčními
Sasanka
schopnosti,
po
díky
svých
nimž
měl
potom pár kouzelnou svatbu a létající prostěradlo, které je doneslo na svatební cestu ke Sladkému moři. „O.K.
Pohádky
je
konec,
začíná
realita
„všedního
života“. Ale ta bývá daleko zajímavější než nějaká nudná pohádka.“98 Počáteční zamilování končí a přicházejí běžné starosti.
V životě
není
vždycky
všechno
jenom
krásné
a
někdy je nachystáno nejedno ošklivé překvapení. Takže i velmi příjemně rozehraná pohádka po pohádce, dokonce ta nejpohádkovější99, končí téměř katastrofou. Černického
apel
je
nejzřetelnější
v této
části
příběhu. Krásný „neuvěřitelný turistický hit Sweetsea“100 je utajené místo ve Středozemním moři. Je zvláštní, z vody tu stoupá rajský plyn a pod vodou lze dýchat. Na dně je ale zlými mocnostmi nastražená past v podobě obrovské skládky nejnovějších a nejmodernějších věcí, které moderní člověk „potřebuje“ k životu. „Všude kolem samé dokonalé mašinky a navíc
ve
počítače,
špičkové foťáky,
kvalitě! hodinky,
(…)
Je
mobilní
tu
úplně
telefony,
všechno
–
notebooky,
dokonce i elektronické hračky pro děti.“101 Nemoc s názvem ‚konzum‘ napadá vše kolem sebe. Odolají jen ti nejsilnější. Sasanka mezi ně nepatří a podlehne. Tento okamžik vyznívá až apokalypticky. Uvěznění Sasanky do chromové figurky na kapotě Rolls Royce, všude kolem stoupající černý hustý kal - bezmoc, beznaděj. Stejně tak jsou dnešní lidé „uvěznění“ v materiálním
spotřebním
světě,
v němž
na
jiné
hodnoty
místo není. Ze
zakletí
Sasance
pomůže
opět
to,
co
ji
předtím
zradilo. Láska. Právě v tom tkví nebezpečí novodobého zla. Dokáže pohltit, zaslepit a zničit „pohádku dvou lidí“.
60
Jak již bylo řečeno, v ději se objevuje několik míst, která, stejně jako u Rochesa a Bžundy, odkazují k tradiční pohádce. kouzla
Například a
motiv
neuvěřitelná
zakletí
a
vysvobození,
dobrodružství,
tradiční
různá časová
posloupnost: „Do týdne se konala svatba. (…) Veselili jsme se několik dní a nocí“102 a pohádková magičnost čísel: „(…) letěli jsme sedm dní a sedm nocí přes sedmero hor a sedmero řek.“103 I v případě pohádky O Sasance jsou vkládané do civilního světa
velkoměsta
a
přetvářené v jeho duchu. Oba autoři jen zčásti zachovávají
požadavek
neurčitosti místa, v němž se děj odehrává. Zpravidla neudávají
jména
konkrétních
míst,
ale
život ve městě je nám tak blízký,
že
se
nadpřirozené
tato
jevy
kontrastu.
neurčitost
vystupují
stírá.
Potom
s prostředím
kouzelné ve
a
velkém
U Černického Sasanky je tento rozpor mezi
reálným a fantastickým, vzhledem ke kompozičním prostředkům zvyšujícím
autenticitu
textu
(vyprávění
v ich-formě,
konkrétní místní názvy a hovorový jazyk i mimo přímé řeči), větší. Jak už jsme u nakladatelství Meander a jeho edice Modrý slon zvyklí, je i pohádka O Sasance dílem autora, který
si
k tvorbě
pro
děti
a
mládež
jen
„odskočil“.
Po Petru Niklovi je to další „všeuměl“ v Meandru. Jiří Černický,
který
výtvarníky
své
v současnosti generace,
se
patří ukázal
mezi navíc
nejosobitější jako
výborný 61
vypravěč. knihy.
Velmi
Drobné
fotografiemi
originálně perokresby
reálných
přistoupil se
k výtvarné
střídají
předmětů,
se
osob
podobě
stylizovanými a
prostředí,
upravovaných fotomontáží v nejrůznější „bláznivé“ obrazy. Ty
doplňují
text
a
překonávají
častokrát
naší
vlastní
představivost. Závěrečné Nejedlého:
zhodnocení
„Hle,
Sasanky
nová
si
cesta
dovolím
pro
slovy
dětskou
Jana knihu
21. století.“104 Opravdu se jedná o knihu, která se vymyká většinové produkci dětské literatury. Zda je tento nový směr vhodný, posoudí sami čtenáři. Odborníci již dali svůj názor najevo 2. místem v soutěži Nejkrásnější kniha roku 2004.
Knihy Marky Míkové a Jiřího Černického jsou dalším dokladem velké typologické rozmanitosti autorské pohádky. Jen sporadicky, v několika málo prvcích, respektují postupy folklorní pohádky a aktualizují je současnou problematikou života ve městě. Městské prostředí se svými rekvizitami a inventářem v pohádkách postupně vytlačilo tradiční vesnický kontext.
Domnívám
se,
že
tento
trend
zbytečně
ochuzuje
městské děti o kontakt s venkovským prostředím, který mnohé z nich v dnešní době ani neznají. Černický
a
Míková
ovšem
nenapsali
„pouze“
příběh
odehrávající se ve velkoměstě. U obou se projevuje další vývojová
tendence
budovanie
v
moderní
čitateľného,
o
životnom
pocite
na
negativní
pohádce,
zmysluplného
člověka.“105
stránky
života
a
„cialené
podtextu,
Zaměřují
v takovém
to
se
výpoveď především
prostředí.
Kladou
vedle sebe dva dějové plány – reálný, který zpodobňuje existenci s hodnotami Do
konzumního, života
hyperbolizovaného
povrchního
života
neomezovaného imaginárního
plánu
a
imaginární konvencemi.
jsou
vkládáni
hlavní hrdinové Roches, Bžunda i Sasanka a pouze v něm, 62
oproštěni od pravidel většinové společnosti, zažívají své osobní pohádky a neuvěřitelná dobrodružství. Tento kontrast je zdrojem poselství v podobě existenciálních varování před nemocemi
moderní
společnosti
a
novodobým
zlem
–
konvenčností, konzumem, povrchností, individualismem, krizí hodnotového žebříčku. Pro současnou moderní pohádku je také typický přesun z
vymýšlení
příběhu
ke
kreativnímu
zhodnocení
vlastní
životní zkušenosti106. Tím pohádky dostávají autentický ráz. Autenticita se stává východiskem pro nová kompoziční řešení pohádkového
textu.
publicistickými
Jiří
prvky
a
Černický pomocí
pohádku
kontaminuje
stylizovaných
fotografií
vytvořil, jak podtitul knihy napovídá, pohádkový dokument. Všechny
tyto
změny
komplikují
text
a
ztěžují
komunikaci s ním. Knihy Roches a Bžunda a O Sasance nestačí číst povrchně, vždyť samy před povrchností varují. Vyžadují zkušenějšího
recipienta,
který
bude
schopný
dekódovat
všechny skryté významy. Jen tehdy přinesou tyto pohádky čtenářský zážitek.
Předchozí podkapitoly obsahují knihy, jimiž se, sice někdy na
více
menšího
a
jindy
čtenáře.
s typicky
méně
vhodně,
Vymýšleli
pohádkovými
autoři
jim
orientovali
jednodušší
hlavními
příběhy
hrdiny
–
antropomorfizovanými předměty a personifikovanými zvířaty, kteří různým způsobem sdílely svět s lidmi a naopak. Ačkoli ne
vždy
texty
vycházely
z klasického
pohádkového
rámce,
„pohádkovou“ atmosféru jim upřít nelze. Moderní pohádka se stálými atributy kouzly, fiktivním světem,
nadpřirozenými
jevy,
sporem
dobra
a
zla,
který
nikdy nekončí špatně (pokud je v pohádce vůbec obsažen), je obohacována o motivy dětství. Autoři vkládají velkou část subjektu, reflektují vzpomínky na dětství a vlastní zážitky vkládají
do
životních
běhů
svým
dětským
hrdinům.
Tento 63
trend neubírá na kvalitě pohádek, jen jim dává jiný rozměr. Umožňuje dospělému čtenáři nahlédnout do dětské duše. V pohádkách
Roches
a
Bžunda
a
O
Sasance
však
spatřujeme určitý posun. Jedná se o texty intelektuálně náročnější, které počítají s určitou čtenářskou a životní zkušeností. na
Kladou
přemýšlení,
na
recipienta
pochopení,
větší
představivost
a
nároky někdy
i
na toleranci k autorově nezkrotné fantazii. Autoři vytváří originální
světy
filozofických
fantazie,
otázek
a
slovních
skrytých
hříček,
nesmyslů,
ponaučení,
která
si
recipient musí "dekódovat" sám. Velmi často se objevují témata
nebo
motivy,
kterým
porozumí
jen
dítě
staršího
že
autoři
školního věku nebo až mládež.
2.6
Parodijní pohádka
Několikrát
již
bylo
připomenuto,
k pohádkovému žánru přistupují s různou mírou subjektivity, originality
a
kreativity.
Proto
také
vznikla
autorská
pohádka, která se ze stejného důvodu diferencuje do mnoha odstínů a druhů. Další z mnoha těchto žánrových zvláštností je
parodijní
pohádka,
která
žertovně
a
posměšně
mění
tradiční pohádkový materiál. Parodijní postup byl jedním z prvních
principů
uplatňovaných
již
ve
20.
letech
20. století při inovaci folklorního modelu. Je postaven na kontrastu dvou složek – kanonizovaného žánru a postav nebo práce
dějů
s tímto
s
pohádkou
s nezaměnitelným svými
výmysly
už
a
žánrem je
neslučitelných.
Alois
Mikulka.
neopakovatelným desítky
let,
i
Mistrem
takové
Brněnský
autor
rukopisem když
tvorbu
baví
děti
pro
děti
považuje pouze za okrajovou. Mikulkovu do
dvou
tvorbu
skupin.
pro
Jedna
z
děti nich
a
mládež
obsahuje
lze
rozdělit
texty,
které
originálním a humorným způsobem reflektují obyčejné věci 64
existující kolem nás a druhá netradičně zpracovává klasické pohádkové osobitá
motivy
a
náměty.
aktualizace,
místy
Obě až
skupiny
absurdní
textů humor,
spojuje tendence
k nonsensu a především k výrazové úspornosti. „Nesmí tam být nic zbytečného, žádné přehnané ozdoby a cingrlátka, maskující většinou nedostatky celku. Vše musí být akorát, jednoduché a bytelné(…).“107 Mikulka tvoří především soubory krátkých textů, které si
výhradně
sám
ilustruje.
Nejtypičtější
jsou
seriálové
svazky (např. Karkulka v maskáčích) a soubory samostatných pohádkových příběhů (např. Lupiči a policajti, třiapadesát velmi všední
rozmanitých motivy
vyprávění,
na
humorně
pohádkovém
zpracovávajících
pozadí.
Jde
například
o oživlého ducha televizí, který ničí život hodnému dědovi Vendelínovi, nebo léčení princezny narkomanky na Slepičím ostrově
z drogové
závislosti.
Humor
těchto
„pohádek“
je
místy až drsný).
2.6.1
Karkulka zálesačka
Už
název
knihy
Karkulka
v maskáčích (Albatros, 2001, 2. vyd. 2003, nominace na Zlatou stuhu 2003 v kategorii 2003,
Beletrie
17.
pro
místo
nejoblíbenější
děti;
SUK
v žebříčku
kniha
dětí)
je
příslibem něčeho netradičního. Alois Mikulka
při
psaní
pohádek
probouzí
své „dětské Já“ a dovoluje mu téměř všechno. Je vtipné a humorné, vymýšlí si nespojitelné
a
mění.
nesmysly, Netvoří
absurdnosti,
intelektuální,
spojuje
promyšlený
humor jako Jiří Nikl nebo Ivan Binar, ale humor postavený na
okamžitém
nápadu,
asociaci,
nečekaném
vnuknutí:
„(…) 65
příběh se odvíjí krok za krokem sám od sebe, asi tak, jako když kráčíte městem a nevíte, co se vám za kterým rohem zjeví,
ze
kterého
průjezdu
zajímavého potkáte.“ Proto
se
pojímaná
nemůžeme
jako
na
vás
co
vybafne
či
koho
108
divit,
starostlivá
že
vnučka,
Karkulka, která
tradičně
nečekaně
musí
bojovat o život své babičky, je tu dcerou světoznámých lupičů téhož času na dvacet let ve vězení. Karkulka sice s červeným
čepečkem,
ale
také
ve
slušivých
hnědých
maskáčích, je na útěku z dětského domova, což zvyšuje její hodnotu v očích Všemocné čarodějky. „Inu, reference máš, holčičko,
uspokojivé.
vyhlášeno
celostátní
Znamená
to
pátrání?“109
tedy, Po
že
kladné
je
po
tobě
odpovědi
ji
přijme do svého učení. V pětadvaceti krátkých příbězích se pak bavíme nad patáliemi malé čarodějnické učednice, která se věnuje studiu zaklínadel, sběru bylin, lesních plodů, poznává přírodu a její realitu. Karkulka v maskáčích je tak jednou z mála pohádek, jejichž prostředí zůstalo spojené výhradně
s přírodou.
vyprávění
zastoupená
Město
a
lidskými
moderní
civilizace,
postavami,
ve
v Karkulčině
životě v žádném případě neobstojí. Do Dětského domova se už nevrátí a dává přednost „škole Přírodě a škole života“. Celá kniha má podobu seriálu. Stejně jako televizní seriály
se
nevyhýbá
Mikulka
schematičnosti.
Karkulka
se
epizodě
v každé
setká
zvířetem řeší
ani
se
nebo
člověkem,
s ním
stejné
problémy,
které
ústí
v
úplně stejné pointy. Co ale
Karkulku
seriálů, situační
je, a
v maskáčích pro
jazykový
odlišuje
Mikulkovy humor
od
pohádky
postavený
často
plochých
charakteristický, na
detailech.
Ten 66
z nudných,
každodenních
setkání
vytváří
vtipná
a
těžko
uvěřitelná dobrodružství. Karkulka je svým původem a současnou životní situací (útěkem
z
postavy.
„děcáku“)
Současně
„povýšena“
ale
díky
mezi
pozemské,
Všemocné
reálné zůstává
čarodějce
postavou pohádkovou. Hranice mezi těmito dvěma světy je neostrá, existují vedle sebe a vzájemně se bez jakýchkoli pravidel
prolínají.
To
je
oblibě
využívat
široké
potkat
hajného,
školního
medvěda,
indiány,
patrné
palety
například
postav.
inspektora
školáky,
vlky
v autorově
Karkulku
Záviše
nechává
Brundibára,
(samozřejmě),
Palečka,
pidilidi, botanika, mravence, žáby, lupiče, robota, skauty, veverku, anglikánskou princeznu Dianu a další. Fabule
je
jednoduchá,
nijak
nerozmělňovaná.
Je
většinou omezena na původní „Karkulkovskou zápletku“, v níž jde někomu o život a o vyřešení záchranou oběti a/nebo potrestáním útočníka. Nečekejme ale, že „zlouni“ jsou jako utopený vlk v Červené Karkulce zlikvidováni. Jejich tresty, k
nimž
jsou
výjimečných který
využívány
případech
chtěl
jen
kouzla,
Karkulku
náhodné jsou
udat
okolnosti
ponaučením.
a
předat
a
ve
Hajného,
do
rukou
„uškolněníchtivého“ inspektora, poštípali mravenci. Tlupu žravých
vlků
Karkulka
na
několik
hodin
proměnila
v muchomůrky zelené. Jazykový
humor
je
stejně
nepřehlédnutelný
jako
situační. Mikulka vychází především z hovorovosti. Velmi často místo slovesného predikátu používá interjekce, text ozvláštňuje množstvím frazémů a hovorový jazyk míchá se spisovnou, knižní či archaickou vrstvou jazyka, a to nejen v dialozích.
Je
velmi
překvapivé
slyšet
z úst
malé
záškolačky, u jíž bychom čekali úplně jiný slovník „Vy musíte
být
náramně
chytrá,
neb
tuze
mnoho
pamatujete,
že?“110 Takovou mluvou se nechává unášet i sám autor při vyprávění.
„I
ustrnula
Všemocná
čarodějka,
ba
dokonce 67
splihla
(…)“111
Veliká
variabilita
výraziva
se
projevuje
také v takřka slangové mluvě zvířat, například jezevce: „Ký ďas
to
sem
S takovým
leze?
(…)
výběrem
A
co
tu
lexika
mordsetshadry?“112
chceš,
souvisí
tendence
k tvoření
hovorových novotvarů a pestrá škála pejorativně zabarvených oslovení
(nadávek),
inspirovat:
jimiž
„krekeksáku
se
nejeden
ukvákanej113,
čtenář
plavajzník
může
starý114,
koštiště115 a další. Přesun ze
spisovné
hovorové
roviny
je
patrný
do i
z
nadměrného
používáním
deminutiv.
V některých
případech
jsou
zdrobněliny
skutečně
spojené
s představou něčeho malého, milého: „Vlezli pod pařezem do díry, rozsvítili si malé lampičky,
Karkulka
si
vytáhla malou baterčičku (…)“(epizoda Pidilidi)116 nebo v ironickém
významu:
„Tak
penízků
se
ti
zachtělo,
mládenečku?“117 Většinou je ale jejich užití nenáležité a působí infantilně, nesmyslně a někdy ani ne moc vtipně: „Karkulka nemohla uvěřit svým ouškám.“118 Mikulkovu
humoru
nonsensovosti. uvedeném
výběru
nemůžeme
odepřít
notnou
dávku
Tu můžeme najít samozřejmě ve výše lexika,
ale
i
ve
zvolených
motivech
a
osobité aktualizaci postav. Té se dočkaly všechny postavy. Mikulka nenechal v původní podobě ani jednu. O Karkulce již byla
řeč.
Všemocná
čarodějka
je
hodná
babka
kořenářka,
občas s trochu dětinskými nápady, ale za každých okolností s chladnou
hlavou.
Svá
kouzla
(společně
s Karkulkou)
používá téměř výhradně pro vlastní potřeby a pohodlí, někdy však
jimi
někomu
pomůže
či
naopak
někoho
potrestá.
Do čarodějnického inventáře i v této pohádce patří černý 68
kocour, kouzelná skleněná koule, létající koště (Karkulka si dělá pilotní zkoušky již na moderní létající vysavač) a chaloupka na muřích nožkách. Právě s postavou chaloupky si Mikulka pohrál nejvíc. Píši záměrně „s postavou“, protože z obyčejné věci k bydlení vytvořil živou věc s ptačími a medvědími vlastnostmi, melancholickou a sportovní povahou. Chaloupka na muřích nožkách je náruživá cestovatelka: „Již chvíli se tomu smějí obě kouzelnice v chaloupce na kuřích nohách, která s nimi už zase kráčí neznámo kam…“119 (proto Všemocná
čarodějka
s Karkulkou
neměly
stálou
adresu),
ukládala se k zimnímu spánku, milovala táboření u vody, a dokonce měla rozmnožovací schopnosti. Jednou snesla vejce a z něj se vylíhla malá boudička. Bohužel na její osud autor v dalších
epizodách
zapomněl.
Po
seznámení
s ústředními
postavami čtenáři při dalším čtení vůbec nepřijde divná například podoba vodní pany Žuži. „Pravda, nebyla zrovna nejmladší,
spíš
tlustší,
přísného
vzhledu,
ale
celkově
docela ušla.“120 Nebo že Karkulka zachrání malého klučíka, ze
kterého
se
po
vykoupání
„vyklube“
Paleček.
Ten
po několika dnech vymění práci automechanika za kašpárka v loutkovém divadle. Vtipná je také okolnost, za níž se setkáme s další pohádkovou postavou Budulínka, zde ovšem pojmenovaného
Vojtíšek.
Mikulka
udělal
z lišky
nejen
únoskyni, ale navíc ještě
vyděračku:
„Pane
lesní!
Položte
pět
zaříznutých k dubu a
bude
na
slepic rozcestí
vám
Váš
vrácen synek.
Neučiníte-li již
nikdy
tak, ho
nespatříte.“121 69
V pohádkových příbězích Aloise Mikulky se totiž nelze divit vůbec ničemu. Možné je úplně všechno. Hovorové neologismy, množství aluzí na jiné pohádkové příběhy (Zlatovláska, Dvanáct měsíčků, Budulínek, O zlaté rybce, Paleček a další) a nesmyslů ale nejsou srozumitelné a
interpretovatelné
každým
dětským
Nutná
čtenářem.
je
určitá čtenářská i životní zkušenost dítěte, takže autorem doporučený
minimální
hraniční.
Určení
jednoznačné.
věk textu
Mikulka
osmi
let
považuji
dětskému
pokračuje
za
věku
v trendu
ovšem
doby
a
není
Karkulku
v maskáčích lze označit jako neintencionální literaturu. Jiným způsobem pobaví dospělého a jiným dítě. Tvůrčí
snahy
některých
výtvarníků
o
„nevšední“
obrazový doprovod bývají spíš kontraproduktivní a vyznívají naprázdno (například v Kilu jablek pro krále). Mikulka se však řídí rčením: Méně znamená více. Tendence ke zkratce a úspornosti uplatňuje v textu i v ilustracích. Jednoduché, ale
nekonvenční
barevné,
veselé
obrázky
bez
zbytečného
stínování, komplikovaného pozadí a množství postav umocňují zážitek
z textu.
„(…)
moment
překvapení,
údivu
a
s výmluvnou humornou nadsázkou přesvědčivě narušují naše vžité konvence.“122
Inovování a parodování folklorního modelu a tradiční symboliky patřilo mezi první novátorské pokusy při vzniku autorské pohádky. „iba zreteľnejším a zámernejším pokusom odlíšiť sa od folklórnej predlohy, podstatnejšie narušiť jej štruktúru, prípadne ju aj deformovať a tak prekonať a poprieť.“123 Tyto snahy se projevují zcivilňováním pohádek, redukováním
zázračnosti
a
úpravami
„staré“
symboliky
ve
zdroj humoru. Hlavním cílem takového přístupu k pohádce je její
zábavná
parodii hyperboly,
funkce.
Autoři
pohádkového
žánru
satiry
a
podle
ironie,
individuální
doplňují prvky karikováním
invence
nonsensu, života
a 70
kontaminují
ji
dobrodružnou situační
jinými
žánry,
povídkou.
a
například
Zdrojem
jazyková
detektivkou
humoru
komika,
těžící
se
stává
nebo také
z intertextuality
(množství aluzí), hravé personifikace a antropomorfizace, expresívnosti lexika a Ne
vždy
autorových vysokou vtipně
je
využívání všech vrstev jazyka.
humor
„jazykových
poznávací upraveného
pouze
kvalit“,
hodnotu.
prvoplánovou ale
Pomocí
frazému
často vtipu,
předávají
exhibicí
mají
texty
nadsázky
čtenáři
i
nebo
nejrůznější
poučení. Takové postupy se více či méně objevují ve většině autorských pohádek. Pohádky Aloise Mikulky jsem vyčlenila do
samostatné
souvislosti
autorem
transformační naruby“.
kapitoly
prvky
záměrně,
výjimečným. všechny
Charakteristickými
a
protože Využívá
doslova
rysy
je
v této
výše
zmíněné
„převrací
Mikulkových
pohádku
pohádek
je
navíc asociativnost a okouzlení okamžitým nápadem. 2.7
Travestijní pohádka Dalším
nestorem
autorské
pohádky
je
Magdalena
Wagnerová, která se většinu svého spisovatelského života věnuje
dětem.
Proto
se
s ní
v této
diplomové
práci
setkáváme poněkolikáté. Zabývali jsme se Modrou pohádkou a knihami Proč? Pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech a Proto! Pohádky o muchomůrkách, pečených husách a jiných důležitých věcech. V nich jsme poznali autorčin smysl pro nevtíravý humor, ironii a vtip. Zajímavý je způsob, jakým takového účinku dosahuje. A nejen ona. Humor samozřejmě do literatury,
zejména
dětské,
patří
a
doufejme,
že
vždy
patřit bude. A vzhledem k tomu, že se žánr pohádky vyvíjí, vyvíjí se i způsob naplňování jeho zábavné funkce. Autoři (někteří
méně,
zesměšňování
a
jiní
více)
karikování
inklinují konvenčně
k přehodnocování, vážných
témat
-
k travestii. Zdrojem vtipu jsou odchylky od konotovaného 71
žánru,
které
ovšem
čtenář
musí
být
schopen
dešifrovat.
Z tohoto důvodu mohou být travestijní pohádky náročné na pochopení, neboť vyžadují nejen bezpečné povědomí o podobě původního
žánru,
ale
také
erudici,
abstraktní
myšlení,
představivost a fantazii. Tento princip dal vzniku nového žánru humorné literatury travestii124. Travestijní
prvky
nacházíme
v mnoha
současných
moderních pohádkách125. Explicitně se však k tomuto žánru travestijní pohádky hlásí jen Pavouk na šalvěji: podzimní pohádková travestie (Dybbuk, 2003) Magdaleny Wagnerové. Základní zápletka pohádky je zcela konvenční. Unesení princezny z Lesního
království
Pavoučím
mužem, povolání vhodného zachránce silného
Jehliče
princezny.
Co
a
se
vysvobození ale
odehrává
předtím,
v průběhu
a
potom,
z tradice
vybočuje.
Na
„jádro
pohádky“ dalších
se
„nabaluje“
dějů,
množství
asociací,
vsuvek,
výmyslů a nesmyslů. Wagnerová má vynikající
fabulační
schopnosti.
Nechává se unášet fantazií a boří jednu konvenci za druhou. Pohádka se skládá z dvanácti kapitol a netradičně i z prologu. Ten nás do textu neuvede navozením atmosféry a přípravou na pohádku, jak bychom v prologu očekávali, ale zpochybněním
žánru.
„Každá
správná
pohádka
začíná
slovy
bylo, nebylo. Každá správná pohádka končí slovy zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ovšem co je to správná pohádka a kde stojí psáno, že má být pohádka správná? Takže začneme jinak.“126
Až
poté
následuje
netradiční
představení
prostředí, v němž se pohádka odehrává, tedy lesa. Konvenční podoba
pohádkového
lesa
(o
kterém
máme
každý
svojí
představu) je narušena travestijním posunem a konfrontacemi 72
s konkrétně
situovanými
lesními
porosty:
„Hluboký
les.
Žádný chudáček z Polabí, žádný zaprášený hájek někde mezi Kladnem a Buštěhradem, žádný Krčský lesík plný nedělních znuděných Pražanů, ale opravdový les, samý chlorofyl. (…) Zdálky
sem
doléhal
vítr,
kvákání
žab
a
nejasné
ozvuky
lidské civilizace.“127 Pohádkový svět tu opět koexistuje se světem
lidským,
nikoli
však
v harmonickém
vztahu.
Už
v knize Proč?: pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech autorka vyslovovala negativními narážkami na člověka coby živočišný
druh.
I
zde
jsou
pohádkové
bytosti
k lidem
v opozici. „’Fuj, člověk!‘ odplivl si král. (…) Byl to takový podivný druh, ti lidé. Král nikdy nevěděl, na čem s nimi je, co od nich očekávat a čemu věřit. Nebylo na ně spolehnutí, a jaký měli vztah k lesům – darmo mluvit.“128 Nicméně tentokrát s nimi musí spolupracovat. Bez kuchaře Antonína Rybáčka by totiž princezna zachráněna nebyla. Je pochopitelné, že z vystupujících postav převažují ty
fantastické.
Zatvrzelý
lesní
král,
který
odmítá
dát
požehnání své dceři, princezně, a Stříbrňákovi, duhovému princi.
Jako
„správná“
královská
dcera
je
Princezna
tvrdohlavá a otcovu vůli odmítá, ale plány jí překazí únos Pavoučím mužem. Očekávali bychom záchrannou akci vedenou princem, ale záchranných čet je několik. Ne kvůli větší šanci na úspěch, jsou to konkurenční skupiny s rozdílnými motivy. Král na záchranu dcery povolá Jehliče Velikého, vládce sousedního království, který „na oplátku“ touží po rozšíření vlastního majetku a vymazání Lesního království z povrchu zemského. Další jsou trpaslíci mířící za zámkem Pavoučího muže (později přejmenovaného na zámek U Sněhurky) a poslední je Stříbrňák s Antonínem Rybáčkem. Princ jde pro princeznu, zato kuchař je hnán vidinou kulinářského úspěchu v podobě
pavouka
zachráněna,
ale
na
šalvěji.
šťastného
Princezna
konce,
kdy
se
je vdá
samozřejmě za
svého
zachránce, mají kupu dětí a „jestli neumřeli, žijí dodnes“ 73
se nedočkáme. Wagnerová vyprávění končí podobným způsobem, jakým
jej
začínala
–
zpochybněním
pohádkového
žánru
ve
fiktivním dialogu se čtenářem. „Čekáte, že přes veškerá úskalí zdegenerované královské povahy lesní král přece jen zmoudřel,
Stříbrňák
si
vzal
princeznu
za
ženu,
Antonín
Rybáček se stal královským šéfkuchařem, královna se dočkala klidného
stáří
a
listohlav
nového
bubnu?
Lesní
král
nezmoudřel. Proč taky? Lidé se přece nemění a s lesními tvory tomu není jinak. (…) Antonín Rybáček pochopil, že v Lesním království se vděku nedočká, a tak se (…) vrátil, odkud přišel. (…) Stříbrňák odtáhl s nepořízenou. Královské slovo je královské slovo. Neměl říkat, že za vysvobození princezny vůbec nic nepožaduje. (…) Princezna se musela smířit s trpkou skutečností, že přišla o dalšího pohledného nápadníka, ale čas je nejlepší lékař. Ostatně, Stříbrňák nebyl
první
ani
poslední,
kdo
zažehl
plamen
v jejím
srdci…“129 Travestijní proměny se týkají všech složek literárního textu.
Velmi
průhledné
nápadné
jsou
v práci
a
například s postavami.
V Pavouku na šalvěji na jedné straně
chápeme
trpaslíka
Listohlava,
nebo
pohádkové
vílu
bytosti,
za
ale
po
autorčině tvůrčím zásahu jsou realitě že
se
přiblíženi jejich
fantazijnost Bylo
travestijní
pohádkovost místy
řečeno,
natolik,
že
vytrácí.
je
pohádce
a
vtip
v
postaven
na uvědomění si odlišnosti od tradičního, původního prvku. Autorka bytosti.
občas
obecně
„Lesní
víla
připomene je
lesní
konvenční víla,
podobu
nahloučené
nějaké sítí 74
mihotavého dojmu a náhodně zachyceného okamžiku (…)“130, ale v zápětí si ji po svém upraví „(…) bytost nevalného rozumu, která snad v mládí dokonce uměla i tančit (…).“131 Cítíme určitou
gradaci,
která
vrcholí
v charakteristice
vystupujících stárnoucích víl Sítiny a Mušiny. „Pánbůh ví, kde se vzaly představy křehkých lesních žínek, tančících za svitu měsíce tak lehce, že se ani stéblo trávy neohne… Kdyby začaly tančit tyhle dvě, na palouku U žabího kváku deset
let
vnější
neporoste.“132
tráva
charakteristika
Právě
postavy
dokonalá
vnitřní
zreálňuje.
a
Mušina,
vypadající jako masařka, má silně vyvinuté sociální cítění, je
narozena
ve
znamení
skopce,
což
s sebou
přináší
tvrdohlavost a netrpělivost. Navíc nesnáší vzdělance (tudíž ani Sítinu), jasno (nikdy nemá v ničem jasno) a studuje rétoriku na univerzitě třetího věku. Jejím charakterovým protějškem je smířlivá Sítina, milovnice Tolstého. „Jednou se jí dokonce v noci zdálo, že se jmenuje Vojna, a hned následující noci ve snu vystupovala jako Mír. Jen s tou Kareninovou měla odjakživa potíže. Ta na ni byla tak trochu kafe.“133
silné
Trpaslíci
zase
nesnášejí
lichotky
a
patolízalství, jsou cyničtí a houževnatí. „Ne nadarmo se říká Jak se do lesa volá, tak se trpaslík ozývá.“134 Tímto víc
než
’českého,
nervózního
morouse
mírumilovného‘
trpaslíka
Gimliho
prstenů.
z Pána
připomínají Důkladně
je
rozebrána také postava krále, která v žádném případě není idealizovaná
–
pragmatik,
teoreticky
zná
etiketu,
ale
nedodržuje jí, je permanentně na vše a všechny naštvaný a nesnáší
koprovou
omáčku,
žluté
tulipány,
ochotnická
představení a lidi (v tomto pořadí). Ovšem čtenář nemá všechny charakteristiky naservírované na zlatém podnosu. Musí
se
ostatních
dokázat
zorientovat
hrdinů,
které
v narážkách
nebývají
vždy
a
myšlenkách
příliš
lichotivé.
Princezna si o svém otci myslí, že je naivní a hloupý, Listohlav
jej
nazývá
„chcípákem“135
a
Mušina
„starým 75
paprikou ze zámku“136. Taková vyjádření v tradiční pohádce o hlavě království nenajdeme. Bylo naznačeno, že jednotlivé hrdiny nepoznáme přímo, z úst
vypravěče,
ale
prostřednictvím
velkého
množství
nepřímých a polopřímých řečí, které umožňují vhled i do psychiky jednajících postav, což se v klasické pohádce také nevyskytuje.
V ní
se
nedozvíme nic víc, než co nám prozradí
vypravěč.
Naproti
tomu se v Pavouku na šalvěji čtenář od každé postavy dozví malé
kousky
děje,
musí
jako
celý
příběh.
puzzle
z nichž sestavit
Wagnerová
v této
je
souvislosti
novátorkou137, žánru
protože
pohádky
do
přenáší
postmoderní postupy. Tento pro
mladého
„Pohádky
recipienta
by
zabarvovat
měly jeho
náročný,
rozšiřovat svět,
ale
obzor
inspirovat
princip také
být
obohacující.
dítěte, a
může
modelovat
výrazně
a
přispívat
k vytváření jeho fantazie, kterou budou v budoucnu velmi potřebovat.“138 Navíc se naučí myslet a přemýšlet o tom, co čtou. Pohádka pozorovatelem, vyjadřuje
je
vyprávěna
ale
do
k názorům
a
děje
v er-formě, nijak
vyjádřením
autorka
nezasahuje. postav
a
Pouze
glosuje
je se je.
Stejnou funkci zastávají v samotném textu víly Mušina a Sítina.
Jsou
to
hlavně
ony,
které
dodávají
poslední
střípky, aby příběh dával smysl. Text se vyznačuje velkou mírou
spontaneity
a
zdánlivé
improvizace.
Často
se
pozornost odvádí od hlavního děje k různým náhodně vzniklým situacím nebo vedlejším příhodám, které mají spíš statický 76
charakter – většinou se jedná o dialogy, které vypravování nikam
neposouvají.
Žijí
si
vlastním
životem
a
děj
degradují. Obsahem těchto digresí jsou filozofické úvahy („Co je to náhoda? Okamžik, který přilétl odnikud a míří nikam?
Osud?
(„Globalita
Tušení?“139),
Intuice? je
obrovská
nonsensy
záležitost.
Jeden
a
narážky
ze
znaků
moderního lesa. Krok kupředu. Zpátky ni krok. Na tý louce zelený, pasou se tam jeleni.“140), asociace a aluze (Znáte to, pořád někdo mluví (…), spí v mé postýlce, jí mou kaši, pije z mého hrníčku, host do domu - bůh do domu, ach jo, kde domov můj, ryba, tchýně a trpaslík třetí den zkrátka zapáchají.“141), jimiž text velmi narůstá na objemu. Dalo by se říci, že pohádka Pavouk na šalvěji je pletencem asociací a vsuvek, v jejichž spleti nacházíme vyprávění o únosu a vysvobození princezny, jenž by samo o sobě vydalo jen na několik málo stran.
Podobně jako parodie také travestie převrací pohádku „naruby“ a staví svůj humor na odhalení odchylky od původní podoby prvku. Aby taková změna byla pochopena, musí mít čtenář určité předpoklady. Opět se jedná o zkušenosti jak tak
čtenářské,
životní,
ale
také
o
vědomosti
z různých
oblastí (politika, filozofie, literatura, hudba, výtvarné umění ...), fantazii a především kreativitu – schopnost nacházet
různé
varianty
interpretace,
přemýšlet
nad
filozofickým sdělením autora. Tímto se travestijní pohádka stává dalším typem autorské pohádky, u kterého nemůžeme jednoznačně určit věk recipienta. Změny pohádkových textů se
týkají
především
vstřebávání
postmoderních
postupů,
které komplikují a znesnadňují komunikaci se čtenářem a tím uchopení a pochopení pohádky. Obecně současné
bychom
autorské
mohli pohádky
konstatovat, stírají
že
hranice
některé mezi
typy
dětskou
literaturou a literaturou pro dospělé. Žánr pohádky si opět 77
po
staletích
nachází
dospělého
V jednadvacátém
čtenáře.
století ovšem ne kvůli tabuizovaným tématům, ale vysoké intelektuální náročnosti pohádek.
2.8
Pohádky v obrazech
Několikrát jsme se již zmiňovali o tom, jak jsou pro text a celkové vyznění knihy důležité ilustrace. Vhodně nebo nevhodně doprovází děj, vysvětlují ho nebo explicitně vyjadřují něco, co text jen naznačuje. Důležité také je, že dětská kniha musí zaujmout nejen napínavým příběhem, ale i svou vizuální podobou. Do této podkapitoly jsem zařadila novátorské práce, u nichž
výtvarná
mnohdy
důležitější
nabývají
není
část
funkce
než
jen
doprovodná,
slovesná
samostatně
ale
stránka.
existujícího
stává
Obrázky
subjektu,
se tak
který
vytváří své vlastní příběhy.
2.8.1
Poetická zahrada
Jednou O
z takových
zahradě143
(Brio,
prací
2005)
je
obrázková
ilustrátora
a
kniha142
literáta
Pavla
Čecha. Pavel Čech není coby výtvarník na slovesném poli výjimkou144.
Výjimečný
je
ale
způsob
práce
s pohádkovým,
respektive s literárním, žánrem. "Výtvarníci totiž, mají-li nějaké literární ambice, píšou velmi nestandardně – oni neuznávají taková ta pravidla, jak vystavět byť moderní pohádku. stojatými
(…)
Jsou
vodami
to
(…)
originály, literární
které
produkce
vždycky
pohnou
a
trochu
aspoň
posunou vývoj kupředu."145 Ztěží lze odhadnout, zda při vytváření této pohádkové knihy vycházel Pavel Čech ze své výtvarné nebo slovesné představy.
Vzhledem k fragmentárnosti textu bych se však
přikláněla ke druhé možnosti. Text netvoří žádný souvislý 78
příběh,
postrádáme
v
něm naraci
i
ostatní
prvky
epiky.
Úseky o několika málo větách jsou v podstatě jen slovesnou podobou výtvarného vyjádření. Jsou pomůckou méně vnímavému čtenáři k lepšímu porozumění. Pavel
Čech
si
tak
skutečně
vytvořil
svojí
vlastní
pohádku. I když označení textu za pohádku se může jevit jako
problematické.
všem
Rámec ke
příběhům
a
dobrodružstvím realistický koloběh
tvoří
svět
zobrazující
života.
Za
pohádky
můžeme
ale
jednotlivé
ilustrace,
zobrazují chlapce
považovat
představy a
které malého
jeho
svérázné
interpretace skutečnosti.
na
Celý
příběh
je
jedné
velké
konfrontaci:
„Jsou
světy,
vystavěn
které
mohou
spatřit jen dětské oči, jsou tajemství, dospělé
nezachytí.“146
srdce
Ačkoli
jejichž je
textu
kouzlo minimum,
společně s obrázky se nám před očima rozprostírá kouzelný svět dětské fantazie, představivosti a nezištné touhy. Malý František
nám
ukáže,
že
dětské
oči
skutečně
vidí
něco
jiného, než ty dospělé. Dospělý vidí zelenou kuličku a hřiště za domem. František naopak zelenavý podvodní svět, vyprahlou poušť, rozbouřené moře nebo nekonečnou prérii. Tak s ním procházíme tajemná městská zákoutí, která nám František interpretuje vlastním způsobem. Jednoho dne najde vchod
do
staré
zahrady.
Od
té
chvíle
se
veškeré
jeho
myšlenky ubírají pouze do těchto míst. Jelikož nemá klíč od zámku, nezbývá mu, než si podobu zahrady představovat. Ale je to dobrodružnější a napínavější, než se podívat dovnitř. 79
Vysoké
zdi
porostlé
břečťanem
ve
Františkovi
vyvolávají
touhu, zvědavost, ale zároveň veliký strach z neznámého. Tyto
pocity
příběhy
přiživují
„povídá
jak
se…“
a
babiččiny „vyprávělo
„zaručeně“
pravdivé
se…“,
fantazie
tak
ostatních dětí, které stará zahrada také fascinuje. „Plynula léta. František už nechodil do staré čtvrti ani ke své zahradě. Dospěl a opustil město. Ne po té bílé cestě v polích, ale vlakem a lodí. Odcestoval do míst, o kterých vždycky snil. Ztratil se v dálce, které se říká svět.“147 Mohli bychom si představit ukončení knihy v těchto místech. Že se František do
zahrady
nepodívá, pominou touhy
dětská
léta
s ním
sny,
a a
dobrodružství.
V dospělosti
na
„hlouposti“ čas.
nikdy
takové
není
Všichni
to
přeci známe.
Jenže autor jde dál. Má potřebu
hájit
dětskou
nevinnou fantazii
konfrontací s pragmatismem
dospělých.
Takové
vyznění
je
o
to
působivější, že porovnává vývojové etapy jediného člověka: dítě
František
versus
stařec
František.
Vzpomínky
na
zahradu Františka po celý život neopustily. V Arábii na trhu mu učaruje stříbrný klíč. Vzpomene si na tajemnou zahradu, na město s mnoha překvapivými zákoutími a zatouží se vrátit. Dočká se ale jen velkého zklamání. Město se změnilo
k nepoznání
a
dospělý
nevidí
nic
jiného
než
panelové domy, auta… Klíč k zahradě, jejíž jen vyslovení vzbuzovalo samozřejmě
v malém nepasoval.
Františkovi Jen
ze
zvědavost zvědavosti
a rozbil
napětí, zámek
80
kamenem a zjistil, že nic výjimečného se uvnitř nenachází. Vzpomínky na dětské sny, výmysly a touhy se rozplynuly. Tentokrát
nechce
aby
čtenář,
kniha
v tomto
momentu
skončila. Nechce si připustit, že je dospělost tak nudná, uniformní a svým způsobem depresivní. Autor, zdá se, se čtenářem soucítí. Na scénu pošle dalšího malého chlapce, nástupce nové generace, kterého uvede do přímé konfrontace se starým Františkem. Zatímco František od zahrady zklamaně odchází, malý chlapec využívá situace, vklouzne dovnitř a nechá se unášet vlastní fantazií. „Slunce vykouklo z mraků a
jeho
paprsky
naplnily
zahradu
zvláštním
světlem.
V zelenavém šeru jako by zahlédl dva páry oranžových očí a odněkud z hlubin zahrady zaslechl lodní zvon. (…) Zarostlá cesta (…).“
se
ztrácela
kdesi
v dálce,
vzduch
voněl
kouzlem
148
Jak již bylo řečeno, textovou složku autor redukuje na minimum,
často
jen
výtvarná
část.
Text
naviguje, dovedu
co
si
by
na
tři,
čtyři
nepřekáží,
měl
představit
i
neruší,
z obrázků
čtenář
úplnou
Dominantou
řádky.
je
v podstatě
jen
vypozorovat.
Ale
absenci
textu,
protože
obrázky jsou velmi popisné. Čech totiž s ilustrací zachází důmyslně.
Vymyslel
dodržuje věnována která
v celé
si
knize.
dvojstrana. zobrazuje
s vloženým
jakýsi Každému
Na levé
realitu,
textem,
jenž
kompoziční obrazu,
straně
je
v pravé je
právě
úzus,
který
asociaci,
je
vždy
olejomalba,
části
perokresba
snovou
dětskou
interpretací. Konfrontace reálného x snového, dětského x dospělého a vzpomínek, představ x reality jsou nejdůležitějším motivem knihy.
Čech
k
nim
nezaujímá
žádné
osobní
stanovisko,
nesnaží se nabízet řešení. Pouze konstatuje. Je to lidské, neovlivnitelné a měli bychom nad tím přemýšlet. Zvláště kvůli dětem, protože pragmatický dospělý se se zklamáním
81
z reality vyrovná. Dítě, kterému zapovíme svět fantazie, těžko.
2.8.2
Rybí pohádky
Podobné, ale přeci jiné, jsou knížky výtvarníka Petra Nikla. Proč jiné? Petr Nikl je, stejně jako Pavel Čech, "jako literát těžko zařaditelný, (…) nelze k jeho dílu vztáhnout běžná kritéria hodnocení."149 Niklovy texty, na rozdíl
od
nejsou
Čechových,
s ilustracemi
téměř
vůbec
spjaté. Minimalistické grafiky v temných barvách jsou velmi neobvyklé
a
mohly
by
někomu
připadat
až
do
pohádky
nepatřičné. Dětský čtenář by pak mohl knihu odložit kvůli nepochopení. Niklova originalita byla patrná již v Lingvistických pohádkách. Jeho první vydaná kniha, Pohádka o Rybitince (Meander, 2001), se od Lingvistických pohádek značně liší. V nich se autor zaměřoval hlavně na text, v „Rybitince“ je tomu naopak. Na důležitosti nabývají ilustrace. Proto se o obou knihách zmiňuji v různých souvislostech.
2.8.2.1
Pohádka o Rybitince
Je velmi složité tuto knihu charakterizovat. Napadá mě jedno jediné slovo – zvláštní. Zvláštní je příběh, jeho kompozice, ilustrace i typografická úprava. Nad vším totiž musí čtenář velmi důkladně přemýšlet. Nic nedostane zadarmo a navíc si nemůže být ničím jistý. Všechno je důmyslně zakomponováno do výjimečně uceleného celku, do něhož je nutné se ponořit a nechat se unášet… …stejně průsvitné
jak
nic“150,
to
dělá
hlavní
Rybitinka.
Celý
rybí
hrdinka,
příběh
je
„takové
vlastně
o
takovém unášení. Nechat sebe unášet Obřím mořem, unášet někoho jiného… a pořád dokola. Rybitinka se stává jakousi 82
pozorovatelkou pomalého podmořského dění, v jehož centru je „(…)
mořská
žízeň.
Představte
si
žížalu
s trychtýřem,
podobnou víru, jenž tančívá nad odtokem vypouštějící se vany.“151
Ta
ponouká
zvláštním
zaklínadlem ostatní ryby k tomu, aby se
staly
většími,
aby
spolkly
vše
okolo sebe, zabraly si tak pro sebe v moři mnohem víc místa a moc. "Chceš poporůst, chceššš? Pij vodu a ležžž. Chceš poporůst, chceššš? Vypij i mne téžžž."152 Ryby bez rozmyslu podléhají pokušení, větší vždy spolkne tu menší i s kouskem moře tak, že jsou v sobě naskládané
jako
matrjošky.
Děje
se
tak po celá čtyři „mořská období“ – modra,
žluta,
zelena
a
fialova
(musíme si uvědomit, že v moři panují jiná pravidla, než na zemi). Nakonec se
všechno
moře
ztratí
v břiše
největšího vorvaně. "A teď už tedy vážně nikdo nevěděl, jak z
toho
ven,
nebýt
naštěstí…
Rybitinky,
která
jediná
neusnula (…)."153 A všechno dala do pořádku. Petr
Nikl
rád
svou
fantazii
směřuje
k
mořskému
prostředí. Je uchvácen barvami, živočichy a životem pod mořskou
hladinou.
Ilustrace
v
tmavých,
hnědočervených
tónech a hra s hláskami v nás skutečně vyvolává pocit, že se pomalu, pomalounku pohybujeme ve stavu bez tíže. Občas se přižene nějaký proud nebo vír, který na okamžik život zrychlí, ale náhle se vše vrátí do poklidného "cezení, unášení a hlazení"154. "Dvě karibské ryby proti sobě plavou, ceníce své zuby napříč celou hlavou. Zrychlují své plutí, navzájem si vstříc, kdo ví, co je nutí, co si chtějí říct? 83
Dvě karibské ryby ceníce své zuby zrychlují své plutí, kdo ví, co je nutí?
Dvě ryby své zuby zrychlují vstříc!!!!! Jedna tlustá ryba zvolna pluje travou…"155
Dokonale promyšleným a netradičním způsobem obohatil pohádkový
kánon
cykličnost
s
o
nové
prvky.
„nepohádkovým“
Propojil
pohádkovou
minimalismem
a
jakousi
nedopovězeností. Máme dojem, že se neustále točíme v kruhu, který
nemá
v dětských
konec.
Ale
knihách
to
je
„trendem
reálné,
doby“
současné.
takový neustálý, nikdy nekončící koloběh… že
uvádění
„obětí“
mořské
žízně
se
odrážet
Život
i
je
přeci
Všimněme
si,
velmi
podobá
výše
uvedeným veršům. „ (…) kdyby… muréna neplula zrovna mezi travou,/necenila
zuby
napříč
celou
hlavou,
(…)“156,
„(…)
kdyby… mečoun hbitě nevlál s mečem mezi travou,/neotvíral ústa napříč celou hlavou,/ (…)“157, „(…) neboť… kladivoun proplouval celou
zvolna
hlavou,/
mezi
(…)“158,
travou,/mocně „(…)
kdyby…
cenil vorvaň
zuby
napříč
neplul
tiše
zrovna mezi travou, necenil své dásně napříč celou hlavou,/ (…).“159
Není
vyloučené
ani
opakování
celého
příběhu,
dokonce si myslím, že se s ním počítá. Autor tuto myšlenku zreálňuje otevřeným koncem. „A co se týče Rybitinky, ta je dál unášena Obřím mořem, aniž ví kam… A při takovém unášení se přihodí ledacos…“160
84
Kromě
opakování
(cykličnosti)
autor
pracuje
i
s dalšími pohádkovými konstantami. Základní je střet dobra a zla. Pecháčková tvrdí: „ To, že v ní (pozn. v pohádce) má být
za
každou
cenu
přítomno
zlo,
konzervativní František Skála (…).“ spor
je
přítomný
i
u
161
Petra
připouští
snad
jen
Domnívám se, že tento
Nikla.
Z textu
jasně
nevystupuje, ale zamyslíme-li se, zjistíme, že zlem, které je současně zhmotněno i zabstraktněno, je „cosi“, co ani autor není schopen jednoznačně popsat: žížala s trychtýřem, průhledný zámotek s trychtýřovitou hlavou, mořská žízeň, velká
pijavice,
škytavka.
Toto
podivná
žížala
nebo
podmořské
„cosi“,
které
zbrklá, dělá
hltavá
z klidných
rybek moci a velikosti chtivé potvory, metaforicky odkazuje na
suchozemské
„cosi“,
které
dělá
s lidmi
to
stejné.
Kladným protějškem je rybka Rybitinka, která jako jediná odolala a na konci zjednala nápravu. Dalším V pohádkách
pohádkovým bývá
rysem
zakletá
je
zakletí
princezna,
a
jejíž
vysvobození. vysvobození
princem je odměněno svatbou. Nikl překračuje hranice žánru a více si s tímto prvkem pohrává. Nejprve nechal zaklít pijavici ve zmíněnou „hltavou škytavku“ a ta potom postupně zaklela
několik
Vysvobození zbavila
se
zlých
ryb, stalo úmyslů
které
spolykaly
úkolem
celé
Rybitinky,
pijavici
a
Obří
která
následně
moře.
nejprve
vysvobodila
všechny ryby. Odměnou je Rybitince zase klidné, pomalé a bezstarostné unášení mořskými proudy. Bez povšimnutí by neměly zůstat verše, jimiž je celý text protkán (ten je také rytmizován a působí „básnicky“). Právě
nad
veršovanými
vsuvkami
společně
s
ilustracemi
musíme velmi přemýšlet a snažit se je pochopit v kontextu textu.
Fantastické,
tajemné
a
melancholické
polohy
interpretaci knihy znesnadňují a znejišťují. Některé verše jsou snadno pochopitelné, ale smysl jiných může čtenáři unikat. Josef Obruč poskytuje radu: „Číst co nejpomaleji, 85
dohromady, malovat
a
do
Niklovy
komentovat, vlastního
grafiky
probírat,
mořského
jsou
identifikovatelné,
ale
vracet
přesto
temné
krásné.
snad
i
Oddechovat.“162
skicáku.
tajemné,
se,
a
Povyšují
těžko knihu
na
něco neobvyklého. Ještě jeden fakt činí text výjimečným. Tím je autorova schopnost udržovat čtenářovu pozornost a vtáhnout ho do příběhu. Dělá tak nejrůznějšími způsoby, například přesahy, v nichž
druhou
část
rozdělené
věty
nalezneme
na
další
straně nebo ukončí kapitolku v nejnapínavějším okamžiku, takže jsme nuceni číst dál. Skutečně se přistihneme, jak nenasytně
otáčíme
jeden
list
za
druhým,
odevzdáváme
se
"cezení, unášení a hlazení", až najednou listy dojdou a my se musíme neochotně vrátit do reality… Kompozičně
i
motivicky
je
velmi
podobná
i
v následujícím roce vydaná kniha O Rybabě a Mořské duši (Meander,
2002).
„Zelený
příběh“
o
rybě
Rybabě,
která
chtěla spatřit světlo a podařilo se jí to, je souvislejší a srozumitelnější, než je tomu u Pohádky o Rybitince. Zmizely sice
verše,
v podmořském
ale
invence
světě,
kde
nikoli.
na
nás
ze
Opět všech
se
ocitáme
stran
číhají
prazvláštní živočichové. I tentokrát text doprovází Niklovy krásné
grafiky.
Bohužel
po
čtenářské
zkušenosti
s
„Rybitinkou“ můžeme mít pocit schématičnosti, protože nám obrázky připadají známé. Jako by si autor sám „vykradl“ předešlé
dílko.
Nicméně
typografické
zpracování
je
opět
výjimečné. Kombinace různých barev a formátů listů vytváří nezaměnitelnou „niklovskou“ atmosféru knihy. Je to výborný a originální nápad. Nutno podotknout, že obě zmíněné knihy mohou být pro dětského Pohádka
čtenáře o
prvoplánově
náročné.
Rybitince psané
Lingvistických
ani pro
pohádek
To O
může
Rybabě
děti. se
vysvětlovat a
Mořské
Stejně
jedná
o
duši
jako mnoho
fakt,
že
nejsou
v případě let
staré 86
„šuplíkové pokusy“. „Knížky tehdy vznikly volným spojením grafických listů s textem a já jsem byl rázem postaven před vlastní úvahy, jestli by děti nepotřebovaly spíš popisnější ilustraci?(…).“163
V roce
2001
texty
„ukořistila“
Iva
Pecháčková a vydala je v nově založené edici Modrý slon svého nakladatelství Meander. O novátorském počinu Petra Nikla nemůže být pochyb. Dokládá to i počet literárních ocenění. Knížka O Rybabě a Mořské duši byla nominovaná v soutěži Magnesia Litera 2003 a v témže roce získala titul Nejkrásnější česká kniha České republiky.
Zvláštní
kapitolu
mezi
moderními
pohádkami
tvoří
autorské knihy výtvarníků. V důsledku jiného (výtvarného) vidění
světa
vytváří
nabízí
další
možné
zajímavá
a
směřování
originální
vývoje
díla,
autorské
čímž
pohádky.
Překračují hranice žánru pohádky, porušují jeho konvence a vytváří si konvence vlastní. Charakteristickým
rysem
takových
děl
je
dominantní
postavení výtvarné složky. V případě Pavla Čecha dokonce převažuje a absence slova by jí na sdělnosti neubrala. Tajemné, přemýšlivé a podněcující obrazy určují i charakter textů.
Ty
postrádají
metaforičnosti,
humor
symbolice
a a
vtip, k
tíhnou
výrazové
k lyrizaci,
zkratce.
Pro
pochopení autorského záměru a ke správné interpretaci knihy je čtenář nucen přistoupit na autorovu hru. V případě knihy O zahradě je nutné aktivizovat fantazii a představivost, dívat
se
i
za
obrázky
a
číst
mezi
řádky.
V Pohádce
o
Rybitince se čtenář musí nechat unášet podmořskými proudy stejně
jako
rybka
Rybitinka,
neopomíjet
žádné
autorovy
narážky a podněty, vnímat temné obrázky v symbióze s textem a
atmosféru
knihy.
Jen
tehdy
může
odhalit
myšlenkovou
hloubku textů, odkrýt jejich asociativnost a symbolickou
87
náznakovost, v níž autoři odráží své postoje a názory, a sugesci, jíž evokují náladu. Vzhledem
k originalitě
knih
opět
vyvstává
otázka
o
jejich intenci na dětského čtenáře. Je pochopitelné, že výtvarné mnohem
vyjádření
příběhu
náročnější
než
myšlenky
či
slovesné.
je
intelektuálně
Vyžaduje
vnímavého
a
pozorného recipienta. Domnívám se, že Pavel Čech je díky konkrétnosti a popisnosti svých obrázků sdělnější než Petr Nikl. Počítá i s menším čtenářem, proto mu napovídá (textem i
perokresbou),
pomáhá,
vede
ho
za
ruku
po
světě
jeho
vlastní fantazie. Petr Nikl je naopak mnohem hloubavější. Na
pozadí
skoro
skrývá
podtextová
kterou
lze
apokalyptického analogie
považovat
příběhu
„nemoci“
konzum
nebo
Obřího
lidského
touhu
po
moře
se
světa,
za
materiálním
bohatství jako největší hodnotě lidského života.
Náročnost
knihy je podmíněna intencí na dospělého čtenáře, což autor sám
přiznává:
„A
co
ten
text?
Nemyslel
jsem
při
něm
vyloženě na děti. Ale je to metafora, záminka k pohádce (…).“164 Tím, že texty nejsou interpretačně jednoduché, mají obrovský
význam
dovedností
a
na
rozvíjení
intelektuálních
čtenářských
schopností
zkušeností,
dětí.
„Učí
ho
vnímat poezii, číst a vnímat ’jinak‘.“165
2.9
„Drobné poetické imprese“
V roce 2000, tedy v době, kdy už bylo jasné, že kniha musí
více
než
kdy
jindy
bojovat
s úhlavním
nepřítelem,
televizí, přišli manželé Juraj a Tereza Horváthovi a Petr Horák s nápadem, jak protivníkovi čelit. „Dětská kniha by měla nabídnout to, co animovaný film nedokáže – intimitu a prostor
pro
dětskou
fantazii
založit
nakladatelství
a
Babobab,
snění.“166 které
by
Rozhodli tento
se
záměr
naplnilo. Nejsem si však jistá, zda se jim to podařilo hned 88
prvním
projektem,
Pohádky
pro
autorských
který
pana
ještě
Izru
textů,
od
v roce
2000
Kateřiny
napsaných
již
zrealizovali:
Klaricové.
v roce
1992,
Soubor
je
prvním
svazkem Edice pro malé i velké. Blanka
Stehlíková
pohádkami“167,
Radek
jej
nazývá
Wohlmuth
„drobnými
impresemi“168. stranách. tento
Pravda
Nelze
poetickými je
totiž
soubor
Obsahuje jen
„nekonvenčními
na
jednoznačně
charakterizovat.
osmnáct
krátkých,
několikařádkových
různorodých
neznámý
a
textů.
sjednocujícím
obou
prvkem
skřítek
často velmi Jediným
je
Izra,
čtenáři kterého
autorka potkala, když vylézal z jednoho z pražských kanálů. „Pana Izru jsem potkala v Praze na Karlově mostě. Vylezl z kanálu. Pomalu se objevoval uprostřed kamenných kočičích hlav. (…) Drobný mužíček v potrhaném kabátci mě už z dálky zdravil
a
chtěl
si
se
mnou
povídat.
Přišel
ke
mně
z
minulosti a chtěl se něco dozvědět o nyní. Usadili jsme se do jeho skleněné koule (…) a já jsem mu vyprávěla příběhy ze svého života. Chcete vědět o čem byly?“169 Pro každý text je
příznačný
incipit
stvrzuje
adresáta
výraznou
proměnu
„Milý
svých kánonu.
pane
Izro!“,
pohádek.
Zde
Folklorní
kterým
spatřujeme
pohádka
byla
autorka velmi určena
dětem (pomineme-li původní intenci na dospělého čtenáře) a pojednávala o něčem, co se stalo „kdysi dávno“. Klaricová ovšem časovou souslednost otočila. Pan Izra je z minulosti a touží slyšet to, co se z jeho pohledu „stane za dlouho“, tedy v budoucnosti. Všechny mnohdy
„pohádky“
neznámých
světů.
nás
uvádí
Kateřina
do
vzdálených,
Klaricová
dítěti
procestovala
mnoho zemí a „(...) cítí se být mezinárodním člověkem.“170 Kromě cestování při psaní uplatnila i zálibu ve východních 89
filozofiích a náboženství. Prostřednictvím vyprávění se tak dostaneme do Holandska, Austrálie, Melanézie, Peru, Tibetu, Mexika, Číny, Ameriky, na Madagaskar nebo do konkrétnějších míst do Kolína nad Rýnem a na Saharu. Autorka se nezaměřuje na reálie těchto zemí, ale zpracovává své vzpomínky, sny, představy slovy:
spojené
„(...)
s určitou
náměty
jsou
oblastí, sebrány
což
sama
z mnoha
dokládá
zemí
a
jsou
,vlastně s trochou té mé imaginace skutečnými příběhy.'“171 Někdy
se
Klaricová
snaží
účelně
propojovat
určitou
oblast nebo národnost s něčím pro ni typickým. Například v textu motýly
Luisa
z Peru
v pralese,
a
domorodci
v Židovské
hlavní a
čepičce
hrdinka perle
chytá
se
dítě
seznámí se slovy synagoga a jarmulka, krátký příběh Saramey a žlutá písmena z Tibetu nám představuje jakési symboly duchovně strom
zaměřeného
života,
se
Tibetu
moudrého
Saharou
je
poutníka
spojován
a
brouk
posvátný
skarabeus,
levandulový keř s mořem (patrně Jaderským u Chorvatska), realita rodiči sjednaných sňatků v Indii ve vyprávění Modré pírko a Indka s mandlovýma očima a podobně. V několika
textech
ale
cizokrajné
motivy
vypadají
nahodile, prázdně, neúčelně, téměř až, v rámci kontextu, nesmyslně a nepochopitelně. Ačkoli je kniha, podle názvu edice určena malým i velkým, domnívám se, že malí dětští si
čtenáři
Nedostatek
s mnoha
místy
zkušeností
a
knihy
poradí
znalostí
velmi
reálií
těžko.
způsobí,
že
nepochopí. Jedná se o případy, kdy se exotické asociace „připletou“ do „domácího“ příběhu, např. v textu Karinka a skřítek
Nadobrounoc
"
…podívá
se
na
Karinku,
která
už
zavírá oči, a vykouzlí jí na lampičce stínové obrázky. Někdy
se
mu
povedou
i
moc
jemné,
jávanské.
(…)
Jindy
nakreslí ze stínů čínské znaky (…)".172 'Jak totiž vůbec vypadají jávanské obrázky a proč je ten skřítek kreslí...?' Nebo
v
rybníku
souvislosti plavou
s
červené
jiným
textem,
ryby?'
'proč
Myslím,
že
v normálním autorčinu 90
představivost, které stíny na stínítku lampičky připomínají exotické obrázky či odlesky lampionů (navíc čínských!) na venkovní narozeninové oslavě asociují čínské kapry, děti neuchopí. Význam jim unikne. Jak jsem výše naznačila, dílo Pohádky pro pana Izru je a vlastně není pohádkovou knihou. Z celkem 18 textů můžeme pouze jeden označit jako pohádku – Vlasy z hadí kůže pro Martina. Jedná se o autorské zpracování pohádkového motivu vysvobození princezny z věže tak, že se zachránce vyšplhal po jejím copu. Zde je uvězněný Martin, jehož vysvobodí ustřižený cop kamarádky Juliany a hadí kůže od Haďáka. Jako v tradiční
pohádce
zvítězí
láska
a
víra.
Zkušenějšímu
čtenáři však neunikne ještě jeden motiv, a to narážka na dobu
nedávno
minulou.
Martin
jezdil
na
návštěvy
za
kamarádkou malířkou Julianou do Staré říše, kde ho později uvěznil král kvůli nelibosti k Martinovým písničkám. Převažujícími texty jsou krátké útvary (nejkratší má 15
jakési
řádků),
lyrické
obrázky.
"Když
píšu
pohádky,
vidím je v barvách, neumím bohužel malovat, tak to alespoň popíšu."173 Některé obrázky jsou kouzelné, například Honzík a
malinká
Jet
vystupují skřítci, děti. ze
z Holandska,
malincí kteří
Jiné
jsou
života,
jako
v pyramidě
o
kde
žvejkačkoví
hlídají
bezzubé
jakousi
zkratkou
Skříňové narození
dveře malých
myšek, Pan učitel a zelená lavice s kalamářem o dětské vzpomínce na školní zážitky. Ačkoli
jsou
texty
námětově
velmi různorodé a netvoří ucelený, jednotný
celek,
společných nemá
žádnou
rysů.
mají Většina
pointu.
několik textů
Autorka
se 91
nechává unést kouzlem konkrétního okamžiku, kterého pomocí písmenek namaluje. „Často pozoruji bílou kočku Irinu, jak si na okně protějšího domu líže pacičky a vychutnává ranní paprsky slunce. (...) Pelargónie v bílém truhlíku jí sice trochu stíní (...). Naproti v domě mají ještě krásnější květinu. Jmenuje se ibišek.(...) Ibiškové květy kvetou jen jeden den. (...) Když květ opadne, sbírám ho a pozoruji přitom kočku Irinu v okně protějšího domu, jak si olizuje pracky na sluníčku v zahradě pelargónií.“174 Jiný názorný příklad
nalezneme
s kalamářem:
v obrázku
Pan
učitel
a
zelená
lavice
"Vzpomínám si na tu přízemní třídu, jak tam
byly zeleně natřené lavice se sklápěcími sedátky. A když pan učitel vstoupil do třídy (…)
sedátka klapala, jako
když španělské tanečnice klapou (…) těmi černými dřevíčky na šňůrkách, co se jim říká kastaněty, až z toho byl úplný kastanětový koncert."175 Z obou ukázek je velmi patrná imprese. Klaricová si na malířku „hraje“ ve všech textech. Důraz je kladen nikoli na dějovou
složku,
která
je
vypouštěna,
ale
na
smyslové
působení. Toho je dosahováno používáním barevné symboliky a chuťových vjemů, např. vůně muškátového oříšku k vyvolání vůně dalekých krajů. Autorka využívá celé palety barev, a to několikerým způsobem. Někdy barvu vyjádří explicitně: hnědookrový kámen; zlatý
motýl;
barvy pralesa – zelená, žlutá, modrý a
barevné
oko
katedrály;
modré
pírko,
jindy
implicitně: slovy vážka, rybník, leknín, slunce sugeruje modrou, zelenou, bílou a oranžovou barvu. Samozřejmě vše má svou symboliku. Prales je barevný, živý, hlučný. Bílá barva je
barvou
která
se
nevinnosti chystá
do
a
čistoty,
světa
snů,
proto
např.
převažuje.
v Karince,
Klaricová
se
nebrání ani negativním tmavým barvám. Text Pan učitel a zelená
lavice
s kalamářem
inkoust,
šero
ve
ošklivou
dětskou
třídě.
je
celý
Takové
vzpomínkou
na
tmavý
barvy černé
–
jsou kaňky
modrozelený spojované v
s
sešitech. 92
„Kaňky
byly
skvrny
v kontrastech. ležící
na
Ve
výše
okenní
píli.“176
na
uvedené
římse,
k ní
Někdy
ukázce
se
bílá
v kontrastu
vyžívá
kočka
tiše
červený
květ
ibišku – nevinnost x vyzývavost. Stejný kontrast nalezneme v Růžence – bílé břízy a pod nimi v rybníce červené ryby. Jinde např. černovlasý Číňan s bílým psem, který má ovšem barevné sny... Impresionistické ladění knihy (neustále jsme ve stavu podezření, že se nic takového nemohlo stát) se může pro dětského recipienta stát problémem. Domnívám se, že dítě v útlém
věku
pochopil
nemá
fantazii
takovou
na
abstrakci.
dostatečné
úrovni,
Potřebuje
děj,
aby
akci,
dobrodružství, něco uchopitelného, co by si mohlo převzít a uplatnit v reálném světě. To mu Klaricová nenabídne. Jiným problémem by se mohla stát kompozice některých textů. Vypravování ve vypravování, „(...) několikanásobné předávání a tím i překrývání příběhů ve stylu – budu ti vyprávět, co mi vyprávěli, že jim někdo vyprávěl (...).“177 a chaotické míchání vyprávěcích osob působí zmatečně i pro dospělého
Pohádka
čtenáře.
ve
21.
století
hledá
nové
kompoziční cesty. Inspiruje se v postmoderní literatuře a jejích
principech.
mnohovrstevnatost zdánlivá tvořivý postupy
s možností
nahodilost na
to,
nebo
literatuře
Jedním
je
pro
Pokud
dokázal
použije
téměř
je
několikerých
textu.
aby
z nich
autor
významová
interpretací není
dostatečně
zajímavě
pracovat
v nevhodné
situaci
začínající
čtenáře),
a
s těmito (zde
nesetká
v se
s valným úspěchem. Problematickými
se
mi
jeví
i
některé
názvy
textů.
Nevím, zda se jedná o záměr, nebo jistou nedůslednost, v každém
případě
může
opět
způsobit
neporozumění
a
tím
nezájem. Skříňové dveře v pyramidě je o myší rodince, která je okouzlená barevným vymalováním skříně na půdě, kde žijí. Spojí si dítě sedlový tvar krovu s tvarem pyramidy? Navíc 93
proč takové přirovnání, když pyramida není pro děj vůbec podstatná? Jiný příklad nalezneme v textu Luisa z Peru a domorodci. motýlech,
Luisin které
příběh
chytá
není
o domorodcích,
v pralese.
ale
o
Ledaže
by
byli
motýli
pořádek
do
knihy
vnáší
domorodci... Pozitivní Toyenovsky
světlo
laděné
a
určitý
ilustrace
Veroniky
Holcové.
Baobab
si
dává velmi záležet ve výběru výtvarníků svých knih. Až tyto perokresby přiblížily texty dětskému pohledu a daly knize pohádkovou tvář. Holcová se rozhodla pro černobílé obrázky velkookých postaviček s kulatými hlavičkami. Všechny jsou v podstatě stejné, což současně znemožňuje identifikaci – kromě dívčích postaviček můžeme všechny chlapecké a mužské považovat za pana Izru. Holcová své kresby navíc kreativně ozvláštňuje. základní
V každém
obrázku
postavičky,
kromě
nalézáme
základní
ještě
linie,
tj.
usmívající
se
obličejíčky skryté v očních panenkách, na záhybech peřiny nebo v květech. Knize nelze upřít fantazijnost a schopnost podnítit čtenáře
k přemýšlení
a
imaginaci,
ale
i
přes
krásnou,
fantazijní ilustraci si nejsem jistá určením knihy dětskému čtenáři, tudíž ani naplněním představy zakladatelů Baobabu.
Je
patrné,
explicitně
hlásí
že
ačkoli
se
k pohádkovému
Pohádky žánru,
pro
mají
pana
k němu
Izru hodně
daleko. V žádné z předchozích podkapitol nenajdeme knihy, které by se takovým způsobem od pohádky vzdalovaly (i když připouštím,
že
kniha
O
zahradě
Pavla
Čecha
také
má
s pohádkovými žánrem málo společného). Žádná dobrodružná cesta za splněním úkolu, žádný boj o ruku sličné princezny, ale
téměř
nedějové
texty
blížící
se
impresionistické
zkratce, těžící z kouzla okamžiku a nálady. Pohrávají si s barvami,
které
navozují
konkrétní
pocity
a
smyslové
vjemy. Z pohádkového žánru zůstává motiv „jiného světa“178, 94
fantazijního a neuvěřitelného, takového, který z obyčejných věcí okolo nás vytváří nikoli autorka, ale dětská fantazie. Ostatní žánrové konstanty, jako boj dobra se zlem, plnění úkolu,
odměna,
didaktický
aspekt
nebo
narativnost,
jsou
potlačeny. Texty mají atributy spíš výtvarného díla převedeného do jiného komunikačního kódu – jazyka a písma.
2.10
Jazykové pohádky
Za
mnohem
fantazijnější
a
nápaditější,
než
pohádky
Kateřiny Klaricové, považuji texty, které jsou také spojené s počátkem jednoho edičního záměru. V roce 2001 vznikla knižní edice pro děti a mládež Modrý
slon
nakladatelství
Meanderu,
ředitelka
Meander.
zahájila
Iva
Pecháčková,
Modrého
činnost
slona
zajímavými díly již zmiňovaného českého výtvarníka Petra Nikla. Petr Nikl si v této době psal různé texty, které ani nepovažoval
za
dětskou
literaturu,
jen
„do
šuplíku“.
Pohádku o Rybitince (2001) a O Rybabě a Mořské duši (2002) objevila
právě
Pecháčková
a
odstartovala
tak
Niklovu
oficiální dráhu tvůrce dětské literatury. Ale nebylo to vůbec jednoduché. "(…) Petr je gejzír nápadů a je opravdu nutné ho usměrnit, zregulovat jeho meandry do přímého toku, aby knížka držela pohromadě (…)."179 Zatím poslední Niklovou knihou vydanou v Meandru jsou Lingvistické
pohádky
(2006).
Stejně
jako
Pohádka
o
Rybitince a O Rybabě a Mořské duši je to kniha originální a výjimečná, za což jí budou v letošním roce180
uděleny dvě
Zlaté stuhy v kategoriích Krásná cena jako celek a Beletrie pro mládež. Poněkud
vědecký
název
knihy
jednoznačně
napovídá
charakter pohádek. Dvaadvacet jednostránkových textů velmi výstižně
charakterizuje
sám
autor
jako
„jazykové 95
kotrmelce“181. Petru Niklovi nemůžeme upřít lásku k písmenům a hláskám, které různě kombinuje, vrhá jimi a žongluje, vytváří
všemožné
z chaosu tváři.
řád, A
je
shluky
což
a
srostlince,
nejednou
jedno
jak
Lingv.pohádky) jsou
vykouzlí
stará
z řádu
usměv
tvář
to
chaos
na
je.
a
čtenářově "…
(pozn.
pro trochu starší, ale ne zas tak moc
staré. Totiž zároveň i pro ty mladší, i když ne zas tak úplně mladé. (…) Zkrátka (…) pro ty, který nevadí číst ty blbinky…"182 Hra, vtip a především nonsens jsou našimi průvodci po zvláštní
zemi
jakéhosi
rámce,
Lingvízii.
Vypravování
lemovaného
první
je
zasazené
pohádkou
a
do
krátkým
epilogem. Pohádka o dlouhém žirafím spánku (je, když je žirafa
náměsíčná)
nás
uvádí
do
odborného
lingvistického
prostředí země Lingvízie, kde žijí samí lingvisté, kteří vymýšlí jazykové bajky o zvířatech, nazvané Lingvistické pohádky. Námětem jsou tedy personifikovaná zvířata, ale ne jen
tak
příběhů
ledajaká. do
doby,
Zvláštní kdy
je
největší
i
časové
žirafa
na
zasazení světě,
všech na
níž
usnuli nejrůznější tvorové, pochoduje po zemi v náměsíčném stavu a skončí právě v Lingvízii. „Posuďte sami, co se všechno stalo v tom dlouhém žirafím spánku...“183, navnaďuje nás autor. Následují neobyčejná dobrodružství neobyčejných zvířat s
neobyčejnými
jmény
(Ostrochod,
Mravkostaj,
Velrožec,
Hranolev, Xosup, Pesa, Goril, Pum, Ondulka, Pršeň, Cypouš, Vydrapus aj.), např. cesta papapa- zvířat z minulosti, přes papa- a pa- k současným (Pohádka o čase minulém). Jindy řeší podobné problémy jako lidé - uplatňování Archimédova zákona a psaní i/y v Pohádce s názornou ukázkou. Všechny
Niklovy
texty
jsou
velmi
nápadité.
Některé
mají zajímavou zápletku s úsměvnou pointou, jako například v Koncovkové pohádce (… když se utrhne konec), kde zvířátka Zebr, Žiraf a Želv hledají zubařem vyhozené koncovky "a". 96
Ulovili
si
zápletce
je
po
mluvit
půl
roce
nemůžeme,
ve
velikém
nicméně
jezeře.
pointou
Jinde
autor
o
opět
nezklame. Z jednotvárného toku slov "Tam objem obav objímá se (…)/Tam v noci vrní tóny harf (…)/Tam mok se tísní do všech škvír (…)/Tam slad se lepí z vinných rév (…)/Tam vzduch se chvěje rejem much (…)"184 nás vytrhne otázkou "Ptáte se, kdy už se něco stane?"185 a odpovědí neodpovědí "To je právě tajemství…".186 Jak již bylo řečeno, významným prvkem je v Niklových pohádkách vtip, a to jazykový. Je založený na zvukových, rytmických
a
zrakových
hrátkách
se
slovy,
slovními
spojeními, větami nebo celými texty. Humorného účinku je dosahováno například doslovným výkladem slov či slovních spojení, která si vybavíme především v souvislosti s jeho již přeneseným významem. Např. frazém „být v pěkné kaši“ Nikl použil následovně: „Archimédův zákon neplatí, protože teď nejste v kapalině, ale v pěkné kaši...“187 Kaší myslí rosol,
v kterém
význam
je
hrdinové
konkrétní,
v tu
ale
chvíli
poučený
plavali.
Prvotní
odhalí
čtenář
aluzi
k frazému, jenž mluví o nepříjemné situaci. Na doslovné interpretaci jsou založené již samotné názvy pohádek, které tak předurčují překvapivý charakter textu. Stylu "do slova a do písmene" napovídají i vysvětlující dodatky k titulům, odlišené graficky. Kdo by čekal, že Skřípavá pohádka je, když to při čtení skřípe, bude skutečně skřípat "… když tře se vřes a vrže strom a rosa se třpytí v krajině trav… (…) Tak vystrč krk a protři si zrak, nastraž slech a zastři svůj křik!"188, z Popletené pohádky (… když některá písmena zabloudí…) budeme celí popletení "Mlon vymohl ze sody svou mletýnku,
namehl
se
a
zahroubil
na
vřes:
'DAKDOBYBOHUŽELOPEČNĚTUNOZDRUROZBULIT?'"189, z Holé pohádky (…
když
v
ní
zebou
věty
holé…)
nás
žaba./Byla holá./Padly sněhy./Žabu zebe." pohádky
(…
když
stonožka
zakopne…)
190
zamrazí
"Byla
a ze Zdlouhavé
budeme
mít
dlouhou 97
chvíli" zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaakkk kkkkkkkkkkkkkkkoooooooooooooooopppppppppppppppplllllllllaaa a(…)."191 Kromě zvukové stránky je klade Nikl důraz na rytmus. "Salta
napříč
rytmem"192
mete
ve
všech
textech.
Nutno
zmínit, že kniha neobsahuje pouze pohádky v próze, ale také tři
veršované.
Autor
ve
všech
třech
textech
tíhne
k
prozaizaci verše (kromě Holé pohádky, která je členěná do strof)
a
k
trochejskému
rytmu,
v němž
převažují
sudoslabičná slova. Nejpatrnější to je v Holé pohádce, která je složená pouze z dvojslabičných, místy čtyřslabičných slov tak, že počet slabik ve verši je vždy čtyři. "Srst se lepí./Žaba žasne./Je tak krásná./Ochlupená!"193 Jiný příklad ze Záhadné pohádky
(…
když
něco
je
záhadně
zahaleno.), která už ale nezní jako první příklad. Volba méně libozvučných
slov
způsobuje krkolomnost: "V něm jen
stín
zlomy
můr
průrv
a
zná jen
stín průrv zná listy můr./Tam hluk larev srůstá
s
tichem
lomů, tam lesk hvězd mží do tůně kun."194 Podobná je i Mlžná pohádka je když se přečte zatajeným šeptem. Zde se nejvíc z předchozích dvou textů objevuje rytmická nepravidelnost, nicméně
slova
se
sudým
počtem
slabik
stále
převažují.
"Mlžno vlevo, mlžno vpravo, v duchu tuš:/Svou stopou tu kdesi klouže…/Plž? Šnek? Lanýž? Mlž?"195
98
Používání nejrůznějších básnických prostředků, nejen v básnických
textech,
rytmickou
stránku
velmi
zvýrazňuje.
Najdeme veliký počet konsonancí, př. "vzduch - mlh - ruch prch
-
svah…"196,
asonancí
"Byla
holá."197,
žaba./Byla
aliterací "Žluva leží v žlabu. Žalostně žlutá žízní."198, epifory "Sliní břicha./Holá břicha."199, anafory "Tam v noci vrní tóny harf (…)./Tam mok se tísní do všech škvír (…)."200 a samozřejmě rýmy: čelní, "Znám tajemství (…)./Tam hluk larev (…)."201, vnitřní, "(…) škvora skrývá černá škvíra (…)."202 nebo " Oči se jí třpytily jak rtuť. Její měkké tělo se chvělo v místě, kde je hruď."203 a koncové, "Či - až to mrazí - kluzký plaz?/Ach ne - cítím v dlani vlas!"204. Z
ostatních
básnických
prostředků
je
to
především
zvukomalba. Petr Nikl si rád pohrává s písmeny, využívá jejich barevnosti a zvučnosti. Použitím hlásky 's' "Hlavu jí olizovala její sousedka lesní housenka. (…) Stonožka se svinula v pase (…)."205 sugeruje šustivý zvuk, který tento hmyz při pohybu vydává. Jinde, např. v Pohádce o žalu a lásce (… to je kdyžžžžžžžžžžžž…) se vyskytují hlásky 'ž' a 'ť' jako takové literární ideé-fixe. Hlavními hrdiny této pohádky jsou ptáci Žluva a Ťuhýk. Počáteční písmena jejich jmen
v
různých
slovech
pak
fungují
jako
navigace
k
odhalení, o kom je momentálně řeč. "Pohmoždila si žebro v bažině. Zažila průtrž. Teď leží v žlabu a sužuje ji život. (…) Žárlí na plže, že ho žebra netíží. (…) Ťuhýk! Ten lstivý poťouchlík? Zkroutil jí peruť. (…) Tím utišil žluví žal a vzbudil její lechtivost (…)."206 Takové a podobné hrátky nalezneme v každém textu. Nicméně se najdou i texty, v nichž autor projevil své "vážnější já". V Pohádce o ozvěně (… o věně, … věně, … věně) vynalézavými metaforami popisuje obra "(…) celá hora se pomalu otočila a z jejího porostu vykoukla vrásčitá krajina se dvěma jezery, soutěskou a pouští. (…) V tom se
99
na hoře rozštěpila soutěska a v trhlině se zaleskly dvě řady obrovských zubů."207 Petr
Nikl
je
v
první
výtvarníkem,
řadě
takže
si
samozřejmě knihu i sám ilustroval. K podivným i zábavným pohádkám vytvořil stejně podivné a zábavné obrázky. Ale výtvarníkova invence nezůstala v klidu ani při pohledu na text a pokusila se ho ozvláštnit. Proto se některé texty podobají spíše vizuální poezii. Lingvistické
pohádky
jsou
postavené
především
na
nonsensu. Impulsem k osnování příběhu a současně i jeho konstantou je hra se slovem, s množstvím jeho významů a možností
hláskových
změn,
které
jsou
zdrojem
absurdity,
komiky a vtipu. Tímto navazuje na nonsensovou pohádku ze 60.
let208,
která
také
využívala
nonsensové
hříčky,
absurditu, komiku expresivního lexika a hravou improvizaci. Nelze si nevšimnout nápadné podobnosti Niklových textů se souborem Stylistická cvičení (1. fr. vyd. 1945, 1. čes. vyd.
1994,
spisovatele postavené
překl. Raymonda
na
stejném
Patrik
Ouředník)
Queneaua.
Všechny
francouzského
jeho
„umnosti“209.
principu
texty To
jsou
znamená
absence jakékoli samoúčelnosti a konzervatismu. I Petr Nikl dokáže
„udělat
z ničeho
něco“210
a
vychází
z podobného
kombinatorického postupu jako Stylistická cvičení, která využívají mnohotvárnost jazyka a takřka neomezené možnosti práce s ním. Na rozdíl od Queneaua se ale ve většině textů nevyhýbá
ději
a
příběhu
s
konkrétními
vystupujícími
postavami. Přesto některé texty dějovou složku postrádají a tím se vzdalují dětskému recipientovi. Domnívám
se,
že
Petr
Nikl
svými
Lingvistickými
pohádkami dětskou představivost přecenil. Děti sice mají rády nesmysly, přesmyčky a "blbinky", nad
"plouhým sobotem
lednoho mlona" se zasmějí, ale jak pochopí „Tam mok se tísní do všech škvír“? Ani nelze předpokládat, že slovo „mok“ budou mít byť je v pasivním slovníku. Ale může rozsah 100
dětské
fantazie
posoudit
racionální
"dospělák"?
Jen
doufejme, že se rodiče nenechají odradit i pro ně mnohdy nepochopitelnými
texty
a
neošidí
tak
své
ratolesti
o
nádhernou, fantazijní výpravu do Lingvízie.
V souvislosti se zmíněnými argumenty u Pohádek pro pana Izru i Lingvistických pohádek vyvstává otázka, do jaké míry je přihlášení se k žánru pohádky opodstatněné. Domnívám se, že
potlačení
narativnosti
odsouvá
tyto
texty
z epického
prostředí do lyrického, básnického, nedějového. A pohádkový žánr právě z dějovosti těží. Fakt, který by ale neměl být opomíjen, je dynamičnost a otevřenost systému literárních žánrů,
který
se
proměňuje
v souvislosti
s proměnami
společnosti a čerpá z ní aktuální prvky. Pohádka se od svých
počátků
velmi
změnila
a
vývoj
bude
pokračovat
i
nadále.
101
3.
Závěr
Pohádky
už
téměř
dvě
století
patří
k základním
oblastem dětské literatury. V devatenáctém století, v němž se zformovala intence na dětského čtenáře, sehrály vzhledem ke
své
dlouhé
obrozeneckých
tradici
snahách
navíc
a
důležitou
staly
se
roli
v národně
nositelkami
„národně
vlastenecké kulturní tradice“211. Zájem o pohádkový žánr se postupně prohluboval a zaznamenané původně ústně tradované texty
se
staly
východiskem
pro
autorskou
tvůrčí
práci.
Počáteční „opatrné“ klasické adaptace spočívající na pouhé kompilaci
různých
variant
téhož
textu
byly
vystřídány
adaptacemi autorskými, do nichž si spisovatel již dovolil vnést své nápady. Autorské adaptace připravily literární prostředí dalším inovačním snahám, které ve 20. letech 20. století dovolily vzniknout dynamickému a nevyčerpatelnému fenoménu autorské pohádce. Tím byl pohádkový žánr obohacen o funkci estetickou a uměleckou. Při
ohlédnutí
do
nedávné
minulosti
spatřujeme,
že
autorská pohádka, jako svébytný dokument doby, zažívala svá úspěšná i neúspěšná období, která se pravidelně střídala. Po plodném meziválečném období (K. Čapek, J. Wolker, V. Vančura,
J.
Čapek,
J.
Lada
a
další)
nastala,
jako
v literatuře obecně, stagnace a moderní pohádka se dostala do
menšinového
postavení.
Velký
rozmach
zaznamenala
až
v 60. letech 20. století, kdy se jí věnovalo tolik autorů (M.
Macourek,
V.
J.
Čtvrtek,
Werich,
E.
Petiška,
L.
Aškenazy, D. Mrázková a mnoho dalších), že se diferencovala do nepřeberného množství typů. Ty se od sebe lišily nejen mírou
spojení
jinými
žánry,
s folklorním ale
svých
tvůrců.
V 70.
autoři
známí
posunu
pomyslné
z let
modelem,
především a
80.
60.
Po
sinusoidy
mírou
nápaditostí letech roce
na
se
1989
časové
a
kontaminace originalitou
většinou dochází ose
objevují k dalšímu
směrem
dolů. 102
Devadesátá léta znamenala pro autorskou pohádku nelehký boj s masovým
přílivem
s trivialitou,
zahraniční
komercí
a
literatury
rychlým
a
rozvojem
především
médií.
Nový
politickým režim s sebou přinesl uvolnění ve společnosti. Začalo se masově vydávat velké množství reedic klasických pohádek, překladů zahraničních pohádek, různých adaptací, a to
většinou
nekvalitních.
pohádkové
knihy
zakázaných
autorů
Nelze
(nebo
však
alespoň
(například
Ivan
opomenout
jednotlivé Klíma,
Jan
kvalitní pohádky)
Skácel)
a
opakované vydávání knih „nestorů“ autorské pohádky ze 60. let. Ale ani tyto nesporně kvalitní texty, ani reedice pohádek například V. Čtvrtka nebo J. Wericha nemohly plnit stejnou funkci v životě současných čtenářů jako plnily v době svého vzniku. Objevila se tu tedy náhle mezera, kterou pomalu začali zaplňovat svými pohádkovými knihami Zdeněk Svěrák, Jiří Stránský, Ludvík Středa nebo Karel Šiktanc. V prvních šesti letech 21. století se autorská pohádka přeci
jen
opět
dostává
do
čtenářského
povědomí.
Její
existence je však stále ohrožována preferencí sdělovacích prostředků informací
a
jiných
jednak
médií,
z hlediska
které
usnadňují
časové
úspornosti
získávání a
jednak
z hlediska pasivity příjemce, který nemusí přemýšlet nad literárním textem a hledat v něm skryté významy. Přesto se domnívám, že i v současnosti moderní pohádka stále prokazuje velikou životaschopnost, variabilitu a díky svým
nepochybným
kvalitám
schopnost
upoutat
čtenářovu
pozornost. Soudobí autoři navazují na tradici autorské pohádky z 20. a především 60. let, používají podobné postupy a motivy, Překračují
ale
samozřejmě
žánrové
hranice
aktualizované klasické
současností.
pohádky,
čerpají
podněty z reálného světa, hledají nové zdroje fantastična nebo
fantazijní
složku
z pohádky
úplně
odstraňují
(M.
Wagnerová). Uchovávají množství poučení a etické hodnoty, i 103
když
boj
dobra
absentuje.
se
zlem
Pohádkovou
antropomorfizované
ve
své
tradiční
atmosféru
předměty
a
udržují
podobě (někdy
personifikovaná
často pouze)
zvířata,
která společně s lidskými postavami vystupují. Ty jsou buď reálné
(maminka,
tatínek)
nebo
původně
pohádkové,
ale
ztrácí svou konvenční podobu. Důkladná psychologizace je zreálňuje. Pohádkový svět také bývá zreálňován nebo dáván do přímého kontrastu s civilním prostředím. Někdy tyto dva světy koexistují vedle sebe, jindy si konkurují. Prostředí městské,
tedy
i
rekvizity
známé
jsou
dnešnímu
téměř
výhradně
čtenáři.
Tato
civilní,
tendence
se
projevuje také ve vytváření pohádkového světa, které si ale také ještě stále často udržuje podobu tradiční – království nebo les. Život ve velkoměstě je častým motivem a podnětem k vyjádření názorů, postojů i obav autora (J. Černický, M. Míková). Tím autorská pohádka dostává filozofický podtext. Pohádky
mají
často
také
podtext
didaktický.
Spisovatelé
využívají pohádkového žánru k poučení čtenáře. Didaxe se týká opět témat souvisejících s lidským životem, především sociální otázky, vztahy mezi lidmi nebo negativní stránky lidské osobnosti. Již
v šedesátých
letech
začal
do
moderní
pohádky
pronikat motiv dětského světa. Fantazie, obrazotvornost, představivost a osobitá interpretace světa je stále častým inspiračním neotřelým
zdrojem. a
Autoři
bezprostředním
se
nechávají
viděním
reality
obohacovat a
dětskou
schopností nalézat nečekané významy. Pohádky se pak mohou stát nejen průvodcem dítěte po vlastní fantazii, ale také „příručkou“ pro dospělého k pochopení dítěte. Velkou devízou moderní pohádky je humor. Jazykový a situační humor často těží z absurdnosti situace, nonsensu, parodie,
karikatury,
travestie,
asociativnosti
a
aluzí.
Zdrojem vtipu je i expresivita jazyka. Často jsou využívány
104
všechny vrstvy národního jazyka. Těmito prostředky autoři podněcují čtenářovu představivost a fantazii. Autorská
pohádka
sice
neguje
žánrový
model
a
překračuje jeho hranice, ale také se snaží navázat na jeden její charakteristický rys a literární pohádce jej vrátit. Pro
folklorní
ústně
tradovanou
pohádku
bylo
typické
vyprávění ad hoc. Neopakovatelný fenomén, který formoval a přetvářel
pohádkové
texty
podle
situace,
v níž
byly
vyprávěny, a podle přítomných posluchačů. Autoři literární pohádky
se
snaží
lidovou
spontaneitu
napodobit
a
oslovováním, zdůrazněním vypravěčského subjektu, digresemi, odbočkami, vsuvkami, asociacemi nebo syntaktickými prvky charakteristickými
pro
mluvenou
(eliptické
řeč
věty,
asyndeton nebo polysyndeton, vychýlení z vazby) vyvolávají ve čtenáři-posluchači iluzi bezprostřední kontaktní situace s vypravěčem. Vývoj
některých
k folklornímu
typů
modelu
moderní
v intenci
na
pohádky
směřuje
staršího
i
zpět
dospělého
čtenáře. V původní podobě nebyla pohádka vhodná pro děti vzhledem
k tabuizovaným
tématům,
v současnosti
nejsou
některé pohádky vhodné pro děti vzhledem k intelektuální náročnosti.
Pohádka
se
intelektualizuje
zpracovávanými
tématy (například existenciální otázky Jiřího Černického), které
se
skrývají
za
symboly
a
metaforami,
travestijní
aktualizací motivů, ironizací a komplikovanější kompozicí. Tuto tendenci způsobuje nejen tvůrcova invence, ale také inspirace principy literárního postmodernismu – kontaminace jinými žánry, intertextualita a mnohovrstevnatost textu. Tím
se
přerušuje
literaturou
pro
ostrá
děti
a
hranice
mezi
intencionální
intencionální
literaturou
pro
dospělé. Záleží na čtenáři, jeho zkušenostech, erudici a vlastnostech, jak text uchopí, a kterou významovou rovinu odhalí. Obecně lze konstatovat, že takové texty mohou mít pro
čtenáře
formativní
význam.
Čtenář
se
nestane
jen 105
pasivním
příjemcem
informací,
ale
bude
aktivizovaný
k přemýšlení a k spoluutváření textu.
Jaká století
je
autorská
byla
pohádka
otázka,
kterou
na
počátku
jsem
se
jednadvacátého snažila
touto
diplomovou prací zodpovědět. Moderní pohádka mnohdy neplní stejné
funkce,
jako
plnila
pohádka
klasická,
jejíž
konstanty boj dobra se zlem nebo fantastično a nereálno měly pro psychologický vývoj velký význam. Současná pohádka se pragmatizuje, zreálňuje, zcivilňuje a intelektualizuje. Nicméně stále hraje důležitou úlohu coby rádce a pomocník pro život především v dnešní společnosti. Domnívám se, že zvyšující se náročnost textů může mít také pozitivní vliv na pěstování domácího čtenářství a kontakt mezi rodičem a dítětem při čtení knihy, neboť malý recipient bude občas potřebovat interpretační pomoc dospělého. Přes všechny tyto výhrady, které ani výhradami být nemohou, protože se pohádka přirozeně vyvíjí a stává se obrazem
společnosti,
nezastupitelnou
v níž
funkci
vzniká,
v životě
má
pohádkový
mladšího
i
text
staršího
recipienta. Má co nabídnout a neměla by být nahrazována televizními lacinými napodobeninami pohádek. „Bez ohledu na to, kolik máš práce, ta nejdůležitější věc, kterou můžeš učinit pro budoucnost svého dítěte, je kromě projevů lásky, objímání také každodenní hlasité čtení a radikální omezení televize.“212
106
4.
Poznámkový aparát
1
VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. s. 6.
2
tamtéž.
3
VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka.
4
CHALOUPKA,
Otakar;
NEZKUSIL,
Vladimír.
Vybrané
kapitoly z teorie dětské literatury II. 5
LEDERBUCHOVÁ,
Ladislava.
Průvodce
literárním
dílem.
Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. 6
TOMAN, Jaroslav. Literární adaptace lidové pohádky. Vývojové kontury žánru v 19. a 20. století.
7
GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež.
8
výběrem
z nových
titulů:
ČERNÁ,
Olga.
Kouzelná
baterka. Praha: Baobab, 2003., FISCHEROVÁ, Sylva. Júla & Hmýza aneb Cesta do Juliiny země. Praha: Baobab, 2006. 9
PAVLÁTOVÁ, Michaela. Jakopes. s. 10.
10
tamtéž, s. 6.
11
tamtéž, s. 6.
12
tamtéž, s. 8.
13
tamtéž, s. 13.
14
tamtéž, s. 24.
15
tamtéž, s. 26.
16
FISCHEROVÁ, Viola. Co vyprávěla dlouhá chvíle. s. 7.
17
tamtéž, s. 7.
18
tamtéž, s. 11.
19
tamtéž, s. 13.
20
tamtéž, s. 28.
21
tamtéž, s. 53.
22
tamtéž, s. 75.
23
tamtéž, s. 78.
24
NEJEDLÝ, Jan. Co vyprávěla dlouhá chvíle.
25
STANISLAVOVÁ, Zuzana. Na krídlach fantazie (Variace autorském rozprávky), s. 58. 107
26
BELLINGEROVÁ, Renata. O zlaté mrkvi. s. 4.
27
tamtéž,
s. 7.
28
tamtéž,
s. 8.
29
tamtéž,
s. 15.
30
tamtéž,
s. 33.
31
tamtéž,
s. 33.
32
tamtéž,
s. 34.
33
tamtéž,
s. 46.
34
tamtéž,
s. 12.
35
tamtéž,
s. 18.
36
WAGNEROVÁ, Magdalena. Proč?: pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech. s. 41.
37
PETRŮ, Eduard. Úvod od studia literatury. s. 82.
38
WAGNEROVÁ, Magdalena. Proč?: pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech. s. 5.
39
tamtéž, s. 33.
40
WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Pavouk
na
šalvěji:
podzimní
(pohádková) travestie. s. 49. 41
WAGNEROVÁ, Magdalena. Proč?: pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech. s. 9.
42
tamtéž, s. 45.
43
tamtéž, s. 50-51.
44
Bylo, a ne že nebylo. s. II.
45
WAGNEROVÁ, Magdalena. Kvadratura pohádky. s. 43.
46
WAGNEROVÁ, Magdalena. Proto! Pohádky o muchomůrkách, pečených husách a jiných důležitých věcech. s. 72.
47
WAGNEROVÁ, Magdalena. Proč?: pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech. s. 13.
48
tamtéž, s. 51.
49
tamtéž, s. 60.
50
tamtéž, s. 81.
51
tamtéž, s. 90.
52
WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Modrá
pohádka
aneb
Kachna
namodro. s. 52. 108
53
tamtéž, s. 79.
54
tamtéž, s. 7.
55
tamtéž, s. 35.
56
tamtéž, s. 70.
57
tamtéž, s. 44.
58
tamtéž, s. 58.
59
tamtéž, s. 51.
60
tamtéž, s. 46.
61
tamtéž, s. 70.
62
KOPÁČ,
Radim.
Fantazie?
To
je
naprosto
zásadní
podmínka, s. 12. 63
KROPUCHA, Marián. Mlčeti modro, s. II.
64
BINAR, Ivan. Kilo jablek pro krále. s. 26.
65
tamtéž, s. 7.
66
tamtéž, s. 32.
67
tamtéž, s. 109.
68
tamtéž, s. 20.
69
tamtéž, s. 62.
70
tamtéž, s. 48.
71
tamtéž, s. 48.
72
tamtéž, s. 7-8.
73
podobný
princip,
i
když
mnohem
složitěji,
používá
například Vladimír Páral v Milencích a vrazích 74
VAŘEJKOVÁ,
Věra.
Fenomén
narativnosti
v žánrové
charakteristice české autorské pohádky, s. 61. 75
SIEGLOVÁ, Naděžda. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století, s. 68.
76
SVĚRÁK, Zdeněk. Tatínku, ta se ti povedla, s. 16.
77
GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. Přebal.
78
tamtéž, s. 74.
79
tamtéž, s. 81.
80
tamtéž, s. 20.
81
tamtéž, s. 47-48.
82
tamtéž, s. 16. 109
83
SIKORA, Roman. Je to jak z mého kusu.
84
tamtéž.
85
ČERNICKÝ, Jiří. O Sasance (Dokument z pohádky. přebal.
86
MÍKOVÁ, Marka. Roches a Bžunda. s. 5.
87
tamtéž, s. 6.
88
tamtéž, s. 40.
89
tamtéž, s. 55.
90
tamtéž, s. 13.
91
tamtéž, s. 19.
92
tamtéž, s. 25.
93
tamtéž, s. 9-10.
94
tamtéž, s. 58-59.
95
JIROUSOVÁ, Věra. Doslov. In ČERNICKÝ, Jiří. O Sasance (Dokument z pohádky).
96
ČERNICKÝ, Jiří. O Sasance (Dokument z pohádky). s. 7.
97
tamtéž, s. 9.
98
tamtéž, s. 26.
99
tamtéž, s. 30.
100
tamtéž, s. 26-27.
101
tamtéž, s. 45.
102
tamtéž, s. 21 a 25.
103
tamtéž, s. 35.
104
NEJEDLÝ, Jan. O Sasance.
105
STANISLAVOVÁ, Zuzana. Na krídlach fantázie (Variácie autorskej rozprávky). s. 70.
106
srovnej s Kateřinou Klaricovou. Pohádky pro pana Izru
107
MIKULKA, Alois. Dobrá pohádka je tajemství… s. 11.
108
MIKULKA, Alois. Dobrá pohádka je tajemství… s. 12.
109
MIKULKA, Alois. Karkulka v maskáčích. s. 8.
110
tamtéž, s. 8.
111
tamtéž, s. 7.
112
tamtéž, s. 14.
113
tamtéž, s. 78.
114
tamtéž, s. 78. 110
115
tamtéž, s. 75.
116
tamtéž, s. 94.
117
tamtéž, s. 59.
118
tamtéž, s. 91.
119
tamtéž, s. 62.
120
tamtéž, s. 78.
121
tamtéž, s. 90.
122
DVOŘÁKOVÁ, Nina. Kniha jako obrazová galerie, s. 48.
123
STANISLAVOVÁ, Zuzana. Na krídlach fantázie (Variácie autorskej rozprávky). s. 56.
124
KLIMEŠ, Lubomír. Slovník cizích slov. s. 801.
125
viz Modrá pohádka aneb Kachna namodro, Kilo jablek pro krále,
pohádkové
knihy
Proč?
a
Proto!,
Karkulka
šalvěji:
podzimní
v maskáčích a další 126
WAGNEROVÁ.
Magdalena.
Pavouk
na
(pohádková) travestie. s. 9. 127
tamtéž, s. 9.
128
tamtéž, s. 113.
129
tamtéž, s. 121-122.
130
tamtéž, s. 67.
131
tamtéž, s. 67.
132
tamtéž, s. 10.
133
tamtéž, s. 28.
134
tamtéž, s. 101.
135
tamtéž, s. 58.
136
tamtéž, s. 67.
137
srovnej s Ivanem Binarem. Kilo jablek pro krále.
138
WAGNEROVÁ, Magdalena. Kvadratura pohádky. s. ???
139
WAGNEROVÁ.
Magdalena.
Pavouk
na
šalvěji:
podzimní
(pohádková) travestie. s. 45. 140
tamtéž, s. 69.
141
tamtéž, s. 51.
111
142
obrázkové knihy tvoří i Petr Sís (Hrej, Mozarte, hrej, 2006;
Tibet,
2005;
Strom
života,
2004;
Zlatou
stuhu
za
2005
Tři
zlaté
klíče, 2001) 143
nominace Beletrie
na
pro
děti
–
rok
slovesná
v kategorii Zdroj:
část.
http://www.ibby.cz/modules/multi/index.php?pagenum=38. 144
srov.
s Jiřím
Černickým,
Petrem
Niklem,
Michaelou
Pavlátovou a jinými. 145
KOPÁČ, Radim. Rozhovor s Ivou Pecháčkovou.
146
ČECH, Pavel. O zahradě. nestránkováno.
147
tamtéž
148
tamtéž
149
REISSNER, Martin. Niklův sličný sen o rybě a moři. s. 16.
150
NIKL, Petr. Pohádka o Rybitince. nestránkováno.
151
tamtéž.
152
tamtéž.
153
tamtéž.
154
tamtéž.
155
tamtéž.
156
tamtéž.
157
tamtéž.
158
tamtéž.
159
tamtéž.
160
tamtéž.
161
KOPÁČ, Radim. Rozhovor s Ivou Pecháčkovou.
162
OBRUČ, Josef. Ryba v rybě v rybě ve zpomaleném moři. s. II.
163
NIKL. Petr. Na čem právě pracuji: Rozhovor s vlastní úvahou. s. 43-44.
164
tamtéž.
165
OBRUČ, Josef. Ryba v rybě v rybě ve zpomaleném moři. s. II.
166
JANDA, Luděk. Baobab není jen strom. s. 48–49. 112
167
STEHLÍKOVÁ, Blanka. Nekonvenční pohádky. s. 37.
168
WOHLMUTH, Radek. Pohádky pro pana Izru podle Veroniky Holcové. s. 11.
169
KLARICOVÁ, Kateřina. Pohádky pro pana Izru. s. 5.
170
KLARICOVÁ,
Kateřina.
Pohádky
pro
pana
Izru.
In Iniciály: Sešity nezavedené literatury, s. 5. 171
tamtéž, s. 5.
172
KLARICOVÁ, Kateřina. Pohádky pro pana Izru. s. 44.
173
KLARICOVÁ,
Kateřina.
Pohádky
pro
pana
Izru.
In Iniciály: Sešity nezavedené literatury. s. 5. 174
KLARICOVÁ, Kateřina. Pohádky pro pana Izru. s. 10.
175
tamtéž, s. 32.
176
tamtéž, s. 33.
177
WOHLMUTH, Radek. Pohádky pro pana Izru podle Veroniky Holcové. s. 11.
178
ZÍTKOVÁ, Jitka. Motiv „jiného světa“ v české autorské pohádce. s. 69.
179
KOPÁČ, Radim. Kritika si všimla, že dětská kniha je ohrožený druh.
180
v době
vzniku
diplomové
práce
udělování
ceny
Zlatá
stuha 2006 ještě neproběhlo. 181
NIKL, Petr. Lingvistické pohádky. s. 7.
182
tamtéž, s. 7.
183
tamtéž, s. 8.
184
tamtéž, s. 10.
185
tamtéž, s. 10.
186
tamtéž, s. 10.
187
tamtéž, s. 20.
188
tamtéž, s. 12.
189
tamtéž, s. 50.
190
tamtéž, s. 22.
191
tamtéž, s. 30.
192
KOPÁČ,
Radim.
Nádherný
výlet
s Petrem
Niklem
do
Lingvízie. s. 15. 113
193
NIKL, Petr. Lingvistické pohádky. s. 22.
194
tamtéž, s. 10.
195
tamtéž, s. 36.
196
tamtéž, s. 36.
197
tamtéž, s. 22.
198
tamtéž, s. 44.
199
tamtéž, s. 22.
200
tamtéž, s. 10.
201
tamtéž, s. 10.
202
tamtéž, s. 12.
203
tamtéž, s. 26.
204
tamtéž, s. 36.
205
tamtéž, s. 30.
206
tamtéž, s. 44.
207
tamtéž, s. 38.
208
Miloš
Macourek,
Alois
Mikulka,
Olga
Hejná,
Hermína
Franková, Alena Ostrá, Josef Hanzlík a další 209
QUENEAU, Raymond. Stylistická cvičení. s. 5.
210
tamtéž.
211
CHALOUPKA, Otakar; NEZKUSIL, Vladimír. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury II. s. 53.
212
TRELEASE, Jim. The Read-Aloud Handbook (Učebnice hlasitého čtení), [cit. 2007-03-25]. Dostupné z http://www.celeceskoctedetem.cz/index.php?pid=285&lang =1.
114
5.
Seznam obrázků
Str. 15
PAVLÁTOVÁ, Michaela. Jakopes.
Str. 15
PAVLÁTOVÁ, Michaela. Jakopes. s. 16.
Str. 17
PAVLÁTOVÁ, Michaela. Jakopes. s. 4.
Str. 19
FISCHEROVÁ, Viola. Co vyprávěla dlouhá chvíle. s. 35.
Str. 24
BELLINGEROVÁ, Renata. O zlaté mrkvi. s. 131.
Str. 26
BELLINGEROVÁ, Renata. O zlaté mrkvi. s. 44.
Str. 29
WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Proč?
Pohádky
o
rybách,
o
rybách,
o
rybách,
ptácích a jiných zvířatech. s. 43. Str. 30
WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Proč?
Pohádky
ptácích a jiných zvířatech. s. 31. Str. 32
WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Proč?
Pohádky
ptácích a jiných zvířatech. s. 75. Str. 37
WAGNEROVÁ, Magdalena. Modrá pohádka aneb Kachna namodro. s. 31.
Str. 38
WAGNEROVÁ, Magdalena. Modrá pohádka aneb Kachna namodro. s. 81.
Str. 40
WAGNEROVÁ, Magdalena. Modrá pohádka aneb Kachna namodro. s. 7.
Str. 41
BINAR, Ivan. Kilo jablek pro krále. s. 103.
Str. 42
BINAR, Ivan. Kilo jablek pro krále. s. 11.
Str. 43
BINAR, Ivan. Kilo jablek pro krále. s. 30.
Str. 44
BINAR, Ivan. Kilo jablek pro krále. přebal.
Str. 49
GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. s. 41.
Str. 50
GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. s. 65.
Str. 54
MÍKOVÁ, Marka. Roches a Bžunda. s. 11.
Str. 56
MÍKOVÁ, Marka. Roches a Bžunda. s. 2.
Str. 59
ČERNICKÝ, Jiří. O Sasance (Dokument z pohádky). s. 2.
Str. 61
ČERNICKÝ, Jiří. O Sasance (Dokument z pohádky). s. 12.
Str. 65
MIKULKA, Alois. Karkulka v maskáčích. s. 38. 115
Str. 66
MIKULKA, Alois. Karkulka v maskáčích. s. 54.
Str. 68
MIKULKA, Alois. Karkulka v maskáčích. s. 45.
Str. 69
MIKULKA, Alois. Karkulka v maskáčích. s. 93.
Str. 72
WAGNEROVÁ, Magdalena. Pavouk na šalvěji. s. 82.
Str. 74
WAGNEROVÁ, Magdalena. Pavouk na šalvěji. s. 116.
Str. 76
WAGNEROVÁ, Magdalena. Pavouk na šalvěji. s. 100.
Str. 79
ČECH, Pavel. O zahradě. nestránkováno.
Str. 80
ČECH, Pavel. O zahradě. nestránkováno.
Str. 83
NIKL, Petr. Pohádka o Rybitince. nestránkováno.
Str. 91
KLARICOVÁ,
Kateřina.
Pohádky
pro
pana
Izru.
Kateřina.
Pohádky
pro
pana
Izru.
s. 46. Str. 92
KLARICOVÁ, s. 46.
Str. 98
NIKL, Petr. Lingvistické pohádky. s. 15.
116
6.
Použitá literatura
6.1
Umělecké texty
BELLINGEROVÁ, Renata. O zlaté mrkvi. 1. vyd. Praha: Baobab, 2003.
46 s. ISBN 80-903276-0-5.
BINAR, Ivan. Kilo jablek pro krále. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 128 s. ISBN 80-204-1046-5. QUENEAU, Raymond. Stylistická cvičení. 1. kniž. vyd. Praha: Volvo Globator, 1994. 120 s. z fr. přel. ???. ISBN 8085769-21-2. ČECH,
Pavel.
O
zahradě.
1.
vyd.
Praha:
BRIO,
2005.
nestránkováno. ISBN 80-86113-76-0. ČERNICKÝ, Jiří. O Sasance (Dokument z pohádky). 1. vyd. Praha: Meander, 2004. 54 s. ISBN 80-86283-30-5. FISCHEROVÁ, Viola. Praha:
Co
vyprávěla
dlouhá
chvíle.
1.
vyd.
Meander, 2005. 89 s. ISBN 80-86283-37-2.
GOLDFLAM,
Arnošt.
Tatínek
002.
1.
vyd.
Praha:
Andrej
Šťastný, 2006. 107 s. ISBN 80-86739-25-2. GOLDFLAM, Arnošt. Tatínek není k zahození. 1. vyd. Praha: Andrej Šťastný, 2004. 87 s. ISBN 80-86739-15-5. KLARICOVÁ, Kateřina. Pohádky pro pana Izru. 1. vyd.
Praha:
Baobab, 2000. 45. s. ISBN 80-902916-0-0. MÍKOVÁ, Marka. Roches a Bžunda. 1. vyd. Praha: Baobab, 2001. str. 59. ISBN 80-902916-2-7. MIKULKA,
Alois.
Karkulka
v maskáčích.
2.
vyd.
(1.
vyd.
Albatros, 2001). Praha: Albatros, 2003. 101 s. ISBN 80-0001146-8. 117
MIKULKA,
Alois.
Lupiči
a
policajti:
veselé
zkazky
pro
mládež, trampy, noční šoféry a vědce, seniory i opalující se krásky, čtení na deštivou dovolenou, u táboráku, ve škole pod lavicí, pro učitele, kteří tuto knížku zabaví, jakož i pro ty, kteří toto dílko někomu ukradnou. 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003. 159 s. ISBN 80-7239-143-7. NIKL, Petr. Lingvistické pohádky. 1. vyd. Praha: Meander, 2006. 55 s. ISBN 80-86283-49-6. NIKL, Petr. O Rybabě a Mořské duši. 1. vyd. Praha: Meander, 2002. 40 s. ISBN 80-86283-17-8. NIKL, Petr. Pohádka o Rybitince. 1. vyd. Praha: Meander, 2001. nestránkováno. ISBN 80-86283-06-2. PAVLÁTOVÁ,
Michaela.
Jakopes.
1.
vyd.
Praha:
Albatros,
2005. 29 s. ISBN 80-00-01577-3. STRÁNSKÝ,
Jiří.
Povídačky
pro
Klárku.
1.
vyd.
Praha:
Sedistra, 1996. 100 s. ISBN 80-85998-04-1. STRÁNSKÝ, Jiří. Povídačky pro moje slunce. 1. vyd. Praha: Meander, 2002. 91 s. ISBN 80-86283-16-X. SVĚRÁK, Zdeněk. Tatínku, ta se ti povedla. 1. vyd. Praha: Albatros, 1991. 58 s. ISBN 80-00-00306-6. WAGNEROVÁ, Magdalena. Modrá pohádka aneb Kachna namodro. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2002. 81 s. ISBN 80-204-0952. WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Pavouk
na
šalvěji:
podzimní
(pohádková) travestie. 1. vyd. Praha: Dybbuk, 2003. 124 s. ISBN 80-903001-4-6.
118
WAGNEROVÁ, Magdalena. Proč? Pohádky o rybách, ptácích a jiných zvířatech. 1. vyd. Praha: Havran, 2001. 90 s. ISBN 80-86515-03-6. WAGNEROVÁ,
Magdalena.
Proto!
Pohádky
o
muchomůrkách,
pečených husách a jiných důležitých věcech. 1. vyd. Praha: Havran, 2002. 133 s. ISBN 80-86515-20-6.
6.2
Knižní publikace
Jana;
ČEŇKOVÁ, Vývoj
SIEGLOVÁ,
literatury
pro
Naděžda;
děti
a
DEJMALOVÁ,
mládež
a
její
Kateřina. žánrové
struktury. Praha : Portál, 2006. 171 s. ISBN 80-7367-095-X. GENČIOVÁ, Miroslava. Literatura pro děti a mládež. 1. vyd. Praha: SPN, 1984. CHALOUPKA,
Otakar;
NEZKUSIL,
Vladimír.
Vybrané
kapitoly
z teorie dětské literatury II. 1. vyd. Praha: Albatros, 1976. KLIMEŠ, Lubomír. Slovník cizích slov. 5. vyd. Praha: SPN, 1994. 855 s. ISBN 80-04-26059-4. KOLEKTIV AUTORŮ. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106134-4. KOLEKTIV
AUTORŮ.
Slovník
spisovné
češtiny
pro
školu
a
veřejnost. 2. vyd. Praha: Academia, nakladatelství AV ČR, 1998, dotisk 2001. 647 s. ISBN 80-200-0493-9. LEDERBUCHOVÁ,
Ladislava.
Průvodce
literárním
Výkladový slovník základních pojmů literární teorie.
dílem. 1.
v. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319020-6.
119
MOCNÁ,
Dagmar;
PETERKA,
Josef
a
kol.
Encyklopedie
literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. 704 s. ISBN 807185-669-X. PETRŮ, Eduard. Úvod od studia literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 80-85839-44-X. PLATÓN.
Hippiás
Větší,
Hippiás
Menší,
Ión,
Menexenos.
Překl. František Novotný. 2. vyd. Praha: Oikoymenh, 1996. URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 1999. ISBN 80-7198-379-9. VAŘEJKOVÁ,
Věra.
autorská
Česká
pohádka.
Brno:
CERM
Akademické nakl., 1998. 15 s. ISBN 80-7204-092-8. ŽILKA, Tibor. Text a podtext. Cestami poetiky a estetiky k postmoderne.
Nitra:
Ústav
literárnej
a
umeleckej
komunikácie, 1995. 140 s. ISBN 80-88738-58-X.
6.3
Články, stati a recenze
Autorská knížka jako memento. In Ladění. Roč. 10 (15), č. 1 (2005), s. 25-26. Bylo, a ne že nebylo. In Literární noviny: příloha Nové knihy. Roč. 41, č. 42 (20011017), s. II. ČEŇKOVÁ, Jana. Dokument z pohádky života. In Host. Roč. 22, č.
3
(2006),
s.
61-62.
In
Meander,
[cit.
2007-02-08].
Dostupné
z:
http://www.meander.cz/php/page.php?IDPAGE=78&JAZYK=CZ. DVOŘÁKOVÁ,
Nina.
Kniha
jako
obrazová
galerie.
In
Univerzitní noviny. Roč. 9, č. 7-8 (2002), s. 48-49. JANDA, Luděk. Baobab není jen strom. In Ladění. Roč. 7(12), 3/2002, s. 48–49. 120
JANDA, Luděk. Pohádky z velkého města. In Ladění. Roč. 7 (12), 3/2002, s. 18-19.
JANDA, Luděk. Portrét Aloise Mikulky. In Ladění. Roč. 7 (12), 1/2002, s. 21. JIRKALOVÁ, Karolína. Co slunce nespraví. In Tvar. Roč. 15, č. 10 (20040513), s. 2. JIROUSOVÁ,
Věra.
Doslov.
In
ČERNICKÝ,
Jiří.
O
Sasance
(Dokument z pohádky). Praha: Meander, 2004. ISBN 80-8628330-5. KLARICOVÁ, Kateřina. Pohádky pro pana Izru. In Iniciály: Sešity nezavedené literatury. Roč. III (1992), č. 27, s. 5. KOLÁŘOVÁ, Jana. Zdravá pohádková strava. In Tvar. Roč. 15, č. 10 (20040513), s. 2. KOPÁČ, Radim. Fantazie? To je naprosto zásadní podmínka. In Právo. Praha. Roč. 15, č. 277 (20051128), s. 12. KOPÁČ,
Radim.
Kritika
si
všimla,
že
dětská
kniha
ohrožený druh. In Portál české literatury, 3.1.2007, 2007-03-25]
Dostupné
je
[cit. z:
http://www.czechlit.cz/main.php?pageid=4&position=7. KOPÁČ, Radim. Nádherný výlet s Petrem Niklem do Lingvízie. In Právo. Roč. 16 (2006), č. 273 (20061124), s. 15. KOPÁČ, [cit.
Radim.
Rozhovor
s Ivou
2007-01-13].
Pecháčkovou.
In
Meander,
Dostupné
z:
http://www.meander.cz/php/page.php?IDPAGE=46&JAZYK=CZ. KOPÁČ, Radim. Zrnko písku je nepoučitelný hlupák, česky řečeno blbec. In Portál české literatury, 6.11.2006, [cit.
121
2007-01-07].
Dostupné
z:
http://www.czlit.cz/main.php?pageid=4&news_id=696&position. KROČA, David. Pohádky o šikovném tatínkovi. In Ladění. Roč. 10 (15), 1/2005, s. 23-24. KROPUCHA,
Marián.
Mlčeti
modro.
In
Literární
noviny:
příloha Nové knihy. Roč. 13, č. 36 (20020902), s. II. MIKULKA, Alois. Dobrá pohádka je tajemství…. In Ladění. Roč. 7 (12), 2/2002. s. 11-12. NEJEDLÝ, Jan. Co vyprávěla dlouhá chvíle. In Portál české literatury,
23.9.2005.
In
Meander,
[cit.
2007-01-13].
Dostupné
z:
http://www.meander.cz/php/page.php?IDPAGE=64&JAZYK=CZ. NEJEDLÝ,
Jan.
23.9.2005.
In
O
Sasance. Meander,
In
Portál
[cit.
české
literatury,
2007-02-08].
Dostupné
z: http://www.meander.cz/php/page.php?IDPAGE=59&JAZYK=CZ. NIKL,
Petr.
Na
čem
právě
pracuji:
Rozhovor
s vlastní
úvahou. In Ladění. Roč. 8 (13), 1/2003, s. 43-44. OBRUČ, Josef. Okolí Raťafákova nosu. In Literární noviny: příloha Nové knihy. Roč. 14, č. 52/1 (20031222), s. II. OBRUČ, Josef. Ryba v rybě v rybě ve zpomaleném moři. In Literární
noviny:
příloha
Nové
knihy.
Roč.
13,
č.
26
(20020624), s. II. PACKOVÁ, Dana. Jak dostat tatínka do pohádky. In Lidové noviny (Praha). Roč. 17, č. 292 (20041216), s. 27. PLESKA, Gabriel. Kraťte vyprávěním. In Tvar. Roč. 16, č. 20 (20051201), s. 21. POLÁČEK, Jiří. Pohádky Violy Fischerové. In Ladění. Roč. 10 (15), 4/2005, s. 14-15. 122
REISSNER,
Martin.
Niklův
sličný
sen
o
rybě a
moři.
In
Ladění. Roč. 7 (12), 3/2002, s. 16-17. REISSNER,
Martin.
Pohádka
jako
svědectví
o
moudrosti
i
svérázu. In Bylo, nebylo, bude. Česká kniha pro děti a mládež 2004. Praha: Ministerstvo kultury ČR, 2005. SIEGLOVÁ, Naděžda. Česká literatura pro děti a mládež na přelomu tisíciletí. Několik reflexí. In Universita. Brno: MU Brno, 2004. ISSN 1211-3384. s. 3–10. SIEGLOVÁ, Naděžda. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In Cesty současné literatury pro děti
a
mládež.
1.
vyd.
Edice
Ladění.
Slavkov
u
Brna:
Bedřich Maleček BMTypo, 2005. ISBN 80-903339-6-6. s. 68–72. SIEGLOVÁ, Naděžda. Titul v moderní pohádce 21. století. In MÁLKOVÁ, Iva; MALURA, Jan. Místa bez hranic. Studie a eseje o literatuře, umění a historii. Olomouc: Votobia, 2006. ISBN 80-7198-274-X. s. 187-194. SIKORA, Roman. Je to jak z mého kusu. In Literární noviny. Roč. 16, č. 24 (20050613), s. 15. STANISLAVOVÁ, Zuzana. Chudobná nielen duchom. Literatúra pre deti a mládež v roku 2004. In Bibiana: revue o umení pre deti a mládež. Roč. XII., 1/2005, s. 26-34. STANISLAVOVÁ,
Zuzana.
Modality
slovenskej
autorskej
rozprávky 90. rokov. In Kolektiv autorů. Literatúra pre deti
a
mládež
Filozofická
v procese:
fakulta
rozprávkový
Univerzity
žáner.
Konstantina
Nitra: Filozofa
v Nitre, 1998. 347 s. ISBN 808050-160-2. s. 195-200. STANISLAVOVÁ, autorskej
Zuzana.
rozprávky).
Na In
krídlach
fantázie
STANISLAVOVÁ,
Zuzana.
(Variácie Kontexty
123
modernej slovenskej literatúry pre deti a mládež. 1. vyd. Prešov: Náuka, 1998. 183 s. ISBN 80-967602-3-8. s. 56-77. STEHLÍKOVÁ,
Blanka.
Nekonvenční
pohádky.
In
Nové
knihy.
Roč. 41, č. 34/35 (20010829), s. 37. ŠUBRTOVÁ, Milena. Hra a motivační strategie v literatuře pro děti a mládež. In MÁLKOVÁ, Iva; MALURA, Jan. Místa bez hranic. Studie a eseje o literatuře, umění a historii. Olomouc: Votobia, 2006. ISBN 80-7198-274-X. s. 181-186. ŠUBRTOVÁ, současné Ladění.
Milena.
Podoby
literatury Slavkov
u
pro
pohádkové děti
Brna:
a
travestie.
mládež.
Bedřich
In
Cesty
vyd.
Edice
BMTypo,
2005.
1.
Maleček
ISBN 80-903339-6-6. s. 73-77. TOMAN,
Jaroslav.
Literární
Vývojové
kontury
současné
literatury
Ladění.
Slavkov
žánru
u
adaptace
lidové
v 19.
a
20.
děti
a
mládež.
pro Brna:
Bedřich
století.
In
Cesty
vyd.
Edice
BMTypo,
2005.
1.
Maleček
pohádky.
ISBN 80-903339-6-6. s. 53-67. VAŘEJKOVÁ,
Věra.
Fenomén
narativnosti
v žánrové
charakteristice české autorské pohádky. In Kolektiv autorů. Literatúra pre deti a mládež v procese: rozprávkový žáner. Nitra: Filozofická fakulta Univerzity Konstantina Filozofa v Nitre, 1998. 347 s. ISBN 808050-160-2. s. 59-68. WAGNEROVÁ, Magdalena. Co vyprávěla dlouhá chvíle. In A2. 10/2005
(7.12.2005).
In
Meander,
[cit.
2007-01-13].
Dostupné
z:
http://www.meander.cz/php/page.php?IDPAGE=74&JAZYK=CZ. WAGNEROVÁ, Magdalena. Kvadratura pohádky. In Ladění. Roč. 7 (12), 4/2002, s. 43.
124
WOHLMUTH,
Radek.
Pohádky
pro
pana
Izru
podle
Veroniky
Holcové. In Literární noviny. Roč. 11, č. 48 (20001122), s. 11. ZÍTKOVÁ, Jitka. Jednota pestrosti a různosti. In Ladění. Roč. 8 (13), 4/3003, s. 16-17. ZÍTKOVÁ,
Jitka.
Motiv
„jiného
světa“
v české
autorské
pohádce. In Kolektiv autorů. Literatúra pre deti a mládež v procese: rozprávkový žáner. Nitra: Filozofická fakulta Univerzity Konstantina Filozofa v Nitre, 1998. 347 s. ISBN 808050-160-2. s. 69 – 76. ZÍTKOVÁ, Jitka. Od úsměvnosti ke grotesce. In Ladění. Roč. 8 (13), 3/2003, s. 42-43.
6.4
Internetové stránky
www.albatros.cz/phprs/ www.almanachlabyrint.cz/ www.baobab-books.net www.briopublishing.cz www.celeceskoctedetem.cz/ www.citarny.cz www.czlit.cz/main.php www.doplnek.cz/ www.dybbuk.cz www.havran-nakladatelstvi.cz/havran.htm www.ibby.cz/modules/baixa/ www.magnesia-litera.cz/index2.php www.meander.cz www.mf.cz/ www.npkk.cz/npkk/suk_cteme.php www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/
125
7.
Anotace
Diplomová práce „Podoby autorské pohádky na počátku 21. století“ pojednává o tvarech a typech současné moderní pohádky, tj. knih poprvé vydaných mezi léty 2000 a 2006. V rozborech
vybraných
s folklorním
modelem,
knih
se
motivy,
zaměřuje
témata
a
na
komparaci
práci
s
nimi,
kompoziční postupy a na podoby autorské invence.
Annotation
Diploma thesis „Modern fairy tale modalities of the begin of the 21st. century“ provides analysis of modern fairytale forms and types. Source is based on selection books
published
provides
from
comparison
2000 of
to
2006
current
were
used.
fairytales
to
of
Analysis folklore
model, its motives, themes, author’s invention and also approach to composition.
Klíčová slova
Moderní
pohádka,
autorská
pohádka,
umělá
pohádka,
klasická pohádka, folklorní pohádka, Renata Bellingerová, Viola Fischerová, Michaela Pavlátová, Magdalena Wagnerová, Ivan Binar, Arnošt Goldflam, Jiří Černický, Marka Míková, Alois Mikulka, Pavel Čech, Petr Nikl, Kateřina Klaricová
Keywords
Modern fairy tale, author fairy tale, fake fairy tale, classic
fairy
Bellingerová, Magdalena
tale, Viola
Wagnerová,
folklore Fischerová,
Ivan
Binar,
fairy
tale,
Michaela Arnošt
Renata
Pavlátová,
Goldflam,
Jiří
126
Černický, Marka Míková, Alois Mikulka, Pavel Čech, Petr Nikl, Kateřina Klaricová
Bibliografický záznam
PINĎÁKOVÁ, Dagmar. Podoby autorské pohádky na počátku 21. století : diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra české literatury, 2007. 127 s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Naděžda Singlová, CSc.
127
