Nástrahy mládí I.
Jednoho dne, bylo ošklivo, pršelo. Oblékla jsem se a vyrazila k mé babičce. Začali jsme si povídat a babička začala vyprávět o svém dětství a já se začala ptát na nejrůznější příběhy v jejím životě a odpovědi se dozvíte, až si přečtete tuto knížku … Narodila jsem se 21.7. roku 1940. Byla jsem „válečné dítě“, jak se v té době říkalo. Mí rodiče byli zemědělci a má sestra byla o pět let starší než já. V pěti letech jsem byla hodně hubená a musela jsem na „tábor pro válečné děti“, kde mi dávali mnohokrát denně jíst. Byla jsem hodně malá a už si toho moc nepamatuji. Každý den jsme chodili rodičům pomáhat na pole. Když jsem byla se svojí sestrou Miladou doma, tak to bylo z toho důvodu, že jsme museli hlídat mladšího bratra Jana. Jednou takhle se nám „pokakal“, a tak Milada pumpovala vodu a já jsem ho držela pod tou vodou. Bratr křičel, že ho bylo slyšet snad až v Praze a dodneška se tomu rádi zasmějeme. Často jsme jezdili k maminčiným rodičům do Mečeříže, kam se ráda vracela. Nejednou seděla na vikýři na půdě a koukala přes Labe a vzdychala si, že je jí smutno. S mým otcem se totiž seznámili tak, že je dohodil nějaký knoflíkář. Jelikož tatínkovi rodiče chtěli, aby se jejich syn oženil, pozvali si již zmíněného knoflíkáře, který chodil ode vsi ke vsi a dohazoval nezadané. Knoflíkář jim pověděl: „Jo, já znám nějakou Růženku z Mečeříže a ta by se tuze ráda vdávala“. Tak se tedy spolu sešli a roku 1933 se konala svatba. A mí rodiče spolu byli až do své smrti, měli spolu tři děti a velmi šťastný život.
Maminka a tatínek.
Tohle je maminka mé maminky.
Maminka mé maminky neměla jednoduchý život. Vdala se a se svým mužem měli velké hospodářství a čtyři děti k tomu. Jenomže přišla 1. světová válka a její manžel, tedy můj děda musel narukovat na vojnu. Bohužel život už je takový a moje babička na všechno zůstala sama. Můj děda se totiž utopil v Itálii, v bažině na Piávě. Takže babička vychovávala sama čtyři děti, a ještě k tomu se starala o hospodářství. Byla to opravdu statečná žena.
II.
Když jsem začala chodit do školy, byla jsem velmi pilná žačka a učení mě velmi bavilo. Vždy po večerech jsem si četla a tatínek mi vždy přišel vynadat, že ponocuji s knížkou. Co myslíš, že jsem udělala? Vzala jsem si baterku a zalezla jsem pod peřinu. V roce 1951 z mých rodičů udělali kulaky a já, když jsme měli jet na výlet, nikam nejela. Byla jsem strašně nešťastná, tak tatínek si došel za panem řídicím, jak se v té době říkalo řediteli školy, a vynadal mu, aby mě vzali s sebou. A vzali. To bylo v zárybské škole. A od páté třídy jsem chodila do kostelecké „měšťanky“. Tam jsem chodila až do osmé třídy. Vždycky, jeden den v týdnu, jsme měli odpolední vyučování a já si pamatuju, že k obědu vždy byly povidlové knedlíky. Když jsem přišla domů, hádej, co bylo k jídlu? Povidlové knedlíky.
A potom to začalo být zajímavější. Už od začátku jsem tušila, že se nikdy nikam na žádnou střední školu nebo do učení nedostanu, jelikož jsem dcera kulaka. Jedna paní, myslím, že se jmenovala Veverková, mi rovnou řekla, ať si nedělám žádné plány, že to nemá vůbec cenu. Tak jsem ani neměla nějakou představu, co bych chtěla být, jako ty máš představu být třeba učitelka, doktorka nebo veterinářka. Měla jsem na vybranou, buď půjdu do JZD nebo do cukrovaru. Jenomže můj otec byl zásadně proti tomu, abych šla do JZD, jelikož měl svojí sedláckou hrdost. Komunisté mu sebrali část majetku, a ještě museli pravidelně odvádět část z úrody. Tak se nedalo nic dělat a já musela v patnácti letech jít dělat do cukrovaru. Musela jsem si vypěstovat nějakou cukrovou řepu. Všechno byla strašná dřina, ale asi to byl můj osud. Moje sestra tomu ještě utekla a mohla jít dělat do „textilky“, protože se narodila v roce 1935, a tudíž vycházela školu v době, kdy to ještě trochu šlo. A můj bratr? Ten se narodil a v roce 1947 a toho už rodiče pustili do JZD, kde se učil na opraváře traktorů.
Zleva: Já, můj bratr Jan a moje sestra Milada.
Ale život nebyl zase tak hrozný v momentě, kdy jsem potkala svého budoucího muže. Jednoho pěkného dne jsem vyrazila do Neratovic do hostince, kde se pravidelně pořádaly taneční zábavy. No a jeden takový mladík pro mě chodil tancovat, a tak jsme dali do řeči a začali jsme spolu chodit. Václav, tak se jmenoval, byl z nedaleko vzdálené vesničky, která se nazývala Korycany. Žil jenom s matkou, jelikož mu jeho otec umřel, když mu bylo patnáct. Se svým otcem neměl nejlepší
vztah. Stačilo třeba, že přišel o něco déle domů a už ho otec seřezal a zavřel ke koze do chlívku. Matka se ho samozřejmě zastala, ale bylo to málo platné. Jo a taky jednou musel cvičit na housle, ale necvičil, otec ho zmlátil a hádej, co udělal? Roztřískal ty housle. No, tak zase dostal přes zadek. Jeho maminka byla z velmi bohaté rodiny. Jmenovali se Schusterovi a měli obrovský statek. Myslím, že měli i hospodu a vlastního kněze. Ale jedna ze sourozenců matky tvého dědy, byla postižená a dostala obrovské věno. Pamatuji si, že když jsme byli u matky tvého dědy, měla pěkně vybavený byt. Damaškové povlečení, vyšívané ubrusy a tak dále. S tvým dědou jsme spolu chodili čtyři roky. Pak jsme se v únoru roku 1964 vzali a v červenci jsme spolu měli první dítě, dceru Lenku, tedy tvojí mámu. Ze začátku jsme bydleli u mých rodičů a potom koupil tvůj děda dům, taky v Zárybech. Bydlel tam takový pán, který pronajímal místnosti, jako byty. A když zemřel, tak jsme to od něj koupili celé. Děda byl vyučený truhlář, a tak se i živil.
To jsem já svým mužem Vaškem.
Naše první dcera Lenka, když jí byly dva roky..
III. Ze začátku jsem byla doma na mateřské a můj manžel byl v práci. Lenka se narodila v létě, a v to léto bylo velmi horké. Když byly Lence tři dny, tak se děda šel vykoupat do Labe, jenže dostal křeč a začal se topit. Jeho kamarád za ním skočil do vody, ale vytáhnout ho bylo těžké, ale nakonec se to podařilo. Ale potom jsem si uvědomila, co kdyby tam zůstal. Zůstala bych s holkou sama. Ale děda to ve zdraví přežil a do vody už nikdy nevlezl. Když Lence bylo pět let, tak děda dostal od „ROH“, poukaz na dovolenou v Beskydech. Tak jsme vyrazili. První problém byl, že jsme se museli vrátit, že jsme zapomněli jeden kufr s oblečením. No dobře, tak jsme vyrazili znova. Když jsme dorazili, chodili jsme na výlety do okolní krásné přírody. Měli jsme tam taky v restauraci objednané obědy. Byli jsme tam v létě a opět bylo velké teplo. No a děda šel do té restaurace a neměl tričko ani košili, tak ho tam nepustili. Šli jsme tedy s Lenkou sami a děda se vrátil pro to tričko. Ale, když se vrátil, hospoda byla zavřená a my jsme se mu smáli. Vždyť do dneška, když se sejde celá rodina, tak si povídáme příběhy z dovolených a tenhle příběh nikdo nikdy nezapomene říct. Takových dovolených bylo spousta. To by nebylo, aby se nám něco nepřihodilo. V roce 1967 jsem znovu otěhotněla. Když už došlo na porod, odvezli mě do porodnice a já jsme porodila krásnou holčičku, jenomže se holčička narodila přidušená. V dnešní době to už není žádný problém, ale v porodnici mi řekli, že nemají kyslík, a že moje dcerka to nepřežila. Měla se jmenovat Marcela … . Bylo to pro mě těžké, ale musela jsem to nějak překousnout.
IV.
Když bylo Lence devět let, narodilo se nám druhé dítě. V létě 14.6.1973 se nám narodil syn Pavel. Byl to blonďáček s krásnými kudrlinkami. Byl taky přidušený, ale přežil to. Bylo to samé, jako když se narodila Lenka. Chodila jsem do práce a děda taky chodil do práce, tak Pavel chodil do školky a potom chodil k babičce, nebo ho hlídala Lenka. Víš, jak to chodí, že byl Pavel na Lenku ošklivý, ona mu vrazila pohlavek a on přišel na ní žalovat. Tohle jsme řešili často. Já chodila na noční směny, a tak když jsem přišla ráno domů, tak jsem vypravila Pavla do školy a potom jsem si šla lehnout. Jenže, když bylo kolem poledne, tak Pavel už ťukal na okno. Tak z toho spánku nebylo nic. Pak jsme dělali úkoly a Pavel se na ně nesoustředil, a tak
jsme se s tím zdržovali jak dlouho. No a večer jsem musela obstarat děti a zase šla do práce.
Když bylo dětem víc, tak jsme taky byli na nějaké dovolené a to si pamatuji, že jsme byli s nějakými lidmi v jedné chatce a oni měli stejně starého syna, jako jsme měli my. A když jsme odjížděli, tak Pavel sedl do auta a byl úplné zticha, nic neříkal. A ten kluk, co s námi byl na té dovolené pořád brečel, když jsem odjížděli, že nemá svojí indiánskou čelenku. Když jsme přijeli domů, tak ji Pavel vyndal. Samozřejmě
jsme mu vynadali, ale už jsme se nevrátili, abychom ji vrátili. No jo kluk, samá lumpárna.
V.
Lenka se vdávala, když jí bylo osmnáct. Protože si našla tvého tátu. Chvilku bydleli u nás a potom si sháněli nějaký byt nebo stavební parcelu. Ale moje maminka se jich zastala a řekla:“ Můžete bydlet u nás a možná potom ten dům zůstane vám“. No, ale to bylo špatně, protože se k tomu domu začali hlásit příbuzní. Respektive můj bratr Jan, který se oženil a odstěhoval se pryč, jenomže si vzal ženu, která byla majetku chtivá. Tak tedy Jan bojoval o ten dům. Kolikrát jsme se pohádali a to jsme se tenkrát pohádali už nadobro. Protože měl u mých rodičů ustájené býky a já ještě po práci chodila sušit seno pro Janovy býky. A on si přijel potom pro peníze, které z těch býků byly. Tak jsme se rozhádali.
Knížka přeci jen končí dobře. Babička si potom, co nemohla studovat, našla manžela a měli s ním skvělé dvě děti. A doufám, že čtenářům, kteří tuhle knížku teď právě dočetli, se příběhy líbily.
Adéla Krpejšová IX.B
Knížka byla zpracována na motivy pravdivých příběhů ženy, která to ze začátku opravdu neměla jednoduché, ale potom se z toho vykousala.
