Návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA Ústav nábytku, designu a bydlení

Návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové

Diplomová práce

Brno 2007

Milan Valík

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:................….

….………………. Milan Valík

Poděkování Mé poděkování patří panu Akad. arch. Františkovi Vránovi za metodické vedení a věcné připomínky při řešení diplomové práce. Dále potom panu Mgr. Milošovi Kolovratníkovi za rady při řešení teologických záležitostí a připomínky k návrhům. Nemalý dík patří rodičům a blízkým, kteří mě podporovali po celou dobu studia.

Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou liturgického prostoru. Jsou zde vysvětleny základní pojmy a funkce, které je třeba zohlednit při navrhování nábytku do katolického kostela. Jednu z kapitol tvoří vyjádření postoje církve a církevních nařízení, která musí nábytek určený pro liturgické účely splňovat. V práci jsou uvedeny změny, kterými prošel liturgický prostor po II. vatikánském koncilu. Jako příklad jsou zařazeny již realizované projekty upraveného liturgického prostoru. Stěžejní část tvoří návrh liturgického prostoru farního kostela sv. Jakuba Většího v České Třebové, kde jsou zohledněny všechny poznatky uvedené v teoretické části. Návrh je rozpracován nejen ve vizualizacích, ale je také doplněn o výkresovou dokumentaci nutnou pro jeho výrobu, která tvoří přílohu diplomové práce.

Klíčová slova: liturgický prostor, presbytář, oltář, ambon, sedes, abak, II. vatikánský koncil, katolická církev.

Abstract This dissertation deals with the problematic of liturgical space. The basic terminology and functions, which should be respected while designing furniture for a catholic church, are interpreted there. Another chapter covers pronouncements and regulations of the Catholic Church, which must be fulfilled while designing furniture for liturgical purposes. The changes of liturgical space

that

were

made

during

II

Vatican Council are stated

in the dissertation. Projects of liturgical-space reconstruction that have already been realized are included as examples. The main part of the dissertation consists of a design for the liturgical space of the Parish Church of Saint James in Česká Třebová (kostel sv. Jakuba Většího). The knowledge from the theoretical part of the dissertation is taken into account there. The design is elaborated in visualizations; also the design documentation necessary for realization is included in the dissertation attachment.

Key words: liturgical space, presbytery, altar, lectern, clergy chair, abak, II Vatican Council, Catholic Church.

Obsah 1

Úvod .....................................................................................................................8

2

Cíl práce................................................................................................................9

3

Rozdíl mezi katolickým a protestantským kostelem.............................................10

4

Církevní liturgické a právní předpisy...................................................................11 4.1 Uspořádání kostela k slavení eucharistie ..........................................................11 4.2 Změny II. vatikánského koncilu.......................................................................12

5

Liturgický prostor................................................................................................14 5.1 Úprava vlastního liturgického prostoru ............................................................16

6

Mobiliář ..............................................................................................................17 6.1 Oltář ................................................................................................................17 6.1.1 Historický vývoj ........................................................................................18 6.2 Ambon ............................................................................................................20 6.2.1 Historický vývoj ........................................................................................21 6.3 Sedes ...............................................................................................................23 6.3.1 Historický vývoj ........................................................................................23 6.4 Abak................................................................................................................24

7

Liturgický rok, svátosti a svátostiny a jejich vliv na provozní potřeby kostela......25 7.1 Schéma mše a jeho vliv na uspořádání liturgického prostoru............................26 7.1.1 Vstupní obřady ..........................................................................................26 7.1.2 Bohoslužba slova .......................................................................................26 7.1.3 Příprava darů .............................................................................................26 7.1.4 Bohoslužba oběti (eucharistická bohoslužba) .............................................27 7.1.5 Přijímání....................................................................................................27 7.1.6 Závěr .........................................................................................................27

8

Přehled novodobých interiérů sakrálních staveb...................................................28 8.1 Farní kostel v Martigny – Švýcarsko................................................................28

8.1.1 Mobiliář.....................................................................................................31 8.2 Kaple Notre–Dame–du-Haut ...........................................................................33 8.3 Kostel sv. Kateřiny - Ostrava – Hrabová..........................................................37 9

Stavba a významné opravy chrámu sv. Jakuba Většího v České Třebové.............42

10

Současný stav......................................................................................................45 10.1 Uspořádání presbytáře .....................................................................................45 10.2 Mobiliář ..........................................................................................................47

11

Zaměření a přeměření interiéru kostela ................................................................50

12

Postup návrhu......................................................................................................51 12.1 Úprava presbytáře............................................................................................51 12.2 Návrh mobiliáře...............................................................................................52

13

12.2.1

Varianta 1 ............................................................................................52

12.2.2

Varianta 2 ............................................................................................55

Konstrukce a materiály........................................................................................62 13.1 Oltář ................................................................................................................62 13.2 Ambon ............................................................................................................63 13.3 Sezení pro přisluhující a sedes .........................................................................64 13.4 Abak................................................................................................................65

14

Diskuse ...............................................................................................................66

15

Závěr...................................................................................................................69

16

Summary.............................................................................................................70

17

Použité zdroje......................................................................................................71

18

Seznam obrázků ..................................................................................................73

19

Přílohy ................................................................................................................75

1 Úvod Jsem si vědom, že téma mé diplomové práce nepatří mezi frekventovaná. Mnoho lidí nechápe, co se to v kostele děje, proč se to děje, a většina neví o funkčních návaznostech, které probíhají během liturgie. Interiér kostela jako takový prodělal ve 20. století mnoho změn. Příčinou toho byl II. vatikánský koncil. Koncil změnil liturgii, přiblížil ji pro člověka, a to mělo důsledky i na dispoziční uspořádání celého interiéru. Dnes už liturgie neprobíhá v latinsky u hlavního oltáře (který bývá umístěn u zdi), jak tomu bylo před koncilem. Středem dění je oltář, který má podobu stolu, jak tomu bylo v prvotní církvi a je umístěn v prostoru tak, aby všichni mohli vidět, co se děje. Je to stejné, jako když se sejde rodina k večeři - všichni sedí kolem jednoho stolu. Nejsem teolog, abych rozebíral liturgii, ani architekt abych řešil stavby. Ale i pro řešení mobiliáře je důležité vědět nejen k čemu je určen, ale i znát stanovisko církve a souvislosti se stavbou. Stěžejní částí mé práce bude uplatnění všech poznatků, a vytvoření Návrhu liturgického prostoru

farního

kostela

sv.

Jakuba

Většího

v České

Třebové.

8

2 Cíl práce Cílem mé práce je seznámit s problematikou liturgického prostoru. Objasnit základní pojmy a termíny spojené s katolickým kostelem. Vysvětlit, co to je liturgický prostor, jeho funkce při liturgii. Poukázat na návaznosti, které je nutné zohlednit při navrhování nábytku do liturgického prostoru. Uvést příklady již realizovaných interiérů sakrálních staveb. Na základě teoretických poznatků vypracovat návrh mobiliáře. Zohlednit požadavky investora, že oltář musí být přenosný. Dále potom návrh zpracovat nejen ve vizualizacích, ale vypracovat i výkresovou dokumentaci potřebnou pro jeho výrobu.

9

3 Rozdíl mezi katolickým a protestantským kostelem Protestantský kostel slouží především jako prostor k hlásání Božího slova. Vzhledem k reformátorské tradici nebývá vyzdoben a z tohoto důvodu bývají protestantské kostely mimo liturgii pro lidi zavřené (mimo luterských). Katolický kostel kromě ambonu jako místa hlásání Božího slova akcentuje i oltář jako místo zpřítomnění Kristovy oběti. Proto se mu dostalo v sakrální architektuře význačného zdůraznění (např. velký obraz nad oltářní menzou v baroku). Katolické pojetí prostoru kostela vychází z názoru, že člověk se modlí nejen duší, ale i celým tělem a do modlitby zapojuje i smysly. A proto se v kostele najde celá řada zařízení, která slouží k posílení ducha modlitby (křížová cesta, obrazy, sochy, výmalba, zvony, apod.), nebo souvisí se svátostmi. Stručně řečeno: protestantské kostely jsou většinou obdélníkového půdorysu s jednoduchou výzdobou, zatím co katolické kostely jsou různého půdorysu a zdobené. To vše se samozřejmě změnilo během druhé poloviny minulého století a kostel se stává i v katolickém prostředí součástí určitého komplexu (součástí bývá WC, místo pro kočárky, přednáškový sál, apod.).

10

4 Církevní liturgické a právní předpisy Na výstavbu církevních objektů se vztahují všechny běžné právní normy a zákony platné v investiční výstavbě. U staveb sakrálních k nim navíc přistupují církevní předpisy a ustanovení platné podle výnosů příslušné biskupské konference. Ke dvěma hlavním oblastem náboženského života patří osobní modlitba a liturgie. Každá má své vlastní kořeny, svůj charakter a význam, který nelze ničím nahradit. Na základě dlouhých zkušeností a neustálého prověřování dala církev liturgickému dění pevný řád. Rozhodující pro návrh kostela je liturgie1, respektive její průběh. Nové formy pro katolickou liturgii v současné době určují Dokumenty II. vatikánského koncilu2. Reforma koncilu upustila od ustrnulého schématu liturgie a nepřinesla požadavky na výraz liturgie v podobě předepisující normy.

4.1 Uspořádání kostela k slavení eucharistie Odlišnosti v jednotlivých chrámových stavbách podle jejich využití či určení spočívají spíš v rozdílných nárocích na jednotlivé druhy prostorů a vybavení mobiliářem než v zásadních dispozičních změnách. Farní kostely vznikají prakticky od začátku působení církve. Slouží pro společenství věřících příslušné obce, vymezené místně, kterému umožňují slavit liturgii. Biskupové, kteří zaručují apoštolskou tradici, jsou nejvyššími představiteli jednotlivých místních církví. První mezi biskupy je římský biskup, papež. Uzemí, patřící pod správu jednoho biskupa, je diecéze. (Několik diecézí tvoří arcidiecézi v čele s arcibiskupem - metropolitou.) Diecéze se dělí na jednotlivé farnosti. Farnost je nejmenší organizační jednotkou církve, tzv. místní církve. Několik farností tvoří vikariát (děkanství).

[1]

1

Liturgie - slovo pochází z řečtiny (leitourgia) a označuje služby athénských občanů pro společenství. V raném křesťanství se liturgií rozuměl úřad pro obec. Dějiny liturgie začínají u zpráv o poslední večeři Nového zákona. Zpřítomnění této svaté události se uskutečňovalo slavnostmi večeře Páně. Během doby se liturgie v katolické a pravoslavných církvích vyvinula ve slavnostní bohoslužbu s přesným průběhem, v jejím centru je eucharistická slavnost. Liturgie ve své dnešní podobě je souhrn kultovních a sakramentálních dějů, které jsou celebrovány ve spojení s hudbou, básněmi a výtvarným uměním. Sakrální charakter podtrhují liturgická roucha, která se vyvinula z pozdně antických svátečních oděvů císařského dvora. Pozadí tvoří architektura chrámových prostor a celého chrámu. [16] 2 II.vatikánský koncil – poslední církevní sněm, probíhal v letech 1962 – 1965, mimo jiné dal podnět k liturgické reformě. [1]

11

Církevní dokumenty říkají toto: 257. Věřící, kteří se shromažďují ke mši tvoří hierarchicky uspořádané společenství, vyjádřené různými službami a úkony v jednotlivých částech bohoslužby. Proto má být prostor kostela rozvržen tak, aby byl obrazem a předznamenáním tohoto řádu: má umožnit celému shromáždění, aby také navenek mohlo zachovávat své vnitřní uspořádání a aby každý jeho člen mohl dobře konat svou službu. Věřící a sbor zpěváků mají mít vyhrazena taková místa, která jim usnadní jejich aktivní účast. Místo kněze a jeho přisluhujících je v presbytáři, tj. v té části kostela, která odpovídá jejich úkolům a službám, a kde každý z nich podle svého poslání, buď předsedá modlitbě, nebo hlásá slovo Boží, a nebo přisluhuje u oltáře. To vše, ačkoliv má vyjadřovat hierarchické uspořádání a různost úkolů, musí vytvářet těsnou jednotu, aby tak vyzařovala jednota celého společenství. Uspořádání a krása místa i veškerého zařízení má podporovat zbožnost a vyjadřovat svatost tajemství, které se tu slaví.

[9]

4.2 Změny II. vatikánského koncilu Víra každého společenství je zcela rozhodujícím způsobem utvářena liturgickým prostorem. Platí to i obráceně: každý rozhodující posun ve výrazu křesťanské víry vede nakonec ke změnám v utváření liturgického prostoru. Liturgický prostor se dělil na část, kam směl vstoupit jen kněz, a na část pro ostatní členy společenství. Liturgie je komunikativním jednáním: jde v něm o vztah Bůh - člověk na jedné straně, ale i člověk - člověk na straně druhé. Tato síť vzájemných vztahů nachází svůj výraz především v pohybové dimenzi: Co kdo dělá? Kde kdo stojí? Tuto komunikaci určuje architektura. Proměna lidských vztahů vůči architektonickému určení prostoru je těžká, ne-li vůbec nemožná. Utváření prostoru stanoví rozdílné kompetence. Mezi zásadní změny, které ovlivnily liturgický prostor po reformě II. vatikánského koncilu, patří několik skutečností: ­

Zatímco před koncilem oltář uzavíral prostor, po koncilu se dostává více do středu dění. 12

­

Kněz byl v čele shromáždění a přednášel modlitby (zády k lidu), nyní je kněz obrácen k věřícím čelem. Slavení mše svaté v rozdílných prostorech má při použití stejných textů různou výpověď: účastní-li se věřící bohoslužby jako v autobuse, kde mají minimální kontakt s řidičem, je to jiné než sedí-li v malém kruhu kolem (obětního) stolu, kde jsou přímou součástí dění.

­

Svatostánek3 byl součástí hlavního oltáře, nyní je samostatným prvkem nezávislým na liturgickém konání.

­

Presbytář byl dříve výrazně oddělen od lodi (například značně vyvýšen, či oddělen přepážkou – lektoriem). Dnes presbytář často téměř splývá s hlavním prostorem (mizí obraz a symbol triumfálního oblouku), na který většinou volně navazuje kaple pro eucharistii4. Místo uspořádání presbytáře pocházejícího z baroka, kdy se prostor presbytáře považoval za neměnnou fixní divadelní scénu, přechází se nyní k liturgii prostupující celý prostor. Dění se uskutečňuje a mění uvnitř shromáždění, nikoli naproti němu.

3

Svatostánek - nebo také Sanktuárium (případně Sanktuář), je posvátné místo v katolických kostelech určené pro ukládání liturgických nádob s eucharistií. Může se jednat o výklenek ve zdi, opatřený dvířky – v gotické době se jednalo o pastoforium, nebo se jedná o samostatnou stavbu – takzvané Tabernákulum, často spojenou s oltářem. [15] 4 Eucharistie - Z řec. eucharistia (z eucharistein, děkovat). Svátost ustanovená Ježíšem při poslední večeři, když o velikonoční hostině dal svým učedníkům chléb a víno jako svoje tělo a svou krev jako památku na novou a věčnou smlouvu. Během doby byla tato svátost označována různými názvy: večeře Páně (1 Kor 11,19), lámání chleba (Lk 24,35; Sk 2,42.46...), dar, oběť, památka, mše. [16]

13

5 Liturgický prostor Presbytář, jako vlastní liturgický prostor, je centrem bohoslužby. Je dobré, aby byl obklopen prostorem pro shromáždění Božího lidu. Nástup do presbytáře musí umožňovat slavnostní nástup k oltáři i co nejkratší spojení se sakristií5. Podmínkou pro jeho umístění je dobrá viditelnost ze všech míst pro věřící (zvýšení prostoru presbytáře, amfiteatrální uspořádání lodi). Je vhodné, dělí-li ho od lodi kostela minimálně jeden stupeň, který usnadňuje přijímání eucharistie věřícími. V našich podmínkách (může se lišit podle rozhodnutí biskupské konference) přistupují věřící k přijímání jednotlivě a přijímají buď do úst nebo na ruku. První stupeň presbytáře by měl mít min. šířku 400 mm, která umožňuje stání i omezený pohyb celebranta6 při podávání sv. přijímání, požehnání atd. V presbytáři se téměř veškerá liturgie (mimo zvláštní příležitosti jako jsou obřady velkých svátků, či udělování svátostí) koná na třech místech: u oltáře, ambonu a u sedes. Právě tato místa jsou nezbytnou součástí presbytáře v každém katolickém kostele. U nich se konají hlavní části mše a jejich fyzická přítomnost umožňuje splnění hlavních funkcí bohoslužby: shromáždění Boží rodiny kolem stolu a shromáždění k slyšení Božího slova za účasti předsedajícího kněze. V centru presbytáře je oltář, který musí být z liturgických důvodů umístěn tak, aby jej bylo možno snadno obejít. Může být vyvýšen, je však vhodné, aby celá plocha presbytáře byla řešena v jedné úrovni, která umožňuje bezbariérové vztahy mezi menzou, ambonem a sedes. Ambon, jako místo hlásání Božího slova, musí být postaven na dobře viditelném místě s dobrým přístupem pro lektory7 z řad věřících nebo ministrantů8 i pro kněze (jáhna9).

5

Sakristie - (hovorově též zákristie, z latinského sacristia) je místnost v kostele, umístěná zpravidla bočně od presbytáře (původně severně či jižně od něj) nebo za hlavním oltářem, v níž jsou uchovávána bohoslužebná roucha kněží i ministrantů a předměty užívané při bohoslužbě. Mimo to slouží sakristie kněžím a ministrantům jako prostor pro přípravu a převléknutí se na obřady. O sakristii i ostatní části chrámu se starává kostelník (lat. sacristanus). Běžně bývá sakristie součástí budovy kostela (často půdorysně coby přístavek k jednolité hmotě lodi), může však býti provedena také coby samostatná budova, jak ji nalézáme v některých klášterech. U nových kostelů není výjimkou ani sakristie poblíž hlavního vchodu. V katolických kostelech někdy nacházíme také více oddělených sakristií s různými funkcemi, další může být například určena jen ministrantům či k přechovávání bohoslužebných předmětů. Vzácně se setkáme i se svatostánkem umístěným v sakristii. [15] 6 Celebrant - katolický biskup nebo kněz, který slouží mši. K oprávnění sloužit mši mu představený vystavuje listinu celebret. [16] 7 Lektor - osoba, která je pověřena při bohoslužbě předčítáním Božího slova. [17]

14

Sedes je sedadlo pro celebranta, zvýrazněné či odlišené od dalších sedadel v presbytáři (koncelebranti, ministranti). Může být situováno v čele presbytáře nebo na jiném místě, které umožňuje dobrý vizuální i akustický kontakt s laiky v lodi kostela. Je-li sedes umístěn za oltářem, který může bránit věřícím v kontaktu s celebrantem, vyvýšení sedes o minimálně dva stupně se lze obtížně vyhnout (vyvýšení je závislé na velikosti kostela či kaple a na postavení lavic, popřípadě spádu podlahy v lodi kostela). K sedes, kde se zahajuje i končí bohoslužba, musí mít dobrý přístup přisluhující (librista10). Místa pro přisluhující (ministranty, lektory atd.) musí být situována s ohledem na jejich jednotlivé funkce tak, aby se pohyb po presbytáři omezil, v místě před svatostánkem minimalizoval nebo úplně vyloučil. Vhodná je orientace sedadel pro ministranty bokem (ne čelem) k lodi či k lavicím věřících. Na prostornosti presbytáře a na jeho funkčním členění i na druhu kostela závisí další vybavení (paškál, křtitelnice atd.) i prostorové uspořádání (prostory pro svěcení, koncelebraci, řeholní komunitu atd.). V presbytáři musí být v době velikonoční počítáno s umístěním velikonoční svíce (paškálu) buď ve středu, nebo vedle ambonu. Rovněž hlavní umělecká výzdoba bývá soustředěna v presbytáři. Podle konkrétních požadavků je třeba uvažovat s výtvarným vyjádřením zasvěcení kostela (socha, obraz, vitraj atd.). Vedle oltáře by měl být prostor pro aktuální symboly či výzdobu v průběhu liturgického roku (adventní věnec, kříž k uctívání v průběhu velikonočního třídenní11, paškál - symbol vzkříšeného Krista apod.). Vybavení presbytáře musí být řešeno tak, aby podporovalo soustředění a usměrňovalo pozornost na oltář. K co nejlepšímu kontaktu společenství s celebrantem má napomáhat i řešení osvětlení presbytáře (není nejvhodnější zadní prosvětlení, které zastiňuje obličej předsedajícího).

[1]

8

Ministrant - pomocník při liturgických obřadech. [17] Jáhen, diakon - řecké slovo pro služebníka (diákon) označuje původně pomocníka biskupova. V katolické a pravoslavných církvích je jáhenské svěcení prvním stupněm služebného kněžství (jáhen, kněz, biskup). V katolické církvi bylo v prvních staletích jáhenství stavem trvalým, na tuto tradici se navázalo po II. vatikánském koncilu, kdy jáhni (i ženatí) slouží v církevní obci (výuka náboženství, pohřbívání, bohoslužby slova) a udělují některé svátosti (křest, manželství). Od 19. stol. užívá evangelická církev tento pojem pro osoby, které jako hlavní povolání poskytují charitativní služby. [16] 10 Librista (misalista) - ministrant, který má na starosti mešní knihu. [17] 11 Velikonoční triduum, velikonoční třídení - v křesťanské církevní tradici období od Zeleného čtvrtka do velikonoční vigílie, v němž se podle líčení evangelií odehrálo umučení, pohřbení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Předchází mu Květná neděle, kdy (týden před Velkou nocí) vstoupil Kristus do Jeruzaléma oslavován davem. Květné neděle do Velké noci nazýváno pašijový (svatý) týden. [18] 9

15

258. Presbytář je nutno od kostelního prostoru vhodně odlišit částečným vyvýšením anebo úpravou, výzdobou. Má být tak rozlehlý, aby se v něm mohly posvátné obřady plně rozvinout.

[9]

5.1 Úprava vlastního liturgického prostoru 253. Věřící se shromažďují k slavení eucharistie nejčastěji v kostele anebo, kde není kostel, na jiném vhodném místě. Je třeba, aby kostely či jiné prostory byly upravené tak, aby se věřící mohli aktivně účastnit posvátného úkonu. Dále je třeba, aby posvátné budovy i věci používané k bohoslužbě byly skutečně důstojné. 279. Vybavení kostela má přispívat spíše k jednoduchosti. Při výběru výzdoby je třeba se snažit o pravdivost v souladu s důstojností celého posvátného prostoru. 280. Aby uspořádání kostela a všeho, co s ním souvisí, vhodně odpovídalo potřebám naší doby, je nutné pečovat nejen o to, co slouží bezprostředně posvátným úkonům, ale i o přiměřené pohodlí pro věřící, jak se to předpokládá na místech, kde se obvykle lidé shromažďují.

[9]

16

6 Mobiliář Zařízení presbytáře, které představuje především mobiliář, musí splňovat nejen funkční požadavky, ale musí vyhovovat i vysokým estetickým a uměleckým nárokům. Hlavní liturgická místa a mobiliář presbytáře (menza, ambon, sedes) mají být sjednoceny nejen významově, ale i výtvarně (tři variace na jedno téma). Při jejich tvarování je možné využít křesťanskou symboliku, užitnost prvků však musí být zachována. Stejně je nutné zachovat určitou vnitřní jednotu (materiál, tvarosloví atd.) mobiliáře, a to nikoli za cenu neinvenčního schematismu, ale tvůrčím rozvinutím společných prvků. U větších kostelů je zapotřebí počítat s instalaci ozvučovacího zařízení (mikrofony se stávají nezbytným doplňkem mobiliáře: menzy, ambonu a sedes).

6.1 Oltář Oltář (obětní stůl) je jedním ze tří hlavních a nezastupitelných prvků mobiliáře v presbytáři. Doporučená výška je 950 - 980 mm, maximální 1050 mm, hloubka by měla byt alespoň 700 - 800 mm, šířka 1200 mm a více (Obr. 1). Rozměry jsou samozřejmě závislé na rozměru presbytáře a typu kostela a jeho využití (častá koncelebrace, slavnostní bohoslužby, nebo naopak pouze příležitostné mše atd.).

Obr.1: Doporučené rozměry oltáře.[4] Je nutné zvážit „průhlednost“ obětního stolu. Menza sice má mít tvar obětního stolu, ale je zapotřebí zvážit celkový výraz (není vhodné, jestliže deska oltáře „řeže“ celebranta v pase). Na druhé straně tvar menzy musí umožňovat snadné pokleknutí celebranta (vhodný je dostatečný přesah desky na zadní straně, deska pro oporu rukou pro starší kněze). Nejlepším materiálem pro pevný oltář je přírodní kámen, pokud možno alespoň oltářní deska má být kamenná. Přenosné, s podlahou pevně nespojené menzy, mohou být z jakéhokoli pevného a ušlechtilého materiálu, který vyhovuje liturgickému použití podle tradic a zvyků různých krajin. K vybavení oltáře patří oltářní plátno odpovídající

17

tvarem, rozměry a výzdobou stavbě oltáře. Svícny se mohou umístit buď na oltář, nebo kolem něho. Kříž (dobře viditelný), který má být v presbytáři, může stát na oltáři.

[1]

6.1.1 Historický vývoj Latinský termín altare má pravděpodobně původ ve slově altus – vysoký, případně alta res – vyvýšená věc, a používal se k označení prostoru, kde se obětovalo bohům. Odtud pojem převzali církevní otcové i latinská liturgie. Podobou se ale oltář raně křesťanský od pohanského podstatně lišil, protože přijal spíše podobu stolu užívaného pro sekulární účely v antickém domě. Nejstarší známé oltáře mají podobu pravoúhlé, lehce obdélníkové desky stojící na jedné, čtyřech či pěti nohách. Zpočátku byly užívány ke zhotovování oltáře jak kámen, tak dřevo. Později, od 6. stol., začala církev preferovat oltáře kamenné, kvůli jejich monumentálnímu charakteru a trvanlivosti. Ve stejném století také sílí kult ostatků, který si vynutil proměnu oltáře na tzv. oltář tumbový, jehož nedílnou součástí byl právě hrob mučedníka. Sarkofág býval obklopen zdobnou mřížkou (fenestellou confessionis), dovolující věřícím zbožný dotyk. Z této formy se vyvinul tvar oltářního stolu, tvořeného deskou – menzou a nohou, který byl užíván od ranného středověku až do 20. století. Obdobný tvar mají oltáře v luterských kostelech, zatímco reformované evangelické církve se záhy vrátily k prvotní formě oltářního stolu. Tento typ je postupně preferován i v církvi katolické po II. vatikánském koncilu. Prvotní umístění oltáře v ranně křesťanské basilice bylo těsně před apsidou, v níž byl shromážděn klérus12. V průběhu staletí se ale posouval více ke středu lodi, aby se pak opět vracel, a asi v 9. století našel definitivní místo při východní stěně kostela v presbytáři, což zároveň způsobilo definitivní otočení předsedajícího zády k lidu opět až do II. vatikánského koncilu. K oltáři jako centru posvátného prostoru se také po celé dějiny křesťanství upírala zvláštní

pozornost

umělců.

Z raně

křesťanských

stolů,

střídmě

zdobených

srozumitelnými symboly, postupně vyrostly velkolepé gotické archy s nákladně

12

Klérus/ klerici – osoby duchovního stavu.

[17]

18

zdobenými retabuly13, s nimiž si ovšem v ničem nezadají monumentální oltářní architektury barokní. V současné době se klade důraz především na důstojnost oltáře, která se projevuje též ve střízlivé, neokázalé a prosté výzdobě.

[12]

Církevní dokumenty vztahující se k oltáři říkají toto: 259. Oltář, na němž se zpřítomňuje Kristova oběť je také stůl hostiny Páně. A věřící jsou povolání, aby měli při mši na této hostině účast. Oltář je též středem eucharistie. 260. Na místě posvěceném pro bohoslužbu se eucharistie slaví na oltáři pevném nebo přenosném. V ojedinělých případech, se může slavit na vhodném stole, na němž ovšem musí být vždy ubrus a korporál. 261. Oltář je pevný, jestliže je postaven tak, že je spojen s podlahou a nemůže být odstraněn. Tím se liší od oltáře přenosného, který může být přemístitelný. 262. V kostele má být obvykle pevný a posvěceny oltář: má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obcházet a mohlo se na něm slavit tváří k lidu. Má být na takovém místě, aby byl skutečně středem, takže se k němu přirozeně obrací pozornost celého shromáždění. 263. Stolní deska pevného oltáře má být kamenná, a to z přírodního kamene, neboť tak tomu bylo v církvi odedávna, a tak to také odpovídá symbolice oltáře. Biskupská konference může však dovolit také jiný vhodný materiál, je-li pevný a umělecky ztvárněný. Sloupky nebo podstavce držící stolní desku se mohou zhotovit z jakéhokoliv materiálu, jen když je vhodný a pevný. 264. Přenosný oltář se může postavit z jakéhokoli ušlechtilého a pevného materiálu, který vyhovuje liturgickému použití podle tradic a zvyků různých krajin. 265. Oltáře, jak pevné tak přenosné, se mají posvětit podle obřadu uvedeného v příslušných liturgických knihách: pro přenosné oltáře však postačí žehnání.

13

Retabulum - někdy také nazývané retabl je část křesťanského oltáře nad menzou (stolem), která byla v gotice řešena jako skříň s křídly, v baroku byla tvořena buď architekturou, většinou sloupovou se sochami kolem hlavního obrazu a obrazu v nástavci nebo ozdobně vyřezávaným rámem kolem obrazu, případně byla řešena jako závěsný obraz a iluzivně namalovanou sloupovou architekturou se sochami přímo na kostelní zdi. [15]

19

267. Ostatní oltáře, mají být v malém počtu. V nových kostelech, by mělo být jejich umístění v kaplích, které jsou od hlavního chrámového prostoru nějak odděleny. 268. Z úcty k slavení památky Páně má být oltář přikryt alespoň jedním oltářním plátnem odpovídajícím tvarem, rozměry a výzdobou stavbě oltáře. 269. Svícny, které se vyžadují pro jednotlivé liturgické úkony z důvodu úcty i slavnostnosti obřadu, se mohou umístit buď na oltář, nebo kolem něho, s ohledem na stavbu jak oltáře tak presbytáře. Celek má být ladně uspořádán, aby věřícím nic nepřekáželo ve snadném pohledu na to, co se na oltáři koná a co se na něj klade.

[9]

6.2 Ambon Ambon v novém liturgickém uspořádání slouží mimo lektorů a žalmistů i knězi nebo jáhnovi ke čtení evangelia a přednesu homilie14, čímž nahrazuje kazatelnu. Rozměry odpovídají řečnickému pultu. Doporučená výška 1100 – 1200 mm, musí však vyhovovat použití osobami rozličné výšky (Obr. 2). Nesmí je zastiňovat, ale musí jim umožnit mluvit nad knihou položenou na ambonu. Deska ambonu musí mít dostatečné rozměry k položení liturgických knih a má mít vhodný sklon. Ambon by měl mít možnost umístění či odložení více knih (sklon desky a zarážka, polička pod čtecí desku atd.). Přístup k ambonu musí být zajištěn z presbytáře (ambon je většinou umístěn na jeho rozhraní s prostorem pro laiky na akusticky výhodném místě) i z místa pro věřící.

[1]

Obr. 2: Doporučené rozměry ambonu. [4]

14

Homilie - z řeckého slova homilein, byl způsob kázání oblíbený v prvních staletí církve. Spočíval v podrobném výkladu biblických textů, takřka slovo za slovem. V přeneseném významu se tím označuje tematicky jednotné kázání. [16]

20

6.2.1 Historický vývoj Pro

raně

křesťanskou

bohoslužbu

bylo

přirozeným místem hlásání sedadlo

předsedajícího. V antice bylo obvyklé, že učitel seděl, zatímco jeho žáci stáli kolem něj. Při bohoslužbách po domech měl řečník svoje místo. V kostele města Dura-Europus na Eufratu se nacházela na východní straně prostoru tribuna, na níž snad stálo sedadlo pro bohoslužbu slova, na jejíž místo přišel při eucharistii přenosný dřevěný oltář. Teprve při rozšiřování bohoslužebného prostoru po konstantinovském15 obratu byl biskup vzdálen padesát a více metrů od nejbližšího posluchače, takže když chtěl, aby mu bylo rozumět, musel přistoupit až k hranici, oddělující presbytář od lodi. Proto začalo být ve 4. století využíváno zvláštní pódium pro přednes lektora a kazatele, tedy ambon

(z

řec.

anabainen

-

vystupovat).

Zvláštní

forma,

která

vycházela

ze synagogálních staveb, se vyvinula v Sýrii: bima (pódium, řečniště), která stojí často uprostřed kostela mezi shromážděnými tvoří jako centrum bohoslužby slova protiváhu k prostoru oltáře. Zde je čestné místo pro Písmo: tento ,,stůl slova“ je zřejmou paralelou k oltáři - ,.stolu eucharistických darů.“ Dva póly mešní slavnosti, vnímatelné smysly, byly působivě symbolicky vyzdviženy, přičemž vynikajícím způsobem odpovídaly křesťanskému bohoslužebnému shromáždění. Vývoj na Západě probíhal ovšem jinak. Okázalejší ritus16 vedl k tomu, že klérus seděl na vyvýšeném místě v apsidě, zatímco sbor zpěváků byl umístěn na ,,gradu“, tedy stupni ambonu (proto se zpěv mezi čteními nazývá graduale). Přesto však nikdy nebylo místo hlásání Božího slova výslovně předepsáno, ale řídilo se vždy účelností. To také platí o vzniku čtecího pultu a kazatelny. Místo hlásání Božího slova se v průběhu dějin měnilo, vždy ale bylo rozhodující, aby mu shromážděná obec rozuměla. V klášterech a katedrálách, kde se větší počet kleriků 15

Konstantin I. Veliký, Flavius Valerius Constantinus - asi 280-337, řím. císař od roku 306; syn Konstancia I. Pochopil význam křesťanství pro upevnění státní moci a ediktem milánským roku 313 je zařadil mezi povolená náboženství. Roku 325 předsedal v Nikai 1. ekumenickému koncilu; křest však přijal až před smrtí. Roku 330 zal. na místě Byzantia druhé hl.m. říše Konstantinopolis. Za válečné úspěchy i za polit. moc byl nazván Veliký. Kanononizován [18] 16 Ritus - je náboženský termín z prostředí křesťanských církví, který označuje celek zvyklostí, liturgických předpisů, právních nařízení apod. Pojem ritus se nejčastěji používá s ohledem na způsob slavení liturgie. Lze proto slyšet, že „liturgie byla slavena v západním ritu“ apod. Ve skutečnosti je třeba rozlišovat liturgii, která se slaví (např. liturgie sv. Jana Zlatoústého, sv. Basila, či sv. Řehoře Velikého, které používá byzantský ritus), a ritus, jehož „součástí“ tyto liturgie (a další liturgické, právní, teologické apod. prvky) jsou. Každá církev se hlásí k nějakému ritu. Současně se k jednomu ritu může hlásit více církví. Znamená to pak, že sdílejí společnou liturgii, duchovní bohatství a tradici, právo apod. V otázce teologické se někdy mohou lišit. [15]

21

modlil breviář17, byla ve středověku zřízena mřížka. Na rozdíl od Východu zde nejde o postavení ikonostasu18 nebo o zahalení oltáře, nýbrž o to, oddělit vlastní oltář pro lid od chóru kleriků. V blízkosti takového ,,křížového oltáře“ (kříž, po jehož stranách stojí sochy Marie a Jana) bylo také vhodné místo pro hlásání, ,,lectorium“ (místo pro čtení), čtecí pult. Jiný byl vývoj v obecních kostelech: s rostoucí kazatelskou činností ve středověku, která se navíc stále více oddělovala od eucharistické slavnosti, byl ambon posunut dále od oltářní menzy do kostelní lodi. Nejprve vznikla dřevěná kazatelská pódia v centru kostela, protože tam však bránila např. průvodům, byla odsunuta ke sloupům a tak vznikly kazatelny. Ve druhé polovině 20. století dochází vlivem II vatikánského koncilu k odklonu od tradičních forem kazatelny a k novému prosazování prostého čtenářského pultu, jako návratu k formě starokřesťanskému ambonu, umístěného doprostřed shromáždění v těsném vztahu s oltářem. Tato disposice totiž nejlépe vyhovuje pojetí bohoslužby jako hostiny kolem dvou stolů – stolu Božího slova a stolu eucharistického.

[13]

Církevní dokumenty vztahující se k ambonu říkají toto: 272. Důstojnost Božího slova vyžaduje, aby v kostele bylo vhodné místo z něhož se Boží slovo hlásá a k němuž se při bohoslužbě slova přirozeně obrací pozornost věřících. Je vhodné, aby takovým místem byl zpravidla pevný ambon a ne pouze přenosný pult. Ať už je dispozice kostela jakákoliv, ambon by měl být umístěn tak, aby věřící dobře viděli a slyšeli toho, kdo z ambonu čte. Z ambonu se předčítají čtení, responsoriální žalm a velikonoční chvalozpěv; rovněž se odtud může pronášet homilie a přímluvy neboli modlitba věřících. Není vhodné, aby na ambon vystupoval komentátor, zpěvák nebo vedoucí sboru zpěváků.

[9]

17

Breviář - v katolické církvi jsou všichni duchovní a řeholníci vázáni k modlitbám žalmů a čtení z bible a modlitby církevních otců, které jsou sestaveny v modlitební knize. Tento zvyk je doložen již od sv. Benedikta a sv. Řehoře Velikého, kdy breviář již měl 8 částí (hór): matutinum, laudy, prima, tertia, sexta, nona, nešpory a kompletář. [16] 18 Ikonostas - je dřevěná nebo mramorová stěna s průchody, která v pravoslavných a řeckokatolických chrámech odděluje apsidu od lodi, na níž jsou podle závazného systému upevňovány v několika řadách ikony. [15]

22

6.3 Sedes Sedadlo pro kněze neboli předsednické místo. Sedes je vhodné umístit tak, aby se shromáždění kolem obětního stolu uzavřelo. Je však nutné, aby sedadlo pro kněze bylo na dobře viditelném místě. Před ním musí být dostatek místa pro stání kněze a případně přisluhujícího, zepředu a z obou boků je zapotřebí zachovat volný přístup. Tvar sedes musí umožnit přehození mešního roucha přes sedadlo (bez opěradla) nebo jeho umístění na sedadle. Doporučuje se sedadlo s područkami, není vhodné opěradlo (tvar liturgických rouch). Pod sedes by mělo být možné zasunout nohy, sedák by měl být čalouněný. Doporučená šířka je 600 - 750 mm a výška sedáku spíše vyšší (450 - 500 mm, lépe se vstává). Sezení pro koncelebranty se řídí stejnými pravidly jako sedadlo celebranta, je vhodné jej významově odlišit od předsednického místa. V presbytáři je nutné počítat s umístěním asistence (ministranti, atd.). Sezení pro přisluhující může být řešeno jednotlivými sedadly nebo lavicí (lavicemi). Je vhodné je situovat tak, aby byly součástí společenství při bohoslužbě slova i bohoslužbě oběti a přitom mohli co nejlépe plnit své funkce. Orientování sedadel ministrantů tváří k věřícím není příliš praktické (ruší to soustředění), vhodnější je situování bokem.

[1]

6.3.1 Historický vývoj Liturgický prostor jako (domus ecclesiae – shromaždiště církevní obce) musel počítat s kratší, či delší přítomností jednotlivých účastníků bohoslužebného konání. Podle postavení příslušela těmto účastníkům určitá místa a určitá sedadla, či lavice. Od raně křesťanských dob zaujímal předsedající nejvýznamnější místo, v čele chrámu proti vstupu, kde se nacházel biskupský trůn (cathedra honoris). Ten byl umístěn při stěně v ose apsidy tak, že z něj mohl předsedající přehlédnout celé shromáždění. Odtud také v sedě (na znamení výsadního postavení) přednášel biskup předsednické modlitby, či kázání. Trůn byl zpočátku prostý, ale záhy se začala rozvíjet jeho výzdoba. Krásným příkladem bohatě zdobené cathedry je trůn ravennského biskupa Maxmiliána ze 6. stol., který je intarzován zlatem a slonovinovými reliéfy. Ve středověku se mění poloha biskupského sedadla v důsledku přisunutí oltáře k východní stěně chrámu a trůn se dostává na evangelijní stranu chóru (levá z pohledu účastníka). V této době se též začíná objevovat zdůraznění biskupského stolce baldachýnem, který v gotice nabývá 23

podob složitých architektonických výtvorů, a jehož vývoj vrcholí velkolepým Berniniho baldachýnem nad papežským trůnem (cathedra Petri) ve Svatopetrské basilice. Po II. vatikánském koncilu se v sakrální architektuře v ideálních případech prosazuje snaha vydělovat předsedajícího co nejméně ze shromáždění, takže sedadla pro klérus bývají co nejprostší.

[14]

Církevní dokumenty vztahující se oltáři říkají toto: 271. Sedadlo pro kněze, který slaví mši, má naznačovat, že jeho úkolem je předsedat shromáždění a řídit modlitbu. Místo pro ně nejlépe vyhovující je proto tváří k lidu v čele presbytáře, nebrání-li tomu stavba kostela a nebo jiné okolnosti, např. kdyby pro přílišnou vzdálenost bylo znesnadněno spojení s knězem a shromážděnými věřícími. Je třeba se vystříhat jakéhokoli náznaku trůnu. Sedadla pro přisluhující mají být umístěna na příhodném místě v presbytáři tak, aby mohli snadno vykonávat úkol jim svěřený.

[9]

6.4 Abak Abak slouží jako pomocný stolek k odkládání bohoslužebného náčiní a knih (kalich, pateny19, konvičky, misál20, pult, lekcionář21, atd.). Jeho funkci plní buď obyčejný stolek (mobilní) nebo i pult na konzole ve zdi apod. Bývá umístěn na boku nebo v pozadí presbytáře, aby nerušil a aby k němu měli snadný přístup přisluhující. Doporučená výška 750 – 850 mm. Jeho výtvarné a materiálové řešení odpovídá duchu prostoru a charakteru ostatního mobiliáře.

[1]

19

Patena – tácek či miska na hostie. [17] Misál (lat. missale) - je nejznámější a nejužívanější liturgická kniha používaná v katolické církvi. Misál obsahuje modlitby, které přednáší kněz při slavení eucharistie. Mezi obsažené modlitby patří vstupní antifona, vstupní modlitba, modlitba nad dary, eucharistická modlitba, antifona k přijímání a závěrečná modlitba. Kromě těchto vlastních modliteb obsahuje misál mešní řád včetně ordinaria a zvláštní obřady pro některé liturgické dny (např. velikonoční triduum). Tyto modlitby (tištěné černě) jsou doprovázeny vysvětlujícími poznámkami v červené barvě (rubrikami). Misál byl jakožto liturgická kniha zaveden liturgickou reformou Tridentského koncilu, který si vytyčil jako úkol sjednotit liturgii římskokatolické církve. Poslední latinské vydání misálu je z roku 2000, český misál v národním jazyce byl vydán roku 1983 na základě vydání latinského z roku 1975. [15] 21 Lekcionář - kniha k předčítání při bohoslužbě, podle různých vyznání různá. Obsahuje biblické texty a další texty v pořadí, jak připadají na svátky církevního roku. [16] 20

24

7 Liturgický rok, svátosti a svátostiny a jejich vliv na provozní potřeby kostela Liturgický rok je rozvinutí různých hledisek jediného velikonočního tajemství. Je řadou svátků, které připomínají počátky spásy. Církevní rok je rytmizován sedmidenním týdnem (toto členění převzal i rok občanský) a liturgickými dobami, které mají vazbu na tajemství spásy a události Kristova života (narození, působení ve světě, utrpení, smrt a zmrtvýchvstání). Na jednotlivá období liturgického roku (advent, Vánoce, doba postní, Velikonoce) připadají různé typy společné či soukromé bohoslužby a modlitby rozličného charakteru (adorace, procesí atd.), které mají v chrámovém prostoru své víceméně pevné místo (betlém, Getsemany, výstav eucharistie, májové a růžencové pobožnosti, křížová cesta). Také mše má různý charakter. S tím souvisí i různé stupně a způsoby slavení společenství kolem oltáře. Slavnostní liturgie bývá koncelebrovaná (několik kněží), s nakuřováním kadidlem, nesenými svícemi, slavnostním zvoněním, popřípadě průvody s křížem či eucharistií. To vše má své minimální prostorové nároky. Procesí a průvody kostelem (průvod s ratolestmi na Květnou neděli či s velikonoční svící při vigilii Vzkříšení, eucharistický průvod na slavnost Těla a krve Páně) stejně jako slavnostní nástup středem společenství k oltáři vyžaduje běžně místo pro dvojici přisluhujících jdoucích vedle sebe. Okuřování menzy, ambonu, kříže či velikonoční svíce vyžaduje prostor pro jejich obcházení apod. Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí. Svátostí je sedm: křest, biřmování22, eucharistie, svátost smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Svátosti se slaví společně i individuálně v prostorech k tomu určených (křestní kaple s křtitelnicí, katedrála, kostely a kaple, zpovědní místnosti a síně atd.). Liturgie některých svátostí může probíhat ve specifických prostorech (křestní kaple, zpovědní místnosti apod.), naopak svatby a pohřby potřebují volný prostor před oltářem (klekátka, umístění rakve se zesnulým atd.). Udělování jiných svátostí (slavnostní první svaté přijímání, biřmování, kněžství) a jiná svěcení vyžadují dostatek místa v presbytáři a před ním (prostor pro jáhenská a kněžská svěcení vyžaduje místo pro ležení na zemi

22

Biřmování – svátost křesťanské dospělosti udělovaná biskupem.

[17]

25

před oltářem v průběhu modliteb a litanií, při biřmování zase předstupuji před biskupa či kněze čekatelé na svátost spolu se svými kmotry).

[1]

7.1 Schéma mše a jeho vliv na uspořádání liturgického prostoru Vrcholem života církve je slavení eucharistie. Na rozdíl od jiných církevních úkonů, které jsou zaměřeny více na jednotlivce, zde liturgii slaví celé společenství. Kvůli shromáždění věřících kolem stolu Páně jsou kostely především stavěny. Eucharistie je znázorněním církve jako společenství.

7.1.1 Vstupní obřady Kněz přichází k oltáři ze sakristie, při slavnostní liturgii by mělo dispoziční uspořádání kostela umožňovat nástup středem shromáždění. Mimo pozdravení oltáře políbením je místem kněze sedes, předsednické křeslo ve shromáždění. Účelem vstupních obřadů je vytvořit společenství a dobře se připravit k slyšení Božího slova a důstojnému slavení eucharistie. Obřad může být spojen s okuřováním oltáře a oltářního prostoru.

7.1.2 Bohoslužba slova Místem pro bohoslužbu slova je ambon. Při ambonu se střídají lektoři (čtení z bible), žalmista (responsoriální žalm) a kněz či jáhen (evangelium, kázání - homilie). Při slavnostní liturgii může být lekcionář přenášen z oltáře k ambonu v průvodu se svícemi, před čtením evangelia ambon okouřen. Responsoriální žalm může zpívat schola23 nebo žalmista, za doprovodu varhan. Věřící při bohoslužbě slova sedí v lavicích. Při dnešní reprodukční technice nebývá kazatelna (dříve běžně vyvýšené místo v akusticky výhodné poloze blíž k lavicím) využívána.

7.1.3 Příprava darů Obětní dary se přinášejí na oltář v průvodu kostelem středem shromáždění k presbytáři, kde je přijímá kněz. Po modlitbě nad dary si kněz umývá symbolicky ruce.

23

Schola – sbor zpěváků.

[17]

26

7.1.4 Bohoslužba oběti (eucharistická bohoslužba) Je hlavní částí mše, eucharistii ustanovil Ježíš Kristus při poslední večeři a jeho slova zaznamenali evangelisté v Novém zákoně. Během proměňování věřící klečí, kněz pokleká. Společenství se shromažďuje kolem oltáře. Připomíná si tak poslední večeři, v rámci liturgického hnutí po II. vatikánském koncilu vznikají dokonce uspořádání liturgického prostoru s odděleným uspořádáním pro bohoslužbu slova (sezení v řadách) a bohoslužbu oběti (shromáždění kolem oltáře) v jednom prostoru. Toto řešení je ovšem vhodné pouze pro menší a víceméně uzavřená společenství (oratoře, kaple apod.).

7.1.5 Přijímání Po vzájemném pozdravení pokoje věřící přistupují k presbytáři k přijímání eucharistie. Hostie24 rozdává kněz (do úst či na ruku). Věřící se většinou shromažďují v zástupu nebo vedle sebe na hranici presbytáře a lodi (může být naznačena stupněm před oltářem či okolo něj).

7.1.6 Závěr Závěrečné modlitby a propuštění věřících kněz pronáší od sedes.

[1]

24

Hostie - slovo znamenalo v původním významu oběť. V katolické mši a v luteránské večeři Páně se používají nekvašené oplatky, které se zhotovují jen z pšeničné mouky a vody. V pozadí je židovský zvyk připravovat před slavností pesach nekvašené chleby. V pravoslavných církvích (s výjimkou Arménů a Maronitů) se používají kvašené chlebové hostie. [16]

27

8 Přehled novodobých interiérů sakrálních staveb 8.1 Farní kostel v Martigny – Švýcarsko

Obr. 3: Kresba z roku 1855. [5] Stavba kostela byla realizována v letech 1670 – 1687 (Obr. 3). Postupem času se v kostele

vyskytovalo

velké

množství

architektonických

slohů:

od

baroka

a neorománského slohu až po sloh neoklasicistní (Obr. 4 - 5). Hledělo se více na praktičnost než na původní záměr a architektonické dílo. Proto se při rekonstrukci, která proběhla v letech 1990 – 1993 rozhodlo, že se naváže na původní barokní sloh. Hlavním důvodem pro rekonstrukci byl špatný technický stav kostela a také přizpůsobení kostela dnešním požadavkům: ­

Přestavění mobiliáře.

­

Vytvoření křížové cesty, která bude lépe odpovídat stavbě.

28

Přizpůsobení liturgického prostoru: ­

Vysunutím presbytáře.

­

Posunutí obětního stolu víc do středu kostela.

­

Umístění ambonu a sedes do blízkosti obětního stolu.

­

Umístění křtitelnice do blízkosti ambonu.

Znovunalezení původních proporcí skrze: ­

Demolici kůru, který je příliš okázalý a příliš „městský“ v kostele spíše „venkovském.“

­

Nahrazení maleb na pilířích, pilastrech a obloucích.

Pro rekonstrukci bylo naplánováno úplné přerozdělení lavic. Část lavic byla odstraněna, aby se zlepšila průchodnost (Obr. 6 - 7). Lavice jsou nové a navržené tak, že se v nich počítá s instalovaným topením.

Obr. 4: Pohled do interiéru, stav v roce 1987. [5]

29

Obr. 5: Půdorys kostela, stav v roce 1987. [5]

Obr. 6: Pohled do interiéru po rekonstrukci v roce 1993. [5]

30

Obr. 7: Půdorys kostela po rekonstrukci v roce 1993. [5]

8.1.1 Mobiliář Toto vybavení by mělo být jednoduché, aby vynikla posvátnost, které slouží. Proto byly použity jednoduché materiály - železo, sklo, dřevo, kůže. Sedes Najdeme zde motiv z lavic, ale rozvinutější a zahrnující i nohy. Vypracování je jemnější, rafinovanější použitím malých opakujících se železných profilů (Obr. 8). Důraz je na křesle celebranta odlišujícím se od sezení pro přisluhující. Použitý materiál je černé železo, polštáře z černé kůže posilují hiearchické rozdělení celého sezení.

Obr. 8: Nový sedes a sezení pro přisluhující. [5] 31

Ambon a pultík Pultík určený pro předsedajícího je odlehčený, přenosný, s nastavitelnou výškou. Naproti tomu ambon je široký, zapuštěný do podlahy s pevnou výškou. Motiv je stejný jako u sedes. Pozlacený kříž je umístěný uprostřed (Obr. 9).

Obr. 9: Ambon. [5] Obětní stůl Je to sjednocující prvek všech novodobých prvků umístěných v kostele. Velká lehkost je v kontrastu s rozměry a váhou nosného sloupu. Ten také nese váhu desky z bílého mramoru. Tvar má být antropomorfický: otevřená ruka, také může evokovat kalich nebo nádobu. Procesní kříž přerušuje přísnou symetrii kompozice (Obr. 10).

[5]

32

Obr. 10: Oltář. [5]

8.2 Kaple Notre–Dame–du-Haut Colline de Bourlemont, Ronchamp, Francie Realizace 1951 – 1955

Obr. 11: Pohled na jižní stěnu a venkovní presbytář. [19]

33

„Když jsem navrhoval tuto stavbu, chtěl jsem vytvořit prostor ticha, modliteb, míru a vnitřního štěstí. Smysl bytí výrazně inspiroval mé snažení. Některé věci jsou úžasné, ať už se dotýkají náboženské podstaty nebo ne.“ Le Corbusier Mariánská kaple v Ronchamp je klíčovou stavbou v dějinách světové moderní architektury, a to z několika důvodů (Obr. 11 - 13). Pravděpodobně nejnádhernější poválečný římskokatolický kostel v Evropě navrhnul protestant, který měl spíše sklony k panteizmu. Pokud většina teoretiků architektury chápala Le Corbusiera jako zvěstovatele moderní architektury, jenž hodně mluvil a budoval pevná dogmata, která by měla moderní architektura ctít, musela po realizaci kaple v Ronchamp přeřadit na další stupeň ve svém myšlení. Le Corbusier navrhl navzdory svému dosavadnímu stylu vysoce neočekávanou stavbu. Pásová okna, sloupy skeletu, střešní terasu, či představěnou fasádu bychom v Ronchamp těžko hledali. Všechno je jinak, zapomeňte. Některá předcházející Le Corbusierova díla však již nesla stopy skulpturálně laděných hmot, které však nehrály v kompozici staveb první housle. V Ronchamp však stojíme před jiným pojetím architektury. Jak Corbusier vzpomíná: „Když mne poprvé přivedli na místo stavby, nechal jsem svůj doprovod zabývat se svými věcmi, sedl jsem si a jen jsem skicoval. Po pár hodinách jsem přesně věděl, jak bude kaple vypadat.“ Tato slova nám jasně ukazují, že kaple v Ronchamp je především záležitostí kontextu s okolní kopcovitou krajinou.

Obr. 12: Půdorys. [1]

34

Obr. 13: Venkovní presbytář. [1] Dramatická kompozice stavby skrývá ještě dramatičtější interiér. Ten je prosvětlen jen velmi rafinovaně komponovanými malými otvory vyplněnými barevným sklem a také mezerou mezi střechou a zdmi (Obr. 14 - 15). Tento motiv je v sakrálních stavbách s oblibou používán, Corbusierova forma je však netradiční. Těžká tmavá hmota střechy se vznáší nad bílou podnoží. Je tmavá amorfní střecha vyjádřením neurčitosti, nepostižitelnosti víry? To si každý musí vyložit sám, někdo se přiklání ke klobouku, někdo k mušli. Corbusier vyjádřil kaplí v Ronchamp základní vztah člověka a víry. Abstraktní vyjádření místa, kde člověk rozmlouvá s Bohem, stimuluje myšlení věřících a nastoluje ty nejzákladnější otázky lidské existence.

[19]

35

Obr. 14: Interiér s pohledem na jižní stěnu. [6]

Obr. 15: Interiér s pohledem na jižní stěnu. [6]

36

8.3 Kostel sv. Kateřiny - Ostrava – Hrabová

Obr. 16: Venkovní pohled. [19] Dřevěný kostelík z 15. století na Velikonoce roku 2000 vyhořel. Zbyla z něj pouze kamenná dlažba a základy. V několika letech byla postavena striktní vědecká rekonstrukce původní stavby (Obr. 16). Při návrhu interiéru byla dodržena zásada nedotknutelnosti původní stavby. Nový interiér je navržen jako intaktní vize interiéru z doby vzniku stavby při kolonizaci severovýchodních Moravských hvozdů (např. vize, jak by předkové zacházeli se světlem, kdyby znali elektřinu, apod). Srubovina je ponechána odhalena v syrovém stavu, ošetřena voskem (Obr. 17). Podlaha je ze stejného materiálu jako původní – z Jablunkovského pískovce, je však z důvodů uchování původní a izolacím posazena o 40 cm výš. Ve spárořezu dlažby v presbytáři jsou umístěny mosazné pečetě s plamenem jako připomínkou požáru. Jako pojítko mezi generacemi vyrůstá menza a křtitelnice – základní symbolické body života společenství farnosti - z původní staré podlahy a ze stejného materiálu. Viditelné fragmenty staré podlahy jsou doplněny o několik roztavených kusů devocionálií, roztavených požárem (Obr. 18).

37

Obr. 17: Interiér kostela během stavby.

Obr. 18: Křtitelnice a detail podlahy s mosaznou pečetí. [19] Retabulum se svatostánkem v čele presbytáře je ve vzájemné geometrické souvztažnosti s ostatními dřevěnými liturgickými objekty v presbytáři – menzou a sedes. Měřítko vychází z proporcí řezu kostela. Retabulum z masivního dubu má z venkovní strany řezaný reliéf, vnitřní otvíravá část bude osazena malbou na dřevěných deskách v technologii tempery (Obr. 19). 38

Výtvarné pojednání retabula je inspirováno pro dobu vzniku kostela typickými příklady otvíravých oltářů, zvenčí je uzavřen v pevné skořepině - „lastuře“. Motiv řezby je odvozen z kola (symbolu utrpení sv. Kateřiny) abstrahovaného a násobeného v mříž rozprostírající se v čase. V těžišti tohoto „rámu“ je umístěn svatostánek s motivem kalichu s Kristovou krví – symbolem eucharistie.

Obr. 19: Pohled na oltář, retabulum a detail řezby. [19] Desková malba je složena z pěti částí – velkého ústředního motivu a čtyř menších na postranních

křídlech.

Ústřední

motiv

představuje

sv.

Kateřinu

rozjímající

nad utrpením Krista v podobě kalichu s Jeho krví a Kristem vítězným s žehnajícím gestem. Motiv je umístěn v transcendentním prostoru s hořícím kostelem. Boční motivy znázorňují příběhy ze života sv. Kateřiny. Malba prozatím z finančních důvodů nebyla osazena. Lavice jsou dubové s přiznanými truhlářskými spoji, podobně jako srub. Osvětlení je řešeno lokálními zdroji na stěnách a centrálním lustrem. Nástěnná osvětlovací tělesa jsou v podobě svícnů, centrální lustr v podobě zavěšeného kola (opět vzato ze symbolu utrpení sv. Kateřiny), obojí z černého kovu se zámečnickým opracováním (Obr. 20 - 21). Ze vstupního prostoru pod věží je přístupná po stranách zpovědní místnost a WC – nové vestavby v konstrukci věže.

[19]

39

Obr. 20: Sedes. [19]

Obr. 21: Interiér s pohledem na presbytář. [19]

40

41

9 Stavba a významné opravy chrámu sv. Jakuba Většího v České Třebové Než byl v České Třebové v letech 1793 – 1801 postaven nynější kostel sv. Jakuba Většího, stálo zde několik starších kostelních staveb. Z obsahu nejstarší českotřebovské listiny z roku 1335 vyplývá, že v České Třebové kromě kaple sv. Kateřiny pravděpodobně existoval ještě kostel zasvěceny blahoslavené Panně a sv. Mikuláši. Další zpráva o kostele v České Třebové je až v souvislosti s velkým požárem, který město postihl v roce 1636. Město bylo touto ničivou událostí těžce poznamenáno, přesto obyvatelé začali záhy usilovat o stavbu kostela nového. Práce na výstavbě a vybavení kostela zdárně pokračovaly, dne 6. června 1640 byla dokončena archa na velkém oltáři. Farní kronika uvádí i popis nově postaveného chrámu (zasvěceného sv. Jakubovi). Byl již zděný s klenutým presbytářem, zatímco loď kostela měla strop dřevěný. Na severní stranu kostela přisedala klenutá sakristie, malá a tmavá, s jedním oknem vedoucím na východ. K západní straně sakristie přiléhala kostnice, do které vedlo schodiště. Kolem kostela se rozkládal prostorný, zdí obehnaný hřbitov, na který se z jižní strany vcházelo z ulice skrz kamennou klenutou zvonici stojící asi 10 kroků od kostela. Na hřbitově postavili ve dnech 23. července - 28. srpna 1708 dřevěnou kapli Srdce Ježíšova. Kostel s farou spojovala dřevěná lávka. Kaple Srdce Ježíšova i zvonice se čtyřmi zvony padly za oběť požáru, který propukl v noci 6. srpna 1745. Do rána lehlo téměř celé město popelem. Uchráněno zůstalo jen 6 domů, fara a kostel. Kaple byla znovu postavena v roce 1747 a o rok později třebováci opravili a znovu zastřešili i zvonici. Tohoto požáru zůstal kostel ušetřen, ale v roce 1793 se mu neštěstí už nevyhnulo. Již 11. července 1793 vypracovali zástupci města žádost o povolení stavby nového kostela, kterou adresovali knížeti Aloisi z Lichtenštejna. Zároveň požádali o finanční příspěvek na stavbu. Kníže Alois z Lichtenštejna stavbu nového kostela nejen povolil, ale i finančně zaštítil. Vypracováním stavebních plánů pověřil svého dvorního architekta Josefa Hardtmutha25.

25

Josef Hardtmuth (*13. února 1758 Asparn an der Zaya, †23. května 1816 Vídeň) byl synem truhláře, od roku 1771 se však učil stavitelství u svého strýce Josefa Meissla (* 1730 †1790), architekta v lichtenštejnských knížecích službách, jenž mu později svěřoval i vyhotovování plánů a výkresů.

42

Během léta roku 1794 byly vyzděny základy a zedníci začali pracovat na zdivu presbytáře. Výška zdi v presbytáři dosáhla na jedné straně asi 2,5 m, na druhé asi 1,9 m. Pro tento rok byly práce ukončeny ke dni 31. říjnu. V roce 1795 se s pracemi začalo 20. dubna. Za tento rok dosáhla výška kostelních zdí asi 8,5 m. Stavební činnost skončila 30. října 1795. Roku 1796 byly práce zahájeny 25. dubna. Po celý rok se pracovalo velice obtížně a stavitelé naráželi na nedostatek materiálu. Z tohoto důvodu nebyly kostelní zdi dostavěny do té výšky, jak se předpokládalo - zbývalo ještě asi 1,7 m. Městský úřad dosáhl drobné změny ve stavebních plánech a dne 5. března požádal knížete Lichtenštejna, aby byl původní plán doplněn o malou věž pro sanktusový zvon, dvě oratoře po stranách presbytáře a kazatelnu. Dne 19. března přišla odpověď povolující stavbu sanktusové věže a kazatelny, navíc kníže obci zdarma věnoval nový sanktusový zvonek ulitý ve Vídni. Roku 1797 se práce rozběhly opět v dubnu. Do 20. července byly dostavěny kostelní zdi, římsy kolem kostela a průčelí až k základům velké věže. V květnu 1798 bylo dokončeno pokrývání střechy kostela a dne 16. července dokončeny i poslední klenby. Práce byly záhy skončeny a ještě v srpnu byla na věž posazena báň. Tím zápisy o stavbě kostela v městské pamětní knize končí. Předpokládá se, že v roce 1798 došlo k dokončení hrubé stavby a do roku 1801 pokračovaly práce v interiéru. Mezníkem v dějinách českotřebovského kostela sv. Jakuba Většího, dostavěného roku 1801, se stal čtvrtek 28. srpna 1884, kdy byl chrám postižen požárem. Požár zavinili neopatrní klempíři, kteří pod střechou pracovali s ohněm. Oheň se s velkou rychlostí rozšířil - v krátké době zachvátil celou střechu kostela.

V roce 1789 začal Hardtmuth pracovat pro Lichtenštejny - zprvu jako kreslič a polír, od roku 1790 jako architekt; jeho první samostatnou prací byla přestavba paláce Aloise z Lichtenštejna ve Vídni na Herrengasse. Roku 1793, při rozdělení kompetencí lichtenštejnských architektů, získal vedení rakouských stavebních záležitostí (včetně panství Břeclav a Lednice), v roce 1805 se stal stavebním ředitelem na všech lichtenštejnských panstvích. V roce 1812 požádal o uvolnění z funkce a o čtyři roky později zemřel. Jeho činnost ve službách Lichtenštejnů zahrnuje projekty na přestavby zámků, projekty zahrad, kostelů, škol i hospodářských budov. Hardtmuth se s úspěchem zabýval i hospodářstvím, zejména novými technologiemi. Vynalezl například zvláštní druh cihel a stroj k jejich výrobě. Novým typem kameniny zasáhl do vývoje kuchyňského nádobí, příborů a lékárnických potřeb. Roku 1790 založil ve Vídni továrnu na tužky, když se mu podařilo nahradit do té doby drahou tuhu směsí roztlučené tuhy s hlínou; později zavedli výrobu červených tužek a černé křídy (jeho synové přeložili tužkárnu pod názvem KOH-I-NOOR do Českých Budějovic). V roce 1810 vynalezl umělou pemzu a o rok později obdržel povolení k výrobě pružných, nezničitelných psacích tabulek. Věhlasné byly také jeho tuše a umělá neapolská žluť. [3]

43

Za oběť požáru padla kostelní střecha s velkou věží a sanktusníkem, věžní hodiny a zvony. Sakristie ani interiér kostela neutrpěly žádnou větší škodu, byly pouze promáčeny použitou vodou. Závažnější škodu neutrpěl ani jeden z okolních domů. Na podzim roku 1884 dostal chrám novou střechu, aby dešťová voda ještě víc nepoškodila interiér. V roce 1885 byl opraven uvnitř i vně, byla vystavěna nová věž a na ni zavěšeny nové zvony, které daroval kníže Jan z Lichtenštejna. Dokončení oprav kostela završilo vyzdvižení nové báně a kříže na věž. Brzy po dokončení vnějších oprav se objevily návrhy, aby byl interiér kostela nově zařízen. Po všech úpravách a opravách vně i uvnitř byl chrám znovu vysvěcen dne 23. září 1888. Poslední zásadní změnu prodělal svatojakubský chrám v roce 1913. Báň z roku 1885 se podle názoru představitelů České Třebové ke kostelu nehodila, a tak bylo rozhodnuto vyslat deputaci ke knížeti Janovi z Lichtenštejna s prosbou, aby povolil a finančně zaštítil stavbu nové. Kníže žádosti vyhověl a koncem léta bylo započato s přípravnými pracemi. Cílem celé akce bylo uvedení kostela do souladu s původními Hardtmuthovými plány, tedy obnovení stavu před 28. srpnem 1884. Dne 3. listopadu 1913 byla nasazena na báň zlacená makovice, starý opravený kříž a instalován hromosvod. V červenci 1914 byly zahájeny práce v interiéru a ani vypuknutí války nezabránilo tomu, aby byly veškeré práce ukončeny na podzim téhož roku. V roce 1924 byl kostel elektrifikován a byl zakoupen elektromotor k varhaním měchům. Roku 1954 došlo k vymalování interiéru (poslední malování bylo v roce 1914). Plochy chrámu byly vymalovány světle, aby vynikla architektura. Dále byl vyčištěn hlavní obraz a opravena elektroinstalace. Dne 8. června 1956 byly pořízeny 2 nové zpovědnice (staré byly zchátralé) a v září téhož roku byl proveden nátěr věže (bez lešení). Tímto záznamem končí farní kronika. O úpravách v následujících 40. letech se nikde nepíše a ani pamětníci přesně nevědí, kdy došlo k přesunutí oltáře od zadní stěny do prostoru presbytáře (muselo to být po roce 1965, kdy skončil II. vatikánský koncil). V letech 2001 – 2004 došlo k restaurování varhan. Varhanní nástroj byl doplněn o další píšťaly a nové harmonium.

[3] 44

10 Současný stav 10.1 Uspořádání presbytáře Presbytář kostela je uspořádán následovně. Obětní stůl a ambon jsou umístěny v přední části, nejblíže k lidu. Přičemž oltář se nachází uprostřed a je umístěn na dřevěném soklu. Ambon je napravo od oltáře. Za ambonem u zdi jsou místa pro přisluhující, která se také vyskytují vpravo před dnes již nevyužívanými chórovými lavicemi. Na levém rohu presbytáře se nachází v minulosti využívaná kazatelna. Pod kazatelnou je umístěn abak. Sedes je umístěn v zadní části presbytáře centrálně na vyvýšeném stupni před původním kamenným oltářem (Obr. 22).

45

Obr. 22: Pohled do presbytáře z chóru.

46

10.2 Mobiliář Mobiliář kostela splňuje funkční požadavky, avšak estetické nikoliv. Každý kus nábytku byl do kostela dodán dle potřeby, ale na estetickou stránku se zapomínalo (Obr. 23 - 27). Farní kronika neuvádí jak vypadal původní sedes, kdy a odkud byl do kostela dodán současný. Oltář a ambon byly do kostela vyrobeny po roce 1965, kdy skončil II. vatikánský koncil. Proč se už v té době nevyrobil veškerý mobiliář podle daných církevních nařízení? Odpovědí může být doba čtyřiceti let komunismu, kdy se v Československu v otázce rozvoje sakrálních staveb a interiérů zastavil čas. Místa pro přisluhující to jen dokládají.

Obr. 23: Oltář.

47

Obr. 24: Oltář z druhé strany.

Obr. 25: Sedes. 48

Obr. 26: Ambon a místa pro přisluhující.

Obr. 27: Abak.

49

11 Zaměření a přeměření interiéru kostela Protože neexistují podrobné plány kostela, musel jsem před provedením vizualizace celý interiér včetně vybavení přeměřit. Díky možnosti zapůjčení laserového dálkoměru nebyl problém zaměřovat i velké vzdálenosti a hlavně výšky interiéru (Obr. 28). Vybavení jako takové (oltáře, kazatelna, atd.) jsem doměřil pomocí žebříku a skládacího metru.

Obr. 28: Skica ze zaměřování kostela laserovým dálkoměrem Leica DistoTM A5.

50

12 Postup návrhu 12.1 Úprava presbytáře V kostele jsou ještě zbytky předkoncilní mřížky26, která zde nemá žádnoufunkci kromě odkládání květin při výzdobě (Obr. 29). Proto navrhuji mřížku odstranit. Tím dojde k otevření presbytáře a k lepšímu propojení s částí pro lid (Obr. 30).

Obr. 29: Pohled do presbytáře a na mřížku.

26

Oltářní mřížka - oltář a celé kněžiště bývá odděleno od ostatního chrámu mřížkou (cancelli), čímž se zároveň naznačuje katolická nauka o zvláštním kněžském stavu, ustanoveném Pánem Ježíšem. V orientě byla mřížka ve chrámech již za časů Konstantina. Na Západě se ujala a bývá tak nízká, že věřící přiklekají u ní k svatému přijímání. Po II. vatikánském koncilu byla mřížka postupně z kostela odstraněna. [7]

51

Obr. 30: Pohled do presbytáře bez mřížky.

12.2 Návrh mobiliáře Nejdůležitějším prvkem celé liturgie je oltář, proto je nutné se na něj zaměřit a najít spojitost mezi ním a architekturou kostela. Ostatní vybavení už jen dotváří celek. V roce 2004 byl úspěšně restaurován varhanní nástroj a z toho důvodu je kostel v poslední době využíván nejen k liturgickým účelům, ale slouží i jako koncertní sál. Proto byla jedna z podmínek zadání, že oltář musí být přenosný. Při koncertech větších hudebních souborů je nutné celý presbytář vyklidit. Děje se tak asi jen čtyřikrát do roka, ale je nutné na to při návrzích pamatovat.

12.2.1 Varianta 1 Nejvýraznější z celého presbytáře jsou kanelované27 iónské sloupy. Snahou je promítnout tento prvek do návrhu.

27

Kanelování - svislé žlábkování dříku sloupu nebo pilastru. Žlábky (kanelury) různé hloubky se setkávají buď v hraně (v řádu dórském), nebo jsou oddělovány pravidelnými mezerami, stezkami (v řádu iónském); v korintském řádu jsou zdola vyplňovány hůlkami, píšťalami. [20]

52

Současný oltář je umístěn na dřevěném soklu a působí tak dojmem, že je mnohem větší než je tomu ve skutečnosti. Výhodou soklu je, že je oltář výš, takže je lépe vidět. Nevýhodou je, že znesnadňuje pohyb v presbytáři. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby oltář působil mohutně, ale nechtěl jsem použít sokl. Nohy oltáře mají připomínat sloupy a postupné úskoky kanelování. Výplň tvoří pískovaná skleněná deska (Obr. 31).

Obr. 31: Navrhovaný oltář. Při bohoslužbě slova je nejdůležitější ambon. Současný ambon mně osobně připadá spíše dekorativní než praktický. Je sice lehce přemístitelný, ale je důležité, aby se lektor mohl opřít, což v tomto případě není vhodné nebo to aspoň nedoporučuji. Rozhodl jsem se, že ambon bude připevněn přímo do podlahy presbytáře a v případě potřeby demontovatelný (Obr. 32).

53

Obr. 32: Navrhovaný ambon.

Obr. 33: Presbytář s navrhovaným oltářem a ambonem.

54

12.2.2 Varianta 2 Při umístění mobiliáře do prostoru presbytáře jsem zjistil, že nohy oltáře opravdu působí mohutně a připomínají sloupy. Celkově však oltář i ambon v prostoru působí zapadle a nevýrazně (Obr. 33). Proto jsem se rozhodl, že návrh pozměním. Výrazným prvkem kromě sloupů je také menza původního oltáře, takže jsem ji pokusil zakomponovat do návrhu. Menzu jsem navrhnul ve světlé variantě, aby v kombinaci s tmavým podnožím kontrastovala a přitahovala pohled (Obr. 34). Skleněná výplň by mohla působit v kombinaci s vhodným nasvícením efektivně, ale pro praktické účely je zde riziko rozbití při manipulaci. Proto jsem ji vyloučil a nahradil stejným materiálem jako oltářní desku (o použitých materiálech je pojednáno v kapitole 13). Stejným způsobem jsem přistoupil k řešení ambonu. Čtecí desku jsem umístil více na střed a opět použil světlou variantu s tmavou nohou (Obr. 35). Manipulace s ambonem bude trošku komplikovanější než s oltářem, ale preferoval jsem stabilitu a praktičnost, než aby hrozilo riziko pádu ambonu nebo dokonce převržení na lektora (montáž a demontáž je popsána v kapitole 13.2).

Obr. 34: Navrhovaný oltář s menzou.

55

Obr. 35: Ambon.

Obr. 36: Presbytář s navrhovaným oltářem a ambonem.

56

Tato varianta se mi jeví jako vhodnější. Lépe koresponduje s interiérem kostela, a proto jsem se rozhodl, že ji budu dále řešit (Obr. 36, 45). Zaměřil jsem se na proporce navrhovaného oltáře. Postupné úskoky působí statickým dojmem, proto jsem zkusil úskoky změnit tak, že se směrem do středu zmenšují. To stejný krok jsem provedl s menzou. Nenechal jsem odsazení ve středu tloušťky, ale posunul jsem jej níže, tím mensa působí mohutnějším dojmem (Obr. 37 - 38).

Obr. 37: Vlevo původní návrh, vpravo pozměněný návrh.

Obr. 38: Konečná varianta oltáře.

57

Dalším krokem bylo navržení sedes a sezení pro přisluhující. Při navrhování jsem vycházel z tvarů oltáře a ambonu (Obr. 39 - 42).

Obr. 39: Navrhovaný sedes.

Obr. 40: Umístění sedes v presbytáři. 58

Obr. 41: Navrhované sezení pro přisluhující.

Obr. 42: Sezení pro přisluhující v prostoru presbytáře. Poslední, co je třeba navrhnout je abak. Při liturgii není na abak kladen takový důraz jako např. na oltář. Ovšem pokud má presbytář a jeho vybavení působit jako celek, tak musí být vše navrženo ve stejném duchu.

59

Abak je umístěn pod kazatelnou, takže při návrhu jsem vycházel z rozměrů tohoto prostoru (Obr. 43 - 44).

Obr. 43: Abak.

Obr. 44: Celkový pohled do presbytáře.

60

Obr. 45: Celkový pohled do interiéru kostela s navrženým mobiliá

Obr. 45: Celkový pohled do interiéru kostela s navrženým mobiliářem.

61

13 Konstrukce a materiály 13.1 Oltář Nohy oltáře jsou navrženy z dubového masivu. Konkrétně z nekonečného vlysu. Jednotlivé vlysy noh jsou k sobě spojeny kolíkovým spojem a následně je použit stejný spoj i pro spojení s luby. Výplňová deska je vložena do vyfrézovaných drážek v nohách. Menza je s podnožím spojena opět na kolíky (Obr. 46). Jednou nohou a horní deskou je veden otvor pro kabel mikrofonu (více viz. výkresová dokumentace). Barva výrobku by měla odpovídat barvě a odstínu ostatních prvků v interiéru kostela, proto je povrch dokončen mořením a transparentním lakem. Jako základ pro menzu a výplňovou desku tvoří dřevotřísková deska. Na viditelných plochách jsou desky oplášťované materiálem CorianÒ. CorianÒ jsem zvolil proto, že je lehčí než kamenná deska a jeho další výhoda je, že se může kdykoliv opravit, aniž by to bylo později (při manipulaci může dojít k odlomení rohu atd.) znatelné. Aby nedocházelo ke styku oltáře s dlažbou, jsou nohy opatřeny závrtnými kluzáky.

62

Obr. 46: Oltář rozložený na jednotlivé konstrukční prvky.

13.2 Ambon Použité materiály a barva jsou totožné jako u oltáře. Konstrukci ambonu tvoří noha a čtecí deska. Noha je dutá, aby umožnila ukotvení ambonu s podlahou presbytáře. Ukotvení se uskuteční kotevním prvkem a šrouby. Do podlahy presbytáře budu nutné zabetonovat dvě trubky s vnitřním závitem, které tvoří součást ukotvení. Čtecí deska je odnímatelná pomocí spojovacího prvku, který je nutné dle výkresové dokumentace vyrobit. Čelní deska netvoří pouze výplň a dekoraci, ale jsou to dvířka, která zakrývají veškeré kotvící prvky. Stejně jako u oltáře, tak i mezi nohou ambonu a čtecí deskou je veden otvor pro kabel mikrofonu (více viz. výkresová dokumentace). Ambon sám o sobě není stabilní, proto jsem musel vymyslet způsob montáže a demontáže (Obr. 47).

63

Montáž a demontáž by měla probíhat následovně: Nejprve se pomocí kotevního prvku zafixuje noha ambonu a potom se přichytí čtecí deska. Demontáž by měla probíhat opačně. Nejprve se demontuje čtecí deska a potom noha.

Obr. 47: Ambon rozložený na jednotlivé konstrukční prvky.

13.3 Sezení pro přisluhující a sedes Sezení pro přisluhující tvoří dvě nohy, dva rámy a sedák. Z důvodu snížení hmotnosti a spotřeby materiálu jsou nohy duté. Tvoří je spárovky, na které jsou po celém obvodu pomocí kolíkového spoje přilepeny nákližky. Přední a zadní nákližek je tvarovaný a dotváří dojem ustupující nohy. Horní nákližek je nutný kvůli uchycení menšího rámu. Spodní nákližek slouží k uchycení závrtného kluzáku. Sedák je připevněn k menšímu rámu díky plastovému elementu. Veškeré konstrukční spoje jsou kolíkové (Obr. 48). Sedes je v podstatě stejný jako sezení pro přisluhující jen v zadní části nohou jsou naklíženy opěradlové nohy.

64

Opěrák je vsazen mezi opěradlové nohy. Tvoří jej dřevěný rám, na který jsou přisponkovány popruhy. Na popruhách je PES rouno, vrstva PUR pěny, opět PES rouno a potahová textilie. Použité materiály jsou dubová spárovka a dubový masiv. Na sedák je použita překližka (více viz. výkresová dokumentace).

Obr. 48: Sezení pro přisluhující rozložené na jednotlivé konstrukční prvky.

13.4 Abak Abak tvoří dvě nohy, stolová a zadní deska (Obr. 49). Konstrukce je opět odlehčená a shodná s konstrukcí sezení pro přisluhující (více viz. výkresová dokumentace).

Obr. 49: Abak rozložený na jednotlivé konstrukční prvky. 65

14 Diskuse Jednou z kapitol mé práce je i Přehled novodobých sakrálních interiérů. Co znamená: „Novodobý sakrální interiér?“ Je to interiér nového kostela? Nebo interiér upravený po roce 1965 kdy skončil II. vatikánský koncil? Myslím, že obojí. Při hledání vhodných interiérů jsem se zaměřil na to, aby interiér korespondoval s kostelem, který řeším já. To znamená nikoliv novostavba, ale kostel s úpravami po II. vatikánském koncilu. Získat informace ohledně upravených interiérů ze zahraničí bylo celkem obtížné. Pokud kostel nebo jeho interiér nenavrhoval známý architekt (jak tomu je v případě kaple v Ronchamp), tak je téměř nemožné informace dohledat. Dalším problémem, který se vyskytl byly úpravy, které interiéry prodělaly (nejen zahraniční, ale hlavně české). Bylo vidět, že řešením se mnohdy nezaobíral architekt, jak tomu bývalo v minulosti, ale hledělo se hlavně na funkčnost. Příkladem za všechny je kostel sv. Jakuba v České Třebové. Proto jsem se rozhodl, že ve své práci uvedu pouze příklady, ve kterých bude vhodně a vkusně vyřešen liturgický prostor a to i za cenu, že příkladů bude málo. Nechtěl jsem uvést pouze fotografii s pohledem do presbytáře, ale chtěl jsem zjistit, jak se při úpravě postupovalo. Bohužel takových záznamů je málo. Farní kostel v Martigny jsem vybral proto, že k němu vyšel sborník s veškerými stavebními úpravami, restaurátorskými pracemi a se zdůvodněním řešení daného problému. I když jsem neřešil (a ani nemohl řešit) problematiku v takovém rozsahu jako v Martigny, tak byl pro mě kostel inspirací pro zpracování návrhu. Kaple v Ronchamp je světoznámé a mezi architekty respektované dílo Le Corbusiera. Nápad s venkovním presbytářem a hra světla v interiéru rozhodly o tom, že kostel uvedu ve své práci. Kostel sv. Kateřiny v Ostravě, mě zaujal nejen výborným dřevěným interiérem, ale i záměrem postavit stavbu novou ve stejném duchu, jako původní kostel. Jedná se o novostavbu, ale přesto jsem se rozhodl, že ji uvedu. Stejně jako se navrhoval interiér do nového kostela, tak mohl být uskutečněn projekt interiéru do kostela původního (pokud by neshořel). Stavba je natolik ojedinělá a významná, že zaujala

66

širokou veřejnost. Roku 2005 byla stavba oceněna čestným uznáním Stavba Moravskoslezského kraje a v roce 2006 získala ocenění Interiér roku. Ne každý má takovou představivost, aby mu stačilo vidět návrh ve skicách nebo konstrukčních výkresech. Proto se vizualizace v dnešní době stala běžnou součástí návrhů. To byl hlavní důvod proč jsem se rozhod vytvořit vizualizaci i pro návrh liturgického prostoru v mé práci. Možná by se mohlo zdát zvláštní, proč je potřeba kvůli nábytku, který nebude vestavěný, ale bude volně v prostoru zaměřovat a přeměřovat kostel. Později se však ukázalo, že s nábytkem do sakrálních prostor to je jiné, než když se navrhuje stůl nebo pohovka. Nestačilo pouze pořídit fotografie a začít kreslit návrhy. Potřeboval jsem vidět návrhy přímo v prostoru, do kterého mají být umístěny. Nábytek do kostela není záležitostí několika let, ale je to otázka několika desetiletí mnohdy i století. Řešení vybavení liturgického prostoru kostela sv. Jakuba není pouze moje představa, ale od počátku byl celý projekt konzultován s investorem (investorem je v tomto případě farnost v čele s jejím administrátorem Mgr. Milošem Kolovratníkem). Když se navrhuje zařízení nového objektu, tak je vše v návrzích, vzniká to v dané době, stejně tak se interiér vybaví nábytkem z dané doby. V tomto případě tomu bylo opačně. Kostel je dvě stě let starý a bylo nutné jej vybavit novým mobiliářem, který do interiéru zapadne, bude s ním v souladu a nebude se pokoušet o kopírování minulosti (bezpečnost a funkčnost jsou samozřejmostí). Při konzultacích jsme často naráželi na problém: „Jak to bude vypadat v kostele?“ Teprve až po umístění mobiliáře do daného prostoru mohlo dojít ke střetu názorů a k řešení detailů. Ne všechno, co se líbilo mně, se líbilo investorovi, proto zde byla cesta hledání, ústupků (na obou stranách) a kompromisů. Kompromisy nakonec nalezeny byly a výsledkem je návrh plně funkčního mobiliáře, který by měl vyhovovat požadavkům dnešní doby. Jedná se zejména o ergonomické požadavky, možnost zakomponování ozvučení aniž by rušilo vzhled nábytku, využití tradičního materiálu rostlého dřeva, dále potom běžně dostupných a moderních materiálů, ať už na bázi dřeva (DTD), ale i plastu (CorianÒ).

67

Pokud jde o design návrhu, tak jsem chtěl, aby působil moderně, ale aby nenarušoval jednoduchost empírového kostela. Snažil jsem se vycházet z prostoru, do kterého má být mobiliář určen.

68

15 Závěr Každý z nás byl jistě někdy v kostele. Ať už na půlnoční mši o Vánocích nebo třeba na svatbě přítele. Pro někoho je kostel architektonické dílo hodné obdivu, jiného přitahuje zvědavost a pro někoho je domem modlitby, setkání s druhými, s Bohem, se sebou… Mojí snahou bylo přiblížit toto téma i pro nevěřícího člověka. Ukázat, že není kostel jako kostel. Vysvětlit základní pojmy a termíny spojené s katolickým kostelem. Poukázat na návaznosti, které je nutné zohlednit při navrhování nábytku do liturgického prostoru. Dále potom uvést několik příkladů již realizovaných projektů a ukázat, že toto téma má i v oboru nábytku své místo, a že je stále co objevovat. Na základě těchto poznatků jsem přistoupil k řešení návrhu mobiliáře do konkrétního kostela. Výsledkem je návrh kompletního vybavení presbytáře nábytkem potřebným pro liturgické účely včetně výkresové dokumentace nutné pro jeho výrobu.

69

16 Summary This dissertation deals with the problematic of liturgical space. The basic terminology and functions, which should be respected while designing furniture for a catholic church, are explained there. Another chapter covers the differences between a catholic church and a protestant church. Also pronouncements and regulations of the Catholic Church, which must be fulfilled while designing furniture for liturgical purposes, are included there. The changes of liturgical space, which were made during II Vatican Council and had a vital effect on the setting of a church interior, are stated in the dissertation. Nowadays, liturgy does not take place in Latin by the main altar (usually situated by the wall) as it was before the Council, but at the altar in the form of a table as it was in the early church. A lectern (speaker’s desk), with important function in the liturgy of the word, is the integral part of the liturgical space. A clergy chair (seat for the priest), seats for acolytes and an abak (ancillary table) are also important parts of the liturgical space and together with an altar form one unit. Projects of liturgical-space reconstruction that have already been realized are included as examples. During the election of the projects, a great attention was paid to the overall complex of good-quality information. The main part of the dissertation consists of a design for the liturgical space of the Parish Church of Saint James in Česká Třebová (kostel sv. Jakuba Většího). The knowledge from the theoretical part of the dissertation is taken into account there. The main argument for working on the design was the disparity between the particular components of the liturgical space of the Saint James Church. The most important part of the liturgy is the altar. Therefore it was necessary to focus on its design and to create links between the architecture of the church and the altar. The most distinct feature of the St. James presbytery is the lonic column; consequently this feature was projected into the design of the altar. The design is elaborated in visualizations; also the design documentation necessary for realization is attached to the dissertation.

70

17 Použité zdroje [1] Vaverka, J., et al., 2001. Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 435 s. ISBN 80-7192-539-X. [2] Vaverka, J., et al., 2004. Moderní sakrální stavby církví a náboženských společností na území Čech, Moravy a Slezska. 1. vyd. Brno, Jota, 364 s. ISBN 80-7217-297-2. [3] Vosyka, S., 2004. Českotřebovská farnost v historii: sborník studií k 200. výročí vystavění kostela sv. Jakuba. 1. vyd. Česká Třebová, Římskokatolická farnost – děkanství Česká Třebová, 264s. ISBN: 80-239-3464-3. [4] Černoušek,

T.,

1995.

Liturgický

prostor.

1.

vyd.

Olomouc,

Matice

Cyrilometodějská, 70 s. [5] Lehner, H., et, al., 1993. Restauration de ľéglise paroissiale de Martigny 1990 – 1993. 1. vyd. Cassaz – Montfort, Martigny, 120 s. [6] Cohen, J. L., 2005. Le Corbusier. 1. vyd. Praha, Slovart, 96 s. ISBN: 80-7209-669-9. [7] Foltynovsky, J., 1932. Liturgika. 1. vyd. Olomouc, Lidové závody tiskařské a nakladatelské, 273 s. [8] Bible – Ekumenický překlad, 1993. 4. vyd. Praha, Česká biblická společnost, 1007, 283 s. ISBN 80-900881-7-1. [9] IGMR (Všeobecné pokyny k římskému misálu), Český misál, 1983. 1. vyd. Praha, Česká Liturgická komise. [10] Steiger, I., 1990. Bible v kresbách. 1. vyd. Praha, Kalich, 348 s. ISBN 80-7017228-2. [11] ČSN 01 3610: Výkresy ve dřevozpracujícím průmyslu, 1999. [12] Klípa, J., Getsemany: Oltář [online] citováno 27. listopad 2006. Dostupné na World Wide Web: < http://www.getsemany.cz/node/488 >. [13] Richter, K., Getsemany: Místo pro hlásání Božího slova [online] citováno 27. listopad 2006. Dostupné na World Wide Web: < http://www.getsemany.cz/node/106 >.

71

[14] Klípa, J., Getsemany: Sedadla [online] citováno 27. listopad 2006. Dostupné na World Wide Web: < http://www.getsemany.cz/node/609 >. [15] Wikipedie, mnohojazyčná webová encyklopedie [online] citováno 22. ledna 2007. Dostupné na World Wide Web: . [16] Karmelitánské nakladatelství, encyklopedie knižního nakladatelství [online] citováno 13. března 2007. Dostupné na World Wide Web: < http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie/>. [17] Slovník církevních pojmů [online] citováno 13. března 2007. Dostupné na World Wide Web: . [18] Vševěd, webová encyklopedie [online] citováno 22. ledna 2007. Dostupné na World Wide Web: . [19] Internetový portál o architektuře [online] citováno 12. března 2007. Dostupné na World Wide Web: . [20] Oldřich J. Blažíček, Kropáček J., 1991.Slovník pojmů z dějin umění. 1. vyd. Praha, Odeon, 246 s. ISBN 80-207-0246-6.

72

18 Seznam obrázků Obr.1: Doporučené rozměry oltáře.[4].........................................................................17 Obr. 2: Doporučené rozměry ambonu. [4] ...................................................................20 Obr. 3: Kresba z roku 1855. [5] ...................................................................................28 Obr. 4: Pohled do interiéru, stav v roce 1987. [5] ........................................................29 Obr. 5: Půdorys kostela, stav v roce 1987. [5]..............................................................30 Obr. 6: Pohled do interiéru po rekonstrukci v roce 1993. [5]........................................30 Obr. 7: Půdorys kostela po rekonstrukci v roce 1993. [5].............................................31 Obr. 8: Nový sedes a sezení pro přisluhující. [5]..........................................................31 Obr. 9: Ambon. [5]......................................................................................................32 Obr. 10: Oltář. [5] .......................................................................................................33 Obr. 11: Pohled na jižní stěnu a venkovní presbytář. [19] ............................................33 Obr. 12: Půdorys. [1]...................................................................................................34 Obr. 13: Venkovní presbytář. [1].................................................................................35 Obr. 14: Interiér s pohledem na jižní stěnu. [6]............................................................36 Obr. 15: Interiér s pohledem na jižní stěnu. [6]............................................................36 Obr. 16: Venkovní pohled. [19]...................................................................................37 Obr. 17: Interiér kostela během stavby. .......................................................................38 Obr. 18: Křtitelnice a detail podlahy s mosaznou pečetí. [19] ......................................38 Obr. 19: Pohled na oltář, retabulum a detail řezby. [19]...............................................39 Obr. 20: Sedes. [19] ....................................................................................................40 Obr. 21: Interiér s pohledem na presbytář. [19]............................................................40 Obr. 22: Pohled do presbytáře z chóru.........................................................................46 Obr. 23: Oltář..............................................................................................................47 Obr. 24: Oltář z druhé strany. ......................................................................................48 Obr. 25: Sedes.............................................................................................................48 Obr. 26: Ambon a místa pro přisluhující......................................................................49 Obr. 27: Abak. ............................................................................................................49 Obr. 28: Skica ze zaměřování kostela laserovým dálkoměrem Leica DistoTM A5.........50 Obr. 29: Pohled do presbytáře a na mřížku. .................................................................51 Obr. 30: Pohled do presbytáře bez mřížky. ..................................................................52 Obr. 31: Navrhovaný oltář...........................................................................................53 Obr. 32: Navrhovaný ambon. ......................................................................................54 73

Obr. 33: Presbytář s navrhovaným oltářem a ambonem. ..............................................54 Obr. 34: Navrhovaný oltář s menzou. ..........................................................................55 Obr. 35: Ambon. .........................................................................................................56 Obr. 36: Presbytář s navrhovaným oltářem a ambonem. ..............................................56 Obr. 37: Vlevo původní návrh, vpravo pozměněný návrh. ...........................................57 Obr. 38: Konečná varianta oltáře. ................................................................................57 Obr. 39: Navrhovaný sedes. ........................................................................................58 Obr. 40: Umístění sedes v presbytáři. ..........................................................................58 Obr. 41: Navrhované sezení pro přisluhující................................................................59 Obr. 42: Sezení pro přisluhující v prostoru presbytáře. ................................................59 Obr. 43: Abak. ............................................................................................................60 Obr. 44: Celkový pohled do presbytáře. ......................................................................60 Obr. 45: Celkový pohled do interiéru kostela s navrženým mobiliářem. ......................61 Obr. 46: Oltář rozložený na jednotlivé konstrukční prvky............................................63 Obr. 47: Ambon rozložený na jednotlivé konstrukční prvky. .......................................64 Obr. 48: Sezení pro přisluhující rozložené na jednotlivé konstrukční prvky. ................65 Obr. 49: Abak rozložený na jednotlivé konstrukční prvky. ..........................................65

74

19 Přílohy Výkresová dokumentace Kusovníky

75