Národní soutěž dětského literárního projevu - Náš svět

Národní soutěž dětského literárního projevu - Náš svět 35. ročník – 2007/2008 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo ve školním roce 2007/08 v pořadí již 35. ročník Národní soutěže dětského literárního projevu Náš svět. Garantem soutěže je Národní institut dětí a mládeže MŠMT (www.humanitnisouteze.cz; www.nidm.cz), ve spolupráci s novým

školním programem Popron junior společnosti Popron Média,s. r. o (www.popron.cz) a Knihami Kanzelsberger (www.kanzelsberger.cz). Organizace soutěže: Soutěž dětského literárního projevu je jednokolová a není nijak tematicky omezena. Všechny práce jednotlivců a práce kolektivů se zasílají na adresu NIDM MŠMT (práce lze zaslat i elektronickou poštou). Zúčastnit se mohou všechny děti z České republiky od 6 do l5 let, jednotlivci svými literárními pracemi (doporučuje se zaslat raději několik příspěvků – zvláště u básniček), kolektivy výsledky slovesných a literárních her, almanachy, školními časopisy a dalšími kolekcemi prací zaznamenanými písemně, případně i na MC, CD či videokazetách. Podmínkou je, aby každý příspěvek byl původní prací. Rukopisy se nevracejí! U prací je třeba uvést jméno a příjmení autora, věk (rok narození), školní ročník, úplnou adresu školy (včetně PSČ), případně též bydliště, u kolektivů jméno vedoucího (pedagoga) a adresu školy (či jiné organizace). Zaslané dětské příspěvky odborná porota vyhodnotí a bez udání pořadí vybere cca 10 nejlepších prací z každé kategorie, které jsou odměněny čestným uznáním a dárkem os společnosti Popron Média. Slavnostní předání cen soutěžícím z kategorií jednotlivců se uskuteční 1. 6. 2008 v Domě knihy Kanzelsberger, Václavské nám. 4, Praha 1. Vybrané práce jsou spolu s výsledkovou listinou rovněž otištěny ve sborníku, který obdrží všichni ocenění soutěžící. Výsledková listina je zveřejňována též na internetových stránkách www.humanitnisouteze.cz počátkem května 2008, najít zde můžete i ukázky oceněných literárních prací, případně fotodokumentaci ze slavnostního vyhlášení a další informace a zajímavosti. Vybrané práce mohou být v zájmu propagace soutěže publikovány, vystaveny apod. Soutěž je rozdělena na 3 kategorie jednotlivců a 1 kategorii kolektivů: I. kategorie - je určena žákům l. - 5. ročníku základních škol, II. kategorie - je určena žákům 6. - 7. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, III. kategorie - je určena žákům 8. - 9. ročníku základních škol a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií, IV. kategorie - kolektivní práce. Kontaktní adresa: PaedDr. Eva Schneiderová Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum Sámova 3, 101 00 Praha 10 tel.: 246 088 224, e-mail: [email protected]

1

Barevná pohádka Deniska Keprtová, 2. třída ZŠ Brno, Arménská 21 oceněná práce I. kategorie

Bylo jednou jedno barevné království, kde žil král, který se jmenoval Fialka a měl tři dcery a jednoho syna. Princezny se jmenovaly Žlutá, Růžová a Červená, princ nesl jméno Modráček. Král Fialka se rozhodl, že pošle Modráčka do světa, aby svým sestrám Žluté, Růžové a Červené přivedl ženichy. Druhý den ráno Modráček dostal na cestu modrou zmrzlinu, červený chléb, žlutou kávu, oranžovou šunku. Nasedl na zeleného oslíka a uháněl z barevného království hledat ženichy pro svoje sestry. Večer dorazil do zlatého království, kde už na něho čekal král Zlato. Po vydatné večeři král Zlato představil Modráčkovi své syny. Princové krále Zlata se jmenovali Hnědásek, Krémásek a Bělásek. Modrásek si prince pořádně prohlédl a zeptal se jich, zda by si nechtěli vzít za ženy jeho sestry Žlutou, Růžovou a Červenou. Princové ze zlatého království souhlasili a ihned druhý den ráno všichni nasedli na zelené oslíky a pádili do barevného království, kde na ně čekal král Fialka a princezny Žlutá, Růžová a Červená. Žlutá, Růžová a Červená se už nemohly dočkat, jak byly zvědavé na své ženichy. Když princové navečer dorazili do barevného království, jejich nastávající nevěsty měly nachystanou sváteční večeři. Podávalo se černé víno, šedé labutí krky nadívané višněmi, bramborová kaše se šumákem, jako dezert měli párek v čokoládě. Princezny z barevného království a princové ze zlatého království se do sebe zamilovali. Žlutá se zamilovala do Hnědáska, Růžová do Krémáska a Červená do Běláska. Na druhý den uspořádali velikou svatbu, kde se samými dobrotami prohýbaly stoly. Svatební menu bylo následující: Přípitek – zelené kysané mléko se zeleným pepřem Předkrm – fialové šunkové závitky plněné sádlem Polévka – z rybích ploutví a piraní Hlavní chod – sloní chobot na oranžovém víně, hnědé chlupaté knedlíky Dezert – cvrčci v barevném cukru Po dobrém obědě začala hrát červeno-černá hudba a svatební hosté tančili a bavili se až do pozdních nočních hodin. Uplynul rok a Žluté se narodil synáček Hnědožluťásek, Růžové se narodila dceruška Růžovokrémáska a Červené se narodila dvojčátka Červenobělásek a Běláskočervená. V barevném království žili všichni pohromadě a možná tam žijí dodnes.

2

Kočičí miss Angelika Kašíková, 3. třída ZŠ Krásný Dvůr oceněná práce I. kategorie Dnes už přečtu všechna slova, spočítám svou rodinku, když se spletu začnu znova, trvá to jen chvilinku.

Bude ze mě zakrátko kočičí miss v plné kráse, hřeben, sponky, zrcátko jak to zvládnu? Každý ptá se?

Hezká jsem a chytrá k tomu, nevzdělanci běžte domů. Kdo chce získat tituly, musí chodit do školy

Já jsem Číča parádnice, ze školy pěkně učená, být jenom krásná - to je málo!!! Jak loutka z divadla půjčená.

Sněhuláci Veronika Fiamová, prima Gymnázium Z. Wintra, nám J. Žižky 186, Rakovník oceněná práce II. kategorie Sněhuláci v stráni stojí, Kdyby měli sněhuláci možná se tam trochu bojí. - na pořádné boty, Chtěli by blíž k vesnici, nedalo by žádnou práci taky teplou čepici. vzít je do roboty. Hrnec ten je tuze zebe Odhazovat závěje, a zahřát se nemohou, posunovat ledy... okukují šedé nebe, Práce totiž zahřeje, je jim zima od nohou. to je zázrak celý!

Nejlepší kamarád Barbora Horáčková, 4. třída ZŠ Krásný Dvůr oceněná práce I. kategorie Vše je jen legrace, jsme přeci přátelé, a když se podívá.. tak jedině vesele.

Můj nejlepší kamarád...? Jmenuje se Bady, má mě doopravdy rád. Chodíme spolu na vycházku a přesto, že je na provázku, jsem to Já kdo se podřídí, když se mu něco zalíbí.

Když mám nějaké trápení? tak jeho pohled se v pohlazení promění. Svým jazykem občas olízne mi tvářičku a sem tam i ukápnutou slzičku.

To začne potom mela veliká, ucítil stopu a tak se utíká... válím se po zemi..., směji se, skočí mi do náruče... z legrace peru se.

Zlatý retrívr, to je můj Bady, je tady se mnou a Já zase pro něj ... tady.

3

Armenďák Robert Ludikovský, 4. třída ZŠ Brno, Arménská 21 oceněná práce I. kategorie V naší škole je jedna místnost, která je nám všem přísně zakázaná. Paní učitelky nám říkají, že je tam úschovna učebnic, a někteří, že tam straší. Jednou jsme měli Noc s Andersenem a žáci z druhého stupně nám připravili stezku odvahy po škole. Když jsme vyrazili na stezku, najednou jsme zjistili, že jsme se ztratili. Objevili jsme se před tou tajemnou místností a z ní se ozývaly strašidelné zvuky. „DUCH!!!!!!!“ vykřikli jsme všichni najednou. Chtěli jsme se dát na útěk, ale nohy nám úplně zdřevěněly. Před námi se objevila průhledná postava. „Ne, nebojte se, já jsem duch starých odložených a zničených knih a jmenuji se Armenďák,“ řekla ta postava. Armenďák nám řekl, že se stal duchem, protože ničil knihy a učebnice. Mohli bychom mu pomoci tak, že mu pomůžeme uklidit a opravit všechny učebnice a knihy. Tak jsme se s holkama domluvili, že mu pomůžeme, a dali jsme se do práce. Šlo nám to od ruky. Když jsme byli s prací hotovi, tak nám poděkoval a zmizel. Od té doby tam už nestraší. A my jsme se začali snažit, aby se z nás jednou nestali Armenďáci.

Písmožroutek Michal Ursík , 9. třída ZŠ a MS Předměřřice nad Labem, Školská 279 oceněná práce III. kategorie Tento skřítek bydlí ve školních, městských nebo národních knihovnách. Jmenuje se Písmožroutek. Do styku s člověkem se dostává velmi zřídka. Je jedním z původních obyvatel naší planety. Nosí červené botky, zelené tepláčky a bílou košilku s modrým motýlkem. V jeho obličeji jsou vidět rysy rošťáka. Má ďábelsky hnědé oči a uštěpačný úsměv. Měří asi půl metru. Jeho chování je rošťácké, neustále přehazuje písmenka v knížkách. I jeho jméno už napovídá, co dalšího dělá v knihovně pro nepohodlí čtenářů. Mlsá písmenka, je to jeho jediná potrava. Je pozoruhodné, že všechna písmenka, tudíž informace, které sní, pak má v hlavě ukryty, jako by je sám nastudoval. Lze z toho usoudit, že má velké vědomosti. To, že má Písmožroutek velké znalosti, má hrozivý dopad na návštěvníky knihovny. V knížkách se nacházejí pouze čisté stránky nebo případně obrázky. Lidé ho proto v lásce moc nemají a snaží se ho všelijak vyhnat. Ale marně. Dokonce i několikrát přestěhovali knihovnu, ale také marně. V Čechách žije jen pár kusů, dokonce tak málo, že bychom je mohli na prstech spočítat. Můj vztah k Písmožroutkovi je kladný. Je mi jedno, co dělá, někdy mi to přijde i „ftipné“. Bude to asi tím, že nejsem moc velký čtenář .

4

Chlodvík Nálevka – agent 008 Kateřina Smetanová, 2. ročník Gymnázium a SOŠPg, Lechova 63, Brno oceněná práce II. kategorie Chlodvík Nálevka v klidu dospává včerejší noc, když vtom mu najednou začne u ucha zvonit jeho oblíbená propisovací tužka. Má v ní totiž zabudovaný mobil a kameru. Je to jeho nezbytná pracovní pomůcka. Chlodvík se rychle posadí na posteli, zvedne mobil a řekne: „Ano zlatíčko?“ Ale z telefonu se ozve přísný hlas šéfa: „Co to kecáte Chlodvíku? Jakto, že jste nepřišel do práce?“ „Aha. Co prosím? Já jsem asi zaspal, hned přijedu,“ odpoví Chlodvík. Obleče si neprůstřelnou a protimagnetickou vestu, dá si tvarohovou Activii, nasedne do limuzíny a za deset minut a 58 vteřin je v práci. „Máte štěstí, Chlodvíku, že jste jeden z nejlepších agentů, jinak byste měl padáka! Teď ale k věci,“ řekne šéf. „Nejdříve zkontrolujte, zda jsou dveře pořádně zavřené.“ Potom šéf pokračuje: „Dnes mám pro vás mimořádně složitý úkol! Nesmíte se o něm nikomu zmínit ani slůvkem.“ Chlodvík přikyvuje. „Půjdete do školy…“ „Ale já už jsem školu vychodil,“ odmlouvá Nálevka „Nechte mě domluvit. Tak tedy, půjdete do mé bývalé školy a nepozorovaně odnesete mé vysvědčení z osmé třídy, na kterém je trojka z chování a pětka z češtiny, ruštiny a přírodovědy. „Chlovík získal podrobné inofmace a uspávací žvýkačku, nesmytelnou barvu, nevypočitatelný příklad laserový paklíč a miniteleport. A tak se Nálevka vydává na nebezpečnou výpravu. Cesta byla celkem v pořádku. Když přišel ke škole, zjistil, že ve vrátnici sedí vrátný. Zpočátku nevěděl, co má dělat. Potom si vzpomněl na uspávací žvýkačku. Upravil se a libým hlasem řekl: „Dobrý den, ochutnejte naši novou Huba Buba,“ podávaje žvýkačku vrátnému. Vrátného to sice trochu překvapilo, ale žvýkačku si vzal. Trochu ji rozžvýkal a usnul. Na to čekal Nálevka. Ve škole se trochu vyznal s pomocí mapy od šéfa. Skříň s vysvědčeními měla být ve druhém patře. Chlodvík se nepozorovaně dostal do 1. patra. Tam ale zjistil, že mu v cestě brání uklízečka. Opatrně vytáhl z kapsy nesmyvatelnou barvu a rozlil ji nedaleko uklízečky. Zabavil ji a mohl pokračovat v cestě. Všechno mu vycházelo podle plánu. Ale u skladu s vysvědčeními málem narazil do učitelky. Snažil se vymyslet si nějakou výmluvu: „Dobrý den, paní učitelko, chtěl jsem se vás zeptat, jak by se měl počítat tento příklad.“ Vytáhne z kapsy nevypočitatelný příklad a učitelka se ho snaží vyřešit. Nálevka nepozorovaně odejde. Dveře skladu se snaží otevřít laserovým paklíčem. Nejprve ho špatně nasměruje a rozbije květináč. Napodruhé se to povede a jde hledat šéfovo vysvědčení. S vysvědčením v ruce chce utéci, ale slyší jak někdo odemyká. V poslední chvíli použije miniteleport a zmizí. Šéf je velmi rád, že se akce zdařila a Chlodvík dostane jako prémii vitamínový balíček Calibrum.

5

Mihotavé světlo pouliční lampy (ze souboru prací) Anna Palečková, 8. třída ZŠ s rozšířenou výukou jazyků, Husova 142/44, Liberec oceněná práce III. kategorie Mihotavé světlo pouliční lampy spoře osvětluje zablácenou ulici. Je právě jedna z těch chladných, deštivých nocí, kdy měsíc zakrývají těžké, černé mraky. Všichni už spí, jen v okně jednoho malého domku se ještě svítí. Tichým pokojem se rozléhají tóny kytary. Odrážejí se od holých stěn a zanikají v prostoru. Slzy dopadají na zem a vpíjí se do prošlapaného koberce. Ozývá se tichý, smutný zpěv. Tmavé oči hledí nepřítomně do oprýskané zdi, jakoby se probíraly vším, co bylo dřív. Dlouhé, černé vlasy volně splývají podél téměř dětského obličeje a trpce snáší proudy slaných slz. Tóny ustávají, zpěv utichá. Kytara mírumilovně zaduní, když se dřevo dotkne podlahy. Světlo zhasíná a dříve, než všechno ovládne tíživá tma, se smutné, uplakané oči setkají s vyčítavým pohledem starého plyšového medvídka v zaprášeném rohu pokoje. Ticho protne omluvné: "sbohem". Dveře zaskřípou a staré dřevěné schody zavržou pod těžkými, nerozhodnými kroky. Zablácenou ulicí kráčí tmavá postava. Vstříc poslední zkušenosti svého života, vstříc poslední cestě do neznáma.

Poezie (ze souboru prací) Anna Palečková, 8. třída ZŠ s rozšířenou výukou jazyků, Husova 142/44, Liberec oceněná práce III. kategorie Ta jediná! Co všechno se dá vyjádřit pár slůvky vhodně poskládanými do vět. Co všechno se dá vyjádřit pár verši vhodně přednesenými tím, který pochopil podstatu slova. Tisíce myšlenek ukrytých pod obal slov. Tisíce myšlenek proudících hlavami známých i neznámých autorů. Tisíce myšlenek zachycených rukou kohosi... Slova. Tichý protest proti světu. Tichý protest vyjádřený krásou. Tichy protest oslavující zanikající hodnoty lidstva. Kolik takových protestů, kolik té krásy se skrývá v zmuchlaných listech papírů, schovaných někde hluboko, aby už nikdy nespatřily světlo světa jen proto, že se autoři báli odsouzení? Jen proto, že se autoři báli protestů na jejich protesty? Že je to absurdní? Že je to bláhové, snové a... jiné? A nebo pravdivé? Kolik strachu, bezmoci a utrpení se skrývá za slůvky vyjádřenými roztřeseným písmem na útržcích papíru? A kolik slávy se skrývá za slovy úhledně vytištěnými na prázdné stránky knihy? Co že tím "básník chtěl říci"? Že poezie bude to jediné, co bude vnášet naději do lidských duší..., že to bude to jediné, s čím budeme objevovat "nové, neznámé Ameriky". Že poezie bude to jediné, co nám bude připomínat snahu změnit svět dobrodruhů, kteří překonali svůj strach z neúspěchu. Protože v každé - i v té nejhorší době - se najde někdo kdo bude chtít protestovat... Naštěstí.

Dotaz – Dominika Prochová Šťastná jsem ve tvém náručí Kdo mi ho ale zaručí, když za lásku se neručí?

6

Tam nahoře zůstal můj medvídek Michaela Koutníková, 8. třída ZŠ Kamenice nad Lipou oceněná práce III. kategorie Mému mladšímu bratrovi Davídkovi je teprve pět let, ale už teď si je jistý tím, že bude hasičem jako náš táta. Hraje si, jak z hořícího domu, postaveného ze stavebnic, zachraňuje plyšové hračky. Kouká na filmy o hasičích a když někde zahlédne něco, co se týká hasičů, musí to mít. Taťka si myslí, že ho to omrzí, i když David prohlašuje, že si tím je na sto procent jistý. Taťka jako malý prý chtěl být kosmonautem, ale teď je rád za to, čím je. A musím říct, že ve svém oboru je opravdu dobrý. Nemyslím si to jen já, ale i jeho kolegové a kamarádi a až jeho velitel odejde do důchodu, stane se novým velitelem právě on. A to už bude brzy. I když není tak starý, zažil již plno případů, buď s veselým či smutným koncem. Z doby, kdy byl taťka hodně mladý a teprve se u hasičů rozkoukávaI, nám nedávno poprvé vyprávěl příběh o malé holčičce. Má první reakce na tento příběh bylo pár slz, ale hned jsem také taťku okřikla, že hodně riskoval. Taťka odpověděl, že je to jeho práce - riskovat, i když hned uznal, že tento risk byl pravda o trochu větší. Také to od svého velitele po zásahu pěkně schytal. Ale dnes toho nelituje a možná by to udělal znova. ... červené hasičské auto s blikačkou a houkající sirénou se řítilo do Májové ulice, kde ve dvoupatrovém rodinném domku vypukl požár. Z auta vyskákali muži v uniformách a přilbách. Na nic nečekali, popadli hadice a začali hasit. Táta se šel zeptat uplakané ženy, majitelky domu, jestli jsou ona i její dcerka v pořádku a jestli náhodou není ještě někdo uvnitř. Žena byla velmi zdrcená a mezi vzlyky ze sebe vysoukala, že jsou v pořádku a že v domě kromě nich nikdo nebydlí. Hasiči již měli oheň pod kontrolou. "Tam nahoře v mém pokojíčku zůstal můj medvídek," řekla mému taťkovi malá uplakaná holčička. "Tak víš co? Slibuji, že ti koupím rovnou dva takový médi. Co ty na to?“ snažil se ji taťka utěšit. „Žádný jiný medvídek toho jejího méďu nenahradí, dostala ho od svého tatínka, mého manžela, těsně před tou autohavárií, která mu vzala život a která poznamenala zbytek našeho života,“ vysvětlovala ta paní a dodala: „Ten dům jsem milovala, byla to vzpomínka na mého manžela,“ mluvila klidně a tiše, ale taťka poznal, že by nejraději řvala na celý svět. Nevěděl, co ho to napadlo, ale rozběhl se do toho hořícího domu pro plyšového medvídka. Cesta tam byla docela snadná. Taťka vyběhl po schodech, popadl méďu a chtěl seběhnout dolů. Ale na schody spadl hořící trám a cesta ven tím byla zatarasena. Když nám to taťka vyprávěl, vylíčil to tak barvitě, až se mi zdálo, že cítím žár toho ohně. Říkal, že ten pocit se popsat nedá. Bylo mu neskutečné vedro, byl celý zpocený a také ho na chvíli ovládl pocit bezmoci, co bude dál. Nevěděl, co má dělat, tak udělal první věc, která ho napadla. Vyskočil skrze zavřené okno i s méďou ven. Prostě skočil a neřešil, jak to dopadne. Hlavně chtěl být pryč z toho hořícího pekla. Odnesla to jenom zlomená noha a pár šrámů od rozbitého skla. Ale to taťkovi bylo jedno. Odvážela ho sanitka a on se pořád díval na teď už usměvavou holčičku s méďou v náručí a na ten její pohled; který mluvil za vše. Když taťku navštívil jeho šéf v nemocnici, vypadalo to, že

7

přijde o práci, nakonec se to obešlo napomenutím. Při pohledu na obrázek, který mu namalovala ona holčička, však věděl, že udělal správnou věc. Z holčičky je teď určitě už slečna, ale jsem přesvědčena, že toho méďu stále má. Jsem na svého taťku pyšná a obdivuji všechny hasiče, kteří den co den zachraňují cizí životy a riskují své vlastní. A svému bratříčkovi Davidovi bych přála, aby se mu jeho sen splnil.

Medvídek (ze souboru prací Kapitolky z mého života) Simona Kubišová, 9. třída ZŠ E. Beneše, Mírové nám. 1466, Písek oceněná práce III. kategorie Komu říct, co jsem dělala ve škole? Jaké jsem dostala známky a kdy budeme psát další písemku? Já to říkám rodičům, protože většinou dostávám dobré známky a za ně „zaracha“ nedostanu, ale co když se stane, že dostanu čtyřku a zrovna se mi rodičům nechce vysvětlovat proč?! Půjdu snad do svého pokoje přemýšlet o tom a trápit se tím? Nejlepší je to někomu říct, zašeptala jsem si pro sebe. Ale komu, když doma nikdo není a já jsem sama v pokoji? Občas je těžké najít někoho, kdo má čas mě poslouchat, zase jsem špitla. V pokoji jsou jen hračky. „Ale ano, hračky, moje nejoblíbenější hračka je plyšový méďa,“ řekla jsem a došlo mi, že právě méďa mi nejvíce porozumí. S Brumlou jsme se pozdravili obvyklým pozdravem: „Čágos Belos Brumílos“, s těmito slovy jsem ho vzala do náruče a začala vyprávět: „Když to řeknu tobě, Brumlo, tak to bude nejlepší, protože ty to nikomu nepovíš, nemůžeš mluvit nebo snad ano? Já tě mluvit neslyším a navíc nejsi ani živý, takže nemůžeš. No tak, Brumlo, pozorně poslouchej, co se mi dneska stalo ve škole při hodině matematiky, „začala jsem povídat.“ Když nám úča vysvětlovala novou látku, tak jsem zrovna nedávala pozor a ona mě vyvolala. Všechno jsem uměla a taky jsem jí všechny otázky zodpověděla dobře, ale pak mi začala klást otázky z toho, co jsme probírali v tu hodinu. A já nevěděla ani ň. Proto teď na mě ze žákajdy kouká hnusná čtyřka a já mamce s taťkou nechci vysvětlovat proč!“ Takhle pěkně popořadě bych to méďovi řekla, ale co by na to on? Zřejmě by mlčel Ale krásně bych se vypovídala.

Můj děda Andrea Seidlerová, 7. třída ZŠ Hornická 7, Hlučín oceněná práce II. kategorie Dívám se ven....Vidím jen jak kapky vody stékají po oknech... Okno je má tvář a kapky vody jsou mé slzy .Už je to tady zase. Pláču.V hlavě se mi promítají vzpomínky na někoho, kdo mi byl velmi blízký. Na DĚDU. On to nebyl jen tak nějaký děda, byl to MŮJ DĚDA, který mi byl ochotný a schopný pomoci za všech okolností, ten který se mnou o prázdninách autobusem jezdil do vedlejší vesnice na nákup, ten který mou snahu dovedl vždy ocenit, ten u kterého jsem měla psací stůl, ten s kterým jsem prožila celý svůj život.Už od dětství jsem si ho vážila, ale nikdy mě nenapadlo,ž e by nás mohl tak náhle a rychle opustit...

8

Asi před půl rokem jsem odjížděla do lázní. A s kým jiným bych mohla jet než s dědou a tátou? Možná je to divné, ale už první den po příjezdu do lázeňské léčebny se mi strašně stýskalo.Uplynulo pár dní a byla nedělenávštěvní den. Jakmile jsem se dověděla, že přijeli mí rodiče a babi s dědou byl to neuvěřitelné krásný pocit. Sotva týden uplynul od návštěvy rodičů a prarodičů v lázních když mi teta oznámila jednu věc. Děda byl v nemocnici. Do telefonu jsem plakat nechtěla, aby si doma náhodou zase neříkali, jak jsem divná, že hned brečím, ale když hovor skončil doslova jsem padla a postel hlavu zabořila do polštáře a.... co se dělo dál už asi víte....Celé hodiny slzy vlhčily můj obličej, který byl červený a napuchlý jako by mne popíchal snad celý roj včel. Něco uvnitř mi říkalo, že je to s ním zlé. Ale to ne! Nechci, aby se mu něco stalo. Uplynuly další tři týdny, v kterých mě přijely navštívit i sestry, ale nikdy nepřijel děda, protože ten ležel v nemocnici s těžkým zápalem plic. A konečně tady byl „den D“, kdy podívat jsem se jela za ním do nemocnice. Děda prý vypadal lépe, než když tam přijížděl. Tak to alespoň říkali doktoři. Ale to mě stejně nepřesvědčilo, že je s ním vše v pořádku. A taky nebylo, sice domů přijel, ale už nebyl tak čilý jako dřív. Vše se zhoršilo ještě víc na oslavě jeho osmdesátých narozenin. Ano, na ní byl rád, že je se všemi dohromady a využil této příležitosti k „poslednímu rozloučení“. Promluvil si se všemi, ale když večer přijel domů, neuměl si už ani sám sundat kravatu. Vyčerpáním doslova padl do postele, z které už později ani nevstával. Snažil se chodit, ale nešlo to. Snažil se mluvit, ale to také nešlo. Takhle to s ním bylo skoro čtrnáct dní. Zavolali jsme doktora a ten ho chtěl odvést do nemocnice. Děda nechtěl. Nevím, jestli to chtěl překonat nebo chtěl zemřít doma. Jeho stav byl ale vážný. Za dva dny musel doktor přijet znovu a to už ho do nemocnice odvezl. Bylo to v den mých 13. narozenin. Den na to jsme přišla ze školy a máma mi řekla, že děda umřel. Když jsem to slyšela, nezmohla jsem se na nic jiného než na prosté hmmmm. Pak jsem odešla do mojeho-dědova pokojíku a tam jsem brečela do doby, než přišla babička a ptala se mě, zda se půjdu za dědu pomodlit do kostela. Já jsem bez váhání otřela slzy, vzala si balíček kapesníků a šla do kostela. Modlitby za dědu doprovázel můj srdceryvný pláč. Po skončení jsem vyběhla ven. Běžela jsem až k našemu rybníku, kam jsme s dědou chodili nejraději. Brečela sem skoro dvě hodiny, až pak můj pláč utichl. Půjdu za tetou, ale bez slz Ani nevím, co jsem ji tím chtěla dokázat, protože jsem se neudržela a když na mne začala mluvit, mé slzy velké jak hrách mi začaly stékat po tváři snad ještě větší rychlostí než v kostele. Pohřeb byl pro mě velmi těžký. Pršelo. Kapičky vody a kapky slz opět svlažovaly moji tvář. Uběhly skoro čtyři měsíce od té tragické události a já stále nepochopila proč zrovna děda... každým dnem na něj vzpomínám. Stále se slzami v očích. Chybí mi. Moc. Přesto v mém srdci zůstane navždy. „Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí.“

Fulghum Robert

9

Můj děda byl hasičem Jana Vařečková, 3. třída ZŠ Vojnův Městec 95, Žďár nad Sázavou oceněná práce I. kategorie Jmenuji se Jana a budu vám vyprávět o svém dědovi Stanislavu Vařečkovi, který byl dlouhá léta dobrovolným hasičem. Děda umí poutavě vyprávět, tak se zaposlouchejte se mnou, co mi nedávno sdělil. Kousek od nás ve vesnici Zalíbené bydlí hned na kraji vesnice jedna rodina - rodiče spolu se synem Petrem.Bylo mu tehdy devět let, právě tolik jako mně. Jednoho dne nebyl tatínek doma a maminka zrovna spala. Petr si hrál, ale hra ho brzy přestala bavit. Dostal nápad. Věděl, kde maminka nechává zápalky, vylezl po žebříku na půdu. Všude bylo plno sena a Petr nevěděl nic lepšího, než vyzkoušet seno zapálit. Maminka se právě vzbudila, ucítila štiplavý dým, honem volala hasiče. Pak si uvědomila, že nevidí ani neslyší Petra, vždyť si hrál v kuchyni! Začala ho usilovně hledat, vyběhla z domu, ale syn nikde. Zoufale brečela a volala ho. Nedočkala se odpovědi. Všichni z naší malé vesnice Košínov se běželi podívat, co se vlastně děje. Můj děda úplně obživl, volal starostce, aby zazvonila na zvoničku, volala hasiče a honem kontaktoval své kamarády dobrovolné hasiče. Děda se dozvěděl, že v domě je malý Petřík. Neváhal ani minutu a vběhl dovnitř. Pro hustý dým nic neviděl a začal kašlat, bylo zle. Jen vyběhl ven, dům se celý začal bortit. Petřík v něm uhořel. Můj děda pro mě zůstane navždy velkým hrdinou. Třeba až budu velká, budou k hasičům přijímat i ženy a já se pak stanu alespoň dobrovolnou hasičkou.

Slavnostní otevření houpaček Kateřina Ottová, 4. třída ZŠ a MŠ Předměřice nad Labem, Školská 279 oceněná práce I. kategorie Já a setra Andrea máme rády houpačky a všechno, po čem se dá lézt. Po tom, kdy jsme se přestěhovali do Předměřic, se táta rozhodl postavit nám na zahradě houpačky a houpací kruhy, které jsme dostaly se sestrou k narozeninám. Slíbil, že do příštích narozenin bude mít konstrukci hotovou. Hned jsme všichni věděli, že to určitě nestihne, protože se se vším piplá. Předpovídali jsem dobře. Pokaždé, když jsme byli venku, táta něco měřil a zkoumal. V květnu přišly další narozeniny, ale houpačky stále na zahradě nestály. Hotové byly až před vysvědčením. Všichni jsme měli velikou radost a rozhodli jsme se nové houpačky oslavit. Mamka nám půjčila staré záclony, které nám dovolila dokonce i rozstříhat. Samozřejmě jsme toho se sestrou využily. Konstrukci houpaček jsme ozdobily a uvázaly na ni pásku na přestřižení. Mamka ještě koupila dětské šampaňské. Oslava mohla začít. Přišli k nám všichni známí z ulice. Na oslavě houpačky otestovala i sousedka Květa, což znamená, že houpačky vydrží každou zátěž. Tatínkova pečlivost se vyplatila. Někdy se rád houpe i sám.

10

Pohádka o hloupém Honzovi (úryvek) Aneta Kavalíková, 7. třída ZŠ, Skálova 600, Turnov oceněná práce II. kategorie V malinké chaloupce, tak jak to bývá, na peci Honza ospale zívá. „Honzo, ty lenoch jsi opravdu velikej, popadni ranec a do světa utíkej. Vydej se cestičkou okolo břízek, pro babku kouzelnou v ranci máš řízek. Babča ti splní každičké přání, budeme bohatí a žít si jak páni.“ Tak Honza vydal se cestičkou-necestou naproti štěstí a za svou nevěstou. Jde kolem pastviny, krávy tam bučí, Honzík je unaven, v břiše mu kručí. Honza, ten bambula, sedl na remízku, vyndal si mlíko a zakousl se do řízku. Cpe se a h1tá, vše pro sebe syslí, mlaská a v duchu si pro sebe myslí: Pro bábu mlíka a řízku je škoda, stačí jí hruška a čistá voda." Tak Honza dojedl a dal se zas na cestu, v duchu si myslí na překrásnou nevěstu. Najednou kouká, před ním je lavička a na ní sedí kouzelná babička.

Lednička aneb nejlepší přítel člověka Karel Vácha, prima Gymnázium Z. Wintra, nám J. Žižky 186, Rakovník oceněná práce II. kategorie

Lednička aneb nejlepší přítel člověka Nemohl jsem večer spát, začal jsem se o ni bát. Co když její srdce, pro jiného tluče. Hned jak ráno vstanu, už k ní láskou planu. O kom mluvím, človíčku?" Já miluji ledničku!

11

Pohádka O snědené princezně David Reska, 6. třída ZŠ J. A. Komenského, Most oceněná práce II. kategorie Kdysi dávno bylo jedno království, kterému vládl král Bořivoj III. a královna Liboslava. Měli krásnou dceru, o kterou se ucházel vládce sousedního trpasličího království Jelimán I. Princezna ho však odmítala, protože byl malý, zlý, tlustý a ošklivý. Jelimán si proto k sobě zavolal zlou čarodějnici, která princeznu proměnila v pomeranč a Jelimán jej ukryl na svém hradě. Král ani královna nevěděli, do čeho je princezna zakletá a byli z toho nešťastní. Svolali proto urozené rytíře, aby se pokusili princeznu vysvobodit a komu se to podaří, ten si princeznu vezme. Marně se rytíři pokoušeli proniknout až do trpaslíkova hradu, marně se snažili princeznu osvobodit. Až jednoho dne přijel ke královským rodičům rytíř Bajonet, který na rozdíl od ostatních rytířů byl silný, chytrý a mazaný. Po mnoha potížích se mu přece jen podařilo porazit trpaslíka a hledal zakletou princeznu. Našel ale jen pomeranč. Protože byl hladový, pomeranč oloupal a snědl. A bylo po princezně! A tak se vrátil ke králi bez princezny, jen se svázaným trpaslíkem a ten teprve teď přiznal, že princezna vlastně byla oním snědeným pomerančem. A tak místo svatby prince a princezny šel trpaslík do hladomorny a prince na popraviště. A pohádky byl konec

O mlsném princi (aneb všude samí čerti) Markéta Židová, 8. třída ZŠ E. Beneše, Mírové nám. 1466, Písek oceněná práce III. kategorie Bylo jednou jedno království a v něm vládl starý král. Měl jednoho syna a chtěl, aby se brzy ujal trůnu. Ale jeho synáček byl do ženění jako čert. Nejdůležitější pro něj bylo dobré jídlo, však mu také jen tak něco nechutnalo. Byl totiž hrozně mlsný. A co by to bylo za krále bez královny. A tak se král rozhodl. že pošle princce do světa. ,Jdi k čertu“" vyjádřil své nadšení princ, ale král odpověděl: „Chceš být králem? Chceš! A dokud si nenajdeš princeznu, budu vládnout já, i kdyby v tom čerti byli!“ „To ti snad čert napískal! Mně se nikam nechce! A vůbec, za kým bych měl jít? Žádná vhodná žena tu pro mě není!“ hádal se princ. „Zkus zajít třeba za Elvírou. Je docela milá...,“ radil král. „I čert k ní chodí na radu,“ nedal se odbýt princ. "Nemaluj čerta na zeď. Určitě najdeš tu pravou," neztrácel naději starý král. Ač nerad, vydal se princ do světa. Venku to vypadalo, jako by se čerti ženili a za chvíli se spustil déšť. „To mi byl čert dlužen,“ zuřil princ, a protože se začalo stmívat a žádné stavení nebylo v dohledu, rozhodl se, že přenocuje v lese. Probudil se, když byla ještě tma. Byl celý roz1ámaný, kosti ho bolely, hlava se mu točila a ještě ke všemu měl hroznou chuť na belgické pralinky Najednou si vzpomněl na svého otce a řekl si: "Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.“ Věděl, že si musí najít nevěstu, a tak se upravil, vytáh1 zrcátko, učesal se, napudroval se a vyrazil. Když došel k rybníku, uviděl tam mlynářovu dceru, jak pere prádlo. Měla dlouhé vlnité vlasy, vypadala jako princezna. Jen jí nasadit korunku Přemýšlel,jak by se s ní mohl seznámit. A pak ho to napadlo. Půjde do

12

mlýna jako služebník. „Sice tomu čerta rozumím, ale nemůže na tom být přece nic těžkého...,“ dodal si odvahu a šel do mlýna. „Přece nebudu chodit od čerta k čertu, když je pěkná holka za rohem...“ Usmál se a už se těšil, jak bude králem. „Najednou před sebou uviděl stařenku, jak se lekl, tak spustil: „Fuj, to jsem se lekl. Kam čert nemůže, nastrčí ženskou!“ „Kampak tě to čerti nesou?“ zaskřehotala. „I do mlýna! Pro nevěstu! Nechám se u mlynáře zaměstnat a pak ji požádám o ruku.“ Prozradil jí celý svůj plán. „Dám ti dobrou radu,“ řekla a vytáhla ze starého otrhaného rance obyčejné kalhoty a lněnou košili. „Obleč si to. Alespoň ti mlynář uvěří, že jdeš do mlýna omáhat,“ zasmá1a se a zmizela stejně rychle, jak se objevila. Princ chvíli kroutil hlavou, ale nakonec se přece jen převlékl a vesele vykročil ke mlýnu. „Pozdrav pánbůh. Vyšel jsem si do světa, a tak koukám, kde bych mohl přiložit ruku k dílu,“ pozdravil mlynáře. „Ve mlýně je práce dost, ale ne že se budeš ulejvat. Takového pomocníka jsme tu měli nedávno a nechci vyhánět čerta ďáblem,“ pohrozil mlynář, ale princ hned odpověděl:“Nebojte. Já jsem po čertech pracovitý. S čím můžu začít?" řekl a už se hnal naštípat dříví. „Máme nového pomocníka. Sice s ním šijou všichni čerti, ale na práci se třese jako čert na hříšnou duši,“ chlubil se mlynář panímámě Mezitím ale pomocník zjistil, že sekání dřiví je na něho trochu moc. Už podruhé se praštil do prstu a na jeho pěstěných ručičkách se začaly objevovat puchýře Konečně zavolala mlynářka k obědu. Nechal dříví dřívím a už seděl u stolu. Hanička - to byla ta mlynářova dcera. na kterou měl políčeno, mu nalila plný talíř polévky, a protože mu venku vyhládlo,princ ochutnal, vyprskl a vykřikl: „Fuj! Co to je? Vždyť se to nedá ani jíst.“ „Na pomocníka ve mlýně jsi nějak moc vybíravý! Vždyť je to brarnboračka! A výborná,“ rozhořčil se mlynář. „Že ti jde jenom o naši Hančí? Takovejch pomocníků už jsme tu měli,“ prokoukl princovu lest. Nebudu lhát. Stejně mě to pracování moc nebavilo, přišel jsem, abych požádal vaši dceru o ruku. Jsem princ, takže Hanička rozhodně neprodělá,“ řekl a začal se vítězně usmívat. „Koukej odtud mazat, nebo tě zmaluju. že tě ani čert nepozná. To by se ti líbilo mít doma pracovitou hodnou ženu, když sám neumíš ani nasekat dříví. Potřebuji ženicha, který po mně převezme mlýn, a ne rozmazleného nafoukaného prince! Čert o něho nestojí, pánbůh ho nechce a odvedl by mi moji jedinou dceru! Takových je všude čert na čertu! Koukej plavat na ten váš zámek a ať už tě tu nevidím!“ křičel mlynář a už ho hnal koštětem přes dvůr až k rybníku. „Tatínek vás potrestá Ten vám to ještě čertovsky spočítá!“ volal princ a utíkal, až se mu za patama prášilo. Když konečně doběhl na zámek. sotva popadal dech V roztrhaných kalhotách a špinavé košili vpadl před krále a myslel si. že se dočká zastání. Ale než stačil cokoli říct, král spustil: „Cos to k čertu vyváděl? No, jen se pochlub a neříkej, že to nic nebylo. Já to poznám Z každého oka ti kouká devět čertů a desátý luciper!“ Princ mu všechno řekl a král div že neomdlel. „Řek] jsem ti snad, že si máš najít princeznu. A ty místo toho lezeš do mlýna? To ti nedošlo, že na tu práci se ani trošku nehodíš? A navíc dráždit starého mlynáře je jako tahat čerta za ocas. Jen počkej! Já tě ožením s Elvírou a ta už si tě zkrotí!“ rozhodl král. „Né! S Elvírou ne! Té se každý bojí jako čert kříže!“ naříkal princ, ale nic to nebylo platné. Už za měsíc jim nechal pan král vystrojit svatbu. Princ si vzal Elvíru, stal se králem a pokud neumřeli, žijí tam dodnes.

13

Můj svět Michaela Jozefová, Lucie Pospíšilová, 4. třída ZŠ, Dr. Horáka, Prostějov oceněná práce I. kategorie Děti i dospělí mají každý svůj vlastní svět. Děti žijí ve světě, kde je všechno moŽl1é,ale dospělí to tak lehké nemají.Když se řekne slovo dětství, asi každému dospělému člověku se vybaví plno her,zábavy a obrázků ,ale dospělost když se trochu zamyslím, napadne mě práce,starosti a povinnosti. Ve světě, kde žiji, je plno fantasie. V mém světě nežijí žádní nepřátelé, ale spíš naopak, kamarádi, kteří mi vždy pomohou. V mém světě máme bezvadnou školu,se spoustou bezva lidí, na které se každé ráno těším. V mém světě rostou prapodivné rostliny a žijí tu zvláštní živočichové. Máme tu nejen mazlíčky s jemnou srstí, ale i zvířata užitková a co víc, i zvířata chráněná. Mezi nejrozšířenější mazlíčky patří psi, kočky a křečci. Méně chovaní jsou činčily, fretky a hadi. Z užitkových jmenujme krávy, ovce a kozy, které nám dávají bílou tekutinu, co jí říkáme mléko. 'Nevím proč, ale je to tak. Chráněná zvířata jsou třeba ježci, některé druhy ptáků, zmije, ale málo koho napadne, že i mravenci. Ale nebojte, když jednoho omylem zašlápnete, nic se vám nestane. A co ti zvláštní živočichové? No třeba netopýři, dikobraz, ptakopysk, nosál nebo ryby všech barev, tvaru a velikostí. Louky a stráně jsou plné překrásných kytek, ale také léčivých bylin. Doma pěstujeme rostliny spíš pro radost. Na balkonech v létě rozkvetou muškáty, na zahrádkách pampelišky, macešky a růže. Myslím, že můj svět je velmi moderní. Mezi vymoženosti patří: nová auta, mobilní telefony a třeba metro.S kamarády sedíme večer u počítače a bez problémů zvládáme internet i ICQ. Jídlo ohříváme v mikrovlnce, fotíme digitálním fotoaparátem, pokud chceme ve škole dostat oběd, musíme mít kromě hladu i nezbytný čip. V mém světě jsou ale i různé památky. Na příklad Karlova universita, chrám Sv. Víta a po celé republice spousta hradů a zámků. V mém světě se střídají čtyři roční období. Nejradši mám asi léto, ale všechny jsou moc fajn. Jen oblečení se musí přizpůsobit. Já chodím nejradši v džínám s pohodlným tričkem, někomu se však líbí krajková sukně a někomu stačí tepláky a mikina. K tomu obujeme sandály, tenisky, pantofle nebo maminky lodičky a hurá ven. Mému světu vládne prezident. Na pomoc má vládu a parlament. A co dospělí? Hop, skok přes deset let a jsme ve světě dospělých. Ti řeší úplně jiné věci: jak se obléknout na poradu, jaké auto si koupit a jaké jméno dát svému dítěti a když už jsme u těch dětí, co bylo ve škole, jaká známka dnes padla a plno dalších. Ještě, že to nemusím řešit. V mém světě si musí dospělí hledat práci. Někdy je to obtížné, ale skoro vždy se jim to povede. Dospělí mají i hodně povinností. třeba musí chodit do práce, starat se o nás děti a někdy mají potíže i sami se sebou. To pak zapomínají, že byty také dětmi, že lezli po stromech, jezdili na kole, chodili domů s rozbitými koleny a ze školy sem tam donesli i „kouli“. Můj svět by byl mnohem veselejší, kdyby se dospělí častěji stávali dětmi a alespoň na chvíli si vzpomněli, jaké to bylo, když měli také svůj svět.

14

Jak jsem ke štěstí přišel Jan Hronek, 6. třída Masarykova ZŠ, Školní 19, Zruč - Senec oceněná práce II. kategorie Často a rád jezdím k babičce a dědovi na chalupu do malé vesnice jménem Běřín. Pokaždé vyrazíme na výpravu do lesa. Vesnička se totiž nachází uprostřed nádherných brdských lesů. Stejně tak tomu bylo i letos na podzim. Byl počátek listopadu, počasí bylo sychravé, nevlídné a foukal studený vítr. Přesto jsme se vydali alespoň na malou procházku do lesa. V jeho stínu stojí malá opuštěná chaloupka, u ní starý vykotlaný strom. Vypadá trochu strašidelně a taky trochu pohádkově. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že tento strom obývají malí skřítkové. Pomalu jsme se blížili k lesu a já si najednou všiml malé bílé kuličky pod stromem. Že by skřítkové prováděli velký vánoční úklid? Nejsem si jistý, zda skřítkové před Vánoci vůbec uklízejí, takže jsem tuto variantu hned zamítl. Že by to byla sněhová koule? Sněhové vločky sice vzduchem občas poletovaly, ale na zemi hned roztály. Tak co by to tak mohlo být? Že by zmuchlaný papír? Ne, papír to také nebyl. Papír, jak známo, nemá nožičky a neběhá! Zato tahle kulička se najednou postaví na všechny čtyři a běží mi naproti. Nešťastně mňouká. Je to malé koťátko! Ale co to? Z dutiny stromu vyběhly ještě další chlupaté kuličky. Jedna, druhá… Ne, víc už jich nebylo. Kde se tu vzaly? Jedna strakatá, jedna mourovatá, jedna bílá. Čí asi jsou? Přemýšlím. V chaloupce už léta nikdo nebydlí. To se sem asi zatoulala nebo je sem přivedla jejich kočičí máma. Určitě si pro ně zase přijde, uvažuji. Ale nedalo mi to. Večer jsem se musel přijít podívat, jestli už jsou ti malí nezbedové u své mámy. Jenže koťata tu byla i večer! A tak děda dostal úkol! Zjistí, jak se to vlastně všechno má. Samozřejmě v nejlepší informační kanceláři – v hospodě. Zprávy ale nebyly moc příznivé. Koťata tu byla už delší dobu. Nikdo se k nim nehlásí. Asi je tu někdo vyhodil. Takže to bylo jasné!!! Odvezu si je domů!!! Přes velké protesty naší maminky jsme s dědou začali připravovat krabici, ve které bychom koťátka převezli domů. Maminka o tom ale nechtěla ani slyšet. Takže v přípravě na odvoz koťat jsme s dědou pokračovali tajně. Maminka namítala, že mě koťata přestanou brzy bavit, že se o ně nebudu starat a že si vůbec nedovedu představit, co to všechno obnáší. A navíc - tři kočky je přece jen trochu moc. Dobře jsem ale věděl, že jí je těch malých tvorečků také líto, takže jsem pomalu pokračoval v přesvědčování. Výsledky se brzy dostavily. Hurá!!! Měl jsem povolené jedno kotě. No, ale jaké vybereme a podle čeho? A co si tu počnou ti dva zbylí chudáčkové? Pokračoval jsem ve vyjednávání. Byl jsem opět úspěšný. Maminka povolila dvě koťata. No přece bychom tu ale nenechali jedno opuštěné bezbranné koťátko! A bylo vyhráno! Maminka rezignovala. Navíc mi bylo jasné, že i jí se ulevilo, když věděla, že tu ty kočičí miminka nezůstanou na počátku zimy napospas osudu.

15

S dědou jsme koťata přinesli do naší chalupy. Když dostala teplé mlíčko, vůbec neprotestovala a nechala se uložit do připravené krabice. Stočila se do klubíčka a v autě spala celou cestu až k nám domů. Když jsme doma koťata pečlivé prohlédli, zjistili jsme, že jsou bohužel nemocná. Co teď? Naši malí drobečkové se okamžité stali dalšími členy rodiny, takže jsme se nerozmýšleli a hned druhý den jsme je odvezli k veterináři. Zpráva, kterou nám pan doktor sdělil, nás vůbec nepotěšila. Dvě koťata musel okamžité operovat. Vůbec jsme ale nevěděli, jak to s nimi dopadne. Nejhorší okamžiky jsem zažil, když nám pan doktor předal po operaci dvě bezvládná kočičí tělíčka. Měl jsem strach, že se už nikdy neprobudí. Naštěstí se doma naši malí marodi začali pomalu probírat a mně nastaly nové povinnosti: musel jsem ráno dříve vstávat, abych koťata nakrmil a také bylo nutné pravidelně čistit „kočičí záchod“, což není vůbec nic příjemného. Také jsem přispíval ze svého kapesného na další vyšetření a zákroky veterináře. Přestože tři kočky je opravdu trochu moc, jak říkala maminka, všichni jsme měli strach, aby se Amálce, Rozárce nebo Matýskovi - tak jsem je pojmenovali - něco nestalo a všichni jsme se o kočičí miminka pečlivě starali. Začal jsem přemýšlet, jestli mi ta „"záchranná akce“ vůbec stála zato. Dnes vím, že mi to za to opravdu stálo a do stejné "akce" bych se pustil znovu. Koťata se uzdravila, z malých chlupatých kuliček už jsou pořádní kočičáci. Celý den běhají po zahradě a vesele dovádějí. Všichni jsme se shodli, že to jejich kočkování je lepší než jakýkoli zábavný televizní pořad. A hlavně, mám tu chlupaté kamarády, kteří na mě každý den čekají, když přijdu ze školy. Kamarády, kterým si můžu postěžovat, když mě něco trápí. Kamarády, od kterých neslyším žádné výčitky. Jsou to taková moje chlupatá štěstíčka. Štěstí totiž není věc, kterou si člověk může objednat nebo naplánovat dopředu. Štěstí vás prostě musí potkat samo. A mne potkalo u starého vykotlaného stromu. Anebo tam štěstí potkalo naše koťátka? Štěstí se totiž musí jít někdy i trochu naproti.

Ztrácíš se mi (soubor básní) Dominika Prochová, tercie Gymnázium Z. Wintra, nám J. Žižky 186, Rakovník oceněná práce III. kategorie Ztrácíš se mi Nechci to Ztrácíš se mi Bolí to Ztrácíš se mi Necito Ztrácíš se

V zajetí lásky Stávám se tvojí obětí, neb potřebuji objetí. Je se mi ho však dostane, mám tělo jako svázané.

16

Pan Jánevím Tereza Špačková, 9. třída ZŠ Valašská Polanka 301 oceněná práce III. kategorie Zjistila jsem, že existuje někdo, kdo může snad úplně skoro za všechno, co si člověk nedovede vysvětlit, nebo co neví. S tím člověkem se setkávám dnes a denně. No, spíš bych měla říci, že o něm slyším dnes a denně. Každou chvíli něco vyvede. Mluvím o panu Jánevímovi. Má toho na svědomí opravdu hodně. Třeba dnes jsem se dověděla, že to byl on, kdo vyhrál bitvu Tří císařů. Učitel se na to totiž ptal jednoho mého spolužáka a ten mu odpověděl: „Já nevím.“ Chudák pan Jánevím, zase ho práskli. Být já v jeho kůži, tak bych asi padla. Čím dál víc si uvědomuji, kolik má ten pan Jánevím práce. Pořád musí lidem něco schovávat nebo prostě jinak dokazovat svoji existenci. Dá mu to myslím strašnou práci a přitom se to ani neutají; lidé hned vědí, kdo to udělal. Stačí obyčejné: „Kdo mi schoval ten sešit? Tady jsem ho měl!...“ „Já nevím. Máš si na něj dávat pozor.“ Pana Jánevíma je mi i hodně líto; chudák, co mu to dalo práce a přitom hned všichni vědí, že to má na svědomí on. Pan Jánevím bude asi hodně zručný v maskování. Myslím si, že jeho jediné štěstí je, že nikdo ho ještě nikdy nezahlédl. Kdo myslíte, že na něj ukáže? Kdo nám řekne, jak vlastně vypadá? Já nevím.

Kočka (ze souboru prací) Radoslav Horák, sekunda G, nám. Osvobození 20, Zábřeh na Moravě oceněná práce II. kategorie Bylo chladné březnové ráno. Skupinka kluků z naší třídy postávala před školou. Ještě nemohli dovnitř. To se týkalo i mě, ale já se k nim nijak neřadil. Oni by mne stejně odbyli. Mají jiné zájmy a jiné řeči. Na ty jejich ,dobytky' stejně nejsem zvědavý. Sedl jsem si na zídku. Byla trochu studená, tak jsem si pod sebe dal tašku s tělocvikem. Najednou na zídku vyskočila kočka. Byla to obyčejná černobílá micka. Kdyby nebyla cizí, už bych si ji hladil. Ale u cizí kočky nevíte, jestli třeba nemá blechy. Nebála se mě. Lísala se k mé tašce a vůbec nebyla plachá. Nedalo mi to a mírně jsem ji pohladil. „Micinko, copak? Nemáš blešky?“ Kočka tiše vrněla. Jako by chtěla říct, že blešky nemá. Ale věřte kočce. ( Vždyť těm lidským se taky nedá věřit). Nechtěl jsem ji vyhánět. Když viděla, že ji nehladím, šla sama. A naneštěstí zrovna k té skupince kluků. Neslyšel jsem, co říkají. Něco jako: „Hezká kočička,. pojď sem.“ Ale neznělo to pěkně, ani přívětivě. Podle toho taky s kočkou jednali. Napřed ji hladili, ale potom ji zvedali, tahali za ocas a nakonec ji uvěznili mezi své tašky a batohy. Bylo jim to ohromě k smíchu. Najednou jsem viděl, že té kočce úplně rozumím. Mávala ocasem a tiše prskala. Ta kočka, to jsem vlastně já. Dělají se mnou úplně to samé. Tváří se, jako by mě měli hrozně moc rádi, ale stejně jenom přemýšlí, co tomu ,malýmu blbečkovi' zase provedou. Kočce se nakonec podařilo utéct. Naposledy zamávala ocasem a vběhla mezi popelnice. Doufám, že ji nic nezajede. Tak co? Mám se zachovat jako ta kočka? Mám se snad stále jen schovávat? Co myslíte? ( březen 2008 )

17

Náš svět Tereza Tesařová, 5.třída ZŠ, Masarova 11, Brno oceněná práce I. kategorie Co všechno se myslí pod slovem svět? Řekové a Římané v dávném starověku si mysleli, že svět končí tam, kde končí jejich říše. Zemi si představovali jako placku, na jejímž konci padá mořská voda do hlubin. My dnes o světě víme víc. Víme, že Země je kulatá, že obíhá kolem ¨Slunce, že Slunce je součástí Mléčné dráhy a v nepředstavitelných dálkách vesmíru, že jsou miliardy hvězd. Ale je tohle opravdu celý svět? Co když je naše představa podobně nepřesná, jako byla ta, kterou měli staří Římané a svět je ve skutečnosti mnohem větší a úplně jiný? To asi nikdy nezjistíme. Náš svět je takový, jaký jej známe. Slunce v něm vychází a zapadá, na obloze září hvězdy, ve městech jezdí auta, taťka se vrací z práce….. Svět mravence, nebo dokonce bakterie, je jiný. Bakterie…. Neví nic o našem světě: přemisťuje se někde v našem těle – bez myšlenek, bez zraku, bez pocitů. Jsou miliardy světů. Myšlenky každého z nás jsou vlastně také jeden celý svět. Nikdo se do nás neumí podívat – nikdo jiný než my sami. Avšak nad tím vším bychom chtěli vidět jeden jediný všeobsahující svět. Říkáme-li svět, většinou tím myslíme úplně všechno – všechno, co je kolem nás i v nás, všechno, co známe a co můžeme vidět, i to, co neznáme a nikdy neuvidíme. Lidé se odjakživa dohadovali, jak svět vznikl. A dodnes to nikdo neví. Někdo věří, že svět stvořil Bůh. Ale kde se vzal Bůh? Někdo jiný zase věří, že Vesmír vznikl z jediného bodu v jediném okamžiku, kterému se říká Velký třesk. Jak mohl vesmír vzniknout z jediného bodu? Nevíme. Svět, přestože o něm tolik víme, přestože se v něm dennodenně pohybujeme, pro nás zůstává nepochopitelný a záhadný.

Blecha v restauraci Štěpán Filgas, 3. třída ZŠ Valašská Polanka oceněná práce I. kategorie Byla jednou jedna restaurace. V ní žil kuchař Pepa Straka. Pepa nevěděl, jak má pojmenovat svou restauraci. Aby mu to líp pálilo, šel si uvařit něco dobrého na zub. Kolem restaurace letěla malá blecha. Blecha byla sice malá, ale její oči svítily jako baterky. Najednou ucítila krásnou vůni. Vydala se na cestu za vůní. Bleška vletěla dovnitř restaurace. Na stole uviděla misku s žížalami. Řekla si: „Půjdu to omrknout“. Přiletěla k misce. Sedla si na kraj, ale podjela jí nožka a spadla do polévky. Chtěla začít plavat, ale zamotávala se do nudlí. V tom přišel kuchař Pepa a začal jíst polévku. Už si chtěl dát lžičku do pusy. Všiml si blechy na lžičce. Osvobodil ji a vtom ho napadlo jméno restaurace - U malé blechy.

18